(Konec 15. století–1627)

V tomto období, inspirovaném a ve svých projevech charakteristickém znovuobjeveným dědictvím antiky, nastupuje latinsky hrané vzdělanecké humanistické divadlo. To začalo postupně pronikat ze škol i mezi městské obyvatelstvo a bylo hráno i v národních jazycích. Vývoji směrem k profesionálnímu divadlu zabránila bitva na Bílé hoře.

Přestože u nás nevytvořila renesance velkou divadelní epochu jako v některých jiných evropských kulturách, přineslo znovuobjevené antické dědictví i divadlu na našem území nové možnosti, funkce, prestiž i důležitý vývojový význam.

Cíle kapitoly:

• popsat nástup latinsky hraného vzdělaneckého humanistického divadla;
  
• přiblížit jeho zdroj v komediích římských autorů Plauta a Terentia; 
  
• seznámit s klíčovými osobnostmi, které se na jeho nástupu u nás podílely – a to jak svou latinskou, tak českou dramatickou tvorbou;
  
• přiblížit rozmanité podoby divadelních produkcí pěstovaných nejen ve školách, ale i  ve městech a aristokracií v jejích sídlech;
  
• popsat nové uspořádání divadelního prostoru – tzv. terentiovské jeviště – a objasnit jeho zdroje.
  

V opoře studujeme strany 20–24.