Téma 1           Funkce jazyka, znaková povaha jazyka


Funkce jazyka: jazyk


Jazyk je společenský jev. Z tohoto konstatování vyplývá jeho dorozumívací funkce. (Ostrá, Spitzová
1988, s. 12-14, Černý, 1996, s. 13-17)

Jazyk je přitom definován různými způsoby:

·        jako „nástroj dorozumívání“ (André Martinet)

·        jako „soustava dorozumívacích prostředků“ (Josef Vachek)

·        jazyk jako „přirozený systém znaků, tedy jako kód sloužící k dorozumívání v urč. etnickém
společenství (Adolf Erhart), přičemž základní podmínkou dorozumění je oboustranná znalost
kódu/jazyka.


Schéma přenosu informace je následující:

                   mluvčí/pisatel → kód/jazyk (hlásky/písmena) → kanál → adresát

Fáze procesu dorozumívání jsou následující:
  * mluvčí si ujasňuje, CO chce sdělit (OBSAH svého sdělení) → zakódovává sdělení převodem do
slovní podoby (= FORMA)

U mluvčího jde o postup od OBSAHU k FORMĚ
  * posluchač vnímá sluchem (percepce) a dekóduje (přiřazuje význam).

U posluchače jde o postup od FORMY k OBSAHU.


1.      Další funkce jazyka jsou:

-         Funkce apelová/konativní/výzvová (funzione conativa)

Jazykovými prostředky pro její vyjádření jsou imperativ a vokativ:

Např: Pojď sem, Pavle, …

-         Funkce referenční/kontextová (funzione referenziale). Realizuje se odkazem na časové a
prostorové vztahy a na jazykový i mimojazykový kontext.

Jazykovými prostředky pro její vyjádření jsou deiktika:

Např.: tam, tu, dnes, zítra, teď, potom odkazující na prostor a čas

ten, on, já atd., tj. zájmena odkazující na osoby

-         Funkce fatická/kontaktová (f. di contatto)

Jazykovými prostředky pro její vyjádření jsou: imperativ v nevýzvové funkci Např.        Poslyš,
..., „Podívej ...

-         Funkce expresívní/emotivní (f. espressiva/emotiva)

Jazykovými prostředky pro její vyjádření jsou např. zdrobněliny vyjadřující kladný citový vztah,
nebo prostředky zvukové, jako je síla, výška hlasu, intonace atd.

-         Funkce poetická/estetická (f. poetica). Její realizací se ozvláštní, a tím zvýrazní
sdělení.

Jazykovými prostředky pro její vyjádření je např. přenášení významu (metafora) nebo výrazy
ozvláštňující styl vyjadřování.

Např.: Táhni, … Moje noha tam už nevkročí.

Tato funkce je charakteristická pro umělecký styl.

-         Funkce poznávací (kognitivní), která se realizuje poznáváním mimojazykové skutečnosti

-         Funkce pojmenovávací, která umožňuje utřídění pojmů a rozvoj myšlení.

2.      Znakový charakter jazyka (Ostrá, Spitzová 1988, s. 6-8)

Jazyk je systém znaků (kód), které něco znamenají

Jazykový znak = spojení/jednota FORMY (signifiant/označující/significante) a OBSAHU
(signifié/označované/significato)

(F. de Saussure – Kurz obecné lingvistiky/Corso di linguistica generale - později). Jednota
označujícího a označovaného – srov. slovo, které neznáš – má formu, ale nemá pro nás význam.

Jazyk = kód (systém znaků) přirozený x kódy umělé (Morseova abeceda, semafor, dopravní značky)

a)      Společné rysy jazyka a umělého kódu (znaku) – srov. Erhart s. 10:

·         materiálnost, tj. vnímatelnost lidskými smysly

·         arbitrárnost (libovolnost): barvy na semaforu nijak nesouvisejí s tím, co označují.
Arbitrárnost je ovšem omezená např. u zvukomalebných slov (např. české smrkat nebo italské
chiacchierare)

·         vázanost vůči danému jazykovému společenství (srov. kolektivní charakter jazyka)

·         vázanost na systém (srov. semafor a význam barev vázaný na ostatní barvy, srov. systém
syntaktických vztahů určitého jazyka)

b)     Specifické rysy jazykového znaku
  * rozlišitelnost na zvukové prvky (srov. uzavřená třída prvků v inventáři zvukových prvků u
jednotlivých jazyků)
  * spojovatelnost v celky vyšší (hlásky se spojují do slov, slova se spojují do vět), tvořící
neuzavřenou třídu (ve slovní zásobě jazyka se objevují slova nově vytvořená nebo přejatá, ze slov
lze vytvořit neuzavřenou třídu vět)