Disciplíny speciální
pedagogiky
Současné disciplíny spec.ped.
 PSYCHOPEDIE – speciální pedagogika osob s
mentálním postižením (s autismem)
 SOMATOPEDIE
 LOGOPEDIE
 SURDOPEDIE
 OFTALMOPEDIE
 ETOPEDIE
 Speciální pedagogika osob s parciálními nedostatky
 Speciální pedagogika osob s těžkým a kombinovaným
postižením
 Speciální pedagogika dětí talentovaných a
mimořádně nadaných
PSYCHOPEDIE
 Speciální pedagogika osob s mentálním postižením a s
autismem
 Jedna z nejstarších disciplín (péče o osoby s mentálním
postižením probíhala v podstatě vždy nějakým
způsobem!)
• Mentální retardace je jev nesmírně složitý,
• Mr může být determinován řadou faktorů, např.
posouzením inteligenčního kvocientu (IQ), biologickými
faktory, psychickými funkcemi a sociálními hledisky.
• Termín „mentální retardace“byl zaveden Americkou
společností pro mentální deficienci (AAMD – American
Association of Mental Deficiency) přibližně ve 30tých
letech minulého století.
Klasifikace:
 Vrozené mentální postižení
 Získané mentální postižení
 Primární mentální postižení
 Sekundární mentální postižení
Primární mentální postižení:
• Oligofrenie (slabomyslnost)
• Prenatální, perinatální a raně postnatální
vývoj jedince
• určité poškození CNS, které je způsobeno
abnormálním vývojem nervové soustavy,
odlišnou strukturou nebo dalšími
etiologický faktory, které narušují systém
CNS
Sekundární mentální postižení:
• 1. Demence
• má v porovnání s oligofrenií většinou
progredující charakter s tendencí
postupného zhoršování a prohlubování
symptomů
• „ …později vzniklý úpadek duševních
schopností rozumových i povahových, na
rozdíl od oligofrenie, tj. trvalého snížení
rozumových schopností od počátku
života.“ (viz Defektologický slovník)
• 2. pseudooligofrenie (zdánlivá slabomyslnost,
z řec. pseudés = lživý, nepravý) dnes sociální
deprivace
• snížení inteligenční úrovně vlivem
nepodnětného, kulturně a sociálně
znevýhodněného prostředí a nesprávné výchovy
a vzdělávání
• není způsobena poruchou vývoje CNS, ani
poškozením struktury mozku
• příčina je pouze exogenního charakteru
• Nedostatečná stimulace prostředí dítěte může
mít charakter zanedbávání, týrání a dlouhodobé
deprivace
• snížení IQ až o 20 bodů
Klasifikace mp podle stupně a IQ:
F 70: Lehká mentální retardace (IQ 50 - 69)
F 71: Středně těžká mentální retardace (IQ 35 - 49)
F 72: Těžká mentální retardace (IQ 20 - 34)
F 73: Hluboká mentální retardace (IQ 0 - 19)
F 78: Jiná mentální retardace
F 79: Nespecifikovaná mentální retardace
Charakteristika jedince s MR:
 zvýšená závislost na rodičích
 infantilnost osobnosti
 pohotovost k úzkosti a neurastenickým reakcím
 sugestibilita a rigidita chování
 zpomalená chápavost, jednoduchost, konkrétnost úsudků
 snížená schopnost až neschopnost komparace a vyvozování logických vztahů
 nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“
 opoždění a nerovnoměrnosti v psychosexuálním vývoji
 nerovnováha aspirace a výkonu
 snížená mechanická a zejména logická paměť
 těkavá pozornost
 zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí
 poruchy v interpersonálních a skupinových vztazích a v komunikaci
 emocionální labilita
 impulzivita, hyperaktivita nebo celková hypoaktivita v chování a jednání
 poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace
 snížená přizpůsobivost k sociálním požadavkům
 ulpívání na detailech.
SOMATOPEDIE
 Hlavním znakem je celkové nebo částečné omezení hybnosti –
částečná mobilita, imobilita
 Z řec. soma – tělo, paidea – výchova
 1946 – defektologie ortopedická, od r. 1956 somatopedie
 Prvotní omezení hybnosti = přímé postiženívlastního hybného
ústrojí nebo postižení centrální či periferní nervové soustavy
 Druhotné postižení hybnosti = důsledky chorob, infekce,
srdečních, revmatických, kostních potíží a poruch
Motoriku dělíme:
Na tzv. motilitu a mobilitu.
 Motilita označuje pohyby řízené z oblastí míšních a
vegetativních. Tyto pohyby jsou prováděny hladkými
svaly.
 Mobilita označuje pohyby řízené především z
motorických oblastí mozku, zahrnuje pohybovou
schopnost pohybů kosterního, příčně pruhovaného
svalstva.
Klasifikace
 Tělesná postižení primární – vrozená
 Tělesná postižení sekundární – získaná (po nemoci, po
úraze)
 Tělesná postižení: deformace, malformace, amputace
Mozková obrna:
 Mozková obrna (cerebral palsy z angl.) je nejčastějším
postižením, které se vyskytuje v raném dětském věku,
přičemž je výskyt přímo úměrný rizikům předčasného
narození dítěte a nízké porodní váhy dítěte.
 MO můžeme definovat jako poruchu hybnosti, tělesné
postižení, které vzniká na základě raného poškození
velkého mozku (cerebrum) do přibližně jednoho roku
věku dítěte.
 Dělíme podle místa postižení a podle rozsahu:
 Parézy a plégie, kvadru - , hemi - , di –
 Obrna, která je získaná je nazývaná nejčastěji
paraplegie.
LOGOPEDIE
 Zabývá se jedinci s narušenou komunikační schopností
 Porucha komunikace prolíná většinou postižení a je
přidružená mnoha vadám
 Disciplína je známá již od starověku
 Zakladatelem je M.Sovák (v rámci spec.ped.)
Druhy NKS:
 Vývojová nemluvnost (specificky narušený vývoj řeči);
 Získaná orgánová (neurogenní) nemluvnost (afázie);
 Získaná psychogenní nemluvnost (výběrová nemluvnost);
 Narušení zvuku řeči (huhňavost, palatolalie);
 Narušení fl uence (plynulosti) řeči (koktavost, breptavost);
 Narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie);
 Narušení grafické stránky řeči (dyslexie, dysgrafie,
dysortografie, dyskalkulie, agrafie, alexie, akalkulie);
 Symptomatické poruchy řeči (doprovázejí jiné dominující
postižení, narušení nebo onemocnění, uvažujeme o nich u osob s
mentální retardací, se zrakovým postižením, se sluchovým
postižením, se somatickým postižením, s poruchou autistického
spektra, u lidí s neurologickým onemocněním, u osob s psychickým
onemocněním aj.);
 Poruchy hlasu (dysfonie, afonie);
 Kombinované vady a poruchy řeči (např. kombinace více druhů
NKS kombinace koktavosti, breptavosti a poruchy artikulace).
Jazykové roviny a NKS
 Podle holistického pojetí je komunikační schopnost
chápána v celé šíři, zahrnuje všechny jazykové roviny a
jejich narušení:
 foneticko-fonologickou,
 lexikálně sémantickou,
 morfologicko-syntaktickou,
 pragmatickou
 i všechny způsoby komunikace (např. mluvený, grafický,
neverbální způsob komunikace).
SURDOPEDIE
 Disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá
výchovou a vzděláváním osob se sluchovým postižením
 Cílem je maximalní možný rozvoj a integrace jedinců se
sluchovým postižením do společnosti
 Vada: Poškození orgánu nebo jeho funkce tak, že je
nějakým způsobem snížena kvalita či kvantita slyšení
 Postižení: Širší termín, který zahrnuje i sociální důsledky
(sekundární důsledky postižení), včetně řečového
postižení
Klasifikace sluch.vad dle
lokalizace a dle stupně
 Převodní vada - Hypacusis conductiva (vnější ucho, střední ucho)
 Percepční vada - Hypacusis perceptiva: kochleární a
suprakochleární (vnitřní ucho, nervová dráha)
 Smíšená vada - Hypacusis mixta (kombinace obou předchozích)
 Nedoslýchavost (ztráta do 70 dB)
 Zbytky sluchu (ztráta do 90 dB)
 Hluchota (ztráta nad 90 dB: praktická hluchota do 110 dB, totální
hluchota nad 110 dB)
 všechny vady mohou být vždy jednostranné nebo oboustranné!
Hluchota a ohluchlost (vrozená a
získaná)
Hluchota:
 Vrozený charakter
 hluchota praelingvální a postlingvální
 nejsou dostatečně osvojeny verbální schopnosti komunikovat
 za mateřský jazyk je pokládán jazyk znakový
 socializace i integrace probíhá bezproblémově
Ohluchlost:
 Získaný charakter
 osvojena schopnost verbálně komunikovat
 v „pozdějším věku“ - vždy postlingválně
 za mateřský jazyk není pokládán jazyk znakový
 horší resocializace a integrace do společnosti
OFTALMOPEDIE:
 Název je vytvořen složením řeckých slov ophatalmos –
oko a slova paidea - výchova,
 V současné odborné literatuře a terminologii se používají
oba názvy tyflopedie i oftalmopedie a jsou považována
jako synonyma.
 Cílem oboru je „maximální rozvoj osobnosti jedince se
zrakovým postižením, což znamená nejen dosažení
nejvyššího stupně socializace, včetně zajištění
adekvátních podmínek pro edukaci, ale i přípravu na
povolání, následné pracovní zařazení a plnohodnotné
společenské uplatnění.“(Ludíková, 2007, s. 11).
Nejčastější oční vady v dětském i
dospělém věku
 Poruchy binokulárního vidění -dochází k situaci, kdy na
sítnicích obou očí se nevytváří na stejných místech dva
rovnocenné obrazy, které by po splynutí vytvořily
prostorový vjem a hloubkové vidění.
 Tupozrakost (amblyopie) je podstatné snížení zrakové
ostrosti jednoho oka, které nelze vykorigovat brýlemi.
 Šilhavost (strabismus) je porucha rovnovážného postavení
očí. Dítě stáčí oko, jehož zraková ostrost je snížena. Šilhající
dítě hledí na objekt jedním okem, druhé stáčí směrem do
vnitřního koutku - strabismus konvergentní (sbíhavý) nebo
do zevního koutku - strabismus divergentní (rozbíhavý).
 Refrakční vady(krátkozrakost, dalekozrakost,
astigmatismus)znamenají porušení poměru mezi délkou oka
a lomivostí jeho optickéhosystému.
 Šedý zákal (katarakta ) - jde o zákal oční čočky, která ztrácí
na průhlednosti.
Klasifikace zrak.postižení dle
WHO:
 Střední slabozrakostzraková ostrost s nejlepší možnou
korekcí: maximum menší než 6/18 (0,30) - minimum
rovné nebo lepší než 6/60 (0,10); 3/10 - 1/10, kategorie
zrakového postižení 1
 Silná slabozrakostzraková ostrost s nejlepší možnou
korekcí: maximum menší než 6/60 (0,10) - minimum
rovné nebo lepší než 3/60 (0,05); 1/10 - 10/20,
kategorie zrakového postižení 2
 Těžce slabý zrak - a) zraková ostrost s nejlepší možnou
korekcí: maximum menší než 3/60 (0,05) - minimum
rovné nebo lepší než 1/60 (0,02); 1/20 - 1/50, kategorie
zrakového postižení 3 b) koncentrické zúžení zorného
pole obou očí pod 20 stupňů nebo jediného funkčně
zdatného oka pod 45 stupňů
 Praktická nevidomostzraková ostrost s nejlepší možnou
korekcí 1/60 (0,02), 1/50 až světlocit nebo omezení
zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když
centrální ostrost není postižena, kategorie zrakového
postižení 4
 Úplná nevidomostztráta zraku zahrnující stavy od
naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s
chybnou světelnou projekcí, kategorie zrakového
postižení 5
ETOPEDIE
• Definice poruchy chování: Nežádoucí odchylka od tzv.
normálního chování
• Negativní odchylka
• Lišící se netolerované chování (dle doby, společnosti,
věku, typu, apod.)
• Skupina dětí s PCH: Je velmi různorodá
• Vykazuje různé symptomy
• Projevuje se různě
• Může mít různé přidružené emocionální poruchy
• Projevuje se různým stupněm a typem agresivního
chování
Charakteristika PCH:
• Vyvíjí se od útlého dětství – souvislost s morálním
vývojem
• Je trvalá, dlouhodobá, stabilně se opakující (není
občasná!)
• Souvisí s nesprávnou socializací, vyskytují se
nepřiměřené, nesprávné vztahy s okolím (rodiče,
vrstevníci, atd.)
• Prolíná se „špatným, dysfunkčním“ primárním
rodinným prostředím (vztahy, funkce rodinných
příslušníků, zázemí, apod.)
• Vyskytují se přidružené poruchy (emocionální,
hyperaktivita – ADHD, postižení, znevýhodnění…)
 Je sociálně nepřiměřené chování, které
očekáváme v určitém věku dítěte
(vývojově nepřiměřené)
 Je závažnější než nezbednost, vzdor v
určitých věk.obdobích (2-3 roky, puberta,
apod.)
 Není ojedinělá!
 Vyskytuje se minimálně ve dvou
prostředích – jedním z nich je vždy škola
 Nepodléhá žádné běžné intervenci (neplatí
na ně běžný zákaz či zásah)
Typické je pro dítě s PCH:
➢ Nepříznivě ovlivňuje vzdělávací proces ve škole,
➢ Je zvýšeně egoistické,
➢ Je neempatické,
➢ Je citově chladné,
➢ Zaostává v sociálních vztazích
➢ Nerespektuje žádné normy skupiny
➢ Chová se nepřiměřeně (uvědomuje si své chování)
➢ Může z vlastní vůle své chování změnit
➢ Vždy se chová nepřátelsky k autoritám.
Poruchové chování versus
problémové chování:
 Rozdíl v motivaci (proč se chová jinak!)
 Rozdíl v délce a častosti chování
 Rozdíl v možnostech intervence (pozor na
etiketizaci a vyloučení žáka z běžné
společnosti a kolektivu!)
Klasifikace PCH:
 Dělení dle věku
 Dělení dle WHO
 Dělení dle symptomů agresivity
 Dělení dle symptomů narušené socializace
 Dělení dle výskytu konkrétních faktorů a podstaty
poruch
Klasifikace dle WHO:
F 91. Poruchy chování
 Nesocializovaná agresivní porucha chování
 Nesocializovaná porucha chování
 Porucha chování samotářského typu
 Porucha chování skupinového typu
 Porucha chování vázaná na vztahy k rodině
 Socializovaná porucha chování
 Skupinová delikvence
 Krádež s partou
 Opoziční vzdorovité chování
 Poruchy chování nespecifikované
 Poruchy chování jiné
 Poklesky v souvislosti se členstvím v gangu