SLOVANSKÁ HAGIOGRAFIE A LATINSKÁ ŽÁKOVSKÁ LYRIKA

Středověká literatura je jazykově, žánrově i poeticky nesmírně bohatá. Epocha středověku zahrnuje takřka 1000 let a v této studijní opoře jí věnujeme několik kapitol. V této kapitole se dotkneme dvou témat, která jsou sice časově i kulturně disparátní, ale spojuje je to, že obě úzce souvisejí s dějinami české literatury; zároveň však představují i součást širšího celku a mají své vlastní dějiny. Jde o literaturu a literární tradici staroslověnskou a církevněslovanskou, která vzniká a šíří se především v jiho- i východoslovanském regionu a staví na řeckých, resp. byzantských základech; a jde o literaturu středolatinskou, typickou pro evropský Západ. Z obou těchto velkých slovesných tradic si pro výklad vybereme jen určitou žánrovou oblast. V prvním případě hagiografickou legendu, v druhém případě lyriku. Legenda je jedním z dominantních žánrů (resp. souboru žánrů) středověkého evropského písemnictví křesťanského ražení; představuje současně biografii i fikci, její účel je náboženský a politický, nikoli historický, přestože bývala často užívána jako historiografický pramen. Z literatury středolatinské (= středověké latinské) se zaměříme na žákovskou lyriku, tvorbu tzv. žáků darebáků, která je dnes nejživějším, nejčtivějším a nejzábavnějším okruhem středověkého slovesného snažení. 

Cíle kapitoly:

• specifikovat misijní záměr Konstantina a Metoděje;
• reprodukovat základní informace o obou dílech (Životech Konstantinově a Metodějově);
• představit vlivný koncept Slavia orthodoxa a Slavia romana;
• podat stručný souhrnný výklad o žákovské lyrice, uvést aspoň jeden její příklad.