Odsuzovat podmínky, které uvězňují dnešního průmyslového dělníka, je chvályhodné. Extrapolovat tyto podmínky do budoucnosti a předvídat zánik individuality, rozmanitosti a výběru znamená formulovat nebezpečné klišé. Lidé munulosti i přítomnosti jsou stále uzavřeni ve způsobu života, v němž jsou relativně zbaveni výběru. Lidé budoucnosti nestojí před výběrem, ale před nadměrným výběrem. Pro ně nastává výbušný rozmach svobody. A tato svoboda nepřichází navzdory nové technologii, ale z velké části díky jí. Neboť jestliže raná technologie industrialismu vyžadovala nemyslící lidi podobné robotům, vykonávající nekonečně se opakující úkony, technologie zítřka právě tyto úkony přebírá a ponechává lidem pouze ty funkce, které vyžadují úsudek, umění jednat s lidmi a představivost. Superindustrialismus nevyžaduje stejnorodého „masového člověka", ale lidi, kteří se výrazně liší jeden od druhého; bude vytvářet individuality, a ne roboty. Lidský rod, dalek monotónní konformity, bude sociálně mnohem různorodější než kdy předtím. Nová společnost - superindustriální společnost, která se dnes začíná formovat bude podporovat pestrobarevnou různorodost pomíjivých životních stylů. Kapitola 14 - Rozmanitost životních stylů V San Francisku manažeři obědvají v restauracích, kde obsluhují číšnice s odhalenými iladry. V New Yorku je však mladá výstřední violoncellistka, která hrála avantgardní hudbu v šatech nahoře bez, zatčena. V St. Louis vědci studují fyziologii orgasmu, najímají prostitutky a další osoby, aby souložily před kamerou. Ale v Columbusu v Ohiu vznikne spor kolem hračky, figurky zvané „Bratříček", kterou výrobce opatřil mužskými genitáliemi. V Kansas City vyhlásil sjezd organizací homosexuálů kampaň za zrušení zákazu přijímání homosexuálů do armády, což Pentagon již prakticky potichu udělal. A přesto je v amerických věznicích mnoho mužů uvězněných za zločin homosexuality. Sotva v nějakém jiném národě panuje ohledně sexuálních hodnot větší zmatek. Avšak totéž lze říci i o dalších hodnotách. Amerika je sužována nejistotou, co se týěe peněz, majetku, práva a pořádku, rasy, náboženství. Boha, rodiny a jí samé. Spojené státy však ve svém zmatení hodnot nejsou zdaleka samyljNěco podobného se ve velkém měřítku odehrává ve všech technologických společnostech. Takové zhroucení hodnot minulosti přirozeně neproběhlo bez povšiinnutúJKaždý kněz, politik a rodič jen v obavách potřásá hlavou. Přesto většina diskusí o zmenách hodnot je jalová, protože opomíjí dva základní body. Prvním z nich je zrychlení. Hodnoty se dnes mění rychleji než kdy předtím. Zatímco v minulosti člověk vyrůstající f v určité společnosti mohl očekávat, že systém všeobecně přijímaných hodnot zůstane za jeho života v podstatě nezměněn, dnes nem. kromě snad nejizolovanějších společností, klakový předpoklad oprávněný. *L toho vyplývá, že struktury veřejných i osobních hodnot jsou dočasné. A dále, ať budou mít hodnoty, jež nahradí hodnoty průmyslového věku, jakýkoli obsah, budou platit kratší Jobu - budou pomíjivější než hodnoty minulosti. Za současných okolností nic neukazuje na in, že by se hodnotový systém technologických společností vrátil do „stavu stability". Vplohledné budoucnosti musíme počítat se stále rychlejšími změnami hodnot. Sv tomto kontextu se však začíná projevovat ještě druhý mocný trend. Rozštěpování "společnosti s sebou přináší diverzifikaci hodnot. Jsme svědky rozpadu jednotného systému hodnot. Většina předchozích společností spočívala na širokém základě společně sdílených ústředních hodnot. Tento základ se nyní smršťuje a je málo důvodů se domnívat, že v příštích Desetiletích vznikne nová shoda. Trendy současného vývoje směřují k rozmanitosti, a nikoli k stejnorodosti. To vysvětluje i příčiny fantasticky rozporuplné propagandy, jíž jsou lidé v technologicky vyspělých společnostech vystaveni. Domov, škola, korporace, církev, skupiny vrstevníků, masové sdělovací prostředky a tisíce subkultur propagují různé soubory hodnot. Mnoho lidí ilk dochází k názoru, že „všechno jde", což je vlastně také hodnotový postoj. Jsme spo- 148 149 lečností, píše týdeník Newsweek, „která ztratila svůj konsensus... společnosti, která se nemůže dohodnout na normách chování jazyka, mravů, na tom, na co se můžeme díval a co můžeme poslouchat." Tento obrázek potvrzují poznatky Waltera Gruena, koordinátora sociologického výzkumu v nemocnici na Rhode Islandu, který provedl sérii statistických studií zkoumajících, podle jeho slov, „jádro americké kultury". Namísto monolitního systému názorů, který badatelé dosud střední třídě připisovali, Gruen k vlastnímu překvapení zjistil, že „w statistikách byla více než uniformita nápadnější rozmanitost postojů a názorů. Mluvil 0 „americkém kwturním komplexu", uzavírá, „je tedy zřejmě již zavádějící." Gruen se domnívá, že obzvlášť v zámožné, vzdělané skupině jednotu nahradí „ostrůvky" hodnot. Můžeme očekávat, že s dalším růstem počtu a druhů subkultur se budou množij 1 tyto ostrůvky. Lidé budoucnosti, postaveni před vzájemně si odporující hodnotové systémy, matoucí množství zboží, služeb, možností vzdělání a rekreace, jsou nuceni si vybírat novým způso bem. Začínají „konzumovat" životní styly způsobem, jakým lidé v dřívějších, z hledisku výběru klidnějších časech, konzumovali obyčejné výrobky. ČERNÉ BUNDY A DIPLOMATICKÉ KUFŘÍKY V alžbětinské době termín „gentleman" označoval celý způsob života, ne jen náhodný původ. Vhodný rodokmen by] pravděpodobně nezbytným předpokladem, ale být gentloj manem také znamenalo žít určitým stylem: mít lepší vzdělání, lepší způsoby, lepší šaty nej obyčejní lidé, věnovat se určitým zábavám (a ne jiným), žít ve velkém, dobře zařízením domě,'k podřízeným se chovat s jistou přezíravostí, krátce nikdy nepustit ze zřetele svou třídní „nadřazenost". Třída obchodníků dávala přednost vlastnímu způsobu života a rolníci zase jinému. Tyt(J životní styly, se stejně jako u gentlemana, skládaly z mnoha různých prvků sahajících od bydlení, zaměstnám, oblékání po mluvu, způsoby a náboženství. I dnes svůj životní styl vytváříme skládáním mozaiky jednotlivých prvků. Mnohé se však změnilo. Životní styl již není jednoduše projevem třídní příslušnosti. Třídy samotu i rozpadají na menší jednotky. Ekonomické faktory pozbývají na významu. Styl životu dm již neovlivňuje tolik příslušnost ke třídě jako svazky se subkulturami. Hippie dčlnick luj původu a hippie odpadlík z Exeteru nebo Etonu mají společný styl života, ale ne třídu Od té doby, co se životní styl stal prostředkem, jímž jedinec vyjadřuje příslušnost k m ■ 111 • subkultuře, vyvolala exploze subkultur ve společnosti stejnou explozi životních stylů ( i/l nec, který se ocitne v americké, anglické, japonské nebo švédské společnosti, si tak ...... vybírat ne ze čtyř, pěti způsobů života jednotlivých tříd, ale doslova ze stovek různýi U možností. S pfibýváním subkultur se bude v budoucnu množit i počet těchto možnosti Výběr životního stylu a jeho důsledky se lak jeví jako jeden z ústředních problcmfl psychologie budoucnosti. Neboť volba životního stylu, ať již vědomá nebo ne, vyzni....... ovlivňuje budoucnost každého člověka - životní styl zavádí řád, soubor principů nebil kritérií, podle nichž dělá každodenní rozhodnutí. Celý problém se dále osvětlí, když se podíváme, jak se takový výběr provádí ve skutoM nosti. Mladý pár, který si chce zařídit byt, si například prohlédne doslova stovky lump skandinávské, japonské, francouzské, Tiffanyho lampy, lampy s cylindrem, americké kulu niání - prostě desítky různých velikostí, modelů a stylů, nežli si vyberou jednu, rektu mg Tiffanyho lampu. Nežli skončí u jedné lampy, prozkoumají mladí manželé „celý vesnili" možností. V oddělení nábytku opět projdou celý souboT alternativ a pak se dohodnou nit viktoriánském stole. Proces zkoumání a výběru se opakuje u koberců, pohovky, závi A židlí do jídelny atd. Tento proces však manželé neabsolvují jen při zařizování dom u .id skutečnosti také při výběru názorů, přátel, slovníku, který užívají, a hodnot, které přijlimtjl Zatímco soubor alternativ, jimiž společnost člověka bombarduje, je zdánlivě ehiiotn l ť. ■ jejich výběr v žádném případě náhodný není. Spotřebitel (ať již stolů nebo myšlenek) přichází vyzbrojen předem vytvořeným souborem zálib a vkusem. Navíc žádné rozhodnutí I nem zcela nezávislé. Je podmíněno těmi předešlými. Výběr stolu byl podmíněn předchozím I výběrem lampy. Krátce ve všem, co děláme, se projevuje určitá konzistence a snaha, ať již I vědomá nebo ne, osobní styl. Američan, který nosí pečlivě zapnutý límeček košile a podkolenky, bude mít také pravděpodobně perforované boty ä la 20. léta a diplomatický kufřík. Podíváme-li se blíž, narazíme pravděpodobně na výraz tváře a energické způsoby, které mají odpovídat obrazu I běžného řídícího pracovníka. Je téměř stoprocentně jisté, že si nenechá narůst dlouhé vlasy I jako Jimi Hendrix. Ví, stejně jako my, že určité oblečení, způsoby, názory, způsob mluvy I a gesta k sobě patří a jiné ne. Možná tak usuzuje jen ze svých „pocitů" nebo podle t „intuice", které získal pozorováním ostatních členů společnosti, ale každopádně toto vě-i domí formuje jeho jednání. Ostrý hoch na.motocyklu v černé kožené bundě, který nosí rukavice pobité hřeby a na krku se mu houpe obscénní svastika, nejspíš doplní své oblečení masivními vysokými luitami, a ne mokasíny nebo perforovanými botami. Bude si nejspíš nadutě vykračovat a drmolit otřepané protiestablishmentové fráze. Protože i jemu záleží na soudržnosti. Ví, fee sebemenší náznak zdvořilosti a srozumitelnosti by zničil integritu jeho stylu. TVŮRCI STYLU A MINIHRDINOVÉ Proč motocyklisté nosí černé bundy? Proč ne hnědé nebo modré? Proč američtí řídící pracovníci dávají přednost diplomatickým kufříkům před tradičními aktovkami? Vypadá I to, jako kdyby následovali nějaký model a pokoušeli se dosáhnout ideálu, který jim byl ■určen shůry. O tom, jak modely životních stylů vznikají, mnoho nevíme. Víme však, že s tím mají něco f společného populární hrdinové a celebrity, včetně fiktivních postav (např. James Bond). Marlon Brando vykračující si v kožené motocyklistické bundě možná vytvořil a určitě dal 1 publicitu určitému modelu životního stylu. Timothy Leary v dlouhém hábitu a s korálky, J mumlající mystické pseudohlubokosti o lásce a LSD, se stal modelem pro tisíce mladých, lakoví hrdinové, tvrdí socilog Orrin Klapp, napomáhají „krystalizaci sociálního typu". I Ivádf příklad Jamese Deana, který ztělesnil odcizení mladíka vc filmu Rebel bez příčiny, I nebo Elvise Presleyho, který vytvořil image rokenrolového hráče s kytarou. Později přišli I Hcatles se svými (tehdy) pobuřujícími účesy a extravagantními kostýmy. „Jednou ze zá-I kladních funkcí populárních oblíbenců," říká Klapp, „je vytvářet viditelné typy, díky nimž H Jdou potom viditelné nové životní styly a nový vkus." tvůrce stylu však nemusí být jen idolem masových médií. Mimo určitou skupinu může ■ hýl prakticky neznámý. Například Lionel Trilling, profesor angličtiny na Columbijské ■ univerzitě, byl po léta vzorem pro „intelektuály z West Side", newyorskou subkulturu, i ilnbře známou v amerických literárních a akademických kruzích. Dávno před tím, než se fi proslavila, jim druhou matkou byla Mary McCarthyová. • istrý článek Johna Speichera v časopise pro mladé Cheetach uvádí některé známější ř v/my životního stylu, na něž reagovali mladí koncem 60. let. Patřili k nim Ché Guevara I William Buckley, Bob Dylan, Joan Baezová i Robert Kennedy. „Americká mládež má i hriiíl plnej hrdinů," sklouzává Speichcr do slangu hippies. „A kde jsou hrdinové, tam jsou ■mnledovníci a fanoušci", dodává Speicher. I Členům těchto subkultur jejich hrdinové poskytují podle Speichera „jednu existenční ■Ŕittbytnost - psychologickou identitu". Na tom samozřejmě nem nic nového. Dřívější ■onerace se ztotožňovaly s Charlesem Lindberghem nebo Thedou Bárou. Nové a důležité Hluk je ohromující množství těchto hrdinů a minihrdinů. Jak se skupiny množí a hodnoty ■taní, tak zjišťujeme, tvrdí Speicher, že „pocit identity národa je beznadějně roztříštěn". Pro 150 151 jednotlivce to znamená větší výběr. „Existuje široké spektrum kultů, široké spektrum hrdinů. Můžete jít na nákup a vybírat si." TOVÁRNY NA ŽIVOTNÍ STYL Charismatické osobnosti vytvoří životní styl. Ale společenské skupiny a klany, které jsme označili jako subkultury, mu dají konkrétní formu a nabídnou lidem. Z masových médií vezmou surový symbolický materiál a určitým způsobem sestaví z podivných kousků oděvů, názorů a výrazů celistvý soubor: model životního stylu. Když ho sestaví, tak ho jako všechny správné firmy dají na trh. A najdou pro nčj zákazníky. Každému, kdo o tom pochybuje, radím, aby si přečet dopisy Allena Ginsberga Timo-thymu Learymu, což jsou lidé v největší míře odpovědní za výtvorem životního stylu hippies, včetně důrazu na užívání drog. Básník Ginsberg píše: „Všera jsem byl v televizi s Normanem Mailerem a Ashleym Montagaem a měl jsem pořádnou řeč... každého jsem pobízel, aby se nadopoval... Navázal jsem kontakty se všemi liberály, co nejsou proti drogám, abychom ji zveřejnili a dostali do oběhu (nějakou zprávu podporující drogy)... Sepsal jsem pětistránkový souhrn situace pn> kamaráda Kennyho Lovea v New York Times a ten řekl, že z toho udělá článek (pro noviny - newswise)... který by jeden kamarád z UP dostal do vysílání. Kopii jsem dal také Alovi Aronowitzovi z newyorského Postu a Rosalindě Constablovč v Timeu a Bobu Silvcrsovi Z Harpeťs. Není tedy divu, že sdělovací prostředky věnovaly LSD a fenoménu hippies ohromnou pozornost. Výňatek z Ginsbergovy energické tiskové agendy se čte jako interní zprávu Hillu nebo Knowltonu (včetně Madison Avenue oblíbené přípony -wise- newswise) nebo jiného giganta pro styk s veřejností, které hippies tak rádi osočují z manipulace veřejným míněním. Úspěšný „prodej" modelu životního stylu hippies mladým lidem ve všech vyspělých zemích patří ke klasickým obchodním příběhům naší doby. Všechny subkultury nejsou tak agresivní a obdařené reklamním talentem. Avšak jejich celkový vliv na společnost je ohromný. Tento vliv pramení z prakticky univerzální zoul.ih' touhy nčkam „patřit". Primitivní člověk pociťuje ke svému kmeni silnou vazbu. Ví, ti někam „patří", a zřejmě si bez nčj dokáže svou existenci těžko představit. Technologii I I vyspělé společnosti však jsou tak rozsáhlé a jejich komplikovanost se natolik výmyk] chápání každého jednotlivce, že si pocit identity nebo kontaktu s celkem udržujeme |i I připojením k jedné nebo více jejím subkulturám. Když se nám nepodaří se s takoví)! skupinou ztotožnit, jsme odsouzeni k pocitům samoty, odcizení a neschopnosti. Začínám< se ptát, „kdo jsme". A naopak pocit, že někam patříme, že jsme součástí společenské buňky větší, než jsmí1 sami (avšak ne tak velké, abychom ji nedokázali pochopit), nám často přináší UikoVj uspokojení, že jsme k jejím hodnotám, postojům a preferovanému způsobu života vým/iil připoutáni, někdy dokonce proti našemu skutečnému přesvědčení. Za výhody, které dostáváme, však platíme. Jakmile se totiž k takové subkuliun \< v chicky připojíme, začne na nás vyvíjet tlak. Nejdříve zjistíme, že „držet se skupiny" ■ vyplatí. Přizpůsobíme-li se jejímu modelu životního stylu, odmění nás srdečností, piriltfjj stvím a uznáním. Když se však od ní odkloníme, nemilosrdně nás potrestá výsnirclic||l vyobcováním a dalšími způsoby. Subkultury se naší pozornosti dožadují vychvalováním oblíbených modelů živolitfl stylů; obracejí se tak přímo na náš nejzranitelnější psychologický majetek - předNlMW jakou máme sami o sobě. „Připoj se k nám," šeptají „a staneš se významnějším, li-|i.« výběr životního stylu je základní strategií v naší soukromé válce, kterou vedeme prd tlakům nadměrného výběru. Rozhodnutí, ať již vědomé či ne, být „jako" William Buckley nebo Joan Baezová, I ii mi Trilling nebo jeho surfařský protějšek J. J. Moon, nás osvobozuje od nutnosti při jimi milióny každodenních rozhodnutí. Jakmile se přikloníme k jednomu stylu, mužem ■ |it{j nevhodné pro náš nový styl odvrhnout mnoho forem oblékám a chování, mnoho ná/ori a postojů. Mladík z univerzity, který si vybere model protestujícího studenta, bude vi nu I málo energie na úvahy, zda volit Wallace, nosit diplomatický kufřík nebo investoval • t* společných fondů. Volbou určitého stylu z dalších úvah vyloučíme velký počet alternativ. Když si ni |fl zvolí model motocyklisty v černé bundě, nemusí si už dělat hlavu ze stovek druhů i iiknv|l které mu trh nabízí, ale které také ruší ducha jeho stylu. Musí si vybírat z mnohem iin-nM|y repertoáru, který vyhovuje omezením jeho modelu. A co platí o rukavicích, se dá použil I fl jeho názory a společenské vztahy. Dát přednost jednomu stylu před druhým je tak superrozhodnutím. Je to rozinidffl vyššího řádu, než jsou běžná každodenní rozhodnutí. Zužuje rozsah možnosti, kn a' »i nás budou v budoucnosti týkat. Dokud se pohybujeme v rámci vybraného stylu, i< ml výběr relativně jednoduchý. Směrnice jsou jasné. Subkultura, k níž patříme, nám |.......tlu odpovědět na každou otázku, udržuje směrnice v platnosti. Když je však náš styl náhle ohrožen, když nás něco nutí se nad ním znovu zamysli I i I hnáni k dalšímu superrozhodnutí. Očekává nás bolestná nutnost změnit nejen si i< min ale i představu o sobě. Je to bolestné, protože bez závazku k určitému stylu, odtrženi od skupiny, která dala popud k jeho vytvoření, již nikam „nepatříme". A co horšího, jsou zpochybňovány naše základní principy a my se musíme ve všem rozhodovat nanovo sami, zbaveni bezpečí pevné, ustálené Unie. Zkrátka opět na nás doléhá drtivé břemeno nadměrného výběru. PŘÍLIŠ MNOHO „JÁ" Údobí „mezi styly" nebo „mezi subkulturami" představuje životní krizi a lidé budoucnosti ji zažijí častěji než lidé v minulosti nebo přítomnosti. Když během života superindu-striální člověk mění svou identitu, pohybuje se při tom po své vlastní trajektorii ve světě střetávajících subkultur. Taková je společenská mobilita budoucnosti: nejen prostě pohyb z jedné hospodářské třídy do druhé, ale také pohyb mezi jednotlivými subkulturami. Neklidným pohybem z jedné pomíjivé subkultury ke druhé kreslí oblouk svého života. Tento neklid má několik příčin. Nejen že se častěji než v minulosti mém psychologické potřeby jednotlivce, mění se také subkultury. Z těchto a dalších důvodů, jak bude příslušnost k subkultuře dokonce ještě častější, bude hledání osobního stylu stále intenzivnější a v příštích desetiletích přímo frenetické. Znovu a znovu budeme zahořklí nebo znudění, neurčitě nespokojení „s tím, jak se věci mají" - jinými slovy nespokojeni s naším současným stylem. V takovém okamžiku začínáme znovu hledat nový princip, kolem něhož bychom zorganizovali náš výběr. Opět přicházíme k okamžiku superrozhodnutí. Kdyby někdo v tomto okamžiku pečlivě studoval naše chování, zjistil by prudký skok na „stupnici pomíjivosti", jak bychom ji mohli nazvat. Věci, místa, lidi, organizační a informační vztahy se začnou mnohem rychleji měnit. Zbavujeme se těch hedvábných šatů nebo vii/.anky, staré Tiffanyho lampy, toho příšerného viktoriánského stolku se zvířecími nožič-k;imi - všech symbolů našeho spojem s minulou subkulturou. Začínáme je kousek po kousku nahrazovat novými předměty, příznačnými pro naši novou identitu. Ke stejnému i procesu dochází ve společenském životě - defilé lidí procházejících našimi životy se násobí. ■ Začínáme odmítat názory, které jsme zastávali (nebo je vysvětlujeme a zdůvodňujeme novými způsoby). Jsme náhle volní od všech omezení, jimiž nás spoutávala subkultura I nebo styl. Stupnice pomíjivosti by mohla být citlivým ukazatelem těchto chvil v našem Uvotě, kdy jsme nejsvobodnější, ale současně nejztracenější. Právě v tomto období projevujeme divoké výkyvy, stejně jako když auto začne „plavat". \ lomto období jsme nej zranitelnější vůči signálům nových subkultur, vůči návrhům lil protinávrhům, které se míhají vzduchem. Přikláníme se sem a zase tam. Silná osobnost Bového přítele, nová móda nebo myšlenka, nové politické hnutí, nějaký nový hrdina vy-llitupiijící z útrob masmédií - to vše na nás v této době působí s mimořádnou silou. Jsme Rulcvřenější", nejistější, připravenější poslouchat někoho nebo nějakou skupinu, aby nám Híkal, co dělat a jak se chovat. I v drobnostech se rozhodujeme stále hůře. Není to náhoda. Abychom se vyrovnali |t llakem každodenního života, potřebujeme mnohem více informací o mnohem triviálněj-Bfcli záležitostech než v době, kdy jsme byli uzavřeni v pevném životním stylu. A tak Hpciťujcme úzkost, tlak, samotu a stěnujeme se dál. Vybereme si subkulturu nebo se do m mrháme vtáhnout. Přijmeme nový styl. I Jak společnost spěchá k superindustrialismu, tak se setkáváme s lidmi, kteří přijímají Httilhiizují životní styly tempem, jaké by každou předcházející generaci ohromilo. Protože Hvotní styl samotný se stal věcí na jedno použití. m\\> není ani bezvýznamná ani jednoduchá záležitost. Má na svědomí „ztrátu angažova-Hbill". která je terčem častých nářků a která je pro naši dobu tak charakteristická. Jak se přesouvají z jedné subkultury do druhé, ze stylu do stylu, jsou nuceni se chránit před Hiii \ linuti lnou bolestí spojenou s odchodem. Naučí se obraně proti sladkému smutku Mnu i ni Zanícený katolík, který hodí své náboženství přes palubu a začne vést život ^Hjvlsty Nové levice, a pak se dá k dalšímu hnutí nebo subkultuře, to nemůže dělat 54 155 donekonečna. Stane se z něj, máme-li použít termínu Grahama Greena, „vyhaslý případ". Uplynulá zklamání ho naučí se príliš neangažovat. A tak i když se zdánlivě přizpůsobí subkultuře nebo stylu, uchovává si kus své osobnosti stranou. Podřídí se požadavkům skupiny a vychutnává pocit sounáležitosti, který mu poskytuje. Ale tato sounáležitost již není taková jako kdysi, a on je tajně připraven kdykoli utéci. To znamená, že i ve chvíli, kdy se zdá být nejpevněji spojen se svou skupinou nebo kmenem, naslouchá v noční tmě signálům konkurenčních kmenů. V tomto smyslu je jeho členství ve skupině povrchní. Vyhýbá se angažovanosti a bez silné1 vazby k hodnotám a stylům nějaké skupiny mu tak schází jasný soubor kritérií, který potřebuje na cestu bující džunglí nadměrného výběru. Superindustriální revoluce tak celý problém nadměrného výběru posunuje na kvalita tivně novou úroveň. Nutí nás, abychom si vybírali nejen mezi lampami a stínítky, ale i mc/.i životy, ne mezi komponenty životního stylu, ale mezi styly vůbec. Toto umocnění problému nadměrného výběru nás nutí k orgiím sebezpytování, seben nalýzy a introspekce. Konfrontuje nás s nejpopulárnější chorobou současnosti, „krizí ideu tity". Nikdy předtím nestály masy Udí před komplikovanějším souborem možností výběru, Honba za identitou není způsobena nedostatečným výběrem „masové společnosti", alo právě komplikovaností a hojností výběru. Pokaždé, když si vybíráme styl, když navazujeme vztahy s určitou skupinou nebo skupí nami, tak nějakým způsobem modifikujeme svou představu o sobě. V určitém smyslu sa stáváme jiným člověkem a jako jiného člověka se vnímáme. Naši staří přátelé, které jsme znali v nějaké předchozí inkarnaci, zvedají y údivu obočí. Nemohou nás poznat a i my s;iml se stále hůře identifikujeme, nebo dokonce sympatizujeme s našimi předchozími já. Z hippieho se stane nadějný řídící pracovník, z něj zase parašutista - aniž by dotyi ni přesně zaregistroval stupně přerodu. V tomto procesu se zbavuje nejen vnějších znajfl svého stylu, ale i postojů, které ke stylu patří. A jednoho dne ho jako studená sprcha ilii rozespalého obličeje udeří otázka: „Co zůstalo?" Co zůstalo z mého „já" nebo „osobnosti ve smyslu souvislé, trvalé vnitřní struktury? U některých odpověď zní: Skoro nic. Proin/i pro ně život již není záležitostí jednoho „já", ale „jakousi „ sérií já". Superindustriální revoluce tedy vyžaduje zásadní změnu ve způsobu, jakým se čloVÍH dívá sám na sebe, vyžaduje novou teorii osobnosti, která bere v úvahu v lidském živni* příležitost i kontinuitu. Superindustriální revoluce vyžaduje také novou koncepci svobody - musíme si uvěd< unii, 1 že svoboda dohnaná do extrému se sama neguje. Skok k větší společenské diferern lad s sebou nezbytně přináší nové možnosti pro individualitu, stejně tak nové technologii a nové přechodné organizační formy potřebují nový druh lidí. A proto přes nčl