(78)
(79)
2.6 ROZHODOVÁNÍ A ODPOVĚDNOST
Každí jednaní se děje v čase a člověka charakterizuje právě to, že se ho jednání obvykle týká ve trojím časovém vztahu, Heideg-gerově „extázi":
• když se k nějakému jednání chystá a rozhoduje jako vůči budoucím u,
• když právě jedná v přítomném a
• když je zpětně hodnotí jako minulé.
Elementární lidská zkušenost ukazuje, že tyto tři pohledy sc od sebe zásadně liší:126 v prvním je všechno ještě otevřené a nejisté, mohlo by být jinak nebo vůbec ne. Druhý sleduje, jak se představa stává skutečností, a třetí má před sebou něco hotového, na čem se už nedá nic změnit.
To první, předehůdtié rozvažování, jež má vyústit do rozhodnutí, charakterizuje nejistota a nevědění.127 Člověk si předně potřebuje ujasnit svůj záměr a cíl, aby mohl začít hledat prostředky. V organizacích tomu odpovídá psaný záměr nebo projekt, na nějž naváže rozvaha o tom, co je k tlispozici („studie proveditelnosti"). V léto fázi jde o „redukování složitosti" rozkladem na dílčí otázky a ovšem o snižování nejistoty například tam, kde se lze opřít o zkušenosti nebo vědecké předvídání. Tím je připraveno rozhodnutí, které je sice různě podmíněné, konec konců však více či méně svobodné: mohlo by být i jiné. Proto se například Kantova praktická filosofie omezila pouze ua tento krok, kdežto jiní do rozvažování zahrnují i předvídatelné důsledky rozhodnutí.
To je ovšem představa hodně idealizovaná a rozhodování může naopak proběhnout jaksi okamžitě a téměř instinktivně, pokud k tomu člověka okolnosti nutí: viděli jsme to na příkladu míčových her. Přesto se může jednat o důležitou věc a stará představa ctnosti má na mysli právě tu obdivuhodnou schopnost některých lidí rozhodovat se a jednat okamžitě, bez rozmýšlení -a přece dobře. Tuto schopnost mají ostatně podporovat jak spo-
126 Podle řecké mytologie předsedá každému j, nich jiná sudička: Lachesia (od lachos, úděl), Klóthó (spřádám), Alropos (neúchylná). Platón, Ústava 617c.
Kdyby skutečně věděl, nepotřebuje se rozhodovat. V tomto smyslu říká J. Detrida, že jistý dojem „nerozhodnnteinosti" je nutnou podmínkou každého rozhodování. Hospitality, justice and responsibility, str. 66.
lečenský mrav, tak také pravidla morálky, která složitost rozhodování redukují a někdy je mohou téměř nahradit.
Druhý pohled musí soustřeďovat pozornost k tomu, co sc právě děje - k jednotlivým fázím jednání, k nasazování prostředků, k vývoji situace a jiným spíše technickým okolnostem, a je tedy z povahy věci pohledem jaksi zblízka. Ve vojenské terminologii by se dalo mluvit o taktice a pokud můžeme soudit, znají něco podobného i jiní živočichové. Naopak v prvním a zejména ve třetím se člověk snaží vidět své jednání vcelku a hlavně ve vztahu k nějakému cíli; bude se tedy snažit o patřičný odstup, aby ve složitějším celku něco nepřehlédl. Instrumentální a technické otázky může v prvním případě zatím odložit a nechat na pozdě ji, ve třetím už ho nemusí tolik zajímat - alespoň pokud na nich jednání neztroskotalo.
Jenže to je práve bod, v němž se plánující pohled dopředu a hodnotící zpátky může propastně lišit. Nic netušící Oidipus ztrestá zpupného cizmee v lese, a teprve mnohem později sc dozví, že to byl jeho otec. Známe to ale i z úplně banálních zkušeností: člověk se pohádá s neochotným úředníkem, bouchne dveřmi, a teprve na chodbě si uvědomí, že nemá razítko, kvůli němuž tam vůbec šel. Plánující pohled člověka, který se teprve rozhoduje, skutečně neví, jak to dopadne, pracuje z povahy věci s „neúplnou informací"128 a teprve po bitvě, když už všichni všechno vědí, je každý generálem. Proto se lide odjakživa snaží neurčitost budoucího všemožně omezovat - od věšteckých pokusů až po moderní vědu, která je praktická právě tím, žc nachází a využívá zákonitosti a budoucnost se snaží spočítat. A jakmile se budoucnost dá spočítal, jako například při konstrukci letadla, může se jednání přesunout o úroveň níž a hleděl si jen toho, aby se předpoklady konstruktéra dodržely. [Nicméně i konstruktér sc musí pod své výkresy podepsat: co kdyby se spletl?
Na rozdíl mezi rozvrhem do budoucnosti a zpětným vyhodnocením člověk nejspíš narazí tam, kde jednání nedosáhlo za-tnýšleného cíle, kde se nepovedlo - a už se to nedá napravil. Síla člověka je ovšem v tom, že si to může dodatečně rozebrat a poučit sc pro přišle, jinak řečeno sbírat zkušenosti. Pokus a omyl
128 Proto mnozí soudí, že hry, při nichž se člověk rozhoduje bez úplné informace, jako například mariáš, mají ke skutečnosti blíž než ty s informací úplnou. Jenže i v šucliii člověk sice všechny figurky vidí, v této „informaci" však chybí to nejdůležitější, totiž záměr soupeře.
(80)
(81)
je i v empirických vědách častá metoda, i když vždy už poučená předchozí zkušeností jiných. Může se ovšem také stát, že všechno proběhlo podle předpokladů, a přece se výsledek člověku vůbec nelíbí. Kde se stala chyba? Kdo za to může?
Jednání — nebo naopak nejednání — při němž nešlo jen „o sirky", něco způsobdo a důsledky na někoho dopadly. S tím se prostě nedá nic dělal. Přinejmenším lam, kde důsledky nějak poškozují i jiné lidi,I2fJ klade se ale také problém odpovědnosti a zavinění: kdo za to může, kdo musí odpovědět na otázky poškozených a případně i soudu? Člověk, který se rozhoduje, by si měl rozmyslet, co svým jednáním způsobí, a v moderní společnosti musí zkrátka počítat s tím, že za své jednání „ponese odpovědnost". Tolo velnu oblíbené a dosti „kulaté" slovní spojení může znamenat různé věci, ve všech případech však mysb ještě něco jiného než jen přímé důsledky jednání. Zatímco důsledky jsou, jaké jsou, jde o to, zda a komu se mají přičíst a přisoudit, krátce řečeno kdo a v jaké míře je zavinil. Člověk, který si usekl prst, ponese samozřejmě důsledek - chybějící prst. Pokud to ale také zavinil, ponese ještě odpovědnost: před sebou, před svojí rodinou, spolupracovníky, případně i vůči zdravotní pojišťovně nebo státu. Odpovědnost pak může znamenat v zásadě tři věci: nárok na to, aby se se svým poddem na důsledcích nějak vyrovnal sám, aby odpověděl na otázky druhých a konečně možnost, že na ně bude muset odpovídat před soudem - s vyhlídkou na to, že bude muset škodu nějak vyrovnat nebo přijmout trest.
Tato třetí složka, odpovědnost právní a trestní, je zřejmě nezbytnou podporou fungování společnosti, kde se kde na sebe musí spoléhat. Nikomu sice nemůže zaručit, že ho někdo neokrade nebo že mu nespadne cihla na hlavu, přece je však jistým povzbuzením, aby se nebál chodit po ulici. V tomto smyslu se právní či forenzní odpovědnost už dávno oddělila od mravu a morálky (odkud kdysi vznikla) a je svěřena „operačně uzavřené" organizaci či společenskému mechanismu, takže se jí zde nebudeme věnoval.130 V dalším se však budeme zabývat odpovědností, kterou právní systém nevymáha a většinou vymáhat
12'J To je stanovisko „morálního minimalismu:'', kdežto „maximalisti" {v tomto dolem') soudí, že i seliepoškozmí vytváří mravní prohlém. Viz např. R. Ogien, T'étkique aujoiirďkui. Maximalist.es et mimimaUstas.
130 Zájemce odkazuji n;i V. Knapp, Teorie práva, a J. Sokol, Moc, peníze a právo, pást XII.
nemůže   například proto, že se osobní podd na důsledcích a zejména záměr někoho poškodit nedá vnějšími prostředky prokázat a odlišit od „nešťastných náhod". Karl Jaspers ve slavné poválečné knížce o vině za nacismus rozlišd - vedle viny trestní ještě tři další úrovně:
• vinu politickou, a tedy do jisté míry veřejnou, kterou nesou všichni, kdo nacismus nejen prosazovali a podporovali, ale i ti, kdo se mu dostalečně nebránili;
• vinu morálni (mravní), kterou si každý musí přičíst sám před sebou, a
• vinu metafyzickou, kterou nese před Bohem,131
V oblasti, jíž se zabývá praktická fdosofie, byla sice jakýmsi „soudcem" vždycky také okolní společnost, dnes však hlavní dů raz klademe na posouzení vlastní viny tím, kdo se rozhodl a jednal nebo nejednal. Tuto schopnost podíval se s odstupem sám na sebe a na své jednání lidé patrně objevili jako svoji „duši" ještě v jiném smyslu než jako princip života a tradičně se jí říká svědomí.132 Platón o ní hovoří z té její stránky, která je pro ži vot mezi lidmi patrně nejdňležitější, jako o schopnosti se za sebe styděl.133 V dramatickém příběhu o Davidovi a Nathanovi líčí Bible, jak ji někdy v člověku musí „probudit" někdo jiný.134 V křesťanství se svědomí chápe jako Mas Boží, a tedy ta nejvyšší autorita, nicméně hlas, který se musí individuálně „probouzet" čdi vychovávat. Pro Heideggera je to „mlčenlivý hlas", který pobyt konfrontuje s bytím. Sigmund Freud tulo konfrontaci a vinu redukoval na pouhý „pocit viny", který pokládal za neurotický symplom, který je třeba léčit. Tím se pojem „viny" i „svědomí" diskreditoval, paradoxně právě v době, kdy by jej bylo — jak ukázal Jaspers — zvlášť potřebí. 1 když se s ním ve filosofické literatuře příliš často nepracuje, v běžném životě je stále zákla dem mravního života.
Vzhledem k „neúplné informaci" není ani přisuzování čili přičítání vlastní viny ve svědomí bez problémů, zejména pokud
Ií. Jaspers, Otázka viny.
Zatímeo románské jazyky i angličtina převzaly lalinskc canscientia v obojím významu „svědomí" i „vědomí", české svědomí znamenalo původně svědectví. V, Maehek, Etymologický slovník, str, 595.
133 Např. Platón, Protagoras 322A. „Nestoudnost" je „nejvělší zlo pro všechny lidi v soukromém životě i veřejném." Zákony 647b. m 2S 11-12.
(82)
(83)
chceme jednám viděl v jeho „třífázovém" celku, kde zahrnuje i spoustu nahodilých a sotva ovlivnitelných průvodních jevĽi a okolností. Ve snaze udělat i mravní soud účinnější a „operativnější" a přiblížit jej tak fungování práva, vznikly koncem 18. Století dvě významně tradice mravního myšlení, který si tento celek téměř čistě rozpůlily. IVa jedné straně stojí tradice deon-tologická, založená Kantem, která odpovědnost omezuje pouze na vlastní rozhodnutí, a na druhé straně utilitarismus a celá tradice „konsekvencialistická", která je naopak hodnotí jen podle jeho výsledků, jež se zato snaží nějak měřit. K oběma se dostaneme ve druhé části, na tomto místě chci ale ještě připomenout několik rozlišení, která budeme potřebovat.
Rozhodnutí je sice vždycky něčím rozhodnutím, přece však nemusí být jen rozhodováním soukromé osoby za sebe samu. V řadě případů člověk takovým rozhodováním, k němuž mu chybí například odborná kompetence, pověřuje advokáta, maklére, ale také lékaře a další. Ti pak mají jednat v nějaké záležitosti v zájmu svého mandanta, klienta či pacienta, vůči němuž mají také větší nebo menší míru odpovědnosti. V moderních společnostech a jejich organizacích se stále častěji vyskytuje také rozhodování svěřené, plynoucí z pověření v nějaké funkci či roli. Sem patří například rozhodování vedoucího, dílenského mistra, úředníka nebo velitele. Na rozdíl od rozhodování za sebe, kde je člověk omezován spíš jen možnostmi, zákony a morálkou a veden cdein, který si určil sám, rozhoduje zde zpravidla o jiných a je striktně omezen rozsahem svěřené pravomoci i příkazy nadřízených. Také cd mu určil někdo jiný. Proto je i jeho odpovědnost jednak obvykle omezena na to, co rozhodl z vlastní vůle, jednak je omezeno i jeho ručení za důsledky.
Od svěřeného a omezeného rozhodování například úředníka bychom vsak měli odlišit další variantu, totiž rozhodování o veřejných záležitostech, jež voliči delegují svým zástupcům. Liší se tím, že oblast delegovaného rozhodování poslanců nebo zastúpi lehl je daleko širší a dosti nejasně vymezená a poslanec nerozhoduje sám, nýbrž jen jako „hlas" ve většině. Na rozdíl od premiéra nebo starosty je tedy typickým příkladem rozhodování kolektivního, kde se odpovědnosti přisuzují velmi obtížně.136
135 Z anglického consequence, důsledek, následek.
může být i záměr: princip „popravčí čely" jaksi rozptyluje individuaI-
Typicky moderní je konečně ještě víceméně skryté rozhodování různých komisí a odborníků, kteří sice rozhodnutí významně ovlivňují, žádnou odpovědnost, za ně ale z definice nenesou.
Ani odpovědnost, jak jsme viděli, není vztah nijak jednoduchý, jak hy se ze zjednodušených modelů mohlo zdát. Zahrnuje přinejmenším tři prvky, totiž kdo, za co a komu nebo před kým odpovídá, k nimž může v právní oblasti přistoupit ještě nějaké výslovné vymezení odpovědnosti i míry ručení. Pokud jde o jejího nositele či „odpovědnou osobu", mohli bychom rozlišit nedělenou odpovědnost jednotlivého člověka jako osoby a vymezenou smluvní odpovědnost například zaměstnance vůči zaměstnávateb, která se však často překrývá s odpovědností odbornou. Ta se totiž liší tím, že odborník - například advokát nebo lékař se musí odpovídat nejen svému klientovi či pacientovi za to, jak mu pomohl, ale ještě také za svou odbornost, zda jednal lege ar tis, například stavovské komoře a podobně. O kolektivní (ne)odpovědnosti jsme už hovořili, nakonec bych však rád připomněl ještě odpovědnost řekněme obecně lidskou: ne v tom nešťastném významu že „všichni jsme vinni", nýbrž naopak v lom, že některým našim odpovědnostem jaksi chybějí protějšky — ti, vůči nimž bychom se měli cítit odpovědní. Přitom to mohou být ty vůbec nejdůležilější.
2.7 SPRAVEDLNOST
Zatímco mrav a morálka regulují jednání z hlediska jednající osoby, lze se na ně dívat i pohledem nezúčastněného „třetího"; zde se objevuje důležitý pojem spravedlnosti, s nímž jsme se už setkali, když jsme hovořili o hře. 1 když jej dnes spojujeme spíš s právem, má nepochybně daleko širší význam a právu zřejmě předchází. Komentář k římským Digeslům říká, že „právo (latinsky jus) pochází od spravedlnosti (justina) jako od své matky; spravedlnost ledy byla dřív než právo".1-1' Tak jako jc představa spravedlnosti jakýmsi podložím, z něhož právo vyrůstá, tak
ní odpovědnost střílejících a dovoluje jim, aby se necítili jako kati, Podobně je lomu i vc volbách a zejména v referendu, kde se odpovědnost nikomu nedá přičítat.
m Glosa k 1,1 pr. D. 1,1. Cíl. podle G. Radbruch, RechtsphUosophie, sir. 34.
(84)
(85)
je pro ně také normou, která je vždy poměřuje: kritikové práva mu obvykle vytýkají právě to, že má ke spravedlnosti daleko.13"
To bývá ostatně ta první zkušenost, od níž se člověk k představě spravedlnosti může dostat: zkušenost nespravedlnosti. Rozumí se takové, která se mně samotnému přihodila a kterou pociťuji jako křivdu. Zažívají ji už malé děti a podle některých etologů dokonce i zvířata.139 Pokud se o ní mravní teorie zmiňují, bývá to spíše v souvislosti s politikou, zato ve spisech společenských kritiků a revolucionářů se to nespravedlnostmi jen hemží. Patrně proto, že nespravedlností je nekonečně mnoho, a jen představa spravedlnosti může budit dojem, že je jedna. Nespravedlnosti také mohou lidi mobilizovat proti tomu, kdo je páchá, kdežto při věcném rozboru dojem nespravedlnosti často neobstojí: byl to jen můj pocit a v očích drahých vypadají věci jinak. Z praktických filosofů se jí věnoval zejména Cicero, podle něhož se člověk nespravedlnosti dopouští dvojím způsobem: buď přímo tak, že ji páchá, anebo tak, že jí nebrání, i když by mohl. Je také velký rozdíl mezi nespravedlností, kterou člověk udělá v „krátkém a přechodném rozrušení duše", a nespravedlností promyšlenou a připravenou, která je mnohem horší.140
V celé západní tradici se spravedlnost pokládá za základní požadavek jednání mezi lidmi, za „paní a královnu ctností"; je tak důležitá, žc se bez ní neobejdou ani lupiči,141 a Aristoteles připomíná, že se nazývá „cizí dobro, dobro těch druhých".142 Podle Augustina jc to také základní požadavek na politickou moc, „neboť království bez spravedlnosti jsou jen vehká lotrov st ví".143 Podle Cicerona je „základem spravedlnosti ovšem věrnost, tj.
138 »Vrchol práva, vrchol nespravedlnosti (summum jus, summa injuria}" ei tuje Cicero jako přísloví (De offieih 1,33).
n9 Frans de Waal popisuje, jak skupina šimpanzů schvaluje následný „trest" za porušení pravidel a vykazuje zřejmý smysl pro socio/ predictability, jakousi pravidelnost chování. F. de Waal, Good matured, str. 95.
140 Cicero, De officii* 1,27. Platón říká prvnímu z nich „nemoudrý", druhému „nevěrný". Zákony 730d. Povinnost hranit bezpráví a pomstít vraždu je podle Platóna ještě důležitější než sám je nedělat. Zákony 870.
141 Juslitia una virtus omnium est domina et regina virtutum. Cicero, De officiis 3,28. Srv. tamtéž 2,40 aj.
142 Aristoteles, Etika Nikomachova 1134h. V Platóuově „Ústavě" Sókratés naopak odmítá myšlenku Thrasymachovú, že „spravedlivé je cizím prospěchem, ale vlastní škodou" (Ústava 343c, 392b).
13 Sine justitia, quid sunt regtia nisi magna latrocinia. Augustinus, De civilate Dei 4.4.
stálost a pravdivost řečeného a dohodnutého: ... co se řekne, má se také stát."144
Ačkoli už malé děti protestují, když nějaké jednání cítí jako nespravedlivé, jc to pojem poměrně složitý a víceznačný, proto je užitečné pokusit se jej přesněji rozebrat. Klasické rozlišení hlavních druhů spravedlnosti pochází rovněž od Aristotela.145 Ten rozeznává především dva různé významy spravedlnosti, totiž spravedlnost retributivní (odplácející) a složitější spravedl nost distributivní čili rozdělovači.
Retributivní spravedlnost hodnotí vztah mezi dvěma stranami a hledá v něm jakousi rovnováhu; jakmile je porušena, měla by se obnovit, například vymáháním nesplněného závazku, odměnou nebo trestem. INa retributivní spravedlnosti se zakládá například soukromé i trestní právo, jež má napravit křivdu, která sc už stala; proto sc někdy mluví o spravedlnosti kolektivní. Stojí na ní ale také představa „spravedlivé" směny a ceny, jíž se má jednání řídit.146 Retributivní spravedlnost symbolicky představuje žena se zavázanýma očima — neboť se nemá ohlížel na společenské postavení stran a na to, kdo před ní stojí - v jedné ruce s váhami, které měří ldedanou rovnováhu, a vc druhé s mečem, jímž by měla veřejná autorita spravedlnost prosadit. „Spravedlnost bez síly je bezmocná, sda bez spravedlnosti tyranská."147
Podstatně složitější je spravedlnost distributivní čili rozdělovači, jež se uplatňuje v jiné situaci: měla by řídit jednání toho, kdo něco rozděluje - ať už se jedná o nějaký prospěch nebo naopak povinnost.148 Spravedlivě v tomto smyslu by měl rodič dělit tabulku čokolády mezi děti i stát daňové zatížení mezi občany. Jenže v tom je právě potíž: co to zde přesně znamená? Tabulka čokolády se dá rozlámat na stejné ddy, ale mají všichni platil stejné daně? Musí mít všichni stejnou možnost stát sc vědci,
144 Fundamentům autem est iustitiae fides, id est dictorum conventorumque constantía et veritas: ...fit quod dicitur. Cicero, De. officiis 1,23. Poslední část, „co se řekne, má se také stát", je jakási inverze klasického výměru pravdy jako „souladu mysli a skutečnosti".
145 Aristoteles, Etika Nikomacliova 1131n.
146 Na myšlence směnné spravedlnosti, rozšířené na „transcendentálni směnu", se snaží O. Höffe založil i představu vzájemných závazků a povinností včetně lidských práv, in: J. Vclck (cd.), Spor o spravedlnost, str. 114nn.
lil B. Pascal, Pensées, zlomek 298.
1Ja Právě tomuto problému se věnuje důkladná kniha Johna Rawlse, Teorie spravedlnosti.
(86)
umělci, sportovci? Mají mít všichni stejný plat nebo dokonce majetek?
IN ej jednodušší řešení, které Aristoteles označuje jako aritmetickou rovnost, bývá sice v praxi také nejčastější, zřejmě s ní však není možné vystačit. Jednotná mzda zaměstnance jistě nemotivuje a stará „daň z hlavy" zatěžovala chudé nesrovnatelně víc než bohaté. Chyba je patrně v tom, že všechny považuje za stejné a rozděluje „kus jako kus". Aristoteles proto zavádí ještě „geometrickou rovnost", která má brát ohled na zásluhy: lepší řemeslník si zaslouží větší odměnu, kdežto bohatší občan má lepší přístup k úřadům a větší prospěch z bezpečí obce, má proto také platit větší daně. To se dnes také bez. výjimky dělá, u daní se však diskutuje, zda má být také procento zdanění pro všechny stejné, anebo progresivní čili rostoucí s příjmy.
„Geometrickou rovnost" lze ale pochopit i obráceně: jako potřebu či povinnost vyrovnávat různá znevýhodnění a handicapy. Různé formy společenské podpory lze chápat jako nezbytnost kvůli udržení společenského míru, jako výraz lidské solidarity, anebo dokonce jako požadavek spravedlnosti: ti hdé za to nemohou, že jsou nějak postiženi, že se naroddi jako chudí, anebo že se jim prostě nedaří. Dokud se chápaly jako solidarita, mohly se svěřoval jen občanské a církevní dobročinnosti, jakmile se však začaly chápat jako politická nezbytnost nebo požadavek spravedlnosti, musí se jitu věnovat i stát a různé skupiny lidí podporovat z veřejných prostředků, JNa druhé straně je zřejmé, že tyto prostředky jsou omezené, a tak je státní podpora potřebných předmětem stálých parlamentních debat, lobbistických tlaků i odborné diskuse o možnostech a omezeních „pečovatelského státu".14lJ
Pro úplnost musíme ještě zmínit i moderní pojetí procesní spravedlnosti, jež hraje významnou úlohu v právu. Vyžaduje vlastně jen to, aby stát a jeho justice rozhodovaly v podobných případech podobně a v nepodobných odlišně - stručně řečeno, aby rozhodovaly důsledně. Jakkoli ani procesní spravedlnosl není snadné vždy dodržel, má ke skutečné spravedlnosti hodně daleko: i velmi hanebné režimy a organizace dokázaly rozhodovat důsledně.
m Už citovaný Pascal lc lomu lakonicky poznamenal: „Ze všeho nejhorší jsou občanské války. Určitě vzniknou, jakmile se chce odměňovat za zásluhy, neboť všichni řeknou, že si orlmonu zasluhují." Peňsées^ žl. 31,-J,
(87)
Pres všechen oprávněný důraz na spravedlnost jako základní podmínku slušné společnosti, musíme nakonec připomenout, že to není všechno: spravedlnosl je aicc nutná, ale nikoli postačující podmínka pro to, aby vznikl dobrý vztah mezi lidmi. Aristoteles uvádí, že spravedlnost podle obecných pravidel je sice nezbyt ná, v některých jednotlivých případech však vyžaduje opravu, jež se nemůže řídit jen pravidly. „Oč širší jc oblast povinností než právních pravidel, o to víc je třeba úcty, lidskosti, velkorysosti, spravedlnosti a důvěry, které všechny stojí mimo psané zákony,"150 říká k tomu stoik Seneca a Cicero vedle spravedlnosti jedním dechem jmenuje ještě velkorysost nebo štědrost. Německý filosoľ Axel Ilonneth pokládá za nezbytnou podmínku „dobrého života" trojí uznání, jehož se Člověku v občanské společnosti dostává: na prvém místě náklonnost či lásku, z níž se buduje jeho sebeúcta a která se pak formuluje jako uznání právní a prakticky uskutečňuje laké jako solidarita.151
Aristoteles na druhé straně říká, že mezi přáteli není sprave dlnosti třeba, má však zřejmě na mysli spravedlnosl jako princip pro rozsuzování konfliktů, k nimž by mezi přáteli nemělo vůbec dojít, .lako cosi předběžného hodnotí spravedlnost i E. Lévinas: „Spravedlnost mne nezahrnuje do rovnováhy své univerzálnosti, nýbrž vyzývá mne, abych překročil přímou linii spravedlnosti. Konec této cesty se tedy už nedá ničím vyznačit. Za přímkou zákona se prostírá nekonečná a neprozkoumaná země dobra, vyžadující všechny zdroje jedinečné přítomnosti."152 To do jisté míry odpovídá našemu rozlišení morálky a etiky a k této myšlence se ještě vrátíme.
1(1 Quanta latins officiorum quam juris patet regula, quam midta pietas, humu-nita.i, liheraUtas,justitia,fidp.s exigunt, quae omnia extra publica* tabulas sunt. Seneca, Ad Novalium de ira 11.28.2.
ljl J. Vclek, in: A. Honiieth, Sociální filosofie a poslmoderní etika, sir. 15un. 132 E. Lévinas, Totalita a nekonečno, Praha 1997. sir. 220.