STOLETÍ LUDVÍKA XIV. KAPITOLA I NEMAM V ÚMYSLU PSÁT JEN O ŽIVOTĚ LUDVÍKA XIV; ukládám si větší úkol. Chci se pokusit vylíčit příštím pokolením nikoli činy jediného muže, ale povahu lidí v nejosvícenějším ze všech století. Každá doba zrodila hrdiny i politiky, každý národ zažil převraty; celé dějiny jsou téměř stejné pro toho, kdo si chce zapamatovat jen holá fakta. Avšak každý, kdo přemýšlí — právě hodlal vyprostit Francii z pohrom a barbarství, kam ji uvrhly třicetileté rozbroje, když byl zavražděn ve svém hlavním městě uprostřed lidu, o jehož štěstí usiloval. Kardinál Richelieu, zaměstnaný snahou o pokoření rakouského rodu, kalvinismu a odbojné šlechty, neměl dosti nerušené moci, aby reformoval národ; alespoň však toto šťastné dílo započal. Tak byl po devět století génius Francouzů téměř neustále deptán pod barbarskou vládou, uprostřed rozbrojů a občanských válek. Francouzi neměli ani zákonů, ani ustálených zvyků a měnili každé dvě století stále stejně nemotorný jazyk; neukázněná šlechta znala jen války a zahálení, duchovenstvo tonulo v prostopášnostech a nevědomosti a lid bez průmyslu chátral v bídě. Francouzi se nepodíleli ani na velkých objevech, ani na obdivuhodných vynálezech ostatních národů: lidstvo jim nevděčí za knihtisk, střelný prach, sklo, dalekohled, sextant, vývěvu, ani za odhalení pravé podoby sluneční soustavy. Pořádali turnaje, zatímco Portugalci a Španělé objevovali nové světadíly a zmocňovali se nových zemí na východě i západě známého světa. Karel V. prohýřil v Evropě mexické poklady dříve, než několik poddaných Františka I. objevilo pusté kraje Kanady; avšak to málo, co Francouzi dokázali začátkem šestnáctého století, naznačovalo, čeho jsou pod dobrým vedením schopni. Chci ukázat, jací byli za Ludvíka XIV. Čtenář nesmí čekat, že nalezne zde — více než v obraze předchozích století — podrobné popisy válek, a útoků na města vyrvaná a znovu dobytá zbraněmi, darovaná a vracená smlouvami. Tisíce okolností, zajímavých pro současníky, se ztrácejí zrakům potomstva a mizí, aby daly vyniknout j on velkým událostem, které rozhodly o osudech říší. Ne vše, co se stalo, zasluhuje být zapsáno. V těchto dějinách se budeme zabývat tím, co si zasluhuje pozornosti všech dob, co může osvětlit schopnosti a mravy lidí, sloužit k poučení a podpořit lásku k ctnosti, uměním a vlasti. Viděli jsme již, jaká byla Francie a ostatní evropské státy před narozením Ludvíka XIV. Popíši zde velké vo- 130 jenské a politické události jeho panování. O vnitřní správě království, která je pro národy mnohem důležitější, pojednám zvlášť. Důležité místo bude mít také soukromý život Ludvíka XIV., zvláštnosti jeho dvora a jeho panování. Jiné kapitoly se budou zabývat uměním, vědami, pokrokem lidského ducha v tomto století. Konečně promluvím o církvi, která je už tak dávno spjata se světskou mocí, jako její odpůrce, jindy jako spojenec, a která — ač má učit mravnosti — věnuje se často politice a světským vášním. KAPITOLA XXV p Zvláštní příhody a anekdoty z doby panování Ludvíka XIV. Anekdoty skýtají jaksi omezenější pole působnosti, na , němž jen paběrkujeme po bohaté žni historie; jsou to drobné, dlouho utajené detaily, z čehož také pochází slovo anekdota. Veřejnost zajímají tehdy, když se týkají slavných osobností. Plútarchovy „Životopisy velkých mužů" jsou sbírkou anekdot spíše zábavných než pravdivých: jak by se také byly mohly dochovat skutečné události ze života Théseova , nebo Lykúrgova? Ve většině maxim, které vkládá do úst svým hrdinům, je více užitečné morálky než historické pravdy. „Tajná historie Justiniánova" od Prokopia je satira diktovaná pomstychtivostí; a ačkoliv pomstychtivý autor p může mluvit pravdu, nezdá se, že tato satira, odporující často Prokopiovým oficiálním dějinám, je vždy pravdivá. i Dnes už není možno napodobovat Plútarcha, a tím méně Prokopia. Za historické pravdy uznáváme jen skutečnosti bezpečně doložené. Jestliže současníci a zároveň nepřátelé, jakými byli kardinál de Retz a vévoda de La Rochefou-cauld, potvrzují ve svých pamětech touž událost, je nepochybná; když si odporují, musíme pochybovat: a tomu, co je naprosto nepravděpodobné, se nemá vůbec věřit, ledaže 131 by to shodně dosvědčovalo více důvěryhodných současníků. Nejužitečnější a nejcennější jsou tajné zápisky velkých panovníků, pokud v nich upřímně otevřeli svá srdce; takové zápisky Ludvíka XIV. uvádím v kapitole XXVIII tohoto díla. Podrobnosti ze soukromého života zaujmou pouze zvědavost; slabosti vynášené na veřejnost se líbí jenom-škodolibým, jestliže ovšem právě tyto slabosti nejsou poučné pro neštěstí, která z nich vzešla, nebo ctnosti, jež je napravily. Tajné paměti současníků je nutno podezřívat ze zaujatosti: ti, kdo píší o jednu či dvě generace později, musí být velmi obezřelí, vyhýbat se frivolitám, uvádět na pravou míru nadsázku, potlačovat satiru. Ludvík XIV. obklopil svůj dvůr i svou osobu takovou nádherou a okázalostí, že i sebemenší detaily z jeho života zajímají, jak se zdá, následující pokolení, právě tak jako byly středem zájmu všech evropských dvorů a všech jeho současníků. Lesk Ludvíkovy vlády se přenášel na každý jeho nepatrný čin. A zvláště ve Francii dychtili lidé po novinkách z královského dvora více než po zprávách o revolucích v jiných státech. Takový byl důsledek jeho věhlasu; lidé se raději dovídají o tom, co se dálo v Augustových komnatách a na jeho dvoře, než o podrobnostech z výbojů Attilových a Tamerlanových. Proto snad není historika, který by se byl nezmínil o prvním vzplanutí Ludvíka XIV. k baronce de Beauvais, k slečně d'Argencourt, k neteři kardinála Mazarina provdané za hraběte de Soissons, otce prince Evžena, a zejména pak k Marii Manciniové, její sestře, která se pak provdala za konetábla Colonnu. Ludvík XIV. ještě nebyl u moci, když si těmito zábavami krátil volné chvíle, jichž mu despoticky vládnoucí kardinál Mazarin štědře dopřával. Vážná byla pouze jeho láska k Marii Manciniové, neboť ji miloval tolik, že téměř podlehl pokušení oženit se s ní, ale opanoval své city a vzdal se jí. Toto vítězství nad vášní bylo jedním z prvních projevů vrozené velikosti jeho ducha. A dosáhl ještě vět- 132 šího a nesnadnějšího vítězství tím, že ponechal kardinálu Mazarinovi neomezenou moc: vděčnost mu zabránila setřást břímě, -které ho začínalo tížit. Celý dvůr si vyprávěl o jedné jeho poznámce po kardinálově smrti: „Nevím, co bych byl dělal, kdyby byl zůstal naživu ještě déle."* Volné chvíle trávil četbou zábavných knih: nejvíce čítal s konetáblovou Colonnovou, která byla duchaplná jako všechny její sestry. Líbily se mu verše a romány, které svým galantním a vznešeným obsahem tajně lahodily jeho povaze. Četl Corneillovy tragédie a tříbil si tak vkus, který není než spojením zdravého rozumu a citlivé vnímavosti dobře utvářeného ducha. Rozmluvy s matkou a s dvorními dámami nemálo přispěly k tomu, že našel zalíbení v oné vzácné duchaplnosti a že si osvojil onu zvláštní zdvořilost, která tehdy začínala být charakteristickou pro francouzský dvůr. Anna Rakouská tam přinesla jakousi ušlechtilou a hrdou galantnost, příznačnou pro španělskou povahu té doby, a připojila k ní půvab, přívětivost a ukázněnou nenucenost, rysy vlastní tehdy jen Francouzům. Král udělal v této příjemné škole společenského chování od osmnácti do jedenadvaceti let pokroky daleko větší než ve vědách pod vedením svého domácího učitele abbé Beaumonta, pozdějšího arcibiskupa pařížského. Nenaučili ho skoro ničemu: bylo by bývalo žádoucí, aby mu dali vzdělání aspoň v historii, a hlavně v historii moderní doby; ale všechno, co tehdy bylo po ruce, bylo napsáno příliš špatně; je politováníhodné, že v této době psali dobře jen autoři neužitečných románů, zatímco potřebné knihy svou nudností odrazovaly od studia. Pod Ludvíkovým jménem byl vytištěn překlad Caesarových * Tento výrok je zaznamenán v Pamětech La Fořtových, str. 255 a násl. Z toho vidíme, že král neměl kardinála rád; že tento ministr, jeho kmotr a vrchní dozorce nad jeho výchovou, ho vychoval velmi špatně a často mu neposkytl ani to nejnutnější. Připojuje dokonce mnohem vážnější obvinění, která by velmi poskvrnila kardinálovu památku: nevypadají však příliš věrohodně, a takové má být přece každé obvinění. „Pamětí o válce galské", pod jménem jeho bratra pak 133 překlad knihy Flórový; oba princové se však na nich podíleli jen tak, že celkem bez užitku přeložili jako úkol několik míst z těchto autorů. Muž, který řídil královu výchovu za prvního maršálka de Villeroi, jeho vychovatele, byl jak náleží učený i laskavý; občanské války však měly na výchovu škodlivý vliv a kardinál Mazarin ochotně připouštěl, aby se králi dostalo vzdělání co nejmenšího. Když Ludvík přilnul k Marii Manciniové, naučil se kvůli ní snadno italsky; v době své svatby se učil španělsky s menším úspěchem. Všichni u dvora mysleli, že se nechá stále ovládat jako jeho otec Ludvík XIII., protože v mládí zanedbal vinou svou i svých učitelů studium, protože byl nesmělý ze strachu, aby se nekompromitoval, a protože ho kardinál Mazarin udržoval v nevědomosti. Jen při jedné příležitosti mohli ti nejprozíravější předvídat, co z něho jednou vyroste; bylo to v roce 1655 po skončení občanských válek, po jeho prvním polním tažení a po korunovaci, když chtěl parlament ještě zasedat kvůli několika ediktům: Ludvík v loveckém úboru a s celým dvorem odjel z Vincennes, vstoupil do zasedací síně v jezdeckých botách s bičíkem v ruce a pronesl tato památná slova: „Každý zná neštěstí, vzešlá z vašich zasedání; přikazuji, abyste ihned přerušili započatá jednání o mých ediktech. Pane předsedo, zapovídám vám povolovat zasedání a nikdo z vás ať je nežádá.""" Svou postavou, tehdy již majestátní, vznešeností rysů a pánovitým tónem řeči zapůsobil více než autoritou své hodnosti, která byla do té doby málo respektována. Avšak předzvěst jeho velikosti jako by se rozplynula několik * Tato slova jsou věrně zaznamenána ve všech autentických pamětech z té doby. V žádných francouzských dějinách je nelze vynechat ani na nich nic měnit. Autor „Pamětí paní de Maintenon" přesto v poznámce lehkomyslně tvrdí: „Jeho projev nebyl zdaleka tak krásný a jeho oči při něm mluvily víc než ústa." Čím doloží své tvrzení, když jsme přece citovali vlastní Ludvíkova slova? Nebyla ani krásnější, ani horší: byla taková, jak jsou zaznamenána. /Pozn. aut./ 134 okamžiků poté a její plody dozrály teprve po smrti kardinálově. Od triumfálního návratu Mazarinova se u dvora pěstovaly hry, balet a komedie, která ve Francii teprve vznikala a nepatřila ještě k umění, jakož i tragédie, z níž pero Corneillovo učinilo umění tak vznešené. Jistý farář z kostela Saint-Germaim-1'Auxerrois psal často královně dopisy proti těmto představením již v prvních létech re-gentství; přikláněl se totiž k přísnému učení jansenistů a tvrdil, že každý, kdo chodí do divadla, bude zatracen; toto prokletí si dal dokonce potvrdit sedmi doktory teologie ze Sorbonny. Avšak králův učitel, abbé de Beaumont, si opatřil od doktorů větší počet příznivých dobrozdání, ríež se podařilo shromáždit přísnému faráři odsuzujících podpisů, a tím uklidnil královnino svědomí. A když se později stal pařížským arcibiskupem, postavil se za názor, který kdysi hájil jako abbé. Tuto událost najdete v pamětech pravdomluvné paní de Motteville. Ostatně je třeba si všimnout, že potom, co kardinál Ri-chelieu zavedl u dvora pravidelná představení, která konečně učinila z Paříže soupeře Athén, byla v sále vždy vyhrazena jedna lavice pro Akademii, v jejímž středu bylo vždy několik církevních hodnostářů, a navíc i zvláštní místo pro biskupy. Kardinál Mazarin dával v roce 1646 a 1654 hrát na scéně divadla v Palais-Royal a v divadle Petit-Bourbon poblíž Louvrů italské opery; účinkovali v nich zpěváci, které povolal z Itálie. Toto nové umění vzniklo nedlouho předtím v kraji obdařeném nejen přízní přírody, ale i bo-( hatstvím, ve Florencii, které vděčíme za obrodu mnoha umění, po staletí upadlých v zapomnění, i za vytvoření některých umění nových. Odpor, s nímž se setkalo ve Francii zavádění oněch umění, byl pozůstatkem starého barbarství. Jansenisté, jejichž vliv chtěli kardinálové Richelieu a Mazarin potlačit, se za to mstili na zábavách, které oba ministři poskytovali národu. Stejně postupovali i luteráni a kalvinisté v době papeže Lva X: stačí ostatně být re- 135 formátorem, aby se z člověka stal přísný mravokárce. Tíž moudří duchové, kteří by pro často nesmyslné přesvědčení byli s to rozvrátit stát, dávají do klatby nevinnou, pro velké město nezbytnou zábavu i umění, která přispívají ke slávě národa. Nápad zrušit divadla by slušel spíše věku Attilovu než století Ludvíka XIV. Jednou z nejoblíbenějších dvorních zábav byl tanec; ten ještě můžeme počítat mezi umění, neboť je podroben pravidlům a tělo při něm získává mnoho půvabu. Ludvík XIII. tančil v baletu jen jednou, a to v roce 1625*; a byl to balet tak nevkusný, že sotva kdo mohl tušit, čím se toto umění stane ve Francii za třicet let. Ludvík XIV. vynikal ve slavnostních tancích, které vyhovovaly jeho vznosné postavě a nebyly v rozporu s jeho vysokým postavením. Při prstenních kolbách, pořádaných občas s neobvyklou nádherou, dokazoval všemi cviky svou všestrannou tělesnou zdatnost. Všechno hýřilo radovánkami a nádherou, jakou lidé už dlouho nepoznali. Bylo to ovšem málo ve srovnání s tím, co přišlo, když se král ujal sám moci; a přece to znamenalo mnoho po hrůzách občanských válek a po smutné době melancholického a samotářského života Ludvíka XIII. Tento churavý a zádumčivý panovník neměl ani královské služebnictvo, ani královsky zařízené sídlo; drahých kamenů náležejících koruně bylo tehdy sotva za sto tisíc zlatých; po kardinálu Maza-rinovi jich zůstalo jen za dvanáct set tisíc: a dnes je jich asi za dvacet miliónů livrů. Při svatbě Ludvíka XIV. /166G7 bylo všecko okázalejší a vkusnější; a tento vkus se v následujících letech neustále stříbil. Když Ludvík vjížděl se svou královskou chotí do Paříže, všichni vzhlíželi s uctivým a něžným obdivem k mladé krásné královně sedící v přepychovém, nově konstruovaném voze; a král na koni po jejím boku, ozdo- * Kardinál Richelicu už dával balety, ale nebyly vkusné, jako ostatně všechna představení pořádaná před ním. Francouzi, kteří dnes přivedli tanec k dokonalosti, znali za mladých let Ludvíka XIV. jen tance španělské, jako sarabandu, corantu, pavanu atd. 136 bený vším, co jen mohlo zdůraznit jeho mužnou a hrdou krásu, soustředil na sebe všechny pohledy. Na konci vincenneských alejí jim připravili vítězný oblouk; základ byl kamenný, ale pro nedostatek času ho nebylo možno dostavět z kamene: byl tedy dohotoven ze sádry a pak úplně rozbořen. Plán k němu vypracoval Claude Perrault. K této slavnosti byla také přestavěna brána Saint-Antoine; je to stavba méně ušlechtilého stylu, zdobí ji však dosti pěkné sochařské práce. Všichni, kdo v den bitvy u Saint-Antoine viděli přinášet do Paříže touto branou, tehdy ještě opatřenou mříží, mrtvá nebo raněná těla tolika občanů a kdo přihlíželi tomuto tak odlišnému vjezdu, blahorečili nebesům a vzdávali díky za tak šťastný obrat. Na oslavu králova sňatku dal kardinál Mazarin provést v Louvrů italskou operu Ercole Amante. Francouzům se nelíbila: dívali se se zalíbením jen na krále a královnu, kteří v ní tančili. Kardinál si tedy chtěl napravit pověst představením, jež by lépe odpovídalo národnímu vkusu: pověřil státního sekretáře de Lyonne, aby zadal některému autorovi alegorickou tragédii, asi takovou, jako byla Evropa, na níž svého času pracoval kardinál de Richelieu. Velký Corneille měl štěstí, že mu nepřipadla úloha zpracovat tak nevděčné téma. Tragédie se měla jmenovat „Lysis a Hesperie": Lysis představoval Francii a Hesperie Španělsko. Prací byl pověřen Q-uinault, který se nedávno velmi proslavil hrou Falešný Tiberinus; ač to byla špatná hra, měla obrovský úspěch; s tragédií Lysis to však dopadlo jinak; dávali ji v Louvrů: kromě je- v vištních strojů na ní nebylo nic krásného. V téže době vypravil markýz de Sourdéac, zvaný de Rieux, který se zasloužil o rozvoj opery ve Francii, vlastním nákladem na svém zámku v Neubourgu Corneillovo „Zlaté rouno" s novými jevištními stroji. Mladému uhlazenému Quinaul-tovi byl nakloněn dvůr, Pierre Corneille měl na své straně slavné jméno a celou Francii. Z toho je vidět, že c o francouzskou operu i komedii se velmi zasloužili dva kardinálové. 137 Od královy svatby nebraly slavnosti, zábavy a radovánky konce; a ještě jich přibylo, když se oženil Monsieur, králův bratr, s Jindřiškou Anglickou, sestrou Karla II; přerušilo je až roku 1661 úmrtí kardinála Mazarina. Několik měsíců po ministrově smrti došlo k události, která nemá v dějinách obdoby; a neméně zvláštní je, že 0 ní nevěděl žádný historik. V největší tajnosti byl poslán do hradu na ostrově Svaté Markéty u provensálského pobřeží neznámý vězeň nadprůměrného vzrůstu, mladý, velmi krásné a vznešené postavy. Tento vězeň měl cestou na obličeji masku, jejíž podbradní část držela ocelová pera, takže mohl jíst s maskou na tváři: rozkaz zněl ihned ho usmrtit, kdyby se odkryl. Zůstal na ostrově, dokud pro něho na Svatou Markétu nepřišel spolehlivý důstojník jménem Saint-Mars, guvernér z Pignerolu, aby ho, stále v masce, odvedl do Bastily; tentýž Saint-Mars se stal v roce 1690 v Bastile velitelem. Před odchodem navštívil vězně na ostrově markýz de Louvois; mluvil s ním vstoje a s vážností, prozrazující velkou úctu. Neznámý byl tedy přemístěn do Bastily a ubytován tak dobře, jak to jen v pevnosti bylo možno; žádné jeho přání nezůstalo nesplněno; zvláštní zálibu měl v nadmíru jemném prádle a krajkách; často hrával na kytaru. Podávali mu nejvybra-nější jídla a velitel si v jeho přítomnosti jen málokdy dovolil usednout. Starý vězeňský lékař z Bastily, který tohoto zvláštního muže často ošetřoval, prohlásil, že nikdy nezahlédl jeho tvář, ač mu mnohokrát prohlížel jazyk 1 ostatní části těla. Lékař vyprávěl, že byl obdivuhodně urostlý a měl poněkud snědou kůži; budil zájem už tónem svého hlasu, nikdy si nestěžoval na své postavení a nikterak nenaznačil, kdo vlastně je. Náš neznámý zemřel v roce 1703* a byl pochován za noci ve farním kostele sv. Pavla. Ještě podivnější je, že v době, kdy byl poslán na ostrov Svaté Markéty, nezmi- !ř Zet zmíněného lékaře, slavný chirurg, který sloužil maršálu de Richelieu, je svědkem, že mé vyprávěn! je pravdivé; často mi to také potvrdil pan Bcrnaville, nástupce Saint-Marsův. /Pozn. aut./ 138 zel v Evropě žádný význačný muž; a přece to musel být někdo vynikající, když si připomeneme, co se stalo v prvních dnech jeho pobytu na ostrově. Guvernér mu přinášel osobně jídlo, a když odcházel, vždy ho znovu pečlivě uzamkl. Jednoho dne vězeň něco vyryl nožem na stříbrný talíř a vyhodil ho oknem ke člunu na břehu, téměř u paty věže. Rybář, jemuž člun patřil, sebral talíř a donesl ho guvernérovi. Ten se s úžasem otázal rybáře: „Četl jste, co je na talíři napsáno, nebo snad ho někdo viděl ve vašich rukou?" — „Neumím číst," odvětil rybář, „právě teď jsem ho našel a nikdo jiný ho nespatřil." Přesto rybáře zadrželi, dokud si guvernér neověřil, že opravdu nikdy neuměl číst a talíř nikomu neukázal. „Jděte," řekl mu, „a buďte šťasten, že neumíte číst." Z osob, které o této příhodě věděly, žije dosud jeden velmi důvěryhodný člověk"". Pan de Chamillart byl posledním ministrem, který ono podivné tajemství znal: jeho zeť, druhý maršál de La Feuillade, se mi svěřil, že před smrtí svého tchána na kolenou prosil, aby mu prozradil, kdo byl ten člověk, známý jen pod jménem „muž s železnou maskou"; i Chamillart mu odpověděl, že je to státní tajemství a že je nesmí nikomu odhalit, protože je vázán přísahou. Zbývá ještě dost mých vrstevníků, kteří dosvědčí, že mé údaje jsou pravdivé; neznám žádnou jinou skutečnost tak podivnou a přitom tak dobře doloženou. r Ludvík XIV. rozděloval svůj čas mezi zábavy, odpo- vídající jeho věku, a záležitosti, které patřily k jeho povinnostem. Denně zasedal v ministerské radě a pak ještě tajně pracoval s Colbertem. Výsledkem jejich tajné spo- i lupráce byl pád slavného Fouqueta, který s sebou strhl i státního sekretáře Guénégauda, Pellissona, Gour-villa a mnoho jiných. Pád tohoto ministra, jemuž se dalo vytýkat mnohem méně věcí než kardinálu Mazari-novi, dokázal, že každý si nemůže dovolit dělat stejné chyby: o Fouquetově konci bylo rozhodnuto již tehdy, když král přijal pozvání na nádhernou slavnost, kterou * Toto bylo napsáno v roce 1750. /Pozn. aut./ 139 pro něho Fouquet uspořádal na svém sídle ve Vaux. Palác a zahrady ho stály osmnáct miliónů, což by bylo asi dnešních pětatřicet*: dvakrát zámek představoval, koupil tři osady a jejich pozemky připojil k obrovským zámeckým zahradám, které zčásti navrhoval Le Nôtre a které tehdy platily za nejkrásnější v Evropě. Na tehdejší dobu byly fontány ve Vaux opravdový zázrak, i když je později vodotrysky ve Versailles, Marly a Saint-Cloud dalekosáhle předčily. Ať však byl zámek sebekrásnější, osm-náctimiliónové náklady, o nichž se dochovaly účty, dokazují, že Fouquet byl obsloužen s tak malou hospodárností, s jakou on sám sloužil králi. Pravda, dvě králova venkovská sídla, Saint-Germain a Fontainebleau, se sotva mohla svou krásou měřit -se zámkem ve Vaux: Ludvík XIV. si toho byl vědom a popuzovalo ho to. Všude v paláci bylo vidět Fouquetův znak a heslo: veverku se slovy ,.Ouo non ascendam?" /Kam bych se nevyšplhala?/. Král si dal text vyložit; ctižádostivost tohoto hesla ne-zmírnila panovníkovo podráždění. Dvořané si všimli, že veverku vždycky pronásleduje užovka, kterou měl ve znaku Golbert. Slavnost předčila nejen velkolepostí, ale i vkusem vše, co kdy uspořádal Mazarin: byla tam poprvé provedena Moliěrova komedie „Dotěravci". Pellis-son obstaral prolog, který měl velký ohlas. Okázalé slavnosti často u dvora maskují nebo připravují záhubu nějaké osoby; nebýt královny matky, byli by nadintendant i Pel-lisson bývali zatčeni ještě téhož dne ve Vaux. Ludvíkova nelibost ještě vzrostla, když se dověděl, že přelétavý Fouquet se po jistou dobu ucházel o přízeň slečny de La Valliěre, k níž tehdy král začínal planout opravdovou vášní; nadintendant, který vždy vynaložil vše, aby dosáhl svého, nabídl slečně de La Valliěre dvě stě tisíc liv-rů; a ta jeho nabídku rozhořčeně odmítla ještě předtím, * Účty, které to dokládají, byly v roce 1718 ve Vaux, dnešním Villars, a musí tam být doposud. Vévoda de Villars, maršálův syn, potvrzuje tuto skutečnost. Není to tak zvláštní, jak by se zdálo. Abbé de Choisy ve svých „Pamětech" píše, že mu markýz de Louvois řekl, když mluvil o Meudonu: ..Jsem už u čtrnáctého miliónu." /Pozn. aut./ 140 než mohla pomýšlet na to, že získá srdce královo. Když později Fouquet zjistil, jak mocného má soka, chtěl se stát důvěrníkem té, jejímž milencem nemohl být, a to vzbudilo ještě větší nevoli. V prvním návalu hněvu chtěl král zatknout nadinten-danta ještě při slavnosti pořádané na jeho počest, potom se však rozhodl pro celkem zbytečný úskok. Vypadá to, jako by se tehdy už všemocný panovník obával skupiny Fouquetových stoupenců. Fouquet byl královským prokurátorem v parlamentu, a k tomuto úřadu náležela výsada být souzen shromážděnými komorami; když však už dříve tolik princů, markýzů a vévodů bylo odsouzeno komisaři, bylo by se mohlo takto postupovat i proti Fouquetovi, neboť se stejně mělo užít mimořádného postupu, který je vždy možno podezřívat z nespravedlnosti, i když nespravedlivý není. Colbert ho přiměl nepříliš poctivými prostředky, aby prodal svůj úřad: nabízeli mu za něj až osmnáct set tisíc livrů, což by dnes dělalo tři a půl miliónu; nic netušící Fouquet však ho prodal jen za čtrnáct set tisíc livrů. Přehnaně vysoká cena parlamentních míst, která se od té doby tak změnila, svědčí o tom, jak mnoho vážnosti si tento sbor uchoval přes pokles své moci. Vévoda de Guise prodal svou hodnost nej vyššího královského komořího vé-l vodovi de Bouillon za pouhých osm set tisíc livrů. Takové zvýšení cen soudcovských úřadů zavinily Fron-da a Pařížská válka. Bylo-li velkým zlořádem a chybou dlouho zadlužené vlády, že ve Francii jako jediné zemi na světě byla soudcovská místa prodejná, pak to, že za místo královského prokurátora se platilo víc než za nej-vyšší dvorské hodnosti, bylo následkem stále doutnajícího ii odporu a zároveň jakousi urážkou trůnu. I když Fouquet zpronevěřil mnoho státních peněz a užíval jich .tak, jako by to byl jeho vlastní majetek, nebyl prost velkomyslnosti: jeho zpronevěry byly zaviněny vlastně jen neukázněností a přílišnou štědrostí. Sumu, zaplacenou mu za jeho úřad, věnoval státní pokladně, ale tento pěkný čin ho již nezachránil. Lstivě vylákali do 141 Nantes muže, kterého mohl v Paříži zatknout jeden poddůstojník s dvěma gardisty; král mu ještě těsně - před jeho pádem lichotil. Nechápu, proč se mnozí vládcové obvykle snaží oklamat falešnou laskavostí ty poddané, které chtějí zničit: vždyť taková úskočnost je neslučitelná s velikostí; nikdy to není ctnost a za cennou schopnost ji lze pokládat, jen když je vynucena okolnostmi. Zdá se, že Ludvíkovo jednání bylo v rozporu s jeho povahou, ale našeptali mu, že Fouquet buduje velká opevnění na Belle-Ile a že by mohl mít jak uvnitř, tak i za hranicemi království příliš mnoho spojenců. Když byl zatčen a odveden do Bastily a potom do Vincennes, vypadalo to, jako by k jeho stoupencům patřilo vskutku jen několik hrabi-vých žen a dvořanů, kteří od něho dostávali důchody a odklonili se od něho, jakmile ztratil možnost rozdávat. Zůstali mu ovšem jiní přátelé, a to dokazuje, že si jich zasluhoval. Slavná paní de Sévigné, Pellisson, Gourville, slečna de Scudéry a někteří další spisovatelé se za něho bez váhání postavili a podporovali ho tak horlivě, že mu zachránili život. Známé jsou verše, jež složil Hesnault, překladatel díla Lucretiova, proti Fouquetovu pronásledovateli Colber-tovi: Ministře lakofcný, jak neměl bych ti přát, že úpíš pod tíhou státnických starostí, žes oběť funkcí svých, že neznáš radosti, žes fantóm, kterého se každý musí bát. Přílišná velikost předchází někdy pád; pohleď na Fouqueta, není ho líto ti? Buď jist, že dvořané, co ti dnes lichotí, zítra, až padneš též, budou se jenom smát. Jednou i do tebe udeřit může blesk; boj se o úřad, čest, o bohatství i lesk; beztrestně nepadá, kdo tak vysoko stál. 142 Přestaň už živi ti nenávist vládcovu, pros, aby odpustil, nepopouzej ho dál; tak nejlíp zbavíš se svých vlastních okovů. Když Colbertovi vyprávěli o tom urážlivém sonetu, zeptal se, zda útočí na krále. Řekli mu, že ne. „Nevadí tedy ani mně," odpověděl ministr. Nikdy se nesmíme dát oklamat takovou předem rozváženou odpovědí, takovými veřejnými projevy, které srdce neschvaluje. Navenek vypadal Colbert umírněně, přitom však všemi prostředky prosazoval pro Fouqueta trest smrti. I dobrý ministr může být mstivý: smutné je, že nedovedl být tak šlechetný, jak byl prozíravý. Jedním z nejzavilejších Fouquetových pronásledovatelů byl tehdejší státní sekretář a pozdější kancléř Michel Le Tellier, soupeřící s ním o královu přízeň. Čteme-li pohřební řeč nad Le Tellierem a srovnáme-li ji s jeho skutečným chováním, co jiného nás může napadnout, ne-li to, že pohřební řeči jsou pouhým řečnickým cvičením. Ale nejhorlivěji ze všech soudců žádal smrt pro Fouqueta předseda komise, kancléř Séguier, a také s ním jednal s nej větší tvrdostí. Je pravda, že proces s Fouquetem byl také útokem na zesnulého kardinála Mazarina: vždyť nej větší finanční zpronevěry byly jeho dílem; jako suverénní vládce si přivlastnil některé zdroje státních příjmů; ve vlastní režii dodával munici armádě a ponechával si zisk. Berním obvodům Ukládal tajnými příkazy velké mimořádné dávky /říká Fouquet ve své Obraně/ a dělal to vždy jen on sám, o své ŕ újmě a ve svůj prospěch, což se podle zákona má trestat smrtí. Tak kardinál nashromáždil nesmírné bohatství, je-, hož výši ani sám neznal. Slyšel jsem, jak intendant financí pan de Caumartin, dnes už nebožtík, jednou vyprávěl, že byl zamlada, několik let po kardinálově smrti, v Mazarinově paláci, kde sídlil vévoda, jeho dědic, s vévodkyní Hortensií; všiml si tam velmi hluboké masivní vykládané skříně, která zabírala odshora až dolů celou zadní stěnu jedné komnaty. Klíče 143 j a od ní se už dávno ztratily a nikoho ani nenapadlo otevřít zásuvky. Pana de Caumartin udivila taková nevšímavosť; řekl vévodkyni, že by se tam mohly najít zajímavé věci. Otevřeli ji: byla plná kvadruplů, zlatých hracích známek a zlatých medailí. Déle než týden pak házela paní de Ma-zarin mezi lid oknem plné hrsti zlata.* Že kardinál Mazarin zneužíval své despotické moci, to ovšem nadintendanta Fouqueta neomlouvalo; ale výjimečnost soudního řízení, proti němu vedeného, délka procesu, nenávistná horlivost kancléře Séguiera, čas, jenž utišuje pobouřenou veřejnost a ponouká spíše k soucitu s nešťastníky, a konečně větší naléhavost proseb o milost pro obžalovaného než usilování o jeho smrt — to vše mu zachránilo život. Rozsudek byl vynesen až po třech letech, v roce 1664: z dvaadvaceti soudců jen devět žádalo smrt, třináct ostatních"""", z nichž někteří přijali od Gourvilla dary, se vyslovilo pro doživotní vyhnanství. Král však změnil rozsudek a trest zostřil: taková tvrdost se nesrovnávala ani se starými zákony království, ani se zásadami lidskosti. Veřejné mínění bylo pobouřeno hlavně tím, že kancléř poslal do vyhnanství soudce Roquesanta, který se nejvíc pričiňoval, aby soud byl shovívavý.:;'::'::" Fouquet byl uvězněn na pignerolském hradě. Všichni historikové uvádějí, že tam roku 1680 zemřel. Avšak Gourville ve svých Pamětech tvrdí, že byl nějaký čas před smrtí propuštěn. Jeho snacha, hraběnka de Vaux, mi již tuto skutečnost potvrdila; jiní jeho příbuzní jsou nicméně přesvědčeni o opaku. A tak se vlastně neví, kde skončil ten nešťastníky jehož, sebemenší skutek oslňoval, dokud byl ještě u moci. Státní sekretář Guénégaud, který prodal svůj úřad Col- * Později jsem ještě jednou našel tuto zajímavost i u Saint-Evre-monda. /Pozn. aut./ ** Viz „Paměti Gourvillovy". /Pozn. aut./ *** Racine ve svých Historických zlomcích tvrdí, že král řekl před slečnou de La Valliěre: „Kdyby byl býval odsouzen k smrti, byl bych ho nechal zemřít." Jestliže opravdu pronesl tato slova, je to neomluvitelné: vypadají příliš krutě a příliš směšně. 144 i 31 bertovi, byl přesto pronásledován soudní komorou, jež mu zabavila většinu jmění. Nejpodivnější rozsudek tento soud vynesl, když odsoudil biskupa z Avranches k pokutě dvanácti tisíc franků: jmenoval se Boislěve; byl to bratr výběrčího daní, s nímž se dělil o zpronevěřené peníze.* Také Saint-Evremond jako Fouquetův přívrženec upadl v nemilost. Colbert všude hledal důkazy proti tomu, koho chtěl zničit: dal zabavit listiny svěřené paní du Plessis-Bel-liěvre a mezi nimi našel Saint-Evremondův dopis o Pyrenejském míru; přečetli tu hříčku králi a udělali z ní vlastizradu. Colbert nestál o pomstu na bezvýznamném Hesnaultovi; v Saint-Evremondově osobě pronásledoval Fouquetova přítele, kterého nenáviděl, a vtipného ducha, jehož se bál. Král byl tak přehnaně tvrdý, že potrestal nevinný vtip na kardinála Mazarina, po němž nikterak ne-truchlil a kterého již několik let celý dvůr beztrestně urážel, pomlouval a odsuzoval. Z tisíce spisků proti tomuto ministrovi byl ztrestán toliko jeden, nejméně jízlivý, a ještě až po jeho smrti. Saint-Evremond odešel do Anglie, kde žil a zemřel jako svobodný člověk a filosof. Markýz de Miramont, jeho přítel, mi jednou v Londýně vyprávěl, že existovala ještě nějaká jiná příčina králova hněvu, že však se o ní Saint--Evremond nikdy nechtěl vyjádřit. Když Ludvík XIV. povolil Saint-Evremondovi na sklonku jeho života návrat do vlasti, pohrdl filosof tímto povolením jako milostí nehodnou přijetí; dokázal, že naše vlast je tam, kde šťastně žijeme, a on našel štěstí v Londýně. Nový ministr financí s prostým titulem generálního kontrolora odčinil svou tvrdost při pronásledování odpůrců tím, že obnovil pořádek narušený jeho předchůdci a bez oddechu pracoval pro blaho státu. Dvůr se stal střediskem radovánek a vzorem pro všechny ostatní dvory: král si zakládal na tom, že jeho slavnosti zastíní vše, co se kdy pořádalo ve Vaux. * Viz Guy Patin a současné paměti. /Pozn. aut./ 145 Vypadá to, jako by si príroda usmyslila obdařit Francii největšími umělci všech oborů a shromáždit u dvora nej-krásnější a nej dokonalejší muže i ženy všech dob. Král vynikal nade všemi dvořany majestátní postavou a vznešenou krásou svých rysů; ušlechtilý a jímavý tón jeho hlasu si získával srdce, stísněná jeho přítomností. Jeho chování se hodilo pouze k němu a k jeho postavení a u každého jiného by bylo směšné. Rozpaky, do nichž uváděl osoby s ním hovořící, lahodily jeho skryté samolibosti, s níž si uvědomoval svou převahu. Snadno dosáhl splnění své žádosti jistý starý důstojník, který při audienci mluvil zmateně, zakoktával se a nemoha ukončit připravený projev, prohlásil: „Sire, před vašimi nepřáteli se takto nechvěji." Společenský život u dvora nedosáhl ještě úplné dokonalosti. Anna Rakouská, královna matka, začínala vyhledávat samotu; mladá královna uměla málo francouzsky a dobrota byla jediným jejím přínosem. Teprve králova švagrová, princezna anglická, přinesla ke dvoru radost z příjemně plynoucí a duchaplné konverzace, oživované zakrátko i četbou dobrých knih a vybraným, neomylným vkusem; zdokonalila se v jazyce, kterým ještě v době své svatby neuměla dobře psát; dala podnět k novému ušlechtilému zápolení ducha a zavedla u dvora uhlazené a jemné způsoby, které si jinde v Evropě stěží dovedli představit. Madame měla vtip svého bratra Karla II., znásobený ještě kouzlem jejího ženství a touhou i uměním líbit se. Ludvíkův dvůr byl vpravdě prodchnut galantností, která se zachováváním formy stávala ještě dráždivejší, zatímco u dvora Karla II. panovala galantnost příliš nenucená a hrubost kazila radosti z ní plynoucí. Mezi králem a Madame bylo nejdříve hodně duchaplné koketérie a tichého porozumění, které se projevovalo při drobných, často pořádaných slavnostech. Král jí posílal verše; ona mu odpovídala. Přihodilo se dokonce, že jeden a týž muž se stal zároveň důvěrníkem královým i princezniným při oné duchaplné výměně myšlenek: byl to markýz de Dangeau. Král mu svěřoval psaní dopisů a 146 ■ Madame ho zase žádala, aby králi odpovídal; sloužil jim tak oběma, aniž někomu z nich naznačil, že jeho schopností využívá i ten druhý, a to bylo jednou z příčin jeho štěstí. Tyto styky pobouřily královskou rodinu: král tedy převedl vztah na rovinu úcty a přátelství, které nikdy nezaniklo. Když Madame pak vyzvala Racina a Corneille, aby napsali tragédii Berenika, myslela nejen na králův rozchod s manželkou íkonetábla Colonny, ale i na svou vlastní náklonnost, kterou potlačila ze strachu, aby se nestala nebezpečnou. Ludvíka XIV. jasně poznáváme z těchto dvou veršů Racinovy Bereniky: Rci, může jej kdo zřít, by se mnou nevyznal že kdyby neznámost mu v úděl byla dána, svět přece, spatře jej, by poznal svého pána? Po těchto milostných hrách přišla vážnější a trvalejší vášeň k slečně de La Valliěre, princeznine dvorní dámě. Okusil s ní vzácného štěstí být milován jako člověk a nikoliv jako král. Po dva roky byla nekorunovanou královnou všech galantních her a slavností, které se konaly na královském dvoře. Jeden mladý králův komorník jménem Belloc složil mnoho příběhů, které se vplétaly mezi tance brzy u královny, brzy u Madame; tyto příběhy vyjadřovaly v jinotajích tajemství jejich srdcí, které zakrátko přestalo být tajemstvím. Všechny veřejné zábavy, které král pořádal, byly zároveň holdem jeho milence. V roce 1662 vystrojili na velkém ohrazeném prostranství proti Tuilleriím* karusel; odtud si toto náměstí uchovalo jméno Pláce du Carrousel. Bylo tam pět jezdeckých oddílů: král byl v čele Římanů, jeho bratr velel Peršanům, princ de Condé vedl Turky, jeho syn, vévoda ďEnghien, Indiány a vévoda de Guise Američany; tento vévoda de Guise byl vnuk Jindřicha de * Nikoliv na Pláce Royale, jak se tvrdí v Dějinách La Hodových, které vyšly pod jménem La Martiniěre. /Pozn. aut./ 147 Guise, zvaného Zjizvený: proslavil se v celém světě svou chrabrostí při nešťastném pokusu stát se pánem Neapole. Věznění, souboje, romantické lásky, hýření, dobrodružství z něho udělaly po všech stránkách zvláštního člověka; vypadal, jako by byl z jiného věku; když ho lidé viděli zápolit s velkým Condé, říkali: „Hle, hrdinové dějin i bajek." Královna matka, královna francouzská i královna anglická, vdova po Karlovi I., která v té chvíli zapomněla na své strasti, přihlíželi zpod baldachýnu velkému zápolení. Hrabě de Saulx, syn vévody de Lesdiguiěres, vyhrál cenu a přijal ji z rukou královny matky. Tyto slavnosti oživily víc než kdy předtím zálibu v heslech a znacích, které přišly do módy při rytířských turnajích a přetrvaly i po nich. Jeden znalec starožitností jménem Douvrier vymyslel v té době pro Ludvíka XIV. symbolický znak: slunce, jehož paprsky ozařují zeměkouli, a slova: Nec pluribus im-par. Myšlenka byla tak trochu napodobením španělského hesla Filipa II. a hodila se lépe pro tohoto krále, vládnoucího nejlepší části nového a tolika zemím starého světa, než pro mladého krále francouzského, který zatím vzbuzoval toliko naději. Heslo mělo skvělý úspěch. Zdobily se jím královské erby, koberce, nábytek i práce sochařské. Při karuselu je však král nikdy nenosil. Neprávem vytýkali Ludvíkovi XIV. přílišnou okázalost tohoto hesla, jako by si je byl vybral sám; oprávněnější už snad byla kritika jeho obsahu: obraz nepředstavuje to, co říkají slova, která nadto nemají dosti jasný a určitý smysl; to, co je možno vykládat různě, nezaslouží si vůbec výkladu. Hesla se jako pozůstatek ze starých dob rytířských mohou hodit na slavnosti a mají svůj půvab, jsou-li jejich slova přiléhavá, nová a vtipná. Raději žádné než špatné a nízké heslo, jaké měl na příklad Ludvík XII.; byl to dikobraz se slovy: Kdo se o mne otře, ten se popichá. Hesla a nápisy jsou asi v takovém poměru jako maškarády a vznešené obřady. 148 KAPITOLA XXXIV Krásné umění v Evropě za časů Ludvika XIV. V průběhu naší stati jsme dosti často poukazovali na to, že pohromy, z nichž se historie skládá a které téměř bez přestávky postihují lidstvo, vyvanou postupem doby z knihy času. Podrobnosti i pohnutky politických činů upadají v zapomenutí; prospěšné zákony, instituce, výtvory vědy a umění přetvářejí věky. Nesčetní cizinci, kteří dnes cestují do Říma nikoliv jako poutníci, ale jako lidé dobrého vkusu, jsou málo zvědavi na Řehoře VIL a na Bonifáce VIII; obdivují Bramantovy a Michelangelovy chrámy, Raffaelovy obrazy, sochařské práce Berniniho; jsou-li vzdělaní, čtou Ariasta a Tassa a uctívají popel Galileův. V Anglii se chvíli hovoří o Gromwellovi, o válkách dvou Růží však nepadne zmínka; ale dlouhá léta se studuje Newton; nikdo se nediví, čte-li na jeho náhrobku, že „byl slávou lidského pokolení", každého by však překvapilo, kdyby v této zemi viděl podobně uctívat popel nějakého státníka. Chtěl bych zde po zásluze ocenit všechny velké muže, kteří jako Newton proslavili v minulém století svou vlast. Nazval jsem je stoletím Ludvíka XIV. nejen proto, že tento vládce podporoval umění mnohem více než všichni současní králové dohromady, ale i proto, že přežil tři panovnické generace v ostatních evropských zemích. Hranice tohoto období jsem položil několik let před Ludvíka XIV. a několik let po něm: v tomto časovém rozmezí totiž došlo k nej většímu rozmachu lidského ducha. Od roku 1660 do dneška se Angličané téměř ve všech oborech přiblížili dokonalosti víc než za všechna století předchozí. Nebudu zde vůbec opakovat, co jsem o Milto-novi řekl jinde. Pravda, mnohým kritikům se nelíbí bizarnost jeho líčení, ráj prostoduchých, alabastrové hradby, jimiž je obehnán pozemský ráj; obrovití ďáblové, kteří se mění v trpaslíky, aby zabrali méně místa na sněmu ve velkém sále, vystavěném ze zlata v pekle; děla střílející do 149 nebe, hory, které si tam házejí na hlavu; andělé na koních, andělé rozťatí vedví a hned zase srůstající. Vytýkají mu jeho rozvláčnost a časté opakování; říkají, že jeho obšírný popis stvoření světa se nevyrovná ani Ovídiovi, ani Hesiodovi. Jeho učená pojednání o astronomii se jim zdají příliš suchá a jeho básnické fikce pokládají spíše za výstřední a odpuzující než za obdivuhodné a velkolepé: tak kupříkladu dlouhý most přes Chaos; Hřích a Smrt, kteří zplodí děti ze své krvesmilné lásky; Smrt, „která nastavuje chřípí, aby přes nesmírnost Chaosu větřila změny na zemi jako havran, jenž cítí mršiny"; Smrt, která chce vyčenichat zápach hříchu, udeří svým zkameňujícím kyjem na studené a suché; toto sucho a chlad s horkem a mokrem, změnivší se ve čtyři chrabré vojevůdce, vedou v bitvu zárodky atomů v lehké zbroji. Kritizovalo se zkrátka všecko možné, nechválí se však stejně horlivě. Přesto zůstává Milton pýchou a ozdobou Anglie. Kladou ho na-roveň s Homérem a povyšují ho nad Danta, jehož obrazotvornost byla ještě bizarnější. Z velkého počtu dobrých básníků jako Waller, hrabě Dorset, hrabě Rochester, vévoda Buckingham, kteří jsou ozdobou vlády Karla II., vyniká zvláště slavný Dryden, jenž se vyznamenal ve všech básnických druzích: jeho díla jsou plna skvělých, živých, silných, odvážných, dojemných a zároveň přirozených detailů, což je přednost, jakou neměl žádný jiný anglický básník a kterou nepřekonal nikdo ze starověkých. Kdyby Pope, jenž přišel až po něm, nebyl ke konci života napsal Esej o člověku, nebyl by se mohl Drydenovi rovnat. U žádného jiného národa nebyly napsány tak ohnivé a tak hluboké verše o morálce jako v Anglii. Zdá se mi, že právě v tom spočívá největší zásluha jejích básníků. Jiný druh literatury velmi různorodé vyžaduje vzdělanějšího a univerzálnějšího ducha, jakého měl Addison. Proslavil se nejen svým Katonem, jedinou anglickou tragédií napsanou elegantně a vznešeně: i ostatní jeho mravoučná a kritická díla prozrazují jemný vkus; projevuje se v nich všude střízlivý rozum ověnčený květy fantazie; i sn 0 í jeho styl je skvělým vzorem pro všechny národy. Od děkana Swifta máme několik děl, která nemají obdoby ve starověké literatuře: je to zdokonalený Rabelais. Pohřební rétorika byla v Anglii téměř neznámá. Není tam zvykem chválit krále a královny v kostelích. Zato kazatelství, které bylo v Londýně do Karla II. velmi těžkopádné, se náhle rozvinulo. Biskup Burnet ve svých pamětech přiznává, že k tomu dopomohlo napodobování Francouzů. Možná že překonali své učitele: jejich kázání jsou přirozenější, méně strojená a méně f rázovitá než ve Francii. Je také pozoruhodné, že tito od ostatního světa odříznutí ostrované, k nimž vzdělanost pronikla tak pozdě, dopracovali se přinejmenším stejných znalostí o starověku, jaké dokázali shromáždit v Římě, který byl dlouho kulturním střediskem světa. Marsham pronikl do temnot starého Egypta. Žádný Peršan neznal tak dobře Zarat-huštrovo náboženství jako vědec Hyde. Turci nevěděli nic o historii Mohamedově ani o době před ním; objasnil ji teprve Angličan Sale, který dokázal tolik vytěžit ze své cesty po Arábii. Není na světě země, kde by bylo křesťanské náboženství napadáno tak prudce a hájeno tak obratně jako v Anglii. Od Jindřicha VIII. až po Cromwella se disputovalo a bojovalo po způsobu starých gladiátorů, sestupujících do arény s palašem v ruce a s páskou na očích. Několik bezvýznamných odchylek v kultu nebo v dogmatu vyvolalo strašlivé války; od restaurace až po naši dobu byla křesťanská víra napadána téměř každoročně, a přece tyto spory nevyvolaly nejmenší nepokoje: odpovídalo se jen zbraněmi vědy, zatímco dříve se argumentovalo ohněm a mečem. Zvláště ve filosofii se stali Angličané učiteli ostatních národů. Nešlo už o složité filosofické systémy. Řecké báje už dávno zanikly a nové se už nikdy neměly zrodit. Kancléř Bacon začal prohlášením, že je třeba novými cestami zkoumat přírodu, že je třeba dělat pokusy. Boyle pak nad nimi strávil celý život. Není zde místo na dlouhé úvahy 151 o fyzice; stačí připomenout, že po třech tisíciletích marného hledání Newton první objevil veliký přírodní zákon, podle něhož se všechny částečky hmoty přitahují a všechna nebeská tělesa setrvávají ve svých drahách. Newton jako první opravdu spatřil světlo: před ním je lidé neznali. Jeho matematické principy, v nichž vládne zcela nová a pravá fyzika, jsou založeny na objevu počtu, zvaného nepříliš vhodně infinitezimální; je to poslední úspěch geometrie, dílo, které se mu podařilo ve čtyřiadvaceti letech. To pohnulo velkého filosofa a vědce Halleye k výroku, že „žádný smrtelník se nemůže více přiblížit k bož-skosti". Řada význačných matematiků a fyziků se inspirovala jeho objevy. Konečně Bradley zjistil aberaci světla stálic, vzdálených přinejmeším dvanáct tisíc miliard mil od naší malé Země. Týž Halley, o němž jsem se právě zmínil, se stal v roce 1698 — ač pouhý astronom — kapitánem královského korábu: na tomto korábu určil polohu hvězd vzhledem k jižnímu pólu a zároveň zaznamenal magnetickou deklinaci ve všech částech známého světa. Ve srovnání s tím byly cesty argonautů pouhým přeplutím loďky z jednoho břehu řeky na druhý; a přece se v Evropě o Halleyově cestě téměř nemluvilo. Naše lhostejnost k velkým věcem, které příliš zevšedněly, a naopak obdivný zájem starých Řeků o maličkosti je dalším dokladem převahy našeho století nad starověkými. Tuto převahu tvrdošíjně odmítali uznat Boileau ve Francii a rytíř Temple v Anglii. Chtěli zlehčovat své století, aby se sami nad ně vyvýšili. Spor starých a moderních je konečně rozsouzen, aspoň ve filosofii. Mládež osvícených národů se dnes už neučí ani u jednoho starověkého filosofa. Locke sám by postačil jako přesvědčivý doklad převahy našeho století nad nejkrásnějšími věky Řecka. Mezi Platónem a Lockem není nic; v tomto mezidobí nikdo neobjasnil pochody probíhající v naší duši; člověk, jenž 152 I by znal celého Platóna a nic než Platóna, měl by malé a špatné znalosti. Byl to vskutku výmluvný Řek; svou Obranou Sokratovou prokázal službu vzdělancům všech národů; je třeba si ho vážit, neboť učil, že nešťastná ctnost si zasluhuje úcty a pronásledovatel je hoden opovržení. Dlouho se věřilo, že tak zdravou morálku nemůže provázet špatná metafyzika; pro jeho potrojnost, které jakživ nikdo ne- , rozuměl, z něho málem udělali církevního otce. Co by si však dnes lidé pomysleli o filosofovi, jenž by nám tvrdil, že jedna látka je látkou jinou, že svět je obrazec z dvanácti pětiúhelníků, že oheň je jakousi pyramidou, spojenou se zemí čísly. Jak by se na nás lidé dívali, kdybychom dokazovali nesmrtelnost a převtělování duší tvrzením, že spánek se rodí z bdění, živé z mrtvého a mrtvé z živého? Takové soudy tedy lidé obdivovali po celá staletí; a dokonce myšlenky ještě výstřednější sloužily k jejich výchově. Jediný Locke vyložil lidský rozum v knize, 'kde je jen a jen pravda; a co hlavně činí dílo tak dokonalým, je, že všechny ty pravdy jsou jasné. Chceme-li dovést ke konci úvahy, v čem toto minulé století předčí všechna ostatní, stačí pohlédnout do Německa a na Sever. Jistý Hevelius z Gdaňská prvý dobře prostudoval zemskou oběžnici Měsíc; nikdo před f ním neprozkoumal oblohu lépe. Žádný velký muž tohoto věku nepřináší lepší důkaz, že toto století může být právem /zváno stoletím Ludvíka XIV.: Hevelius přišel při požáru o svou obrovskou knihovnu; francouzský panovník věnoval gdaňskému astronomovi dar daleko přesahující i' výši ztráty. Mercator z Holštýnska byl v geometrii předchůdcem Newtonovým; ve Švýcarsku byli Bernouilliové žá'ky hodnými svého velkého předchůdce. Za Newtonova soupeře platil po jistou dobu Leibniz. Proslulý filosof Leibniz se narodil v Lipsku; zemřel s pověstí mudrce v Hannoveru, uctívaje jednoho Boha jako Newton, aniž se obracel o radu k lidem. Byl to snad nejvšestrannější evropský vědec: neúnavně bádající histo- 153 rik, hluboce vzdělaný právník, osvětlující studium práva filosofií, ať se filosofie zdá být právu jakkoli vzdálená; metafyzik natolik důmyslný, že se snažil smířit teologii s metafyzikou; dokonce latinsky píšící básník; a konečně matematik dosti schopný, aby mohl upírat velkému Newtonovi vynález infinitezimálního počtu a udržovat po jistou dobu svět v nejistotě, zda je to dílo jeho či Newtonovo. Tehdy nastal zlatý věk geometrie. Matematici si navzájem posílali jakási vyzvání na souboj, totiž úlohy k řešení, asi tak jako si králové egyptští a asijští posílali hádanky. Úlohy geometrů byly však obtížnější než tyto hádanky: a žádná nezůstala nevyřešena v Německu, Anglii, Itálii ani ve Francii. Styk mezi učenci nebyl nikdy tak mnohostranný, a zvláště Leibniz se pričiňoval o jeho oživení. Navzdory válkám a rozdílnému náboženskému vyznání se v Evropě ponenáhlu utvářela jakási republika vzdělanců. Všechna umění, všechny vědy si tak navzájem pomáhaly. Tuto republiku ustavili členové akademií. Tak byly spojeny vědou a literaturou Itálie a Rusko. Němci, Francouzi chodili studovat do Leydenu. Slavný lékař Boerhaave léčil zároveň papeže i cara. I za jeho nejlepšími žáky přijížděli cizinci, takže se z nich stali vpravdě mezinárodní lékaři. Opravdoví vědci všech oborů upevňovali toto velké společenství ducha, rozšířené všude a všude nezávislé. Tyto styky ještě trvají; pomáhají napravovat zlořády, které šíří po zemi ctižádostivost a politika. Itálie si v tomto století uchovala svou starou slávu, ač už neměla ani nového Tassa, ani dalšího Raffaela: stačí, že je dala světu jednou. Básníci jako Chiabrera, později Zappi a Filicaia dokázali, že jemnost vkusu je trvalým dědictvím jejich národa. Maffeiho Meropa a dramatická díla Metastasiova jsou krásnými pomníky tohoto století. Nadále se udrželo studium pravé fyziky vybudované Galileem přes odpor staré, příliš zakořeněné filosofie. Cassini, Viviani, Manfredi, Bianchini, Zamotti a mno- 154 zí jiní osvítili Itálii týmž světlem, které ozařovalo ostatní země; a ačkoliv jeho nejjasnější paprsky přicházely z Anglie, italské školy od nich neodvracely zrak. V této staré vlasti umění se pěstovaly všechny druhy literatury stejně jako jinde, kromě těch žánrů, k nimž je třeba svobody myšlení, která dává duchu u jiných národů větší rozmach. A především přispělo toto století více k poznání starověku než všechny doby předchozí. V Itálii se našlo víc památek než v celé Evropě dohromady. A čím větší množství se jich odhalovalo, tím rychleji se šířila věda. sff Za takový pokrok vděčíme několika myslitelům, několika géniům, roztroušeným v různých končinách Evropy; téměř všichni zůstali dlouho neznámi a často byli pronásledováni. Přinášeli svým zemím útěchu a vzdělání v době, kdy byly pustošeny válkami. Výčet všech, kdo proslavili Německo, Anglii, Itálii lze najít jinde. Není snad na místě, aby cizinec hodnotil zásluhy všech těch slavných mužů. Zde jsme chtěli jen poukázat na to, že v uplynulém století dosáhli lidé ve všech končinách Evropy větší vzdělanosti než po všechny věky předešlé.