Metody tvorby informačních politik

„Každý vědní obor si časem vytvoří svou specifickou metodologii (…), každé metodologii jsou vlastní charakteristické metody (…), metodika je z uvedených tří pojmů nejužším. Je návodem, jak postupně provádět danou činnost“ (Nekola, Ochrana, Veselý 2008:142–143). Metody užívané v rámci veřejné politiky jako oboru přitom vycházejí z obecných analytických metod, jak je používá například management, resp. marketing nebo sociologie. Pavol Ochrana, František Nekola a Arnošt Veselý podotýkají, že „veřejná politika využívá velké spektrum metodologií, metod, metodik (technik) a heuristik“ (Nekola, Ochrana, Veselý 2008:145). „Někteří (…) používají tyto pojmy zaměnitelně, ovšem je zde určitý rozdíl. Metodologie je souhrn metod určité vědy, nauka o různých metodách. Předmětem zkoumání metodologie je studium metod a vědeckých postupů. Oproti tomu metoda představuje soustavný postup, který v dané oblasti vede k cíli, v ideálním případě nezávisle na schopnostech toho, kdo ho provádí; metoda je souhrn pojmů, nástrojů a pravidel. Metodika je pak určité schéma určující postup provádění odborné činnosti“ (Zima 2016).

Právě proto, že se jedná o metody užívané i mimo tento obor, bude dále (rovněž s ohledem na rozsah tohoto textu) věnována pozornost pouze vybraným z nich, a to metodám se zvláštním vztahem k oboru informační věda nebo zvláště významným při přípravě koncepce, resp. politiky v oblasti informačního vzdělávání tak, aby pro každou fázi přípravy koncepce byla zastoupena alespoň některá z nich. Přiložená tabulka přitom není vyčerpávajícím seznamem, konkrétní doporučené metody se na něj neomezují. 

Obrázek – Metody používané v rámci veřejné politiky (Nekola, Veselý 2008:174)

Zejména v počátečních fázích se vedle ostatních uplatní například myšlenkové mapy. Ty se objevují v šedesátých letech dvacátého století, kdy je popsal Tony Buzan. Jedná se o grafické uspořádání klíčových slov, doplněné obrázky vyznačující vzájemné vztahy a souvislosti. Jsou navrženy tak, aby mozek využíval maximum svých schopností s ohledem na fakt, že funguje multilaterálně, nikoli lineárně. Používání myšlenkových map rozvíjí kreativitu, která je spolu s kritickým myšlením s ohledem na očekáváné společenské změny klíčová. 

Poté nastupují metody strategické analýzy, z nich SWOT analýza je nejznámější. Pracuje s maticí vnějších faktorů, což jsou příležitosti (O/opportunities) a hrozby (T/threats), a vnitřních faktorů, což jsou silné (S/strengths) a slabé stránky (W/weaknesses) organizace. Metoda byla popsána v šedesátých letech dvacátého století na Stanfordské univerzitě v rámci výzkumného projektu. Často se ale opomíjí, že sama SWOT analýza vychází z jiných metod, resp. využívá jinými metodami sesbírané údaje, nejde o libovolný soupis položek. Jedná se o metody analýzy okolí i vnitřního prostředí organizace. Jako podklad pro analýzu vnějších faktorů může v makrookolí sloužit například PEST analýza, která sleduje faktory politické, ekonomické, sociální, technologické, legislativní, ekologické, z hlediska mikrookolí pak například podle potřeby upravená Porterova analýza pěti sil. Podkladem pro analýzy vnitřních faktorů může být analýza silných a slabých stránek, analýza zdrojů nebo produktová analýza. Naopak na analýzu SWOT může dále navázat IFE/EFE matice, která vnějším a vnitřním faktorů připisuje váhové hodnocení. Analytické metody jako celek využívá mj. management i informační audit (Dombrovská 2013), který při přípravě koncepčních podkladů najde rovněž své využití, a to i proto, že na tvorbu koncepčních dokumentů můžeme nahlížet jako na projekt a uplatňovat tedy do jisté míry projektové řízení. 

Analýzu dokumentů (na rozdíl od relativně formální obsahové analýzy) zahrnují David Bawden a Lyn Robinson (Bawden, Robinson 2012:316) mezi širší skupiny metod v rámci analýzy sekundárních dat (desk research). Jedná se o přehled a zkoumání obsahů relevantních dokumentů s cílem zmapovat předchozí či současnou situaci či stav zkoumané problematiky, nejen v rámci informační vědy běžně užívané. Dokumenty přitom bývají považovány za záznam svědectví o realitě, zejména se to týká úředních dokumentů, publikovaných článků nebo také textů norem a například s nimi souvisejících předkládacích zpráv apod. Z hlediska případné politiky v oblasti informačního vzdělávání je tak na místě důkladné zkoumání dosavadního výzkumu v oblasti informační (nebo digitální) gramotnosti, dále určitého relevantního výseku informačních politik a také informačního práva. 

Analýza nákladů a přínosů (CBA, cost-benefit analýza) se používá pro zhodnocení udržitelnosti projektů. Porovnává benefity, které vyjadřují jakékoliv pozitivní efekty, s náklady nebo újmami, které vyjadřují negativní dopady. Tato metoda může zároveň v rámci legislativního procesu sloužit jako podklad pro RIA (hodnocení dopadů regulace). Nicméně pokud se obecně jedná o metody kvantitativního výzkumu, je doporučováno spojit se s odborníkem. Není nutné detailně zvládat veškeré náležitosti vybraných metod a metodologií, pokud bude zajištěno jejich adekvátní použití jiným způsobem. 

Z hlediska systémového přístupu, na kterém je navržená metodika tvorby koncepcí pro oblast informačního vzdělávání postavená, je zcela zásadní analýza sítě aktérů. A to zejména proto, že právě sítě aktérů jsou určující pro fáze v rámci evoluce gramotností, resp. agend, podle nich se proměňují a vyžadují jinou skladbu i zacházení. Silná a vhodně sestavená síť aktérů může ovlivnit úspěšnost tvorby jakékoliv koncepce, bez ohledu na úroveň. Může se to týkat školní výukové aktivity stejně jako politiky na národní úrovni. Jinými slovy je dobré vědět, koho chtít mít na své straně. Nad rámec doporučení ve výše uvedené tabulce a s ohledem na postupné fáze evoluce gramotností, je tuto analýzu vhodné provádět nejen v počáteční fázi tvorby politiky. Naopak, tato síť se několikrát v průběhu přípravy koncepce proměňuje, buďto s ohledem na aktuální vlnu evoluce, fázi procesu nebo v závislosti na okolnostech a situaci. Rozdíl je také mezi potenciálními aktéry a klíčovými aktéry. Zatímco analyticky je věnována pozornost všem potenciálním aktérům, klíčové aktéry z nich činí rozpoznání jejich zásadní role v přípravě koncepce. Metoda spočívá v mapování aktérů v matici proměnných, kterými jsou moc a zájem. Každý kvadrant vyžaduje jiné zacházení a zapojení.

Obrázek 6 – Analýza sítě aktérů (Nekola, Veselý 2008:230)

Aktéři s velkou mocí a malým zájmem vyžadují zvláštní pozornost. Na rozdíl od aktérů s velkou mocí a velkým zájmem, kteří již mají vlastní motivaci prosazovat danou agendu, a aktérů s malou mocí a malým zájmem, kteří nejsou zajímaví, jsou to totiž právě oni, kdo se mohou stát pomyslným jazýčkem vah. Je třeba je důkladně poznat, přizpůsobit jim terminologii i poklady a naučit se s nimi vyjednávat. Aktéři s velkým zájmem a malou mocí mohou působit jako opora. V případě přípravy nějaké podoby národní politiky ze strany Komise IVIG by mezi aktéry s velkou mocí a malým zájmem patřilo například Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, mezi aktéry s velkou zájmem a malou mocí pak sama Komise IVIG. Pokud se ale jednalo o politiku rozvoje informační gramotnosti v rámci vysokoškolského studia za podpory vysokoškolských knihoven (Koncepce informačního vzdělávání na vysokých školách v České republice), Komise IVIG působila jako aktér s velkým zájmem a velkou mocí, role Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se posunula do kvadrantu s malou mocí a malým zájem. Navíc měla Komise IVIG podporu Asociace knihoven vysokých škol ČR a proto snadno prosadila tento dokument jako doporučující koncepci na této úrovni. Vždy velmi záleží na zvolené úrovni, aktuální fázi evoluce (konceptu, resp. gramotností) a konkrétních faktorech, tedy okolnostech a situaci. A samozřejmě také na tom, která organizace nebo zájmová skupina tuto analýzu provádí a jejím úhlu pohledu. 

Při přípravě koncepce v oblasti informačního vzdělávání je podstatné volit metody s ohledem na fázi přípravy koncepce, popřípadě také s ohledem na fázi evoluce gramotností a před jejich využitím se dobře seznámit s nároky na jejich aplikaci. Metody jsou pouze nástroji, které musí být vhodně vybrány pro danou potřebu, jelikož vždy mají své přednosti, ale také nedostatky. Použití vybraných metod na vysoké úrovni zajistí kvalitní podklady a také například budoucí srovnání (zejména v případě kvantitativních výzkumů).

---

V návrhu metodiky se propojují specifika oboru informační věda, který především řeší informační vzdělávání a informační, resp. funkční či digitální gramotnost a kompetence, a dále jsou zohledněny teoretické vklady metodologie oboru veřejná politika. Návrh zhruba sleduje kritéria uplatněná při vyhodnocování případových studií a doporučení vzešlá z jejich vyhodnocování na základě zakotvené teorie. Metodika tvorby koncepcí pro oblast informačního vzdělávání je přitom určitým postupem, návodem, jak v konkrétním případě aplikovat metody v rámci metodologie daného oboru, je tedy v zásadě souborem metod aplikovaných postupně vzhledem k fázi tvorby nebo implementace dané politiky. Tyto fáze je přitom možné aplikovat na různé úrovně při vhodném přizpůsobení – legislativní rámec v případě konkrétní školy například znamená přijetí závazného nařízení ředitele, na úrovni národní pak schválenou podzákonnou nebo zákonnou normu. Následující doporučení se pro zjednodušení týkají zejména úrovně národní, je však možná jejich aplikace na jiné úrovně s ohledem na určitou přiměřenost.

Pro stanovení kritérií má význam dokument OECD/INFE High-Level Principles on National Strategies for Financial Education (OECD/INFE 2012). Aktivity OECD na poli finančního vzdělávání se datují zhruba od roku 2005, kdy byly představeny první principy finančního vzdělávání. V letech 2005 až 2009 byly rozpracovány do dílčích oblastí, například pro oblast zajištění na stáří nebo pojištění. V letech 2011–2012 byly jako výsledek práce expertní skupiny představeny principy pro tvorbu národních strategií a pokyny pro úpravu vzdělávacích programů škol, které jsou klíčovou inspirací pro tvorbu metodiky v oblasti informačního vzdělávání. Podobný dokument v oblasti informačního vzdělávání s autoritou nadnárodní organizace a skutečným praktickým uplatněním v existujících a funkčních sítích aktérů nebyl zjištěn, a to i přes určité snahy zejména na půdě UNESCO. 

Pro tvorbu národních strategií tedy OECD doporučuje postupovat zhruba následovně (upraveno – pozn. aut.):

1. Definice, rozsah a účel – řešení na národní úrovni vyžaduje koordinovaný rámec nebo program, který uznává důležitost finančního vzdělávání, ideálně skrze legislativu, zapojuje a spojuje různé klíčové aktéry pod vedením koordinační role, stanovuje akční plán a nabízí vedení jednotlivých programů tak, aby se naplňoval národní cíl.

2. Přípravná fáze

1. Mapování a evaluace existujících iniciativ – existující programy, iniciativy, relevantní výzkum, literatura a mezinárodní studie.

2. Posouzení potřeb obyvatel a hlavních cílů politiky – průzkumy potřeb, marketingové průzkumy, panely a focus groups, nastavení indikátorů, resp. standardů.

3. Konzultace – koordinace klíčových partnerů.

4. Povědomí a komunikace na národní úrovni – oficiální zahájení a podpora rozvoje tématu, včetně komunikace (i průběžných) výsledků.

3. Řídící mechanismus a role klíčových aktérů

1. Řízení a řídící role – široce uznávaná, nezávislá a respektovaná organizace nebo řídící schéma, která bude uvedena na národní úrovni; může se jednat o existující nebo nově vytvořenou strukturu podporovanou napříč klíčovými aktéry.

2. Koordinace a role klíčových aktérů – mezisektorová spolupráce koordinovaná na národní úrovni zahrnuje (1) orgány veřejné moci (různých úrovní), (2) soukromý sektor, a (3) občanský sektor a mezinárodní instituce.

4. Mapa (akční plán) – dostatečně flexibilní a současně na jednotlivé úrovně zaměřený akční plán definuje klíčové priority, cílové skupiny, posouzení dopadů (indikátory) a zdroje nutné k realizaci politiky. 

1. Společně definované cíle a priority – je důležité, aby se na základních, realistických a měřitelných cílech a prioritách shodli všichni klíčoví aktéři, kteří si zároveň definují krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé milníky implementace dané politiky.

2. Cílové skupiny – hlavní cílové skupiny je nutné dobře vymezit a také dobře popsat s ohledem na to, že specifické sílové skupiny mají specifické potřeby.

3. Posouzení celkových dopadů – identifikace nástroje k vyhodnocení dopadů, například průzkumy a intervaly jejich opakování.

4. Zdroje – nutné k zabezpečení implementace.

5. Implementace a evaluace programů

1. Metody a nástroje dosažení cílových skupin – škála metod a nástrojů, které jsou vhodné pro různé cílové skupiny i obyvatelstvo jako takové, pravidelná podpora finančního vzdělávání, adekvátní příprava vzdělavatelů a poskytovatelů finančního vzdělávání, příprava cílené regulace (včetně právní), standardů a kodexů.

1. Cílené a cílovým skupinám a jejich potřebám přizpůsobené nástroje – mj. široce pojaté i cílené kampaně s cílem zvýšit povědomí, portály a on-line nástroje a další nástroje, například brožury, workshopy, semináře, poradenská centra.

2. Kvalita a načasování – finanční vzdělávání má ovlivnit spotřebitelské chování spíše než zvýšit rozsah jejich finančních znalostí, spolu s tím je třeba vzít v úvahu nejvhodnější načasování (životní situace nebo role), kdy je dopad učení nejúčinnější.

3. Vzdělávání vzdělavatelů – včetně těch, kteří vzdělávají nepřímo, tedy médií, úředníků veřejné správy, zaměstnavatelů apod. 

4. Licencování a certifikace – programů s ohledem na jejich nezávislost.

5. Přímá podpora.

2. Dopad a proces evaluace programů – monitorování a vyhodnocování jednotlivých programů a jejich celkového dopadu v souhrnu (OECD/INFE 2012).

Koncepce informační gramotnosti na vysokých školách v České republice, která byla jako případová studie popsána výše, obsahuje v příloze 3 Modelový akční plán přípravy projektu informačního vzdělávání. Protože v době vzniku koncepce v podstatě odrážel podobné záměry jako principy OECD, na mnohem nižší úrovni a s velmi omezeným dopadem ukazuje snahu zachytit modelové fáze vzniku koncepce v oblasti informačního vzdělávání. 

Komise IVIG (jako překladatel koncepce) doporučuje postupovat následovně: 

• stanovení cíle projektu,

• definice cílové skupiny,

• identifikace partnerů projektu,

• excerpce výchozích dokumentů,

• návrh postupu,

• personální zajištění (Koncepce informačního 2008).

Při přípravě a vyhodnocování všech zmíněných případových studií byla použita metodika OECD, upravená v souladu se zakotvenou teorií. Jedná se o tyto fáze: 

1. RÁMOVÁNÍ – definice problematiky, rozsah a účel, a institucionální zajištění,

2. MAPOVÁNÍ – mapování a evaluace existujících iniciativ, posouzení skutečných potřeb cílových skupin, konzultace potenciálních i klíčových aktérů, povědomí s zkoumané problematice,

3. SÍŤOVÁNÍ – vytváření sítě klíčových aktérů a řídícího mechanismu problematiky, spolupráce na úrovni veřejné politiky a legislativy (dosažení určité úrovně),

4. PLÁNOVÁNÍ – nastavení plánu, koncepce nebo procesu vedoucího k implementaci řešení problematiky (definice cílů, priorit a určení cílových skupin a jejich potřeb, posouzení dopadů, zajištění zdrojů),

5. IMPLEMENTACE A EVALUACE – konkrétní aktivity a jejich vyhodnocení vzhledem k akčnímu plánu, realizace navrženého řešení na požadované úrovni. 

Při tvorbě metodiky pro tvorbu koncepcí pro oblast informačního vzdělávání je třeba mít na paměti, že cílem je právě tvorba koncepce (která pak sama o sobě obsahuje vlastní cíle). Jakkoliv koncepce samotná může být také metodikou, nyní se jedná o tvorbu metodiky, která by měla ke vzniku koncepce vést. Zatímco cílem koncepce může být například zvýšení úrovně informační gramotnosti studentů vysokých škol, cílem následující metodiky je podpora tvorby takové koncepce, která její vlastní cíl učiní dosažitelným. 

1. Rámování

V této fázi je klíčové definovat a vymezit sledovanou oblast. Jedná se o institucionální zajištění (ať již formální, či neformální) a definici problematiky, jejího rozsahu a účelu, přičemž účel pak určují cíle (například v podobě vzdělávacích standardů), skrze které je možné úspěšnost koncepce sledovat. Dochází k vytváření určitého rámce, díky kterému je možné soustředění a zacílení na vyřešení daného úkolu nebo problému, a to na určité úrovni. Může se jednat o koncepci, resp. politiku s dosahem na určitou vzdělávací instituci, segment institucí nebo třeba na národní úrovni. Cílem koncepce přitom může být jednak například zvýšení úrovně informační gramotnosti (kterou je ale nutné jasně definovat), nebo naopak třeba realizace doplňkových jazykových kurzů s rodilým mluvčím (tedy zcela konkrétní vzdělávací záměr vedoucí k proměně vzdělávacích osnov na dané škole). Zvolený rozsah ovlivňuje užití navržených nástrojů, proto je třeba mít stále na paměti přiměřenost (viz výše).

Mezi metody, které se uplatňují v této fázi, patří například analýza hranic, strom problémů nebo myšlenkové mapy. Institucionální struktura je východiskem a zázemím, které vůbec umožní se koncepci věnovat, Definice (rozsahu, účelu a cílů) ji směruje, umožňuje zapojování dalších aktérů a evaluace v různých fázích. V obou sledovaných hlavních případových studiích bylo institucionální zajištění dobře podchyceno a v obou případech byla také definována problematika (informační a finanční gramotnost) způsobem, který byl vhodný pro komunikaci, sdílení, zapojování dalších aktérů či například přípravu průzkumů apod. I v doplňujících případových studiích hrálo institucionální zajištění a vymezení problematiky zásadní roli. Z hlediska teoretického předpokladu evoluce vln gramotnosti (viz dále) roste také význam společného prohlášení, např. komuniké, kterému už v této fázi může napomoci definování prvků, které jsou jinak vlastní organizačním strukturám a které mohou napomoci rovněž při upevňování sítí klíčových aktérů v dalších fázích – tedy vize, mise, hodnot apod., jak je ostatně, ovšem jako samostatné kroky, doporučuje Jesus Lau v rámci doporučení pro IFLA (Lau 2006:23–26).

V případě dílčích politik pro oblast informačního vzdělávání (tedy například konkrétní koncepce určité školy) je vhodné vycházet ze zázemí vzdělávací instituce nebo získat její záštitu a problematiku vymezit v souladu s některou z respektovaných definic konkrétní oblasti, které se má politika věnovat, popř. nastavit standardy jako indikátory vzdělávacích cílů. Čím širší záběr má politika mít a čím ambicióznější jsou její cíle, tím důležitější se ukazuje již v této fázi získat podporu potenciálních klíčových aktérů (jakkoliv vybraných zpočátku intuitivně). Tedy je do samotného definování problému zapojit, získat předběžnou shodu, která je později zakotvena skrze vytvoření spolupracující sítě. 

Zatímco institucionální zajištění je od počátku alespoň v základu poměrně stálé a spíše se rozšiřuje (změna v původním rámci by znamenala tvorbu nové politiky od počátku), vymezení problematiky je fluidní v tom smyslu, že reaguje na další fáze tvorby politiky (například na výsledky mapování apod.). 

Výstupem této fáze je vytvoření určitého rámce spolupráce (vymezení arény) a alespoň základní nastavení spolupráce aktérů nad definovanou agendou a jejími cíli. 

1. Mapování

Mapování je fáze, ve které zapotřebí důkladně poznat a případně popsat pole, kterého se politika týká – jedná se tedy především o přehled existujících iniciativ, politik a koncepcí nebo jednotlivých akcí a rovněž teoretického zázemí nebo výchozího stavu (kdy se uplatní především analýza dokumentů a sekundární analýza dat), mapování potenciálních aktérů, kdy lze využít metody analýzy makro a mikro okolí (PEST, upravená Porterova analýza, SWOT) aplikované například v managementu, a především mapování a posuzování potřeb cílových skupin (průzkumy, dotazování, ale také například tvorba scénářů). V této fázi je zásadní nepodcenit použité metody, zejména v případě kvantitativního výzkumu, má-li být zajištěna jejich validita a také použití v budoucím srovnání, ať vlastních cílových skupin, nebo s jinými výzkumy. 

Výstupem této fáze je důkladné poznání veškerých relevantních souvislostí, vlivů či okolností (tedy klíčových faktorů) dané agendy, zahraničních i domácích aktivit a dosavadního vývoje. 

1. Síťování

Institucionalizace spolupráce klíčových aktérů je efektivní zejména v případě koncepcí na vyšší úrovni. Dává projednávané problematice jistou váhu a zapojuje i původní oponenty, kteří se mohli vůči institucionálnímu zajištění vymezovat. I na nižších úrovních má ale smysl, zejména pokud koncepci prosazují například zástupci rodičů (schopni ustanovit určitý institucionální rámec, například v podobě registrovaného spolku) za pomoci odborníků z vlastních řad nebo zvnějšku (kteří pomohou s definiční částí rámce a mapováním). Vytvoření sítě například v podobě pracovní skupiny, ve které budou zástupci vedení školy a učitelé, může vést k překonání mnoha rozporů. I v případě aktivit jednotlivců či menších skupin dojde v této fázi k nutnosti hledat spojence a vytvořit síť klíčových aktérů, kteří například pomohou prosadit novou učebnici do školních osnov. Zejména tato fáze je zásadní z hlediska systémového přístupu a teoretického předpokladu vln evoluce gramotností. Sítě klíčových aktérů se totiž postupně proměňují, v každé fázi evoluce gramotností spolupracuje jiná skladba sítě klíčových aktérů, kteří v další fázi společně vstupují jako subsystém do systému na vyšší úrovni (viz dále). Důsledná analýza sítě aktérů a podpora jejich spolupráce je v této fázi naprosto zásadní. 

Výstupem této fáze je tedy přehled o potenciálních aktérech, resp. rozhodnutí o zapojení relevantních z nich a následně vytvoření podmínek pro spolupráci klíčových aktérů v návaznosti na vytvoření institucionálního zázemí a vymezení agendy. 

1. Plánování

Akční plán stanovuje určité rozvržení sil, tedy zejména časový rámec a využití zdrojů. I když samotné koncepce mívají akční plány k dosahování cílů, v tomto případě se jedná o harmonogram postupu při tvorbě koncepce. Současně dochází k redefinici rámce, spíše však v podobě zpřesňování původně dosažených konsenzů na základě výsledků mapování. Může například dojít k úpravě definice problematiky, resp. agendy. Tato fáze nabývá na důležitosti zejména na vyšších úrovních, především na úrovni národní, kde je třeba plánovat postupnou tvorbu náležitostí a podkladů. V této fáze každopádně, a to na všech úrovních, je klíčová komunikace (v podobě spolupráce s cílovými skupinami i klíčovými aktéry). Ve fázi mapování byly popsány potenciální cílové skupiny, do této fáze pak patří rozhodnutí o tom, na které se zaměřit (targeting cílových skupin). V případě náročných koncepcí na vysoké úrovni může mít samotný targeting vlastní strategii, za využití různých marketingových nástrojů (včetně PR apod.). Zdůraznit je nutno, že zatímco cílovými skupinami koncepce jsou ti, na které má působit, cílovými skupinami této fáze tvorby koncepce jsou různé skupiny aktérů (nejen aktéři klíčoví), včetně veřejnosti a popř. médií na vyšší úrovni nebo třeba vedení školy na úrovni nižší. Každé z těchto skupin je třeba srozumitelně vysvětlit přínos koncepce, a to především v podobě řešení existujícího nebo potenciálního problému. Z metod se tu uplatňují například sekundární analýza dat nebo analýza zdrojů. V této fázi je vhodné využít také nástrojů oblasti plánování (time managementu) a marketingu.

Výstupem této fáze je konkrétní plán kroků, akcí s rozvržením zdrojů a časového rámce, které jsou potřebné k dosažení cílů koncepce. 

1. Implementace a evaluace

Postupné naplňování (implementaci) cílů koncepce je možné sledovat průběžně nebo po jejich dosažení či uplynutím časového rámce nebo vyčerpání zdrojů provést evaluaci závěrečnou. Pokud bylo mapování provedeno kvalitně, v této fázi je možné provést srovnání (například srovnávací průzkum) na základě určených kritérií, popřípadě se tu uplatní například analýza nákladů a přínosů. 

Výstupem této fáze je celkové zhodnocení postupu realizace koncepce a návrhy pro budoucí aktivity v relevantní oblasti. 

Metody v rámci metodiky tvorby koncepce v oblasti informačního vzdělávání – shrnutí

Literatura viz Dombrovská, M. Informační vzdělávání v České republice. Disertační práce. Univerzita Karlova, 2017. Ke stažení: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/86330; vloženo do studijních materiálů.