VIEWEGH: Prý jsme povinni život
nevzdat. Žvásty. Nejsme!







 26
SPISOVATEL MICHAL
VIEWEGH. | FOTO: DAVID NEFF, MAFRA
Přirovnání života k příliš dlouhému večírku je jednou z mých
oblíbených metafor, kterou od prosince 2012, kdy mi prasklá aorta
obrátila život vzhůru nohama, používám tak často, že všichni moji
příbuzní a přátelé už onoho podobenství mají plné zuby, nicméně
budu pragmaticky předpokládat, že čtenáři Lidových novin to ode
mě ještě neslyšeli…
Připomeňme si tedy společně obvyklý průběh jakéhokoliv večírku, nebo ještě lépe
maloměstského plesu: zábava se zpravidla rozjíždí jen pomalu (zvlášť když přijdete už
v sedm, jak bylo uvedeno na plakátech), téměř nikdo netancuje, většina lidí sedí,
smysluplnou konverzaci supluje bezobsažné žvatlání, převažují rozpaky, ve vzduchu
visí nevyslovená zklamání…
Také vy i váš partner či partnerka jste značně rozladění a minimálně jeden z vás
poněkud dětinsky trucuje – asi jako raný pubescent (řekněme, že v rámci naší
metafory představuje každá hodina strávená na plese jedno desetiletí). S
postupujícím časem – to jest s přibývajícími léty – se však nálada na plese mění k
lepšímu: čím dál častěji se ozývá smích, množí se koketní pohledy… Po dvou
hodinách (ve dvaceti) se konečně i vy začínáte bavit.
„Vlastně to tu vůbec není špatný!“ říkáte si. „Je to tu suprový!“ O půlnoci (ve třiceti)
bujará zábava vrcholí: roztoužené dvojice se objímají a líbají, muži se drží kolem
ramen a přiopile se ujišťují o vzájemném přátelství. Barman v tom hluku už sotva
slyší objednávky. V jednu (kolem čtyřicítky) začínají nepokrytě flirtovat i ženatí muži,
ba dokonce také některé zadané ženy, takže se vzápětí logicky ozývají partnerské
hádky. Ve dvě ráno (v padesáti) zvrací první opilec. Ve tři (to už je vám bohužel
šedesát) nevyhnutelně vypukne rvačka, ale i když se oba násilníky od sebe podaří
odtrhnout, ve čtyři stejně letí vzduchem první láhev, takže v pět ráno (v osmdesáti)
přijíždí policie – a sanitka…
Co tím chci říct: abychom si mohli z plesu našeho života pamatovat především
to hezké, je jaksi nutné odejít včas (včas ovšem pro řadového smrtelníka, který nikdy
nepřestává doufat, že ta pravá zábava teprve přijde, znamená předčasně). V časopise
Reflex nedávno vyšel obdivuhodně otevřený rozhovor J. X. Doležala s profesorem
Pafkem o sebevraždách a euthanasii, v němž osmasedmdesátiletý lékař nevyhýbavě
říká, že je-li svoboda skutečně nejvyšší životní hodnotou, pak svobodné rozhodnutí
ukončit život je výsadním právem každého člověka, které musíme respektovat... Jaká
úleva po všech těch laických moralistických žvástech o tom, že jsme povinni život
nevzdat! Nejsme!
MICHAL VIEWEGH
Zdroj: https://www.lidovky.cz/lide/viewegh-pry-jsme-povinni-zivot-nevzdat-zvasty-
nejsme.A180917_092609_lide_ele?recommendationId=00000000-0000-5000-8000-000000000000