L4b Latina a románské jazyky – charakteristika (Ostrá, Spitzová 101-129)

B.    Latina a románské jazyky – charakteristika (Ostrá, Spitzová 101-129)

1.     Vznik románských jazyků (lingue romanze) – od 9. stol. po úplné asimilaci vlivů superstrátu
(Ostrá, Spitzová s. 113-114)

2.     Jednotlivé románské jazyky se odlišují:

-         Na rovině fonologické různě rozsáhlými změnami samohláskového a souhláskového systému (s.
101-107 POVINNĚ TAM, KDE SE ZMĚNY TÝKAJÍ ITALŠTINY)

-         Na rovině morfologické u jmenné flexe: tvoření plurálu v it. + rum. oproti jazykům
západorománským –s (s. 108, 109)

-         Na rovině morfologické u slovesné flexe: vznik složených časů a vytvoření protikladu
perfektum x imperfektum (existovalo i v latině, ale jen s perfektem jednoduchým). POVINNĚ TAM, KDE
SE ZMĚNY TÝKAJÍ ITALŠTINY

-         Srov. dále užívání pomocných sloves při tvoření složených časů: it. a fr. avere/avoir a
essere/être a špan. haber (x tener = mít), port. ter jako pomocné (pomocné tenere namísto avere se
užívá na jihu Itálie: teniamo paura, non tengo voglia).

-         Vývoj členu z lat ukaz. zájm. (Ostrá, Spitzová – s. 111)

-         Slovní zásoba: stálost základního slovního fondu z latiny (lidské tělo, rodina, dům,
rostliny, zvířata). Stálost u předložek, spojek, příslovcí, zájmen a číslovek (srov. fr. galský
způsob počítání po dvacítkách 80 = 4x20), stálost u adjektiv a sloves. Nestálost u substantiv
(pojmenování měnící se skutečností). (Ostrá, Spitzová – s. 113)

3.     Italština – substrát latinský + další vlivy + vliv superstrátu germánského, slovanského,
arabského (s. 117-118)

·       periodizace vývoje italštiny:

-        od 10. st. do 1225 italština archaického období

-        13. – 14. st. období staré italštiny – doba vzniku spisovné italštiny

-        15. – 16. st. období střední = vliv humanismu a renesance

-        od 17. st.     období moderní italštiny rozděleno na dobu:  do sjednocení 1861, od
sjednocení do konce 1. sv. války, období současné italštiny

·       uživatelé italštiny

·       italské dialekty – severoitalské (galo-it. + venet.), jihoitalské, středoitalské

·       charakteristické rysy italštiny (srov. morfologická klasifikace jazyků)

4.     Sardština a její dialekty (s. 119)

5.     Rumunština + její dialekty – největší vliv slov. jazyků (např. existence neutra, částečně
zachovaná kategorie pádu, vokativ na –o) (s. 116-117)

6.     Rétorománština – na území Itálie (il ladino dolomitico + mimo území Itálie. Dialektová
rozdrobenost a malý počet uživatelů má geografické a politické důvody (s. 119-120).

7.     Francouzština – substrát jazyk Galů (další zbytky především v toponymii – iberské, ligurské,
řecké). Rychlá (avšak nerovnoměrná) romanizace Galie vlivem typologické blízkosti jazyka Galů a
Římanů – proto galský substrát hůře rozlišitelný (jazyk flexivní). Fr. + dialekty. Dialekt franský
jako základ francouzštiny, základem dnešní spis. fr. je franc. pařížská. (S. 120-123)

8.     Okcitánština + dialekty (s. 123-124)

9.     Katalánština – jako přechod mezi galorománskou a iberorománskou oblastí, východní a západní.
(Ostrá/Spitzová s. 125-127).

10.            Španělština – kastilština základem spis. špan. + dialekty (s. 127-128)

11.            portugalština + dialekty (s. 128-129)


Rozšíření románských jazyků mimo oblast někdejší římské říše