Děti – uprchlíci
MGR. ANDREA PREISSOVÁ KREJČÍ, PH.D.


Problematika migrace a zranitelné osoby
uOpuštění vlasti znamená zvýšenou zátěž nejen pro dospělé uprchlíky, ale i pro jejich děti, proces
adaptace na novou životní situaci u nich bývá složitější a jejich citlivost na sociální situace je
zvýšená.  uNaše země se ve 20. století podílely na několika řízených exodech, nevyjímaje také
přijetí dětských uprchlíků - v době ohrožení sousedních národů nacismem, z Řecka v poúnorové době a
následně dětských uprchlíků z Jugoslávie v době České a Slovenské Federativní Republiky.
uV současnosti pak přijímáme uprchlíky, včetně dětí, z Ukrajiny.

Uprchlictví očima dětí
uV čem se (pokud vůbec) liší zkušenost dětských uprchlíků v různých historických kontextech?
uBudeme se zabývat dětmi uprchlíků z Jugoslávie v České a Slovenské Federativní Republice a
dětskými uprchlíky z řecké občanské války v bývalém Československu. uA porovnáme jejich zkušenosti
se zkušenostmi dětských uprchlíků z Ukrajiny.
Mezinárodní pomoc obětem občanské války (Kastoria, 1948).

Dětští uprchlíci z občanské války v Řecku
uEvakuace 28 000 dětí – uprchlíků z vesnic v severním Řecku Komunistickou stranou Řecka v roce 1948
se stala jednou z nejkontroverznějších kapitol řecké občanské války, konfliktu, který má dodnes
traumatický dopad na řeckou společnost a polarizuje ji. Ostře sporným aspektem této evakuace je
otázka, zda byly děti odebrány z rodin se souhlasem svých rodičů nebo bez něj. uTyto dětské skupiny
byly tvořeny jednak řeckými dětmi a jednak makedonskými dětmi, tedy Slovany, kteří řecky před
evakuací ani neuměly. Tyto makedonsky mluvící děti tvořily asi polovinu ze všech evakuovaných dětí
ze severního Řecka.
u

Slavomakedonci
ujsou k termínu „politická emigrace“ a dokonce i k údajným humanitárním úmyslům při organizaci
odchodu dětí krajně rezervovaní. uPodle vzpomínky Grigora Sukalovského, v té době patnáctiletého,
„říkali tak na dva, na tři měsíce, pak že bude vítězství naše…“ Velmi nedůvěřivý je dodnes
Konstantin Miovský: „Ať to byla levice nebo pravice, a budu zcela upřímný, pro nás – jako etnické
Makedonce – to bylo stejné, obě strany měly jediný cíl – vyhnat makedonské obyvatelstvo z řeckého
území.“ Jeho sestra pak dokonce tvrdí: „Byly mi tři roky, když nás sebrali. Ne-emigrovali,
emigrovat je, když chcete emigrovat. Nás sebrali.“

V exilu
uUvádí se, že do Československa bylo evakuováno asi 3000 dětí. Nejvíce dětí bylo v Jugoslávii (11
OOO), v Rumunsku (5000), pak také v Polsku, Maďarsku a v Bulharsku (po 2500) a v NDR (700). V
daných zemích se nacházely velmi početná zařízení upravená v dětské domovy.
uDětské skupiny doprovázely mladé ženy, které děti doprovázely už z jejich vesnic, sloužily v
nových domovech jako „matky“ nebo „vedoucí skupin“.
uZa vzdělávání dětí byl zodpovědný Výbor pro podporu dětí založený představiteli Komunistické
strany Řecka v Budapešti v roce 1948. Tento výbor školil učitele a vydával učebnice v řečtině a
makedonštině. Děti se učily svůj rodný jazyk, jazyk hostitelské země a makedonsky mluvící děti se
učily také řecky.

Jaký byl svět, který opustily?
uGeorgios Karanikos: „Já jsem se klepal jak sulc. Byli jsme nevím kolik metrů podzemí, a když byly
ty nálety, já jsem myslel, že je po mně.“ u„První napalm Američané vyzkoušeli v mých horách. Ten
napalm jsem stihl vidět jako devítileté dítě. Během pár sekund hořel kopec před naší vesnicí. Lidé
klekali na kolen a modlili se, že to není lidské dílo…“ vzpomíná Ilias Michopulos. u„Pamatuju si
ten nejhorší den, kdy padl můj otec. Maminka a celá rodina, jak se to dozvěděly, se převlékly hned
do černého. V Řecku stejně jako jinde na Balkáně se takové události dost prožívají. Předtím padli
také moji tři strejdové, takže si ten den pamatuju, protože jsem se jako dítě úplně lekl a utekl
jsem k ovcím. To byla černá hodina v té občanské válce,“ vzpomíná Asistidis Spiropulos .

Cesta do exilu
u „Po celou tu dobu jsme byli pronásledováni leteckými útoky. Stříleli po nás, bombardovali nás.
Řečtí letci bombardovali řecké děti. (vzpomíná Sotiris Joanidis, Vyschly nám slzy. s. 88)“
u Ilias Michopulos své vyprávění o občanské válce uzavřel takto: „Kruté doby se pamatují. Dětská
traumata se vryjí do paměti strašně hluboko. Sami se divíme, že se na to pamatujeme. Právě tyto
kruté chvíle, tato traumata zůstávají v člověku a vlečou se celý život.“
Řecké děti z mikulovského přijímacího střediska na vycházce
(Mikulov, 1. května 1948).
Fotografický archiv ČTk

V exilu
u„Řekové se odmítali smířit s myšlenkou doživotního exilu a usilovali o zachování své národní a
kulturní identity (Vyschly nám slzy. s. 67)“
-„Pro nás občanská válka nikdy neskončila. Stále nás pronásleduje. Nikdy jsme se neusadili. Nikde
nemáme svou vlast.“ (s. 201 Diaspora. 12:2 2003).
u„Přerušili nám kořeny. To je velmi bolestivé, protože déšť, který na vás padá, není deštěm vaší
vlasti.“
u
Řecké děti v přijímacím středisku (Mikulov, 1. května 1948).
Fotografický archiv ČTk / Emil Bican.

V exilu
uGeorgia Zerva vypráví: „My, co jsme byli mladší, jsme dostali přidělenou starší dívku, která o nás
pečovala, … Kdykoliv jsme měli nějaký problém, tak jsme utíkali za ní. Pamatuji si ji jako vzor
dodneška.
uOn ten život náš byl takový trochu izolovaný. … Ale byli jsme hodně semknutý, jako bratři a
sestry. … Nebyla tam žádná nevraživost. Byli jsme kamarádi.“
uGeorgios Karanikos: „Nemůžu si na Česko vůbec stěžovat. Chovali se k nám, jako bychom byli jejich
děti.“
uMelpomeni Filipová, která v dětském domově v Klokočově strávila celkem jedenáct let a vychodila
tam základní školu, vzpomíná na tuto dobu takřka výhradně v dobrém: „nemůžu si naříkat na dětství,
i když rodiče strašně chybí.“
Řečtí chlapci v dětském domově pod Gottwaldovým
a Stalinovým dohledem (Sobotín, září 1949).
Fotografický archiv ČTk.

Skupina dívek v dětském domově (Československo, 50. léta). A fotografie chlapců při výuce v
Sobotíně u Šumperka 1949


Oběd nejmenších dětí v dětském domově (Sobotín,1949).



Dvojí identita – dva domovy
uLidé vyhnaní z domova mohou ztratit identitu, kterou měli jako obyvatelé daného místa, ale
nevyhnutelně získávají nové identity – identitu uprchlíka založenou na ztrátách, které zažili, a
také další identity založené na vazbách, které si vytvoří ke svému novému domovu. … Lidé, kteří
mají více než jeden domov, kteří jsou doma na více než jednom místě, nejsou nutně bezdomovci nebo
zmatení.
uDanforth, L. M. (2003). "Překročili jsme mnoho hranic": Uprchlické děti v řecké občanské válce.
Diaspora: A Journal of Transnational Studies, 12(2): 169-209.
uDiaspory samy o sobě jsou také místy dlouhodobého, ne-li trvalého utváření společenství.
u • V případě uprchlíků je třeba pojem jediného, stálého domova zproblematizovat, demystifikovat a
nahradit chápáním domova jako „pohyblivého konceptu“.
u • Člověk může být „doma“ na více než jednom místě.
u
uDo konce padesátých let se do Řecka vrátilo až 5600 dětí. Velký počet dětí uprchlíků zůstal v
hostitelských zemích ve východní Evropě, kde žijí dodnes.
uhttps://www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon/422236100155007/ Češi v Řecku

Repatriace
uPříběhy repatriovaných dětí ukazují, že tak jako se cizí ženy mohou stát „matkami“, tak se také
matky mohou stát cizími lidmi. uVyprávění dětských uprchlíků z občanské války v Řecku ukazují, že
domov není jediné, stálé místo a že místo, které kdysi domovem bylo, jím může přestat být, když ho
pohltí válka. uČasto ale neměli na výběr, pokud jejich rodiče zažádali o repatriaci v době, kdy
nebyly tyto děti dospělé. Jejich příběhy ukazují, jak snadno se lidé mohou stát cizinci ve svých
vlastních domovech a demonstrují tak nemožnost návratu do skutečného domova.
uSalman Rushdie nazval jejich původní domovinu „imaginární vlastí“.
u • Minulost je země, z níž jsme všichni emigrovali.
u

Uprchlíci ze zemí bývalé Jugoslávie
uPořad Sousedé.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11690334848-sousede/421236100111010/cast/867917/
uVýzva „Zachraňte naše děti“ se stala symbolem války na Daruvarsku. Byl to symbol společné identity
Daruvařanů napříč národnostmi (chorvatské, maďarské, české, slovenské i srbské), neboť pomoc byla
určena dětem z ohroženého Chorvatska bez ohledu na národnostní příslušnost.
uTak bylo na 1500 dětí a matek s malými dětmi zachráněno a v bezpečí, než se válečná vichřice
stáhla z blízkosti jejich domovů.
u„Zdálo se, že v té době se čas zastavil, že všechno válečné utrpení nikdy neskon čí.“ (Světluška
Prokopićová)
uhttps://www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon/411236100152037/cast/178864/
u Daruvarské děti
u

Dětská vyprávění zaznamenaná ve formě psaných příběhů
Ivan odjel z Daruvaru do Česka 21. 9. 1991, prvně byl ve skupině uprchlíků v Jánských Koupelích na
Opavsku, později v Seči u Chrudimi v Čechách, zde oslavil i své deváté narozeniny a chodil do
školy.
Po celou dobu psal rodičům a blízkým z Čech korespondenční lístky nebo dopisy, které jeho maminka
zachovala.
Ivan prožil v daleké Seči stovky kilometrů od svých rodičů a blízkých nejen své deváté narozeniny,
ale také Vánoce a většinu své třetí třídy. Až v novém roce 1992 se skupina dětí – uprchlíků vrátila
domů.
Ivan žije dodnes s rodinou v Daruvaru, má dvě děti a milující ženu. Věnuje se stejně jako jeho
rodiče zemědělství a mimo jiné produkuje i na Slavonii významné množství lískových oříšků.
Milá Mami,
zdravím tě ze studené Seče. Doufám, že ses šťastně vrátila. Myslím si, že nebyly žádné potíže při
návratu do Daruvaru. Pozdravuj dědu. Kolik jste sklidili kukuřice? Co hrozny, zkazily se, nebo jste
z nich udělali mošt a víno? Napadl sníh, a tak sáňkuji s kamarády. Myslím si, že se do Vánoc
vrátíme domů. Že budeme zase všichni pohromadě! Toto ti píšu v pondělí večer.
Řekni tátovi, že se mám dobře.
Má tě moc rád tvůj Ivan.
Pište a volejte!
Milá mami a dědo!
Zdravím vás ze Seče. Mám se tu dobře. Ale v Jánských Koupelích to bylo hezčí. Do školy chodím ráno
o deváté. Jednou denně, a Bernarda chodí dvakrát denně. Napište mi, jestli se něco změnilo, a
jestli je vše stále na svém místě. Tady je blízko jezero. Chtěl bych, abyste přijeli. Jestli
nemůžete, tak mi volejte a pište. Má vás hodně rád váš Ivan.

Válka očima dětí
uPovrzanovićová upozorňuje na skutečnost, že vysídlené děti a děti uprchlíků získaly zralost, která
není pro jejich věk obvyklá
uLoring M. Danforth (2003) se dlouhodobě zabývá dopadem evakuace dětských uprchlíků z Řecka během
občanské války na jejich život a poukazuje na to, že tyto „děti“ mají stále specifický postoj k
utváření svého domova a vlastní identity.

Válka očima dětí
uTéma strachu je v příspěvcích opakovaně asociováno s letadlem:
uBáli jsme se, když letadlo letělo, a ještě víc když spadla bomba na Daruvar. Byli jsme ve sklepě.“
„Bylo to strašné. Házeli bomby, stříleli. Báli jsme se. Plakali jsme. Teď máme dům celý rozbitý,
všechna okna. V mém pokoji je skříň děravá a maminčin pokoj je k nepoznání.“
u„Dnes se letadla bojím. Bojím se proto, že vy piloti na nás sypete bomby z letadla.“ „Dnes se
bojím i zvuku tvého letadla. Mé oči se už ani nepodívají vysoko k oblakům, hledají nebližší úkryt.
Každý z nás ví, že tvé letadlo nepřináší nic dobrého. Proč? Uvědomuješ si, že mnozí jsou kvůli tobě
nešťastní?“

Cesta do exilu
u„Moji rodiče jsou mi nejmilejší. Tahle válka v Chorvatsku mne odloučila od mých rodičů. Teď jsem
tady bez rodičů, jako bych je nikdy ani neměla. […] Teď jsem já tady a oni jsou v Daruvaru, a je to
tak dobře.“  „Když začala válka, skoro všichni jsme museli pryč.“  „Začala válka. Proto jsme tady v
Československu, v Mariánských Lázních, abychom nezahynuli.“ u„Stali se z nás váleční uprchlíci,
daleko od rodičů a od vlasti. Je to hrozné. V celém Chorvatsku se střílí.“  „Pochopte, že my děti
jsme nevinné, národnost pro nás není důležitá. Všechno to pomine, ale děti války zůstanou.“
u

Exil
u„Děti vesele vybíhají ven. Koulují se a sáňkují, ale přece – jako by cítily, že to není jejich
země a jejich sníh.“
u„Nebojím se, ale nevím, co mi nový den přinese: s tatínkem a mamkou mojí, zda po válce sejdeme
se.“  „Tady v Mariánských Lázních je hezky, ale hezčí je to doma s maminkou a tatínkem. Stýská se
mi po domově a chtěla bych jít domů.“  „I když je nám tady hezky a dobře, domov nám nemůže nahradit
Špindlerův Mlýn ani Mariánské Lázně.“
u„Teprve teď jsme ucítili, jak máme Daruvar rádi a co pro nás znamená.“  „V mém srdci je
nepopsatelná láska k mé domovině.“
uStýská se mi tady a chci jít domů. […] Mám tady hodně kamarádů, ale přece často myslím na Daruvar
a netrpělivě čekám na návrat domů.“  „Stále vzpomínáme na domov a rozmýšlíme o tom, kdy pojedeme
domů.“  „Byla bych šťastná, kdyby mi řekli, že zítra jedeme domů.“

Návrat
u„Domů se to jelo veseleji. Na cestě tam jsme měli na autobusech jen značku Červeného kříže a
československou poznávací značku. Při návratu už jsme si mohli přidat chorvatský erb – vlastnoručně
vyrobený.“
uStopy války zůstaly v krajině i lidech dosud. Tak jak dospívající uprchlíci psali z exilu: „Dětská
srdce si zapamatují válku. Budou ji pamatovat i děti našich dětí.“
u„Uprostřed naší vesnice je křižovatka, na které se scházejí čtyři ulice. Kolem křižovatky je náves
a na ní hřiště, kostel a škola. Ve chládku pod lipami před školou bylo vždycky veselo. Tam jsme si
hráli a houpali se na houpačkách. Teď už tam veselo není. Park rozjezdily tanky – je jako zoraný –
a škola je rozstřílená. Vpředu pod lipami je řada hrobů, vždy pěkně ozdobených květinami. Poslední
hrob v řadě je hrob mého tatínka. Zahynul ve válce, když jsem já byl v Janských Koupelích. Každý
den, když jdu do školy, procházím kolem hrobů. Vidím je i z naší školy. Hned si vzpomenu na
válku…“

Dětští uprchlíci z Ukrajiny – současnost
uPříběhy ukrajinských dětí, věk dětí byl 8 až 18 let, tyto děti v květnu, červnu a červenci
pobývaly v exilu v ČR.
u

Cesta do exilu
uMoje Vlast je Ukrajina. Válka na území mého státu se pro mě stala velkým utrpením. … Týden jsem
žila ve sklepě mé školy… To bylo v Kyjevě. Moje maminka je v armádě.  (dívka, 10 let)
uPotom nás maminka během několika minut rychle sbalila, tatínek nás odvedl kamsi na autobus a
odjeli jsme do Česka. (chlapec, 10 let)
uJednoho rána jsem se probudila a slyším od maminky, že začala válka. Tenkrát se mi svět obrátil
vzhůru nohama. (dívka, 11 let)
uMám velký strach o své rodiče, kteří zůstali na Ukrajině. (dívka, starší školní věk)
uMaminka bohužel zůstala na Ukrajině, protože se rozhodla zůstat mému tatínkovi na blízku. (dívka,
13 let)
u
u

V exilu
u Tato válka mě oddělila od mého táty a mého města. Sebrala mi spolužáky a první třídu. (chlapec, 7
let)
uPřestěhovali jsme se do České republiky a nechci tu být, nechci se učit cizí jazyk, chci být doma
na Ukrajině. (chlapec, 8 let)
u Když začala válka, chystala jsem se na uměleckou školu. V tu dobu táta seděl a díval se na
zprávy, od něj jsem se dozvěděla, že začala válka. Během několika dnů táta řekl, že musíme ze země
odjet. Doufala jsem, že se toto nestane, ale velmi rychle jsme se ocitli ve městě Mladá Boleslav.
Později jsme se přesunuli do centra města Olomouc. Mým městem proletělo pár raket, ale zdá se, že
to nezpůsobilo velké škody. Za týden jsem se dozvěděla, že je můj tatínek na nebesích. Nenávidím
Putina. Ukrajina musí vyhrát. (Dívka, Žytomyrská oblast, město Berdyčiv, 11 let.)

Naděje v návrat
u Teď nás přijali v Česku, ale já se moc chci vrátit domů, ke kamarádům. (chlapec, 10 let) u … ale
celým svým srdcem si přeji vrátit se domů, kde je můj dědeček, babička, sestřička se svou rodinou,
celá moje drahá a milovaná rodina. (chlapec, starší školní věk)
u Dočkáme se vítězství a určitě pojedeme domů. (dívka, 15 let)
u I když nás vedoucí ubezpečovali, že se vrátíme do 8. března, jsme tu v Česku už čtvrtý měsíc a
není známo, kdy se vrátíme domů, protože rakety na Žytomyrsko stále útočí… (dívka, 12 let)
u
u

Válka a strach
u Nenávidím válku! Je krutá. To se nemělo stát. (chlapec, 10 let)
u Je to pro národ nejtěžší zkouška. (dívka, 18 let)
u I když jsme v Česku už tři měsíce, stále se lekáme jakéhokoliv hlasitého zvuku a letadel nad
námi. (dívka, 15 let) u Já jsem nemohla uvěřit tomu, že je to všechno pravda, že začala válka…
(dívka, 11 let) u Nerozuměli jsme tomu, co se děje, dokud jsme nepustili televizi. A tak jsme se
dozvěděli, že začala válka. A co bylo dál? Jako ve strašném snu – panika, strach, neschopnost si
připustit realitu. (dívka, 11 let) u Byl jsem velmi vyděšený a prochladlý. Zakryl jsem si uši,
abych neslyšel lomoz a necítil výbuchy. (chlapec, 8 let) u Můj táta je Rus a moje maminka
Ukrajinka, ale já nechci být Rus… (chlapec, 8 let)
u

Závěr
uVzhledem k tomu, že mnohé z dětí - uprchlíků jsou odříznuty od svých podpůrných sítí, je ještě
důležitější mít na paměti zvláštní potřeby, které mohou mít děti postižené konfliktem v oblasti
vzdělávání. Migrace a život v exilu mohou mít také dopad na duševní zdraví dětských uprchlíků a
mohou ovlivnit i rekonstrukci jejich identity a sdílení nové kolektivní identity. Jak bylo vidět z
vyprávění dětí, mnohé z nich jsou odolné a vnímají celou situaci a vytvářejí si vlastní významy
války a exilu. Jak ukázala naše analýza, příběhy dětí uprchlíků sdílejí vnímání válečného
konfliktu, exilu a naděje na návrat nejen mezi svými současníky, ale také napříč historickými
obdobími.