Mgr. Lukáš Vomlela, Ph.D. Slide č. 3 shrnutí nedemokratických režimů Typ Znaky Totalitní režimy 1) Monizmus, 2) ideologie, 3 )mobilizace Autoritativní režimy 1) Limitovaný pluralizmus v různých sférách, 2) mentalita, 3) depolitizace, 4) vůdce, či výjimečně malá skupina uplatňuje moc ve formálně nepříliš jasných, ovšem předvídatelných hranicích. Posttotalitní režimy 1) Limitovaný pluralizmus v nepolitických sférách, 2) ideologie stále oficiálně určující, ovšem s výrazně oslabeným účinkem 3) mobilizace se mění v rutinu a projev konformity, 4) vládnoucí elita ztrácí revoluční étos a stává se byrokratičtější a technokratičtější. Sultanistické režimy 1) Despotická intervence vládce (sultána) do různých sfér nerespektující žádná legální pravidla ani hranice, 2) glorifikace vládce bez silné ideologické nebo mentální báze, 3) spíše nižší mobilizace ovšem s příležitostnými výkyvy k posílení vládcova kultu, 4) vysoce personalizované vůdcovství spojené s dynastickými tendencemi, nepotizmem a klientelizmem. Převzato: HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 42. HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 42. Ò Ò Ò ÒAbraham Lincoln „vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“ ÉTato definice vycházela z klasického řeckého pojetí ÉDémokritos z Abdéry ÒLincolnova definice É„vláda lidu“ je mocí z lidu, a to nejenom proto, že zahrnuje celý lid, ale rovněž proto, že získává legitimitu díky podpoře lidu. É„vláda prostřednictvím lidu“ - výkon moci lidem, tzn. Široké účasti lidu na procesu vládnutí É„vláda pro lid“ – snaha působit pro společné blaho všech lidí a zajištění práv jednotlivců Ò ÒG. Sartori: „Zatemnění pojmu demokracie“ É„Vláda lidu“ může být chápána tak, že lid si vládne sám (tj. přímá demokracie) , nebo i tak, že lid je pouhým objektem vlády, nebo vláda vychází z lidu, a vláda svou zákonnost odvozuje ze souhlasu lidu. (Podle Sartoriho první složka obsahuje několik možných forem) É„vláda prostřednictvím lidu“ je příliš nejasná na to, aby se dala specifikovat É„vláda pro lid“ – nejjasnější ze 3 složek – znamená vládu pro dobro lidu, v jeho prospěch. Přesto i tato formulace může být zneužitelná (např. komunistické země) ÒProblémem je problematičnost jednotného chápání pojmu demokracie ÒObecný konsenzus okolo výkladu je v současnosti prakticky nemožný. É ÒKlasické demokracie ÉŘecké městské státy ÉŘím ÉStředověké, italské městské státy ÒDruhá transformace (18. a 19. století): É(transformace od městského státu k národnímu státu, tento typ byl spojen se zastupitelskou formou vlády a myšlenkou politické rovnosti). ÒTřetí vlna transformace (R. Dahl) ÉSpojena s řešením problémů, se kterými se demokracie setkávala ke konci 20. století. Možnost použití telekomunikačních a informačních technologií (Dahl, blízko ke stoupencům participační teorie demokracie – snaha zvýšit aktivní účast lidí na demokratickém rozhodovacím procesu). ÒDEMOKRACIE ÒStarověké Řecko, Řím, Itálie – renesance – chyběly jim 3 základní politické instituce – celostátní parlament se sestávající z volených zástupců a lidem zvolené místní vlády, jež by byly podřazeny vládě celostátní. Systém, který by kombinoval demokracii na místní úrovni s parlamentem voleným všemi občany. ÒSkandinávie – místní shromáždění – v roce 930 – na Islandu Althing – shromáždění nadřazeno místním shromážděním. Ò Ò Òvelké nerovnosti – otroci, ženy Òparlamenty často byli vůči panovníkovi ve slabším postavení Òzástupci nezastupovali všechny obyvatele Òpolitická opozice – nedostatek legitimity a legálnosti Ò Ò1. Zabraňuje vzniku tyranie Ò2. Zajišťuje základní práva Ò3. Zajišťuje všeobecnou svobodu Ò4. Umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě Ò5. Umožňuje mravní samostatnost Ò6. Umožňuje mravní rozvoj člověka Ò7. Chrání základní osobní zájmy lidí Ò8. Zajišťuje politickou rovnost ÒModerní demokracie kromě toho: É9. Usiluje o mír É10. Usiluje o prosperitu Ò Ò Ò ÒRozmanitost teorií demokracie ÉNormativně zaměřené demokratické teorie (založeny na hodnotovém pojímání demokracie – zkoumají k jakým cílům a ideálům má daný systém směřovat, jaké mechanizmy využívat a o jaké hodnoty se má opírat) ÉEmpiricky orientované (hledají „praktičtější odpovědi – jak daný politický systém funguje, na základě sledování konkrétních politických systémů pak formulují obecnou teorii)… É ÉVětšina teorií kombinuje oba přístupy. É ÒZastupitelská demokracie ÒPřímá demokracie (participační demokracie) É(Obě skupiny zahrnují mnoho různorodých forem) Ò ÒKoncept zastupitelské demokracie – vychází z předpokladu, že „občané nevykonávají moc přímo, ale prostřednictvím volených zástupců, kteří reprezentují jejích zájmy“. ÒZákladní instituce – parlament, politické strany, volný poslanecký mandát a všeobecné volební právo. ÒIdea – spojená s Johnem Lockem (Předdemokratický liberalizmus) ÒIdea se vyvinula v koncepci, kterou můžeme nazvat liberální demokracií) ÒProtektivní demokracie – vychází z Locka, odpovědnost vlády za ochranu přirozených práv občanů. Má silně individualistický charakter (ochrana svobody člověka). K jejím základním pilířům patří princip dělby moci, garance politických práv občanů, separace státu a občanské společnosti založené na soukromém vlastnictví a tržní ekonomice (Jeremy Bentham a James Mill) ÒVývojová demokracie – důraz především na rovnost občanů, která má doplňovat liberalizmus kladoucí důraz na svobodu jednotlivců. Pro zajištění rovnosti je nutná aktivnější role státu (John Stuart Mill, Alexis de Tocqueville) ÒKritika liberální demokracie ÉMarxisté, Teorie elit – Mosca, Pareto, Michels) ÉRozvoj teorie elit poté vyústil v revizi teorie demokracie – Joseph Schumpeter, 40. leta 20. století – pro demokracii je klíčový prvek konkurence, který zajišťují soutěživé volby. Ty jsou mechanizmem pro obměnu elit u moci a možnost výběru mezi různými alternativami. ÉLegální dmokracie – 70. leta a 80. leta 20. století – vzestup neoliberální politiky – kritka přílišné expanze sociálního státu. Východisko hledají v omezení funkcí státu na minimum. Základní ochranu občanů má poskytovat lváda zákona. (Fridrich August von Hayek a Robert Nozick). Ò ÒZnačně heterogenní teorie. ÒV každé demokratické společnosti existuje mnoho center politické moci (nejen politické, ale i ekonomické atd.). Tato centra představují různé skupiny. Ty jsou propojeny různými vazbami, ale i konflikty. ÒSoupeření těchto skupin zabraňuje monopolizaci politického prostoru napomáhá fungování a udržení demokratického systému. ÒTeorie POLYARCHIE (Viz další snímky) ÒVymezen proti pluralizmu ÒNeokorporativizmus (70. leta 20. století) ÒKorporativizmus spjat s Mussoliniho Itálií, Dollfussovým Rakouskem atd. ÒVe 2. polovině 20. století „rehabilitace“ pojmu. ÒMezi státem a společnosti je zajištěn hierarchizovaný systém organizací (např. odbory, podnikatelská sdružení) s monopolem v dané oblasti, členství v těchto organizacích je zpravidla povinné. Uspořádání zajišťuje sociální stabilitu. ÒPluralizmus x (neo)korporativizmus ÒParlamentní demokracie x prezidentská demokracie (všechny státy kromě Švýcarska jsou zařaditelné) ÒWestministerská x konsensuální (konsociační) demokracie ÒPodmínky plné demokracie: ÒI. Rovné hlasovací právo ÒII. Účinná participace ÒIII. Pochopení založené na informacích ÒIV. Konečná kontrola démosem (lid musí mít právo rozhodovat o tom, které otázky budou zahrnuty do rozhodovacího procesu) ÒV. Univerzálnost (všeobecné volební právo pro všechny dospělé jedince). ÒKritéria Polyarchické demokracie: Ò1) Volení státní úředníci (zástupci) Ò2) Svobodné, spravedlivé a časté volby Ò3) Všeobecné volební právo Ò4) Právo ucházet se o úřad Ò5) Svoboda projevu Ò6) Alternativní zdroje informací Ò7) Svoboda sdružování ÒVymezení typu konsociační demokracie ÒTento typ později revidován a označen za konsensuální demokracii ÒKonsensuální demokracie stojí v protikladu s Westminsterskou demokracií. Institucionální rysy Westminsterský model Konsensuální model Exekutiva Koncentrace v rukou jednobarevné vlády Široké koalice Vztah legislativy a exekutivy Dominance vlády nad parlamentem Rovnováha mezi legislativou a exekutivou Stranický systém Bipartizmus Multipartizmus Volební systém Většinový nebo disproporční Poměrný Systém zájmových skupin Pluralistický Korporativistický Teritoriální uspořádání moci Unitární a centralizovaný stát Federální a decentralizovaný stát Podoba legislativní moci Jednokomorový, příp. asymetrický bikameralizmus Symetrický bikameralizmus Snadnost změnitelnosti ústavy Flexibilita ústavy Rigidita ústavy Soudní kontrola ústavnosti Absence Soudní kontrola Pozice centrální banky Závislost na exekutivě Nezávislost na exekutivě HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 71. ÒRežim v politologii představuje hodnotově neutrální pojem a je používán k pojmenování aspektu politického systému. Politický režim je považován „za normativní subsystém politického systému. V nejširším chápání obsahuje všechny hodnoty a systémové principy, strukturu autorit, formální i neformální pravidla politické hry a z nich vyplývající závislosti mezi subjekty politiky.“ (Kubát 2004, s. 197-198) ÒOblasti, jichž se týkají politické normy: Òzískávání politické moci Òorganizace politické rivality Òstruktury nejvyšších orgánů státní moci Òdělby moci Òpřijímání závazných rozhodnutí rozdělování statků a závazků Òexekvování (vykonávání) politické odpovědnosti ÒČtyři základní pojetí režimů Òdemokratické a autokratické Òkonsensuální (konsociační) a majoritní (westminsterské) Òparlamentní a prezidentské Òautoritativní a totalitní Ò Ò1) Jakým způsobem dochází k dělbě moci mezi moc zákonodárnou a moc výkonnou. Ò2) Povaha vztahů a propojení mezi exekutivními a legislativními institucemi. Ò3) Sledování politických stran a stranických systémů ÒTři základní typy režimů: Òparlamentní režim Òprezidentský režim Òpoloprezidentský režim Ò ÒPatří k nejčastějším typům politických systémů. ÒÚzká spolupráce mezi exekutivou a legislativou (sdílení moci) ÒVláda závislá na parlamentní podpoře ÒOdpovědnost exekutivy vůči legislativnímu tělesu ÒHlava státu jen za určitých podmínek disponuje možností rozpustit parlament ÒFunkce hlavy státu je oddělena od funkce předsedy vlády ÒHlava státu představuje spíše slabšího aktéra (reprezentuje stát na venek, ceremoniální funkce) ÒV čistém parlamentarizmu prezident volen parlamentem, nebo kolegiem volitelů. Mnoho zemí od nepřímé volby prezidenta upustily. ÒHlava státu jmenuje premiéra a na jeho návrh formálně jmenuje ministry. ÒVláda musí požádat parlament o vyslovení důvěry. ÒSkutečnou výkonnou mocí disponuje vláda ÒParlament může udělit tzv. votum důvěry, nebo votum nedůvěry. ÒPodléhá častým modifikacím ÒNejčastěji se můžeme setkat se 3 typy: Ò1) Premiérský parlamentarizmus - vláda výrazně převažuje nad parlamentem. Ò2) Parlamentarizmus s převahou zákonodárného sboru - převažuje parlament nad vládou. Ò3) Mezi těmito typy se nachází tzv. stranicky kontrolovaný parlamentarizmus, kde politické strany sehrávají klíčovou roli. ÒDalší dělení pole vztahu premiéra k ostatním členům kabinetu na: Éprvního nad nerovnými Éprvního mezi nerovnými Éprvního mezi rovnými Ò ÒDělení podle vztahu premiéra s ostatními členy kabinetu: Òprvního nad nerovnými: (hlavní představitel výkonné moci je vůdcem strany, který takřka nemůže být sesazen parlamentním hlasováním, protože poslanci jsou jeho stranickými podřízenými a podle svého uvážení jmenuje a odvolává členy kabinetu), Òprvního mezi nerovnými: (nemusí být oficiálním vůdcem strany, přesto ho parlament sesadí jen stěží, mění složení svého kabinetu, ale sám zůstává), Òprvního mezi rovnými: (stojí a padá se svými ministry, má nad nimi malou kontrolu a musí akceptovat takové složení své vlády, které mu je vnuceno).“ ÒKUBÁT: Politické režimy... c. d., s. 203. Ò ÒPostaven na odlišných principech, než parlamentní režim. ÒVýkonná moc a zákonodárná moc - striktně odděleny a situovány v odlišných rovinách. ÒParlament má v legislativní oblasti velmi silné pravomoci, ale v oblasti exekutivy nemá žádné podstatné nástroje. ÒPrezident - hlavou státu a předsedou vlády. Je jediným disponentem výkonné moci, ale nemá žádné zákonodárné možnosti. ÒPrezident jmenuje jednotlivé členy vlády a ostatní úředníky, jednotliví členové vlády jsou odpovědni pouze prezidentovi. ÒPrezident získává mandát v přímých volbách. ÒPrezident nemá možnost rozpustit parlament a nepodílí se na jeho činnosti. ÒSystém brzd a protivah (checks and ballances), - vzájemné omezování se moci zákonodární, výkonné a soudní. Prezident pro některá svá rozhodnutí musí získat souhlas parlamentu a naopak parlament pro některá rozhodnutí musí získat souhlas prezidenta. ÒDůležitá role a podoba politických stran ÒPrezidencializmus můžeme vydělit na dva základní typy: Éa) severoamerický prezidencializmus Éb) jihoamerický prezidencializmus ÒKombinuje rysy parlamentarizmu a prezidencializmu. ÒNejsilnějším aktérem – přímo volený prezident. ÒVykonává funkci hlavy státu a šéfa exekutivy. O výkonnou moc se dělí s vládou, v jejímž čele stojí premiér. ÒPrezident disponuje nejvýznamnějšími ústavními pravomocemi. ÒVláda je odpovědná parlamentu. ÒKohabitace (nucené soužití). ÒPrezident může parlament rozpustit. ÒM. Shugart a J. Carey (dělení poloprezidentského režimu na: ÉPremiérsko-prezidentský režim ÉPrezidentsko-parlamentní režim ÒTři základní vlastnosti poloprezidentského režimu É„dělba moci je zde provedena v duchu výrazné převahy moci výkonné nad mocí zákonodárnou Éhlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci Éexistují dva aktivní subjekty exekutivy – prezident a vláda – v čele s premiérem.“ Ò KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha 2004, s 207. KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha 2004, s 207. Parlamentní režim Prezidentský režim Poloprezidentský režim Kdo má reálnou výkonnou moc? Vláda Prezident Prezident + vláda Jak je volen prezident? Nepřímo /(modifikaci v tomto případě představuje přímá volba prezidenta) Přímo přímo Kdo reálně sestavuje vládu? parlament Prezident Prezident + parlament Co rozhoduje o trvání vlády? Důvěra v parlamentu Vůle prezidenta Důvěra prezidenta + parlamentu Politická odpovědnost prezidenta Není Není Není Politická odpovědnost premiéra a vlády Před parlamentem --- Před parlamentem a prezidentem ÒSpecifický typ, nespadá mezi 3 základní režimy ÒNení zakotven princip dělby moci. Zásada její jednolitosti. Parlament – jediný disponent moci (uplatňuje legislativní i exekutivní kompetence). Ò Vláda představuje druh parlamentního výboru, který má za úkol vyřizovat administraci. Òinstituty referend, lidových zákonodárných iniciativ a suspenzívních vet Òminimální soutěž mezi politickými stranami ÒVládu tvoří sedmičlenná Federální rada. ÒJe sestavena na základě několika kritérií. Politické strany rozdělují křesla ve vládě pomocí tzv. „magické formule“2:2:2:1. ÒKritéria: Épolitické - parlamentní dělba vládních postů mezi čtyři politické strany (viz výše), Ékantonální – tři největší kantony – vždy účast na vládě (Curych, Basilej a Vaud), ÉJazykové – nejméně 2 ministři – musí reprezentovat jazykové menšiny, Énáboženské – nutnost zachovat mezi ministry náboženskou vyváženost. Ò Ò ÒNeexistuje institut vota nedůvěry ÒNení funkce předsedy vlády, rovnost mezi jednotlivými ministry. ÒPrezident není hlavou státu, tuto funkci plní je sedmičlenná „Federální rada“. ÒPrezident vykonává svou funkci po dobu jednoho roku, poté je nahrazen jiným ministrem, který ve vládě působí nejdéle. ÒŠvýcarský režim se vyznačuje třemi základními vlastnostmi: É1) Není zde prováděna dělba moci. É2) Jsou zavedeny mnohé mechanizmy přímé demokracie. É3) Švýcarský režim je postaven na modelu konsenzuálního, bezkonfliktního systému. Ò Ò„Předklasické období“ Athénská demokracie ÒParticipační teorie (počátek 18. století) ÉJ. J. Rousseau (na pomezí zastupitelské demokracie a přímé). Koncepce suverenity lidu, který by měl svou moc vykonávat přímo. ÐPředstava obecné vůle, která je společná pro celé společenství a proto je vždy správná a neomylná. ÐKaždý se musí obecné vůli podřídit, a orgány vlády představují je výraz této obecné vůle lidu. ÒKarl Marx ÉKoncept liberální demokracie podvod, který maskuje, že ve společnosti probíhá neustálý třídní boj ÉKaždý stát je nástrojem utlačování jedné třídy druhou. ÉDiktatura proletariátu – koncipována jako skutečná demokracie se silnými participačními prvky (decentralizace organizací, stát bez byrokracie, represivních složek a odvolatelnost volených zástupců). Podoba této koncepce vyústila v totalitní režim v SSSR. ÒDodnes proud je velmi nejednotný Ò60. leta 20. století – Nová levice – propojení některých marxistických ideálů s myšlenkou participační demokracií. (Crawford B. Macpherson, Carol Paterman). Tento proud kritizoval západní liberální demokracie a východní blok. ÒKritika východního bloku – byrokratizace režimů, likvidace občanských svobod a nemožnost participační praxe. Kořeny těcho problémů nová levice viděla již v Marxově konceptu státu a společnosti. ÒNová levice – účast občana by měla probíhat nejen ve volbách, klíčová představa participačního samosprávného společenství, v němž se občané přímo podílejí na řízení klíčových sociálních institucí ÒStranický systém (stranické vedení odpovědno členům strany), Institucionální systém má být otevřen, tak, a bylo možné maximálně vyzkoušet různé politické formy. ÒPodobné ideje „samosprávný socializmus“ v Jugoslávii v letech 1949 až 1991. ÒReferendum (obligatorní, fakultativní) ÒLidové iniciativy Ò