PSYHOPEDICKÁ DIAGNOSTIKA
Speciálně pedagogická diagnostika v oblasti psychopedie se zaměřuje na žáky s mentálním
postižením. Jejím cílem je komplexně zhodnotit jejich individuální potřeby, schopnosti a
možnosti v kontextu vzdělávacího procesu, rozvoje osobnosti a adaptace na sociální
prostředí.
Diagnostika vychází z různých teoretických východisek, která se prolínají v interdisciplinárním
přístupu.
Hlavním cílem je identifikace individuálních potřeb žáka, pochopení jeho specifických obtíží a
poskytnutí efektivní podpory, která zajišťuje rovný přístup ke vzdělávání a podporu jeho
osobního rozvoje.
Diagnostika je zaměřena na dlouhodobé zajištění kvalitní podpory a inkluze včetně žáků s
mentálním postižením.
1. TEORETICKÁ VÝCHODISKA
a) Bio-psycho-sociální model
Biopsychosociální model vznikl jako alternativa k jednostranným přístupům, které vysvětlovaly
poruchy buď pouze biologicky (např. genetické nebo neurologické deficity), nebo pouze
psychologicky (např. nedostatky v učení či emocích), případně pouze sociálně (např. vliv prostředí).
Hlavní myšlenkou je, že všechny tyto složky se vzájemně ovlivňují, a proto je nutné při diagnostice
a intervenci zohledňovat celého jedince v jeho kontextu.
Biologická složka
Genetické predispozice, neurologický vývoj, zdravotní stav, vývojová onemocnění.
Například děti s Downovým syndromem mají genetickou odchylku, která ovlivňuje jejich
intelektový a tělesný vývoj.
Psychologická složka
Kognitivní schopnosti, emoční vývoj, motivační faktory, adaptabilita.
Například dítě s poruchou autistického spektra může mít specifický kognitivní profil (silné a slabé
stránky) a obtíže v emocionální regulaci.
Sociální složka
Rodinné zázemí, podpora ve vzdělávání, socioekonomický status, přístup společnosti.
Například dítě s dyslexií může mít lepší prognózu, pokud vyrůstá v podnětném prostředí s
podporou učitelů a rodiny.
b) Humanistická psychologie a pedagogika
Zaměřuje se na individualitu a jedinečnost každého jedince.
Cílem je rozpoznat jeho silné stránky, podporovat jeho seberealizaci a přispět k jeho
zapojení do společnosti.
Diagnostika se orientuje na hledání způsobů, jak žákovi pomoci překonat bariéry a vytvořit
příležitosti pro jeho rozvoj.
Diagnostika sleduje jak omezení, tak potenciály v každé z těchto oblastí.
c) Vývojová psychologie
Důraz na sledování vývojové úrovně dětí a žáků, porovnání aktuálního vývojového stavu s
očekávanou normou.
Zaměřuje se na oblasti jako kognitivní vývoj, řeč, motorika, emocionální a sociální
dovednosti.
Zvláštní pozornost je věnována identifikaci zpoždění a jejich vlivu na vzdělávací a výchovný
proces.
d) Kognitivní teorie učení
Zdůrazňuje význam kognitivních procesů, jako jsou paměť, pozornost, myšlení a řešení problémů.
Diagnostika identifikuje silné a slabé stránky kognitivních funkcí žáka, což je klíčové pro nastavení
vzdělávacích strategií.
e) Sociokulturní přístup
Mentální postižení je vnímáno v kontextu prostředí a sociální interakce.
Klíčovou roli hraje „zóna nejbližšího vývoje“ – diagnostika se zaměřuje na to, co je žák schopen
dosáhnout s podporou, a nikoliv jen na aktuální úroveň dovedností.
Zdůrazňuje význam mediace, podpory a spolupráce při vzdělávání.
f) Behaviorální přístup
Vychází z principu pozorování chování a jeho změn vlivem různých podnětů.
Diagnostika sleduje konkrétní projevy chování, jejich příčiny a důsledky.
Slouží k návrhu intervenčních strategií, například pomocí posilování žádoucího chování.
g) Diagnostika podle Mezinárodní klasifikace funkčních schopností (ICF)
Důraz na funkční schopnosti a omezení v různých oblastech života.
Hodnotí se nejen diagnóza mentálního postižení, ale také vliv prostředí a dalších faktorů na schopnost
jedince fungovat ve společnosti.
2. KLÍČOVÉ PRINCIPY PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
Komplexnost
 Diagnostika zkoumá různé dimenze osobnosti: intelekt, motoriku, emoce, řeč, sociální
interakce i fyzické zdraví.
Individualizace
 Zaměřuje se na jedinečné potřeby a možnosti jednotlivce, nikoliv na univerzální
přístup.
Dynamický charakter
 Diagnostika není jednorázová, ale proces, který se opakuje a přizpůsobuje
aktuálnímu vývoji žáka.
Praktická využitelnost
Cílem je získat informace, které umožní vytvořit efektivní intervenční plán nebo
vzdělávací strategii.
3. OBLASTI PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
Kognitivní schopnosti – úroveň intelektových funkcí, paměť, myšlení, pozornost.
Komunikační schopnosti – verbální a neverbální komunikace, porozumění.
Motorické dovednosti – hrubá a jemná motorika.
Emoční a sociální dovednosti – schopnost navazovat vztahy, sebeovládání,
adaptace.
Praktické dovednosti – samoobsluha, pracovní činnosti.
Prostředí a sociální vlivy – vliv rodiny, školy, vrstevníků a dalších faktorů.
4. METODY
Rozhovory a anamnéza:
Rozhovory s rodiči, pedagogy a dětmi jsou klíčové pro získání informací o vývojových,
zdravotních a vzdělávacích problémech. Zde se zjišťují i faktory prostředí, které mohou
ovlivňovat dítě (např. rodinné zázemí, historie zdravotních problémů).
Anamnéza je systematické zjišťování údajů o těhotenství, porodu, raném vývoji dítěte,
jeho zdravotním stavu, výchově a předchozích školních zkušenostech.
Standardizované testy:
Používají se různé psychometrické testy k hodnocení kognitivních, jazykových,
motorických a sociálních schopností. Mezi nejběžnější testy patří Wechslerovy testy IQ,
Binet-Simonův test inteligence, Terman-Merrillovy testy a testy specifické pro určité
poruchy, jako jsou testy pro dyslexii, dysgrafii, dysklalkulii a další.
Testy schopností a dovedností: Například testy pro měření kognitivních funkcí,
pracovního a krátkodobého paměti, pozornosti, vnímání nebo exekutivních funkcí.
TESTY INTELIGENCE:
✅ WISC-V (Wechsler Intelligence Scale for Children – 5. vydání)
Pro děti od 6 do 16 let
Poskytuje celkové IQ a několik faktorových indexů (např. pracovní paměť, rychlost zpracování)
✅ WAIS-IV (Wechsler Adult Intelligence Scale – 4. vydání)
Pro osoby od 16 let
Hodnotí verbální i neverbální složky inteligence
✅ Stanford-Binet 5 (SB5)
Pro děti i dospělé (od 2 do 85 let)
Poskytuje komplexní hodnocení IQ s důrazem na fluidní inteligenci
✅ SON-R (Snijders-Oomen Non-verbální testy)
Neverbální test pro děti od 2,5 do 7 let (SON-R 2½-7) a 6 až 40 let (SON-R 6-40)
Vhodný pro děti s komunikačními obtížemi nebo cizince
Pozorování chování a výkonu dítěte:
Klinické pozorování je důležitou součástí diagnostiky. Diagnostik může pozorovat
dítě při různých aktivitách, jako je kreslení, psaní, komunikace nebo interakce s
ostatními. Toto pozorování odhaluje jak silné stránky, tak i oblasti, kde dítě může mít
problémy.
Simulace různých situací umožňuje sledovat, jak dítě reaguje na stres, nové úkoly
nebo změny v prostředí.
Dotazníky a škály hodnocení:
Používají se různé dotazníky a hodnotící škály zaměřené na posouzení specifických
aspektů vývoje nebo chování, jako jsou dotazníky pro posouzení sociálních dovedností,
dotazníky pro identifikaci poruch chování, pozornosti nebo emocí.
Projektivní metody:
Projektivní testy (např. Rorschachův test, testy s obrázky, testy s volným
vyprávěním) mohou být použity k posouzení osobnostních rysů, afektivního stavu a
vztahového chování dítěte.
Tyto metody mohou pomoci diagnostikovi zjistit, jak dítě zpracovává vnější podněty a
jak vnímá svůj vnitřní svět.
Neuropsychologické testy:
Pomocí neuropsychologických testů se hodnotí vztah mezi kognitivními
funkcemi a specifickými oblastmi mozku, což je užitečné zejména u dětí s
neurologickými nebo vývojovými problémy.
Analýza vývojového profilu:
Tento přístup zkoumá vývoj dítěte ve všech oblastech (motorika, kognice,
jazyk, sociální interakce, emoce) a porovnává ho s běžnými vývojovými milníky.
Pomáhá to identifikovat, zda dítě vykazuje zpoždění v některé oblasti vývoje.
Multidisciplinární přístup:
V psychopedické diagnostice je důležitý multidisciplinární přístup, který
zahrnuje spolupráci různých odborníků (psychologů, pedagogů, logopedů,
neurologů, terapeutů apod.), kteří mohou poskytnout komplexní pohled na dítě
a jeho potřeby.
VÝZNAM PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY:
Identifikovat speciální vzdělávací potřeby dítěte.
Poskytnout doporučení pro výběr vhodného vzdělávacího plánu a
intervence.
Podpořit rozvoj dítěte v jeho silných stránkách a pomoci mu v oblastech,
kde má problémy.
Zajistit optimální podmínky pro vzdělávání a výchovu dítěte.
Tento diagnostický proces je kladně orientován na rozvoj dítěte a je
zaměřen na vytváření podpůrného prostředí, které zohledňuje jeho
individuální potřeby.
FÁZE PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
1. PŘEDBĚŽNÁ FÁZE – SBĚR INFORMACÍ A ANAMNÉZA
Shromažďování informací: Prvním krokem je získání informací o
žákovi z různých zdrojů, což zahrnuje rozhovory s rodiči, učiteli,
terapeuty, a dalšími odborníky. Tato fáze poskytuje základní údaje o
dítěti, jeho rodinném prostředí, vývojových a zdravotních problémech,
předchozích zkušenostech se vzděláváním a jakýchkoli specifických
potřebách.
Anamnéza: Vyšetřující odborník se zaměřuje na historii dítěte –
zdravotní stav, průběh těhotenství a porodu, vývojové milníky, dřívější
vzdělávací zkušenosti a rodinné zázemí.
Pozorování a informovanost: Tato fáze může zahrnovat i pozorování
žáka ve školním prostředí, aby se zjistilo, jak se chová, jaké jsou jeho
silné a slabé stránky v konkrétních školních aktivitách.
2. VYŠETŘOVACÍ FÁZE – TESTOVÁNÍ A HODNOCENÍ SCHOPNOSTÍ
Standardizované testy a měření kognitivních funkcí: V této fázi se
používají různé testy, které hodnotí kognitivní úroveň žáka, například testy
IQ (např. Wechslerovy testy), které slouží k určení mentální úrovně dítěte.
Tyto testy poskytují základní data pro klasifikaci mentálního postižení
(lehký, střední, těžký).
Hodnocení dalších dovedností: Dále se hodnotí motorické, jazykové,
sociální a emocionální dovednosti žáka. To může zahrnovat testy pro
hodnocení jazykového vývoje, pozornosti, paměti, řečových schopností a
dalších kognitivních funkcí.
Specifické diagnostické nástroje: Testy zaměřené na rozpoznání poruch,
které se mohou vyskytnout současně s mentálním postižením, jako jsou
poruchy učení (dyslexie, dysgrafie) nebo poruchy chování (ADHD).
3. ANALÝZA A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ
Vyhodnocení výsledků: Na základě výsledků testů a dalších
diagnostických nástrojů se odborníci zaměřují na analýzu kognitivních,
motorických, emocionálních a sociálních schopností žáka. Porovnávají
tyto výsledky s průměrnými vývojovými normami a zjišťují, kde jsou
odchylky.
Stanovení diagnózy: Pokud jsou výsledky testování a pozorování
dostatečně silné, odborníci stanoví diagnózu mentálního postižení
(např. lehká, střední nebo těžká mentální retardace) a klasifikují
úroveň vývoje dítěte. Zároveň se identifikují oblasti, kde je potřeba
speciální podpora.
4. PLÁNOVÁNÍ SPECIÁLNÍ PODPORY A INTERVENCE
Stanovení speciálních vzdělávacích potřeb: Na základě analýzy dat a
stanovené diagnózy se vypracuje individuální plán speciálního vzdělávání,
který obsahuje konkrétní doporučení pro výuku a terapii. Tento plán by
měl zohledňovat jak silné stránky žáka, tak i oblasti, kde má problémy.
Výběr metod a nástrojů: Odborníci vyberou vhodné metody a nástroje
pro výuku a podporu žáka. To může zahrnovat například individuální
výuku, specifické pedagogické strategie (např. strukturované vyučování,
vizuální podpory, zjednodušení úkolů) nebo terapeutické zásahy.
Podpora ve spolupráci s rodinou a školou: Součástí tohoto procesu je i
spolupráce s rodiči a učiteli, aby se vytvořil koherentní přístup k
vzdělávání a podpoře žáka.
5. IMPLEMENTACE A SLEDOVÁNÍ POKROKU
Realizace plánu: Na základě doporučení z individuálního plánu
podpory se zahájí konkrétní opatření a intervence, které by měly
pomoci žákovi v jeho vzdělávacím procesu.
Průběžné sledování a hodnocení: Během realizace vzdělávacího
plánu je nutné pravidelně sledovat pokrok žáka a hodnotit účinnost
zvolených metod a strategií. Uskutečňuje se pravidelné monitorování,
například pomocí opakovaného testování, pozorování chování a
vývoje dítěte.
Úpravy plánu: Na základě těchto sledování mohou být učiněny
úpravy v plánu podpory, aby co nejvíce odpovídal aktuálním
potřebám žáka.
6. ZÁVĚREČNÁ FÁZE – EVALUACE A DOPORUČENÍ PRO DALŠÍ VÝVOJ
Konečné hodnocení: Po určité době, kdy žák absolvuje určitou část
vzdělávacího procesu, probíhá evaluace efektivity podpory a intervence.
Zhodnotí se, zda došlo k pokroku, jaký vliv měla speciální podpora na
vzdělávací výsledky žáka a zda byly naplněny jeho individuální potřeby.
Doporučení pro další postup: Na základě výsledků hodnocení se doporučují
další kroky pro zajištění dlouhodobého rozvoje žáka, a to jak v oblasti
vzdělávací, tak i v oblasti sociálních, emocionálních a terapeutických potřeb.
Celý proces diagnostiky speciálních vzdělávacích potřeb žáka s mentálním
postižením je dynamický a měl by být pravidelně aktualizován. Úspěch
diagnostiky závisí na spolupráci mezi odborníky (pedagogy, psychology,
terapeuty), rodiči a školou, a na individuálním přístupu k žákovi, který
zohledňuje jeho specifické potřeby.
OBSAH PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
Obsahová rovina speciálně pedagogické diagnostiky psychopedické zahrnuje:
Hodnocení kognitivních funkcí
Inteligence: Měření úrovně rozumových schopností a schopnosti adaptace na prostředí.
Procesy učení: Diagnostika poruch učení a jejich specifických obtíží.
Zhodnocení vývojových charakteristik
Posouzení vývojových zpoždění nebo odchylek, včetně vývoje motorických, řečových a sociálních dovedností.
Diagnóza vývojových poruch
Specifikace specifických poruch (např. poruchy autistického spektra, ADHD, těžší formy mentálního postižení).
Zhodnocení emočních a sociálních dovedností
Diagnostika schopnosti emocionální regulace, vztahových problémů, komunikačních obtíží a sociální interakce.
Individuální vzdělávací potřeby
Identifikace potřeb individuálního přístupu, tvorba a implementace individuálních vzdělávacích plánů (IVP), specifických metod a
strategií výuky.
Porovnání s normativními hodnotami
Porovnání výsledků diagnostiky s normami dané věkové a vzdělanostní skupiny, aby bylo možné odhalit specifické odchylky.
Práce s rodinou a okolím žáka
Zahrnutí podpory rodiny do procesu diagnostiky a tvorby individuálních vzdělávacích plánů, spolupráce s učiteli a ostatními
odborníky.
Hodnocení psychosociálního prostředí
Vyhodnocení podmínek, které ovlivňují vývoj a vzdělávání dítěte, včetně školního i domácího prostředí.
OBECNÉ A SPECIÁLNÍ METODY
PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
1. OBECNÉ METODY
Obecné metody se využívají napříč různými obory speciální pedagogiky a slouží k získání základních
informací o žákovi.
a) Pozorování
Systematické sledování chování a projevů žáka ve školním, domácím nebo volnočasovém prostředí.
Zaměřuje se na:
Chování během výuky.
Reakce na podněty.
Sociální interakce a emoční projevy.
Motorické schopnosti.
Může být strukturované (dle předem daných kritérií) nebo volné (běžné pozorování).
b) Rozhovor
Rozhovory s:
Žákem (pokud je to možné) – zaměření na porozumění, komunikaci a jeho pohled.
Rodiči – získání informací o rodinném prostředí, vývoji dítěte a jeho každodenním fungování.
Učiteli – zjištění vzdělávacích a sociálních potřeb žáka ve školním prostředí.
Poskytuje důležité informace o subjektivních aspektech života žáka.
c) Analýza dokumentace
Studium lékařských zpráv, zpráv z pedagogicko-psychologické poradny (PPP), školních
hodnocení, třídních záznamů.
Cílem je získat komplexní obraz o dosavadním vývoji a vzdělávacích zkušenostech.
d) Dotazníky a škály
Používají se k získání standardizovaných informací o schopnostech, chování nebo emocích
žáka.
Hodnotící škály chování (např. Behavior Rating Scale).
Škály pro hodnocení adaptivního chování.
Dotazníky pro rodiče či pedagogy.
e) Didaktické testy
Zjišťují školní znalosti a dovednosti žáka (např. čtení, psaní, počítání).
Slouží k určení úrovně vzdělávacích kompetencí a školní zralosti.
f) Standardizované psychologické testy
Např. testy inteligence (WISC, Stanford-Binet), testy školní zralosti (např. Jiráskův test)
nebo testy řečových schopností.
Používají se v interdisciplinární spolupráci s psychology.
2. SPECIÁLNÍ METODY PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
Speciální metody jsou uzpůsobené specifickým potřebám žáků s mentálním postižením a
zaměřují se na diagnostiku v oblastech, které jsou pro tuto skupinu klíčové.
a) Testy zaměřené na praktické dovednosti
Hodnocení schopnosti žáka vykonávat každodenní činnosti:
Samoobsluha (oblékání, hygiena, stravování).
Jednoduché pracovní činnosti (např. manipulace s nástroji, příprava předmětů).
Např. hodnotí adaptivní chování a praktické dovednosti.
b) Diagnostika adaptivního chování
Zkoumá schopnost žáka přizpůsobit se běžným požadavkům okolního prostředí.
Hodnotí se oblasti jako:
Sociální dovednosti.
Schopnost řešit praktické problémy.
Sebeobsluha a samostatnost.
c) Alternativní metody komunikace
Používají se u žáků s omezenou nebo nevyvinutou verbální komunikací.
Diagnostika zahrnuje hodnocení schopnosti využívat:
Piktogramy (např. systém PCS).
Gestikulaci (znaková řeč, podpora AAK).
Elektronické komunikační pomůcky.
d) Pozorování při modelových situacích
Diagnostika žáka během řešení konkrétních úkolů v simulovaném prostředí.
Příklad: práce s manipulačními hračkami, řešení jednoduchých úkolů (např. třídění předmětů podle barvy
nebo velikosti).
e) Multisenzorická diagnostika
Hodnocení smyslového vnímání (zrak, sluch, hmat, čich, chuť).
Často probíhá v prostředí speciálně vybavených multisenzorických místností (např. Snoezelen).
Zaměřuje se na reakce žáka na různé podněty a jejich intenzitu.
f) Diagnostika sociálních interakcí
Hodnocení schopnosti žáka navazovat kontakt, spolupracovat, komunikovat a
reagovat na ostatní.
Může zahrnovat pozorování při skupinové činnosti nebo během hry.
g) Motorická diagnostika
Zjišťuje úroveň hrubé a jemné motoriky, koordinaci a schopnost vykonávat pohybové
úkoly.
Příklady:
Testy jemné motoriky (např. práce s korálky, kreslení, skládání).
Hodnocení chůze, běhu nebo koordinace pohybů.
VÝZNAM SPECIÁLNÍCH METOD
Speciální metody psychopedické diagnostiky jsou klíčové zejména pro:
Tvorbu individuálního vzdělávacího plánu (IVP).
Přesné nastavení podpůrných opatření (např. asistenta pedagoga, kompenzačních
pomůcek).
Plánování intervenčních strategií zaměřených na rozvoj silných stránek žáka a
zmírnění omezení.
Sledování vývoje a úspěšnosti vzdělávacích postupů.
Diagnostický proces vyžaduje spolupráci speciálních pedagogů, psychologů,
terapeutů a rodičů, aby byla zajištěna co nejpřesnější analýza schopností a potřeb
žáka.
DOPADY MENTÁLNÍHO POSTIŽENÍ NA
EDUKAČNÍ PROCES
Dopady mentálního postižení na edukační proces jsou
komplexní a ovlivňují různé oblasti vzdělávání, výchovy i
sociálního začlenění žáka. Mentální postižení představuje
snížení intelektových schopností spolu s omezením adaptivního
chování, což má přímý vliv na schopnost žáka učit se a
fungovat v běžném školním prostředí.
1. KOGNITIVNÍ DOPADY
Mentální postižení ovlivňuje zejména:
Sníženou schopnost abstraktního myšlení – Žáci mají obtíže s porozuměním
složitým pojmům, teoriím nebo symbolům.
Pomalejší tempo učení – Žáci vyžadují více času na osvojení nových
dovedností a opakování učiva.
Omezenou schopnost generalizace – Obtížně přenášejí naučené dovednosti
a znalosti do nových situací.
Problematické plánování a organizace – Žáci mohou mít potíže s orientací v
čase, nastavováním priorit a samostatným řešením úkolů.
Sníženou pracovní paměť – Krátkodobé uchovávání a zpracování informací
bývá omezené, což komplikuje zvládání komplexních úkolů.
2. JAZYKOVÉ A KOMUNIKAČNÍ DOPADY
Opožděný rozvoj řeči – Může se projevit omezenou slovní
zásobou, nesprávnou gramatikou a obtížemi s porozuměním
složitým větám.
Zhoršená neverbální komunikace – Problémy s gestikulací,
mimikou nebo využitím jiných forem alternativní komunikace.
Obtíže v sociální interakci – Žáci mohou mít potíže s vyjádřením
svých potřeb, pochopením instrukcí nebo navazováním kontaktů s
vrstevníky.
3. EMOČNÍ A SOCIÁLNÍ DOPADY
Nízká sebedůvěra a motivace – Časté selhávání může vést k frustraci,
pasivitě nebo odmítání úkolů.
Zvýšená zranitelnost – Žáci s MP mohou být citlivější na stres, změny
nebo sociální odmítnutí.
Sociální izolace – Omezené sociální dovednosti mohou vést k
problémům s integrací do kolektivu a omezenému okruhu přátel.
Zvýšená závislost na podpoře – Potřeba asistence při rozhodování,
zvládání školních a sociálních situací.
4. DOPADY NA PRAKTICKÉ DOVEDNOSTI
Snížená schopnost sebeobsluhy – Žáci mohou potřebovat pomoc
při oblékání, stravování, hygieně nebo organizaci školních
pomůcek.
Obtíže s pracovními činnostmi – Problémy s motorikou nebo
pochopením instrukcí mohou komplikovat výuku praktických
dovedností.
Zaměření na konkrétní činnosti – Učivo musí být zaměřeno na
rozvoj praktických, každodenních a profesních dovedností.
5. PEDAGOGICKÉ DOPADY
Nutnost individualizace výuky – Pedagog musí přizpůsobit obsah,
metody a tempo vzdělávání specifickým potřebám žáka.
Vyšší potřeba opakování – Žáci s MP často potřebují více opakování a
praktických ukázek pro pochopení a zapamatování.
Zaměření na multisenzorické metody – Výuka by měla zahrnovat více
smyslových podnětů (vizuální, hmatové, zvukové).
Zapojení podpůrných opatření – Například asistent pedagoga,
speciální pomůcky nebo alternativní formy hodnocení.
Redukce učiva – Důraz na osvojení klíčových kompetencí, které žák
využije v běžném životě.
6. DOPADY NA INKLUZI
Překážky při integraci – Žáci s MP mohou zažívat obtíže při
zapojení do kolektivu běžné třídy, což může vést k sociální
izolaci.
Role asistenta pedagoga – Nezbytná podpora při zvládání
školních a sociálních aktivit.
Potřeba spolupráce mezi školou a rodinou – Efektivní
podpora žáka vyžaduje úzkou koordinaci mezi školou, rodinou
a odborníky.
7. MOŽNÉ POZITIVNÍ DOPADY PŘI ADEKVÁTNÍ PODPOŘE
Rozvoj praktických dovedností – Zaměření na životní kompetence
umožňuje žákovi větší samostatnost.
Sociální začlenění – Při podpoře inkluze může žák s MP získat
pozitivní zkušenosti z kolektivu vrstevníků.
Seberealizace – S pomocí pedagogické intervence může žák
dosáhnout úspěchů odpovídajících jeho možnostem, což zvyšuje
jeho sebevědomí.
8. PODPORA V EDUKAČNÍM PROCESU
Dopady mentálního postižení na vzdělávání lze zmírnit správně nastavenými
opatřeními:
Podpůrná opatření – Využití individuálního vzdělávacího plánu, asistent
pedagoga, speciální pomůcky.
Speciální metody výuky – Vizuální podpora, názornost, multisenzorické aktivity,
relaxační prvky.
Pravidelná spolupráce – Zapojení speciálních pedagogů, terapeutů, psychologů a
rodiny.
Příprava na praktický život – Nácvik pracovních dovedností, sebeobsluhy a
sociální adaptace.
KLÍČOVÉ KROKY ANALÝZY DIAGNOSTICKÝCH ZÁVĚRŮ
Analýza diagnostických závěrů je klíčovým krokem při určování podpůrných opatření pro žáky s mentálním postižením. Cílem této
analýzy je porozumět specifickým vzdělávacím a individuálním potřebám žáka a navrhnout efektivní strategie, které mu pomohou
dosáhnout co nejlepších vzdělávacích výsledků.
Identifikace stupně mentálního postižení
 Na základě výsledků testů kognitivních schopností (IQ, adaptivní chování, sociální dovednosti) je stanoven stupeň mentálního
postižení (lehký, střední, těžký).
Hodnocení individuálních schopností a limitací
 Analýza zahrnuje posouzení, jak konkrétní schopnosti jako paměť, porozumění, motorické dovednosti nebo komunikační schopnosti
ovlivňují běžné činnosti.
Stanovení vzdělávacích potřeb
 Identifikace klíčových oblastí, které vyžadují specifickou podporu – např. čtení, psaní, matematika, komunikační dovednosti,
sociální interakce nebo motorické dovednosti.
Vývoj podpůrných opatření
 Na základě diagnostických výsledků se navrhují individuální vzdělávací plány (IVP) nebo individuální plány podpory (IPP), které
obsahují specifická opatření zaměřená na rozvoj daných schopností.
Spolupráce s odborníky
 Tým odborníků, který zahrnuje speciální pedagogy, psychology, logopedy a další specialisty, poskytuje konzultace a návrhy
ohledně podpůrných opatření.
Monitorování pokroku
 Diagnostické závěry by měly být pravidelně revidovány a aktualizovány na základě změn v individuálních potřebách žáka.
Typická podpůrná opatření:
Vzdělávací strategie: Použití speciálních metod výuky, vizuálních pomůcek, alternativních
způsobů komunikace.
Kompenzační pomůcky: Technologie, speciální učební materiály, asistenční technologie.
Emocionální podpora: Terapie, individuální nebo skupinové poradenství, podpora pedagogů
a rodiny.
Environmentální úpravy: Specifické prostory, nízké počty žáků ve třídě, speciální vzdělávací
plány.
Tato analýza umožňuje vytvořit konkrétní a efektivní plán podpory, který je přizpůsoben
potřebám žáka s mentálním postižením a umožňuje mu co nejlépe zvládat vzdělávací výzvy.
APLIKACE METOD SPECIÁLNĚ
PEDAGOGICKÉ DIAGNOSTIKY
Aplikace metod speciálně pedagogické diagnostiky psychopedické u
dětí a žáků ve vztahu ke stupni postižení“ se zaměřuje na diagnostické
přístupy u jedinců s mentálním postižením (psychopedií).
Tento proces zahrnuje výběr a aplikaci vhodných diagnostických
metod v závislosti na míře a typu postižení.
1. CÍLE PSYCHOPEDICKÉ DIAGNOSTIKY
Identifikace mentálního postižení (lehké, střední, těžké, hluboké)
Stanovení individuálních vzdělávacích potřeb
Zhodnocení kognitivních, emocionálních a sociálních schopností
Doporučení pro pedagogickou a terapeutickou podporu
2. METODY DIAGNOSTIKY VE VZTAHU KE STUPNI POSTIŽENÍ
A) Lehká mentální retardace (IQ 50–69)
Testy inteligence: WISC-V, WAIS, Stanford-Binet
Projektivní metody: kresba postavy, TAT
Pozorování ve školním prostředí
Rozhovory s dítětem a rodiči
B) Střední mentální retardace (IQ 35–49)
Neverbální testy inteligence: SON-R, Leiter-3
Speciální pedagogická vyšetření: testy percepce, paměti, motoriky
Analýza pracovních dovedností a sebeobsluhy
Pozorování v reálných situacích
C) Těžká a hluboká mentální retardace (IQ pod 35)
Individuální pozorování: reakce na podněty, komunikace
Hodnocení senzomotorických schopností
Metody alternativní a augmentativní komunikace (AAK)
Záznamy a rozhovory s rodiči a pedagogy
Diagnostika žáka s mentálním postižením není
jen o stanovení úrovně intelektu, ale především
o návrhu efektivních podpůrných opatření,
která mu umožní co nejlepší vzdělávací a
sociální začlenění.
ANALÝZA DIAGNOSTICKÝCH ZÁVĚRŮ PRO
ÚČELY STANOVENÍ PODPŮRNÝCH
OPATŘENÍ
1. CÍL ANALÝZY DIAGNOSTICKÝCH ZÁVĚRŮ
Zhodnotit kognitivní schopnosti, sociální a emocionální
dovednosti
Identifikovat potřebu podpůrných opatření v oblasti výuky,
komunikace a prostředí
Navrhnout individuální vzdělávací plán (IVP) a případná
terapeutická opatření
Určit možnosti inkluze či speciálního vzdělávání
2. DIAGNOSTICKÉ METODY A JEJICH VÝSTUPY
Diagnostické závěry vycházejí z:
Testů inteligence (např. WISC-V, WAIS, SON-R, Stanford-Binet) →
určení úrovně mentálního postižení
Speciálně pedagogických vyšetření → percepční, motorické,
komunikační schopnosti
Pozorování ve školním prostředí → interakce s vrstevníky, míra
samostatnosti
Anamnestických údajů → informace od rodičů, učitelů, terapeutů
Výsledkem je komplexní profil žáka, který určuje stupeň podpory.
3. STANOVENÍ PODPŮRNÝCH OPATŘENÍ PODLE STUPNĚ POSTIŽENÍ
Stupeň mentálního postižení Vzdělávací opatření Podpora v komunikaci Organizační opatření
Lehké (IQ 50–69)
IVP, individuální tempo výuky, vizuální
podpora
Strukturovaná komunikace, alternativní
metody
Asistent pedagoga, menší třídy,
podpora sebepéče
Střední (IQ 35–49)
Zjednodušené učivo, multisenzorická
výuka
Piktogramy, komunikační tabulky
Větší podíl praktických aktivit, intenzivní
podpora
Těžké a hluboké (IQ pod 35)
Program zaměřený na rozvoj základních
dovedností
Augmentativní a alternativní komunikace
(AAK)
Specializované třídy, individuální přístup
CHARAKTERISTIKA
DIAGNOSTIKY PODLE STUPNĚ
POSTIŽENÍ
LEHKÉ MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ (IQ 50–69)
Typické charakteristiky:
 Zpomalený rozvoj kognitivních schopností a adaptivního chování.
 Základní schopnost číst, psát a počítat při vhodné podpoře.
 Schopnost samostatného života s určitým dohledem.
Diagnostické cíle:
 Posouzení školní zralosti a intelektových schopností.
 Zhodnocení adaptivních dovedností, zejména v sociální oblasti.
 Identifikace oblastí, které vyžadují podpůrná opatření.
Používané metody:
 Standardizované testy školní zralosti (např. Jiráskův test).
 Testy zaměřené na čtení, psaní, počítání a prostorovou orientaci.
 Pozorování žáka při vzdělávacích aktivitách a ve skupině vrstevníků.
STŘEDNĚ TĚŽKÉ MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ (IQ 35–49)
Typické charakteristiky:
 Výraznější omezení v oblasti abstraktního myšlení a samostatného rozhodování.
 Schopnost osvojení praktických dovedností a částečné sebeobsluhy.
 Omezená schopnost čtení, psaní a počítání (základní funkční gramotnost).
Diagnostické cíle:
 Posouzení schopnosti osvojit si základní dovednosti potřebné pro praktický život.
 Identifikace přidružených obtíží (motorika, řeč, smyslové postižení).
 Návrh vhodného edukačního přístupu zaměřeného na rozvoj funkční gramotnosti a praktických dovedností.
Používané metody:
 Diagnostika zaměřená na praktické dovednosti (např. nácvik sebeobsluhy).
 Alternativní metody hodnocení – práce s obrázky, názorné pomůcky.
 Pozorování při provádění činností běžného života (hygiena, manipulace s předměty).
TĚŽKÉ MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ (IQ 20–34)
Typické charakteristiky:
 Výrazné omezení kognitivních schopností a adaptivního chování.
 Schopnost osvojení základních sebeobslužných dovedností s intenzivní podporou.
 Omezená schopnost verbální komunikace.
Diagnostické cíle:
 Posouzení základních senzorických a motorických dovedností.
 Zjištění schopnosti reagovat na jednoduché podněty.
 Identifikace nejvhodnějších komunikačních prostředků (např. alternativní a augmentativní komunikace).
Používané metody:
 Multisenzorické diagnostické metody.
 Diagnostika zaměřená na reakce na podněty (vizuální, sluchové, hmatové).
 Hodnocení formou hry a praktických aktivit.
HLUBOKÉ MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ (IQ POD 20)
Typické charakteristiky:
 Těžká omezení ve všech oblastech vývoje.
 Závislost na trvalé péči a asistenci v běžných činnostech.
 Velmi omezená schopnost komunikace a interakce.
Diagnostické cíle:
 Zjištění základní reakce na podněty a schopnosti vnímat okolí.
 Posouzení funkčnosti smyslového vnímání a pohybových dovedností.
 Návrh optimální stimulace a režimu péče.
Používané metody:
 Jednoduché testy senzorické stimulace.
 Pozorování při základních činnostech (krmení, pohyb, reakce na podněty).
 Spolupráce s dalšími odborníky (např. fyzioterapeut, logoped).
PRINCIPY DIAGNOSTIKY PODLE STUPNĚ POSTIŽENÍ
Individuální přístup: Diagnostické postupy musí být přizpůsobeny možnostem a
schopnostem žáka.
Dlouhodobý proces: Diagnostika probíhá kontinuálně, aby bylo možné zachytit
pokrok a měnící se potřeby žáka.
Multidisciplinarita: Spolupráce speciálních pedagogů, psychologů, logopedů, lékařů
a dalších odborníků.
Zohlednění prostředí: Diagnostika musí zahrnovat nejen žákovy schopnosti, ale také
vliv rodiny a školy na jeho vývoj.
Podpora potenciálu: Důraz na silné stránky žáka a jejich využití v edukačním
procesu.
VÝZNAM DIAGNOSTIKY PODLE STUPNĚ MENTÁLNÍHO POSTIŽENÍ
Lehké postižení: Podpora akademických a sociálních dovedností umožňujících
částečnou integraci a profesní uplatnění.
Středně těžké postižení: Důraz na praktické dovednosti a přípravu na částečně
samostatný život.
Těžké a hluboké postižení: Priorita na zajištění kvality života, základní sebeobsluhy
a smyslové stimulace.
Speciálněpedagogická diagnostika je klíčovým nástrojem pro pochopení
individuálních potřeb žáků s mentálním postižením. Přizpůsobení diagnostických
metod a cílů podle stupně postižení umožňuje vytvořit efektivní edukační strategie,
které žákům pomáhají dosáhnout jejich maximálního potenciálu a zajistit jim důstojný
život.
DOPAD STUPŇŮ MP DO PROCESU
UČENÍ
Dopad jednotlivých stupňů mentálního postižení na proces učení závisí:
na závažnosti kognitivních, motorických a sociálních obtíží, které žák zažívá.
Mentální postižení je rozděleno do několika stupňů, přičemž každý stupeň má specifické charakteristiky, které
ovlivňují způsob, jakým žák přistupuje k učení, jaké metody a pomůcky jsou pro něj efektivní a jaké vzdělávací
cíle je možné nastavit.
Každý stupeň mentálního postižení ovlivňuje proces učení různými způsoby.
Důležité je přizpůsobit výukové metody, pomůcky a podporu specifickým potřebám žáků v závislosti na jejich
stupni postižení.
Vždy je třeba zaměřit se na maximální rozvoj jejich potenciálu a podporu v oblasti samostatnosti, komunikace
a sociální integrace.
1. Lehké mentální postižení (mírný stupeň)
Žáci s mírným mentálním postižením vykazují nižší kognitivní schopnosti než jejich vrstevníci, ale stále mohou
dosahovat základní úrovně čtení, psaní a matematických dovedností. Jejich učení je pomalejší a vyžaduje časté
opakování a praktické příklady.
Dopady na proces učení:
 Kognitivní schopnosti: Žáci mají sníženou schopnost abstraktního myšlení, což znamená, že se mohou potýkat s
pochopením složitějších konceptů. Představivost a analýza jsou omezené, ale mohou zvládnout jednodušší úkoly a
učení se postupně.
 Jazyk a komunikace: Mírně omezené komunikační dovednosti mohou vést k problémům ve vyjadřování
složitějších myšlenek a porozumění komplexnějším pokynům.
 Samostatnost: Tito žáci mohou být částečně samostatní v každodenním životě, ale stále potřebují pomoc při
některých činnostech (například se zvládnutím domácnosti, orientací v čase a prostoru).
 Sociální interakce: Jsou schopni fungovat v běžném sociálním prostředí, ale mohou mít problémy s porozuměním
komplexním sociálním pravidlům a vzorcům chování.
Metody výuky: Využívají se zjednodušené a konkrétní výukové materiály, časté opakování a praktické ukázky.
Tato skupina může pracovat ve smíšených třídách s podporou asistenta pedagoga.
2. Středně těžké mentální postižení (střední stupeň)
Žáci se středně těžkým mentálním postižením mají výraznější problémy s učením a vyžadují intenzivnější podporu a
přizpůsobení výuky. Jejich schopnosti jsou omezenější, a to nejen v oblasti kognitivní, ale i motorické a komunikační.
Dopady na proces učení:
 Kognitivní schopnosti: Žáci mají výrazné obtíže s abstraktním myšlením. Učení se zaměřuje na rozvoj základních
dovedností, jako je čtení, psaní a počítání, ale ve velmi zjednodušené podobě. Ovládnutí těchto dovedností je pomalejší
a vyžaduje časté opakování.
 Jazyk a komunikace: Komunikační dovednosti jsou omezené. Většina žáků se učí zjednodušený jazyk a používá
jednoduché věty. Mnozí mohou používat alternativní komunikační metody, jako je znaková řeč nebo obrázkové karty.
 Samostatnost: Tito žáci nejsou schopni vykonávat složitější činnosti bez podpory. V každodenním životě potřebují
pomoc při základních činnostech, jako je osobní hygiena, oblékání nebo manipulace s penězi.
 Sociální interakce: Mají potíže s navazováním a udržováním vztahů, rozpoznáváním sociálních norem a chování. Je
důležité zaměřit se na trénink sociálních dovedností a podporu v interakcích s vrstevníky.
Metody výuky: Využívají se velmi zjednodušené a konkrétní metody, velký důraz je kladen na praktické a motorické
dovednosti (např. pracovní činnosti). Učení probíhá často za pomocí vizuálních a hmatových pomůcek, asistent pedagoga
poskytuje intenzivní podporu.
3. Těžké mentální postižení (těžký stupeň)
Žáci s těžkým mentálním postižením mají velmi omezené kognitivní schopnosti a většina z nich se nikdy nebude schopna naučit
číst nebo psát v tradičním smyslu. Jejich učení se zaměřuje na základní motorické a komunikační dovednosti a na přípravu na co
největší samostatnost v každodenním životě.
Dopady na proces učení:
 Kognitivní schopnosti: Těžká kognitivní omezení znamenají, že žáci nejsou schopni pochopit abstraktní myšlenky nebo
komplexní koncepty. Učení se soustředí na základní, konkrétní dovednosti, které mohou použít v každodenním životě.
 Jazyk a komunikace: Mnozí žáci mají vážné problémy s verbální komunikací. Někteří mohou používat alternativní
komunikační metody, jako jsou obrázkové symboly nebo elektronická zařízení, která umožňují komunikaci bez mluvení.
 Samostatnost: Tato skupina žáků si vyžaduje stálou asistenci při všech činnostech, včetně osobní hygieny, stravování a
oblékání. Významně se zaměřuje na rozvoj praktických dovedností, které umožní určitou míru samostatnosti v běžném
životě.
 Sociální interakce: Tito žáci mohou mít omezenou schopnost navazovat sociální vztahy. S ohledem na jejich omezené
kognitivní a komunikační schopnosti se výuka zaměřuje na zajištění základních interakcí a výměny emocí.
Metody výuky: Využívají se metody, které vyžadují intenzivní podporu a zaměřují se na konkrétní, jednoduché úkoly (např.
manipulace s předměty, učení základních aktivit, jako je jíst nebo oblékat se). Využívají se pomůcky, které podporují
komunikaci a zajišťují co největší míru samostatnosti.
4. Hloubkové mentální postižení (hluboký stupeň)
Žáci s hloubkovým mentálním postižením mají velmi závažné kognitivní a motorické problémy, které zásadně ovlivňují jejich
schopnost učit se. Tito žáci mají největší potřebu podpory ve všech oblastech života.
Dopady na proces učení:
 Kognitivní schopnosti: Kognitivní vývoj je výrazně zpomalený nebo chybí schopnost abstraktního myšlení. Učení se
soustředí na zajištění základních motorických a senzomotorických dovedností, které umožní přežívání a uspokojování
základních potřeb.
 Jazyk a komunikace: Komunikace je výrazně omezena, někteří žáci mohou být zcela nekomunikativní. Používají
alternativní metody komunikace, jako je pohyb, gesta nebo jednoduché signály.
 Samostatnost: Tito žáci si vyžadují trvalou asistenci ve všech činnostech. Veškeré činnosti, včetně stravování a hygieny,
musí být prováděny za pomoci dospělých.
 Sociální interakce: I když se komunikace a interakce mohou omezit na základní reakce na vnější podněty, i u těchto žáků
je důležité podporovat emocí a vzorců chování, které jsou pro ně přístupné.
Metody výuky: Učení probíhá na základě rozpoznání jednoduchých podnětů, stimulace smyslů, a interakcí s okolím.
Využívají se metody senzomotorického učení a intenzivní podpora při každodenních činnostech.
DIAGNOSTICKÉ KOMPETENCE ŠKOLNÍHO
SPECIÁLNÍHO PEDAGOGA A SPECIÁLNÍHO
PEDAGOGA V PORADENSKÉM ZAŘÍZENÍ
Diagnostické kompetence školního speciálního pedagoga (ŠPP) a speciálního
pedagoga v poradenském zařízení (ŠPZ - speciálně pedagogickém centru nebo
pedagogicko-psychologické poradně) jsou klíčové pro efektivní práci s žáky se
speciálními vzdělávacími potřebami.
Jejich role se liší dle pracovního prostředí, avšak obě profese se zaměřují na
komplexní podporu žáka v edukačním procesu.
1. DIAGNOSTICKÉ KOMPETENCE ŠKOLNÍHO SPECIÁLNÍHO PEDAGOGA
Školní speciální pedagog působí přímo ve školách, kde se zaměřuje na práci s žáky, pedagogy a rodiči v rámci školního prostředí.
Hlavní kompetence:
Identifikace vzdělávacích potřeb:
Diagnostika žáků s rizikem školního selhání.
Posouzení míry speciálních vzdělávacích potřeb (např. poruch učení, chování, mentálního postižení).
Provádění pedagogické diagnostiky:
Hodnocení školní zralosti a pokroku ve vzdělávání.
Sledování schopností číst, psát, počítat a dalších základních dovedností.
Komunikace s ostatními pedagogy:
Konzultace s učiteli ohledně vhodných výukových postupů.
Doporučení podpůrných opatření a úprav vzdělávacích metod.
Spolupráce s žákem:
Zjišťování žákových individuálních silných a slabých stránek.
Pozorování žáka v různých situacích (ve výuce, při hrách apod.).
Práce s IVP (Individuální vzdělávací plán):
Podíl na jeho tvorbě, implementaci a evaluaci.
Podpora inkluze:
Identifikace bariér pro vzdělávání a návrh opatření k jejich odstranění.
Používané diagnostické nástroje:
Školní pedagogické testy (čtení, psaní, matematika).
Pozorování ve třídě a rozhovory s žákem a učiteli.
Hodnocení žákova pracovního tempa, soustředění a chování.
2. DIAGNOSTICKÉ KOMPETENCE SPECIÁLNÍHO PEDAGOGA V ŠPZ
Speciální pedagog v poradenském zařízení (např. SPC nebo PPP) pracuje s dětmi,
žáky, jejich rodiči a pedagogy za účelem hlubší diagnostiky a podpory speciálních
vzdělávacích potřeb. Jeho práce je zpravidla více orientována na diagnostiku než na
přímou intervenci.
Hlavní kompetence:
Komplexní speciálněpedagogická diagnostika:
Diagnostika všech oblastí vývoje dítěte (kognitivní, motorické, řečové, sociální).
Hodnocení schopností žáků s různými typy postižení (mentální, tělesné, smyslové, kombinované).
Spolupráce s psychology:
Sdílení výsledků psychologického a pedagogického vyšetření.
Podíl na diagnostice poruch učení, chování nebo autismu.
Posuzování úrovně speciálních vzdělávacích potřeb:
Stanovení doporučení ke stupňům podpůrných opatření.
Návrh vhodného vzdělávacího programu.
Poradenství a podpora:
Doporučení rodičům ohledně výchovných a vzdělávacích postupů.
Konzultace s pedagogy ohledně úprav vzdělávacího procesu.
Tvorba zpráv a doporučení:
Vypracování odborných zpráv pro školu, rodiče nebo jiné instituce.
Návrh úprav školních pomůcek, metod výuky nebo kompenzačních pomůcek.
Používané diagnostické nástroje:
Standardizované testy (např. testy školní zralosti, Maters ).
Pozorování dítěte v přirozeném prostředí (domov, škola).
Metody alternativní a augmentativní komunikace (AAC).
Škály hodnotící adaptivní chování a funkční dovednosti.
Oblast Školní speciální pedagog Speciální pedagog v poradenském zařízení
Prostředí Škola SPC, PPP
Cíl diagnostiky Identifikace vzdělávacích potřeb žáka v prostředí školy Komplexní diagnostika včetně spolupráce s rodiči
Metody a nástroje Pozorování, rozhovory, jednoduché testy Standardizované testy, hlubší diagnostické metody
Výstupy IVP, podpora pedagoga Doporučení podpůrných opatření, návrh vzdělávacích programů
Spolupráce Učitelé, rodiče Multidisciplinární týmy (psycholog, lékař)
3. Porovnání diagnostických kompetencí
4. DŮLEŽITOST SPOLUPRÁCE MEZI ŠKOLOU A PORADENSKÝMI ZAŘÍZENÍMI
 Doplňování kompetencí: Diagnostika školního speciálního pedagoga často slouží jako podklad pro
detailní diagnostiku v poradenském zařízení.
 Kontinuita péče: Diagnostická zjištění z poradenského zařízení jsou implementována do školní praxe a jsou
základem pro vytvoření IVP.
 Zpětná vazba: Školní speciální pedagog poskytuje poradenskému zařízení informace o aplikaci
doporučených opatření a jejich efektivitě.
Závěr
Diagnostické kompetence školního speciálního pedagoga a speciálního pedagoga v poradenském zařízení se
vzájemně doplňují. Zatímco školní speciální pedagog se zaměřuje na každodenní podporu žáka v prostředí
školy, speciální pedagog z poradenského zařízení poskytuje hlubší analýzu a doporučení. Společným cílem je
zajištění efektivní podpory pro žáka a vytvoření podmínek pro jeho maximální rozvoj.
PRŮBĚH DIAGNOSTICKÉHO PROCESU
Diagnostický proces ve škole je systematický postup, který slouží k identifikaci speciálních vzdělávacích potřeb (SVP) žáků, monitorování jejich rozvoje
a zajištění vhodných opatření pro jejich vzdělávání. Tento proces probíhá ve spolupráci s učiteli, školním speciálním pedagogem, rodiči a případně
externími odborníky (např. pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum).
Fáze diagnostického procesu ve škole
1. Identifikace problému
První krok diagnostiky je zaměřen na zjištění, že žák vykazuje obtíže ve vzdělávacím procesu nebo v chování.
 Podněty k diagnostice:
o Učitelé: Pozorování neobvyklého chování, školních obtíží (např. problémy s čtením, psaním, matematikou, koncentrací).
o Rodiče: Upozornění na specifické problémy dítěte, které si všimnou doma.
o Žák: Vyjádření vlastních obtíží (např. nejistota, úzkost, neschopnost splnit požadavky).
 Prostředky identifikace:
o Pozorování během vyučování.
o Hodnocení výsledků práce žáka (kvalita, rychlost, přesnost).
o Konzultace s rodiči o průběhu domácí přípravy a chování žáka.
2. Formulace hypotézy
Po identifikaci problému se školní pedagog nebo školní speciální pedagog snaží formulovat pracovní hypotézu:
Jaký je možný zdroj problémů?
 Např. specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie), poruchy pozornosti, sociální faktory, zdravotní obtíže.
Hypotéza pomáhá vymezit další kroky diagnostického procesu.
3. Diagnostické vyšetření
Tato fáze zahrnuje detailní zkoumání problému pomocí vhodných diagnostických metod. Školní speciální pedagog zjišťuje žákovy schopnosti a
omezení.
 Metody používané při diagnostice:
o Pozorování:
 Chování žáka ve třídě, na přestávkách, při skupinové práci.
 Reakce na výukové metody a podněty.
o Rozhovory:
 S učiteli: Jaké problémy pozorují? Jaké metody již zkusili?
 S rodiči: Informace o rodinném zázemí, zdravotním stavu, vývojových milnících.
 S žákem: Jak vnímá vlastní problémy, jaké má obavy či cíle.
o Pedagogická diagnostika:
 Testy školní zralosti (u mladších dětí).
 Hodnocení čtení, psaní, počítání, prostorové orientace.
 Analýza portfolia žákových prací.
o Hodnocení sociálního prostředí:
 Zjištění vztahů s vrstevníky, případné konflikty či šikana.
o Záznamový arch:
 Dokumentace chování a výkonů žáka v různých situacích.
4. Analýza a interpretace zjištění
Na základě získaných dat se formulují závěry o příčinách obtíží a jejich povaze.
 Speciální pedagog posuzuje:
o Zda jde o přechodné obtíže (např. z důvodu stresu, změny prostředí).
o Zda žák potřebuje dlouhodobá podpůrná opatření.
o Zda je nutné žáka odeslat na odborné vyšetření mimo školu (PPP, SPC).
5. Návrh a realizace podpůrných opatření
V této fázi se vypracovává plán podpory pro žáka na základě zjištěných potřeb.
 Podpůrná opatření:
o První stupeň: Úpravy ve výuce (např. více času na úkoly, vizuální podpora, individuální přístup).
o Vyšší stupně: Vypracování individuálního vzdělávacího plánu (IVP), doporučení asistenta pedagoga, využití speciálních pomůcek.
 Realizace opatření:
o Spolupráce školního speciálního pedagoga s učiteli.
o Zapojení rodičů do podpory žáka doma.
o Pravidelné hodnocení efektivity opatření.
6. Sledování a evaluace
Po zavedení podpory probíhá dlouhodobé sledování žáka:
Monitorování:
o Pravidelné konzultace s učiteli, rodiči a žákem.
o Hodnocení efektivity zvolených podpůrných opatření.
Úpravy opatření:
o Na základě průběžných výsledků mohou být opatření upravena (např. změna metod výuky, přidání dalších pomůcek).
Závěrečná diagnostika:
o Posouzení, zda byly problémy odstraněny, nebo zda je nutná další podpora.
Role jednotlivých aktérů v diagnostickém procesu
1. Učitelé:
o První identifikace problému.
o Poskytování informací o výkonu a chování žáka.
o Spolupráce na realizaci podpůrných opatření.
2. Školní speciální pedagog:
o Organizace diagnostického procesu ve škole.
o Vypracování plánu podpory.
o Průběžné sledování a evaluace.
3. Rodiče:
o Poskytování informací o žákově zázemí.
o Podpora doporučených opatření v domácím prostředí.
4. Žák:
o Aktivní účast na rozhovorech a plnění doporučených opatření.
5. Poradenská zařízení:
o Hloubková diagnostika, pokud školní diagnostika nestačí.
o Doporučení pro další vzdělávací postupy.
Závěr
Diagnostický proces ve škole je klíčovým nástrojem pro identifikaci speciálních vzdělávacích potřeb žáků a zajištění jejich adekvátní podpory. Je systematický, založený na
spolupráci různých aktérů, a umožňuje efektivní zapojení žáka do edukačního procesu.
ČINNOST ŠPP A ŠPZ
Školní a školská poradenská pracoviště jsou klíčové složky podpory v oblasti vzdělávání, které se zaměřují na pomoc
žákům s různými speciálními vzdělávacími potřebami, včetně žáků s mentálním postižením.
1. Školní poradenská pracoviště (ŠPP)
 Činnost: Školní poradenská pracoviště jsou součástí každé školy a poskytují podporu žákům, učitelům a rodičům.
Zaměřují se na individuální potřeby žáků, kariérní poradenství, výchovné a vzdělávací problémy.
 Podpora: ŠPP pracují přímo ve škole a pomáhají řešit specifické problémy spojené s učením, chováním nebo
emocionálními potřebami žáků. Jsou odpovědná za koordinaci podpory a spolupracují s pedagogickopsychologickými
poradnami (PPP).
2. Školská poradenská pracoviště (ŠkPP)
 Činnost: Školská poradenská pracoviště jsou širšími zařízeními, která poskytují poradenskou pomoc nejen
školám, ale i dalším subjektům. Jsou složena z odborníků z různých oborů, jako jsou psychologové, speciální
pedagogové, sociální pracovníci a další odborníci.
 Podpora: Zaměřují se na komplexní pomoc v oblasti vzdělávací integrace, diagnostiky, konzultací a poradenství
pro jednotlivce i instituce. ŠkPP hrají významnou roli při zajištění odborné pomoci při práci s dětmi s různými
typy postižení včetně mentálního.
HLAVNÍ ÚKOLY ŠPP A ŠPP:
Vytváření individuálních vzdělávacích plánů (IVP) pro žáky se speciálními
vzdělávacími potřebami.
Spolupráce s pedagogy, rodiči, školskými zařízeními a dalšími odborníky.
Poradenské služby v oblasti výuky, kariérového poradenství, výchovy a podpory
osobního rozvoje žáků.
Podpora inkluze a rovného přístupu ke vzdělávání pro všechny žáky včetně těch s
mentálním postižením.
Školská poradenská pracoviště a školní poradenské pracoviště tak významně
přispívají k vytváření inkluzivního vzdělávacího prostředí, které je přizpůsobené
různým potřebám žáků.
LEGISLATIVA
Legislativní rámec pro žáky s mentálním postižením v České republice je upraven několika právními normami a dokumenty, které se zaměřují na
inkluzivní vzdělávání, práva dětí s postižením a jejich podporu v rámci školského systému.
Klíčové dokumenty a zákony:
1. Zákon č. 561/2004 Sb. - Školský zákon
Tento zákon stanovuje pravidla pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, včetně žáků s mentálním postižením. Zákon klade důraz
na individuální přístup, rovnost příležitostí a právo na vzdělání.
2. Vyhláška č. 27/2016 Sb.
Tato vyhláška se zaměřuje na vzdělávání žáků se zdravotním postižením, včetně mentálního postižení. Specifikuje pravidla pro hodnocení a
klasifikaci, zajištění asistence, poradenství a vzdělávacích programů.
3. Pojem "speciální vzdělávací potřeby"
V tomto kontextu zahrnuje mentální postižení různé typy obtíží, jako jsou lehká, středně těžká nebo těžká mentální postižení. Zákon umožňuje
přizpůsobení vzdělávacích podmínek, zavedení individuálních vzdělávacích plánů (IVP) a poskytování podpory asistentů pedagoga.
4. Rámcový vzdělávací program (RVP)
Speciální vzdělávací potřeby jsou začleněny do RVP, který poskytuje základní pravidla pro vzdělávání žáků s různými druhy postižení. RVP
umožňuje zohlednění specifických potřeb žáků v rámci běžného školního systému.
5. Odborná pomoc a poradenské služby
Žáci s mentálním postižením mají nárok na poradenské služby, jako jsou pedagogicko-psychologické poradny (PPP), školní poradenská pracoviště a
další odbornou podporu zaměřenou na integraci a zajištění rovnocenného přístupu ke vzdělávání.
Tento legislativní rámec podporuje inkluzivní vzdělávání a snahu o co největší integraci žáků s mentálním postižením do běžného vzdělávacího systému.
PODPŮRNÁ OPATŘENÍ
Podpůrná opatření pro žáky s mentálním postižením jsou zaměřena na poskytování specifické podpory, která zajišťuje rovný přístup ke
vzdělávání a pomáhá kompenzovat specifické vzdělávací potřeby těchto žáků.
Druhy podpůrných opatření pro žáky s mentálním postižením:
1. Podpůrná opatření bez posouzení školského poradenského zařízení
Tyto podpůrné opatření se vztahují na žáky, kteří nepotřebují komplexní posouzení poradenským zařízením. Například:
o Jednoduchá doporučení: přizpůsobení výuky a didaktických metod, zavedení vizuální podpory nebo zjednodušeného učiva.
o Asistence pedagoga: přítomnost asistenta pedagoga pro zajištění individuální podpory ve třídě.
2. Podpůrná opatření s posouzením poradenským zařízením
Tato opatření vyžadují odborné posouzení školského poradenského zařízení (pedagogicko-psychologická poradna, speciálně
pedagogické centrum). Mezi ně patří:
o Individuální vzdělávací plán (IVP): Speciálně přizpůsobený vzdělávací plán, který odpovídá schopnostem a možnostem
žáka.
o Úprava výstupů: Přizpůsobení požadavků na znalosti, dovednosti nebo hodnocení výsledků podle možností žáka.
o Podpora asistenta pedagoga: Dlouhodobější přítomnost asistenta pedagoga, který pomáhá žákovi během výuky.
o Využití speciálních didaktických pomůcek: Např. pomůcky pro vizuální či smyslovou podporu.
3. Podpůrná opatření na vzdělávací úrovni
o Integrace do běžného vzdělávacího systému: Možnost zapojení žáka s mentálním postižením do
běžných tříd s podporou asistentů a individuálního vzdělávacího přístupu.
o Přechod na speciální školu: V případě těžšího stupně mentálního postižení může být žák vzděláván
v specializované škole, která lépe odpovídá jeho vzdělávacím potřebám.
4. Podpora při přizpůsobení učebních pomůcek a metod
o Použití speciálních učebnic, výukových materiálů a pomůcek, které umožňují přístup k učivu
odpovídajícím způsobem.
o Zavedení specifických metod, jako je alternativní komunikace nebo multisenzorické výukové
techniky.
5. Podpora ve formě asistenční technologií
o Používání technologií, jako jsou tablety s aplikacemi pro rozvoj kognitivních funkcí, speciální
programy pro výuku čtení nebo psaní, které umožňují žákovi efektivnější zvládání učiva.
Cíl podpůrných opatření:
Hlavním cílem je vytvořit podmínky, které umožní žákovi s mentálním postižením co nejúčinnější zapojení
do vzdělávacího procesu. Podpůrná opatření se zaměřují na zajištění kvalitní výuky, podpory a integrace,
které umožní rozvoj schopností a dovedností odpovídajících individuálním potřebám každého žáka.