V&teckč stati - Sekce Dčii. mládež ;i rodina POHLEDY NA PRAXI ZAHRANIČNÍCH SYSTÉMŮ PÉČE O OHROŽENÉ DĚTI THE PRACTISE OF CHILD PROTECTION SYSTEMS IN FOREIGN COUNTRIES Adriana Sychrová Abstract: In most European countries and the U.S.A. the process of transformation of the child protection system has started. It can be characterized by deinstitutionalization, restructuring of residential care, the strengthening of preventive measures and alternative care. The most typical is the effective programmes to slrenghtes and expand foster care. In most countries strong child protection systems exist. On the one hand there is family support model and on the other hand there is the child protection model. Both of them are based on children rights but they use different strategies. Welfare services and family support must be at the core of prevention strategies for vulnerable children and children in care. This article deals with some of the fundamental issues concerning social intervention and care of vulnerable children in foreign countries. The purpose is to describe the actual problems of systems, changing of minds and using contemporary practises of residential cure and family type care us foster care is. Keywords: Child Protection System, Model, Institutional Care. Foster Care. Úvod Každá společnost a každý stát si vytváří vlastní systémy péče o ohrožené děti. Základní hranice ochrany dítěte klade stát a platné mezinárodní dokumenty. Primární roli při ochraně dítěte však hraje jeho vlastní rodina. Systém pak reaguje na situace, kdy rodina z různých důvodů selhává, kdy jsou děti ohroženy násilím, zanedbáváním, zneužíváním, týráním a dalšími ohroženími v rámci životního prostředí. V najzávažnejších případech dochází k umístění ohroženého dítěte mimo rodinu, do náhradní péče. Dítě odchází buď do náhradní rodinné péče (především pěstounské péče, popřípadě osvojení) nebo do ústavní (rezidenční) péče. Vzájemné prolínáni soukromí rodiny a veřejného zájmu společnosti jsou pak společnými jmenovateli zmíněného systému. Odráží se v něm formální i neformální normy společnosti, kultura dané země, její historický vývoj, ale laké celkový přístup společnosti k dílčti a dětství jako takovému. Následující příspěvek se bude zabývat popisem fungování a praxe vybraných zahraničních systémů péče o ohrožené děti. Ohnisko zájmu bude zaměřeno na aktuální problémy, stručnou charakteristiku modelů a popis změn v pojetí a účelu ústavní péče a péče pěstounské. Zahraniční zkušenosti mohou být významným inspiračním zdrojem a poučením v případě současných změn a transformace českého systému. Informace jsou čerpány zejména z dostupných publikaci a zpráv UNESCO. Evropské komise nebo výzkumných zpráv a zahraničních studií přístupných na Google Scholar. K Vědecké statě - Sekce Děli. mládež a rudina I Vývoj změn v péči o dítě v zahraničí Počátek největších změn v uvedených systémech spadá do období po ukončení druhé světové války. V 60. a 70. letech dochází k postupnému odklonu od umisťování ohrožených dětí do velkých ústavních zařízení a hledají se nové formy péče o dítě. Například v USA navazovala deinstitucionalizacc v systému péče o ohrožené děti na podobné procesy probíhající v systému psychiatrické péče a péče o mladé delikventy (Sutton, Mannes, 2011). Za dcinstitucionalizaci jc považován proces přechodu z institucionální péče na alternativy, které vycházejí z péče komunitní (Zpráva Ad hoc, 2009). Deinstitucionalizacc posiluje roli obcí, zdůrazňuje význam rodiny a podporuje rozvoj preventivních i podpůrných služeb. Výzkumy, které probíhaly od 50. let. přinesly jasná zjištění o negativním vlivu ústavní výchovy na zdravý vývoj dítěte. Psychiatr John Bowlby došel k závěru, že i když jsou naplněny fyzické potřeby dítěte, vliv ústavního prostředí na jeho rozvoj je negativní. Proto doporučoval umísťování dětí do náhradních rodin a podporu vytvářeni vztahu se stabilní a trvalou pečovatelskou osobou (van den Drics. 2009. In Sutton. Mannes, 2011). Bowlbyho teorie vazby přinesla zásadní obral v pohledu na péči o dítě a ovlivnila celkový přístup k ohroženým dětem na mnohá desetiletí. Došlo k postupnému prosazování rodinných modelů náhradní péče, především pak pěstounské péče. Zmíněné snahy byly na konci 80. let završeny a podpořeny přijetím Úmluvy o právech dítěte. 1.1 Britsko-australský experiment Dnešní důraz na sociálně-právní ochranu dítěte jc výsledkem historických souvislostí, které ne vždy mohly být označeny jako pedocentrické, na dítě zaměřené nebo zajišťující blaho dítěte. V průběhu 20. století se objevily historické zkušenosti, které mohou být dnes. zpětně, považovány za experimenty v péči o dítě a které prakticky dodnes ovlivňuji systém v zemích, ve kterých byly realizovány. Příkladem může být řízená migrace dětí z Velké Británie do bývalých kolonii, především pak do Kanady a Austrálie, která probíhala od 19. století. Od roku 1899 do roku 1967 bylo celkem odvezeno asi 100 000 dětí (Bulí, 2002). Migrace britských dčtí do Austrálie pokračovala i po druhé světové válce až do roku 1967, kdy bylo převezeno dalších 10 000 dětí. Jednalo sc o britské děti, které byly v Británii umístěny v ústavech, v sirotčincích, také v soukromých a církevních institucích. Jen v minimální míře to však byli sirotci. Poválečné odvozy dětí do Austrálie byly provázeny nekalými praktikami, rodičům bylo slibováno, že se jejich děti budou mít lépe, popřípadě budou umístěny do rodin. V Austrálii však byly děti prohlášeny za sirotky (ačkoli většina z nich své rodiče měla) a s podporou církevních organizací byly umístěny do velkých zařízení a pracovních ústavů. Tam docházelo také k týrání a zneužívání. Došlo k úplnému zpřetrhání humánních principů péče o dítě i vazeb dčtí na své rodiny. Děti vyrůstaly v přesvědčení, že rodiče nemají. Navíc organizovaná migrace dětí do Austrálie měla zásadní ekonomické důvody, neboť péče o děti zde byla finančně výhodnější (Buti. 2002). Až po mnoha desetiletích sc tyto „ztracené děti" dověděly tehdejší realitu. Negativní historická zkušenost byla zhodnocena až v roce 2010 veřejnou omluvou britského premiéra G. Brovvna všem bývalým dětským migrantům z Británie. Lze sc tedy domnívat, že ke konci 60. let bylo 9 Vedeckí slalú - Sekce Den. niládc? a rodina Vedecké stiiiO - Sekee Deti, mládež a rodina v Británii v ústavech mnohem méně dčtí než v ostatních státech a startovní podmínky jejich deinstitucionalizace byly naprosto „unikátní-'. Konkrétní informace se však nepodařilo získat. 2 Modely systémů péče o ohrožené děti Ve vyspělých zemích existuje mix tzv. welfarc programů na ochranu dítěte. Není proto jednoduché rozlišit jasné a přehledne modely a jasně je kategorizovat. Navíc je evidentní, že systémy souvisí s ekonomickou úrovni dané země a investicemi do sociální sféry. Nalezení spolčených mechanismů ztěžuje i rozdílná terminologie základních pojmů užívaných v jednotlivých systémech. ^ Nejjednodušší rozdělení modelů systémů péče o ohrožené děti vychází zc základní otázky, zda má být systémem chráněno spíše dítě nebo zaměřit pozornost na celou rodinu. Rozlišují se tak dva základní modely: systém ochrany dítěte a systém podpory rodiny (O'Brien, 2004). Tyto modely více méně souhlasí s jiným členěním, které je užito v publikaci UNICEF (Changing Minds. Policie and Lives, 2003). Zde jsou na jednu stranu řazeny země s anglosaskou tradicí, na druhou stranu pak země ovlivněné římským právem. * Systém ochrany dítěte Systém ochrany dítěte funguje především v anglicky mluvících zemích (USA, Kanada, Anglie). Díle je považováno za nezávislou entitu s právy na ochranu, také před jeho vlastními rodiči. Intervence jsou zaměřeny na vztah mezi dítětem a jeho rodiči, orientují se na nápravu problémů v rodičovství. Systém spoléhá na expertní, profesionální pracovníky v systému, především na sociální pracovníky. • Systém podpory rodiny Systém podpory rodiny existuje v Nizozemí, Belgii, Německu. Francii, Itálii či Španělsku a ve skandinávských zemích. Využívá intervence zaměřené na celou rodinu. Někdy se mluví o tzv. účastném (soucitném) intervenčním modelu (O'Brien, 2004). Klade důraz na to, aby rodiny vstupovaly do systému služeb dobrovolně a nemusely tak svou situaci řešit soudní cestou. Ve Francii a Belgii se zdůrazňuje prevence umísťování dětí mimo rodinu pomocí včasné, někdy i dlouhodobé sociální intervence, podpory rodiny a jejího doprovázení. Do své činnosti zahrnuje práci dobrovolníků. 2.1 Zásady fungování systému Každý systém péče o ohrožené děti se skládá z jednotlivých účastníků a kontextů. Systém lze strukturovat na dílčí komponenty. Mohou být strukturální, funkcionální, kapacitní (lidské zdroje, infrastruktura, financování), zaměřené na kontinuitu péče, samotný proces péče nebo sdílení odpovědnosti (Wulczyn, 2010). Změna v jedné části systému pak následně ovlivní i všechny jeho ostatní popsané součásti. Pokud se například sníží počet míst v ústavní péči, je zapotřebí mít zajištěn dopředu dostatečný počet pěstounů, podpůrnou síť pro rodiny i náhradní rodiny, způsob financování atd. Zkušenosti, kdy tomu tak zcela nebylo, přicházejí v současné době například z Rumunska (viz kapitola 5). LQ Obecné zásady, které vyplývají zc současného pojetí ochrany ohroženého dítěte a jeho rodiny, tvoří základ moderních systémů péče o ohrožené děti. Za hlavní zásady lze považovat především důraz na blaho dítěte, plánování péče a podporu vztahů rodičů s dětmi, pokud to není proti zájmu dítěte a zachování jeho bezpečí. V případě, že se dítě ocitne v náhradní péči, jc zapotřebí činit veškerá opatření pro jeho návrat do rodiny, tzv. reunifikaci. V případe, že to možné není. zhodnotit situaci dítěte a navrhnout jiné, co nejstabilnější řešení v rámci plánování péče. Základem je rodinný model péče o dítě (Cantwcll, 2005). Dítě bývá umistěno v širší rodině u příbuzných, v pěstounské péči příbuzenské nebo nepříbuzenské, popřípadě v některé jiné formě rodinné péče, například v osvojení. V poslední řadě pak v souladu s Úmluvou o právech dítěte dochází k návrhu na pobyt v ústavu. Je třeba podotknout, že osvojení je možné pouze za předpokladu, že rodiče deklarují jasně svůj nezájem o ditč. Při osvojení dochází k zásadní statusové změně dítěte, právně se ruší vazby na biologickou rodinu a dítě se stává dítětem osvojitelů (Králičková, 2008). V České republice je osvojení anonymní a ke styku s biologickou rodinou nedochází. V zahraničí se objevují i jiné možnosti osvojení, které jsou vůči biologickým rodičům otevřenější a mohou se lišit i svým právním vymezením (Child adoption, 2009). Plán péče by měl zahrnovat i práci s biologickou rodinou a také všechny formy náhradní rodinné péče by měly být k biologickým rodičům vstřícné (Matoušek, Pazlarová. 2010). Navíc každá země zodpovídá za to, že situace dítěte bude v nejlepší míře vyřešena v rámci národního státu. Nelze tedy souhlasit s jednostrannými návrhy, že vysoký počet dětí v ústavech by mohl být snadno korigován v rámci mezinárodního osvojení. Česká republika si dnes zachovává k mezinárodnímu osvojení spíše zdrženlivější postoj, stejně tak je tomu např. ve Velké Británii. V případě, že je prokázána potřeba dlouhodobé náhradní péče o dítě, preferují se dnes při rozhodování tyto všeobecné zásady (Cantwcll. 2005): • rodinná řešení jsou obecně vhodnější než ústavní umístění, • národní (domácí) řešení jsou obecně vhodnější než ta, která spadají do jiné země, • trvalá řešeni jsou obecně lepší než dočasná. Na mezinárodním kongresu Evropské vedecké asociace rezidenční a pěstounské péče pro děti a adolescenty (EUSARF) v roce 2002 proběhla odbormi diskuse o aktuálních problémech v systému péče o ohrožené děli v mezinárodním kontextu. Ukazuje se, že v mnoha státech, a to i v těch. které se vyznačuji moderním pojetím péče o ohrožené děti, se potýkají se závažnými problémy. Za nejzúvažnější jsou považovány především (volně dle Macíean. 2002): • zajištění rovnováhy mezi umísťováním dětí do ústavní péče a pěstounské péče. (pohybuje se ve značném rozmezí od 20 % do 80 % pro pěstounskou péči), • nedostatek finančních zdrojů v systému, • nedostatek pěstounů (především v zemích, které kladou důraz na pěstounskou péči), • nedostatečný systém poskytování služeb (prevence, sanace, podpora rodiny, doprovázení, služby pro specifické skupiny rodin, služby pro pěstouny, služby pro rodiny, kde proběhla reunifikacc atd.). • zajištění kvalifikace všech pracovníků v systému. 11 Vedecké siate - Sekce Dčii, mládci a rodina • zajištění míry regulace péče a její kvality, • pravidelná reorganizace a restrukturalizace systému. • problematika zneužívání v péči. vysoká úroveň fyzického omezení, 3 Ústavní péče v Evropě Cesia k postupnému snižování počtu ústavů, jejich zmenšování a přibližování k rodinnému typu péče múže být popsána jako reforma probíhající v několika etapách. Ciudbrandsson (2004) rozlišuje tři historické etapy reformy ústavní péče na základě odlišných paradigmat. První paradigma nazývá specializační. Ustavní péče byla zaměřena na stanovení problému u dítěte a jeho kategorizaci. Potřeby dítěte byly naplněny tím. že se dítě začlenilo do nejvhodnějšího typu ústavní péče. Byly tak rozdělovány do různých zařízeni podle věku, typu postižení ald. Druhá etapa je charakterizována paradigmatem normalizace. Orientuje se na organizační kontext péče a rozvoj mezilidských vztahů. Dítě by se mělo co nejlépe začlenit do společnosti a mít možnost žít v prostředí co nejvíce podobném běžnému fyzickému a sociálnímu prostředí ostatních dětí. Dochází tak ke zmenšování ústavů a jejich začleňování do místních komunit. Vnitřní prostředí v zařízeních má "rodinnější" ráz. Paradigma dětských práv je pak poslední etapou reformy. Je založeno na nej lepším zájmu dítěte a jeho právu na život v rodinném prostředí. Rámec pro naplňování dětských práv tvoří Úmluva o právech dítěte. 3.1 Počet dětí v ústavech v Evropě Ze Zprávy Evropské komise Children in imtitutions (Gudbrandsson, 2004) lze čerpat srovnávací údaje o zastoupení dětí v ústavních zařízeních v Evropě. Za státy s nízkým počtem dětí v ústavní péči se považují především Velká Británie, Norsko a Island, které mají méně než 1 dítě z 1000 umístěné v ústavu. V Německu, Francii a Portugalsku je to kolem 5 už 7 dětí z 1000. Švédsko, finsko. Irsko, Belgie. Nizozemí, Itálie a Španělsko vykazují 1,5 až 3 děti z 1000. Tyto informace ale nevypovídají nic o velikosti tamních ústavních zařízení, takže tvoří jen část pohledu. Pokud bychom se podívali na přiklad Španělska, které má nízký počet dětí v ústavu (asi 2 z 1000). následně zjistíme, že děti žijí v relativně velkých zařízeních pro 30 až 40 dětí. Na druhou stranu Dánsko vykazuje relativně vyšší počet dětí v ústavech (asi 6 z 1000), ale děti žijí v mini institucích vysoké kvality pro 4 až 8 dětí. Pro skandinávské země je typické, že ústavní péče je založena na malých rodinných formách péče, které se ve Švédsku nazývají „hybridní domovy". Vyšší zastoupení dětí v ústavech jsou tradičně uváděny ve státech východní a střední Evropy. Polsko, Maďarsko. Litva a Lotyšsko vykazují kolem 5 až 10 děti y 1000 v ústavech. Bulharsko, Rumunsko nebo Rusko mají počet dělí v ústavech ještě vyšší, a to mezi 10 až 20 dětmi z 1000. Nalezneme zde také nej větší ústavy v Evropě, v Rusku i pro 100 až 300 dětí. Jedním z dalších problémů zemí v tomto regionu je vysoký počet sociálních sirotků a dětí do tří let v zařízeních (týká se především Chorvatska, České republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie). Právě v těchto zemich dnes ale probíhá transformace a státy mají zájem na snižování počtu děti v ústavech. Vedecké siate - Sekce Děli. mládež a rodina 3.2 Účel ústavní péče V dnešní době se liší pohled na účel institucioualizacc dětí různého věku v ekonomicky rozvinutých zemích a \ zemích méně rozvinutých. Základní rozdíl je v tom, že v rozvinutých zemích je ústavní péče určena spíše pro děti s poruchami chování a s psychiatrickým onemocněním. V ostatních zemích se týká spíše dětí opuštěných a dětí s postižením. Ačkoli jsou známy výzkumy, které potvrzují rizikovost ústavního prostředí na další harmonický a zdravý vývoj především malých děti do tří. respektive do pěti let. bývají až ve třetině evropských zemí umisťovány častěji do ústavů než do pěstounských rodin. Nízký počet děti do tří let v ústavních zařízeních mají ty země, které mají rozvinuté služby podporující rodiny, programy sanace a důraz na náhradní rodinnou péči (Brown cl al., 2005). V určitých případech je ale užití ústavní formy péče vhodné, někdy vhodnější než pěstounské péče. Vzhledem k tomu, že je zapotřebí individuálního posouzení situace každého dítěte, nelze přesně určit či předem kategorizovat děti, kterých se to týká. Předpokládá se, že půjde především o děti starší. 3.3 Doprovázení rodičů ve francouzském kojeneckém ústavu Ústavní péče je považována za dočasné řešení situace dítěte a stojí na spolupráci s rodiči. Rodiče by tak měli mít možnost účastnit se plánování péče o dítě a být v kontaktu s dítětem. Jako přiklad by mohla sloužil praxe kojeneckého ústavu ve francouzském Limoges. Disponuje toliž se speciální pracovnicí (vychovatelkou), která se zabývá pouze doprovázením rodičů a posilováním jejich vztahů s dítětem. K návštěvám rodičů jsou v zařízení vyčleněny i vhodné a intimní prostory. Návštěvy jsou individuální, po přijetí dítěte zpravidla dvakrát týdně. Za důležité v práci s rodiči je považováno jejich přijetí jako partnerů. Rodiče jsou respektováni a personál se vyhýbá jakémukoli posuzování rodinné situace. Situaci usnadňuje také to, že rodičům, kteří mají umístěné dítě v ústavním zařízení, jsou ponechány rodinné dávky. Mají tak mnohem lepší možnost podílet se na péči o dítě a vylepšit svou sociální situaci. Umisťováni dělí probíhá na základě dobrovolného souhlasu rodičů či z rozhodnutí soudu (vice Davoust. 2007). 4 Pěstounské péče Pěstounská peče je státem garantovaná náhradní forma péče o dítě. kdy dítě nemůže po nějakou dobu ze závažných důvodů vyrůstat ve své rodině. Není to instituce trvalá. Její dočasnost je zřejmá i ze způsobu ukončení péče, která trvá maximálně do zletilosti dítěte. Pěstounská péče jako institut zachovává a rozvíjí vazby k biologickým rodičům. U nás však byla dlouhou dobu pojímána spíše jako tzv. kvaziosvojeni s výjimečnou účastí rodičů (Králíčkové, 2008). Biologičtí rodiče tedy nejsou vyčleněni z péče o dítě, s návratem do rodiny se alespoň potencionálně musí počítat. Pěstouni nejsou považováni za rodiče z právního hlediska, nemají rodičovskou odpovědnost, jsou kontrolováni státem. Přesto jako rodiče často fungují. Do pěstounské péče bývají umisťovány děti s handicapy, s výchovnými problémy, souiozenecké skupiny, děti 7 etnických menšina a podobně. Jde o řešení krizové situace v rodině. Dnes je pěstounská péče považována za alternativu k péči ústavní. Pěstounská péče představuje různé modely pomoci dítěti, respektive jeho rodině. Může 12 13 Vedecké Mate - Sekce Děli. mládci » rudina Vědecké stale - Sekce Děli, mládež a rodina jít o pohotovostní péči pro malé děti (také před umístěním do osvojení), o krátkodobou péči určenou dětem, které z nějakých důvodů nemohou dočasně vyrůstal v rodině, dáic o střednědobou péči v případě závažnější rodinné situace a nakonec o dlouhodobou péči, kdy je návrat dítěte do rodiny téměř nemožný (Canlwcll. 2005). V Evropě je obecně nejvíce preferována pěstounská péče ve Velké Británii, Irsku, Holandsku, Rakousku, Švýcarsku a ve skandinávských zemích kromě Dánska (Gudbrandsson, 2004). V současnosti dochází k posunu v jejím chápání směrem k profesionalizaci péče. V lakovém případě jsou pěstouni chápání jako zaměstnanci, jsou vzděláváni, pobírají plat, pracují v týmu odborníků a spolupracuji s rodinou, pokud to není proti zájmu dítěte. 4.T Podpora a doprovázení pěstounů Náročnost pěstounské péče. která vyplývá z charakteristiky dětí v péči, z množství jejich handicapů, obtížnosti výchovy, důrazu na její dočasnost nebo spolupráci s biologickými rodiči, přináší nutnou potřebu kvalitní podpůrné sítě pro pěstounské rodiny. Pěstouni by měli míl možnost kdykoli během dne se v krizových situacích obrátit o pomoc bez strachu, aby byli hodnoceni jako neprofesionálni. Měli by mít k dispozici svého pracovníka a využívat týmovou spolupráci a plánování péče. Těžkosti mohou přinášet kontakty s biologickou rodinou. Kontakty jsou podporované a mnohé náhradní rodiny je samy vyhledávají. Výsledky však nebývají vždy pozitivní. Situaci by mohlo vylepšit kontinuální doprovázení návštěv sociálním pracovníkem, který by působil jako mediátor. Prostředí by mělo být „chráněné" jak pro dítě, tak pro rodiče i pěstouny. Osobně se domnívám, že je vhodnější realizovat návštěvy v neutrálním prostředí a za účasti mcdiátora, jako je tomu například ve Francii. Jsou ale i dobré zkušenosti s osobními návštěvami v domácim prostředí. Základem je vhodné vedení a jasné hranice, práva a povinnosti určené všem stranám se zřetelem na individualitu dítěte, jeho potřeby a charakteristiku osobnosti rodičů. Podpora pěstounů se stává „klíčem k rozšíření pěstounské péče" (Matoušek. Pazlarová, 2010). Je popisováno, že v případě nedostatečné podpory a chybějících služeb, odešlo 60 % pěstounů v USA již v průběhu prvního roku. Ačkoli zde udávají vzrůstající poěet dětí v pěstounské péči, celkový počet pěstounů klesá (Behrman, 2004). Jako klíčové se podle výzkumů jeví období prvních šesti měsíců po přijetí dítěte. V tuto dobu má být věnována pozornost každé pěstounské rodině. Riziko její neúspěšnosti se zvyšuje v případě, že mají děti v anamnéze zneužívání a zanedbávání, jsou umísťovány jako starší, objevují se u nich výchovné problémy, jejich chováni má negativní vliv na biologické děti pěstounů, v rodině je vyšší poěet dětí nebo se objevuje stres atd. (Matoušek, Pazlarová, 2010). Jako určující se v případě pěstounské péče stává nalezení „co nejlepší rodiny" pro konkrétní dítě a jeho specifické potřeby. Schopnosti, zkušenosti a představy pěstounů by měly odpovídat potřebám svěřeného dítěte a možnostem jeho rozvoje. 4.1.1 Způsob umístění dítěte do pěstounské péče ve Vídni Českému pojetí blízký se jeví příklad rakouské praxe pěstounské péče. Běžně využívá moderní postupy práce založené na partnerství a spolupráci s rodiči (které u nás zatím nefungují) a zároveň nepopírá úlohu ústavní péče. V Rakousku je poskytována jak pěstounská péče krátkodobá, tak dlouhodobá. V současnosti se potýkají i zde s nedostatkem pěstounu. Vídeňské děti tak bývají umísťovány i do vzdálenějších regionů, což přináší mnohé těžkosti, například při kontaktech rodičů s dítětem. Malé děti jsou v případě nutnosti předávány z rodiny přímo do pěstounské péče. Větší děti přecházejí nejprve na krátký čas do krizových cenler. Důvodem je získání času pro separaci ditěte a příprava jeho přemístění. Zde také dochází k prvnímu kontaktu mezi pěstouny, biologickými rodiči a sociálním pracovníkem. Všechny strany mají příležitost sc poznat a předal si důležité informace. Plánují se další kontakty a společně sc pracuje na konceptu separace ditěte z původní rodiny a jeho předání k pěstounům. Celý proces jc domluven předem. Po přechodu dítěte pracuje sociální pracovník dále jak s rodiči, tak s pěstouny a dítětem. Pro eliminaci největších rizik neúspěšnosti pěstounské péče je stanoveno několik zásad, které musejí být splněny před umístění dítěte: • Dítč by mělo být ncjmladším dítětem v rodině. Musí být alespoň o jeden rok mladší než jeho nejbližší sourozenec. • Věkový rozdíl mezi pěstounem a dítětem by měl odpovídat přirozenému věkovému rozdílu mezi rodičem a dítětem. • Pokud jsou děti věkově blízké, může docházet k velkým problémům -k žárlivosti mezi sourozenci a k potižím při začlenění dítěte do rodiny nebo přizpůsobení se novému životnímu prostředí. Proto je nutný přirozený věkový rozdíl mezi sourozenci. • Doba čekání na přijetí dalšího dítěte do rodiny je stanovena nejméně na jeden rok. Je potřeba poskytnout dostatek času na adaptaci dítěte v rodině. • V případě, že je do rodiny umístěno více děti, neměly by pocházel z více než dvou různých rodin vzhledem k dalším kontaktům s biologickými rodiči (více Rcichl-RoBbachcr, 2002). 4.1.2 Možnost sdílené rodinné pěstounské péče v USA Další příklad podpory rodičovství představuje sdílená rodinná pěstounská péče. Jde o inovativní formu péče, kdy je do pěstounské rodiny umístěno dítč i se svým rodiče nebo oběma rodiči. Společně tak participují na výchově dítěte a zároveň posiluji nezávislost rodiny bez zpřetrhání vzájemných vztahů rodič -dítě. Péče jc využívána především ve spojitosti s léčbou rodičů z jejich závislosti na drogách nebo alkoholu, v případě umístění těhotných matek nebo matek po porodu dítěte. Rodiče musejí prokazovat touhu pečovat o své dítě, připravenost podílet se na plánování a zlepšení rodičovských dovedností a jejich celkové životní situace. Sdílená pěstounská péče sc osvědčila především u rodičů mentálně postižených, sociálně izolovaných nebo u rodičů s nedostatečnými rodičovskými dovednostmi. Naopak rodiče aktivně užívající drogy, ti, kteří jsou zapojeni do nelegálních aktivit, páchají násilnou činnost nebojsou závažně duševně nemocní bez odpovídající léčby, nejsou vhodnými kandidáty do programu sdílené pěstounské péče (Stukes Chipungu. Bent-Goodley, 2004). 4.2 Reunifikacc jako návrat dítěte do své rodiny Reunifikace znamená proces postupného návratu dítěte z dočasné náhradní péče zpět do rodiny, to znamená jak z ústavní péče. tak péče pěstounské. Stává sc součástí plánu 15 Vedecké ■•'..íle - Sekce Děli. mládež, a rodina Vedecké statě - Sekce Děli, mládež a rodina péče o dítě a v ph'padč dočasné péče je jedním z jejich předních úkolů. Návrat domů bývá pro dítě i ostatní členy rodiny složitý, neboť dítě se navrací do prostředí, které se mohlo za dobu jeho nepřítomnosti změnit. Začíná znovu navazovat některé rodinné vztahy. Výsledky studií a zkušenosti z americké praxe, které uvádí Wuiezyn (2004) ukazují, že v případě návratu do rodiny hraje důležitou úlohu: • věk dítěte - malé děti a mladiství mají menší pravděpodobnost návratu do rodiny než děti jiných věkových skupin, • délka pobytu dítěte v náhradní péči - pokud děti pobývaly v náhradní péěi déle než 1 rok, docházelo ke snižování pravděpodobnosti reunilikace, • účinná podpůrná sociální práce. Úspěšnost návratu do rodiny uvádí zmíněná autorka až kolem 70 %. Zbylých 30 % dětí se navrací zpět do systému. Vysoké počty dětí navrácených domů nemusí korelovat s jinými výzkumy, které udávají kolem 40 %-60 % (např. Bchrman, 2004), Nás však budou zajímat spiše bližší důvody, proč některé reunilikace nebyly úspěšné. Tyto děti, u kterých reunifíkace neproběhla úspěšně, se v 70 % navracejí do systému do jednoho roku. Z toho více než polovina dětí již do třech měsíců. Neúspěšnost reunifíkace bývá často způsobena rodičovskou nerozhodností nebo kumulací závažných problémů na straně rodičů. Méně úspěšný proces reunifíkace vykazuji děti. které mají poruchy chování, emocionální problémy nebo zdravotní problémy či postižení. V případě reunifíkace v USA hraje důležitou roli i rasový původ. Reunifíkace bývá snadnější u bělošských dětí, afro-americké děti jsou ve větší míře spíše častěji osvojovány než navraceny do rodin. Úspěšnost může být výrazně posílena průběžnými doprovázejícími službami pro rodiny, adekvátním hodnocením sociální situace rodiny, stanovením jejího potencionálu a společným vypracováním plánu reunifíkace. Kontakty a návštěvy sociálních pracovníků u rodičů dítěte před začátkem procesu, v průběhu i po návratu dítěte domů jsou považovány za „srdce" celého procesu (Wuiezyn, 2004). Nelze zapomenout na průběžnou práci také s pěstounskou rodinou a její podstatnou úlohu v procesu znovusloučeni rodiny. 4.2.1 Program spolupráce pěstounů a biologické rodiny Family to Family Výrazná spolupráce pčstounů a rodiny dítěte, která usnadňuje proces návratu dítěte domů, je cílem amerického programu Family to Family. Profesionální pěstouni se nezaměřují jenom na péči o dítě, ale také na zásadní podporu a rozvoj vztahů s jeho rodiči. Pěstouni působí jako mentoři rodičů nebo jejich instruktoři. Skrze mentormi; a za pomoci sítě dalších služeb, které jsou poskytovány na místní úrovni, je usnadňován návrat dítěte do rodiny (Stukes Chipuhngu, Bent-Goodlcy, 2004). 5 Příklad probíhající transformace v Rumunsku Rumunsko je zemí, kde v polovině 90. let 20. století žilo asi 100 000 dětí v institucích. Jednalo se o velká ústavní zařízení, chyběl zde podpůrný systém preventivní péče a náhradní rodinné péče. Za pomoci mezinárodních organizací, především UNICEF, začala od roku 1997 probíhat reforma zdejšího systému. Reforma se zaměřila na zásadní změnu legislativního a regulačního rámce ochrany práv dětí, 16 ekonomickou decentralizaci a převedení odpovědnosti na místní správu. Došlo k rozvoji a podpoře místních komtmimieh služeb, které jsou chápány jako alternativa k ústavní péči a k většímu zapojení neziskových organizací. Rozvíjí se služby pro děti s postižením, vznikají dětská a mateřská centra, rehabilitační a denní centra. V posledních letech začíná vzrůstat počet děti s postižením umístěných v rodinách. Pěstounské rodiny jsou monitorovány sociálními pracovníky, kteří jsou v této oblasti vzděláváni (UNICEF, Romania Example, nedatováno). V Rumunsku dnes fungují pěstouni jako tzv. profesionální rodinní asistenti pro malé děti, dále pěstouni či dětské skupinové bydlení pro 6 až 12 děti. Zařízení pro malé děti do tří let byla zrušena. Informace z Eurochild však ukazují znepokojující informace. V roce 2004 bylo opuštěno 4.000 novorozenců, kteří zůstávají na dětských klinikách nebo v rumunských porodnicích. Navíc třetina z nich nemá vyřízené identifikační' doklady, což zpomaluje proces umístění dítěte (Childrcn in Alternativě Care, 2010). Zkušenosti ukazují, že stále přetrvává diskriminace romských dětí, starších dělí nebo děti s postižením, které nemají rovné šance žit v rodinných formách péče, neboť rodinní asistenti preferují zdravější a mladší děti. Pěstounská péče nemá takové postavení ve společnosti, jaké se předpokládalo. Mluví se dokonce o ignoraci občanské společnosti a obcí vůči pěstounské péči. Profese rodinné asistentky není dostatečně zhodnocená, postavení asistentek je nízké. Kritizováno je. že v rámci jednoho případu pracuji dva týmy, jeden s biologickou rodinou, druhý s pěstouny. Biologická rodina není dostatečně motivována a zapojena. Úloha neziskových organizaci jako hlavních aktérů transformace se značně snížila. V současnosti se soustřeďují na přípravy asistentek a finanční pomoc pěstounům (The Child Right to a Family. 2010). Přesto je Rumunsko z mezinárodní perspektivy bráno jako postsocialistická země. která zcela zásadně změnila svůj pohled na ohrožené děti a jejich transformace je považována za úspěšnou. Závěr Zkušenosti a praxe zahraničnich modelů péče o ohrožené děti je ovlivněna především přijetím Omluvy o právech dítěte a obratem k nejlepšimu zájmu dítěte. Zmíněný pohled je pak aplikován do pojetí, struktury a fungování národních systému. Rozlišují se dva základní modely podle toho, zda je v ohnisku zájmu systému spíše ochrana dítěte nebo podpora rodiny. Pokud dochází k. umístění dítěte mimo rodinu, je především u malých děti upřednostňována pěstounská péče. V mnoha zemích však ústavní péče zůstává významnou alternativou. Postupný vývoj inklinuje spíše k modelu podpory a doprovázení rodin, k rozvoji komplexu preventivních služeb, služeb pro pěstouny a k restrukturalizaci ústavních zařízení na malé jednotky. Pohled za hranice je inspirativní ze dvou úhlů. Může být příkladem dobré praxe, přenositelné a modifikovatelnč i do našich podmínek. Za druhé se může stát snazší cestou k pochopení slepých cest, které prošlapal již někdo jiný. Mít otevřené oči pro zkušenosti druhých umožňuje vidět problematiku s nadhledem, bez strachu a s vírou, že naše zkušenosti jsou podstatné a ve tvorbě českého systému zcela zásadní. Vyjadřuji se tedy proti pouhému přebírání funkčních modelů bez návaznosti na místní 17 Vědecké slatě - Sekce Děli. mládež a rodina Vedecké stalí - Sekce Děti, mládež a rodina tradici. Nebezpečím může být i pouhé „oslnění" zahraniční zkušeností a jednostranný důraz na pozitivní praxi v jedné zemi bez toho, abychom znali i negativní zkušenosti, na které sami v zahraničí často upozorňují. Zároveň se obavám jisté dávky skepse, která provází některé české odborníky pri pohledu za hranice. Zvláště pokud jde o zkušenosti z jiných postsocialistických zemí, které procházejí transformací a dnes popisuji kladné i záporné stránky tohoto procesu. Vložná, že právě jejich zkušenosti by mohly být do budoucna značným přínosem. Reference BROWN. K. et al. Young Children in Institutional care in Europe. In CANTWELL, N. (Ed.) Children without Parcntcl Care: Qualitative Alternatives, 2005, No. 105. s. 4-14. ISSN 1.187-9553. [cit. 2012-04-10]. Dostupné na WWW: . BEHRMAN, R. (Ed.) Children, Families and Foster Care. U.S.A., The FutUte of Children. 2004, Vol. 14, No.l. s. 5-30. ISSN 1054-8289. [cit. 2012-03-10]. Dostupné na WWW: < http://www.crin.org/ docs/Future%20ol1Ki20Children.pdf>. BUT1, A. British Child Migration to Australia: History, Senate Inquiry and Responsibilities. 2002. [cit. 2012-04-10]. Dostupné na WWW: . CANTWELL. N. The Challenges of ut-of-ome Care. In CANTWELL, N. (Ed.). Children without Parentel Care: Qualitative Alternatives. 2005. No. 105, s. 4-14. ISSN 1387-9553. [cit. 2012-04-10]. Dostupné na WWW: . DAVOUST, D. Představeni ., Ponponniěre". In Dítě mezi rodinou a institucemi, sborník konference, Praha: Střep, České centrum pro sanaci rodiny. 2007. s. 27-32. GUDBRANDSSON, B. Children in institutions: prevention and alternative care. Final Report. Stasbourg: Counsil of Europe. 2004. KRÁLICKOVA, Z. Pěstounská péče: mýty versus ústavné konformní interpretace a aplikace zákona s úvahami de lege ferenda. In Náhradní výchova děli - možnosti a meze. Praha: Univerzita Karlova, 2008. ISBN 978-80-87146-05-7, s. 74 - 86. MATOUŠEK, 0„ PAZLAROVÁ, II. Hodnoceni ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánováni péče. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-739-8. O'BRIEN, T. Child welfare in the legal setting: A Critical and Interpretive perspective. NY: The llaworth Press, 2004. ISBN 0-7890-2351-2. REICHL-RORBACHER, M. Foster Care in Vienna. 2002. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z < http://www.google,si/search?q=Fostcr+cai'e+in+Vienna&ie-utf-8&oe=utl>(&aq =t& rls- org. mozilla:sl:otTicial&client=firefox-a >. IN STUCKES CI1IPUNGU, B., BE N T-GOOGLEY. T.B. Meeting of Chalanges of Contemporary Foster Care. In BKIIRMAN, R. (Ed.). Children, Families and Foster Care. U.S.A., The Futute of Children. 2004. Vol.14, No. I. s. 75-94. ISSN 1054-8289. [cit. 2012-03-10]. Dostupné na WWW: < http://www.crin.org' docs/Futurc% 20of%20Childrcn.pdf>. SUTTON, L., MANNES, M. Out of Home Fakements and their Developmental Impact on Children: A Review of the Research. International Center for Research and Innovation in Fostering, nedatováno. Research Brief No. I. [cit. 2012-03-12], Dostupné na WWW: . The child right to a Family: Foster Care under the Lens. Romania. Romanian Association of Health Psychology, nedatováno. [cit. 2012-01-23]. Dostupné na WWW: < http://www.childout.org/data/doc/doc 3dd96ddb8aae5bl 1434a3a48592bl8c3.pdf>. Changing Minds, Policies and Lives. Improving protection of children in Eastern Europe and Central Asia. Italy, UNICEF, 2003. Úmhiva o právech ditéte, č. 104/1991 Sb. UNICEF, Romania Example, [cit. 2012-02-22]. Dostupné na WWW: < http://www. ttnicef. org / childfamily/index_24538.html>. Zpráva Ad-hoc expertní skúpim o prechodu : inštitucionálni na konnmitni pééi. Evropská komise. 2009. [cit. 29. 08. 2011]. Dostupné z < http://www.mpsv.cz /files/clanky/8387/Zprava-Ad-hoc-cxpcrtni-skupiny.pdf >. WULCZYN, F. Adapting a Systems Approach to Child Protection: Key Concepts and Considerations. New York. UNICEF, 2010. http://www.unicef. org/protcction/filcs/Adapting Syslcms_Child_Prolcction_.lan_2010. pdf>. WULCZYN, F. Family Reunification. In BEHRMAN, R. (Ed.). Children, Families and Foster care. U.S.A^, The Futute of Children. 2004, Vol. 14. No. 1, s. 95-114. ISSN 1054-8289. [cit. 2012-03-10]. Dostupné na WWW: . Kontaktní adresa Mgr. Adriana Sychrová Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Katedra věd o výchove Študentská 97, 532 10, Pardubice K-ntail: adriana.sychrova(«)upcc.cz Tel. číslo: 466036772 19