Legislativní proces a teorie práva

Legislativní proces je přesně daná procedura přípravy zákonů a dalších předpisů (vyhlášek, nařízení apod.). Řídí se Legislativními pravidly vlády, jejichž účelem je „sjednotit postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při případě právních předpisů a přispět ke zvýšení úrovně tvorby právního řádu“. Tato pravidla upravují jednak „postup (…) při tvorbě a projednávání připravovaných právních předpisů“ a dále „požadavky týkající se obsahu a formy připravovaných právních předpisů“. Standardní proces začíná u legislativního plánu vlády, a ten vychází z jejího programového prohlášení. Návrhy zákonů se připravují (obvykle na věcně příslušných ministerstvech) ve dvou fázích: (1) věcný záměr a (2) rozpracované paragrafové znění. Oba návrhy procházejí vnitřním a vnějším připomínkovým řízením, do vnějšího mohou být zahrnuty například také profesní sdružení, zájmové skupiny či odborná veřejnost. Poté, co vláda paragrafované znění návrhu zákona schválí, postupuje k projednání do Parlamentu ČR. Nejprve je projednán Poslaneckou sněmovnou, poté Senátem. Způsob, jakým vláda projednává podklady, a tedy také náležitosti a formu předkládaných dokumentů, upravuje Jednací řád vlády. V případě politik jako strategických dokumentů nelegislativní povahy se uplatní článek 2 odst. 2, který zahrnuje také připomínkové řízení. 

Hovoří se o systému právu i systematice práva, tedy o uspořádání právních norem do celku a jeho rozdělení na části (právní odvětví, právní instituty a právní normy). Patří sem také, na vyšší úrovni, právní principy, což jsou zásady, podle kterých je právo utvářeno. Na nižší úrovni se pak navíc řeší systematika zákoníků a zákonů, tedy jejich rozdělení do úrovní a částí a jejich vzájemná provázanost a vztahy. 

Systém práva členíme

– podle metody právní úpravy na

• právo soukromé a

• právo veřejné,

– podle předmětu právní úpravy na

• právo ústavní,

• právo správní,

• právo občanské,

• právo trestní a

• právo mezinárodní,

– podle účelu právní úpravy na

• právo hmotné a

• právo procesní,

– podle stupně právní síly na

• zákonné normy (mezi nimiž mají zvláštní postavení ústava a ústavní zákony) a 

• podzákonné normy.

Mezi základními metodami výkladu práva vedle metody gramatické a metody logické hraje právě systematická metoda výraznou roli. Její podstatou je hodnocení postavení zkoumaného právního předpisu v daném právním odvětví a případně i v celém právním řádu a studuje umístění rozebírané právní normy v textu a systému právního předpisu. K doplňkovým metodám patří teologická (účelová), historická a komparativní (srovnávací). Výklad práva pak může být doslovný, extenzivní (rozšiřující) nebo restriktivní (zužující), a podle závaznosti rovněž oficiální, interní nebo doktrinální. 

Porozumění systému práva a konkrétně legislativnímu procesu je důležité pro aktéry jakékoliv agendy, zejména pak pro ty, kteří se snaží iniciovat vznik nějaké normy nebo proměnit podobu norem existujících. To se přitom týká i podzákonných norem, jakými jsou národní politiky nebo rámcové vzdělávací programy. 

Jana Nejezchlebová zpracovala první legislativní analýzu v prostředí informační gramotnosti, resp. informačního vzdělávání, a to navzdory tomu, že se zaměřila na práci školních knihoven (Nejezchlebová 2005:35). Odkazuje na Listinu základních práv a svobod (konkrétně článek 17), Úmluvu o právech dítěte (§ 17) a zákon o svobodném přístupu k informacím. Dále pak na podzákonné normy, mezi nimi například na Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání z roku 2000. Zajímavé je, že o rok později, v příspěvku o podpoře rozvoje informační gramotnosti na základních a středních školách (Čumplová, Nejezchlebová 2006:27), kde se opět k legislativnímu rámci vrací, sleduje zhruba strukturu legislativního návrhu – příspěvek má například důvodovou zprávu a zprávu o současném stavu (ekvivalent dnešní RIA) i SWOT analýzu (jako jednu z možných analýz). Také brožura s názvem Vytváření informačního zázemí školy (Brachtlová, Čumplová, Jonák 2002) obsahuje část nazvanou Informace a legislativa. Ta odkazuje především na Listinu základních práv a svobod (článek 17), dále na zákon o svobodném přístupu k informacím, zákon o informačních systémech veřejné správy, zákon o elektronickém podpisu, autorský zákon apod. Porozumění tvorbě politik a legislativy je pro prosazování informační gramotnosti jako veřejného zájmu klíčové. 

Literatura viz Dombrovská, M. Informační vzdělávání v České republice. Disertační práce. Univerzita Karlova, 2017. Ke stažení: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/86330; vloženo do studijních materiálů.