Definice herních aktivit

Herní aktivity jsou v širším smyslu definovány jako strukturované činnosti, které mají:

• jasně stanovená pravidla
• cíl a
• omezený časový rámec.

Johan Huizinga, známý holandský historik a teoretik her, ve své knize Homo Ludens (1938) popisuje hru jako „dobrovolnou činnost, vykonávanou v určitém čase a prostoru, podle stanovených pravidel, odlišující se od běžného života, jejímž hlavním účelem není materiální zisk, ale radost ze samotné aktivity“.

Huizingův koncept popisuje hru jako autonomní činnost, která není závislá na běžných společenských normách a pravidlech, což poskytuje účastníkům svobodu a bezpečné prostředí pro experimentování a učení. 

Herní aktivity mají v současné společnosti mnoho funkcí. Kromě zábavy a relaxu se stává stále významnějším prostředkem pro prevenci rizikového chování,  v rámci výchovy, terapie.  

Význam herních aktivit 

Význam herních aktivit lze rozdělit do několika klíčových oblastí:

1. Rozvoj sociálních dovedností
   Hry podporují interakci mezi účastníky, čímž napomáhají rozvoji komunikace, týmové spolupráce, řešení konfliktů a sdílení odpovědnosti. Tento aspekt je klíčovým zejména u dětí a dospívajících, kde její aktivity napomáhají formování sociálních vazeb a integraci do kolektivu .

2. Prevence rizikového chování
   V kontextu prevence rizikového chování poskytují herní aktivity bezpečného prostředí pro simulaci rizikových situací a následné učení správných reakcí. Využívání herních aktivit v prevenci umožňuje podporovat sociální chování a emoční dovednosti, zvyšovat povědomí o důsledcích a posilovat sebedůvěru účastníků v jejich schopnosti správně jednat v rizikových situacích .

3. Kognitivní rozvoj a učení
   Hry podporují logické myšlení, strategické plánování a rozhodovací schopnosti. Díky herním aktivitám mohou účastníci být kreativní, řešit problémy a analyzovat situaci z různých úhlů pohledu. Edukativní hry se staly výrazným nástrojem jak v tradičním vzdělávání, tak v neformálním učení .

4. Terapie a emocionální podpora
   Herní aktivity jsou často využívány v terapii, kde mohou sloužit k vyjádření emocí, zlepšování sebevyjádření a řešení vnitřních konfliktů. Terapie hrou, založená na práci Virginie Axline, ukazuje, že herní aktivity poskytují dětem prostor pro vyjádření pocitů a myšlenek, které nedokážou vyjádřit verbálně.

   Víte, jakým nejčastějším nástroj používala Virginie Axline v terapii s dětmi? 

   Zobrazit odpověď Skrýt odpověď

   Bylo to pískoviště s figurkami.

   Průběh hry s pískovištěm dle V. Axline: 

   • Dítě přistoupí k pískovišti, kde má k dispozici různé figurky a předměty.
   • Terapeut nenutí dítě k žádné konkrétní činnosti ani mu nenabízí konkrétní hračky, nechává dítě, aby si samo zvolilo, jak s materiálem bude pracovat. 
   • Dítě může začít tvořit scénu, které může odrážet jeho vnitřní svět, obavy nebo konflikty.  Například dítě, které zažívá konflikty v rodině, může v pískovišti vytvořit scénu, kde figurky představují členy jeho rodiny, a přehrát jejich interakci. Tímto způsobem můžeme ventilovat své emoce a zároveň se učit nové způsoby, jak tyto situace zvládat.
   • Terapeut dítěti poskytuje zpětnou vazbu, ale bez hodnocení nebo řízení hry. Například mohu pozorovat a komentovat: „Vidím, že tenhle lev bojuje s tím medvědem, co si myslíš, že se stane dál?“

   Hra s pískovištěm a figurkami pomáhá dětem v bezpečném prostředí vyjádřit své obavy, strachy nebo problémy, které prožívají. Může to být konfliktní situace ve škole, doma, nebo vztahy s vrstevníky. Terapie hrou umožňuje tuto realitu přehrát, čímž získají kontrolu a učí se způsoby, jak tyto situace zvládat. 

   Osm základních principů:

   1. Vytvářet vřelé a přátelské prostředí.
   2. Přijímat dítě takové, jaké je.
   3. Poskytovat dítěti svobodu vyjádření.
   4. Dávat dítěti prostor vést hru, aniž bychom zasahovali. 
   5. Oceňovat projevy dítěte a povzbuzovat ho.
   6. Věřit, že dítě dokáže samo najít řešení svých problémů .
   7. Nenutit dítě k uspěchanému řešení, ale dávát mu dostatek času.
   8. Neposkytovat rady ani odpovědi, ale naslouchat a podporovat přirozený proces .

Historie herních aktivit

Herní aktivity mají dlouhou a bohatou historii. Již v prehistorických společnostech byly hry součástí rituálů a příprav na praktický život. Mnohé rané hry měly významné náboženské nebo symbolické konotace, sloužily k tréninku dovedností potřebných pro přežití, jako je láska nebo boj, a byly často propojeny s rituálními slavnostmi.

1. Antické období
   Ve starověkém Řecku a Římě hrály důležitou roli jak ve volnočasových aktivitách, tak v přípravě na válce a život v polis. Olympijské hry, gladiátorské zápasy a různé fyzické soutěže byly nejen zábavou, ale i příležitostí k tréninku fyzických a strategických schopností. 

2. Středověk a renesance
   V evropském středověku byly hry často součástí náboženských slavností a tréninkových aktivit pro rytíře. Šachy, které byly přeneseny z východní kultury, se staly symbolem strategického myšlení a byly často používány k simulaci válečných konfliktů. František Fröbel, který v 19. století založil první mateřskou školu, považoval hru za základní nástroj pro učení a rozvoj dítěte. Jeho pedagogický přístup zdůrazňoval důležitost herní aktivity při rozvoji kreativity a kognitivních schopností.

3. Moderní doba
   S rozvojem pedagogiky, psychologie a sociologie ve 20. století se začaly hry a herní aktivity více začleňovat do formálních vzdělávacích programů. B.F. Skinner a Jean Piaget studovali vliv hry na kognitivní a behaviorální rozvoj dětí, což vedlo k rozšíření používání její ve školách a v terapii. Herní aktivity dnes představují různé druhy činností, které mají různé účely – od zábavy a vzdělávání po terapii a prevenci rizikového chování.

Typologie herních aktivit

Typologie herních aktivit je rozsáhlá a může být založena na různých kritériích, jako jsou cíle hry, počet účastníků, prostředky či druh interakce. 

Podle cílů:

• Konkurenční hry: Hráči soutěží mezi sebou o dosažení konkrétního cíle, například deskové hry (šachy), sportovní hry (fotbal) či některé videohry.
• Kooperativní hry: Hráči spolupracují, aby dosáhli společného cíle, například kooperativní stolní hry či týmové aktivity (paintball).
• Individuální hry: Jsou zaměřeny na výkon jednotlivce, hráč hraje sám a plní úkoly bez přímé interakce s ostatními (např. hlavolamy, některé typy mobilních her).

Podle použitých prostředků:

• Hry s fyzickou aktivitou: Zahrnují sporty a další aktivity, kde se uplatňuje fyzický pohyb (fotbal, basketbal, bojové hry).
• Deskové a karetní hry: Zaměřují se na strategické myšlení a plánování (šachy, poker).
• Digitální hry: Jsou konzoly na počítači, nebo mobilních zařízení a pokrývají různé žánry od strategických her po simulátory .