1 Ošetřovatelské postupy při aplikaci infúze, parenterální výživa
Cíle kapitoly:
- definovat intravenózní podání léků
- představit typy intravenózního podání léků
- volit vhodné postupy pro aplikaci i.v. injekcí a infúzí
- charakterizovat zásady manipulace s injekčními a infuzními dávkovači
- seznámit s managementem parenterální výživy
1.1 Podávání léků intravenózně
Intravenózní aplikace léků je způsob vpravení tekuté látky (pouze roztoku, podání suspenzí,
emulzí a olejových roztoků je kontraindikováno) do žíly. Aplikace může být jednorázová
formou injekce nebo kontinuální formou infúze. Množství aplikovaného léčiva není striktně
omezeno. Aplikace injekce může být pomocí jehly a stříkačky nebo zavedením periferní žilní
kanyly, což je výhodné při aplikaci více injekcí a infúzi, protože není nutné pacienta
opakovaně traumatizovat vpichy. Nástup účinku je rychlý, udává se asi 1 minuta.
Místa vhodná k aplikaci intravenózní injekce jsou velké, na pohmat měkké, rovné žíly,
pokud možno na nedominantní končetině (například v. metacarpeae, v. cephalica, v. basilica,
v. mediana cephalica, v. mediana basilica, v. mediana cubiti). Injekční jehla se používá
zelená, žlutá nebo černá.
Intravenózní injekce nelze aplikovat do paretické či plegické končetiny, do končetiny
na straně ablace prsu, končetiny se zavedeným arterio-venózním shuntem (zkratem),
končetiny s lymfedémem. Nevhodné jsou místa s hematomem, místa předešlé kanylace, tuhé
sklerotické žíly, žíly na dolních končetinách u diabetiků.
Obecné komplikace intravenózního podání léků jsou paravenózní podání léku, vznik
zánětlivé reakce v místě vpichu, flebitis, embolizace, alergická reakce, poranění nervu,
hematom, extravazace (prosakování tekutiny mimo cévní řečiště).
Infúze je podání většího množství tekutiny do organismu pomocí infuzní převodové soupravy
za účelem terapeutickým, analgetickým, hydratačním, podání a udržení hladiny léků v těle,
doplnění cirkulujícího objemu krve, jako přísunu živin, úpravy ABR, vyvolání osmotické
diurézy apod. Základ tvoří sterilní apyrogenní destilovaná voda, do které se přidávají různé
složky (např. soli). Nejčastěji se infúze podává intravenózně, ale v souladu s příbalovým
letákem ji lze podat i intraarteriálně, subkutánně či do kostní dřeně (intraoseálně).
Druhy infuzních roztoků jsou:
 krystaloidní roztoky, které volně difundují stěnou kapiláry, jsou vhodné k běžnému
přívodu tekutin. Využívají se ke krátkodobé náhradě středně velké ztráty tekutin,
zásobují organismus elektrolyty. Příkladem krystaloidních roztoků jsou Fyziologický
roztok (plný - FR 1/1, poloviční – FR 1/2, třetinový – FR 1/3), roztok Glukósy (G 5%,
G10% – 40%), Hartmannůw roztok, Ringerův roztok;
 koloidní roztoky, jež obsahují vysokomolekulární látky, působí onkotický neboli
koloidně-osmotický tlak a mají odpovídající vazebnou kapacitu pro vodu. Nemohou
volně difundovat přes stěnu kapiláry, setrvávají déle v krevním řečišti. Doba
a objemový efekt závisí na velikosti molekul, koncentraci roztoku, koloidně
osmotickém tlaku, vlastní viskozitě, odbourávání nebo vylučování roztoku. Mezi
přirozené koloidy patří například plazma či lidský albumin. Umělé koloidy slouží jako
první volba pro náhradu objemu tekutin například při velkých krevních ztrátách, jejich
nevýhodou je možnost vzniku alergické reakce. Příkladem umělých koloidních
roztoků jsou plazmaexpandéry (Voluven, Tetraspan 6%, Volulyte 6 %), želatinové
roztoky (Gelaspan 4%, Geloplasma, Gelofusine).
Dělení infuzních roztoků podle účelu použití je:
 k úpravě vodního a elektrolytového hospodářství organismu se podávají roztoky
za účelem obnovení elektrolytové bilance, při extracelulární dehydrataci (ztrátě
a nedostatku mimobunečné tekutiny), jako nosný roztok při podávání jiných léků,
při hypovolemii (sníženém objemu obíhající krve). Mezi nežádoucí účinky patří
zejména hyperhydratace. Tyto roztoky se dělí podle tonicity, tedy osmotického tlaku
na:
o izotonické roztoky složením a poměrem elektrolytů jsou podobné krevní plasmě,
příkladem roztoků jsou Fyziologický roztok, Ringerův roztok, Hartmanův roztok;
o hypotonické roztoky mají sníženou osmolaritu naředěním elektrolytů v různém
poměru, příkladem roztoků jsou Glukósa 5%, Glukósa 10%, Fyziologický roztok
1/2, 1/3;
o hypertonické roztoky mají zvýšenou koncentraci elektrolytů, jejich osmolarita je
vyšší než je osmolarita krevní plasmy, příkladem roztoků jsou NaCl 10 %, KCl
7,45 %;
 k úpravě acidobazické rovnováhy se využívají roztoky acidifikující při metabolické
alkalóze, posouvají pH krve na stranu zásaditou (například jsou NaCl 0,9%,
Plasmalyte, Ringer latkát), nebo alkalizující při metabolické acidóze, posouvají pH
krve na stranu kyselou (například Isolyte, NaHCO3);
 k vyvolání osmotické diurézy se využívají osmoterapeutika, která na sebe pomocí
principu osmózy váží vodu, indikují se k terapii oligurie, anurie, forsírované diurézy,
antiedematózní léčbě při otoku mozku, snížení nitrolebního tlaku. Patří zde například
Manitol 20 %, Ardeaosmosol;
1.2 Zavedení periferní žilní kanyly
Pomůcky pro zavedení PŽK jsou intravenózní kanyla, intravenózní set (kanyla viz Obrázek
1), spojovací hadička, bezjehlový konektor, jednocestná spojovací hadička (nebo dle potřeby
mandrén), fixační krytí – průhledné, neprůhledné (viz Obrázek 2), injekční stříkačka, IN,
Combi zátka, bezjehlové konektory (viz Obrázek 4), tampóny, fyziologický roztok, emitní
miska, jednorázové rukavice, hypoalergenní náplast, škrtidlo, dezinfekce na kůži, kontejner
na ostrý kontaminovaný odpad.
Obrázek 1 Vlevo různé druhy a velikosti injekčních kanyl, vpravo detail kanyly s
bezpečnostní pojistkou
Postup zavedení PŽK začíná přípravou všech potřebných pomůcek na podnos. Dále sestra
provede identifikaci pacienta a edukuje ho o výkonu, dle potřeby a stavu pacienta nabídne
možnost vyprázdnit se na toaletě. Provede HDR a připraví si potřebné pomůcky na dosah
ruky. Zkontrolujte neporušenost obalu katétru, datum expirace, uloží pacienta do vhodné
polohy a zvolí vhodné místo vpichu. Končetinu, kde zavede kanylu, podloží jednorázovou
podložkou chránící lůžkoviny. Navlékne si nesterilní jednorázové rukavice, přiloží škrtidlo
cca 8-10 centimetrů nad místo vpichu. Provede dezinfekci místa vpichu a vyčká zaschnutí
a expozice dezinfekce. Vypne kůži směrem k sobě, stabilizujte žílu a kanylu drží tzv.
tříbodovým úchopem (třemi prsty), který zajišťuje stabilitu a minimalizuje kontaminaci
kanyly. Vpich je veden přibližně pod úhlem 30°, po venepunkci (v signální komůrce se objeví
krev) sestra zavede kanylu ještě malý kousek v mírnějším úhlu ve směru průběhu žíly a uvolní
škrtidlo. Poté povytáhne kovovou punkční jehlu a zasune plastovou kanylu z jehly do žíly.
Nad vpichem přitlačí na žílu, tím zastaví nebo zmírní průtok kanylou, vyjme kovovou jehlu,
odloží ji do plastového kontejneru na ostrý kontaminovaný odpad a napojí spojovací hadičku
propláchnutou infuzním roztokem (bez přítomnosti vzduchových bublin). Provede fixaci
kanyly a kontrolu místa vpichu. Na krytí/fixaci dle standardu pracoviště napíše datum právě
provedeného ošetření. Napojí připravenou infúzi nebo intravenózní injekci. Ověří funkčnost
signalizace, kterou má pacient na dosah ruky. Uklidí pomůcky, sejme rukavice, provede HDR
a zajistí likvidaci a dezinfekci použitých pomůcek. Provede záznam o zavedení PŽK
do dokumentace pacienta.
Obrázek 2 Krytí kanyly (průhledné u neprůhedné)
Při zavedeném PŽK je nutné provádět pravidelné kontroly místa vpichu. Výhodou je použití
průhledného krytí, jež může být ponecháno dle doporučení výrobce obvykle 72 hodin.
Neprůhledné krytí neumožňuje vizuální kontrolu, maximálně palpační test přes neprůhledné
krytí. Při pozitivním nálezu palpačního testu, pacient udává bolestivost místa vpichu a je
potřeba provést vizuální kontrolu místa vpichu s převazem. Převaz neprůhledného krytí PŽK
se dle standardu pracoviště provádí minimálně jednou za 24 hodin. Kontrolu a ověření
funkčnosti proplachem sestra provádí minimálně jednou za směnu, při podávání léků nebo
infúzí častěji. Při vizuální kontrole místa vpichu lze využít například klasifikaci tíže
tromboflebitis podle Maddona. (viz tabulka 6)
Tabulka 1 Klasifikace tíže tromboflebitis podle Madonna
Stupeň Reakce
0 není bolest ani reakce v okolí
I. pouze bolest, není reakce v okolí
II. bolest a zarudnutí
III. bolest, zarudnutí, otok a/nebo bolestivý pruh v průběhu žíly
IV. hnis, otok, zarudnutí a bolestivý pruh v průběhu žíly
Upraveno podle: Maďar, Podstatová, Řehořová, 2006, s. 102
Pomůcky pro přípravu a aplikaci infúze jsou infuzní roztok a injekční lék dle ordinace
lékaře, infuzní set (viz Obrázek 3), injekční stříkačky, jehly a kanyly, spojovací hadička,
jednorázová podložka k ochraně lůžkovin, infuzní stojan, jednorázové nesterilní rukavice,
buničité čtverečky nebo tampóny, kontejner na ostrý infekční odpad, emitní miska, dezinfekce
na kůži, dezinfekce na předměty, škrtidlo, dle potřeby a vybavení pracoviště injekční
dávkovač či infuzní pumpa. Infuzní roztok musí mít pokojovou teplotu a nesmí být zakalený.
Obrázek 3 Infuzní sety (vlevo s regulátorem rychlosti)
Postup přípravy infúze začíná připravením infuzního roztoku a léků dle písemné ordinace
lékaře (provedení trojí kontroly léků) a všech potřebných pomůcek. Sestra provede HDR,
z infuzní láhve odstraní ochranný kryt, dezinfikuje aplikační port infuzního roztoku a vyčká
expozice dezinfekce. Mezitím nasaje lék z ampulky/lahvičky (viz kapitola 3). Lék připravený
ve stříkačce aplikujte přes port do infúze (do infúze aplikuje léky v pořadí: léčiva, elektrolyty,
lipidové emulze, aby bylo možné po celou dobu přípravy infúze rozeznat možnou interakci
léků) a zavede bodec infuzního setu (infuzní převodové soupravy). Provede označení infuzní
láhve příjmením a jménem pacienta, ročníkem narození, přidanými léky, datem a časem
přípravy, délkou aplikace infúze, pořadím infúze, podpisem sestry připravující infuzní roztok.
Naplnění komůrky soupravy a odvzdušnění infuzního setu provede sestra dle standardu
pracoviště na sesterně nebo až u lůžka pacienta do emitní misky.
Před aplikací infúze sestra nachystá všechny potřebné pomůcky na podnos nebo vozík.
Provede hygienickou dezinfekci rukou a ověří identifikaci pacienta dvojím způsobem. Požádá
pacienta, aby se dle potřeby a pohybových možností před aplikací infúze vymočil, zkontroluje
signalizační zařízení u lůžka pacienta a uloží pacienta do vhodné pohodlné polohy.
Před aseptickým výkonem provede HDR. Pokračuje zavěšením infúze na infuzní stojan,
naplněním komůrky soupravy asi do 1/3 až 1/2 jejího objemu a odvzdušněním infuzního setu
do emitní misky. Sestra nasadí nesterilní jednorázové rukavice, provede dezinfekci konektoru
PŽK a vyčká zaschnutí a expozice dezinfekce. Ověří průchodnost PŽK a zajistí její proplach
(viz Obrázek 5). Napojí připravenou infúzi na spojovací hadičku PŽK a nastaví rychlost
infúze dle ordinace lékaře. Uklidí pomůcky, sejme rukavice, provede HDR, zajistí likvidaci
a dezinfekci použitých pomůcek. (viz Obrázek 6) Během podání infúze pravidelně kontroluje
stav pacienta.
Obrázek 4 Zleva antibakteriální bionectory, kombi zátky, trojcestné kohouty
Obrázek 5 Fyziologický roztok určený k proplachu PŽK (nahoře připravený na oddělení se
sterilní zátkou, ostatní originálně distribuovány (připraveny k použití)
Nastavení rychlosti podávané infúze může být upraveno použitím infúzní pumpy (zajišťuje
přesné dávkování), infuzního setu s regulátorem rychlosti (přesnost podání může být
ovlivněna elevací končetiny pacientem, zalomením kanyly například ohnutím končetiny
při zavedení kanyly v kubitě apod.). Využitím běžného infuzního setu může sestra ovlivnit
rychlost podání infúze vypočtením pomocí tzv. kapkového faktoru, uvedeném na infuzním
setu (obvykle 20 kapek=1 mililitru). Například infúze o objemu 1000 mililitrů má dle
ordinace lékaře kapat v rozmezí 8-18 hodin (10 hodin). Potřebujeme, aby vykapalo 100
ml/hodinu (60 minut). Na infuzním setu je kapkový faktor 20 kapek=1 mililitru. Vykapaných
100 mililitrů infúze bude představovat 2000 kapek za 60 minut, což odpovídá 33,3 kapek
za minutu. Sestra spustí rychlost infúze a dle hodinek upravuje rychlost, aby odpovídala
cca 33 kapkám za minutu. Přesnost podávání infúze musí sestra pravidelně kontrolovat.
Orientačně odečítá množství roztoku v infuzním vaku a dle potřeby upravuje rychlost.
Během podávání infúze sestra sleduje pacienta i PŽK, po vykapání infúze provede záznam
do dokumentace. K rozpojování infuzního setu by mělo docházet co nejméně.
Některé infuzní roztoky lze u jednoho pacienta podávat během 24 hodin frakcionovaně
z jednoho infuzního vaku (např. koloidní roztoky), pokud je to uvedeno v příbalovém letáku.
Infúze musí zůstat po celou dobu uzavřená například infuzním setem. Infuzní set musí být
při kontinuálním podávání infúze po 24 hodinách vyměněn (dobu výměny infuzního setu
upravují doporučení výrobce). Při znečištění infuzního setu, spojovacích hadiček, konektorů
apod. musí být neprodleně vyměněny. Při znečištění návratem krve z cévního řečiště NESMÍ
být krev proplachem vrácena zpět do cévního řečiště (riziko embolie). Dobu použití pomůcek
při i.v. podání (spojovací hadičky, konektory apod.) mohou prodloužit využité antibakteriální
filtry – pak se doba použití řídí doporučením výrobce. Při intermitentním podávání infúzí
z více infuzních vaků (např. v 6:00 a 18:00) sestra použije infuzní set vždy nový.
Obrázek 6 Podávání léků do PŽK
1.3 Podávání parenterální výživy
Parenterální výživa je aplikace výživy mimo zažívací trakt, nejčastěji jde podání speciálně
upravené výživy intravenózní cestou. Využívá se zejména při nemožnosti podání výživy
cestou perorální nebo entrerální pomocí sondy. Aplikace výživy parenterálně je rizikovější,
méně fyziologická pro organismus, dochází při ní k rychlé atrofii střevní sliznice. Podávají se
jednotlivé složky výživy, například pouze sacharidy, nebo všechny složky výživy najednou.
Pro podání všech složek výživy jsou dnes preferovány systémy „ALL IN ONE“ (vše
v jednom) nebo individuálně míchaná parenterální výživa v lékárně dle potřeb pacienta. (viz
Obrázek 7, Obrázek 8)
Složky parenterální výživy jsou:
 sacharidy, jejichž hlavní složkou je glukosa, energetická hodnota v 1g sacharidů je 17
kJ (1 kcal = 4,182kJ), při jejich podávání je potřeba monitorovat glykémii pacienta
někdy se podávají v kombinaci s kontinuální korekcí inzulínem, zejména u pacientů
s onemocněním diabetes mellitus, příkladem těchto roztoků je Glukósa (G 5%, G 10%
lze podat do periferní kanyly, G 20% a G 40% vyžadují podání pouze do CŽK);
 tuky a tukové emulze jsou hlavním zdrojem energie, energetický obsah 1g tuků je
37,6 kJ/9 kcal, jsou vhodné ve výživě kriticky nemocných pacientů, příkladem těchto
roztoků jsou Intralipid, Lipoplus, Omegaven; při jejich podávání se mohou objevit
vedlejší účinky jako vzestup teploty, pocit horka či chladu, zimnice, zarudnutí
v obličeji, nauzea, nechutenství, zvracení, bolesti hlavy a zad, syndrom z přesycení
projevující se anémii, trombocytopenii, krvácením, syndrom z přesycení se objevuje
při podání většího množství tukových infúzí, při překročení limitu rychlosti může dojít
k tukové embolii, mohou se objevit poruchy jater a vzácněji koagulační poruchy;
 aminokyseliny při parenterální výživě by měly být doprovázeny podáním
dostatečného množství kalorií, dávkování se upravuje podle individuálních potřeb
aminokyselin a tekutin, v závislosti na klinickém stavu pacienta, příkladem těchto
roztoků jsou Aminoplasmal, Aminoven, Neonutrin, Nutramin, Primene; roztoky se
skladují při pokojové teplotě, jsou světloplaché a nesmí se aplikovat barevně změněné
(hnědé zbarvení);
 další složky jako elektrolyty hradí zejména Na, K, Cl, Mg, Ca (například NaCl 10%,
KCl 7,45%, MgSO4, Calcium glukonicum), stopové prvky hradí hlavně měď, jód,
zinek a mangan (například přípravky Tracutil, Peditrace, Elotrace), vitamíny tvoří
nezbytnou součást kompletní parenterální výživy, podávají se přípravky obsahující
směs vitamínů (například Soluvit, Cernevit, Vitalipid).
Obrázek 7 Parenterální výživa
Obrázek 8 Zabodnutí trnu infuzní převodové soustavy parenterální výživy
Injekční pumpa neboli lineární dávkovač, injektomat, perfuzor, injekční dávkovač, infuzní
dávkovač, jsou přístroje, které se využívají k přesnému dávkování injekčního léčiva. Infuzní
pumpa se používá k přesné aplikaci infúze. Jejich obsluhu mohou provádět pouze proškolení
pracovníci v souladu s doporučením výrobce.
1.4 Centrální žilní katétr
Kanylace centrální žíly je invazivní výkon, zajišťující přístup do centrálního žilního řečiště.
Tento výkon je doménou akutní péče, ovšem i sestra na standardním oddělení se může
setkat s CŽK, například po přeložení pacienta z jednotky intenzivní péče. Ošetřovatelská péče
o centrální žilní katétr je preventivním opatřením k zamezení vzniku infekcí a katétrových
sepsí. Zrušení centrálního žilního katétru je invazivní výkon, při kterém lékař odstraní katétr
z centrálně žilního řečiště.
Centrální žilní katetr se používá pro aplikaci léků, infúzi, parenterální výživy i k odběrům
krve na vyšetření. Jeho výhodou je dlouhodobé zavedení (dle typu materiálu po dobu
až několika týdnů).
Během kontinuálního podávání léků se kontroluje funkčnost obvykle každou hodinu, jinak
minimálně vždy 1x za směnu. U pacienta bez poruchy vědomí lze provést kontrolu vizuální
při použití průhledného krytí nebo palpačním testem místa vpichu přes neprůhledné krytí,
v případě pozitivity testu je nutné ihned provést vizuální kontrolu místa vpichu a informovat
lékaře. U pacientů s poruchou vědomí nelze provést palpační test, přednostně se používají
průhledné fixační krytí, přes které je možné vizuálně kontrolovat místo vpichu.
1.5 Implantabilní port
Implantabilní porty (viz Obrázek 9) jsou malé rezervoáry (komůrky) spojené s katetrem, který
je umístěn nejčastěji do žilního systému. Využívají se nejčastěji při onkologické léčbě
pacienta. Port je zaveden přímo pod kůži, nejčastěji do oblasti hrudníku, a to na přední stranu
prsního svalu nebo alternativně na břišní stěnu. Umístění portu závisí na typu použitého portu,
ale také je možné se do určité míry pacientovi přizpůsobit. Pro pacienta je port dobře
přístupný a umožňuje mu snadnou aplikaci, zároveň není vidět a je dobře hmatný, což je
důležité pro bezproblémovou aplikaci. Po zavedení portu a zhojení malé rány nad portem je
na lidském těle téměř nerozeznatelný.
Implantabilní port je spojen s katetrem a podle umístění katetru jsou léky přes silikonovou
membránu portu a kůži vstřikovány na místo určení (centrální žíla, arterie, epidurální nebo
subarachnoidální prostor).
Pro vpichy do portů jsou používány jehly se speciálně upravenými hroty, tak aby nebyla
při opakovaných aplikacích poškozena membrána portu, „Huberovy jehly“. Kromě jehel
na jednorázové použití je možné pacientovi zavést jehlu přímo spojenou s katetrem,
do kterého se léčiva aplikují. Výhodou výše zmíněných jehel je, že mohou být v portu
zavedeny 72 hodin, a prodlužují tak životnost portu a pacientovi nemusí být denně
vpichována nová jehla. Aplikace do portu je normálně nebolestivá, ve výjimečných případech
je možné použít před vpichem do portu anestetický krém pro místní znecitlivění. Port je určen
zhruba pro 2 až 3 tisíce vpichů. Po vyčerpání životnosti portu je port chirurgicky odstraněn, a
pokud pacient port potřebuje i nadále, je možné prakticky ihned implantovat port nový.
Pacient může mít port zaveden i po dobu několika let, ale pokud port pacient už nepotřebuje,
například po skončení chemoterapie, může být vyjmut již po tříměsíčním používání.
Ošetřování implantabilního portu může provádět pouze sestra se speciálním školením.
Obrázek 9 Implantabilní port (A- schématický nákres portu, B- Huberovy jehly pro aplikaci
do portu, C- místo zvedení portu
Zdroj: Perry, A., Potter, P., 2010, s. 772
Zdroje:
DOUGHERTY, L., LISTER, S. The Royal Marsden Hospital manual of clinical[1]
nursing procedures. 8. vyd. Ames, Iowa: Wiley-Blackwell, 2011. 1087 s. ISBN 978-
144-4335-101.
ELKIN, M., PERRY, A., POTTER, P. Nursing interventions and clinical skills. 3. vyd.[1]
St. Louis, Mo.: Mosby, 2004. 1021 s. ISBN 03-230-2201-4.
JIRKOVSKÝ, D. a kol. Ošetřovatelské postupy a intervence. 1. vyd. Praha: Fakultní[2]
nemocnice v Motole, 2012. 411 s. ISBN 978-80-87347-13-3.
KRIŠKOVÁ, A. a kol. Ošetrovatelské techniky: metodika sesterských činností. 2.[3]
přeprac. a dopl. vyd. Martin: Osveta, 2006. 779 s. ISBN 80-8063-202-2.
LABUDÍKOVÁ, M. a kol. Intravenózní implantabilní porty v hematoonkologii.[4]
Medicína pro praxi. 2009. roč. 6, č. 5, s. 281-283. ISSN 1803-5310.
MAĎAR, R., PODSTATOVÁ, R., ŘEHOŘOVÁ, J. Prevence nozokomiálních nákaz v[5]
klinické praxi. Praha: Grada Publishing, 2006. 178 s. ISBN 80-247-1673-9.
Městská nemocnice Ostrava, příspěvková organizace, Standard č. 11 – Příprava a[6]
aplikace infúzí, NOP/St11/2011/v01.
Městská nemocnice Ostrava, příspěvková organizace, Standard č. 16 – Zajištění[7]
periferního žilního vstupu, NOP/St16/2011/v01.
Městská nemocnice Ostrava, příspěvková organizace, Standard č. 17 - Asistence při[8]
zajištění CŽK a ošetřovatelská, péče o CŽK, NOP/St17/2011/v02.
MIKŠOVÁ, Z. et al. Kapitoly z ošetřovatelské péče I. 2. vyd. Praha: Grada Publishing,[9]
2006. ISBN 978 - 80-247-1442-6.
MIKŠOVÁ, Z. et al. Kapitoly z ošetřovatelské péče II. 2. vyd. Praha: Grada Publishing,[10]
2006. 171 s. ISBN 80-247-1443-4.
PERRY, A., POTTER, P. Clinical nursing skills. 7. vyd. St. Louis, Mo.:[11]
Mosby/Elsevier, 2010. 1275 s. ISBN 978-032-3052-894.
ŠAMÁNKOVÁ, M. a kol. Základy ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006.[12]
353 s. ISBN 80-246-1091-4.
Slezská nemocnice v Opavě, příspěvková organizace, Aplikace infúzí, SOPO SNO[13]
14/2014.
Slezská nemocnice v Opavě, příspěvková organizace, Aplikace intravenózních injekcí,[14]
SOPO SNO 19/2014.
STAŇKOVÁ, M. České ošetřovatelství 6 – Hodnocení a měřící techniky[15]
v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve
zdravotnictví, 2000. ISBN 978-80-7013-323-6.
VYTEJČKOVÁ, R. a kol. Ošetřovatelské postupy v péči o nemocné II: Speciální část.[16]
1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. 272 s. ISBN 978-802-4734-200.
Webové odkazy
http://braunoviny.bbraun.cz/implantabilni-porty-jsou-beznym-standardem-pro-lecbu-[17]
onkologickych-pacientu [cit. 10. 8. 2015]
Státní ústav pro kontrolu léčiv. http://www.sukl.cz/ [3. 9. 2015][18]