SOMATOLOGIE přednáška 1 Mgr. Markéta Skalná, Ph.D. marketa.skalna@fvp.slu.cz Speciální pedagogika Edukační péče o seniory Podmínky získání zkoušky • 80% účast na přednáškách (a cvičeních) (přednášky povinné, možné 2 omluvené absence) • výsledek závěrečného testu 50% a více test vyplňován v prostředí e-learningu Anatomické názvosloví – názvy oblastí Anatomické roviny a směry Buňka – organely, funkce, dělení, smrt Tkáně – druhy, stavba, morfologie, funkce Struktura přednášky ANATOMICKÉ NÁZVOSLOVÍ • latinské označení jednotlivých struktur • užití ve všech medicínských oborech • mezinárodně srozumitelné, aplikované do praxe • umožňuje komplexní vyjádření, napovídá vztah struktur • anatomický název obsahuje – podstatné jméno popisované části těla v 1. pádě – přídavná jména upřesňující polohu nebo vlastnosti – jako poslední se udává útvar “vyššího řádu“ např: spina scapulae, collum chirurgicum humeri, trochanter major femoris, .. • české názvy a označení - pro vysvětlení, jen pomocné !! 1 caput 2 collum 3 brachium 4 cubitus 5 antebrachium 6 manus 7 axilla 8 thorax 9 abdomen 10 inguen 11 femur 12 genu 13 crus 14 pes 15 nucha 16 dorsum 17 lumbus 18 clunis 19 femur 20 poples 21 sura Není ruka jako ruka !!! ZÁKLADNÍ ROVINY A SMĚRY ROVINY TĚLA rovina mediánní (středová) • svislá, jde zepředu dozadu a dělí stojící tělo na dvě zrcadlové poloviny (je 1 ze sagit. rovin) roviny sagitální • všechny další předozadní roviny rovnoběžné s rovinou mediánní roviny frontální • svislé, rovnoběžné s čelem (frons), tedy kolmé na roviny sagitální a rovinu mediánní roviny transverzální • na stojícím těle prochází horizontálně napříč, dělí tělo na horní a dolní polovinu, kolmé na předchozí roviny • základní anatomická poloha těla při určování směrů: „vzpřímený stoj s horními končetinami visícími volně podél těla s dlaněmi obrácenými dopředu (předloketní kosti v rovnoběžné poloze), kdy palec ruky je prst vnější, malík prst vnitřní“ OZNAČENÍ SMĚRŮ – TRUP • superior (horní) / cranialis (směrem k hlavě) • inferior (dolní) / caudalis (směrem k dolnímu konci) • anterior (přední) / ventralis (břišní, přední) • posterior (zadní) / dorsalis (zádový, zadní) • medialis (vnitřní, ležící blíže mediální rovině) • lateralis (vnější, zevní, dále od mediální roviny) • medius, -a -um (pro/střední) • medianus (ležící ve střed.čáře) • internus (vnitřní, uvnitř) • externus (vnější, více k povrchu) • superficialis (povrchový) • profundus (hluboký) • dexter – dx (pravý) • sinister – sn (levý) OZNAČENÍ SMĚRŮ – KONČETINY • proximalis (bližší k trupu) • distalis (vzálenější od trupu, blíže konci končetiny) • superior (horní) inferior (dolní) • anterior (přední) posterior (zadní) • medialis (vnitřní) lateralis (vnější) na předloktí a ruce: na bérci a noze: • ulnaris (vnitřní, blíž ulně) tabialis (vnitřní) • radialis (vnější, blíž k r.) fibularis (zevní) • palmaris (dlaňový) plantaris (chodidlový) • dorsalis (hřbetní) dorsální (hřbetní) Buňka • základní morfologická a funkční jednotka organismu • řízena proteiny produkovány dle DNA v jádře • chemické pochody v buňce řízeny specifickými proteiny (enzymy) • základní složení: 1) buněčná (plazmatická) membrána 2) cytoplazma – vodní gelové prostředí s organelami 3) jádro - obaleno membránou s póry, v jádře chromozomy a denzní 1-2 jadérka (kódování RNA) V lidském těle mají jádro všechny buňky kromě červených krvinek Buněčné organely a jejich funkce • Endoplazmatické retikulum – drsné (ribozomy - proteosyntéza) – hladké – ukládání kalcia, tvorba glykogenů a tuků • Golgiho komplex – sekrece lipidů a glykoproteinů, syntéza sacharidů • Lyzosomy – natrávení a rozklad molekul • Ribosomy – produkce bílkovin • Mitochondrie – uvolňování energie z živin, tvorba ATP • Centriol – distribuce chromosomů při mitóze (bb. dělení) • Mikrotubuly a mikrofilamenta – transport látek v cytoplazmě, udržují tvar cytoplazmy • Cilia (výběžky) a bičíky (flagela) - pohyb Funkce celé buňky Všechny děje k zajištění životnosti a obnovy: • příjem živin z tkáňového moku • uvolňování energie z živin • odstraňování katabolitů do tkáňového moku • růst • reprodukce • nositel genetické informace • specifické funkce dle typu buňky Velikost buněk lidského těla • velmi rozdílná dle typu, druhu tkání a orgánů • drobné nervové buňky: 3 – 4 µm • červené krvinky: 7,2 – 7,5 µm • většina buněk: okolo 20 µm • Purkyňovy buňky mozečku: 60 µm a více • velké motorické nervové buňky: přes 100 µm • lidské vajíčko: 200 – 250 µm (výživné látky) • v lidském těle odhadem 25 x 1015 buněk Pozn: 1 mm = 1000 µm a) erytrocyt b) leukocyt c) b. epitelu d) b. hl. sval. e) neuroglie f) Purkyň. b. g) vajíčko h) neuron Buněčné dělení Mitóza – nepřímé dělení • profáze, metafáze, anafáze, telofáze, cytokineze • nejčastější typ dělení, stejná genet. informace Meióza – redukční dělení • umožňuje pohlavní reprodukci • pohlavních buněk s ½ počtem chromozomů (23 kusů): 22 autochromozomů+1gonochromozom-vajíčko X, spermieX/Y • při splynutí 2 pohlavních buněk (vajíčka a spermie) se počet chromozomů opět zdvojnásobí (23 párů) – vznik nové buňky (zygota) s jedinečnou kombinací genetické informace od obou rodičů • všechny buňky vyvíjející se ze zygoty se dělí mitózou a obsahují tuto jedinečnou genetickou výbavu. BUŇKA - TKÁŇ - ORGÁN - SOUSTAVA Tkáně • „soubor stejnotvarých buněk (a jejich derivátů), které mají stejný původ, morfologii i hlavní funkci a po dělení zůstávají pohromadě“ • diferenciace - tvarová a funkční specializace původně nerozlišných buněk • 5 základních druhů: epitely pojiva (vazivo, chrupavka, kost) svalová tkáň nervová tkáň krev a lymfa • skupina tkání vykonávajících specifickou funkci = orgán • skupina příbuzných orgánů tvoří orgánovou soustavu Epitely • tkáně složené z pevně spojených, těsně přiléhajících buněk • kryjí volné povrchy nebo vystýlají dutiny • většinou nasedají na tenkou bazální membránu mezi epitelem a vazivem orgánu • některé modifikovány k různým funkcím • dělení dle: tvaru a prostorového uspořádání, stavby a funkce Epitely dle funkce 1) Epitel krycí nebo výstelkový – kryje povrch, ochrana 2) Epitel řasinkový –kmitáním řasinek posun po hlenu 3) Epitel žlázový – produkce a vyměšování specif. látek 4) Epitel resorpční – vstřebávání (střevo) 5) Epitel respirační – plic.sklípky, výměna plynů 6) Epitel svalový – smrštitel.vlákna (oční duhovka) 7) Epitel smyslový – z modifikovaných buněk jednovrstevný plochý (plicní sklípky) jednovrstevný kubický (ledvina) jednovrstevný cylindrický (střevo) víceřadý cylindrický s řasinkami (dýchací cesty) mnohovrstevný dlaždicový (jícen) Pojiva • tkáně pojivé a podpůrné • vývoj z mezenchymu (nejprimitiv. forma vaziva) • složené z buněk a mezibuněčné hmoty • typy buněk - dle druhu pojiva, vždy 2 stádia: -blasty (rané, produkují základní hmotu) -cyty (zralé, bez sekrece zákl. hmoty) • mezib. hmota - základní hmota (amorfní) - vláknitá složka (fibrilární) • vlákna – kolagenní, elastická, retikulární • dle vlastností mezib. hmoty: vazivo, chrupavka, kost • za vývoje se mohou nahrazovat v pořadí V – CH – K Vazivo • měkké, poddajné, se značným obsahem vody • mezibuněčná hmota obsahuje proměnlivé množství fibril dle typu vaziva: Kolagenní fibrily (protein kolagen) – pevné, ohebné, ne tažné, lehce zvlněné, tvoří svazky Elastické fibrily (protein elastin) – nestejně silné, tenčí než kolagenní, často se větví Retikulární fibrily (protein retikulin – chem. totožný s K) – tenké, jemné, větví se, nikdy netvoří svazky • 2 typy buněk – bloudivé a fixní Kolagenní, elastické a retikulární fibrily Druhy vaziva 1) Mezenchym - embrionál. tkáň, nejprimitiv. forma vaziva ze které se vyvíjí ostatní 2) Rosolovité - blízké mezenchymu, rovněž embryonalní 3) Kolagenní - nejrozšířenější typ, převaha kolagenních fibril: a) řídké (fibrilární) – méně neorientovaných fibril, vazivo vmezeřené b) tuhé – vyskytuje se jako neuspořádané (síť) či uspořádané (svazky) - vazy, šlachy, fascie 4) Elastické (žluté) - při zátěži se protahují, po zátěži zkrátí zpět 5) Retikulární vazivo 6) Tukové vazivo - vmezeřené vazivo s převažujícími tukovými bb. jež syntetizují tuk ze sacharidů, rezervoár energie, tepelný izolátor Funkce vaziva: mechanická, fce při přeměně látek - výměna látek mezi krví a tkáněmi, které obklopuje, termoregulace, izolace, zásobárna vody, účast v imunitním obraném systému Chrupavka • lat. cartilago, řecky chondros • pevná, pružná, není tvrdá (lze krájet nožem) • bb. + průsvitná tuhá mezib. hmota s fibrilami Buňky – chondroblasty -> chondrocyty zalité v mezib. hmotě Mezib. hmota – základem chondromukoid (polymer chondroitinsulfátů a mukoproteinu) – fibrily – dle chrupavky kolagenní nebo elastické • perichondrium – vazivová vrstvička na povrchu s cévami - výživa Druhy chrupavky Chrupavka buněčná (parenchýmová) • embryonální stádium pro vývoj ostatních typů • hustě nahromaděné měchýřkovité bb., minimum mezib. hmoty Chrupavka hyalinní (sklovitá) • 95% mezib. hmoty s chondrocyty + kolagenní fibrily • poloprůhledná, tvoří kloub. chrupavky, chrup. dýchacího systému Chrupavka elastická • rovnoměrně rozložené chondrocyty + množství elast. a kolag. fibril • žlutobílá, méně průsvitná, velmi pružná • podklad ušního boltce, příklopky hrtanové, ve stěně bronchů Chrupavka vazivová • silné svazky vazivových vláken s malými ostrůvky chondrocytů • matně bílá, neprůhledná, velmi pevná • hlavní materiál meziobratl. a nitrokloubních disků, menisků, symfýzy hyalinní elastická vazivová Kost • bílá, pevná a tvrdá tkáň, podpůrná a ochranná fce Buňky – osteoblasty – produkce mezib. hmoty + ukládání solí – osteocyty – v mezib. hmotě (lakunách) uzavřené osteoblasty, propojeny výběžky v kanálcích, regulace hladiny vápníků Mezib. hmota – ústrojná (organická) složka – ossein (svazky kolagenních vláken spojené amorfní hmotou) – neústrojná složka – krystalky solí vápníku, ukládají se do osseinu • poměr osseinu a minerální složky se mění (novorozenec 48% minerálů, v dospělosti 60%, dále ↗ - křehkost ve stáří) • 2 vývojové typy kostní tkáně: primární a sekundární Typy kostní tkáně Primární fibrilární (vláknitá ) kost • vytváří se během jako první během vývoje a růstu, do dospělosti nahrazena lamelární kostí • má více buněk a méně minerálů než lamelární k. • nepravidelné pletivo – kolagenní vlákna nepravidelně uspořádána • nižší mechanická odolnost • u dospělého ve stěně nitroušního labyrintu, při švech lebečních švů, v místech kostních drsnatin při úponech svalů a vazů, v místě hojení zlomeniny (callus) Typy kostní tkáně Sekundární lamelózní (vrstevnatá) kost • tvoří většinu kostí v dospělosti • mezib. hmota uspořádána do lamel s osteocyty • kolagenní vlákna mají v rámci lamely stejný směr • vyskytuje se ve dvou formách: - kompaktní (struktura osteonů – Haversových systémů), tvoří vnější a povrchovou vrstvu - spongiózní (trámečky tvořeny lamelami, ale neuspořádány do typických osteonů), uvnitř kosti • podrobněji viz. obecná osteologie H – Haversův systém lamel, osteon 1 – osteocyt 2 – lakuna 3 – canaliculus osseus 4 – Haversův kanálek osteonu 5 – koncentrické lamely osteonu 6 – povrchové (plášťové) lamely Cvičení Pohyby 1 caput 2 collum 3 brachium 4 cubitus 5 antebrachium 6 manus 7 axilla 8 thorax 9 abdomen 10 inguen 11 femur 12 genu 13 crus 14 pes 15 nucha 16 dorsum 17 lumbus 18 clunis 19 femur 20 poples 21 sura