3. VYBRANÉ VZDĚLÁVACÍ KONCEPCE Z HISTORIE Obecná didaktika Doc. PhDr. PaedDr. Kamil JANIŠ, CSc. dogmatická koncepce (9. – 16. století) slovně názorná koncepce (17. století – dosud) reformní koncepce (19. století – dosud) problémové vyučován í (20. století) rozvíjející vyučování (20. století) programované vyučování (20. století) alternativní systémy vyučování (20. století – dosud) úsilí o „moderní,“ „humanistické“ přístupy pojetí vyučování (20. století – dosud) Dogmatická koncepce (9. – 16. století) Model: pravidlo (pojem, obecné vymezení, např. zachyceno v bibli), příklad (vysvětlení), nápodoba (opakování, procvičování, dril). sedmero svobodných umění gramatika rétorika dialektika aritmetika astronomie geometrie múzika Koncepce slovně názorného vyučování - J. A. Komenský Slovně názorná koncepce J. F. Herbarta (Podrobněji v jedné další kapitole.) Humanistické koncepce vzdělávání Humanistické koncepce vzdělávání vycházely z filozofického odkazu: J. J. Rousseaua (1712–1778) J. H. Pestalozziho (1746–1827) L. N. Tolstého (1828–1910) Zmiňované pedagogické osobnosti se ve svých úvahách soustředily především na negativní stránky tehdejší školy, která působila, jako že je „bez žáků“. Soustředili pozornost na individualitu dítěte. Koncepce problémového vyučování Podstatu problémové vyučování představuje řešení samotného problému, tzn. řešit problém. Problémem označujeme takovou úlohu, jejíž řešení žák předem nezná, ale je vybaven základními vědomostmi a dovednostmi, které mohou (ale také nemusí) k vyřešení úlohy vést. Koncepce problémového vyučování Samotná výuka se řídí určitým ustáleným postupem, který tvoří podstatu problémové výuky: •vymezení (naformulování) problému, •inventura všech dosavadních znalostí použitelných při řešení, •formulace hypotéz a volba strategie řešení, •realizace ověřování jednotlivých kroků (hypotéz), •shrnutí výsledků s důrazem na využití (aplikovatelnost). Koncepce projektového vyučování Pokusy s uplatňováním projektového vyučování v praxi probíhaly u nás již ve 20. letech minulého století (např. S. Vrána), po roce 1989 se projektové vyučování uplatňovalo na celé řadě dalších škol. Projektové vyučování staví svou koncepci na projektu, který může být chápán jednak jako: Øcíl (přičemž sledujeme vyřešení konkrétního cíle), Øprostředek (prostřednictvím něhož dosahujeme obecněji pojatého výchovného cíle). Koncepce projektového vyučování Ke kladům patří: upevňování kolektivního ducha v pedagogickém sboru školy, multidisciplinární přístup s maximálně možným uplatňováním mezipředmětových vztahů, pochopení principů týmové práce, vnímání „smysluplnosti“ učení z pohledu samotných žáků atd. Koncepce projektového vyučování Důvody k neuplatňování projektové výuky: dočasné „opuštění“ rigorózně pojímaných osnov, zvýšení nároků na vyučujícího, jeho podřízení se projektu, velká časová náročnost, problémy při nedostatečném materiálně technickém vybavení školy (např. nedostatek populárně naučné literatury, kopírovacích zařízení, práce na PC) atd. Koncepce programovaného učení Programované učení spadá do koncepce individualizované výuky, která preferuje zejména individuální tempo vlastního studia. Vzhledem k podstatnému rozšiřování počítačů a jejich uplatnění při výuce v poslední době, je problematice programovaného učení věnována poněkud větší pozornost. V odborné literatuře můžeme často v souvislosti s pojmem programované učení narazit na pojmy: programovaná výuka, programované vyučování, programované učení, programovaný text, programovaná učebnice. Koncepce rozvíjejícího vyučování Koncepce, která se výrazně uplatnila v tehdejším Sovětském svazu v 50. letech minulého století. K představitelům patřil: L. V. Zankov (1901–1977) L. S. Vygotskij (1896–1934). Právě Vygotskij se soustředil na myšlenku, že dítě by mělo „za sebou táhnout“ svůj osobnostní vývoj a snažit se, co nejdříve dosáhnout zóny svého nejbližšího rozvoje. To znamená, že se zaměřovali na vztah mezi vyučováním a osobním vývojem dítěte a hledali způsob akcelerace daného vývoje. (Uvedené názory se promítaly do tendencí v zemích, které spadaly do tzv. „sovětského bloku“.) Použitá a doporučená literatura: JANIŠ, K. st., LOUDOVÁ, I. Obecná didaktika (vybraná témata). Ústí nad Orlicí: OFTIS. 2016. 104 s. ISBN 978-80-7405-383-2.