70 Strukturní rysy komunikace. Oldřich Uličný (ed.): Struktura v jazyce, jazyk v komunikaci Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2017 Miloslav Vondráček Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové vondracek@ujc.cas.cz, miloslav.vondracek@uhk.cz Editor sestavil vitráž z lingvistických studií� zaměřených synchronně i diachronně, na jazyk i řeč, na češtinu spisovnou, běžně mluvenou i nářeční�. Spojovací�m prvkem, zřejmým už z názvu, je funkčně strukturní� pří�stup k jazyku a komunikaci, odkazují�cí� k Pražskému lingvistickému kroužku, resp. Pražské škole. V metodologickém úvodu O. Uličný zdůrazňuje také nezanedbatelný vliv slovenské lingvistiky a rozšiřuje inspirační� pole na československou lingvistiku vyví�její�cí� se jako synergický celek – což autor recenze dí�ky generační� zkušenosti a současným kontaktům potvrzuje a ví�tá. Prostoru se dostává i pří�stupům kritickým či konkurenční�m, které zvolenou centrální� perspektivu nijak nezpochybňují�. Kromě metodologie spojuje dí�lčí� lingvistické exkursy i materiálové východisko – korpusy současné psané i mluvené češtiny. Termí�ny zvolené pro název publikace volně odkazují� ještě hlouběji, ke strukturalismu a de Saussurově opozici langue : parole / jazyk : řeč. Tak čtenář dostává možnost ověřovat si ve dvanácti různorodých, ale vzájemně souvisejí�cí�ch a provázaných kapitolách, jak se systém a struktura jazyka promí�tají� do řeči, nechávají�ce v ní� jako v autentickém komunikační�m prostředku svědectví� o své existenci; povaha systému a struktury se tak zvláště v diachronně pojatých studií�ch ukazuje jako proměnlivě dynamická, s variabilitou vázanou na hypotetické jazykové roviny a další� faktory sociální�ho, pragmatického či kognitivní�ho rázu. V hutné precizní� vstupní� kapitole (I/1) nabí�zí� Ondřej Bláha vhled do sféry syntaktických funkcí pádových forem, o ní�ž máme jako lingvisté své představy – jež se tváří� v tvář korpusovému materiálu ukazují� jako správné v globální�m směřování�, ne však přesné v odhadu masivnosti vývojového proudu; přesněji mohou se jevit jako předimenzované vinou vstří�cnosti generalizací�m dí�lčí�ch postřehů. Srovnání�m rozsáhlého korpusového vzorku publicistického jazyka z roku 1915 a 2015, čí�tají�cí�m v součtu kolem 30 tisí�c slovní�ch tvarů, autor dospí�vá ke zjištění�, že k proměně syntaktických rolí� pádů dochází�, ale v mí�ře menší�, než jakou bychom čekali. Hovoří� o pozvolné syntaktizaci pádu, pozbývají�cí�ho některé sémantické rysy, jež bezprostředně neslouží� k vyjadřování� vztahů mezi větnými komponenty. Výraznější� změny zaznamenává u genitivu posilují�cí�ho v roli neshodného atributu, dokumentuje spí�še okrajové zvýrazňování� objektové funkce akuzativu na úkor pádů sémantičtější�ch, 71 omezený ústup lokálu i v adverbiální� platnosti a nepatrné prosazování� nominativu v neprospěch instrumentálu v predikativní� funkci, přičemž všechny změny se pohybují� v řádu desetin až ní�zkých jednotek procent. Kromě těchto základní�ch vývojových trendů má podle O. Bláhy nominativ tendenci stát se výhradní�m subjektovým pádem (autor recenze tento vývoj ilustruje i teoretickými argumenty), konkurenci mu netvoří� ani predikativní� instrumentál, ve většině konstrukcí� nahraditelný univerzálnější�m nominativem. Genitiv i dí�ky četným sekundární�m předložkám opouští� větněčlenské pozice objektu, stávaje se pádem nominální� skupiny – pádem pří�vlastkovým. U dativu dominuje funkce druhého objektu na úkor funkcí� vedlejší�ch. Tendence akuzativu být prvořadě pádem objektu zvlášť vyniká ve srovnání� s další�mi slovanskými jazyky; na poli češtiny se naví�c akuzativ jednoznačně prosazuje ve valenční�m poli slovesných neologismů s obligatorní� objektovou vazbou. Uplatnění� lokálu v roli objektu mí�rně ustupuje, dominuje jeho platnost adverbiální� (byť i ta slábne vlivem adverbií�) s postupnou další� diferenciací� funkcí�. O instrumentálu ve verbo-nominální�m predikátu již zmí�nka padla – ani přes jistou módnost se nestává v této roli primární�m pádem. O. Bláha potvrzuje směřování� k přirozenému souladu pádových významů a funkcí� pádu, ačkoli je vývoj systému jako celku subtilnější�, než by bylo možno očekávat pod vlivem nápadných periferní�ch jevů. Předpokládá, že v méně konzervativní� mluvené komunikaci může být zvýraznění� syntaktické povahy pádu silnější�. Frekvenční� zastoupení� pádů ve staré češtině mohlo být rovnoměrnější� dí�k tomu, že pády plnily rozmanité sémanticko-syntaktické funkce bez těsné vazby k rolí�m větněčlenským. Na instrumentál předložkový, přesněji na funkci předložky s v instrumentálových vazbách a na dynamiku těchto konstrukcí� soustředila pozornost Hana Prokšová (I/2). Téma nahlí�ží� v kontextu evropského jazykového areálu se zvláštní�m zřetelem k jazykům západoslovanským, pro něž je/bylo dosud pří�značné formální� odlišování� instrumentální� a komitativní� platnosti instrumentálu (na komitativní� roli váže autorka i typologii zmí�něných jazyků). Ve sledovaném vývoji shledává projev unifikační� tendence patrné do jisté mí�ry i v okolní�ch jazycí�ch. Autorka vhodně upozorňuje na skutečnost, že větněčlensky je předložka vní�mána jako součást pádové formy, zatí�mco v závislostní� syntaxi se jeví� jako dominanta nominální� skupiny a může být vní�mána jako jednotka samostatná; hovoří� proto o jisté významotvorné autonomii prepozic projevují�cí� se v dynamice předložkových a bezpředložkových pádů obecně. H. Prokšová připomí�ná předložkově instrumentálové hypotaktické vyjádření� koordinace (otec s matkou) volně přecházejí�cí� v platnost atributivní� (koláč s povidly), zmiňuje specifickou analytickou sekundární� předložku spolu s a obdobné deverbální� skupiny v souladu s, v souvislosti s, udržují�cí� si obligatorní� pádovou vazbu původní�ch sloves, předevší�m se ale zaměřuje na povahu instrumentálu při predikátorových slovesech. Neustálenost předložkové vazby ukazuje na slovesech typu šetřit (s), chlubit se (s? ), hýbat (s) s různě hodnocenými odlišnostmi významovými a stylovými. Uvádí� pří�klady vazeb tradičně bezpředložkových, z nichž je ovšem patrné, že ani ty nebudou – se stejnými dopady – předložkové kompletace ušetřeny (pozn. MV). Strukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček 72 Mezi pragmatickými motivy zdůrazňuje autorka předevší�m výhodnost redukovaného souboru výrazových prostředků pádu, projevují�cí� se synergicky zejména ve spojení� se zájmeny, resp. jejich n-formami (nalepit s ní, prát s ní – ,páskou‘, ,pračkou‘). Podstatný je i argument kognitivní� – posilování� konceptu sounáležitosti na úkor nástrojovosti objektu (jet s autem). Svatava Škodová se dlouhodobě zabývá mj. slovesy pohybu v nezákladní�ch sémanticko-syntaktických rolí�ch. Tak je tomu i ve studii soustředěné na sloveso jít tvořící složku analytického predikátu (I/3). Sleduje sémantické vyprazdňování� slovesa – ústup významu translokační�ho či obecně kynetického/funkční�ho ve prospěch vyjádření� iniciální� fáze progresivní�ho děje označeného infinitivem slovesa (jdeme spát), nebo možnosti nastání� děje, tj. funkce modální� (nejde odolat). Hovoří�-li autorka o gramatikalizaci slovesa jít ve spojení� s infinitivem jiného slovesa, odkazuje tí�m implicitně ke stavu, který dokumentuje dále A. M. Č�erná obligatorní�m spojení�m supina jako historického neurčitého tvaru plnovýznamového slovesa označují�cí�ho cí�lový děj/stav se slovesem pohybu, zpravidla jít (II/5, s. 158) – pozn. MV. Autorka konfrontuje svá zjištění� s dří�vější�mi pří�klady L. Saicové Ř� í�malové, přičemž u konstrukcí� typu jdeme koupit připouští� dvojí� možnou interpretaci ve smyslu ,chůzí� se přemí�stit za účelem nákupu‘ nebo ,v blí�zkém okamžiku koupit‘. Výtečně postihuje i sémantickou mezihodnotu metaforického pohybu vyjádřenou konstrukcemi jít dělat jako dělník, jít luštit název. Upozorňuje tak na neprototypické uží�vání� slovesa jít a na proces ustalování� jeho gramatických funkcí�, zí�skávaných v analytickém predikátu. Vojtěch Veselý s Barborou Štěpánkovou předkládají� zevrubnou strukturalistickou (lexikálně-syntaktickou) analýzu výrazu jediný (I/5). Na tomto lexému demonstrují� zásadní� kvalitativní� změnu ve zpracování� nového lexikografického dí�la, oživují�ce tak – ví�ce či méně explicitně – i otázku relevance kritérií� slovnědruhové klasifikace a pojetí� větných členů. Současně ověřují�, že některé z významů, stereotypně po-/přepisovaných dosavadní�mi slovní�ky, jsou již neživé. Lexém jediný, hodnocený tradičně jako adjektivum, řadí� vzhledem k základní� složce jeho sémantiky – významu čí�sla 1 – k čí�slovkám, pro invariantní� hodnotu ,jen jeden‘ k čí�slovkám solitérní�m (má jediné dítě). Konstatují� přitom, že vztah výrazu k čí�slu 1 může být zvláštní�, pro čí�slovky netypický. Autor recenze s tí�mto pří�stupem sympatizuje, byť s numerálii jako slovní�m druhem nepočí�tá a výraz by hodnotil jako (solitérně) numerální� adjektivum. Ve skupině další�ch druhů slov však považuje sémantickou specifikaci uplatněnou V. Veselým a B. Š�těpánkovou, jež dá vyniknout další�m významům variantní�m, za pregnantní�. Na pozadí� stávají�cí�ch popisů dokumentují� autoři dosud ví�ceméně nereflektovanou aktualizačně částicovou lexii s významem ,jen‘, ,pouze‘ (jediná já jsem nebyla chráněná) v těsném postavení� před restrigovaným výrazem, popř. v postpozici (cara chrání on jediný). Autor recenze dodává, že pro částicovou platnost může hovořit omezeně pří�pustná alternace s formální�m adverbiem (jedině já jsem nebyla chráněná), vylučují�cí�m změnu slovosledu, ev. užití� komponentu jako (*já jedině jsem nebyla Strukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček 73 chráněná/*já jako jedině jsem nebyla…). S výrazem jediný porovnávají� autoři význam vytýkací� částice samotný, sám. Výraz jediný řadí� ve srovnatelných kontextech k částicí�m omezovací�m zdůrazňovací�m, zatí�mco výrazy sám, samotný k částicí�m zahrnovací�m s pří�znakem překvapivosti. V odloučeném postavení�, jestliže slovosledně náleží� k pří�sudku, má výraz jediný syntaktickou platnost doplňku určovací�ho, jakkoli odlišného od doplňků prototypických (bratr se jako jediný nestyděl). V záporných větách nabývá výraz významu ,žádný‘, podle autorů tedy i platnosti zájmena záporného, s ní�mž je částečně synonymní� – v závislosti na počitatelnosti denotátu ří�dí�cí�ho substantiva (nesvítilo jediné/žádné okno vs. neměl žádný/*jediný vliv). Autor recenze by jej hodnotil relativně shodně – jen s jiným akcentem – jako pronominální� numerální� adjektivum. Cenná část kapitoly se zabývá podmí�nkami jedno-/ví�ceznačnosti vět s výrazem jediný (povodni odolal jediný tábor; jediné dva tábory odolaly). V další�m oddí�lu autoři sledují� limity výše naznačené synonymie (neměl žádný/jediný/ani jeden důkaz : žádný vliv). Studie Ludmily Veselovské se týká podobného tématu – výrazu málo v kvantifikovaných jmenných frázích (I/4), označeného zde proklamativně za čí�slovku – přičemž autorka současně zdůrazňuje jeho obecnou kategoriální� ambiguitu. Autorka se snaží� nástroji generativní� morfo-syntaktické analýzy odhalit/eliminovat úskalí� tradiční� slovnědruhové taxonomie, jež podle její�ho soudu není� schopna jednoduchým a zobecnitelným způsobem vystihnout specifika podobných modelů. Vychází� z obecné (strukturalistické) definice čí�slovek, podle možnosti i z deskripce chování� konkrétní�ho výrazu, který je spárován a sledován paralelně s výrazem mnoho. Autorka pozoruje chování� obou výrazů ve strukturní�ch (pří�mých) pádech a v pádech nepří�mých (lexikální�ch), jakož i mimo nominální� skupinu – v platnosti adverbia. Morfém mál-/mal- ve funkci lexikální�ho prefixu eviduje ve složených zájmenech a kompozitechtypumaloměsto,malorážka,malomyslný,kdemupřipisujeplnougramatikalizaci, navrhují�c sledovat rozdí�ly mezi lexikální� a gramatikalizovanou variantou. Kategorie čí�slovek je podle L. Veselovské definována nikoli jako jednotka, ale jako soubor charakteristik často na sobě nezávislých, jejichž spojování� je pro hlubší� jazykovou analýzu nepří�nosné. Lexém málo vytváří� dvě paradigma: stupňovatelností� ukazuje k adjektivům/adverbií�m, dí�lem je schopno i substantivní� flexe; syntaktické argumenty však adekvátní� hodnocení� dále ztěžují�. Autorka považuje za metodologicky nežádoucí� klasifikovat touž slovní� formu jako substantivum ve strukturní�m pádu, jako adjektivum/adverbium v pádu lexikální�m; poukazuje k původně (hloubkově) adjektivní� povaze lexémů málo/mnoho. Na korpusových datech autorka ověřuje, do jaké mí�ry naplňuje čí�selně užitý výraz málo zmí�něná paradigmata – a vedle nich třetí�, tzv. čí�slovkové. Dochází� k závěru, že směrodatné charakteristiky adjektivní�/adverbiální� a substantivní�, zmiňované normativní�mi gramatikami, splňuje jako pří�znakové substantivum (singulárové neutrum), přičemž se v lexikální�ch pádech vyhýbá kombinací�m s nepočí�tatelnými substancemi, Strukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček 74 a v kombinaci s jiným čí�selným výrazem jako jeho ustrnulý pandán s podpůrnou funkcí� (několik málo). Jako čí�slovka základní� s heterogenní�m paradigmatem je nedoložen; paradigmatická nedostatečnost je kompenzována další�m lexémem. Autorka soudí�, že disociace slovnědruhových charakteristik (pád, shoda, distribuce) nesvědčí� o dostatečnosti tradiční�ch zhruba deseti slovní�ch druhů jako univerzální� taxonomie jednotek jazykového systému. Jinými slovy – v tradiční� slovnědruhové klasifikaci nalézá zobecnění� shluku samostatně existují�cí�ch nezávislých charakteristik, jež je třeba samostatně zkoumat a vysvětlovat jejich typologicky podmí�něné kombinace. K saussurovskému systému/langue směřuje i kapitola Štěpána Šimka, zaměřená na rekonstrukci formální a významové stránky lexémů přiekora, přiekořizn, přiekořizna (I/6) z ,parolových‘ podkladů pro tvorbu Staročeského slovní�ku. Tyto jednotky hodnotí� jako synonymní�, přičemž úsilí�m o slovotvornou analýzu (přecházejí�cí� pochopitelně v rozklad etymologický) naznačuje, že se jedná o slovotvorné varianty. Odkrývá předčeský původ těchto dějových jmen s významem ,pří�koří�, pohana, potupa, urážka‘, resp. ,křivda, nespravedlnost‘. V editorově intenci byl i poukazk projevům strukturní�ch rysů jazyka v komunikaci. Kapitoly věnované řeči/parole začí�nají� hodnotnými návraty k pramenům pojmu jazyková kultura a postupnému formování� axiologických kritérií�, mezi nimiž se systémovost prostředků objevuje vedle noremnosti a adekvátnosti s nástupem strukturalistické lingvistiky, tj. Pražské školy. První� tři oddí�ly se ví�ce či méně dotýkají� i kodifikace spisovného jazyka. Martin Prošek se zkušenostní�m základem daným dlouholetou poradenskou praxí� rekognoskuje a kriticky hodnotí� současný stav jazykové kultury (II/1) včetně nezbytného posouzení� její�ch cí�lů, metod, nástrojů, pojmoslovného aparátu. Rekapituluje odbornou diskusi vyvolanou v minulosti F. Č�ermákem, P. Sgallem a P. Vybí�ralem, následovanou později alternativní�m konceptem minimální� intervence V. Cvrčka. V souvislosti s jistým rozporem mezi očekávanými a reálnými dopady kodifikace hovoří� o stigmatizaci oboru ústí�cí� v úpadek zájmu o obor mezi mladými lingvisty, resp. o potřebě zbavit jazykovou kulturu ideologického nánosu, demotivují�cí�ch pří�stupů označují�cí�ch jazykově kultivační� činnost za nežádoucí� a nelegitimní�. Autor se vrací� k cí�lům klasické teorie jazykové kultury, spočí�vají�cí�m v pěstění� spisovného jazyka. Nezbytně se tak dostává ke kritérií�m spisovnosti, pří�padně k alternativní�mu pojetí� prestižní� variety jazyka (standardní� češtině) a opodstatnění� útvarového členění� vůbec. Oprávněně dospí�vá k dí�lčí�mu skeptickému závěru, že i prestižní� útvar ustavený výhradně na základě empirických dat samotnými lingvisty by byl neproblematický nanejvýš pro ně. Autor recenze dodává, že s dopady většinové volby různého typu má tato společnost zkušenost; sféra jazyka jich i v proměnlivých společenských podmí�nkách zůstala ušetřena patrně proto, že při obecné znalosti původní�ho významu slova kultura dokážeme domyslet důsledky rezignace na každodenní� péči o prostředí�, v němž žijeme, včetně klimatu jazykového. V souvislosti s možným přeceňování�m reálné schopnosti kodifikace ovlivnit stav jazyka zvažuje M. Prošek efekt tištěných a elektronických zdrojů poučení� o jazyce, Strukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček 75 mezi něž nepochybně patří� Internetová jazyková pří�ručka. Na zřetel bere i další� nástroje zpracování� přirozeného jazyka – morfologické analyzátory, korpusy ap., mezi něž lze řadit nejspí�š i korekturní� a slovní�kové služby textových editorů (pozn. MV). Mezi mí�sty možného poučení� eviduje i svépomocně vznikají�cí� diskusní� fóra, tvořená přirozeně decentralizovanými skupinami mluvčí�ch projevují�cí�ch zájem o jazyk. Je zřejmé, že ze strany nelingvistické veřejnosti je poptávka po jazykovém poradenství� vysoká a jazyková kultura je považována za závažné společenské téma. Za zmí�nku stojí� i autorův postřeh, že mimopražští� lingvisté neodmí�tají� jazykovou kulturu jako disciplí�nu, ani její� metody a způsoby uplatňování�, ba co ví�c, aktivně naplňují� tradiční� jazykovědné postuláty Pražské školy, uplatňují�ce i hodnotové postoje k jazyku a jeho kultivaci. Právě v těchto intuicí�ch a axiologických pří�stupech vidí� leckdy jedinou argumentační� bázi nezbytnou pro posouzení� empirických dat. Kritériím jazykové správnosti se věnuje i Martin Beneš (II/2). Jako východisko volí� konceptualizaci jazyka z perspektivy tzv. ontologického socialismu. Z ní�, resp. z pravidla tzv. sdí�lených znalostí� odvozuje kritérium jazykové správnosti jako mí�ru shody s touto regulí� (lze připomenout podobnou teorii oprávnění� a závazků, pozn. MV). Na tomto teoretickém pozadí� představuje další�, tradičně uží�vaná, v čase proměnlivá kritéria jazykové správnosti jako dří�ve zohledňovanou historičnost, doloženost v jazyce lidovém nebo jazyce dobrého autora, estetičnost, logičnost, účelnost, srozumitelnost, významovost, nezbytnost, ev. soulad s jazykovým citem; nověji pak systémovost, adekvátnost funkcí�m, noremnost, popř. kritérium přijatelnosti z hlediska regionální�ho chápání� spisovnosti, resp. územní� akceptovatelnosti jazykového prostředku (O. Uličný) a kritérium většinové volby mluvčí�mi (V. Cvrček). Některá ze zmí�něných kritérií� mohou být prizmatem zvoleného teoretického základu shledána odbornickými, zvláště tehdy, jestliže se jazykový prostředek navzdory neshodě s nimi, avšak ve shodě se sdí�leným pravidlem dostane do uží�vání� a je mluvčí�mi považován za správný. Autor skepticky konstatuje, že odbornická kritéria jsou interakční�m partnerům většinou zcela cizí�. Situaci ilustruje poznámkou, že pří�padné problémy autentických uživatelů v autentických situací�ch nejsou řešitelné spekulací� lingvistů, zda konkrétní� prostředek vyhovuje jejich kritérií�m. Současně hovoří� o tom, že otázkou není�, zda jazykový prostředek (ne)může narušit strukturu jazyka, ale zda (ne)ruší� jeho uživatele. Tradiční� kritéria jazykové správnosti nemají� stejnou váhu, se zřetelem ke komunikační� praxi jsou hierarchizována. I přesto nejspí�š mohou jen podporovat či tlumit výše zmí�něná sdí�lená pravidla. Ž�ádoucí� detail vnáší� do komplexní� tematiky jazykové kultury exkurz na periferii jazykového systému – do oblasti proprií a jejich kodifikace (II/3) – zprostředkovaný Kamilou Smejkalovou. Téma je přitažlivé už tí�m, že propriální� sféra se od apelativní� v mnohém liší�, předevší�m v rovině morfologické, v důsledku pak i zvláštnostmi kodifikační�ho procesu, který není� jen záznamem jazykové normy; ta se vzhledem k ní�zké frekvenci jazykových jevů ani nemůže vytvořit. Z praktických potřeb vzniká proto apriorní� kodifikace založená na kritériu systémovosti a vývojové progresivnosti. Strukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček 76 Autorka nabí�zí� vhled do problémů spojených s  tvaroslovnou a  slovotvornou stránkou vlastní�ch jmen, posléze s pravopisem velkých pí�smen (tedy zejm. s antroponymy, toponymy a chrématonymy, jejich skloňování�m, tvorbou slovotvorných derivátů, v pří�padě antroponym zejm. s přechylování�m). Právě pro výlučnost propriální� oblasti mohou být kodifikační� pří�stupy podnětem i pro pří�stup k jevům centrální�m. Typem jazykového materiálu – antroponymy a toponymy – na K. Smejkalovou částečně navazuje Alena M. Černá kapitolou o češtině nejstarší knihy táborské (II/5). Jde o cenný diachronní� doklad dynamiky jazykového systému odrážejí�cí� se v konkrétní�ch parolových realizací�ch – autentických datovaných zápisech z první� poloviny 15. století�, poří�zených v průběhu zhruba dvaceti let deví�ti pí�saři. Autorka dokumentuje vývoj jazykových rovin v jejich vzájemné provázanosti, tj. roviny hláskové, tvaroslovné, syntaktické, zvláštní� pozornost věnuje rovině lexikální� (se složkou apelativní� a propriální�), předevší�m ustavují�cí� se právnické terminologii. Stejně závažné jsou ovšem poznatky o  konstituování� normy úřední� komunikace, základů pozdější�ho administrativní�ho stylu. Jiný typ faktorů ovlivňují�cí�ch vývoj jazykového systému při stejné ší�ři jazykových jevů reflektuje Sergej Skorvid v kapitole zaměřené na současný stav češtiny, resp. českých přistěhovaleckých nářečí (II/6), udržují�cí�ch se v malých enklávách Krasnodarského kraje a Omské oblasti Ruské federace. Tyto dialekty jsou důsledkem migrace rodin českých rolní�ků od konce 60. let 19. století� na černomořské pobřeží� severní�ho Kavkazu a druhotně pak počátkem 20. století� z ukrajinského Č�echohradu na Sibiř. Autor zaznamenává podstatné znaky fonetické, morfologické a lexikální�, z nichž vyvozuje jihozápadočeský a severovýchodočeský původ dialektů. Ty souběžně odrážejí� dlouhodobý vliv ruštiny, zčásti i ukrajinštiny; bez výraznější�ch jazykových dopadů na česká nářečí� zůstala koexistence s polskými mluvčí�mi ve smí�šených obcí�ch. Mimo dialektologicky relevantní� informace o vývoji jazykového systému pod tlakem systémů jinojazyčných a jinonářeční�ch přináší� text i metainformace důležité z hlediska sociolingvistického. Není� lepší�ho důkazu vzájemné provázanosti langue a parole než poukaz ke koherenci mluvených textů (II/4), který předkládá s využití�m korpusu mluvené češtiny Petra Poukarová; neboť komunikát, má-li být jako komunikát vní�mán, má systémovou oporu v textu a textotvorných (strukturotvorných) principech. Téma nebylo zvoleno náhodně; vychází� ze zkušenosti, že mluveným komunikátům a spontánní�m nepřipraveným dialogům zvlášť je často přisuzována nižší�/ní�zká mí�ra koherence, popř. i koheze, aniž by byly dále zkoumány prostředky, jakými se jí� – odlišné, nikoli však nepří�tomné – dosahuje. Autorka dokumentuje prostředky soudržnosti komunikátu na situací�ch, kdy mluvčí� sám utváří� svou promluvu, mluvčí� je v promluvě přerušen komunikační�m partnerem a následně v komunikaci pokračuje, nebo je formování� komunikátu věcí� všech účastní�ků hovoru. Mezi základní� prostředky textovosti (v mí�ře, v jaké spolu slova text a textil, textura etymologicky souvisejí� – pozn. MV) patří� tematické posloupnosti, na lexikální� a graStrukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček 77 matické úrovni paradigmatické vztahy ve slovní� zásobě, pronominální� a deiktické prostředky v širokém smyslu včetně časoprostorových orientátorů, spojovací� prostředky, opakování�, valence, kongruence, tedy i dokončování� syntaktických struktur, intonace, uplatnění� částic apod. Publikace je dobrým obrazem současné lingvistické bohemistiky, která je kompetentní� pojednat témata procházejí�cí� napří�č hypotetickými rovinami jazyka, napří�č hypotetickými útvary jazyka, napří�č časovými i geografickými souřadnicemi, reflektovat konstrukty typu jazyk i řeč, aniž by ztrácela jistotu v předmětu bádání�, smyslu tohotobádání�a jehocí�lech,nacházejí�coporuvestruktuřepoznávanéhoi poznávají�cí�ho. K tomu má dostatek nadhledu a sí�ly, aby byla schopna nerezignovat na hodnotová kritéria, dobí�rat se jich, formulovat je a uplatnit, vyjádřit osobnostní� postoje, protože na nich stojí� nejen jazyková kultura, jak o ní� hovoří� M. Prošek, ale kultura obecně. Strukturní rysy komunikace Miloslav Vondráček