Slezská univerzita v Opavě

                                 Fakulta veřejných politik v Opavě








                                               Etika



                                           Petr Slováček












                                            Opava 2022


                                               Obsah

Obsah

Úvodem... 6

1 Etika - základní vymezení etiky, původ etického myšlení, vztah etiky k filozofii a tradici;
povaha etických norem; rozdělení etiky. 8

Cíle. 8

Klíčová slova: 8

Průvodce textem.. 8

Shrnutí 11

Otázky. 13

Testovací otázky (nesprávné škrtněnte) 13

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 13

Pojmy k zapamatování 13

2 Základní pojmy etiky a jejich vztahy - mravní (morální) předporozumění a jeho kategorie
(dobro/zlo), mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost, spravedlnost, hodnota člověka,
autonomie, hodnoty,  ctnosti, dilemata ad. 15

Cíle. 15

22Průvodce textem.. 15

Shrnutí 18

Otázky. 19

Testovací otázky: 19

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 19

Pojmy k zapamatování: 19

3 Etika a religionistika - judaismus a křesťanství jako neopominutelné prameny evropského etického
myšlení 21

Cíle. 21

Klíčová slova: 21

Průvodce textem.. 21

Shrnutí 24

Otázky. 26

Testovací otázky: 26

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 26

Pojmy. 26

4 Základní etické koncepce I - antické a středověké koncepce: etika ctnosti, hédonismus, přirozený
zákon. 28

Cíle. 28

Klíčová slova: 28

Průvodce textem.. 28

Shrnutí 32

Otázky. 33

Testovací otázky: 33

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 33

Pojmy. 34

5 Základní etické koncepce II - novověké a moderní koncepce: společenská smlouva, utilitarismus,
etika spravedlnosti, etika povinnosti 35

Cíle. 35

Klíčová slova: 35

Průvodce textem.. 35

Shrnutí 39

Otázky. 40

Testovací otázky: 40

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 40

Pojmy k zapamatování 40

6 Základní etické koncepce III - intuicionismus, emotivismus, decisionismus, pozitivní právo. 42

Cíle. 42

Klíčová slova: 42

Průvodce textem.. 42

Shrnutí 44

Otázky. 45

Testovací otázky: 45

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 45

Pojmy. 45

7 Etika v sociální práci - specifika etiky v sociální práci v prostoru daném klientem, prostředím a
sociálním pracovníkem, etika péče. 47

Cíle. 47

Klíčová slova. 47

Průvodce textem.. 47

Shrnutí 50

Otázky. 50

Testovací otázky: 51

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 51

Pojmy. 51

8 Etické kodexy v sociální práci - význam a vývoj etických kodexů v historii. Etický kodex
sociálního pracovníka v ČR  53

Cíle. 53

Klíčová slova: 53

Průvodce textem.. 53

Shrnutí 56

Otázky. 57

Testovací otázky: 57

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 57

Pojmy k zapamatování 57

9 Jedinec, jeho autonomie a důstojnost - rozměr partnerství v sociální práci 58

Cíle. 58

Klíčová slova: 58

Průvodce textem.. 58

Shrnutí 61

Otázky. 62

Testovací otázky: 62

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 62

Pojmy. 62

10 Hodnoty v sociální práci 64

Cíle. 64

Klíčová slova: 64

Průvodce textem.. 64

Shrnutí 67

Otázky. 68

Testovací otázky: 68

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 68

Pojmy. 68

11 Sociální práce a náboženské myšlení 70

Cíle. 70

Klíčová slova: 70

Průvodce textem.. 70

Shrnutí 74

Otázky. 75

Testovací otázky. 75

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 75

Pojmy. 75

12 Lidskoprávní kontext sociální práce - pojem lidských práv jako nejobecnější východisko etických
kodexů sociálního pracovníka. 76

Cíle. 76

Klíčová slova: 76

Průvodce textem.. 76

Shrnutí 78

Otázky. 79

Testovací otázky: 79

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně) 79

Pojmy. 80

Závěrem... 81

Použitá literatura a literatura k samostudiu. 82









Úvodem


Cílem opor Etika je seznámit studenty se základními rozměry problematiky etiky v sociální práci.
Jejich účelem je nahradit přímou výuku, tudíž jejich cílem není suplovat ani učebnici, ani jiné
relevantní texty, jichž je dnes téměř nepřeberné množství v nepřeberném množtví jazyků a zcela
jistě i ve velmi vysoké kvalitě s tím, že ani dostupnost se nezdá být větsím problémem pro
kohokoliv, kdo je schopen dojít si do knihkupectví či knihovny a relevantní učebnice či základní
texty si zakoupit nebo vypůjčit. S ohledem na právě uvedené opory pokrývají obě hlavní oblasti,
k nimž pojem etika v sociální práci odkazuje - k etice jako filosofické a vědecké disciplíně a
k praxi, tedy specifické situaci sociálního pracovníka. S ohledem na první oblast se opory věnují
jak základním pojmům, jež jsou spjaty s etikou jako filosofickou a vědeckou disciplínou, tak
základním etickým přístupům a teoriím. Co se pak oblasti druhá týče, tematizují opory nejen
specifika etiky sociální práce, ale také širší kontext, a to jak kulturní či intelektuální, tak
legislativní.

            Významnou součástí opor jsou kromě zmíněných přiblížení problematiky také části Otázky
a Korespondenční úkoly. Tyto části organicky doplňují výklad a obě budou vyžadovat aktivní přístup
studenta, případně další komunikaci s vyučujcím, a to pomoci MLS MOODLE, E-MAILU či osobní
konzultace během kontaktní výuky.

     Co se pak týká výstupů z učení, budou studenti po absolvování předmětu a prostudování opor
spolu se zpracováním úkolů schopni vysvětlit, v čem spočívá specifikum etického diskurzu; budou
umět popsat některé z důležitějších etických systémů; budou umět vysvětlit některé z důležitějších
pojmů etických teorií; budou znát několik významných a vlivných tetických textů a především budou
mít znalosti specifik profesních etik, a to zvláště etiky v sociální práci. Studenti také budou
schopni využít získané znalosti pro rozvoj svého etického myšlení, a budou tak lépe disponováni pro
detekci a řešení eticky relevantních situací, čímž, a to zcela ve shodě s Etickým kodexem
sociálního pracovníka ČR, prospějí výkonu svých budoucích povolání.









1 Etika - základní vymezení etiky, původ etického myšlení, vztah etiky k filozofii a tradici;
povaha etických norem; rozdělení etiky


Cíle


Cílem první kapitoly je seznámit studenty s kontextem vzniku etiky jako filosofické disciplíny.
Z toho vyplývá nutnost poukázat na dvojí: a) na podmínky, za nichž se filosofické myšlení rodí; b)
na vazby mezi etikou z jedné strany a filosofií a tradicí ze strany druhé. Studenti se díky tomuto
záběru seznámí s provázaností mezi etikou a filosofií, porozumí intimní vazbě mezi filosofickým
tázáním a etikou. Po prostudování opor budou studenti schopni vymezit pojem etiky, a to nikoliv
pomocí obecné definice, ale v náležitém kontextu a v konfrontaci se způsoby myšlení, vůči nimž se
etika vymezuje. Díky tomuto pohledu na kořeny etického myšlení v evropském kontextu budou studenti
po splnění korespondenčních úkolů schopni vymezit i vztah etiky k politické filosofii a otázkám,
jež dnes patří na pomezí sociologie a filosofie. Vedle zmíněného je pak cílem opor seznámit
studenty i s konkrétními doklady zrodu etického myšlení, jež můžeme nalézt u prvních filosofů.


Klíčová slova: ethos, mravnost, zvyk, rozum, filosofické myšlení, mytické myšlení, tradice, zvyk.


Průvodce textem


Existují dvě základní cesty, jimiž se lze přiblížit k porozumění etice. První nalézáme ve způsobu,
jimž filosofie již velice záhy problematizovala tradiční normy a zvyklosti, jež svůj původ i
platnost odvozovaly z tradice a náboženství, druhý pak ve filosofické tematizaci tzv. mravnímu
předporozumění. První rovina přiblížení se k etice je pak předmětem této první kapitoly.

            Ještě před tím, než se začneme zabývat samotnou etikou jako filosofickou disciplínou,
je třeba připomenout podmínky vzniku filosofie samotném. Mnohé se nám tím ozřejmí. Filosofický
způsob myšlení, jenž se nespokojuje s přejímáním samozřejmého a jenž tvoří jeden z kořenů západní
či evropské kultury, se rodí přibližně v 7. - 6. století př. n. l. v prostoru řeckých kolonií.
První filosofové tak nepocházejí z tradičních řeckých kulturních center, kterým byly například
Athény, z nichž se později  stane středobod filosofie, ale v koloniích, jež Řekové jako velmi
zdatní mořeplavci zakládali. Zvláště maloasijské kolonie a kolonie sicilské se tak stávají
z hlediska dějin evropského myšlení nesmírně významné.

Z hlediska tématu naší první kapitoly jsou důležité dvě otázky: 1. čím je filosofické myšlení tak
jiné; 2. jaké byly určující podmínky, které vznik filosofického myšlení umožnily. K prvnímu lze
říci následující: filosofické myšlení lze charakterizovat jako vykročení z mýtu. Pokud to vyjádříme
jinak, je filosofické myšlení charakteristické nespokojeností s tradičními odpověďmi na otázky po
charakteru světa a místa člověka v něm. Konkrétními doklady této nespokojenosti pak jsou první
filosofové, kteří se ptají po arché, po prvopočátku všech věcí, po jejich fysis či přirozenosti.
Známí první filosofové jako Thales, Anaximandros či Anaximenés tak docházejí k různým odpovědím,
arché může být voda, vzduch, to neomezené (apeiron). Pro Hérakleita z Efesu, jemuž ještě budeme
věnovat hodně pozornosti, byl prvopočátkem všeho oheň, jenž také identifikoval s logem. S ohledem
na tyto příklady, jež bychom mohli rozšířit o mnohé další, lze pak říci, že ono vykročení z mýtu
spočívá především v nároku člověka hledat a podávat vlastní odpovědi na základní otázky, jež se
nicméně netýkají pouze „fyzikální“ struktury světa, ale také vztahu člověka ke společnosti a také
bohům. Xenofanes se tak vysmívá antropomorfismu tradičních představ o bozích, zmíněný Herakleitos
pak patří k prvním kritikům toho, co bychom mohli označit jako sociální konformita. Ne náhodou pak
J. Patočka, nejvýznamnější český filosof 20. století, v této souvislosti hovoří také o zrození
politiky. Politika, a zde již dodejme, že také etika, totiž není možná tam, kde vládne mýtus, tedy
uzavřený pohled na svět, jenž dovoluje pouze určité otázky a na ty zároveň podává i již hotové
odpovědi.

Co se pak týče druhé otázky, lze jí zodpovědět následujícím způsobem. Dva faktory zcela jistě
přispěly k zrodu neuzavřeného, ne-mytického, filosofického myšlení: 1. setkání s jiným; 2. oslabení
tlaku tradičních kulturních center. V zmíněných řeckých koloniích tak byli lidé vystaveni nejen
setkávání se jinými kulturami (náboženstvím, zvyky, tradicemi), což samo o sobě musí vést otázkám
po správnosti toho či onoho, ale také vůči tomuto jinému mohli mnohem svobodněji zaujmout
stanovisko. Není tak jistě náhodou, že právě v koloniích a nikoliv v Athénách, v tradičním
kulturním centru, se s filosofií poprvé setkáváme.

Prozatím jsme se tedy věnovali charakteru filosofie a podmínkám jejího vzniku. Souvislost s etikou
je zřejmá zvláště uvědomíme-li si, že filosofický způsob myšlení je zaměřen na problematizaci, je
nespokojeností s pouze tradovaným. Nicméně charakter etiky samé tím není zcela vyčerpán. Abychom se
jí přiblížili více, musíme se obrátit k pojmu samému, což v případě etiky není důležité jen
z hlediska etymologického, ale také z hlediska jejího předmětu samého, jimž je především hodnocení
lidského jednání.

Pojem etika tak vychází z řeckého slova ethos. Ethos v původním významu znamená: obvyklé místo
pobytu; místo, v němž se bydlí a v němž je člověk doma; charakter člověka. M. Halloran, přední
znalec antické filosofie a kultury k tomu dodává: „tím nejvíce konkrétním významem slova ethos
v lexikonu řečtiny je obvyklé místo, na němž se lidé setkávají. A já předpokládám, že na základě
této představy lidí, kteří se setkávají ve veřejném prostoru a vyměňují si názory, lze porozumět i
významu ethosu jako charakteru.“ Ve smyslu charakteru je pak slovo ethos používáno i u Homéra.

Z těchto konkrétních významů pak vychází abstraktní pojem ethos, jenž označuje: „zvyk, obyčej,
tradici i mrav nebo mravnost.“ Ethos v tomto smyslu označuje chování a jednání, jež se řídí zvykem,
obyčejem či tradicí, jež jsou doma nebo vlastní určitému místu a také určitému veřejnému prostoru,
který v antickém kontextu teprve umožňuje, aby se ukázal charakter člověka. Ethos ve smyslu mravu
či mravnosti je tak vázán na určité místo, určitý zvyk a určitou tradici i veřejný prostor. Tuto
vazbu musíme mít stále na paměti. Zvyk, tradice a místo jsou tak tak ve významu abstraktního pojmu
ethos podrženy, nicméně také omezeny vzájemnou interakcí a výměnou názorů. Aristoteles tyto dva
aspekty původního významu vyjádřil ve své slavné Etice Níkomachově (2 kniha, 1 kapitola) těmito
slovy: „Je-li dvojí ctnost, jedna rozumová a jedna mravní, má ctnost rozumová vznik a vzrůst
většinou z učení, proto potřebuje zkušenosti a času, kdežto ctnost mravní (ethiké) vzniká ze zvyku,
odtud obdržela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova zvyk.“

Tento Aristotelův text naznačuje, že již velice záhy bylo řecké slovo ethos významově rozšířeno, a
to ve směru, který se blíží našemu mnohdy intuitivně používanému slovu etiky. Toto rozšíření
spočívá v tom, že význam zvyku, tradice a místa jako kritéria pro hodnocení jednání člověka byl
podržen, nicméně také upozaděn. Primární pro hodnocení se stává rozum, a to konkrétním položením
otázky po dobrém a špatné jednání, ctnosti či dobrém životě.

Vrátíme-li se k jednomu z prvních filosofů, k temnému Herakleitovi, nacházíme u něj tato slova
reflektující napětí mezi tradicí a rozumem (logem): „Logos, který je takový, jak jej popisují, lidé
stále nechápou, a to ani před tím, než jej slyšeli, ani poté, co jej slyšeli. Ačkoliv se vše děje
podle tohoto logu, podobají se nezkušeným, když zakoušejí taková slova a díla, (…); ostatním lidem
však uniká, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí.“ (DK 22,  B1) „Proto je
třeba řídit se společným; ačkoliv je však logos společný; žije většina lidí tak, jako by měli své
vlastní myšlení.“ (DK 22, B2)

Ostrá kritika je v Heraklitových slovech nepřehlédnutelná, a to v jejím dvojím zacílení: vůči
tradičnímu i individuálnímu nerespektování logu. V prvním případě stojí Herakleitos polemicky proti
zvyku, tradici i místu; v případě druhém proti pouhému zohledňování vlastního materiálního
prospěchu. Diogenes Lartský, slavný doxograf ze 3. století n. l., naznačuje, že právě setrvání u
zvyku a prospěchu mohl mít Herakleitos na mysli, když psal o onom spánku: „Hérakleitos z Efesu byl
syn Blosónův - nebo podle některých Hérakontův. Mužného věku dosáhl v 69. Olympiadě (504 až 501 př.
n. l.). Byl velmi povýšený jako málokdo a přezíravý, jak je zřejmé z jeho spisu, v němž praví
(B40): „Mnohoučenost nenaučí mít rozum, vždyť by byla naučila Hésioda i Pýthagoru a dále Xenofana a
Hekataia.“ Neboť (B 41): „To moudré je jedno, vědět, že důmysl řídí vše skrze vše.“ A o Homérovi
tvrdil, že si (B 42) „zaslouží být vyhozen ze závodů a ztlučen (…).“

Herakleitos, jeden z prvních filosofů, se tak polemický obrací proti pouhému individualismu i proti
tradici. V jeho filosofii se tak otevírá prostor, jenž je právě vyhrazen etice. Aktualitu tohoto
přístupu dokládají slova V. Bělohradského, který ve svém textu Filosofovat ve věku vlastních světů
píše následující slova: „Společný logos, společná řeč je výrazem pro vztah k celku. Kdo má rozum je
přítomen v celku žijících (…). Kdo je nerozumný, neumí pobývat na světě s ostatními, prospí život
ve vlastním světě. Proto jiný zlomek praví: „Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze
spících se obrací k vlastnímu.“ Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa
tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí
rychle a snadno přepravit ze špinavého a neposlušného světa do čistého a poslušného světa
vlastního.“

Herakleitos tak již velice záhy ohlašuje rozlišení, které jsme výše zavedli, rozlišení mezi pouhou
mravností (tedy tím, co původně především označovalo slovo ethos) či zvykem a tradicí a etikou,
jejímž kritériem je logos. Tu bychom také mohli opsat příkazem ty máš, tedy povinností jednat ve
shodě s rozumem. U Herakleita jsou tak již položeny základy kritického vztahu k pouhé mravnosti, a
to jak v jeho deskriptivní tak preskriptivní poloze - v etice jako popisu pravidel a norem chování
(mravnosti) a etice jako návrhu těchto norem.



Shrnutí


První kapitola se zabývala otázkou souvislosti mezi filosofickým a etickým myšlením, a to s tím
výsledkem, že se etice nelze přiblížit bez zohlednění podmínek a výsledků zrodu filosofického
myšlení. Je-li tak filosofie problematizací mytického výkladu světa a člověka v něm, je etika
problematizací tradice, zvyklosti, mravnosti. Tento pohyb kapitola sledovala ve dvou rovinách: a)
v procesu významového rozšíření pojmu mravnosti mezi jeho tradičním významem orientovaným na
tradici, zvyk, místo a významem, jenž mu udílí klasický etický text Etika Níkomachova; b) v procesu
konfrontace s tradicí u Herakleita, který jako jeden z prvních problematizuje charakter lidského
jednání, které také může být řízeno rozumem a nikoliv pouze zvykem nebo pouze individuálními zájmy.
V kapitole bylo rovněž poukázáno na to, že již tento první Herakleitův přístup si podržuje nemalou
míru aktuálnosti, a to zvláště v moderním světě.


Otázky


·         Pokuste se  charakterizovat rozdíl mezi filosofickým a mytickým myšlením? Jak rozumíte
obratu vykročení z mýtu?

·         Jakou můžeme konstatovat souvislost mezi filosofií a etikou?

·         Jaké významové posuny můžeme sledovat v souvislosti s pojmem ethos?

·         Jaké ctnosti rozlišoval Aristoteles?

·         Pokuste popsat vývoj pojmu ethos mezi jeho tradiční významem a tím, jenž bychom mohli
nalézt u Herakleita a Aristotela.


Testovací otázky (nesprávné škrtněnte)

1. Mezi etikou a filosofií není žádní souvislost: ano, ne.

2. Ethos původně znamenal způsob úpravy pokrmů: ano, ne.

3. Prameny prvních filosofů se dochovaly zcela neporušené a úplné: ano, ne.





Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)


1. Na stránkách www.fysis.cz si přečtete Herakleitovy zlomky. Pokuste se při tom doložit
Herakleitovu kritiku tzv. života spících.

2. Přečtěte si esej V. Bělohradského Filosofovat ve věku vlastních světů ze souboru Společnost
nevolnosti. Eseje z pozdější doby. Při četbě ze při tom opět zamyslete nad souvislostí mezi zvykem,
tradicí, místem, osobními zájmy a společným světe, rozumem, veřejným prostorem.



Pojmy k zapamatování

·         Mytické myšlení

·         Filosofické myšlení

·         Ethos

·         Mravnost

·         Zvyk

·         Tradice

·         Místo

·         Kolonie

·         Antické Řecko

·         Přirozenost

·         Rozum (logos)




2 Základní pojmy etiky a jejich vztahy - mravní (morální) předporozumění a jeho kategorie
(dobro/zlo), mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost, spravedlnost, hodnota člověka,
autonomie, hodnoty,  ctnosti, dilemata ad.


Cíle


V první kapitole jsme se věnovali především souvislosti mezi zrodem filosofického a etického
myšlení. Sledovali jsme rovněž vývoj, jimž prošel řecký pojem ethos, který sobě již obsahoval
napětí mezi tradicí, zvykem, místem a rozumem, jak se s ním setkali v jasně artikulované podobě u
Aristotela a jeho rozlišení dvou typů ctností. Cílem druhé kapitoly je doplnit tento obraz o
problematiku mravního předporozumění jako dalšího zdroje etického myšlení a také již přesněji
vymezit základní pojmy etiky. Studenti po prostudování opor a po vypracování korespondenčních úkolů
budou schopni vymezit pojem mravního předporozumění a také pojmy, jež se s tímto mravním
předporozuměním pojí: mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost, spravedlnost a vlastní
hodnota člověka. Studenti pak budou schopni vysvětlit, co jsou to ctnosti a jaký je jejich význam.
Nakonec budou umět vymezit pojem morálního dilematu.


Klíčová slova:

mravní předporozumění, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost, spravedlnost, důstojnost



Průvodce textem


Mravním (morálním) předporozuměním uchopujeme skutečnost, že lidé v každodenním životě a běžné
komunikaci samozřejmě užívají řadu slov, jež mají morální obsah. To znamená, že jsou relevantní
z hlediska rozlišení dobrého a špatného. Aniž by se tedy lidé s jakoukoliv etickou teorií či vědou
o morálce setkali, poukazuje jejich jazyk a slovník na to, že je jim vlastní porozumění mravnímu
rozměru člověka. Toto mravní předporozumění tedy můžeme chápat jako předvědecký stupeň poznání a
diskurzu. Teprve zkoumání těchto pojmů, tedy především zaujetí kritického vztahu k tomuto mravnímu
předporozumění, jak jsme se s ním v omezené míře setkali v první kapitole v podobě vztahu
k mravnosti dané tradici, zvykem a místem, poukazuje na to, že jejich intuitivní či běžné užívání
nestačí.

            Příklady takových běžně používaných slov, slov jež si nárokují samozřejmost, jsou
například: dobrý, špatný, spravedlivý, nespravedlivý, spravedlnost, odpovědnost, vina, trest,
svědomí. Patří sem i běžná slovesa jako: smět, nesmět, muset. Pokud toto tvrzení vztáhneme k obsahu
první kapitoly, ukazuje se, že již u Herakleita k snaze o prolomení samozřejmého nakládání s těmito
slovy došlo, a to jejich vztažením ke kritériu rozumu (logu).

            V souvislosti s mravním předporozuměním pak do popředí vystupují především tyto pojmy,
jimž se v následujícím textu přiblížíme: mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost,
spravedlnost a vlastní hodnota člověka.

            Mravním hodnocením rozumíme fakt, že jednáním lidí i institucí připisujeme mravní
relevanci. To znamená, že lidi i instituce a jejich působení, a to na rozdíl od faktorů přírodních,
hodnotíme jako dobré a špatné, spravedlivé či nespravedlivé, odpovědné či neodpovědné. Na základě
tohoto hodnocení je pak chápeme jako přijatelné, nebo nepřijatelné, případně je chválíme či
kritizujeme. Za pozornost zde stojí skutečnost, že k anonymním silám, jež rovněž vstupují do našeho
života, spíše tento mravní rozměr nepřipisujeme.

            Hovoříme-li pak o svědomí máme na mysli, (i) že jeho subjekt či nositel je schopen
rozlišit to, co je dobré, a to, co zlé; (ii) že si je vědom toho, že dobro je nutno konat a zlo
nekonat (mluvit pravdu, pomáhat x lhát, krást).

            Součástí mravního předporozumění je dále dobrovolnost či svoboda jednání, která
předpokládá, že subjekt jednání není k tomu, co dělá, plně determinován. Mravně hodnotitelné
jednání je tak pouze takovým jednáním, v jehož základu stojí svobodná vůle, možnost rozhodnutí.
Je-li možnost tohoto rozhodnutí zpochybněna, například ve chvíli, kdy je rozhodnutí vykládáno pouze
jako výraz fyzikální kauzality, psychické konstituce člověka či společensko-ekonomické
situovanosti, zaniká také morální rozměr tohoto jednání. Proto také, jak uvidíme níže, stojí otázka
svobody vůle v centru filosofického zkoumání člověka nabývá různých podob s tím, že tyto rozhodují
i o povaze jejich etických implikací.

            Odpovědností pak rozumíme takovou situaci člověka, v níže je schopen odpovědět na
otázku, proč jednal takovým a ne jiným způsobem. Smysluplné zodpovědění této otázky pak předpokládá
možnost rozhodnutí i svědomí, jak jsme se s jejich vymezeními setkali výše. Tato otázka by mohla
mít rovněž tuto podobu: Ručíš za rozumnost svého jednání s ohledem na jeho důsledky? Pokud pak
položíme otázku tímto způsobem, vracíme se opět k rozumnosti jako etickému kritériu, jež nestojí
jen v jádru Herakleitova myšlení, ale také například v koncepci komunikativního jednání u J.
Habermase.

            V pojmu spravedlnosti se odráží mravní předporozumění skutečnosti sociálního dopadu
našeho jednání, tedy skutečnosti, že naše jednání i naše individuální potřeby se střetávají
s potřebami jiných. Tuto skutečnost reflektuje tzv. zlaté pravidlo, s jehož podobami se setkáváme
pravděpodobně ve všech kulturách a jež stojí i v základu vlivných moderních filosoficko-etických
koncepcí navazujících na I. Kanta, zvláště pak v díle J. Rawlse. Toto zlaté pravidlo v nejobecnější
formulaci zní: „Co sám nechceš, nečiň druhému.“ V zlatém pravidle jsou obsaženy tyto požadavky: a)
aby se lidé navzájem uznávali jako rovnocenné bytosti; b) aby každý bral v úvahu, že ostatní lidé
mají stejní potřeby jako on sám. Zmíněné zlaté pravidlo může mít rovněž pozitivní podobu: „Chovej
se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se ostatní chovali k tobě.“ V souvislosti se spravedlností je
třeba také dodat, že subjektem vztahování nemusí být nutně jen druhý, ale také aktér sám, příroda
či jiné živé bytosti. Překročíme-li tedy úzký rámec vztahování druhého, ukazuje se spravedlnost
jako širší naplnění dobrovolného a zodpovědného jednání. Velmi tradičním filosofickým jazykem to
lze vyjádřit i tak, že spravedlivé jednání respektuje přirozenost aktéra i vše dotčené tímto
jednáním.

            Je-li mravní předporozumění možno uchopit pomocí výše uvedených pojmů, dostáváme se
k dalšímu, který stojí v jejich centru. Tímto pojmem je vlastní hodnota člověka. Ta se tak
nevyčerpává pouze lehce určitelnými vlastnostmi, jako vzdělání, inteligence, přitažlivost,
bohatství, ale schopností (aktuální či možnou) k rozhodnutí, k zodpovědnému jednání. Zde je třeba
si uvědomit, že ačkoliv zpronevěřením se této naší dispozici dochází k diskvalifikaci aktéra jako
člověka, a to ve vlastních očích i očích druhého, nejedná se nikdy o diskvalifikaci úplnou.
V konceptu tzv. základních lidských práv tak toto mravní předporozumění hodnotě lidského života
nachází svůj výraz.

            Nyní překročíme meze vytyčené oblastí mravního předporozumění a obrátíme se k pojmům,
jež se staly již předmětem reflexe - etiky jako deskriptivní i preskriptivní vědy, a to konkrétně
k pojmům autonomie a heteronomie. Ukáže se však, že v konceptu hodnoty člověka je již toto vlivné
rozdělení implikováno. Jestliže pak hodnota člověka není dána ničím, než možností zodpovědného
jednání, ukazují se jako nezbytné, aby etická kritéria, tedy kritéria, na jejichž základě hodnotíme
jednání jako dobré či zlé, rovněž odhlížela od vnějších faktorů jakými mohou být poslušnost (Bohu,
obci, rodině) či prospěch (pro společnost, pro sebe sama). Autonomní morálka je pak morálkou, jejíž
kritéria vycházejí z jedince a jeho hodnoty, heteronomní morálka pak původ či zdroj mravního
jednání nachází ve zdroji jiném. Z hlediska heteronomní morálky je pak dobrým takové jednání, které
je v souladu s Božím příkazem či příkazem obce. Autonomní morálka je pak tak, která jako dobré
chápe jednání, jež splňuje podmínky zdůvodnitelnosti a ospravedlnitelnosti. V dějinách filosofie
nacházíme dva slavné příklady: Sokrata a Kanta.

            Rozumnost, spravedlnost, uměřenost, odvaha, přátelskost, velkorysost, zbožnost. To je
velmi krátký výčet ctností, s nimiž se v tradici evropského filosofického či
filosoficko-praktického myšlení můžeme setkat. Tyto klasické ctnosti pak můžeme rozšířit i o
ctnosti křesťanské, jimiž je víra, naděje, láska či poslušnost. U takového Platóna například je
člověk spravedlivý tehdy, jsou-li složky jeho duše, tedy složka rozumová, žádostivá a vznětlivá,
v náležitém poměru a vztahu. To samé pak platí i pro obec. Aristoteles by pak ctnostné jednání
lokalizoval ve vyvarování se krajnostem, tedy v uměřenosti. Co z toho pro nás plyne? Odkaz
k rozumnosti jako jedinému kritériu mravního jednání nedostačuje, není přiměřený složité a mnohdy
nepřehledné situaci člověka. To dokládá jak jazyk, který s pojmy ctnosti neproblematicky pracuje,
tak i obrovská pozornost, které se pojmům ctnosti dostalo. Pojmy ctností tak označují dispozice a
předpoklady k mravnímu jednání, v nichž je tato nepřehledná situace člověka reflektována.

            Velmi důležitým pojem, který na tomto místě pojednáme, je pojem morálního dilematu.
Dilema obecně je nutnost volby mezi dvěma navzájem se vylučujícími (a často nepříznivými) možnostmi
při rozhodování. Morální dilemata jsou situace, na které se vztahuje více než jedno morální
pravidlo. Tak dochází ke konfliktu mezi morálními požadavky. Morální dilema v radikální podobě tak
může nastat při rozhodování mezi dvěma životy, například mezi životem matky, či životem dítěte.
Z nemožnosti toto dilema rozhodnout je někdy vyvozována i neexistence absolutních morálních hodnot.

            Tímto výčtem není rozsah relevantních pojmů vyčerpán, nicméně jejich volba respektovala
dva zdroje etického poznání. S jinými důležitými pojmy i s jejich vysvětlením se pak budeme
setkávat níže v textu.



Shrnutí


Druhá kapitola se věnovala především mravnímu předporozumění, jako důležitému zdroji etického
poznání, jež je reflektováno nejen v etických teoriích, ale také v jazyce. K mravnímu
předporozumění se pak text opor přiblížil pomocí pojmů, s nimiž pracuje. Do centra zájmu se tak
dostaly především tyto pojmy: mravní hodnocení, svědomí, dobrovolnost, odpovědnost, spravedlnost a
vlastní hodnota člověka. V závěru kapitoly byla problematika mravního předporozumění doplněna o
otázku ctností a etických dilemat. Nejen ale prezentace zmíněných pojmů byla cílem druhé kapitoly.


Otázky


·         Jak rozumíte mravnímu předporozumění?

·         Kde se mravní předporozumění projevuje?

·         K čemu se vztahuje mravní hodnocení? Co je mravně relevantní?

·         Co předpokládá spravedlnost?

·         Je mravně relevantní pouze jednání zaměřené vůči druhému člověku?

·         Doplňte další etická dilemata.


Testovací otázky:

1. Mravní předporozumění není ve etickém kontextu relevantní pramen poznání: ano, ne.

2. Významnou komponentou autonomní morálky je prospěch či zisk: ano, ne.

3. Morální dilemata jsou vždy jednoznačně řešitelná: ano, ne.

4. V podstatě našich morálních dilemat stojí jen neznalost: ano, ne.



Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)


1. V textu jsme se setkali s pojmem hodnoty člověka a autonomie. V dějinách etického myšlení je
zvláště Sokrates považován za filosofa, který dokonal tzv. sofistický obrat k člověku tím, že
centrum jeho hodnoty spatřoval v ctnostném jednání. Přesněji řečeno, jen sám sobě může člověk
ublížit, a to nectnostným jednáním. Přečtete si tedy Platónův text Obrana Sokratova a pokuste se
zodpovědět tuto otázku: Proč Sokrates přijal nespravedlivý trest a rozhodl se vypít číši jedu?
Zaměřte se při tom na napětí mezi příkazem rozumu k ctnostnému jednání a respektem k obci a jejím
zákonům.

2. Antipodem Sokratovým je zcela jistě sofista Gorgias. Seznamte se s tímto sofistou s použitím
sekundární literatury a zamyslete se nad důsledky, které z Gorgiovy filosofie (především teorie
poznání) plynou.


Pojmy k zapamatování:


·         mravní předporozumění

·         svědomí

·         dobrovolnost

·         odpovědnost

·         spravedlnost

·         důstojnost


3 Etika a religionistika - judaismus a křesťanství jako neopominutelné prameny evropského etického
myšlení



Cíle


Cílem třetí kapitoly je seznámit studenty s třetím zdrojem etického myšlení, jímž je náboženská
oblast čí náboženství. Ačkoliv jsme výše filosofické zkoumání člověka jako mravní bytosti vymezili
vůči tradici, zvykům a místu, a tedy do značné míry také vůči tradici náboženské, nelze v evropském
kontextu od vlivu náboženství odhlédnout. Zvláště ne tehdy, uvědomíme-li si, že podstatná část
evropských intelektuálních i kulturních dějin byla určována vztahem víry a rozumu. Významným pro
utváření morálního a etického horizontu, což se ukáže zvláště významné právě z hlediska sociální
práce a jejího vztahu ke klientu, je tak i ne-rozumový zdroj daný autoritou Písma. Proto
religionistické poznatky získávají pro náš zájem o etiku na relevanci. Studenti se po prostudování
opor a vypracování korespondenčních úkolů obeznámí s judaistickými a křesťanskými motivy, které
spoluutvářejí evropské vnímání jedince jako hodnoty, jemuž jsme povinování láskou, milosrdenstvím a
poskytnutím pomoci.  Rovněž se seznámí s tím, jak křesťanská tradice klade důraz na rozhodnutí
jedince a jeho svobodu ve světě, v němž může zasáhnout do života druhého. Studenti po zvládnutí
tématu dokážou poukázat na význam judaistické a křesťanské náboženské tradice i pro dnešní
evropskou úctu k jedinci.


Klíčová slova:


Monoteistické náboženství, posvátný text, Písmo, Bůh, tvůrce, stvoření, osová doba, judaismus,
křesťanství, islám, personální Bůh, láska, pomoc, spravedlnost, potřební, sociální politika.




Průvodce textem


Pro evropský kontext jsou důležité tři náboženské systémy - judaismus, křesťanství a islám. Zvláště
křesťanství je pak pojímáno jako třetí pilíř evropské civilizace, a to vedle zmíněné filosofie a
římského práva. Neboť pak křesťanství vychází z judaismu, budeme se věnovat především těmto dvěma
monoteistickým náboženstvím.

            Všechna zmíněná náboženství, jež dnes patří k náboženstvím světovým a jež stejně jako
filosofie dle K. Jasperse patří vedle filosofie k projevům tzv. osové doby, jsou náboženstvími
posvátné knihy nebo posvátných textů, jimž je rozuměno jako zjevenému božímu slovu.

            V judaismu tvoří tyto texty prvních pět starozákonních knih, jež nesou označení tóra.
Tóru doplňuje talmud, soubor komentářů a záznamů ústních tradic. Starozákonní Bůh je tvůrcem světa,
nemá žádnou podobu, již by bylo možno zobrazovat. Je tak radikálně odlišný od stvořeného světa.
Toto je při tom velmi důležitý moment. Člověk je tak nejen tvorem či stvořením, což jej uvádí do
nezrušitelné existenční závislosti na Tvůrci, ale také jej nelze chápat jakou pouhou součást či
projev, vlastnost přírody nebo celku, jak tomu může být v panteistických systémech, s nimiž se
setkáváme napříč dějinami náboženství a myšlení. Novoplatonismus, v jehož rámci je vše jen emanací
Jadna, či filosofie Barucha Spinozy, pro kterého je vše pouze modem (vlastností, projevem) jediné
substance (reality) jsou právě takovými příklady panteistického myšlení. Je pak otázkou, zda
v rámci těchto panteistických systému je možné zodpovědné jednání, jak jsme jej vymezili výše a jak
mu také v našem evropském kontextu ve vazbě na rozhodnutí rozumíme. V této souvislosti také stojí
za zvýšenou pozornost skutečnost, že představa takto tvořícího Boha, Boha tvořící z ničeho (ex
nihilo), což se zcela vymyká antickým představám cyklického vývoje kosmu, věčného návratu téhož či
úpadku,  stojí v základu možnosti tzv. dějinného chápání. V němž pak má každá událost svůj význam a
žádné rozhodnutí není opakovatelné. A tudíž i žádný život.

            Tímto tvůrčím vztahem k člověku  se ale popis Boha nevyčerpává. Tento Bůh je Bohem
osobním, Bohem milujícím a Bohem trestajícím. Jinak také řečeno Bohem, jenž po nás vyžaduje
poslušnost a jemuž budeme skládat účty z našeho života. Stejně jako je pak Bůh takto milující, je i
člověk povinován touto láskou, a to jak vůči svému stvořiteli, tak vůči druhému  - bližnímu. Tuto
lásku k bližnímu pak také doprovází milosrdenství, jako ochota pomáhat lidem v nouzi - především
vdovám a sirotkům.

            V souboru božích přikázání (v Desateru), jež Bůh zjevil Mojžíšovi, stojí tento
požadavek lásky hned na druhém místě:

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě
milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale
prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“


Pokud se vrátíme k Bohu a jeho tvůrčímu vztahu k světu a člověku, ukazuje se, jak jsme již
naznačili výše, jako eticky a mravně významný. Bůh je totiž tvůrcem všech lidí a všechny zákony,
jež jim ukládá a zjevuje, jsou pro každého stejně závazné. V judaismu se tak setkáváme s myšlenkou
rovnosti lidí před Bohem a zákonem, což vede k takovému pojetí spravedlnosti, v jejímž rámci
nachází své místo odmítnutí útlaku a využívání druhých ze zištných důvodů. Zcela jistě tak můžeme
hovořit o formě sociální spravedlnosti. Dokladem toho jsou i konkrétnější předpisy a nařízení, jež
nacházíme ve Starém zákoně a jež jsou opět utvářeny analogicky k vztahu Boha k lidem. Ten se nejen
ujímá slabých a zkroušených jako jejich ochránce, ale také vyzývá druhé k aktivní pomoci lidem
v nouzi. V zákonodárství vycházejícím ze Starého zákona tak nacházíme právní nárok chudých na
pomoc, almužna byla povinností.

            Křesťanství vychází z judaismu, s nímž sdílí nejen hlavní koncept Boha tvůrce, ale také
rozvíjí aspekt lásky k Bohu a zvláště bližnímu. Zároveň jsou obě tyto roviny velmi úzce spjaty
v osobě Ježíše. Ten se jako syn Boží, jako vtělené Slovo lásky, obětoval, aby lidstvo vykoupil, aby
usmířil Hospodina a opět pomohl člověku s ním navázat vztah a tím jim zajistil spásu. Zatímco Bůh
Starého zákona je spíše Bohem spravedlnosti, je Bůh Nového zákona Bohem milujícím a trpícím za
jiné. Křesťanství se z tohoto pohledu jeví jako náboženství lásky k druhému, tedy nejen Bohu, ale i
druhému člověku s tím, že do popředí jsou postaveni ti nejmenší, ti, kteří nejvíce potřebují. Opět
je pak tento vztah Boha, jenž se stal člověkem, promítat analogicky na člověka. Jeho cesta ke spáse
musí být cestou lásky. Proto také láska patří ke křesťanským ctnostem. Nejen ale lásky, ale také
cestou pokory a odříkání, či upozadění vlastních individuálních a sobeckých zájmů. V souvislosti
s křesťanstvím tak lze hovořit o náboženství sociálním a univerzálním. Náprava sociálních podmínek
celého společenství a zájem o spásu jednoho každého člověka a jeho duše totiž tvoří jeho nedílnou
součást.

            Stejně jako v judaismu je i v křesťanství velmi významný osobní charakter Boha, jenž je
umocněn tím, že se stal v postavě Ježíše člověkem. Tím je posílen rozměr rovnosti lidí, který se
již neomezuje pouze na skupinu souvěrců, ale obsahuje i univerzalistický nárok. Ten svůj výraz
později našel jak v koncepci katolické, tedy univerzální, církve tak především v Ježíšově požadavku
kazatelské a misionářské činnosti směřovaném svým učedníkům.

Z hlediska našeho zájmu je tento moment křesťanství velmi důležitý. Doplňuje totiž o aspekt lásky
již antickou koncepci hodnoty člověka, s níž jsme se prozatím setkali například u Sokrata. Tato
hodnota člověka a jedince je v křesťanství prohloubena. Člověk je sice absolutně ponížen, je totiž
jako vše pouhým stvořením, ale také absolutně povýšen skrze osobní vztah k Bohu. Stejně jako i
Sokratův požadavek péče o duši, podle kterého si jen skrze nectnostné jednání můžeme ublížit, tak i
tento osobní vztah k Bohu klade velké nároky na rozhodování jedince. Ten se tak například nikdy
nemůže skrýt za autoritu politické moci, za příkaz politické moci, a je vždy zavázán svému svědomí.

Rozvineme-li pak univerzální nárok lásky k bližnímu, je nutné opět zdůraznit lásku k potřebným. Po
vzoru Ježíšově pak především lásku k potřebným. To se také stálo sociálním úkolem křesťanské
církve, jež takto vycházela z interpretace řady podobenství nacházejících se v Bibli a jejich
aplikace v různých společenských a politických kontextech. Výsledkem pak byla řada pravidel,
směrnic a iniciativ, jejichž podobu autoritativně vyhlašoval především papež nebo církevní koncily.
Lze tak hovořit o sociální nauce a sociální politice církve, jež se postupně konstituovala na výše
zmíněných principech láska k bližnímu. Ta se řídí čtyřmi základními principy, jejichž předobraz
nacházíme v bibli:

1. spravedlivé jednání je jednání podle božího zákona;

2. naplňovat závazek lásky jako existence pro druhého, pro potřebné. Tento závazek se týká i těch,
kteří nepaří ke křesťanům. Dokonce se týká i nepřátel;

3. požadavek pokory a podřízení individuálních zájmů zájmům obce (společenství);

4. požadavek participace, v němž jedinec může být jak subjektem, tak objektem poskytování a
přijímání pomoci. Tento požadavek se projevuje například v konkrétní pomoci nemocným či trpícím.


Shrnutí


Třetí kapitola se zabývala etickými momenty dvou významných náboženských systému, jež utvářely a
stále ještě utvářejí evropský kulturní a intelektuální kontext - judaismem a křesťanstvím. Důraz
byl položen na monoteistický charakter těchto náboženství, jemuž je vlastní, že Bůh není pouze
anonymní silou v kosmu, aristotelským nehybným hybatelem či platónským demiurgem, ale personálním
tvůrcem světa a člověka v něm. Tento tvůrčí vztah ke světu a člověku pak byl rozveden, a to
v několika aspektech: a) v aspektu zdůraznění hodnoty člověka, která zvláště v křesťanství není
omezena příslušností ke společenství; b) v aspektu vztahování se k druhému stejným způsobem, jimž
se Bůh vztahuje k lidem; c) v aspektu dopadu tohoto požadavku lásky k bližnímu pro konstituci
specifické sociální politiky, jež se o své potřebné zajímá.



Otázky


·         Co spojuje judaismus, křesťanství a islám?

·         Co znamená, hovoříme-li o radikálním rozdílu mezi Bohem a stvořením?

·         Co lze z tohoto rozdílu vyvodit pro situaci člověka ve světě?

·         S jakým pojetím dějin se setkáváme v případě judaismu a křesťanství, a to ve srovnání
s představami antickými?

·         Z čeho vychází křesťanský důraz na hodnotu jedince?

·         Co stojí v základu sociální politiky křesťanství?


Testovací otázky:

1. judaismus, křesťanství a islám spojuje víra v jednoho Boha: ano, ne.

2. křesťanství je vlastní představa, že Bůh je ve všem a vším. Svět je jen jeho emanací či
projevem: ano, ne.

3. křesťanský Bůh je anonymní silou: ano, ne.



Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




Sociální nauka katolické církve je postavena na výše uvedených principech, jež vycházejí z Písma.
K nejzávažnějším dokumentům patří encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII z roku 1891, která byla
dále doplňována dalšími. Nejnovější encyklikou v této řadě je pak encyklika papeže Františka
Laudato si (Tobě buď chvála). Ta je v českém překladu dostupná na tomto odkaze:
http://www.paulinky.cz/_d/01/struct/noveLaudato_si_PDF-1.pdf.  Tento text si projděte, přečtěte dle
vašeho soudu nejzávažnější pasáže, a pokuste se nastínit jaké závažné problémy doby indikuje a jaké
stanovisko k nim přijímá.

Pojmy


·         Monoteistické náboženství

·         Posvátný text

·         Písmo

·         Bůh

·         Tvůrce

·         Stvoření

·         Osová doba

·         Judaismus

·         Křesťanství

·         Islám

·         Personální Bůh

·         Láska

·         Pomoc

·         Spravedlnost

·         Potřební

·         Sociální politika


4 Základní etické koncepce I - antické a středověké koncepce: etika ctnosti, hédonismus, přirozený
zákon


Cíle


V prvních třech kapitolách byla pozornost textu zaměřena na etiku jako reflexi morálního aspektu
člověka a zdroje, k nimž se tento reflektivní obrací. Nejenom rozum a morální předporozumění se tak
ukázaly jako relevantní, ale také náboženská tradice judaismu a křesťanství. V rámci těchto
úvodních kapitol jsme při tom ke konkrétním etickým koncepcím, které si nárokují preskriptivní
platnost, sahali jen příležitostně s cílem poukázat na charakter etického diskurzu. Pro tento
diskurz je ale také důležité znát jeho proměny dané východisky. Proto se v následujících kapitolách
text zaměří na nejvýznamnější podoby etických systému, jak se s nimi v dějinách evropského myšlení
setkáváme. Čtvrtá kapitola se tak zaměří především na antické a křesťanské etické koncepce a
kapitola pátá na koncepce novověké. Studenti po prostudování textu opor a po vypracování
korespondenčních úkolů bodu znát základní etické teorie, dokážou identifikovat a definovat jejich
základní předpoklady. Zároveň si osvojí nové pojmy etických teorií a prohloubí znalosti pojmů,
s nimiž jsme se již setkali, a to prostřednictvím znalosti kontextů.


Klíčová slova:

Sofisté, od přirozenosti, relativismus, daimonion, spravedlnost, blaženost, ctnost, odvaha,
uměřenost, láska, pýcha, prvotní hřích, obec boží, láska, předzvědění, přirozený zákon,

svobodná vůle


Průvodce textem


Jak vyplývá z předchozího, rodí se etické myšlení v antickém Řecku. Jako jednoho z prvních etickým
myslitelů, kteří problematizovali tradiční normy jednání, jsme využili Herakleita. Jím byl ale
antický odkaz pouze předznamenán a bude jej dále rozvíjet, a to především u sofistů, Sokrata,
Platóna, Aristotela, stoicismu, epikureismu, novoplatonismu. Křesťanská etika pak najde svůj
klasický výraz u Aurelia Augustina a Tomáše Akvinského. Nedílnou součástí přednovověké kapitoly
etických koncepcí pak budou teoretikové, jejichž společným jmenovatelem je pojem přirozeného
zákona.

            V případě sofistů hovoříme o hnutí, jehož jednotliví zástupci se v mnohém lišili. Tím
společným tak byl především kontext jejich působení, antická polis a zvláště demokratické Athény, a
nejobecnější aspekt jejich zájmu, jimž byly tzv. věci lidské, a to v odlišení od zkoumání přírody,
jak se s ním setkáváme u přírodních filosofů. Význam sofistů z hlediska etiky spočívá v tom, že
prohlubují Herakleitem předznamenané zproblematizování samozřejmých etických a právních norem.
Dělají to při tom dvojím způsobem: a) nikoliv již temnou řečí, ale veřejným působením, neboť byli
především učitelé a experti; b) prostřednictvím jejich relativizace. Z této perspektivy se tak
stala nejdůležitější otázka, kterou položili: Jsou zákony (mravní i právní) dány od přírody (jsou
přirozeně platné), nebo jsou výtvorem člověka? Jak jsme uvedli výše,  jednotlivé sofisty
nespojovala jednotná doktrína, ale obecný zájem, kontext a strategie. Proto nelze podat odpověď
sofistů na tuto otázku, ale odpovědi jednotlivých sofistů. Pro Hippia z Elidy například jsou zákony
jen tyrany, které omezují lidskou přirozenost. Pro Protágoru pak jsou sice zákony nutné pro
existenci společnosti, nicméně jejich konkrétní podoba je dána kontextem. K tomu je pak třeba
připočíst i jeho přesvědčení, že člověk je mírou všech věcí, což se vztahovalo především na jeho
společenský rozměr daný jednak právně a jednak morálně. V případě Gorgii, pro nějž poznání není
možné, a pokud by jen bylo, nebylo by sdělitelné, je situace zřejmá a sofistický relativismus,
který tolik iritoval Platóna, v něm nachází vrchol. Pro naše téma nejsou nicméně důležité konkrétní
odpovědi, ale sama počáteční otázka po původu právních a mravních norem. Tato otázka bude dále
různě zodpovídána a naplňována různým obsahem.

            Sokrates je poměrně tajemnou postavou dějin filosofie. Vše co víme, víme z několika
zdrojů. Především pak od Platóna a Aristofana. Jsou to při tom zdroje velmi odlišné. Zatímco Platón
kladl Sokrata jako protipól relativistickým naukám sofistů, píše Aristofanes ve  svých Oblacích o
Sokratovi jako o hlavě školy Myslírny, v níž se učí, jak učinit slabší důvod silnějším. Jinak také
řečeno, Xenofanés velmi přibližuje Sokrata sofistům. Ať už byl tento vztah jakýkoliv, je jisté, že
v Sokratově filosofii je sofisty dokonaný obrat k věcem lidským a také jedinci naplňuje téměř
dokonale. Sokrates usiluje o vymezení především mravních pojmů jako dobro, spravedlnost, statečnost
apod. Usiloval o odhalení jejich skutečného výměru, jejich pravdivého obsahu, který by byl na
kontextu a situaci nezávislý a tedy i absolutní. Sokrates byl tedy přesvědčen, že i věci lidské ve
svém právním i morálním rozměru, nejsou jen dílem člověka a lze je pomocí filosofie nalézt a řídit
dle nich život člověka. Ten pak pouze tehdy může být blažený. Blaženost je pak také cílem morálky.

            Platón byl Sokratovým žákem a jeho přesvědčení o poznatelnosti a vymezitelnosti
mravních pojmů zpracoval do podoby systému. Ctnosti, jež Sokrates hledal v rozhovoru filosofa a
žáka a na jejichž porušování upozorňovala božský hlas daimonion, se u něj staly konstitutivními
momenty teorie člověka i společnosti. Člověk i společnost jsou tak dokonalými tehdy, jsou-li
spravedlivými. A spravedlivými tehdy, následují-li jejich žádostivé a vznětlivé složky nejenom jím
příslušné ctnosti uměřenosti a odvahy, ale také složku rozumovou. Zvláště Platónova teorie ideální
obce, v níž filosofové zprostředkovávají poznání idejí a tím i jejich realizaci ve společenském
prostoru, že Platón byl o poznatelnosti norem více než přesvědčen.

            Aristoteles na rozdíl od obou zmíněných filosofů tzv. klasického období nesdílel jejich
intelektualismus. Člověk je sice bytostí teoretickou, nicméně také praktickou. V praktických
vědách, k nimž náleží politika a etika, pak nemůžeme nikdy dosáhnout oné jistoty, po které toužil
Platón. Tomu odpovídá i Aristotelovo rozdělení ctností na praktické (etické) a teoretické. Etické
ctnosti spočívají na kultivaci nižších složek duše (smyslové a vegetativní) rozumem. Rozum zde pak
nalézá nutnost vyhýbání se extrémům a nalézání středu - například odvaha je středem mezi dvěma
extrémy – riskováním a zbabělostí. Rozumové ctnosti spočívají v kultivaci samotného rozumu:
moudrost, intelektové schopnosti, praktický úsudek.

            Stoicismus vznikající ve 4. stol. př. n. l. má ve svém centru etiku, ta je jeho jádrem.
V základu této etiky  stojí požadavek žít podle přírody. Podle stoiků to znamená žít ve shodě
s kosmickým řádem, logem, rozumovým principem, který prolíná celou přírodou. Proto je také
nejdůležitější ctností rozumový život, moudrost. Moudrost znamená, že se podrobíme řádu kosmu
(logu) a nebudeme chtít nic, co patří k věcem lhostejným (indiferentním) jako je moc, sláva,
bohatství, život, zdraví atd. V dosahování tohoto cíle jsme ale omezováni afekty (vášněmi a pudy),
od kterých je tedy třeba se zbavit nebo se od nich oprostit. To znamená uplatnit apatii (apatheiá –
oproštění se od afektů). Apatie vede k ataraxii, tj. stavu trvalého klidu za všech okolností
(ataraxiá – neotřesitelnost). V případě, že afektům podléháme, připravujeme se o svobodu. Vztah
k logu zakládá i stoický kosmopolitismus, jehož složkou je i rovnost lidí. Dle stoiků pak dalším
lidem povinováni aktivním pěstováním lásky, což se odráží i ve stoickém pojmu filantropia.

            Epikureismus je stejně jako stoicismus filosofickou školou období helénismu. Stejně
jako stoicismus si kladl za cíl nejen poznání, ale i poskytnutí člověku prostředků k tomu, aby se
vyrovnal s turbulentním světem. Zde ale podobnost končí. Zatímco cílem stoiku i filosofů klasického
období bylo dosažení blaženého života pomocí ctnostného života případně pomocí následování logu,
což je téměř totéž, je dle Epikura, otce epikureismu, blažený život tam, kde není strast a panuje
slast. Toto odpovídá Epikurovu přesvědčení o povaze člověka. Ten je tak motivován vyhýbáním se
strasti a dosahování slasti. Nicméně bychom se mýlili, kdybychom za cíl epikureismu považovaly
bezuzdné dosahovaní slasti či dosahování co nejvíce konkrétních aktuálních požitků. Slastný život
je pro Epikura spíše životem v klidu, bez otřesů a obtíží, tedy dosažení ataraxie. Ataraxie pak
není možná bez uměřeného nakládání se slastmi tohoto života.

            Novoplatonismus je velmi významná filosofická škola, jejíž vliv sahal stejně jako
v případě stoicismu daleko za horizont antického světa. Základním východiskem novoplatonismu je
jeho koncepce světa jako vrstevnaté emanace (výronu) Boha (Bytí, Dobra, Jedna). Mravním úkolem
člověka pak není nic jiného, než dosáhnout opětovného sjednocení s tímto pramenem bytí, k čemuž lze
dojít pouze prostřednictvím oproštění se od tělesnosti a smyslovosti.

            S Augustinem Aureliem se dostáváme do fáze evropských intelektuálních dějin, v nichž je
tím určujícím vztah víry a rozumu. Neboť jsme již v předchozích kapitolách těchto opor o
křesťanství pojednávali, bude pro nás velmi jednoduché přiblížit se i k Augustinově etické teorii,
v jejímž centru stojí láska. Láska je dle Augustina základním modem vztahování se k Bohu a druhému
člověku. Nicméně tento modus byl z důvodu prvotního hříchu poškozen, a tak na místo lásky k Bohu a
člověku nastupuje láska k prostředkům. Milujeme tak to, co máme užívat, a užíváme to, z čeho se
máme těšit nebo co máme milovat. Blaženosti, a tedy spásy, pak dosáhne ten, kdo je schopen milovat
Boha a člověka. V tomto základním rozvrhu jsou implikovány dva důležité momenty: a) s prvotním
hříchem je spjat nejhorší z hříchů - lidský pýcha. Proti ni pak vystupuje další křesťanská ctnost -
pokora; b) milující Boha tvoří tzv. obec nebeskou, obec předurčených ke spáse. Jan Hus bude hovořit
o obci předzvěděných.

            Vrcholem středověké křesťanské filosofie i etického myšlení je Tomáš Akvinský. Ten na
rozdíl od Augustina uznává svobodu vůle a její význam, který se v Augustinově nauce o předurčení
vytrácel. Pro Tomáše Akvinského je tato svobodná vůle konstitutivní pro mravní rozměr člověka.
Člověk se tak může rozhodnout, zda bude následovat přirozený zákon, který uložil Bůh světu (podle
kterého je stvořen) a který poznává jak pomocí rozumu tak pomocí Zjevení, nebo nikoliv. V případě
druhém se protiví přirozenosti (natura) řádu (Ordo) i přirozenosti vlastní.




Shrnutí


Čtvrtá kapitola se věnovala základním antickým a středověkým etickým koncepcím a jejím
předpokladům. Sledovala tedy vývoj počínající v antice, kdy v rámci sofistického obratu k člověku a
věcem lidským byla problematizována samozřejmost právních a etických norem. Odpovědí na tuto
problematizaci pak podaly etické koncepce Sokrata, Platóna a Aristotela, o nichž lze říci, že
v jejich centru stojí pojem ctnostného jednání, které teprve zakládá blažený život jako cíl
mravního jednání. V tzv. helénistickém období jsme pojednali o třech etických přístupech, z nichž
stoicismus navazoval na optimistický přístup filosofů klasického období, ačkoliv představa
blaženého života se i díky změněným politickým okolnostem měnila. Epikurův požadavek blaženého
života jakožto života v ústraní a ataraxii je také projevem těchto proměn do jisté míry
rezignujících na veřejný prostor jako prostor, v němž především je možné blaženosti dosáhnout. Na
příkladech křesťanských filosofů Aurelia Augustina a Tomáše Akvinského pak kapitola naznačila
konkrétní dopady křesťanských motivů, jež byly předmětem předchozí kapitoly, na podobu
nejvlivnějších etických koncepcí.


Otázky


·         Kdo jsou sofisté?

·         Jaký vztah zaujali sofisté k původu právních a etických norem?

·         Jak rozumíte pojmu etického a právního relativismu a jaké předpoklady pro tento
relativismus nacházíme u sofistů?

·         V čem spočívala Sokratova odpověď sofistickému relativismu?

·         Za jakých podmínek je podle Platóna dosaženo spravedlnosti v duši člověka i dokonalé
obci?

·         S jakým rozdělením věd se setkáváme u Aristotela. Kam patří etika a politika a jaké
poznání se s těmito vědami pojí.

·         Jaký je cíl člověka podle stoiků a jak jej lze dosáhnout?

·         Co stojí podle epikurejců v základu motivace člověka a jak charakter této motivace
ovlivňuje podobu epikurejské etiky?

·         Co je podle Augustina příčinou neutěšeného stavu člověka ve světě?

·         Jak souvisí svobodná vůle a přirozený zákon u Tomáše Akvinského


Testovací otázky:

1. Sofisté se zabývali opět přírodou: ano, ne.

2. Sokrates se ve svém zájmu o přírodu shodoval se sofisty: ano, ne.

3. Augustinus byl přesvědčen, že dobrý život člověka spočívá v dosahování slasti a vyhýbání se
bolesti: ano, ne.



Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




1. Přečtěte si Aristofanovy Oblaka a pokuste se popsat obraz Sokrata, který podávají. Zamyslete se
nad tím, jak by vypadala Sokratova etická teorie, kdyby byl takovým, jak o něm Oblaka píšou.

2. Přečte si Platónův dialog Protagoras a zamyslete se nad tím, proč si Protagory Platón vážil.


Pojmy

·         Sofisté

·         od přirozenosti

·         relativismus

·         daimonion

·         spravedlnost

·         blaženost

·         ctnost

·         odvaha

·         uměřenost

·         láska

·         pýcha

·         prvotní hřích

·         obec boží

·         láska

·         předzvědění

·         přirozený zákon

·         svobodná vůle


·

5 Základní etické koncepce II - novověké a moderní koncepce: společenská smlouva, utilitarismus,
etika spravedlnosti, etika povinnosti



Cíle


Cílem páté kapitoly je doplnit přehled základních etických koncepcí, a to o koncepce novověké a
moderní. V rámci tohoto doplnění se studenti seznámí s nejdůležitějšími proměnami přístupu k etické
problematice, jež byly spjaty s rozpadem středověkého světa a novověkým obratem k subjektu.
Studenti tak porozumí souvislostem mezi změněnými filosofickými východisky a důsledky, jež tyto
změny znamenaly pro pojetí etických kritérií. Po prostudování opor a vypracování korespondenčních
úkolů budou posluchači schopni vymezit základní pojmy, které v novověké kontextu určují etickou
problematiku a k nimž například patří pojem přirozeného stavu, vůle, životního pohybu, svobody,
etiky povinnosti či utilitaristické etiky.


Klíčová slova:

Novověká filosofie, moc, Organon, přírodní vědy a matematika, more geometrico, metodická skepse,
provizorní morálka, přirozený stav, společenský stav, společenská smlouva, stát, suverén,
kategorický imperativ, utilitarismus, tyranida, legitimita, přirozený zákon, strach, obecná vůle


Průvodce textem


Výše jsme již několikrát zdůraznili provázanost mezi etikou a filosofií. Etika totiž není jen
deskriptivní vědou popisující etické koncepce, ale také vědou preskriptivní, jež se pojí s nárokem
etické požadavky zdůvodněně formulovat. Není tedy překvapivé, že významné změny, k nimž dochází již
na konci středověku, budou zasahovat i do podoby etických systému. Abychom těmto proměnám dobře
porozuměli, musíme jejich reprezentativnímu výčtu předřadit úvodní poznámky k významným změnám
probíhajícím v evropském intelektuálním prostoru.

Za prvé je třeba říci, že rozpad středověkého univerza, a to jak politického, tak intelektuálního a
náboženského, byl dlouhodobým procesem, který byl na poli filosofie ohlašován stále vzrůstající
dominanci tzv. nominalismu. Pro etiku je při tom spor nominalismu a realismu nesmírně závažný. Celá
teorie přirozeného práva a přirozených norem, jak jsme se s nimi setkali například u Tomáše
Akvinského, totiž na realistických předpokladech stojí. Jen pro připomenutí této známé kapitoly
z dějiny filosofie dodejme, že realistická filosofie předpokládá „existenci“ tzv. obecných forem,
jež zajišťují zajišťují podstatnou identitu věcí v rámci druhu, jejich rozumovou poznatelnost a
také jejich soulad s Božím plánem, Božími myšlenkami, idejemi v jeho mysli, na základě kterých
stvořil svět. Ještě jinak řečeno, realistický filosofie předpokládá přirozenosti (natura, fysis)
věcí. Bylo-li pak dobré jednání jednáním dobrým, pak pouze za předpokladu, že respektovalo tyto
přirozenosti. Nominalismus se od tohoto přístupu odlišuje v tom, že obecné pojmy se již nevztahují
k těmto společným přirozenostem (formám), ale označují věci jen na základě podobnosti.
V nominalismu tedy vystupují do popředí především jednotliviny ve své izolovanosti a unikátnosti.

            Za druhé dochází k rozpadu náboženské jednoty evropského světa v důsledku reformace.
Pro nás nejsou ani tak důležité důvody, jako spíše důsledky, které z tohoto rozpadu spjatého
s náboženskými válkami vyvodili novověcí filosofové - nejsou-li náboženské spory řešitelné pomocí
teologie a tradičních filosofických prostředků, je třeba teologii odmítnou a filosofii postavit na
nových základech. Zvláště u T. Hobbese zkušenost náboženských válek bude mít značný dopad na
formování jeho etické teorie.

            Za třetí je neopominutelný dopad přírodovědných a matematických výkonů na filosofické
myšlení. Z hlediska těchto úspěchů se scholastická filosofie jeví jako překonaná, jako pouhá
spekulace, již je třeba nahradit filosofií novou, filosofií, jež by byla vystavěna stejně jako
matematika či geometrie. Proto například R. Descartes chce svojí novou filosofii budovat
geometrickým způsobem - more geometrico.

            Zmíněné faktory nejsou zcela jistě jediné, mohli bychom zmínit řadu dalších, jako
například odvrat od spekulace k praktické upotřebitelnosti poznání, či zámořské objevy. Nicméně pro
naše účely to stačí. Můžeme tedy přejít k základním novověkým etickým koncepcím.

            Jak známo, dělí se novověká filosofie do kontinentálního racionalismu a britského
empirismu, vrcholem této filosofie je pak I. Kant. Tento klíč budeme v následujícím sledovat.

            Za otce novověké filosofie je považován R. Descartes. Ten zcela vědomě odmítl dosavadní
filosofickou tradici jako zatíženou řadou předsudků a omylů. Jeho cestou, jak se s těmito nánosy
vypořádat, bylo na základě metodické skepse, tedy pochybnosti, toto dědictví odmítnou a přijmout
jako poznání pouze to, co se prokáže být nepochybných. Ve svých Meditacích o první filosofii pan
nachází první jistotu v jistotě pochybujícího já. Všichni známe onen slavný postup ve zkratce:
myslím, tedy jsem. Závažnost tohoto důsledku spočívá ale především v tom, že tento poznatek je dle
Descarta jasný a rozlišený (clare et distincte) a jako takový může sloužit jako zdroj kritérií
pravdivosti poznatků dalších. Z této jistoty já pak Descartes buduje dál svůj filosofický systém, a
to po vzoru matematiky a geometrie, tedy axiomatickým způsobem. Pro naše téma je nicméně závažná
především skutečnost, že se Descartovi nepodařilo propojit tento axiomatický systém s etikou.
Zatímco z jistoty já bylo možno odvodit jistá tvrzení, tvrzení normativní, tedy taková, který
tvrdí, že něco má být tak a tak, již velmi obtížně. Descartes na tuto snahu pak rezignoval v tzv.
provizorní morálce, která sestává z několika doporučení: a) držet se jako zbloudivší v lese
vytyčeného směru (předpokladu) bez ohledu na to, jak dalece se může v průběhu cesty zdát mylný; b)
být v zvykových a náboženských otázkách konformní s okolím. Na Descartově příkladu vidíme, že se
v jeho filosofii nepodařilo propojit to, co v tradiční filosofii bylo propojeno do jednoho celku –
teoretickou a praktickou filosofii. I to je známkou rozpadu středověké jednoty, již do jisté míry
předznamenal již N. Machiavelli.

            Pokud pohlédneme do kontextu britského empirismu, ukazují se na počátku novověku dvě
jména jako velmi podstatná, a to právě z důvodu vývoje etické problematiky – F. Bacon a T. Hobbes.

            F. Bacon obdobně jako Descartes odmítl tradiční vědecké paradigma a metody své nové
vědy a filosofe představil v knize Nové Organon. Již v tomto názvu se skrývá distance vůči
filosofické tradici, neboť Organon byl soubor Aristotelových textů, který byl pro středověkou
filosofii jakýmsi metodologickým manuálem. Pro naše téma je důležité, že cílem vědy podle Bacona
již není teoretické poznání, které, a to je zde třeba připomenout, bylo dříve podmínkou pro správné
a morální jednání. Pro Bacona je poznání identické s mocí a pokud nemá praktické důsledky, pokud
nevede k pokroku, nelze jej za poznání považovat. Kritériem vědeckosti a relevance se tak stává
moc, moc člověka nad člověkem a přírodou. Nikoliv tedy blaženost, spása a ctnost, ale moc a vláda
člověka, se dostávají do centra Baconova myšlení.

            Rozvinutím tohoto přístupu můžeme najít u T. Hobbese. Člověk je pro něj jen atomem,
jehož pohyb je motivován snahou vyhnout se strasti, vyhnout se bolesti. To je perspektiva, z níž
rozehrává nejen svojí antropologii, ale také etickou teorii. Abychom ji pochopili, musíme krátce
představit Hobbesovu teorii vzniku státu. Původně žil člověk podle Hobbese v tzv. přirozeném stavu,
který byl stavem naprosté mizérie a strachu, stavem, v němž nebyly jakákoliv kultura možná. Nicméně
v tomto stavu je právě koextenzivní s mocí. Jinak také řečeno, v tomto přirozeném stavu má člověk
právo na vše, na co má moc. Moc jedince rozhoduje o tom, co je dobré a co je špatné. Nicméně
mizérie tohoto stavu a s ní spjatý strach zdůvodňuje uzavření tzv. společenské smlouvy, jíž se
jedinci této své absolutní svobody, činit vše, na co mají moc, vzdávají ve prospěch suveréna.
Společenskou smlouvou tak zakládají společenský stav, v němž o tom, co je dobré a co je zlé,
rozhoduje suverén - stát. Všimněme si několika vlastností tohoto Hobbesova systému: a) je
materialistický, křesťanský Bůh v něm již nehraje roli; b) jedinec je rovněž vnímán jako čistě
fyzikální bytost, jejíž rozum již není mohutnosti mysli, ale nástrojem kalkulace výhod a ztrát; c)
pojmy dobra, zla mají zcela jiný význam, než jim dávala tradiční filosofie; pojmy ctností ztrácejí
téměř na významu. Velmi signifikantní je v tomto kontextu také Hobbesův pojem svobodné volby.
Člověk je dle jeho soudu svobodný, není-li mu v čistě fyzikálním smyslu bráněno nebo není-li
v čistě fyzikálním smyslu k něčemu nucen. I jednání ve strachu, jednání motivované výhružkami je
pro něj svobodné.

            V rámci britské filosofické tradice ještě zůstaneme, a to u J. Locka. Na rozdíl od T.
Hobbese, kterého nikdy otevřeně a explicitně nekritizoval, ačkoliv se s ním v mnoha ohledech
rozcházel, není přirozený stav člověka stavem absolutní svobody. I v tomto přirozeném stavu jsou
pro člověka závazné ony přirozené zákony. Zákony v jejichž centru stojí, „že jsou si všichni rovni
a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku.“ V tomto
smyslu je J. Locke ve vztahu k člověku a jeho charakteru mnohem optimističtější. To se pojí i
s jeho pojetím rozumu, který takto není jen kalkulem výhod a ztrát. Nicméně přirozený stav není
optimální situací člověka, vyžaduje stabilizaci. Tu opět poskytuje společenská smlouva, jež je
nicméně zaměřena nikoliv na vypořádání se se strachem a permanentním nebezpečím, ale na rozšíření
dosahu a jistoty oněch práv na život, svobodu a vlastnictví. Z čistě etického aspektu je důležité
to, že hlavní kritéria poskytuje nikoliv suverén, jak tomu bylo u Hobbese, ale rozum. Nespravedlivá
vláda jednající  sním v rozporu je vládou tyranskou a její svržení je zcela legitimní.

            Dříve, než se přesuneme ke I. Kantovi, musíme zmínit J. J. Rousseaua. V svém díle
Rozprava o vědách píše, že civilizace způsobila úpadek mravů a volá, aby se člověk vrátil
k původnímu stavu. V Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi popisuje přírodní stav
lidstva, kdy panují přirozené ctnosti, svoboda, rovnost. Přirozený lidský stav líčí jako idylický.
Tento přirozená stav mizí se vznikem soukromého vlastnictví, který právě zmíněnou rovnost
znemožňuje. Návrat k přirozenému stavu nicméně není možný. Řešení situace vidí v příklonu k obecné
vůli, jež je, a to je nutné podtrhnout, také kritériem dobrého a zlého - vše, co chce, je dobré.

            Vrcholem novověké filosofie je filosofie I. Kanta, která je i z hlediska etického
milníkem. V jejím centru stojí pojetí člověka jako přírodně-empirické a rozumové bytosti. Jako
přírodní bytost podléhá zákonům fyzikální kauzality, jako bytost rozumová tuto fyzikální
determinovanost překračuje. Východiskem Kantovy etiky je pak mravní autonomie člověka. Naše vůle má
být určována zákony, které jsou v nás samých, v našem rozumu. Pokud by byla určována něčím jiným,
tedy city, státem, církví, prospěchem, ztratila by tuto svou autonomii a nebyla by již zacílena na
dobro jako  sebeúčel. Základní kategorický imperativ pak získává tyto podoby: a) „Jednej tak, aby
se maximy (zásady) tvého chování mohly stát všeobecným zákonem.“ B) „Jednej tak, abys používala
lidství jak ve své osobě, tak v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako
prostředek.“ V základu Kantovy etiky tak stojí požadavek respektu k druhému jakožto k rozumové, a
tedy i svobodné bytosti. Jedná se tak pak o etiku autonomistickou, rozumovou a povinnostní - dobré
jednání vyplývá z povinnosti, tj. z nepodmíněného zákona rozumu.

            Náš přehled zakončíme u tzv. utilitaristické etiky, jejímiž představiteli jsou J.
Bentham a J. S. Mill. V základu této etiky stojí přesvědčení, že motivem lidského jednání je
dosáhnout libosti, radosti a štěstí. Veškerá morálka má být založena na správně chápaném vlastním
užitku, tak, aby individuální zájmy byly v harmonii s celkem. Bentham razil větu, kterou můžeme
považovat za heslo celého utilitarismu: „Co největší štěstí pro co nejvíce lidí.“ Podle Benthama
pak mohou být důsledky každého jednání vyčísleny, a to matematickou bilancí (tzv. morální
aritmetika či hédonistický kalkul).



Shrnutí


Pátá kapitola se věnovala projevům změn mezi středověkem a novověkem a jejím důsledkům pro novověké
a moderní etické koncepce. Text opor tak novověké etické koncepce kladl do horizontu snah o nové
odpovědi po místě člověka ve světě a zdůvodnění jeho morálních rozhodnutí s tím, že tradiční
filosofické odpovědi již nebyly chápána jako přesvědčivé. Z tohoto hlediska jsme se věnovali
počátkům novověkého myšlení i F. Bacona a R. Descarta. U prvního jsme sledovali změnu orientace
poznání na její praktický a mocenský rozměr. U druhého pak především přiznaný neúspěch ve snaze o
propojení nutných a normativních vět. Na příkladech Hobbese, Locka, Rousseaua, Kanta a Milla opory
poskytly základní přehled konkrétních etických koncepcí, a to především s ohledem na jejich
kritéria a filosofická východiska.


Otázky


·         Charakterizujte novověkou filosofii.

·         Co je cílem poznání podle F. Bacona?

·         Co bylo základním metodickým nástrojem R. Descarta?

·         Jak T. Hobbes vymezil přirozený stav člověka?

·         Vysvětlete tvrzení, že právo je koextenzivní s mocí a zamyslete se nad jeho etickými
důsledky.

·         V jaké podobě se přirozený zákon a přirozené právní normy vracejí v díle J. Locka?

·         Jaké etické důsledky se pojí s koncepcí obecné vůle u J. J. Rousseaua?

·         Jak máme nakládat s druhým podle I. Kanta?

·         Jaký je rozdíl mezi Kantovou a utilitaristickou etikou? Jaké pojmy, které již známe
z předchozích kapitol, můžeme pro tento rozdíl nejlépe využít?


Testovací otázky:

1. Novověká filosofie je charakteristická velkou důvěrou v autority starých filosofů: ano, ne.

2. Nový Organon napsal R. Descartes: ano, ne.

3. Nový Organon odkazuje k Aristotelovi: ano, ne.

4. Mezi Kantovou etikou a utilitarismem není prakticky žádná rozdíl: ano, ne.


Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




1. Přečtěte si první kapitolu Hobbesova textu Leviathan s názvem O člověku a pokuste se popsat
etické důsledky této antropologické pozice.

2 Přečtěte si Kantův krátký text Co je to osvícenství? a pokuste se formulovat etické nároky a
požadavky osvícenství, které v tomto textu I. Kant formuluje.


Pojmy k zapamatování

·         Novověká filosofie

·         Moc

·         Organon

·         Přírodní vědy a matematika

·         More geometrico

·         Metodická skepse

·         Provizorní morálka

·         Přirozený stav

·         Společenská stav

·         Společenská smlouva

·         Stát

·         Suverén

·         Kategorický imperativ

·         Utilitarismus

·         Tyranida

·         Legitimita

·         Přirozený zákon

·         Strach

·         Obecná vůle


6 Základní etické koncepce III - intuicionismus, emotivismus, decisionismus, pozitivní právo


Cíle


Cílem šesté kapitoly je seznámit studenty s dalšími podobami etické teorie na příkladech
intuicionismu, ne-kognitivních přístupů emotivismu a decisionismu, prostřednictvím rozvinutí
etických souvislostí právního pozitivismu. Po prostudování opor a vypracování korespondenčních
úkolu budou studenti schopni rozlišit kognitivní a nekognitivní přístupy v etice, seznámí se
významným pojmem pozitivismu, a to v konfrontaci s teorií přirozeného práva, jak jsme se s ním
setkali výše. Dokážou  tak definovat základní rozdíly mezi kognitivistickými přístupy k etice a
přístupy nekognitivistickými.


Klíčová slova:

Kognitivismus, nonkognitivismus, intuicionismus, emotivismus, decisionismus, pozitivismus,
rozhodnutí (decise), emoce, neutralita, příkaz.



Průvodce textem


Tématem šesté kapitoly se dostáváme k dalšímu rozdělení etických teorií, a to mezi kognitivní a
nekognitivní teorie. Zatímco kognitivní teorie předpokládají rozumovou poznatelnost etických norem,
ne-kognitivní teorie a etické přístupy s touto jejích rozumovou poznatelností nepracují.

            Intuicionismus nese svůj název od pojmu intuice, jemuž můžeme rozumět jako vhledu,
nediskurzivnímu porozumění, dojmu, tušení apod. V druhé kapitole jsme se setkali s pojmem mravního
předporozumění. I součástí tohoto mravního předporozumění se tento vhled, toto intuitivní pochopení
týká, neboť součástí tohoto mravního předporozumění je přesvědčení, že některým pojmům, kterými
můžou být pojmy dobra a zla, rozumíme předem. Intuicionismus pak vychází z faktu, že složité věci
či procesy se mnohem lépe definují, než ty jednoduché. Zvláště u pojmů je to zřejmé a takovým
tradičním příkladem obtížné definovatelnosti může být ten nejobecnější pojem jsoucna. Ten totiž již
nepřipouští další rozkládání. Oproti tomuto pojmu pak můžeme postavit pojem člověka, který opět
tradičně získal ve svých definicích tyto složky: živočich rozumový, živočich politický, živočich
užívající jazyka schopný smíchu. Obdobně základnější pojem tělesa je možné vymezit odkazem k jeho
prostorovosti. Z této perspektivy je i pojem dobra, jako vztažný bod etického diskurzu, pro
intuicionismus jen velmi obtížně definovatelný, neboť je obdobně jako pojem jsoucna velmi
jednoduchý. Takový pojem, jenž se nedá dál rozkládat. Odpovědět na otázku po dobru tak musí člověk
nahlédnou a porozumět mu sám. Pojem dobra se tak vzpírá definici a popisu. Intuicionisté se pak
k dobru mnohdy vyjadřují tímto způsobem: a) dobro, nebo dobré, je to, co je nutně samo o sobě
dobré. Dobro není identické s dobrou  věcí - dobro takto není definovatelné; b) základní mravní
výroky uchopené intuitivně jsou objektivně platné a nezávisí na člověku. Tvrzení, že nenávist je
špatná, je tak objektivně platné. Jedná se o uchopení objektivního faktu, který není závislý na
člověku; c) základní mravní náhledy jsou evidentní, jsou zřejmé a jsou v každém z nás.

            Intuicionismus, k jehož zastáncům patří například G. E. Moore, W. D. Ross či H.
Sidwick, tak doplňuje náš pojem mravního předporozumění. Nicméně stejně jako tento doplňoval zdroje
etického poznání a nestál sám jako základ etické teorie, naráží i intuicionismus na neřešitelné
problémy. Ty vycházejí například z evidentního nesouladu v eticky relevantních otázkách, jejichž
příkladem může být otázka rovnosti muže a ženy. Intuicionismus si rovněž nedokáže poradit
s etickými dilematy s nimiž se setkáváme v praktickém životě. Ze základních předpokladů
intuicionismu pak také vyplývá nemožnost nesouladu v eticko-morálních přesvědčeních, což zřejmě
odporuje naší zkušenosti.

            Emotivismus patří k tzv. ne-kognitivním etickým teoriím. V základu označení emotivismus
stojí slovo emoce. V souladu s tím je dobré to, co se setkává s pozitivní emotivní odpovědí či
s příjemnou emocí. Morální soud, který tvrdí, že nenávist je špatná, pak neříká nic jiného, než že
se nám loupež nelíbí a probouzí v nás emotivní nevoli. Podle F. Rickena je příkladem emotivismu D.
Hume, neboť podle něj má být rozum poslušen afektů a sloužit jim. Rozum zde přestává určovat to, co
je mravně správné, co je dobré. A. MacIntyre, významná postava  současné filosofie, pak
v souvislosti s emotivismem hovoří jako o projevu krize etiky, která jim upadla od subjektivismu.
Neptá se totiž po objektivní platnosti etických a mravních soudů, ale pouze po tom, co se nám líbí,
nebo nelíbí. Ve střetu rozdílných názorů se tak nelze dostat za pozice jeho účastníků, ty nelze
zdůvodnit. Mizí tedy i možnost zdůvodnění, kterou jsme výše kladli do souvislosti se zodpovědností
a svědomím. Emotivismus tak dále nepřipouští vědecky systematický přístup.

            Za zástupce emotivismu mohou být považováni A. J. Ayer a Ch. L. Stevenson. Dle prvního
jsou smysluplné výpovědi pouze analytické a empirické. Morální hodnotící predikáty nejsou ani
jedno, informují nás tedy pouze o postoji mluvčího. Ve větě: „Je špatné, že kradeš.“ je první část
identická s nelíbí se mi, tedy s postojem mluvčího. Ch. L. Stevenson pokládá stejně jako Ayer
mravní soudy za výraz postoje. Nicméně dle jeho soudu je v druhé části našeho příkladu obsažena
rovněž přesvědčovací složka. Jinak řečeno, mravními soudy vykonáváme nátlak na  adresáta sdělení za
účelem ovlivnění jeho jednání.

            Stejně jako emotivismus je i tzv. decisionismus ne-kognitivním přístupem v etice.
K jeho zástupcům patří především M. Weber, H. Albert a C. Schmitt. Podle M. Webera je věc určení
dobrého a špatného záležitostí rozhodnutí: „Člověk  se musí rozhodnout, co je pro něj bohem a co
ďáblem.“ Morální soudy a hodnocení tak neumožňují vědecké zpracování, pouze deskriptivní přístup.
To souvisí i s Weberovým přesvědčením o neutralitě vědy. Byla-li by možná etika jako věda, nemohla
by věda být nikdy neutrální. Podle H. Alberta neexistuje poslední zdůvodnění ani ve vědě ani
v etice. Proto povahu vědeckého diskurzu určují hypotézy a povahu diskurzů etických rozhodnutí o
povaze a charakteru jejích kritérií. Můžeme pak jen sledovat, jak se jejich aplikace a využití
osvědčí. Pro C. Schmitta je decise, rozhodnutí, centrálním pojmem jeho politické teorie i teorie
novověkého vývoje. Ztráta samozřejmosti platnosti morálních principů na konci středověku ponechala
pouze jeden zdroj platnosti, rozhodnutí státu. Stát reprezentovaný suverénem rozhoduje o tom, co je
dobré a co je špatné.

            Na závěr šesté kapitoly se obrátíme k pojmu pozitivního zákona. Označení pozitivní zde
ale nemůžeme chápat ve významu „dobrý“ nebo „vhodný“ či „užitečný“, ale ve významu daný.
Protikladem pozitivního zákona tak není zákon negativní, ale zákon přirozený. Abychom tomu dobře
porozuměli, musíme si připomenout vymezení přirozeného zákona. Dle přirozeného zákona či normy je
jednání dobré či správné tehdy, respektuje-li účel, přirozenost či také finalitu věcí – subjektu i
objektu jednání. Pozitivní zákon či norma ale vycházejí z jiného zdroje správnosti. Jednání je
dobré či správné tehdy, je-li v souladu se zákony a normami, které byly vyhlášeny nebo napsány
legitimní autoritou. Normy přirozeného zákona se sice mohou překrývat s normami zákona pozitivního,
ale to nic nedokládá o jejich protilehlosti. Na tu spíše poukazují zákony, které byly vyhlášeny
autoritou, jsou tedy pozitivní ve výše naznačeném smyslu, ale naprosto evidentně se nejedná o
zákony, s nimiž by mohl rozumný tvor souhlasit. Konkrétním i extrémním příkladem mohou být mnohé
zákony Třetí říše.


Shrnutí


V šesté kapitole byl přehled etických teorií rozšířen rozlišení kognitivismu a nonkognitivismu.
V rámci první kategorie opory přiblížili tzv. intuicionistický přístup k etice. V rámci
non-kognitivismu opory přiblížily emocionistický a decisionistický přístup. V závěru kapitoly byl
vysvětlen rozdíl mezi přirozenoprávním a pozitivistickým přístupem k normám a zákonům.


Otázky



·         V čem lze spatřovat přínos i nevýhody intuicionistického přístupu?

·         Co se zdá být největší slabinou emotivismu?

·         Na jakých předpokladech stojí decisionismus?

·         Vysvětlete rozdíl mezi přirozenoprávní nornou a normou pozitivní. Využijte k tomu
znalostí z předchozích kapitol.


Testovací otázky:


1. Intuicionismus je neproblematickou etickou koncepcí, s jejíž pomocí můžeme snadno vysvětlit
rozdíly v etickém hodnocení: ano, ne.

2. Decisionismus stojí na přesvědčení, že v oboru praktické filosofie (etiky a politiky) lze dospět
k poznání jejich zákonů a pravidel: ano, ne.

3. Pozitivní norma je jen konkretizací normy přirozenoprávní: ano, ne.

Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




1. Přečtete si krátký text Politická theologie od Carla Schmitta a pokuste se zhodnotit: a) význam
rozhodnutí (decisionismu); b)  vůči komu je Schmittův decisionismus zaměřen.


Pojmy


·         Kognitivismus

·         Nonkognitivismus

·         Intuicionismus

·         Emotivismus

·         Decisionismus

·         Pozitivismus

·         Rozhodnutí (decise)

·         Emoce

·         Neutralita

·         příkaz


7 Etika v sociální práci - specifika etiky v sociální práci v prostoru daném klientem, prostředím a
sociálním pracovníkem, etika péče


Cíle


Cílem sedmé kapitoly je zasadit etickou problematiku do kontextů profesní etiky a zvláště sociální
práce. Tato kontextualizace etické problematiky spočívá v prvním případě v specifikaci profesní
etiky a případě druhém ve zohlednění tří prvků a jejich vztahů, jež jsou pro sociální práci
důležité: a) osobu klienta; b) prostředí; c) sociálního pracovníka. Studenti po prostudování opor,
zodpovězení otázek a vypracování korespondenčních úkolů dokážou definovat profesní etiku, její
funkci i podoby, a porozumí specifikům etiky v sociální práci v prostoru daném etickým tématem i
zmíněnými prvky naznačujícími horizont sociální práce.


Klíčová slova

Etika v sociální práci, profesní etika, samoregulace, sankce, kontrola, etické kodexy, prvky etiky
v sociální práci, klient, prostředí, situace, sociální pracovník, zakázka, hranice, celostní
přístup.



Průvodce textem


Etika v sociální práci spadá do kategorie profesních etik. Z tohoto důvodu bude i náš přístup
k etice v sociální práci uvozen přehledem problematiky profesních etik.

            Jak ze samotného pojmu profesní etiky či snad lépe profesních etiky vyplývá, jedná se o
etiku povolání či profesí. Stojíme tedy nikoliv již před přístupem čistě teoretickým, s jehož
deskriptivními i normativními podobami jsme se setkali výše, ale přístupem aplikovaným či také
praktickým. Profesní etika je tedy etikou aplikovanou nebo také aplikací obecné etiky na normy
chování a profesionálního jednání dané profese či povolání. V praxi se tak můžeme setkat nejen
s etikou v sociální práci ale i se zdravotnickou etikou, etikou ošetřovatelství, policejní etikou,
hospodářskou etikou, pedagogickou etikou, informační etikou, novinářskou etikou, etikou vědecké
práce, etikou ve veřejné správě apod.

            Znaky provázanosti obecné etiky a profese jsou pak samoregulace, existence specificky
profesních hodnot, existence etických kodexů příslušných profesí.

            Hovoříme-li o profesní samoregulaci máme na mysli stálý a pravidelný proces, pomocí
kterého je v dané profesi usměrňováno chování členů profese. Garanty této samoregulace, a to
v ohledu normativním i kontrolním, jsou pak profesní sdružení, asociace, cechy či komory. Zde je
důležité pamatovat na skutečnost, že ačkoliv se jedná o regulaci spjatou s kontrolou, jejíž výkon
může být prováděn tzv. etickými komisemi na základě etických kodexů, nenahrazuje profesní
samoregulace právní regulaci, tedy legislativu. Tuto legislativu pouze doplňuje o ta etická
pravidla, na něž se legislativa nevztahuje. Rozdíl spočívající mezi regulací morální a právní pak
spočívá především ve vyšší obecnosti morální regulace a také v jiném způsobu, jimž naplňování norem
a požadavků vymáhá či sankcionuje. Sankcí v případě prostoru profesní samoregulace tak může být
především odsudek veřejným míněním nebo jiné sankce uvedené v příslušném etickém kodexu.
Nezanedbatelnou roli v aspektu profesní samoregulace mohou mít také různé případové studie
poukazující na či obsahující příklady tzv. dobré praxe.

            O s pojmem hodnot jsme se setkali výše zvláště v souvislosti s nesuspendovatelnou
hodnotou člověka, od které nakonec všechny ostatní hodnoty odvozují svůj význam. Méně obecnými
hodnotami jsou pak hodnoty profese, čili profesní hodnoty. Ty jsou mnohdy nepsané, nebo obsažené
v profesních a etických kodexech. Jejich společným rysem pak je, že reflektují základní vztahy
určující to které povolání či profesi. Specifickým profesním hodnotám v sociální práci se budeme
věnovat v jedné k dalších kapitolách podrobněji.

            Etické kodexy jsou jedním z nejdůležitějších nástrojů profesní samoregulace. Obsahují
minimální normy, principy chování a profesionálního jednání, jež profesní svaz nebo organizace
považuje za vhodné a přijatelné a které mají pracovníci zohledňovat při výkonu své profese. Etické
kodexy jsou nicméně zaměřeny i mimo prostor členů dané profese. Jejich cílem je také informovat
veřejnost o tom, co může oprávněně očekávat od sdružení i od profesionálního pracovníka. Ačkoliv
pak etický kodex nemá vyšší platnost než zákon, může právní normu zčásti nahradit tam, kde právní
norma nedosahuje. Opět i s problematikou etických kodexů v sociální práci se ještě podrobněji
setkáme níže.

            Nyní můžeme přejít k etice v sociální práci, jež je jednou z podob profesních etik.
V úvodu tohoto textu bylo uvedeno, že profesní etiky aplikují obecné teorie v praxi. Z toho
vyplývá, že má-li sociální pracovník jednat při řešení problémů zodpovědně a zodpovědně se
rozhodovat, nevystačí si pouze s dobrým smýšlením, jež bychom mohli vyjádřit větou: Chci jednat
dobře. Jak víme z předchozích kapitol, vyžaduje zodpovědné jednání zdůvodnění. V případě zdůvodnění
nám pak různé etické přístupy (filosofické, založené na mravním předporozumění, náboženské)
podávají různé možnosti, o jejichž vzájemném vztahu v evropském kontextu jsme pojednali výše. Proto
je vhodné, aby o těchto možnostech měl sociální pracovník alespoň elementární povědomí.

            To je ale jen jedna strana pojmu etiky v sociální práci. Tou druhou je její praktická
oblast, jež je vymezena: a) klientem; b) prostředím; c) sociálním pracovníkem. Takto vymezené
hranice oblasti sociální práce se pak pojí s nároky, jež vymezují i onu praktickou oblast etiky
v sociální práci. Budeme se jim tedy nyní věnovat blíže.

            V centru zájmu sociální práce stojí klient, sociální práce je tedy zaměřena na klienta.
Zodpovědný přístup ke klientovi tedy musí v prvé řadě spočívat v znalosti klienta a jeho situace a
ve vymezení a dodržení rozsahu pomoci.

            Míra znalosti klienta a jeho situace je často dána zvolenou metodou sociální práce a
příslušných směrnic. Nicméně etický zodpovědný přístup se na meze určené metodou a směrnicemi
nemůže omezovat. Musí jej doplňovat předpoklad neredukovatelné jedinečnosti klienta, za nimž stojí
nějaký příběh. Jinak také řečeno, nemá-li se stát z klienta objekt činnosti, musí eticky citlivý
přístup sociálního pracovníka spočívat v porozumění situace klienta i způsobu, jimž klient uvažuje.
Tento požadavek má také praktické důsledky, může zefektivnit práci sociálního pracovníka. Nicméně
také platí, že sociální pracovník je vázán vymezeným úkolem, jenž spadá do jeho kompetence. Ze
znalosti klienta a jeho situace sice sociální pracovník může rozumět dalším souvislostem, jeho
úkolem je ale řešit stanovenou zakázku (hmotnou nouzi, apod.). Nikoliv již tedy to, jak například
s poskytnutou pomocí, například finanční v podobě sociálních dávek, naloží. Etický přístup ke
klientovi tedy obsahuje jak nárok poznání a porozumění, který může dalece překračovat meze
intervence dané úkolem (zakázkou), tak odstupem. Tento odstup nicméně neznamená, že by byl
eliminován tzv. celostní přístup ke klientovi, jenž je zaměřen na tzv. celkové dobro klienta. I
v tomto případě totiž sociální pracovník postupuje maximálně nestranně jako v případě jiných
zakázek, nicméně jeho jednání je určeno širším horizontem možností rozvoje (duchovního,
materiálního i hodnotového) klienta.

            Z řečeného je patrné následující: sociální pracovník není pouhým mechanismem
zpřístupňujícím klientovi některou z forem sociální pomoci, ale aktérem, jenž vstupuje do osobního
vztahu s klientem. Již z tohoto je pak patrné, že prostor sociální práce může být a mnohdy je
dilematický a problematický. Důvodem toho je, že charakter sociální práce je nejen vyjádřením
sociálního altruismu, ale také stanovuje hranice. Zároveň také jsou z jedné strany považováni za
„budiž k ničemu“, neboť se  starají o ty, „kteří si to nezaslouží“, a zároveň druhé omezují a
vstupují jim do rodin a do výchovy. Zohlednění prostředí v sociální práci tedy znamená být si vědom
omezení a jejich důsledků pro možnosti řešení situace klienta.

            Neboť je sociální pracovník zodpovědným aktérem, nemůže nebýt obsažen a tematizován
v rámci etiky sociální práce. K etice sociálního pracovníka tak patří znalost sebe sama, a to
zvláště v aspektu reflektivního zhodnocení vlastních hodnot řídících či orientujících jednání
sociálního pracovníka. Tyto hodnoty totiž ovlivňují i to, jak posuzujeme konkrétní fakta daného
případu. Zároveň se s tím pojí požadavek vědomí možnosti rozdílnosti hodnot nebo také požadavek
zvažování i jiných (odlišných) perspektiv a jiných pojetí etiky či teorií etik.


Shrnutí


Zájem sedmé kapitoly byl orientován na etiku v sociální práci. Neboť se v případě etiky v sociální
práci jedná o profesní etiku, věnovala se sedmá kapitola nejprve tomu, jak profesní etiky chápat,
jaké máme jejich podoby, co je jim vlastní. Čtenáři opor se tak seznámili s pojmy profesní
samoregulace, profesních hodnot, etických kodexů. Všem těmto oblastem se ještě budou podrobněji ve
vazbě na sociální práci věnovat další kapitoly. Téma profesních etik nicméně nemělo za úkol zabývat
se těmito pojmy, ale také zpřístupnit vlastní téma kapitoly, jimž byla etika v sociální práci jako
jedna z forem profesních etik. Etika v sociální práci pak byla vysvětlena pomocí jejího vztahu
k teorii i praxi. Zvláště v druhém praktickém aspektu pak studenti byli upozorněni na tři
konstitutivní prvky etiky v sociální práci, jejichž zohlednění vyžaduje etický citlivý přístup
v sociální práci. Těmito prvky pak jsou: klient, prostředí a sociální pracovník.


Otázky


·         Zamyslete se nad vztahem mezi etikou jako deskriptivní i preskriptivní disciplínou a
profesními etikami.

·         Co je cílem profesních etik?

·         Jaký je vztah tzv. etických kodexů a legislativy?

·         Co je specifické pro etiku v sociální práci?

·         Jak rozumíte napětí, které panuje mezi požadavkem odstupu i možností tzv. celostního
zájmu o klienta?

·         Čím je dáno to, že i sociální pracovník se stává velmi relevantním z hlediska etiky
sociální práce?


Testovací otázky:

1. Cílem profesních etik je napomáhat pracovníkům v obtížných situacích: ano, ne.

2. Profesní etické kodexy jsou nadřazeny právní romě: ano, ne.

3. Práce sociálního pracovníka je takovým typem práce, pro níž etický kodex může být důležitý: ano,
ne.


Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




1. V oporách byly vymezeny zvláště dva přístupy ke klientovi, z nichž oba byly podmíněny poznáním
klienta. Zatímco v prvním přístupu jsme zdůrazňovali meze a sebeomezení pracovníka daného
charakterem zakázky, v druhém jsme možnost celostního přístupu nevyloučili. Pokuste se promyslet,
jak by mohly vypadat hypotetické situace obou těchto přístupů.


Pojmy


·         Etika v sociální práci

·         Profesní etika

·         Samoregulace

·         Sankce

·         Kontrola

·         Etické kodexy

·         Prvky etiky v sociální práci

·         Klient

·         Prostředí

·         Situace

·         Sociální pracovník

·         Zakázka

·         Hranice

·         Celostní přístup






8 Etické kodexy v sociální práci - význam a vývoj etických kodexů v historii. Etický kodex
sociálního pracovníka v ČR



Cíle


Cílem osmé kapitoly je podrobněji seznámit studenty s rolí etických kodexů, a to zvláště s ohledem
na relevantní oblast sociálního pracovníka.  Studenti tak budou umět po prostudování opor a splnění
korespondenčních úkolu  vymezit základní charakteristiky etických kodexů. Dokážou zodpovědět otázky
po vhodnosti přijetí etických kodexů v rámci různých profesí a proč zvláště oblast sociální práce
si etické kodexy napříč západními zeměmi vyžádala. Studenti rovněž budou znát Etický kodex
sociálního pracovníka ČR, na jehož hodnotovou orientaci i na významné vztahy opory poukazují.


Klíčová slova:

Etický kodex, Etický kodex sociálního pracovníka ČR, hodnoty, profesionál, klient, institucionální
a neinstitucionální prostředí, komplexní praxe, zdůvodnění, funkce etických kodexů



Průvodce textem


V předchozí kapitole jsme se již otázky etických kodexů dotkli. Etické kodexy jsme pak vymezili
jako jeden z nejdůležitějších nástrojů profesní samoregulace jednání a chování členů určitých
profesí. Zároveň jsme také upozornili na vztah mezi legislativou  a etickými kodexy, kdy
legislativa stojí samozřejmě výše, což se pak pojí i s podobami sankcí plynoucích z nedodržování
jejich nařízení. Vzhledem k tomu pak, že i sociální práce jako jedna z profesních etik využívá
prostředku etického kodexu, bude se mu tato kapitola věnovat podrobněji, a to v obecném,
historicko-komparativním i českém kontextu.

            Jak jsme již uvedli výše, mají etické kodexy podobu písemného dokumentu. Pomocí tohoto
dokumentu sdružení či organizace vyhlašuje své stanovisko k morálním aspektům své profese, čímž
také upozorňuje na její morální relevanci. Přihlášením se k organizaci, a tedy také k jí
vyhlášenému etickému kodexu, se jednotlivec zavazuje k dodržování konkrétních pravidel a postupů.
Jejich nedodržování pak může být sankcionováno. Tato sankce může překračovat odsudek veřejného
mínění. Může u zaměstnanců také nabýt podoby změny osobního hodnocení, disciplinárního řízení,
vyloučení z profesního sdružení. V tomto smyslu představují etické kodexy přechod mezi čistě
morální samoregulací a regulací právní.

            Různé profesní kodexy pak obvykle spojují tyto charakteristiky:

·         vyhlašují, zvláště v preambuli, základní hodnoty profese. Tak například v Etickém kodexu
sociálního pracovníka v ČR  identifikujeme tyto: demokratické hodnoty, hodnoty lidských práv,
hodnoty sociální spravedlnosti. V poloze legitimizace těchto hodnot se pak zmíněný dokument
odvolává k dokumentům jako Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených
národů, Úmluvě o právech dítěte, Ústavě ČR a platné legislativě, čímž je vymezen širší kontext.
Další explicitně zmíněnými hodnotami je respekt k jedinečnosti každého člověka a upozadění
soukromých zájmů ve prospěch profesionální zodpovědnosti. Již z tohoto výčtu hodnot je pak patrné,
v jak velké míře jsou v Etickém kodexu sociálního pracovníka ČR respektovány hodnoty a kritéria
etického jednání, s nimiž jsme se v různých podobách setkávali v západní filosofické tradici.
Neopominutelnou hodnotou je rovněž hodnota profesionality poskytovaných služeb.

·         etické kodexy dále vyhlašují poslání profese: v případě Etického kodexu sociálního
pracovníka v ČR je tímto poslání pomáhat jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružením občanů, a to
při rozvoji i při řešení konfliktů.

·         etické kodexy formují a udržují profesní identitu.

·         slouží ke kultivaci podnikové kultury

·         poskytují návody k jednání a usnadňují rozhodování zaměstnanců především v situacích
překračujících běžné a standardní situace

·         kladou omezení případné svévoli nadřízených pracovníků, jež by překračovala jejich
oprávněné požadavky ve vztahu k zaměstnancům

·         poskytují poučení ve vtahu k etickým problémům a dilematům

·         slouží jako kritérium pro hodnocení praxe, slouží jako podklad pro disciplinární řízení
v případě profesionálního pochybení

·         chrání klienty

·         stanoví, co může veřejnost oprávněně očekávat od členů profese

·         přijatými závazky zvyšují důvěryhodnost organizace

·         chrání organizaci před nežádoucími vnějšími intervencemi

·         obsahují komponenty vynutitelnosti


I přes to, že mají etické kodexy své odpůrce, kteří jim vyčítají především přílišnou obecnost,
formalismus, neúčinnost a špatnou vymahatelnost, staly se součástí samoregulačních mechanismů mnoha
profesí. Co se týče profese sociální práce, pak ve většině západních zemí bylo k jejich formulaci a
vyhlášení přistoupeno. Důvody, které k jeho vedly lze vystihnout v následujících bodech:

·         etický kodex bude spíše potřebovat profesionál, který sám pracuje v neinstitucionálním
prostředí, než ten, kdo pracuje v prostředí institucionalizovaném - v tomto případě se tedy ptáme
po typu praxe;

·         potřeba etického vystupuje naléhavěji tam, kde dochází ke konstituci vztahu mezi
pracovníkem a klientem. Pokud je tento vztah vztahem důvěry a opatrovnictví, zdá se potřeba
etického kodexu naléhavější, neboť i prostor daný povahou praxe je etický závažnější;

·         je-li pak výkon praxe komplexní, slouží etický kodex jako připomínka a výzva k podávání a
zajišťování té nejlepší možné služby. Etický kodex pak není nezbytný tam, kde praxe není příliš
komplexní;

·         etický kodex se pak ukazuje jako vhodný tam, kde klient nemusí rozumět práci profesionála
– etický kodex tak plní již zmíněnou funkci ochrany klienta;

·         etický kodex má větší uplatnitelnost tam, kde dochází k přímému a osobnímu kontaktu
s klientem a kde tedy existuje větší možnost zneužití. Zde etický kodex chrání obě strany vztahu;

·         kdekoliv se pracuje s jednotlivými klienty, vystupuje větší potřeba definice povinnosti.


Z uvedeného výčtu je zřejmý důvod, proč většina západních zemí k nástroji etického kodexu
v sociální práci sahá. Cesta k jejich uznání však nebyla jednoduchá a prošla si čtyřmi obdobími,
jejichž c charakteristiku bychom měli znát: 1) obdobím konvenční morálky - dobrá praxe byla
ztotožňována s běžnou morálkou a sociální pracovníci se především snažili o prosazení této morálky
u klientů. 2) obdobím profesních hodnot, v němž sociální pracovníci směřovali k formulaci hodnot
sociální práce. Na tomto základě pak vznikají první etické kodexy. 3) obdobím rozvoje etických
teorií a jejich aplikace v eticky problematických a dilematických situacích. 4) období upevňování
principů a pravidel profesní praxe – formulace detailních pravidel v reakci na vzrůstající počet
soudních sporů a stížností na praxi sociálních pracovníků.

            Česká republika, jak je již zřejmé z řečeného, rovněž Etickým kodexem sociálního
pracovníka disponuje. O hodnotách, jehož jsou výrazem, jsme také hovořili. Zde zbývá upozornit i na
vztahy a jejich specifika, které by měl sociální pracovník ve svém výkonu respektovat: a) vztah ke
klientovi; b) ke svému zaměstnavateli; c) ke svým kolegům; d) ke svému povolání a odbornosti; e) ke
společnosti.


Shrnutí


Osmá kapitola se věnovala těmto problematickým okruhům: a) obecným vlastnostem etických kodexů; b)
jejich zdůvodněním zvláště v oblasti sociální práce; c) podobě Etického kodexu sociálního
pracovníka ČR. V rámci těchto okruhů byly zohledněny i aspekty etiky sociální práce, totiž aspekty
vztahu ke klientovi, prostředí a sociálnímu pracovníkovi. Ve vztahu k těmto prvkům se studenti
seznámili s hodnotami, jejichž výrazem etické kodexy (případně Kodex sociálního pracovníka ČR)
jsou, dále s povinnostmi a závazky, jež jsou s těmito hodnotami spjaty jakož i s nárokem
profesionality.



Otázky


·         Jaké funkce etické kodexy plní a jaké charakteristiky můžeme u různých profesních
etických kodexů považovat za společné?

·         Jaké důvody svědčí pro přijetí etického kodexu v oblasti sociální práce?

·         Jaké důvody mohou být vzneseny proti přijetí etických kodexů v sociální práci?

·         K jakým hodnotám se Etický kodex sociálního pracovníka ČR hlásí?


Testovací otázky:

1. Funkcí etického kodexu je momo jiné: profesní samoregulace: ano, ne.

2. Funkcí etického kodextu je ochrana klienta: ano, ne.

3. Etické kodexy jsou všeobecně uznávanými a neproblematickými nástroji: ano, ne.



Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




Prostudujte si Etický kodex pracovníka ČR i Mezinárodní kodex sociální práce. Po jejich
prostudování se pokuste: a) kontextualizovat hodnoty, k nimž se hlásí, a to s ohledem na výše
pojednanou etickou problematiku; b) zamyslete se nad hypotetickou situací, v níž by vám, klientovi
či zaměstnavateli mohly pomoci.


Pojmy k zapamatování


·         Etický kodex

·         Etický kodex sociálního pracovníka ČR

·         Hodnoty

·         Profesionál

·         Klient

·         Institucionální a neinstitucionální prostředí

·         Komplexní praxe

·         Zdůvodnění

·         Funkce etických kodexů






9 Jedinec, jeho autonomie a důstojnost - rozměr partnerství v sociální práci


Cíle


Cílem deváté kapitoly je obdobně jako v případě hodnot hlouběji rozvést problematiku jedince jako
osoby, její autonomie a důstojnosti, a to v užším vztahu k partnerství jako specifickému rozměru
v sociální práci. Po prostudování opor, zodpovězení dotazů a vypracování korespondenčních úkolů
budou studenti schopni vysvětlit pojem osoby, popsat přístupy k vymezení osoby a interpretovat
důsledky, které z těchto přístupů mohou vyplývat. Studenti rovněž pochopí rozdíl mezi partnerským a
paternalistickým přístupem v sociální práci a nutnost stanovení hranic mezi oběma přístupy pro
zachování důstojnosti klienta.


Klíčová slova:

Osoba, práva, povinnosti, autonomie, exkluzivistické pojetí, inkluzivistické pojetí, rozum, vůle,
vědomí, přirozenost, vlastnosti, důstojnost člověka,paternalismus, partnerství



Průvodce textem


Prostor sociální práce jsme vytyčili prvky klienta, prostředí a sociálního pracovníka. Již z tohoto
základního rozvrhu vyplývá řada problematických okruhů, neboť vztah mezi klientem a sociálním
pracovníkem nikdy nemůže být vztahem neutrálním a odosobněným či ne-osobním. Byl-li by takovým,
nedalo by se říci, že se jedná o zodpovědnou práci sociálního pracovníka, neboť tento odosobněný či
také předmětný přístup nerespektoval autonomii a důstojnost člověka či člověka jako osobu a účel o
sobě. Nicméně, jak jsme také mohli sledovat v předchozích kapitolách, vztah mezi klientem a
sociálním pracovníkem nemůže být z druhé strany pouze vztahem osobním, ale také vztahem, jenž je ze
strany sociálního pracovníka spoluurčen požadavkem profesionálního výkonu svěřených úkolů. Jinak
také řečeno, v tomto profesionálním aspektu je předpokládána intervence sociálního pracovníka, což
je v  jisté míře narušením autonomie klienta. K porozumění tohoto specifického vztahu v prostoru
sociální práce je proto vhodné sáhnout k pojmovému nástroji partnerství.

            Než ale k problematice partnerství přistoupíme, musíme se věnovat právě pojmům osoby a
její důstojnosti. Pojem osoby, a zde si všimněte, že jsme výše identifikovali zpředmětňující
přístup právě s přístupem ne-osobním, označuje člověka jako subjekt, na nějž se vztahují povinnosti
i práva. Pojem osoby, a to oproti pojmu člověka jako pouze biologickému druhu, tak vyjadřuje
skutečnost, že máme co do činění s eticky relevantním subjektem. V tradici byla tato myšlenka
vyjádřena různým způsobem. S klasickým vyjádřením se setkáváme například u Aristotela, pro kterého
je člověk sice živočichem, ale živočichem rozumovým a živočichem politickým. V obou těchto
definicích je právě etický nárok spjatý s osobou pregnantně vyjádřen a evropská filosofická tradice
je bude v různých obměnách sledovat s tím, že křesťanství tento etický rozměr doplní o další
komponenty.

            Osobou, tedy subjektem práv a povinností, je tedy, pokud setrváme u příkladové definice
Aristotelovy, člověk schopný rozumového poznání a člověk, jenž je schopen se podílet na veřejném
životě a rozhodovat se. Spojíme-li tento příklad s naším pojmovým vymezením v druhé kapitole, je
osobou také zodpovědně jednající člověka. Nicméně zde se setkáváme s velmi závažnou otázkou, která
vystupuje do popředí zvláště v oblastech zdravotnictví a sociální práce. Tato otázka zní: Je osobou
každý člověk, nebo jenom některý, tedy ten, kdo vykazuje zmíněné mohutnosti (rozum a schopnost se
rozhodovat)? Položíme-li pak otázku jiným způsobem, můžeme se ptát: Je osobou pouze člověk, jenž si
je vědom svých skutků a zodpovědnosti, již za ně nese? To není v žádném případě jednoduchá otázka.
V mnohém budou mít situaci ulehčenou věřící lidé, pro které je každý člověk, dokonce i ten
nenarozený, osobou, jejíž důstojnost pramení z toho, že každý člověk je nakonec obrazem Boha (imago
Dei) a jeho duše je tímto Bohem dokonce stvořena. Pokud nechceme či nemůžeme setrvat u této
odpovědi, musíme se pojmům člověka a osoby věnovat blíže. Srovnáme-li pak vztah těchto pojmů
v aspektu jejich extenze (rozsahu), můžeme se setkat se dvěma přístupy, a to s přístupem
inkluzivistickým a exkluzivistickým.

            Dle inkluzivistického pojetí jsou pojmy člověka a osoby zcela koextenzivní - každý
člověk je osobou.  Dle exkluzivistického pojetí pak pojmy člověka a osoby koextenzivní nejsou a
můžeme se setkat s člověkem, který osobou není.

            Pro usnadnění orientace mezi těmito přístupy se obraťme k důsledkům, které z nich
plynou, a to ve srovnání. Inkluzivistické pojetí odmítá jakoukoliv segregaci či diskriminaci
lidských bytostí. Pro určení člověka i osoby nejsou podstatné aktuální vlastnosti jako barva kůže,
rasa, pohlaví, intelektuální či mentální úroveň nebo zdravotní stav. Z exkluzivistického pojetí pak
vyplývá možnost segregace na člověka-osobu a člověka ne-osobu. Je-li pak osoba subjektem práv a
povinností, je ne-soba pouze objektem. Každému je dále zřejmé, že exkluzivistické pojetí se musí
opírat i o stanovaná kritéria, která jsou mnohdy pouze libovolná nebo účelová. Každému s alespoň
minimální znalostí dějiny je pak zřejmé, k jakým jevům exkluzivistické pojetí může vést. Bylo by
pak chybou opírat se pouze o extrémní projevy exkluzivistického pojetí, které jsme právě pouze
naznačili. Můžou-li totiž být hranice mezi osobou a ne-osobou vedeny různými způsoby, bude i forem
exkluzivismu mnoho s tím, že nemusí být navzájem v souladu. Zastánce pokusů na embryích či zastánce
práv ženy na nakládání se svým tělem, tedy také s nenarozeným dítětem, nemusí být nutně rasistou.

            Již samo srovnání inkluzivistického a exkluzivistického přístupu nese značnou
informační hodnotu, jež se konkretizuje v otázce po stanovení kritérií. Inkluzivisté se této obtíži
vyhýbají, exkluzivisté naopak narážejí na problém libovolnosti jak v kritériích, tak v jejích míře.
Obrátíme-li náš pohled na filosofickou tradici nabízí se nám několik odpovědí na otázku po osobě.
Slavný překladatel Aristotelových textů Boethius tak tvrdil, že osobou je individuální bytost
rozumové přirozenosti. J. Locke pak osobu definoval pomocí aktuálního projevu vědomí. Z našeho
exkurzu do dějin filosofie víme, že je pojem přirozenosti překladem řeckého termínu fysis či
latinského terminu natura. Vím rovněž, že tento termín či pojem patří k stěžejním pojmům antické a
středověké filosofie. Pokud pak zohledníme tento kontext, znamená Boethiova definice to, že osobou
je každé jsoucno mající lidskou přirozenost, a to bez ohledu na to, zda ji doprovází aktuální výkon
mohutností jako rozum, vědomí, pohyb apod. Právě aktuální výkon těchto mohutností, či také
tradičním filosofickým jazykem vyjádřeno - přítomnost akcidentů činností rozumu, vůle, pohybu
apod., je zdůrazněn v Lockově definici. Zcela v souladu s novověkým kontextem, jehož odlišnosti
rozumíme. Locke rezignuje na pojem přirozenosti a to se promítá o do jeho pojmu osoby. Co se týče
praktických důsledků, byl by pro prvního člověk v kómatu osobou, zatímco pro druhého již nikoliv.
To se pak týká i nenarozeného dítěte či také embryí.

            Výše zmíněné důsledky nahrávají inkluzivistickému pojetí osoby. Odkaz k Boethiově
definici či k termínu fysis však naznačuje, že spor mezi tradiční a moderní definicí osoby nemůže
být beze všeho vyřešen příklonem k dnes již jen obtížně přesvědčivému jazyku tradiční metafyziky,
ačkoliv o něm nelze říci, že by byl mrtev nebo dokonce ztratil na filosofické relevanci. V této
obtížné situaci nám pak může pomoci tzv. narativistické pojetí osoby. Podle tohoto přístupu je pak
identita, a tedy i jedinečnost člověka jako osoby dána jeho příběhem.

            Zcela obdobně jako v případě pojmu osoby lze postupovat i v případě pojmu důstojnosti
člověka. Zdroje této důstojnosti jsou opět tři, z nichž všechny jsme již zmínili: náboženský zdroj,
který v evropském kontextu člověka chápe jako obraz Boží; filosofický zdroj vycházející z rozumové
a volní mohutnosti člověka.

            Nyní můžeme přistoupit k problematice osoby a důstojnosti člověka z praktického
hlediska, který se skrývá v otázce: Jak intervenovat do života druhé osoby?

            Na pomoc nám zde přichází pojmové rozlišení partnerského a paternalistického vztahu.
První spočívá v respektování možností klienta. Jinak také řečeno, partnerský intervenční
(pomáhající) přístup respektuje autonomii a osobu jedince v tom smyslu, že je jí ponecháno to, na
co stačí. Paternalistický přístup pak znamená narušení této autonomie, jež je nicméně v určité míře
někdy nezbytné. Stanovení hranic mezi partnerským a paternalistickým přístupem zcela jistě není
snadné a je třeba zvažovat vždy konkrétní situaci a její aktéry. Nicméně ze samotného rozlišení
spolu s významem respektu k osobě klienta je zřejmé, že vědomí hranic je základním předpokladem pro
její eticky zodpovědné vyřešení.



Shrnutí


V centru zájmu jedenácté kapitoly stál pojem autonomie jedince fixovaný pojmem osoby jako subjektu
práv a povinností. Problém osoby byl zasazen do širšího kontextu možných definic pojmu osoby s tím,
že bylo poukázáno na dvě základní formy vztahu pojmů člověka a osoby. V kapitole byly rovněž
uvedeny příklady filosofických odpovědí. S problematika osoby pak byla provázána s pojmem její
důstojnosti. V závěru kapitoly se pak studenti setkávají s rozlišením partnerského a
paternalistického vztahu v sociální práci a jejich souvislosti s požadavkem respektu k důstojnosti
klienta.



Otázky


·         Co se pojí s pojmem osoby?

·         Jak tradice definovala pojem osoby?

·         Jaké dva přístupy k pojmu osoby lze rozlišovat?

·         Jaké tyto dva přístupy mohou mít důsledky?

·         V čem nachází své zdůvodnění důstojnost člověka?

·         Jaký je rozdíl mezi partnerským a paternalistickým přístupem v sociální práci?



Testovací otázky:

1. Pro sociální práci bude nejvýznamnější exkluzivistické pojetí osoby: ano, ne.

2. Pro porozumění důstojnosti člověka je v tradici evropského etického myšlení primárně závažný
podoba vztahu mezi Bohem a člověkem: ano, ne.

3. Inkluzivistické pojetí osoby je navázáno na vyšší schopnosti člověka: ano, ne.


Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




V textu opor jsme uvedli, že existuje řada forem exkluzivistického pojímaní osoby. Pokuste se
nalézt jeho různé podoby.


Pojmy


·         Osoba

·         Práva

·         Povinnosti

·         Autonomie

·         Exkluzivistické pojetí

·         Inkluzivistické pojetí

·         Rozum

·         Vůle

·         Vědomí

·         Přirozenost

·         Vlastnosti

·         Důstojnost člověka

·         Paternalismus

·         Partnerství




10 Hodnoty v sociální práci


Cíle


V předchozích kapitolách jsme se s hodnotami setkávali. Hovořili jsme o hodnotách vlastních
západnímu kulturnímu kontextu, z nichž se jako ta nejdůležitější ukázala úcta k jedinci, k jeho
identitě apod. V těchto kapitolách jsme nicméně s pojmem hodnoty pracovali jako s pojmem, jemuž
všichni rozumíme, tedy ve smyslu kritéria hodnocení našeho jednání. V kapitole desáté se pojmu
hodnoty v kontextu sociální práce pokusíme porozumět hlouběji a také naznačit, jakých podob či
forem pojem hodnoty může nabývat. Jinak také řečeno, pokud jsme se výše zabývali hodnotami na velmi
vysoké rovině abstrakce - např. hodnota člověka - sestoupíme nyní níže a představíme další možné
hodnoty, jež určují naše rozhodnutí a jež v určitých situacích mohou dokonce zaujímat konkurenční
postavení. Po prostudování opor, zodpovězení otázek i vypracování korespondenčních úkolů budou
studenti schopni vymezit pojem hodnoty v sociální práci, budou znát členění hodnot. Stejně tak
porozumí vztahům, jež mezi různými hodnotami mohou panovat.


Klíčová slova:


Hodnoty, společné znaky či charakteristiky hodnot, relační charakter hodnot, hierarchie hodnot,
systém hodnot, společenské hodnoty, osobní hodnoty, legislativní hodnoty, profesní hodnoty



Průvodce textem


Pojem hodnoty opět patří k těm pojmům, jež se velmi obtížně jednoznačně definují. Hodnota tak může
být určena jako něco žádoucího, jako něco, čeho si vážíme, nebo jako to, dle čeho posuzujeme naše
jednání. Případně hodnotou může být to, podle čeho řídíme náš život - náboženské přesvědčení tak
může být respektovanou hodnotou nebo formujícím principem našeho života. Rovněž něco může mít
negativní nebo neutrální hodnotu.  Opět jako i v jiných případech není možné se přiklonit k té či
oné definici a další vynechat. Spíše je tomu tak, že jednotlivá vymezení vystihují různé aspekty či
různé stránky zkoumaného pojmu. Je-li tomu tak, ukazuje se jako užitečné hledat takové
charakteristiky pojmů hodnoty, které jsou sdílené. Na tyto společné a určující znaky různých
přístupů k pojmu hodnoty se nyní zaměříme.

            Nějaký předmět, fakt, skutečnost, jednání tak může mít hodnotu pozitivní, neutrální
nebo negativní. Pro věřícího člověka tak předměty i jednání důležité pro zcela sekularizovaného
člověka pohybujícího se v horizontu konzumu produktů nebudou mít jen neutrální hodnotu, ale dokonce
negativní v míře, v níž z člověk snímají břímě rozhodnutí. To je samozřejmě jen příklad, s nímž se
dnes můžeme setkat jen velmi zřídka, nicméně je stále ještě velmi pravděpodobný. Pokud bychom
hledali analogii nepracující s náboženskými motivy, stačilo by srovnat hodnocení přístupů
akcentujících vzdělání a zábavu. Zatímco v prvním případě bude vůdčí hodnotou rozvoj jedince, bude
v případě druhém hodnotou spíše zábava a prožitek.

            Kromě zmíněných poloh, jež mohou hodnoty nabývat, jsou hodnoty také relační. O
hodnotách tak mluvíme ve vztahu k nějaké skutečnosti, předmětu, osobě nebo jednání. Na předchozích
příkladech jsme viděli, že co je hodnotou pro jednoho, nemusí být hodnotou pro druhého. Některé
hodnoty, jako například spravedlnosti, jedince či dodržení slibu, tedy hodnoty, které v té či oné
podobě tematizovala tradiční teorie ctností, tento relační aspekt postrádají - jsou hodnotami bez
ohledu na cokoliv jiného, představují hodnoty o sobě.

            Hodnoty mají hierarchický charakter. Výše jsme mohli sledovat, že existuje rozdíl mezi
relačními hodnotami a hodnotami o sobě. Nejen filosofie či etika mezi nimi rozlišuje, ale naše
intuitivní chápání rozdílu mezi prostředkem a účelem to potvrzuje. Vedle této hierarchizace pouze
relačních hodnot přistupuje ještě rozlišení stupně závažnosti. Zatímco hodnota spočívající
v počítačové hře je odvislá od vkusu hráče je hodnota kladena na vzdělání spjatá se zodpovědností
vůči druhému. Jinak také řečeno, ač se v obou případech jedná o způsoby využití času, jejich
východiska a také důsledky se zcela liší. I relační hodnoty tak mohou v některých případech být
navázány na hodnoty nerelační, což také určuje jejich význam.

            S hodnotou je úzce spjato i jednání člověka. Již v druhé kapitole jsme v souvislosti se
zodpovědným jednáním poznamenali, že zodpovědné jednání je to, které může být zdůvodněno. I zde se
setkáváme s hodnotou, která má dvě složky: a) hodnotu rozhodnutí; b) hodnotu danou zdůvodněním.
Vztah těchto dvou aspektů hodnoty jednání je při tom složitý. Bez schopnosti rozhodování, jež by
byla například tam, kde bychom byli absolutně ctnostnými lidmi, nebo tam, kde by již o ctnostech
nemělo smysl hovořit, například v Hobbesově přirozeném i společenském stavu, by lidské jednání
upadlo do determinismu - bylo by vypočitatelné a právě tímto by ztratilo na své hodnotě, stejně
jako hodnotu v námi popisovaném kontextu nepřipisujeme přírodním jevům, hmyzu či zvířatům. Bez
požadavku zdůvodnění by ale lidské jednání upadlo do svévole a libovolnosti. Z řečeného je pak
zřejmé, že hovoříme-li o hodnotě lidského jednání, je tato hodnota dána právě korelací mezi
rozhodnutím a zdůvodněním, jejíž výsledkem může být, že jednáme tak, jak sice nechceme, nicméně
způsobem, k němuž jsme se rozhodli. Vyjádříme-li totéž například jazykem tradiční tomistické
filosofie, spočívá hodnota jednání v tom, že je uvedeno v pohyb vůlí respektující rozum.

            Hodnoty dále mají svůj původ. Tato otázka opět překračuje možnosti této kapitoly,
nicméně v krátkém prostoru lze říci následující. Hodnoty jako kritéria mohou být dány filosofickým
i náboženským přesvědčením. Filosofováním, vzděláním a výchovou. S prvním případem se setkáváme
velmi zřídka. Například v kapitolách pojednávajících o různých etických systémech těchto opor.
V běžném životě  se pak setkáváme spíše s hodnotami vycházejícími z výchovy a vzdělání, jež jsou
v různé míře akceptovány či odmítány. Co je zde důležité si uvědomit je skutečnost jejich
proměnlivosti. Jestliže jsme výše hovořili o tom, že hodnotou či vztažným bodem západní kultury je
úcta k jedinci, byla tato úcta jak ve vzdělávání tak v náboženské oblasti podporována, a proto má i
velkou setrvačnost a i základní právní dokumenty ji respektují. Nicméně téměř neodolatelným vlivem
masmédií získávají jiné hodnoty primát. Již krátká zkušenost se současnými reklamami nás může
poučit o příkladu: užívání se stává prioritní hodnotou. Otázkou nicméně je, o jakou hodnotu se
jedná.

            Z řečného se ukazuje, že rozlišení relačních a nepodmíněných hodnot je rozlišením
nejdůležitějším. Již v tomto rozlišení je pak obsažena možnost jejich systematizace, která
v kontextu sociální práce bude mít následující podobu, a to z toho důvodu, že se jedná o hodnoty
vlastní právě profesi sociálního pracovníka. Hodnoty tak můžeme dělit na osobní, společenské,
legislativní a profesní.

            Osobní hodnoty vytvářejí systém hodnot, z jejichž hlediska by sociální pracovník řešil
daný problém v případě, že by jednal sám za sebe. V tuto chvíli při tom pro nás není důležité, jaký
charakter zdůvodnění je s těmito hodnotami spjat. Důležité je naopak to, že tyto osobní hodnoty
utvářejí nejširší perspektivu, v jejíž rámci je případný problém či rozhodnutí nahlíženo. Této
perspektivy není možno se zbavit, jedná se při tom ale vždy pouze o perspektivu osobní. Společenské
hodnoty společenské hodnoty jsou opět velmi proměnlivé a různé. Obecně lze nicméně říci, že
společenská přijatelnost nemusí být totožná hodnotou a kritický postoj k společenským normám je na
místě. Legislativní hodnoty jsou obsaženy v psaném systému zákonů. Tato fixace budí zdání
neproblematičnosti, nicméně nesmíme zapomínat na následující: a) stejně j jako společenské hodnoty
se i zákony mění; b) zákony mnohdy vytyčují nejzazší meze; c) zákony nejsou pouze literou, při
jejich aplikaci je nutné přihlížet k tzv. duchu příslušné právní normy. Vidíme, že před sociálním
pracovníkem stojí nikoliv systémů hodnot, které někdy nemusí být v souladu. Z tohoto důvodu na
významu získávají profesní hodnoty, jež jsou zachyceny v již zmíněných kodexech. Jejich cílem je
totiž nejen chránit klienta, ale také sociálního pracovníka, a to tím, že jasně vytyčují hranice,
v nichž svou práci vykonává.



Shrnutí

Desátá kapitola se zabývala pojmem hodnoty, jeho možným významům, aspektům, původu a také systémům
hodnot. Stejně jako i u jiných běžně užívaných pojmů odkazují i různé definice pojmu hodnoty k jeho
různým aspektům. Těm se pak desátá kapitoly věnovala s tím, že bylo poukázáno na společné
vlastnosti. Text opor se rovněž zabýval různými systémy hodnot a jejich možným střetem. Jako
nástroj překonání napětí mezi různými hodnotovými systémy a jejich nároky pak byl identifikován
etický kodex, který chrání nejen klienta, ale i pracovníka. Tomu pak můžeme rozumět i tak, že jej
zavazuje k přijetí profesně zodpovědné pozice, kdy již nejedná pouze sám za sebe, ale jako
reprezentant profese, jež stanovuje i svůj hodnotový systém s jehož explikací se právě ve Etickém
kodexu sociálního pracovníka setkáváme.


Otázky


·         Jak lze vymezit pojem hodnoty?

·         Jaké charakteristiky pojem hodnoty může mít?

·         S jakými hodnotovými systémy se můžeme setkat?

·         Jak rozumíte opozici relační a nerelační hodnoty?


Testovací otázky:

1. Hodnoty jsou neproblematickými a jednoznačnými pojmy: ano, ne.

2. Hierarchický vztah hodnot odpovídá naší intuici: ano, ne.

3. Hodnoty o sobě neslouží k dosažení něčeho jiního: ano, ne.


Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




1. Opět si prostudujte Etický kodex sociálního pracovníka ČR i Mezinárodní kodex sociální práce a
pokuste se vyjmenovat a seřadit základní hodnoty, na nichž je postaven. Jinak řečeno, jaký
hodnotový systém a jaká hodnotová hierarchie v něm je obsažena?

2. Zamyslete se nad tím, jaký vztah k daným hodnotám zaujímáte a zda s nimi koresponduje to, co se
dnes může nabízet jako společenské hodnoty - ty  se pokuste formulovat.


Pojmy


·         Hodnoty

·         Společné znaky či charakteristiky hodnot

·         Relační charakter hodnot

·         Hierarchie hodnot

·         Systém hodnot

·         Společenské hodnoty

·         Osobní hodnoty

·         Legislativní hodnoty

·         Profesní hodnoty




11 Sociální práce a náboženské myšlení

Cíle


Cílem jedenácté kapitoly je představit otázku vztahu etiky v sociální a náboženství. V předchozích
kapitolách se opory náboženské otázky již dotkly. Studenti tak dokážou vymezit význam judaismu a
křesťanství pro utváření či konstituci evropského filosoficko-antropologického i etického kontextu.
K tomu dále přistupuje znalost specifika etiky v sociální práci, jež je charakteristická nikoliv
pouze ohledem na profesionalitu realizace zakázky, ale také zohledňováním situace klienta, k jejíž
určení mnohdy náleží i náboženský rozměr. V deváté kapitole se zaměříme především na tuto
souvislost. Po prostudování opor, splnění korespondenčních úkolů a zodpovězení otázek budou
studenti schopni zhodnotit význam a důsledky náboženského přesvědčení klienta jako faktoru, jenž
musí být v eticky zodpovědné sociální práci zohledněn. Posluchači budou rovněž upozorněni na
nutnost distance, o níž jsme hovořili výše v souvislosti s požadavkem sebeomezení ve výkonu
sociální práce. Posluchači pak budou schopni identifikovat hlavní dokumenty, v nichž je přístup
k náboženské problematice předmětem závazných i doporučujících ustanovení.


Klíčová slova:

Náboženství, náboženské přesvědčení, identita jedince, identita komunity, společenství, etnika,
ateismus, nenáboženský postoj, formy náboženského postoje, Listina základních práv a svobod,
tolerance, pluralita, diverzita, hodnoty



Průvodce textem


Tématem vztahu etiky sociální práce a náboženského myšlení se opět dostáváme do oblasti na pomezí
etiky, sociální práce a religionistiky. Význam problémů v takto vymezené oblasti se může jevit
marginální, zvláště vezmeme-li v potaz, že Česká republika patří k nejateističtějším zemím světa a
také k zemím, v nichž je míra vzdělanosti o světových náboženstvích poměrně malá. Nicméně toto
postavení, v němž nás předstihují snad jen země bývalého východního Německa a Číny, je spíše
důvodem k tomu, abychom otázce religiozity druhého (například klienta, členů jeho rodiny, kolegů)
přistupovali se značnou mírou opatrnosti. V kontextu, v němž je více než každý druhý „ateistou“, se
totiž význam náboženského přesvědčení druhého může snadno zlehčovat, čímž je rovněž ohrožen etický
zodpovědný přístup ke klientovi. Celé nastavení problému, z něhož jsme právě vyšli, se pak začne
komplikovat ve chvíli, kdy si uvědomíme, že ateismus nemusí být nutně areligiozitou. Neboť věřit
lze v mnohé: v Přírodu, Pokrok, Národ, Vlast, Svobodu, Pravdu, Člověka apod. Výzkumy posledních
let, jež sledují úzce vymezenou oblast religiozity, pak nedokládají ústup náboženského myšlení ze
scény.

            S jakými důsledky se pojí toto přitakání možnosti náboženského rozměru druhého?
Obrátíme-li v souvislosti se zodpovězením této otázky pozornost k jazyku, poskytne nán nápovědu.
Hodnoty konstituující to které přesvědčení, tu kterou víru mohou být označovány za „svaté“ či
„posvátné“, za „náboženství“. Jsou dále tím, čeho se nelze jednoduše vzdát, a tím, za co je nutné
v případě potřeby i bojovat, tedy vstoupit do náročného konfliktu. Jinak také řečeno, tyto
„posvátné“ hodnoty určují identitu jedince a někdy i komunity. Jejich ohrožením je ohrožena i tato
identita. Ačkoliv tedy se různá náboženství či formy religiozity mohou „racionálně“ smýšlejícímu
člověku jevit jakkoliv podivná a běžnému praktickému životu s jeho potřebami vzdálená, je nutné
tuto jejich závažnost mít stále na paměti. Připomeneme-li si charakteristiku etiky v sociální
práci, byla ona určena klientem, prostředím i pracovníkem. Ve vztahu ke všem těmto prvkům je pak
otázka religiozity významná. V prvním a posledním případě je z již řečeného význam reflektivního
přístupu k religiozitě (vlastní i klienta) zřejmý. Poukaz k historickému a sociálnímu kontextu pak
spoluurčuje i prvek třetí. Je-li pak sociální práce prací, při jejíž výkonu se setkáváme a
komunikujeme s druhými, k tomu prací, ve které mnohdy usilujeme i o řešení konfliktů, je setkání
s náboženskou stránkou klienta velmi pravděpodobné a její eticky zodpovědné vykonávání bude určeno
především tolerancí, taktem a snahou pochopit druhého.

            Tento naznačený přístup určující eticky zodpovědný výkon sociální práce nicméně není
jen obecným etickým požadavkem, který by vycházel ze skutečnosti náboženské plurality jako faktu
definujícího moderní svět ve srovnání například se světem středověkým, pro který náboženská jednota
evropského světa byla samozřejmá. Rovněž závazné dokumenty, na něž jsme narazili již v Etickým
kodexem sociálního pracovníka ČR, požadavek tolerance obsahují a vyjadřují jako jeden
z nejdůležitějších. Listina základních práv a svobod, jež uvozuje Ústavu ČR a s níž žádné právní
ustanovení nemohou být v rozporu, tak v prvním oddíle (čl. 15 a 16) Hlavy II stanoví:


(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své
náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“


„(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými,
soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány,
ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
(3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“


Ustanovení listiny pak provádějí další zákony, z nichž je třeba v souvislosti s naší problematikou
zmínit především zákon č. 3/2002 sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a
náboženských společností a o změně některých zákonů. V něm pak můžeme číst tato ustanovení:


„1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat
své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou,
vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo
víru anebo být bez náboženského vyznání.

(2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno.
Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím
rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.

(3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k
účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.

(4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách,
řádech a podobných společenstvích.

(5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti,
že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.“


Pohlédneme-li pak opět do Etického kodexu sociálního pracovníka v ČR, odráží se Listina základních
práv a svobod stejně jako platná legislativa v následujících ustanoveních:


„Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou
příslušnost, rasu, či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci,
ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě
celé společnosti.“


Nikoliv však pasivní a pouze tolerující či „shovívavý“ respekt je po sociálním pracovníkovi
vyžadován, neboť:


„Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které
vytvořilo lidstvo.“


Z takto vytyčené perspektivy se ukazuje, že eticky zodpovědné jednání sociálního pracovníka nutně
předpokládá tematizaci problematiky religiozity, a to vlastní religiozity (případně její absence),
religiozity klienta i religiozity komunity, společenství či etnika. Zatímco v prvních dvou
případech realizujeme nebo naplňujeme evropské tradici vlastní respekt k jedinci, v případě
posledním tento respekt doplňujeme i aspektem etnickým. Jinak také řečeno, úcta a respekt
k jedinečnosti druhého není možná tam, kde nepanuje analogická úcta a respekt k jeho etnicitě, jež
je součástí jeho identity. Proto také Mezinárodní kodex sociální práce stanoví tyto (4.2.1, 4.2.2)
principy:


„(1) Sociální pracovníci mají podporovat sociální spravedlnost (…). To znamená: Čelit negativní
diskriminaci - sociální pracovníci mají povinnost čelit negativní diskriminaci na základě takových
charakteristik, jako jsou schopnosti, věk, kultura,  rod nebo pohlaví, rodinný stav,
socioekonomický status, politické názory, barva pleti nebo jiné fyzické charakteristiky, sexuální
orientace nebo duchovní přesvědčení.


(2) Uznat diverzitu - sociální pracovníci rozpoznávají a respektují etnickou a kulturní rozdílnost
ve společnostech, kde pracují, berouce při tom v úvahu individuální, rodinné, skupinové a komunitní
odlišnosti.“


Z uvedeného je patrné, že úcta k jednotlivci, jež se pojí také s úctou k jeho etnicitě, je základní
hodnotou či vztažným bodem, z nějž vychází nejen Listina základních práv a svobod, ale také velmi
konkrétně zaměřený Etický kodex sociálního pracovníka ČR. K tomuto nároku je třeba říci
následující. Tento nárok v evropských myšlenkových dějinách získal dvě formulační podoby, a to
filosofickou a teologickou či náboženskou (v rámci křesťanské teologie). S oběma podobami jako
prameny evropského etického myšlení jsme se setkali výše, a proto mu rozumíme. Jeho podoba ve
zmíněných dokumentech nabývá sekulární podoby. To znamená, že se neodvolává k náboženskému
zdůvodnění, ale k hodnotě (jedinec), jež je v evropském čí západním kontextu přijímána za
samozřejmou. A právě zde je třeba také zohlednit roli křesťanství, jež naše chápání jedince a jeho
„hodnoty“ po významné období dějin utvářelo.


Shrnutí


V jedenácté kapitole se studenti opět setkali s problematickou náboženství a religiozity. Toto
setkání je o to významnější, oč ateističtější a odnáboženštěný je kontext české společnosti,
ve které tak otázka náboženství může budit zdání něčeho nedůležitého či naprosto marginálního.
S souladu s tímto byli studenti seznámeni s rozdílem mezi ateistickým a nenáboženským postojem,
s významem náboženských přesvědčení pro identitu jedince (klienta i pracovníka) i pro identitu
komunity, společenství či etnika. Náboženský rozměr života jedince se tak ukázal jako významný
faktor, jenž musí eticky zodpovědná práce sociálního pracovníka zohledňovat i respektovat, což je
dáno jak základním požadavkem respektu k jedinci, tak právně zachyceno v řadě legislativních
dokumentů a také v Kodexu sociálního pracovníka ČR.




Otázky



·         Vysvětlete rozdíl mezi ateismem a nenáboženským přístupem či postojem člověka.

·         Jaká je situace v ČR? K jakým zemím patříme?

·         Jakou roli mají náboženské hodnoty pro věřícího člověka?

·         Jaký vztah zaujímá Listina základních práv a svobod k náboženství, náboženským
přesvědčením?

·         Jak otázku náboženství tematizuje Kodex sociálního pracovníka v ČR?


Testovací otázky

1. Kodex sociálního pracovníka ČR je z náboženského hlediska neutrální: ano, ne.

2. Kodex sociálního pracovníka ČR respektuje etnickou diverzitu: ano, ne.

3. Kodext sociálního pracovníká ČR považuje jakýkoliv typ diskriminace za nepřijatelný: ano, ne.


Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




Opět si prostudujte Etický kodex sociálního pracovníka v ČR i Mezinárodní etický kodex sociální
práce a popište z výše naznačené perspektivy souvislost mezi problematikami dítěte (ochrany i
výchovy) a náboženského přesvědčení.


Pojmy


·         Náboženství

·         Náboženské přesvědčení

·         Identita jedince

·         Identita komunity, společenství, etnika

·         Ateismus

·         Nenáboženský postoj

·         Formy náboženského postoje

·         Listina základních práv a svobod

·         Tolerance

·         Pluralita

·         Diverzita

·         Hodnoty




12 Lidskoprávní kontext sociální práce - pojem lidských práv jako nejobecnější východisko etických
kodexů sociálního pracovníka


Cíle


Cílem poslední kapitoly je prohloubit povědomí posluchačů o základních lidských právech, na něž
odkazují již zmíněné etické kodexy relevantní pro oblast sociální práce, poukázat na jejich
souvislost pojmy hodnoty, osoby a lidské důstojnosti. Posluchači po prostudování opor, zodpovězení
otázek a vypracování korespondenčních úkolů budou schopni vymezit pojem základních lidských práv,
vysvětlit jejich zdůvodnění, popsat jejich rozsah, vymezit jejich vztah k inkluzivnímu a
exkluzivnímu pojetí osoby a také tato základní lidská práva budou znát. Skrze jejich rozdělení do
tzv. generací rovněž získají přehled o tom, v jakých oblastech budou ta která práva spíše
relevantní pro zhodnocení situace klienta.


Klíčová slova:

Lidská práva, zdůvodnění, etické kodexy, rozum, náboženství, svobody, generace základních lidských
práv


Průvodce textem


V Etickém kodexu pracovníku České republiky (2.1.2) je stanoveno:


„Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů.“


Mezinárodní etický kodex sociální práce (4.1) pak stanoví:


„Sociální práce je založena na hodnotě a důstojnosti všech lidí a na právech, která z toho
vyplývají.“


V předchozích kapitolách jsme se již zabývali funkcí etických kodexů se zvláštním zřetelem na
etické kodexy v sociální práci. Rovněž jsme zkoumali otázku hodnot a důstojnosti člověka. Zdá se
tedy, že oběma větám velmi dobře rozumíme. Nicméně orientace vytyčená ve výše uvedených větách
obsahuje ještě jeden aspekt, který musí eticky zodpovědné jednání sociálního pracovníka
zohledňovat, a to aspekt lidských práv, jež explicitně z důstojnosti člověka vyplývají. Abychom
dobře porozuměli této druhé a prozatím netematizované složce, musíme naší pozornost věnovat lidským
právům.

            Lidská práva jsou široce a často užívaným pojmem. Bývalý generální tajemník Organizace
spojených národů, Kofi Annan, tak lidská práva shrnuje takto: „Lidská práva odpovídají rozumu i
požadavku svědomí. Lidská práva jsou práva, která náleží každému člověku právě proto, že je
člověkem. My všichni jsme lidé, všichni máme nárok na lidská práva. Jedno bez druhého by nemělo
smysl.“

            Z hlediska předchozích kapitoly je třeba upozornit na následující. Koncept lidských
práv se vyhýbá rozlišení osoby a člověka. Jinak řečeno, toto rozlišení ztrácí smysl tam, kde je
předpokládáno inkluzivistické pojetí osoby. Rozsah pojmu osoby a člověka je identický a hovoříme-li
o člověku, hovoříme i o osobě, tedy o subjektu práv a povinností - každý je způsobilý mít práva.
Rozdíly v rasy, původu, barvy pleti, pohlaví, věku apod. nemají na distribuci základních lidských
práv žádný význam. V Listině základních práv a svobod (čl. 3, 1) je tak explicitně stanoveno:


„(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry
a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k
národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“


Zohledňování těchto rozdílů by naopak bylo v rozporu s důstojností člověka. Dále lidská práva jsou
práva, jež svůj původ nacházejí v rozumu. Nejsou tedy pouze pozitivními právy, nebo právy
založenými v náboženství. Subjekty lidských práv jsme všichni na základě rozumu, a tudíž tato
lidský práva nejsou ani omezena kulturním kontextem. Nakolik jsou lidé rozumní, natolik jsou
zavázání respektovat a přijmout závaznost těchto práv, která jsou takto nezcizitelná. Opět
v Listině základních práv a svobod (čl. 1) můžeme číst:


„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné,
nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“


Lze tedy také říci, že koncept lidských práv představuje racionalistický přístup k právní
problematice a je tak dědicem přirozenoprávní tradice předpokládající poznatelnost univerzálně
platných a závazných práv.

            Tolik tedy k nejobecnějším ustanovením, z nichž pak plynou práva zcela konkrétní, jež
jsou stanovena v zmíněné Listině základních práv a svobod a dělí se do tří generací lidských práv:
I. generace zachycuje občanská a politická práva (čl. 2-21); II. generace zachycuje ekonomická,
sociální a kulturní práva (čl. 22-27); III. generace zachycuje kolektivní práva. V sociální práci
se pak se všemi těmito oblastmi můžeme setkat.



Shrnutí


Ve dvanácté kapitole se studenti seznámili s obecným vymezením lidských práv i s jejich konkrétními
podobami v Listině základních práv a svobod. Rovněž kapitola poukázala na rozsah těchto lidských
práv, a to ve vztahu k již probírané problematice lidské důstojnosti a osoby. V této kapitole bylo
také zdůrazněno, že etické kodexy upravující sociální práci základní lidská práva využívají jako
východisko, z čehož plyne, že eticky zodpovědné jednání sociálního pracovníka předpokládá jejich
znalost.


Otázky



·         Jak byste definovali základní lidská práva?

·         S jakým pojetím vztahu mezi člověkem a osobou lidskoprávní koncepce počítá?

·         Jak jsou v etických kodexech sociálního pracovníka realizovány požadavky plynoucí ze
závaznosti základních lidských práv?

·         Do jakých kategorií můžeme základní lidská práva rozdělit?


Testovací otázky:

1. Lidskoprávní koncepce identifikuje člověka s osobou: ano, ne.

2. Základní lidská práva jsou pouze základními politickými právy: ano, ne.

3. Základní lidská práva jsou součástí legislativy ČR: ano, ne.



Korespondenční úkoly (zpracujte písemně)




Pečlivě si přečtěte Listinu základních práv a svobod a splňte následující úkoly: a) vypište
základní práva a svobody do seznamu; b) popište způsoby a podmínky, jimiž jsou ve své obecné
formulaci tato práva omezena; c) rozdělte práva svobody s ohledem na zmíněné generace; d) u každé
generace se pokuste zamyslet nad hypotetickou situací v oblasti sociální práce, ve které by mohlo
dojít k jejich porušení.


Pojmy

·         Lidská práva

·         Zdůvodnění

·         Etické kodexy

·         Rozum

·         Náboženství

·         Svobody

·         Generace základních lidských práv





Závěrem


Opory Etika se věnovaly komplexní a mnohovrstevnaté problematice etiky v sociální práci. Již sám
tento pojem odkazuje k dvěma oblastem - k etické teorii, jež může nabývat deskriptivní i
preskriptivní polohy, a k praxi, tedy konkrétní situaci a úkolům sociálního pracovníka. Obě roviny
jsou při tom samy o sobě co do obsahu velmi pestré. V prvním případě se nelze věnovat etice bez
přihlédnutí k jejímu původu, který je třeba hledat v úzké souvislosti s filosofickým myšlením.
Proto se opory nevěnují jen vymezením pojmů a nevolí tu či onu etickou teorii, ale seznamují
studenty s různými přístupy, s nimiž se v tradici evropského myšlení můžeme setkat. Neboť pak
v oblasti věci lidských lze jen velmi obtížné hovořit o časové podmíněnosti nebo zastaralosti, je
sama konfrontace s touto bohatou tradicí vhodnou propedeutikou. V případ druhém pak byla etická
problematika vztažena k tzv. profesním etikám a zvláště k etice v sociální práci a jejím
specifikům. V souvislosti s tímto pak opory tematizovaly i vztažné body, jimiž je jak legislativa
tak etické kodexy regulující práci sociálního pracovníka.



Použitá literatura a literatura k samostudiu


Vzhledem k pedagogickému cíli opor uvádíme v tomto seznamu literatury zdroje, z nichž opory čerpají
a k nimž je možno dále přihlédnout v rámci samostudia či ve snaze o prohloubení poznání
problematiky.



Anzenbacher, A., Úvod do etiky. 2. vyd. Praha: Academia, 2001.

Blecha, I. a kol., Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998.

Fischer, O., Milfait, R. a kol. Etika pro sociální práci. Praha: JABOK, 2008.

Janák, D., Kapitoly z dějin sociální práce. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2011.

Jankovský, J., Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton, 2003.

Rich, A., Etika hospodářství I. 1. vyd. Praha, Oikúmené, 1994.

Sedláček, J., Etika v sociální práci a veřejné správě. Opava, Slezská univerzita v Opavě, 2011.

Störig, H. J., Malé dějiny filosofie. 8. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007.


KUTNOHORSKÁ CSC., Doc. PhD. Jana. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN
978-80-247-2069-2