Regionalizace České republiky z hlediska cestovního ruchu
1


uRegiony (přírodní i společenské) jsou v čase proměnlivé.
uHistorická zkušenost nám dovoluje konstatovat, že mnohdy jsou i v čase pomíjivé. Regiony vznikají,
mění se, reprodukují se, ale mohou i zanikat.
u Naši rodiče a prarodiče, mnohdy žijící ve stejném území jako my, žili v kvalitativně jiných
podmínkách a v kvalitativně jiných regionech, než jaké známe z dnešní každodenní zkušenosti my,
podobně jako naši potomci budou možná žít na stejném území, přesto v jiných regionech, než jsou ty
dnešní.
2

uPři našich úvahách o regionech jako socio-prostorových jednotkách je třeba zvažovat, zda svoji
pozornost upíráme na místní
u úroveň (mikroregiony),
u na rozsáhlejší území (velehorská údolí, kraje, historické země),
una celé státy a jejich společenství (např. EU),
una kontinenty, nebo zda přemýšlíme o regionech na globální úrovni.
3

uPro všechny regiony (v různých měřítkových úrovních) je možné rozlišit čtyři stadia procesu jejich
institucionalizace.
uPořadí stadií se může v jednotlivých regionech lišit, ale často také mohou probíhat současně. Jde
zejména o: 1. nabývání prostorového tvaru (vymezení a ohraničení území), 2. vytváření symbolického
„tvaru“ regionu (zejména jeho pojmenování, nalezení či vytvoření symbolů), 3. rozvoj institucí,
které reprezentují region (svým názvem či činností se k dané územní jednotce hlásí) a 4. zakotvení
regionu jako části regionálního systému a regionálního povědomí společnosti.
4

uJedním z klíčových hledisek, které nám umožní lépe se orientovat ve „světě“ regionů, je i dynamika
změn.
u Právě s jeho pomocí můžeme posoudit, zda určitý region je víceméně statický a stabilní, v čase se
příliš nemění, nebo zda se dynamicky rozvíjí (posiluje svůj význam v regionálním systému, plošně se
například rozšiřuje na úkor svých sousedů), či naopak upadá, jeho význam slábne a je jen otázkou
času, kdy ztratí svoji funkci.
5

uBěhem institucionalizace probíhá budování regionální identity, na němž se jednotlivá stadia
podílejí rozdílnou měrou a způsobem.
uPodstatu prostorové identity pak tvoří jednak její svázanost s ohraničeným územím (vznik především
v prvně jmenovaném stadiu), jednak zakotvenost v určitém čase (podílejí se všechna stadia).
Identitu lze považovat za klíčový prvek subjektivní reality, utvářející se během sociálních
procesů.
uJakmile je vytvořena, je následně udržována, obměňována a přebudovávána sociálními vztahy.
6

7



uPříklady složek regionální identity:
u
uVlastnosti lidí, sport, životní prostředí,
uVýznamné osobnosti, kultura, historie,
uarchitektura, zvyky a tradice, jazyk, nářečí, krajinný raz.
u
u
8

Základní pojmy
1.Definovat region obecně je velmi obtížné. Pod tento termín můžeme zahrnout jak obrovská území,
tak i třeba městské části. U různých autorů se navíc setkáváme s různým pojetím.
uPříklady definice regionu:
1.Region je definován jako komplex vznikající regionální diferenciací krajinné sféry. Jedná se o
ohraničené území, jehož vymezení závisí na zvolených kritériích vyplývajících z účelu existence
daného regionu.
9

Základní pojmy
1.Obecně se region definuje jako více či méně ohraničená územní jednotka, která se díky své
jednotnosti, uniformitě či shodnosti znaků nebo určitému organizačnímu principu liší od jiných
územních jednotek.
2.Vývoj základních přístupů k chápání a definování regionu lze velmi zjednodušeně shrnout do tří
fází, které de facto korespondují s vývojem geografického myšlení, přičemž při dnešním studiu
regionů se můžeme setkat s uplatňováním všech těchto přístupů.
10

1.První z nich můžeme označit pojmem tradiční. Dodnes se s ním setkáváme především v literatuře
popularizační povahy (průvodcích, cestopisech, regionálních vlastivědách apod.).
2.V geografii toto chápání převažovalo zejména na konci 19. a v první polovině 20. století
(myšlenka tzv. tradiční regionální geografie, reprezentované např. francouzským geografem Paulem
Vidalem de la Blach).
3.Regiony byly tehdy definovány jako přirozeně existující územní jednotky, v nichž se snoubí
jedinečnost přírody a kultury, která se v území projevuje především specifickým způsobem života
jejich obyvatel (tzv. genre de vie).
11

uPro geografické práce byl v tomto období charakteristický jednak důraz na popis specifických,
unikátních a výjimečných aspektů regionu, jednak absence snah o vysvětlování jevů a procesů, které
se v prostoru vyskytují či odehrávají.
uŠlo tedy spíše o podrobný popis ohraničených jednotek, izolovaných od vnějších procesů.
u Tento směr nejlépe reprezentují zejména idiograficky laděné regionální monografie a vlastivědy.
Geografové v nich odpovídali na otázky typu: „Kde?“, „Co?“, Kdy?“ a nesnažili se o zodpovězení
otázek „Proč právě tam?“, „Proč právě to?“, „Proč právě tehdy?“, „Proč právě tak?“ atd.
12

uDruhý směr chápání (pojetí) regionu se rozvíjel v období, kdy se geografie stala tzv. prostorovou
vědou (v období tzv. kvantitativní revoluce), od poloviny 50. let 20. století.
uRegion definovaný podle představitelů geografie jako prostorové vědy zejména v 60. letech 20.
století již nebyl chápán jako přirozeně existující reálná jednotka, ale spíše jako způsob, kterým
se organizují geografické informace.
uPoužívání dokonalých analytických metod a prostorových modelů omezovalo možnost zachytit
skutečnost (realitu) v její složité mnohovrstevnatosti a vedlo k přílišné „technizaci“ poznání a
„odosobnění“ regionu.
13

uNa rozdíl od předchozí fáze již autoři nepředpokládali přirozenou jednotnost fyzickogeografických
a sociogeografických jednotek; ve svých hodnoceních regionů se zaměřovali pouze na abstrahované
sociální procesy, především ekonomické povahy, aniž by se blíže zabývali subjektivními vztahy a
významy přisuzovanými prostoru – regionům.
14

uTřetí směr chápání (pojetí, vnímání) regionu se rozvíjí od 80. let 20. století a souvisí s diskusí
o konceptech regionu (ale i místa) hlavně v rámci tzv. nové regionální geografie.
u Novou regionální geografii lze považovat za výsledek tzv. sociálního nebo kulturního obratu v
rámci celé disciplíny (běžně se označuje jako „social/cultural turn“). Tento zvrat bývá popisován
jako přechod od výzkumu územní organizace společnosti ke zkoumání sociální organizace prostoru. Od
toho se odvíjí chápání regionu jako socio-prostorového procesu, sociální konstrukce.
15

uRegion jako takový pak slouží jako prostředí pro existenci sítí kulturních, ekonomických,
politických aj. procesů a vztahů.
uRegiony jsou založeny občas na základě kolektivní sociální klasifikace/identifikace, častěji však
na četných aktivitách, jimiž je vytvářen, postupně institucionalizován a reprodukován příběh
specifické regionální jednotky a regionální identity v širším prostředí prostorové dělby práce.
16

uARegion – území vymezené na základě společných znaků, dynamický geografický (prostorový) systém,
formující se na zemském povrchu na bázi určitých skutečností, které jej odlišují od okolí.
uGeografické pojetí regionu: geograficky ohraničené území, které se od ostatních odlišuje souborem
přírodních daností, strukturou obyvatelstva, strukturou ekonomiky apod.
uSociální pojetí regionu: územní jednotka, ve které se odehrávají základní životní funkce
obyvatelstva (práce, bydlení, vzdělávání, zájmová aktivita, zdravotní a sociální zabezpečení aj.).
uUrbanistické pojetí regionu: hierarchicky strukturovaný systém měst, která s ohledem na svá
postavení plní v regionu rozmanité sídelní funkce.
uEkonomické pojetí regionu: Tržní síly formují tržní zóny výrobků a jejich vzájemným překrytím
vzniká ekonomická základna regionu.
17

uRegion jako nástroj výzkumu a prostorové analýzy – Základními předpoklady uznání území za region
jsou: stejnorodost území ve smyslu stanovených kritérií a vymezení podstatných kritérií z pohledu
zkoumaného problému.
uPojetí stejnorodosti regionu se stalo východiskem pro rozlišení dvou typů regionů: homogenních a
heterogenních (nodálních).
u
18

uRegion jako nástroj aktivity – nástroj pro organizaci regionální politiky státu.
uAdministrativní regiony – zpravidla jsou hierarchicky uspořádané, zabezpečují výkon veřejné
správy, kterou stát přenesl na orgány nižších územních celků. Mají zákonem stanovené kompetence,
které zabezpečují územní instituce státní správy a instituce samosprávy. Nevyvíjí se spontánně, ale
pouze na základě právního aktu (např. jednotky NUTS).
uSpeciální regiony – jsou vymezovány pro řešení určitých specifických problémů (chráněné krajinné
oblasti, strukturálně postižené oblasti, …)
19

uProces formování regionu lze velmi dobře dokumentovat na příkladu kraje Vysočina. Původně
uJihlavský kraj byl vytvořen ústavním zákonem v roce 1997. Seskupením tehdejších okresů Jihlava,
Třebíč a Žďár nad Sázavou (z kraje Jihomoravského), Havlíčkův Brod (z kraje Východočeského) a
Pelhřimov (z kraje Jihočeského) vznikl region na rozhraní bývalých historických zemí Čechy a
Morava.
u Krajské instituce začaly fungovat v roce 2000 a nově zvolené krajské zastupitelstvo záhy po svém
ustavení nejen navrhlo Parlamentu ČR změnu názvu kraje na kraj Vysočina, ale schválilo také
regionální symboly, přejmenovalo a vytvořilo řadu institucí, v jejichž názvu je slovo „Vysočina“.
uPojem Vysočina, do té doby často užívaný jako označení Českomoravské vrchoviny, tak stále více
vstupuje do širšího povědomí společnosti jako označení nového regionu.
unového regionu.
20

21



uHomogenní regiony jsou vnitřně stejnorodé, vymezené na základě určité vlastnosti nebo znaku, který
je typický pro celé území regionu. Častěji se s nimi pracuje ve fyzické geografii
u(např. regiony klimatické, geomorfologické…), ale mohou zobrazovat také socioekonomickou realitu
(průmyslové regiony, turistické destinace, rozvinuté či zaostalé regiony apod.).
uHomogenní regiony Rady Evropy – pro potřeby koordinace regionální politiky a vypracování strategie
evropského regionálního plánování rozčlenila Rada Evropy území členských států na územní celky,
které se vyznačují stejnorodostí základních znaků.
uPodle Evropské charty regionálního plánování lze všechny země členit do následujících typů
regionů:
uVenkovské – plní především zemědělskou funkci, Je třeba v nich dosáhnout standardního vybavení
službami tak aby nepokračoval proces neúnosné migrace z venkova do měst.
uMěstské – přirozená centra ekonomického růstu. Města je třeba rozvíjet podle územních plánů,
pozornost by měla být věnována životnímu prostředí, infrastruktuře a obnově a ochraně kulturních
památek.
22

uPříhraniční – vyžadují koordinovanou mezinárodní politiku, která založí jejich rozvoj na
regionální přeshraniční spolupráci a odstraní jejich postavení periferních regionů.
uHorské – zahrnují bohatství přírodních zdrojů, v zájmu rozvoje je uchování přírodního potenciálu
ale i vhodná podpora cestovního ruchu nebo rozvoje lesního hospodářství.
uHospodářsky slabé – nejsou v nich vhodně vyprofilovaná nosná odvětví namísto původních, která z
různých důvodů upadla.
uStrukturálně postižené – nepružně reagují na dynamické strukturální změny v ekonomice, probíhá v
nich úpadek ekonomických aktivit, infrastruktury i pracovního potenciálu. Jejich revitalizace je
kapitálově velmi náročná.
uPobřežní oblasti a ostrovy – vyžadují osobitou politiku s ohledem na rozvoj hromadné turistiky a
dopravy v Evropě, mnohé z nich je nezbytné industrializovat a zabezpečit v nich rovnováhu mezi
ekonomickým rozvojem, urbanizací a životním prostředím.
23

uHeterogenní regiony jsou nesourodé z hlediska vlastností, ale jsou jednotné z hlediska vztahů
jejich vnitřních složek. Sestávají z jádra (centra, uzlu) a zázemí (periferie, spádové oblasti).
uKritériem pro vymezování těchto regionů je intenzita vzájemného působení a síla vazeb mezi centrem
a prvky v zázemí.
uPříkladem těchto vazeb může být dojížďka za prací, do škol či za službami, které jsou poskytovány
centrálním městem.
24

uRegionalizace je proces vlastního vymezování regionů na zvolené hierarchické úrovni, zaměřuje se
na odlišnosti v rámci geografické sféry.
uMá individuálních charakter a identifikuje tedy individuální regiony. Výsledkem regionalizace jsou
tzv. individuální regionální systémy, kdy se do procedury zavádí podmínka prostorového sousedství.
uProstorové jednotky vykazující stejné regionalizační kritéria spolu musí sousedit, aby mohly být
spojeny v region větší.
uÚkolem regionalizace je identifikace charakteristických (společných) rysů určitého území, na
základě analýzy vstupních údajů (dat, informací) v souvislosti se stanoveným účelem.
25

Regionalizace cestovního ruchu na území ČR
uHistorie vymezování regionů cestovního ruchu na území České republiky sahá do poloviny 20.
století, kdy byla v 60. letech schválena Rajonizace cestovního ruchu ČSSR.
u O dvacet let později tehdejší vláda přijala její aktualizaci – Rajonizaci cestovního ruchu ČSR.
u Na přelomu 20. a 21. století Česká centrála cestovního ruchu CzechTourism rozčlenila území České
republiky na tzv. marketingové (turistické) regiony a oblasti cestovního ruchu.
uV roce 2001 Ústav územního rozvoje vypracoval pro Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Hodnocení
potenciálu cestovního ruchu v obcích ČR.
u V roce 2007 byl publikován Návrh nové rajonizace cestovního ruchu ČR.
26

Rajonizace obsahuje
u1. Vyhodnocení souboru přírodních podmínek.
u2. Vyhodnocení souboru podmínek (objektů) vytvořených lidskou činností.
u3. Vybavenost dopravní infrastrukturou podle jednotlivých druhů dopravy.
u4. Vybavenost zařízeními umožňujícími využití podmínek a realizaci cestovního ruchu.
u5. Vyhodnocení negativních vlivů na cestovní ruch.
u
27

3 základní přístupy k rajonizaci, resp. regionalizaci cestovního ruchu v turisticky vyspělých
evropských zemích
u• Nejstarší přístup od 50. do 70. let minulého století akcentuje především geografický princip,
vyčleňující, resp. členící obvykle území podle významných geografických (geomorfologických) celků
(např. hory, resp. horské oblasti, moře, pobřeží, velkoměsta, lázně, aj.).
u• Druhý přístup akcentuje územně-plánovací princip, tedy delimitaci území podle diferenciace
funkčního využití území a prostorového rozložení, resp. Významu cestovního ruchu a jeho aktivit.
např. „Rajonizace cestovního ruchu ČSR“ z roku 1981 nebo „Regionálizácia cestovného ruchu v
Slovenskej republike 2005“.
u
28

u• Třetí, nejmladší a v současnosti nejrozšířenější přístup, lze označit jako marketingový přístup.
Vychází z pragmatické potřeby co nejúčelnější propagace turistické nabídky území na národní, resp.
regionální úrovni na jedné straně, a významně také z požadavku přípravy konkurenceschopných
turistických produktů místními a regionálními aktéry v těchto regionech a oblastech (lokální a
regionální turistické regiony a turistická sdružení) na straně druhé
29

Důvody vzniku Rajonizace ČSSR
uV roce 1958 bylo vládním usnesením uloženo řídit rozvoj cestovního ruchu Plánem rajonizace
cestovního ruchu, který by vycházel z úkolů státního plánu.
u Naléhavým úkolem se tedy stalo plánování podle vyhraněných oblastí cestovního ruchu, které nemusí
být vždy shodné s územními správními celky.
uBylo proto potřeba vypracovat rajonizaci oblastí a center cestovního ruchu z hlediska jejich
významu, frekvence i předpokládaného dalšího rozvoje.
uRajonizaci ČSSR vláda schválila 17. 10. 1962, později na ni začaly navazovat práce územně
plánovací dokumentace, územně technické koncepční materiály, ale i propagace cestovního ruchu.
30

uNa územích vhodných pro cestovní ruch bylo v České republice vymezeno 47 oblastí cestovního ruchu.
uNa základě lokalizačních podmínek byly pro tyto oblasti určeny funkce ve vztahu k cestovnímu
ruchu, stupně atraktivnosti těchto funkcí a sezónnost, poté byly oblasti cestovního ruch zařazeny
do čtyř kategorií mezinárodního až oblastního významu.
u Dále byly vyhodnoceny vztahy k cestovnímu ruchu také u městských sídel a lázeňských měst. Byly
určeny hlavní směry krátkodobé rekreace obyvatelstva městských sídel a průmyslových aglomerací,
směrné kapacity (přípustné zatížení území) a také pořadí komplexního dobudování infrastruktury
cestovního ruchu v jednotlivých oblastech.
31

Rajonizace cestovního ruchu ČSR (aktualizace)
uVláda ČSR ji schválila v roce 1981. V lednu roku 1982 schválil Vládní výbor pro cestovní ruch ČSR
Směrnici pro realizaci rajonizace cestovního ruchu ČSR.
uDokument vymezoval 47 oblastí cestovního ruchu nově i s podoblastmi. Jeho platnost se
předpokládala do roku 2000.
uPotřeby a požadavky aktualizace Rajonizace ČSSR
u- Zpřesnit územní hodnoty;
-Zhodnotit vliv rekreační zástavby objektů v osobním vlastnictví občanů na rekreační zatížení
území;
u- Zhodnotit vliv změny sídelní struktury na zatížení rekreačních území;
u
32

u- Zhodnotit vliv rozvoje silniční a dálniční sítě na využívání území pro cestovní ruch a rekreaci;
u- Promítnout nároky krátkodobého cestovního ruchu ze sousedních států na oblasti v přilehlém
pohraničním území;
-Formulovat zásady rozvoje materiálně technické základny cestovního ruchu;
ØOblastí cestovního ruchu na území ČSSR bylo stanoveno 71, z nichž 47 se nacházelo v ČSR a 24 v SSR
(v roce 1961 v ČSSR 67 oblastí, z toho 20 v SSR).
ØZ celkové rozlohy ČSSR připadlo na území oblastí cestovního ruchu asi 81,2%, v ČSR to bylo 79,0%
její rozlohy. Skutečně využitelná plocha v ČSSR, po průmětu faktorů vylučujících rekreační
využitelnost území, byla asi o 12% menší.
33

uNa základě kvality přírodních, kulturně-historických a společenských podmínek, podle rozsahu a
počtu funkcí a sezónnosti byly stanoveny čtyři kategorie oblastí cestovního ruchu.
uPrvní kategorie zahrnovala oblasti s nejkvalitnějšími přírodními předpoklady a širokým souborem
funkcí celostátního a mezinárodního významu a se širokou časovou využitelností.
uDruhá kategorie obsahovala oblasti s velmi kvalitními přírodními předpoklady, širokým souborem
funkcí celostátního a mezinárodního významu a se sníženou časovou využitelností.
uDo třetí kategorie patřily oblasti s kvalitními přírodními předpoklady a s užším souborem funkcí
většinou oblastního až celostátního významu a se sníženou časovou využitelností.
uDo čtvrté kategorie byly zahrnuty oblasti s méně vhodnými přírodními předpoklady, s významnějším
dopadem faktorů vylučujících rekreační využitelnost, s funkcemi převážně oblastního významu a
časově omezenou využitelností.
34

uRekreační území mimo oblasti cestovního ruchu – k rekreaci jsou využívána také, ale v nižší
intenzitě. Slouží zejména pro individuální krátkodobou rekreaci v zázemí měst.
uV aktualizované rajonizaci byla nově vymezena vybraná rekreačně využitelná či využívaná území mimo
oblasti cestovního ruchu.
uKategorizace míst a území s atraktivitami cestovního ruchu – všechny vybrané atraktivity byly
zařazeny do tří kategorií: kulturní památky, tradiční kulturně společenské akce, přírodní
pozoruhodnosti.
35

Marketingové turistické regiony a oblasti
uV letech 1998 – 1999 bylo území České republiky Českou centrálou cestovního ruchu – CzechTourism
(dále jen CzechTourism) rozčleněno na turistické regiony a oblasti.
uBylo tedy vymezeno 15 turistických regionů, jejichţ prostřednictvím by se Česká republika měla
prezentovat v zahraničí.
uPro domácí obyvatele bylo vytvořeno členění podrobnější – k orientaci v domácím cestovním ruchu
jim má sloužit 43 turistických oblastí.
uTyto územní celky ve většině neodpovídají administrativnímu členění státu, neboť politicky
stanovené hranice neodpovídají potřebám cestovního ruchu.
36

Marketingové turistické regiony a oblasti
uV roce 2010 vešlo v platnost nové členění České republiky na 17 turistických regionů.
uPřibyly dva nové turistické regiony (Východní Morava a Královehradecko), došlo ke změně názvů
(např. Český Sever - Českolipsko a Jizerské hory).
u Tyto regiony se mohou dále členit na turistické oblasti, které tvoří nižší územní celky.
uTuristické regiony se dělí na menší území, na tzv. turistické oblasti. V České republice je 40
turistických oblastí.
37

38