Téma 12     Textová lingvistika, pragmalingvistika


1.      Textová lingvistika (Černý s. 211-213)


Textová lingvistika se zabývá sledováním věty/výpovědi z hlediska kontextu a situace. Základními
pojmy textové lingvistika jsou:

·         makrostruktura – sledování obsahové stránky textu

·        koheze – otázka významové/sémantické návaznosti textu

·        koherence – otázka formální návaznosti textu

·        deixe/anafora – odkazování na osobu, čas, místo

·        textový vzorec (cf. větný vzorec) pro popis typu textu (dopis)

·        téma = sémantická makrostruktura – globální obsah textu


2.      Pragmalingvistika (Černý s. 209-211)

Pragmalingvistika (též pragmatika) je disciplína, která se zabývá fungováním jazyka v komunikační
situaci. Jejími zakladateli jsou britští filosofové John L. Austin a Herbert Paul Grice. Do oblasti
zájmu pragmalingvistika patří především:

a)     faktory řečové činnosti (srov. Černý s. 210): místo, čas a situace, předchozí kontext,
komunikační záměr mluvčího, posluchačovy znalosti o tématu (tzv. vědomostní kontext, který spojuje
mluvčího a posluchače), sociální podmínky a vztah účastníků promluvy, počet účastníků (ve dvojici
se komunikuje jinak než ve skupině), vzdálenost mezi účastníky, způsob komunikace

b)    teorie řečových aktů: v rámci této teorie každá komunikace (sdělení) představuje řečovou
činnost, řečový akt (z anglického speech act). Teorii  v návaznosti na učení Austina a Grice
rozpracoval americký filosof John Searl především ve svém díle Speech Acts: An Essay in the
Philosophy of Language z roku 1969.

Klasifikace řečových aktů mohou být různé, zakládají se ale na klasifikaci Searlově. Searlova
klasifikace řečových aktů zahrnuje:

·        reprezentativní akty (representatives), např. tvrzení, domněnka

·        direktivní (directives), např. příkaz, prosba

·        komisivní (commissives), např. slib

·        deklarativní (declarations), např. vynesení rozsudku nebo křest

·        expresivní (expressives), např. omluva, přivítání

V rámci řečového aktu je významná pozornost věnována aktu ilokučnímu (neboli aktu komunikačního
záměru). Ilokučním aktem (illocutionary act, atto illocutorio) mluvčí vyjadřuje svůj komunikační
záměr.

Jazykovými prostředky k jeho vyjádření jsou (srov. Téma 9 Syntax):

·        tzv. explicitní performativní formule obsahující tzv. performativní sloveso, kterým se
komunikační záměr mluvčího vyjadřuje explicitně, zcela jednoznačně. Žádám/Dovoluji/Prosím, abys to
udělal.

·        lexikálně modálním slovesem: Musíš to udělat.

·        gramaticky slovesným způsobem, např. imperativem: Udělej to. Imperativem je komunikační
záměr mluvčího vyjádřen jen implicitně, protože výpověď lze chápat jako příkaz, ale také jako radu
nebo dovolení.

Důležitým faktorem pro ilokuční akt je kontext. Například výpověď Mám tu auto může v jednom
kontextu (jiné komunikační situaci) být odpovědí na nabídku dát si skleničku vína, neboli  může být
nepřímým odmítnutím; tatáž výpověď může v jiném kontextu být nepřímou nabídkou na svezení.

·        Suprasegmentálními prostředky, např. pomocí větné intonace: Uděláš to./? S klesavou
intonací jde o výpověď direktivní a výpověď je pak příkazem, se stoupavou intonací je výpověď
interogativní a výpověď pak může být otázkou nebo prosbou.