L7 FONETIKA, FONOLOGIE (Černý 75-98, Ostrá, Spitzová – 23-30)


A.     Fonetika – zkoumání hlásek/zvuků z hlediska způsobu a místa artikulace
/vzniku u mluvčího (fonetika artikulační) a z hlediska jejich příjmu posluchačem (fonetika
auditivní) (fonetika akustická – zkoumá otázky přenosu zvuku prostředím). Základní jednotka =
hláska/fón. Dělení hlásek na samohlásky a souhlásky (systém samohlásek, systém souhlásek)

1.     Samohláskový (vokalický) systém – srov. např. čeština a její vokalický systém, dělení
samohlásek podle pozice jazyka a podle tvaru rtů: samohlásky přední (i, e), střední (a) a zadní (u,
o) vysoké (i, u,), středové (e, o) nízké (a). Srov. dále složitější vokalické systémy (italština -
protiklad otevřeného a zavřeného e a o, francouzština – nosové samohl. + další (langue, mon, un,
une, un peu, jeune, petit(e), němčina, angl., atd.)

Kvantita/délka (durata)

Spojení dvou samohlásek = diftong (klesavý, stoupavý), spojení tří samohlásek = triftong (miei,
tuoi atd.) + hiát

2.     Souhláskový (konsonantický) systém – např. italština (srov. konsonantický systém anglický
nebo český).

Klasifikace (třídění) konsonantů:

a)  Podle způsobu artikulace na:

·        závěrové/okluzívy (occlusive), akusticky explozívy (esplosive), (např. p, b, d).
Doplňkovou nosní rezonancí vznikají závěrové nosové/okluzívy nazální (nasali), např. /m/

·        polozávěrové/semiokluzívy (semiocclusive), akusticky afrikáty (affricate): /ts/, /dz/, t?,
dF/

·        úžinové/konstriktivy (costrittive), akusticky třené (frikativy/fricative)

/f/, /v/, /?/, /s/ /z/

+ bokové/laterály (laterale) /l/

+ kmitavé/vibranty (vibrante) /r/ (+ české /ř/)


b) Podle místo artikulace – popis artikulačních orgánů → dělení/klasifikace hlásek podle toho,
které artikulační orgány se při jejich artikulaci/vzniku uplatňují:

·        retné/labiály/labiali /+obouretné/retoretné/bilabiali/

·        zubné/dentály/dentali /+retozubné/labiodentili/

·        dásňové/alveoláry/alveolari

·        tvrdopatrové /palatály/palatali

·        měkkopatrové/veláry/velari

·        hrtanové/laryngály /h/

c)       podle doprovodného rysu znělosti


3.     Segmentace promluvy

·       Fonetika dále studuje dělení slov na slabiky (slabičné jádro, slabikotvorná schopnost
samohlásek + některých souhlásek (r – krk,, l – ml-ha, m – se-dm). Apertura se kryje s jádrem
slabiky. Otevřená slabika začíná strikturou a končí aperturou (ty), zavřená slabika začíná
aperturou a končí strikturou (on) – srov. italština).

·       Mluvní takt – více slov spojených jedním přízvukem (´dám ti to, ´nedám ti to, ´dej mi to,
´neber mi to atd., par´lare, par´ĺarti, non par´larmene).

4.     Suprasegmentální prvky

Vedle hlásek, tj. už nedělitelných – nesegmentovatelných jednotek fonetika studuje suprasegmentální
prvky (prvky prozodické):

·       přízvuk – odlišuje silou a výškou hlasu jednu slabiku ve slově od dalších (srov. pozice
přízvuku v češtině, italštině, fr., angl,).

Přízvuk větný zdůrazňuje slovo, které je nejdůležitější z hlediska informační struktury výpovědi.

Z hlediska pozice přízvuk stálý (čeština na první, polština na předposl, fr. na poslední) x
pohyblivý, přízvuk hlavní a vedlejší.

Přízvuk v italštině z hlediska pozice:

parole tronche (slova komolá)

parole piane (slova rovná)

parole sdrucciole (slova klouzavá),

parole bisdrucciole (slova dvojklouzavá)

parole trisdrucciole (slova trojklouzavá)

parole quadrisdrucciole (slova čtyřklouzavá)

·       Intonace – srov. intonace italské věty – stoupavě klesavá u tzv. oznamovacích vět, stoupavá
u tzv. zjišťovacích otázek, klesavá u tzv. doplňovacích otázek. Intonace má distinktivní funkci.

Intonace slabičná – výrazně distinktivní funkci v čínštině – slabičnou intonací se odlišuje význam
slov.


B.   Fonologie – zkoumá hlásky z hlediska jejich rozlišovací schopnosti

1.     Základní jednotka = foném = hláska, která má rozlišovací schopnost. Každý jazyk má přesně
vymezený počet fonémů. Foném je abstraktní jednotka, která může mít řadu konkrétních realizací
(srov. individuální výslovnostní varianty mluvčích, aniž tyto varianty odlišují slova různého
významu.) Foném lze ji definovat jako souhrn distinktivních rysů.

Srov. č. den x ten, gen, jen, len,. sen, ven, cen

It. padri, madri, ladri, pesca x pesca, amore, amare

Francouzské jaune x jeune

Anglické thin x sin NEBO sin x sing.

Foném je nejmenší jednotka, ke které lze dojít členěním konkrétní promluvy (parole).

2.     Soubor fonémů daného jazyka tvoří systém. V rámci tohoto systému se fonémy od sebe odlišují
určitými příznaky (vlastnostmi). Vznikají tak mezi nimi vztahy protikladu neboli fonologické
opozice. Dva fonémy se mohou lišit jen jedním rysem t x d rysem znělosti = opozice privativní, nebo
se mohou lišit více než jedním rysem - t x b - opozice ekvipolentní (dále Černý s.97)

3.     Fonologie studuje i pravidla možných kombinací fonémů. Zde srov. možnosti češtiny kombinovat
do slov pouze souhlásky (hrst, prst, krk), na rozdíl od italštiny, která tuto možnost vylučuje
(manciata, dito, collo).