PRAKTIKA Z LOGOPEDIE VYUČUJÍCÍ: MGR. DENISA JANKŮ AKADEMICKÝ ROK: 2023/2024 ÚVOD •Cíl předmětu •Obsah předmětu (3 bloky) –logopedická intervence, –logopedická prevence, –IVP, PLPP, podpůrná opatření, –orientační logopedická diagnostika, –činnosti podporující rozvoj jazyka a řeči, –přehled artikulačních cvičení, –metodika reedukace dyslalie. •Podmínky zápočtu •Studijní opory, interaktivní osnova LOGOPEDICKÁ INTERVENCE •Specifická aktivita, kterou logoped uskutečňuje s cílem identifikovat, eliminovat, zmírnit či alespoň překonat narušenou komunikační schopnost nebo předejít tomuto narušení. –logopedická diagnostika –logopedická terapie –logopedická prevence •Cílová skupina •Včasnost zahájení – od okamžiku zjištění SVP •Komplexní přístup •Čím těžší a složitější je NKS, tím vyžaduje více interdisciplinární přístup •ŽÁK SE SPECÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI (SVP) •§16 školského zákona •Podpůrná opatření – 5 stupňů •IVP, PLPP •Pedagogická intervence / speciálně pedagogická intervence •Vzorové příklady – žák běžné základní školy • •PERSONÁLNÍ ZABEZPEČENÍ LOGOPEDICKÉ INTERVENCE VE ŠKOLSTVÍ •Logoped + kompetence •Logopedický asistent + kompetence •Viz Metodické doporučení č.j. 14 712/2009-61 k zabezpečení logopedické péče ve školství 1. LOGOPEDICKÁ DIAGNOSTIKA •Získání a popsání informací, jež jsou důležité z hlediska terapie → tyto informace poskytnout pro plánování a realizaci logopedických opatření •Cíle logopedické diagnostika: –NKS × fyziologický jev –Příčina a etiopatogeneze NKS –Trvalé × přechodné + prognóza –Vrozené × získané –V klinickém obraze dominuje × je symptomem jiného postižení či onemocnění –Uvědomuje × neuvědomuje –Stupeň a forma NKS –Navrhnout opatření – • •3 stupně • –1) Má vyšetřovaná osoba NKS nebo ne? → orientační vyšetření – –2) O jaký druh NKS se jedná? → základní vyšetření – –3) Jaký typ, forma, stupeň NKS? Jaké jsou její další zvláštnosti a důsledky? → speciální vyšetření – •METODY LOGOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY • •pozorování, •explorační metody, •diagnostické zkoušení, •kazuistické metody, •testové metody, •rozbor výsledků činnosti, •přístrojové metody. • • •PRINCIPY LOGOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY •komplexnosti, •objektivního posouzení, •zjišťování příčiny NKS, •časově ekonomické diagnostiky, •týmového přístupu. • • 2. LOGOPEDICKÁ TERAPIE •Specifická aktivita, která je realizována specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení •Metoda = způsob účelného, promyšleného jednání; cesta vedoucí k cíli. –Stimulující (nerozvinuté a opožděné řečové funkce) –Korigující (vadné řečové funkce, např. u dyslalie) –Reedukující (ztracené či zdánlivě ztracené, dezintegrované funkce, např. u afázie) – •Metodika = pracovní postup – systém postupných kroků vedoucích k cíli •Druhy učení: –učení podmiňováním, –percepčně – motorické učení, –verbální učení, –pojmové učení, –učení prostřednictvím řešení problémů (nižší a vyšší řád), –sociální učení (soc. posilování, imitace, identifikace). • •PRINCIPY TERAPIE: •všeobecné principy řízeného učení, •pedagogické principy, •speciálněpedagogické principy, •specificky logopedické principy. • •FORMY TERAPIE: •individuální, •skupinová, •intenzivní, •intervalová. • • • •TECHNIKY TERAPIE: •Technika – konkrétní pracovní postup –např. metoda korekce rotacizmu se realizuje různými technikami (substituční, mechanickou..) •Strategie – plán, koncepce, jak aplikovat jednotlivé techniky •Techniky: popis obrázků, vyprávění, dramatizace, pozorování, hra ad. • • •KOMPLEXNÍ LOGOPEDICKÁ TERAPIE: •Zahrnuje: –vlastní logopedické metody terapie, –psychoterapii, –fyzioterapii, –myofunkční terapii, –SRT ad. •TERAPIE: •Léčba (v užším pojetí) •V širším pojetí: zaměření na odstranění poruchy či odchylky, zmírnění následků postižení, onemocnění: –Reedukace, kompenzace, rehabilitace –Speciální péče, cvičení, ošetřování….. •Kauzální, symptomatická, celostní – •Terapeutické přístupy: •Jsou takové způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, které směřují –k odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, –k odstranění příčin potíží, –k jiné prospěšné změně např. v prožívání, chování, fyzickém výkonu •Biblioterapie, dramaterapie, muzikoterapie, arteterapie, ergoterapie, canisterapie, hipoterapie, myofunkční, medikamentózní… •Metody orofaciální a bucofaciální stimulace •Míčkování •Bazální stimulace •Myofunčkní terapie •ORT •Vojtova metoda reflexní lokomoce •SRT •Petöho metoda konduktivní edukace •Bobath koncept • • •TERAPEUT •Profesionál –s patřičným vzděláním (hlavně formou výcviku) v rámci jednotlivých terapií, –s osobnostními předpoklady, –využívá nejrůznějších prostředků, metod, technik a forem práce. – •DĚLENÍ TERAPIÍ: •chirurgická, •farmakoterapie, •fyzioterapie, •psychoterapie (vč. logoterapie). • 3. LOGOPEDICKÁ PREVENCE •Je potřeba ji chápat v širších souvislostech. Nelze ji zúžit na péči o správnou výslovnost, ale především jde o utváření podmínek pro správný přirozený vývoj řeči a tímto předejít NKS. •Jedná se o předcházení NKS, je jedním ze stěžejních úkolů logopedie. •3 úrovně: –Primární prevence –Sekundární prevence –Terciární prevence – •RVP PV: –https://www.msmt.cz/file/56051/ •Cíle a obsah předškolního vzdělávání, klíčové kompetence •Dítě a jeho psychika → Jazyk a řeč •Dílčí vzdělávací cíle: –Rozvoj řečových schopností a jazykových dovedností (receptivních, produktivních) –Rozvoj komunikativních dovedností a kultivovaného projevu –Rozvoj zájmu o psanou podobu jazyka – – – • – FÁZE ZACHYCENÍ, ANALÝZY SDĚLENÍ Zpět se souvislou výplní FÁZE POROZUMĚNÍ Zpět se souvislou výplní FÁZE PROGRAMOVÁNÍ, REALIZACE ODPOVĚDI •Vzdělávací nabídka + logopedické chvilky •Očekávané výstupy •Rizika osvojování komunikačních kompetencí • •ŠVP → TVP • PRIMÁRNÍ LOGOPEDICKÁ PREVENCE •Předcházení vzniku NKS v celé populaci a zamezená vzniku situací, které ji způsobují •Měla by probíhat již od raného dětství v rodině i v MŠ • • •"Těžištěm prevence narušené komunikační schopnosti je všestranné podněcování dětí ke spontánnímu mluvení, zdokonalování mluvní pohotovosti, rozvoj smyslového vnímání, slovní zásoby, tvořivého myšlení, představivosti a fantazie, jakož i rytmického cítění a motorických schopností." - Zezulková, 2008 (Logopedická prevence v předškolním věku). •"Co si dítě osvojí v jazyce počátečním (tzv. "otiskovém") období (základ výslovnosti, gramatická pravidla, syntax, jazykový cit), sroste s ním tak pevně, že to přetrvává celý život. Týká se to také neverbálních projevů chování (modulačních faktorů řeči, mimiky, gestikulace apod.)" - Zezulková, 2008 (Logopedická prevence v předškolním věku) •OBLASTI PRIMÁRNÍ LOGOPEDICKÉ PREVENCE: •Kutálková: •Smyslové vnímání, hlas a hospodaření s dechem, rytmus, melodie, slovní zásoba, vyjadřovací pohotovost, artikulační obratnost, fonematický sluch, kresba a grafomotorika • •Smyslové vnímání (sluchové, fonematická diferenciace, zrakové) •Motorika (HM, JM, oromotorika) •Dýchání •Slovní zásoba – LS jazyková rovina •MS jazyková rovina •Pragmatická jazyková rovina •Časoprostorová a pravolevá orientace •TĚŽIŠTĚ PRIMÁRNÍ LOGOPEDICKÉ PREVENCE: •Všestranné podněcování dětí ke spontánnímu mluvení •Zdokonalování mluvní pohotovosti •Rozvoj specifických dovedností a poznávacích funkcí –Rozvoj specifických dovedností a poznávacích funkcí - Katalog podpůrných opatření (upol.cz) – RIZIKA •Rozvoj sluchové diferenciace •Důležité je všímat si : –zda se dítě při rozhovoru neobrací k osobě s níž rozmlouvá stále stejným uchem; –jestli nápadně nepozoruje ústa osob, s nimiž rozmlouvá; –jestli se opakovaně nevyptává na instrukce – •Rozvoj zrakového vnímání •Důležité je všímat si : –zda dítě nekloní hlavu nápadně blízko ke knize, kresbě, manipulaci s hračkami –zda tzv. „nemhouří oči“ – • •Rozvoj motoriky –klíšťkový a špetkový úchop –pohyblivost artikulačních orgánů (rty, jazyk, patrohltanový závěr) – –Možná omezení: –zkrácená jazyková uzdička –nepravidelný skus • Snímek •Rozvoj dýchání –vyvozujeme kombinovaný dech (žeberně – brániční) – –Za pozornost stojí: –dýchá –li dítě stále otevřenými ústy • • •Zásady hlasové hygieny • • •KOMPETENCE A AKTIVITY PREDAGOGA K ROZVOJI ŘEČI • •Lipnická: •teoretické kompetence •didaktické kompetence •komunikační kompetence •intrapersonální kompetence •interpersonální kompetence •reflexivní kompetence • •orientace v jazykových rovinách, ontogenezi řeči •schopnost provádět orientační diagnostiku řeči •mluvní projev, správný řečový vzor •časté nedostatky: –příkazy, rozkazy, direktivní přístup –rychlé tempo řeči –nadbytečné slovní i mimoslovní informace –nedostatek mluvních podnětů • ZÁSADY SPRÁVNÉHO MLUVNÍHO VZORU: PŘÍMĚŘENOST JEDNOZNAČNOST STRUČNOST VĚCNÁ SPRÁVNOST PŘESNOST JAZYKOVÁ SPRÁVNOST ONTOGENETICKÝ VÝVOJ ŘEČI •Klíčové období: do 6-ti let věku •Těžiště: do 3 – 4 let věku (vývojové tempo nejrychlejší) •Sovák, Lechta • •PŘÍPRAVNÁ STADIA VÝVOJE ŘEČI •1. rok dítěte •Sání, polykání, žvýkání •Neverbální projevy: zrakový kontakt, tělesný kontakt •Křik •Broukání (2. – 3. měsíc) •Pudové žvatlání („hra s mluvidly“) •Napodobující žvatlání (v 6. – 8. měsíci) •Rozumění řeči (v 10. měsíci) •VLASTNÍ VÝVOJ ŘEČI •6 stadii •Stadium emocionálně – volní (okolo 1. roku) •Stadium egocentrické (1,5 – 2 roky) •Stadium asociačně – reprodukční (2 roky) •Stadium rozvoje komunikační řeči (mezi 2. a 3. rokem) •Stadium logických pojmů – druhosignální úroveň (okolo 3,5 roku) •Stadium intelektualizace řeči (okolo 4. roku) • •Podmínky působící na vývoj řeči •Dle Lechty • • METODY LOGOPEDICKÉ PREVENCE •Self – talking (Dospělý: „Janička kreslí sluníčko. To je sluníčko. Janička má žluté sluníčko.“) •Parallel – talking (Dítě: „Mami, tam je hedý páset“. Dospělý: „Ano. Tam je ptáček. Ptáček je hnědý.“) •Metoda korekční zpětné vazby •Metoda rozšířené imitace – imitace s expanzí •Metoda alternativních otázek •Metoda doplňování vět •Metoda modelových situací •Metoda homonymizace, synonimizace, antonymizace •Metoda dialogická •Metoda opakování •Metoda správného mluvního vzoru • • •KOMUNIKAČNÍ SITUACE A KOMUNIKAČNÍ PROSTŘEDKY: •Realita •Hra •Práce •Knihy a obrázky •Pohádky a příběhy •Říkadla a básničky •Písničky •Kresba •Divadlo •Média, ICT • • •Čerpáme náměty z reálného prostředí (části těla, oblečení, potraviny, hračky…) •Reálné předměty poskytují možnost multisenzoriálního vnímání a manipulace •Výrazy se často opakují v různých situacích •Nemusíme chystat žádné pomůcky •Základní principy rozvoje řeči lze uplatnit kdykoli a kdekoli •ZÁKLADNÍ LINIE VÝVOJE: •Realita: základní hlasové projevy, přírodní zvuky a slova o jedné slabice, napodobovací reflex, základní rozvoj smyslového vnímání a motoriky •Doplnění o obrazový materiál: delší slova různých slovních druhů – kombinace slov – jednoduché i delší jednotlivé věty, paměť sluchová i zraková. •Doplnění o říkadla a písničky: delší věty, kombinace vět, akustická a verbální paměť. •Doplnění o obrázkové seriály, krátké příběhy, jazykový cit, mluvní celky, modulační faktory. •Doplnění o zvládnutí běžných situací – dialog, dokončování sociální adaptace řečových funkcí. • ORIENTAČNÍ LOGOPEDICKÁ DIAGNOSTIKA •Diagnostika: •dle Přinosilové: „obecně poznávací proces, jehož cílem je co nejdokonalejší poznání daného objektu našeho zájmu, a to všech důležitých znaků a charakteristik a jejich vzájemných vztahů a souvislostí.“ • •Školní zralost: -Vnitřní vývojové předpoklady, které se vztahují k funkcím CNS, které se projevuje odolností vůči zátěži •dle Bednářové, Šmardové: „dosažení takového stupně vývoje (v oblasti fyzické, mentální, emocionálně – sociální), aby se dítě bylo schopno bez obtíží účastnit výchovně – vzdělávacího procesu; nebo alespoň bez větších obtíží, nejlépe s radostí a dychtivostí.“ •Školní připravenost: •- charakterizována jako úroveň předškolní přípravy z hlediska schopností, vlivu prostředí a výchovy •dle Bednářové: „aktuální stav rozvoje osobnosti dítěte ve všech jeho oblastech.“ • •- Viz Pedagogický slovník •Diagnostika ve školním prostředí •Rizikový žák – v rovině preventivního působení, intervenční opatření jsou zacílena dříve; dle Zelinkové se může jednat o děti sociálně slabších rodičů, z nepodnětného prostředí, národnostní minority, s poruchami řeči, ohrožené poruchami učení z důvodu dědičnosti apod. • •V rámci orientačního posouzení je možné u dětí určit přibližnou dosaženou úroveň vývoje řeči z hlediska: •vývojových fází, •jazykových rovin, •formy interindividuální komunikace. – •→ orientačně posoudíme dosaženou úroveň řeči ve složce receptivní a expresivní. • • • •ÚROVEŇ RECEPTIVNÍ: •Sluchová percepce, slovní zásoba, psychické kvality dítěte, vnější prostředí •ÚROVEŇ POROZUMĚNÍ: •ÚROVEŇ EXPRESIVNÍ: •Artikulace, rozsah slovní zásoby, gramatika, mluvní pohotovost, výbavnost slov, tempo a plynulosti řeči a modulační faktory ROVINA MORFOLOGICKO - SYNTAKTICKÁ •Odráží celkovou úroveň duševního vývoje dítěte •Gramatická pravidla, slovní druhy, gramatická správnost, skloňování, řazení slov ve větách… •Lze zkoumat až od 1. roku života dítěte •První slova zastávají funkci vět •Období dvojslovných vět •Velký rozvoj mezi 2. – 3. rokem, skloňování •Okolo 3. roku rozlišování jednotného a množného čísla •Po 4. roce by dítě mělo užívat všechny slovní druhy •Vrchol mezi 3. a 4. rokem •Zvládnutí gramatických kategorií je ovlivněno nejen vnějším prostředím, ale také rozumovými schopnostmi a vrozenými předpoklady •Vývoj základních gramatických struktur je zpravidla ukončen kolem 5. roku ZÁZNAMOVÝ ARCH ROVINA LEXIKÁLNĚ - SÉMANTICKÁ •Aktivní a pasivní slovní zásoba + pochopení významu slov •Počátky rozvoje pasivní slovní zásoby okolo 10. měsíce života •Aktivní lze evidovat v době, kdy dítě užívá první slova •Hypergeneralizace, hyperdiferenciace •První slova okolo 1. roku, kterým dítě rozumí a užívá je •První a druhý věk otázek •Množství slov, které dítě umí v daném období = průměr údajů z různých výzkumů •Nejprudší nárůst do zhruba 3 let věku dítěte •Okolo 1. roku zhruba 5 – 7 slov •Okolo 2. roku zhruba 200 slov •Okolo 3. roku zhruba 1000 slov •Před vstupem do školy zhruba 2500 – 3000 slov •Roste po celý život, nelze ohraničit věkem ZÁZNAMOVÝ ARCH ROVINA FONETICKO - FONOLOGICKÁ •Zvuková stránka řeči, rozdělení zvukově stejných či odlišných slov a na analýzu a syntézu hlásek, slabik, slov a vět •Výslovnost, tempo, intonaci, hlasitost •Lze zkoumat ze všech rovin jako první •Přechod z pudového žvatlání na napodobivé (významný milník) •Povědomí o pořadí fixace jednotlivých hlásek •Okolo 3. roku dítě ovládá výslovnost: samohlásek, přibližně 2/3 souhlásek, vnímá distinktivní znaky, rýmy •Okolo 5. roku si uvědomuje jednotlivé řečové segmenty •V pořadí konsonant se nejdříve fixují hlásky závěrové, poté úžinové jednoduché a následně polozávěrové a úžinové se zvláštním způsobem tvoření •Pravidlo nejmenší fyziologické námahy (někteří autoři nesouhlasí) •Nesprávná výslovnost / patologická dyslalie ZÁZNAMOVÝ ARCH PRAGMATICKÁ ROVINA •„Rovina sociální aplikace, sociálního uplatnění komunikačních schopností, přičemž do popředí vystupují sociální a psychologické aspekty komunikace“ (Lechta) •Komunikační vzorce a jejich aplikace v situacích •Okolo 2. – 3. roku věku – chápání role komunikačního partnera •Okolo 3. – 4. roku věku – udržení krátkého rozhovoru, konfabulace, regulování děje okolo • • ZÁZNAMOVÝ ARCH OROMOTORIKA, ARTIKULAČNÍ CVIČENÍ POHYBLIVOST ČELISTNÍCH KLOUBŮ Snímek 002 Snímek 008 Snímek 018 Snímek 022 TVÁŘE Snímek 004 Snímek 015 Snímek 016 Snímek 017 Snímek 024 Snímek 041 POSÍLENÍ DÝCHÁNÍ NOSEM Snímek 003 POSÍLENÍ PATROHLTANOVÉHO ZÁVĚRU Snímek 006 Snímek 041 Snímek 019 RTY Snímek 017 Snímek 004 Snímek 025 JAZYK CELÝ Snímek 025 Snímek 009 Snímek 024 HROT JAZYKA Snímek 010 Snímek 011 Snímek 012 Snímek 013 Snímek 030 Snímek 031 Snímek 032 Snímek 033 Snímek 036 Snímek 037 Snímek 038 HŘBET JAZYKA Snímek 014 Snímek 026 STRANY JAZYKA Snímek 039 Snímek 040 DALŠÍ METODIKA REEDUKACE DYSLALIE •Pro posuzování NKS vůbec je charakteristická náročnost stanovení všeobecně platných kritérií, protože různé jazyky mají různé normy a svá specifika. Tato skutečnost se nejnápadněji projevuje právě při posuzování normy pokud jde o výslovnost. Stačí porovnat např. normu pro výslovnost hlásky [r] v češtině a francouzštině, sykavky v angličtině a češtině apod. Jsou hlásky, které v některých jazycích úplně chybí – např. [ř] ve slovenštině , angličtině, němčině; [ch] v maďarštině; [h] v ruštině atd. Dyslalie je nejrozšířenější, nejčastěji se vyskytující porucha komunikační schopnosti. •Dyslalie (patlavost) = porucha artikulace, kdy je narušena výslovnost jedné hlásky nebo skupiny hlásek rodného jazyka, ostatní hlásky jsou vyslovovány správně podle příslušných jazykových (ortoepických) norem. •Z terminologického hlediska je nutné rozlišit vadnou výslovnost (dyslalii) od nesprávné výslovnosti, která je do určitého věku přirozeným, fyziologickým projevem. •Termínem dyslalie se označuje několik propojených úrovní. Hlavní úroveň, která dyslalii charakterizuje je úroveň fonetická, která se vztahuje na používání jednotlivých hlásek a představuje analytickou stránku řeči. •Na fonetické úrovni se porucha řeči projevuje vynecháváním hlásek (delece), zaměňováním nebo nahrazováním (substituce) až nepřesným vyslovováním (distorze). •Fonologická úroveň se týká používání elementárních mluvních zvuků spojených do slabik, slov a vět, které jsou základem další lingvistické úrovně řeči (morfologicko-syntaktické, lexikálně-sémantické a pragmatické). Na fonologické úrovni se poruchy projevují v plynulé řeči, když jsou jednotlivé hlásky ovlivňovány předcházejícími nebo následujícími hláskami, nebo důsledkem pauzy, přízvuku, melodie, rytmu. •Etiologie: •z hlediska věku, •z hlediska pohlaví, •z hlediska inteligence, •z hlediska druhů. • •Vnitřní a vnější příčiny • •Klasifikace dyslalie •z etiologického hlediska, •z vývojového hlediska, •podle rozsahu, •podle kontextu, •podle způsobu tvoření. •Symptomatologie: •mogilalie, •paralalie. •Zásady reedukace dyslalie: •obecné pedagogické zásady •specifické zásady •Motivace a novosti •Krátkodobého cvičení •Používání pomocných (substitučních) hlásek •Užívání sluchové kontroly •Minimální akce •Individuálního přístupu •Multisenzoriálního přístupu •Plánovistosti •Názornosti •Fyziologického vývoje artikulace • • • •Metody reedukace dyslalie: •Nepřímé metody •Přímé metody •Substituční metody •Mechanické metody • •Etapy reedukace dyslalie: 1)Přípravná cvičení 2)Identifikace hlásky 3)Vyvození hlásky 4)Fixace hlásky 5)Automatizace hlásky METODIKA REEDUKACE DYSLALIE •KLASIFIKACE ČESKÝCH HLÁSEK 1)SAMOHLÁSKY – VOKÁLY –Jediné energeticky pravidelné hlásky –Tvořeny zněle, tedy s použitím hrtanového hlasu, který je dále formován v dutině ústní postavením kořene jazyka a polohou a postavením rtů –Postavením kořene jazyka a polohou rtů jsou vytvářeny podobné rezonanční dutiny u každého člověka stejné jazykové oblasti –V těchto rezonančních dutinách (hltanová, ústní) se některé frekvenční oblasti vokálu zesilují a jiné zeslabují –Zesílené se nazývají formanty (obsahují vyšší harmonické tóny) – –Formanty = energetické shluky vyšších harmonických tónů, které vznikají v rezonančních dutinách •1. formant je tvořen v dutině hltanové, prostorem nad úrovní hlasivek: hltan a zadní část dutiny ústní (hranicí je kořen jazyka), •2. formant vzniká v dutině ústní před kořenem jazyka po řezáky, •3. formant v dutině nosní (významný jen ve spojení v nosovkami). • • •Rozdělením samohlásek podle pohybu jazyka ve směru svislém a vodorovném dostáváme obraz českého samohláskového trojúhelníka: • •2) SOUHLÁSKY – KONZONANTY •Při tvoření souhlásek jde o artikulační děje podstatně rychlejší (pohyby malých částí artikulačních orgánů) •Cílem souhláskové artikulace je vytvořit mluvidly v hláskovém traktu překážku výdechovému proudu •Třením výdechového proudu o překážku vzniká třecí šum (nepravidelné šelesty, šumy a výbuchy, které se tvoří rozličnými artikulačními ději), který – na rozdíl od vokálů – pokládáme za podstatný akustický rys konsonantů •Při artikulačním popisu souhlásek nesmíme zapomínat na skutečnost, že jde vlastně o koartikulační děj, přesněji řečeno o nosnou artikulaci samohlásky, která je artikulací souhláskovou modifikována ROZDĚLENÍ KONZONANTŮ – TABULKA •SAMOHLÁSKY PŘEDNÍ (PALATÁLNÍ) PŘEDOPATROVÉ •Soubor nasdílen •A – střední – nízká samohláská krátká •Jazyk je uložen v dutině ústní v postavení ze všech samohlásek nejnižším. Hřbet jazyka je mírně vyklenut pod páterní klenbu, hrot se opírá o rozhraní dolních řezáků a spodní dásně. Měkké patro tvoří poměrně slabý závěr. Čelistní úhel je velký, ale je menší než u Á, rty v neutrální poloze. • •Á – střední – nízká samohláska dlouhá •Jazyk je více vzdálen od patra a nepatrně posunut vzad, hrot je níže než při krátkém [a]. Napětí v jazyce je o něco vyšší, ústa jsou otevřenější a výdechový proud má volnější cestu. Dlouhé [á] je otevřenější než krátké [a]. Má větší čelistní úhel. • •E – přední, předopatrová (palatální) – středová krátká •Jazyk se posouvá dopředu a současně vzhůru, hrot se opírá o spodní část dolních řezáků. Rty se aktivně neúčastní, čelistní úhel je malý. Měkké patro tvoří závěr, který je pevnější než při [a]. • • •É – přední, předopatrová (palatální) – středová dlouhá •Jazyk se posune o něco více kupředu a vzhůru, hrot jazyka se opírá o střed dolních řezáků. Čelistní úhel je menší než u [e], retní otvor je užší než u [e]. •I – přední, předopatrová (palatální) – vysoká krátká •Jazyk se posouvá více vzhůru a kupředu než při [e], hřbetem se vyklene pod tvrdé patro, značně se k němu přiblíží. Hrot jazyka se opírá o ostří zadní plochy dolních řezáků. Čelistní úhel je malý, retní otvor úzký, patrohltanový závěr je pevnější (je vytvořen) než u všech ostatních vokálů, koutky jsou zaostřené. • •I – přední, předopatrová (palatální) – vysoká dlouhá •Tvoří se ještě více vpředu než [i]. Ze všech vokálů má nejmenší čelistní úhel a nejpevnější patrohltanový závěr. Čelistní úhel je menší, koutky jsou více zaostřené. •SAMOHLÁSKY ZADNÍ (VELÁRNÍ) ZADOPATROVÉ •O – ZADNÍ, ZADOPATROVÉ (VELÁRNÍ) – STŘEDOVÁ KRÁTKÁ •Jazyk se stahuje dozadu (ve srovnání s [a]) a současně vzhůru k měkkému patru. Hrot jazyka je volně v dutině ústní, čelistní úhel je menší než při [a]. Rty se aktivně účastní artikulace zaokrouhlením. Patrohltanový závěr je pevnější než při [a]. • • • •Ó – ZADNÍ, ZADOPATROVÉ (VELÁRNÍ) – STŘEDOVÁ DLOUHÁ •Je poněkud zavřenější než [o]. Jazyk se stahuje více dozadu a vzhůru, hrot jazyka se vzdaluje více od dolních řezáků. Vyklenutí hřbetu jazyka k paterní klenbě je výraznější. Patrohltanový závěr je pevnější než při [o]. • • •U – ZADNÍ, ZADOPATROVÉ (VELÁRNÍ) – VYSOKÁ KRÁTKÁ •Jazyk je zdvižen k patru více než u [o]. Hrot jazyka je oddálen od dolních řezáků (volně v dutině ústní). Čelistní úhel je malý, rty se účastní artikulace aktivně – zaokrouhlením a posunutím dopředu. Patrohltanový závěr je utvořen. • • • •U – ZADNÍ, ZADOPATROVÉ (VELÁRNÍ) – VYSOKÁ DLOUHÁ •Jazyk se ještě více vyklenut k měkkému patru. Čelistní úhel a retní otvor jsou menší než při [u]. •MOŽNÉ ODCHYLKY: •větší otevřenost: •předních i-í, e-é a zadní samohlásky o: vím [vém], film [felm], kytka [ketka]… •e-é se blíží a-á: otevři [otavři], léto [láto]… •zadní o se blíží znění samohlásky a: proč [prač], prosím [prasim]… • •Zkracování dlouhých samohlásek, především í, ú jsou artikulačně nejnáročnější – vyžadování značné námahy svalstva a jazyka, který jde směrem vzhůru k páterní klenbě. Zkracování může mít vliv na význam slov [ráda – rada, žila – žíla]… •zkracování v nepřízvučných slabikách: myslím [myslim], rohlík [rohlik]… •zkracování v přivlastňovacích zájmenech [u] a [ů]: můj [muj], tvůj [tvuj]… •zkracování v přízvučných slabikách: říkám [řikám], vím [vim], zůstane [zustane]…, ale také zkracování [é] v koncovkách –ého. ARTIKULACE A PATOLOGIE KONZONANTŮ SYSTÉM SUBSTITUČNÍCH HLÁSEK SOUHLÁSKY ZÁVĚROVÉ – OKLUZIVY P B •Auditivní diferenciace: • •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: obouretné (bilabiální) •Podle akustického dojmu: výbuchové (explozivy) •Podle znělosti: P – neznělá, B – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: mírný •Rty: tvoří závěr, jsou sevřeny •Jazyk: při artikulaci v relativním klidu, hrotem se opírá bez tlaku o výstupek spodní dásně •Patrohltanový závěr: utvořen • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u P zůstávají v klidové poloze, u B se rozvibrují), dále pak postupuje do rezonanční dutiny ústní, kde naráží na závěr v podobě rtů. Realizací hlásky dojde k uvolnění retního a patrohltanového závěru. •Výslovnost těchto konsonant bývá narušena zřídka. Vadná výslovnost B – betacismus. •Nesprávná výslovnost je typu mogilalie (hláska je vynechána) a paralálie (B je zaměňováno s P). Při palatolálií zní hláska P podobně jako M nebo bývá nahrazena hrtanovým rázem. • •Rozdíl P × B: P je neznělá, B je znělá, při artikulaci se účastní hlas. U neznělého P je závěr pevnější než u znělého B. • • VYVOZENÍ HLÁSKY P VYVOZENÍ HLÁSKY B SOUHLÁSKA ZÁVĚROVÁ – OKLUZIVA M •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: obouretné (bilabiální) •Podle akustického dojmu: nosové (rezonanty) •Podle znělosti: znělá •Podle párovosti: nepárová = nemá k sobě fonologický protiklad • •Čelistní úhel: mírný •Rty: tvoří závěr, je slabý, exploze je málo zřetelná •Jazyk: při artikulaci v relativním klidu, hrotem se opírá bez tlaku o výstupek spodní dásně •Patrohltanový závěr: NENÍ utvořen. Mekké patro je uvolněno, umožňuje vstup výdechovému proudu do dutiny nosní, která tak může rezonovat. Měkké patro není tak hluboko, jako při absolutním klidu, připravuje se na artikulaci následující hlásky. • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a mírně rozkmitají, dále dochází k modifikaci výdechového proudu v rezonančních dutinách ústní i nosní. Realizací hlásky dojde k uvolnění pouze jednoho závěru (ústního). • •V případech zavřené huhňavosti je vyslovována místo hlásky M hláska B. •Dále také rozštěp rtů. VYVOZENÍ HLÁSKY M SOUHLÁSKY ZÁVĚROVÉ – OKLUZIVY T D •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: dásňové (alveolární) •Podle akustického dojmu: výbuchové (explozivy) •Podle znělosti: T – neznělá, D – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: mírný •Rty: artikulace se neúčastní, jsou v neutrálním postavení •Jazyk: tvoří závěr přitlačením okrajů celého jazyka k okrajům patra ve tvaru podkovy, hrot jazyka se opírá o alveolární výběžek •Patrohltanový závěr: utvořen • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u T zůstávají v klidové poloze, u D se rozvibrují), dále pak postupuje do rezonanční dutiny ústní, kde naráží na ústní závěr v podobě jazyka. Realizací hlásky dojde k uvolnění ústního a patrohltanového závěru. • •Vadné tvoření T se u dětí vyskytuje výjimečně, většinou hlásku vynechávají (thetacismus), častěji dochází k nahrazování znělého D neznělým T. Vadná výslovnost hlásky D se nazývá deltacismus. Při palatolálií hláska T chybí, nebo je nahrazena rázem. • •Rozdíly T×D: T je neznělá, D je znělá. U neznělého T je exploze silnější než u znělého D. VYVOZENÍ HLÁSKY T VYVOZENÍ HLÁSKY D SOUHLÁSKA ZÁVĚROVÁ – OKLUZIVA N •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: dásňová (alveolární) •Podle akustického dojmu: nosové (rezonanty) •Podle znělosti: znělá •Podle párovosti: nepárová = nemá k sobě fonologický protiklad • •Čelistní úhel: mírný •Rty: artikulace se neúčastní, jsou v neutrálním postavení •Jazyk: tvoří závěr přitlačením okrajů celého jazyka k okrajům patra ve tvaru podkovy •Patrohltanový závěr: NENÍ utvořen. • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a mírně rozkmitají, dále dochází k modifikaci výdechového proudu v rezonančních dutinách ústní i nosní. Realizací hlásky dojde k uvolnění pouze jednoho závěru (ústního). • •Při zavřené huhňavosti zní hláska N jako D. • • VYVOZENÍ HLÁSKY N SOUHLÁSKY ZÁVĚROVÉ – OKLUZIVY Ť Ď SYSTÉM SUBSTITUČNÍCH HLÁSEK •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: tvrdopatrové (palatální) •Podle akustického dojmu: výbuchové (explozivy) •Podle znělosti: Ť – neznělá, Ď – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: mírný •Rty: v mírné poloze •Jazyk: hřbet jazyka tvoří na tvrdém patru závěr, hrot jazyka se opírá o dolní řezáky, aby mohl vytlačit svou hmotu k tvrdému patru •Patrohltanový závěr: utvořen • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u Ť zůstávají v klidové poloze, u Ď se rozvibrují), dále pak postupuje do rezonanční dutiny ústní, kde naráží na ústní závěr v podobě jazyka. Realizací hlásky dojde k uvolnění ústního a patrohltanového závěru. Při uvolňování závěru vznikne štěrbina, kudy prudce uniká výdechový proud. Při explozi se ruší oba závěry najednou – ústní a patrohltanový. Exploze je mírně sykavá, jako důsledek pevného přitlačení jazyka k patru. •U palatálních hlásek Ť, Ď dochází k zaměňování za T a D (porucha měkčení). Tato paralálie je v ontogenezi dětské řeči častá. Při otevřené huhňavosti a palatolálii dochází k deformaci těchto hlásek. VYVOZENÍ HLÁSKY Ť VYVOZENÍ HLÁSKY Ď SOUHLÁSKA ZÁVĚROVÁ – OKLUZIVA Ň •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: tvrdopatrová (palatální) •Podle akustického dojmu: nosové (rezonanty) •Podle znělosti: znělá •Podle párovosti: nepárová = nemá k sobě fonologický protiklad • •Čelistní úhel: mírný •Rty: v mírné poloze •Jazyk: hřbet jazyka tvoří na tvrdém patře závěr, hrot jazyka se opírá o dolní řezáky, aby mohl vytlačit svou hmotu k tvrdému patru •Patrohltanový závěr: NENÍ utvořen. • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a mírně rozkmitají, dále dochází k modifikaci výdechového proudu v rezonančních dutinách ústní i nosní. Realizací hlásky dojde k uvolnění pouze jednoho závěru (ústního). Exploze je méně výrazná. • •U palatálních hlásek Ň dochází k zaměňování za N (porucha měkčení). Tato paralálie je v ontogenezi dětské řeči častá. Při otevřené huhňavosti a palatolálii dochází k deformaci této hlásky. • VYVOZENÍ HLÁSKY Ň SOUHLÁSKY ZÁVĚROVÉ – OKLUZIVY K G •Podle způsobu tvoření: závěrové (okluzivy) •Podle místa tvorby: měkképatrové (velární) •Podle akustického dojmu: výbuchové (explozivy) •Podle znělosti: K – neznělá, G – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: mírný •Rty: do úsměvu, koutky zaostřeny •Jazyk: Závěr tvoří zadní díl hřbetu jazyka v podobě širokého pruhu. Hrot jazyka je volně v dutině ústní (může se opírat o výstupek dolní dásně). •Patrohltanový závěr: Měkké patro je pozvednuto, patrohltanový závěr je utvořen. • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u K zůstávají v klidové poloze, u G se rozvibrují), dále postupuje do rezonanční dutiny ústní, kde naráží na závěr v podobě jazyka. Realizací hlásky dojde k uvolnění ústního a patrohltanového závěru. Ze všech závěrových hlásek se tvoří nejvíce vzadu, až na měkkém patru. • •Nesprávná výslovnost se nejčastěji projevuje mogilalií a záměnou (paralálií) K za T (káva – táva), G za D (gól – dól). Při otevřené huhňavosti a palatolálii mohou být tyto konsonanty různě deformovány. •Vadná výslovnost hlásky K se nazývá kappacismus a vadná výslovnost hlásky G gammacismus. • •Rozdíl K×G: K je neznělá, G je znělá. Při neznělém K je závěr na patře pevnější než při znělém G. VYVOZENÍ HLÁSKY K VYVOZENÍ HLÁSKY G SOUHLÁSKY POLOZÁVĚROVÉ C •Podle způsobu tvoření: polozávěrové (semiokluzivy) •Podle místa tvorby: alveolární •Podle akustického dojmu: afrikát (polosykavka) •Podle znělosti: neznělá •Podle párovosti: nepárová • •Čelistní úhel: velký •Rty: postavení podobné jako při ostrých sykavkách, rty jsou mírně protaženy ve vodorovném směru, koutky jsou zaostřeny •Jazyk: při artikulaci souhlásky [c] připomíná postavení jazyka postavení pro [t]. Tvoří závěr přitlačením okrajů celého jazyka k okrajům patra ve tvaru podkovy. Závěr ale nesahá až na řezáky. Hrot jazyka se opírá horní řezáky podobně jako při ostrých sykavkách. •Patrohltanový závěr: Měkké patro tvoří pevný patrohltanový závěr. • • • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a zůstávají v klidové poloze. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do rezonanční dutiny ústní. Nejprve se vytvoří závěr podobný závěru při alveolárních okluzívách (T, D). Tento závěr postupně vpředu oslabuje, až nakonec místo závěru vzniká štěrbina podobná úžině typické pro sykavky. • •Afrikáty jsou ukončeny explozí, podobně jako souhlásky závěrové. Afrikáty jsou totiž v podstatě okluzívy s nepevným (proměnlivým) závěrem, ale s pevnou implozí a explozí. Ale protože hned od počátku své realizace jsou odlišné od hlásek závěrových, nelze je pokládat za zvuk vznikající splynutím závěrového T a úžinového S nebo Š. Jazyk totiž hned od počátku artikulace zaujímá postavení pro C a nikoliv pro T, při němž se hrot jazyka dotýká alveolárního výstupku. • •Patologie –Dyslalie: –používání hlásky T místo řady S, Z, C (cibule → tibule, zvonek → tvonek) –Nediferencované sykavky obou řad (ostré – S, Z, C a tupé – Š, Ž, Č) –Hlásky C, Č jsou nahrazovány hláskami S, Š (cibule → sibule, kočka → koška) VYVOZENÍ HLÁSKY C SOUHLÁSKY POLOZÁVĚROVÉ Č •Podle způsobu tvoření: polozávěrové (semiokluzivy) •Podle místa tvorby: alveolární •Podle akustického dojmu: afrikát (polosykavka) •Podle znělosti: neznělá •Podle párovosti: nepárová • •Čelistní úhel: nepatrně menší než u hlásky C •Rty: zaokrouhleny •Jazyk: Hrot jazyka je ve styku s alveolárním výstupkem (podobné postavení jako při tupé sykavce [š]. Hrot jazyka se zdvihá k patru, kde přichází do styku s alveolárním výběžkem a vytváří úzký průchod. Tiskne se k patru pevněji, závěr je pevnější. •Patrohltanový závěr: utvořen, pevný • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a zůstávají v klidové poloze. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do rezonanční dutiny ústní. Nejprve se vytvoří závěr podobný závěru při alveolárních okluzívách (T, D). Tento závěr postupně vpředu oslabuje, až nakonec místo závěru vzniká štěrbina podobná úžině typické pro sykavky. • •Afrikáty jsou ukončeny explozí, podobně jako souhlásky závěrové. Afrikáty jsou totiž v podstatě okluzívy s nepevným (proměnlivým) závěrem, ale s pevnou implozí a explozí. Ale protože hned od počátku své realizace jsou odlišné od hlásek závěrových, nelze je pokládat za zvuk vznikající splynutím závěrového T a úžinového S nebo Š. Jazyk totiž hned od počátku artikulace zaujímá postavení pro C a nikoliv pro T, při němž se hrot jazyka dotýká alveolárního výstupku. • •Patologie –Dyslalie: –chybí řada Š, Ž, Č (kočička → kocicka, žába → zába) –Používání hlásky Ť místo řady Š, Ž, Č (kočička → kotiťka, žába → ťába) –Nediferencované sykavky obou řad (ostré S, Z, C → Š, Ž, Č) –Hlásky C, Č jsou nahrazovány hláskami S, Š (cibule → sibule, kočka → koška) • VYVOZENÍ HLÁSKY Č SOUHLÁSKY ÚŽINOVÉ (FRIKATIVY) F, V •Podle způsobu tvoření: úžinové (frikativy) •Podle místa tvorby: retozubné (labiodentální) •Podle akustického dojmu: třené, vlastní úžinové (středové) •Podle znělosti: F – neznělá, V – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: mírný •Rty: aktivně se účastní artikulace přiblížením spodního rtu k horním řezákům, vytváří tak potřebnou úžinu •Jazyk: v postavení neutrálním, hrot jazyka se opírá o dolní dáseň •Patrohltanový závěr: měkké patro uzavírá vstup výdechovému proudu vzduchu do dutiny nosní • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u F zůstávají v klidové poloze, u V se rozvibruji). Dále výdechový proud vzduchu postupuje do rezonanční dutiny ústní. Spodní ret se přiblíží k horním řezákům a vytvoří malou úžinu. Přes úžinu prochází výdechový proud vzduchu, který se tře o spodní ret, v úžině se tvoří šum. Realizací hlásky dojde k uvolnění patrohltanového závěru. •Nesprávná výslovnost: –Souhlásky F, V bývají narušeny vzácně. Setkáváme se s mogilálií, kdy jsou hlásky vynechávány nebo s paralálií, kdy jsou nahrazovány obouretnými P – B. Někdy se užívá místo znělého V neznělé F. – •Rozdíly: –F = neznělá, V = znělá. Artikulace je pevnější při neznělé hlásce F, při znělém V je šum překrýván zněním hlasu, takže je někdy méně zřetelné. VYVOZENÍ HLÁSKY F • VYVOZENÍ HLÁSKY V • • SOUHLÁSKY ÚŽINOVÉ (FRIKATIVY) S, Z •Podle způsobu tvoření: úžinové (frikativy) •Podle místa tvorby: dásňové (alveolární) •Podle akustického dojmu: sykavky (sibilanty) ostré •Podle znělosti: S – neznělá, Z – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: malý •Rty: mírně protaženy ve vodorovném směru, koutky zaostřeny •Jazyk: hrot jazyka se opírá o dolní řezáky, přední část jazyka se přibližuje k alveolárnímu výstupku → vznikne úžina •Patrohltanový závěr: utvořen, rezonanční dutina nosní není zapojena • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u S zůstávají v klidové poloze, u Z se rozvibruji). Dále výdechový proud vzduchu postupuje do rezonanční dutiny ústní. Při realizaci hlásky v přední části ústní dutiny vznikne úzký průchod pro výdechový proud, který se prodírá úzkým průchodem mezi okraji jazyka a patrem, naráží na ostří řezáků, které jsou velmi sblíženy. Realizací hlásky dojde k uvolnění patrohltanového závěru. • •Před úpravou sykavek nejdříve přesně diagnostikujeme patologickou artikulaci, kdy sykavky mohou být současně patologicky tvořeny jedním i více způsoby. Některé formy sigmatismu vznikají porušeným slyšením zvuků o vyšších frekvencích následkem onemocnění vnitřního ucha. Proto se při poruše sykavek doporučuje vyšetření sluchu. • •Rozdíly: –S = neznělá, Z = znělá. Při neznělém S je artikulace pevnější, sykot proto ostřejší než při párové znělé souhlásce Z. • VYVOZENÍ HLÁSKY S • • VYVOZENÍ HLÁSKY Z • SOUHLÁSKY ÚŽINOVÉ (FRIKATIVY) Š, Ž •Podle způsobu tvoření: úžinové (frikativy) •Podle místa tvorby: dásňové (alveolární) •Podle akustického dojmu: sykavky (sibilanty) tupé •Podle znělosti: Š – neznělá, Ž – znělá •Podle párovosti: párové • •Čelistní úhel: malý •Rty: na rozdíl od ostrých sykavek mají retní otvor méně prodloužený, rty se sbližují a zaokrouhlují, tím se zvětšuje rezonanční dutina ústní a snižuje se výška charakteristického šumu •Jazyk: hrot jazyka se neopírá o dolní řezáky, zdvihá se k patru, kde přichází do styku s alveolárním výběžkem a vytváří úzký průchod •Patrohltanový závěr: utvořen, je vyloučeno zapojení rezonanční dutiny nosní • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí (u Š zůstávají v klidové poloze, u Ž se rozvibruji). Dále výdechový proud vzduchu postupuje do rezonanční dutiny ústní. Vzdušný proud je méně ostrý než při ostrých sykavkách, prochází totiž širší úžinou, nenaráží na ostří řezáků, ale rozptyluje se. Rezonanční dutina je větší než při ostrých sykavkách. Realizací hlásky dojde k uvolnění patrohltanového závěru. •Nesprávná výslovnost – VIZ hlásky S – Z •Rozdíly: –Š = neznělá, Ž = znělá. Artikulace hlásky Š je pevnější než u znělého konsonantu Ž. – •Na poslech působí souhlásky Š – Ž dojmem sykotu méně ostrého, než jaký je při S – Z, proto se používá termín sykavky tupé. • • VYVOZENÍ HLÁSKY Š • VYVOZENÍ HLÁSKY Ž • HLÁSKA ÚŽINOVÁ (FRIKATIVA) J •Podle způsobu tvoření: úžinová (frikativa) •Podle místa tvorby: tvrdopatrová (palatální) •Podle akustického dojmu: třená, vlastní úžinová (středová) •Podle znělá •Podle párovosti: nepárová • •Čelistní úhel: malý •Rty: retní otvor poněkud prodloužen, koutky částečně zaostřeny •Jazyk: hrot jazyka se opírá o dolní řezáky, okraje jazyka se přitisknou po obou stranách k okrajům tvrdého patra •Patrohltanový závěr: měkké patro tvoří patrohltanový závěr •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a rozvibrují. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do dutiny ústní. Při realizaci hlásky dojde k vytvoření dosti širokého průchodu pro výdechový proud mezi jazykem a patrem. Třecí šum je málo výrazný. •Nesprávná výslovnost – velmi ojedinělá; někdy je hláska vynechávána nebo může být vyslovována laterálně • VYVOZENÍ HLÁSKY J • HLÁSKA ÚŽINOVÁ (FRIKATIVA) CH •Podle způsobu tvoření: úžinová (frikativa) •Podle místa tvorby: měkkopatrová (velární) •Podle akustického dojmu: třená, vlastní úžinová (středová) •Podle neznělá •Podle párovosti: nepárová (je to nepravý pár s hláskou H) • •Tento konsonant se tvoří na stejném místě jako K – G •Čelistní úhel: mírný •Rty: aktivně se artikulace neúčastní •Jazyk: hrot jazyka se opírá o dolní řezáky nebo je volně v dutině ústní •Patrohltanový závěr: utvořen, uzavírá výdechovému proudu vstup do rezonanční dutiny nosní • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a zůstávají v klidové poloze. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do dutiny ústní. Při realizaci hlásky prochází úžinou, kterou tvoří zadní část hřbetu jazyka a začátek měkkého patra. Hláska CH má výraznější a drsnější třecí šum (než hláska J), který při její realizaci není překrýván zněním hlasu. Při realizaci hlásky dojde k uvolnění patrohltanového závěru. •Nesprávná výslovnost: Někdy dochází k vynechávání hlásky nebo nahrazováním za T – D – K. K deformaci zvuku dochází u otevřené huhňavosti a palatolálie. S vadnou výslovností se setkáváme zřídka (hovoříme o chiticismu). • VYVOZENÍ HLÁSKY CH HLÁSKA ÚŽINOVÁ (FRIKATIVA) H •Podle způsobu tvoření: úžinová (frikativa) •Podle místa tvorby: hrtanová (laryngeální) •Podle akustického dojmu: třená, vlastní úžinová (středová) •Podle znělosti: znělá •Podle párovosti: nepárová (je to nepravý pár s hláskou CH) • •Čelistní úhel: malý •Rty: v relativním klidu •Jazyk: v relativním klidu •Patrohltanový závěr: měkké patro tvoří patrohltanový závěr • •Souhláska H je tvořena v hrtanu. Vytváří se tam znění hlasu i úžina pro výdechový proud. Hlasivky zaujímají postavení odlišné od pozic při artikulaci hlásek ostatních. Jsou ve většině délky blanité části sblíženy, v chrupavčité části mezi nimi zůstává úzká štěrbina ve tvaru trojúhelníku. Delší část hlasivek kmitá a vydává hluboký tón, v chrupavčité části se vytváří úžina, kde vzniká šum vyvolaný třením výdechového proudu o stěny štěrbiny. •Nesprávná výslovnost: U hlásky H se můžeme setkat při nedostatečném výdechovém proudu s oslabením až zánikem tření o stěny štěrbiny hlasivek, hláska se stává nezřetelnost. Někdy může docházet k vynechávání hlásky nebo k výslovnosti podobné hlásce CH. •Paralálie čatější než mogilálie VYVOZENÍ HLÁSKY H HLÁSKA ÚŽINOVÁ (FRIKATIVA) L •Podle způsobu tvoření: úžinová (frikativa) •Podle místa tvorby: alveolární •Podle akustického dojmu: laterální (boková) •Podle znělosti: znělá •Podle párovosti: nepárová • •Čelistní úhel: je dosti velký, takže je vidět postavení jazyka •Rty: v postavení neutrálním •Jazyk: při realizací hlásky se hrot jazyka přitiskne k horním alveolám, vytvoří tak napříč jazyka překážku výdechovému proudu, takže vzduch uniká po obou stranách jazyka (po bocích jazyka, proto „boková“) •Patrohltanový závěr: měkké patro tvoří pevný závěr, přitlačí se ke stěně hltanu • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a rozvibrují. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do dutiny ústní. Hrot jazyka se přitiskne k horním alveolám, vytvoří tak napříč jazyka překážku výdechovému proudu, takže vzduch uniká po obou stranách jazyka. •Nesprávná výslovnost: typu mogilálie nebo paralálie (nahrazováno hláskami j, h, v). Při otevřené huhňavosti a palatolálii je zvuk deformován. •Vadné tvoření hlásky L: lambdacismus (dítě například tvoří zvuk rty, vysouvá při artikulaci hrot jazyka z úst, jazyk vůbec nezvedá nebo hlásku tvoří bočním pohybem dolní čelisti (jako žvýkání) • VYVOZENÍ HLÁSKY L • • HLÁSKA ÚŽINOVÁ (FRIKATIVA) R •Podle způsobu tvoření: úžinová (frikativa) •Podle místa tvorby: alveolární •Podle akustického dojmu: kmitavá (vibrant) •Podle znělosti: znělá •Podle párovosti: nepárová • •Čelistní úhel: je středně velký •Rty: v postavení neutrálním •Jazyk: při artikulaci hlásky se jazyk tiskne svými okraji k patru, hrot jazyka je rozkmitán výdechovým proudem (hrot jazyka se střídavě přibližuje k alveolám a opět se od nich vzdaluje) •Patrohltanový závěr: utvořen • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a rozvibrují. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do dutiny ústní. Hrot jazyka je rozkmitán výdechovým proudem (hrot jazyka se střídavě přibližuje k alveolám a opět se od nich vzdaluje). Počet kmitů není velký (1 – 2 kmity v nepřízvučné slabice, 3 – 4 kmity ve slabice přízvučné). Úžina je mezi alveolami a kmitajícím hrotem jazyka. •Vadné tvoření hlásky: rotacismus – vzniká tím, že dítě nedovede správně vytvořit kmity konečkem jazyka a uchyluje se k rozmanitým úkonům náhradním a nebo zaměňuje hlásku se souhláskami jinými (j, l, v, h, d apod.). •V období vývoje dětské řeči se jedná o paralálii, později můžeme hovořit o pararotacismu. VYVOZENÍ HLÁSKY R HLÁSKA ÚŽINOVÁ (FRIKATIVA) Ř •Podle způsobu tvoření: úžinová (frikativa) •Podle místa tvorby: alveolární •Podle akustického dojmu: kmitavá (vibrant) •Podle znělosti: znělá; vedle znělého [ř], které se realizuje před samohláskou, mezi vokály, v sousedství znělých souhlásek (řepa, řasa, ořech, dřevo, bříza), existuje i jeho neznělá varianta, která může být buď na konci slova (věř), nebo ve styku se souhláskami neznělými (tři, třída, křivý, přítel) •Podle párovosti: je párová sobě sama • •Čelistní úhel: citelně menší než u R (středně velký), spodní čelist se vysune poněkud vpřed •Rty: v postavení neutrálním •Jazyk: hrot jazyka je rozkmitán výdechovým proudem; výdechový proud musí být silnější, tím vzniká víc rychlejších kmitů. Hrot jazyka je napjatější [ř]. Okraje jazyka (mimo hrotu) se zdvihají a dotýkají vnitřnícíh stěn zubů a přilehlého patra, hrot jazyka kmitá •Patrohltanový závěr: utvořen • •Výdechový proud vzduchu se nahromadí pod hlasivkami, které se od sebe oddálí a rozvibrují. Dále výdechový proud vzduchu postupuje do dutiny ústní. Hrot jazyka je rozkmitán výdechovým proudem (hrot jazyka se střídavě přibližuje k alveolám a opět se od nich vzdaluje). Výdechový proud musí být silnější, tím vzniká víc rychlejších kmitů. Tato souhláska má delší trvání než [r]. Trvá asi 12 setin vteřiny, kdežto u [r] jen 3 – 7 setin vteřiny. Při realizací hlásky dojde k uvolnění patrohltanového závěru. •Poruchy výslovnosti: U hlásky dochází k mogilálii nebo paralálii (nejčastěji za hlásky ž, š, d, ď, h) •Vadné tvoření hlásky nazáváme rotacicmus bohemicus • VYVOZENÍ HLÁSKY Ř SPECIFICKÉ AKTIVITY PODPORUJÍCÍ ROZVOJ ŘEČI •Akcent je věnován zejména na děti předškolního věku a mladšího školního věku. •V případě potřeby učitel (elementarista či učitel přípravné třídy) zahrnuje do svých hodin aktivity a hry rozvíjející sledovanou specifickou dovednost, a to jak do výtvarné výchovy, tělesné výchovy, hudební výchovy či českého jazyka. •Rozvoj specifických dovedností působí nejen jako prevence nesprávného vývoje jazykových a řečových schopností, ale důležitou roli sehrává také v dalším rozvoji kognitivních funkcí. Pomáhá zmírnit oslabení (reedukace) nebo toto oslabení nahradit jinými zachovalými funkcemi (kompenzace). •Zaměřit se na něj může učitel či speciální pedagog v rámci kroužku. • •Rozvoj specifických dovedností pomáhá stimulaci a rozvoji: • •správného dýchání, •sluchového vnímání (pozornost, diferenciace, paměť, rytmus), •zrakového vnímání, •motoriky mluvidel, grafomotoriky, jemné a hrubé motoriky, •vnímání prostorové, časové a pravolevé orientace, •slovní zásoby. • •Při plánování intervenčních programů se uplatňují pedagogické a některé specifické principy: • •princip týmové péče, •princip holisticko - intervenční stimulace, •princip respektování individuálního potenciálu každého žáka, •princip multisenzoriální, •princip intenzivní stimulace, •princip preferování obsahové stránky řeči před formální (zvukovou), •princip aktivnosti a uvědomělosti, •princip názornosti, •princip optimálního prostředí, •princip pozitivního řečového vzoru. • METODIKA ROZVOJE SPECIFICKÝCH DOVEDNOSTÍ A POZNÁVACÍCH FUNKCÍ •Cíleným rozvojem specifických dovedností a poznávacích funkcí zároveň připravujeme dítě k osvojení psané podoby řeči (čtení, psaní). •Aby žák správně četl nebo napsal diktovaná slova, musí v mozku proběhnout mnoho různých dílčích myšlenkových procesů (dle Sindelar): •sluchová pozornost (auditivní diferenciace figury a pozadí), •sluchová (auditivní paměť), •auditivní diferenciace řeči (fonematická diferenciace), •zraková (vizuální) paměť, •zrakové rozlišování (vizuální diferenciace tvarů), •schopnost vytvářet intermodální vztahy, •schopnost vizuomotorické koordinace, •prostorová orientace, •vnímání časového sledu. • •Nerovnoměrné vyzrávání dílčích funkcí může být jednou z příčin poruch učení a chování u žáků intaktní populace. • •Struktura metodického postupu (str. 66 a dále) • • • • MOTIVACE → ZADÁNÍ → ZÁCVIK → OVĚŘENÍ POROZUMĚNÍ → ÚKOL → HODNOCENÍ