Reportáž
1.   Tradice, modernost, světovost
U zrodu reportáže stála lidská zvídavost, snaha vědět, získat původní a zajímavou informaci. Angličané, kteří tento výraz (report) poprvé razili, měli zpočátku na mysli jen popis události ze soudní síně, líčení ze zasedáni parlamentu, popis povodní, požárů, válek.'
Ale už v polovině minulého století dává vydavatel anglického listu „Times" velkou částkou krytý šek svému zvláštnímu zpravodaji, kterého posílá jako přímého svědka do krymské války. O málo let později ctižádostivý francouzský novinář Londres dostává souhlas od pařížského policejního prefekta k návštěvě francouzských věznic. Jeho líčeni, podobně jako za několik desítek let Zolúv „Zabiják" nebo „Jatky" Uptona Sinclaira, budí senzaci mezi čtenářskou veřejností.
To už se reportáž ubírala svou vlastni cestou.
Od púvodniho informativního sděleni a strohého popisu soudního jednání se dostala tak daleko, že obsáhla dramatické události, jako byla Velká říjnová socialistická revoluce nebo první let človeka do vesmíru. Reedových „Deset dnů, které otřásly světem", odvážné cesty reportéra Richarda Halliburtona přes Alpy a do země Mayů, Hemigwayovo líčeni bojů na italské frontě během první světové války, Kischův výlet do Tajné Ciny, Fučíkovy tři vdké reportáže hledající viníka smrti čtyř desítek lidi při velké stavební katastrofě Na poříčí — tato díla by ovšem nemohla existovat bez přímého kontaktu s událostí, jež. dala k jejich napsáni podnět. Je přirozené, že všechny zmíněné reportáže představují různé kvality v názoru na zpracováni, různé přístupy k faktu, k objektivní realitě a samozřejmé i zcela rozličné ambice při shromažďováni materiálu.
1 V letech 1880-70 i Národní listy a Pokrok se nespokoj! pouhým zpravodajstvím n v rubrice „Zc soudní siné" používají popisu.
Pochopit vývoj a zrod reportáže je možné pouze poznáním jejiho historického vývoje a její funkce.
Rozvoj rotačního tisku, rychlé zavádění mnohostránkových deníků, záplava údajů a zpráv nutně přinesla i jejich tříděni. NejzajimavějM zprávy z hlediska vydavatele, informace a fakta, která si vyžadovala přesnější a důkladnější záznam ve vystiženi souvislostí, se častěji stávaji předmětem k reportážnímu líčeni. Reportáž na rozdíl od běžné zprávy byla působivější, protože reprodukovala skutečnost ve vší její konkrétnosti. Životní detail, jak známo, působí na čtenářovu obrazotvornost a emocionalitu mnohem účinněji než pouhá holá fakta nebo obecné závěry a tvrzeni.*
Důležitost reportáže je mimo jiné také v tom, že v dobách rychlých přeměn společenských a historických je reportáž první, kdo ohledává pole, kdo konstatuje nové prvky, kdo přináší živý a poutavý způsob „inventář okamžiku". Proto má reportáž ohromný význam v období přelomu historie, v dobách přechodu jedné éry ve druhou, kdy může zachytit svými metodami a svým způsobpm novou tvář skutečnosti dříve než román a postavit ji živým, působivým způsobem před oči čtenářů, diváků, posluchačů. Cili — dělá pionýrskou práci.
Není proto divu, že reportáž vždycky rozkvétá v dobách velkých historických převratů, není divu, že nejznámějšimi, nejlep-šími představiteli reportáže v našem století jsou lidé stojící nalevo. Vzpomeňte si, nechte si projít paměti jména známých reportérů pravice: nenajdete ani jednoho. Nejvíce vpravo stojí ještě poměrně pokrokový Albert Londres. Ale vezměte si Egona Ervína Kische, Erenburga, Fůgnerovou, Johna Keeda, Michaila Kokova atd. Všichni stáli v řadách lidi, kteří byli zvědavi, jak vypadá nová tvořící se skutečnost, kteří byli na mistr, aby vypovídali a reprodukovali její první náznaky a první pohyby.
A v tomto procesu, v tomto smyslu, hraje reportáž ohromnou roli. Není sporu o tom, že je to legitimní žánr uměni a že je nesmysl, když ji někdo chce vykazovat z literatury, nebof je to žánr, který je pohotový a působí tak emocionálně otřesně jako nejsilnější umělecké dílo — je-li to reportáž napsaná mistrovsky.
Snad i toto konstatováni vedlo Egona Ervína Kische k vystou-
» M. Grygar. Uméni reportáže, str. 57.
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
peni na pařížském sjezdu na obranu kultury v roce 1935, kde ve svém projevu mimo jiné řekl:
„Reportérem se opovrhovalo jako nejnižsím druhem novinářů, dokud nepoučila díla Johna Reeda a Larisy Rejsnerové o tom. Že zpráva o skutečnosti může být podáno i nezávisle a umelecky. A koho o tom toto nepoučí, toho o tom mohlo poučit nepřátelské, nenávistné stanovisko kritických veleknězů."
Česká reportáž stejně jako kterýkoli novinový druh, stejně jako kterákoli oblast uměleckého tvoření, se nevyvíjela nezávisle, sama o sobě. Rostla a obohacovala se z nejrůznějšich pramenů a zdrojů národního života a čerpala impulsy z literatury domáci i cizi. Vývoj české reportáže jako osobitého slovesného druhu ukazuje na různé cesty, směřující nejprve od tradičních vzorů vyprávěčsko-popisných (klasické případy najdeme v literatuře německé, jmenovitě v Heinovi a Bornovi) k pokusům o cestopisnou reportáž, jejíž kvalita závisela na Síří dojmů, znalostech a vyprávěčské dovednosti autora.
Touto formou jsou také zaznamenány „reportážní" cesty Jana Nerudy, ať již za hořovickými cvočkaři, nebo jeho cesty Tureckem a Francií, i Arbesovy toulky po českém venkově.
Nicméně radikální změny v ekonomice a politice nemohly nepřivodit změny v myšleni i rozvoji literatury a tisku. Nerudovy „reportážni črty" z let 60. a 70. jsou již ovlivněny obro-zovacím procesem národním a sociálním, vyznačuji se ostrým pohledem, narážkou a metaforou, úvahami z oblasti umění, morálky a politiky. To platí i o reportážních pokusech v Dělnických listech a v Budoucnosti a řadě reportáží z prvních ročníků deníku Právo lidu. kde se ve výběru témat postupně projevují současné problémy, hledáni a zápas doby a po stránce formy i vliv francouzské, německé a ruské literatury a novin, zejména vliv Zo-lova dokumentárního naturalistického románu
Není rozhodně náhodou, že první veliký vnitřní proces proměny reportáže probíhá právě v období poválečném, bezprostredne v dubě, kdy současná próza — až na výjimky — nepřinesla společenské zobecnění skutečnosti. Naopak reportáž (v té době již svébytný literární útvar ověřený žurnalistickou prací) daleko rychleji reagovala na konflikty doby. zostřené u nás vítězstvím Říjnové revoluce, a boje o lidový charakter republiky. Nemalou 38   měrou k určitému ..sebepoznáni" a konsolidaci reportáže při-
spěla i zvýšena cirkulace společensky závažných informaci, jež rostly se stoupající dělbou práce, s rozvojem techniky a vědy, a které nestačila krásná literatura ani okrajově zprostředkovávat. A tak mnohá společensky objevná informace, při zachování všech prvků dokumentárnosti. roste, obrazně řečeno, do délky, kompozičně se zdokonaluje, propracovává se k detailnímu popisu s použitím osvědčených literárních prvků.
Jako ilustraci pro počáteční etapu vývoje moderní reportáže' mohli bychom uvést první reportáže Ivana Olbrarhta. Václava Vacka. Ľ. E. Kische a reportážní črty Mackovy.
Olbracht i Vacek maji ve svých reportážích' neobyčejně ostrý' smysl pro skutečný stav života a jeho poznání. Soustředění na detaily, na drobné postavy a postavičky a na jejich vnitřní život jim pomáhá odrazit nepřímo celou problematiku doby.
K léto skupině novinářů, která tematickou i etickou stránkou své reportážní, publicistické a literární tvorby ovlivnila během doby celou mladou novinářskou generaci seskupenou kolem redakce Tvorby a Rudého práva, patří i Bohumír Smeral, dlouholetý šéfredaktor prvního českého komunistického deníku
Bohumír Smeral jako reportér I velkými smyslem pro záznam autentičnosti a atmosféry, člověk s velikou myslitelskou výzbroji a precizností, rozšířil oblast rrnžnosti české reportáže o zahraničně politickou tematiku, mistrné zvládnutou ve sbírce ..Pravda o sovětském Rusku". Jeho reportážní zkratka, cit pro navození atmosféry a rozvedeni detailu je dodnes příkladem: ..Před sebou vidim jen sehnula záda," piše o svém prvním setkání s Leninem, „krátký kalmukový kabát, velmi, velmi sešlapané etŕevice a dělnickou čepici, takovou, s jakou u nás pekaři odchá-zívají od peci. Než vůbec mohu začít hovor, už jsme v divadelní budově, na úzkém temném schodišti, kde po příchodu z denního světla nerozeznávám vůbec ničeho. ,,2e vás konečně jednou vidím." hovoří soudruh, jehož ruka, vsunuvši se mi teď pod paži, pořád mne ještě vede. Jest to on nebo není to on? Prostota a
1... „avantgardní, moderní umelci přicházejí k proletariátu nikoli cestou proletanzacc, ale cestou svého umíní ■ v důsledku Jeho vývoje, z vnitřních potřeb své tvorby" — K. Teige, Jarmnrk uměni, sir 74. Cs. spisovatel 1864
4 Pripomeňme Olbrachtovy reportáže z Francie tesnr po vulce — Porovnej Právo lidu c. 206 z 31 8. 191».
<   © 0 :-:
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
jednoduchá samozřejmost prekvapuje u těch, u nichž jsme uvykli slyšeti zdálky velké jméno. Ano, jest to on, Lenin. Jako by se ostýchal v zjevně nádherném prostředí, takový dělal na první pohled dojem, když vstoupili jsme do skvělého salónku ředitelství, když odkryl svou charakteristickou pleš, pekařskou čapku odhodil na nejbližši židli a stál proti mně se svou jistě už týden neholenou tváři..." '
Komunistický a dělnický tisk se námětu Sovětský svaz a česká vnitřní a zahraniční politika zmocňoval ve svých reportážích od počátku z mnoha příčin. Předně usiloval o objevování politických pravd v tom nejširšim slova smyslu, tolikrát vědomě zkreslovaných měštáckými a agrárními novinami. Reportáž — žánr opírající se o pravdu života a sílu dokumentu této snaze nejlépe vyhovoval. Tento poznatek praxe stvrdila.
Právě pochopení tohoto praxi ověřeného aspektu vedlo hlavní proud pokrokové reportáže k tomu, aby, zdánlivě zužujíc tematický úsek společensky ..zajímavých nebo atraktivních události", se dobrala hlubšího postižení doby a s ní spojených historických skutečností. Tento proces, který začíná ve světovém měřítku slavnou Reedovou reportáží „Deset dnů, které otřásly světem", není plodem záměrného úsilí o novou reportážní formu, ale naopak je ve své formě i stylu odrazem snah pokrokových novinářů o zachyceni závažných skutečnosti, často velmi otřesných pro občansky a mravně cítícího čtenáře. Z tohoto poválečného proudu (u nás Olbracht, Nový, Fučík, Majerová, Včelička) se zrodila reportáž nej upřímní* jší, nejzávažněji! a nejzaujatéjší.
V této souvislosti bych chtěl připomenout Kischův výrok nad Kierkegaardovým hrobem, kdy v zamyslení říká: „A nyní chápu, proč přísahal, že by dal povel k palbě, i kdyby všichni žurnalisté byli postříleni. Ne kvůli frázím, nebot jsou mezi námi lidé věcnější, než v jiných povoláních .. . Ne, ale pro náš nedostatek nenávisti, rozhořčeni, vzrušení."
Humánni a etické hodnoty tehdejší reportáže už mnohokrát ocenila historie.
*
V druhé linii, jež se zpracováním často blíži hranici moderní prózy, berouc si za cil hledáni vzájemných spojitosti třídních
* Pravda o sovětském Bušku, Rozmluva s Leninem, str. 210
konfliktů s tím, co se formovalo v člověku v době krize a stávek, se vytvořil dalši svébytný útvar české moderni reportáže, jejíž kompozice umožňuje uplatnit pádnost dokumentu v plné jeho šíři i kontrastu. Tím reportáž dosahuje dramatičnosti a intenzity na úkor potlačení reportérova subjektu.
Vhodným příkladem takto koncipovaných reportáži je seriál reportáží otiskovaný v Tvorbě a v deníku Haló-noviny v letech 1931 až 1935, v období velkých světových hospodářských a politických konfliktů, v období růstu sebeuvědomováni lidových mas. Vedle Gézy Včeličky se zasloužil v té době o českou moderni reportáž Julius Fučík. Jeho úspěchy vyplývají z jeho nezdolné víry v socialismus, z aktivní politické činnosti, z autorova pohledu na vztah proletáře a vládnoucí společnosti a v neposlední řadě z jeho vzděláni, novinářské pohotovosti a talentu. Julius Fučík zvládl novinářskou práci obratně a lehce; novou závažnou myšlenku, společensky zajímavý fakt dokázal reprezentovat nápaditou formou a neotřelými jazykovými prostředky.
Pro ilustraci bych chtěl připomenout kompozici reportáže „Dělníci, zapamatujte si to!",' která uzavírá seriál Fučíkových reportáží o duchcovské tragédii. Fučík pro tuto reportáž vybral nej podstatnější články a komentáře z českého tisku. Nechává pak na informovaném čtenáři, aby i vhodně sestavených citátů bez jakéhokoli vlastního komentáre sám posoudil zkorumpova-nost a nemorálnost některých tehdejších politických předáků a jejich tisku.
Jiným příkladem je Fučíkova reportáž z téhož roku „Na křižovatce v Dolní Lipové",' kde bylo v roce 1931 zastřeleno čet-níky osm stávkujících dělníků a dělnic. Fučík nejdříve nechává mluvit tři dokumenty postihující děj celé tragédie — oznámení majitele lomu kameníkovi Richardu Feikemu. že jej vypovídá z práce, výplatní sáček Lorenze Andrealty s 80,70 Kčs za týden vysilující práce a fotografie křižovatky, kde došlo k vražednému krveproliti. Nic v kompozici tohoto dramatu není samoúčelné. Vše tryská ze situace, vše slouží pointě reportáže vycházející z revolučního patosu doby. .. „Můžeme si to nechat líbit? Nikdy!"
Hlubší zamyšlení nad historickou cestou a působením moderní * Tvorba c 7 z 19 února 1931 pod zn, -jet-
' Tvorba i. 48 z 3. prosince 1931. 41
<   © e :-: - ô iíi a >
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
reportáže (mám nu mysli předevSim to, jak dokázala reportáž svými specifickými prostředky napomáhat národním a pokrokovým snahám) nás nutně dovede k reportážím Včeličky, Rybáka, Síly, Dolejšího, ke generaci novinářů, jejíž formováni hluboce poznamenala krizová léta, k Švermovým, Sinkulovým a Santro-chovým reportážím ze Španělska, které byly ponejvíce otiskované v Tvorbě a v nedělním vydání Rudého práva. Santrochova první reportáž byla otištěna už deset dnů po zahájeni fašistického puče, Sinkule odjel do Španělska koncem záři 1936 a pobyl na frontě téměř tři čvrti roku. Celá série těchto reportáží o tragédii španělského lidu je právě klasickým příkladem toho, jak důležitý muže být pocit rozhořčeni a hněvu, který reportáž ve čtenáři silou svých argumentů vyvolá.
Právě tak velké a silné svědectví o boji s fašismem, v němž se rozhodouilo i> osudu lidstva, pudala knížka, ptaná r. 1943 v pankrácké věznici na motáky a známá dnes i za hranicemi Evropy — Fučíkova „Reportáž psaná na oprátce". Sila této knihy je v umělecké emocionální působivosti, protože i přesto, že uvádí historická fakta a je v tomto smyslu pravdivou reportáži, je zároveň básnickým dilem .. . Reportáž psaná na oprátce přináší ovšem jen vlastni autorovy zkušenosti. Fučík však nechtěl podat jen zpověď svého boje a svého tragického osudu, ale chtěl zobrazit boj českých lidi, jak sám naznačuje v 5. kapitole, když říká: „Jednoho dne bude dnešek minulosti, bude se mluvit o veliké době a o bezejmenných hrdinech, kleři tvořili historii. Chtěl bych. aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinu. Ze byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje, a že bolest nejposlednějších z nich nebyla menši než bolest prvního, jehož jméno bude zachováno. Chtěl bych, aby vám všichni byli vždy blízcí, jako lidé vám známí, jako lidé rodní, jako vy bami." A právě tato schopnost viděl konkrétní lidi, toto důvěrné proniknuti do jejich duše a k jejich lidské tváři bylo a je v podstatě postupem umělce, literárního tvůrce."'
Vývojový proces poválečné reportáže předjímají svými hodnotami i reportáže E. E. Kische, především jeho Americký ráj (1929), Tajná Cina (1933) a vybraný soubor reportáží nazvaný Vstup zakázán (1934). které vyšly nejdříve v Paříži.
42       ■ Citováno z knihv Frantiika Buriánka Současná Česká literatura, str. 40.
Ale již v Kischově novinářské činnosti před prvni světovou válkou můžeme sledovat základy, na kterých vyrostla vysoká novinářská škola vpravdě kischovská: jeho novinářskou posedlost, jeho nadšené zaujetí pro každou zajímavou skutečnost, jeho hluboké lidské cítění, sílu k životu i nenávist k násilí a sociální nespravedlnosti.
Po sarajevském atentátu odmitl Kisch možnost stát se válečným korespondentem v rakouské armádě. Chtěl prožít válku zblízka jako každý frontový voják. Utrpení, které poznává v zákopech mezi vojáky, nelidské a otřesné prožitky stanou se motivaci jeho válečného deníku, který vydává v Praze německy pod názvem „Vojákem pražského sboru". Jeho reportážní líčeni ústupu rakouské armády přes Dřinu je cenným dokumentárním svědectvím a hlubokým protestem proti každé válce.
O mnohostrannosti a účinnosti Kischovy reportážní tvorby svědčí konečně v neposlední řadě i reportáže z let před první světovou válkou (Pražské obrázky. Temnou Prahou, Zapovězené lokály), stejně jako „Přistání v Austrálii", kam Kisch odjel v roce 1934 na protifašistický kongres. Kisrhnvu lásku k životu a jeho lidskost (..nic není senzačnějšiho na světě, než doba, ve které žijeme"), vůli vidět život ve značné pestrosti a zajímavosti, jeho reportérskou nápaditost a činorodost ocenili už jeho současníci. Henri Barbusse viděl v Kischovi „muže lulentu a energie", který „dal svůj talent současně s odvahou a tvrdošíjnosti do služeb velké emancipace lidstva a sociální spravedlnosti".
Theodor Balk už v roce 1935 píše: „Kisch postavil rozpory této doby do nejostřejšiho světla, prabodával svět poroby a námezdného otroctví, ukázal celé šílenství tohoto století na pěti kontinentech a smysl života na šestém světadíle.■•
Kischova dlouholetá cesta od „lokálkáře" pražské Bohemie až k nedokončenému reportážnímu záznamu „Továrna na boty" velmi významné poznamenala vývoj české i světové reportáže. Kisch ukázal, čím má reportáž být — pravdou doby. A výsledek reportáže, jak sám poznamenal, musí být pro čtenáře „aspoň stejně zajímavý, jako výplod fantazie".
Hlubší domyšleni vývoje reportáže za první republiky nás vede logicky dál k prověřeni celého reportážního proudu, jehož éíře byla poznamenána v nemalé míře i konkurenčním bojem s měšfáckým tiskem, který byl nepřímo existenčně závislý na 43
<   © e :-: - ô iíi a >
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
kapitalistickém podnikáni. Čtenářův poválečný odpor k fikci, který otřásl pozici starého románu, jeho posedlost po autentičnosti, po literatuře faktu, čtenářova poptávka po oblíbeném žánru vyvolává i pobídku novinářských podnikatelů v celé Evropě, kteŕi s důrazem na skandálnost tématu vydávají nové večerníky založené na reportáži, nebo otiskují reportáže v daleko větším měřítku a kratší periodice. Například redakce francouzské revue Nouvelles Liltéraíres z touhy po větiim odbytu žádá známé francouzské spisovatele (Jeana Cocteaua, Georga Girarda, André Mauroise), aby pravidelné psali pro novů založenou rubriku o senzačních procesech. I u nás dobře exponovaný kriminální konflikt je zárukou prodejnosti listu, stejně jako zavedená reportáž „Ze soudní síně", která vystupuje před čtenářem s legitimací dokumentárnosli. Prijmeme-li myšlenku, že i tato oblast reportáže je odrazem sociálních a mravních tendenci doby, nemůžeme se divit tomu, že jsou s ni spjata i známá jména české žurnalistiky a literatury. U čtyř nej pozoruhodnějších, Rudolfa Těsnohlidka, Eduarda Basse, Karla Čapka a E. E. Kische. dosahuje často překvapivých výsledků. Zatímco však v Kischových reportážních rukopisech z této oblasti je jasně obsaženo sociálni stanovisko autora jak ve výběru faktu, tak v pointě, voli Čapek způsob spojováni detailního obrazu skutečnosti s volnou analogii nebo se zobecněním, které bylo přiřazeno jen pro vnější podobnost. Tím se někdy vytratila síla sociálního jevu a dochází k iluzi mírného, pro všechny lidi přijatelného světa. Čapkův přechod od konkrétního obrazu, od fakt téměř vědecky vyslovených k abstrahování, je právě nejmarkantnější u jeho „Povídek z jedné a z druhé kapsy", u témat kriminálních, kde problematika žádá rozsudek. Stejně tak i Eduard Bass láme kopí před naléhavosti společenských témat a je pouze zneklidňován zvraty „prostého života malých lidi".
fJtěk od čistého reportážního dokumentu k „News-Story", k reportáži usilující pouze o neproblémový postoj k věcem a zachycující spíše náladové aspekty doby, většinou s nároky na bohatou a mnohotvárnou literárnost, potlačeni „vševědoucí" osobnosti reportéra a odklon od laciné popularity bulvárních reportáží, to jsou charakteristické znaky reportáže pěstované v ncjrůznéjšich žánrových odstínech na stránkách měšfáckého 44    i liberálního tisku.
Řečeno jinými slovy — mčštácký tisk přizpůsoboval témata svých reportáží svým cílům, at jit z ekonomických neho polt-tických důvodů. Tuto skutečnost nelze opominout. Teď se můžeme samozřejmě pozastavit nad tím, zda v zemi, kde se nedalo mluvit o ideové jednolitosti společnosti, kde přinejmenším existovaly v oblasti literatury a tisku dva nebo tři silné proudy především tradice sociálně humánní a tradice demokraticko-liberálni, se dá hovořit o jednotném národním procesu vývoje české reportáže. Nicméně není pochyby o tom, že oba předválečné proudy vzájemně ovlivňovaly vnitřní uměleckou skladbu reportáže a silně působily na její vývoj. Toto tvrzení snad nejlépe upřesni známá teze, že mezi literárním dílem a společenskou skutečnosti doby, kdy vzniklo, je dialektický vztah vzájemného ovlivňování.
Piati to i pro poválečnou dobu velkých společenských a názorových přeměn, pro poválečnou reportáž, jejíž vrchol představuje v letech 1945-1950 K. F. Sedláček, František Gel, Karel Konrád, Jiří Marek, René Frůhauf, Jiří Stano, Vojtěch Cách a další, jejichž přinos je třeba hledat v životních zkušenostech, velké miře talentu a nadšení pro novou skutečnost.
2.   Výběr faklů — analytická metoda a fantazie
Literatura 19. století obohacovala čtenáře stimuly představivosti. Novinář musí předpokládat, že čtenářova představivost je dnes víc než bohatá prožitky a zkušenostmi. Člověk druhé poloviny dvacátého století uvažuje v kategoriích, které rozbíjejí ustálená schémata o vztazích mezi lidmi, o čase, vzdálenosti atd. Život jednotlivce je v daleko hlubším kontaktu s kolektivem, se společností. Den bez politických informací znamená zaostávat. Věda ovládla náš denní život Touha co nejvíce poznat, pocit spoluúčasti na společenském procesu, neklid atomového věku, to vše se stále dostává do užších souvislosti. A výsledek — čtenář dneška, obohacený o nové prožitky, tužby, city, asociace, je mnohem vnímavější, kritičtější a náročnější. Je pochopitelné, že ho pobuřuje plytká myšlenka, banálnost nebo nepravda.
Ui zde, j úvahou nad čtenářem, se rozhoduje o kvalitě reportáže — rozhoduje se o ni při sbírání materiálu, při shromažďováni 45
<   © 0 :-: í? ô iíi ä >
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
faktů. Flaubert (mimochodem velký literární učitel Gorkého," radí svému mladšímu přiteli Maupassantovi: „Všechno, co se snažíme vyjádřit, musí být prozkoumáno s neumdlévající pozorností a dostatečně hluboko, abychom v tom, co probádáme, odkryli takovou vlastnost, kterou dosud nikdo neviděl nebo nepopsal. Ve všem je dosud nějaké neprobádané misteěko — zvykli jsme si toliž pohlížet na všechna fakta jen tím způsobem, jakým už před námi o onom předměte uvažovali jiní. My vpravdě uS jenom rozjímáme. I sebemenší předmět obsahuje něco zajímavého a neznámého. To máme najít."
Podobný názor, byť jen stručné vyjádřený, najdeme v úvahách V. Sklovského: „Nevěřte obyčejným vztahům k věcem, nevěřte obvyklé účelnosti věcí, nepřijímejte moře podle cizího popisu."
Cesta od tématu (oblast lidské činnosti, jednáni) k námětu, cesta od výběru faktu k jeho konkrétnímu zformováni do pevného kompozičního rámce je záležitosti zásadně tvůrčí.
Metoda přistupu k vybranému faktu se podstatne liší od práce zpravodaje. Reportér vychází z toho, co sám prožil, co viděl. Tedy z toho, co nazýváme objektivní realitou, což není jen svět kolem nás, ale i velmi reálná existence reportérova subjektu, jeho bezprostřední zážitky a názory. Reportér vyjadřuje i tuto stránku skutečnosti.
Tématem reportáie může být cokoli, co autorovi pomáhá uskutečňovat jeho tvůrčí zámér, co ho naplňuje nadšením, radostí i obavami, co cíti, že je společensky zajímavé. Jsou i autoři, kteří se střeží formulovat téma příliš brzy a nechávají záměrně všechen tvůrčí prostor otevřen prožitku a autorské fantazii.
Lze ovšem uvést i opačné případy, kdy jen a jen fakta tvoři pravý význam, kdy nadbytek emotivních prvků nebo šíře psychologických vztahů neni na místě, kdy je třeba zvážit každý poznatek, každý důkaz, kdy funkce dokumentu má své specifické odůvodnění a kdy fakta jsou nejvýmluvnější, vypovídaji-li sama o sobě.
Vzpomeňme známé reportáže Jeleny Rževské, zabývající se otázkou smrti Adolfa Hitlera, kterou v roce 1966 přetiskly téměř všechny velké evropské deníky a časopisy. Rževská nejdříve
• V jedné své stati „Jak jiem se učil psát" G. třikrát opakuje: „Vdířim 46       ľ.a velmi mnnhŕ cizl literaturo. zc|mrn:i francouzské . ."
konfrontuje získané informace, vyhledává lidi, kteří je mohou upřesnit (příčiny smrti ohořelého muže a ženy, pozůstatky dvou zuhelnatělých postav nalezených v zahradě nedaleko nouzového východu z Hitlerova bunkru), řadí k sobě všechny získané poznatky, porovnává je a tlumočí čtenáři stejnou metodou, s jakou by pravděpodobně pracoval soudní znalec nebo vyšetřující kriminální úředník.
Metoda práce, kterou reportér voli při hledání a ověřování faktů, je převážně závislá na faktu samém; jinak st počíná reportér při studování historického materiálu v archívu, jinaíc při psaní cestopisné reportáže. V každém připadě je nutné hledat závislost jednotlivých faktů, jejich logické sepětí, nebol skutečnost není ještě celou pravdou. Pravdu, poznávanou skutečnost, předmět tématu je třeba objevovat se všemi souvislostmi.
Výběr materiálu se v takovém připadě nesoustředí jen na čistou autentičnost tématu, ale i na typičnosl jevu. Velké působivosti dosahuje například Zola metodou, o které napsal: ,,Naturalistický spisovatel chce napsat román o divadelním světě. Vychází z této všeobecné ideje, aniž má zatím nějaký fakt nebo postavu. Jeho první starostí bude shromažďovat poznámky.. . Pak bude mluvit s lidmi, kteří jsou o látce lépe informováni... Pak bude číst i dokumenty. .. Konečně navštíví místa sama, strávi několik dni v některém divadle, aby se seznámil s nej-menšími podrobnostmi . . . bude se snažit vžít se do atmosféry . . . A když pak jednou budou tyto dokumenty úplné, napíše se román sám od sebe. Romanopisec musí jen logicky rozmístit fakta." Zolu zde prakticky popisuje metodu práce reportéra a jeho slova svědčí o tom, že chce být chápán autenticky. Námět i způsob zobrazení zdůrazňuji autentičnost a aktuálnost faktu.
Od popisnosti k vnitřnímu dramatu, k dramaticky vyklenutému obrazu, tak bychom mohli nazvat analytickou metodu práce při shromažďování materiálu. Podobnou metodou — ozřejmováním taktu ve všech souvislostech, příčinách i následcích — pracoval o tři desítky let dříve i Julius Fučík. O své prácí piše v souvislosti s reportáži „Duchcov 4. února 1931":
„Zpráva o krveproliti pod duchcovským viaduktem 4. února 1931, kterou zde podávám," poznamenává Julius Fučík v úvodu ke své reportáži, „se opírá o výpovědi přímých účastníků události při srážce i událostí, jež srážku předcházely, nebo po ní 47
<   © 0 :-:
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
48
následovaly. Jsou v ni i odpovedi úředních osob, pokud byly učiněny před svědky. Doklady i jména svědků jsou k dispozici všem redaktorům listů, které o duchcovských událostech psaly na podkladě pouhé četnické zprávy a přidaly k ní komentáre neodpovídající pravdě. Protože však tyto komentáre neukazovaly, že jde o pouhou neinformovanost, nýbrž že jde především o politický úmysl, mohu mít důvodné podezřeni, že této možnosti zjištění pravdy nebude využito . . .
Zpráva zde otištěná je sestavena na základě výpovědí 48 svědků z Duchcova, z Hostomic, Ledvic, Bíežánek a Bíliny. Celkem zapsaných výpovědí je 126. Protože jsem však nemohl všechny dostatečně ověřit, nepoužívám jich." "
Snad je z citovaných úryvků dostatečně průkazné, že metodický průzkum bezprostředně souvisí s vlastním projevem reportáže, a£ již v oblasti novin, nebo oblasti filmu.
Sugestivnost, živost a barvitost Fučíkových reportáží spočívá právě ve velké míře na odpozorovaných drobných faktech, kterých dovedl v pravou chvíli použit a uplatnit je.
Fučík o tom říká v předmluvě ke knize „Fakta ze země socialismu":
„Dobrá reportáž se dělá z drobných konkrétních fakt, která jsou barvitá, ale nikoli výjimečná. Jen z nich je možno tvořit živý a věrný obraz lidí a dějů, nazývaný reportáží. Takových drobných typických skutečnosti bývá pravidelně nedostatek, je třeba je hledat, vydolovat zpod běžných událostí, vyhmatávat je ve zdánlivě šedé, jednotvárné hmotě dne a chceš-li spravedlivě oceňovat reportéra, musíš soudit nejen to, jak píše, ale i to, jak vidi."
Dokumentární metoda, od základu poctivá a důkladná, je u Fučíka rovnocenná tvorbě umělecké. Zdá se, že i mnozí současní autoři reportáží už pochopili pravdivost tvrzeni, že reportáž je tak hodnotná, jak hodnotná a odpovědná je příprava na ni. Největšim vzorem správně nalezeného poměru mezi procesem shromažďování a studiem faktů a jejich zobrazením je a zůstává právě Julius Fučík.
Spojení dokumentárnosti s uměleckosti umožňuje reportérovi vyjádřit jak vnější, tak vnitřní svět v jeho nejrůznějších pro-
10 J. Fuiik, Reportáže z buržoasni republiky, Praha 1953, str. 21. 22.
měnách. Pro reprodukci objektivní reality se mu nabízí řada zobrazovacích prostředků, jež poznanou pravdu logicky rozvíjejí, než přestoupí hranici konkrétnosti, prostředků, které se ovšem neobejdou bez přínosu reportérovy fantazie. Je to například otázka kompozice, otázka řazeni faktů, volby kontrastů, přirovnání, seznámeni s místem děje, s hrdinou, otázky uměleckého obrazu atd.
O jaké mite autorské fantazie lze v takovém připadá hovoňt?
Především o míře douolenč. Jako malíř má možnost barevně podtrhnout jednu jabloň, upoutat divákův zájem o jeden zobrazovaný předmět, i reportérovi se nabízí podle uváženi podtrhnout určité skutečnosti, jiné potlačit. Reportér může dotvářet. Může si sám „vytvořit pragmatiku případu, sám si vytvořit přechody ke zkoumáni faktů a dbáti jen, aby linie jeho líčeni vedla přesně těmito fakty"."
Dá se tedy hovořit o fantazií logicky rozvíjející reportérův zámér. Takováto fantazie, logická fantazie, je například součástí Kischovy pracovní metody. „Na svou cestu potřebuje reportér též dalekohled — logickou fantazii." Logická fantazie umožňuje ozřejmit kteroukoli stránku faktu. Na autorově přístupu, na jeho tvůrčí, logické fantazii bude záležet, jak fakta zobecni. Hodnota faktů, jejich výmluvnost a souvztažnost bude závislá na stupni odhalených nových souvislostí. Reprodukci faktu pak umožni dva. v publicistice obecně užívané, způsoby: buď může být fakt tlumočen vědeckou definovaností, anebo uměleckými prostředky. Při volbě bude dávat autor přednost tomu způsobu, který umožni vyčerpat fakta v maximální hloubce a šíři.
,1.    ľ řev Vilii m ist a umem detailu
Ve srovnáni s literaturou je publicistika pohotovější, bezprostřední působivost a aktuálnost je silnější, ale záběr všeho bohatství reálného života je v publicistice užší než v literatuře.
Literatura může plnou měrou zobrazovat celou složitost světa, objasňovat hluboké souvislosti jevů. Cíle publicistiky jsou skromnější, stejně jako její výrazové a vydavatelské možnosti (nedo-
<   © e :-:
11 E. E. Kisch, Literarische Echo. sv. XX, 1918.
49
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
statek místa, krátká lhůta pro zpracování, skladba zpravodajské části listu, konkurence jiných sdělovacích prostředků atd.).
Proto pro publicistiku vždy zůstává platné heslo: soustředit se na jeden problém, plné vyčerpat jednu, pokud možno nejzajima-vější myšlenku nebo záměr, plnou morou využít detailu. „Jde o umění najit v realitě detaily, které by námět učinily kusem života." (Mukařovský)
Detail, přesně vidéný a zaznamenaný fakt, navozuje nezbytnou atmosféru skutečné reality, stává se klíčem k jejímu smyslu, otevírá pohled do nitra společnosti, do jejího jednání, myíleni, logiky. Schopný reportér dokáže z celkového jevu vydčlit jenom to, co nejpřesněji charakterizuje vnitřní zákonitosti jevu a jeho vývoje a na záměrné zvoleném detailu čtenáři bezprostředné tlumočit určitou myšlenku. Může si vzít za téma průmyslový závod a na detailu zaznamenaném před vrátnici nebo v kanceláři ředitele tlumočit celou problematiku závodu. Může zachytit rozhovor dvou lidí a odhalit jeho skutečny obsah tím, že nezobrazí to, co vidi jeden u druhého, ale to, co jeden před druhým skrývá. Mojmír Grygar upozorňuje na to, jak vynikající reportéři (Kisch nebo Fučík) .„s oblibou vycházeli při líčeni určité události nebo jevu ze zvláštního, výrazného nebo nápadného d e-t a i 1 u, který mél funkci leitmotivu celé skladby a který umožňoval neobvyklý, zajímavý pohled i na skutečnost zdánlivě vsedni"" a v tom smyslu připomíná Fučíkovu reportážni skicu ze středoasijského města Frunze „List bez G".
Mistrný reportérsky způsob ozvláštnení detailu můžeme doložit příkladem z jiné Fučíkovy reportáže otištěné v Tvorbě roku 1931: „Josef Studnička, 27 let. Pohřben na Duchcovském hřbitově. Nemáme jeho fotografii. Jeho kamarádi říkají, že byl příliš chůd, než aby se mohl dát vyfotografovat. První jeho obrázek byl zachycen fotoaparátem, když byl mrtev — v duchcovské márnici. Negativ snímku byl zkonfiskován a leží na okresním úřadě v Duchcově v archívu věci nebezpečných státu." 11
Detail zvyšuje poznávací hodnotu reportáže. Jeho využití je těsně spjato s angažovaností autora, s jeho životními zkušenostmi, s jeho tvůrčí snahou podat čtenáři výsledky svého pozorování v nejvýraznější, silné působící formě.
13 M. Grygar, Uméni reportáže, str. 100, Praha 1961 DO       U Fuiík, Duchcov 4. 2. 1931, Tvorba & 6, 12. II. 1931, rot VI
<   © 0 :-: :
Umění detailu — jeho objevování v širokých souvislostech jedinečných jevů — bezprostředně souvisí i se stupněm talentu autora, se schopnosti umět odhalovat reálné skutečnosti jak cestou vnějšího popisu, tak i cestou hluboce vnitrního zkoumáni. V tomto smyslu dokázala světová reportáž již mnoho a dosáhla velkých úspěchů.
Mezi autory, kteří dokázali v reportážní zkratce nenapodobitelným způsobem odhalit souvislost jedinečného a obecného, zákonitého a nahodilého, a tím zobrazit skutečnost v celé její složitosti, patří bezesporu Kolcov a Steinbeck, Čapek i Heinrich Boll.
Búllův „Irský deník" objevuje detaily, které jsou pro nedávnou minulost i přítomnost Irska příznačně. A Boll, stejně jako před třemi desítiletími Čapek, dokáže použít nejrůznějšich asociaci pro jejich ozřejmění. Zdánlivě nezajímavá tabulka v kostele se jménem chlapce Kevina Cassidyho, který zemřel ve věku třinácti let, mu postačí k tomu, aby pomocí tohoto motivu zobrazil tesknotu země, kde se rodí mnoho dětí, ale mnoho jich také v mladém věku odjíždí a stejně tolik umírá. Bollovo vidění skutečnosti není popisné; jeho hodnotící a filosofický postoj vyplývá z prostého konstatování. O prvním žebrákovi, kterého potká, píše:
„Takoví žebráci bývají jen v jižních zemích, ale na jihu svítí slunce. Tady, na sever od padesátého třetího stupně šířky, vypadá rozedranost a otrhanost jinak než na jih od třicátého stupně. Déšť padá na chudobu a ani nenapravitelný estét by už nemohl zdejší špínu považovat za malebnou. Bída tu dřepí ve čtvrtích chudáků kolem svatého Patrika v některých koutech a domech ještě tak, jak ji asi viděl Swift v roce 1743. Žebrákovi se plan-daly oba prázdné rukávy kolem těla, špinavé byly tyto obaly pro údy, které již neměl. Epileptické škubání mu bouřlivě brázdilo obličej, ale přece byla v jeho úzké temné tváři patrná krása, kterou zachytí do zápisníku někdo jiný. Musel jsem mu strčit mezi rty zapálenou cigaretu stejně jako peníze do kapsy kabátu. Skoro jsem mél dojem, že vybavují mrtvolu. Tma visela nad Dublinem, všechny šedivé odstíny, které existují mezi bílou a černou ..." "
Boll dokázal mistrným způsobem uvádět věci známé do nových
« Heinrieh Boll. Irský deník. Praha 1965. ilr 22
51
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
neznámých souvislostí. I věci žiji tu svůj život, maji svou charakteristiku (připraveny o panenství, oloupeny o pečeť byly láhve na mléko), která včlenená do celku vyvolává u čtenáře nové asociace.
Neméně důležité je teď upozornit na jinou rozhodující okolnost: mnoho nepodstatných detailů zbytečně rozptyluje pozornost, narušuje logiku posloupnosti stavby reportáže a ubírá reportáži na dynamice. Včleněni detailu do celku není jen otázka náhody, nebo bezprostředního autorského pocitu, ale promyšleného záměru, kdy autor před sebou vidi jak detail, tak i celek, k němuž tento detail patří.
Jestliže autor tuto otázku pomine, stává se reportáž zmatenou, neúčinnou a její výsledek je obyčejně zarmucující.
4.   Kompozice v české moderní reportáži
Forma je součástí realizace tvůrčího záměru, je výrazem společenské účelovosti. Je ovlivněna myšlením a záměrem autora, je odrazem své doby. Forma a stav klidu, které jsou v relativně stabilní rovnováze, jsou neustále a vždy znovu rozvíjeny pohybem a změnou obsahu. Formu nelze nikdy abstrahovat od obsahu, zejména u reportáže, kde dominující úloha faktu do jisté míry ovlivňuje formu a výrazové prostředky. Styl a kompozice jsou vysloveně záležitostí autora, jeho reakcí na okolní svět, na nej-závainější problémy dne. Toto vše jsou již známé pravdy, nepsané zákony tvorby, které čas od času provokují každého autora.
Originální formu těžko lze hledat programově. Neexistuje žádná čistá, jedinečná forma. Mnohý román svou formou připomíná reportáž11 nebo fejeton. Vzpomeňme zejména prací spiso-vatelů-žumalistú: Olbrachta, Fučíka, Čapka („Továrnu na absolutno" nazval sám Čapek román-fejeton). Jejich práce překračuji hranice jednoho žánru. Přesto se můžeme domnívat, že novinový druh se prosadí u čtenáře nejúčinněji, zachová-li svoji formu.
Bedřich Engels vysvětluje v „Ludwigu Feuerbachovi", že novou formu materialismu je nutno objevovat s každým velkým včdeckým objevem. Jestliže moderní reportáž stále vice usiluje
52      " Erenburgův román-reportáž „Neobyčejná dobrodružství Julia".
— i přes nutnost rychlého publikováni nových jevů a problémů současného života — o vyšší literární ambice, je podceňování formy neodpustitelnou chybou. Kromě toho každý umělecký žánr, který ztratí účinek estetický, není s to dosáhnout ani cílů mimoestetických, morálních, výchovných apod. Je to základní problém umění, není to ani pro publicistiku žádný objet).
Pro volbu formy nejsou ustálené zásady. Pokud jsou — bývají velmi stručné. Forma reportáže je podmíněna záměrem autora, místem v novinách (většinou ho má k dispozici minimálně), nutnou (krátkou) výrobní dobou.
Současná reportáž naznačila, že největší vliv na působivost projevu mohou mít ty složky formy, které myšlence dávají přesný výraz. Je to styl a kompozice.
O kompozici se vždy hovoří jako o architektuře reportáže. Neni náhodná ani libovolná. Impulsem, inspirací pro kompoziční stavbu je fakt, nebo jeden z poznaných faktů.
Kompozice neni v žádném případě statická. Současná doba neustále přináší nové autorské nápady, kompoziční originalitu i nejrůznčjší kombinace známých kompozičních postupů. Ukazuje se, že moderní reportáž už nevystačí s otevřením, hlavní stati a závěrem, jinými slovy s metodou „školské kompozice", a že ne vždy lze všechna fakta, byť dramaticky nosná, plně rozvíjet podle klasické Aristotelovy definice se všemi jejími fázemi: expozici, kolizí, krizí, peripetii, katastrofou. Na tomto místě bude vhodné připomenout i názor Mojmíra Grygara, který přesně vymezil úlohu kompoziční stavby. Podle něho se kompoziční zřetel uplatňuje ve všech složkách díla — „v tematické oblasti, v ději, v rozestavění postav, ve vzájemném napětí mezi zřetelem zobrazujícím, informativním, popisným, výkladovým nebo úvahovým, v poměru mezi prvkem lyrickým a epickým, ve stylistické výstavbě souvětí, vět i jednotlivých jejich částí." **
Dokonale zvládnuta propůjčuje kompozice reportáži dynamičnost, poutavost. Přímo klasickým příkladem nám mohou být dokonale kompozičně vyvážené reportáže Fučíkovy a Kischovy.
Julius Fučík ve velké míře komponuje metodou řazeni faktů. Výběr faktů neponechává náhodě. Jde o logické řazení, jež má svou gradaci, pointu. V tomto případě lze uvést jako příklad re-
" M. Grygar, Umem reportáže, str ISO 53
<   © e :-: - ô iíi a >
Díla nedostupná na trhu - online
portáž z doby bojů na českém severu v jedenatřicátém roce ..Dělnici, zapamatujte si to!"
Jindy používá metody kontrastu, protikladu. V protipólu stoji dva světy, svět dělníka a buržoy, jindy svět socialismu a kapitalismu. Vzpomeňme jeho reportáže „Člověk v šachtě a lidé na zemi", kde dokonce metoda protikladného razeni faktů přechází i do stylistických detailních obratů:
„Ti dva vynálezci, Klimša a Martynov, snad měli mnoho společných osudů ve svém mládí. To byla i cesta stejná, to byly i světy stejné. Osudy se rozešly na rozcestí dvou světů.
Zámečník Martynov je dnes inženýrem.
Horník Klimša je vrahem.
Je snad Klimša vinen tímto rozdílem?" "
Jiný způsob kompozice Fučíkových reportáží je založen na volném, ale kompozičně sevřeném vyprávěni. Těžiště kompozice je pak v ostrém dramatickém střihu a ve vyústění příběhu. S podobnými kompozičními principy pracuje i E. E. Kisch.
Velkou dávku kompoziční nápaditosti najdeme i v literárním odkazu Karla Čapka. (Například v „Životě skladatele Foltýna" je řada téměř reportážnich pohledů na hlavní postavu, mozai-kovitě řazených, a čtenáři je ponecháno, aby sám rozhodl, kdo je vlastně Foltýn.)
Dnes se kompoziční škála reportáže rozšířila. Vyvolala to i poptávka širokých mas čtenářů po literární aktualitě. Moderní reportáž, zejména světová, dnes dává pestrý obraz rozličných ideových a estetických přístupů k jejímu ztvárněni, rozličných tendenci a škol. Rozvinula se reportáž popírající dramatickou stavbu aristotelovského typu, kdy dějovost je nahrazena subjektivním pohledem autora. Vznikla reportáž polemická, postavená na drobných, vtipným komentářem pointovaných postřezích, nebo vybudovaná na svědeckých či archivních výpovědích, reportáž zachycující určitý psychický stav člověka i reportáž dramatická, která má po stránce uměleckého ztvárněni mnoho styčných bodů s literaturou. Objevily se diferencovanější způsoby rozvíjeni děje, nové stylistické a kompoziční prvky.
U současné moderní reportáže se nejvíce setkáváme s epickým způsobem vyprávění, tedy s kompozicí „bezpatrovou", pří-
54       >■ Tvorba, roč. VIII, č. 42, 19. X. 1933.
333224@muni.cz 122.9.2022
močarou (hlavně u tak zvané reportáže cestopisné), s niž je organicky spjato vyprávění v první osobě. Tento způsob kompozice dává reportérovi možnost rozvinout děj do šiřky, vkládat vlastni úvahy, meditace, uplatnit vlastni zkušenosti a prožitky. V epickém pojetí reportáže je možno rozlišovat dvě koncepce dokumentárnosti. Jednu můžeme nazvat autorskou — jde o tendenci reportéra, který se domnívá, že zná pravdu a vhodně ji dokládá z fiktivních prvku. Druhá tendence je analytická a spočívá v záznamu reality s tím, že autor si při zpracování dělá podle Svých prožitků, nálad, soudů a idejí téměř detailní výběr z poznaných reálných prvků. Je pochopitelné, že při konfrontaci obou těchto koncepcí najdeme mnoho dalších metod a variant.
Druhou nejpoužívaněji! kompoziční linii můžeme nazvat linií dramatickou, která využívá všech zákonitostí vlastních konfliktnímu vyostrení protikladne působících sil, nevyhýbá se rozličným formám nadsázky, vyhroceni, logické fantazii. Jistá dávka zobecnění pak pomáhá autorovi reportáže zdůraznit podstatu jím zvoleného faktu, podstatu životního jevu, učinit z něho jev typický a vyjádřit k němu svůj vztah. Reportáž tohoto typu se sbližuje svou formou s uměleckou prózou. K této kompoziční formě se hlásí osvědčené reportáže s tradičním hrdinou z našich závodů a staveb. Najdeme je ve všech denících, zejména v nedělních vydáních. Celkem však lze říci, že i tato forma, která byla nejvíce poznamenána obdobím kultu, prodělává svou renesanci cestou vážnějšího a odpovědnějšího přístupu k životni skutečnosti.
Popřením dramatické stavby aristotelovstceno typu se vyznačuje kompoziční linie a/ez6ulární, která dějovost nahrazuje myšlenkou, reflexivním pohledem do nitra člověka. Víc než
0 dramatičnost vnější jde o dramatičnost vnitrní, o psychologické napětí citů, což bývalo do nedávna výsadou literatury.
Ne pro úplnost, ale spíä pro zajímavost chtěl bych připomenout kompoziční linii, o niž se opírá reportáž-intertneu?. Tuto formu reportáže nacházíme v nemalém počtu na stránkách anglického a německého tisku. Zvolená forma plně vyhovuje pěstované atraktivnosti: v půdorysu této kompozice je místo pro popis pracovny dejme tomu známého politika, pro jeho záliby, pro děj
1 dialog. Na stránkách našich časopisů se tato kompozice objevuje zřídka, výjimkou jsou literární časopisy. Rozšíření této 55
<   © 0 :-:
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
kompoziční metody v denním tisku je otázka míry vkusu, účelnosti a reportérske vynalézavosti.
Z neznámých důvodů je podceňována emotivní sila kompo-zice-montáže, kterou tradičně pěstuje dokumentární film a v poslední době i naše televize. S použitím fotografií, mapek, dokumentů a textu může prožít čtenář a divák tentýž zajímavý proces objevováni faktu, jakým prošel při své činnosti autor.
Do jisté míry jako vzpoura proti konvenci a návyku vznikla volná kompozice ve spojení s výraznou reportérskou a autorskou osobností. Společným kompozičním jmenovatelem obyčejně bývá jednou drobný fakt, jindy pointa, v mnohém případě významná společenská nebo historická skutečnost, známé přísloví, autorova vzpomínka a podobně.
Přes veškeré tříděn! — tak jako vždycky — vlastní praxe může poučit teorii, neboť často se ukazuje, že metodický způsob zpracování daného jevu v reportáži, bude-li mistrovsky zvládnut, může působit stejně úspěšně jako kterákoli originální kompozice.
Při všech uvedených úvahách je důležité, aby kompoziční zřetel působil naprosto čistů, aby si vytyčil i požadavek krásna.
Je rozhodně těžké vyčerpat v této krátké stati všechny příklady kompozičních možnosti. Není však zbytečné připomenout, že se ještě nikdy v naší poválečné reportáži neobjevilo tolik autorských nápadů, tolik kompoziční originality, jako v současné době. Nemalou měrou k tomu přispěla i moderní próza, umělecké postupy filmu a televizních reportáži a kompoziční prvky současné rozhlasové tvorby.
5.   Skutečnost znamená senzaci
Je na schopnostech reportéra, aby v poznané skutečnosti hledal smysl a řád a aby v překvapivém a jedinečném „hledal zároveň pravdu jako rozumovou a mravní rovnomocninu našeho nejlepšiho usilování a napětí — a o tu pravdu jde ještě víc než o tu skutečnost. Je to cena a kořist našeho mravního růstu ..."
Mezi autory, jejichž reportáže vynikají objevováním zajímavé skutečnosti a pravdy, jak ve zrodu námětu, tak i ve výsledku 56   ztvárnění, patří rozhodné Fučík i Kisch, Gel i Křesťan.
Pro Kische je hledáni zajímavé skutečnosti životni posedlosti a vášni.
„Nic nás tak neohromí, jako čistá pravda, nic není exotičtějšího než svět kolem nás, nic není fantastičtějšího než věcnost. A nic není senzačnějšího na světě než doba, ve které žijeme," píše Kisch v úvodu ke svému „Zuřivému reportérovi". I v jiném svém přiznáni o reportérském hledání skutečnosti říká už v roce 1924: „Místa a zjevy, které opisuje (reportér), pokusy, které podniká, událost, které je svědkem, a prameny, které vyhledává, nemusí být naprosto nijak tak daleké, naprosto nijak tak vzácné a naprosto nijak tak namáhavě dosažitelné, je-li jen oddán svému předmětu ve světě, který je nezměrně zaplaven lží, který se chce zapomenout, a proto jde jedině za nepravdou." A Julius Fučík v reportáži „Boj na severu" říká: „Nechtějte na něm (reportérovi), aby se jen díval. Nechtějte, aby předstíral nezúčastněnost, které není..." "
V oblasti české i světové reportáže najdeme řadu známých autorů, jejichž úspěch u čtenáře mnohdy úzce souvisel s publikováním vylíčeného faktu nebo události, jež sama o sobě znamenala senzaci. U každého z těchto reportérů je tomu trochu jinak. Společným jmenovatelem pro všechny je však metoda hledáni zajímavého, překvapivého či vzrušujícího. Pro všechny je příznačná snaha využít faktů i v tom nejposlednějšim detailu, který byl dosud skryt před zraky čtenáře. Všichni jsou si vědomi, že fakta odhalí veškerou svou přirozenou, fantastickou sílu sama, jakmile je podrobíme zkoumáni, studiu, analýze. Teprve potom se stanou senzací, překvapením, protože jsou zároveň důkazem i odhalením. Takové hledání je vždy zkušebním kamenem autorovy životni zkušenosti, angažovanosti a myšlenkové potence. Kisch objevil neznámé podrobnosti o pobytu Karla Marxe v Karlových Varech. Nebýt Kische a jeho pracovní metody, svět by nikdy nepoznal, proč v předvečer první světové války šéf rakouského generálního štábu spáchal sebevraždu.
Jestliže reportáž při svém zrodu získávala na zajímavosti a na přitažlivosti popisem dramatických události, moderní reportáž je čtenářsky zajímavá a přitažlivá v odhalováni a odkrývání sku-
" F. X. Salda, sta£ „Kus filosofické liivčdy4'. Zápisník VII, str. 357. " J. Fuiitt, reportáž Boj na severu. Tvorba roi. IV., 30. X. 1929.
<   © e :-: - ô tíi ä >
Díla nedostupná na trhu - online
333224@muni.cz 122.9.2022
tečnosti, nalézá živou spojitost v jevech zdánlivé nesouvisejících, dává se do služeb velkých lidských činů a aktiv člověka.
V této nekonečné oblasti objevuje zajímavý svět lidí i reportér Mladého světa Rudolf Křesfan, který hledá zajímavost v hluboké sondě do lidské duse, pracuje s velkou zásobou dokumentů, poznámek a postřehů, dovede vytvořit působivou hru kontrastů, nenechá čtenáře lhostejným, angažuje se pro svůj záměr. Stačí jen vzpomenout například jeho reportáže z bojujícího Irska, nebo četných reportáží z různých oblastí lidské činnosti. Důstojnost člověka, jeho omyly i strasti, obhajoba a hledáni hodnot nezbytných pro lidskou existencí, to vše je pro Rudolfa Křesťana stále nové, překvapivé a zajímavé. Ovšem více méně podobná slova s většími nebo menšími obměnami by se dala napsat o dalších reportážích Mladého světa, o autorech Zdeňkovi Sálkovi, Jiřím Janouškovi, Karlu Hvižďalovi, Dušanu Pokorném a o dalších, kteří tvoří mladou generaci publicistů-reportérů.
Ukazuje se, že poptávku čtenáře po zajímavé a čtivé reportáži uspokojí především, ten autor, který je schopen nových pohledů na skutečnost; který dokáže objevit to, co této skutečnosti dosud chybí.
Už z těchto důvodů nebudeme zavrhovat senzačnost, pojem, pod nimž jsme dosud rozuměli jen skandální námět, ale budeme senzačnost přijímat a posuzovat (vzhledem k základní, objektivně určující tendenci současných politicko-společenských podmínek, z nichž zajímavá informace pocházi) jako jeden ze znaků reportáže, jako její atribut, který obohatí současnou reportáž o aktuální a zajímavé postřehy z nejrůznéjšich oblastí života.
Črta
1.   Poslání žánru
Člověk je středem zájmu publicistiky.
A jistě není třeba diskutovat o tom, jaký ohromný význam má popularizace mnohostranných společenských zkušeností z výchovy člověka budoucnosti. Je nanejvýš důležité hovořit z tribuny novin o socialistickém člověku — jaký je, jak se zdokonaluje, jak se vyvíjí v ideovém, politickém, mravním a kulturním směru, psát o tom, jak se stávají vznešené ideály naši společnosti normou chováni pro mnohé, pro většinu, pro všechny.
Každý den přináší tisíce dokladů svědčících o lidské kráse, občanské ušlechtilosti a vyspělosti sovětských lidi, o jejich vlastenectví a oddanosti věci strany.
Tato a podobná fakta je důležité nejen oznámit, sdělit. Zároveň se sdělením je třeba objasnit proces růstu nového člověka, ukázat jeho osobnost „zvnitřku-1, vylíčit složitost jeho cesty vpřed, aniž bychom zavírali oči před konflikty, rozpory a potížemi růstu.
Uvedenému úsilí výborně slouží žánr črty, řečeno slovy Gorkého — žánr „psychologický", žánr „znalostí lidi", který disponuje velice účinnými prostředky zobrazení lidí, jednotlivců i kolektivu.
2.   Specifika žánru
Všestranné zobrazeni člověka přirozeně předpokládá široké využiti emocionálních prostředků, pozorovatelského umění, přesvědčivosti a názornosti. Čtenáře zajimá, jak vypadá hrdina, v jakém prostředí se odehrávaly události, o nichž se píše, co v určité situaci hrdina prožíval. V črtě se proto nelze obejit bez obrazných, uměleckých prostředků zachycení skutečnosti. Není možné vytvořit portrét člověka, obraz života, aniž bychom sáhli 59
<   © e :-: - ô iíi a >