PODŮRNÁ OPATŘENÍ Individualizace výuky METODY VÝUKY  vycházejí z obecných didaktických zásad  reflektují možnosti a potřeby žáka  rozvíjejí a podporují preferované učební styly žáka  respektují míru nadání žáka a jeho specifika  rozvíjí vnímání, zapamatování a reprodukci poznatků, řešení typových úloh a problémů  vedou k osvojení vědomostí a dovedností pomocí opakování a procvičování  aktivizují a motivují žáka, upevňují pracovní návyky INDIVIDUALIZACE VÝUKY  = zohledňování individuálních potřeb žáků a stylů učení žáků, doplňující výklad nebo procvičování, princip multisenzorického přístupu aj.  Předpokladem je znalost obecných didaktických zásad:  Zásada komplexního rozvoje žáka v sobě zahrnuje kognitivní, psychomotorickou i afektivní oblast – učitel tedy vzdělává i vychovává, spolupodílí se na působení rodiny.  Zásada vědeckosti předpokládá orientaci a sledování aktuálních vědeckých poznatků, které lze aplikovat v pedagogické praxi, teoretické poznatky by pak měl učitel prezentovat v souladu s praxí, tedy s běžnými zkušenostmi žáků v každodenním životě.  Zásada uvědomělosti a aktivity předpokládá hlubší pochopení naučených poznatků, které žáku umí vysvětlit, formulovat a aplikovat v praxi.  Zásada názornosti, která využívá zrakové vnímání, srozumitelné příklady, používání dobře známých pojmů.  Zásada soustavnosti a přiměřenosti připomíná, že poznatky je nutné upevňovat v určitém logickém uspořádání, které respektuje věkové hledisko žáka, a k upevnění poznatků je potřeba soustavného působení.  Zásada individuálního přístupu respektuje rozdíly v úrovni myšlení, řeči, citových a volních procesů, v zájmech, charakterových vlastnostech, postojích k učení, zkušenostech, domácím prostředí (Kurelová in Kalhous, Obst a kol., 2002). Příklady forem práce při individualizaci výuky  vyšší míra pozorování dítěte, sledování a zaznamenání jeho vzdělávacích potřeb,  hledání bariér či překážek, které brání úspěšnému rozvoji školních dovedností, identifikace oslabených oblastí u rizikových žáků,  zadávání úkolů rozvíjejících oslabené schopnosti dítěte (v oblasti percepce, motoriky, řeči a jazykových schopností),  používání pomůcek, pracovních listů, podnětových materiálů podle potřeb dítěte,  individuální uplatňování metodických kroků při výuce čtení a psaní (respektování úrovně, na jakou se žák dostal, procvičování, podpora pro postup do vyšší metodické roviny),  zadávání individuální obtížnosti úkolů tak, aby splnění úkolu přinášelo dítěti motivaci pro další práci, pocit radosti z úspěšně řešených úkolů,  zadávání jednodušších činností u žáků, kteří nedosahují „třídní“ úrovně v dílčích činnostech,  zadávání obtížnějších úkolů žákům, kteří se v dosažených dovednostech pohybují nad rámcem „třídní“ úrovně,  při učení pokud možno zapojení všech smyslů, vyhledávání vhodných pomůcek a materiálů pro multisenzoriální přístup,  ověřování porozumění zadaného úkolu,  v případě potřeby opakovaný individuální výklad,  větší dohled a podpora, povzbuzení při plnění úkolů, ocenění přístupu žáka, pečlivosti, svědomitosti aj.,  umožnění více času na splnění úkolu, pokud to pracovní tempo dítěte vyžadovalo,  větší tolerance při hodnocení výkonů žáků, hodnocení splněných úkolů (naopak nehodnocení toho, co dítě nezvládalo – vzhledem k času i možnostem žáka),  práce žáků ve dvojicích, dopomoc „slabšímu“ či „pomalejšímu“ žáku,  pokud je to možné, využití asistenta ve výuce,  předávání materiálů rodičům podle potřeb jednotlivého dítěte, pro domácí procvičování. Individuální výuka (doučování) = další forma individualizace výuky, když nepostačuje individualizovaná podpora učitele v rámci vyučovacího procesu.  Dítě tak pracuje s vlastním podnětovým materiálem, učitel nebo jiný dospělý (rodič, asistent pedagoga) je s dítětem ve významné interakci, proces je tedy intenzivnější.  Z tohoto pohledu musíme někdy regulovat délku takovéto přímé podpory, protože intenzivní práce může dítě dříve unavit. Zejména musíme pracovat s tím, že cílem doplňování učiva není „pouze“ naučit chybějící poznatky, ale zejména naučit se učit se. Metaučení v sobě vždy zahrnuje schopnost jednotlivce pochopit princip, na jehož základě si může zapamatovat a následně vybavit vědomosti, princip, který je podstatou dovednosti jednotlivce uvědomit si svoji strategii učení. učební preference žáka = zohledňování individuálních kognitivních a učebních stylů žáka Žáci většinou při učení kombinují celostní a sekvenční způsob zpracování informací, v další dimenzi pak buď spíše preferují vizualizované informace, nebo naopak informace verbalizované Vstupní preferenční systémy jsou prakticky u každého žáka originální kombinací vizuálního, auditivního, kinestetického způsobů zpracovávání informací, poznamenávají způsob ukládání do paměti a následného vybavování, hovoříme tedy o strategii nebo stylu učení. Přehled učebních preferencí při samostatném učení žáků  žák s preferencí sekvenčního kognitivního stylu: používání strukturovaných zápisů, používání odrážek, třídění do kategorií a podkategorií (za prvé, za druhé, za třetí, a), b), c) využívání osnov, kognitivních map, využívání přesného postupu práce, práce od částí k celku  žák s preferencí celostního kognitivního stylu: preference znalosti širších souvislostí, výuka pomocí příběhů a zážitků, postup od širších souvislostí k dílčím informacím, tj. od celku k částem, lepší osvojení znalostí, pokud může poznatek procvičit či upevnit v rámci cvičení, názorné ukázky  žák s tendencí k verbalizaci: upřednostňuje, když může o problému číst, hovořit nebo psát; obrázky a nákresy má tendenci popisovat, tj. převádět ze zrakového do řečového módu, vyhovuje mu hovořit o postupech práce, postupy zapisuje verbálně, o tématech hovoří rád a zeširoka  žák s tendencí k vizualizaci: preferuje zpracování problémů pomocí skic, nákresů, náčrtů, piktogramů; obtížně se vyjadřuje slovně, když nemá zrakovou oporu, potřebuje důkladné zápisy v sešitech, které barevně značí, používá nalepovací štítky s klíčovými pojmy, grafy, myšlenkovými mapami,  žák preferující auditivní učební styl: potřebuje učivo slyšet, řadu informací si zapamatuje z výuky, aniž by si psal poznámky, učí se přeříkáváním učiva, diskusí o tématu či výkladem druhé osobě,  žák preferující vizuální učební styl: potřebuje důkladné zápisy v sešitech, které barevně značí, používá nalepovací štítky s klíčovými pojmy, grafy, myšlenkovými mapami; je pro něj důležité vidět, ať už se jedná o slova či obrazy  žák preferující kinestetický učební styl: učí se nejlépe prostřednictvím pohybu a praktického zkoušení činností, vyhovuje mu si učivo zapisovat či přepisovat, protože proces psaní je pro něj důležitým nástrojem zpracování a zapamatování informací, může mu vyhovovat informace zakreslovat, přeříkávat, odpočítávat na prstech, při učení se pohybovat, podněty si fyzicky osahat. Mapování učebního stylu žáka Doporučení k samostudiu:  ZAPLETALOVÁ, J., MRÁZKOVÁ, J. Metodika nastavování podpůrných opatření. NÚV 2014/2016 – s. 44 a dále