Kapitola devátá Viditelné neviditelné Z pohledu smrti má nemoc určitou zemi, přesné určitelnou vlast, podzemní, avšak pevné místo, kde se spřádají její příbuzenství a následky; lokální významy určují její podoby. Paradoxně lze na základe mrtvoly porozumět živému. Životu, který již není oním životem starých sympatií ani kombinatorických zákonů komplikací, ale má své figury a své vlastní zákony. 1. Princip tkáňové komunikace Již Rocderer a Wagler definovali worbits mucoms jako zánět schopný postihnout vnitřní a vnější stěnu zažívací trubice v celém jejím rozsahu;1 Bichat toto pozorování zobecňuje: patologický jev v organismu přednostně sleduje cestu předepsanou tkáňovou identitou. Každý typ membrány má patologické modality, jež jsou mu vlastní: „Vzhledem k tomu, že nemoci jsou jen změnami životné důležitých vlastností a že každá tkáň se odlišuje od ostatních tkání poměrem těchto vlastností, je zřejmé, že se musí lišit i ve svých nemocech."' Pavučnice může být postižena stejnými formami hydropsie jako poplicnice nebo pobřišnice, neboť v obou 1 Roederer a Wagler, TracMuš de tnorbo mucoso^ Gottingen, 1783. 2 X. Bichat, Jíňatomiůgméräk, předmluva, díl I, s. Ixxxv. 175 případech se jedná o serózní membrány. Síť sympatií, která byla vázána pouze na podobnosti bez systému, empirická zjištění či konjckturáJní určení nervové sítě, spočívá nyní na striktní analogii struktury: jsou-li mozkové obaly zanícené, zvyšuje se citlivost očí a liší; podráždění vaginální stěny při injekční operaci hydrokély způsobuje bolesti v lumbální oblasti; zánět intestinální pleury muže díky „sympatii tonu" vyvolat mozkové onemocnění.' Patologický průběh má nyní své závazné cesty. 2. Princip tkáňové neprostupnosti Tento princip je korelativní s principem předchozím. Když se chorobný proces šíří ve vrstvách, pak horizontálně sleduje jedinou tkáň, aniž by vertikálně pronikal do jiných. Sympatické zvracení se týká vazivové tkáně, nikoli sliznaté membrány žaludku; nemoci okosticc nemají s kostí nic společného, a vyskytnc-li se zánět průdušek, pohrudnice zůstává nedotčená. Funkční jednota určitého orgánu nepostačuje k tomu, aby si vynutila předání patologického faktu od jedné tkáně k druhé. Při hydrokéle zůstává varle uprostřed zánětu obalu, který jej obklopuje, nedotčené;4 ačkoli jsou poškození mozkové hmoty vzácná, poškození pavuč-nice jsou častá a kromě toho jsou velmi odlišného typu od těch, která postihují omozečníci. Každá tkáňová vrstva si podržuje a uchovává své individuální patologické vlastností. Šíření cho roby je věcí izomorfních povrchů, nikoli sousedství nebo překrývání se. 3 X. Bicími-, Trnití des membmms^ ed. M agend i e, s. 122-123. 4 Tr/w/é:^ s. 101. 176 3. Princip spirálovitého pronikání Tento princip omezuje dva předchozí principy, a to aniž by je zpochybňoval. Vyvažuje pravidlo homologie pravidly místních účinků a pravidlo neprostupnosti připuštěním určitých způsobů pronikání vrstvami. Může se stát, že choroba potrvá dostatečně dlouho na to, aby se jí nasytily spodní či sousední tkáně: to se děje u chronických onemocnění, jako je rakovina, kdy jsou postupně zasaženy všechny tkáně jednoho orgánu a nakonec jsou „spojeny do jediné společné hmoty"/1 Rovněž dochází k obtížněji stanovitelným přechodům: ani nasycením, ani kontaktem, ale díky dvojitému pohybu postupujícímu od jedné tkáně k druhé a od struktury k funkci; změna jedné membrány může, aniž by zasáhla membránu sousední, více či méně úplně bránit vykonávání jejich funkcí: sliznaté sekrety žaludku mohu být potlačeny zánětem jeho vazivových tkání; a intelektuální funkce mohou být narušeny poškozením pavučnice/' Formy mezitkáňového průniku mohou být ještě složitější: perikarditida postihující blanovi-té obaly srdce způsobuje funkční poruchu, která má za následek hypertrofii tohoto orgánu, a tudíž změnu jeho svalové hmoty.' Pohrudnice se svým původem vztahuje jen k poplicnici; ale pod vlivem nemoci vylučuje bílkovinnou tekutinu, která v chronických případech pokrývá celou plíci; ta zakrňuje, snižuje se její činnost, a to až k téměř úplnému omezení její funkce, přičemž je její povrch a objem natolik zmenšen, že lze usuzovat na destrukci většiny jejích tkání/' 5 X. Bichat, Anatomie generály předmluva, díl I, s. xci. () Tamtej s. xci i. 7 (lorvisart, / issai surks maladies et /es lésioHs organiams dn coeur cl des gros vaisseaux, 8 (i.-k. Bayle, ^sheŤchessurläphihisiepulmonam,^. 13-14. 177 4. Princip specifičnosti způsobu napadení tkání Změny, jejichž trajektorie a působení jsou určeny předchozími principy, podléhají typologii, která nezávisí pouze na jimi postiženém místě, ale i na jejich vlastní povaze. Bichat nedospěl v popisu těchto rozličných forem příliš daleko, neboť rozlišoval jen záněty a tvrdé karcinomy. Laěnnec, jak jsme již viděli," se pokusil o obecnou typologii změn (textury, formy, výživy, umístění a nakonec těch, které jsou zapříčiněny cizími tělesy). Samotný pojem změny textury je však nedostatečný pro popis různých způsobů, jimiž může být tkáň postižena ve své vnitřní konstituci. Dupuytren navrhoval rozlišovat přeměny jedné tkáně v jinou a vytváření nových tkání. V jednom případě organismus tvoří tkáň, která běžně existuje, ale obvykle ji nacházíme na odlišném místě: tak je tomu u nepřirozené osifikace; jmenovitě lze uvést buněčné, tukové, vazivové, chrupavčité, kostní, serózní, synoviál-ní a sliznatč tvoření; jedná se zde o odchylky od zákonů života, nikoli o %mény, V opačném případě, kdy je tvořena nová tkáň, jsou zákony organizace zásadně narušeny; poškozená tkáň se odlišuje od jakékoli tkáně existující v přírodě; to je případ zánětu, tuberkulů, tvrdých karcinomů a rakoviny. Dupuytren nakonec, když spojuje tuto typologii s principy tkáňové lokalizace, poznamenává, že každá membrána má jeden privilegovaný typ změn}': například polypy pro sliznaté membrány a vodnatelnost: pro membrány serózní.1" Díky aplikaci tohoto principu mohl Bayle sledovat vývoj souchotin od začátku do konce a rozpoznat jednotu jejich průběhu, specifikovat jejich formy a rozlišit choroby, jejichž Symptomatologie může být podobná, ale které odpovídají zcela odlišnému typu změny. Souchotiny jsou charakterizovány „progresivním rozkladem" plic, který může nabývat tuberkulózni, vředovité, kalkulózní, granulami, melanózní či rakovinné podoby; a nesmí být zaměňovány ani s podrážděním sliznic (katar), ani se změnou v serózní sekreci (pleuritida), a především 9 Viz výše s. 1 58. 10 Článek „Anatomie pathologique", in Wulkíin de l'Ecok deMedécine de Paris, rok XIII, 1. ročník, s. 16-18. 178 ani se změnou, která rovněž postihuje samotné plíce, avšak ve formě zánětu: chronickým zánětem plic." 5. Princip změny změny Obecně řečeno předchozí pravidlo vylučuje diagonální choroby, jež se střetávají s různými formami ataku a postupně je využívají. Nicméně jsou zde účinky usnadnění, které spojují rozdílné poruchy; zápal plic a katar netvoří tuberkulózu, přesto podporují její rozvinutí.12 Chroničnost, či přinejmenším rozložení záchvatu v čase občas umožňuje, aby jedna choroba získala převahu nad jinou. Překrvení mozku při chvilkové formě prudkého návalu krve vyvolává roztažení cév (odtud závratě, mžitky, optické iluze, zvonění v uších) nebo, je-li soustředěn v jediném bode, prasknutí cév s krvácením a bezprostřední paralýzou. Pokud je však překrvení způsobeno pomalým vnikáním, dojde nejprve ke krevní infiltraci do mozkové hmoty (doprovázené křečemi a bolestmi), souběžnému změknutí této substance, jež se smíšením s krví do hloubky promění a shlukuje se za vzniku inertních ostrůvků (odtud paralýzy); nakonec dochází k úplnému rozkladu arteriovenózního systému v cerebrálním parenchymu a často i v pavučnici. Od počátečních forem měknutí lze konstatovat serózní výrony a poté prosakování hnisu, jenž se občas nahromadí ve vředu; nakonec hnisání a extrémní změknutí cév nahradí podráždění zaviněné jejich překrvením a příliš silným tlakem. 3 Tyto principy určují pravidla daného patologického pořádku a předem popisují možné cesty, jež by měl sledovat. Určují síť jeho prostoru a vývoje, přičemž činí průzračně zjevnou nervaturu nemoci. Nemoc získává podobu mohutné organické vegetace, 1 1 G.-L. Bayle, Recharhes snr la phihish jmimonain, 12. 12 s. 423-424. 13 R LaHemand, Kedmrhes anaŕomo-paŕ^o/agifUes sut ľencšphak et ses dépmáances, 1, s. 98-99. 179 která inú své podoby rašení, zakořenění a privilegované oblasti růstu. Patologické fenomény, spacializované v organismu podle linií a oblastí, jež jsou mu vlastní, se začínají projevovat jako životní procesy. To má dva důsledky: nemoc je napojena na živor samotný, vyživuje se z něj a podílí se na této „vzájemné výměně vlivu, kde po sobě vše následuje, vše je spojeno v celek a navzájem svázáno".11 Již není událostí či přirozeností přinesenou zvenčí; je životem měnícím se v odchýlených funkcích: ,,V konečné analýze se každý fyziologický jev vztahuje k vlastnostem živých těl pozorovaných v jejich přirozeném stavu; každý patologický jev je odvozen z jejich zvětšení, zmenšení a z jejich změny."1' Nemoc je vnitřní deviací života. Navíc se každá chorobná skupina organizuje podle modelu živé individuality: existuje život tuberkulů a rakovin; existuje život zánětu; starý čtyřúhelník, který jej určoval (zduření, zarudnutí, horkost, bolest), je nedostatečný pro rekonstrukci jeho vývoje v různých organických stratifikacích: v krevních kapilárách prochází uvolněním, gangrénou, ztvrdnutím, zhnisá-ňířn a vředem; v bílých kapilárách se křivka pohybuje od uvolnění k bílému a tuberkulóznímu zhnisání, a od něj k nevyléčitelným hnisavým vředům.10 Představu nemoci, která útočí na život, je tedy třeba nahradit mnohem přesnějším pojmem patologického %ivoht. Chorobné jevy jsou chápány na základě stejného textu života, a nikoli z nosologické esence: „Nemoci byly považovány za poruchu; vůbec v nich nebyla spatřována řada jevu, které jsou všechny na sobě navzájem závislé a často směřují k určitému cíli: patologický život byl zcela opomíjen." Jedná se konečně o nechaotický rozumný vývoj nemoci? — Byla to však již dlouhou dobu daná věc; botanická pravidelnost a konstantnost klinických forem vnesly řád do světa nemoci, a to již velmi dlouho před novou anatomií. Pakt uspořádání není nov v, nové jsou jeho forma a základ. Od Sydcnhama po Pinela nemoc 14 X. Bicími, Anatomie generále, díl IV, s. 591. 15 Tamié^ 1, předmluva, s. vii. 16 F.-J. Broussais, Histoire desphlegpmsies chroniqms, Paris, 1808, díl I, s. 54-55. 180 získávala svůj zdroj a rvář v obecné struktuře racionality, kde byla otázkou přiro^enosíi a řádu věcí. Počínaje Bichatem je patologický jev vnímán na pozadí ř(i:voUi a nachází se tak ve spojení s pevnými a nezbytnými tormami, jichž nabývá v organické individualitě. Život se svými konečnými a vymezenými možnostmi variací bude hrát v patologické anatomii stejnou roli, jakou zastával v nosologii široký pojem přirozenosti: je nevyčerpatelným, avšak uzavřeným základem, v němž nemoc nachází uspořádané zdroje poruch, které jsou jí vlastní. Odtažitá, teoretická změna, která během dlouhého období pozměnila filozofický horizont; lze však říci, že ihned postihla svět vnímání a pohled, jímž lékař pohlížel na nemocného? Stalo se tak nepochybně závažným a rozhodujícím způsobem. Fenomén nemoci zde nalezl svůj nový epistemologický status. Paradoxně se klinický „nominalismus" i nadále vznášel na hranici lékařského pohledu, na šedém rozhraní viditelného a neviditelného, jako něco, co bylo zároveň celkem jevů a jejich zákona, místem rozjímání, ale také přísným pravidlem jejich koherence; nemoc měla pravdu pouze v symptomech, ale byly to symptomy dané v pravdě. Objev životních procesů jako obsahu nemoci jí umožnil poskytnout základ, jenž přesto nebyl ani vzdálený, ani abstraktní: základ co možná nejbližší tomu, co je zjevné; nemoc již bude jen patologickou formou života. Velké nosologické esence, jež se vznášely nad řádem života a ohrožovaly jej, jsou jím nyní obcházeny: život je bezprostřední, přítomný a vnímatelný T(d nemocí; a nemoc postupně sjednocuje své projevy v chorobné formě života. jedná se o oživení vitalisdcké filozofie? Je pravda, že Bordeuo-vo či Barthezovo myšlení bylo Bichatovi důvěrně známé. Jestliže je však vitalismus schématem specifické interpretace zdravých či chorobných projevů organismu, je to poněkud slabý pojem pro vysvětlení události, která způsobila objev patologické anatomie. Bichat znovu nastolil téma specifičnosti živého pouze proto, aby umístil život na hlubší a zásadnější epistemologickou rovinu: ta pro něj není souborem charakteristik, které se odlišují od anorganického, ale pozadím, na němž může být protiklad organismu a neživého vnímán, situován, obtížen všemi pozitivními hodno- 181 1 riroaiÚSrt1^ tami konfliktu. Život není formou organismu, ale vi& .ggge je viditelnou formou života v jeho odporu k tomu, co ^ a co je proti němu. Spor mezi vitalismem a mecteúcísioe ■ » ^ jako mezi humoralismem a solidismem, měl smyl pouze ^ míry, do jaké přirozenost, příliš široký ontologický záklac , chávala prostor pro hru těchto interpretačních modelů: no fungování mohlo být vysvětleno pouze s odvoláním buc flíi;^n1 rungovani monio dví vysvětleno pouze s uuvuw»i.» ^ ^vot dem existující formu, nebo na specifický typ. Jakmile vsa^ Ženevy světiuje pouze řadu přirozených podob, ale počíta s — ^ něho prvku ve fyziologických a patologických ÍCVCC^',^né y.e motná myšlenka vitalismu ztrácí svůj význam a to podsta i oickém11 svého obsahu. Bichat tím, že poskytl životu, i patoiogi ^ životu, tak základní status, osvobodil medicínu od vitalistl ^ sporů a od sporů, jež jsou s ním spojeny. Odtud onen PoCl st0. projevoval teoretickou reflexí u většiny lékařů na začátku *^v^ letí, kteří byli konečně osvobozeni od systémů a spekulaci. ^ lékaři Cabanis a Pinel pociťovali svou metodu jako rea ^oZp-filozofii;17 anatomičtí patologové u sebe objevili jistou H ^ , fii, potlačenou filozofii, díky níž se konečně naučili vniiua - ^ nalo se pouze o posun v epistemologickém základu, o ne)z své vnímání. _ _ ^ t^ sC Život umístěný na této epistemologické úrovni je sv - ^ smrtí jako pozitivní hrozbou a nebezpečím zničení jeho zlV , ot' Nemoc byla v 18. století zároveň přirozená i protipřirozena, ^ měla řádnou esenci, ale právě její esence ohrožovala pru ^ život. Po Bichatovi bude nemoc hrát stejnou podvo)fl°^ avšak mezi životem a smrtí. Abychom tomu dobře rozum • ^ dlouho před patologickou anatomií byla známa cesta, kt& ^ od zdraví k nemoci a od ní ke smrti. Tento vztah vsak ^ nebyl vědecky promýšlen a ani nebyl strukturován v iekar vnímání; na počátku 19. století získal podobu, kterou h£ lyžovat na dvou úrovních. Na úrovni, kterou již známe-^ ^ jako absolutní hledisko života a otevření se {aumrtura v kaz --.-- _k Du" 1 / Viz např. Pinel, Nosqg-aphiephiksophiqm, úvod, s. xi, nebo ^- * ^ mas, \leaieil de dismurs pwmncés d in Fmultéé Médmne Í*M&*t Montpellier, 1820, s. 22-23. 182 smyslu tohoto slova, i \«*°^ot ve a n^^í je však také tím, proti cenu . cDc.t . ko■ ^ nání staví; živé v ní Je s> ^^d.C !ľ se sW* cí starý status akcidentu, *ys . Wotem ** . e g^V- ^ apohybUvé dimenze ^ ,e^olo^ ^ tá proto, že onemocněl, y p' A pod c , tfpD ^ nemocným proto, že J** >*•* hem avot-nerooc-stnrt 1L11 stnrt, aby nA ^ p» taková, která spojuje z.vot a . pob^. ^ Dílve se smrt jevu* i , čtení povrchu dával dobro*"} Nyr ^čerpává, vychylute .«~ fcsto,c ^ , o^jc. sc atak možnou v '^'f^olo^ £ ,, * tf je patologicky jcvnapo,cn« ^ U ,(, tohnoU skutečnost, ^^ie k * fL*, života, avšak života, který sn* I ()a ob) tW ,„5 ^n Odtud ohne význam, ^.„etre^ VžL t i K*** ;-i iir0< •ho1 ,i ně o° .sWP° Odtud plyne vy/mam, Lcncí^ b„ aatomie připisován po)f^„„tliviny *% lék« sc odchýlily od svého spe fe p, ^ po ^ ,(1a-používali pro označení o^g^e, Wté život ve společnost., cw . ^„cec oílCh ^ , «8* «»* k žtvotuV nepB^oa^t !£ tnenalo podstoupit pad z P , bietat011 b^ 0eb jfa)1ei > v této představě sc šoustí^ ňCna. I-^0vafi■ t rte*0 po Bkbatovi o vnímanie h. G()1s d» 'a postupně získávat poziwn ^ -__--;;tte o,,- •*** ^ Buffon, Histoire naturel, s. 311. na rozhraní dvou významu faktem, že „orgán nebo jakékoli živé těleso je ve svém celku nebo jedné ze svých částí dostatečně degenenerované oproti svému přirozenému stavu na to, aby bylo ve svém jednoduchém, pravidelném a stálém působení buď poškozeno, nebo narušeno, a to zjevným a trvalým způsobem".19 Široká definice, která zahrnuje všechny možné podoby anatomických a patologických změn; a opět definice negativní, neboť degenerace je jen odstupem získaným ve vztahu ke stavu přirozenosti: definice, která přesto umožňuje první hnutí pozitivní analýzy vzhledem k tomu, že Corvisart pro ni specifikuje formy „změn složení", modifikací symetrie a proměn „způsobu fyzické a chemické existence".2" Takto chápaná degenerace je vnějším záhybem, v němž dochází k zachytávání singulárních bodů patologických jevů kvůli jeho posílení a vykreslení; zároveň je to princip čtení jejich jemné struktury. V takto obecném rámci byla otázka aplikace pojmu sporná. Martin21 v pojednání o organických nemocech staví proti tkáňovým útvarům (ať již známého či nového druhu) degenerace v pravém slova smyslu, které mění pouze formu nebo vnitřní strukturu tkáně. Cruveilhier, který rovněž kritizoval příliš nejasné užívání pojmu degenerace, jej chce naproti tomu vyhradit pro ony narušené činnosti organismu, které vytvářejí tkáně, jež nemají analogii ve zdravém slávu; tyto tkáně, které obecně mají „špekovitou, Sedavou texturu", se nacházejí v nádorech, v neobvyklých hmotách utvořených na úkor orgánů, ve vředech nebo v píŠtělích.22 U Laěnneca lze hovořit o degeneraci ve dvou konkrétních případech: když se tkáň mění v jinou, která existuje v odlišné podobě a na jiném místě v organismu (kostní degenerace chrupavek a tuková degenerace jater), a když tkáň nabývá textury a uspořádání, jež nemají předem existující vzor (tuberkulózni degenerace lymfatických uzlin nebo plicního parenchymu; skirózní 19 Corvisart, / Issai sur les maladm eí lésiotts organiqttes du coe///\ s. 636—637. 20 Tamté% s. 636, pozn. 1. 21 Viz Wiilleiui des Sémms médimks, díl 5, 1810. 22 J. (>uveilhicr, Anatomu'patho/oyjq/ii; Paris, 1816, díl I, s. 75—76. 184 degenerace vaječníku nebo varlat).5'' V žádném případě však nelze hovořit o degeneraci u patologické superpozice tkání. Zjevné zhuštění tvrdé pleny mozkové není vždy kostnatěním; při anatomickém vyšetření lze oddělit na jedné straně pavučnici a na straně druhé tvrdou plenu mozkovou: ukazuje se tak, že tkáň se uložila mezi blánami, ale nejedná se o degenerativní vývoj jedné z nich. () degeneraci lze hovořit pouze v případě procesu, který probíhá uvnitř tkáňové textury; degenerace je patologickou dimenzí jeho vlastního vývoje. Tkáň degeneruje, pokud je nemocná jakožto tkáň. Tuto tkáňovou nemoc lze charakterizovat třemi příznaky. Není jednoduše úpadkem ani libovolnou odchylkou: podléhá jistým zákonům: „Příroda se při tvoření stejně jako při ničení podrobuje pevným pravidlům."21 Organická zákonitost tudíž není nejistý a křehký proces; je to revcrzibilní struktura, jejíž momenty vyznačují závaznou cestu: „projevy života sledují zákony dokonce i v jejich proměnách".2' Cesta je vymezena tvary, jejichž úroveň uspořádání je čím dál tím chatrnější; nejprve se rozostří morfologie (nepravidelné osifikace); poté vnitroorgánová rozlišení (cirózy, hepatizace plic); a nakonec zaniká vnitřní soudržnost tkáně: je-li buněčné pouzdro tepen zanícené, „dá se oddělit jako sádlo"'2' a tkáň jater může být bez námahy odtržena.V krajním případě se dezorganizace stává autodestrukcí, jako v případě tuberkulózni degenerace, kdy uleerace jader vyvolává nejen zničení parenchy-mu, ale i samotných tuberkulů. Degenerace tudíž není návratem k anorganickému, či spíše je takovým návratem pouze do té míry, clo jaké neomylně směřuje k smrti. Dezorganizace, která ji charakterizuje, není dezorganizací anorganického, jedná se o dezor-ganizaci neživého, dezorganizaci života v průběhu jeho vlastní 23 R. I /aěnnec, článek „Degenerát i< >n" v /)/c//o//// sa™> sobě způsobuje postupný rozklad , 1 u>to 'dc existuje určitá forma degenerace, kteta v , ol n "f"4''10 SC smrtí: "VÍ«*M vůbec neráči brát hcJX f ™ ZmŽD a P^kození částí našich orgánů způso-cn čľmOtn0ľ- ,e'ÍCh činností."* Opotřebení je neodstrane P ác l-teľOVOUninľenZÍ °^cké íi""os„: odměřuje skrytou cľľíc ' tkánČ POUZe tím- vykonávají své ta* nřel-nn,, i , 1 »™"»stvím vnějších činitelů" schopny* ku Äľ ľ reyJStenci" Smrt postupně od prvního okamži-wffir00!?. , prVníh° slfĽlu s vxxžjšítu světem naznačuje "é 1 'k°St; Vtódá SĽ «*» 'e formě možného nc- jež jeXľTľ.^mýeh základech života nezbytností smrti, Jt ľ° Ľ'm''3 -i'>beenčjší možností nemoci. Kon- 7 ,I,sp0.,U,e,8 .^to-nieko-patologickou metodou, se nyW i. , ukazuje zce\^ C'\ mo" s V "-n, ;cVn;:";*"'™el<ém vnímání jc sra,: poJ )W " S£ Sp°'L'Íe í trS T''™ Pravdé; tr-!jiee živo, ne ^> «** zrcadlově hledu 1 cx,stcnci ?df,,., Omubok° zakopaném místě smra; no- v ľ Vysl''vWeprÍ' ^ kteíá v anatom.ckém pO-ScíteČnou Äí nemod> ste* anticipaci činí mož- ZmJa dát WX-T* Pouze intervence treniu, 'IVarll> ,<0exis(:enci a interferenci 27 Bayle, Recherebes iur k phthiát pubnomm, s. 5. /,. r!"'«-'' 28 < irvisart, j íjjvh w /o ma ladia ei /« organiques ihi rmiirt < ■ vmsseatíx, Úvod, s. xvii. 186 formu, která byla založena ^ľt.'f^m nemoc tewoe, jtdny,n Ve svých Wubinných hnutích sled,^ st^Jují „hledu "é cesty tkáňových reakci. Co se vys ^ deSlfio tělem, Luborem jevu bez ta,^ , kliniků: je rozpoznatelná d* "K^ by beze zb c)hcU vatelná i symptomech, jejichž t< «U. ■ ^ . její esenc? Neriskuje celá tato rec „dálo u, ^ váhy a redukována na sérii P^ticUou ceSty v u jak gramatickou strukturu, tak^se u)e ^^0**. anatomie oslabuje tím, ^^P^o^ti vřeném světě těl, význam ^^Jícno^^ácfn k «*& dologii viditelnosti komplexne) f^Lg*^ ° « svého nepřístupného rezerv^ tcdy h. ^ nosti, k násilí ořezaného mrtveh sc ^ « význam živého stírá «gS5*» ^u Dochází k novému P«vt^ . /n„k neu bc/c zi V prvotní formě klinická med ^ ,, o ^ , () od symptomu.- Každá manife < c ředpoUa ^ ^ podstaty nabývat hodnoty zn ku .J() ch,ono > ^ ^b _ lékařské čteri j. bylo ^S*** Jem « jg* ehotoby. Každý symptom u}' 1 0„,em-1 ,0k pk* ^ ^ a signifikantní jádro, ).n» bv ,ltĽiný sV^haci P(>,,/L' ukáže jako neexistující. to a0> 8 jistotou plicní tuberkulózu- s. 117. 187 ■Sc slohou ob" > "Wevř až ' "Pkuňtidy v ,'"^ není to ani hektická ho-Pfckoaat f°1dĚaěMlčen !,dĽ tub^uló2y se však mnohdy mluvící sv„ Zde PMwJ ľ'nPtomú fas obejít, nikoli však fca v syn!"Pt<>m' * Ä Právč »hyW manévr: není m s,uP<>č sé, ,""U- '%'u byl ' ahrazuiĽ základní nedostatečnost imi eWdentoř *C'í6 fadikL h?kce,183° nucen odmítnout po-v , ? "Mocnou u° ^W iet P°^ji /.aénnec vylet- dek Pkcního Z '•, noh" čtvereční) * /' '" * malébo Povrcb" "ým jevtm' posWenfj aJ*?™*0 Palce. Možná to byl dÚsle-m )e lenTř''1 » Ä P** v těle.* ,-tej- " aei«ocnvcr ZCe s°usedíci ' ' tub«*ní«S^;po«l^ rozchází z , ' zanáten, pohru f> kl^ý byJo možné pozorovat ' ' l"^ický zZ, ŕ °''fe" ^ctonlociuir jako . PJteni tuberkulózj, a „egophoflii" ■"'"ornicko-kii jako žn i v ;^4fe°S"' ^StT^? Zde' že v anatotntc..... "Wí. o to -nn°v£ či P° ^°fl dříve k/inickou metodou. ho*čka r,l C',fe'ŽÍ>byl I)řr apáw' f,y' *»* o to vymluvit' a „n7':'.l,,;'vn,V,1 sy^f0'6^ "emoci blíže povrchu: n° -WčktT>i!nat t"to ř ne'důležÍtějšího, pomocí čeho VZtah k syn,' • ' r" '^nneci', ' nera««. jež právě nesla jmé-^tfcW^3^ «te„;' , 0eméIa hodnota znaku žádný k'n' v«iteln.;„ »*,v«ha '°h:,.mí"RÍnální, omezená, téměi **Ů) a doff ,C|C"1 "emoc rnOV:'la Pf0cházet jakoby oklt-,OVí,f fm ,-ysil pfífl02e»é z obecných a ne/W^" !" '•■ I.. li..,, 'tučnosti. Právě t/m se také znak '^Z"'*. Pans, ,„,,,,,,„,. 188 avii štatisti j ^^žna^l^^ ktcrou měl v ästé klmické™ vnímáni: lVii^ní řlld ]c ^tovat /'isřo/i,, musei nyní rvořír součást kon- 8C| PJ-avc/u. °f ylíl mhodilá konfigurace souboru, jenž při- Ĺ ílpo^hické-T /mluVÍ Sám ° sobě a to> co ^ovuje, v L0" &i krve čirYu Qhronická horečka, ochablost, vykašlávání /e ičném ohľc \ kulóy'u čím dúl tím pravděpodobnější, ale J- Dc* P<>tena']U 11 jistou; jedinepcctoriloquie ji označu- a/^^'satné Cbyby' A koíiečné> klinický znak odkazoval lJ*°U:n tlěktet' anaí°niick°-/Jí'níd<ý znak odkazuje k poškození; Íc Přivádí n*mCy tkÁní sPolcčné několika nemocem, znak, • t ly'^mc ^ a svetlo, nemůže říci nic o povaze těchto potíží: teV^ Keřík' ař°Va,: hePafizaci avšai znak, taý/i Jndí'la/-o.C(/ mú*e odl WC ° f0m' ^á nemoc J> způsobuje.32 Znak nás y ^dstaté P°UZe & v^sl<>'fu Plození a nikdy k patolo- feíinjk ^jXnílni11 2naku jfe tedy epžst^&ic^cfy odlišně ve L ' 5y]a v0vc' jalcá existovala ve své prvomí formě, a tako-»P°sttebn / ^r°m(^ anatomickou metodou. Tato odlišnost 155 chápárj j U^ Vc zPL,soou> )mVA bfl před Bichatem a po 0ttlQtn U /j' ™fo Menureta /e puiz znakem, protože je sym-tiQty > Znám ' j v q°cí a , v lílcníi v té rnire, v /aké je přirozeným projevem kLnHlýCc Lul mnikuÍc s je/í esencí. Takže pulz „plný, silný, ilrníl)0 ý ,uJe Přebytek krve, sí/nou puhaci a zatěžování vas-^'^jítná .sv í .Cn'ľ:.Coí UlTK)žňu/epřecřvídar prudké krvácen/. Puiz r°^^enéjs7£ UC!n^v v konstituci stroje ty nejdúíežitější a nej-Ql'istik i < - i i i v , , , , ,v . , , ' 1JUC' Kleta byla naplněna, stava matným do vyse ,ake dosáhla injektovaná tekutina."* by o přirozené, že klinická medicína na konci 18. století ponechala stranou tuto techniku, která nechávala znak uměle vyvstat tam, kde nebyl symptom, a dožadovala se odpovědi, když nemoc nemluvila sama od sebe: klinika očekávala jak své čtení, tak svůj terapeutický postup. Avšak od okamžiku, kdy patologická anatomie předepisovala klinice zkoumat tělo v jeho orga-meke tloust ce a nechat na povrchu vystoupit to, co bylo dáno pouze v hlubokých vrstvách, se idea technického nástroje, schopného odhalit poruchu, stávala znovu vědecky oprávněnou. Návrat k Auenbruggerovi lze vysvětlil stejnou reorganizací struktur jako návrat k Morgagnimu. Poklep nelze ospravedlnit, pokud je nemoc tvořena pouze sítí symptomů; stává se nutným, jestliže aemocný není ničím jiným než tělem se vstříknutou tekutinou, poloplným sudem. Stanovit znaky, ať umělé či přirozené, znamená promítnout na živé tělo celou síť anatomicko-patologických zaměření: načrtnout bod po bodu budoucí pitvu. Problém tedy tkví v tom nechat na povrchu vystoupit to, co se stupňovitě zdvíhá v hloubce; sémiologie již nebude čtením, ale tímto souborem technik, které LUnožní konstituovat projektivní patologickou anatomii. Pohled kli nického lékaře se upíral na posloupnost patologických událostí a na jejich oblast; musel být zároveň synchronní i diachrónni, ale v každém případě byl podřízen temporalitě; analyzoval sérii. Anatomicko-klinický pohled musí vyznačil obje///; bude pracovat s komplexitou prostorových dat, která jsou poprvé v historii medicíny trojrozměrná. Zatímco klinická zkušenost implikuje koristi-i,,ri w/íšené tkaniny viditelného a ä lehlého, nová sémiologie vyžaduje oz-e- tuci smíšené tkanin) jistý druh senzorické triangulace, při níž musí spolupracovat ro> manité atlasy, až dosud z lékařských technik vyloučené: k pohk d u se přidávají ucho a dotyk. Již desítky staletí zkoumají lékaři kromě jiného pacientovu moč. Mnohem později se jej začali dotýkat, poklepávat na něj ^Auenbruggcr,« methode paur reconnaitn les makám internes de la poitňm (překlad Corvisart), Paris, 180«, S- (V- 191 a naslouchat mu. Bylo to důsledkem morálních zábran, které nakonec zrušilo osvícenství? Kdyby tomu tak bylo, bylo by obtížné pochopit, proč za císařství zavedl Corvisant poklep a proč Laěnnec v době restaurace přikládal ucho k ženské hrudi. Morální zábrany byly zakoušeny pouze tehdy, když konstituovaly epistc-mologický požadavek; vědecká nutnost vynesla na světlo zákaz jako takový: vědění objevuje tajemství. Již Zimmermann si přál, aby kvůli poznání síly krevního oběhu „měli lékaři svobodnou možnost pn konání svých pozorování v tomto ohledu dotýkat se rukama přímo lidského srdce"; konstatoval však, že „naše zjemnělé mravy nám v tom brání, zejména v případě žen"/'7 Double v roce 181 1 kritizoval tuto „falešnou skromnost" a „přemrštěnou zdrženlivost" nikoli proto, že by doufal v možnost provozovat podobnou praxi bez jakýchkoli výhrad, nýbrž proto, že „loto zkoumání, které se odehrává exaktně zcela nad košilí, muže zaujmout své místo ve vší možné slušnosti".'" Morální zástěna, jejíž nutnost byla uznávána, se stává technickým zprostředkováním. Libido sekndi jeltě posílené zákazem, který vyvolalo a odkrylo, jej obchází tím, že jej činí mnohem naléhavějším; dodává mu vědecká a společenská ospravedlnění, vepisuje do něj nutnost, aby bylo možné lépe předstírat jeho vyloučení z oblasti etiky a na jeho základě vybudovat strukturu, která jej v jeho udržování přesahuje. Kontaktu již nadále nebrání ostych, nýbrž špína a chudoba; nikoli nevinnost, nýbrž ošklivost těla. Vyšetřování poslechem je bezprostředně „nepříjemné nejen pro pacienta, ale také pro lékaře; jediné, co téměř úplně brání jeho praktikování v nemocnicích, je znechucení; pro většinu žen, a pro některé obzvlášť, jej lze jen stěží navrhnout, neboť objem jejich prsu je fyzickou překážkou jeho provádění". Stetoskop je měřítkem zákazu, transformovaného ve znechucení a materiální překážku: „Roku 1816 jsem se zabýval mladou osobou, která vykazovala symptomy onemocnění srdce a u níž vyšetření přikládáním ruky a poklepem přinášelo chabé výsledky v důsledku značné tloušťky. Věk a pohlaví nemocné mi nedovolovaly provést způsob vyšetře- 37 Zimmermann, Traité de ľexpérience médkaie,di\ 11, s. 8. 38 Iv). Double, Séméioíogie generále. 192 ' 0 Cm,Z ,sem Pfávě mluvil (přiložení ucha v krajině srdeční), ucho ľ ,,SCm si však na dobře známý akustický jev: přiložíme-li ké ť t,C mu k°nci hůlky, můžeme velmi přesně slyšet i leh-přenáv'Md na konci druhém/ť39 Stetoskop, zpevněná distance, audit!81 ' ké 3 neviditelné události podél napůl taktilní, napůl odstuVni,os/- Instl'umentální mediace z vnějšku těla autorizuje Umov?',lmž se měří morální distance; zákaz fyzického kontaktu vidite]111-16 ílX°Vat virtuální obraz toho, co se děje hluboko pod Plátnem111 P°Vrchcm- Vzdálenost studu je pro to, co je skryté, < cm projekce. To, co nehe vidět, se ukazuje v distanci toho, co se mm/vidět Pouh' 1 VyxbroJený lékařský pohled zahrnuje více, než co říká senzor V ° "P°hled" V jedinečné struktuře spojuje rozmanitá tivník^f P°1C; TfôÍice VI'dění-dotyk-poslech definuje percep-zarn v 0 1^Urac1' je nepřístupná choroba obklíčena značkami, na ( rena V ce' vytažena na povrch a virtuálně promítnuta plexnfany' r°Zp^lené P° těle. „Letmý pohled" se stává kom-v ,, rgani2ací za účelem prostorového určení neviditelného. A ok ^ -Srn7 ^ orgán získává částečnou instrumentální funkci, zahr C nevma tu nejdůležitější funkci; co jiného může pohled Umov?Vat než "tkáň pokožky a počátek membrán"? Dotek, ten ječní]- V-Ínačit ráscerální nádor, skirotické masy, otoky va-chř ^vr?2síření srdce; pokud jde o ucho, tím můžeme vnímat zvukvh ľ mkú kostí> šelestění vydutí, více či méně zřetelné hled t UJ\> U a bfícha při Íeíich Poklepávání";40 lékařský po-ktervs^d tCt.° chvíJe vybílVĽn vícesmyslovou strukturou. Pohled, nosti, vidí naslouchá a nadto> nikoli ze své podstaty či nut- íe možné pomLf ^ **** mcdicín>': J**k d*ve Pitv{ 'i1 r PrSrU řOZe2nat na Ž,Vém těle to> co se Qna teiaPle zcela novým směrem."" 40 A p r!"00' fítPmsmltatí0» díl I, s. 7-8 41 Ch. ^^^T^^^^^ 1817, s. 30-31. s. 1066 Paris, 1870 díl II 193 Nesmíme však přehlížet to podstatné. Taktilní a auditívni dimenze nebyly prostě jen přiřazeny k doméně vidění. Senzorická triangulace, neodmyslitelná od anatomicko-klinického vnímání, spočívá stále na dominantním znaku viditelného: především proto, že toto muitisenzorícké vnímání je pouze způsobem anticipace triumfu pohledu, jímž se stane pitva; ucho a ruka jsou jen provizorní orgány, jsou dočasnou náhražkou toho, co teprve smrt vynese na pravdu zářivé přítomnosti viditelného; jde o vyznačování v rámci života, tedy noci, aby se indikovalo to, čím se věci stanou v bělostném jasu smrti. A především, změny odkryté anatomií se týkají „formy velikosti, pozice a směřování" orgánů nebo jejich tkání:42 to znamená prostorových daností, které právem patří od počátku pohledu. Když mluví J ,aennec o alteracích struktury, nejde nikdy o něco, co by bylo pod obzorem viditelnosti, dokonce ani o něco, co by bylo vnímatelné jemným dotykem, ale vždy o řešení kontinuity, akumulace tekutin, abnormální nárůsty či záněty, signalizované otokem tkáně či jejím zarudnutím.43 V každém případě jsou absolutní hranice a hloubka per-ceptivního zkoumání vždy zakresleny na jasné rovině viditekiosti, přinejmenším virtuální. „Je to spíš obraz, který si malují," říká liichat, když mluví o práci anatomů, „spíš věci, které se učí. Musejí se více dívat, než meditovat."44 Když Corvisart poslouchá srdce, které špatně funguje, Laěnnec vysoký hlas, který se chvěje, vidí svým pohledem, který tajně jejich naslouchání pronásleduje a v pozadí je podněcuje, hypertrofii či vnitřní krvácení. Lékařský pohled se tak po objevení patologické anatomie ukazuje jako zdvojený: existuje lokální a lokalizující pohled, hraniční pohled dotyku a poslechu, který pokrývá pouze jedno ze smyslových polí a nedosahuje nikam dál za viditelné povrchy. Ale existuje také absolutní pohled, pohled absolutně integrující, který 42 X. Bichat, Lssai sur Desault, in: Qmvres chir/trgka/es de Desautt, 1798, díl 1, s, 10 a 11. 43 Laěnnec, Diciionaire des Sciences médicales, sv 11, článek Anatomie pathologiejue, s. 52. 44 X. Bichat, Essai sur Desault, in: O en vřes chminncales de Desault, 1798, díl i, s. 1 1. 194 ovláda a zakládá všechny perceptivní zkušenosti. Tento pohled strukturuje do svrchované jednoty to, co náleží k hlubší rovině oka, sluchu a hmatu. Když lékař pozoruje všemi svými otevřenými smysly, zcela jiné oko je upřeno na základní viditelnost věcí a skrze transparentní danost života, na niž jsou jednotlivé smysly nepřímo omezeny, směřuje bez klamu či vytáček k jasné stálosti smrti. Strukturou současně perceptivní i epistemologickou, která řídí klinickou anatomii a veškerou medicínu, jež se od ní odvozuje, je tato neviditelná viditelnost Pravda, která je svým přirozeným právem stvořena pro oko, je mu odebrána, ale zároveň pokradmu odhalena tím, co se mu snaží uniknout. Vědění se rozvíjí v souladu s celou hrou zahalování; skrytý prvek přebírá formu a rytmus skrytého obsahu, což znamená, že samotnou povahou %ávoje je být jmihledný:cíl anatomů „je dosažen, když jsou již temné obaly, které zakrývají naše části, pro jejich cvičené oči pouhým průhledným závojem, který je nechává odkrýt celek a jeho vztahy":16 Jednotlivé smysly číhají za těmito obaly, mají tendenci je obejít či je nadzdvihnout; jejich živá zvědavost vynalézá tisíce prostředků až k tomu, že si bezostyšně poslouží ostychem (jak o tom svědčí stetoskop). Ale absolutní oko vědění už konfiskovalo a pohltilo ve své geometrii linie, povrchy a objemy, chraplavé či pronikavé hlasy, hvízdání, záškuby, hrubé i jemné pokožky, výkřiky. To je svrchovanost viditelného, je o to panovačnější, že se asociuje s mocí smrti. To, co skrývá a zahaluje, závoj noci zavěšený nad pravdou, je paradoxně život; a smrt naopak vyvádí na světlo dne temnou schránku těla: matný život, průzračná smrt, nej starší imaginární hodnoty západního světa se zde kříží ve zvláštním opačném smyslu, jenž je pravým smyslem patologické anatomie, jesdiže jej přijmeme jako civilizační fakt téhož řádu, a proč ne, 45 Tato struktura se v žádném případě nedatuje clo počátku 19. století; ve svých obecných obrysech dominovala formám vědění a crotis-mu v Evropě již od poloviny 18. století a převládala ještě koncem 19. století. Pokusíme se jejímu studiu věnovat později. 46 X. Bichat, Hssai sur Desault, in: Oeuvres chirurgkales de Děsatdt, 1798, díl I, s. 1 I. jako je proměna kultury pohřbívající žehem na kulturu pohřbívající clo země. Medicína 19. století byla pronásledována tímto absolutním okem, které kadaverizovalo život a nalezlo v mrtvém těle křehkou, potrhanou nervaturu života. Odedávna komunikovali lékaři se smrtí prostřednictvím velkého mýtu o nesmrtelnosti nebo přinejmenším o postupně ustupujících hranicích existence.17 Tito muži, kteří bdí nad životy lidí, nyní komunikují s jejich smrtí jemnou a přísnou formou pohledu. Toto promítnutí nemoci na absolutní rovinu viditelnosti nicméně poskytuje lékařské zkušenosti temnou základnu, za niž již dále nelze postupovat. To, co neleží ve škále pohledu, spadá mimo oblast možného vědění. ()dtud plyne odmítání určitého počtu vědeckých technik, přestože je lékaři v předchozích letech používali. Bichat odmítá dokonce i užití mikroskopu: „Když pohlédneme do temnoty, každý ji vidí svým způsobem." m Jediný typ viditelnosti uznávaný patologickou anatomií je typ definovaný jako každodenní pohled: viditelnost de ture, která v provizorní neviditelnosti obklopuje mamou prúsvitnost, a nikoli (jako v případě zkoumání mikroskopem) přirozená neviditelnost, kterou dočasně proráží technika uměle znásobeného pohledu. Určitým způsobem, který se nám zdá zvláštní, ale který je strukturálně nezbytný, se analýza patologických tkání spokojila v průběhu let dokonce s těmi nejstaršími nástroji optiky. Ještě příznačnější je odmítnutí chemie. Analýza, jak ji prováděl Lavoisier, sloužila nové anatomii jako epistemologický model,19 nefungovala však jako technické prodloužení jejího pohledu. V medicíně 18. století existovaly početné experimentální nápady; když šlo o to zjistit, v čem spočívá zánčtlivá horečka, provedla se analýza krve: porovnávala se průměrná váha sraženiny a „lymfy, která se od ní oddělila"; prováděla se destilace a měřilo se množství zachycené a těkavé soli, oleje a půdy, jež se nacházelo 47 Srov. ještě koncem 18. století takové rexty jako I [ufelandova Makrobiotik oder der Kunst das í ůbm >{// verliingern, Jena, 1796. 48 X. Bichat, T/r/i/é des ///i'///brtiiies\ Paris, rok VIII, s. 321. 49 Viz rýš(\ kapitola osmá. 196 u nemocného pacienta a u zdravého jedince.10 Na počátku 19. století se tento experimentální aparát vytratil a jediným akceptovaným technickým problémem je zjišťování, zda otevření mrtvého těla pacienta, postiženého zánětlivou horečkou, odkryje viditelné změny či nikoli. „Pro charakterizaci choroboplodného poškození," vysvětluje Laěnnec, „obvykle stačí popsat jeho fyzické či smyslové charakteristiky a indikovat průběh, který sleduje ve svém rozvoji a ve svých koncích"; nadto máme možnost využít určité „chemické reakce" za podmínky, že budou velice jednoduché a určené pouze k „odhalení některých fyzických charakteristik": tak lze zahřát játra nebo lít kyselinu na degeneraci, o níž nevíme, zda je tuková, či bílkovinná."'1 Sám o sobě pohled dominuje celému poli možného vědění; intervence technik, které kladou problém měřítka, substance či kompozice na rovině neviditelných struktur, je vyloučena. Analýza se neprovádí ve smyslu nekonečného prohlubování směrem k nejjemnějším konfiguracím, až k těm anorganickým; v tomto směru narazila analýza příliš brzy na absolutní limit, jejž jí předepsal pohled, a odtud, poté co zaujala směr kolmý na ten původní, sklouzla stranou k diferenciaci individuálních kvalit. Na linii, kde je viditelné připraveno být rozpuštěno v neviditelném, na této hraně vytrácení vstupují do hry singularity. Diskurz o jednotlivci je znovu možný, či spíše nezbytný, protože je jediným způsobem, jak se může pohled vyhnout popírání sebe samého, vymazávání se ve figurách zkušenosti, v nichž by byl bezmocný. Princip viditelnosti má za svůj korelát princip různého čtení případů. Čtení, jehož proces se značně liší od klinické zkušenosti v její prvotní formě. Analytická metoda by brala v potaz „případ" jedině v jeho funkci sémantické opory; formy koexistence či řady, v nichž byl zachycen, u něho dovolují anulovat to, co by mohlo být nahodilé či proměnlivé; jeho čitelná struktura se objevuje pouze v neutralizaci toho, co není podstatné. Klinika byla vědou 50 1 /angrishovv a Táborový zkušenosti, citované Sauvagesem, Nosologic méthoiiqm, díl II, s. 331-333. 31 R. I .acnnec, íu/rod/tclioii ci chapitre I ílu I raitéinedit ďanatomupatkokgique, publikováno V. Cornilem, Paris, 1884, s. 16-17. 197 případů do té míry, do jaké původně postupovala prl individualit. V anatomické metodě je individuální vnímaný ^_ termínem prostorového rozdělení, u něhož stanovuje jemnější a nejdiferencovanější strukturu, strukturu Par* ^ -nejotevřenější nahodilosti a současně strukturu nejlépe vy^ ^ cí. Laěnnec pozoruje ženu, která představuje typické sy ->P , onemocnění srdce: bledá a opuchlá tvář, nafialověle rty, ^ cí dolní končetiny, krátký, zrychlený, přerývavý dech, za kašle, neschopnost supinace. Otevření mrtvého těla ukazai^^^ ní tuberkulózu se ztuhlými dutinami a s tuberkuly upros žloutlými a na okrajích šedými a průsvitnými. Srdce by o^ v přirozeném stavu (s výjimkou pravé předsíně srdeční, ) ^ značně rozšířená). Avšak levá plíce přiléhala k Poh"lK ^bíhíl. něčným srůstem a vytvářela ve svém okolí nepravidelne a ^ vé pásy; vrchol plíce tvořily poměrně velké a propletené ^ ky.52 Tato jedinečná modalita tuberkulózni poruchy za nu stísněné, poněkud dušné dýchání a oběhové potíže, jez cioc « ^7 klinickému obrazu zřetelně kardiální průběh. An*tom žnoSt nicka metoda integruje do struktury nemoci trvalou m^ individuální modulace. Tato možnost jistě existovala lvv ^ medicíně: byla však myšlena pouze v abstraktní forme je ^ va temperamentu nebo vlivů okolního prostředí ci tetane kých intervencí, určených modifikovat zvnějšku patologie yyp V anatomickém vnímání je nemoc vždy dána pouze s ui: y „rozptylem"; má od počátku určitou volnost v otázce v > rozvinutí, směřování, intenzity či akcelerace, jez vykresluj n individuální tvar. Nejde tu o dodatečnou odchylku, prípo) k odchylce patologické; nemoc sama o sobě je neustalým oc láváním v rámci své v zásadě odchylující povahy. Neexistuje na než individuální choroba: nikoli proto, že individuum reaguj na svou vlastní nemoc, ale proto, že průběh nemoci se och ij plným právem ve formě individuality. . , 1 Odtud vyplývá také nová flexe dodaná lekárskemu jazyku. Nejde již o to uvedením do vzájemně jednoznačne ^esponc^m ce povýšit viditelné na čitelné a dále jej převést na signifikantní 52 Laěnnec, De ľausmliatóon médiate, díl I, s. 72—76. 198 pomocí univerzality kodifikovaného jazyka, nýbrž naopak o to otevřít slova určitému kvalitativnímu, vždy konkrétnějšímu, individuálnějšímu a příkladnějšímu zjemnění, významu barvy, konzistence, „zrnitosti", souhlasnému upřednostňování metafory před měřítkem (velký jako..., o velikosti typu...); jde o ocenění snadnosti či obtížnosti jednoduchých operací (roztrhnout, rozdrtit, stlačit); o hodnotu mezismyšlových kvalit (hladký, mazlavý, hrbolatý); o empirická srovnání a odkazy ke každodennímu či normálnímu stavu (jež jsou lépe zakotvené než odkazy k přirozenému stavu, zprostředkovanému vnímáním „mezi vlhkým močovým měchýřem, zpola naplněným vzduchem, který lze stisknout mezi prsty, a přirozeným chřestěním zdravé plicní tkáně**).53 Nejde již o to uvést do korelace perceptivní sektor a sémantický prvek, ale úplně jazyk obrátit zpět směrem k této oblasti, kde vnímané ve své jedinečnosti hrozí uniknout formě slova a stát: se nakonec nepostřehnutelným kvůli nemožnosti vyslovit je. Ačkoli tedy objevit nebude již znamenatpřetíšt nakonec pod neuspořádaností esenciální koherenci, nýbrž posunout o malý kus dál zpěněnou hranici jazyka, zavést ji dále do tohoto písčitého království, které je stále ještě otevřené jasnosti vnímání, ale nikoli již familiární promluvě. Zavést jazyk do tohoto pološera, kde pohled již nemá slov. Je to tvrdá a vyčerpávající práce: práce, která ukazuje, tak jako Laěnnec jasně ukázal vedle masy nepřehledných karcinomů první cirotická játra v dějinách lékařského vnímání. Mimořádná formální krása textu spojuje v jednom pohybu vnitřní práci jazyka, který pronásleduje vnímání vší silou svého stylistického hledání a získává dosud nevídanou patologickou individualitu: „Játra, redukovaná na třetinu svého objemu, se nacházela takříkajíc skrytá v oblasti, kterou obvykle zaujímají; jejich vnější povrch, lehce bradavčitý a vyčerpaný, působil mírně sedavou zažloutlos-tí; po rozříznutí se zdálo, že se celá skládají z množství drobných zrnek kulatého či oválného tvaru, jejichž rozměr se různí od velikosti prosného zrna po semeno konopí. Tato zrna, snadno od sebe oddělitelná, mezi sebou nezanechávala téměř žádné místo, v němž by bylo ještě možné rozlišit nějaké zbytky původní tkáně 53 Tamtej s. 249. 199 jater; měla plavou nebo rezavě žlutou barvu, na okrajích p*jc 1 zející do nazelenalé; jejich tkáň, značně vlhká a matná, bp omak spíš splasklá než měkká a při stisknutí zrnek mezi p 1 byla jen malá část rozmačkána, zbytek působil dojmem v jemné kůže."54 ^Q Anatomicko-patologické vnímání organizuje figura vlc1ití neviditelna. Jak ale vidíme, v převrácené struktuře, jde o ml"^ které živoucí individualita, překřížení symptomů a o£$. ^ hloubka činí ve skutečnosti a na určitou dobu neviditelné, ^ se jej suverénně znovu nezmocní anatomický pohled. J ^ také o toto mwidlklno individuálních modulací, jehož t0'^ ^ se zdá nemožné dokonce takovým klinikům jako CabafllS úsilí rozřezávajícího, trpělivého a nahlodávajícího jaz).J^/fíé. nec přivádí k obecné jasnosti toho, co je pro všechny ty - ^ Jazyk a smrt pracovaly na každé rovině této zkušenosti « ^ její šíři, aby nakonec nabídly vědeckému vnímání to, CO\^%$é zůstávalo po dlouhou dobu viditelnou neviditelnosti - % ä hrozivě blízké tajemství: vědění o jednotlivci. Jednotlivec není počáteční a nej vyhraněnější formou, ^ prezentuje život. Koneckonců je vědění předkládán*z n, ,átfGj'i konci dlouhého hnutí spacializace, jehož rozhocIuÍ1CllT11oJrgSon byly určité užívání jazyka a obtížná konceptualizace smrti. ^ to naprosto nepochopil, když hledal v čase a navzdory P^^p v němém uchopení vnitřku, v šílené jízdě směrem do O nosti podmínky, za nichž lze myslet živého jedince. Bicha ^ tí dříve poskytl mnohem přísnější lekci. Starý zákon ariS|# který zakazoval vést o individuu vědecký diskurz, by 0 ^ v jazyce, kde smrt našla místo svého pojmu: prostor sc vřel pohledu diferencované formy individua. tot0 V souladu s řádem historické návaznosti postupová^ uvedení smrti do vědění dále: konec 18. století opet uve ^ ^ nu téma, které od dob renesance zůstávalo v pozadí. 1 Qfátck votč smrt, nehybnost v její změně a na konci oné doby i P 54 Tamtej s. 368. 55 Viz výše. 200 ,JCdné 2kuscnnTU''tCľý ™býbnl bczP°čtcm ™otu, to je práce ách CamDo který z výšin smrti jíž odsoudil život. )á.ko v llílm smrti v živote nemá v 19. století stejnou funkci V °sudu ne!aílcJ; ^ehdy přinášela reduktivní významy: rozdíly Ve^^Hírn C SféSř'' V *Jvotnjcn podmínkách byly stírány jejím uni-°e ^Ostliv ?eSte^; ne°dvolatělně vrhala každého proti všem; tam Satu^náli/. U 2tVari5ov% na rubu života, jistý druh egalitářských lu)n*tnuf Smit nGvyhnutelně vyvažovala osud. Nyní je naopak ^Ovu SJ- T11^ Prv^em singularity; právě ve smrti se individuum V Porriaiérv n°'cuÍf> lm^1 monotónnímu životu a jeho nivelizaci; Stnrti se av* ?aP^ Podzemním, ale j/z viditelném přibližování se tOU; tetnn^Ylh°StCÍnÝ ot>Fejný život nakonec stává žndiwduali-^arn r/ j rys Í2oiu;e řl dodává její pravdě styl C )dtud plivne ^rti, /awf ííf)' MakaM^ostknphkuje homogenní vnímání ní Vttímártí ]C )c^Jrňíl překročen, řáorbidita autorizuje subtilnější^ ^"sobu, jímž život nalézá ve smrti svou diferenco->Q listen U' ^orbícíita Je raffidMtemfr života v tom smyslu, V ferém SxľC S.e v Prázdnotc smrti vyčerpává, rozplývá; ale také °°Sah3 ner^T ^ ^ Ve Smř£Í na^á existence svůj zvláštní Qe%Íosti/UTn^^y tw konformity a zvyklosti, na přijímané n°st. Pri^^^^7^'obsah, který definuje její absolutní vzácním souchotináře; dříve se lepra spojovala s pozadím 201 vd'<ých koiditivní SvľnU> ^'řím vypína vľn'"Vä 19- **** nakmál tubcrku-stl"ľSdcl,tdné 4m'stv p'10re&Ľ' «W věc, a zrazuje je, voľ P0Vahy jako nemor,?,SOU ncmoĽÍ hr"tlníku "aProst° ŕlovľ °pUsti,!l své n ľ í' ktĽľOU nel2e d^^««aiSS^e ľ"'"' * sfa,a - iFrickým jádrem P«vdou, jeho viditelným tajemstvím. 202