PŘEDNÁŠKA TEORETICKÁ VÝCHODISKA (DEFINICE, TYPOLOGIE A FUNKCE POLITICKÝCH STRAN) LUKÁŠ VOMLELA Politické strany Teoretická východiska —Edmund Burke (1770): „strana je seskupení lidí, kteří se spojují, aby společnými silami prosazovali národní zájem a to na základě nějakého konkrétního principu, na němž se všichni shodují.“ —Schumpeter skupina, „v níž se její členové sjednocují, aby získali politickou moc.“ —prvek převažuje, zda-li snaha získat politickou moc, nebo snaha sjednotit se na základě určité ideologické blízkosti. —Giovanni Sartori – tzv. minimální definice —Giovanni Sartori – tzv. minimální definice —„politická skupina, jež se účastní voleb, jež je schopna jejich prostřednictvím prosadit své kandidáty do veřejných úřadů.“ — Další vymezení —M. Strmiska: „Oblíbenost Sartoriho definice plyne z její oblíbenosti a minima charakterizujících znaků. Vymezení politické strany ovšem často bývá koncipováno šířeji a různými autory jsou zmiňovány další znaky..... Na prvním místě bývá zmiňována trvalost organizační struktury a existence místních územních struktur a centrálního vedení, dále ideologická orientace a/nebo prezentování určitého programu, případně alespoň základního politického cíle, a někdy také snaha získávat společenskou podporu nejenom prostřednictvím voleb.“ Politické strany —Maurice Duverger – rozdíl, - politické strany se snaží moc získat a vykonávat, zájmové skupiny – pouze působit na moc a uplatňovat svůj vliv. —monotematické strany —Strana x Hnutí —Hnutí velice často širší fenomén, ale oproti straně – menší míra organizovanosti — Vývoj politických stran —Duverger: —interně vzniklé x externě vzniklé —kádrové strany a strany masové —Otto Kirschheimer – catch-all party, znaky: ¡drastické omezení ideologické zátěže ¡zvýšení úlohy stranického vedení ¡snížení významu individuálního členství ve straně ¡méně důrazu na úzké dílčí zájmy ¡zajištění přístupu k různorodým skupinovým zájmům. —Richard Katz, Peter Mair – kartelová strana — —Herbert Kitschelt —se zabývá politickými stranami ve střední a východní Evropě. —Charizmatické, klientelistické, programové. — H. Kitschelt —Tři typy nových politických stran v SVE po roce 1989: —charizmatické, klientelistické a programové —Programové favorizují úspěšný přechod k demokracii —Stranické systémy klientelistických a charizmatických stran se podle Kitschelta mohou udržet za dvou podmínek a to „pokud 1) oslovují prosté a nevzdělané voliče, pro které rozpor mezi demokratickými normami a chováním strany není nápadný nebo problematický a 2) neoperují v prostředí ekonomického růstu a sektorálních změn, které ruší rovnováhu politických koalic dotvořené těmito stranickými systémy.“ KITSCHELT: Formation of Party Cleavages... c. d., s. 450. — —Více viz další snímky — Konfliktní linie - cleavages —Stein Rokkan, S. M. Lipset: —Národní a průmyslová revoluce měly za následek změnu společnosti. V důsledku těchto změn došlo k utváření konfliktních linií ¡Centrum x Periferie ¡Církev x Stát ¡Město x Venkov ¡Zaměstnavatelé x zaměstnanci – nebo – vlastníci x pracující — —R. Inglehart ¡Možná budoucí konfliktní linie materiální x postmateriální hodnoty — Arend Lijphart 1990 —– ideologické dimenze. Definuje celkem sedm dimenzí, kde se odehrává hlavní stranická soutěž : —1) socioekonomická, —2) náboženská, —3) kulturně-etnická, —4) urbánně-rurální, —5) postmateriální hodnoty —6) podpora režimu – (systémové a antisystémové strany) —7) dimenze zahraniční politiky. (otázky Evropské integrace). Klaus von Beyme —schéma, na jejichž základě vznikaly, nebo se diferencovaly jednotlivé politické strany a to: —Liberalizmus proti starému režimu —Konzervativci —Dělnické strany proti občanskému systému —Agrární strany proti průmyslovému systému —Regionální strany proti centralistickému systému —Křesťanské strany proti laickému systému —Komunistické strany proti sociálně demokratickému proudu —Fašistické strany proti demokratickému systému —Protestní občanské strany proti silnému byrokratickému systému sociálního welfare state. —Ekologická hnutí proti společnosti růstu a spotřeby. — Klaus von Beyme —1) liberální a radikální strany, —2) konzervativní strany —3) socialistické a sociálně demokratické strany —4) křesťansko – demokratické strany —5) komunistické strany —6) rolnické strany —7) regionální a etnické strany —8) krajně (extrémně) pravicové strany a —9) ekologické strany. Michael Gallagher a kol.: kritéria pro zařazení stran: —Genetický původ –jednotlivé druhy politických stran vznikly a etablovaly se v různých částech západní Evropy v podobných historických podmínkách a na základě reprezentace analogických zájmů —Transnacionální vazby –vytváření nadnárodních stranických federací nebo multinárodních stranických skupin (typicky na půdě Evropského parlamentu), které sdružují strany s podobnou orientací —Programové politiky, tj. jednotlivé politiky stran (sociální, hospodářská, zahraniční, vzdělávací)… Dvě úzké (obecné) charakteristiky —A) původ stran – vliv analogických historicko-společenských okolností, jež měly za následek vznik daných politických stran, na základě konfliktních linií. —B) ideově programový profil. —V průběhu posledních desetiletí jsme mohli pozorovat zásadní změny západoevropských společností. Tyto změny se promítly do oslabení ideologických rozdílů mezi jednotlivými stranickými rodinami. —Některé strany ztratily část svých tradičních prvků. —Zároveň došlo k přiblížení se některých stranických rodin navzájem. —Stále je možné určit příslušnost politické strany k příslušné stranické rodině na základě programu. — Postkomunistická část Evropy —Ideově-programové přiblížení západoevropskému „standardu“ —Postkomunistická specifika vyplývající z tranzitivního období —Diskontinuita stranického systému —Nutnost upřednostnit ideově-programovou orientaci před „genetickým“ původem strany pro zařazení do stranické rodiny. —Balkán a postsovětský prostor – složitější situace ¡Opoždění ideově-politické profilace ¡Složitější využití konceptu stranických rodin ¡V tomto prostoru se mohou mnohé strany zařadit ke konkrétní rodině (platí zejména o etnických a regionálních, krajní levici. V menší míře – sociálnědemokratické a socialistické levici, konzervativní a liberální strany Členství v nadnárodních stranických strukturách —Sporné kritérium —Nadnárodní spolupráce mezi některými podobně orientovanými politickými stranami nemusí existovat. ¡Stranická rodina je v některých případech velmi slabá a není schopna vytvořit samostatnou nadnárodní spolupráci ¡Více rodin se může spojit v jediné struktuře (např. EPP) ¡Některé strany chtějí pouze demonstrovat určitou sounáležitost s některou s nadnárodních struktur, ale jejich programová orientace je jiná (krajně pravicové strany) Peter Mair, Cas Mudde —preferují ideologii před krátkodobými profily stra —Různá zakotvenost stranických expertů v oblasti policy —Výsledem tak spíše než klasifikace stran může být klasifikace zemí v oblasti policy —Klíčové – pro určení základů ideologického základu - nejenom existující literatura k jednotlivým stranám, ale i selektivní analýza stranickým materiálů včetně programů a prohlášení. (ideologicko-programové kritérium) George Brunner, funkce politických stran —Integrační funkce – ta představuje nejrozmanitější formy zprostředkování mezi lidem a nositeli státní moci —Funkce výběru vedení – strany vybírají a snaží se prosadit kandidáty do nejrůznějších funkcí. (tyto dvě funkce se doplňují) —Funkce výkonu panství (státní moci) – tu naplňuje ve volbách vítězná strana —Funkce kontroly panství – ta je realizována opozičními politickými stranami Gabriel Almond, Bingham Powel —SYSTÉMOVÉ ÚKONY —Formulace požadavků —Požadavky jsou kombinovány ve formě alternativních návrhů jednání —Jsou formulována autoritativní pravidla, která jsou —Zavedena a prosazena, tato aplikace je —Přizpůsobena individuálním případům, přičemž —Tyto rozličné aktivity jsou vyměňovány uvnitř politického systému a předávány jeho okolí —Tyto základní funkce autoři ještě rozšiřují – a doplňují je o: —7. udržování a přizpůsobování sytému —8. rekrutaci politického personálu. — Elmar Wiesendhal – FUNKČNÍ KATALOG —„1. Výběr a rekrutování elity, 2., vytváření vůle, programu a formulování cílů, 3. Vytváření mínění, informace a komunikace, 4. Vytváření vlády, řízení a koordinace, 5. Soutěž o hlasy, účast ve volbách a volební boj 6. Artikulace a reprezentace zájmů, 7. Integrace skupin, 8. Artikulace zájmů, 9. Nominování kandidátů a jejich prezentace, 10. Vzdělávání a politická socializace, 11. Mobilizování mas, vzdělávání mas, participace, 12. Propaganda, mobilizace a podpora, 13. Legitimizační funkce, vytváření konsenzu, 14. Funkce spojování, 15. Zprostředkování a transformace zájmů, 16. Kontrola vlády, 17. Udržování systému, 18. Reforma systému a jeho inovace“ Funkce politických stran (von Beyme) —identifikují politické cíle, což se vztahuje k jejich ideologickému vymezení a programatice —Podílejí se na artikulaci a agregaci společenských zájmů —Mobilizují veřejnost zejména formou účasti na volbách a podílejí se také na procesu politické socializace a —Hrají nezastupitelnou roli v procesu rekrutování politické elity a formování vlády. — Vývoj politických stran v zemích střední a východní Evropy po roce 1989 Transformace komunistických stran —Ishiyama a Bozóki – vývoj nástupnických komunistických stran zásadním způsobem ovlivnil přechod postkomunistické země k demokracii —Taraz Kuzio – nedošlo k uniformní transformaci těchto stran —Valerie Bunce upozorňuje na obtížnou předvídatelnost politického vývoje většiny postkomunistických zemí. Kitschelt —Herbert Kitschelt – hledá spojitost mezi úspěchem postkomunistických stran a nově se formujícími štěpícími liniemi (konfliktními liniemi) —osa, kde protržní/libertariální orientace leží na jedné straně a protitržní/autoritářská orientace na straně druhé. —Podpora – závisí na tom, zda jednotlivci od případných změn očekávají, že v novém prostředí uspějí, či nikoliv. (winners x losers). Kitschelt —Herbert Kitschelt – hledá spojitost mezi úspěchem postkomunistických stran a nově se formujícími štěpícími liniemi (konfliktními liniemi) —osa, kde protržní/libertariální orientace leží na jedné straně a protitržní/autoritářská orientace na straně druhé. —Podpora – závisí na tom, zda jednotlivci od případných změn očekávají, že v novém prostředí uspějí, či nikoliv. (winners x losers). Kitschelt —Mezi ty, kteří ztratí na transformaci řadí: ¡nekvalifikované zaměstnance ve všech ekonomických sektorech, ¡kvalifikované dělníky pracující v těžkém průmyslu, ¡starý personál bezpečnostních služeb komunistického režimu, jako policie, komunistické polovojenské ochranné síly a v menší míře profesionální armádní stav. ¡Nejvíce zranitelnou skupinou jsou lidé mimo pracovní trh, závislí na fixních příjmech (zejména důchodci) Strategie nástupnických post/komunistických stran — —Grzymała-Busse —Organizační strategie komunistických stran málo zmapovaná (2001) —Organizační strategie má vliv na úspěch komunistické strany —Interakce strany s voliči —Mnohé z nich – příliš soustředěny na vlastní ideologii. Podle ní, se strana, aby uspěla musí zaměřit na voliče —Valerie Bunce —Protesty – proti státu (nefavorizuje úspěšnou demokratizaci) x proti režimu (favorizuje úspěšnou demokratizaci) Kitschelt —Tři typy nových politických stran v SVE: —charizmatické, klientelistické a programové —Programové favorizují úspěšný přechod k demokracii —Stranické systémy klientelistických a charizmatických stran se podle Kitschelta mohou udržet za dvou podmínek a to „pokud 1) oslovují prosté a nevzdělané voliče, pro které rozpor mezi demokratickými normami a chováním strany není nápadný nebo problematický a 2) neoperují v prostředí ekonomického růstu a sektorálních změn, které ruší rovnováhu politických koalic dotvořené těmito stranickými systémy.“ KITSCHELT: Formation of Party Cleavages... c. d., s. 450. — Postkomunistické formace —Paul Lewis 2001 - potkomunistická stranická rodina —ve středovýchodoevropském a pobaltském rámci (KSČM, MSZP, SLD, SDL, ZLSD, LDDP) —Ve východní Evropě a na Balkáně (BSP, SDSM, DPS; SNP; SDP; PDSR; SPS; PSS, SPU, bosenská koalice Sloga), běloruští, moldavští a ukrajinští „komunisté“ (Lewisem blíže nespecifikovaní) —KRITIKA: ¡Nelze hovořit o homogenní stranické rodině ¡Tyto strany mají rozdílnou identitu ¡Je třeba rozlišovat – postkomunistické x tradiční komunistické strany —Lewis zdůrazňuje „společné dědictví“ jako klíčový prvek pro zařazení jednotlivých stran k této rodině. —Problém rozdílných identit a pokračující sociáldemokratizace mezi většinou z nich. – tento proces byl ovlivněn řadou faktorů. Politické strany —Polsko – SLD (Svaz demokratické levice) —Distancuje se od marxisticko-leninské identity své předchůdkyně —Strana je pro tržní hospodářství, parlamentní demokracii, místní samosprávu, posílení prvků místní samosprávy, některé instituty přímé demokracie, sociální spravedlnost, sekularizaci společnosti. —Podporuje členství v NATO, evropskou integraci. —Ze strany se odštěpila Sociální demokracie Polska (SDPL) —Unie práce (Unia Pracy, UP) – podobný subjekt – ale solidaritní původ. —Sestavila vládu v letech 1993-1997, 2001-2005, po té její význam poklesl —SLD – v předposledních parlamentních volbách (2015) získala koalice vedená SLD přibližně 7,5 % hlasů a nepřekonala klausuli nutnou pro zastoupení v Sejmu. — — — — Maďarsko —Magyár Szocialista Párt (MSZP) – Maďarská socialistická strana —14. sjezd, 7. října 1989 rozhodl sjezd MSZMP, Maďarská socialistická dělnická strana – se rozpouští bez právního nástupce. Zároveň zahájen I. sjezd, který konstituoval MSZP. —MSZP – se vyprofilovala jako jeden z hlavních pólů maďarského stranicko-politického systému. —V polovině 90. let konsolidace voličské podpory. —Strana sestavuje vládu v letech 1994-8, 2002-10 — Bulharsko —Bulharská socialistická strana (BSP) —Změna názvu proběhla v dubnu 1990. —Členská základna – v průběhu 90. let pokles – 1989 – ještě 1 milion členů – 2000 – 200 000. —V průběhu 90. let posun od postkomunistické strany k socialistické strany – sociálně demokratické tradice – ekologický program, vyslovuje se pro modernizaci, sociální spravedlnost, svobodu demokracie —jednoznačně odmítá diktaturu proletariátu. —Důraz na společenskou solidaritu. —Odmítá radikální ekonomické reformy bez sociálních záruk. Důraz na regionální rozvoj. — Rumunsko —Strana sociální demokracie — Základem – Fronta národní spásy – Ion Iliescu – strana prodemokratická, konsolidovaná sociální demokracie. — Pobaltí —Od druhé poloviny 90. let pozorujeme demokratizační a národnostně emancipační hnutí v Pobaltí – —1) Nízká legitimita SSSR – obsazení Pobaltí r. 1940 Pakt Molotov - Riebentrop —2) Souvisí s pomalým, zpočátku neformálním vznikem opozičních kruhů, které se transformovaly do Lidových front a Sajúdis —3) Štěpení uvnitř místních komunistických stran —4) Proces osamostatňování — Litva —Litevská komunistická strana – v polovině 80. let dochází k rozštěpení na ortodoxní a proreformní křídlo. —V LKP – převážilo reformní křídlo, které podporovalo politiku Perestrojky a Glasnosti. —V říjnu 1988 v čele LKP Algirdas Brazauskas – liberální křídlo, které jeho jmenováním do čela strany získalo definitivní převahu. Podpora hnutí Sajúdis —Odštěpení ortodoxního komunistického proudu – vytvoření hnutí JEDNOTA (Vienybe-Jedinstvo-Jedność) – opíralo se o příslušníky menšin. — XX. Sjezd LKP – prosinec 1989 – osamostatnění od Komunistické strany SSSR. —Ortodoxní proud – založil - Komunistická stranu Litvy – Komunistická strana Sovětského svazu – tato strana byla potom v lednu 1991 (v souvislosti s pučem – kdy byl odstaven Gorbačov – zakázána. — Litva —LKP – prosinec 1990 – přejmenovaná LKP na Litevskou demokratickou stranu práce (LDDP) – ale byla deklarována právní kontinuita s LKP. —V roce 2001 – se spojila tradiční levicové formace – v čele s Algirdasem Brazauskasem – došlo ke spojení LDDP s Litevskou sociálnědemokratickou stranou. A další malé levicové subjekty. Slučovací sjezd – proběhl ve Vilniu 27. února 2001. – strana Litevská sociálnědemokratická strana LSDP. — Lotyšsko —Na rozdíl od sousedních baltských zemí LKP – pokoušela čelit nástupu Lidové fronty – reformnímu kurzu –odvolání Borise Puga – z čela LKP – nahrazení Janisem Vagrisem – K zásadní transformaci došlo ale až po volbách v březnu 1990. —Dne 8. dubna se konal sjezd LKP v Rize, kde se strana rozdělila na promoskevské aktivisty a reformisty. —V létě 1991 – byla promoskevská komunistická strana postavena mimo zákon. – někteří členové přešli do Lotyšské socialistické strany. —Nezávislá LKP – se v září 1990 transformovala a přijala jméno Lotyšská demokratická strana práce (LDDP). Tato strana zůstala marginální. Někteří členové – Strana jednoty Lotyšska, Strana jednoty lidu, Lotyšská sociálnědemokratická strana. Estonsko —reformisté – ovládají v polovině 80. let Komunistickou stranu Estonska – EKP —EKP představovala proreformní, ale ještě pro sovětskou volbu —transformace EKP v roce 1990 —zrušena vedoucí úloha EKP (23. února 1990), —na sjezdu 25. března 1990 se pak EKP formálně odtrhla od KPSS —strana se rozštěpila na EKP, která splynula s Interfrontem a byla v srpnu 1991 zakázána a Nezávislou EKP –neměla již žádnou politickou relevanci. — Země bývalé Jugoslávie —Komunistická strana Jugoslávie (KPJ) se v roce 1952 přejmenovala na Svaz komunistů Jugoslávie(SKJ( –, samosprávný socializmus, —1969 faktická federalizace, —Modifikace v SKJ - Liberálové, konzervativci, centralisté, decentralisté —Bozóki a Ishiyama – rozvoj nástupnických komunistických stran – měly velmi důležitý efekt na rozvoj demokracie —Srbsko – nacionalizmus, zachování některých prvků komunistické ideologie. —Slovinsko, Chorvatsko – rozešly se s dřívější ideologií. —BiH – etnická struktura a polarizace mezi jednotlivými národy – zanechal jen malé místo pro strany se sociálně demokratickou orientací – z nichž některé byly postkomunistické. SKBiH – velmi neúspěšná. —DPS – úspěch prodloužila otázka zda být či nebýt se Srbskem. —Albánie – postkomunisté se transformovali až v průběhu tranzice, mnohem později, než tomu bylo v ostatních státech. Slovinsko —Svaz komunistů Slovinska —Od roku 1986 vede ZKS - Milan Kučan – proreformní křídlo. —V 80. letech probíhá generační obměna politiků v celé Jugoslávii. —Ve Slovinsku – snaha ustoupit části opozičních požadavků. 11. sjezd ZKS. —léto 1989 – se definovala jako moderní levicová formace – která prosazuje zásady tržní ekonomiky, demokracie a lidských práv. —27. září 1989 přijala doplňky k republikové ústavě, které mimo jiné upravovaly postavení politických stran – byl nejen deklarován politický pluralizmus, a doplněny svobody. —V lednu 1990 – Svaz komunistů Slovinska – Strana demokratické obnovy (ZKS-SPD). —1993 – sloučení – Sjednocená kandidátka sociálních demokratů (Združena lista socialnich demokratov – ZLSD —Liberálnědemokratická strana – LDS strana vzniká z organizace socialistické mládeže — — Nástupnické subjekty SKJ —Socialdemokratska Partija Hrvatske – SDP —v roce 1994 se sloučila se Sociálními demokraty Chorvatska – dnes Sociálnědemokratická strana Chorvatska. —HDZ – na počátku své existence přijímal řadu lidí, spojených s SKH – Tudjman – dosáhnout historického příměří mezi pravicí a levicí. Sám Tudjman během 2. světové války v AVNOJ, stal se členem SKH. — Neokomunistické formace —Vznikly nových stran, které se identifikovaly s komunizmem —Komunistická strana Chorvatska – založena 2005. – byla zakázána —V BiH – Dělnicko-komunistická strana Bosny a Hercegoviny, která se zformovala v r. 2000. —JUL – (Savez komunista – Pokret za Jugoslaviju) – byl zformovaný z SKJNA —SPS —Nová srbská komunistická strana – zformována r. 1992 – Strana Práce —Černá Hora – Nový Svaz komunistů Černé hory – v roce 1993 se přejmenoval na Svaz komunistů Jugoslávie – Komunisté za Černou Horu. —Svaz komunistů Makedonie – založen 1992 – představoval extrémní levici. — — Bývalé komunistické strany, členové SKJ —Svaz komunistů Slovinska – leden 1990 – 20 000 členů, (12/1989 – 102 000) —Svaz komunistů Chorvatska - leden 1991 – 46 000 členů, (12/1989 – 298 000) (během r. 1990 – 70 000 členů přešlo do HDZ) —Svaz komunistů Srbska – leden 1991 – 500 000 členů, (12/1989 – 840 000) —Svaz komunistů Černé Hory – leden 1991 – 60 000 členů, (12/1989 – 72 000) Nástupnické subjekty SKJ —Bosna a Hercegovina — Strana nezávislých sociálních demokratů – s jistým postkomunistickým základem – týká se Republiky Srbské. Sociálně demokratická strana Bosny a Hercegoviny – Sociální demokraté —Strana vznikla v r. 1996 —V roce 2006 dominantní politická strana v Republice Srbské (nahradila Srbskou demokratickou stranu, SDS) Transformace —Věra Stojarová uvádí – rozdělení nástupnických stran na Balkáně —strany, které ztratily v prvních volbách, byly restrukturalizovány a po jednom nebo dvou volebních obdobích se vrátily a zformovaly vládu – HR, ALB, BiH —Strany, které se reformovaly, akceptovaly sociálně demokratickou orientaci a zůstaly u moci MK —Strany, které přijaly nacionalistickou rétoriku a zůstaly u moci Srbsko, Černá Hora. — Transformační potenciál postkomunistických stran —Vít Hloušek: —Připravenost stranické elity k proměně strany —Akceptace transformace strany členskou základnou —Historická relevance levice —Udržení majetkového a finančního základu nezbytného pro etablování nové strany —Dopad konfliktu centrum-periferie — — Diskuze: transformační potenciál (post) komunistických stran — 1) generační obměny —2) intenzita a frekvence vnitrostranických čistek —3) odliv členské základny a zisk případných nových členů —4) etnická homogenita v rámci strany —5) reakce na opoziční požadavky —6) charismatické vedení strany —7) míra závislosti na federálních orgánech a na ostatní komunistické strany (Podmínka pro SSSR, ČSSR, SFRJ?) — Postkomunistické strany —Sociáldemokratizující se skupina stran: —Svaz demokratické levice (SDL, Polsko) —Maďarská socialistická strana, (MSZP) —Litevská demokratická strana práce —Strana demokratické levice SDĽ(Slovensko) —Strany, které zůstaly věrny své ideologii: —KSČM, Komunistická strana Ruské federace, Maďarská strana práce —Strany, které se udržely u moci i po změnách: ¡Albánská socialistická strana ¡Socialistická strana Srbska (SPS) ¡Demokratická strana socialistů (DPS) Satelitní strany komunistických stran —Příklady stran: ¡PSL – Polskie stronnictwo ludowe (Polská lidová strana) (Polsko) ¡Lidový rolnický svaz (Bulharsko) ¡Československá strana lidová (Československo) —Oproti ostatním politickým stranám – měly materiální a organizační strukturu a navíc se dokázaly úspěšně adaptovat na nová pravidla „hry“. —Během počátečních období – byly většinou v izolaci Obecné trendy vzniku pol. stran po pádu komunizmu —Atmosféra antistranictví —Psychická bariéra —Rezervované postoje k politickým konfliktům —Nové politické strany obtížně hledají ukotvení —Chybí širší povědomí o ideovém zakotvení jednotlivých stran mezi voliči —Deformované vidění některých stranických rodin —Atilla Ágh: strana „vznášející se nad společností“ —Důležitý rys – nacionalizmus —„nízké fungování demokratických institucí, špatné fungování politických stran“ Strany typu fóra ¡Polsko - ??? ¡Československo ??? a ??? ¡Bulharsko – Svaz demokratických sil ¡NDR – Nové Fórum ¡Litva – ??? ¡Rumunsko – Fronta národního osvobození – ale proudy – jednak bývalí antikomunisté, i reformní křídlo komunistické strany Strany typu fóra ¡Polsko – Solidarność ¡Československo OF, VPN ¡Bulharsko – Svaz demokratických sil ¡NDR – Nové Fórum ¡Litva – Sajúdis ¡Rumunsko – Fronta národního osvobození – ¡(ale mezi proudy byli jak antikomunisté, tak i reformní křídlo komunistické strany) Strany typu fóra ¡Estonsko – Lidová fronta ¡Lotyšsko – Lidová fronta ¡Slovinsko – Demokratická opozice Slovinska (DEMOS) ¡Maďarské demokratické Fórum (konzervativní, liberální a nacionalistický proud) —Nové Fórum – NDR —Svaz demokratických sil – Bulharsko — ¡ Satelitní strany komunistických stran —PSL – Polskie Stronnictwo Ludowe (Polská lidová strana) —Lidový rolnický svaz (Bulharsko —Československá strana lidová (Československo) —Oproti ostatním politickým stranám – měly materiální a organizační strukturu a navíc se dokázaly úspěšně adaptovat na nová pravidla „hry“. —Během počátečních období – byly většinou v izolaci Stranické systémy středovýchodní Evropy —Vícestranický formát – převažuje —Polarizace – velmi polarizované stranické systémy PL, HU – méně ČR —Volatilita —Narušeny tradiční konfliktní linie ve společnosti —Konfliktní linie – rozlišení mezi politickými a transformačními —Odlišné chápání levice a pravice Konfliktní linie —Komunistický režim a antikomunistická protirežimní opozice —Socioekonomická konfliktní linie transformace —Konfliktní linie – nacionalizmus x regionalizmus Konfliktní linie transformace Klíčové sporné otázky Strany profilující se na této konfliktní linii Spor o podobu režimu Povaha (charakter) režimu, rychlost, intenzita směřování společenské a politické transformace 1)Transformující se komunistická strana 2) Hnutí typu fóra 3)Antikomunistické formace disidentské provenience Socioekonomická konfliktní linie Otázka zisků či ztrát v ekonomické transformaci, Spor o podobu a rychlost ekonomické transformace, zárodek cleavage vlastníci-pracující 1)Liberálně-konzervativní formace 2)Sociálnědemo-kratizované exkomunistické strany 3)Obnovené socialistické či sociálnědemokratické formace Převzato: STRMISKA a kol: 2005, s. 29. Převzato: STRMISKA a kol: 2005, s. 29. Nacionalistická konfliktní linie Existence menšinového etnika či specifického regionu Existence jiného národa vnímaného jako tradiční nepřítel Spor o podobu režimu (inkluzivní občanská společnost x etnokracie 1)strany/hnutí národnostních menšin 2)regionální formace 3)nacionalistické formace s „celonárodním posláním“ Konfliktní linie z předkomunistické éry Církev – stát Město - venkov 1)Křesťanskodemokratické a křesťansko-národní strany 2)Agrární formace Konfliktní linie komunizmus-antikomunizmus Proces dekomunizace, vztah ke komunistické minulosti 1)Exkomunistické strany 2)Neokomunistické strany 3)Strany vzniklé z hnutí typu fóra Zárodečná postmaterialistická konfliktní linie Materiální – postmateriální hodnoty 1)Strany zelených, 2)hnutí typu fóra – (částečně), 3)sociálně-liberální formace Stranické systémy zemí SE —Shody: ¡Parlamentně-demokratický režim (určitá výjimka Polsko do r. 1997) ¡Poměrné volební systémy (výjimka Maďarsko) —Rozdíly: ¡Podoba stranických systémů ¡Stupeň konsolidace (v minulosti určité problémy PL, SVK) ¡Úspěšnější –HU, SI HLAVNÍ STRANICKÉ RODINY A JEJICH GENEZE Stranické rodiny Socialisté —Nejdůležitější stranická rodina na levici —Původ v širokém socialistickém hnutí z 19. století, jež je spojeno s průmyslovou revolucí a s narůstajícím počtem dělníků. —Postaven na marxismu a k třídnímu boji —Přelom 19. a počátek 20. století – určitá revize díla Karla Marxe (Eduard Bernstein, Karl Kautsky, Viktor Adler a další), —Důraz na evoluční reformy stávajícího uspořádání, jež povede ke zlepšování postavení dělnictva —Antisystémové vnímání sociální demokracie tím začalo postupně mizet Sociální demokraté a socialisté —Sociální demokraté se stali více pragmatickými politickými stranami. ¡Německá sociální demokracie – Godesberský program (1959 – rezignace na Marxismus – svoboda, spravedlnost a solidarita). —Po 2. světové válce – dominující představa – welfare state – s rozsáhlým veřejným sektorem a zmenšujícími sociálními rozdíly ve společnosti. —Preference smíšené ekonomiky a keynesiánskou ekonomickou strategii, která byla založená na rozsáhlých vládních výdajích, za účelem zajištění plné zaměstnanosti. —Důraz na solidaritu, sociální spravedlnost, ochranu sociálně slabších, ochranu nejrůznějších menšin a žen, snahu redukovat sociální rozdíly ve společnosti prostřednictvím progresivního zdanění a státní redistribuce. —Tendence zajistit – cenovou stabilitu, ekonomický růst, vysoké mzdy, odstranění nezaměstnanosti. —Strana evropských socialistů – (PES) na úrovni frakce EU — Krajní levice —Vznik většiny komunistických stran spojený s Říjnovou revolucí v Rusku. Formace v téměř celé Evropě. —Většinou se zformovaly odtržením radikálně levicových křídel Sociálních demokracií. (někdy výjimky – Řecko, Francie – částečně Norsko). —„Úspěch komunistů v některých zemích vysvětluje komparativní analýza Stefana Bartoliniho, která poukazuje na tři provázané socio-ekonomické faktory. 1. opožděnou industrializaci produkující 2. nehomogenní dělnickou třídu a 3. vysokou třídní polarizaci na venkově. Poslední faktor ukazuje na zajímavý fakt, že si komunisté byli schopni vytvořit základnu nejenom mezi částí dělnictva, ale i v prostředí sociálně „znejistěných“ zemědělských skupin, jako byl rurální proletariát ohrožený technologickým rozvojem. Důležité pro vzestup komunistů ovšem nebylo pouze toto socioekonomické podhoubí, ale i organizační křehkost předválečného a meziválečného socializmu. Komunisté se dokázali prosadit především tam, kde existovala slabá vazba voličů na socialistické/sociálně demokratické strany, odbory neměly větší význam ani vztah k těmto stranám, a dále se neprosadila větší socio-organizační integrace jednotlivých sociálních skupin do pevnějších sloupů, či táborů.) V meziválečném období – komunisté úspěšní v zemědělských společnostech, Marxův předpoklad, že revoluce, založena na třídním boji v rozvinutých kapitalistických společnostech se nepotvrdila. —Komunistické strany v řadě zemích vnímány jako antisystémové. Zejména po roce 1947 – Marshallův plán. Snaha odsunout komunistické strany v západní Evropě do pozadí. — Komunisté —Vznik většiny komunistických stran spojený s Říjnovou revolucí v Rusku. Formace v téměř celé Evropě. —Většinou se zformovaly odtržením radikálně levicových křídel Sociálních demokracií. (někdy výjimky – Řecko, Francie – částečně Norsko). —Stefan Bartolini – vysvětlení úspěchu komunistů: ¡tři provázané socio-ekonomické faktory – které zapříčinily úspěchy komunistické strany ¡Jejich úspěch byl ovlivněn: „1. opožděnou industrializaci produkující 2. nehomogenní dělnickou třídu a 3. vysokou třídní polarizaci na venkově.“ ¡Komunisté vytvářeli základnu nejenom mezi částí dělnictva, ale i v prostředí sociálně „znejistěných“ zemědělských skupin, jako byl rurální proletariát ohrožený technologickým rozvojem. —V meziválečné Evropě byli komunisté úspěšnější v zemědělských společnostech. —V západní Evropě byly komunistické strany považovány za antisystémové. Po roce 1947 (Marshallův plán). Byly odsunuty spíše na okraj. Komunisté —Komunistické strany se od sebe postupně odlišovaly. ¡Odlišný vývoj SSSR a jeho satelité, ¡Jugoslávie – SKS – od roku 1952 – inspirace zejména Marxem v dřívějším období a snaha o decentralizovaný stát s prvkem samosprávného socializmu. ¡Čína, Albánie. ¡Ve většině západoevropských zemích byly komunistické strany spíše na okraji. —Komunisté odmítali reformistický odklon od Marxe – a ideje o třídních bojích. —Demokratický centralizmus – ústřední princip, na němž byly komunistické strany založeny. (organizační princip, znamenající pevnou disciplínu uvnitř strany a podřízení nižších stranických orgánů vyšším. Diskuze v rámci strany byla omezena na marxismus-leninismus.) —Strany, které vstoupily do Kominterny, byly rovněž velmi závislé na rozhodnutích z Moskvy. Vybočení vedlo k vyloučení a ostrakizaci. —Ve 20. letech – bolševizace komunistických stran – ve 20. letech – vnitřní čistky ve straně. V průběhu 2. světové války byla Kominterna zrušena. —1947 založení Informbyra. —1933 – taktika „Lidových front“ —1956 – zlom kultu osobnosti —70. leta – západoevropští komunisté – Eurokomunizmus (Snaha vymezit se proti SSSR). — Odlišení krajní levice od umírněné —L. March a C. Mudde – krajní levice: —„Odmítá základní struktury současného kapitalizmu, jeho hodnoty a praxi —Pokračuje v obhajobě alternativních ekonomických a mocenských struktur zahrnujících masivní redistribuci zdrojů od existujících politických elit a —Je internacionalistická, a to jak ve sféře nadnárodních vazeb a solidarity, tak v náhledu, že národní a regionální socio-politická témata mají své strukturální příčiny v „imperializmu“, či „globalizaci“. —... větší konzistentnost antikapitalistické, než antidemokratické orientace krajní levice.“ — Skupiny krajně levicových stran —radikálně levicové postmoderní formace (environmentální, pacifistické, feministické aj. prvky programu, někdy neomarxistická orientace) —tradicionalistické komunistické strany (přetrvává silná vazba k ideologii) —reformně komunistické formace (prošly změnami, ale obtížně zařaditelné) —sociálně populistické (slabší napojení na ideologii) — — Zelení —Nejmladší stranická rodina. —Vznik v 70. letech —Většinou se jedná o menší politické strany —Herbert Kitschelt —Zelení byli úspěšní tam, kde hnutí, z něhož vznikli, bylo: 1. Silně mobilizované a kde souběžně 2. Nepůsobila žádná strana, která by už přestavovala jejich tematickou konkurenci, a kde existovala 3. Historie levostředových vlád a korporativistické zprostředkování zájmů. (převzato – Hloušek, Kopeček 2010: 84) Agrární strany —Dříve velmi významná stranická rodina – založena na štěpící linii – město x venkov. —Rokkan – čtyři podmínky pro prosazení agrárních stran: —„1. Relativně malý význam městských a průmyslových center v době rozšiřování volebního práva, 2. Značný počet samostatně hospodařících středních rolníků, 3). Silné kulturní bariéry mezi městem a venkovem 4). Malý vliv katolicizmu.“ —Agrární strany – rozvoj na přelomu 19. a 20. století. Pojetí se lišilo v různých částech Evropy. Hodnoty – vztah k půdě. Vztah k lokalitě. Agrární komunita – přirozená báze na ochranu proti změnám. Důraz na nezávislost zemědělců, ochrana vlastnictví půdy. —V západní Evropě – vznik na základě liberálních a konzervativních formací. Liberálové —Liberalizmus – spojen s Johnem Lockem, Adamem Smithem (svoboda, individualizmus, odmítání příliš silnému státu, přirozená rovnost jedinců, v ekonomické oblasti – volná soutěž, laissez-faire – ekonomická doktrína) —Voliči – měšťané proti konzervativcům. —V 19. století konzervativci a liberálové – značně heterogenní uskupení. —V 19. století – konflikt mezi liberály a radikály ¡liberálové obhajují konstitucionalizmus a parlamentarizmus, volný trh, ¡radikálové požadují – přímou moc lidu, vládu shromáždění, imperativní mandát, často antikatolicizmus (FR, Itálie) —Ve 20. století po světových válkách a po hospodářské krizi – opouštění představy laissez-faire – a příklon k sociálnímu liberalizmu (akceptace sociálního státu, částečný příklon ke státním zásahům do ekonomiky) —V současnosti – neoliberalizmus: Snaha omezit roli státu, omezení státních intervencí do ekonomicky, orientace na volný trh, postmateriální hodnoty – práva a svobody. —Dvě skupiny stran: ¡Primárně zaměřené na ekonomická témata (pravicově orientované strany, prosazují minimální roli státu a volný trh ¡Sociálně-liberální strany (společenská svoboda a rovnost, boj proti diskriminaci menšin, menšinová práva. Tržní orientace, avšak připouštějí určitou roli státu a intervence do ekonomiky). Křesťanští demokraté —Historický vývoj – kořeny – jsou spojeny především s katolicizmem. —Rokkan – Lipset – společně poukazovali na jistý nadnárodní charakter katolické církve. Výrazným apelem se stal sekularizmus. Katolický tábor se profiloval nadtřídně. Rerum Novarum Lev XIII, 1891. Konfliktní linie – církev stát. —Členy především mladí, níže postavení kněží a klerikové. —V průběhu 20. století odtržení od struktur Římskokatolické církve. V 60. letech 20. století úspěšné v transformaci v Catch-all party. — — Konzervativci —V západní Evropě mají konzervativci své zastoupení, —Ale v zemích, kde je silný křesťansko-demokratický proud – jsou konzervativci slabší. —Edmund Burke —Ideovým východiskem se stal odpor proti revoluci, osvícenství. Ústřední roli zaujímá důraz na tradice, společenský řád a zvyky a instituce. —Svoboda jednotlivce musí být spojena s vědomím odpovědnosti a ochotu přijímat závazky a povinnosti. Platí to ve vztahu k majetku, který je nedotknutelný a je základem lidské nezávislosti a bezpečí. Skepse k víře v pokrok a radikálním, či revolučním hnutím. —V 80. letech 20. století příklon k ekonomickému neoliberalizmu. (Margaret Thatcher/ová) —Obecně – tam kde se objevila malá konfliktní linie – církev – stát – jsou konzervativci silnější – Malta, Island, Irsko a Británie —Tato rodina má velmi blízko ke křesťanskodemokratickému táboru Krajní pravice —Piero Ignazi: —1. Musí se pohybovat na pravém okraji, přičemž žádná strana nesmí být napravo od nich 2. Napojení na fašistickou mytologii a principy – 3. Hodnoty, témata a politiky zavrhující demokracii. (pro identifikaci stačí prvek 1 a 3). —Cas Mudde - minimalistický koncept – čtyři prvky – nacionalizmus, xenofobie, volání po právu a pořádku a programu, či představě šovinistického sociálního zabezpečení. (sociální politika – fungovat musí pro naše lidi). — — Etnické a regionální strany – úvod ke stranické rodině —Centrum x Periferie —von Beyme: etnické strany, které mají ve svém regionu hegemonní pozici – vykazují inklinaci k pravostředové konzervativní orientaci a fungují jako „svébytné catch-all strany“. —V industriálních a urbanizovaných regionech – převažuje – levicová orientace — Etnické a regionální strany —konfliktní linie centrum x periferie —Západní Evropa – ve 20. století jen několik málo úspěšných regionálních a etnických formací: např. —bavorská CSU, Jihotyrolská lidová strana (Itálie), Švédská lidová strana (Finsko). —Strany – nejvýznamnější —Skotská národní strana SNP, —Konvergence a Jednota (CiU) – Katalánsko, —Jihotyrolská lidová strana (SVP) – působí v Itálii – jižní Tyrolsko, —Liga Ticina LdT – Švýcarsko, —SFP Švédská lidová strana – Finsko — Etnické a regionální strany —v 90. letech – revival etnických a regionálních partikulárních zájmů. —Revitalizace etnické konfliktní linie —Role evropské integrace – oslabila národní státy. —Tato stranická rodina – patří k nejvíc proevropským — Identita regionálních a etnických stran —orientace na obranu zájmů určitého regionu, či etnika —Strmiska: Regionální strany, můžeme definovat: „jako formace, jejichž ideová, programová a organizační identita, stejně jako jimi používané zdroje politické legitimace a mobilizace voličů mají regionální charakter. Pro etnické strany lze použít podobnou definici – ovšem s tím rozdílem, že identita a zdroje nemají charakter regionální, ale etnický.“ Strmiska —regionální strany – MOHOU BÝT A VĚŠTŠINOU TAKÉ JSOU STRANAMI ETNICKÝMI. —Ale JE NEPŘESNÉ – OBĚ SKUPINY ZTOTOŽŇOVAT Regionální nebo etnická strana? —Křesťansko-sociální unie (Bavorsko)? —Švédská lidová strana (Finsko)? —Stranická rodina značně heterogenní. —Klaus von Beyme — - etnické strany, které disponují ve svém regionu hegemonní pozici vykazují inklinaci k pravostředové (nejspíše) konzervativní orientaci a v podstatě fungují v daném regionu jako svébytné catch-all strany. —Naopak – je-li regionální prostředí diverzifikované, tj. působí-li zde několik konkurenčních stran, je pravděpodobné, že některá z nich bude levicověji orientovaná. —rozvinutost daného regionu – levicová inklinace – v industrializovanějších a urbanizovanějších regionech — Evropská svobodná aliance —Založena r. 1981 —Několik desítek členů —http://www.e-f-a.org/home/ —Mnoho významných etnických a regionálních formací jsou ukotveny mimo Evropskou svobodnou alianci, např. Jihotyrolská evropská strana —Členové např. Moravané, Hnutí za autonomii Slezska, Plaid Cymru — Vývoj etnických a regionálních stran ve střední Evropě po r. 1989 —V Polsku a ČR – dnes představují etnicky homogenní společnosti —marginalita těchto uskupení —PL - Blok národnostní menšin (1991) zástupci Ukrajinců, Čechů, Litevců a Slováků —Do bloku nevstoupili Němci, kandidovali samostatně. Ve volbách r. 1991 získali 7 poslanců. (V těchto volbách nebyl stanoven volební práh.) —V současnosti – německá menšina – problém s „vymírajícím elektorátem“. — Slezská identita —RAŚ (Ruch autonomii Śląska), předseda Jerzy Gorzelik —Slezsko – v meziválečném období autonomní Slezské vojvodství. —Ve volbách do Sejmiku 2010 – zisk kolem 9 % hlasů. Tři zastupitelé. RAŚ – v koalici s PO. —Ne všechny části dnešního Slezského vojvodství tvoří součást historického Slezska, což snižuje potenciál strany. — — Česká republika —Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko —Ve volbách v roce 1990, zisk 10 % hlasů, v roce 1992 – překročili 5 % hranici. V roce 1996 – strana je mimo Poslaneckou sněmovnu. — Slovensko —Maďarská menšina 10 % obyvatel Slovenska —r. 1989 – Maďarská nezávislá iniciativa, úzce spolupracuje s VPN, v roce 1991 – se transformuje v Maďarskou občanskou stranu —1990 – Spolužití —1990 - Maďarské křesťanskodemokratické hnutí —Rok 1998 – sloučení všech 3 stran do SMK. (Strana maďarské koalice, v současnosti se jmenuje Strana maďarské komunity). —2009 – vznik strany Most-Híd. (Není vázána pouze na maďarskou etnicitu, ale snaží se být stranou multietnickou). — M. DUVERGER J. BLONDEL G. SARTORI Teorie stranických systémů Stranické systémy - přístupy —Institucionalisté – Klaus von Beyme, Maurice Duverger – preference výzkumu vazeb mezi politickým a stranickým systémem —Sociologizující autoři – Stein Rokkan, Gabriel Almond – klíčová determinanta – vazba stranického systému na společnost a její struktury. —Zastánci důrazu na stranickou soutěž – Giovanni Sartori, Anthony Downs – preference v rámci teorií racionální volby studium interakcí a strategii jednotlivých politických stran. — Duvergerovy zákony —Systém proporčního zastoupení podporuje systém více (než dvou) stran, které jsou rigidní, nezávislé a stabilní —Dvoukolový většinový systém podporuje systém více než dvou, závislých, pružných a relativně stabilních stran —Jednokolový většinový systém vede k bipartizmu a alternaci vlády mezi oběma nezávislými stranami. Revize Duvergerových zákonů —Duvergerův zákon – Jednokolový většinový systém podporuje systém dvou stran —Duvergerova hypotéza – Dvoukolový systém a systém poměrného zastoupení podporují multipartizmus. — —Všechny volební systémy mají mechanické (vztahuje se k přepočtu hlasů na mandáty) a psychologické (vztahuje se na voliče) účinky. Stranické systémy (M. Duverger) —Systémy s jednou stranou (typické pro nedemokratické země) —Systémy se dvěma stranami (bipartijní) – soutěží dvě politické strany —Systémy multipartijní – více než dvě strany Stranické systémy J. Blondel —1) bipartizmus, —2) systém dvou a půl strany, —3) multipartizmus s dominující stranou a —4) multipartizmus bez dominující strany. Sartori: předpoklady —Dva účinky volebních systémů: reduktivní (počet stran), omezující (vztahuje se na voliče) —Duverger – vyhýbá se formalizaci kritérií pro určování počtu relevantních politických stran. —Při výzkumech opomenuta důležitá proměnná – dosavadní podoba stranického systému. Rozlišení podle strukturace. Silně strukturované stranické systémy – (voliči se silně identifikují s určitým politickým proudem/stranou) •Znakem strukturovanosti stranického systému je zejména ochota voličů identifikovat se s „abstraktní představou politické strany“, typická v zemích s vysokou gramotností pro období, v němž strany honorační byly vystřídány stranami masovými. (CHYTILEK – ŠEDO – LEBEDA – ČALOUD: Volební systémy. Praha 2009, s. 56.) Giovanni Sartori —Sartori pro odlišení stranických systémů – vymezuje dvě kategorie – počet stran, ale zde je dělí ještě na relevantní a nerelevantní, druhou kategorií je mechanizmus systému, který závisí na stupni polarizace, stupni ideologické vzdálenosti jednotlivých stran. —Vypuštění stran, které nemají na fungování politického systému vliv. —2 kritéria relevance ¡ 1. Koaliční potenciál (někdy uváděný jako vládní), nebo ¡ 2. Vyděračský potenciál („Blackmail Potential“). Sartori – soutěživé stranické systémy: —Bipartizmus, —umírněný pluralizmus, —polarizovaný pluralizmus, —systém predominantní strany (převládající strany), —atomizovaný stranický systém Nesoutěživé systémy —Systém jedné strany – existuje a je v rámci systému povolena pouze jedna jediná strany – ale i zde jsou i podtypy, které jsou definovány na základě míry a intenzity ideologie. Sartori definuje 3 podtypy jedné strany: —systém totalitní strany —systém autoritářské strany —systém pragmatické strany. — Nesoutěživé systémy —Systém s hegemonickou stranou —Ideologicko-hegemonická strana —Pragmaticko-hegemonická strana —