Téma 11 Stylistika a dialektologie Stylistika – základní pojmy a termíny srov. Černý s. 190-195 * Styl obecně (srov. styl životní, stavební), x styl literární x styl v lingvistice * funkční styly – styl z hlediska funkce daného jazykového projevu/textu + otázky komunikační situace (srov. tabulka Černý s. 194) * odtud styl prostě sdělovací (hovorový), styl odborný, styl umělecký, styl publicistický, styl administrativní * otázka jazykových vrstev: jazyk psaný, mluvený/hovorový, obecný, dialekt, žargon * Stylistické rozdíly na jednotlivých jazykových rovinách: výslovnost, morfologie, syntax, volba slovní zásoby * vliv sociolingvistických faktorů (pohlaví, věk, prostředí, vztah participantů na promluvové situaci) A. STYLISTIKA je vědní obor, který se zabývá stylem jak z teoretického, tak z praktického hlediska. Termín styl se přitom užívá v různých oborech lidské činnosti: můžeme mluvit o stylu architektonickém (románském, gotickém renesančním atd.), o stylu odívání, o životním stylu atd. Mluvíme-li o stylu v rámci filologie, je nutno rozlišovat dvě hlediska: hledisko literárněvědné a hledisko jazykovědné. 1. Stylistika literárněvědná se zabývá stylem krásné literatury a přímou vazbu na poetiku, která má svou tradici už v antice. Tady bych připomněla např. Poetiku (v českém překladu O básnictví) Aristotelovu, zabývající se klasifikací dramatu (dělení na tragédie jako žánr vysoký a komedie jako žánr nízký) s jednotou času, místa a děje. Na Aristotelově Poetice stavěly nejen následné generace teoretiků literatury, ale i básnické školy všech dalších věků, přes renesanci a klasicismus až po dnešek. Jistě stojí za zmínku fakt, že profesorka Marie Krčmová, jedna z předních reprezentantek české stylistiky brněnské školy, je dcera profesora Josefa Hrabáka, který zase představoval špičku českého bádání v oblasti teorie literatury, a je autorem, vedle řady dalších děl z oblasti literární teorie a literární komparatistiky, vynikající knihy Poetika z r. 1973. 2. Stylistika přitom přesahuje do gramatiky a lexikologie, protože se zabývá výběrem jazykových prostředků spadajících do obou jazykových rovin: mluvíme pak o užívání jaz. prostředků neutrálních a prostředků příznakových. Mluvíme pak o jazykovědné stylistice. 3. Česká stylistika je založena na teoriích a aktivitách členů Pražského lingvistického kroužku a jeho funkčním strukturalismu. Do popředí se tak dostaly FUNKČNÍ ASPEKTY stylu. B. TRADIČNÍ ČESKÁ STYLISTIKA pak byla orientována na rozlišování čtyř, nověji pak pěti funkčních stylů: 1. Styl prostě sdělovací (hovorový): funkcí tohoto stylu je dorozumění. Má FORMU mluvenou a psanou. Z hlediska jazykového se vyznačuje běžnou slovní zásobou, jednoduchou větnou stavbou a kompozicí. Podává informace a citové, hodnotící postoje k nejrůznějším tématům všedního života. Projevy mluvené jsou doprovázeny gestikulací a mimikou 2. Styl odborný je styl odborných publikací, odborných časopisů a učebnic. Jeho cílem je podat přesné, jasné a relativně úplné informace z různých oborů lidské činnosti a poučit tím adresáta. Má FORMU mluvenou (přednáška) a psanou. Útvary odborného stylu jsou také výklad, esej. Z hlediska jazykového se vyznačuje používáním termínů (odborných názvů) a zhuštěnou (kondenzovanou) větnou stavbou. 3. Styl publicistický je stylem mass medií: noviny rozhlas, televize a internet. Má FORMU mluvenou a psanou. Podává aktuální informace. Má také výraznou agitační (přesvědčovací funkci). Základními útvary jsou zpráva, úvodník, komentář, glosa, sloupek, fejeton, inzerát atd. Z hlediska jazykového se vyznačuje používáním tzv. spisovného jazyka, dnešní publicistika však velmi ztrácí na kulturnosti. Spisovný jazyk je přitom u publ. stylu velmi proměnlivý a dynamický. 4. Styl umělecký zaměřený na funkci poznávací, estetickou a na osobitost autorova vyjádření. Je tudíž značně subjektivní jak z hlediska formy, tak z hlediska obsahu 5. Styl administrativní je styl informativní a věcné komunikace. FORMA je převážně písemná. Vyznačuje je věcností, strohostí, je odosobněný jak ze strany původce, tak směrem k adresátovi (jinak řečeno má nulovou subjektivitu). Každý z uvedených stylů se pak vyznačoval konkrétními jazykovými prostředky užívanými podle toho, jakou funkci daný text, mluvený nebo psaný, a v jejich rámci daný útvar (žánr) měl plnit. C. Dnešní definice stylu Dnes je jazykový styl tradičně chápán jako cílený výběr a organizace výrazových prostředků v textu, který se uplatňuje při jeho vzniku podle komunikačního záměru autora. Toto vymezení má svůj základ v pracích členů Pražského lingvistického kroužku z 30. a 40. let 20. stol. (Havránek, 1932, Havránek, 1940, Havránek, 1942, Mathesius, 1942); základní Havránkova definice, na niž další myšlenky navazují, zní: „Styl je způsob využití (výběr) jazykových prostředků v daných jazykových projevech jak podle jejich konkrétního cíle, formy a situace, tak podle individualizačního zaměření (např. emotivního, estetického aj.) mluvčího, resp. Pisatele.“ Nejnovější publikace věnovaná české stylistice má titul Stylistika mluvené a psané češtiny, Hoffmannová, J. a kol., Praha: Academia, 2016. Zabývá se podobami současné verbální komunikace, které determinují současné komunikační potřeby, postoje k jazyku a postoje k sociálním hodnotám. Vychází se tu přitom z textu posledních 20 let a přihlíží se i k vývojovým tendencím ve stylistice. V zásadě se nová koncepce od stylistiky tradiční s funkčními styly neodchyluje, ale namísto diferenciace stylové, tj. diferenciace funkčních stylů zakládá na odlišování (diferenciaci) KOMUNIKAČNÍCH SFÉR. Styl jednotlivých (konkrétních) textů se liší podle toho, ke které komunikačních sféře daný text patří, přičemž se berou v úvahu faktory, jejichž souhra styl determinuje. Pro popis jednotlivých komunikačních sfér se uplatňující tyto FAKTORY: 1. komunikační cíle 2. účastníci komunikace a charakteristika jejich sociálních a komunikačních rolí 3. kód: jazyk + eventuálně další způsoby komunikace. Např. způsob grafický, jako tabulky, mapy, nebo způsob pikturální, jako kresby, foto atd. Patří se i užívání jazyka cizího nebo užívání různých variant jazyka mateřského (spisovný proti nespisovný, tj. obecná č. nebo nářečí) 4. podoba a míra závaznosti komunikačních norem, tj. otázka striktnosti jejich dodržování 5. charakteristika textových žánrů Styl útvarů jednotlivých komunikačních sfér ovlivňují tyto FAKTORY: 1. funkce textu 2. počet účastníků komunikace a vztah mezi nimi: zde je velmi důležitá otázka symetrie nebo asymetrie jejich vztahu. Cf. vztah student x učitel, rodiče x dítě, velitel x voják atd. 3. druh kontaktu: rozdíl mezi kontaktem přímým (rozhovor, i telefonický) a nepřímým (komunikát je fixován písmem 4. typ interakčnosti a míra monologičnosti nebo dialogičnosti. Např. je otázka, zda přednáška má mít čistě podobu monologickou, nebo zda a do jaké míry je možná dialogičnost. Jako příklad lze uvést srovnání: jak reagují studenti čeští, italští, američtí nebo japonští? Od takového rozdílu se bude výrazně odvíjet způsob volby jazykových prostředků a celý způsob komunikace 5. komunikační situace: zde jde o rozdíl veřejná x soukromá, oficiální x neoficiální. Např. vztah k řediteli Italského kulturního institutu musí být vždy formální a odtud se odvíjí způsob, jakým jsem s institutem lze komunikovat. Jakmile se vztah stane osobním, změní se i způsob komunikace. Vedle funkce textu je kladen důraz na opozici (protiklad) mezi mluveností a psaností. Jinak řečeno, text mluvený se v zásadě odlišuje od textu psaného. A u této opozice se zastavíme detailněji. Budeme přitom vycházet z textu odborného článku prof. Marie Krčmové, který má titul Mluvenost a psanost jako slohotvorné činitele. V souboru objektivních slohotvorných činitelů jsou mluvenost nebo psanost pro konečnou podobu textu podstatné. Psaná nebo mluvená realizace má vliv už na vlastní stylizaci komunikátu při využívání konkurenčních prostředků z obou základních kódů (jazykového a nejazykového) a působí na volbu jazykových prostředků: rozdíly jsou ve vyjádření koherence textu, v implicitnosti nebo explicitnosti sdělení, v míře syntaktické kondenzace nebo v míře zobecnění (nekonkrétnosti) vyjádření. Implicitnost sdělení je umožněna bezprostředním kontaktem s adresátem ve spojení s využíváním prozodických prostředků řeči (intonace, pauza, důraz atd.). Psaná podoba a podoba mluvená jsou u jazyků našeho kulturního okruhu dnes samozřejmostí. Samozřejmostí dnes je i existence národního jazyka. Období, kdy se psané projevy v daném jazykovém společenství uskutečňovaly většinou jiným jazykem než projevy mluvené, patří minulosti (např. němčina v českých zemích v různých obdobích její historie). V některých speciálních typech komunikace, např. u oborů s velkou mezinárodní spoluprací, ale užívání jiného (cizího) jazyka trvá a dál se rozvíjí (formulace vědeckých informací ve světovém jazyku, sekundární vědecké a odborné texty v angličtině pro potřeby mezinárodních databází apod.). S rozvojem mobility lidí a díky rozvoji komunikačních technologií používání cizího jazyka přechází i do projevů mluvených, ale doufejme, že nepřeváží. Bylo by to na škodu rozvoji národního jazyka. Při srovnání stylu mluvených a psaných projevů stejně jako u jiných objektivních slohotvorných činitelů je důležitý přístup produktora (původce) textu, při PRODUKCI, vzniku textu. Ten se např. rozhoduje, do jaké míry bude určitý text pokládat za více nebo méně oficiální. Mluvenost nebo psanost jsou naopak jednoznačné, nemohou mít "míru". Primárně psané, i když zvukově (hlasově) realizované projevy jsou vědomě připraveny, a to včetně způsobu přednesu a skutečně svobodná volba mezi výrazovými prostředky není možná; podobně existují i psané texty ryze soukromé a nepřipravené (mail). Do jisté míry opačná je situace při PERCEPCI, vnímání promluvy (textu): V psaném je po získání určité zkušenosti možno najednou vnímat a interpretovat celky, nejen slova a sousloví, ale i celé odstavce a kratší texty. Autor textu proto volí formulaci podle cíle komunikace a svého komunikačního záměru, a možnosti příjemce bere v úvahu jen okrajově, protože ví, že v případě potřeby lze text číst opakovaně a příjemce si text může strukturovat i sám zvýrazňováním myšlenek nebo shrnutím do výpisků. Při vnímání mluveného projevu je to jiné: musí odeznít určitý úsek, aby posluchač porozuměl. Dík členění na úseky vzniká jistý rytmus mluvené řeči, který je podmínkou přijetí informace. Míra obvyklé délky úseku je součástí osvojené normy zvukové komunikace, o níž bude řeč dále. Další podstatný rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou téhož jazyka je v procesu jejich osvojování. Proto se o něm několika větami zmíním. Základem pro užívání jazyka je však vždy jazyk mateřský, a proto soustředíme pozornost jen na něj: Východiskem empirického poznání mateřského jazyka a pozadím pro všechna sdělení (komunikáty) v něm tvořené je forma mluvená. Tu si osvojujeme přirozenou cestou, při kontaktu s mluvčími, které od narození vnímáme a postupně imitujeme. U dítěte přitom komunikační potřeba stále narůstají a přitom si osvojuje jazyk v té podobě, která je mu nabízena, tj. velmi pravděpodobně jazyk emotivně bohatý a silně kontaktový. V době prvotního zvládání mateřštiny se vytvářejí i výslovnostní návyky a tak se utváří určitý model výslovnosti a tvarosloví a postupně narůstající zásoba pojmenování, i model adekvátních textů, který se bude v dospělosti rozvíjet. S procesem osvojování mateřského jazyka souvisí i to, že základ mluvených projevů tkví v jazykových prostředcích užívaných v běžné komunikační sféře, tj. v některém ze substandardních útvarů národního jazyka nebo i jejich směsici. Psaný projev je v mateřském i jakémkoli druhém jazyce osvojován řízeným procesem, který potřebuje delší dobu. To je ale zcela jiné téma. ROZDÍLY mezi mluveností a psaností. K psanému projevu patří uvědomělost a záměrnost stylizace, která navíc probíhá pomaleji. NAOPAK většina mluvených textů je spontánní a stylizace je méně uvědomovaná. Dalším rysem osvojování psaného projevu je, že probíhá výlučně ve vztahu ke spisovnému jazyku, porušení jeho kodifikace je považováno za chybu. Rozdíl mezi stylem mluvených a psaných projevů je dán také jejich primárním určením pro odlišné KOMUNIKAČNÍ SFÉRY. Mluvený projev patří sféře soukromé, lokální, maximálně regionální, a i když je pomocí média šířen celonárodně, většinou si jazykově kontaktové rysy uchovává, zatímco psaný je vždy (potenciálně) patří sféře veřejné a celonárodní, omezeně kontaktový a nadgenerační. S tím souvisí i existence a charakter NORMY ve smyslu jazykovém a komunikačním: mluvený projev je utvářen normou, která je vymezitelná jen negativně (ten či onen soubor jazykových prostředků do dané normy nepatří), zatímco v pozadí psaných projevů je vždy více méně stabilizovaná norma posílená kodifikací. Také další odlišnosti v jazykových normách textů mluvených a psaných vznikají z jejich spojení s komunikační situací: většinou místní charakter mluveného komunikace s bezprostředním kontaktem jejích účastníků (participantů) utváří soubor jazykových prostředků užívaných jako regionálně a sociálně diferencovaný, otevřených všem procesům inovace. Zásoba výrazových prostředků mluvených projevů je tak nekonečná a jejich otevřenost jakýmkoli inovacím nesmírná. Právě v mluvených projevech probíhá proces jazykových změn, které psané texty zachytí až v době jejich ustálení. Psaný text je naproti tomu vždy stabilizovanější, mezigenerační a inovace do něho pronikají omezeně a pomaleji, dnes nejčastěji prostřednictvím některých žánrů publicistických nebo uměleckých. Je tedy soubor výrazových prostředků psaných textů také široký, ale jiným způsobem než u mluvených. D. KOMUNIKAČNÍ SFÉRY 1. Sféra běžné každodenní komunikace (které odpovídá někdejší prostě sdělovací styl, hovorový styl v tradičním přístupu stylistiky) 2. Sféra institucionální komunikace (které v tradičním přístupu stylistiky odpovídá někdejší administrativní styl a „burocratese in italiano, lingua tipica dell'amministrazione pubblica) 3. Sféra odborné komunikace (které v tradičním přístupu stylistiky odpovídá někdejší odborný styl) 4. Sféra školní komunikace 5. Sféra mediální komunikace (které v tradičním přístupu stylistiky odpovídá někdejší publicistický styl) 6. Sféra reklamní komunikace 7. Sféra literární komunikace (které v tradičním přístupu stylistiky odpovídá někdejší umělecký styl) Ze srovnání pouhého počtu tradičních funkčních stylů a počtem dnešních komunikačních sfér je patrné, že dnešní klasifikace je podrobnější a je patrné, které sféry se objevují jako nové. Buď proto, že je dané oblasti dnes věnována separátní pozornost, nebo proto, že se tyto oblasti, tj. SFÉRY objevily za posledních 20 let: Sem bude patřit sféra školní komunikace. Nově se pak objevila sféra komunikace reklamní. E. SFÉRA BĚŽNÉ KAŽDODENNÍ KOMUNIKACE (v rodině, s přáteli, ve volném čase, v práci v rozhovoru s kolegy). Komunikace této sféry má podobu: · mluvenou: dialogy a každodenní komunikace · psanou: soukromé dopisy + elektronická komunikace Dnes přitom panuje shoda v tom, že charakteristickým rysem STYLU této komunikační sféry je převáženě nespisovná čeština. V podobě mluvené probíhá téměř výhradně dialogickou formou, přičemž dochází ke „kontaktu stylů“ různých účastníků na dialogu a vede k jejich vzájemnému přizpůsobování se. Individuální styly účastníků /participantů) na rozmluvě (na dialogu se při kontaktu vyrovnávají a přizpůsobují a vzniká tak nová kvalita dialogického stylu interindividuálního. 1. CO TVOŘÍ CHARAKTERISTIKU TÉTO KOMUNIKAČNÍ SFÉRY? Jsou to komunikační cíle, sociální a komunikační role účastníků komunikace, používaný kód, vztah k normám (jazykovým), typy komunikačních situací: · Komunikační cíle: Komunikace v této sféře má soukromý charakter a její cíle mohou být různé: informovat se vzájemně, vyměnit si názory, předat instrukce, vyjádřit postoje, ale také navázat kontakt · Sociální a komunikační role účastníků komunikace se odvozují ze situací a prostředí v jakém komunikace probíhá. Role účastníků přitom mohou být vyrovnané (sourozenci, přátelé, kolegové) nebo nevyrovnané (rodiče – děti, nadřízený podřízení, lékař a pacient). Při rolích nevyrovnaných řídí komunikaci ten, kdo je výš. · na používaný kód komunikace působí opozice mluvenost x psanost (o které už byla řeč), používání varie češtiny (tj. používání češtiny nespisovné, slangu, dialektů). Přitom protiklad spisovná a nespisovná čeština se vyvíjí. Velmi záleží na vzdělání komunikantů a tématu jejich hovoru. Jako příklad lze uvést kontrast užívání obecné češtiny v Praze a středních Čechách i u vzdělaných mluvčích a užívání „hovorové“ češtiny na Moravě (SGALL x SVOBODA), MOJE ZKUŠENOST. Na používaný kód má vliv vícejazyčné prostředí (dnes Slováci, Ukrajinci, Vietnamci + vliv angličtiny a používání anglicismů i zcela nefunkční motivované snobismem u dnešní mladé generace. Pro kontrast lze uvést běžné rozhovory generace starší, které zrála a žila pod vlivem germanizačním. · O normě se v české lingvistice obvykle mluví v souvislosti s projevy psanými nebo mluvenými avšak oficiálními a připravenými. Co tedy lze označit za „normální“, tj. odpovídající normě, ve spontánních denních projevech? Jako možnost se nabízí akceptovat jednu normu pro komunikaci tzv. spisovnou (tj. psanou) a druhou rozrůzněnou podle komunikační situace nebo skupiny mluvčích (podle věku nebo vzdělání atd.). Ta by ovšem měla zahrnovat i konvencionalizované normy zdvořilostní (jako např. neskákat do řeči). O uvolněných a nezávazných normách v užívání jazyka se hodně diskutuje i v souvislosti s výukou češtiny pro cizince, připomínat je ale důležité i pro rodilé Čechy. Citujme někdejšího premiéra ČR před pohřbem Nelsona Mandely: „Ty vole teď eště zase zemřel Mandela takže já vole sem ve strachu jestli eště nebudu muset jet tam … to je zase průser, ty vole já nevim dyť eště ale, to je dálka jako prase, to bych tam musel ňákou linkou nebo něčim.“ Spell checker při psaní této citace opravil eště, nevim, něčim, ale neopavil vole, nebo prase. V Čechách se běžně používá obecná čeština, na Moravě „moravská“ čeština hovorová (když odhlédneme od nářečí). Vztah k normě a její pojetí se ale stále vyvíjí: Co bylo např. ve 30. letech min. st. považováno za „vulgární“ (míněno sprosté) a bylo zapovídáno, se dnes připouští jako součást hovorové čeština: Např. slova psina, blbina, narazit si kluka, vypadnout (odněkud). V jazyce nerozhoduje forma jazykového prostředku, ale způsob jeho užití v dané promluvové situaci. Jazyk disponuje jazykovými prostředky a pravidly pro jejich fungování. Konverzace má mít plynulý průběh, rozhovory mají být kooperativní, vstřícné, zdvořilé, partneři si projevují uznání. Takto se odkazuje na zásady, které stanovuje G. Leeche ve svých Principles of Pragmatics, kde ukazuje na vztah gramatiky k pragmatice, a jak je patrné na vztah pragmatiky a stylistiky. Leech pracuje s pojmy interpersonální a textová rétorika. V rámci interpersonální rétoriky se v souhře uplatňují kooperační princip (Cooperative Principle) a zdvořilostní princip (Politeness Principle). Respektování uvedených principů jak ze strany mluvčího, tak ze strany adresáta vede k naplnění komunikačního cíle. A naopak: jestliže mluvčí nebo adresát tyto principy nedodržují, může dojít nejen k naprostému nedorozumění, ale dokonce ke konfliktu mezi oběma. · Typ komunikačních situací: Rozlišuje se, zda jde o dialog nebo monolog, zda rozhovor je symetrický nebo asymetrický, tady především podle soc. role participantů. 2. Pro STYL BĚŽNÉ KAŽDODENNÍ KOMUNIKACE jsou určující tyto stylotvorné faktory: · funkce komunikace: dominanční tu je referenční a fatická (kontaktová) · druh kontaktu: přímý nebo nepřímý · interakčnost: v této sféře převládá dialog nad monologem · připravenost (u monologických komunikátů) x nepřipravenost u dialogů · veřejnost x neveřejnost. Zde mají zvl. postavení tzv. „small talk“ 3. Tyto faktory určují výběr výrazových prostředků a lze ho lze popsat na všech rovinách jazyka: · na rovině fonetické: nedbalá výslovnost, hláskové varianty (oblíkat x oblékat, mejdlo x mýdlo, myslim x myslím, kerej x který · morfologické: bysme x bychom, hodnej x hodný, seš x jsi · lexikální: strašně hodnej x velmi hodný, ty vole, děsně dobrý x velmi dobré · syntaktické: převládající parataxe (totéž v italštině), zjednodušená větná stavba, vysoká míra modality, kam patří vyjadřování různých postojů, jistotního, citového a evaluativního, odbočování, elipsa, asyndetická spojení · na rovině struktury textu: dobře strukturovaný připravený text monologický x špatně strukturovaná promluva dialogická DIALEKTOLOGIE (Černý s. 176-190) · studium jednotlivých dialektů · dialektologický výzkum a jeho metody – výsledkem atlas/mapa dialektů · italská nářečí (Ostrá, Spitzová s. 117) – severoitalské, středoitalské, jihoitalské dialekty, jejich výčet PODROBNĚ podle jednotlivých italských regionů. · italské dialekty a otázka spisovné italštiny – zde srov. „questione della lingua“, téma 3 Základní rysy výslovnosti spisovné italštiny předmětu Fonetika a fonologie ialštiny. · srov. dále dialekty češtiny, angličtiny, slovenštiny atd.