11. Sociální a pedagogická komunikace.
Doc. PhDr. PaedDr. Kamil JANIŠ, CSc.


Druhy komunikace:
verbální (slovní)
neverbální (mimoslovní)

Podoby komunikace v prostředí školy:
•intrapersonální – (komunikace, kterou si vede jedinec sám se sebou)
•
•interpersonální – komunikace mezi dvěma jedinci:
•
neformální (s kolegy v práci, se spolužáky ve třídě)
formální (rozhovor s nadřízeným, s učitelem)
•veřejná – (např. slavnostní projevy, projevy při rozličných příležitostech)

Respektování pravidel při komunikaci:
•kvantita - dbej na množství (kvantitu) sdělených informací, tzn., říkej jen to, co je nezbytné
•kvalita – říkej pouze ověřené (kvalitní) informace (tzn., nevymýšlej si, nespekuluj)
•
•důležitost – prezentuj pouze informace, které jsou pro daný moment důležité (tzn., zbytečně
nezahlcovat účastníky ve vztahu k tématu ne nezbytnými informacemi)
•
•srozumitelnost – je zapotřebí se vyjadřovat stručně, jasně, přesně, jednoznačně, srozumitelně
•

Rozličné modely pedagogické komunikace:
učitel x žák učitel x celé třída
učitel x skupina žáků žák x žák
žák x skupina žáků žák x třída
skupina žáků x skupina žáků skupina žáků x třída

nonverbální komunikace zahrnuje
gestika (gestikulace)
mimika
kinetika
proxemika
haptika
posturologie

gestika (gestikulace)
•Projevy dokreslující verbální projev učitele, pohyby a gesta rukou
(např. virtuální znázornění velikosti).
•Určitá gesta, např. rukou, mohou mít v rozličném kulturním prostředí zcela odlišný význam (někdy i
v přímém rozporu s původním úmyslem).
•
•Zvláštní význam nabývá gestika v oblasti speciální pedagogiky                          (např.
znaková řeč u hluchoněmých apod.).

mimika
•sdělování (zvýrazňování) prezentovaných informací výrazem obličeje
•
•s mimikou souvisí zejména oční kontakt (nejvýznamnější projevy nonverbální komunikace)

mimika - zajímavost
Prostřednictvím výrazu obličeje můžeme sdělovat aktuální emoční stav. Podle odborníků, svaly
v obličeji dokáží sdělit na 1 000 rozličných sdělení.
K základním mimickým emočním projevům patří pláč, úsměv (smích).
 Rozeznáváme také mimické zóny:
oblast čela a oboří,
oblast očí a víček,
oblast dolní části obličeje (tváře, nos, ústa).

kinetika
•zdůraznění obsahu pohybem těla.
Rušivé projevy:
-pohyb učitele před žáky (po celé třídě)
-příliš statická poloha
-postoj bokem
-sedět celou dobu za stolem apod.

proxemika - (komunikační) zóny
•intimní: do 30 cm
(např. při milování, objetí, poskytování útěchy, ochrany apod.).
Do zmiňované zóny mají přístup příbuzní, rodiče, lékař, zdravotní personál, milenci atd.
•osobní: 30 – 120 cm
(např. příbuzní, učitelé, ale také osoby v MHD, na kulturních či sportovních akcích apod.)
•sociální: 120 – 360 cm
vztahuje se spíše k malé uzavřené společenské
místnosti, kdy se jedná o „nemožnost“ osobního kontaktu (např. přednášky, besedy aj.)
•veřejná: 360 – 760 cm
(prostřednictvím reprodukčních a vizuálních technik lze značně veřejnou zónu rozšířit)
např. koncert, divadelní představení apod.
•

haptika
Haptika představuje komunikaci bezprostředním dotykem, např. pohlazením, podáním ruky, políbením,
objetím apod.
(Do sféry haptiky zařazujeme např. i pohlavky, pohlazení apod.).
Nejvýraznějším prostředkem v oblasti haptiky se stává podání ruky (stisk).

posturologie
Posturologie se zabývá fyzickými postoji těla, postojovou konfigurací, vzdálenosti mezi samotnými
účastníky komunikace
(např. roztažené nohy při přednesu, nakročení směrem k posluchačům, natočení těla k posluchačům,
poloha rukou).
V některých případech je přednášející „přikován“ k jednomu místu (např. řečnický pult).

tréma (nervozita)
 Tréma se projevuje například červenání, zvýšením pocení, suchem v ústech, ale také třes rukou,
přešlapování na místě, chozením před žáky (posluchači) aj.

Epochy ve vývoji lidské komunikace:
•epocha rozličných znamení, posunků a signálů
•epocha mluvení a jazyka (asi 38 tisíc let p. n. l.)
•epocha písma a psaní (asi 4 tisíc let p. n. l.)
•epocha tisku (15. století n. l.)
•epocha masové komunikace (19. století n. l.)
•

Použitá a doporučená literatura:
PRŮCHA, J. Komunikace učitele – žáci. In. PRŮCHA, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, 2009.
1. vydání. s. 189–193. ISBN 978-80-7367-546-2.