SPECIFICKÉ FORMY KULTURNÍHO TURISMU         PVA

1. Úvod, obsah předmětu, terminologie, odborná literatura, informační zdroje

Turismus je činnost osob cestujících a pobývajících v místech mimo své obvyklé prostředí po dobu
delší než 24 hodin a kratší než jeden rok, především za účelem trávení volného času, zábavy a
služebních cest. (Definice podle UNWTO – United Nations World Tourism Organization – Světová
organizace cestovního ruchu.) Aby se tedy cesta stala součástí turismu, musí být dočasná,
nepravidelná a účelově zaměřená. Slovo turista bylo poprvé použito v roce 1772 a turismus v roce
1811. Turismus lze také definovat jako společenský jev zahrnující aktivity turistů, budování a
provozování zařízení se službami pro turisty včetně aktivit osob, které tyto služby nabízejí a
zajišťují, aktivit spojených s využíváním, rozvojem a ochranou přírodních a kulturně historických
zdrojů ad.

Turistická destinace je místo nebo oblast, do které turisté cestují a která je typická významnou
nabídkou atraktivit, rozvinutých služeb a turistické infrastruktury. Může to být resort, ale může
to být i město nebo venkovská oblast. Turisté mohou zůstat v destinaci dny nebo týdny, ale obecně
jsou jejich aktivity během pobytu podobné – poznávání, relaxace, sport, nakupování, vychutnávání
místní kuchyně atd. Resort neboli turistické středisko je místo, jehož hlavním využitím a
ekonomickým přínosem je turismus. Jedná se o lokalitu nabízející relativně komplexní turistickou
infrastrukturu a umožňující tak realizaci různých forem turismu.

Vzhledem k mnohostrannému charakteru turismu dosud nebyla vypracována jeho jednotná a vyčerpávající
klasifikace. Existuje několik způsobů třídění, resp. klasifikace nejrůznějších typů, které nejsou
vždy totožné; jednotné rozdělení turismu v odborné literatuře nenajdeme. V české literatuře se
turismus klasifikuje podle druhů, tj. podle podmínek (geografických, ekonomických, společenských a
jiných), ve kterých se uskutečňuje (klasifikace založená na vnějších faktorech), a podle forem, tj.
podle motivu účasti, který vystihuje charakter trávení volného času.

Druhy turismu dále dělíme například podle:

·         místa realizace – domácí, zahraniční, příhraniční; výjezdový (pasivní, outgoing),
příjezdový (aktivní, incoming),

·         délky pobytu (kritériem je hranice tří, resp. čtyř přenocování) – krátkodobý, dlouhodobý,

·         počtu účastníků – skupinový/hromadný, individuální,

·         způsobu zabezpečení cesty a pobytu – organizovaný, neorganizovaný,

·         věku účastníků – děti, mládež, rodiny s dětmi, produktivní věk (mezi 40-50 lety
s odrostlými dětmi, ekonomicky aktivní), senioři,

·         vztahu k platební bilanci – aktivní (= příjezdový), pasivní (výjezdový),

·         charakteru místa/prostředí pobytu – městský, venkovský, lázeňský, přírodní,

·         ročního období – letní, zimní, sezónní, mimosezónní, celoroční.

Klíčovým kritériem pro klasifikaci jednotlivých forem turismu je převažující motivace účastníka,
přičemž základními motivy jsou odpočinek, poznávání prostředí a kontakty s lidmi. Podle konkrétních
důvodů pro cestování rozlišujeme následující základní formy turismu.

Kulturní nebo kulturně poznávací turismus je zaměřen na poznávání historie, kultury, tradic, zvyků,
náboženství, způsobu života apod. vlastního i jiných národů. Je velmi různorodý, má významný
výchovně vzdělávací podtext a přispívá k rozšíření kulturně společenského rozhledu. Jeho destinace
jsou různorodé, od zajímavých míst, přes kulturně-historické památky, až po muzea, galerie,
divadla, festivaly, folklor, kulturní krajinu, parky, zahrady apod.

Cílem rekreačního turismu je regenerace a reprodukce fyzických a psychických sil člověka, aktivní i
pasivní odpočinek. Jeho podstata je daná různými rekreačními aktivitami, např. procházky, výlety,
poznávání přírody a památek či sportovní aktivity. Jeho význam stoupá zejména v souvislosti se
zhoršujícím se životním prostředím, zejména v urbanizovaných oblastech.

Péče o zdraví, fyzickou regeneraci a psychickou pohodu má tisíciletou tradici, na kterou navazuje
zdravotně orientovaný turismus. Příčinou jeho rozvoje je dnes vedle stárnutí populace zejména
životní prostředí, životní styl a vysoké tempo života, nedostatek pohybu a špatná životospráva, ale
i pohoda, péče o tělo a krásu. Cílem zdravotně orientovaného turismu je tedy nejen léčba nemocí a
rekonvalescence, ale i prevence a relaxace.

Lázeňský turismu, někdy považovaný za součást zdravotního turismu, jeho specifickou formu, je
spojený se zdravotně-preventivními a léčebnými činnostmi pod lékařským dohledem. Jeho podmínkou je
existence přírodního léčebného zdroje, který se využívá k lázeňské léčbě, a vhodné klimatické
podmínky. Moderním trendem jsou kondiční, preventivně-zdravotní a wellness pobyty v lázních.

Cílem sportovně orientovaného turismu je pasivní účast na sportovních akcích, ale zejména aktivní
sportovní činnost, jako koupání a vodní sporty, tenis, golf, lyžování nebo turistika (pěší, horská,
vodní, cykloturistika), ke které patří i kempování a karavaning. Dobrodružný turismus je někdy
považován za samostatný typ turismu, jindy za specifickou formu sportovního turismu. Zahrnuje
realizaci tak zvaných adrenalinových sportů jako jsou rafting, snowboarding, heliskiing, potápění,
paragliding apod.

Přírodní prostředí je základním atributem celé řady typů turismu, například rekreačního, lázeňského
nebo sportovního. Jeho hlubší poznání může být dominantním motivem k účasti na turismu orientovaném
na poznání přírodního prostředí. Jeho účastníci se zaměřují na poznávání reliéfu krajiny,
geologických útvarů, místních zvláštností (pouště, pralesy, gejzíry), národních parků a ostatních
chráněných území, člověkem vytvořených prostředí (zoologické zahrady, botanické zahrady,
delfinária, akvária), na poznávání zvířat v divoké přírodě (velryby, podmořský svět, korálové
útesy); patří sem i cesty za zvláštními přírodními úkazy (polární záře, zatmění slunce).

I když převážná část typů turismu v sobě zahrnuje vzdělávací aspekty, tedy poznávání jiných zemí,
kultur, zvyků, přírody či společenského prostředí, lze jako samostatný typ vyčlenit účast na
turismu se vzdělávacími motivy, kde je cílem cestování za účelem dalšího vzdělávání, snaha naučit
se nebo poznat něco nového. Časté jsou jazykové, sportovní, řemeslné nebo gastronomické programy či
kurzy.

Dalšími typy turismu jsou například turismus profesně orientovaný, tedy obchodní, kongresový,
incentivní nebo účast na veletrzích a výstavách, turismus se společenskými motivy, tj. návštěva
filmových, hudebních, tanečních a dalších, tematický turismus zahrnující návštěvu zábavních
(amusement parks) a tematických parků (theme parks) a umožňující získání komplexního zážitku ve
vymezeném prostoru a krátkém čase nebo specificky orientovaný turismus jako například nákupní
spojený s motivací prožitku z nakupování.

Udržitelný turismus (Sustainable nebo Slow Tourism) je zastřešující termín pro zodpovědné
cestování, které dlouhodobě nenarušuje přírodní, kulturní a sociální prostředí. Jeho cílem je
ochrana a zachování životního prostředí ve všech jeho aspektech a respektování životního stylu
místních obyvatel. Minimalizuje vliv aktivit spojených s turismem na místní komunitu a životní
prostředí a využívá místní zdroje (suroviny, lidé, know-how, tradice, kultura aj.). Naléhavost
šetrného přístupu je v posledních letech stále aktuálnější zejména v souvislostí s tzv.
overtourismem, tedy přehlcením určitých lokalit a destinací turisty.

Obdobně obecný termín, a to pobytový turismus, označuje takový typ turismu, kdy účastník pobývá
převážně v cílové destinaci, ve které jsou vytvářeny podmínky a budována zařízení pro vykonávání
rekreačních a kulturních aktivit.

Ovšem v praxi se lidé často řídí více než jedním motivem, jednotlivé formy se neustále vyvíjejí
v závislosti na poptávce (potřeby, cíle, preference) a měnícím se vkusu klientů. Rovněž je zřejmé,
že každé členění je určitým zjednodušením a v realitě dochází ke kombinaci různých forem.

Členění turismu na jednotlivé druhy (podle vnějších faktorů) a formy (podle motivace účastníků)
není v české odborné literatuře jednotné, někteří autoři je zaměňují, používají právě naopak.
V novější literatuře se proto dává přednost používání termínu „typ“ bez odhledu na to, zda se jedná
o členění podle vnějších nebo vnitřních faktorů.

Hlavním motivem k cestování v rámci kulturního turismu je poznávání kulturního dědictví, které je
výsledkem materiální a duchovní činnosti členů určité kultury, souhrnem kulturních statků lidské
společnosti zděděných po předchozích generacích, uchovávaných v současnosti a předávaných budoucím
generacím jako specifický typ dědictví. Kulturní dědictví je tedy vše, co člověk v minulosti
vytvořil, co mělo vliv na rozvoj kultury a společnosti a vykazuje kulturní a památkovou hodnotu.
Rozlišujeme dvě základní skupiny kulturního dědictví, a to hmotné kulturní dědictví, které lze dále
rozdělit na movité (obrazy, sochy, mince, rukopisy, užité umění atd.) a nemovité (památky,
archeologická naleziště, národní a historické památníky, kostely, mosty atd.), a nehmotné kulturní
dědictví (jazyk, vědomosti, hudba, písně, ústní tradice, přísloví, tanec, rituály atd.).

Kulturní a přírodní dědictví je dlouhodobě předmětem zájmu mezinárodní organizace UNESCO, které
v zájmu jeho ochrany přijalo několik úmluv zavazujících jednotlivé státy k jeho zachování a předání
budoucím generacím. V roce 1972 byla přijata Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního
dědictví.

Článek 1 Úmluvy definuje kulturní dědictví jako:

§  památky, tj. architektonická, sochařská a malířská díla, objekty archeologické povahy, nápisy,
jeskynní obydlí ad., které mají výjimečnou univerzální hodnotu z hlediska historie, umění nebo
vědy,

§  skupiny budov, tj. skupiny budov, které mají z důvodu své architektury či umístění v krajině
výjimečnou univerzální hodnotou z hlediska historie, umění nebo vědy,

§  lokality, tj. výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující
archeologická naleziště, která mají výjimečnou univerzální hodnotu z historického, estetického,
etnologického nebo antropologického hlediska.

Článek 2 Úmluvy definuje přírodní dědictví jako:

§  přírodní prvky, tj. fyzické a biologické útvary nebo skupiny těchto útvarů, které mají
mimořádnou světovou hodnotu z estetického nebo vědeckého hlediska,

§  geologické a fyziografické útvary a přesně vymezené oblasti, které tvoří přirozené stanoviště
ohrožených druhů živočichů a rostlin mimořádné světové hodnoty z hlediska vědy nebo ochrany,

§  přírodní lokality nebo přesně vymezené přírodní oblasti mimořádné univerzální hodnoty z hlediska
vědy, ochrany přírody nebo přírodních krás.

Nehmotné kulturní dědictví nelze uchovat ve fyzické podobě, ale pouze zažít, proto je v současném
globalizovaném světě stále více ohrožováno zánikem. V zájmu jeho ochrany byla v roce 2003 přijata
Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví.

Článek 2 Úmluvy definuje nehmotné kulturní dědictví jako:

§  ústní tradice a vyjádření, včetně jazyka,

§  hudbu a interpretační umění,

§  společenské hodnoty, zvyky, praktiky, rituály a slavnostní události,

§  vědomosti a zkušenosti týkající se přírody a vesmíru,

§  řemesla a tradiční řemeslné dovednosti,

§  kuchyni.

Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, přijatá v roce 1992 považuje za archeologické
dědictví všechny pozůstatky a předměty a jakékoli další stopy lidstva z minulých období.
Archeologické dědictví zahrnuje konstrukce, stavby, skupiny staveb, zastavěné oblasti, movité
předměty a další památky, jakož i jejich souvislosti. Zachování a studium archeologického dědictví,
základního záznamu minulých lidských činností, pomáhá sledovat historii lidstva a jeho vztah k
přírodnímu prostředí.

Souhrnně lze konstatovat, že kulturní dědictví je soubor hmotných i nehmotných památek a jejich
pozůstatků vytvořených našimi předky, které podávají svědectví o historii, kultuře a každodenním
životě, byly zachovány ve svém původním prostředí, které bychom rádi zachovali a předali budoucím
generacím. Kulturní dědictví zahrnuje hmatatelné důkazy minulosti, jako jsou památky (budovy,
archeologické nálezy, sochy), místa (s památkami významných událostí), artefakty (umělecká díla,
sbírky) atd., nehmotné doklady, tj. jazyk, folklór (ústní tradice, zvyky a rituály), tradiční
řemesla, kulinární umění, gastronomii atd., jakož i přírodní dědictví, zahrnující krajinu a
přírodní prostředí (lesy, hory, jezera, řeky, jeskyně atd.) včetně flóry a fauny, jakož i
geologické prvky včetně kulturní krajiny.

V březnu 2023 bylo na Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO evidováno celkem 1.157
památek, které mají mimořádný kulturní nebo přírodní význam pro společné dědictví lidstva, z nich
je 900 položek kulturního, 218 přírodního a 39 smíšeného charakteru ve 167 státech světa. Každá z
těchto lokalit je považována za důležitou pro mezinárodní společenství. Itálie je s 58 zápisy
domovem největšího počtu památek UNESCO.

V České republice existuje několik různých druhů i stupňů ochrany kulturního dědictví, primárně se
jedná o ochranu individuální a územní. Individuální ochrana se vztahuje na vybranou movitou či
nemovitou kulturní památku, zatímco územní ochrana se týká celkové plochy. U individuální ochrany
dále rozlišujeme ochranu kulturní památky a zvýšenou právní ochranu národní kulturní památky. U
ochrany územní rozlišujeme ochranu památkové rezervace (nejčastěji historická jádra měst) a ochranu
památkové zóny. K jejich ochraně může být dále vymezeno ochranné pásmo. V České republice je
registrováno necelých 40 000 nemovitých kulturních památek, z toho je více než 300 nemovitostí
národními kulturními památkami. Aktuální počet movitých kulturních památek není znám ani Národnímu
památkovému ústavu, evidenční počet se blíží 100 000.

Kulturními památkami jsou nemovité a movité věci, případně jejich soubory, které jsou významnými
doklady historického vývoje od nejstarších dob do současnosti. Jsou projevem tvůrčích schopností a
práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti. O prohlášení věci za kulturní památku
rozhoduje Ministerstvo kultury.

Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda
České republiky za národní kulturní památky formou nařízení vlády ve Sbírce zákonů. V Ústředním
seznamu kulturních památek je dnes zapsáno přes 300 národních kulturních památek (jednotlivých
staveb, areálů či movitých předmětů nebo jejich souborů) od těch nejstarších (například
archeologické naleziště Dolní Věstonice včetně souboru nejvýznamnějších nálezů z období kultury
lovců mamutů, hradiště a keltské oppidum Závist) přes památky středověké (Karlův most, Anežský
klášter, hrad Pernštejn či soubor gotických soch z období krásného slohu v českých zemích) a
novověké (zámek Opočno nebo vila Tugendhat v Brně) až po památky z konce 20. století (hotel a
televizní vysílač na Ještědu). Výčet národních kulturních památek je velmi rozmanitý i druhově.
Ačkoliv větší zastoupení mají hrady, zámky, kostely a kláštery, nechybí ani památky lidové
architektury, dopravní nebo průmyslové stavby či památníky. Součástí seznamu jsou i památky movité,
těch je ale pouze dvacet šest.

Území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých památek, případně archeologických
nálezů, může být jako celek na základě nařízení vlády ČR prohlášeno památkovou rezervací. Jedná se
o uceleně dochovaná území s řadou kulturních památek, s kompaktní historickou zástavbou a
nenarušenou urbanistickou strukturou. Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem
kulturních památek mohou být Ministerstvem kultury vyhlášeny památkovou zónou. Smyslem památkové
regulace je zajištění uchování charakteru sídla. Na rozdíl od památkových rezervací jsou nové
památkové zóny vyhlašovány i v současnosti. Památkové rezervace i památkové zóny se dále dělí na
městské a vesnické.

Specifickou kategorií jsou krajinné památkové zóny. Jedná se o takovou část krajiny, jejíž podoba
byla v podstatné míře ovlivněna vědomou historickou činností člověka. Tímto faktorem se liší od
chráněných krajinných území, jejichž prioritou je ochrana přírodního dění a zachovalé krajinné a
přírodní složky nepoznamenané lidskou činností.

V České republice je dnes přes šest set plošně chráněných urbanistických celků. Mezi nimi je 39
městských památkových rezervací, 61 vesnických památkových rezervací a devět archeologických
památkových rezervací, 255 městských památkových zón a 215 vesnických památkových zón. K nim dále
patří jako specifická památková rezervace komponovaný areál na Kuksu, unikátní barokní lázeňský a
duchovní areál včetně tzv. Braunova Betléma, jedinečné sochařské rezervace představující špičku
evropského barokního sochařství v plenéru. Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky, může
být k její ochraně vyhlášeno ochranné pásmo, ve kterém může být omezena či zakázána určitá činnost.
Tento způsob a rozsah ochrany uceleně dochovaného dědictví je v evropském kontextu jedinečný.

Do roku 2019 zažíval příjezdový turismus v České republice období kontinuálního růstu, příjezdy
zahraničních turistů vzrostly na 10,9 milionu, podíl turismu na HDP se stabilně pohyboval mírně pod
třemi procenty. Včetně multiplikačních efektů (navazující obory např. dopravci, prádelny,
potravinářské firmy) tvořil v roce 2019 turismus 6,5 % HDP a zaměstnával přes 400 tisíc lidí.
Dominantní postavení mezi příjezdovými turisty zaujímali Němci, kteří tvořili přibližně 20 %
zahraničních turistů. Klíčovým bylo oslabení významu Ruska, které se ani pět let po „Krymské krizi“
nevrátilo k předkrizovému podílu na příjezdech.

V roce 2020 se turismus v České republice z hlediska počtu hostů v HUZ propadl o téměř 70 %,
k propadu došlo jak u domácích, tak zahraničních turistů. Nejvíce zasaženými regiony byly kraje
tradičně závislé především na zahraniční klientele – Praha a Karlovarský kraj, ale i větší města
v ostatních regionech, kde došlo k dramatickému poklesu v segmentu MICE klientely.


Povinná literatura

Kesner, Ladislav – Moravec, Ivo – Novotný, Radek – Škodová-Parmová, Dagmar, Management kulturního
cestovního ruchu, Praha 2008.

Kotíková, Halina, Nové trendy v nabídce cestovního ruchu, Praha 2013.

Gúčík, M. Kultúra a cestovný ruch. Bánská Bystrica 2001.

Vitáková, Marie, Využití kulturních a přírodních památek pro cestovní ruch, Praha 2007.

Zelenka, Josef – Pásková, Martina, Výkladový slovník cestovního ruchu, Praha 2002.


Doporučená literatura

Brych, Vladimír (ed.), Muzea pro všechny. Příručka k fyzické a smyslové dostupnosti muzeí, Praha
2004.

Fragner, Benjamin, Průmyslové dědictví/Industrial Heritage, Praha 2008.

Johnová, Radka, Marketing kulturního dědictví a umění, Praha 2007.

Rejnušová, Božena, Poutní místa Evropy, Rosice 2007.

Průvodce CR se specializovanou tématikou


Studijní pomůcky, dokumenty

Vaníček, Jiří, Kulturní turismus, Opava 2015.

Artslexikon. On-line výkladový slovník. VŠE, Fakulta podnikohospodářská, 2012-2015, [on-line]
(http://www.artslexikon.cz/).

2. Kulturní turismus a jeho specifické formy v domácím a mezinárodním prostředí

Kulturní turismus (Cultural Heritage Tourism) je moderní forma volnočasových a poznávacích aktivit
zaměřená na kulturní dědictví a tradice a je jedním ze základních typů turismu. Lze jej definovat
jako aktivitu, která různými způsoby uspokojuje duchovní potřeby lidí, tedy vzdělávání, poznávání,
poučení, ale i zábavu či rozptýlení kulturními atraktivitami. Je spojen s poznáváním historie,
kultury, kulturního dědictví, památek, artefaktů, zvyků, tradic, způsobu života či náboženství a má
mnoho různých specifických forem. Technickou základnu kulturního turismu tvoří kulturně historické
objekty, kulturní a osvětová zařízení, společenská a zábavní centra apod. V praxi se zpravidla
prolíná s jinými formami turismu, zejména s pobytovým, kongresovým, rekreačním či lázeňským
turismem a nabývá podoby návštěv kulturně historických památek a kulturních institucí. Kulturní
turismus ovlivňuje společenskou a kulturní úroveň lidí, znamená cestování za zážitky a aktivitami
na místa, která autenticky představují příběhy a lidi z minulosti i současnosti. Kulturní turismus
je mnohdy obtížné striktně vydělit od jiných forem turismu a trávení volného času, v krajním
případě je možné připustit, že jakákoliv turistická cesta je určitou formou kulturního turismu,
neboť při ní dochází k poznávání kultury, zvyků a způsobu života. Ve skutečnosti se kulturní
turismus stal „deštníkem“ pro široký rozsah tematických aktivit.

Jako samostatná kategorie je kulturní turismus vnímán teprve od konce 70. let 20. století. Příčiny
jeho rozvoje můžeme najít v proměně ekonomiky z industriální v informační, ve vzestupu střední
třídy a rostoucí vzdělanosti, v oblibě alternativních postojů k životu a poptávce po autentickém
prožitku. Ruku v ruce s tím pak rostla nabídka kulturních institucí. Od té doby zaznamenal kulturní
turismus velkou proměnu – z okrajového motivu typického pro vzdělanější a bohatší vrstvy se stal
rozšířený fenomén.

Prvky kulturního turismu má také vlastivědná turistika, která je obsahově zaměřená na poznávání
památek přírodního, archeologického, etnografického, historického a uměleckého charakteru na území
vlastního regionu nebo státu. Jejím posláním je rozvíjet zájem návštěvníků a turistů o regionální
historii, zprostředkovávat co nejvšestrannější poznávání domova. Charakter vlastivědné turistiky
mají také organizované školní výlety.

Cílem turistů se stávají nejrůznější kulturní destinace, primárně stát, region, město nebo obec
v jejichž nabídce se významně uplatňuje kultura. V užším slova smyslu se kulturní destinací stávají
různorodé kulturní zdroje a jednotlivá zařízení nabízející kulturní produkty. Kulturními zdroji
neboli destinacemi mohou tedy být historická městská centra, historické a památkové objekty (hrady,
zámky, zříceniny, kostely, katedrály, historické budovy či budovy spojené s historickými
osobnostmi), lidová architektura, kulturní instituce (divadla, muzea, umělecké galerie, obrazárny,
knihovny), technické památky, historická bojiště, vojenské hřbitovy či památníky bitev, významné
parky a zahrady (často obklopující významné budovy; bývají ozdobeny dekorativními stavbami jako
např. altánky, fontánami nebo sochami), botanické zahrady a arboreta, zoologické zahrady (zvláštní
typ zahrad simulujících přirozené prostředí zvířat), skanzeny, archeologické lokality, kulturní
festivaly, folklorní slavnosti, náboženské a tradiční poutě, řemesla a tradiční řemeslné dílny
(mohou mít charakter živého muzea, někdy nabízejí různé kurzy) a další objekty a místa
reprezentující člověka a jeho kulturu.

Kulturním zdrojem je i živá kultura, tedy setkání, festivaly a prezentace výsledků činností různých
sdružení, spolků, souborů i jednotlivců. Skvělými příklady jsou tzv. Jabkancová pouť, zaniklá a
obnovená tradice u příležitosti svátku sv. Kateřiny v České Třebové nebo obnovená tradice
Pašijových her v Hořicích na Šumavě (první uvedení Her bylo zaznamenáno v roce 1816, v roce 1893
byla pro jejich velký ohlas otevřena budova divadla a ve stejném roce měly Hry na 40.000 diváků;
tradice byla přerušena v roce 1948, v 60. letech byla zbořena budova divadla; tradice Her byla
obnovena po roce 1989 a dnes se konají v přírodním amfiteátru).

V neposlední řadě je kulturním zdrojem i nehmotné dědictví, tedy projevy tradiční lidové kultury,
které se v jednotlivých regionech a společenských vrstvách dochovaly velmi nerovnoměrně. Tam kde se
dochovaly, ovlivňují i dnes běžný život lidí nebo jsou dokonce jeho součástí (stavění májky,
koledování, pletení pomlázek, zdobení vajíček), předávají se ústním podáním a napodobováním
z generace na generaci, jsou převážně nepsanou tradicí v rodinách a jiných kulturních
společenstvích.

Kulturní turismus má řadu cílů, které musí být splněny v kontextu udržitelného rozvoje, jako jsou
zachování kulturních zdrojů, správná interpretace kulturního dědictví, autentické zkušenosti
návštěvníků apod. Kulturní turismus se týká nejen identifikace, řízení a ochrany hodnot kulturního
dědictví, ale v úvahu musí být brán také jeho dopad na destinace, kterým přináší prokazatelné a
v řadě případů měřitelné efekty.

Mezi pozitivními efekty lze uvést například získané finanční zdroje pro ochranu, rekonstrukci a
rozvoj kulturního a historického dědictví, udržování a obnovu tradičních řemesel a tradic,
posilování pocitu hrdosti, sounáležitosti a vlastní identity komunity nebo regionu, podporu
porozumění a dialogu mezi kulturami, rozšiřování kulturních horizontů cílové komunity a vzdělávání
mladé generace. Turismus je přínosem pro celý region, vede ke zvýšení kvality života obyvatel,
pomáhá zachovat jedinečný charakter sídla, což má za následek větší občanskou hrdost. Rovněž
vytváří možnosti vzniku nových služeb a aktivit, které by místní trh samotný nebyl schopen
absorbovat.

Bohužel, mimo pozitivních, přináší kulturní turismus i negativní efekty, kterými jsou poškozování a
opotřebování památek a kulturních zdrojů, komercializace lokální kultury a tradic, ztráta
autenticity a historické pravdivosti, ztráta kulturní identity dané komunity, ovlivňování a
narušování životního stylu místních občanů, vzrůstající polarizace mezi těmi, jimž turismus přináší
zisky a těmi, kteří z něj nemají žádný prospěch a značná selektivita a nerovnováha v přístupu ke
kulturnímu dědictví, tj. věnování pozornosti turisticky nejvytěžovanějším zdrojům na úkor jiných
součástí kulturního dědictví. Negativní dopady na fyzickou integritu místa či památky se pro řadu
míst stává stále naléhavějším problémem a zdá se nepochybné, že do budoucna bude nutné v zájmu
prevence ohrožení fyzické integrity těchto památek stále více sahat k regulaci množství turistů,
jak se v některých našich památkách již děje, například kaple sv. Kříže na Karlštejně.

Efektivně řízený kulturní turismus přispívá k podpoře zachování, rekonstrukce a rozvoje hmotného i
nehmotného kulturního dědictví. Vždy je ovšem třeba mít na paměti nejen potenciál kultury,
kulturních dějin a kulturního dědictví pro rozvoj kulturního turismu, ale také limity jejich
využití v zájmu jejich ochrany proti devastaci. Využití kulturního bohatství českých měst a obcí je
limitováno závažnými problémy, mezi nimiž dominují ztráty a nevratná poškození
kulturně-historického dědictví zejména v posledních 70 letech a pokračující nedostatečná údržba a
zajištění tohoto dědictví. Historická jádra mnoha měst jsou ohrožována ekonomicky motivovanými
tlaky, jejichž cílem je nahradit historické budovy novostavbami či alespoň je modernizovat a
rekonstruovat s vidinou očekávaných příjmů z turismu. Další rozvoj kulturního turismu významně
ovlivňují vztahy mezi jeho dvěma hlavními sektory, a to zástupci turismu a památkové péče. Jádrem
určitých sporů mezi těmito dvěma skupinami je úhel pohledu na kulturní památky a pro budoucnost
kulturního turismu je důležitý konsensus mezi těmito dvěma aktéry.

Kulturní turismus je široký pojem a jeho destinace jsou velmi různorodé, od zajímavých míst, přes
kulturně-historické památky a kulturní instituce až po kulturní, společenské a další festivaly a
akce. V závislosti na převažujícím druhu destinace rozlišujeme různé specializované neboli
specifické formy kulturního turismu, které uspokojují různé motivy, potřeby a přání kulturních
turistů. Specifických forem kulturního turismu existuje široká škála. Formy s akcentem na poznání
historie, památek a kulturního dědictví zahrnují například sakrální, kastelologický, urbánní,
rurální, industriální, montánní, gastronomický či temný turismus, formy s akcentem na poznání
kultury zahrnují například hudební, literární nebo filmový turismus.


3. Paměťové instituce (muzea, galerie, skanzeny), instalované objekty a jejich potenciál pro
využití v kulturním turismu

Paměťové instituce viz předmět Muzea, galerie a instalované objekty

Paměťové instituce uchovávají, chrání a zpřístupňují doklady kulturního dědictví. Zahrnují primárně
muzea, galerie a samostatné stálé expozice, v širším významu pak knihovny, archivy, výzkumné ústavy
a univerzity. Tyto instituce pečují o národní paměť a vytváří rovněž nové zdroje informací o
kulturních událostech na místní i národní úrovni. Zejména muzea pak nejen získávají, uchovávají a
zkoumají, ale také vystavují hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, výchovy a
rovněž potěšení. Nejrozsáhlejší veřejně přístupná část movitého kulturního dědictví je uložena
v muzeích a galeriích, kterých je v České republice více než 700.

Činnost paměťových institucí je na národní úrovni koordinována Ministerstvem kultury, které v rámci
programu Zpřístupnění a ochrana kulturních, uměleckých a vědeckých zdrojů řeší problematiku
vytváření virtuálního badatelského prostředí. Paměťové instituce vzájemně spolupracují v oblasti
digitalizace a využití informačních a komunikačních technologií pro ochranu a zpřístupnění
kulturního dědictví a pro udržitelnou ochranu digitalizovaných údajů. Na evropské úrovni je
digitalizace řešena v rámci projektu Europeana, evropského portálu kulturního dědictví, který
v současnosti zpřístupňuje několik desítek milionů textů (knih a archivů), obrazů, obrázků a
fotografií a statisíce zvukových a filmových záznamů. Jednou z prvních přístupných českých položek
byl Vyšehradský kodex.

Muzeum

Muzeum (musaion = chrám múz) je „stálá nezisková instituce ve službách společnosti, která odborně
zpracovává, sbírá, konzervuje, interpretuje a vystavuje hmotné i nehmotné dědictví. Muzea jsou
otevřená veřejnosti, přístupná a inkluzivní. Podporují a rozvíjejí rozmanitost a udržitelnost,
fungují a komunikují eticky, profesionálně a za účasti různých komunit. Nabízejí rozličné podněty
pro vzdělávání, potěšení, reflexi a sdílení vědomostí.“ (definice Mezinárodní muzejní rady – ICOM).
Základním úkolem muzea je odborné vytváření a ochrana sbírek, které zpřístupňují ve formě
dlouhodobé (stálé) muzejní expozice nebo časově omezené výstavy.

Podle území své působnosti se dělí na celostátní, národní, regionální (též oblastní, okresní,
místní) a městská. Podle zaměření sbírkového programu, tj. obsahu expozic, výstav a depozitářů se
rozlišují na všeobecná, vlastivědná a specializovaná v určitém oboru. Nejčastěji se dělí na
společenskovědní a přírodovědná, dále přesněji na historická, archeologická, technická či
uměleckoprůmyslová. Jednooborová muzea mohou být úzce zaměřená na jedinou sbírku či téma (muzeum
motocyklů, muzeum kávy). Instituce shromažďující výhradně výtvarné umění se nazývají galerie.
Jsou-li výstavním exponátem objekty či objekt (budova) s původním komplexním vybavením, jde o
skanzen, mlýn, sýpku, kovárnu, pivovar, vilu, faru, zámek či hrad apod., podle původního účelu.

Prvními veřejně přístupnými muzei v českých zemích byla muzea církevní, nejstarší z nich bylo
Jezuitské muzeum v pražském Klementinu, založené v roce 1722. Jeho sbírky po zrušení řádu převzaly
Karlo-Ferdinandova univerzita (dnes UK) a Národním muzeum v Praze. Nejstarším muzeem v českých
zemích je Slezské zemské muzeum v Opavě (původně Gymnazijní muzeum) založené roku 1814, Moravské
zemské muzeum v Brně (původně Františkovo muzeum, 1817) a Národní muzeum v Praze (původně České
vlastenecké muzeum, 1818).

V nabídce kulturního turismu mají muzea zvláštní postavení. V poslední době se snaží zatraktivnit
svou nabídku a přilákat návštěvníky změnou způsobu prezentace sbírek. Mimo klasických prohlídek
nabízejí také přednášky, workshopy a doprovodné programy, aby umocnily prožitek, který návštěvník
z prohlídky získá.

Galerie

Instituce shromažďující výhradně výtvarné umění (obrazy, sochy, fotografie, ilustrace, užité umění,
nová média) se nazývají galerie, které se dále mohou dělit na obrazárny, glyptotéky (sochařská
díla, zejména antická) či lapidária (kamenné předměty jako sochy, náhrobky, sarkofágy, pomníky,
kašny, kříže, milníky, kamenné části staveb apod.)

Nejstarší kulturní instituce, která spravuje největší a nejvýznamnější uměleckou sbírku výtvarného
umění na našem území je Národní galerie Praha založená roku 1796. Vznikla ze soukromě iniciované
Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění sdružující představitele vlastenecky zaměřené
české šlechty (např. Kolovratové, Šternberkové, Nosticové) a vzdělance z řad osvícenského
měšťanstva, která od konce 18. století veřejně vystavovala původně zapůjčené obrazy. Umění ze svých
sbírek vystavuje ve stálých expozicích a výstavách v několika budovách v Praze i mimo ni, které
jsou všechny významnými kulturními památkami, např. Schwarzenberský palác, Veletržní palác,
Šternberský palác, Palác Kinských, Klášter sv. Anežky České, Valdštejnská jízdárna, Zámek Fryštát
nebo Zámek Žďár nad Sázavou. Dalšími významnými uměleckými galeriemi jsou Moravská galerie v Brně,
Muzeum umění Olomouc, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (užité umění a fotografie), Galerie
výtvarného umění v Ostravě, Lidická galerie / Památník Lidice, Obrazárna zámku Kroměříž a množství
dalších.

Muzea v přírodě

Na rozvoji našich muzeí v přírodě se výraznou měrou podílely velké výstavy, konané na sklonku 19.
století v Praze. Součástí Zemské jubilejní výstavy (1891) byla česká chalupa reprezentující
idealizovanou stavbu lidového obydlí, která se setkala s nebývalým úspěchem a ohlasem veřejnosti.
Další etnografická (národopisná) práce vyvrcholila v roce 1895 Národopisnou výstavou
českoslovanskou, jejíž nejdůležitější částí se stala výstavní dědina prezentující výběr lidových
staveb několika charakteristických národopisných oblastí.

Naše muzea v přírodě lze v zásadě rozdělit na muzea vzniklá z původní historické vesnice a na muzea
nově zakládaná. Nově zakládaná muzea jsou budována ze staveb přenesených z blízkého okolí nebo
formou replik vybraných objektů. V muzeích v přírodě se můžeme setkat se třemi typy objektů. Mimo
originálu nacházejícího se na místě nebo transportovaného z místa původního na místo příhodnější,
se ve skanzenu nacházejí také kopie (částečné s vyměněnými dílčími stavební prvky nebo úplné, zcela
nově postavené za dodržení tradičních technologií). Pokud objekt nemá existující předlohu, jedná se
o rekonstrukci podle původních architektonických prvků. Kopie a rekonstrukce staveb jsou využívány
rovněž jako provozní budovy.

V České republice je dnes 11 skanzenů. Nejrozsáhlejším a zároveň nejstarším skanzenem je Valašské
muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, zpřístupněné již roku 1925. Dnes je tvořeno čtyřmi
areály, a to Dřevěným městečkem, Valašskou dědinou, Mlýnskou dolinou s funkčními historickými
stavbami poháněnými vodou a Pustevnami s objekty Maměnka a Libušín, národní kulturní památkou
postavenou podle návrhů architekta Dušana Jurkoviče.

V Rožnově sídlí muzejní instituce Národní muzeum v přírodě, které se organizačně člení na Valašské
muzeum v přírodě, Hanácké muzeum v přírodě (původně Soubor staveb lidové architektury) v Příkazích,
Muzeum v přírodě Vysočina (původně Soubor lidových staveb Vysočina) situované ve městě Hlinsku
(Betlém), na Veselém Kopci a několika osadách obce Vysočina a Muzeum v přírodě Zubrnice (původně
Soubor lidové architektury Českého středohoří Zubrnice). Národní muzeum organizuje sbírku
nemovitých i movitých dokladů týkajících se dějin lidové kultury, národopisu, řemesel a zemědělství
a spravuje v přirozené krajině umístěné objekty lidové architektury a technického stavitelství.

Dalšími skanzeny jsou Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem (záchranné muzeum),
Národopisné muzeum Slánska v Třebízi (středočeská vesnice, která z části funguje jako skanzen),
Muzeum středočeské vesnice v Kouřimi, Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici (v blízkosti
je areál, ve kterém se koná Mezinárodní folkloristický festival Strážnické slavnosti), Soubor
lidových staveb východní Hané v Rymici u Holešova (mnohé objekty jsou obydleny), Muzeum vesnických
staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci a záchranný Západočeský skanzen v Chanovicích pro
ohrožené lidové stavby jihozápadních Čech, který je naším nejmladším skanzenem (1994).

Muzea v přírodě jsou většinou objektem individuálního turismu, do některých z nich (např.
Strážnice, Rožnov) přijíždějí návštěvníci také za folklorem. Návštěva skanzenu je motivovaná nejen
poznáváním památek a folkloru, ale také možností k odreagování, načerpání sil, inspiraci a
relaxaci.

Mimo výše uvedených regionálních muzeí je u nás i řada muzeí lokálních, která se specializují jen
na jeden objekt v určité lokalitě, např. Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova (roubený statek
pojizerského typu), Kotulova dřevěnka v Havířově-Bludovicích (jedna z nejstarších roubených
lidových staveb na Těšínsku), Mikuláštíkovo fojtství v Jasenné (roubená stavba karpatské kultury),
Muzeum Velké Karlovice (valašská lidová architektura objektu fojtství a bývalého kupeckého domu),
Vísecká rychta v Kravařích (největší roubené obytné stavení v Čechách) ad.

Přínosy muzeí a galerií cestovnímu ruchu

Výběr atraktivních exponátů, originálů, které se dlouhodobě ukrývají v depozitářích a které neměly
dosud šanci být vystaveny a na které je veřejnost přirozeně zvědavá, nabízí šanci připravit
návštěvníkům jedinečný, neopakovatelný zážitek. Všechna muzea, od těch nejmenších až po ta světová,
mají skutečné unikáty, které se jinde nenacházejí. I v malém muzeu se najde předmět, který v jiném
nemají. Například ve Velkém Meziříčí, v malém městském muzeu, zdánlivě nezajímavém, najdeme, co
bychom možná ani neočekávali. Je zde uchováván kapesník, na kterém je krev Františka Ferdinanda
D´Este, která se na něj dostala při sarajevském atentátu. Nestačí jen tyto zajímavosti a
jedinečnosti vlastnit, ale dostatečně je zpropagovat, ať již jde o stálou expozici či výstavu.

Aktuálním a stále se dynamicky vyvíjejícím tématem je způsob prezentace. Výstava by měla
prezentovat příběh, důležitou roli hrají nejen vystavené předměty, ale i texty, které mohou výstavě
hodně pomoci, ale ji i zničit, mohou vzdělávat, pobavit, ale i nudit. Muzea dnes využívají i
moderní technologie, což láká především mladší návštěvníky. Virtuální realita by však neměla
překrýt význam autentických exponátů. Návštěvníci si své zážitky a názory nenechávají pro sebe,
jejich doporučení a spokojenost je pro muzea a galerie vždy tou nejlepší vizitkou. Ve velkých
muzeích je snaha vybírat témata, která jsou atraktivní pro veřejnost a jsou schopna přilákat
návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí, nicméně, ani malá, ani velká muzea nesmí zanedbávat
ani program pro místní návštěvníky.

Důležitou roli hrají rovněž témata výstav, která mohou návštěvnost nejen mnohonásobně zvýšit, ale
také způsobit její výrazný pokles. Programy výstav by rovněž měly mít potenciál nalákat do muzeí a
galerií návštěvníky opakovaně.

Velký význam má i prostředí, ve kterém se výstavy a programy realizují. Často jsou to velké
historické reprezentativní budovy, v současnosti se zejména pro moderní umění stavějí nové galerie,
někde se využívají opuštěné průmyslové stavby, které jsou moderně rekonstruovány a přestavovány.
Roli hraje i genius loci místa, okolí muzea, historie budovy, nebo událost, která se v budově
odehrála. V muzeu jsou sice prezentovány historické exponáty, ale jejich vybavení by mělo být
moderní a mělo by odpovídat současným potřebám návštěvníků i muzejníků. Patří sem i pestrá škála
doprovodných produktů výstav – katalogy, reprodukce děl v podobě pohlednic, upomínkové a propagační
předměty, publikace ad.

Nezanedbatelnou roli hraje také personál instituce, od pokladny muzea či galerie až po obslužný
lektorský personál. Vystupování zaměstnanců v tzv. první linii hraje obrovskou roli hned na počátku
návštěvy a často ovlivní pocity z návštěvy celého objektu. Je-li první dojem negativní, často jej
potom nenapraví ani následující příjemné zážitky.

Velký vliv má i práce s veřejností, která ovlivňuje návštěvnost a veřejné mínění. Kulturní turismus
je bezesporu nejdůležitější formou turismu v České republice, a to je velká šance i pro muzea a
galerie. Měly by tedy věnovat pozornost nejen práci s veřejností, ale i spolupráci s cestovními
kancelářemi, agenturami a dalšími zprostředkovateli. Každoročně se u nás koná celá řada objevných a
přitažlivých výstav, které ovšem díky nenápadné propagaci často uniknou pozornosti potenciálních
návštěvníků.

Zatímco v minulosti sloužily stálé expozice soukromých i veřejných muzeí jako reprezentační vizitky
kvality sbírek, poději začaly plnit vzdělávací funkce související nejen s poznáváním kvalit
historie tvorby, ale především s celkovou hodnotovou orientací člověka ve společnosti a přírodním
prostředí.

Instalované objekty

Termínem instalované objekty označujeme hrady, zámky a další šlechtická sídla, klášterní komplexy
apod. včetně jejich hodnotných uměleckých sbírek a historického mobiliáře, které jsou zpřístupněné
veřejnosti v rámci různých prohlídkových okruhů. Nejstarším způsobem prezentace umění a uměleckých
sbírek je zpřístupnění významného objektu, tedy vystavení samotné architektury, včetně vnitřního
zařízení.

Hrady a zámky

Mnohé stavby hradů, zámků a paláců bývaly svými majiteli, kteří byli zároveň sběrateli umění a
mecenáši, prezentovány úzkému okruhu lidí především ve snaze představit soukromé sbírky jako
výsledky sběratelské činnosti. (Některé soukromé fondy, zejména knižní, byly již od 16. století
odkazovány k veřejnému využití.) Sběratelská činnost, sloužící zprvu k reprezentaci, se postupně
v 18. století stávala předmětem vědeckého zájmu, průzkumů a hodnocení a s tím souvisejícím vznikem
muzeí a galerií zpřístupněných široké veřejnosti.

Počátky zpřístupnění památkových objektů v našich zemích v dnešním pojetí je možné zařadit na
počátek 19. století. Jako první, pravděpodobně ve středoevropském měřítku, byl v klasické podobě
roku 1801 zpřístupněn hrad Frýdlant z iniciativy jeho tehdejších majitelů Clam-Gallasů. V hradních
interiérech byly soustředěny rodové sbírky s rodinnými podobiznami, zbrojnicí, památkami na
vojevůdce Albrechta z Valdštejna, i historickými oděvy frýdlantských zaměstnanců. Právě tyto
prostory byly otevřeny pro nejširší veřejnost. V polovině 19. století pozval Eduard Clam-Gallas na
Frýdlant pražského archiváře a historika Karla Jaromíra Erbena, aby odborně uspořádal rodový
archiv, kromě toho pak zpracoval první tištěný text pro potřeby hradních průvodců.

V průběhu 19. století byly pro návštěvníky zpřístupněny i další památkové objekty. Patřil k nim
hrad Karlštejn, Točník nebo moravský Helfštýn. Na konci 19. století byly převezeny na Křivoklát
archeologické nálezy ze Stradonic, v hradní věži bylo zřízeno muzeum a zpřístupněno zároveň s kaplí
a velkým sálem. Sbírky Leopolda a Bedřicha Berchtoldů byly prezentovány veřejnosti na hradě
Buchlově již v 80. letech 19. století, na Úsově byly zpřístupněny lesnické a lovecké sbírky
Liechtensteinů obohacené exotickými fondy z cest po Africe a Americe.

Řada hradů a zámků byla stavebně upravena a nově zpřístupněna na přelomu 19. a 20. století. V roce
1896 koupil Václav Špaček zříceninu hradu Kokořín, kterou nechal stavebně obnovit a poté, v roce
1918, otevřít pro veřejnost. Rovněž moravský Bouzov prošel zásadními stavebními úpravami a v roce
1912 byl otevřen pro návštěvníky. Ke zpřístupněným objektům se připojil hrad Loket s budovou
markrabství či Štramberská Trúba.

Po první světové válce se počet těchto památek rozrostl, nicméně v důsledku nově přijatých zákonů i
dalších opatření se ale změnily majetkoprávní podmínky. V prosinci roku 1918 bylo zákonem 61/1918
zrušeno šlechtictví, řády a tituly. O rok později byla přijata zákonem 215/1919 první pozemková
reforma, v jejímž znění byla obsažena zásada, že zvláštním zákonem bude řešen majetek příslušníků
bývalé panovnické rodiny Habsbursko-lotrinské, k čemuž došlo v roce 1921.

V období první republiky byly mezi zpřístupněnými hrady a zámky soukromé, městské, obecní, ale také
již státní, mezi které se zařadil například zámek Konopiště z bývalého majetku Habsbursko-lotrinské
rodiny. V roce 1929 byl zpřístupněn i státní hrad Křivoklát.

Soubor soukromých zpřístupněných památek se ve 20. letech 20. století rozšířil o Rožmberk,
Jindřichův Hradec, Opočno, Pernštejn, Mnichovo Hradiště, Náchod, Hořovice, Hrubý Rohozec, Lešnou a
Lednicko-valtický areál. K nejrozsáhlejším prvorepublikovým počinům patřilo zpřístupnění všech
sídel jihočeské hlubocké větve Schwarzenbergů – zámku v Hluboké nad Vltavou, Českého Krumlova,
Třeboně a Ohrady. Provádělo se především v reprezentačních prostorách, aby majitelé nebyli
omezováni nebo rušeni návštěvnickým provozem. Velmi důsledně se hledělo na nebezpečí klimatických
změn v interiérech v době nepříznivého počasí, většina zpřístupněných objektů měla v návštěvních
řádech zakotven omezený vstup v době počasí „trvale chladného, deštivého a nepříznivého“, a to i
v průběhu turistické sezony, která se ustálila na rozmezí duben (březen) – říjen (září). Do
některých objektů neměly povolen vstup děti do 6 let (např. Bouzov). Na druhé straně byla
soustředěna pozornost na výchovný aspekt např. v podobě zvýhodněných vstupů školních dětí a
mládeže. Památky mohly být se souhlasem majitele přístupné také pro vědecká bádání.

Některé významné hrady a zámky (Humprecht, Pecka) se staly převodem či koupí od soukromých majitelů
majetkem obcí a měst. Zajímavou kombinaci využití představoval hrad Loket, v městském majetku,
jehož interiéry markrabství byly od roku 1907 zpřístupněny veřejnosti se sbírkami městského muzea,
zatímco další prostory sloužily jako vězení. Starost a péči o další památky, především hrady,
převzaly také mnohé spolky a družstva – např. Košumberk, Rabí, Kunětická hora ad.

Některé památkové objekty byly ale využity jen pro hospodářské účely, v některých případech pro ně
byly upravené. Například architektonicky mimořádný hrad Švihov sloužil jako skladovací prostor a
sýpka, podobně jako unikátně zachovaný renesanční zámek Kaceřov. Další hradní a zámecké stavby,
dnes zpřístupněné veřejnosti, byly zařízeny jako kancelářské prostory, např. hrad v Nových Hradech
v jižních Čechách nebo starý zámek v Chudenicích.

Během druhé světové války byly některé hrady a zámky pro návštěvníky uzavřené, jiné, jako například
Karlštejn, zachovaly návštěvní provoz. Další byly využity pro potřeby Říše, na mnohé se soustředila
pozornost samotného Adolfa Hitlera, který měl zájem získat cenná umělecká díla do svých soukromých
sbírek. Umělecké předměty a sbírky z českých hradů a zámků byly ve velkém ohrožení a některé se již
nikdy nepodařilo vrátit zpět na místo jejich původu.

Po skončení druhé světové války přešel velký počet dříve soukromých hradů a zámků na základě
konfiskačních dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše do vlastnictví Československé republiky.
Na základě dekretu č. 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů,
jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (z 21. 6. 1945) bylo převedeno 496 hradů a
zámků včetně jejich vnitřního zařízení do majetku státu. S okamžitou platností a bez náhrady se
konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, kterým se rozuměla zemědělská a lesní
půda a k ní náležející budovy a zařízení. Pojem budovy zahrnoval rovněž hrady, zámky a tvrze.
Předmětem konfiskace byly i další památky, speciálně movité památky, včetně archivů, knihoven,
sbírek všeho druhu a mobiliárních fondů hradů a zámků. Rozsáhlý zabavený majetek měl zprvu
spravovat až do jeho dalšího odevzdání Národní pozemkový fond, jemuž podléhali i národní správci.
Měli provést soupisy inventářů nebo prověřit soupisy starší, zajistit hodnotné předměty, řádně je
uložit a zapečetit.

Stěžejním historickým momentem pro oblast zpřístupněných hradů a zámků se stalo přijetí zákona
č. 137/1946 Sb. o národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku. Bylo
vybráno prvních 47 objektů, které byly pro své historické, umělecké a architektonické hodnoty
určeny pro následné zpřístupnění návštěvnické veřejnosti. Vybraný soubor měl reprezentovat souvislý
chronologický přehled architektonického vývoje a jednotlivých slohů od středověku až po období
přelomu 19. a 20. století. První oficiální soubor státních hradů a zámků zpřístupněných veřejnosti
po druhé světové válce obsahoval pro jednotlivá období tyto objekty:

§  středověk – Jindřichův Hradec, Frýdlant, Horšovský Týn, Švihov, Hrubý Rohozec, Nové Hrady (starý
zámek), Pernštejn, Šternberk, Buchlov a Blatná,

§  renesance – Litomyšl, Opočno, Náměšť nad Oslavou, Velké Losiny, Telč, Bučovice, Červená Lhota,
Moravský Krumlov,

§  baroko – Náchod, Libochovice, Mnichovo Hradiště, Klášterec nad Ohří, Bruntál, Jemniště, Krásný
Dvůr, Hořovice, Veltrusy, Jaroměřice nad Rokytnou, Milotice, Buchlovice, Slavkov, Vizovice, Dačice,
Dobříš, Kozel u Šťáhlav, Valtice, Lysice,

§  empír až romantismus – Ratibořice, Velké Březno, Kynžvart, Rožmberk, Sychrov, Žleby, Hrádek u
Nechanic, Lednice, Vízmberk a Bouzov.

V roce 1947 vešly v platnost dva další zákony, které se bezprostředně dotýkaly oblasti hradů a
zámků. Byl to zákon 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy (týkal se např. Českého
Šternberka, Častolovic, objektů z majetku Lobkoviců, majetků Kinských a Kolovratů ad.) a zákon
143/1947 Sb., který speciálně řešil převod rozsáhlých majetků hlubocké větve Schwarzenbergů
(Hluboká, Český Krumlov, Třeboň, Ohrada). Vyvlastňovací proces dokončil v roce 1948 zákon
46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě.

Soubor památkových objektů vybraných ke zpřístupnění a považovaných za nejvýznamnější přitom nebyl
ještě zcela uzavřen. Převodem od České obce sokolské do něj byly v roce 1952 zahrnuty např. hrady a
hradní zříceniny Točník a Žebrák, Velhartice, Bezděz, Krakovec, Trosky, Lipnice nad Sázavou ad.,
které Česká obec sokolská získala krátce předtím od Klubu českých turistů. Také spolky, sdružení a
družstva předaly v této době do státního vlastnictví některé památky. Hrad Rabí byl v roce 1953
předán jako státní kulturní majetek Spolkem pro zachování uměleckých, historických a přírodních
památek v Horažďovicích, o rok později Muzejní spolek v Pardubicích předal hrad Kunětická hora.

V roce 1951 bylo registrováno 97 zpřístupněných státních hradů a zámků, v roce 1952 již 110, v roce
1953 se zvedl počet na 131. Ve výčtu objektů nebyly zahrnuty ještě např. Házmburk, Svojanov,
Přimda, Pecka, Březnice či Humprecht. Řada dalších, mnohdy stejného významu, se dostala do správy
národních výborů různého stupně a teprve v další fázi vývoje byly některé na základě dalších
průzkumů a odborných zhodnocení přeřazeny.

Dalším historickým mezníkem bylo vydání vůbec prvního zákona 22/1958 Sb. o kulturních památkách.
Vznikl Státní ústav památkové péče, jehož úkolem byla správa památkových objektů. Postupně vznikala
při krajských národních výborech krajská střediska státní památkové péče (a ochrany přírody), která
byla ve většině případů pověřena také správou zpřístupněných hradů a zámků. Vedle nich však
existovaly správy objektů při národních výborech nižších stupňů či muzeích.

Systém krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody zůstal zachován prakticky až do
roku 1989. Počínaje rokem 1990 vstoupilo v platnost několik restitučních zákonů, které opět změnily
situaci, neboť ovlivnily počet zpřístupněných památkových objektů. Restituční proces dovolil vrátit
bývalým majitelům velmi významné památkové objekty zpřístupněné veřejnosti a vráceny byly i stovky
tisíc předmětů mobiliáře. Někteří majitelé ponechali hrady či zámky otevřené, a navázali tak na
historické tradice, jiní je uzavřeli, a dokonce i rozprodali. Mezi zpřístupněnými zůstaly např.
Český Šternberk, Jemniště, Orlík, Blatná, Častolovice, Chlumec nad Cidlinou, Kost, Rychnov nad
Kněžnou, Doudleby nad Orlicí či Boskovice. Naopak k uzavření došlo u zcela rekonstruovaného zámku
Skalka nebo Nových Hradů u Vysokého Mýta, kde byl zároveň rozprodán i mobiliář.

Vlastníky zpřístupněných hradů a zámků se staly na základě zákona 172/1991 Sb. o majetku obcí také
mnohá města a obce. Některá města a obce své majetky následně prodala, jiná mají snahu udržet
hradní a zámecké areály zpřístupněné (Valdštejn, Pecka, Humprecht, Svojanov, Slavkov nebo Loket)
avšak s rozdílnou úrovní prezentace, na níž se velmi výrazně odrážejí změny ve složení
zastupitelstev, lokální zájmy a preference i úroveň kulturního povědomí.

V posledních letech se v procesu zpřístupňování památek objevuje řada nových vlastníků (nikoliv
restituentů), kteří se koupí ujímají zámeckých i hradních areálů. Zapojují se do činnosti Asociace
soukromých vlastníků památkových objektů a rovněž se snaží památky zpřístupnit. Úroveň prezentace
pak většinou záleží na spolupráci s odbornými institucemi muzeí, galerií či s pracovišti Národního
památkového ústavu (zámek Chyše, Korozluky ad.).

Soubor zpřístupněných památkových objektů je tedy stále ve svém vývoji neuzavřený. Pro návštěvníky
se průběžně otevírají i uzavírají nové hrady a zámky ve státním i soukromém vlastnictví nebo ve
vlastnictví samospráv. Historicky utvořený, téměř dvousetletý celek by však měl být zachován ve
svém základu, neměl by být vystaven krátkodobým a subjektivistickým tendencím při zajištění jeho
správy, ani tlakům na neadekvátní komercializaci a využívání. Dochované památkové objekty, hrady a
zámky, představují mimořádnou hodnotu evropského i světového významu a měly by i nadále mít právo
na uchování ve své jedinečnosti a celistvosti.

Soubor hradů a zámků představuje specifickou a jednu z nejvýznamnějších součástí kulturního
dědictví České republiky. Přes všechny peripetie si většina z nich zachovala ve svých interiérech
původní historické zařízení – od uměleckých sbírek až po předměty denní potřeby.

Kláštery

Výsledkem dlouhé křesťanské tradice českých zemí je množství sakrálních staveb, mezi kterými hrají
důležitou úlohu kláštery. Ty byly nositelem vzdělanosti a písemnictví, ale také se stávaly
držitelem velkého majetku. Za vůbec nejstarší klášterní stavbu na českém území je považován konvent
benediktinek při kostele svatého Jiří na Pražském hradě, z mužských řádů je to benediktinský
Břevnovský klášter v Praze. Postupně, s příchodem dalších mnišských řádů, byly zakládány jak
městské, tak i venkovské kláštery. Venkovské kláštery byly často budovány s opevněním
a hospodářskými objekty a bývaly k nim přiděleny blízké vesnice. Městské kláštery byly budovány bez
hospodářských objektů, často v chudinských čtvrtích na periferii. Během husitských válek
v 15. století byla řada z nich vypálena a pobořena, k opětovnému rozkvětu klášterní kultury došlo
až v 17. století v rámci pobělohorské rekatolizace. K velkému útlumu klášterní činnosti pak došlo
v důsledku reforem císaře Josefa II. (sekularizační dekret 1782), který zrušil kláštery, které se
nevěnovaly prospěšným činnostem (vzdělávání, ošetřování nemocných, vědecká činnost) a některé řády
přímo zakázal. K dalšímu úpadku klášterů došlo za protektorátu a zejména v období komunistické
vlády. K obnově a rekonstrukci klášterních budov došlo až po roce 1989 a dnes jsou vyhledávanými
destinacemi, a to nejen církevními turisty. Některé kláštery byly vráceny církvi a dnes v nich opět
sídlí řeholní řády, některé se už ke svému původnímu účelu nevrátily a slouží například jako
stylové hotely.

K nejnavštěvovanějším sakrálním památkám u nás patří Velehrad (významné poutní místo), Strahovský
klášter s historickou knihovnou a obrazárnou (nejstarší premonstrátský klášter v Čechách),
Staronová synagoga v Praze (nejstarší dochovaná synagoga v Evropě), Loreta v Praze, Klášter svaté
Anežky České (první klášter klarisek v Čechách), Rosa Coeli v Dolních Kounicích u Brna (zřícenina
kláštera premonstrátek), Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, Katedrála Nanebevzetí Panny Marie
v Sedlci (konventní chrám cisterciáckého kláštera) a mnoho dalších.


4. CzechTourism, cestovní kanceláře, agentury a další subjekty nabízející produkty se zaměřením na
kulturní turismus

Agentura CzechTourism

CzechTourism je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo pro místní
rozvoj. Svou činností má přispívat k všestrannému rozvoji turismu, a to ve spolupráci se zástupci
státní správy a samosprávy, organizací destinačních managementů, oborových asociací a podnikatelské
a akademické sféry.

Cílem organizace CzechTourism je zajišťovat propagaci České republiky a soustavně vyvíjet činnost
k vytváření image České republiky jako turistické destinace jak v zahraničí, tak v České republice.
K dosažení tohoto cíle plní CzechTourism tyto hlavní úkoly:

§  podpora všestranného rozvoje turismu,

§  zajišťování a koordinace marketingových aktivit na domácím a zahraničním trhu,

§  organizace a realizace vzdělávací činnosti v oblasti turismu a služeb za účelem zajištění a
udržení konkurenceschopnosti subjektů v turismu na domácím a zahraničním trhu,

§  vytváření příznivého image turistické destinace „Česká republika“ a její prosazování na domácím
a zejména zahraničním trhu, mediální prezentace,

§  stanovení a rozpracování prioritních produktů charakteristických pro destinaci Česká republika,

§  podpora tvorby turistických produktů se šetrným přístupem k životnímu prostředí,

§  vydávání propagačních materiálů o České republice v příslušných jazykových verzích.

CzechTourism rovněž zajišťuje rozvoj a propagaci produktových řad turistických produktů, které jsou
považovány za pilíře turismu v České republice pro období 2021-2025:

·         Kulturní turismus – hraje nepostradatelnou roli z hlediska posílení značky Česká
republika, má silný potenciál pro nalákání turistů do regionů,

·         Lázeňství – jedno z odvětví nejvíce zasažených pandemií Covid-19, zároveň má po jejím
odeznění velký potenciál rozvoje vzhledem ke změně preferencí, kdy se lidé zaměřují na péči o
zdraví, relaxaci, zvolnění tempa, dovolenou mimo davy apod.,

·         MICE – rovněž jedno z odvětví silně zasažených pandemií Covid-19, zároveň je klíčovým
produktem pro Prahu a větší města; přivádí bonitní klienty, má velký potenciál z hlediska
doprovodných programů,

·         Aktivní turismus – je v souladu se změnami cestovatelských preferencí v souvislosti s
pandemií Covid-19; lidé se více zaměřují na dovolené mimo město a na zdravý životní styl; jedná se
o pozitivní jev z hlediska regionálního rozprostření turistů a o podporu venkovské turistiky.

Destinační značka Česká republika

Destinační značka Česká republika zahrnuje klíčové hodnoty, symboly a skutečnosti s ní spojované,
tj. jaké pocity a asociace u potenciálního klienta vyvolává a jaké jsou její konkurenční výhody.
Konkrétní prvky vycházející ze silných asociací jsou:

§  Praha jako destinace se značkou silnější než značka České republiky,

§  destinace s unikátním kulturním a historickým dědictvím UNESCO,

§  pivo a gastronomie,

§  krajina, hory, příroda (kulturní krajina),

§  nižší cenová úroveň zejména ve srovnání se západní Evropou a zejména zatím stále
konkurenceschopný poměr cena/kvalita,

§  bezpečnost, vysoká úroveň zdravotnictví a hygieny,

§  region je autentičtější a méně komerční než západní Evropa,

§  dobrá dopravní dostupnost z hlavních evropských měst,

§  nejhustší síť turistických značek.

Zároveň CzechTourism vystupuje jako marketingový a mediální koordinátor vládních a meziresortních
projektů. Pro jednotlivé roky byla stanovena hlavní marketingová témata společná všem regionům, a
to 700 let od narození Karla IV. (2016), České baroko (2017), 100 let Československa (2018), Města
– brány do regionů (2019), Hrady a zámky – klenoty regionů (2020-21), Tradice a gastronomie
(2022-23) a Aktivní odpočinek a relax (2024-25).

CzechTourism rovněž zaštiťuje speciální projekty destinačního managementu, jako jsou například

·         Prázdniny na venkově – projekt rozvoje produktu a propagace venkovské turistiky,

·         Česko jako atraktivní destinace pro gastroturistiku – posílení role gastronomie jako
motivátoru pro návštěvu, zvýšení prestiže české kuchyně a českého vinařství.

Veškeré své aktivity prezentuje CzechTourism na webové stránce www.czechtourism.cz, na webové
stránce visitczechrepublic.com pak v téměř 20 jazycích prezentuje atraktivity České republiky, ať
už se jedná o destinace nebo různé aktivity.

Cestovní kanceláře a cestovní agentury

Cestovní kancelář je společnost, která připravuje, nabízí, rezervuje a prodává zájezdy. Jejím
produktem je služba, balíček služeb neboli package, tedy zájezd, který zahrnuje leteckou dopravu,
přepravu na letiště a zpět a ubytování. Package může zahrnovat také další služby, např. stravování,
zábavu, prohlídky pamětihodností, pronájem automobilu a mnoho dalších. Cestovní kanceláře jednají
jako prostředníci mezi poskytovateli služeb a konečným spotřebitelem, jednají s dopravci a
ubytovateli, nakupují místa hromadně, a tedy za nižší cenu, která se přenáší na klienty. Často
poskytuje zákazníkům i další služby, např. cestovní pojištění, zajištění víz, směnu deviz a šeků,
prodej map a průvodců apod. Cestovní kanceláře lze dělit podle zaměření nabízených zájezdů na
všeobecné a specializované, podle klientely na příjezdové, výjezdové a zaměřené na domácí turismus,
podle územní působnosti na mezinárodní, regionální a místní. Cestovní agentura je organizace
rezervující a prodávající jednotlivé turistické služby a zájezdy vytvořené cestovními kancelářemi
pouze jako zprostředkovatel.

Většina velkých cestovních kanceláří nabízí v rámci kulturního turismu pobytové zájezdy do více
destinací včetně exotických, mezi nimi například Čedok, Exim tours, Fischer, Blue Sky Travel apod.
Velmi oblíbené jsou tzv. prodloužené víkendy (short break holidays), které pořádají snad všechny
cestovní kanceláře do nejznámějších evropských metropolí jako jsou Paříž, Londýn, Řím, Benátky,
Atény, Lisabon, Barcelona, Stockholm, Riga, Tallin a dokonce New York.

CK Čedok nabízí poznávací zájezdy do nejrůznějších destinací v Evropě, Asii, Africe a Střední
Americe, například do Francie, Albánie, Norska, Švýcarska, Rakouska, Slovinska, ale i do Izraele,
Spojených arabských emirátů, Tanzanie, Číny, Indie nebo Thajska. Čedok nabízí také poznávací
zájezdy na Slovensko a do Maďarska, destinací, na které některé největší cestovní kanceláře u nás
zapomínají.

CK Exim Tours nabízí poznávací nebo okružní zájezdy do řady zemí. Mimo „obvyklých“ jako je
například Itálie, Portugalsko, Španělsko nebo Egypt, nabízí i zájezdy do méně běžných zemí, mezi
nimi například do Finska, Mexika, Peru, Kostariky, Bahrajnu, Jordánska, Kambodže, Lotyšska,
Libanonu nebo na Island, až po „exotický“ Uzbekistán, stejně jako CK Fisher, dnes obě spadající do
holdingu Der Touristik.

CK Blue Sky se sice specializuje na zájezdy pobytové, ale v nabídce má i několik poznávacích
zájezdů, a to na Srí Lanku, do Indie, Vietnamu a Egypta, kde nabízí obdobně jako všechny cestovní
kanceláře poznávací zájezdy formou plavby po Nilu.

CK Blue Style se stále ještě vyrovnává s problémy, které jí vznikly v souvislostí s omezeními
v rámci pandemie Covid-19 a snad proto není její nabídka poznávacích zájezdů příliš široká, o to
zajímavější jsou destinace, které nabízí, a kterými jsou Egypt, Maroko a Omán.

Speciální postavení mezi českými cestovními kancelářemi má ESO Travel, která se specializuje na
exotickou dovolenou do vzdálených destinací ve více než stovce zemí na všech kontinentech. Zambie,
Tanzanie, Keňa, Uganda, Etiopie, Japonsko, Spojené státy, Borneo, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny,
Nepál, Čína, Polynésie, Argentina, Peru a mnoho dalších. Pořádá dokonce i poznávací zájezd na
Antarktidu, 15denní v lednu 2024 za 2.980.000 na Jižní pól a 14denní plavbu kolem jejího pobřeží za
446.000 Kč.


5. Církevní/náboženský a poutní turismus

Stále vyhledávanější oblastí turismu je cestování zaměřené na pamětihodnosti, historické události a
aktuální dění spojené s náboženstvím a církvemi. Jedná se o oblast, která se v jazykově českém
prostředí potýká s určitou neukotveností terminologie vycházející z anglického pojmu religous
tourism.

Nejběžněji používaným termínem u nás je náboženský turismus, který lze v užším slova smyslu chápat
jako cestování věřících. V širším slova smyslu lze náboženský turismus vnímat jako každé cestování
spojené s náboženskou tématikou, pak dáváme přednost termínu církevní nebo také sakrální turismus.
Účastníci církevního turismu navštěvují nejrůznější sakrální památky – kostely, kláštery,
katedrály, kaple, boží muka, kalvárie, hřbitovy, poutní místa apod. bez náboženské motivace.
Motivem jejich návštěvy je historická, architektonická a kulturní hodnota památky či místa.

Cílem náboženského turismu je návštěva posvátných či jinak nábožensky unikátních míst, památek či
různých slavností a shromáždění u příležitosti náboženských svátků a výročí. Jeho nejčastějším
projevem jsou poutě. Účastníci se během cesty a pobytu v destinaci věnují modlitbám, meditacím a
jiným formám pobožnosti, aktivně se zapojují do náboženských obřadů. Řada náboženských akcí má
masový charakter (těch největších se účastní i několik milionů věřících) a v případě organizované
skupinové účasti je nezbytná pečlivá příprava organizátorů, protože musí být respektovány
náboženské, společenské a kulturní zvyklosti, zajištěny speciální stravovací, ubytovací, dopravní a
průvodcovské služby. Důležitý je výběr vhodného průvodce, nejlépe také věřícího; účastníci kladou
velký důraz na dobrou atmosféru a vzájemný pozitivní přístup a porozumění. Součástí organizovaných
zájezdů bývají například společné modlitby a zpěv, setkání na místních farnostech, s místními knězi
či řádovými sestrami, nebo prohlídka míst, která nejsou běžnému turistovi zpřístupněna (např.
uvnitř klášterů).

Cílem pouti je posilnění víry prostřednictvím cesty do míst, která jsou věřícími považována za
výjimečná a která vznikla na základě nadpřirozeného jevu, zázraku nebo zjevení, a rovněž na místa
spojená s významnými (svatými) osobnostmi daného vyznání. Častým motivem je také prosba o
„zázračné“ uzdravení, případně poděkování za ně, prosba o odpuštění („hříchu“) nebo pokání
prostřednictvím namáhavé cesty. Na poutních místech je obvykle postaven kostel nebo kaple, nebo se
tam nachází posvátný objekt, obraz, soška apod.

Křesťanský poutní turismus má své kořeny již ve středověku, kdy lidé tradičně putovali na posvátná
místa pěšky, případně na koních, oslech či mulách. I dnes stále mnozí lidé putují do destinace
pěšky, samotná cesta a rozjímání během ní je pro ně hlavním motivem, nicméně někteří upřednostňují
cestování auty, autobusy nebo na kole. V současnosti se poutního turismu účastní ve velké míře i
nevěřící, kteří pouť vnímají jako odpoutání se od shonu, ruchu a stresu moderní doby.

Dvěma hlavními, a zároveň nejstaršími známými, evropskými poutními cestami jsou Camino de Santiago
a Via Francigena. Camino de Santiago, Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba, vede ke hrobu
svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve Španělsku. První doložená pouť se
uskutečnila roku 951, podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží
muka a upravovány studánky a postupně vznikla síť dvanácti poutních cest, vedoucích z Itálie,
Francie a Portugalska, podél kterých byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující
poutníkům azyl. Via Francigena, Cesta Franků, vede poutníky do Říma. Základním výchozím bodem pro
pouť do Říma je katedrála v přibližně 1.900 km vzdáleném Canterbury, tedy asi tři měsíce pěší
chůze. Poutní trasa vede přes Francii a Švýcarsko. V obou případech je na každém poutníkovi, kde
svou cestu začne.

Svatojakubská stezka prochází i Českou republikou, mimo ni je u nás nejznámější Cyrilometodějská
stezka vedoucí na Velehrad z pěti směrů; z Jablunkova přes Pustevny a Svatý Hostýn, ze Skalky u
Trenčína (na Slovensku) přes Uherské Hradiště, ze Šaštína přes velkomoravské lokality Kopčany a
Mikulčice, z Levého Hradce (u Prahy) přes Sázavu a Křtiny nebo ze Svatého Kopečku přes Olomouc a
Kroměříž.

Území naší republiky, jako země s dlouhou křesťanskou tradicí, je přímo poseto všemožnými
církevními památkami a sakrálními stavbami. Mezi nimi je téměř 6.700 staveb římskokatolické církve,
asi 660 evangelických sakrálních staveb, přibližně 100 pravoslavných kostelů a také asi 200
židovských synagog.

Už od dob raného křesťanství hrají mezi sakrálními stavbami důležitou roli kláštery. Byly zakládány
jak ve městech, tak volně v krajině. Často se vyvinuly ve velké komplexy, které představovaly mimo
jiné i všestranně samostatnou a soběstačnou hospodářskou jednotku s mnoha podřízenými vesnicemi,
ale také hospodářské a kulturní centrum oblasti.

Za vůbec nejstarší klášterní stavbu na českém území je považován konvent benediktinek při kostele
sv. Jiří na Pražském hradě. Z mužských řádů je to pak benediktinský Břevnovský klášter v Praze,
jehož založení je spojeno se sv. Vojtěchem. Od 12. století přicházely na české území také řády
premonstrátské a cisterciácké, později také řády rytířské a následně žebravé. Během husitských
válek v 15. století byla celá řada klášterů vypálena a pobořena. K jejich opětovnému rozkvětu došlo
až v 17. století v rámci pobělohorské rekatolizace. K dalšímu útlumu vedlo období osvícenství
koncem 18. století, zejména reformy císaře Josefa II., který většinu klášterů (které se nevěnovaly
prospěšným činnostem – školství, ošetřování nemocných apod.) zrušil a některé řády přímo zakázal.
Ze zrušených klášterů se stávala kasárna, věznice, špitály či skladiště, čímž pochopitelně utrpěla
jejich architektonická hodnota. Definitivní ranou se pro kláštery stalo období Protektorátu, a
zejména pak následná vláda komunistů. Až po roce 1989 byla řada z nich rekonstruována a mnohé jsou
dnes vyhledávanými turistickými cíli, a to nejen církevního turismu, jiné byly vráceny církvi
a dnes v nich opět sídlí řeholní řády, další slouží například jako stylové hotely.

Mimo zmíněných nejstarších klášterů, mezi ty nejvýznamnější patří například nejstarší
premonstrátský klášter v Čechách – Strahovský (součástí kláštera je slavná Strahovská knihovna a
obrazárna), cisterciácký klášter Vyšší Brod v jižních Čechách (návštěvníci se mohou zúčastnit mše
svaté a pravidelné chórové modlitby mnichů), cisterciácký klášter Zlatá Koruna v jižních Čechách
(pojmenovaný podle relikvie trnu z Kristovy koruny), bývalý cisterciácký klášter v Plasích
v západních Čechách (největší konventní budova v Evropě založená na 5.100 dubových pilotách),
premonstrátský klášter Teplá v západních Čechách (s ostatky blahoslaveného Hroznaty), cisterciácký
klášter v Oseku v severních Čechách (s dochovaným kamenným gotickým pulpitem), benediktinský
klášter v Broumově ve východních Čechách (s kopií turínského plátna; v 50. letech sloužil
k internaci kněží a později i řádových sester), bývalý benediktinský klášter v Sázavě ve středních
Čechách (poslední útočiště staroslověnské liturgie a písemnictví; dodnes se v neděli sloužívá
staroslovanská mše), premonstrátský klášter Želiv (internační tábor pro kněží a řeholníky,
psychiatrická a protialkoholní léčebna), ženský cisterciácký klášter Porta Coeli v Tišnově
Předklášteří (Brána nebes) na jižní Moravě, benediktýnský klášter Rajhrad (nejstarší klášter na
Moravě, postaven na dřevěných kůlech; v roce 2005 otevřen Památník písemnictví na Moravě).

Mezi oblíbená poutní místa na našem území patří Svatý Hostýn (Morava) a Svatá Hora u Příbrami
(Čechy), nezastupitelný je význam Velehradu (úzce spojeného s cyrilometodějskou tradicí) a Staré
Boleslavi (spojená se svatým Václavem), kde se každoročně konají národní poutě. Sakrálními
památkami s největším potenciálem pro náboženský turismus u nás jsou katedrála svatého Víta
v Praze, bazilika svatého Václava ve Staré Boleslavi, cisterciácký klášter a poutní kostel svatého
Jana Nepomuckého na Zelené hoře, katedrála svatého Václava v Olomouci, bazilika svatého Prokopa
v Třebíči, relikviář svatého Maura v Bečově nad Teplou, Velká synagoga v Plzni a židovská města
v Praze, Mikulově a Třebíči.

Podle UNWTO cestuje z náboženských důvodů ročně v průměru až 330 milionů osob (které uskuteční
téměř 700 milionů nábožensky motivovaných cest), z toho je přibližně 170 milionů křesťanských
poutníků. Až tři čtvrtiny lidí cestují z náboženských důvodů pravidelně a opakovaně. Mezi
nejnavštěvovanější křesťanská poutní místa patří Řím v Itálii, Vatikán, Lurdy ve Francii, Fátima
v Portugalsku, Santiago de Compostela ve Španělsku, Medžugorje v Bosně a Hercegovině, Częstochowa
v Polsku, Mariazell v Rakousku nebo Šaštín na Slovensku. Důležitými poutními místy islámu jsou
Mekka a Medina v Saudské Arábii, místa spojená s pobytem a činy Mohameda. Muslimská poutní místa
jsou určena pouze pro věřící, a tak pro nevěřícího je téměř nereálné se na dané místo podívat.
Největší poutní místo světa se nachází v mexickém Guadalupe a ročně jej navštíví kolem 50 miliónů
poutníků.

Zvláštní postavení mezi poutními místy zaujímá Svatá země a zejména Jeruzalém (Izrael). Svatá země
je posvátným místem pro křesťany (zejména Betlém a Nazaret), nejvýznamnějším židovským poutním
místem a jedním z nejdůležitějších pro muslimy, protože se v oblasti odehrály události, které jsou
posvátné pro všechna tři monoteistická náboženství.


6. Kastelologický turismus

Hrady a zámky, ale také zříceniny, tvrze a lovecké zámečky, jsou součástí kulturního dědictví České
republiky, nemovitými kulturními památkami, které mají takovou uměleckou a historickou hodnotu, že
jejich trvalé uchování je ve veřejném zájmu. Jako významná součást kulturního dědictví jsou
zpravidla považovány za součást tzv. vysoké kultury, která je dotována ze státního rozpočtu.
Návštěva těchto kulturních památek, tedy kastelologický turismus, patří k nejstarším typům turismu,
je předmětem zájmu návštěvníků již od přelomu 18. a 19. století, kdy se veřejnost začala zajímat o
stavební památky a jejich poznávání se stalo jedním z častých motivů cest.

První hrady se u nás začaly stavět v průběhu 12. století na vysokých kopcích a plnily obrannou,
strážní, reprezentativní a obytnou funkci. Úplně první hrady byly zbudovány ze dřeva, ve 13.
století už se ale běžně stavěly z kamene. Původní stavby ze 13. století byly jednoduché a
nenáročné, a proto byly později renovovány a rozšiřovány. V 15. století se nároky na komfort
zvýšily a některé hrady začaly být přestavovány na zámky. Postupem času bylo v rámci obrané funkce
nutné upravovat i opevnění hradů. Od začátku 16. století se éra výstavby i přestavby hradů začala
završovat, mezi úplně poslední u nás vystavěné hrady patří Švihov, zatímco Křivoklát byl jedním
z posledních, u kterých byla provedena přestavba. Zámek, volně stojící reprezentativní šlechtická
budova, je často zasazen do půvabného přírodního prostředí nebo doplněn zahradou či parkem. Na
rozdíl od hradu, středověkého opevněného panského sídla, byl zámek výstavným a umělecky zdobeným
obydlím novověké šlechty.

Původně sloužily hrady a zámky k bydlení, obraně a správě území, tyto funkce však již neplní.
V současnosti jsou využívány třemi způsoby a plní roli

§  kulturně-výchovnou, jejíž cílem je osobní rozvoj návštěvníka; jsou zpřístupněny veřejnosti za
vstupné, pořádají se v nich koncerty, výstavy, divadelní představení apod.,

§  komerční, tj. jsou pronajímány na natáčení filmů, firemní a obchodní schůzky, prezentace firem,
konference, svatební obřady, slouží jako zámecké hotely apod.,

§  správně-reprezentační, která je typická pro objekty v rukou soukromých majitelů, kteří objekt
neotevřeli pro veřejnost, ale využívají jej k soukromým aktivitám.

Způsob, jakým jsou hrady a zámky v turismu využívány, je v rukou správ objektů, specifikem České
republiky je množství památek, které jsou v majetku státu či obcí. Cílem památkové péče je uchování
kulturní hodnoty a její předání dalším generacím, cílem turismu je dosažení zisku, který je
předpokladem dalšího rozvoje odvětví, památky v něm tedy hrají roli zdroje příjmů. Využívání hradů
a zámků v turismu se tak může dostat do rozporu se zásadami péče o zpřístupněné památky. Dle těchto
zásad například nelze upravovat památky pro potřeby návštěvnického provozu na úkor autentických
dispozic, a pokud k takové úpravě dojde, pak musí být reverzibilní. Ve zpřístupněných památkách
tedy nelze uspokojivě a v souladu se současnými normami reagovat např. na požadavky bezbariérových
přístupů, včlenění hygienických zázemí, zajištění předepsané dimenze a šířky schodišť apod.

Režim památky a míra, v jaké bude zpřístupněna, musí být stanoven tak, aby památka neutrpěla a byla
zachována dalším generacím. Tomuto se musí podřídit i turismus. Hrady a zámky jsou rovněž často pod
tlakem stát se dějištěm různého druhu událostí a kulturních akcí, tyto by ale neměly vybočovat
z památkového záměru areálu sestaveného s ohledem na jeho historii. Mezi nejčastější kulturní
eventy pořádané na hradech a zámcích patří koncerty či festivaly, a také divadelní představení. Na
mnoha hradech a zámcích se pro návštěvníky pořádají speciální akce, např. Dobývaní hradu Švihov,
Oživla strašidla na zámku Jezeří, Sokolnické slavnosti a Myslivecké letní slavnosti na hradě
Sovinec, Oživená stezka Horšovským Týnem a řada dalších. V nabídce akcí atraktivních pro diváky do
jisté míry vyniká přehlídka uměleckých kovářů Hefaiston, která se koná pravidelně na hradě
Helfštýn.

Expozice je třeba prezentovat způsobem, který bude odborný, zajistí věrohodnost historického
prostředí a zprostředkuje správný obraz o samotné památce. Zde opět vzniká nesoulad mezi požadavky
návštěvníků a památkové péče. Historický prostor by se neměl stát pouze pozadím pro supermoderní
audiovizuální prezentace, které jsou však ve stále větší míře návštěvníky vyžadovány. Expozice musí
především odrážet skutečnost a odpovídat době, na kterou odkazuje. Vzhledem k dlouhé historii
objektů je výběr tohoto období v rukou tvůrce expozice, ale závisí také na dochovaném mobiliáři či
dostupných pramenech. Trendem v tvorbě prohlídek je využití silných příběhů a osobností z historie
objektu, je tedy ideální, pokud prameny a mobiliář umožní expozici datovat do vybraného období.
Návštěvník chce vidět interiér v podobě, v jaké zde lidé žili, a hrad nebo zámek má ideální
předpoklad tuto představu naplnit. Na rozdíl od muzea je atraktivnější tím, že nabízí exponáty
v jejich přirozeném prostředí a může vytvořit dojem, že obyvatel zámku pouze na chvíli odešel.
Ideální expozice zakomponuje i předměty denní potřeby či příklady dobrého i špatného vkusu
majitele, čímž se expozice dále přiblíží návštěvníkovi a navodí pocit autenticity.

Důraz musí být kladen i na kvalitu poskytovaných služeb. Je nutné věnovat pozornost prezentaci
objektu před vlastní návštěvou, tj. propagaci objektu na internetu (řada objektů dnes nabízí na
svých webových stránkách virtuální prohlídky), v turistických informačních centrech, vytvoření
propagačních materiálů apod. V průběhu samotné návštěvy je třeba zajistit na odpovídající úrovni i
komplex navazujících služeb, tj. parkoviště, úschovny, pokladny, sociální zařízení, informace o
nabídce, volně dostupné letáčky, nabídku suvenýrů, občerstvení a samozřejmě prohlídku objektu.
Základem kvalitní služby jsou však vždy jednotliví zaměstnanci, kteří si musí být vědomi své role
zástupce památky v očích veřejnosti a být schopni vykonávat svou činnost v maximální možné kvalitě.
Velmi důležitou roli při prohlídce hradu či zámku hraje osobnost průvodce, který dokáže podobu
prohlídky významně ovlivnit. Dobrý průvodce může vytvořit z obyčejné expozice zážitek a naopak.
Trendem v nabídce hradů a zámků jsou kostýmované prohlídky, noční prohlídky apod. oblíbené zejména
dětskými návštěvníky, tedy připravované pro rodiny s dětmi a školní skupiny, ale oceňované i
dospělými.

Česká republika je zemí bohatou na hrady a zámky, a to i v evropském měřítku. Můžeme se chlubit
přibližně 2.000 hradů a zámků z různých historických období, z nichž každý desátý je přístupný
veřejnosti. Je mezi nimi přes 50 zachovaných hradů a necelé 400 zřícenin, nejvíce ve Středních
Čechách, dále na Plzeňsku a v Jihomoravském kraji. Přibližně 330 hradů a zřícenin je volně
přístupných bez poplatků či návštěvních hodin. Americký web Traveltipy.com nazval Českou republiku
zemí hradů a zámků. Do „nejúspěšnější“ desítky zařadil například Hlubokou, Český Krumlov a Loučeň.

Jednou z nejkrásnějších kastelologických památek u nás je zámek Hluboká postavený ve 13. století
jako královský hrad Přemysla Otakara II. a přestavěný v průběhu 19. století v novogotickém slohu
(anglický tudorovský styl hradu Windsor). Hrad Karlštejn byl postaven českým králem a císařem Svaté
říše římské Karlem IV. pro úschovu říšských klenotů, českých korunovačních klenotů, svatých reliktů
a dalších královských pokladů. Jeho základní kámen byl položen v roce 1348 a návštěvníci zde mohou
obdivovat zejména vzácné obrazy Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže. Je to jeden z nejznámějších a
zároveň nejnavštěvovanějších hradů v zemi. Zámek Konopiště, poprvé zmiňovaný v roce 1318, byl
posledním sídlem rakouského arcivévody Františka Ferdinanda dʼEste, následníka rakousko-uherského
trůnu, jehož zavražděním v Sarajevu začala první světová válka. Zámek Červená Lhota, malebný
renesanční vodní hrad, stojí uprostřed jezera na skalnatém ostrově a kamenný most jej spojuje
s břehy rybníka. Je oblíbenou turistickou destinací i vyhledávaným místem pro romantické svatby.
První písemná zmínka, zápis do pozemkové knihy, je z roku 1465. Nicméně, hradů a zámků, které stojí
za to vidět, je „nekonečné“ množství. V Čechách stojí za zmínku alespoň Zvíkov, Kokořín, Bezděz,
Opočno, Orlík, na Moravě Bítov, Bouzov, Špilberk, Buchlov, Pernštejn, Velké Losiny, Vranov nebo
Kroměříž. Mezi nejoblíbenější hradní zříceniny patří například Hukvaldy, Helfštýn nebo Trosky.

Nejstarším kamenným hradem u nás je Přimda (z počátku 12. století), nejmladším hradem je Švihov,
nejvýznamnějším je Karlštejn, největším moravským hradem je Helfštýn, nejkrásnějším českým hradem
je Křivoklát, moravským Pernštejn. Nejnavštěvovanějšími kastelologickými památkami jsou tradičně
Pražský hrad, Lednice, Český Krumlov, Hluboká a Karlštejn, mezi zříceninami vedou Trosky, Střekov,
Štramberk a Rábí. Nejvyšší návštěvnost v Moravskoslezském kraji v roce 2022 měl Slezskoostravský
hrad, na druhém místě byla Štramberská Trúba.

V roce 2022 navštívilo státní památky 3,4 milionu návštěvníků, což je sice pokles oproti období
před koronavirovou pandemií, kdy byla návštěvnost několik let po sobě významně přes 5 milionů, ale
o téměř 15 % více než v roce 2021, takže je vidět, že se situace pomalu vrací „k normálu“.
Atraktivní program je návštěvníkům nabízen v rámci dlouhodobého projektu, jehož cílem je výzkum a
prezentace odkazu šlechtických rodů zemí Koruny české, jejichž někdejší rezidence spravuje Národní
památkový ústav. V rámci projektu jsou aktivity každoročně zaměřeny buď na konkrétní rod, nebo
reflektují specifická témata spjatá se šlechtou. Tématem 14. ročníku projektu v roce 2024 jsou
Habsburkové – domovem i v Českých zemích, hlavními objekty jsou státní zámky Ploskovice, Zákupy
a Konopiště. Tematickým rodem v roce 2023 byli Harrachové, hlavními objekty oslav tohoto rodu byly
Hrádek u Nechanic a Janovice u Rýmařova.  (První ročník v roce 2012 byl věnovaný rodu Pernštejnů,
2014 pánům z Kunštátu, 2016 Lucemburkům, 2019 Gallasům a Clam-Gallasům a 2020 Valdštejnům; rok 2017
byl věnován renesanční šlechtě, 2018 šlechtě českých zemí v diplomacii a 2021 osvícenské šlechtě.)


7. Urbánní a rurální turismus

Urbánní/městský turismus

Městský turismus je každá forma návštěvy a pobytu účastníků cestovního ruchu ve městě, přičemž
hlavním cílem je zážitek z návštěvy, která je zaměřena na historické a kulturní atraktivity.
Turisté jsou k návštěvě motivováni atraktivitami jako jsou významné historické památky, kulturní
instituce, sociální kontakty, gastronomie, kulturní a sportovní akce, nákupní možnosti a jiné
služby. Města jsou schopna absorbovat velké množství návštěvníků, kteří do města přijíždějí na
základě pestré škály motivů, které nemusejí být na první pohled zřejmé, využívají infrastrukturu a
služby, z nichž většina byla zřízena primárně pro rezidenty.

Městský turismus je založen na existenci specifické primární a sekundární nabídky. Primární nabídka
zahrnuje:

·         kulturně-historický potenciál (městská historická jádra, architektonické památky,
sakrální stavby, hrady, zámky apod.),

·         přírodní potenciál (geografická poloha města, klimatické a hydrologické podmínky,
existence lázní, botanické a zoologické zahrady apod.).

Sekundární nabídka zahrnuje:

·         ubytovací a stravovací zařízení,

·         kulturní a kulturně historické instituce (muzea, galerie),

·         turistickou infrastrukturu (turistická informační centra, směnárny, herny,
společensko-zábavní centra, veletržní areály, kongresová centra),

·         sociální a technickou infrastrukturu.

Nabídku tvoří především unikátní kulturně historické památky a městská architektura, mnoho turistů
ale přijíždí i za kulturou nebo relaxací. Mezi oblíbené aktivity patří zejména návštěva muzeí,
divadel, parků, zoologických zahrad, tematických parků, aquaparků a dalších kulturních, sportovních
a rekreačních zařízení. Nezbytnou součástí nabídky jsou zařízení poskytující návštěvníkům měst
služby, tedy ubytovací, stravovací, informační a další zařízení poskytující doplňkové služby.
V poslední době jsou významnou součástí městského turismu nákupní možnosti. Populární jsou noční
prohlídky měst, které díky osvětleným významným památkám dodávají městu neobvyklou atmosféru.
Městský turismus je úzce spojen s event turismem, protože významným motivem pro návštěvu jsou často
nejrůznější akce a události – kulturní, zábavní, sportovní, gastronomické apod. S městským turismem
je rovněž spojován i kongresový turismus, tzv. MICE.

V České republice je v současnosti 602 obcí se statutem města (cca 10 % obcí), z nich cca 520
disponuje hromadnými ubytovacími zařízeními, z nich cca 260 lze považovat za, přinejmenším
regionálně, významná turistická střediska. Z hlediska funkční typologie lze města dále dělit na:

§  historická města – „klasický“ městský turismus (46)

§  ostatní města – „klasický“ městský turismus (135)

§  města s dominancí lázeňské funkce (18)

§  města s dominancí horského turismu (33)

§  města s dominancí letní rekreace u vody (25).

Pod pojmem historická města rozumíme především městské památkové rezervace a významnější městské
památkové zóny. Debaty o ochraně historických center měst probíhaly od konce 40. let, statut
městská památková rezervace vznikl usnesením vlády z roku 1950. Památková rezervace je chráněné
území s kompaktní historickou zástavbou bez rušivých novodobých stavebních zásahů, které by
znehodnocovaly urbanistické kvality a charakter prostředí. Jsou to nejčastěji historická jádra
středověkého původu (Český Krumlov, Telč, Kutná Hora), mohou se jimi ale stát i významné stavby
z 19. nebo první poloviny 20. století (v Brně, Plzni či na Novém Městě Pražském). Některá města
jsou chráněna jako zástupci specifických a funkčně vyhraněných celků, např. bastionové pevnosti
Terezín a Josefov.

Městských památkových rezervaci je v České republice celkem 39. Nejstaršími rezervacemi jsou
Jindřichův Hradec, Kutná Hora, Slavonice, Tábor a Žatec vyhlášené v roce 1961, nejmladší je Terezín
vyhlášený v roce 1992. Mimo uvedených patří mezi městské památkové rezervace dále Brno, České
Budějovice, Český Krumlov, Domažlice, Horšovský Týn, Hradec Králové, Cheb, Jičín, Jihlava, Josefov,
Kadaň, Kolín, Kroměříž, Lipník nad Bečvou, Litoměřice, Litomyšl, Loket, Mikulov, Moravská Třebová,
Nové Město nad Metují, Nový Jičín, Olomouc, Pardubice, Pelhřimov, Plzeň, Praha, Prachatice, Příbor,
Štramberk, Telč, Třeboň, Úštěk a Znojmo. Z hlediska počtu jednotlivých objektů (budov, památek)
patří mezi největší Pražská památková rezervace (cca 1.330 objektů), následují Brno a Olomouc se
stovkami objektů. Městskými památkovými rezervacemi byly i Františkovy Lázně (zapsané 1992, zrušené
2017) a Horní Slavkov (zapsaný 1952, zrušený 1961).

Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek významné kulturní
hodnoty může být vyhláškou Ministerstva kultury prohlášeno památkovou zónou. Smyslem památkové
regulace je zajištění uchování charakteru sídla, jeho půdorysná rehabilitace a zajištění toho, aby
se případná nová zástavba podřizovala charakteru prostředí a nezpůsobovala jeho narušení. Městských
památkových zón je v současné době 255 a nové jsou dále vyhlašovány (na rozdíl od městských
památkových rezervací). Mívají většinou dobře dochovaný půdorys a obvykle i hmotovou skladbu
zástavby, ovšem jejich architektonický obraz není tak ucelený jako je tomu v rezervacích. Převažují
v nich městská jádra středověkého původu, ale jsou zastoupena i města renesanční (Horní Blatná,
Jiřetín pod Jedlovou), barokní a klasicistní (Nový Bor, Jablonec nad Nisou), lázeňská (Karlovy
Vary, Mariánské Lázně, Luhačovice) nebo urbánní celky spojené s rozvojem průmyslové výroby
(Vítkovice, Přívoz) a výstavbou nájemních bytů (části Karlína, Vinohrad, Vršovic, Žižkova, Nuslí,
Bubenče apod.). Mezi městskými památkovými zónami nechybějí ani novodobé obytné a vilové čtvrti
z 20. století (plzeňský Lochotín a Bezovka, pražská Ořechovka a Baba) či dělnické kolonie (Brumov).
Výjimečně jsou zastoupena sídliště založená v období druhé světové války (Osada v Horním Litvínově)
nebo po ní (Poruba, svébytný celek tzv. sorely z 50. let 20. století). Městskými památkovými zónami
v Moravskoslezském kraji jsou Bílovec, Bruntál, Brušperk, Budišov nad Budišovkou, Český Těšín,
Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek, Fulnek, Hlučín, Hradec nad Moravicí, Karviná, Místek, Moravská
Ostrava, Odry, Opava, Poruba, Přívoz, Rýmařov a Vítkovice.

Historické obce nebo jejich části, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní hodnoty,
zejména nemovité památky, spolupracují v rámci Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska,
dobrovolné, zájmové, nevládní organizace vzniklé v roce 1990 a sdružující 195 měst, na jejichž
území leží památková rezervace nebo zóna. Činnost sdružení se soustřeďuje na uchování, ochranu a
trvalou využitelnost kulturního dědictví. Mezi nejvýznamnější aktivity sdružení patří (společně
s MK a MMR) péče o Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón.
Od roku 1994 je udělována cena za nejlepší přípravu a realizaci Programu s právem používat titul
Historické město roku. Sdružení je rovněž organizátorem Dnů evropského dědictví – Dnů otevřených
dveří památek (European Heritage Days) v České republice v rámci celoevropského projektu. Další
aktivitou jsou Brány památek dokořán s bohatým programem prohlídek, výstav, koncertů, ale hlavně
zpřístupněním památek u příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel (18. dubna).

Hlavním trendem ve vývoji turismu u nás po roce 1989 je nárůst počtu zahraničních návštěvníků.
Největší podíl cizinců navštěvuje Prahu, téměř 70 %, kde se zároveň podílí 80 % na celkovém počtu
přenocování. Kromě Prahy tak významného podílu zahraniční návštěvnosti dosahují pouze lázeňská
města Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, významná historická města jako Český
Krumlov, Plzeň, České Budějovice a Cheb, naše nejvýznamnější veletržní město Brno a horská
střediska Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. To je dáno mimo jejich turistické atraktivnosti také
geografickou polohou – blízkost pro německou, případně rakouskou klientelu, která je dlouhodobě
našim nejvýznamnějším zahraničním hostem.

V evropském žebříčku návštěvnosti měst, zveřejněném společností Mastercard v roce 2017, se stal
nejnavštěvovanějším městem Evropy Londýn (cca 19 milionů návštěvníků) následovaný Paříží (cca 15,5
milionů) a Istanbulem (cca 9,2 milionů), Praha s přibližně 6,2 miliony návštěvníků se umístila ne
9. místě.

Rurální/venkovský turismus

V obecné praxi se rozlišují v zásadě dva druhy přístupů k vymezování venkovského prostoru. První
z nich má technický a kvantitativní základ, např. definice OECD (Organizace pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj, Organisation for Economic Co-operation and Development) používá jako
rozhodující a prakticky jediné kritérium hustotu zalidnění. Druhý přístup vychází z co
nejkomplexnějšího pohledu na území, zkoumá kvantitativní i kvalitativní znaky venkovského prostoru
(hospodářství, kultura, sociální prostředí, krajina apod.) a vede ke vzniku mnoha definic a
k nepřehlednému začleňování území do venkovského prostoru v důsledku zejména stále většího
prolínání městských a venkovských struktur.

V České republice se v praxi nejčastěji uplatňují přístupy založené na kritériu počtu obyvatel
v obci, běžnou hranicí jsou 2 tisíce obyvatel. Pokud přidáme ke kvantitativnímu také kvalitativní
vymezení, pak všeobecně přijímaným charakterem venkovského prostoru je jeho využití pro
zemědělství, lesnictví a ochranu přírodního dědictví.

Venkovský turismus není z historického pohledu novou záležitostí, zájem o pobyt na venkově se
objevil už na počátku 19. století jako reakce na rodící se průmyslová města a aglomerace se všemi
jejich neduhy (hluk, špína, stres apod.). Byl však určen především pro bohatší vrstvy obyvatel a
odrážel se zejména v jízdě na koni či lovu zvěře. Intenzivněji začal být venkovský prostor využíván
od počátku 20. století, v souvislosti s rozvojem tzv. druhého bydlení či druhých domovů. Velký
rozvoj venkovského turismu nastal až v 60. a 70. letech, mimo jiné v důsledku omezení pracovní
doby, změnách ve struktuře volného času (dvoudenní víkend a delší dovolená), růstu reálných příjmů
apod. a lze jej spojovat s oblibou chataření a chalupaření. Skutečný venkovský turismus se u nás
začal prosazovat jako alternativa k masovému turismu až po roce 1990 jako projev touhy po
individualitě, odlišnosti, možnosti navštívit více nepoznaných míst.

Venkovský turismus je souborným označením pro několik typů turismu s vícedenním pobytem a
rekreačními aktivitami na venkově. Turisté jsou ubytováni v soukromí nebo menších hromadných
ubytovacích zařízeních a jejich aktivity během pobytu zahrnují například procházky a pěší
turistiku, projížďky na kole či na koni, pozorování domácích zvířat a péči o ně, konzumaci
podomácku vyrobených potravin apod. Rozvoj venkovského turismu souvisí s rozvojem venkova,
budováním pěších turistických tras a cyklotras, rozvojem farem a alternativního zemědělství,
budováním místních muzeí a skanzenů, rozvíjením tradičních řemesel, budováním a obnovou ubytovacích
a stravovacích zařízení atd. Jeho přitažlivost je založena na některých aspektech skutečného nebo
fabulovaného venkovského způsobu života – rozsáhlá, tichá a klidná krajina, čistý vzduch, pracovní
aktivity, zvyky a folklór, rozmanitá příroda, stromy a zvířata apod. Nabízí odlehlé prostředí,
soukromí, odpočinek, flexibilní služby a klid. Turisty láká jak přírodní prostředí, tak kulturní
dědictví, architektura, festivaly a folklor, tradiční gastronomie apod.

Turisticky nejhodnotnější venkovskou krajinu z pohledu přírodního potenciálu najdeme zejména
v podhorských oblastech (např. v podhůří Šumavy, Krkonoš, Lužických hor, Orlických hor, Jeseníků,
Bílých Karpat apod.), v místech vyšší koncentrace vodních ploch a rekreačně využitelných vodních
toků (např. Třeboňská pánev, oblast Máchova jezera, Seče, Vranovské přehrady nebo v širokém pásmu
podél toků Berounky, Vltavy a Sázavy) a v oblastech krasových jevů (Moravský kras, Český kras,
Javoříčské jeskyně a další).

Kromě přírodního potenciálu oblasti je významný také kulturně-historický potenciál, za význačný lze
považovat vesnické památkové rezervace a vesnické památkové zóny. V České republice se koncentrují
především v prostoru jižních Čech, Plzeňska, Kokořínska, Českého středohoří, Českého ráje a
Slovácka. Ve venkovském prostředí je situována i celá řada národních kulturních památek církevních,
technických, vojenských apod., objektů lidové architektury (skanzeny, muzea), hradů, zámků, tvrzí a
zřícenin prostorově rozptýlených po celém území.

V České republice je vesnická architektura chráněna dvojím způsobem. Starším způsobem záchrany
objektů, které byly převážně dřevěné, bylo zřizování muzeí v přírodě neboli skanzenů, kam byly (a
jsou) většinou sváženy cenné stavby z okolí. Druhou možností je zachování vesnických staveb
v prostředí, ve kterém vznikly, a jejich prohlášení za kulturní památku. Nejlepší zachovalé soubory
lidové architektury ve vesnickém prostředí prohlašuje vláda České republiky vesnickou památkovou
rezervací. Nejstarší památkovou rezervací lidové architektury, vyhlášenou v roce 1983, je unikátní
areál historických vinných sklepů zvaných Plže na okraji obce Petrov (nejstarší písemná zmínka
vztahující se ke sklepu v Plžích je z roku 1598). Ostatní vesnické památkové rezervace byly
vyhlášeny v roce 1995, v Moravskoslezském kraji jsou to Heřmanovice (okres Bruntál) a Lipina (okres
Opava). Vesnická památková rezervace Holašovice byla v roce 1998 zapsaná na Seznam UNESCO.
Holašovice jsou unikátním dochovaným souborem hospodářských usedlostí, které byly v průběhu 19.
století stavebně a výtvarně upraveny do specifické podoby tzv. selského baroka. Unikátní je dosud
neporušené půdorysného řešení, parcelace i struktura zástavby.

V případě menšího počtu památkově chráněných objektů ve vesnici může Ministerstvo kultury prohlásit
tuto vesnici nebo její část za vesnickou památkovou zónu. Vesnických památkových zón je u nás 215,
v Moravskoslezském kraji se jich nachází šest, například Karlova Studánka, Malá Morávka nebo
Petrovice. Nejstarší památkové zóny byly vyhlášeny v roce 1990, většina z nich díky dochovaným
stavbám ve stylu selského baroka. Výhodou plošné památkové ochrany je zachování celkového rázu
vesnice a jejího okolí.

Pro vesnická sídla je charakteristické sepětí s místním přírodním prostředím, které ovlivnilo
použité stavební materiály a často i podobu zástavby či její architektonické detaily. Na území
České republiky se prolínají nejrůznější stavební tradice, a proto se i dochované uceleně chráněné
vesnice až pozoruhodně liší, od mohutných patrových roubených a polohrázděných domů na západě a
severu Čech, přes zděné dvorce jihočeského selského baroka, hliněné domy jižní Moravy až po skromné
roubenky např. na Valašsku nebo v Podkrkonoší.

Venkovský turismus může mít různé formy – agroturismus (či farmářský turismus), ekoagroturismus,
ekoturismus, pěší turistika, hippoturistika, cykloturistika, vinařský turismus, dobrodružný či
adrenalinový turismus, ale také kulturní a poznávací turismus. Většinu, ne-li všechny formy
venkovského turismu lze zařadit do kategorie udržitelného, šetrného nebo také tzv. zeleného turismu
(green tourism).

Agroturismus je charakteristický přímým vztahem k zemědělským pracím nebo usedlostem se zemědělskou
funkcí. Je nabízena podnikateli v zemědělství, kteří poskytují zájemcům pobyt a stravu na
venkovských statcích a možnost účastnit se prací souvisejících se zemědělskou výrobou či chovem
zvířat. Turista se volně pohybuje v prostředí zemědělské usedlosti a má možnost se seznámit se
vším, co ji tvoří, tj. s domácími a hospodářskými zvířaty, hospodářskými objekty a movitostmi, může
pomáhat při senosečích, žních, pastvě hospodářských zvířat, úklidu stájí apod. Stravování je
založeno na vlastních produktech (výpěstcích a výrobcích) poskytovatele. Součástí pobytu mohou být
i sportovní aktivity (pěší či horská turistika, cykloturistika, vodní sporty, koupání atd),
vyjížďky na koních, rybaření, houbaření, sběr lesních plodin, ukázka starých tradičních řemesel
nebo zprovoznění starých průmyslových strojů. Specifickým typem agroturismu je ekoagroturismus
realizovaný na ekologicky hospodařících farmách produkujících bio-produkty.

Ekoturismus je zaměřený na poznávání přírody, především na poznávání přírodních rezervací,
národních parků, chráněných krajinných oblastí a dalších přírodních krás, a to takovým způsobem,
aby tyto oblasti nebyly turismem narušovány. Jednou z nejrozšířenějších forem ekoturismu je pěší
turistika. Ekoturismus se tedy rozvíjí především v krajinářsky a přírodně hodnotných oblastech
s trasami pro jedno a vícedenní pochody a umožňuje turistům vidět přírodu ve skoro nenarušeném
stavu, pozorovat faunu a flóru, relaxovat apod. Systém značení turistických tras je u nás velice
propracovaný a je hodnocen jako nejlepší v Evropě.

V posledních letech se rychle rozvíjí také cykloturismus, kterého se může účastnit prakticky
kdokoliv, i rodiny s dětmi, záleží jenom na výběru vhodné trasy. Cyklotrasy prostupují napříč téměř
celým územím České republiky, ačkoliv nejčastější umístění je logicky v přírodních oblastech, kolem
řek a v horských oblastech. Značení cyklotras je na vysoké úrovni a jejich počet stále roste.

Dobrodružný nebo také adrenalinový turismus je specifická forma turismu, během které získávají
účastníci nové poznatky a nemají pevně daný program. Hlavním znakem je neočekávanost, existence
nepředvídatelného rizika a nebezpečí, kterého jsou si turisté vědomi. Nezbytnou součástí realizace
je zajištění přiměřené bezpečnosti, školení i příprava realizátorů a účastníků a také vhodné
oblečení. Aktivity tvrdého dobrodružného turismu jsou fyzicky náročné, může se jednat o horolezecké
výstupy, raftování na divokých řekách, armádní kurzy přežití, (tandemové) skoky padákem nebo
bungee-jumping. Měkký dobrodružný turismus zahrnuje například pozorování velryb nebo safari
v Africe. Motivací je zdánlivě přílišná bezpečnost a možná nuda v dnešním moderním životě, potřeba
adrenalinu, posílení sebedůvěry, překonání strachu, posílení vlastní vůle apod.

Nejtypičtějšími oblastmi venkovského turismu v České republice jsou zejména jižní Čechy
(ekoturismus, agroturismus, hippoturistika, kulturně-historické památky), Vysočina (ekoturismus,
agroturismus) a jižní Morava se specifickým fenoménem na území České republiky, kterým je vinařský
turismus.

8. Industriální a montánní turismus

Industriální turismus

V postindustriální Evropě představuje industriální turismus stále významnější turistické odvětví.
Turisté toužící po zážitcích a poznání v historickém kontextu místa jsou k návštěvě bývalé
industriální oblasti motivováni existencí jedinečných průmyslových a technických památek báňského
(těžba surovin), hutního, strojírenského, potravinářského, textilního a dalších typů průmyslu,
vyhledávané jsou i objekty železniční, silniční či vodní dopravní infrastruktury. Tyto památky jsou
dokladem jednotlivých etap lidského a technologického pokroku, který je spojen s opouštěním a
uzavíráním starých výrobních prostor a závodů. Tato skutečnost vyvolává otázku, jak s těmito areály
nadále zacházet, jak využít potenciál industriálního dědictví.

Mnoho průmyslových oblastí je od začátku 21. století nevyužito, oblasti a areály chátrají, vznikají
tzv. brownfields (nevyužívaná průmyslová území, areály, opuštěné prostory a objekty, území
zdevastovaná těžbou nerostných surovin, pozůstatky průmyslové aktivity apod.). Tyto nevyužívané
prostory a objekty mají velký potenciál transformace na turisticky atraktivní objekty, jsou
přetvářeny na muzea, galerie, nákupní centra, restaurace apod., často způsobem, který zároveň
umožňuje uchovat odkaz průmyslové činnosti destinace, zachovat tradice a poskytnout návštěvníkům
autentický zážitek. Nejvhodnější funkční využití je kombinace kulturně společenského charakteru
(výstavní prostory, kulturní a společenské akce, koncerty, přednášky) a samostatné prohlídkové
trasy prezentující objekt se zachováním autenticity „posledního dne“, což znamená představení
objektu v takovém stavu, ve kterém se nacházel v poslední den provozu.

Nicméně, industriální turismus zahrnuje rovněž návštěvy dosud fungujících společností, továren,
výroben apod. s cílem seznámit návštěvníky s procesem výroby a stěžejními produkty. Počátky tohoto
typu industriálního turismu sahají až do roku 1900, kdy francouzská vinařství a čokoládovny, řecké
výrobny krajek či holandské sýrárny začaly nabízet návštěvníkům možnost nahlédnout do procesu
výroby. Tento způsob prezentace je nejen možností propagace produktů dané společnosti, ale rovněž
vyjádřením hrdosti na kulturní dědictví, jehož je nositelem.

Mezi nejvýznamnější destinace industriálního turismu v českých zemích patří například industriální
soubory v Ostravě, Baťův Zlín, třeboňské rybnikářství, papírna ve Velkých Losinách, horský hotel a
televizní vysílač Ještěd, město chmele Žatec, hornická kulturní krajina Krušnohoří a mnoho dalších.

Průmyslovému dědictví je věnována jedna z celoevropských turistických tras nazvaná European Route
of Industrial Heritage. S cílem dostat nejrůznější doklady průmyslového dědictví do povědomí
potenciálních návštěvníků trasa propojuje přes 300 průmyslových lokalit na 14 tematických trasách
(podle podobného zaměření průmyslového odvětví). Nejvýznamnější z těchto lokalit jsou tak zvané
Anchor Points, kterých je více než sto. Čtyři z nich se nachází na našem území, a to Dolní
Vítkovice, a Důl Michal v Ostravě, pivovar Prazdroj v Plzni a Stará čistírna odpadních vod v Praze.
Významné zastávky na trase zahrnují například vodní mlýn v Bartošovicích, Muzeum Tatra
v Kopřivnici, Expozici klobouků v Novém Jičíně, Vodní mlýn Wesselsky v Odrách, Vagonářské muzeum ve
Studénce, Muzeum břidlice v Budišově nad Budišovkou, Kanál Carla Weisshuhna v Hradci nad Moravicí,
Slezskou Hartu, Expozici Hedva Český brokát v Rýmařově, Osoblažskou úzkokolejku, Muzeum koněspřežky
v Českých Budějovicích, Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu ve Chvalšinách, Muzeum skla a
bižuterie v Jablonci nad Nisou, ŠKODA muzeum v Mladé Boleslavi, Železniční Muzeum v Jaromĕři,
Elektrárnu královského města v Písku, Vodní mlýn ve Slupi, Sklárny Moser v Karlových Varech, Museum
Historických Vozů BMW v Brně, Obuvnické muzeum ve Zlíně a mnoho dalších.

Velké popularitě se těší využívání dopravních památek, zejména vlaků, které se využívají k přepravě
turistů, jako originály i v podobě zdařilých replik, v rámci nostalgických jízd, např. Zubačka
Tanvald – Kořenov – Harrachov (nejstrmější trať v Česku), Osoblažská úzkokolejka (Třemešná ve
Slezsku – Osoblaha), Posázavský Pacifik (Posázavský motoráček, Praha – Čerčany), Sklářská lokálka
(Kamenický Šenov – Česká Kamenice), Podřipský motoráček (Roudnice nad Labem – Libochovice),
Podkrušnohorský motoráček (Děčín – Telnice) apod. Přitažlivé jsou i objekty sloužící k válečným
účelům, zájmu turistů se těší zejména opevňovací systémy vybudované v pohraničí před druhou
světovou válkou. Atraktivita movitých památek – pěších zbraní, děl tanků, letadel apod. je často
zvyšována jejich využíváním při řadě vzpomínkových akcí nebo rekonstrukcích slavných bitev. Do
kategorie technických památek spadají i rozhledny. Jejich význam pro turismus je evidentní,
přispívají k image České republiky a zejména v příhraničních oblastech jsou vyhledávanou
atraktivitou. Pro jinak málo atraktivní regiony znamenají zvýšení turistického potenciálu a celkově
přispívají ke zlepšení propagace oblasti. První rozhledny jako stavby určené výhradně k účelům
rozhlížení se začaly stavět na počátku 19. století. Torzo snad nejstarší dochované rozhledny u nás
najdeme v zámeckém parku v Uherčicích, její vznik se datuje k roku 1801. Za nejstarší horskou
kamennou rozhlednu v Čechách je považována pseudogotická věž, kterou si na svém panství nechal
postavit v roce 1825 kníže Josef Schwarzenberg. Její původní název nesl jméno svého zakladatele –
Josefova věž, dnes je označována jako rozhledna Kleť.

Na území České republiky se nachází celá řada technických památek různého stáří, charakteru a
zaměření, turisticky oblíbené i méně známé, mezinárodního i lokálního významu. Mezi
nejnavštěvovanější technické památky patří níže uvedené.

Dolní oblast Vítkovice je ojedinělý, jinde v Evropě neexistující komplex průmyslové výroby od těžby
uhlí přes úpravnu a výrobu koksu až po produkci surového železa. Po ukončení výroby (1828-1998) se
proměnil v jedinečné vzdělávací, kulturní a společenské centrum s mezinárodním přesahem. Bývalý
průmyslový areál Dolu Hlubina, koksovny a vysoké pece Vítkovických železáren je dnes unikátní
industriální památkou a nezaměnitelným symbolem Ostravy a celého Moravskoslezského kraje.
Prohlídkové okruhy zavedou návštěvníky do prostor dolu Hlubina, dovnitř těžní věže, strojovny
těžních strojů apod. Z bývalého černouhelného dolu Hlubina vzniklo výchovné, vzdělávací a kulturně
společenské centrum. Budovy, které dříve sloužily jako koupelny a prostor bývalé těžní jámy se
proměnily ve vzdělávací ateliéry, klubovny, zkušebny, místnosti pro výuku, prezentační prostory a
promítací sály, denní a noční klub a kavárnu. Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna jsou národní
kulturní památkou.

Petřínská rozhledna, snad nejznámější rozhledna u nás, byla postavená v Praze jako kopie Eiffelovy
věže z iniciativy Klubu českých turistů po návratu ze Světové výstavy v Paříži v roce 1889. Hned od
svého zpřístupnění se Petřínská věž stala vyhledávanou atrakcí Prahy. V podzemí rozhledny je
od roku 2002 nainstalována výstava Jára Cimrman, génius, který se neprosadil. Výhled, který
rozhledna nabízí, nezahrnuje pouze panorama hlavního města, za pěkného počasí je možno dohlédnout
na České středohoří a horu Říp.

Pivovar Plzeňský Prazdroj, pivovar s tradicí od roku 1842, otvírá své brány návštěvníkům v rámci
prohlídkové trasy, která patří mezi světově nejlépe hodnocené turistické destinace a zahrnuje mimo
jiné prohlídku historických sklepů, kde se dodnes vyrábí pivo Pilsner Urquell tradiční metodou jako
za dob prvního sládka. Vrcholem prohlídky je degustace nefiltrovaného a nepasterizovaného piva
čepovaného z ležáckých dubových sudů v historických sklepech.

Národní technické muzeum Praha, největší česká instituce specializovaná na muzejní sbírky
technického charakteru, bylo založeno v roce 1908 jako Technické muzeum Království českého.
V současnosti prezentuje své sbírky v budově na Letné, v pobočce Centrum stavitelského dědictví
v Plasích a v Železničním depozitáři v Chomutově. Jednotlivé expozice – Architektura, stavitelství
a design, Astronomie, Doprava, Fotografický ateliér, Hornictví, Hutnictví, Chemie kolem nás,
Interkamera, Měření času, Technika v domácnosti, Televizní studio, Tiskařství a Uhelný a rudný důl
– dokumentují vývoj technických oborů, přírodních a exaktních věd a průmyslu na území dnešní České
republiky. V expozicích muzea je vystaveno kolem 6000 předmětů, tedy necelých deset procent z jeho
sbírkového fondu. Mezi unikátními exponáty najdeme nejstarší automobil vyrobený v Česku NW
Präsident (NKP), vůz prezidenta T. G. Masaryka Tatra 80 (NKP), Tatru 87 (NKP) cestovatelů Hanzelky
a Zikmunda, parní lokomotivu Kladno z roku 1855, salonní vůz císaře Františka Josefa, letoun Jana
Kašpara (první dálkový let Praha-Pardubice), unikátní vojenské letouny z I. světové války, sextant
Josta Bürgiho (NKP), sextant Erasma Habermela (NKP), astronomické hodiny Engelberta Seigeho (NKP),
exponáty z vlastnictví Vojty Náprstka (sbírka technika v domácnosti) ad.

Národní zemědělské muzeum Praha vzniklo jako samostatná instituce v roce 1918, nicméně, první
sbírky muzea vznikly již po Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891. Expozice v hlavní budově
muzea na Letné mapují historii jednotlivých zemědělských oborů, kromě zemědělství tedy i rybářství,
lesnictví, myslivosti a gastronomie, zabývají se problematikou ochrany půdy a vody v krajině.
V rámci nedávné rekonstrukce byla na střeše budovy vybudovaná střešní terasa s vyhlídkou, výstavním
prostorem a malým políčkem. Dalším výstavním prostorem je muzejní dvůr, kde probíhají výstavy,
popularizační akce a kde je umístěná expozice s živými hospodářskými zvířaty. Muzeum organizuje pro
návštěvníky různé popularizační akce jako je Bylinkový den, Zabijačka v muzeu, Letenská husa aneb
košt Svatomartinského vína apod. Mimo hlavní budovy má Národní zemědělské muzeum rovněž pobočky
v Čáslavi – Muzeum zemědělské techniky, na zámku Kačina – Muzeum českého venkova, na zámku Ohrada –
Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství, ve Valticích – Muzeum vinařství, zahradnictví a životního
prostředí a v Ostravě – Muzeum potravin a zemědělských strojů.

Montánní turismus

Montánní turismus je speciální formou využití kulturního dědictví. Vznik tohoto typu turismu je
spojený s ekonomickými a sociálními změnami v těžebních oblastech a se zavíráním dolů. Tyto změny
mají za následek vznik nových služeb ovlivněných jedinečnou hornickou kulturou, náboženstvím a
tradicí. Jeho atraktivnost se odvíjí především od kvality pozůstatku po těžbě a její doprovodné
činnosti. Příkladem pozůstatků jsou doly, štoly, šachty, lomy, odvaly, odkaliště, saliny, haldy,
sejpy, těžební stroje, budovy (provozní báňské objekty, hornické kolonie, hospody) a komunikace
(železnice, silnice, vodní štoly, kanály). Jejich značnou část lze následně transformovat a využít
pro účely rekreace, trávení volného času, turistiky, vzdělávání atd. Přeměny v daných oblastech
jsou často spojeny s rekultivací povrchových dolů nebo odstraněním hald po těžbě, kde následně
vznikají nové parky a rekreační zóny. Pozitivním aspektem zůstává zachování hornických památek a
obnovení a oživení hornických zvyků, tradic a kultury.

Vymezení montánního turismu je složité především kvůli neexistenci jednotné definice. Někdy bývá
klasifikován jako součást industriálního turismu, se kterým má mnoho společného, někdy bývá
popisován jako forma dobrodružného turismu, z důvodu pocitů, které návštěvník zažívá při pobytu
v podzemních prostorách. Bezpochyby má mnoho společného nejen s uvedenými, ale i s poznávacím a
kulturním turismem. Hlavní motivací turistů je především objevování nového kulturního dědictví,
poznávání montánních památek a historických stop po hornické činnosti, návštěva hornických muzeí a
skanzenů a autentický zážitek spojený s informacemi o historii a vývoji těžby. Montánní turismus
v sobě spojuje úctu k tomu, co dokázal lidský intelekt a vztah k přírodě. Vznik montánního turismu
ale není vyvolán pouze zánikem těžebních lokalit, turistické atrakce vznikají i ve funkčních dolech
a lomech, kde je hlavním lákadlem možnost vidět důl v plném provozu a zažít tak všechny aspekty
těžby. Příkladem může být Uhelné safari v Mostě, kde důlní společnost organizuje exkurze do
povrchových dolů v plném provozu a představuje těžbu zároveň s budoucími rekultivačními plány.

V České republice se nachází více než stovka montánních památek spojených s povrchovou i
podpovrchovou těžbou. Mezi nejvýznamnější hornické regiony u nás patří Ostravsko, Mostecko,
Jáchymovsko nebo Příbramsko. Zatímco Krušnohoří je dokladem spíše montánní krajiny, Ostrava je
pravým vzorem industriálního hornického města. Obě tato místa jsou příkladem pozitivních vlastností
montánního turismu, kterými jsou zachování památek, oživení kultury, nové využití v souladu se
světovými trendy, tvorba pracovních míst apod. Aktuálně nejvýznamnější montánní oblastí Česka je
Krušnohoří, které bylo v roce 2019 zařazeno na seznam UNESCO, ostravské památky jsou zařazeny na
indikativním seznamu.

Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří je výsledkem soustavné těžby a zpracování rud (stříbra, cínu,
kobaltu, železa a uranu) od 12. až do 20. století. Jedná se o jedinečnou hornickou krajinu
s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí specifických horních měst.
Tvoří ho 22 součástí, z nichž 17 se nachází na území Saska a pět v české části Krušnohoří. Na české
straně to jsou hornická krajina Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudá
věž smrti ve Vykmanově u Ostrova. Společně dokládají obrovský vliv, který měla těžba a zpracování
rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě. Významné vynálezy a
inovace v oblasti báňských a hutních technologií se šířily z Krušných hor do celé Evropy i zámoří,
globální význam měla oblast i pro rozvoj báňské legislativy, administrativy, školství či měnových
systémů.

Důl Michal v Ostravě je jedním z Anchor Points na evropské trase European Route of Industrial
Heritage. Ostatní významné zastávky zahrnují Hornické muzeum v Příbrami, České muzeum stříbra
v Kutné Hoře, Štolu Starý Martin v Krupce nebo Hornické muzeum v Krásně. Důl Michal, národní
kulturní památka, je muzeem s expozicí posledního pracovního dne. Prohlídková trasa Cesta havíře do
práce zahrnuje známkovnu, řetízkovou šatnu a koupelnu horníků, administrativní budovu, lampovnu a
těžní budovu, kde havíři nastupovali do těžních klecí. Součástí je i prohlídka strojovny
s původními elektrickými stroji z let 1912–1915 a expozice první pomoci, dispečinku, ředitelny,
kanceláře důlních měřičů a geologů.

Hornický areál Landek Park Ostrava je jedním z nejikoničtějších míst v rámci důlní činnosti u nás.
V bývalém dole Anselm, nejstarší ostravské šachtě, bylo v roce 1993 otevřeno hornické muzeum, dnes
největší v České republice. Návštěvníci mohou sfárat do podzemí dolu, prohlídková trasa vede
podzemní chodbou v délce čtvrt kilometru, kde návštěvníci procházejí autentickým hornickým
pracovištěm, mohou se projet původním důlním vláčkem z 60. let minulého století, navštívit
řetízkové šatny nebo si prohlédnout expozici báňského záchranářství. Přitažlivost místa je zvýšena
propojením technických památek a bohaté přírodní krajiny, důl Anselm je součástí areálu Landek Park
pod vrchem Landek, národní přírodní památkou.

Údolí ztracených štol je naučná stezka, která seznamuje návštěvníky s lokalitou historického
dobývání zlata u Zlatých Hor. Začíná a končí u zlatokopeckého skanzenu s replikami původního
středověkého vybavení a prezentuje pozůstatky po historickém dobývání zlata. Ve skanzenu mohou
návštěvníci obdivovat repliky vodou poháněných středověkých hornických mlýnů (zhotovených podle
dobových nákresů), hornického srubu, nebo tavící pec. Na přístupové cestě k osadě stojí dřevěná
replika strážní věže a v její těsné blízkosti se nachází i závodiště se soutěžními klajmy. Tyto
prostory jsou využívány při každoročních soutěžích v rýžování zlata, jejichž tradice byla založena
v roce 1993. Naučná stezka v okolí zlatorudných mlýnů informuje o rýžování zlata, způsobu
zpracování zlata, jeho původu, ale i zdejší přírodě.


9. Hudební, literární a filmový turismus

Hudební turismus

V kontextu s kulturním dědictvím navštěvuje Českou republiku průměrně 40 procent zahraničních
turistů, nejvíce Francouzi, Britové, Američané, Rusové, Němci a Rakušané. Pro mnohé z nich bývají
největším lákadlem festivaly klasické hudby, a lze konstatovat, že hudba má na turismus stále
významnější dopad.

Hudební turismus zahrnuje jakoukoli aktivitu účastníka cestovního ruchu, při níž primární motivace
k cestě souvisí s hudbou. Zahrnuje návštěvu míst spojených s životem a tvorbou hudebních
skladatelů, zpěváků či hudebních skupin, návštěvu různých hudebních festivalů nebo jiných hudebních
vystoupení. Hudební turismus může zahrnovat nabídku dlouhodobou, tj. muzea hudby, koncertní sály,
hudební scény, bary a kluby či místní kulturu samotnou a nabídku časově omezenou, tj. živá
koncertní vystoupení, festivaly aj. Největší podíl účastníků motivují k cestování nabídky pomíjivé,
kde je lákadlem zejména jedinečnost zážitku.

§  Místa spojená s životem a tvorbou hudebních skladatelů. Zájemci o dílo Bedřicha Smetany
navštěvují jeho rodný byt v prostorách zámeckého pivovaru v Litomyšli nebo Památník v Jabkenicích,
kde strávil poslední roky života a kde vznikla většina jeho nejvýznamnějších děl. Příznivci
Antonína Dvořáka mohou navštívit jeho rodný dům v Nelahozevsi nebo letní byt ve Vysoké u Příbrami,
kde ho okolní příroda inspirovala k napsání opery Rusalka. Ačkoliv se Leoš Janáček narodil
v Hukvaldech, kde je v jeho rodném domě instalováno muzeum a památník, většinu života prožil
v Brně. Město si mohou zájemci projít po prohlídkovém okruhu Po stopách Leoše Janáčka, kde jsou
instalovány informační panely označující budovy a lokality spojené se životem a aktivitami
skladatele.

§  Místa spojená s životem a tvorbou zpěváků. Hudební turismus spojený se zpěváky populární hudby
je v něčem podobný pouti, zejména v souvislosti s místy jako je Graceland Elvise Presleyho, hrob
Jima Morrisona na hřbitově Père Lachaise v Paříži nebo hrob Karla Gotta na hřbitově Malvazinky.

§  Místa spojená s životem a tvorbou hudebních skupin. Nejmarkantnějším příkladem je Liverpool
s muzeem The Beatles Story, klubem Cavern, kde Beatles hráli, než se stali slavnými a mnoha dalšími
místy spojenými se členy skupiny, včetně jejich bývalých domovů. Město je zejména díky fenoménu
Beatles mezinárodně uznáváno jako významné kulturní centrum.

Klasická hudba má schopnost přilákat účastníky a přinést tak nemalé výnosy odvětví hudebního
turismu, nicméně populární hudba více zapadá do vkusu široké masové veřejnosti. Rovněž tradiční a
lidová hudba určité lokální kultury dokáže podpořit autenticitu zážitku z dané destinace a tím
napomáhat prezentaci a propagaci místního historického a kulturního dědictví. Zájem o hudebně
založené zážitky je evidentní napříč všemi věkovými skupinami, a je vyšší než kdy dříve.

Koncerty lákají desetitisíce návštěvníků. V zahraničí jsou oblíbené nejen koncerty hvězd populární
hudby, ale i koncerty v jiných žánrech. Unikátním projektem byla vystoupeni „tři tenorů“. Poprvé se
tento koncert uskutečnil jako doprovodná akce MS ve fotbale v roce 1990 v Itálii, a pak následovala
série mega koncertů po celém světě, které se staly nezapomenutelným zážitkem pro statisíce diváků.
Není výjimkou, že na koncerty se cestuje i do zahraničí. V České republice přitahuji pozornost
zejména koncerty zahraničních hvězd, jako např. Michaela Jacksona, Madonny, Rolling Stones apod.,
nicméně z pohledu návštěvnosti byl unikátní zatím nepřekonaný koncert bratři Nedvědů na Strahově v
roce 1996, který navštívilo na 70 tisíc platících diváků.

Novinkou a zároveň významnou součásti nabídky kulturního turismu posledních let u nás jsou
muzikály. Řada cestovních kanceláři pořádá zájezdy do Prahy na muzikály, a to jak v provedení
českých souborů, tak na hostující představeni souborů zahraničních.

Pokud destinace nemá své vlastní zdroje pro rozvoj hudebního turismu v lokální historii, může
nalézt svou inspiraci i jinde. Příkladem mohou být zejména mezinárodní festivaly, které málokdy
souvisí s místní hudební historií, a které jsou lákadlem pro velké množství účastníků. Jedná se o
vystoupení, která se odehrávají na stejném místě a mají obvykle společné téma, o veřejnou uměleckou
přehlídku, která může mít soutěžní i nesoutěžní charakter a může se konat periodicky. Festivaly
jsou obvykle vícedenní, jejich program většinově tvoří hudební vystoupení a je na ně umožněn
přístup široké veřejnosti.

Festivaly se staly tradicí v průběhu 19. století a představovaly způsob společenské interakce na
lokální i mezinárodní úrovni. Během těchto událostí se potkávali hudební skladatelé, talentovaní
muzikanti, mecenáši hodlající investovat právě do tohoto druhu umění, posluchači a milovníci hudby.
Oproti obvyklým koncertům festivaly dokázaly pojmout velké množství návštěvníků. Markantní vývoj
zažily hudební festivaly ve 20. století, kdy se rozšířily na všechny žánry a druhy, a ve druhé
polovině minulého století v souvislosti s vývojem nových hudebních žánrů. Festivaly upustily od
prezentování převážně klasické hudby a začaly se více orientovat na žánry hudby populární.

Prvotním průkopníkem hudebních festivalů v takové formě, jak jsou známy dnes, byl dnes již
legendární open air festival Woodstock v roce 1969. Stal se vzorem pro další festivaly, i přesto,
že se ani zdaleka nejednalo o první festival svého druhu. Jeho následovníci toužili dosáhnout
stejné popularity a úspěšnosti, ale pověst Woodstocku žádný z nich nepřekonal. První ročník
festivalu byl považován za jeden z největších a klíčových okamžiků v historii populární hudby.
Festivalu se zúčastnilo mnoho legendárních umělců a kapel jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, The Who
nebo Carlos Santana. Poté se několikadenní festivaly pod širým nebem staly naprosto běžnou
záležitostí.

Samotná hudba v konkurenčním boji s nejpopulárnějšími festivaly s kvalitní a ustálenou reputací
mnohdy nestačí, proto na počátku 21. století začaly hudební festivaly samy sebe označovat jako
music & arts, což jim dalo prostor pro další doprovodný program a aktivity – od jógy, přes
gurmánské zážitky, umělecké instalace, divadlo a další prvky, které mají za úkol proměnit tradiční
festival a vytvořit přidanou hodnotu.

Výhoda festivalů, či hudebních eventů obecně, se skrývá především v rozmanitosti hudebních žánrů,
tedy v potenciálu zaujmout široké publikum. Můžeme tak hudební eventy dělit podle žánru hudby,
která je prezentována v převážné míře, nicméně v současnosti organizují pořadatelé častěji
multižánrové festivaly, nabízejí velké spektrum interpretů a doprovodných nehudebních vystoupení.

Další možností dělení hudebních festivalů je podle místa jejich konání. Nejčastější jsou open-air
festivaly probíhající zejména v letních měsících. Interpreti hrají na pódiích pod širým nebem,
popřípadě pod stany, jejich publikum je zpravidla na otevřeném prostranství. Tento typ festivalu
dokáže pojmout velké množství návštěvníků. Příklady open-air festivalů v českém kontextu jsou Rock
for People (bývalé vojenské letiště v Hradci Králové), Majáles (Praha-Letňany, Ostrava – Dolní
Vítkovice, Výstaviště Brno), Votvírák (největší český multižánrový festival na bývalém vojenském
letišti Boží Dar), Colours of Ostrava (Dolní Vítkovice), Sázava Fest a další. Méně častou formou
jsou klubové festivaly, které se odehrávají najednou v několika prostorách v rámci jednoho města.
Filozofií těchto událostí je přecházení návštěvníka z jednoho klubu do druhého. V České republice
se mezi klubové festivaly řadí například United Islands of Prague (Kampa, Střelecký a Slovanský
ostrov) nebo Žižkovská noc (kluby, divadla, bary a hospody Žižkova).

Festivaly vážné hudby navazují na tradici 19. století a neprošly ani zdaleka tolika masivními
změnami, jako festivaly populární hudby. Jejich charakteristikou je, že se odehrávají na časově
koncentrované ploše, využívají zajímavých lokací, nabízí bohatý doprovodný program a stále si
zachovávají svůj charakter prestižní události. Zájem o originální prožití místní kultury patří mezi
celosvětové trendy kulturního turismu, spadá do tzv. niche turismu, tedy turismu, při kterém se
návštěvníci zaměřují na určité úzké téma. Chtějí se v něm co nejvíc vzdělat a maximálně autenticky
ho prožít. Právě to je typické pro vážnou hudbu, která je navíc často spojená se vzdělanou a
bonitní klientelou ve věku nad 50 let, která v destinaci stráví nadprůměrný počet dní a přinese
vyšší útratu.

Ač je Česko geograficky malou zemí, v oblasti klasické hudby patří ke skutečným velmocím. České
festivaly vážné hudby, kterých je nepřeberné množství, se mohou opřít o dlouholetou a bohatou
tradici, špičkovou úroveň a světové renomé, mohou stavět na vysoké interpretační úrovni českých
orchestrů, sólistů i komorních souborů a celé plejádě skladatelských osobností. Milovníci klasické
hudby cestují za neopakovatelnými kulturními zážitky i stovky kilometrů, aby zažili něco, co nemůže
být napodobeno díky neopakovatelné symbióze místa, prováděného díla a kvality interpretace. Pro
každého návštěvníka, který přijede cíleně za kulturním zážitkem, je jistě speciální událostí, když
si například Dvořákovo dílo vyslechne v sále, ve kterém sám Antonín Dvořák dirigoval provedení
Novosvětské symfonie při inauguračním koncertě České filharmonie v roce 1896. A genius loci působí
i na interprety samotné, kteří jsou danými reáliemi inspirováni a stimulováni často ke skutečně
mimořádným výkonům. Publikum, jak tuzemské, tak zahraniční, to dokáže vnímat a ocenit.

Pravděpodobně nejznámější a nejvýznamnější mezinárodní hudební festival klasické hudby u nás je
Pražské jaro, tradičně zahajované 12. května Smetanovou Mou vlastí. U zrodu festivalu v roce 1946
stál dirigent Rafael Kubelík a klavírista Rudolf Firkušný. Jedná se o největší festival co do počtu
koncertů, kterých se během tří květnových týdnů odehrají více než čtyři desítky v téměř dvaceti
koncertních sálech. Dramaturgie je zaměřena na nejlepší českou i mezinárodní hudební tvorbu,
zároveň jsou zde představovány celosvětové premiéry českých i zahraničních umělců. Přestože
festival představuje nabídku pro spíše úzkou skupinu hudebních fanoušků a určitě není masovou akcí,
už jen z důvodu omezené kapacity sálů, je třeba zdůraznit, že se pozitivně odráží ve vnímaní Prahy
jako střediska kultury.

Druhým nejstarším festivalem klasické hudby je Smetanova Litomyšl pořádaná každoročně od roku 1946
v rodišti Bedřicha Smetany. Hlavní programovou náplní jsou operní inscenace, koncertní provádění
oper, ale také galakoncerty, oratoria, kantáty a písňové večery. Stranou nezůstává ani hudba
symfonická, instrumentální či komorní, prostor zde nachází balet stejně jako koncerty chrámové,
promenádní i přesahující do jiných žánrů. Centrem festivalu je areál zámku v Litomyšli, koncerty se
konají i v litomyšlských chrámech, Smetanově domě a pravidelně také například na zámku v Nových
Hradech.

Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram se poprvé konal v roce 1969. Jeho specifikem a velkou
devizou je, že se koncerty pořádají na řadě atraktivních míst spojených s životem skladatele. Kromě
Příbrami se konají také v Památníku ve Vysoké u Příbrami, v kostele v Třebsku, v komplexu Svaté
Hory u Příbrami, na zámcích Dobříš a Březnice.

Pardubické hudební jaro, multižánrový festival, se pořádá od roku 1978, v roce 2023 se pod heslem
„Od klasiky po Čechomor“ konaly koncerty v Pardubicích, Sezemicích, Cholticích, Přelouči, Heřmanově
Městci, Seči a Vysokém Mýtě.

Plzeňský festival Smetanovské dny pořádaný od roku 1980 je unikátní svou mezioborovostí,
dramaturgie festivalu spojuje hudbu, tanec, výtvarné umění, divadlo, film, literaturu a vědu, mimo
koncertních vystoupení se pořádají i výstavy a workshopy.

Festival Krumlov se koná od roku 1992, roku zápisu Krumlova na seznam UNESCO. Koncerty klasické
hudby, ale i populárních žánrů, se konají v unikátních prostorách zámku a hradu Český Krumlov, ale
i v dalších lokacích města s jedinečným geniem loci, např. v Maškarním sále, Zámecké jízdárně,
v kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné v areálu bývalého minoritského kláštera i pod širým
nebem v Zámecké nebo Pivovarské zahradě. Komorní, symfonická a sborová díla jsou uváděna
v kombinaci s tancem, herectvím a pantomimou či originální scénografií.

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského konaný od roku 1998 je zaměřený na prezentaci lidského
hlasu v hudbě různých žánrů od klasiky všech období přes pop, jazz i folklor. Koná se na zámcích
Jaroměřice nad Rokytnou a Valeč, v zámecké zahradě v Dukovanech, v Pivovaru Dalešice nebo
v bazilice sv. Prokopa v Třebíči.

Harmonia Moraviae, festival původně koncipovaný jako přehlídka duchovní hudby v sakrálních
památkách, se pořádá od roku 1999. Dnes se jedná o multižánrovou hudební přehlídku (pořádanou
zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů) zahrnující symfonická, komorní i vokální vystoupení
klasické, duchovní, lidové, filmové i např. jazzové hudby.

Cyklus festivalů České kulturní slavnosti vznikl v roce 2002 spojením významných českých festivalů
při zachování jejich vlastních tradičních identit. Spojuje festivaly Tanvaldské hudební jaro
(Tanvald), Bystřické zámecké slavnosti (Bystřice pod Hostýnem), Vivat varhany (Slavonice), Art
salon piano (České Budějovice) a Malostranské komorní slavnosti (Praha). Oslovuje široké vrstvy
kulturní veřejnosti všech věkových generací, vedle komorních a orchestrálních koncertů, pořadů pro
mládež, divadelních představení a výstav obrazů předních českých výtvarníků, jsou festivaly
provázeny i koncerty ostatních žánrů.

České doteky hudby, festival pořádaný od roku 2006, je věnovaný běžně neuváděným titulům, dílům
českých skladatelů druhé poloviny 20. století a soudobé hudbě. Koncerty se konají nejčastěji
v sálech Pražského hradu, Obecního domu, Rudolfina, Národního domu, v Kongresovém centru,
Lichtenštejnském paláci, kostele svatého Šimona a Judy na Starém městě, Klementinu, klášteře svaté
Anežky české apod.

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha je největším dvořákovským festivalovým projektem na
světě. Jde o exkluzivní přehlídku mezinárodně nejuznávanějších sólistů, dirigentů, orchestrů i
komorních souborů. V roce 2023 se konal 16. ročník s koncerty nejen v Dvořákově síni, Betlémské
kapli a Anežském klášteře v Praze, ale i v Olomouci.

Kromě výše zmíněných renomovaných festivalů se u nás koná celá řada dalších, například Dvořákova
Olomouc, Moravský podzim v Brně, Janáčkův máj v Ostravě, Struny podzimu v Praze nebo Janáčkovy
Hukvaldy. Není pravdou, že by byly koncerty klasické hudby cíleny na generaci staršího
obyvatelstva, jak se mnohdy může zdát, mezi účastníky festivalů jsou zastoupeny všechny generace.

Významnou roli na hudebním trhu v České republice zaujímají nejen festivaly vážné hudby, ale i
festivaly hudby populární pořádané většinově v průběhu letních měsíců ve vhodných venkovních
prostorách pod otevřeným nebem. Tradici velkých letních open-air festivalů v České republice
zahájila Porta, dnes již legendární trampský, country a folkový festival, který se poprvé konal
v roce 1967. Pořadatelé festivalu byli schopni pokračovat i přes nepříznivé podmínky režimu pod
záštitou Socialistického svazu mládeže, avšak byli nuceni místo konání mnohokrát měnit, dokud se
neusadili v roce 1981 v Plzni. V osmdesátých letech se stal masově navštěvovanou a téměř kultovní
akcí, návštěvnost festivalu vzrostla na tehdy nepředstavitelných 30 tisíc účastníků. Od roku 2008
se tento festival soutěžního charakteru odehrává v Řevnicích u Prahy.

Osmdesátá léta minulého století jsou dobou vzniku několika hudebních festivalů, které mnohdy
fungují do dnes. Mezi ně patří například Valašský špalíček, mezinárodní folk blues beat festival,
konající se každoročně ve Valašském Meziříčí. Nepřerušenou tradicí čtyřiceti realizovaných ročníků
patří ke stálicím moravské festivalové scény.

Počátek devadesátých let přinesl velké množství dalších nových hudebních festivalů. Jedním z nich
je Benátská noc, jejíž první ročník se konal v městečku Malá Skála v roce 1993. Nyní festival
pokračuje pod pozměněným názvem Benátská a v roce 2012 se přesunul do Vesce u Liberce. Je rozdělen
do tří dnů, přičemž každý den je zaměřen na jiný hudební styl. Obvykle jsou pátky ve věnovány
rocku, soboty popu a neděle pop-folku.

V roce 1994 vznikl festival Rocková Lipnice v Lipnici nad Sázavou, v roce 1995 pak další dva
významné festivaly – Rock for People v Hradci Králové a Keltská noc, multižánrový festival v
Harrachově. Rock for People začal svou festivalovou historii v Českém Brodě, kde dodnes na tento
festival navazuje Brodfest, ale od roku 2006 se z kapacitních i jiných důvodů přesunul na letiště v
Hradci Králové. Tento hudební festival se vyznačuje především bohatým programem s mnohými
zahraničními hosty celosvětové popularity z rockové, metalové a punkové hudební scény, ale zahrnuje
i množství dalších hudebních žánrů. Z pohledu počtu návštěvníků se jedná o jeden z největších
festivalů u nás.

Jedním z mladších festivalů české hudební scény je Colours of Ostrava, který se za krátkou dobu
stal (spolu s Rock for People) nejnavštěvovanějším tuzemským festivalem. Multižánrový festival
dosahoval už od svého prvního ročníku v roce 2002 poměrně velkých rozměrů. Byl rozmístěn na pěti
různých částech města a představil přes 50 kapel různorodých hudebních stylů. Od roku 2012 se
odehrává v industriálním multifunkčním areálu bývalých železáren v Dolních Vítkovicích a v roce
2015 byla jeho návštěvnost téměř 44 tisíc návštěvníků, od roku 2016 pořadatelé počet návštěvníků
nezveřejňují. V roce 2022 festival nabídl přes 100 kapel z téměř 30 zemí světa a programová nabídka
měla přes 350 bodů.

Specifickou skupinou hudebních eventů jsou festivaly folklórní. Na rozdíl od předchozích jsou
zpravidla úzce svázané s určitým regionem a místní kulturou, vycházejí z určité tradice a jsou
spojeny s danou destinací. V České republice patři mezi nejznámější festivaly tohoto druhu Slovácký
rok v Kyjově (nejstarší národopisný festival v České republice), Mezinárodní folklórní festival
Strážnice, Rožnovské slavnosti se soutěžní přehlídkou odzemkářů, Kopaničářské slavnosti ve Starém
Hrozenkově, Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, Gorolski Święto v Jablunkově, Hanácké
slavnosti v Prostějové, Svatováclavské slavnosti v Českém Krumlově, Chodské slavnosti a mnoho
dalších. Osobitým zástupcem folklórních festivalů je Mezinárodní dudácký festival, který se koná
každé dva roky ve Strakonicích a na kterém se setkávají dudáci nejen z Česka, ale i ze zahraničí.

Literární turismus

Účastníci literárního turismu jsou motivováni k návštěvě míst, která se váží k životu a tvorbě
významných literátů a míst, na kterých se odehrává děj literárních děl. Literární turismus vzniká,
když se autoři nebo jejich díla stanou tak populárními, že jsou lidé ochotni navštívit místa s nimi
spojená. Lze ho považovat za předchůdce filmového turismu, v mnoha případech se kniha stala
předlohou a inspirací pro tvorbu filmu a následně motivací pro návštěvu míst, kde se film natáčel.

Jako místo vzniku literárního turismu je uváděno Spojené království, kde se od 2. poloviny 18.
století stala tato forma turismu velmi populární a odkud se šířila dál do Evropy. Na počátku 19.
století byly motivací literárního turismu populární novely, kdy návštěvníci zpočátku vyhledávali
místa spojená s životem literáta, ale později se do centra pozornosti dostala i místa, kde se
odehrával příběh literárních děl. Ve Spojeném království se literární turismus stal komerčně
významným fenoménem, místa spojená s literaturou jsou často využívána k propagaci destinací jako je
Shakespearův Stratford, Yorkshire Brontëových či Dickensův Londýn. Popularita literárního turismu
vedla k tomu, že bylo vydáno mnoho průvodců jako například Literary Britain and Ireland: a guide to
the places that inspired poets, playwrights and novelists nebo The Oxford Guide to Literary Britain
and Ireland. Existuje celý průmysl produktů souvisejících s literárními místy, jako jsou
pohlednice, záložky, kalendáře, trička, kabelky, sladkosti, poháry a další suvenýry, které lze
v literární destinaci koupit. Literárnímu turismu je také věnováno mnoho webových stránek, např.
LiteraryPlaces.com, LiteraryTraveler.com nebo LiteraryTourist.com, které nabízejí rozsáhlé databáze
téměř všeho, co by mohlo literární turisty zajímat, tj. mapy včetně plánovačů tras, destinace,
knihkupectví, aktivity a události z celého světa. Literární místa jsou spojena nejen s autory
klasické literatury, ale také se současnými spisovateli, jako je J. K. Rowlingová (Harry Potter),
Dan Brown (The Da Vinci Code) nebo Stephanie Meyerová (The Twilight Saga). Dnes si literární místa
udržují svoji atraktivitu nejen díky stále populární literatuře, ale také díky filmům, které jsou
adaptací literárního díla.

Mnohá místa potenciálu literárního turismu využila a byly vytvořeny tematicky zaměřené zájezdy
během nichž mají účastníci možnost navštívit místa tvorby, života, narození či smrti spisovatele.
Cílem je nejen přilákat zahraniční návštěvníky, pokud se jedná o literární osobnosti mezinárodně
známé, ale také podnítit u místních obyvatel zájem o jejich vlastní literaturu a kulturu s ní
spojenou. Jedním z českých příkladů je spojení Franze Kafky a Prahy, kde byla vytvořena turistická
cesta po stopách spisovatele. V oblibě je však více u zahraničních návštěvníků než u domácích, což
je snad dáno tím, že Kafka v Praze sice žil, ale psal německy. U české klientely je literární
turismus spíše záležitost individuálního turismu.

Atraktivity literárního turismu jsou různě pojaty. Mohou to být značky, pamětní desky a tabule,
které označují literární místo, domy spisovatelů, místa narození, hroby, literární festivaly,
literární krajiny (mohly sloužit k inspiraci spisovatelům), literární výlety, trasy po stopách
spisovatelů apod. V rámci literárního turismu lze definovat tři základní typy destinací – reálná
místa, která mají skutečný vztah ke spisovateli (místo narození, života, tvorby a úmrtí, např. dům
Williama Sharespeara ve Stratfordu či Poetʼs Corner ve Westminster Abbey v Londýně, kde je
pochováno více jak 120 básníků, spisovatelů a dramatiků), fiktivní místa, na kterých se odehrává
děj literárních děl (např. dům Sherlocka Holmese na Baker Street v Londýně) a nově vytvořená místa,
která vznikla záměrně s cílem přilákání návštěvníků (např. kouzelnický svět Harryho Pottera
v Londýně nebo Dickensův svět v Chathamu).

Mnoho rodných domů významných spisovatelů je dodnes zachováno, jsou označeny pamětní deskou, obec
se o ně pečlivě stará a zpřístupňuje je veřejnosti, čímž zvyšuje povědomí u místních obyvatel a
návštěvníků jak o literátech a jejich dílech, tak také sama o sobě. Pamětní desky na rodných domech
mají např. Jiří Orten v Kutné hoře, Viktor Dyk v Mělníku nebo Jaroslav Vrchlický v Lounech. V mnoha
rodných domech je dnes instalován památník nebo muzeum s expozicí. V rodném domě Josefa Jungmanna
v Hudlicích je vytvořena expozice a před domem je umístěn spisovatelův pomník. V rodném domě
básníka Vítězslava Hálka v Dolínku je dnes knihovna s expozicí – Život a dílo Vítězslava Hálka a
jeho památník. Rodný dům spisovatele historických románů Václava Beneše-Třebízského je nyní muzeem
a součástí skanzenu lidových staveb v Třebízi. Expozice věnována životu a dílům Josefa Václava
Sládka je instalována ve Zbirohu, v domě, který stojí na místě jeho rodného domu. Rodný dům Karla
Čapka ve Svatoňovicích je označen pamětní deskou a nedaleko stojí dům, ve kterém je Muzeum bratří
Čapků. Fráňa Šrámek má v rodném domě v Sobotce památník. Jiří Wolker má v Prostějově pamětní desku
na rodném domě a expozici v Muzeu Prostějovska. Rodný dům Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou již
nestojí, ale město pořádá spoustu akcí s Poláčkem spojených a v místní synagoze je otevřen Památník
Karla Poláčka, který se věnuje jak jeho životu a dílům, tak i Židům na Rychnovsku.

Návštěvníky jsou rovněž vyhledávána místa spojována s životem spisovatele nebo jeho tvorbou. Božena
Němcová je nejvíce spojena s Ratibořicemi a jejich okolím, které se pro ni stalo inspirací při
psaní jejího nejznámějšího díla Babička. Při procházce Babiččiným údolím narazí návštěvník na
spoustu míst, která jsou s Boženou Němcovou a jejím dílem spojena – sousoší Babičky a jejích
vnoučat, Staré bělidlo, zámek Ratibořice, Viktorčin splav ad. Spisovatelka je spojena ale i
s dalšími místy, která se stala zdrojem inspirace a místy, kde nějakou dobu žila. Několik let
pobývala v Červeném Kostelci, kde její pobyt připomíná pomník, stejně jako v Nymburce, v České
Skalici má spisovatelka muzeum. Bohumil Hrabal se narodil v Brně, ale většinu dětství prožil
v Polné a Nymburce, pamětní desku má jak na rodném domě v Brně, tak také na pivovaru v Polné.
Nymburk se stal pro Hrabala zdrojem inspirace pro Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Krasosmutnění
a mnoho dalších. Nymburk je na „svého“ spisovatele více než pyšný, je po něm pojmenováno místní
gymnázium, pracuje zde Literární kabinet Bohumila Hrabala, ve vlastivědném muzeu je spisovatelova
expozice a je po něm pojmenována část cyklostezky vedoucí z Nymburka do Kerska, kde měl spisovatel
svoji chatu – Po stopách Bohumila Hrabala. Jaroslav Hašek napsal své nejznámější dílo Osudy dobrého
vojáka Švejka v Lipnici nad Sázavou. V domku, kde spisovatel žil po návratu do vlasti po první
světové válce, je nyní vytvořena malá expozice, která dokumentuje jeho život a dílo. Hostinec U
České koruny, kde Hašek psal a trávil čas, je stále v provozu a těší se oblibě právě díky
spisovateli, který má uvnitř hostince vytvořen pomník.

Další místa vyhledávaná návštěvníky jsou místa posledního odpočinku spisovatelů. Jako příklad lze
uvézt některé hřbitovy, zejména v Praze, kde jsou pochovány známé osobnosti českých dějin,
spisovatele nevyjímaje. Největší počet hrobů významných osobností, tedy i spisovatelů, je na
Olšanských hřbitovech. Je zde pohřben například Josef Jungmann, František Ladislav Čelakovský,
Karel Jaromír Erben, ale také třeba Jan Werich a Jiří Voskovec. Pro návštěvníky je vytvořena naučná
stezka po Olšanských hřbitovech, která mapuje tři nejstarší oddělení hřbitova a popisuje některé
příběhy zde pohřbených osobností. Další významný hřbitov je na Vyšehradě, kde mají hroby Jan
Neruda, Karel Čapek, Vítězslav Nezval, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Svatopluk Čech a další.
Kroky návštěvníků hřbitova často směřují k hrobce pojmenované Slavín, která je společným místem
posledního odpočinku vynikajících českých osobností, ze spisovatelů např. Josefa Václava Sládka,
Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera, Františka Hrubína, Josefa Čapka a dalších. Nicméně, hroby
významných spisovatelů najdeme po celé republice, například Jaroslav Hašek je pohřben v Lipnici nad
Sázavou, Alois Jirásek ve svém rodném Hronově a Bohumil Hrabal má hrob v Hradištku.

Dalšími atraktivitami literárního turismu jsou místa, která jsou spojena s dějem literárního díla,
většinou se jedná o místa fiktivní, která vychází z představivosti spisovatele. V zahraničí jsou
oblíbené literární tematické parky, které znázorňují místo děje – například kouzelnický svět
Harryho Pottera v Londýně nebo na Floridě, Hobitín na Novém Zélandu. U nás bychom podobný literární
park nenašli, ale jistou podobnost je možné najít v naučných stezkách, které jsou zaměřeny na
spisovatele a jejich tvorbu. Jako příklad lze uvést Babiččino údolí, kdy návštěvník prochází místy
z nejznámější knihy Boženy Němcové a dozvídá se na informačních tabulích informace jak o díle, tak
i o spisovatelce. Navození dobové atmosféry napomáhají také časté kulturní akce. Dalšími příklady
jsou cyklostezka Po stopách Bohumila Hrabala, která vede z Nymburka do Kerska nebo v Rychnově nad
Kněžnou Městský vycházkový okruh Bylo nás pět, který provází rodištěm Karla Poláčka a místy, kde se
odehrává jeho nejznámější kniha.

Oblíbenou aktivitou v rámci literárního turismu jsou literární festivaly zaměřené na významné
literární osobnosti a jejich díla či události související s bibliografickými nebo literárními
aspekty, které umožní návštěvníkovi dozvědět se více o životě a díle daného spisovatele. U nás se
v průběhu roku pořádají literární festivaly či veletrhy obecně zaměřené na literaturu a různé
literáty jako například Svět knihy v Praze, Festival fantazie v Chotěboři, Festival spisovatelů
Praha, Litr Olomouc ad.

Mimo těchto obecných festivalů je každoročně organizována celá řada festivalů zaměřených na
konkrétní autory. Mezi tyto festivaly patří například Haškova Lipnice, která nabízí návštěvníkům od
roku 1959 bohatý kulturní program – divadla, koncerty, přednášky, procházky Lipnicí a návštěvu míst
spojených s Jaroslavem Haškem. V Hronově, rodném městě Aloise Jiráska, se od roku 1931 každoročně
koná na jeho počest mezinárodní festival Jiráskův Hronov – festival amatérského divadla, který je
nejstarším kontinuálně trvajícím divadelním festivalem v Evropě. V Rychnově nad Kněžnou se na
počest rodáka Karla Poláčka každoročně koná divadelní festival Poláčkovo léto. Během něj se konají
divadelní představení v historicky cenných objektech, které jsou často nepřístupné veřejnosti,
takže je to také unikátní příležitost tyto objekty během festivalu navštívit. V Rychnově se
několikrát během letních prázdnin koná i akce nazvaná Putování se Zilvarem, inspirovaná dílem Karla
Poláčka – Bylo nás pět. Jedná se o poznávání města zábavnou formou. Jaroslav Seifert, jediný český
držitel Nobelovy ceny za literaturu, je spojený s Kralupy nad Vltavou, kde trávil čas u prarodičů.
Každoročně zde probíhá festival poezie a přednesu – Seifertovy Kralupy. Kromě bohatého kulturního
programu během festivalu je zařazena i společná návštěva spisovatelova hrobu na místním hřbitově.
Šrámkova Sobotka je festival českého jazyka, řeči a literatury konaný každoročně na počest
významného soboteckého rodáka – básníka Fráni Šrámka. Koná se v prvním prázdninovém týdnu, otevírá
tak léto, ukončuje školní rok i divadelní sezónu. Každý ročník má stanoveno nosné téma, kterému se
přizpůsobuje náplň festivalu; v roce 2021 to bylo Od folkloru k folkloru, v roce 2022 Genius loci a
v roce 2023 Poslyš, jak zní, Mluvená řeč, hlas a rozhlas. Součástí festivalu jsou odborné
přednášky, autorská čtení, divadelní představení, koncerty a v neposlední řadě také dílny
s předními českými umělci a odborníky. Festival Den poezie na počest Karla Hynka Máchy se
každoročně koná v desítkách měst celé republiky a již několik let je počtem akcí nejrozsáhlejším
festivalem poezie u nás. V rámci festivalu desítky regionálních aktérů z řad škol, knihoven,
literárních spolků, klubů, divadel, muzeí i jednotlivců připravují literární večery, výstavy,
divadelní představení, kulturní procházky a jiné zajímavé akce, koordinátorem a pořadatelem řady
zajímavých akcí je Společnost poezie. Na počest rodáka z Kutné Hory Jiřího Ortena se ve městě koná
každoročně festival a soutěž mladých básníků – Ortenova Kutná Hora. Na literaturu pro děti se
zaměřuje festival Jičín město pohádky. Jičín se stal předlohou a inspirací pro mnoho filmů a
literárních děl, snad nejznámější postavou je loupežník Rumcajs Václava Čtvrtka.

Literární turismus je v dnešní době velmi populární i díky filmovému průmyslu, protože náměty mnoha
literárních děl se staly předlohou pro filmové zpracování. Rozdíl mezi literárním a filmovým
turismem je ve zdroji zájmu návštěvníků. U literárního průmyslu je to spisovatel a místa s ním
spojená, u filmového průmyslu jsou to převážně herci a jejich příběh. Dalším rozdílem je, že
v případě literárního turismu si čtenář vykresluje dané místo sám a jeho představa se pak od
filmového zpracování může diametrálně odlišovat.

Filmový turismus

Ačkoliv se turismus a filmový průmysl zprvu rozvíjely samostatně, postupem času se ukázalo, že se
navzájem doplňují, a že ze sebe mohou navzájem těžit. Vznikl tedy filmový turismus, jehož hlavní
náplní je cestování na místa, kde byly natáčeny známé české i zahraniční filmy či filmové série,
prohlídky filmových studií, návštěvy zábavních parků souvisejících s filmem, ale také účast na
předávání filmových cen, slavnostních premiérách či filmových festivalech. Filmový turismus v České
republice je považován za zajímavou rozvíjející se formu turismu. (Britský průzkum ukázal, že 27 %
dospělých a 45 % mladých lidí ve věku od 16 do 24 let je při rozhodování, kam jet na prázdniny,
ovlivněno právě filmy.)

Filmový turismus je pro mnohé lidi termín, který neznají, nicméně, mnozí byli reálně jeho součástí,
aniž o tom vůbec věděli. Například skálu Dračí zub (ve skutečnosti Skautská věž) známou z filmu Jak
dostat tatínka do polepšovny znají téměř všichni a mnozí lidé toto místo jistě díky filmu
navštívili. Lze tedy říci, že ačkoliv se mnoha lidem při vyslovení slov filmový turismus nic
nevybaví, ve skutečnosti již byli jeho aktéry.

I když je Česká republika poměrně malým státem, je oblíbeným místem zahraničních filmařů zejména
kvůli krásným lokacím, nižším nákladům a kvalitnímu zázemí. Kromě Prahy, která se v zahraničních
filmech točených u nás objevuje nejčastěji, ačkoliv ne vždy představuje ve filmu samu sebe
(nejčastěji Vídeň), jsou oblíbené i Karlovy Vary, Kutná Hora, Liberec ad. Mezi nejznámější
zahraniční filmy natočené u nás patří pravděpodobně Amadeus (Praha, Kroměříž, Murray Abraham, Tom
Hulce, 1984), Mission: Impossible (Praha, Tom Cruise, 1996, 2011), Les Miserables/Bídníci (Praha,
Kutná Hora, Žatec, Vrbno, Liam Neeson, Uma Thurman, 1998), Johanka z Arku (Slezská Harta, Milla
Jovovich, 1999), Příběh rytíře (Ledeč nad Sázavou, Heath Ledger, 2001), Spy Game (Praha, Robert
Redford, Brad Pitt, 2001), Hartova válka (Praha, Milovice, Bruce Willis, 2002), Agent bez minulosti
(Praha, Matt Damon, 2002), Hellboy (Praha, Ron Perlman, 2004), Van Helsing (Praha, Kunratice,
Tábor, hrad Pernštejn, Hugh Jackman, 2004), Casino Royale (Praha, Daniel Craig, 2006), Poslední
prázdniny (Karlovy Vary, Queen Latifah a Gerard Depardieu, 2006), Iluzionista (Praha, Tábor,
Dobříš, Konopiště, Český Krumlov, Edward Norton, 2006), Dítě číslo 44 (Praha, Kladno, Ostrava,
zámek Hořín, Gary Oldman, Tom Hardy, Noomi Rapace, 2015), Spider-Man: Daleko od Domova (Praha,
Liberec, Tom Holland, 2019) a mnoho dalších.

Potenciál filmového turismu využívá cestovní agentura CzechTourism, která v roce 2015 spustila
projekt Česko – země jako z filmu. Jeho cílem je nalákat více jak domácích, tak zahraničních
návštěvníků za pomoci filmů a seriálů, které byly natáčeny na našem území. Bylo vybráno 50 filmů
nejrůznějších žánrů počínaje Popelkou, přes Pelíšky až po Formanův velkofilm Amadeus. Tyto filmy
byly rozřazeny do šesti tras – tajemná, světová, kultovní, osudová, rodinná a pohádková, z nichž
každá nabízí nejrůznější přírodní, kulturní či historická lákadla více než 300 lokací. S aplikací
Czech Film Trips a pomocí portálu www.zemefilmu.cz si uživatel může naplánovat originální
dovolenou. Je možné si vybrat některý z 20 předpřipravených tematických výletů nebo se na
jednotlivá místa vydat po vlastní trase.

Mezi oblíbené destinace mezinárodního filmového turismu patří např. filmová studia v Los Angeles,
lokace natáčení filmů Star Wars v Tunisku, Metropolis v Illinois (domov Supermana), Petra
v Jordánsku (místo natáčení Indiana Jonese). Mezi nejnovější destinace patří památník Williama
Wallace ve Skotsku, který zaznamenal nárůst počtu návštěvníků po filmu Statečné srdce v roce 1995,
nebo Rosslynská kaple ve Skotsku, která hrála důležitou roli při natáčení Šifry mistra Leonarda
podle stejnojmenné knihy Dana Browna v roce 2005. Zvláštním fenoménem ve filmovém turismu je tzv.
tolkienovský turismus. Je zaměřen na návštěvu míst spojených s Tolkienovými knihami, zejména na
Novém Zélandu, místě natáčení trilogie Pán prstenů. Turisté někdy na Nový Zéland cestují oblečeni
jako postavy z filmů.

Filmový turismus je bohaté téma a aktivity realizované v jeho rámci mohou nabývat nejrůznějších
podob. Mezi nejběžnější činnosti patří například:

§  návštěva lokality zobrazené ve filmu,

§  prohlídka filmového studia,

§  filmové premiéry a ceremonie udílení filmových cen,

§  filmové festivaly,

§  návštěva atrakcí s filmovou tematikou,

§  pozorování filmových celebrit,

§  sledování průběhu natáčení filmu,

§  organizované exkurze lokalit zobrazených ve filmu.

Na světě je opravdu mnoho míst, které jsou známé díky svému působení v nějakém filmu či seriálu. A
právě působení ve filmovém průmyslu je schopno z neznámých míst udělat oblíbené destinace či ještě
zvednout již tak vysokou návštěvnost určitých lokalit. Může být řeč o památkách, přírodě, městě či
třeba o celém státu. Mezi vůbec nejproslulejší místa z oblíbených filmů patří následující příklady.

Jen těžko lze začít něčím jiným než Novým Zélandem, místem, které chtějí mnozí navštívit díky
trilogii Pán Prstenů a trilogii Hobit, které patří nejen mezi nejlepší filmy fantasy žánru, ale i
mezi nejlepší filmy vůbec. Jejich oblíbenost tkví jak ve skvělém příběhu, hercích či vizuálních
efektech, tak také samozřejmě v novozélandské přírodě. Turisty vyhledávané je zejména město
Matamata, jehož pastviny a kopečky ztvárňují Hobitín, rodné městečko hlavního hrdiny z Pána Prstenů
i z Hobita. Na místě stále stojí více než 40 hobitích domů, mlýn a krásný klenutý most. Matamata je
pěkným příkladem toho, jak lze proslavit i malé městečko a jakým způsobem těžit z několika scén ve
filmu i mnoho let po jeho uvedení v kinech.

Stejně populární je série osmi filmů o čarodějnickém učni Harry Potterovi, které nejen že byly
kasovními trháky, ale rovněž proslavily mnoho míst ve Velké Británii. Pro Bradavickou školu čar a
kouzel byl využit hrad Alnwick na severu Anglie, kde se díky filmům zdvojnásobil počet návštěvníků.
Ze stejného důvodu navštěvují turisté katedrálu v Durhamu nebo v Gloucesteru, nádraží Kingʼs Cross
v Londýně a na něm ceduli s nápisem PLATFORM 9 ¾, pod kterou je část zavazadlového vozíku ve zdi
představující cestu na skryté nádraží.

Další fenomenální sérií byly Star Wars (Hvězdné války), skládající se ze dvou trilogií. Mnoho míst
bylo vytvořeno na počítači, některé scenerie, které ve filmu představují nejrůznější planety
galaxie, však byly pořízeny v Tunisku a mnoho lokací je uchováno v dobrém stavu. Fanoušci
navštěvují např. obydlí Obi-Wana Kenobiho na Džerbě (ostrově patřícímu k Tunisku), často
navštěvovanou lokací je město Tozeur (velká oáza) s domem Luka Skywalkera, město Mos Espa,
speciálně vybudované pro potřeby natáčení a stojící dodnes nebo hotel Sidi Driss ve městě Matmata,
kde se natáčely interiéry domu, ve kterém bydlel Luke Skywalker, fanoušci tedy mají možnost přespat
v místech, ve kterých „bydlel“ hlavní hrdina filmové série.

Pro mnoho lidí, převážně střední a starší generace, je dětství neodmyslitelně spjato se sérií filmů
o přátelství dvou fiktivních postav Old Shatterhanda a Vinnetoua, náčelníka Apačů. Mnohé scény
filmů se natáčely na různých místech v Chorvatsku, mezi nejznámější patří Plitvická jezera,
Grobnické polje u Rijeky, řeka Zrmanja, vodopády řeky Krky nebo kaňon Velika Paklenica. Mnohá
z těchto míst by pravděpodobně bez Vinnetoua zůstala pro většinu lidí neznámá, zatímco dnes
přitahují množství návštěvníků.

Velké popularitě se těší rovněž animované filmy. V tomto případě nelze fanoušky vzít na filmové
lokace, ale z jejich popularity těží tematické zábavní parky, jako např. Disneyland v Kalifornii,
na Floridě, v Hong Kongu, Tokiu a Paříží (Eurodisneyland). První Disneyland byl otevřen v roce 1955
v Anaheimu v Kalifornii. Mimo klasických animovaných filmů Walta Disneyho jako je Sněhurka,
Popelka, Kniha džunglí, Malá mořská víla, Mickey Mouse a mnoho dalších, park v současnosti nabízí
celou řadu dalších témat jako např. Avengers, Star Wars nebo Ledové království.

Nepřeberné množství přírodních a kulturně historických atraktivit České republiky, zejména
historická města, se stalo lokacemi natáčení mnoha oblíbených českých filmů, bezpočet hradů a zámků
pak posloužilo jako kulisy známých pohádek. Tato skutečnost zvýšila, případně vyvolala, zájem
turistů místa zobrazená ve filmech navštívit.

Mezi nejznámější lokace patří Český ráj (Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do
polepšovny), Krkonoše (S tebou mě baví svět, Sněženky a machři), Velká Amerika (Limonádový Joe),
Dalešice (Postřižiny), Hoštice u Volyně (Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce,
seno a erotika), Kersko u Nymburka (Slavnosti sněženek), Křečovice u Benešova (Vesničko má
středisková), Putim u Písku (Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím), Mělník (série filmů Básníci),
Višňová u Příbrami (Chalupáři), Hrad Karlštejn (Noc na Karlštejně), Roudnice nad Labem (Marečku,
podejte mi pero), Ratibořice a Babiččino údolí (Babička), zámek Bečváry (Zapomenuté světlo), Kácov
(Habermannův mlýn), Šilheřovice (Tmavomodrý svět), Národní park Šumava (Policie Modrava) a mnoho
dalších.

Množství našich hradů a zámků bezpochyby dotvořilo atmosféru našich nejkrásnějších pohádek.
K nejoblíbenějším mezi filmaři patří například hrady Bouzov (O princezně Jasněnce a létajícím
ševci, O medvědu Ondřejovi, Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Kopretiny pro
zámeckou paní, Rumplcimprcampr), Křivoklát (Dívka na koštěti, Třetí princ, Jak se budí princezny,
Tři veteráni, Honza málem králem, Anděl Páně, Sůl nad zlato, Škola princů), Kost (S čerty nejsou
žerty, Kouzla králů), Krakovec (Ať žijí duchové, Princ a večernice), Švihov (Tři oříšky pro
Popelku) nebo Pernštejn (Sůl nad zlato), zámky Blatná (Šíleně smutná princezna), Červená Lhota
(Zlatovláska, O štěstí a kráse), Dobříš (Princezna se zlatou hvězdou na čele, Princezna ze mlejna),
Hluboká (Pyšná princezna), Ploskovice (Princ a Večernice, Jezerní královna, Jak si zasloužit
princeznu), Průhonice (Princezna se zlatou hvězdou na čele, S čerty nejsou žerty, Ať žijí duchové),
Sychrov (Zlatovláska, Nejkrásnější hádanka, Kočičí princ, Nesmrtelná teta), Nechanice (Princ a
Večernice) nebo Vranov nad Dyjí (Nesmrtelná teta, Císařovy nové šaty). Pohádky se ovšem natáčely i
na dalších místech, kterými byly například v Českém ráji Kopicův statek (Nesmrtelná teta, Princ
Bajaja, Princ a večernice) nebo Mlýn Střehom (S čerty nejsou žerty), vesnice Kvilda (Anděl Páně),
skanzen Kouřim (Peklo s princeznou, Nesmrtelná teta), Lhotský rybník u Bavorova (Princezna ze
mlejna), město a zámek Telč (Jak se budí princezny, Z pekla štěstí, Kouzelný měšec, Pyšná
princezna) a nekonečné množství dalších. Popularitu mnoha hradům a zámkům přinesl i televizní
seriál Modrá krev pojednávající o historii a současnosti českých šlechtických rodů.

Filmový turismus zahrnuje i návštěvu filmových festivalů, slavnostních soutěžních i nesoutěžních
veřejných filmových přehlídek, kterých se po celém světě koná velké množství. Jsou určitou stálicí
mezi kulturními eventy, přítomnost filmových hvězd a řady významných hostů a okázalost oficiálních
i doprovodných akci přitahuje i pozornost medii. Filmový festival představuje pro danou destinaci
určitou „značku“ a pořádající město se dostává do povědomí potenciálních návštěvníků.

Nejstarším filmovým festivalem patřícím mezi světově nejproslulejší je Benátský filmový festival,
který se poprvé uskutečnil v roce 1932. Prvním filmem promítnutým na festivalu byl americký snímek
Dr. Jekyll and Mr. Hyde z roku 1931. Mezi nejstarší a nejprestižnější patří také Filmový festival
v Cannes založený v roce 1946 jako konkurence Benátského festivalu. Pořádá se každoročně v Cannes
na francouzské Riviéře, obvykle v měsíci květnu. Berlínský mezinárodní filmový festival, zkráceně
také Berlinale, je jeden z nejprestižnějších a nejnavštěvovanějších filmových festivalů ve světě.
Koná se každý rok v únoru, poprvé v roce 1951.

Nejslavnějším filmovým festivalem konaným u nás je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, který
je uznávaný po celém světě. Myšlenka uskutečnit filmový festival v Československu zde byla již před
druhou světovou válkou, nicméně první ročník, který byl pouze nesoutěžní přehlídkou konanou
v Mariánských Lázních a v Karlových Varech, byl uspořádán až po skončení války v roce 1946.
Festival prožil mnoho let, které byly negativně ovlivněny politickým režimem, který výrazně zmenšil
filmovou nabídku a přispěl k menšímu zájmu fanoušků. Po revoluci se situace zlepšila, v roce 1993
vznikla nezávislá nadace jejímž ředitelem se stal Jiří Bartoška, který spolu s programovou
ředitelkou Evou Zaoralovou z festivalu vytvořil velmi prestižní záležitost.

Potenciál filmového cestovního ruchu je velký, může zvýšit návštěvnost již dříve známých destinací,
pro místa neznámá může znamenat první významnější příliv návštěvníků. Lze tedy říci, že turismus a
filmový průmysl jsou velkými a významnými oblastmi jak z pohledu ekonomického, tak z pohledu
masového zájmu široké veřejnosti.


10. Militární turismus a historické rekonstrukce; temný turismus

Militární turismus

Účastníci vojenského turismu jsou motivováni vyhledáváním a návštěvou památek spojených
s historickými bitvami a vojenským stavitelstvím. Jejich aktivity zahrnují návštěvu míst bitev a
vojenských střetnutí, prohlídku pevností, včetně podzemních, opevnění, památníků, hřbitovů,
vojenských muzeí atd. Příkladem mohou být místa spojená s druhou světovou válkou, například bojiště
Omaha Beach ve francouzské Normandii a s ním spojené památníky a muzea, přístav Pearl Harbour na
Havaji, japonská města Hirošima a Nagasaki ad. V České republice mezi destinace vojenského turismu
patří například bojiště bitvy u Slavkova z dob napoleonských válek, památník bitvy mezi rakouskou a
pruskou armádou u Hradce Králové (Sadové), pevnost Josefov, pohraniční pevnostní opevnění vystavěné
v období před druhou světovou válkou apod.

Místa vojenských střetů, bojiště, jsou jedny z nejikoničtějších lokací kulturního dědictví daného
národa. Mají silné historické, kulturní, nacionalistické a morální vlastnosti, mají moc vyvolávat
diskusi, ale zároveň podpořit porozumění a respekt prostřednictvím hlubokých morálních otázek.
Bojiště jsou doprovázena silnými příběhy odvahy, obětování, ale i zrady a zbabělosti. Mohou vyvolat
celou řadu emocionálních reakcí a ze své podstaty dokážou z prázdné krajiny vytvořit zajímavé
místo. Dnes jsou bojiště vnímána z historického pohledu jako vzdělávací a pietní místa. Jsou jim
dávány ochranné známky (památná místa, chráněné krajinné zóny apod.). Úcta je vyjadřována zejména
padlým, ale i vítězům. Na jejich počest jsou vysazovány stromy, budovány památníky, spravovány
naučné stezky, pořádány historické rekonstrukce, aby byly připomenuty důležité momenty historie
národa. Návštěva míst významných bitev je na pomezí militárního a temného turismu.

Vzhledem k tomu, že lidstvo od nepaměti doprovázejí různé konflikty, každý stát se vždy snažil
zajistit své hranice a v zájmu co nejúčinnější obrany stavěl různé pevnosti a opevnění, které se
dnes stávají předmětem zájmu turistů. K nejnavštěvovanějším u nás patří historická pevnostní města
Josefov (Josefstadt, městská památková rezervace) a Terezín (Theresienstadt, památková rezervace)
vybudované na příkaz císaře Josefa II. v osmdesátých až devadesátých letech 18. století v odezvě na
změnu severní hranice Habsburské monarchie po válkách o dědictví rakouské. Pevnostní město Terezín
představuje světový unikát. Má zachované bastionové opevnění tvořené mohutným systémem valů a
hlubokých příkopů jehož délka dosahuje téměř 30 km s dodnes funkčním vodním systémem. Na toto
opevnění je napojená rozsáhlá síť podzemních chodeb. Ve městě se dochovaly také budovy zajišťující
zázemí vojenské posádky a několik civilních domů. V pevnostním stavitelství představuje Terezín
největší a nejúplnější uplatnění vrcholné a zároveň závěrečné fáze vývoje bastionového způsobu
opevňování. Společně s pevností Josefov je Terezín v rámci pevnostní architektury unikát
v celosvětovém měřítku.

Velké pozornosti se těší také pevnostní systém budovaný v severním pohraničí republiky v letech
1935-1938, skládající se z tzv. řopíků (lehké opevnění), objektů těžkého opevnění a dělostřeleckých
tvrzí. Po přijetí Mnichovské dohody byla drtivá většina postavených objektů na odstoupeném území.
Dnes je část objektů zpřístupněná pro veřejnost, v některých jsou instalována muzea. Dělostřelecká
tvrz Bouda, jedna z pěti stavebně dokončených tvrzí, se nachází v Orlických horách nedaleko města
Králíky. Představuje nejzachovalejší stavbu ve své kategorii na území celé České republik. Je
největším muzeem československého opevnění, jeho raritou je objekt Horymír s výsuvnou otočnou
dělostřeleckou věž. Tvrz Bouda je ve zcela původním stavu zpřístupněna veřejnosti. Tvoří ji pět
mohutných železobetonových srubů propojených systémem podzemních spojovacích chodeb a rozsáhlých
sálů, které sloužily k umístění kasáren pro osádku tvrze čítající cca 300 mužů, jako sklady munice,
elektrárna-strojovna, filtrovna vzduchu, ošetřovna, kuchyně, spojovací uzel atd. Sruby jsou na
chodby napojeny výtahovými šachtami a schodišti. Podzemím, až 57 m pod povrchem země, je vedena
úzkorozchodná železniční trať. Pěchotní srub U potoka v obci Dolní Morava je nejlépe
zrekonstruovaným objektem na Kralicku. Jeho výzbroj tvořily dva protitankové kanóny a 13 kulometů,
posádka čítala 40 mužů. Mimořádně zachovalý soubor tří pevností a dvou pevnůstek v Milostovicích u
Opavy tvoří Památník armády České republiky a československého opevnění a nepochybně se řadí mezi
nejlépe vybavená pevnostní muzea u nás. Interiér se blíží ideálnímu stavu, kterého mělo být v roce
1938 dosaženo, avšak v důsledku sledu událostí osudného Mnichovského diktátu se tak nestalo. Objekt
je plně vybaven a vyzbrojen, je prvním v dějinách československého pevnostního muzejnictví, kde
jsou ve střeleckých místnostech osazeny dva pevnostní kanóny L1. Pevnostní areál v Darkovičkách,
součást Slezského zemského muzea, je evropsky vysoce ceněnou prezentací ojedinělého fortifikačního
sytému naší republiky. Tvoří jej tři pěchotní sruby, dva samostatné a jeden tvrzový, a řopík.
Objekty představují různé odlišnosti po stránce projekční i palebně-taktické a rovněž různé stupně
odolnosti. Například pěchotní srub Obora má tloušťku stropu 2 metry, původní funkční čerpadlo, plně
funkční ventilaci, nádrže na vodu, ubikace, muniční sklady a vybavenou střeleckou místnost.

Památníky se dají nalézt téměř na všech bojištích, jsou drobnými architektonickými útvary, či
uměleckými díly v krajině, které připomínají válečné události. Mají různé podoby a každý z nich je
originál, velikostí se pohybují od drobného kříže u cesty až po památník typu Mohyla míru u
Slavkova. Památníky a pomníky jsou základním prostředkem vyjádření úcty k padlým vojákům, lze je
nalézt na vojenských hřbitovech i jako drobné útvary ve volné krajině bojišť. Přitahují návštěvníky
většinou jako mezicíle během jejich putování po bitevních polích. Mohou být brány jako prostředníci
s genius loci daného místa. Nejčastější památníky na našem území jsou z roku 1866 a také z obou
světových válek. V prostoru prusko-rakouské bitvy u Hradce Králové z 3. července 1866 (krajinná
památková zóna) je evidováno je více než 460 památek, nejvíce z nich je v lese Svíb (Alej mrtvých),
poblíž obce Chlum se nachází pomník Baterie mrtvých a Muzeum války 1866, kostnice a zbytky
dělostřeleckých okopů. Každoročně rok zde konají nejen vzpomínkové akce, ale i rekonstrukce bitvy.
Pravděpodobně nejznámější pomníky u nás jsou spojeny s rokem 1805, respektive s bitvou u Slavkova,
kterou připomíná Mohyla míru, první mírový památník v Evropě. Mohyla stojí na Prackém kopci jižně
od obce Prace, v místě rozhodujícího vítězství Francouzů nad Rusy a Rakušany. V letech 2002-2005
byly u Mohyly vysazeny čtyři pamětní stromy – lípa, francouzský dub, ruská bříza a rakouský buk.
Území bitvy u Slavkova bylo vyhlášeno krajinnou památkovou zónou a je poseto řadou pomníků, křížů,
kapliček a hromadných hrobů. Různé napoleonské společnosti pořádají kulturní a vzpomínkové akce,
rekonstrukce bitvy apod. Na svahu Lipské hory byla v roce 1881 vztyčena Lipanská mohyla jako
památka bratrovražedné bitvy u Lipan z roku 1434, ve které padl vojevůdce Prokop Holý a která
předznamenala konec husitských válek. Mohyla na Bílé hoře připomíná bitvu z 8. listopadu 1620 a
porážku stavovských vojsk. Bitva patří ke zlomovým událostem českých dějin, znamenala konec českého
stavovského povstání a poznamenala vývoj v českých zemích v následujících staletích. Na válečné
pomníky je nahlíženo jako na specifická místa paměti, jejichž tzv. druhý život modifikuje
historické povědomí o válečných událostech, které připomínají. Nicméně, ne všechny památníky
souvisejí přímo s bitvami, jako například památníky v Lidicích a Ležákách, které připomínají
nacisty vyhlazené obce v reakci na atentát na Reinharda Heydricha v roce 1942.

Muzea se staví na těch nejdůležitějších místech bitev, zejména tam, kde se udála velmi významná
událost. Obecně by muzeum mělo plnit funkci informování návštěvníků o bitvě, seznamovat s jejím
průběhem a výsledkem. Tuto funkci moderní muzea plní pomocí moderních multimediálních technologií,
vizualizací, filmových projekcí apod. Tyto moderní technologie doplňují klasické expozice
historických artefaktů, jako jsou v muzeích tohoto typu většinou zbraně všech velikostí (od pušek,
pistolí až po děla), vojenské uniformy zúčastněných armád a rozdíly v uniformách jednotlivých
hodností v nich, obrazy výjevů z bitvy, modely bojiště, texty týkající se informací o bitvě a tak
podobně. V muzeích také často bývá prodejna se suvenýry a publikacemi a propagačními materiály
k bojišti.

Historické rekonstrukce

Historická rekonstrukce je druh hry či zábavy, při které se její účastníci snaží vytvořit obraz
historické události nebo období a tím připomenout a přiblížit divákům historii. Návštěvníci se
nejčastěji účastní rekonstrukcí historických bitev či rytířských a šermířských turnajů, přičemž i
oni mohou být převlečeni do dobových kostýmů. Celou atmosféru může dokreslovat dobová hudba nebo
dobové dopravní prostředky. Tyto aktivity zvyšují atraktivitu místa nebo události a výrazně zvyšují
návštěvnost dané lokality, a to jak v době probíhající rekonstrukce, tak i mimo ni díky zvýšenému
podvědomí o destinaci. Ačkoliv nejvíce skupin a jednotlivců zabývajících se historickými
rekonstrukcemi jsou amatérští zájemci o vojenskou tematiku, většinou různé kluby vojenské historie,
pro které je tato hra koníčkem, existuje i řada skupin věnujících se předvádění, nejčastěji
rytířských a šermířských turnajů, profesionálně. Aktéři těchto rekonstrukcí vystupují
v historických uniformách z určitého období, ke kterému se snaží získávat poznatky studiem dobových
materiálů. Často se účastní nejen nejrůznějších vojensko-historických akcí, tedy bojových ukázek,
popřípadě rekonstrukcí celých bitev, ale také slavnostních přehlídek a pietních aktů, doma i
v zahraničí, s cílem připomínat veřejnosti akční a přitažlivou formou důležitá období i jednotlivé
události historie. Tento způsob prezentace je označován termínem living history (živá historie).
Některé kluby vojenské historie také pomáhají udržovat nebo rekonstruovat historické vojenské
památky. Mezi tyto kluby patří například Garda města Hradce Králové, jejíž členové se zabývají
historií prusko-rakouských válečných střetů a pořádají rekonstrukce bitvy u Hradce Králové (u
Sadové či nejčastěji na Chlumu) z roku 1866. Dalším příkladem může být sdružení Curia Vítkov, které
se snaží o popularizaci historie a prezentování výsledků historických věd laickým zájemcům.
Sdružení nejen realizuje stavbu repliky velmožského sídla (tzv. curie) z 12. století na terénní
vyvýšenině nad vsí Horní Vítkov (u Liberce), ale také zde prezentují šermířské souboje. Navazují na
aktivity skupin historického šermu, které se u nás začaly formovat v 50. letech minulého století.
První samostatné vystoupení historických šermířů pod názvem „Mušketýři a bandité“ se uskutečnilo
18. září 1960 na nádvoří Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí v Praze. Skupiny
historického šermu pořádají různé akce od vystoupení na různých typech kulturních akcí až po bitvy,
ve kterých se sejde až několik tisíc šermířů. Nejznámější a největší bitva historického šermu v
Česku je Libušín pořádaný u stejnojmenné vesnice (u Kladna), Bitva na Mělníku nebo barokní bitva ve
Frýdlantě. Ve Frýdlantě probíhá v rámci Valdštejnských slavností i rekonstrukce bitvy císařských
vojsk, které vedl Albrecht z Valdštejna, se Švédy, a které se účastní tisíce vojáků v dobových
kostýmech. Městská garda Český Brod pořádá ukázku husitské bitvy u Lipan na Lipské hoře u lipanské
mohyly, muzejní expozice v Podlipanském muzeu v Českém Brodě prezentuje přípravu a průběh bitvy i
širší souvislosti tohoto mezníku husitského hnutí. Součástí expozice jsou repliky i originály
zbraní a další historické i umělecké exponáty.

Temný turismus

Mnoho lidí je do určité míry fascinováno smrtí, bolestí a pocity strachu. Tento jev je natolik
silný, že motivoval vznik celé řady komerčních produktů nabízejících možnost tyto pocity prožít. Na
druhé straně stojí přirozená lidská obava ze smrti, která je spojena nejen se strachem, ale i
s úctou. Tento ambivalentní přístup ke smrti, strachu ze smrti, bolesti a utrpení se odráží ve
vzniku nové formy turismu. Temný turismus (dark tourism, black tourism, grief tourism (žal,
smutek), disaster tourism) přivádí turisty na místa konfliktů, věznění, mučení a zabíjení, místa
historicky spojená se smrtí, utrpením, tragédií, neštěstím, strachem nebo smutkem, která jsou
připomínkou „temné“ stránky dějin lidstva, ale také na místa postižená přírodními katastrofami. Je
založen zejména na autenticitě místa a silném emocionálním zážitku. Tato místa mají zvláštní
schopnost přitahovat velké množství turistů. Když se stane něco opravdu velkého, hrozného, lidská
potřeba to vidět vyvolává temný turismus.

Účastníci temného turismu se prostřednictvím návštěv významných historických míst nenásilnou formou
a názorně seznamují s významnými událostmi historie, návštěvou vzdávají hold památce konkrétních
osob, jak významných osobností, tak i obyčejných lidí, kteří byli vězněni, popraveni nebo zahynuli
tragickou smrtí během katastrof. Pro některé je motivem osobní prožitek strachu a ohrožení, který
má různě silné vyznění. Může se jednat o návštěvu objektivně nebezpečných míst, např. míst
válečných konfliktů, kde přetrvávají střety nepřátelských stran, nebo o účast na rekonstrukcích
historických bitev a dalších „inscenací“ prožitků spojených se smutkem, strachem, utrpením.

Odborníci rozdělují účastníky temného turismu do tří kategorií. První skupina hledá jakési duchovní
naplnění, druhá je ovlivněna vzděláním a chce rozšířit své znalosti a třetí hledá zábavu a chce se
jen bavit. Poslední uvedená je spojena zejména s událostmi, které se odehrály v době dávno minulé,
ztrácejí etický aspekt piety či pokory ve vztahu ke smrti a utrpení. Jedná se například o návštěvy
středověkých mučíren, míst spojených s legendárními a spíše mytologickými postavami (Čachtická
paní, hrabě Dracula) či o uměle vytvořené atrakce jako strašidelné hrady a zámky, domy hrůz apod.

Všechny uvedené motivy se mohou prolínat, často se spojují s dalšími motivy účasti, nezřídka
dochází k propojení s jinými formami turismu, zejména s event turismem nebo poznávacím a
vzdělávacím turismem. Zájem o temný turismus může být vyvolán i poměrně nečekaně. Například
hollywoodský film Schindlerův seznam z roku 1993 režiséra Stevena Spielberga odstartoval obnovený
zájem o památky holocaustu, vlna zájmu o místa utrpení přišla i po teroristických útocích z 11.
září 2001.

Temný turismus není nový fenomén. Již v roce 1815 sledovala šlechta z uctivé vzdálenosti bitvu u
Waterloo a návštěva jednoho z bitevních polí z počátku americké občanské války (1861) byla
prodávaná hned následující den po bitvě jako turistická atrakce. První turistická agentura, která
se specializovala na tento druh turismu, začala výlety do Lakehurstu v New Jersey, místa katastrofy
vzducholodi Hindenburg (1937).

Objekty zájmu účastníků temného turismu jsou velmi různorodé, jsou jimi hřbitovy, vězení, místa
mučení a vraždění, válečných konfliktů, ale také místa zasažená přírodními katastrofami. Všechna
tato místa mají neobvyklý, smutný, často až depresivní půvab a vyvolávají řadu otázek – Jak se to
mohlo stát? Může se to opakovat? Kdy?

Nejtypičtějšími destinacemi temného turismu jsou místa genocidy (Dark Camps for Genocide), místa,
kde je hlavním „tématem“ genocida, hrůza, mučení a smrt a jsou tudíž na nejtemnějších okrajích
spektra temného turismu. Ukazují utrpení konkrétních lidí a mají tak velký význam ve vnímání
politických dějin a současnosti. Nejvíce je to patrné v případě holokaustu a koncentračních a
vyhlazovacích táborů. Někdy se pro tento typ turismu používá také označení Holocaust tourism nebo
Genocide tourism. Cílem cestování na tato místa je vzdělání a připomínání si tragických událostí.

Specifickým typem temného turismu je válečný turismus (War Tourism), jehož účastníci cestují do
bývalých, případně aktivních válečných zón nebo bojišť za účelem prohlídky památek, ale také
voyeurismu, hledání vzrušení na nebezpečných a zakázaných místech. Řada turistů uvízla v aktivních
válečných oblastech nebo záměrně navštěvuje místa válečných konfliktů jako jsou Libanon, Izrael
apod., protože je to riskantní a lidé chtějí vědět, jaké to je být v centru bojů. Válečný turismus
zahrnuje také cesty na bývalá bojiště nebo k památníkům bojů, jako je Menin Gate Memorial to the
Missing v Ypres (Belgie), Thiepval Memorial to the Missing of the Somme (Francie), Mémorial de
Verdun (Francie), Pomnik Powstania Warszawskiego a Pomnik Bohaterów Getta w Warszawie (Monument to
the Heroes of the Warsaw Uprising, Polsko) nebo Mamayev Kurgan (Rusko). Bojiště první světové
války, jako je Somma, byla obzvláště populární během nedávného stého výročí jejího ukončení.
Nicméně místa jako Hastings, Gettysburg, Waterloo nebo Bosworth rovněž přitahují tisíce
návštěvníků. Populární jsou i rekonstrukce bitev, které přitahují pozornost a zájem účastníků, ale
především diváků; např. rekonstrukce bitvy u Slavkova se v roce 2005 zúčastnilo 3.500 účastníků –
vojáků a na 30.000 diváků.

Dalším specifickým typem temného turismu je katastrofický turismus (Disaster Tourism), který
zahrnuje cestování do míst, která byla zasažena přírodní katastrofou, jako je povodeň, erupce
sopky, tsunami, hurikán atd. Lidé cestují na tato místa v zásadě ze dvou důvodů, tj. ze zvědavosti
nebo doufejme, že častěji, aby pomohli místním obyvatelům a postižené oblasti zotavit se. Mezi
nejznámější příklady patří cesty do zemí na pobřeží Indického oceánu zasažených zemětřesením
následovaným tsunami v roce 2004, do oblasti Greater New Orleans, která byla vážně poškozena a
zničena záplavami během hurikánu Katrina v roce 2005, nebo na Island po erupci sopky
Eyjafjallajökull (2010). Katastrofický turismus zahrnuje rovněž cestování do míst zasažených
důsledky lidské činnosti, a to záměrné i neúmyslné. Nejznámějšími příklady jsou Ground Zero
(označení pro místo s největším poškozením) v New Yorku, kde došlo 11. září 2001 k útokům na
Světové obchodní centrum nebo Pripjať nedaleko Černobylu na Ukrajině, místo výbuchu jaderné
elektrárny v roce 1986.[DEL: :DEL]

Destinace temného turismu zahrnují množství dalších cílů. Jsou mezi nimi například hřbitovy, místa
odpočinku slavných osobností i „obyčejných“ lidí, které mají historický i umělecký rozměr,
prezentují autentický zážitek a jsou vnímány jako součást kulturního dědictví. Jsou atraktivní i
svou romantickou atmosférou, často mají charakter parků, např. Père-Lachaise je největším parkem
v Paříži a každoročně přiláká na dva miliony návštěvníků. Dalším cílem temného turismu jsou žaláře,
věznice či mučírny, spojené v minulosti s tresty a spravedlností. Může se jednat o autentické
místo, zájmu návštěvníků se těší hlavně staré historické věznice, např. Alcatraz nebo kasemata na
hradě Špilberk. Mají bohatou historii a jsou spojeny se slavnými vězni, v případě Alcatrazu je to
např. Al Capone, v případě Špilberku Václav Babinský. Tento typ destinace podléhá často
komercionalizaci, může se jednat i o uměle vytvořenou atrakci pro turisty, o zábavní centra hrůzy,
jako je např. Dungeon v Londýně. Hlavním cílem těchto atrakcí je pobavit návštěvníky.

Obětem první světové války je věnováno několik památníků v západní Evropě. Menin Gate Memorial to
the Missing v Ypres (Belgie) je připomínkou desetitisíců vojáků, kteří zde přišli o život v průběhu
první světové války. Fronta se zde pohybovala v blátě, vlhku a chladu jen o pár kilometrů tam a
zpátky. Do dějin Ypry vstoupily v dubnu 1915, kdy zde byl poprvé v historii lidstva ve velkém
měřítku vyzkoušen chemický bojový plyn (chlór) a v roce 1917 zde byl použit i plyn yperit, který
své jméno dostal podle města. Thiepval Memorial to the Missing of the Somme (Francie) je válečný
památník věnovaný památce více než 70.000 britských a jihoafrických vojáků padlých a pohřešovaných
během bitev na Sommě v letech 1915 až 1918. Památník bitvy u Verdunu (Francie), jedné z největších
bitev první světové války na její západní frontě, je věnován památce padlých obou válčících stran,
francouzské i pruské. V krvavé bitvě trvající téměř 10 měsíců padlo na 700.000 vojáků, proto bývá
označována jako verdunský mlýnek na maso. Po nespočetných dělostřeleckých útocích zde zůstala
pouštní krajina plná kráterů. Nedaleko se nachází Ossuaire de Douaumont, zřejmě nejznámější hřbitov
první světové války. V kostnici dlouhé 137 metrů jsou uloženy ostatky asi 130 000 vojáků bez
rozdílu národnosti.

Nejnavštěvovanějšími místy temného turismu jsou památníky a muzea na místech bývalých nacistických
koncentračních táborů. Synonymem hrůz se stala síť vyhlazovacích táborů v Osvětimi v Polsku, kde
bylo zabito až 1,5 milionu lidí, z nichž asi 90 procent byli Židé. Osvětim-Březinka
(Auschwitz-Birkenau), stavěný uprostřed polí sovětskými válečnými zajatci od konce roku 1941,
vstoupil do historie jako hlavní místo nacistického konečného řešení židovské otázky. Od začátku
roku 1942 do konce roku 1944 přivážely transportní vlaky do tábora Židy z celé okupované Evropy.
Koncentrační tábory v Osvětimi navštívilo v roce 2019 rekordních 2,32 milionu lidí z celého světa.
Osvětim připomíná holocaust a hrůzy, které tu byly spáchány a symbolicky burcuje vnímání
návštěvníků jako memento této hrozby.

Mezi nejnavštěvovanější památky patří i Muzeum Anny Frankové v Amsterdamu, v domě, kde se s rodiči
a sestrou během nacistické okupace dva roky skrývala. Poté, co byl jejich úkryt odhalen, byla
rodina transportována do koncentračního tábora Osvětim a poté do Bergen-Belsenu, kde Anna zemřela
pravděpodobně v únoru 1945 na tyfus. Deník, který si Anna během pobytu v úkrytu psala vydal po
válce její otec, který jako jediný z rodiny válku přežil. Deník byl přeložen do více než 60 jazyků,
stal se světovým bestsellerem a jedním ze symbolů tragického osudu milionů židů pronásledovaných a
zavražděných nacisty. Památník každoročně navštíví přibližně 1,2 milionu návštěvníků.

Francouzská vesnička Oradour-sur-Glane byla uzavřena německou armádou v červnu 1944, po invazi do
Normandie, a 643 jejich obyvatel, včetně žen a dětí, bylo zmasakrováno při strašlivém kulometném
útoku. Krátce po válce byla nedaleko postavena nová vesnice, ale původní Oradour-sur-Glane je, na
příkaz tehdejšího francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, udržována jako trvalý památník
zvěrstev, ke kterým došlo během německé okupace Francie.

Pearl Harbour je dalším pamětním místem, které přitahuje davy turistů. Skutečnost, že z USS Arizona
stále viditelně uniká ropa, zvyšuje úroveň intenzity, smutku, bolesti a bezprostřednosti tragédie.
Zážitek je velmi dojemný, protože 1.177 ztracených životů změnilo průběh historie a místo je jejich
oficiálním hrobem.

Hiroshima Peace Memorial Park je věnován odkazu Hirošimy jako prvního města na světě, na která byla
svržena atomová bomba, a památce až 140.000 přímých a nepřímých obětí bomby. Park byl zřízen na
pusté planině, která vznikla po výbuchu. Každoročně se zde 6. srpna koná pamětní mírový ceremoniál
k připomínce obětí, jaderné hrůzy a na podporu světového míru. Symbolem zkázy Hirošimy je A-Bomb
Dome, kostra budovy bývalé hirošimské prefektury, budovy, která stála nejblíže epicentru výbuchu a
zůstala alespoň částečně stát.

Pompeje, „matka“ všech destinací katastrofické turistiky, ležely neobjeveny přibližně 1.500 let.
Když v roce 79 vybuchl nedaleký Vesuv, zničil a pohřbil starověké římské město spolu se sousedním
Herculaneem pod vrstvou popela a pemzy, která obě místa dokonale zakonzervovala, díky čemuž zůstalo
ve městě zachováno vše od ulic až po fresky. Pompeje byly původně znovuobjeveny v roce 1599, ale až
vykopávky v roce 1748 odhalily velké struktury, včetně celého římského divadla. Na nedaleké pláži
bylo nalezeno více než 300 koster lidí, kteří se snažili před erupcí uprchnout. V současné době
jsou Pompeje součástí národního parku Vesuv a jsou jednou z nejoblíbenějších turistických atrakcí
v Itálii s přibližně 2,5 miliony návštěvníků ročně.

Po podmořském megazemětřesení v Indickém Oceánu v roce 2004, které způsobilo sérii ničivých tsunami
podél pobřeží většiny zemí, zabilo 230.000 lidí ve 14 zemích a zaplavilo pobřežní oblasti vlnami
vysokými až 30 metrů, cestovalo velké množství lidí do postižených zemí, aby dobrovolně pomohli
místním obyvatelům a postiženým oblastem se zotavit. Byla to jedna z nejsmrtelnějších přírodních
katastrof v zaznamenané historii. Nejhůře zasaženou zemí byla Indonésie, následovaná Srí Lankou,
Indií a Thajskem. Jakýmsi symbolem katastrofy byl ostrov Phuket, oblíbená luxusní turistická
destinace, kde téměř všechny hlavní pláže zaznamenaly velké škody a mnoho zahraničních turistů
zemřelo nebo bylo nezvěstných. Podmořské megazemětřesení u tichomořského pobřeží Tóhoku v Japonsku
v roce 2011 způsobilo silné vlny tsunami, které dosáhly výšky až 40 metrů a urazily až 10 kilometrů
do vnitrozemí. Tsunami také způsobila jadernou havárii v komplexu jaderné elektrárny Fukušima.
Region Tóhoku se stále vzpamatovává ze zemětřesení a tsunami, ale vytvořila se skupina, která má
přeměnit místo jaderné katastrofy ve Fukušimě na turistickou atrakci. Katastrofální devastace
hurikánem Katrina, který zasáhl New Orleans v roce 2005, byla způsobena selháním hrází a vedla
k záplavám v 80 procentech města. Bouře vyhnala z domovů na 800.000 obyvatel a zničila více než
200.000 domů. Již druhý den záplav nabízelo několik společností výlety do zasažených míst.

V časných ranních hodinách 26. dubna 1986 došlo k nejhorší jaderné havárii na světě. Explodoval
reaktor číslo čtyři v černobylské elektrárně, který vychrlil radioaktivní materiál do atmosféry a
způsobil požár, který hořel 10 dní. Katastrofa měla za následek desítky přímých úmrtí a tisíce
dlouhodobých, stejně jako vysídlení 350.000 obyvatel z měst Černobyl a Pripjať v tehdejším
Sovětském svazu. Reaktor číslo čtyři byl zakryt betonovým sarkofágem. Ukrajinská cestovní kancelář
SoloEast Travel provozuje trasu v černobylské zakázané zóně včetně elektrárny. Prohlídka přivede
turisty na 300 metrů od reaktoru číslo čtyři, do města duchů Pripjať s podivnými pozůstatky
mateřské školy či k pozůstatkům vesnice Kopachi, která byla po katastrofě kvůli vysoké úrovni
kontaminace stržena a pohřbena. Jedna ze zastávek je u Červeného lesa, borovicového lesa zničeného
radioaktivní kontaminací, který se od té doby stal jednou z největších přírodních rezervací
v Evropě.

Dalšími oblíbenými destinacemi temného turismu jsou například Lockerbie, vesnice ve Skotsku, kam po
teroristickém útoku v prosinci 1988 dopadl Boeing 747, přičemž zemřelo všech 259 cestujících a 11
místních obyvatel, nebo Ground Zero v New Yorku připomínající oběti teroristických útoků na Světové
obchodní centrum 11. září 2001. Na jeho místě byl vybudován památník obětem a nový mrakodrap
Freedom Tower.

Ani Česká republika není v tomto směru výjimkou a může turistům nabídnout mnoho destinací spojených
s temným turismem, která se každoročně stávají cílem návštěv velkého množství turistů.

Slavkov / Austerlitz je světoznámé místo bitvy tří císařů, která se odehrála několik kilometrů
západně od města 2. prosince 1805 a kde Napoleon dosáhl jednoho ze svých nejslavnějších vítězství.
Dominantou slavkovského bojiště je Mohyla míru na Prackém kopci, v jeho areálu je množství pomníků,
křížů, kapliček a hromadných hrobů. Pod vrchem Santon (východně od Tvarožné) se každoročně konají
historické rekonstrukce bitvy. Na vrcholu kopce, místě hlavních pozic francouzské armády, stojí
malá bílá kaple.

Památník Terezín byl založen v roce 1947 k uctění památky obětí nacistické genocidy za druhé
světové války. Tzv. Malá pevnost z konce 18. století sloužila od roku 1940 jako věznice gestapa.
Celý Terezín, obklopený hradbami, sloužil jako ghetto pro tisíce převážně českých Židů. Ti, kteří
zde nezemřeli, byli posláni do vyhlazovacích táborů, hlavně do Osvětimi. Muzeum ghetta, věnované
židovským obětem, bylo založeno v budově bývalé terezínské školy, před pevností byl zřízen Národní
hřbitov. Posláním Památníku je připomínat oběti nacistické politické a rasové perzekuce během
okupace českých zemí a pečovat o pietní místa spojená s utrpením a smrtí tisíců obětí.

Lidice a Ležáky jsou bývalé osady, které byly zničeny nacisty za druhé světové války na základě
přímé či domnělé spolupráce místních obyvatel s atentátníky na říšského protektora Reinharda
Heydricha. Obec Lidice byla vypálena 10. června 1942, kdy bylo všech přítomných 173 mužů
zastřeleno, ženy poslány do koncentračního tábora Ravensbrück a děti, které nebyly vybrány pro
germanizaci, byly poslány do koncentračního tábora Chelmno. Stejný osud postihl východočeskou osadu
Ležáky o dva týdny později, 24. června 1942. Ležáky byly také vypáleny, všichni muži a ženy byli
zastřeleni a děti byly poslány do vyhlazovacího tábora Chelmno. Jen dvě dívky byly vybrány do
arizačního programu a přežily válku. V areálu Památníku Lidice je možné vidět základy původních
staveb, společný hrob zastřelených mužů a sousoší 82 zavražděných dětí. V Památníku Ležáky byly na
místech původních obydlí postaveny tzv. hrobodomy.

Pravoslavný kostel svatých Konstantina a Metoděje v Praze sloužil jako úkryt českým parašutistům,
členům skupiny Anthropoid, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha. Jednotky Waffen-SS
oblehly kostel, ale navzdory maximálnímu úsilí 750 vojáků SS, nebyly schopny dostat parašutisty
živé. Ti, kteří nebyli zabiti, spáchali po opakovaných útocích SS sebevraždu v kryptě kostela.

Naučná stezka Jáchymovské peklo vede návštěvníky do oblasti, kde v roce 1950 vzniklo kolem dolů 18
vězeňských táborů. Tyto tábory byly rychle zaplněny vězni komunistického režimu, kteří zde žili a
trpěli v nelidských podmínkách a byli nuceni těžit uranovou rudu. Do roku 1961 zde bylo uvězněno
přibližně 65.000 lidí, mnozí z nich zemřeli.

Spodní patro hřbitovní kaple Všech svatých v Sedlci slouží jako kostnice. Ta podle odhadů obsahuje
kostry 40.000 až 70.000 osob, jejichž kosti byly využity také na výzdobu a vybavení kaple (lustr,
oltář, monstrance atd.).

K dalším oblíbeným destinacím temného turismu patří například zámek ve Velkých Losinách spojený s
čarodějnickými procesy na konci 17. století, hrad Špilberk, nechvalně proslulé nejtvrdší vězení
habsburské monarchie pro zatvrzelé zločince, Muzeum útrpného práva v Českém Krumlově, podzemí
broumovského kláštera s vambereckými mumiemi, brněnská Crypta Capuccinorum a mnoho dalších.

Každé pamětní místo vychází z místní kultury a řídí se určitými pravidly. Některá pravidla jsou
jasně popsána (na panelech apod.), jiná jsou dána kulturou, etikou, místem samotným. Návštěvníci by
měli být vhodně oblečeni, na většině míst by neměli mluvit nahlas, jíst či pít, odhazovat odpadky
apod. Rozdíl mezi tím, co je možné přijmout jako turistickou atrakci a co není, je často otázkou
kulturních hodnot a času, který od události uplynul. Prohlídky po stopách Jacka Rozparovače dnes
nikoho neurážejí. Na druhou stranu, prohlídky místa v Paříži, kde zahynula princezna Diana při
autonehodě, jsou stále jakýmsi tabu.

Fascinace temnými místy je mnohými lidmi považována přinejmenším za kontroverzní. Etický aspekt
tohoto cestování vyvolává otázku, zda je správné, aby cílem návštěvy bylo prohlížení si míst či
objektů spojených se smrtí a utrpením. Při hledání odpovědi je zapotřebí zohlednit dva aspekty, a
to pravdivost či opravdovost a čas. Hlouběji zasáhnou návštěvníky místa a události, které vyprávějí
reálné tragické příběhy skutečných lidí. Etický rozměr je třeba vnímat zejména u neštěstí a
katastrof, které se udály nedávno, a které se týkají ještě žijících lidí nebo jejich potomků.
Skutečností je, že události, ke kterým došlo před několika staletími, vnímáme jako historii, která
se nás osobně netýká. V těchto případech převládá nad pocity smutku a soucitu spíše zájem nebo
zvědavost. Při prohlídce kostnice v Sedlci cítí návštěvníci spíše tíseň, údiv a také obdiv nad
výzdobou kaple z lebek a kostí, než aby se dojímali nad smrtí. Zpřístupnění míst postižených
lidským neštěstím či katastrofou by vždy mělo jít ruku v ruce se vzděláváním a pietou, nikoliv
s prostou motivací zisku.

V roce 2011 proběhl v Muzeu Auschwitz-Birkenau průzkum s cílem zjistit motivaci a pocity
návštěvníků. Mezi motivy převládaly seznámení se s historií tábora (33 %), prokázání úcty obětem
(20 %), zvědavost (13 %), soucit s obětmi války (10 %). Pocity z návštěvy Muzea zahrnovaly smutek
(64 %), reflexi, zamyšlení (54 %), dojetí (37 %), bezmoc (28 %), soucit (22 %), zlost, vztek
(15 %), hněv (13 %), nenávist (11 %) a žádné pocity (5 %).


11. Turismu se zaměřením na gastronomii a kulinární dědictví (gastroturismus)

Jídlo je nejen zdrojem naší fascinace a okouzlení, ale také důležitou součástí cestování.
Stravovací služby se řadí mezi základní turistické služby, je ale zřejmé, že jídlo může být samo o
sobě cílem, významným nebo hlavním motivem k cestování. Díky gastronomii je možné se během
cestování seznámit s místní historií, kulturou a tradicemi a v některých případech mohou být
zážitky spojené s jídlem a pitím trvalejší než zážitky spojené s návštěvou hradů, zámků a jiných
historických či uměleckých pamětihodností.

Tento typ turismu se potýká s určitou neukotveností terminologie. Používají se názvy Culinary
Tourism, Food Tourism, méně často Gastronomy/Gastronomic Tourism. World Food Travel Association
(původně v letech 2003-2012 International Culinary Tourism Association) v roce 2012 doporučila
upustit od dříve používaného pojmu Culinary Tourism a používat širší označení Food Travel, tedy
cestování za jídlem. V české odborné literatuře se používá termín kulinářský turismus nebo
gastronomický turismus, přičemž tato slova jsou chápána jako synonyma, občas se používá i méně
přesný pojem gurmánský turismus.

Gastronomický turismus představuje „objevitelskou“ účast na akcích týkajících se jídla, která
zahrnuje konzumaci, přípravu a prezentaci jídla, kuchyni, tradici stolování a stravovací zvyky.
Motivem účastníků je v průběhu cestování dosáhnout jedinečných a nezapomenutelných kulinárních
zážitků všeho druhu. Prolíná se jak s poznávacím a kulturním, tak i zážitkovým turismem. Vychází
z touhy „zažít“ jídlo země, regionu nebo oblasti, je založen na hledání zvláštních, jedinečných a
nezapomenutelných zážitků spojených s jídlem a pitím, a to jak oblastí blízkých, tak vzdálených.
Přestože lidé vždy cestovali, aby získali určité potraviny, a vždy na cestách jedli, gastronomický
turismus jako specifický trend v turismu se objevil až na počátku tisíciletí. Může se jednat o
účast na specializovaných gastronomických akcích, o zážitky spojené s konzumací, přípravou a
prezentací jídla, seznámení se s gastronomickými tradicemi dané destinace, ale i třeba nákup u
stánků, tedy aktivity, které přináší unikátní a nezapomenutelný zážitek. Dobrým gastronomickým
zážitkem může být i jen krajíc chleba, kousek sýra a jablko. Pokud budeme přesvědčeni, že chleba je
chutný a čerstvý, jablko je zralé a sýr je dobře uležený a jsme natolik moudří, že to tak vnímáme,
jestli navíc k tomuto jednoduchému jídlu můžeme přidat sklenku vína, kterou vypijeme s přáteli, pak
všechny důležité faktory gastronomie byly uspokojeny.

Jedním z důležitých kritérií při výběru prázdninové destinace je spolu s klimatem, prostředím a
ubytováním rovněž místní kuchyně. Její velkou výhodou je, že je jediným lákadlem, které je
k dispozici po celý rok, v kteroukoliv denní dobu a bez ohledu na počasí. Gastronomie je významnou
součástí všech kultur, autentickou a tradiční součástí kulturního dědictví. Její význam dokládá
skutečnost, že se dostala i na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva
UNESCO. V roce 2010 byly na seznam zapsány francouzská kuchyně, mexická kuchyně, středomořská
strava a perníkářství v severním Chorvatsku.

Gastronomický turismus je stále populárnější a v poslední době se stává téměř módní záležitostí.
Jedná se o oblast turismu, která je velmi rozmanitá, může být spojena s konkrétními místy, jako
jsou restaurace, vinice a původní „domovy“ určitých pokrmů, nebo s aktivitami jako jsou kurzy
vaření, nakupování na místních farmářských trzích, ve farmářských obchodech apod.

Patrně nejčastějším cílem gastroturismu jsou podniky veřejného stravování, které mohou být dále
rozděleny na stravovací zařízení gurmetská, historická, tradiční a zážitková. Většinou se jedná o
podniky, jejichž návštěva je doporučována v průvodcích, na turistických portálech či webových
stránkách. Jednotlivé kategorie se mohou prolínat.

§  Gurmetská stravovací zařízení představují luxusní restaurace, které nabízejí luxusní služby.
Často se jedná o podniky, které se pyšní michelinskou hvězdou, dalším kritériem může být jejich
umístění na žebříčku nejlepších restaurací. Gurmetské restaurace nabízejí špičkovou gastronomii a
bezchybnou obsluhu, čemuž odpovídá i jejich cenová úroveň.

§  Historické restaurace jsou podniky, které mají dlouhou historii a vešly do učebnic gastronomie
s vlastními nezaměnitelnými recepty. Samotný jejich název je všeobecně známou značkou. Jako příklad
může sloužit kavárna Sacher ve Vídni, kde se podává originální Sacher dort.

§  Tradiční gastronomická zařízení si zakládají na své autenticitě, nabízejí tradiční místní
speciality, zdůrazňují původnost a dlouhou tradici receptů podle kterých se v nich vaří. Nezřídka
se jedná o „bezejmenné“ hostince a lidové restaurace, které jsou ale vyhledávané pro svoji
bezprostřední atmosféru, pohostinnost v pravém slova smyslu a poctivou kuchyni. Mohou to být levné
italské tratorie či domácké restaurace v Toskánsku. Podobných příkladů najdeme celou řadu prakticky
v každé zemi.

§  Zážitkové restaurace se zaměřují na tzv. zážitkovou gastronomii, jsou něčím zvláštní a
výjimečné, nabízejí prožitek uspokojující nejen chuť, ale i další smysly uplatňující se při
konzumaci pokrmu nebo nápoje. Originalita se může projevit ve vybavení, aranžmá stolu, nabízeném
sortimentu, způsobu přípravy nebo podávání jídel, obsluze, tematickém programu, hudební produkci
apod. Předmětem prezentace může být i vybrané kulinární dědictví, prvky lidové stravy apod. Jako
příklad může sloužit „středověká“ restaurace Anno Domini v Drážďanech, restaurace pod hladinou moře
na Maledivách, restaurace ve 122. patře mrakodrapu Burdž Chalifa v Dubaji nebo restaurace v koruně
stromu na Novém Zélandě.

Gastronomický turismus je spojován i s některými turistickými destinacemi, ať už se jedná o celé
státy či určité regiony nebo i menší lokality. Objevují se i žebříčky (oficiální i neoficiální)
nejvýznamnějších destinací gastroturismu. Na prvních místech se objevuje zpravidla Mexiko, Francie,
Itálie (Toskánsko), případně Japonsko či Indie. Místní, národní jídlo (v širším pojetí gastronomie)
je jedním z faktorů, které utvářejí image destinace. V České republice mezi destinace, které hrají
významnou roli v gastroturismu, patří např. jižní Morava, zejména díky vinařství. Potenciál však
mají i další oblasti.

Významný dopad na turismus mají gastronomické akce a události (eventy). Jejich vliv se neprojevuje
pouze ve zvýšené návštěvnosti dané destinace, ale mohou významně ovlivnit i její image. Mohou mít
charakter velkých, spíše kulturních akcí, např. vinobraní nebo pivní festivaly, které se vyznačují
často bohatým kulturním programem a kde jsou prezentace jídla a nápojů pouze jednou ze součástí
programu. Vedle toho existují menší akce, které jsou zaměřeny na prezentace určitých regionálních
gastronomických produktů, například košty slivovice či jiných místních pálenek, dny švestkových
nebo borůvkových knedlíků, slavnosti chřestu, zabijačky, masopustní hody atd. Zvláštní místo mají
specializované gastronomické eventy, na kterých je dominantní ochutnávka jídel a nápojů. Mezi
největší Food festivaly na světě patří Slow Food Movementʼs biennial v Turíně v Itálii, St. Moritz
Gourmet Festival ve Švýcarsku nebo Oktoberfest v Mnichově. V České republice patří mezi
nejpopulárnější akce tohoto druhu například Znojemské vinobraní, Vizovické trnkobraní nebo Prague
Food Festival.

Během návštěvy destinace, v zahraničí i v rámci domácího turismu, bývají často na programu návštěvy
exkurze do potravinářských provozů, které bývají spojené s ochutnávkou nebo možností zakoupení
originálního produktu. Oblibě se těší prohlídky palíren whisky ve Skotsku a v Irsku, v Belgii jsou
populární prohlídky čokoládoven a pivovarů, v Holandsku sýráren. V České republice jsou nejčastěji
navštěvovány pivovary a vinné sklepy. Součástí nabídky gastroturismu mohou být i návštěvy malých
zemědělských podniků a farem, kde je možné prohlédnout si výrobu sýrů, moštů, marmelád, uzenářských
výrobků a dalších domácích produktů. Oblibě zejména v zahraničí se těší návštěvy u rybářů spojené
s nákupem čerstvě vylovených ryb a plodů moře. Tato možnost je i v České republice, a to buď při
výlovu rybníků nebo ve speciálních líhních.

Další součástí gastronomického turismu jsou návštěvy gastronomických muzeí. Jejich zaměření je
velmi různorodé. Mohou být poměrně úzce specializované, například Muzeum perníku v Toruni (Polsko),
Muzeum perníku v Pardubicích, Muzeum Olomouckých tvarůžků v Lošticích nebo Muzeum chleba (Museum
der Brotkultur) v Ulmu (Německo). Existují také obecně koncipovaná muzea, jako například
Gastronomické muzeum v Praze.

Atraktivní v rámci gastroturismus jsou rovněž farmářské trhy, a to nejen pro možnost zakoupení
původních místních produktů, ale také pro svou malebnost, autentičnost, bezprostřednost a možnost
setkání s místním obyvatelstvem. Nabízejí vhodnou alternativu pro zájemce o kvalitní lokálně
pěstované a vyráběné výpěstky a potraviny a jsou zajímavé i pro ty, kteří preferují spíše osobní
přístup při nakupování.

Oblíbenou aktivitou v rámci gastroturismu jsou kurzy vaření, které mají nejrůznější podobu. Často
jsou zaměřeny tematicky, např. italská kuchyně, ryby, příprava steaků apod. Pokud se jedná o
mimořádnou nabídku, jsou účastníci ochotni přijet na kurz i z velké vzdálenosti, někteří zájemci
cestují na takové kurzy i do zahraničí. A tak mnoho cestovních kanceláří nabízí specializované
gastronomické zájezdy. The International Kitchen (Chicago) nabízí gastronomické zájezdy za poznáním
kulinárního dědictví do Francie, Itálie, Řecka, Portugalska, Španělska, ale i Maroka, Vietnamu,
Kambodže, Peru, Argentiny apod., mimoto organizuje rovněž kurzy vaření ve Francii, Itálii,
Portugalsku, Španělsku a Argentině. Cook Italy nabízí kurzy vaření a procházky po místních
farmářských trzích v Bologni, španělská Cellar Tours nabízí forfaitové all-inclusive zájezdy do
vinařství ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Francii, New Orleans Cooking Experience nabízí
praktické kurzy zaměřené na kreolskou kuchyni včetně exkurzí do místních restaurací apod. Seznam
všech kanceláří nabízejících produkty gastroturismu by byl nekonečný.

Česká republika má dobré předpoklady pro rozvoj gastronomického turismu – má dlouhou tradici
pivovarnictví a vinařství, jsou zde tradiční národopisné oblasti se svými speciálními pokrmy podle
originálních receptů, jídlo, pití a gastronomické produkty obecně jsou oblíbenou součástí řady
akcí, jako jsou trhy, jarmarky, hody, poutě, vinobraní, chmelobraní či dožínky, jídlo je lákadlem i
řady dalších akcí jako jsou například výlovy rybníků, městské slavnosti, historické slavnosti,
svátky apod. V posledním desetiletí se stává opět populární tradice svátku sv. Martina, kterou
doprovází tradiční speciality, tedy svatomartinská husa a mladé svatomartinské víno.

Zvláštním druhem gastroturismu je vinařský turismus, který zahrnuje návštěvy vinařství, vinic nebo
restaurací známých nabídkou jedinečných vín. Je založen na degustaci, konzumaci nebo nákupu vína.
Vinařský turismus zahrnuje také organizované zájezdy do známých vinařských oblastí, vinařské
festivaly, kurzy ochutnávek vín, párování pokrmů s kvalitními víny v restauracích apod. Motivace
vinařských turistů se může lišit v závislosti na věku, zájmu nebo národnosti, nicméně mezi hlavní
motivy patří touha ochutnat víno, získat znalosti o víně, zažít vinařské prostředí (tj. setkání
s vinařem, prohlídka sklepů a vinic), být ve venkovském prostředí (krása vinic), sladit jídlo a
víno, pobavit se, užít si vinařskou kulturu (romantika a elegance), ocenit architekturu, dozvědět
se o „zelených“ aspektech a užívat si zdravotních přínosů vína. Vinařský turismus je důležitý
v tradičních vinařských zemích jako jsou Francie, Španělsko, Portugalsko nebo Itálie, nicméně,
hraje důležitou roli i v takzvaných vinařských oblastech nového světa jako jsou Austrálie,
Argentina, Chile, Jižní Afrika nebo Spojené státy.

Významnou roli má vinařský turismus i v České republice. Nadace Partnerství ve spolupráci
s jihomoravskými vinařskými obcemi a dalšími partnery realizuje od roku 1999 projekt ochrany
kulturního dědictví a rozvoje vinařské turistiky – Moravské vinařské stezky. Jednotlivé stezky jsou
propojeny páteřní Moravskou vinnou stezkou a celkem tvoří 1.200 km dlouhou síť mezi Znojmem a
Uherským Hradištěm. Návštěvníkům nabízejí možnost jednodenních i vícedenních výletů za poznáním
folkloru, vína a památek. Několikrát do roka pořádá společně několik sousedních vinařských obcí
Festival otevřených sklepů, jehož součástí jsou bohatý doprovodný program, kvalitní služby a
pohostinnost místních lidí. Filosofie festivalu vychází ze zachování autenticity prostředí,
kontaktů s místními lidmi, nabídky kvalitních vín a gastronomie, a pozvednutí obrazu o kvalitě vín
a služeb vinařské turistiky na Moravě.

Dvě země nejvíce spojované s gastronomickým turismem jsou Itálie a Francie. Obě mají vysoce
rozvinuté a respektované kuchyně, obě se mohou pochlubit historickou i současnou kulturou konzumace
vína, často spjatou se silnými rodinnými tradicemi vinic a vinařů. Itálie je navíc domovem hnutí
Slow Food, založeného jako protikladu k fast food, jehož cílem je vážit si kulinární kultury,
kulinárního dědictví, chránit a oceňovat místní produkty, věnovat přípravě a konzumaci pokrmů
adekvátní čas, bojovat proti mezinárodní standardizaci potravinářských výrobků a rychle se
rozvíjející „kultuře“ fast food. Hnutí prosazuje místní produkty, domácí odrůdy plodin a upozorňuje
na dávno zapomenuté recepty.

Nicméně, v rámci gastronomického turismu narůstá popularita i dalších zemí, v současné době jsou
velmi oblíbené Řecko, Španělsko, Mexiko, Čína a Thajsko. Zájmem turistů a motivem pro cesty však
nemusí být jen kuchyně jako celek, ale i jednotlivý pokrm (nebo potravina) spojený s určitou zemí
nebo oblastí, které se tak mohou stát destinací gastroturismu, například javorový sirup v Nové
Anglii a Kanadě, hovězí maso v Argentině, humr v Maine, klobásy v Maďarsku nebo sýry v Holandsku.
Některé pokrmy nebo potraviny jsou spojovány rovněž s konkrétními městy, například vafle s Bruggami
(Belgie), gelato s Římem (Itálie), Sacher Tort nebo telecí řízek s Vídní (Rakousko), bratwurst
s Berlínem (Německo) atd.

Kuchyně jednotlivých evropských zemí je stejně pestrá a rozmanitá jako jejich kultura.
Gastronomický turismus je založen na myšlence, že i když si můžeme objednat mnoho pokrmů
zahraničních kuchyní v domácích restauracích, je vždy nejlepší ochutnat „ikonický pokrm“ na místě,
kde je doma, tj. tapas ve Španělsku, pizzu a těstoviny v Itálii apod. Každá země má jedinečnou
kulinární historii, kterou většina lidí zná, např. francouzské víno a sýr, italské těstoviny,
německé pivo. Nejznámější kulinární destinace jako je Paříž, Toskánsko, Řím a Barcelona už mají
mnoho fanoušků. Existují však také rozvíjející se destinace, které se stávají kulinárními ráji,
např. Kodaň, Madrid nebo Kréta. Každoročně je sestavováno několik seznamů měst s nejlepší
gastronomií a seznamů nejlepších restaurací.

San Sebastian (Španělsko) je absolutním rájem pro milovníky jídla. Nejlepší restaurací je Mugaritz,
jedna z mnoha restaurací oceněných michelinskou hvězdou, známá svou vysoce experimentální
molekulární gastronomií. Neformálnější (a levnější) kulinární zážitek poskytuje mnoho okouzlujících
pintxos barů (pintxos je místní výraz pro tapas neboli „malé sousto“). Pintxos nabízí místní
speciality San Sebastianu jako jsou pomalu vařená telecí líčka, pimientos di padron (smažené dlouhé
zelené papriky) a bacalao (slaná treska). Každý z barů má svou vlastní specialitu.

Pryč jsou staré časy špatné pověsti britské kuchyně vyplývající z let válečných přídělů, které
ovlivňovaly její kvalitu až do 80. let 20. století. Od 90. let zažil Londýn skutečnou kulinární
revoluci. Může se chlubit více než 60 michelinskými restauracemi se špičkovými šéfkuchaři jako je
Gordon Ramsay, provozující restauraci s třemi michelinskými hvězdami nebo Jamie Olivier. Londýn
nabízí vše od skvělých hospodských jídel jako jsou ikonické Fish and chips nebo Shepherdʼs pie, až
po nekonečnou řadu mezinárodních pouličních pokrmů.

Florencie (Itálie) je známá svým bistecca alla fiorentina, (steak vážící asi 1,2 kg), který je
symbolem města. Lampredotto je populární pouliční jídlo, sendvič plněný dušenými dršťkami, levné,
ale chutné jídlo podávané se salsa verde.

Kulinární scéna Berlína (Německo) je proslulá jak skvělými restauracemi, tak i potravinovými trhy.
Na luxusním konci spektra je Hotel Adlon Kempinski s dvěma michelinskými hvězdami. Mezi
neformálními místy je např. proslavená Martkhalle IX, kde probíhají pravidelné trhy s potravinami,
včetně populárního čtvrtečního večerního trhu s pouličními pokrmy a víkendovými snídaňovými a
dezertními trhy. Nicméně, město je proslavené zejména currywurstem.

V Modeně (Itálie) by návštěvník neměl minout Osteria Francescana se třemi michelinskými hvězdami,
jejíž šéfkuchař Massimo Bottura je považován za jednoho z nejlepších kuchařů na světě. Nicméně,
v podstatě celé město je rájem pro gurmány – je to země šunky Parmigiano a široké škály salumi
(uzeniny), stejně jako nejlepšího balzamikového octu.

Amsterdam (Holandsko) je sice známý svou čtvrtí červených luceren, coffee shopy a kanály, ale
v posledním desetiletí narůstá kredit jeho gastronomické scény. Špičkoví šéfkuchaři jako Ron Blaauw
a Rogier van Dam představují svůj nový styl holandské kuchyně. Zatímco Blaauw je inspirován svými
cestami a nedávno otevřel asijskou restauraci, van Dam sází na lokální suroviny a sezónnost. Ale
nejsou to jen skvělé restaurace, které dělají amsterdamské jídlo tak speciální. Stejně vynikající
je jeho pouliční jídlo bitterballen (smažené obalované kuličky ragú), hranolky, jako je patat
oorlog přelitý majonézou, arašídovou omáčkou a posypaný syrovou cibulí nebo slaný sleď.

Lyon (Francie) je úžasné gastronomické město. Bocuse d’Or, založená Paulem Bocusem, nejslavnějším
šéfkuchařem francouzské kuchyně, je úžasná restaurace nabízející nevšední degustační zážitek.
Bocuse, sběratel michelinských hvězd, přivedl celé město k vysokému standardu v gastronomii
s fantastickými restauracemi, které podávají nejlepší jídlo v regionu. Město má také mnoho skvělých
restaurací, které nabízejí nakrájené salámové růžice podávané s křupavými nakládanými cornichony.

Řím (Itálie) je Mekka milovníků jídla s dlouhou tradicí pokrmů bohatých chutí a vůní pocházejících
z různých oblastí, zejména venkovských v okolí Říma, jako je cacio e pepe (špagety se sýrem
pecorino a pepřem) nebo těstoviny amatriciana (s tradiční omáčkou z uzených (sušených) vepřových
líček, sýru pecorino a rajčat). Město je plné typických římských trattorií. Armando al Pantheon
nabízí jednu z nejlepších cucina romana na nádherném historickém místě.

Paříž (Francie) je město kulinární dokonalosti. L’Ambroisie je královská restaurace v historické
lokalitě s působivým menu, velmi luxusní a intimní. Paříž je město s devíti restauracemi se třemi,
13 restauracemi se dvěma a 72 restauracemi s jednou michelinskou hvězdou. Rue de Buci v Saint
Germain, jedna z nejživějších pařížských ulic, nabízí množství neformálních kulinárních zážitků.
Nachází se zde bistra, boulangerie (pekárny), restaurace a kavárny. Světoznámá kavárna Les Deux
Magots, založená v roce 1812, je historickou restaurací, synonymem literárního a uměleckého života.

V Kodani (Dánsko) je několik restaurací oceněných michelinskou hvězdou a jedna z nich, Noma, která
má 65 členů personálu na pouhých 12 stolů, je označována jako jedno z nejlepších míst na světě, kde
se můžete najíst. V Kodani je dalších 14 restaurací s michelinskými hvězdami, neuvěřitelná
koncentrace kulinářských talentů v tak malém městě. Dánské hlavní město je opravdovým rájem pro
každého gurmána.

Seznam prvotřídních vyhlášených evropských restaurací zahrnuje i řadu dalších podniků v různých
zemích a městech, nicméně, pro co nejopravdovější kulinární zážitek je často třeba opustit velká
města.

Platforma Hotels4You uvádí 28 pokrmů z 28 zemí Evropské unie s názvem The One Dish You Must Eat in
28 European Countries.

·         Portugalská bacalhau je solená treska vařená s brambory, olivami a cherry rajčaty,
podávaná jako hlavní jídlo. Říká se, že existuje více než 365 způsobů, jak připravit tento pokrm,
jeden pro každý den v roce.

·         Španělská paella je hlavní jídlo z krátkozrnné rýže pomalu dušené (ve vývaru) s masem,
mořskými plody a zeleninou.

·         Francouzské dušené hovězí pot-au-feu (hrnec na ohni) se tradičně vařilo a podávalo po
celou zimu, s kusy masa a zeleniny postupně dodávanými, aby nahradily to, co bylo snědeno.

·         Judd mat Gaardebounen z Lucemburska je vydatný masitý hlavní pokrm obvykle připravovaný
z vepřového masa (uzené vepřové krkovice), bobů a brambor.

·         Belgie má své všudypřítomné moules frites (mušle dušené v bílém víně s hranolky), které
jsou tak běžné, že se prodávají i na čerpacích stanicích a bufetech v supermarketech.

·         Holandský stroopwafel jsou dvě tenké vafle slepené dohromady vrstvou sladkého sirupu,
podávaný jako snack. Místní obvykle pokládají stroopwafel na hrnek s kávou – stoupající pára ohřívá
a změkčuje vafli na jedné straně, zatímco druhá strana zůstává křupavá.

·         Britský tradiční Sunday roast (nedělní pečeně) je obvykle pokrm z pečeného hovězího,
kuřecího nebo vepřového masa podávaný s pečenými brambory, mrkví, hráškem, Yorkshirským pudinkem a
šťávou vypečenou z masa.

·         Irish stew (dušené maso) je vydatný hlavní chod připravený ze skopového, jehněčího nebo
hovězího masa, brambor a cibule vařených s pivem Guinness.

·         Frikadeller (masové kuličky) podávané s brambory, dušeným zelím a žitným chlebem s máslem
jsou typickým pokrmem Dánska.

·         Švédské masové kuličky köttbullar jsou proslulé po celém světě. Obvykle se dělají
z mletého hovězího nebo vepřového masa smíchaného s cibulí a lehce obaleného ve strouhance.
Tradičně se podávají s omáčkou, vařenými brambory a brusinkovým džemem.

·         Poronkäristys z Finska je hlavní pokrm ze sobího masa (nakrájeného na tenké plátky)
restovaného s cibulí a podávaného s bramborovou kaší a brusinkovým džemem.

·         Rosolje, tradičně podávané jako součást smorgasbord (švédský stůl), je estonský salát
z červené řepy a brambor, který je někdy ozdoben nakládanými sledi, jablky nebo vařenými vejci.

·         Pelékie zirni ar spekiti je hlavním pokrmem v Lotyšsku. Skládá se z šedého hrášku, cibule
a slaniny. I když se podává po celý rok, je to tradiční vánoční pokrm.

·         Cepelinai je populární litevský pokrm, druh knedlíku vyrobený ze strouhaných brambor a
obvykle plněný mletým masem, případně tvarohem nebo houbami. Jejich název odkazuje na tvar
připomínající vzducholoď Zeppelin.

·         Bigos je polský pokrm z jemně nakrájeného masa dušeného s kysaným zelím podávaný jako
hlavní chod.

·         Německý Sauerbraten je pečené hovězí maso, před pečením marinované se zeleninou a
bylinkami, podávané jako hlavní chod tradičně s červeným zelím a knedlíky, špeclemi nebo brambory.

·         Česká svíčková na smetaně je pečená hovězí svíčková (předem marinovaná s kořenovou
zeleninou a cibulí) podávaná se smetanovou omáčkou a knedlíky.

·         Bryndzové halušky ze Slovenska jsou vydatný pokrm skládající se z malých nočků (z brambor
a mouky) podávaných s bryndzou (kysaným ovčím sýrem) a slaninou.

·         Maďarský gulyás (pastevecká polévka) je čirý vývar s kousky hovězího masa, brambor a
zeleniny (cibule, paprika, rajčata, zelená paprika).

·         Rakousko je známé svým Wiener schnitzel, velmi tenkým plátkem telecího masa v trojobalu
smaženým na sádle nebo přepuštěném másle. Tradičně se podává s bramborovým salátem.

·         Slovinská potica (ořechová rolka), sladký pokrm obvykle podávaný jako dezert, je
piškotová roláda plněná vlašskými ořechy.

·         Pizza je ikonický italský pokrm populární po celém světě, předpokládá se, že pochází
z Neapole. Jedná se o plochou placku z jednoduchého těsta potřenou rajským protlakem a posypanou
sýrem; může být doplněna dalšími přísadami.

·         Maltský stuffat tal-fenek je pokrm z králíka dušeného na víně s česnekem podávaný ve dvou
chodech; nejprve se podávají špagety přelité vydušenou šťávou, poté králičí maso s brambory.

·         Dušená jota je typickým pokrmem Chorvatska. Je to hustý pokrm z fazolí, kysaného zelí,
brambor, slaniny a vepřových žebírek. Obvykle se podává jako hlavní chod a je ideální pro
chladnější období.

·         Typická řecká moussaka se tradičně připravuje z lilku, rajčat, cibule a mletého masa,
přelitých bešamelem a zapečených.

·         Bulharsko má svůj tradiční šopský salát připravený z rajčat, okurek, papriky, cibule,
petrželky a sýra. Tradičně se podává jako předkrm.

·         Sarmale z Rumunska podávané jako hlavní chod, je mleté maso smíchané s rýží zabalené do
zelných listů. Dnes se připravuje po celý rok, ale tradičně se připravoval speciálně o Vánocích a
Velikonocích. Velikost rolek se liší podle regionů.

·         Slaný sýr halloumi (polotvrdý, nezralý sýr vyrobený ze směsi kozího a ovčího mléka)
podávaný s melounem a kávou je na Kypru oblíbeným tradičním osvěžením v horkých letních dnech.

Průzkumy ukazují, že přibližně 30 % turistů se hlásí ke gastronomickému turismu, z toho téměř
polovina vyhledává gastronomický turismus cíleně a je klíčovým motivem při rozhodování o cílové
destinaci. Dalších přibližně 30 % vyhledává gastronomický turismus příležitostně. Ti, kdo
vyhledávají nabídky v rámci gastronomického turismu dominantně nebo přednostně jsou většinou ve
věku 35-54 let (cca 40 %) a téměř polovina má vysokoškolské vzdělání. Význam gastronomického
turismu spočívá v tom, že na rozdíl od jiných služeb je stravování službou nezbytnou, týká se všech
věkových skupin a obou pohlaví. Jeho účastníci pocházejí z různých příjmových skupin, protože jeho
nabídka může být velmi variabilní.


12. Tematické turistické stezky se zaměřením na kulturní dědictví

V posledních několika letech se termín kulturní cesta používá k označení tří různých, nicméně
poměrně úzce propojených skutečností, a to

·         specifických osobních motivů a způsobů trávení volného času,

·         nabízených konkrétních produktů kulturního turismu,

·         konkrétních vytyčených tras vedoucích určitým územím.

Program kulturních tras Rady Evropy vznikl v roce 1987. Jeho primárním cílem je připomínat a
vyzdvihovat význam kultury, osobností a jejich odkazů, vliv historických událostí i technologií na
utváření a současnou podobu Evropy a na vznik společného kulturního dědictví a ukázat, jak kulturní
dědictví jednotlivých evropských zemí a místních společenství přispělo a stále přispívá ke
společnému evropskému kulturnímu dědictví. Sekundárním cílem je rozšíření individuálního turismu i
do míst, která většinou nepatří mezi vyhledávané destinace, ale přesto mají značný historický a
kulturní význam.

Kulturní trasy umožňují turistům putování napříč časem a prostorem, sdílení společného kulturního
dědictví a etických hodnot, vzájemnou výměnu a obohacování bez ohledu na hranice. Všechny trasy
byly vytvořeny s cílem ukázat, co je v jednotlivých regionech výjimečné a neopakovatelné. Jejich
klíčovými prvky je hmotné a nehmotné dědictví, které mělo zásadní vliv na formování regionu a jeho
identity. Hlavní myšlenkou je objevování společného dědictví, dialog mezi národy a náboženstvími,
ochrana krajiny, kulturní spolupráce na nadnárodní úrovni ad. První trasy byly představeny v roce
1987 a stále přibývají nové. Jako první vznikla Svatojakubská poutní cesta do Santiago de
Compostela, systém několika poutních tras křižujících Evropu, která se později stala modelem pro
vytváření dalších kulturních stezek a souvisejících turistických služeb. Spolu s Via Francigena,
starobylou poutní cestou vedoucí z Canterbury do Říma, patří Svatojakubská cesta k nejznámějším,
většina zbývajících kulturních tras se zatím stále netěší výraznějšímu zájmu veřejnosti.

Každá z existujících kulturních tras má jiný charakter (historická obchodní či poutní cesta
liniového charakteru, síť tras, skupina či systém míst, měst nebo objektů, geografická oblast
s typickým společným tématem, nově vymezená trasa založená na historické, umělecké či sociální
problematice), jiný prostorový rozsah, jiné tematické zaměření a jiný rok vzniku, což předurčuje
nejen její atraktivitu a známost, ale i využitelnost. Každá z tras může v rámci individuálního
turismu fungovat de facto jako nabízený itinerář míst a objektů, které stojí za to navštívit.
Z hlediska obsahového zaměření se u kulturních tras jedná o

§  poutní a historické trasy, trasy vážící se k odkazu určitého náboženství či řádu (židovská
kultura, Cisterciáci), významných světců (sv. Jakub, sv. Martin, sv. Olaf)

§  představení určitého uměleckého či architektonického stylu (pravěké skalní umění,
impresionismus, megalitická architektura, románská či secesní architektura, hřbitovní architektura,
socialistická architektura)

§  připomínku významných osobností či dynastií (W. A. Mozart, císař Karel V., Napoleon, R. L.
Stevenson, dynastie Habsburků)

§  přiblížení jednotlivých výrobních technologií (těžba a zpracování železné rudy, pěstování
olivovníků a vinné révy, výroba keramiky, produkce čokolády)

§  přiblížení některých dalších specifických oblastí, jako je lázeňství, obchod (historická
hanzovní města), odkaz Vikingů, Féničanů apod.

Úlohou evropských kulturních tras je poznávání společného kulturního dědictví a cest, kterými
migrovali lidé a ideje – umělecké, filosofické, náboženské – jakož i další fenomény a projevy
spolupráce lidí. Jsou založeny na společných kulturních tradicích architektonických, spirituálních,
uměleckých, průmyslových, gastronomických apod. Zahrnují například:

·         Poutní stezky do Santiago de Compostela,

·         Via Francigena (poutní stezka z Canterbury do Říma),

·         Hansa (178 členských měst v 16 zemích),

·         Vikingské stezky (50 míst v 10 zemích, pevnosti, města, lodi, lomy, muzea, archeologická
naleziště, rekonstruované stavby),

·         Mozartova stezka (města, paláce, zahrady, hospody a hotely, koncertní síně, divadla,
kostely; přes 200 míst v 10 zemích; Brno, Olomouc, Praha),

·         Stezka Féničanů (síť námořních tras, po kterých se Féničané plavili od 12. století př. n.
l. a využívali je jako hlavní obchodní a kulturní komunikační trasy ve Středozemním moři),

·         Evropská stezka židovského dědictví (Úštěk, Jičín, Brandýs nad Labem, Plzeň, Březnice,
Nová Cerekev, Polná, Boskovice, Mikulov a Krnov; archeologická naleziště, synagogy, hřbitovy,
rituální lázně, židovské čtvrti, pomníky, památníky, archivy, knihovny),

·         Via Regia neboli Královská cesta (nejstarší a nejdelší cesta spojující východ a západ
Evropy; Litva, Bělorusko, Ukrajina, Polsko, Německo, Belgie, Francie, Španělsko),

·         Románská stezka evropského dědictví,

·         Cesta baroka,

·         Evropská cesta cisterciáckých opatství (Žďár nad Sázavou),

·         Stezka megalitické kultury,

·         Historická termální lázeňská města (Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně,
Jáchymov),

·         Trasa evropskými hřbitovy,

·         Stezka prehistorického skalního umění,

·         Římští císaři a Dunajská vinná stezka,

·         Evropské parky a zahrady,

·         Destinace Napoleon (Slavkov u Brna),

·         Cyrilometodějská stezka (17 míst, Velehrad, Svatý Hostýn, Mikulčice, Staré Město, Výšina
sv. Metoděje/Sadská výšina u Uherského Hradiště, Archeopark Chotěbuz, Archeoskanzen Modrá, Hradiště
Pohansko, Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě, Hradisko sv. Klimenta, Křtiny, Hradec nad Moravicí),

·         Evropská cesta průmyslového dědictví (60 významných památek průmyslového dědictví, tzv.
Anchor Points; vznikla v souvislosti s bývalými průmyslovými odvětvími, jako je textilní či těžební
průmysl, ocelářství ad.; Důl Michal, Plzeňský pivovar).

V lednu roku 2023 bylo v rámci projektu k dispozici 45 certifikovaných kulturních stezek, Českou
republikou jich v současnosti prochází jedenáct – Evropské Mozartovy stezky, Evropská stezka
židovského dědictví, Evropská stezka cisterciáckých opatství, Evropská stezka historických
termálních měst, Destinace Napoleon, Evropská stezka průmyslového dědictví, Stezka železné opony,
Stezka osvobození Evropy, Stezky reformace, Stezka historických kaváren, Historická termální
lázeňská města a Cyrilometodějská stezka.

Posledně jmenovaná Cyrilometodějská stezka je z pohledu České republiky unikátní. Představuje
soubor tras zaměřených na putování po stopách svatých Cyrila a Metoděje a jejich následovníků.
Sdružuje místa, památky, kulturní instituce a turistické atrakce napříč propojenými zeměmi střední,
východní a jižní Evropy. Je první v historii certifikovaných stezek Rady Evropy, která je zaměřená
na slovanské kulturní dědictví. Poutní trasy Cyrilometodějské stezky jsou určeny nejen poutníkům,
ale všem, kteří chtějí poodhalit tajemství evropské kulturní identity a cyrilometodějský odkaz, v
němž se snoubí moudrost jazyka, řád zákona a úcta k druhým. Poutní trasy jsou navrženy tak, aby
propojovaly poutní místa a zároveň přinášely informace o kulturním dědictví raného středověku.

Rakousko

Weinweg Langenlois je 7 kilometrů dlouhá vinařská stezka lemovaná obřími vinařskými skulpturami,
nádhernými výhledy a četnými degustačními zastaveními. Meruňková stezka Marillenweg v Kremsu-Agernu
prochází v délce 4,5 kilometrů starými, soukromými nebo vzácnými šlechtěnými meruňkovými sady. Pěší
túru lze absolvovat s průvodcem a na jejím závěru nabízí vinařství Weinhof Aureiter možnost
ochutnávky i zakoupení meruňkových produktů. Po stopách Egona Schieleho vede stezka
Egon-Schiele-Weg v Tullnu an der Donau, která zavede turisty na místa dětství obdivovaného i
kontroverzního malíře z přelomu 19. a 20. století. Na stezce se turisté prostřednictvím
historických fotografií, poslechových textů a videí dozvědí, proč kresby Schieleho shořely
v plamenech a proč musela jeho rodina opustit nádraží v Tullnu. Schubert Weg, Schubertova stezka,
dlouhá 5,5 kilometrů vede přírodním parkem Föhrenberge ve Vídeňském lese. Z informačních panelů se
turisté dozvědí zajímavosti o životě a působení slavného hudebního skladatele Franze Schuberta a
také o jeho zážitcích v regionu.

Polsko

Ve vojvodství Podlasie stále žijí potomci Tatarů, kteří toto území osídlili již v době vlády Jana
III. Sobieského. Vojvodstvím vede tatarská stezka, na které mohou turisté navštívit například
nejstarší dřevěnou mešitu z 18. století v Kruszynianach nebo historický muslimský hřbitov
v Bohonicích. Stezka Svatojánských pohoří v Podlaském vojvodství je 27 kilometrů dlouhá trasa
vedoucí malebnou krajinou nejvyššího morénového pohoří v Knyszyńském pralese. Mimo hustých lesů,
rašelinišť a jezer mohou turisté obdivovat i historické panské stavby, pravoslavné kostely a
dřevěné kříže u cesty. Stezka technických památek Slezského vojvodství spojuje 29 cenných
industriálních objektů, mj. Muzeum pivovarnictví v Tychách, rudný důl v Tarnovských horách, Muzeum
zápalek v Częstochové, Muzeum hasičů v Mysłowicích nebo rádiovou stanici v Glivicích, známou
z učebnic dějepisu. Již před půl stoletím vznikla stezka Orlich gniazd na Krakovsko–Częstochovké
vysočině. Na úseku 163 kilometrů, mj. v Ojcově, Ogrodzieńcu a Pieskové Skále mohou turisté
obdivovat zříceniny středověkých hradů, které před staletími vytvářely obranný řetězec. Małopolská
ovocná stezka vede přes několik obcí v Małopolsku, kde je na stopadesát hospodářství se sady
označeno speciálními cedulkami, které zvou k ochutnávce ovoce a výrobků z jahod, broskví, hrušek,
višní a švestek, samozřejmě, vše vlastní výroby.

Německo

Německo, již vzhledem ke své rozloze, a pochopitelně vzhledem k rozsáhlému kulturnímu dědictví má
„nekonečné“ množství turistických stezek umožňujících seznámení se jak s kulturními, tak i
přírodními památkami země.

Turistická cesta Vogtland Panorama Weg, dlouhá 225 kilometrů, začíná a končí u Göltzschtalbrücke,
největšího cihlového mostu na světě. Vede po Köhlersteig (Uhlířská stezka) směrem na Greiz
v durynském Vogtlandu, krajinou vogtlandského Švýcarska kolem města krajky Plauen (Plavna),
prochází pověstmi opředeným územím Burgsteinu kolem přehrady Pirk a města Oelsnitz (Olešnice),
regionem saských lázní Bad Elster a Bad Brambach. Po krátké odbočce do Čech se vrací do
Markneukirchen, tzv. Fojtského hudebního koutu, oblasti vyhlášené po staletí výrobou vysoce
kvalitních nástrojů, pokračuje lesoparkem Grünheide kolem impozantního rytířského hradu Mylau a u
mostu Göltzschtalbrücke se kruh uzavírá.

Goldsteig (Zlatá stezka) patří do „Top-tras Německa“, je certifikovaná jako Prvotřídní stezka
turistického Německa a je nejdelší a nejpestřejší oceněnou stezkou v zemi. Turistická stezka
Goldsteig vychází z tradiční obchodní trasy nazývané Goldener Steig, systému severo-jižních
středověkých obchodních cest, které překračovaly šumavské hvozdy a spojovaly Čechy s Podunajím.
Stezka byla v průběhu staletí nazývána „pasovská“, „prachatická“, „česká“ či „solná“, název zlatá
stezka se začal používat jako výraz mimořádné výnosnosti obchodu, který po ní probíhal. Současná
síť značených turistických tras je přeshraniční, v České republice má Zlatá stezka délku 630 km a
navazuje na síť vyznačených turistických tras Gold Steig ve východním Bavorsku. Obě sítě o celkové
délce okolo 2.000 km jsou propojeny třinácti přeshraničními cestami.

Böhmweg (Česká stezka) také vede po stopách důležité historické obchodní stezky přes Bavorský les,
která po staletí spojovala Podunají a Čechy. Přibližně 55 kilometrů dlouhá bavorská část stezky
vede půvabnou krajinou s klimatickými lázněmi Zwiesel (Svízel), poutními kostely v Greisingu a
Sankt Hermann, zříceninou hradu Weißenstein či lesním muzeem ve Zwieselu.

Gläserner Steig (Sklářská stezka) vede nedotčenou, rozmanitou krajinou Bavorského lesa. Putování
divokou romantickou přírodou seznamuje turisty se stoletou sklářskou tradicí regionu i s tradiční
regionální gastronomií.

Gunthersteig (Stezka sv. Vintíře) vede po stopách blahoslaveného poustevníka, benediktýnského
mnicha a misionáře Vintíře z Niederaltaichu. Výchozím bodem je jeho první duchovní působiště ve
východním Bavorsku, klášter Niederalteich, následně putoval Vintíř hlouběji a hlouběji do
Bavorského lesa, na Šumavu, jejím cílem je české město Blatná. Odtud stezka směřuje až do Prahy, od
Rožmitálu pod Třemšínem je součástí jižní větve Svatojakubské cesty. Stezka se line po obou
stranách hranice středem národních parků Bavorský les a Šumava a jejich nedotčenou přírodou, vede
kolem Vintířova kamene u Lallingu, poutního kostelíka Frauenbrünnl u Rinchnachu (tzv. Vintířův
kostelík), křížové cesty a Vintířovy kašny v Lindbergu nebo skleněného kříže ve Spiegelhütte,
četných kostelů, kapliček, zřícenin hradů i zámků (Rabí, Chanovice, Blatná). Ve skanzenu selských
stavení v Lindbergu a v muzeu Šimona Adlera v Dobré vodě jsou instalovány expozice věnované
Vintířovu životu.

Oberlausitzer Bergweg (Hornolužická horská cesta), dlouhá 107 kilometrů, je jednou z nejkrásnějších
turistických tras Německa. Na jihovýchodě Saska se vine z hrnčířské vesničky Neukirch až do města
Zittau (Žitava) ležícím přímo v Trojzemí Německa, Polska a Čech. Stezka vede po nejkrásnějších a
nejznámějších vrcholech Hornolužické vrchoviny a Žitavských hor. Cestou nabízí zříceninu hradu a
kláštera na hoře Oybin, pohádkové skalní útvary, klidná místa k odpočinku, idylické vesničky
s nazdobenými hornolužickými podstávkovými domy, lesy a louky, malebná údolí a vrcholky hor
s nádhernými výhledy.

Malerweg (Malířská cesta) vede jedinečným skalnatým světem Labských pískovců a je jednou z
nejoblíbenějších turistických tras v Německu, vede po stopách umělců romantického období a bývá
často označována za nejkrásnější turistickou trasu Německa.

Česká republika

V České republice je v současnosti téměř dva a půl tisíce naučných stezek, které provádějí zájemce
po nejrůznějších přírodních a kulturních památkách a neustále přibývají další, zejména za podpory
různých projektů.

Naučná stezka Cesta Jaroslava Haška vede po stopách cesty Jaroslava Haška s Jaroslavem Panuškou ze
Světlé nad Sázavou do Lipnice nad Sázavou, kde se usadil, o rok později zemřel a je tu i pohřben.
Naučná stezka S Jestřábem a Hochy od Bobří řeky do Sluneční zátoky připomíná historii táboření
skautského oddílu Jaroslava Foglara ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou, známé z knihy Hoši od
Bobří řeky. Naučná stezka Středověké opevnění města Bechyně seznamuje s jednotlivými částmi
unikátně zachovaného systému městského opevnění v Bechyni. Naučná stezka Křížem krážem Klokoty
seznamuje zejména s historií a zajímavostmi poutního místa Klokoty v Táboře a jeho okolí.
Břidlicová stezka je síť naučných stezek se stejnou tematikou v kraji mezi Budišovem nad
Budišovkou, Vítkovem a Kružberkem, která seznamuje s historií těžby břidlice. Naučná stezka Areál
opevnění Darkovičky seznamuje se zachovalým souborem staveb předválečného československého opevnění
v okolí Darkoviček na Hlučínsku. Naučná stezka Dědictví břidlice seznamuje s historií a pozůstatky
po těžbě břidlic, starými doly, štolami a haldami v osadě Zálužné a okolí. Naučná stezka Johanna
Friedricha von Eichendorffa seznamuje s historií a přírodou zámeckého parku zámku Šilheřovice a
dřívějšími majiteli panství, rodem Eichendorffů. Naučná stezka Raduň – Jakubčovice (Památce
amerických letců) vedoucí krajem v okolí Hradce nad Moravicí připomíná zdejší událost z druhé
světové války – sestřelení amerického bombardéru. Seznamuje se členy posádky a jejich osudy a
dalšími historickými souvislostmi a zajímavostmi. Naučná stezka Stříbrný důl Slepetné seznamuje
s historií a pozůstatky po těžbě stříbra v dolu Slepetné u Hradce nad Moravicí. Naučná stezka
Cvilín vede lesy kolem hradu Šelenburk u Krnova a seznamuje s místní historií, přírodou a lesním
hospodařením. Naučná stezka Historický chodník na Zámecký vrch v chráněné krajinné oblasti Jeseníky
vede po obnovené historické cestě z Ludvíkova na vrchol Zámecké hory se zříceninou hradu
Fürstenwalde a vyhlídkovou věží. Naučná stezka Janovice – Rabštejn vede z Rýmařova od zámku
v místní části Janovice územím chráněné krajinné oblasti Jeseníky ke zřícenině hradu Rabštejn ve
stejnojmenné přírodní rezervaci. Naučná stezka Na Uhlířském vrchu u Bruntálu vede starou lipovou
alejí s křížovou cestou na vrchol Uhlířského vrchu, vyhaslé sopky, s poutním kostelem Panny Marie
Pomocné a bývalým lomem chráněným jako přírodní památka Uhlířský vrch. Seznamuje s historickými,
přírodními a technickými zajímavostmi lokality. Naučná stezka Ryžoviště – Břidličná vede krajinou
Nízkého Jeseníku mezi obcemi Ryžoviště a Břidličná. Seznamuje s místní přírodou, historií rýžování
zlata a těžby břidlice a dalšími zajímavostmi. Naučná stezka Starým hliništěm seznamuje
s pozoruhodnou přírodní lokalitou bývalé cihelny a lomu u Krnova, dnes chráněnou jako přírodní
památka Staré hliniště, s výskytem zejména vzácných druhů obojživelníků a rostlin. Naučná stezka
Zatopené osudy připomíná historii obcí a míst zatopených v důsledku stavby vodní nádrže Slezská
Harta. Vede z Leskovce nad Moravicí k památníku zatopeného mostu. Naučná stezka Mionší seznamuje
s cenným územím původního beskydského pralesa – národní přírodní rezervací Mionší v chráněné
krajinné oblasti Beskydy. Naučná stezka Po stopách salašnictví v Košařiskách seznamuje s historií
salašnictví a dalšími zajímavostmi v okolí obce Košařiska v chráněné krajinné oblasti Beskydy.
Stezka paraskupiny Wolfram připomíná činnost a osudy paradesantní skupiny Wolfram za druhé světové
války v Moravskoslezských Beskydech. Parašutisté v noci ze 13. na 14. září 1944 seskočili v oblasti
poblíž Slavíče, u osady Nytrová-Kotly. Na trase mezi Morávkou a chatou Slavíč je umístěno pět
tabulí, každá se věnuje osudu jednoho z parašutistů a zároveň popisuje působení celé skupiny
v Beskydech i její další přesun na jižní Moravu. Naučná stezka Zapomenutá Orlová seznamuje zejména
se čtvrtí Orlová-Město, jejíž osud a vývoj zcela ovlivnila těžba černého uhlí a následné demolice
v důsledku poddolování terénu. Naučná stezka Národní přírodní památka Landek seznamuje s přírodními
a historickými zajímavostmi památky Landek na rozhraní ostravských částí Petřkovice a Koblov. Vede
kolem zážitkového areálu Landek Park v prostoru bývalého černouhelného dolu Anselm, s hornickým
muzeem a dalšími atrakcemi. Hornická naučná stezka Landek seznamuje s počátky hornické činnosti na
Ostravsku v lokalitě Landek. Naučná stezka Hájeckými chodníčky seznamuje s historií obce Háj ve
Slezsku a jejího okolí, vede přes vrch Padařov s pozůstatky těžkého československého předválečného
opevnění, Památník odboje slezského lidu na Ostré hůrce nebo Mohylu slezských skautů na vrchu
Těškovice. Naučná stezka Heřmanický rybník zpřístupňuje okolí Heřmanického rybníka
v Ostravě-Heřmanicích, vodní plochy chráněné dnes jako přírodní památka uprostřed krajiny
zdevastované těžbou černého uhlí a seznamuje se zdejšími přírodními zajímavostmi. Naučná stezka
Proskovice vede nivními loukami v okolí řek Odry, Lubiny a Ondřejnice – částmi území chráněné
krajinné oblasti Poodří na okraji Ostravy, mezi městským obvodem Proskovice a Starou Vsí nad
Ondřejnicí. Permoníkova stezka seznamuje s historií a zajímavostmi ostravské čtvrti Michálkovice.
Začíná a končí u areálu bývalého dolu Michal, dnes národní kulturní památky zpřístupněné
veřejnosti.


13. Kulturní přehlídky, festivaly a programy jako předmět organizovaných volnočasových aktivit.

Folklorní festivaly a přehlídky

Jednou z významných složek kulturního turismu je také folklor, ta část lidové kultury, jejímiž
projevy jsou slovesnost, hudba, divadlo a tanec. Folklorní tvorba vznikala v tradičním prostředí
převážně anonymně, bez písemné fixace. Některé folklorní žánry ztratily svou společenskou funkci, a
tím i životnost, jiné se neustále vyvíjejí a přijímají podněty z daných společenských podmínek.
Důležitou úlohu hrají nositelé lidových tradic, tedy interpreti, autoři, místní znalci tradic a
sběratelé nebo kronikáři, v případě hudebních nástrojů také jejich výrobci. Přestože řada
folklorních jevů ve své původní podobě a funkci na většině našeho území již zanikla, v některých
regionech je nadále významnou součástí místní tradice, regionální identity a jsou daným
společenstvím považovány za nedílnou součást života. Lidové tradice jsou po celé České republice
udržovány folklorními soubory a spolky a soubory lidové hudby. Folklorní hudební a taneční projevy
jsou často spojeny s nejrůznějšími společenskými příležitostmi, ať už zvykoslovnými (masopust,
hody, pouti, kácení máje, dožínky), rodinnými (svatby, narozeniny, pohřby) či kulturními a
společenskými událostmi (plesy, bály, festivaly). Mezi nejznámější folklorní festivaly u nás patří
festival Slovácký rok, MMF Strážnice, MMF Rožnovské slavnosti, MMF Brno nebo MMF Šumperk.

Historie festivalu Slovácký rok sahá do roku 1921, právem se tak označuje za nejstarší národopisnou
slavnost u nás. Tradici konání slavností přerušily jen II. světová válka a poválečná léta, obnoveny
byly v roce 1956 a od roku 1971 se konají v Kyjově v pravidelných čtyřletých cyklech. Cílem
slavnosti je zachování a další rozvoj slovácké lidové kultury jako jedinečného odkazu předků a
významné součásti národní kultury. Na slavnosti vystupují převážně národopisné skupiny a hudby
mnoha obcí Kyjovska, ale také zástupci dalších oblastí Slovácka. Svým celkovým vyzněním, atmosférou
a spontánností podnítil Slovácký rok vznik podobných regionálních lidových slavností na Valašsku,
ve Slezsku či na Hané. Vlivem Slováckých roků se postupně oživovala stará kultura ve většině vesnic
v okolí Kyjova. Členové nově vzniklých slováckých krúžků ve svých obcích dbali o čistotu krojů a
původnost zvyků, písní, hudby a tanců.

Mezinárodní folklorní festival Strážnice je náš nejstarší a největší mezinárodní folklorní
festival, pořádaný každoročně již od roku 1946. Program festivalu konaného nejčastěji poslední
víkend v červnu se snaží prezentovat všechny formy folklóru. Zpočátku šlo o akci pro soubory
z Československa, od roku 1957 se festivalu účastní také zahraniční folklorní soubory, a to
profesionální i amatérské. Od roku 2009 je součástí festivalu i Dětská Strážnice, určená dětem a
mládeži, původně samostatná akce, jejíž první ročník proběhl roku 1957. Součástí programu je rovněž
soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku.

Mezinárodní folklorní festival Šumperk se poprvé uskutečnil v roce 1991. Každoročně se v polovině
srpna ve městě setkává několik set členů folklórních souborů, muzikantů, zpěváků a tanečníků
z nejrůznějších zemí světa, tedy nejen tradiční zástupci domácího folklóru, ale i exotické taneční
a hudební soubory.

Mezinárodní folklorní festival Brno pořádá každoročně na přelomu měsíce srpna a září Sdružení
přátel folkloru v Brně. Od roku 2013 jsou součástí festivalu také Jihomoravské dožínky. Součástí
čtyřdenního festivalu jsou nejen pódiová vystoupení naších i zahraničních folklorních souborů, ale
i průvod krojovaných účastníků, setkání lidových hudebníků a jarmark na Náměstí svobody.

Mezinárodní folklorní festival Rožnovské slavnosti se koná na přelomu června a července od roku
1960, historicky střídavě buďto každoročně nebo ve dvouletých intervalech. V roce 2023 se konal
jeho 42. ročník, hlavním dějištěm je tradičně Valašské muzeum v přírodě. Součástí Slavností jsou
mimo vystoupení dětských a dospělých folklorních souborů také soutěžní přehlídka valašských
odzemkářů, krojovaný průvod městem, večerní lidové veselice a koncerty, rovněž jsou připomínána
jubilea významných osobností regionu a souborů a mistři lidové umělecké výroby představují ukázky
tradičních lidových řemesel (výroba obuvi, lidové výšivky, modrotisku, hudebních nástrojů ad.).

Nedílnou součástí folklorních festivalů je bohatá nabídka tradičních regionálních pokrmů, pochutin
a nápojů. Na festivalech bývají zřízena stylová tržiště s ukázkami starých řemesel, na jarmarcích,
trzích a při tradičních poutích je prodej výrobků často spojen s ukázkami a předváděním řemeslných
dovedností, provozují se tradiční řemeslné dílny, které mají charakter živého muzea, někdy si mohou
návštěvníci sami zkusit něco vyrobit vlastníma rukama, rovněž mohou být nabízeny různé kurzy od
několikahodinových až po několikadenní, nejčastěji keramika, hrnčířství, ale i perníkářství,
pletení z proutí, dřevořezba apod.


14. Kulturní turismus osob se specifickými potřebami

Filozofie turismu pro všechny splňuje podmínky kvalitního turismu, kde kvalita znamená, že
destinace vzala v úvahu všechna očekávání účastníků cestovního ruchu se specifickými potřebami a
nabízí jim komfort, atraktivity a bezpečnost v souladu s právem na účast na cestovním ruchu, které
je obecným právem každého člověka. Toto právo je zakotveno v Globálním kodexu cestovního ruchu
vydaném Světovou organizací cestovního ruchu (UNWTO) v roce 1999 a schváleném OSN v roce 2001. V
Článku 7 Právo na účast v turismu se uvádí, že možnost přímého osobního přístupu k objevování a
udržování zdrojů planety představuje právo, jež je v rovné míře dostupné všem obyvatelům světa.

Narůstající část zájemců o poznávání kulturního dědictví představují klienti se specifickými
potřebami, kteří přirozeně očekávají přístupnost komplexní nabídky. Tato přístupnost zahrnuje
následující faktory:

·         fyzická přístupnost (budovy, prostředí, doprava, infrastruktura),

·         informační přístupnost (spolehlivost informací, přístupné komunikační kanály, standardy
pro posuzování přístupnosti; obsah a formát informací, tj. piktogramy, symboly, velikost písma,
kontrast písma a pozadí,

·         komunikační přístupnost (přístup personálu ke klientům a komunikace s nimi),

·         ekonomická přístupnost (výběr z různých cenových úrovní).

Bezbariérovou a informační přístupnost je možné považovat za základní předpoklady rozvoje
přístupnosti v prostředí. Bezbariérovost je definována jako soubor technických, případně
technicko-administrativních opatření zajišťujících samostatný pohyb a užívání staveb osobami
s omezenou schopností pohybu nebo orientace.

Klienti se specifickými potřebami jsou osoby s určitými omezeními, zahrnují tedy celou škálu osob
s různým zdravotním znevýhodněním – zrakovým, sluchovým, tělesným, nebo mentálním postižením a
rovněž osoby s narušenou komunikační schopností. V České republice je úroveň bezbariérové a
informační přístupnosti relativně nízká. Návštěvník reálný stav často zjistí až na místě samotném a
je tak vystaven řadě nepříjemných, někdy až neřešitelných situací, což v některých případech
znepříjemňuje, v jiných zcela znemožňuje samostatný pohyb po budově a okolním prostředí a tím
vlastně znemožňuje plnohodnotné využití služeb. Na handicapované se stále ještě nepohlíží tak, jako
na jiné klienty. Často se očekává, že oni sami naleznou řešení, jak se zúčastnit cestovního ruchu
bez toho, aby se uvažovalo, jak jim vytvořit podmínky.

Mimo osob se specifickými potřebami je mezi účastníky cestovního ruchu také řada osob se
specifickými požadavky, např. senioři, rodiny s malými dětmi, menšinové skupiny, osoby trpící
nadváhou apod. Tyto skupiny klientů vyžadují specifické ubytovací, stravovací a rekreační služby
včetně speciálních cen, které vyhovují potřebám a požadavkům daného segmentu.

Nejdůležitějšími faktory ovlivňujícími účast rodin s dětmi na cestovním ruchu jsou příjmy
(limitované v důsledku splácení úvěrů, mateřské dovolené apod.), volný čas (limitovaný počtem dnů
dovolené pracujících rodičů a prázdninami), věk dětí (limitující výběr destinace, zařízení
cestovního ruchu, rozsah využívaných služeb), bezpečnost, nabídka volnočasových aktivit, vstřícné
prostředí (přebalovací místnosti, dětské menu, postýlky, vysoké stoličky, dětská hřiště, možnost
přípravy jídel), služba hlídání dětí, vhodné animační činnosti ad.

Výrazný rostoucí potenciál trhu dnes tvoří senioři, přičemž se u této skupiny předpokládá jak
nárůst jejich počtu jako účastníků cestovního ruchu, tak i nárůst jejich cestovních výdajů. Tento
trend úzce souvisí s prodlužujícím se věkem, příjmovými možnostmi seniorů a v neposlední řadě i se
zvyšující se kulturou cestování. Mezi faktory ovlivňující účast seniorů na cestovním ruchu patří
především bezpečnost, zdravotní služby, styk s místní komunitou, kulturní vyžití, aktivity
v přírodě, strukturované společenské aktivity, adekvátní prostory k tělesnmu cvičení a pravdivé a
jasné informace. Z hlediska turismu je výhodou tohoto segmentu disponibilní fond volného času a
flexibilita, jakož i ochota cestovat mimo hlavní sezonu. Senioři jsou obvykle ochotni zaplatit za
kvalitní služby. Pobyty si rezervují dopředu a vytvářejí tak určitou jistotu pro zařízení
cestovního ruchu. Očekávají však bezpečnost, komplexnost služeb a nestresující prostředí. Účast na
cestovním ruchu ve velké míře přispívá ke zmírnění negativních aspektů vyššího věku a ke
zkvalitnění života seniorů. V rámci účasti na cestovním ruchu nacházejí senioři příležitosti pro
navázání nových přátelských vztahů a možnosti k seberealizaci. Vzhledem k tomu, že jejich účast na
cestovním ruchu je závislá i na jejich příjmech, citlivě reagují především na růst cen bydlení a
služeb s ním spojených, jakož i na růst cen potravin a pozitivně reagují na poskytování slev.


15. Udržitelný turismus

Trvale udržitelný rozvoj turismu je charakterizován jako takový rozvoj, který zabezpečuje
uspokojení současných potřeb účastníků cestovního ruchu, aniž by ohrozil možnosti uspokojení potřeb
generací budoucích, a přitom pomáhá rozvoji území a vychází vstříc potřebám hostitelských regionů.
Přihlíží k šetrnému využívání přírodních a kulturních hodnot a vede k dlouhodobé prosperitě dané
oblasti. Tato charakteristika je úzce spojena s novým pohledem na ekonomický rozvoj, který by měl
přihlížet k ekologickým principům při co možná nejnižším znečištění životního prostředí, eliminaci
negativních vlivů turismu na životní prostředí a při zachování základního životního standardu lidí.
Součástí koncepce rozvoje území se musí stát i plány rozvoje turismu, které by měly podporovat
rozvoj území při maximálním zapojení místního obyvatelstva. Princip trvale udržitelného rozvoje se
postupně stává součástí řady mezinárodních deklarací, dohod a ujednání. Mezi nejdůležitější patří
Agenda 21, programový dokument, který byl výsledkem jednání Světové konference OSN o životním
prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992. Deklarace, kterou vypracovala Světová komise pro
životní prostředí a rozvoj, obsahuje 27 principů trvale udržitelného rozvoje a formuluje řadu
iniciativ v oblasti životního prostředí.

Turismus v posledních letech zaznamenal ve vyspělých zemích velký rozvoj současně s růstem životní
úrovně a upozornil tak na nutnost řešení otázky jeho trvalé udržitelnosti. Požadavkem na turismus
je vyváženost následujících tří aspektů:

·         ochrana životního prostředí,

·         přínos pro lidskou společnost,

·         stabilní ekonomický růst.

Tyto aspekty jsou podnikateli v turismu brány v potaz, snaží se na vznesené požadavky reagovat a
zohlednit je v nabídce produktů. Vznikají „zelené“ stánky na veletrzích cestovního ruchu, jsou
nabízeny dovolené na eko-statcích, návštěvy v národních parcích, pozorování zvířat a ptáků, nebo
cesty za folklórem. Dochází ke stále většímu rozvoji turistických aktivit, jejichž produkt
představuje udržitelný rozvoj turismu. Jedná se především o zelený, venkovský, eko-, agro-,
ekoagro-, přírodně-orientovaný, náboženský, vzdělávací, dobrodružný, wellness, zdravotní nebo
kulturní turismus.


16. Historie

Historické kořeny turismu sahají hluboko do historie vývoje společnosti. Postavení turismu
v hospodářství souvisí s dosažením určitého stupně společenského vývoje. Původně měly cesty různý
charakter a motivaci, především ale cestování nebylo zábavou ani vlastním účelem. Prvotními motivy
bylo obstarávání potravy nebo obchod, později objevitelské cesty, vojenské výpravy, vědecké zájmy,
vzdělání či náboženství. Cestování bylo výsadou majetných společenských vrstev.

Že jedním z hlavních cílů cestování byla vždy kultura lze doložit na tzv. Grand Tours neboli
kavalírských cestách, na které se v průběhu 16.-18. století vydávali zejména mladí muži z vyšších
tříd, včetně šlechticů z českých zemí, katolického i protestantského vyznání. Kromě toho, že
navštěvovali významná centra vzdělání a zapisovali se na tamější univerzity, poznávali rovněž
evropská kulturní centra (Francie, Itálie, Britské ostrovy). V návaznosti na rozvoj železnice se od
poloviny 19. století tato tradice rozšířila i na příslušníky střední třídy, protože cestování po
železnici a parníkem představovalo menší finanční zátěž.

Moderní podoba turismu se začala formovat ve druhé polovině 19. století. V souvislosti s rozmachem
průmyslu a hospodářským růstem, což mělo za následek růst fondu volného času a životní úrovně
obyvatelstva, byly vytvořeny podmínky pro výraznější rozvoj turismu. Začala se také rozvíjet
materiálně technická základna cestovního ruchu – budovala se ubytovací, stravovací, dopravní,
sportovní a ostatní zařízení, zejména v rekreačních a lázeňských střediscích. Thomas Cook
(1808-1892) si uvědomil vzrůstající zájem o cestování a rekreaci a ve své cestovní kanceláři (první
na světě) nabídkou prvních komerčních turistických služeb vytvořil předpoklady ke vzniku trhu
cestovního ruchu.

Skutečným hospodářským odvětvím se turismus stal na počátku 20. století. Přes oslabení poptávky
v důsledku obou válek a samozřejmě i světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století, se
cestování, rekreace a trávení volného času postupně staly významnou a zcela běžnou složkou
životního stylu obyvatelstva. Skutečného rozmachu dosáhl turismus vlivem dynamického ekonomického
rozvoje společnosti po druhé světové válce. Příznivé předpoklady přinesl technologický pokrok
v oblasti dopravních prostředků, především rozvíjející se automobilizace a později boom letecké
dopravy, ve velkém měřítku byly zakládány hotelové společnosti a řetězce a turismu se ve většině
států začaly účastnit všechny vrstvy společnosti. Turismus se brzy stal vskutku globálním odvětvím.

Turismus na území dnešní České republiky se rozvíjel v kontextu evropských dějin. V 19. století se
budovala především infrastruktura základních služeb – dopravních, ubytovacích a stravovacích, a
infrastruktura lázeňských míst.

Zvláštní význam pro rozvoj turismu mělo založení Klubu českých turistů v roce 1888, který podnítil
rozvoj pěší turistiky a její infrastruktury. Ve 30. letech 20. století vlastnil Klub 115
hostinských koncesí a se svými 120 hotely, chatami, restauracemi, útulnami, noclehárnami a dalšími
pronajatými objekty s kapacitou téměř 10.000 lůžek představoval největšího soukromého ubytovatele
v tehdejším Československu, délka značených turistických cest a tras se blížila 40.000 km. Klub
vystavěl řadu plováren a koupališť, založil Plavební klub vlastnící dopravní a rekreační zařízení
na Vranovské přehradě, podporoval a účastnil se výzkumu v Moravském krasu, byl spolumajitelem
pozemků na Macoše, Demänovské jeskyně, Bielské jeskyně nebo jeskyně Domica, vydal na 190 různých
regionálních průvodců, více než 80 druhů turistických map, včetně plastických, vlastnil nebo měl
v pronájmu desítky hradních zřícenin (Trenčín, Zvířetnice, Žebrák, Točník, Choustník, Trosky,
Svojšice, Krakovec, Bezděz, Rýzmberk, Zbiroh, Potštejn, Strečno ad.).

Po vzniku samostatného Československa se rozvíjel domácí i zahraniční turismus, pro rozvoj
organizovaného turismu bylo významné založení cestovní kanceláře Čedok v roce 1920, která se v
meziválečném období stala jednou z největších evropských cestovních kanceláří. Nejvýznamnějšími
turistickými centry byly západočeské lázně, Vysoké Tatry, Krkonoše a samozřejmě Praha. Rozvíjel se
i domácí cestovní ruch, např. pobyty na tzv. „letním bytě“, rozvíjela se také zvláštní forma
turismu – tramping.

Únorem 1948 a následnou změnou geopolitických poměrů se u nás zcela zásadně změnily podmínky
rozvoje turismu a následně také jeho formy, došlo k celkovému úpadku domácího i zahraničního
cestovního ruchu, a to nejen z ekonomických ale především z politických důvodů. Svobodné cestování
do zahraničí bylo výrazně omezeno, uzavření západních hranic znamenalo povinnou orientaci cestování
do socialistických zemí, na které bylo orientováno 90-95 % výjezdů. Na 40 let se obor přestal
rozvíjet jako svobodná podnikatelská činnost. Byly znárodněny majetky největších soukromých
podnikatelů, tedy hotely, lázeňská zařízení, restaurace, zábavní zařízení apod., došlo i ke zrušení
jednoho z nejdůležitějších činitelů a organizátorů cestovního ruchu – Klubu československých
turistů, včetně znárodnění jeho rozsáhlé infrastruktury. Více než třetina kvalitní turistické
nabídky a infrastruktury se nacházela v oblasti Sudet. Po odsunu Němců a nasazení národních správců
na rozsáhlý majetek sloužící turismu došlo nejen k jeho významné likvidaci, ale především
k obrovské devastaci těchto turisticky atraktivních oblastí (navíc v příhraničních oblastech na 40
let pro cestovní ruch uzavřených).

Významnou součástí nabídky se stal vázaný cestovní ruch s vlastní materiálně technickou základnou,
tedy podniková rekreace, výběrová rekreace ROH, rekreace dětí a mládeže. Většina zařízení podnikové
a výběrové rekreace ROH se nacházela v horských oblastech Krkonoš, Jizerských hor, Jeseníků, Beskyd
a Šumavy (např. na území Krkonoš a Jizerských hor se v roce 1987 nacházela více jak ¼ z celkové
lůžkové kapacity v zařízeních podnikové a výběrové rekreace ROH; nejvýznamnější střediska se
nacházela v horských oblastech (Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Železná Ruda, Rokytnice nad
Jizerou, Malá Morávka, Kořenov), při vodních nádržích a tocích (Doksy, Seč, Horní Planá, Bítov,
Vranov, Povltaví, Posázaví, okolí Berounky) a v lázeňských střediscích (Karlovy Vary, Mariánské
Lázně, Jáchymov, Františkovy Lázně, Luhačovice, Janské Lázně). Nejvýznamnějším problémem podnikové
rekreace, kromě cenového pokřivení rekreační nabídky, byla po celé socialistické období především
nízká úroveň využití tohoto mohutného rekreačního potenciálu, v celostátním průměru z roku 1981 jen
asi 22% využití v roce.

Od 70. let 20. století rostla životní úroveň obyvatel, zvýšil se fond volného času i vybavenost
domácností automobily a rekreačními objekty v soukromém vlastnictví. To vedlo k nárůstu
individuálního domácího turismu provozovaného mimo veřejné formy. Rozvinulo se chataření a
chalupaření. Začala se zvyšovat vybavenost turistických středisek doplňkovými službami. Přes
trvající omezení zahraničního turismu se na trhu objevila nová destinace – Jugoslávie a nový typ
organizovaných autokarových zájezdů s non-stop jízdou do destinace.

Z hlediska vývoje novodobého turismu v České republice byl klíčový zvrat, ke kterému došlo po pádu
železné opony a Sametové revoluci v roce 1989. Znárodněná zařízení především základní
infrastruktury cestovního ruchu byla v rámci tzv. malé privatizace postupně vrácena původním
majitelům, tedy povětšinou menší ubytovací, pohostinská a restaurační zařízení, byť v značně
zanedbaném stavu. Navazující velká privatizace znamenala zásadní změnu majitelů významnějších
zařízení infrastruktury cestovního ruchu, tedy hotelů, lázeňských zařízení, zařízení podnikové a
výběrové rekreace ROH, sportovně-rekreační infrastruktury, cestovních kanceláří ad. Tento významný
potenciál privatizovaly především již vzniklé a vznikající soukromé podnikatelské subjekty (cca 85
%), částečně také obce a města, část skončila v likvidaci. Asi největší boom v sektoru turismu
zaznamenaly cestovní kanceláře. Zatímco v roce 1989 existovalo 11 státních a družstevních CK,
v roce 1995 jich bylo evidováno téměř 1.100 a v současnosti je jich cca 700 (z toho jen 10-15
významnějších touroperátorů). Podobný trend zaznamenaly také informace pro turisty, zejména vznikem
turistických informačních center, kterých je v současnosti v nejvýznamnějších turistických
střediscích více než 400. Těmito zásadními kroky se Česká republika vrátila k „normálním“ poměrům
panujícím v evropském turismu kontinuálně více než 100 let.

Vývoj turismu po roce 1989 předznamenalo otevření hranic. Pro turisty a návštěvníky ze západní
Evropy a celého světa byly země bývalého východního bloku velmi atraktivní a naši občané mohli
začít využívat dříve nemyslitelné možnosti cestovat téměř po celém světě. První polovina
devadesátých let byla tedy charakterizována rozmachem příjezdového i výjezdového turismu, který
však nebyl dostatečně zajištěn kvalitní infrastrukturou, legislativou, odbornou připraveností
podnikatelů apod. Ve druhé polovině devadesátých let byl proto zaznamenán pomalý pokles zájmu
zahraničních návštěvníků a turistů, postupně pak došlo v příjezdovém i výjezdovém turismu ke
stabilizaci situace. K poklesům pak došlo vlivem světové finanční a ekonomické krize, epidemie
covid či válce na Ukrajině. Nejdůležitějšími podmínkami dalšího rozvoje turismu naší země jako
významné turistické destinace je především zkvalitnění infrastruktury, legislativy a dokonalejší
propagace České republiky na zahraničních trzích.