ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost
„Inovace a modernizace výuky a
zvyšování odborných kompetencí “
Miroslav Pilát
Sociální práce
s vybranými skupinami
klientů
Opava 2020
O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a p r á c e
Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování
odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a
státním rozpočtem České republiky.
Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/15.0173
Oblast podpory: 7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání
Datum zahájení realizace projektu: 1. 10. 2010
Datum ukončení realizace projektu: 31. 12. 2012
Název: Sociální práce s vybranými skupinami klientů
Autor: Miroslav Pilát
Vydání: první, 2012. Druhé 2019. Třetí přepracované 2020.
Jazyková korekce: PhDr. Jiří Sedláček
Recenzenti: doc. PhDr. PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
PhDr. Oľga Okálová, PhD.
Počet stran: 165
© Miroslav Pilát
© Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
3/165
Obsah
1 Úvodem......................................................................................................................................................... 7
2 Rychlý náhled studijního materiálu.............................................................................................................. 8
3 Vymezení základních pojmů....................................................................................................................... 10
3.1 Vymezení základních pojmů, rizikové skupiny klientů, paradigmata sociální práce, základy
strukturované práce s uživatelem služby.......................................................................................................... 11
3.1.1 Sociální práce, cíle a definice sociální práce.................................................................................. 11
3.1.2 Sociální pracovník.......................................................................................................................... 14
3.1.3 Normalita a abnormalita ............................................................................................................... 14
3.1.4 Sociální patologie .......................................................................................................................... 17
3.1.5 Sociální problém............................................................................................................................ 19
3.1.6 Sociální služba, nepříznivá sociální situace, sociální vyloučení a začleňování............................... 20
3.2 Rizikové skupiny klientů ..................................................................................................................... 20
3.3 Paradigmata sociální práce................................................................................................................ 22
3.3.1 Sociální práce jako terapeutická pomoc ....................................................................................... 23
3.3.2 Sociální práce jako reforma společenského prostředí .................................................................. 23
3.3.3 Poradenské paradigma sociální práce........................................................................................... 23
3.3.4 Vztah mezi různými paradigmaty.................................................................................................. 24
3.4 Základy strukturované práce s uživatelem sociální služby................................................................. 24
3.4.1 Strukturovaná práce s uživatelem sociální služby......................................................................... 25
3.4.1.1 Navázání kontaktu.................................................................................................................... 25
3.4.1.2 Mapování situace ..................................................................................................................... 26
3.4.1.3 Formulace zakázky.................................................................................................................... 29
3.4.1.4 Plánování služeb ....................................................................................................................... 31
3.4.1.5 Realizace plánu......................................................................................................................... 31
3.4.1.6 Ukončení plánu a vyhodnocení výsledků s uživatelem ............................................................ 32
3.4.2 Evaluace ........................................................................................................................................ 32
4 Sociální služby............................................................................................................................................. 35
4.1 Východiska a cíle nového systému sociálních služeb.......................................................................... 35
4.1.1 Česko – britský projekt na podporu reformy sociálních služeb..................................................... 36
4.1.2 Přijetí zákona o sociálních službách .............................................................................................. 38
4.2 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách..................................................................................... 38
4.2.1 Příspěvek na péči........................................................................................................................... 39
4.2.2 Vymezení a typologie služeb ......................................................................................................... 39
4.2.3 Registrace a povinnosti poskytovatelů sociálních služeb.............................................................. 40
4.2.4 Kompetence veřejné správy a plánování sociálních služeb........................................................... 42
4.2.5 Kontrola v sociálních službách....................................................................................................... 43
4.2.6 Předpoklady pro výkon povolání a činnosti v sociálních službách ................................................ 43
4.2.7 Nejdůležitější změny v oblasti poskytování sociálních služeb od 1. 1. 2012 ................................. 44
4.3 Sociální práce a sociální služby........................................................................................................... 46
5 Sociální práce s dětmi a mládeží ohroženými společensky nežádoucími jevy.......................................... 48
5.1 Vymezení základních pojmů............................................................................................................... 48
5.2 Charakteristika cílové skupiny............................................................................................................ 50
5.2.1 Definiční znaky cílové skupiny....................................................................................................... 50
5.2.2 Definice pomocí nepříznivých sociálních situací ........................................................................... 50
5.2.3 Definice pomoci vývojových úkolů................................................................................................ 51
4/165
5.2.4 Definice pomocí rizikového chování dospívajících ........................................................................ 52
5.2.5 Další doplňkové charakteristiky cílové skupiny............................................................................. 53
5.2.6 Specifické skupiny dětí a mládeže................................................................................................. 54
5.2.7 Fenomén práce se skupinou, skupinovou normou a jednotlivcem na pozadí skupiny................. 54
5.3 Specifika práce s cílovou skupinou neorganizovaných dětí a mládeže............................................... 55
5.3.1 Pravidla ulice ................................................................................................................................. 55
5.3.2 Mimořádné situace v terénu......................................................................................................... 55
5.4 Charakteristika principu nízkoprahovosti........................................................................................... 56
5.4.1 Nízkoprahovost v kontextu kontaktní práce ................................................................................. 56
5.4.2 Cíle práce s cílovou skupinou dětí a mládeže................................................................................ 57
5.5 Práce se skupinou............................................................................................................................... 58
5.6 Obsah terénní práce s dětí a mládeží................................................................................................. 60
5.6.1 Monitoring .................................................................................................................................... 60
5.6.2 Vyhledávání................................................................................................................................... 62
5.6.3 Navázání a udržení kontaktu......................................................................................................... 64
5.6.4 Průběh služby v terénním programu............................................................................................. 67
5.7 Požadavky na vzdělání a znalosti terénního sociálního pracovníka pracujícího s cílovou skupinou děti
a mládež ohrožená společensky nežádoucími jevy........................................................................................... 72
6 Sociální práce s rodinami s dětmi............................................................................................................... 74
6.1 Vymezení základních pojmů............................................................................................................... 74
6.1.1 Rodina ........................................................................................................................................... 74
6.1.2 Funkce a funkčnost rodiny, funkční rodina ................................................................................... 75
6.1.3 Typologie rodin ............................................................................................................................. 78
6.1.4 Popis cílové skupiny v našich podmínkách.................................................................................... 79
6.2 Legislativní rámec sociální práce s rodinami...................................................................................... 81
6.2.1 Legislativní podmínky pro výkon činností podléhajících zákonu o sociálně-právní ochraně dětí 82
6.3 Specifika sociální práce v rodinách s dětmi........................................................................................ 82
6.3.1 Specifika terénní sociální práce s rodinami ve vztahu k jiným cílovým skupinám ........................ 83
6.3.2 Specifika terénní sociální práce ve vztahu k možnostem praxe orgánů sociálně-právní ochrany
dětí 83
6.3.3 Nejčastější problémy, na nichž sociální pracovníci s rodinami spolupracují................................. 85
6.4 Činnosti terénního sociálního pracovníka při práci s rodinou s dětmi................................................ 85
6.4.1 Poskytování poradenství ............................................................................................................... 86
6.4.2 Sociálně aktivizační služby............................................................................................................. 87
6.4.3 Spolupracující instituce ................................................................................................................. 89
6.5 Požadavky na vzdělání a znalosti terénního sociálního pracovníka pracujícího s cílovou skupinou
rodiny s dětmi................................................................................................................................................... 89
7 Sociální práce s obyvateli sociálně vyloučených lokalit............................................................................. 91
7.1 Vymezení základních pojmů............................................................................................................... 91
7.1.1 Sociální začleňování a sociální vyloučení....................................................................................... 92
7.1.2 Prostorové vyloučení..................................................................................................................... 93
7.1.3 Sociálně vyloučené lokality ........................................................................................................... 94
7.1.4 Rom, Romové................................................................................................................................ 96
7.1.5 Sociálně vyloučená romská lokalita............................................................................................... 98
7.2 Specifika romského etnika ................................................................................................................. 99
7.2.1 Vnímání prostoru a času ............................................................................................................... 99
7.2.2 Představy, sen, realita ................................................................................................................. 100
7.2.3 Jazyková bariéra .......................................................................................................................... 100
7.3 Komunikace s romským klientem..................................................................................................... 101
5/165
Hledání porozumění .................................................................................................................................. 101
7.4 Tradice a hodnoty ............................................................................................................................ 103
7.5 Vstup terénního sociálního pracovníka do sociálně vyloučené lokality – způsob získávání klientů . 105
7.6 Problémy, které sociální pracovník s cílovou skupinou nejčastěji řeší.............................................. 106
7.6.1 Bydlení......................................................................................................................................... 107
7.6.2 Finance ........................................................................................................................................ 108
7.6.2.1 Možné příčiny vysoké zadluženosti ........................................................................................ 109
7.6.2.2 Možné následky velkého zadlužení ........................................................................................ 109
7.6.3 Zaměstnanost.............................................................................................................................. 110
7.6.4 Vzdělání....................................................................................................................................... 112
7.6.5 Další sociálně rizikové jevy .......................................................................................................... 113
7.6.6 Uplatnění metod sociální práce při terénní sociální práci s obyvateli sociálně vyloučených lokalit
113
8 Sociální práce s osobami bez přístřeší...................................................................................................... 115
8.1 Vymezení základních pojmů............................................................................................................. 115
8.1.1 Terminologie ............................................................................................................................... 116
8.1.2 Pojem bezdomovectví................................................................................................................. 117
8.1.3 Rizikové skupiny ohrožené bezdomovectvím ............................................................................. 118
8.2 Příčiny bezdomovectví...................................................................................................................... 119
8.3 Specifika cílové skupiny.................................................................................................................... 120
8.3.1 Osoby přežívající na ulici nebo ve veřejně přístupných prostorách............................................ 120
8.3.2 Osoby žijící na nezákonně obsazeném pozemku ........................................................................ 121
8.3.3 Osoby bez obvyklého bydliště, které využívají nízkoprahové noclehárny .................................. 121
8.3.4 Osoby v nezákonně obsazené budově ........................................................................................ 121
8.3.5 Další skupiny osob, které vyžadují specifickou terénní práci ...................................................... 122
8.4 Nejčastější problémy bezdomovců................................................................................................... 123
8.5 Specifika sociální práce s osobami bez přístřeší ............................................................................... 124
8.6 Typické úkony vykonávané v rámci terénní sociální práce s osobami bez přístřeší.......................... 125
8.6.1 Fáze terénní sociální práce.......................................................................................................... 125
8.7 Úkony terénního sociálního pracovníka ........................................................................................... 127
8.8 Využití metod sociální práce při práci s cílovou skupinou ................................................................ 128
8.8.1 Specifické problémy u klientů cílové skupiny osoby bez přístřeší............................................... 130
8.8.2 Důležité požadavky na pracovníka a úkoly managementu ......................................................... 130
9 Sociální práce s osobami ohroženými závislostmi ................................................................................... 133
9.1 Charakteristika cílové skupiny.......................................................................................................... 133
9.2 Specifika cílové skupiny.................................................................................................................... 135
9.2.1 Nejčastější problémy osob ohrožených závislostmi.................................................................... 136
9.3 Charakteristika terénní sociální práce s uživateli drog..................................................................... 137
9.3.1 Cíle terénní sociální práce ........................................................................................................... 137
9.3.2 Východiska terénní sociální práce s uživateli drog...................................................................... 137
9.3.3 Principy terénní sociální práce s problémovými uživateli drog................................................... 139
9.3.4 Oblasti terénní práce s problémovými uživateli drog ................................................................. 139
9.3.5 Místa výkonu terénní sociální práce s uživateli drog .................................................................. 140
9.3.6 Mimořádné a rizikové situace při terénní sociální práci s uživateli drog .................................... 141
9.3.7 Způsob práce s uživateli drog...................................................................................................... 141
9.3.8 Nepřímá práce............................................................................................................................. 143
9.4 Kvalifikace terénních sociálních pracovníků..................................................................................... 144
6/165
10 Sociální práce s ženami poskytujícími sexuální placené služby............................................................... 146
10.1 Vymezení pojmu prostituce.............................................................................................................. 146
10.2 Charakteristika žen poskytující sexuální služby................................................................................ 147
10.2.1 Motivace k prostitučnímu chování......................................................................................... 148
10.3 Legislativní kontext .......................................................................................................................... 149
10.4 Specifika práce se ženami poskytujícími placené sexuální služby ................................................... 151
10.4.1 Terénní sociální práce na ulicích, v sexklubech a privátu....................................................... 151
10.4.1.1 Na ulicích, silnicích, dálnicích ................................................................................................. 151
10.4.1.2 V klubech ................................................................................................................................ 151
10.4.1.3 V privátech.............................................................................................................................. 152
10.4.2 Pravidla terénní sociální práce s prostituujícími se ženami.................................................... 152
10.4.3 Pravidla prvního kontaktu ...................................................................................................... 153
10.4.4 Identifikace obchodování s lidmi a nucené prostituce........................................................... 153
10.5 Činnosti sociálního pracovníka vykonávané v rámci terénní sociální práce se ženami poskytujícími
placené sexuální služby .................................................................................................................................. 155
10.5.1 Depistáž nebo monitorování situace...................................................................................... 155
10.5.2 Distribuce preventivních materiálů ........................................................................................ 155
10.5.3 Nabídka gynekologicko-venerologického vyšetření ............................................................... 156
10.5.4 Poradenství............................................................................................................................. 156
10.5.5 Krizová intervence.................................................................................................................. 156
10.5.6 Pomoc a podpora při resocializaci.......................................................................................... 156
10.6 Záležitosti, které terénní sociální pracovník se ženami nejčastěji řeší ............................................. 157
10.6.1 Záležitosti, kterým se pracovník věnuje krátkodobě.............................................................. 157
10.6.2 Záležitosti, kterým se pracovník věnuje dlouhodobě............................................................. 157
10.7 Spolupracující zařízení a instituce .................................................................................................... 158
11 Závěr.......................................................................................................................................................... 160
12 Použitá literatura a zdroje ........................................................................................................................ 161
7/165
1 Úvodem
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
do rukou se vám dostává studijní opora, jejímž cílem je seznámit vás se specifiky vybraných
cílových skupin klientů a s relevantními teoretickými přístupy a metodami, které lze v sociální
práci s uvedenými cílovými skupinami uplatnit. Terénní sociální práce, která se nejvíce
uplatňuje s vybranými skupinami klientů, je bezesporu jedním z významných
a účinných nástrojů předcházení sociálnímu vyloučení jednotlivců, rodin či dokonce celých
sociálních skupin. Ve své praxi nemůžete předpokládat, že tito jedinci nebo sociální skupiny
vás budou sami vyhledávat v institucích, ve kterých budete působit. Kontakt s klienty v jejich
přirozeném sociálním prostředí je jedinečnou možností, jak rozpoznat jejich sociální
problémy a nastavit optimální míru intervence, podpory nebo pomoci. Jedním z hlavních
úkolů vaší práce bude pomoci identifikovat klientům jejich problém a poskytnout jim
základní informace o možnostech řešení jejich aktuální nepříznivé sociální situace. Tuto
intervenční činnost však nemůžete vykonávat bez řádné teoretické přípravy a praktických
zkušeností, a proto vám předkládám tento studijní materiál, který je především určen pro
posluchače oboru sociální patologie a prevence, ale doufám, že může přinést užitečné
informace i pro studenty jiných oborů, které vzdělávají studenty v oblasti pomáhajících
profesí. V samostatných kapitolách je pojednáno o šesti vybraných cílových skupinách, a to
jak z hlediska jejich specifik, typických úkonů při práci s cílovou skupinou, tak i možností
využití metod a přístupů sociální práce. Jsem si pochopitelně vědom toho, že tento text
nevyčerpává všechna témata, která budou pro vaši práci nosná, a to jak do jejich šíře,
tak i obsahu. Mojí snahou bylo vybrat ty cílové skupiny klientů, o kterých se domnívám, že se
s nimi v praxi nejčastěji setkáte a jejichž problémy budete pomáhat řešit. Zmíněným
kapitolám jsem předřadil dvě úvodní kapitoly, ve kterých se věnuji vymezení základních
pojmů, se kterými se můžete jak při studiu dané problematiky, tak při jejím řešení v praxi
setkat, a sociálním službám. Rád bych vás touto cestou upozornil, že některé texty, ze
kterých jsem vycházel, byly vydány ještě pře účinností zákona o sociálních službách,
novelami dotčených právních předpisů a Sociální reformou 2012. Přestože jsem se snažil
aktualizovat veškeré údaje tak, aby odpovídaly současné legislativě a typologii služeb, text,
který právě držíte v rukou, nemusí již obsahovat aktuální informace, jelikož nic se nemění
v naší práci tak rychle, jako předpisy v oblasti sociálních dávek a služeb. Doporučuji vám
pravidelně sledovat vývoj v této oblasti, zejména v období probíhající sociální reformy.
Aktuální údaje získáte nejlépe prostřednictvím informací poskytovaných Ministerstvem
práce a sociálních věcí ČR a dalších dotčených orgánů veřejné správy.
8/165
2 Rychlý náhled studijního materiálu
Studijní materiál Sociální práce s vybranými skupinami klientů si klade za cíl představit
posluchačům oboru sociální patologie a prevence základní informace o vybraných cílových
skupinách. Cílem studijní opory je, aby se student po jejím nastudování orientoval
v problematice práce s vybranými skupinami klientů, v základní terminologii oboru, v oblasti
poskytování sociálních služeb a uměl tyto znalosti aplikovat do praxe. Podstatná část tohoto
studijního materiálu se zabývá šesti vybranými cílovými skupinami klientů, a to jak z hlediska
jejich specifik, typických úkonů při práci s cílovou skupinou, tak i možností využití metod
a přístupů sociální práce s tím, že po nastudování předmětné problematiky by posluchači
měli být schopni doporučit klientům odpovídající řešení jejich nepříznivé sociální situace
a nabídnout jim kvalifikovanou podporu či pomoc.
Hlavními tématy v následujícím textu jsou:
• Vymezení základních pojmů, rizikové skupiny klientů, paradigmata sociální práce,
základy strukturované práce s uživatelem služby.
• Sociální služby.
• Sociální práce s dětmi a mládeží ohroženými společensky nežádoucími jevy.
• Sociální práce s rodinami.
• Sociální práce s obyvateli sociálně vyloučených lokalit.
• Sociální práce s osobami bez přístřeší.
• Sociální práce s osobami ohroženými závislostmi.
• Sociální práce s ženami poskytujícími placené sexuální služby.
Cíle studijního materiálu:
Po prostudování studijního materiálu
Budete umět:
definovat základní pojmy oboru, základy strukturované práce s klientem a nabídnout
mu odpovídající a kvalifikované řešení jeho nepříznivé sociální situace.
Získáte:
základní schopnost orientovat se v problematice vybraných skupin klientů, a to jak
z hlediska jejich specifik, typických úkonů při práci s cílovou skupinou, tak i možností
využití metod přístupů sociální práce.
9/165
Budete schopni:
poradit vybraným skupinám klientů, kteří se nacházejí v nepříznivé sociální situaci
tak, aby za podpory dalších dotčených spolupracujících institucí, dávek a sociálních
služeb byly schopny tuto situaci řešit za pomoci vlastních sil.
Průvodcem studiem:
Na tomto místě, stejně jako v úvodu opory Sociálně-právní poradenství, mi nezbývá
než souhlasit s některými kolegy, kteří zastávají názor, že dospělým lidem není nutné,
a dokonce ani vhodné radit, co, kdy a jak mají dělat. Proto mi dovolte v této části
pouze doporučit, na co zaměřit pozornost.
Svoje nabyté znalosti si můžete ověřit pomocí kontrolních otázek, které naleznete na
konci každé kapitoly. Pochopitelně se nejedná o vyčerpávající přehled otázek, které
prověří veškeré vaše znalosti, spíše se jedná o nasměrování na nejdůležitější oblasti
dané kapitoly. Při studiu problematiky se nelekejte textu, který se vám možná na
první pohled bude zdát rozsahem oproti jiným studijním oporám poněkud rozsáhlejší.
Mojí snahou bylo vám předložit co nejvíce informací, které budete potřebovat jak
k vykonání zkoušky, tak vaší budoucí praxi.
Na druhé straně si dovoluji znovu připomenout, že tento text je „pouze studijní
oporou“, a jak již jeho název napovídá, nabízí základní vědomostní oporu, a ne
vyčerpávající přehled dané problematiky. Za základní literaturu lze považovat od
Matouška a kol. Sociální práce v praxi, publikace od Janouškové a Nedělníkové
Profesní dovednosti terénních pracovníků a Profesní dovednosti terénních sociálních
pracovníků. Za zdařilou rovněž považuji Metodickou příručku pro výkon terénní
sociální práce od autorského týmu Dany Nedělníkové. Úplné bibliografické údaje
zmíněných publikací naleznete v seznamu použité literatury na konci tohoto textu.
Přeji vám hodně úspěchů ve studiu a vaší náročné práci.
10/165
3 Vymezení základních pojmů
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola se zabývá vymezením základních pojmů, jejichž osvojení považuji za nezbytné
jak pro vaše studium, tak vaši práci. Seznámíte se pojmem rizikové skupiny klientů,
s paradigmaty sociální práce a se základy strukturované práce s uživatelem sociální služby.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
definovat pojmy sociální práce, její cíle, sociální pracovník, normalita a abnormalita, pojetí
normality, sociální patologie, sociální problém, sociální služba, sociální začleňování a sociální
vyloučení a rizikové skupiny klientů. Budete rovněž znát rozdíl mezi velkým a malým
paradigmatem, umět definovat tři malá paradigmata sociální práce a základní kroky
strukturované práce s uživatelem sociální služby.
Získáte:
přehled o základních pojmech studované problematiky.
Budete schopni:
Rozlišit jednotlivá paradigmata sociální práce a sestavit plán práce s uživatelem
sociální služby na základě znalostí strukturované práce s klientem.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Sociální práce, sociální pracovník, normalita a abnormalita, pojetí normality, sociální
patologie, sociální problém, sociální služba, sociální začleňování a sociální vyloučení
a rizikové skupiny klientů.
11/165
3.1 Vymezení základních pojmů, rizikové skupiny klientů,
paradigmata sociální práce, základy strukturované práce
s uživatelem služby.
3.1.1 Sociální práce, cíle a definice sociální práce
„Sociální práce jako samostatný obor je mladý a hraniční, můžeme jej sledovat teprve jedno
století. Prvopočátky sociální práce jsou v organizované charitativní a nápravné činnosti
dobrovolných, převážně náboženských organizací. Koncem 19. století se uplatňuje případová
práce jako konkrétní systematická práce se sociálně potřebnými klienty. Sociální práce jako
specifická profese s vlastní teorií a metodikou se začala formovat začátkem 20. století, kdy
dochází k prvním výcvikům sociální práce“ (Pastrňák, 2011, s. 12).
Sociální práce vznikla z humanistických idejí a její hodnoty jsou založeny na úctě, rovnosti,
hodnotách a důstojnosti všech lidí. Sociální práce nebyla dosud jednoznačně definována,
avšak její úkol je jasně vymezen. Hlavním úkolem nebo lépe cílem je zjednodušeně řečeno
snaha řešit problémy lidí nacházejících se v obtížných životních situacích na profesionální
úrovni.
„Formulace cíle sociální práce se samozřejmě různí, a to s ohledem jak na společenský
a kulturní, tak i historický kontext. Jedna ze starších definici sociální práce například tvrdí, že
„sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovnici". Hanvey a Philpot (1996, s. 1) tuto
definici v inverzní podobě aktualizovali a tvrdí, že „Sociální práce je často to, co jiní –
zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají". Přestože tento způsob určení cíle sociální práce
je pružný a poskytuje prostor pro neustálé posunování hranic oboru, ne všichni jsou
takovouto neurčitou formulací uspokojeni.
Thompson (2000) se pokouší zpřesnit uvedené definice tím, že popisuje aktivity, které jsou
v sociální práci běžné. Řadí mezi ně:
• hodnocení potřeb a životních okolností jak těch, kteří o sociální pomoc sami požádali,
tak i těch, kteří se setkávají se sociální prací z „vyšší moci";
• poskytováni nebo zprostředkování služeb, které mají pomoci zabezpečit identifikované
potřeby;
• realizaci facilitativních a podpůrných aktivit na úrovni individua, rodiny, skupiny nebo
komunity při zvládáni problémů;
• hodnoceni stupně a povahy ohrožení, kterým je klient vystaven;
• navrhování, realizace a hodnocení ochranných plánů;
• zajišťování posudků pro jednání soudů;
• spoluúčast v multidisciplinárních týmech;
• zastupování a mediace;
• navrhování a realizace preventivních opatření;
• naplňování zákonem definovaných povinností“ (Navrátil, 2001, s. 10-11).
Podle Navrátila (2001) ani tento způsob vymezení obsahu sociální práce nelze považovat za
úplný. Výčet aktivit nemůže být zcela vyčerpávající a vždy je zobecňující. Některé aktivity se
navíc kryjí s aktivitami jiných profesí a oborů lidských činností.
12/165
Ve své práci z roku 1987 se Jordan pokusil o definici sociální práce s tím, že formuluje
některá dilemata sociální práce a staví proti sobě dvě protichůdná pojetí tohoto oboru. Na
jedné straně je podle Jordana řada sociálních pracovníků přesvědčena, že nejvlastnějším
cílem sociální práce je „pomáhat" klientům, na straně druhé považují zejména politikové za
cíl sociální práce „sociální kontrolu" a řešení či prevenci sociálních problémů. Podobně jako
Jordan vymezují základní cíle také autoři Webb a Wistow (1987). Ti považují za cíle sociální
práce sociální kontrolu, podporu změny (individua, sociálních vztahů a sociálního prostředí)
a sociální zachování („social maintenance"). Sociálním zachováním výše zmínění autoři
rozumí především pomoc při zachování akceptovatelného způsobu života těch, kteří toho
nejsou schopni vlastními silami (Navrátil, 2001).
Navrátil (2001, s. 11-12) ve své práci uvádí, že „v současné době se u některých autorů
setkáváme s vymezením cíle sociální práce, které se opírá o koncept „sociálního fungování.
Cílem sociální práce podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba
buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně
zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociální fungování)."
Kromě akademiků se také některé národní asociace sociálních pracovníků přiklánějí
k vymezení cíle sociální práce s využitím konceptu sociálního fungování. „Například americká
Národní asociace sociálních pracovníků (NASW) definovala cíl následovně (1973):
Sociální práce je profesionální aktivita zaměřená na pomáhání jednotlivcům, skupinám či
komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování a na tvorbu
společenských podmínek příznivých pro tento cíl. Nizozemská asociace sociálních pracovníků
(NOW) vymezila cíle sociální práce takto:
Funkcí sociálního pracovníka je pomáhat lidem, kteří se pokoušejí řešit a zvládnout problémy
ve fungování, v interakcích s jejich sociálním prostředím. Prostřednictvím své pomoci se
sociální pracovník snaží zlepšit způsob, kterým lidé sociálně fungují, nebo vztahy mezi lidmi
a jejich sociálním prostředím “ (Navrátil, 2012, s. 184-185).
„Praktické cíle sociální práce jsou podle Americké asociace sociálních pracovníků následující
(podle Zastrowa, 1995):
1. Podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se.
2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje,
služby a potřebné příležitosti.
3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně
(profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora služeb,
supervizora, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů).
4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku“ (Matoušek a kol., 2013, s. 13-14).
„Sociální práce je pojem bohatě definovatelný z různých pohledů, ale především je to činnost
zaměřená na práci s lidmi (individuální či skupinová). Sociální práce vznikla jako důsledek
sociálně problematických a krizových situací se záměrem pomoci potřebným. Lze ji vymezit
jako soubor činností, jejichž účelem je přímé a na člověka nebo jeho rodinu bezprostředně
působící úsilí k zachování celistvosti člověka. To je úsilí o zachování jeho vztahu ke
společnosti, k nejbližšímu prostředí, ke vzdělání a k práci“ (Řezníček, in Pastrňák, 2011, s. 12).
13/165
Podle Matouška je sociální práce teoretickou i praktickou disciplínou vycházející z mnoha
vědních oborů, jako jsou například psychologie, sociologie, ekonomie, právo, sociální
psychologie, psychiatrie, pedagogika, lékařské vědy a jiné vědní disciplíny (Matoušek, 2001).
Tento autor v publikaci Základy sociální práce, definovat sociální práci následovně:
„Sociální práce je společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je
odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (např. chudoby,
zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže,
nezaměstnanosti). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak
o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají
jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění
nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské
podmínky. U klientů, kteří se již společensky uplatnit nemohou, podporuje sociální práce co
nejdůstojnější způsob života“ (Matoušek a kol., 2013, s. 11).
Podle Vallové (in Pastrňák, 2011, s. 13) je sociální práce „obor, který speciálními pracovními
metodami zabezpečuje sociální péči o člověka na profesionálním základě. Aplikuje vědecké
poznatky v praktické činnosti. Věnuje se optimálnímu fungování sociálních institucí
zaměřených na péči, zabezpečení a pomoc jednotlivcům, skupinám či komunitám“.
„Ať jsou definice zaměřeny na jednotlivce, skupiny, komunity, vždy z nich jasně vyplývá hlavní
oblast činnosti a cíle sociální práce: řešení subjektivně pociťovaných sociálních problémů
jedince či skupiny za účelem dosažení očekávaného standardu, který se odráží ve prospěch
společnosti díky eliminaci negativních sociálních jevů“ (Hrbáčová, in Pastrňák, 2011, s. 13).
Závěrem můžeme shrnout, že sociální práce je inspirována teoretickými východisky jiných
disciplín, kterými jsou především psychologie, sociologie a pedagogika. Je především
zaměřena na podporu klientů (jednotlivců, rodin, skupin nebo komunit) při zvládání jejich
sociální situace, přičemž hlavními rysy sociální situace jsou:
• jedinečnost = specifický přístup ke každému klientovi,
• komplexnost = každá situace má mnoho dimenzí a vyžaduje řešení z různých hledisek
– ekonomické, právní, pedagogické apod.
Sociální práce od ostatních disciplín liší zejména komplexností, kdy situace klienta jako brána
jako celek, přičemž sociální pracovník, jakožto reprezentant sociální práce, by se měl
zaměřovat na všechny aspekty klientovy životní situace. Sociální práce úzce souvisí
s ostatními pomáhajícími profesemi. Pro sociální práci je důležitá znalost sociální patologie
a sociálně patologických jevů. Oblast sociální patologie je předmětem zájmu sociálního
pracovníka, který využívá možnosti řešení nepříznivé situace pomocí široké škály sociálních
služeb. Cílem sociálního pracovníka je tedy zmínění, řešení a možné následné vyřešení
sociálně patologických jevů ve společnosti prostřednictvím dostupných služeb.
Sociální práce, sociální patologie a sociální služby jsou ve vzájemném vztahu: sociální práce
řeší sociálně patologické jevy prostřednictvím široké škály sociálních služeb.
14/165
3.1.2 Sociální pracovník1
V odborné literatuře se můžete setkat s řadou definicí pojmu sociální pracovník, stejně jako
s různými popisy předmětu jeho činnosti. Pro vaše potřeby bude dostačující, když
se seznámíte s tím, jak ve své práci popisuje pojem sociální pracovník Oldřich Matoušek
a porovnáte tuto definici s dikcí ustanovení § 109 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů.
„Sociální pracovník pracuje:
• s klienty, s jejich rodinami, příp. za svůj případ považuje celou rodinu;
• s přirozenými skupinami, např. s partami mládeže na městském sídlišti;
• s uměle vytvořenými skupinami, jakými jsou např. školní třídy nebo skupiny lidi trávící život
v ústavu sociální péče či ve vězení;
• s organizacemi, buď řídi činnost agentur poskytujících sociální služby, nebo vstupuje jako
expert do organizací a pomáhá v nich řešit problémy, které je kompetentní řešit, např.
formou supervize;
• s místními komunitami, tj. s lidmi žijícími v jednom místě;
• jako expert i při přípravě některých zákonů a vyhlášek, v jiných případech
se jako oponent k takovým návrhům vyjadřuje“ (Matoušek a kol., 2013, s. 13).
„Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení
sociálně-právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně-právní
poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti
v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové
pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje
a koordinuje poskytování sociálních služeb“ (§ 109 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů).
Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka podle výše zmíněného zákona je
způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost
podle tohoto zákona.
3.1.3 Normalita a abnormalita
Důležitou součástí práce v pomáhajících profesích je hodnocení projevů lidí, a to především
těch, které jsou pozorovatelné. Rozlišit to, co je ještě normální, a co je možno chápat za
odchylku, je velmi obtížné a závisí to jak na teoretickém přístupu, tak na použitém měřítku.
Hranice mezi normální a abnormální variantou jakékoli psychické vlastnosti je pohyblivá
a může být posuzována podle mnoha různých kritérií. Nelze ji přesně určit, protože se mění
v čase a v závislosti na sociokulturním kontextu. Podle Vágnerové (2004) vymezení normy
1
Zákon o sociálních službách rozlišuje pojem sociálního pracovník a pracovníka v sociálních službách, jejichž
pozice se liší jak požadavky na vzdělání, tak kompetencemi při výkonu sociální práce. Analogicky jsou v oblasti
terénní sociální práce rozlišovány pozice terénního sociálního pracovníka a terénního pracovníka. V rámci
zpřehlednění textu tyto pozice nerozlišujeme, protože převážná většina rolí, kompetencí a postupů, které
v textu popisujeme, je pro všechny pracovníky prakticky totožná.
15/165
a normality závisí především na aktuální úrovni poznání a konkrétní společnosti, mnohé
vzorce chování mohou být považovány za abnormální (deviantní) jen z důvodu chybějící
zkušenosti a nesrozumitelnosti.
Při hodnocení toho, co je normální, mají kromě jiného také význam vývojové faktory, větší
toleranci při hodnocení normality chování můžeme pozorovat u chování dětí, a to z toho
důvodu, že vývoj dětí může probíhat odlišně. Hodnocení normality chování bývá rovněž
odlišné vzhledem k dosažené úrovni hodnotitele, jiný názor na určitý jev můžeme
zaznamenat u dětí, u dospívajících a u dospělých. Hranice normy je tedy pohyblivá, normalita
(stav souladu s normami, které jsou v určité době a společnosti platné) může být posuzována
podle mnoha různých kritérií v závislosti na okolnostech, které toto hodnocení vyžadují
(Fischer a Škoda, 2014).
K pojetí normality lze přistupovat z různých teoretických východisek. K nejčastěji užívaným
patří následující.
Statistické pojetí normality.
Dokážeme-li nějaký jev, který je předmětem našeho zájmu, nějak kvantifikovat (změřit,
číselně vyjádřit), jsme schopni rozlišit hodnoty "průměrné" a průměru hodně vzdálené. Je
důležité si uvědomit, že o průměru (obecněji o střední hodnotě) má smysl mluvit jenom tam,
kde máme nějakou skupinu (statistický soubor, resp. jeho vzorek), a kde existuje variabilita.
V tomto případě můžeme užít statistické pojetí normy. Jeho předností je relativní
objektivnost a exaktnost, ale ani toto pojetí není zcela ušetřeno různých nepřesností. Při
statistickém pojetí normy pracujeme s ukazateli, kterými jsou průměr a směrodatná
odchylka, přičemž průměr představuje pásmo s nejvyšší četností sledovaného jevu. Norma
se podle tohoto pojetí ztotožňuje s hodnotou nebo pásmem hodnot s největší četností. Míru
variability daného znaku určuje směrodatná odchylka, která je tím větší, čím více možných
variant nabývá daný znak. Určuje, jak moc se uvnitř populace jednotliví jedinci v tomto znaku
liší. Čím je větší variabilita určitého projevu, tím je širší i pásmo normy. Většinou platí ta
skutečnost, že co je v daném společenství časté, není posuzováno jako abnormální. Hlavní
nevýhodou tohoto pojetí normality je abnormalita jevů, které mohou být pro společnost
prospěšné. Například abnormální úroveň rozumových schopností může být pod průměrem
(mentální retardace) nebo nad ním (genialita) (Vágnerová, 2008).
Obr. 1 Rozložení IQ v populaci (Gaussova křivka)
Zdroj: FISCHER, Slavomír a Jiří ŠKODA. Sociální patologie. 1. vydání. Praha: Grada, 2014, s. 14.
16/165
Funkční pojetí normality
Často se můžeme setkat s tím, že jako normální je definováno to, co umožňuje optimální
fungování jedince či skupiny ve společnosti. To je sice srozumitelné, ale vyvolává to otázku,
co je to optimální fungování a jak ho vymezit. S funkčním pojetím souvisí i pragmatický
přístup, jenž považuje za normu úspěšné dosažení určitého cíle. Účel v tomto případě světí
prostředky a pragmatický přístup nebere ohled na způsob dosažení cíle a na prostředky,
které byly k dosažení cíle použity, což je hlavním nedostatkem tohoto přístupu. Adaptace na
určité životní podmínky může být v některých případech dost problematická (např.
kolaborace), tlak prostředí může posilovat některé nežádoucí projevy, které by podle tohoto
kritéria byly považovány za normu. Jako příklad můžeme uvést akceptaci pasivní a závislé
role nemocného či postiženého jedince, která je adaptací na společnost, jež takovou roli
preferuje, ale která není jednoznačně nejlepší variantou (Vágnerová, 2008).
Sociokulturní pojetí normality
V tomto pojetí bývá za normální považováno to, co je v dané společnosti a kultuře obvyklé.
Normou je to, co vymezují společenská kritéria jako normální ve vztahu k tradici. Tolerance
společnosti k odchylkám bývá různá a její míra se může v souvislosti s časem měnit.
Sociokulturní vymezení abnormality vůbec nemusí odpovídat skutečné závažnosti těchto
potíží, jakýmkoliv způsobem odlišní lidé jsou považováni za nenormální zejména z toho
důvodu, že se vymykají běžnému očekávání ze strany společnosti. V současné společnosti
hrají ve vymezení normality značnou úlohu média. Bylo by dokonce možné vymezit tzv.
mediální normu, která představuje jakýsi vzor toho, co je opakovaně a často atraktivním
způsobem prezentováno jako žádoucí nebo standardní. Nesouměrné informace o dění ve
společnosti, které jsou médii předkládány veřejnosti ve prospěch různých senzací, mohou
vyvolat pocit, že jde o něco zcela obvyklého, a tudíž normálního. Řada autorů soudí, že tímto
způsobem se zároveň posiluje tendence k podobným projevům chování se všemi důsledky.2
Na druhé straně norma jako ideál, jemuž je třeba se přiblížit, může mít svůj stimulačně
motivační význam, zejména v některých vývojových fázích jedince (například v období
dospívání) (Vágnerová, 2008).
Skupinová norma
Různé sociální skupiny se mohou z hlediska svých normativních kritérií značně lišit, např. ve
vztahu k mentálním poruchám nebo k asociálním a agresivním projevům. Z tohoto důvodu
může docházet k problémům adaptace (akulturace) jedinců z minoritního etnika na normu
majoritní společnosti. Jako typický přiklad můžeme uvést romskou minoritu se svými
odlišnými normami a jiným stylem života nebo uprchlíky, kteří přicházejí z jiného
sociokulturního prostředí. Své normy, ideály a pojetí abnormality mohou mít tyto skupiny
vymezené sociálně, profesně, věkově, náboženskou příslušností, sdílením určité specifické
zkušenosti, zdravotním postižením atd. (Vágnerová, 2008).
Vágnerová (in Fischer a Škoda, 2014) uvádí jako příklad specifičnosti norem subkultury
vězňů, ke kterým patří vynucená solidarita, účelové vztahy s personálem a tvrdost.
Charakteristické znaky této skupiny nohou vyplývat z dřívějších zkušeností trestaných a jsou
rovněž dány potřebou obrany v situaci, kdy má člověk omezené možnosti.
2
Jako negativní příklad lze z poslední doby uvést mediální prezentace chování mužských celebrit ve zralém
věku, kteří opouští svoje partnerky a zakládají rodiny s ženami daleko mladšími, než jsou oni sami. Díky tomu,
že toto jednání není mediálně odsuzováno, může se stát nenápadně společensky uznávanou normou.
17/165
Vymezení normy a normality
Vymezení normality závisí na aktuální úrovni poznání v dané společnosti. Mnohé projevy,
a vzorce chování mohou být považovány za abnormální (deviantní, anomické), jenom proto,
že jsou nesrozumitelné. Bývá tomu tak zejména tehdy, jestliže jsou nějak nápadné a snadno
upoutávají pozornost, v těchto případech převažuje emoční složka postoje. Neznámé je
odmítáno, protože vyvolává strach a nejistotu. Normativní kritéria se v průběhu vývoje
společnosti mění, značný vliv na tvorbu hodnotového systému a vymezení toho, co je a co
není normální, má časový faktor (Vágnerová, 2008).
Závěrem můžeme zjednodušeně shrnout, že pod pojmem normální lze obecně chápat vše,
co považujeme za průměrné, typické, zdravé, ideální či přirozené. Normalitu můžeme chápat
jako stav souladu s normami, které jsou v určité době a společnosti platné, a normu jako
soulad s míněním nebo chováním většiny (statistické pojetí). Norma může být rovněž
vymezena zákonem nebo zvyklostí. Opakem normy je anomie či deviace (odchylka od
normy, volba jiné než běžné varianty chování).
3.1.4 Sociální patologie
Podle Bursika3 (in Fischer a Škoda, 2014) je deviaci možno posuzovat z mnoha pohledů, které
jsou determinovány různými vědními obory podílejícími se v různé míře na zkoumání
a řešení sociálně patologických jevů. Jedná se především o psychologii (zejména sociální
psychologii
a psychopatologii), sociologii, o řadu medicínských oborů o právo apod. Fischer a Škoda ve
své práci (2014) uvádějí a následně zevrubně popisují několik možných pohledů na sociální
patologii, které se chronologicky v teorii sociální patologie vyvinuly.
Pohled absolutistický
Absolutistický pohled lze charakterizovat jako představu existence absolutně jednoznačných
a srozumitelných sociálních norem, které jsou platné pro všechny členy společnosti
a všechny jejich struktury. Jakékoliv odlišné chování je nepřípustné a tudíž deviantní. Tento
pohled a přístup lze považovat za extrémistický.
Pohle moralizující
Stejně jako předchozí model, lze moralizující pohled považovat za relativně extrémní. Podle
této koncepce je společnost rozdělena do dvou skupin. První skupinou jsou morální
nedevianti, kteří se za každých okolností řídí společenskými pravidly, které zásadně
neporušují. Druhá skupina je tvořena tzv. nemorálními devianty, kteří jsou vnímáni jako
asociální jedinci, přičemž nemorálnost je jejich vrozenou dispozicí a společnost jim
příslušnost k této kategorii pouze přisuzuje.
Medicínský pohled
Tento pohled má doposud své místo i v současné sociologické literatuře v rámci sociální
patologie. Deviantní chování je vnímáno jako příznak nemoci společnosti, kdy lidský
3
BURSIK, R., J. Urban Dynamics an Ecological Studie sof Deliquency. Social Forces, 1983, vol. 63, s. 393-413.
18/165
a společenský organismus je vnímám analogicky. Deviace je chápána jako nemoc, produkt
nesouladu mezi jednotlivými částmi sociálního systému a rozšíření patologických jevů
signalizuje, že společnost není v pořádku.
Statistický pohled
Tento pohled na sociálně patologické jevy je charakteristický pro vědní obory
upřednostňující empirický výzkum a kvantitativní hledisko před kvalitativním rozborem
jednotlivých aspektů, které s těmito jevy souvisí. Z tohoto pohledu je odchylka chápána jako
určitá vzdálenost od průměru a jevy, které jsou mimo statistickou normu (mimo směrodatné
odchylky), jsou abnormální a deviantní, nikoliv však vždy patologické. Tento přístup
nezachycuje interpersonální reakce, společenské standardy nebo mínění veřejnosti.
Relativistický pohled
Tento pohled je charakteristický pro současnost, od tradičních pohledů se liší stanoviskem,
podle něhož lze způsobům chování, kulturním symbolům a dalším sociálním produktům
porozumět pouze v kontextu té kultury, jejíž jsou organickou součástí. Deviace a patologie je
posuzována pouze z hlediska konkrétního sociokulturního prostředí, ve kterém k ní došlo.
Relativistický pohled se snaží na deviantní jevy dívat jako na chování, které je v jednom
kontextu vnímáno jako deviantní, zatímco v druhém kontextu je vnímáno jako konformní,
což ve svém důsledku znamená, že jednání označované za nežádoucí či škodlivé může být
v jiné společnosti vysoce pozitivně hodnoceno.
Pojem sociální patologie je tedy souhrnným označením nezdravých, abnormálních a obecně
nežádoucích jevů, v současné době je rovněž nahrazován pojmem sociální deviace nebo
sociální dezorganizace. Jevy, které jsou označovány za deviantní, nemusí být vždy
patologické, protože sociálně patologické jevy jsou pro jednotlivce či společnost vždy
negativní, což v případě deviantních jevů nemusí platit. Z tohoto důvodu je nezbytné tyto
výše uvedené pojmy rozlišovat (Fischer a Škoda, 2014).
„Sociální patologie se tedy využívá ke studiu a hledání příčin patologického chování
společnosti i jednotlivců poznatků více vědních disciplín, je schopna řešit celou škálu
problémů jednotlivců, skupin, ale i celospolečenské sociální problémy a hledat východiska
a předkládat možnosti jejich řešení“ (Vykopalová, 2002, str. 9-10).
Ve vztahu k sociální patologii je prevence souborem opatření, jimiž se předchází sociálnímu
selhání, zabránění vzniku či šíření negativního jevu. Klasické dělení rozlišuje tři základní druhy
prevence:
• primární – zaměřená na celou populaci, předcházení vzniku nežádoucího jevu,
• sekundární – zaměřená na osoby se zvýšeným rizikem chování nebo na osoby
u nichž k selhání dochází, ale míra selhání významně neohrožuje společnost,
• terciální – u osob, u kterých k selhání došlo, následuje náprava.
Vztah sociální práce a sociální patologie
Sociální práce představuje integrovanou disciplínu, která se zaobírá problematikou sociální
patologie nejen teoreticky, ale i prakticky, dokonce ve velké míře také jako sociální služba.
19/165
Sociální práce úzce souvisí s ostatními pomáhajícími profesemi. Vzniklou nepříznivou sociální
situaci se snaží řešit komplexně při zvážení všech jejich aspektů. Pro sociální práci je důležitá
znalost sociální patologie a sociálně patologických jevů. Oblast sociální patologie je tedy
předmětem zájmu sociálního pracovníka, který využívá možnosti řešení nepříznivé situace
pomocí široké škály sociálních služeb, zejména služeb sociální prevence.
Služby sociální prevence (§ 53 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění
pozdějších předpisů) napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto
ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se
společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou
činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání
jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích
společenských jevů.
Cílem sociálního pracovníka je tedy zmínění, řešení a možné následné vyřešení sociálně
patologických jevů ve společnosti prostřednictvím dostupných služeb. Sociální práce, sociální
patologie a sociální služby jsou ve vzájemném vztahu. Zjednodušeně můžeme říci, že sociální
práce řeší sociálně patologické jevy prostřednictvím široké škály sociálních služeb.
3.1.5 Sociální problém
Pojem sociální (společenské, spojenecké, družné) označuje jevy, které jsou vázány
na interakci mezi lidmi, jejich společnou činnost na procesy sdružování a z toho vyplývající
způsoby života a formy organizace. Pojem problém můžeme chápat jako spornou otázku
či nesnadnou úlohu. Problém, jakožto nezodpovězená otázka nebo nevyřešená okolnost,
může představovat odklon od normy nebo ideálu.
Sociální problém je sociální stav nebo situace, o níž se určitá skupina lidí nebo sami
zúčastnění domnívají, že vyžaduje řešení, obvykle prostředky vnějšího zásahu. Na sociální
problém můžeme podle Maříkové (1996) nahlížet z hlediska tří pojetí.
Pojetí objektivní nahlíží na sociální problém jako na stavy nebo druhy chování, které
komplikují dosahování společenských cílů, poškozují fungování společnosti a narušují sociální
rovnováhu. Naproti tomu pojetí subjektivní považuje za sociální problém to, co je
za problém pokládáno, je tak označováno a pojmenováváno (pro někoho může být situace
problémová, pro jiného nikoliv). Poslední pojetí, pojetí kombinující obě předešlé, nazývá
sociálním problémem takový sociální stav, který značná část společnosti považuje
za porušení norem.
Sociálním problémem v naší společnosti může tedy být nezaměstnanost, zanedbávaní
výchovy dětí, bezdomovectví, zneužívání návykových látek apod.
Podle Kratochvíla (2012) je velmi důležité, zda pracujeme s problémem nebo s poruchou.
Problém bývá často vnímán jako sporná otázka, situace vyžadující řešení, cíl, k jehož splnění
se musí hledat cesty, na rozdíl od úkolu, kde cesty řešení jsou známé. Řešení sociálního
problému je v kompetenci sociálního pracovníka, která jej pomáhá řešit prostřednictvím
sociální práce.
Poruchu můžeme definovat jako trvalé porušení funkce či procesu, potíže, které jsou
poruchou vyvolány, spadají již do oblasti terapie, kterou provádí terapeut či jiný odborník.
20/165
3.1.6 Sociální služba, nepříznivá sociální situace, sociální vyloučení
a začleňování
Existuje řada definic pro pojmy sociální služba, nepříznivá sociální situace, přirozené sociální
prostředí, sociální začleňování a sociální vyloučení. My se budeme zabývat definicemi, které
taxativně vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů, a to z toho důvodu, že je postupně přebírá dosavadní praxe a pracují s nimi
i dotčené orgány veřejné správy, se kterými se při výkonu sociální práce budete setkávat.
Sociální služba – činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc
a podporu osobám v nepříznivé sociální situaci (dále jen „osoba“) za účelem sociálního
začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.
Nepříznivá sociální situace – oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého
zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke
konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou
činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto
řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.
Přirozené sociální prostředí – rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby
a sociální vazby k dalším osobám, se kterými domácnost sdílí, domácnost a místa, kde osoby
pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity.
Sociální začleňování – proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním
vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit
do ekonomického, sociálního a kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve
společnosti považován za běžný.
Sociální vyloučení – vyčlenění osoby mimo běžný způsob společnosti a nemožnost se do něj
zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.
3.2 Rizikové skupiny klientů
V praxi se často budete setkávat s pojmy rizikové skupiny klientů. Pod tímto pojmem si
můžeme představit skupiny svým způsobem zranitelných lidí. Může se například jednat
o osoby s postižením (tělesným, smyslovým, mentálním), o osoby trpící vážnými nemocemi,
o staré osoby, o osoby bez přístřeší (bezdomovci), o děti bez rodinného zázemí,
o nezletilé matky, uživatele alkoholu a jiných návykových látek, o rizikovou mládež (mládež
s vyšším rizikem sociálního selhání) apod. Všechny tyto skupiny jsou vystaveny zvýšenému
riziku určitého vlivu či ohrožení, přičemž pojem rizikový lze chápat jako ohrožený, vystavený
podmínkám, které vytvářejí nebo zvyšují pravděpodobnost nezdravého vývoje či ohrožení.
Na rizikové klienty můžeme nazírat z několika různých pohledů. Rizikovým klientem
z pohledu sociální práce může být i nedobrovolný klient, to znamená klient, který je zaslán
za odborníkem na základě soudního rozhodnutí, agresivní klient, klient s depresemi,
sebevražednými sklony nebo klient závislý na alkoholu či drogách. Se všemi těmito klienty
může být obtížná spolupráce, je potřeba zvolit specifické postupy a individuální přístup.
21/165
Za rizikovou klientelu můžeme považovat i takovou klientelu, která má náběh k možnému
vyloučení z většinové společnosti (populace riziková nebo v ohrožení, která je předmětem
zájmu sekundární prevence), nebo která již z většinové společnosti vyloučená byla a žije
mimo většinovou společnost (populace riziková, ohrožená a ohrožující, která je předmětem
zájmu terciální prevence). Pomáhající proces s touto klientelou je založen na znalostech
konkrétní rizikové skupiny, na specifických postupech práce s nimi a na znalostech vhodných
služeb pro tuto klientelu. Z tohoto pohledu za rizikové skupiny klientů můžeme chápat:
• osoby ohrožené sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné
výchovy, výkonu vazby či trestu odnětí svobody,
• osoby, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby (nezletilé děti
rodičů páchajících trestnou činnost, rodiny člena páchajícího trestnou činnost),
• osoby propuštěné z pěstounské péče po dosažení zletilosti, respektive 19 let,
• osoby, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností (bezdomovci,
osoby závislé, prostitutky),
• osoby propuštěné ze zdravotnických zařízení, psychiatrické léčebny nebo léčebného
zařízení (ukončení léčby chorobných závislostí).
Jako rizikové skupiny klientů můžeme vnímat rovněž:
• děti bez rodinného zázemí,
• dítě týrané, zneužívané a zanedbávané,
• nezletilé těhotné dívky, nezletilí rodiče,
• prostitutky,
• jedinci a rodiny v rozvodové situaci,
• jedinci, kteří jsou šikanováni,
• jedinci ve výkonu trestu odnětí svobody a jedinci propuštění z vězení,
• jedinci závislí na návykových látkách,
• nezaměstnaní jedinci,
• bezdomovci,
• jedinci s poruchami příjmu potravy,
• jedinci s ortodoxním vyznáním víry a příslušníci sekt,4
• jedinci se sebevražednými sklony.
Všechny výše uvedené rizikové skupiny klientů se mohou nacházet ve vzájemném vztahu, to
znamená, že jeden problém může zavdat příčinu problému druhému (alkoholismus může
4
Přestože se v teorii i praxi často setkáváme s tím, že za rizikové skupiny klientů jsou považovány i jedinci
s ortodoxním vyznáním a příslušníci sekt, mám k této kategorizaci osobně výhrady. Nedomnívám se totiž, že
např. ortodoxní katolíci nebo ortodoxní vyznavači židovské víry patří mezi rizikové skupiny klientů.
22/165
vést k dopravní nehodě pod vlivem alkoholu, může následovat trest odnětí svobody,
následně ztráta rodiny a po propuštění z výkonu trestu bezdomovectví).
Ve své budoucí praxi se můžete setkat prakticky se všemi výše uvedeným rizikovými
skupinami klientů, ale ne se všemi budete mít kompetence pracovat. Jedná se například
o prostitutky, o šikanované jedince, o jedince závislé na návykových látkách, o jedince
s poruchami příjmu potravy, o jedince s ortodoxním vyznáním víry nebo o jedince se
sebevražednými sklony.
V případech, kdy sociální pracovník zjistí závažné problémy, jejichž řešení přesahují jeho
odborné kompetence, funguje jako zprostředkovatel dalších služeb (protialkoholní léčba,
pracovní poradenství apod.). V těchto případech spočívá role sociálního pracovníka v tom,
že pomůže klientovi identifikovat reálný problém a vytvoří takový vztah s klientem, který
zakládá do budoucna důvěru i k dalším reprezentantům pomáhajících profesí a motivuje
a podporuje klienta.
Přestože oficiální definice sociální práce s rizikovými skupinami neexistuje, můžeme ji chápat
jako sociální práci zaměřenou na práci s rizikovými skupinami klientů, tj. na všechny klienty,
kteří jsou nějakým způsobem sociálně vyloučeni ze života ve většinové společnosti a využívají
pomoci sociálních služeb. Cílem sociální práce, je sociální začlenění klientů do většinové
společnosti.
Sociální práce s rizikovými skupinami klientů se zaměřuje na pomáhající proces, který je
orientován na konkrétní klientelu označovanou jako rizikovou. Přestože se může stát, že
můžeme v praxi rozlišovat mezi různými typy rizikových skupin klientů (např. klienti se
závislostmi, klienti v rozvodových situacích, klienti nezaměstnaní apod.), je důležité každého
klienta brát jako jedinečnou bytost se svými jedinečnými a specifickými projevy a problémy.
Přestože pro každou rizikovou skupinu klientů existují určité specifické způsoby práce, služby
a možnosti pomoci, musíme každý případ řešit individuálně s individuálním jedinečným
přístupem a zohledňovat všechny aspekty.
3.3 Paradigmata sociální práce
„V sociální práci během 20. století vykrystalizovaly tři odlišné přístupy, které Payne (1997)
označuje jako tzv. malá paradigmata. Odlišují se jak svými filozofickými východisky, tak
praktickými konsekvencemi Jejich vymezení je zajímavé také s ohledem na vývoj české
sociální práce, která svoji identitu znovu musí hledat“ (Navrátil, 20012, s. 187).
Pojmem paradigma se používá obvykle jako synonymum pro výrazy model, pojetí nebo
koncept. Pro sociální práci termín paradigma dále rozpracoval Malcem Payne (1997). Ten se
domnívá, že sociální práce dosud nedisponuje tzv. velkým paradigmatem, které by
sjednocovalo teoretické, výzkumné a praktické postupy do jediného konzistentního celku.
Payne hovoří o tzv. třech malých paradigmatech, které odpovídají trojici typů sociální práce,
které se v dějinách sociální práce ustavily (Navrátil 2001). V české odborné literatuře se
diskuse o paradigmatech poprvé objevila v pracích Navrátila, který je definuje následujícím
způsobem.
23/165
3.3.1 Sociální práce jako terapeutická pomoc
První z těchto paradigmat Navrátil (20012) označuje jako terapeutickou pomoc (zkráceně
terapeutické paradigma). Za hlavní faktor sociálního fungování je zde považováno duševní
zdraví a pohoda člověka. Sociální práce je pak v tomto pojetí chápána jako terapeutická
intervence, která si klade za cíl pomoci jednotlivcům, skupinám i komunitám zabezpečit
psychosociální pohodu. Prostředkem je podpora a usnadňování jejich rozvoje. Principiální
důraz je kladen na komunikaci a budování vztahu. Vychází se z toho, že proces interakce
s druhými je tvůrčí proces, který obohacuje všechny zúčastněné. Komunikace je považována
za prostředek, kterým lidé mohou získat více kontroly nad vlastními pocity a způsobem
života. Příkladem tohoto pojetí je Rogersova humanistická koncepce. Profesní výbava
sociálního pracovníka se zde opírá o psychologické znalosti a také o terapeutický výcvik.
3.3.2 Sociální práce jako reforma společenského prostředí
Druhé paradigma sociální práce Navrátil (2012) označil jako úsilí o reformu společenského
prostředí (zkráceně reformní paradigma). V tomto paradigmatu se představa sociálního
fungování pojí s vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života
(s ohledem na společenské třídy, gender, věkové skupiny atd.). Představitelé tohoto pojetí
sociální práce sdílejí představu, že podporou spolupráce a solidarity v rámci určité
společenské skupiny pomohou utlačeným získat vliv na vlastní životy. Sociální práce se proto
zaměřuje na zmocňování (empowerment) jednotlivců i skupin, usiluje o zvýšení podílu
klientů na tvorbě a změnách společenských institucí. V rámci tohoto konceptu se hovoří
o elitách, které akumulují a obnovují společenskou moc a zdroje ve svůj prospěch. Tak vzniká
ve společnosti útlak jedněch druhými. Sociální práce se pak snaží o budování společnosti na –
pokud možno – rovnostářských principech. Osobního nebo sociálního rozvoje (jak o ně usilují
stoupenci terapeutického a poradenského pojetí práce s klientem) nelze podle představitelů
tohoto směru za nerovných společenských podmínek vůbec dosáhnout. Aby se sociální
a osobní rozvoj mohl uskutečnit, musí dojít k signifikantní společenské změně. Jak
terapeutické pojetí sociální práce, tak i níže popsané poradenské pojetí sociální práce
podporují podle představitelů reformního konceptu stávající společenský řád, a tím i zájmy
elit. Tak podle jejich názoru dochází k paradoxu, že lidé, kteří by měli mít největší zisk ze
sociální práce, jsou jejím působením de facto omezováni. Jako příklad tohoto paradigmatu
v sociální práci nám může posloužit strukturální model, který vypracovali Middleman,
Goldberg (1974) a Wood (1989). Vzdělanostní výbava sociálního pracovníka osciluje kolem
politologie, sociální filozofie a sociologie.
3.3.3 Poradenské paradigma sociální práce
Třetí paradigma sociální práce Navrátil (2012) označil jako sociálně-právní pomoc (zkráceně
poradenské paradigma). Sociální fungování zde závisí na schopnosti zvládat problémy a na
24/165
přístupu k odpovídajícím informacím a službám. Zastánci tohoto přístupu chápou sociální
práci jako jeden z aspektů systému sociálních služeb. Toto pojetí chce vycházet vstříc
individuálním potřebám a současně usiluje o zlepšování systému sociálních služeb, jehož je
součástí. V tomto pojetí jde především o pomoc klientům prostřednictvím poskytování
informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací. Součástí tohoto
pojetí sociální práce je snaha o změnu společnosti a jejích institucí, aby lépe odpovídaly
potřebám občanů. Zdůrazňuje se také podpora osobního a komunitního růstu. V praxi se
stoupenci tohoto konceptu zaměřují spíše jen na malé, individuální změny, které obvykle
bezprostředně nevedou k větší sociální změně. Za příklad tohoto druhu sociální práce lze
považovat úkolově orientovaný přístup práce s klientem. Teoretické zázemí pro toto pojetí
sociální práce poskytuje kombinace psychologie, sociologie a práva.
3.3.4 Vztah mezi různými paradigmaty
Mezi jednotlivými paradigmaty můžeme nalézt jisté styčné plochy. Změna a rozvoj jsou
těžištěm terapeutického i reformního přístupu. Sociální práce chápaná jako sociálně-právní
pomoc i přístup terapeutický se soustřeďují spíše na práci s jedincem než na sociálně
reformní cíle. Můžeme se rovněž setkat s tím, že stoupenci jednoho pohledu dokonce
oceňují význam části jiné koncepce. Například reformní přístup na základě své teoretickoideologické
pozice odmítá sociální efekty, které jsou implicitní složkou terapeutického
a sociálně-právního pojetí sociální práce (jde opět o problém zachování stávajícího
společenského řádu). Přesto někteří sociální pracovníci, kteří se hlásí k reformnímu
konceptu, akceptují také práci s jednotlivci, ačkoli jejím cílem není bezprostřední zničení
(reforma) stávajícího společenského řádu. V současné době mezi sociálními pracovníky
narůstá zájem o eklektické využití rozmanitých forem sociální práce, včetně těch, které by
byly dříve, vzhledem k jejich paradigmatické odlišnosti, považovány za nepřijatelné. Uvedená
paradigmata se přes existenci některých styčných bodů liší zejména v názoru na rozhodující
faktory obnovy sociálního fungování klientů a v tom, kterých rysů jejich životní situace si
přednostně všímají (Navrátil, 2012).
3.4 Základy strukturované práce s uživatelem sociální služby
Dobrá praxe ukazuje, že pozornost, kterou věnujeme přípravě poskytování sociální služby,
nám umožní poskytovat služby, které budou odpovídat potřebám uživatelů5/klientů služby,
které nebudou mít nežádoucí vedlejší dopady, služby, které budou podporovat samostatnost
a jedinečnost uživatele/klienta. Jednání se zájemcem o službu je rozhodující pro budoucí
spolupráci. Rozhodne-li se zájemce využít nabízenou sociální službu, stává se uživatelem této
sociální služby a zde se otevírá prostor pro spolupráci se sociálním pracovníkem (Pavlisková,
2008).
5
Uživatelem je osoba, která využívá sociální služby, protože se ocitla v nepříznivé sociální situaci a ve vztahu
k typu sociální služby naplňuje kritéria pro její poskytování. Uživatelem je osoba ve vztahu k poskytovateli
služby, ve vztahu ke konkrétnímu pracovníkovi je klientem a takto je označována při popisu struktury
spolupráce.
25/165
Spolupráce terénního pracovníka s klientem vyžaduje pracovníkův individuální přístup ke
každému klientovi. Každý problém klienta by měl vnímat jako neopakovatelnou situaci, která
se odvíjí od individuálních okolností klientova života. Nepředpokládá se, že terénní sociální
pracovník bude mít dopředu připravené řešení klientova problému, ale každý problém
klienta bude vnímat jako jedinečný (Gojová a Sobková, 2007).
3.4.1 Strukturovaná práce s uživatelem sociální služby
Práce s uživatelem služby je podle Nedělníkové (2007) strukturována do navazujících,
ohraničených kroků:
• Navázání kontaktu.
• Mapování situace.
• Formulace zakázky.
• Plánování služeb.
• Realizace plánu.
• Ukončení spolupráce a vyhodnocení výsledků společně s uživatelem.
Nedělníková (2007) tuto strukturu navazujících ohraničených kroků popisuje ve své práci
následujícím způsobem.
3.4.1.1 Navázání kontaktu
Tento první krok je považován za důležitý, protože následně ovlivňuje další spolupráci mezi
pracovníkem a klientem. Existuje řada způsobů, jak navázat kontakt s potenciálními uživateli
sociální služby. Už při tomto prvním kroku ke spolupráci je třeba, aby si pracovník
uvědomoval, zda vzešel podnět přímo od zájemce o službu, nebo je iniciátorem spolupráce
někdo jiný. Pokud jde o nevyžádaný kontakt a daná osoba spolupráci odmítá, bere pracovník
na vědomí, že jeho další aktivity nejsou pomocí, ale kontrolou6, a mohou mít své
opodstatnění pouze v zájmu ochrany zdraví či života zúčastněných osob či ochrany práv
a oprávněných zájmů nezletilých dětí. K prvnímu kontaktu pracovníka s potenciálním
uživatelem sociální služby může dojít za předpokladu, že:
• zájemce o sociální službu sám dospěje k rozhodnutí pracovníka kontaktovat,
• zájemci je terénní sociální služba doporučena jinou osobou (příbuzným, známým,
bývalým uživatelem služby),
• zájemci je služba doporučena jinou neziskovou organizací,
• zájemci je služba doporučena obecním úřadem nebo státní institucí,
• terénní pracovník, terénní sociální pracovník či organizace, která je zaměstnává,
je požádána jinou institucí, aby dané osobě či osobám službu nabídla,
• pracovník sám aktivně kontaktuje obyvatele v cílové lokalitě a nabízí jim sociální
služby (Nedělníková, 2007).
Pokud vstupuje sociální pracovník do cílové lokality sám, aby služby aktivně nabízel,
je navázání spolupráce snazší, pokud:
6
V pomáhajících profesích je třeba rozlišovat mezi pomocí a kontrolou, jako základními způsoby
profesionálního pomáhání.
26/165
• kontakt se zájemci o službu proběhne přes osobu již v lokalitě působící (bývalý
terénní pracovník, zaměstnanec jiné neziskové organizace, zaměstnanec sociálního
odboru),
• dojde k úspěšnému vyřešení některé záležitosti jiného uživatele s pomocí terénní
sociální práce – informace se šíří dál, lidé pak doporučují terénní služby ostatním
(Nedělníková, 2007).
Obecná pravidla pro navazování kontaktu
Pro všechny případy navazování kontaktu se zájemcem o službu (klientem) platí základní
pravidla:
• být vstřícný,
• být si vědom svého služebního postavení,
• soustavně objasňovat vlastní pozici,
• přebírat starost jen tam, kde je to nezbytně nutné (Úlehla, 2007).
Být vstřícný vyžaduje obyčejnou lidskou slušnost. Být si vědom svého služebního postavení
znamená, že terénní pracovník si je vědom toho, že on je zde kvůli zájemci o službu
(klientovi) a ne naopak, a respektuje to. Zájemce o službu (klient) se rozhodl pro službu
anebo ho někdo poslal, aby se mu služby dostalo. Úkolem terénního pracovníka je, aby
zajistil podmínky, při kterých se zájemce o službu (klient) může cítit respektovaný, způsobilý
a schopný přijmout zodpovědnost za své jednání (Úlehla, 2007).
Formulace nabídky
Na oslovení zájemcem o službu či kontakt za účelem nabízení terénní služby navazuje
formulace nabídky – základní informace o sociální službě a o možnostech spolupráce.
Pracovník je povinen aktivně informovat zájemce o nabízené sociální službě a o všech
povinnostech, které by pro něj ze spolupráce vyplynuly. Pro tento účel může mít připravený
přehled toho, jaké služby organizace nabízí a jaké jsou podmínky jejich poskytování. Zájemce
o službu tyto informace potřebuje k rozhodnutí, zda by spolupráce s pracovníkem mohla
uspokojit jeho potřeby a zda jsou pro něj podmínky přijatelné. Pracovník a organizace se
musí přizpůsobovat zájemci a jeho možnostem jednat, nabídka proto odpovídá
komunikačním schopnostem cílové skupiny uživatelů, zohledňuje jejich možnosti v míře
složitosti textu, používání cizích slov a odborných výrazů, ve způsobu předání informací apod.
(Čermáková a Johnová, 2002).
3.4.1.2 Mapování situace
Účelem mapování situace je zjistit, zda má dotyčný jedinec nebo rodina potřebu a zájem
spolupracovat se sociálním pracovníkem. Při jednání o zahájení spolupráce vystupuje
pracovník jako ten, kdo nabízí poskytování sociální služby, a jeho protějškem je:
a) osoba, která nabídku vyslechne, ale nemá zájem o spolupráci,
b) zájemce o poskytnutí služby, který se za určitých podmínek může stát
c) uživatelem, kterému je služba poskytována.
K jednání se zájemcem o službu může dojít, pokud prvotní nabídka spolupráce nebyla
odmítnuta, nebo existuje důvod, aby pracovník uplatňoval ve vztahu k danému jednotlivci či
rodině kontrolu (např. v zájmu ohroženého nezletilého dítěte) (Nedělníková, 2007).
27/165
V běžném kontaktu je normální snaha co nejrychleji porozumět problému a najít řešení, což
svým způsobem pracovníka uklidňuje. Kontakt sociálního pracovníka se zájemcem o službu
(klienta) však není běžnou záležitostí a pracovník by se měl pokusit skloubit dvě věci a to, aby
zájemce o službu (klient) zažil co nejdříve pocit přijetí a pracovník by měl co nejdéle
„nerozumět“, tzn. nedělat si rychle závěry (Úlehla, 2007).
Úlehla (2007) uvádí několik základních předpokladů, jak zůstat co nejdéle otevřeni:
• každý zájemce o službu (klient) se ve svém životě už setkal s problémy, které byl
schopen úspěšně řešit;
• zájemce o službu (klient) je schopen najít řešení svých problémů, často neočekávaně;
• pokud pracovník bude klientovi ihned nabízet nějaké řešení, může to ztížit spolupráci
a klient bude mít tendenci chodit si za pracovníkem vždy pro řešení, pokud se
vyskytne nějaký nový problém;
• pokud si pracovník „přivlastní“ klientův problém, bere mu tak možnost nést
zodpovědnost za nalezení řešení; přitom nikdo nemá lepší možnost nalézt řešení než
sám klient;
• pokud terénní pracovník přistoupí na to, že držitelem problému je klient, dostává se
mnohem snáze do pozice pomocníka, který pomáhá nalézt klientovi řešení vlastním
přičiněním;
• klienti potřebují pomoci se spoustou věcí, ale jako účinné se jeví „nepomáhání“, tzn.
pracovník pomáhá klientovi takovým způsobem, aby posiloval zodpovědnost klienta
za hledání vlastního řešení.
To znamená, že aby pracovník mohl takto přistupovat ke klientovi, musí nejprve důvěřovat
jeho schopnostem.
Dojednávání spolupráce
Sociální pracovník si při jednání se zájemci o službu musí být vědom toho, že jeho úkolem je
zjišťovat, čeho chce zájemce prostřednictvím služby dosáhnout, nikoli stanovovat cíle
spolupráce a úkoly pro uživatele. Vede proto zájemce k tomu, aby formuloval vlastními slovy
svá přání, očekávání či potřeby, co si přeje za pomoc a jak má tato pomoc vypadat.
Dojednávání spolupráce tak stojí na přáních a potřebách zájemce (neboli objednávkách)
a na pracovníkově objasňování vlastních možností neboli nabídkách. V jeho rámci klient
obdrží i informace o charakteru, pravidlech a bezplatnosti poskytovaných služeb.
Objasňování a nabízení služby vychází z toho, že zájemce nemusí vědět, co může chtít,
a často má zkreslené představy o možnostech organizace či pracovníka. Zájemce může
zpočátku přijmout jen část toho, co pracovník nabízí. Když se podaří vytvořit pomáhající
vztah založený na důvěře a respektu, může svá přání doplnit či rozšířit. Vyslovením
objednávky (jaké má zájemce přání) a nabídky (jaké služby pracovník nabízí) ještě nemusí být
poskytování služeb definitivně dojednáno a pracovník jej chápe jako otevřené. Pokud
v průběhu dojednávání vyjde najevo, že pracovník nemá kompetence spolupracovat
s klientem na jeho objednávce, protože mu dané téma profesně nepřísluší (např. potřeba
psychoterapeutické intervence), nabízí klientovi možnost zprostředkování kontaktu na
organizaci, jež mu může pomoci v řešení jeho situace (Nedělníková, 2007).
28/165
Odmítnutí sociální služby
Zájemce má právo odmítnout službu z jakéhokoliv důvodu, poskytovatel sociální služby může
odmítnout zájemce pouze z důvodů explicitně uvedených v § 91 písm. 3 zákona č. 108/2006
Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, pokud poskytovatel:
• neposkytuje-li službu, kterou osoba žádá, a to i s ohledem na vymezení okruhu osob
v registru poskytovatelů sociálních služeb,
• nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sužby, o kterou osoba žádá,
• zdravotní stav osoby, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby, vylučuje
poskytnutí takové sociální služby; tyto zdravotní stavy stanoví prováděcí právní
předpis,
• osobě, která žádá o poskytnutí sociální služby, vypověděl v době kratší než 6 měsíců
před touto žádostí službu z důvodu porušování povinností vyplývajících ze smlouvy.
Mezi základní povinnosti poskytovatelů, vymezené § 88 zákona o sociálních službách patří
rovněž vést evidenci žadatelů o sociální službu, se kterými nemohl poskytovatel uzavřít
smlouvu z důvodu nedostatečné kapacity služby. Jestliže poskytovatel sociálních služeb
odmítne uzavřít s osobou smlouvu o poskytnutí sociální služby z důvodů nedostatečné
kapacity k poskytnutí služby, vydá o tom osobě na její žádost písemné oznámení s uvedením
důvodu odmítnutí uzavření smlouvy.
Smlouva o poskytnutí služby
Smlouvu u poskytnutí sociální služby vymezuje zejména § 91 zákona č. 108/2006 Sb.
o sociálních službách, ve zněn pozdějších předpisů.
O poskytnutí sociální služby uzavírá osoba smlouvu s poskytovatelem sociálních služeb; tato
smlouva se neuzavírá v případě poskytnutí sociální služby dítěti na základě rozhodnutí soudu
o nařízení ústavní výchovy, výchovného opatření nebo předběžného opatření. Smlouva o
poskytnutí sociální služby poskytované podle § 39 až 52, 57, 58, 64, 67 a 68 musí být
uzavřena v písemné formě. Smlouva o poskytnutí sociální služby poskytované podle § 54,
56, 60, 60a, 65 a 70 musí být uzavřena v písemné formě, pokud alespoň jedna smluvní
strana při jednání o uzavření smlouvy tuto formu navrhne.
Smlouva musí mít podle zmíněného paragrafu obsahovat tyto náležitosti:
a) označení smluvních stran,
b) druh sociální služby,
c) rozsah poskytování sociální služby,
d)místo a čas poskytování služby,
e) výši úhrady za sociální služby sjednanou v rámci výše úhrady stanovené v § 73 až
77 zákona o sociálních službách a způsob jejího placení, včetně způsobu vyúčtování,
f) ujednání o dodržování vnitřních pravidel stanovených poskytovatelem pro
poskytování sociálních služeb,
g) výpovědní důvody a výpovědní lhůty,
h) dobu platnosti smlouvy.
29/165
3.4.1.3 Formulace zakázky
Celé jednání se zájemcem o službu směřuje k vymezení zakázky. Zakázka vymezuje dvě věci:
• oblasti spolupráce,
• cíle nebo cílů této spolupráce (Úlehla, 2007).
Vymezení klientovy zakázky stojí analogicky na přáních a potřebách klienta (neboli
objednávkách) a na pracovníkově objasňování vlastních možností (službách) neboli
nabídkách.
Potřeby a cíle stanovuje klient s podporou pracovníka prostřednictvím polořízeného
rozhovoru, který často začíná formulací problému, tj. toho, co je nežádoucí a vyžaduje
změnu a směřuje k popisu cílového stavu, žádoucí změny či řešení. V některých případech
dokáže zájemce o službu definovat zakázku během prvního setkání a také k její realizaci
může dojít v krátkém čase, jindy může být její formulace otázkou několika setkání
(Nedělníková, 2007).
Přestože byla zakázka vymezena v již v průběhu prvního setkání nebo v průběhu několika
setkání, nemusí být toto vymezení definitivní. Uživatel má právo zakázku v průběhu
spolupráce kdykoliv přehodnotit, a to zejména z toho důvodu, že vzhledem k charakteru
služby, která je poskytována klientům s mnoha problémy, nelze vždy jejich potřeby a přání
obsáhnout v jednom konkrétním osobním cíli. Sociální pracovník může z těchto důvodů práci
s klientem rozdělit na dílčí zakázky, které sledují jednotlivé konkrétní cíle. Každá nová
zakázka musí obsahovat popis žádoucího stavu a navrhovaný postup, jak tohoto cíle
dosáhnout. Tento postup je vlastně strategií, která obsahuje popis aktivit, jež je třeba
vykonat pro naplnění cíle. Některé z těchto aktivit vykoná klient sám, případně s asistencí
sociálního pracovníka či jiné osoby, některé jsou úkolem sociálního pracovníka. V některých
případech je účelné přizvat ze strany klienta k definici cíle osoby blízké anebo i osoby ze
svého širšího sociálního prostředí. Rozdělování úkolů se odvíjí od kompetencí klienta
a pracovník má při tom na paměti význam vlastní aktivity klienta, rozvoj jeho soběstačnosti.
Je třeba mít vždy na paměti, že poskytování služeb musí vycházet z individuálních potřeb
a přání uživatele, z jeho osobních zájmů a cílů a je postaveno na jeho schopnostech
a možnostech, nikoliv na omezeních a nedostatcích. Řada klientů má dostatek vnitřních
prostředků pro dosažení svého cíle a potřebuje pouze podporu a zplnomocnění, jiní klienti
naopak potřebují „vypomoci“ dovednostmi a znalostmi pracovníka. Zhodnocení schopností
a dovedností klienta je nezbytné ke zvolení správné míry podílu pracovníka na úkolech tak,
aby nepřebíral zodpovědnost a aktivitu za klienta více, než je nutné. Míra aktivity pracovníka
se s rozvojem dovedností klienta snižuje (Nedělníková, 2007).
Kritéria dobře zformulovaného osobního cíle:
• osobní významnost – cíl musí být významný pro uživatele samotného, aby byl
motivující a uživatel měl zájem investovat do jeho dosažení (cíl, který bude vycházet
od jiného zadavatele, např. „děti budou plnit školní docházku“, nebude zřejmě příliš
motivující pro uživatele, který nepřipisuje vzdělávání velkou hodnotu),
• malý a konkrétní cíl – velký dlouhodobý cíl je zapotřebí rozdělit na malé cíle,
jednotlivé kroky, kterých lze dosáhnout v blízkém časovém horizontu. Cíl nebo kroky
k cíli musí být stanoveny zcela konkrétně („zajdu na odbor SSP úřadu práce
a požádám o přídavky na děti“ - nikoliv „budu lépe žít“),
30/165
• cíl by měl směřovat k tomu, co klient chce, nikoliv k tomu, co nechce – tzn. je
formulován pozitivně (např. „chci si postupně splatit dluh na nájmu“ - nikoli „nechci
mít dluhy“),
• realistický cíl – cíl by měl být reálně dosažitelný, v možnostech uživatele
a zúčastněných osob tak, aby byla skutečná šance na jeho naplnění a nestal se jen
příležitostí k selhávání (např. lépe „absolvuji motivační trénink u organizace XY“ než
„budu abstinovat“), cíl je spojen s aktivitou uživatele – dosažení cíle musí stát klienta
úsilí přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Cíl, který nevyžaduje úsilí, není
motivující ani neumožňuje klientovi zvýšit sebehodnocení tím, že tohoto cíle dosáhne
(Čermáková a Johnová, in Nedělníková, 2007).
Úlehla (2007) ve své práci uvádí sedm požadavků na dobrou formulaci cíle, ke kterým došlo
Centrum krátké terapie z Milwaukee během řady let své praxe.
„1. Cíl musí být pro klienta významný. Bude-li cíl společné práce pro klienta důležitý a osobně
přínosný, bude daleko spíše investovat do jeho dosažení a bude si k tomu žádat pracovníkovu
spolupráci, což bude pro pracovníka příjemnější a usnadní mu práci. Klient bude mít pocit, že
mu pracovník rozumí, respektuje jej a má zájem mu pomoci.
2. Cíl musí být malý. Natolik malý, aby jej bylo možné dosáhnout v představitelné době.
Klienti, kteří chtějí vyřešit celý svůj život, na to potřebují několik let. Většina práce s klienty se
však odehrává v kratší době. Navíc dosažení malého cíle je snazší, a když je dosažen, přináší
zážitek pokroku v řešení problému. Je lepší stavět řadu malých cílů než jeden velký.
3. Cíl musí být konkrétní, zaměřený a týkat se chování. Cíle, které jsou neurčité jako „být
šťastný“, „mít klid“, „mít víc sebeúcty“, „mít práci“ apod., ztěžují zjistit, zda je jich již
dosaženo, nebo ještě ne. Lépe formulované cíle mohou být: „budu šťastný, když v neděli
najdu sílu a půjdu ven z domu, podívám se na fotbal a pak si půjdu odpočinout“, „budu mít
klid, když dokážu manželovi odmítnout sex, kdykoli přijde opilý“, „dokážu říct šéfovi, že
nebudu dělat práci navíc, když mi ji nezaplatí“.
4. Cíl se má týkat výskytu, nikoli nepřítomnosti něčeho. Klienti téměř vždy vědí, co nechtějí,
co by nemělo být. Dobře zformulovaný cíl se však musí týkat toho, co klient chce, aby bylo,
protože až to bude, bude to možné zjistit a současně to přinese naplnění klientova přání.
Navíc přání něco nedělat zaměřuje lidskou mysl právě na tuto činnost a znesnadňuje věnovat
se něčemu jinému.
5. Cíl má jmenovat začátek, nikoli konec něčeho. Staří říkali: i cesta na druhý konec světa
začíná prvním krokem. K vykročení nestačí přestat s tím, co bylo. K spokojenému vztahu
nestačí přestat toho druhého bít. Je třeba se krok po kroku naučit věci řešit jinými,
příjemnějšími způsoby.
6. Cíl musí být realistický. Mnoho klientů má sklon dávat si grandiózní cíle, v nichž „zákonitě“
neuspějí. Mohou se týkat práce, vztahů, alkoholu, čehokoli. Často to bývají cíle, které jsou
„žádoucí“, jako např. celoživotní abstinence, takže pracovníci mají sklon na to přistoupit,
a pak se nevyhnutelně musí na klienty zlobit, když v tak ušlechtilé snaze „selhávají“. „Chci
obnovit manželství“, přeje si alkoholik poté, co se jeho žena definitivně odstěhovala.
Pracovník by neměl provádět „kontrolu realitou“, vysvětlovat že je to nesplnitelné. Místo toho
31/165
lze dojednat první kroky k zvýšení šance na dosažení toho tak těžkého a vzdáleného,
grandiózního cíle, např. „budu mít doma tak uklizeno, aby se mohla kdykoli vrátit“.
7. Dosažení cíle musí stát úsilí. Jakkoli má být cíl malý a dosažitelný, vyžaduje určité úsilí, aby
na něm stálo za to dělat. Takový cíl podporuje klientovo pozitivní sebehodnocení, ukazuje, jak
těžké je dosáhnout malých cílů, natožpak grandiózních. Když klient nedosáhne cíle, znamená
to jen, že potřebuje více úsilí, když jej dosáhne, stojí jeho úsilí za ocenění.
Takto zformulované požadavky na stanovení cílů vycházejí ze tří tezí Centra v Milwaukee,
které v nejkratší formě mají tento tvar:
• nespravuj, co není rozbité,
• dělej více toho, co se daří,
• místo toho co se nedaří, dělej něco jiného.
Dosažení takových cílů je možné, když se pracovník důsledně věnuje dojednávání zakázky.
Znamená to využít postupů, o kterých již byla řeč a které dovolují témata otevírat, hledat
jejich smysl, domlouvat se o nich. Znamená to nespěchat s tím, aby tomu pracovník „už už
rozuměl“. Znamená to respektovat klienta a pečlivě naslouchat tomu, co si přeje“ (Úlehla,
2007, s. 81-82).
3.4.1.4 Plánování služeb
Po stanovení cílů následuje další fáze strukturované práce s klientem, a to fáze plánování
služeb, kdy klient s pracovníkem společně plánují postup a kroky, které je třeba učinit k jejich
dosažení, rozhodují se, kdo bude za jednotlivé úkony zodpovědný, v jakých termínech, jaké
zdroje může využít apod. Plánování služby musí analogicky vycházet z osobního cíle uživatele
a také z jeho možností a schopností a současně zohledňovat takové okolnosti, jako jsou
dostupné zdroje v lokalitě atd. Jsou-li jednotlivé kroky takto naplánovány, vzniká osobní plán
uživatele a klient i pracovník se tak mohou snáze orientovat v tom, nakolik se jim daří
stanoveného cíle dosahovat, mají větší příležitost předejít rizikům, vyhnout se jim či připravit
se na ně. Samotná tvorba plánu se odvíjí nejen od cíle uživatele, ale rovněž charakteru
zařízení a typu sociální služby. U nízkoprahových anebo krátkodobých služeb probíhá
plánování v několika větách, u dlouhodobých služeb jde o kontinuální, časově náročnější
proces. Pokud jsou jednotlivé kroky takto naplánovány, vzniká individuální plán uživatele,
klient i pracovník se tak mohou snáze orientovat v tom, nakolik se jim daří stanoveného cíle
dosahovat a mají větší příležitost předejít rizikům nebo se na ně připravit (Nedělníková,
2007).
3.4.1.5 Realizace plánu
V realizační fázi dochází k vlastnímu poskytování služby, k průběžnému vyhodnocování
dosavadního postupu a dílčích výsledků, případně k revizi a změnám osobního cíle, osobního
plánu a plánu služby. I v této fázi se může zakázka měnit, zejména nastanou-li jiné okolnosti,
nebo když klient dospěje k názoru, že původně zvolený cíl je nereálný. Pracovník se
v průběhu spolupráce s klientem ujišťuje, zda jejich společná činnost směřuje
k naplnění klientova osobního cíle a zda tento cíl reflektuje jeho potřeby a přání. Pracovník
otevírá prostor, ve kterém má klient možnost rozpoznat, zda má pro něj smysl pokračovat ve
32/165
spolupráci s pracovníkem nebo byl jeho osobní cíl již naplněn, případně necítí potřebu
pokračovat v další spolupráci. Ukončení spolupráce se stává tématem:
• pokud klient již nepovažuje další spolupráci na řešení problému za svou prioritu
(může ukončit spolupráci kdykoliv a bez udání důvodu),
• pokud je spolupráce mezi poskytovatelem a uživatelem ukončena dohodou, zejména
při vyřešení problému či naplnění cíle spolupráce, a uživatel již další služby
poskytovatele nepotřebuje,
• pokud se problém uživatele vyvinul do podoby, kdy poskytovatel již nemůže
nabídnout žádné řešení či pomoc (tyto skutečnosti poskytovatel zdůvodní a vysvětlí
a pokud je to možné, doporučí, případně zprostředkuje klientovi další služby),
• pokud uživatel opakovaně závažným způsobem porušuje smlouvu o poskytnutí služby
(nebo dohodu o poskytování služby) nebo vnitřní pravidla organizace, přestože byl
s nimi seznámen (Nedělníková, 2007).
3.4.1.6 Ukončení plánu a vyhodnocení výsledků s uživatelem
Při ukončování spolupráce s uživatelem je důležité zhodnotit její průběh a její výsledky.
Výsledkem není myšleno jen naplnění osobního cíle uživatele, ale také jeho porozumění, díky
čemu těchto změn dosáhl a jak nové schopnosti či dovednosti může využít, pokud se
uživatelův problém objeví znovu. Pro tyto případy může pracovník s klientem vypracovat
plán pomoci a orientovat ho na další, především neformální zdroje pomoci (zapojení širší
rodiny apod.). Pokud se problém nepodařilo vzhledem k limitům poskytované sociální služby
zcela vyřešit, je naplánován další možný postup (např. využití jiné sociální služby, ústavní
léčba atd.). Důležitá je také zpětná vazba uživatele k práci terénního sociálního pracovníka
(Nedělníková, 2007).
3.4.2 Evaluace
Evaluací rozumíme proces, ve kterém jsou získávány informace, na jejichž základě dochází
k rozhodnutí, zda daná akce přináší očekávané výsledky. Obecně platí, že pro evaluaci
programu či služby je důležité identifikovat parametry definující úspěšnost zkoumaných
procesů. V širším pohledu se jedná o celkový přínos programu nebo služby jako takové,
v užším pohledu se zabýváme optimalizací jednotlivých příčinných postupů. Každý program
či služba má jistá specifika, na jejichž základě se definují samotná evaluační kritéria, existují
však některá kritéria obecnějšího charakteru. Předmětem evaluace může být:
• evaluace úsilí (např. počet rozšířených letáků, kontaktů), kdy nejde přímo
o výsledek;
• evaluace procesu (co přispělo k úspěchu projektu a co nikoliv, příčiny problémů
a úspěchů);
• evaluace vlivu, adekvátnosti výkonu (jak efektivní je projekt v dosahování cílů
vzhledem k celkové potřebnosti);
• evaluace eficience (užitečnost vynaložených nákladů).
• Terénní sociální pracovník/terénní pracovník bývá zapojen zejména do evaluace
výsledku (jak program nebo služba ovlivnily změnu chování či situace);
• evaluace spokojenosti uživatelů (Berger a Patchner, in Nedělníková, 2007).
33/165
Evaluace výsledku
Pomocí evaluace výsledku se měří, jak se uživatelé a jejich situace mění a zda bylo poskytnutí
služby jedním z faktorů této změny. Tématem, které může být v této evaluaci mapováno, je
např. vztah zlepšení situace uživatele a jeho účasti na programu (např. zda došlo po
poskytnutí služby ke zrušení dohledu nad nezletilým dítětem; zda po vyjednání splátkového
kalendáře došlo k uhrazení dlužného nájemného a uživateli byla prodloužena nájemní
smlouva atd.). Při evaluaci můžeme vycházet buď jen z jednoho zdroje (zejména sdělení
uživatele) anebo můžeme do evaluačních zdrojů zahrnout i další informace, které by
potvrdily jeho výpovědi (např. školní vysvědčení; podepsaná nájemní smlouva atd.).
Výpovědi od třetích stran (např. členů rodiny) nelze shromažďovat bez písemného souhlasu
samotných uživatelů. Výstupy z evaluace výsledku spolupráce pracovníka s uživatelem
představují i základní vstupní informace pro evaluaci efektivity celého programu
(Nedělníková, 2007).
Evaluace spokojenosti uživatele
Evaluace spokojenosti se může zaměřovat na přiměřenost služeb nebo na vůli poskytovatele
uspokojovat potřeby uživatele, na kvalitu vztahu s konkrétním pracovníkem, důvěryhodnost
poskytovatele apod. Pomocí zvláštních otázek lze zkoumat názory uživatelů na
kompetentnost pracovníků, význam služby ve vztahu k jejich potřebám, dostupnost služby
atd. Je třeba brát v úvahu, že spokojenost uživatelů s průběhem služby může evaluaci
ovlivnit, ale také může být ovlivněna výsledky spolupráce. Nespokojení uživatelé mohou
vykazovat horší výsledky než jiní, protože např. chodí na méně schůzek, nedodržují plán
spolupráce apod. Tento způsob evaluace poskytuje možnost zapojení uživatelů do procesu
hodnocení poskytované služby a programu. Na druhou stranu důkazy o spokojenosti
uživatelů samy o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné označit službu za efektivní
a dostupnou. Rozhodnutí o formě evaluace závisí na vnitřních pravidlech organizace. Ta si
stanovuje, jaká kritéria bude sledovat a stanovuje si i způsob sběru informací (např. dotazník,
rozhovor pracovníka s uživatelem, rozhovor nezávislého tazatele s uživatelem apod.). Jedním
z výstupů evaluace může být např. stanovení optimálního počtu uživatelů na jednoho
pracovníka organizace, který se organizace rozhodne používat jako závaznou normu pro svou
další práci (Nedělníková, 2007).
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tato kapitola se zabývala vymezením základních pojmů, jako jsou sociální práce, její cíle,
sociální pracovník, normalita a abnormalita, pojetí normality, sociální patologie, sociální
problém, sociální služba, sociální začleňování a sociální vyloučení, jejichž osvojení považuji za
nezbytné jak pro vaše studium, tak vaši práci. Seznámila vás rovněž s pojmem rizikové
skupiny klientů, s paradigmaty sociální práce a se základy strukturované práce s uživatelem
sociální služby.
34/165
KONTROLNÍ OTÁZKY
Proč sociální práce nedisponuje velkým paradigmatem?
Se kterými rizikovými skupinami klientů nebudete mít kompetence pracovat?
Co je opakem pojmu anomie?
Jaké znáte pohledy na sociální patologii?
Co rozumíte pod pojmem evaluace?
35/165
4 Sociální služby
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola je rychlým náhledem do problematiky poskytování sociálních služeb v České
republice. Seznámíte se s východisky a cíli sociálních služeb, legislativou, která upravuje
poskytování sociálních služeb v našich podmínkách, a jejím vznikem a vztahem mezi sociální
prací a sociálními službami.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
definovat pojem sociální služba a znát základní typologii sociálních služeb
a povinnosti poskytovatelů sociálních služeb.
Získáte:
základní informace o legislativním vývoji v oblasti poskytování sociálních služeb, který
směřoval k přijetí zákona o sociálních službách, o nových systémových prvcích, který
tento zákon v oblasti poskytování sociálních služeb přinesl a informace
o nejdůležitějších změnách v oblasti poskytování sociálních služeb od 1. 1. 2012.
Budete schopni:
rozlišit sociální služby podle jejich formy a typologie, pochopit základní filozofii
poskytování sociálních služeb v ČR a vztah mezi sociální prací a sociálními službami.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Sociální služby, zákon o sociálních službách, příspěvek na péči, povinnosti poskytovatelů,
kontrola v sociálních službách, asistent sociální péče.
4.1 Východiska a cíle nového systému sociálních služeb
V souvislosti s politicko-ekonomickými změnami v ČR po roce 1989 zaznamenala
poskytovaná pomoc a podpora lidem se specifickou mírou podpory a lidem sociálně
a zdravotně znevýhodněným řadu významných změn. Dlouho očekávaný rozvoj nastal
zejména v oblasti poskytování sociálních služeb osobám znevýhodněným zdravotním
handicapem. Tento zmíněný rozvoj sociálních služeb je zejména v prvních obdobích
charakterizován určitou živelností v pozitivním slova smyslu, která se snažila spontánně
reagovat na aktuální potřeby praxe. Toto období hektických změn, kdy byl zahájen proces
transformace v oblasti sociálních služeb, je charakteristické tím, že sociální systém nebyl
schopen reagovat na důsledky plynoucí ze společensko-ekonomické reformy. Vzniklá situace
na trhu služeb tak výrazně předběhla vývoj legislativy, která donedávna, a to zejména
36/165
v oblasti financování sociálních služeb, preferovala rigidní strukturu stávající zděděné sítě
rezidenčních služeb.
K prvním výrazným změnám došlo zejména u nestátních poskytovatelů služeb, a to zejména
v přístupu k uživatelům sociálních služeb jako k osobám se specifickou mírou podpory. I přes
zjevnou snahu o deetatizaci a deinstitucionalizaci v oblasti poskytování sociálních služeb byl
dominantním poskytovatelem těchto služeb do poměrně nedávné doby stát. Největším
problémem v realizaci dalšího rozvoje v celé oblasti poskytování sociálních služeb byla až do
roku 2006 dlouhodobá absence moderní legislativy, která by kromě vymezení kompetencí
v ose stát – kraj – obec umožnila rovný přístup k finančním prostředkům, potřebných pro
zajišťování služeb, a reflektovala by stávající stav praxe.
Nezbytnou podmínkou pro poskytování kvalitních a kvalifikovaných služeb byla potřeba
zavedení povinných registrací poskytovatelů sociálních služeb, minimálních standardů kvality
sociálních služeb a jejich kontrola ze strany nezávislé inspekce a v neposlední řadě
i zpracování a realizace komunitních plánů sociálních služeb na různých úrovních. Přestože
od roku 1989 prošly legislativní proměnou prakticky všechny oblasti společenského života
v naší republice, v oblasti poskytování sociálních služeb tato dlouho očekávaná změna
nastala až v roce 2006 přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který částečně
reaguje na zásadní společenské změny, odborné trendy a na požadavky praxe.
V roce 2000 byl v Nice schválen Evropský sociální program, ve kterém byly v oblasti boje
proti chudobě a sociálnímu vyloučení odsouhlaseny čtyři základní cíle:
• usnadnit lidem z ohrožených skupin účast na trhu práce a přístup ke zdrojům,
právům, službám a zboží,
• předcházet riziku sociálního vyloučení,
• pomáhat nejzranitelnějším,
• mobilizovat všechny důležité účastníky.
Sociální služby jsou při tom chápány jako nezbytný nástroj, prostřednictvím kterého je
možno těchto cílů na lokální úrovni dosáhnout a tím je uvádět v život. Evropská unie rovněž
hovoří o službách ve veřejném zájmu, mezi něž se rovněž počítají sociální služby, na jejichž
regulaci jsou kladeny tři klíčové požadavky. Prvním je kvalita sociálních služeb, která je
charakterizována jako souhrn vlastností a charakteristik služby, které souvisejí s jejich
schopnostmi známé či předpokládané potřeby uživatelů služeb. Druhým požadavkem
dostupnost sociálních služeb, a to jak fyzická, tak ekonomická, sociální, informační
a psychologická. Třetím požadavkem je ochrana uživatelů služeb, která je zabezpečována
transparentností a bezpečností při poskytování sociálních služeb a aktivní účast uživatelů při
plánování i poskytování služeb (Oriniaková, 2005).
4.1.1 Česko–britský projekt na podporu reformy sociálních služeb
Přestože poskytování sociálních služeb je Evropskou unií vnímáno především jako předmět
národních politik členských států, stála Česká republika, jak z výše uvedeného vyplývá, na
začátku nového tisíciletí před úkolem definovat pojmy kvalita a dostupnost v sociálních
službách s ohledem na ochranu práv uživatelů sociálních služeb a připravit pro jejich aplikaci
37/165
do praxe legislativní a formální prostředí. Z tohoto důvodu se Ministerstvo práce a sociálních
věcí ČR (dále jen MPSV) koncem devadesátých let minulého století rozhodlo uskutečnit
rozsáhlou reformu sociálních služeb, kterou podporovala navázaná spolupráce s britským
Ministerstvem pro mezinárodní rozvoj, která poskytovala možnost využít zahraničních
zkušeností a dosáhnout souladu s požadavky na regulaci sociálních služeb a praxí v zemích
EU. Tato spolupráce byla realizována formou česko-britského projektu s názvem Podpora
MPSV při reformě sociálních služeb, který probíhal v naší republice v letech 2000–2003.
„Jedním z hlavních cílů reformy bylo vypracování nové legislativní úprava poskytování
sociálních služeb a souvisejících činností, jejíž účinnost byla předpokládána k 1. 1. 2003.
Základním záměrem reformy bylo „postavit občana – uživatele na první místo, podpořit
rozvoj sociálních služeb založených na aktivitě a dobré praxi, zjednodušit a zprůhlednit proces
poskytování sociálních služeb, zapojit do tohoto procesu širokou veřejnost a zvýšit
odpovědnost za poskytování sociálních služeb na místní a regionální úrovni“ (Česko-britský
projekt, s. 1).
První modul se zabýval analýzou potřeb a plánováním služeb na místní úrovni a zavedením
postupů pro komunitní plánování a probíhal na území bývalého okresu Písek. Cílem tohoto
modulu byl rozvoj inovativních sociálních služeb ve zmíněné lokalitě a zavedení postupů
komunitního plánování sociálních služeb.
Druhý modul pokrývající oblast standardů kvality a systému jejich účinné kontroly a zavádění
systémů udělování licencí probíhal na území bývalého okresu Olomouc u vybraných
poskytovatelů, uživatelů a zadavatelů služeb.
Třetí modul se zabýval analýzou činností MPSV, vytvářením strategií a s nimi souvisejících
podpůrných metodických postupů. Tento modul směřoval k vytvoření modelu tvorby politiky
a rozvoji informační strategie pro interní a externí jednání Ministerstva práce a sociálních
věcí ČR, k ověření procedur, které podporují dosažení politických cílů, které budou
konzistentní se zásadami reformy veřejné správy, a to na všech úrovních veřejné správy.
Česko-britský projekt Podpora MPSV při reformě sociálních služeb byl v červenci roku 2003
úspěšně ukončen. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vydalo Zprávu o udržitelnosti
výstupů projektu, ve které garantuje snahu postupně zavádět standardy kvality sociálních
služeb a komunitní plánování sociálních služeb do dalších regionů České republiky.
Dalším významným materiálem, který reflektuje práci zmíněného česko-britského projektu,
je konzultační dokument Bílá kniha v sociálních službách, kterou vydalo MPSV ČR v únoru
roku 2003.
V Bílé knize o sociálních službách v úvodu nalézáme snahu o odpověď na otázku, co jsou to
sociální služby a kdy lidé sociální služby potřebují. Dále jsou zde definovány základní principy,
které rozhodují o způsobu, jak jsou služby organizovány, doručovány a financovány.
Za jeden z hlavních pilířů této reformy je považována nová legislativní úprava poskytování
sociálních služeb a souvisejících činností, jejíž účinnost byla předpokládána k 1. 1. 2003,
nakonec však byla její účinnost schválena Parlamentem České republiky až k 1. 1. 2007
(zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách).
Koncepce reformy byla připravována ve spolupráci s řadou dotčených subjektů, jako jsou
státní správa, samospráva, občanský sektor, a především uživatelé sociálních služeb.
Ke klíčovým cílům reformy sociálních služeb patří i ochrana zranitelných skupin obyvatelstva
– uživatelů sociálních služeb, která je zajišťována dvojím způsobem:
38/165
• dosažením kvality sociálních služeb za účelem ochrany uživatelů jako jednotlivců, kteří
využívají sociální služby,
• komunitním plánováním, jehož smyslem je chránit zájmy uživatelů jako skupiny tím,
že bude zapojena do rozvoje sociálních služeb ve svém regionu.
4.1.2 Přijetí zákona o sociálních službách
V zákoně, který přinesl do systému sociálních služeb v ČR mnohem více změn, než by se
mohlo ze začátku zdát, jsou stanoveny základní zásady a pravidla pro poskytování sociálních
služeb a podrobně upravuje okruh sociálních situací a způsobů jejich řešení. Základní filozofie
jeho vzniku se opírala o dva základní cíle. Prvním z nich bylo zabezpečení kvalifikovaných
a dostupných služeb těm, kteří je nezbytně potřebují, druhým narovnání právních vztahů
mezi státem, poskytovateli a zejména uživateli sociálních služeb s akcentem na ochranu
jejich práv a respektování jejich důstojnosti. Právě v tomto momentě přinesl zákon zásadní
změnu, a to tím, že opustil dosavadní paternalisticko-direktivní praxi a vytvořil prostředí pro
rozvoj vztahů mezi poskytovateli a uživateli sociálních služeb, které byly postaveny na
základě dobrovolnosti, rovnoprávnosti a zejména na individuálním přístupu k uživatelům
sociálních služeb, jejich sociálním začleňováním a předcházení sociálnímu vyloučení (Čámský,
Sembdner a Krutilová, 2011).
Klíčovým filozofickým prvkem zákona je snaha o aktivizaci uživatelů sociálních služeb s cílem
převzít spoluodpovědnost za svůj osud a řešení svojí nepříznivé sociální situace a omezit
závislost na poskytovaných sociálních službách. Jedním z hlavních cílů zákona o sociálních
službách je podporovat proces sociálního začleňování a sociální soudržnost společnosti při
respektování zásad, že poskytovaná pomoc a podpora lidem v nepříznivé sociální situaci
musí být zejména dostupná, efektivní, kvalitní, bezpečná a v neposlední řadě hospodárná.
Úvodní ustanovení zákona kromě jiného definují klíčové pojmy a okruh oprávněných osob,
jimž jsou sociální služby poskytovány za splnění podmínek daných zákonem a základní zásady
zákona, kterými je bezplatné sociální poradenství pro každého, zachování lidské důstojnosti
a respekt k občanským a lidským právům, individuální přístup k uživateli a aktivizace jeho
samostatnosti, podpora při zakotvení v přirozeném sociálním prostředí, rovnoprávnost
a dobrovolnost (Čámský, Sembdner a Krutilová, 2011).
4.2 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
Sociální práce se realizuje formou sociálních služeb. Podmínky pro jejich poskytování jsou
upraveny zákonem č. 108/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Úvodní ustanovení zákona kromě jiného definují klíčové pojmy a okruh oprávněných osob,
jimž jsou sociální služby poskytovány za splnění podmínek daných zákonem a základní zásady
zákona, kterými je bezplatné sociální poradenství pro každého, zachování lidské důstojnosti
a respekt k občanským a lidským právům, individuální přístup k uživateli a aktivizace jeho
samostatnosti, podpora při zakotvení v přirozeném sociálním prostředí, rovnoprávnost a
dobrovolnost. V zákoně se objevují zcela nové instituty, prostřednictvím kterých se naplňují
cíle nové právní úpravy, kterými jsou příspěvek na péči, registrace poskytovatelů sociálních
39/165
služeb, smlouva o poskytování sociálních služeb, standardy kvality sociálních služeb, inspekce
sociálních služeb a střednědobé plánování sociálních služeb. Zákon dále upravuje podmínky
pro poskytování sociálních služeb fyzickými osobami a působnost orgánů veřejné správy při
poskytování sociálních služeb (Čámský, Sembdner a Krutilová, 2011).
4.2.1 Příspěvek na péči
Novým systémovým prvkem v oblasti poskytování sociálních služeb je bezesporu příspěvek
na péči, který ve svém důsledku výrazně posiluje kompetence osob, které jsou závislé na
pomoci jiné osoby a pomáhá rozvíjet trh sociálních služeb. Jedná se o dávku, která by měla
osobě, jejíž zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, umožnit zajištění potřebné pomoci, a to
především prostřednictvím poskytování potřebných sociálních služeb. Tato dávka nahradila
v předchozím systému sociálního zabezpečení dvě dosud existující dávky, které byly
poskytovány rovněž z důvodu nutnosti zabezpečit péči o osoby prostřednictvím péče jiných
osob. Jednalo se o příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, který náležel do systému
sociální péče pečující osobě, a o zvýšení důchodu pro bezmocnost, který náležel osobě
vyžadující péči formou dávky důchodového zabezpečení. O podobu příspěvku na péči
a stanovení stupňů závislosti na pomoci jiné osoby byla vedena řada jednání, jedna z prvních
verzí počítala s tím, že příspěvek bude vyplácen prostřednictvím poukázek a rozlišovala šest
stupňů závislosti na pomoci jiné osoby. Zástupci organizací hájící zájmy osob se zdravotním
postižením nakonec prosadili stávající variantu, kdy příspěvek na péči náleží osobě, o kterou
má být pečováno, nikoliv osobě zajišťující, a byly stanoveny čtyři stupně závislosti (Janák
a Pilát, 2012).
4.2.2 Vymezení a typologie služeb
Sociální službou se dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách rozumí činnost nebo
soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo
prevence sociálního vyloučení, přičemž sociální vyloučení je zde definováno jako vyčlenění
osoby mimo běžný život společnosti s nemožností zapojení se v důsledku nepříznivé sociální
situace.
Sociální služby jsou podle zákona poskytovány lidem nacházejícím se v nepříznivé sociální
situaci. Sociální služby umožňují vést běžný způsob života s přihlédnutím k zachováni lidské
důstojnosti osob. Rozsah a forma poskytovaná pomoci v rámci sociálních služeb musí
zachovávat lidskou důstojnost, vycházet i z individuálně určených potřeb klientů, musí je vést
k samostatnosti a motivovat je k aktivním činnostem. Poskytovateli sociálních služeb jsou
podle zákona územní samosprávné celky a jimi zřizované právnické, další právnické osoby,
fyzické osoby, ministerstvo a jím zřízené organizační složky státu. Sociální služby jsou
poskytovány bez úhrady nákladů, za částečnou nebo úplnou úhradu nákladů.
Podle zákona sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby
sociální prevence, které mohou být poskytovány formou pobytových, ambulantních anebo
terénních služeb.
• Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních
služeb, jako jsou např. domovy pro osoby se zdravotním postižením nebo domovy
40/165
pro seniory. V praxi se pro pobytové služby používá také synonymum rezidenční
zařízení.
• Ambulantní službami se rozumí služby, za kterými uživatel dochází nebo je
doprovázen či dopravován do zařízení sociálních služeb, jako jsou např. denní centra
nebo nízkoprahová denní centra.
• Terénními službami se rozumí služby, které jsou uživatelům poskytovány v jejich
přirozeném prostředí, kterým je především myšlena domácnost, ale tyto služby
mohou být poskytovány i komunitě. Jedná se např. pečovatelskou službu, osobní
asistenci nebo terénní programy.
Jak již bylo výše zmíněno, podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění
pozdějších předpisů, sociální služby dále zahrnují:
• Sociální poradenství, které zahrnuje základní a odborné poradenství.
a) Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace přispívající
k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při
poskytování všech druhů sociálních služeb. Poskytovatelé sociálních služeb jsou vždy
povinni tuto činnost zajistit.
b) Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých
okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných
poradách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením,
poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí. Zahrnuje též sociální práci
s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktům se společností. Součástí
odborného poradenství je i půjčování kompenzačních pomůcek.
• Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou
soběstačnost, s cílem umožnit jim nejvyšší možné zapojení do běžného života
společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí
a zacházení. Každý má právo na poskytování sociální péče v nejméně omezujícím
prostředí.
• Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou
tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí
ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv
a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální
prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace
a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.
4.2.3 Registrace a povinnosti poskytovatelů sociálních služeb
Krajský úřad podle části třetí, oddílu 2 zákona o sociálních službách vede registr
poskytovatelů sociálních služeb (dále jen "registr"), do kterého zapisuje poskytovatele
sociálních služeb, kterým bylo vydáno rozhodnutí o registraci fyzické a právnické a fyzické
osoby. Registr je veden v listinné a elektronické podobě. Krajský úřad je správcem listinné
podoby registru a zpracovatelem elektronické podoby registru. Ministerstvo práce
a sociálních věci ČR je správcem elektronické podoby registru. Registr je veřejný seznam v
části, která se týká výsledků inspekce a údajů o poskytovatelích služeb, mimo údajů o
narození fyzických osob, které jsou poskytovateli sociálních služeb, míst azylových zařízení,
41/165
intervenčních center nebo zařízení pro krizovou pomoc, ve kterých poskytovatelé poskytují
sociální služby, pokud byl tento požadavek uplatněn v žádosti
o registraci. K veřejné části registru musí mít občané dle zákona veřejný přístup přes
informační portál veřejné správy7 (Janák a Pilát, 2012).
Dalším novým a velmi důležitým prvkem je zavedení institutu smlouvy o poskytování
sociální služby mezi uživatelem a poskytovatelem služby, který je postaven na principu
dobrovolnosti. Podle předchozí právní úpravy bylo o poskytování sociální služby, přijetí do
zařízení, přemístění, ukončení pobytu v zařízení nebo o úhradě za pobyt v zařízení
rozhodováno ve správním řízení. Zákon vymezuje obligatorní náležitosti smlouvy, jakými jsou
označení smluvních stran, druh, rozsah služby podle individuálních potřeb, čas a místo
poskytování sociální služby, výši úhrady za služby, ujednání o dodržování vnitřních pravidel
stanovených poskytovatelem, výpovědní důvody a lhůty a dobu platnosti smlouvy. Institut
smlouvy mezi uživatelem a poskytovatelem sociální služby se tak stal významným krokem
směřujícím k uplatnění svobodné vůle osob, kterým jsou služby poskytovány (Janák a Pilát,
2012).
V zákoně jsou rovněž poprvé taxativně vymezeny základní povinnosti poskytovatelů
sociálních služeb, které vycházejí ze standardů kvality sociálních služeb a které jsou
poskytovatelé sociálních služeb povinni dodržovat podle ustanovení § 88 písm. h). Obsah
standardů kvality sociálních služeb je předmětem přílohy č. 2 k vyhlášce č. 505/2006 Sb.,
kterou se provádí zákon o sociálních službách. Po dlouhých odborných i politických diskusích
je nakonec ve vyhlášce zahrnuto 15 standardů kvality sociálních služeb (osm procedurálních,
dva personální a pět provozních), které mají za cíl především ochranu práv a oprávněných
zájmů uživatelů sociálních služeb. Standardy kvality sociálních služeb jsou legislativně
zakotveny v již zmiňovaném zákoně o sociálních službách (Janák a Pilát, 2012).
Zákonodárce ukládá poskytovatelům sociálních služeb zejména tyto povinnosti:
• zajišťovat dostupnost informací o sociální službě srozumitelnou formou pro uživatele
sociálních služeb,
• informovat zájemce o sociální služby o povinnostech, které by pro ně vyplynuly ze
smlouvy o poskytování sociálních služeb, dále o způsobu poskytování a úhradě za
sociální služby,
• dodržovat lidská a občanská práva a zamezovat střetům zájmu uživatelů se zájmy
poskytovatele sociálních služeb,
• zpracovat vnitřní písemná pravidla pro poskytování služby a podávání a vyřizování
stížností,
• individuálně plánovat sociální službu podle osobních cílů, potřeb a schopností
uživatele,
• vést evidenci odmítnutých žadatelů o službu,
• dodržovat standardy kvality sociálních služeb,
• uzavřít s uživatelem smlouvu o poskytování sociální služby,
• v případě poskytování služby domovy pro osoby se zdravotním postižením
přednostně poskytnout sociální službu dítěti, kterému byla soudem nařízena ústavní
výchova.
7
http://iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do?SUBSESSION_ID=1604421804840_5
42/165
4.2.4 Kompetence veřejné správy a plánování sociálních služeb
Zákon kromě jiného upravuje kompetence a působnost orgánů veřejné správy jak
v samostatné, tak přenesené působnosti, a to zejména v oblasti zajišťování sociálních služeb,
zjišťování informací o dostupnosti sociálních služeb a plánování sociálních služeb. Mezi
zásadní povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností patří zajistit osobě, které
není poskytována sociální služba a je v takové situaci, kdy neposkytnutí okamžité pomoci by
mohlo ohrozit její život nebo zdraví, sociální službu nebo jinou formu pomoci v nezbytném
rozsahu. Zákon rovněž obligatorně ukládá krajům zpracovávat střednědobé plány rozvoje
sociálních služeb8, obcím je zpracovávání těchto plánů umožněno fakultativně. V § 3, písm.
h) je plán rozvoje sociálních služeb definován jako „… výsledek procesu aktivního zjišťování
potřeb osob ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s využitím
dostupných zdrojů, jehož obsahem je popis a analýza existujících zdrojů a potřeb, včetně
ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb, povinnosti
zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování plnění plánu a způsob, jakým lze
provést změny v poskytování sociálních služeb“ (Janák a Pilát, 2012).
V návrhu zákona projednávaném v roce 2005 bylo střednědobé plánování sociálních služeb
obligatorně uloženo jak obcím, tak krajům v jejich samostatné působnosti. Při projednávání
zmíněného zákona v Senátu ČR bylo však díky iniciativě senátora Jaroslava Kubery
navrhované povinné střednědobé plánování sociálních služeb na úrovni obcí změněno na
fakultativní činnost. Zákonodárce však ponechal v zákoně o sociálních službách v § 94
povinnost zjišťovat potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na
svém území a zajišťovat dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování
sociálních služeb na svém území. Toto ustanovení lze tedy podpůrně vnímat jako legislativní
podnět k plánování sociálních služeb na území obcí. Zákon o sociálních službách nedefinuje,
jakou metodou mají být střednědobé plány rozvoje sociálních služeb tvořeny, pouze
vymezuje, že střednědobý plán rozvoje sociálních služeb má na obou úrovních vznikat ve
vzájemné spolupráci a ve spolupráci se zástupci poskytovatelů sociálních služeb a zástupci
osob, kterým jsou sociální služby poskytovány9 (Janák a Pilát, 2012).
8
Pojmem „plánování rozvoje sociálních služeb“ byl v české legislativě nahrazen pojem „komunitní plánování
sociálních služeb“. Z hlediska obce lze komunitní plánování pojmout jako souhrnný název pro aktivní úsilí obce
o dlouhodobé a průběžné zapojování veřejnosti do záležitostí komunity, jejich plánování a v neposlední řadě
i rozhodování o nich. Někdy se mylně spojují pojmy „obec“ a „komunita“, což bývá zdrojem častých
nedorozumění. Potíž je v tom, že pojem „komunita“ není v našem právním řádu pojmem legislativním ani
správním, váže se především na aspekty sociálně psychologické, respektive sociologické (Úlehla, 2002).
9
Není bez zajímavosti, že slovenský zákon 448/2008 Sb., o sociálních službách a o změně a doplnění zákona
č. 445/1991Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů, ve kterém lze nalézt řadu shodných
prvků s českou právní úpravou z oblasti poskytování sociálních služeb, nejenže definoval pojmy komunita
a komunitní plánování, ale ukládá povinnost plánovat sociální služby jak obcím, tak vyšším uzemním
samosprávným celkům a taxativně vymezuje, co musí v základních bodech komunitní plán sociálních služeb
obsahovat (Janák a Pilát, 2012).
43/165
4.2.5 Kontrola v sociálních službách
Kromě definování působností orgánů veřejné správy při zajišťování sociálních služeb je
v zákoně ošetřena problematika inspekce sociálních služeb jako nástroje ověřování kvality
sociálních služeb a dodržování práv uživatelů. Předmětem inspekcí u poskytovatelů
sociálních služeb je rovněž kontrola plnění podmínek nutných pro registraci poskytovatelů
sociálních služeb a plnění povinností poskytovatelů sociálních služeb. Inspekce sociálních
služeb měla být na základě diskutovaných výstupů z česko-britského projektu ustanovena
jako samostatný nezávislý orgán s celorepublikovou působností, v průběhu legislativního
procesu byla však začleněna do struktur MPSV a krajů, a to s ohledem na to, kdo vykonává
funkci zřizovatele poskytovatelů sociálních služeb. V rámci sociální reformy byla inspekce
sociálních služeb s účinností od 1. 1. 2012 kompetenčně předána do působnosti krajských
poboček Úřadu práce, které ji provádí u registrovaných poskytovatelů sociálních služeb.
Kvalita poskytovaných sociálních služeb se při výkonu inspekce ověřuje prostřednictvím
standardů kvality sociálních služeb. Postup inspekce se řídí zákonem o státní kontrole,
inspekci provádí inspekční tým, jehož složení a činnost je rovněž upravena zákonem. Obsah
jednotlivých standardů kvality a bodové hodnocení stanoví prováděcí předpis (Janák a Pilát,
2012).
Zákon dále upravuje kompetence státních orgánů při správě služeb sociální péče v oblasti
registrace poskytovatelů, kdy registrujícím orgánem je zpravidla místně příslušný krajský
úřad (v některých případech MPSV). K rozhodování o příspěvku na péči byly povolány obecní
úřady obcí s rozšířenou působností (od 1. 1. 1012 krajské pobočky Úřadu práce) stejně jako
k sociálnímu šetření. Správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednávají
v rozsahu své působnosti krajské pobočky Úřadu práce, krajské úřady a MPSV (Čámský,
Sembdner a Krutilová, 2011).
4.2.6 Předpoklady pro výkon povolání a činnosti v sociálních službách
Zákon rovněž upravuje problematiku financování sociálních služeb a předpoklady pro výkon
sociálního pracovníka a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách10. V rámci
legislativního procesu byla nakonec problematika výkonu sociální práce a vzdělávání
sociálních pracovníků legislativně ukotvena v §§ 90 až 98 zákona o sociálních službách, kde
10
V letech 2003-2004 byly vypracovány Teze legislativního zakotvení výkonu sociální práce a vzdělávání
sociálních pracovníků, které si kladly za cíl vytvořit předpoklady legislativního zakotvení a jasného vymezení
podmínek takového výkonu sociální práce, který by umožnil výrazně zkvalitnit a zefektivnit proces sociálního
začleňování osob, které se nacházejí v obtížné životní situaci nebo jsou ohroženy sociálním vyloučením. Dalším
cílem bylo vytvořit legislativní podmínky pro výrazný růst kvalifikace sociálních pracovníků, který je podmínkou
pro změny klíčových faktorů celkového růstu efektivity sociální práce. Jako zajímavá se z dnešního pohledu
bezesporu jeví kategorizace sociálních pracovníků dle složitosti výkonu práce a náročnosti na kvalifikační
požadavky, která se ve zmíněných tezích objevuje. Materiál rozlišuje šest kategorií sociálních pracovníků:
sociální pracovník asistent, samostatný sociální pracovník, samostatný odborný sociální pracovník, sociální
pracovník specialista na koncepční práci, sociální pracovník specialista-supervizor a manažer služeb sociální
práce. Vláda České republiky na svém jednání dne 26. ledna 2005 projednala Teze legislativního zakotvení
výkonu sociální práce a vzdělávání sociálních pracovníků, svým usnesením č. 107 zamítla práce na samostatné
legislativní úpravě, kterou měl být zákon o výkonu sociální práce a vzdělávání sociálních pracovníků, a uložila
tehdejšímu ministru práce a sociálních věcí zapracovat předmětné teze do návrhu zákona o sociálních službách
(Janák a Pilát, 2012).
44/165
jsou stanoveny předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. Dále je zde vymezen
okruh pracovníků vykonávajících odbornou činnost v sociálních službách a upraven obsah
činnosti a podmínky výkonu činnosti pracovníků v sociálních službách. Klíčovou skupinou
odborníků jsou podle zmíněné právní úpravy sociální pracovníci, v zákoně je definován obsah
činnosti sociálních pracovníků, předpoklady k výkonu povolání a jejich další vzdělávání
včetně systému akreditací vzdělávacích zařízení a vzdělávacích programů, přičemž úprava
činnosti sociálních pracovníků se vztahuje ke všem systémům, ve kterých sociální pracovníci
působí. Sociální práci jako profesi nebyla do té doby věnována náležitá pozornost, zákon se
zaměřuje především na předpoklady k výkonu povolání sociálního pracovníka s cílem jejich
sjednocení a nastolení takové úrovně odborné způsobilosti, která odpovídá náročnosti této
profese. Vzhledem ke skutečnosti, že studium sociální práce bylo v našich podmínkách
koncipováno až počátkem devadesátých let minulého století, zákon upravuje podmínky, za
kterých mají možnost vykonávat sociální práci i absolventi jiných oborů v oblasti
pomáhajících profesí, a stanovuje tak předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách.
Přes některé nedostatky, které zmíněná oblast legislativní úpravy vykazovala (zákon původně
nereflektoval v oblasti kvalifikačních předpokladů některé obory pomáhajících profesí, jako
např. sociální patologii), se jedná se o prvotní ucelenou právní úpravu předpokladů k výkonu
povolání sociálního pracovníka a dalších odborných pracovníků v sociálních službách (Janák a
Pilát, 2012).
4.2.7 Nejdůležitější změny v oblasti poskytování sociálních služeb od
1. 1. 2012
Karta sociálních systémů
Nově byla zaváděna Karta sociálních systémů, pomocí níž se mohl občan prokazovat při
kontaktu se systémy spravovanými MPSV. Karta sloužila také jako průkaz osoby se
zdravotním postižením. S její pomocí mohly osoby se zdravotním postižením čerpat stejné
výhody, jaké mohly při předložení průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P v papírové podobě.
Zavedením karty došlo dle názoru MPSV ke značným úsporám na straně výplaty dávek
a zároveň bylo z karty možné na úřadě vyčíst informace o dávkách již přiznaných, popřípadě
informace rozhodné pro přiznání dávek nových. Karta mohla rovněž sloužit jako karta
platební (Janák a Pilát, 2012). Karta sociálních systémů byla zákonem č. 306/2013 Sb. ke dni
30. 4. 2014 zrušena.
Posuzování zdravotního stavu
Značně se zjednodušil celý proces posuzování zdravotního stavu pro příspěvek na péči.
Na rozdíl od předchozí právní úpravy, která definovala 36 úkonů pro posuzování péče
o vlastní osobu a soběstačnosti, se nově posuzuje pouze deset základních životních potřeb,
kterými jsou mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná
hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Tím
se dle MPSV dosáhne větší objektivity, spravedlivějšího posuzování a menší administrativní
zátěže, posudky zdravotního stavu pro příspěvek na péči budou využitelné i pro poskytování
jiných dávek, např. příspěvku na mobilitu. Tyto změny vyvolaly řadu otázek jak v řadách
uživatelů služeb, tak dávkových specialistů. Domníváme se, že efektivitu těchto opatření je
schopna posoudit pouze samotná praxe (Janák a Pilát, 2012).
45/165
Příspěvek na péči
Výrazné změny rovněž nastávají v oblasti poskytování příspěvku na péči. Od 1. 1. 2012
dochází ke zvýšení příspěvku na péči pro osoby od 1 do 18 let ve II. stupni závislosti z 5 000
Kč na 6 000 Kč. Děti se zdravotním postižením jsou zajištěny jednotným způsobem, to
znamená tak, aby po dovršení 1 roku věku byly zabezpečeny vždy jedním dávkovým
transferem, a to buď rodičovským příspěvkem, nebo příspěvkem na péči. Rodiče dětí, které
mají již posouzený nepříznivý zdravotní stav pro rodičovský příspěvek, se mohou
rozhodnout, zda nejprve vyčerpají celkovou částku příspěvku a následně nechají zdravotní
stav dítěte posoudit pro nárok na příspěvek na péči, nebo zda bude od ledna 2012 dítěti
náležet příspěvek na péči v příslušné výši dle stupně závislosti (v I. - IV. stupni), přičemž
posouzené děti starší tří let přejdou do příspěvku na péči automaticky. Nově si příjemci
příspěvku na péči (rodič nezaopatřeného dítěte nebo nezaopatřené dítě) mohou žádat
o jeho zvýšení, a to až o 2 000 Kč za předpokladu, že jejich příjmy a příjmy osob s nimi
společně posuzovaných nedosahují částky dvojnásobku životního minima rodiny. Výplatním
místem příspěvku na péči se stává krajská pobočka Úřadu práce, která je příslušná k
rozhodnutí o příspěvku (Janák a Pilát, 2012).
Asistent sociální péče
Zcela novým institutem v zákoně o sociálních službách je institut asistenta sociální péče.
Podle zákona o sociálních službách platí, že asistentem sociální péče může být pouze fyzická
osoba, která je starší 18 let věku a je zdravotně způsobilá (zdravotní způsobilost se posuzuje
podle § 29 odst. 1 písm. e) zákona o sociálních sužbách). Jedná se o jinou než blízkou osobu
(např. soused), která není registrovaným poskytovatelem sociálních služeb a která nemusí
mít k této činnosti živnostenský list. Asistent sociální péče je povinen s osobou, které
poskytuje pomoc, uzavřít formální písemnou smlouvu o poskytnutí pomoci. Obligatorními
náležitostmi smlouvy je označení smluvních stran, rozsah pomoci, místo a čas poskytování
pomoci výše úhrady za pomoc. Úhradu za poskytnutou pomoc hradí asistentu sociální péče
osoba se zdravotním znevýhodněním ze svého příspěvku na péči. Zavedení institutu
asistenta sociální péče umožňuje zajištění péče o osobu se zdravotním znevýhodněním
v místě, kde není žádný registrovaný poskytovatel sociálních služeb, který by tak mohl péči
zajistit, anebo není žádná jiná možnost individuální péče ze strany rodinných příslušníků.
Pokud asistent sociální péče odvádí řádnou péči, není omezen v počtu osob, kterým chce
poskytnout péči, pouze odvádí daň z příjmu v případě, že jeho měsíční příjem je v současné
době vyšší než 19 200 Kč.11 Nahlásí-li asistent sociální péče své zdravotní pojišťovně a
příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, že je hlavní pečující osobou, není povinen
platit sociální a zdravotní pojištění. Doba péče o osobu, které asistent poskytuje pomoc, se
započítává jako doba odpracovaná při nárocích na starobní důchod (Janák a Pilát, 2012).
11
Přijatá částka z příspěvku na péči jako úhrada za poskytnutou péči je tedy v případě poskytování péče
asistentem sociální péče osvobozena od povinnosti zdaňování, a to tak, že od daně z příjmů je měsíčně
osvobozena v úhrnu částka do výše příspěvku na péči pro osobu ve IV. stupni závislosti na pomoci jiné fyzické
osoby (úplná závislost) v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (tj. aktuálně částka do výše 19 200 Kč měsíčně).
46/165
4.3 Sociální práce a sociální služby
Zákon o sociálních službách může vyvolávat představu, že sociální práce je realizována pouze
prostřednictvím poskytování sociálních služeb. Působnost sociální práce, tzn.
i sociálních pracovníků, oblast sociálních služeb výrazně překračuje, nicméně poskytování
sociálních služeb bude zřejmě významnou oblastí jejich činnosti. V souvislosti s probíhajícími
trendy se ovšem objevuje riziko redukce sociální práce právě na poskytování sociálních
služeb, aniž by byla hlouběji zkoumána situace klienta a cíleně aplikovány metody sociální
práce vycházející z jejích teorií. Pro sociální pracovníky může být lákavé vycházet z představy,
že řešením určitého problému klienta je poskytnutí určité předem definované
a standardizované služby (Gojová a Sobková, in Gojová, 2008).
Zakotvení praxe sociálních pracovníků v teoriích a metodách sociální práce jim umožňuje
reflektovaný a kritický výkon jejich práce. Vědomí kontextuální závislosti výkonu sociální
práce a jeho zakotvení v teoriích oboru považujeme za základní předpoklad reflektovaného
a kritického výkonu této profese. Tak jedině můžeme sociální práci jako nezávislou disciplínu
ochránit před její redukcí na technokratický výkon státní agendy (Gojová a Sobková,
in Gojová, 2008).
Ačkoliv je mnoho teorií a metod sociální práce, které se promítají do práce s klientem, nelze
zapomínat, že volba přístupů ke klientovi a metody práce vycházejí nejen z volby sociálního
pracovníka, ale také ze zaměření, charakteru a poslání organizace, která volbu metod může
ovlivňovat a která může některé přístupy preferovat či vyžadovat. Sociální pracovník ve
vztahu ke klientovi nevystupuje jen sám za sebe, ale reprezentuje i instituci, organizaci.
To ovšem nevylučuje, aby sociální pracovník ve volbě metod a přístupů uplatňoval i svoji
preferenci, která by ovšem neměla být v rozporu s hodnotami a normami organizace,
instituce. Současně je rolí sociálního pracovníka přinášet do organizace či instituce nové
přístupy a metody práce s klientem a otevírat diskusi nad efektivností a etičností přístupů
a metod stávajících (Gojová, 2008).
SHRNUTÍ KAPITOLY
Kapitola pojednala o východiscích a cílech nového systému poskytování sociálních služeb
v ČR a poskytla základní informace o legislativním vývoji v oblasti poskytování sociálních
služeb, který směřoval k přijetí zákona o sociálních službách, o nových systémových prvcích,
který tento zákon v oblasti poskytování sociálních služeb přines a informace
o nejdůležitějších změnách v tomto zákone od 1. 1. 2012.
KONTROLNÍ OTÁZKY
Jak se jmenoval projekt MPSV ČR, jehož výstupy položily základ nového systému poskytování
sociálních služeb a legislativy v této oblasti v ČR?
Jaké nové instituty přinesl zákon o sociálních službách?
Kdo vykonává kontrolu v sociálních službách?
Jaké nejdůležitější změny nastaly v oblasti poskytování sociálních služeb od 1. 1. 2012?
47/165
V čem je zavedení institutu asistenta sociální péče v oblasti poskytování sociálních služeb
průlomové?
48/165
5 Sociální práce s dětmi a mládeží ohroženými
společensky nežádoucími jevy
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V této kapitole se budeme celkem zabývat sociální prací s mládeží ohroženou společensky
nežádoucími jevy. Seznámíte se se základními pojmy, s charakteristikami cílové skupiny,
s doplňkovými charakteristikami cílové skupiny, se specifickými skupinami dětí a mládeže,
specifiky práce s cílovou skupinou, s charakteristikou principu nízkoprahovosti, s obsahem
terénní práce s cílovou skupinou a požadavky na vzdělání a znalosti sociálního pracovníka,
který pracuje s touto cílovou skupinou.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
definovat cílovou skupinu podle definičních znaků, pomocí nepříznivých sociálních
situací, pomocí vývojových úkolů a pomocí rizikového chování dospívajících.
Získáte:
přehled o terénní sociální práci s cílovou skupinou, o vztahu terénní sociální práce
k nízkoprahovým klubům a o mimořádných situacích, které mohou při této práci
v terénu nastat.
Budete schopni:
aplikovat princip „tady a teď“, provádět depistáž v terénu a na základě obsahu
terénní sociální práce s touto cílovou skupinou sestavit plán práce s konkrétní
klientelou.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Terénní práce s „neorganizovanými dětmi a mládeží,“ nespecifický streetwork, děti ulice,
děti na ulici, definiční znaky cílové skupiny, princip „tady a teď“, monitoring.
5.1 Vymezení základních pojmů
Pro jasné uchopení sociální práce s dětmi a mládeží je nejprve nutné vyjasnění některých
základních pojmů, které jsou v této oblasti užívány. Herzog (2007) je ve svojí práci definuje
následovně.
49/165
Terénní práce s „neorganizovanými dětmi a mládeží“
Termín „neorganizované děti a mládež“, který se někdy v souvislosti s terénní prací
zaměřenou na děti a mládež používá, je (ne příliš šťastným) pokusem pojmenovat určitý rys
těchto terénních programů, tedy orientaci na děti a mládež, které se míjí s určitou
společenskou nabídkou služeb a aktivit. Jde však jen o částečnou charakteristiku, která ve
svém důsledku zkresluje. Neorganizovaná mládež je, jak uvádí Kotová (in Herzog, 2007), dle
definice MŠMT taková část mládeže, která se nehlásí ke členství k žádnému zájmovému
kroužku, klubu, mládežnické organizaci nebo sdružení. Takové vymezení může být zavádějící
(např. 14letý mladík, který je „organizován“ – hraje závodně baseball, a přitom ve svém
volném čase, jako člen skupiny hlásící ke hnutí skinheads, napadá spolužáky z romského
etnika, by si určitě zasloužil pozornost terénního sociálního pracovníka).
Nespecifický streetwork
Tento pojem bývá také využíván pro označení programů zaměřených na terénní práci
s neorganizovanými dětmi a mládeží. Souvisí se starším rozlišováním nízkoprahových zařízení
v ČR. Ta bývají rozlišována na specifická a nespecifická. Tak jako v předchozím případě jde jen
o částečnou charakteristiku, která může působit zkreslujícím dojmem. U specifických zařízení
je klientem osoba s jedním jasně definovatelným problémem (např. zneužívání ilegálních
drog) a u nespecifických je klientem osoba s rizikovým chováním, jež má zpravidla více
forem, a není jednoduše určitelné, co je hlavní (např. 14letá dívka sporadicky pije, má časté
problémy ve škole, sebepoškozuje se). Jak uvádějí Staníček a Syrový (in Herzog, 2007):
Zařízení spadající do kategorie nespecifických programů jakoby už z titulu svého
(ne)zaměření, rezignovala na jasnější popisy především skupin klientů a metod práce. Tento
termín ve své podstatě poukazuje na to, že cílová skupina je definována především podle
znaků vztahujících se k osobám klientů (Staniček a Syrový, in Herzog, 2007), nikoliv dle jevu
problému.
Vztah terénní práce k nízkoprahovým klubům pro děti a mládež
Model terénní sociální práce s dětmi a mládeží se v ČR vyvíjel paralelně a v úzkém propojení
se vznikem a definováním typu služby „Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež“ (NZDM).
V praxi často terénní pracovníci postupem své činnosti vybudovali nízkoprahový klub a stali
se kontaktními pracovníky, a opačně – nízkoprahové kluby se postupně (hlavně v letech
2000–2006) staly poskytovateli terénní sociální práce. Toto propojení má své výhody
i nevýhody, každopádně významně ovlivňuje podobu práce v obou typech služeb, neboť tyto
dvě formy práce se navzájem úzce metodicky inspirují. Jak uvádí Čechovský (in Herzog,
2007), k velkému rozvoji NZDM došlo na konci devadesátých let, někdy v období let 1999–
2002. Velký význam pro vznik zařízení, v té době ještě neoznačovaných jako nízkoprahová
zařízení pro děti a mládež, ale spíše jednoduše jako kluby pro děti a mládež, měla v té době
etablující se práce na ulici neboli streetwork.
Děti na ulici12
Děti pracující na ulici – zpravidla se termínem míní skupiny dětí a mládeže ze zemí 3. světa,
jež část dne tráví na ulici, kde si vydělávají peníze, a večer se vrací do rodiny. Uchovávají si
s ní pevné vazby a někdy navštěvují i školu (Joy a Fenton, in Herzog, 2007).
12
Herzog (2007, s. 122) uvádí význam pojmů „děti ulice“ a „děti na ulici“ v prohozeném významu. Domnívám
se, že se jedná o práci tiskařského šotka a zmíněné pojmy uvádím tak, jak jsou zmiňovány v dalším textu (např.
na str. 125) zmíněné publikace a v souladu s praxí.
50/165
Děti ulice
Děti žijící na ulici jsou jedinci, kteří tráví většinu času na ulici mimo rodinu nebo jsou bez
rodiny. V životě se jim dostává jen malé podpory dospělých (Joy a Fenton, in Herzog, 2007).
5.2 Charakteristika cílové skupiny
5.2.1 Definiční znaky cílové skupiny
Pro definování cílové skupiny, na kterou by se měly zaměřovat terénní programy pro děti
a mládež, je podle Herzoga (2007) nutná obecná přítomnost minimálně dvou znaků:
• fakt mládí,
• nepříznivá životní situace.
Při konkrétnějším popisu cílové skupiny můžeme vycházet z definičních znaků dle pojetí
práce zaměřené na člověka tak, jak je definoval Staníček (in Herzog, 2007).
Obecná charakteristika cílové skupiny:
• Cílová skupina dětí a mládeže je definována především podle znaků vztahujících se
k osobám klientů. Těmito primárními definičními znaky mohou být např. věk, pohlaví,
příslušnost k národnostní, etnické skupině, subkultuře apod.
• Sekundární definiční znaky (týkají se obtížné životní situace) vysvětlují, proč je daná
osoba uživatelem sociální služby a co takové osobě dané zařízení může nabídnout.
Sekundárních znaků může být více.
• Záměnou priorit těchto znaků namísto definování pouze nálepkujeme a můžeme
stigmatizovat (např. užívání pojmů „neorganizované děti a mládež“, „rizikové děti
a mládež“, „delikventní děti a mládež“ spíše stigmatizuje klienty terénních programu,
neboť evokují jednostranný zkreslený obraz problematiky).
Klíma (in Herzog, 2007) uvádí, že na rozdíl od dalších typů psychosociálních služeb nejsou
v centru pozornosti pouze jedinci odpovídající jen jedné, předem vymezené charakteristice.
5.2.2 Definice pomocí nepříznivých sociálních situací
V rámci sociální práce v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění
pozdějších předpisů, je nutné se zabývat tím, jaké jsou nepříznivé sociální situace, které se
týkají dané cílové skupiny a opravňují využití sociální služby ve prospěch jednotlivce z cílové
skupiny. Na tomto místě považujeme za důležité zmínit, že se může jednat o nepříznivé
sociální situace, které již nastaly, probíhají, nebo o ty, které mohou nastat v blízké
budoucnosti (klient se např. pohybuje v prostředí, kde reálně tato situace hrozí). V tomto
ohledu lze mluvit o významném prvku sociální prevence (projevující se např. včasnou
depistáží jednotlivce v době ještě před vznikem nepříznivé životní situace), který by měly mít
terénní programy pro děti a mládež v sobě integrován. Nepříznivé sociální situace, které se
51/165
dotýkají dětí a mládeže a mohou být definičním znakem cílové skupiny indikující potřebu
terénní sociální práce, bývají nejčastěji definovány takto:
• komplikované životní události (např. probíhající rozpad rodiny se závažnými dopady
na dítě, nové partnerské vztahy rodičů provázené odporem dospívajícího, problémy
se zvládáním školní docházky vedoucí k ukončení studia, …),
• konfliktní společenské situace (např. násilí ve vrstevnických skupinách, kriminalita
mladistvých, generační konflikty) a negativní zkušenosti (např. konflikty ve
vrstevnických skupinách, předčasné či rizikové sexuální zkušenosti, šikana, škodlivé
užívání návykových látek, zneužívání či týrání, rizikové jednání vedoucí k poškození
zdraví…),
• omezující životní podmínky (např. život ve špatných sociálních podmínkách,
komplikovaný přístup k získání základních hygienických, společenských a kulturních
návyků, obtížný přístup ke vzdělání, ohrožení vlivem prostředí, v němž se dítě či
dospívající pohybuje) (Herzog, 2007).
5.2.3 Definice pomoci vývojových úkolů
Významnou poruchou socializace, pokud mluvíme o dospívajících, je selhávání při plnění
vývojových úkolů v dospívání (Macek, 2003). Také zde můžeme hledat definiční znaky cílové
skupiny indikující potřebu terénní sociální práce. Protože jde o oblasti, z nichž některé
mohou vyžadovat speciální lékařskou (např. psychiatrickou, sexuologickou péči) či odbornou
psychologickou péči, je nutné, aby si toho byl terénní sociální pracovník vědom.
V tomto ohledu je pracovník spíše vyhledávací instituce, odkazující a zprostředkující
odbornou pomoc. Ve své práci se pak zabývá především sociálními aspekty a jevy, v nichž se
selhávání při plnění vývojových úkolů projevuje (Herzog, 2007).
Vývojové úkoly v dospívání a selhávání při jejich plnění můžeme definovat takto:
1) Přijetí vlastního těla, fyzických změn, včetně pohlavní zralosti a pohlavní role, získání
zkušeností v erotickém vztahu, příprava pro partnerský a rodinný život.
Selhávání se může například projevovat:
• pocity frustrace z vlastního fyzického vzhledu, sebepoškozováním, sebevražednými
tendencemi,
• neschopností navázat partnerský vztah nebo naopak destruktivním chováním
ve vztahu k partnerovi,
• pocity deprivace z hlediska neschopnosti absolvovat sexuální debut, naopak
promiskuitní chování v mladém věku, deprivace z nejistoty ohledně sexuální
orientace.
2) Schopnost aplikovat intelektový potenciál v běžné každodenní činnosti.
Selhávání se může například projevovat:
• neschopností zvládat běžné denní činnosti, např. hospodaření s penězi, základní
hygienickou sebeobsluhu, plnění úkolů vyplývajících z běžné školní docházky atd.
3) Schopnost a dovednost vytvářet vztahy s vrstevníky obojího pohlaví.
Selhávání se může například projevovat:
• outsiderstvím ve vrstevnických skupinách čili neschopností navazovat vztahy
s vrstevníky, obstát ve vrstevnické aréně,
52/165
• pocity deprivace z hlediska neschopnosti navázat vztah s osobami opačného pohlaví
nebo si takový vztah udržet,
• destruktivním chováním vůči vrstevníkům, např. šikana.
4) Změna vztahů k dospělým (rodičům, dalším autoritám) – autonomie, vzájemný respekt
a kooperace nahrazují emocionální závislost.
Selhávání se může například projevovat:
• konfliktním chováním vůči rodičům a autoritám, projevujícím se vzdorem i vůči
prosociálním aktivitám, které dospělí navrhují či reprezentují (škola, práce atd.).
5) Získání představy o ekonomické nezávislosti, o volbě povolání, získání základní profesní
kvalifikace.
Selhávání se může například projevovat:
• pasivním přístupem k volbě povolání, rezignací na hledání vhodné profesní
kvalifikace,
• rezignací na získání základní profesní kvalifikace,
• záškoláctvím,
• odmítáním aktivní role při zajištění vlastní obživy v období přechodu do časné
dospělosti.
6) Získání kompetencí pro sociálně zodpovědné chování v rámci komunity a společnosti.
Selhávání se může například projevovat:
• sociálně nezodpovědným chováním vůči okolí, především škodlivým a ubližujícím
jednáním vůči vrstevníkům, ostatním lidem, majetku a přírodě.
7) získání představy o budoucích prioritách v dospělosti – důležitých osobních cílech a stylu
života.
Selhávání se může například projevovat:
• pasivním přístupem či rezignací na stanovení si vhodných osobních cílů,
• volba extrémního životního stylu13 (Herzog, 2007).
5.2.4 Definice pomocí rizikového chování dospívajících
Jednou z možných charakteristik je také definice prostřednictvím vymezení rizikového
a problémového chování dospívajících. Podle Macka (2003) je v zásadě dvojího druhu.
Jednak se týká poškozování zdraví adolescentů, a to jak tělesného, tak duševního. Ve
druhém významu je problémové chování adolescentů spjato s ohrožením společnosti, to
znamená negativním vlivem a újmou druhých lidí. Mezi oblasti problémového chování se
nejčastěji zařazují (Durkin, Schulenberg, Maggs a Hurrelmann, in Macek, 2003):
• predelikventní chování a páchání trestné činnosti,
• agrese, násilí, šikana a týrání (včetně rasové nesnášenlivosti a diskriminace některých
skupin),
• užívání drog (včetně alkoholu a kouření),
• sexuální rizikové chování (včetně předčasného rodičovství a mateřství),
• poruchy příjmu potravy,
13 Volba extrémního životního stylu je zde popsána jako něco, co může být selháním. Nejde tedy o to, označit
všechny extrémnější projevy dospívajících jako selhání při plnění vývojových úkolů. Pro hlubší pochopení
problematiky odkazuji na text Petra Syrového, Subkultury, Ethum (Herzog, 2007).
53/165
• sebepoškozování, sebevražedné pokusy a dokonané sebevraždy.
Šafářová (in Macek, 2003) k těmto oblastem či formám rizikového chování dále nově
zařazuje:
• rizikové chování adolescentů při řízení motorových vozidel,
• rizikové sporty.
Tato forma vymezení by však neměla být užívána na úrovni primárních znaků, může vést
(pokud je využita jako hlavní znak - např. terénní program pro delikventní mládež)
ke stigmatizaci cílové skupiny (Herzog, 2007).
5.2.5 Další doplňkové charakteristiky cílové skupiny
1) Nemohou nebo nechtějí se zapojit do standardních volnočasových aktivit. Důvodů může
být několik:
• Rodiny nemají finance.
• Děti a mládež nejsou schopny dodržovat pravidla, která plynou z návštěvy těchto
aktivit.
• Děti a mládež nechtějí využívat organizované volnočasové aktivity, neboť by se jim
jejich kamarádi mohli posmívat. Nevyužívají je, protože jejich kamarádi tam také
nedocházejí. Někdy mohou jít proti přání svých rodičů.
• V 15 letech „se láme“ využívání sportovních aktivit. Pokud dítě nemá takové úspěchy,
aby byl vzat do další kategorie, musí sportovní klub opustit.
2) Vyhýbají se standardním formám institucionalizované pomoci a péče. Důvodů může být
několik:
• Děti a mladiství nemají důvěru k institucím.
• Neumí definovat své potřeby.
• Mají s pomocí negativní zkušenosti.
• Jejich okolí se o institucích vyjadřuje pejorativně.
• Nerozumí „řeči“ sociálních pracovníků a nevědí, co všechno je od nich požadováno.
• Neznají svá práva a povinnosti.
• Nedovedou si sami o pomoc říci.
• Dávají přednost pasivnímu trávení volného času.
• Dávají přednost trávení volného času mimo domov.
• Mají vyhraněný životní styl (Zimmermannová, 2008).
Klientem u této cílové skupiny nejsou všechny děti a mládež, které tráví čas na ulici, které
běžně potkáváme. Musíme je umět poznat a při prvních kontaktech zjistit, zda se opravdu
jedná o našeho klienta či se jím může do budoucnosti stát. K tomu nám pomůže výše
navržené definování cílové skupiny.
Cílová populace terénních programů dle Petra Klímy (in Zimmermannová, 2008) vzhledem ke
své životní situaci často:
• neví, proč a jak by měla usilovat o změnu,
• všechny své možnosti a dovednosti vyčerpala,
• ztratila naději, rezignovala a odmítá o jakýkoli obrat usilovat.
54/165
Avšak změna klienta není jediným cílem terénních programů. Mohou usilovat o zmírňování
rizik na straně uživatele i na straně společnosti, změnu postojů veřejnosti, rozšiřování
životních příležitostí členů cílové populace apod. Používané prostředky, metody a techniky
práce by měly směřovat k vytváření a změně životního způsobu našich klientů
(Zimmermannová, 2008).
5.2.6 Specifické skupiny dětí a mládeže
Specifické skupiny a jednotlivci, na které se může pracovník zaměřovat nebo musí být
připraven na setkání s nimi. Jednotlivci, s nimiž práce vyžaduje speciální režim, vzhledem
k právním a jiným problémům:
• Děti a mladiství na útěku z ochranné ústavní výchovy nebo ústavní výchovy,
• děti a mládež, na které se vztahuje § 215 TZ týrání svěřené osoby,
• děti a mladiství na útěku z ochranné ústavní výchovy nebo ústavní výchovy,
• děti a mládež, na které se vztahuje § týrání svěřené osoby,
• děti a mladiství, které prostituují,
• mladiství příznivci extremistických hnutí,
• tvůrci graffiti – sprejeři,
• děti cizojazyčně mluvících cizinců, děti přistěhovalců,
• další specifické skupiny (např. mladiství hooligans),
• tzv. děti ulice (Herzog, 2007).
5.2.7 Fenomén práce se skupinou, skupinovou normou a jednotlivcem na
pozadí skupiny
Výrazným specifikem terénní sociální práce s dětmi a mládeží je fakt, že do centra pozornosti
se nedostává pouze jedinec, ale častěji skupina jedinců. Klíma (In Herzog) využívá termín
„solidární subkultury“, který označuje neformální uskupení teenagerů, setkávající se na
určitém oblíbeném místě, trávící spolu čas a situačně spřádající plány. Syrový (in Herzog,
2007, s. 125)) upozorňuje, že „není smyslem sociální a výchovné práce dovést nekonformní
společenství k rozkladu nebo je infiltrovat agenty, vytěžit či paralyzovat. V možnostech
a záměrech terénních sociálních pracovníků je uvnitř těchto seskupení na klientské úrovni
vyhledávat znevýhodněné nebo ohrožené jedince a minimalizovat rizika problémů spojených
s jejich životem“.
Terénní sociální pracovník proto svou pozornost věnuje jak jednotlivci (na pozadí skupiny),
tak práci se skupinou a se skupinovou normou. Jde o jeden z nejvýraznějších aspektů, který
terénní sociální práci s dětmi a mládeží odlišuje od jiných typů sociálních služeb (Herzog,
2007).
55/165
5.3 Specifika práce s cílovou skupinou neorganizovaných dětí
a mládeže
Hlavním cílem práce sociálního pracovníka je pracovat s problémy dětí a mládeže, které sami
mají, nikoliv s problémy, které způsobují společnosti. Naším cílem není se věnovat tomu, co
děti a mládež způsobili v minulosti, neboť se to již stalo a nelze to odčinit. Můžeme se však
věnovat důsledkům, které z toho plynou, nebo také můžeme věnovat pozornost tomu, co
tuto událost mohlo způsobit, např. nedokončené vzdělávání, nedostatek uspokojivých
pracovních příležitostí apod. (Zimmermannová, 2008).
5.3.1 Pravidla ulice
Zásadním rozdílem mezi prací s klienty v zázemí nízkoprahového klubu pro děti a mládež či
jiného zařízení jsou pravidla. Pracovník přichází do přirozeného prostředí klienta jako host
a musí vždy respektovat pravidla klientů. Neměl by si nikdy dovolit například nahlas
komentovat pokřikování klientů na kolemjdoucí občany, zakazovat či vytýkat jim konzumaci
alkoholu, kouření marihuany či tabáku. Dále by neměl pracovník zasahovat do rvaček, které
mezi klienty na ulici probíhají. Terénní pracovník je zde host, který musí respektovat
pravidla ulice. Na situaci může vyjadřovat svůj vlastní názor, ale do dění na ulici by neměl
zasahovat.
5.3.2 Mimořádné situace v terénu14
Konflikt
Pracovník nevstupuje do žádného konfliktu. Pokud se pracovník setká na ulici s konfliktem,
nezasahuje do něho. Pokud to situace dovolí, snaží se motivovat ke kontaktu policie nebo
záchranné služby někoho z klientů, kteří se konfliktu neúčastní; pokud to klient nechce
udělat, pracovník ho k tomu nenutí. Pracovník kontaktuje policii nebo záchrannou službu
v případě ohrožení života nebo závažného ublížení na zdraví (zbraně, bezvědomí, …)
(Zimmermannová, 2008).
Kontakt s policií v terénu
Pracovník se představí, případně se legitimuje, ukáže policii průkazku organizace, upřesní
svou roli (sociální pracovník), nabídne zájemcům/klientům svou pomoc při jednání s policií
(pracovník má s sebou materiály o klientových právech, informace o zadržení atd.).
Pracovník nebrání policii ve výkonu její práce, ale věnuje se zájemcům/klientům, nabízí jim
pomoc, informace o jejich právech (Zimmermannová, 2008).
Trestná činnost
• Pokud pracovník zjistí, že se schyluje k trestné činnosti v jeho přítomnosti, upozorní
zájemce/klienty na následky, popíše, co se může stát, předá leták s kontaktem na
sebe a odejde.
14
Výtah z manuálu Mimořádné situace občanského sdružení Proxima sociale, o. s.
56/165
• Trestná činnost se děje (provozují ji klienti) – pracovník je v roli svědka – informuje
o tom zájemce/klienty, upozorní na následky – může vystupovat v roli svědka na
policii, pokud bude dotazován Policií ČR, popíše, co se může stát, předá leták
s kontaktem na sebe a odejde.
• Pokud se pracovník stane svědkem spáchání trestného činu, oznámí tuto skutečnost
při nejbližší příležitosti svému nadřízenému. Stane-li se pracovník svědkem spáchání
závažného trestného činu, informuje při nejbližší příležitosti vedoucího programu
a oznámí spáchání trestného činu na Policii ČR.
• Pracovník se setká s trestnou činností (vykradenou trafiku, auto, zmláceného člověka)
– upozorní městskou policii nebo Policii ČR.
• Trestná činnost páchána na pracovníkovi – přiměřeně se brání, volá městskou policii
nebo Policii ČR, informuje koordinátora nebo ředitele organizace (Zimmermannová,
2008).
Úraz v terénu
Pracovník poskytuje v terénu nejnutnější první pomoc. Pokud to situace a charakter úrazu
dovolí, přivede pracovník zájemce/klienta do nejbližšího zdravotnického zařízení nebo do
zázemí – kde mu poskytne nejnutnější ošetření. Pracovník volá rychlou záchrannou službu při
těžších úrazech (zlomeniny, popáleniny, krvácení, otřesy mozku atd.) (Zimmermannová,
2008).
5.4 Charakteristika principu nízkoprahovosti
5.4.1 Nízkoprahovost v kontextu kontaktní práce
Práce „teď a tady“
Terénní sociální práce s dětmi a mládeží nemá většinou stabilní rámec setkání s klienty jak
z hlediska délky pracovního setkání, tak z hlediska pravidelnosti, ani z hlediska místa či
dokonce kontextu setkání. Důležitým aspektem v terénních programech je to, že klient si
většinou stanovuje rozsah a frekvenci setkávání. Má na výběr, zda s námi na sraz dorazí, kdy
ukončí kontakt, pokud se s námi právě na ulici baví. Nevíme, zda klient v daný čas, kdy se
setkáme, bude mít chuť se s námi bavit, nevíme, jak dlouho se s námi bude bavit a ani zda se
zopakuje naše setkání či rozhovor na dané téma v budoucnu. Znamená to pro nás nutnost
soustředit se na daný okamžik, na to, co můžeme společně s klientem udělat teď a tady.
Samozřejmě se pokoušíme kontraktovat další setkání (často úspěšně), ale charakter služby
nás nutí neodsouvat cokoliv zásadního.
Pokládáme si otázky:
• Co může klient právě teď udělat (získat) pro zlepšení své situace?
• Jaké množství informaci mohu klientovi sdělit, aby si něco odnesl?
• jakou formou mu podat informace, doporučení, kontakt apod.?
• V případě dlouhodobější práce – jaké informace dostal, co zbývá či má následovat?
• Jak správně načasovat předání informace atd. v závislosti na situaci, kvalitě vztahu,
předpokladu dalšího setkání (Herzog, 2007) ?
57/165
Petra Klíma In Zimmermannová 2008, s. 391) uvádí: „Porozumění tomu, „čím a jak“ budoucí
klienti „žijí – teď a tady“, je pro koncipování obsahu nízkoprahové práce a kontaktu mnohem
podstatnější, než poznání a vylíčení toho, „jací jsou a co dělají špatně“. Obecně tedy můžeme
zásadě teď a tady rozumět jako snaze rozumět aktuálním potřebám, pocitům a kontextu,
v němž se cílová skupina nachází (Zimmermannová, 2008).
Naši klienti používají specifickou mluvu, které ne vždy můžeme rozumět. Není žádnou
ostudou se klientů doptávat, co znamená. Naopak tím klientům dáváme najevo, že nás
zajímají. Není zapotřebí, aby pracovník přijímal mluvu klientů, stejně tak aby např. začal
poslouchat stejnou hudbu jako jeho klienti. Pracovník je sám sebou, vystupuje jako dospělá,
vyrovnaná integrovaná osoba, která je nositelem určitých rolí. Není tedy potřeba se klientům
přizpůsobovat, a to ani mluvou, oblečením, stylem života, zájmy apod. (Zimmermannová
2008).
„Kontakt s reálnou životní situací a aktuálním stavem klienta“
Kontakt s reálnou životní situací v rozměru nízkoprahovosti souvisí jak s pragmatickým
přístupem, tak s určitou flexibilitou terénní sociální práce s dětmi a mládeží. V rámci
nízkoprahového přístupu je nutné pracovat s tím, „co je“. Nemůžeme očekávat, že klient
bude na pracovní setkání s námi zcela připraven. Nemůžeme očekávat, že bude ve stavu
bdělém a aktivním (např. terénní sociální pracovník se při práci s dospívajícími setkává
v terénu často s klienty ve stavu akutní intoxikace, která vznikla hromadnou konzumací
tvrdého alkoholu přímo ze zakoupené lahve). To, jak se klient aktuálně cítí a v jakém je stavu,
výrazně ovlivní podobu našeho pracovního setkání. Nízkoprahový program se tedy snaží
v rámci každého setkání vzít v potaz reálnou situaci, s níž klient aktuálně přišel (Herzog,
2007).
„Kontakt s reálnou budoucností“
Petr Klíma (In Herzog, 2007) konstatuje, že obsahem kontaktní práce je kontakt se
skutečnými možnostmi a příležitostmi, které klienti v dané lokalitě mají. Při našich nabídkách
a intervencích, při práci s motivací bychom si měli uvědomit jejich přiléhavost vzhledem
k tomu, jaká je klientova perspektiva (např. perspektiva mladistvého prvopachatele se bude
lišit od perspektivy 17letého „delikventa“, který je aktuálně na útěku z ochranné ústavní
výchovy).
5.4.2 Cíle práce s cílovou skupinou dětí a mládeže
Jak uvádí Klíma (in Herzog 2007, s. 127), „preventivní akcent nízkoprahových programů pro
dospívající nelze fokalizovat na jediný problém a přizpůsobovat povaze určitého sociálně
patologického jevu, případně jeho přímým kauzálním aspektům.“ Rozšiřování socializačních
příležitostí a vytváření přiměřených podmínek pro zdravý a nekonfliktní růst mladých lidí ve
své podstatě míjí úzkou zaměřenost na vyhledávání a prevenci určitého deviantního projevu
(sprejerství, zneužívání drog, gamblerství, prostituce), což ovšem neznamená, že
v konkrétních a individuálních případech nebude terénní sociální pracovník na tuto
skutečnost odpovídajícím způsobem reagovat.
58/165
Specifické úkoly kontaktní práce chápe Klíma (in Herzog, 2007) ve vztahu k dětem a mládeži
takto:
• pomoc jednotlivcům a skupinám zorientovat se a přijímat okolní širší svět, který
přesahuje zúžený rámec skupinového vidění,
• rozšiřovat životní příležitosti klientů,
• zprostředkovávat řešení každodenních problémů,
• napomáhat při zmírňování nebezpečí (např. při vyhrocení různých společenských
konfliktů),
• pomáhat změnit postoje sociálního okolí k atypickému chování – bránit marginalizaci
a diskriminaci (zážitky a pocity diskriminace jsou běžnou zkušeností našich klientů –
tyto zážitky prohlubují marginalizaci) – důsledkem je pocit odcizení, zneschopnění
a znerovnoprávnění osobního prožitku a názoru, absence citlivosti, selhávání
v podněcování, ústí v nečinnost, nezájem, odmítání kontaktu a komunikace,
• odborně participovat na prevenci či řešení společnost ohrožujících a rizikových
forem chování.
5.5 Práce se skupinou
Terénní programy pracují jak se skupinou, tak se samotným jedincem. Práci se skupinou
můžeme rozdělit na několik aspektů:
• práce s jedincem na pozadí skupiny,
• práce se skupinou, která sleduje společný cíl,
• práce se skupinou na změně sdílené skupinové normy (Zimmermannová, 2008).
Prací s jedincem na pozadí skupiny rozumíme především to, že pracovník sleduje zájmy
konkrétního klienta, nikoliv skupiny. Všímá si jednotlivců a jejich projevů v rámci skupiny.
Pracovník se zaměřuje především na jedince, kteří jsou skupinou odmítáni a můžou se
ocitnout v outsiderské pozici. Právě tyto klienty bychom neměli přehlédnout. O práci se
skupinou, která sleduje společný cíl, můžeme hovořit v okamžiku, kdy pomáhá skupině
klientů realizovat společný záměr. Pomáháme jim v jednání s úřady, motivujeme je
v prosazování svých zdravých názorů. Např. partě kluků, která chce legálně sprejovat,
pomůžeme dohodnout schůzku s představiteli obce a na společném sezení pomoci prosadit
plochu, kde by mohli klienti legálně sprejovat. Práce se skupinou na změně sdílené
skupinové normy je práce, která je zaměřena na změnu skupinových postojů. Skupinou je
například vnímáno jako norma to, že se každý pátek opije. Snažíme se s nimi pracovat na
tom, že každý pátek jít do hospody nemusí být normou. Pomáháme jim hledat alternativy
apod. (Zimmermannová, 2008).
59/165
Rozdíl mezi sociální prací v nízkoprahovém klubu a terénních programech
Základní rozdíly ve službě nízkoprahového klubu pro děti a mládež a terénními programy
jsou tyto:
Terénní programy Nízkoprahový klub pro děti a mládež
• Platí pravidla ulice
• Pracovník přichází za klienty
• Kontakt s klientem může být navázán
mnohem později
• Pracovník je v terénu celý rok,
za každého počasí
• Velká migrace cílové skupiny
• Minimum pomocných prostředků
ke kontaktu
• Komplexnější znalost klienta (prostředí, ze
kterého klient přichází)
• Vliv okolního prostředí
• Větší tlak na sebeprezentaci a profesní
vymezení pracovníka
• Roztříštěnost cílové skupiny v prostoru
• Ztížená kontrola práce pracovníka
ze strany zařízení
• Pravidla určují pracovníci
• Klienti přicházejí za pracovníkem
• Kontakt s klientem přichází
bezprostředně
• Práce není ohrožována
ročním obdobím a počasím
• Cílová skupina chodí pravidelně
• Více pomocných prostředků
ke kontaktu (volnočasové vybavení
klubů, hudba apod.)
• Homogennější skupina
• Mikrosvět klubu
• Lepší kontrola pracovníka
• Autoritativnější role pracovníka
• Přirozené prostředí pracovníka,
nepřirozené klienta
Zdroj: Zimmermannová, 2008, s. 392.
Většina odborníků z praxe doporučuje, aby terénní programy fungovaly jako samostatná
registrovaná sociální služba s vlastním pracovním týmem a rozpočtem. Některá zařízení
sociálních služeb však realizují terénní programy vedle nízkoprahových klubů (NZDM). Tyto
terénní programy spíše doplňují nabídku NZDM. Terénní programy mohou fungovat vedle
NZDM pouze jako doplněk, tzn., že pracovníci, kteří pracují v NZDM, vycházejí například
v letních měsících do ulic, kde potkávají své klienty. Zásadním rozdílem mezi samostatnou
službou terénních programů a NZDM jsou klienti. Pokud se stává, že pracovníci NZDM
a terénních programů mají stejné klienty, tak můžeme říci, že služba není zcela efektivní.
Terénní pracovníci by totiž měli vyhledávat a kontaktovat především ty klienty, kteří
vypadávají z nabídek nízkoprahových klubů a dalších služeb. Pokud klient dochází tři dny
v týdnu do NZDM a pak další dva s ním pracuje terénní pracovník stejné organizace, dochází
k dublování služby a k rozvoji závislosti klienta na službě. Aby byl terénní program správně
realizován, je třeba ho zaregistrovat jako samostatnou sociální službu a tu také samostatně
provozovat. Tato služba musí mít v souladu se standardy kvality sociálních služeb definován
svůj veřejný závazek (poslání, cíle, cílovou skupinu a principy služby) a svou metodiku
(Zimmermannová, 2008).
60/165
5.6 Obsah terénní práce s dětmi a mládeží
5.6.1 Monitoring
Monitoring nebo také mapování se při terénní sociální práci s dětmi a mládeží bude lišit
samozřejmě dle zakázky terénního sociálního pracovníka. Jinak bude probíhat při zakázce
„pracujte s dospívajícími ze sídliště XY“ a jinak při zakázce „pracujte s dětmi z pavlačového
domu a jeho bezprostředního okolí“. Každým pádem jde o to:
• získat dostatečnou znalost lokality,
• shromáždit dostupné údaje o cílové populaci a ty analyzovat,
• navázat kontakt a spolupráci s klíčovými institucemi (Herzog, 2007).
Na monitoring podle Herzoga (2007) přitom můžeme nahlížet dvojí optikou, a to buď jako na
vstupní etapu, která probíhá při spuštění terénní sociální práce v určité lokalitě, nebo jako na
průběžný proces, při němž terénní sociální pracovník permanentně sleduje nové vnější vlivy,
které se v lokalitě vyskytují.
5.6.1.1 Monitoring jako vstupní etapa
Monitoring je důležitou vstupní etapou při spuštění práce s dětmi a mládeží v lokalitě. Druh
informací, které je třeba při monitoringu získat, definuje Martina Zimmermannová (In
Herzog, 2007) následovně:
• charakter lokality (velikost, občanská vybavenost, typ zástavby, možnosti kulturního
a sportovního vyžití s důrazem na ty aspekty, které se dotýkají dětí
a mládeže apod., dopravní obslužnost, vzdálenost od centra),
• demografické podmínky (počet obyvatel, věková struktura, zaměstnanost atd.).
Pokud chceme efektivně pracovat s dětmi a mládeží, musíme mít dostatečnou
představu o světě jejich rodičů,
• podmínky a místa setkávání příslušníků cílové skupiny (parky, odlehlá místa,
opuštěné domy, dopravní uzly apod.).
Jak píše Martina Zimmermannová (in Herzog 2007, s. 128): „Jedním z podstatných úkolů je
zmapovat lokalitu z hlediska institucionální sítě, tzn. vědět o zařízeních, se kterými může
terénní sociální pracovník v budoucnu spolupracovat na společném řešení problémů dětí
a mládeže.“
Jako vhodné se jeví navázat v rámci terénní sociální práce kontakt s těmito institucemi:
• kurátor pro mládež,
• protidrogový koordinátor,
• metodik prevence,
• představitel samosprávy odpovědný za sociální problematiku, eventuálně za oblast
dětí a mládeže,
• městská policie,
• Policie ČR, především policisté, kteří mají na starosti problematiku trestné činnosti
nezletilých, a také pochůzkáři z příslušné lokality,
• školy v místě působení (speciální škola, základní školy, střední školy a učiliště),
• pedagogicko-psychologická poradna,
• sociální síť spádová pro danou lokalitu (Herzog, 2007).
61/165
Je nutné být rovněž v kontaktu s:
• nízkoprahovým klubem pro děti a mládež v dané lokalitě,
• kontaktním centrem pro uživatele drog a terénním programem pro uživatele drog,
• krizovým centrem (včetně možnosti krizového lůžka pro děti a dospívající),
• s Probační a mediační službou ČR (Herzog, 2007).
Výhodou je podle Herzoga (2007) také navázat kontakt s dalšími institucemi, které se
v lokalitě vyskytují, například:
• Dům dětí a mládeže,
• provozovatelé či správci veřejných sportovišť, které využívá cílová populace (např.
správce skateparku, provozovatel BMX dráhy),
• zřizovatelé zájmových či sportovních kroužků a oddílů (např. tělovýchovné jednoty,
základní umělecké školy),
• další významné instituce či zajímavé zdroje informací (např. farář, chirurgická
pohotovost, místní občanská aktivita).
Toto kontaktování slouží terénnímu sociálnímu pracovníkovi jak k vytvoření základu pro další
spolupráci u konkrétních případů, tak jako významný zdroj údajů o cílové skupině.
V praxi mapování lokality vypadá tak, že pracovník pravidelně navštěvuje předem
vymezenou lokalitu. Je důležité, aby zachoval dny a hodiny, kdy je na určitých místech
přítomen. Při obcházení míst, která by mohla být příhodná pro setkávání potencionálních
klientů, si například všímá většího množství odhozených nedopalků od cigaret či jointů, obalů
od potravin, vypitých láhví alkoholu. Typické jsou pomalované, poškrábané lavičky, u kterých
je velké množství různých výše zmíněných odpadků. Všechny tyto věci mu napovídají, že se
zde nejspíše schází cílová skupina. K místům, která by neměl pracovník při mapování
opomenout, patří např. hřiště, osamocené lavičky, místa, na kterých jsou zobrazeny graffiti
malby apod. (Zimmermannová, 2008).
Terénní sociální pracovník by měl analýzou informací, které během vstupní etapy získává,
zjistit:
• jak je velká jeho potenciální cílová skupina a jak je složena (jako důležité se přitom
jeví vytipovat si a dát zpočátku „přednostní péči“ názorovým vůdcům skupin – part),
• jaké mohou být typické nepříznivé životní situace, s nimiž se cílová skupina potýká,
• kde se tato skupina pohybuje (kde ji hledat),
• jaké je prostředí, v němž se cílová skupina pohybuje,
• jaké je sociální okolí cílové skupiny, jak ono samo hodnotí cílovou skupinu a její
projevy (např. pokud vzniká terénní program na základě zakázky samosprávy, tak je
důležité dát úřadu zpětnou vazbu na původní zakázku. Pokud se představitelé
samosprávy domnívají: „oni tam fetují a napadají starší občany“, tak po monitoringu
může terénní sociální pracovník sdělit: „vyskytují se tam legální drogy, minimálně pak
marihuana. Konflikty se staršími občany jsou důsledkem podráždění obou stran.“),
• jaké další faktory mohou ovlivňovat terénní sociální práci v lokalitě (např. hrozí
uzavření místní školy a dojíždění dětí do školy jiné, uzavření místní továrny
a výrazné zvýšení nezaměstnanosti rodičů dětí, omezování dopravní obslužnosti),
• s kým a jakou formou může při terénní sociální práci spolupracovat (Herzog, 2007).
62/165
5.6.1.2 Monitoring jako průběžný proces
Fáze mapování není nikdy ukončena. Terénní sociální pracovník by při své práci měl lokalitu,
kde se pohybuje, monitorovat průběžně. Jen tak může být citlivý k novým jevům, které se
mohou objevit, a které by mohly ovlivnit naše působení. Nahlížíme-li na monitoring jako na
průběžný proces, snažíme se především systematicky analyzovat možné nové jevy, které se
v lokalitě objevují a mohou ovlivnit naši práci a život cílové skupiny. Podle Herzoga (2007) je
třeba kontinuálně mapovat:
• zda se mění složení cílové skupiny a zda se neobjevují v lokalitě další skupiny, které by
měly být předmětem zájmu terénního sociálního pracovníka,
• zda se mění nepříznivé životní situace, s nimiž se cílová skupina potýká,
• jak se mění pohyb cílové skupiny v lokalitě (tedy sledování denního, týdenního
i sezónního pohybu v lokalitě),
• jak se mění prostředí, v němž se cílová skupina pohybuje,
• jak se mění sociální okolí cílové skupiny,
• zda se neobjevují nějaké potenciální hrozby v lokalitě (např. přestěhováním „vařiče“
se může výrazně zvýšit dostupnost pervitinu pro dospívající),
• zda se objevují nějaké nové instituce či jiní spojenci, s nimiž je dobré při terénní
sociální práci spolupracovat (naopak, pokud dříve v lokalitě terénní program
fungoval, tak je nutné při zahájení získat informace od předcházejícího terénního
sociálního pracovníka, zřizovatele terénního programu, shromáždit předchozí zprávy
a dokumenty).
5.6.1.3 Metody monitoringu
Při monitoringu lze podle Herzoga (2007) využít následujících metod:
• Pozorování v terénu (zajímavé může být např. pozorování dění v místě bydliště
potenciálních uživatelů, pozorování dění před základní školou, pozorování na
veřejných sportovištích, v městských parcích a oddechových areálech, pozornost si
mohou zasloužit nádraží, z nichž cestují děti a mládež, velká nákupní centra,
počítačové herny, diskotéky, zajímavým zdrojem informací může být také dění před
koncertem oblíbené kapely, kterou dospívající poslouchají).
• Výzkum mezi potenciálními či reálnými uživateli služeb.
• Strukturované rozhovory s potenciálními partnery a zdroji informací.
• Studium dostupných dat o lokalitě (internet, publikace, statistické údaje).
• Analýza dat.
5.6.2 Vyhledávání
Jedná se o průběžný proces, při kterém terénní sociální pracovník vyhledává a následně
oslovuje příslušníky cílové skupiny, to znamená, že se jedná o průběžný proces vyhledávání
potencionálních zájemců o službu. Ještě před návštěvou lokality by měl mít sociální
pracovník velmi přesně definovanou a pro sebe jasně popsanou cílovou skupinu, tedy
jedince či skupiny, které bude v budoucnosti oslovovat s nabídkou služeb.
63/165
Specifika při vyhledávání dětí a mládeže jsou dle Herzoga (2007) dána:
1) Časově, a to:
• z hlediska struktury dne. Pokud se pracovník nezaměřuje přímo z nějakého
důvodu na děti a mládež „za školou“, je nutné počítat s tím, že v době
školního vyučování není vyhledávací ani jiná přímá práce možná. Pracovní
doba terénního sociálního pracovníka by měla být významně ovlivněna dobou
školní docházky klientů.
• z hlediska struktury týdne. Děti a mládež mají specifický týdenní rytmus
(např. pátek bývá dnem, kdy se dospívající scházejí, baví se, konzumují
alkohol).
• z hlediska ročního cyklu. Práce je ovlivněna školní docházkou, tedy především
prázdninami a státními svátky. Při vyhledávání je nutné vzít v potaz změny
v každodenním režimu, které dětem a mládeži působí školní prázdniny.
2) Pohybem cílové skupiny v lokalitě. Možností, kde vyhledat potenciální zájemce, je
poměrně mnoho, od kontaktu v místě bydliště (před domem, kde bydlí), do kontaktu na
trase mezi bydlištěm a školou, na veřejných sportovištích, v městských parcích
a oddechových areálech, pozornost je vhodné věnovat nádražím, velkým nákupním centrům,
počítačovým hernám, diskotékám, zajímavým zdrojem informací může být také dění před
koncertem oblíbené kapely, kterou dospívající poslouchají. Zatímco u mladších cílových
skupin mohou být místem setkávání či trávení času venkovní místa chránící před nepřízní
počasí (autobusové zastávky, průchody, sklepy), u starších mohou tímto místem být hospody
a rockové kluby (Herzog, 2007).
Klíče pro vyhledávání (Holiš, in Herzog, 2007):
• na základě zakázky – skupina je daná „shora“, např. zakázkou městské části – „ti, co
ničí tamten park“, „ti, co skejtují po novém komplexu, a pak pijí dole pod schody“,
• nápadné znaky – vyhledáváme skupinky a jedince, kteří se podle terénního programu
na první pohled vejdou do profilu „předpokládaného klienta“15,
• na základě volby – jedinci a skupiny nejsou dáni jednoznačně, nejsou vázáni na
jedno, ale na více míst (ohnisek). Zpravidla na základě osvícené zakázky, na základě
nadšení úředníka, na základě doslechu dobré zkušenosti odjinud…,
• nápadné chování – všímáme si nápadného chování, hlučného chování, pohybu
jedinců a skupin (těkání, exhibování, hyperaktivita, neustálé „hry“…),
• typické činnosti – např. popíjení u trafiky, za keřem, pak mizení do sídliště,
• typická nečinnost – všímáme si skupinek (ale i jedinců), které se scházejí stále na
týchž místech a nic nedělají, případně sem tam zaktivní, klasická nuda na lavičce,
• typické lokality – dopravní uzly, zastávky, nákupní komplexy, parčíky mezi paneláky,
lavičky na sto způsobů, dětská hřiště, kam děti nechodí, podchody…,
• náhodně nalezená místa – výborně se dají poznat podle „označkování prostoru“ –
odpadu.
15
Při vyhledávání je nutné věnovat zvýšenou pozornost jednotlivcům a skupinám, které zdánlivě nezapadají do
obrazu typického uživatele služeb. Např. pokud terénní sociální pracovník s dospívajícími přivykne tomu, že jeho
cílová skupina jsou typicky příznivci hiphopu a omezí se na jejich identifikační znaky (velké mikiny, kapsáče,
kšiltovky), může při vyhledávání minout někoho, kdo tyto znaky nemá. Třeba dospívající dívku s nadváhou, která
je výrazným outsiderem ve své vrstevnické skupině (školní třídě), hledá zoufale jakoukoliv vztažnou osobu
a aktuálně zažívá sebevražedné tendence (Herzog, 2007).
64/165
5.6.3 Navázání a udržení kontaktu
Po podrobném zmapování lokality budoucího působení sociálního pracovníka přichází
obvykle fáze kontaktování klientů cílové skupiny. Velmi důležitý je první kontakt, který patří
k nejdůležitějšímu, ale i nejkritičtějšímu bodu práce na ulici. V tomto okamžiku začíná práce s
jednotlivcem nebo skupinou. Konkrétní oslovení klientů závisí na zkušenosti a schopnosti
terénního sociálního pracovníka a odvaze vstupovat s cílovou skupinou do kontaktu.
Je důležité si uvědomit, že potenciální klienti budou mít na základě našeho kontaktu první
příležitost se seznámit s nějakou sociální službou (Zimmermannová, 2008).
Významným specifikem terénní sociální práce s dětmi a mládeží je, že setkání s terénním
sociálním pracovníkem může být pro dítě či dospívajícího prvním kontaktem s odbornou
pomocí realizovanou na základě partnerského přístupu. Dítě či adolescent doposud sám
žádnou odbornou pomoc nevyhledal nebo alespoň ne na základě svého dobrovolného
zájmu. Většinou zažil jen odbornou pomoc vyžádanou rodiči nebo školou (např. na základě
požadavku školy docházel do pedagogicko-psychologické poradny). Terénní sociální
pracovník tedy může být pro dospívajícího zcela prvním představitelem partnerského
přístupu dle standardů sociálních služeb.
Jak uvádí Klíma (in Zimmermannová, 2008, s. 394): „Nízkoprahově organizované služby jsou
mimo jiné také způsobem, jak zprostředkovat různým rizikovým a ohroženým mladým
jedincům i skupinám zážitek a zkušenost, že odborná pomoc dospělých a jejich zájem na
změně nežádoucího chování nemusí být vždy pouze omezujícím, dozorujícím a normativním
přístupem.“
Povaha terénní sociální práce s dětmi a mládeží v sobě obsahuje podle Herzoga (2007) dva
zdánlivě protichůdné jevy:
• přístup kontaktní práce „tady a teď“, usilující i při krátkém kontaktu o efektivní
intervenci,
• charakter sociální a sociálně pedagogické práce (Klíma, in Herzog, 2007)) směřující
nejen k navázání letmého kontaktu, ale k navázání vztahu, který umožní spolupráci
po dostatečně dlouhou dobu, aby byla pro dospívajícího přínosná.
5.6.3.1 První kontakt s cílovou skupinou děti a mládež
Způsob prvního kontaktu rozděluje Bednářová a Pelech (In Zimmermannová, 2008) na:
• přímý neboli aktivní, kdy pracovník oslovuje konkrétního klienta či skupinu,
• nepřímý neboli pasivní, kdy se pracovník pohybuje v místech, kde se většinou skupina
pravidelně schází, a po určité době, kdy skupina vnímá jeho přítomnost jako přirozenou
a neohrožující, dochází ke kontaktu,
• zprostředkovaný čili přes třetí osobu, kdy pracovníka uvede do skupiny její člen, který
jej již zná.
Který způsob oslovení je nejefektivnější, nejrychlejší a pro klienta nejdůvěryhodnější, závisí
na zkušenostech pracovníka, na jeho osobních předpokladech, na znalostech lokality, situace
a na samotných klientech. Během prvního kontaktu by se měli klienti dozvědět informace
o službě terénního pracovníka, o tom, co jim může pracovník nabídnout a kde a kdy ho
můžou nalézt v případě potřeby (Zimmermannová, 2008).
65/165
„Jedním ze základních předpokladů sociální práce je, že lidé mají v podstatě svůj vlastní
potenciál, aby mohli řešit své problémy. Právo klienta na sebeurčení umožňuje klientovi
rozhodovat, jak s tímto potenciálem naloží“ (Hrdina a Koršišková, in Zimmermannová, 2007,
s. 394).
V metodách sociální práce by mělo být zaručeno to, že se klient může rozhodnout, zda
sociálního pracovníka vůbec osloví. V případě terénní sociální práce je klient sice osloven, ale
jeho právo na sebeurčení by mu měl pracovník zaručit tím, že mu ponechá dostatečný
prostor k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda nabízené pomoci využije (Zimmermannová,
2008).
5.6.3.2 První kontakt – jednání se zájemcem o službu
Sociální pracovník aktivně oslovuje potencionální uživatele služby formou, která odpovídá
věku a specifikům cílové skupiny:
• prostřednictvím terénních sociálních pracovníků,
• distribucí informačních materiálů v místech, kde se cílová skupina pohybuje,
• distribucí informačních materiálů u institucí, které mohou klienta navázat,
• realizací specifických informačních aktivit (např. informováním ve školách a na
veřejných akcích).
Klient může vstoupit do služby také na základě reference v rámci sítě návazné péče (např.
doporučení od kurátora pro mládež, Probační a mediační služby, školy atd.). Informační
materiály a aktivity by měly být zpracovány formou srozumitelnou cílové skupině (Herzog,
2007).
Každý klient má právo znát obsah poskytované služby a toho, kdo službu poskytuje, proto by
při prvním kontaktu terénní pracovník neměl mít obavu říci, že je sociální pracovník. V praxi
to však znamená, že sociální pracovním musí být připraven na možné odmítnutí. Okamžik,
kdy klientovi, kterého neznáme, říkáme, že jsme sociální pracovníci, patří k velmi obtížným
momentům práce. Je chyba si myslet, že se klientovi zavděčíme tím, že mu zamlčíme svou
roli a budeme se vydávat za „staršího kamaráda“. Každý zájemce o službu i uživatel jakékoliv
služby má právo službu odmítnout, tedy i nabídky terénního sociálního pracovníka.
V případě, že klient naši roli přijme, tak bude rozumět tomu, co mu nabízíme
(Zimmermannová, 2008).
Sociální pracovník při práci v terénu nedisponuje většinou žádnými viditelnými prostředky,
které by mu pomohly navázat kontakt, jako je tomu v nízkoprahových klubech, kde se
například nachází stolní fotbal či ping-pong. Při práci např. s uživateli drog nabízejí terénní
pracovníci injekční sety, jejich role je v prvním kontaktu jasnější. U cílové skupiny
neorganizovaných dětí a mládeže je situace poněkud komplikovanější a terénní sociální
pracovník musí vždy počítat s možným odmítnutím potencionálního uživatele služby.
Na začátku kontaktu si vždy musí sociální pracovník ponechat dostatek prostoru na to, aby
dokázal vysvětlit svou roli a náplň práce. Po prvním kontaktu dochází během času k hlubšímu
poznání mezi pracovníkem a klientem. Nejdůležitějším úkolem je navázání vztahu
doprovázeného vzájemnou důvěrou. Teprve při jeho úspěšném navázání je možné
s klientem pracovat intenzivně a efektivně. Pracovník přichází s nabídkami, které klient
akceptuje, či nikoliv. Primární nabídkou terénního pracovníka jsou sociální služby.
66/165
Další aktivity, např. volnočasové, jsou pouze prostředkem v procesu vytvoření důvěry mezi
klientem a pracovníkem. Úkolem sociálního pracovníka je v této fázi především reflektovat
klientovy potřeby a tyto potřeby mu pomoci naplňovat (Zimmermannová, 2008).
Elich (in Zimmermannová, 2008) uvádí, že pro tuto fázi je nezbytný častý, a hlavně pravidelný
kontakt. Terénní sociální pracovník v této fázi začíná klientovi klást zpravidla otevřené otázky
a nabízet možnosti řešení jeho eventuálních problémů. V počátku budování vztahu mezi
klientem a pracovníkem je důležité plné akceptování klienta a jeho chování, a to i v případě,
že se jedná o chování či životní styl, které je pro společnost nevhodné či nepřijatelné,
nechápající (např. trestná činnost, styl oblékání, vnější projevy, hodnoty, názory apod.).
Dále Elich (in Zimmermannová, 2008) upozorňuje na to, že terénní sociální pracovník toto
chování nekritizuje, ale snaží se ho pochopit. Později, když se vztah prohloubí, klienti
většinou sami požadují, aby pracovník k jejich chování zaujal stanovisko. Pokud se podaří
navázat hlubší vztah mezi klientem a pracovníkem, vzniká prostor, ve kterém je už možné
chování klienta ovlivňovat a motivovat ho ke změně. Při vybudování vztahu důvěry klienti
vnímají pracovníka jako poradce, konzultanta.
V praxi existuje několik ověřených způsobů, jak fázi navazování důvěry zkrátit. Uspořádání
zážitkových her či výjezdů patří k těm nejúčelnějším. Zorganizování výjezdu pro skupinu
klientů mimo území, v němž žijí, patří k důležitým momentům. Při výjezdu mají klienti
možnost poznat se nejen navzájem, ale také poznat osobu terénního pracovníka. Klienti
pracovníka vidí, jak reaguje v běžných situacích. Společně s ním prožijí společný zážitek, který
se z dlouhodobějšího hlediska ukazuje jako velmi nosný pro další práci. Klient se dostává do
styku se situacemi, které by ve svém běžném životě nikdy nemusel řešit. Často se jedná
o záležitosti, kdy se nečekaně musí spoléhat jen sám na sebe, tzn. umět si poradit
s omezeným množstvím peněz, uklízet, uvařit si či nasekat dřevo. Musí se nejen spolehnout
sám na sebe, ale také na ostatní kamarády. Na výjezdech pro všechny účastníky platí stejná
pravidla – při porušení závazného pravidla, např. zákazu konzumace drog, následuje
přerušení akce a návrat celé skupiny domů. Toto skupinové pravidlo pak nutí nejen
jednotlivé členy skupiny, ale i skupinu jako celek, aby se vzájemně hlídala (Zimmermannová,
2008).
Při prvním kontaktu je důležité, aby klient dostal zejména tyto informace:
• jméno pracovníka a popis jeho role, přestavení dalších osob, které podílejí na
zajištění služby,
• provozní náležitosti a kontaktní časy pracovníka v lokalitě a místa, kde je možné
pracovníka zastihnout,
• veřejný závazek organizace (poslání, cíle, principy a cílová skupina),
• kontakt na pracovníka,
• charakter služby: o jakou službu se jedná, co pracovník nabízí, jaká jsou pravidla
využívání služby, jaká má klient práva, někdy i povinnosti,
• údaje o organizaci, ve které pracovník pracuje,
• možnost využít právo stěžovat si na službu či pracovníka,
• sdělení, že se jedná o bezplatnou službu,
• upozornění na možné nahlášení trestného činu při výslechu na polici, pokud klienti
budou pracovníkovi sdělovat přesné detaily trestné činnosti a pracovník bude
následně vyslýchán.
67/165
Ústní informace by měly být vždy doloženy informačním letákem, který pracovník klientovi
předá. Obdobný informační materiál je možno prostřednictvím klienta předat jeho
zákonným zástupcům (Zimmermannová, 2008).
5.6.4 Průběh služby v terénním programu
5.6.4.1 Kontakt s cílovou skupinou
Kontakt s cílovou skupinou probíhá ve třech fázích, které Zimmermannová (2008) popisuje
níže uvedeným způsobem.
1. Přípravná fáze – mapování lokalit z hlediska výskytu cílové skupiny, vytipování lokalit pro
působnost terénních sociálních pracovníků. Stanovení pevných tras pro terénní sociální práci
včetně časového schématu.
2. Kontaktování – oslovování cílové skupiny:
• kontaktování potencionálních uživatelů, klientů,
• nabídka služeb směrem k cílové skupině,
• navazování a prohlubování kontaktů s jednotlivci cílové skupiny a vybudování pocitu
vzájemné důvěry,
• konkrétní poskytování nabídky,
• práce s jednotlivcem a se skupinou.
3. Nabídka nízkoprahových služeb – sociální služby, které poskytují terénní sociální
pracovníci, obsahují tyto základní složky:
• informace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při
prosazování práv a zájmů a výchovné, vzdělávací a aktivační služby,
• k nabídce dále patří poskytnutí základní krizové intervence, poskytnutí poradenství,
doprovod klienta apod.
Při terénních programech je důležitá pravidelnost naší návštěvy v příslušné lokalitě. Pokud
nebudeme navštěvovat lokalitu pravidelně, kontakt s cílovou skupinou se velmi rychle ztratí.
Cílová skupina dětí a mládeže má poměrně velký migrační fokus. Je třeba být v lokalitě vždy
v deklarované časy, a to i za každého počasí (Zimmermannová, 2008).
5.6.4.2 Běžné výkony sociální práce terénního sociálního pracovníka
Herzog (2007) vnímá výkony sociální práce jako průřezový (nadřazený) typ služeb, který je
v terénní sociální práci poskytován. Herzog (2007) je ve své práci charakterizuje následujícím
způsobem.
68/165
Kontaktní práce16 – Vytvoření základního pracovního rámce potřebného pro realizaci
konkrétní služby. Jedná se o specifický druh kontaktu s klientem, který má za cíl vytvořit
dostatečnou vzájemnou důvěru a podmínky, potřebné pro rozvíjení kontaktu a poskytování
dalších služeb. Součástí kontaktní práce je hledání a upevňování hranic komunikace
s klientem a kultivování jeho schopnosti vyjádřit své potřeby a naučit se využívat existující
nabídky služeb. Kontaktní práce má nejčastěji podobu rozhovoru.
Kontaktní práci lze dělit na:
• navázání prvního kontaktu,
• kontaktní práce v přirozeném prostředí klienta (ulice, parky, nádraží, zastávky apod.),
• kontaktní práce v mobilním zázemí.
Situační intervence17 – sociálně pedagogická práce18 v situacích s výchovným obsahem,
které vznikají při realizaci služby. Pracovník při nich vstupuje do interakcí, které nastávají
mezi uživateli služby, přináší podněty, reflektuje situaci a používá další techniky, které vytváří
či zvýrazní výchovný efekt situace.
Informační servis klientovi – poskytování specifických informací pracovníkem klientovi.
Informační servis je prováděn ústní formou, může být doplněn také písemnou formou –
letáky. Tematicky mohou být informace zaměřeny na základní instrumentální témata (např.
škola, rodina, shánění brigády, vztahy), sociálně-právní a zdravotní témata (právní normy,
bezpečný sex, rizika užívání návykových látek) nebo specifická témata – dle dohody
s klientem.
Poradenství – odehrává se formou rozhovoru s klientem. Obsahuje vyhodnocení situace,
nabídku rady, informací a řešení vedoucí k odstranění obtíží. Jde o řešení aktuálních
problémů a zvyšování kompetence klienta tyto problémy řešit. Poradenství v terénní sociální
práci se nejvíce zaměřuje na záležitosti vztahů, rodiny, sexu, návykových látek, školy, volného
času, sociálně-právní a jiné.
Krizová intervence / Pomoc v krizi – řešení krizové situace, vzniklé v životě klienta. Jedná se
o diagnosticko-terapeutický přístup přispívající ke zvládnutí psychické krize. Může jít
o pozorování chování klienta s důrazem na posouzení aktuálního psychického stavu,
rozhovor směrovaný k základní orientaci v příčinách krizového stavu, cílenou intervenci
zaměřenou na zvládnutí potíží. Intervence obsahuje také návrh opatření. Rozsah intervence
závisí na tom, zda pracovník je kvalifikován pro krizovou intervenci. Pracovník bez kvalifikace
16 Kontaktní práce – v tomto bodu myšleno jako jednorázový pojem – výkon, odlišně od pojmu kontaktní práce
– nadřazený pojem: komplex nízkoprahově orientovaných služeb, jejichž cílem je vytvářet podmínky pro
navázání kontaktu a konkrétní kontaktní práci s jednotlivci a sociálními skupinami, které nemohou nebo
nechtějí vyhledat standardní institucionální pomoc a u kterých je předpoklad potřebnosti a účelnosti této
pomoci (Herzog, 2007).
17 Situační intervence – výkon vychází z toho, že pracovník monitoruje dění v přirozeném prostředí klientů
a vyhledává (a částečně spoluvytváří) situace, které mají výchovný obsah. Pracovník do těchto situací citlivě
a přiměřeně vstupuje, přináší podněty, provádí reflexi a používá další techniky, které vytvářejí či zvýrazní
výchovný efekt situace. Často se jedná o situace související s chováním mezi klienty navzájem, chování klienta
k pracovníkovi nebo s porušením pravidel programu, může však jít i o situaci, kdy spolu klienti hovoří na
zajímavé téma a pracovník se „přidá“ (Herzog, 2007).
18 Sociálně-pedagogická práce – čerpá ze sociální pedagogiky a sociální práce. Základem je „pomoc k výchově
a podpora k učení se“ realizovaná formou sociální služby (Herzog, 2007).
69/165
poskytne klientovi v krizi pomoc pouze v rozsahu akutní intervence s odkázáním na
odborníka (eventuálně doprovodem).
Zprostředkování dalších služeb – jedná se o dojednání návazné služby v zařízeních návazné
péče, fyzický doprovod do těchto zařízení a asistenci při jednáních v těchto zařízeních.
Kontakt s institucemi ve prospěch klienta – jedná se o intervence realizované pracovníkem
(osobně, telefonicky, písemně) u institucí návazné péče nebo dalších institucí, které ovlivňují
klientův život. Kontakt je realizován se souhlasem a vědomím klienta (nejlépe za jeho
přítomnosti).
Případová práce – dlouhodobá individuální práce. Případová práce se děje plánovaně, při
zachování tohoto postupu:
• společné vydefinování kontraktu,
• vytvoření individuálního plánu a stanovení podmínek kontraktu,
• vedení dokumentace, s kterou je klient obeznámen,
• pravidelné revize kontraktu s klientem (zda se naplňuje kontrakt),
• práce je časově ohraničená, je stanoven její začátek a konec,
• konzultace vedení případu klienta na intervizních a supervizních setkáních týmu,
• pravidelná reflexe.
Práce se skupinou – cílená aktivita poskytovaná skupině klientů, zaměřená na rozvoj
psychosociálních dovedností, časově (prostorově) ohraničená.
Práce s blízkými osobami – poradenství, informační servis poskytovaný blízkým osobám
klienta (rodiče, přátelé, kamarádi apod.), realizovaný pouze se souhlasem klienta.
K běžným činnostem, které sociální pracovník v rámci terénní sociální práce provádí, patří
i uzavírání smluv a individuální plánování služby s uživatelem služby. Tyto úkony musí být
prováděny v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů; poskytovatel služby musí mít ve vnitřních předpisech (metodikách) jasně
stanoveno, kdo je oprávněn tyto úkony za organizaci provádět. Charakter poskytovaných
terénních sociálních služeb sice umožňuje uzavírat smlouvy s klientem formou ústní dohody,
ale i ty musí být evidovány (Herzog, 2007).
5.6.4.3 Preventivní a pedagogické výkony
Tyto výkony jsou zaměřeny především na specifické potřeby cílové skupiny a dané lokality.
Vycházejí především z toho, s čím klienti přicházejí: o čem se baví, o co mají zájem apod.
Pracovník musí být vždy pozorný k těmto rozhovorům mezi klienty a tzv. „vychytávat“
budoucí témata rozhovoru. Dále musí vědět, jaká vžitá norma se ve skupině objevuje (např.
skupina 15letých dívek považuje za normu, že v 15 letech je nejvyšší čas začít sexuálně žít,
další skupina považuje za normální každý pátek se opít apod.). Na základě těchto znalostí
pracovník vstupuje do cílové skupiny s preventivními výkony. Přitom však vychází z toho, že
dlouhé přednášky, poučování či zastrašování není na místě a že musí zvolit jinou metodu
(Zimmermannová, 2008).
70/165
Preventivními programy jsou myšleny tzv. programy specifické prevence. Herzog (2007)
ve své práci uvádí, že se může se jednat o:
Jednorázové či příležitostné programy
Jde o specifické programy, které pracovník organizuje a realizuje. Může se jednat například
o informační stánek na koncertě, distribuci letáků na veřejném shromáždění či jinou
specifickou činnost.
Dlouhodobé programy
Programy především obsahují předávání specifických znalostí, nácvik specifických dovedností
a chování. Jejich uplatňování probíhá prostřednictvím standardních výkonů terénní sociální
práce, především: kontaktní práce, situační intervence, informační servis klientovi,
poradenství. Tyto složky jsou vzájemně provázány. Součástí je evaluace výsledků.
Doučování
Doučování školní či mimoškolní látky, eventuálně některých osobních či společenských
návyků (např. hygiena, schopnost hospodařit s penězi apod.). Základní formou je doučování
individuální. Doučování skupiny lze realizovat pouze na základě velmi specifických potřeb
cílové skupiny a lokality (např. v sociálně vyloučených lokalitách, kde chybí další zařízení
v rámci sítě služeb). Doučování může být dlouhodobé (např. pravidelná pomoc s přípravou
na reparát) nebo krátkodobé (asistence s domácí úlohou) (Herzog, 2007).
Do obsahu práce terénního sociálního pracovníka s dětmi a mládeží podle Herzoga (2007)
nepatří:
• výměnné programy injekčních setů (terénní sociální pracovník odkazuje na programy
terénní práce s uživateli drog nebo kontaktní centra),
• kroužky, oddílové schůzky,
• ideologicky zaměřené výchovné programy,19
• komerční aktivity,20
• psychoterapie jako samostatně poskytovaná služba.
5.6.4.4 Výkony sociálního pracovníka v rámci volnočasových aktivit
Jde o aktivity, poskytující náplň volného času klientů, které nespadají do jiných výkonů
terénní sociální práce. Volnočasové aktivity jsou prostředkem sociální práce. Na význam
volnočasových aktivit se můžeme dívat touto perspektivou cílů, jak je definuje Holiš
(in Herzog, 2007):
• realizace aktivit, jež iniciovali klienti (tlak na aktivitu, rozdíl oproti pasivnímu
přijímání a konzumaci zábavy),
19 Ideologicky zaměřené výchovné programy – misijní či ideologická náborová činnost. Programy s takovýmito prvky by
neměly být součástí běžného obsahu programu. Mohou být však uspořádány jednotlivé akce, jejichž obsahem je seznámení
s náboženstvím či ideologií. Tyto akce jsou však pořádány jako nadstandardní doplňková činnost, pořádaná výhradně za
účelem rozšíření rozhledu klientů (Herzog, 2007).
20 Komerční aktivity – marketingové či prodejní aktivity nesouvisející s fungováním terénní sociální práce, v nichž je v rámci
nabízen klientům nákup zboží či služeb. Tím je myšleno, že v terénní sociální práci nebudou realizovány aktivity, jako např.
prodej životního pojištění, stavebního spoření atd. Tyto aktivity nemohou vykonávat ani externí osoby (Herzog, 2007).
71/165
• akce motivují klienty k zodpovědnosti za to, aby akce vůbec proběhla, pracovník
je asistentem, sekundantem, tím, který nenechává nápad usnout a motivuje
k dotažení,
• pokud klienty dobře motivujeme, klienti na organizaci aktivit rostou,
• utvářením čím dál kvalitnějšího vztahu mezi pracovníkem a klienty – vzniká kvalitnější
prostor pro práci,
• během volnočasových aktivit má pracovník velké množství prostoru pro poskytování
sociálních služeb,
• vyplnit volný čas = „zabít nudu“ (nejviditelnější, ale ne nejdůležitější cíl).
Herzog ve své publikaci (2007) uvádí následující hierarchii volnočasových aktivit v terénní
sociální práci:
1. Základní jednoduché instrumentální aktivity, které klient realizuje z vlastní vůle a vlastní
aktivitou, pracovníci je pouze zprostředkovávají. Terénní sociální pracovník např. zapůjčí
vybavení ke sportovním aktivitám.
2. Složitější volnočasové aktivity, které realizuje klient z vlastní vůle a vlastní silou.
Pracovníci je pouze zprostředkují nebo poskytnou podporu (návodnou pomoc), aby je klient
mohl smysluplně využívat. Tyto aktivity jsou vytvářeny na základě zájmu a potřeb klientů a
s jejich spoluúčastí. Tyto aktivity mohou klienti vykonávat samostatně, bez instruktáže
pracovníka, např. klienti uspořádají za pomoci pracovníka turnaj ve fotbale mezi jednotlivými
„partami“ ze sídliště.
3. Akce, které iniciovali sami klienti a u jejichž realizace dochází ke kooperaci mezi klienty
a pracovníky. Pracovníci usilují o zvýšení organizačních dovedností klientů a jejich
seberealizaci, např. pronájem tělocvičny či hřiště, kam budou celé období docházet klienti
sportovat, přičemž pracovník se stává garantem pronájmu.
4. Akce, které slouží k propagaci terénní sociální práce nebo zpestření rutiny
(každodennosti). Připravují je sami pracovníci, a pokud je to možné, zapojují do realizace
klienty. Může jít o větší koncerty, turnaje a jiné významné akce.
5. Dílny – pravidelné či nepravidelné akce, na nichž může být zajištěn lektor (interní nebo
externí pracovník). Klient může dílnu vyhledat a volně se zapojit do nabízených aktivit,
například tělocvična, lezení na stěně atd. (Herzog, 2007).
Běžný fenomén, který se u cílové skupiny děti a mládež vyskytuje, je nuda. Neorganizované
děti a mladiství, jak tato cílová skupina bývá nepřesně nazývána, můžou často vysedávat
bezcílně a beze smyslu na lavičkách a pasivně přijímat vše, co přichází. Terénní sociální
pracovník je každý den při kontaktu s nimi vystavován přání klientů, aby něco udělal, nějak je
zabavil. Je třeba znovu a znovu vysvětlovat klientům, že náplní práce terénního sociálního
pracovníka je především poskytování sociálních služeb. Pracovník opakuje „jsem tady,
protože mě zajímáte, je to moje práce a mojí náplní je se s vámi bavit o tom, co vás zajímá,
v případě potřeby pomoci apod. Pokud se chcete zabavit, zkuste něco vymyslet a já vám to
rád pomůžu zorganizovat, ale já pro vás sám nic vymýšlet nebudu“ (Zimmermannová, 2008).
72/165
5.7 Požadavky na vzdělání a znalosti terénního sociálního
pracovníka pracujícího s cílovou skupinou děti a mládež
ohrožená společensky nežádoucími jevy
Kromě předpokladů pro výkon sociálního pracovníka a předpokladů pro výkon činností
v sociálních službách, které jsou stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
jsou důležité i znalosti z dalších souvisejících oborů jako například sociální pedagogika,
vývojová psychologie a etopedie. Práce s touto cílovou skupinou klientů rovněž vyžaduje
podrobnou znalost příslušných právních předpisů. Jedná se zejména o:
• sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte,
• zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů,
• trestní řád č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
• trestní zákoník č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, 21
• zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,
• vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tato kapitola popsala sociální práci s mládeží ohroženou společensky nežádoucími jevy.
Seznámila vás se základními pojmy, s charakteristikami cílové skupiny, s doplňkovými
charakteristikami cílové skupiny, se specifickými skupinami dětí a mládeže, specifiky práce
s cílovou skupinou, s charakteristikou principu nízkoprahovosti, s obsahem terénní práce
s cílovou skupinou a požadavky na vzdělání a znalosti sociálního pracovníka, který pracuje
s touto cílovou skupinou. Jejím cílem bylo naučit vás definovat cílovou skupinu podle
definičních znaků, pomocí nepříznivých sociálních situací, pomocí vývojových úkolů a pomocí
rizikového chování dospívajících a získat přehled o terénní sociální práci s cílovou skupinou,
o vztahu terénní sociální práce k nízkoprahovým klubům a o mimořádných situacích, které
mohou při této práci v terénu nastat. Rovněž se zabývala principem „tady a teď“ a obsahem
terénní sociální práce s touto cílovou skupinou.
KONTROLNÍ OTÁZKY
Co obnáší princip „tady a teď“?
Jaký je rozdíl mezi dětmi ulice a dětmi na ulici?
21
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů byl zákon upravující oblast československého a českého
rodinného práva v letech 1964–2013. Pokud nějaké rodinně právní vztahy neupravoval tento zákon, použila se subsidiárně
ustanovení občanského zákoníku (platilo zejména v otázce společného jmění manželů).
Nahradil dřívější zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Po rozdělení Československa platil i na Slovensku, kde byl roku
2005 nahrazen zákonem č. 36/2005 Z.z., o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Od 1. ledna 2014 byl zrušen i v
České republice a nahrazen druhou částí nového občanského zákoníku.
73/165
Jaké znáte druhy monitoringu?
Jaké jsou znaky cílové skupiny pomoci vývojových úkolů?
Jaké jsou požadavky na vzdělání a znalosti sociálního pracovníka, pracujícího s cílovou
skupinou děti a mládež ohrožená společensky nežádoucími jevy?
74/165
6 Sociální práce s rodinami s dětmi
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola se bude zabývat specifikami sociální práce s rodinami s dětmi ve vztahu k jiným
skupinám a možnostem praxe orgánů sociálně právní ochrany dětí. Seznámíte se s funkcemi
rodiny, pojmem funkční rodina a typologií rodin a legislativním rámcem sociální práce
s rodinami s dětmi. Kromě specifik práce s touto cílovou skupinou se seznámíte
s nejčastějšími problémy, na nichž sociální pracovníci s rodinami s dětmi pracují a typickými
činnostmi sociálního pracovníka při práci s touto cílovou skupinou.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
definovat pojem rodina, vyjmenovat základní znaky funkční rodiny a základní funkce
rodiny.
Získáte:
základní přehled o typologii rodin, práci orgánů sociálně-právní ochrany dětí
a spolupracujících institucích.
Budete schopni:
posoudit funkčnost rodiny, popsat cílovou skupinu v našich podmínkách a popsat
legislativní podmínky pro výkon činností podléhajících zákonu o sociálně-právní
ochraně dětí.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Rodina, funkce rodiny, funkčnost rodiny, typologie rodin, sociálně-právní ochrana dětí,
pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí.
6.1 Vymezení základních pojmů
Pro jasné uchopení sociální práce s rodinami je, stejně jako v předchozí kapitole, nejprve
nutné vyjasnění některých základních pojmů, které jsou v této oblasti využívány.
6.1.1 Rodina
Rodina je bezesporu nejstarší lidskou společenskou institucí, která procházela celou svou
historií neustálými změnami reflektující vývoj celé společnosti, a je základní jednotkou všech
75/165
lidských společností. V teorii i praxi se můžete setkat s řadou různých definic, které jsou
determinovány tím, zda se jedná o definici z psychologického, sociologického, právního či
demografického pohledu.
Dunovský (1999) chápe rodinu jako malou primární společenskou skupinu, která je založena
na svazku muže a ženy, na pokrevním vztahu rodičů a jejich dětí či vztahu jej substituujícím
(adopce). Členové rodiny obývají společnou domácnost, plní společensky určené a uznané
role, které vyplývají ze soužití. Rodina plní souhrn funkcí, jež podmiňují její existenci
a dávají tomuto společenství vlastní význam ve vztahu k jedincům i k celé společnosti.
Matějček ve své práci uvádí, že „dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky
a otcovsky chovají – a je pro ně zcela nepodstatné, zda-li tihle „jeho lidé“ na to mají či nemají
potvrzení z porodnice“ (Matějček, 1994, s. 16).
Podle Matouška (2003) je rodina v užším, tradičnějším pojetí skupina lidí spojená pouty
pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce). „V širším pojetí, jež se
začíná rozšiřovat v USA a v některých státech EU, se za rodinu začíná považovat i skupina lidí,
která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti“ (Matoušek, 2003, s. 187).
Matoušek (2003) ve své práci uvádí dělení rodiny na rodinu nukleární, která je
dvougenerační, a rozšířenou, která zahrnuje více než dvě generace, na rodinu orientační, což
je ta, do které se člověk narodil, a na rodinu prokreační, kterou člověk založí sňatkem nebo
tím, že má děti.
Kramer (in Sobotková, 2012, s. 22) definuje rodinu jako „skupinu lidí se společnou historií,
současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů.
Členové jsou často (ale ne nutně) vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí
nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Kdykoliv mezi
blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emocionální vazby, může být
užíván pojem rodina, i když jde např. o nesezdaný pár, o náhradní rodinu atd.“
6.1.2 Funkce a funkčnost rodiny, funkční rodina
Funkce rodiny
Nároky a požadavky na dnešní rodinu stále vzrůstají, důsledkem toho je, že rodina své funkce
plní nedostatečně. Na druhé straně se rodina stává útočištěm před vnějším světem, rodinné
nároky a požadavky na rodinu v dnešní rozpadající se industriální společnosti stále vzrůstají.
Důsledkem je, že své funkce plní jen nedostatečně. Na druhé straně současná doba posílila
význam rodiny jako útočiště před veřejným světem, rodinné prostředí se více než dříve stává
protiváhou veřejného prostoru. Zejména v sociálně slabém prostředí rodina často vystupuje
jako jediný opěrný bod, kam se její členové, především děti, mohou uchýlit. Je tedy stále
nenahraditelnou institucí, protože nejlepším způsobem spojuje specifické a univerzální – bez
osobního, angažovaného zaujetí rodičů na osudu potomků by se děti vychovat nedaly a bez
respektu k danému stavu společnosti a jejím potřebám také ne (Matoušek, 2003).
76/165
Většina autorů popisuje čtyři základní funkce rodiny nebo jejich modifikace, kterými jsou:
• biologicko-reprodukční funkce,
• ekonomicko zabezpečovací funkce,
• emocionální funkce,
• socializačně výchovná funkce.
Kraus (2008) ve své publikaci uvádí a popisuje níže uvedených šest funkcí rodiny.
a) Biologicko-reprodukční funkce rodiny má význam jak pro společnost jako celek, tak také
pro jedince, kteří rodinu tvoří. Společnost potřebuje pro svůj zdárný rozvoj stabilní
reprodukční základnu, a proto je také v jejím zájmu, aby se rodil takový počet dětí, který tyto
perspektivy naplní. Přestože vlastní podstata této funkce rodiny se nemění, podle
současného trendu je dítě ve většině vyspělých zemí často vnímáno jako překážka
v profesním růstu a vlastní seberealizaci obou rodičů. Naopak v rodinách s nižšími příjmy pak
dítě bývá vnímáno jako přepych. V posledních letech proto v těchto zemích pozorujeme
úbytek dětí, není výjimkou, že budoucí rodiče plánují pouze jedno dítě, dokonce přibývá
případů, kdy mladí lidé vůbec neuvažují o tom, že by přivedli na svět dítě. Ženy se také
stávají matkami v pozdějším věku, než to bylo obvyklé dříve.
b) Sociálně-ekonomická funkce rodiny zahrnuje rovněž řadu aspektů. Rodina je často
chápána jako významný prvek v rozvoji ekonomického systému společnosti, její členové se
zapojují do výrobní i nevýrobní sféry v rámci výkonu určitého povolání. Rodina se zároveň
sama stává významným spotřebitelem, na němž je do značné míry závislý trh. Poruchy
ekonomické funkce rodiny se projevují zejména v hmotném nedostatku rodin, jehož příčinou
může být nezaměstnanost nebo také zvyšování životních nákladů. Ekonomická funkce dnes
přitom zaznamenala určitý posun ve směru návratu k podobě rodiny, která představuje
samostatnou ekonomickou (výrobní, obchodní) jednotku, tedy rodinnou firmu. Není
výjimkou, že existují rodiny, které jsou takovými jednotkami nebo tak fungují alespoň
částečně (rodinný podnik provozují vedle svého hlavního zaměstnání).
c) Funkce ochranná (zaopatřovací, pečovatelská), která spočívá v zajišťování životních
potřeb (biologických, hygienických, zdravotních) nejen dětí, ale všech členů rodiny, proděla
také určité změny. Do roku 1990 převládalo v našich podmínkách etatistický přístup, kdy tuto
funkci přebíral zčásti stát (důchodové, nemocenské pojištění, domovy důchodců, léčebny pro
dlouhodobě nemocné, ozdravovny, povinné preventivní prohlídky, očkování ap.) Po roce
1990 zaznamenáváme, že rodina je znovu na této funkci více zainteresována a očekává se od
ní větší spoluúčast na plnění ochranné (zaopatřovací, pečovatelské funkce (např. pacienti
jsou z nemocnic propouštěni do domácího ošetřování dříve než v minulosti, některé léčebny,
ozdravovny zanikají, pacient má vyšší finanční spoluúčast na zdravotní péči, očkování
a preventivní lékařské prohlídky nejsou organizovány školou).
d) První sociální skupinou, která učí dítě přizpůsobovat se životu, osvojovat si základní návyky
a způsoby chování běžné ve společnosti, je rodina. Hovoříme tedy o socializačně-výchovné
funkci rodiny. V rámci socializačního procesu v rodině zůstává hlavní úlohou rodiny příprava
dětí a mladistvých na vstup do praktického života. Na tomto místě je však třeba zdůraznit
také význam recipročního působení mladší generace na starší (např. v zacházení s moderními
77/165
komunikačními prostředky a technologiemi). Doba, kdy vedle sebe žijí tři generace, se
prodlužuje, a proto vzrůstá i dosah socializačního působení dětí a mládeže na rodiče
i prarodiče v užší i širší rodině. Často můžeme být svědky toho, že odpovědnost za výchovu
přesouvá rodina na školu a očekává, že profesionální přístup učitelů napraví i chyby, jichž se
ve svých výchovných přístupech dopouští.
e) Rodina je také institucí, která by měla pamatovat na rekreaci, relaxaci, zábavu. Aktivity
tohoto typu se týkají všech členů rodiny, ale pro děti mají samozřejmě význam největší. Jak
rodina plní tuto funkci, se projeví např. v tom, do jaké míry tráví všichni členové rodiny
pohromadě svůj volný čas, jakým zájmovým činnostem se věnují, jakým způsobem tráví
dovolené apod.
f) Emocionální funkci rodiny22, je zásadní a nezastupitelná. Žádná jiná instituce nedokáže
totiž vytvořit podobné, a tak potřebné citové zázemí, pocit lásky, bezpečí a jistoty, a tak
podstata a smysl nemohou být nikdy proměněny. Lze však sledovat transformaci úrovně
a kvality, v jaké se rodina s požadavky této funkce vypořádává. Od 90. let minulého století lze
v našich podmínkách v důsledku společensko-ekonomických změn pozorovat, že přibývá
rodin, které tuto funkci (z důvodu rozvodů, dezintegrace, zaneprázdněnosti atd.) plní jen
s velkými obtížemi nebo ji neplní prakticky vůbec. V důsledku toho narůstá počet citově
deprivovaných nebo i týraných dětí (Kraus, 2008).
Funkční rodina
Pod pojmem funkční rodina si lze představit další synonyma, jako například normální rodina,
harmonická rodina, zdravá rodina či neklinická rodina.
Matoušek ve své práci (2003, s. 133) uvádí znaky, které definují ideál funkční rodiny.
„Členové rodiny na sebe berou ohledy a respektují se. Tyto rodiny jsou charakteristické
pevnou aliancí mezi rodiči, kterou žádný vnější vliv nedokáže trvale ohrozit. V rodině je jasná
hierarchie odpovědnosti. Jedinečnost jednotlivců je hodnocena pozitivně. V rodině existuje
rovnováha mezi potřebou soukromí a potřebou sdílení.“
Skyner (in Sobotková, 2012, s. 70) pokládá za znaky úspěšně fungujících rodin:
• vyvážení blízkosti a autonomie;
• schopnost adaptace, zvládání změn a ztrát;
• schopnost kooperace;
• jasná komunikace;
• vysoká úroveň humoru a radosti v rodině;
• věrnost nikoli jako obecný morální princip, ale jako vědomá osobní volba;
• afiliativní postoj k druhým, k sociálnímu okolí.
22
V osmdesátých letech minulého století Profesor Zdeněk Matějček na svých přednáškách zdůrazňoval na
tehdejší dobu odvážnou myšlenku: „I ta nejšpinavější mámina sukně je lepší, než sebekrásnější ústav“.
78/165
Posuzování funkčnosti rodiny
Posouzení funkčnosti rodiny vyžaduje delší přímý kontakt s rodinou, čas a dovednosti, které
se dají získat jen tréninkem. Dříve než profesionál dojde k názoru, co je v rodině problém,
měla by rodina mít možnost, aby své problémy sama zformulovala. Řešení problému
definovaného rodinou by v situaci, kdy to je možné, mělo mít přednost před řešením
problému, který v rodině vnímá profesionál (Matoušek a kol., 2013).
Matoušek (2013, s. 193) uvádí několik základních ukazatelů funkcí rodiny, které by
profesionál měl umět zhodnotit. „Jsou to:
• kulturní a hodnotová orientace rodiny;
• nasyceni základních potřeb jednotlivých členů rodiny (jídlo, ošacení, teplo,
bezpečí, hygiena, soukromí);
• stav domácnosti z hlediska potřeb členů rodiny;
• funkčnost rodičovského systému (kvalita vztahu k dětem, v dimenzích akceptace,
disciplína, angažovanost); ohraničení rodičovského systému vůči dětem;
• hodnocení vývoje dětí (zvláště s ohledem na emocionalitu a sociální vztahy, u školních
děti je významný i postoj ke škole a studijní výsledky);
• funkčnost manželského systému (emocionální bilance, existence sdílených zájmů,
dlouhodobé konflikty a způsob jejich řešeni);
• vztahy členů rodiny k širšímu příbuzenstvu;
• vztahy k institucím pro rodinu významným (místní úřady, zaměstnavatelé rodičů, školy
atd.);
• jiné významné sociální vazby členů rodiny (sousedé, přátelé, zájmové kluby apod.);
• zaměstnáni rodičů, jeho perspektiva, pracovní spokojenost;
• materiální zdroje, které má rodina k dispozici, a způsob rozhodování o nich;
• styl komunikace.“
6.1.3 Typologie rodin
Do nedávné doby byl v zahraniční odborné literatuře běžně používán výraz rodinná diagnóza,
který je pro svou zřetelně medicínskou konotaci v současnosti používán již zřídka. I přes to
přetrvává snaha klasifikovat rodiny podle jednoho nebo více kritérií a pokoušet se
v návaznosti na to předpovídat pravděpodobnost zdárného výsledku jakéhokoli zásahu
(Matoušek a kol., 2013).
Matoušek a kol. ve své publikaci (2013) uvádí klasifikaci, kterou podali Voilandová s Buellem.
Je konstruována pro potřeby sociálních pracovníků a opírá se o znaky fungování rodiny, jež
sociální pracovníci obvykle zjišťují. Tato typologie představuje kontinuum s postupně
ubývající schopností rodiny zvládat těžkosti a s rostoucími nároky na pomáhajícího
pracovníka.
79/165
• Perfekcionistické rodiny (represivní, úzkostně neurotické, utažené rodiny)
V těchto rodinách jeden nebo oba dospělí nadměrně zdůrazňují žádoucí způsoby chování,
přičemž překročeni norem je doprovázeno vysokou úzkosti. Jsou vysoce konformní
s většinovou kulturou. Vyžaduji od svých členů úspěch ve všech situacích. Pokud se v těchto
rodinách vyskytuji obtíže, mají takovou povahu, že do jejich řešení – s výjimkou rozvodů —
nejsou vtahovány orgány pečující o práva dětí, policie a soudy. Tyto rodiny se považují za
relativně lépe ovlivnitelné než níže uvedené typy rodin. Agentury poskytující pomoc
vyhledávají členové rodin sami a snaží se s nimi spolupracovat
• Nepřiměřené rodiny (nezralé, neadekvátní, dětinské, externě závislé rodiny)
Jeden nebo oba dospělí v těchto rodinách spoléhají při řešeni problémů, které ostatní rodiny
zvládají samostatně, na vnější pomoc. Tu nacházejí v širší rodině, v komunitě nebo u pracovníků
sociálních služeb. V těchto rodinách je oslabena schopnost předvídat, co se v budoucnu
stane, někdy i schopnost vyhodnocovat to, co se děje již nyní. Potíže jsou zejména při
obstarávání peněz, hospodařeni s nimi a při výchově děti. V těchto rodinách se obvykle
nevyskytuji antisociální tendence. Při dobrém a dlouhodobém vedení ze strany sociálního
pracovníka bývají ovlivnitelné.
• Egocentrické rodiny (prestižní, chladné, rozštěpené rodiny)
Rodina s jedním dospělým (v tom případě častěji otcem) nebo s oběma dospělými
pohlcenými svou společenskou kariérou. Těmto rodinám nechybějí příjmy, ale ty jsou
vydávány zejména na prestižní záležitosti. Členové rodiny k sobě mají spíše instrumentální
vztahy, jednotlivci mají hodnotu jen tehdy, když bezprostředně uspokojují potřeby někoho
jiného nebo dobře rodinu reprezentují navenek. Manželský nesoulad je v těchto rodinách
častý, vyskytuje se i násilí mezi partnery, ale to je pokud možno tajeno. Vyžaduje-li se
konzultace s odborníkem, jde většinou o projev nepřátelství iniciátora konzultace k jinému
členu rodiny. Děti někdy zanedbávají školní docházku a mají další predelikventní projevy. U
dětí se vyskytuji i psychiatrické obtíže. Agentury poskytující pomoc vnímají členové těchto
rodin se silnou ambivalencí a mají sklon jich zneužívat k prosazení individuálních zájmů.
Proto je prognóza odborných zásahů nejistá.
• Asociální rodiny (impulzivní, agresivní, deviantní, delikventní rodiny)
Vyznačují se nedostatkem hodnotového i sociálního napojeni na běžnou společnost. Uspokojováni
svých potřeb řeší bez ohledu na platné právní normy. Vztahy v rodině jsou mělké,
neodpovědné. Svazek mezi dospělými vznikl obvykle z náhlého popudu, narození dětí
nebývá plánované, rodiče jsou někdy ochotni se dětí zříci a dát je k adopci. V rodinách se
vyskytuje zanedbávání a zneužíváni dětí; projevy fyzické agresivity jsou i mezi dospělými.
Dospělí nechodí pravidelně do práce a práce pro ně nepředstavuje něco cenného. Časté je
zneužívání návykových látek, zejména alkoholu. Potíže těchto rodin řeší orgány státu
dohlížející nad situací dětí a nad dodržováním zákona, které jsou na situaci rodiny
upozorněny chováním dospělého, příp. dítěte. Prognóza sociální práce s rodinou není dobrá,
odborný zásah by si měl dávat realistické dle a postupovat po malých krocích“ (Matoušek
a kol., 2013).
6.1.4 Popis cílové skupiny v našich podmínkách
Sociální práce s rodinami se prolíná s řadou charakteristik sociální práce jiných cílových
skupin, protože i jejich příslušníci často v rodinách žijí. Jejich způsob života či nepříznivá
sociální situace ovlivňuje životy ostatních členů rodiny, kteří jsou současně spolutvůrci
80/165
životního příběhu rodinného systému. Cílem sociální služby poskytované rodinám s dětmi
je primárně právě zachování nebo obnovení funkcí rodiny v jejím přirozeném prostředí
a udržení dítěte v podmínkách funkční rodiny, nejlépe biologické. Činnosti směřující
k tomuto cíli bývají také nazývány jako sanace rodiny 23 (Nedělníková, 2007).
Nedělníková (2007) uvádí, že v terénní sociální práci s rodinami se využívá také pojmu
sociální nebo terénní asistence. Výraz sociální či terénní asistence obvykle označuje terénní
návštěvní službu v rodinách s dětmi, založenou na pozvání pracovníka do rodiny, tedy na
dobrovolnosti a nedirektivním přístupu pracovníka s charakterem doprovázení (odvozeno od
pojmu asistence – účast, podpora, přispění). Ve snaze pojmenovat široký okruh jevů se
společným jmenovatelem – ohroženým vývojem dětí, který rodina bez vnější pomoci není
schopna zvládnout, bývají uživatelé takových služeb označování jako členové dysfunkčních
nebo problémových rodin.
Uživatelé služeb jsou obvykle popisováni v následujících kategoriích:
• týrané a zneužívané děti a mládež,
• děti a mládež s výchovnými a vývojovými problémy,
• děti a mládež žijící mimo vlastní rodinu,
• rodiče zanedbávající nebo nezvládající výchovu dětí,
• rozvádějící se manželé a jejich děti/rozcházející se partneři a jejich děti
• neúplné rodiny, pokud selhávají v některých funkcích atp. (Broulíková a Kuchařová, in
Nedělníková, 2007).
V teorii i praxi se můžete setkat s pojmem ohrožená rodina, který je ve shodě s Koncepcí
péče o ohrožené děti a děti žijící mimo vlastní rodinu, a umožňuje zachytit neoddělitelnost
životní situace dětí a rodičů: ohrožení rodiny jako celku je současně vždy ohrožením jejích
členů, přičemž míra tohoto ohrožení je nejzávažnější pro ty nejzranitelnější z nich
(Nedělníková, 2007).
Vnitřní ohrožení rodiny má původ ve vztahovém rámci rodiny, která není schopna řešit
vzniklou nepříznivou situaci vlastními silami. Může se například jednat o týrání, zneužívání
a zanedbávání dítěte v rodině, rozpad partnerského vztahu, rodičovský konflikt, domácí násilí
apod. (Nedělníková, 2007).
Vnější ohrožení rodiny vzniká za situace, kdy rodina není schopna například zajistit pokrytí
materiálních potřeb. Může se jednat o ohrožení chudobou, nezaměstnaností, onemocněním
(fyzickým nebo psychickým) nebo postižením některého ze svých členů, sociálním
vyloučením, následky živelné katastrofy apod. (Nedělníková, 2007).
23
Přestože původ slova sanace další významové rozšiřování nevylučuje (z latiny – vyléčení, uzdravení,
napravení), souvislost s vyléčením či nápravou nemusí být vždy výstižná a v současné češtině dosud výrazně
převládá užívání pojmu ve spojení s neživotnými substantivy (Nedělníková, 2007).
81/165
6.2 Legislativní rámec sociální práce s rodinami
Významným znakem sociálních služeb poskytovaných ohroženým rodinám je, že kromě
zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách podléhají navíc zákonu č. 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí24, ve znění pozdějších předpisů, a jejich poskytovatelé musejí
mít k jejich výkonu pověření. Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je podle
citovaného zákona zájem a blaho dítěte. Sociálně-právní ochranou dětí (SPOD) se rozumí
zejména:
a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu,
b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění,
c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny (Nedělníková, 2007).
Podle § 48 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů, mohou pověřené osoby25 (právnické nebo fyzické) v tomto právním předpisu:
• vyhledávat děti (depistáž),
• pomáhat rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí
o dítě,
• poskytovat nebo zprostředkovávat rodičům poradenství při výchově a vzdělávání
dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené,
• pořádat přednášky a kurzy zaměřené na řešení výchovných, sociálních a jiných
problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou,
• vykonávat činnost zaměřenou na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení
jejich vzniku.
Pověřené osoby mohou dále:
• působit proti opakovaným poruchám chování a jednání dětí se zvláštní pozorností
věnovanou pachatelům trestné činnosti,
• upozorňovat krajské úřady na potřebu napomáhat dětem, které ukončily školní
docházku, při získávání možnosti pokračovat v další přípravě na povolání, zejména
jde-li o děti propuštěné z ústavní výchovy, ochranné výchovy nebo výkonu trestu
odnětí svobody,
• spolupracovat s úřady práce při zprostředkování vhodného zaměstnání pro tyto děti,
• usměrňovat péči o tyto děti podle programů péče o problémové skupiny dětí
zpracovaných státními orgány, obcemi, pověřenými osobami a dalšími právnickými
a fyzickými osobami,
• pomáhat dětem překonat problémy, které mohou vést k negativním projevům
v jejich chování,
• navrhovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností osoby vhodné stát se
pěstouny,
24
Úplné znění tohoto zákona bylo vyhlášeno pod č. 373/2006 Sb.
25 Pověřené osoby mohou dále podle zákona vykonávat činnosti spojené s ambulantními či pobytovými
formami služeb – zřizovat zařízení sociálně-právní ochrany, poskytovat pěstounům v zařízení, jehož jsou
zřizovateli, výchovnou a poradenskou péči při výkonu pěstounské péče a sledovat výkon pěstounské péče,
převzít zajišťování přípravy osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny
(Nedělníková, 2007).
82/165
• tyto pěstouny či osvojitele vyhledávat a oznamovat je obecnímu úřadu obce
s rozšířenou působností,
• vyhledávat děti vhodné k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče a oznamovat
je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností,
• poskytovat osobám vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny a osvojitelům nebo
pěstounům poradenskou pomoc související s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte
do pěstounské péče, v souladu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní
ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (Nedělníková, 2007).
6.2.1 Legislativní podmínky pro výkon činností podléhajících zákonu
o sociálně-právní ochraně dětí
Vykonává-li sociální činnosti podléhající zákonu o sociálně právní ochraně dětí výše uvedené,
činnosti musí:
1) Splňovat požadavky odborné způsobilosti, které se liší od odborné způsobilosti
stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a jsou vymezeny v § 49
zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů.
2) Mít pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a dodržovat rozsah činností,
který je v pověření stanoven. O pověření rozhoduje krajský úřad, pokud není
k rozhodování o pověření příslušná komise podle § 38 odst. 2 písm. a) Provádění
některé z uvedených činností bez pověření (nebo nad jeho rámec) je hodnoceno
jako správní delikt.
3) Plnit specifické povinnosti vyplývající ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní
ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, které se vztahují zejména:
• k poskytování informací (na výzvu orgánů sociálně-právní ochrany povinnost
sdělit bezplatně údaje potřebné pro poskytnutí sociálně právní ochrany.
Povinnosti zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat, jestliže mají být sděleny
údaje o podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj
– tato povinnost platí pro všechny poskytovatele sociálních služeb),
• k vedení evidence a spisové dokumentace a dalších záznamů (záznamy
o činnosti související s poskytováním sociálně-právní ochrany v rozsahu
vymezeném pověřením je třeba předložit na požádání orgánu, který rozhodl
o vydání pověření (Nedělníková, 2007).
6.3 Specifika sociální práce v rodinách s dětmi
Nedělníková ve své práci (2007) uvádí specifika terénní sociální práce v rodinách s dětmi,
která jsou uvedena ve vztahu:
• k jiným cílovým skupinám,
• k možnostem praxe orgánů sociálně-právní ochrany dětí.
83/165
6.3.1 Specifika terénní sociální práce s rodinami ve vztahu k jiným cílovým
skupinám
Současný systém sociálních služeb je postaven na ochraně práv uživatele a jeho autonomii.
Ochrana uživatele sociální služby patří rovněž k základním požadavkům Evropské unie, které
jsou kladeny na sociální služby. Pro poskytování sociální služby jsou rozhodující cíle
a přání uživatele, které však ustupují před ochranou práv a oprávněných zájmů dítěte. Blaho
dítěte je nadřazeno nad všemi ostatními zájmy, jako jsou zájmy rodičů, rodiny (nebo
i státu), a stejně tak musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se
dětí, ať už je uskutečňována veřejnými nebo soukromými institucemi, soudy, správními nebo
zákonodárnými orgány26, a tedy i při poskytování sociálních služeb. Zejména při práci s touto
cílovou skupinou je proto třeba brát v úvahu nejen zájem a přání uživatele, ale zejména
zájem dítěte, přičemž je nutno brát v potaz, že tyto zájmy nemusejí být vždy ve shodě.
Na druhou stranu je potřeba vzít v úvahu, že primární odpovědnost za blaho dítěte náleží
rodičům, nikoli státu či konkrétnímu poskytovateli sociální služby, a pro rodinu není užitečné
a obvykle ani žádané, přebírá-li ji na sebe pracovník automaticky. Zásah do rodičovských práv
je krajním řešením a možnosti spojovat při práci s rodinou tak silné prvky kontroly s pomocí
založenou na vztahu důvěry jsou velmi omezené (Nedělníková, 2007).
Terénní práce s rodinou přitom spočívá zejména v návštěvách v domácnostech („home
visiting“), kde je vztah důvěry a vzájemnosti základním předpokladem (Speekman a Klass,
in Nedělníková 2007). Vstup do soukromého prostoru rodiny kombinuje profesionální roli
pracovníka s rolí návštěvníka a klade vysoké požadavky na udržení hranic ve vztahu mezi
pracovníkem a rodinou a na srozumitelnost vysvětlení účelu služby a role pomáhajícího.
Porozumění těmto skutečnostem je složité zejména pro děti. Vyjasnění podmínek a vlastní
role v rozhovoru s klientem předchází vlastní pracovníkovo rozhodnutí a sebereflexe. Práce
s rodinou v přirozeném prostředí umožňuje pracovníkovi lépe zachytit kontext a vnímat
rodinu jako celistvou jednotku. Je však třeba mít na zřeteli, členové rodiny (všichni klienti
téhož pracovníka) mohou vystupovat jako lidé s různými cíli a představami o řešení
(Nedělníková, 2007).
6.3.2 Specifika terénní sociální práce ve vztahu k možnostem praxe orgánů
sociálně právní ochrany dětí
Práce v terénu v podobě sociálního šetření v domácnostech je běžnou součástí práce orgánů
sociálně-právní ochrany dětí. V praxi se můžeme setkat s tím, že cílem šetření je pouze
zajištění podkladů pro rozhodnutí z oblasti dávek, prošetřování rodinných a výchovných
podmínek či obecně shromažďování informací. V tomto případě je otázkou, zda tyto dílčí
účelové aktivity lze považovat za terénní sociální práci s rodinou. Skutečnost, že výkon
terénní sociální práce ze strany orgánů sociálně-právní ochrany nebývá hodnocen jako
dostačující, je připisována zejména přetížení orgánů SPOD administrativou, jejich
nedostatečná personální kapacita a nerovnováze mezi odpovědností za osud dětí, která je
orgánům SPOD připisována, a nástroji, které při tom mohou využívat (Koncepce péče
o ohrožené děti a děti žijící mimo vlastní rodinu, in Nedělníková, 2007). Přehlížet nelze ani
převahu kontrolních mechanismů, uplatňovaných při výkonu SPOD (Nedělníková, 2007).
26
Úmluva o právech dítěte 104/1991 Sb.
84/165
Pokud představy o tom, co v rodině nefunguje, vycházejí pouze z několika šetření a informací
zvenčí, mohou být založeny na předpokladu jednoduché příčiny a následku viděné
z individuálně orientované perspektivy a praktiky, vycházející z těchto předpokladů, které
přinášejí podle Berka (in Nedělníková, 2007) více těžkostí a traumat, a to zejména dětem.
Snaha ochránit děti před „špatnými rodiči“ nejenže ústí do trápení dětí, ale čím déle jsou děti
od rodičů odděleni, tím těžší je dát je znovu dohromady. Fungování rodiny, tedy naplňování
jejich funkcí, je třeba chápat komplexně. Rodiny, které ztrácejí nebo ztratily schopnost plnit
své funkce ekonomické, jsou často nadále schopny plnit funkce citové. Odebráním dětí
rodina ztratí motivaci ke zlepšení svých ekonomických a společenských funkcí, i její citové
funkce mohou slábnout. Po vyřešení ekonomických problémů rodiny často nenásleduje
automatický návrat dítěte domů. Rodiče musí u soudu zrušení ústavní výchovy navrhnout
a projít složitým a dlouhým řízením, aby dítě získali zpět (Nedělníková, 2007).
Podle Berka (in Nedělníková, 2007) potenciál terénní práce s rodinou rozšiřuje navázání
pozitivního a podporujícího vztahu, nazývaného také jako „připojení“. Pokud se rodina
přesvědčí, že se o ni pracovník skutečně zajímá, bude na vytváření změn spolupracovat
ochotněji.
První setkání je velmi důležité a udává často základní ladění pro pozdější kontakty s rodinou.
Odehrává-li se první kontakt v domácnosti, sociální pracovník se ocitá ve dvojí roli.
Je současně na návštěvě „u rodinného stolu“ a zároveň v práci, kdy je jeho konverzace
nástrojem změny. Při rozhovoru je třeba brát ohled na to, co mají klienti sklon bránit a být
v tomto směru opatrní. Může se stát, že rodiče na dítě přinášejí samé stížnosti. To může to
být signál, že je třeba ocenit jejich rodičovství. Většina rodičů ve svém rodičovství poměrně
snadno zapochybuje, zúzkostní a může pak mít sklon k tvrdosti. Nejistí rodiče někdy obviňují
své děti, že pracovníka domů „přivolaly“ (Berk, in Nedělníková, 2007).
Pro některé rodiče bývá snazší připustit, že pracovník dochází do domácnosti kvůli dětem
proto, aby jim „s nimi pomohl“. Rodiče proto snadněji navazují spolupráci na zakázkách
orientovaných na pomoc dětem než na zakázkách orientovaných na rodinu jako celek.
Teprve pokud rodiče zjistí, že pracovníkovi mohou důvěřovat, bývají ochotni zpřístupnit
intimnější témata. Nemusí se vždy jednat o hluboká vnitřní traumata či konflikty v rodině.
Může jít o záležitosti, které se rodiny silně dotýkají: nemoc, kterou tají před svým okolím,
neschopnost přijmout dítě takové, jaké je, neadekvátní rozdělení rolí v rodině, neschopnost
být pro děti autoritou, zábrany v komunikaci a zejm. ve sdílení atd. Pokud je to možné
vzhledem k věku a schopnostem dětí, při formulaci zakázky je třeba zapojit i děti, pokud je to
vzhledem k věku a schopnostem možné. Zapojování dětí provádíme tím pozorněji, čím více
je třeba posílit jejich postavení v rodině (Nedělníková, 2007).
Pokud sociální pracovník vstupuje mezi členy rodiny, mění tím rovnováhu, která se vytvářela
nějaký čas a plnila určité funkce. Mezi členy rodiny existují vztahové konstelace, do kterých
pracovník zasahuje, staví-li se např. na stranu dítěte. Členové rodiny se někdy snaží
ztracenou rovnováhu získat zpět, a to často nepřímým vyjadřováním svých potřeb, žádostmi
o pozornost, o soukromí s pracovníkem atd. (např. rodič mluví s pracovníkem před dítětem
a o dítěti ve třetí osobě, jako by nebylo přítomno, domáhá se, aby se pracovník připojil ke
stížnostem na dítě atp.). Sociální pracovník by měl být vždy k takovým projevům obzvláště
citlivý a všímat si projevů všech členů rodiny. Rodiče, kteří se cítí izolovaní a osamělí, se
mohou snadno vylekat, pokud se sociální pracovník zaměřuje převážně na děti (Nedělníková,
2007).
85/165
V komunikaci s rodinou je také užitečné sledovat užívání klíčových slov, které mají pro rodiče
i děti význam (např. povyk, trápení, diskuse místo hádka a podobně) a přistoupit na jejich
používání. Není užitečné pouštět se do přímé konfrontace a nutit klienty k obraně. Pokud je
to jen trochu možné, vyhýbá se sociální pracovník tomu, aby záležitosti v rodině označoval za
problém jako první. Pokud to udělá a rodina nesouhlasí s tímto pohledem, břímě důkazu je
na něm. Namísto očekávání, že klienti přijmou jeho způsob uvažování a jednání, snaží se
pracovník přistoupit na jejich způsob myšlení a jednání. Pokud členové rodiny cítí, že jsou
respektováni a oceňováni, budou snáze přijímat i úsudek pracovníka (Berk, in Nedělníková,
2007).
6.3.3 Nejčastější problémy, na nichž sociální pracovníci s rodinami
spolupracují
Problémy rodin představují propojený systém, který nelze obecně schematizovat ve smyslu
příčin a následků. Za nejčastější témata spolupráce lze podle Nedělníkové (2007)
zjednodušeně považovat:
• sociokulturní znevýhodnění rodiny a jeho projevy (může se projevovat při uplatnění
rodičů na trhu práce, kulturní a jazykové znevýhodnění i odlišná společenská pravidla
komplikují prospívání dětí ve školách dimenzovaných na jiný sociokulturní standard),
• zdravotní znevýhodnění některého z členů rodiny (duševní či tělesné onemocnění
rodiče komplikující fungování rodiny, včetně závislostí),
• ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením se zvláštní pozorností věnovanou
neúplným a vícedětným rodinám27,
• nedostatek schopností, dovedností, případně motivace, a to zejména v oblasti
uplatňování rodičovských kompetencí (nejasná pravidla týkající se výchovy dětí,
nedostatek času na dítě, zanedbávání či deprivace dětí, problematický výchovný styl
od přehnané tvrdosti, hyperprotektivity, až po absenci výchovných postupů),
• vztahové problémy v rodině (domácí násilí, partnerská krize či rozpad, syndrom
zavrženého rodiče apod.),
• výchovné a výukové problémy dětí se zjevnou vazbou nebo bez zjevné vazby
k okolnostem uvedeným výše (školní neprospívání, zanedbávání školní docházky,
útěky z domova, delikvence atd.),
• odebrání dítěte z rodiny do ústavního zařízení a podpora rodičů v dosažení návratu
dítěte zpět do rodiny.
6.4 Činnosti terénního sociálního pracovníka při práci s rodinou
s dětmi
Terénní sociální práci v rodinách s dětmi lze v typologii sociálních služeb zákona č. 108/2006
Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, vztáhnout zejména k sociálně
aktivizačním službám pro rodinys dětmi, jejichž činnosti jsou stanoveny vyhláškou
č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve
27
K chudobou nejohroženějším typům rodin patří podle definice chudoby EU rodiny se třemi a více dětmi: 20 %
těchto rodin se nachází pod hranicí ohrožení chudobou (ČSÚ, Mikrocensus 2002) (Nedělníková, 2007).
86/165
znění pozdějších předpisů, a k poskytování poradenství. Současně však existuje řada kvalit,
které terénní práce v rodinách přináší, a nelze je metodicky vymezit v jazyce popisu úkonů či
typologií sociálních služeb. Jedná se například o působení jako model, vzor zdravé
komunikace, model chování opačného pohlaví, poskytnutí zkušenosti nehodnotícího přijetí,
poskytnutí bezpečného rámce pro riskování nových způsobů jednání, kde i selhání je
akceptováno, apod. (Nedělníková, 2007).
6.4.1 Poskytování poradenství
Jednou z hlavních a nejdůležitějších činností sociálního pracovníka při práci s rodinou s dětmi
je poradenství, a to buď ve smyslu příslušného ustanovení zákona o sociálních službách, tak
mimo něj.
6.4.1.1 Sociální a právní poradenství
V oblasti sociálního a právního poradenství se jedná podle Nedělníkové (2007) především o:
• Poskytování informací o skutečnostech, které je při rozhodování o řešení potřeba
znát a vycházet z nich (jaké jsou legislativní podmínky, existující školská zařízení atd.),
konkrétně například pravomoci a cíle orgánů SPOD, podmínky výplaty dávek státní
sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením a dávek pomoci
v hmotné nouzi, procedurální postupy a náležitosti různých podání, informace
o právech uživatelů, (např. nahlížení do spisů), práva na informace, na ochranu
osobních údajů apod. Jde o sdělování informací, faktů, která jsou chápána jako
východiska.
• Poskytování informací o alternativách řešení vzniklé nepříznivé sociální situace
(možnosti řešení dluhů, dostupné příležitosti levnějšího bydlení vzhledem k dané
lokalitě, nabídka místně dostupných služeb zaměstnanosti atd.), konkrétně například
nabídky možných postupů při o sporech o svěření dítěte do péče jsou:
a) zprostředkování komunikace mezi rodiči s cílem uzavřít dohodu ve spolupráci
s pracovníkem,
b) využití služeb rodinné mediace,
c) návštěva občanské poradny,
d) využití právní pomoci atp.
Volba způsobu řešení je na uživateli služby, pracovník pouze uvádí možnosti a rizika
jednotlivých alternativ.
• Poskytování rad a doporučení týkající se žádoucího chování klientů. Jedná se
například doporučení týkající se úhrady plateb za bydlení či školní akce dětí,
doporučení o dodržení očkovacího kalendáře dětí apod. Konkrétně například sociální
pracovník uživateli doporučí, aby reagoval na předvolání k soudnímu jednání, jakým
způsobem to může udělat (omluva, dostaví se apod.), a dohodnou se na možné
podpoře v těchto postupech (připraví se na jednání společně, shromáždí doklady,
argumenty, sepíšou si základní požadavky), pracovník uživatele k soudu doprovodí
87/165
apod. Pracovník při tom musí být schopen rozlišovat rady a doporučení uživatelem
vyžádané a nevyžádané a reflektuje, kdy vykonává kontrolu a kdy pomáhá.
• Aktivní pomoc při jednání s úřady a dalšími subjekty (zastupování a doprovázení
uživatelů při jednáních na úřadech, např. na odboru sociálně-právní ochrany dětí, ve
škole, s majitelem objektu, kde rodina bydlí apod.). Konkrétně například pracovník na
vyžádání doprovází uživatele na bytový odbor nebo k majiteli bytu za účelem jednání
o vyrovnání dlužného nájemného. Podle možností a přání uživatele a podle zásad
zplnomocňování pracovník komunikaci uživatele s úředníkem z počátku nahrazuje,
doplňuje, později facilituje nebo uživatele podporuje svou přítomností. Pomoc při
jednání může mít také podobu zpracování písemných podání v zájmu klienta, pomoc
při vyplňování listin a formulářů atd. (Nedělníková, 2007).
6.4.1.2 Výchovné poradenství
Výchovné poradenství se zaměřuje na poskytování informací týkajících se výchovy, přičemž
tyto aktivity jsou také součástí sociálně aktivizačních služeb. Výchovná práce se týká jak
rodičů, tak dětí; to znamená, že změny je často potřeba dosáhnout na obou stranách. Cílem
je obnovení či posílení konstruktivního výchovného působení a získat zkušenost výchovné
kompetence s využitím spolupráce dalších odborníků z oblasti etopedie, pedagogickopsychologického
poradenství, psychologie, psychoterapie apod. (Nedělníková, 2007).
6.4.2 Sociálně aktivizační služby
Sociální pracovník ve svých činnostech vykonává řadu aktivizačních služeb. Mezi ně řadíme
zejména:
• výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
• poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a obstarávání
osobních záležitostí.
6.4.2.1 Výchovné, vzdělávací a aktivizační služby
Terénní sociální pracovník vykonává výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti ve smyslu:
• pracovně výchovné činnosti s dětmi (například pomoc při školní přípravě, zapojení
dětí do činností souvisejících s chodem domácnosti, zapojení do pracovně výchovných
programů pro děti, např. v ekologické výchově apod.),
• pracovně výchovné činnosti s dospělými (například podpora a nácvik rodičovského
chování, včetně vedení hospodaření a udržování domácnosti, podpora a nácvik
sociálních kompetencí v jednání na úřadech, školách, školských zařízeních, včetně
vyžádané asistence při rozhovoru s učitelem, doprovodu k pediatrovi s nácvikem
podpory dítěte během vyšetření atd.),
• nácviku a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností
dítěte (pracovník s dítětem provádí motorická cvičení, využívá arteterapeutických
prvků, podporuje rozvoj jeho kreativity. V rámci praktických činností nebo při
88/165
volnočasových aktivitách může podporovat sourozenecké vztahy, včetně posilování
vzájemné pomoci mezi sourozenci a ve vztahu k rodičům apod.),
• zajištění podmínek a poskytnutí podpory pro přiměřené vzdělávání dětí (například
doprovází rodiče s dítětem do pedagogicko-psychologické poradny, pomáhá
implementovat doporučené vzdělávací postupy při školní přípravě, zejména u dětí
s poruchami pozornosti či specifickými vývojovými poruchami učení atd.),
• zajištění podmínek pro společensky přijatelné volnočasové aktivity (napomáhá dítěti
při volbě jemu vyhovujících přijatelných volnočasových aktivit, včetně asistence při
hledání finančního zajištění těchto aktivit apod.) (Nedělníková, 2007).
6.4.2.2 Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
Terénní sociální pracovník rovněž zprostředkovává kontakt se společenským prostředím
(doprovází děti do školy, je-li to odůvodněné, doprovází k lékaři, na zájmové aktivity,
zprostředkovává komunikaci členů rodiny např. s pracovníky OSPOD či kurátory, včetně
spoluúčasti na těchto jednáních s různou mírou vlastní aktivity, v závislosti na účelnosti
a přání uživatelů), přičemž sociálně terapeutické činnosti jsou ve smyslu příslušného
ustanovení zákona o sociálních službách vykládány jako aktivity, jejichž poskytování vede
k rozvoji nebo udržení sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování
členů rodiny (podpora při hledání sociálních vazeb rozšiřujících sociální síť rodiny, pomoc při
hledání zaměstnání, při řešení zadlužení či jiných ekonomických problémů, pomoc při změně
nevyhovujícího bydlení atd.) (Nedělníková, 2007).
6.4.2.3 Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních
záležitostí
Terénní sociální pracovník v rámci poskytování sociálních služeb poskytuje pomoc při
uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Jedná se
zejména o:
• pomoc při vyřizování běžných záležitostí (pracovník pomáhá rodině např. při založení
bankovního účtu u peněžního ústavu, při zajištění dětského tábora apod.),
• pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při
dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob (terénní sociální pracovník
pracuje například s rodinou na změnách, ke kterým je třeba dospět, aby došlo
k odvrácení rizika odebrání dětí nebo aby rodina dosáhla takových podmínek,
do kterých se děti mohou z ústavního prostředí vrátit, včetně komplexního
poradenství o tom, jak mají rodiče postupovat, aby u soudu prokázali, že jsou schopni
opět své rodičovské povinnosti plnit. Terénní sociální pracovník může rovněž na
základě plné moci zastupovat uživatele při soudním jednání ve věci výchovy a výživy
dítěte, aktivně se ho účastnit a hájit tak zájmy a práva uživatelů) (Nedělníková, 2007).
Kromě působení na situaci konkrétních rodin (případová práce) terénní sociální pracovník
v rámci svojí činnosti usiluje o ovlivnění společenských podmínek, v nichž jeho cílová
skupina uživatelů žije. Pracovníci se mohou zapojovat do osvětových akcí, kampaní a jednání
89/165
v zájmu ochrany práv rodin a jejich společného soužití, v zájmu ochrany práv dítěte,
například na život v rodině atd. (Nedělníková, 2007).
6.4.3 Spolupracující instituce
V rámci práce s cílovou skupinou uživatelů rodiny s dětmi sociální pracovník spolupracuje
s řadou institucí. Jedná se zejména o:
• orgány veřejné správy (zejména orgány sociálně-právní ochrany dětí, pracovníci
sociálních odborů na obecní i krajské úrovni, bytový odbor městského úřadu
či magistrátu aj.),
• školská zařízení,
• pedagogicko-psychologické poradny,
• zařízení volnočasových aktivit,
• pediatrické ambulance, příp. další specialisté,
• poskytovatelé sociálních služeb,
• kojenecké ústavy a dětské domovy,
• diagnostické ústavy, výchovné ústavy a střediska výchovné péče,
• Probační a mediační služba ČR,
• Policie ČR a městská policie,
• pedopsychiatrické a psychologické ambulance,
• svépomocné rodičovské skupiny,
• zájmová sdružení,
• soudy a další (Nedělníková, 2007).
6.5 Požadavky na vzdělání a znalosti terénního sociálního
pracovníka pracujícího s cílovou skupinou rodiny s dětmi
Kromě předpokladů pro výkon sociálního pracovníka a předpokladů pro výkon činností
v sociálních službách, které jsou stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
jsou důležité i znalosti z dalších souvisejících oborů, jako například sociální pedagogika,
vývojová psychologie a etopedie. Vykonává-li pracovník sociální činnosti podléhající zákonu
o sociálně-právní ochraně dětí musí splňovat požadavky odborné způsobilosti, které se liší od
odborné způsobilosti stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a jsou
vymezeny v § 49 zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí.
Práce s touto cílovou skupinou klientů rovněž vyžaduje podrobnou znalost příslušných
právních předpisů. Jedná se zejména o:
• zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů,
• trestní řád č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
• trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
• zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů,
90/165
• zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,
• vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních
službách ve znění pozdějších předpisů,
• sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte,
• sdělení MZV č. 47/2001 o přistoupení České republiky k Evropské úmluvě o právním
postavení dětí narozených mimo manželství,
• sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s. o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tato kapitola se zabývala specifikami sociální prací s rodinami s dětmi ve vztahu k jiným
skupinám a možnostem praxe orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Seznámila vás s funkcemi
rodiny, pojmem funkční rodina, typologií rodin a legislativním rámcem sociální práce
s rodinami s dětmi. Kromě toho popsala nejčastější problémy, na nichž sociální pracovníci
s rodinami s dětmi pracují, typické činnostmi sociálního pracovníka při práci s touto cílovou
skupinou a legislativní podmínky pro výkon činností podléhajících zákonu o sociálně-právní
ochraně dětí.
KONTROLNÍ OTÁZKY
Co si představuje pod pojmem rodina?
Jaké základní funkce plní rodina v našich podmínkách?
Který legislativní předpis upravuje práci orgánů péče o děti?
Jaké znáte spolupracující instituce?
Kdo jsou to tzv. pověřené osoby?
91/165
7 Sociální práce s obyvateli sociálně vyloučených lokalit
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola si klade za cíl seznámit vás s problematikou sociální práce s obyvateli sociálně
vyloučených lokalit. Budeme se v ní zabývat definicí sociálního začleňování a vyloučení
z pohledu několika autorů i zákona o sociálních službách. Seznámíte se s charakteristickými
rysy sociálně vyloučených lokalit, s pojmem Rom a sociálně vyloučená romská lokalita.
Budete seznámeni se specifiky romského etnika, s jeho tradicemi a s problematikou
komunikace s ním. Stejně jako v předchozích kapitolách se budeme zabývat nejčastějšími
problém, které řeší sociální pracovník s cílovou skupinou.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
definovat pojem sociální začleňování a vyloučení, sociálně vyloučená lokalita
a zevrubně se orientovat se v problematice sociálně vyloučených lokalit.
Získáte:
základní přehled o specificích romského etnika, rámcově seznámíte se s jeho
tradicemi a systémem hodnot.
Budete schopni:
rozlišit pojem sociálně vyloučená lokalita a lokalita ohrožená sociálním vyloučením,
lépe se orientovat v problematice sociální práce s romským etnikem, porozumět jeho
hodnotám a specifikům a vstoupit jako sociální pracovník do romské sociálně
vyloučené lokality.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Sociální začleňování a vyloučení, Rom, Romové, sociálně vyloučená lokalita, lokalita
ohrožená sociálním vyloučením.
7.1 Vymezení základních pojmů
Pro jasné uchopení problematiky sociální práce s osobami ze sociálně vyloučených lokalit je
nejprve nutné, stejně jako v předchozích kapitolách, vyjasnění a definování některých
základních pojmů, které jsou v práci s touto cílovou skupinou používány.
92/165
7.1.1 Sociální začleňování a sociální vyloučení
„Jako sociální vyloučení označujeme proces, v jehož rámci je jedinci, skupině jedinců či
komunitě výrazně znesnadňován či zcela zamezován přístup ke zdrojům, pozicím
a příležitostem, které umožňují zapojení do sociálních, ekonomických a politických aktivit
majoritní společnosti“ (Gabal analysis &Consulting 2006, s. 9).
Sociální vyloučení lze rovněž definovat v souladu s některými zahraničními pracemi, jako
„…postupnou a stupňující se exkluzi z plné participace na sociálních, materiálních
i symbolických zdrojích produkovaných, sdílených a konzumovaných širokou společností
k zajištění dobrých životních podmínek, organizaci sociálního života a k účasti na
rozhodování. Obecně lze říci, že sociální vyloučení nastává v okamžiku, kdy člověk čelí
komplexu problémů jako jsou nezaměstnanost, diskriminace, nízká kvalifikace, nízké příjmy,
špatná kvalita bydlení, špatný zdravotní stav či rozpad rodiny“ (Čada, 2015).
Sociální vyloučení obecně znamená vyčlenění osoby či skupiny mimo běžný život většinové
společnosti. Proces sociálního vyloučení se projevuje omezenou sociální mobilitou
vyloučených jedinců, která těmto jedincům zabraňuje opětovně se zapojit do sociálních,
ekonomických, kulturních i politických aktivit společnosti (Atkinson a Somerville, in kolektiv
autorů, 2010).
K sociálnímu vyloučení jedinců může docházet v různých dimenzích společenského života.
Ekonomická dimenze představuje vyloučení z lokálního trhu práce či bariéru, která
znemožňuje získání stálého placeného zaměstnání, z pohledu politického můžeme sociální
vyloučení definovat i jako odepření občanských práv určitým jedincům a odříznutí těchto
jedinců od sítě státní sociální pomoci (Somerville, in Kolektiv autorů 2010). Kulturní dimenze
vyloučení může představovat neznalost (či nesdílení) hodnot, symbolů a rituálů
samozřejmých pro většinovou společnost a vyloučená skupina jedinců se může odlišovat
jiným jazykem, etnickým původem, náboženstvím i životním stylem (Madanipour, in kolektiv
autorů, 2010).
Sociální vyloučení se obvykle promítá v prostoru prostřednictvím koncentrace právě sociálně
vyloučených jedinců, tj. dochází ke koncentraci příjmově slabých domácností v určitém
segmentu (prostoru) levného, tedy často kvalitativně horšího či jinak neatraktivního bydlení.
Z toho důvodu hovoříme o lokalitách nedobrovolného sociálního vyloučení, o typu
prostorové nebo rezidenční segregace28 (Crane, Sýkora a Mareš, in kolektiv autorů, 2010).
Pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, je v § 3
sociální vyloučení definováno jako „…vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a
nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.“
Sociální začleňování je v témže ustanovení zákona o sociálních službách chápáno jako
„…proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené
dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického,
sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován
za běžný.“
28
Prostorová segregace může mít také povahu dobrovolného vyloučení, např. enklávy rodinných domků na
kraji měst, tzv. gated community, nebo etnické enklávy (kolektiv autorů, 2010).
93/165
Některé skupiny obyvatel jsou podle Gabal analysis & Consulting (2006) sociálním
vyloučením ohroženy více než jiné. Jedná se například o:
• osoby s nedostatečným vzděláním,
• dlouhodobě nebo opakovaně nezaměstnané osoby,
• lidi s mentálním či fyzickým handicapem,
• osoby trpící nějakým druhem závislosti,
• osaměle žijící seniory,
• imigranty,
• příslušníky různě (etnicky, nábožensky, sexuální orientací aj.) definovaných menšin,
• lidi, kteří se ocitli v těžké životní situaci, z níž si sami nedokáží pomoci a další.
Riziko sociálního vyloučení se zvyšuje v případě jedinců a skupin, u kterých se kumulují výše
uvedené (popřípadě některé další) faktory.
Sociální vyloučení je často spojeno a projevuje se zejména (nikoli však pouze):
• prostorovým vyloučením (jedinci a skupiny postižené sociálním vyloučením často žijí
v uzavřených a/nebo izolovaných lokalitách s nízkou úrovní bydlení a nedostatečnou
občanskou vybaveností),
• symbolickým vyloučením spojeným se stigmatizací (zevšeobecňujícím přisuzováním
negativních vlastností) jedinců či skupin,
• nízkou mírou vzdělanosti a ztíženou možností tuto nevýhodu překonat,
• ztíženým přístupem k legálním formám výdělečné činnosti, závislostí na sociálních
dávkách a s tím spojenou materiální chudobou,
• rizikovým životním stylem, špatnými hygienickými poměry a s nimi souvisejícím
horším zdravotním stavem,
• životními strategiemi orientovanými na přítomnost,
• uzavřeným ekonomickým systémem vyznačujícím se častým zastavováním majetku
a půjčováním peněz na vysoký úrok (lichva a tzv. rychlé půjčky),
• větším potenciálem výskytu sociálně patologických jevů (např. alkoholismu,
narkomanie či gamblerství) a kriminality (zvýšeným rizikem stát se pachatelem, ale
i obětí trestné činnosti),
• sníženou sociokulturní kompetencí (např. jazykovou bariérou, nezkušeností
či neznalostí vlastních práv a povinností) (Gabal analysis & Consulting, 2006).
7.1.2 Prostorové vyloučení
Dobrovolné bydlení na samotě nebo v domě na okraji města, či dokonce za ním, lze jistě také
nazývat prostorovým vyloučením. V případě ghett29 se jedná zpravidla o prostorové
29 „Jako krajně nevhodné se nám dále jeví označování sociálně vyloučených a sociálním vyloučením
ohrožených (romských) lokalit pojmem „ghetto“. Stále častější užívání tohoto populárního (lidového) označení
s jasně negativními konotacemi v textech psaných žurnalisty, pracovníky neziskového sektoru i členy
akademické obce (bez ohledu na obsah těchto textů) reprodukuje a dále posiluje záporné vnímání těchto lokalit
a motivuje s nimi spojené praktické jednání. Jen málokdo z majoritní společnosti chce bydlet v ghettu nebo jeho
bezprostřední blízkosti, stejně jako zde málokdo chce provozovat svoji firmu. Označování nějaké lokality
pojmem ghetto tak přispívá k prohlubování sociálního vyloučení jejích obyvatel. Odhlédneme-li od této často
94/165
vyloučení vynucené, nechtěné, znevýhodňující jeho obyvatele proti jejich vůli. Lidé z ghett
musí kromě své špatné sociální situace, která jim neumožňuje uspět ve společnosti, řešit
ještě problém prostorového odloučení. Prostorově vyloučená ghetta mohou být těžko
dostupná, chybí i ostatní infrastruktura, plynovod, někdy i přívod teplé vody. Do těchto míst
může být ztížený přístup kvůli neexistující veřejné dopravě nebo je sem vypravováno jen
málo spojů, které navíc jezdí jen ve špičce. Obvykle tu nebývají obchody, a pokud ano, mají
drahé zboží. Může tu chybět základní škola, nejsou tu žádné pracovní příležitosti. Je odtud
daleko k lékaři i na úřady (Poláčková, 2008).
Prostorové vyloučení s sebou přináší také nižší kontrolu a nižší míru udržování společných
prostor, což vede k další izolaci, uzavírání lidí do svého soukromí. Společná prostranství
v ghettech mají jen málokdy určeného správce a jsou přelidněná. Většina lidí tu proto
udržuje pořádek jen ve svých bytech a o společné prostory nepečuje (Poláčková, 2008).
7.1.3 Sociálně vyloučené lokality30
Sociálně vyloučené lokality mohou být tvořeny celými čtvrtěmi, ulicemi, jedním nebo více
domy, ubytovnami nebo i jinými objekty. V Česku neexistuje kraj, kterému by se fenomén
sociálně vyloučených lokalit vyhnul (Šimáček, 2007).
Každá lokalita má svou specifičnost co do charakteru a hloubky problémů, velikosti, sociální
struktury, historie, perspektivy vývoje a přístupu úřadů (Nedělníková, 2007).
Významnou součástí práce terénního sociálního pracovníka tvoří znalost těchto specifik
a jejich zohlednění při práci v lokalitě. Sociálně vyloučené lokality obývají rodiny a jednotlivci
s nejnižšími příjmy, závislí na sociálních dávkách, většinou dlouhodobě nezaměstnaní. Lidé,
kteří zde žijí, mají ztížený přístup k institucionální pomoci, jsou často odříznuti od společnosti
a společenského života. Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit netvoří jednotnou
(homogenní) skupinu, ale jsou vysoce vnitřně diferencovanou skupinou. Život v těchto
lokalitách může být pro obyvatele frustrující. Někteří z lidí zde žijí ve stavu celkové letargie,
nejsou si s to pomoci vlastními silami a často ani nevědí jak, mohou být demotivováni tím, že
se stejně nic nezmění. Část z obyvatel sociálně vyloučených lokalit nerozumí společenskému
prostředí a normám, žije v pocitu ohrožení ze změn. V rámci takových společenství vzniká
svět pravidel a hodnot, které jsou vzdáleny těm většinovým. Děti, které v těchto lokalitách
vyrůstají, mohou přejímat uvedené modely chování a jednání a celá situace se
mezigeneračně dědí. Mají problémy se školní docházkou, volný čas tráví často na ulicích,
protože nemají jinou možnost (Mastná, 2008).
Sociálně vyloučenou lokalitu můžeme rovněž definovat jako prostor, kde žijí jedinci
považovaní za sociálně vyloučené, tito jedinci jsou na daný prostor na jedné straně odkázáni,
jistě nezamýšlené stigmatizace, pak je třeba říct, že správné není ani paušální používání pojmu v souvislosti se
všemi lokalitami, kde žijí Romové („romská ghetta“), ani v souvislosti se všemi lokalitami, kde žijí chudí
(„chudinská ghetta“). Význam „ghetta“ jakožto analytického sociologického termínu s relativně ustáleným
obsahem je tímto užíváním zcela devalvován“ (Gabal analysis & Consulting 2006, s. 9).
30
V praxi se můžete setkat rovněž s pojmy lokality ohrožené sociálním vyloučením nebo lokality blízké
sociálně vyloučené lokalitě. V žádném případě se nejedná o synonyma pro pojem sociálně vyloučená lokalita.
Jedná se o lokality, u kterých by se dalo říci, že svým ekonomickým, sociálním a prostorovým mohou být
ohroženy přeměnou v sociálně vyloučené lokality, ale jejich přesné určení je vzhledem k vágní interpretaci
těchto termínů velmi složité.
95/165
neboť jiné bydlení je pro ně nedostupné a na druhé straně právě tento prostor se podílí na
jejich vyloučení. Lokality koncentrace příjmově slabých domácností jsou pak spojovány
s mnohými sociálními problémy: kriminalitou, vandalismem, konflikty v soužití s ostatními
obyvateli, nízkou úrovní dosaženého vzdělání, nezaměstnaností, chátrajícím bytovým
fondem či špatnou dostupností a kvalitou služeb (Crane, Sýkora, Mareš, in Kolektiv autorů,
2010).
Čada (2015) oproti tomu ve svojí práci uvádí, že „…za sociálně vyloučenou nebo sociálním
vyloučením ohroženou lokalitu v rámci výzkumu Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR
považujeme takovou lokalitu, kde dochází ke koncentraci více než 20 osob žijících
v nevyhovujících podmínkách (indikováno počtem příjemců příspěvku na živobytí), které
obývají fyzicky či symbolicky ohraničený prostor (indikováno vnější identifikací).“
7.1.3.1 Charakteristické rysy sociálně vyloučené lokality
• uzavřenost společenství vůči okolí,
• prostorová segregace (prostorové oddělení), (nedostupnost infrastruktury –
například neexistence obchodů nebo pouze jednoho s předraženým zbožím, absence
školy, lékaře, úřadů, plynovodu, zástavba na kraji měst),
• symbolické vyloučení spojené se stigmatizací (zevšeobecňující přisuzování
negativních vlastností) jedinců či skupin,
• špatné bytové podmínky, nekvalitní domy, znečištění, často bez kvalitní péče
majitele, špatný stav společných prostor a veřejných prostranství,
• špatné hygienické poměry a s nimi související horší zdravotní stav,
• vysoká až úplná dlouhodobá nezaměstnanost,
• ztížený přístup k legálním formám výdělečné činnosti, závislost na sociálních dávkách
a s tím spojená chudoba,
• nízká vzdělanost většiny obyvatel,
• napětí mezi obyvateli lokality a okolím,
• životní strategie orientovaná na přítomnost,
• uzavřený ekonomický systém vyznačující se častým zastavováním majetku
a půjčováním peněz na vysoký úrok (lichva a tzv. rychlé půjčky),
• větší potenciál výskytu sociálně rizikových jevů (např. alkoholismu, narkomanie či
gamblerství) a kriminality (zvýšené riziko stát se pachatelem, ale i obětí trestného
činu),
• snížené sociokulturní kompetence (např. jazyková bariéra, nezkušenost či neznalost
vlastních práv a povinností) (Gabal analysis & Consulting, 2006).
Pokud některá z výše uvedených charakteristik při popisu místa není splněna, neznamená to,
že se nejedná o sociálně vyloučenou lokalitu. Každé místo je specifické a mnohdy stačí jen
některý z uvedených ukazatelů, abychom mohli lokalitu nazývat sociálně vyloučenou.
(Šimáček 2007)
Sociálně vyloučenou lokalitou tedy rozumíme část města, čtvrti, domu nebo shluku několika
domů, kde žije větší počet domácností, rodin a jednotlivců s nejnižšími příjmy, velmi často
závislých na sociálních dávkách. Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit mají jen omezený
nebo žádný přístup ke zdrojům, které jsou nezbytné pro zapojení se do sociálních,
96/165
ekonomických a politických aktivit společnosti jako celku. Obyvatelé těchto lokalit mnohdy
tvoří z větší části lidé s menšinovou etnicitou (Mastná, 2008).
7.1.4 Rom, Romové
Mezi skupiny ohrožené sociálním vyloučením se řadí také etnické menšiny. V České republice
se většinou jedná o Romy. Hned v úvodu je třeba se zdůraznit velmi podstatnou informaci.
Ne všichni Romové jsou sociálně vyloučení, a ne všichni sociálně vyloučení jsou Romové.
Proto nelze ztotožňovat pojmy Rom a sociálně vyloučený (Mastná, 2008).
Vymezení pojmu národnostní menšina a příslušník národnostních menšin stanoví zákon
273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších přepisů. Konkrétně v § 2:
1) Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné
České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem,
jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být
považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní
svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich
společenství, které se historicky utvořilo.
2) Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české
národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu
s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.
Podle zákona č. 273/2001 Sb., o právech národnostních menšin a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, je Romem pouze ten, kdo se přihlásí k romské národnosti.
S tímto faktem bychom mohli polemizovat (při posledním sčítání lidu se k romské národnosti
přihlásilo nepatrné procento obyvatel České republiky). Příslušnost k „romství“ však
neznamená jen svobodnou vůli jedince přihlásit se k romské národnosti, ale souvisí úzce
s kulturou, tradicemi minority, se způsobem života, s mírou schopnosti společenské flexibility
a s mírou (Informační průvodce 2007, in Mastná, 2008).
Proto za Romy považujeme toho:
a) Romem je ten, kdo se hlásí k romství
Romem je občan České republiky, který se deklarativně přihlásí k romské národnosti.
V tomto případě je teoreticky nepodstatné, k jaké etnické skupině občan přísluší, jde
o individuální národnostní cítění jednotlivce a o projev jeho svobodné vůle. K romské
národnosti se hlásí také lidé, kteří nevykazují charakteristické antropologické a etnické znaky
Romů, měli však např. romské předky.
b) Romem je ten, kdo žije jako Rom
Občané České republiky (případně Slovenské republiky), kteří příslušejí k romské etnické
skupině žijící u nás většinou nemají potřebu deklarovat své romství přihlášením se k romské
národnosti při sčítání lidu, přesto však udržují romskou kulturu a z generace na generaci si
předávají tradice a mateřský jazyk. Způsob života lidí udržujících v romských komunitách
97/165
tradiční kulturu je označován romským slovem „romipen“. Za určitých okolností to mohou
být též osoby neromského původu.
c) Romem je ten, kdo vypadá jako Rom
Charakteristické antropologické rysy lidí příslušejících k romské etnické skupině ruku v ruce
se zažitými předsudky většiny majoritní společnosti vůči této minoritě působí jako
společenské stigma, a to naprosto nezávisle na jejich vůli, způsobu života, výši dosaženého
vzdělání apod. Příslušníky majoritní společnosti jsou označovány za Romy („cikány“)
například i romské děti vyrůstající od kojeneckého věku v adoptivních většinových rodinách,
tedy nedotčené romskou kulturou ani způsobem života „romipen“ (Moravskoslezský kraj,
2006; Mastná, 2008; Poláčková, 2008).
Kuchař (2007, s. 158) uvádí, že „…jedinou národnostní skupinu v českých zemích, která je
v pravém slova smyslu etnickou, kulturní a ekonomickou minoritu, jsou Romové. Jejich pozice
v české společnosti byla, je a zřejmě ještě dlouho bude specifická, o čemž svědčí i fakt, že
romská národnost byla zákonem uznána až v roce 1990.“
„Do té doby byli Romové považováni za etnický útvar či historické společenství lidí se
specifickou etnickou povahou“ (Kára, in Kuchař, 2007, s. 158).
Za Roma můžeme tedy považovat takového jedince, který se za Roma sám považuje, aniž by
se nutně k této příslušnosti za všech okolností hlásil (např. při sčítání lidu), anebo je za Roma
považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých
(antropologických, kulturních nebo sociálních) indikátorů (Mastná, 2008).
Romové netvoří jednolitou, homogenní etnickou skupinu. Romské etnikum se skládá
z mnoha různorodých, odlišnou historickou zkušeností formovaných skupin. Romskou
komunitu v Evropě v současnosti tvoří asi 6 milionů lidí, z toho žije na území České republiky
přibližně 170–200 tisíc obyvatel. Při sčítání lidu31 v r. 2001 uvedlo romskou národnost 11 716
osob. Na území České republiky žijí čtyři romské komunity: 80 % romské populace v ČR tvoří
servike Roma (slovenští Romové), 10 % vlachike Roma (olašští Romové) a zbývajících 10 % se
dělí mezi sinti Roma (němečtí Romové) a ungrike Roma (maďarské Romy) (Davidová, In
Poláčková, 2008).
V novodobé historii byli čeští Romové kromě holocaustu nejvíce poznamenání nucenou
asimilací během komunismu. Dne 11. listopadu 1958 nabyl platnosti i účinnosti zákon
č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob, který postihl především romské kočující
rodiny. Tento diskriminační zákon hrozil lidem za jeho porušení vězením, a to do roku 1990.
Avšak z platného právního řádu zmizel až v roce 1998. I po letech je možné spatřit důsledky
tohoto zákona a dalších opatření řízené asimilace Romů za bývalého režimu. Oním
důsledkem násilného přesídlování Romů a jejich segregace v uzavřených čtvrtích měst jsou
dnešní problémové, „sociálně vyloučené“ lokality (Echo24, 2018).
31
Např. na území města Ostravy se při posledním sčítání lidu přihlásilo k romské národnosti 691 Romů, přitom
odhady expertů mluví o 20 až 35 tisících. (Poláčková 2008)
98/165
Přestože Romové žijí v České republice již několik staletí, jsou pro většinu obyvatelstva stále
neznámí, pokud jde o jejich způsob života, rodinné tradice, způsob myšlení a vnímání světa.
A jsou to právě jejich staleté tradice, které je ovlivňují více než naše společnost se svými
školami, vládou, sdělovacími prostředky včetně televize. Proto jsou jiní (Goral, 2008).
Zpráva o stavu romské menšiny v České republice (2018) uvádí, že na území České republiky
v roce 2017 žilo 240 300 Romů, což představovalo 2,2 % z celkové populace České republiky.
Samotní Romové nesou těžce, že mezi nimi většinová populace nedělá rozdíly, jednotlivé
komunity mezi sebou téměř nekomunikují, mají odlišné historické zázemí a zkušenosti,
nezasahují do záležitostí druhých skupin, nevytvářejí až na výjimky společná manželství ani
se vzájemně nestýkají (Davidová, in Mastná, 2008).
Terénní sociální pracovník by měl reflektovat možné vlivy příslušnosti romského klienta
k jeho etnické skupině Romů, které mohou ovlivnit jeho práci (některé skupiny spolu
nekomunikují, což může být například problémem, když pracovník bude řešit problém
klienta a může díky výše popsaným skutečnostem narážet na nepřekonatelné překážky).
Problém může nastat i tehdy, pakliže sociální pracovník je sám příslušníkem romské menšiny
a někteří klienti s ním nebudou chtít spolupracovat, protože patří ke skupině, se kterou
klienti nekomunikují (Mastná, 2008).
7.1.5 Sociálně vyloučená romská lokalita
Jako sociálně vyloučenou romskou lokalitu označujeme prostor obývaný skupinou, jejíž
členové se sami považují za Romy nebo jsou za Romy označováni svým okolím, a jsou
sociálně vyloučeni. Jinými slovy můžeme říci, že sociálně vyloučené lokality, ve kterých žije
vysoký podíl sociálně vyloučených Romů, bývají někdy označovány jako sociálně vyloučené
romské lokality. Na jedné straně se může jednat o jednotlivý dům, ve kterém žije několik
jednotlivců či rodin, nebo celou městskou čtvrť. Lokalita může být ve středu města, ale i na
periferii nebo dokonce úplně mimo obec, oddělená od jejího života a pozornosti jejich
obyvatel průmyslovou zónou, polem nebo lesem. Hranice takovéto lokality může být jak
symbolická (to, když je lokalita vnímána jako „špatná adresa“, hovoří se o ní jako o „domu
hrůzy“, „cikánské ulici“, „cikánské čtvrti“ apod.), tak fyzická (je-li lokalita oddělena od ostatní
bytové zástavby průmyslovou zónou, frekventovanou silnicí, vodním tokem, skládkou apod.).
V obou případech si však existenci těchto hranic uvědomují jak ti, kteří danou lokalitu
obývají, tak ti, kteří žijí mimo ni (Gabal analysis & Consulting, 2006).
Sociálně vyloučené lokality s vysokým podílem sociálně vyloučených Romů vznikají
především v důsledku:
• „přirozeného“ se stěhovávání se chudých romských rodin do lokalit s cenově
dostupnějším bydlením,
• vytlačováním romských rodin z lukrativních bytů a přidělováním náhradního bydlení
v lokalitách s často vysokým podílem romského obyvatelstva,
• řízeným se stěhováváním (především ze strany obcí) neplatičů nájmu a obecně lidí
považovaných za „nepřizpůsobivé“ či „problémové“ do ubytoven nebo holobytů.
K tomu, aby lokalita byla vnímána jako romská, přitom není vůbec nutné, aby Romové v dané
lokalitě tvořili většinu obyvatelstva (Gabal analysis & Consulting, 2006).
99/165
7.2 Specifika romského etnika
Sociální pracovník by si měl uvědomit, že vedle uvedených specifik obyvatel sociálně
vyloučených lokalit mohou jeho práci s klienty ovlivňovat další možná specifika romských
obyvatel v těchto lokalitách, protože situace romských klientů v sociálně vyloučených
lokalitách často zahrnuje:
• někteří klienti mají zkušenost s diskriminací, což se může projevit při společné práci
pracovníka a klienta,
• velký význam rodiny a vztahů v ní (pozice muže, ženy, starší matky, dětí; rodinné
konflikty v lokalitě ovlivňující práci terénního sociálního pracovníka; klienti zdůrazňují
význam rodiny a potlačují míru vlastní individuality, a proto při jednání pracovníka
s klientem jsou často přítomni další příbuzní),
• v rámci rodinných sítí často materiálně i finančně podporují další, mnohdy i vzdálené
příbuzné,
• hospodaření s finančními prostředky často neumožňuje pokrýt výdaje, které se
objevují,
• životní styl klientů orientovaný na přítomnost, který se projevuje odkládáním
problémů do budoucna,
• silná sociální kontrola (rychlé šíření informací, desinformací, stereotypy),
• nedostatek pozitivních zkušeností s prostředím mimo vlastní lokalitu (není s kým se
poradit, chybí kontakty, konexe, známosti, doporučení, od koho si půjčit atd.),
• problémy s jazykovou bariérou, a nejen u dětí, ale i u dospělých; znevýhodnění dětí
při vstupu do základních škol díky používání romského etnolektu32 češtiny,
• způsob života v dnešní společnosti ovlivněný minulostí (stravování, oblékání…),
• kulturní tradice a zvyklosti (vstup do rodiny, chování hosta, pozice členů
domácnosti…),
• nesrozumitelnost „gádžovského“ světa a jeho institucí, svět majoritní společnosti
a jeho instituce jsou pro klienty mnohdy nesrozumitelné (Nedělníková, 2007).
Z výše uvedených důvodů je proto potřeba věnovat klientům dostatek času, klient nám
sděluje problém, který se jemu zdá jako největší a aktuální. V rámci komunikace s klientem je
však třeba se doptávat i na zdánlivě nesouvisející okolnosti a poskládat tak mozaiku
problémů a seřadit ji. Může se nám často stát, že mezi řádky objevíme mnohem větší
problém, o kterém by se jinak klient ani nezmínil, ale pro další pomoc a řešení jeho problémů
může být zásadní. Vždy je třeba znát komplexní situaci klienta. Ve společných rozhovorech
s klientem se snažíme přijít na příčiny potíží, klient si sám určí, se kterými chce pomoci, a na
každém kroku by se měl podílet na jejich řešení.
7.2.1 Vnímání prostoru a času
Čas mnoho Romů neodvozuje od ročních období – posloupnosti změn v přírodě, ale od
konkrétních událostí, které se v životě odehrávají cyklicky (např. měsíční termíny výplaty
32
Etnolekt – neustálená forma mateřského jazyka. V našem případě se jedná o specifickou romskou podobu
mluvené češtiny, slovenštiny a dalších jazyků.
100/165
sociálních dávek). Zvláštnost ve vnímání času v kombinaci s neplánováním budoucnosti je
často příčinou „špatného“ hospodaření romských žen, které nejsou neschopné, ale nedokáží
peníze na domácnost rozložit do potřebného množství týdnů. Vzhledem k tomu, že peníze
bývají utraceny často během několika dnů, vzniká potřeba si peníze půjčit, a tak se rozjíždí
kolotoč věčného zadlužení. Zadluženým rodinám jsou ochotni po čase půjčit už jenom rodiny
romských lichvářů, kteří mají prostředky na to, jak z nich dluhy dostat. Bez pomoci zvenčí
(mimo komunitu) však není z toho začarovaného kruhu cesty ven (Poláčková, 2008).
„Prostor vnímají Romové jinak, dokáží se v něm orientovat, ale nedokáží jej popsat, tak, aby
„gádžo“ rozuměl. Často zaměňují pojmy dopředu, dozadu za nahoru (upre) a dolů (tele).
Porozumět romskému popisu, např. cesty na nádraží, chce určitou předcházející praxi
v komunikaci s nimi“ (Balabánová, in Poláčková, s. 409).
Proto musíme vždy, když vysvětlujeme klientovi například nějaký postup, volit jednoduchá
slova a nejlépe po klientovi nakonec chtít, aby vše, co jsme mu sdělili, shrnul, ať máme
jistotu, že nám rozumí. Nejhorší je v rámci vlastní důležitosti zahltit klienta spoustou údajů
proloženými cizími slovy, a nakonec se zeptat, jestli rozuměl. Buďte si jistí, že odpoví ano –
přece se před vámi neponíží a nepřizná, že vůbec nechápe, co se po něm chce. Na to by si
měl každý, kdo komunikuje s Romy, dát pozor (Poláčková, 2008).
7.2.2 Představy, sen, realita
Gádžové často vnímají Romy jako nezodpovědné lidi, kteří téměř nikdy nemluví pravdu
a nedrží dané slovo. Pro pochopení tohoto jevu si musíme uvědomit, že pro Romy je
skutečné to, co si dokáží představit. Co si přestavit nedokáží, pro ně nemá žádnou hodnotu,
pouští to ze zřetele, přestává to pro ně existovat, jelikož to není pro ně skutečné. Jako příklad
můžeme uvést studium na střední škole. První myšlenka, která Roma napadne, to je jen pro
gádže, a už o tom dál nepřemýšlí.33(Poláčková, 2008).
Ale třeba i v rekvalifikačním kurzu vidí okamžitě překážky, a i když začne, před první
překážkou většinou zařadí zpátečku (Balabánová, in Poláčková, 2008).
Je potřeba, abychom se zaměřili na vysvětlení všeho, co s možným nástupem na školu nebo
do kurzu každého čeká, ale zároveň mu dodali důvěru. Je potřeba popsat průběh, ale
i dopady a následné výhody, které z jejich současného jednání nastanou (Poláčková, 2008).
7.2.3 Jazyková bariéra
Jazyková bariéra je častým důvodem k nedorozumění. Mnoho Romů neovládá dostatečně
češtinu, ale používá tzv. romský etnolekt češtiny. Nedostatečné jazykové vybavení se
33
Příklad: Realizování kurzu pečovatelek. Z původních 30 přihlášených splňovalo podmínky a prošlo sítem
(zdravotní stav, dodání vysvědčení z posledního ročníku základní školy, čistý rejstřík a psychologické testy)
pouze 8 děvčat. Přestože kurz trval pouze tři měsíce, už první den nedorazila na čas osmá účastnice, bez které
by kurz nemohl začít. (Podmínka úřadu práce, který kurz financoval, byl počet minimálně osmi žen.) Naštěstí
jsme na ni měli telefonický kontakt, a když jsme jí zavolali, tak nám řekla, že má problém, a na otázku – jaký –
odpověděla – „ujela mi tramvaj, tak jedu domů“. Po chvilce přesvědčování, jak je důležitá a že bez ní kurz
nemůže začít, přece jen dorazila. První hodiny výuky se vůbec neprojevovala, na otázky neodpovídala – nevěřila
si, bála se, že něco řekne špatně. Po pár hodinách si začala věřit, měla velkou radost, když byla pochválena.
Výborná byla i na praxi a závěrečné zkoušky udělala bez jediné chyby. Co potřebovala? Podporu, pochvalu,
motivaci a pocit, že na ní záleží. Dnes se již projevuje se zdravou sebedůvěrou a nebojí se promluvit (Poláčková,
2008).
101/165
projevuje jak u dospělých osob, tak u romských dětí. Známým příkladem je častá mylná
diagnostika u romských dětí přicházejících na základní školu. Romské děti jsou znevýhodněny
ve srovnání s dětmi ostatními především tím, že neovládají dobře češtinu. Romských rodičů,
kteří by mluvili na své děti jen romsky,34 je malé procento, většina rodičů učí děti češtině,
ovšem tak, jak se ji naučili oni. V důsledku rychlého školního tempa se jazyková bariéra u dětí
prohlubuje. Dítě, které ztratí kontakt s učitelem, protože mu nerozumí, se přestane brzy
zajímat o školní práci. Motorický neklid, nesoustředivost a kázeňské problémy
u romských dětí bývají často učitelem mylně považovány za vývojovou poruchu typu LMD.
Ve skutečnosti jsou tyto projevy důsledkem toho, že dítě dávno ztratilo „nit“ hovoru,
komunikační kontakt s učitelem i se třídou a chce na sebe přiměřeně svému temperamentu
upozornit (Balabánová, in Poláčková, 2008).
Pro romské děti a jejich další život je nezbytně důležité naučit se dobře česky. Častým
úkolem některých terénních pracovníků a pracovníků komunitních center bývá právě
doučovat děti češtinu. Pracovník, který děti vyučuje, by měl mít alespoň základní
povědomost o struktuře romštiny a ovládat základní romské výrazy. Děti totiž mnohem lépe
spolupracují s rodilým mluvčím nebo osobou, jež jim rozumí a která jim je přece jen blíž.
V praxi se často setkáváme s romskými dětmi, které „nepoznají barvy“ a neústupně tvrdí, že
modrá pastelka je zelená a červená, že je hnědá. Někdy si s nimi nevíme rady, a přitom může
jít jen o to, že dítě nerozumí českým slovům pro barevnou konvenci, když použijeme slova
romská, reagují správně (Balabánová, in Poláčková, 2008).
7.3 Komunikace s romským klientem
Hledání porozumění
Pokud chceme správně porozumět problému konkrétní rodiny, musíme se nejprve pokusit
tzv. naladit na stejnou strunu. To znamená na takovou, na které jsou rodinní příslušníci
s námi schopni se domluvit. Tu nalezneme tehdy, podaří-li se nám vzbudit u romské rodiny
pocit důvěry. K vyvolání pocitu důvěry u Romů ze strany „gádža“ je ovšem zapotřebí, aby
„gádžo“ respektoval a dodržoval v kontaktu s Romem nepsaná romská pravidla, zvyky
a obyčeje (Balabánová, In Poláčková, 2008).
Zapamatujeme si, že důvěru si budujeme i několik měsíců, ale přijít o ni můžeme během
vteřiny. Nevhodnou připomínkou, nedodrženým slibem apod. (Poláčková, 2008).
Oblékání
Chceme-li zdárně uskutečnit svoji první návštěvu v romské rodině, je dobré, abychom
tomuto prvnímu setkání přizpůsobili i svůj případný osobitý styl v oblékání a líčení. Je vhodné
oblékat se a líčit se nepříliš výrazně a vyzývavě. Celá sociální práce přes veškerou vaši snahu
vezme za své, navštíví-li olašskou rodinu sociální pracovnice ve své oblíbené minisukni.
U ženské části rodiny ztratíme okamžitě respekt, pro mužskou část rodiny budeme
považovány dozajista za lehkou ženu (e lubni). Když půjdeme na návštěvu k rodině
rumungrů, necháme doma většinu svých zlatých šperků, které běžně nosíme (Balabánová,
in Poláčková, 2008).
34
Romština patří do skupiny indoevropských jazyků a nejblíže má k bengálštině nebo tamilštině. Současný jazyk
obsahuje asi jen 600 původních staroromských slov, zbytek slovní zásoby je přejat ze slovníku národů,
ve kterých Romové žili. Romština má dva rody, osm pádů a používá řecké koncovky (os, is) (Balabánová, In
Poláčková, 2008).
102/165
Umění vyjádřit úctu
Pokud žena jedná s romským mužem, nedoporučujeme dívat se mu zpříma do očí, přímý
ženský pohled je obecně považován za sexuální výzvu. Romský muž, který vám podává ruku
a nepodívá se vám zpříma do očí, vám vyjadřuje úctu (Balabánová, In Poláčková, 2008).
Na návštěvě u klientů je dobré zjistit, kdo je hlavou rodiny. Pokud je to například muž a vy se
budete obracet v hovoru na jeho ženu, můžete jej urazit. Dávejme proto pozor na to,
abychom mluvili chvíli na muže a chvíli na ženu, prostě udržujme kontakt s oběma. Sociální
pracovníci, zejména mladí a bezdětní, by v kontaktu s romskou matkou neměli klást
direktivní podmínky, prohlížet skříně, poučovat o tom, co je pro její děti vhodné, nebo
vyhrožovat odebráním dětí. Měli by se postavit do role posluchače, vyslechnout matku,
pochválit děti, případně pořádek v domácnosti a až následně citlivě upozornit na případné
nedostatky a nabídnout vhodnou změnu a konkrétní kroky, jak kýženého stavu dosáhnout
(Balabánová, in Poláčková, 2008).
Nepodceňujeme jazykovou bariéru
Pozitivní komunikaci přizpůsobíme i slovní zásobu, zjednodušíme řeč a neustále zpětnou
vazbou kontrolujeme, zda to, co jsme právě řekli, bylo druhou stranou správně pochopeno.
Vzhledem ke skutečnosti, že Romové nevnímají český jazyk ve všech jeho výrazech, obratech
a zdrobnělinách, reagují někdy jako Češi komunikující nedokonalou angličtinou s rodilým
Angličanem. Když mluví Angličan, přikyvují, a přitom rozumí každému třetímu slovu
a intuitivně částečně rozumí obsahu řečeného. Když o nic nejde, je to v pořádku, v případě,
že jde o něco vážného nebo důležitého, intuitivní, nepřesné porozumění sdělení obsahu
řečeného může mít katastrofické následky. Nezřídka rozumí Romové proudu řeči rodilého
českého mluvčího částečně a obsah řečeného si dávají dohromady intuitivně, po svém, tak,
jak oni řečenému rozuměli. V některých případech může z takto nesprávně nebo částečně
pochopené myšlenky vzniknout nová informace, kterou jste nikdy nevyslovili. Je nutné
počítat s tím, že tato dezinformace za krátký čas bude kolovat v celé komunitě35
(Balabánová, in Poláčková, 2008).
Pozitivní komunikace stojí na partnerském vztahu
Sociální pracovníci často spoléhají na „majestát“ svého postavení, který jim automaticky
přinese ze strany klientů respekt a uznání. Pak se začnou pohybovat v terénu jako slon
v porcelánu a udělají více škody než užitku. Nejhorší na tom je, že to už jen stěží lze napravit.
Základem pozitivní komunikace je vnímat klienta při jednání jako rovnocenného partnera.
Důležitý pro pozitivní komunikaci je rovněž aspekt asertivity. Je nutné se při komunikaci
přizpůsobit romským zvyklostem, ale zároveň neustupovat od požadavků, které na rodinu
klademe, a činíme to tak, abychom neztratili obtížně získanou důvěru a respekt36
(Balabánová, in Poláčková, 2008).
35 Příklad: Na začátku naší praxe jsme ve své horlivosti říkali klientům, kteří se na nás obraceli, protože neměli
kde bydlet – připravujeme projekt sociálního bydlení a nyní si vás můžeme napsat do pořadníku… Klienti vyšli
ven a sdělovali na potkání ostatním, že jsme jim slíbili byt a ať k nám zajdou také, že jim byt seženeme nebo
rovnou dáme. Je důležité si dát pozor na to, jak co formulujete, klienti někdy slyší to, co slyšet chtějí (Poláčková,
2008).
36 Příklad: Znovu se vrátíme, k již zmiňovanému kurzu pečovatelek. Děvčata uváděla jako omluvu, proč
nedorazily do kurzu na praxi, běžné ženské měsíční problémy. Asertivně jsme trvali na tom, že to není důvod,
103/165
Pokud jsme v kontaktu s romským klientem poprvé a máme znalosti o mentalitě, zvycích
a tradicích, jistě ho zarazí naše znalost romského prostředí – to, že se umíme pohybovat na
„romské půdě“. Reakce bývá většinou dvojího druhu. Buď se stane opatrným a ostražitým,
protože si vás přesně nedovede zařadit, bývá to spíše mužská reakce, nebo se vás bude
snažit využít (dělají to spíše ženy, které vás od začátku budou považovat za „lači gádži“,
v překladu dobrou bílou ženu, v tomto smyslu hloupou ženu, kterou je možné obalamutit).
(Balabánová, In Poláčková 2008)
Neustoupíme-li ze svých požadavků a budeme-li prosazovat požadavky v souladu s romskými
zvyklostmi a na takové komunikační úrovni, která je srozumitelná, získáme si jejich důvěru
i respekt. Podaří-li se vám to v případě jedné rodiny, rozšíří se pověst o vás velmi rychle v
celé komunitě (Poláčková, 2008).
7.4 Tradice a hodnoty
Pro práci s romskou komunitou je nezbytné se seznámit s romskou strukturou, tradicemi
a tradičním způsobem jednání, se kterým se terénní pracovník může setkat i v současné
době. Romové jsou rozděleni do mnoha společenských vrstev – kastovních skupin. Každá
rodina patří do určité kastovní skupiny. Postavení rodiny v romské komunitě je určováno
nikoli sociálním nebo společenským postavením v majoritní společnosti, ale je po staletí
určováno způsobem obživy rodiny – tradičním řemeslem a rituální čistotou rodu (Poláčková,
2008).
Romové dělí sami sebe do dvou hlavních skupin – žuže (čistí) a melale, degeš (nečistí).
Příslušnost rodin do těchto dvou skupin se dědí z generace na generaci a vymanění se ze
skupiny nečistých je možné pouze sňatkem s příslušníkem rodiny, který přísluší k čistým
(Balabánová, In Poláčková, 2008).
Žužo „čistý“, „čistotný“ se vztahuje jak k hygieně, tak k etice. Udržovat čistotu je v romské
společnosti na prvním místě záležitost ženy. Žužo chaben (čisté jídlo), význam tohoto slova je
rituální. Koňské maso, psí, kočičí, jezevčí, syslí maso anebo maso ze zdechlých zvířat se
nepovažuje za čisté jídlo. Čisté – nečisté jídlo tvořilo hlavní přehradu mezi „čistými Romy“
a degeši. Mahrime – tato přezdívka je velmi starodávná, za nečisté byli považováni všichni,
kdo nepatřili k identitní skupině. Od pradávna rozdělovala a dodnes rozděluje, tímto výrazem
například označovali olašští Romové maďarské Romy. Ty kasty, jejichž příslušníci nejedí
koňské nebo vepřové maso, se považují za „vyšší“. Z výše uvedeného můžeme hodně vytěžit.
Je však docela těžké do těchto tajů proniknout. Pokud se Vám to podaří, pochopíte, proč
některé rodiny spolu nemohou bydlet na jednom poschodí, proč nechtějí, aby jejich děti
seděly spolu v lavici, proč nemůže olašský Rom pracovat v lokalitě, kde žijí slovenští Romové
a kde nemá šanci být přijat (Poláčková, 2008).
Mulo (mrtvý, přízrak mrtvého)
Víru v muly sdílejí příslušníci všech romských společenství. Dle této víry se mulo může
zjevovat proto, aby si s někým vyřídil nevyrovnané účty. Víra v muly funguje jako sociální
korektor. Lidé se snaží nepůsobit jiným škodu nebo bezpráví ze strachu, aby je po smrti
nepřišli strašit. Pokud chodí strašit, musí provinilý živý své přestupky vůči mulovi napravit
proč nepřijít, že se s nimi počítá, a že kdyby to udělaly v pracovním poměru, brzy by skončily. Musely si to
nadpracovat o víkendu a další měsíc se to už neopakovalo. Právě asertivní důslednost byla to, co na konci kurzu
všechna děvčata ocenila (Poláčková, 2008).
104/165
(např. jeho potomkům se vrátí vypůjčená a nevrácená věc, za okno se dá mulovi jídlo).
Usmiřování mezi umírajícím a jeho příbuznými a známými, třídenní bdění u mrtvého
(vartování), předměty kladené do rakve, pohřební zvyklosti – vše slouží k tomu, aby duše
zesnulého měla na onom světě pokoj a nemusela se zjevovat jako mulo. Z těchto důvodů je
pohřeb záležitostí, kterou Romové nikdy neodbydou. Pohřeb a loučení se zemřelým je něco,
na čem jim záleží, a každý pohřeb musí být okázalý, a to i za cenu, že si na něj půjčí a pak se
dostanou do kolotoče dluhů (Poláčková, 2008).
Narození dítěte
Děti tvoří privilegovanou skupinu, neboť mateřství a plodnost byly mezi Romy silnou
hodnotou. Neplodnost byla považována za prokletí a stejně tak je pojímána dodnes. Pokud
Rom opustí svou ženu, protože je neplodná, nikdo jej za to neodsoudí. Nejsilnější hodnotou
je mezi Romy zdraví dětí, toho si váží natolik, že na ně přísahají. Bohužel i v současnosti se
v komunitách vyskytují závažná onemocnění, jako TBC, infekční hepatitida, salmonelóza,
které jsou ve většině případů zapříčiněny špatnou životosprávou a hygienickými nedostatky.
Romky nerady rodí v gádžovských porodnicích, nevěří doktorům, často ihned po porodu
utíkají za svými dalšími dětmi a mužem, kterého je potřeba pohlídat, aby nezačal chodit za
jinou. Dotaz na tuto situaci nezřídka od zdravotníků uslyšíte. Romské matky často ihned po
narození dítěte vykonávají magický rituál. Dítěti je dána okamžitě po porodu přezdívka, aby
zlý duch, který by se ho snažil ovládnout, byl oklamán. Když se narodí např. holčička a podle
rodného listu se jmenuje třeba Lucie, ihned po narození dostane od matky přezdívku, např.
Šuki. Poprvé ji jménem Lucie osloví až učitelka v první třídě. Děťátku bývá na ručičku
přivázána červená stužka nebo nitka, do peřinky, pod polštář dítěte se dává kovový předmět
(většinou lžička) – toto čarování slouží k odvrácení moci zlého ducha. Někdy bývá také dítě
třeno po celém tělíčku mateřským mlékem, aby bylo silné a zdravé (Balabánová,
in Poláčková, 2008).
Romské matky příliš na novorozence nemluví, považují to za zbytečné, více se jich ale
dotýkají. Osobní kontakt mezi členy rodiny je obecně více dotykový, jsou rádi blízko sebe,
rádi se vzájemně dotýkají, nevadí jim stísněné prostory, nepožadují soukromí, jsou neradi
sami (Balabánová, In Poláčková, 2008).
Svatba a námluvy
Mnoho romských, ale i smíšených párů žije společně jako druh a družka. Podle zákona
romské komunity jsou však považováni za právoplatný manželský pár. Většina romských
rodů neuznává sňatek podle zákonů společnosti, ve které žijí. Budoucí manželé jsou sobě
rodinami zaslíbeni dlouho před tím, než jsou oddáni, často v dětském věku. V rumungrovské
komunitě se tento jev postupně vytrácí, ženy jsou emancipovanější, už tolik neposlouchají
otce. V olašské komunitě rozhoduje stále otec o tom, s kým bude jeho syn nebo dcera žít
v manželském svazku. Neuposlechnutí otcova rozhodnutí se rovná exkomunikaci z rodu.
Obřad, kterým jsou partneři oddáni, se jmenuje mangavipen. Křesťanský nebo civilní sňatek
podle zákona bývá uzavírán až po několika letech trvajícího manželství (Balabánová,
in Poláčková, 2008).
Systém hodnot
Mezi jednu z největších hodnot patří láska k rodině, a to jak láska dětí k matce, tak i rodičů
k dětem. Romové jsou velmi hrdí na velikost a soudržnost své rodiny. Úcta jako další
105/165
z hodnot je pro Roma velmi důležitá, nicméně při přílišném projevu úcty a vstřícnosti vůči
Romům může docházet z jejich strany k účelovému využití (Poláčková, 2008).
Podstatnou hodnotou je fyzická síla, která může hraničit až s nekritickým obdivem (tato
skutečnost se dá pozitivně využít, např. k získání chlapců do kolektivu s hlavičkou výuky
bojových sportů). Další hodnotou je „držet slovo“. Platí ovšem pouze uvnitř romské skupiny,
neboť podvést gádža je mistrovství. Čím je pak gádžo učenější, tím více je podvod oceněn.
Romská populace si cení také své hmotné úrovně; v tomto případě jde však
o neuspořádanou snahu vyrovnat se majoritní populaci, která mnohdy končí jako kombinace
bídy a přepychu. Touha vyniknout, i když nesystematická, je pro Romy také hodnotou.
Hodnotou je pohostinnost, každý host musí být pohoštěn, host nesmí odmítnout, mohlo by
to znamenat, že se štítí, že považuje hostitele za rituálně nečistého. Hostí se masem
a alkoholem. Laskavost prokazuje ten, kdo si bere, ne ten, kdo dává. Tradiční přísná cudnost
romských rodin vylučovala jakékoliv projevy sexuality rodičů před dětmi. Některé skupiny
se dodnes stydí objevit na veřejnosti v plavkách (Poláčková, 2008).
Málo uznávané hodnoty
Někteří Romové nepovažují za důležité učit se romský jazyk. Stejně není doceněna forma
psaného slova. Dle vlastních zkušeností můžeme říci, že velká část romských tiskovin, letáků
a materiálů pro ně vytvořených končí v odpadcích. Žijí dneškem, aby udělali dobrý dojem
v okamžiku, kdy toho využijí, ne proto, aby měli dobrou pověst. Vzdělání je další z hodnot,
která nepatří mezi priority. Na tomto místě však upozorňujeme, že v žádném případě není
možné toto skutečnost generalizovat. V romské komunitě došlo v této oblasti k velkému
posunu, o čemž svědčí i nárůst středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných Romů (Poláčková,
2008).
7.5 Vstup terénního sociálního pracovníka do sociálně vyloučené
lokality – způsob získávání klientů
Navázání prvního kontaktu a získávání klientů se může dít několika způsoby:
• klient osloví pracovníka sám,
• klientovi je doporučena terénní služba jiným klientem (příbuzným, známým, bývalým
klientem terénního sociálního pracovníka/terénního pracovníka),
• klientovi je služba doporučena neziskovou organizací,
• klientovi je služba doporučena obecním úřadem nebo státní institucí,
• terénní sociální pracovník/terénní pracovník je požádán jinou institucí, aby klientovi
službu nabídl (s vědomím, že si klient sám službu nevyžádal a má plné právo
ji odmítnout),
• terénní sociální pracovník/terénní pracovník sám aktivně kontaktuje obyvatele
v cílové lokalitě a nabízí jim služby (představuje se obyvatelům v lokalitě, připojuje se
k diskutujícím skupinám obyvatel venku, kontaktuje děti v lokalitě a přes ně může
později kontaktovat jejich rodiče atd.) (Nedělníková, 2007).
106/165
Vstup terénního sociálního pracovníka do lokality a navázání spolupráce s klienty je snazší,
pokud:
• dojde k úspěšnému vyřešení některé klientské kauzy s pomocí terénního sociálního
pracovníka/terénního pracovníka – informace se šíří dál, klienti doporučují služby
pracovníka ostatním,
• pro navázání spolupráce s klienty a její pokračování je důležitá hlavně důvěryhodnost
terénního sociálního pracovníka/terénního pracovníka; důvěryhodnost pracovníka se
může zvýšit, proběhne-li kontakt s klienty přes osobu v lokalitě již působící (vstupujeli
do lokality, např. za doprovodu bývalého terénního sociálního pracovníka,
zaměstnance jiné neziskové organizace, zaměstnance sociálního odboru, který nového
pracovníka obyvatelům lokality představí apod.),
• terénní sociální pracovník využije možnost informovat o svých službách v místním
obecním tisku, inzerci, úřední desce, nástěnkách na odborech obecního úřadu,
distribucí propagačních materiálů v terénu apod. (Nedělníková, 2007).
Pracovníci v terénu by měli působit naprosto transparentně. To znamená, že v lokalitách
a mezi klienty je od začátku známo jejich poslání, cíle a možnosti. To je velmi podstatné
zejména u asistentů policie, kteří, stejně jako ostatní pracovníci, nikdy nepůsobí v utajení
(Nedělníková, 2007).
7.6 Problémy, které sociální pracovník s cílovou skupinou nejčastěji
řeší
Cílem terénní sociální práce je snižovat míru sociálního vyloučení a chudoby jednotlivců
a rodin prostřednictvím nabídky kvalitních a profesionálních sociálních služeb.
Terénní sociální pracovník ve spolupráci s klientem usiluje o:
• zvýšení sociálních kompetencí klienta,
• zprostředkování služby a aktivit dostupných klientovi,
• minimalizaci rizik plynoucích ze sociálně znevýhodňujícího prostředí,
• rozvíjení spolupráce s dalšími zainteresovanými subjekty (Nedělníková, 2007).
Sociální pracovníci docházejí za svými klienty do jejich prostředí (včetně bytů) v sociálně
vyloučených lokalitách. Je potřeba, aby klientům věnovali dostatek času, aby se mezi námi
vybudoval vztah založený na vzájemné důvěře a respektu. Při řešení problému si společně
s klientem stanovují kroky, které vedou ke zlepšení klientovy situace. Nepřímo tak klienta
učíme vhodně reagovat v každodenních situacích tak, aby příště nepotřeboval při řešení
problému naši asistenci. Ve společných rozhovorech s klientem se snaží identifikovat povahu
a příčiny potíží. Klient sám určuje, se kterými problémy by chtěl pomoci. Na každém řešení
problému je třeba, aby klient souhlasil se způsobem a aby se na tomto řešení podílel. Při
práci s klientem většinou postupujeme od řešení aktuálních problémů, které mají dopad na
každodenní život klienta, a postupně společně s klientem hledáme příčiny jeho
dlouhodobých problémů a snažíme se je odstraňovat. Podíl klienta na řešení problému by
měl být co největší, aby časem byl schopen situaci zvládnout sám (Mastná, 2008).
107/165
7.6.1 Bydlení
7.6.1.1 Možné příčiny vzniku problémů souvisejících s bydlením
Tyto problémy se nejčastěji projevují přechodem od chráněného nájemního vztahu ke
vztahu nechráněnému. Příčinou tohoto procesu může být jak porušení povinností ze strany
pronajímatele, tak porušení povinností ze strany nájemce.
• Porušení povinností ze strany pronajímatele, často vedené motivem dostat z bytu
„problémové“ nájemníky (např. nátlakové akce směřující k podepsání nových,
nevýhodných nájemních smluv, souhlas s ukončením nájmu získaný pomocí podvodu,
kritický stav bytu, příslib odstupného).
• Porušení povinností ze strany nájemce, především dluhy na nájemném a službách
spojených s užíváním bytu (Nedělníková, 2007).
Časté důvody neplatičství
• Vysoké nedoplatky v souvislosti s ročním vyúčtováním spotřeby vody a elektřiny (tyto
nedoplatky mnohdy neodpovídají skutečné spotřebě). V mnoha lokalitách nejsou
měřiče spotřeby vody a energií v bytech, měřiče jsou společné. Celková spotřeba se
pak rozpočítává. V některých domácnostech žijí velmi početné rodiny s celým svým
příbuzenstvem, které je ne vždy nahlášeno majiteli bytu, za které by bylo nutno platit
zálohy. A tak na tyto rodiny doplácí další nájemníci v domě. Kromě těchto případů
také není výjimkou staré zchátralé potrubí, z něhož dlouhodobě uniká voda do sklepů
a jinam.
• Nečekané výdaje spojené s mimořádnou událostí (například pohřeb, svatba, nemoc).
• Rodině je exekučně strháván dluh z dávek nebo je zadlužena u lichváře či společností
orientujících se na rychlé půjčky.
• Rodina neumí hospodařit s finančními prostředky a výdaje vynakládá na úhradu věcí,
které nesouvisí s úhradou každodenních potřeb.
• Závislost některého z členů rodiny.
• Ztráta nároku na sociální dávky v souvislosti s nevyřízením si občanství.
• Vyřazení z evidence ÚP, a tím ztráta nároku na dávky v systému pomoci v hmotné
nouzi (Nedělníková, in Mastná, 2008).
Ke ztrátě bytu může dojít i v souvislosti s „prodejem“ nájemního bytu (např. některému
z příbuzných či převedením na jinou osobu) nebo v důsledku neužívání bytu (například
dlouhodobý pobyt v zahraničí (Gabal analysis & Consulting, 2006).
7.6.1.2 Možné následky ztráty bydlení
• Výpověď z nájmu z bytu, často bez náhrady.
• Odchod do ubytoven, azylových domů, k příbuzným (riziko – velký počet
nenahlášených osob v bytě, dluhy na službách, porušení nájemní smlouvy –
nenahlášení osob do 15 dnů od jejich přistěhování, hrozba výpovědi z nájmu).
• Ohrožení stability rodiny, riziko odebrání dětí do ústavní péče.
• Zanedbávání školní docházky dětí.
• Časté stěhování se po příbuzných (kde je nechají po nějakou dobu bydlet).
108/165
• Kumulace sociálně slabých rodin na jednom místě – hrozba vzniku nové sociálně
vyloučené lokality.
• Bydlení v ubytovnách za vysoké ceny – finance pak chybí jinde (Nedělníková, 2007)
7.6.1.3 Činnosti a aktivity sociálního pracovníka
• Udržení stávajícího bydlení (pomoc při zlepšování nevyhovujících podmínek,
vyjednávání splátkových kalendářů, vyřízení institutu zvláštního příjemce, pomoc
k možnosti odpracování dluhů, vyjednávání odpuštění poplatků z prodlení).37
• Monitorování situace v oblasti bydlení, aby se dalo předejít problémům.
• Aktivní vyhledávání a kontaktování potenciálních klientů s problémy dluhů na
nájemném, aby negativní následky vzniklé situace měly co nejmenší dopad na klienta
(terénní sociální pracovník provádí depistáž sám, terénní pracovník pod dohledem
sociálního pracovníka).
• Pomoc s vyřizováním nárokových dávek (dávky státní sociální podpory a sociálního
pojištění).
• Pomoc s vyřizováním dávek hmotné nouze (nenárokové dávky).
• Pomoc s hledáním náhradního bydlení (ubytovny, azylové domy atd.).
• Vysvětlování úskalí nájemních, podnájemních nebo ubytovacích smluv při jejich
podpisu.
• Vyjednávání pracovníka s místní správou a samosprávou.
• Medializace problematiky (se souhlasem klienta a zaměstnavatele) (Nedělníková,
in Mastná, 2008).
7.6.2 Finance
V sociálně vyloučených lokalitách i v lokalitách ohrožených sociálním vyloučením velmi
rychle přibývá osob, které se dostávají do situace neplatičů, protože z objektivních
i subjektivních důvodů nemají dostatek finančních prostředků k plnění svých povinností
a závazků. Z těchto důvodů se často se stává, že se jedinec či rodina uchyluje k půjčce od
společností poskytujících tzv. rychlé půjčky nebo od lichváře v situaci, kdy jí přišly nedoplatky
za vyúčtování energií a služeb spojených s bydlením nebo pro jinou nenadálou situaci, jako je
pohřeb či svatba. Vzhledem ke skutečnosti, že často jediným příjmem rodiny jsou pouze
sociální dávky, stává se, že rodina začne mít problémy s dodržením termínů splátek. Sankce
za nezaplacení nenásleduje ihned, nějakou dobu trvá, než věřitel začne svou pohledávku
37 Příklad: Na terénního sociálního pracovníka se obrátil klient s žádostí o pomoc při řešení své bytové situace.
Vzhledem k neplacení nájemného mu vznikly dluhy, kvůli nimž majitel domu podal návrh na vyklizení bytu,
o kterém soud již pravomocně rozhodl. Terénní sociální pracovník společně s terénním pracovníkem, se kterým
v lokalitě spolupracuje, domluvili setkání s majitelem domu, kterého se zúčastnil také sám klient. Cílem tohoto
jednání byl pokus domluvit se s majitelem domu na formě zaplacení dlužného nájemného tak, aby nedošlo
k vystěhování klienta a jeho rodiny z bytu. S majitelem domu byl dojednán splátkový kalendář a uzavřena
dohoda, že jestliže splátky budou placeny pravidelně a v domluvené výši, majitel nebude činit kroky k vyklizení
bytu. Klient rovněž navrhl, zda by mu terénní pracovník mohl asistovat při placení pravidelných splátek. Terénní
pracovník pravidelně docházel s klientem platit splátky, zpočátku společně vyplňovali poštovní složenky,
postupně si klient tyto složenky vyplňoval sám. Po roce byl dluh splacen a začalo vyjednávání s majitelem bytu
o možnosti získat novou nájemní smlouvu (Mastná, 2008).
109/165
vymáhat. Mezitím pohledávka vzroste na smluvních pokutách za nedodržení termínů
splátek, za poplatky z prodlení, za náklady firmy vymáhající dluh, za poplatky za exekuci
(pokud to dojde až k exekučnímu řízení) atd. Z několika málo stovek korun se během doby
neplacení mohou stát tisícové či desetitisícové částky. Aby byli schopni splatit alespoň
nějakou částku nebo aby byli schopni uhradit nečekaný výdaj, půjčují si znova peníze
u těchto společností, i když problém se splácením již mají. Rodiny jsou často uvězněny
v koloběhu splácení a dalšího narůstání dluhů (Nedělníková, in Mastná, 2008).
V souvislosti se zadlužením můžeme hovořit o zadlužených či předlužených rodinách. Tyto
rodiny jsou tak často uvězněny v koloběhu splácení a dalšího narůstání dluhů, ze kterého se
většinou nejsou schopny dostat (Nedělníková, 2007).
7.6.2.1 Možné příčiny vysoké zadluženosti
• Lichva (romský výraz – intereš; slovenský výraz často používaný Romy – úžera)38.
• Dluhy na nájemném, službách a energiích z předchozího bydlení.
• Dluhy na zdravotním pojištění (zejména z období sankčního vyřazení z evidence ÚP,
kdy je občan povinen si zdravotní pojištění hradit sám).
• Půjčky hotově nebo na zboží, leasing, ručení příbuzným.
• Nevyřízené osobní doklady, které jsou nezbytné pro vyřízení dávek.
• Dříve nevyřízené státní občanství znemožňující později čerpat sociální dávky.
• Neschopnost hospodařit a vyjít s financemi (Nedělníková, in Mastná, 2008).
7.6.2.2 Možné následky velkého zadlužení
• Ztráta bydlení, bydlení v přeplněných bytech, protiprávní užívání bytu.
• Několikanásobné exekuce sociálních dávek a dalšího majetku.
• Odebírání dětí z rodin do ústavní péče v důsledku ztráty bydlení.
• Dlouhodobý život ve stresu (zdravotní potíže, deprese, pocity beznaděje…).
• Neustálý koloběh života v dluzích (Nedělníková, in Mastná, 2008).
7.6.2.3 Činnosti a aktivity sociálního pracovníka
• Vysvětluje klientům nebezpečnost využívání půjček od společností poskytujících
rychlé půjčky na vysoké úroky a půjčování si peněz od lichvářů.
• Radí klientům, jak hospodařit s příjmy, aby si nemuseli půjčovat.
• Vede klienta k pocitu zodpovědnosti za placení svých závazků.
• Jedná s vlastníky bytů o přístupech k dlužníkům, vyjednává institut zvláštního
příjemce sociálních dávek, aby např. nedocházelo k narůstání dluhu.
38
Lichva je úmyslným majetkovým trestným činem (§ 218 trestního zákoníku), kdy je zneužita tíseň, rozrušení,
nezkušenost nebo rozumová slabost oběti, a je jí pachatelem nabídnuta a splněna služba, jejíž hodnota je
v hrubém nepoměru k hodnotě závazku oběti. Dlouhodobé působení lichvy na nejchudší vrstvu obyvatel má za
následek řetězení dluhů a nese s sebou praktickou nemožnost vyvázat se z nich. Dalším jejím negativním
následkem je nadměrná psychická zátěž u obětí lichvářů. Její pachatelé jsou v lokalitě obecně známí a současně
mohou být nositeli poměrně vysokého sociálního statusu v dotčených lokalitách (Nedělníková, 2007).
110/165
• V případě půjček jedná s věřiteli společně s klientem např. o splátkovém kalendáři,
o snížení splátek, o odložení splátek.
• Medializuje problematiku (se souhlasem klienta a zaměstnavatele) (Nedělníková,
in Mastná, 2008).
7.6.3 Zaměstnanost
Během první poloviny 90. let 20. století přišla postupně o zaměstnání drtivá většina dnešních
obyvatel sociálně vyloučených romských lokalit. Stalo se tak v důsledku ekonomické
transformace, v jejímž rámci docházelo ke snižování stavů zaměstnanců v řadě průmyslových
odvětví. Byl nastartován proces snižování pracovních příležitostí pro nekvalifikované a málo
kvalifikované pracovní síly a současně vzrůstají požadavky na zvyšování kvalifikačních
předpokladů. Tato kombinace spolu s dalšími faktory snižuje šance sociálně vyloučených na
opětovné začlenění na trh práce (Nedělníková, 2007).
Romská menšina je dlouhodobě postižena vysokou mírou nezaměstnanosti, často se jedná
o dlouhodobou opakovanou nezaměstnanost. Podle odhadů je míra nezaměstnanosti
v romských sociálně vyloučených lokalitách mezi 80 % – 100 % (Mastná, 2008).
Nezaměstnanost má na obyvatele sociálně vyloučených lokalit řadu vážných dopadů. Vedle
materiální chudoby se jedná o sociální vyloučení a psychické důsledky (rezignace na další
hledání práce, ztráta pracovních návyků, podléhání závislostem aj.). Tyto důsledky se
negativně odrážejí ve snížených šancích na začlenění na trh práce. Často u sociálně
vyloučených Romů můžeme hovořit o faktické nezaměstnatelnosti (Gabal analysis
& Consulting, 2006).
Jednou z příčin nezaměstnanosti u sociálně vyloučených Romů je nízká vzdělanost, která
zhoršuje postavení Romů nejen na oficiálním trhu práce, ale také v oblasti práce „načerno“.
Pokud romští obyvatelé lokalit pracují, pak se jedná většinou o sezónní a příležitostné práce.
Tato forma práce se kromě nízkých výdělků pojí s neustálou nejistotou pracovního místa.
Mnoho obyvatel sociálně vyloučených lokalit má zkušenost s prací v oblasti šedé ekonomiky,
bez řádně uzavřené pracovní smlouvy a bez odvádění daní a pojistného (při takových pracích
porušují zákon jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé). Takový nechráněný poměr je rizikový
(často se jedná o těžkou fyzickou práci, kde je velké riziko pracovního úrazu, dále hrozí, že
zaměstnavatel může kdykoliv takový poměr ukončit, takto odpracovaná doba se
nezapočítává pro vznik nároku na starobní důchod). Osoby, které pracují nelegálně, často
navíc pobírají sociální dávky (Nedělníková, in Mastná, 2008).
Dlouhodobě nezaměstnaní si postupně utvářejí alternativní životní strategie k zajištění
obživy. Kromě výše popsané práce „načerno“ se jedná také o vytvoření faktické závislosti na
sociálních dávkách, zadlužování se a jiné neformální ekonomické aktivity (např. sběr železa
a barevných kovů, surovin, sběr lesního či zahradního ovoce, rozebírání vraků aut, ale také
aktivity kriminální povahy – kuplířství, krádeže, prodej drog, úvěrové podvody, lichva aj.).
Problém nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti se prohlubuje, v sociálně vyloučených
lokalitách vyrůstají generace dětí, které ve svém okolí během svého dosavadního života
nepoznaly význam pracovního vztahu. Nezaměstnanost pro ně představuje běžný standard
(Nedělníková, in Mastná, 2008).
111/165
7.6.3.1 Možné příčiny sníženého uplatnění na trhu práce
1) Vnitřní faktory (nízká míra lidského kapitálu a chybějící motivace)
• nízká vzdělanost,
• nízké sociální kompetence (problémy s orientací v majoritním prostředí, na měnícím
se trhu práce apod.),
• absence pracovních návyků,
• špatný zdravotní stav,
• syndrom dlouhodobé nezaměstnanosti (komplex negativních dopadů dlouhodobé
nezaměstnanosti na psychiku člověka).
2) Vnější faktory (nízká úroveň sociálního kapitálu, systémové faktory)
• demotivující systém sociálního zabezpečení, zejména v oblasti poskytování sociálních
dávek,
• práce „na černo“ (práce bez řádně uzavřené pracovní smlouvy; neodvádění
zdravotního a sociálního pojištění; riziko vyřazení z evidence úřadu práce),
• nízká prostorová mobilita, respektive malé šance odstěhovat se za prací,
• diskriminace ze strany zaměstnavatele (Nedělníková, 2007).
7.6.3.2 Možné následky sníženého uplatnění na trhu práce
• Materiální chudoba.
• Vyloučení ze spoluúčasti na sociálním a ekonomickém životě společnosti.
• Psychické důsledky (rezignace, ztráta pracovních návyků, závislosti aj.),
• Tvorba alternativních životních strategií (závislost na dávkách, práce „na černo“,
zadlužování apod.).
Tyto důsledky se zpětně odráží ve snížení šancí na začlenění na trhu práce (Nedělníková,
2007).
7.6.3.3 Činnosti a aktivity sociálního pracovníka
• Podpora klientů při vyhledávání zaměstnání (pomoc s vyplňováním formulářů,
psaním žádostí, s vyhledáváním vhodných pracovních příležitostí apod.).
• Podpora při vyhledávání kurzů ke zvyšování funkční gramotnosti, motivačních
programů a rekvalifikačních kurzů.
• Doprovod při jednání na úřad práce, se zaměstnavateli apod.
• Informování klientů o dopadu nezaměstnanosti, riziku práce „načerno“.
• Motivování klientů k získání a k udržení zaměstnání, motivační práce.
• Hledání společně s klientem nejlepší možnosti, jak uspět na trhu práce.
• Vyhledávání (pracovníka ve spolupráci s klientem) programů podporovaného
zaměstnávání.
Napojování klienta na další organizace (např. zaměstnanecké agentury) (Nedělníková,
in Mastná, 2008).
112/165
7.6.4 Vzdělání
Nízké vzdělání obyvatel sociálně vyloučených lokalit a nízká školní úspěšnost dětí z tohoto
prostředí jsou spojeny s následným neuplatněním se na trhu práce a přispívají k udržování
sociálního vyloučení. Romové žijící v sociálně vyloučených lokalitách většinou nevnímají
vzdělání jako prostředek k získání kvalitního profesního uplatnění, což se přenáší také na
jejich děti. V prostředí lokalit většinou chybí pozitivní vzory – úspěšně vzdělaní zaměstnaní.
Děti vyrůstají v prostředí, ve kterém není příprava na povinnou školní docházku prioritou
(Nedělníková, in Mastná, 2008).
Romské děti přicházejí do škol s odlišnou výbavou sociálních a komunikačních dovedností,
což má za následek obtížnější adaptaci dítěte na prostředí školy. Další bariérou je
nedostatečná znalost českého jazyka. To jsou nejčastější příčiny ztížených startovacích
podmínek romských dětí při vstupu do školy, bývají příčinou zaostávání ve výuce
a následného přeřazování dětí do speciálních škol (Nedělníková, in Mastná, 2008).
Nízká úspěšnost romských dětí pramení ze samotných životních podmínek
v sociálně vyloučených lokalitách:
• nepříznivé podmínky domácností, které dětem neumožňují domácí přípravu na výuku
(přeplněné byty, v některých případech i bez zdroje energie s chybějícím základním
vybavením),
• časté absence dětí – rodiče dětem omlouvají veškeré zameškané hodiny (jednají tak
ze strachu, že ztratí nárok na sociální dávky, které stanovují horní limit neomluvených
hodin – 10 neomluvených hodin za měsíc, po jehož překročení mohou být rodině
odebrány sociální dávky),
podceňování domácí přípravy, neochota nebo neschopnost rodičů pomoci dětem
s probíranou látkou (Nedělníková, in Mastná, 2008).
7.6.4.1 Možné příčiny vzniku problémů se vzděláváním dětí
• Nízká míra motivace ke vzdělávání a následnému uplatnění na trhu práce.
• Minimální podpora vzdělávání v rámci rodiny a absence pozitivního vzoru v rodině.
• Časté zanedbávání povinné školní docházky.
• Nedostatečná znalost českého jazyka – používání romského etnolektu češtiny.
• Neúspěch romských žáků při zvládání základní školy a jejich následné přeřazení do
speciálních škol (Nedělníková, 2007).
7.6.4.2 Možné následky problémů se vzděláváním
• Omezená možnost výběru zaměstnání vzhledem k nízké kvalifikaci a s ní související
malá možnost uplatnit se na trhu práce.
• Vysoká pravděpodobnost pozdější závislosti na sociálních dávkách.
• Nemožnost opustit sociálně vyloučenou lokalitu (Nedělníková, 2007).
113/165
7.6.4.3 Činnosti a aktivity sociálního pracovníka
• Pracovník vytváří prostor pro spolupráci školy s klienty.
• Pracovník se snaží vyjednávat s klienty možnosti dalšího rozvoje jejich dětí, případně
motivuje ke studiu samotné děti.
• Pracovník pomáhá rodinám, ve kterých nejsou podmínky pro domácí přípravu dětí do
školy, např. pomáhá dětem s přípravou na vyučování; pomáhá vytvořit dítěti
„chráněný“ prostor v rodině, aby nebylo rušeno a mohlo se připravovat do školy;
zajišťuje dobrovolníky pro doučování.
• Pracovník zprostředkovává klientovi kontakt s dalšími organizacemi, které realizují
vzdělávání dětí, organizují pro ně volnočasové aktivity apod. (Nedělníková, 2007).
7.6.5 Další sociálně rizikové jevy
Sociální pracovník se může při své práci v lokalitě setkat s jevy, jakými jsou lichva, prostituce,
krádeže, domácí násilí, prodej tvrdých drog apod. Mnozí obyvatelé porušují zákon a sami se
mohou stát obětí trestné činnosti. Příkladem je lichva, podvody, obchod s drogami,
kuplířství, ale také organizování práce „na černo“. Pracovník také často s klientem řeší
problémy, které s výše popsanými jevy souvisí, aniž by klient explicitně formuloval svou
zakázku, kupříkladu potřebu řešit prostituci. S klientem pak může řešit např. antikoncepci,
nechtěné těhotenství, doprovod k lékaři. Důležitou oblastí práce je také prevence a snižování
sociálně rizikových jevů.
7.6.5.1 Činnosti a aktivity sociálního pracovníka
• Podporování klienta a poskytování poradenství.
• Informování o platných zákonech, právech a povinnostech občanů.
• Poskytování potřebných informací.
• Kontaktování a doprovázení klientů do zařízení, organizací.
• Spolupráce s odbornými pracovišti (např. K-centra, Bílý kruh bezpečí).
• Spolupráce s Probační a mediační službou ČR (organizování nebo podílení se
organizačním zajištěním výkonu trestu obecně prospěšných prací apod.).
• Spolupráce s odděleními sociální prevence a sociálně právní ochrany:
o zprostředkovávání volnočasových aktivit pro děti,
o monitorování situace v lokalitě,
o vyžádané zmírňování konfliktů mezi lidmi v lokalitách (mediace střetů)
(Nedělníková, in Mastná, 2008).
7.6.6 Uplatnění metod sociální práce při terénní sociální práci s obyvateli
sociálně vyloučených lokalit
Při terénní sociální práci s obyvateli sociálně vyloučených lokalit je využívána metoda
individuální sociální práce, kdy sociální pracovník poskytuje službu jednotlivci, se kterým řeší
jednotlivé problémy, s nimiž se klient na pracovníka obrací. V rámci individuální práce lze
používat různé přístupy a metody, mezi nosné patří úkolově orientovaný přístup a case
management (Mastná, 2008).
114/165
V sociálně vyloučených lokalitách lze využívat sociální práci se skupinou. Další účinnou
metodou používanou při práci s obyvateli sociálně vyloučených lokalit je metoda komunitní
práce, která se používá pro řešení problémů a pro navození změny v místním společenství.
Vztahuje problémy jedinců a skupin ke zdrojům a možnostem místní komunity, zapojuje do
řešení problému a do rozhodování a života komunity její občany, místní organizace
a instituce, vede k přerozdělování a sdílení zdrojů, odpovědnosti a kompetencí. Rozšiřuje
možnosti lidí ovlivnit to, co se s nimi děje (Matoušek, in Mastná, 2008).
Zlepšení špatných životních podmínek aktivním zapojením Romů do řešení jejich vlastních
problémů můžeme pomocí metody komunitního rozvoje. Komunitní rozvoj je svázán s prací
s utlačovanými a marginalizovanými lidmi a bojuje za jejich sociální začlenění. Všechny
komunity mají prostředky – všichni lidé mají kvality a potenciál. Komunitní rozvoj podporuje
silné stránky a dovednosti lidí, uskutečňuje se na místní úrovni, na úrovni života lidí.
Nezbytným prvkem komunitního rozvoje je aktivizace a zplnomocňování Romů (Schuringa,
in Mastná, 2008). Koordinací komunitní práce se zabývá terénní sociální pracovník, terénní
pracovník se na ní podílí podle předem domluvených úkolů, např. obchází komunitu
a informuje o termínu schůzky obyvatel, organizačně pomáhá se zajištěním schůzky, účastní
se dohodnutých aktivit společně s obyvateli (Mastná, 2008).
SHRNUTÍ KAPITOLY
V této kapitole jste byli v základních rysech seznámeni s náročnou a obsáhlou problematikou
sociální práce s obyvateli sociálně vyloučených lokalit. Seznámili jste se s definicí sociálního
začleňování a vyloučení z pohledu několika autorů i zákona o sociálních službách,
s charakteristickými rysy sociálně vyloučených lokalit, s pojmem Rom, Romové a sociálně
vyloučená romská lokalita. Obeznámili jste se rámcově se specifiky romského etnika, s jeho
tradicemi a s problematikou komunikace s ním. To by vám mělo usnadnit vaší budoucí práci
s touto cílovou skupinou klientů, a to zejména v oblasti komunikace a řešení nejčastějších
problémů, se kterými se v praxi s touto cílovou skupinou klientů setkáte.
KONTROLNÍ OTÁZKY
Jaký je rozdíl mezi sociálně vyloučenou lokalitou a lokalitou ohroženou sociálním
vyloučením?
Jaké jsou hlavní hodnoty, které Romové uznávají?
Které hodnoty naopak Romové, oproti většinové společnosti, málo uznávají?
Jaké metody sociální práce můžete uplatnit s touto cílovou skupinou?
Jaké jsou hlavní příčiny obtížné zaměstnatelnosti Romů?
115/165
8 Sociální práce s osobami bez přístřeší
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tématem následující kapitoly je sociální práce s osobami bez přístřeší. Budete v ní seznámeni
se základní používanou terminologií a s jejím vývojem v našich podmínkách, definicí
bezdomovectví, jeho formami a rizikovými skupinami ohroženými bezdomovectvím.
Seznámíte se s příčinami bezdomovectví, specifikami této cílové skupiny, nejčastějšími
problémy, které budete pomáhat ve vaší práci řešit, a vzájemnými riziky spolupráce.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
definovat pojem bezdomovec e bezdomovectví, poskytnout základní informace
o možnostech řešení nepříznivé sociální situace této sílové skupiny.
Získáte:
základní přehled o specificích práce s bezdomovci.
Budete schopni:
aplikovat vybrané metody sociální práce cílovou skupiny bezdomovci, na základě
znalostí jednotlivých fází terénní sociální práce s touto cílovou skupinou budete
schopni strukturovat svoji práci.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Bezdomovec, osoba bez přístřeší, rizikové skupiny ohrožené bezdomovectvím.
8.1 Vymezení základních pojmů
Bezdomovství39 je složitým společenským problémem. Je třeba mít na paměti, že nejde
o statický jev, ale o proces. Někteří lidé se pohybují mezi různými formami bydlení
a nebydlení, střídají spaní venku, ve veřejných prostorách s krátkodobými pobyty
u příbuzných a přátel, občas využijí sociální služby, někdy procházejí opakovanými epizodami
bezdomovství. Cílem služby je vyhledávat osoby bez domova a minimalizovat rizika jejich
způsobu života. Základními úkony sociálních pracovníků a jsou navštěvování lokalit, kde lze
předpokládat pobyt bezdomovců, oslovení osob a skupin osob, navázání kontaktu, rozhovor
a nabídka sociálních a jiných služeb k řešení osobní situace klientů. Základní metodou
39
Někteří autoři (např. Ilja Hradecký) ve svých pracích používají na místo v praxi užívaného pojmu
bezdomovectví pojem bezdomovství. Oba pojmy slouží k označení téhož společenského jevu.
116/165
sociální práce je práce individuální, která se často prolíná s prací skupinovou (Hradecký,
2008).
Klíčovým problémem práce s lidmi bez domova, bezdomovci, je skutečnost, že nejde
o statický jev. Někteří lidé se pohybují mezi odlišnými formami bydlení, střídají spaní venku,
ve veřejných prostorách, krátkodobé pobyty u příbuzných a přátel, občasné využití sociálních
služeb, případně pobyty ve vězení či ve zdravotnickém zařízení. Někteří lidé procházejí
opakovanými epizodami bezdomovství, např. ženy zakoušející domácí násilí mohou od
násilníka opakovaně odejít k přátelům, do ubytovny pro bezdomovce či do azylového
zařízení pro ženy (Edgar a Meert, in Hradecký, 2008).
8.1.1 Terminologie
Složitý společenský problém, kterým bezdomovství je, musí být dobře poznáván, aby se
mohla vytvořit účinná koncepce jeho řešení. K porozumění je nutno zvolit a pojmenovat
jednotlivé kategorie bezdomovství a k nim vytvořit druhové definice. V letech 2005–2007
pracovala skupina odborníků na typologii a definici pro prostředí České republiky.40
Základním dokumentem pro pracovní skupinu se stala evropská typologie ETHOS,41
vytvořená Evropskou observatoří bezdomovství pro organizaci FEANTSA42 k použití
v členských státech Evropské unie. Pracovní skupina dopracovala českou typologii ETHOS
včetně komentáře k národním subkategoriím (Hradecký, 2008).
Pracovní skupina se hodně zabývala terminologií, zejména pojmenováním osoby, která nemá
domov. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, pracuje
s pojmem osoba bez přístřeší, v jednom případě je použit termín osoby v nepříznivé sociální
situaci spojené se ztrátou bydlení. Oba výrazy jsou umělým konstruktem, který je odtržený
od běžného vyjadřování. Mají jedinou výhodu, právě jen to, že jsou v zákoně o sociálních
službách. Nedostatkem je, že nikde není definováno, co se rozumí pojmem přístřeší pro účely
tohoto zákona, resp. jaký stav je bez přístřeší,43 přičemž pojem přístřeší zná občanský zákoník
v zcela odlišném významu než zákon o sociálních službách (Hradecký, 2007).
Tento výraz je dle Hradeckého (2008) komunikačně nevhodný svým obsahem
i formou – obsah není přesný, nikde není definován, forma tří slov je odsouzena jen pro
oficiální projevy. Na straně druhé je nutno si připustit, že pojem osoba bez domova, věcněji
přesnější než osoba bez přístřeší, je méně stigmatizující než bezdomovec. Navrhnout českou
terminologii se ukázalo velmi složitým, zejména v pojmenování osoby, která ztratila nebo
nikdy nezískala domov, resp. bydlení. Na jedné straně je slovo bezdomovec běžně užíváno
širokou veřejností, na druhé straně slovo bezdomovec v právní řeči, která se vzdaluje běžně
užívanému jazyku obyvatel, je pojem pro osobu bez státního občanství.44 Při rozhovoru
s lidmi nezúčastněnými, ale také s mnoha představiteli veřejné správy slovo bezdomovec
40
Jedna z realizovaných aktivit projektu Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR, viz www.bezdomovci.eu
(Hradecký 2008)
41
ETHOS (European Typology of Homelessness and Housing Exlusion) – Evropská typologie bezdomovství
a vyloučení z bydlení, viz www.feansta.org (Hradecký, 2007).
42
Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci, EOH – Evropská observatoř bezdomovství,
viz www.feantsa.org (Hradecký, 2008).
43
Slovník českých synonym uvádí: přístřeší (1) útulek, obydlí, byt, (2) přístřešek, dům, stavení (Hradecký, 2007).
44
Termín bezdomovec se v běžné řeči v tomto smyslu vůbec nepoužívá, ani se tak nechápe. Slovo bezdomovec
by pro pejorativní zabarvení osoby bez státní příslušnosti, integrované do společnosti, o sobě nepoužily
(Hradecký, 2008).
117/165
evokuje jen stav lidí podle generické definice 1.145, a to zejména těch, kteří nevyhledávají
kontakt se sociálními službami. Bezdomovcem však může být upravený člověk v saku
s kravatou, který chodí pravidelně do zaměstnání, a od jiných lidí se odlišuje jen tím, že nemá
domov. Konsensuálně byl i přesto vysloven názor, že se bez termínu bezdomovec
neobejdeme, přestože v sobě může mít negativní konotace (Hradecký, 2008).
Za zcela nepřijatelné jsou podle Hradeckého (2007) normalizační formulace občané
společensky nepřizpůsobení nebo výraz mnohem více stigmatizující a vylučující občané
společensky nepřizpůsobiví. Obě jsou vnímány jako diskriminační a v současné době
a společnosti jsou zcela nevyhovující.
8.1.2 Pojem bezdomovectví
8.1.2.1 Definice bezdomovectví
Dle definice organizace FEANTSA je tzv. bezdomovectví vymezováno následujícími situacemi:
„1) stavem bez přístřeší – jedná se o spaní mimo klasické ubytovací kapacity a jde
o nejviditelnější formu bezdomovectví.
2) stavem bez bytu – jedná se o situaci osob využívajících nouzové ubytování a dlouhodobě
pobývajících v institucích, ovšem s nedostatkem vhodné podpory, která by vedla k sociální
reintegraci. Vyznačuje se také neexistencí či nefunkčností společenských vazeb.
3) bydlením v nejistých podmínkách – znamená nejistý nárok na ubytování nebo dočasné
ubytování, může to být i důsledek nedostupnosti trvalého bydlení. Jedná se rovněž o situaci
osob, které jsou okolnostmi donuceny bydlet společně s jinými lidmi v nevyhovujících
podmínkách, a lidi bezprostředně ohrožené fyzickým nebo psychickým násilím (např. domácí
násilí či nucená prostituce).
4) bydlením v nedostatečných podmínkách – jedná se o situaci lidí, kteří bydlí v hygienicky
nevyhovujících a kapacitně nedostačujících zařízeních, tak i lidí bydlících v karavanech či na
lodích“ (Kosová, Omelková a Sedláček, in Šimečka, 2007, s. 175).
Podle Kosové, Omelkové a Sedláčka (in Šimečka, 2007) v České republice se v současné době
v odborných textech objevuje následující rozdělení forem bezdomovectví:
1) Zjevné bezdomovectví zahrnuje osoby, které se různým způsobem otevřeně hlásí ke
statusu člověka na ulici. Daná kategorie koresponduje s výše uvedenými prvními dvěma body
definice organizace FEANTSA.
2) Latentní bezdomovectví zahrnuje skupinu lidí, kteří sice nemají možnost trvalého bydlení,
ale jsou schopni, například díky pravidelnému příjmu, využít nabídky dočasného ubytování
45
Osoby přežívající na ulici nebo ve veřejně přístupných prostorách bez možnosti ubytování. Osoby žijící venku
(např. ulice, pod mostem, nádraží, letiště, veřejné dopravní prostředky, kanály, jeskyně, odstavené vagony,
stany, garáže, prádelny, sklepy a půdy domů, vraky aut) (Hradecký, 2007).
118/165
v komerčních ubytovnách, u přátel nebo příbuzných. Tito lidé se zpravidla za bezdomovce
nepovažují a většinou nevyužívají služeb určených pro tuto skupinu.
3) Potencionální bezdomovectví neboli bezprostřední ohrožení bezdomovectvím. Patří zde
zejména kategorie sociálně slabých občanů, kteří žijí na hranici životního minima. Jejich
náklady na udržení trvalého bydlení a uspokojení základních životních potřeb jsou
v nepoměru k celkovým příjmům. Časté jsou narušené rodinné vztahy. Důležitou skupinu
tvoří rodiny, které žijí v bytě jiné domácnosti bez možnosti získat vlastní byt.
Bezdomovectvím je rovněž ohrožena mládež v institucionálních zařízeních, lidé trvale bydlící
na ubytovnách nebo v prostorách vyčleněných z bytového fondu.
Zjevní bezdomovci
Jedná se o lidi žijící na ulici, ve stanech, provizorních přístřešcích či garážích, kteří mnohdy
využívají i sociální služby určené pro osoby bez přístřeší. Tyto osoby mají ztížený nebo
zamezený přístup ke zdrojům umožňujícím naplňovat základní životní potřeby (stravu,
hygienu, zdravotní péči), případně nemají schopnost těchto zdrojů využívat. Mnozí mají
odpor k charitativním organizacím a dávají přednost pocitu svobody a nezávislosti (Šimečka,
2007).
8.1.3 Rizikové skupiny ohrožené bezdomovectvím
Šimečka ve své práci (2007) uvádí následující rizikové skupiny obyvatel ohrožené
bezdomovectvím.
• Squatteři – lidé bydlící v neobydlených domech (dobrovolně – vyznávající alternativní
životní styl; nedobrovolně – v důsledku ekonomické nouze).
• Narkomani.
• Sezónní a příležitostní dělníci – často cizinci, také osoby pracující „na černo“, které
často vynakládají minimálními náklady na bydlení. Tito pracovníci mají často dobré
rodinné zázemí.
• Lidé obtížně umístitelní na trhu práce – osoby s psychosomatickými obtížemi,
s kriminální minulostí, s pasivním přístupem k práci, s malými komunikačními
schopnostmi a malou pracovní kvalifikací.
• Poživatelé důchodu neschopní uspokojit své potřeby ze svého příjmu.
• Osoby vyhýbající se zákonným povinnostem – splácení dluhů, nástupu výkonu
trestu, zákazu pobytu apod.
8.1.3.1 Bezdomovectví jako dobrovolná volba?
Pohled širší veřejnosti na fenomén bezdomovectví se vyznačuje výrazným nadsazováním
počtu dobrovolných bezdomovců. Na základě poznatků poskytovatelů sociálních služeb pro
osoby bez přístřeší je možno usuzovat, že podíl tzv. dobrovolných bezdomovců v České
republice nepřesahuje 5 až 10 %. Řada odborníků, zabývající se problematikou
bezdomovectví, myšlenku dobrovolného bezdomovectví odmítá. Přihlášení se
k dobrovolnému bezdomovectví totiž může být výrazem rezignace na možné zlepšení životní
situace. Veřejná proklamace dobrovolnosti bývá způsobem, jakým se tito lidé psychicky
119/165
vyrovnávají se svou situací. Častokrát se takto identifikují se svým stavem nedobrovolní
bezdomovci po neúspěšném pokusu o návrat do společnosti. Určitou formu dobrovolného
bezdomovectví však můžeme vysledovat u některých subkultur, jako jsou squatterské
komunity apod. (Kosová, Omelková a Sedláček, in Šimečka, 2007).
8.2 Příčiny bezdomovectví
Podle Šimečky (2007) lze v širším kontextu vidět příčiny bezdomovectví ve společenských
faktorech, jako jsou ekonomická recese, vysoká míra nezaměstnanosti, špatná bytová
politika, nepružnost sociálních služeb či marginalizace některých skupin na trhu práce.
V konkrétních případech vzniká bezdomovectví v důsledku nedostatečné kompetence
jedince při řešení určitých situací nebo v případech, kdy člověk řešení problémů odkládá.
Jednotlivé příčiny se často kombinují a kumulují, proto je velmi obtížné zjistit primární
příčinu.46
Autoři Kosová, Omelkové a Sedláček (in Šimečka, 2007) uvádí následující typické příčiny
bezdomovectví:
• Partnerské a rodinné problémy – ženy s dětmi opouštějí domácnosti z důvodu
domácího násilí či alkoholismu partnera, muži opouštějí po rozvodu společný byt, děti
utíkají z domova v důsledku vztahových problémů s rodiči. Při sčítáních bezdomovců
v Praze, Brně a Ostravsku tento problém uvádí jako subjektivní příčinu své situace
v průměru 40 % osob.
• Návrat z výkonu trestu – tuto příčinu uvádí cca. 22 % osob. Při výkonu trestu vzniká
dluh na nájemném a poté dochází k následnému vystěhování.
• Ztráta zaměstnání, znevýhodnění na trhu práce – vysoký věk, nízké vzdělání, záznam
v rejstříku trestů. Zhruba 17 % osob uvádí tuto příčinu jako primární.
• Neschopnost plnit podmínky spojené s užíváním bytu – dluhy na nájemném,
nezákonné nakládání s užívacím právem či snaha majitelů zbavit nájemníka užívacího
práva. Přibližně 15 % respondentů uvádí tuto příčinu jako příčinu bezdomovectví.
• Alkoholismus a jiné závislosti.
• Zdravotní postižení nebo znevýhodnění.
• Migrace do metropolí „za prací“.
• Ukončení pobytu v ústavním zařízení – diagnostické ústavy, dětské domovy,
rezidenční zařízení sociálních služeb, léčebny apod.
• Sklon k nekonvenčnímu způsobu života.
Vlastní zodpovědnost za svou situaci:
46
Autor této studijní opory zaznamenal ve své praxi případ vysokoškolsky vzdělaného muže, který pod vlivem
alkoholu způsobil dopravní nehodu, při níž usmrtil člověka, za což byl potrestán trestem odnětí svobody.
V době výkonu trestu se s ním manželka, která byla vlastníkem domu, ve kterém společně bydleli, rozvedla,
takže muž ztratil bydlení. Ztrátu manželky a bydlení muž velice těžce nesl a začal nadměrně konzumovat
alkohol, což mělo ve svém za následek ztrátu zaměstnání a rodiny (děti se s ním odmítly stýkat). Muž se
nakonec stal klientem azylového domu. Podstoupil protialkoholní léčbu a díky resocializačnímu programu si za
pomoci sociálních pracovníků našel zaměstnání i bydlení.
120/165
Šimečka uvádí, že téměř 60 % respondentů bere zodpovědnost na sebe sama. Téměř čtvrtina
vidí jako příčinu rodinu a nejbližší okolí a 12–32 % osob dle lokality činí zodpovědným stát,
společnost, zákony a vládu.
8.3 Specifika cílové skupiny
Hradecký (2008) uvádí, že pro terénní práci s bezdomovci jsou relevantní jen některé skupiny
z kategorií ETHOS. Jedná se především o osoby:
• přežívající na ulici nebo ve veřejně přístupných prostorách bez možnosti ubytování,
• bez obvyklého bydliště, které využívají nízkoprahové noclehárny,
• žijící na nezákonně obsazeném pozemku, resp. osoby v nezákonně obsazené budově.
8.3.1 Osoby přežívající na ulici nebo ve veřejně přístupných prostorách47
Jedná se o osoby, které nemají možnost ukrýt se 24 hodin denně před nepřízní počasí
kdekoliv uvnitř. Přežívají převážně venku, kde často užívají veřejných a veřejně přístupných
vnitřních i vnějších prostor. Nemají stálé místo pro nocování, spí často na krytých nebo
nekrytých veřejných nebo veřejně přístupných místech (např. na ulici, pod mostem, na
nádraží, na letišti, ve veřejných dopravních prostředcích, v kanálech, v jeskyních,
odstavených vagonech, ve stanech, garážích, prádelnách, ve sklepích a na půdách domů, ve
vracích aut), a to bez právního důvodu a bez souhlasu majitele. Místa nocování častěji nebo
méně často podle vnějších podmínek mění. Tyto osoby mohou být současně uživateli
sociálních služeb nízkoprahových denních center. Nejčastěji se jedná o jednotlivce (zejména
muže), méně často jde o dvojice, výjimečně se můžeme setkat s případem, kdy se jedná
rodiče s dětmi. Osoby užívající veřejné nebo veřejně přístupné prostory z nedostatku
vlastního osobního prostoru jsou vystaveny mnoha vnějším a vnitřním rizikům, kterými jsou:
• hlad, špatná výživa,
• omezený přístup k pitné vodě,
• omezený přístup k osobní hygieně,
• nedostatek odpočinku, nedostatek spánku,
• sebezničující životospráva,
• omezený přístup ke zdravotní péči,
• omezený přístup k zaměstnání a k výdělku,
• drobná neorganizovaná kriminalita z nouze,
• nepříznivé počasí,
• odpor veřejnosti,
• znepokojování ve spánku ze strany bezpečnostních agentur, strážníků a policistů,
• verbální a fyzická agrese okolí,
• nebezpečí kriminality – osoby spící venku se stávají obětí kriminality, a to často
i závažné (Hradecký, 2008).
47
ETHOS, in Hradecký a kol. 2007, kategorie 1.1.
121/165
8.3.2 Osoby žijící na nezákonně obsazeném pozemku48
Převážně se jedná o osoby žijící bez souhlasu majitele na nezákonně obsazeném pozemku,
kde si často budují provizorní obydlí, staví bizarní stany nebo adaptují k přebývání existující
opuštěné stavby. Jako příklad mohou sloužit zahrádkářské kolonie, opuštěné průmyslové
pozemky, zemnice ve veřejně přístupném lese, dlouhodobě obývané jeskyně apod.
Postavení těchto osob se blíží osobám přežívajícím na ulici nebo ve veřejně přístupných
prostorách. Často se jedná o dvojice nebo větší příležitostně vzniklé skupiny, mezi kterými
bývají i rodiny s dětmi. Osoby žijící na nezákonně obsazeném pozemku jsou také vystaveny
podobným rizikům s některými specifiky:
• většinou naprosto nevyhovující bydlení,
• velká míra zdravotního rizika (návykové látky, různé formy infekčních onemocnění),
• častější trestná činnost,
• velká míra sociálního vyloučení (Hradecký, 2008).
8.3.3 Osoby bez obvyklého bydliště, které využívají nízkoprahové
noclehárny49
Podle zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, mají osoby v noclehárně
možnost nocování na lůžku a možnost osobní hygieny. Registrovaná sociální služba
noclehárna však neposkytuje možnost 24hodinového ubytování. Noclehárna je zpravidla
prvním, v daném období často jediným záchytným bodem k sociálnímu začlenění. Mezi
těmito osobami jsou takové, které oscilují mezi kategoriemi, zejména mezi přežíváním na
ulici a využíváním noclehárny. Jde o podobné typy jako u osob na ulici. Rizika jsou obdobná
jako u osob užívajících veřejné prostory. V podobné situaci jsou osoby, které v zimní sezoně
užívají k přenocování místnosti bez lůžek, často jsou jimi prostory nízkoprahových denních
center, které jsou rovněž registrovanou sociální službou. Tuto službu nabízejí zejména
poskytovatelé sociálních služeb ve svých zařízeních zpravidla v době, kdy klimatické
podmínky ztěžují nocování venku, především v zimním období. Pobyt osob zde je legální, je
to prostor vytápěný nebo temperovaný a poskytuje zpravidla možnost základní hygieny.
Přenocování za podobných podmínek v místnostech bez lůžek s místy k sezení bývá nabízeno
také v jiných prostorách bez lůžek, nejen v zařízeních sociálních služeb, např. v prostorách,
kterými disponuje město (Hradecký, 2008).
8.3.4 Osoby v nezákonně obsazené budově50
Jsou to osoby, které obsadily budovu bez souhlasu majitele, přičemž budovou může být
obytný dům, průmyslová budova, garáž apod. Patří sem také osoby ve squatech, které
nemají jinou možnost bydlení. Jde buď o skupiny osob podobného zaměření, nebo naopak
o páry nebo rodiny s dětmi. Tato subkategorie se liší od skupiny osob, zejména mladých,
které si zvolily squatting jako alternativní způsob života. Osoby v nezákonně obsazených
budovách jsou vystaveny podobným rizikům jako výše uvedené, jsou zde některá specifika:
48
ETHOS, In Hradecký a kol. 2007, kategorie 8.3.
49
ETHOS, In Hradecký a kol. 2007, kategorie 2.1.
50
ETHOS, In Hradecký a kol. 2007, subkategorie 8.2.2.
122/165
• většinou naprosto nevyhovující bydlení,
• velká míra zdravotního rizika (návykové látky, různé formy infekčních onemocnění),
• častější trestná činnost,
• velká míra sociálního vyloučení (Hradecký, 2008).
Významným místem pro bezdomovce ve všech velkých městech jsou železniční nádraží
a jejich budovy. Populace zde pobývající víceméně dlouhodobě je využívají pro široké
příležitosti. Nádraží nabízí kromě prostoru pro odpočinek také příležitost přístupu ke
zdrojům (k pitné vodě, k jídlu u stánků a k toaletám) a k setkáváním. Je to místo, které
bezdomovci dává prožít část dne a noci s prováděním nejrůznějších aktivit. Získává zde
prostředky k přežití drobnou prací, žebráním, prostitucí, ale rubem je vyhánění, různá
nebezpečí, násilí (Danon, in Hradecký, 2008).
8.3.5 Další skupiny osob, které vyžadují specifickou terénní práci
Mezi další skupiny osob, které vyžadují specifickou terénní práci, patří zejména:
• Osoby před opuštěním věznice.51 Jde o osoby v zařízeních pro výkon vazby nebo
výkonu trestu odnětí svobody před jejich propuštěním. Jsou to osoby, proti kterým je
vedeno trestní řízení a je u nich nařízena vazba nebo po pravomocném odsouzení
nastoupili výkon trestu odnětí svobody ve věznici a nemají po propuštění žádnou
možnost bydlení. Příležitostí je spolupráce terénních sociálních pracovníků se
sociálními pracovníky věznic, s Probační a mediační službou ČR, s Vězeňskou službou
ČR, případně s Vězeňskou duchovenskou službou a Vězeňskou duchovenskou péčí.
• Osoby před opuštěním zdravotnického zařízení,52 ve kterých se dlouhodobě
zdržovaly, jsou vystaveny rizikům, která mohou negativně ovlivnit začlenění
dlouhodobě léčených osob zpět do běžného způsobu života. Jde zejména o osoby,
které opouštějí léčebny pro dlouhodobě nemocné, psychiatrické léčebny, léčebná
zařízení pro chorobné závislosti, detoxikační centra a nemocnice. Příležitostí je
spolupráce se sociálními pracovníky lůžkových zdravotnických zařízení.
• Osoby bez domova závislé na alkoholu a drogách mohou být kontaktovány jak
pracovníky, jejichž cílovou skupinou jsou uživatelé drog, tak pracovníky, kteří se
zaměřují na pomoc bezdomovcům. Je riziko, že každá z těchto služeb se zaměří na
řešení „svého“ problému s opomenutím důležitosti holistického přístupu. Zde je
důležitá komunikace a spolupráce obou typů služeb (Hradecký, 2008).
51
ETHOS In Hradecký a kol. 2007, kategorie 6.1
52
ETHOS In Hradecký a kol. 2007, kategorie 6.2. Zdravotnickými zařízeními jsou míněna zařízení, která poskytují
lůžkovou diagnostickou a léčebnou péči, jejíž součástí jsou i nezbytná preventivní opatření (zákon č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu, § 35). § 36 téhož zákona vymezuje odborné léčebné ústavy, jako léčebny tuberkulózy
a respiračních nemocí, psychiatrické léčebny, rehabilitační ústavy a další léčebny, ozdravovny a noční sanatoria
(Hradecký, 2008).
123/165
8.4 Nejčastější problémy bezdomovců
Šimáček (2007) rozlišuje dva základní faktory problémů bezdomovců, a to společenské
a individuální.
Společenské faktory problémů – postoj společnosti a stigmatizace bezdomovců, nedostatek
pracovních příležitostí, nepřejícnost orgánů lokální samosprávy, nastavení systému zdravotní
péče a častá lhostejnost zdravotního personálu, nastavení systému sociálních dávek, „řešení“
problému bezdomovectví represemi a perzekucemi.
Individuální faktory problémů – bývají dány dispozicemi konkrétního jedince a úrovní jeho
sociálních dovedností. Jedná se především o nízkou kvalifikaci, závislost, zdravotní stav,
nedostatek finančních prostředků aj.
Hlavní problémy bezdomovců:
• Nedostatečná sociální kompetence – nízké dovednosti a znalosti v jednání
s institucemi.
• Omezená možnost získat zaměstnání – nízká kvalifikace, ztráta či nevybudování
pracovních návyků.
• Ztížená dostupnost ke stálému ubytování – neschopnost pravidelně hradit nájemné.
• Nedostatek finančních prostředků – například nesplňováním podmínek k čerpání
sociálních dávek, na nichž je závislých přes 30 % bezdomovců (přibližně 40 % pobírá
invalidní a starobní důchody).
• Chybějící či propadlé osobní doklady – časté ztráty a krádeže osobních dokumentů,
které bezdomovci musí nosit neustále u sebe.
• Nepříznivý zdravotní stav – příčina i následek bezdomovectví. Je dán mimo jiné
životním stylem, dlouhodobým stresem, nedostatkem odpočinku a nevyhovující
výživou spojenou s konzumací alkoholu. Časté jsou také různé druhy mentálních
retardací a psychická onemocnění. Jedná se zejména o deprese, neurózy a chorobné
stavy úzkosti. U bezdomovců roste pravděpodobnost výskytu schizofrenie. Dalšími
zdravotními komplikacemi jsou bronchitidy, TBC, artritidy, kožní onemocnění
a infekce či bércové vředy. Úmrtnost ve věkové skupině 16–64 let je 25krát vyšší než
u běžné populace (Kosová, Omelková a Sedláček, In Šimeček, 2007).
• Ztížený přístup k uspokojování základních potřeb – stravě, ošacení, hygieně,
zdravotní péči a přístřeší.
• Závislost na alkoholu a drogách – v důsledku permanentního stresu se závislost osob
bez přístřeší prohlubuje, a tím člověk ztrácí schopnost žít dle životního řádu.
• Rizika spojená s životem na ulici v zimním období – podchlazení, omrzliny, umrznutí.
Bezdomovci přespávají v sedě v prostředcích MHD, na nádražích apod. Jsou neustále
buzeni okolím, z čehož u nich vzniká spánkový deficit, a tím celkové oslabení
organismu a náchylnost k onemocněním. V zimě je také menší možnost získat
příležitostné zaměstnání. Také možnost umýt se v přírodě je značně snížena.
Bezdomovci v zimě nosí velké vrstvy prádla, díky čemuž jsou náchylnější ke kožnímu
onemocnění (Šimeček, 2007).
124/165
8.5 Specifika sociální práce s osobami bez přístřeší
Problémy bezdomovců jsou řešitelné pouze v rámci komplexního systému navazujících
sociálních služeb. Sociální pracovník spolupracuje na řešení klientovy zakázky s mnoha
dalšími odborníky a s institucemi:
• se sociálními kurátory soustředěnými na odděleních sociální prevence při městských
úřadech a magistrátech v rámci vyřizování sociálních dávek, potřebných dokladů
(například vyžádání opisu rodného listu bez správního poplatku apod.),
• v rámci podpory při získávání a znovunabývání pracovních dovedností klienta
spolupracuje pracovník s úřadem práce, využívá aktivizačních programů a dalších
služeb, které úřad práce zajišťuje,
• sociální pracovník spolupracuje s kontaktními centry pro osoby bez přístřeší, kde
může být klientům poskytnuto základní a odborné poradenství,
• s nízkoprahovými denními centry a noclehárnami, kde mohou být klientům zajištěny
základní potřeby, jako je strava, nocleh, základní hygiena, zdravotní péče, ošacení,
dále jim může jim být poskytnuto základní a odborné poradenství (nízkoprahová
denní centra jsou často kombinována s kontaktními centry), v rámci zajištění
ubytování pro klienta spolupracuje s organizacemi spravujícími azylové domy, domy
a byty na půli cesty, s majiteli komerčních ubytoven, s pobytovými zařízeními
sociálních služeb (např. domovy pro seniory, pouze však v případech, kdy klient
splňuje podmínky pro vzetí do tohoto zařízení) atd., rovněž podporuje klienty při
vyhledávání vlastního bydlení (Šimeček, 2007).
V azylových domech a domech a bytech na půli cesty je klientům zajištěno ubytování dle
možností poskytovatele zpravidla na 1 rok, kde je klientům zajišťován nocleh a strava,
přičemž je kladen důraz na klientovo osamostatnění se. Sociální pracovník dále může
spolupracovat s krizovými centry, s poskytovateli služeb následné péče či terapeutickými
komunitami, vzhledem k častým zdravotním problémům klientů je také častá spolupráce se
zdravotnickými zařízeními (Šimeček, 2007).
Rizika spolupráce
Podle Šimečka (2007) práce s cílovou skupinou osoby bez přístřeší nese řadu rizik, a to jak
pro uživatele, tak pro poskytovatele služeb.
• Rizika pro uživatele – díky necitlivému přístupu pracovníka a díky nedostatečně
a nesprávně podaným informacím může dojít ke ztrátě důvěry či k prohloubení
nedůvěry uživatele k pomáhajícím institucím. Může také dojít k manipulaci uživatele,
např. vnucením nevyžádané služby.
• Rizika pro sociální pracovníky – může dojít k nákaze kožní infekcí, parazity, TBC,
hepatitidou aj. Dále může dojít k napadení agresivní či psychicky nemocnou osobou.
Z výše uvedených důvodů je vhodné provádět terénní sociální práci ve dvojici, zejména ve
večerních hodinách. Pracovník by měl svou činnost provádět v pracovním oděvu odlišném od
civilního oblečení, měl by používat desinfekční prostředky na ruce. Je taktéž potřeba
podstoupit očkování proti infekčním onemocněním.
125/165
8.6 Typické úkony vykonávané v rámci terénní sociální práce
s osobami bez přístřeší
Klíčovou službou poskytovanou lidem bez přístřeší v terénu jsou terénní programy. Jedná se
o činnosti spočívající v aktivním vyhledávání osob bez přístřeší v místech, kde se tyto osoby
zdržují, tzv. depistáže. Cílem terénních služeb je minimalizovat rizika životního způsobu jejich
uživatelů. Děje se tak pomocí při uplatňování jejich práv, oprávněných zájmů a při vyřizování
osobních záležitostí. Sociální pracovník poskytuje rovněž klientům informace o rizicích
plynoucích z jejich dosavadního způsobu života a podporuje aktivity umožňující opětovné
sociální začleňování těchto osob (Šimeček, 2007).
8.6.1 Fáze terénní sociální práce
Terénní sociální práci můžeme podle Šimečka (2007) rozdělit do několika fází, které autor
popisuje ve své práci následujícím způsobem.
1. fáze: vyhledávání potenciálních zájemců o službu
Při vyhledávání potenciálních zájemců o službu terénní sociální pracovník spolupracuje
s participujícími organizacemi, Policií ČR, ale i jinými klienty. Je dobré získávat typy na
lokality, kde se bezdomovci zdržují, od co nejširšího okruhu osob apod. Sociální pracovník
zaměřuje svou pozornost zejména na nádraží, městské parky a lesoparky, opuštěné budovy,
garáže a tovární objekty, okolí sběren druhotných surovin, kanalizaci, mosty atd.
2. fáze: navázání kontaktu a získání důvěry uživatele
V bezdomovcích je silně zakořeněná nedůvěra v nejrůznější instituce
a charitativní organizace. Pomoc terénního sociálního pracovníka musí proto být spojena
s citlivým získáváním důvěry uživatele a navázání, pokud možno přátelských vztahů. Pouze
v ovzduší vzájemné důvěry má snaha motivovat klienta k aktivnímu řešení jeho situace
naději na úspěch. Nejedná se samozřejmě o žádnou servilitu ze strany pracovníka, hovořímeli
o přátelském vztahu, je tím míněna především úcta k člověku a respektování jeho
osobnosti a soukromí. Úcta k člověku se projevuje již při prvním kontaktu s uživatelem.
Terénní sociální pracovník musí mít vždy na paměti, že přichází k těmto lidem jakoby na
návštěvu, na kterou není předem ohlášen. Na první pohled se to může zdát být paradoxní,
ale igelitový přístřešek, stan, ale i lavička, na které onen člověk sedí a často i spí, pro něj
představuje opravdový domov. Často to bývá to jediné, k čemu se může vztahovat jako ke
svému vlastnictví, proto je také vhodné, jako na každou jinou návštěvu, nejít s prázdnou.
Balíček jídla či trocha teplého nápoje může uvolnit atmosféru.
Tato fáze může zahrnovat i několik setkání, aniž by došlo k formulování zakázky.
Pro pracovníka může být někdy obtížné přijmout odmítání nabízeného azylového bydlení ze
strany bezdomovců. Příčinou tohoto odmítání mohou být špatné zkušenosti se zaměstnanci
azylových zařízení, které uvádí až 86 % respondentů v denních centrech. Téměř 30 %
respondentů tvrdí, že takovou pomoc nepotřebují (jsou zvyklí na život venku. Ztráty
soukromí se z toho obává 12–19 % dotázaných.
126/165
Velkou roli také hraje fakt, že bezdomovci, kteří se postarají o sebe sami, mají pocit, že ještě
neklesli až na dno. Mnozí uvádějí jako příčinu nepřijímání služeb azylových zařízení
požadavek abstinence. Další mají zvířata, kterých se nechtějí zbavit, protože naplňují jejich
citové potřeby. Nejpalčivějším problémem je pak neexistence azylového zařízení pro páry,
a to i sezdané.
3. fáze: rozkrývání zakázky a snaha motivovat uživatele k řešení situace
Tato fáze zahrnuje zjištění aktuálních potřeb uživatele a hledání optimálního řešení jeho
situace. V počáteční fázi se terénní sociální pracovník soustředí na uspokojování primárních
potřeb, jako je bydlení, hygiena či ošacení. V případě osob, hodlajících vydržet ve svých
stanových obydlích, je třeba minimalizovat rizika spojená s takovým způsobem životem,
kupříkladu rozvozem teplých přikrývek na zimu.
K takovémuto uspokojování potřeb může sloužit jak zařízení, ve kterém je pracovník
zaměstnán, tak i další charitativní zařízení, státní instituce nebo komerční zařízení.
V této fázi sociální pracovník poskytuje informace o službách, pokud možno všech institucí
participujících na poskytování služeb pro bezdomovce. Velký zájem ze strany zájemců
o službu a uživatelů bývá kupříkladu o aktuální seznam a ceník komerčních ubytoven či leták,
ve kterém jsou informace o tom, jak postupovat při vyřizování dokladů. Zároveň může
pracovník uživateli doporučit nejlevnější možný způsob vyřizování dokladů, nachází-li se
klient ve stavu hmotné nouze, může mu pracovník zprostředkovat pomoc v zařízení, které
má prostředky na poskytnutí přímé věcné pomoci v podobě půjčky a přímého doprovodu při
vyřizování dokladů.
Je velmi důležité mít kontaktovanou osobu kam pozvat. K tomu se velmi dobře hodí
nízkoprahové denní centrum, zřízené např. v rámci noclehárny azylového domu. Zde mohou
být uspokojeny primární potřeby potencionálního zájemce o službu. Především je to
možnost pro klienta vysprchovat se, občerstvit se, vyměnit si oděv, posedět v teple a suchu
a poradit se s pracovníkem. Z tohoto důvodu je vhodné mít po ruce leták s adresou,
orientačním plánkem a základními informacemi o nabízených službách daného zařízení.
Takovýto leták má podobu pozvánky a bývá rozdáván současně s pozváním uživatele do
zařízení již při prvním kontaktu. Může ale sloužit i jako prvotní informace ve chvíli, kdy
nezastihneme klienta na jeho nocležním místě. Leták, zastrčený mezi matraci a peřinu někde
pod mostem, musí být jasný, přehledný a srozumitelný. Nesmíme zapomenout, že terénní
sociální práce je nízkoprahovou službou, proto není v těchto fázích zapotřebí zjišťovat osobní
údaje klientů.
4. fáze: zprostředkování vlastní sociální pomoci
V předchozích fázích jsme u některých uživatelů znali dlouhou dobu pouze přezdívku či
křestní jméno. Šlo totiž o důvěru klienta, který nemůže mít pocit, že je nějakým způsobem
nucen do využití našich služeb. S rostoucí důvěrou jsou uživatelé více a více podporováni
v osobních aktivitách a jsou jim postupně nabízeny další služby. Poté je už na místě zjistit si
osobní data se souhlasem k užívání a třeba i písemně formulovat zakázku sociální služby
a dle potřeby i krátkodobý individuální plán. Ten by měl navazovat na prvotní rozkrytí
zakázky a může být sepsán až po několikátém setkání nebo i vůbec. Zjištěná data jsou pak
součástí dokumentace, mlčenlivost o citlivých údajích je pak zákonnou samozřejmostí.
127/165
Efektivita sociální práce je v těchto případech závislá na podpůrném komplexu služeb, které
může uživateli zprostředkovat. Záleží na tom, zda může pracovník uživateli například:
• poskytnout potřebné právní a sociální poradenství,
• poskytnout či zprostředkovat sepsání různých dokumentů (např. žádosti o vydání
opisu rodného listu),
• zajistit ubytování v azylovém zařízení,
• zprostředkovat materiální pomoc (např. ošacení),
• zprostředkovat zdravotnické ošetření atd. (Šimeček, 2007).
Z uvedených důvodů je potřebné vytvořit pro danou cílovou skupinu co nejširší síť služeb
organizací, které mohou být naší cílové skupině nápomocny, a to včetně policie. Vybudovat
efektivní systém pomoci osobám přežívajícím na ulici lze vytvořením tzv. sociální sítě služeb.
Je samozřejmě možné aplikovat principy komunitního plánování, ovšem za předpokladu, že
bude vytvořena samostatná pracovní skupina pro tuto cílovou. V rámci komunitního
plánování sociálních služeb je pak zapotřebí vytvořit strategický plán směřující k vytvoření
komplexního systému služeb pro osoby bez přístřeší (Šimeček, 2007).
8.7 Úkony terénního sociálního pracovníka
Úkony terénního sociálního pracovníka můžeme podle Šimečka (2007) rozdělit do tří
následujících fází:
• Vyhledávací: v této fázi pracovník aktivně vyhledává bezdomovce a osoby ohrožené
sociálním vyloučením v terénu.
• Navázání kontaktu.
• Zprostředkování sociálních služeb a podpora při jejich využívání; v této fázi
s uživatelem pracovník spolupracuje na řešení aktuálního stavu s cílem, aby jedinci
zajistil přístup k dalším službám.
Terénní sociální pracovník spolupracuje s uživatelem zejména na:
• Řešení aktuálního stavu nouze – terénní sociální pracovník v případě potřeby
klientovi poskytne krizovou intervenci, jejímž cílem je uklidnit jej, stabilizovat jeho
stav a snížit nebezpečí, že se bude krize dále prohlubovat. Vyžaduje-li to zdravotní
stav klienta, přivolá pracovník záchrannou lékařskou pomoc. Dále se pracovník
s klientem snaží zajistit okamžité ubytování.
• Zajištění základních potřeb – ty mohou být zajištěny v denních centrech nebo
v noclehárnách; klienti v nich mají zajištěnu stravu, nocleh, základní hygienu,
zdravotní péči, ošacení a může jim v nich být poskytnuto základní i odborné
poradenství.
• Zajištění bydlení
- azylové domy,
- domy a byty na půli cesty,
- domovy pro seniory,
- podpora ve vyhledávání vlastního bydlení.
• Podpoře při získání a znovunabytí pracovních dovedností – pracovník pomáhá
klientovi zprostředkovat kontakt na organizace poskytující poradenské služby
128/165
v oblasti zaměstnávání, na úřady práce a snaží se klienta zapojit do aktivizačních
programů (např. zadávání práce v objektu organizace apod.), a to zejména ve smyslu
zajištění služeb zaměřených na resocializaci a inkluzi klientů do běžného života
(Šimeček, 2007).
Terénní sociální pracovník podle Šimečka (2007) dále provádí činnosti na úrovni prevence
bezdomovectví. Jde o řadu opatření, která směřují k podpoře a pomoci občanům, kterým
hrozí ztráta bydlení.
Jedná se zejména o:
• osamělé starší osoby bez sociálního zázemí,
• o osoby, které opakovaně pobývají v ústavních zařízeních,
• rodiny ze sociálně vyloučených lokalit,
• rodiny osob závislých na alkoholu, drogách a hazardních hrách,
• zadlužené domácnosti.
Zákon o sociálních službách požaduje pro terénní práci s bezdomovci dvě základní činnosti,
a to zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv,
oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Povinnou součástí každé
registrované sociální služby je rovněž základní sociální poradenství.
Typickými úkony při práci s cílovou skupinou podle Hradeckého (2008) jsou:
• vymezení lokality v terénu, depistáž,
• vyhodnocení, zda osoba, kterou chce oslovit, patří k cílové skupině,
• odhad možných rizik,
• při oslovení v prvním kontaktu příprava podmínek pro akceptaci služby,
• navázání lidského vztahu,
• cílený, explorativní rozhovor,
• nabídka návazných služeb,
• doprovod ve zvláštním případě.
8.8 Využití metod sociální práce při práci s cílovou skupinou
Terénní sociální pracovník je v prvním sledu, zůstává v terénu bez zázemí. Nemá prostor,
kterým by mohl při své práci disponovat, čas kontaktu a dobu jeho trvání může ovlivnit jen
omezeně. Osamělost v práci lze eliminovat prací v terénu ve dvojici nebo v malé skupině.
Přitom je důležité a navýsost žádoucí, aby pracovníci z terénu měli své zázemí v návazné
ambulantní nebo pobytové službě určené téže cílové skupině (Hradecký, 2008).
Základní metodou terénní sociální práce je práce s jednotlivcem, práce případová. Po
prozkoumání situace a rozhodnutí vstoupit do procesu a zahájit intervenci je nutno vymezit
problém a stanovit si pracovní hypotézu. Tento typ sociální intervence se opírá především
o rozhovor. Sociální pracovník v terénu také zpravidla zjišťuje, jakou návaznou speciální
službu klient potřebuje, a pomůže mu do ní vstoupit. Závěrečnou fází je ukončení, které
v práci s danou cílovou skupinou nemusí být konečné (Havránková, In Hradecký, 2008).
Při rozhovoru je v terénní práci s bezdomovci zvlášť důležité sledovat nonverbální projevy
a vyhodnocovat je ve vztahu k vyřčeným sdělením. Mezi bezdomovci je podíl osob
129/165
s psychickými poruchami a různým stupněm mentálního postižení, což se nemusí jasně
projevit při prvním setkání. Případný nesoulad verbálního a neverbálního projevu to může
naznačit (Hradecký, 2008).
Pracovník v terénu se nejčastěji setkává s osobami v chronické krizi, vzniklé nedostatečným
nebo neadekvátním řešením v akutním stadiu. Někdy souvisejí s mezilidskými vztahy,
typickým příkladem je konflikt v manželství nebo v jiném vztahu. Častými důvody bývají
neuspokojivé sociální okolnosti, chudoba, ztráta zaměstnání, domácí násilí, ztráta bydlení.
Krizová intervence zase vyžaduje odhad situace a její posouzení, stanovení pracovní
hypotézy a intervence. Intervence pak vyžaduje zapojení odborníka, psychologa nebo
psychiatra, nejlépe v ambulantním zařízení (Lucká, In Hradecký, 2008).
Kromě přímé práce v terénu se terénní sociální pracovníci zabývají nepřímou prací, která
obsahuje koncepční a projektové činnosti, nutnou administrativu, jednání s různými
institucemi. Součástí sociální práce jsou činnosti v oblasti prevence, vytváření sítí
a prezentace na veřejnosti. Patří sem také metodické vedení terénních pracovníků, profesní
vzdělávání a neposlední řadě i supervize (Bednářová, in Hradecký, 2008).
Nepřímou prací, která však vytváří podmínky pro vlastní přímou práci, je depistáž. Prvním
krokem je získávání informací od municipalit, státní a městské policie, od klientů
ambulantních a pobytových sociálních služeb i od jiných osob o místech, kde byli bezdomovci
spatřeni. Takto získané informace slouží k plánování terénní práce ve vybraných lokalitách.
Pracovníci se s některými jednotlivci nebo skupinami setkají také náhodně během výkonu
terénní práce. Monitorování lokalit je podobnou nepřímou činností. Představuje pravidelné
sledování vybrané lokality v určeném časovém období. Smyslem je zaznamenat pohyb nebo
přebývání osob z cílové skupiny k pochopení jejich chování, porozumění jejich oblíbeného
prostředí a sledování vzájemného vlivu prostředí a chování těchto osob (Hradecký, 2008).
Spolupráce v terénu předpokládá vzájemnou komunikaci terénních pracovníků a terénních
sociálních pracovníků působících v různých organizacích a vytváření sítí návazných
ambulantních a pobytových sociálních služeb určených dané cílové skupině. Důležitými
možnými partnery pro spolupráci jsou vedle sociálních služeb zdravotnická zařízení, sociální
kurátoři, protidrogový koordinátor a další osoby působící v oblasti sociální integrace
bezdomovců. Dosud stále citelně chybí propojenost mezi službami pro bezdomovce
a službami pro drogově závislé, i když mají některé klienty společné. Terénní pracovník nebo
terénní sociální pracovník je v první linii sociální služby. Prostředí, ve kterém pracuje, mu
umožňuje jen velmi omezeně ovlivnit soukromí k rozhovoru a dobu trvání kontaktu.
Využitelnými metodami sociální práce jsou zejména:
• případová práce s jednotlivcem,
• práce se skupinou, která se prolíná s prací případovou a často v ni přechází,
• práce s rodinou – méně obvyklá, zpravidla ve specifických podmínkách,
• nepřímá práce, depistáž, monitoring – vytváří podmínky pro práci přímou,
• spolupráce, i mezioborová, a vytváření sítí (Hradecký, 2008).
130/165
8.8.1 Specifické problémy u klientů cílové skupiny osoby bez přístřeší
V přímé práci je podle Hradeckého (2008) nutno počítat také s následujícími specifickými
problémy u klientů:
• Při práci s osobami závislými na alkoholu a drogách musí terénní sociální pracovník
předpokládat a očekávat řadu možných problémů, např. nesoustředěnost na
rozhovor, verbální invektivy, případně agrese.
• Řada lidí bez domova má komunikační problémy. Chybně přijímají informace
a dedukují z nich irelevantní závěry. Při podezření na tuto poruchu je užitečné, aby
pracovník požadoval po klientovi opakování sdělených informací.
• V mnoha případech se pracovník v terénu setkává s nespolehlivostí klienta, základním
předpokladem pro úspěšné jednání je pak rozhodnost a trpělivost ze strany
pracovníka.
• Introvertního a mlčenlivého klienta je nutno povzbuzovat ke komunikaci pokládáním
vhodných otevřených otázek, důležitá je přitom trpělivost.
• V některých případech je rovněž třeba počítat s nedůvěrou bezdomovců k sociálnímu
pracovníkovi.
8.8.2 Důležité požadavky na pracovníka a úkoly managementu
Základním úkolem pracovníků v terénu je vždy motivovat klienta, posílit jeho silné stránky,
pomoci mu získat náhled na situaci, podpořit ho při řešení, zaujmout roli prostředníka,
pomocníka, poradce. Pracovníci se musí oprostit od problému absence nástrojů k uspokojení
potřeb bezdomovců, nedostatku dostupného bydlení, neexistence státní koncepce
sociálního bydlení.
Důležitými požadavky na pracovníka podle Hradeckého (2008) jsou:
• odolnost vůči frustraci,
• profesní motivace,
• angažovanost,
• občanská odvaha,
• profesionalita a lidskost,
• flexibilita a kreativita,
• odolnost vůči prostředí,
• ochota navštěvovat odpuzující místa,
• odhodlání pomáhat lidem, kteří jsou nejvíc na okraji společnosti, často ve velmi
zanedbaném stavu,
• moudrost a pokora.
Úkolem managementu je zajistit dobré materiální vybavení pracovníků a jejich ochranu:
• kvalitní sezónní pracovní obuv,
• kvalitní sezónní oblečení pro pobyt venku,
• praktický batoh na potraviny a další praktické předměty,
131/165
• mobilní telefon,
• očkování,
• hygienické zázemí pro vlastní osobní hygienu,
• prevenci vyhoření formou supervize nebo odpočinku přechodným zařazením na jinou
práci (Hradecký, 2008).
8.9 Sčítání osob bez domova v České Republice 2019
V České republice se na jaře 2019 dle VÚSP (2019) vyskytovalo celkem zhruba 23 830 osob
bez domova, z toho 2600 dětí. Vyplývá to ze závěrů průzkumu Výzkumného ústavu práce a
sociálních věcí z roku 2019. Celorepublikového sčítání osob bez domova proběhlo ve druhém
dubnovém týdnu tohoto roku ve 403 obcích a dalších spolupracujících institucích (azylových
domech, domech na půl cesty, obecních ubytovnách, vězeňských a zdravotnických
zařízeních). Sčítány byly osoby bez střechy nad hlavou a vybrané kategorie osob bez bytu
podle mezinárodní typologie ETHOS. Odhad celkového počtu osob bez střechy (venku a v
noclehárnách) a vybraných kategorií bez bytu (osoby v azylových domech, v domech na půl
cesty, v ubytovacích zařízeních pro ženy, v obecních ubytovnách, vězeňských
a zdravotnických zařízeních) na území ČR je, jak je výše uvedeno, 23 830; z toho je 2 600
osob mladších 18 let. Zhruba polovina sčítaných osob bez domova žije „venku“ či využívá
přechodné nízkoprahové noclehárny pro osoby bez přístřeší. Kategorie venku zahrnuje osoby
žijící na ulici nebo ve veřejném prostoru bez příbytku, např. ve stanech, autech, vagónech,
podmostích, squatech, cizích zahradních chatkách, garážích, sklepech. Zbývající polovina
využívá sociálních a ubytovacích služeb a pobývá v azylových domech, obecních ubytovnách
pro osoby bez přístřeší, v domech na půl cesty, nebo se aktuálně v době sčítání nacházela v
nemocničních zařízeních (nejčastěji v psychiatrických léčebnách) a ve vězeňských zařízeních.
Mezi sčítanými osobami bez domova výrazně převažují muži – 8 z 10 osob bez střechy
přespávajících venku a v noclehárnách jsou právě muži. V azylových domech je podíl žen
vyšší, žije v nich 30 % žen, 38 % mužů a 32 % dětí. Nejvíce osob bez domova sčítaných
kategorií žije v Moravskoslezském kraji (asi 3 540), v Hlavním městě Praze (přibližně 3 250)
a v Jihomoravském kraji (2 450) (VÚSP, 2019).
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tato kapitola se zabývala problematikou sociální práce s osobami bez přístřeší. Seznámila vás
se základní používanou terminologií a s jejím vývojem v našich podmínkách, definicí
bezdomovectví, jeho formami a rizikovými skupinami ohroženými bezdomovectvím.
Zevrubně popsala příčiny bezdomovectví, specifika této cílové skupiny i práce s ní
a nejčastější problémy, které budete pomáhat ve vaší práci řešit.
132/165
KONTROLNÍ OTÁZKY
Jaký je rozdíl mezi bezdomovstvím a bezdomovectvím?
Jaký je váš názor na definování osob bez přístřeší jako občané společensky nepřizpůsobení,
nebo občané společensky nepřizpůsobiví?
Jaké jsou požadavky kladené na sociálního pracovníka a management v oblasti sociální práce
s bezdomovci?
Co si představuje pod pojmy ETHOS a FEANSTA?
Jaký je váš názor na bezdomovectví jako dobrovolnou volbu?
133/165
9 Sociální práce s osobami ohroženými závislostmi
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola se bude zabývat interdiscilplinárním problémem, a to osobami ohroženými
závislostmi. Cílem této kapitoly je seznámit vás se stupni závislosti podle frekvence, intenzity
a následků užívání, s charakteristikami, specifiky a nejčastějšími problémy, se kterými se
v praxi budete setkávat, a které budete svým klientům pomáhat řešit. Budete rovněž
seznámeni s cíli, s charakteristikou terénní sociální práce s uživateli drog a zásad
a konceptů, ze kterých vychází, kterými jsou nízkoprahovost služby, Harm Reduction a Public
Health.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
vyjádřit míru závislosti člověka na droze dá vyjádřit podle frekvence, intenzity
a následků užívání.
Získáte:
základní znalosti o problémových uživatelích drog a skryté populace uživatelů drog
a principech terénní sociální práce s problémovými uživateli drog.
Budete schopni:
provádět základní úkony přímé a nepřímé práce s problémovými uživateli drog.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Problémoví uživatelé drog, nízkoprahovost služby, Harm Reduction a Public Health.
9.1 Charakteristika cílové skupiny
Problematika závislostí je svou povahou interdisciplinární. Práci s uživateli drog se věnují
profesionálové s kvalifikací v různých pomáhajících profesích, kromě sociálních pracovníků
v této oblasti působí např. psychologové, psychiatři, speciální pedagogové. Problematikou
závislostí se zabývá několik resortů veřejná správy a mnoho státních a nestátních institucí
Vedle léčebných zařízení se touto problematikou zabývá například Probační a mediační
služba ČR, Policie ČR, městská policie, soudy, Vězeňská služba ČR, protidrogoví koordinátoři,
sociální kurátoři a kurátoři pro mládež, hygienická služba, medicína zaměřená na infekční
onemocnění (Kalina, in Müllerová, Matoušek a Vondrášková, 2010).
134/165
Cílovou skupinou pro sociální pracovníky pracující v oblasti drogových závislostí mohou být
klienti užívající drogy jakýmkoli způsobem. Podle Kaliny (In Matoušek, 2005) se míra
závislosti člověka na droze dá vyjádřit podle frekvence, intenzity a následků užívání jedním
z následujících pěti stupňů:
1. „Experimentální užívání drogy – v tomto stadiu je droga užívána občasně a nepravidelně
a její užívání nemusí mít žádné následky.
2. Příležitostné užívání drogy – tito uživatelé berou drogu pravidelně, ne častěji než jednou
týdně, obvykle ve volném čase, užívání drogy je součástí životního stylu; následky užívání
se projeví jen bezprostředně po aplikaci, jinak uživatel nemusí mít větší problémy ve své
psychické rovnováze a sociálním fungování.
3. Pravidelné (škodlivé) užívání drogy – tito uživatelé berou drogu pravidelně (více než
jednou týdně); užívání drogy je součástí životního stylu; následky užívání se již projevují
jistými škodlivými účinky.
4. Problémové užívání drogy – užívání je pravidelné a ovlivňuje soukromý, případně pracovní
život člověka; existují už také známky zdravotních problémů souvisejících s aplikací drogy;
droga je užívána rizikovým způsobem (např. nitrožilní aplikace).
Závislost na droze – projevuje se vyšší tolerancí k droze (dávky je třeba zvyšovat k dosažení
žádoucího účinku); uživatel po droze trvale touží, této touze se postupně podřizuje celý jeho
život; uživatel má zřetelné zdravotní, psychické i sociální problémy způsobené užíváním
drogy“ (Kalina, in Müllerová, Matoušek a Vondrášková, 2010, s. 212).
Klienti náležející do l. a 2. výše uvedené skupiny zpravidla nemají potřebu kontaktovat
odborníky. Sociální pracovníci a další pomáhající profesionálové pracují převážně s klienty,
kteří spadají do 3. až 5. stupně užívání drog. To je také cílová skupina, na niž se
soustřeďujeme v této kapitole. Jedná se o klienty, kteří užívají drogy škodlivě, problémové
uživatele drog a uživatele, kteří jsou na drogách závislí. V textu budeme nadále pro takto
vymezenou cílovou skupinu používat termín uživatelé drog. Sekundární cílovou skupinou při
práci s uživateli drog se stávají rodinní příslušníci uživatelů drog (Kalina, in Müllerová,
Matoušek a Vondrášková, 2010).
V této kapitole pojednáme o uživatelích drog jako specifické skupině klientů, kteří využívají
služeb terénních sociálních pracovníků, a o specifickém způsobu práce s těmito klienty.
Vymezení konceptu nízkého prahu, veřejného zdraví – Public Health a Harm Reduction,
a dalších zásad vám umožní pochopit způsob terénní sociální práce s uživateli drog.
Streetwork s uživateli drog je terénní sociální práce53 spočívající v aktivním vyhledávání
klientů v jejich přirozeném prostředí. Smyslem terénní sociální práce s uživateli drog je
navázat s nimi kontakt, vytvořit důvěru a pracovat s nimi motivačně tak, aby v ideálním
případě došlo k předání klienta do služby s vyšším prahem – do léčby, substitučního
programu54. Protože terénní programy kladou minimální požadavky na své klienty pro vstup
do služby (jsou velmi nízkoprahové), jedná se tak často o první službu, do které klient
vstupuje (Zajdáková, 2008).
53
Pojem terénní sociální práce je nadřazený pojmu streetwork. Terénní sociální práce obsahuje streetwork
a homevisiting. Současně je v použití metod a nástrojů práce širší než streetwork (Zajdáková, 2008).
54
Jde o program, kdy klienti závislí na opiátech dochází do centra pro látku nahrazující heroin – Subutex nebo
megafon (Zajdáková 2008).
135/165
Terénní sociální práce s uživateli drog vychází z obecných parametrů definujících terénní
programy, tj. „vyhledávání kontaktů s cílovými skupinami populace mimo rámec některé
instituce. Nečeká na to, až jednotlivec sám začne hledat pomoc, protože má problémy, ale
sama vyhledá jednotlivce, aby jim přímo v komunitě poskytla informace a služby“ (Rhodes, in
Hloušek, 2007, s. 94). Ve shodě s Rhodesem lze terénní práci podmínit dvěma základními
potřebami:
• cílové skupiny se nedaří účinně oslovit existujícími způsoby intervence,
• existující metody neposkytují takové služby, které cílová skupina potřebuje (Hloušek,
2007).
9.2 Specifika cílové skupiny
Služba je především pro problémové uživatele drog.55 Takovým uživatelem je jedinec
užívající drogy injekčně nebo se jedná o dlouhodobého a pravidelného uživatele opiátů
anebo stimulačních drog. Mezi stimulační drogy se pro tuto definici řadí pervitin, kokain
a stimulanty.56 Terénní sociální práci provádíme rovněž s osobami experimentujícími
a škodlivě užívajícími tvrdé drogy. Sociální pracovníci rovněž doplňkově pracují v sociálně
vyloučených lokalitách, které se často zdržují v místech sběru injekčního materiálu, neboť se
jedná o jejich přirozené prostředí, ve kterém vyrůstají. Informují je o rizicích přenosu
infekčních onemocnění v případě poranění o pohozenou stříkačku a působí preventivně.
Jelikož služba je určena pro problémové uživatele drog starších 15 let, specificky se sociální
práce na děti nezaměřuje. S dětmi pracujeme v případě, že nás přímo osloví nebo nás osloví
organizace, které s nimi pracují (např. nízkoprahové kluby). V takovém případě je možno
uspořádat přednášku či besedu pro tyto děti přímo v nízkoprahovém klubu. Jsme-li o to
požádáni, ve výjimečných případech pracujeme také s okolím uživatele, např. s rodiči,
partnery, přáteli. Většinou jim pak poskytujeme základní sociální poradenství, kdy je
informujeme o možných zdrojích pomoci v jejich situaci. Delegujeme je na další sociální
služby – podpůrné terapeutické skupiny pro rodiče, právní poradenství apod. Ve všech
těchto případech spolupráce s okolím uživatele návykových látek dbáme především základní
mlčenlivosti o jeho osobě (Zajdáková, 2008).
Kromě takto úzce vymezené cílové skupiny se pracovníci v terénu setkávají s dalšími klienty
z tzv. skryté populace uživatelů drog. Hrdina a Korčišová (in Hloušek, 2007) mezi ně řadí:
• tzv. experimentátory – mladí uživatelé v počátečních stádiích drogových
experimentů,
• tzv. děti ulice, které nacházejí přechodný azyl v drogových bytech a squatech,
• pravidelní uživatelé drog, jejichž zdravotní a sociální situace ještě není debaklová
a jsou motivováni ke kontaktu s pomáhající institucí. Pravidelným užíváním se myslí
minimálně víkendové užívání.
55
Dle definice EMCDDA – Evropského monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti se sídlem
v Lisabonu (Zajdáková 2008). Jedná se o injekční uživatele drog, uživatele opiátů anebo dlouhodobé uživatele
amfetaminů. V evropském kontextu k nim řadíme i uživatele kokainu (Hloušek, 2007).
56
Nikoliv ovšem droga zvaná extáze – MDMA (Zajdáková, 2008).
136/165
9.2.1 Nejčastější problémy osob ohrožených závislostmi
Uživatelé drog využívající služeb terénních sociálních pracovníků vykazují svá specifika v řadě
oblastí. Nejčastější problémy, se kterými se u klientů setkáváme, lze rozdělit do jednotlivých
okruhů, které Zajdáková (2008) popisuje následovně:
• Zdravotní problémy: Injekční uživatelé drog mohou trpět infekčními onemocněními,
zvláště hepatitidou typu C (žloutenkou), která se ve zvýšené míře vyskytuje mezi
uživateli drog. Dále hrozí přenos dalších infekčních onemocnění (žloutenka typu A, B,
HIV apod.). Injekční aplikace drog přináší i řadu komplikací ve formě zánětů žil –
abscesů, flegmón (neohraničený zánět žil), dále rizika otravy krve. Někteří injekční
uživatelé drog trpí infekčním kožním onemocněním (impetigo). Často mají problémy
se špatným hojením ran vlivem oslabené imunity, což je dáno životním stylem. Proto
nedílnou součástí práce terénních a terénních sociálních pracovníků je poskytování
poradenství zaměřeného na co nejvíce bezpečné užívání drog.
• Psychické problémy: Kromě rozvoje vzniku škodlivého užívání nebo závislosti může
zneužívání drog způsobit u klientů řadu dalších duševních obtíží. Uživatelé pervitinu
mohou trpět toxickou psychózou. Toxická psychóza je vážné duševní onemocnění
psychotického charakteru (projevy mohou být podobné schizofrenii – podezřívání
druhých, bludy, halucinace). Vzniká následkem užívání stimulancií, především
pervitinu. Její závažnost ovšem nedosahuje rozměrů schizofrenie, často při delší
abstinenci zcela vymizí. U závislých uživatelů opiátů,57ale nejen u nich, je patrný
abstinenční syndrom. Drogy dále mohou způsobit poruchy paměti, pozornosti
a usuzování, pokles intelektových schopností. Ovlivňují rovněž osobnost člověka,
dochází k poklesu nebo ztrátě morálních zábran, postupnému úpadku osobnosti.
Pravidelné a dlouhodobé zneužívání tvrdých drog vede k poklesu sebereflexe,
nadhledu sama nad sebou. Řada drog (především pervitin, halucinogeny
a marihuana) jsou spouštěčem pro rozvoj vážnějších duševních obtíží (schizofrenie).
Podstatný je i výskyt tzv. duálních diagnóz, kdy jednomu klientovi byly
diagnostikovány dvě nebo více psychiatrické diagnózy.
• Sociální problémy: Někteří problémoví uživatelé drog přichází do konfliktu se
zákonem. To je dáno způsobem, kterým si obstarávají peníze na drogy (krádeže,
výroba a prodej drog), častá je i prostituce a promiskuita. Objevují se fenomény
bezdomovectví, zhoršené pracovní návyky, zneužívání sociálních dávek. Eticky
dilematická situace může pro pracovníka nastat v případě, když ví, že konkrétní klient
prodává drogy. Ze zákona platí pro pracovníka oznamovací povinnost v případě
závažných trestných činů. Klientům, kteří drogy prodávají, tuto informaci sdělujeme.
Zároveň dbáme důrazně na to, aby drogy v naší přítomnosti neukazovali, ani se
o jejich prodeji nebavili s námi ani s jinými klienty. Při nedodržení této výzvy (což se
v praxi nestává), máme plné právo službu ukončit a z místa odejít.
57
Heroin, megafon, Subutex, opium aj. (Zajdáková, 2008).
137/165
9.3 Charakteristika terénní sociální práce s uživateli drog
9.3.1 Cíle terénní sociální práce
Cíle terénní sociální práce v oblasti přímé práce s uživateli drog podle Zajdákové (2008)
jsou:
• dopomoci změně chování uživatelů drog (snížení a minimalizace zdravotních
a sociálních rizik),
• podpořit klienty motivované k abstinenci (vyřízení léčby apod.),
• zamezit nárůstu infekčních onemocnění (žloutenky, HIV) mezi klienty programu,
především prací s injekčními uživateli drog, kteří se chovají obzvláště rizikově (sdílejí
stříkačky a pomůcky potřebné k aplikaci drogy),
• preventivně předcházet vzniku sociálních a zdravotních problémů,
• snížit počet úmrtí v důsledku předávkování.
V oblasti nepřímých aktivit je pak cílem terénní sociální práce:
• minimalizovat negativní důsledky užívání drog pro společnost,
• ochránit populaci před přenosem infekčních chorob,
• udržovat veřejná prostranství v čistotě (sběr pohozeného injekčního materiálu),
• působit ve společnosti osvětově (propagovat svoji práci, zdůrazňovat její pozitivní
dopady)
• přispívat k rozšíření znalostní základny oboru,
• vytvářet odborné zázemí pro tvůrce drogové politiky (Zajdáková, 2008).
9.3.2 Východiska terénní sociální práce s uživateli drog
Cíle terénní sociální práce s uživateli drog vychází z následujících zásad a konceptů:
• nízkoprahovost služby,
• Harm Reduction,
• Public Health (Zajdáková, 2008).
Sociální služba je nízkoprahová tehdy, když neklade klientům zbytečné bariéry, které by jim
bránily v jejím využívání. Princip nízkoprahovosti má především možnost poskytnout
klientovi pomoc anonymně, aniž by se klient musel identifikovat. Také to, že pracovník
kontaktuje klienta v jeho přirozeném prostředí a klient tak nemusí nikam docházet, výrazně
ulehčuje klientovi vstup do služby (Zajdáková, 2008).
Nízkoprahové služby nebo instituce umožňují klientům snadný vstup do programu, tzn., že
na klienta jsou kladeny minimální požadavky. Kromě toho klient může službu využívat
anonymně, v případě uživatelů drog není vyžadována abstinence. „Důležitým principem
práce je respektování volby klienta: ať se rozhodne pro abstinenci nebo pro život s drogou,
138/165
vždy je mu možné nabídnout terapeutickou intervenci, formu odborné péče a pomoci“ (Libra,
in Hloušek, 2008, s. 94). Takto nastavený pragmatický přístup umožňuje pracovat s klientem
v každé fázi drogové závislosti. Uvedené neznamená, že služby jsou poskytovány komukoli
v jakékoli situaci. Jak uvádí Staníček (in Hloušek, 2008), každý program má minimální práh –
základní pravidla (např. služba v Kontaktním centru58 není poskytnuta opilým nebo
agresivním klientům, zákaz sexu a prodeje či užití drog v zařízení).
Harm Reduction princip znamená program minimalizace zdravotních a sociálních rizik
plynoucích z užívání drog. Vychází z myšlenky, že je jak pro společnost, tak pro jednotlivce
výhodnější dbát takových zásad, aby nedocházelo k dalšímu poškození organismu v důsledku
užívání drog. Pro některé klienty to platí na dobu přechodnou, než se rozhodnou jít svoji
závislost léčit, pro jiné je to strategie dlouhodobě udržitelného zdraví. Tento princip bere
ohled na jednotlivé uživatele drog, jejich zdraví a sociální fungování (Zajdáková, 2008).
Burrows (in Hloušek, 2007) klade při práci s uživateli drog v rámci filosofie Harm Reduction
důraz na stanovení krátkodobých pragmatických cílů (např. prevence přenosu infekčních
chorob za specifických okolností) před dlouhodobými idealistickými cíli (např. celková
redukce škod způsobených braním drog). Termín Harm Reduction zastřešuje i programy
pracující s jinou cílovou skupinou, např. se může jednat prostitutky a prostituty). Přístupy
Harm Reduction však vycházejí z jednoho společného jmenovatele, a tím je „změna“. Změna
od často vysoce rizikového chování (ve smyslu zdravotním i sociálním) k bezpečnějším
způsobům chování. Právě změna je klíčovým momentem práce s uživateli drog (Hloušek,
2007).
Naopak koncept veřejného zdraví Public Health (překládaný jako ochrana veřejného zdraví)
poukazuje na zájmy společnosti jako celku a v praxi to znamená ochranu společnosti před
riziky spojenými s drogami. Jde např. o sběr pohozeného injekčního materiálu, který v rámci
streetworku provádíme. Přístup Public Health „vychází z epidemiologie, sociologie a veřejné
politiky…, nesleduje zájem individuálního klienta, ale ochranu populace, především před
přenosem závažných infekčních chorob (AIDS, hepatitidy B a C), … soustředil se tudíž na
sdílení jehel a stříkaček při nitrožilním užívání drog a na rizikový pohlavní styk jako na
významné kanály, jimiž se infekce šíří“ (Kalina, in Zajdáková, 2008, s. 251).
Princip Harm Reduction je mezinárodně uznávanou strategií na poli protidrogové prevence
a v současnosti je jedním ze čtyř základních pilířů české protidrogové politiky (společně
s primární prevencí, léčbou a resocializací a represí). Efektivita Harm Reduction přístupů je
podpořena řadou statistik a výzkumů. Woodack a Cooneyová59 (In Hloušek, 2007) ve svém
výzkumném přehledu potvrzují, že programy výměny jsou nákladově efektivní a zvýšení
dostupnosti
a využívání sterilního injekčního náčiní injekčními uživateli drog výrazně přispívá ke snížení
rizika nákazy infekčními chorobami. Výzkumy ve zmíněném přehledu rovněž uspokojivě
prokázaly, že výměnné programy mohou zvýšit počet osob, které se rozhodnou zúčastnit
léčby a potencionálně také vyhledat primární zdravotní péči (Hloušek, 2007).
58
Nízkoprahová instituce primárně určená problémovým uživatelům drog, která kromě výměnného programu,
poradenství a motivačního tréninku poskytuje základní zdravotní, hygienický a potravinový servis (Hloušek,
2007).
59
WODAK, C., COONEY, A. Účinnost programů výměny jehel a stříkaček při snižování rizika nákazy HIV/AIDS
mezi injekčními uživateli drog. Praha: Úřad vlády ČR, 2004.
139/165
9.3.3 Principy terénní sociální práce s problémovými uživateli drog
Samotná terénní práce s problémovými uživateli drog sleduje v teoretické i praktické rovině
cíle vycházející z výše uvedených principů:
• udržet nízký výskyt AIDS a snížit výskyt hepatitid B a C,
• snížit počet úmrtí v důsledku předávkování,
• motivovat uživatele drog ke změně životního stylu směrem k abstinenci,
• učit uživatele zásadám bezpečnějšího braní a zásadám bezpečného sexu,
• motivovat klienty k výměně použitého injekčního materiálu nebo jeho bezpečné
likvidaci,
• udržovat nejvíce exponovaná místa v čistotě (sběr pohozených stříkaček a jejich
bezpečná likvidace),
• navazovat důvěru a motivovat klienty ke kontaktu se službami pro uživatele drog,
• monitoring drogové scény, depistáž a sběr dat (statistické údaje z tzv. skryté populace
– věk, pohlaví, zaměstnání, vzdělání, užívané drogy, délka užívání apod.) (Hrdina,
Korčišová, In Hloušek, 2007).
Samotná implementace terénního programu je podle Hlouška (2007) rozdělena do několika
fází:
• posouzení místních potřeb, na jejichž základě plánujeme cíle a strategie intervence,
• výběr a výcvik pracovníků výrazně ovlivňují kvalitu a relativně bezproblémový chod
samotného programu.
9.3.4 Oblasti terénní práce s problémovými uživateli drog
Samotnou terénní práci si můžeme rozdělit na následující oblasti:
• Výměna a distribuce zdravotního materiálu – klientům jsou za použité injekční
stříkačky poskytnuty čisté. V rámci výměny se rovněž distribuují aluminiové folie,
kondomy, desinfekce, náplasti, alkoholové tampony, sterilní voda, kyseliny, popř. jiný
zdravotní materiál. Součástí výměny je motivace k bezpečnějšímu způsobu užívání
nebo k bezpečné likvidaci použitého zdravotního materiálu. Výměna je rovněž
efektivním nástrojem k navázání kontaktu a poskytuje řadu příležitostí k předání
informací o bezpečném braní.
• Poskytování informací, např. o bezpečném braní, sexu, účincích drog, infekčních
chorobách a sociálně právní a zdravotní poradenství, jehož součástí jsou reference
do zařízení následné péče.
• Krizová intervence.
• Motivační rozhovory, schopnost jejich vedení by mělo být součástí výbavy každého
terénního sociálního pracovníka.
140/165
• Součástí terénní práce je poskytnutí vitamínového servisu, zdravotního ošetření
(v rozsahu, jež terénní práce umožňuje) a testů na infekční nemoci (nebo spolupráce
se zařízením, jež testy provádí), popř. těhotenské testy (Hloušek, 2007).
9.3.5 Místa výkonu terénní sociální práce s uživateli drog
Streetwork s uživateli drog neprobíhá jen v ulicích měst, ale i v dalších otevřených či
uzavřených prostorách jako jsou v parky, nádraží, restaurace, herny, supermarkety, kluby,
různá městská zákoutí a podloubí, squaty,60 ubytovny, byty uživatelů drog apod.
V uzavřených prostorách je nutno při práci dbát zvláštní bezpečnosti, při práci v hernách,
v restauracích apod. pracujeme obzvláště obezřetně. Klienty většinou jen pozdravíme (často
jen pohledem, abychom dbali na jejich anonymitu) a vybídneme je, aby s námi šli mimo tyto
prostory, kde pak můžeme pracovat. Důvodem k této naší opatrnosti je fakt, že majitelé
a provozní občerstvovacích zařízení nemusí chápat význam a smysl naší práce a mohlo by tak
v případě, že bychom pracovali vevnitř, docházet ke konfliktním situacím. Musíme proto
dbát zájmů majitele zařízení. Zcela jistě není pro majitele takového zařízení příjemné, když
má jeho podnik pověst „drogového doupěte“. Přítomnost streetworkerů v takových
podnicích může vést majitele ke konfrontaci a uvědomění faktu, že v jeho zařízení se drogy
užívají, což může vyvolat zmiňované odmítavé postoje k naší službě. Se vstřícným majitelem
podniku navážeme kontakt – informujeme ho o charakteru naší práce, v případě jeho
souhlasu a potřeby daného místa zanecháme kontejner pro sběr pohozeného injekčního
materiálu (většinou na toaletách zařízení). Spolupracující majitel nám zase může
zprostředkovat další kontakty na nové klienty a sdělit nám informace, které přispějí
k monitoringu drogové scény (v kolik hodin se tam lidé schází apod.) (Zajdáková, 2008).
Terénní sociální práce prováděná v bytech rovněž vyžaduje dodržování zvýšených
bezpečnostních opatření. Kontakt s klienty v bytě může představovat větší riziko ohrožení
pro pracovníky, poněvadž jde o uzavřené prostory. Vyžaduje to z naší strany větší důvěru
v klienty, z toho důvodu provádíme kontakt s klienty delší dobu mimo byt a teprve poté se
výměnný program a jiné služby mohou realizovat v bytě. Zvýšenou důvěru taková situace
vyžaduje i ze strany klienta, protože ten nám odhaluje důležitou část svého soukromí.
Z důvodu ochrany anonymity klienta dbáme na to, abychom při cestě do bytu (na chodbách
panelových domů, v průjezdech apod.) byli co nejméně nápadní. Klienty v bytech ve zvýšené
míře seznamujeme s jejich právy a povinnostmi, v případě podezření, že se jedná o byt, kde
zároveň dochází k výrobě pervitinu, informujeme klienty o případech, kdy je pracovník ze
zákona povinen dodržet oznamovací povinnost (Zajdáková, 2008).
Terénní sociální práci s uživateli drog provádíme na otevřené i uzavřené drogové scéně.
Otevřená drogová scéna znamená zjevnou přítomnost a sdružování uživatelů drog ve
vyhrazených lokalitách města, často v blízkosti centra. Uživatelé se svým chováním netají,
a proto jsou tito lidé lehce rozpoznatelní i pro neinformovanou veřejnost. Zvláště uživatelé
heroinu jsou často součástí otevřené drogové scény. Uzavřená drogová scéna funguje spíše
v menších městech a vesnicích, kdy se uživatelé vědomě nevystavují riziku rozpoznání a spíše
se snaží začlenit mezi většinovou společnost. Nezdržují se na nějakém konkrétním místě
60
Nelegálně obsazené domy či jiné obytné prostory
141/165
v obci, spíše usilují o to, aby nebyli rozeznáni. Z charakteru drogové scény vyplývá obtížnost
přístupu sociálního pracovníka k uživatelům drog. Nejtěžší je nabízet sociální služby
uživatelům drog tzv. skryté populace,61kteří jsou součástí uzavřené scény, a je těžké se
o nich dozvědět a získat jejich důvěru. Způsoby, jak klienty účinně oslovit, popisujeme níže
(Zajdáková, 2008).
9.3.6 Mimořádné a rizikové situace při terénní sociální práci s uživateli drog
Terénní sociální práce s uživateli drog přináší řadu rizikových situací, které vyplývají jak ze
samotné práce na ulici, tak z prostředí, ve kterém se zdržují uživatelé drog. Při této práci
běžně potkáváme klienty, kteří jsou často intoxikováni, a tím pádem je jejich vědomí
ovlivněno, což může mít ve svém důsledku vliv na jejich chování (můžou být impulzivní,
agresivní, podezřívaví nebo např. apatičtí). Přímá agrese klientů není v praxi příliš častá, ale
i přes to je žádoucí mít na paměti, že může k takové situaci dojít, a proto je třeba dbát
bezpečnostních pokynů podle vytvořeného metodického manuálu organizace62. Při práci
s uživateli drog můžou nastat i různé mimořádné a problémové situace, při kterých
postupujeme dle výše zmíněného metodického manuálu. Může se jednat jak o situace, kdy
chce vstoupit do konfliktu samotný klient, tak o situace, kdy je naše práce „trnem v oku“
veřejnosti, až po situace, kdy jsme nuceni jednat s uniformovanými policisty, což
pochopitelně oslabuje důvěru našich klientů. Proto vždy dbáme na to, abychom práci
prováděli diskrétně, např. neměnili injekční sety před přítomností řady kolemjdoucích a na
jiných nevhodných místech, například uvnitř veřejných budov, v restauracích, v hernách
a v supermarketech (Zajdáková, 2008).
Mezi mimořádné události podle Staníčka (in Zajdáková, 2008) patří:
• Předávkování klienta.
• Napadení pracovníka.
• Konflikt mezi klienty.
• Policejní akce.
• Neodkladná událost, která se přímo netýká terénní sociální práce (rvačka, dopravní
nehoda apod.).
Kromě mimořádných událostí obnáší terénní sociální práce s uživateli drog rizika spojená
s každodenní prací (riziko poranění při výměně či sběru pohozených stříkaček, riziko ztráty
důvěry klienta při kontaktu pracovníka s uniformovaným policistou, riziko ohrožení služby
z důvodu odsouzení ze strany veřejnosti – nevhodně zvolené místo pro výměnu jehel,
nerespektování „nepsaných pravidel“ v dané komunitě) apod. (Zajdáková, 2008).
9.3.7 Způsob práce s uživateli drog
Podle Zajdákové (2008) práce probíhá vždy ve dvojicích. Terénní sociální pracovník vykonává
všechny činnosti níže uvedené. Terénní pracovník může provádět pod dohledem terénního
61
Skrytá populace uživatelů drog je taková, která doposud není v kontaktu s žádnou službou (Zajdáková 2008).
62
Příloha č. 2 k vyhlášce č.,505/2006 Sb., standard kvality sociálních služeb č. 14. Nouzové a havarijní situace.
142/165
sociálního pracovníka kontaktní a poradenský program, výměnný injekční program
a drobnou ošetřovatelskou činnost.
Terénní sociální práce se samotnými uživateli drog (přímá práce) obnáší podle Zajdákové
(2008) následující:
• Kontaktní a poradenský program – v přirozeném prostředí klienta jsou poskytovány
služby základního poradenství a pomoci. To se zaměřuje na informování ohledně
bezpečného braní (správné používání stříkaček, jejich likvidace, péče o žíly,
předcházení infekcím – HIV, bezpečný sex apod.). Terénní sociální pracovník je dále
kompetentní poskytovat sociálně-právní poradenství. To spočívá v odkazování klientů
na další odborná zařízení. Dále provádí asistenční službu (doprovod do těchto zařízení
v případě nutnosti), předávání informací o různých sociálních službách
a dávkách; poskytuje pomoc a radu při vyřizování dokladů, hledání zaměstnání apod.
Součástí práce terénního i terénního sociálního pracovníka je i poskytování
zdravotního poradenství (v případě žloutenky či jiné nemoci, odkaz na zdravotnická
zařízení, eventuálně doprovod). Ke všem výše zmíněným účelům disponuje pracovník
množstvím letáků s danou tematikou. Letáky mají výhodu pro klienty, kteří v danou
chvíli nejsou ochotni nebo schopni v kontaktu déle setrvat (například pro akutní
intoxikaci, která jim znemožňuje se soustředit).
• Výměnný injekční program – je klienty hojně využíván pro možnost bezplatného
přístupu k čistým stříkačkám. Pro terénního sociálního pracovníka jde o nástroj
k přístupu k rizikově užívajícím klientům. Často díky využívání výměny stříkaček ze
strany klienta dojde k vytvoření hlubší důvěry a navázání vztahu, což může vést
k prohloubení poradenské práce (např. příprava na abstinenci). Výměnný injekční
program dbá zásad Harm Reduction, tj. přispívá ke snižování rizik plynoucích z užívání
drog.
• Případová sociální práce – je určena pro klienty, s nimiž je dobře navázán vztah
důvěry. Jedná se o systematickou práci s klientem na jeho zakázce, např. koordinace
účelné pomoci klientovi spoluprací s dalšími sociálními službami nebo práce
na přechodu k abstinenci. V takovém případě často využíváme techniku motivačních
rozhovorů a jiných poradenských strategií pro práci s klientem. Výsledkem pak může
být přechod klienta do služby s vyšším prahem, např. do léčebného zařízení pro
závislosti – terapeutická komunita, psychiatrická léčebna.
• Krizová intervence v terénu – je určena pro pomoc klientovi v akutní krizi. Do této
kategorie patří i zvládnutí situace akutně předávkovaného klienta nebo klienta jinak
ohroženého na zdraví či životě. Při zvládání situace, kdy nalezneme akutně
předávkovaného klienta, vycházíme z informací, které v danou chvíli známe – zajímá
nás především typ drogy, kterou se klient předávkoval, případně kombinace,
množství požité drogy, přesný čas apod. Jsme si vědomi faktu, že potenciálně
nejsmrtelnější drogou jsou opiáty, protože nejvíce ze všech drog tlumí dechové
centrum. Ve všech situacích předávkování postupujeme podle obecných zásad
poskytování první pomoci. Při volání rychlé záchranné služby nezmiňujeme ovšem, že
klient je předávkován drogami. Taková informace by s sebou nesla riziko, že společně
143/165
se zdravotníky přijede kriminální policie, což by mohlo ohrozit důvěru klientů
v terénní program.
• Drobná ošetřovatelská činnost – v terénu provádíme i drobná ošetření klientů
(dezinfekce a základní ošetření ran apod.).
9.3.8 Nepřímá práce
Kromě práce výše popsané přímé práce s klientem se v terénní sociální práci s uživateli drog
sociální pracovníci věnují i nepřímé práci. Jedná se zejména o:
• Typy činností nutné pro práci s cílovými skupinami, jako je vypracování koncepce
a projektů (komunikace s RVKPP,63 s krajským protidrogovým koordinátorem, s MPSV
ČR, MZ ČR apod.), nezbytná administrativa (vedení výkaznictví práce v elektronické
i tištěné podobě, evaluace programu – např. zjišťování statistik), jednání s institucemi
(se zástupci komunity – např. romské organizace, magistrátem, spolupracujícími
organizacemi ziskového i neziskového sektoru apod. za účelem lepšího fungování
programu). Dále sem patří prezentace a medializace práce na veřejnosti – pro zvýšení
povědomí veřejnosti o drogových službách, odstranění mýtů spojených s terénní
sociální prací s uživateli drog. Z podobných důvodů navazujeme spolupráci
s lékárnami – působíme tam osvětově, aby její zaměstnanci vnímali důležitost
dostupnosti čistých injekčních stříkaček v lékárnách apod. Terénní sociální pracovník
se dále účastní procesu komunitního plánování, pokud je v daném městě realizován,
podílí se na tvorbě drogové politiky na národní i mezinárodní úrovni (přes instituce
RVKPP apod.) (Matoušek, in Zajdáková, 2008).
• Řešení zvládání přímé práce pomocí metodických porad, supervizí a vzdělávání
(problematické situace při práci s klientem apod.) (Matoušek, in Zajdáková, 2008).
• Monitoring drogové scény neboli mapování terénu rovněž patří do náplně terénního
sociálního pracovníka. Zaměřuje se na místa s pravděpodobným zvýšeným výskytem
problémových uživatelů drog – nádraží, parky, sociálně vyloučené lokality, ubytovny,
herny, squaty atd. Jeho úkolem je sledovat, jak se drogová scéna mění, kde se lidé
zdržují. To může být ovlivněno i přesunem dealerů drog. Při monitoringu aktivně
spolupracujeme s lidmi z daného prostředí, využíváme informací nejen od stávajících
klientů programu. Doptáváme se občanů a různých zástupců dané komunity, v jaké
denní či noční době se uživatelé drog v místě zdržují, kde nejčastěji dochází k aplikaci
drog apod. (Zajdáková, 2008).
• Sběr pohozeného injekčního materiálu.
Při práci s uživateli drog klademe zvýšený důraz na anonymitu služby. Využívání například
výměnného injekčního programu ze strany klientů stojí ve velké míře na důvěře, kterou
klienti k pracovníkům mají. Uživatelé drog jsou vysoce stigmatizovanou skupinou, protože
společnost jejich chování odsuzuje. Z toho je potřeba nastavit důstojné podmínky pro
63
Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky.
144/165
klienty, tak aby mohli služby využívat bez ostychu. Je důležité, aby streetworkeři nebyli nijak
nápadní, nebyli označeni nějakým jasným logem a místo, kde stojí, nebylo označeno nějakým
nápisem. Sociální pracovník věnuje zvýšenou pozornost okolí, ve kterém kontakt s klientem
probíhá. Klienta neoslovuje ani nezdravíme jako prvního v přítomnosti dalších osob, které
nezná. Kontakty v místě bydliště klienta provádí sociální pracovník se zvláštním zřetelem na
soukromí klienta a zajištěnou anonymitu (Zajdáková, 2008).
Nejtěžším článkem při práci s uživatelem drog je navázání prvního kontaktu – moment, kdy
klient poprvé využije naší služby. V této roli můžeme jednat aktivně, pasivně nebo využít
kontaktu přes třetí osobu. V dobře zaběhnutém programu terénní sociální práce s uživateli
drog je právě zprostředkování kontaktu nejčastějším způsobem, jakým se klienti dostávají ke
službě. Informace se šíří jako lavina, jeden klient řekne druhému např. o výměnném
programu, a situace je tak pro pracovníky jednoduchá (Matoušek, In Zajdáková, 2008).
V kontaktu můžeme být aktivní, tj. oslovit potenciálního klienta přímo. Jde o nejtěžší způsob
získání klienta, na druhé straně je to mnohdy jediná možnost, jak se můžeme v rámci terénní
sociální práce k určitým klientům přiblížit. V tomto případě hodně záleží na komunikačních
dovednostech a osobnostních vlastnostech sociálního pracovníka (Matoušek, In Zajdáková,
2008).
9.4 Kvalifikace terénních sociálních pracovníků
Kromě předpokladů pro výkon sociálního pracovníka a předpokladů pro výkon činností
v sociálních službách, které jsou stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
jsou důležité i znalosti z dalších souvisejících oborů jako například sociální pedagogika,
vývojová psychologie a etopedie a znalosti příslušných právních předpisů.
Kvalifikaci terénních sociálních pracovníků dělí Schaffranek (in Hloušek, 2007) na:
• odborné vědomosti a kompetence (vzdělání, výcviky, vědomosti o cílové skupině,
o rozmístění zdravotních a sociálních institucí na daném území apod.),
• speciální osobní schopnosti, zkušenosti a postoje (akceptace cílové skupiny,
vyjasněný postoj k užívání drog a závislosti, schopnost efektivně komunikovat
s cílovou populací apod.),
• všeobecné osobnostní schopnosti (schopnost řešit konflikty, flexibilita, spolehlivost,
komunikativnost, vysoká frustrační tolerance, citlivost na neverbální komunikaci
apod.).
145/165
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tato kapitola přednesla interdiscilplinární problém užívání drog z pohledu terénní sociální
práce. Prostřednictvím této kapitoly jste byli seznámeni se stupni závislosti podle frekvence,
intenzity a následků užívání, s charakteristikami, specifiky a nejčastějšími problémy, se
kterými se v praxi budete setkávat a které budete svým klientům pomáhat řešit. Kromě
seznámení s cíli a charakteristikami terénní sociální práce s uživateli drog jste byli seznámeni
se zásadami a koncepty, ze kterých vychází a kterými jsou nízkoprahovost služby, Harm
Reduction a Public Health. Kapitola rovněž pojednávala o přímé a nepřímé práci
s problémovými uživateli drog a o rizikových a mimořádných situacích, které mohou v rámci
práce s touto cílovou skupinou nastat.
KONTROLNÍ OTÁZKY
Jaký je rozdíl mezi koncepty Harm Reduction a Public Health?
Jaké mimořádné události mohou při práci s cílovou skupinou nastat?
Co obnáší terénní sociální práce s uživateli drog?
Jakou nepřímou práci provádí terénní sociální pracovník s cílovou skupinou uživatelé drog?
Musí mít poskytovatelé služeb pro osoby ohrožené drogou vypracován manuál pro řešení
nouzových a havarijních situací?
146/165
10 Sociální práce s ženami poskytujícími sexuální
placené služby
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Poslední kapitola této studijní opory pojednává o problematice sociální práce s ženami
poskytujícími placené sexuální služby. Kapitola vymezuje pojem prostituce a její základní
formy a seznamuje čtenáře s charakteristikami žen poskytujících placené sexuální služby,
jejich motivacemi vedoucími k prostitučnímu chování. Kapitola se rovněž zabývá
legislativním kontextem problematiky a specifikami sociální práce s ženami poskytujícími
sociální služby a seznamuje čtenáře s pravidly terénní sociální práce s prostituujícími ženami
a prvního kontaktu s nimi.
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly
Budete umět:
identifikovat obchodování s lidmi a nucenou prostituci.
Získáte:
základní informace o příčinách a formách prostituce a specificích sociální práce
s ženami, které poskytují sexuální placené služby.
Budete schopni:
provádět depistáž a monitoring cílové skupiny, nabídnout gynekologickovenerologické
vyšetření, poskytnou základní sociální poradenství a nabídnout
preventivní materiály.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Ženy poskytující placené sexuální služby, prostituce, motivace k prostitučnímu chování.
10.1 Vymezení pojmu prostituce
Většina autorů se shoduje v tom, že prostituce je „propůjčování se k sexuálnímu styku za
úplatu“, která může být materiální či nemateriální povahy. Z pohledu trestně právního se
prostitucí rozumí „nejen pohlavní styk s jinými osobami za úplatu uskutečněný formou
soulože, ale i všechny další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo
opačného pohlaví tělesným stykem za úplatu “ (Novotný, Růžička a kol., in Malinová a Šídová,
2007, s. 108).
147/165
Přes tuto jasnou definici se však v praxi setkáváme s obtížemi, kdy můžeme určité chování
označit za prostitutivní a kdy jej takto označit nemůžeme. O prostituci jako společenském
jevu mluvíme tehdy, když ve společnosti existuje objektivně možnost platit za sexuální styk
(Malinová a Šídová, 2007).
Rozlišuje se prostituce:
• příležitostná,
• pouliční i silniční,
• v erotických podnicích,
• hotelová,
• bytová prostituce (Zapletal a Novotný, in Malinová a Šídová 2007).
Novější formou je tzv. eskort servis, kdy žena nebo dívka je zákazníkovi „doručena na místo“
nebo jej doprovází např. na dovolenou. Na tento typ cestování se specializovaly některé
cestovní kanceláře nebo si své webové stránky vytvářejí poskytovatelky sexuálních služeb
samy (Malinová a Šmídová, 2007).
10.2 Charakteristika žen poskytující sexuální služby
I když existují ženy, které jsou schopny se prostitucí uživit i ve věku nad 50 let, hlavní
statistické charakteristiky celé skupiny jako průměrný věk jsou neúprosně diktovány
poptávkou po sexuálních službách. Věkový průměr se již po léta pohybuje mezi 23–24 roky.
Vyšší a nižší věkové skupiny (pod 18 let a nad 40 let) najdeme spíše u žen nabízejících se na
ulici. V nočních či erotických klubech jsou nejvíce zaměstnávány ženy a dívky kolem 22 let;
pokud se zde vyskytují „starší" ženy (od 25 let výše), jsou to hlavně cizinky. Mladé dívky jsou
při poskytování sexuálních služeb vystaveny mnohem většímu riziku než dospělé ženy, a to
jak po fyziologické stránce (jejich organismus je promiskuitou, tj. větším počtem různých
sexuálních partnerů více destruován), tak po stránce psychologické, protože mladé dívky
jsou snadněji ovlivnitelné, přístupnější k rizikovému chování. Důsledkem je statisticky
významně vyšší výskyt závažných sexuálních onemocnění právě ve věkové skupině do 21 let.
Na druhé straně mladistvý „nevinný" vzhled, neprofesionalita, a tudíž i větší
manipulovatelnost, svádějí zákazníky k nechráněnému sexu právě s mladistvými a velmi
mladými prostitutkami. Labilita a nezdrženlivost se mimo jiné projevují i v jejich přístupu
k drogám. Od orálního užívání rychle přecházejí na intravenózní aplikaci nebo volí levné,
v libovolném množství dostupné drogy (např. toluen). Problémem mladistvých je, že
závislosti se u nich vytvářejí za kratší období a zapouštějí mnohem hlubší kořeny než
u dospělých. Intoxikace je pro ně žádoucí stav, nikoli problém. Podobně je tomu s prostitucí.
Najednou se stanou středem pozornosti, mají moc, mají peníze, ale nemají jasnou představu
o tom, jakým rizikům se vystavují (Malinová, 2010).
148/165
10.2.1 Motivace k prostitučnímu chování
Podle Malinové (2005) motivace k provozování prostituce jsou v podstatě trojího druhu.
10.2.1.1 Motivace vnějším tlakem
Žena je do nabízení sexuálních služeb vmanipulována okolnostmi a okolím, do této skupiny je
možné například zařadit dívky, které opustily dětský domov a v podstatě nemají kam jít.
Jediný, kdo na takovou dívku v některých případech čeká, vlastní rodina, ji v extrémním
případě jako pannu prodá německému zákazníkovi za pětinásobnou cenu. Zatímco do svých
18 let byla bedlivě střežena a opatrována její bezúhonnost, najednou se nikdo nepodivuje
nad tím, že má deset zákazníků denně. Mnohé klientky utíkaly už z dětského domova
a prostituovaly se. V oblasti Teplic, Dubí a Chomutova tvoří podle našich zjištění třetinu
prostitutek na ulici či silnici „holky z děcáku" (Malinová, 2010).
Stále více žen v naší společnosti přebírá roli jediného živitele, a to nejen vlastního partnera
a dětí, ale častokrát i širší rodiny. Zvlášť v romských komunitách může být atraktivita
mladých žen využívána k finančnímu zajištění blízkých lidí. Můžeme se setkat s případy, kdy
jedna žena má tři až pět pasáků. Živobytí si obstarávají prostitucí i ženy, které se rozvedly,
nemají prostředky a nemají možnost vydělávat dostatek peněz na to, aby zajistily děti a platily
byt. Významný vliv na současné chování má u mladých žen i situace v původní rodině.
Chudoba, hrubé chování, ponižování, násilí a nedostatek pracovních příležitostí v místě
bydliště způsobují, že vstup do prostituce je pociťován jako úleva. Jisté nepříjemnosti
spojené s prostitucí (násilí, ponižování a urážky) nejsou pro tyto dívky ničím, co by
z dřívějšího života neznaly. I když zdaleka nedisponují všemi penězi, které si vydělaly, mají to,
co potřebují: cigarety (80 % námi zkoumaných klientek uvedlo, že kouří), jídlo a pití (přes
60 % uvedlo, že pije alkoholické nápoje) a módní oblečení. A samozřejmě mají kde spát, i
když místem k odpočinku je často pokoj, kde zároveň provozují sexuální služby (klubové
prostitutky), nebo „ložnici" sdílejí s několika dalšími dívkami (pouliční prostitutky). Trpí
především nedostatkem soukromí, neboť prostor, kde pobývají, je neustále kontrolován
pasáky či majiteli nočních klubů. Ty zajímá, zda ženy neukrývají „ulité" peníze, šperky a jiné
dárky či drogy. Soukromí však většinou neměly ani doma, ani v dětském domově (Malinová,
2010).
10.2.1.2 Motivace vlastní potřebou
Mezi prostitutkami existuje podskupina žen, které do prostituce vstoupily kvůli sklonu
k promiskuitnímu chování, a tento způsob práce je pro ně do jisté míry koníčkem. Malinová
(2005) uvádí, že více než polovina námi zkoumaných žen připustila, že se jí stává, že při
sexuálním styku se zákazníkem pociťuje vzrušení, či dokonce zažije orgasmus. Stav vzrušení
spíše závisí na přitažlivosti zákazníka než na vlastní sexuální apetenci ženy. Jen malé
procento námi sledovaných žen uvedlo, že je vzrušeno vždy, resp. téměř vždy, a že také vždy,
resp. téměř vždy dosáhne se zákazníkem orgasmu (Malinová, 2010).
Vstupu těchto žen do světa prostituce většinou předchází úvaha „Proč si za to nevzít
peníze?“ a spouštěcím mechanismem bývá setkání s někým, kdo je do prostituce uvede. Ani
v tomto případě není jednoduché překonat ostych a strach a požádat předem o zaplacení za
sexuální styk. Postoj „čerstvé" prostitutky k sobě samé i postoj veřejnosti k ní se tím
149/165
okamžikem prostě změní. Přestože ani předtím nebyla odmítavá, od chvíle, kdy se
jednoznačně definuje jako prostitutka, už je okolím posuzována jinak (Malinová, 2010).
.
10.2.1.3 Motivace racionální rozvahou
Třetí cestu charakterizuje racionální úvaha končící závěrem, že sex je práce a že lze takto
vydělat poměrně dost peněz, a navíc je to mnohem svobodnější či nezávislejší zaměstnání
než jiné profese. K tomuto rozhodnutí dospívají ženy a dívky, které si chtějí vydělat peníze
a vyhovují jim i jiné atributy prostituce, které Malinová (2010) popisuje následujícím
způsobem:
• Práce v nočních hodinách – z tohoto pohledu může být prostituce zajímavá pro
matky malých dětí, neboť mohou být přes den s nimi, resp. klimbat vedle nich, a v
noci se věnovat sexuální práci (40 % našich klientek jsou matky dětí, ale jen pouhá
polovina
z nich má děti ve vlastní péči).
• Možnost pracovat jen některé dny v týdnu – této možnosti využívají mimo jiné
i studentky.
• Možnost oddělovat svět práce od osobního života – obzvlášť snadné to bývá pro
homosexuálně orientované prostitutky, pro které je sex s muži prací a láska s ženou
stojí mimo práci, a teprve ta naplňuje jejich emoční život. Tyto ženy nemají morální
konflikty, nezamilovávají se do zákazníků. Heterosexuální ženy s tímto přístupem
k provozování prostituce (sex je práce) nemívají během života příliš mnoho osobních
partnerů a jejich sexuální život mimo svět prostituce je podobný jako
u běžné populace.
Profesionální přístup k provozování prostituce bývá ze zdravotního hlediska
nejméně rizikový, ale mívá jiná úskalí. Mezi největší patří windfall effect (tendence dělit se o
zdroje, které jsme získali náhodně – Bakalář, In Malinová, 2005). Tomuto efektu propadne
mnoho úspěšných a nezávislých prostitutek, když začnou disponovat pro ně dosud
nebývalým množstvím peněz. Platilo to zejména v době počátečního boomu prostituce
u nás, kdy se otevřely hranice a koruna ještě nesrovnala krok se západní měnou. Sexuální trh
tehdy téměř úplně ovládly ženy z bývalého východního bloku a zákazníci – ponejvíce ze
západní Evropy – platili ve valutách (Malinová, 2010).
10.3 Legislativní kontext
Prostituce byla do roku 1990 klasifikována jako trestný čin příživnictví podle § 203 trestního
zákona nebo jako přečin příživnictví podle § 10 zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech.
Legalizace prostituce zaměstnává naše zákonodárce již zhruba od počátku 90. let. Zákon
týkající se legalizace prostituce je neustále přepracováván, takže se v současné podobě stává
nepřijatelným pro ty, kteří si zvolili prostituci z důvodu touhy po dobrodružství, kvůli
penězům, její atmosféře, večírkům, možné časové flexibilitě apod. V zemích, kde byla
prostituce legalizována, je důležitá role neziskových organizací. Tyto organizace mají často
150/165
rozděleny role tak, že jedny organizace poskytují služby „řádným“ sexuálním pracovnicím,
pomáhají jim s daňovými přiznáními, zdravotními prohlídkami apod., další organizace se
naopak starají o pracovnice v sexbyznysu, které se z různých důvodů nemohly stát řádnými
daňovými poplatnicemi (nejsou občankami Evropské unie, pobývají na území státu
nelegálně, jsou oběťmi obchodování apod.) (Malinová a Šídová, 2007).
Otázka legalizace prostituce rozdělila Česko na dva tábory: na odpůrce a vyznavače
legalizace. Reakce většiny sexuálních pracovnic na připravovaný zákon byla podle výsledků
rozhovorů se sociálními pracovnicemi taková, že se registrovat nenechají, a některé rovnou
přešly do ilegality, to znamená na priváty, protože prostituce většinou není zatím majoritní
společností považována za morálně přijatelný způsob obživy. Vynucené „coming out“ dané
pravidlem (obsaženém v připravovaném zákoně o prostituci), že se osoba provozující
sexbyznys musí přihlásit na úřadě v místě bydliště, může vést a patrně by vedlo v našich
podmínkách k sociální izolaci žen poskytujících placené sociální služby. Navíc se jejich
příbuzní i známí mohou obávat přenesení společenského stigmatu spojeného
s provozováním prostituce i na ně, a tak se mohou začít prostituující osobě vyhýbat či
dokonce zcela přerušit styk (Malinová a Šídová, 2007).
Existující zákony upravující problémy spojené s provozováním prostituce můžeme dle
Malinové a Šídové (2007) rozdělit do následujících skupin:
• Zdravotní odpovědnost provozovatele sexuálních služeb – šíření nakažlivé choroby
(§ 152 trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ohrožování
pohlavní nemocí (§ 255 trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
• Kořistění z prostituce včetně nucené a násilné prostituce – kuplířství (§ 189 trestního
zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), obchodování s lidmi 64 (§ 168
trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
• Další zákonná ustanovení spojená s problémem násilné prostituce – zavlečení do
ciziny (§ 255 trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
znásilnění (§ 185 trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
• Mládež chrání hlavně § 202 svádění k pohlavnímu styku trestního zákoníku č. 40/
2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a §217 ohrožování mravní výchovy mládeže
trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
64
Dle nového trestného zákoníku byla definice obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku nahrazena
definicí obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
151/165
10.4 Specifika práce se ženami poskytujícími placené sexuální služby
Autorky Malinová a Šídová ve své práci (2007) uvádějí a popisují následující specifika práce
se ženami poskytujícími placené sexuální služby.
10.4.1 Terénní sociální práce na ulicích, v sex klubech a privátu
10.4.1.1 Na ulicích, silnicích, dálnicích
Sociální pracovník nabízí na ulicích, silnicích či dálnicích klientkám informace o bezpečném
sexu, testy na HIV ze slin, preventivní materiály (např. kondomy, lubrikační gely), základní
a odborné poradenství a krizovou intervenci. Na těchto místech však není prostor pro delší,
intimnější rozhovor. Některé organizace mohou mít vlastní mobilní vyšetřovací jednotku.
Například organizace Rozkoš bez rizika, Praha od roku 1998 vlastní mobilní vyšetřovací
jednotku, kde poskytuje kompletní gynekologicko-venerologické vyšetření. Výhodou tohoto
zařízení je možnost poskytnout odborné lékařské (gynekologicko-venerologické) vyšetření
prakticky kdekoliv a existuje zde prostor pro intimnější rozhovor, popřípadě sociální
intervenci.
10.4.1.2 V klubech
Proniknout do klubu a hovořit přímo se sexuálními pracovnicemi je složitější. Sociální
pracovnice (ženy) mají do většiny těchto zařízení snadnější přístup, protože nejsou
podezřívány, že přišly „okukovat“, lépe navazují se sexuálními pracovnicemi kontakt, protože
většina z nich má s muži problematické zkušenosti. Nejčastějšími důvody k odmítnutí
nabízených služeb bývá sdělení, že mají svého lékaře či ať se starají o ty „špíny“ na ulici.
V těchto případech se vyplatí nevzdávat to a přicházet opakovaně a nabízet informace
o bezpečném sexu, a pokud je v týmu zdravotník a v klubu příhodné místo (např. pokoj),
mohou sociální pracovnice provádět i rychlotesty na HIV a syfilis, rozdávat preventivní
materiály, poskytovat poradenství a krizovou intervenci. Pokud v klubu dají týmu terénních
sociálních pracovníků (doporučuje se chodit do terénu ve dvojicích, eventuálně i trojicích)
k dispozici pro testování místnost, vznikne prostor pro intimnější rozhovor. Někdy se
pracovnice terénního programu rozdělí a jedna hovoří ke všem, druhá vede důvěrnější
rozhovor se ženou, která potřebuje individuální pomoc. Vždy však záleží na konkrétní situaci
v klubu, pokud jsou v klubu zákazníci, mohou být často důvodem k odmítnutí sociálních
služeb). I do klubů, které jsou mimo hlavní město Prahu, dojíždí pojízdná ambulance, hlavně
do příhraničních oblastí. Dívky a ženy v klubech i bydlí a nemají možnost, často ani povolení
majitele, se z klubu vzdálit. Kluby bývají na odlehlých místech bez dopravního spojení a jsouli
v lidnatější lokalitě, mnohé ze sexuálních pracovnic nesmějí bez doprovodu klub opustit.
Při terénní sociální práci v sex klubech není problémem identifikovat cílovou skupinu, ale
vůbec se k ní dostat. „Predátoři“ u vstupu do těchto zařízení (vyhazovači, barmani, ale
152/165
i přímo majitelé), jejichž úkolem je chránit hladký a ničím nerušený průběh poskytování
sexuálních služeb, mají plno důvodů pracovníka nepustit dovnitř. Vidí jim tzv. do kuchyně,
ruší, zdržuje, a hlavně dělá problémy, které je pak nutno nějak řešit: kdo míň ví, lépe spí
(Malinová a Šídová, 2007).
10.4.1.3 V privátech
Obavy prostitutek ze ztráty anonymity vedou k jejich přesunu z oficiálních night klubů do
privátů, resp. privátních bytů. V případě kontaktování těchto žen existují problémy hned
dva: vůbec tyto byty najít a dostat se do nich, eventuálně tyto ženy motivovat k návštěvě
center (k zdravotnímu vyšetření). Většinou pomůže, pokud v privátu pracuje někdo, kdo už
organizace zná a ostatní tam dovede. Jinak se do privátů proniká jen velmi obtížně, většinou
i z toho důvodu, že o nich prostě pracovník neví: nikde neinzerují, na zvonku je jinotajná
vizitka se jménem Eden atd. (Malinová, 2008).
Jak je výše uvedeno, bývá velmi složité zjistit, kde se privát vůbec nachází a jak kontaktovat
sexuální pracovnice. Je to možné udělat stejnou cestou, jako to dělají zákazníci (telefon,
internet) nebo je možné pracovnice v privátech kontaktovat prostřednictvím klientky, která
má s pomáhající organizací zkušenosti. Sociální pracovnice nabízejí informace o bezpečném
sexu, testy na HIV ze slin, preventivní materiály, poradenství, krizová intervence. V případě,
že jsou v privátu vhodné podmínky a v týmu je přítomen zdravotník, je možno provést
i rychlotesty na HIV a syfilis. V privátu je většinou prostor pro intimnější rozhovor, ale i zde
záleží na konkrétní situaci (jsou-li v privátu zákazníci, je-li zde přítomna osoba, která vyžaduje
speciální přístup - např. týraná osoba). Při prvním kontaktu je nutné dbát vyšších
bezpečnostních opatření (např. informovat další spolupracovnici, kam jdeme, mít u sebe
mobilní telefon, do privátu (nejen) jdou vždy minimálně dvě pracovnice, další zůstává před
domem, např. v autě, a monitoruje situaci atd.) (Malinová, Šídová, 2007).
Terénní sociální práce je časově flexibilní a koresponduje s otevírací dobou nočních klubů,
privátů a pracovní dobou sexuálních pracovnic na ulicích, na silnicích nebo parkovištích.
Sociální pracovník musí být zdvořilý (zásadně pracovnicím netyká, hlavně ne při prvním
kontaktu), snaží se být nestranný, otevřeně naslouchá a je pozorný. Ženy v sex byznysu jsou
mimořádně citlivé na ohrožení své vlastní důstojnosti. Pracovník zachovává mlčenlivost
a anonymitu klienta (nevyžaduje doklady). Cílová skupina sexuálních pracovnic je velmi
nestabilní, a proto je nutné s ní pravidelně udržovat kontakty (Malinová a Šídová, 2007).
10.4.2 Pravidla terénní sociální práce s prostituujícími se ženami
„a) Akceptujeme zaměstnání, profesi a životní styl takový, jaký si žena zvolila,
b) ženy respektujeme a nesoudíme; osoby poskytující placené sexuální služby jsou
citlivé na nesouhlas a moralizování,
c) důvěra je základem kontaktu s ženami,
d) snažíme se nevnášet do situací své subjektivní pocity,
e) nejsme příliš misionářští, ženy po nás nechtějí nic víc než naši práci,
f) ujistíme se, že ženě naše intervence neuškodí, a nepodnikáme žádnou
intervenci bez jejího souhlasu,
g) snažíme se zjistit, co ženy skutečně chtějí nebo potřebují,
153/165
h) uvědomujeme si, že ženy v tomto postavení zdánlivě lžou, resp. často nemohou
otevřeně hovořit o své situaci“ (Malinová a Šídová, 2007, s. 112).
10.4.3 Pravidla prvního kontaktu
„a) Představíme se a vysvětlíme, kdo jsme a co nabízíme,
b) zdůrazníme důvěryhodnost poskytovatele sociální služby,
c) uklidníme sexuální pracovnice a jejich manažery (pasáky), že nejsme policie nebo
novináři ani jejich spolupracovníci,
d) nezasahujeme do byznysu, počkáme, až budou mít pracovnice volno,
e) předáme vizitku a informace o naší organizaci,
f) učiníme nabídku preventivních materiálů (kondomy, brožurky),
g) provedeme před testové poradenství a nabídneme zdarma testování na HIV ze slin
a v případě vhodných hygienických podmínek i rychlotesty na HIV, syfilis,
h) při vyplňování osobní karty požadujeme jen základní informace (ostatní je možné
vyplnit až při návštěvě ženy v poradenském středisku),
i) zodpovídáme dotazy dívek, nasloucháme a řešíme jejich osobní problémy,
j) individuálně provádíme rychlotesty a výsledky sdělíme spolu s potratovým
poradenstvím,
k) rozloučíme se, připomeneme možnost navštívit naše poradenské středisko, se
zdůrazněním toho, kdy a jaké služby zde nabízíme,
l) na baru necháme vizitku, brožurky pro dívky, které nebyly přítomny v klubu“
(Malinová a Šídová 2007, s. 113).
10.4.4 Identifikace obchodování s lidmi a nucené prostituce
Při terénní sociální práci se ženami, které pracují v oblasti poskytování placených sexuálních
služeb, může pracovník přijít do kontaktu také s těmi, které jsou nuceny pracovat proti své
vůli, případně pracují za podmínek, se kterými nesouhlasí. Některé z žen byly do prostředí
sexbyznysu předmětem obchodu65, a to buď z jiné lokality v České republice, nebo ze
zahraničí. V praxi je velmi obtížné či nemožné přesně identifikovat, zda se jedná o ženu,
která se stala předmětem obchodu, zda je žena „pouze“ zneužívána a vykořisťována svým
pasákem, zda se rozhodla pro práci v sexbyznysu dobrovolně, či zda je k této činnosti
nucena. To, jak sama žena vnímá svoji situaci, také nemusí nutně odpovídat tomu, jak
vnímají její situaci pracovníci poskytující sociální služby. Obchodované ženy či ženy nucené
k prostituci mohou být vykořisťovány jak „na ulici“, v klubu, případně „privátu“, tak i při
eskortních službách (Malinová a Šídová, 2007).
65
Dle nového trestného zákoníku byla definice obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku nahrazena
definicí obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
„Obchodování s lidmi“ je trestný čin definovaný výše zmíněným ustanovením.
Termín „nucená prostituce“ je obecnější; pro účely textu zahrnuje situace, které nenaplňují znaky definice
obchodování s lidmi, avšak v praxi dochází k tomu, že žena poskytuje placené sexuální služby proti své vůli či za
podmínek, které si nemůže svobodně zvolit (Malinová a Šídová, 2007).
154/165
Malinová a Šídová (2007, s. 114) uvádí základní kritéria, která v kombinaci poukazují na to,
že by se mohlo jednat o obchodovanou osobu či ženu k prostituci:
• „nemůže se volně pohybovat, vzdálit se ze svého pracoviště,
• je pod neustálou zjevnou či skrytou kontrolou,
• nemůže hovořit s terénním sociálním pracovníkem/terénním pracovníkem,
• je nedůvěřivá, neudrží oční kontakt, mluví potichu, bojí se, je smutná,
• je viditelně unavena,
• nemá u sebe doklady, má falešné doklady,
• odevzdává pasákovi nebo osobám v klubu celý výdělek či většinu výdělku,
• nocuje/bydlí na stejném místě, kde pracuje,
• vykazuje znaky fyzického násilí, včetně znásilnění,
• nemůže využívat lékařskou péči či sociální služby,
• má dluhy vůči pasákům (dluhy mnohdy neustále narůstají),
• lze pozorovat silnou emoční závislost na pasákovi,
• neumí česky (obecně jazyk země, ve které pracuje),
• nezná adresu podniku, kde pracuje.“
Ženy, které se staly nuceným předmětem obchodu za účelem poskytování sexuálních služeb
či ženy nucené k prostituci, mohou být Češky i cizinky. Situaci migrantek komplikuje rovněž
fakt, že mnohdy neumějí česky, případně se nedokáží dorozumět v jiném jazyce. Pasáci
v nich posilují neustálý strach z deportace nebo jim vyhrožují, že za práci v sex byznysu
mohou být uvězněny. Některé tyto ženy mohou být negramotné či se neorientují v situaci
v ČR, což posiluje jejich závislost na pasákovi. Strach požádat o pomoc a nedůvěru umocňuje
také fakt, že některé z cizinek mají ze země původu velmi špatné zkušenosti s policií
a mnohdy nemají žádné zkušenosti s nevládními organizacemi. Sociálním pracovnicím se
v těchto případech doporučuje:
• neohrožovat neopatrným chováním sebe ani ženy,
• akceptovat nedůvěru ženy,
• postupovat citlivým způsobem, jen tak je možné důvěru získat,
• pokusit se zjistit, jaká je situace (pozorování, otázky i nepřímé),
• pokusit se se ženou pohovořit v klidu a o samotě,
• nabídnout jí pomoc:
- předat číslo na INFO a SOS linku La Strada či jinou pomáhající organizaci (letáky,
drobné dárky apod.),
- stručně vysvětlit možnosti pomoci zejména v případě utajeného ubytování
a finanční pomoci; cizinkám lze za určitých podmínek zajistit legalizaci pobytu,
• akceptovat, pokud žena žádá pracovníka, aby odešel (např. pasák signalizuje, že je
nutné pracovat),
• ujistit ženu, že se pracovník pokusí vrátit,
• pokud žena nemůže evidentně opustit místo, kde pracuje, konzultovat situaci s policií
(nejlépe se specializovanými složkami, případně s nevládní organizací, která kontakty
na specializované složky policie disponuje),
155/165
• v případě nejistoty, jak aktuálně reagovat, je vhodné využít konzultace
v týmu, případně s dalšími subjekty (Malinová a Šídová, 2007).
10.5 Činnosti sociálního pracovníka vykonávané v rámci terénní
sociální práce se ženami poskytujícími placené sexuální služby
10.5.1 Depistáž nebo monitorování situace
Terénní pracovník by měl umět v prvé řadě do prostředí proniknout, a když už se v něm
ocitne, musí se umět dívat, naslouchat a cítit, jaká je v daném místě situace. Dívat se
znamená vidět nejen divadlo, které se terénnímu pracovníkovi, ale i ostatním lidem zvenku
předvádí, ale vycítit celkovou atmosféru, všímat si vzájemných vztahů mezi osobami
v prostituční scéně. Je důležité zjistit, kdo je mezi ženami názorový vůdce, jaký k němu mají
vztah ostatní. Pokud tato silná osoba odmítne nabízené služby, většinou ji ostatní následují.
Nikdy nelze situaci do budoucna vzdát, ale je třeba vytipovat váhající osoby, se kterými by se
dalo pracovat. Osoby v sex byznysu migrují a příště tam zmiňovaný lídr již nemusí být.
Důležitý je vztah personálu k sexuálním pracovnicím, od falešného paternalismu až po
otevřené pohrdání, terénní pracovník se může při své práci setkat se skutečně velmi různými
vztahy mezi majitelem, personálem a jeho chlebodárkyněmi (Malinová, 2008).
Pro získání základních informací o klientkách a jejich oslovení a prostituční scéně v dané
lokalitě využíváme naše jazykové vybavení. Se Slovenkami, druhou největší národnostní
skupinou po Češkách, se většinou dorozumíme bez problémů, stále častěji se však mezi nimi
vyskytují negramotné ženy a dívky. Tato skutečnost stěžuje preventivní práci, neboť
nechápou termíny, jako jsou virus, bakterie, buňka, někdy neznají nebo jen přibližně datum
svého narození. Druhým nejčastěji se vyskytujícím jazykem je ruština. Zejména komunikace s
novými dívkami nebo těmi, které jsou sice v České republice již delší dobu, ale neopouštějí
rusky mluvící komunitu, je bez znalostí ruštiny obtížná. S Rumunkami se dá domluvit
anglicky. Komunikace s Bulharkami je obtížná, jsou často negramotné, ale mají s sebou
„mluvčí“, která je i jejich lídrem, tzn. i kuplířkou (Malinová a Šídová, 2007).
10.5.2 Distribuce preventivních materiálů
Důležitou činností v rámci sociální práce s ženami poskytujícími placené sexuální služby
je distribuce preventivních materiálů. Podle Malinové a Šídové (2007) se jedná zejména o:
• distribuci informací
- distribuujeme brožurky a letáky o bezpečném sexu,
- brožury o sexuálně přenosných chorobách,
- další letáky, brožurky o drogách, násilí, závislostech atd.,
- předměty s důležitými telefonními čísly – např. zapalovače,
• distribuci prostředků prevence pohlavně přenosných chorob – kondomy, lubrikační
gely,
156/165
• distribuci prostředků prevence násilí na sexuálních pracovnicích – osobní alarmy
s telefonními čísly.
10.5.3 Nabídka gynekologicko-venerologického vyšetření
Nabídka gynekologicko-venerologického vyšetření je prováděna jak ve stálých ordinacích
(např. organizace Rozkoš bez rizika, Praha nebo Brno), tak mimo tato pracoviště. Po dohodě
s více klientkami možnost provést vyšetření v pojízdné ambulanci. Tato nabídka může být
poskytnuta v klubech či privátech, kde mohou být prováděny testy na HIV ze slin, a pokud
jsou k tomu vhodné podmínky a je přítomen zdravotní kvalifikovaný personál, mohou být
prováděny i rychlotesty na HIV a syfilis z periferní krve (testy vypadají obdobně jako
těhotenské testy). Na ulici, parkovišti, nádraží se většinou provádějí testy na HIV ze slin
(Malinová a Šídová, 2007).
10.5.4 Poradenství
Základní sociální poradenství je klíčovou povinností všech registrovaných poskytovatelů
sociálních služeb, kterou jim zajistit ukládá zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
ve znění pozdějších přepisů.
Pro cílovou skupinu ženy poskytující placené sexuální služby je většinou poskytováno:
• sociálně-právní poradenství (pomoc při vyřizování občanství, chybějících dokladů,
vyjednání splátkových kalendářů, sepsání žádostí o rozvod, zprostředkování kontaktů
s dalšími organizacemi apod.),
• psychosociální poradenství,
• zdravotnické poradenství, například prevence pohlavně přenosných infekcí (jak
provozovat bezpečný sex),
• prevence násilí na ženách (například jak se navzájem chránit při práci na ulici – psát si
SPZ auta, do kterého nastupuje kolegyně, sdělovat si informace o agresivních
klientech…) (Malinová a Šídová, 2007).
10.5.5 Krizová intervence
V případě aktuálního závažného problému či selhávání řeší sociální pracovníci z ženami
poskytujícími placené sexuální jejich situaci v omezeném rozsahu přímo na místě a následně
zprostředkováváme další kontakty (s krizovým centrem, s naší externí psycholožkou,
terapeutem atd.) (Malinová a Šídová, 2007).
10.5.6 Pomoc a podpora při resocializaci
Pomoc a podpora při resocializaci nespadá přímo do kompetence terénních sociálních
pracovníků. Jejich úkolem je předat kontakty na další instituce – azylové bydlení, pomoc
157/165
obětem násilí, úřady práce, pracovní agentury, bezplatné právní poradny atd. (Malinová,
Šídová a 2007).
10.6 Záležitosti, které terénní sociální pracovník se ženami nejčastěji
řeší
10.6.1 Záležitosti, kterým se pracovník věnuje krátkodobě
1) Řešení zdravotních problémů, nabídka možností vyšetření, a hlavně následného
léčení pohlavně přenosných infekcí.
2) Hledání vhodného zaměstnání – pomoc při hledání vhodného zaměstnání pomocí
médií (internet, noviny) nebo Úřadu práce ČR či pracovních agentur (doprovázení);
pomoc při sepsání životopisu, nácvik výběrového pohovoru; pomoc při prvním
telefonickém kontaktu s firmou nabízející práci (jak komunikovat – představení se,
rozloučení, na co se ptát…).
3) Bydlení – pomoc s hledáním ubytování ze seznamu ubytoven a pomoc při jejich
obvolávání (některé klientky neumějí komunikovat po telefonu, bojí se telefonovat
apod.).
4) Vyřizování dokladů – pomoc se sepsáním žádostí, pomoc s přípravou potřebných
dokumentů k vyřizování dokladů apod.
5) Vyřizování pobytu v České republice (dlouhodobé pobyty, občanství).
6) Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních
záležitostí – doprovod klientů na úřady, soudní jednání apod. (Malinová a Šídová,
2007).
10.6.2 Záležitosti, kterým se pracovník věnuje dlouhodobě
1) Udržení zdraví – zahrnuje podporu při léčení pohlavně přenosné choroby
(psychická podpora, dohled, doprovod do příslušných zařízení podle nemoci), ale také
vzbuzení zájmu o další udržení příznivého zdravotního stavu. Většina nemocí je
léčitelná a zdravý člověk se lépe brání vůči dalším rizikům – je to i otázka sebevědomí
a stanovení si limitů.
2) Osobní problémy – konflikty v rodině, s partnerem/kou, s vlastními dětmi
a podobně.
3) Psychické problémy a traumata – zprostředkování psychologa či jiné odborné
pomoci, v některých případech je nutné zprostředkovat kontakt klientce s krizovým
centrem.
4) Zajištění ubytování pro matky s dětmi – například zprostředkování azylového
bydlení pro matky a jejich děti.
5) Psychická a někdy i materiální podpora klientek ve výkonu trestu (dopisy,
návštěvy, oblečení atd.).
6) Podpora a pomoc při léčbě závislostí, zejména v oblasti hlavně drogových
a alkoholových závislostí a gamblerství.
158/165
7) Podpora matek při výchově dětí (rady, zajištění volnočasových aktivit, společné
akce pro klientky a jejich děti).
8) Hospodaření s příjmy – učení klientů, jak účinně nakládat se svými příjmy.
9) Příprava na opuštění či vymanění se z prostituce.
Při pomoci s řešením problémů klienta jej pracovník vede k přijetí odpovědnosti za svůj život,
k nalezení vlastních sil a zdrojů k řešení problémů (Malinová a Šídová, 2007).
10.7 Spolupracující zařízení a instituce
Na základě problémů, které terénní sociální pracovník s klienty řeší, se utváří síť sociálních
zařízení, institucí a odborníků, se kterými pracovník spolupracuje. Jedná se zejména o:
• sociální odbory městských úřadů a magistrátů,
• Úřad práce ČR (vyřizování sociálních dávek, informační a poradenské služby),
pracovní agentury při hledání vhodného zaměstnání pro klienta,
• zdravotnická zařízení (např. gynekologicko-venerologické pracoviště, psychiatrické
léčebny v případě drogových závislostí, psychologická pracoviště atd.),
• různá azylová zařízení, komerční ubytovny při hledání ubytování klientům; azylové
domy pro ženy matky s dětmi,
• občanské poradny (spolupráce, např. při vyřizování osobních dokladů klientů,
dlouhodobých pobytů, občanství ČR, prosazování práv klientů atd.),
• krizová pomoc a intervenční centra,
• Policie ČR, městská policie,
• organizace, které zajišťují pomoc obětem násilí a obchodování s lidmi, kontaktní
centra (Malinová a Šídová, 2007).
Terénní a terénní sociální prací v prostituční scéně se zabývají v našich podmínkách
především organizace:
• Rozkoš bez rizika, z. s., se sídlem v Brně a Praze, které působí v 10 krajích ČR. Více na
www. rozkosbezrizika.cz.
• Centrum Jana, z. s., se sídlem v Domažlicích. Více na www.centrum-jana.wz.cz.
• Spolek Ulice Plzeň, z. s., se sídlem v Plzni (www.ulice-plzen.com).
• Zařízení Charity ve Znojmě a Chomutově (www.magdala.cz).
• Některé zdravotní ústavy – terénní osvětová práce (např. Chomutov, Sokolov)
• La Strada Česká Republika, o.p.s. (Malinová, 2008).66
66
Názvy institucí a jejich organizační formy byly aktualizovány dne 21.11.2020.
159/165
SHRNUTÍ KAPITOLY
Poslední kapitola této studijní opory seznámila čtenáře se základní problematikou sociální
práce s ženami poskytujícími placené sexuální služby. V kapitole byl vymezen pojem
prostituce a její základní formy. Dále se zabývala charakteristikami žen poskytujících placené
sexuální služby, jejich motivacemi vedoucími k prostitučnímu chování. V kapitole byl rovněž
zmíněn legislativní kontext problematiky a přednesena specifika sociální práce s ženami
poskytujícími sociální služby. V závěru kapitoly byl čtenář seznámen se spolupracujícími
zařízeními a institucemi.
KONTROLNÍ OTÁZKY
Jaké znáte motivační faktory, které vedou ženy k prostitučnímu chování?
Které právní předpisy upravují problémy spojené s provozováním prostituce?
Jaká znáte pravidla terénní sociální práce s prostituujícími ženami?
Jaká znáte základní kritéria, která v kombinaci poukazují na to, že by se mohlo jednat
o obchodovanou osobu či ženu nucenou k prostituci?
Patří pomoc a podpora při resocializaci žen poskytujících placené sexuální služby k základním
činnostem terénního sociálního pracovníka?
160/165
11 Závěr
Cílem této studijní opory nebylo vytvořit ucelený studijní materiál, který uceleně pojednával
o tak široké problematice, jako je sociální práce s rizikovými skupinami klientů. Jak již jsem
zmínil v úvodu, mojí snahou bylo vybrat ty cílové skupiny klientů, o kterých se domnívám,
že se s nimi v praxi nejčastěji setkáte a jejichž problémy budete pomáhat řešit. Mějte tedy na
paměti, že se jednalo pouze o uvedení do široké problematiky sociální práce s vybranými
skupinami klientů, jehož cílem bylo seznámit vás se základními pojmy, specifiky cílových
skupin klientů a se specifiky a metodami sociální práce s nimi. Stane-li tento materiál oporou
i ve vaší praxi, splní se moje další neskromné očekávání, ale znovu připomínám,
že vaše práce se neobejde bez průběžné aktualizace předložených údajů. Na tomto místě
si dovolím připomenout, že část výchozí a doporučené literatury byla publikována ještě před
účinností zákona o sociálních službách, novelami dotčených právních předpisů a Sociální
reformou 2012, a nemohla tudíž reflektovat změny, které byly jejím předmětem. Jak bylo již
zmíněno v úvodu, snažil jsem se v co největší možné míře zmíněné změny promítnout do
textu studijní opory, ale nemohl jsem pochopitelně predikovat další chystané reformní kroky
a legislativní kroky. To už ponechávám na vás, milí studenti.
Váš autor.
161/165
12 Použitá literatura a zdroje
Gabal analysis & Consulting. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční
kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal analysis & Consulting, 2006.
ČADA, Karel. Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR. Praha: GAC spol. s r. o., 2015.
ČÁMSKÝ, Pavel, Jan SEMBDNER a Dagmar KRUTILOVÁ. Sociální služby v ČR v teorii a praxi.
1. vydání. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0027-7.
ČERMÁKOVÁ, Kristýna a Milena JOHNOVÁ (eds.). Zavádění standardů kvality sociálních
služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních
věcí, 2002. ISBN 80-86552-45-4.
Česko-britský projekt Podpora MPSV při reformě sociálních služeb [online]. MPSV: Praha,
c2001 [cit. 2001-06-11]. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/ mhtml: file:// E:\Česko britský
projekt na podporu reformy sociálních služeb\Česko – britský projekt Podpora MPSV při
reformě sociálních služeb.htm
DUNOVSKÝ, Jiří a kol. Sociální pediatrie. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-254-9.
Echo24. Vyšel zákon a romské vozy se musely zastavit [online]. Praha: Echo Media a.s., 2018
[cit. 2020-02-29]. Dostupné z: https://echo24.cz/a/SYg4f/vysel-zakon-a-romske-vozy-se-
musely-zastavit-nastal-zakaz-kocovani
GOJOVÁ, Alice. Metody a přístupy sociální práce v kontextu terénní sociální práce. In:
JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana NEDĚLNÍKOVÁ (eds.) Profesní dovednosti terénních sociálních
pracovníků. 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 191-197. ISBN 978-
80-7368-502-1.
GOJOVÁ, Alice a Hana SOBKOVÁ. Využití úkolově orientovaného přístupu v současných
podmínkách české sociální práce. Sociální práce/sociálna práca, 2007, ročník 7, č. 1, s. 87-96
ISNN: 1213-6204.
GORAL, Ladislav. Romové a Evropa. In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.). Výchova k toleranci a proti
rasismu. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 129-131. ISBN 978-80-7367-182-2.
FISCHER, Slavomil a Jiří ŠKODA. Sociální patologie. 2. rozšířené a aktualizované vydání. Praha:
Grada, 2014. ISBN 978-80-247-5046-0.
HERZOG, Aleš. Děti a mládež ohrožené společensky nežádoucími jevy. In NEDĚLNÍKOVÁ.
Dana. (ed.) Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava: MPSV, 2007, s.
121-136.
HLOUŠEK, Roman. Osoby ohrožené závislostmi. In: NEDĚLNÍKOVÁ. Dana. (ed.) Metodická
příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava: MPSV, 2007, s. 94-97.
HRADECKÝ, Ilja a kol. Definice a typologie bezdomovství. 1. vydání. Praha: Naděje, 2007. ISBN
978-80-86451-13-8.
162/165
HRADECKÝ, Ilja. Osoby bez přístřeší. In: JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana NEDĚLNÍKOVÁ. (eds.)
Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita
v Ostravě, 2008, s. 259-268. ISBN 978-80-7368-502-1.
JANÁK, Dušan a Miroslav PILÁT. Vývoj právních norem k sociální péči a sociálním službám
v Československu a v České republice od roku 1956. In: KRAJČÍK, Dušan JANÁK. ml. a kol.
Mikropodnikání v sociálních službách. Ostrava-Opava: Vysoká škola podnikání a. s. a Slezská
univerzita v Opavě, 2012, s. 13-64. 183 s. ISBN 978-80-72-48-766-0.
Kolektiv autorů. Mapování skupin obyvatel akutně ohrožených sociálním vyloučením ve
vybraných čtyřech krajích (v Praze, Středočeském kraji, Jihomoravském kraji a
Moravskoslezském kraji) v souvislosti s nedostupností bydlení [online]. Praha: 2010 [cit.
2012-08-11].
Dostupné z: http://www.disparity.cz/data/USR_048_DEFAULT/zprava_socialnivylouceni.pdf
KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 6. aktualiz. vydání. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-
262-0302-5.
KUCHAŘ, Pavel. Trh práce. Sociologická analýza. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-
1383-3.
KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-383-
3.
MACEK, Petr. Adolescence. 2. upravené vydání. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-747-7.
MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ. Strategie integrace romské komunity Moravskoslezského kraje na
období 2006-2009 [online]. Ostrava: Moravskoslezský kraj, 2006 [cit. 2020-9-28].
Dostupné z:
file:///C:/Users/pil0001/Desktop/NAKI/Publikace/nme_strategie_romske_komunity.pdf
MALINOVÁ, Hana. Osoby poskytující placené sexuální služby. In: JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana
NEDĚLNÍKOVÁ (eds.). Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. 1. vydání. Ostrava:
Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 269-281. ISBN 978-80-7368-502-1.
MALINOVÁ, Hana. Sociální práce s ženami, které poskytují placené sexuální služby.
In: MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce
s nimi. 2. vydání. Praha: Portál, 2010. 978-80-7367-818-0.
MALINOVÁ, Hana Lucie ŠÍDOVÁ. Ženy poskytující placené sexuální služby. In: NEDĚLNÍKOVÁ,
Dana (ed.). Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava: MPSV, 2007, s.
108-118.
MAŘÍKOVÁ, Hana a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum Praha, 1996. ISBN 80-
71-84-164-1.
MASTNÁ, Lucie. Osoby ze sociálně vyloučených lokalit a osoby sociálním vyloučením
ohrožené. In: JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana NEDĚLNÍKOVÁ (eds.) Profesní dovednosti terénních
sociálních pracovníků. 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 233-248.
ISBN 978-80-7368-502-1.
163/165
MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994. ISBN 80-
85282-83-6.
MATOUŠEK, Oldřich. a kol. Metody a řízení sociální práce. 3. aktual. a dopl. vydání. Praha:
Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0213-0.
MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce
s nimi. 2. vydání. Praha: Portál, 2010. 978-80-7367-818-0.
MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Vydání 3 rozšiř a přeprac. Praha:
SLON, 2003. Studijní texty, sv. 3. ISBN80-86429-19-9.
MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-
0.
MATOUŠEK, Oldřich a kol. Základy sociální práce. 3. vydání. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-
262-0211-0.
MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ. Strategie integrace romské komunity Moravskoslezského kraje na
období 2006-2009 [online]. Ostrava: Moravskoslezský kraj, 2006 [cit. 2020-9-28].
MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2. vydání. Praha: SLON, 2006. ISBN 978-80-8642-987-8.
MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. 2. uprav. vydání. Praha: SLON, 2002. ISBN: 978-80-86429-05-
2.
MPSV. Sociální reforma 2012 [online] Praha: MPSV, c2012 [cit. 2012-4-12]. Dostupné
z: http://socialnireforma.mpsv.cz/cs/23;
MÜLLEROVÁ, Pavlína, Oldřich MATOUŠEK a Andrea VONDRÁŠKOVÁ. Sociální práce s uživateli
drog. In: MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a
práce s nimi. 2. vydání. Praha: Portál, 2010, 211-226. 978-80-7367-818-0.
NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vydání. Brno: Marek Zeman, 2001. ISBN
80-903070-0-0.
NAVRÁTIL, Pavel. Vybrané teorie sociální práce. In: MATOUŠEK, Oldřich a kol. Základy
sociální práce. 3. vydání. Praha: Portál, 2012, s. 183-265. ISBN 978-80-262-0211-0.
NEDĚLNÍKOVÁ. Dana(ed.) Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava:
MPSV, 2007.
ORINIAKOVÁ, Pavla, ed. Návrhy kapitol pro komunitní plánování sociálních služeb v ČR
[online]. Praha: Komunitní plánování, o. p. s., c2005 [cit. 2015-2-9]. Dostupné
z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/2472/Kapitoly_KPSS.pdf
PASTRŇÁK, René. Teorie a metody sociální práce. 1. vydání. Opava: Slezská univerzita
v Opavě, Fakulta veřejných politik, 2011.
164/165
PAVLISKOVÁ, Kateřina. Základy strukturované práce s klientem. In: JANOUŠKOVÁ, Klára a
Dana NEDĚLNÍKOVÁ (eds.). Profesní dovednosti terénních pracovníků. 1. vydání. Ostrava:
Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 251-268. ISBN 978-80-7368-503-4.
POLÁČKOVÁ, Lýdie. Terénní sociální práce s romskou komunitou v sociálně vyloučeních
lokalitách. In: JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana NEDĚLNÍKOVÁ (eds.) Profesní dovednosti terénních
pracovníků. 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 407-426. ISBN 978-
80-7368-502-1.
Rada vlády pro záležitosti romské menšiny. Zpráva o stavu romské menšiny v České republice
za rok 2018 [online]. Praha: Rada vlády ČR, 2018 [cit. 2019-12-08]. Dostupné z:
https://www.vlada.cz/assets/ppov/zalezitosti-romske-komunity/dokumenty/Zprava-o-stavu-
romske-mensiny.pdf
ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. Praha: Slon, 1994. ISBN 80-85850-00-1.
SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 3. vydání. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-7367-856-2.
ŠIMÁČEK, Martin [online]. Co jsou to česká ghetta? Praha: 2007 [cit. 2012-8-08]. Dostupné z:
http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_38_1.pdf
ŠIMÁČEK, Martin. Terénní sociální práce [online]. Praha: 2007a. cit. 2012-8-08]. Dostupné z:
http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_38_1.pdf
ŠIMEČKA, Kamil. Osoby bez přístřeší. In: NEDĚLNÍKOVÁ, Dana (ed.). Metodická příručka pro
výkon terénní sociální práce. Ostrava: MPSV, 2007, s. 175-183.
ÚLEHLA, Ivan. Sociálně psychologické aspekty komunitního plánování obcí. Sociální politika.
2002 a, roč. 28, č. 12, s. 6–8. ISSN 0049-0962.
ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 3. vydání. Praha: SLON, 2007. ISBN 978-80-86429-36-6.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008. ISBN
80-7367-414-4.
VÚSP. Sčítání osob bez domova v České Republice 2019. [online]. Praha: VÚPSV, 2019 [cit.
2020-11-07]. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_458.pdf.
VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-9-224-0337-4.
ZAJDÁKOVÁ, Svatava. Osoby ohrožené závislostmi. In: JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana
NEDĚLNÍKOVÁ (eds.). Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. 1. vydání. Ostrava:
Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 249-258. ISBN 978-80-7368-502-1.
ZIMMERMANNOVÁ, Martina. Děti a mládež ohrožené společensky nežádoucími jevy.
In: JANOUŠKOVÁ, Klára a Dana NEDĚLNÍKOVÁ (eds.). Profesní dovednosti terénních
165/165
pracovníků. 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 387-405. ISBN 978-
80-7368-503-4.
Přehled vybraných právních norem
Trestní řád č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
Trestní zákoník č. 40/ 2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách,
ve znění pozdějších předpisů.