Organizace kursu

Kurs je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení.

Studijní opora předmětu sleduje tyto cíle:

• Formuluje v souladu se sylabem základní témata obsahu předmětu, a to tak, aby si student osvojil podstatu sdělovaného tématu prostřednictvím náležité terminologie.

• Řídí proces učení (osvojení poznatku až do úrovně komunikace poznatkem): výkladový text je doplňován různými distančními prvky, zejména osvětlujícími příklady (aplikacemi), kontrolními otázkami a úkoly, jež poznatek upevňují.

• Propojení hlavního výkladového textu a systému autoevaluačních činností v systému moodle zajistí osvojení učiva v postupných krocích.

• Student je přitom ve studiu řízen a podporován nejen studijní oporou, ale i kontaktem s učitelem – ve fázi přímé výuky, při konzultacích a prostřednictvím elektronické individuální nebo skupinové komunikace.

Tipy ke studiu

Během samostudia budete systémem úloh a testů vedeni tak, abyste si osvojili klíčové poznatky. Účinné je provádět další evaluaci své činnosti, např těmito činnostmi:

První modul představuje uvedení do problematiky komunikace obecně. Seznamuje s obsahem pojmu komunikace a s místem komunikace (sdělování) v lidské společnosti. Na schématu komunikačního procesu se ozřejmuje průběh komunikace a vysvětlují se jednotlivé prvky, které se komunikačního procesu účastní.

Ve studijní opoře studujeme strany 8-13.

Navazujeme na první okruh a soustředíme se na nejdůležitější podobu komunikace – na komunikaci řečovou (jazykovou). Kapitola seznamuje se základy znakového pojetí jazyka, jak je položil strukturalismus, s rozdílem mezi jazykem jako systémem a řečí jako konkrétní promluvou a dvojím charakterem této řeči: mluvenou a psanou realizací. Následuje úvod do  teorie řečového jednání (řečových her), která se rozvíjí od 60. let 20. století a která zkoumá řeč jako určité jednání, akt. Seznamujeme zde také se základními principy, které řečové jednání řídí.

Okruh navazuje na předešlé dva a zaměřuje pozornost na jeden typ – velmi specifický typ – řečové komunikace: komunikaci literární. Na pozadí znalostí o řečové komunikaci se vymezují zvláštnosti literární komunikace a představuje se model literární komunikace, který je variací Jakobsonova komunikačního modelu. Je rovněž představen koncept znakovosti literárního díla, jak jej rozpracovává zejména český strukturalismus.

V tomto tematickém okruhu se budeme blíže věnovat entitě, která stojí na počátku literární komunikace: autorovi. Ukážeme, že pojmem autor (básník, spisovatel…) mohou být označovány různé věci. Je potřeba oprostit se od naivního pohledu, který ztotožňuje hlas, který hovoří v literárním díle, s reálně existujícím člověkem, jenž je pod textem podepsán. Rozlišení různých rovin a pochopení historických proměn je nezbytné pro pochopení problematiky autorství.

V tomto tématu se budeme zabývat tím, kdo stojí na opačné straně komunikačního procesu než autor: čtenářem. Na problematiku čtenáře nahlédneme symetricky jako na autora: čtenář může být pochopen jako historicky existující osoba (čtenář vně díla), jako entita předpokládaná textem (modelový čtenář) a také jako ten, koho oslovuje vypravěč (adresát).

Klíčový okruh našeho kursu seznamuje s pojmy, které procházejí všemi kapitolami, a nabízí možnosti, jak je vymezit (definovat): literatura a literárnost. Ukazuje především, že je třeba být opatrný, pokud jde o „definování literatury“, jelikož jde o jev do té míry komplexní a proměnlivý, že se univerzální definici vzpírá; na druhou stranu však existuje jakési jádro, které našim úvahám o literatuře dominuje. Seznámíme se též s funkcemi, jaké může literatura plnit.

Téma se vrací k třetímu klíčovému prvku literární komunikace: literárnímu dílu. Rozlišuje mezi tradičním chápáním díla a některými novějšími teoretickými koncepty, které raději hovoří jen o literárním textu. V kontextu tradičního pojetí díla jsou pak představeny základní pojmy tematické výstavby díla a rozdíl mezi poezií a prózou.

V opoře studujeme s. 57-64.

Existují určité typické rysy literárních textů, které se stávají signálem jejich literárnosti. Tím nejvýznamnějším signálem je nepřímé, obrazné pojmenování čili metaforická řeč. Tento okruh tuto problematiku nastiňuje ze dvou pohledů: na základě tradičního, už v antice založeného učení o tropech a na základě široce pojímané obraznosti, jak ji známe z moderní lyriky, pro niž je charakteristické, že  metafory ztrácejí svůj původní status „zástupky“.

Mezi typické rysy literárního jazyka patří jeho různé „deformace“. Klasická poetika rozpracovala celý systém takovýchto odchylek od obvyklého, bezpříznakového jazykového vyjádření – tyto výrazové prostředky nazvala figurami a rozlišila je na figury básnické a rétorické. S určitými modifikacemi se tato klasifikace používá dodnes.

Tematický okruh se vrací k podstatě literatury jako komunikace: je-li podstatou komunikace předávání významů, je pro pochopení specifičnosti literatury kromě formálních znaků, o nichž byla řeč v předchozích kapitolách, důležité také uvědomit si specifika významového dění. Kapitola seznamuje se základními pojmy, jimiž se významové dění v literatuře popisuje. Důležité je především odlišení rozumění dílu (povaha mentálních struktur) a výkladu díla (povaha textová).

Literatura pro nás, jak by se leckdo mohl obávat, není neuspořádaný vesmír textů. Naopak, literaturu vyznačuje řada fungujících pořádajících principů, které nám umožňují se v ní orientovat, zaujmout k textu, který ještě neznáme (ještě jsme ho nepřečetli), nějaký postoj předporozumění. Je to otázka literárních konvencí, jak jsme o nich hovořili dříve. Jedním z nejvýznamnějších těchto pořádajících principů je princip žánrový: každé dílo je už předem zařazeno do nějaké množiny děl podobných, tedy přiřazeno k žánru, popř. i subžánru.

To, co zde činíme, to, že hovoříme o literatuře, má vše, chápeme-li literaturu jako komunikaci, charakter literární metakomunikace: tedy komunikace o komunikaci. Nejdůležitějšími podobami této literární metakomunikace jsou literární historie, literární teorie a literární kritika (souhrnně literární věda).

V opoře studujeme s. 103-108.

Opakujeme nejdůležtější pojmy z teorie  komunuikace i literární teorie.