Vážený pane kardinále, Excelence, Vážení zástupci Ekumenické rady církví, Dámy a pánové, milí
přátelé,

vážím si pozvání na Vaše dnešní setkání a ještě více si vážím vyzvání k tomu, abych i já v tento
slavnostní den řekl pár slov. Přemýšlel jsem dlouho o tom, co bych mohl říci zvláštního, co bych
mohl dodat k tomu, co již zde bylo vysloveno přede mnou, a to z úst povolanějších. Začnu proto
něčím zcela osobním. Dívám-li se totiž na mužská křestní jména v naší rodině, pak mám pocit, že
určité oprávnění něco říci dnes mám. Nejen já, ale i můj otec i můj syn jsou Václavové. Můj dědeček
byl Vojtěch a pokud jsem dobře informován, i můj budoucí vnouček by měl zhruba za dva měsíce dostat
jméno Vojtěch. Tuto volbu křestních jmen nepovažuji za náhodu či za pouhou shodu okolností. Ukazuje
na hlubokou zakotvenost obou těchto českých svatých v našem národě a to již po celé tisíciletí.

Řekl-li jsem obou, přesto mezi těmito dvěma jmény cítím rozdíl. Svatý Václav je znám každému
školákovi, legenda o něm je součástí naší každodennosti a místa či věci s ním spojená se v naší
zemi nacházejí všude kolem nás.

Přiznejme si, že je svatý Vojtěch znám daleko méně. Jeho jméno není vidět či slyšet každodenně, sám
jeho nositel se nestal tou nejzákladnější částí povinného školního dějepisu, kterou si zapamatuje i
ten, kdo nemá z dějepisu jedničku a ani nám vlastně nezůstalo mnoho míst a věcí, která by nám při
našem putování naší krásnou zemí svatého Vojtěcha stále znovu připomínala.

Přesto je evidentní, že šlo o mimořádnou osobnost českých dějin. Že šlo o prvního pražského biskupa
českého rodu. Že šlo o výrazného představitele českého národa druhé poloviny desátého století,
tohoto klíčového okamžiku utváření české státnosti. Že šlo o člověka mimořádně vzdělaného, a - dnes
bychom řekli - evropsky laděného. Že šlo o příslušníka významného českého rodu Slavníkovců, jednoho
z konkurentů později u nás dominantních Přemyslovců. Že šlo o člověka navýsost duchovního, žijícího
velmi čistým, čestným, až asketickým životem. Že šlo o biskupa, který tolik usiloval o očistu
osobního života a o morální chování a mravní principy. Že šlo o kněze, který ani na chvíli neslevil
ze svých zásad a který proto dělal činy, pro které měl svět kolem něho málo pochopení a které ho
nakonec dovedly až k mučednické smrti daleko od domova.

PROJEVY A VYSTOUPENÍ, 14. 1. 1997; Pár slov k zahájení roku sv. Vojtěcha; Václav Klaus