KULTURNÍ TURISMUS                                       ZT                       1/1

                         Ten, kdo si neváží minulosti, ztrácí budoucnost.

                                Kdo zničí své kořeny, nemůže růst.

                                                                          (Friedrich Hundertwasser)

1. Úvod do studia předmětu, prameny, informační zdroje.

Všeobecná deklarace lidských práv schválená a vyhlášená Valným shromážděním Organizace spojených
národů 10. prosince 1948 v Článku 24 uvádí, že

 ‘Everyone has the right to rest and leisure, including reasonable limitation of working hours and
                                   periodic holidays with pay.’

„Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na
                                 pravidelnou placenou dovolenou.“

V posledních desetiletích se turismus stal oblíbenou celosvětovou volnočasovou aktivitou a
důležitou součástí života většiny lidí bez ohledu na jejich národnost, původ, sociální postavení,
rodinný stav, pohlaví, povahu nebo věk. Proto se turismus stal jedním z nejrychleji rostoucích
odvětví, které se týká nejen milionů lidí, ale dotýká se také mnoha odvětví národních ekonomik
téměř kterékoli země po celém světě. Vytváří důležitý zdroj příjmů pro mnoho regionů a zemí,
protože do místní ekonomiky přináší velké množství peněz ve formě plateb turistů za zboží a služby,
představuje cca 30 % světového obchodu se službami. Turismus se také stal průmyslem, který vytváří
pracovní příležitosti pro značný počet lidí na mnoha různých pracovních pozicích. V důsledku
turismus ovlivňuje jak národní, tak i osobní život všech zúčastněných. Manilská deklarace o
světovém cestovním ruchu z roku 1980 zdůrazňuje význam turismu jako „činnosti nezbytné pro život
národů kvůli jeho přímým účinkům na sociální, kulturní, vzdělávací a ekonomický sektor národních
společností a na jejich mezinárodní vztahy“.

Turismus je činnost osob cestujících a pobývajících v místech mimo své obvyklé prostředí po dobu
delší než 24 hodin a kratší než jeden rok, především za účelem trávení volného času, zábavy a
služebních cest. (Definice podle UNWTO – United Nations World Tourism Organization – Světová
organizace cestovního ruchu.) Turismus je tedy dočasný přesun do destinací (s úmyslem vrátit se
domů během několika dnů, týdnů nebo měsíců) mimo běžný domov a pracoviště, jakož i činnosti
realizované během pobytu. Dvěma základními prvky turismu jsou cesta do a pobyt v různých
destinacích. Destinace jsou navštěvovány za jiným účelem, než je trvalý pobyt nebo zaměstnání. Aby
se tedy cesta stala součástí turismu, musí být dočasná, nepravidelná a účelově zaměřená. Slovo
turista bylo poprvé použito v roce 1772 a turismus v roce 1811.

Turismus lze rovněž definovat jako komplexní společenský jev, jako souhrn aktivit účastníků
cestovního ruchu, souhrn procesů budování a provozování zařízení se službami pro účastníky
cestovního ruchu včetně souhrnu aktivit osob, které tyto služby nabízejí a zajišťují, aktivit
spojených s využíváním, rozvojem a ochranou zdrojů pro turismus, souhrn politických a
veřejně-správních aktivit a reakce místní komunity a ekosystémů na uvedené aktivity.

Turismus může být rovněž definován z hlediska jeho ekonomického významu jako národohospodářské
odvětví (úsek služeb), které se zabývá cestováním a s ním spojeným ubytováním, stravováním a
dalšími službami poskytovanými osobám, které necestují za svou obživou.

Mezinárodní turismus je cestování mezi dvěma nebo více zeměmi, na druhé straně cestování v rámci
téže země, jejímž rezidentem turista je, se nazývá domácí/vnitřní turismus. Ve vztahu k dané zemi
identifikovala Organizace spojených národů ve svých doporučeních týkajících se statistiky
cestovního ruchu v roce 1994 tři druhy turismu:

ü  příjezdový turismus (incoming), který zahrnuje cizince/nerezidenty přijíždějící do a cestující
v dané zemi,

ü  výjezdový turismus (outgoing), který zahrnuje rezidenty vyjíždějící do a cestující v jiné zemi,

ü  domácí turismus (domestic), který zahrnuje rezidenty cestující v rámci své domovské země;
významnou součástí je i chataření a chalupaření, tj. využívání vlastních chat a chalup k rekreaci;
oživují venkov, přispívají k udržování objektů a jejich okolí.

Výlet, je cestování mimo místo bydliště obvykle na dobu kratší než 24 hodin. Prodloužený víkend
(short-break) označuje cestu kratší než pět dní, obvykle ve dnech kolem víkendu. Zvláštním typem
turistického produktu je incentivní neboli motivační zájezd připravený cestovní kanceláří a
nabízený organizací jako odměna zaměstnanci za jeho dobrou práci, případně jako povzbuzení
k většímu úsilí. Jedná se o globální manažerský nástroj, který využívá výjimečný zážitek
z cestování k motivování zaměstnanců ke zvýšenému výkonu při naplňování cílů organizace. Dalším
speciálním typem turistického produktu je fam trip organizovaný pro zaměstnance cestovních
kanceláří a agentur, aby se seznámili s resorty a jimi nabízenými službami včetně ubytování,
stravování a všech možných druhů zábavy.

Turistická destinace je místo nebo oblast, do které turisté cestují a která je typická významnou
nabídkou atraktivit, rozvinutých služeb a turistické infrastruktury. Může to být resort, ale může
to být i město nebo venkovská oblast. Turisté mohou zůstat v destinaci dny nebo týdny, ale obecně
jsou jejich aktivity během pobytu podobné – poznávání, relaxace, sport, nakupování, vychutnávání
místní kuchyně atd. Pro zahraniční návštěvníky je destinací buď celá navštívená země, nebo některý
její region, případně město. Resort neboli středisko cestovního ruchu je místo, jehož hlavním
využitím a ekonomickým přínosem je turismus. Jedná se o lokalitu nabízející relativně komplexní
turistickou infrastrukturu a umožňující tak realizaci variantních kombinací různých forem turismu.

Cestování do turistické destinace obvykle znamená, že si lidé kupují turistický produkt, zájezd
nebo dovolenou, tedy soubor služeb, tzv. package neboli balíček, jehož příprava vyžaduje vysokou
míru komplexnosti a vzájemného propojení nabídky jednotlivých poskytovatelů. Package zahrnuje
nejméně dvě služby, obvykle cestu z domova do destinace a zpět a ubytování, může však zahrnovat i
mnoho dalších služeb až po tzv. all-inclusive dovolenou. Mimo základních služeb, které zajišťují
uspokojování základních potřeb turistů a úhrada jejich čerpání tvoří zpravidla největší část
cestovních výloh, tj. doprava, ubytování a stravování, jsou turistům k dispozici rovněž doplňkové
služby, mezi které patří výlety, návštěvy turistických atrakcí, organizované aktivity během pobytu,
služby průvodců, pronájem automobilů a sportovních potřeb, směnáren apod. Vzhledem k tomu, že se
produkt cestovního ruchu liší od většiny ostatních produktů tím, že musí být spotřebován na místě,
trh se přesunuje za produktem.

Turistická atraktivita (tourist attraction) je zajímavá součást přírody a přírodní podmínky (klima,
léčivé prameny, krajinná scenérie, jeskyně, skalní města, moře, gejzíry), historický a kulturní
objekt, kulturní, sportovní, společenská nebo jiná událost, které přitahují účastníky cestovního
ruchu. Atraktivity lze dělit na přírodní a společenské nebo hmotné (přírodní úkazy, historické
objekty) a nehmotné (společenské události, genius loci, životní styl). Některé lidmi vytvořené
atraktivity vznikly jako součást místní infrastruktury (mosty, horské železnice, dobová ubytovací
zařízení).

Turistický průmysl se vyvinul tak, aby vyhověl všem potřebám, přáním a požadavkům turistů, nicméně
je poměrně obtížné rozlišit, která odvětví související s turismem slouží pouze turistům, a která
slouží i místním obyvatelům. Hlavní cíle turismu zahrnují:

·         rozvoj turistických destinací a atrakcí,

·         jejich propagaci a prodej,

·         přepravu turistů z jejich domovské oblasti země do destinace,

·         poskytování ubytování během pobytu,

·         rozvoj doplňkových volnočasových aktivit a výletů během pobytu,

·         výrobu zboží a prodej suvenýrů a místních řemeslných výrobků,

·         přepravu turistů zpět domů.

Turismus představuje významné národohospodářské odvětví, které má průřezový charakter a na jehož
realizaci se podílí celá řada dalších odvětví (doprava, stavebnictví, kultura apod.). Je to odvětví
sektoru služeb, které v ekonomikách vyspělých států představuje nadpoloviční až dvoutřetinový
podíl, patří tedy mezi nejvýznamnější součásti národní i světové ekonomiky. Zahrnuje nejen
cestování, ale také služby pro ty, kteří cestují. Nepopiratelně se dotýká všech oblastí národního
života a má velký význam pro národní hospodářství každé země, protože přináší zahraniční měnu a
poskytuje zaměstnání mnoha lidem. Existuje mnoho zemí, kde turismus hraje klíčovou roli jako
nejdůležitější (nebo téměř jediný) zdroj příjmů. Turismus zahrnuje několik hlavních odvětví:

ü  dopravní služby jako jsou železniční, autobusové a letecké společnosti, společnosti zajišťující
okružní a výletní plavby, taxislužby,

ü  ubytovací služby,

ü  stravovací služby,

ü  zařízení pro volný čas a zábavu včetně divadel, muzeí, galerií, zoologických zahrad, wildlife
parků, sportovních center, zábavních parků, zahrad, historických domů atd.,

ü  zprostředkovatelské služby cestovních kanceláří a agentur a průvodců,

ü  turistické organizace, které uvádějí na trh a sledují kvalitu a rozvoj turistických regionů;
zahrnují jak národní a regionální turistické organizace, tak zaměstnance místních informačních
center.

Část roku, kdy do různých destinací cestuje většina turistů je označována jako sezóna či hlavní
sezóna, zatímco mimosezóna označuje část roku, kdy cestuje menší počet lidí. Každá destinace se
snaží najít cesty, jak prodloužit svou hlavní sezónu s cílem zajistit vyšší příjmy a stabilnější
pracovní místa.

Účastník cestovního ruchu, turista nebo také návštěvník (visitor) je osoba, která pobývá přechodně
mimo místo svého běžného pobytu po dobu nepřesahující 12 měsíců, přičemž motivací není výdělečná
činnost, ale cestuje nebo navštěvuje destinace pro potěšení a zůstává na místě přes noc v nějakém
ubytovacím zařízení. Turisty můžeme definovat podle zvolené destinace, délky pobytu v destinaci,
případně motivace k cestování, tedy účelu realizovaných aktivit. Podle destinace rozlišujeme
návštěvníka zahraničního a domácího, podle délky pobytu turistu (s přenocováním ve veřejném nebo
soukromém ubytovacím zařízení), výletníka, tj. osobu, která navštívenou destinaci opouští v den
příjezdu, a mezinárodního návštěvníka/výletníka, tj. turistu, který přijíždí do země na výletní
lodi, na kterou se vrací přespat každou noc, i když loď zůstává v přístavu i několik dní. Podle
motivace rozlišujeme osoby cestující na dovolenou, osoby na služební cestě, tj. cestující pracovně
na obchodní jednání, konference ap. (nemají vliv na výběr destinace či termín, na druhou stranu
jsou méně citliví na náklady, protože veškeré hradí vysílající společnost), lázeňské hosty
cestující ze zdravotních důvodů, ať už je to léčba, rehabilitace nebo wellness, náboženské poutníky
navštěvující posvátná místa či náboženské památky, osoby cestující za účelem studia či vzdělávání,
návštěvy památek, výstav či festivalů, nákupů, poznávání místní kuchyně, za zážitky či
dobrodružstvím ap.

Moderní turismus je výsledkem ekonomického a sociálního pokroku. Jeho nárůst byl umožněn vyššími
reálnými příjmy, a tedy vyššími disponibilními příjmy, vyšším vzděláním, delší placenou dovolenou,
rozvojem turistické infrastruktury (moderní rychlé a levné dopravní prostředky, levnější a
rozmanitější turistická zařízení). Individuálně je pak podmínkou také dobrý zdravotní stav a
samozřejmě touha cestovat. Na druhé straně, v některých zemích je cestování, zejména do zahraničí,
značně omezeno, ať už jsou se to týká lidí, kterým je umožněno/zakázáno, nebo zemí, do kterých je
povoleno cestovat.

Turismus přináší destinacím mnoho pozitiv, z nichž nejdůležitější jsou nové pracovní příležitosti a
vyšší zaměstnanost, zejména v odvětví služeb spojených s cestovním ruchem, kam patří dopravní
služby, pohostinské služby a zábavní místa (divadla, hudební podniky, zábavní parky, kasina,
nákupní centra, trhy apod). Z tohoto hlediska je cestovní ruch životně důležitý pro mnoho zemí,
jako je např. Řecko, Španělsko, Egypt, Malajsie nebo Thajsko, a mnoho ostrovů, jako jsou Seychely,
Bahamy, Maledivy nebo Filipíny. Rozvoj turismu také přispívá ke zvýšení péče o místní přírodní a
kulturní dědictví, k zachování a obnově kulturních památek, ochraně přírodních památek, vzniku
národních a přírodních parků, údržbě lesů, útesů a pláží atd., čímž pomáhá vytvářet a rozvíjet
pocit hrdosti na místní přírodní a kulturní bohatství. Zvyšuje poptávku po místních výrobcích a
produktech a slouží jako zdroj dalšího příjmu čímž přispívá ke zlepšení životní úrovně místních
obyvatel. Rovněž přináší do destinací investice, které mohou být využity pro údržbu či posílení
místní infrastruktury a služeb, může být zlepšena dostupnost, udržovány a obnovovány
kulturně-historické památky a zlepšena celková kvalita životního prostředí. Snad nejpozitivnějším
dopadem turismu je, že jeho rozvoj zvyšuje povědomí o životním prostředí, což vede ke zvýšení jeho
ochrany.

Turismus však do destinací přináší i mnoho negativ. Na mnoha místech se stal velmi aktuálním
problém tzv. overturismu, tj. koncentrace téměř neúnosného počtu turistů, synonymy pro tento
problém se staly zejména Benátky a Dubrovník, a na našem území Praha a Český Krumlov. Nicméně,
s problémy způsobenými velkým počtem přijíždějících turistů se potýká celá řada dalších oblíbených
destinací. Hlavní negativa zahrnují škody na životním prostředí způsobené hlukem, přelidněním a
znečištěním, zpoždění na letištích, dopravní zácpy na silnicích, někdy i nekontrolovanou výstavbu
hotelů, restaurací, kempů, parků atd. Nejvýraznější je poškozování přírody včetně lovu ohrožených
zvířat a ryb, narušování přirozeného habitatu zvířat, devastace vegetace, zvýšená spotřeba vody,
větší množství odpadů, vyšší množství škodlivých zplodin (výfukové plyny), ničení lesů požáry,
graffiti na starobylých památkách, jejich poškozování či krádeže, ad. Také existuje reálné
nebezpečí, že dojde k degradaci a přílišné komercionalizaci tradic a způsobu života, což zničí
jejich autenticitu a hodnotu. Z pohledu místních obyvatel turismus rovněž zvyšuje ceny nemovitostí,
zboží a služeb, což vede k nárůstu sociálních problémů v mnoha oblastech a způsobuje změny
v tradičních kulturách. Značným negativem je rovněž sezónní charakter turismu, který je do značné
míry závislý na ročním období což se odráží ve špatných pracovních podmínkách s negativními dopady
na kvalitu služeb.

Nedávný vývoj směřuje k odlivu části účastníků masového turismu, produktu přelomu 60. a 70. let
minulého století, k tzv. novému turismu založenému na myšlence odpovědného a ekologického, tzv.
udržitelného turismu. Ten se nesnaží zastavit další rozvoj turismu, ale zajistit, aby rostl
způsobem, který umožní turistům vidět a zažít to, co chtějí, aby byla uspokojena jejich přání a
potřeby, ale tak, aby destinace a jejich atraktivity byly zachovány pro budoucí generace a aby
společnost, kultura a životní prostředí destinací nebyly poškozeny nebo zničeny, aby byla zachována
jejich kulturní integrita, biodiverzita a ekosystém. Důležitou roli při podpoře rozvoje
odpovědného, udržitelného, všeobecně dostupného turismu, se zvláštním zřetelem na zájmy rozvojových
zemí, hraje UNWTO. Organizace také podporuje implementaci Globálního etického kodexu cestovního
ruchu, jehož cílem je zajistit, aby členské země, turistické destinace a podniky maximalizovaly
pozitivní ekonomické, sociální a kulturní dopady turismu. Zároveň by měly být minimalizovány jeho
negativní sociální a environmentální dopady. Udržitelný turismus je stále populárnější, protože si
lidé začínají uvědomovat ničivé účinky, které může turismus mít jak na destinace, tak na místní
komunity.

Nové trendy několika posledních dekád zahrnují více krátkodobých dovolených (často zahraničních),
druhé a třetí dovolené, popularitu vzdělávacích, venkovských, aktivních, adrenalinových, exotických
a all-inclusive dovolených. Posledně uvedené jsou stále populárnější zejména díky iluzi štědrosti,
kterou nabízejí. Došlo také k nárůstu společností, které se zaměřují na tzv. niche market, tedy
úzký segment klientů, kteří vyžadují vysoce specializovaný produkt či službu vyplývající z jejich
specifických zájmů či aktivit. Současní turisté mají vyšší disponibilní příjem, více volného času,
jsou vzdělanější a mají sofistikovanější vkus. Ve srovnání s minulostí tedy roste poptávka po
kvalitním produktu. Turisté požadují kvalitnější výrobky a služby a nevadí jim za ně platit.
Výrazně se také zvyšuje cestování tzv. grey panthers, aktivních seniorů. Populace sice stárne, ale
starší lidé zůstávají zdraví a fit, mají peníze a čas a jsou ochotni cestovat bez ohledu na roční
období. S rozvojem e-obchodu se turistické produkty staly jednou z nejobchodovanějších položek na
internetu, různé online zdroje umožňují efektivní a relativně levné rezervace dopravy (zejména
letů) i ubytování.

Bariéry bránící rozvoji turismu vyplývají ze současné politické, sociální a kulturní situace země
nebo jednotlivců, kteří chtějí cestovat. Tyto překážky zahrnují čas, který je k dispozici na cestu,
předpokládané náklady, požadavky na bezpečnost, politickou situaci doma i v cílové destinaci, image
destinace atd. Některé turistické destinace ztrácí, jiné získávají popularitu kvůli měnícímu se
vkusu turistů.

V posledních desetiletích došlo k několika událostem, které rozvoj turismu významně negativně
ovlivnily. Tsunami způsobená zemětřesením zasáhla 26. prosince 2004 asijské země v Indickém oceánu
a způsobila ztrátu desítek tisíc životů, včetně mnoha turistů. Katastrofa turismus v oblasti někde
úplně zastavila, jinde „jen“ výrazně omezila. Další výrazné zpomalení turismu bylo způsobeno
ekonomickou recesí koncem prvního desetiletí tohoto století, počínaje červnem 2008. Zřejmě největší
vliv na další rozvoj turismu, zejména v oblasti bezpečnosti, měly útoky z 11. září 2001 ve
Spojených státech a bombové útoky v turistických destinacích, např. v letech 2002 a 2005 na Bali
nebo v letech 2004, 2005 a 2006 v Egyptě. Jedním z nejhorších incidentů byla letecká katastrofa
charterového letu nad Sinají v říjnu 2015. Významnou překážkou v nedávné době byla epidemie covidu
a s ní spojené restrikce zavedené většinou států, které na čas téměř úplně zastavily a poté
významně omezily možnosti cestování. Přesto statistiky ukazují pokračující nárůst počtu turistů.
Pro mnoho lidí jsou dovolená a cestování stále více považovány spíše za nutnost než za luxus, což
se odráží v počtu turistů.

Ačkoliv dlouhodobé prognózy rozvoje turismu předpokládají setrvalý růst, ve skutečnosti je tento
jen obtížně predikovatelný. Ukazuje se, že růst turismu je ovlivňován několika vzájemně provázanými
a podmiňujícími se faktory:

·         aktuálním ekonomickým vývojem (periodické zpomalování některých klíčových ekonomik
vyspělých zemí),

·         následky globálního politického vývoje, mimo jiné latentní hrozby terorismu, které se
promítají í do životního způsobu a významně ovlivňují chování spotřebitelů,

·         kontinuálními změnami v rámci dlouhodobějších trendů trávení volného času a spotřeby ve
vyspělých zemích,

·         prudkým rozvojem (informačních) technologií, které ve spojení s předcházejícími dvěma
trendy vedou k poklesu služebních a obchodních cest.

UNWTO uvádí následujících deset destinací jako nejnavštěvovanější z hlediska počtu mezinárodních
příjezdů: Francie (2016: 86,2 milionů; 2021: 48,4; 2022: ?), Spojené státy (2016: 84; 2021: 22,1;
2022: 50,9), Španělsko (2016: 75,6; 2021: 21,2; 2022: 71,7), Čína (2016: 59,3; 2021: ?; 2022: ?),
Itálie (2016: 52,5; 2021: 26,9; 2022: 49,8), Spojené království (2016: 35,8; 2021: 6,3; 2022: ?),
Německo (2016: 35,6; 2021: 11,7;  2022: 28,5), Mexiko (2016: 35,0; 2021: 31,9; 2022: 38,3), Thajsko
(2016: 32,6; 2021: ?; 2022: ?) a Turecko (2016: 32,0; 2021: 29,9; 2022: 50,5).

Hnacími motory všech nových trendů jsou demografické změny ve společnosti, rostoucí informovanost a
růst bohatství, kterým společnost disponuje. Tyto faktory se neustále míchají se spotřebitelskými
preferencemi a dělají tak turismus do budoucna jen velmi těžko predikovatelným. Současný turista
vykazuje následující charakteristiky:

·         zkušenost: má více cestovních zážitků, je náročnější na kvalitu, je vzdělanější, má
zvláštní zájmy, požaduje více zábavy, dobrodružství a rozmanitý výběr

·         flexibilita: je spontánní, nepředvídatelný, dovolenou méně plánuje, mění způsob a posouvá
čas rezervací (zájezdů, dopravních prostředků)

·         nezávislost: sám řídí svůj volný čas, je ochotný více riskovat, chce se odlišovat od davu

·         nové hodnoty: je ohleduplný k životnímu prostředí, vnímavější, klade důraz na požitek
z cestování, oceňuje rozdílnost destinací, touží po autenticitě

·         nový životní styl: má flexibilní pracovní dobu, vyšší příjmy, více volného času, klade
důraz na zdravý životní styl, upřednostňuje častější a kratší dovolené

·         demografické změny: stárnutí populace, menší počet členů domácnosti, více osob žijících
single nebo v páru bez dětí.

Pro rozvoj turismu je nezbytné splnit tři základní podmínky – zachovat bezpečnost v dané destinaci,
vytvořit dostatečný fond volného času a zajistit přiměřené disponibilní důchody. Další faktory
zahrnují růst počtu obyvatelstva, zlepšování jejich zdravotního stavu a zvyšování vzdělanosti,
která postupně překonává jazykové bariéry a podněcuje touhu po poznání nových míst, kultur a
prožití neobvyklých zážitků. Podnětem pro rozvoj turismu je i rozšiřování moderních technologií,
které umožňují bezproblémovou komunikaci a rychlé překonání vzdáleností. V hierarchii potřeb
člověka se turismus postupně přesunuje z potřeb luxusních a zbytných do potřeb běžných, které jsou
nedílnou součástí jeho spokojeného života. Podíl obyvatelstva na turismu patří k důležitým měřítkům
životní úrovně dané země.

Hlavní kritéria při výběru turistické destinace:

§  bezpečnost

§  cena

§  podnebí

§  přírodní atraktivita

§  historická atraktivita

§  vzdálenost destinace

§  jídlo a pití

§  setkání s novými lidmi

§  zábava

§  sportovní možnosti

§  zábavné možnosti pro děti

§  jazyk

§  životní náklady.


Kulturní dědictví jako základ kulturního turismu

Pojem kulturní dědictví prošel v posledních desetiletích významnou změnou. Koncept dědictví,
původně označující výhradně monumentální kulturní pozůstatky, začal postupně zahrnovat nové
kategorie, jako nehmotné, etnografické nebo průmyslové dědictví. Kulturní dědictví je tedy široký
pojem a zahrnuje kulturní i přírodní prostředí. Skládá se z hmotných i nehmotných památek
vytvořených našimi předky, které podávají svědectví o historii, kultuře a každodenním životě a byly
zachovány ve svém původním prostředí, které bychom rádi zachovali a předali budoucím generacím.
Kulturní dědictví je tedy nejen obrazem minulosti, ale i současnosti a zároveň ovlivňuje budoucí
vývoj, může přispět ke stabilitě, růstu a hospodářskému rozvoji. Zahrnuje mnoho různých hodnot –
kulturní, přírodní, historické, architektonické, archeologické i geologické. Kulturní dědictví
zahrnuje hmotnou (budovy, památky, krajiny, knihy, umělecká díla a artefakty) i nehmotnou kulturu
(folklór, tradice, jazyk, znalosti, písně, hudba, tanec, kuchyni, řemesla, festivaly). Není
obnovitelným zdrojem, je dáno historicky a geograficky a nemůže být snadno či v krátké době
vytvořeno, a proto by mělo být zachováno co nejúčinnějším způsobem.

Kulturní dědictví je dlouhodobě předmětem zájmu mezinárodní organizace UNESCO. Úmluva o ochraně
světového kulturního a přírodního dědictví (podepsaná v roce 1972 v Paříži), zavazuje jednotlivé
státy k zachování kulturního a přírodního dědictví a k jeho předání budoucím generacím, protože je
nenahraditelným zdrojem života a inspirace. V březnu 2023 bylo na seznamu evidováno celkem 1.157
míst světového dědictví, které mají mimořádný kulturní nebo přírodní význam pro společné dědictví
lidstva, z nich je 900 položek kulturního, 218 přírodního a 39 smíšeného charakteru ve 167 státech
světa. Každá z těchto lokalit je považována za důležitou pro mezinárodní společenství. Itálie je
s 58 zápisy domovem největšího počtu památek UNESCO.

Článek 1 Úmluvy definuje kulturní dědictví jako:

§  památky, tj. architektonická díla, monumentální sochařská a malířská díla, prvky nebo stavby
archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, které mají mimořádnou univerzální
hodnotu z hlediska historie, umění nebo vědy,

§  skupiny budov, tj. skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury,
homogenity či umístění v krajině výjimečnou univerzální hodnotou z hlediska historie, umění nebo
vědy,

§  lokality, tj. výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující
archeologická naleziště, která mají mimořádnou univerzální hodnotu z historického, estetického,
etnologického nebo antropologického hlediska.

Rozlišujeme dvě základní skupiny kulturního dědictví:

§  hmotné kulturní dědictví, které lze dále rozdělit na:

Ø  movité kulturní dědictví (obrazy, sochy, mince, rukopisy atd.),

Ø  nemovité kulturní dědictví (památky, archeologická naleziště, národní a historické památníky,
kostely, mosty atd.),

Ø  podmořské kulturní dědictví (vraky lodí, podvodní ruiny a města),

§  nehmotné kulturní dědictví (jazyk, hudba, písně, ústní tradice, tanec, rituály atd.).

Organizace UNESCO věnuje pozornost i nehmotnému kulturnímu dědictví. To je díky své nehmotné
podstatě, kdy je nelze uchovat ve fyzické podobě, ale pouze zažít, v současném globalizovaném světě
stále více ohrožováno zánikem. A tak byla v roce 2003 přijata Úmluva o zachování nemateriálního
kulturního dědictví, která nejen přispívá k jeho uchování, ale rovněž vytváří předpoklady pro jeho
poznávání v rámci kulturního turismu. Kulturní interakce z takovýchto setkání a vedení dialogu
vytváří porozumění a podporuje toleranci a mír.

Článek 2 Úmluvy definuje nehmotné kulturní dědictví jako:

§  ústní tradice a vyjádření, včetně jazyka,

§  hudba a interpretační umění,

§  společenské hodnoty, zvyky, praktiky, rituály a slavnostní události,

§  vědomosti a zkušenosti týkající se přírody a vesmíru,

§  řemesla a tradiční řemeslné dovednosti,

§  kuchyni.

Přírodní dědictví, včetně kulturně významné krajiny a biologické rozmanitosti, je další důležitou
součástí kulturního dědictví společnosti. Zahrnuje krajinu a přírodní prostředí (lesy, hory,
jezera, řeky, jeskyně atd.) včetně flóry a fauny, jakož i geologické prvky (včetně mineralogických,
geomorfologických, paleontologických atd.). Tento druh památek často slouží jako důležitá součást
turismu a přitahuje mnoho návštěvníků ze zahraničí i místních obyvatel.

Článek 2 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví definuje přírodní dědictví
jako:

§  přírodní prvky, tj. fyzické a biologické útvary nebo skupiny těchto útvarů, které mají
mimořádnou světovou hodnotu z estetického nebo vědeckého hlediska,

§  geologické a fyziografické útvary a přesně vymezené oblasti, které tvoří přirozené stanoviště
ohrožených druhů živočichů a rostlin mimořádné světové hodnoty z hlediska vědy nebo ochrany,

§  přírodní lokality nebo přesně vymezené přírodní oblasti mimořádné univerzální hodnoty z hlediska
vědy, ochrany přírody nebo přírodních krás.

Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (přijatá v roce 1992 ve Vallettě, Malta) považuje
všechny pozůstatky a předměty a jakékoli další stopy lidstva z minulých období za archeologické
dědictví. To je zdrojem evropské kolektivní paměti i nástrojem historického a vědeckého studia.
Zachování a studium archeologického dědictví pomáhá sledovat historii lidstva a jeho vztah
k přírodnímu prostředí. Archeologické dědictví zahrnuje konstrukce, stavby, skupiny staveb,
zastavěné oblasti, movité předměty a další památky, jakož i jejich souvislosti. Archeologické
dědictví tvoří základní záznam minulých lidských činností. Jeho ochrana a řádná správa jsou proto
nezbytné k tomu, aby ho vědci mohli studovat a interpretovat jménem a ve prospěch současných a
budoucích generací.

Souhrnně lze konstatovat, že kulturní dědictví je soubor hmotných i nehmotných památek a jejich
pozůstatků vytvořených našimi předky, které podávají svědectví o historii, kultuře a každodenním
životě, byly zachovány ve svém původním prostředí, které bychom rádi zachovali a předali budoucím
generacím. Kulturní dědictví zahrnuje hmatatelné důkazy minulosti, jako jsou památky (budovy,
archeologické nálezy, sochy), místa (s památkami významných událostí), artefakty (umělecká díla,
sbírky) atd. a nehmotné doklady, tj. jazyk, folklór (ústní tradice, zvyky a rituály), tradiční
řemesla, kulinární umění a gastronomii atd.

Způsoby ochrany kulturního dědictví

V České republice existuje několik různých druhů i stupňů ochrany kulturního dědictví, primárně se
jedná o ochranu individuální a územní. Individuální ochrana se vztahuje na vybranou movitou či
nemovitou kulturní památku, zatímco územní ochrana se týká celkové plochy. U individuální ochrany
dále rozlišujeme ochranu kulturní památky a zvýšenou právní ochranu národní kulturní památky. U
ochrany územní rozlišujeme ochranu památkové rezervace (nejčastěji historická jádra měst) a ochranu
památkové zóny. K jejich ochraně může být dále vymezeno ochranné pásmo. V České republice je
registrováno necelých 40 000 nemovitých kulturních památek, z toho je více než 300 nemovitostí
národními kulturními památkami. Aktuální počet movitých kulturních památek není znám ani Národnímu
památkovému ústavu, evidenční počet se blíží 100 000. Památka nikdy není samostatným, vytrženým
objektem bez kontextu, není ničím, co je dané pouze vzácností výskytu či stářím objektu. Velice
důležitý je celkový rámec a památka trpí, pokud je například bezohledně obestavěna či neadekvátně
využívána. (Dalším způsobem ochrany kulturního dědictví je jeho evidence a stanovení povinností
občanů a vlastníků kulturních památek.)

Kulturními památkami jsou nemovité a movité věci, případně jejich soubory, které jsou významnými
doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do
současnosti jako projev tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti,
které vykazují historickou, uměleckou, vědeckou nebo technickou hodnotu, nebo které mají přímý
vztah k významným osobnostem a historickým událostem. O prohlášení věci za kulturní památku
rozhoduje Ministerstvo kultury. Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních
památek České republiky, který vede Národní památkový ústav, odborná organizace státní památkové
péče (zákon České národní rady o památkové péči č. 20/1987 Sb.).

Existuje několik způsobů dělení historických památek, například podle uměleckých slohů, místa
vzniku, druhu, povahy (movité a nemovité), významu (umělecké, historické) a účelu (obranné,
sídelní, církevní). Můžeme je dělit na památky:

ü  architektonické, které dále dělíme na světské (profánní; hrady, zámky, paláce, domy, tvrze,
historická jádra měst, městskou architekturu, vojenské památky ad.) a církevní (sakrální; chrámy,
katedrály, kláštery, kostely, kaple, rotundy, synagogy, (židovské) hřbitovy, betlémy ad.),

ü  sochy, sousoší, kašny a drobná kamenická díla,

ü  lidová architektura, jejíž prvky jsou mnohdy zakomponovány do muzeí lidové architektury v
přírodě neboli skansenů,

ü  technické (větrné a vodní mlýny, vodní kanály, sýpky, továrny).

Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda
České republiky za národní kulturní památky a stanoví podmínky jejich ochrany. Toto prohlášení má
formu nařízení vlády a vyhlašuje se ve Sbírce zákonů.

V Ústředním seznamu kulturních památek je dnes zapsáno přes 300 národních kulturních památek
(jednotlivých staveb, areálů či movitých předmětů nebo jejich souborů) od těch nejstarších
(archeologické naleziště Dolní Věstonice včetně souboru nejvýznamnějších nálezů z období kultury
lovců mamutů, hradiště a keltské oppidum Závist) přes památky středověké (Karlův most, Anežský
klášter, hrad Pernštejn či soubor gotických soch z období krásného slohu v českých zemích) a
novověké (zámek Opočno nebo vila Tugendhat v Brně) až po památky z konce 20. století (hotel a
televizní vysílač na Ještědu).

Výčet národních kulturních památek je velmi rozmanitý i druhově. Ačkoliv větší zastoupení mají
hrady, zámky, kostely a kláštery, nechybí ani památky lidové architektury (Fojtství ve Velkých
Karlovicích nebo Dlaskův statek v Dolánkách), stavby dopravní (koněspřežní železnice České
Budějovice – Linec nebo empírový řetězový most v Stádlci) nebo průmyslové (čistírna odpadních vod
v Praze-Bubenči nebo průmyslový areál Dolu Hlubina, koksovny a vysokých pecí Vítkovických
železáren). Ve výčtu nechybějí významné pomníky a památníky (pomník sv. Václava v Praze, Královské
pole s pomníkem Přemysla Oráče ve Stadicích nebo památník vyhlazení Lidic). Součástí seznamu jsou
samozřejmě i památky movité, kterých však je pouze dvacet šest. Také jejich výběr je rozmanitý, od
asi nejznámějších korunovačních klenotů a ostatkové skříně sv. Maura přes zlomek latinského
překladu kroniky tak řečeného Dalimila a Třebechovický betlém po železniční motorový vůz Slovenská
strela (Kopřivnice).

Území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých památek, případně archeologických
nálezů, může být jako celek na základě nařízení vlády ČR prohlášeno památkovou rezervací. Jedná se
o nejcennější uceleně dochovaná území s řadou kulturních památek, která u nás můžeme najít. Jsou to
území s větší historickou kompaktní zástavbou a nenarušenou urbanistickou strukturou. Mají tedy
kompaktní historický půdorys a zástavbu v původních objemech a tvarech včetně dochovaných fasád
většiny historických staveb a obvykle také vnitřní prostorové řešení v co největší autenticitě.
Důležitou součástí jsou jejich veřejná prostranství a výtvarné doplňky, zachované historické
zahrady a parky, drobná architektura apod. Památkovými rezervacemi byla prohlašována zejména
historická jádra měst (např. Praha, Český Krumlov, Telč, Kutná Hora).

Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí
nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, mohou být Ministerstvem
kultury vyhlášeny památkovou zónou. Vzhledem k tomu, že historické památky často tvoří nedílný
celek s okolní krajinou, vyhlašuje Ministerstvo kultury za památkové zóny zejména určitá území
krajinných celků významná pro svou kulturní, historickou a přírodní charakteristiku. Poprvé se tak
stalo v případě území bojiště bitvy u Slavkova a Lednicko-valtického areálu. Památkové zóny mívají
většinou dobře dochovaný půdorys a obvykle i hmotovou skladbu zástavby, ovšem jejich
architektonický obraz nemusí být tak ucelený, jako je tomu v rezervacích. Stojí v nich totiž méně
kulturních památek a některé části zóny mohly být v minulosti narušeny nějakým rozsáhlejším rušivým
zásahem. Smyslem památkové regulace je zajištění uchování charakteru sídla a zajištění toho, aby se
případná nová zástavba podřizovala charakteru prostředí a nezpůsobovala jeho narušení. Na rozdíl od
památkových rezervací jsou nové památkové zóny vyhlašovány i v současnosti.

Mezi městskými památkovými zónami převažují městská jádra středověkého původu, ale jsou zastoupena
i renesanční horní města (Horní Blatná, Jiřetín pod Jedlovou), města barokní a klasicistní (Nový
Bor, Jablonec nad Nisou), lázeňská (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Luhačovice) nebo urbánní celky
spojené v minulosti s rozvojem města v souvislosti s průmyslovou výrobou (Vítkovice a Přívoz
v Ostravě) a výstavbou nájemních bytů (části Karlína, Vršovic, Žižkova, Nuslí, Smíchova, Dejvic).
Nechybějí ani novodobé obytné a vilové čtvrti z 20. století (plzeňský Lochotín, pražská Ořechovka),
dělnické kolonie (Brumov) nebo výrobní a zpracovatelská předměstí (Pražské předměstí v Žatci).
Výjimečně jsou zastoupena sídliště založená v období druhé světové války (Osada v Horním Litvínově)
nebo po ní (ostravská Poruba, svébytný celek tzv. socialistického realismu z 50. let 20. století).

Pro vesnická sídla je charakteristické drobnější měřítko a sepětí s místním přírodním prostředím,
které ovlivnilo použité stavební materiály a často i podobu zástavby či její architektonické
detaily. Na území České republiky se prolínají nejrůznější stavební tradice, a proto se i dochované
uceleně chráněné vesnice až pozoruhodně liší. Vykreslují obraz typologické, konstrukční,
uměleckořemeslné i kulturní bohatosti – od mohutných patrových roubených a polohrázděných domů na
západě a severu Čech přes zděné dvorce jihočeského selského baroka po hliněné domy jižní Moravy.
Jiné regiony byly charakteristické skromnějšími roubenkami – například Valašsko, hospodářsky méně
bohaté části středních Čech nebo Podkrkonoší. Mezi vesnickými památkovými rezervacemi a vesnickými
památkovými zónami je někdy na první dojem menší rozdíl než v případě měst; koncentrace
architektonicky a konstrukčně cenných staveb a hodnot v nich může být téměř stejná. Tato památková
území dokládají bohatost stavebních a typologických forem venkovské zástavby a svědčí o péči mnoha
vlastníků využívajících autenticky dochované objekty, které v mnoha regionech nenávratně zmizely.

Specifickou kategorií jsou krajinné památkové zóny. Jedná se o takovou část krajiny, jejíž podoba
byla v podstatné míře ovlivněna vědomou historickou činností člověka. Tímto faktorem se liší od
chráněných krajinných území, jejichž prioritou je ochrana přírodního dění a zachovalé krajinné a
přírodní složky nepoznamenané lidskou činností. Krajinné památkové zóny jsou chráněné primárně pro
své kulturní hodnoty. Patří k nim např. významná poutní místa (Římovsko, Libějovicko-Lomecko),
architektonicky komponované krajiny s cestami, alejemi a souvisejícími stavbami (Novohradsko,
Chudenicko), kulturní krajina kolem vesnic, dokládající vývoj zemědělského hospodaření včetně
rybničních soustav (Zahrádecko), oblasti s pozůstatky hornické činnosti (Jáchymov, Krupka) či
krajiny memoriální, které jsou připomínkou významných bitev (bojiště u Hradce Králové, u Slavkova
nebo u Chlumce).

V České republice je dnes přes šest set plošně chráněných urbanistických celků. Mezi nimi je 39
městských památkových rezervací, 61 vesnických památkových rezervací a devět archeologických
památkových rezervací (Slavníkovská Libice, Pohansko nebo Oppidum Třísov), 255 městských
památkových zón a 215 vesnických památkových zón. K nim dále patří jako specifická památková
rezervace komponovaný areál na Kuksu, unikátní barokní lázeňský a duchovní areál včetně tzv.
Braunova Betléma, jedinečné sochařské rezervace představující špičku evropského barokního
sochařství v plenéru. Dalšími specifickými rezervacemi jsou technická památková rezervace Stará Huť
v Josefovském údolí u Olomučan (Adamov), památkové rezervace vybraných částí měst Františkovy
Lázně, Cheb, Karlovy Vary a Mariánské Lázně a obce Valeč s lázeňskou kulturní krajinou a 25
krajinných památkových zón. I v evropském kontextu je tento způsob a rozsah ochrany uceleně
dochovaného dědictví jedinečný.

Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky, může být k ochraně kulturních či národních
kulturních památek, památkových rezervací či památkových zón vyhlášeno ochranné pásmo, ve kterém
může být omezena či zakázána určitá činnost nebo mohou být učiněna jiná vhodná opatření. Ochranné
pásmo zamezuje tomu, aby v těsném sousedství chráněného území vznikaly nevhodné novostavby, a tak
předchází optickému znehodnocení pohledu na chráněné sídlo.

Nabídka v turismu

Předpokladem pro rozvoj turismu je nabídka kvalitního produktu, jejíž charakter a rozsah jsou
podmíněny primární nabídkou nebo také primárním potenciálem destinace. Primární nabídku tvoří
přírodní a kulturně-historický potenciál neboli přírodní a kulturně-historické předpoklady,
souhrnně označované jako lokalizační předpoklady turismu.

Přírodní předpoklady cestovního ruchu, resp. přírodní potenciál, zahrnují krajinu s jejím reliéfem,
pozoruhodnostmi a útvary (pohoří, roviny, osamělé skalní útvary, skalní města, sopky, jeskyně,
propasti atd.), vodstvem (vodní plochy a vodní toky, tedy moře, oceány, jezera, vodopády, přehrady
atd.) a přírodními zdroji, dále klima, flóru a faunu. Jeden z rozhodujících vlivů na lokalizaci,
rozsah a intenzitu rekreačních pobytů mají hydrologické podmínky, např. u nás je více než 20 %
turistické ubytovací základny soustředěno kolem vodních ploch a toků, v Chorvatsku více než 75 %
ubytovacích kapacit leží u moře, ve Francii kolem 55 % ad.

Kulturně-historické předpoklady, resp. kulturně-historický potenciál, jsou výsledkem zásahu člověka
do krajiny. Zahrnuje kulturně historické památky a soubory, skanzeny a muzea, lázně, kulturní,
sportovní a církevní akce a události, kongresy a konference, veletrhy a tematické trhy, místní
produkty apod. Ve srovnání s přírodním potenciálem je kulturně-historický potenciál lokalizován
převážně bodově a plní doplňkovou funkci k atraktivitám přírodního charakteru. Lze ho rozdělit na
kulturně-historické památky (architektonické, technické, památníky, pomníky ad.), kulturní zařízení
plnící jak funkci poznávací, tak společenskou (muzea, galerie, divadla, kluby, hvězdárny,
planetária) a společenské akce (kulturní, např. koncerty, festivaly a folklorní akce, dále
sportovní, výstavní ad.). Kulturně-historické památky jsou významným motivačním faktorem při výběru
produktu, a to jak v domácím, tak v mezinárodním měřítku.

Od primární nabídky je odvozena sekundární nabídka nebo také sekundární potenciál destinace,
případně realizační předpoklady turismu. Sekundární nabídka zahrnuje všechny druhy zařízení a
jejich služby, které mají klienti k dispozici. Jejich rozsah a struktura představuje předpoklady
nezbytné pro rozvinutí primárního potenciálu. Sekundární nabídka zahrnuje ubytovací a stravovací
zařízení, dopravní infrastrukturu (včetně dopravy usnadňující pohyb přímo v destinaci či umožňující
sportovně-rekreační vyžití; běžkařské trati, turistické trasy (cca 40.000 km), naučné stezky (cca
350), tematické stezky, cyklotrasy, lanovky ad.), sportovně rekreační zařízení, turistickou
infrastrukturu (cestovní kanceláře, turistická informační centra, směnárny, herny,
společensko-zábavní centra, veletržní areály, kongresová centra) a sociální a technickou
infrastrukturu.

Mimo lokalizačních a realizačních předpokladů ovlivňují nabídku v turismu a jeho rozvoj také tzv.
selektivní předpoklady. Ty se člení na předpoklady politické (politická stabilita/ nestabilita,
válka, terorismus, bezpečnostní situace atd.), demografické (hustota a věková struktura
obyvatelstva), urbanizační (hustota a velikost sídel, zástavba sídel, bytový fond), sociologické
(ekonomické aktivity, sociální příslušnost, vzdělání, průměrný příjem, životní styl),
administrativní (vízová politika, možnost pohybu po území), personální (profesionalita ve službách)
a ekologické (kvalita životního prostředí).

Z mezinárodního hlediska představují nejvyšší stupeň atraktivity destinace kulturně-historické
památky zařazené na seznam světového dědictví UNESCO. V březnu 2023 bylo na seznamu evidováno
celkem 1.157 položek, z toho 900 položek kulturního, 218 přírodního a 39 smíšeného charakteru ve
167 státech světa. Nejvíce památek světového dědictví se nachází v Itálii (58), Číně (56), Německu
(51), Španělsku (49), Francii (49), Indii (40), Mexiku (35), Spojeném království (32), Ruské
federaci (30) a Íránu (26). Česká republika má těchto památek 16, což je vzhledem k rozloze země
úctyhodný, až překvapivý počet. V přepočtu památek na velikost a rozlohu země se řadí Česká
republika mezi světovou špičku. Ministerstvo kultury se snaží do tohoto Seznamu prosadit i další
kulturní památky na našem území formou tzv. Indikativního seznamu.

Historické jádro Prahy, zapsané v roce 1992, představuje unikátní celek historických pražských měst
Starého Města, Josefova, Nového Města, Vyšehradu, Malé Strany a Hradčan s dominantou Pražského
hradu, Karlovým mostem a bezpočtem kostelů a paláců. Velkorysé středověké založení Nového Města
v návaznosti na starší urbanistickou strukturu a dochované architektonické bohatství svědčí o
uměleckém, společenském a kulturním vlivu města od středověku do současnosti. Zápis byl v roce 2010
rozšířen o areál zámeckého parku v Průhonicích.

Historické jádro Českého Krumlova bylo zapsáno na Seznam v roce 1992 v rozsahu městské památkové
rezervace s početným souborem významných architektonických památek. Je reprezentantem mimořádně
intaktně dochovaného středověkého feudálního města, které se rozvinulo podél meandrů řeky Vltavy ve
vazbě na gotický hrad, postupně přestavěný na velkolepý zámek s cennými renesančními a barokními
částmi.

Historické jádro Telče bylo zapsáno na Seznam v roce 1992 v rozsahu městské památkové rezervace
představující jedinečné celistvě dochované drobnější středověké město s vodním opevněním,
dominantním zámkem dochovaným v podobě pozdně gotických a renesančních přestaveb a s mimořádně
působivými frontami městských domů renesančního a barokního tvarosloví kolem náměstí.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, zapsaný v roce 1994, byl vystavěn na počátku 18.
století z podnětu opata zdejšího cisterciáckého kláštera. Autorem jedinečného půdorysného a
hmotového řešení kostela a celého areálu byl geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel,
představitel českého gotizujícího baroka.

Historické jádro Kutné Hory s kostelem sv. Barbory a katedrálou Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci
bylo zapsáno na Seznam v roce 1995 v rozsahu městské památkové rezervace a katedrály v předměstí
Sedlec. Kutná Hora představuje středověké královské město, jehož prosperita a výstavnost byla
podmíněna bohatstvím stříbrných dolů. Kostel sv. Barbory katedrálního typu je jedním z pokladů
pozdně středověké vrcholné gotické architektury, stejně jako gotický cisterciácký chrám v Sedlci,
invenčně opravený na počátku 18. století Janem Blažejem Santinim-Aichlem v duchu českého
gotizujícího baroka.

Kulturní krajina Lednice-Valtice byla zapsána v roce 1996 v rozsahu krajinné památkové zóny. Svými
200 km^2 je jedním z největších člověkem koncepčně upravených areálů v Evropě. Byla vytvořena
v průběhu 17.-20. století na panství rodu Liechtensteinů. Spolu s barokním zámkem ve Valticích a
klasicistním a novogoticky přestavěným zámkem v Lednici obsahuje množství dalších cenných
klasicistních a romantických staveb usazených v krajině upravené podle principů romantického
krajinářství.

Zahrady a zámek v Kroměříži byly zapsány v roce 1998 v rozsahu národní kulturní památky
arcibiskupský zámek v Kroměříži s Podzámeckou a Květnou zahradou. Celek reprezentuje výjimečně
celistvý obraz barokního sídla olomouckého biskupství se zahradami založenými podle vrcholně
barokních principů.

Vesnice Holašovice byla zapsána v roce 1998 v rozsahu památkové rezervace a reprezentuje mimořádně
celistvě dochované historické jádro vesnice s pravidelným středověkým založením a početným souborem
zděných vesnických staveb z 18.-19. století. Je reprezentantem v evropském regionu zcela
jedinečného stylu tzv. jihočeského lidového baroka.

Zámek v Litomyšli byl zapsán v roce 1999 v rozsahu národní kulturní památky, která je
charakteristickou ukázkou renesančního zámku s arkádovým nádvořím, typem sídla se svébytným výrazem
daným místními uměleckými vlivy rozvíjejícími italské podněty. Zámek s kvalitní výzdobou obsahuje i
mladší barokní zásahy z 18. století a spolu s komplexem hospodářských staveb dokládá obraz
feudálního sídla své doby.

Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci byl zapsán v roce 2000 jako část souboru národní kulturní
památky Soubor sloupů a kašen v Olomouci. Sloup představuje vrcholný příklad památníku morových
epidemií, uměleckého díla charakteristického pro prostředí evropských měst v období baroka. Jeho
monumentální zjev je přitom syntézou architektonického hmotového pojetí s vnitřní kaplí a
vertikálního řešení s početnou skupinou skulptur mimořádné umělecké hodnoty. Byl postaven
v polovině 18. století jako kompoziční vrchol celku barokních děl na Horním náměstí historické
moravské metropole.

Vila Tugendhat v Brně byla zapsána na Seznam v roce 2001 v rozsahu národní kulturní památky. Je
vynikajícím příkladem světové funkcionalistické architektury, jedním z klíčových děl architekta
Miese van der Rohe. Ve své době byla ztělesněním moderních názorů na bydlení ve vzájemně se
prostupujících prostorech, s těsnou vazbou na přilehlou zahradu, s využitím moderních stavebních
postupů a konstrukčních principů při vysoké kvalitě použitých materiálů. Stavba se stala symbolem
moderní brněnské architektury a ovlivnila názory na obytný prostor.

Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči byla zapsána v roce 2003 v rozsahu části městské
památkové zóny v Třebíči. Zahrnuje bývalou židovskou čtvrť Zámostí, židovský hřbitov severně od
této čtvrti a kostel sv. Prokopa jako součást bývalého kláštera benediktinů (severozápadně od
židovské čtvrti). Soubor je vzácným příkladem dlouhodobé pokojné koexistence dvou kultur
v moravském feudálním městě. Židovská čtvrť, mimořádně uceleně zachovaná v působivém prostředí mezi
řekou a skalním masívem severně od vlastního centra Třebíče, se rozvíjela od středověku do
20. století. Její podoba dokládá urbanistický vývoj židovských čtvrtí, jejich postupné zahušťování
i vnější proměny staveb, z nichž řada má dochované renesanční či barokní jádro. Románsko-gotická
bazilika sv. Prokopa je obdivuhodnou uměleckou syntézou konstrukčních a výtvarných principů
evropské architektury 1. poloviny 13. století, svým vybavením a ztvárněním v jihomoravském
prostředí této doby zcela ojedinělou. Zápis byl v roce 2018 rozšířen o areál zámku Třebíč, národní
kulturní památku, který vznikl přestavbou původního benediktinského kláštera v průběhu 16. století.

Hornická krajina Erzgebirge/Krušnohoří byla zapsána v roce 2019 společně se spolkovou zemí Sasko.
Je unikátním dokladem krajiny formované v průběhu více než 800 let intenzivní soustavnou těžbou a
zpracováním rud s využitím inovací a vynálezů v oblasti báňských a hutních technologií. Hornická
krajina s jedinečnými podzemními i nadzemními montánními památkami a hustou sítí horních měst
dokládá obrovský vliv, který měla tato oblast na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě. Z 22
součástí se jich pět nachází na české straně Krušných hor a byly zapsány v rozsahu krajinných
památkových zón Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a národní kulturní
památky Rudá věž smrti.

Národní hřebčín Kladruby nad Labem byl zapsán na Seznam v roce 2019 v rozsahu národních kulturních
památek hřebčín a kmenové stádo běloušů včetně okolních pastvin, uměle zbudovaných vodních kanálů a
přímých komunikací lemovaných alejemi jako doklad spojení díla přírody a člověka v zachovalé
předindustriální podobě. Reprezentuje významný fenomén lidské civilizace, kterým byl po staletí
specializovaný chov ceremoniálních, reprezentativních koní, tzv. starokladrubských běloušů, kteří
představují celosvětově unikátní podobu barokního koně, který se nevyskytuje v žádném jiném
hřebčíně světa.

Slavná lázeňská města Evropy byla zapsána v roce 2021 jako nadnárodní areál zahrnující 11 měst
v sedmi evropských zemích, která se vyvíjela kolem přírodních pramenů minerálních vod. Podávají
svědectví o mezinárodní evropské lázeňské kultuře, která se vyvíjela od počátku 18. století do
třicátých let 20. století. Charakteristickým rysem tohoto fenoménu je kombinace lázeňských
a léčebných procedur v interiéru i exteriéru s pestrou nabídkou možností trávení volného času, což
se odrazilo i ve specifické podobě lázeňských měst a jejich architektuře. Města prezentují soubory
lázeňských budov a lázeňských domů, zřídelní pavilony, pitné haly a kolonády doplněné o společenské
domy, kasina, divadla a další kulturní zařízení. Vše je začleněno do krajinného prostředí s vývěry
minerálních pramenů, parky, zahradami, promenádami a sportovišti. Společně tato místa ztělesňují
významnou výměnu lidských hodnot a vývoj v medicíně, vědě a balneologii. Všechny tyto soubory jsou
integrovány do celkového městského kontextu, který zahrnuje pečlivě řízené rekreační a terapeutické
prostředí v malebné krajině. Reprezentanty českých lázeňských měst jsou Františkovy Lázně, Karlovy
Vary a Mariánské Lázně. (Dále to jsou města Baden-Baden, Bad Ems a Bad Kissingen v Německu, Spa
v Belgii, Vichy ve Francii, Montecatini Terme v Itálii, Baden u Vídně v Rakousku a Bath v Anglii.

Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy jsou na Seznamu zapsány v rozsahu zachovalých
bučin v různých oblastech Evropy od Pyrenejí po Černé moře jako příklady mírných lesů
demonstrujících proces postglaciální expanze buku evropského z několika izolovaných míst v Alpách,
Karpatech, Dinárských horách, Středomoří a Pyrenejích. Představují vynikající příklad relativně
nenarušených mírných lesů a vykazují široké spektrum komplexních ekologických vzorců a procesů
v čistých i smíšených porostech buku evropského v odlišných prostředích. Původní zápis z roku 2007
(slovenské a ukrajinské lesní porosty) byl rozšířen v roce 2011 (bukové lesy Německa), v roce 2017
a naposledy v roce 2021, kdy počet lokalit dosáhl počtu 94 na území 18 států. V roce 2021 byly
zapsány i Jizerskohorské bučiny zabírající plochu zhruba 27 km^2 na severním úbočí Jizerských hor,
na strmých svazích s unikátní geomorfologií.

Na seznamu nehmotného kulturního dědictví má Česká republika zapsáno osm památek, a to Verbuňk,
improvizační mužský lidový tanec ze Slovácka (2005), Masopustní průvody s maskami na Hlinecku,
pravděpodobně ještě předkřesťanská tradice, která měla zajistit dobrou úrodu, plodnost a přivítat
jaro (2010), Sokolnictví, tradiční způsob lovu s pomocí dravých ptáků, zapsáno společně s dalšími
zeměmi (2010), Jízda králů, lidová slavnost ze Slovácka (2011), Loutkářství zapsáno společně se
Slovenskem (2016), Modrotisk, textilní tiskařská technika zapsaná společně se Slovenskem, Německem,
Rakouskem a Maďarskem (2018), Ruční výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel, tradiční
krkonošská výroba vánočních ozdob (2020) a Vorařství, způsob dopravování dřeva plavením po vodním
toku, zapsáno společně s Polskem, Lotyšskem, Německem, Rakouskem a Španělskem (2022).

Ministerstvo kultury se snaží do Seznamu kulturního a přírodního dědictví prosadit i následující,
pro něj zajímavé, kulturní památky na našem území formou tzv. Indikativního seznamu, na kterém jsou
například kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze, vila Adolfa Lose v Praze, barokní kulturní
Betlém Kuks, horský hotel a vysílač Ještěd, hrad Karlštejn, ruční papírna ve Velkých Losinách,
lázně Luhačovice, památky Velké Moravy – kostel sv. Margity Antiochské v Kopčanech, pevnost
Terezín, památky na pěstování a zpracování chmele a výroby piva v Žatci (zapsáno na Seznam v roce
2023) nebo Slavonice.

Na reprezentativní Seznam kulturního a přírodního dědictví lidstva jsou zařazovány památky, které:

§  představují mistrovské dílo lidského tvůrčího génia,

§  vykazují významnou vzájemnou výměnu lidských hodnot během určitého časového období nebo v určité
kulturní oblasti světa,

§  jsou nositelem jedinečného nebo alespoň výjimečného svědectví o kulturních tradicích nebo
civilizaci dosud existující nebo zaniklé,

§  jsou vynikajícím příkladem určitého typu budovy nebo architektonického či technologického
souboru nebo krajiny,

§  jsou vynikajícím příkladem tradičního lidského osídlení nebo využívání půdy, typického pro
určitou kulturu, a to zvláště v případě, kdy by tyto prvky mohly být narušeny v důsledku vzniku
nevratných změn,

§  jsou přímo či hmatatelně spojeny s událostmi nebo živými tradicemi, myšlenkami či vírou,
uměleckými a literárními výtvory výjimečného celosvětového významu.

Povinná literatura

Kesner, Ladislav – Moravec, Ivo – Novotný, Radek – Škodová-Parmová, Dagmar, Management kulturního
cestovního ruchu, Praha 2008.

Patočka, Jiří – Heřmanová, Eva, Lokální a regionální kultura v české republice. Kulturní prostor,
kulturní politika a kulturní dědictví, Praha 2008.

Vitáková, Marie, Využití kulturních a přírodních památek pro cestovní ruch, Praha 2007.

Vojtík, Vladimír, Podnikání v kultuře a umění, Praha 2008.


Doporučená literatura

Jakubiková, Dagmar – Ježek, Jiří – Pavlák, Miroslav, Cestovní ruch, Plzeň 1995.

Malá, Vlasta a kol., Základy cestovního ruchu, Praha 2002.

Vystoupil, Jiří, Atlas cestovního ruchu České republiky, Praha 2006.

Zelenka, Josef – Pásková, Martina, Výkladový slovník cestovního ruchu, Praha 2002.


Dokumenty, materiály

CzechTourism (http://www.czechtourism.cz)

Mezinárodní dokumenty ICOMOS o ochraně kulturního dědictví, Praha 2001 (zvl. Mezinárodní charta
kulturního turismu 1976; Mezinárodní charta o kulturním turismu 1999).



2. – 3. Segmenty kulturního turismu s akcentem na poznání historie, památek a kulturního dědictví.

Klíčovým motivem v kulturním turismu je zejména a především seznámení se s historií, architekturou
a kulturou konkrétního území. Kulturní turismus je tedy úzce spojen s kulturně-historickým
potenciálem, resp. s kulturně-historickými předpoklady území, které jsou výsledkem zásahu člověka
do krajiny a jsou významným motivačním faktorem při výběru produktu, jak v domácím, tak
v mezinárodním měřítku.

Kulturně-historický potenciál je značně rozsáhlý a různorodý, proto jsou jednotlivé atraktivity
vykazující společné či shodné znaky zařazovány do skupin, přičemž základní skupiny zahrnují
kulturně-historické památky, kulturní zařízení (muzea, galerie, památníky, divadla apod.) a
společenské akce a události.

Kulturně-historické památky představují významné doklady historického vývoje, způsobu života a
prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti jako projevy tvůrčích schopností a práce
člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Charakteristickým znakem kulturně-historických
památek je jejich historická, umělecká, vědecká či technická hodnota. Mezi kulturně-historické
památky patří rovněž objekty, které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým
událostem. Všeobecně je možné kulturně-historické památky rozdělit na památky movité a nemovité a
jejich soubory.

Kulturně-historické památky představují v rámci kulturně-historického potenciálu turismu tu
nejdůležitější složku, která se významně podílí na rozvoji turismu. V České republice je evidováno
přibližně 40 tisíc nemovitých kulturních památek, z nichž 362 je, k roku 2022, zároveň vyhlášeno
národní kulturní památkou a dalších 570 památkovou rezervací či zónou. Dokladem skutečného významu
památek pro turismus je jejich návštěvnost, která slouží jako indikátor atraktivity. Návštěvnost je
statisticky sledována u objektů, které jsou veřejně přístupné za vstupné. V roce 2019 bylo těchto
objektů 326 a jejich celková návštěvnost byla téměř 15 milionů, přičemž památkové objekty ve správě
muzea nebo galerie nejsou v této statistice zahrnuty. Řadu běžně nepřístupných památkových objektů
je možné navštívit v rámci Dnů evropského kulturního dědictví, které jsou pořádány vždy druhy
víkend v záři.

Důležitým motivem účasti na kulturním turismu jsou rovněž různorodé společenské akce a události
(kulturní, církevní, sportovní, zábavní) mezi nimi například filmové festivaly, divadelní
přehlídky, hudební festivaly a soutěže, kterým je věnovaná následující kapitola, náboženská
shromáždění a slavnosti apod.

Náboženský turismus

Stále vyhledávanější oblastí turismu je cestování zaměřené na pamětihodnosti, historické události a
aktuální dění spojené s náboženstvím a církvemi. Jedná se o oblast, která se v jazykově českém
prostředí potýká s určitou neukotveností terminologie vycházející z anglického pojmu religous
tourism.

Nejběžněji používaným termínem u nás je náboženský turismus, který lze v užším slova smyslu chápat
jako cestování věřících. V širším slova smyslu lze náboženský turismus vnímat jako každé cestování
spojené s náboženskou tématikou, pak dáváme přednost termínu církevní nebo také sakrální turismus.
Účastníci církevního turismu navštěvují nejrůznější sakrální památky – kostely, kláštery,
katedrály, kaple, boží muka, kalvárie, hřbitovy, poutní místa apod. bez náboženské motivace.
Motivem jejich návštěvy je historická, architektonická a kulturní hodnota památky či místa.

Náboženský turismus vychází z náboženských nebo spirituálních motivů a je spojený s tradicemi
světových náboženství. Jeho cílem je návštěva posvátných či jinak nábožensky unikátních míst,
památek či různých slavností a shromáždění u příležitosti náboženských svátků a výročí
s programovou nabídkou poskytující účastníkům duchovní prožitky. Jeho nejčastějším projevem jsou
poutě. Cesta a pobyt v destinaci/destinacích jsou věnovány modlitbám, meditacím a jiným formám
pobožnosti, jsou spojeny s aktivním zapojením do náboženských obřadů. Jedná se o velice specifickou
formu turismu, která se odehrává mimo komerční zařízení a je vázána na určité prostředí. Řada
náboženských akcí má masový charakter (těch největších se účastní i několik milionů věřících) a
v případě organizované skupinové účasti vyžadují při přípravě zvláštní pozornost organizátorů,
protože musí být respektovány náboženské, společenské a kulturní zvyklosti, zajištěny speciální
stravovací, ubytovací, dopravní a průvodcovské služby. Důležitý je výběr vhodného průvodce, nejlépe
také věřícího, který by měl znát danou náboženskou problematiku a dokázat se vžít do pocitů
turistů, kteří kladou velký důraz na dobrou atmosféru a vzájemný pozitivní přístup a porozumění.
Součástí organizovaných zájezdů bývají například společné modlitby a zpěv, setkání na místních
farnostech, s místními knězi či řádovými sestrami, nebo prohlídka míst, která nejsou běžnému
turistovi zpřístupněna (např. uvnitř klášterů).

Cílem návštěv poutních míst je posílení víry prostřednictvím cesty do vzdálenějšího posvátného
objektu nebo místa, která jsou věřícími z celého světa uznávána jako místa výjimečná, a která
vznikla na základě nadpřirozeného jevu, zázraku nebo zjevení, nebo na místa spojená s významnými
(svatými) osobnostmi daného náboženského vyznání. Častým motivem je také prosba o „zázračné“
uzdravení, případně poděkování za ně, prosba o odpuštění („hříchu“) nebo pokání prostřednictvím
namáhavé cesty. Na poutních místech je obvykle postaven nějaký svatostánek, kostel nebo kaple, nebo
se tam nachází nějaký posvátný objekt, obraz, soška apod.

Křesťanský poutní turismus má své kořeny již ve středověku, kdy lidé tradičně putovali na posvátná
místa pěšky, případně na koních, oslech či mulách. I dnes stále mnozí lidé putují do destinace
pěšky, samotná cesta a rozjímání během ní je pro ně hlavním motivem, nicméně někteří upřednostňují
cestování auty, autobusy nebo na kole. V současnosti se poutního turismu účastní ve velké míře i
nevěřící, kteří pouť vnímají jako odpoutání se od shonu, ruchu a stresu moderní doby.

Dvěma hlavními, a zároveň nejstaršími známými, evropskými poutními cestami jsou Camino de Santiago
a Via Francigena. Camino de Santiago, Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba, vede ke hrobu
svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve Španělsku. První doložená pouť se
uskutečnila roku 951, podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží
muka, upravovány studánky ad. Postupně vznikla síť dvanácti poutních cest, vedoucích z Itálie,
Francie a Portugalska, podél kterých byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující
poutníkům azyl. Via Francigena, Cesta Franků, vede poutníky do Říma. Základním výchozím bodem pro
pouť do Říma je katedrála v asi 1.900 km vzdáleném Canterbury, tedy přibližně tři měsíce pěší
chůze. Poutní trasa vede přes Francii a Švýcarsko. V obou případech je na každém poutníkovi, kde
svou cestu začne.

Mimo Svatojakubské stezky, procházející i Českou republikou, je u nás nejznámější Cyrilometodějská
stezka vedoucí na Velehrad z pěti směrů; z Jablunkova přes Pustevny a Svatý Hostýn, ze Skalky u
Trenčína (na Slovensku) přes Uherské Hradiště, ze Šaštína přes velkomoravské lokality Kopčany a
Mikulčice, z Levého Hradce (u Prahy) přes Sázavu a Křtiny nebo ze Svatého Kopečku přes Olomouc a
Kroměříž.

V České republice je přibližně 200 židovských synagog, 100 pravoslavných kostelů, 660 evangelických
sakrálních staveb a 6.685 staveb římskokatolické církve. Mezi oblíbená poutní místa patří Svatý
Hostýn (Morava) a Svatá Hora u Příbrami (Čechy). Nezastupitelný je význam Velehradu a Staré
Boleslavi, kde se každoročně konají národní poutě. Sakrálními památkami s největším potenciálem pro
náboženský turismus u nás jsou katedrála svatého Víta v Praze, bazilika svatého Václava ve Staré
Boleslavi, cisterciácký klášter a poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, katedrála
svatého Václava v Olomouci, bazilika svatého Prokopa v Třebíči, relikviář svatého Maura v Bečově
nad Teplou, Velká synagoga v Plzni a židovská města v Praze, Mikulově a Třebíči.

Podle UNWTO cestuje z náboženských důvodů ročně v průměru až 330 milionů osob (které uskuteční
téměř 700 milionů nábožensky motivovaných cest), z toho je přibližně 170 milionů křesťanských
poutníků. Až tři čtvrtiny lidí cestují z náboženských důvodů pravidelně a opakovaně. Mezi
nejnavštěvovanější křesťanská poutní místa patří Řím v Itálii, Vatikán, Lurdy ve Francii, Fátima
v Portugalsku, Santiago de Compostela ve Španělsku, Medžugorje v Bosně a Hercegovině, Częstochowa
v Polsku, Mariazell v Rakousku nebo Šaštín na Slovensku. Důležitými poutními místy islámu jsou
Mekka a Medina v Saudské Arábii, místa spojená s pobytem a činy Mohameda. Muslimská poutní místa
jsou určena pouze pro věřící, a tak pro nevěřícího je téměř nereálné se na dané místo podívat.
Největší poutní místo světa se nachází v mexickém Guadalupe a ročně jej navštíví kolem 50 miliónů
poutníků.

Zvláštní postavení mezi poutními místy zaujímá Svatá země a zejména Jeruzalém (Izrael). Svatá země
je významným posvátným místem pro křesťany (zejména Betlém a Nazaret), nejvýznamnějším židovským
poutním místem a jedním z nejdůležitějších pro muslimy, protože se v oblasti odehrály události,
které jsou posvátné pro všechna tři monoteistická náboženství.

Kastelologický turismus

Hrady a zámky, ale také zříceniny, tvrze a lovecké zámečky, jsou součástí našeho kulturního
dědictví, nemovitými kulturními památkami takové umělecké a historické hodnoty, že jejich trvalé
uchování je ve veřejném zájmu. Jako významná součást kulturního dědictví jsou zpravidla považovány
za součást tzv. vysoké kultury, která je dotována ze státního rozpočtu. Návštěva těchto kulturních
památek, tedy kastelologický turismus, patří k nejstarším typům turismu, jsou předmětem zájmu
návštěvníků již od přelomu 18. a 19. století, kdy se veřejnost začala zajímat o stavební památky a
jejich poznávání se stalo jedním z motivů cest.

První hrady se u nás začaly stavět v průběhu 12. století na vysokých kopcích a plnily obrannou,
strážní, reprezentativní a obytnou funkci. Úplně první hrady byly zbudovány ze dřeva, ve 13.
století už se ale běžně stavěly z kamene. Původní stavby ze 13. století byly jednoduché a
nenáročné, a proto byly později renovovány a rozšiřovány. V 15. století se nároky na komfort
zvýšily a některé hrady začaly být přestavovány na zámky. Postupem času bylo v rámci obrané funkce
nutné upravovat i opevnění hradů. Od začátku 16. století se éra výstavby i přestavby hradů začala
završovat, mezi úplně poslední u nás vystavěné hrady patří Švihov a Křivoklát byl jedním
z posledních, u kterých byla provedena přestavba. Zámek je volně stojící reprezentativní šlechtická
budova, často vkomponovaná do půvabného přírodního prostředí nebo doplněná zahradou či parkem. Na
rozdíl od hradu, středověkého opevněného panského sídla, byl zámek výstavným a umělecky zdobeným
obydlím novověké šlechty.

Původně sloužily hrady a zámky k bydlení, obraně a správě území, tyto funkce však již neplní.
V současnosti jsou využívány třemi způsoby, plní roli

§  kulturně-výchovnou, jejíž cílem je osobní rozvoj návštěvníka; jsou přístupné veřejnosti za
vstupné, pořádají se v nich koncerty, výstavy, divadelní představení apod.,

§  komerční, tj. jejich prostory jsou pronajímány pro filmování, firemní a obchodní schůzky,
prezentace firem, konference, svatební obřady, slouží jako zámecké hotely apod.,

§  správně-reprezentační, která je typická pro objekty v rukou soukromých majitelů, kteří objekt
nezpřístupnili veřejnosti a využívají jej k soukromým aktivitám.

Způsob, jakým jsou hrady a zámky v turismu využívány, je v rukou správ objektů, specifikem České
republiky je množství památek, které jsou v majetku státu či obcí. Cílem památkové péče je uchovat
kulturní hodnoty a předat je dalším generacím, cílem turismu je dosažení zisku, který je
předpokladem dalšího rozvoje odvětví, památky v něm tedy hrají roli zdroje příjmů. Využívání hradů
a zámků v turismu se tak může dostat do rozporu se zásadami péče o zpřístupněné památky. Dle těchto
zásad například nelze upravovat památky pro potřeby návštěvnického provozu na úkor autentických
dispozic, a pokud k takové úpravě dojde, pak musí být reverzibilní. V podmínkách zpřístupněných
památek tedy nelze uspokojivě a v souladu se současnými normami reagovat např. na požadavky
bezbariérových přístupů, včlenění hygienických zázemí, zajištění předepsané dimenze a šířky
schodišť apod.

Režim památky a míra, v jaké bude zpřístupněna, musí být stanoven tak, aby památka neutrpěla a byla
zachována dalším generacím. Tomuto se musí podřídit i turismus. Hrady a zámky jsou často pod tlakem
stát se dějištěm různého druhu událostí a kulturních akcí, tyto by ale neměly vybočovat
z památkového záměru areálu sestaveného s ohledem na jeho historii. Mezi nejčastější kulturní
eventy pořádané na hradech a zámcích patří koncerty či festivaly, a také divadelní představení. Na
mnoha hradech a zámcích se pro návštěvníky pořádají speciální akce, např. Dobývaní hradu Švihov,
Oživla strašidla na zámku Jezeří, lesnické a sokolnické slavnosti na hradu Sovinec a řada dalších.
V nabídce akcí atraktivních pro diváky do jisté míry vyniká přehlídka uměleckých kovářů Hefaiston,
která se koná pravidelně na hradě Helfštýn.

Expozice je třeba prezentovat způsobem, který bude odborný, zajistí věrohodnost historického
prostředí a zprostředkuje obraz o samotné památce. Zde opět vzniká nesoulad mezi požadavky
návštěvníků a památkové péče. Historický prostor by se neměl stát pouze pozadím pro nějaké
supermoderní audiovizuální prezentace. Tyto prezentace jsou však ve stále větší míře návštěvníky
vyžadovány. Expozice musí především odrážet skutečnost a odpovídat době, na kterou odkazuje.
Vzhledem k dlouhé historii objektů je výběr tohoto období částečně v rukou tvůrce expozice. Možnost
výběru však závisí na zachovalém mobiliáři či dostupných pramenech. Trendem v tvorbě prohlídek je
využití silných příběhů a osobností z historie objektu, je tedy ideální, pokud dostupné prameny a
mobiliář umožní expozici datovat právě do vybraného období. Návštěvník chce vidět interiér
v podobě, v jaké zde lidé žili, a hrad nebo zámek má ideální předpoklad tuto představu naplnit. Na
rozdíl od muzea je atraktivnější tím, že nabízí exponáty v jejich přirozeném prostředí a může
vytvořit dojem, že obyvatel zámku pouze na chvíli odešel. Ideální expozice neukazuje pouze dokonale
upravenou místnost, ale zakomponuje i předměty denní potřeby či příklady dobrého i špatného vkusu
majitele, čímž se expozice dále přiblíží návštěvníkovi a navodí pocit autenticity.

Důraz by měl být kladen na kvalitu poskytovaných služeb. V oblasti služeb pro návštěvníky je nutné
věnovat pozornost prezentaci objektu před vlastní návštěvou, tj. propagaci objektu na internetu
(řada objektů již nabízí na svých webových stránkách virtuální prohlídky), v turistických
informačních centrech, vytvoření propagačních materiálů apod. V průběhu samotné návštěvy je třeba
zajistit na odpovídající úrovni i komplex navazujících služeb, tj. parkoviště, úschovny, pokladny,
sociální zařízení, informace o nabídce, volně dostupné letáčky, nabídku suvenýrů, občerstvení a
samozřejmě prohlídku objektu. Základem kvalitní služby jsou však vždy jednotliví zaměstnanci, kteří
si musí být vědomi své role zástupce památky v očích veřejnosti a být schopni vykonávat svou
činnost v maximální možné kvalitě. Velmi důležitou roli při prohlídce hradu či zámku hraje osobnost
průvodce, který dokáže podobu prohlídky významně ovlivnit. Dobrý průvodce může vytvořit z obyčejné
expozice zážitek a naopak.

Trendem v nabídce v turismu je individualizace produktu, kterou je třeba promítnout i do nabídky
hradů a zámků. Individuální přístup k návštěvníkovi zprostředkovává v první řadě průvodce, který je
v bezprostředním kontaktu s návštěvníkem. Nabídka řady památkových objektů však v dostatečné míře
nereflektuje návštěvnické segmenty (mimo oblast cenové diferenciace) a není připravena reagovat na
jejich specifické potřeby. Největší rezervy přetrvávají v uzpůsobení nabídky dětskému
návštěvníkovi. Nabídka prohlídek v běžném provozu zpravidla neodpovídá potřebám a zájmům rodin
s dětmi či školních skupin, tento problém řeší spíše mimořádné akce například kostýmované
prohlídky, noční prohlídky apod. Pokud však taková skupina přijde do objektu v běžném provozu,
průvodce má většinou k dispozici pouze jednu verzi výkladu, která není pro daný segment návštěvníků
vždy vhodná.

Jsme zemí bohatou na hrady a zámky, a to i v evropském měřítku. Můžeme se chlubit přibližně 2.000
hradů a zámků z různých historických období, z nichž každý desátý je přístupný veřejnosti. Je mezi
nimi přes 50 zachovaných hradů a necelé 400 zřícenin, nejvíce ve středních Čechách, dále na
Plzeňsku a v Jihomoravském kraji. Přibližně 330 hradů a zřícenin je volně přístupných bez poplatků
či návštěvních hodin. Americký web Traveltipy.com nazval Českou republiku zemí hradů a zámků. Do
„nejúspěšnější“ desítky zařadil například Hlubokou, Český Krumlov a Loučeň.

Jednou z nejkrásnějších kastelologických památek u nás je zámek Hluboká postavený ve 13. století
jako královský hrad Přemysla Otakara II. a přestavěný v průběhu 19. století v novogotickém slohu
(anglický tudorovský styl hradu Windsor). Hrad Karlštejn byl postaven českým králem a císařem Svaté
říše římské Karlem IV. pro úschovu říšských klenotů, českých korunovačních klenotů, svatých reliktů
a dalších královských pokladů. Jeho základní kámen byl položen v roce 1348 a návštěvníci zde mohou
obdivovat zejména vzácné obrazy Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže. Je to jeden z nejznámějších a
zároveň nejnavštěvovanějších hradů v zemi. Zámek Konopiště, poprvé zmiňovaný v roce 1318, byl
posledním sídlem rakouského arcivévody Františka Ferdinanda dʼEste, následníka rakousko-uherského
trůnu, jehož zavražděním v Sarajevu začala první světová válka. Zámek Červená Lhota, malebný
renesanční vodní hrad, stojí uprostřed jezera na skalnatém ostrově a kamenný most jej spojuje
s břehy rybníka. Je oblíbenou turistickou destinací i vyhledávaným místem pro romantické svatby.
První písemná zmínka, zápis do pozemkové knihy, je z roku 1465. Nicméně, hradů a zámků, které stojí
za to vidět, je „nekonečné“ množství. V Čechách stojí za zmínku alespoň Zvíkov, Kokořín, Bezděz,
Opočno, Orlík, na Moravě Bítov, Bouzov, Špilberk, Buchlov, Pernštejn, Velké Losiny, Vranov nebo
Kroměříž. Mezi nejoblíbenější hradní zříceniny patří například Hukvaldy, Helfštýn nebo Trosky
(zřícenina gotického hradu v Českém ráji).

Nejstarším kamenným hradem u nás je Přimda (z počátku 12. století), nejmladším hradem je Švihov,
nejvýznamnějším je Karlštejn, největším moravským hradem je Helfštejn, nejkrásnějším českým hradem
je Křivoklát, moravským Pernštejn. Tradičně nejnavštěvovanějšími hrady jsou Pražský hrad, Lednice,
Český Krumlov, Hluboká a Karlštejn, mezi zříceninami vedou Trosky, Střekov, Štramberk a Rábí.
Nejvyšší návštěvnost v Moravskoslezském kraji v roce 2022 měl Slezskoostravský hrad, na druhém
místě byla Štramberská Trúba.

V roce 2022 navštívilo státní památky 3,4 milionu návštěvníků, což je sice pokles oproti období
před koronavirovou pandemií, kdy byla návštěvnost několik let po sobě významně přes 5 milionů, ale
o téměř 15 % více než v roce 2021, takže je vidět, že se situace pomalu vrací „k normálu“.
Atraktivní program je návštěvníkům nabízen v rámci dlouhodobého projektu, jehož cílem je výzkum a
prezentace odkazu šlechtických rodů zemí Koruny české, jejichž někdejší rezidence spravuje Národní
památkový ústav. V rámci projektu jsou aktivity každoročně zaměřeny buď na konkrétní rod, nebo
reflektují specifická témata spjatá se šlechtou. Tematickým rodem 13. ročníku projektu v roce 2023
jsou Harrachové, hlavními objekty oslav tohoto rodu jsou Hrádek u Nechanic a Janovice u Rýmařova.
(První ročník v roce 2012 byl věnovaný rodu Pernštejnů, 2014 pánům z Kunštátu, 2016 Lucemburkům,
2019 Gallasům a Clam-Gallasům a 2020 Valdštejnům; rok 2017 byl věnován renesanční šlechtě, 2018
šlechtě českých zemí v diplomacii a 2021 osvícenské šlechtě.)

Urbánní/městský turismus

Městský turismus je každá forma návštěvy a pobytu účastníků cestovního ruchu ve městě, přičemž
hlavním cílem je zážitek z návštěvy, která je zaměřena na historické a kulturní atraktivity.
Turisté jsou k návštěvě motivováni atraktivitami jako jsou významné historické památky, kulturní
instituce, sociální kontakty, gastronomie, kulturní a sportovní akce, nákupní možnosti a jiné
služby. Důležité pro městský turismus jsou také struktura města a dopravní dostupnost. Města jsou
multifunkčními entitami, které jsou schopny absorbovat velké množství návštěvníků, kteří do města
přijíždějí na základě pestré škály motivů (které nemusejí být na první pohled zřejmé). Návštěvníci
využívají městskou infrastrukturu a služby, z nichž většina byla zřízena primárně pro rezidenty.

Městský turismus je založen na existenci specifické primární a sekundární nabídky. Primární nabídka
zahrnuje:

·         kulturně-historický potenciál (městská historická jádra, architektonické památky,
sakrální stavby, hrady, zámky apod.),

·         přírodní potenciál (geografická poloha města, klimatické a hydrologické podmínky,
existence lázní (klimatických, termálních), botanické a zoologické zahrady apod.).

Sekundární nabídka zahrnuje:

·         ubytovací a stravovací zařízení,

·         kulturní a kulturně historické instituce (muzea, galerie),

·         turistickou infrastrukturu (cestovní kanceláře, turistická informační centra, směnárny,
herny, společensko-zábavní centra, veletržní areály, kongresová centra),

·         sociální a technickou infrastrukturu.

Nabídku tvoří především unikátní kulturně historické památky a městská architektura, mnoho turistů
ale přijíždí i za kulturou nebo relaxací. Mezi oblíbené aktivity patří zejména návštěva muzeí,
divadel, parků, zoologických zahrad, tematických parků, aquaparků a dalších kulturních, sportovních
a rekreačních zařízení. Nezbytnou součástí jsou zařízení poskytující služby návštěvníkům měst, tedy
ubytovací, stravovací, informační a další zařízení poskytující doplňkové služby. V poslední době
jsou významnou součástí městského turismu nákupní možnosti. Populární mezi turisty jsou noční
prohlídky měst, které díky osvětleným významným památkám dodávají městu neobvyklou atmosféru.
Městský turismus je úzce spojen s event turismem, protože nejrůznější akce a události – kulturní,
zábavní, sportovní, gastronomické apod. – jsou často významným motivem pro návštěvu měst.
S městským turismem je často spojován i kongresový turismus, tzv. MICE.

V České republice je v současnosti 602 obcí se statutem města (cca 10 % obcí), z nich cca 520
disponuje hromadnými ubytovacími zařízeními, z nich cca 260 lze považovat za, přinejmenším
regionálně, významná turistická střediska. Z hlediska funkční typologie lze města dále dělit na:

§  historická města – „klasický“ městský turismus (46)

§  ostatní města – „klasický“ městský turismus (135)

§  města s dominancí lázeňské funkce (18)

§  města s dominancí horského turismu (33)

§  města s dominancí letní rekreace u vody (25)

Pod pojmem historická města rozumíme především městské památkové rezervace a některé významnější
městské památkové zóny. Od konce 40. let probíhaly debaty o ochraně historických center měst,
statut městská památková rezervace vznikl usnesením vlády z roku 1950, kde byl schválen postup na
zajištění péče o opravu domů v historických jádrech měst. Památková rezervace je chráněné území
s kompaktní historickou zástavbou bez rušivých novodobých stavebních zásahů, které by
znehodnocovaly urbanistické kvality a charakter prostředí. Jsou to nejčastěji historická jádra
středověkého původu (např. Český Krumlov, Telč, Kutná Hora), ovšem mohou se jimi stát i významné
stavby z 19. nebo první poloviny 20. století (např. v Brně, Plzni či na Novém Městě Pražském).
Některá města jsou chráněna jako zástupci specifických a funkčně vyhraněných celků, např.
bastionové pevnosti Terezín a Josefov.

Městských památkových rezervaci je v České republice celkem 39. Nejstaršími rezervacemi jsou
Jindřichův Hradec, Kutná Hora, Slavonice, Tábor a Žatec vyhlášené v roce 1961, nejmladší je Terezín
vyhlášený v roce 1992. Mimo uvedených patří mezi městské památkové rezervace dále Brno, České
Budějovice, Český Krumlov, Domažlice, Horšovský Týn, Hradec Králové, Cheb, Jičín, Jihlava, Josefov,
Kadaň, Kolín, Kroměříž, Lipník nad Bečvou, Litoměřice, Litomyšl, Loket, Mikulov, Moravská Třebová,
Nové Město nad Metují, Nový Jičín, Olomouc, Pardubice, Pelhřimov, Plzeň, Praha, Prachatice, Příbor,
Štramberk, Telč, Třeboň, Úštěk a Znojmo. Z hlediska počtu jednotlivých objektů (budov, památek)
patří mezi největší Pražská památková rezervace (cca 1.330 objektů), následují Brno a Olomouc se
stovkami objektů. Městskými památkovými rezervacemi byly i Františkovy Lázně (zapsané 1992, zrušené
2017) a Horní Slavkov (zapsaný 1952, zrušený 1961).

Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek významné kulturní
hodnoty může být vyhláškou Ministerstva kultury prohlášeno památkovou zónou. Smyslem památkové
regulace je zajištění uchování charakteru sídla a zajištění toho, aby se případná nová zástavba
podřizovala charakteru prostředí a nezpůsobovala jeho narušení. Toto pravidlo je nutné prosazovat i
u staveb, které nejsou samostatně chráněny jako kulturní památky a uvažuje se o jejich stavební
úpravě nebo změně. Městských památkových zón je v současné době 255 a nové jsou, na rozdíl od
městských památkových rezervací, vyhlašovány i dnes. Mívají většinou dobře dochovaný půdorys a
obvykle i hmotovou skladbu zástavby, ovšem jejich architektonický obraz není tak ucelený jako je
tomu v rezervacích. Převažují v nich městská jádra středověkého původu, ale jsou zastoupena i města
renesanční (Horní Blatná, Jiřetín pod Jedlovou), barokní a klasicistní (Nový Bor, Jablonec nad
Nisou), lázeňská (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Luhačovice) nebo urbánní celky spojené s rozvojem
průmyslové výroby (Vítkovice, Přívoz) a výstavbou nájemních bytů (části Karlína, Vinohrad, Vršovic,
Žižkova, Nuslí, Bubenče apod.). Mezi městskými památkovými zónami nechybějí ani novodobé obytné a
vilové čtvrti z 20. století (plzeňský Lochotín a Bezovka, pražská Ořechovka a Baba) či dělnické
kolonie (Brumov). Výjimečně jsou zastoupena sídliště založená v období druhé světové války (Osada
v Horním Litvínově) nebo po ní (Poruba, svébytný celek tzv. sorely z 50. let 20. století).
Městskými památkovými zónami v Moravskoslezském kraji jsou Bílovec, Bruntál, Brušperk, Budišov nad
Budišovkou, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek, Fulnek, Hlučín, Hradec nad Moravicí,
Karviná, Místek, Moravská Ostrava, Odry, Opava, Poruba, Přívoz, Rýmařov a Vítkovice.

Historické obce nebo jejich části, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní hodnoty,
zejména nemovité památky, spolupracují v rámci Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska,
dobrovolné, zájmové, nevládní organizace sdružující 195 měst, na jejichž území leží památková
rezervace nebo zóna. Činnost sdružení se soustřeďuje na uchování, ochranu a trvalou využitelnost
kulturního dědictví. Mezi nejvýznamnější aktivity sdružení patří (společně s MK a MMR) péče o
Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón, od roku 1994 je
udělována cena za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace spojená s právem používat titul
Historické město roku. Sdružení je rovněž organizátorem Dnů evropského dědictví – Dnů otevřených
dveří památek (European Heritage Days) v České republice v rámci celoevropského projektu. Další
aktivitou jsou Brány památek dokořán s bohatým programem prohlídek, výstav, koncertů, ale hlavně
zpřístupněním památek u příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel (18. dubna).

Evropská historická města pořádají konference, které se zabývají problematikou ochrany památek
v těchto městech. V prvních letech šlo především o záchranu památek, později si představitelé
historických měst uvědomili, že ochrana památek není samoúčelná, ale že je důležité podporovat
kulturní turismus. Zároveň začali upozorňovat na to, že historická města Evropy přitahují turisty
ve stále větším a často alarmujícím počtu a že je tedy nezbytné zavést radikální opatření na
regulaci dopravy, zavádět programy mimosezónních návštěv a rozprostřít tak návštěvnost do delšího
časového úseku, a zejména dosáhnout souladu mezi ekonomickým vývojem a péčí o historické dědictví.

Hlavním trendem ve vývoji turismu u nás po roce 1989 je nárůst počtu zahraničních návštěvníků.
Největší podíl cizinců navštěvuje Prahu, téměř 70 %, kde se zároveň podílí 80 % na celkovém počtu
přenocování. Kromě Prahy tak významného podílu zahraniční návštěvnosti dosahují pouze lázeňská
města Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, významná historická města jako Český
Krumlov, Plzeň, České Budějovice a Cheb, naše nejvýznamnější veletržní město Brno a horská
střediska Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. To je dáno mimo jejich turistické atraktivnosti také
geografickou polohou – blízkost pro německou, případně rakouskou klientelu, která je dlouhodobě
našim nejvýznamnějším zahraničním hostem.

V evropském žebříčku návštěvnosti měst, zveřejněném společností Mastercard v roce 2017, se stal
nejnavštěvovanějším městem Evropy Londýn (cca 19 milionů návštěvníků) následovaný Paříží (cca 15,5
milionů) a Istanbulem (cca 9,2 milionů), Praha s přibližně 6,2 miliony návštěvníků se umístila na
9. místě.

Rurální/venkovský turismus

V obecné praxi se rozlišují v zásadě dva druhy přístupů k vymezování venkovského prostoru. První
z nich má technický a kvantitativní základ, např. definice OECD (Organizace pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj, Organisation for Economic Co-operation and Development) používá jako
rozhodující a prakticky jediné kritérium hustotu zalidnění. Druhý přístup vychází z co
nejkomplexnějšího pohledu na území, zkoumá kvantitativní i kvalitativní znaky venkovského prostoru
(hospodářství, kultura, sociální prostředí, krajina apod.) a vede ke vzniku mnoha definic a
k nepřehlednému začleňování území do venkovského prostoru v důsledku zejména stále většího
prolínání městských a venkovských struktur.

V České republice se v praxi nejčastěji uplatňují přístupy založené na kritériu počtu obyvatel
v obci, běžnou hranicí jsou 2 tisíce obyvatel. Pokud přidáme ke kvantitativnímu také kvalitativní
vymezení, pak všeobecně přijímaným charakterem venkovského prostoru je jeho využití pro
zemědělství, lesnictví a ochranu přírodního dědictví.

Venkovský turismus není z historického pohledu novou záležitostí, zájem o pobyt na venkově se
objevil už na počátku 19. století jako reakce na rodící se průmyslová města a aglomerace se všemi
jejich neduhy (hluk, špína, stres apod.). Byl však určen především pro bohatší vrstvy obyvatel a
odrážel se zejména v jízdě na koni či lovu zvěře. Intenzivněji začal být venkovský prostor využíván
od počátku 20. století, v souvislosti s rozvojem tzv. druhého bydlení či druhých domovů. Velký
rozvoj venkovského turismu nastal až v 60. a 70. letech, mimo jiné v důsledku omezení pracovní
doby, změnách ve struktuře volného času (dvoudenní víkend a delší dovolená), růstu reálných příjmů
apod. a lze jej spojovat s oblibou chataření a chalupaření. Skutečný venkovský turismus se u nás
začal prosazovat jako alternativa k masovému turismu až po roce 1990 jako projev touhy po
individualitě, odlišnosti, možnosti navštívit více nepoznaných míst.

Venkovský turismus je souborným označením pro několik typů turismu s vícedenním pobytem a
rekreačními aktivitami na venkově. Turisté jsou ubytováni v soukromí nebo menších hromadných
ubytovacích zařízeních a jejich aktivity během pobytu zahrnují například procházky a pěší
turistiku, projížďky na kole či na koni, pozorování domácích zvířat a péči o ně, konzumaci
podomácku vyrobených potravin apod. Rozvoj venkovského turismu souvisí s rozvojem venkova,
budováním pěších turistických tras a cyklotras, rozvojem farem a alternativního zemědělství,
budováním místních muzeí a skanzenů, rozvíjením tradičních řemesel, budováním a obnovou ubytovacích
a stravovacích zařízení, atd. Jeho přitažlivost je založena na některých aspektech skutečného nebo
fabulovaného venkovského způsobu života – rozsáhlá, tichá a klidná krajina, čistý vzduch, pracovní
aktivity, zvyky a folklór, rozmanitá příroda, stromy a zvířata apod. Nabízí odlehlé prostředí,
soukromí, odpočinek, flexibilní služby a klid. Turisty láká jak přírodní prostředí, tak kulturní
dědictví, architektura, festivaly a folklor, tradiční gastronomie apod.

Turisticky nejhodnotnější venkovskou krajinu z pohledu přírodního potenciálu nalezneme v zejména
v podhorských oblastech (např. v podhůří Šumavy, Krkonoš, Lužických hor, Orlických hor, Jeseníků,
Bílých Karpat apod.), v místech vyšší koncentrace vodních ploch a rekreačně využitelných vodních
toků (např. Třeboňská pánev, oblast Máchova jezera, Seče, Vranovské přehrady nebo v širokém pásmu
podél toků Berounky, Vltavy a Sázavy) a v oblastech krasových jevů (Moravský kras, Český kras,
Javoříčské jeskyně a další).

Kromě přírodního potenciálu oblasti je významný také kulturně-historický potenciál, za
signifikantní lze považovat vesnické památkové rezervace a vesnické památkové zóny. V České
republice se koncentrují především v prostoru jižních Čech, Plzeňska, Kokořínska, Českého
středohoří, Českého ráje a Slovácka. Ve venkovském prostředí je situována i celá řada národních
kulturních památek církevních, technických, vojenských apod., objektů lidové architektury
(skanzeny, muzea), hradů, zámků, tvrzí a zřícenin prostorově rozptýlených po celém území ČR.

V České republice je vesnická architektura chráněna dvojím způsobem. Starším způsobem záchrany
objektů, které byly převážně dřevěné, bylo zřizování muzeí v přírodě neboli skanzenů, kam byly (a
jsou) většinou „sváženy“ cenné stavby z okolí. Druhou možností je zachování vesnických staveb
v prostředí, ve kterém vznikly, a jejich prohlášení za kulturní památku. Nejlepší zachovalé soubory
lidové architektury ve vesnickém prostředí prohlašuje vláda České republiky vesnickou památkovou
rezervací, je jich u nás 61. Nejstarší památkovou rezervací lidové architektury, vyhlášenou v roce
1983, je unikátní areál historických vinných sklepů zvaných Plže na okraji obce Petrov (nejstarší
písemná zmínka vztahující se ke sklepu v Plžích je z roku 1598). Ostatní vesnické památkové
rezervace byly vyhlášeny v roce 1995, v Moravskoslezském kraji jsou to Heřmanovice (okres Bruntál)
a Lipina (okres Opava). Vesnická památková rezervace Holašovice byla v roce 1998 zapsaná na Seznam
UNESCO. Holašovice jsou unikátním dochovaným souborem hospodářských usedlostí, které byly v průběhu
19. století stavebně a výtvarně upraveny do specifické podoby tzv. selského baroka. Unikátní je
dosud neporušené půdorysné řešení, parcelace i struktura zástavby.

V případě menšího počtu památkově chráněných objektů ve vesnici může Ministerstvo kultury prohlásit
tuto vesnici nebo její část za vesnickou památkovou zónu. Vesnických památkových zón je u nás 215,
v Moravskoslezském kraji se jich nachází šest, například Karlova Studánka, Malá Morávka nebo
Petrovice. Nejstarší památkové zóny byly vyhlášeny v roce 1990, většina z nich díky dochovaným
stavbám ve stylu selského baroka. Výhodou plošné památkové ochrany je zachování celkového rázu
vesnice a jejího okolí.

Pro vesnická sídla je charakteristické sepětí s místním přírodním prostředím, které ovlivnilo
použité stavební materiály a často i podobu zástavby či její architektonické detaily. Na území
České republiky se prolínají nejrůznější stavební tradice, a proto se i dochované uceleně chráněné
vesnice až pozoruhodně liší, od mohutných patrových roubených a polohrázděných domů na západě a
severu Čech, přes zděné dvorce jihočeského selského baroka, hliněné domy jižní Moravy až po skromné
roubenky např. na Valašsku nebo v Podkrkonoší.

Venkovský turismus může mít různé formy – agroturismus (či farmářský turismus), ekoagroturismus,
ekoturismus, pěší turistika, hippoturistika, cykloturistika, vinařský turismus, dobrodružný či
adrenalinový turismus, ale také kulturní a poznávací turismus. Většinu, ne-li všechny formy
venkovského turismu lze zařadit do kategorie udržitelného, šetrného nebo také tzv. zeleného turismu
(green tourism).

Agroturismus je specifickou formou venkovského turismu, která je charakteristická přímým vztahem
k zemědělským pracím nebo usedlostem se zemědělskou funkcí. Je nabízena podnikateli v zemědělské
prvovýrobě a slouží jim jako hlavní nebo další zdroj k udržení nebo rozšíření hlavního
podnikatelského programu. Umožňuje poskytnout zájemcům pobyt a stravu na venkovských statcích a
možnost účastnit se prací souvisejících se zemědělskou výrobou či chovem zvířat (především koní).
Zvláštnost agroturistiky na rodinné farmě spočívá v tom, že turista se volně pohybuje v jejím
prostředí a má možnost se seznámit se vším, co tvoří zemědělskou usedlost. Jde zejména o domácí a
hospodářská zvířata a hospodářské objekty a movitosti. Turisté mohou pomáhat při senosečích, žních,
pastvě hospodářských zvířat, úklidu stájí apod. Ubytování je zpravidla poskytováno v zemědělské
usedlosti, stravování je založeno na vlastních produktech (výpěstcích a výrobcích) poskytovatele.
V rámci pobytu mohou být nabízeny rovněž možnosti vyjížďky na koních, rybaření, houbaření a sběru
lesních plodin. Podle ročního období je možné nabízet celou škálu sportovních aktivit například
pěší či horskou turistiku, cykloturistiku, vodní sporty a koupání, řadu zimních sportů atd.
S pobyty často souvisí i ukázka starých tradičních řemesel nebo zprovoznění starých průmyslových
strojů. Agroturismus je ideálním typem zejména rodinné dovolené. Specifickým typem agroturismu je
ekoagroturismus realizovaný na ekologicky hospodařících farmách produkujících bio-produkty.

Ekoturismus je zaměřený na poznávání přírody, především na poznávání přírodních rezervací,
národních parků, chráněných krajinných oblastí a dalších přírodních krás, a to takovým způsobem,
aby tyto oblasti nebyly turismem narušovány. Jednou z nejrozšířenějších forem ekoturismu je pěší
turistika. Ekoturismus se tedy rozvíjí především v krajinářsky a přírodně hodnotných oblastech
s trasami pro jedno a vícedenní pochody a umožňuje turistům vidět přírodu ve skoro nenarušeném
stavu, pozorovat faunu a flóru, relaxovat apod. Systém značení turistických tras je u nás velice
propracovaný a je hodnocen jako nejlepší v Evropě.

V posledních letech se rychle rozvíjí také cykloturismus, kterého se může účastnit prakticky
kdokoliv, i rodiny s dětmi, záleží jenom na výběru vhodné trasy. Cyklotrasy prostupují napříč téměř
celým územím České republiky, ačkoliv nejčastější umístění je logicky v přírodních oblastech, kolem
řek a v horských oblastech. Značení cyklotras je na vysoké úrovni a jejich počet stále roste.
Cykloturismus je populární i pro svou materiální nenáročnost.

Vodní turismus, který téměř nenarušuje životní prostředí, je oblíbený mezi všemi věkovými
kategoriemi, a to zejména díky své nenáročnosti, dostupnosti, pocitu dobrodružství a zábavě, stejně
jako kvůli poznávání krás přírody či historických památek, které leží v blízkosti řek. Oblíbený je
zejména na Vltavě, Lužnici, Berounce a Sázavě.

Dobrodružný nebo také adrenalinový turismus je specifická forma turismu, během které získávají
účastníci nové poznatky a nemají pevně daný program. Hlavním znakem je neočekávanost, existence
nepředvídatelného rizika a nebezpečí, kterého jsou si turisté vědomi. Nezbytnou součástí realizace
je zajištění přiměřené bezpečnosti, školení i příprava realizátorů a účastníků a také vhodné
oblečení. Aktivity tvrdého dobrodružného turismu jsou fyzicky náročné, může se jednat o horolezecké
výstupy, raftování na divokých řekách, armádní kurzy přežití, (tandemové) skoky padákem nebo
bungee-jumping. Měkký dobrodružný turismus zahrnuje například pozorování velryb nebo safari
v Africe. Motivací je zdánlivě přílišná bezpečnost a možná nuda v dnešním moderním životě, potřeba
adrenalinu, posílení sebedůvěry, překonání strachu, posílení vlastní vůle apod. Je i součástí
sportovní turistiky, vzhledem k jeho rostoucí oblíbenosti bývá řazen do samostatné kategorie.

Nejtypičtějšími oblastmi venkovského turismu v České republice jsou zejména jižní Čechy
(ekoturismus, agroturismus, hippoturistika, kulturně-historické památky), Vysočina (ekoturismus,
agroturismus) a jižní Morava se specifickým fenoménem na území České republiky, kterým je vinařský
turismus.

Muzea v přírodě, skanzeny

Na rozvoji našich muzeí v přírodě se výraznou měrou podílely velké výstavy, konané na sklonku 19.
století v Praze. Součástí Zemské jubilejní výstavy (1891) byla „česká chalupa“ reprezentující
idealizovanou stavbu lidového obydlí, která se setkala s nebývalým úspěchem a ohlasem veřejnosti.
Další etnografická (národopisná) práce vyvrcholila v roce 1895 Národopisnou výstavou
českoslovanskou, jejíž nejdůležitější částí se stala výstavní dědina prezentující výběr lidových
staveb několika charakteristických národopisných oblastí.

Naše muzea v přírodě lze v zásadě rozdělit na muzea vzniklá z původní historické vesnice a na muzea
nově zakládaná. U původních vesnic, do jejichž volných proluk jsou přenášeny zánikem ohrožené
stavby, je využito kvalit stávajících objektů i původních prostorových vazeb. Nevýhodou se stává
určitá sezónní opuštěnost původně obydlených nebo denně využívaných domů i hospodářských staveb.
Nově zakládaná muzea jsou ve vybraných lokalitách budována ze staveb přenesených z blízkého okolí
nebo formou replik vybraných objektů. Nevýhodou je nepůvodní umístění staveb a nepřirozené
prostorové vazby podléhající požadavkům nového provozu a funkčního využití.

V České republice je dnes 11 skanzenů. Nejrozsáhlejším a zároveň nejstarším skanzenem je Valašské
muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, zpřístupněné již roku 1925. Dnes je tvořeno čtyřmi
areály, a to Dřevěným městečkem, Valašskou dědinou, Mlýnskou dolinou s funkčními historickými
stavbami poháněnými vodou a Pustevnami s objekty Maměnka a Libušín, národní kulturní památkou
postavenou podle návrhů architekta Dušana Jurkoviče.

Dalšími skanzeny jsou Soubor lidových staveb a řemesel Vysočina ve městě Hlinsku (Betlém), na
Veselém Kopci a několika osadách obce Vysočina, Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem
(záchranné muzeum), Národopisné muzeum v Třebízi (středočeská vesnice, která z části funguje jako
skanzen), Muzeum středočeské vesnice v Kouřimi, Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici
(v blízkosti je areál, ve kterém se koná Mezinárodní folkloristický festival Strážnické slavnosti),
Soubor lidových staveb východní Hané v Rymici u Holešova (mnohé objekty jsou obydleny), Muzeum
lidové architektury Českého středohoří Zubrnice, Hanácký skanzen v Příkazích u Olomouce, Muzeum
vesnických staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci a nejmladší (1994), záchranný, Západočeský
skanzen v Chanovicích pro ohrožené lidové stavby jihozápadních Čech.

Muzea v přírodě jsou většinou objektem individuálního turismu, do některých z nich (např.
Strážnice, Rožnov) přijíždějí návštěvníci také za folklorem. Návštěva skanzenu je motivovaná nejen
poznáváním památek a folkloru, ale také možností k odreagování, načerpání sil, inspiraci a
relaxaci.

Industriální turismus

V postindustriální Evropě představuje industriální turismus stále významnější turistické odvětví.
Turisté toužící po zážitcích a poznání v historickém kontextu místa jsou k návštěvě bývalé
industriální oblasti motivováni existencí jedinečných průmyslových a technických památek báňského
(těžba surovin), hutního, strojírenského, potravinářského, textilního a dalších typů průmyslu,
vyhledávané jsou i objekty železniční, silniční a vodní dopravní infrastruktury. Tyto památky jsou
dokladem jednotlivých etap lidského a technologického pokroku, který je spojen s opouštěním a
uzavíráním starých výrobních prostor a závodů. Tato skutečnost vyvolává otázku, jak s těmito areály
nadále zacházet, jak využít potenciál industriálního dědictví.

Mnoho průmyslových oblastí je od začátku 21. století nevyužito, oblasti a areály chátrají, vznikají
tzv. brownfields, nevyužívaná průmyslová území, areály, opuštěné prostory a objekty, území
zdevastovaná těžbou nerostných surovin, pozůstatky průmyslové aktivity apod. Aby bylo zachováno
povědomí o významné průmyslové éře, dochází k transformaci brownfields, které nelze vhodně využívat
bez jejich regenerace, a hledání nových funkcí bývalých průmyslových areálů. Tyto nevyužívané
prostory a objekty mají velký potenciál transformace na turisticky atraktivní objekty, jsou
přetvářeny na muzea, galerie, nákupní centra, restaurace apod., často způsobem, který zároveň
umožňuje uchovat odkaz průmyslové činnosti destinace, zachovat tradice a poskytnout návštěvníkům
autentický zážitek. Nejvhodnější funkční využití je kombinace kulturně společenského charakteru
(výstavní prostory, kulturní a společenské akce, koncerty, přednášky) a samostatné prohlídkové
trasy prezentující objekt se zachováním autenticity „posledního dne“, což znamená představení
objektu v takovém stavu, ve kterém se nacházel v poslední den provozu. Odkaz průmyslových činností
formuje charakteristickou identitu místa a je zdrojem hrdosti dané destinace. Návštěvníkům nabízí
edukativní a kulturní zážitky spojené s průmyslovou výrobou, produkty a historickým kontextem dané
destinace.

Industriální turismus zahrnuje rovněž návštěvy dosud fungujících společností, továren, výroben
apod. s cílem seznámit návštěvníky s procesem výroby a stěžejními produkty. Počátky tohoto typu
industriálního turismu sahají až do roku 1900, kdy francouzská vinařství a čokoládovny, řecké
výrobny krajek či holandské sýrárny začaly nabízet návštěvníkům možnost nahlédnout do procesu
výroby. Tento způsob prezentace je nejen možností propagace produktů dané společnosti, ale rovněž
vyjádřením hrdosti na kulturní dědictví, jehož je nositelem.

Industriální dědictví zahrnuje archeologické památky předindustriálního dolování včetně výrobků a
výrobních prostředků, hmotné nemovité památky, tedy výrobní či tovární budovy a komplexy, dělnické
kolonie a satelity, hmotné movité artefakty, tj. strojní a technická zařízení a nehmotné památky
zahrnující pracovní poměry a podmínky moderní doby, rituály apod.

Mezi nejvýznamnější destinace industriálního turismu v českých zemích patří například industriální
soubory v Ostravě, Baťův Zlín, třeboňské rybnikářství, papírna ve Velkých Losinách, horský hotel a
televizní vysílač Ještěd, město chmele Žatec, hornická kulturní krajina Krušnohoří a mnoho dalších.

Průmyslovému dědictví je věnována jedna z celoevropských turistických tras nazvaná European Route
of Industrial Heritage. S cílem dostat nejrůznější doklady průmyslového dědictví do povědomí
potenciálních návštěvníků trasa propojuje přes 300 průmyslových lokalit na 14 tematických trasách
(podle podobného zaměření průmyslového odvětví). Nejvýznamnější z těchto lokalit jsou tak zvané
Anchor Points, kterých je více než sto. Čtyři z nich se nachází na našem území, a to Dolní
Vítkovice a Důl Michal v Ostravě, pivovar Prazdroj v Plzni a Stará čistírna odpadních vod v Praze.
Mezi ostatní významné zastávky patří například vodní mlýn v Bartošovicích, Muzeum Tatra
v Kopřivnici, Expozice klobouků v Novém Jičíně, Vodní mlýn Wesselsky v Odrách, Vagonářské muzeum ve
Studénce, Muzeum břidlice v Budišově nad Budišovkou, Kanál Carla Weisshuhna v Hradci nad Moravicí,
Slezská Harta, Expozice Hedva Český brokát v Rýmařově, Osoblažská úzkokolejka, Muzeum koněspřežky
v Českých Budějovicích, Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu ve Chvalšinách, Muzeum skla a
bižuterie v Jablonci nad Nisou, ŠKODA muzeum v Mladé Boleslavi, Železniční muzeum v Jaromĕři,
Elektrárna královského města v Písku, Vodní mlýn ve Slupi, Sklárny Moser v Karlových Varech, Museum
historických vozů BMW v Brně, Obuvnické muzeum ve Zlíně a mnoho dalších.

Velké popularitě se těší využívání dopravních památek, zejména vlaků a automobilů. Automobily
lákají turisty zejména v rámci závodů veteránů v tradičních závodnických lokalitách i trasách.
Vlaky se využívají k přepravě turistů, jako originály i v podobě zdařilých replik, v rámci
nostalgických jízd, např. Zubačka Tanvald – Kořenov – Harrachov (nejstrmější trať v Česku),
Osoblažská úzkokolejka (Třemešná ve Slezsku – Osoblaha), Posázavský Pacifik (Posázavský motoráček,
Praha – Čerčany), Sklářská lokálka (Kamenický Šenov – Česká Kamenice), Podřipský motoráček
(Roudnice nad Labem – Libochovice), Podkrušnohorský motoráček (Děčín – Telnice) apod.

Přitažlivé jsou i objekty sloužící k válečným účelům, protože často představují nejdokonalejší
produkty své doby. Zájmu cestovatelské veřejnosti se těší zejména opevňovací systémy vybudované
v pohraničí před druhou světovou válkou. Atraktivita militárních movitých památek – pěších zbraní,
děl tanků, letadel apod. je často zvyšována jejich využíváním při řadě vzpomínkových akcí nebo
slavných bitev.

Do kategorie technických památek spadají i rozhledny. Jejich význam pro turismus je evidentní,
přispívají k image České republiky a zejména v příhraničních oblastech jsou vyhledávanou
atraktivitou. Pro jinak málo atraktivní regiony znamenají zvýšení turistického potenciálu a celkově
přispívají ke zlepšení propagace oblasti. Na našem území se stavěly od „nepaměti“, sloužily jako
věže strážní, obranné či vojenské, byly součástí hradního opevnění, ale mohly stát také osamoceně.
První rozhledny jako stavby určené výhradně k účelům rozhlížení se začaly stavět na počátku 19.
století jako romantizující parkové stavby. Torzo snad nejstarší dochované rozhledny u nás najdeme
v zámeckém parku v Uherčicích, její vznik se datuje k roku 1801. Za nejstarší horskou kamennou
rozhlednu v Čechách je považována pseudogotická věž, kterou si na svém panství nechal postavit
v roce 1825 kníže Josef Schwarzenberg. Její původní název nesl jméno svého zakladatele – Josefova
věž, dnes je označována jako rozhledna Kleť.

Na území České republiky se nachází celá řada technických památek různého stáří, charakteru a
zaměření, turisticky oblíbené i méně známé, mezinárodního i lokálního významu. Mezi
nejnavštěvovanější technické památky patří níže uvedené.

Dolní oblast Vítkovice je industriální komplex ve Vítkovicích. Ojedinělý, jinde v Evropě
neexistující komplex těžké průmyslové výroby od těžby uhlí přes úpravnu a výrobu koksu až po
produkci surového železa se po ukončení výroby (1828-1998) proměnil v jedinečné vzdělávací,
kulturní a společenské centrum s mezinárodním přesahem pod názvem Dolní oblast Vítkovice. Bývalý
průmyslový areál Dolu Hlubina, koksovny a vysoké pece Vítkovických železáren je dnes unikátní
industriální památkou a nezaměnitelným symbolem Ostravy a celého Moravskoslezského kraje.
Prohlídkové okruhy zavedou návštěvníky do prostor dolu Hlubina, dovnitř těžní věže, strojovny
těžních strojů apod. Z bývalého černouhelného dolu Hlubina vzniklo výchovné, vzdělávací a kulturně
společenské centrum. Budovy, které dříve sloužily jako koupelny a prostor bývalé těžní jámy se
proměnily ve vzdělávací ateliéry, klubovny, zkušebny, místnosti pro výuku, prezentační prostory a
promítací sály, denní a noční klub a kavárnu. Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna jsou národní
kulturní památkou.

Petřínská rozhledna, snad nejznámější rozhledna u nás, byla postavená v Praze jako kopie Eiffelovy
věže z iniciativy Klubu českých turistů po návratu ze Světové výstavy v Paříži v roce 1889. Hned od
svého zpřístupnění se Petřínská věž stala vyhledávanou atrakcí Prahy. V podzemí rozhledny je
od roku 2002 nainstalována výstava Jára Cimrman, génius, který se neprosadil. Výhled, který
rozhledna nabízí, nezahrnuje pouze panorama hlavního města, za pěkného počasí je možno dohlédnout
na České středohoří a horu Říp.

Pivovar Plzeňský Prazdroj, pivovar s tradicí od roku 1842, otvírá své brány návštěvníkům v rámci
prohlídkové trasy, která patří mezi světově nejlépe hodnocené turistické destinace a zahrnuje mimo
jiné prohlídku historických sklepů, kde se dodnes vyrábí pivo Pilsner Urquell tradiční metodou jako
za dob prvního sládka. Vrcholem prohlídky je degustace nefiltrovaného a nepasterizovaného piva
čepovaného z ležáckých dubových sudů v historických sklepech.

Národní technické muzeum Praha, největší česká instituce specializovaná na muzejní sbírky
technického charakteru, bylo založeno v roce 1908 jako Technické muzeum Království českého.
V současnosti prezentuje své sbírky v budově na Letné, v pobočce Centrum stavitelského dědictví
v Plasích a v Železničním depozitáři v Chomutově. Jednotlivé expozice (Architektura, stavitelství a
design, Astronomie, Doprava, Fotografický ateliér, Hornictví, Hutnictví, Chemie kolem nás,
Interkamera, Měření času, Technika v domácnosti, Televizní studio, Tiskařství a Uhelný a rudný důl)
dokumentují vývoj technických oborů, přírodních a exaktních věd a průmyslu na území dnešní České
republiky. V expozicích muzea je vystaveno kolem 6.000 předmětů, tedy necelých deset procent z jeho
sbírkového fondu. Mezi unikátními exponáty najdeme nejstarší automobil vyrobený v Česku NW
Präsident (NKP), vůz prezidenta T. G. Masaryka Tatra 80 (NKP), Tatra 87 (NKP) cestovatelů Hanzelky
a Zikmunda, parní lokomotiva Kladno z roku 1855, salonní vůz císaře Františka Josefa, letoun Jana
Kašpara (první dálkový let Praha-Pardubice), unikátní vojenské letouny z první světové války,
sextant Josta Bürgiho (NKP), sextant Erasma Habermela (NKP), astronomické hodiny Engelberta Seigeho
(NKP), exponáty z vlastnictví Vojty Náprstka (sbírka technika v domácnosti) ad.

Národní zemědělské muzeum Praha jako samostatná instituce vzniklo v roce 1918, nicméně, první
sbírky muzea vznikly již po Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891. Expozice v hlavní budově
muzea na Letné mapují historii jednotlivých zemědělských oborů, kromě zemědělství tedy i rybářství,
lesnictví, myslivosti a gastronomie, zabývají se problematikou ochrany půdy a vody v krajině.
V rámci nedávné rekonstrukce byla na střeše budovy vybudovaná střešní terasa s vyhlídkou, výstavním
prostorem a malým políčkem. Dalším výstavním prostorem je muzejní dvůr, kde probíhají výstavy,
popularizační akce a je umístěná expozice s živými hospodářskými zvířaty. Mezi popularizační akce
pořádané Muzeem pro návštěvníky patří například Zabijačka v muzeu, Letenská husa aneb košt
Svatomartinského vína, Bylinkový den apod. Mimo hlavní budovy má Národní zemědělské muzeum rovněž
pobočky v Čáslavi – Muzeum zemědělské techniky, na zámku Kačina – Muzeum českého venkova, na zámku
Ohrada – Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství, ve Valticích – Muzeum vinařství, zahradnictví a
životního prostředí a v Ostravě – Muzeum potravin a zemědělských strojů.

Montánní turismus

Montánní turismus je speciální formou využití kulturního dědictví. Vznik této speciální formy je
spojený s ekonomickými a sociálními změnami v těžebních oblastech a se zavíráním dolů. Tyto změny
mají za následek vznik nových služeb ovlivněných jedinečnou hornickou kulturou, náboženstvím a
tradicí. Jeho atraktivnost se odvíjí především od kvality pozůstatku po těžbě a její doprovodné
činnosti. Příkladem pozůstatků jsou například doly, štoly, šachty, lomy, těžební stroje, díla,
odvaly, odkaliště, saliny, haldy, sejpy, budovy (provozní báňské objekty, hornické kolonie,
hospody) a komunikace (železnice, silnice, vodní štoly, kanály). Jejich značnou část lze následně
transformovat a využít pro účely rekreace, trávení volného času, turistiky, vzdělání atd. Přeměny
v daných oblastech jsou často spojeny s rekultivací povrchových dolů nebo odstraněním hald po
těžbě, kde následně vznikají nové parky a rekreační zóny. Pozitivním aspektem zůstává zachování
hornických památek a obnovení a oživení hornických zvyků, tradic a kultury.

Vymezení montánního turismu je složité především kvůli neexistenci jednotné definice. Někdy bývá
kvalifikován jako součást industriálního turismu, se kterým má mnoho společného, někdy bývá
popisován jako forma dobrodružného turismu, z důvodu pocitů, které návštěvník zažívá při pobytu
v podzemních prostorách. Bezpochyby má mnoho společného nejen s uvedenými, ale i s poznávacím a
kulturním turismem.

Hlavní motivací turistů je především objevování nového kulturního dědictví, poznávání montánních
památek a historických stop po hornické činnosti, návštěva hornických muzeí a skanzenů a autentický
zážitek spojený s informacemi o historii a vývoji těžby. Montánní turismus v sobě spojuje úctu
k tomu, co dokázal lidský intelekt a vztah k přírodě.

Vznik montánního turismu ale není vyvolán pouze zánikem těžebních lokalit, turistické atrakce
vznikají i ve funkčních dolech a lomech, kde je hlavním lákadlem možnost vidět důl v plném provozu
a zažít tak všechny aspekty těžby. Příkladem může být Uhelné safari v Mostě, kde důlní společnost
organizuje exkurze do povrchových dolů v plném provozu a představuje těžbu zároveň s budoucími
rekultivačními plány.

V České republice se nachází více než stovka montánních památek spojených s povrchovou i
podpovrchovou těžbou. Mezi nejčastěji dobývané suroviny patří široká škála rud a hnědé a černé
uhlí. Mezi nejvýznamnější hornická místa u nás patří Ostravsko, Mostecko, Jáchymovsko nebo
Příbramsko. Zatímco Krušnohoří je dokladem spíše montánní krajiny, Ostrava je pravým vzorem
industriálního hornického města. Obě tato místa jsou příkladem pozitivních vlastností montánního
turismu, tedy zachování památek, oživení kultury, nové využití v souladu se světovými trendy,
tvorba pracovních míst apod. Aktuálně nejvýznamnější montánní oblastí Česka je Krušnohoří, které
bylo v roce 2019 zařazeno na seznam UNESCO, ostravské památky jsou zařazeny na indikativním
seznamu.

Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří je výsledkem soustavné těžby a zpracování rud (stříbra, cínu,
kobaltu, železa a uranu) od 12. až do 20. století. Jedná se o jedinečnou hornickou krajinu
s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí specifických horních měst.
Tvoří ho 22 součástí, z nichž 17 se nachází na území Saska a pět v české části Krušnohoří. Na české
straně to jsou hornická krajina Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudá
věž smrti ve Vykmanově u Ostrova. Společně dokládají obrovský vliv, který měla těžba a zpracování
rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě. Významné vynálezy a
inovace v oblasti báňských a hutních technologií se šířily z Krušných hor do celé Evropy i zámoří,
globální význam měla oblast i pro rozvoj báňské legislativy, administrativy, školství i měnových
systémů.

Důl Michal v Ostravě je jedním z Anchor Points na evropské trase European Route of Industrial
Heritage. Mezi ostatní významné zastávky patří například Hornické muzeum v Příbrami, České muzeum
stříbra v Kutné Hoře, Štola Starý Martin v Krupce nebo Hornické muzeum v Krásně.

Důl Michal, národní kulturní památka, je muzeem s expozicí posledního pracovního dne. Prohlídková
trasa Cesta havíře do práce zahrnuje prohlídku známkovny, řetízkové šatny, koupelny horníků,
administrativní budovy, lampovny a také těžní budovy, kde havíři nastupovali do těžních klecí.
Součástí je i prohlídka strojovny s původními elektrickými stroji z let 1912-1915 a expozice první
pomoci, dispečinku, ředitelny, kanceláře důlních měřičů a geologů.

Hornický areál Landek Park Ostrava je jedním z nejikoničtějších míst v rámci důlní činnosti u nás.
V bývalém dole Anselm, nejstarší ostravské šachtě, bylo v roce 1993 otevřeno hornické muzeum, dnes
největší v České republice. Návštěvníci mohou sfárat do podzemí dolu, prohlídková trasa vede
podzemní chodbou v délce čtvrt kilometru, kde návštěvníci procházejí autentickým hornickým
pracovištěm, mohou se projet původním důlním vláčkem z 60. let minulého století, navštívit
řetízkové šatny nebo si prohlédnout expozici báňského záchranářství. Přitažlivost místa je zvýšena
propojením technických památek a bohaté přírodní krajiny, důl Anselm je součástí areálu Landek Park
pod vrchem Landek, národní přírodní památkou.

Údolí ztracených štol je naučná stezka, která seznamuje návštěvníky s lokalitou historického
dobývání zlata u Zlatých Hor. Začíná a končí u zlatokopeckého skanzenu s replikami původního
středověkého vybavení a prezentuje pozůstatky po historickém dobývání zlata. Ve skanzenu mohou
návštěvníci obdivovat repliky vodou poháněných středověkých hornických mlýnů (zhotovených podle
dobových nákresů), hornického srubu, nebo tavící pece. Na přístupové cestě k osadě stojí dřevěná
replika strážní věže a v její těsné blízkosti se nachází i závodiště se soutěžními klajmy. Tyto
prostory jsou využívány při každoročních soutěžích v rýžování zlata, jejichž tradice byla založená
v roce 1993. Naučná stezka v okolí zlatorudných mlýnů informuje o rýžování zlata, způsobu
zpracování zlata, jeho původu, ale i o zdejší přírodě.

Temný turismus

Mnoho lidí je do určité míry fascinováno smrtí, bolestí a pocity strachu. Tento jev je natolik
silný, že motivoval vznik celé řady komerčních produktů nabízejících možnost tyto pocity prožít. Na
druhé straně stojí přirozená lidská obava ze smrti, která je spojena nejen se strachem, ale i
s úctou. Tento ambivalentní přístup ke smrti, strachu ze smrti, bolesti a utrpení se odráží ve
vzniku nové formy turismu. Temný turismus (dark tourism, black tourism, grief tourism, disaster
tourism) přivádí turisty na místa konfliktů, věznění, mučení a zabíjení, místa historicky spojená
se smrtí, utrpením, tragédií, neštěstím, strachem nebo smutkem, která jsou připomínkou temné
stránky dějin lidstva, ale také na místa postižená přírodními katastrofami. Je založen zejména na
autenticitě místa a silném emocionálním zážitku. Tato místa mají zvláštní schopnost přitahovat
velké množství turistů. Když se stane něco opravdu velkého, hrozného, lidská potřeba to vidět
vyvolává temný turismus.

Není snadné odhalit motivy, které lidi do těchto míst přivádějí. Je to snad směs úcty, respektu,
voyeurismu (podle odborníků je jen okrajovou motivací) a zřejmě i vzrušení z toho, že se dostávají
tak blízko smrti. Často je motivem historická hodnota místa, zájmem o historii, touha po poznání a
vzdělávání se. Účastníci temného turismu se prostřednictvím návštěv významných historických míst
nenásilnou formou a názorně seznamují s významnými událostmi historie, návštěvou vzdávají hold
památce konkrétních osob, jak významných osobností, tak i obyčejných lidí, kteří byli vězněni,
popraveni nebo zahynuli tragickou smrtí během katastrof. Pro některé je motivem osobní prožitek
strachu a ohrožení, který má různě silné vyznění. Může se jednat i o návštěvu objektivně
nebezpečných míst, např. míst válečných konfliktů, kde přetrvávají střety nepřátelských stran, nebo
o účast na rekonstrukcích historických bitev a dalších „inscenací“ prožitků spojených se smutkem,
strachem, utrpením.

Odborníci rozdělují účastníky temného turismu do tří kategorií. První skupina hledá jakési duchovní
naplnění, druhá je ovlivněna vzděláním a chce rozšířit své znalosti a třetí hledá zábavu a chce se
jen bavit. Poslední uvedená je spojena zejména s událostmi, které se odehrály v době dávno minulé,
ztrácejí etický aspekt piety či pokory ve vztahu ke smrti a utrpení. Jedná se například o návštěvy
středověkých mučíren, míst spojených s legendárními a spíše mytologickými postavami (Čachtická
paní, hrabě Dracula) či o uměle vytvořené atrakce jako strašidelné hrady a zámky, domy hrůz apod.

Někteří lidé mají k tragédii osobní vztah jako přeživší, příbuzní obětí nebo svědci. Jiní mají
intelektuální nebo kulturní zájem, tj. chtějí pochopit, co se stalo, nebo spojit tragédii s jinými
historickými událostmi. Jiní nemají žádnou souvislost s místem nebo událostí, ale účastní se
temného turismu jako součásti obecnějšího způsobu cestování, návštěva „temného“ místa je jen jedním
z mnoha cílů. Není mnoho lidí, kteří cestují do New Yorku jen proto, aby viděli Ground Zero,
většina lidí ho navštíví jako součást „obecné“ prohlídky.

Všechny uvedené motivy se mohou prolínat, často se spojují s dalšími motivy účasti, nezřídka
dochází k propojení s jinými formami turismu, zejména s event turismem nebo poznávacím a
vzdělávacím turismem. Zájem o temný turismus může být vyvolán i poměrně nečekaně. Například
hollywoodský film Schindlerův seznam z roku 1993 režiséra Stevena Spielberga odstartoval obnovený
zájem o památky holocaustu, vlna zájmu o místa utrpení přišla i po teroristických útocích z 11.
září 2001.

Temný turismus není nový fenomén. Již v roce 1815 sledovala šlechta z uctivé vzdálenosti bitvu u
Waterloo a návštěva jednoho z bitevních polí z počátku americké občanské války (1861) byla
prodávaná hned následující den po bitvě jako turistická atrakce. První turistická agentura, která
se specializovala na tento druh turismu, začala výlety do Lakehurstu v New Jersey, místa katastrofy
vzducholodi Hindenburg (1937).

Objekty zájmu účastníků temného turismu jsou velmi různorodé, jsou jimi hřbitovy, vězení, místa
mučení a vraždění, válečných konfliktů, ale také místa zasažená přírodními katastrofami. Všechna
tato místa mají neobvyklý, smutný, často až depresivní půvab a vyvolávají řadu otázek – Jak se to
mohlo stát? Může se to opakovat? Kdy?

Nejtypičtějšími destinacemi temného turismu jsou místa genocidy, místa, kde je hlavním „tématem“
genocida, hrůza, mučení a smrt a jsou tudíž na nejtemnějších okrajích spektra temného turismu.
Ukazují utrpení konkrétních lidí a mají tak velký význam ve vnímání politických dějin a
současnosti. Nejvíce je to patrné v případě holokaustu a koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Někdy se pro tento typ turismu používá také označení Holocaust tourism nebo Genocide tourism. Cílem
cestování na tato místa je vzdělání a připomínání si tragických událostí.

Specifickým typem temného turismu je válečný turismus (War Tourism), jehož účastníci cestují do
bývalých, případně aktivních válečných zón nebo bojišť za účelem prohlídky památek, ale také
voyeurismu, hledání vzrušení na nebezpečných a zakázaných místech. Řada turistů uvízla v aktivních
válečných oblastech nebo záměrně navštěvuje místa válečných konfliktů, jako jsou Libanon, Izrael
apod., protože je to riskantní a lidé chtějí vědět, jaké to je být v centru bojů. Válečný turismus
zahrnuje také cesty na bývalá bojiště nebo k památníkům bojů, jako je Menin Gate Memorial to the
Missing v Ypres (Belgie), Thiepval Memorial to the Missing of the Somme (Francie), Mémorial de
Verdun (Francie), Pomnik Powstania Warszawskiego a Pomnik Bohaterów Getta w Warszawie (Polsko) nebo
Mamayev Kurgan (Bitva u Stalingradu). Bojiště první světové války, jako je Somma, byla obzvláště
populární během nedávného stého výročí jejího ukončení. Nicméně místa jako Hastings, Gettysburg,
Waterloo nebo Bosworth rovněž přitahují tisíce návštěvníků. Populární jsou i rekonstrukce bitev,
které přitahují pozornost a zájem účastníků, ale především diváků; např. rekonstrukce bitvy u
Slavkova se v roce 2019 zúčastnilo asi 1.100 „vojáků“ a na 30.000 diváků.

Dalším specifickým typem temného turismu je i katastrofický turismus (Disaster Tourism), která
zahrnuje cestování do míst, která byla zasažena přírodní katastrofou, jako je povodeň, erupce
sopky, tsunami, hurikán atd. Lidé cestují na tato místa v zásadě ze dvou důvodů, tj. ze zvědavosti
nebo doufejme, že častěji, aby pomohli místním obyvatelům a postižené oblasti zotavit se. Mezi
nejznámější příklady patří cesty do zemí na pobřeží Indického oceánu zasažených zemětřesením
následovaným tsunami v roce 2004, do oblasti Greater New Orleans, která byla vážně poškozena a
zničena záplavami během hurikánu Katrina v roce 2005, nebo na Island po erupci sopky
Eyjafjallajökull (2010).

Katastrofický turismus zahrnuje rovněž cestování do míst zasažených důsledky lidské činnosti, a to
záměrné i neúmyslné. Nejznámějšími příklady jsou Ground Zero (označení pro místo s největším
poškozením) v New Yorku, kde došlo 11. září 2001 k útokům na Světové obchodní centrum nebo Pripjať
nedaleko Černobylu na Ukrajině, místo výbuchu jaderné elektrárny v roce 1986.[DEL: :DEL]

Destinace temného turismu zahrnují množství dalších cílů. Jsou mezi nimi například hřbitovy, místa
odpočinku slavných osobností i „obyčejných“ lidí, které mají rozměr jak historický, tak umělecký,
prezentují velmi autentický zážitek a jsou vnímány jako součást kulturního dědictví. Jsou
atraktivní i svou romantickou atmosférou, často mají charakter parků, např. Père-Lachaise je
největším parkem v Paříži a každoročně přiláká na dva miliony návštěvníků. Dalším možným cílem
temného turismu jsou žaláře, věznice či mučírny, spojené v minulosti s tresty a spravedlností.
Tento typ destinace disponuje kombinací vzdělávání a zábavy. Může se jednat o autentické místo
s bohatou historií, zájmu návštěvníků se těší hlavně staré historické věznice, např. Alcatraz nebo
kasemata na hradě Špilberk. Mají bohatou historii a jsou spojeny se slavnými vězni, v případě
Alcatrazu je to např. Al Capone, v případě Špilberku Václav Babinský. Tento typ destinace podléhá
často komercionalizaci, může se jednat i o uměle vytvořenou atrakci pro turisty, o zábavní centra
hrůzy, jako je např. Dungeon v Londýně. Tyto atrakce lákají návštěvníky na svou hrůzostrašnost,
nicméně jejich hlavním cílem je pobavit.

Obětem první světové války je věnováno několik památníků v západní Evropě. Menin Gate Memorial to
the Missing v Ypres (Belgie) je připomínkou desetitisíců vojáků, kteří zde přišli o život v průběhu
první světové války. Fronta se zde pohybovala v blátě, vlhku a chladu jen o pár kilometrů tam a
zpátky. Do dějin Ypry vstoupily v dubnu 1915, kdy zde byl poprvé v historii lidstva ve velkém
měřítku vyzkoušen chemický bojový plyn (chlór) a v roce 1917 zde byl použit i plyn yperit, který
své jméno dostal podle města. Thiepval Memorial to the Missing of the Somme (Francie) je válečný
památník věnovaný památce více než 70.000 britských a jihoafrických vojáků padlých a pohřešovaných
během bitev na Sommě v letech 1915 až 1918. Památník bitvy u Verdunu (Francie), jedné z největších
bitev první světové války na její západní frontě, je věnován památce padlých obou válčících stran,
francouzské i pruské. V krvavé bitvě trvající téměř 10 měsíců padlo na 700.000 vojáků, proto bývá
označována jako verdunský mlýnek na maso. Po nespočetných dělostřeleckých útocích zde zůstala
pouštní krajina plná kráterů. Nedaleko se nachází Ossuaire de Douaumont, zřejmě nejznámější hřbitov
první světové války. V kostnici dlouhé 137 metrů jsou uloženy ostatky asi 130.000 vojáků bez
rozdílu národnosti.

Nejnavštěvovanějšími místy temného turismu jsou památníky a muzea na místech bývalých nacistických
koncentračních táborů. Synonymem hrůz se stala síť vyhlazovacích táborů v Osvětimi v Polsku, kde
bylo zabito až 1,5 milionu lidí, z nichž asi 90 procent byli Židé. Osvětim-Březinka
(Auschwitz-Birkenau), stavěný uprostřed polí sovětskými válečnými zajatci od konce roku 1941,
vstoupil do historie jako hlavní místo nacistického konečného řešení židovské otázky. Od začátku
roku 1942 do konce roku 1944 přivážely transportní vlaky do tábora Židy z celé Němci okupované
Evropy. Koncentrační tábory v Osvětimi navštívilo v roce 2019 rekordních 2,3 milionu lidí z celého
světa. Osvětim připomíná holocaust a hrůzy, které tu byly spáchány a symbolicky burcuje vnímání
návštěvníků jako memento této hrozby.

Mezi nejnavštěvovanější památky Evropy patří Muzeum Anny Frankové v Amsterdamu, v domě, kde se
s rodiči a sestrou během nacistické okupace dva roky skrývala. Poté, co byl jejich úkryt odhalen,
byla rodina transportována do koncentračního tábora Osvětim a poté do Bergen-Belsenu, kde Anna
zemřela pravděpodobně v únoru 1945 na tyfus. Deník, který si Anna během pobytu v úkrytu psala vydal
po válce její otec, který jako jediný z rodiny válku přežil. Deník byl přeložen do více než 60
jazyků, stal se světovým bestsellerem a jedním ze symbolů tragického osudu milionů židů
pronásledovaných a zavražděných nacisty. Památník každoročně navštíví přibližně 1,2 milionu
návštěvníků.

Malá francouzská vesnička Oradour-sur-Glane byla v červnu 1944, po invazi do Normandie, uzavřena
německou armádou. 10. června Waffen-SS zmasakrovalo při strašlivém kulometném útoku všech 643
jejich obyvatel, včetně žen a dětí. Krátce po válce byla nedaleko postavena nová vesnice, ale
původní Oradour-sur-Glane je, na příkaz tehdejšího francouzského prezidenta Charlese de Gaulla,
udržována jako trvalý památník zvěrstev, ke kterým došlo během německé okupace Francie.

Pearl Harbour je dalším pamětním místem, které přitahuje davy turistů. Skutečnost, že z USS Arizona
stále viditelně uniká ropa, zvyšuje úroveň intenzity, smutku, bolesti a bezprostřednosti tragédie.
Zážitek je velmi dojemný, protože 1.177 ztracených životů změnilo průběh historie a místo je jejich
oficiálním hrobem.

Hiroshima Peace Memorial Park je věnován odkazu Hirošimy jako prvního města na světě, na které byla
svržena atomová bomba, a památce až 140.000 přímých a nepřímých obětí bomby. Park byl zřízen na
pusté planině, která vznikla po výbuchu. Každoročně se zde 6. srpna koná pamětní mírový ceremoniál
k připomínce obětí, jaderné hrůzy a na podporu světového míru. Symbolem zkázy Hirošimy je A-Bomb
Dome, kostra budovy bývalé hirošimské prefektury, budovy, která stála nejblíže epicentru výbuchu a
zůstala alespoň částečně stát.

Muzeum genocidy Tuol Sleng v Phnompenhu, hlavním městě Kambodže, připomíná tisíce lidí zabitých
Rudými Khmery. Čtyři měsíce poté, co Rudí Khmerové vyhráli kambodžskou občanskou válku, bylo pět
budov komplexu střední školy přeměněno na vězení a výslechové středisko. Tzv. Security Prison 21
bylo využíváno režimem Rudých Khmerů od jeho vzestupu k moci v roce 1975 až do jeho pádu v roce
1979. Tuol Sleng, tedy Strychnin Hill neboli Kopec jedovatých stromů byl pouze jedním z nejméně 150
popravčích center v zemi. Z odhadovaných až 20 000 lidí uvězněných v Tuol Sleng (skutečný počet
není znám) je známo pouze sedm přeživších. Choeung Ek, bývalý sad a nejznámější z míst známých jako
Vražedná pole, je místem masového hrobu obětí režimu Rudých Khmerů, na kterých byl popraven více
než milion lidí.

Pompeje, „matka“ všech destinací katastrofické turistiky, ležely neobjeveny přibližně 1.500 let.
Když v roce 79 vybuchl nedaleký Vesuv, zničil a pohřbil starověké římské město spolu se sousedním
Herculaneem pod vrstvou popela a pemzy, která dokonale zakonzervovala budovy i předměty, díky čemuž
zůstalo ve městě zachováno vše od ulic až po fresky. Pompeje byly původně znovuobjeveny v roce
1599, ale až vykopávky v roce 1748 odhalily velké struktury, včetně celého římského divadla. Na
nedaleké pláži bylo nalezeno více než 300 koster lidí, kteří se snažili před erupcí uprchnout. V
současné době jsou Pompeje součástí národního parku Vesuv a jsou jednou z nejoblíbenějších
turistických atrakcí v Itálii s přibližně 2,5 miliony návštěvníků ročně.

Po podmořském megazemětřesení v Indickém Oceánu v roce 2004, které způsobilo sérii ničivých tsunami
podél pobřeží většiny zemí, zabilo 230.000 lidí ve 14 zemích a zaplavilo pobřežní oblasti vlnami
vysokými až 30 metrů, cestovalo velké množství lidí do postižených zemí, aby dobrovolně pomohli
místním obyvatelům a postiženým oblastem se zotavit. Byla to jedna z nejsmrtelnějších přírodních
katastrof v zaznamenané historii. Nejhůře zasaženou zemí byla Indonésie, následovaná Srí Lankou,
Indií a Thajskem. Jakýmsi symbolem katastrofy byl ostrov Phuket, oblíbená luxusní turistická
destinace, kde téměř všechny hlavní pláže zaznamenaly velké škody a mnoho zahraničních turistů
zemřelo nebo bylo nezvěstných.

Katastrofální devastace hurikánem Katrina, který zasáhl New Orleans v roce 2005, byla způsobena
selháním hrází a vedla k záplavám v 80 procentech města. Bouře vyhnala z domovů na 800.000 obyvatel
a zničila více než 200.000 domů. Již druhý den záplav nabízelo několik společností výlety do
zasažených míst.

Podmořské megazemětřesení u tichomořského pobřeží Tóhoku v Japonsku v roce 2011 způsobilo silné
vlny tsunami, které dosáhly výšky až 40 metrů a urazily až 10 kilometrů do vnitrozemí. Tsunami také
způsobila jadernou havárii v komplexu jaderné elektrárny Fukušima. Region Tóhoku se stále
vzpamatovává ze zemětřesení a tsunami, ale od roku 2018 pořádají cestovní kanceláře výlety do
Fukušimy a do evakuovaného města Namie.

Atol Bikini, jeden z Marshallových ostrovů v Pacifiku, byl v letech těsně po druhé světové válce
používán americkou vládou jako jaderné testovací místo (Nuclear Test Site). Jedním ze série
jaderných testů provedených na atolu Bikini byl test Bravo (vodíková bomba asi 7.000krát silnější
než hirošimská bomba), který byl největším americkým jaderným testem vůbec. Exploze vytvořila
kilometr široký kráter a způsobila rozsáhlou radioaktivní kontaminaci, takže jeho obyvatelé museli
být přesídleni. Zatímco Bikiny zůstávají kvůli kontaminaci neobydlené, omezený počet potápěčů může
zkoumat množství vraků lodí, které sloužily při testování jako cíle.

V časných ranních hodinách 26. dubna 1986 došlo k nejhorší jaderné havárii na světě. Explodoval
reaktor číslo čtyři v černobylské elektrárně, který vychrlil radioaktivní materiál do atmosféry a
způsobil požár, který hořel 10 dní. Katastrofa měla za následek desítky přímých úmrtí a tisíce
dlouhodobých, stejně jako vysídlení 350.000 obyvatel z měst Černobyl a Pripjať v tehdejším
Sovětském svazu. Reaktor číslo čtyři byl zakryt betonovým sarkofágem. Ukrajinská cestovní kancelář
SoloEast Travel provozuje trasu v černobylské zakázané zóně včetně elektrárny. Prohlídka přivede
turisty na 300 metrů od reaktoru číslo čtyři, k pozůstatkům vesnice Kopachi, která byla po
katastrofě kvůli vysoké úrovni kontaminace stržena a pohřbena či do města duchů Pripjať s podivnými
pozůstatky mateřské školy. Jedna ze zastávek je u Červeného lesa, borovicového lesa zničeného
radioaktivní kontaminací, který se od té doby stal jednou z největších přírodních rezervací
v Evropě.

Dalšími oblíbenými destinacemi temného turismu jsou například Lockerbie, vesnice ve Skotsku, kam po
teroristickém útoku v prosinci 1988 dopadl Boeing 747, přičemž zemřelo všech 259 cestujících a 11
místních obyvatel, nebo Ground Zero v New Yorku připomínající oběti teroristických útoků na Světové
obchodní centrum 11. září 2001. Na jeho místě byl vybudován památník obětem a nový mrakodrap
Freedom Tower.

Také v České republice je mnoho destinací spojených s temným turismem, která se každoročně stávají
cílem návštěv velkého množství turistů.

Slavkov/Austerlitz je světoznámé místo bitvy tří císařů, která se odehrála několik kilometrů
západně od města 2. prosince 1805 a kde Napoleon dosáhl jednoho ze svých nejslavnějších vítězství.
Dominantou slavkovského bojiště je Mohyla míru na Prackém kopci, v jehož areálu je množství
pomníků, křížů, kapliček a hromadných hrobů. Pod vrchem Santon (východně od Tvarožné) se každoročně
konají historické rekonstrukce bitvy. Na vrcholu kopce, místě hlavních pozic francouzské armády,
stojí malá bílá kaple.

Památník Terezín byl založen v roce 1947 k uctění památky obětí nacistické genocidy za druhé
světové války. Tzv. Malá pevnost z konce 18. století sloužila od roku 1940 jako věznice gestapa.
Celý Terezín, obklopený hradbami, sloužil jako ghetto pro tisíce převážně českých Židů. Ti, kteří
zde nezemřeli, byli posláni do vyhlazovacích táborů, hlavně do Osvětimi. Muzeum ghetta, věnované
židovským obětem, bylo založeno v budově bývalé terezínské školy, před pevností byl zřízen Národní
hřbitov. Posláním Památníku je připomínat oběti nacistické politické a rasové perzekuce během
okupace českých zemí a pečovat o pietní místa spojená s utrpením a smrtí tisíců obětí.

Lidice a Ležáky jsou bývalé osady, které byly zničeny nacisty za druhé světové války na základě
přímé či domnělé spolupráce místních obyvatel s atentátníky na říšského protektora Reinharda
Heydricha. Obec Lidice byla vypálena 10. června 1942, kdy bylo všech přítomných 173 mužů
zastřeleno, ženy poslány do koncentračního tábora Ravensbrück a děti, které nebyly vybrány pro
germanizaci, byly poslány do koncentračního tábora Chelmno. Stejný osud postihl východočeskou osadu
Ležáky o dva týdny později, 24. června 1942. Ležáky byly také vypáleny, všichni muži a ženy byli
zastřeleni a děti byly poslány do vyhlazovacího tábora Chelmno. Jen dvě dívky byly vybrány do
arizačního programu a přežily válku. V areálu Památníku Lidice je možné vidět základy původních
staveb, společný hrob zastřelených mužů a sousoší 82 zavražděných dětí. V Památníku Ležáky byly na
místech původních obydlí postaveny tzv. hrobodomy.

Pravoslavný kostel svatých Konstantina a Metoděje v Praze sloužil jako úkryt českým parašutistům,
členům skupiny Anthropoid, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha. Jednotky Waffen-SS
oblehly kostel, ale navzdory maximálnímu úsilí 750 vojáků SS nebyly schopny dostat parašutisty
živé. Ti, kteří nebyli zabiti, spáchali po opakovaných útocích SS sebevraždu v kryptě kostela.

Naučná stezka Jáchymovské peklo vede návštěvníky do oblasti, kde v roce 1950 vzniklo kolem
uranových dolů 18 vězeňských táborů. Tyto tábory byly rychle zaplněny vězni komunistického režimu,
kteří zde žili a trpěli v nelidských podmínkách a byli nuceni těžit uranovou rudu. Do roku 1961 zde
bylo uvězněno přibližně 65.000 lidí, mnozí z nich zemřeli.

Spodní patro hřbitovní kaple Všech svatých v Sedlci slouží jako kostnice. Ta podle odhadů obsahuje
kostry 40.000 až 70.000 osob, jejichž kosti byly využity také na výzdobu a vybavení kaple (lustr,
oltář, monstrance atd.).

K dalším oblíbeným destinacím temného turismu patří například zámek ve Velkých Losinách spojený
s čarodějnickými procesy na konci 17. století, hrad Špilberk, nechvalně proslulé nejtvrdší vězení
habsburské monarchie pro zatvrzelé zločince, Muzeum útrpného práva v Českém Krumlově, brněnská
Crypta Capuccinorum a mnoho dalších.

Každé pamětní místo vychází z místní kultury a řídí se určitými pravidly. Některá pravidla jsou
jasně popsána (na panelech apod.), jiná jsou dána kulturou, etikou, místem samotným. Návštěvníci by
měli být vhodně oblečeni, na většině míst by neměli mluvit nahlas, jíst či pít, odhazovat odpadky
apod.

Rozdíl mezi tím, co je možné přijmout jako turistickou atrakci a co není, je často otázkou
kulturních hodnot a času, který od události uplynul. Prohlídky po stopách Jacka Rozparovače dnes
nikoho neurážejí. Na druhou stranu, prohlídky místa v Paříži, kde zahynula princezna Diana při
autonehodě, jsou stále jakýmsi tabu.

Fascinace temnými místy je mnohými lidmi považována přinejmenším za kontroverzní. Etický aspekt
tohoto cestování vyvolává otázku, zda je správné, aby cílem návštěvy bylo prohlížení si míst či
objektů spojených se smrtí a utrpením. Při hledání odpovědi je zapotřebí zohlednit dva aspekty, a
to pravdivost či opravdovost a čas. Hlouběji zasáhnou návštěvníky místa a události, které vyprávějí
reálné tragické příběhy skutečných lidí. Etický rozměr je třeba vnímat zejména u neštěstí a
katastrof, které se udály nedávno, a které se týkají ještě žijících lidí nebo jejich potomků.
Skutečností je, že události, ke kterým došlo před několika staletími, vnímáme jako historii, která
se nás osobně netýká. V těchto případech převládá nad pocity smutku a soucitu zájem nebo zvědavost.
Při prohlídce kostnice v Sedlci cítí návštěvníci spíše tíseň, údiv a také obdiv nad výzdobou kaple
z lebek a kostí, než aby se dojímali nad smrtí. Zpřístupnění míst postižených lidským neštěstím či
katastrofou by vždy mělo jít ruku v ruce se vzděláváním a pietou, nikoliv s prostou motivací zisku.

V roce 2011 proběhl v Muzeu Auschwitz-Birkenau průzkum s cílem zjistit motivaci pro jeho návštěvu a
pocity z návštěvy vyplývající. Mezi motivy převládaly seznámení se s historií tábora (33 %),
prokázání úcty obětem (20 %), zvědavost (13 %), soucit s obětmi války (10 %). Pocity z návštěvy
Muzea zahrnovaly smutek (64 %), reflexe, zamyšlení (54 %), dojetí (37 %), bezmoc (28 %), soucit (22
%), zlost, vztek (15 %), hněv (13 %), nenávist (11 %) a kupodivu i žádné pocity (5 %).

Gastroturismus

Jídlo je nejen zdrojem naší fascinace a okouzlení, ale také důležitou součástí cestování.
Stravovací služby se řadí mezi základní turistické služby, je ale zřejmé, že jídlo může být samo o
sobě cílem, významným nebo hlavním motivem k cestování. Díky gastronomii je možné se během
cestování seznámit s místní historií, kulturou a tradicemi a v některých případech mohou být
zážitky spojené s jídlem a pitím trvalejší než zážitky spojené s návštěvou hradů, zámků a jiných
historických či uměleckých pamětihodností.

Tento typ turismu se potýká s určitou neukotveností terminologie. Používají se názvy Culinary
Tourism, Food Tourism, méně často Gastronomy/Gastronomic Tourism. World Food Travel Association
(původně v letech 2003-2012 International Culinary Tourism Association) v roce 2012 doporučila
upustit od dříve používaného pojmu Culinary Tourism a používat širší označení Food Travel, tedy
cestování za jídlem. V české odborné literatuře se používá termín kulinářský turismus nebo
gastronomický turismus, přičemž tato slova jsou chápána jako synonyma, občas se používá i méně
přesný pojem gurmánský turismus.

Gastronomický turismus představuje „objevitelskou“ účast na akcích týkajících se jídla, které
zahrnují přípravu, prezentaci a konzumaci jídla, kuchyni, tradici stolování a stravovací zvyky.
Motivem účastníků je dosažení jedinečných a nezapomenutelných kulinárních zážitků všech druhů.
Gastronomický turismus se prolíná jak s poznávacím, kulturním, tak i zážitkovým turismem. Vychází
z touhy „zažít“ jídlo země, regionu nebo oblasti, je založen na hledání zvláštních, jedinečných a
nezapomenutelných zážitků spojených s jídlem a pitím, a to jak oblastí blízkých, tak vzdálených.
Přestože lidé vždy cestovali, aby získali určité potraviny, a vždy na cestách jedli, gastronomický
turismus jako specifický trend v turismu se objevil až na počátku tisíciletí. Může se jednat o
účast na specializovaných gastronomických akcích, o zážitky spojené s konzumací, přípravou a
prezentací jídla, seznámení se s gastronomickými tradicemi dané destinace, ale i třeba nákup u
stánku, které přinášejí nezapomenutelný a unikátní zážitek. Dobrým gastronomickým zážitkem může být
i kousek chleba, jablko a kousek sýra. Pokud budeme přesvědčeni, že chleba je chutný a čerstvý,
jablko je zralé a sýr je dobře uležený a jsme natolik moudří, že to tak vnímáme, jestli navíc
k tomuto jednoduchému jídlu můžeme přidat sklenku vína, kterou vypijeme s přáteli, pak všechny
důležité faktory gastronomie byly uspokojeny.

Jedním z důležitých kritérií při výběru prázdninové destinace je spolu s klimatem, prostředím a
ubytováním rovněž místní kuchyně. Její velkou výhodou je, že je jediným lákadlem, které je
k dispozici po celý rok, v kteroukoliv denní dobu a bez ohledu na počasí. Gastronomie je významnou
součástí všech kultur, autentickou a tradiční součástí kulturního dědictví. Její význam dokládá
skutečnost, že se dostala i na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva
UNESCO. V roce 2010 byly na seznam zapsány francouzská kuchyně, mexická kuchyně, středomořská
strava a perníkářství v severním Chorvatsku.

Gastronomický turismus je čím dál populárnější a v poslední době se stává téměř módní záležitostí.
Jedná se o oblast turismu, která je velmi rozmanitá, může být spojena s konkrétními místy, jako
jsou restaurace, vinice a původní „domovy“ určitých pokrmů, nebo s aktivitami jako jsou kurzy
vaření, nakupování na místních farmářských trzích a ve farmářských obchodech apod.

Patrně nejčastějším cílem gastroturismu jsou podniky veřejného stravování, které mohou být dále
rozděleny na stravovací zařízení gurmetská, historická, tradiční a zážitková. Většinou se jedná o
podniky, jejichž návštěva je doporučována v průvodcích, na turistických portálech či webových
stránkách. Jednotlivé kategorie se mohou prolínat.

§  Gurmetská stravovací zařízení představují luxusní restaurace, které nabízejí luxusní služby.
Často se jedná o podniky, které se pyšní michelinskou hvězdou, dalším kritériem může být jejich
umístění na žebříčku nejlepších restaurací. Gurmetské restaurace nabízejí špičkovou gastronomii a
bezchybnou obsluhu, čemuž odpovídá i jejich cenová úroveň.

§  Historické restaurace jsou podniky, které mají dlouhou historii a vešly do učebnic gastronomie
s vlastními nezaměnitelnými recepty. Samotný jejich název je všeobecně známou značkou. Jako příklad
může sloužit kavárna Sacher ve Vídni, kde se podává originální Sacher dort.

§  Tradiční gastronomická zařízení si zakládají na své autenticitě, nabízejí tradiční místní
speciality, zdůrazňují původnost a dlouhou tradici receptů, podle kterých se v nich vaří. Nezřídka
se jedná o „bezejmenné“ hostince a lidové restaurace, které jsou ale vyhledávané pro svoji
bezprostřední atmosféru, pohostinnost v pravém slova smyslu a poctivou kuchyni. Mohou to být levné
italské tratorie či domácké restaurace v Toskánsku. Podobných příkladů najdeme celou řadu prakticky
v každé zemi.

§  Zážitkové restaurace se zaměřují na tzv. zážitkovou gastronomii, jsou něčím zvláštní a
výjimečné, nabízejí prožitek uspokojující nejen chuť, ale i další smysly uplatňující se
bezprostředně při konzumaci pokrmu nebo nápoje. Originalita se může projevit ve vybavení, aranžmá
stolu, nabízeném sortimentu, způsobu přípravy nebo podávání jídel, obsluze, tematickém programu,
hudební produkci apod. Předmětem prezentace může být i vybrané kulinární dědictví, prvky lidové
stravy apod. Jako příklad může sloužit „středověká“ restaurace Anno Domini v Drážďanech, restaurace
pod hladinou moře na Maledivách, restaurace ve 122. patře mrakodrapu Burdž Chalifa v Dubaji nebo
restaurace v koruně stromu na Novém Zélandě.

Gastronomický turismus je spojován i s některými turistickými destinacemi, ať už se jedná o celé
státy či určité regiony nebo i menší lokality. Objevují se i žebříčky (oficiální i neoficiální)
nejvýznamnějších destinací gastroturismu. Na prvních místech se objevuje zpravidla Mexiko, Francie,
Itálie (zejména Toskánsko), případně Japonsko nebo Indie. Místní, národní jídlo (v širším pojetí
gastronomie) je jedním z faktorů, které utvářejí image destinace. V České republice mezi destinace,
které hrají významnou roli v gastroturismu, patří napřiklad jižní Morava, zejména díky vinařství.
Potenciál však mají i další oblasti.

Významný dopad na turismus mají gastronomické akce a události (eventy). Jejich vliv se neprojevuje
pouze ve zvýšené návštěvnosti dané destinace, ale mohou významně ovlivnit i její image. Mohou mít
charakter velkých, spíše kulturních akcí, např. vinobraní nebo pivní festivaly, které se vyznačují
často bohatým kulturním programem a kde jsou prezentace jídla a nápojů pouze jednou ze součástí
programu. Vedle toho existují menší akce, které jsou zaměřeny na prezentace určitých regionálních
gastronomických produktů, například košty slivovice či jiných místních pálenek, dny švestkových
nebo borůvkových knedlíků, slavnosti chřestu, zabijačky, masopustní hody atd. Zvláštní místo mají
specializované gastronomické eventy, na kterých je dominantní ochutnávka jídel a nápojů. Mezi
největší Food festivaly na světě patří Slow Food Movementʼs Biennial v Turíně v Itálii, Hokitikaʼs
Wildfood Festival na Novém Zélandu, St. Moritz Gourmet Festival ve Švýcarsku nebo Oktoberfest
v Mnichově. V České republice patří mezi nejpopulárnější akce tohoto druhu například Znojemské
vinobraní, Vizovické trnkobraní nebo Prague Food Festival.

Během návštěvy destinace, v zahraničí i v rámci domácího turismu, bývají často na programu exkurze
do potravinářských provozů, které bývají spojené s ochutnávkou nebo možností zakoupení originálního
produktu. Oblibě se těší prohlídky palíren whisky ve Skotsku a v Irsku, v Belgii jsou populární
prohlídky čokoládoven a pivovarů, v Holandsku sýráren. V České republice jsou nejčastěji
navštěvovány pivovary a vinné sklepy. Součástí nabídky gastroturismu mohou být i návštěvy malých
zemědělských podniků a farem, kde je možné prohlédnout si výrobu sýrů, moštů, marmelád, uzenářských
výrobků a dalších domácích produktů. Oblibě zejména v zahraničí se těší návštěvy u rybářů spojené
s nákupem čerstvě vylovených ryb a plodů moře. Tato možnost je i v České republice, a to buď při
výlovu rybníků nebo ve speciálních líhních.

Další součástí gastronomického turismu jsou návštěvy gastronomických muzeí. Jejich zaměření je
velmi různorodé. Mohou být poměrně úzce specializované, například Muzeum perníku v Toruni (Polsko),
Muzeum perníku v Pardubicích, Muzeum Olomouckých tvarůžků v Lošticích nebo Muzeum chleba (Museum
der Brotkultur) v Ulmu (Německo). Existují také obecně koncipovaná muzea, jako například
Gastronomické muzeum v Praze.

Atraktivní v rámci gastroturismus jsou rovněž farmářské trhy, a to nejen pro možnost zakoupení
původních místních produktů, ale také pro svou malebnost, autentičnost, bezprostřednost a možnost
setkání s místním obyvatelstvem. Nabízejí vhodnou alternativu pro zájemce o kvalitní lokálně
pěstované a vyráběné výpěstky a potraviny a jsou zajímavé i pro ty, kteří preferují spíše osobní
přístup při nakupování.

Oblíbenou aktivitou v rámci gastroturismu jsou kurzy vaření, které mají nejrůznější podobu. Často
jsou zaměřeny tematicky, např. italská kuchyně, ryby, příprava steaků apod. Pokud se jedná o
mimořádnou nabídku, jsou účastníci ochotni dojet na kurz i z velké vzdálenosti, někteří zájemci
cestují na takové kurzy i do zahraničí. A tak mnoho cestovních kanceláří nabízí specializované
gastronomické zájezdy. The International Kitchen (Chicago) nabízí gastronomické zájezdy za poznáním
kulinárního dědictví do Francie, Itálie, Řecka, Portugalska, Španělska, ale i Maroka, Vietnamu,
Kambodže, Peru, Argentiny apod., mimoto organizuje rovněž kurzy vaření ve Francii, Itálii,
Portugalsku, Španělsku a Argentině. Cook Italy nabízí kurzy vaření a procházky po místních
farmářských trzích v Bologni, španělská Cellar Tours nabízí forfaitové all-inclusive zájezdy do
vinařství ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Francii, New Orleans Cooking Experience nabízí
praktické kurzy zaměřené na kreolskou kuchyni včetně exkurzí do místních restaurací apod. Seznam
všech kanceláří nabízejících produkty gastroturismu by byl nekonečný.

Česká republika má dobré předpoklady pro rozvoj gastronomického turismu – má dlouhou tradici
pivovarnictví a vinařství, jsou zde tradiční národopisné oblasti se svými speciálními pokrmy podle
originálních receptů, jídlo, pití a gastronomické produkty obecně jsou oblíbenou součástí řady
akcí, jako jsou trhy, jarmarky, hody, poutě, vinobraní, chmelobraní či dožínky, jídlo je lákadlem i
řady dalších akcí jako jsou například výlovy rybníků, městské slavnosti, historické slavnosti,
svátky apod. V posledním desetiletí se stává opět populární tradice svátku sv. Martina, kterou
doprovází tradiční speciality, tedy svatomartinská husa a mladé svatomartinské víno.

Zvláštním druhem gastroturismu je vinařský turismus, který zahrnuje návštěvy vinařství, vinic nebo
restaurací známých nabídkou jedinečných archivních vín. Je založen na degustaci, konzumaci nebo
nákupu vína. Vinařský turismus zahrnuje také organizované zájezdy do známých vinařských oblastí,
vinařské festivaly, kurzy ochutnávek vín, párování pokrmů s kvalitními víny v restauracích apod.
Motivace vinařských turistů se může lišit v závislosti na věku, zájmu nebo národnosti, nicméně mezi
deset hlavních motivů patří touha ochutnat víno, získat znalosti o víně, zažít vinařské prostředí
(tj. setkání s vinařem, prohlídka sklepů a vinic), být ve venkovském prostředí (krása vinic),
sladit jídlo a víno, pobavit se, užít si vinařskou kulturu (romantika a elegance), ocenit
architekturu, dozvědět se o „zelených“ aspektech a užívat si zdravotních přínosů vína. Vinařský
turismus je důležitý v tradičních vinařských zemích jako jsou Francie, Španělsko, Portugalsko nebo
Itálie, nicméně, hraje důležitou roli i v takzvaných vinařských oblastech nového světa jako jsou
Austrálie, Argentina, Chile, Jižní Afrika nebo Spojené státy.

Významnou roli má vinařský turismus i v České republice. Nadace Partnerství ve spolupráci
s jihomoravskými vinařskými obcemi a dalšími partnery realizuje od roku 1999 projekt ochrany
kulturního dědictví a rozvoje vinařské turistiky – Moravské vinařské stezky. Jednotlivé stezky jsou
propojeny páteřní Moravskou vinnou stezkou a celkem tvoří 1.200 km dlouhou síť mezi Znojmem a
Uherským Hradištěm. Návštěvníkům nabízejí možnost jednodenních i vícedenních výletů za poznáním
folkloru, vína a památek. Několikrát do roka pořádá společně několik sousedních vinařských obcí
Festival otevřených sklepů, jehož součástí jsou bohatý doprovodný program, kvalitní služby a
pohostinnost místních lidí. Filosofie festivalu vychází ze zachování autenticity prostředí,
kontaktů s místními lidmi, nabídky nejvyšší kvality vín a gastronomie a pozvednutí obrazu o kvalitě
vín a služeb vinařské turistiky na Moravě.

Dvě země nejvíce spojované s gastronomickým turismem jsou Itálie a Francie. Obě mají vysoce
rozvinuté a respektované kuchyně, obě se mohou pochlubit historickou i současnou kulturou konzumace
vína, často spjatou se silnými rodinnými tradicemi vinic a vinařů. Itálie je navíc domovem hnutí
Slow Food, založeného jako protikladu k fast food, jehož cílem je vážit si kulinární kultury,
kulinárního dědictví, chránit a oceňovat místní produkty, věnovat přípravě a konzumaci pokrmů
adekvátní čas, bojovat proti mezinárodní standardizaci potravinářských výrobků a rychle se
rozvíjející „kultuře“ fast food. Hnutí prosazuje místní produkty, domácí odrůdy plodin a upozorňuje
na dávno zapomenuté recepty.

Nicméně, v rámci gastronomického turismu narůstá popularita i dalších zemí, v současné době patří
mezi nejoblíbenější Řecko, Španělsko, Mexiko, Čína a Thajsko. Zájmem turistů a motivem pro cesty
však nemusí být jen kuchyně jako celek, ale i jednotlivý pokrm (nebo potravina) spojený s určitou
zemí nebo oblastí, které se tak mohou stát destinací gastroturismu, například javorový sirup v Nové
Anglii a Kanadě, hovězí maso v Argentině, humr v Maine, klobásy v Maďarsku nebo sýry v Holandsku.
Některé pokrmy nebo potraviny jsou spojovány rovněž s konkrétními městy, například vafle s Bruggami
(Belgie), gelato s Římem (Itálie), Sacher Tort nebo telecí řízek s Vídní (Rakousko), bratwurst
s Berlínem (Německo) atd.

Kuchyně jednotlivých evropských zemí je stejně pestrá a rozmanitá jako jejich kultura.
Gastronomický turismus je založen na myšlence, že i když si můžeme objednat mnoho pokrmů
zahraničních kuchyní v domácích restauracích, je vždy nejlepší ochutnat „ikonický pokrm“ na místě,
kde je doma, tj. tapas ve Španělsku, pizzu a těstoviny v Itálii apod. Každá země má jedinečnou
kulinární historii, kterou většina lidí zná, např. francouzské víno a sýr, italské těstoviny,
německé pivo. Nejznámější kulinární destinace jako jsou Paříž, Řím a Barcelona už mají mnoho
fanoušků. Existují však také rozvíjející se destinace, které se stávají kulinárními ráji, např.
Kodaň, Madrid nebo Kréta. Každoročně je sestavováno několik seznamů měst s nejlepší gastronomií a
nejlepších restaurací.

San Sebastian (Španělsko) je absolutním rájem pro milovníky jídla. Nejlepší restaurací je Mugaritz,
jedna z mnoha restaurací oceněných michelinskou hvězdou, známá svou vysoce experimentální
molekulární gastronomií. Neformálnější (a levnější) kulinární zážitek poskytuje mnoho okouzlujících
pintxos barů (pintxos je místní výraz pro tapas neboli „malé sousto“). Pintxos nabízí místní
speciality San Sebastianu, jako jsou pomalu vařená telecí líčka, pimientos di padron (smažené
dlouhé zelené papriky) a bacalao (slaná treska). Každý bar má svou vlastní specialitu.

Pryč jsou staré časy špatné pověsti britské kuchyně vyplývající z let válečných přídělů, které
ovlivňovaly její kvalitu až do 80. let 20. století. Od 90. let zažil Londýn (Velká Británie)
skutečnou kulinární revoluci. Může se chlubit více než 60 michelinskými restauracemi se špičkovými
šéfkuchaři, jako je Gordon Ramsay, provozující restauraci s třemi michelinskými hvězdami nebo Jamie
Olivier. Londýn nabízí vše od dobrého jídla, přes skvělá hospodská jídla jako jsou ikonické fish
and chips nebo Shepherdʼs pie, až po nekonečnou řadu mezinárodních pouličních jídel.

Florencie (Itálie) je známá svým bistecca alla fiorentina, (steak vážící asi 1,2 kg), který je
symbolem města. Lampredotto je populární pouliční jídlo, sendvič plněný dušenými dršťkami, levné,
ale chutné jídlo podávané se salsa verde.

Kulinární scéna Berlína (Německo) je proslulá jak skvělými restauracemi, tak i potravinovými trhy.
Na luxusním konci spektra je Hotel Adlon Kempinski s dvěma michelinskými hvězdami. Mezi
neformálními místy je např. proslavená Martkhalle IX, kde probíhají pravidelné trhy s potravinami,
včetně populárního čtvrtečního večerního trhu s pouličními pokrmy a víkendovými snídaňovými a
dezertními trhy. Nicméně, město je proslavené zejména currywurstem.

V Modeně (Itálie) by návštěvník neměl minout Osteria Francescana se třemi michelinskými hvězdami,
jejíž šéfkuchař Massimo Bottura je považován za jednoho z nejlepších kuchařů na světě. Nicméně,
v podstatě je celé město rájem pro gurmány – je to země šunky Parmigiano a široké škály salumi
(uzeniny), stejně jako nejlepšího balzamikového octu.

Amsterdam (Holandsko) je sice známý svou čtvrtí červených luceren, coffee shopy a kanály, ale
v posledním desetiletí narůstá kredit i jeho gastronomické scény. Špičkoví šéfkuchaři jako Ron
Blaauw a Rogier van Dam představují svůj nový styl holandské kuchyně. Zatímco Blaauw je inspirován
svými cestami a nedávno otevřel asijskou restauraci, van Dam sází na lokální suroviny a sezónnost.
Ale nejsou to jen skvělé restaurace, které dělají amsterdamské jídlo tak speciální. Stejně
vynikající je jeho pouliční jídlo bitterballen (smažené obalované kuličky ragú), hranolky, jako je
patat oorlog přelitý majonézou, arašídovou omáčkou a posypaný syrovou cibulí nebo slaný sleď.

Lyon (Francie) je úžasné gastronomické město. Bocuse d’Or, založená Paulem Bocusem, nejslavnějším
šéfkuchařem francouzské kuchyně, je úžasná restaurace nabízející nevšední degustační zážitek.
Sběratel michelinských hvězd, Bocuse, přivedl celé město k vysokému standardu v gastronomii
s fantastickými restauracemi, které podávají nejlepší jídlo v regionu. Město má také mnoho skvělých
restaurací, které nabízejí nakrájené salámové růžice podávané s křupavými nakládanými cornichony.

Řím (Itálie) je Mekka milovníků jídla s dlouhou tradicí pokrmů bohatých chutí a vůní pocházejících
z různých oblastí, zejména venkovských v okolí Říma, jako je cacio e pepe (špagety se sýrem
pecorino a pepřem) nebo těstoviny amatriciana (s tradiční omáčkou z uzených (sušených) vepřových
líček, sýru pecorino a rajčat). Město je plné typických římských trattorií. Armando al Pantheon
nabízí jednu z nejlepších cucina romana na nádherném historickém místě.

Paříž (Francie) je město kulinární dokonalosti. L’Ambroisie je královská restaurace v historické
lokalitě s působivým menu, velmi luxusní a intimní. Paříž je město s devíti restauracemi se třemi,
13 restauracemi se dvěma a 72 restauracemi s jednou michelinskou hvězdou. Rue de Buci v Saint
Germain (jedna z nejživějších pařížských ulic) nabízí množství neformálních kulinárních zážitků.
Nachází se zde bistra, boulangerie (pekárny), restaurace a kavárny. Světoznámá kavárna Les Deux
Magots, založená v roce 1812, je historickou restaurací, synonymem literárního a uměleckého života.

V Kodani (Dánsko) je několik restaurací oceněných michelinskou hvězdou a jedna z nich, Noma, která
má 65 členů personálu na pouhých 12 stolů, je označována jako jedno z nejlepších míst na světě, kde
se můžete najíst. V Kodani je dalších 14 restaurací s michelinskými hvězdami, neuvěřitelná
koncentrace kulinářských talentů v tak malém městě. Dánské hlavní město je určitě opravdovým rájem
pro každého gurmána.

Seznam nejlepších evropských restaurací zahrnuje, mimo výše uvedených také El Celler de Can Roca
v Gironě (Španělsko), Mirazur v Mentonu (Francie), Steirereck ve Vídni (Rakousko), Asador v Axpe
(Španělsko), The Ledbury v Londýně (Velká Británie), Azurmendi v Larrabetzu (Španělsko) a Piazza
Duomo v Albě (Itálie). Nicméně, často je třeba pro co nejopravdovější kulinární zážitek opustit
velká města.

Platforma Hotels4You uvádí 28 jídel z 28 zemí Evropské unie s názvem The One Dish You Must Eat in
28 European Countries. Portugalská bacalhau je solená treska vařená s brambory, olivami a cherry
rajčaty, podávaná jako hlavní jídlo. Říká se, že existuje více než 365 způsobů, jak připravit toto
jídlo, jeden pro každý den v roce. Španělská paella je hlavní jídlo z krátkozrnné rýže pomalu
dušené (ve vývaru) s masem, mořskými plody a zeleninou. Francouzské dušené hovězí pot-au-feu (hrnec
na ohni) se tradičně vařilo a podávalo po celou zimu, s kusy masa a zeleniny postupně dodávanými,
aby nahradily to, co bylo snědeno. Judd mat Gaardebounen (uzená vepřová krkovice s boby)
z Lucemburska je vydatný masitý hlavní pokrm obvykle připravovaný z vepřového masa, bobů a brambor.
Belgie má své všudypřítomné moules frites (mušle dušené v bílém víně s hranolky), které jsou tak
běžné, že se prodávají i na čerpacích stanicích a bufetech v supermarketech. Holandský stroopwafel
jsou dvě tenké vafle slepené dohromady vrstvou sladkého sirupu, podávaný jako snack. Místní obvykle
pokládají stroopwafel na hrnek s kávou – stoupající pára ohřívá a změkčuje vafli na jedné straně,
zatímco druhá strana zůstává křupavá. Britský tradiční Sunday roast (nedělní pečeně) je obvykle
pokrm z pečeného hovězího, kuřecího nebo vepřového masa podávaný s pečenými brambory, mrkví,
hráškem, Yorkshirským pudinkem a šťávou vypečenou z masa. Irish stew (dušené maso) je vydatný
hlavní chod připravený ze skopového, jehněčího nebo hovězího masa, brambor a cibule vařených
s pivem Guinness. Frikadeller (masové kuličky) podávané s brambory, dušeným zelím a žitným chlebem
s máslem jsou typickým pokrmem Dánska. Švédské masové kuličky köttbullar jsou proslulé po celém
světě; obvykle se dělají z mletého hovězího nebo vepřového masa smíchaného s cibulí a lehce
obaleného ve strouhance. Tradičně se podávají s omáčkou, vařenými brambory a brusinkovým džemem.
Poronkäristys z Finska je hlavní pokrm ze sobího masa (nakrájeného na tenké plátky) restovaného
s cibulí a podávaného s bramborovou kaší a brusinkovým džemem. Rosolje, tradičně podávané jako
součást smorgasbord (švédský stůl), je estonský salát z červené řepy a brambor, který je ozdoben
nakládanými sledi, jablky nebo vařenými vejci. Pelékie zirni ar spekiti je hlavním pokrmem
v Lotyšsku. Skládá se z šedého hrášku, cibule a slaniny. I když se podává po celý rok, je to
tradiční vánoční pokrm. Cepelinai je populární litevský pokrm, druh knedlíku vyrobený ze
strouhaných brambor a obvykle plněný mletým masem, případně tvarohem nebo houbami. Jejich název
odkazuje na tvar připomínající vzducholoď Zeppelin. Bigos je polský pokrm z jemně nakrájeného masa
dušeného s kysaným zelím podávaný jako hlavní chod. Německý Sauerbraten je pečené hovězí maso, před
pečením marinované se zeleninou a bylinkami, podávané jako hlavní chod tradičně s červeným zelím a
knedlíky, špeclemi nebo brambory. Česká svíčková na smetaně je pečená hovězí svíčková (předem
marinovaná s kořenovou zeleninou a cibulí) podávaná se smetanovou omáčkou a knedlíky. Bryndzové
halušky ze Slovenska jsou vydatné jídlo skládající se z malých nočků (z brambor a mouky) podávaných
s bryndzou (kysaným ovčím sýrem) a slaninou. Maďarský gulyás (pastevecká polévka) je čirý vývar
s kousky hovězího masa, brambor a zeleniny (cibule, paprika, rajčata, zelená paprika). Rakousko je
známé svým Wiener schnitzel, velmi tenký plátek telecího masa v trojobalu smažený na sádle nebo
přepuštěném másle. Tradičně se podává s bramborovým salátem. Slovinská potica (ořechová rolka),
sladký pokrm obvykle podávaný jako dezert, je piškotová roláda plněná vlašskými ořechy. Pizza je
ikonické italské jídlo populární po celém světě, předpokládá se, že pochází z Neapole. Jedná se o
plochou placku z jednoduchého těsta potřenou rajským protlakem a posypanou sýrem; může být doplněna
dalšími přísadami. Maltský stuffat tal-fenek je pokrm z králíka dušeného na víně s česnekem
podávaný ve dvou chodech; nejprve se podávají špagety přelité vydušenou šťávou, poté králičí maso
s brambory. Dušená jota je typickým pokrmem Chorvatska. Je to hustý pokrm z fazolí, kysaného zelí,
brambor, slaniny a vepřových žebírek. Obvykle se podává jako hlavní chod a je ideální pro
chladnější období. Typická řecká moussaka se tradičně připravuje z lilku, rajčat, cibule a mletého
masa, přelitých bešamelem a zapečených. Bulharsko má svůj tradiční šopský salát připravený
z rajčat, okurek, papriky, cibule, petrželky a sýra. Tradičně se podává jako předkrm. Sarmale
z Rumunska podávané jako hlavní chod, je mleté maso smíchané s rýží zabalené do zelných listů. Dnes
se připravuje po celý rok, ale tradičně se připravoval speciálně o Vánocích a Velikonocích.
Velikost rolek se liší podle regionů. Slaný sýr halloumi (polotvrdý, nezralý sýr vyrobený ze směsi
kozího a ovčího mléka) podávaný s melounem a kávou je na Kypru oblíbeným tradičním osvěžením
v horkých letních dnech.

Průzkumy ukazují, že přibližně 30 % turistů se hlásí ke gastronomickému turismu, z toho téměř
polovina vyhledává gastronomický turismus cíleně a je klíčovým motivem při rozhodování o cílové
destinaci. Dalších přibližně 30 % vyhledává gastronomický turismus příležitostně. Ti, kdo
vyhledávají nabídky v rámci gastronomického turismu dominantně nebo přednostně jsou většinou ve
věku 35-54 let (cca 40 %) a téměř polovina má vysokoškolské vzdělání. Význam gastronomického
turismu spočívá v tom, že na rozdíl od jiných služeb je stravování službou nezbytnou, týká se všech
věkových skupin a obou pohlaví. Jeho účastníci pocházejí z různých příjmových skupin, protože jeho
nabídka může být velmi variabilní.

4. Segmenty kulturního turismu s akcentem na poznání kultury (hudební a literární, filmový turismus
ad.).

Hudební turismus

V kontextu s kulturním dědictvím navštěvuje Českou republiku průměrně 40 procent zahraničních
turistů, nejvíce Francouzi, Britové, Američané, Rusové, Němci a Rakušané. Pro mnohé z nich bývají
největším lákadlem festivaly klasické hudby, a lze konstatovat, že hudba má na turismus stále
významnější dopad.

Souvislost hudby a turismu je nezpochybnitelná. Díky hudbě se různé destinace stávají mezinárodními
turistickými cíli jako například věhlasný přechod pro chodce na Abbey Road v Londýně, který je
zvěčněn na přebalu alba skupiny Beatles, Bayreuth díky Wagnerovi, Salzburg využívající svého
pojítka s Mozartem nebo Sydney díky světoznámému Opera House. Hudební turismus dokáže poskytnout
nové příležitosti destinacím jakéhokoli rozsahu, a to po celém světě.

Hudební turismus zahrnuje jakoukoli aktivitu účastníka cestovního ruchu, při níž primární motivace
k cestě souvisí s hudbou. Zahrnuje návštěvu míst spojených s životem a tvorbou hudebních
skladatelů, zpěváků či hudebních skupin, návštěvu různých hudebních festivalů nebo jiných hudebních
vystoupení. Hudební turismus může zahrnovat nabídku dlouhodobou, tj. muzea hudby, koncertní sály,
hudební scény, bary a kluby či místní kulturu samotnou a nabídku časově omezenou, tj. živá
koncertní vystoupení, festivaly aj. Největší podíl účastníků motivují k cestování nabídky pomíjivé,
kde je lákadlem zejména neopakovatelnost a jedinečnost zážitku.

§  Místa spojená s životem a tvorbou hudebních skladatelů. Zájemci o dílo Bedřicha Smetany
navštěvují jeho rodný byt v prostorách zámeckého pivovaru v Litomyšli nebo Památník v Jabkenicích,
kde strávil poslední roky života a kde vznikla většina jeho nejvýznamnějších děl. Příznivci
Antonína Dvořáka mohou navštívit jeho rodný dům v Nelahozevsi nebo letní byt ve Vysoké u Příbrami,
kde ho okolní příroda inspirovala k napsání opery Rusalka. Ačkoliv se Leoš Janáček narodil
v Hukvaldech, kde je v jeho rodném domě instalováno muzeum a památník, většinu života prožil
v Brně. Město si mohou zájemci projít po prohlídkovém okruhu Po stopách Leoše Janáčka, kde jsou
instalovány informační panely označující budovy a lokality spojené se životem a aktivitami
skladatele.

§  Místa spojená s životem a tvorbou zpěváků. Hudební turismus spojený se zpěváky populární hudby
je v něčem podobný pouti, zejména v souvislosti s místy jako je Graceland Elvise Presleyho, hrob
Jima Morrisona na hřbitově Père Lachaise v Paříži nebo hrob Karla Gotta na hřbitově Malvazinky.

§  Místa spojená s životem a tvorbou hudebních skupin. Nejmarkantnějším příkladem je Liverpool
s muzeem The Beatles Story, klubem Cavern, kde Beatles hráli, než se stali slavnými a mnoha dalšími
místy spojenými se členy skupiny, včetně jejich bývalých domovů. Město je zejména díky fenoménu
Beatles mezinárodně uznáván jako významné kulturní centrum.

Klasická hudba má schopnost přilákat účastníky a přinést tak nemalé výnosy odvětví hudebního
turismu, nicméně populární hudba více zapadá do vkusu široké masové veřejnosti. Rovněž tradiční a
lidová hudba určité lokální kultury dokáže podpořit autenticitu zážitku z dané destinace a tím
napomáhat prezentaci a propagaci místního historického a kulturního dědictví. Zájem o hudebně
založené zážitky je evidentní napříč všemi věkovými skupinami, a je vyšší než kdy dříve.

Koncerty lákají desetitisíce návštěvníků. V zahraničí jsou oblíbené nejen koncerty hvězd populární
hudby, ale i koncerty v jiných žánrech. Unikátním projektem byla vystoupeni „tři tenorů“. Poprvé se
tento koncert uskutečnil jako doprovodná akce MS ve fotbale v roce 1990 v Itálii, a pak následovala
série mega koncertů po celém světě, které se staly nezapomenutelným zážitkem pro statisíce diváků.
Není výjimkou, že na koncerty se cestuje i do zahraničí. V České republice přitahuji pozornost
zejména koncerty zahraničních hvězd, jako např. Michaela Jacksona, Madonny, Rolling Stones apod.,
nicméně z pohledu návštěvnosti byl unikátní zatím nepřekonaný koncert bratři Nedvědů na Strahově v
roce 1996, který navštívilo na 70 tisíc platících diváků.

Novinkou a zároveň významnou součásti nabídky kulturního turismu posledních let u nás jsou
muzikály. Řada cestovních kanceláři pořádá zájezdy do Prahy na muzikály, a to jak v provedení
českých souborů, tak na hostující představeni souborů zahraničních.

Pokud destinace nemá své vlastní zdroje pro rozvoj hudebního turismu v lokální historii, může
nalézt svou inspiraci i jinde. Příkladem mohou být zejména mezinárodní festivaly, jež málokdy
souvisí s místní hudební historií. Některé festivaly a eventy naopak „tvoří“ historii, a díky tomu
lákají tisíce turistů. Příkladem může být dnes již slavný Glastonbury Festival, který měl v roce
1970, kdy vznikl, návštěvnost pouhých 1.500 lidí, o padesát let později přivítá festival každoročně
přes 200 tisíc návštěvníků (v roce 1994 dokonce rekordních 300,000) a na pódiu festivalu
vystupovaly nejznámější hudební hvězdy světa jako Beyonce, David Bowie, Paul McCartney, Lady Gaga
nebo Lionel Richie.

Festivaly jsou lákadlem pro největší množství účastníků, jde tedy o zásadní část hudebního turismu.
Jedná se o vystoupení, která se odehrávají na stejném místě a mají obvykle společné téma, nebo o
veřejnou uměleckou přehlídku, která může mít soutěžní i nesoutěžní charakter a může se konat
periodicky. Festivaly jsou obvykle vícedenní, jejich program většinově tvoří hudební vystoupení a
je na ně umožněn přístup široké veřejnosti.

Festivaly se staly tradicí v průběhu 19. století a představovaly způsob společenské interakce na
lokální i mezinárodní úrovni. Během těchto událostí se potkávali hudební skladatelé, talentovaní
muzikanti, mecenáši hodlající investovat právě do tohoto druhu umění, posluchači a milovníci hudby.
Oproti obvyklým koncertům festivaly dokázaly pojmout velké množství návštěvníků.

Markantní vývoj zažily hudební festivaly ve 20. století, kdy se díky změně klasických hudebních
forem v populární hudbě rozšířily na všechny žánry a druhy. Dalším hybatelem v kontextu vzniku
hudebních festivalů ve druhé polovině minulého století byl zejména vývoj nových hudebních žánrů.
Festivaly upustily od prezentování převážně klasické hudby a začaly se více orientovat na žánry
hudby populární.

Prvotním průkopníkem hudebních festivalů v takové formě, jak jsou známy dnes, byl dnes již
legendární open air festival Woodstock v roce 1969. Stal se vzorem pro další festivaly, i přesto,
že se ani zdaleka nejednalo o první festival svého druhu. Jeho následovníci toužili dosáhnout
stejné popularity a úspěšnosti, ale pověst Woodstocku žádný z nich nepřekonal. První ročník
festivalu byl považován za jeden z největších a klíčových okamžiků v historii populární hudby.
Festivalu se zúčastnilo mnoho legendárních umělců a kapel jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, The Who
nebo Carlos Santana. Poté se několikadenní festivaly pod širým nebem staly naprosto běžnou
záležitostí.

Samotná hudba v konkurenčním boji s nejpopulárnějšími festivaly s kvalitní a ustálenou reputací
mnohdy nestačí, proto na počátku 21. století začaly hudební festivaly samy sebe označovat jako
music & arts, což jim dalo prostor pro další doprovodný program a aktivity – od jógy, přes
gurmánské zážitky, umělecké instalace, divadlo a další prvky, které mají za úkol proměnit tradiční
festival a vytvořit přidanou hodnotu.

Výhoda festivalů, či hudebních eventů obecně, se skrývá především v rozmanitosti hudebních žánrů,
tedy v potenciálu zaujmout široké publikum. Můžeme tak hudební eventy dělit podle žánru hudby,
která je prezentována v převážné míře – od festivalů klasické hudby, přes alternativní žánry až po
elektronickou hudbu. Nicméně v současnosti organizují pořadatelé častěji multižánrové festivaly,
nabízejí velké spektrum interpretů a doprovodných nehudebních vystoupení. Pořádání festivalů je
výrazem rostoucího zajmu o zážitkový turismus a o originální produkty.

Další možností dělení hudebních festivalů je podle místa jejich konání, kdy rozlišujeme open-air a
klubové festivaly. Nejčastější jsou právě open-air festivaly probíhající zejména v letních
měsících. Interpreti hrají na pódiích pod širým nebem, popřípadě pod stany, a publikum se nachází
zpravidla na otevřeném prostranství. Tento typ festivalu dokáže díky charakteru místa konání
pojmout velké množství návštěvníků. Příklady open-air festivalů v českém kontextu jsou Rock for
People (bývalé vojenské letiště v Hradci Králové), Majáles (Praha-Letňany, Ostrava – Dolní
Vítkovice, Výstaviště Brno), Votvírák (největší český multižánrový festival na bývalém vojenském
letišti Boží Dar), Colours of Ostrava (Dolní Vítkovice), Sázava Fest a další. Méně častou formou
jsou klubové festivaly, které se odehrávají najednou v několika prostorách v rámci jednoho města, a
filozofií těchto událostí je přecházení návštěvníka z jednoho klubu do druhého podle jeho
preferencí. V České republice se mezi klubové festivaly řadí například United Islands of Prague
(Kampa, Střelecký a Slovanský ostrov) nebo Žižkovská noc (kluby, divadla, bary a hospody Žižkova).

Poněkud odlišnou a separovanou pozici zaujímají festivaly vážné hudby, které navazují na tradici
19. století a neprošly ani zdaleka tolika masivními změnami, jako festivaly populární hudby. Jejich
charakteristikou je, že se odehrávají na časově koncentrované ploše, využívají zajímavých lokací,
netradičních spojení a nabízí bohatý doprovodný program. Kombinace všech těchto vlastností
způsobuje, že jsou významným aktivátorem turismu na lokální i mezinárodní úrovni. Stále si
zachovávají svůj charakter prestižní události, která má význam pro společenskou interakci.
Přetrvává však nejen jejich společenská funkce, ale také funkce informativní, vzdělávací i
volnočasová. Zájem o originální prožití místní kultury patří mezi celosvětové trendy kulturního
turismu, spadá do tzv. niche turismu, tedy turismu, při kterém se návštěvníci zaměřují na určité
úzké téma. Chtějí se v něm co nejvíc vzdělat a maximálně autenticky ho prožít. Právě to je typické
pro vážnou hudbu, která je navíc často spojená se vzdělanou a bonitní klientelou ve věku nad 50
let, která v destinaci stráví nadprůměrný počet dní a přinese vyšší útratu.

Ač je Česko geograficky malou zemí, v oblasti klasické hudby patří ke skutečným velmocím. České
festivaly se mohou opřít o bohatou tradici, špičkovou úroveň a světové renomé, mohou stavět na
vysoké interpretační úrovni českých orchestrů, sólistů i komorních souborů a celé plejádě
skladatelských osobností.

Důležité je, aby programová skladba festivalu dokázala v sobě snoubit sdílení hodnot národního
kulturního dědictví a jeho globálního historického kontextu s geniem loci. Milovníci klasické hudby
cestují za neopakovatelnými kulturními zážitky i stovky kilometrů, aby zažili něco, co nemůže být
napodobeno díky neopakovatelné symbióze místa, prováděného díla a kvality interpretace. Pro každého
návštěvníka, který přijede cíleně za kulturním zážitkem, je jistě speciální událostí, když si
například Dvořákovo dílo vyslechne v sále, ve kterém sám Antonín Dvořák dirigoval provedení
Novosvětské symfonie při inauguračním koncertě České filharmonie v roce 1896. A genius loci působí
i na interprety samotné, kteří jsou danými reáliemi inspirováni a jsou jimi stimulováni často ke
skutečně mimořádným výkonům. Publikum to dokáže vnímat a nesmírně ocenit. Jak to tuzemské, tak i
zahraniční. České festivaly vážné hudby, kterých je nepřeberné množství, mají dlouholetou a silnou
tradici.

Pravděpodobně nejznámější a nejvýznamnější mezinárodní hudební festival klasické hudby v České
republice je Pražské jaro, tradičně zahajované 12. května Smetanovou Mou vlastí. U zrodu festivalu
v roce 1946 stál dirigent Rafael Kubelík a klavírista Rudolf Firkušný. Jedná se o největší festival
co do počtu koncertů, kterých se během tří květnových týdnů odehrají více než čtyři desítky v téměř
dvaceti koncertních sálech. Dramaturgie je zaměřena na nejlepší českou i mezinárodní hudební
tvorbu, zároveň jsou zde představovány celosvětové premiéry českých i zahraničních umělců. Přestože
festival představuje nabídku pro spíše úzkou skupinu hudebních fanoušků a určitě není masovou akcí,
už jen z důvodu omezené kapacity sálů, je třeba zdůraznit, že se pozitivně odráží ve vnímaní Prahy
jako střediska kultury.

Druhým nejstarším festivalem klasické hudby v České republice je Smetanova Litomyšl pořádaná
každoročně od roku 1946 v rodišti Bedřicha Smetany. Hlavní programovou náplní jsou operní
inscenace, koncertní provádění oper, ale také galakoncerty, oratoria, kantáty a písňové večery.
Stranou nezůstává ani hudba symfonická, instrumentální či komorní, prostor zde nachází balet stejně
jako koncerty chrámové, promenádní i přesahující do jiných žánrů. Centrem festivalového dění je
areál zámku v Litomyšli, koncerty se konají i v litomyšlských chrámech, Smetanově domě a pravidelně
také například na zámku v Nových Hradech.

Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram se poprvé uskutečnil v roce 1969. Jeho specifikem a
zároveň velkou devizou je, že se koncerty pořádají na řadě atraktivních míst spojených s životem
skladatele. Kromě Příbrami se konají také v Památníku ve Vysoké u Příbrami, v kostele v Třebsku,
v komplexu Svaté Hory u Příbrami, na zámcích Dobříš a Březnice.

Pardubické hudební jaro, multižánrový festival, se pořádá od roku 1978, v roce 2023 se pod heslem
„Od klasiky po Čechomor“ konaly koncerty v Pardubicích, Sezemicích, Cholticích, Přelouči, Heřmanově
Městci, Seči a Vysokém Mýtě.

Plzeňský festival Smetanovské dny pořádaný od roku 1980 je unikátní svou mezioborovostí,
dramaturgie festivalu spojuje hudbu, tanec, výtvarné umění, divadlo, film, literaturu a vědu, mimo
koncertních vystoupení se pořádají i výstavy a workshopy.

Festival Krumlov patřící mezi nejvýznamnější české festivaly klasické hudby se koná od roku 1992,
roku zápisu Krumlova na seznam UNESCO. Koncerty klasické hudby, ale i populárních žánrů, se konají
v unikátních prostorách zámku a hradu Český Krumlov, ale i v dalších lokacích města s jedinečným
geniem loci, např. v Maškarním sále, Zámecké jízdárně, v komorní atmosféře kostela Božího Těla a
Panny Marie Bolestné v areálu bývalého minoritského kláštera i pod širým nebem v Zámecké nebo
Pivovarské zahradě. Komorní, symfonická a sborová díla jsou často uváděna v kombinaci s tancem,
herectvím, pantomimou či originální scénografií.

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského konaný od roku 1998 je zaměřený na prezentaci lidského
hlasu v hudbě různých žánrů od klasiky všech období přes pop, jazz i folklor. Koná se na zámcích
Jaroměřice nad Rokytnou a Valeč, v zámecké zahradě v Dukovanech, v Pivovaru Dalešice nebo
v bazilice sv. Prokopa v Třebíči.

Harmonia Moraviae, festival původně koncipovaný jako přehlídka duchovní hudby v sakrálních
památkách, se pořádá od roku 1999. Dnes se jedná o multižánrovou hudební přehlídku (pořádanou
zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů) jejíž dramaturgie zahrnuje symfonická, komorní i vokální
vystoupení klasické, duchovní, lidové, filmové i např. jazzové hudby.

Cyklus festivalů České kulturní slavnosti vznikl v roce 2002 spojením významných českých festivalů
při zachování jejich vlastních tradičních identit. Spojuje festivaly Tanvaldské hudební jaro
(Tanvald), Bystřické zámecké slavnosti (Bystřice pod Hostýnem), Vivat varhany (Slavonice), Art
salon piano (České Budějovice) a Malostranské komorní slavnosti (Praha). Oslovuje široké vrstvy
kulturní veřejnosti všech věkových generací, vedle komorních a orchestrálních koncertů, pořadů pro
mládež, divadelních představení a výstav obrazů předních českých výtvarníků, jsou festivaly
provázeny i koncerty ostatních žánrů.

České doteky hudby, festival pořádaný od roku 2006, je věnovaný běžně neuváděným titulům, dílům
českých skladatelů druhé poloviny 20. století a soudobé hudbě. Koncerty se konají nejčastěji
v sálech Pražského hradu, Obecního domu, Rudolfina, Národního domu, v Kongresovém centru,
Lichtenštejnském paláci, kostele svatého Šimona a Judy na Starém městě, Klementinu, klášteře svaté
Anežky české apod.

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha je v celosvětovém měřítku největším festivalovým
projektem věnovaném Antonínu Dvořákovi, celosvětově uznávanému skladateli. Jde o exkluzivní
přehlídku mezinárodně nejuznávanějších sólistů, dirigentů, orchestrů i komorních souborů. V roce
2023 se konal 16. ročník s koncerty nejen v Dvořákově síni, ale i v Betlémské kapli a Anežském
klášteře v Praze.

Kromě výše zmíněných renomovaných festivalů se u nás koná celá řada dalších, například Dvořákova
Olomouc, Moravský podzim v Brně, Janáčkův máj v Ostravě, Struny podzimu v Praze nebo Janáčkovy
Hukvaldy. Není pravdou, že by byly koncerty klasické hudby cíleny na generaci staršího
obyvatelstva, jak se mnohdy může zdát, mezi účastníky festivalů jsou zastoupeny všechny generace.

Významnou roli na hudebním trhu v České republice zaujímají nejen festivaly vážné hudby, ale i
festivaly hudby populární pořádané většinově v průběhu letních měsíců ve vhodných venkovních
prostorách pod otevřeným nebem.

Tradici velkých letních open-air festivalů v České republice zahájila Porta, dnes již legendární
trampský, country a folkový festival, který se poprvé konal v roce 1967. Pořadatelé festivalu byli
schopni pokračovat i přes nepříznivé podmínky režimu pod záštitou Socialistického svazu mládeže,
avšak byli nuceni místo konání mnohokrát měnit, dokud se neusadili v roce 1981 v Plzni.
V osmdesátých letech se stal masově navštěvovanou a téměř kultovní akcí, návštěvnost festivalu
vzrostla na tehdy nepředstavitelných 30 tisíc účastníků. Od roku 2008 se tento festival soutěžního
charakteru odehrává v Řevnicích u Prahy.

Osmdesátá léta minulého století jsou dobou vzniku několika hudebních festivalů, které mnohdy
fungují dodnes. Mezi ně patří například Valašský špalíček, mezinárodní folk blues beat festival,
konající se každoročně ve Valašském Meziříčí. Nepřerušenou tradicí čtyřiceti realizovaných ročníků
patří ke stálicím moravské festivalové scény.

Počátek devadesátých let přinesl velké množství dalších nových hudebních festivalů. Jedním z nich
je Benátská noc, jejíž první ročník se konal v městečku Malá Skála v roce 1993. Nyní festival
pokračuje pod pozměněným názvem Benátská a v roce 2012 se přesunul do Vesce u Liberce. Je rozdělen
do tří dnů, přičemž každý den je zaměřen na jiný hudební styl. Obvykle jsou pátky ve věnovány
rocku, soboty popu a neděle pop-folku.

V roce 1994 vznikl festival Rocková Lipnice v Lipnici nad Sázavou, v roce 1995 pak další dva
významné festivaly – Rock for People v Hradci Králové a Keltská noc, multižánrový festival
v Harrachově. Rock for People začal svou festivalovou historii v Českém Brodě, kde dones na tento
festival navazuje Brodfest, ale od roku 2006 se z kapacitních i jiných důvodů přesunul na letiště
v Hradci Králové. Tento hudební festival se vyznačuje především bohatým programem s mnohými
zahraničními hosty celosvětové popularity z rockové, metalové a punkové hudební scény, ale zahrnuje
i množství dalších hudebních žánrů. Z pohledu počtu návštěvníků se jedná o jeden z největších
festivalů u nás.

Jedním z mladších festivalů české hudební scény je Colours of Ostrava, který se za poměrně krátkou
dobu stal (spolu s Rock for People) nejnavštěvovanějším tuzemským festivalem. Multižánrový festival
dosahoval už od svého prvního ročníku v roce 2002 poměrně velkých rozměrů. Byl rozmístěn na pěti
různých částech města a představil přes 50 kapel různorodých hudebních stylů. Od roku 2012 se
odehrává v industriálním multifunkčním areálu bývalých železáren v Dolních Vítkovicích a v roce
2015 byla jeho návštěvnost téměř 44 tisíc návštěvníků, od roku 2016 pořadatelé počet návštěvníků
nezveřejňují. V roce 2022 festival nabídl přes 100 kapel z téměř 30 zemí světa a programová nabídka
měla přes 350 bodů.

Specifickou skupinou hudebních eventů jsou festivaly folklórní. Na rozdíl od předchozích jsou
zpravidla úzce svázané s určitým regionem a místní kulturou, vycházejí z určité tradice a jsou
spojeny s danou destinací. V České republice patři mezi nejznámější festivaly tohoto druhu Slovácký
rok v Kyjově (nejstarší národopisný festival v České republice), Mezinárodní folklórní festival
Strážnice, Rožnovské slavnosti se soutěžní přehlídkou odzemkářů, Kopaničářské slavnosti ve Starém
Hrozenkově, Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, Gorolski Święto v Jablunkově, Hanácké
slavnosti v Prostějově, Svatováclavské slavnosti v Českém Krumlově, Chodské slavnosti a mnoho
dalších. Osobitým zástupcem folklórních festivalů je Mezinárodní dudácký festival, který se koná
každé dva roky ve Strakonicích a na kterém se setkávají dudáci nejen z Česka, ale i ze zahraničí.

Literární turismus

Účastníci literárního turismu jsou motivováni k návštěvě míst, která se váží k životu a tvorbě
významných literátů a míst, na kterých se odehrává děj literárních děl. Literární turismus vzniká,
když se autoři nebo jejich díla stanou tak populárními, že jsou lidé ochotni navštívit místa s nimi
spojená. Literární turismus lze považovat za předchůdce filmového turismu, v mnoha případech se
kniha stala předlohou a inspirací pro tvorbu filmu a následně motivací pro návštěvu míst, kde se
film natáčel.

Jako místo vzniku literárního turismu je uváděno Spojené království, kde se od 2. poloviny 18.
století stala tato forma turismu velmi populární a odkud se šířila dál do Evropy. Na počátku 19.
století byly motivací literárního turismu populární novely, kdy návštěvníci zpočátku vyhledávali
místa spojená s životem literáta, ale později se do centra pozornosti dostala i místa, kde se
odehrával příběh literárních děl. Ve Spojeném království se literární turismus stal komerčně
významným fenoménem, a proto jsou místa spojená s literaturou často využívána k propagaci
destinací, jako je Shakespearův Stratford, Yorkshire Brontëových či Dickensův Londýn. Popularita
literárního turismu vedla k tomu, že bylo vydáno mnoho průvodců jako například Literary Britain and
Ireland: a guide to the places that inspired poets, playwrights and novelists nebo The Oxford Guide
to Literary Britain and Ireland. Existuje celý průmysl produktů souvisejících s literárními místy,
které produkují pohlednice, záložky, kalendáře, trička, kabelky, sladkosti, poháry a další
suvenýry, které lze v literární destinaci koupit. Také mnoho webových stránek je věnováno
literárnímu turismu, např. LiteraryPlaces.com, LiteraryTraveler.com nebo LiteraryTourist.com, které
nabízejí rozsáhlé databáze téměř všeho, co by mohlo literární turisty zajímat, tj. mapy včetně
plánovačů tras, destinace, knihkupectví, aktivity a události z celého světa. Literární místa jsou
spojena nejen s autory klasické literatury, ale také se současnými spisovateli, jako je J. K.
Rowlingová (Harry Potter), Dan Brown (The Da Vinci Code) nebo Stephanie Meyerová (The Twilight
Saga). Dnes si literární místa udržují svoji atraktivitu nejen díky stále populární literatuře, ale
také díky filmům, které jsou adaptací literárního díla.

Mnohá místa potenciálu literárního turismu využila a byly vytvořeny tematicky zaměřené zájezdy
během nichž mají účastníci možnost navštívit místa tvorby, života, narození či smrti spisovatele.
Cílem je nejen přilákat zahraniční návštěvníky, pokud se jedná o literární osobnosti mezinárodně
známé, ale také podnítit u místních obyvatel zájem o jejich vlastní literaturu a kulturu s ní
spojenou. Jedním z českých příkladů je spojení Franze Kafky a Prahy, kde byla vytvořena turistická
cesta po stopách spisovatele. V oblibě je však více u zahraničních návštěvníků než u domácích, což
je snad dáno tím, že Kafka v Praze sice žil, ale psal německy. U české klientely je literární
turismus spíše záležitost individuálního turismu.

Atraktivity literárního turismu jsou různě pojaty. Mohou to být značky, pamětní desky a tabule,
které označují literární místo, domy spisovatelů, místa narození, hroby, literární festivaly,
literární krajiny (mohly sloužit k inspiraci spisovatelům), literární výlety, trasy po stopách
spisovatelů apod.

V rámci literárního turismu lze definovat tři základní typy destinací – reálná místa, která mají
skutečný vztah ke spisovateli (místo narození, života, tvorby a úmrtí, např. dům Williama
Sharespeara ve Stratfordu či Poetʼs Corner ve Westminster Abbey v Londýně, kde je pochováno více
jak 120 básníků, spisovatelů a dramatiků), fiktivní místa, na kterých se odehrává děj literárních
děl (např. dům Sherlocka Holmese na Baker Street v Londýně – Sir Arthur Conan Doyle) a nově
vytvořená místa, která vznikla záměrně s cílem přilákání návštěvníků (např. kouzelnický svět
Harryho Pottera v Londýně nebo Dickensův svět v Chathamu).

Mnoho rodných domů významných spisovatelů je dodnes zachováno, jsou označeny pamětní deskou, obec
se o ně pečlivě stará a zpřístupňuje je veřejnosti, čímž zvyšuje povědomí u místních obyvatel a
návštěvníků jak o literátech a jejich dílech, tak také sama o sobě.

Pamětní desky na rodných domech mají např. Jiří Orten v Kutné hoře, Viktor Dyk v Mělníku nebo
Jaroslav Vrchlický v Lounech. V mnoha rodných domech je dnes instalován památník nebo muzeum
s expozicí. V rodném domě Josefa Jungmanna v Hudlicích je vytvořena expozice a před domem je
umístěn spisovatelův pomník. V rodném domě básníka Vítězslava Hálka v Dolínku je dnes knihovna s
expozicí – Život a dílo Vítězslava Hálka a jeho památník. Rodný dům spisovatele historických románů
Václava Beneše-Třebízského je nyní muzeem a součástí skanzenu lidových staveb v Třebízi. Expozice
věnována životu a dílům Josefa Václava Sládka je instalována ve Zbirohu, v domě, který stojí na
místě jeho rodného domu. Rodný dům Karla Čapka ve Svatoňovicích je označen pamětní deskou a
nedaleko stojí dům, ve kterém je Muzeum bratří Čapků. Fráňa Šrámek má v rodném domě v Sobotce
památník. Jiří Wolker má v Prostějově pamětní desku na rodném domě a expozici v Muzeu Prostějovska.
Rodný dům Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou již nestojí, ale město pořádá spoustu akcí
s Poláčkem spojených a v místní synagoze je otevřen Památník Karla Poláčka, který se věnuje jak
jeho životu a dílům, tak i Židům na Rychnovsku.

Návštěvníky jsou rovněž vyhledávána místa spojována s životem spisovatele nebo jeho tvorbou. Božena
Němcová je nejvíce spojena s Ratibořicemi a jejich okolím, které se pro ni stalo inspirací při
psaní jejího nejznámějšího díla Babička. Při procházce Babiččiným údolím narazí návštěvník na
spoustu míst, která jsou s Boženou Němcovou a jejím dílem spojena – sousoší Babičky a jejích
vnoučat, Staré bělidlo, zámek Ratibořice, Viktorčin splav ad. Spisovatelka je spojena ale i
s dalšími místy, která se ji stala zdrojem inspirace a místy, kde nějakou dobu žila. Několik let
pobývala v Červeném Kostelci, kde její pobyt připomíná pomník, stejně jako v Nymburce, v České
Skalici má spisovatelka muzeum. Bohumil Hrabal se narodil v Brně, ale většinu dětství prožil
v Polné a Nymburce, pamětní desku má jak na rodném domě v Brně, tak také na pivovaru v Polné.
Nymburk se stal pro Hrabala zdrojem inspirace pro Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Krasosmutnění
a mnoho dalších. Nymburk je na „svého“ spisovatele více než pyšný, je po něm pojmenováno místní
gymnázium, pracuje zde Literární kabinet Bohumila Hrabala, ve vlastivědném muzeu je spisovatelova
expozice a je po něm pojmenována část cyklostezky vedoucí z Nymburka do Kerska, kde měl spisovatel
svoji chatu – Po stopách Bohumila Hrabala. Jaroslav Hašek napsal své nejznámější dílo Osudy dobrého
vojáka Švejka v Lipnici nad Sázavou. V domku, kde spisovatel žil po návratu do vlasti po první
světové válce, je nyní vytvořena malá expozice, která dokumentuje jeho život a dílo. Hostinec u
České koruny, kde Hašek psal a trávil čas, je stále v provozu a těší se oblibě právě díky
spisovateli, který má uvnitř hostince vytvořen pomník.

Další místa vyhledávaná návštěvníky jsou místa posledního odpočinku spisovatelů. Jako příklad lze
uvézt některé hřbitovy, zejména v Praze, kde jsou pochovány známé osobnosti českých dějin,
spisovatele nevyjímaje. Největší počet hrobů významných osobností, tedy i spisovatelů, je na
Olšanských hřbitovech. Je zde pohřben například Josef Jungmann, Karel Havlíček Borovský, František
Ladislav Čelakovský, Karel Jaromír Erben, ale také třeba Jan Werich a Jiří Voskovec. Pro
návštěvníky je vytvořena naučná stezka po Olšanských hřbitovech, která mapuje tři nejstarší
oddělení hřbitova a popisuje některé příběhy zde pohřbených osobností. Další významný hřbitov je na
Vyšehradě, kde mají hroby Jan Neruda, Karel Čapek, Vítězslav Nezval, Karel Hynek Mácha, Karel
Havlíček Borovský, Božena Němcová, Svatopluk Čech a další. Kroky návštěvníků hřbitova často směřují
k hrobce pojmenované Slavín, která je společným místem posledního odpočinku vynikajících českých
osobností, ze spisovatelů např. Josefa Václava Sládka, Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera,
Františka Hrubína, Josefa Čapka, Svatopluka Čecha a dalších. Nicméně, hroby významných spisovatelů
najdeme po celé republice, například Jaroslav Hašek je pohřben v Lipnici nad Sázavou, Alois Jirásek
ve svém rodném Hronově a Bohumil Hrabal má hrob v Hradištku.

Dalšími atraktivitami literárního turismu jsou místa, která jsou spojena s dějem literárního díla,
většinou se jedná o místa fiktivní, která vychází z představivosti spisovatele. V zahraničí jsou
oblíbené literární tematické parky, které znázorňují místo děje – například Kouzelnický svět
Harryho Pottera v Londýně nebo na Floridě, Hobitín na Novém Zélandu. U nás bychom podobný literární
park nenašli, ale jistou podobnost je možné najít v naučných stezkách, které jsou zaměřeny na
spisovatele a jejich tvorbu. Jako příklad lze uvést Babiččino údolí, kdy návštěvník prochází místy
z nejznámější knihy Boženy Němcové a dozvídá se na informačních tabulích informace jak o díle, tak
i o spisovatelce. Navození dobové atmosféry napomáhají také časté kulturní akce. Dalšími příklady
jsou cyklostezka Po stopách Bohumila Hrabala, která vede z Nymburka do Kerska nebo v Rychnově nad
Kněžnou Městský vycházkový okruh Bylo nás pět, který provází rodištěm Karla Poláčka a místy, kde se
odehrává jeho nejznámější kniha.

Oblíbenou aktivitou v rámci literárního turismu jsou literární festivaly zaměřené na významné
literární osobnosti a jejich díla či události související s bibliografickými nebo literárními
aspekty, které umožní návštěvníkovi dozvědět se více o životě a díle daného spisovatele. U nás se
v průběhu roku pořádají literární festivaly či veletrhy obecně zaměřené na literaturu a různé
literáty jako například Svět knihy v Praze, Festival fantazie v Chotěboři, Festival spisovatelů
Praha, Litr Olomouc ad.

Mimo těchto obecných festivalů je každoročně organizována celá řada festivalů zaměřených na
konkrétní autory. Mezi tyto festivaly patří například Haškova Lipnice, která nabízí návštěvníkům
bohatý kulturní program – divadla, koncerty, přednášky, procházky Lipnicí a návštěvu míst spojených
s Jaroslavem Haškem. V Hronově, rodném městě Aloise Jiráska, se od roku 1931 každoročně koná na
jeho počest mezinárodní festival Jiráskův Hronov. Tento festival amatérského divadla je nejstarším
kontinuálně trvajícím divadelním festivalem v Evropě. V Rychnově nad Kněžnou se na počest rodáka
Karla Poláčka každoročně koná divadelní festival Poláčkovo léto. Během něj se konají divadelní
představení v historicky cenných objektech, které jsou často nepřístupné veřejnosti, takže je to
také unikátní příležitost tyto objekty během festivalu navštívit. V Rychnově se několikrát během
letních prázdnin koná i akce nazvaná Putování se Zilvarem, inspirovaná dílem Karla Poláčka – Bylo
nás pět. Jedná se o poznávání města zábavnou formou. Jaroslav Seifert, jediný český držitel
Nobelovy ceny za literaturu, je spojený s Kralupy nad Vltavou, kde trávil čas u prarodičů.
Každoročně zde probíhá festival poezie a přednesu – Seifertovy Kralupy. Kromě bohatého kulturního
programu během festivalu je zařazena i společná návštěva spisovatelova hrobu na místním hřbitově.
Šrámkova Sobotka je festival českého jazyka, řeči a literatury konaný každoročně na počest
významného soboteckého rodáka – básníka Fráni Šrámka. Koná se v prvním prázdninovém týdnu, otevírá
tak léto, ukončuje školní rok i divadelní sezónu. Každý ročník má stanoveno nosné téma, kterému se
přizpůsobuje náplň festivalu; v roce 2021 to bylo Od folkloru k folkloru, v roce 2022 Genius loci a
v roce 2023 Poslyš, jak zní, Mluvená řeč, hlas a rozhlas. Součástí festivalu jsou odborné
přednášky, autorská čtení, divadelní představení, koncerty a v neposlední řadě také dílny
s předními českými umělci a odborníky. Festival Den poezie na počest Karla Hynka Máchy se
každoročně koná v desítkách měst celé republiky a již několik let je počtem akcí nejrozsáhlejším
festivalem poezie v naší zemi. V rámci festivalu desítky regionálních aktérů z řad škol, knihoven,
literárních spolků, klubů, divadel, muzeí i jednotlivců připravují literární večery, výstavy,
divadelní představení, kulturní procházky a jiné zajímavé akce, koordinátorem a pořadatelem řady
zajímavých akcí je Společnost poezie. Na počest rodáka z Kutné Hory Jiřího Ortena se ve městě koná
každoročně festival a soutěž mladých básníků – Ortenova Kutná Hora. Na literaturu pro děti se
zaměřuje festival Jičín město pohádky. Jičín se stal předlohou a inspirací pro mnoho filmů a
literárních děl, snad nejznámější postavou je loupežník Rumcajs Václava Čtvrtka.

Literární turismus je v dnešní době velmi populární i díky filmovému průmyslu, protože náměty mnoha
literárních děl se stala předlohou pro filmové zpracování. Rozdíl mezi literárním a filmovým
turismem je ve zdroji zájmu návštěvníků. U literárního průmyslu je to spisovatel a místa s ním
spojená, u filmového průmyslu jsou to herci a jejich příběh. Dalším rozdílem je, že v případě
literárního turismu si čtenář vykresluje dané místo sám a jeho představa se pak od filmového
zpracování může diametrálně odlišovat.

Filmový turismus

Ačkoliv se turismus a filmový průmysl zprvu rozvíjely samostatně, postupem času se ukázalo, že se
navzájem doplňují, a že ze sebe mohou navzájem těžit. Vznikl tedy filmový turismus, jehož hlavní
náplní je cestování na místa, kde byly natáčeny známé české i zahraniční filmy či filmové série,
prohlídky filmových studií, návštěvy zábavních parků souvisejících s filmem, ale také účast na
předávání filmových cen, slavnostních premiérách či filmových festivalech. Filmový turismus v České
republice je považován za zajímavou rozvíjející se formu turismu. (Britský průzkum ukázal, že 27 %
dospělých a 45 % mladých lidí ve věku od 16 do 24 let je při rozhodování, kam jet na prázdniny,
ovlivněno právě filmy.)

Filmový turismus je pro mnohé lidi termín, který neznají, nicméně, mnozí byli reálně jeho součástí,
aniž o tom vůbec věděli. Například skálu Dračí zub (ve skutečnosti Skautská věž) známou z filmu Jak
dostat tatínka do polepšovny znají téměř všichni a mnozí lidé toto místo jistě díky filmu
navštívili. Lze tedy říci, že ačkoliv se mnoha lidem při vyslovení slov filmový turismus nic
nevybaví, ve skutečnosti již byli jeho aktéry.

Ačkoliv je Česká republika poměrně malým státem, je pro zahraniční filmaře oblíbeným místem zejména
kvůli krásným lokacím, nižším nákladům a kvalitnímu zázemí. Kromě Prahy, která se v zahraničních
filmech točených u nás objevuje nejčastěji, ačkoliv ne vždy představuje ve filmu samu sebe
(nejčastěji Vídeň), jsou oblíbené i Karlovy Vary, Kutná Hora, Liberec ad. Mezi nejznámější
zahraniční filmy natočené u nás patří pravděpodobně Amadeus (Praha, Kroměříž, Murray Abraham, Tom
Hulce, 1984), Mission: Impossible (Praha, Tom Cruise, 1996, 2011), Les Miserables/Bídníci (Praha,
Kutná Hora, Žatec, Vrbno, Liam Neeson, Uma Thurman, 1998), Johanka z Arku (Slezská Harta, Milla
Jovovich, 1999), Příběh rytíře (Ledeč nad Sázavou, Heath Ledger, 2001), Spy Game (Praha, Robert
Redford, Brad Pitt, 2001), Hartova válka (Praha, Milovice, Bruce Willis, 2002), Agent bez minulosti
(Praha, Matt Damon, 2002), Hellboy (Praha, Ron Perlman, 2004), Van Helsing (Praha, Kunratice,
Tábor, hrad Pernštejn, Hugh Jackman, 2004), Casino Royale (Praha, Daniel Craig, 2006), Poslední
prázdniny (Karlovy Vary, Queen Latifah a Gerard Depardieu, 2006), Iluzionista (Praha, Tábor,
Dobříš, Konopiště, Český Krumlov, Edward Norton, 2006), Dítě číslo 44 (Praha, Kladno, Ostrava,
zámek Hořín, Gary Oldman, Tom Hardy, Noomi Rapace, 2015), Spider-Man: Daleko od Domova (Praha,
Liberec, Tom Holland, 2019) a mnoho dalších.

Potenciál filmového turismu využívá cestovní agentura CzechTourism, která v roce 2015 spustila
projekt Česko – země jako z filmu. Jeho cílem je přilákat více nejen domácích, ale i zahraničních
návštěvníků pomocí filmů a seriálů, které byly natáčeny na našem území. Bylo vybráno 50 filmů
nejrůznějších žánrů počínaje Popelkou, přes Pelíšky až po Formanova Amadea. Tyto filmy byly dále
rozřazeny do šesti tras – tajemná, světová, kultovní, osudová, rodinná a pohádková, z nichž každá
nabízí nejrůznější přírodní, kulturní či historická lákadla na více než 300 lokacích. S aplikací
Czech Film Trips a pomocí portálu www.zemefilmu.cz si uživatel může naplánovat originální
dovolenou. Zájemce si může vybrat některý z 20 předpřipravených tematických výletů nebo se na
jednotlivá místa vydat po vlastní trase.

Mezi oblíbené destinace mezinárodního filmového turismu patří např. filmová studia v Los Angeles,
lokace natáčení filmů Star Wars v Tunisku, Metropolis v Illinois (domov Supermana), Petra
v Jordánsku (místo natáčení Indiana Jonese). Památník Williama Wallace ve Skotsku zaznamenal
výrazný nárůst počtu návštěvníků po uvedení filmu Statečné srdce v roce 1995, Rosslynská kaple ve
Skotsku, která hrála důležitou roli ve filmu Šifra mistra Leonarda (podle stejnojmenné knihy Dana
Browna) zažila boom návštěvnosti po roce 2005. Zvláštním fenoménem je tzv. tolkienovský turismus
zaměřený na návštěvu míst spojených s Tolkienovými knihami, a zejména různých míst na Novém
Zélandu, místě natáčení trilogie Pán prstenů. Turisté někdy na Nový Zéland cestují oblečeni jako
postavy z filmů.

Filmový turismus je bohaté téma a aktivity realizované v jeho rámci mohou nabývat nejrůznějších
podob. Mezi nejběžnější činnosti patří například:

§  návštěva lokality zobrazené ve filmu,

§  prohlídka filmového studia,

§  filmové premiéry a ceremonie udílení filmových cen,

§  filmové festivaly,

§  návštěva atrakcí s filmovou tematikou,

§  pozorování filmových celebrit,

§  sledování průběhu natáčení filmu,

§  organizované exkurze lokalit zobrazených ve filmu,

§  návštěva lokality propagované ve spojení s filmem.

Vzhledem k tomu, že existuje mnoho filmových žánrů, je téměř jisté, že si každá věková kategorie
v této záplavě může vybrat to, co ji zajímá. Filmy pak zobrazují nejrůznější místa, takže například
díky českým pohádkám již malé dítě může chtít navštívit nejrůznější hrady či zámky, nemluvě o
dospělých, kteří díky filmům natáčeným v nejrůznějších koutech světa mohou pocítit touhu vidět
konkrétní místa na vlastní oči.

Na světě je opravdu mnoho míst, které jsou známé díky svému působení v nějakém filmu či seriálu. A
právě působení ve filmovém průmyslu je schopno z neznámých míst udělat oblíbené destinace či ještě
zvedne již tak vysokou návštěvnost určitých lokalit. Může být řeč o památkách, přírodě, městě či
třeba o celém státu. Mezi vůbec nejznámější a nejproslulejší místa z oblíbených filmů patří
následující destinace.

Jen těžko lze začít něčím jiným než Novým Zélandem, místem, které chtějí mnozí navštívit díky
trilogii Pán Prstenů a trilogii Hobit, které patří nejen mezi nejlepší filmy fantasy žánru, ale i
mezi nejlepší filmy vůbec. Jejich oblíbenost tkví samozřejmě jak ve skvělém příběhu, hercích či
vizuálních efektech, tak také samozřejmě v novozélandské přírodě. Turisty vyhledávané je zejména
město Matamata, jehož pastviny a kopečky ztvárňují Hobitín, rodné městečko hlavního hrdiny Pána
Prstenů i Hobita. Na místě stále stojí více než 40 hobitích domů, mlýn a krásný klenutý most.
Matamata je pěkným příkladem toho, jak lze proslavit i malé městečko a jakým způsobem lze těžit
z několika scén ve filmu i mnoho let po jeho uvedení v kinech.

Stejně populární je série osmi filmů o čarodějnickém učni Harry Potterovi, které nejen že byly
kasovními trháky, ale rovněž proslavily mnoho míst ve Velké Británii. Pro Bradavickou školu čar a
kouzel byl využit hrad Alnwick na severu Anglie, kde se díky filmům zdvojnásobil počet návštěvníků.
Ze stejného důvodu navštěvují turisté katedrálu v Durhamu nebo v Gloucesteru, nádraží Kingʼs Cross
v Londýně a na něm ceduli s nápisem PLATFORM 9 ¾, pod kterou je část zavazadlového vozíku ve zdi
představující cestu na skryté nádraží.

Další fenomenální sérií byly Star Wars (Hvězdné války), skládající se ze dvou trilogií. Mnoho míst
bylo vytvořeno na počítači, některé scenerie, které ve filmu představují nejrůznější planety
galaxie, však byly pořízeny v Tunisku a mnoho lokací je uchováno v dobrém stavu. Fanoušci
navštěvují např. obydlí Obi-Wana Kenobiho na Džerbě (ostrově patřícímu k Tunisku), často
navštěvovanou lokací je město Tozeur (velká oáza) s domem Luka Skywalkera, město Mos Espa,
speciálně vybudované pro potřeby natáčení a stojící dodnes nebo hotel Sidi Driss ve městě Matmata,
kde se natáčely interiéry domu, ve kterém bydlel Luke Skywalker, fanoušci tedy mají možnost přespat
v místech, ve kterých „bydlel“ hlavní hrdina filmové série.

Pro mnoho lidí, převážně střední a starší generace, je dětství neodmyslitelně spjato se sérií filmů
o přátelství dvou fiktivních postav Old Shatterhanda a Vinnetoua, náčelníka Apačů. Mnohé scény
filmů se natáčely na různých místech v Chorvatsku, mezi nejznámější patří Plitvická jezera,
Grobnické polje u Rijeky, řeka Zrmanja, vodopády řeky Krky nebo kaňon Velika Paklenica. Mnohá
z těchto míst by pravděpodobně bez Vinnetoua zůstala pro většinu lidí neznámá, zatímco dnes
přitahují množství návštěvníků.

Velké popularitě se těší rovněž animované filmy. V tomto případě nelze fanoušky vzít na filmové
lokace, ale z jejich popularity těží tematické zábavní parky, jako např. Disneyland v Kalifornii,
na Floridě, v Hong Kongu, Tokiu a Paříží (Eurodisneyland). První Disneyland byl otevřen v roce 1955
v Anaheimu v Kalifornii. Mimo klasických animovaných filmů Walta Disneyho jako je Sněhurka,
Popelka, Kniha džunglí, Malá mořská víla, Mickey Mouse a mnoho dalších, park v současnosti nabízí
celou řadu dalších témat jako např. Avengers, Star Wars nebo Ledové království.

Nepřeberné množství přírodních a kulturně historických atraktivit České republiky, zejména
historická města, se stalo lokacemi natáčení mnoha oblíbených českých filmů, bezpočet hradů a zámků
pak posloužilo jako kulisy známých pohádek. Tato skutečnost zvýšila, případně vyvolala, zájem
turistů místa zobrazená ve filmech navštívit.

Mezi nejznámější lokace patří Český ráj (Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do
polepšovny), Krkonoše (S tebou mě baví svět, Sněženky a machři), Velká Amerika (Limonádový Joe),
Dalešice (Postřižiny), Hoštice u Volyně (Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce,
seno a erotika), Kersko u Nymburka (Slavnosti sněženek), Křečovice u Benešova (Vesničko má
středisková), Putim u Písku (Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím), Mělník (série filmů Básníci),
Višňová u Příbrami (Chalupáři), Hrad Karlštejn (Noc na Karlštejně), Roudnice nad Labem (Marečku,
podejte mi pero), Ratibořice a Babiččino údolí (Babička), zámek Bečváry (Zapomenuté světlo), Kácov
(Habermannův mlýn), Šilheřovice (Tmavomodrý svět) a mnoho dalších. V poslední době seriál Policie
Modrava zvýšil zájem o tuto část Šumavy.

Množství našich hradů a zámků bezpochyby dotvořilo atmosféru našich nejkrásnějších pohádek. Mezi
filmaři k nejoblíbenějším patří například hrady Bouzov (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, O
medvědu Ondřejovi, Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Kopretiny pro zámeckou paní,
Rumplcimprcampr), Křivoklát (Dívka na koštěti, Třetí princ, Jak se budí princezny, Tři veteráni,
Honza málem králem, Anděl Páně, Sůl nad zlato, Škola princů), Kost (S čerty nejsou žerty, Kouzla
králů), Krakovec (Ať žijí duchové, Princ a večernice), Švihov (Tři oříšky pro Popelku) nebo
Pernštejn (Sůl nad zlato), zámky Blatná (Šíleně smutná princezna), Červená Lhota (Zlatovláska, O
štěstí a kráse), Dobříš (Princezna se zlatou hvězdou na čele, Princezna ze mlejna), Hluboká (Pyšná
princezna), Ploskovice (Princ a Večernice, Jezerní královna, Jak si zasloužit princeznu), Průhonice
(Princezna se zlatou hvězdou na čele, S čerty nejsou žerty, Ať žijí duchové), Sychrov (Zlatovláska,
Nejkrásnější hádanka, Kočičí princ, Nesmrtelná teta), Nechanice (Princ a Večernice) nebo Vranov nad
Dyjí (Nesmrtelná teta, Císařovy nové šaty). Pohádky se ovšem natáčely i na dalších místech, kterými
byly například v Českém ráji Kopicův statek (Nesmrtelná teta, Princ Bajaja, Princ a večernice) nebo
Mlýn Střehom (S čerty nejsou žerty), vesnice Kvilda (Anděl Páně), skanzen Kouřim (Peklo
s princeznou, Nesmrtelná teta), Lhotský rybník u Bavorova (Princezna ze mlejna), město a zámek Telč
(Jak se budí princezny, Z pekla štěstí, Kouzelný měšec, Pyšná princezna) a nekonečné množství
dalších. Popularitu mnoha hradům a zámkům přinesl i televizní seriál Modrá krev pojednávající o
historii a současnosti českých šlechtických rodů.

Filmový turismus zahrnuje i návštěvu filmových festivalů, slavnostních soutěžních i nesoutěžních
veřejných filmových přehlídek, kterých se po celém světě koná velké množství. Jsou určitou stálicí
mezi kulturními eventy, přítomnost filmových hvězd a řady významných hostů a okázalost oficiálních
i doprovodných akci přitahuje i pozornost medii. Filmový festival představuje pro danou destinaci
určitou „značku“ a pořádající město se dostává do povědomí potenciálních návštěvníků.

Nejstarším filmovým festivalem patřícím mezi světově nejproslulejší je Benátský filmový festival,
který se poprvé uskutečnil v roce 1932. Prvním filmem promítnutým na festivalu byl americký snímek
Dr. Jekyll and Mr. Hyde z roku 1931. Mezi nejstarší a nejprestižnější patří také Filmový festival
v Cannes založený v roce 1946 jako konkurence Benátského festivalu. Pořádá se každoročně v Cannes
na francouzské riviéře, obvykle v měsíci květnu. Berlínský mezinárodní filmový festival, zkráceně
také Berlinale, je jeden z nejprestižnějších a nejnavštěvovanějších filmových festivalů ve světě.
Koná se každý rok v únoru, poprvé v roce 1951.

Nejslavnějším filmovým festivalem konaným v České republice, který je uznávaný po celém světě, je
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Myšlenka uskutečnit filmový festival v Československu
zde byla již před druhou světovou válkou, nicméně první ročník, který byl pouze nesoutěžní
přehlídkou konanou v Mariánských Lázních a v Karlových Varech, byl uspořádán až po skončení války
v roce 1946. Festival prožil mnoho let, které byly negativně ovlivněny politickým režimem, který
výrazně zmenšil filmovou nabídku a přispěl k menšímu zájmu fanoušků. Po revoluci se situace
zlepšila, v roce 1993 vznikla nezávislá nadace jejímž ředitelem se stal Jiří Bartoška, který spolu
s programovou ředitelkou Evou Zaoralovou z festivalu vytvořil velmi prestižní záležitost.

Potenciál filmového cestovního ruchu je velký, může zvýšit návštěvnost již dříve známých destinací,
pro místa neznámá může znamenat první významnější příliv návštěvníků. Lze tedy říci, že turismus a
filmový průmysl jsou velkými a významnými oblastmi jak z pohledu ekonomického, tak z pohledu
masového zájmu široké veřejnosti.


5. Kulturní turismus v systému cestovního ruchu v tuzemsku a zahraničí.

Typy turismu

Vzhledem k mnohostrannému charakteru turismu dosud nebyla vypracována jeho jednotná a vyčerpávající
klasifikace. Existuje několik způsobů třídění, resp. klasifikace nejrůznějších typů, které nejsou
vždy totožné; jednotné rozdělení turismu v odborné literatuře nenajdeme. V české literatuře se
turismus klasifikuje podle druhů, tj. podle podmínek (geografických, ekonomických, společenských a
jiných), ve kterých se uskutečňuje (klasifikace založená na vnějších faktorech), a podle forem, tj.
podle motivu účasti, který vystihuje charakter trávení volného času. Druhy turismu dále dělíme
například podle:

·         místa realizace – domácí, zahraniční, příhraniční; výjezdový (pasivní, outgoing),
příjezdový (aktivní, incoming),

·         délky pobytu (kritériem je hranice tří, resp. čtyř přenocování) – krátkodobý, dlouhodobý,

·         počtu účastníků – skupinový/hromadný, individuální,

·         způsobu zabezpečení cesty a pobytu – organizovaný, neorganizovaný,

·         věku účastníků – děti, mládež, rodiny s dětmi, produktivní věk (mezi 40-50 lety
s odrostlými dětmi, ekonomicky aktivní), senioři,

·         vztahu k platební bilanci – aktivní (= příjezdový), pasivní (= výjezdový),

·         charakteru místa/prostředí pobytu – městský, venkovský, lázeňský, přírodní,

·         ročního období – letní, zimní, sezónní, mimosezónní, celoroční.

Klíčovým kritériem pro klasifikaci jednotlivých forem turismu je převažující motivace účastníka,
přičemž základními motivy jsou odpočinek, poznávání prostředí a kontakty s lidmi. Podle konkrétních
důvodů pro cestování rozlišujeme následující základní formy turismu.

Kulturní nebo kulturně poznávací turismus je zaměřen na poznávání historie, kultury, tradic, zvyků,
náboženství, způsobu života apod. vlastního i jiných národů. Je velmi různorodý, má významný
výchovně vzdělávací podtext a přispívá k rozšíření kulturně společenského rozhledu. Jeho destinace
jsou různorodé, od zajímavých míst, přes kulturně-historické památky, až po muzea, galerie,
divadla, festivaly, folklor, kulturní krajinu, parky, zahrady apod.

Cílem rekreačního turismu je regenerace a reprodukce fyzických a psychických sil člověka, aktivní i
pasivní odpočinek. Jeho podstata je daná různými rekreačními aktivitami, např. procházky, výlety,
poznávání přírody a památek či sportovní aktivity. Jeho význam stoupá zejména v souvislosti se
zhoršujícím se životním prostředím, zvláště v urbanizovaných oblastech. Může mít podobu
individuální nebo rodinné rekreace organizované v rekreačních zařízeních podniků a různých spolků.
Pobyty pro rodiny s dětmi jsou dnes rovněž v nabídce zařízení komerční podnikatelské sféry (hotely,
penziony) se specifickým programem pro tento segment návštěvníků. Určitým specifickým typem
rekreačního turismu je i chataření a chalupaření.

Péče o zdraví, fyzickou regeneraci a psychickou pohodu má tisíciletou tradici, na kterou navazuje
zdravotně orientovaný turismus. Příčinou jeho rozvoje je dnes vedle stárnutí populace zejména
životní prostředí, životní styl a vysoké tempo života, nedostatek pohybu a špatná životospráva, ale
i pohoda, péče o tělo a krásu. Cílem zdravotně orientovaného turismu je tedy nejen léčba nemocí a
rekonvalescence, ale i prevence a relaxace. Podnikatelé reagují nabídkou specifických produktů pro
zdraví spojených s odbornou péčí a rehabilitací.

Lázeňský turismu, někdy považovaný za součást zdravotního turismu, tedy jeho specifickou formu, je
spojený se zdravotně-preventivními a léčebnými činnostmi pod lékařským dohledem. Jeho podmínkou je
existence přírodního léčebného zdroje, který se využívá na lázeňskou léčbu (minerální a termální
prameny, peloidy (slatiny, rašeliny a bahna), vřídelní plyny a vhodné klimatické podmínky. Moderním
trendem jsou kondiční, preventivně-zdravotní a wellness pobyty v lázních. Výhodou lázeňského
turismu je možnost jeho celoroční realizace.

Cílem sportovně orientovaného turismu je pasivní účast na sportovních akcích, ale zejména aktivní
sportovní činnost, jako koupání a vodní sporty, tenis, golf, lyžování nebo turistika (pěší, horská,
vodní, cykloturistika), ke které patří i kempování a karavaning. Specifickou formou turistiky je
ekoturistika spojená s putováním přírodou a poznáváním. Rozvíjí se převážně v krajinářsky a
přírodně hodnotných územích, podporuje přírodní prostředí navštíveného regionu a potřebu ho chránit
jako přírodní a kulturní dědictví. Dobrodružný turismus je někdy považován za samostatný typ
turismu, jindy za specifickou formu sportovního turismu. Zahrnuje realizaci tak zvaných
adrenalinových sportů jako jsou rafting, snowboarding, heliskiing, potápění, paragliding apod.

Přírodní prostředí je nejen základním atributem celé řady typů turismu, například rekreačního,
lázeňského nebo sportovního, ale jeho hlubší poznání může být i dominantním motivem k účasti na
turismu orientovaném na poznání přírodního prostředí. Jeho účastníci se zaměřují na poznávání
reliéfu krajiny, geologických útvarů, místních zvláštností (pouště, pralesy, gejzíry), národních
parků a ostatních chráněných území, člověkem vytvořených prostředí (zoologické zahrady, botanické
zahrady, delfinária, akvária), na poznávání zvířat v divoké přírodě (velryby, podmořský svět,
korálové útesy); patří sem i cesty za zvláštními přírodními úkazy (polární záře, zatmění slunce).
Jeho specifickým typem je ekoturistika, která splňuje všechny uvedené aspekty s tím, že její
účastníci se vyznačují a jsou vedeni k takovému chování v přírodním prostředí, které jeho hodnoty
nenarušuje, vyznačují se vysokou mírou pochopení, odpovědnosti, ohleduplnosti a etiky vůči přírodě
a její ochraně.

Lovecký a rybolovný turismus je cestování za účelem lovu zvěře, buď ve volné přírodě, nebo na
pozemcích, které byly pro lov speciálně vytvořeny. Je motivován pobytem na čerstvém vzduchu, zájmem
o myslivost a lov, odpočinkem a celkovou regenerací. Někdy je realizován za pomoci speciálně
vyškolených průvodců.

I když převážná část typů turismu v sobě zahrnuje vzdělávací aspekty, tedy poznávání jiných zemí,
kultur, zvyků, přírody či společenského prostředí, lze jako samostatný typ vyčlenit účast na
turismu se vzdělávacími motivy, kde je cílem cestování za účelem dalšího vzdělávání, snaha naučit
se nebo poznat něco nového. Časté jsou programy jazykové, sportovní, řemeslné nebo gastronomické,
nebo specificky zaměřené odborné programy na historii, archeologii, botaniku apod.

Dalším typem turismu je například turismus profesně orientovaný, tedy obchodní, kongresový,
incentivní nebo účast na veletrzích a výstavách, turismus se společenskými motivy, tj. návštěva
filmových, hudebních, tanečních a dalších festivalů (například mezinárodní filmový festival Karlovy
Vary, Pražské jaro, Velká pardubická, filmový festival v Cannes nebo v Benátkách, karneval v Riu
ad.), tematický turismus zahrnující návštěvu zábavních (amusement parks) a tematických parků (theme
parks) a umožňující získání komplexního zážitku ve vymezeném prostoru a krátkém čase (např.
Legoland v Dánsku, Disneyland v Kalifornii, Walt Disney World Resort na Floridě, Europe Park
v Německu, Asterix Park ve Francii) nebo specificky orientovaný turismus jako například nákupní
spojený s motivací prožitku z nakupování, vojenský apod.

Udržitelný turismus (Sustainable/Slow Tourism) je zastřešující termín pro zodpovědné cestování,
které dlouhodobě nenarušuje přírodní, kulturní a sociální prostředí. Jeho cílem je ochrana a
zachování životního prostředí ve všech jeho aspektech a respektování životního stylu místních
obyvatel. Minimalizuje vliv aktivit spojených s turismem na místní komunitu a životní prostředí a
využívá místní zdroje (suroviny, lidé, know-how, tradice, kultura aj.).

Obdobně obecný termín, a to pobytový turismus, označuje takový typ turismu, kdy účastník pobývá
převážně v cílové destinaci, ve které jsou vytvořeny podmínky a vybudovaná zařízení pro realizaci
rekreačních a kulturních aktivit. Tento typ turismu je obvykle spojován s tzv. masovým turismem,
jež je čím dál častěji spojen s problémem overturismu.

V praxi se však lidé často řídí více než jedním motivem, jednotlivé formy se neustále vyvíjejí
v závislosti na poptávce (potřeby, cíle, preference) a měnícím se vkusu klientů. Rovněž je zřejmé,
že každé členění je určitým zjednodušením a v realitě většinou dochází ke kombinaci více různých
forem.

Členění turismu na jednotlivé druhy (podle vnějších faktorů) a formy (podle motivace účastníků)
není v české odborné literatuře jednotné, někteří autoři je zaměňují, používají právě naopak, proto
se v novější literatuře dává přednost používání termínu „typ“ bez odhledu na to, zda se jedná o
členění podle vnějších nebo vnitřních faktorů.

Kulturní turismus

Kulturní turismus (Cultural Heritage Tourism) je moderní forma volnočasových a poznávacích aktivit
zaměřená na kulturní dědictví a tradice a je jedním ze základních typů turismu. Lze jej definovat
jako aktivitu, která různými způsoby uspokojuje duchovní potřeby lidí, tedy vzdělávání, poznávání,
poučení, ale i zábavu či rozptýlení kulturními aktivitami a má mnoho forem (sakrální,
kastelologický, urbánní, rurální, industriální, montánní ad.). Je spojen s poznáváním historie,
kultury, kulturního dědictví, památek, artefaktů, zvyků, tradic, způsobu života či náboženství.
Technickou základnu tvoří kulturně historické objekty, kulturní a osvětová zařízení, společenská a
zábavní centra. V praxi se zpravidla prolíná s jinými formami turismu, zejména s pobytovým,
kongresovým, rekreačním či lázeňským turismem a nabývá podoby návštěv kulturně historických památek
a kulturních institucí. Kulturní turismus ovlivňuje společenskou, kulturní a odbornou úroveň lidí,
znamená cestování za zážitky a aktivitami na místa, která autenticky představují příběhy a lidi
z minulosti i současnosti. Kulturní turismus je mnohdy obtížné striktně vydělit od jiných forem
turismu a trávení volného času, v krajním případě je možné připustit, že jakákoliv turistická cesta
je určitou formou kulturního turismu, neboť při ní dochází k poznávání kultury, zvyků a způsobu
života. Ve skutečnosti se kulturní turismus stal „deštníkem“ pro široký rozsah tematických aktivit,
včetně historického, etnického, uměleckého, muzeálního a dalších typů turismu.

Jako samostatná kategorie je kulturní turismus vnímán teprve od konce 70. let 20. století. Příčiny
jeho rozvoje můžeme najít v proměně ekonomiky z industriální v informační, ve vzestupu střední
třídy a rostoucí vzdělanosti, v oblibě alternativních postojů k životu a poptávce po autentickém
prožitku. Ruku v ruce s tím pak rostla nabídka kulturních institucí. Od té doby zaznamenal kulturní
turismus velkou proměnu – z okrajového motivu typického pro vzdělanější a bohatší vrstvy se stal
rozšířený fenomén.

Prvky kulturního turismu má také vlastivědná turistika, která je obsahově zaměřená na poznávání
památek přírodního, archeologického, etnografického, historického a uměleckého charakteru na území
vlastního regionu nebo státu. Jejím posláním je rozvíjet zájem návštěvníků a turistů o regionální
historii, zprostředkovávat co nejvšestrannější poznávání domova. Charakter vlastivědné turistiky
mají také organizované školní výlety.

Cílem turistů se stávají nejrůznější kulturní destinace, primárně stát, region, město nebo obec
v jejichž nabídce se významně uplatňuje kultura. V užším slova smyslu se kulturní destinací stávají
různorodé kulturní zdroje a jednotlivá zařízení nabízející kulturní produkty. Kulturními zdroji
neboli destinacemi mohou být historická městská centra, historické a památkové objekty (hrady,
zámky, zříceniny, kostely, katedrály, historické budovy či budovy spojené s historickými
osobnostmi), lidová architektura, kulturní instituce (divadla, muzea, umělecké galerie, obrazárny,
knihovny), technické památky, historická bojiště, vojenské hřbitovy či památníky bitev, významné
parky a zahrady často obklopující významné budovy (bývají ozdobeny dekorativními stavbami –
altánky, fontánami nebo sochami), botanické zahrady a arboreta, zoologické zahrady (zvláštní typ
zahrad simulujících přirozené prostředí zvířat), skanzeny, archeologické lokality, kulturní
festivaly, folklorní slavnosti, náboženské a tradiční poutě, řemesla a tradiční řemeslné dílny
(mohou mít charakter živého muzea, někdy nabízejí různé kurzy) a další objekty a místa
reprezentující člověka a jeho kulturu.

Kulturním zdrojem je i živá kultura, tedy setkání, festivaly a prezentace výsledků činností různých
sdružení, spolků, souborů i jednotlivců. Skvělými příklady jsou tzv. Jabkancová pouť, zaniklá a
obnovená tradice u příležitosti svátku sv. Kateřiny v České Třebové nebo obnovená tradice
Pašijových her v Hořicích na Šumavě (první uvedení Her bylo zaznamenáno již v roce 1816, v roce
1893 byla pro jejich velký ohlas otevřena budova divadla a ve stejném roce měly Hry na 40.000
diváků; tradice byla přerušena v roce 1948, v 60. letech byla zbořena budova divadla; tradice Her
obnovena po roce 1989, dnes se konají v přírodním amfiteátru).

V neposlední řadě je kulturním zdrojem i nehmotné dědictví, tedy projevy tradiční lidové kultury,
které se v jednotlivých regionech a společenských vrstvách dochovaly velmi nerovnoměrně. Tam kde se
dochovaly, ovlivňují i dnes běžný život lidí nebo jsou dokonce jeho součástí (stavění májky,
koledování, pletení pomlázek, zdobení vajíček), předávají se ústním podáním a napodobováním
z generace na generaci, jsou převážně nepsanou tradicí v rodinách a jiných kulturních
společenstvích.

Kulturní turismus má řadu cílů, které musí být splněny v kontextu udržitelného rozvoje, jako jsou
zachování kulturních zdrojů, správná interpretace kulturního dědictví, autentické zkušenosti
návštěvníků apod. Kulturní turismus se týká nejen identifikace, řízení a ochrany hodnot kulturního
dědictví, ale v úvahu musí být brán také jeho dopad na destinace, kterým přináší prokazatelné a
v řadě případů měřitelné efekty.

Mezi pozitivními efekty lze uvést například získané finanční zdroje pro ochranu, rekonstrukci a
rozvoj kulturního a historického dědictví, údržbu a obnovu tradičních řemesel a tradic, posilování
pocitu hrdosti, sounáležitosti a vlastní identity komunity nebo regionu, podporu porozumění a
dialogu mezi kulturami, rozšiřování kulturních horizontů cílové komunity a vzdělávání mladé
generace. Je přínosem pro celý region, vede ke zvýšení kvality života obyvatel, pomáhá zachovat
jedinečný charakter sídla, což má za následek větší občanskou hrdost. Rovněž vytváří možnosti
vzniku nových služeb a aktivit, které by místní trh samotný nebyl schopen absorbovat.

Bohužel, mimo pozitivních, přináší kulturní turismus i negativní efekty, kterými jsou poškozování a
opotřebování památek a kulturních zdrojů, komercializace lokální kultury a tradic, ztráta
autenticity a historické pravdivosti, ztráta kulturní identity dané komunity, ovlivňování a
narušování životního stylu místních občanů, vzrůstající polarizace mezi těmi, jimž turismus přináší
zisky a těmi, kteří z něj nemají žádný prospěch a značná selektivita a nerovnováha v přístupu ke
kulturnímu dědictví, pozornost turisticky nejvytěžovanějším zdrojům na úkor jiných součástí
kulturního dědictví. Negativní dopady na fyzickou integritu místa či památky se pro řadu míst
stávají stále naléhavějším problémem a zdá se nepochybné, že do budoucna bude nutné v zájmu
prevence ohrožení fyzické integrity těchto památek stále více sahat k regulaci množství turistů,
jak se v některých našich památkách již děje, například kaple sv. Kříže na Karlštejně.

Efektivně řízený kulturní turismus přispívá k podpoře zachování, rekonstrukce a rozvoje hmotného i
nehmotného kulturního dědictví. Vždy je ovšem třeba mít na paměti nejen potenciál kultury,
kulturních dějin a kulturního dědictví pro rozvoj kulturního turismu, ale také limity jejich
využití v zájmu jejich ochrany proti devastaci. Využití kulturního bohatství českých měst a obcí je
limitováno závažnými problémy, mezi nimiž dominují ztráty a nevratná poškození
kulturně-historického dědictví zejména v posledních 70 letech a pokračující nedostatečná údržba a
zajištění tohoto dědictví. Historická jádra mnoha měst jsou ohrožována ekonomicky motivovanými
tlaky, jejichž cílem je nahradit historické budovy novostavbami či alespoň je modernizovat a
rekonstruovat s vidinou očekávaných příjmů z turismu. Další rozvoj kulturního turismu významně
ovlivňují vztahy mezi jeho dvěma hlavními sektory, a to zástupci turismu a památkové péče. Jádrem
určitých sporů mezi těmito dvěma skupinami je úhel pohledu na kulturní památky a pro budoucnost
kulturního turismu je důležitý konsensus mezi těmito dvěma aktéry.

Kulturní trasy

V současné době vytvářejí nejrůznější subjekty celou řadu specializovanějších seznamů kulturních
památek nebo kulturních tras, a to prostřednictvím sítí nebo za využití určité tématiky. Na
evropské úrovni se na vytvoření sítě evropských kulturních tras protínajících celý kontinent
podílela Evropská rada. Tyto trasy, spojující významné kulturně historické objekty, umožňují, aby i
méně známé destinace ležící podél trasy uplatnily své vlastní kulturní bohatství.

Úlohou evropských kulturních tras je poznávání společného kulturního dědictví a cest, kterými
migrovali lidé a ideje (umělecké, filosofické, náboženské), jakož i další fenomény a projevy
spolupráce lidí. Jsou založeny na společných kulturních tradicích architektonických, spirituálních,
uměleckých, průmyslových, gastronomických apod. První trasy byly představeny v roce 1987 a stále
přibývají nové. Patří mezi ně například Poutní stezky do Santiago de Compostela, sdružení Hansa
(178 členských měst v 16 zemích), Vikingské stezky (50 míst v 10 zemích, pevnosti, města, lodi,
lomy, muzea, archeologická naleziště, rekonstruované stavby), Via Francigena (poutní stezka
z Canterbury do Říma), Mozartova stezka (města, paláce, zahrady, hospody a hotely, koncertní síně,
kostely; přes 200 míst v 10 zemích; Brno, Olomouc, Praha), Evropská stezka židovského dědictví
(Úštěk, Jičín, Brandýs nad Labem, Plzeň, Březnice, Nová Cerekev, Polná, Boskovice, Mikulov a
Krnov), Románská stezka, Cesta baroka, Cisterciácké kláštery (Žďár nad Sázavou), Stezka megalitické
kultury, Historická lázeňská města (Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Jáchymov),
Stezka prehistorického skalního umění, Evropské parky a zahrady, Destinace Napoleon (Slavkov u
Brna), Cyrilometodějská stezka (17 míst, Velehrad, Svatý Hostýn, Mikulčice, Staré Město, Výšina sv.
Metoděje / Sadská výšina u Uherského Hradiště, Archeoskanzen Modrá, Hradiště Pohansko, Hradiště sv.
Hypolita ve Znojmě, Hradisko sv. Klimenta, Křtiny, Archeopark Chotěbuz, Hradec nad Moravicí),
Průmyslové dědictví (Důl Michal, Plzeňský pivovar) a mnoho dalších.

Podle odhadů World Travel Organisation je záměrná a cílená účast na kulturních aktivitách součástí
přibližně 60 % veškerých (více než jednodenních) cest mezinárodních turistů a u přibližně 35 % cest
je dominantním motivem a náplní cesty. V závislosti na typu destinace se odhaduje, že podíl
kulturních turistů tvoří 30-70 % celkového počtu návštěvníků. Studie rovněž prokázaly, že účastníci
kulturního turismu pobývají v destinaci déle a utratí více peněz než účastnící jiného typu turismu.

V České republice hraje kulturní turismus obzvlášť důležitou roli. Vzhledem k tomu, že hodnota
významné části nemovitých památek je dána jejich umístěním a krajinným rámcem, specifický charakter
naší krajiny ji předurčuje do role výrazného kulturního zdroje a základny kulturního turismu. Genia
loci české krajiny utváří citlivé zakomponování urbanistických celků a architektonických monumentů
do okolního krajinného rámce a po staletí vytvářená symbolická krajina posázená hustou sítí
drobných stavebních památek je jejím specifikem. V kontextu s kulturním dědictvím naši zemi
navštěvuje průměrně 40 procent zahraničních návštěvníků, nejčastěji Francouzi (43 %), Britové a
Američané (42 %), Rusové (40 %), Němci (36 %) a Rakušané (35 %).


6. Zákonitosti trhu a faktory působící v cestovním ruchu, podmínky jeho rozvoje.

V tržním systému se ekonomické subjekty (výrobci, prodávající na jedné straně, nakupující,
zákazníci na straně druhé) rozhodují v zásadě samy, což by zdánlivě mohlo budit dojem chaosu.
Chování ekonomických/tržních subjektů je však ovlivněno zákony trhu (někdy se hovoří o neviditelné
ruce trhu), a to zejména nabídkou a poptávkou. Nabídka představuje množství zboží prezentované na
trhu za určitou cenu. Poptávka představuje množství zboží, které jsou zákazníci ochotni odkoupit za
určitou cenu. Tyto fenomény se vzájemně střetávají. Ideálním stavem trhu je, když se nabídka rovná
poptávce, tzv. tržní rovnováha. V praxi to znamená, že vše, co je vyrobeno se prodá a žádným
spotřebitelům zboží nechybí. Jedná se o abstraktní případ, ke kterému v ekonomické realitě
zpravidla nedochází. Pokud je nabídka větší než poptávka, zboží začne přebývat a „ležet“ výrobcům
ve skladech. V opačném případě je na trhu zboží nedostatek a spotřebitelé nemohou získat, co
potřebují.

Prodávající/Nabízející a kupující mají protikladné zájmy – prodávající chce prodat zboží za
nejvyšší cenu a kupující chce zboží koupit za co nejnižší cenu, dochází ke střetu a ke změnám cen.
Nabídka i poptávka jsou tedy prostřednictvím cen neustále v pohybu.

Poptávka a nabídka

ü  Poptávka vyjadřuje vztah mezi cenou nabízeného zboží a požadovaným množstvím zboží či služeb,
které jsou kupující ochotni za danou cenu koupit.

·         Zákon klesající poptávky říká, že pokud cena zboží roste, poptávka po něm klesá a naopak,
čím je cena nižší, tím vyšší je poptávka. Zvýšením cen se snižuje počet zákazníků, kteří jsou
ochotni nebo si mohou dovolit zboží koupit. Naopak snížení cen zpřístupňuje zboží většímu množství
spotřebitelů.

·         Faktory ovlivňující poptávku

§  cena, množství, druh zboží, kvalita, značka, design, reklama

§  demografické změny (změny v počtech a charakteristikách kupujících)

§  změny v preferencích (zvyky, móda, změny potřeb, závislost na určitém druhu výrobku atd.)

§  ekonomická situace státu, změny velikosti důchodů (mzdy, renty, úroky, zisky ad.)

§  změny cen jiných zboží

Ø  substituty – jiné produkty, které jsou schopny nahradit původní

Ø  komplementy – doplňkové produkty, nejsou součástí přímého nákupu výrobku, ale bez něj je
fungování základního výrobku nemožné

§  očekávání změn cen – způsobuje zvýšený nákup v okamžiku, kdy se lidé o této předpokládané změně
dozvědí (tzv. předzásobení)

ü  Nabídka vyjadřuje množství jednotlivých druhů zboží, které jsou prodávající při dané ceně
ochotni vyrobit a prodávat a kupující jsou ochotni si toto zboží za dané ceny koupit.

·         Zákon rostoucí nabídky říká, že pokud cena zboží roste, nabídka zboží se také zvyšuje a
naopak. S růstem ceny se zvyšuje zájem ze strany výrobců.

·         Faktory ovlivňující nabídku

§  cena, množství, kvalita

§  ceny vstupů (dražší suroviny a energie), technologie

§  organizace práce

§  ekonomická situace státu

§  konkurence

§  ceny substitutů

Podstatou trhu je vzájemná interakce (střet) nabídky a poptávky. Výrobci tuší, v jakých cenových
relacích se mají pohybovat, aby měli vůbec nějakou poptávku po svých výrobcích a kupující tuší, že
např. nový automobil asi za stovku nepořídí. Nicméně, i tak je rozpětí ceny mezi ideálně nízkou pro
kupujícího a ideálně vysokou pro prodávajícího dost velké pro vzájemnou licitaci a hledání
kompromisu. Zároveň platí, že pro všechny typy firem jsou důležité tři základní cíle, kterými jsou
prodat více produktů více zákazníkům za vyšší cenu.

Nabídka v turismu je souhrn produktů a služeb, které má prodávající v úmyslu realizovat za danou
cenu. Skládá ze dvou částí, a to atraktivity destinace a vybavenosti destinace turistickými
zařízeními. Atraktivity destinace mohou být přírodní (klima, léčivé prameny, krajinná scenérie,
jeskyně, moře, ledovce, propasti, vodopády, skalní města, gejzíry, atoly atd.), kulturně historické
(architektonické památky, kulturní zařízení, místa spojená s historií národa, technické památky,
lidové umění), sociální (životní styl, gastronomie, tradice, zvyky) nebo události (sportovní,
společenské, kulturní, např. festivaly, slavnosti, veletrhy, výstavy, přehlídky). Atraktivity mohou
být hmotné či nehmotné, mezinárodního, národního a místního významu. Vybavenost destinace jsou
zařízení, která uspokojují potřeby turistů. Vzhledem k tomu, že je nabídka v turismu vázaná
přírodními a kulturně historickými atraktivitami, které nelze přemístit, trh se (na rozdíl od
jiných odvětví) přesouvá za produktem. Nabídka je rovněž značně ovlivněna přírodními podmínkami a
ročním obdobím, odráží se v ní vysoká míra sezónnosti poptávky.

Poptávka v turismu je závislá na potřebách kupujících, a to motivačních neboli primárních a
realizačních neboli sekundárních, a má komplexní charakter, tj. účastníci vyžadují při uspokojování
svých potřeb komplexní služby – ubytovací, stravovací, zábavní apod. Veškeré potřeby uspokojované
při realizaci turismu můžeme označit jako potřeby zbytné, protože jejich uspokojování není nutné
k přežití. Pokud dojde ke zhoršení ekonomické situace, lidé snižují výdaje na zbytné potřeby, aby
uspokojili potřeby nezbytné, což činí turismus ekonomicky zranitelný. Charakteristickým rysem
poptávky v turismu je, že během hlavní sezóny poptávka po službách, a zpravidla i jejich cena,
výrazně roste.

Poptávka v turismu může být nahlížena z pohledu ekonomického, psychologického nebo geografického.
Z pohledu ekonomického se jedná o celkové množství zboží a služeb, které spotřebitelé chtějí koupit
za konkrétní cenu, je tedy vztažena k ochotě a schopnosti klientů nakupovat turistické produkty za
různé ceny v průběhu jakéhokoliv časového období. Z pohledu psychologického se jedná o motivy
klientů, které ovlivňují výběr produktu a destinace, poptávka je tedy vztažena k podnětům, které
vyvolávají touhu cestovat. Z pohledu geografického se jedná o prostorovou distribuci poptávky a
faktory, které tuto distribuci ovlivňují.

V určité syntéze lze hovořit o šesti základních oblastech ovlivňujících poptávku v turismu. Jsou to

·         motivace jedinců – potěšení, aktivita, odpočinek, regenerace, komunikace, „instinkt“
cestovatele, základní potřeba, zvědavost/badatelství, samota/kontakt apod.

·         společnost – hodnoty a normy, společenský pořádek, struktura společnosti, mobilita,
trávení volného času

·         životní prostředí – klima, krajina, ekologie, urbanizace, sousedství

·         hospodářství – obecný vývoj trhů, chování trhů, příjmová situace, ceny a směnné kurzy,
přerozdělování, trh práce a výrobní podmínky, dopravní náklady

·         nabídka – produkce, cena, odbyt, reklama

·         stát – legislativní prostředí, devizové, pasové a celní předpisy, politické poměry.

Lze rovněž hovořit o faktorech motivujících (potřeby, emoce) k účasti na poptávce a faktorech
limitujících. Motivaci ovlivňují podněty a vlivy sociokulturní (kultura, referenční skupiny,
třídy), individuální (životní styl, životní hodnoty, zkušenosti, osobnost) a vnější. Omezení na
straně poptávky jsou dána jak poptávající stranou (disponibilní příjem, volný čas, zdravotní stav),
tak stranou nabízející (charakter a dostupnost produktu, cena produktu, propagace atd.).

V souvislosti s motivujícími faktory v turismu se často setkáváme s jejich členěním na tzv. push
(vytlačování) a pull (přitahování) faktory. Push faktory jsou vnitřní motivy a síly, které nutí
potenciální návštěvníky hledat aktivity, které uspokojí jejich potřeby, motivují rezidenty
k opuštění místa bydliště. Mezi hlavní motivy patří touha po úniku z obvyklého prostředí, snaha o
změnu „stereotypu“, únik od stresu, odpočinek a relaxace, zdraví a fitness, objevování a hodnocení
sám sebe, prestiž, vzdělávání, dobrodružství a sociální interakce, může se ale jednat rovněž o
faktory negativní, např. nekvalitní životní prostředí, přílišná koncentrace lidí ve velkých
městech, pracovní vypětí, monotónní prostředí (nedostatek podnětů). Pull faktory představují takové
prvky či procesy, které přispívají k turistické atraktivitě destinace, např. turistická
infrastruktura, kulturní aktivity, zábava, pamětihodnosti, místní kultura a kuchyně, jedinečné
přírodní prostředí, bezpečnost, nízké náklady apod.

Poptávkové trendy

Prvním významným trendem je individualizace poptávky. Klienti se dnes již nespokojí pouze se
zajištěním základních služeb v destinaci (ubytování, stravování, doprava). Oproti minulosti hledají
něco víc než jen „slunce, koupání, odpočinek“, vyžadují původní a ojedinělé prožitky. O výběru
konkrétní destinace tedy stále častěji rozhodují atributy, které jsou nabízeny nad rámec běžných
požadavků klientů, tedy speciální druhy služeb a produktů.

V nedávné době zaznamenávají rostoucí popularitu pobyty v přírodě a na venkově. Lidé cítí potřebu
nějakým způsobem vybalancovat své normální hektické dny plné stresu odpovídající dovolenou či
víkendovým pobytem. Roste i význam zdraví a péče o fyzickou kondici, lidé se proto snaží svou
dovolenou trávit co možná nejaktivněji a zároveň s přesahy k duševní relaxaci.

Spotřební preference se v posledních letech orientují na „zelené“ produkty, turismus není výjimkou.
Ubytovací zařízení, dopravci, cestovní kanceláře i destinace se snaží vytvářet a nabízet své služby
tak, aby minimalizovali vliv svých aktivit na životní prostředí. Popularita šetrných forem turismu
založených na udržitelnosti roste, a tím tedy i poptávka po nich.

Na změnu poptávky mají vliv i demografické trendy. Velmi důležitým faktorem je stárnutí populace
vyspělé Evropy. Velikost segmentu seniorů s jejich specifickými potřebami neustále roste. Tržní
hodnota tohoto segmentu však není v budoucnu zcela jednoznačná. Rizika spočívají ve stavu
evropských veřejných rozpočtů a v jejich schopnosti zajistit dostatečně vysoký důchod,
v administrativních (prodlužování produktivního věku) a sociálních (pozice seniora v životním cyklu
domácnosti, krize institutu rodiny apod.) okolnostech. Mění se i postavení mladé generace
v evropské společnosti. Touha poznávat něco nového je u mladé generace daleko silnější než u běžné
populace, omezení na straně finančních zdrojů jsou stále slabším faktorem. Globálnější charakter
vzdělávání (různé výměnné vzdělávací programy) a následné navazování nových kontaktů v zahraničí
posilují sklon mladé generace k cestování.

Fundamentální změny přináší rovněž technologický pokrok, zejména internet a sociální sítě.
Odstraňují problém s nedostatkem informací na straně poptávky i nabídky, znatelně narůstá význam
word-of-mouth. Větší a lepší dostupnost informací o poptávce umožňuje podnikatelům lépe cílit své
produkty na ty správné segmenty spotřebitelů.

Faktory ovlivňující nabídku a poptávku

Vliv ceny na velikost poptávky a nabídky je významný, v praxi ovšem nikoli jediný, i v prostředí
dokonalé konkurence najdeme řadu dalších faktorů a vlivů, které ovlivňují chování zákazníků. Tyto
faktory lze rozdělit do dvou základních skupin, a to vnitřní a vnější. Vnitřní faktory neboli
marketingové nástroje jsou zcela v kompetenci organizace, může je tedy ovlivňovat a jsou to
produkt, cena, distribuce (čas + místo) a propagace. Vnější faktory jsou organizací (marketingovými
nástroji) neovlivnitelné, ale musí být vzaty v úvahu při implementaci marketingových strategií.

Vnitřní faktory

Základními marketingovými nástroji, kterými lze ovlivnit nákupní chování lidí jsou produkt, cena,
distribuce a propagace, tzv. marketingový mix. Je třeba identifikovat potřeby potenciálních
zákazníků a poté se rozhodnout, jak tyto potřeby uspokojit. Marketing v turismu je umění nabízet
správné služby ve správný čas, na správném místě, za správnou cenu správným zákazníkům tak, aby
bylo dosaženo přiměřeného zisku. Proces marketingu má několik kroků

§  shromáždění a analýza informací o nabízených službách (námi i konkurencí)

§  shromáždění a analýza informací o potřebách a požadavcích potenciálních zákazníků

§  definování marketingového cíle, tj. jaké zákazníky chceme přilákat, jaké služby jim chceme
nabídnout, čeho chceme dosáhnout; je lepší nabídnout „vše“ menší skupině než jen „něco“ všem

§  definování marketingové taktiky/strategie, tj. rozhodnutí, jak dosáhnout cíle

§  definování marketingového mixu, který uspokojí potřeby a preference cílového trhu či spíše
segmentu trhu (skupiny zákazníků, kteří sdílejí podobné charakteristiky, např. životní styl, věková
skupina, pohlaví, socioekonomická třída, země nebo region apod.).

Vnější faktory

Nejobecnějším faktorem je celková hospodářská situace státu. Fáze hospodářského cyklu, konjunktura
nebo recese, ovlivňují míru nezaměstnanosti, a tím konkurenceschopnou poptávku, množství a kvalitu
využití volného času či rozsah nabídky. Tento faktor nemůže žádný jednotlivec sám o sobě změnit,
ale na každého má menší nebo větší dopad.

Kulturní faktory, tj. výchova, rodina, škola, přátelé, vzdělání, aktivní trávení volného času, tedy
nemateriální hodnoty, jsou jedním z rozhodujících faktorů, které ovlivňují postoje a rozhodování
člověka (jako zákazníka) i v budoucím životě.

Nezanedbatelnou roli hrají rovněž sociální faktory, tedy skutečnost, do jaké společenské vrstvy
člověk patří. Příslušníci stejné společenské třídy sdílejí podobné hodnoty, mají obdobné zájmy a
vzorce chování. Identifikují se nejen podle bohatství a příjmů, ale také podle vzdělání, životního
stylu, který vedou, a podle hodnot, kterým dávají přednost. Svou roli hrají i tzv. aspirační
skupiny, tedy takové, do kterých by člověk rád patřil. A proto se svým chováním snaží přizpůsobit
jejím členům, nákupní chování tedy ovlivňuje i motiv prestiže a společenského postavení.

Do úvahy je třeba vzít i osobní faktory, mezi které patří životní cyklus, životní styl, povolání a
ekonomické podmínky. Životní cyklus zahrnuje řadu stádií, kterými lidé během svého života
procházejí a během nichž se mění jejich zájmy, preference a motivace k různým činnostem (např.
rodiče navštěvují muzea a památky se svými dětmi). I lidé s podobným kulturním zázemím, ze stejné
společenské třídy, a třeba i ti, kteří mají stejné povolání, mohou vést odlišný životní styl, který
odráží jejich osobnost a ovlivňuje jejich chování (intelektuálně orientovaný životní styl mají
lidé, kteří mají zájem o neustálé vzdělávání, navštěvují kurzy a přednášky, hodně cestují).

Psychologické faktory, které ovlivňují člověka a jeho kupní chování zahrnují motivaci, vnímání
(sběr, třídění a interpretace informací), učení (jednání na základě předchozích zkušeností) a
postoje (emotivní pocit, individuální hodnocení). Nejčastější motivací bývá estetický prožitek,
potřeba společenské sounáležitosti, potřeba poznávání, potřeba úcty a obdivu k něčemu, potřeba
odpočinku ad.

Na rozvoj turismu působí především vnější vlivy, které nesouvisejí přímo s turismem, ale do značné
míry ovlivňují poptávku po turistických produktech a službách. Tyto vnější vlivy mohou být
rozděleny do několika základních oblastí.

Ekonomické vlivy. Turistický produkt je označován za tzv. produkt zbytný, což znamená, že v případě
ekonomické recese lidé omezují osobní spotřebu tohoto produktu a vynakládají na něj proto méně
prostředků.

Demografické a sociální vlivy zahrnují stárnutí obyvatelstva, zvyšování počtu pracujících žen a tím
i zvyšování rodinných příjmů, růst podílu jednočlenných domácností, růst vzdělanosti populace,
trend pozdějšího zakládání rodiny, zvyšování počtu bezdětných manželství, možnost větší migrace
obyvatelstva, zvýšení objemu volného času. Celkový počet obyvatelstva roste pomaleji, zvyšuje se
však podíl starších obyvatel s největšími sklony a také s finančními předpoklady k cestování.
V méně rozvinutých zemích se bude ve větší míře rozvíjet domácí turismus, pro lépe situované rodiny
a jednotlivce i zahraniční turismus, což bude vyvolávat potřebu produktů a služeb pro specifické
etnické skupiny obyvatelstva. Vyšší úroveň vzdělání bude zvyšovat touhu poznávat jiné lidi a
kultury a získávat nové zkušenosti. Rychlá doprava a uplatnění moderních komunikačních technologií
relativně zkracují vzdálenosti a umožňují stále větší globalizaci, což se projevuje i v životním
stylu.

Ekologické vlivy. Potřeba zachovaného životního prostředí neustále roste a rozvoj turismu je
s kvalitou životního prostředí bezprostředně spjat. Ukazuje se však, že především v oblastech, kde
je zvýšená koncentrace turistů, může masový rozvoj cestovního ruchu negativně ovlivňovat kvalitu
životního prostředí. V poslední době je v této souvislosti hodně diskutované téma trvale
udržitelného rozvoje.

Politické vlivy. Politické změny ve střední a východní Evropě usnadnily cestování a růst přepravy
mezi západní a střední Evropou. V souvislosti s uskutečňováním programu jednotného trhu Evropské
unie, která předpokládá volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, došlo ke sjednocování předpisů
a uvolnění vzájemných obchodů, což se příznivě odráží v podnikatelských aktivitách. Odstraňují se
vnitřní hranice uvnitř Unie, usnadňuje se možnost vycestování zavedením bezvízového styku, který se
rozšiřuje na stále větší počet zemí. Naopak, politická nestabilita může turismus významně ovlivnit
(balkánská krize, teroristické útoky apod.).

Technické vlivy. Moderní turismus je závislý na technickém zabezpečení. Technický rozvoj se
projevuje zejména v letecké dopravě, v nových komunikačních technologiích a výpočetních systémech,
což činí turismus neustále rychlejší a levnější, se snadným přístupem k informacím a rezervacím.
Moderní technologie se využívají i pro bezpečnost turistů, jsou i základem zábavního turismu.

Ekonomický význam turismu v České republice

Turismus je součástí životů velkého počtu lidí, stal se prvkem moderní společnosti a jedním
z největších oborů ekonomiky, který se velmi rychle rozvíjí. S turistickým průmyslem je spojeno
mnoho hospodářských aktivit a činností mezi které můžeme zahrnout dopravu, ubytování a poskytování
služeb turistům, kteří ve svém volném čase cestují z místa na místo, aby poznali krásy a kulturu
vybraných míst a uspokojili svoje potřeby. Všechny tyto aktivity přispívají k ekonomickému růstu,
obchodníkům, podnikatelům a poskytovatelům služeb přináší zisk a příležitosti k uplatnění jejich
znalostí a dovedností.

Turistický význam země či regionu je měřen kapacitními ukazateli jako např. počet turistických a
rekreačních lůžek (lůžka v hromadných ubytovacích zařízeních, v soukromí, v objektech individuální
rekreace – chaty, chalupy) na jedné straně, na straně druhé pak ukazateli výkonovými jako např.
počet ubytovaných hostů, počet přenocování (resp. počet pobytových dnů hostů v ubytovacích
zařízeních) a následně také počtem pracovních míst a celkovým obratem (příjmy) z turismu.

Rozhodujícími indikátory (prvky) měření ekonomického významu turismu jsou jeho podíly na tvorbě
národního či regionálního HDP a jeho podíly na zaměstnanosti. Podíl turismu na tvorbě HDP v roce
2021 byl 1,55 %. Během dvou let se jednalo o dramatické snížení, neboť v roce 2019 dosáhl tento
podíl 3 %, což bylo více než v sektoru zemědělství, lesnictví a rybářství dohromady. Podíl
cestovního ruchu na celkové zaměstnanosti v národním hospodářství poklesl na 4,02 % (210 tisíc
z 220 tisíc v roce 2019), v turismu pracoval každý pětadvacátý Čech.

Mnoho činností souvisejících s turismem slouží často jako vstupní místo na pracovní trh, a to
mnohdy pro osoby, které hledají zaměstnání, osoby vyžadující kratší pracovní dobu, cizí státní
příslušníky s omezenými jazykovými schopnostmi nebo i pro nastupující absolventy škol. Umožňuje to
skutečnost, že turismus, resp. odvětví zajišťující turistické služby se vyznačují značnou
rozmanitostí typů vykonávané práce, od málo kvalifikovaných prací s nízkou přidanou hodnotou
(uklízečky, pomocné síly) až po vysoce kvalifikované síly přinášející vysokou přidanou hodnotu. Pro
politiku zaměstnanosti je důležité, že turismus nabízí množství pracovních míst, která nevyžadují
vysokou kvalifikaci i možnost zaměstnání v oblastech, které jsou méně ekonomicky rozvinuté, resp.
které jsou postihovány strukturální nezaměstnaností (venkovské, příhraniční horské oblasti apod.).
Zaměstnanost v turistickém průmyslu zahrnuje zejména pracovní pozice v pohostinství, ubytování,
(rekreační) dopravě, různých turistických službách, zábavních podnicích, vybraných druzích
maloobchodu, dodavatelských službách (dodávky jídel pro leteckou dopravu, praní prádla, dodávky
potravin, velkoobchodní služby, účetní a daňové služby atd.), půjčovnách aut, propagaci apod.

Zaměstnanost v turismu je charakterizována sezónností, částečnými pracovními úvazky, málo placenou
prací i nelegální „černou“ prací. Zaměstnanost v turistických odvětvích se také vyznačuje vysokým
podílem vlastní práce podnikatelů a často neplacené práce jejich rodinných příslušníků (zejména
menší pohostinská a ubytovací zařízení, zařízení pro agroturistiku apod.). Odvětví je rovněž
typické vysokým podílem mladých lidí, téměř polovina pracovníků je mladších 35 let. Podíl žen
v pohostinství a ubytování je více než 50%, a tedy nadprůměrný ve srovnání s odvětvím služeb či
ekonomiky jako celku.

Regionální rozložení zaměstnanosti v pohostinství a ubytování do značné míry odráží regionální
rozdíly v atraktivitě jednotlivých oblastí a jejich turistické návštěvnosti. Vysoké hodnoty
zaměstnanosti jsou dosahovány v turistických centrech horských oblastí (Krkonoše, Jizerské hory,
Lužické hory, Orlické hory, Šumava, Beskydy, Jeseníky, Žďárské vrchy na Českomoravské vrchovině a
vrcholové části Krušných hor), případně v destinacích letní rekreace u vody (Máchovo jezero,
Povltaví, Posázaví, Seč, Vranov nad Dyjí, Nové Mlýny aj.). Nadprůměrné hodnoty jsou dosahovány také
v tradičních turistických destinacích (Český ráj, České Švýcarsko, Chodsko), významných lázeňských
střediscích (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Jáchymov, Luhačovice) a některých
centrech městského turismu (Český Krumlov, Znojmo, Mikulov). Praha a další velkoměsta, která jsou
destinacemi městského turismu, patří z hlediska podílu zaměstnaných v pohostinství a ubytování na
celkovém počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva jen k mírně nadprůměrným.

Odvětví pohostinství a ubytování patří mezi typická odvětví s vysokým zastoupením malých podniků.
Je rovněž odvětvím významně diferencujícím venkovský prostor. Obce s nadprůměrnou intenzitou
podnikání jsou soustředěny v několika oblastech. Především jsou to Krkonoše s podhůřím a část
Jizerských hor s nejvyššími intenzitami podnikání v pohostinství a ubytování v České republice,
územně nejrozsáhlejší oblastí nadprůměrných intenzit je Šumava s přilehlou částí Českého lesa,
která na jihovýchodě volně přechází do jihočeské oblasti s významnými středisky jako je např. Český
Krumlov. Další oblastí významně nadprůměrné podnikatelské aktivity v tomto odvětví je oblast
západočeských lázní (Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Karlovy Vary), kam můžeme zařadit i město
Cheb, na severu přechází do oblasti Krušných hor s hlavními středisky v karlovarském a chomutovském
okrese. Významnější soustředění podnikatelské aktivity je rovněž v Českém Švýcarsku (s velmi
vysokou intenzitou podnikání v Hřensku), v oblasti Českého ráje, Lužických a Orlických hor.
V oblasti Máchova jezera je převážná většina podnikatelů soustředěna přímo v Doksech. Ve středních
Čechách vykazují nadprůměrnou intenzitu podnikání především obce kolem Sázavy a přehradních nádrží
na Vltavě, částečně také na Křivoklátsku a Karlštejnsku. V Praze je sice největší počet
podnikatelských subjektů v pohostinství a ubytování v České republice, ale z hlediska intenzity
(počtu podnikatelů na 1000 obyvatel) je pouze na průměrné pozici.

Na Moravě a ve Slezsku je úroveň podnikání v tomto odvětví podstatně nižší než v Čechách. Z oblastí
nadprůměrných intenzit je nejvýznamnější území Jeseníků s hlavním centrem ve městě Jeseník, další
soustředění je v oblasti Moravskoslezských Beskyd a přilehlé části Vsetínska. Na ostatním území
jsou nadprůměrné hodnoty především v Luhačovicích a okolních obcích a v okolí jihomoravských
přehradních nádrží – Vranov nad Dyjí a Nové Mlýny. Obecně lze říci, že situace je z hlediska
regionálního rozložení podnikatelských aktivit v oblasti turismu do určité míry stabilizovaná,
neboť hlavní soustředění se prakticky shodují se stavem z roku 1999.



7. Lidské zdroje v oblasti práce s klientem v kulturním turismu.

Turismus se významně podílí na míře zaměstnanosti u nás i ve světě. Představuje oblast mnoha
podnikatelských příležitostí a s tím související nabídku pracovních míst. Když pomineme ekonomické,
politické, přírodní i pandemické negativní vlivy, které se tohoto oboru dotýkají a značně ho mohou
ovlivnit, stále se jedná o odvětví, které se dynamicky rozvíjí.

Dle Českého statistického úřadu u nás bylo v turismu v roce 2019 zaměstnáno téměř 239 700 osob,
z toho téměř 198 600 byli zaměstnanci na různých pozicích a 41 100 byli tzv. sebe zaměstnanci
(majitele firem a zaměstnaní rodinní příslušníci, pro které je činnost ve firmě hlavním
zaměstnáním). V turismu pracuje mnoho lidi různého stupně vzdělání, v roce 2019 v turismu pracovalo
199 000 osob se středoškolským vzděláním, 25 630 vysokoškolsky vzdělaných osob a 15 020 osob se
základním vzděláním. Celkový podíl osob zaměstnaných v turismu v roce 2019 činil 4,5 %.

Turismus je zajímavou a perspektivní oblastí, která nabízí celou řadu pracovních pozic, každá
vyžaduje určité dispozice, schopnosti, dovednosti a zkušenosti, ať už se jedná o uplatnění
v hotelnictví, prodeji zájezdů či v průvodcovské činnosti. Uplatnění na různých pozicích najde
mnoho lidí s různým typem vzdělání a různými dovednostmi. Škála pracovních míst je velmi široká, od
těch nejjednodušších nekvalifikovaných, jako je mytí nádobí v restauraci, přes „polokvalifikované“,
jako pokojská, kvalifikované, jako pracovník cestovní kanceláře, až po zodpovědné manažerské funkce
vedoucích pracovníků, jejichž postavení vyžaduje vysokou odbornost a odpovídající praxi.
Poskytování činností a služeb jejichž cílem je uspokojit potřeby a přání klientů představuje práci
velkého množství lidí, kteří musí mít buď adekvátní vzdělání, nebo jsou na danou pozici proškoleni.
Uplatnění v turismu nachází na plný i částečný úvazek také mnoho studentů. Turistický průmysl se
liší od mnoha jiných v tom, že zaměstnává více žen než jakýkoli jiný druh podnikání. Ženy se
nacházejí na všech úrovních – od nekvalifikovaných až po manažerské pozice. Práce v turismu je
známá především tím, že se jedná o zajímavou práci mezi lidmi a zároveň práci vykonávanou
v atraktivních podmínkách. Významným zaměstnavatelem jsou cestovní kanceláře a agentury, ubytovací
a stravovací zařízení, rekreační oblasti, turistická informační centra, turistické atrakce,
kulturní instituce, zábavní parky a také dopravní podniky (letecké, autobusové, železniční a
plavební společnosti), které nabízí místa na všech stupních od nejnižších po významné vedoucí
pozice.

Určité znalosti a dovednosti se promítají napříč celou oblastí. Téměř všichni lidé pracující
v turismu jsou v kontaktu s klienty, včetně pozitivních i negativních aspektů, které tato jednání
přináší. Každý, kdo se rozhodl pro kariéru v turismu by tedy měl mít rád práci s lidmi a být
tolerantní k jejich selháním, zejména proto, že podráždění z cestování může u některých lidí
vyvolat jejich nejhorší vlastnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o práci s lidmi, je na místě jistá
dávka nadšení, radosti a ochoty. Například průvodci i delegáti by měli být charismatičtí, měli by
umět nadchnout své klienty a také by měli mít schopnost rychlého rozhodování a dovednost řešení
nenadálých situací s chladnou hlavou. Velmi důležité jsou i další osobní předpoklady, které
zahrnují organizační schopnosti, psychickou odolnost, dobrou fyzickou kondici a časovou
flexibilitu.

Mezi stěžejní předpoklady, které by člověk pro tuto práci na většině pozic měl mít, patří
komunikační dovednosti a jazyková vybavenost. Stupeň jazykových dovedností se může lišit, od
používání speciálních termínů v gastronomických službách až po plynulý projev, který je žádoucí
například u průvodců či pracovníků cestovní kanceláře. U většiny pracovníků je žádoucí znalost
cizích jazyků, minimálně angličtiny. Stupeň jazykových dovedností se může lišit také podle místa
práce. Větší dovednosti jsou vyžadovány v turistických destinacích, kde je nezbytná i znalost
místního jazyka.

Vzhledem k tomu, že je dnes běžnou součástí našich životů internet, je u pracovníků v turismu
důležitá rovněž počítačová gramotnost. Hotely, prodejci letenek a jízdenek i cestovní kanceláře a
agentury při své práci používají různé internetové rezervační systémy, které s sebou přináší nové
možnosti prodeje a rezervací. Internetový prodej oceňují především klienti, kteří nemusí fyzicky
nikam chodit a vše vyřídí z pohodlí domova. Tento způsob rezervace má i stinnou stránku, roste
počet lidí, kteří si své pobyty rezervují individuálně a na první pohled se může zdát, že služeb
cestovních kanceláří a agentur už tolik nevyužívají. Nicméně, pokud si člověk zvolí individuální
vyhledávání na internetu, musí vědět kde hledat informace a jaká zadávat vyhledávací hesla, jinak
mu pátrání zabere spoustu času. Tehdy si většina lidí uvědomí, že čas je drahý a obrátí se na
cestovní kancelář či agenturu s konkrétnější představou a jakýmsi předvýběrem. Pracovníci CK a CA
by měli mít vynikající znalosti svého oboru a přehled o nabídkách na trhu, o kterých lidé běžně
povědomí nemají. To je stále staví do pozice, kdy se na ně i přes různé možnosti individuálních
rezervací obrací stále velké množství klientů. CK pracují s různými srovnávacími rezervačními
systémy a dokáží klientovi najít tu nejvýhodnější nabídku. Výhodou jejich servisu je také to, že za
klienta řeší případné problémy s dodavateli služeb, a především poskytují osobní přístup a pomoc.
Vybudování dlouhodobého a kvalitního vztahu s klientem je běh na dlouhou trať, který se odvíjí od
mnoha předpokladů. Důležité je dobře poznat potřeby a očekávání klienta a snažit se nabídnout co
nejvhodnější produkt.

Průvodce má na starosti místní prohlídky pamětihodností. Musí být obeznámen se všemi zajímavostmi,
které návštěvníkům ukazuje. Obvykle má připraven odborný výklad, ve kterém popisuje jednotlivé
památky a musí být připraven zodpovědět otázky, které mu mohou turisté položit. Musí být také
schopen vyřešit jakýkoli problém, který se může během prohlídky vyskytnout, tím může být špatné
počasí, náhlé onemocnění, ztráta dokladů či peněz, nehoda apod.

Technický průvodce cestuje se skupinou klientů do cílové destinace. Dohlíží na průběh cesty a
zajišťuje dodržování itineráře. Musí mít detailní znalosti o navštívené oblasti a musí znát všechny
platné předpisy. Dohlíží na hladký průběh zájezdu, jedná s řidiči autobusů, hoteliéry, pracovníky
turistických atrakcí apod. Dbá na to, aby turisté dostali ubytování, stravování a zábavu, za které
zaplatili. To jsou aspekty cestování, které obvykle způsobí nejvíce problémů a vyvolají nejvíce
podráždění, když něco není tak, jak by mělo být. Oba typy průvodců potřebují především dvě
vlastnosti – společenskou povahu a jazykové dovednosti. Měli by také mít kvality diplomata, ať už
jednají s turisty, úředníky nebo lidmi pracujícími v turistických službách.

Cestovní kancelář (někdy také tour operátor) je společnost, která plánuje cesty, tedy sestavuje
zájezdy. Jejím produktem je služba, balíček služeb neboli package, tedy zájezd, který zahrnuje
leteckou dopravu, přepravu na letiště a zpět a ubytování. Package může zahrnovat také další služby,
např. stravování, zábavu, prohlídky pamětihodností, pronájem automobilu a mnoho dalších. Cestovní
kanceláře jednají jako prostředníci mezi poskytovateli služeb a konečným spotřebitelem, jednají
s dopravci a ubytovateli, nakupují místa hromadně, a tedy za nižší cenu, která se přenáší na
klienty. Počítačové terminály používané cestovními kancelářemi umožňují okamžité potvrzení
rezervací sedadel v letadlech, hotelových pokojů nebo pronajatých automobilů. Jedním
z nejdůležitějších aspektů práce je poskytování informací o cenách, vládních, zdravotních a celních
předpisech atd. Musí také držet krok s vývojem v oboru (nové resorty, hotely, služby, měnící se
cestovní předpisy atd.). Cestovní kanceláře

§  organizují letní a zimní pobyty, lázeňskou léčbu, okružní jízdy, firemní a incentivní výlety,
návštěvy divadel a koncertů, pronájem automobilů, směnárnu, zdravotní pojištění, víza,

§  zajišťují prodej letenek, vlakových a autobusových jízdenek,

§  poskytují informace o letových řádech, jízdních řádech vlaků a autobusů a tarifech,

§  zajišťují zkušené průvodce a tlumočníky,

§  poskytují poradenství ohledně resortů, dopravců a turistických zařízení,

§  plánují pro klienty itineráře,

§  evidují a potvrzují rezervace, vystavují vstupenky a vouchery, přijímají platby.

Své produkty prodávají cestovní kanceláře turistům přímo nebo prostřednictvím cestovních agentur.
Rovněž připravují, tisknou a distribuují katalogy nabízející jejich produkty.

Cestovní agentura je prodejcem všech turistických služeb, takže je v přímém kontaktu s klienty,
kterým nabízí komfort zprostředkování všech služeb na jednom místě (zajištění přepravy, ubytování a
všech dalších požadovaných služeb), obvykle prodávají zájezdy připravené cestovní kanceláří.
Cestovní agentury pracují na základě provize, což znamená, že dostanou procento z uskutečněných
prodejů. Podnikání v cestovní agentuře a cestovní kanceláři je pro lidi se zkušenostmi v turismu
velmi atraktivní. Podle živnostenského zákona je k založení cestovní agentury potřeba dosáhnout 18
let věku, mít čistý trestní rejstřík a požadované vzdělání, kvalifikaci nebo odpovídající pracovní
zkušenosti.

Role cestovních kanceláří a cestovních agentur se do značné míry překrývají, ale v podstatě
cestovní kanceláře zkoumají nové trhy, plánují a realizují propagaci, a zejména nakupují jednotlivé
prvky dopravy, ubytování a dalších služeb a kombinují je do balíčků, zatímco cestovní agentury tyto
produkty prodávají. Dva základní produkty jsou

§  pobytový zájezd (packaged tour, holiday package), který zahrnuje dopravu, ubytování v hotelu a
transfer na letiště a zpět, může také zahrnovat stravu, zábavu, prohlídky památek, pronájem auta a
mnoho dalších služeb; cílovou destinací je resort a hlavní atrakcí moře, písek a slunce (sea, sand
and sun), případně slunce, sníh a lyžování (sun, snow, and skiing),

§  poznávací zájezd, který zahrnuje dopravu a ubytování a hlavní atrakcí je prohlídka
pamětihodností s průvodcem; zájezd obvykle kombinuje cestování se vzděláváním; většina těchto
zájezdů zahrnuje několik různých destinací a hodně cestování, což vyžaduje pečlivou koordinaci
všech detailů.

Delegát zastupuje cestovní kancelář, která organizuje dovolenou v zahraničí, v prázdninové
destinaci. Je pro turisty zdrojem informací a podpory v případě vzniklého problému. Stará se o
turisty od jejich příjezdu až po odjezd, tj. setkává se s nimi na letišti, zajišťuje transfer do
hotelu, organizuje uvítací večírky, organizuje a dohlíží na společenské aktivity v hotelu, působí
jako prostředník mezi turisty a hotelovým personálem, místními úřady, policií ad., jedná
s hoteliéry, radí klientům, organizuje výlety, doprovází klienty zpět na letiště a rovněž píše
pravidelné zprávy mateřské společnosti. Měl by mít jazykové dovednosti, geografické znalosti,
schopnost pracovat pod tlakem, schopnost pracovat v týmu, měl by umět vyjednávat a uzavírat
smlouvy, být připraven pracovat dlouho nebo v neobvyklou dobu, vědět, jak se vypořádat s problémy.
Za všech okolností by měl být ochotný, zdvořilý, vstřícný a společenský.

Animátor je osoba v resortu/hotelu, která má na starosti všechny aktivity organizované pro zábavu
klientů, večírky, hry, soutěže apod. Aktivit plánovaných pro klienty by se měl sám aktivně
účastnit, základním požadavkem je tedy kreativita a společenská povaha. Část animátorů se
„specializuje“ na děti, tedy připravují a organizují programy denních a večerních aktivit pro
skupiny dětí. Mimo kreativity, spousty energie a trpělivosti musí být vyškoleni v poskytování první
pomoci. Mimo animátorů resorty zaměstnávají také sportovní instruktory, kteří dohlížejí na
činnosti, na které se střediska specializují, např. golf, tenis, plavání, lyžování, potápění apod.

Důležitou roli v propagaci turismu hrají novináři, dokumentaristé, případně spisovatelé, kteří píší
články a turistické průvodce nebo natáčejí dokumenty o různých destinacích a památkách, čímž je
zpřístupňují potenciálním zájemcům. Zhlédnutí zajímavého dokumentu či přečtení článku může být
častým motivem při výběru té které destinace. Například vzdělávací instituce National Geographic
Society vydává populárně naučný měsíčník National Geographic Magazine (od roku 2002 vychází i
v češtině) a provozuje dokumentárně vzdělávací televizní kanál National Geographic Channel (české
vysílání od dubna 2010), které inspirují mnohé turisty při výběru destinací jejich dovolených či
výletů. U nás plní tuto roli např. časopisy Země a lidé nebo Země světa a pořady České televize
Objektiv či Toulavá kamera.

Při realizaci volnočasových produktů v oblasti kulturního turismu hraje nezanedbatelnou roli také
personál kulturních a kulturně historických institucí, od pokladny muzea, galerie či zámku až po
lektorský personál. Vystupování zaměstnanců v tzv. první linii hraje obrovskou roli hned na počátku
návštěvy a často ovlivní pocity z návštěvy celého objektu. Je-li první dojem negativní, často jej
potom nenapraví ani následující příjemné zážitky a pocity z celé instituce. Návštěvník se může
setkat se zásadními nedostatky v práci personálu, které zahrnují neupravenost, nedostatečnou
informovanost, nevlídné jednání, vzájemné vybavování se, zvyk uzavírání expozice před koncem
návštěvní doby apod. U zaměstnanců muzeí, galerií a dalších institucí, kteří přicházejí do kontaktu
s klienty, jsou základním předpokladem komunikační dovednosti, všestranný rozhled a nadšení pro
práci.

Dozorce dohlíží na prostory expozice a na návštěvníky, kteří se v těchto prostorách pohybují. Měl
by být schopen poskytnout návštěvníkům stručnou informaci o expozici či výstavě a pomoci jim
správně se v těchto prostorách orientovat.

Průvodce provází návštěvníky určitou trasou a předává jim informace, které obdržel ve formě
výkladového textu. Měl by disponovat vyšší mírou znalosti kulturních dějin a umět (pomáhat)
odkrývat příběhy ukryté ve sbírkách, výstavách apod.

Lektor je schopen, na základě svých odborných znalostí, si sám zvolit výklad a trasu expozicí či
svůj výklad přizpůsobit specifickým skupinám klientů. Z hlediska návštěvníků jsou velmi důležité
nejen obsah, forma a jazyková úroveň výkladu, ale také chování, vystupování, oblečení a organizace
prohlídky (stejně jako u průvodce či dozorce).

Důležitou úlohu v muzeu plní rovněž muzejní pedagog, který pomáhá naplňovat vzdělávací poslání
muzea, má tedy na starosti jeho celkovou vzdělávací koncepci, podílí se na přípravě výstav, expozic
a jejich vzdělávacích a doprovodných programů, proto by měl mít rovněž koordinační a tvůrčí
dovednosti.

Výstavář sice do přímého kontaktu s návštěvníkem většinou nepřijde, ale na jeho práci do značné
míry závisí atraktivita muzea, protože se stará se o jeho celkovou vizuální prezentaci. Zodpovídá
za výtvarné, grafické a prostorové řešení výstav a expozic a za materiály k doprovodným muzejním
aktivitám a akcím.

Na naplňování kulturní, společenské a vzdělávací úlohy muzeí se podílí i celá řada dalších
pracovníků jako například kurátoři nebo také kustodi, tedy správci muzejních sbírek či mobiliárních
fondů (na hradech a zámcích plní tuto roli kastelán), konzervátoři, kulturní a programoví
pracovníci, archiváři a mnoho dalších.

Důležitou roli v atraktivitě historických a kulturně historických institucí hrají moderní trendy a
alternativní metody práce, které začínají systematičtěji prostupovat do jejich činností a které
zahrnují inovativní prvky prezentace a edukace. V případě zahraničních návštěvníků hraje roli i
jazyková vybavenost pracovníků, vybavení expozice cizojazyčnými texty nebo audio průvodci.

Pracovníci historických a kulturně historických institucí by měli vykazovat a ctít profesionální
odpovědnost (jednat v souladu s koncepcí své instituce a etickými zásadami), odpovědnost za
duchovní a vědecké hodnoty (podporovat výzkum, ochranu a využití informací vztahujících se ke
sbírkovým předmětům, vyvarovat se všech činností nebo okolností, které by mohly zapříčinit ztrátu
těchto hodnot), bezpečnost instituce a sbírek a nikdy se nesmí přímo nebo nepřímo podílet na
nezákonném obchodování s přírodním nebo kulturním dědictvím.

Pro všechny pracovníky v turismu a v kulturním turismu zvlášť jsou tedy nezbytné zejména odbornost
a potřebná kvalifikace, znalost produktů, znalost prostředí, zdvořilost, důvěryhodnost,
spolehlivost, vnímavost, komunikativnost, dobré vystupování, kreativita, nadšení apod. Bez ohledu
na to, v jaké oblasti turistického průmyslu člověk pracuje, konečným výsledkem úsilí by měl být
spokojený klient, který na svou cestu nebo dovolenou s radostí vzpomíná.


8. Potenciál kulturního turismu v oblasti ochrany, obnovy a rozvoje památek a kulturního dědictví.

Po roce 1989 bylo velké množství památek navráceno původním majitelům často v havarijním stavu.
Noví majitelé často nedisponovali dostatečným kapitálem k opravám. Velkou příležitost ale přinesl
turismus, pro který jsou památkové objekty významným magnetem, a který s sebou nese oživení sídla,
regionu i celé země. Vhodná investice do památky může vyvolat multiplikační efekt a přitáhnou
poptávku i z jiných regionů. Aby byla památka přínosem, musí být zapojena do lokální ekonomiky, tj.
zaměstnávat místní obyvatele, využívat místních služeb atd. Tento vztah platí i obráceně, tedy že
okolí musí být schopno poptávané pracovní síly, zboží a služby poskytnout. Špatně zvolené využití
památkového objektu může mít za následek jeho úplné zničení. Při hledání optimálního využití
památky neexistuje žádný obecně platný postup.

Péče o kulturní dědictví je měřítkem kultury a vzdělanosti národa a ve svých důsledcích představuje
významný potenciál. Památky v období socialistického vývoje Československé republiky prošly
složitým obdobím souvisejícím s politickou orientací našeho státu v poválečném období. Řada
historicky cenných objektů změnila majitele, ztratila své původní využití, prostředky vynakládané
státem stačily jen na opravy vybraných objektů. Řada objektů neměla žádné, nebo měla neadekvátní
využití. Církevní památky byly z ideologických důvodů opomíjeny.

Území České republiky je výjimečné z hlediska množství kulturních památek, jejich souborů a
historických měst, která jsou atraktivní pro svou historickou, architektonickou a urbanistickou
hodnotu. Jedinečná je i krajina s přírodními hodnotami, které je třeba zachovat příštím generacím.
V současné době je v České republice registrování necelých 40 000 nemovitých kulturních památek,
z toho má více než 300 statut národní kulturní památky, dále je registrováno 39 městských a 61
vesnických památkových rezervací, 255 městských a 215 vesnických památkových zón, devět
archeologických lokalit a 25 krajinných památkových zón. Od roku 1990 bylo postupně 17
nejvýznamnějších kulturních památek zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví.
Aktuální počet movitých kulturních památek není znám ani Národnímu památkovému ústavu, evidenční
počet se blíží 100 000. Zároveň je Ústřední seznam nemovitých i movitých kulturních památek
neustále aktualizován. Kulturní památky se uplatňují v našem okolí jako přirozená součást prostředí
našich sídel a krajiny. Nacházejí uplatnění v oblasti turismu, kde jsou jako exponáty vyhledávaným
cílem nebo jsou s výhodou využívány jako součást turistické infrastruktury. Je naší povinností
vynakládat zvýšené úsilí pro záchranu, prezentaci a nové využití historicky cenných staveb a
historických souborů a pro zachování kulturní krajiny a jejího přírodního potenciálu.

Programy pro záchranu a regeneraci kulturního dědictví

Architektonické a urbanistické dědictví, které se dochovalo v podobě objektů, prostorových struktur
a sídelních jednotek, je v prostoru České republiky četné a různorodé. Je zastoupeno především
dominantními objekty hradů a zámků, tvrzí, pevností a paláců, dále měšťanskými domy, kostely,
kláštery, synagogami, radnicemi, krámy a tržnicemi, špitály, školami, celnicemi, divadly, budovami
nemocnic, muzejními budovami apod. Do druhové skladby patří také lidové stavby a inženýrská díla,
města a vesnice nebo jejich části, parky a zahrady, zříceniny a archeologické nálezy, památníky a
další objekty a jejich skupiny z různých historických období.

Vláda na popud Ministerstva kultury vyhlašuje programy týkající se zachování významných kulturních
architektonických památek, sídel a jejich částí, lidové architektury, technických památek a umění,
které jsou propojeny se systémem dotací. Hlavní dotace jsou určeny pro podporu následujících
programů:

·         Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón české
republiky,

·         Program záchrany architektonického dědictví – záchrana ohrožených nemovitých kulturních
památek, efektivní a rychlá obnova, využití těchto památek ke zvýšení celkové kvality životního
prostředí a pro kulturní, společenské, veřejně prospěšné a ekonomické účely,

·         Havarijní program, jehož cílem je záchrana nejohroženějších historicky cenných objektů
v havarijním stavu,

·         Program péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny, který se
zaměřuje na podporu obnovy a zachování zejména památek lidové architektury jako jsou zemědělské
usedlosti, chalupy, kapličky a boží muka, které se nacházejí v uvedených památkově chráněných
územích,

·         Program restaurování movitých kulturních památek poskytující finanční příspěvky na
náklady spojené s obnovou (restaurováním) movitých kulturních památek, zejména takových, které jsou
významnými díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi a jsou umístěny v budovách
zpřístupněných veřejnosti pro kulturní, výchovně vzdělávací nebo náboženské účely.

Kulturní hodnoty našich sídel a krajiny lze vnímat z několika pohledů a podle toho je potřeba
zvolit odpovídající přístup k ochraně, využití a zhodnocení kulturního dědictví. Jednou
z nejvýznamnějších oblastí využití kulturních hodnot je oblast turismu. Zhodnocuje zejména lokality
s vysokou koncentrací památek, např. hlavní město Prahu, památky UNESCO a významné solitérní
objekty zejména hrady a zámky. V těchto případech je třeba vycházet ze zásad šetrného turismu a
zajistit, aby nedocházelo k neúnosnému komerčnímu zatížení objektů a přilehlého území, a tím
k devastaci historického i současného kulturního potenciálu.

Turismus patří mezi významná odvětví naší ekonomiky s vysokým podílem na tvorbě HDP a na
zaměstnanosti, který se bude perspektivně zvyšovat i z toho důvodu, že pro rozvoj turismu je
atraktivních téměř 80 % našeho území. Objekty kulturního dědictví se mohou podle druhu, stavu a
závislosti na možnosti využití uplatňovat v těchto kategoriích:

§  historický objekt jako exponát, expozice, artefakt,

§  historický objekt jako zázemí turismu – ubytování, služby, informace (infrastruktura turismu),

§  historický objekt pro jinou expozici – výstavní činnost, jednorázové kulturní a společenské
akce,

§  historický objekt jako artefakt dotvářející prostředí a podílející se na celkovém vjemu
historických struktur (z hlediska turismu nepřístupný)

§  území historických a společenských tradic.

Význam objektů historického kulturního dědictví se zvyšuje spolu s návštěvností, která má
vzrůstající tendenci.

Historické objekty mohou současně plnit více funkcí, je ale třeba dbát na přiměřenost jejich
využití, zejména dodržovat zásady pro zachování autenticity objektu a prostředí, ve kterém se
nachází. Ztráta autenticity je většinou trvalá, proto je potřeba zobecnit zásadu: pokud objekt
slouží jako expozice, nesmí komerční přístup převažovat nad kvalitou prezentace a celkovým vjemem,
pokud historický objekt slouží jako zázemí turismu, musí být jeho využití v souladu s jeho
hodnotou, kapacitními možnostmi a estetickým výrazem.

Pozitivním jevem je stále větší snaha o propojení návštěvnosti s kulturními programy a akcemi
lákajícími větší počet účastníků a současně nabízejícími atraktivní programy s vazbou na ubytování
a služby. Památková péče a turismus jsou v zásadě oblasti kompatibilní, pokud se řídí běžnými
pravidly, zejména nepřevládne-li komerce nad zdravým rozumem. V některých případech bude třeba
stanovit limitující faktory vycházející ze stavu a možnosti narušení stavební podstaty nebo
prostředí objektu, souboru, města a místa (např. pro centrum Prahy).

Samostatnou oblastí, která je v současné době v popředí zájmu, je oblast technických památek,
objektů a areálů výrobního charakteru, které přestaly sloužit svému účelu a postupně mění svůj
charakter a funkční využití. Problémem takovýchto areálů je:

·         jejich nové odpovídající funkční využití,

·         obnova při zachování autenticity objektu, tj. volba a zajištění vhodných materiálů pro
obnovu,

·         zachování autenticity objektu.

Nejvhodnější funkční využití je kombinace kulturně společenského charakteru, samostatná prohlídková
trasa, výstavní prostory, kulturní a společenské akce, koncerty, přednáškové a seminární akce.
Prezentace objektu jako exponátu se zachováním autenticity vychází z teorie „posledního pracovního
dne“, což znamená představení objektu v takovém stavu, ve kterém se nacházel v době posledního dne
provozu.

Atraktivita památky se promítá především do prosperity navazujících turistických služeb, rozšíření
pracovních příležitostí i koupěschopné klientely. To by mělo zajistit bohatší zdroje nejen městským
pokladnám, ale i soukromým investorům. Až tehdy se území s kulturní hodnotou stává turistickou
destinací. Největším zdrojem turismu je tvorba ucelených turistických produktů jako jsou například
Cesta po hradech a zámcích, Stezky dědictví, Husitské dny v Táboře, Císařský den v Kadani apod. Je
nevhodné, aby byla památka závislá pouze na turismu, takže pokud nechceme vytvořit „mrtvou“ zónu
ožívající jen s příchodem početné turistické skupiny, je turismus potřeba regulovat. Život v místě
závisí především na obyvatelích a jejich nároky bývají velmi odlišné od nároků turistů, je tedy
třeba dbát na to, aby zájmy návštěvníků nevytlačily potřeby místních obyvatel. Zároveň je třeba mít
na paměti, že závislost na trendech poptávky nebo na hodnocení návštěvníků se nemusí vždy slučovat
s důstojným a kultivovaným využitím kulturního dědictví. Památky, které se nacházejí v havarijním
stavu především z nedostatku finančních prostředků, je vhodné zpřístupnit např. ve Dnech evropského
dědictví. Je to efektivní forma upozornění na stav památky, která mívá velmi pozitivní vliv na
veřejné mínění.

Prezentace kulturního dědictví

Nejtradičnější je prezentace formou prohlídky, dnes ale veřejnost vyžaduje zábavnější formu.
Provozovatelé památek tedy hledají nové atraktivní formy zpřístupnění kulturního dědictví.
Například Muzeum v přírodě Vysočina propojuje prohlídku areálu na Veselém kopci s jarmarky
rozprostřenými po celém areálu skanzenu, vystoupeními folklorních souborů, prodejem výrobků
tradičních lidových řemesel, jejichž ukázky jsou situovány v jednotlivých objektech skanzenu apod.
Instalované objekty přistupují například ke

§  zkracování prohlídek – místo dříve běžné 1,5 hodiny nyní absolvují návštěvníci prohlídkový okruh
v délce 40 minut; zkrácení délky prohlídky je spojeno s nabídkou více návštěvnických okruhů (a tím
i více vstupných/vstupného),

§  změně způsobu prezentace – lidé si chtějí na vystavené exponáty sáhnout, vyzkoušet je, nestačí
jim klasický výklad, chtějí změnu; do prohlídek se často začleňují audiovizuální programy, průvodci
v dobových kostýmech, nabídka aktivit jako například střelba z luku apod.; trend interaktivního
výkladu se na hradech a zámcích dá zajistit několika napodobeninami/kopiemi rozmístěnými po objektu
(že jste to vy, taková sympatická skupina, sice je to zakázáno, ale zkuste si potěžkat…),

§  selekci prohlídek podle věkových a zájmových skupin, tj. prohlídky stejné trasy jsou realizovány
s různým výkladem; mimo podrobné prohlídky s fundovaným historickým výkladem lze realizovat

·         rychlou prohlídku pro rodiny s dětmi (její podstatou jsou pověsti a pohádky vztahující se
k místu),

·         rychlou prohlídku zaměřenou na pikanterie a bulvární (byť smyšlené) podrobnosti ze života
někdejších majitelů.

K prezentaci kulturních památek jsou využívány například i

§  Dny evropského dědictví – největší celoevropská akce podporovaná Radou Evropy probíhající ve
více než 40 zemích v Evropě druhou sobotu v září,

§  Mezinárodní den památek a sídel (18. duben) – vyhlášen členskými státy UNESCO,

§  výstavy, koncerty, slavnosti, festivaly (s cílem oživení sídla a historických tradic),

§  semináře a workshopy určené pro odborníky i laickou veřejnost a mládež s hlavním cílem
vzdělávání.

Způsob ochrany kulturního dědictví

Péče o kulturní hodnoty a památky v současnosti je společenskou potřebou a závazkem vůči našim
předchozím i budoucím generacím. Péči o kulturní hodnoty je třeba chápat jako cílevědomou
koordinovanou činnost vycházející z potřeby vnímání a tvorby kvalitního životního prostředí,
životního stylu, příležitost k zajímavé prezentaci, inspiraci k nové tvorbě. Pro zachování,
regeneraci a odpovídající využití kulturních památek a kulturního prostředí jsou vytvořeny
mechanismy, které vytváří dostatečnou záruku žádaného výsledku. Způsob ochrany kulturního dědictví
vypovídá o úrovni vyspělosti státního systému. Většina evropských zemí včetně České republiky proto
klade velký důraz na kulturní politiku, kde využívá obecné, institucionální, legislativní a
ekonomické nástroje ochrany historického kulturního dědictví:

ü  Obecné nástroje – celospolečenský zájem na zachování kulturního dědictví se odráží v ústavních
zákonech České republiky

·         Ústava – definuje základní principy právního uspořádání státu, které obecně ovlivňují
nakládání s kulturními hodnotami; Preambule obsahuje odhodlání občanů společně střežit a rozvíjet
zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,

·         Listina základních práv a svobod – vymezuje obecné principy, na nichž jsou lidská práva a
svobody založeny; tyto principy se vztahují i k ochraně kulturních hodnot; zaručuje přístup ke
kulturnímu bohatství za podmínek stanovených zákonem; stanovuje, že při výkonu svých práv nikdo
nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody
a kulturní památky.

ü  Institucionální nástroje – ochrana kulturního dědictví je spojena s mnoha obory lidské činnosti,
které je potřeba vzájemně koordinovat (k tomu slouží dlouhodobé strategie a rozvojové dokumenty);
základním článkem ovlivňujícím kulturní hodnoty území jsou orgány měst a obcí vykonávající
konkrétní činnosti, na ně navazují krajské úřady, institucionální rámec na úrovni státu završují
ústřední orgány státní správy, především Ministerstvo kultury, ale i např. Ministerstvo financí,
Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo pro místní rozvoj.

Ústřední orgány a jejich kompetence v oblasti kulturních hodnot

Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro umění, kulturně výchovnou činnost,
muzea, galerie, ochranu movitého kulturního dědictví, regionální a národnostní kulturu a výkon
státní památkové péče. Ministerstvo kultury zpracovává kulturní politiku, připravuje návrhy
právních předpisů a dohlíží na jejich dodržování, podporuje péči o kulturní dědictví poskytováním
dotací a příspěvků apod.

Národní památkový ústav (zřizován MK ČR jako státní příspěvková organizace) vykonává a koordinuje
odborné činnosti v oboru státní památkové péče, vede seznam kulturních památek, zpracovává
metodiky, dokumentaci, informace a podklady, zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní
péče o kulturní památky, poskytuje bezplatnou odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek a plní
další úkoly z pověření MK ČR.

Ministerstvo pro místní rozvoj je ústředním orgánem státní správy pro územní plánování a stavební
řád, přičemž jedním z cílů plánování je vytváření předpokladů k zabezpečení trvalého souladu všech
přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území.

Orgány na regionální úrovni

Krajské úřady pečují o všestranný rozvoj svého území, podporují rozvoj kultury ze svých rozpočtů.
V souladu se státní kulturní politikou vytvářejí finanční, koncepční a legislativní předpoklady pro
rozvoj kultury v kraji, zřizují krajské kulturní instituce (muzea, galerie, divadla atd.), řídí
výkon státní památkové péče v kraji, vykonávají stavební dohled při obnově národních kulturních
památek, schvalují návrhy plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek v kraji,
koordinují činnosti jednotlivých složek památkové péče, zajišťují financování zachování a obnovy
kulturního dědictví.

Obce pečují o kulturní hodnoty v rámci svého území, podporují rozvoj kultury ze svých rozpočtů,
zřizují kulturní instituce (knihovny, muzea, galerie, divadla atd.). V rámci přenesené působnosti
jsou základním správním orgánem v oblasti památkové péče.

ü  Legislativní nástroje

·         obecně závazné předpisy:

zákon č. 128/2000 Sb., o obcích; zákon č. 129/2000 Sb., o krajích; zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře
regionálního rozvoje; Evropská charta místní samosprávy ze dne 15. října 1985,

·         legislativa v oblasti movitého kulturního dědictví:

zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty; zákon č. 214/2002 Sb., o vývozu
některých kulturních statků z celního území Evropských společenství; vyhláška č. 15/1980 Sb., o
Úmluvě o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví
kulturních statků; zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých
dalších zákonů; zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisovém řádu,

·         legislativa v oblasti památkové péče:

zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči; Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy;
Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy,

·         legislativa v oblasti péče o přírodní a krajinné bohatství:

zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí; zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí; zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí; zákon č. 282/1991 Sb., o
České inspekci životního prostředí a její působní o ochraně lesa; zákon č. 100/2001 Sb., o
posuzování vlivů na životní prostředí; zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; zákon č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky,

·         legislativa v oblasti územního plánování a stavebního řádu:

zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu; vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně
analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti.

ü  Ekonomické nástroje – údržba a oprava kulturních statků je pro jejich vlastníky velice náročná,
často vlastník není schopen zajistit financování z vlastních zdrojů, neboť náklady jsou výrazně
vyšší než náklady na údržbu a opravy běžných statků. Vzhledem k tomu, že zachování kulturního
dědictví je ve veřejném zájmu, je nutné tyto zvýšené náklady vlastníkům alespoň částečně
kompenzovat. Veřejné prostředky vynakládané na ochranu historického kulturního dědictví jsou v ČR
poskytovány prostřednictvím přímé finanční podpory formou dotací, příspěvků a grantů, nebo nepřímo
v podobě nefinančních náhrad.

Přímá veřejná finanční podpora

Přímá veřejná finanční podpora je poskytována z veřejných rozpočtů (státní rozpočet, rozpočet EU,
rozpočty územních samosprávných celků) a má fakultativní charakter (není právně vymahatelná).
Nejvýznamnější je v tomto směru rozpočet MK ČR, prostřednictvím svých programů se podílí i MMR
(např. Podpora obnovy venkova), MZ (např. Program rozvoje venkova) a MŽP. V oblasti památkové péče
má MK možnost poskytnout dotace vlastníkům kulturních památek prostřednictvím specializovaných
programů v případě, je-li na zachování kulturní památky mimořádný společenský zájem. Pro muzea,
galerie a ochranu movitého kulturního dědictví slouží mezirezortní program Integrovaný systém
ochrany movitého kulturního dědictví poskytující prostředky na zabezpečení objektů, v nichž jsou
uloženy předměty movitého kulturního dědictví, na výkup předmětů kulturní hodnoty mimořádného
významu a na evidenci a dokumentaci předmětů kulturní hodnoty. Významným zdrojem financování jsou
prostředky z fondů Evropské unie a tzv. Norských a Švýcarských fondů.

Nepřímá veřejná finanční podpora

Nepřímá finanční podpora je založena na nefinančních náhradách poskytovaných prostřednictvím
daňových úlev a zvýhodnění, případně bezplatném poradenství. Tuto formu, která má obligatorní
charakter (tzn. že je na ni právní nárok), lze využít zejména v oblasti památkové péče.

Mezinárodní spolupráce

V procesu zachování kulturních hodnot a ochrany památek je významná mezinárodní spolupráce, do
které je Česká republika dlouhodobě zapojena, přistoupila k základním úmluvám a významné
mezinárodní dokumenty se staly součástí legislativních opatření tvořících zákonný právní rámec
našeho státu.

UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization), založená 16. 11. 1945
v Londýně, se sídlem v Paříži, je nejvýznamnější mezinárodní organizací zabývající se ochranou
kulturních památek. Česká republika jako členský stát UNESCO se účastní většiny úmluv a respektuje
z nich plynoucí závazky. Generální konference UNESCO přijímá „konvence“ (úmluvy), tedy dohody mezi
státy, které se po ratifikaci stávají pro jednotlivé státy závaznými, „doporučení“ (rekomandace)
nutící státy k přijetí určitého postoje a „deklarace“ jejichž plnění je na dobrovolnosti
jednotlivých států. Základními, právně závaznými dokumenty týkajícími se ochrany kulturního
dědictví jsou:

·         Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (podepsaná v roce 1972
v Paříži); jejím smyslem je uchovávat pro budoucí generace nejvýznamnější výtvory člověka
a přírody; každý stát, který k úmluvě přistoupil, může navrhovat k zapsání do Seznamu světového
dědictví UNESCO své nejvýznamnější památky; oficiální Seznam obsahuje kulturní dědictví
s výjimečnou světovou hodnotou, jehož zachování má pro budoucnost lidstva mimořádný význam;

·         Úmluva o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu (podepsaná v roce 1954
v Haagu) zavazuje jednotlivé státy v případě ozbrojeného konfliktu k ochraně kulturních památek jak
na vlastním, tak na cizím území; státy se zavazují k zabránění loupení, rozkrádání, zpronevěření či
vandalismu, k poskytnutí zvláštní ochrany, např. v podobě potřebného krytu pro úschovu movitých
kulturních statků;

·         Úmluva o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a předání
vlastnického práva kulturních statků (podepsaná v roce 1970 v Paříži) upravuje dovoz či vývoz
uměleckých předmětů; definuje movité předměty a jejich sbírky, které musí být při vývozu za hranice
státu opatřeny certifikátem proti nelegálnímu vývozu.

ICOMOS (International Council on Monuments and Sites; Mezinárodní rada pro památky a sídla) se
sídlem v Paříži byla založena v roce 1965. Jde o nevládní organizaci UNESCO, která sdružuje osoby
a instituce zabývající se teorií a praxí památkové péče, členy z řad odborníků (architekty,
archeology, historiky ap.). Prosazuje identifikaci, ochranu, konzervaci, restaurování, využití a
zhodnocení kulturních památek, souborů a sídel. Přijímá významné doporučující mezinárodní dokumenty
a zajišťuje výměnu mezinárodních zkušeností v oblasti ochrany památek. Česká republika k úmluvě
přistoupila v roce 1991. Primární filozofii ICOMOS vyjadřují tyto dokumenty:

ü  Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel, tzv. Benátská charta (vymezuje
ochranu kulturních památek)

ü  Mezinárodní charta kulturního turismu (kulturní turismus je chápán jako hlavní nositel
kulturních výměn, jako součást životního stylu; je uznáván jako kladné hnutí, podporující zachování
přírodního a kulturního dědictví)

ü  Mezinárodní charta o historických zahradách (obsahují rostlinný (živý) materiál, a proto je
důležité vyvíjet pro ně zvláštní formu památkové péče)

ü  Mezinárodní charta pro záchranu historických měst a městských souborů

ü  Mezinárodní charta o řízení archeologického dědictví (archeologického dědictví je zdrojem
kolektivní paměti, proto je nutné realizovat vědecký archeologický výzkum, povolovat archeologické
vykopávky a zabránit vykopávkám nezákonným)

ü  Mezinárodní charta o ochraně a gesci kulturního dědictví pod vodou

ü  Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví

ü  Dokument o autenticitě

ü  Charta ICOMOS, která stanovuje zásady pro analýzu, ochranu a stavební obnovu architektonických
památek.

ICOM (International Council of Museums; Mezinárodní rada muzeí) byla založena roku 1946 jako
diplomatické fórum zejména pro odborníky z muzeí. Sdružuje více než 30 000 členů a udržuje těsné
vztahy s organizací UNESCO.

OWHC (Organization of Word Heritage Cities; Organizace měst světového dědictví) byla založena
v roce 1993 městy z celého světa, ve kterých se nacházejí památky zapsané na Seznamu světového
dědictví. V současné době je členem této dobrovolné, neziskové a nevládní organizace 250 měst.
Hlavním cílem je provádění Úmluvy světového dědictví, podpora spolupráce a výměna zkušeností mezi
jednotlivými městy.

ICCROM (International Centre for the Study of the Preservation and Restoration of Cultural
Property; Mezinárodní centrum pro studium ochrany a obnovy kulturních statků) bylo založeno v roce
1959 v Římě. Cílem této mezivládní organizace je ochrana kulturního dědictví, zlepšení kvality
památkové praxe a zvýšení povědomí o kulturním dědictví, a to zejména prostřednictvím školicích,
informačních, výzkumných, kooperačních a podpůrných programů. V současnosti je členem centra 137
států.

Rada Evropy (Council of Europe) je mezivládní organizace se sídlem ve Štrasburku. Byla založena
v roce 1949 s cílem chránit a posilovat demokracii a lidská práva, podporovat vědomí evropské
kulturní identity i různorodosti, hledat řešení aktuálních problémů společnosti. Problematikou
kulturních hodnot se zabývá výbor kulturního dědictví. Mezi nejvýznamnější dokumenty, které jsou
součástí právního řádu ČR patří

·         Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (č. 73/2000 Sb.),

·         Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sb.).

Evropská unie. Kulturní politika nepatří mezi tzv. společné politiky, nicméně národní a regionální
kultury a spolupráce v oblasti kultury jsou výrazně podporovány. Největší podíl finanční podpory
v oblasti kultury je rozdělován prostřednictvím strukturálních fondů (Evropský fond regionálního
rozvoje – ERDF a Evropský sociální fond – ESF), které slouží k financování potřeb politiky
hospodářské a sociální soudržnosti. Konkrétní podmínky čerpání jsou upřesněny v jednotlivých
operačních programech, z nichž pro oblast kultury jsou v současném programovacím období (2021-2027)
nejvýznamnější následující:

·         Integrovaný regionální operační program; prioritou programu je vyvážený rozvoj území,
zkvalitnění infrastruktury, zlepšení veřejných služeb a veřejné správy a zajištění udržitelného
rozvoje v obcích, městech a regionech, jehož součástí je oblast

§  kulturního dědictví a cestovního ruchu, zejména revitalizace kulturních památek, vybavení muzeí
a knihoven, turistické trasy a naučné stezky, navigační systémy měst a obcí,

§  komunitně vedený místní rozvoj, zejména infrastruktura pro cyklistickou dopravu a revitalizace
památek;

·         Programy přeshraniční spolupráce (Interreg); z těchto operačních programů: Česko –
Polsko, Slovensko – Česko, Rakousko – Česko, Bavorsko – Česko, Sasko – Česko, lze čerpat finanční
prostředky na společné projekty, jejichž součástí je posilování úlohy kultury a udržitelného
cestovního ruchu v hospodářském rozvoji, sociálním začleňování a sociálních inovacích.

Finanční podpora v oblasti kultury je rozdělována i prostřednictvím komunitárních programů, které
slouží k prohlubování spolupráce mezi členskými nebo i dalšími státy při realizaci projektů.
Nejvýznamnějším komunitárním programem zahrnujícím celou oblast kultury je program Culture and
Creativity (Kreativní Evropa), který investuje do činností, které posilují kulturní rozmanitost a
reagují na potřeby a problémy kulturního a kreativního odvětví. Hlavními cíli programu jsou
zachovávat, rozvíjet a prosazovat evropskou kulturní a jazykovou rozmanitost a evropské dědictví,
zvyšovat konkurenceschopnost a hospodářský potenciál kulturních a kreativních odvětví, zejména
audiovizuálního.

Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska je dobrovolná, zájmová, nestranická a nevládní
organizace sdružující obce a jejich části, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní
hodnoty, zejména nemovité památky. Vznikla roku 1990, v současnosti má 204 členy, z toho 195
řádných (obcí, měst a městských částí) a devět přidružených. Činnost Sdružení se zaměřuje na
uchování, ochranu a trvalou využitelnost našeho kulturního dědictví. Propaguje a popularizuje
souvislosti, problémy a význam kulturního dědictví, pořádá výstavy, odborné semináře či konference.
Zohledňuje a upravuje problémy historických měst, a to nejen při úpravě či tvorbě právních norem.
Nejvýznamnější činností je péče o Program regenerace městských památkových rezervací a městských
památkových zón, který stimuluje města k oživení kulturního dědictví. Sdružení každoročně v září
organizuje Dny evropského dědictví (European Heritage Days), kdy jsou pro veřejnost otevřeny
památky běžně nepřístupné či je umožněn vstup zdarma nebo se slevou. Další aktivitou jsou Brány
památek dokořán, v rámci které připravují členská města zajímavý program (výstavy, prohlídky,
koncerty, zpřístupňují památky apod.). U příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel (18.4.).
Sdružení každoročně vyhlašuje Historické město roku, jako ocenění za vynikající péči o památky.

9. Kulturní turismus v systému specifických forem turismu.

Formy turismu lze dělit na základní a specifické. Základní formy turismu souvisejí s primárními
potřebami, které jsou motivem pro účast na cestovním ruchu. Specifické formy turismu uspokojují
zvláštní potřeby turistů. Rozlišování různých forem turismu je dynamický proces, s rozvojem
společnosti a s rozvojem turismu vznikají nové motivy k účasti i nové způsoby jejich uspokojování,
formy jsou rozmanitější a jejich nabídka se rozšiřuje spolu s novými trendy. Na rozlišování
základních a specifických forem nepanuje jednotný názor. Někteří autoři považují za specifické
formy například i městský, venkovský či kongresový, někteří uvádí jako specifické formy například
seniorský nebo LGBT turismus.

Forem a druhů turismu existuje velká řada, nelze je od sebe jednoznačně oddělit, často dochází
k jejich překryvům a prolínání. Obecně jsou za základní formy turismu, pro které má Česká republika
nejlepší předpoklady považovány:

§  městský a kulturně-poznávací turismus – kulturní dědictví, historická města, kulturně-historické
památky včetně technických a církevních, muzea, divadla atd.,

§  přírodní turismus – letní rekreace u vody, zimní a letní rekreace a turismus na horách,
venkovský a vinařský turismus,

§  sportovní turismus – aktivní dovolená a všechny formy nejrozšířenějších sportů (např. turistika,
cykloturistika, hipoturistika, zimní a vodní sporty, lov, golf),

§  lázeňský turismus – zdravotní pobyty v lázních, wellness, zdravotní turismus atd.,

§  kongresový a incentivní turismus.

Mezi nejznámější specifické formy turismu, které se v určité míře objevují i v České republice, je
možné zařadit:

§  akční turismus – účastníci jsou motivováni velkou událostí (např. olympijské hry, motocyklové
závody, závody automobilů, Formule 1, letecké dny, koncerty známých osobností, návštěvy významných
osobností),

§  dobrodružný turismus – hlavním rysem je neočekávanost, neexistence pevně daného programu,
případně i určitá míra kontrolovaného rizika (např. zájezdy a pobyty s prvky extrémních a
adrenalinových sportů, safari v Africe),

§  dobrovolnický turismus (volunteer tourism) – účastníci jsou motivováni nezištnou pomocí (za
ubytování, poskytnutí stravy) těm, kteří ji potřebují; mezi účastníky převažují mladí lidé, kteří
chtějí prostřednictvím dobrovolnického turismu poznat určitou zemi, území apod.,

§  náboženský turismus – účastníci jsou motivováni návštěvami a prohlídkami religiózních památek,
náboženskými obřady a putováním (např. putování do Mekky, Santiago de Compostela, na Velehrad,
Hostýn apod.),

§  tematický turismus – zaměřuje se na uspokojení specifických odborných, rekreačních nebo
zážitkových potřeb účastníků (např. zájezdy na archeologická naleziště, pozorování ptactva apod.)

§  zážitkový turismus – účastníci jsou motivováni vyhledáváním vzrušení a zážitků odlišných od
všedního života; jeho formami jsou např. adrenalinový, gurmánský, meditační, sportovní turismus
apod.,

§  zážitkový nákupní turismus – účastníci jsou motivováni zážitkem a požitkem z nakupování
specifických předmětů v dané destinaci.

Zážitkový turismus

Účastníci turismu se zajímají o zážitky a vzrušení, které jsou odlišné od běžného života. Chtějí
vyhledávat a prožívat sociální kontakty, kontakty s přírodou a kulturním prostředím nebo zážitky,
které probíhají v rámci určité atrakce. Tento trend chtějí podchytit cestovní kanceláře a další
podnikatelé v oblasti turismu, a proto začaly vznikat zážitkové agentury, které se snaží klientům
nabízet něco nového a neopakovatelného. V nabídce už nejsou jen sportovní a adrenalinové dovolené,
jako například rafty na divokých řekách, ale množství dalších nevšedních aktivit, mezi které lze
zařadit projížďku jeepem po dunách, návštěvu podmořské restaurace, den se zásahovou jednotkou nebo
jízdu v tanku, návštěvy různých výroben, jako jsou exkurze v pivovarech, lihovarech, či výrobnách
sýrů. Výhodou je aktivní zapojení účastníků, kteří si nejen prohlédnou danou atrakci, ale mohou si
zpravidla vyrobit vlastní sýr, uvařit pivo nebo vylisovat extra panenský olivový olej. Velmi
oblíbené jsou i návštěvy technických památek. Zážitková turistika je určena především pro lidi,
kteří chtějí něco zažít, pobavit se, a hlavně něco nového poznat. Tento trend dovolených vymysleli
Skotové, kteří z ekonomických důvodů chtěli podpořit krachující palírny whisky.

Mezi formy zážitkového cestovního ruchu patří:

·         gurmánský turismus – účastníci jsou motivováni požitkem z konzumace, kultury stolování,
seznamování se s vybranými pokrmy a nápoji, způsobu obsluhy; mezi typické aktivity lze zahrnout
návštěvy neobvyklých restaurací, rybářské lodní výlety, pivní slavnosti, exkurze do výroben
potravin apod.,

·         adrenalinový turismus – motivací je určitá míra rizika, typické aktivity zahrnují
bungeejumping, zorbing, skialpinismus, let balónem, rafting apod.,

·         sexuální turismus – účastníci vyhledávají sexuální zážitky, které jsou neobvyklé,
nedostupné a jsou za přijatelnější cenu; typické destinace zahrnují Thajsko, Keňu nebo Filipíny,

·         meditační turismus – účastníci vyhledávají znovunabytí psychické rovnováhy pomocí
meditačních technik; odehrává se na odlehlých a klidných lokalitách, které se nachází například v
Thajsku, Tibetu nebo Indii.

Dobrovolnický turismus

Účastníci této formy turismu vykonávají práci v různých odvětvích, převážně v rozvojových zemích.
Poskytují nezištnou pomoc těm, kteří ji potřebují, jsou obklopeni extrémní chudobou, nemají
odpovídající vzdělání, zdravotnická zařízení apod. Účastníci pracují například v zemědělství,
zdravotnictví, vzdělávání a mnoha dalších oblastech. Stavějí školy, kopou studny, sází stromy apod.
Další typickou oblastí působnosti je ochrana a zlepšování životního prostředí, ochrana zvířat a
přírody. Oblíbené jsou pobyty na farmě, pomoc se záchranou želv nebo ekologické recyklační
projekty. Dobrovolná pomoc může být poskytována i při přírodních, ekologických a humanitárních
katastrofách. Dobrovolnický turismus bývá označován také termínem work and travel.