• cíle
• organizace
• podmínky absolvování
• distanční studijní opora Starší světová literatura (základní text pro samostudium)
• literatura ke studiu
• seznam četby (tituly světové literatury, podrobněji analyzované v kurzu)
• cvičné testy

• vysvětlit sousloví „světová literatura“; 
• objasnit pojem „literární kánon“ a obhájit potřebu existence (tj. konstrukce) kánonu.

BIBLE, APOKRYFY, PSEUDEPIGRAFY

Co si představíte pod označením bible? Tlustou knihu? Slovo bible přeneseně znamená tlustou, objemnou knihu: „Takovou bibli jen tak nepřečtu...“ Nebo si představíte konkrétní knihu nadepsanou Bible. Co je jejím obsahem? A představuje bible u všech křesťanských společenství totéž? A pokud ne, tak proč? Má to historické důvody?

Vysvětlení si podáme níže. Po dlouhá staletí byla bible v životě evropské společnosti neustále přítomná, prostupovala recepční oblast viděného i slyšeného; byla opisována, studována, adaptována, zněla jako živé slovo; poskytovala náměty slovesným, výtvarným i hudebním dílům; do značné míry představovala i klíč ke světu okolo: k jeho dějinám, morálním nárokům, budoucím dějům, mystériu. Historicky vzato, bible propojuje Západ s Východem, a do jisté míry také křesťany s židy. Bude užitečné seznámit se s ní podrobněji – nejen s tím, co obsahuje, ale také s tím, co vypadá jako biblický text, avšak součástí bible není. Bez ohledu na to, zda se hlásíme či nehlásíme ke křesťanství, ovlivňují biblické i mimobiblické texty naše představy např. o podobě vánoc.

Cílem kapitoly je

• pojednat z historické perspektivy o biblických kanonických a nekanonických (apokryfních) textech;
• uvědomit si jejich význam pro kulturní dějiny.

DIALOG ZÁPADU S VÝCHODEM 1 (ČÍNA)

Orient okouzlil Evropu poprvé v 18. století. Literární transfer z Východu na Západ přitom probíhal už po staletí; v této a následující kapitole se o něm dozvíte víc. Představíme si nejprve dvě čínská filozoficko-náboženská díla nevšední myšlenkové a poetické krásy: Tao te tʼing(Lao-cʼ) a Čuang-cʼ. Jejich vliv na moderní euroamerickou kulturu byl mimořádný (i toho se dotkneme). Seznámíme se také s některými osobnostmi a překladatelskými počiny české orientalistiky, která měla od svých počátků na konci 19. století vynikající úroveň a které vděčíme za možnost vstoupit do světa vzdáleného nám jak kulturně, tak časově.

Cíle kapitoly:

• reprodukovat základní informace o dvou orientálních dílech: Tao te tʼing (Lao-cʼ) a Čuang-cʼ;
• představit jejich vliv na moderní světovou i českou literaturu;
• na příkladu těchto děl se obeznámit s kulturním (literárním, myšlenkovým a poetickým) transferem Východ-Západ;
• uvědomit si prostředkující význam překladů a vysokou úroveň české orientalistiky.

DIVADLO ANTICKÉHO ŘECKA

Za co vděčí Evropa Řekům? Evropské divadlo je do značné míry plodem starořecké kultury. (Jako korektiv tohoto tvrzení je třeba si také všimnout dále pojednání v kap. 11, které předznamenává výklad o renesančním divadle.) Antické divadlo je kolébkou evropského divadla. Zrodilo dva hlavní dramatické žánry: tragédii a komedii. Jejím představitelům budeme v této kapitole věnovat pozornost. Zaměříme se přitom na dvě dramata: Sofoklovu tragédii Král Oidipús a Aristofanovu komedii Lysistraté. Dozvíme se také to nejpodstatnější o vzniku tragédie i komedie a jejich úloze v životě řecké společnosti.

Cíle kapitoly: 

• vyložit pozadí vzniku antické tragédie a komedie;
• popsat specifika antického dramatu;
• rekapitulovat děj Sofoklovy tragédie Král Oidipús;
• představit hlavní dramatický konflikt Aristofanovy komedie Lysistraté.

 DIALOG ZÁPADU S VÝCHODEM 2 (INDIE A ARABSKÝ SVĚT)

Následující výklad doplňuje tematiku předchozí kapitoly 3. Cyklus příběhů Tisíc a jedna noc získal světovou slávu mezi evropskými učenci i čtenáři, přestože v arabském světě byl v té době dlouho přehlížen jako snůžka lidových vyprávění. Jeho pouť Orientem byla složitá a lze ji jen obtížně stopovat; jasnější a přehlednější se jeví evropská recepce. Moderní odborné překlady do evropských jazyků (včetně češtiny) dnes doprovázejí také četné parafráze a úpravy pro děti. Ukážeme si, že Tisíc a jedna noc rozhodně není souborem pohádek -- její základní rámec je světu dětí vzdálen. Seznámíme se s podobou orální (ústní) kultury, z níž Tisíc a jedna noc rostla a jíž byla živena, a nic na tom nezměnila ani její první, z našeho pohledu pozdní vydání tiskem. 

Cíle kapitoly:

• reprodukovat základní informace o dvou orientálních dílech: Paňčatantram aTisíc a jedna noc;
• přiblížit jejich cestu k evropskému čtenáři či posluchači;
• na několika příkladem doložit recepci Tisíce a jedné noci v moderní světové literatuře.

 STŘEDOVĚKÝ ROMÁN

Tristan a Izolda je jednou z nejoblíbenějších výpravných látek středověku (existuje i česká adaptace z konce 14. století). Obrovský ohlas získal příběh milenců i v moderní době (včetně několika filmových zpracování). Vyprávění o osudové lásce, silnější než čest a mocnější než život si vždycky udržela svoji podmanivou sílu. Tristanovská látka zasáhla ve středověku celou křesťanskou Evropu, francouzskou, německou, španělskou, anglickou, italskou, severskou i ruskou literaturu, abychom jmenovali jen největší jazykové oblasti. Přitom je to příběh pro středověkou literaturu v něčem paradoxní...

Cíle kapitoly:

• obhájit užití označení „román“ pro některé středověké narativní texty;
• uvést hlavní postavy příběhu o Tristanovi a Izoldě;
• představit jazykové a časové šíření tristanovské látky ve středověké Evropě;
• reprodukovat, čím je láska Tristana a Izolda v kontextu kurtoazní lásky nepřípustná.

SLOVANSKÁ HAGIOGRAFIE A LATINSKÁ ŽÁKOVSKÁ LYRIKA

Středověká literatura je jazykově, žánrově i poeticky nesmírně bohatá. Epocha středověku zahrnuje takřka 1000 let a v této studijní opoře jí věnujeme několik kapitol. V této kapitole se dotkneme dvou témat, která jsou sice časově i kulturně disparátní, ale spojuje je to, že obě úzce souvisejí s dějinami české literatury; zároveň však představují i součást širšího celku a mají své vlastní dějiny. Jde o literaturu a literární tradici staroslověnskou a církevněslovanskou, která vzniká a šíří se především v jiho- i východoslovanském regionu a staví na řeckých, resp. byzantských základech; a jde o literaturu středolatinskou, typickou pro evropský Západ. Z obou těchto velkých slovesných tradic si pro výklad vybereme jen určitou žánrovou oblast. V prvním případě hagiografickou legendu, v druhém případě lyriku. Legenda je jedním z dominantních žánrů (resp. souboru žánrů) středověkého evropského písemnictví křesťanského ražení; představuje současně biografii i fikci, její účel je náboženský a politický, nikoli historický, přestože bývala často užívána jako historiografický pramen. Z literatury středolatinské (= středověké latinské) se zaměříme na žákovskou lyriku, tvorbu tzv. žáků darebáků, která je dnes nejživějším, nejčtivějším a nejzábavnějším okruhem středověkého slovesného snažení. 

Cíle kapitoly:

• specifikovat misijní záměr Konstantina a Metoděje;
• reprodukovat základní informace o obou dílech (Životech Konstantinově a Metodějově);
• představit vlivný koncept Slavia orthodoxa a Slavia romana;
• podat stručný souhrnný výklad o žákovské lyrice, uvést aspoň jeden její příklad.

VERNAKULÁRNÍ LITERATURY POZDNÍHO STŘEDOVĚKU

V této kapitole se posuneme do období pozdního středověku, na sám práh renesance. Čtrnácté století je obdobím, kdy evropská literatura v národních jazycích, tj. ta nelatinská, zažívá obrovský rozkvět (týká se to např. i česky psané literatury). Vznikají díla, která jsou přímo zosobněním písemnictví těchto jazyků: italštiny -- Dantova Božská komedie, či angličtiny -- Chaucerovy Canterburské povídky. Právě těmto dvěma dílům budeme věnovat pozornost. První ze zmíněných děl, Božská komedie, stojí na počátku tohoto století; druhé, Canterburské povídky, na jeho konci. Božská komedie vzniká v kulturně nejbohatší a nejvýznamnější oblasti Evropy -- v severní Itálii --, Canterburské povídky pak v oblasti do jisté míry periferní, ostrovní, ovšem v Chaucerově době úzce svázané s kontinentem. Dantova Božská komedie je vrcholný dílem středověké literatury; svým způsobem zosobňuje celou tuto epochu a zůstává dnes básní sice ctěnou, ale jen obtížně srozumitelnou a ve skutečnosti i málo čtenou. Canterburské povídky reprezentují středověký svět neméně silně, zůstávají však dílem stále živým, těšícím se zájmu čtenářů.

Cíle kapitoly:

• reprodukovat základní informace o obou dílech, Božské komedii a Canterburských povídkách;
• specifikovat rozvoj literatury ve vernakulárních jazycích.

RENESANČNÍ PRÓZA

„Svět se zbláznil. Chýlí se ke konci. Flámujme, flámujme, flámujme!“ Tak zní jeden z citátů z románu Françoise Rabelaise, kterému v této kapitole budeme věnovat především pozornost. Podobných citátů, zneklidňujících a prostořekých, bychom v Rabelaisově nejslavnějším díle, jehož hlavními postavami jsou dva obři, mohli najít desítky, ne-li stovky. Uvedený citát nám dokládá nejen rozmarného ducha vyprávění, ale i jakousi mezní či krajní polohu, k níž autor své fiktivní vyprávění přivedl.

Velký český romanista Václav Černý v jedné své přednášce označil Rabelaise za největšího komického básníka novověku, současně jej však před převážně dámským publikem omlouval. Je tedy otázkou, jak Rabelaise přijmete Vy...

Cíle kapitoly:

• představit dvě významná a stále živá díla francouzské prózy 16. století: Heptameron a pentalogii o Gargantuovi a Pantagruelovi;
• vlastními slovy přiblížit fenomén smíchové (karnevalové) kultury;
• definovat pojmy „utopie“ a „dystopie“.

ZAČÁTKY MODERNÍHO ROMÁNU

O Cervantesově díle Don Quijote se někdy mluví jako o nejvýznamnějším evropském románu posledního půltisíciletí, jako o díle, z něhož vychází, resp. k němuž se vrací moderní románová tradice. Milan Kundera označil Cervantese přímo za zakladatele novověku. V této kapitole se budeme věnovat právě tomuto slavnému románu, jehož hlavní postava don Quijote se stala součástí paměti lidstva.

Cíle kapitoly:

• představit osobnost autora Dona Quijota;
• specifikovat typ komiky a metafikce, s níž Cervantes v Donu Quijotovi pracuje;
• uvést některé quijotovské ohlasy v moderní kultuře.

ALŽBĚTINSKÉ DIVADLO

Nejvýznamnějším představitelem alžbětinského dramatu je bezpochyby William Shakespeare. Jemu a jeho komedii Sen noci svatojánské budeme věnovat pozornost v této kapitole. Připomeneme si nejen vývoj divadla v shakespearovské Anglii, ale také tradici lidové smíchové kultury. Přiblížíme si ovšem také mimořádně zajímavé téma: recepci díla W. Shakespeara v Českých zemích. Harold Bloom, kterého jsme vzpomněli na začátku našeho kurzu v první kapitole, označil Shakespeara za střed kánonu západní literatury.

Cíle kapitoly:

• vysvětlit slovní spojení alžbětinské divadlo;
• charakterizovat úlohu divadla Shakespearovy doby;
• představit komedii Sen noci svatojánské.

POEZIE NĚMECKÉHO BAROKA

V předposlední části této studijní opory se posuneme až na samotný konec tzv. starší literatury, do období 17. a 18. století, do období, kterému souhrnně říkáme barokní. V rámci písemnictví barokní epochy mají trvalý význam básnická lyrická díla německy píšících autorů tzv. slezské školy. Jde o básníky (a dramatiky), kteří žili a působili v různých částech Slezska (dnešního Německa a Polska) a souhrnně představují znamenitou kapitolu dějin německé literatury. Vyznačují se svébytnou poetikou, výraznou mírou talentu a mnohdy také tragickými životními osudy. Spojuje je živá poetická krása, která jejich verše přenesla až na práh jednadvacátého století a zajistila jim světovou slávu. Jde např. o nejvýznamnějšího německého dramatika 17. století Andrease Gryphia, mystického básníka Angela Silesia či o Johanna Christiana Günthera, který bývá chápán už jako básník přelomový, přesahující svým básnickým výrazem, lehkým rukopisem a akcentovanou subjektivitou literární klima pozdního baroka směrem ke generaci Johanna Wolfganga Goetha.

Cíle kapitoly:

• charakterizovat obecně literární baroko;
• uvést několik představitelů tzv. slezské školy.

SHRNUTÍ

„Překlad není dílo, ale cesta k dílu“, napsal slavný španělský esejista a filozof José Ortega y Gasset v úvaze Bída a lesk překladu (1945). Přesto jsme na překlady zpravidla odkázáni, chceme-li se seznámit s kanonickými díly starší světové literatury. A týká se to i rodilých mluvčích daného jazyka -- i ti sáhnou často po modernizovaných zněních, adaptacích či převodech. Problematika překladu je proto při studiu světové literatury kruciální a budeme jí dále věnovat pozornost, protože prochází napříč tématy, kterými jsme se zabývali výše v předchozích kapitolách studijní opory. Může nám tak posloužit jako svébytné shrnutí celé látky.

Cíle kapitoly:

• představit základní přístupy k překládání;
• demonstrovat na konkrétních příkladech historickou hodnotu a relativní spolehlivost překladu;
• obhájit v obecné, teoretické rovině potřebnost nových překladů už dříve přeložených děl.