Název projektu Rozvoj vzdělávání na Slezské univerzitě v Opavě Registrační číslo projektu CZ.02.2.69/0.0./0.0/16_015/0002400 Úvod do studia jazyka Distanční studijní text Jana Nálepová Opava 2020 Obor: 0231 Osvojování si jazyka Klíčová slova: lingvistika, fonetika a fonologie, morfologie, syntax, sémantika, lexikologie a textová lingvistika, vývoj jazyka Anotace: Kurz nabízí přehled základních jazykovědných termínů a definic. Vychází z pojetí jazyka jako systému znaků a popisuje jednotlivé úrovně jazykového systému: fonetiku a fonologii, morfologii, syntax, sémantiku a lexikologii a textovou lingvistiku. Pozornost je věnována také klasifikaci jazyků se zaměřením na specifika germánských jazyků a současným tendencím ve vývoji němčiny. Autor: Mgr. Jana Nálepová, Ph. D. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 3 Obsah ÚVODEM............................................................................................................................5 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY...........................................................................6 1 ZÁKLADNÍ POJMY...................................................................................................7 1.1 Jazykovědné disciplíny .........................................................................................8 1.2 Allgemeine Grundbegriffe ..................................................................................10 1.3 Teildisziplinen der Sprachwissenschaft ..............................................................11 2 JAZYK.......................................................................................................................14 2.1 Jazyk – řeč - promluva ........................................................................................15 2.2 Funkce jazyka......................................................................................................16 2.3 Sprache................................................................................................................18 3 JAZYK MLUVENÝ A PSANÝ................................................................................22 3.1 Rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem.........................................................22 3.2 Vývoj písma ........................................................................................................23 3.3 Změny pravopisu.................................................................................................26 3.4 Sprechen..............................................................................................................26 3.5 Die Schrift ...........................................................................................................27 4 GERMÁNSKÝ JAZYK.............................................................................................30 4.1 Německý jazyk....................................................................................................31 4.2 Deutsche Sprache ................................................................................................32 4.3 Entwicklung der deutschen Sprache ...................................................................33 4.4 Epochen der deutschen Sprachgeschichte...........................................................34 5 VARIANTY JAZYKA ..............................................................................................38 5.1 Když dva dělají totéž …......................................................................................38 5.2 Existenzformen des Deutschen ...........................................................................41 6 NÁRODNÍ VARIANTY NĚMECKÉHO JAZYKA.................................................44 7 NĚMECKÝ PRAVOPIS ...........................................................................................50 7.1 Změny pravopisu.................................................................................................51 7.2 Hlavní změny v německém pravopisu ................................................................52 7.3 Neue deutsche Rechtschreibung..........................................................................53 8 FONETIKA A FONOLOGIE....................................................................................55 8.1 Fonetika a fonologie............................................................................................56 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 4 8.2 Phonetik und Phonologie ....................................................................................58 9 MORFOLOGIE .........................................................................................................66 9.1 Gramatika a morfologie ......................................................................................66 9.2 Morfologie...........................................................................................................68 10 SYNTAX ...................................................................................................................84 11 LEXIKOLOGIE.......................................................................................................105 11.1 Způsoby obohacování slovní zásoby.............................................................106 11.2 Slovníky.........................................................................................................107 12 SPRACHWANDEL.................................................................................................115 13 SPRACHWANDEL IM DEUTSCHEN..................................................................116 14 SPACHWANDEL IM DEUTSCHEN.....................................................................119 LITERATURA ................................................................................................................134 SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.......................................................................................136 PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................137 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 5 ÚVODEM Kurz nabízí přehled základních jazykovědných termínů a definic. Vychází z pojetí jazyka jako systému znaků a popisuje jednotlivé úrovně jazykového systému: fonetiku a fonologii, morfologii, syntax, sémantiku a lexikologii a textovou lingvistiku. Pozornost je věnována také klasifikaci jazyků se zaměřením na specifika germánských jazyků. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 6 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Stručné shrnutí toho, co je náplní následujících stránek. Stačí opět několik odstavců, aby si čtenáři mohli udělat představu, co se na následujících stranách mohou dozvědět. Pro snadnější orientaci studenta je možné strukturovat text náhledu dle obsahu. Obsah musí korespondovat s akreditací daného kurzu. Text by neměl přesáhnout tuto stránku! Povinná část. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 7 1 ZÁKLADNÍ POJMY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V jednotlivých kapitolách najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text, který Vám umožní seznámit se se základními pojmy, se kterými pracuje jazykověda. V první části se budeme zabývat jednotlivými lingvistickými disciplínami, popíšeme si jejich předmět zkoumání. CÍLE KAPITOLY rozlišovat mezi jednotlivými jazykovědnými disciplínami, a jejich předmětem zkoumání, vypsat odborné pojmy kapitoly v češtině a němčině, umět vysvětlit rozdíly mezi pojmy jazyk – řeč – pomluva, charakterizovat funkce jazyka, porozumět hlavním odborným pojmům Einzelne linguistische Disziplinen nach ihrem Inhalt zu unterscheiden, linguistische Begriffe zu verstehen KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY jazykověda, filologie, lingvistika, gramatika, jazykové plány, hostorická, srovnávací lingvistika, etymologie, dialektologie, sociolingvistika, neurolingvistika, neurodidaktika Sprachwissenschaft, Philologie, Grammatik, Linguistik, Historische Linguistik, Soziolinguistik, Korpuslinguistik, Neurolinguistik, Soziolinguistik, Neurodidaktik. Základní pojmy 8 Při studiu se budeme zabývat jazykem, který lze definovat jako „[…] systém znaků sloužících k dorozumění (Šimečková 2005, 17).“ Jazykový systém je systémem přirozeným, není vytvořen podle předem připraveného plánu, jako jazyky umělé, např. sanskrt nebo programovací jazyk. Jednotky jazykového systému se společnými vlastnostmi tvoří podsystémy (subsystém), ve kterých jsou propojeny a mohou se sdružovat v roviny. Tyto roviny zkoumají jednotlivé jazykovědné disciplíny 1.1 Jazykovědné disciplíny Jazykovědné disciplíny můžeme dělit na základní (fonetika, fonologie, morfologie, syntax, lexikologie, sémantika, stylistika, textová lingvistika a lingvistická pragmatika) a pomezní, tj. interdisciplinární. (Šimečková 2005, 26) Mezi jazykovědné disciplíny patří srovnávací lingvistika, obecná lingvistika a aplikovaná lingvistika. Lingvistika (z latinského lingua ´jazyk´) je vědní obor, který se zabývá studiem přirozeného jazyka. Z existence různých plánů jazyka vyplývá členění jazykovědy na dílčí disciplíny. Hranice mezi nimi nejsou pevné, předměty zkoumání se překrývají: Obr. Podle Erharta 1 morfologie, 2 fonologie (2a morfonologie – fonémické složení morfonů, 2b fonotaktika kombinatorika fonémů), 3 fonetika, 4 lexikologie, 5 sémantika, 6 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 9 sémantická morfologie – gramatika v užším smyslu, syntax, stylistika, _____ hranice jazykovědy, 9 teorie jazykovědy, 10 logika, psychologie Lingvistika jako součást filologie studuje jazyk v jeho vztahu k člověku a jeho okolí. Zkoumá vliv jazyka a národa, kultury, společnosti a literatury. Filologie je nauka o jazyce, literatuře psané daným jazykem a ústní lidové slovesnosti národa. Zkoumá tedy jazykový materiál v literárních textech, výkladech či ústních projevech. Základní součástí lingvistiky je gramatika, která zkoumá základní jazykové jednotky, zvuky, formy slov a jejich spojování do vět a textů. Historická (historicko-srovnávací) lingvistika se zabývá vývojem jednotlivých jazyků, srovnává je mezi sebou a hledá jejich společný původ. Zkoumá jazyky, které se užívaly v minulosti, např. starou češtinu, staroslověnštinu atd. Srovnávací lingvistika studuje příbuznost jazyků srovnáním jednotlivých jazykových úrovní (lexika, gramatiky atd.), třídí jazyk do jazykových rodin a snaží se o rekonstrukci společného původního jazyka. Etymologie se věnuje původu a vývoji slov, její poznatky se sdružují v etymologickém slovníku. Zvláštním oborem je onomastika, která se věnuje původu vlastních jmen Teoretická lingvistika se dělí do kategorií: fonetika, fonologie, morfologie/tvarosloví, syntax/větná skladba, Sémantika, pragmatika/pragmalingvistika, stylistika, lexikologie. Těmto discilínám se budeme věnovat v dalších kapitolách. Aplikovaná lingvistika glottodidaktika je interdisciplinární obor jazykovědy, který se zabývá uplatňováním znalostí získaných teoretickým lingvistickým výzkumem v praxi, zahrnuje disciplíny jako kognitivní lingvistika, patolingvistika, neurolingvistika, soziolongvistika, korpusová lingvistika atd.: Dialektologie zkoumá odlišnosti v jazykovém systému jednoho národního jazyka, které jsou podmíněné geograficky např. česká či německá nářečí. Sociolingvistika zkoumá sociálně podmíněné odlišnosti v jazykovém plánu v rámci jednoho jazyka nebo i nářečí, např. slangy, jazyk mládeže apod. Nejčastěji se zaměřuje na lexikální jazykový plán. Neurolingvistika zkoumá vztahy jazyka a funkce mozku a neurologicky podmíněné jazykové poruchy a patologie. Korpusová lingvistika zkoumá jazyk pomocí elektronických jazykových korpusů, jejich tvorbou, zpracováním a rozborem/analýzou. Deskriptivní lingvistika je popisná věda, která analyzuje, popisuje a klasifikuje/třídí jednotlivé jazykové jednotky a vztahy mezi nimi. Jazyk je komplexní systém, který se skládá z jazykových plánů či rovin, které se do určité míry mohou ovlivňovat. Základní pojmy 10 (Madecki 2009, 3-4)1 1.2 Allgemeine Grundbegriffe Die Sprache gehört zur Grundlagen der menschlichen Existenz, unterscheidet den Menschen von den anderen Lebewesen. Auch deswegen gibt es viele Wissenschaften, die sich mit der Forschung der Sprache beschäftigen. Linguistik ist eine neuere und internationale Bezeichnung (engl. linguistics, frz. linguistica, it. linguistica, sp. lingüística) für den herkömmlichen Begriff Sprachwissenschaft. Es gibt im deutschen Sprachraum allerdings Tendenzen einer Bedeutungsverschiebung, wobei die Bezeichnung Linguistik speziell für die moderne, strukturalistisch orientierte Sprachwissenschaft verwendet wird. Besonders in der Pluralform ´ Sprachwissenschaften´ wird ´ Sprachwissenschaft´ häufig auch synonym mit Philologie benutzt, schließt also z.B. die Literaturwissenschaft mit ein. Im hier integrierten Sinne ist Sprachwissenschaft allgemein die Wissenschaft der Sprache. (Kratochvílová 2006, 10) Philologie ist eine wissenschaftliche Disziplin, die sich mit der Sprache und Literatur beschäftig. Germanistik, auch deutsche Philologie genannt, ist die akademische Disziplin der Geisteswissenschaften, derer Aufgabe ist es, die deutsche Sprache und Literatur in ihren historischen und gegenwärtigen Erscheinungsformen zu erforschen, zu dokumentieren und zu vermitteln. Die deutsche Sprachwissenschaft untersucht die deutsche Sprache in ihren historischen Erscheinungsformen (Diachronie) und die deutsche Gegenwartsprache (Synchronie). Zudem analysiert sie Deutsch unter verschiedenen Aspekten (Lautungen, Schreibungen, Flexionsformen wie etwa der sprachsoziologischen Schichtung (Umgangssprache, Schriftsprache etc.) oder der sprachgeografischen Gliederung (Dialekte etc.). Germanistik, auch deutsche Philologie genannt, ist die akademische Disziplin der Geisteswissenschaften, die es las Aufgabe hat, die deutsche Sprache und Literatur in ihren historischen und gegenwärtigen Erscheinungsformen zu erforschen, zu dokumentieren und zu vermitteln. (Kratochvílová 2006, 10) Grammatik untersucht die Sprachstruktur mit ihren Teilbereichen Phonetik und Phonologie (Ebene des Lautes), Syntax (Ebene des Satzes) Morphologie (Ebene des Wortes), Semantik (Lehre von der Bedeutung). Die Differenzierung der Sprache und ihre verschiedenen Wirkungen in Textsorten, die früher Gegenstand der Stilistik waren, behandelt heute die Textlinguistik. 1 https://is.muni.cz/el/1421/podzim2009/PJA101/um/Uvod_do_studia_jazykovedy_uc._materialy.pdf [18. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 11 Die Umsetzung sprachlicher Strukturen in geschriebenen Texten und die dabei zu berücksichtigten Normen sind Gegenstand der Orthographie (Rechtschreibung). 1.3 Teildisziplinen der Sprachwissenschaft Man unterscheidet folgende Teildisziplinen der Sprachwissenschaft: vergleichende Sprachwissenschaft, allgemeine Sprachwissenschaft und angewandte Sprachwissenschaft. VERGLEICHENDE SPRACHWISSENSCHAFT Zur vergleichenden Sprachwissenschaft gehören Sprachtypologie, die synchron-vergleichende Untersuchung von Sprachen mit dem Ziel Sprachtypen zu erarbeiten. Historische Linguistik, die diachron-vergleichende Untersuchung von Sprachen mit dem Ziel Sprachtypen zu erarbeiten. Kontrastive Linguistik, die diachron-vergleichende Untersuchung von Sprachen mit dem Ziel, spezifischen Unterschiede zwischen meist nur zwei Sprachen herauszuarbeiten. Etymologie, Lehre über die Herkunft von Wörtern und Bedeutungen. ALLGEMEINE SPRACHWISSENSCHAFT Allgemeine Sprachwissenschaft, auch theoretische Linguistik genannt, widmet sich der Untersuchung von Sprachen als abstraktes System, aber auch der Aufstellung von allgemeinen Theorien über Sprachen. Zur Allgemeinen Sprachwissenschaft gehören folgende Bereiche: Phonetik, Phonologie, Morphologie, Syntax, Lexikologie, Semantik, Pragmatik etc. ANGEWANDTE SPRACHWISSENSCHAFT Die Angewandte Sprachwissenschaft ist keineswegs als homogenes Teilbereich zu verstehen, sondern umfasst die Teildisziplinen, die sich nur mit der Sprache als abstraktes System befassen, sondern auch als Sprache der Umwelt sehen. Der Angewandten Sprachwissenschaft werden angerechnet: Kognitive Linguistik: die Untersuchung des Zusammenhangs zwischen Sprache und Denken. Neurolinguistik: die Untersuchung der Verarbeitung der Sprache im Gehirn. Základní pojmy 12 Soziolinguistik untersucht die soziale Gliederung der Sprache, die räumliche Differenzierung die Dialektologie. Moderne Richtungen versuchen diese beide Aspekte zu beobachten. Sie beschäftigt sich mit dem Verhältnis von Sprache und Gesellschaft, als auch mit der Mehrsprachigkeit von der Gesellschaft. Die Abhängigkeit der Sprechfähigkeit von psychischen Faktoren, die sich z.B. in Sprachstörungen zeigen, behandelt Psycholinguistik. Im pädagogisch-didaktischem Bereich werden die Grundlagen für Spracherwerbforschung, die Untersuchung von Erst- und/oder Zweitspracheerwerb gelegt: z.B. Übersetzungswissenschaften (Übersetzen und Dolmetschen), Sprachtherapie (Heilen von Sprachstörungen), oder Sprachlehr- und lernforschung, die Untersuchung des Sprachunterrichts und Lernverhalten von Sprachlehrenden. (Kratochvílová 2006, 10-11) SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček, nejlépe ve formě kartotéky: Během čtení si vypište nová slovíčka na kartičky. U podstatných jmen nezapomeňte na rod, ten si můžete pro lepší zapamatování označit nebo napsat barevně. Krátkou větou nebo v kontextu napište jeho význam. Nový význam musí být jednoznačný! Nebo slovíčko vysvětlete pomocí obrázku či symbolu. Nyní si můžete slovíčka roztřídit podle nejrůznějších kategorií, např. podle slovních druhů: slovesa, podstatná jména, přídavná jména, předložky, zájmena atd.. Tak se vlastně máte učit např. nikoliv 30 slovíček, ale malé skupinky s několika slovíčky. Můžete si je třídit také podle témat. Po každém třídění slovíček si je přečtěte (potichu nebo polohlasem) a naučte se je. Kartičky můžete vzít všude s sebou a opakovat tak v MHD, při čekání nebo každou volnou chvíli. Všechna slovíčka, která jste se naučili, pak odložte stranou nebo dejte do zvláštní krabičky, naučte se opět i nová a ta "stará" pravidelně opakujte. Další tipy na učení se slovíček https://www.brno.oesterreichinstitut.cz/akce-projekty/blog/ucit-se-slovicka/ [20. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 13 SHRNUTÍ KAPITOLY Jazykověda je vědní disciplína, která se zabývá studiem jazyka, novějším pojmem, který se pro tuto nauku používá v mezinárodním kontextu, je lingvistika. Moderní lingvistika se člení na základní, srovnávací a pomezní neboli interdisciplinární. Jazyk 14 2 JAZYK RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY I v této kapitole najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text. Český text Vám přiblíží téma dané části, německý text Vám umožní porozumět odborným pojmům. V této kapitole se budeme zabývat jazykem z pohledu jazykovědy, tak jak jej definovala moderní lingvistika a jejími funkcemi. CÍLE KAPITOLY vysvětlit pojmy řeč, jazyk, promluva, vyjmenovat některé funkce jazyka, popsat proces komunikace, porozumět hlavním odborným pojmům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY znak, jazyk, řeč, promluva, znak, funkce komunikativní, kognitivní, apelová, kontaktová, emotivní, estetická, metajazyková Sprache, Rede, langage, langue, parole, Encyklopedický slovník češtiny definuje jazyk jako „systém znaků sloužících řečovému dorozumívání (komunikaci) lidí (Karlík 2002, 192)“. Jazyk je soubor znaků, které tvoří systém a soubor pravidel, které definují, jak znaky používat. Jazyk je také nástrojem lidského myšlení. Každý přirozený jazyk slouží členům příslušného jazykového společenství především k dorozumívání, tj. jinými slovy ke vzájemnému předávání či sdělování informací. U člověka existuje kromě přirozeného jazyka značné množství různých jiných dorozumívacích prostředků vizuálních a akustických. Zdaleka nejrozvinutějším dorozumívacím systémem je přirozený jazyk; od ostatních se liší jednak nesrovnatelně bohatším inventářem znaků (slov), jednak i jejich strukturou (specifickým rysem lidské řeči je tzv. dvojí artikulace: výpověď se dá rozdělit do slov a slova dále do hlásek) a možnostmi jejich kombinací (do vět). s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 15 2.1 Jazyk – řeč - promluva V běžné komunikaci konkuruje pojmu jazyk termín řeč. Jazykověda chápe tyto dva termíny jako rozdílné pojmy a přesně je definuje. Řeč je lidská schopnost sdělovat informace pomocí jazyka. Jazyk je systém znaků (kód), sloužící k dorozumívání v určitém společenství (národ, kmen apod.). Je uložen v paměti příslušníků tohoto společenství, není příslušný přímému pozorování, o jeho vlastnostech se dovídáme nepřímo, zkoumáním konkrétních sdělení realizovaných pomocí tohoto jazyka. Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, který je považován za zakladatele moderní lingvistiky rozlišuje jazyk jako koncept společný všem (langage), langue jako konkrétní jazyk a promluvu (parole), jako akt sdělení, komunikace v některém z jazyků. Obr.1: Jazyk podle de Saussure Pojem promluva je chápán jako proces sdělování, tj. fungování jazyka, sdělení je výsledek tohoto sdělení, tj. uzavřené sdělení, text. Termín text je v lingvistice užíván nejen pro sdělení psané, ale i mluvené. Vztahuje se k formální stránce sdělení, k jeho složení z lineárních jednotek. Protějškem dvojice jazyk – promluva/sdělení je dvojice řeč – řečový akt/řečová aktivita. Řečovým aktem rozumíme proces předávání informace od mluvícího k poslouchajícímu, od vysílače k přijímači, tedy fyzilogická a akustická stránka procesu. ZNAKOVÝ CHARAKTER JAZYKA Jazyk je systém znaků (kód), které něco znamenají. Jazyk je systém znaků, přirozený kód, na rozdíl od kódů umělých, jako jsou např. Morseova abeceda, semafor nebo dopravní značky a) Společné rysy jazyka a umělého kódu (znaku):  materiálnost, tj. vnímatelnost lidskými smysly Jazyk 16  arbitrárnost (libovolnost): barvy na semaforu nijak nesouvisejí s tím, co označují. Arbitrárnost je ovšem omezená např. u zvukomalebných slov (např. české kukačka nebo německé Kuckuck  vázanost vůči danému jazykovému společenství (srov. kolektivní charakter ja- zyka)  vázanost na systém (srov. semafor a význam barev vázaný na ostatní barvy, srov. systém syntaktických vztahů určitého jazyka) b) Specifické rysy jazykového znaku  rozlišitelnost na zvukové prvky  spojovatelnost v celky vyšší (hlásky se spojují do slov, slova se spojují do vět), tvořící neuzavřenou třídu (ve slovní zásobě jazyka se objevují slova nově vytvořená nebo přejatá, ze slov lze vytvořit neuzavřenou třídu vět) Řečovým aktem rozumíme proces předávání informace od mluvícího k poslouchajícímu, od vysílače k přijímače, tedy fyzilogická a akustická stránka procesu. 2.2 Funkce jazyka Jazyk je společenský jev. Z tohoto konstatování vyplývá jeho dorozumívací funkce. Obr. 2: Schéma přenosu informace Fáze procesu dorozumívání jsou následující:  mluvčí si ujasňuje, CO chce sdělit (OBSAH svého sdělení) → zakódovává sdělení převodem do slovní podoby (= FORMA) U mluvčího jde o postup od OBSAHU k FORMĚ  posluchač vnímá sluchem (percepce) a dekóduje (přiřazuje význam). U posluchače jde o postup od FORMY k OBSAHU. DALŠÍ FUNKCE JAZYKA Funkce apelová/konativní/výzvová. Jazykovými prostředky pro její vyjádření jsou imperativ a vokativ: Např: Pojď sem, Pavle, … Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 17 Funkce referenční/kontextová. Realizuje se odkazem na časové a prostorové vztahy a na jazykový i mimojazykový kontext. Jazykovými prostředky pro její vyjádření jsou deiktika: Např.: tam, tu, dnes, zítra, teď, potom odkazující na prostor a čas, ten, on, já atd., tj. zájmena odkazující na osoby Funkce fatická/kontaktová Jazykovými prostředky pro jejich vyjádření jsou: imperativ v nevýzvové funkci Např. Poslyš, ..., „Podívej ... Funkce expresívní/emotivní. Emotivy jsou např. zdrobněliny vyjadřující kladný citový vztah, nebo prostředky zvukové, jako je síla, výška hlasu, intonace atd. Funkce poetická Její realizací se ozvláštní, a tím zvýrazní sdělení. Jazykovými prostředky pro její vyjádření je např. přenášení významu (metafora) nebo výrazy ozvláštňující styl vyjadřování. Tato funkce je charakteristická pro umělecký styl. Např.: Táhni, … Moje noha tam už nevkročí. Funkce poznávací (kognitivní) Realizuje se poznáváním mimojazykové skutečnosti. Funkce pojmenovávací Pojmenování umožňuje utřídění pojmů a rozvoj myšlení. (Podle Klímová 2019) Jazyk 18 (Černý 2008, 17) 2.3 Sprache Sprache ist eine Besonderheit der Menschen. Sie ist ein komplex aufgebautes System, das Laute und Schriftzeichen verbindet, Wörter bildet, die sich zu größeren Einheiten, Sätzen, formieren. Durch die Aneinanderreihung vieler Sätze entstehen schließlich Texte. Sprache ist ein sich stets weiterentwickelndes, komplexes System von Lauten und Zeichen zum Zwecke der Kommunikation. Jedem Zeichen des Systems wird eine Bedeutung zugeordnet. Sprache wirkt im Prozess der Kommunikation als Medium zwischen dem Sender (Sprecher/Schreiber) und dem Empfänger (Hörer/Leser). Als Gründer der modernen Sprachwissenschaft gilt Ferdinand de Saussere. Seine Theorie stellt eine radikale Abwendung von der zu seiner Zeit dominierenden historischen Sprachwissenschaft dar, die vor allem den geschichtlichen Wandel der Sprache verfolgt hat. De Saussere betrachtete Sprache als ein relationales System formaler Elemente. Die Aufgabe der Sprachwissenschaft ist nach de Saussere die Erforschung dieses Systems, seiner Struktur und der Art der Beziehungen, die es konstituieren. Er richtet damit die Aufmerksamkeit auf die Sprache als Ganzes, und nicht auf den Vergleich verschiedener Sprachen oder die Untersuchungen einzelner Formen und ihrer Entwicklung. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 19 Es gibt einige Probleme in der Übersetzung der saussureschen Terminologie, weshalb sich empfiehlt, die französischen Begriffe zu verwenden. Dir langage stellt den Oberbegriff für langue und parole dar, sie ist die Fähigkeit zur menschlichen Rede. Langue meint das ist sozial vereinbarte, auf Konvention beruhende System der Sprache, während parole den individuellen Akt der Anwendung dieses Systems und dessen Produkt meint, einen individuellen Akt des Willens und der Intelligenz. Anders gesagt ist die Langue ein Wörterbuch einer Sprache, von dem jeder Sprachteilnehmer eingeistiges Exemplar bekommt. Aber keiner benutzt immer das ganze Wörterbuch, sondern jeder seinen individuellen Ausschnitt (Parole). Nach Saussere soll die Sprachwissenschaft mit der Erforschung der langue befasseb, doch diese ist nur als parole zugänglich. Selbstgespräch ist beispielsweise nur ein anderes Wort für nachdenken. Nachdenken ist ein Unter- bzw. Grenzfall von Kommunikation, weil es hier um keine Informationsvermittlung handelt. Eine Information, oder besser die Gedanken sind noch nicht da, sondern sie werden beim Reden oder Schreiben erst entwickelt. So ist die Sprache auch ein Mittel des Denkens, hat also kognitive Funktion. Eine andere Funktion der Sprache ist die informative Funktion. Information wird im Alltag als Mitteilung über einem Sachverhalt verstanden, wobei vorausgesetzt wird, dass dieser Sachverhalt auch existiert, die Information also eine wahrheitsgemäße Mitteilung ist. Es gibt viele Aussagen oder Mitteilungen, die falsch sind, schwieriger ist es zu entscheiden, ob es auch Aussagen gibt, die wahr sind. Äußerungen als Ausdruck eines emotionalen Zustandes sind vergleichbar mit den bestimmten körperlichen Reaktionen, z. B. wie mit den Füssen zu trampeln, gegen die Wand schlagen, Geschirr auf den Boden werfen usw. Sie dienen der Abfuhr von Energie, der psychischen Entlastung. Man will diese Gefühle nicht kommunizieren, sondern bloß loswerden. Hier können wir von der emotionalen Funktion der Sprache sprechen. Der Psychologe Karl Bühler erwähnt noch eine andere Funktion von Sprache. Das, was die Beziehung zu den Dingen, zur außersprachlichen Welt, betrifft, nennt Bühler die Darstellungsfunktion. Das Zeichen funktioniert als Symbol, aber auch als Symptom, das auf das Befinden des Senders zeigt. Dabei kann es sich um seinen emotionalen Zustand handeln (Freude oder Wut), aber auch auf seine Eigenschaften, die er vielleicht gar nicht zeigen will (Temperament). Immer wenn wir uns äußern, erfüllen wir verschiedene Funktionen. Diese können gewollt oder ungewollt sein. Du kannst jemanden sowohl informieren (darstellende Funktion), gleichzeitig etwas über dich selbst, deine Gedanken und Gefühle sagen (expressive Funktion) und auch mit Sprache auffordern. Um Sprache zu verstehen und in den jeweiligen Situationen angemessen reagieren zu können, ist es wichtig zu erkennen, welche Funktion der Ausdruck erfüllt. Im Alltag läuft die Kommunikation so selbstverständlich ab, dass wir uns keine Gedanken um unterschiedliche Funktionen machen, sondern sozusagen aus dem Bauch heraus beurteilen. Du wirst sicher aber auch Situationen kennen, bei denen es zu Missverständnissen in der Kommunikation gekommen ist. Das könnte vielleicht daran liegen, dass die Funktionen nicht erkannt wurden. Jazyk 20 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 21 (Kratochvílová 2006, 15) SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitoly jsme si vysvětlili rozdíl mezi přirozeným a umělým jazykem. Zabývali jsme se pojmy jazyk, řeč a promluva. Seznámili jsme se se základními funkcemi jazyka Jazyk mluvený a psaný 22 3 JAZYK MLUVENÝ A PSANÝ RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY I v této části najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text. Český text Vám přiblíží téma dané části, německý text Vám umožní porozumět odborným pojmům. Nejdříve se zaměříme na písmo, písemný projev a vysvětlíme si rozdíl mezi mluveným a písemným jazykem. CÍLE KAPITOLY popsat vznik písma, vysvětlit rozdíly mezi písemným a ústním projevem, procvičit nový německý pravopis KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY mluvený projev, písmo ideografické, obrázkové, piktografické, klínové, švabach, kurent, reforma německého pravopisu, nový pravopis Většina jazyků se vyskytuje ve dvou různých podobách: mluvené a psané. Mezi oběma podobami existují značné rozdíly, a to jak z hlediska diachronního (vývojového, historického), tak i pokud jde o jejich současný stav (hledisko synchronní). Mluvená forma se rozvíjela od samých počátků existence člověka, tedy po dobu několika milionů let, a stala se tím nejdůležitějším, čím se člověk odlišil od zvířat. (Černý 2008, 42) 3.1 Rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem Za mluvenou řeč je považováno, pokud se mluví bez předchozí písemné přípravy, protože mezi spontánním projevem a ústním projevem předem připraveným je řada rozdílů. Mluvčí má možnost se v řeči vracet, obměňovat již řečené, doplňovat s ohledem na posluchače, protože může partnera pozorovat a reagovat na něj. Projev je tedy volnější, proměnlivější než projev psaný nebo připravený. Aby posluchač vnímal, co je mu sdělováno, tvoří s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 23 mluvčí kratší věty, aby je partner stačil sledovat, vrací se k důležitým bodům, vysvětluje je. Projev doplňuje gesty, mimikou, pracuje s hlasem, je emočně zabarvený. (Šimečková 2004, 52-53) U psaného projevu je opakování a parafrázování zbytečné, protože čtenář se může v textu i několikrát vracet, může číst věty opakovaně. Proto bývají věty delší, jejich výstavba pečlivě strukturovaná. Sdělení má mít logickou strukturu, mělo by být úplné, jelikož ho pisatel nemůže doplnit. Písemný projev je většinou určen většímu počtu čtenářů, kromě soukromých dopisů. Je proto méně adresný a používá stylově neutrální prostředky. Rozdíly v projevu ukazuje následující tabulka: Mluvená zpráva Psaná zpráva rozdělení na více vět informace v jedné větě verbální styl nominální styl vedlejší věty s wenn, dass méně vedlejších věty s wenn, dass méně pasiva a genitivu užití pasiva a genitivu menší počet složenin větší počet složenin hovorové výrazy spisovný jazyk četnost užití modálních částic (ja, doch..) malé užití modálních částic (Šimečková 2004, 53) Naproti tomu psaná podoba se objevila se teprve nedávno; písmo vzniklo přibližně před pěti tisíci lety. Navíc bylo jeho užívání zpočátku omezeno na několik starověkých civilizací a v nich na omezený počet jedinců. Jen velmi zvolna se pak rozšiřovalo do dalších zemí. Do českých zemí se dostalo až v 9. století v souvislosti s šířením křesťanství. Mnoho jazyků písmo neznalo ještě na počátku 20. století a některé přírodní národy ho neznají dodnes. (Černý 2008,42-43) 3.2 Vývoj písma Když se v dávných dobách setkali příslušníci různých kmenů a nerozuměli si, protože mluvili různými jazyky, používali často gesta, mimiku a také jednoduché obrázky. Z takových obrázků se později vyvinulo obrázkové písmo, Tyto obrázky nebyly ještě písmem, jelikož základní vlastností kteréhokoli znaku je totiž to, že označuje určitou jazykovou jednotku, buď celé slovo nebo slabiku nebo hlásku. Obrázky se však vztahovaly k zobrazenému předmětu, což umožnilo dorozumívání. Skutečné písmo vzniklo, když se obrázky začaly spojovat s jazykovými jednotkami, s celými morfémy, slovy. Došlo k tomu nezávisle na sobě na několika místech na světě: ve starém Egyptě, Sumeru, Číně a v říši Mayů. Pro takové písmo se vžil název „ideografické“ nebo také „slovní“ a jeho charakteristické vlastnosti jsou: znak (někdy i několik znaků) označuje slovo a pro každé slovo je tedy potřebný zvláštní znak; text je psán rébusovým způsobem. Zpočátku měly jednotlivé znaky podobu původních obrázků (takovému písmu Jazyk mluvený a psaný 24 se někdy proto říká „obrázkové“ nebo „piktografické“). Jako příklad mohou sloužit staré egyptské hieroglyfy. Protože se však v této fázi obrázky nevztahovaly k zobrazeným předmětům, ale k morfémům příslušného jazyka, začaly se stylizovat a zjednodušovat. Značné zjednodušení znamenalo písmo slabičné; vyvinulo se z ideografického tak, že příslušné znaky přestaly používat k označování celého morfému (slova) a začaly označovat pouze slabiku; úspornost tohoto systému je dána tím, že slabik je v každém jazyce, na rozdíl od slov, omezený počet (zpravidla několik stovek), a slabičné písmo proto vystačí s omezeným počtem znaků. (Černý 2008,42-43) Četné literární památky se zachovaly z Mezopotámie. Nejznámejší je Epos o Gilgamešovi, který je datován někdy do 3. tisíciletí před Kristem. Dále se zachovaly sumerské slovníčky. V té době existovaly školy, archívy a knihovny. Používalo se klínové písmo, tesané do kamenných destiček. Obr.3: Klínové písmo2 Od počátků českého písemnictví se pro záznam češtiny užívalo latinské písmo. Nejstarší slovanské písmo hlaholici sestavili věrozvěstové Konstantin a Metoděj v 9. století v rámci své mise do Velkomoravské říše. Čeština však převzala, pod vlivem němčiny, latinku. O něco později vznikla cyrilice, která byla sestavena na přelomu 9. a 10. století v Makedonii na základě velkých řeckých písmen a používali ji pravoslavní Slované. 2 https://cz.pinterest.com/pin/388787380316681129/?nic_v1=1aCDStahm7IGykbWjTxAbUloJNDARL83UVcMslwsgUImWc%2FhQaJsdMoA%2BELCry7slV [18. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 25 Obr. 4: Hlaholice3 Základním tiskovým písmem 16. stol. se stal švabach, novogotická latinka. V Německu byl švabach od 2. pol. 16. stol. Používán již jen v soukromých listinách a od 18. stol. byl zcela nahrazen frakturou. Správně by se pojmu fraktura mělo užívat pro tiskové novogotické lomené písmo, kurent je psaná forma - kurent. Do českého knihtisku pronikal od konce 15. stol. a držel se zde společně s frakturou jako základní tiskové písmo do začátku 19. stol. Používalo se až do roku 1941, kdy bylo nahrazeno humanistickým písmem. Obr. 5: Švabach 3 http://www.dejepis.com/ucebnice/velka-morava/ [18. 3. 2020] Jazyk mluvený a psaný 26 Obr. 6: Kurent 3.3 Změny pravopisu Zvuková stránka jazyků se stále vyvíjí a proto se rozdíly mezi mluvenou a psanou podobou prohlubují, protože písmo na změny nereaguje. Jediným možným způsobem, jak přiblížit psanou podobu jazyka mluveného, je reforma pravopisu. Té ale brání především konzervativní postoj těch institucí, které o tom rozhodují. Kromě toho je prakticky neproveditelné, stejně jako v době zavádění písma, aby pravopis (ortografie) dokonale odpovídal mluvenému jazyku. Pokud se pravopis nemění po dlouhou dobu, rozdíly mezi oběma podobami jazyka mohou být propastné, jak to dnes můžeme pozorovat např. v angličtině a ve francouzštině. O tom více v další kapitole. 3.4 Sprechen Die Frage danach, was Sprache ist und wozu sie dient, scheint auf den ersten Blick einfach zu sein, weil es selbstverständlich ist, sie als Mittel zu verstehen, mit dessen Hilfe wir uns zu verständigen. Die Sprache benutzen wir zur Kommunikation. Aber die kommunikative Funktion der Sprache ist nicht die einzige Funktion. Es gibt auch sprachliche Äußerungen, die dem kommunikativen Zweck nicht dienen. Wie ist es z.B. zu verstehen, dass Leute auch sprechen, ohne dass irgendjemand in der Nähe ist? Oder dass Leute ganze Bücher schreiben, ohne die Absicht zu haben, sie je einem anderen zum Lesen zu geben, wie das z.B. mit den Tagebüchern der Fall ist. Man schreibt Einkauflisten, oder Notizen, um diese Informationen zu einem späteren Zeitpunkt zu lesen. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 27 3.5 Die Schrift Die Schrift ist ein künstliches Zeichensystem. Sprache existiert nur als gesprochene Form, d. h. in Form von Schallwellen. Im Laufe der Geschichte hat der Mensch dem Gesprochenen Zeichen zugeordnet. Schrift speichert Daten und kann sie somit bewahren, archivieren. Schrift kann über Raum und Zeit transportiert werden. Heute gelingt das durch technische Entwicklung auch mit Sprache. Die Schrift entwickelte sich vom Bild über das einfache Symbol zu den kleinsten Einheiten, dem Buchstaben. Die Bilderschrift entstand etwa 10000 bis 3000 v. Chr. Im alten Mesopotamien wurden etwa ab dem 9. Jahrtausend v. Chr. tönerne Rechensteine benutzt. Diese Rechensteine waren etwa 500 Jahre lang fast unverändert im Gebrauch. Als Verbesserung dieser Methode galt die Einführung von hohlen eiförmigen Tonbörsen. Später wurden die Steine durch abgerundete Tonplatten ersetzt. In der letzten Stufe vor der eigentlichen Schriftentwicklung enthielten diese Tontäfelchen bereits bildhafte Darstellungen, die die gezählten Gegenstände benannten. Die erste Form der Schrift in Mesopotamien ist die piktografische Wortschrift. Sie enthält sowohl naturalistische Bilder von Tieren, Pflanzen, Geräten usw. als auch abstrakte Symbole ohne unmittelbar erkennbaren Bezug zu realen Gegenständen. Einige der Piktogramme zeigen Abbilder von Rechensteinen, z. B. einen Kreis mit einem eingeritzten Kreuz. Die Schriftzeichen (Bilder) wurden ohne vorgegebene Reihenfolge in die eingezeichneten Kästchen geritzt. Jedes Zeichen bezog sich immer auf einen konkreten Gegenstand. Das hieß, es musste eine große Anzahl von Zeichen verwendet werden. Ein größerer Nachteil aber war die Ungenauigkeit der Schrift. Sie enthielt viele Mehrdeutigkeiten, da ein Zeichen für eine Reihe von Begriffen stand. In diesem Stadium war die sumerische Schrift eher eine Gedankenstütze als ein Mittel, um etwas zu dokumentieren und zu archivieren. Diese Schrift diente also nicht dazu, jenen etwas mitzuteilen, die keine Kenntnis von dem Vorgang hatten. Mit einer piktografischen Schrift war es nicht möglich, komplexe Gedankengänge zu formulieren. Trotzdem finden sich in den sumerischen Texten bereits erste Phonetisierungsansätze. So werden einige Zeichen bereits als Silbenzeichen benutzt. Damit wurde versucht, genauere Bestimmungen von Gegenständen zu ermöglichen. In Ägypten entwickelten sich so die Hieroglyphen, die ein Zeichensystem mit piktografischen, ideografischen und phonetischen Merkmalen sind. Jazyk mluvený a psaný 28 Nr. 7: Sumerische Bildzeichen (Piktogramme) Eine entscheidende Veränderung der sumerischen Schrift vollzog sich durch den Übergang zur Keilschrift. Dieser fand etwa 2700 bis 2600 v. Chr. statt. Er ging einher mit der Veränderung des Schreibgerätes und dem Anstieg der Anzahl von notwendig werdenden Texten. Indem die Zeichen nicht mehr eingeritzt, sondern eingedrückt wurden, war ein bequemeres und schnelleres Schreiben möglich. Dieses Eindrücken führte dazu, dass die Rundungen in den sumerischen Schriftzeichen durch Winkel (Keile) ersetzt wurden. Das bewirkte eine sehr starke Abstraktion der ursprünglichen Schrift. Auf deutschem Boden begannen gelehrte Schreiber ungefähr um das Jahr 750, Texte in der Sprache des eigenen Volkes zu schreiben. Vorher hatten sie jahrhundertelang nur lateinisch geschrieben. Bis heute sind es also bereits zwölf Jahrhunderte, aus denen schriftliche und seit dem 15. Jahrhundert auch gedruckte Texte überliefert sind.4 SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole jsme se věnovali problematice písma. Popsali jsme si, jak vzniklo písmo, jak se vyvíjelo české a německé písmo. Vysvětlili jsme si rozdíl mezi písemným a ústním 4 https://www.lernhelfer.de/schuelerlexikon/deutsch/artikel/bilderschrift [19. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 29 projevem. V závěru jsme si představili webovou stránku k novému německému pravopisu, kde je možné si udělat test znalosti pravopisu a bezplatně si jej procvičovat. Germánský jazyk 30 4 GERMÁNSKÝ JAZYK RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY I v této kapitole najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text. Český text Vám přiblíží téma dané části, německý text Vám umožní porozumět odborným pojmům. Budeme se věnovat vzniku německého jazyka, jeho vývoji od 5. tisíciletí př.n.l. až do dnešní doby. CÍLE KAPITOLY popsat Němce jako národnostní skupinu, stručně vysvětlit, jak se německý jazyk vyvinul z jazyka indogermánského a jaké je dělení germánských jazyků z hlediska teritoriálního, porozumět hlavním odborným pojmům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Němci, diferenciace jazyků, indogermánský jazyk, západogermánské jazyk, germánské jazyky, německý jazyk Germanen, Indogermanen, Westgermanen, Germanen, Lautverschiebung Němci jsou germánská skupina žijící na území dnešního Německa. České jméno Němci je pravděpodobně odvozeno z adjektiva němý, protože Češi Němcům nerozuměli. Jiná teorie říká, že jméno je odvozeno od kmene Nemetů, odvozeného od keltského nemeto. Do roku 1945 se k Němcům počítali i německy hovořící obyvatelé Rakouska. Německá menšina dále žije především na jihu Dánska a v Horním Slezsku. Německého původu je také většina obyvatel dnes francouzského Alsaska, německých kantonů Švýcarska a německy mluvící části Jižního Tyrolska (Südtirol). Odhadovaný počet Němců je mezi 75 a 160 miliony, z toho 75 milionů obyvatel Německa, zbytek, asi 80 mil. je odhad počtu lidí po celém světě (hlavně v USA, Brazílii, Argentině, Chile, Francii a Kanadě), kteří se hlásí k německému původu. s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 31 Od 12. století do konce druhé světové války byly Němci osídleny i pohraniční oblasti českých zemí, tzv. Sudety, a mnohá další města, kde vytvářeli německé jazykové ostrovy (Praha, Brno, Jihlava, Olomouc). V první polovině dvacátého století tvořili Němci v Českých zemích přibližně třetinu obyvatelstva. Po válce byli z Československa téměř všichni vysídleni. 4.1 Německý jazyk Jazyky lidstva se nevyvíjely izolovány jeden od druhého: zároveň s kontakty společenských skupin (rodů, kmenů, národností, národů) dochází i k neustálému kontaktu jejich jazyků; není jazyka, v němž by se nedaly najít stopy působení jiných jazyků. Vzájemný kontakt jazyků vede nevyhnutelně k jejich sbližování – k jazykové integraci (konvergentnímu vývoji jazyků). Jazykový kontakt (jazyková interference) se přitom projevuje v různých složkách jazykového systému. (Erhart 2001, 93) V prvobytné společnosti dochází často k jazykové diferenciaci: při nedostatku lovišť nebo půdy migruje část kmene do nových sídel a vytváří tak nový kmen. Na druhé straně docházelo k integracím: při slučování rodů v jeden kmen, při spojování kmenů v kmenový svaz. Přitom snad došlo ke splynutí dvou jazyků, jehož výsledkem byl nový, kvalitativně odlišný jazyk. S rozpadem prvobytné společnosti vznikají kmenové svazy a některé kmenové svazy se přetvářejí v národnosti; kmenové jazyky (dialekty) se přitom sbližují a vytvářejí jazyky národnostní. (Erhart 2001, 93) Starověk je charakterizován rozsáhlou jazykovou integrací. Zcela mimořádných rozměrů nabylo rozšíření latiny: oblast, kde se na konci starověku mluvilo převážně latinsky, značně přesahovala dnešní evropské území románských jazyků. Řečtina a latina mají dost blízko k pozdějším národním jazykům. Na přechodu k feudálnímu řádu dochází u Slovanů, západních a severních Germánů aj., v souvislosti se vznikem státu, k větší nebo menší integraci kmenových dialektů: vznikají teritoriální dialekty, jejichž hranice se namnoze nekryjí s hranicemi starých dialektů kmenových. U západních Germánů byly rozdíly mezi kmenovými dialekty podstatně větší než u Slovanů. Hlavní skupiny německých nářečí v podstatě odpovídají starým kmenovým celkům (nářečí bavorská, alemanská, franská, dolnosaská atd.), i když v souvislosti s feudálním rozdrobením země a s kolonizací došlo k četným přesunům a ke vzniku nových nářečních skupin (nářečí rakouská, hornosaská aj.). Národnosti se na přechodu od feudálního ke kapitalistickému řádu přetvářejí v národy s národními jazyky: národní jazyky vznikají teprve v souvislosti se vznikem moderních ná- rodů. Historický vývoj vedl ke zformování národů českého, slovenského atd. na jedné straně, ale jediného (aspoň do 19. století) německého národa na straně druhé. V souvislosti s tím se ustálily i příslušné národní jazyky. Germánské jazyky se podle území dělí na severogermánské, západogermánské a vý- chodogermánské. východní švédština, dánština, norština, Germánský jazyk 32 severogermán- ské západní norština, islandština západoger- mánské hornoně- mecké němčina, falčtina, alsaština, alemanština, švýcarská n., bavorština, jidiš, pensylvánská n. dolnoně- mecké nizozemština, afrikánština, dolnoněmčina, plattdeutsch anglofriské angličtina, skotština, fríština východoger- mánské burgundština †, gótština †, krymská gótština †, vandalština † Tabulka obsahuje z důvodu porozumění třídění podle území jen některé jazyky (Erhart 2001, 16) Němčina je tedy západogermánský jazyk. Německy mluví přibližně 120 mil. lidí na celém světě a němčina patří mezi deset nejpoužívanějších jazyků na světě. V Evropě je z hlediska počtu rodilých mluvčích němčina s 91,5 mil. mluvčími druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině. 4.2 Deutsche Sprache „Germanen“ ist die Sammelbezeichnung für Stämme und Völker in Südskandinavien und im Bereich der unteren Elbe, die der indogermanischen Sprachfamilie angehörten, sich aber von den benachbarten, ebenfalls indogermanischen Kelten, Slawen, usw. durch Kultur, Religion und Sprache unterschieden. Um etwa 500 vor Chr. Hat sich das Germanische (auch Gemeingermanische genannt) aufgrund großer Veränderungen im Lautsystem und im Formenbau von den anderen indoeuropäischen Sprachen getrennt. Bis zu dieser Zeit haben sich die Germanen bos an den Rhein und zu den deutschen Mittelgebirgen ausgebreitet. Weitere Wanderungen führen zur Aufspaltung in verschiedene Stammesgruppen und entsprechende Stammesdialkete, die gro in drei Gruppen geteilt werden: Nordgermanisch, Westgermanisch und Ostgermanisch. Nordgermanen in Skandinavien, von wo aus sie spät Island und die Faröer-Inseln besiedelten. Die heutigen nordgermanischen Sprachen sind Dänisch, Norwegisch, Schwedisch und Isländisch (nicht Finisch!). Westgermanische Stämme und Sprachen sind u.s. Englisch, Friesisch, Niederländisch, Hochdeutsch und Niederdeutsch. Ostgermanen (vor allem Goten, Burgunder und Wandalen), die an der \Oder und Weichsel siedelten und währen der Völkerwanderung (unter dem Druck der eindringenden Hunnen) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 33 durch ganz Europa zogen, hierbei auch Rom eroberten und Reiche im ganzen Mittelmeerraum (bis nach Tunesien) und am Schwarzen Meer gründeten. (Kratochvílová 2006, 17) Das Wort ´Deutsch´ entstand zwischen dem 8. und dem 10. Jahrhundert. Karl der Große nannte die Sprache des germanischen Frankenstammes und der anderen Germanenstämme Lingua theudisca und um 1000 tauchte die Bezeichnung in diutscun - auf Deutsch auf. Es bedeutet völkisch oder dem Volke zugehörig. Deutsch ist eine der am weitesten verbreiteten Sprachen in Europa. Neben Russisch ist sie die zweit häufigst gesprochene Sprache des Kontinents. Mehr als 100 Millionen Menschen sprechen Deutsch. Vor allem in den Kernländern Deutschland, Österreich, Schweiz und Liechtenstein. Aber auch in Belgien, Dänemark, Luxemburg und Italien (Südtirol) wird in Teilgebieten deutsch gesprochen. Selbst in Frankreich (Elsass) hält sich noch eine, zwar abnehmende, aber immer noch Deutsch sprechende Gemeinschaft. 2014 bekannten sich immerhin noch 43% der Elsässer dazu, Deutsch als Muttersprache zu haben. Es gibt deutsche Enklaven in den USA, in Kanada, in Rumänien und in Argentinien. Nr. 8: Das Verbreitungsgebiet von Deutsch als Amtssprache nach Ammon 1995, 13 in Pittner 2016, 14 4.3 Entwicklung der deutschen Sprache Wie die deutsche Sprache entstanden ist, ist auch der heutigen Sprachwissenschaft nicht ganz klar. Klar ist, dass sich die germanischen Sprachen, ebenso wie die slawischen, baltischen oder romanischen Sprachen aus dem Indogermanischen entwickelten. Germánský jazyk 34 Etwa 2000 v. Chr. trennten sich die germanischen Sprachen von dem Indoeuropäischen ab. Das war ein Prozess der ersten Lautverschiebung. Durch die Wanderung wurden germanische Großstämme gebildet und damit zu einer weiteren Differenzierung der Sprache. Im 5. Jahrhundert v. Chr. entstand neben den Ost- und Nordgermanischen die Westgermanische, was der Ursprung der deutschen Sprache wurde. Die sprachliche Abgrenzung des Deutschen war ein langer Prozess, der als zweite oder hochdeutsche Lautverschiebung bezeichnet wird. So entstanden verschiedene Mundarten und der deutsche Sprachraum teilte sich in Nieder- und Hochdeutsch.5 Einige von diesen Dialekten existieren in abgewandelter Form noch heute, z.B. das Bayrische, das Fränkische oder das Sächsische. Diese Dialekte bildete später die Sprachregeln des Althochdeutschen. Das dauerte wahrscheinlich von 600 n. Chr. bis ins 11. Jahrhundert. Nach dem Zerfall des römischen Reiches im Zuge der Völkerwanderung im 5. Jahrhundert, der Christianisierung und der Ausdehnung des Frankenreiches (bis ins 9. Jahrhundert) kristallisierte sich zum ersten Mal ein deutsches Gebiet heraus. Die bis jetzt wanderten Stämme wurden sesshaft und bildeten deutsche Kultur und Sprache, die sich vom Althochdeutschen über Mittelhochdeutsch zum Neuhochdeutsch. Tabelle: Einige Lautveränderungen bei der zweiten Lautverschiebung nach Pittner (2016, 18). 4.4 Epochen der deutschen Sprachgeschichte Sprache und sprachliche Kommunikation sind nur im Zusammenhang mit Geschichte, Politik, Kultur, Religion usw. zu erfassen und zu beschreiben. Mit anderen Worten – die 5 https://www.lernhelfer.de/schuelerlexikon/deutsch-abitur/artikel/entwicklung-der-deutschen-sprache [20. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 35 Sprachgeschichte hängt eng mit allen Bereichen des gesellschaftlichen Lebens zusammen (Schmidt 2004, 17) Die deutsche Sprachgeschichte geht bis ins frühe Mittelalter zurück, die Epoche, in der sie sich von anderen germanischen Sprachen trennte. Wenn man aber ihre Urgeschichte berücksichtigt, ist die deutsche Sprachgeschichte viel älter und kann unter Einbeziehung ihrer germanischen und indogermanischen Wurzeln dargestellt werden. Deutsch, als eine der Sprachen der germanischen Sprachgruppe, gehört zur indogermanischen Sprachfamilie und hat ihren Ursprung in der hypothetischen indogermanischen Ursprache. Es wird angenommen, dass sich aus dieser indogermanischen Sprache im ersten Jahrtausend v. Chr. die germanische Ursprache herausbildete; als Zäsur gilt hier die Erste Lautverschiebung, die im späteren ersten Jahrtausend vor Christus stattfand. Die Prozesse, die zur Entstehung der heute gesprochenen deutschen Sprache geführt haben, dürften dagegen erst ab dem 6. Jahrhundert n. Chr. mit der Zweiten Lautverschiebung begonnen haben. In historischen Wörterbüchern sind folgende Phasen beschrieben: Althochdeutsch (AHD) – ca. 750 bis 1050 Mittelhochdeutsch (MHD) – ca. 1050 bis 1350 Frühneuhochdeutsch (FNHD) – ca. 1350 bis 1650 Neuhochdeutsch (NHD) – ca. 1650 bis heute Althochdeutsch Die älteste schriftlich überlieferte deutsch Sprachform ist dem Althochdeutschen zuzuordnen. Fränkische Könige bemühen sich darum, eine deutsche Volkssprache einzuführen. Vor allem Mönche und Geistliche aus Klöstern sin dals wesentliche Träger der deutschen Schriftsprache zu nennen. Erste Übersetzungen von lateinischen Enzelwörtern und Wortgruppen werden vorgenommen, biblische und andere religiöse Texte werden verfasst. Außerhalb der Kirche entsteht die deutsche Literatur in Form von heidnischer Zaubersprüche und germanischen Heldenlieder. Mittelhochdeutsch In dieser Epoche wird die deutsche Sprache zur Literatursprache, sie ist mit dem Lateinischen gleichberechtigt. Ein wesentlicher Förderer und Kulturträger der deutschen Sprache ist das höfische Rittertum. Es entstehen höfische Epen, Lieder und Vorträge reisender Sänger (Ritter), eine überregional verstehbare Kunstsprache. Weiterhin entstehen religiöse Texte. Im späteren Mittelalter (um 1300) führen steigende Lebensstandards und eine bessere Bildung dazu, dass die deutsche Sprache auch außerhalb von Klöstern von Stadtbürgern verwendet wird. Es werden erstmals Gebrauchstexte des alltäglichen Lebens (z.B. Urkunden) verfasst. Frühneuhochdeutsch Die Stichwörter dieser Epoche sind ‚Buchdruck‘ und ‚Reformation‘. Die Bibelübersetzung durch Martin Luther führen zur weiteren Vereinheitlichung und Aufwertung der deut- Germánský jazyk 36 schen Sprache. Das Interesse an der deutschen Sprache steigt unter anderem augrund zunehmender Lesekompetenz an. Es entstehen neue textsorten wie Flugblätter und Flugschriften, die als Vorläufer der heutigen Zeitungen angesehen werden. Neuhochdeutsch In der Barockzeit kommt es zur Gründung von Sprachgesellschaften, die sich um die Pflege der deutschen Sprache bemühen. Ziele dieser Bemühungen sind die Reduzierung der Fremdwortverwendung und die Systematisierung und Normierung der Sprache. Deutsch ist die Sprache der großen Dichter im Barock und der Philosophen der Aufklärungsepoche. Mit der Zeit werden spracheliche Normen durch die Lehrwerke von Rechtschreibung und Grammatik in der Schule und durch staatlich zugelassene Wörterbücher und Schulgrammatiken gefestigt. Besonderheiten der deutschen Sprache Deutsch ist eine flektierende Sprache. Das bedeutet, dass die Verben konjugiert wird und die Substantive, Adjektive usw. dekliniert werden. Das erschwert das Erlernen des Deutschen. Auf der anderen Seite wird die Wortstellung dadurch flexibler als in vielen anderen Sprachen, in denen die Flexionsendungen im Laufe der Jahrhunderte verloren gegangen sind. Bei flektierenden Sprachen ist man hinsichtlich der Wortstellung weitgehend frei, weil die grammatische Funktion der Wörter ja durch die Endungen eindeutig gekennzeichnet ist. Da das Deutsche die für die indoeuropäischen Sprachen typische Flektion bewahrt hat, ist die Wortstellung freier als in vielen anderen Sprachen, wie zum Beispiel dem Englischen oder Französischen. So können im Deutschen beispielweise Subjekt und Objekt vertauscht werden, ohne dass damit die Verständlichkeit des Satzes gestört wird. Im Gegenteil kann die Vertauschung als ein Stilmittel benutzt werden, um einzelne Aussagen zu betonen oder hervorzuheben. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 37 (Kratochvílová 2006, 18) SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitoly jsme si popsali, jak vznikl a vyvíjel se německý jazyk. Varianty jazyka 38 5 VARIANTY JAZYKA RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY I v této části najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text. Český text Vám přiblíží téma dané části, německý text Vám umožní porozumět odborným pojmům. Pátá kapitola se bude zabývat různými variantami jazyka, CÍLE KAPITOLY popsat Němce jako národnostní skupinu, stručně vysvětlit, jak se německý jazyk vyvinul z jazyka indogermánského a jaké je dělení germánských jazyků, porozumět hlavním odborným pojmům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY idiolekt, sociolekt, sociolingvistika, varianty, spisovný a hovorový jazyk, slang, profesní jazyk Hochsprache, Schriftsprache, Jugendsprache, Berufssprache, Umgangssprache Říká se, že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. To stejné je možné říct i v jiné souvislosti: když dva říkají totéž, není to totéž. aneb: das gleiche ist nicht dasselbe. Lidé se liší věkem, pohlavím, vzděláním, původem, místem kde bydlí, kde pracují, apod. Každý jednotlivec tedy užívá různé varianty jazyka, a dokonce často hned několika takových variant. Může je používat buď střídavě (s ohledem na situaci), nebo je kombinovat. Souhrn všech jazykových prostředků jednotlivce pak tvoří tzv. idiolekt, tj. útvar individuálního charakteru. 5.1 Když dva dělají totéž … Každá společnost se člení na různé sociální vrstvy a skupiny a často je pro ně charakteristická i určitá varianta národního jazyka. Tyto varianty, které odpovídají sociálnímu rozvrstvení obyvatelstva, se souhrnně nazývají sociolekty (Černý 2008, 395). Jedná se o s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 39 útvary národního jazyka (jazykové variety) s podobnou sociální distribucí (Bachmannová 2002, 519). Mezi nejčastější patří slang či žargon (angl. a fr. termín pro označení téhož), česky se říká hantýrka tj. mluva určitých sociálních vrstev obyvatelstva, např. studentů nebo některých povolání, tedy profesní mluva). Slang nemusí mít vlastní gramatiku a může se tedy od spisovného jazyka lišit pouze slovní zásobou, nebo může být zcela autonomní (vlastní slovní zásoba i gramatika), jako např. pařížský argot, tj. jazyk lidí vyřazených ze společnosti, který zároveň plní funkci utajení obsahu před nepovolanými. Mezi sociální varianty může patřit i řeč zvláštních etnických celků, např. černošská varianta americké angličtiny.(Černý2008,395). Je ovšem potřeba si uvědomit, že každý jednotlivec užívá často hned několika takových variant. Může je používat buď střídavě (s ohledem na situaci), nebo je kombinovat. Souhrn všech jazykových prostředků jednotlivce pak tvoří tzv. idiolekty, tj. útvar individuálního charakteru.(Černý_2008,394). Řeč každého jednotlivce je kromě toho také zpravidla ovlivněna některým z následujících pěti faktorů, které patří mezi tzv. subjektivní stylotvorné činitele, přičemž i v tomto případě se nejčastěji jedná o kombinaci několika (všech) těchto vlastností:  věk (mezigenerační jazykové rozdíly),  pohlaví (např. odlišný výběr slovní zásoby u mužů a žen),  etnická příslušnost (viz černošská varianta americké angličtiny),  sociálně-ekonomické postavení,  vzdělání (Černý 2008, 396). SOCIOLEKT Společnost se dělí na různé sociální vrstvy a skupiny, které používají určité varianty národního jazyka. Varianty, které odpovídají sociálnímu rozvrstvení obyvatel, se nazývají sociolekty. Mezi ně patří například slang neboli žargon, česky se také říká „hantýrka“, tj. mluva určitých sociálních vrstev, např. studentů, nebo i řeč etnika. Slang nemá vlastní gramatiku a může se od spisovného jazyka spíše pouze slovní zásobou, nebo může být zcela autonomní, má tedy vlastní slovní zásobu i gramatiku. (Černý 2008, 395) IDIOLEKT Každý člověk patří do několika skupin, liší se od ostatních nebo naopak má s určitými skupinami stejné vlastnosti jako je např. věk, pohlaví, etnikum, vzdělání či sociálně-ekonomické postavení. Proto má každý svoji vlastní řeč, která se nazývá idiolekt. (Černý 2008, 395) V souvislosti se strukturou společnosti a jazykem se v sociolingvistice hovoří také o tzv. statusech a rolích. Status představuje ztotožnění jednotlivce s určitou pozicí, kterou v dané společnosti zastává. Z této pozice pak vyplývají určité role, které by měl zastávat. Názorně ilustruje rozdíl mezi statusem a rolemi příklad špatného syna, který sice má status „syna“, Varianty jazyka 40 avšak neplní role, které z tohoto statusu vyplývají. Na odlišnosti společenských statutů a rolí jednotlivých mluvčích se poté vážou rozdíly v jejich jazyce (Černý 2008, 395–396). SOCIOLINGVISTIKA Sociolingvistika se zajímá o všechny, ve kterých se jedná o závislost jazykových jevů na sociologicky relevantních jevech, jako např. členění společnosti do skupin a tříd. Zkoumá také sociální a biologické faktory, které mají vliv na jazyk jednotlivce, např. věk, pohlaví, etnikum, sociálně ekonomické postaveni a vzdělání. Zabývá se také o sociální varianty jazyka, tzv. sociolekty, jako např. slang nebo profesní jazyk. Za začátky sociolingvistiky lze považovat Wilhelma von Humboldta, který se zabýval vztahy mezi jazykem, národem a kulturou. Moderní sociolingvistika se zformovala v 50. a 60. letech (Černý 2008, 2016) SPISOVNÉ JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY Spisovné jazykové prostředky jsou užívány na celém území našeho státu, plní funkci reprezentativní a užívají se především v prestižních oficiálních komunikátech. Obvykle jimi ztvárňujeme komunikáty mající tzv. vyšší kulturní cíle, tj. knihy, veřejné projevy, oficiální (úřední) dokumenty apod. Spisovná čeština je jediný útvar češtiny, jehož podoba je dána systematickým popisem v kodifikačních příručkách. HOVOROVÉ JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY Hovorové jazykové prostředky jsou součástí spisovného jazyka a vyčleňují se v rámci snahy přesněji specifikovat bohaté stylové rozrůznění spisovné češtiny a částečně zohlednit protiklad psanosti a mluvenosti (odtud „hovorová“). Řadíme k nim prostředky, které se používají v méně oficiálních komunikátech (v méně formálních diskusích, při pracovních seminářích, schůzích apod.). Jako příklad uveďme tvary policisti, kupujou, tenhle, můžou, lítat, taky, líp, míň nebo výrazy jako panelák, koukat aj. PROFESNÍ VÝRAZY Profesní výrazy tvoří okruh výraziva sdílený téměř výlučně určitou profesní skupinou. V komunikační sféře dané profesní skupiny plní profesní výrazy funkci odborné terminologie, ale nejsou jako termíny kodifikovány. Profesní výrazivo zahrnuje jak spisovné odborné výrazy (např. hutnický a chemický termín eutektikum), tak výrazy stojící mimo spisovný jazyk, např. šupléra (‚posuvné měřidlo‘).6 6 https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=891 [20. 3.2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 41 5.2 Existenzformen des Deutschen Es gibt nicht nur eine deutsche Sprache, es existieren ganz verschiedene Formen. Wenn ein Bayer spricht, klingt das ganz anders, als wenn jemand Plattdeutsch spricht. In der Arbeit sprechen einige Standartdeutsch, zu Hause spricht man vielleicht Umgangssprache oder Dialekt. Die deutsche Sprache ist, wie z.B. auch Tschechisch heterogen, d.h. es gibt viele sogenannte (sog.) Varietäten. Solche Varietäten sind auch z.B. Jugendsprache oder Fachsprachen. Die deutsche Gegenwartsprache hat einige historisch bedingte Existenzformen: 1) die Hoch- oder Schriftsprache 2) die Umgangssprache 3) die Mundarten Jede Form stellt einerseits eine eigene Grammatik dar, wodurch sie sich von Sonderzeichen unterschieden können. Auf der anderen Seite beeinflussen sich die einzelnen Formen gegenseitig. Die wichtigste Form des deutschen Gegenwartssprache ist die Hoch- oder Schriftsprache. Sie ist in den deutschsprachigen Staaten die Sprache der Literatur und Kultur, der Wissenschaft, des Rundfunks und des Fernsehens, die Amtsprache und Schulsprache, die Sprache des öffentlichen Verkehrs und auch die gepflegte Sprache des privaten Umgangs (die literatursprachliche Alltagssprache). Die schriftsprache gilt im Grunde als Verbindliche Norm für alle Sprachteilnehmer, daher wurde sie auch Gemeinsprache oder Einheitssprache genannt, oft erscheint auch die Bezeichnung Standardsprache. Historisch ist die Standardvarietät eine regionale Varietät, die eine überregional ausgebreitet wurde. Sie wird synonymisch auch Hochdeutsch genannt, da sie sich in der Region im Norden entwickelt hat. (Prittner 2016, 20) SOZIOLINGUISTIK Soziolinguistik untersucht verschiedene gesellschaftliche, kulturelle und politische Einflüsse auf die Sprache. Weiter befasst sich Soziolinguistik verschiedenen Sprachschichten und Sprachen von einzelnen Menschengruppen: Region: Dialekt (Mundart) Soziale Schicht: Schichtensprache Beruf: Fachsprache (Berufssprache) Randgruppe: Sondersprache Politische, religiöse Gruppe: ideologische Sprache Geschlecht: Frauen-, Männersprache Alter: Jugend, Generationensprache Varianty jazyka 42 STANDARDDEUTSCH Eine der Varietäten ist auch Standarddeutsch, oft auch Hochdeutsch oder Schriftsprache genannt. Wenn man über „das Deutsche“ spricht, denkt man eben an diese Varietät. Historisch ist die Standardvarietät eine regionale Varietät, die eine überregional ausgebreitet wurde. Sie wird synonymisch auch Hochdeutsch genannt, da sie sich in der Region im Norden entwickelt hat. Die Standardsprache wird in der Schule und Medien verwendet. (Prittner 2016, 20) UMGANGSSPRACHE Zwischen Standardsprache und Dialekt gibt es keine klare Trennung. In Österreich und in Süddeutschland wird Dialekt relativ viel benutzt. Die Umgangssprache liegt zwischen den beiden Varianten, sie kann stärker als die Standardsprache regionale Varianten enthalten, deswegen wird auch über Regiolekte gesprochen. (Prittner 2016, 21) Viel schwieriger zu definieren und abzugrenzen ist die Umgangsprache, die sich zwischen der Hochdprache und den Mundarten befindet. Man unterscheidet drei Arten von Umgangssprache, die man aber voneinander nicht schafr trennen kann, weil sie ineinader übergehen: a) kleinlandschaftliche Umgangssprache: erkennbar ist die starke Bindung an die Mundart, dafür aber wenige Elemente der Hochsprache. Sie wird auch als Halbmundart bezeichnet. Z.B. im Berlinische heißt es Jans für Gans, oder Kopp für Kopf. b) Großlandschaftliche Umganssprache: umfasst eine große Landschaft, wie z.B. die obersächsische oder die schwabische Umganssprache. Der Anteil der mundartigen Bestanteile ist geringer als in der kleinlandschaftlichen Umganssprache. c) Die Hochdeutsche Umganssprache: erfasst das gesamte deutsche Sprachgebiet, unterscheidet sich von der Hochsprache, dass in stärkerem Maße landschaftliche Eigenarten vorhanden sind. Es handelt sich um die gesprochene Form der Hochsprache (wie etwa im Tschchischen hovorová čeština). (Kratochvílová 2006, 22) Anschließend soll noch der Frage eingegangen werden, welche Varietäten zu einer Sprache gerechnet werden. Diese Frage stellt sich vor allem in Grenzgebieten wie an der deutsch-holländischen Grenze, da die niederdeutschen Dialekte dem Niederländischen änlicher sind, als etwa dem Bairsichen. Unter dem Gesichtspunkt der linguistischen Änlichkeit ließen sich eher das Niederdeutsche und Niederländische zu einer Sprache zusammenfassen als das Niederdeutsche und andere deutsche Dialekte. Eine entscheidende Rolle spielt in diesem Zusammenhang, das sich die Sprecher/innen jeweils an einem unterschieldichen Standard orinetieren, niederdeutsche Sprecher/innen am Standarddeutsch, niederdeutsche Sprecher/innen dagegen am Standardniederländischen, die jeweils auch in den Schulen gelehrt werden und in den Medien vorherrschen. Die grenziehung zwischen dem deutschen und dem niederländischen Sprachraum orientiert sich also eher an einer politischen als einer linguistisch motivierten Grenzen. (Pittner 2016, 22) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 43 SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY V každodenním životě se setkáváme s různými variantami jazyka. Používáme hovorový i spisovný jazyk, také jazyk profesní nebo jazyk mládeže. O tom jak a kdy se která varianta používá, byla tato kapitola. Národní varianty německého jazyka 44 6 NÁRODNÍ VARIANTY NĚMECKÉHO JAZYKA Němčina je jazyk, který spadá do germánské větve indoevropské rodiny jazyků. Obvykle je řazena k Německu, je však úředním jazykem mnoha dalších států – kromě Rakouska a Švýcarska se jedná o Lichtenštejnsko, Luxemburg, Belgii a část Itálie. Němčina je proslulá svojí škálou dialektů neboli nářečí. Standardní forma němčiny se obecně nazývá „Hochdeutsch“. Němčina je označována za pluricentrický jazyk, tedy jazyk se třemi rovnocennými variantami, třemi jazykovými centry. Německá němčina (Binnendeutsch, Bundesdeutsch) se používá na území Spolkové republiky Německa a jeho výrazy jsou označovány jako teutonismy. Rakouská němčina (Österreichisches Deutsch) na území dnešního Rakouská používá Austricismy a švýcarská němčina Helvetismy. Schweizer Deutsch se mluví na území Švýcarska a Lichtenštejnska. Pojem „Schwyzerdütsch“ je obecně známý a označuje švýcarskou mluvenou němčinu (nikoliv švýcarskou verzi standardní němčiny, ta je nazývána „Schweizer Hochdeutsch“). Mezi švýcarskou němčinou (Schweizer Hochdeutsch) a německou němčinou (Budensdeutsches Hochdeutsch) je mnoho rozdílů. Například slova jako parkieren (parken) – parkovat, grillieren5 (grillen) – grilovat, (Dachboden) – půda se liší. Stejně tak nalézáme různé varianty slov i mezi rakouskou a německou němčinou. Např.: die Palatschinke (der Pfannkuchen) – palačinka, der Paradeiser (die Tomate) – rajče nebo Häferl (große Tasse) – velký hrnek. Tyto příklady už však mohou být nestandardní. In der Schweiz wird die deutsche Standardvarietät und als Schweizerhochdeutsch, oder auch Schweizerdeutsch bezeichnet wird, wird fast nur geschrieben. Gesprochen wird fast ausschließlich Dialekt. Dazu mehr im nächsten Kapitel. NÁŘEČÍ Německá nářečí jsou rozdělena do tří hlavních skupin: horní němčina (Oberdeutsch), ke které patří rakouská a švýcarská němčina; středoněmecká nářečí (Mitteldeutsch: Lucembursko, Kolín, Berlín) a dolní němčina, také nazývaná Plattdeutsch nebo Niederdeutsch. Sem se řadí severní dialekty jako dolnosaština (Německo, ale některé oblasti Nizozemská), pensylvánská němčina a Platdieutsch.7 Podle statistiky Goethe institutu mluví dialektem 60 % Němců. Většina z nich bydlí v jižním Německu.8 7 https://www.jazyky.com/dialekty-nemciny/ [20. 3.2020] 8 http://www.goethe.de/ins/gb/lp/prj/mtg/typ/dia/de6250720.htm [20. 3.2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 45 Obr. 9: Současné německé jazykové území s vyznačenými hranicemi dialektových skupin: dolní (N), Střední (M) a Jižní (O) němčiny. Šifrovaně dvojjazyčná území s dánštinou (jižní Dánsko), francouzštinou (východní Belgie a Francie), italštinou (severní Itálie) a lužickou srbštinou (u hranice s ČR a Polskem)9 Nářeční jazykové prostředky jsou územně omezené, jejich užití je vázáno na dílčí geografickou část území státu. Nejsou součástí spisovného jazyka, např. okurek (spis. okurka), šufánek (spis. sběračka), vrhlík (spis. květináč), cmunda (spis. bramborák). Známými nářečími jsou například bavorské a saské. Příklad bavorské hlášky: „Schdimmds oder hab i recht?“2 Přepis- Stimmt es oder habe ich recht? (Je to tak, nebo mám pravdu?) Příklad saské hlášky: „Muddie, mir isses so heeß!“ – „Schbrisch nich säggsch, mei Junge! Das heeßd nich heeß sondern heiß heeßds.“3 Přepis- Mutti, mir ist es so heiß! – Sprich nicht sächsisch, mein Junge! Das heißt nicht heeß sondern heiß heißt es. (Mamko, je mi horko! Nemluv sasky, synku! Neříká se horko ale vedro. – Je to hodně volný překlad, který má pro tento příklad sloužit pouze pro ilustraci. Vtip té hlášky spočíval v tom, že matka opravuje syna a sama používá saský dialekt.) 9 https://www.sochorek.cz/archiv/jazyky/nemcina/fakta.htm [22. 3.2020] Národní varianty německého jazyka 46 NATIONALE VARIETÄTEN Aber auch in anderen Ländern, nicht nur in Deutschland, wird deutsch gesprochen. Das Deutsch in Österreich, in der Schweiz und in Deutschland unterschieden sich vor allem im Wortschatz, aber auch der Aussprache. Z.B. sagt man Schlagsahne in Deutschland, Schlagoberst in Österreich. Z.B. wird Sahne in Deutschland, Obers in Österreich und Nidel oder Creme in der Schweiz benutzt. „Zu einer Varietät gehören bestimmte Varianten. Varianten sind unterschiedliche Ausdrucksmöglichkeiten für das Gleiche. Das abstrakte Konzept dazu nennt man Variable (Pittner 2016, 18)“. „Zu einer Varietät gehören bestimmte Varianten. Varianten sind unterschiedliche Ausdrucksmöglichkeiten für das Gleiche. Das abstrakte Konzept dazu nennt man Variable (Pittner 2016, 18)“. Deutsch ist damit eine plurizentrische Sprache, also eine Sprache mit mehreren Standardvarietäten. Das Sprachgebiet einer plurizentrischen Sprache erstreckt sich meistens über die Staatsgrenzen hinaus. NATIONALE VARIETÄTEN Man unterscheidet nationale Varianten der deutschen Liteartursprache Deutschlands, Österreichs und der Schweiz. So sagt man in Österreich Jänner für Januar, Kleiderkasten für Kleiderschrank. In der Schweiz heißt es Rundspruch für Rundfunk, anläuten für anrufen usw. Das Deutsch in Österreich, in der Schweiz und in Deutschland unterschieden sich vor allem im Wortschatz. Z.B. sagt man Schlagsahne oder Sahne in Deutschland, Schlagoberst oder Obers in Österreich. und Nidel oder Creme in der Schweiz benutzt. 10 Unterschiede sind auch in Grammatik: Schmidts Katze – die Katze von Schmidt – dem Schmidt seine Katze11 aber auch der Aussprache. In der Schweiz wird die deutsche Standardvarietät und als Schweizerhochdeutsch, oder auch Schweizerdeutsch bezeichnet wird, wird fast nur geschrieben. Gesprochen wird fast ausschließlich Dialekt. Die Mundarten (Dialekte), bilden die Sprachliche Grundschicht und dienen als Kommunikationsmittel für eine relativ kleine Menge von Menschen, und zwar überwigend in mündlicher Form. Deutsche Territorialdialakte sind die älteste Existenzform der deutschen Sprache. Sie haben sich im mittelalterlichen Deutschland gebildet. Man teilt die die deutschen Territorialdialakte in zwei große Dialekträume: Niederdeutsch und Hochdeutsch. Zu dem Hochdeutschen gehört Mitteldeutsche und Oberdeutsche. Die Dialekte werden nach den Regionen genannt, z. B. Mecklenburg – Mecklenburgisch, Thüringen – Thüringisch, Bayern –bayrisch usw. 10 https://www.wissen.de/synonym/schlagsahne [22. 3. 2020] 11 https://www.sochorek.cz/archiv/jazyky/nemcina/fakta.htm [22. 3.2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 47 Nr. 10: Die Dialekte im deutschen Sprachraum nach Fleischer 1983, 411 (Prittner 2106, 20) Mundarten verraten, wo ein Sprecher herkommt – an manchen Orten wird ein Dialektsprecher sogar schon im Nachbardorf als ortsfremd erkannt. Und: Dialekte polarisieren. Sie verbinden und grenzen aus, werden als charmant angesehen, aber auch als Hinweis auf einen niedrigen Bildungsstand. Manche Sprecher sind stolz auf ihre Mundart, andere verbergen sie lieber. 60 Prozent der Deutschen sprechen einen Dialekt. Das ergab eine Umfrage des Instituts für Deutsche Sprache im Jahr 2009. Die meisten Dialektsprecher leben im Süden Deutsch- lands. Früher sprach jeder eine Mundart: Fränkisch, Brandenburgisch, Hessisch. Die Verständigung zwischen den Dialektgruppen war oft schwer. Erst die standardisierte deutsche Sprache ermöglichte eine regional übergreifende Verständigung. Mittlerweile verdrängt die Hochsprache die Mundarten immer weiter. Urbanisierung, sozialer Aufstieg, ein höherer Bildungsgrad und der Einfluss der Medien tragen dazu bei. Národní varianty německého jazyka 48 Also hat der Terminus „Hochdeutsch“ zwei Bedeutungen: 1) hochdeutsche Dialekte (Mitteldeutsch und Oberdeutsch) 2) Hochsprache zum Unterschied von Mundarten und von der Umgangssprache PRO ZÁJEMCE Pokud Vás zajímá, jaká německá nářečí se používala na našem území, přečtěte si článek o výzkumu Atlas německých nářečí v Česku. Hotzenplotz tu už nežije. Obr. 11: Německá nářečí na území Čech. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 49 http://nassmer.blogspot.com/2014/06/atlas-nemeckych-nareci-v-cesku.html [22. 3.2020] PRO ZÁJEMCE Hier können Sie viele deutsche Mundarten aus der ganzen Welt hören: Mundartenkarte von Institut der deutschen Sprache Mannheim (2020): http://agd.ids-mannheim.de/mundarten.shtml [22. 3. 2020] PRO ZÁJEMCE Jestli si chcete vyzkoušet, jestli rozeznáte nebo budete rozumět některým dialektům, podívejte se na video: https://www.youtube.com/watch?v=6HNCkXk-Pw0 [22. 3.2020] SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Německý jazyk má celou řadu nářečí, lidé mluví různými dialektu, každá osoba má vlastní idiolekt. Používáme hovorový i spisovný jazyk, také jazyk profesní nebo jazyk mládeže. O tom jak a kdy se která varianta používá, byla tato kapitola. Německý pravopis 50 7 NĚMECKÝ PRAVOPIS RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY I v této části najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text. Český text Vám přiblíží obecně co je pravopis a jaké byly nejdůležitější změny českého prvopisu, německý text Vám popíše změny nového německého pravopisu a jeho současný stav. CÍLE KAPITOLY popsat hlavní změny nového německého pravopisu, stručně vysvětlit vývoj německého pravopisu, porozumět hlavním odborným pojmům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY pravopis, ortografie, nový pravopis, psaní velkých a malých písmen, složená slova a jejich pravopis Rechtschreibung, Orthografie, Groß- und Kleinschreibung, getrennt oder zusammen- schreiben Zvuková stránka jazyků se stále vyvíjí a proto se rozdíly mezi mluvenou a psanou podobou prohlubují, protože písmo na změny nereaguje. Jediným možným způsobem, jak přiblížit psanou podobu jazyka mluveného, je reforma pravopisu. Té ale brání především konzervativní postoj těch institucí, které o tom rozhodují. Kromě toho je prakticky neproveditelné, stejně jako v době zavádění písma, aby pravopis (ortografie) dokonale odpovídal mluvenému jazyku. Pokud se pravopis nemění po dlouhou dobu, rozdíly mezi oběma podobami jazyka mohou být propastné, jak to dnes můžeme pozorovat např. v angličtině a ve francouzštině. s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 51 7.1 Změny pravopisu V českém pravopise byla poměrně radikální reforma zavedena už na začátku 15. století a jejím autorem byl patrně Jan Hus. Místo spřežkového pravopisu (který se dodnes používá v polštině) byla zavedena diakritická znaménka. V posledních desetiletích se reformy omezily většinou na změny pravopisu několika slov cizího původu. Určitý konzervatismus se projevuje v tom, že se v pravopise uchovává dvojice písmen i/y, přestože se v mluveném jazyce už dávno přestaly příslušné hlásky rozlišovat. Německý pravopis vznikl přijetím a použitím pravidel latinského pravopisu a jejich aplikací na němčinu. Na vznik spisovné němčiny měl velký vliv Lutherův překlad Bible. Normy začaly až v 16. století, po vynálezu knihtisku. Přesto v té době ještě panovala tolerance. Po zavedení povinné školní docházky dochází k požadavkům na pravidla pravopisu. Potřeba jednotného pravopisu se projevila s rozšířením ekonomické a politické moci německy mluvících vyšších společenských vrstev. V Rakousku v roce 1879, v Prusku v roce 1880 vychází nová pravidla. Pokusy o státní úpravu němčiny sahají už do dob rakouské panovnice Marie Terezie, která roku 1774 nechala vydat zásady pravopisu v mocnářství. O nejnovější reformě se v německy mluvících státech diskutovalo od počátku 70. let. Kromě těchto zemí se k úpravě připojily také Belgie, Francie, Itálie, Maďarsko a Rumunsko, kde jsou početné německé menšiny. Úředně platná kodifikace německého pravopisu byla schválena na 2. berlínské ortografické konferenci v r. 1901. Po roce 1945 dále platí pravidla z roku 1902. V neposlední řadě měl velký vliv na německý pravopis „otec německého pravopisu“ Konrad Duden. Díky němu docházelo k rámcovým reformám. Vytvářely se pravopisné komise, na kterých se diskutovalo hlavně o psaní velkých písmen v případě substantiv. Dále následovaly nejrůznější návrhy reforem z roku 1988 a 1992. V roce 1994 se konala ve Vídni konference a následoval přechodný termín k zavedení nového pravopisu. Největší změny nastaly ve školství. Vyplynuly i problémy s vydáváním nových učebnic, kde celá akce byla v mnohých oblastech velmi náročná. Přestože nové učebnice začaly platit od 1. 8. 1998, nový pravopis bylo možné vyučovat již od 1. 8. 1996. Netrvalo dlouho a členové rady pro německý pravopis připravovali půdu pro novou reformu. Nová pravidla německého pravopisu byla přepracována v letech 2004 a 2006 a platí pravopisu od 1. 8. 2006. Od vídeňského rozhodnutí se v dotyčných zemích rozhořely bouřlivé spory a na soudní instance se snesly žaloby. V severoněmecké spolkové zemi Dolním Sasku (Sachsen) byli žalobci úspěšní a podařilo se jim prozatím reformu pozastavit. Ve Šlesvicku-Holštýnsku Německý pravopis 52 (Schleswig-Holstein) byl pravopis předmětem referenda. Proti změnám byli i známí spisovatelé či vědci, např. GünterGrass a SiegfriedLenz12 . 7.2 Hlavní změny v německém pravopisu Cílem rozsáhlé reformy bylo logičtěji a snadnější učení písemnému projevu. Z původních 212 pravopisných pravidel jich zůstalo 112 a z 52 pravidel o psaní čárek jich zůstalo devět. Němčina, typická slovesnými složeninami, se snaží v budoucnu psát jednotlivá slova odděleně (místo sitzenbleiben - zůstat sedět - bude sitzen bleiben). Asi nejnápadnější změnou je psaní skupiny ss místo ß po krátké samohlásce. Nově se tedy píše Hass – hassen (dříve Haß – hassen), podobně Kuss, er lässt, er muss, spojka dass (místo dosavadního daß) apod. Naproti tomu po dlouhých samohláskách nebo dvojhláskách ß zůstává (Straße, draußen, beißen). Další pravidlo vede k důslednějšímu zachovávání stejného základu u odvozování. Bude se tedy psát Bändel (nikoli Bendel) od Band podobně schnäuzen, nikoli schneuzen od Schnauze. Toto pravidlo může ovšem u uživatelů vyvolávat rozpaky. I nové psaní je totiž Eltern, nikoli, jak bychom podle etymologie očekávali, Ältern, od základu aufwenden je aufwendig, ale od Aufwand se bude psát aufwändig. S námitkami se může setkat i vytváření trojčlenných skupin stejných písmen u složenin – Flusssand, Flanelllappen, Balletttänzer, Baletttruppe, Stofffetzen (dosavadní pravopis tu zjednodušoval na psaní dvou stejných písmen vedle sebe). Podobně se zmnožují i písmena označující souhlásky a souhláskové skupiny v odvozeninách typu Rohheit (roh + heit), Zähheit, Zierrat. Varianta vznikne u slova selbständig, selbstständig. Nově se zavádí vedle starších podob poněmčelé psaní u slov essenziel (dříve jen essentiel), Differenzial, Potenzial, substanziell apod. podstatné jméno jako předpona slovesa se ve většině případů nově píše zvlášť s velkým písmenem radfahren - Rad fahren (jezdit na kole). Z oblasti interpunkce se mění psaní čárky v rozvinuté infinitivní konstrukci (Darüber, bald zu einem Erfolg zu kommen, dachte sie lange nach. Sie, um bald zu einem Erfolg zu kommen, schritt alsbald zur Tat.) U dělení slov se zrušilo staré pravidlo, že skupina st se zásadně nerozděluje. Je tedy možné rozdělit Wes-te (jako Wes-pe), Kas-ten, Mus-ter. Písmeno c se při dělení už nenahrazuje písmenem k a připojuje se k následující souhlásce (Zucker, le-cken, Ba-cke). Nová pravidla uživatele už rovněž nenutí dělit slova cizího původu podle etymologického principu (Chir-urg). Neustále se rozšiřující automatické dělení slov nepochybně vedlo k zrušení pravidla, že při dělení nesmí na řádce zůstat jediné písmeno. Lze tedy dělit U-fer, O-fen. Reforma však neodbourává některé verbální zvláštnosti v rakouské němčině, jako jsou slova "der Karfiol" nebo "die Matura" (maturita), jež nejsou v Německu obvyklá. 12 https://archiv.ihned.cz/c1-971863-nemcina-ma-novy-pravopis [19. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 53 7.3 Neue deutsche Rechtschreibung Die aktuelle Rechtschreibregelung ist seit 2007 für alle Schulen verbindlich. Dennoch bestehen bei Einzelfällen noch Unsicherheiten, da es schwierig ist, die wichtigsten Änderungen und Regeln stets präzise und auswendig präsent zu haben. Viele Änderungen zur Rechtschreibregelung geben den Schreibenden mehr Freiheit, sich zwischen zwei korrekten Schreibweisen zu entscheiden. Allerdings gibt es auch neue Schreibungen, die verpflichtend sind, für die es also keine Varianten gibt.13 ss – ß: Das „ß“ steht nur nach langem Vokal oder Diphthong: draußen, Maß, reißen, schließen … Nach kurzem Vokal steht immer das „ss“: gerissen, küsst, messen, Riss, Schloss. Bei Verbindungen aus zwei Verben mit bleiben und lassen ist bei übertragener Bedeutung Getrennt- und Zusammenschreibung erlaubt, z. B.: liegen bleiben / liegenbleiben, sitzen bleiben / sitzenbleiben, stehen lassen / stehenlassen. Substantiv + Verb: Diese Verbindungen werden normalerweise getrennt geschrieben. Es gibt aber auch Fälle, bei denen sowohl die Zusammenschreibung als auch die Getrenntschreibung möglich ist. Dazu gehören z. B.: achtgeben / Acht geben, danksagen / Dank sagen, gewährleisten / Gewähr leisten, haltmachen / Halt machen, maßhalten / Maß halten, brustschwimmen / Brust schwimmen, delfinschwimmen / Delfin schwimmen, marathonlaufen / Marathon laufen, staubsaugen / Staub saugen. verblasste Substantive + sein/bleiben/werden: Es gilt in der Verbindung mit sein/bleiben/werden die Kleinschreibung für Wörter wie angst, bange, feind, freund, klasse, leid, pleite, recht, schuld, spitze, unrecht: Mir wird angst und bange. Ich bin ihm feind. Sie ist pleite. Das bleibt unrecht. Infinitive mit als, anstatt, außer, ohne, statt, um müssen mit Komma abgetrennt werden: Ich ging erst, als sie schlief. – Anstatt ihnen zu helfen, beschimpfte er seine Freunde. – Sie biss in die rohe Zwiebel, ohne mit der Wimper zu zucken. – Er ging hinaus, um zu rauchen. PRO ZÁJEMCE Na webové stránce Akademie.de si můžete udělat test, kde si ověříte Vaši znalost pravopisu a poté se zaměřit v online cvičeních nebo na webinářích na problematickou oblast. https://www.akademie.de/wissen/neue-deutsche-rechtschreibung/interaktiver-rechtschreibtest [19.3.2020] https://www.akademie.de/wissen/neue-deutsche-rechtschreibung [19.3.2020] https://www.neue-rechtschreibung.de/neue-rechtschreibung.de/aenderun- gen/[19.3.2020] 13 https://www.neue-rechtschreibung.de/ [19. 3. 2020] Německý pravopis 54 SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Nejzásadnější změnou českého pravopisu bylo zavedení diakritiky místo spřežek, Německý jazyk má od roku 2006 nový pravopis, který byl dlouho diskutován a v některých médiích dosud není dodržován. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 55 8 FONETIKA A FONOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY I v této části najdete nejdříve český text, poté paralelní německý text. Oba texty se zabývají hláskami, jejich výslovností a funkcí, rozdělením podle místa a způsobu artikulace. Kapitola popisuje jednotlivé hlásky, jejich dělení na samohlásky a souhlásky. CÍLE KAPITOLY popsat rozdíly mezi fonetikou a fonologií, mezi souhláskami a souhláskami, rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi samohlásek a souhlásek, porozumět hlavním odborným poj- mům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY fonetika, fonologie, hláska, fón, foném, samohláska, souhláska, artikulace, explozivy, frikativy, nazály, afrikanty, vibrály, laterály Phonetik, Fonologie, Laut, Phon, Phonem, Konsonant, Vibrant, Plosiv, Frikativ, Lateral, Vibrant, Affrikant, Vokal, Trapes, Diphtong Původně byla fonetika chápána jako věda popisující hlásky, mechanismus jejich tvoření. Proto byla dříve označována jako fyziologie mluvy. První výzkumy o řeči prováděla fonetika sluchová, která jako metodu poznání používala poslech a přímé pozorování artikulace. Od poloviny 19. stol. Získává na významu fonetika experimentální, využívající přístroje. Ve 20. století se začíná zabývat oblastí produkce a percepce, a také analýzou akustického signálu a problematikou řečové komunikace. Funkční stránkou a strukturou mluveného projevu se zabývá fonologie, která se jako samostatná disciplína vyhranila ve 30. letech 20. stol. Striktní oddělování fonetiky (ve smyslu fyzikálním a fyziologickém) a fonologie (v s Fonetika a fonologie 56 smyslu funkčním a strukturním) při zkoumání zvukové stránky řeči byla celosvětově opuštěna v 60. letech 20. století. Vzhledem ke spolupráci těchto věd při studiu téhož předmětu, tj. lidské řeči, se v současnosti mluví o fonetických vědách.14 Navíc jsou pro studium a nácvik jazyka nutné znalosti z obou disciplín, jak systematické aspekty fonologie, tak spíše prakticky zaměřená fonetika, proto se pro zjednodušení mluví o fonetice, přestože při nácviku jsou využívány obě lingvistické disciplíny. 8.1 Fonetika a fonologie Fonetika je jazykovědná disciplína, která se zabývá popisem zvukové stavby jazyka, materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka, popisem mechanismu vzniku řeči, její akustické stavby a vnímání zvukového signálu sluchem, hláskami a prozodickými prostředky, které jsou užívány v daném jazyce. Úkolem fonetiky je popsat hlásky a klasifikovat je. Přitom fonetika vychází z toho, jak při tvorbě hlásek spolupracují části těla, které se na jejich tvorbě podílí, například plíce, jazyk, ústa apod. zabývá se také akustickými fenomény jazyk, které jsou měřitelné, jako jsou např. intenzita, frekvence atd., a tím se blíží přírodním vědám. Je to věda interdisciplinární, vzhledem k lingvistice má fonetika postavení pomezní, neboť má vlastní okruh zkoumání a lingvistika využívá až její výsledky, mj. pro intepretaci poznatků z dalších jazykovědných oborů. Na zvukové stránce jazyka lze také pozorovat některé zákonitosti a experimentálně je ověřovat. Fonologie se zabývá používáním hlásek v systému lidské řeči a v jednotlivých jazycích. Studuje, jak jazyk využívá jednotlivé hlásky, jak jsou v různých jazycích zastoupeny a jakou funkci mají a jaký je systém hlásek těchto jazyků. Obrací se k jazyku (langue) jako struktuře, studuje systém fonémů a pravidla jejich užívání Od 20. století je považována za samostatnou vědní disciplínu, jejíž základní jednotkou je foném, nejmenší zvukový prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku jazyka, morfém. Základní jednotkou fonetických popisů je hláska, která je v některých koncepcích označována jako fón. Je to minimální zvuková jednotka řeči. Hláska je konkrétní, fyzickou podobou fonému. Hláska (fón) je základní fonetickou jednotkou, např. u Miete – Mitte se rozlišuje kvalita hlásek [y:] a [i:]. Inventář hlásek je širší než inventář jeho fonémů. Jednomu fonému může odpovídat více hlásek, naopak hláska může být realizací více fonémů. Dále se fonetika věnuje spojování hlásek a jejich modifikací, a také modulaci řeči pomocí síly, tempa, barvy hlasu. Foném je nejmenší rozlišující jednotkou fonologie. Např. fonému /r/ v němčině odpovídají fóny [r] – Zungenspitzen-r, [ ] Reibe-r a [R] das Zäpfchen-r. Tyto varianty však nemají vliv na význam slova. Naopak pár Biene a Bühne je příkladem významového rozdílu fonému [i:] a [y:]. 14 https://www.czechency.org/slovnik/FONETIKA [online 15. 2. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 57 Fonémy jsou klasifikovány na základě distinktivních znaků, které jsou označovány jako opozita, například neznělost/znělost, napětí např. u p/b, t/d, k/g apod. Hlásky se dělí na samohlásky a souhlásky. Samohlásky se dělí podle místa artikulace. Souhlásky dělíme podle způsobu, místa artikulace a znělosti. a) podle způsobu artikulace: Explozivy (okluzivy, plozivy): při jejich artikulaci je vytvořen závěr, při jeho uvolnění uniká rychle vzduch, vzniká krátký šumový zvuk – exploze/aspirace. Tvoří znělostní páry (např. /p/-/b/, /t/-/d/ Frikativy, při jejichž artikulaci vytváří artikulační orgány úžinu. Většinou jsou párové /s/ - /z/. Afrikáty, u kterých je nejdříve vytvořen závěr, který při uvolňování přechází v úžinu. Jsou orální, některé párové (/č/ - /dž/, některé jedinečné Nazály, kdy je v ústní dutině je vytvořen závěr, spustí se měkké patro, takže vzduch uniká nosem a zvuk má nosové zabarvení. Vibranty jsou charakteristické kmitáním některého z artikulačních orgánů, např. jazyka, čípku, který se přiblíží k protilehlému artikulačnímu orgánu (alveoly, zadní část ja- zyka). Laterály, při nichž neproudí zvuk středem dutiny ústní, špička jazyka se dotýká alveol, okraje jazyka jsou spuštěny, a vzduch proudí po jeho stranách. Vzniká nápadná šumová složka. Klasifikace souhlásek v češtině podle Černého (2008, 81): Fonetika a fonologie 58 b) podle znělosti 8.2 Phonetik und Phonologie Die Phonetik untersucht die Artikulation, die akustische Übertragung und Wahrnehmung von Lauten aus naturwissenschaftlicher Sicht. Die Phonologie greift auf die Ergebnisse der Phonetik, untersucht die Funktion der Laute (Phone) in einem Sprachsystem. Phonetik beschreibt die materiellen Aspekte der Laute, die Phonologie ihre Funktion in einem Sprachsystem. „Die Phonologie ist eine Teildisziplin der Linguistik, die das Lautsystem der einzelnen Sprachen untersucht. Phonologie befasst sich mit der Funktion der Laute in einer Sprache. Im Deutschen gibt es Wörter, die sich nur mit einem Phonem unterscheiden, z.B. laufen und raufen. Das Phonem ist definiert als die kleinste Einheit der gesprochenen Sprache, die Bedeutung trägt. Minimalpaare unterscheiden sich durch ein Laut. Phoneme werden in Schrägstrichen notiert. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 59 (Pittner 2016, 32) Unterschiedliche Laute, die nie Bedeutung ändern, heißen Allophone. Allophone sind unterschiedliche Realisierungen des gleichen Phonemes. Es ist also ein Laut, der die Variante eines Phonems ist. Die Phonetik dagegen untersucht die lautliche Seite menschlicher Äußerungen unter naturwissenschaftlichem Aspekt, und zwar a) Vom Sprecher aus: Artikulatorische Phonetik b) Vom Hörer aus: Auditive Phonetik c) Auf den Kanal bezogen: Akustische Phonetik (Pittner 2016, 24)“. Nr. 12: Teilbereiche der Phonetik nach Pittner (2016, 25) Ein Laut ist laut, ist etwas, was man hören kann. Man kann die Lautstärke aller Vorgänge messen. Die Einheit dafür ist ein Phon. Die Laute werden in Vokale und Konsonanten geteilt. Wenn wir gefragt werden, wissen wir sehr gut, was ein Vokal und ein Konsonant ist, wenn wir aber den Unterschied definieren sollen, tut es uns schwer. Vokale werden auch „Selbstlaute“ genannt, Konsonante „Mischlaute“. Daraus ist klar, dass Konsonante nicht allein stehen können, dass sie Vokale brauchen. Aber so einfach ist das nicht, Fonetika a fonologie 60 weil man kann doch sagen mmmmmm, oder sssssssss. Der Hauptunterschied ist also anders. Vokale sind die Laute, bei denen der Luftstrom oberhalb der Glottis nicht behindert wird. Die Vokale entstehen durch verschieden Formungen des Resonanzraumes. Bei Konsonanten dagegen wird dem Strom ein Hindernis gestellt. An der Produktion der Laute beteiligen sich viele Organe, die Sprechorgane: die Lunge erzeugt den Luftstrom, der geht dann durch das Ansatzrohr. Das Ansatzrohr ist der Luftraum vom Kehlkopf bis zur Lippen oder Nase. Die Luft wird bei der Artikulation geformt durch sog. Artikulationsorgane. Das sind die Zunge, die Lippen, der Unterkiefer, der Gaumen mit dem Zäpfchen, sowie der Rachen und der Kehlkopf mit den Stimmlippen, auch Stimmbäder oder Glottis genannt. Der Kehldeckel bildet die Weiche (Stellwerk) zwischen Luft und Speiseröhre. Nur wenn er offen ist, können wir Atmen und demit auch Sprechen. Die Stimmbänder schwingen oder nicht und so werden entwerde stimmfahte oder stimmlose Laute gebildet. Das Gaumensegel (Velum) schließt oder öffnet die Nase und bestimmt somit die Nasalität oder Oralität der Laute. Die Zunge reguliert den Luftstrom durch den Mund oder schließt den ganz und formt den Strom und bestimmt die Artikulation der Laute. Nr.13: Artikulationsort der deutschen Konsonanten nach Pompino-Marschall 2009, 198 in Pittner (2016, 25) Beim Sprechen wird der Schallstrom entwickelt, den man in einzelne Laute teilen kann. Dabei entspricht nicht immer einem Segment ein Buchstabe. Z.B. gibt es in den Wörtern Stil, Stiel stiehl den Laut /i/, der lang oder kurz ist. Damit es für die richtige Aussprache Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 61 bzw. Transkription eine Lautschrift notwendig. Am häufigsten wird die „Internationale Phonetic Alphabet“(IPA). KONSONANTEN Die Konsonanten werden nach verschiedenen Eigenschaften klassifiziert: a) Wo wird der Luftstrom behindert? → Artikulationsstelle/Artikulationsort b) Auf welcher Weise wird der Strom behindert? → Artikulationsart c) Schwingen die Stimmbänder oder nicht? → stimmhaft oder stimmlos Ad a) Der Artikulationsort ist die Stelle, an der sich die Behinderung des Luftstroms stattfindet. (Pittner 2016, 25) Ad b) Nach der Artikulationsart teilt man die Konsonanten: Plosive [p, b, t, d, k, g] und Plosivverschlusslaut (Puste, Büste, Tänzer, dünn, Kasse, Gasse, _in), Frikative f, v, s, z, ʃ, ʒ, ç, j, x, h, ʁ] „Reibelaute“ wir eine Verengung im Mund gebildet und die Luft wird gepresst: Fonetika a fonologie 62 Bei den Nasalen ist der Gaumensegel geschlossen, die Luft strömt durch die Nase. Bei Lateralen (Seitenlauten) entsteht der Verschluss in der Mitte des Mundes statt, die Luft weicht an den Seiten. Im Deutschen ist es nur [l], z.B. [l], lache. Vibranten (Zitterlaute) werden durch die Vibration der Zunge erzeugt. Im Deutschen ist das das gerollte /r/, bei dem die Zungenspitze vibriert, und das uvulare [ʀ] („Zäpfchenr“), das dem Laut beim Gurgeln ähnelt. Die Affrikaten sind Kombination von einem Reibelaut (Plosiv und Frikativ), die am gleichen Artikulationsort gebildet werden. Ad c) Nach dem Schwingen oder Nicht-Schwingen der Stimmbäder werden die Konsonanten als stimmhaft (Lenis, lat. schwach, ungespannt) oder stimmlos (Fortis, lat. stark, gespannt) geteilt. (Pittner 216, 27-29) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 63 Tab.: Konsonanten im Deutschen (Pittner 216, 30) VOKALE Die Vokale sind stimmhaft, der Strom wird nicht behindert. Der Luftstrom wird durch die Stellung der Zunge geformmt. Sie werden geteilt nach: Nr. 14: Vokaltrapez im Mundraum nach Bieswanger/Becker 2010, 49 (Pittner 2016, 29) Fonetika a fonologie 64 Nr. 15: Vokale im Deutschen nach Rames 2019, 79 (Pittner 2016, 30) Gespannheit und Ungespannheit der Vokale. Diphtonge sind Kombinationen von zwei Vokale innerhalb einer Silbe: Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 65 (Pittner 2016, 30) SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Fonetika se zabývá artikulací hlásek, fonologie jejich funkcí. Hláska je nejmenší jednotka fonetiky, foném jednotkou fonologie. Hlásky dělíme na samohlásky a souhlásky. Samohlásky jsou hlásky, které samy mohou tvořit slabiku, souhlásky jsou ostatní hlásky, samohlásky dělíme na krátké a dlouhé. Souhlásky např. na znělé a neznělé. Morfologie 66 9 MORFOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitolu tvoří nejdříve český text, poté paralelní německý text. Oba texty se věnují problematice slovních druhů. CÍLE KAPITOLY popsat různé formy tvorby slov, vysvětlit rozdíly mezi slovními druhy, porozumět hlavním odborným pojmům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY gramatika, morfologie, morf, morfém, alomorf, modus, flexe Grammatik, Morphologie, Morph, Morphem Nejdříve se zamysleme nad tím, co je si rozumíme pod pojmem gramatika. To je totiž v morfologii klíčové slovo. Kdybychom si porovnali odpovědi, dostali bychom určitě různé vysvětlení: „Koupila jsem si novou učebnici nebo cvičebnici německé gramatiky.“, „Gramatika není pro mě to pravé, důležitější je komunikace.“, „Německá gramatika je velmi těžká.“ 9.1 Gramatika a morfologie Takže nejdříve si vysvětlíme, jaká je souvislost mezi gramatikou a touto kapitolou, tedy morfologií. Gramatika se týká především slovních druhů, slovních tvarů, a dále i stavbou vět. Podle toho se gramatika dělí na morfologii neboli tvarosloví a syntax neboli skladbu. Obě tyto disciplíny spolu ale úzce souvisí, protože když popisujeme slovní tvary, např. akuzativ, nevyhneme se poznámce o jejich funkci ve větě. Proto je rozdělená na morfologii a syntax spíše praktické pro výklad a v současné lingvistice se setkáváme s pojmem „morfosyntax“, což je však spíše módní název pro gramatiku. (Černý 2008, 102) Morfologie je tedy nauka o morfémech. Morfém je základní jednotka, tedy nejmenší jednotka nesoucí význam, která nejde dále dělit. Je to abstraktní jednotka, která může být reprezentována různými variantami neboli alomorfy. s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 67 Např. český morfém /ruk-/ může mít podobu ruc., ruč-, německý morfém /sprech-/ má varianty sprich-, sprach-, sproch-, spruch-, spräch-. DRUHY MORFÉMŮ Základové morfémy, které jsou nositelem významu, existují i jako samostatná slova, proto se nazývají také samostatné, např. stůl - Tisch, trag- nes, wer – kdo atd. morfémy nesamostatné se spojují se základovými morfémy ve slova a slovní tvary. Nesamostatné morfémy, které se základovým morfémem vytvářejí nové slovo, jsou slovotvorné předpony a přípony, např. ver-, auf-, oder –schaft, -er, lich a morfémy gramatické, tj. flexivní koncovky, neboli formanty, které tvoří slovní tvary a jsou nositeli gramatických významů. a) morfém lexikální, vyjadřuje lexikální, tj. věcný význam b) morfém derivační c) morfém gramatický vyjadřuje gramatické významy, tj. gramatické kategorie jmen a sloves Jednotlivé formy tvořící daný morfém jsou morfy, např. morf zub- a sufix –ař, -ář, tvoří slova zubař, rybář. Tyto morfy vztahující se k jednomu fonému se nazývají alomorfy. Morfologie se zajímá především o morfémy gramatické, tj. koncovky, pomocná slova apod., popisuje gramatické vlastnosti slov, které na jejich základě třídí do slovních druhů. Základními pojmy jsou kategorie rodu, čísla a pádu substantiv, osoby, čísla, času a způsobu u sloves atd. Funkce kategorie modu (slovesného způsobu): základní prostředek modální výstavby výpovědi při vyjadřování postoje mluvčího k věcnému obsahu věty: Modus v češtině: indikativ, imperativ, kondicionál Modus v němčině: indikativ, imperativ, kondicionál, konjunktiv např. Jdeš rychle. (=forma věta oznam., modus indikativ, klesavá intonace) Přijdeš? (= forma věta tázací, modus indikativ, stoupavá intonace) Přijdeš v deset. (=forma věty oznamovací, modus indikativ, ale funkcí může být vedle oznámení také rozkaz S užitím slovesného modu u větných typů je spojena otázka aktuálních ilokučních (komunikačních) funkcí podle komunikačního záměru mluvčího: jednou formou věty lze vyjádřit několik ilokučních funkcí (srov. např. Přijdeš v deset.) A naopak: jedna ilokuční funkce může mít několik forem: např. Otevři okno. rozkazovací věta, ilokuční funkce žádost Otevřeš okno?tázací věta s indikativem, ilokuční funkce žádost Morfologie 68 Otevřel bys okno? tázací věta s kondicionálem, ilokuční funkce žádost Modus je prostředkem k vyjadřování epistemického/jistotního postoje mluvčího: např. Přijde. indikativem se vyjadřuje jistota Přišel by. kondicionálem se vyjadřuje nejistota Kategorie diatéze (slovesného rodu) vyjadřuje účastníků (participantů) děje a jejich vztah k němu:  diatéze aktivní (rod činný): Agens/konatel je ve funkci subjektu věty např. Rodiče postavili dům. / Die Eltern haben ein Haus gebaut  diatéze pasívní (trpný rod): Agens/konatel byl odsunut z pozice a funkce subjektu věty např. Dům byl postaven před pěti lety. Das Haus wurde vor fünf Jahren gebaut. Pasívní diatézi mohou mít jen tranzitivní slovesa, tj. taková slovesa, která mohou řídit přímý předmět. 9.2 Morfologie Helbig (1981) versteht unter dem Begriff „Grammatik“ das komplette Regelsystem ei- ner Sprache, man sagt z. B. „Die deutsche Grammatik ist komplizierter als Englische“. Weiter ist es die sprachwissenschaftliche Beschreibung der Grammatik des Regelsystems, ein Modell: „Ich habe mir neue Duden-Grammatik gekauft“. Und endlich ist das Regelsystem, das sich die Sprachlerner im Deutschunterricht aneignen sollen: „Seine Intonation ist gut, aber seine Grammatik ist fehlerhaft“. Die Morphologie untersucht den Aufbau von Wörtern, die in kleinste bedeutungstragende Einheiten (Morpheme) zerlegt werden können. Die Morphologie behandelt die Bildung von Wortstämmen (Wortbildung) und die Bildung von Wortformen, die bestimmte grammatische Merkmale tragen (Flexion). Morpheme können entweder selbstständig als Wörter auftreten, oder nur in Kombination mit anderen Elementen, d. h. freie oder gebundene Morpheme. Gebundene Morpheme sind überwiegend Affixe, die entweder der Flexion (Flexive) oder der Ableitung von Wortstämmen diesen (Derivative). Die beiden Typen der Flexion sind die Deklination (Flexion nach Kasus, Numerus und Genus) und die Konjugation der Verben. Morphologie untersucht den Aufbau von Wörtern bis zu den kleinsten Bedeutungsbausteinen, den Morphemen. Ein Wort wie unbeschreibliche enthält fünf Morpheme: un-beschreib-lich-e. Das Wort ist untuitiv zu verstehen, aber nicht einfach wissenschaftlich exakt zu definieren. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 69 Wörter sind isolierbare Einheiten, die in der gesprochenen Sprache meisten durch Pausen abgegrenzt werden. In der geschriebenen Sprache werden Wörter durch Leerzeichen getrennt. So enthält dieser Satz sechs Wörter: Das gehört nicht so schnell auf. Aber auf und hören werden aber im Infinitiv zusammengeschrieben. Aufhören ist ein trennbares Verb. Wie ist das bei verschiedenen Formen eines Wortes, z.B. bei Frau und Frauen. Es ist dieselbe Lexikoneinheit, weil es im Lexikon nur einen Eintrag gibt., man nennt die Einheit Lexem. In diesem Sinne ist das dasselbe Wort. Frau kann man nicht weiter zerlegen, Frauen lässt sich in zwei Einheiten Frau- und –in segmentieren. Es hat den Wortstamm Frau und die Endung –en, die die lexikalische Bedeutung ´erwachsene weibliche Person´ bedeutet. Das nennt man Flexion. Ein Wortstamm ist das, was von einem Wort übrigbleibt, wenn man die Flexionsendung abtrennt: Frau – en, ge-lacht-t usw. Morphe, die das gleiche Morphem realisieren, nennt man Allomorphe. Es sind z.B. sind das verschiedene Formen der Endungen bei Verben oder Pluralendungen. (Pittner 2016, 60) Einige Morpheme können alleine als Wörter im Satz stehen, z. B. nur, heute, aber. Das sind Basis- oder Grundmorpheme, oder Wurzeln. Dagegen gibt es Morpheme, die mur zusammen mit anderen Morphemen ein Wort bilden. Z.B. zer-, -lich, -en. Das Beispiel zeigt den Aufbau eine komplexes Wortes. Präfix uns Suffix sind Affixe. BILDUNG VON WORTFORMEN: FLEXION Deutsch ist eine flektierende Sprache. Was das bedeutet, zeigt das folgende Beispiel: Morfologie 70 (Pittner 2016, 61) Anhand morphologischen Eigenschaften lassen ich die Wörter in der Gruppe teilen: flektierbare (veränderbare) und unflektierbarere (unveränderbare). Flektierbar sin deklinierbare oder konjugierbare Verben: Nr.16: Klassifikation nach morphologischen Kriterien nach Pittner (2016, 81) Die deutsche Sprache, so wie auch die tschechische, hat zwei Arten von Flexion, und zwar die Deklination und die Konjugation der Verben. Dekliniert werden Substantive, Adjektive, Pronomen und Artikel. Zur Deklination dienen Kasus, Genus und Numerus: Kasus (Fall): Nominativ, Genitiv, Dativ, Akkusativ Numerus (Zahl): Singural, Plural Genus (Geschlecht): Maskulinum, Femininum, Neutrum (Klímová 2019) SUBSTANTIVE Substantive (auch Nomen) haben ein festes Genus, meistens stehen sie mit einem Artikel oder Pronomen im Staz. Substantive unterscheidet man in: Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 71 (Pittner 2016, 89) Das Flexionsparadigma, d.h. die Flexionsformen eines Substantiv (Nomens): (Pittner 2016, 61) KOMPOSITION Die Sprache entwickelt sich ständig. Für die deutsche Sprache ist die Bildung der Wörter durch Komposition typisch, d.h. die Zusammensetzung von mehreren Stämmen. Einige Beispiele: Die neue Rechtschreibung ermöglicht mehrere Varianten der Schreibung von Komposita. Man kann die Zusammenschreibung, Bindestriche (alle Teile werden so verdeutlich) oder Binnengroßschreibung: Bahncard, Bahn-Card, E-Mail, Email, etc. Morfologie 72 (Pittner 2016, 66) DERIVATION (ABLEITUNG) Mit Hilfe eines Affixes wird ein neuer Wortstammt gebildet. Nach der Position der Affixe unterscheidet man: Präfixierungen: ver-senk, ent-setz, Un-lust Suffixierungen: Versicher-ung, Lehr-er, Dumm-heit Zirkumfigierungen: Ver-wandt-e ARTIKEL Artikel treten nur zusammen mit einem Substantiv auf. Man unterscheidet den bestimmten (der, die, das) und unbestimmten Artikel (ein, eine, ein). Der Kasus erkennt man nicht am Nomen, sondern nur am Artikel. (Pittner 2016, 64) PRONOMEN Pronomen treten entweder anstelle eines Artikel auf (Demonastrativpronomen), z.B. dieses Buch, oder anstelle von Artikel + Substantiv (Personalpronomen): sein Kind → es, der Mann → er. Wichtige Klassen von Pronomen sind: (Pittner 2016, 91) VEBEN Konjugation der Verben verändert das Verb nach Person, Numerus, Tempus (Zeitformen), Modus und Genus verbi: Person: 1, 2, 3 Numerus: Singural, Plural Tempus (Zeitformen):Präsenz, Präteritum, Perfekt, Plusquamperfekt, Futur I, Futur II Modus: Indikativ, Konjunktiv, Imperativ Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 73 Genus verbi: Aktiv, Passiv Verbformen, die Person- und Munerusmarkierung tragen, sind finite Verbformen, z. B. lachst, ging, Partizipien und Infinitivformen sind infinite Verbformen.: gelesen, lesen. Vollverben können ohne ein anderes Verb das Prädikat bilden. Es ist die größte Gruppe von Verben. Die Flexion der Verben ist sehr umfangreich, wir demonstrieren sie an einem Beispiel: (Super 3, Grammatikanhang) Hilfsverben Hilfsverben auch Auxiliare, dienen der Bildung von bestimmten Tempus, Modus und Passivformen und solche gebildete Verbformen werden auch analytische Verbformen genannt. Analytisch werden gebildet: Der Konjunktiv wir häufig mithilfe von würde gebildet: Ich würde es verstehen, wenn es besser erklärt wäre. Passivformen werden generell mit einem Hilfsverb und einem Vollverb im Partizip II gebildet: Morfologie 74 Synthetische Verbformen werden ohne Hilfsverb gebildet, aber mit einem Modalverb. Modalverben Modalverben bezeichnen eine Möglichkeit, Notwendigkeit, Erlaubnis, Fähigkeit usw. Es sind die Verben dürfen, können, mögen, müssen, sollen, wollen, wissen. Kopulaverben Kopulaverben an sich tragen keine Bedeutung, sie bezeichnen einen Zustand (sein), das Eintreten bzw. Fprtdauer eines Zustands (werden, bleiben). Sie bilden zusammne mit Adjektivphasen, Nominalphhase usw., das Prädikat. ADJEKTIVE Adjektive sind meistens komparbierbar, d.h. zu ihnen können ein Komparativ oder ein Superlativ gebildet werden. Adjektive werden flektiert und so unterscheidte man die Grunform (Positiv), die Vergleichsform (Komparativ) und Superlativ, was der höchste Grad ausdrückt. Die Flexion der Adjektive hat drei verschiedene Formen, je nach dem Artikel, Pronomen und Zahl. Flexion im Positiv (Pittner 2016, 61) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 75 UNFLEKTIERBARE WORTARTEN Zu den unflektierbare Wörtern gehören Adverbien, Präpositionen, Konjunktioen, Partokeln und Interjektion. Adverbien können alleine eine Phrase bilden (syntaktische Funktion), die anderen nicht. Konjunktionen verbinden Sätze, Pra¨positione bilden eine Nomi- nalphrase. (Pittner 2016, 94) ADVERBIEN Adverbien erweitern die Informationen zum Ort, Zahl, Art und Weise eines Geschehens. (Pittner 2016, 94) PRÄPOSITIONEN Präpositionen (lat. „Vor-Stellung“) treten zusammen mit einer Nominalphrase auf, deren Kasus sie festlegen. Morfologie 76 (Pittner 2016, 95) KONJUNKTIONEN Konjunktionen verbinden Sätze oder Satzteile. Koordinierende Konjunktionen verknüpfen gleichartige Sätze: Subordinierende Konjunktionen (Subjunktionen) leiten eine unterordnete (subordinierte) Satz ein. PARTIKELN Zu den Partikeln gehören alle unflektierbare Wörter, die nicht allein die Stelle vor dem finiten Verb in Aussagesätzen füllen können, keinen Kasus haben und keine verknüpfende Funktion haben. Dazu gehören Modalpartikeln (Abtönungspartikel), Fokus-Steigerungsund Antwortpartikeln. Modalpartikel Modalpartikel haben keine eigenständige lexikalische Bedeutung. Mit dem Satzmodus und Intonation drücken sie die Einstellung des Sprechers aus: Die meisten Modalpartikeln treten auch in anderen Wortarten auf: Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 77 Fokuspartikeln Fokuspartikeln sind im Satz verschiebbar. Die typischen Fokuspartikeln sind auch, nur, sogar. Steigerungspartikel Steigerungspartikel (Intensivartikel legen einen bestimmten Grad einer Eigenschaft oder Geschehens. Antwortpartikel INTERJEKTIONEN Interjektionen (lat. Inter-jectio „das Dazwischengeworfene) wie mmh, na ja, gel, aua, igitt haben eine expressive Funktion und dazu Gliedern sie Gespräche, werden also auch Gesprächs- oder Diskurspartikel genannt. (Pittner 2016, 96-99) Im Weiteren finden sie eine gramatische Übersicht auf dem B Niveau aus dem Lehrerk Super! 3 des Hueberverlags, wo Sie alle Fachtermini der Grammatik. (Rykalová 2019, 218- 232) Morfologie 78 SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Morfologie je jazykovědná disciplína, která se zabývá morfémy, tvorbou slov od morfů pomocí sufixů, prefixů, skládáním apod. Kapitola představuje jednotlivé gramatické kategorie a základní slovní druhy. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 79 Morfologie 80 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 81 Morfologie 82 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 83 (Rykalová 2019, 218-232) Syntax 84 10 SYNTAX RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Také tato kapitola obsahuje český text a paralelní německý text. Texty se zabývají otázkou stavby vět a větnými členy. CÍLE KAPITOLY vysvětlit, čím se zabývá syntax, popsat jednotlivé větné členy a jejich funkci ve větě, porozumět hlavním odborným pojmům KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Syntax, syntagma, věta, věty oznamovací, zvolací, tázací, přací, slovosled, větný rámec, podmět, předmět, predikát, přívlastek, atribut, přístavek, souvětí, parataxe, hypotaxe Grammatik, Syntax, Objekt, Prädikat, Attribut, Adverbial, Objekte, Phrasen, Substitution, Subordination, Parataxe, Hypotaxe Syntax je lingvistická disciplína, která studuje strukturu věty a pravidla pro její utvoření. Základní jednotka je syntagma. Předmětem studia syntaxe na úrovni gramatické, sémantické a pragmatické je syntax věty jednoduché a syntax souvětí. Věta je gramatický konstrukt a výpověď je realizace věty v komunikační situaci. Věta je v našich jazycích lineárně uspořádána, tj. řazení větných elementů, není náhodné, řídí se pravidly, např. pravidlo gramatické shody subjektu a predikátu. pravidlo syntaktické sounáležitosti: syntaktické substantivum a přívlastek, predikátové sloveso a předmět/adverbiále atd. Základní součástí německé a české věty je sloveso. Zařazuje obsah sdělení do určitého času (přítomný, minulý, budoucí) a udává, zda je děj reálný, potencionální nebo nereálný. (Povejšil 1992, 250) s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 85 DRUHY VĚT Věta jednočlenná (Prší.), dvojčlenná (Mlčím.) je v němčině vždy s podmětem Es regnet. Ich schweige. Naopak bez slovesa jsou některá přísloví nebo ustálené věty: Ohne Fleiß, kein Preis. Nebo v češtině: mladost - radost. Podle komunikačního záměru rozlišujeme věty oznamovací, tázací, rozkazovací přací a zvolací: Věty oznamovací sdělují obsah. V němčině je u nich sloveso vždy na druhém místě. Věty rozkazovací vyjadřují příkaz, zákaz, výzvu etc. Používají se modální slovesa, ale i jiné prostředky a také intonace. Větami tázacími se mluvčí dotazuje na nějakou skutečnost, o které chce mít informace. Otázkou zjišťovací si ověřuje, zda je jeho informace správná. Odpovídá se na i ja, nein, jawohl, doch atd. Věty přací používají konjunktiv I a modální slovesa, často začínají v češtině ať, kéž, v němčině: Es lebe…, Er möge … Möge er … a nebo také konjunktiv II: Wenn es nur regen wollte! Wollte er. Věty zvolací vyjadřují údiv, obdiv, mají emotivní intonaci popř. zvláštní větný přízvuk: Ist er groß geworden! Was du alles weißt! Jak je vidět mohou mít formu oznamovací nebo tázací s jinou intonací. (Povejšil 1992, 250) SLOVOSLED Pořádek slov ve větě není v němčině, ale ani v češtině libovolný. V němčině hrají hlavní roli gramaticky podmíněné jevy. Hledisko aktuálního členění v něm hraje daleko menší roli než v češtině. Slovesné tvary mají přesně určené pozice, a to hlavně tvary určité, finitivní. Druhou důležitou vlastností je vytváření větného rámce. Určité tvar slovesný může stát pouze na druhém (po prvním větném členu), na prvním nebo na posledním místě ve větě. První slovosled mají věty oznamovací. Prvním větným členem může být i vedlejší věta nebi infinitní konstrukce. Dále sem patří doplňovací otázky (W-Fragen), tam je na prvním místě tázací výraz, přací a vybízející věty: Es lebe Frieden!, věty přípustkového typu: Er mag sagen, was er will. Také věty oznamovací s intonací vět tázacích a rozkazovacích: Du gehst jetzt nach Hause? Na prvním místě ve větě stojí sloveso v otázkách zjišťovacích, rozkazovacích a vybízecích, zvolacích větách, v bezspojkových variantách vět přacích, podmínkových a přípust- kových. Syntax 86 Třetím typem, kde stojí sloveso na konci věty, jsou věty vedlejší uvozené spojkou nebo relativem: Es war noch Feuer im Kamin, als sie hineintraten. a uvozené věty přací a zvolací: Wenn ich nur mehr Zeit hätte! Was du nicht sagst? VĚTNÝ RÁMEC Větný rámec je pro německé věty typický. Jsou dva typy rámce: Levou stranu tvoří určirý tvar slovesa, pravou infinitiv nebo participium. Eva wird / soll / will … ein Buch lesen. Eva hat ein Buch geschrieben. Druhou možností jsou věty vědlejší: Ich weiß, dass Eva ein Buch gelesen hat. (Povejšil 1992, 262-263) GRAMATICKÝ SLOVOSLED Gramaticky je podmíněno pořadí slov ve větách, v nichž z tvaru substantiva není jasná jeho větně lenská platnost. Podmet potom může být na prvním místě, předměty na dalším, předmět v dativu je obvykle před akuzativním předmětem. (Povejšil 1992, 264) VĚTNÉ ČLENY Slova, popř. slovní skupiny jsou ve větě spjaty syntaktickými vztahy, jsou tedy větnými členy. Určující je sloveso (predikát), které na základě svých lexikálně sémantických vlastností (valence) určuje, kolik a jaké další členy musí být ve větě zastoupeny. Kromě predikátu jsou povinnými doplňky podmět, předmět, Dále mohou být ve větě výrazy, které rozvíjejí některý větný člen. Větné členy vyjádřené jmény mohou být rozšířeny o přívlastky (atributy), které samy mohou být rozvity adverbiálním určeními: eine besonders wichtige Frage nebo apozicí: Mein Freund Rolf kommt nächste Woche. Doplněk rozvíjí zároveň podmět nebo předmět a přísudek: Er kam völlig erschöpft. Větnými členy nejsou spojky a předložky. Citoslovce tvoří samostatné jednotky s větnou platností. (Povejšil 1992, 266-272) Přísudek (predikát) zařazuje děj časově a modálně, vyjadřuje osobu a číslo podmětu, slovesným rodem vztah k agentu15 a patientu k ději. V němčině má pevné místo ve větě. Rozišujeme predikát slovesný, slovesně-jmenný, syntetický, analytický. 15 Agens je činitel, patiens ten, kdo je ovlivněn dějem. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 87 (Povejšil 1992, 272) Podmět bývá průvodcem děje, nositelem příznaku, patiens pasivního děje. Mezi podmětem s přísudkem je shoda, tzn., že se shodují v osobě, čísle. Podmětem mohou být i slova neohebná, části vět i celé věty. Předmět (Objekt) Sloveso může vyžadovat jeden nebo dva předměty, které jej doplňují. Jsou tvořeny pádem jména nebo infinitivem nebo vedlejší větou. Pro slovesa přechodná je typický předmět v akuzativu, při pasivu se většinou mění v podmětový nominativ: Man hat ihn überall geschätzt. Er wurde überall geschätzt. Předmět v dativu je u řady sloves jediným doplněním. Častý je u sloves tělesných a u duševních stavů: Isolde tat mir leid. Předmět v genitivu je na ústupu, jeho místo zaujímá akuzativ nebo předložkový pád. Předložkový pád vyžaduje mnoho sloves a predikativních adjektiv. Předložka má potom velmi obecný význam, je prostředkem k vyjádření syntaktického vztahu mezi předmětem a slovesem. Ve funkci objektu vystupuje i infinitiv. Příslovečné určení způsobu vyjadřuje určité okolnosti, za nichž se něco děje, způsob, kvantitu nebo kvalitu. Nejobecněji se na něj ptáme jak?. Např. Er ist zu Fuß gekommen. Doplněk V češtině je větným členem, v němčině je chápán jako predikativní atribut nebo jako atribut. Vyjadřuje se adjektivem (helga sah ihm belustigt zu.), substantivem (Ich kann ale Arzt nur folgendes empfehlen.), infinitivem a vedlejší větou. (Ich beobachtete ihn, wie er sich dem Haus näherte.) Jen u některých sloves je povinným doplněním: Sie sah müde aus. Přívlastek Přívlastek rozvíjí jakýkoliv větný člen vyjádřený substantivem, není samostatným větným členem, je součástí rozvíjeného. Shodný přívlastek stojí před určovaným jménem, (ein freundlicher, heller Raum), neshodný za ním a bývá většinou v genitivu (die Entwiklung der Gesselschaft), ale také pádem předložkovým, adverbiem, infinitivem a větou vedlejší. Přístavek Přístavkem se rozumí substantivní atributy, které se shodují s určovaným jménem v pádě a v němčině také nekongruující přístavek ztvárněný nominativem. (Povejšil 1992, 272-296) SOUVĚTÍ Souvětí je větší obsahový a mluvnický celek složený ze dvou nebo několika vět. Podle vztahu vět v souvětí se rozlišuje souvětí souřadné a podřadné. Syntax 88 V souvětí souřadném (parataxe), jsou věty k sobě přiřazeny jako rovnoprávné členy celku, bez vztahu syntaktické závislosti jedné věty na druhé. Mohou byt k sobě ve vztahu slučovacím, odporovacím, vylučovacím nebo příčinném. Tyto vztahy jsou buď neformálně naznačeny a vyplývají z obsahu nebo jsou signalizovány spojkami a spojovacími výrazy. (Černý 2008, 129) Souvětí podřadné (hypotaxe) jsou ve vztahu syntaktické závislosti, tj. věta vedlejší je členem věty hlavní nebo atributem. Podle toho, který člen věty hlavní zastupuje, rozlišujeme věty podnětné, předmětné, doplňkové, přísudkové, příslovečné a přívlastkové. (Černý 2008, 130) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 89 SYNTAX Die Syntax beinhaltet die Regeln für die Kombination von Wörtern zu Sätzen. Die Bausteine der Syntax sind die Wörter, die nach bestimmten Kriterien in Wortarten einteilen lassen und Wortphasen bilden können. Die Bestandteile eines Satzes, die Konstituenten übernehmen im Satz bestimmte Funktionen wie Subjekt, Objekt, Adverbial und Prädikativ. Damit ein Satz grammatisch ist, müssen die Wörter nicht in einer bestimmten Abfolge je nach Sprache. Abfolge der einzelnen Konstituenten ist eines der Mittel zum Aufbau syntaktischer Strukturen. Neben der Abfolge der Elemente, d.h. der Satzbau, und der Flexion sind Intonation und Interpunktion ein weiteres syntaktisches Mittel. Für die Syntax ist der Begriff der Struktur zentral. Eine Struktur setzt sich aus einzelnen Elementen („Bausteinen) zusammen, die nach den Eigenschaften in Wortarten (lexikalische Kategorien) und Phrasentypen (Arten von Wortgruppen) kategorisieren lassen. Die Wortarten wurden im Kapitel „Morphologie“ behandelt. (Pittner 2016, 86-88) PHRASENTYPEN Die Wörter, die zusammen konkrete Bedeutung haben, bilden zusammen eine Phrase. Die werden jeweils nach dem zentralen Wort genannt: (Pittner 2016, 99) Nominalphrasen enthalten ein Substantiv oder ein Pronomen als Kopf. Syntax 90 Präpositionalphrasen enthalten eine Präposition als Kopf und in der Regel eine Nominalphrase. Die Präposition regiert den Kasus der Nominalphrase. Wenn ein Element ein grammatisches Merkmal eines anderen festlegt, bezeichnet man als Rektion. In der Regel handelt sich bei der Rektion um eine bestimmte Kasusform: Verbalphrasen enthalten ein Vollverb oder ein Kopulaverb als Kopf. Volverben werden durch Ergänzungen konkretisiert: Dativ-, Genitiv-, Präpositionalergänzung oder –objekt. Die Eigenschaft von Verben, Leerstellen für eine bestimmte Zahl und Art von anderen Elementen zu eröffnen, wird Valenz genannt. (Valenz wird in Chemie die Bindungsfähigkeit chemischer Elemente.) (Pittner 2016, 101) Die Nominativergänzung (traditionell: Subjekt) eines Verbs gilt als relativ unabhängig vom Verb und steht außerhalb der Verbalphase. Das Subjekt beeinflusst die Form des finiten Verbs. Adjektivphrasen Adjektivphrasen enthalten ein Adjektiv als Kopf. Zu dem Adjektiv gehören bestimmte Ergänzungen: Adverbphrasen Adverbphrasen enthalten ein Adverb, als Kopf, die können durch graduierende Elemente erweitert werden. Der Satz wird in Konstituente zerlegt werden, zu denen einzelne Wörter und Phrasen gehören. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 91 Baumdiagramm zeigt die Bausteine der Syntax. Die Konstituente werden auch „Satzglieder“ bezeichnet. (Pittner 2016, 103) SYNTAKTISCHE FUNKTIONEN Die Konstituenten, die erfragbar sind, pronominalisierbar, verschiebbar und vordfeldfähig sind, werden auch Satzglieder genannt. Satzglieder haben im Satz die folgenden Funk- tionen: Subjekt kann mit wer?, was? erfragt werden. Das Subjekt ist eine Nominalphrase im Nominativ, spielt im Satz eine zentrale Rolle. Objekte treten in verschiedenen Formen auf: Akkusativobjekt (erfragt mit wen?, was?, Nominalphrase im Akkusativ. Das Dativobjekt, also Nominalphrase im Dativ, erfragt mit wem?. Selten ist Genitivobjekt, Nominalphrase im Genitiv, erfragt mit wessen?. Präpositionalobjekt erfragt mit auf wen?, worauf? Im Deutschen gibt es vier Arten von Objekten: Syntax 92 Adverbiale Bestimmungen (kurz: Adverbiale) sind nicht vom Verb festgelegt, liefern zusätzliche Informationen wie Orts- und Zeitangaben, Art und Weise des Geschehens, werden erfragt mit wo?, wohin?, wann?, wie lange?, wie oft?, wie?, warum? etc. (Pittner 2016, 106-108) Adverbiale drücken lokale, modale, oder kausale Situationen aus. (Pittner 2016, 109) Prädikativ Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 93 Prädikativ können gemeinsam mit Kopulaverben auftreten, Prädikativ zu Kopulaverben bilden mit Kopulaverb das Prädikat. Attribut Als Attribute werden Elemente bezeichnet, die zu einem Substantiv gehören, sind das Teile von Satzgliedern. (Pittner 2016, 112) WORTSTELLUNG Wortstellung ist im Deutschen und im Tschechischen, etwa im Gegensatz zum Englischen relativ frei und kann nach dem jeweiligen Kontext und der Kommunikation angepasst werden. Das wichtigste für die Wortstellung im Deutschen bilden verbale Teile des Satzes, die meist getrennt auftreten und eine sog. „Satzklammer“ (auch Verbklammer genannt), bilden, bei der das finite Verb (das in Person und Numerus mit dem Subjekt kongruiert) den linken Teil und eventuell auftretende infinite Verben den rechten Teil der Klammer bilden. Die Position vor dem linken Klammerfeld bildet das Vorfeld, die Position zwischen den Klammerelementen stellt das Mittelfeld dar und die Position nach der rechten Klammer das Nachfeld. Man spricht auch vom Stellungsfeldermoddell. Syntax 94 (Pittner 2016, 113) Verbstellungstypen hängen eng mit Satztypen zusammen. Die Verbstellung ist ein wichtiges Mittel um zu kennzeichnen, ob der Satz ein Aussagesatz (Deklarativsatz), Fragesatz (Interrogativsatz) oder Befehlssatz (Imperativsatz) handelt. Satztypen (Pittner 2016, 114) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 95 Syntax 96 (Pittner 2016, 115) SATZTYPEN Komplexe Sätze Sätze können einfach oder komplex sein. (Pittner 2016, 116) Koordination Die verschiedenen Teilsätze in einem komplexen Satz können entweder gleichrangig sein oder in einem hierarchischen Verhältnis zueinanderstehen. Ein komplexer Satz mit gleichrangigen Sätzen wird Satzreihung oder Parataxe genannt, die Teilsätze sind koor- diniert. Bei einem hierarchischen Verhältnis zwischen Teilsätzen spricht man von einem Satzgefüge oder einer Hypotaxe. Die untergeordneten (subordinierten) Sätze werden auch Nebensätze genannt. Ein übergeordneter Satz heißt Matrixsatz. Er kann selbst wieder unter einen anderen Satz untergeordnet sein oder nicht. Ein Satz, der keinem anderen Satz untergeordnet ist, wird auch Hauptsatz genannt. In den folgenden Satzgefügen sind die subordinierten Sätze unterstrichen: Traditionell kann man Nebensätze verschiedenen Grades unterscheiden. Von einem Nebensatz 2. Grades, der direkt in den Hauptsatz eingebettet ist, kann ein Nebensatz 2. Grades abhängen usw. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 97 Wie kommt es (Hauptsatz/Matrixsatz), dass ich nie verstehe (Matrixsatz/Nebensatz 1. Grades), was er sagt (Nebensatz 2. Grades)? (Pittner 2016, 117) Nebensätze Im Deutschen gibt es Nebensätze mit einleitendem Element (eingeleitete Nebensätze) und Nebensätze, die kein einleitendes Element aufweisen (uneingeleitete Nebensätze). Die eingeleiteten Nebensätze können in Konjunktionalsätze (eingeleitet durch eine subordinierende Konjunktion), Relativsätze (eingeleitet durch ein Relativpronomen oder –adverb) und die abhängige Fragesätze (eingeleitet durch ein W-Fragewort). Syntax 98 (Pittner 2016, 118) Funktion der Nebensätze (Pittner 2016, 120) Subklassen von Adverbialsätzen Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 99 (Pittner 2016, 121) Syntax 100 Anhang Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 101 Syntax 102 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 103 Syntax 104 (Rykalová 2019, 232-236) SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Syntax se zabývá tvorbou vět a větnými členy. V češtině i němčině je důležité postavení slovesa ve větě. V němčině navíc větný rámec, tj. postavení finitního a infinitivního slovesného tvaru. Věty se liší podle významu na věty oznamovací, tázací, zvolací a přací. Dále na věty jednoduchou a souvětí, v nich jsou zastoupeny věty hlavní a vedlejší. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 105 11 LEXIKOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Také tato kapitola obsahuje český text a paralelní německý text. Texty se zabývají otázkou lexikologie, tvorbou slov, CÍLE KAPITOLY vysvětlit, čím se zabývá lexikologie, popsat jak se vytváří slovník, srovnat jednotlivé druhy tvorby slov, objasnit hlavní odborné pojmy KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY lexikologie, lexikografie, sémantika, onomastika, lexém, slovníky, odvozování, derivace, internacionalismy Lexikologie, Semasiologie, Onomasiologie, Etymologie, Onomastik, Lexikografie, Lexem, Wörterbuch, Komposita, Derivation Lexikologie zkoumá lexikum určitého jazyka z hlediska kvantity, tj. z hlediska frekvence užití určitého lexému (zde úzký vztah lexikologie k lexikografii) a z hlediska kvality, tj. z hlediska významových vztahů lexémů (zde úzký vztah lexikologie k sémantice). Sémantika je vědní disciplína, která se zabývá slovní zásobou, významem slov a vět. Zkoumá i nejazykové systémy. Sémantika tradiční studuje význam slov, významové posuny a vztahy mezi významy slov (odtud vztah lexikologie a sémantiky) Sémantika moderní – vedle významu slov studuje význam větný – odtud vztah k pragmalingvistice (presupozice, ilokuční akt, performativní sloveso) a k syntaxi (povrchová struktura věty: kategorie syntaktické, subjekt, predikát, objekt atd.) a hloubková struktura věty (sémantické kategorie: agens, patiens, děj, nástroj) Onomastika zkoumá vlastní jména, tj. hlavně jejich typy, způsob tvoření a ty vlastnostmi, kterými se liší od jmen obecných. (Černý 2008, 147) s Lexikologie 106 Lexém je jednotka na rovině slovní zásoby (lexika). „Slovo“ je pojem použitelný na různých rovinách: na rovině morfologické jsou slova zařazována ke slovním druhům (slovní druhy ohebné a neohebné). Např. substantivum jako ohebný slovní druh a jeho gramatické kategorie (srov. Morfologie). Na rovině syntaktické má substantivum funkci subjektu nebo objektu (odtud pojem syntaktické substantivum (srov. Syntax). Na rovině sémantické je definováno jako jméno věcí nebo bytostí atd. Lexikum je soubor všech lexémů daného jazyka. Lexikografie zkoumá slovní zásobu (lexikum) a zachycuje je ve formě slovníků. 11.1 Způsoby obohacování slovní zásoby Při pohledu do slovníku zjistíme, že v každém jazyce je poměrně málo slov základních, tj. takových, která není možné odvodit od jiných. Naprostá většina jsou slova odvozená. Hlavními procesy, které umožňují rozšiřovat slovní zásobu je odvozování, skládání a z pohledu sémantiky výpůjčky. Např. základem je voda a slovo od něj odvozené vzniklé derivací, tj. odvozováním je např. vod-ní. Slovo složené vzniká kompozicí, tj. skládáním, např. vodo-vod, sousloví vodní dýmka. (Černý 2008, 150) Slovo odvozené vzniká odvozováním pomocí prefixu (pod-vod), nebo sufixu (pod-vodník). Odvozením vzniká nová lexikální jednotka, jejíž význam je určen významem prefixu nebo sufixu. Proces odvozování je přitom u každého jazyka odlišný. Srov. např. česká slova odvozená od substantiva kov sufixem -ář s významem konatelským je odvozeno kov-ář, sufixem -árna s významem místa děje je odvozeno kov-árna, sufixem -dlina s významem nástroje je odvozeno kova-dlina atd. Možnosti odvozování (derivace) se odrážejí také na rovině morfosyntaktické. Srov. např. české z-bled-nout nebo roz-plakat (se). Internacionalismy Jsou výpůjčky z jiných jazyků, které byly s malými pravopisnými nebo gramatickými úpravami převzaty z jiných jazyků. (Černý 2008, 155) Pro evropské jazyky byly důležitým zdrojem klasické jazyky latina a řečtina, pro němčinu také francouzština. Při přejímání mezinárodně srozumitelných výrazů se používala jednak celá slova, ale také řada prefixů a hlavně sufixů. Latinské prefixy v češtině zdomácněly: semestr, centimetr, decilitr. Často vedle sebe existují prefixy domácí a „internacionální“ (např. mezi- a inter) někdy se používají v jednom textu prefixy řecký, latinský a slovanský: anti-, contra-, proti- nebo mno-, uni-, jedno-. (Černý 2008, 157) Stejně jako u prefixů existují některé internasionalismy, které nemají český ekveivalent, např. dinosaurus (český překlad by byl hrozný plaz), ale také pedagogika, televize, automat atd. (Černý 2008, 158) Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 107 11.2 Slovníky slovník výkladový obsahuje lexémy patřící jen jednomu jazyku a vykládá (definuje) jejich význam slovník překladový uvádí lexémy jednoho jazyka s odpovídajícím překladem do jazyka jiného (např. italsko-český slovník, italsko-anglický slovník atd.) slovník výslovnostní uvádí správnou výslovnost slovník ortografický uvádí správný pravopis slov slovník etymologický uvádí původ slov (etimo je nejstarší forma, ke které sahá historie slova). Slovník uvádí písemně doloženou podobu slova spolu se změnami její formy a vý- znamu (Černý 2008, 160) Lexikologie 108 Slovníkové heslo16 Slovníkové heslo je základní jednotkou slovníku. Liší se podle typu slovníku, ale většinou je to odstavec v tištěném nebo podstránka v elektronickém slovníku. Každý slovník si definuje vlastní strukturu hesla a ta je pak společná všem jeho heslům. Součástí mohou být také různé zkratky definované pro daný slovník, které umožňují zeštíhlit text a tím i výslednou tištěnou publikaci. 16 https://is.muni.cz/el/1490/jaro2014/SPUSZJ/um/SPUSZJ_09b_-_Uvod_do_ZJ_lexikografie_CZJ.pdf [29. 3. 2020] Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 109 SÉMANTIKA Sémantika je nauka, která se zabývá významem. Z pohledu lingvistiky zkoumá význam jednotlivých slov, významovou složku jazykového znaku. Už starověcí a středověcí filozofové se zajímali o význam slov, ale systematicky tuto problematiku zpracovali francouzští lingvisté, zejména M. Breál a A. Meillet. (Černý 2008, 164)  vztah mezi formou lexému a obsahem = vztah označujícího k označovanému  obsah lexému x více významů (srov. homonymie a polysémie)  význam x pojem – jeden pojem lze vyjádřit více lexémy (srov. synonymie)  významové (sémantické) rysy slova/lexému a jejich poměr –  význam lexému členitelný na rysy (muž = živ, sapiens, maskulinum) + hierarchické uspořádání (hyponymie)  pojem „jazykových polí“ = studium lexika z hlediska částí slovní zásoby (pole asociační = lexémy spojené asociacemi, morfologické = lexémy spojené stejným kořenem nebo afixem, pole syntagmatické = soubor syntagmat s týmž slovem) Lexikologie 110 LEXIKOLOGIE Die Lexikologie ist die sprachwissenschaftliche Disziplin, die den Wortschatz einer Sprache und seine Einwicklung betrachtet. Teildisziplinen der Lexikologie sind: Semasiologie,´Bedeutungslehre´, befasst sich mit der Frage, was ein einzelnes Lexem /Wort bedeutet. Onomasiologie ´Bezeichnungslehre´ widmet sich der Problematik, mit welchem sprachlichen Ausdruck eine bestimmte Sache (z.B. in verschiedenen Sprachen) bedeutet. Etymologie sucht nach den Wurzeln und dabei auch der Bedeutungsentwicklung von Lexemen. Historische Lexikologie untersucht die Veränderung von Wortschatze (diachronische Entwicklung u.a. in Bezug auf Archaismen, Neologismen, Entlehnungen, und des Bedeutungswandels von Lexemen. Soziolinguistische Lexikologie widmet sich der diasystemischen Gliederung des Wortschatzes (Dialekt, Slang usw.) Onomastik ´Namenkunde´ ist wesentlich älter als die Lexikologie, befasst sich mit der Entwicklung von Namen. Lexikografie ist eine Nachbarschaft der Lexikologie, die sich mit dem Schreiben und Analyse von Wörterbüchern. GRUNDBEGRIFFE Das Wort ist die Grundeinheit der Lexikologie, exakt lässt sich der Begriff nicht definie- ren. Das Lexem ist die die Grundeinheit des Wortschatzes, und damit der Grundbegriff der Lexikologie. Ein Lexem ist ein Lexikoneintrag, der mindesten ein Grund- oder Basismorphem enthält. Es kann aus mehreren Morphemen (bei Wortbildungskonstruktionen) und auch mehreren Wörtern bestehen. Wortbildung ist die Bildung neuer Wörter durch Kombination vorhandener Wörter oder mit Wortbildungselementen nach bestimmten Strukturtypen oder Mustern. Es gibt unterschiedliche Wortbildunstypen. WORTBILDUNGSTYPEN Komposition ist eine Wortbildungskonstruktion mit mindestens zwei Grund- oder Basismorphemen, dabei entsteht ein Kompositum (Neutrum, Pl. Komposita). Es lassen sich folgende Formen von Komposita unterschieden: Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 111 Determinativkomposita: Komposita mit Bestimmung- und Grundwort: Haustür, das Determinans Haus bestimmt das Determinatum Tür näher. Possessivkomposita: s Rotkäpfchen (Mädchen, das eine rote Kappe trägt), r Blaustrumpf (eine ältere unverheiratete Frau). Wie die Beispiele zeigen, entstehen diese Komposita aufgrund klischeehaften Vorstellungen über typische Eigenschaften bzw. Kleidungs- gewohnheiten. Zusammenbildungen: Komposition auf der Basis einer Wortgruppe oder eines ganzen Satzes: s Vergissmeinnicht (eine Blumenart) r Besserwisser (ein Mensch, der immer besser zu wissen glaubt als die Anderen), r Sauregurkenzeit (die Zeit, in der Geschäfte schlecht laufen bzw. nichts passiert). Kopulativkomposita: Die Komponenten gehören der gleichen Wortklasse an, stehen in einem additiven Verhältnis und sind im Sinne einer Aufzählung gleichgeordnet: schwarzweiß, finnisch-schwedische (Grenze/Beziehungen), rotrün DERIVATION / ABLEITUNG Man unterscheidet explizite und implizite Derivation und Konversion Explizite Derivation/Ableitung oder Affigierung: Präfixbildung (Präfixierung): suchen > versuchen, Fahrt >Abfahrt Suffixbildung (Suffixierung): Ende > endlich, gleich > Gleichung, Fax > faxen Implizite Derivation/Ableitung Nullableitung: r Versuch < versuchen, r Rat < raten Konversion: Wortänderung ohne formale Abweichung: versuchen > s Versuchen Kurzwortbildung Beispiele: Labor[atorium], Auto[mobil], [Omni-]Bus, Silbenwörter: Nylon, Azubi, HiFi Initialwörter: GmbH, AG, SPD, USA, UNO, NATO, aber auch S-Bahn, U-Boot Anhang Lexikologie 112 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 113 KONTROLNÍ OTÁZKA Popište jak vznikla tato slova: Tageslicht, Profi, Sprecher, kinderlieb, ZDF, einladen SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola vysvětluje, jak se tvoří slova a slovníky, jaké jsou příbuzné disciplíny le- xikologie. Lexikologie 114 SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. SHRNUTÍ KAPITOLY Syntax se zabývá tvorbou vět a větnými členy. V češtině i němčině je důležité postavení slovesa ve větě. V němčině navíc větný rámec, tj. postavení finitního a infinitivního slovesného tvaru. Věty se liší podle významu na věty oznamovací, tázací, zvolací a přací. Dále na věty jednoduchou a souvětí, v nich jsou zastoupeny věty hlavní a vedlejší. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 115 12 SPRACHWANDEL Sprachwandel im Deutschen 116 13 SPRACHWANDEL IM DEUTSCHEN RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V této kapitole najdete text z publikace Einführung in die deutsche Sprachwissenschaft autorů Rolf Bergamann und Stefanie Stricker z nakladatelství Universitätsverlag Wien v Heidelbergu. Jedná se o čtvrté přepracované a rozšířené vydání z roku 2005. CÍLE KAPITOLY Cílem kapitoly je dát studentům podklad pro desetiminutový referát a seminární práci o rozsahu 5 stran. Pokyny k zpracování a přednesu referátu a vypracování seminární práce s náležitou citací najdete ve studijní opoře Systematické osvojování cizího jazyka. Die deutsche Sprache ist in Bewegung. Würde sie keinen Veränderungen mehr unterliegen, wäre sie eine tote Sprache. In diesem Kapitel sollen allgemeine Veränderungen wie auch Einzeltendenzen der Gegenwartssprache vorgestellt werden, sowohl in der Standardsprache als auch im gesamten Gefüge der Varietäten des Deutschen. An die Feststellung von Entwicklungstendenzen schließen sich Fragen nach den Ursachen, den Prozessen und den Folgen des Sprachwandels an: Warum werden Sprachen wie das Deutsche geändert, was sind die globalen wie auch die in den Einzelsprachen angelegten Gründe dafür (‚natürlicher Sprachwandel‘, Kontakt mit anderen Sprachen, Wechselwirkungen zwischen den Varietäten einer Sprache etc.)? Wie gehen die Veränderungen vonstatten (Innovationen und deren Verbreitung)? Und schließlich: Wie wird der Sprachwandel von den SprecherInnen und SchreiberInnen bewertet (Normdebatte, ‚Sprachverfall‘ etc.)? Sprache tendiert zwar zu Einheitlichkeit, sie ist aber einem ständigen Wandel unterworfen. Wortbedeutungen verändern sich, Wörter sterben aus, neue kommen dazu. Das kann man über die Jahrhunderte der deutschen Sprachentwicklung beobachten. Beispiele für die Bedeutungsverschiebung: »arabeit« bedeutete im Mhd. in erster Linie »Kampf« und wurde erst später zu »Arbeit«; »Dirne« bedeutete ursprünglich nur »junges Mädchen«; »Spießbürger« hatte ursprünglich nicht die Bedeutung von »engstirnig«, sondern bezeichnete nur den bewaffneten Stadtbürger. In anderen Fällen wird die Wortbedeutung beibehalten, aber der Wortlaut verändert, wie z.B. bei ursprünglich »walten«, dem späteren »verwalten«. Viele Wörter wurden komplett durch neue ersetzt: Aus dem »Windmonat« wurde der »November«, aus »bei-ten« »warten«, aus dem »Eigner« der »Besitzer«, aus »Wahlkind« »Adoptivkind«, aus »Afterkind« »uneheliches Kind« und aus »Scheidekünstler« »Chemiker«. Einige Wörter sind ersatzlos ausgestorben, wie »Haarwachs«, das aus der Metzgersprache stammt und das sehnige Ende eines Muskels bezeichnet, »beschmausen«, was so viel bedeutet wie sich bei einem Freund auf dessen Kosten durchfuttern, oder »bekrauten«, was »Kraut auf einem s Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 117 Ackerabschneiden« meint. Wörter verschwinden aus der Sprache, weil sie infolge eines Bedeutungswandels unklar werden oder weil sie durch soziale, religiöse oder kulturelle Entwicklungen überflüssig bzw. durch Wörter aus einer anderen Sprache verdrängt wer- den. Einen Boom erlebt heute auch die Werbesprache, die mit immer neuen Sprachkreationen das Neue und Besondere von Produkten oder Dienstleistungen herauszustellen sucht. Sie gehört allerdings wie die Jugendsprachen zu den sprachlichen Produktionsstätten, deren Erzeugnisse oft genauso schnell veralten wie sie geschaffen wurden. Einer der auffälligsten Trends heute ist die Überwucherung des Deutschen mit Anglizismen. Seit Kriegsende 1945 erleben wir eine englische Entlehnungswelle, die sich gegenwärtig zu einer verbalen Springflut auszuwachsen scheint. Die deutsche Sprache hat sich so genannter »Lehnwörter« allerdings schon immer bedient - warum auch das Rad neu erfinden, wenn es bereits brauchbare Wörter in anderen Sprachen gibt? In der Vergangenheit hat es drei lateinische und zwei französische Wellen gegeben. Man findet allerdings nicht nur praktische Gründe für die Hinbürgerung fremder Wörter. Die fremde Sprache galt oft als feiner oder gebildeter, was natürlich das Prestige latinisierender oder französisierender Sprecher aufwertete. Weniger Bildung als Prestige scheint bei der gegenwärtig zu beobachtenden Anglisierung des Deutschen eine Rolle zu spielen. In der Alltagswelt ist ein Wettbewerb im »Denglisieren« ausgebrochen: In den Fußgängerzonen locken der »I lair Designer« mit »City Cut«, der »Back-Shop« mit »Coffee to go« und die Kaufhäuser mit »Fashion für Kids«. Bisher wurden Lehnwörter immer in das deutsche Regelsystem integriert. Aus einem »Hobby« wurden mehrere »Hobbys«, die Mehrzahl von »Lady« auf Deutsch ist »Ladys«. In vorauseilendem Gehorsam verleibt sich der anglophile Deutsche inzwischen aber nicht nur zahllose englische Wörter, sondern auch die entsprechende englische Grammatik ein und schreibt selbstbewusst »Parties« und »Babies«. Kiner dieser Auswüchse ist die Übertragung des englischen Genitiv-Apostrophs auf deutsehe Genitive wie Opa's Schuppen. Inzwischen muss man an einigen Orten CD's und T-Shirt's kaufen, Kid's versorgen und Pizza's essen. In den Amtssprachen haben die Gleichslellungsbeauftragten häufig das große I durchgesetztem Männer und Frauen in gleicher Weise zu berücksichtigen: »GeschäftsführerIn«, »MitarbeiterIn«, »ChefIn«, »Antragsslellerln« etc., was allerdings dazu führt, dass die Wörter, wenn sie ausgesprochen werden, ausschließlich weiblich geworden sind. Vorsicht ist auch in der Anwendung dieser Regeln geboten, denn die politische Korrektheit erstreckt sich nicht auf Wörter wie »Schlägerinnen«, »Betrügerinnen«, »Faulenzerinnen« usw. SAMOSTATNÝ ÚKOL Vypište si důležité odborné pojmy a vytvořte si z nich česko-německý slovníček. Zamyslete se nad cíli kapitoly. Poznámky vložte do portfolia. Sprachwandel im Deutschen 118 SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole jsme se zabývali změnami německého jazyka, ke kterým dochází v sou- časnosti. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 119 14 SPACHWANDEL IM DEUTSCHEN KONTROLNÍ OTÁZKA Připravte si z následujícího textu referát a seminární práci. Spachwandel im Deutschen 120 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 121 Spachwandel im Deutschen 122 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 123 Spachwandel im Deutschen 124 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 125 Spachwandel im Deutschen 126 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 127 Spachwandel im Deutschen 128 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 129 Spachwandel im Deutschen 130 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 131 Spachwandel im Deutschen 132 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 133 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 134 LITERATURA BERGMANN, Rolf / STRICKER, Stefanie: Einführung in die deutsche Sprachwissenschaft. Heidelberg: Universitäsverlag Wien. ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7346-093-8. ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 200 s. ISBN 8021026693. KLÍMOVÁ, Eva: Úvod do jazykovědy. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2019. Studijní opora. KRATOCHVÍLOVÁ, Iva: Úvod do jazykovědy. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2006. Studijní opora. MADECKI, Roman. Úvod do studia jazykovědy. Učební materiály pro posluchače západoslovanských a jihoslovanských studií. (online : pdf) MAREŠ, Petr: Úvod do lingvistky a lingvistické bohemistiky. Praha, Karolinum 2014. ISBN 978–80–246– 2640-6 (online : pdf) PITTNER, Karin. Einführung in die deutsche Sprachwissenschaft. 2. Auflage - Darmstadt: WBG, 2016. 195 S. ISBN 9783534741076. ŠIMEČKOVÁ, Alena. Úvod do studia jazykovědné germanistiky. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. 176 s. ISBN 80-246-0595-3. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 135 Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 136 SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY Studijní opora podává studentům základní přehled nejdůleřitejších odborých pojmů a stručný úvod do jednotlivých oborů jazykovědy. Pro snadnější orinetaci obsahuje jak německé, tak české texty, které usnadní orinetaci v těchto naukách. Jana Nálepová - Úvod do studia jazyka 137 PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON Čas potřebný ke studiu Cíle kapitoly Klíčová slova Nezapomeňte na odpočinek Průvodce studiem Průvodce textem Rychlý náhled Shrnutí Tutoriály Definice K zapamatování Případová studie Řešená úloha Věta Kontrolní otázka Korespondenční úkol Odpovědi Otázky Samostatný úkol Další zdroje Pro zájemce Úkol k zamyšlení Pozn. Tuto část dokumentu nedoporučujeme upravovat, aby byla zachována správná funkčnost vložených maker. Tento poslední oddíl může být zamknut v MS Word 2010 prostřednictvím menu Revize/Omezit úpravy. Takto je rovněž omezena možnost měnit například styly v dokumentu. Pro jejich úpravu nebo přidávání či odebírání je opět nutné omezení úprav zrušit. Zámek není chráněn hes- lem. Název: Úvod do studia jazyka Autor: Jména autorů každé na nový řádek včetně titulů Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě Určeno: studentům SU FPF Opava Počet stran: 138 Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.