Kanárek v kleci
Jak poznáme, zda se blíží krize? Prakticky vždycky se ukáže, že někdo, jehož hlas nebyl slyšen, poměrně přesně odhadl budoucí vývoj situace. Většinou však nepoznáme, kdo to je. Mnoho lidí se spoléhá na intuici, „cítí v kostech", že se něco děje. Jindy si to ovšem jen nalháváme anebo správně pociťujeme tušení, ale interpretujeme ho špatně. Jeden z mála nástrojů, který máme k dispozici, je všímat si extrémů a neobvyklých situací. Před krizí bývají drobnější nezvyklé události častější. Hromadí se příhody, jimž podobné nemají pamětníka.
Václav Cílek
Václav Cílek, Ferdinand Šmikmátor a k
RUKA
NOCL
f    Základy rodinné a krizové připraveno
poručuje jako nejlepší hasičské velitele osoby se širokou zkušeností a dobře vyvinutou fantazií. Takoví lidé si umí představit i málo pravděpodobné scénáře krize. Už víte, že jedna z prvních zásad resilience je mít zdroje, které právě při katastrofe na Cerro Grande chyběly. Unavení hasiči museli v plné, těžké výstroji šplhat 90 minut do kopce k požáru a někteří z nich i několikrát. Neměli sílu na to, aby jej zvládli, a bylo jich málo.
► HRO naslouchají expertům. Zvažují různé scénáře a podrobují se jim. Ne-ncchte se mýlit slovem expert, lidé z branže na rozdíl od televizního komentátora vědí, kdo jím je. Problém experta je spíš v tom, že mívá bohatou zkušenost, ale jednoho typu, zatímco HRO si situaci potřebuje „osahat" z více stran a mít více expertů s rozmanitými zkušenostmi.
Celá situace s požárem kolem Los Alamos vypadá exoticky, ale psychologové ji analyzovali jako běžnou sondu do společnosti, jen průběh byl dramatičtější a škoda větší.
Jak se chovat na letadlové lodi?
Existuje-li nějaká velmi složitá a riziky přeplněná organizace, tak to je letadlová loď. Na palubě se současně pohybuje 100-200 lidí a letadla vzlétají v intervalech 48-60 vteřin. Její rovná paluba je popisována také jako nejnebezpečnějších 4,5 akru na světě. Představte si letiště v Orly, které směstnáte na jedinou dráhu obklopenou bombami, pokrytou mořskou vodou i motorovým olejem a pohybující se v rytmu vln a lodních šroubů. K tomu vypněte radar, nechte kolem pobíhat vyjevené dvacetileté vojáky a snažte se nikoho nezabít. Ve zdánlivém chaosu musíte doplňovat palivo a náboje. Dochází k nepředvídatelným nehodám: na palubě leží šroub a vy ho nepovažujete za důležitý, až do chvíle, kdy jej nasaje motor letadla a ten vzápětí exploduje. Tímto způsobem se učíte, na jakých maličkostech záleží.
Letadlová loď je něco jako továrna nebo obchod. Na jednom konci paluby dostáváte letadla a na druhém konci je odkládáte. Kapitán lodi má omezený rozpočet, takže piloti třeba v noci nemohou létat tak často, jak by potřebovali. V podstatě to je běžná firemní situace. Loď je město o šesti tisících lidech žijících na malém prostoru, kde se pracuje se vším možným včetně jaderných zbraní. Jak se tady dá žít?
Na prvním místě lidé neustále uvažují o nebezpečí, cokoliv se může zvrtnout. Nepředpokládají, že věci jsou v pořádku, dokud se o tom nepřesvědčí. Letadla a zařízení kontrolují stále dokola. Signály jsou zdvojené nebo ztrojené. Například přistávající pilot dostane rádiem příkaz snížit obrátky, ale neudělá to, protože by se mohl roztříštit o hladinu. Počká, až před něj předstoupí důstojník a praporky mu rozkaz potvrdí. Kapitánův rozkaz je pochopitelně nejdůležitější, ale v novém systému řízení jej může mladší důstojník ignorovat nebo změnit, protože situace se rychle vyvíjí a kapitán nemůže být u všeho.
Jeden z prvních tréninků spočívá v tom, že jste naučeni nevěřit svému úsudku, pokud jej neověříte. Vojenští psychologové vypracovali obecný model, podle kterého člověk hledá nikoliv porozumění situaci, ale potvrzení svého mínění. Ukázalo se, že čím jste pod větším dakem, tím víc potřebujete sebepotvrzení. Tohle je pravidlo každé krize, proto je nutné dávat pozor, co nám bankéři či politici během krize říkají. Může to být přesvědčivé, protože oni sami tomu věří. Na rozdíl od posádky letadlové lodi ovšem nejsou cvičeni na opakované verifikovaní toho, že situaci vidí správně.
Navigátor může předpokládat, že pilot zvládá situaci a že si třeba nesplete tmavou palubu s černým mořem, ale je vytrénován i k odlišení rozdílných zabarvení pilotova hlasu. Proto dokáže určit, zdaje letec v pohodě a udělá to, co se od něj čeká. Lidé na palubě jsou někdy nuceni pod tlakem pracovat až dvacet hodin místo normálních čtyř. Každého napadne, že jsou vyčerpáni a budou dělat více chyb, ale ukazuje se, že to není pravda. Pracují totiž v týmu a jsou zvyklí pozorovat vlastní úkol i činnost celé skupiny. Zaskakují za sebe. Automaticky se koordinují mezi sebou. Spolupracující týmy mají i na hranici fyzického vyčerpání lepší výsledky než čerství nováčci. V jedné nemocnici si dokonce chirurgové pozvali skupinu mechaniků, která na závodech formulí provádí výměnu pneumatik, aby se naučili, jak si navzájem nepřekážet.
Na palubě amerických letadlových lodí jsou televize přenášející, co se děje na palubě. V podpalubí jen tak mimoděk vnímáte život lodi, protože to hlavní, co se jí právě týká, se odehrává na palubě. Ale můžete také sledovat, jak přistávají ostatní piloti, a pak to s nimi u večeře probrat. Oni se také snaží přistát úplně čistě, protože vědí, že je ostatní sledují. Velitel letky je na palubě fyzicky přítomen a všímá si každého svého vojáka. Při tomto systému se všichni zlepšují a učí se spolupracovat. Jak rádi bychom celým ministerstvům a městským radám předepsali povinný výcvik na letadlové lodi!
Pokud znáte běžné americké vojáky z barevné chudinské čtvrti, tak to nebývají žádní mistři světa. Mnohým z nich nezbylo nic jiného než se dát do armády. Skutečně optimistické je, že i tento druh lidí se dá vycvičit k profesionálnímu a zodpovědnému vykonávání vysoce rizikových činností. Vysloužilé mariňáky poznáte podle držení těla, všímavosti k okolí, schopnosti spoléhat se na sebe i podle toho, že v sobě mívají nějaký řád či systém.
Co je hlavním cílem jaderné elektrárny?
Kupodivu není hlavním cílem jaderné elektrárny výroba elektřiny, ale nezklamat veřejnost a neudělat škodu. Šlo by také říct, že jaderná elektrárna Je kulturní instituce, která má průmyslové cíle. U všech složitých a potencionálně nebezpečných provozů často přichází varování jako tzv. „slabý signál". V roce 2002 technici v jaderné elektrárně Davis-Besse nedaleko Toronta zjistili, že hlava reaktoru obsahujícího jaderné
61 '
palivo byla korodována do hloubky 150 mm a že během následujících dvou měsíců by skrz zbývající stěnu o tloušťce 9,5 mm došlo k úniku radioaktivity. Dva roky před tím bylo nutné vyměňovat filtry každé dva dny místo obvyklého měsíce, protože se v nich hromadily „záhadné" šupinky rzi. Tento slabý signál unikal pozornosti, i když by se jím měl někdo zabývat, a ne jenom měnit filtry.
Poukázání na takové slabé signály v mnoha firmách znamená vystavit se riziku potrestání, protože přiděláváte lidem práci. Průmyslový sociolog Ron Westrum popsal situaci, kdy v počátcích amerického raketového výzkumu byla ztracena raketa Redstone. Odpovědný inženýr se přihlásil vedoucímu projektu Wernheru von Braunovi s tím, že při kontrole pravděpodobně zkratoval obvody. Braun mu poslal láhev šampaňského, protože bez případného viníka by museli znovu procházet celou konstrukci rakety a týdny hledat možnou chybu. Jiný podobný případ se stal na letadlové lodi Carl Vinson, kde námořník nahlásil, že na palubě ztratil nářadí. Všechny lety byly odkloněny na pozemní letiště, dokud se nářadí nenašlo. Druhý den byl námořník před nastoupenou jednotkou pochválen za odpovědné chování. Myslím, že na ruské lodi by situace dopadla jinak.
Jiný psycholog zjistil, že nejlepší týmy v nemocnici udělaly statisticky nejvíc chyb. Bylo to tím, že se nebály na pochybení upozornit, aby mohlo dojít ke zlepšení. Stejnou optikou se můžete dívat třeba na evropské policejní statistiky a zpozornět, když zločinů ubývá. Podobně se někteří manažeři ptají: Jak je možné, že je klid? Neděje se něco neobvyklého, o čem bych měl vědět? Neprobíhá nějaký zastírací manévr?
Někdy závisí také na významech slov. Sudy s leteckým benzinem vyžadují velkou pozornost. Prázdné sudy už z bezpečnostního hlediska skoro nikoho nezajímají, jenže některé z nich jsou naplněné vysoce explozivními parami a rády vybuchují. Několik havárií ukázalo, že občas jsou nebezpečnější než plné sudy.
Hněvivé léto
V této knize téměř nemluvíme o klimatických změnách. Předpokládám, že během dalších dvaceti let budou viditelné a zřejmé i skeptikům a že pak nastane zhruba století trvající proces zvykání a přizpůsobování se, včetně přesunů stovek milionů lidí a výstavby nových měst dál od pobřeží či blíž vodě. Na tuto vizi je málokdo připraven, a tak o ní obvykle nemluvím. Jednak nevím, zda se skutečně stane, jednak mluvím z pozice třetího či čtvrtého stadia přijímání krize. Nejdřív máte takový divný pocit, že něco není v pořádku, ale zaženete ho. Pak se něco nepříjemného stane, třeba vám diagnostikují rakovinu. Budete v šoku, posléze budete mít velký vztek. Teprve v dalším stadiu informaci přijmete a budete se snažit s ní konstruktivně zacházet. Česká společnost je někde mezi stadii 0 a 1, tedy ve stavu skepse. Z něho se teprve vyvíjí vztek proti světu a proti lidem říkajícím, že svět není tak bezpečné místo, jak se J
původně jevil. Dojde-li k problémům, ze všeho nejdřív padne hněv na lidi, kteří na ně upozorňovali. Tohle nemám zapotřebí. Ke svému stadiu 3-4 jsem se dopracovával skoro třicet let, takže něco málo vím o strachu a hněvu, jímž jsem musel, a nejspíš ještě budu muset projít.
Australské léto roku 2012-2013 se popisuje jako „Angry Summer", Hněvivé léto. V průběhu tří měsíců mezi počátkem prosince a koncem února padlo 123 teplotních rekordů včetně nejteplejšího dne, nejteplejšího měsíce, nejvyššího denního maxima a dalších. Mezi 2. a 8. lednem byly průměrné denní teploty 39 °C a dosáhly předtím nikdy nenaměřené výše až 40,3 °C. Vedro bylo takové, že meteorologové museli do teplotních map přidat další barvu. Krajina vysychala, srážky byly hluboce pod normálem. V Tasmánii vypuklo až 40 nových požárů za den a v Novém Jižním Walesu jich bylo denně až 140. Sedmnáct z nich hořelo ještě o týden později.
Oheň stále plápolal, když přišly velké deště, které přinesla cyklona Oswald. Silné větry o rychlosti až 230 km/hod zvedaly mořský příboj, a dokonce se objevilo i několik tornád, což je v Austrálii neobvyklé. Některé nížiny byly zatopené do výše i několik metrů. Sotva deště ustaly, tak přišla další vlna veder, a to v síle, jakou byste čekali během mimořádného léta. Jenže byl březen, tedy začátek australského podzimu. Historická analýza ukázala, že Austrálie byla vždy zemí klimatických extrémů převážně spjatých se systémem El Nino. Počasí posledního desetiletí bylo ovšem mnohem proměnlivější a extrémnější než za poslední století či ještě delší dobu.
Tohle je řeč čísel, nic neříkající o tom, jak lidé pozorovali oblohu, jak umíral dobytek na pastvinách, jak neklidní a nešťastní byli samotní lidé. Současní sociologové tomu někdy říkají environmentálni smutek. Je obtížné se radovat, když sucho kolem vás rdousí stromy. Tak nějak vypadá „nové počasí", které se stává novou normou.
Záchrana života jako nevhodný, minimalistický program
Uvažování o kolapsu civilizace jsme kdysi shrnuli ve sborníku Něco překrásného konči. Kolapsy v přírodě a společnosti (2008). Jednalo se o verš Seifertovy básně, který pokračoval: „...a něco překrásného začíná". Dlouhá léta bylo mé psaní o klimatických změnách a globálních rizicích motivováno obavami a touhou nezajít příliš hluboko do utrpení. Pak začal převládat zájem o regeneraci společnosti, která je v mírném klimatickém pásmu vždy nevyhnutelná. Otázka je však pokaždé, jak dlouhé a jak náročné bude přechodné období.
Nyní jsem se posunul ještě dál, a to směrem k tomu „překrásnému", co nejspíš jednou přijde. Zážitky těch, kteří přežili doopravdy vážnou krizi, se totiž zhruba ve třetině případů vztahují k hluboké proměně vedoucí k projasnění a prohloubení života. Umíme si představit, že evoluce je neúprosná jako bohyně Kálí a občas volí strategii „polomu", aby mohl vyrůst nový les.
6q
Dnes si myslím, že pouhé zachování osobního života je hloupý, minimalistický program, který nemůže fungovat, protože jde proti smyslu krize, jímž je vytvořit něco společného a nového. Na konci tunelu vidím krásu, ne skupinu zubožených lidí, poznamenaných katastrofou. Nechci se této vize vzdát, protože vím, že naplňování většího cíle obvykle způsobí, že ten menší a okrajový, v našem případě prosté přežívání, se dostaví snadněji.
Vize národní připravenosti
Obranné doktríny mnoha zemí počítají s vizí národní připravenosti, která je založena na přístupu, kdy do úvahy berete všechna rizika (all-hazards approach) a v první fázi se se střídavým úspěchem snažíte propojit různé instituce, aby spolu alespoň komunikovaly. Zkušenost zatím ukazuje, že pokud se nějaká krize, v našich podmínkách třeba povodeň, objeví během 10-20 let tak třikrát za sebou, systém se výrazně zlepší. S určitým sarkasmem proto můžeme prohlásit, že čtvrtý jaderný konflikt už zvládneme mnohem lépe. Pokud ale máme určitou vizi či úvahu o možných osobních, ko-munitních či národních krizích, reagujeme rychleji.