Makroekonomie pro navazující
studium
Distanční studijní text
Eva Kotlánová, Kamila Turečková
Karviná 2017
Obor: Tato distanční studijní opora tematicky spadá do oboru Ekonomie.
Klíčová slova: Makroekonomie, keynesiánský model důchod-výdaje, multiplikátory,
autonomní veličiny, exogenní veličiny, indukované veličiny, produkt,
model IS-LM, model IS-ELM, model IS-LM-BP, platební bilance, model
AS-AD, inflace, nezaměstnanost, Phillipsova křivka, ekonomický
růst, teorie růstu, hospodářský cyklus, adaptivní a racionální očekávání.
Anotace: Předložená distanční studijní opora s názvem „Makroekonomie pro navazující
studenty“ byla vytvořena jako výchozí učební text pro předmět
makroekonomie zejména pro studenty kombinované formy magisterského
studia Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné, Slezské univerzitě
v Opavě. Jedná se o oporu, která vychází z dlouhodobé výukové
praxe autorek, přičemž se ve vybraných kapitolách, pokud je to možné,
odkazuje na videopřednášky doc. Ing. Mariana Lebiedzika, který je garantem
a zároveň přednášejícím kurzů pokročilé makroekonomie. Obsahovou
náplní této distanční opory je teoretická analýza jednotlivých základních
makroekonomických modelů tak, jak na sebe navazují (jednoduchý
keynesiánský model, model IS-LM, model IS-ELM, model ISLM-BP,
model AS-AD) včetně vysvětlení účinků hospodářské politiky,
témat s modely souvisejících (platební bilance a teorie devizového
kurzu) a dalších oblastí, které spadají do náplně kurzů pokročilé makroekonomie,
jako jsou ekonomický růst a teorie růstu, hospodářský cyklus
a teorie cyklů a v neposlední řadě racionální očekávání a Phillipsova
křivka.
Opora je rozdělena do dvanácti kapitol a obsahuje podrobnější analýzu
vybraných makroekonomických oblastí a dílčích témat, která odpovídá
náplni kurzů pokročilé makroekonomie vyučovaných na všech standardních
ekonomických fakultách v České republice. Z toho pohledu ji mohou
využít všichni zájemci o problematiku hlubší analýzy makroekonomických
modelů a pojmů.
Autor: Ing. Eva Kotlánová, Ph.D.
Ing. Kamila Turečková, Ph.D.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
3
Obsah
ÚVODEM............................................................................................................................9
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY.........................................................................10
1 MODEL DŮCHOD–VÝDAJE A URČENÍ ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE...........12
1.1 Předpoklady modelu důchod výdaje ...................................................................13
1.2 Dvousektorový model důchod-výdaje ................................................................14
1.2.1 Spotřební výdaje domácností a spotřební funkce ........................................14
1.2.2 Funkce úspor................................................................................................17
1.2.3 Investiční výdaje soukromých firem a investiční funkce ............................19
1.2.4 Celkové plánované agregátní výdaje ...........................................................20
1.2.5 Rovnovážná úroveň produktu ve dvousektorové ekonomice ......................20
1.3 Třísektorový model důchod-výdaje ....................................................................23
1.3.1 Funkce úspor ve třísektorové ekonomice ....................................................25
1.3.2 Modifikace agregátní poptávky ve třísektorovém modelu a určení
rovnovážné produkce.................................................................................................26
1.3.3 Multiplikátor transferových plateb a autonomních daní..............................29
1.3.4 Státní rozpočet a úroveň rovnovážné produkce...........................................30
1.4 Čtyřsektorový model důchod-výdaje ..................................................................33
1.4.1 Funkce čistého exportu ................................................................................33
1.4.2 Rovnovážná úroveň produkce v čtyřsektorovém modelu............................35
2 MODEL IS-LM .........................................................................................................38
2.1 Předpoklady modelu IS-LM................................................................................39
2.2 Rovnováha na trhu statků a služeb (křivka IS) ...................................................39
2.2.1 Poptávková investiční funkce ......................................................................40
2.2.2 Poptávka po autonomních výdajích.............................................................41
2.2.3 Odvození křivky IS, sklon, poloha a body mimo křivku IS ........................42
2.3 Rovnováha na trhu peněz (křivka LM) ...............................................................44
2.3.1 Poptávka po penězích ..................................................................................45
2.3.2 Odvození křivky lm, sklon, poloha a body mimo křivku lm.......................52
2.4 Současná rovnováha na trhu statků a služeb a trhu peněz a ostatních finančních
aktiv (model IS-LM)......................................................................................................54
2.4.1 Multiplikátor fiskální politiky......................................................................56
2.4.2 Multiplikátor monetární politiky..................................................................57
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
4
3 FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ POLITIKA V MODELU IS-LM...............................60
3.1 Fiskální politika a její účinnost v modelu IS-LM ...............................................60
3.1.1 Fiskální expanze...........................................................................................61
3.1.2 Fiskální restrikce..........................................................................................62
3.1.3 Účinnost fiskální politiky při různých sklonech křivek IS a LM.................63
3.2 Monetární politika a její účinnost v modelu IS-LM............................................66
3.2.1 Monetární expanze.......................................................................................66
3.2.2 Monetární restrikce......................................................................................67
3.2.3 Účinnost monetární politiky při různých sklonech křivek is a lm...............68
3.2.4 Dilema centrální banky................................................................................71
3.3 Kombinace fiskální a monetární politiky............................................................72
4 MODEL IS-ELM.......................................................................................................75
4.1 Předpoklady modelu............................................................................................76
4.2 Úrokové sazby.....................................................................................................76
4.2.1 Nominální versus reálné úrokové sazby ......................................................76
4.2.2 Krátkodobé a dlouhodobé úrokové sazby...................................................78
4.2.3 Riziko a likvidita..........................................................................................80
4.3 Křivka LM v modelu IS-ELM ............................................................................81
4.4 Křivka IS v modelu IS-ELM...............................................................................82
4.5 Rozdíly mez úrokovými sazbami........................................................................83
4.6 Model IS-ELM ....................................................................................................84
4.6.1 Faktory ovlivňující křivku ELM..................................................................87
4.6.2 Účinek hospodářsko-politických opatření v modelu IS-ELM.....................89
5 MAKROEONOMIE OTEVŘENÉ EKONOMIKY (MODEL IS-LM-BP) ..............93
5.1 Systém fixních a plovoucích devizových kurzů..................................................94
5.2 Rovnováha na trhu statků a služeb (křivka IS otevřené ekonomiky)..................94
5.2.1 Rovnice IS a determinace rovnovážného produktu v otevřené ekonomice
s fixním kurzem .........................................................................................................95
5.2.2 Multiplikátor běžného účtu..........................................................................96
5.2.3 Čisté vývozy v systému plovoucích kurzů...................................................97
5.3 Rovnováha na trhu peněz (křivka LM v otevřené ekonomice)...........................98
5.4 Rovnováha platební bilance (křivka BP) ............................................................99
5.4.1 Odvození křivky BP...................................................................................100
5.4.2 Sklon, poloha a body mimo křivku BP......................................................102
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
5
5.4.3 Rovnováha v modelu IS-LM-BP ...............................................................104
6 FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ POLITIKA V MODELU IS-LM-BP.......................108
6.1 Mundellův-Flemingův model............................................................................109
6.1.1 Účinnost fiskální politiky v Mundellově-Flemingově modelu..................109
6.1.2 Účinnost monetární politiky v Mundellově-Flemingově modelu.............112
6.2 Nedokonalá kapitálová mobilita – systém pevných kurzů................................114
6.2.1 Účinnost fiskální politiky...........................................................................115
6.2.2 Účinnost monetární politiky ......................................................................116
6.3 Nedokonalá kapitálová mobilita – systém plovoucích kurzů............................117
6.3.1 Účinnost fiskální politiky...........................................................................117
6.3.2 Účinnost monetární politiky ......................................................................119
6.4 Dokonalá kapitálová imobilita ..........................................................................119
6.4.1 Účinnost fiskální politiky...........................................................................120
6.4.2 Účinnost monetární politiky ......................................................................122
7 DEVIZOVÝ KURZ, PLATEBNÍ BILANCE A JEJÍ VYROVNÁVACÍ
MECHANISMY ..............................................................................................................127
7.1 Devizový kurz a devizové trhy..........................................................................128
7.2 Determinace devizového kurzu.........................................................................131
7.2.1 Determinace devizového kurzu v krátkém období – jednoduchý model
nabídky a poptávky..................................................................................................132
7.2.2 Determinace devizového kurzu v krátkém období – model trhu aktiv......137
7.2.3 Determinace devizového kurzu v dlouhém období – teorie parity kupní síly
139
7.3 Režimy směnných (devizových) kurzů.............................................................143
7.3.1 Režimy směnných kurzů IMF....................................................................144
7.3.2 Obecné rozdíly mezi režimy směnných kurzů...........................................147
7.4 Platební bilance .................................................................................................149
7.4.1 Bilance na běžném účtu .............................................................................150
7.4.2 Bilance na kapitálovém účtu......................................................................151
7.4.3 Bilance na finančním účtu .........................................................................151
7.4.4 Saldo chyb a opomenutí, statistické diskrepance.......................................152
7.4.5 Bilance na účtu oficiálních devizových rezerv ..........................................152
7.4.6 Kumulativní salda platební bilance............................................................152
7.4.7 Vyrovnávací mechanismy platební bilance ...............................................154
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
6
8 MODEL AS-AD......................................................................................................160
8.1 Předpoklady modelu..........................................................................................161
8.2 Agregátní poptávka ...........................................................................................161
8.2.1 Odvození křivky agregátní poptávky z modelu IS-LM .............................162
8.2.2 Sklon, poloha a body mimo křivku AD.....................................................164
8.3 Agregátní nabídka .............................................................................................166
8.3.1 Klasická (dlouhodobá) křivka agregátní nabídky......................................168
8.3.2 Fiskální a monetární politika za předpokladu klasické (dlouhodobé) křivky
AS 169
8.3.3 Fiskální a monetární expanze za předpokladu keynesiánské křivky AS
(extrémní případ) .....................................................................................................171
8.3.4 Křivka krátkodobé agregátní nabídky (základní keynesiánská situace –
statický model).........................................................................................................172
8.3.5 Fiskální politika za předpokladu pozitivně skloněné keynesiánské křivky
AS v krátkém období ...............................................................................................174
8.3.6 Monetární politika za předpokladu pozitivně skloněné keynesiánské křivky
AS v krátkém období ...............................................................................................175
8.4 Makroekonomická rovnováha...........................................................................176
8.5 Dynamizace modelu AS-AD.............................................................................178
8.5.1 Křivka DG..................................................................................................179
8.5.2 Křivka SP...................................................................................................180
8.5.3 Rovnováha SP a DG ..................................................................................181
9 TEORIE RACIONÁLNÍCH OČEKÁVÁNÍ...........................................................184
9.1 Východiska teorie racionálních očekávání a teoretické přístupy k problematice
očekávání .....................................................................................................................185
9.2 Hypotéza racionálních očekávání......................................................................187
9.2.1 Lucasova kritika a teze o neúčinnosti hospodářské politiky......................188
9.3 Racionální očekávání a ekonomická teorie.......................................................190
9.3.1 Neočekávána hospodářská politika v modelu nové klasické makroekonomie
190
9.3.2 Očekávaná hospodářská politika v modelu nové klasické makroekonomie
191
9.3.3 Nesprávně očekávaná hospodářská politika v modelu nové klasické
makroekonomie........................................................................................................192
9.3.4 Doporučení pro hospodářskou politiku vyplývající z modelu nové klasické
makroekonomie........................................................................................................193
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
7
9.4 Neklasický model racionálních očekávání........................................................194
9.4.1 Neočekávaná hospodářská politika v neklasickém modelu racionálních
očekávání .................................................................................................................195
9.4.2 Očekávaná hospodářská politika v neklasickém modelu racionálních
očekávání .................................................................................................................196
9.4.3 Doporučení pro hospodářskou politiku vyplývající z neklasického modelu
racionálních očekávání.............................................................................................197
10 PHILLIPSOVA KŘIVKA .......................................................................................199
10.1 Keynesiánská verze Phillipsovy křivky.........................................................200
10.1.1 Původní Phillipsova křivka........................................................................200
10.1.2 Modifikovaná Phillipsova křivka...............................................................202
10.2 Friedmanovo pojetí Phillipsovy křivky.........................................................203
10.2.1 Přirozená míra nezaměstnanosti ................................................................203
10.2.2 Adaptivní očekávání ..................................................................................204
10.2.3 Dlouhodobá a krátkodobá Phillipsova křivka............................................205
10.2.4 Rozdílné pojetí Phillipsovy křivky keynesiánci a monetaristy..................207
10.3 Phillipsova křivka v nové klasické makroekonomii......................................207
10.3.1 Hypotéza racionálních očekávání ..............................................................207
10.3.2 Phillipsova křivka v pojetí nové klasické makroekonomie .......................208
10.3.3 Lucasova verze Phillipsovy křivky............................................................208
10.3.4 Účinky předvídané a nepředvídané hospodářské politiky .........................209
10.3.5 Účinky nesprávně předvídané hospodářské politiky .................................210
11 HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS...................................................................................213
11.1 Základní vymezení hospodářského cyklu......................................................214
11.1.1 Fáze hospodářského cyklu.........................................................................214
11.1.2 Typy hospodářských cyklů ........................................................................216
11.2 Zdroje hospodářského cyklu..........................................................................217
11.3 Teorie hospodářského cyklu..........................................................................219
11.3.1 Monetární teorie hospodářského cyklu......................................................219
11.3.2 Teorie rovnovážného hospodářského cyklu...............................................221
11.3.3 Teorie reálného hospodářského cyklu .......................................................223
11.3.4 Model multiplikátoru a akcelerátoru..........................................................224
11.3.5 Hospodářský cyklus v koncepci nové keynesovské ekonomie..................228
11.3.6 Teorie hospodářského a politického cyklu ................................................228
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
8
11.4 Stabilizační hospodářská politika..................................................................230
12 EKONOMICKÝ RŮST...........................................................................................232
12.1 Ekonomický růst a růst potenciálního produktu............................................233
12.1.1 Měření ekonomického růstu ......................................................................233
12.1.2 Zdroje a typy ekonomického růstu ............................................................235
12.2 Obecné předpoklady a východiska modelů růstu..........................................237
12.2.1 Obecná produkční funkce ..........................................................................238
12.2.2 Cobb-Douglasova produkční funkce .........................................................239
12.2.3 Růstové účetnictví a míra růstu produktu ..................................................240
12.3 Solowův model..............................................................................................242
12.3.1 Solowův (neoklasický) model růstu bez technického pokroku .................243
12.3.2 Neoklasický model růstu s technickým pokrokem ....................................249
12.4 Harrodův – Domarův model..........................................................................252
12.5 Teorie endogenního růstu..............................................................................254
12.6 Alternativní teorie ekonomického růstu ........................................................255
12.6.1 Teorie nulového ekonomického růstu........................................................255
12.6.2 Teorie trvale udržitelného růstu.................................................................256
12.7 Prorůstová hospodářská politika a možnosti podpory ekonomického růstu .257
LITERATURA ................................................................................................................260
SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.......................................................................................263
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................265
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
9
ÚVODEM
Studijní opora Makroekonomie je věnována pokročilejší analýze základních makroekonomických
modelů a pojmů, které jsou v rámci kurzů vyučovány na všech standardních
ekonomických fakultách u nás. Bohužel není možné vyložit celou obsáhlou problematiku
pokročilé makroekonomie, proto bychom rádi upozornili ty, kteří o ni mají zájem, že k
získání podrobných znalostí je nutné nastudovat odbornou literaturu, která se věnuje této
oblasti. Pro pochopení magisterské makroekonomie se tedy u čtenářů opory již předpokládá
obecná znalost makroekonomických pojmů, modelů a souvislostí v rozsahu studia makroekonomie
na úrovni bakalářského stupně a současně schopnost čtenářů pracovat s dalšími
studijními materiály a zdroji tak, aby plně obsáhli požadovaný stupeň znalostí a problematice
dostatečně porozuměli.
Pro zpracování textu studijní opory byly využity odborné publikace a internetové zdroje,
jejichž výčet je uveden v seznamu použité literatury. Tento seznam může sloužit jako inspirace
pro zájemce o podrobnější znalosti probírané problematiky.
Studijní opora je určena primárně studentům studenty kombinované formy navazujícího
studia na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné, Slezské univerzitě v Opavě, ale lze ji
využít napříč všemi zájemci o studium makroekonomie. Studijní text je v této opoře rozdělen
do třinácti obsahově sjednocených celků, které korespondují s jednotlivými dílčími oblastmi
problematiky mikroekonomie vyučované na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné a nacházejí
paralelu v přednáškách, sylabu předmětu i vybraných zkušebních otázkách kladených
studentům magisterského studia při státní závěrečné zkoušce z Ekonomie.
Vlastní opora je v jednotlivých kapitolách doplněna dle potřeby grafy, schématy, důležitými
vzorci, řadou distančních prvků (definice, k zapamatování apod.), případně také interaktivními
odkazy na videoprezentace, které doplňují textovou část studijní opory a činí
ji přehlednější a srozumitelnější. Každá z kapitol pak obsahuje rychlý náhled na řešený
problém, cíle, k nimž by měl student v průběhu studia dané kapitoly dospět a klíčová slova.
V závěru je pak vždy uvedeno shrnutí kapitoly. Vzhledem k rozsahu publikace však nebylo
možno uvádět konkrétní příklady k řešení včetně výsledků. K tomuto účelu slouží semináře
k předmětu a další publikace, která se soustředí čistě na příklady a jejich řešení. Veškeré
obrazové materiály, u nichž není uveden zdroj, jsou vlastní tvorbou autorů, kteří vycházejí
z odborné literatury. Na závěr studijní opory je uveden seznam literatury a zdrojů, ze kterých
bylo při psaní textů čerpáno.
Doufáme, že Vám tato distanční studijní opora bude užitečným zdrojem informací z oblasti
makroekonomie a přejeme Vám hodně úspěchů ve studiu.
autoři
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
10
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY
Vlastní studijní text distanční opory Makroekonomie pro navazující studium je rozdělen
do dvanácti samostatných kapitol, které na sebe navazují.
Publikace je rozdělena do 12 kapitol, které na sebe kapitoly navazují. Prvních šest kapitol
a kapitola osmá jsou věnovány teoretickým modelům, se kterými se pracuje v rámci
pokročilého kurzu makroekonomie a jejich implikaci v rámci hospodářské politiky, která s
makroekonomií úzce souvisí. Dalších 5 je věnováno tématům, která tvoří základní rámec
pro pochopení dané problematiky a jsou standardně vyučována na ekonomických fakultách.
Jelikož se jedná o studium pokročilejší, předpokládaly autorky při tvorbě opory, že
případný čtenář má základní znalosti makroekonomie a ekonomických teorií.
Jak již bylo řečeno, první část publikace je věnována modelům, a to v pořadí, jak byly
postupně vyvíjeny. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány od předpokladů modelů, jejich
grafické i matematické konstrukci, kdy jsou rozebírány a odvozovány jednotlivé komponenty
tvořící model až k jeho využití v rámci hospodářské politiky. V případech, kdy by
byla jedna kapitola příliš obsáhlá, je rozdělena na dvě, kdy první se věnuje samotnému
modelu a druhá jeho využití v rámci hospodářské politiky. Kapitola první je věnována keynesiánskému
modelu důchod-výdaje, který je v podstatě výchozí pro všechny následující,
tedy model IS-LM (druhá kapitola), model IS-ELM (čtvrtá kapitola) a model IS-LM-BP
(pátá kapitola). Kapitola třetí a šestá se pak věnují hospodářsko-politickým opatřením a
jejich účinnosti v rámci zmiňovaných modelů.
Sedmá kapitola navazuje na šestou, neboť se zabývá devizovým kurzem, platební bilancí
a jejími vyrovnávacími mechanismy. Rozšiřuje tak a zpřesňuje naše poznatky, které souvisí
s fungováním modelu IS-LM-BP, který rozšiřuje model IS-LM právě o působení zahraničí.
Kapitola osmá nás opět vrací do světa grafů a vzorců, neboť je věnována modelu AS-AD,
který navazuje na kapitolu věnovanou modelu IS-LM, rozšiřuje však determinaci reálného
produktu ekonomiky o analýzu účinků a důsledků změn cenové hladiny.
V rámci deváté kapitoly se budeme zabývat jednou z novějších ekonomických teorií,
kterou je teorie racionálních očekávání. Východiskem této teorie je hypotéza racionálních
očekávání, kterou na počátku 60. let minulého století zformuloval John F. Muth. Důležitou
součástí této kapitoly bude i vyhodnocení účinnosti hospodářsko-politických opatření z pohledu
teorie racionálních očekávání a vybraných modelů.
Jedním z projevů celkové ekonomické nerovnováhy je inflace. Dalším projevem je nezaměstnanost.
O tom, že cenová stabilita a plná zaměstnanost patří mezi hlavní cíle téměř
všech typů hospodářské politiky, není sporu. V desáté kapitole se proto budeme zabývat
jedním ze sporných a nejčastěji diskutovaných ekonomických vztahů v celé druhé polovině
20. století, a to konkrétně vztahem inflace a nezaměstnanosti.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
11
Poslední dvě kapitoly jsou věnovány ekonomickému cyklu a ekonomickému růstu, což
jsou dva pojmy s nimiž pracujeme v průběhu celého kurzu a bez jejichž znalostí a náležitého
pochopení nelze správně analyzovat makroekonomické modely a pochopit všechny
souvislosti v makroekonomii.
V jednotlivých kapitolách můžete nalézt grafy a tabulky, které doplňují textovou část
studijní opory. Vzhledem k rozsahu publikace však nebylo možno uvádět příklady včetně
výsledků. K tomuto účelu slouží semináře k předmětu a další publikace, která se soustředí
čistě na příklady a jejich řešení. Veškeré obrazové materiály, u nichž není uveden zdroj,
jsou vlastní tvorbou autorů, kteří vycházejí z odborné literatury. Na závěr studijní opory je
uveden seznam literatury a zdrojů, ze kterých bylo při psaní textů čerpáno.
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
12
1 MODEL DŮCHOD–VÝDAJE A URČENÍ ROVNOVÁŽNÉ
PRODUKCE
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V první kapitole se seznámíme s jednoduchým keynesiánským modelem, jehož znalost
je nutná pro pochopení dalších pokročilejších analýz. Tento model je inspirován dílem jednoho
z nejvýznamnějších ekonomů 20. století Johna Maynarda Keynese1
, který na rozdíl
od klasických ekonomů tvrdil, že faktorem, který určuje úroveň rovnovážné produkce, není
nabídka2
ale agregátní poptávka. Jinými slovy tržní ekonomika se vyznačuje nedostatkem
agregátní poptávky, tzn. je „poptávkově omezená“. Základním „palivem“ modelu jsou agregátní
výdaje, které pohání růst produkce a stimulují agregátní poptávku.
CÍLE KAPITOLY
 ujasnit si a důsledně rozlišit pojmy endogenní a exogenní veličina
 seznámit se a umět vysvětlit předpoklady modelu důchod-výdaje a jeho účel
 definovat jednotlivé sektory ekonomiky, jednotlivé složky agregátních výdajů a
seznámit se s tím, jak jednotlivé složky agregátních výdajů ovlivňují velikost
důchodu
 rozlišit jednotlivé multiplikátory a vysvětlit, jak funguje multiplikační efekt
 ve všech typech modelu nalézt rovnovážnou úroveň produkce
 představit grafický aparát modelu a naučit se vše graficky vyjádřit
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
agregátní výdaje, autonomní spotřeba, čistý export, daňová sazba disponibilní důchod, důchod,
endogenní veličina, exogenní veličina, export, funkce spotřeby, funkce úspor, indukovaná
spotřeba, import, investice, investiční výdaje firem, mezní sklon ke spotřebě, mezní sklon
k úsporám, multiplikátor, multiplikátor autonomních daní, multiplikátor transferových plateb,
multiplikátor vládních výdajů, multiplikační efekt, produkční mezera, spotřební funkce, státní
rozpočet, transfery, úspory, vládní výdaje, výdajový multiplikátor
1
John Maynard Keynes (1883 – 1946) - anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge, který svým
dílem zásadně ovlivnil vývoj ekonomické teorie i hospodářské politiky 20. století.
2
Klasické pojetí určení rovnovážné produkce bylo založeno na tzv. Sayově zákonu trhů, dle něhož si (zjednodušeně)
každá nabídka vytváří svou vlastní poptávku.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
13
1.1 Předpoklady modelu důchod výdaje
Před samotnou analýzou, je třeba si zopakovat a upřesnit, že základní makroekonomické
proměnné dělíme na endogenní a exogenní.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Endogenní proměnné ekonomická teorie vysvětluje a odvozuje je. Exogenní proměnné,
které nejsou teorií vysvětlovány, a považujeme je za dané. V průběhu analýzy
modelu se budou s přidáním dalšího sektoru, tedy jeho přiblížením k reálnému světu, některé
naše proměnné měnit z exogenních na endogenní.
JEDNODUCHÝ KEYNESIÁNSKÝ MODEL
Jednoduchý keynesiánský model určení rovnovážného důchodu je poptávkově orientovaným
modelem a slouží ke zkoumání faktorů, jimiž je determinován reálný důchod, tzn. jak
změny jednotlivých složek agregátní poptávky (a tedy i agregátních výdajů) ovlivňují rovnovážný
reálný důchod. Je modelem krátkého období, kdy se ekonomika nachází pod svým potenciálním
produktem. V ekonomické literatuře se můžeme setkat s různými názvy – model
důchod-výdaje, výdajový model s multiplikátorem nebo model 45˚.
Jelikož se jedná o model, který lze chápat jako zjednodušení reality, je třeba vymezit
předpoklady a zjednodušení, ze kterých budeme při práci s modelem vycházet. Pro model
důchod-výdaje platí následující:
 rovnováha v ekonomice je determinována rovnováhou na trhu zboží a služeb,
abstrahujeme tedy od změn na ostatních trzích (trh peněz, trh práce, apod.),
 výše úrokové míry je konstantní (nemá tedy vliv na zamýšlené výdaje ekonomických
subjektů),
 cenová hladina je konstantní (fixní), pak tedy platí, že všechny nominální veličiny
jsou reálnými veličinami, tudíž reálný důchod je roven nominálnímu,
 existence produkční mezery (Y<Y*
),
 existuje dostatečná mobilita kapitálu a dostatečná nabídka práce na trhu práce,
 u dvou a třísektorového modelu předpokládáme uzavřenou ekonomiku.
Jelikož se jedná o poptávkově orientovanou ekonomiku, předpokládáme, že všechno, co
je poptáváno, je i vyrobeno, pak AD = Y, neboli Y ≡ AE.
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
14
V podstatě budeme vycházet z výdajové metody určení velikosti produktu v ekonomice.
Postupně budeme analyzovat model dvousektorové ekonomiky (spotřební výdaje domácností
a investiční výdaje firem), následně třísektorové (rozšířená o sektor vládních výdajů)
a nakonec v rámci čtyřsektorové zapojíme také zahraniční obchod prostřednictvím výdajů
na čistý export.
1.2 Dvousektorový model důchod-výdaje
Jak již z názvu vyplývá, budeme ve dvousektorovém modelu důchod-výdaje analyzovat
dvě složky agregátní poptávky, kterými je rovnovážný produkt determinován. Je to spotřeba
a investice. Plánované agregátní výdaje (AE) jsou tedy souhrnem spotřebních výdajů
domácností (C) a výdajů firem na hrubé investice (I).
𝐴𝐸 = 𝐶 + 𝐼 (1)
K ZAPAMATOVÁNÍ
V rámci modelu jednoduché ekonomiky je na agregátní poptávku (AD) nahlíženo
z pohledu „ex ante“, tedy jako na celkovou sumu výdajů, které ekonomické subjekty plánují
při dané cenové hladině vynaložit na nákup statků a služeb.
Potom můžeme celkové plánované agregátní výdaje (AE) ztotožnit s agregátní po-
ptávkou:
𝐴𝐷 ≡ AE
𝐴𝐷 = 𝐶 + 𝐼
(2)
Nyní si jednotlivé složky agregátních výdajů rozebereme podrobně.
1.2.1 SPOTŘEBNÍ VÝDAJE DOMÁCNOSTÍ A SPOTŘEBNÍ FUNKCE
Spotřební výdaje jsou největší, ale také nejstabilnější složkou agregátních výdajů. Faktorů,
které ovlivňují spotřebu je celá řada, nicméně k těm nejdůležitějším, které ji budou
determinovat, patří reálný důchod. Reálným důchodem je pro potřeby modelu rozuměn
důchod disponibilní (YD) tedy reálný důchod očištěný o vliv čistých daní. Raději připomeneme,
že ve dvousektorové ekonomice se disponibilní důchod rovná skutečnému důchodu,
tedy Y = YD. Ze základního kurzu makroekonomie již víme, že celkový disponibilní důchod
rozdělují domácnosti mezi výdaje na spotřebu (C) a úspory (S).
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
15
SPOTŘEBA
Spotřeba je endogenní veličinou, která se dělí na dvě složky: spotřebu autonomní (Ca),
která je nezávislá na výši reálného důchodu (nájemné, výdaje za potraviny), tzn., nemění
se s výškou důchodu, a spotřebu indukovanou (CI), která je závislá na výši reálného dů-
chodu.
Pokud se disponibilní důchod zvyšuje, roste i indukovaná spotřeba. Tempo růstu indukované
spotřeby odpovídá tzv. meznímu sklonu ke spotřebě.
MEZNÍ SKLON KE SPOTŘEBĚ
Počet jednotek, o které se zvýší výdaje na spotřebu, pokud se disponibilní důchod zvýší
o jednotku, nazýváme mezním sklonem ke spotřebě (značíme mpc nebo c). Ten nám také
udává sklon spotřební funkce.
𝑚𝑝𝑐 (𝑐) =
ΔC
ΔY
(3)
Věnují-li domácnosti z každé dodatečné koruny důchodu 70 haléřů na spotřebu, bude
mezní sklon ke spotřebě (c) roven 0,7, velikost indukované spotřeby je pak dána vztahem:
𝐶 = 𝐶𝑎 + 𝐶𝐼
𝐶 = 𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ 𝑌𝐷
(4)
Z rovnice jasně vyplývá, že celková spotřeba je součtem autonomní a indukované
spotřeby. Kdy tedy vzroste celková spotřeba?
1. Když vzroste autonomní spotřeba Ca.
2. Když vzroste disponibilní důchod YD.
3. Když vzroste mezní sklon ke spotřebě c.
Z výše popsaného vyplývá, že v jednoduchém keynesiánském modelu je spotřeba
funkcí běžného disponibilního důchodu. Spotřební funkci lze znázornit také tabulkou nebo
grafem.
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
16
ŘEŠENÁ ÚLOHA
V Tabulce 1 je popsána spotřební funkce pro různé úrovně disponibilního důchodu.
Tabulka 1: Spotřební funkce
Disponibilní
důchod
Autonomní
spotřeba
Mezní sklon ke
spotřebě
Indukovaná
spotřeba
Celková
spotřeba
YD = Y Ca mpc (c) CI C
0 100 0,8 0 100
250 100 0,8 200 300
500 100 0,8 400 500
750 100 0,8 600 700
1000 100 0,8 800 900
Chceme-li vyjádřit naši spotřební funkci z tabulky 1 graficky, bude vypadat následovně.
Na Obrázku 1 prochází přímka spotřebních výdajů označená C = 100 + 0,8 YD stejnými
body, které jsou v tabulce vypočítány v pátém sloupci 5. Když bude disponibilní důchod
nulový, celková spotřeba je tvořena pouze spotřebou autonomní a je rovna 100. S nárůstem
disponibilního důchodu o 250 roste celková spotřeba o 200. Proč? Protože (mezní sklon ke
spotřebě) c = 0,8, tedy každá z 250 dodatečných jednotek disponibilního důchodu se v celkové
spotřebě projeví 0,8krát. Sklon přímky spotřebních výdajů se tím pádem rovná 0,8.
Obrázek 1: Spotřební funkce a disponibilní důchod
V bodě E nastává rovnováha, tzn., že domácnosti veškerý svůj důchod vynaloží na konečnou
spotřebu statků a služeb.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
17
1.2.2 FUNKCE ÚSPOR
Stejně jako u spotřeby, můžeme vztah mezi disponibilním důchodem a výší úspor vyjádřit
pomocí úsporové funkce. Jak je patrné z Obrázku 1 body napravo od bodu E se nacházejí
pod osou 45˚, tudíž důchod domácností je vyšší než výdaje na celkovou spotřebu,
tzn., vznikají úspory. Naopak body nalevo od bodu E znázorňují negativní úspory, neboť
spotřeba převyšuje disponibilní důchodu. Výše úspor tedy závisí na výši disponibilního
důchodu, s nízkým příjmem budou převažovat úspory nižší nebo žádné. Mohou být úspory
negativní? Ano, v situaci, kdy spotřeba převyšuje disponibilní důchod, jsou domácnosti
nuceny hospodařit na dluh, tzn., že čerpají své dřívější úspory, popřípadě si chybějící částku
půjčí od jiných subjektů.
ÚSPORY
Úspory jsou tedy tou částí celkového důchodu, kterou domácnosti nepoužijí na nákup
statků a služeb.
Tento vztah je vyjádřen rovnicí:
𝑌 = 𝐶 + 𝑆 (5)
Podobně jako spotřební funkce také funkce úspor se skládá ze dvou složek, úspor autonomních
a úspor indukovaných. Výše autonomních úspor (Sa) není závislá na disponibilním
důchodu, v podstatě se jedná o zápornou funkci autonomní spotřeby. Toto tvrzení si
dokážeme také matematicky. Vyjdeme ze vztahu v rovnici (5) a za C dosadíme celou spotřební
funkci:
𝑆 = 𝑌 − (𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ 𝑌) (6)
po úpravách dostaneme následující funkcí úspor:
𝑆 = 𝐶𝑎 − (1 − 𝑐) ∗ 𝑌 (7)
z čehož plyne:
𝑆𝑎 = −𝐶𝑎 (8)
Z matematického zápisu vyplývá, že záporná hodnota autonomní spotřeby udává výši autonomních
úspor. Pokud ve dvousektorové ekonomice rozdělují domácnosti svůj důchod
pouze mezi spotřebu a úspory, můžeme definovat rozdíl mezi 1 a mezním sklonem ke spotřebě
jako mezní sklon k úsporám (značíme mps nebo s):
𝑚𝑝𝑠 = 1 − 𝑚𝑝𝑐 (9)
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
18
𝑠 = 1 − 𝑐
MEZNÍ SKLON K ÚSPORÁM
Mezní sklon k úsporám vyjadřuje, jak se změní úspory při změně reálného (disponibilního)
důchodu, jinými slovy zachycuje změnu celkových úspor domácností, která plyne ze
změny důchodu o jednotku.
𝑚𝑝𝑠 (𝑠) =
ΔS
ΔY
(10)
Dosadíme-li všechny nově získané údaje do původní rovnice, získám následující funkci
úspor:
𝑆 = 𝑆𝑎 + 𝑠 ∗ 𝑌𝐷 (11)
Druhá část rovnice celkových úspor je tvořena indukovanými úsporami, které získáme součinem
mezního sklonu k úsporám a disponibilního důchodu. Platnost funkce celkových
úspor si můžeme ověřit, pokud rozšíříme Tabulku 1 o funkci úspor, čímž získáme tabulku
2.
ŘEŠENÁ ÚLOHA
Tabulka 2: Spotřební a úsporová funkce
Disponibilní
dů-
chod
Auto-
nomní
spotřeba
Mezní
sklon ke
spotřebě
Induk.
spotřeba
Celková
spotřeba
Mezní
sklon k
úsporám
Auto-
nomní
úspory
Induk.
úspory
Celkové
úspory
YD = Y Ca c CI C s Sa SI S
0 100 0,8 0 100 0,2 -100 0 -100
250 100 0,8 200 300 0,2 -100 50 -50
500 100 0,8 400 500 0,2 -100 100 0
750 100 0,8 600 700 0,2 -100 150 50
1000 100 0,8 800 900 0,2 -100 200 100
Údaje z tabulky využijeme k sestavení grafu na obrázku 1.2
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
19
Obrázek 2: Vztah mezi spotřební a úsporovou funkcí
V šestém sloupci Tabulce 2 vidíme, že pro jakoukoliv úroveň důchodu je s = 0,2. Indukované
úspory ukazuje osmý sloupec. Celkové úspory získáme součtem autonomních a
indukovaných úspor. V jednoduchém keynesiánském modelu jsou tedy úspory stejně jako
spotřeba funkcí disponibilního (skutečného) důchodu.
1.2.3 INVESTIČNÍ VÝDAJE SOUKROMÝCH FIREM A INVESTIČNÍ FUNKCE
Investiční výdaje soukromých firem jsou další významnou složkou agregátních výdajů.
Při analýze spotřební a úsporové funkce se nabízí otázka, jak se úspory, které nejsou součástí
agregátních výdajů, dostávají do výdajového proudu? Odpověď není složitá, prostřednictvím
finančních trhů jsou úspory transferovány k firmám, které je používají k financování
investic.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Lidé ukládají nespotřebovaný důchod v bankách v podobě úspor. Banky pak tyto vklady
dále půjčují dalším ekonomickým subjektům, které úvěry využívají k nákupu investičních
statků. V delším časovém období se tedy celkový objem úspor rovná celkovému objemu
investic. Tento jev nazýváme identita úspor a investic.
Investice považujeme v jednoduchém keynesiánském modelu důchod-výdaje za exogenní
veličinu, a proto veškeré investice považujeme za autonomní (Ia). Výše investic tedy
není závislá na výši reálného důchodu.
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
20
Pokud má být ve dvousektorové ekonomice dosaženo rovnováhy, potom se plánované
investice (Ip) musí rovnat úsporám domácností (S):
𝐼 𝑃 = 𝐼𝑎 = 𝑆 (12)
1.2.4 CELKOVÉ PLÁNOVANÉ AGREGÁTNÍ VÝDAJE
Pohybujeme-li se ve dvousektorové ekonomice, pak součástí celkových plánovaných
agregátních výdajů (AE) jsou pouze výdaje domácností na konečnou spotřebu a plánované
investiční výdaje firem, potom:
𝐴𝐸 = 𝐶 + 𝐼𝑎 (13)
po rozepsání dostaneme:
𝐴𝐸 = (𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ 𝑌𝐷) + 𝐼𝑎 (14)
Z rovnice (14) si dále zvlášť vyčleníme autonomní výdaje (A), kdy platí, že A = Ca + Ia, a
dostaneme funkci celkových plánovaných agregátních výdajů v tomto tvaru:
𝐴𝐸 = 𝐴 + (𝑐 ∗ 𝑌𝐷) (15)
Vyjdeme-li ze vztahu AE ≡ AD, potom je z uvedeného patrné, že agregátní poptávka je tím
větší, čím vyšší je úroveň autonomní spotřeby a autonomních investic a čím vyšší je mezní
sklon ke spotřebě a opačně. Sklon přímky AD vyjadřuje mezní sklon ke spotřebě.
1.2.5 ROVNOVÁŽNÁ ÚROVEŇ PRODUKTU VE DVOUSEKTOROVÉ EKONOMICE
Rovnováhy ve dvousektorové ekonomice je dosaženo tehdy, když se celkový důchod
domácností rovná součtu skutečných výdajů domácností na spotřebu a skutečných výdajů
firem na hrubé investice.
Jak je patrné z Obrázku 3, skutečné rovnováhy je dosaženo pouze v případě, že se neplánované
investice rovnají nule, a celková rovnováha nastane, pokud se výše důchodu
domácností rovná plánovaným agregátním výdajům (viz bod E na Obrázku 3).
Co se ovšem stane, není-li tato podmínka splněna? Autoři modelu vycházejí z faktu, že
skutečné výdaje na spotřebu se rovnají plánovaným výdajům domácností, kdežto v případě
investic už tomu tak být nemusí. Tedy skutečné a plánované investice se mohou lišit. Proto
skutečné investiční výdaje dělíme na plánované investiční výdaje (IP) a neplánované (IU),
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
21
které představují investice do zásob. Pokud firmy působící ve dvousektorové ekonomice
produkují méně nebo naopak více, než je poptáváno, dostává se ekonomika do nerovnováhy.
Dochází buď k hromadění zásob (IU> 0), kdy je skutečná výše důchodu vyšší než
rovnovážná (Y2), nebo k jejich neplánovanému čerpání (IU<0), kdy je skutečná výše důchodu
nižší než rovnovážná (Y1). V obou případech jsou firmy nuceny přizpůsobit svoji
výrobu tak, aby se ekonomika dostala do rovnovážného bodu.
Obrázek 3: Determinace rovnovážného produktu ve dvousektorové ekonomice
Jak tedy určíme výši rovnovážného důchodu? Dosadíme-li do rovnice rovnováhy rovnici
plánovaných agregátních výdajů a vycházíme-li z předpokladu, že ve dvousektorové
ekonomice se disponibilní důchod rovná skutečnému důchodu, dostaneme po úpravách:
𝑌0 =
1
1 − 𝑐
∗ 𝐴 (16)
Toto je rovnice rovnovážného důchodu ve dvousektorové ekonomice. Jak vyplývá z této
rovnice, je velikost rovnovážného důchodu určena nejen velikostí autonomních výdajů, ale
také mezním sklonem ke spotřebě.
Co se tedy stane, když se autonomní výdaje zvýší o jednotku? Povede tato změna k růstu
rovnovážného důchodu také o jednotku? Nikoliv, změna autonomních výdajů o jednotku
povede k multiplikované změně Y0, tzn., že tento se zvýší o více než jednotku. Rozsah této
změny bude záviset na výši zlomku v rovnici rovnovážného důchodu, který nazýváme jednoduchý
výdajový multiplikátor (multiplikátor autonomních výdajů). Dále budeme hovořit
jen o multiplikátoru (α).
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
22
ŘEŠENÁ ÚLOHA
Předpokládejme, že mezní sklon ke spotřebě c = 0,8, potom hodnota výdajového multiplikátoru
α bude:
Zvýší-li se autonomní výdaje o 1 Kč, vzroste rovnovážný produkt o 5 Kč.
Rovnici rovnovážného produktu můžeme tedy zapsat ve tvaru:
𝑌0 = 𝛼 ∗ 𝐴 (17)
Platí-li vztah, ze kterého jsme na začátku vycházeli AD = Y, musí také platit, že ΔAD =
ΔY, přírůstek autonomních výdajů pak zvýší Y takto:
∆𝑌0 = 𝛼 ∗ ∆𝐴 (18)
Jak je vidět na Obrázku 4, za předpokladu, že mezní sklon ke spotřebě je 0,8 a autonomní
výdaje by se zvýšily o 200 Kč, zvýší se rovnovážný produkt o 1000 Kč.Tomuto jevu říkáme
multiplikační efekt.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Předpokládejme, že se např. autonomní spotřeba zvýší o 200 mil. Kč. Pokud je sklon ke
spotřebě 0,8, bude 160 mil. spotřebováno a 40 mil. se přemění na úspory. Úspory znamenají
únik z výdajového řetězce, ale 160 mil., které domácnosti využily ke spotřebě, se vrací do
oběhu v podobě příjmů firem za prodané výrobky a služby. Také producenti spotřebních
statků a služeb mají své potřeby a zachováme-li mezní sklon ke spotřebě, částka 160 mil.
se bude dělit stejným způsobem, tedy 32 mil. bude uspořeno a 128 mil. (160 x 0,8) spotřebováno.
Tento proces se bude opakovat, nicméně částky věnované na spotřební výdaje se
budou zmenšovat. Ve výsledku se bude celkový objem výdajů vyvolaný růstem autonomní
spotřeby o 200 mil. rovnat 1000 mil. Kč.
5
8,01
1
c1
1





Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
23
Obrázek 4: Multiplikované zvýšení důchodu prostřednictvím růstu spotřeby
K ZAPAMATOVÁNÍ
Rovnovážná úroveň produkce je v dvousektorovém modelu determinována mezním
sklonem ke spotřebě (c) a velikostí autonomních výdajů (A). Jelikož velikost c nám udává
sklon přímky AD, je důležité vědět, že pokud se mění pouze autonomní výdaje, přímka se
rovnoběžně posouvá (s růstem A nahoru, s poklesem A dolů), pokud se ovšem mění c nebo
s, přímka mění svůj sklon (s růstem c se stává strmější a naopak).
1.3 Třísektorový model důchod-výdaje
Nyní rozšíříme dvousektorový model o působení veřejného sektoru (vlády). Právě státním
zásahům přisuzoval Keynes velký význam, neboť prostřednictvím nich mohla vláda
při redukcí recesní či inflační mezery ovlivňovat výši agregátních výdajů, jak bylo třeba,
aby byla nerovnováha v ekonomice odstraněna. Vláda může ovlivňovat ekonomiku dvěma
způsoby:
 prostřednictvím vládních nákupů statků a služeb (G), které jsou v modelu důchod-výdaje
považovány za exogenní veličinu, tzn., nejsou závislé na reálném
důchodu,
 působení na spotřebu domácností ovlivňováním disponibilního důchodu.
V třísektorové ekonomice totiž již reálný důchod není totožný s disponibilním. Je to
způsobeno tím, že domácnosti musí část svého důchodu odvést státu v podobě daní a na
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
24
druhou stranu mají možnost získat od státu transfery (TR). Transfery jsou peněžní prostředky,
které státní instituce vyplácejí domácnostem, aniž by za ně požadovaly protislužbu.
V modelu důchod-výdaje je považujeme za autonomní veličinu. Naopak daně (T)
mají složku autonomní a indukovanou. Autonomní daně (Ta) nejsou závislé na výši reálného
důchodu, řadím sem např. daně majetkové (daň z převodu nemovitostí, darovací daň
apod., jejichž hodnota se počítá z ceny majetku) nebo DPH či spotřební daň. Indukovanou
složku tvoří daně důchodové (např. daň z příjmů fyzických nebo právnických osob), jejichž
velikost závisí na velikosti důchodu (produktu). Výše důchodové daně je tedy ovlivněna
velikostí důchodu (Y) a daňové sazby (t). Daňová sazba nám říká, jak se změní daně, pokud
se důchod změní o jednotku. Rovnice celkových daní má potom tvar:
𝑇 = 𝑇𝑎 + 𝑡 ∗ 𝑌 (19)
Pokud výše uvedené poznatky o vlivu daní a transferů shrneme, dostaneme rovnici disponibilního
důchodu (YD) v tomto tvaru:
𝑌𝐷 = 𝑌 − 𝑇𝑎 − 𝑡 ∗ 𝑌 + 𝑇𝑅 (20)
DISPONIBILNÍ DŮCHOD
Disponibilní důchod je reálný důchod očištění o vliv daní (snižují disponibilní důchod)
a transferů (zvyšují hodnotu disponibilního důchodu). Předpoklad rovnosti reálného a disponibilního
důchodu tedy ve třísektorové ekonomice neplatí.
Disponibilní důchod tvoří tedy tu část důchodu, kterou mohou domácnosti buď uspořit,
nebo spotřebovat. Tvar funkce spotřeby zůstává stejný jako u dvousektorového modelu (4),
ale za disponibilní důchod již dosazujeme dle podmínek pro třísektorovou ekonomiku:
𝐶 = 𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ (𝑌 − 𝑇𝑎 − 𝑡 ∗ 𝑌 + 𝑇𝑅) (21)
Z rovnice je zřejmé, že výdaje na konečnou autonomní spotřebu domácností jsou ovlivněny
jak autonomními daněmi, které snižují objem prostředků, které mohou domácnosti na
tuto spotřebu vynaložit, tak také transferovými platbami, které naopak objem finančních
prostředků zvyšují. Po úpravách dostáváme konečný tvar spotřební funkce:
𝐶 = 𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ (1 − 𝑐) ∗ 𝑌 (22)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
25
Vstup vlády do ekonomiky ovšem neovlivňuje pouze složku autonomní, ale také indukovanou
spotřebu, a to prostřednictvím nové hodnoty mezního sklonu ke spotřebě, který je
ovlivněn výší daňové sazby t.
Kdybychom si znázornili spotřební funkci graficky, byla by to opět přímka, ale tentokrát
plošší. Je-li sklon přímky celkové spotřeby dán mezním sklonem ke spotřebě, je logické,
že s působením daňové sazby t, bude ve třísektorové ekonomice mezní sklon ke spotřebě
nižší. Ve dvousektorové ekonomice byl c = 0,8, ve třísektorové ekonomice za předpokladu,
že t = 0,15 bude hodnota c = 0,68 (dosazujeme do vzorce (1- t) * c)) a tím pádem bude také
přímka celkové spotřeby plošší.
1.3.1 FUNKCE ÚSPOR VE TŘÍSEKTOROVÉ EKONOMICE
Stejně jako je ve třísektorové ekonomice konečná spotřeba domácností závislá na disponibilním
důchodu, platí, že výše disponibilního důchodu ovlivní také úroveň celkových
úspor. Funkční vztah mezi S a YD bude pozitivní. Opět vyjdeme z již známého vztahu:
𝑆 = 𝑌𝐷 − 𝐶 (23)
Do této rovnice můžeme dosadit za YD a C již známé vztahy a pomocí matematických
úprav získat konečnou rovnici úspor domácností.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Ve třísektorové ekonomice ovšem nespoří jen domácnosti, ale také vláda. Tyto úspory
označujeme jako úspory vládních institucí (SG) a je to ta část celkových příjmů vlády, která
nebyla vynaložena ani na vládní výdaje za statky a služby ani na transferové platby. Konkrétně
je to rozdíl mezi čistými daněmi a vládními výdaji.
𝑆 = 𝑇 − 𝑇𝑅 − 𝐺 (24)
Tento vztah lze použít k vyjádření vyrovnanosti státního rozpočtu. Jsou-li úspory vládních
instituci:
 nulové (SG = 0), potom je státní rozpočet vyrovnaný a úspory domácností
jsou jediným zdrojem investic,
 kladné (SG > 0), potom vláda hospodaří s přebytkovým státním rozpočtem a
firmy mohou investovat ve větším rozsahu, neboť nejsou závislé pouze na
úsporách domácností,
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
26
 záporné (SG < 0), potom vláda hospodaří se schodkovým rozpočtem a úspory
domácností financují nejen investice, ale také tento deficit.
Sečteme-li úspory domácností a vlády, dostaneme celkové domácí úspory v ekonomice
(S), které nám určují velikost investičních výdajů v ekonomice. Tyto finanční prostředky
jsou totiž v třísektorovém modelu jediným zdrojem investic, které jsou opět považovány
za exogenní tedy autonomní veličinu, tedy Ia = S.
1.3.2 MODIFIKACE AGREGÁTNÍ POPTÁVKY VE TŘÍSEKTOROVÉM MODELU A URČENÍ
ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE
Pokud známe všechny prvky naší zjednodušené třísektorové ekonomiky, můžeme tyto
veličiny dosadit do rovnice agregátní poptávky:
𝐴𝐷 = 𝐶 + 𝐼 + 𝐺 (25)
kterou lze rozepsat a upravit následovně:
𝐴𝐷 = 𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ 𝑌 − 𝑐 ∗ 𝑇𝑎 − 𝑐 ∗ 𝑡 ∗ 𝑌 + 𝑐 ∗ 𝑇𝑅 + 𝐼𝑎 + 𝐺
𝐴𝐷 = 𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ (𝑌 − 𝑇𝑎 − 𝑡 ∗ 𝑌 + 𝑇𝑅) + 𝐼𝑎 + 𝐺
(26)
Pokud z rovnice (26) vyčleníme autonomní výdaje (A)
𝐴 = 𝐶𝑎 − 𝑐 ∗ 𝑇𝑎 + 𝑐 ∗ 𝑇𝑅 + 𝐼𝑎 + 𝐺 (27)
Dostaneme konečný tvar rovnice agregátní poptávky:
𝐴𝐷 = 𝐴 + 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) ∗ 𝑌 (28)
Agregátní poptávka (plánované výdaje) je v třísektorové ekonomice tvořena součtem
spotřeby, plánovaných investic a vládních nákupů, přičemž spotřeba je závislá na disponibilním
důchodu. Na Obrázku 5 nanášíme na horizontální ose hodnoty reálného důchodu,
na vertikální ose plánované výdaje neboli agregátní poptávku.
Na Obrázku 5 je znázorněna křivka agregátní poptávky pro dvousektorovou ekonomiku
(AD0), která na vertikální ose vychází z bodu, který odpovídá výši autonomních výdajů
dvousektorové ekonomiky (A). Pokud přidáme sektor vlády, dostaneme křivku agregátní
poptávky pro třísektorovou ekonomiku (AD1). Křivka AD1 vychází na vertikální ose
z bodu, který je výš, neboť autonomní výdaje nyní zahrnují také výdaje vlády na nákup
zboží a služeb. Má také menší sklon než křivka AD0, který je dán výší multiplikátoru, a
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
27
ten bude, jak si ukážeme dále pro třísektorovou ekonomiku menší z důvodu existence důchodové
daně. Pokud by byla sazba důchodové daně nulová, křivka AD1 by měla stejný
sklon jako křivka AD0.
Obrázek 5: Určení rovnovážného produktu v třísektorové ekonomice
Zvýšení vládních výdajů na nákup zboží a služeb nebo zvýšení transferových plateb
posunuje křivku agregátní poptávky rovnoběžně nahoru, zvýšení autonomních daní posouvá
křivku agregátní poptávky rovnoběžně směrem dolů. Zvýšení sazby důchodové daně
zplošťuje křivku agregátní poptávky (mění její sklon) tím více, čím vyšší je sazba daně a
naopak. Vedle úspor tak představují daně další únik z důchodu.
Abychom mohli určit velikost rovnovážné produkce (důchodu) v třísektorovém modelu,
musíme do vztahu rovnováhy Y = AD substituovat rovnici agregátní poptávky v třísektorové
ekonomice (28). Po úpravách dostaneme:
𝑌 − 𝑐 ∗ (1 − 𝑡)𝑌 = 𝐴
𝑌[1 − 𝑐 ∗ (1 − 𝑡)] = 𝐴
(29)
Pro rovnovážný důchod pak:
𝑌 =
1
1 − 𝑐(∗ 1 − 𝑡)
∗ 𝐴 (30)
Rovnice vyjadřuje podmínky rovnovážné produkce v třísektorovém modelu ekonomiky,
kdy zlomek:
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
28
𝛼 𝐺 =
1
1 − 𝑐(∗ 1 − 𝑡)
(31)
je multiplikátor vládních výdajů třísektorové ekonomiky, který značíme αG, za předpokladu,
že sazba důchodové daně je větší než nula. Pokud přepíšeme rovnici a dosadíme,
konečná podoba rovnice určující rovnovážný důchod v třísektorové ekonomice vypadá ná-
sledovně:
𝑌 = 𝛼 𝐺 ∗ 𝐴 (32)
Z rovnice rovnovážné produkce plyne, že v třísektorovém modelu ekonomiky rovnovážný
důchod (Y) roste, jestliže:
 Roste G, IA, TR, Ca,
 klesají Ta,
 roste c(1 –t)  ↑ αG, růst αG je způsoben růstem c a poklesem t,
 klesá daňová sazba t, kdy zavedení daňové sazby má stejný účinek jako snížení
c.
Jednoduchý keynesiánský model určení rovnovážné produkce vychází z předpokladu
nedostatečné poptávky, tudíž vzniká produkční mezera mezi skutečným produktem a potenciálním
produktem (Y<Y*
). V tomto modelu může být zmíněná mezera řešena uplatněním
fiskální politiky, tj. změnou vládních výdajů nebo změnou daní. K prostředkům, které
může vláda použít patří:
a) zvýšení vládních výdajů G,
b) zvýšení transferových plateb TR,
c) snížení autonomních daní Ta,
d) snížení sazby daně t.
V případě, že by se ekonomika nacházela v inflační mezeře, použije vláda opatření
přesně opačná.
Výše popsaný multiplikátor lze využít nejen k určení absolutní výše rovnovážného produktu,
ale také pro výpočet změny rovnovážného produktu vlivem změny některé ze složek
autonomních výdajů:
∆𝑌 = 𝛼 𝐺 ∗ ∆𝐴 (33)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
29
Pokud dojde např. ke zvýšení (snížení) vládních výdajů na nákup statků a služeb G povede
ke zvýšení (snížení) rovnovážného produktu, a to stejným multiplikačním procesem,
jako při zvýšení investičních výdajů v dvousektorovém modelu.
K ZAPAMATOVÁNÍ
V třísektorové ekonomice však nám známý multiplikační proces ovlivní existence veřejného
sektoru. Firmy po neplánovaném poklesu zásob sice opět zvýší produkci, ale domácnosti
musí část důchodu, který obdrží za zvýšené množství pronajímaného výrobního
faktoru, odvést státu ve formě daní. Jak velkou část, to bude záležet na sazbě důchodové
daně. Teprve z takto sníženého disponibilního důchodu mohou domácnosti část prostředků
uspořit a část spotřebovat. To je důvod, proč je multiplikátor třísektorové ekonomiky menší
než multiplikátor ve dvousektorové ekonomice.
1.3.3 MULTIPLIKÁTOR TRANSFEROVÝCH PLATEB A AUTONOMNÍCH DANÍ
Multiplikátor třísektorové ekonomiky αG lze použít pro výpočet změny rovnovážného
produktu při změně autonomních výdajů, jako jsou autonomní spotřeba, investice nebo
vládní výdaje. Nicméně do autonomních výdajů (A) zahrnujeme také transfery a autonomní
daně. Jak zjistíme změnu rovnovážného produktu způsobenou změnou těchto dvou veličin?
Změnu rovnovážného produktu způsobenou změnou transferů vypočítáme tak, že nejdříve
vynásobíme změnu transferů mezním sklonem ke spotřebě (c) a teprve potom tento výsledek
vynásobíme multiplikátorem třísektorové ekonomiky. Mezní sklon ke spotřebě se u
transferů vyčlení a zahrne se do multiplikátoru. Po úpravě tak dostaneme multiplikátor
transferových plateb (αTR):
𝛼 𝑇𝑅 =
∆𝑌0
∆𝑇𝑅
=
𝑐
1 − 𝑐(∗ 1 − 𝑡)
(34)
Změnu důchodu způsobenou změnou transférů pak vypočteme následovně:
∆𝑌0 =
𝑐
1 − 𝑐(∗ 1 − 𝑡)
∗ ∆𝑇𝑅
∆𝑌0 = 𝛼 𝑇𝑅 ∗ ∆𝑇𝑅
(35)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Multiplikátor transferových plateb je menší než výdajový multiplikátor třísektorové
ekonomiky (αG), neboť mezní sklon ke spotřebě je menší než jedna.
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
30
Při zvýšení transferů použijí domácnosti na spotřebu pouze jejich část, která je dána
mezním sklonem ke spotřebě a zbytek uspoří. Zvýší-li se např. transferové platby o 1 korunu
a je-li c = 0,6 a sazba důchodové daně t = 0,15, přírůstek rovnovážné produkce vyvolaný
přírůstkem jedné koruny transferových plateb bude činit 1,22 Kč. V grafickém znázornění
by se křivka AD opět posunula rovnoběžně nahoru.
U změny autonomních daní budeme postupovat analogicky, pouze u mezního sklonu ke
spotřebě přidáme záporné znaménko, neboť již víme, že zavedení daňové sazby má stejný
účinek jako snížení mezního sklonu ke spotřebě. Vyjádříme-li tento vztah rovnicí, dostaneme
multiplikátor autonomních daní (αTa):
𝛼 𝑇𝑎 =
∆𝑌0
∆𝑇𝑎
=
−𝑐
1 − 𝑐(∗ 1 − 𝑡)
(36)
Změnu důchodu pak vypočteme jako:
∆𝑌0 =
−𝑐
1 − 𝑐(∗ 1 − 𝑡)
∗ ∆𝑇𝑎
∆𝑌0 = 𝛼 𝑇𝑎 ∗ ∆𝑇𝑎
(37)
Změna úrovně autonomních daní Ta povede ke změně AD pouze o část změněného objemu
autonomní daně, protože nejdříve dochází v důsledku změny autonomní daně ke
změně disponibilního důchodu, a tím k jeho rozdělení na spotřebu a úspory. Předpokládejme,
že se autonomní daně zvýší o ΔTa, ostatní prvky AD se nezmění. Zvýšení autonomních
daní o ΔTa, způsobí snížení disponibilního důchodu a následně i snížení spotřeby
o ΔC.
Při bližším srovnání multiplikátoru autonomních daní s multiplikátorem vládních výdajů
zjistíme, že změna ve vládních výdajích a změna v autonomních daních má opačný
účinek na úroveň rovnovážného důchodu, kdy zvýšení G (ceteris paribus) zvyšuje úroveň
Y, zatímco zvýšení Ta (ceteris paribus) rovnovážný důchod snižuje. Multiplikátor vládních
výdajů je větší než multiplikátor autonomních daní, protože daně působí nepřímo na spotřebu
prostřednictvím jejich vlivu na disponibilní důchod.
1.3.4 STÁTNÍ ROZPOČET A ÚROVEŇ ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE
Na závěr subkapitoly věnované třísektorovému modelu důchod - výdaje se podíváme
na vztah rovnovážné produkce a státního rozpočtu.
ROZPOČTOVÝ PŘEBYTEK
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
31
Rozpočtový přebytek (BS) je přebytek daňových příjmů vlády nad celkovými vládními
výdaji (vládními nákupy zboží a služeb a transferovými platbami)
𝐵𝑆 = 𝑇 − (𝐺 + 𝑇𝑅) 𝑛𝑒𝑏𝑜 𝐵𝑆 = (𝑇𝑎 + 𝑡 ∗ 𝑌) − (𝐺 + 𝑇𝑅) (38)
Záporný rozpočtový přebytek je rozpočtový deficit. Je-li Ta rovno nule, pak BS je funkcí
důchodu při daném G, TR a sazbě důchodové daně (t) :
𝐵𝑆 = 𝑡 ∗ 𝑌 − 𝐺 − 𝑇𝑅 (39)
Jsou-li v recesi v důsledku spotřebitelského a podnikatelského pesimismu nízké soukromé
autonomní výdaje, je úroveň rovnovážné produkce nízká a nízké jsou i daňové příjmy
vlády a rozpočet vykazuje deficit nebo pokles přebytku, protože celkové vládní výdaje
převyšují daňové příjmy (současně při poklesu zaměstnanosti rostou transferové platby v
důsledku růstu podpor v nezaměstnanosti).
Na Obrázku 6 je přímka BS přímkou rozpočtového přebytku (deficitu), která ukazuje
kombinace úrovní rozpočtového přebytku (deficitu) a úrovní důchodu, jež jsou kompatibilní
s daným objemem celkových vládních výdajů a se sazbou důchodové daně. Sklon
přímky BS je dán sazbou důchodové daně. Přímka rozpočtového přebytku je rostoucí, protože
s růstem důchodu se zvyšují daňové příjmy vlády a snižuje se deficit, resp. vzniká a
zvyšuje se rozpočtový přebytek. Čím je vyšší sazba t, tím strmější je křivka rozpočtového
přebytku.
Pokud vznikne rozpočtový deficit, existují 3 způsoby jak ho snížit:
1. zvýšení skutečné produkce a její přiblížení k potenciálnímu produktu,
2. snížení celkových vládních výdajů, což znamená vertikální posun křivky BS
3. zvýšení sazby důchodové daně (t), jež bude mít za následek, že přímka BS
bude strmější a při daných vládních výdajích povedou vyšší daňové příjmy
ke snížení rozpočtového deficitu.
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
32
Obrázek 6: Graf rozpočtového přebytku
Rozpočtový přebytek sám o sobě neříká nic o konkrétním způsobu fiskální politiky (zda
je expanzivní či restriktivní), BS se může měnit v důsledku zvyšování či snižování důchodu,
aniž se mění t, TR či G. K charakteristice konkrétního tvaru, resp. směru fiskální
politiky, jímž vláda usiluje o ovlivnění úrovně důchodu, jsou potřebné takové charakteristiky
efektů fiskální politiky, které jsou nezávislé na momentálním stavu ekonomického
cyklu. Takovouto charakteristikou je rozpočtový přebytek (deficit) při přirozené míře zaměstnanosti
(BS*), což je rozpočtový přebytek (deficit), který vznikne, jestliže ekonomika
operuje na úrovni potenciálního produktu (Y*), resp. na úrovni plné zaměstnanosti.
Rozpočtový přebytek při plné zaměstnanosti je často nazýván strukturálním přebytkem
(deficitem):
𝐵𝑆 𝑆𝑇𝑅𝑈𝐾𝑇𝑈𝑅Á𝐿𝑁Í = 𝑇𝑎 + 𝑡 ∗ 𝑌∗
− 𝐺 − 𝑇𝑅 (40)
Rozdíl mezi skutečným deficitem (přebytkem) a rozpočtovým deficitem (přebytkem)
při plné zaměstnanosti (strukturálním deficitem, resp. přebytkem) je cyklický deficit (pře-
bytek):
𝐵𝑆 𝐶𝑌𝐾𝐿𝐼𝐶𝐾Ý = 𝐵𝑆 − 𝐵𝑆 𝑆𝑇𝑅𝑈𝐾𝑇𝑈𝑅Á𝐿𝑁Í
𝐵𝑆 𝐶𝑌𝐾𝐿𝐼𝐶𝐾Ý = 𝑡 ∗ (𝑌 − 𝑌∗
) (41)
Je-li produkce, resp. důchod pod potenciální úrovní, strukturální přebytek je vyšší než
skutečný přebytek. Je-li skutečná produkce nad potenciální produkcí strukturální přebytek
(deficit) je menší než skutečný přebytek(deficit). Protože se v recesi výnosy daní snižují (a
vládní výdaje zpravidla rostou) cyklický deficit se zvyšuje. Ve fázi expanze příjmy vlády
z daní rostou a cyklický přebytek se zvyšuje resp. cyklický deficit má tendenci se snižovat.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
33
1.4 Čtyřsektorový model důchod-výdaje
Nyní náš model třísektorové ekonomiky rozšíříme o poslední sektor, kterým je zahraničí
a podíváme se, jaký bude mít vliv na ustanovení rovnovážného produktu. Samozřejmě přitom
opouštíme předpoklad uzavřené ekonomiky, který platil pro dvou a třísektorový mo-
del.
Model čtyřsektorové ekonomiky popisuje proces utváření rovnovážného produktu v otevřené
ekonomice, která je tvořena sektorem domácností, firem, vlády a zahraničí. Zahraniční
obchod je realizován dovozem a vývozem zboží a služeb, přičemž výrazem vývoz
neboli export (EX) označujeme poptávku zahraničních subjektů po statcích vyprodukovaných
tuzemskými subjekty. Naproti tomu dovoz neboli import (IM) představuje poptávku
tuzemských spotřebitelů po zboží vyrobeném v zahraničí. Zatímco export se podílí na vytváření
tuzemského důchodu, import představuje určitý únik důchodů, které jsou vynaloženy
na nákup statků vyprodukovaných v zahraničí. Obě tyto veličiny výrazně ovlivňují
úroveň agregátní poptávky a také úroveň produkce, každá ovšem trošku jinak.
1.4.1 FUNKCE ČISTÉHO EXPORTU
ČISTÝ EXPORT
Čistý export (NX) je rozdílem mezi exportem a importem, respektive výdaji na ně vy-
naloženými.
𝑁𝑋 = 𝐸𝑋 − 𝐼𝑀 (41)
Výdaje na vývoz představují celkový objem finančních prostředků, které zahraniční subjekty
vynakládají na nákup tuzemských statků a služeb a jsou závislé převážně na velikosti
důchodu vyprodukovaném v zahraničí. Proto považujeme výdaje na vývoz za exogenní veličinu
a hovoříme o nich jako o výdajích na autonomní vývoz(EXA). Dalšími faktory,
které mohou vývoz ovlivňovat, jsou např. nominální měnový kurs (při znehodnocení měny
export roste, při zhodnocení export klesá), poměr cenových hladin doma a v zahraničí, cla,
kvóty a jiná ochranářská opatření zahraničního obchodu. Vzhledem k tomu, že jednoduchý
keynesiánský model od všech těchto vlivů abstrahuje, nebudeme se jimi v naší analýze za-
bývat.
Druhou složkou čistého exportu jsou výdaje na import (IM). Funkce importu bude mít
dvě složky:
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
34
𝐼𝑀 = 𝐼𝑀𝐴 + 𝑚 ∗ 𝑌 (41)
První část importu (IMA) je autonomní, tedy nezávislá na domácím důchodu. Jedná se o
komodity, které bude země dovážet bez ohledu na výši důchodu v ekonomice (např. strategické
suroviny – ropa, zemní plyn). Druhá, větší část, tzv. indukovaný import je na úrovni
tuzemského důchodu závislá a citlivost změny dovozu na změny úrovně důchodu charakterizuje
mezní sklon k importu (m), který udává, jak se změní import, když se změní domácí
produkt o jednotku:
𝑚 =
∆𝐼𝑀
∆𝑌
(42)
Dosadíme-li rovnici dovozu do původního vyjádření funkce čistého exportu, dostaneme:
𝑁𝑋 = 𝐸𝑋 𝐴 − 𝐼𝑀𝐴 − 𝑚 ∗ 𝑌 (43)
Obrázek 7: Graf funkce čistého exportu
Z Obrázku 7 je patrné, že funkce čistého exportu je klesající a její sklon je určen mezním
sklonem k importu. Křivka čistého exportu vychází z průsečíku s vertikální osou, který odpovídá
rozdílu mezi exportem a autonomním importem. Pokud z rovnice čistého exportu
vyčleníme zvlášť autonomní veličiny, dostaneme rovnici ve tvaru:
𝑁𝑋 = 𝑁𝑋 𝐴 − 𝑚 ∗ 𝑌
𝑁𝑋 𝐴 = 𝐸𝑋 𝐴 − 𝐼𝑀𝐴
(44)
Z funkce čistého exportu můžeme vyvodit některé závěry:
 Roste-li zahraniční důchod, autonomní vývozy rostou a čisté vývozy se (ceteris
paribus) zvyšují, což jak si hned ukážeme, zvyšuje agregátní poptávku.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
35
 Roste-li domácí důchod, čisté vývozy se (ceteris paribus) snižují, což vede ke
snižování agregátní poptávky.
1.4.2 ROVNOVÁŽNÁ ÚROVEŇ PRODUKCE V ČTYŘSEKTOROVÉM MODELU
Stejně jako v předchozích kapitolách i zde platí, že má-li být v ekonomice dosaženo
rovnováhy, pak se hodnota celkového důchodu musí rovnat hodnotě plánovaných agregátních
výdajů, tedy agregátní poptávce Y = AD.
Pro agregátní poptávku ve čtyřsektorové ekonomice platí:
𝐴𝐷 = 𝐶 + 𝐼 + 𝐺 + 𝑁𝑋 (46)
Po dosazení všech již známých vztahů dostaneme:
𝐴𝐷 = 𝐴 + 𝑐 ∗ 𝑌 − 𝑐 ∗ 𝑌 − 𝑚 ∗ 𝑌
𝐴𝐷 = 𝐴 + 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) ∗ 𝑌 − 𝑚 ∗ 𝑌
(47)
Rovnováha v ekonomice nastává, když AD = Y, potom dosazením a úpravou získáme:
𝑌 =
1
1 − 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) + 𝑚
∗ 𝐴 (48)
Pomocí této rovnice určíme rovnovážný produkt ve čtyřsektorové ekonomice a podobně
jako ve dvou a třísektorové ekonomice označujeme zlomek jako multiplikátor agregátních
výdajů. V tomto modelu hovoříme o multiplikátoru otevřené ekonomiky αF.
𝛼 𝐹 =
1
1 − 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) + 𝑚
(49)
Změnu produktu (ΔY) vyvolanou změnou čistého exportu (ΔNX) určíme jako:
∆𝑌 = 𝛼 𝐹 ∗ ∆𝑁𝑋 (50)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Model důchod–výdaje a určení rovnovážné produkce
36
Zda se bude v grafickém vyjádření AD posouvat, či měnit svůj sklon, záleží na tom, zda
se bude měnit složka autonomních výdajů (posun) nebo mezní sklon k importu (změna
sklonu).
Obrázek 8: Určení rovnovážného produktu ve čtyřsektorové ekonomice
Křivka agregátní poptávky v čtyřsektorové ekonomice je plošší než pro třísektorovou
ekonomiku, neboť sklon křivky AD je ovlivněn velikostí multiplikátoru a ten je pro čtyřsektorovou
ekonomiku opět nižší. Největší hodnoty multiplikátoru je dosahováno ve dvousektorové
ekonomice, pak ve třísektorové a nejmenší je multiplikátor čtyřsektorové ekonomiky.
Je to z proto, že ve čtyřsektorové ekonomice je část nově vytvořeného produktu
v dalších kolech multiplikačního procesu věnována na dovoz zboží a služeb ze zahraničí,
což znamená další únik z výdajového řetězce.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Model důchod – výdaje slouží k analýze vlivu změny agregátních výdajů na úroveň produktu
(důchodu). Analyzuje krátké období, kdy se ekonomika nachází v recesní mezeře
(pod svým potenciálním produktem), za předpokladu, že cenová hladina a nominálním
mzdy jsou fixní.
Investice jsou plánované a neplánované. Neplánované investice jsou de facto neplánovanou
změnou stavu zásob.Rovnovážný produkt je produkt, kdy se plánované výdaje rovnají
skutečně vytvořenému produktu a stav neplánovaných investic je nulový.
S růstem počtu sektorů, klesá hodnota multiplikátoru. Pro dvousektorovou ekonomiku
je největší a pro čtyřsektorovou ekonomiku je nejmenší.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
37
Ve třísektorové a čtyřsektorové ekonomice je multiplikátor transferových plateb
vyšší než multiplikátor autonomních daní a oba jsou menší než multiplikátor vládních vý-
dajů.
Disponibilní důchod vypočteme tak, že od reálného důchodu odečteme celkové daně
a přičteme transfery.Čisté daně jsou rozdílem daní a transferů.
Rovnovážný produkt roste, pokud roste autonomní spotřeba, investice, vládní výdaje,
transferové platby, export a pokud klesají autonomní daně a autonomní import
(křivka AD se posouvá rovnoběžně). V případě, že roste mezní sklon ke spotřebě,
klesá daňová sazba nebo klesá mezní sklon k importu, křivka AD mění svůj sklon.
Vztah mezi rovnovážným produktem a rozpočtem je vyjadřován rozpočtovým přebytkem
nebo rozpočtovým deficitem, kdy rozlišujeme strukturální přebytek (deficit) a cyklický
přebytek (deficit).
Model IS-LM
38
2 MODEL IS-LM
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Při analýze modelu IS-LM vyjdeme ze znalostí, které jsme získali v první kapitole a
nám již známý model důchod-výdaje rozšíříme o trh peněz a finančních aktiv, tedy o vliv
úrokové míry. Probereme jednotlivé komponenty modelu, odvodíme křivku IS, tzn. křivku
rovnováhy na trhu zboží a služeb, dále křivku LM – křivku rovnováhy na trhu peněz a
finančních aktiv. Následně zformujeme celý model IS-LM a budeme analyzovat mechanismus
ustanovení rovnováhy v tomto modelu. Ta je představována rovnovážným produktem
a rovnovážnou úrokovou mírou.
CÍLE KAPITOLY
 Rozšířit model důchod výdaje o trh peněz a finančních aktiv, jinými slovy rozšířit
model o vliv úrokové míry
 seznámit se a umět vysvětlit předpoklady modelu IS-LM a jeho účel
 definovat a umět odvodit křivku IS a rovnováhu na trhu statků
 seznámit se s různými modely poptávky po penězích
 definovat a umět odvodit křivku LM a rovnováhu na trhu peněz
 najít rovnováhu v modelu IS-LM
 rozlišit multiplikátor fiskální a monetární politiky a vysvětlit, jak fungují
 umět vysvětlit pojem vytěsňovací efekt
 představit grafický aparát modelu a naučit se vše graficky vyjádřit
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
autonomní investice, Cambridgeská verze kvantitativní teorie peněz, citlivost poptávky po
investicích na úrokovou míru, citlivost poptávky po penězích na důchod, citlivost poptávky po
penězích na úrokovou míru, Fisherova rovnice, Friedmanova teorie poptávky po penězích,
Hicksův kříž, indukované investice, nabídka peněz, Keynesiánská teorie poptávkypo penězích,
kvantitativní teorie peněz, motivy preference likvidity, multiplikátor fiskální politiky, multiplikátor
monetární politiky, optimalizační princip, permanentní důchod, poptávka po penězích,
poptávková investiční funkce, portfoliové modely poptávky po penězích, transakční modely
poptávky po penězích, úroková míra, vytěsňovací efekt
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
39
2.1 Předpoklady modelu IS-LM
K ZAPAMATOVÁNÍ
Autorem modelu IS-LM je J. R. Hicks. Jedná se o model neokeynesiánský a přebírá
podstatné charakteristiky jednoduchého keynesiánského modelu. Liší se však tím, že rozšiřuje
pole jeho působnosti o vliv úrokové sazby. Model IS-LM je jedním z nejznámějších
ekonomických modelů a patří k základům moderní makroekonomie, od svého vzniku je
neustále rozvíjen a rozšiřován. Pomocí modelu IS-LM hledáme celkovou rovnováhu na
trhu statků a služeb, trhu peněz a trhu finančních aktiv. Jeho velkou předností je schopnost
ukázat a analyzovat vliv fiskální a monetární politiky na determinaci rovnovážného dů-
chodu.
Stejně jako v případě jiných modelů, i tady musí platit určité předpoklady a zjednodušení,
za kterých lze model analyzovat:
 cenová hladina je fixní (jedná se tedy opět o krátké období),
 ekonomika se nachází pod svým potenciálem, tedy v recesní mezeře,
 v ekonomice existuje dostatečná zásoba kapitálu i práce, což znamená, že je
možné vyrobit jakoukoliv poptávanou produkci, aniž by došlo ke změnám ceny
práce (mzdy jsou fixní),
 ekonomika je uzavřená,
 centrální banka kontroluje nabídku peněz.
2.2 Rovnováha na trhu statků a služeb (křivka IS)
V této subkapitole se budeme zabývat odvozením rovnováhy na trhu statků a služeb, přičemž
proměnnými, jejichž optimum hledáme, budou rovnovážný produkt a rovnovážná úroková
míra. Při svých úvahách vyjdeme z jednoduchého keynesiánského modelu důchod – výdaje,
který představuje rovnováhu ekonomiky v krátkém období z pohledu trhu statků a služeb.
Z rovnice rovnovážné produkce, kterou jsme formulovali pro třísektorovou ekonomiku
v jednoduchém keynesiánském modelu plyne, že její rovnovážná úroveň je dána rovnicí:
𝑌 = 𝛼 𝐺 ∗ 𝐴 (51)
Kde αG je výdajový multiplikátor za přítomnosti důchodové daně a A jsou autonomní výdaje,
které jsou tvořeny autonomní spotřebou (Ca), ke které přičítáme transfery krát mezní
sklon ke spotřebě (c*TR), odečítáme vliv autonomních daní na spotřebu (-c*Ta), plus autonomní
investiční výdaje (IA) a vládní nákupy zboží a služeb (G). Všechny složky autonomních
Model IS-LM
40
výdajů byly brány jako exogenně dané, nyní ovšem budeme analyzovat, co se stane, když se
přidá vliv úrokové sazby. Úroková sazba již není exogenní, ale stává se endogenní proměnou.
Firmy se při svém investičním rozhodování řídí srovnáním úrokové sazby z vypůjčených
fondů s výnosovou mírou investičních projektů. Je zřejmé, že výnosová míra investičních
projektů by měla převyšovat úrokovou sazby, tedy výnos by měl být vyšší než náklad.
V podstatě jde o to, že investice jsou výdaje na tvorbu dodatečné kapitálové zásoby a
tyto investiční projekty jsou realizovány s cílem budoucího přínosu zisku. Málokterá firma
si může dovolit investovat vlastní prostředky, proto si firmy prostředky na investice půjčují
a za půjčku pak platí úroky. Čím vyšší je úroková sazba, tím méně ze zisku firmám po
zaplacení úroků zbude a tím méně budou ochotny investovat. A naopak, čím nižší je úroková
sazba, tím více jsou firmy ochotny si na své investice půjčovat. Prakticky stejným
způsobem se rozhodují spotřebitelé. Pokud si máte půjčit na novou ledničku, zajímá vás,
jak velký úrok z půjčky budete splácet. Pokud je úrok nízký nic vám nebrání si peníze půjčit
a lednici si koupit, pokud bude příliš vysoký, je spotřebitel ochoten odložit koupi na pozdější
dobu, kdy očekává, že se úrokové míry sníží. Nákup lednice se samozřejmě projeví
ve spotřebitelských výdajích, tudíž můžeme říci, že pokud roste úroková míra, spotřební
výdaje klesají.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Jelikož v reálné ekonomice existuje nepřeberné množství úrokových sazeb, budeme pro
zjednodušení předpokládat, že v našem modelu IS-LM existuje pouze jedna průměrná úroková
sazba.
2.2.1 POPTÁVKOVÁ INVESTIČNÍ FUNKCE
Nyní si budeme specifikovat investiční poptávkovou funkci
INVESTIČNÍ VÝDAJE V MODELU IS-LM
Investiční výdaje již nebudou plně autonomní, ale díky působní úrokové míry (i) si investice
rozdělíme na složku autonomní a indukovanou (závislou na úrokové sazbě).
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
41
Jak jsme si již řekli, velikost plánovaných investic je tím větší, čím nižší je úroková míra
a opačně. Proto zapíšeme investiční funkci ve tvaru:
𝐼 = 𝐼𝑎 − 𝑏𝑖 ∗ 𝑖 (52)
Přičemž předpokládáme, že b*i ˃ 0.
V naší rovnici jsou I celkové plánované investiční výdaje, Ia autonomní investiční výdaje
nezávislé na důchodu i na úrokové sazbě a bi označuje citlivost poptávky po investicích
na výši úrokové sazby i. Koeficient bi nám říká, jak se změní objem celkových investic,
pokud se změní výše úrokové sazby. Zároveň má také vliv na sklon křivky poptávky po
investicích. Pro větší názornost si tuto křivku nakreslíme a na obrázku 2.1 si popíšeme, jak
je její sklon ovlivňován.
Obrázek 9: Křivka poptávky po investicích
Na Obrázku 9 na vertikální ose měříme úrokovou sazbu (i) a na horizontální ose plánované
investiční výdaje (I). Křivka poptávky po investicích má záporný sklon (je klesající), protože
snížení úrokové sazby vede ke zvýšení objemu plánovaných investičních výdajů a
naopak. Proto jsou investiční výdaje při i0 vyšší než při i1. Je-li citlivost poptávky po investicích
(bi) vysoká, je křivka poptávky po investicích plochá – malé změny úrokové sazby
vyvolají velké změny v plánovaných investičních výdajích. Naopak je-li b nízké, bude
křivka poptávky po investicích strmá, tedy i velké změny v úrokové sazbě vyvolají malé
změny v poptávce po investicích. Na závěr ještě poznamenejme, že zatímco změna citlivosti
poptávky po investicích (b) mění sklon křivky, zvýšení či snížení autonomní části
investičních výdajů (IA) způsobuje posun celé křivky poptávky po investicích.
2.2.2 POPTÁVKA PO AUTONOMNÍCH VÝDAJÍCH
Složky autonomních výdajů jsme již specifikovali na začátku této kapitoly. Ukázali jsme
si, že investice již nejsou zcela autonomní a stejně jako investice je i autonomní spotřeba
(Ca) závislá na úrokové míře. Citlivost poptávky po autonomní spotřebě na úrokovou sazbu
značíme bCa. Poptávka po autonomní spotřebě se formuje podobně jako poptávka po
plánovaných investičních výdajích a má také negativní sklon. Můžeme tedy konstatovat,
Model IS-LM
42
že domácnosti si při nízkých úrokových sazbách půjčují více, kupují kvalitnější zboží a
autonomní spotřeba roste. Mechanismus funguje také opačně.
Pokud jsou dvě složky autonomních výdajů (investice a spotřeba) negativně závislé na
úrokové sazbě, potom lze říci, že celý objem plánovaných autonomních výdajů (Ā) je závislý
na úrokové sazbě.
Citlivost plánovaných autonomních výdajů na úrokovou sazbu značíme b, kdy:
𝑏 = 𝑏𝑖 + 𝑏 𝐶𝐴 (53)
Je- li např. b = 20, znamená to, že při poklesu úrokové míry o 1% se poptávka po plánovaných
autonomních výdajích zvýší o 20 mil. Kč. Rovnici autonomních plánovaných
výdajů pak upravíme tak, že celkové plánované autonomní výdaje, které jsou nezávislé na
důchodu a úrokové míře, vyčleníme a označíme Ā. Autonomní výdaje (A), které jsou závislé
na úrokové míře, sloučíme do jedné položky. Rovnici křivky poptávky po plánovaných
autonomních výdajích tedy zapíšeme jako:
𝐴 = Ā + 𝑏 ∗ 𝑖 (54)
Křivka poptávky po autonomních výdajích se bude posouvat doprava v případě, že:
 vzrostou vládní výdaje na zboží a služby (G),
 vzrostou transferové platby (TR),
 vzroste podnikatelská důvěra, což povede k růstu investic (IA),
 vzroste spotřebitelská důvěra a poroste Ca,
 dochází ke snižování autonomních daní Ta.
V případě opačného směru všech veličin se bude poptávka po autonomních výdajích
posouvat doleva.
2.2.3 ODVOZENÍ KŘIVKY IS, SKLON, POLOHA A BODY MIMO KŘIVKU IS
Když jsme si rozebrali složky autonomních výdajů a ukázali si, jak jsou ovlivňovány
úrokovou sazbou, můžeme přistoupit k odvození křivky IS. Postup je jednoduchý, rozšíříme
rovnici křivky agregátní poptávky z jednoduchého keynesiánského třísektorového
modelu o vliv úrokové sazby a to proto, že autonomní výdaje jsou nyní závislé na úrokové
sazbě. Rovnice křivky AD bude mít nyní tvar:
𝐴𝐷 = Ā + 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) ∗ 𝑌 − 𝑏 ∗ 𝑖 (55)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
43
Pokud vycházíme ze vztahu AD = Y, potom dostaneme rovnici křivky IS ve tvaru:
𝐼𝑆: 𝑌 = 𝛼 𝐺 ∗ (Ā + 𝑏 ∗ 𝑖) (56)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Křivka IS zobrazuje rovnováhu na trhu zboží a služeb, tzn. rovnost agregátní poptávky
a produkce. Odvození je možné také graficky. V literatuře se setkáváme s různými postupy
odvozování, např. z tzv. Hicksova kříže, my si ovšem odvodíme křivku IS pomocí jednoduché
důchodové analýzy.
Obrázek 10: Odvození křivky IS
Na Obrázku 10 odvozujeme křivku IS (a) pomocí grafického vyjádření křivky investic
(b) a křivky agregátní poptávky (c). Klesající tvar křivky investic jsme si již vysvětlili
výše – s poklesem úrokové míry roste ochota firem investovat, tudíž objem investic roste.
Jelikož jsou investice součástí agregátní poptávky, s jejich růstem poroste také agregátní
poptávka (posune se nahoru), růst agregátní poptávky vede k růstu rovnovážného důchodu.
Pokud tyto závěry spojíme v křivce IS na obrázku (a), dojdeme ke konstatování,
že pokles úrokové sazby vede k růstu rovnovážné produkce.
Model IS-LM
44
K ZAPAMATOVÁNÍ
Posun křivky IS způsobují změny ve velikosti autonomních výdajů (růst Ā způsobí posun
křivky doprava nahoru, pokles Ā způsobí posun křivky IS doleva dolů). Jak z rovnice
křivky IS vyplývá, její sklon je ovlivňován proměnnými αG a b. IS je tím plošší (strmější),
čím větší (menší) je výdajový multiplikátor αG a čím vyšší (nižší) je citlivost poptávky po
investicích na úrokovou sazbu (b). Při změnách b křivka IS „rotuje“ kolem bodu, kde protíná
horizontální osu (doprava = strmější X, doleva = plošší). Při změnách αG křivka IS
„rotuje“ kolem bodu, kde protíná vertikální osu.
V bodech mimo křivku IS je ekonomika v nerovnováze. Pokud se ekonomika nachází
v oblasti nalevo do křivky IS, dochází k převisu agregátní poptávky nad nabídkou a dochází
k neplánovanému čerpání zásob (IU<0) z důvodu příliš nízké produkce. Naopak body napravo
od křivky IS znázorňují převis nabídky nad agregátní poptávkou, která je nedostatečná
a dochází k neplánovanému hromadění zásob (IU>0). V bodech mimo křivku tedy
vzniká tlak na přizpůsobení produkce agregátní poptávce.
2.3 Rovnováha na trhu peněz (křivka LM)
Při analýze rovnováhy na trhu zboží a služeb jsme doposud nebrali v úvahu trh peněz a
finančních aktiv, který je v našem modelu popsán křivkou LM. Proto si v následující subkapitole
tuto křivku odvodíme a podíváme se, jak se tvoří rovnováha na trhu peněz a finančních
aktiv.
KŘIVKA LM
Křivka LM zobrazuje takové kombinace produktu a úrokové míry, při kterých je trh
peněz a finančních aktiv v rovnováze. Každý bod na křivce LM vyjadřuje rovnost poptávky
a nabídky peněz při různých úrovních důchodu.
Pro zjednodušení budeme analyzovat křivku LM pouze pomocí poptávky a nabídky peněz.
Aby byl trh v rovnováze, předpokládá se rovnost nabídky (M/P) a poptávky po penězích
(L). V předpokladech modelu jsme si určili, že nabídku peněz kontroluje centrální
banka a pouze ona rozhoduje o tom, jaké množství peněz bude v oběhu. Množství peněz
značíme M a předpokládáme fixní cenovou hladinu (P), nabídka peněz je tedy na úrovni
M/P. Křivka nabídky (M/P) je vertikální a nezávislá na výši úrokové sazby. Jak se však
formuje poptávka po penězích?
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
45
2.3.1 POPTÁVKA PO PENĚZÍCH
Poptávka po penězích je poptávkou po reálných peněžních zůstatcích (L), tzn., že musíme
vydělit nominální poptávku po penězích cenovou úrovní. Poptávka po reálných peněžních
zůstatcích (dále jen poptávka po penězích) závisí na výši reálného důchodu a úrokové
míře. Čím vyšší je reálný důchod jednotlivce, tím více (ceteris paribus) je třeba peněz
na financování jeho výdajů na nákup zboží a služeb, tzn., že je třeba více peněz na transakční
účely.
K ZAPAMATOVÁNÍ
POZOR je třeba rozlišovat nominální poptávku jednotlivce a poptávku po reálných peněžních
zůstatcích!!! Zvýší-li se cenová hladina o 30%, zvýší se nominální poptávka také
o 30%, poptávka po reálných peněžních zůstatcích se však nezmění.
Poptávka po reálných peněžních zůstatcích totiž závisí i na nákladech držby peněz, tedy
na ušlém výnosu z úroků v případě, že držíme peníze místo abychom drželi ostatní finanční
aktiva. Pokud budeme držet 20 000 tis. Kč v hotovosti a úroková sazba činí 10%, náklady
držby peněz budou 2000 Kč. Čím vyšší je úroková sazba, tím nižší je poptávka po penězích,
a tím vyšší je poptávka po ostatních finančních aktivech, a naopak. Peníze držené v hotovosti
nenesou žádný úrok, ale v některých zemích nesou úroky i různé druhy depozit na
požádání, proto budeme předpokládat, že peníze přinášejí nižší úrok než alternativní finanční
aktiva (např. akcie, obligace). Poptávku po penězích můžeme zapsat rovnicí ve
tvaru:
𝐿 = 𝑘 ∗ 𝑌 − ℎ ∗ 𝑖 (57)
Kdy platí, že k, h > 0 a k je citlivost poptávky po penězích na důchodu (říká nám, jak
se změní poptávka po penězích, když se reálný důchod zvýší o jednotku) a h je citlivost
poptávky po penězích na úrokovou sazbu (jak se změní L, když se i změní o jednotku).
Teorií poptávky po penězích se zabývalo mnoho ekonomických směrů. I když je model
IS-LM modelem neokeynesiánským, rozebereme si poptávku po penězích nejen z hlediska
keynesiánské koncepce, ale představíme si také další významné teorie. Než se začneme
věnovat samotným teoriím, představíme si dva základní přístupy k analýze poptávky po
penězích.
PRO ZÁJEMCE
Modely poptávky po penězích můžeme rozdělit na dvě skupiny: transakční modely a
portfoliové modely.
Model IS-LM
46
Transakční modely poptávky po penězích zdůrazňují funkce peněz jako zprostředkovatele
směny. Tyto modely nepředpokládají, že peníze jsou drženy pro peníze samé, ale
jediným důvodem jejich držby je schopnost peněz zprostředkovávat transakce. Mezi transakční
modely můžeme zařadit kvantitativní teorii peněz a Baumolův-Tobinův model.
Teoretické přístupy portfoliových modelů poptávky po penězích nahlíží na peníze jako
na uchovatele hodnoty. Pro ekonomické subjekty jsou peníze jedním z aktiv, ve kterém
mohou držet své bohatství. Mezi portfoliové modely poptávky po penězích řadíme Friedmanovu
teorii poptávky po penězích a Tobinův model. Keynesova teorie poptávky po penězích
pak představuje kombinaci obou přístupů.
Nyní už se budeme věnovat jednotlivým teoretickým přístupům k poptávce po penězích
a to od nejstaršího po nejnovější.
KVANTITATIVNÍ TEORIE PENĚZ
Kvantitativní teorie peněz je zmiňována ve dvou verzích: jako Fisherova veze a jako
cambridgeská verze kvantitativní teorie peněz. Zatímco cambridgeská verze představuje
skutečné úvahy v oblasti transakčních modelů poptávky po penězích u Fischerovy verze je
sporné, zda se skutečně jedná o teorii poptávky po penězích. Stručně si je nyní představíme.
FISHEROVA VERZE KVANTITATIVNÍ TEORIE PENĚZ
Fisherova verze kvantitativní teorie vychází z rovnice směny (2.8), která není ničím
jiným než identitou, neboť vyjadřuje prostý fakt, že každá transakce má svého prodávajícího
a kupujícího, z čehož vyplývá, že peněžní vyjádření nákupů za určité období se musí
rovnat peněžnímu vyjádření prodejů za určité období.
Fisherova verze rovnice směny vychází z rovnice směny:
𝑀 ∗ 𝑉𝑇 = 𝑃 ∗ 𝑇 (58)
kde M je nominální peněžní zásoba,
VT je transakční rychlost peněz,
P je průměrná cenová hladina všech transakcí za určité období,
T je počet všech transakcí uskutečněných za dané období.
Hodnota všech nákupů je představována levou stranou rovnice a vychází z množství
peněz, které bylo v daném období v oběhu a průměrné transakční rychlosti peněz. Hodnotu
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
47
prodejů představuje pravá strana rovnice, která je také určena dvěma proměnnými – počtem
uskutečněných transakcí a cenovou úrovní proběhlých transakcí.
Abychom mohli s rovnicí pracovat, je nutné přijmout určité předpoklady:
 množství peněz v ekonomice kontroluje centrální banka,
 transakční rychlost peněz je krátkodobě stabilní,
 ekonomika je ve stavu plné zaměstnanosti, tzn. na hranici potenciálního produktu,
což znamená, že množství transakcí je maximální.
Z výše uvedených předpokladů můžeme vyvodit, že růst peněžní zásoby vede k ekvivalentnímu
růstu cenové hladiny, tedy, že cenová hladina je plně určena peněžní zásobou.
Tento princip je známý pod označením koncept neutrality peněz, který postuluje, že peníze
nemají schopnost ani krátkodobě ovlivňovat reálné veličiny.
Pokud přepíšeme rovnici (58) do tzv. důchodové verze, dostaneme tvar:
𝑀 ∗ 𝑉𝑌 = 𝑃 ∗ 𝑌∗ (59)
kde M je nominální peněžní zásoba,
VY je důchodová rychlost peněz,
P je index cenové hladiny,
Y*
je potenciální produkt.
Hlavním přínosem Fisherovy verze kvantitativní teorie je úvaha o neutralitě peněz, proto
někteří ekonomové nepovažují Fisherovu rovnici za skutečnou poptávku po penězích.
CAMBRIDGESKÁ VERZE KVANTITATIVNÍ TEORIE
V případě Cambridgeské verze kvantitativní teorie jde přímo o teorii poptávky po penězích,
která vychází z předpokladu stabilního vztahu objemu reálných transakcí a reálného
výstupu ekonomiky.
Za výše uvedeného předpokladu bude poptávky po penězích přímo úměrná nominálnímu
důchodu:
𝑀 ∗ 𝐷 = 𝑘 ∗ 𝑃 ∗ 𝑌∗
(60)
kde M*D je poptávka po penězích,
k je cambridgeský koeficient,
Model IS-LM
48
P je index cenové hladiny,
Y*
je potenciální produkt.
Rovnice vyjadřuje fakt, že poptávané množství peněžních zůstatků (levá strana rovnice)
odpovídá podílu nominálního produktu ekonomiky. Tento podíl poptávaného množství peněžních
zůstatků a nominálního produktu je dán cambridgeským koeficientem. Tento koeficient
závisí především na institucionálních faktorech, tudíž jej můžeme považovat za krátkodobě
stabilní. Z rovnice (60) plyne, že zvýšení cenové hladiny povede ke stejnému zvýšení
poptávaného množství peněz. Poptávka po penězích je představována určitým podílem
nominálního důchodu a má tak v kvantitativní teorii transakční povahu.
Jak je z předešlého výkladu patrné, kvantitativní teorie peněz přímo s úrokovou mírou
nepracuje, i když se úvahy o vztahu poptávky po penězích a úrokové míry objevují. Úrokovou
míru však jako determinantu ovlivňující poptávku po penězích zahrnul do svých
teorií J. M. Keynes, a proto se teď budeme věnovat jeho přístupu.
KEYNESIÁNSKÁ TEORIE POPTÁVKY PO PENĚZÍCH
J. M. Keynes rozlišoval tři motivy preference likvidity – transakční, opatrnostní a spekulativní
motiv, a tím zformuloval teorii poptávky po penězích. Nyní se na jednotlivé motivy
k držbě peněz podíváme.
Transakční poptávka po penězích
Peníze jsou prostředkem směny a subjekty drží peníze, aby mohly provádět transakce
(odtud transakční motiv). Transakční poptávka vzniká proto, že dochází k časovému nesouladu
mezi okamžikem příjmů a okamžikem plateb (výdajů) souvisejících s transakcemi.
Pokud subjekty nakupují během času více zboží a služeb, znamená to, že provádějí větší
počet transakcí a s rostoucím objemem transakcí roste poptávka po penězích. Hlavní determinantou
objemu transakcí je tedy důchod (Y), čím větší důchod lidé obdrží, tím větší objem
transakcí budou provádět a tím větší bude transakční poptávka po penězích.
Opatrnostní poptávka po penězích
Keynes vycházel z předpokladu, že ekonomické subjekty poptávají peníze nejen proto,
aby realizovaly plánované transakce, ale tyto subjekty mají i další motiv k držbě peněz a to
je motiv opatrnostní. Drží tedy část peněz pro případ, že by je nečekaně potřebovaly (nemoc,
neplánované opravy, ztráta zaměstnání apod.). Částka, kterou subjekty drží z hlediska
opatrnostního je pozitivně závislá na výši důchodu (stejně jako u transakčního motivu).
Svou roli zde hraje i výše úrokové sazby, roste-li úroková sazba, subjekty mají tendenci
držet méně nejen transakčních, ale také opatrnostních zůstatků a naopak. Opatrnostní poptávka
po penězích je volně přiřazována k transakční poptávce.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
49
Spekulativní poptávka po penězích
Zatímco transakční poptávka po penězích souvisí s funkcí peněz jako prostředku
směny, spekulativní představuje poptávku po penězích ve funkci uchovatele hodnoty a ukazuje
na úlohu peněz v portfoliu domácností a firem. Ekonomické subjekty drží bohatství
v podobě různých aktiv a struktura těchto aktiv tvoří portfolio. Čím diverzifikovanější je
portfolio, tím nižší je jeho rizikovost. V portfoliu jsou zastoupeny také peníze, protože jsou
považovány za aktivum poměrně bezpečné. Jejich zastoupení v portfoliu se zvyšuje
zejména tehdy, když se ekonomické subjekty obávají ztrát u jiných forem aktiv.
Jinou formou spekulativního motivu je držení peněz pro případ pohotové reakce na finančně
atraktivní příležitost (např. výhodný nákup akcií, obligací či jiných cenných papírů). Spekulujete
se svými penězi, protože obětujete současnou možnost dosahovat úroku (pokud byste peníze
např. uložili v bance na výhodný úrok) v očekávání většího přínosu v budoucnu.
Mezi hlavní přínosy Keynesovy teorie poptávky po penězích patří dvě úvahy. První
z nich je explicitní vyjádření závislosti poptávky po penězích na úrokové míře, neboť Keynes
předpokládal vysokou citlivost poptávky na úrokovou míru. Druhou důležitou úvahou
ve srovnání s kvantitativní teorií peněz je analýza důchodové rychlosti peněz. Kvantitativní
teorie stavěla na neutralitě peněz, která vychází z konstantní důchodové rychlosti peněz.
Ale pokud by důchodová rychlost konstantní nebyla, nemůžeme na základě rovnice směny
tuto neutralitu odvozovat. To by znamenalo, že růst peněžní zásoby nemusí vést k ekvivalentnímu
růstu cenové hladiny, protože může být částečně kompenzován poklesem důchodové
rychlosti peněz.
I když bychom již na základě Keynesových úvah mohli přejít k odvození křivky poptávky
po penězích, se kterou budeme pracovat v modelu IS-LM, podíváme se ještě na
Friedmanovu teorii poptávky po penězích, aby byl náš výklad kompletní.
FRIEDMANOVA TEORIE POPTÁVKY PO PENĚZÍCH
Milton Friedman označil svoji teorii poptávky po penězích za reformulaci kvantitativní
teorie peněz a navázal na Keynesovu teorii. Princip odvození poptávky po penězích spočívá
dle Friedmana v uplatnění optimalizačního principu, který je využíván v mikroekonomické
teorii.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Podle optimalizačního principu se ekonomický subjekt se rozhoduje, mezi jaká aktiva
bude alokovat své bohatství, které tak představuje jeho rozpočtové omezení. To jak se rozhodne,
bude záležet na jeho užitkové funkci, mezi jejíž komponenty patří míra výnosnosti
zvažovaných aktiv, míra rizika očekávané výnosnosti, likvidita zvažovaných aktiv a další
proměnné.
Model IS-LM
50
Bohatství ekonomického subjektu vymezuje Friedman jako současnou hodnotu budoucích
toků permanentního důchodu.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Permanentní důchod se od běžného liší tím, že může být vyšší nebo nižší než běžný
důchod. Permanentní důchod má podobu pracovních a vlastnických důchodů, kdy pracovní
vyplývají z lidského kapitálu, kterým disponuje daný subjekt a vlastnické důchodu plynou
z držby různých druhů aktiv (hmotný či nehmotný kapitál).
Ekonomický subjekt se při alokaci svého bohatství rozhoduje mezi pěti typy aktiv, do
kterých ho může uložit. Těmito aktivy jsou: peníze, obligace, akcie, fyzický kapitál (nemovitosti,
umělecké sbírky apod.) a lidský kapitál. Výnosnost peněz je vnímána jako jejich
užitečnost jako zprostředkovatele směny. Výnosnost akcií a obligací lze přesně určit prostřednictvím
výnosové míry. Výnosnost fyzického kapitálu je dána implicitně, tedy z užitečnosti,
kterou fyzický kapitál přináší svému vlastníkovi. Výnosnost lidského kapitálu je
představována budoucím tokem pracovních důchodů.
Nyní si zformulujeme Friedmanovu teorii poptávky po penězích. I když je předmětem
našeho zájmu poptávka po reálných peněžních zůstatcích, zformulujeme si nejdříve její
nominální podobu:
𝑀 ∗ 𝐷 = 𝑓(𝑊, 𝑖 𝐵, 𝑖 𝐸, 𝑃, 𝜋, ℎ, 𝑢) (61)
kde W je bohatství,
iB je výnosnost obligací,
iE je výnosnost akcií,
P je cenová hladina,
π je míra inflace,
h je poměr lidského kapitálu k fyzickému kapitálu,
u označuje ostatní subjektivní faktory.
Jak tyto jednotlivé složky ovlivňují poptávku po penězích? Podle Friedmana je bohatství
ovlivněno současnou hodnotou budoucích toků permanentního důchodu. Podle hypotézy
permanentního důchodu není spotřeba závislá na běžném důchodu, ale na permanentním,
růst bohatství tedy znamená růst spotřeby, což povede k růstu poptávky po penězích.
Výnosnost obligací bude na poptávky po penězích působit přesně opačně. Pokud poroste
míra výnosu obligací, dá se očekávat, že poptávka po penězích jako konkurenčním
aktivu bude klesat. Zcela stejně můžeme uvažovat v případě akcií. Růst míry výnosu akcií
povede k poklesu poptávky po penězích.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
51
Pokud uvažujeme nominální veličiny, pak povede růst cenové hladiny k růstu poptávky
po nominálních peněžních zůstatcích. Poptávka po reálných peněžních zůstatcích se však
nezmění.
Mezi mírou inflace a poptávkou po penězích existuje negativní vztah. Roste-li míra
inflace, pak relativně klesá kupní síla nominálních peněžních zůstatků. Držba peněz se tak
s ohledem na ostatní aktiva stává nákladnější, proto bude poptávka po penězích klesat a
naopak poroste poptávka po ostatních aktivech.
Další proměnnou je poměr lidského a fyzického kapitálu. V podstatě lze konstatovat,
že čím je podíl těchto složek vyšší, tím vyšší poptávku po penězích můžeme očekávat.
Nyní se pokusíme transformovat poptávku po nominálních peněžních zůstatcích do
podoby poptávky po reálných peněžních zůstatcích. K tomu, abychom toto mohli provést,
je třeba přijmout důležitý předpoklad, tedy že funkce (61) je homogenní funkcí prvního
stupně s ohledem na permanentní důchod (bohatství) a cenovou hladinu, tzn., pokud vynásobíme
bohatství a cenovou hladinou určitou konstantou, např. k, zvýší se poptávka po
nominálních peněžních zůstatcích k-krát. Pak bude naše nová funkce vypadat následovně:
𝑘 ∗ 𝑀 ∗ 𝐷 = 𝑓(𝑘 ∗ 𝑊, 𝑖 𝐵, 𝑖 𝐸, 𝑃, 𝜋, ℎ, 𝑢) (62)
Pokud za k dosadíme převrácenou hodnotu cenové hladiny, dostaneme:
𝑀 ∗ 𝐷
𝑃
= 𝑓(
𝑊
𝑃
, 𝑖 𝐵, 𝑖 𝐸, 𝑃, 𝜋, ℎ, 𝑢) (63)
Toto je funkční předpis pro poptávku po reálných peněžních zůstatcích. V rovnici (63)
již nenajdeme proměnnou cenová hladina a místo nominálního bohatství uvažujeme reálné
bohatství.
Pokud bychom měli analyzovat vztah poptávky po penězích a úrokové míry z pohledu
Friedmanovy teorie, můžeme si jak zjednodušení představit, že tržní úroková míra koreluje
s výnosností akcií a obligací, o které jsme se zmiňovali výše, tzn. že úroková míra se bude
pohybovat stejným směrem. Pokud poroste výnosnost akcií a obligací, dá se očekávat, že
poroste i výnosnost peněz v podobě úrokových měr na depozita. Ekonomické subjekty tak
nebudou mít velkou tendenci měnit strukturu svého portfolia. Podle Friedmana tedy není
poptávka po penězích příliš citlivá na úrokovou míru. V tomto se Friedmanův přístup diametrálně
odlišuje od Keynesova.
Model IS-LM
52
KŘIVKA POPTÁVKY PO PENĚZÍCH
Vzhledem k tomu, že model IS –LM je modelem neokeynesiánským, budeme při grafické
konstrukci křivky poptávky po penězích vycházet z Keynesova přístupu. Na Obrázku
(11) měříme na vertikální ose úrokovou míru v procentech a na ose horizontální poptávku
po penězích.
Obrázek 11: Grafické znázornění poptávky po penězích
Z grafu je patrné, že poptávka po penězích je (při daném důchodu) klesající funkcí úrokové
sazby, tzn., že v případě růstu úrokové sazby, poptávka po penězích klesá a naopak.
Zvyšování důchodu zvyšuje poptávku po penězích a tato se posouvá doprava o k* ΔY.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Sklon křivky poptávky po penězích závisí na citlivosti poptávky na úrokovou míru (h).
Čím vyšší je citlivost h, tím plošší je křivka poptávky po penězích a naopak. Pokud se
citlivost poptávky po penězích na úrokovou míru rovná nule (h = 0), je křivka poptávky po
penězích vertikální.
2.3.2 ODVOZENÍ KŘIVKY LM, SKLON, POLOHA A BODY MIMO KŘIVKU LM
KŘIVKA LM
Křivka LM znázorňuje rovnováhu na trhu peněz, je tedy podmínkou, aby se poptávka
po penězích rovnala jejich nabídce. Poptávku po penězích (L) jsme si odvodili a víme, že
nabídku peněz (M/P) kontroluje centrální banka, vyjdeme proto z rovnováhy vyjádřené
rovnicí (64)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
53
𝐿 =
𝑀
𝑃
(64)
dosadíme-li do této rovnice za L, dostaneme:
𝑀
𝑃
= 𝑘 ∗ 𝑌 − ℎ ∗ 𝑖 (65)
Vyjádříme-li si z rovnice (65) úrokovou sazbu, dostaneme konečnou podobu rovnice
křivky LM:
𝑖 =
1
ℎ
∗ (𝑘 ∗ 𝑌 −
𝑀
𝑃
) (66)
Z rovnice křivky LM je patrné, že křivka LM představuje všechny kombinace úrokové
míry a důchodu, při nichž je trh peněz a finančních aktiv v rovnováze. Stejně jako u
křivky IS, i zde, jak je vidět na Obrázku 12, je možné odvodit křivku LM graficky.
Obrázek 12 :Odvození křivky LM
K odvození použijeme nám již známý Obrázek 11 křivky poptávky po penězích, který
jsme doplnili o křivku nabídky peněz (M/P). Úrovni důchodu Y0 odpovídá křivka poptávky
po penězích L0 a úroková sazba i0. Dojde-li k růstu důchodu na Y1, víme, že se zvýší poptávka
po penězích na L1. Jelikož je ale nabídka peněz omezená a je třeba ustanovit rovnováhu
na trhu, jediná možnost, jak to udělat, je zvýšit úrokovou sazbu na úroveň i1. Tím
dojde k obnovení rovnováhy mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích v bodě E1.
Pokud tyto skutečnosti promítneme do obrázku napravo a body rovnováhy spojíme, dostaneme
křivku LM, která zobrazuje všechny kombinace důchodu a úrokových sazeb, při kterých
je trh peněz a finančních aktiv v rovnováze.
Model IS-LM
54
Z obrázku je zřejmé, že křivka LM má pozitivní sklon. Proč? Nabídka peněz je sice
fixní, ale úroveň důchodu v ekonomice se mění. S růstem důchodu roste i poptávky po
penězích, a musí růst úroková míra, která zajistí, že trh peněz bude v rovnováze.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Sklon křivky LM závisí na citlivosti poptávky po penězích na důchod (k) a na citlivosti
poptávky po penězích na úrokovou sazbu (h). Čím vyšší je k a čím nižší je h, tím strmější
bude křivka LM (rotuje kolem bodu, kde protíná horizontální osu, a to doleva), a naopak,
čím nižší je k a vyšší je h, tím bude křivka LM plošší (rotuje kolem bodu, kde protíná horizontální
osu, a to doprava). Je-li h = 0, křivka LM je vertikální.
Posuny křivky LM doprava a doleva jsou způsobeny změnou nabídky reálných peněžních
zůstatků (M/P) – při růstu M/P se křivka LM posune doprava, při poklesu M/P se
křivka LM posune doleva.
Body mimo křivku LM jsou body nerovnováhy a vzniká zde tlak na ustanovení nové
rovnováhy. Body nalevo od křivky LM představují přebytek nabídky peněz nad poptávkou,
protože důchod je nízký pro vytvoření dostatečné poptávky po penězích. Lidé tedy budou
nadbytečné peníze alokovat do ostatních finančních aktiv, vznikne tlak na růst cen těchto
aktiv a tím tlak na snížení úrokové sazby. Pokud klesne úroková sazba, dojde k obnovení
rovnováhy. Body napravo od křivky LM představují přebytek poptávky nad nabídkou peněz,
a to proto, že při daném důchodu vzniká vyšší poptávka po penězích. V tomto případě
budou lidé prodávat ostatní finanční aktiva, aby získali peníze, což povede k tlaku na snížení
cen ostatních finančních aktiv a zvýšení úrokových sazeb. Opět dojde k ustálení rov-
nováhy.
Nyní své předchozí poznatky o obou křivkách spojíme a vytvoříme model, který představuje
současnou rovnováhu jak na trhu zboží a služeb (křivka IS), tak na trhu peněz a
finančních aktiv (křivka LM), tedy model IS-LM.
2.4 Současná rovnováha na trhu statků a služeb a trhu peněz a
ostatních finančních aktiv (model IS-LM)
Rovnováha v modelu IS-LM nastane tehdy, pokud bude v rovnováze současně trh zboží
a služeb a trh peněz a finančních aktiv. Úrokovou sazbu a důchod, při kterých tato rovnováha
nastane, budeme nazývat rovnovážnou úrokovou sazbou (i0) a rovnovážným důchodem
(Y0). Na Obrázku 13 si rovnováhu znázorníme graficky.
Rovnováha ekonomiky nastává na Obrázku 13 v průsečíku křivek IS-LM v bodě E0. Co
však představují všechny ostatní body? Nerovnováhu, ovšem pokaždé jinou. I když body
A, B na křivce LM0 představují rovnováhu na trhu peněz a finančních aktiv, představují
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
55
nerovnováhu na trhu zboží a služeb. V bodě A je přebytek produkce nad poptávkou po ní,
v bodě B je naopak převis poptávky nad nabídkou. Body C a D na křivce IS0 jsou body
rovnováhy na trhu zboží a služeb, ale nepředstavují současnou rovnováhu na trhu peněz a
finančních aktiv. V bodě C je přebytek nabídky peněz nad poptávkou po nich, v bodě D je
naopak přebytek poptávky po penězích nad jejich nabídkou. V bodech G a H není rovnováha
ani na trhu zboží a služeb ani na trhu peněz a finančních aktiv. Jediným bodem rovnováhy
je bod E0 a v ekonomice budou probíhat procesy zmíněné u křivek IS a LM, dokud
nedojde k ustanovení současné rovnováhy na obou trzích.
Obrázek 13: Rovnováha v modelu IS-LM
Tak jak umíme rovnováhu nakreslit, dokážeme také spočítat hodnotu rovnovážného důchodu
(Y0) a rovnovážné úrokové míry (i0). Rovnici pro rovnovážný důchod a rovnovážnou
úrokovou míru získáme pomocí metody substituce, kdy budeme do rovnice křivky IS:
𝐼𝑆: 𝑌 = 𝛼 𝐺 ∗ (Ā + 𝑏 ∗ 𝑖) (67)
za úrokovou míru substituovat rovnici křivky LM (66). Pro rovnovážné Y pak dostaneme
𝑌 = 𝛾 ∗ 𝐴 + 𝛾 ∗
𝑏
ℎ
∗
𝑀
𝑃
(68)
kde γ je multiplikátor fiskální politiky (bude specifikován dále).
Pomocí metody substituce můžeme určit také rovnici pro rovnovážnou úrokovou míru,
kdy budeme do rovnice křivky LM substituovat za Y rovnici IS. Potom dostaneme pro
rovnovážnou úrokovou míru rovnici:
𝑖 =
𝑘
ℎ
∗ 𝛾 ∗ 𝐴 −
1
ℎ + 𝑘 ∗ 𝑏 ∗ 𝛼
∗
𝑀
𝑃
(69)
Model IS-LM
56
2.4.1 MULTIPLIKÁTOR FISKÁLNÍ POLITIKY
Písmenko γ v rovnicích pro rovnovážný důchod a rovnovážnou úrokovou míru v modelu
IS-LM označuje multiplikátor fiskální politiky neboli vládní výdajový multiplikátor.
DEFINICE
Multiplikátor fiskální politiky ukazuje, o kolik se zvýší úroveň rovnovážného produktu
v důsledku zvýšení vládních výdajů o ΔG, respektive autonomních výdajů o ΔA, neboť
vládní výdaje jsou součástí autonomních výdajů.
Multiplikátor fiskální politiky vyjadřujeme rovnicí:
𝛾 =
𝛼
1 +
𝛼∗𝑏∗𝑘
ℎ
(70)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Multiplikátor fiskální politiky je menší než výdajový multiplikátor. Výjimku tvoří případ,
kdy je křivka LM horizontální (tzn. že citlivost poptávky po penězích na úrokovou
sazbu h se blíží nekonečnu), potom G . Nesmíme zapomenout, že výdajový multiplikátor
jsme odvozovali v modelu důchod-výdaje, tudíž úroková sazba byla konstantní. To
je také hlavní rozdíl mezi oběma multiplikátory, kdy u multiplikátoru fiskální politiky γ
působí brzdící vliv zvýšené úrokové sazby vyvolané fiskální expanzí na růst důchodu.
Působení multiplikátoru fiskální politiky si hned ukážeme na Obrázku 14. Vyjděme
z rovnováhy v bodě E0 při rovnovážné úrokové míře i0 a rovnovážném důchodu Y0. Předpokládejme,
že dojde k fiskální expanzi, která je způsobena zvýšením vládních výdajů na
nákup zboží a služeb, o ΔG, při konstantní nabídce peněz. Jak je vidět, křivka IS se posouvá
doprava. Pokud bychom neuvažovali vliv působení úrokové sazby (úroková míra by zůstala
na úrovni i0), došlo by k posunu o GG  do bodu Y2. Jelikož však uvažujeme vliv úrokové
sazby, která se zvýší na i1, dojde v důsledku fiskální expanze k růstu rovnovážného
důchodu pouze o G a to ve výši Y1.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
57
Obrázek 14: Působení multiplikátoru fiskální politiky – vytěsňovací efekt
K ZAPAMATOVÁNÍ
Příčinou vytěsnění je pozitivní sklon křivky LM, protože zvýšení vládních výdajů, respektive
autonomních výdajů, vede ke zvýšení agregátní poptávky tudíž ke zvýšení důchodu.
Růst důchodu vyvolá zvýšení poptávky po penězích, a jelikož je nabídka peněz
(M/P) fixní (viz konstrukce křivky LM a kontrola nabídky peněz centrální bankou), dojde
k růstu úrokové míry. Zvýšení úrokové míry však vyvolá snížení soukromých autonomních
výdajů, hlavně investičních. Dochází tak k tzv. vytěsňovacímu efektu, kdy zvýšení vládních
výdajů vytěsní část investičních výdajů, což přibrzdí růst důchodu. Novým rovnovážným
bodem pak bude E1.
Jak se změní velikost rovnovážného důchodu působením fiskální expanze vyvolané zvýšením
vládních výdajů, již víme. Víme také, co způsobí vytěsnění soukromých investic. Co
se ovšem v modelu IS-LM stane, když dojde k monetární expanzi? To se dozvíme v následující
podkapitole.
2.4.2 MULTIPLIKÁTOR MONETÁRNÍ POLITIKY
Na křivku LM má vliv centrální banka, která ovlivňuje nabídku peněz v ekonomice.
Zvýšení nabídky peněz (o Δ M/P) označujeme za monetární expanzi, která způsobí posun
křivky LM doprava. Na Obrázku 15 opět vycházíme z rovnovážného bodu E0.
Zvýšení nabídky peněz vyvolá pokles úrokové sazby z i0 na i1, a proto se zvýší rovnovážná
úroveň důchodu z Y0 na Y1. Čím je způsoben růst důchodu? Pokud klesne úroková
sazba, rostou investice, ty jsou součástí agregátní poptávky, která v závislosti na růstu investic
také poroste, s růstem AD roste reálný důchod. Rovnovážný bod tak získáme v bodě
E1.
Model IS-LM
58
Obrázek 15: Monetární expanze v modelu IS-LM
Multiplikátor monetární politiky značíme μ a vypočítáme ho podle vzorce:
𝜇 =
𝑏
ℎ
∗ 𝛾 (71)
Tento multiplikátor nám říká, jak se změní rovnovážná úroveň důchodu, pokud dojde
ke zvýšení nabídky reálných peněžních zůstatků, za předpokladu, že křivka IS zůstává ne-
změněna.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Model IS – LM je modelem neokeynesiánským, jedná se o rozšíření modelu důchod –
výdaje o trh peněz a finančních aktiv, kdy opouštíme předpoklad konstantní úrokové míry.
Trh statků je popsán křivkou IS, která zobrazuje takové kombinace úrokových sazeb a
produktu, při kterých je trh statků v rovnováze. Každý bod na křivce IS vyjadřuje rovnost
AD a Y, stejně jako v modelu důchod-výdaje, avšak při různých úrokových měrách (z tohoto
důvodu je do rovnice rovnovážné úrovně důchodu přidán výraz b*i, vyjadřující vliv
úrokové míry na investice, a tedy na výstup).
Trh peněz a finančních aktiv je popsán křivkou LM, která zobrazuje takové kombinace
produktu a úrokové míry, při kterých je trh peněz a finančních aktiv v rovnováze. Každý
bod na křivce LM vyjadřuje rovnost poptávky a nabídky peněz při různých úrovních důchodu
a úrokových sazeb.
Průsečík křivek IS a LM vyjadřuje bod, ve kterém je v současné rovnováze trh statků,
trh peněz a trh finančních aktiv.
V modelu IS-LM lze, na rozdíl od modelu důchod-výdaje a modelu AS-AD, vyjádřit
rozdílné účinky fiskální a monetární politiky (podrobně je budeme rozebírat v následující
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
59
kapitole). Působením fiskální a monetární politiky dochází v modelu IS-LM k posunu jednotlivých
křivek. Jako příklad jsme si uvedly fiskální a monetární expanzi.
Fiskální expanze znamená, že vláda zvýší vládní výdaje, transfery, případně sníží autonomní
daně. Vzroste agregátní poptávka a produkt (to není, jak jsme se dozvěděli v předchozí
kapitole, nic nového). Uvažujeme-li však trh peněz a trh finančních aktiv, dojde díky
růstu produktu také k růstu poptávky po penězích při stávající nabídce peněz (viz předpoklady).
To se projeví růstem úrokové míry. Růst úrokové míry má za následek pokles investic,
popř. dlouhodobé spotřeby, a tedy pokles produktu. To, k jak velkému vytěsnění
investic či dlouhodobé spotřeby dojde, závisí na citlivosti poptávky po penězích na změnu
produktu (k) a na citlivosti investic na změnu úrokové míry (b). Jsou-li hodnoty b a k velmi
nízké, potom nedojde téměř k žádnému vytěsnění. K analogickým procesům dochází při
restriktivní fiskální politice (IS se však posouvá opačným směrem).
Multiplikátor fiskální politiky γ nám ukazuje, o kolik se zvýší úroveň rovnovážného
produktu v důsledku zvýšení vládních výdajů o ΔG, respektive autonomních výdajů o ΔA,
neboť vládní výdaje jsou součástí autonomních výdajů. To vše za předpokladu, že křivka
LM zůstává nezměněna. Až na výjimky je multiplikátor fiskální politiky menší než výdajový
multiplikátor.
Při monetární expanzi centrální banka zvyšuje nabídku peněz. Dochází tedy k převisu
nabídky peněz nad poptávkou po nich. To má za následek pokles úrokové míry a růst investic,
popř. růst dlouhodobé spotřeby. Růst těchto autonomních výdajů, a tedy agregátní
poptávky, vyvolá růst produktu v ekonomice. Analogicky můžeme popsat restriktivní monetární
politiku (opačný posun LM).
Multiplikátor monetární politiky nám říká, jak se změní rovnovážná úroveň důchodu,
pokud dojde ke zvýšení nabídky reálných peněžních zůstatku, za předpokladu, že křivka IS
zůstává nezměněna.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
60
3 FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ POLITIKA V MODELU IS-LM
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Jak jsme již uvedli v předcházející kapitole, v modelu IS-LM lze, vyjádřit rozdílné
účinky fiskální a monetární politiky. V této kapitole si ukážeme, že ne vždy musí být oba
typy politik účinné, respektive že míra účinnosti může být rozdílná. Ukážeme si extrémní
případy sklonu křivek IS a LM a podíváme se, jak jejich tvar může účinnost jednotlivých
politik ovlivnit. Účinností rozumíme schopnost fiskální nebo monetární politiky ovlivnit
úroveň rovnovážné produkce. Na závěr kapitoly se podíváme, jak se mohou fiskální a monetární
politika při ovlivňování výše rovnovážného důchodu vhodně doplňovat a jako příklad
si uvedeme a vysvětlíme monetární akomodaci fiskální politiky.
CÍLE KAPITOLY
 správně používat pojmy expanze, restrikce
 naučit se pracovat s extrémními tvary křivek IS a LM a správně určit velikost
vytěsňovacího efektu v těchto případech
 analyzovat účinnost fiskální politiky v modelu IS-LM
 analyzovat účinnost monetární politiky v modelu IS-LM
 představit grafický aparát modelu a naučit se vše graficky vyjádřit
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
dilema centrální banky, důchodový efekt, efekt likvidity, fiskální expanze, fiskální restrikce,
klasický případ, maximální účinnosti, minimální účinnost, monetární akomodace fiskální politiky,
monetární expanze, monetární restrikce, past likvidity, past na investice, povinné minimální
rezervy, rovnovážný důchod, rovnovážná úroková míra, vytěsňovací efekt
3.1 Fiskální politika a její účinnost v modelu IS-LM
Nejdříve budeme analyzovat účinnost fiskální politiky. Vyjdeme ze znalostí, které jsme
získali v předcházející kapitole, ve které jsme si již ukázali účinek fiskální expanze prostřednictvím
zvýšení vládních výdajů na nákup zboží a služeb.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
61
3.1.1 FISKÁLNÍ EXPANZE
K ZAPAMATOVÁNÍ
Fiskální expanzi neboli expanzivní fiskální politiku uplatňuje vláda tehdy, pokud je jejím
cílem zvýšit úroveň rovnovážného produktu v ekonomice. Cílem vlády může být také
zvýšení zaměstnanosti, ale toho dosáhne stejným způsobem, protože s růstem produktu
roste také zaměstnanost.
Fiskální politika ovlivňuje tvar a polohu křivky IS, tedy rovnováhu na trhu zboží a služeb.
To vše za předpokladu, že podmínky, za kterých je konstruována křivka LM zůstanou
nezměněny. Fiskální expanze může způsobit posun křivky IS nebo změnu jejího sklonu.
Mezi opatření fiskální expanze řadíme:
 zvýšení vládních nákupů zboží a služeb (G),
 zvýšení transferových plateb (TR),
 snížení autonomních daní (Ta),
 snížení sazby důchodové daně (t).
Tato opatření mají na křivku IS následující vliv. Posun křivky způsobuje kladná změna
složek autonomních výdajů, tedy vládních výdajů, transferů a autonomních daní. Naopak
změnu sklonu způsobuje snížení sazby důchodové daně.
Je zřejmé, že vláda nebude provádět všechna opatření najednou, ale vybere to, které je
v dané situaci nejlepší. Rozhodovat se bude na základě důsledků, které sebou dané opatření
přináší a na základě momentálního stavu ekonomiky. Již v předcházející kapitole jsem si
ukázali (Obrázek 14), co způsobí zvýšení vládních výdajů. Zvýšení vládních výdajů posunuje
křivku IS0 doprava nahoru ke křivce IS1. Velikost posunu při nezměněné úrokové
míře i0 vypočítáme dosazením do vzorce, kdy se bod rovnováhy přesouvá do bodu E2.
Tento bod ovšem není konečným bodem rovnováhy, neboť zvýšení vládních výdajů vyvolá
při úrokové míře i0 převis poptávky po penězích nad jejich nabídkou, což znamená, že na
trhu peněz a finančních aktiv vzniká nerovnováha. Převis poptávky po penězích povede k
tomu, že veřejnost začne prodávat ostatní aktiva, což vyvolá přebytek nabídky ostatních
aktiv a jejich cena se bude snižovat. Tím dojde ke zvýšení úrokové míry, která poroste tak
dlouho, dokud nedojde k ustálení rovnováhy na trhu peněz a ostatních finančních aktiv.
Jelikož objem soukromých investic úzce souvisí s úrokovou sazbou, vyvolá její zvýšení
snížení objemu plánovaných investic, protože ty se stanou dražšími. Za předpokladu pozitivně
skloněné křivky LM tak dojde k vytěsnění části soukromých autonomních výdajů
(spotřebních a investičních). Rovnováha se tak ustálí v bodě E1, kdy sice vzroste produkt
na velikost Y1, ale při současném zvýšení úrokové sazby na i1.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
62
Dříve než si vysvětlíme, čím vším je ovlivněna velikost vytěsňovacího efektu, podíváme
se, co označujeme pojmem fiskální restrikce. Tu si znázorníme také graficky.
3.1.2 FISKÁLNÍ RESTRIKCE
K ZAPAMATOVÁNÍ
Fiskální restrikce je opakem fiskální expanze. Jedná se o taková vládní opatření, která
mají za úkol přibrzdit přehřátý ekonomický růst, brzdit inflační procesy vyvolané nadměrnou
agregátní poptávkou, popřípadě snížit rozpočtový deficit.
Mezi opatření fiskální restrikce řadíme:
 snížení vládních nákupů zboží a služeb (G),
 snížení transferových plateb (TR),
 zvýšení autonomních daní (Ta),
 zvýšení sazby důchodové daně (t).
Vlivy na polohu a sklon křivky IS jsou stejné jako u fiskální expanze. Posun křivky
způsobuje snížení vládních výdajů, snížení transferových plateb a zvýšení autonomních
daní. Změnu sklonu způsobuje zvýšení sazby důchodové daně.
Obrázek 16: Fiskální restrikce v modelu IS-LM
Předpokládejme, že za výchozího stavu v bodě E0 došlo k navýšení autonomních daní
(Ta). Jelikož jsou autonomní daně součástí autonomních výdajů (růst autonomních daní
snižuje autonomní výdaje, jejich pokles zvyšuje autonomní výdaje), dojde k poklesu autonomních
výdajů, tím pádem také k poklesu agregátní poptávky, která má přímý vliv na
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
63
pokles důchodu, tento se na Obrázku 16 přesune do Y1. Pokles důchodu způsobí pokles
poptávky po penězích (lidé poptávají méně peněz na své transakce), dochází tak k převisu
nabídky peněz nad poptávkou a subjekty nakupují ostatní finanční aktiva, jejichž cena se
bude zvyšovat, čímž dojde k poklesu úrokové míry, která klesne z i0 na i1. Nová rovnováha
v ekonomice tak nastane v bodě E1 při rovnovážném důchodu Y1 a rovnovážné úrokové
míře i1. Jak jsme si ukázali, fiskální restrikce vede za předpokladu pozitivně skloněné
křivky LM nejen k poklesu rovnovážného důchodu ale také k poklesu rovnovážné úrokové
sazby.
Vraťme se nyní zpět k velikosti vytěsňovacího efektu a účinnosti fiskální politiky při
různých sklonech křivek IS a LM. Jak si ukážeme v následující subkapitole, ne vždy povede
fiskální expanze k růstu rovnovážného produktu.
3.1.3 ÚČINNOST FISKÁLNÍ POLITIKY PŘI RŮZNÝCH SKLONECH KŘIVEK IS A LM
Velikost vytěsňovacího efektu a účinnost fiskální politiky bude záviset na sklonu křivek
IS a LM. Rozebereme si a graficky znázorníme všechny kombinace sklonů křivek IS a LM
a účinnost fiskální politiky v jednotlivých případech. Připomeňme, že účinnost posuzujeme
na základě vlivu na úroveň rovnovážného produktu nikoliv na základě vlivu na úrokovou
sazbu.
Křivka LM je horizontální
V případě, že je křivka LM horizontální, je citlivost poptávky po penězích na úrokovou
míru velká a blíží se nekonečnu (h → ∞). Jak je vidět na Obrázku 17 nedochází v případě
fiskální expanze k žádnému vytěsňovacímu efektu, proto je fiskální politika maximálně
účinná.
Obrázek 17: Horizontální křivka LM – maximální účinnost FP
Ve výchozím stavu ekonomiky je rovnováha v bodě E0 při rovnovážném důchodu Y0 a
rovnovážné úrokové míře i0. Za předpokladu, že ekonomika operuje pod úrovní potenciálního
produktu, posune fiskální expanze (např. prostřednictvím zvýšení vládních výdajů)
křivku IS0 doprava do IS1. Jak již víme, posun křivky IS můžeme vyjádřit jako αG * ΔG,
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
64
respektive αG * ΔA . Na trhu peněz je však vysoká citlivost poptávky po penězích na úrokovou
míru, proto zvýšená poptávka po penězích vyvolaná fiskální expanzí nezpůsobí nerovnováhu
na trhu peněz. Vysoká citlivost poptávky po penězích na úrokovou míru způsobuje,
že se trh peněz a finančních aktiv „čistí“ bez změny úrokové sazby. Jelikož nedošlo ke
zvýšení úrokové sazby, nedojde ani k vytěsnění soukromých autonomních výdajů a vytěsňovací
efekt bude nulový. V tomto případě se výdajový multiplikátor αG rovná multiplikátoru
fiskální politiky γ . Fiskální expanze je tedy maximálně účinná. V ekonomické literatuře
se pro tento jev setkáme s označením „past likvidity“.
KŘIVKA LM JE VERTIKÁLNÍ
V případě, že je křivka LM vertikální, je citlivost poptávky po penězích na úrokovou
míru rovna nule (h = 0). Z Obrázku 18 je zřejmé, že vytěsňovací efekt je v této situaci
úplný a fiskální expanze je naprosto neúčinná, tedy nemá žádný vliv na změnu produktu.
Na Obrázku 18 budeme opět vycházet ze stavu křivky IS0, tedy rovnovážného důchodu
Y0 a rovnovážné úrokové sazby i0. Fiskální expanze povede k posunu křivky IS0 doprava
na IS1, ovšem jediným efektem bude zvýšení úrokové sazby z i0 na i1. Čím je to způsobeno?
Právě necitlivostí poptávky po penězích na úrokovou míru. V jejím důsledku se neuvolní
žádné dodatečné peníze, které by vytvořily prostor pro vyšší úroveň důchodu. Velikost důchodu
je tak plně determinována nabídkou peněz a ta je, jak již víme, konstantní. Vytěsňovací
efekt je tak úplný, protože jedna koruna vládních výdajů vytěsní jednu korunu soukromých
autonomních výdajů a fiskální expanze je ve svém působení na změnu rovnovážného
důchodu naprosto neúčinná. Tuto situaci označujeme jako „klasický případ“.
Obrázek 18: Vertikální křivka LM – naprostá neúčinnost FP
KŘIVKA IS JE HORIZONTÁLNÍ
V případě, že je křivka IS horizontální je fiskální politika opět neúčinná. Jak je vidět
na Obrázku 19 posunu křivky IS vůbec nedojde a produkt ani úroková sazba se nezmění.
Je to způsobeno nekonečnou citlivostí investic (autonomních výdajů) na změnu úrokové
sazby (b = ∞), což znamená, že se trh statků a služeb „čistí“ bez změny úrokové sazby.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
65
V tomto případě dojde k úplnému vytěsnění autonomních výdajů vládními výdaji a nová
křivka IS1 bude na místě původní křivky IS0.
Obrázek 19: Horizontální křivka IS – naprostá neúčinnost FP
KŘIVKA IS JE VERTIKÁLNÍ
Z Obrázku 20 je zřejmé, že v tomto případě bude fiskální politika maximálně účinná.
Křivka IS je vertikální a citlivost poptávky po investicích (autonomních výdajích) na
změnu úrokové sazby je nulová. Pokud b = 0, potom ani změna úrokové sazby nemá vliv
na poptávku po investicích (autonomních výdajích) a nedojde k žádnému vytěsnění investic
(autonomních výdajů) zvýšením vládních výdajů. Dojde k růstu produktu z Y0 do Y1 a
nový rovnovážný bod je v bodě E1.
Obrázek 20: Vertikální IS – maximální účinnost FP
K ZAPAMATOVÁNÍ
Jaké jsou závěry, pokud jde o účinnost fiskální politiky? Při pozitivně skloněné křivce
LM vede fiskální expanze jednak k růstu rovnovážného produktu, ale také k růstu rovnovážné
úrokové míry. Relace mezi růstem produktu a růstem úrokové míry záleží na velikosti
sklonu jak křivky LM tak křivky IS. Vytěsňovací efekt je tím větší, čím větší je sklon
křivky (čím plošší je křivka) LM a naopak.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
66
Fiskální politika je maximálně účinná když je křivka LM horizontální (citlivost poptávky
po penězích na úrokovou míru je velká a blíží se nekonečnu (h → ∞). Dalším případem,
kdy je fiskální politika maximálně účinná je vertikální křivka IS, kdy se citlivost
poptávky po investicích (autonomních výdajích) rovná nule (b = 0).
Fiskální politika je minimálně účinná nebo neúčinná tehdy, když je křivka LM vertikální,
tzn., že citlivost poptávky po penězích na úrokovou míru se rovná nule (h = 0) a
tehdy, je-li křivka IS horizontální, tzn., že citlivost poptávky po investicích (autonomních
výdajích) se blíží nekonečnu (b → ∞).
3.2 Monetární politika a její účinnost v modelu IS-LM
Monetární politiku provádí centrální banka, která prostřednictvím kontroly zásoby nominálních
peněz (předpoklad modelu IS-LM) nebo prostřednictvím pohybu úrokové míry
může ovlivňovat ekonomiku. Je zřejmé, že v daném období nemůže centrální banka usilovat
o kontrolu pohybu peněžní zásoby a současně sledovat cíl, aby se úroková sazba rovnala
„žádoucí“ úrokové sazbě. Centrální banka si musí zvolit vždy pouze jeden cíl, tímto problémem
se budeme zabývat v jedné ze subkapitol.
Stejně jako u fiskální politiky si budeme nejdříve definovat pojmy monetární expanze a
monetární restrikce a následně se podívám na účinnost monetární politiky.
3.2.1 MONETÁRNÍ EXPANZE
K ZAPAMATOVÁNÍ
Za expanzivní monetární politiku neboli monetární expanzi označujeme takové kroky
centrální banky, které vedou ke zvyšování nominální zásoby peněz v ekonomice s cílem
zvýšit úroveň rovnovážného důchodu (s tím souvisí také zvyšování zaměstnanosti).
Mezi činnosti, které k tomuto cíli vedou patří např.:
 snižování povinných minimálních rezerv,
 snižování diskontních sazeb,
 nákup cenných papírů na trhu s cennými papíry.
Monetární expanzi jsme si již ukázali v druhé kapitole, kde jsme analyzovali působení
multiplikátoru monetární politiky za předpokladu, že podmínky, které vyjadřuje křivka IS
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
67
zůstávají nezměněny. Jelikož předpokládáme fixní cenovou hladinu, růst nominální peněžní
zásoby se rovná růstu reálné peněžní zásoby, hovoříme o tzv. čisté monetární expanzi.
Zopakujme si, co se při monetární expanzi děje.
V důsledku růstu nabídky peněz o Δ M/P se křivka LM0 posouvá doprava do LM1. Jelikož
má křivka LM pozitivní sklon a křivka IS sklon negativní, má čistá monetární expanze
dva efekty. Zvyšuje se úroveň rovnovážného důchodu z Y0 na Y1 – tento efekt nazýváme
důchodovým efektem monetární expanze a zároveň dojde ke snížení úrokové sazby z i0 na
i1 – tento efekt nazýváme efektem likvidity monetární expanze.
Jak tyto dva efekty vznikají? Důchodový efekt je vyvolán tím, že zvýšení nabídky peněz
sníží úrokovou míru, což vede ke zvyšování soukromých autonomních výdajů a tím pádem
roste rovnovážný produkt. Efekt likvidity čisté monetární expanze nastává proto, že zvýšení
nabídky peněz při pozitivně skloněné křivce LM vede k tomu, že veřejnost drží více
peněz, než potřebuje a za tento přebytek nakupuje ostatní finanční aktiva, která přinášejí
výnos (úrok). Poptávka po ostatních finančních aktivech se zvyšuje, což vede k růstu jejich
cen a následně k poklesu úrokové sazby.
Dříve, než se podíváme, co ovlivňuje velikost změny rovnovážného důchodu a rovnovážné
úrokové míry při monetární expanzi (tedy účinnosti monetární politiky), budeme si
definovat monetární restrikci.
3.2.2 MONETÁRNÍ RESTRIKCE
K ZAPAMATOVÁNÍ
Za restriktivní monetární politiku neboli monetární restrikci označujeme takové kroky
centrální banky, které vedou ke snižování nominální zásoby peněz v ekonomice respektive
snížení tempa růstu peněžní zásoby, s cílem brzdit přehřátí růstu ekonomiky, tlumit inflační
procesy vyvolané nadměrnou agregátní poptávkou.
Mezi činnosti, které k těmto cílům vedou, patří např.:
 zvyšování povinných minimálních rezerv,
 zvyšování diskontních sazeb,
 prodej cenných papírů na trhu s cennými papíry.
Působení restriktivní monetární politiky si ukážeme na Obrázku 21. Předpokládejme, že
centrální banka sníží nabídku peněz v ekonomice. Tento krok povede k růstu úrokové sazby,
což povede ke snižování soukromých autonomních výdajů a tím pádem poklesu rov-
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
68
novážného produktu. Proč roste úroková sazba? Snížení nabídky peněz při pozitivně skloněné
křivce LM vede k tomu, že veřejnost má k dispozici méně peněz než potřebuje, proto
bude prodávat ostatní finanční aktiva. Jejich nabídka bude převyšovat poptávku, což povede
k poklesu jejich cen a následně k růstu úrokové sazby. Křivka LM0 se posouvá doleva
nahoru do LM1, klesá rovnovážný důchod z Y0 na Y1 a roste rovnovážná úroková míra z i0
na i1. Rovnováha se ustálí v bodě E1.
Obrázek 21: Monetární restrikce v modelu IS-LM
Nyní, když víme, co znamená a co způsobuje monetární restrikce neboli restriktivní monetární
politika a také monetární expanze, budeme analyzovat účinnost monetární politiky.
Opět si ukážeme extrémní tvary křivek IS a LM a podíváme se, jak ovlivňují účinnost monetární
politiky.
3.2.3 ÚČINNOST MONETÁRNÍ POLITIKY PŘI RŮZNÝCH SKLONECH KŘIVEK IS A LM
Účinnost monetární politiky bude záviset na sklonu křivky IS a křivky LM. Rozebereme
si a graficky znázorníme všechny kombinace sklonů křivek IS a LM a účinnost monetární
politiky v jednotlivých případech.
KŘIVKA LM JE VERTIKÁLNÍ
Účinnost monetární politiky je tím větší, čím strmější je křivka LM, tzn. čím nižší je
citlivost poptávky po penězích na úrokovou míru (h). Na Obrázku 22 je znázorněna maximální
účinnost monetární politiky, protože h = 0, tzn., že poptávka po penězích je necitlivá
na úrokovou míru.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
69
Obrázek 22: Vertikální křivka LM – maximální účinnost MP
Křivka LM je vertikální, tuto situaci nazýváme „klasický případ“. Pokud vyjdeme ze
situace rovnováhy v bodě E0, potom zvýšení nabídky peněz v ekonomice způsobí převis
nabídky peněz nad poptávkou a křivka LM0 se posouvá doprava do LM1. Jelikož je ale
citlivost poptávky po penězích na úrokovou míru nulová, je poptávka po penězích závislá
pouze na změně důchodu. Aby došlo k ustavení rovnováhy, vede zvýšení nabídky peněz
pouze ke zvýšení rovnovážného důchodu z Y0 do Y1. Současně musí dojít také k poklesu
úrokové sazby z i0 na i1, aby byl stimulován růst poptávky po autonomních výdajích v takové
míře, aby přírůstek důchodu generoval přírůstek poptávky po penězích rovnající se
zvýšení nabídky peněz.
KŘIVKA LM JE HORIZONTÁLNÍ
V tomto případě, který je znázorněn na Obrázku 23, bude monetární politika naprosto
neúčinná. Důvodem je vysoká citlivost poptávky po penězích na úrokovou míru, v našem
případě se blíží nekonečnu (h → ∞), tzn., že úroková míra je fixována. Tuto situace nazýváme
„pastí likvidity“. Křivka LM je horizontální a změna nabídky peněz ji neovlivní. Pokud
nedojde ke změně úrokové sazby, nezmění se poptávka po autonomních výdajích, nezmění
se agregátní poptávka a nezvýší se důchod. V tomto případě je veřejnost ochotna
držet při dané úrokové míře jakékoliv množství nabízených peněz (proto past likvidity).
Obrázek 23: Horizontální křivka LM – naprostá neúčinnost MP
LM0
Y
i LM1
IS
Y0
i1
i0
E1
E0
Y1
Y
i
LM0 = LM1
IS
i0 = i1
Y0 = Y1
E0 = E1
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
70
KŘIVKA IS JE VERTIKÁLNÍ
Pokud je křivka IS vertikální, znamená to, že citlivost poptávky po investičních (autonomních)
výdajích na úrokovou sazbu je nulová, tedy b = 0. Jak je vidět na Obrázku 24, je
v této situaci monetární politika opět naprosto neúčinná.
Obrázek 24: Vertikální křivka IS – naprostá neúčinnost MP
Zvýšení nabídky peněz v případě, kdy je křivka IS vertikální, povede k posunu křivky
LM0 doprava do LM1. Vzhledem k tomu, že poptávka po autonomních výdajích je naprosto
necitlivá na změnu úrokové sazby, nevede pokles úrokové sazby k růstu investic, a tudíž
neporoste ani rovnovážný důchod. Ten zůstává stále v Y0 a jediným důsledkem monetární
expanze je snížení úrokové míry.
KŘIVKA IS JE HORIZONTÁLNÍ
V případě, že je křivka IS horizontální je monetární politika maximálně
účinná. V případě horizontální křivky IS jsou investice nekonečně citlivé na změn úrokové
sazby (b = ∞).
Obrázek 25: Horizontální křivka IS – maximální účinnost MP
Jak je vidět na Obrázku 25 povede monetární expanze k posunu křivky LM0 doprava do
LM1. To je způsobeno faktem, že díky nekoneční citlivosti poptávky po investicích na
IS
Y
LM0
YY0 = Y1
E0
E1
i
i0
i1
LM1
Y
i
IS
LM0
i0=i1
Y0
LM1
Y1
E0 E1
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
71
změnu úrokové míry se trh statků a služeb „čistí“ bez změny úrokové sazby a jediným
efektem bude růst produktu.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Monetární politika je maximálně účinná když je křivka LM vertikální (citlivost poptávky
po penězích na úrokovou míru je nulová (h = 0). Tuto situaci nazýváme klasický
případ. Dalším případem, kdy je monetární politika maximálně účinná je horizontální
křivka IS.
Monetární politika má nulový účinek, když je křivka LM horizontální, tzn. že citlivost
poptávky po penězích na úrokovou míru se blíží nekonečnu (h → ∞), tuto situaci nazýváme
pastí likvidity. Dalším případem, kdy je monetární politika naprosto neúčinná je případ,
kdy je křivka IS vertikální, tzn. že citlivost poptávky po investicích (autonomních výdajích)
je nulová (b = 0).
3.2.4 DILEMA CENTRÁLNÍ BANKY
Jak již bylo řečeno v úvodu, nemůže centrální banka zároveň sledovat kritérium stabilní
a žádoucí úrokové sazby a žádoucí úrovně peněžní zásoby v ekonomice. V určitém časovém
období se vždy může zaměřit pouze na jeden z nich. Toto rozhodování o uplatňování
monetární politiky lze sledovat v modelu IS-LM. Problém je totiž v tom, že zmíněné křivky
jsou nestabilní a centrální banka se rozhoduje podle toho, který cíl je v dané situaci schopna
dosáhnout.
Pokud je křivka LM stabilní a křivka IS nestabilní může dojít k následujícím situacím.
Sleduje-li centrální banka cíl stability úrokových sazeb a kvůli nestabilitě křivky IS je úroková
sazba vyšší než žádoucí, centrální banka nakupuje ostatní finanční aktiva, aby zvýšila
jejich cenu a snížila úrokovou sazbu na žádoucí úroveň. Je-li úroková sazba nižší než žádoucí,
bude banka prodávat cenné papíry, čímž sníží jejich ceny a zvýší úrokovou sazbu.
Sleduje-li centrální banka kriterium peněžní zásoby, bude kolísání ekonomiky při nestabilní
křivce IS menší, než když centrální banka sleduje kriterium úrokových sazeb.
Je-li nestabilní křivka LM a křivka IS je stabilní pak může centrální banka lépe sledovat
kriterium úrokových sazeb, protože tyto je schopna ovlivňovat pružným přizpůsobováním
peněžní zásoby. Problémovější bude ovlivňovat žádoucí nabídku peněz, proto je vhodnější
při nestabilní křivce LM udržovat stabilní a žádoucí úrokové sazby.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
72
3.3 Kombinace fiskální a monetární politiky
Popsali jsme si oddělené provádění fiskální a monetární politiky. V reálné ekonomice je
ovšem třeba provádět obě politiky současně a to tak, aby se tyto politiky ve svých dopadech
navzájem doplňovaly a ne si protiřečily.
Jako nejčastější kombinace fiskální a monetární politiky v modelu IS-LM je v literatuře
uváděn případ monetární akomodace fiskální politiky. Co toto slovní spojení znamená?
K ZAPAMATOVÁNÍ
Jedná se o případ, kdy vhodně zvolená monetární politika (expanze), odstraní vytěsňovací
efekt způsobený fiskální expanzí v podobě zvýšení vládních výdajů na nákup zboží a
služeb. Monetární akomodaci fiskální politiky budeme ilustrovat na Obrázku 26.
Výchozím bodem bude rovnováha ekonomiky E0 při rovnovážném důchodu Y0 a rovnovážné
úrokové sazbě i0. Předpokládejme, že vláda provede fiskální expanzi pomocí zvýšení
vládních výdajů na nákup zboží a služeb.
Obrázek 26: Monetární akomodace fiskální politiky
Co tato expanze způsobí, již víme z kapitoly 3.1.1. Zvýšení vládních výdajů posunuje
křivku IS0 doprava nahoru ke křivce IS1. Zvýšení vládních výdajů vyvolá při úrokové míře
i0 převis poptávky po penězích nad jejich nabídkou, což znamená, že na trhu peněz a finančních
aktiv vzniká nerovnováha. Převis poptávky po penězích povede k tomu, že veřejnost
začne prodávat ostatní aktiva, což vyvolá přebytek nabídky ostatních aktiv a jejich
cena se bude snižovat. Tím dojde ke zvýšení úrokové míry, která poroste tak dlouho, dokud
nedojde k ustálení rovnováhy na trhu peněz a ostatních finančních aktiv. Jelikož objem
soukromých investic úzce souvisí s úrokovou sazbou, vyvolá její zvýšení snížení objemu
plánovaných investic, protože ty se stanou dražšími. Za předpokladu pozitivně skloněné
křivky LM tak dojde k vytěsnění části soukromých autonomních výdajů (spotřebních
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
73
a investičních). Rovnováha se tak ustálí v bodě E1, kdy sice vzroste produkt na velikost Y1,
ale při současném zvýšení úrokové sazby na i1. Zvýšení úrokových sazeb tedy způsobí, že
část autonomních výdajů bude vytěsněna. Ovšem centrální banka může zvýšení úrokové a
vytěsňovacímu efektu zabránit. Jak? Zvýšením nabídky peněz v ekonomice (monetární expanze).
Díky tomu se křivka LM0 posune doprava do LM1, ekonomika se přesune do bodu
rovnováhy E2 při úrovni úrokové míry i2, respektive i0. Monetární přizpůsobení (akomodace)
tak vhodně doplnilo fiskální expanzi, došlo k růstu rovnovážného produktu a úroková
sazba se v konečném důsledku nezměnila.
SHRNUTÍ KAPITOLY
V O tom, jaká bude účinnost fiskální a monetární politiky rozhoduje sklon křivek IS
a LM. Účinnost hospodářské politiky vždy posuzujeme podle vlivu na produkt, nikoliv na
úrokovou míru.
Účinnost fiskální politiky je tím větší, čím je křivka LM plošší a citlivost poptávky po
penězích na úrokovou míru (h) větší. V případě, kdy je křivka LM horizontální a h se blíží
nekonečnu, je fiskální politika maximálně účinná a vytěsňovací efekt je nulový. Fiskální
politika je také maximálně účinná v případě, že je křivka IS vertikální a citlivost poptávky
po investicích (b) je nulová. V tomto případě dojde sice k růstu úrokové sazby, ta ovšem
nemá vliv na poptávku po investicích a nedojde k žádnému vytěsnění investic, dojde pouze
k růstu produktu.
Fiskální politika je naprosto neúčinná v případě, že je křivka LM vertikální a citlivost
poptávky po penězích na úrokovou míru (h) je nulová. Dojde pouze k růstu úrokové sazby,
ale velikost rovnovážného produktu se nezmění. Stejně neúčinná bude fiskální politika
v případě horizontální křivky IS, fiskální expanze nevede ani ke změně produktu ani ke
změně úrokové sazby. Toto je způsobeno nekonečnou citlivostí poptávky po investicích
(autonomních výdajích) na úrokovou míru.
Účinnost monetární politiky je tím větší, čím strmější je křivka LM, tzn. čím nižší je
citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu. Maximálního účinku dosáhne monetární
politika tehdy, když je h = 0, tedy křivka LM je vertikální. Tuto situaci nazýváme
klasický případ. Maximální účinnosti dosáhne monetární politika také v případě, že je
křivka IS horizontální, nedojde ke změně úrokové míry, pouze k požadované změně dů-
chodu.
Monetární politika je naprosto neúčinná, pokud je křivka LM horizontální, tj. citlivost
poptávky po penězích na úrokovou míru je nekonečná. Tento případ nazýváme pastí likvidity,
kdy za této situace (úrokové míry) je veřejnost ochotna držet jakékoliv množství nabízených
peněz. Dalším případem naprosté neúčinnosti monetární politiky je stav, kdy je
křivka IS vertikální a citlivost poptávky po autonomních výdajích na úrokovou míru (b)se
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM
74
rovná nule. Při monetární expanzit dojde pouze k růstu úrokové sazby při nezměněném
produktu.
V reálné ekonomice je třeba provádět fiskální a monetární politiku současně. Jako příklad
součinnosti fiskální a monetární politiky jsme si uvedli monetární akomodaci fiskální
politiky. Jde o proces, kdy se monetární politika přizpůsobí fiskální expanzi vlády, a včasná
a správná reakce centrální banky vede k odstranění vytěsňovacího efektu, který původně
způsobila vláda fiskální expanzí. Konečným efektem součinnosti fiskální a monetární politiky
je tak zvýšení úrovně rovnovážného produktu při zachování původní výše úrokové
míry.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
75
4 MODEL IS-ELM
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola navazuje na kapitoly věnované modelu IS-LM. Jak jsme si dříve uvedli
model IS-LM slouží k jednoduché analýze dopadů hospodářsko-politických opatření na
vývoj ekonomiky a hlavních makroekonomických ukazatelů, které daný vývoj charakterizují.
Zároveň je postaven na celé řadě zjednodušujících předpokladů, z nichž jedním je
skutečnost, že v rámci modelu pracujeme pouze s jednou úrokovou sazbou, tj. jakýmsi průměrem
všech úrokových sazeb v ekonomice. Tato skutečnost potom poněkud zjednodušuje
závěry činěné na základě modelu IS-LM.
Uvedený handicap alespoň částečně odstraňuje právě model IS-ELM, jenž pracuje
s dvěma typy úrokových sazeb, a to reálnou dlouhodobou úrokovou sazbou a krátkodobou
nominální úrokovou sazbou. V rámci této kapitoly se tak na úvod seznámíme nejen s rozdíly
mezi reálnými úrokovými sazbami a nominálními úrokovými sazbami, resp. dlouhodobými
úrokovými sazbami krátkodobými úrokovými sazbami, včetně jejich vlivů na trh
statků a trh finančních aktiv, ale také s výnosovou křivkou a s ní související časovou strukturou
úrokových sazeb. V další části kapitoly přistoupíme ke konstrukci křivky ELM a
specifikaci jejího vztahu ke křivce LM. V centru naši pozornosti budou také faktory ovlivňující
polohu křivky ELM a jejich vliv na úroveň důchodu v ekonomice. Stejně jako u modelu
IS-LM, i u tohoto modelu se budeme zabývat jeho hospodářsko-politickými impli-
kace.
CÍLE KAPITOLY
 rozlišit reálnou a nominální úrokovou sazbu a krátkodobou a dlouhodobou úrokovou
sazbu
 seznámit se s vlivy různých úrokových sazeb na úrokovou míru
 definovat časovou strukturu úrokových sazeb
 umět popsat, jak inflace a inflační očekávání ovlivňují produkt v ekonomice a
úrokové sazby
 popsat účinky hospodářské politiky v modelu IS-ELM
 představit grafický aparát modelu a naučit se vše graficky vyjádřit
Model IS-ELM
76
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
čistá hypotéza očekávání, dlouhodobá úroková sazba, Fisherova rovnice,hypotéza oddělených
trhů, krátkodobá úroková sazba, ex ante, ex post, inflace, inflační očekávání,
likvidita, mezera úrokových sazeb, nominální úroková sazba, optimum, reálná úroková sazba,
riziková prémie, úrokové sazby, výnosová křivka
4.1 Předpoklady modelu
Východiska modelu IS-ELM lze do značné míry ztotožnit s východisky modelu IS-LM
uvedenými ve druhé kapitole. Hlavním rozdílem je v tomto směru skutečnost, že nyní budeme
při našich dalších úvahách vycházet nikoli z fixní cenové hladiny, jako tomu bylo
v případě modelu IS-LM, ale budeme pracovat s flexibilní cenovou hladinou. To znamená,
že daný model umožňuje zkoumat vliv inflace, resp. inflačního očekávání na úroveň produktu
v ekonomice, jakož i úrokových sazeb. Přitom, jak již bylo výše zmíněno, daný model
uvažuje s rozdíly mezi dlouhodobými a krátkodobými úrokovými sazbami či reálnými
a nominálními úrokovými sazbami. Tyto skutečnosti činí model IS-ELM modelem, jenž
odráží situaci v reálné ekonomice výrazně realističtěji než model IS-LM. Tvůrci modelu
jsou Philip Friedman a Martin Neil Baily, kteří ho prezentovali ve své knize z roku 1991
nazvané Macroeconomics, Financial Markets, and the International Sector.
4.2 Úrokové sazby
Úrokové sazby patří mezi veličiny, které jsou v každé ekonomice sledovány velice pozorně.
Ovlivňují chování všech ekonomických subjektů a mají tak důležité důsledky pro
stabilní a zdravý vývoj ekonomiky.
ÚROKOVÁ SAZBA
Úroková sazba představuje cenu placenou za vypůjčený kapitál.
4.2.1 NOMINÁLNÍ VERSUS REÁLNÉ ÚROKOVÉ SAZBY
V ekonomické teorii i praxi je důležité odlišovat nominální a reálné úrokové sazby.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
77
K ZAPAMATOVÁNÍ
Zatímco nominální úrokové sazby jsou ty, se kterými se můžeme setkat ve smlouvách
o vkladu či úvěru, reálné úrokové sazby navíc zohledňují změnu cenové hladiny.
Reálnou úrokovou sazbu získáme tak, že nominální úrokovou sazbu tzv. deflujeme, tj.
snížíme o cenový růst (míru inflace), který ukrajuje z kupní síly půjčované či vypůjčované
částky. Pokud k deflování použijeme skutečně naměřenou inflací za dané období vkladu či
úvěru, získáme tzv. ex post reálné úrokové sazby. Pokud použijeme očekávanou inflaci,
získáme tzv. ex ante reálné úrokové sazby.
Za předpokladu nízkých nominálních úrokových sazeb a nízké skutečné resp. očekávané
inflace lze deflování provést přibližně tak, že od nominální úrokové sazby odečteme skutečnou
resp. očekávanou inflaci v období půjčky resp. vkladu. Chceme-li však vypočítat
reálnou úrokovou sazbu přesně (pro jakékoli hodnoty nominálních úrokových sazeb a inflace),
postupujeme podle následujícího vzorce:
𝑟 = (
100 + 𝑖
100 + 𝜋
− 1) ∗ 100 (72)
Kde r je reálná úroková míra (v %),
i je nominální úroková míra (v %),
π je skutečná, resp. očekávaná inflace (v %).
Výše uvedená rovnice je tzv. Fischerova rovnice, pojmenovaná po známém americkém
ekonomovi Irvingu Fischerovi (1867-1947). Fischerova rovnice upozorňuje na velmi důležitý
vztah mezi peněžním růstem, inflací a úrokovými sazbami. Reálná úroková sazba se
v dlouhém období vrací na úroveň odpovídající potenciálního produktu a skutečná s očekávanou
mírou inflace k sobě konvergují. Využijeme-li těchto dvou tvrzení, lze dlouhodobý
vztah zapsat v následující podobě:
𝑖 = 𝑟 + 𝜋 (73)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Při konstantním r vede tato rovnice k důležitému závěru: v dlouhém období, poté, co
proběhnou veškerá přizpůsobení v ekonomice, se jakýkoliv růst cenové hladiny promítne
v plné výši do výše nominálních úrokových sazeb. Nominální úrokové sazby se
Model IS-ELM
78
v tomto případě zvyšují s růstem inflace ve stejném poměru. Příčinou existence takto úzké
vazby mezi nominální úrokovou sazbou a mírou inflace je skutečnost, že v dlouhém období
nemají monetární poruchy ovlivňující míru inflace vůbec žádný vliv na reálnou úrokovou
sazbu. Neměnnost reálné úrokové sazby je však pouze v dlouhém období. Během přizpůsobovacího
procesu se reálná úroková sazba mění a změny nominálních úrokových sazeb
jsou tak způsobeny jak změnami reálných úrokových sazeb, tak i změnami inflačních oče-
kávání.
Jestliže vyjdeme z výše uvedených dvou rovnic vyjadřujících vztah mezi reálnými a nominálními
úrokovými sazbami, můžeme Fischerovou rovnici transformovat do následující
podoby:
𝑖 = 𝑟 + 𝜋 + 𝑟𝜋 (74)
Při investování do finančních aktiv je výnos realizován až po uplynutí určité doby (tzn.
někdy v budoucnu), což s sebou přináší úskalí v podobě neznalosti budoucí míry inflace.
Tuto lze pouze odhadovat, resp. očekávat. Z tohoto důvodu budeme dále pracovat s očekávanou
mírou inflace (πe
). Daná skutečnost se projeví do další mírné úpravy Fischerovy
rovnice:
𝑖 = 𝑟 + 𝜋 𝑒
+ 𝑟𝜋 𝑒 (75)
Tuto rovnici je možné v praxi při nízkých očekávaných mírách inflace a reálných úrokových
sazbách aproximovat do následující podoby:
𝑖 = 𝑟 + 𝜋 𝑒
(76)
Při dalším výkladu budeme využívat právě tohoto zjednodušeného tvaru.
4.2.2 KRÁTKODOBÉ A DLOUHODOBÉ ÚROKOVÉ SAZBY
Vzájemný vztah mezi dlouhodobými a krátkodobými úrokovými sazbami vyjadřuje výnosová
křivka na Obrázku 27. Výnosová křivka neboli časová struktura úrokových sazeb
graficky popisuje vztah mezi výnosností finančních aktiv (dluhopisů či jiných pevně úročených
instrumentů) a jejich dobou do splatnosti. Všechny ostatní charakteristiky těchto
finančních aktiv, jako je likvidita, míra rizika či daňová úprava jsou shodné. Po nanesení
míry výnosnosti na vertikální a doby do splatnosti na horizontální osu vznikne křivka, jejíž
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
79
tvar může být rostoucí, klesající, ”s hrbem”, ve tvaru písmene U nebo různá kombinace
předešlých.
Existuje několik teorií, které se snaží vysvětlit průběh výnosové křivky a tedy i strukturu
úrokových sazeb z hlediska doby splatnosti jednotlivých finančních aktiv.
HYPOTÉZA ODDĚLENÝCH TRHŮ
Hypotéza oddělených trhů postuluje, že úrokové sazby u investic s různou dobou splatnosti
spolu žádným způsobem nesouvisejí, neboť investice s různou dobou splatnosti nejsou
substituty. Důvodem, proč výnosová křivka roste, je struktura poptávky investorů, kteří
za delší dobu splatnosti požadují vyšší výnos.
Obrázek 27: Výnosová křivka
Čistá hypotéza očekávání naopak předpokládá, že investice s různou dobou splatnosti
jsou substituty, což znamená, že dlouhodobou investici lze substituovat postupnými krátkodobými
investicemi. Vychází z předpokladu, že dlouhodobé nominální úrokové sazby
(iL) jsou rovny průměru očekávaných krátkodobých sazeb (iS) za jednotlivá období, při
stejném riziku a likviditě. Vysvětleme si nyní tuto hypotézu na praktickém příkladu. Za
investici považujeme termínový vklad u banky. Pokud bychom vycházeli z čisté hypotézy
očekávání, pak bychom místo jednorázového dlouhodobého vkladu, ukládali postupně na
krátká období.
Formálně můžeme tuto hypotézu, za předpokladu jednoduchého úroční, zapsat takto:
𝑖 𝑡
𝑁
= (
1
𝑛
) ∗ (𝑖 𝑡 + 𝑖 𝑡+1
𝑒
+ ⋯ . . +𝑖 𝑡+𝑁+1
𝑒 ) (77)
kde iN
t je N-letá dlouhodová úroková míra v čase t,
Model IS-ELM
80
it je roční nominální úroková míra v čase t,
ie
t jsou očekávané roční nominální úrokové míry v čase t,
N je počet let.
Pro potřeby našeho modelu upravíme vztah do této podoby:
𝑖 𝐿 = 𝑖 𝑆 + 𝜀 (78)
V rovnici (78) se dlouhodobá nominální úroková míra (iL) rovná součtu krátkodobé nominální
úrokové míry (iS) a faktoru očekávání (ε) ohledně vývoje krátkodobých úrokových
sazeb, kdy ε může nabývat jak kladných, tak záporných hodnot.
4.2.3 RIZIKO A LIKVIDITA
Výše uvedené hypotézy, které vysvětlují tvar výnosové křivky, jsou založeny na předpokladu,
že jednotlivé investiční možnosti mají stejné riziko a stejnou likviditu. Tento předpoklad
je však velmi nereálný. Pokud však budeme uvažovat různou míru rizika pro krátkodobé
a dlouhodobé obligace, bude náš obraz mnohem reálnější.
K ZAPAMATOVÁNÍ
V dlouhém období se ceny dlouhodobých obligací mění výrazněji než ceny krátkodobých
obligací v krátkém období. Čím vyšší je tedy doba splatnosti obligace, tím vyšší je
cenová změna, která odpovídá dané změně úrokové sazby a tím vyšší je úrokové riziko.
Z výše popsaného vychází další teorie, která vysvětluje tvar výnosové křivky. Je to teorie
preference likvidity.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Ta stejně jako čistá hypotéza očekávání předpokládá, že obligace s různou dobou splatnosti
jsou substituty, ale zároveň tvrdí, že pokud nabízejí různá aktiva stejný výnos, ekonomické
subjekty si zvolí taková, která mají vyšší likviditu, čímž dochází k preferenci likvidity.
Pokud jsou aktiva méně likvidní, požadují ekonomické subjekty vyšší míru výnosu.
Tento dodatečný výnos se označuje jako prémie za likviditu, které zvyšuje dlouhodobou
úrokovou míru nad krátkodobou. V podstatě se jedná o rizikovou prémii, která kompenzuje
úrokové riziko.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
81
Pokud bychom měli tento vztah vyjádřit rovnicí pro účely našeho modelu IS-ELM, použijeme
zjednodušený tvar:
𝑖 𝐿 = 𝑖 𝑆 + 𝜀 + 𝜆 (79)
kde iL je dlouhodobá nominální úroková sazba,
iS je krátkodobá nominální úroková sazba,
ε je faktor očekávání ohledně vývoje krátkodobých a sazeb,
λ je likvidní prémie.
4.3 Křivka LM v modelu IS-ELM
Autoři modelu IS-ELM vycházejí z předpokladu, že poptávka po penězích (reálných
peněžních zůstatcích) je ovlivněna nominálními veličinami, je tedy klesající funkcí krátkodobých
nominálních úrokových sazeb.
Nominální úroková míra se skládá ze dvou složek – reálné úrokové míry a očekávané
inflace. Pokud dojde k růstu očekávané míry inflace a tento se celý promítne do růstu nominální
úrokové míry, způsobí pokles nominální poptávky po penězích a růst nominální
poptávky po ostatních finančních aktivech. Po čase dojde k přizpůsobení cenové hladiny
očekávané inflaci a cenová hladina vzroste.
Rovnováha na trhu peněz nastává při rovnosti poptávky po reálných peněžních zůstatcích
a jejich nabídky. Předpokládejme, že nabídka peněz je dána exogenně, neboť jedním
z předpokladů modelu je, že centrální banka kontroluje nabídku peněz. Na Obrázku 28 vidíme,
že výchozí rovnováha na trhu peněz nastává v bodě E0 při důchodu Y0 a krátkodobé
nominální úrokové sazbě i0.
Obrázek 28: odvození křivky LM v modelu IS-ELM
Při růstu důchodu z Y0 na Y1, dojde z důvodů nám již dobře známých k růstu poptávky
po penězích (reálných peněžních zůstatcích), což je v Obrázku 28 znázorněno posunem
Model IS-ELM
82
křivky L0 do L1. Při fixní nabídce peněz znamená růst poptávky po penězích jediné, aby
byla zachována rovnováha, musí dojít k růstu úrokové míry na i1.
Rovnici křivky LM pak můžeme zapsat ve tvaru:
𝑖 𝑆 =
1
ℎ
∗ (𝑘 ∗ 𝑌 −
𝑀𝑆
𝑃
) (80)
Křivka LM je tedy determinována krátkodobou nominální úrokovou sazbou a má rostoucí
tvar.
4.4 Křivka IS v modelu IS-ELM
V modelu IS-LM jsme si křivku IS odvozovali mimo jiné z křivky poptávky po investicích.
Protože u poptávky po investicích hraje úroková míra stěžejní roli, zastavíme se právě
u ní.
Poptávka po investicích je determinována reálnými veličinami, protože investice jsou
zde chápány jako dlouhodobé, jako investice do kapitálových statků. Protože se pohybujeme
v dlouhém období, ve kterém dochází ke změnám kupní síly měny, rozhodujeme se
na základě reálných nikoliv nominálních údajů. Proto je v modelu IS-ELM poptávka po
investicích chápána jako funkce dvou proměnných – očekávaného reálného důchodu a
dlouhodobé reálné úrokové míry. Růst reálného důchodu vede k růstu zamýšlených investic,
protože se očekává růst odbytu firem (působí tedy kladně). Vliv úrokové míry se projevuje
prostřednictvím mechanismu čisté současné hodnoty, na jejímž základě se firmy
rozhodují o uskutečnění investice. Pokud úrokové sazby vzrostou, reálná současná diskontovaná
hodnota investičních projektů poklesne, což povede k poklesu množství investičních
projektů, které jsou vhodné k realizaci a vede k snížení poptávky po investicích (působí
záporně).
Jaké jsou tedy vlastnosti křivky IS v modelu IS-ELM?
 Křivka IS je definována pro dlouhodobou reálnou úrokovou sazbu.
 Křivka IS odráží vliv očekávaných změn reálného důchodu na investiční akti-
vitu.
Na obrázku 29 vidíte grafické odvození křivky IS v modelu IS-ELM. Pokles dlouhodobé
reálné úrokové sazby z r0 a r1 způsobí růst poptávaného množství investic z I0 na I1. Vyšší
investice ovšem povedou k růstu očekávaného reálného důchodu z Y0 na Y1. Růst důchodu
povede k růstu poptávky po investicích, která se posune z I0 do I1(posun křivek), čímž dojde
k růstu poptávaného množství investice z I1 na I2.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
83
Obrázek 29: Odvození křivky IS v modelu IS-ELM
4.5 Rozdíly mez úrokovými sazbami
Analýzu rozdílů mezi krátkodobou nominální úrokovou sazbou a dlouhodobou reálnou
úrokovou sazbou si rozdělíme na dvě části:
1. Rozdíl mezi dlouhodobými (iL) a krátkodobými (iS) nominálními úrokovými sa-
zbami.
2. Rozdíl mezi dlouhodobými reálnými (rL) a dlouhodobými nominálními (iL) úrokovými
sazbami.
Ad 1) Rozdíl mezi dlouhodobými a krátkodobými nominálními sazbami odráží očekávaný
vývoj budoucích krátkodobých nominálních úrokových sazeb (ε), likvidní (λ) a rizikovou
(σ) prémii. Tento rozdíl nazýváme splatnostní prémie (MP), která není v čase konstantní,
ale přizpůsobuje se ekonomickým podmínkám. Rovnicí vyjádříme splatnostní prémii
takto:
𝑀𝑃 = 𝑖 𝐿 − 𝑖 𝑆 = 𝜀 + 𝜆 + 𝜎 (81)
Splatnostní prémie slouží ke zkoumání vlivu změn sklonu výnosové křivky a časové
struktury úrokových sazeb.
Ad 2) Rozdíl mezi dlouhodobými reálnými a dlouhodobými nominálními úrokovými
sazbami odráží očekávanou změnu inflace během doby do splatnosti finančního aktiva,
kterou jsme si popsali výše pomocí Fisherovy rovnice. Pokud spojíme Fisherovu rovnici
(76) a rovnici splatnostní prémie (81), dostaneme:
𝑟𝐿 = 𝑖 𝑆 + 𝑀𝑃 − 𝜋 𝑒
= 𝑖 𝑆 + 𝜀 + 𝜆 + 𝜎 − 𝜋 𝑒
(82)
Model IS-ELM
84
Jak z rovnice vyplývá, dlouhodobá reálná úroková sazba se skládá z krátkodobé nominální
úrokové sazby a splatnostní prémie mínus očekávaná inflace.
Jak jsme si již ukázali u odvození křivek IS a LM v modelu IS-ELM, trh peněz se řídí
pohybem krátkodobé nominální úrokové sazby (iS) a trh zboží a služeb je determinován
pohybem dlouhodobé reálné úrokové sazby (rL). Rozdíl mezi nimi nazýváme mezera úrokových
sazeb (RG).
𝑅𝐺 = 𝑟𝐿 − 𝑖 𝑆 = 𝑀𝑃 − 𝜋 𝑒
= 𝜀 + 𝜆 + 𝜎 − 𝜋 𝑒
(83)
MEZERA ÚROKOVÝCH SAZEB
Mezera úrokových sazeb představuje v modelu IS-ELM mezeru mezi trhem peněz a
trhem zboží a služeb, tedy mezi krátkodobými nominálními úrokovými sazbami a dlouhodobými
reálnými úrokovými sazbami.
Mezera úrokových sazeb může být jak kladná tak záporná. O znaménku rozhoduje skutečnost,
zda splatnostní prémie (MP) převýší nebo nepřevýší očekávanou míru inflace (πe
).
Význam splatnostní prémie spatřují autoři modelu v tom, že pokud známe velikost mezery
úrokových sazeb, případně jak se bude tato mezera měnit, pak jsme schopni určit, jak je
propojen trh zboží a služeb s trhem peněz.
Změna mezery úrokových sazeb může být způsobena těmito faktory:
1. Změnou očekávané míry inflace, kdy pokles očekávané míry inflace vede k růstu
mezery úrokových sazeb (RG), že ostatní podmínky zůstanou beze změny.
2. Změnou splatnostní prémie (MP), kdy pokles splatnostní prémie vede k poklesu
mezery úrokových sazeb, opět za předpokladu nezměněných ostatních podmínek.
Pokud může dojít ke změně mezery úrokových sazeb, může dojít k oslabení účinků monetární
politiky. A to z toho důvodu, že změny krátkodobých nominálních úrokových sazeb
vyvolané monetární politikou nemusí vést k proporcionální změně dlouhodobých reálných
úrokových sazeb. Tento fakt je pak třeba při provádění monetární politiky zohlednit.
4.6 Model IS-ELM
Jak je z názvu patrné snaží se model IS-ELM propojit trh peněz s trhem zboží a služeb.
Oproti modelu IS-LM, který jsme si už popsali, však zohledňuje další faktory, které na obě
křivky působí, a to vliv změny mezery úrokových sazeb (RG) neboli vliv očekávané inflace
(πe
) a změn splatností prémie (MP). Jak však zobrazit třírozměrný prostor dvourozměrně?
Křivka IS je konstruována pro dlouhodobé reálné úrokové sazby (rL) a důchod (Y) a křivka
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
85
LM pro krátkodobé nominální sazby (iS) a důchod (Y), což jsou tři rozměry. Odstranění
jednoho z nich řeší právě křivka ELM, která je znázorněná pro proměnné rL a Y.
KŘIVKA ELM
Křivka ELM vyjadřuje kombinace reálného důchodu a dlouhodobé reálné úrokové sazby,
při nichž je při dané úrovni mezery úrokových sazeb trh peněz v rovnováze. Je v podstatě
křivkou LM rozšířenou o mezeru úrokových sazeb.
Rovnice křivky ELM můžeme tedy napsat ve tvaru:
𝐸𝐿𝑀 = 𝐿𝑀 + 𝑅𝐺 (84)
Na Obrázku 30 si ukážeme, jak se křivka LM transformuje do křivky ELM. Na horizontální
ose měříme reálný důchod a na levé vertikální ose sledujeme dlouhodobou reálnou
úrokovou sazbu (rL). Rovnovážný reálný důchod Y*
odpovídá ekonomické rovnováze na
obou trzích. Rovnováha na trhu zboží a služeb zobrazená křivkou IS nastává při dlouhodobé
reálné úrokové sazbě r*. Aby platila rovnováha na obou trzích, tedy i na trhu peněz
reprezentovanému křivkou LM, musí této rovnováze odpovídat reálný důchod Y*
. Při dané
křivce LM odpovídá tomuto důchodu krátkodobá nominální úroková sazba i*
, kterou vynášíme
na vertikální ose vpravo.
Obrázek 30: Odvození křivky ELM
Z Obrázku 30 je patrné že dlouhodobá reálná úroková sazba je vyšší než krátkodobá
nominální (r* > i*
). Abychom dosáhli společného bodu rovnováhy E, musí se křivka LM
posunout doleva nahoru. Velikost posunu odpovídá mezeře úrokových sazeb (RG). Tímto
posunem je zajištěno, že oba trhy jsou vyjádřeny ve stejných jednotkách, pracujeme tedy
s dlouhodobými reálnými úrokovými sazbami a reálným důchodem.
Model IS-ELM
86
Aby nastala skutečná rovnováha v průsečíku křivek IS a ELM, musí být splněny určité
podmínky:
1. Mezera úrokových sazeb musí reflektovat ekonomické očekávání ohledně
budoucích úrokových sazeb a úrovně inflace.
2. Trh peněz musí být v rovnováze právě při rovnovážném důchodu Y*
.
3. Krátkodobá nominální úroková míra, která doprovází rovnováhu na trhu peněz,
musí být stejná jako úroková míra, která obsahuje rovnovážnou úrokovou
míru a mezeru úrokových sazeb.
Stejně jako u ostatních křivek můžeme i u křivky ELM sledovat posuny po křivce nebo
posun celé křivky.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Posun po křivce ELM způsobuje změna dlouhodobé reálné úrokové sazby. Posun celé
křivky je možný, pokud se změní mezera úrokových sazeb (RG).
Na Obrázku 31 vidíme posuny křivky ELM.
Obrázek 31: Posuny křivky ELM
K ZAPAMATOVÁNÍ
Křivka ELM se bude posunovat směrem doleva nahoru (ELM1), pokud se zvýší splatnostní
prémie (MP), nebo poklesnou očekávané míry inflace (πe
), to vše za předpokladu,
že se ostatní podmínky nezmění. Platí to samozřejmě i v opačně, do ELM2 se křivka posune
při poklesu splatnostní prémie nebo při růstu očekávané míry inflace.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
87
Model IS-ELM nám umožňuje analyzovat makroekonomické efekty změn ekonomických
podmínek, které ovlivňují mezeru úrokových sazeb (RG).
4.6.1 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ KŘIVKU ELM
Jak vyplývá z předchozího výkladu, křivku ELM budou ovlivňovat faktory, které ovlivňují
změnu mezery úrokových sazeb, tedy změna očekávaná míry inflace (πe
) a změna
splatnostní prémie (MP).
ZMĚNY V OČEKÁVANÉ MÍŘE INFLACE
Za předpokladu neměnné splatnostní prémie (MP) budeme v modelu IS-ELM analyzovat
situaci, kdy se bude měnit očekávaná míra inflace. Pro analýzu zvolíme situaci, kdy
dojde k růstu očekávané míry inflace. Celá situace je znázorněna na Obrázku 32.
Obrázek 32: Růst očekávané míry inflace v modelu IS-ELM
Pokud je splatnostní prémie konstantní, povede růst očekávané míry inflace k posunu
křivky ELM0 doprava dolů do ELM1 z důvodu poklesu mezery úrokových sazeb. Nový bod
rovnováhy bude v bodě E1 a dojde k poklesu úrokové míry. Pokles reálné úrokové míry
způsobí růst investiční a spotřební poptávky, což vyvolá růst agregátní poptávky. Výsledným
efektem bude růst reálného důchodu do Y1. Co se pak stane na trhu peněz, který je
reprezentován křivkou LM? Růst reálného důchodu způsobí převis poptávky po penězích
nad jejich nabídkou, čímž dojde k růstu nominální úrokové míry z i0 na i1. Výsledkem růstu
očekávané míry inflace bude tedy růst reálného důchodu doprovázený růstem nominálních
úrokových sazeb a poklesem reálných úrokových sazeb.
ZMĚNY SPLATNOSTNÍ PRÉMIE
Při analýze dopadů změny splatnostní prémie v modelu IS-ELM budeme předpokládat,
že očekávaná míra inflace je konstantní. Vzhledem ke skutečnosti, že splatnostní prémie se
Model IS-ELM
88
skládá z několika položek, rozebereme si vliv změny jednotlivých položek na křivku ELM.
Kromě vlivu změny v očekávaných budoucích úrokových sazbách (ε) bychom se měli zabývat
také vlivem změny rizikové prémie (σ) a likvidní prémie (λ), nicméně jak riziková,
tak likvidní prémie jsou ve své podstatě stejné, protože obě představují určitý příplatek,
který lidé požadují za ztrátu jistoty. Proto budeme analyzovat pouze jednu z nich (σ), přičemž
pro likvidní prémii (λ) by byl postup a výsledek analogický.
a) změny v očekávaných budoucích úrokových sazbách
Analýzu provedeme na příkladu růstu očekávaných budoucích nominálních úrokových
sazeb (ε), který je znázorněn na Obrázku 33.
Obrázek 33: Růst očekávaných budoucích úrokových sazeb v modelu IS-ELM
Za předpokladu, že se ostatní podmínky nezmění, povede růst očekávaných budoucích
nominálních úrokových sazeb (ε), k růstu splatnostní prémie (MP). Jak již víme, růst splatnostní
prémie povede k posunu křivky ELM doleva nahoru do ELM1, což znamená, že
mezera úrokových sazeb (RG) bude růst. Tento posun vyvolá zvýšení reálných úrokových
měr a povede k poklesu investiční a spotřebitelské aktivity, což povede k poklesu reálného
důchodu z Y0 do Y1. Na trhu peněz se pokles reálného důchodu projeví v poklesu poptávky
po penězích (přičemž nabídka peněz zůstává konstantní), což povede k převisu poptávky
po ostatních finančních aktivech nad jejich nabídkou a k růstu cen ostatních finančních aktiv.
Tato skutečnost se pak odrazí na poklesu nominální úrokové míry z i0 na i1.
Růst očekávaných budoucích úrokových sazeb vyvolá za výše uvedených podmínek recesi
a povede k růstu reálných úrokových sazeb a k poklesu nominálních úrokových sazeb.
b) Změna rizikové prémie
Nyní budeme analyzovat opět růst, ale tentokrát rizikové prémie (σ). Analýza bude poněkud
komplikovanější, protože riziko je v modelu IS-ELM spojeno s realizací investic do
reálného kapitálu. Je tedy zřejmé, že změna rizikové prémie bude mít prostřednictvím
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
89
změny splatnostní prémie vliv nejen na křivku ELM, ale prostřednictvím poptávky po investicích
také na trhu zboží a služeb a tedy křivku IS. Růst rizikové prémie je znázorněn na
Obrázku 34.
Obrázek 34: Zvýšení rizikové prémie v modelu IS-ELM
Také růst rizikové prémie (σ) povede k růstu splatnostní prémie (MP) a k posunu křivky
ELM0 doleva nahoru do ELM1. Vyšší riziko se ale projeví v poklesu poptávky po investicích,
což se projeví poklesem křivky IS0 doleva do IS1. Nový bod rovnováhy je E1. O tom,
jak se změní reálný úroková míra, bude rozhodovat relativní posun křivek IS a ELM a také
jejich sklon. Pokud bude jejich sklon „normální“ jako na obrázku 4.8, povede růst rizikové
prémie k růstu reálné úrokové míry a poklesu reálného důchodu. Na peněžním trhu dojde
v důsledku poklesu reálného důchodu k poklesu nominálních úrokových sazeb, a to z důvodů,
které jsme si uvedli již v předcházejících případech.
Z našeho příkladu vyplývá, že snížení důvěry v ekonomický vývoj, které se projeví růstem
očekávaných budoucích úrokových sazeb a růstem rizikové prémie, může vést ke snížení
ochoty firem investovat, ke snížení ochoty investorů poskytovat finanční fondy k nákupu
investičních statků, což se v ekonomice projeví nástupem recese.
4.6.2 ÚČINEK HOSPODÁŘSKO-POLITICKÝCH OPATŘENÍ V MODELU IS-ELM
Při analýze vlivu změny očekávané míry inflace (πe
) na nominální a reálné úrokové sazby
a produkt, jsme pracovali s předpokladem neměnné splatnostní prémie (MP) a naopak.
Hospodářská realita však tento předpoklad nesplňuje, protože v realitě dochází ke změnám
jednotlivých veličin současně. O tom, jaký vliv bude mít změna očekávané míry inflace na
splatnostní prémii bude rozhodovat očekávání ohledně chování hospodářsko-politických
autorit.
Model IS-ELM
90
MONETÁRNÍ POLITIKA
Jedním z cílů (někdy také jediným) centrální banky je zachování stability kupní síly
měny, proto budeme v našem modelu předpokládat, že centrální banka se bude chovat výrazně
antiinflačně. Problematiku si vysvětlíme na příkladu růstu očekávané míry inflace.
Pokud vzroste očekávaná míra inflace, změní se očekávání ohledně budoucí politiky centrální
banky, a zároveň ohledně vývoje budoucích úrokových sazeb ve smyslu monetární
restrikce. Tuto situaci zachycuje Obrázek 35.
Obrázek 35: Růst očekáváné míry inflace a monetární politika
Jak již víme z této kapitoly, zvýšení očekávané míry inflace (πe
) povede samo o sobě
k posunu křivky ELM doprava, přičemž dojde ke snížení reálných úrokových sazeb a
k růstu reálného důchodu. Protože je centrální banka protiinflačně zaměření, provede monetární
restrikci (růst splatnostní prémie) k posunu křivky ELM doleva nahoru, tudíž ani
úroková míra ani reálný důchod se nezmění. To však platí pouze v případě, kdy se růst
splatnostní prémie přesně rovná růstu očekávané míry inflace. Pokud se tyto dvě veličiny
nerovnají, dojde ke změně úrokové míry a reálného důchodu, i přes to, že se nebude jednat
o nějaký výrazný posun.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Křivka ELM se tedy chová podobně jako křivka LM v klasickém modelu IS-LM. Rozdíl
je ale v tom, že v modelu IS-ELM může být pohyb křivky ELM způsobený monetární politikou
doprovázen změnou splatnostní prémie nebo změnou očekávané míry inflace.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
91
FISKÁLNÍ POLITIKA
Účinky fiskální politiky v modelu IS-ELM si popíšeme na Obrázku 36. Analýzu provedeme
na příkladu fiskální expanze za současné reakce centrální banky. V současné době,
kdy většina vlád řeší problémy způsobené rozpočtovým deficitem a státním dluhem, si
tento problém uvědomují také centrální banky, a proto se ve většině případů snaží podporovat
vlády ve snižování rozpočtových schodků a vyvažovat fiskální restrikce volnější monetární
politikou. Tento postup platí také opačně, proto předpokládáme, že fiskální expanze
bude doprovázena restriktivní monetární politikou.
Na Obrázku 36 vyvolá fiskální expanze posun křivky IS0 doprava nahoru do IS1, přičemž
dojde ke zvýšení reálného důchodu a k růstu reálné úrokové míry na r1. Centrální
banka zareaguje na fiskální expanzi restriktivní monetární politikou, která způsobí posun
křivky ELM0 do ELM1. Konečná rovnováha nastane v bodě E2 při nezměněném reálném
důchodu a vyšší reálné úrokové míře r2.
Obrázek 36: Fiskální expanze v modelu IS-ELM
SHRNUTÍ KAPITOLY
Model IS-ELM byl sestrojen se záměrem přiblížit původní model IS-LM blíže realitě
Východiska modelu IS-ELM lze do značné míry ztotožnit s východisky modelu IS-LM,
avšak model IS-ELM nepracuje pouze s jednou úrokovou mírou v ekonomice, ale rozlišuje
úrokové sazby reálné a nominální a také krátkodobé a dlouhodobé.
Vzájemný vztah mezi dlouhodobými a krátkodobými úrokovými sazbami vyjadřuje výnosová
křivka, která graficky popisuje vztah mezi výnosností finančních aktiv (dluhopisů
či jiných pevně úročených instrumentů) a jejich dobou do splatnosti.
Rozdíl mezi dlouhodobými a krátkodobými nominálními sazbami odráží očekávaný vývoj
budoucích krátkodobých nominálních úrokových sazeb (ε), likvidní (λ) a rizikovou (σ)
Model IS-ELM
92
prémii. Tento rozdíl nazýváme splatnostní prémie (MP), která není v čase konstantní, ale
přizpůsobuje se ekonomickým podmínkám.
Dlouhodobá reálná úroková sazba se skládá z krátkodobé nominální úrokové sazby a
splatnostní prémie mínus očekávaná inflace
Model IS-ELM vychází s předpokladu, že křivka IS, tedy trh zboží a služeb je determinován
dlouhodobými reálnými úrokovými sazbami a trh peněz a ostatních finančních aktiv
(křivka LM) reaguje na změny krátkodobých nominálních úrokových sazeb.
Mezera úrokových sazeb (RG) představuje v modelu IS-ELM mezeru mezi trhem peněz
a trhem zboží a služeb, tedy mezi krátkodobými nominálními úrokovými sazbami a dlouhodobými
reálnými úrokovými sazbami.
Křivka ELM vyjadřuje kombinace reálného důchodu a dlouhodobé reálné úrokové sazby,
při nichž je při dané úrovni mezery úrokových sazeb trh peněz v rovnováze. Je v podstatě
křivkou LM rozšířenou o mezeru úrokových sazeb.
Posun po křivce ELM způsobuje změna dlouhodobé reálné úrokové sazby. Posun celé
křivky je možný, pokud se změní mezera úrokových sazeb (RG).
Křivku ELM ovlivňují faktory, které ovlivňují změnu mezery úrokových sazeb, tedy
změna očekávané míry inflace (πe) a změn splatnostní prémie (MP).
Z výsledků analýzy dopadů hospodářské politiky vyplývají pro její tvůrce (hlavně pro
centrální banku) tyto důležité poznatky: Centrální banka by se neměla rozhodovat pouze
na základě změny nominální úrokové míry, ale měla by brát v úvahu také vliv reálné úrokové
míry. Kromě toho by měla sledovat časovou strukturu úrokových sazeb, tedy tvar
výnosové křivky, a měla by zvážit možnosti, jak ovlivnit tvar výnosové křivky.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
93
5 MAKROEONOMIE OTEVŘENÉ EKONOMIKY (MODEL
IS-LM-BP)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V této kapitole rozšíříme model IS - LM o působení zahraničního sektoru. S pojmem
čistý export jsme již pracovali ve čtyřsektorovém modelu důchod-výdaje, tam ovšem ještě
nebyl patrný vliv úrokových sazeb a reálného devizového kurzu. Nejprve si vysvětlíme
rozdíl mezi systémem fixních a plovoucích devizových kurzů a posléze se budeme zabývat
chováním otevřené ekonomiky v těchto systémech. Podíváme se, jak tyto systémy ovlivňují
chování centrální banky a zahraniční obchod domácí země. Jelikož veškeré transakce
se zahraničním jsou sledovány v platební bilanci, zahrneme ji do nám již známého modelu
IS-LM. Budeme se věnovat dvěma nejdůležitějším složkám platební bilance a to běžnému
a finančnímu účtu. Odvodíme křivku BP, která vyjadřuje rovnováhu platební bilance, vysvětlíme
si rozdíl mezi dokonalou a nedokonalou kapitálovou mobilitou a následně vytvoříme
model IS-LM-BP, který je dodnes základním analytickým nástrojem makroekonomie
otevřené ekonomiky.
CÍLE KAPITOLY
 rozšířit model IS-LM o působení zahraničního sektoru
 rozlišit systém fixních a plovoucích devizových kurzů
 definovat křivku IS a rovnováhu na trhu statků a služeb v otevřené ekonomice
 definovat křivku LM a rovnováhu na trhu peněz v otevřené ekonomice
 odvodit křivku BP, definovat rovnováhu platební bilance
 rozlišit dokonalou a nedokonalou kapitálovou mobilitu
 nalézt rovnováhu v modelu IS-LM-BP
 naučit se využívat grafický aparát modelu
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
běžný účet, čistý export, dokonalá a nedokonalá kapitálová mobilita, export, finanční
účet, import, multiplikátor běžného účtu, multiplikátor otevřené ekonomiky, nominální měnový
kurz, platební bilance, reálný měnový kurz, rovnováha, systém fixních devizových
kurzů, systém plovoucích devizových kurzů, zhodnocení a znehodnocení měny
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
94
V modelu IS-LM jsme analyzovali určení rovnovážné produkce (důchodu) v uzavřené
ekonomice. Národní ekonomika ovšem není uzavřený systém, neboť je spojena se zahraničím.
Toto spojení je možné dvěma způsoby – prostřednictvím mezinárodního obchodu a
prostřednictvím mezinárodních finančních trhů.
5.1 Systém fixních a plovoucích devizových kurzů
Dříve než se pustíme do určování rovnovážné produkce, je třeba si ujasnit, jaký je rozdíl
mezi fixním a plovoucím devizovým kurzem.
FIXNÍ KURZ
Fixní kurz znamená státní garanci na jistou úroveň tržní ceny. Tou cenou je směnný kurz
domácí měny. Vzhledem k tomu, že při plné konvertibilitě a tedy existenci devizového
trhu je těžko možné zaručit naprostou nehybnost kurzu na jedné hodnotě, je v realitě většinou
použit fixní kurz s fluktulačním pásmem.
To znamená, že stát (měnová autorita, většinou se jedná o centrální banku) veřejně vyhlašuje
(zaručuje), že se devizový kurz jeho měny bude pohybovat v předem známém intervalu.
Pokud hrozí, že dojde k vychýlení z tohoto intervalu, je centrální autorita, v našem
případě centrální banka, povinna intervenovat (zasahovat) tak, aby kurz měny v daném intervalu
udržela. V systému pevných kurzů hovoříme o revalvaci (zhodnocení) a devalvaci
(znehodnocení), měny.
PLOVOUCÍ KURZ
V systému plovoucích (flexibilních) kurzů je devizový kurz měny určován nabídkou a
poptávkou na devizovém trhu, tudíž centrální autorita nemusí zasahovat.
V systému plovoucích kurzů hovoříme o apreciaci (zhodnocení) a depreciaci (znehodnocení)
měny.
5.2 Rovnováha na trhu statků a služeb (křivka IS otevřené eko-
nomiky)
Při determinaci úrovně rovnovážné produkce v otevřené ekonomice využijeme naše
znalosti o čtyřsektorovém jednoduchém keynesiánském modelu a budeme je konfrontovat
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
95
s našimi znalostmi o určení rovnovážné produkce v modelu IS-LM. Analýzu budeme provádět
za předpokladu jak fixních měnových kursů (tzn., že kurz měny v ekonomice je stanoven
centrální bankou a ta také intervenuje při jeho udržení), tak plovoucích měnových
kurzů a fixní cenové hladiny.
5.2.1 ROVNICE IS A DETERMINACE ROVNOVÁŽNÉHO PRODUKTU V OTEVŘENÉ
EKONOMICE S FIXNÍM KURZEM
Z první kapitoly víme, že rovnovážný produkt v otevřené ekonomice je, mimo jiné,
ovlivňován zahraničním obchodem, jehož saldo vyjadřujeme pomocí funkce čistého ex-
portu:
𝑁𝑋 = 𝑁𝑋 𝐴 − 𝑚 ∗ 𝑌 (85)
Pokud rovnic čistého exportu začleníme do rovnice agregátních výdajů, dostaneme:
𝐴𝐷 = 𝐶𝑎 + 𝑐 ∗ (𝑌 − 𝑇𝑎 − 𝑡 ∗ 𝑌 + 𝑇𝑅) + 𝐼𝑎 − 𝑏 ∗ 𝑖 + 𝐺 + 𝑁𝑋 𝐴 − 𝑚 ∗ 𝑌 (86)
Vyjádříme-li si:
𝐴 = 𝐶𝑎 − 𝑐 ∗ 𝑇𝑎 + 𝑐 ∗ 𝑇𝑅 + 𝐼𝑎 + 𝐺 + 𝑁𝑋 𝐴 (87)
A dosadíme-li do rovnice agregátní poptávky, získáme konečnou rovnici agregátní poptávky
v otevřené ekonomice:
𝐴𝐷 = 𝐴 + 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) ∗ 𝑌 − 𝑚 ∗ 𝑌 − 𝑏 ∗ 𝑖 (88)
Vycházíme-li ze vztahu, že AD = Y, dostaneme:
𝑌 = 𝐴 + 𝑐 ∗ (1 − 𝑧) ∗ 𝑌 − 𝑚 ∗ 𝑌 − 𝑏 ∗ 𝑖 (89)
Řešením pro rovnovážnou úroveň produkce dostaneme:
𝑌0 =
1
1 − 𝑐(1 − 𝑡) + 𝑚
∗ (𝐴 − 𝑏 ∗ 𝑖) (90)
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
96
𝑌0 = 𝛼 𝐹 ∗ (𝐴 − 𝑏 ∗ 𝑖)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Výraz ve zlomku již známe z první kapitoly, je to jednoduchý multiplikátor otevřené
ekonomiky (αF), který vyjadřuje vliv autonomních výdajů včetně exportu a importu na domácí
důchod, za předpokladu fixní cenové hladiny, fixní (dané) úrokové sazby a daného
reálného měnového kursu. Multiplikátor otevřené ekonomiky je menší než multiplikátor
bez zahraničního obchodu (α). Rovnice Y0 = αF * (A-b*i) je zároveň rovnicí křivky IS
v otevřené ekonomice s fixním měnovým kurzem.
5.2.2 MULTIPLIKÁTOR BĚŽNÉHO ÚČTU
K ZAPAMATOVÁNÍ
Pomocí multiplikátoru běžného účtu jsme schopni analyzovat, jak zvýšení vládních výdajů
na nákup zboží a služeb ovlivní čisté vývozy, respektive běžný účet platební bilance
(což je podstatný aspekt vnější a tedy i všeobecné rovnováhy ekonomiky).
Předpokládáme-li změnu vládních výdajů na nákup zboží a služeb (o ΔG) za podmínky
neměnnosti všech ostatních proměnných, pak můžeme efekt na čistý export vyjádřit jako:
∆𝑁𝑋 = −
𝑚
1 − 𝑐(1 − 𝑡) + 𝑚
∗ ∆𝐺 (91)
MULTIPLIKÁTOR BĚŽNÉHO ÚČTU
Záporný zlomek je multiplikátor běžného účtu (čistého vývozu) a říká nám, jak se změní
čistý export, pokud dojde ke změně vládních výdajů.
Zvýšení vládních výdajů na nákup zboží a služeb má negativní dopad na běžný účet,
protože domácí subjekty vynaloží část důchodu na dovozy.
Nyní se podíváme na stejnou problematiku, avšak v systému plovoucích kursů, kde do
hry vstupuje další proměnná a tou je reálný devizový kurs.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
97
5.2.3 ČISTÉ VÝVOZY V SYSTÉMU PLOVOUCÍCH KURZŮ
Pokud chceme určit velikost čistých vývozů v systému plovoucích kursů, je nutné si
uvědomit, že čisté vývozy jsou v tomto režimu závislé nejen na autonomních vývozech
(EXA) a autonomních dovozech (IMA) a indukované složce dovozů (mY), ale také na pohybu
reálného devizového kurzu. Zatímco v systému pevných devizových kurzů jsme se
pohybem devizového kurzu nemuseli zabývat (jeho pevná výše je garantována centrální
autoritou), zde již musíme s jeho pohybem počítat.
Reálný devizový kurs (R) určíme jako součin nominálního měnového kurzu (E) a poměru
cenových hladin v zahraničí (PF) k domácí cenové hladině (P). Rovnice má tvar:
𝑅 = 𝐸 ∗
𝑃𝐹
𝑃
(92)
Roste-li reálný devizový kurz, dochází k reálnému znehodnocení, domácí měna oslabuje,
zboží domácí země se stává v zahraničí levnější, export roste a tím pádem roste také
čistý export. Klesá-li reálný měnový kurz, dochází k reálnému zhodnocení, domácí měna
posiluje, zboží domácí země sestává pro zahraničí dražší, export klesá, část domácí poptávky
se přesouvá k levnějšímu zboží ze zahraničí (import roste) a čistý export klesá. Více
se o devizovém kurzu dozvíte v kapitole 7.
Proto musíme v systému plovoucích kurzů naši známou rovnici čistých vývozů rozšířit
o vliv změny devizového kurzu:
𝑁𝑋 = 𝑁𝑋 𝐴 − 𝑚 ∗ 𝑌 + 𝑣 ∗ 𝑅 (93)
Kde R je reálný měnový kurz, v označuje citlivost čistých vývozů na změny reálného
devizového kurzu. Z této rovnice můžeme učinit několik závěrů:
 Roste-li zahraniční důchod, rostou autonomní vývozy → roste čistý export → zvyšuje
se AD.
 Roste-li měnový kurz → rostou čisté vývozy → roste AD.
 Roste-li domácí důchod → rostou dovozy → klesají čisté vývozy→ AD se snižuje.
Rovnice IS a determinace rovnovážného produktu v otevřené ekonomice s plovoucím
kurzem
Při formulaci rovnice křivky IS v otevřené ekonomice s plovoucím kurzem budeme vycházet
z rovnice rovnovážné produkce v otevřené ekonomice s fixním kurzem, kterou rozšíříme
o vliv plovoucího měnového kurzu. Konečná podoba rovnice agregátní poptávky je:
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
98
𝐴𝐷 = 𝐴 + 𝑐 ∗ (1 − 𝑡) ∗ 𝑌 − 𝑏 ∗ 𝑖 − 𝑚 ∗ 𝑌 + 𝑣 ∗ 𝑅 (94)
Za předpokladu rovnosti AD = Y, a po úpravách dostaneme konečný tvar rovnice pro
určení rovnovážného důchodu v otevřené ekonomice s plovoucím kurzem:
𝑌0 =
1
1 − 𝑐(1 − 𝑡) + 𝑚
∗ (𝐴 − 𝑏 ∗ 𝑖 + 𝑣 ∗ 𝑅)
𝑌0 = 𝛼 𝐹 ∗ (𝐴 − 𝑏 ∗ 𝑖 + 𝑣 ∗ 𝑅)
(95)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Rovnováha na trhu zboží a služeb v otevřené ekonomice s plovoucím kursem je determinována
domácími autonomními výdaji (A), čistým autonomním exportem (NX – tento
je již zahrnut v autonomních výdajích), citlivostí poptávky po autonomních výdajích na
úrokovou míru (b), koeficientem citlivosti čistých vývozů na reálný měnový kurz (v), reálným
měnovým kurzem (R) a velikostí multiplikátoru otevřené ekonomiky (αF).
Čím menší (větší) je mezní sklon k dovozu (m), tím větší (menší) je úroveň rovnovážné
produkce. Z rovnice je dále zřejmé, že růst reálného měnového kurzu zvyšuje domácí důchod.
Růst (pokles) rovnovážného důchodu v důsledku růstu (poklesu) reálného měnového
kurzu je tím větší, čím větší je citlivost čistých vývozů na reálný měnový kurz, a čím větší
je multiplikátor otevřené ekonomiky.
Jsou-li čisté vývozy (NX) pozitivní, křivka IS se posunuje doprava o αF · ΔNX . Jsou-li
čisté vývozy negativní (schodek bilance zboží a služeb), posunuje se křivka IS doleva. Růst
reálného měnového kurzu posouvá křivku IS doprava o αF · v · ΔR a jeho pokles posouvá
křivku IS doleva.
5.3 Rovnováha na trhu peněz (křivka LM v otevřené ekonomice)
Křivka LM zobrazuje rovnováhu na trhu peněz a ostatních finančních aktiv a můžeme
ji zapsat ve tvaru:
𝑌 =
1
𝑘
∗ (
𝑀
𝑃
+ ℎ ∗ 𝑖) (96)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
99
což je vyjádření rovnovážného produktu, pro vyjádření úrokové míry zapisujeme takto:
𝑖 =
1
ℎ
∗ (𝑘 ∗ 𝑌 −
𝑀
𝑃
) (97)
Tento zápis odpovídá křivce LM v uzavřené i otevřené ekonomice. Křivka LM s fixními
kurzy však navíc odráží vliv platební bilance na peněžní zásobu, což se ovšem v samotné
rovnici nijak neprojeví.
5.4 Rovnováha platební bilance (křivka BP)
Analýzu běžného účtu platební bilance jsme již provedli pomocí funkce čistého exportu,
nyní zapojíme i druhou složku platební bilance, kterou je finanční účet3
.
DEFINICE
Souhrnně lze říci, že platební bilance zachycuje platby jdoucí z domácí země do ostatních
zemí a platby jdoucí z ostatních zemí do domácí země. Platební bilance se samozřejmě
skládá z více účtů, ale pro naše potřeby ji zjednodušíme a budeme uvažovat pouze nejdůležitější
dva - běžný účet (v rámci běžného účtu nebudeme uvažovat bilanci důchodů a
transferů a tím běžný účet redukujeme do podoby čistých vývozů - viz výše) a finanční
účet (tok kapitálu z ostatních zemí světa do domácí země – nákup akcií, obligací, přímé
zahraniční investice mínus toky kapitálu z domácí země do ostatních zemí světa).
K ZAPAMATOVÁNÍ
Platební bilance (BP) je v rovnováze (BP = 0), když je v rovnováze buď běžný účet (CA)
i finanční účet (CF) nebo když přebytek jednoho účtu vyrovná deficit druhého. Za tohoto
stavu nebude vznikat tlak na změnu rezerv.
Rovnováhu platební bilance zapíšeme ve tvaru:
𝐵𝑃 = 𝐶𝐴 + 𝐶𝐹 (98)
3
Ve starší literatuře se setkáváme s názvem kapitálový účet, protože do roku 1993 se toky kapitálu skutečně
sledovaly na kapitálovém účtu. Od roku 1993 se tyto změny zachycují na finančním účtu a kapitálový účet
zachycuje z hlediska platební bilance nevýznamné kapitálové transfery).
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
100
Čím je determinován finanční účet? Srovnáním úrovně domácí úrokové sazby (i) se zahraniční
úrokovou sazbou (if). Investoři převádějí svá aktiva do zemí s nejvýhodnější úrokovou
sazbou. Důležitým pojmem je také dokonalá kapitálová mobilita, tzn., že investoři
mohou nakupovat aktiva v kterékoliv zemi rychle a v neomezeném rozsahu.
Běžný účet (čisté exporty) jsou ovlivněny reálným důchodem, jak jsme si již vysvětlili
výše.
DOKONALÁ KAPITÁLOVÁ MOBILITA
O dokonalé kapitálové mobilitě hovoříme tehdy, jestliže neexistují rozdíly v daních
v jednotlivých zemích, je stabilní měnový kurz, neexistují politické ani jiné překážky odlivu
kapitálu a jeho výnosů z jedné země do druhé.
Za podmínky dokonalé kapitálové mobility nemohou být domácí úrokové sazby příliš
vysoko a příliš dlouho odchýleny od průměrné světové úrokové sazby, neboť právě dokonalá
kapitálová mobilita zajistí, že se dříve či později vyrovnají.
5.4.1 ODVOZENÍ KŘIVKY BP
K ZAPAMATOVÁNÍ
Křivka BP je křivka vyrovnané platební bilance a slouží, mimo jiné k analýze účinnosti
monetární a fiskální politiky. Vycházíme z rovnice (98). Se situací, kdy jsou oba účty
v rovnováze, se setkáváme málokdy. Z rovnice tedy vyplývá, že přebytky běžného účtu
musí být kompenzovány deficitem finančního účtu a opačně. Vznikne-li deficit na běžném
účtu, musí být kompenzován stejně velkým přebytkem na účtu finančním.
Funkci čistého exportu, který determinuje stav běžného účtu, jsme si již určili. Zbývá
tedy určit čisté kapitálové toky, které vyjadřují stav finančního účtu. Zjednodušeně řečeno
je čistý příliv kapitálu do země funkcí rozdílu mezi domácí úrokovou sazbou a zahraniční
úrokovou sazbou (if). Pokud je tedy domácí úroková sazba nižší než světová (i<if), odlévá
se více kapitálu do zahraničí a vzniká čistý kapitálový odliv. Stejná analogie platí i opačně.
Pro rovnováhu platební bilance musí tedy platit:
𝐶𝐴 + 𝐶𝐹 = 0 (100)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
101
Má-li být dosaženo rovnováhy platební bilance, pozitivní čistý export musí být doprovázen
odpovídajícím odlivem kapitálu a naopak. Nyní můžeme přistoupit k odvození
křivky BP.
Na Obrázku 37 a) vidíme vzájemný vztah mezi běžným účtem (čistými vývozy) a úrovní
důchodu, kdy křivka běžného účtu klesá zleva doprava, protože jak již víme, růst důchodu
vede ke zvyšování importu a tedy ke zhoršování čistých vývozů (běžného účtu). Pokud je
důchod na úrovni Y0 je běžný účet v rovnováze, v případě nižšího důchodu Y1 je běžný
účet přebytkový a v případě vyššího důchodu Y2 je běžný účet schodkový (deficitní). Přebytek,
rovnováha a deficit běžného účtu jsou potom pomocí přímky pod úhlem 45º (obr.
37 b)) převedeny do obrázku 37 d), kde vidíme, že schodek běžného účtu CA2 musí být
kompenzován čistým kapitálovým přílivem v rozsahu CF2, aby byla platební bilance udržena
v rovnováze a nedošlo ke změně výše měnových rezerv.
Obrázek 37: Grafické odvození křivky BP
Finanční účet je tedy v přebytku (CF > 0). Rovnováha na běžném účtu předpokládá rovnováhu
na finančním účtu, tedy CA = 0 a také CF = 0, a přebytek běžného účtu CA1 je
kompenzován čistým kapitálovým odlivem CF < 0. Křivka finančního účtu na obrázku 37
d) je klesající zprava doleva, protože vyšší domácí úrokové sazby stimulují čistý kapitálový
příliv, a nižší domácí úrokové sazby způsobují čistý kapitálový odliv.
Křivku BP potom odvodíme na obrázku 37 c), kdy vyšší úroveň důchodu Y2 způsobuje
schodek běžného účtu a k vyrovnání tohoto schodku musí být domácí úroková sazba (i2)
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
102
vyšší, aby vznikl čistý kapitálový příliv, který bude kompenzovat schodek běžného účtu
CA2. Naopak nižší úroveň důchodu Y1 způsobí přebytek na běžném účtu CA1, a proto musí
být domácí úroková sazba (i1) nižší, aby došlo k čistému kapitálovému odlivu, který kompenzuje
přebytek běžného účtu. Pouze v případě, že je důchod roven Y0 a úroková sazba je
na úrovni i0 jsou oba účty – běžný i finanční – v rovnováze a v rovnováze je také platební
bilance. Body A a C na křivce BP sice představují rovnováhu platební bilance, ovšem v případě
bodu A se jedná o schodek běžného účtu a přebytek finančního účtu a v případě bodu
C se jedná o přebytek běžného účtu a schodek účtu finančního. Bod B pak představuje
situaci, kdy jsou oba účty v rovnováze. Spojením těchto tří bodů získáme křivku platební
bilance.
KŘIVKA BP
Křivka BP tedy vyjadřuje takové kombinace úrovní důchodu a úrokových sazeb, za
nichž je platební bilance v rovnováze.
5.4.2 SKLON, POLOHA A BODY MIMO KŘIVKU BP
Křivka BP má obecně pozitivní sklon, který je determinován především stupněm kapitálové
mobility – čím dokonalejší je mezinárodní kapitálová mobilita, tím plošší je BP a
naopak.
DOKONALÁ KAPITÁLOVÁ MOBILITA
Dokonalá kapitálová mobilita tedy znamená, že křivka BP bude horizontální, tedy i = if.
V případě horizontální křivky BP je stav platební bilance zcela určen úrokovou sazbou a
finančním účtem a úloha běžného účtu je zanedbatelná.
Je-li v tomto případě domácí úroková sazba nad světovou úrokovou sazbou, pak dojde
k intenzivnímu přílivu kapitálu a přebytku platební bilance (měnové rezervy centrální
banky rostou). Pokud nemá dojít revalvaci (zhodnocení) měny domácí země, potom v systému
fixních měnových kurzů musí centrální banka intervenovat (zasáhnout) tím, že nakupuje
zahraniční měnová aktiva, což zvýší zásobu mezinárodních rezerv a současně zvýší
peněžní zásobu v domácí ekonomice. Zvýšení peněžní zásoby povede k poklesu domácí
úrokové sazby, která bude klesat tak dlouho, dokud nebude na úrovni sazby světové. Tento
mechanismus funguje také opačně.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
103
Obrázek 38: Tvary křivky BP
Protipólem dokonalé kapitálové mobility je dokonalá kapitálová imobilita.
DOKONALÁ KAPITÁLOVÁ MOBILITA
Dokonalá kapitálová imobilita je stav, kdy překážky v mezinárodním obchodě jsou takové,
že růst (pokles) domácích úrokových sazeb by neměl žádný účinek na pohyb kapitálu
(příliv, odliv). Křivka BP je v tomto případě vertikální a stav platební bilance je zcela určen
běžným účtem a faktory, které ho ovlivňují.
Napravo od vertikální křivky BP je důchod příliš vysoký, a proto je příliš vysoký i import,
který přesahuje export a vzniká deficit platební bilance. Nalevo od křivky BP je reálný
důchod naopak příliš nízký, a proto je nízký i import, opět vzniká nerovnováha, tentokrát
přebytek platební bilance. V obou případech bude v systému fixních kurzů třeba zásahů
centrální banky, aby udržela platební bilanci v rovnováze.
Poloha křivky BP a její posuny jsou, kromě úrovně důchodu a úrovně úrokové sazby,
určeny nominálním měnovým kurzem a poměrem zahraniční cenové hladiny (PF) k domácí
cenové hladině (P). Na obrázku 39 je křivka BP znázorněna pro reálný měnový kurs (R).
Jestliže dojde k jeho změně, např. zvýšení reálného devizového kurzu (znehodnocení domácí
měny), potom dojde ke zlepšení čistých vývozů při každé úrovni důchodu a křivka
BP se posune doprava. Při poklesu reálné devizového kurzu dojde ke zhodnocení domácí
měny, což povede ke zhoršení čistých vývozů při jakékoliv úrovni důchodu a křivka BP se
posune doleva.
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
104
Obrázek 39: Křivka BP s omezenou (nedokonalou) kapitálovou mobilitou
Je-li poměr zahraniční cenové hladiny k domácí cenové hladině (PF/P) konstantní, potom
se reálný devizový kurz zvyšuje, jestliže v systému pevných kurzů dochází k devalvaci
domácí měny, tj. k relativnímu znehodnocení domácí měny v poměru k zahraničním měnám.
Devalvace domácí měny posunuje křivku BP doprava, a revalvace (zhodnocení) domácí
měny posunuje křivku BP doleva.
Body D a E na obr. 39 jsou body nerovnováhy platební bilance. V bodě D je platební
bilance v přebytku, protože úroková sazba je pro daný důchod příliš vysoká, aby vyvolala
čistý kapitálový odliv. Platební bilance je aktivní a měnové rezervy se zvyšují. V bodě E je
také platební bilance v nerovnováze ovšem v deficitu (schodku). Úroková sazby je příliš
nízká, aby vyvolala příliv kapitálu, který by vyrovnal schodek běžného účtu, dochází tedy
k čerpání měnových rezerv. Z výše uvedeného je zřejmé, že v bodech nalevo od křivky BP
je platební bilance v přebytku (dochází ke zvyšování měnových rezerv) a v bodech napravo
od křivky BP je platební bilance v deficitu (dochází k čerpání devizových rezerv).
5.4.3 ROVNOVÁHA V MODELU IS-LM-BP
K ZAPAMATOVÁNÍ
Vnitřní a vnější rovnováha ekonomiky nastává v průsečíku křivek IS, LM a křivky BP,
jedná se tedy o situaci, kdy existuje současná rovnováha na všech agregátních trzích uvnitř
ekonomiky (trh zboží a služeb), trhu peněz a ostatních finančních aktiv současně s rovnováhou
vnější, tzn. rovnováhou platební bilance.
Na Obrázku 40 je znázorněna všeobecná rovnováha za předpokladu dokonalé kapitálové
mobility, tzn. křivka BP je horizontální a domácí úroková sazba se rovná úrokové sazbě
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
105
světové, ekonomika je na úrovni svého potenciálního produktu, všechny trhy jsou v rovno-
váze.
Obrázek 40: Rovnováha v modelu IS-LM-BP při dokonalé kapitálové mobility
Připomeňme si, že v této situaci, kdy se domácí úroková sazba rovná zahraniční úrokové
sazbě, ekonomika funguje v systému pružných kurzů, je rovnice křivky IS:
𝑌0 =
1
1 − 𝑐(1 − 𝑡) + 𝑚
∗ (𝐴 − 𝑏 ∗ 𝑖 + 𝑣 ∗ 𝑅)
𝑌0 = 𝛼 𝐹 ∗ (𝐴 − 𝑏 ∗ 𝑖 + 𝑣 ∗ 𝑅)
(101)
Křivka LM má v otevřené ekonomice při dokonalé kapitálové mobilitě v systému pružných
měnových kurzů tento tvar:
𝑖 = 𝑖 𝑓 =
1
ℎ
∗ (𝑘 ∗ 𝑌 −
𝑀
𝑃
) (102)
Z rovnice křivky LM plyne, že rovnovážná úroveň produktu je determinována nabídkou
reálných peněžních zůstatků v domácí zemi a světovou úrokovou sazbou.
Za předpokladu dokonalé kapitálové mobility lze formálně zapsat rovnici křivky BP
ve tvaru:
𝑖 = 𝑖 𝑓 (103)
V případě nedokonalé kapitálové mobility (pozitivně skloněná křivka BP) se domácí
úroková sazba nemusí rovnat zahraniční úrokové sazbě. Makroekonomická rovnováha
bude určena interakcí domácí úrokové sazby, domácího důchodu a reálného kurzu. Vycházíme-li
ze vztahu BP = CA + CF = 0, bude mít rovnice křivky BP tvar:
Makroeonomie otevřené ekonomiky (model IS-LM-BP)
106
𝐵𝑃 = (𝑁𝑋 − 𝑚 ∗ 𝑌 + 𝑣 ∗ 𝑅) + 𝑐𝑓(𝑖 − 𝑖 𝑓) (104)
V této rovnici je NX čistý export, m mezní sklon k dovozu, v koeficient citlivosti čistých
vývozů na reálný měnový kurz, R reálným měnový kurz a cf je koeficient citlivosti kapitálových
toků na rozdíl úrokových sazeb.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Rovnováha v modelu IS-LM-BP vyjadřuje současně vnitřní a vnější rovnováhu ekonomiky
v krátkém období.
Mezi předpoklady modelu patří fixní cenová hladina, dostatečná zásoba kapitálu a práce,
ekonomika se nachází v recesní mezeře.
Při analýze modelu IS-LM-BP je třeba rozlišit fixní a plovoucí kurz. Fixní kurz znamená
státní garanci na jistou úroveň tržní ceny, což znamená že stát (měnová autorita)
veřejně vyhlašuje (zaručuje), že se devizový kurz jeho měny bude pohybovat v předem
známém intervalu. Pokud hrozí, že dojde k vychýlení z tohoto intervalu, je centrální autorita,
v našem případě centrální banka, povinna intervenovat (zasahovat) tak, aby kurz měny
v daném intervalu udržela. V systému pevných kurzů hovoříme o revalvaci (zhodnocení) a
devalvaci (znehodnocení), měny. Naopak v systému plovoucích (flexibilních) kurzů je devizový
kurz měny určován nabídkou a poptávkou na devizovém trhu, tudíž centrální autorita
nemusí zasahovat. V systému plovoucích kurzů hovoříme o apreciaci (zhodnocení) a
depreciaci (znehodnocení) měny.
Systém měnových kurzů, ve kterých ekonomika funguje je třeba rozlišovat, protože
v každém z nich vypadá rovnice křivky IS jinak. Rovnice křivky LM zůstává stejná bez
ohledu na to, jaký systém kurzů je v ekonomice používán.
Další multiplikátor, se kterým jsme se při studiu této kapitoly setkali, je multiplikátor
běžného účtu, pomocí něhož jsme schopni analyzovat, jak zvýšení vládních výdajů na
nákup zboží a služeb ovlivní čisté vývozy, respektive běžný účet platební bilance (což je
podstatný aspekt vnější a tedy i všeobecné rovnováhy ekonomiky). Zvýšení vládních výdajů
na nákup zboží a služeb má negativní dopad na běžný účet, protože domácí subjekty
vynaloží část důchodu na dovozy.
Rovnováha na trhu zboží a služeb v otevřené ekonomice s plovoucím kursem je determinována
domácími autonomními výdaji (A), čistým autonomním exportem (NX – tento
je již zahrnut v autonomních výdajích), citlivostí poptávky po autonomních výdajích na
úrokovou míru (b), koeficientem citlivosti čistých vývozů na reálný měnový kurz (v), reálným
měnovým kurzem (R) a velikostí multiplikátoru otevřené ekonomiky (αF).
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
107
Křivka BP vyjadřuje rovnováhu platební bilance. Běžný účet platební bilance je v tomto
modelu redukován do podoby výkonové bilance a kapitálový účet je zahrnut pod finanční.
Žádnou další část platební bilance neuvažujeme.
Křivka BP je v podmínkách nedokonalé kapitálové mobility rostoucí, protože růst důchodu
musí být doprovázen růstem úrokové míry, aby byla zachována rovnováha platební
bilance.
V podmínkách dokonalé kapitálové mobility je křivka BP horizontální, naopak v podmínkách
dokonalé kapitálové mobility je křivka BP vertikální.
Kromě bodů na křivce BP, které značí, že platební bilance je v rovnováze, existují také
body nerovnováhy. V bodech nalevo od křivky BP je platební bilance v přebytku (dochází
ke zvyšování měnových rezerv) a v bodech napravo od křivky BP je platební bilance v deficitu
(dochází k čerpání devizových rezerv).
Vnitřní a vnější rovnováha ekonomiky nastává tehdy, pokud existuje současná rovnováha
na všech agregátních trzích uvnitř ekonomiky (trh zboží a služeb), trhu peněz a ostatních
finančních aktiv současně s rovnováhou vnější, tzn. rovnováhou platební bilance.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
108
6 FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ POLITIKA V MODELU IS-
LM-BP
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V této kapitole využijeme své znalosti o modelu IS-LM-BP a podíváme se na účinnost
fiskální a monetární politiky. Nejprve budeme analyzovat Mundellův-Flemingův model,
jehož základním předpokladem je dokonalá kapitálová mobilita, tzn. křivka BP je horizontální.
Účinnost zmíněných politik budeme zkoumat jak v systému pevných, tak v systému
plovoucích devizových kurzů. Následně opustíme předpoklad dokonalé kapitálové mobility
a podíváme se na účinnost fiskální a monetární politiky v systému pevných a plovoucích
devizových kurzů za předpokladu nedokonalé (omezené) kapitálové mobility, tedy
v situaci, kdy má křivka BP pozitivní sklon. Abychom model ještě více přiblížili realitě,
budeme v rámci nedokonalé kapitálové mobility rozlišovat ekonomiky s relativně vysokou
a ekonomiky s relativně nízkou kapitálovou mobilitou. Aby byla naše analýza kompletní,
na závěr si ještě ukážeme, jak funguje fiskální a monetární politika v modelu s nulovou
kapitálovou mobilitou (dokonalou kapitálovou imobilitou).
CÍLE KAPITOLY
 seznámit se s Mundellovým-Flemingovým modelem
 analyzovat účinky fiskální a monetární politiky v modelu s dokonalou kapitálovou
mobilitou
 analyzovat účinky fiskální a monetární politiky v modelu s nedokonalou kapitálovou
mobilitou
 rozlišit účinky fiskální a monetární politiky v systému pevných a plovoucích
kurzů
 naučit se vše graficky vyjádřit
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
dokonalá kapitálová imobilita, dokonalá kapitálová mobilita, fiskální expanze, fiskální
restrikce, fixní kurz, monetární expanze, monetární restrikce, Marshallova-Lernerova podmínka,
Mundellův-Flemingův model, nedokonalá kapitálová mobilita, plovoucí kurz,
úplný mezinárodní vytěsňovací efekt
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
109
Možnosti hospodářské stabilizační politiky jsou v otevřené ekonomice dány především
tím, jaká je v zemi míra mezinárodní kapitálové mobility a jaký systém devizových kurzů
daná země uplatňuje. Vzhledem k tomu, že nejsnáze pochopitelná je problematika účinnosti
hospodářské politiky v modelu IS-LM-BP v modelu s dokonalou kapitálovou mobilitou,
začneme u Mundellova-Flemingova modelu.
6.1 Mundellův-Flemingův model
K ZAPAMATOVÁNÍ
Základním předpokladem je dokonalá kapitálová mobilita (horizontální křivka BP)
v modelu IS-LM-BP, kdy na horizontální ose je reálný důchod a na vertikální ose úroková
míra.
Předpoklad dokonalé kapitálové mobility platí v omezené míře převážně v ekonomicky
vyspělých zemích, které zcela eliminovaly překážky pohybu mezinárodních finančních
toků, a to za předpokladu, že mezinárodní aktiva jsou dokonalými substituty a neexistují
očekávání ohledně budoucí úrovně devizového kurzu. Předpoklad dokonalé kapitálové mobility
platí převážně v malých otevřených ekonomikách, které nemohou ovlivňovat důchod
v cizích zemích nebo úroveň světových úrokových sazeb. Dále platí tradiční keynesiánské
předpoklady. Právě díky nim však výsledky analýzy v tomto modelu platí ve velmi krátkém
období a to zejména pro situace, kdy se ekonomika nachází v recesní mezeře.
6.1.1 ÚČINNOST FISKÁLNÍ POLITIKY V MUNDELLOVĚ-FLEMINGOVĚ MODELU
Při posuzování účinnosti budeme vycházet z fiskální expanze, která může být způsobena
zvýšením vládních výdajů na nákup zboží a služeb. Stejný efekt může ovšem vyvolat také
reálný šok, kterým je např. zvýšení poptávky po exportu. Nejprve si ukážeme, co se při
zmíněné expanzi stane v systému pevných kurzů a následně si rozebereme stejnou situaci
ovšem v ekonomice s plovoucím kurzem.
FISKÁLNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PEVNÝCH KURZŮ
Na Obrázku 41 se ekonomika nachází ve stavu celkové výchozí rovnováhy, tedy v průsečíku
všech tří křivek (E0), kde se domácí úroková sazba rovná zahraniční a ekonomika
vyrábí na úrovni produktu Y0. Vláda provede fiskální expanzi a křivka IS0 se posune doprava
do IS1. Při stávající křivce LM se novým bodem rovnováhy stane Y1 při zvýšené
úrokové sazbě i1. Jak je z obrázku zcela patrné jedná se však pouze o rovnováhu vnitřní.
Platební bilance je v nerovnováze (existuje přebytek platební bilance), proto není bod E1
bodem všeobecné rovnováhy. Jak se však všeobecné rovnováhy dostane?
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
110
Obrázek 41: Fiskální expanze v Mundellově-Flemingově modelu v systému pevných kurzů
V podmínkách dokonalé kapitálové mobility způsobí růst domácí úrokové sazby, že tato
je nyní vyšší než světová úroková sazba, což způsobí masivní příliv kapitálu. Tento příliv
kapitálu vyvolá tlak na revalvaci domácí měny, čemuž však chce centrální banka zabránit.
Prostřednictvím svých intervencí prodává domácí měnu, nakupuje zahraniční měnu a zvyšuje
tak domácí peněžní zásobu (klesá domácí úroková sazba). Tyto intervence způsobí
posun křivky LM0 doprava do LM1. Centrální banka bude intervenovat tak dlouho, dokud
se domácí úroková sazba nebude rovnat zahraniční úrokové sazbě. Konečným výsledkem
je rovnováha v bodě E2 při zvýšeném reálném důchodu, původní úrokové sazbě a původně
hodnotě domácí měny. Fiskální politika je maximálně účinná.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Za předpokladu dokonalé kapitálové mobility a systému pevných (fixních) kurzů je fiskální
politika maximálně účinná.
FISKÁLNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PLOVOUCÍCH KURZŮ
Vyjdeme ze stejného bodu rovnováhy E0, tentokrát však na Obrázku 42 a vláda opět
provede fiskální expanzi.
Tato expanze se projeví růstem reálného domácího produktu na Y1 při zvýšení úrokové
sazby na i1, tudíž celá křivka IS0 se díky fiskální expanzi přesouvá doprava nahoru do IS1
a vnitřní rovnováha nastává v bodě E1. Tato situace by nastala, pokud by se jednalo o uzavřenou
ekonomiku. Ve skutečnosti se však ekonomika do bodu E1 vůbec nedostane. Proč?
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
111
Obrázek 42: Fiskální expanze v Mundellově-Flemingově modelu v systému plovoucích kurzů
Protože fiskální expanze sice vyvolá tendenci k růstu reálného důchodu, to však zároveň
zvedne domácí úrokovou sazbu, která je nyní vyšší než zahraniční (i > if). Zvýšená domácí
úroková sazba způsobí masivní příliv kapitálu, který v systému plovoucích kurzů způsobí
zhodnocení měny. Zhodnocení měny mění relativní ceny exportu a importu, export se stává
dražším, import naopak levnějším, což způsobí pokles čistého exportu. Ten je součástí agregátní
poptávky, ta klesá a s ní klesá také reálný důchod. Měna se bude zhodnocovat tak
dlouho, dokud se domácí a zahraniční úroková sazby nevyrovnají. Křivka IS se vrací na
svoji původní úroveň, obnoví se původní rovnováha reálného důchodu a domácí a světová
úroková sazba se vyrovnají. Konečná rovnováha nastává v bodě E2 = E0 při původním reálném
důchodu, původní úrokové míře a zhodnocené měně.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Fiskální politika nemá v případě dokonalé kapitálové mobility a při plovoucích kurzech
žádný účinek na úroveň reálného důchodu, díky působení úplného mezinárodního vytěsňovacího
efektu.
ÚPLNÝ MEZINÁRODNÍ VYTĚSŇOVACÍ EFEKT
O úplném mezinárodním vytěsňovacím efektu hovoříme v situaci, kdy fiskální expanze
vede ke zhodnocení domácí měny, které vyvolá pokles čistých exportů (export se
stává dražším a jeho objem klesá). Pokles čistých exportů je ekvivalentní původnímu nárůstu
vládních výdajů. Vládní nákupy tedy prostřednictvím zhodnocení domácí měny zcela
vytěsní čisté exporty.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
112
6.1.2 ÚČINNOST MONETÁRNÍ POLITIKY V MUNDELLOVĚ-FLEMINGOVĚ MODELU
Podívejme se nyní, jak ekonomika s dokonalou kapitálovou mobilitou bude reagovat na
působení monetární politiky, respektive na monetární expanzi, kterou provádí centrální
banka prostřednictvím zvýšení nabídky peněz. Jelikož je cenová hladina fixována, znamená
to růst reálné peněžní nabídky. Opět začneme systémem pevných kurzů a posléze budeme
analyzovat účinnost monetárním expanze v systému plovoucích kurzů.
MONETÁRNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PEVNÝCH KURZŮ
Na Obrázku 43 je výchozím bodem rovnováhy průsečík všech tří křivek bod E0, domácí
úroková sazba se rovná zahraniční a ekonomika vyrábí na úrovni Y0. Centrální banka provede
monetární expanzi prostřednictvím zvýšení nabídky peněz. Protože je cenová hladina
fixována, znamená to růst reálné peněžní nabídky a přebytek peněz v ekonomice. Křivka
LM0 se posouvá doprava do LM1, dochází k poklesu úrokové sazby (i1) a růstu reálného
důchodu (Y1), ekonomika se nachází v bodě E1. Tento bod ovšem znamená pouze vnitřní
rovnováhu, protože platební bilance představující vnější rovnováhu je v deficitu. Pokles
domácí úrokové sazby způsobí, že je nižší než zahraniční úroková sazba, dojde tak k masivnímu
odlivu kapitálu ze země a tlaku na devalvaci měny.
Obrázek 43:Monetární expanze v Mundellově-Flemingově modelu v systému pevných kurzů
V systému pevných kurzů chce centrální banka devalvaci zabránit, proto bude intervenovat
prostřednictvím prodeje cizí měny a nákupu měny domácí, čímž snižuje nabídku peněz v
ekonomice. To bude posouvat křivku LM1 doleva do té doby, než se bude domácí úroková
sazba rovnat zahraniční i = if. Až se křivka LM1 přesune zpět na úroveň LM0 obnoví se
původní rovnováha. Výsledkem je rovnováha v bodě E2 = E0 při původní situaci ekono-
miky.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
113
K ZAPAMATOVÁNÍ
Za předpokladu dokonalé kapitálové mobility a systému pevných kurzů je monetární
politiky zcela neúčinná, protože nemá žádný vliv na konečnou změnu důchodu.
MONETÁRNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PLOVOUCÍCH KURZŮ
V systému plovoucích kurzů je kurz měny ustanoven pohybem na devizovém trhu, podívejme
se tedy, jak ovlivní situaci ekonomiky monetární expanze v tomto prostředí. Na
Obrázku 44 je výchozím bodem rovnováhy bod E0, který představuje situaci současné
vnitřní i vnější rovnováhy. Za předpokladu, že centrální banka provede monetární expanzi
prostřednictvím zvýšení nabídky peněz v ekonomice, dojde k poklesu úrokové sazby na i1
a k růstu reálného důchodu na Y1, křivka LM0 se přesouvá do LM1. Bod E1 však představuje
pouze vnitřní rovnováhu, neboť platební bilance je schodková. Pokles domácí úrokové
sazby způsobí, že je nyní nižší než zahraniční úroková sazba i < if, což povede k masivnímu
odlivu kapitálu ze země a ke znehodnocení domácí měny.
Obrázek 44: Monetární expanze v Mundellově-Flemingově modelu v systému plovoucích kurzů
Znehodnocení domácí měny znamená, že se export stává levnějším a konkurenceschopnějším,
dovoz přitom dražším, což povede k růstu čistého exportu. Růst čistého exportu způsobí
růst agregátní poptávky a křivka IS0 se posouvá doprava do IS1, reálný důchod roste.
Znehodnocování bude probíhat tak dlouho, dokud pokles relativních cen exportu a importu
nezajistí přesun ekonomiky do bodu E2. Tento bod představuje rovnováhu s vyšší úrovní
reálného důchodu (Y2), stejnou úrokovou sazbou a znehodnocenou měnou.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
114
K ZAPAMATOVÁNÍ
Monetární politika je v případě dokonalé kapitálové mobility a při plovoucích kurzech
velmi účinná, protože vede k růstu reálného důchodu.
6.2 Nedokonalá kapitálová mobilita – systém pevných kurzů
Nyní budeme analyzovat účinky fiskální a monetární politiky v systému pevných kurzů
za předpokladu nedokonalé kapitálové mobility.
NEDOKONALÁ KAPITÁLOVÁ MOBILITA
Nedokonalou kapitálovou mobilitou rozumíme stav, kdy je platební bilance určena
jak obchodními (běžný účet), tak kapitálovými (finanční účet) toky. Křivka BP má pozitivní
sklon a rozdíl mezi domácí a zahraniční úrokovou sazbou může být po určitou dobu
udržován.
Abychom přiblížili model ještě více realitě, budeme rozlišovat ekonomiku s relativně
mobilním kapitálem a ekonomiku s relativně nemobilním kapitálem. Země s relativně vysokou
mobilitou kapitálu bude mít křivku LM s větším sklonem než má křivka BP a země
s relativně nízkou mobilitou kapitálu bude mít křivku LM s menším sklonem než je křivka
BP.
Jak tedy fiskální a monetární politika ovlivňují platební bilanci v ekonomice s nedokonalou
kapitálovou mobilitou? Expanzivní monetární politika (posun LM doprava) zhorší
platební bilanci oběma kanály – prostřednictvím dodatečného importu vyvolaného růstem
produktu a prostřednictvím sníženého kapitálového přílivu vyvolaného poklesem domácí
úrokové sazby.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Účinek monetární expanze je tedy jasný, povede ke zhoršení platební bilance. Restriktivní
monetární politika bude působit přesně opačně, tedy zlepší stav platební bilance.
U fiskální politiky to již tak jednoznačné nebude. Fiskální expanze zhoršuje běžný účet
platební bilance prostřednictvím zvýšení importu indukovaného růstem reálného produktu,
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
115
ale zlepšuje finanční účet vlivem zvýšeného kapitálového přílivu, neboť domácí úrokové
sazby rostou.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Účinek fiskální politiky jednoznačný není a konečný výsledek bude záviset na tom,
který z výše zmiňovaných efektů bude silnější.
6.2.1 ÚČINNOST FISKÁLNÍ POLITIKY
Analýzu účinnosti fiskální politiky v systému pevných kurzů za předpokladu nedokonalé
kapitálové mobility provedeme opět na příkladu fiskální expanze. Ukážeme si její vliv
jak na ekonomiku s relativně vysokou (část a) tak na ekonomiku s relativně nízkou (část b)
mobilitou kapitálu. Na Obrázku 45 je vidět nejednoznačnost účinnosti fiskální expanze.
Bodem rovnováhy v obou grafech je bod E0 odpovídající výši důchodu Y0 a úrokové míře
i0 a platební bilance ilustrována křivkou BP je v rovnováze. Fiskální expanze (např. formou
zvýšení vládních výdajů) posune křivku IS0 doprava do IS1 a nový rovnovážný bod bude
E1 s vyšším důchodem a vyšší úrokovou sazbou. Růst reálného důchodu vede ke zhoršení
běžného účtu platební bilance, tedy k jeho deficitu, ale růst úrokové sazby způsobí čistý
kapitálový přiliv a finanční účet bude tedy přebytkový. O tom, zda převáží efekt na běžný
či finanční účet, rozhoduje míra mobility kapitálu.
Obrázek 45: Fiskální expanze v systému pevných kurzů – nedokonalá kapitálová mobilita
V části a), kde je relativně vysoká kapitálová mobilita, bude při přesunu do bodu E1
zhoršení běžného účtu způsobené růstem produktu menší než zlepšení finančního účtu způsobené
růstem úrokové sazby. Přebytek na finančním účtu bude tedy vyšší než deficit běžného,
platební bilance bude přebytková a vznikne tlak na revalvaci domácí měny. Jelikož
se nacházíme v systému pevných kurzů, bude centrální banka intervenovat formou nabídky
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
116
domácí měny, čímž bude zvyšovat domácí peněžní zásobu. Křivka LM0 se přesune doprava
do LM1. Konečná rovnováha nastane v bodě E2, kdy reálný důchod ještě vzroste (Y2) a
úroková sazba poklesne na úroveň i2.
V části b) Obrázku 45 je relativně nízká mobilita kapitálu (křivka BP je strmější než
křivka LM). Jak je vidět, nyní se fiskální expanze projeví vyšším zhoršením běžného účtu
a nižším zlepšením účtu finančního. Nová rovnováha je v bodě E1, při reálném důchodu
Y1 a úrokové sazbě i1. Jelikož je zhoršení běžného účtu způsobené růstem reálného důchodu
vyšší než zlepšení finančního účtu způsobení růstem úrokové sazby, dostává se platební
bilance opět do nerovnováhy, nyní je ovšem deficitní (schodková). To vytváří tlak na
devalvaci domácí měny a centrální banka je opět nucena intervenovat. Tentokrát však
v opačném směru, bude nakupovat domácí měnu, peněžní zásoba se sníží a křivka LM0 se
posune doleva do LM1. Konečná rovnováha nastane v bodě E2, při nižším důchodu Y2 a
vyšší úrokové míře i2. Fiskální expanze je tak doprovázena monetární restrikcí, která snižuje
její účinnost.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Souhrnně lze říci, že účinek fiskální politiky na výši reálného důchodu v systému pevných
kurzů se zvyšuje s rostoucí mobilitou kapitálu. Při nulové mobilitě kapitálu je fiskální politika
neúčinná, při dokonalé mobilitě je naopak vysoce účinná, protože vyvolává automatickou
monetární expanzi, která zabraňuje růstu úrokové sazby a tím také vytěsňovacímu
efektu.
6.2.2 ÚČINNOST MONETÁRNÍ POLITIKY
Účinnost monetární politiky v systému pevných kurzů za předpokladu nedokonalé kapitálové
mobility budeme analyzovat na příkladu monetární expanze. Stejně jako u analýzy
účinnosti fiskální politiky si ukážeme jak ekonomiku s (a) relativně vysokou tak ekonomiku
s relativně nízkou (b) mobilitou kapitálu.
Na Obrázku 46 a) je znázorněna účinnost monetární expanze při relativně vysoké mobilitě
kapitálu. Ekonomika je v rovnováze v bodě E0 při úrokové sazbě i0 a reálném důchodu
Y0, platební bilance je vyrovnaná. Jelikož jedním z předpokladů modelu IS-LM-BP
je recesní mezera, můžeme předpokládat, že se centrální banka rozhodne podpořit zvýšení
reálného důchodu pomocí zvýšení nabídky peněz v ekonomice. Křivka LM0 posune doprava
do LM1, nyní je rovnovážným bodem E1 při nižší úrokové sazbě i1 a vyšším důchodu
Y1. Růst důchodu a pokles úrokové sazby způsobí, že se platební bilance stává schodkovou
(zhorší se jak běžný tak finanční účet), což vytvoří tlak na devalvaci domácí měny. Centrální
banka má povinnost této devalvaci zabránit, a proto bude snižovat množství peněz
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
117
v ekonomice prostřednictvím nákupu domácí měny. Tento krok ovšem posouvá křivku
LM1 zpět do LM0 a ekonomika se vrací do původního stavu, tedy do bodu E0.
Obrázek 46: Monetární expanze v systému pevných kurzů – nedokonalá kapitálová mobility
V případě relativně nízké kapitálové mobility na Obrázku 46 b) je výsledek totožný.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Závěrem tedy je, že v systému pevných kurzů a v situaci nedokonalé kapitálové mobility
je monetární politiky neúčinná stejně, jako v systému pevných kurzů a při dokonalé kapitálové
mobilitě (viz předchozí subkapitola). Monetární politiky je tedy v systému fixních
kurzů bez ohledu na míru mobility kapitálu neúčinným nástrojem ke kontrole reálného důchodu,
nicméně je účinným nástrojem ke kontrole devizových rezerv.
6.3 Nedokonalá kapitálová mobilita – systém plovoucích kurzů
V této subkapitole budeme analyzovat účinky fiskální a monetární politiky v systému
plovoucích neboli pružných devizových kurzů za předpokladu nedokonalé kapitálové mobility.
Pro křivku BP a relativně vysokou a relativně nízkou mobilitu kapitálu platí totéž,
co v předchozí subkapitole.
6.3.1 ÚČINNOST FISKÁLNÍ POLITIKY
Účinnost fiskální politiky v systému plovoucích kurzů za předpokladu nedokonalé kapitálové
mobility provedeme na příkladu fiskální expanze. Ukážeme si její vliv jak na ekonomiku
s relativně vysokou (část a) tak na ekonomiku s relativně nízkou (část b) mobilitou
kapitálu. Na Obrázku 47 je vidět, že fiskální expanze posune křivku IS0 doprava do IS1 a
bod rovnováhy E0 se přesouvá do E1, kdy vzroste jak rovnovážný důchod (Y1) tak úroková
míra (i1). Další průběh se však již liší podle toho, jak vysoká je mobilita kapitálu.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
118
Na Obrázku 47 a) je znázorněn případ relativně vysoké mobility kapitálu. Při přesunu
do nového bodu rovnováhy E1 vznikne ex ante přebytek platební bilance. Jelikož jsme
v systému plovoucích kurzů dojde ke zhodnocení domácí měny, což bude mít negativní
vliv na export. Export klesá a zvyšuje se import, což má za následek pokles křivky IS1
doleva do IS2 a posun křivky BP0 do BP1. Konečná rovnováha nastává v bodě E2 s vyšším
reálným důchodem (Y2) a vyšší úrokovou sazbou (ï2) oproti výchozí situaci.
Obrázek 47: Fiskální expanze v systému plovoucích kurzů – nedokonalá kapitálová mobilita
V situaci, kdy je kapitál relativně nemobilní, Obrázek 47 b), bude výsledek jiný. Fiskální
expanze přesune křivku IS0 do IS1, změní se také úroková sazba a nový rovnovážný bod E1
se nachází v prostoru schodkové (deficitní) platební bilance. Deficit platební bilance vytváří
tlak na znehodnocení domácí měny, což povede k růstu exportu a poklesu importu
(přesun IS1 do IS2 a zároveň posun křivky BP0 do BP1). Konečná rovnováha se ustálí v bodě
E2, který je charakterizován vyšším reálným důchodem Y2 a vyšší úrokovou sazbou i2.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Můžeme tedy konstatovat, že účinek fiskální politiky na reálný důchod v systému plovoucích
kurzů roste se snižující se mobilitou kapitálu.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
119
6.3.2 ÚČINNOST MONETÁRNÍ POLITIKY
K ZAPAMATOVÁNÍ
V systému plovoucích kurzů za předpokladu nedokonalé kapitálové mobility je monetární
politika stejně účinná jako v případě dokonalé či nulové mobility kapitálu. Důvodem
je jednoznačný vliv monetární politiky na devizový kurz. Proto při následující analýze
vlivu monetární expanze nebudeme rozlišovat relativně vysokou a relativně nízkou mobilitu
kapitálu.
Obrázek 48: Monetární expanze v systému plovoucích kurzů – nedokonalá kapitálová mobilita
Expanzivní monetární politika znázorněná na Obrázku 48 vyvolá posun křivky LM0 doprava
do LM1, čímž se ekonomika přesune do nového bodu rovnováhy E1.
Monetární expanze tak vyvolá ex ante deficit platební bilance, což vede ke znehodnocení
domácí měny, zvýšení exportu a poklesu importu. Tento proces je naznačen pomocí
posunu křivky IS0 do IS1 a pomocí přesunu křivky BP0 do BP1. Ekonomika se tak dostává
do konečného bodu rovnováhy, kterým je bod E2 s vyšším reálným důchodem Y2 a prakticky
shodnou úrokovou mírou jako před monetární expanzí i0.
6.4 Dokonalá kapitálová imobilita
K ZAPAMATOVÁNÍ
V případě dokonalé kapitálové imobility (nulové kapitálové mobility) nebude pohyb kapitálu
reagovat na pohyb úrokové míry. Za tohoto předpokladu neexistuje vazba domácí
úrokové míry na zahraniční úrokovou míru a křivka rovnováhy platební bilance bude ver-
tikální.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
120
Opět budeme analyzovat účinky fiskální a monetární expanzivní politiky a to jak v systému
pevných, tak v systému plovoucích kurzů. Pokud bychom chtěli rozebrat účinky fiskální
či monetární restrikce, byly by dopady přesně opačné.
6.4.1 ÚČINNOST FISKÁLNÍ POLITIKY
Nejprve si rozebereme fiskální expanzi v systému fixních kurzů.
FISKÁLNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PEVNÝCH KURZŮ
Na Obrázku 49 je výchozím bodem E0 , kdy se ekonomika nachází jak ve vnitřní tak ve
vnější rovnováze (průsečík křivek IS0, LM0 a BP).
Obrázek 49: Fiskální expanze v systému pevných kurzů – dokonalá kap. Imobilita
Fiskální expanze je znázorněna posunem křivky IS0 doprava nahoru do IS1. Tato akce
vlády povede k tlaku na růst úrokové míry (i1) a růst reálného důchodu (Y1). I přesto, že je
nyní domácí úroková míra vyšší než zahraniční, nebude to mít žádný vliv na pohyb kapitálu.
Růst reálného důchodu povede k poklesu čistých exportů z důvodu zvýšení importu a
platební bilance se dostane do deficitu. Tento deficit vytváří tlak na znehodnocení domácí
měny, ale jelikož se nacházíme v systému pevných kurzů, je pro centrální banku jakékoliv
znehodnocení nepřípustné. Bude tedy intervenovat ve smyslu nákupu domácí měny a prodeje
deviz, což označujeme pojmem monetární restrikce, která je na obrázku 6.9 znázorněna
posunem křivky LM0 doleva do LM1. Jak je z obrázku patrné, monetární restrikce
způsobí další růst úrokové míry a také pokles reálného důchodu. Reálný důchod bude klesat
tak dlouho, dokud se platební bilance nedostane zpět do rovnováhy. Nový rovnovážný stav
pak nastane při původním důchodu (E2) a zvýšené úrokové míře (i2).
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
121
K ZAPAMATOVÁNÍ
Fiskální politika je v podmínkách dokonalé imobility kapitálu naprosto neúčinná, neboť
jejím jediným efektem je růst úrokové míry, zatímco produkt se ve výsledku nezvýší. Původní
zvýšení vládních výdajů bude vlivem růstu úrokové míry plně vykompenzováno poklesem
soukromých investic. Tuto situace známe z modelu IS-LM a nazýváme ji úplný
vytěsňovací efekt. A to i přes to, že se jedná o otevřenou ekonomiku, protože na rozdíl od
mezinárodního vytěsňovacího efektu, to nebyly čisté exporty, které byly v důsledku vládní
expanze vytěsněny.
FISKÁLNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PLOVOUCÍCH KURZŮ
Nyní si rozebereme obdobnou situaci ovšem v systému flexibilního měnového kurzu,
tudíž se dá očekávat, že účinnost fiskální politiky by měla být odlišná.
Obrázek 50: Fiskální expanze v systému plovoucích kurzů – dokonalá kap. imobilita
Vlivem fiskální expanze se z bodu celkové rovnováhy (E0) dostáváme do bodu E1, který
ovšem představuje pouze rovnováhu vnitřní. Fiskální expanze způsobila růst reálného produktu
(Y1) a růst úrokové míry (i1). Jak již víme, povede růst reálného důchodu k růstu
indukovaných importů, čímž dojde k poklesu čistých exportů a platební bilance se stává
deficitní. Deficit platební bilance vytváří tlak na znehodnocení měny. Jelikož se nacházíme
v systému plovoucích kurzů, tomuto znehodnocení nic nebrání. Znehodnocení domácí
měny se projeví posunem křivky BP0 doprava do BP1. Toto ovšem není jediný efekt, neboť
zároveň dojde k růstu konkurenceschopnosti domácího zboží v zahraničí, což při splnění
Marshallovy–Lernerovy podmínky povede k růstu čistých exportů. Čisté exporty jsou součástí
agregátních výdajů, tudíž poroste také reálný produktu, což se v našem Obrázku 50
projeví jako další posun křivky IS (IS2). Novým bodem celkové rovnováhy se tak stává bod
E2, který představuje průsečík křivek IS2, BP1 a LM.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
122
MARSHALLOVA-LERNEROVA PODMÍNKA
Marshallova-Lernerova podmínka říká, že běžný účet platební bilance se po devalvaci
(depreciaci) zlepší pouze v případě, že je součet cenové elasticity poptávky po exportu a
cenové elasticity poptávky po importu v absolutním vyjádření větší než jedna. Jinak řečeno,
změna poptávaného množství importu oproti poptávanému množství exportu musí být dostatečně
velká, aby kompenzovala nižší ceny exportu země v jednotkách cizí měny po provedení
devalvace.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Jelikož došlo k růstu produktu, můžeme konstatovat, že fiskální politika je za podmínky
dokonalé kapitálové imobility a plovoucích kurzů účinná. Velikost této účinnosti pak bude
záviset na sklonech křivek IS a LM.
6.4.2 ÚČINNOST MONETÁRNÍ POLITIKY
Monetární expanzi bude v naší analýze provádět centrální banka prostřednictvím zvýšení
nabídky peněz v ekonomice. Nejprve si rozebereme účinky monetární politiky v systému
pevných kurzů.
MONETÁRNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PEVNÝCH KURZŮ
Na Obrázku 51 je výchozí rovnováha znázorněna průsečíkem křivek IS, LM0 a BP, tedy
bodem E0. Z předchozích kapitol již víme, že monetární expanze vytváří tlak na pokles
úrokových sazeb, což se projeví posunem křivky LM0 doprava do LM1. Ekonomika se tak
dostává do bodu E1 při vyšší úrovni reálného produktu (Y1) a nižší úrokové míře (i1). Nižší
úroková sazba však nemá žádný vliv na odliv kapitálu ze země, neboť tento na změnu úrokové
míry vůbec nereaguje (vertikální BP), tudíž není vyvíjen ani žádný tlak na změnu
devizového kurzu. Ovšem růst reálného produktu způsobí růst indukovaných importů, což
povede k poklesu čistých exportů a deficitu platební bilance. Právě deficit platební bilance
vytvoří tlak na znehodnocení domácí měny.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
123
Obrázek 51: Monetární expanze v systému pevných kurzů – dokonalá kapitálová imobilita
Jelikož se nacházíme v systému pevných kurzů, bude centrální banka intervenovat prostřednictvím
nákupu domácí měny a prodeje deviz. Jedná se o restriktivní monetární politiku,
která povede k posunu LM1 zpět do LM0. Jak je patrné z Obrázku 51 ekonomika se
vrátí do stavu vnitřní i vnější rovnováhy při stejném reálném důchodu a stejné úrokové
sazbě.
K ZAPAMATOVÁNÍ
V systému pevných kurzů a za předpokladu dokonalé kapitálové imobility je monetární
politika neúčinná.
Je třeba však zdůraznit, že zatímco v systému dokonalé mobility kapitálu (MundellůvFlemingův
model) byl příčinou znehodnocení domácí měny odliv kapitálu, v případě dokonalé
kapitálové imobility je to pokles čistých exportů, který vede k deficitu platební bilance
a následně k tlaku na znehodnocení měny.
MONETÁRNÍ POLITIKA V SYSTÉMU PEVNÝCH KURZŮ
Na Obrázku 52 je výchozí situace prezentována bodem E0, tedy průsečíkem křivek IS0,
LM0 a BP0. Monetární expanze je znázorněna posunem křivky LM0 doprava do LM1, což
způsobí pokles domácí úrokové míry (i1) a růst reálného produktu (Y1). Růst reálného důchodu
povede k růstu indukované části dovozů a tak sníží čisté exporty. To bude mít za
následek deficit platební bilance. Jak jsme již několikrát zmínili, deficit platební bilance
vytváří tlak na znehodnocení domácí měny, kterému v podmínkách plovoucích kurzů nic
nebrání.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
124
Obrázek 52: Monetární expanze v systému plovoucích kurzů – dokonalá kapitálová imobilita
Znehodnocení domácí měny se v Obrázku 52 projeví dvěma způsoby. Změna reálného
devizového kurzu ovlivňuje polohu křivky BP, tudíž depreciace se projeví posunem křivky
BP0 doprava do BP1. Zároveň znehodnocení domácí měny vede k růstu konkurenceschopnosti
domácí produkce na zahraničních trzích, proto bude-li splněna Marshallova-Lernerova
podmínka, poroste export a tím pádem také čisté exporty, což se projeví posunem
křivky IS0 doprava do IS1. Nová rovnováha se ustálí při vyšším důchodu (Y2) a vyšší úrokové
míře (i2) bodě E2. Tento bod je bodem vnitřní i vnější rovnováhy.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Vzhledem k účinkům na reálný produkt, můžeme konstatovat, že monetární politika je
za předpokladu dokonalé kapitálové imobility a v systému plovoucích kurzů účinná.
SHRNUTÍ KAPITOLY
V Předpoklady Mundellova-Flemingova modelu (horizontální křivka BP) jsou: fixní cenová
hladina, dostatečná zásoba práce a kapitálu a z toho vyplývající fixní ceny výrobních
faktorů, malá otevřená ekonomika a dokonalá kapitálová mobilita. Výsledky analýzy
v tomto modelu platí ve velmi krátkém období a to zejména pro situace, kdy se ekonomika
nachází v recesní mezeře.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
125
Monetární politika je v systému fixních kurzů vždy neúčinná, neboť monetární expanze
je automaticky následována monetární restrikcí a naopak.
V podmínkách dokonalé kapitálové mobility a v systému plovoucích kurzů je monetární
politika vysoce účinná. Dochází ke změně důchodu, aniž by docházelo ke změnám úrokové
míry.
Fiskální politika je v podmínkách dokonalé kapitálové mobility a režimu fixních kurzů
vysoce účinná. S ohledem na automatickou akomodaci monetární politiky nedochází k vytěsňovacímu
efektu.
Fiskální politika je v podmínkách dokonalé kapitálové mobility a systému plovoucích
kurzů zcela neúčinná, a to z důvodu existence tzv. mezinárodního vytěsňovacího efektu.
V podmínkách nedokonalé kapitálové mobility a režimu plovoucích kurzů je účinnost
monetární politiky výrazně ovlivněna sklonem křivky BP. Čím vyšší je sklon křivky BP,
tím méně je monetární politika účinná
V systému pevných kurzů za předpokladu nedokonalé kapitálové mobility zhorší monetární
expanze (posun křivky LM doprava) platební bilance dvěma způsoby: (1) prostřednictvím
dodatečného importu a sníženého exportu, indukovaného růstem reálného důchodu
a (2) prostřednictvím sníženého kapitálového přílivu způsobeného poklesem domácí úrokové
sazby. Dopad na platební bilanci je tedy jasný, dojde k jejímu zhoršení. Opačně bude
působit monetární restrikce – zlepšení platební bilance. Můžeme tedy konstatovat, že působení
monetární politiky na platební bilanci je jednoznačný bez ohledu na sklon křivky
BP. Díky tomuto lze jednoznačně konstatovat, že v systému pevných kurzů za předpokladu
nedokonalé kapitálové mobility je monetární politika ve svém působení na reálný důchod
neúčinná.
Jinak je tomu ovšem u fiskální politiky, jejíž účinky již tak jednoznačné nejsou. Fiskální
expanze také ovlivní platební bilance dvěma způsoby: (1) zhoršuje běžný účet vlivem růstu
importu a poklesu exportu indukovaného růstem reálného důchodu a (2) finanční účet prostřednictvím
zvýšeného přílivu kapitálu díky růstu domácí úrokové sazby. O tom, který
efekt převáží, ovšem rozhodne sklon křivky BP a sklon křivky LM. Celkově lze říci, že
účinek fiskální politiky na výši reálného důchodu v systému pevných kurzů se zvyšuje s
rostoucí mobilitou kapitálu.
V systému plovoucích kurzů za předpokladu nedokonalé kapitálové mobility je monetární
politika stejně účinná jako v případě dokonalé či nulové mobility kapitálu. Důvodem
je jednoznačný vliv monetární politiky na devizový kurz. Účinek fiskální politiky na reálný
důchod v systému plovoucích kurzů roste se snižující s mobilitou kapitálu.
V níže uvedené tabulce je přehled pro případy dokonalé kapitálové mobility a dokonalé
kapitálové imobility.
Fiskální a monetární politika v modelu IS-LM-BP
126
Tabulka č. 3: Účinnost hospodářské politiky v modelu IS-LM-BP
Monetární politika Fiskální politika
Nulová mobilita
kapitálu
Dokonalá mobilita
kapitálu
Nulová mobilita
kapitálu
Dokonalá mobilita
kapitálu
Plovoucí devizový
kurz
účinná účinná účinná neúčinná
Pevný devizový kurz neúčinná neúčinná neúčinná účinná
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
127
7 DEVIZOVÝ KURZ, PLATEBNÍ BILANCE A JEJÍ VYROVNÁVACÍ
MECHANISMY
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola je zaměřena na vymezení problematiky devizového kurzu a platební bilance,
tedy oblasti makroekonomie, která se přímo dotýká vzájemných vazeb a vztahů
vůči zahraničí. V průběhu kapitoly se seznámíte s vymezením pojmu devizový kurz a devizový
trh včetně jednotlivých typů členění a vyjádření devizového kurzu. Podrobně budou
analyzovány determinanty, které ovlivňují úroveň kurzu v rámci daného časového období
a charakterizovány konkrétní režimy směnných kurzů včetně diskuze jejich výhod a záporů.
Druhá část kapitoly je věnována platební bilanci a její struktuře doplněná o podstatu
a fungování vyrovnávacích mechanismů.
CÍLE KAPITOLY
 vymezit pojem devizový kurz a seznámit se s tím, jak se devizový kurz tvoří
v krátkém a dlouhém období
 rozlišit jednotlivé typy devizového kurzu
 rozlišit pojmy devalvace x revalvace, apreciace x depreciace
 seznámit se s faktory, které ovlivňují devizový kurz
 definovat pojem parita kupní síly,
 seznámit se s režimy devizových kurzů
 definovat pojem platební bilance a umět popsat její jednotlivé složky (účty)
 seznámit se s vyrovnávacími mechanismy platební bilance a umět je popsat
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
apreciace, běžný účet, centrální banka, depreciace, determinace devizového kurzu, devalvace,
devizové rezervy, devizový kurz, devizový trh, finanční účet, kapitálový účet, nominální
devizový kurz, kurzové intervence, očekávání, parita kupní síly, platební bilance,
reálný devizový kurz, revalvace, režimy směnných kurzů, trh aktiv, úroková parita, vyrovnávací
mechanismus, zákon jedné ceny,
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
128
7.1 Devizový kurz a devizové trhy
Směna zboží a služeb, export a import kapitálu vytvářejí potřebu pro existenci konkrétního
systému, pomocí kterého budou částky denominované v jedné národní měně převedeny
do národní měny jiného státu. Mezinárodní devizový trh je takovým místem, kde
hlavní účastníci obchodování na devizových trzích (komerční banky, brokerské firmy, devizoví
dealeři a brokeři, centrální banky, firmy jako importéři, exportéři a zajišťovatelé,
nebankovní finanční instituce – pojišťovny, penzijní a investiční fondy a veřejnost jako
turisté apod.) prodávají či nakupují zahraniční národní měny. Devizový trh je trh, kde jsou
navzájem směňovány jednotlivé národní měny (přesněji hovoříme o depozitech denominovaných
v různých měnách).
Nejstarší záznamy o směňování mincí v kurzech odrážejících tehdy jejich vnitřní hodnotu,
tj. metalický obsah, pocházejí z Egypta, Řecka či Mezopotámie. Devizový trh, v podobě,
kterou známe dnes, vznikl v průběhu 19. století v rámci měnového systému zlatý
standard.
Devizový trh plní řadu funkcí:
 umožňuje zahraniční obchod a mezinárodní investování,
 umožňuje zajistit se proti kurzovému riziku,
 umožňuje sázet na budoucí nejistý pohyb devizového kurzu, tj. spekulaci,
 dovoluje arbitráž, tj. využití cenových rozdílů v kurzech měn na různých částech
devizového trhu a cílem utržit zisk.
Devizový trh můžeme rozlišit na dva segmenty podle objemu obchodování. Prvním z
nich je mezibankovní devizový trh, na kterém obchodují ve velkých částkách významné
obchodní a investiční banky a jejich filiálky. Nejvýznamnější mezibankovní devizové trhy
najdeme ve finančních centrech jako je Curych, Frankfurt, Tokio, Londýn, New York a
Singapur. Jsou to právě ony, které označujeme za tzv. tvůrce trhu. Druhým typem je devizový
trh maloobchodní, na kterém obvykle spolu obchodují jednotlivé komerční banky se
svými zákazníky. Objem obchodů uskutečňovaných na tomto trhu je v porovnání s mezibankovním
devizovým trhem zanedbatelný.
DEVIZOVÝ TRH
Devizový trh je místo, kde jednotliví účastníci trhu prodávají či nakupují zahraniční národní
měny, resp. veškerá depozita denominovaná v různých národních měnách.
Devizový kurz (alternativně označovaný za kurz směnný nebo měnový) představuje
cenu jedné měny vyjádřenou v jednotkách jiné měny (bilaterální devizový kurz), případně
vztaženou ke koši měn (efektivní - multilaterální devizový kurz). Jsou to také ceny, za které
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
129
se na devizových trzích obchoduje, a které jsou prostřednictvím nich determinovány, obvykle
interakcí nabídky a poptávky.
DEVIZOVÝ KURZ
Devizový kurz představuje cenu jedné měny vyjádřenou v jiné měně.
Způsob, kterým mohou být devizové kurzy vyjádřeny ve vztahu jedné měny k druhé,
označujeme pojmem kótovaní. Kótovat devizový kurz můžeme dvěma způsoby:
 nejčastěji se používá přímé kótování, kdy je určité množství zahraniční měny (1
nebo 100) vyjádřeno v domácích měnových jednotkách4,
 druhou možností je nepřímý kurzový záznam, tzv. nepřímé kótovaní, který vyjadřuje,
kolik jednotek zahraniční měny je potřeba na koupi jedné jednotky domácí
měny.5
Problémem u dvojího kótovaní může být nejednoznačná interpretace toho, zda kurz
vzrost či klesl, resp. posílil nebo oslabil. Situaci pomůže lépe pochopit následující příklad.
PŘÍPADOVÁ STUIDE
V čase t0 je devizový kurz 30 CZK/EUR a v čase t1 28 CZK/EUR. Je patrné, že hodnota
kurzu poklesla, přesto česká koruna zhodnotila a euro oslabilo. Naproti tomu v čase t0 je
devizový kurz 0,033 EUR/CZK a v čase t1 0,036 EUR/CZK. V tomto příkladu hodnota
kurzu vzrostla, česká koruna taktéž zhodnotila a euro logicky oslabilo, je potřeba většího
množství eur k získání jedné české koruny. Vždy platí, že jedna měna posiluje, zatímco
druhá oslabuje.
Pro připomenutí se ještě zmíníme o rozdílech mezi devalvací, depreciací a revalvací,
apreciací. To, kterého termínu užijeme ve vztahu k vyjádření změny úrovně devizového
kurzu, závisí na režimu směnného kurzu (zda daná země užívá fixní nebo plovoucí devizový
kurz, viz podkapitola dále v textu) a zda se má jednat o oslabení (znehodnocení) či
naopak o posílení (zhodnocení) dané měny.
4
Například 28 CZK/EUR nebo 17,163 CZK/100 JPY.
5
Například 0,036 EUR/CZK nebo 5,83 JPY/CZK.
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
130
Devalvací máme na mysli oslabení, znehodnocení měny v systému pevných devizových
kurzů,6
zatímco depreciaci užijeme v systému floatingu7
(kde je změna devizového kurzu
výsledkem interakce nabídky a poptávky na trhu). Revalvací vyjádříme trvalejší úředně
vyhlášené posílení měny u fixních (pevných) kurzů a apreciací zhodnocení měny v systému
plovoucích kurzů.
DEVALVACE
Devalvace představuje úřední znehodnocení měny a revalvace oficiální posílení měny,
obojí v systému pevných devizových kurzů. Depreciací máme na mysli tržní oslabení
měny, zatímco apreciací tržní zhodnocení měny, obojí však nyní v systému plovoucích devizových
kurzů.
Devizový kurz rozlišujeme také na nominální a reálný. Nominální devizový kurz (E)
je ono již známé vyjádření ceny zahraniční měnové jednotky prostřednictvím měny domácí
(devizový kurz uváděný v bankách, směnárnách…). Máme-li na mysli ale reálný devizový
kurz (R), pak ho musíme chápat jako cenu měny vyjádřenou ve zboží, které lze za jednotku
tuzemské měny koupit v zahraničí v poměru k množství zboží, které lze koupit za stejnou
jednotku v tuzemsku. Reálný devizový kurz vykazuje také vyšší stabilitu ve vývoji než
devizový kurz nominální. Reálný devizový kurz vyjadřuje konkurenceschopnost v mezinárodním
obchodě, tj. představuje významný ukazatel exportní konkurenceschopnosti
země. Reálné zhodnocení domácí měny (pokles hodnoty R) v případě, pokud máme na
mysli přímou kotaci kurzu, doprovázené reálným znehodnocením zahraniční měny je důsledkem
růstu relativní kupní síly domácí měny vůči zahraničnímu zboží a vede ke zhoršení
exportní konkurenceschopnost domácí země a naopak.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Nominální devizový kurz je vyjádření ceny jedné zahraniční měnové jednotky jinou
měnovou jednotkou. Reálný devizový kurz představuje cenu měny vyjádřenou skrze zboží,
které lze za jednotku této měny koupit v cizí zemi v poměru ke zboží, které lze koupit za
tuto stejnou jednotku v tuzemsku.
Reálný devizový kurz (RS) ve statické verzi založený na teorii parity kupní síly měny
uvedený ve standardním algebraickém tvaru analyzujeme na pozadí definiční rovnice:
6
Obvykle se jedná o oficiální, úředně stanovenou změnu úrovně devizového kurzu, kterou vyhlásí centrální
banka.
7
Totéž jako systém plovoucích devizových kurzů.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
131
𝑅𝑆 = 𝐸 ∗
𝑃∗
𝑃
(105)
Smyslem tohoto vztahu je srovnání cenových hladin ve dvou vybraných zemích po přepočtu
na společnou měnu, kdy v čitateli je uvedena zahraniční cenová hladina (P*) přepočtená
na domácí měnu prostřednictvím nominálního devizového kurzu (E) a ve jmenovateli
je uvedena domácí cenová hladina (P). Tento vztah pro výpočet reálného devizového kurzu
je charakteristický pro tradiční ekonomickou literaturu a pro většinu empirických výzkumů.
Základní myšlenkou je, že domácí měna se reálně zhodnotí (pokles RS) tehdy,
jestliže se hypotetická kupní síla domácího zboží ve vztahu k zahraničnímu zboží zvýší,
neboli pokud je domácí cenová hladina vyšší než zahraniční cenová hladina nebo rychleji
roste, čímž tuzemská země ztrácí svou konkurenceschopnost v cenové oblasti (tuzemské
zboží se stane oproti zahraničnímu dražší).
S ohledem na problematické získávání relevantních hodnot konkrétních cenových hladin
v jednotlivých zemích lze definovat reálný devizový kurz pro cenové indexy:
𝑅 =
𝐸𝑡
𝐸𝑡−1
∗
𝑃𝑡
∗
𝑃𝑡−1
∗
𝑃𝑡
𝑃𝑡−1
(106)
Takto vyjádřený reálný devizový kurz se vypočítá jako nominální devizový kurz (E)
násobený poměrem zahraniční cenové hladiny (P*) a domácí cenové hladiny (P) pro období
t a období t-1. Při tomto způsobu výpočtu hodnoty menší než 1 znamenají reálné zhodnocení,
tj. ztrátu cenové konkurenceschopnosti a hodnoty větší než 1 naopak reálné znehodnocení
a růst cenové konkurenceschopnosti. Výsledkem výpočtu je index, který pouze naznačí,
zda se vůči výchozímu období cenová konkurenceschopnost zlepšila či zhoršila, nikoli
jaký je poměr domácích a zahraničních cen.
7.2 Determinace devizového kurzu
Devizový kurz jako vyjádření ceny jedné měny státu druhou měnou jiného státu je veličina
poměrně nestálá, na kterou v čase působí nabídka a poptávka, které ji nejobecněji determinují.
Nabídka měny a poptávka po této měně je ovlivňována konkrétními, převážně
makroekonomickými faktory, přičemž tyto determinanty tradičně rozlišujeme podle míry
účinnosti vlivu na rovnovážnou úroveň devizového kurzu v čase na krátkodobé a dlouhodobé.
Politické, historické, externí podmínky, mezinárodní koordinace a spolupráce, strukturální
charakteristika dané země, politické-ekonomické souvislosti a jiné faktory mající
vliv na devizový kurz jsou časově nezařaditelné. Význam vlivu faktorů na úroveň národních
měn v současnosti vzrůstá, protože reálný svět se stále více vyznačuje zvětšující se
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
132
otevřeností jednotlivých ekonomik a jejich vzájemným propojováním a internacionalizací
se zbytkem světa prostřednictvím mezinárodního investování a mezinárodního obchodu.
7.2.1 DETERMINACE DEVIZOVÉHO KURZU V KRÁTKÉM OBDOBÍ – JEDNODUCHÝ
MODEL NABÍDKY A POPTÁVKY
Model je založen na poptávce a nabídce po tocích zboží, služeb a kapitálu ve formě
exportu a importu, které lze vyčíst z platební bilance. Na devizovém trhu jsou směňovány
peníze za peníze, konkrétně peníze jedné země za určitý objem peněz druhé země, za poměr
(devizový kurz), který určuje jejich relativní cenu. Nákup jedné měny (růst poptávky) vždy
představuje zároveň prodej měny druhé (růst nabídky). Situaci si blíže vysvětlíme na následujících
grafech v Obrázcích 53 a 54. V modelu dvou ekonomik je proto poptávka po
české koruně zároveň nabídkou eura a poptávka eura nabídkou české koruny.
EUR/CZK
devizový trh české koruny devizový trh eura
DCZK SCZK DEUR SEUR
CZK* QCZK EUR* QEUR
CZK/EUR
E*CZK
E*EUR
Obrázek 53: Model devizové trhu mezi ČR a EU – rovnovážná situace
Na obrázku 53 vidíme v levé části devizový trh české koruny a napravo devizový trh
eura. Pravá část zrcadlově (v opačném směru) odráží všechny procesy a skutečnosti, o nichž
uvažujeme v levé části. Dvojí pohled na tentýž jev plyne z možnosti, že poptávka CZK je
zároveň vnímána jako nabídka EUR a nabídka CZK představuje poptávku EUR. Poptávka
po CZK má klesající průběh, protože když eurová cena koruny roste, subjekty eurozóny
poptávají méně CZK a naopak. Koruna je dražší, zahraniční subjekty budou kupovat méně
českého zboží a nebudou tak potřebovat velké množství CZK. Nabídka je rostoucí, protože
když eurová cena koruny roste, tuzemské subjekty nabízejí evropským více korun a naopak.
Rovnovážný devizový kurz (cena cizí měny) – tedy rovnovážná cena – se stanovuje
stejně jako na kterémkoli jiném trhu a to vzájemným střetem nabídky a poptávky po dané
komoditě, tedy té či oné měně.
Změnu na devizovém trhu nám znázorňuje obrázek 542. Je zde zobrazeno zvýšení poptávky
po CZK při současném zvýšení nabídky EUR. Za tímto posunem můžeme vidět
řadu faktorů, které v tomto konkrétním příkladu vedly k posílení české koruny a k oslabení
eura. Například se může jednat o růst tuzemských úrokových sazeb, zvýšení atraktivity
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
133
českého zboží na evropských trzích, příliv zahraničních investic, nákup domácí měny centrální
bankou ve snaze zhodnotit devizový kurz (přímá kurzová intervence) apod. Vzrosteli
atraktivita českého zboží, například díky reklamě či výtečné kvalitě, pak je toto tuzemské
zboží poptáváno a nakupováno na evropských trzích (samozřejmě za eura).
Obrázek 54: Model devizového trhu mezi ČR a EU – změna
Tuzemský exportér však požaduje uhradit své náklady na nákup zboží a dopravu v korunách
(musí zaplatit českým výrobcům a poskytovatelům služeb) a proto poptává CZK a
na oplátku nabízí eura, které v zahraničí za dovoz zboží obdržel. Koruna posiluje. Obdobně
je to u zahraniční investice, kdy musí zahraniční investor platit tuzemským subjektům za
výkup pozemku, stavební práce, pojištění, dopravu, vybudování infrastruktury, nákup kancelářského
materiálu atd. v českých korunách, které za tímto účelem poptává a za ně nabízí
cizí měnu. Koruna je opět „atraktivnější“ než zahraniční měna a proto její hodnota roste.
Mezi faktory ovlivňující tuto nabídku či poptávku v krátkém období patří změny cenových
hladin, úrokových sazeb, peněžní zásoby, reálného produktu, očekávání ohledně budoucího
vývoje devizového kurzu a zásahy státních institucí. Dále jsou v textu tyto determinanty
charakterizovány podrobněji.
RELATIVNÍ MÍRY INFLACE A CENOVÉ HLADINY
Růst cenové hladiny způsobený všeobecným růstem cen v konkrétní ekonomice jsou
průvodní známkou toho, že bude docházet k růstu inflace. Zvyšující ceny domácího zboží
a služeb, při neměnnosti devizového kurzu, způsobují, že se tyto statky stávají dražší vůči
zahraničí, dochází ke ztrátě konkurenceschopnosti domácích výrobků, klesá jejich poptávka
jak doma, tak v zahraničí, případně roste poptávka po relativně levnějším zahraničním
zboží u domácích subjektů. S tímto je spojen zájem o měnu země s relativně levnějšími
statky, jejichž kurz má tendenci posilovat. Naproti tomu klesá zájem o měnu země, kde
cenová hladina vzrostla (roste) a její měna se znehodnocuje. Kurz měny také posiluje v
případě, že roste cenová hladina v tuzemsku pomaleji než ve světě, čímž zahraniční subjekty
dávají přednost domácímu zboží.
EUR/CZK
devizový trh české koruny devizový trh eura
DCZK D´CZK SCZK DEUR SEUR S´EUR
QCZK QEUR
CZK/EUR
0,033
30
0,036
28
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
134
RELATIVNÍ ÚROKOVÉ SAZBY
V dnešním světě, kdy existuje v řadě jednotlivých vyspělých ekonomik vysoká mobilita
finančního kapitálu, jsou nominální úrokové sazby klíčovou determinantou ovlivňující
krátkodobé devizové kurzy. Nominální úrokové sazby jsou oficiální sazby cen cenných
papírů, úvěrů, depozit a vyjadřují směnné poměry mezi dnešními a budoucími penězi. Snahou
většiny investorů je umístit kapitál tam, kde jim při dané míře rizika, přináší vyšší
výnos, tj. v té zemi, která má vyšší úroveň úrokových sazeb než ostatní státy. Vyšší úrokové
sazby činí převážně finanční aktiva atraktivnější a poptávka po nich poroste stejně jako
poptávka po měně státu, v němž jsou daná aktiva nabízena. Devizový kurz takovéto země
proto bude nominálně zhodnocovat.
S vlivem úrokových sazeb a míry inflace na krátkodobý devizový kurz souvisí Fisherův
efekt, kdy nominální úroková sazba v aproximovaném tvaru se zapisuje:
𝑖 = 𝑟 + 𝜋 𝑒 (107)
kde i je nominální úroková sazba, která je určena reálnou úrokovou sazbou (r) a ex ante
očekávanou mírou inflace (πe). Reálná úroková sazba, která vyjadřuje směnný poměr mezi
dnešní a budoucí kupní sílou peněz, je pro posouzení vlivu na devizový kurz stejně, ne-li
více, podstatná. Investora dozajista zajímá, o kolik více zboží nebo služeb může zvýšit svou
spotřebu v budoucnu výměnou za omezení spotřeby nyní. Měna s vyššími reálnými úrokovými
sazbami má proto opět sklon relativně posilovat, abstrahujeme však od faktorů eliminující
tuto skutečnost.
Vezmeme-li v úvahu existenci arbitráží mezi domácími a zahraničními kapitálovými
trhy, dojde po nějaké době k vyrovnání reálných úrokových sazeb různých zemí, čímž by
měl rozdíl domácích a zahraničních nominálních úrokových sazeb odpovídat rozdílu domácí
a zahraniční očekávané míry inflace. Země s vyšší mírou inflace by měla mít vyšší
úroveň nominálních úrokových sazeb než země s nízkou inflací, opět ceteris paribus.
RELATIVNÍ MÍRY RŮSTU PENĚŽNÍ ZÁSOBY
Změny peněžní zásoby mají za předpokladu neměnnosti ostatních faktorů, vliv jak na
změnu cenové hladiny, popř. inflace, tak i na změnu úrokových sazeb, tedy na oba předcházející
faktory. Růst peněžní zásoby povede k růstu cen, tedy cenové hladiny a k vyšší
míře inflace. Naproti tomu růst nabídky peněz vyvolá pokles úrokových sazeb. Zvýšení
peněžní zásoby povede tedy k znehodnocení měny vůči měně státu s relativně nižším tempem
růstu peněžní zásoby a to skrze oba dva výše uvedené determinanty.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
135
RELATIVNÍ MÍRY RŮSTU REÁLNÉHO DŮCHODU
K analýze účinků změny reálného důchodu na devizový kurz je možné přistupovat z
více stran. Prvním možným vysvětlením změny devizového kurzu vlivem růstu domácího
reálného důchodu je skutečnost, že dojde k růstu transakční poptávky po penězích, zvýší
se úroková sazba, která vyvolá pokles agregátní poptávky a pokles cenové hladiny. Růst
reálného důchodu proto vede, ceteris paribus, ke zhodnocení měny. Rozbor druhého možného
vysvětlení je trochu komplikovanější. Zvýšení reálného důchodu je podstatnou determinantou
mající vliv na zvýšení agregátní poptávky. Nejedná se pouze o zvýšení zájmu o
domácí ekonomické statky, ale také o zahraniční zboží a služby. Poptávka po importu znamená
také zvýšenou poptávku po cizích měnách nutných k uhrazení těchto statků. Tato
situace koresponduje s názorem, že roste-li národní důchod jedné země, zatímco druhé
stagnuje či klesá, měna země s růstem důchodu se znehodnocuje. Země s oslabenou měnou
by nabízela relativně levnější statky, po nichž by rostla poptávka a ta by vedla k opětovnému
posílení devizového kurzu. Tento závěr je pro konečnou úroveň devizového kurzu
na první pohled nejednoznačný.
Výraznější účinek reálného důchodu na devizový kurz není ale vysvětlován prostřednictvím
transakcí na mezinárodním trhu zboží a služeb, nýbrž prostřednictvím operací na mezinárodním
trhu finančních aktiv. Investoři vždy preferují finanční aktiva, kde předpokládají
vyšší míru výnosu a ty očekávají spíše v rychleji rostoucích ekonomikách než například
u aktiv stagnující ekonomiky. Vyšší poptávka po finančních aktivech povede k růstu
poptávky po měně rychle rostoucí ekonomiky a k posílení jejího devizového kurzu. V reálném
světě tak působí oba procesy najednou (na trzích statků a trzích aktiv) a protisměrně,
přesto s přihlédnutím k objemům a hodnotách jednotlivých transakcí, obecně převažují tendence
k relativnímu zhodnocování měn rychleji rostoucích ekonomik.
ZÁSAHY STÁTU A CENTRÁLNÍ BANKY
S makroekonomickým cílem stabilizace měny je spojena stabilizace vývoje nominálního
devizového kurzu požadovaným směrem (předpokladem je uplatňování fixního devizového
kurzu, případně devizového kurzu s menší či větší mírou povolené fluktuace) prostřednictvím
intervencí na devizových trzích, omezováním devizových transakcí a vytvářením
bariér zahraničního obchodu v závislosti na záměrech a představách hospodářské
autority, na samotném vývoji devizového kurzu a na obecných makroekonomických tendencích.
Řízení devizového kurzu je obvykle v kompetenci centrální banky, která k tomu
využívá tzv. devizové (kurzové) intervence. Vliv na pohyb zahraničních měn má i příslušná
volba státní instituce ohledně režimu směnného kurzu.
Devizovými intervencemi máme na mysli nepřímý tržní nástroj monetární politiky, jehož
hlavním cílem není ani změna měnové báze ani změna krátkodobé úrokové míry, ale
snaha regulovat úroveň devizového kurzu domácí měny. Kurzové intervence provádí monetární
autorita a lze je v podstatě rozdělit na dva druhy a to přímé a nepřímé. Přímými
intervencemi se rozumí nákup či prodej domácí měny centrální bankou (někdy v zastoupení
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
136
pověřených subjektů) v aktuálním kurzu na spotovém trhu nebo v předem dohodnutém
kurzu (forward) na termínovém trhu, kdy nákup domácí měny vede k růstu poptávky po ní
a k tlaku na její okamžité zhodnocení. Někdy země mohou k přímým intervencím použít i
operace se zlatem a jinými drahými kovy. Spíše výjimečně centrální banka intervenuje nepřímo
změnou peněžní zásoby nebo diskontní sazby (popř. jiné úrokové sazby) nebo zavedením
směnných regulací, kdy není prvotním úmyslem způsobit změnu devizového kurzu.
Tyto intervence jsou ale velmi těžce kvantifikovatelné.
Intervence mohou být sterilizované nebo nesterilizované. Při sterilizovaných intervencích
se operace na devizovém a peněžním trhu vzájemně vykompenzují (prodej měny a
zároveň emise cenných papírů, přičemž celková peněžní zásoba v ekonomice se nezmění),
při nesterilizovaných intervencích centrální banka provádí pouze operace na devizovém
trhu a peněžní zásoba se zvyšuje, resp. snižuje. Významný je také tzv. „oznamovací efekt“,
kdy devizový kurz reaguje i na pouhé úvahy centrální banky o „nevhodné“ úrovni devizového
kurzu či změnách úrokových sazeb.
KURZOVÁ INTERVENCE
Kurzová intervence představuje opatření centrální banky, prostřednictvím něhož monetární
autorita brání výkyvům devizového kurzu od měnové parity nebo od své představy o
vývoji a úrovni devizového kurzu.
Nutno ještě připomenout, že v režimech směnného kurzu, kdy je domácí měna navázána
na jinou měnu, případně koš měn, je potřeba velmi citlivě zvolit onu měnu (měny) s ohledem
na tempo růstu cenové hladiny (snahou by měly být měny zemí s co nejnižšími hodnotami)
vůči možnosti importu inflace ze zahraniční, s ohledem na strukturu ekonomiky –
podobné tempo ekonomického růstu, na významný vzájemný obchod, silné postavení ve
světové ekonomice apod., přičemž výchozí kurz musí odpovídat realitě – neměl by být ani
nadhodnocen ani podhodnocen.
OČEKÁVÁNÍ EKONOMICKÝCH SUBJEKTŮ OHLEDNĚ BUDOUCÍHO VÝVOJE KURZU
Jakákoli očekávání ohledně velikosti a vývoje ekonomických veličin se významným
způsobem podílejí na jejich konečné podobě. Ne jinak tomu je, i pokud se týče očekávání
budoucího vývoje devizového kurzu. Předpokládáme-li více méně dokonalé trhy, tj. rychlou
reakci devizového kurzu na relevantní informaci (například se může jednat o informace
ohledně změn úrokových sazeb, peněžní zásoby, změn ve vývoji míry inflace či vývoji
hrubého domácího produktu, nebo informace o politických událostech, přírodních nebo sociálních
katastrofách a podobně), platí skutečnost, že pokud na trhu převládají očekávání
ohledně budoucího oslabení či posílení měny, pak k této změně skutečně ihned (nebo ve
velmi krátké době) dojde. Více citlivé na očekávání než mezinárodní trhy statků jsou mezinárodní
finanční trhy, kde je ochota držet cenné papíry v určité měně často závislá od
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
137
očekávání budoucí hodnoty dané měny. Vzhledem k výrazné reakci finančních toků, časové
i věcné odlišnosti v očekáváních jednotlivých ekonomických subjektů, jsou devizové
trhy nestabilní a jejich reakce na jednotlivé informace nepřiměřené až chaotické.
K ZAPAMATOVÁNÍ
V krátkém období na úroveň devizového kurzu determinovaného prostřednictvím interakce
nabídky a poptávky na devizovém trhu nejvíce působí změny cenových hladin, úrokových
sazeb, peněžní zásoby, reálného produktu a dále očekávání ohledně budoucího vývoje
devizového kurzu a zásahy státních institucí, zvláště ve formě kurzových intervencí.
7.2.2 DETERMINACE DEVIZOVÉHO KURZU V KRÁTKÉM OBDOBÍ – MODEL TRHU
AKTIV
Prostřednictvím modelu trhu aktiv (někdy též nazýván model teorie parity úrokových
sazeb) je hodnota devizového kurzu měny dána poptávkou po stavu neboli zásobě zahraničních
aktiv a nabídkou existujícího množství těchto aktiv. Tento model vysvětluje
zejména vztah mezi devizovým kurzem a úrokovými sazbami, za předpokladu pružných
cen a dokonalé substituovatelnosti domácích a zahraničních aktiv z hlediska jejich likvidity
a rizikovosti, tj. investoři nepreferují investice v jedné zemi před investicemi v zahraniční
z jiných než ziskových důvodů (domácí a zahraniční aktiva se liší pouze svými výnosy).
Poptávka po jakémkoli zahraničním aktivu je závislá od hodnoty tohoto aktiva v budoucnu,
přičemž tato hodnota je ovlivněna procentuálním zvýšením hodnoty aktiva během
určitého období. Protože nejsme schopni určit budoucí míru výnosu, rozhodujeme se ohledně
držby aktiv na základě očekávané míry výnosu (Re
). Zahrneme-li do poptávky po
zahraničním aktivu (Dx) ještě likviditu (λ) a riziko (σ), lze přepsat funkci poptávky do tvaru:
𝐷𝑥 = 𝐷(𝑅 𝑒
, 𝜆, 𝜎) (108)
Předpokládáme-li, že riziko i likvidita jsou u všech aktiv stejná, pak se ochota držet
zahraniční aktiva determinována pouze očekávanou mírou výnosu, která je určena jednak
úrokovou sazbou a jednak očekávanou mírou změny devizového kurzu. S přihlédnutím k
těmto dvěma faktorům můžeme očekávanou míru výnosu z držby zahraničního aktiva aproximovat
do kompletního vzorce:
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
138
𝑅 𝑒
= 𝑖∗
+
𝐸𝑡+1
𝑒
− 𝐸𝑡
𝐸𝑡
= 𝑖∗
+ ∆𝐸 𝑒 (109)
Rovnice říká, že očekávaná míra výnosu z držby zahraničního aktiva je zhruba rovna
úrokové sazbě tohoto aktiva (i*) a očekávané míře změny nominálního devizového kurzu
(ΔEe
). Funkce poptávky po zahraničním aktivu má tak kompletní tvar:
𝐷𝑥 = 𝐷(𝑖∗
+ ∆ 𝐸 𝑒
, 𝜆, 𝜎) (110)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Model trhu aktiv vysvětluje úroveň devizového kurzu jako interakci poptávky po stavu
(zásobě) zahraničních aktiv a nabídky ve formě existujícího množství těchto aktiv. Model
trhu aktiv kombinuje vztah mezi úrokovými sazbami a devizovými kurzy.
PODMÍNKA NEKRYTÉ ÚROKOVÉ PARITY
PRO ZÁJEMCE
Nekrytá úroková parita (Uncovered Interest Rata Parity) je případ, kdy je riziko domácích
a zahraničních aktiv totožné.
Podmínkou rovnováhy na mezinárodním trhu se zahraničními a domácími aktivy, tj. aby
bylo nabízeno množství aktiv odpovídající skutečně drženému množství, je vyrovnanost
očekávané míry výnosu zahraničních (i*) a domácích aktiv (i) včetně očekávané míry
změny devizového kurzu během doby splatnosti aktiva. Tato podmínka rovnováhy na devizovém
trhu:
𝑖 = 𝑖∗
+
𝐸𝑡+1
𝑒
− 𝐸𝑡
𝐸𝑡
= 𝑖∗
+ ∆ 𝐸 𝑒 (111)
Tato podmínka bývá označována jako podmínka nekryté úrokové party a je základním prvkem
všech teorií determinace devizového kurzu v modelech trhu aktiv. V takovém případě již
nemají investoři motivaci k jakékoli restrukturalizaci svých mezinárodních portfolií.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
139
NEKRYTÁ ÚROKOVÁ PARITA
Podmínka nekryté úrokové parity říká, že očekávaná změna kurzu by měla přibližně
odpovídat úrokovému diferenciálu mezi tuzemskou a zahraniční úrokovou sazbou.
Chceme-li vysvětlit vliv úrokové míry na úroveň devizového kurzu, můžeme si podmínku
nekryté úrokové parity přepsat do tvaru umožňující nám tento vztah zřetelněji charakterizovat,
tj.:
𝐸𝑡+1
𝑒
− 𝐸𝑡
𝐸𝑡
= ∆ 𝐸 𝑒
= 𝑖 − 𝑖∗ (112)
Tuto rovnici lze interpretovat tak, že je-li domácí úroková sazba větší než zahraniční (i >
i*
), můžeme očekávat budoucí znehodnocení domácí měny a opačně.
Prostřednictvím podmínky nekryté úrokové parity lze vysvětliv vliv změny domácího
důchodu a domácí peněžní zásoby, změny zahraničního důchodu a zahraniční peněžní zásoby
a změnu očekávaného kurzu na konci období na devizový kurz.
7.2.3 DETERMINACE DEVIZOVÉHO KURZU V DLOUHÉM OBDOBÍ – TEORIE PARITY
KUPNÍ SÍLY
Pro dlouhé období je charakteristické, že můžeme pominout vliv různý aktuálních informací
a zpráv včetně všech jevů s krátkodobou působností. Úroveň devizového kurzu je
ovlivněna především rozdílným hospodářským vývojem dané konkrétní země a zásadním
způsobem pak vývojem cen a mezinárodního obchodu, tj. kupní silou měny. Kupní síla
vyjadřuje tedy množství zboží a služeb, které si mohu za danou peněžní jednotou zakoupit
a tedy čím více statků je možné za jednotku dané měny zakoupit, tím větší je kupní síla
dané měny. Hodnota devizového kurzu by tak v dlouhém období měla odpovídat paritě
kupních sil měn. Tato skutečnost je jednoduše popsána v modelu teorie parity kupní síly
(PPP), která má dvě základní verze – absolutní a relativní a je definována na základě zákona
jedné ceny a kvantitativní teorie peněz. Je založena na postulátech klasické a neoklasické
ekonomie.
Podstata zákona jedné ceny spočívá v názoru, že arbitráž vede k mezinárodnímu vyrovnávání
cen zboží a služeb, pokud toto je vyjádřeno ve společné měně.
ARBITRÁŽ
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
140
Arbitráž je nákup komodity na levnějším trhu a jeho následný prodej na trhu dražším za
účelem dosažení zisku z rozdílu cen na těchto dvou trzích.
Abstrahujeme-li od transakčních nákladů (dopravní náklady atd.), pak u identického a
mezinárodně obchodovatelného zboží se vlivem zbožové arbitráže ceny srovnají (za předpokladu
dokonale konkurenčního prostředí, obzvláště dokonalých informací a absence překážek
volného obchodování). Mohu tedy za určitou jednotku měny nakoupit stejné množství
statků kdekoliv na světě. Ceny se liší pouze díky tomu, že jsou vyjádřeny v rozdílných
měnových jednotkách, proto platí:
𝑝 𝐴 = 𝐸 ∗ 𝑝 𝐵 (113)
neboli
𝐸 =
𝑝 𝐴
𝑝 𝐵
(114)
kde E je úroveň devizového kurzu, pA je domácí cena konkrétního zboží a pB je zahraniční
cena zboží. Koncept teorie PPP je ovšem založen nikoli na definitivní platnosti jedné
ceny u každého konkrétního zboží, ale vztahuje se k národním cenovým hladinám, které
jsou váženým průměrem cen všech komodit zahrnutých v příslušném spotřebním koši sloužícímu
ke stanovení cenové hladiny.
ZÁKON JEDNÉ CENY
Zákon jedné ceny říká, že, jsou-li transakční náklady nulové, cena zboží, po přepočtení
na stejnou měnu, musí být totožná. Zákon jedné ceny je základním východiskem teorie
parity kupní síly.
Druhým východiskem teorie PPP je kvantitativní teorie peněz a skutečnost, že se
všechny ceny přizpůsobují inflaci. Inflace – růst cenové hladiny je důsledkem toho, že peněžní
zásoba roste rychleji než reálný produkt (při konstantní transakční rychlosti peněz).
Z teorie cen pak vyplývá, že když nabídka jedné komodity (peněz) vzroste relativně k nabídce
jiných komodit relativně rychleji, musí kupní síla – směnný poměr (devizový kurz),
tedy poměr mezi penězi a zbožím, klesnout a naopak.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
141
Paritou kupní síly rozumíme poměr kupních sil dvou měn, přičemž jednotka domácí
měny musí mít stejnou kupní sílu kdekoli. Takto vymezený devizový kurz je považován za
přirozený a tržní devizový kurz k němu dlouhodobě směřuje.
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
142
K ZAPAMATOVÁNÍ
Teorie parity kupní síly se snaží stanovit úroveň devizového kurzu v dlouhém období.
Podle absolutní verze je dlouhodobá rovnovážná úroveň devizového kurzu dána podílem
cenových hladin v dotčených zemích, zatímco dle relativní verze parity kupní síly je vysvětlována
pouze následující změna devizového kurzu, která odpovídá rozdílu změn cenových
hladin v daných zemích.
Absolutní verze teorie PPP je založena na striktní interpretaci zákona jedné ceny, tzn.,
že cenová hladina je všude stejná neboli devizové kurzy (E) se rovnají poměrům příslušných
cenových hladin (vyjádřené prostřednictvím cenových indexů) – domácí cenové hladině
(P) a zahraniční cenové hladině (P*), které se stanovují pro identické koše statků a
služeb. Devizový kurz v rámci absolutní verze teorie PPP vypočítáme jako:
𝐸 =
𝑃
𝑃∗
(115)
Druhá verze teorie parity kupní síly se označuje za relativní a spočívá v tom, že směnný
kurz mezi měnou domácí země a měnou zahraniční země odráží změny cenové hladiny
(rozdíly v míře inflace) v obou zemích. Nesledujeme absolutní hodnotu devizového kurzu,
ale pouze její změnu za určité časové období. Relativní verze vychází z toho, že když
vzroste domácí cenová hladina o n procent a zahraniční o m procent, rovnovážný devizový
kurz se změní o n - m procent, tj.:
%∆𝐸 = %∆𝑃 − %∆𝑃∗
= 𝜋 − 𝜋∗
(116)
Je-li v tuzemsku míra inflace vyšší než v zahraničí, ztrácí konkurenceschopnost u svého
zboží (tuzemské zboží je dražší než zahraniční) a naopak import ze zahraniční se stane na
domácím trhu více „atraktivnější“. Pokles exportu a růstu importu zvýší poptávku po zahraniční
měně a zvýší nabídku domácí měny, jejímž důsledkem je oslabení tuzemské měny.
V přímém kótování by se jednalo o nárůst číselné hodnoty devizového kurzu.
Závěrem je potřeba k teorii parity kupní síly měny poznamenat, že neplatí-li absolutní
verze teorie PPP (z důvodů nedokonalosti konkurenčních trhů), neznamená to, že nemůže
platit její relativní verze.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
143
7.3 Režimy směnných (devizových) kurzů
V průběhu celého 20. století jednotlivé země i mezinárodní měnový systém střídavě
aplikovaly režimy fixních a plovoucích devizových kurzů. Oba kurzové režimy mají své
výhody i nevýhody a volba mezi nimi není jednoduchá. Většinou se tato otázka prezentuje
jako dilema mezi režimy fixních a plovoucích kurzů. Konkrétní rozhodování autorit o režimu
směnného kurzu a kurzové politice je všeobecně komplexní záležitost. Volba konkrétního
režimu směnného kurzu závisí na rozmanitých strukturálních charakteristikách
dané země, na svých prioritních cílech a strategiích, na politických, historických, externích
a ekonomických podmínkách. Dále je nutné posoudit politicko-ekonomické souvislosti,
historickou důvěryhodnost monetární politiky, rozsah mezinárodní koordinace a spolupráce
a podobně.
Rok 1880 lze považovat za začátek plně funkčního mezinárodního měnového systému
zvaného zlatý standard, který přetrval v různých podobách do 70. let 20. století. Jednalo se
o systém zcela pevných kurzů a to ve formách standardu zlaté mince, standardu zlatého
slitku a standardu zlaté devizy. V roce 1946 začal fungovat bretton-woodský měnový systém
s vedoucí úlohou zlata a amerického dolaru s fixním kurzem pro každou měnu s maximální
odchylkou ± 1 % od centrální parity. V roce 1971 pro kritické deficity běžného účtu
platební bilance USA a kurzové spekulace byla zrušena konvertibilita USD za zlato a bretton-woodský
měnový systém se rozpadl. Od tohoto okamžiku je volba příslušného režimu
směnného kurzu zcela ponechána na rozhodnutí každého státu, od čistého plovoucího devizového
kurzu až po přísně vázané kurzy jako je měnový výbor a dolarizace.
Následující tabulka ukazuje chronologický vývoj měnových režimů od roku 1880 do
současnosti.
Tabulka č. 4: Chronologický vývoj měnových režimů v letech 1880 - 2012
1919 – 1940 Meziválečný zlatý standard: všechny formy zlatého standardu
1946 – 1971 Breton-woodský měnový systém
1973 – 2012 Režimy směnného kurzu: volný a řízený floating, posuvné a pevné
zavěšení, cílové zóny a pásma, fixní devizový kurz, měnová unie, měnový
výbor.
Věčná diskuze „fixní vs. plovoucí" se koncentruje do několika klíčových problémových
okruhů. První z nich, který vznikl a převládal především ve 40. a 50. letech 20. století, je
vliv příslušného systému na blahobyt. Tento tradiční přístup spočívá ve stanovení výhod a
nevýhod jednotlivých režimů. U tohoto přístupu vzniká problém, a to takový, že všechny
argumenty částečně platí a částečně neplatí a lze je velmi těžce dokazovat. Druhý přístup
vnikl v 60. letech 20. století pod názvem „Teorie optimálních měnových oblastí“ (OCA –
Optimum Currency Area Theory) a spočívá ve výběru vhodného režimu podle strukturálních
charakteristik dané země (míra kapitálové mobility, velikost a otevřenost ekonomiky,
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
144
politické preference atd.). Třetí přístup, který vznikl v 80. a 90. letech 20. století, se zaměřil
na makroekonomickou analýzu efektů různých šoků na ekonomiku. Tento přístup vychází
z předpokladu, že pro růstné typy šoků (reálné vs. nominální, poptávkové vs. nabídkové,
domácí vs. zahraniční, permanentní vs. dočasné) je optimální jistá úroveň kurzové flexibi-
lity.
V současnosti je oficiální klasifikace jednotlivých režimů směnného kurzu prováděna k
danému datu Mezinárodním měnovým fondem (International Monetary Fund - IMF), který
na základě aktuálních informací z členských zemí každoročně rozhoduje o zařazení do konkrétního
režimu. IMF rozeznává 8 režimů směnného kurzu. Málokterý stát dnes používá
zcela fixní nebo plovoucí devizový kurz, které zůstávají spíše teoretickými extrémy, ale
kurzy s menší či větší mírkou diskrece. Pořadí režimů je založeno na stupni flexibility, tedy
míry volnosti kurzového pohybu, a na existenci formálních nebo neformálních fluktuačních
pásmech od určité fixní úrovně – centrální parity.
PRO ZÁJEMCE
Například v roce 2005 byl v daných 8 režimech IMF zařazen následující počet zemí:
Exchange arrangements with no separate legal tender - 41, Currency board arrangements -
7, Other conventional fixed peg arrangements - 42, Pegged exchange rates within horizontal
bands - 5, Crawling pegs - 5, Exchange rates within crawling bands - 1, Managed floating
with no preannounced path for exchange rate - 52, Independently floating - 34.
V souvislosti s rozdílnými formami jednotlivých režimů je potřeba zmínit jejich přímý
vliv na volbu konkrétní monetární politiky, nutnost kurzových intervencí, metodu kurzového
managementu a na stupeň nezávislosti monetární politiky.
7.3.1 REŽIMY SMĚNNÝCH KURZŮ IMF
Mezinárodním měnovým fondem je definováno těchto 8 režimů směnných kurzů:
EXCHANGE ARRANGEMENTS WITH NO SEPARATE LEGAL TENDER (BEZ VLASTNÍ NÁRODNÍ
MĚNY)
Výhradním zákonným platidlem v zemi zařazeným do tohoto režimu směnného kurzu
je měna jiné země nebo se jedná o členskou zemi měnové unie s jednotnou měnou sdílenou
všemi unijními členy. Dobrovolná ztráta suverenity v měnové oblasti nedovoluje monetárním
autoritám se jakkoli podílet na domácí měnové politice, která je plně v kompetenci zahraniční
centrální banky země (zemí), jejíž měna v domácí zemi koluje. Co se týče měnové unie, pak je
monetární politika prováděna společně ustanovenou - unijní centrální bankou nebo prostřednictvím
kooperace jednotlivých národních centrálních bank. Obecnou výhodou tohoto režimu
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
145
je odstranění transakčních nákladů spojených s převodem různých měn a nestabilním státům
(v měnové oblasti) propůjčuje potřebnou důvěryhodnost a eliminuje nejistotu pramenící z
obavy před rozkolísanosti vlastního devizového kurzu.
CURRENCY BOARD ARRANGEMENTS (MĚNOVÝ VÝBOR)
Jedná se o systém měnového výboru, pro který je charakteristické explicitní, legislativně
zavedené pevné zafixování domácí měny vůči vybrané zahraniční měně ve stanoveném poměru.
Právní závazek dodržovat uvedený poměr mezi jednotlivými měnami výrazně eliminuje
tradiční funkci domácí centrální banky provádět měnovou kontrolu a zároveň tatáž centrální
banka nemůže vystupovat v roli věřitele poslední instance, což může vést k vyššímu systémovému
riziku ve finanční oblasti. Toto riziko se ještě zvyšuje, protože devizové rezervy takovéhoto
státu jsou tvořeny vysokým podílem jedné (až 100%) zahraniční měny, na kterou se domácí
měna váže. Výhodou měnového výboru je eliminace kurzového rizika a v případě nestabilní
země také existence tlaku na vyrovnávání cenových hladin a úrokových sazeb (většinou
jejich pokles). Možnost provádění hospodářské politiky centrální bankou je velmi malá a závisí
na tom, jak striktně jsou pravidla výboru stanovena.
OTHER CONVENTIONAL FIXED PEG ARRANGEMENTS (FIXNÍ KURZ S OMEZENOU FLUKTU-
ACÍ)
Země používající tento režim směnného kurzu pevně zavěsí ve stanoveném poměru národní
měnu (formálně nebo ve skutečnosti) na některou z hlavních cizích měn, případně
na koš více jednotlivých měn (který je většinou tvořen měnami hlavních obchodních nebo
finančních partnerů a váhy jejich podílu v takovémto koši reflektují objemy toků obchodního
zboží, služeb a kapitálu. Měnová struktura může být ovšem také standardizována, podobně
jako ECU nebo SDR – Special Drawing Rights (zvláštní práva čerpání)). Takto stanovený
devizový kurz se může pohybovat s určitou procentuální odchylkou v rámci svého
fluktuačního pásma nahoru a dolů od středu pásma, tzv. centrální parity. Zde konkrétně
se jedná o omezenou fluktuaci v úzkém pásmu ±1% od centrální parity, případně se může
maximální nebo minimální hodnota devizového kurzu přiblížit dvou procentní hranici
po dobu kratší než 3 měsíce. Fixní devizový kurz s omezenou fluktuací
PEGGED EXCHANGE RATES WITHIN HORIZONTAL BANDS (FIXNÍ KURZ S ROZŠÍŘENOU
FLUKTUACÍ)
V tomto režimu se jedná o fixní zavěšení domácí měny na jinou zahraniční měnu nebo
na koš složený z podílu většího množství zahraničních měn ve stanoveném devizovém poměru
s rozšířenou fluktuací větší než ±1% od centrální parity nebo s fluktuačním rozpětím
větší než 2% mezi maximální a minimální hodnotou devizového kurzu. Do tohoto měnového
režimu spadá od 1. ledna 1999 mechanizmus směnných kurzů ERM II (Exchange
Rate Mechanism II) Evropského měnového systému s povolenou oscilací devizového
kurzu ±15 procent od zvolené centrální parity.
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
146
CRAWLING PEGS (POSUVNÉ ZAVĚŠENÍ FIXNÍHO DEVIZOVÉHO KURZU)
Posuvné zavěšení umožňuje, aby byla národní měna opět navázána na jinou měnu (případně
koš měn) ve stanoveném poměru a zároveň aby bylo možné devizový kurz periodicky
přizpůsobovat v malých předem určených krocích vývoji fundamentálních proměnných
jako je inflační a úrokový diferenciál vůči hlavním zahraničním obchodním partnerům,
nesoulad inflačního cíle s očekávanou inflací a tak dále.
Posuvné zavěšení je používáno ve snaze se vyhnout relativně velkým a neočekávaným
změnám fixní parity a z ní plynoucích spekulativních útoků, protože se jedná o poměrně
transparentní systém umožňující tvůrcům hospodářské politiky (zejména v rozvíjejících
se zemích) zřetelně definovat závazek udržovat určitou dráhu nominálního kurzu a zároveň
je natolik přizpůsobitelný, aby dovolil devizovému kurzu flexibilně reagovat na změny exportu,
importu, platební bilance a podobně. Proto je posuvné zavěšení doporučováno zemím
s vysokou politickou nestabilitou a nižší politickou a hospodářskou úrovní. Nevýhodu
lze spatřovat v posilování inflačních očekávání.
EXCHANGE RATES WITHIN CRAWLING BANDS (POSUVNÉ ZAVĚŠENÍ CENTRÁLNÍ PARITY
VČETNĚ CELÉHO FLUKTUAČNÍHO PÁSMA)
Posuvné zavěšení celého fluktuačního pásma dovoluje monetární autoritě udržovat dráhu
svého devizového kurzu ve fluktuačním pásmu větším než ±1% od stanovené centrální úrovně,
případně rozpětí mezi maximální a minimální hodnotou devizového kurzu je větší než dva procenta,
a zároveň tento režim umožňuje celé pásmo v pravidelných intervalech po malých krocích
v návaznosti na vývoj inflace, úrokové míry nebo jiných fundamentálních indikátorů posouvat
nahoru a dolů vůči jednotlivým úrovním devizového kurzu. Právě stupeň flexibility devizového
kurzu je omezujícím faktorem nezávislosti v provádění monetární politiky s podstatnou
výhodou v možnosti posunu celého fluktuačního pásma.
MANAGED FLOATING WITH NO PREDETERMINED PATH FOR THE EXCHNAGE RATE (ŘÍZENÝ
PLOVOUCÍ DEVIZOVÝ KURZ)
Režim řízeného („špinavého“) plovoucího devizového kurzu dovoluje monetárním autoritám
ponechat vývoj devizového kurzu na tržních silách a pouze výjimečně intervenovat
na mezinárodních devizových trzích s cílem ovlivnit úroveň kurzu (přičemž cílová hodnota
ani dráha vývoje kurzu není předem veřejnosti známa). Intervence tak většinou odrážejí
reakce na vývoj platební bilance, mezinárodních rezerv, situaci na mezinárodních trzích
podobně. Režim řízeného floatingu oficiálně používá Česká republika.8
8
Poznámka k režimům české koruny: od 1. ledna 1993 až do 24. dubna 1995 byla česká koruna navázána
na zvolený měnový koš (DEM, USD) v úzkém fluktuačním pásmu +/- 0,5%. Od 25. dubna 1995 do 27.
února 1996 bylo fluktuační pásmo rozšířeno o čtvrt procentního bodu na +/- 0,75% a od 28. února 1996 výrazně
zvětšeno až na +/- 7,5% od stanovené centrální parity. V roce 1997 koruna devalvovala a k 26. květnu
1997 bylo zrušeno omezení pohybu české koruny v rámci širšího fluktuačního pásma. Od 27. května 1997
až doposud se česká koruny pohybuje v režimu řízeného floatingu.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
147
INDEPENDENT FLOATING (ČISTÝ PLOVOUCÍ DEVIZOVÝ KURZ)
Devizový kurz je determinován pouze vývojem na mezinárodních trzích, přesto u tohoto
režimu, režimu čistého – nezávislého plovoucího kurzu, je možná oficiální intervence
ze strany centrální banky s cílem vyhnout se nepatřičným výkyvům devizového kurzu. Monetární
politika je zcela autonomní k vývoji devizového kurzu. Výhodou plovoucího kurzu
je snadné vyrovnávání platební bilance, nedochází k importu inflace ze zahraničí a takto
stanovené devizové kurzy umožňují jasně definovat konkurenční výhody ze zahraničního
zboží a služeb prostřednictvím přepočtu na domácí měnu, a dále není potřeba mít „dodatečné“
devizové rezervy nutné k bránění stanovené úrovně kurzu.
7.3.2 OBECNÉ ROZDÍLY MEZI REŽIMY SMĚNNÝCH KURZŮ
Obecně lze tvrdit, že fixní devizové kurzy s fluktuačními pásmy se pohybují uvnitř zvoleného
pásma na základě nabídky a poptávky na mezinárodním devizovém trhu a pouze
tendence kurzu zvolené pásmo opustit nutí centrální banku intervenovat. S růstem šířky
pásma se stává devizový kurz více plovoucí a ztrácí svou fixní podobu. Úzké oscilační
pásmo dovoluje tržním subjektům zmírnit své obavy z rizika z vývoje devizového kurzu,
ale v teorii se „pegged exchange rates“ uvádí jako příčina vzniku finančních krizí. Možnost
změny centrální parity v případě zjevně nerovnovážného kurzu nebo zrušení fixní vazby
na jinou měnu, mohou autority odkládat ve snaze neztratit politickou prestiž a poškozovat
tak ekonomiku. Naproti tomu flexibilita režimu přizpůsobitelných kurzů a změny parit jsou
jako nástroj hospodářské politiky výhodou.
V systému fixních režimů má hospodářská autorita možnost ovlivnit nerovnovážný devizový
kurz již dříve zmíněnými intervencemi nebo omezením mezinárodních transakcí,
například tím, že uvalí omezení na dovoz a domácnostem a firmám nedovolí směňovat
domácí měnu za jinou nebo nakupovat zahraniční aktiva, čímž sníží nabídku své měny na
devizovém trhu. Omezení obchodu a kapitálových pohybů je však pro ekonomiku nesmírně
nákladné z důvodů snížení výnosů ze specializace a obchodu a brání ekonomickým subjektům
v přístupu na zahraniční kapitálové trhy.
U volně plovoucích devizových kurzů je potřeba omezovat občasnými intervencemi
nadměrnou volatilitu vývoje kurzu z destabilizující spekulace, přestřelování kurzů nebo
výkyvů reálných faktorů. Problémem se může jevit optimální zvolení objemu a načasování
intervence, které plynou z nedostatku informací o dlouhodobém vývoji devizového kurzu.
ARGUMENTY VE PROSPĚCH FIXNÍCH DEVIZOVÝCH KURZŮ
Nejčastěji používaným argumentem fixních devizových kurzů je, že podporují mezinárodní
obchod a investování, protože snižují transakční náklady směny tím, že omezují destabilizující
spekulaci a eliminují tak nebezpečí a rizika spojená s mezinárodním obchodem
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
148
a investováním. Pevné devizové kurzy nejsou doprovázeny fluktuačními výkyvy, nevyvolávají
tak dodatečnou nejistotu (tato nejistota může odradit firmy od podnikání v exportním
odvětví) a riziko při provádění mezinárodních transakcí, čím snižují náklady na provádění
mezinárodní směny a podporují její růst. Další podstatná výhoda fixních devizových kurzů
je spatřována v tom, že podporují disciplínu při provádění makroekonomické politiky a
podporují mezinárodní kooperaci a koordinaci, neboť udržování pevných kurzů vyžaduje
společná opatření jednotlivých ekonomik.
Zastánci fixních devizových kurzů považují vyšší autonomii hospodářské politiky v systému
plovoucích kurzů za iluzorní, případně dočasný jev. Ani fiskální, ani monetární politika
nebude prováděna bez ohledu na to, jak se určité opatření projeví na devizovém kurzu,
monetární autorita přesto bude provádět nákup deviz s cílem zvýšit své devizové rezervy,
odstranit nerovnováhu na trhu, přizpůsobit devizový kurz fundamentům, stabilizovat tržní
očekávání a podobně. Za další kličkovou nevýhodu floatingu se považuje možnost vzniku
destabilizujících spekulací vedoucí ke vzniku nadměrné volatility a nesladěnosti kurzů od
svých rovnovážných úrovní.
Obecně je také systém fixního devizového kurzu doporučován zemím s méně rozvinutým
a sofistikovaným administrativním a institucionálním „prostředím“, protože jim umožňuje
získat potřebnou důvěryhodnost a kredibilitu (nejen v případě monetární politiky).
Výhody z uplatňování fixního režimu směnných kurzů zeměmi se zvyšují s jejich rostoucím
stupněm ekonomické integrace.
ARGUMENTY VE PROSPĚCH PLOVOUCÍCH DEVIZOVÝCH KURZŮ
Floating izoluje ekonomiku od vnějších šoků a podporuje ekonomickou stabilitu (v
dlouhém období nedochází k nadhodnocování či podhodnocování měny), nedochází k importu
inflace ze zahraniční (domácí měna zhodnotí v souladu s paritou kupní síly) a je méně
citlivý k měnovým a bankovním krizím. Plovoucí devizové kurzy umožňují snadné vyrovnávání
platební bilance prostřednictvím apreciace a depreciace devizového kurzu a není tak
nutné zavádět cla či jiná omezení mezinárodního obchodu (proti volatilitě kurzů se lze zajistit
na trhu měnových derivátů).
Plovoucí devizové kurzy umožňují jasně definovat konkurenční výhody u zahraničního
zboží a služeb prostřednictvím přepočtu na domácí měnu. Fixní kurzy jsou často nerovnovážné
a nedovolují rozpoznat nejen konkurenční výhody, ale také narušují alokaci zdrojů
ve světové ekonomice. Nerovnovážný devizový kurz si často vynutí spekulativní útok a
výrazný skok devizového kurzu po následné devalvaci či revalvaci. Zastánci plovoucích
kurzů zdůrazňují, že zrušení závazku udržovat fixní kurz uvolní centrální bance ruce při
stanovení peněžní zásoby nebo plnění inflačních cíle. Centrální banka se tak může zaměřit
na prosazování vnitřní rovnováhu a provádět nezávislou expanzivní nebo restriktivní monetární
politiku. Jak monetární, tak i fiskální politika může být v systému plovoucích devizových
kurzů nezávislá bez ohledu na vývoj mezinárodních trhů.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
149
Plovoucí devizové kurzy mají dále eliminovat snahy vlád stanovit devizový kurz na nerovnovážné
úrovni s cílem zvýhodnit určité sektory ekonomiky před jinými (některé rozvojové
země udržují svojí měnu výrazně nadhodnocenou ve snaze podpořit import kapitálových
statků potřebných k modernizaci průmyslu). Není také potřeba mít „dostatečné“
devizové rezervy v centrální bance domácí země k nutným intervencím ve prospěch domácí
měny. V podmínkách volně plovoucích devizových kurzů jsou změny kurzu sice častější –
permanentní – ale mírnější než v systému fixních devizových kurzů, kdy z důvodů devalvací
jsou mnohem výraznější a náhlé, mohou způsobit ekonomickým subjektům „šok“ a z
něj plynoucí neefektivní reakce a chování.
7.4 Platební bilance
PLATEBNÍ BILANCE
Platební bilance (Balance of Payments, BP) je systematickým statistickým výkazem peněžních
i nepeněžních toků všech ekonomických transakcí mezi subjekty domácí země (rezidenty)
a okolním světem (nerezidenty) za zvolené období (zpravidla se jedná o jeden rok)
sestavených dle pravidel podvojného účetnictví.
Základní struktura platební bilance vychází z příručky Mezinárodního měnového fondu
a obvykle je její sestavení v kompetenci centrální banky příslušného státu.
Statistiky platební bilance, jakož i její jednotlivé kategorie jsou velmi pečlivě sledovány
a analyzovány bankéři, tvůrci hospodářské politiky, obchodníky i ekonomy, protože mají
vysokou vypovídací schopnost o budoucím vývoji devizového kurzu a ostatních mikroekonomických
i makroekonomických veličin a činností a pro volbu příslušné hospodářské
politiky.
Platební bilanci můžeme členit horizontálně a vertikálně. Horizontálně členíme platební
bilanci do pěti hlavních účtů, které představují souhrnné – agregované kategorie pro určitou
skupinu transakcí, tj. v platební bilanci nezachycujeme podrobně každou transakci (dovoz
automobilů, poskytnutí ubytování…), ale tyto jednotlivé toky agregujeme do konkrétně
vymezených položek.
Hlavními kategoriemi platební bilance jsou:
 běžný účet,
 kapitálový účet,
 finanční účet,
 saldo chyb a opomenutí, statistické diskrepance,
 účet oficiálních devizových rezerv.
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
150
Vertikální členění je důsledkem principu podvojnéhoúčetnictví, na jehož základě je platební
bilance sestavována, tj. každý záznam se znaménkem plus je doprovázen druhým záznamem
se znaménkem mínus. Mezinárodní transakce členíme na kreditní záznamy (položky), které
znamenají příliv aktiv do ekonomiky a na devizových trzích je nabízena cizí měna a debetní
záznamy (položky) zachycující platby cizím nerezidentům, kdy je na devizových trzích nabízena
domácí měna. Například pokud český sochař prodá svou sochu zahraničnímu kupci, pak
se peněžní hodnota sochy objeví se znaménkem plus u položky export zboží (kreditní záznam)
a současně se znaménkem mínus (na straně debetní) u položky krátkodobý kapitál, neboť dojde
ke zvýšení pohledávek za cizinou. Každý kreditní záznam je vždy kompenzován záznamem na
debetní straně a naopak. Suma všech kreditních záznamů celé platební bilance je totožná se
součtem všech debetních záznamů, a proto je platební bilance jako celek vždy vyrovnaná, neboť
součet zůstatků všech jejích účtů je roven nule.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Platební bilance je statistický výkaz, který systematicky zachycuje peněžní i nepeněžní
transakce mezi rezidenty a nerezidenty za stanovené období.
Vypovídací schopnost platební bilance jako celku není podstatná, protože platební bilance,
jak již bylo uvedeno, je vždy vyrovnaná, zato zaslouženou pozornost přitahují jednotlivá
salda samostatných účtů a podúčtů a jejich změny v čase. Saldem máme na mysli
konečný součet (rozdíl) účetních položek a rozlišujeme je na salda dílčí a salda kumulativní.
Dílčí salda se vztahují k horizontálnímu členění platební bilance, zatímco kumulativní
jsou získávána součtem příslušných dílčích sald.
7.4.1 BILANCE NA BĚŽNÉM ÚČTU
Bilance na běžném účtu zachycuje mezinárodní obchod se zbožím a službami včetně
jednostranných transferů mezi zeměmi. Jedná se tedy o rozdíl mezi exportem a importem
výrobků a zboží (obchodní bilance). Pokud export převyšuje import, hovoříme o přebytku
obchodní bilance, tj. země za dané období vyvezla více výrobků a zboží než dovezla. V
opačném případě hovoříme o deficitu – schodku obchodní bilance.
Bilance na běžném účtu dále obsahuje bilanci služeb, která vyjadřuje rozdíl mezi dovezenými
a vyvezenými službami (tzv. neviditelný export a import), kde se zaznamenávají příjmy
a výdaje za cestovní ruch, mezinárodní dopravu a přepravu, právní a finanční služby, apod..
Do bilance výnosů se agregují příjmy a výdaje, které jsou obrazem předchozího pohybu
výrobního faktoru. Saldo bilance výnosů pak činí rozdíl mezi výnosy z výrobního faktoru
poskytnutých zahraničím (zisky, renty, dividendy, úroky plynoucí ze zahraničí, mzdy tuzemců
pracujících v zahraničí) a náklady na výrobní faktory poskytnutých domácí zemí
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
151
(zisky, dividendy, renty a úroky placené do zahraničí, mzdy cizinců pracujících v tuzem-
sku).
V kategorii běžných převodů se zaznamenávají takové transakce, které nezakládají nárok
na protihodnotu v podobě pohybu zboží, služeb či aktiv. Jedná se o jednostranné transfery
zahrnující hospodářskou pomoc, příspěvky mezinárodním institucím, penze, dary, mezivládní
pomoc a jiné transfery, za něž není vyžadována z druhé strany žádná protislužba.
Saldem pak je rozdíl mezi transakcemi přijatým a poskytnutými.
7.4.2 BILANCE NA KAPITÁLOVÉM ÚČTU
Ne příliš významnou položkou v platební bilanci je v současné době kapitálový účet.
Kapitálový účet nemá jiné samostatné podúčty jako například běžný účet a také objem jednotlivých
transakcí je nízký. Zaznamenáváme zde kapitálové transfery související s migrací
obyvatelstva (převody migrantů), promíjením dluhů, převody s nefinančními nevyrobenými
hmotnými aktivy (pozemky pro zastupitelské úřady) nebo převody s nehmotnými
právy (patenty, licence, ochranné známky, autorská práva).
7.4.3 BILANCE NA FINANČNÍM ÚČTU
Zapojením ekonomiky do mezinárodních finančních toků sledujeme prostřednictvím bilance
na finančním účtu, případně na jejich jednotlivých podúčetech. Bilance na finančním
účtu je rozdíl mezi přílivem zahraničního kapitálu plynoucího do země z okolního světa
(nákupy tuzemských aktiv) a odlivem kapitálu z domácí ekonomiky do zahraniční (nákupy
zahraničních aktiv). Na finančním účtu rozlišujeme toky krátkodobého a dlouhodobého
kapitálu, přičemž sledovanější je dlouhodobý kapitál, kdy zamýšlená doba investice kapitálu
je delší než jeden rok.
Na podúčtu přímé investice se zachycují takové investice, jejichž cílem je získání úplné
nebo částečné kontroly nad domácí firmou a tím i vlivu na její řízení. Jedná se zde o založení
pobočky zahraniční firmy v domácí ekonomice, nákup již existující tuzemské firmy či
rozšíření stávajícího podílu na vedení domácí firmy. Saldem bilance je pak rozdíl mezi
přímými investicemi umístěnými v tuzemsku zahraničními subjekty a přímými investicemi
domácích subjektů investovanými v zahraničí.
Do portfoliových investic se agregují veškeré mezinárodní finanční toky, které souvisí
s investicemi do účastí a do majetkových a dluhových cenných papírů, jejichž cílem není
převzetí kontroly a řízení nad podnikem. Obvykle se jedná o nákupy akcií a dluhopisů na
burzách s cílem investovat volné peněžní zdroje. Saldem bilance portfoliových investic je
rozdíl mezi portfoliovými investicemi v tuzemsku zahraničními subjekty a portfoliovými
investicemi investovanými tuzemskými subjekty v zahraniční.
Na podúčet finanční deriváty se zaznamenávají veškeré transakce spojené s investováním
do cenných papírů, jejichž hodnota je odvozená od jiných finančních aktiv či jiných
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
152
podkladových nástrojů (akcií, akciových a dluhopisových indexů, úrokových sazeb, obligací,
devizových kurzů, komodit atd.). Jedná se o forwardy, futures, swapy nebo opce.
Do ostatních investic se zachycují jak krátkodobé, tak dlouhodobé aktiva a pasiva, jež
centrální bance, obchodním bankách, vládě, podnikům a ostatním subjektům vzniknou v
souvislosti s krátkodobými a dlouhodobými půjčkami, úvěry a depozity. Saldo ostatních
investic se vypočítá jako rozdíl mezi úvěry a depozity přijatými v tuzemsku od zahraničních
ekonomických subjektů a úvěry a depozity poskytanými tuzemci do zahraniční. V
rámci ostatních investic je potřeba se zmínit o tzv. „hot money“ (horkých penězích), které
představují krátkodobý spekulativní kapitál a jejichž úloha je vzhledem k vysoké mobilitě
a rychlé reakci na změnu situace v domácí zemi spíše destabilizující, přestože krátkodobě
mohou zlepšit finanční účet BP.
7.4.4 SALDO CHYB A OPOMENUTÍ, STATISTICKÉ DISKREPANCE
Do kategorie saldo chyb a opomenutí, statistické diskrepance a kurzové rozdíly se zaznamenávají
odpočtové položky představující saldo toků, které nebylo možno na výše uvedených
účtech jednoznačně identifikovat včetně nesrovnalostí vzniklých při sběru dat, kurzových
rozdílech a nezachytitelných platbách. Na tomto účtu se vyrovnává rozdíl mezi
součtem všech debetních a kreditních záznamů, které se ve skutečnosti oproti teorii téměř
nikdy nerovnají. Takto zjištěný rozdíl – chyba a opomenutí - se vyrovná položkou s opačným
znaménkem.
7.4.5 BILANCE NA ÚČTU OFICIÁLNÍCH DEVIZOVÝCH REZERV
Na účtu oficiálních devizových rezerv se zachycuje pohyb likvidních zahraničních aktiv
centrální banky a ministerstva financí, které mohou být využívány k financování a regulování
nerovnováhy platební bilance. Jedná se o prostředky ve volně směnitelných měnách,
zlato, úvěry od Mezinárodního měnového fondu, zvláštní práva čerpání SDR a další. Nárůst
devizových rezerv se účtuje na kreditní straně se znaménkem mínus zatímco pokles devizových
rezerv na debetní straně platební bilance se znaménkem plus. Je to dáno tím, že
pokud země devizové rezervy nakupuje, musí za ně platit stejně jako při nákupu všech
ostatních zahraničních aktiv.
7.4.6 KUMULATIVNÍ SALDA PLATEBNÍ BILANCE
Sečteme-li určitá dílčí salda platební bilance, získáme salda kumulativní, přičemž nejdůležitější
je výkonová bilance a oficiální vyrovnávací bilance. Jednotlivá kumulativní
salda včetně jejich označení jsou zobrazena v Tabulce 3.
Výkonovou bilanci získáme, pokud sečteme dílčí salda obchodní bilanci, bilanci služeb
a bilanci výnosů. Jedná se o přehled velikosti přesunu reálných zdrojů a představuje asi
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
153
nejpřesnější vyjádření obecně známého čistého exportu (NX = EX – IM), se kterým se
setkáváme v různých ekonomických modelech.
Tabulka č. 5: Struktura platební bilance včetně jednotlivých kumulativních sald
Účet Bilance Kreditní položky Debetní položky
Běžný účet Obchodní bi-
lance
EXPORT
výrobků a zboží
IMPORT výrobků
a zboží
Bilance služeb EXPORT služeb IMPORT služeb
Bilance výnosů VÝNOSY NÁKLADY
výkonová bilance
Běžné převody PŘÍJMY VÝDAJE
bilance na běžném účtu
Kapitálový účet PŘÍJMY VÝDAJE
bilance na kapitálovém účtu
Finanční účet Dlouhodobý ka-
pitál
IMPORT EXPORT
základní bilance
Krátkodobý ka-
pitál
IMPORT EXPORT
bilance na finančním účtu
Chyby a opomenutí + oficiální
vyrovnávací bilance
Devizové rezervy nárůst devizových
rezerv (-)
pokles devizových rezerv
(+)
bilance na účtu oficiálních devizových rezerv
PLATEBNÍ BILANCE kreditní položky - debetní položky = 0
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
154
Pokud připočítáme k výkonové bilanci saldo běžných převodů, získáme bilanci na běžném
účtu. Bilance na běžném účtu zachycuje čisté toky zboží, služeb výnosů a jednostranných
transferů, přičemž deficit běžného účtu znamená, že vývoz zboží a služeb včetně čistých
výnosů a jednostranných transferů nepokrývá dovoz zboží a služeb a naopak. Déle
trvající deficit běžného účtu povede k znehodnocení domácí měny a k následnému omezení
importu a zvýšení exportu. Informativní funkce bilance na běžném účtu je vysoká, protože
signalizuje možný vývoj hospodářského cyklu, hospodářské politiky i budoucího devizového
kurzu.
Základní bilance odráží transakce, které jsou považovány za základní ve vztahu k ekonomickému
„zdraví“ země i její národní měny. Jejím smyslem je oddělit autonomní položky
platební bilance (ty, jež mají zásadní ekonomický význam, jedná se převážně o položky
běžného účtu a dlouhodobého kapitálu) od položek akomodujících (nestálých, krátkodobých,
citlivých na změny hospodářské politiky). Základní bilance se v praxi příliš nevyužívá,
protože již samotné odlišení krátkodobého od dlouhodobého kapitálu je sporné a
problematické.
Bilance na finančním účtu představuje způsob použití přebytku na běžném účtu nebo
naopak zdroj financování deficitu běžného účtu, bilance běžného a finančního účtu se tak
do značné míry vzájemně kompenzují. Vnější ekonomická nerovnováha je pak nejčastěji
chápána jako účetní nevyrovnanost schodku běžného účtu přebytkem finančního účtu a
naopak. Je-li výsledná hodnota bilance finančního účtu záporná, je zřejmé, že z ekonomiky
finanční prostředky odtekly, zatímco kladná hodnota značí příliv financí ze zahraničí.
Saldo oficiální vyrovnávací bilance je součtem sald běžného, kapitálového, finančního
účtu včetně účtu chyb a opomenutí a bývá často považována za saldo celé platební bilance.
Hodnota oficiální vyrovnávací bilance je totožná s velikostí bilance na účtu oficiálních devizových
rezerv, znaménka plus a mínus jsou však opačná. Oficiální vyrovnávací bilance
je deficitní, pokud devizové rezervy klesají a opačně, přebytková, pokud devizové rezervy
rostou.
7.4.7 VYROVNÁVACÍ MECHANISMY PLATEBNÍ BILANCE
Nutnost udržovat rovnováhu na běžném účtu nebo platební bilance jako celku nevyplývá
pouze z hlavních cílů hospodářské politiky, avšak také ze vztahu k devizovým rezervám
země. Státy s přebytky mohou pouze po určitou dobu snižovat své závazky vůči zahraničí,
zvyšovat investice v cizině, půjčovat deficitním zemím, popřípadě zvyšovat své devizové
rezervy. Dlouhodobě je však hromadění rezerv či další úvěrování deficitních zemí neúnosné.
Naproti tomu, zemím s dlouhodobými deficity hrozí vysoké zahraniční zadlužení či
naprosté vyčerpání devizových rezerv. Ekonomické síly proto limitují takovéto trvání nerovnovážného
stavu, jinak by nesporně muselo dojít k zhodnocení či znehodnocení měny.
Mechanismy na vyrovnání platební bilance jsou dvojího typu.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
155
K ZAPAMATOVÁNÍ
Vyrovnávací mechanismy platební bilance představují mechanismy a procesy, které
umožňují záměrně – prostřednictvím zásahů hospodářsko-politických autorit, nebo automaticky
– prostřednictvím trhu, vyrovnávat platební bilanci.
Vyrovnanosti lze dosáhnout použitím nástrojů hospodářské politiky, což jsou diskreční,
cílené zásahy státních orgánů zaměřené na odstranění nerovnovážného stavu účtů platební
bilance, tzv. mechanismy působící prostřednictvím hospodářské politiky. Mezi nástroje k
tomu určené patří cla, kvóty, mimocelní bariéry obchodu, nástroje na podporu vývozu (finanční
či technická pomoc pro exportéry, poskytování bankovních záruk, informační a poradenský
servis atd.). Využití nástrojů hospodářské politiky k účelům vyrovnávání platební
bilance závisí od aktuálního přístupu státu k zahraničnímu obchodu, tj. zda země uplatňuje
liberalismus nebo protekcionismu, případně jejich „měkčí nebo přísnější“ podobu.
Druhým typem jsou automaticky působící mechanismy, které vyrovnávají platební bilanci
bez zásahu nositelů hospodářské politiky, a které se uvádějí do pohybu automaticky
při vzniku nerovnováhy. Konkrétně se jedná o automatický cenový, důchodový, úrokový a
kurzový vyrovnávací mechanismus obchodní bilance (OB), resp. platební bilance (PB). V
reálné ekonomice fungují výše uvedené mechanismy společně.
AUTOMATICKÝ CENOVÝ VYROVNÁVACÍ MECHANISMUS OB
Podstata cenového mechanismu byla objevena v 18. stol., v období zlatného standardu,
filosofem Davidem Humem, který tak kritizoval merkantilistickou doktrínu trvalého přebytku
obchodní bilance. Předpoklady fungování automatického vyrovnávacího mechanismu
jsou:
 pevné kurzy, čímž se deficity či přebytky PB promítnou přímo do měnových
(resp. zlatých rezerv (u pružných kurzů by měna posilovala či oslabovala),
 platnost kvantitativní teorie peněz a rovnice směny (příliv zlata do země s aktivní
platební bilancí vede k inflaci a naopak),
 dokonalou pružnost cen,
 úrokové míry necitlivé na změny peněžní zásoby,
 platnost Marshall-Lernerovy podmínky,
 neprovádění sterilizace devizových intervencí, tj. změny měnových rezerv se
přímo promítnou do změny peněžní zásoby,
 nulová mobilita kapitálu.
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
156
Princip působení automatického cenového vyrovnávacího mechanismu si vysvětlíme na
následujícím příkladu. Země má deficit obchodní bilance, více dováží, než vyváží. Za nákupy
v zahraničí musí platit, čímž dochází k odlivu peněz do zahraniční a k poklesu domácí
peněžní zásoby. Při platnosti kvantitativní teorie peněz a rovnice směny snížením peněžní
zásoby dojde k proporcionálnímu snížení cenové hladiny (↓M.V=↓P.Y). Dodržením Marshall-Lernerovy
podmínky dojde k růstu exportu, protože domácí zboží je z důvodů poklesu
cen levnější a tak pro zahraniční subjekty atraktivnější, zároveň se sníží import (domácí
zboží je levnější než zahraniční, vzhledem k cenovým důvodům ho již není třeba dovážet)
a následně dojde k vyrovnání obchodní bilance.
Takto nastíněný vyrovnávací mechanismus byl poplatný své době s řadou předpokladů
a zjednodušení. Přesto lze tvrdit, že cenový vyrovnávací mechanismus částečně působí i v
současnosti.
KEYNESIÁNSKÝ DŮCHODOVÝ VYROVNÁVACÍ MECHANISMUS OB
Ve 40. letech 20. stol. nabídli keynesiánští ekonomové Roy Harrod a Fritz Machlup další
kanál, jehož prostřednictvím dohází k vyrovnání OB. Důchodový přizpůsobovací mechanismus
aplikuje Keynesovy myšlenky ohledně nepružných cen a ekonomiky v recesní mezeře.
Předpoklady tohoto mechanismu tedy jsou:
 pevné kurzy,
 nepružné, pevné ceny,
 produkt pod úrovní potenciálního produktu,
 poptávkově determinovaný reálný důchod,
 stabilní úroková míra a nulové úspory,
 nulová mobilita kapitálu,
 import závislý na úrovni důchodu v ekonomice (IM = IM0 + m.Y).
Ve výchozí situaci má ekonomika deficit obchodní bilance. Import je větší než export,
čímž dochází k poklesu čistého exportu (NX = EX – IM, přičemž IM > EX → ↓NX) a tedy
i agregátní poptávky (↓AD = C + I + G + ↓NX). Za předpokladu poptávkově determinovaného
reálného důchodu se pokles AD projeví v poklesu důchodu (Y). Pokles důchodu
ovlivní import, který je na důchodu závislý (↓IM = IM0 + m.↓Y) včetně úrovně čistého
exportu. Tuzemští producenti se navíc mohou snažit realizovat doma neumístěnou produkci
v zahraniční, čímž stimulují export. Obchodní bilance se vyrovnává.
V souvislosti s důchodovým mechanismem je potřeba se zmínit o teorému lokomotivy,
který je na tomto vyrovnávacím mechanismu založen. Princip teorému (efektu) lokomotivy
spočívá v tom, že při existenci zahraničního obchodu mezi dvěma zeměmi v situaci, že se
obě nacházejí v recesi, stačí, aby ta, která má přebytek PB začala provádět expanzivní politiku,
čímž vytahuje z recese i druhou ekonomiku, aniž by tato musela sama uplatňovat
jakoukoli hospodářskou politiku.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
157
K ZAPAMATOVÁNÍ
Teorémem lokomotivy označujeme mechanismus, kdy růst výkonu jedné země vede k
následnému růstu výkonnosti v zemi jiné.
Podstatu teorému lokomotivy můžeme tedy vysvětlit následovně: v domácí zemi, která
trpí vysokou nezaměstnaností (tj. je v recesní mezeře) se vláda rozhodne provést fiskální
expanzi. Zvyšuje výdaje ze státního rozpočtu a stimuluje růst zaměstnanosti. To má další
důsledek pro ekonomiku a to, že roste reálný důchod. Ten však vede k růstu importu v
závislosti na mezním sklonu k importu a ke zhoršení čistého exportu. Druhou stranou růstu
importu v domácí zemi je, že se samozřejmě zvyšuje export zahraniční země, odkud domácí
ekonomika dováží zboží a služby. Růst exportu zahraniční země zlepšuje čistý export a
multiplikovaně se projeví v růstu reálného důchodu zahraniční země. Zahraniční ekonomika
více produkuje, zvyšuje zaměstnanost (snižuje se recesní mezera), ale obdobně vede
k větší poptávce po „zahraničním“, tentokrát našem domácím zboží. Roste export domácí
země do země zahraniční a celý koloběh pokračuje. Jedna země vytáhla druhou zemi z
recese, přičemž jejich role v pozici „lokomotivy“ se střídají. Prostřednictvím čistého exportu
v obou ekonomikách je ovlivňován reálný důchod i zaměstnanost, současně se střídavě
zvyšuje import a export a dochází k cyklickému obnovování rovnováhy běžného účtu
platební bilance. Tento proces probíhá do okamžiku, kdy ekonomiky dosáhnou úrovně potenciálního
produktu, poté efekt lokomotivy přechází do efektu importované inflace.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Efekt importované inflace je popisován následovně: růst výkonu v zemi A vede ke zvýšení
cenové hladiny v zemi A, ale i zvýšení vývozu ze země B do A, to vede k růstu čistého
exportu v zemi B a také k růstu AD, v důsledku čehož vzroste cenová hladina v zemi B.
Vzestup ceny v zemi A, tak byl importován do země B.
Stejně jako v případě dovozu, tak i vývozu lze vysledovat multiplikační efekt (je spojen
s multiplikátorem zahraničního obchodu, respektive tzv. vývozním multiplikátorem). Vývoz
chápeme jako stimulant růstu AD.
ÚROKOVÝ VYROVNÁVACÍ MECHANISMUS PB
Také změny úrokových měr mohou vést k vyrovnání platební bilance. Budeme-li hovořit
o fungování úrokového vyrovnávacího mechanismu, musíme logicky opustit od předpokladu
nulové mobility kapitálu a necitlivých úrokových měr. Princip si opět přiblížíme
na zemi, která se potýká s deficitem platební bilance.
Devizový kurz, platební bilance a její vyrovnávací mechanismy
158
Výchozí úvaha je obdobná jako u působení cenového vyrovnávacího mechanismu, totiž,
že v zemi s deficitem PB dochází k odlivu peněz do zahraniční a k poklesu peněžní zásoby.
Na trhu peněz domácí země se to projeví zvýšením tuzemské úrokové míry. Růst úrokové
míry vede ke dvěma efektům na platební bilanci. Prvním z nich je, že zvýšená úroková
míra vede ke snížení investiční aktivity nebo dlouhodobé spotřeby, čímž klesá agregátní
poptávka, důchod a import (připomeňme, že import je determinován reálným důchodem v
ekonomice). Běžný účet platební bilance se vyrovnává. Druhým vysvětlením pro automatické
vyrovnání platební bilance prostřednictvím změn úrokové míry je, že růst úrokové
míry vyvolá růst úrokového diferenciálu, který stimuluje příliv zahraničního kapitálu a
zlepšení finančního účtu a platební bilance se vyrovnává. V reálné ekonomice se obě možnosti
vyrovnání platební bilance prostřednictvím změn úrokových měr vzájemně prolínají.
KURZOVÝ VYROVNÁVACÍ MECHANISMUS PB
Doposud jsme se zabývali vyrovnávacími mechanismy v systému pevných devizových
kurzů. Opustíme-li i tento předpoklad, pak v systému plovoucích devizových kurzů je deficit
bilance na běžném účtu eliminován znehodnocením - depreciací měny a naopak, přebytek
na běžném účtu eliminován zhodnocením – apreciací domácí měny. Je-li provedena
oficiální devalvace či revalvace, lze níže nastíněný princip použít i pro systémy pevných
kurzů.
Mechanismus fungování kurzového vyrovnávacího mechanismu přiblíží následující příklad
aplikovaný na ekonomiku potýkající se s deficitem platební bilance, kde se více zboží
a služeb dováží, než vyváží, přičemž potřeba uhradit zvýšený import vyvolá převis poptávky
nad nabídkou deviz, dochází k nedostatku deviz a zvýšení její hodnoty. Naproti
tomu klesá hodnota domácí měny (tuzemská měna znehodnocuje), klesají ceny domácího
zboží v zahraniční měně a zvyšují se ceny importovaného zboží v domácích měnových
jednotkách. Mění se externí směnné relace, tj. poměr relativních cen exportu a importu.
Export vzroste, protože zlevnil a import poklesne, protože podražil. Tyto změny by měly
zajistit průběžné vyrovnávání běžného účtu a potažmo i celé platební bilance.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Devizový kurz je cena jedné měny vyjádřená v jiné měnové jednotce (bilaterální devizový
kurz) nebo ke koši měn (multilaterální – efektivní devizový kurz). Konkrétní výše
devizového kurz je dána vývojem na devizovém trhu interakcí nabídky a poptávky (u plovoucích
devizových kurzů) nebo rozhodnutím hospodářské autority (u pevných devizových
kurzů).
Zásahy hospodářských autorit (obvykle centrální banky) do vývoje devizového kurzu
označujeme za devizové – kurzové intervence a členíme je na přímé a nepřímé.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
159
V systému plovoucích devizových kurzů může měna apreciovat (posilovat) nebo depreciovat
(znehodnocovat), zatímco měna v systému pevných devizových kurzů revalvuje
(zhodnocuje) nebo devalvuje (oslabuje).
Reálný devizový kurz představuje cenu měny vyjádřenou ve zboží a jedná se o poměr
vnější kupní síly měny k její vnitřní kupní síle.
Faktory determinující úroveň devizového kurzu členíme z časového hlediska na krátkodobé
a dlouhodobé. Mezi krátkodobé faktory patří změny cenových hladin, úrokových sazeb,
peněžní zásoby, reálného produktu (důchodu), očekávání ohledně budoucího vývoje a
zásahy státu a centrální banky. Vliv úrokové sazby lze také vysvětlit pomocí modelu trhu
aktiv. V dlouhém období se uplatňuje zákon jedné ceny a parita kupní síly. Teorie parity
kupní síly má dvě verze, a to absolutní a relativní.
Rozlišujeme osm režimů směnného kurzu (dle oficiální klasifikace Mezinárodního měnového
fondu), tj. režimů, které charakterizují možnosti „chování“ (pravidel a mechanismů
ovlivňování úrovně devizového kurzu) konkrétního devizového kurzu dané země. Mezi
základní režimy patří režim fixního devizového kurzu, čistého a řízeného floatingu.
Platební bilance je statistický výkaz sestavovaný centrální bankou nebo statistickou organizací
k tomu pověřenou, který systematicky zachycuje platební transakce domácí ekonomiky
se zahraničním (tj. mezi rezidenty a nerezidenty) během stanoveného období (obvykle
se jedná o jeden rok).
Struktura platební bilance vychází obvykle z metodiky Mezinárodního měnového fondu
a má pět kategorií – účtů. Jedná se o běžný, finanční, kapitálový účet, účet devizových
rezerv a „opravný účet“ chyb a opomenutí. Rozlišujeme kreditní a debetní položky.
Vnější ekonomická nerovnováha je obvykle chápána jako účetní nevyrovnanost
schodku běžného účtu přebytkem finančního účtu a naopak. K vyrovnávání schodku nebo
přebytku oficiální vyrovnávací bilance dochází prostřednictvím působení hospodářské politiky
nebo automatickými mechanismy.
Mezi automaticky působící mechanismy zahrnujeme cenový, úrokový, důchodový (pro
pevné devizové kurzy) a kurzový (pro plovoucí i fixní devizové kurzy) vyrovnávací me-
chanismus.
Model AS-AD
160
8 MODEL AS-AD
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola věnující se modelu agregátní nabídky - agregátní poptávky, AS-AD, navazuje
na kapitolu věnovanou modelu IS-LM, rozšiřuje však determinaci reálného produktu ekonomiky
o analýzu účinků a důsledků změn cenové hladiny. Problematiku modelu AS-AD
začneme nejprve samostatným vymezením agregátní poptávky včetně jejího grafického i
matematického odvození z modelu IS-LM, vysvětlením její polohy, jejího negativního
sklonu i významu bodů ležící na i mimo ni. Analýzu agregátní nabídky začneme objasněním
tzv. třístupňové křivky agregátní nabídky, která nejlépe vystihuje odlišný pohled neoklasiků
a keynesiánců na tvar a sklon křivky agregátní nabídky. Odvodíme klasickou (dlouhodobou)
i krátkodobou (keynesiánskou) křivku agregátní nabídky, abychom pak spojením
křivek agregátní poptávky s klasickou, resp. krátkodobou, křivkou agregátní nabídky do
kompletního modelu AS-AD analyzovali účinky fiskální a monetární politiky na celkovou
makroekonomickou rovnováhu. Na závěr se seznámíme s dynamizací modelu AS-AD,
tedy křivkami DG a SP.
CÍLE KAPITOLY
 rozšířit model důchod IS-LM o důsledky změn cenové hladiny
 definovat agregátní poptávku (AD) a odvodit ji z modelu IS-LM, včetně grafického
vyjádření
 seznámit se s efekty, které na AD působí
 umět popsat situaci nazývanou „past likvidity“
 definovat agregátní nabídku v krátkém a dlouhém období včetně grafického vy-
jádření
 pomocí modelu nalézt makroekonomickou rovnováhu
 popsat účinky fiskální a monetární politiky na rovnováhu v modelu
 seznámit se s dynamizovaným modelem AS-AD
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
agregátní nabídka, agregátní poptávka, cenová hladina, deflační mezera, dlouhodobá
rovnováha, dynamizace modelu AS-AD, efekt bohatství, efekt dočasné substituce, efekt
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
161
mezinárodního obchodu, efekt mezinárodní substituce, efekt reálných zůstatků, efekt úrokové
sazby, inflační mezera, keynesiánská křivka AS, klasická křivka AS, krátkodobá rovnováha,
křivka DG, křivka SP, past likvidity, rovnováha, třístupňová křivka AS
8.1 Předpoklady modelu
Výdajový model s multiplikátorem a model IS-LM analyzované v předcházejících kapitolách
vycházely z předpokladu fixní cenové hladiny a zaměřovaly se tak pouze na změny
reálného důchodu, resp. produktu. Tento předpoklad fixní cenové hladiny v modelu agregátní
nabídky a agregátní poptávky (modelu AS-AD, resp. AD-AS) odstraníme. Budeme
tedy současně zkoumat jak determinanty změny úrovně rovnovážné produkce (vyjádřené
prostřednictvím reálného produktu (Y), např. hrubého domácího produktu), tak i determinanty
změny agregátní cenové hladiny (P), vyjádřené agregovaným cenovým indexem,
resp. deflátorem HDP.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Model AS-AD zachycuje interakci křivky agregátní poptávky s křivkou krátkodobé agregátní
nabídky a vertikální dlouhodobou agregátní nabídkou, jež určuje výši potenciálního
produktu. Pomocí modelu AS-AD determinujeme krátkodobou či dlouhodobou rovnováhu
v ekonomice v kontextu jednotlivých kombinací reálného domácího produktu a dané cenové
hladiny.
Základními kategoriemi, na nichž je model vystavěn, jsou agregátní poptávka (AD) a
agregátní nabídka (AS), o jejíž tvar (sklon) vedou jednotlivé ekonomické školy spor (podrobněji
pojednáno bude dále v textu), proto pro další studium rozdělíme agregátní nabídku
z časového hlediska na krátkodobou agregátní nabídku (SRAS) a dlouhodobou agregátní
nabídku (LRAS). Průsečík křivek AD a SRAS determinují krátkodobou makroekonomickou
rovnováhu (ES), naproti tomu průsečík křivek AD a LRAS představuje bod dlouhodobé
makroekonomické rovnováhy (EL).
8.2 Agregátní poptávka
Agregátní poptávka (AD – Aggregate Demand) vyjadřuje kombinace celkového množství
reálného produktu, které chtějí domácnosti (C), firmy (I), vláda (G) a zahraniční sektor
(NX) koupit – poptávat a úrovně cenové hladiny, při kterých jsou současně trh zboží a
služeb a trh peněz (aktiv) v rovnováze.
Model AS-AD
162
AGREGÁTNÍ POPTÁVKA
Agregátní poptávka představuje kombinace reálných domácích produktů a cenových
hladin, při nichž jsou v rovnováze jak trhy zboží a služeb, tak trhy peněz a finančních aktiv.
8.2.1 ODVOZENÍ KŘIVKY AGREGÁTNÍ POPTÁVKY Z MODELU IS-LM
Křivka agregátní poptávky se standardně odvozuje z modelu IS-LM, který je konstruován
pro konstantní cenovou hladinu. Z definice agregátní poptávky vyplývá, že se jedná o
vztah mezi celkovým poptávaným množstvím reálného produktu a úrovní cenové hladiny,
při kterých existuje simultánní rovnováha na trhu statků a služeb na jedné straně a trhu
peněz na straně druhé.
Obrázek 55: Odvození křivky AD z modelu IS-LM
Tuto současnou rovnováhu představuje průsečík křivek IS a LM, kdy křivka IS vyjadřuje
rovnováhu na trhu statků a služeb a křivka LM rovnováhu na trhu peněz (aktiv), vždy
i
i1
i0
P
P1
P0
Y
AD
IS LM1 (M/P1) LM0 (M/P0)
Y1 Y0
Y*1
E0
E1
Y1 Y0 Y
Y*1
S E1 T
E0
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
163
však pro danou cenovou úroveň. Odvození křivky AD z modelu IS-LM zobrazuje Obrázek
55.
Naše odvození začneme v bodě E0, který představuje současnou rovnováhu na trhu zboží
a služeb a na trhu peněz při konstantní cenové hladině P0 a ustanovené rovnovážné úrokové
sazbě i0 a rovnovážném důchodu Y0. Nyní předpokládejme, že se cenová úroveň zvýší z
původní úrovně P0 na P1. Růst cenové hladiny při neměnné nominální zásobě peněz povede
k poklesu reálných peněžních zůstatků z (M/P0) na (M/P1), což se projeví posunem křivky
LM0 doleva nahoru do polohy LM1.
Snížení reálných peněžních zůstatků vyvolá při dané konstantní poptávce po penězích
(L) růst úrokových sazeb (z i0 na i1) a snížení úrokově citlivých komponent agregátní poptávky
(převážně investic, ale i spotřeby), které omezí agregátní výdaje a důsledkem pak
je, že v ekonomice poklesne reálný produkt (z původního Y0 na Y1). Nová simultánní rovnováha
pro oba trhy je v bodě E1 při vyšší rovnovážné úrokové sazbě i1 a nižším rovnovážném
produktu Y1, a zároveň při nižších reálných peněžních zůstatcích (M/P1) a vyšší cenové
hladině P1. To proto, že vyšší cenová úroveň (doprovázená vyššími úrokovými sazbami)
snižuje ochotu ekonomických subjektů vynakládat agregátní výdaje a snižuje tedy
i produkci, resp. důchod, tj. má-li být dosaženo rovnováhy, tak při vyšší cenové hladině
musí být produkce i agregátní výdaje nižší a naopak.
Spojením bodů rovnováhy E0 (Y0 při P0) a E1 (Y1 při P1) dostaneme křivku, jež se nazývá
křivkou agregátní poptávky.
Z grafického odvození agregátní poptávky víme, že každý bod na AD je současně bodem
střetu křivky IS a křivky LM, který determinuje rovnovážnou úroveň produkce pro danou
úroveň zásoby nominálních peněz (M), při daném objemu autonomních výdajů (A) a dané
cenové hladině (P), tj.:
𝑌 = 𝛾 ∗ 𝐴 + 𝛾 ∗
𝑏
ℎ
∗
𝑀
𝑃
𝑌 = 𝛾 ∗ 𝐴 + 𝜇 ∗
𝑀
𝑃
(117)
kde γ je je multiplikátor fiskální politiky a μ je multiplikátor monetární politiky. Jelikož
je křivka AD konstruována pro jednotlivé úrovně cenové hladiny, pak úpravou již získáme
formální rovnici křivky AD:
𝑃 =
𝜇 ∗ 𝑀
𝑌 − 𝛾 ∗ 𝐴
(118)
Model AS-AD
164
Je zřejmě, že křivka AD je vždy konstruována pro danou úroveň zásoby nominálních
peněz (M) a autonomních výdajů (A).
8.2.2 SKLON, POLOHA A BODY MIMO KŘIVKU AD
Křivka AD má negativní sklon, protože, čím vyšší je úroveň cen, tím nižší jsou reálné
peněžní zůstatky a tím nižší je rovnovážná úroveň agregátních výdajů a produkce a opačně.
Toto lze vysvětlit i tím, že poroste-li cena všeho zboží a služeb, budou lidé poptávat něco
jiného, nějaké substituty. Známy tři druhy substitutů pro zboží a služby, které tvoří současné
HDP: peníze a finanční aktiva, zboží a služby nakupované v budoucnosti nebo statky
a služby nakupované v zahraničí. Existence těchto tří kategorií substitutů zakládá podstatu
pro působní tří efektů, které vysvětlují klesající tvar křivky AD:
 efekt reálných zůstatků neboli efekt bohatství, kdy růst cenové hladiny snižuje
reálnou hodnotu (kupní sílu) finančních aktiv (peněz) držených veřejnosti, která
je pak chudší a omezuje své výdaje,
 efekt úrokové sazby neboli efekt dočasné substituce, kdy s růstem cenové hladiny
roste úroková míra, která snižuje určité druhy investičních a spotřebních
výdajů citlivých na pohyb úrokové sazby a současně klesá částka, kterou si jsou
ekonomické subjekty ochotny zapůjčit,
 efekt mezinárodního obchodu neboli efekt mezinárodní substituce, kdy při
růstu cenové úrovně nahradíme „dražší“ tuzemské zboží „levnějším“ zbožím zahraničním,
čímž klesá množství domácího reálného HDP.
Sklon křivky AD vyjadřuje citlivost všech agregátních výdajů na změnu cenové úrovně
a tím i na změnu reálných peněžních zůstatků. Pokud je křivka AD velmi plochá, pak malá
změna v cenové úrovni vede k velké změně v agregátních výdajích (a rovnovážné produkci),
naproti tomu velmi strmá křivka AD naznačuje, že i značná změna v cenové úrovni
vyvolá pouze nepatrnou změnu v agregátních výdajích (a v rovnovážné produkci). Vertikální
křivka AD vyjadřuje naprostou necitlivost agregátních výdajů na změny cenové
úrovně, maximální citlivost agregátních výdajů na změny cenové hladiny pak opačně horizontální
tvar AD. Křivka AD je tím plošší, čím:
 nižší je citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu (h),
 nižší je citlivost po penězích na důchod (k),
 větší je citlivost poptávky po investicích na úrokovou sazbu (b),
 větší je multiplikátor (α).
Je-li křivka IS vertikální, tj. poptávka po autonomních výdajích je zcela necitlivá na
úrokovou sazbu (b=0), například v důsledku pesimistických očekávání investorů a spotřebitelů,
pak sice snížení nebo zvýšení cenové úrovně mění reálné peněžní zůstatky a dochází
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
165
ke změně úrokové sazby, ale ta nevede ke změně agregátních výdajů citlivých na úrokovou
sazbu. Křivka AD je v takovém případě vertikální.
Dalším možným krajním případem je horizontální tvar křivky LM (past likvidity, pro
h → ∞), kdy jakékoliv zvýšení či snížení zásoby nominálních peněz centrální bankou, tedy
ani změna reálných peněžních zůstatků v důsledku změny cenové úrovně, neovlivní úrokovou
sazbu, tj. nezmění se ani výdaje citlivé na úrokovou sazbu, a tedy ani reálný produkt.
Křivka AD je svislá - vertikální.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Past likvidity je situace na trhu peněz, kdy úroková míra je tak nízká, že se nutně očekává
její budoucí růst. Proto ekonomické subjekty drží hotovost v očekávání, že s růstem úrokové
míry poklesne cena ostatních finančních aktiv. V této situaci, v pasti likvidity, je
křivka LM horizontální, křivka AD vertikální a měnová expanze prováděná monetární autoritou
neúčinná.
Protože jsme křivku AD odvodili z modelu IS-LM, pak je její poloha (tj. posun doleva
či doprava) ovlivněna všemi faktory, které ovlivňují polohu jak křivky IS, tak také polohu
křivky LM. Změna cenové hladiny vede k posunu po křivce AD. Obecně tedy platí, že při
dané cenové úrovni posunuje křivku AD doleva či doprava cokoli, co současně mění velikost
AD, tj. změna jakékoliv komponenty agregátních výdajů. Posun křivky IS doprava a
zvýšení AD (posun AD taktéž doprava) je způsoben přímo či nepřímo těmito faktory:
 optimistickými očekáváními investorů a spotřebitelů – růst jejich výdajů,
 výšením vládních výdajů a transferových plateb,
 snížením autonomních daní i sazby důchodové daně,
 růstem celkového bohatství ekonomiky,
 snížením úrokové sazby, růstem zadlužení ekonomických subjektů,
 zvýšením očekávaným budoucích zisků firem a snížením míry zdanění firem,
 růstem počtu obyvatelstva,
 zvýšením zahraničního reálného důchodu nebo oslabením tuzemské měny,
 růstem nominální peněžní zásoby,
 zvýšením očekávané míry inflace.
Opačné působení výše uvedených faktorů posunuje křivku IS a křivku AD doleva.
Model AS-AD
166
Velikost posunu křivky AD (změna produkce) v důsledku změny autonomních výdajů
pro všechny cenové úrovně, ceteris paribus, lze spočítat na pozadí rovnice:
∆𝑌 = 𝛾 ∗ ∆𝐴 (119)
Křivka AD se posune doleva či doprava i prostřednictvím změny nominální zásoby peněz,
kdy se při všech cenových hladinách změní i nabídka reálných peněžních zůstatků.
Velikost posunu AD (zvýšení či snížení produkce) v důsledku zvýšení či snížení nominální
zásoby peněz, ceteris paribus, určíme prostřednictvím vztahu:
∆𝑌 = 𝜇 ∗ ∆
𝑀
𝑃
(120)
K ZAPAMATOVÁNÍ
Body nalevo od křivky AD jsou body nerovnovážné (křivka IS se neprotíná s křivkou
LM), existuje zde převis poptávky po zboží a službách nad jejich nabídkou, dochází k nedobrovolnému
a neplánovanému čerpání zásob: při dané cenové hladině je vyroben nedostatečný
objem statků a služeb v poměru k jejich poptávce (v obrázku 55 je to například
bod S). Řešením je růst produkce a/nebo růst cenové hladiny, které umožní nastolení rovnováhy
na trhu zboží a služeb. Body napravo od křivky AD představují existující přebytek
nabídky zboží a služeb, tedy situaci, kdy je vyrobeno nadbytečné množství zboží a služeb
vzhledem k jejich poptávce, dochází k neplánované tvorbě a hromadění zásob (v obrázku
8.1 situaci vystihuje například bod T), což vyvíjí tlak na omezení současné produkce a/nebo
na snížení cenové úrovně. A právě tlak na pokles produkce a snížení cen jsou mechanismy
navádění ekonomiky do rovnovážného stavu.
8.3 Agregátní nabídka
Agregátní nabídka (AS, Aggregate Supply) představuje vztah mezi celkovým nabízeným
množstvím reálného domácího produktu a úrovní cenové hladiny.
Ke zkoumání a analýze agregátní nabídky však musíme přistoupit s ohledem na určitý
„spor“ jednotlivých proudů ekonomické myšlení. Neoklasičtí ekonomové předpokládají,
že mzdy a ceny jsou v ekonomice maximálně pružné, tj. flexibilně se přizpůsobují všem
ekonomickým, výrobním a technologických změnám. Ekonomika tak vždy operuje na
úrovni potenciálního produktu – dosahuje plné zaměstnanosti a plně využívá všechny své
dostupné duševní i fyzické zdroje. Křivka AS je vertikální (vyprodukovaný – nabízený re-
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
167
álný produkt je totožný s produktem potenciálním) a cenová úroveň reálný výstup ekonomiky
neovlivňuje. Keynesovští ekonomové naproti tomu tvrdí, že ceny a mzdy jsou nepružné
(např. existují cenové regulace nájemného či elektrické energie, mzdové smlouvy a
tarifní platy, dlouhodobé pracovní dohody, smlouvy odborových organizací ohledně zachování
nebo růstu mezd atd.), které neumožňují jejich pokles ani v ekonomice s nevyužitými
zdroji. Musíme ještě připomenout klasický předpoklad keynesiánců, a to, že se daná
ekonomika vždy nachází v produkční - recesní mezeře (skutečný produkt je menší než potenciální).
Křivka AS je podle keynesiánců horizontální, tj. lze zvýšit výstup ekonomiky,
aniž by došlo ke zvýšení cenové úrovně.
Tyto rozdílené názory jednotlivých škol postulujících odlišné koncepty agregátní nabídky,
byly moderními makroekonomy „elegantně“ vyřešeny kompromisem, kdy se v krátkém
období předpokládá určitá rigidita cen a mezd, zatímco v dlouhém období jsou mzdy
a ceny dokonale pružné (mají dostatek času se přizpůsobit jakýmkoli poruchám na všech
trzích). Na základě tohoto členění je tak důležité rozlišovat mezi krátkodobou agregátní
nabídkou (SRAS) a dlouhodobou agregátní nabídku (LRAS).
AGREGÁTNÍ NABÍDKA
Agregátní nabídka představuje kombinace reálných produktů a cenových hladin, při
nichž je v rovnováze trh práce. Krátkodobá agregátní nabídka má rostoucí průběh jednak z
důvodů existence peněžní iluze na straně zaměstnanců i zaměstnavatelů a také z důvodů
existence cenových a mzdových strnulostí. Dlouhodobá agregátní nabídka je vertikální na
úrovni, kdy je skutečný reálný produkt roven produktu potenciálnímu.
Někteří ekonomové spojují keynesiánské pojetí křivky agregátní nabídky s neoklasickým
do jedné jediné křivky, tzv. třístupňové křivky agregátní nabídky. Jak již název napovídá,
jedná se o křivku, která se skládá ze tří částí – stupňů:
 horizontální (keynesiánské) části,
 střední části,
 vertikální (klasické) části.
Skon křivky agregátní nabídky odráží, jak se změní úroveň cen (potažmo nákladů), jestliže
reálný produkt poroste nebo se bude snižovat. Třístupňová křivka agregátní nabídky je
znázorněna v Obrázku 56.
Keynesiánské pole představuje jednotlivé úrovně produkce výrazně nižší než je potencionální
produkt Y*. Ekonomika se nachází v hluboké recesi s velkým množství nevyužívaných
strojů a zařízení a vysokou nezaměstnaností. Tyto volné výrobní faktory lze zapojit
Model AS-AD
168
do výroby bez jakéhokoli tlaku na růst cenové hladiny. A jelikož jsou ceny a mzdy nepružné,
pak například s poklesem reálného produktu nebudou ceny produkce reagovat
svým snížením a stabilní mzdy neumožní zastavit pokles nezaměstnanosti.
Obrázek 56: Třístupňová křivka agregátní nabídky
Střední pole je jakýmsi přechodem mezi keynesiánskou a klasickou částí, kde je zvýšení
reálného výstupu doprovázeno růstem cenové hladiny. Zde již dochází v některých odvětvích
k nedostatku kvalifikované práce, surovin a volných výrobních kapacit, které nutí
firmy za tyto zdroje „lépe“ zaplatit. Tyto okolnosti zvyšují náklady firem, které, aby byly
ziskové, vyžadují vyšší ceny své produkce. Roste tedy reálný výstup ekonomiky současně
se všeobecnou úrovní cen a to až do stavu, kdy ekonomika dosáhne maxima využití svých
produkčních možností (Y*). V této situaci se hospodářství ocitá v klasické části křivky AS,
tj. ve druhém „extrému“, kdy jakékoli výšení cenové hladiny nestimuluje dodatečný výstup,
protože na tento růst produkce již jednoduše nejsou v ekonomice volné zdroje. Jednotlivé
firmy mohou na zvýšenou agregátní poptávku reagovat „přetáhnutím“ zdrojů od
jiné firmy, tím že budou ochotny za tyto zdroje zaplatit více (zdroj růstu cenové hladiny),
ale dodatečná produkce vytvořená jednou firmou bude zároveň ztrátou firmy druhé. Souhrnný
produkt se nezmění, změní se (poroste) pouze úroveň cen.
8.3.1 KLASICKÁ (DLOUHODOBÁ) KŘIVKA AGREGÁTNÍ NABÍDKY
Křivka klasické (dlouhodobé) agregátní nabídky je vertikální a je založena na předpokladu,
že ekonomika neustále funguje na úrovni svého potenciálního produktu, tj. produktu
při plné zaměstnanosti (při přirozené míře nezaměstnanosti). Trh práce a trh statků a služeb
je neustále vyrovnaný díky dokonalé flexibilitě nominálních mezd a cen. Křivku klasické
agregátní nabídky si odvodíme na Obrázku 57.
Výchozí situace je charakterizována rovnováhou na trhu práce, tj. nabízené množství
práce je totožné s poptávaným množstvím (jedná se o průsečík křivky agregátní poptávky
po práci DL0 s křivkou agregátní nabídky práce SL), trh práce je vyčištěn na úrovni plné
zaměstnanosti (L0*) při rovnovážné reálné mzdové sazbě ((W/P)0*). Při dané produkční
funkci s využitím všech stávajících zdrojů a prostřednictvím přímky 450
přeneseme úroveň
P
Y
AS
Y+ Y*
Y*1
Keynesiánské pole
Klasické
pole
Střední
pole
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
169
potenciálního produktu (Y0*) determinovaného pro plnou zaměstnanost L0* do grafu, kde
na svislé ose měřením cenovou úroveň (P) a na horizontální ose měříme množství nabízené
produkce (Y). Klasická křivka AS je vertikální a „kopíruje“ tak úroveň determinovaného
potenciálního produktu (Y0*).
Obrázek 57: Odvození klasické křivky AS
Představme si však, že se v ekonomice zvýšila zásoba kapitálu oproti výchozí situaci
(z K0 na K1). Růst kapitálové zásoby vede jednak k posunu produkční funkce nahoru (z
Y(K0) na Y(K1)), protože se zvýší produkční možnosti ekonomiky a současně vyšší objem
používaného kapitálu zvýší mezní produktivitu práce (MPL) při jakékoliv úrovni zaměstnanosti
(L): to má za následek posun křivky poptávky po práci nahoru doprava (z DL0 na
DL1). Na trhu práce se utvoří nová rovnováha při vyšší rovnovážné reálné mzdě (((W/P)1*)
a vyšší úrovni plné zaměstnanosti (L1*). Zvýšená úroveň plné zaměstnanosti včetně rozšíření
kapitálové zásoby vyústí do zvýšení rovnovážné produkce (Y1*). Takto zvýšená rovnovážná
produkce vede k posunu vertikální křivky AS doprava na úroveň AS1.
8.3.2 FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ POLITIKA ZA PŘEDPOKLADU KLASICKÉ (DLOUHODOBÉ)
KŘIVKY AS
Efekt fiskální politiky na reálný produkt a cenovou hladinu budeme ilustrovat na případě
fiskální expanze. Situace je graficky zobrazena na Obrázku 58. Výchozí rovnováha je v
Y
Y1*
Y0*
MPL
(W/P)
(W/P)1*
(W/P)0*
L0* L1* L Y0* Y1* Y
trh práce klasická křivka AS
produkční funkce přímka 450
450
L0* L1* L Y0* Y1* Y
Y
Y1*
Y0*
P
DL0 DL1 SL AS0 AS1
Y (K1)
Y (K0)
Model AS-AD
170
bodě E0, kde dochází k průsečíku původní křivky agregátní poptávky (AD0), konstruovanou
pro danou peněžní zásobu M0 a autonomní výdaje A0, s křivkou klasické agregátní
nabídky (AS), to vše při plné zaměstnanosti na úrovni potenciálního produktu (Y*). Vláda
zvýší své nákupy zboží a služeb o ∆G, čímž dojde ke zvýšení autonomních výdajů z A0 na
A1. Křivka AD se v důsledku této fiskální expanze posune doprava nahoru do pozice AD1.
Při původní cenové úrovni P0 vznikne převis agregátní poptávky nad agregátní nabídkou,
ale jelikož neexistují dodatečné zdroje pro vyšší produkci statků a služeb, bod E1 nemůže
být bodem rovnováhy ekonomiky. Převis agregátní poptávky a nemožnost zvýšit nabídku
produkce se promítne do růstu cenové hladiny z úrovně P0 na úroveň P1. Zvýšení cenové
hladiny současně vyvolá pokles reálných peněžních zůstatků a růst úrokové sazby, které
následně vede k vytěsnění soukromých autonomních výdajů (jak investičních, tak i spotřebních).
Objem takto vytěsněných soukromých autonomních výdajů se právě rovná objemu
zvýšených vládních výdajů (∆G). Dochází k úplnému vytěsňovacímu efektu. V bodě
E2 je obnovena rovnováha agregátní poptávky AD1 (s vyšší úrovní vládních výdajů a nižší
úrovní soukromých autonomních výdajů) s agregátní nabídkou, ale při vyšší cenové úrovni
(P1). Shrneme-li analyzované efekty fiskální expanze, pak se produkce ani zaměstnanost
nezměnily, zvýšila se cenová úroveň a úroková sazba a došlo k úplnému vytěsňovacímu
efektu.
Obrázek 58: Fiskální expanze v modelu AS-AD při klasické AS
Efekt monetární politiky na reálný produkt a cenovou hladinu budeme opět ilustrovat
na případu expanze, tj. v situaci, kdy centrální banka zvýší nominální zásobu peněz. Vyjdeme
ze stavu rovnováhy (E0) charakterizovaného cenovou hladinou P0 a reálným produktem
na úrovni Y*, při zásobě nominálních peněz M0 a autonomních výdajích A0. Centrální
banka zvýší objem nominálních peněžních prostředků z M0 na M1. Tato monetární expanze
má za následek posun křivky AD0 do polohy AD1. Při původní cenové hladině P0 však
vznikne převis agregátní poptávky nad agregátní nabídkou v rozsahu E0 – E1, který však
firmy nemohou „zaplnit“. Protože produkce nemůže z důvodu nedostatku zdrojů růst, převis
agregátní poptávky nad nabídkou vede k růstu cen ekviproporcionální (o stejné procento),
jako růst nominální zásoby peněz, a to až do okamžiku, kdy se ustálí nová makroekonomická
rovnováha (E2) při plné zaměstnanosti a nezměněném produktu Y*, ale při
P
P1
P0
Y
AD0(A0,M0)
AD1(A1,M0) AS
Y*
Y*1
E0
E2
E1
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
171
vyšší cenové hladině P1. Shrneme-li analyzované efekty monetární expanze, pak se zaměstnanost
ani produkce nezměnily, zvýšila se cenová úroveň ekviproporcionálně k růstu nominální
zásoby peněžních prostředků, reálné peněžní zůstatky a úrokové sazby se nezměnily
(tempo růst cen odpovídá tempu růstu nominální zásoby peněz, a jelikož se nezměnily
reálné peněžní zůstatky, nedošlo ani ke změně úrokových sazeb. Výše popsaný efekt monetární
expanze ilustruje Obrázek 59.
Obrázek 59: Monetární expanze v modelu AS-AD při klasické AS
8.3.3 FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ EXPANZE ZA PŘEDPOKLADU KEYNESIÁNSKÉ
KŘIVKY AS (EXTRÉMNÍ PŘÍPAD)
Připomeňme, že keynesiánská křivka agregátní nabídky je v krátkém období založena
na předpokladu produkční mezery s dostatečnou zásobou volného kapitálu a práce, aby nabízená
produkce vždy pokryla poptávané množství statků a služeb. V ekonomice existuje
nedobrovolná nezaměstnanost, ceny a mzdy jsou krátkodobě zcela rigidní (tj. průměrné
náklady firem se nemění) a nepřizpůsobují se tak změnám v agregátní poptávce. Keynesiánská
křivka agregátní nabídky je v tomto období fixní, horizontální – vodorovná s osou x,
na konstantní úrovni existující cenové hladiny.
Naši analýzu fiskální expanze začneme ve stavu rovnováhy E0, při cenové hladině
P0 a reálném produktu Y0, kde se protíná křivka AD0 (pro autonomní výdaje A0 a zásobu
nominálních peněz M0) s horizontální keynesiánskou křivkou AS, viz Obrázek 60. Předpokládejme,
že došlo ke zvýšení vládních výdajů na nákup zboží a služeb o ∆G. Fiskální expanze
posune křivku AD0 doprava, do polohy AD1 a v ekonomice se ustálí nový bod krátkodobé
makroekonomické rovnováhy (E1). Produkce vzrostla z Y0 na Y1 (došlo k nulovému
vytěsňovacímu efektu,9
multiplikátor fiskální politiky (γ) je totožný s výdajovým
9
Připomeňme, že vytěsňovací efekt nastává v situaci, kdy zvýšené veřejné výdaje vedou k vytěsnění soukromých
výdajů, obvykle spotřebních a investičních. Růst veřejných výdajů financovaných prodejem dluhopisů
vede k růstu úrokové míry. Vysoké úrokové míry omezují úrokově citlivé výdaje, zejména investice,
jejichž pokles snižuje rozpočtovou stimulaci poptávky. Vytěsnění může být nulové, úplné nebo částečné.
P
P1
P0
Y
AD0(A0,M0)
AD1(A0,M1) AS
Y*
Y*1
E0
E2
E1
Model AS-AD
172
multiplikátorem (α)), cenová hladina se nezměnila a úroková sazba se zvýšila (závěr z modelu
IS-LM).
Obrázek 60: Fiskální expanze v modelu AS-AD a keynesiánské křivky AS (extrémní případ)
Efekt monetární expanze si popíšeme velmi stručně. Centrální banka zvýší zásobu nominálních
peněz s cílem stimulovat růst produkce a zaměstnanosti. Zvýšení nominální zásoby
peněz vede k růstu agregátní poptávky (posunu křivky AD doprava) a následnému
růstu produkce (jež se rovná součinu multiplikátoru monetární politiky a přírůstku nabídky
reálných peněžních zůstatků, tj. μ . ∆(M/P)), případně i poklesu nezaměstnanosti, to vše při
nezměněné cenové hladině a nižší úrokové sazbě.
8.3.4 KŘIVKA KRÁTKODOBÉ AGREGÁTNÍ NABÍDKY (ZÁKLADNÍ KEYNESIÁNSKÁ
SITUACE – STATICKÝ MODEL)
Výchozí postulát pro odvození keynesiánské křivky krátkodobé agregátní nabídky
je, že nominální mzdy (nominální mzdová sazba je v modelu fixní) a ceny se v krátkém
časovém období nepřizpůsobují dostatečně rychle (ceny a převážně mzdy se přizpůsobují
rovnováze na trhu v čase velmi pomalu), tj. krátkodobě se trh práce nemůže nacházet v rovnováze,
což nevede k zajištění plné zaměstnanosti a vzniká nedobrovolná nezaměstnanost.
K odvození krátkodobé křivky AS (Obrázek 61) vyjdeme z informace, že se cenová
úroveň zvýšila z P0 na P1. Současně to znamená, že při vyšší cenové hladině (P1) se snížila
reálná mzda (z W0/P0 na W0/P1). Při nižší reálné mzdě budou firmy, jež maximalizují zisk,
zvyšovat agregátní poptávku po práci (z L0 na L1). Body A a B na křivce agregátní poptávky
po práci představují kombinace jednotlivých úrovní reálné mzdy s úrovní zaměstnanosti,
při níž firmy maximalizují svůj zisk. Při nižší cenové hladině (P0) a při konstantní nominální
mzdě (W0) je reálná mzda (W0/P0) vyšší a úroveň zaměstnanosti je nižší (L0), což při
Existuje také stav označovaný jako přetěsnění, kdy je růst veřejných výdajů menší než následný pokles investičních
výdajů.
P
P0
Y
AD0(A0,M0)
AD1(A1,M0)
Y0 Y1
Y*1
E0 E1 AS
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
173
dané produkční funkci odpovídá úrovni produkce Y0. Přeneseme nyní objem produkce
Y0 (vyrobené při úrovni zaměstnanosti L0) prostřednictvím pomocné přímky 450
do pravého
dolního grafu, kde tak určíme průsečík s danou cenovou hladinou (P0). Jedná se o bod
A. Obdobným způsobem určíme i bod B, kde vyšší zaměstnanost (L1) umožní vyprodukovat
větší objem produkce (Y1). Spojením bodů A a B dostaneme pozitivně skloněnou
křivku krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) pro konstantní úroveň nominální mzdy W0.
Jednotlivé body na celé křivce SRAS se liší úrovní cenové hladiny, tedy i úrovní reálné
mzdy. Křivka SRAS tedy představuje jednotlivé kombinace úrovní cen a produkce, které
jsou firmy ochotny vyrábět a nabízet a jež jim současně umožňují maximalizovat zisk.
Obrázek 61: Odvození keynesiánské křivky krátkodobé AS
Pozitivní sklon křivky SRAS vyplývá již z výše uvedeného postupu při odvození křivky
SRAS. Je tomu tak proto, že vzroste-li cenová úroveň, klesnou reálné mzdy zaměstnancům
firem a ty mohou zvýšením objemu produkce zvýšit svůj zisk. Křivka agregátní poptávky
po práci je totožná s křivkou mezního produktu práce (MPL), jejíž negativní sklon vyjadřuje
klesající mezní produktivitu práce. Rostoucí produkce vyžaduje dodatečnou pracovní sílu,
ta je však méně produktivní. Aby vůbec byly firmy ochotny nabízet větší objem produkce,
musí reálná mzda poklesnout a z toho důvodu musí cenová hladina vzrůst. SRAS je tím
strmější, čím větší je pokles produktu každého dodatečného zaměstnance.
Působí-li pouze změna cenové hladiny, ceteris paribus, pak se posouváme po stávající
křivce SRAS. Faktory, jež ovlivňují polohu křivky SRAS, až již směrem doprava či doleva,
Y
Y1
Y0
MPL
(W/P)
(W0/P0)
(W0/P1)
L0 L1 L Y0 Y1 Y
trh práce krátkodobá křivka AS
produkční funkce přímka 450
450
L0* L1* L Y0 Y1 Y
Y
Y1
Y0
P
P1
P0
DL SRAS0(W0)
Y
B
A
A
B
Model AS-AD
174
můžeme odvodit z produkční funkce nebo prostřednictvím změn nominální mzdové sazby,
očekávané míry inflace a cen vstupů. Křivka SRAS se posune doprava dolů, když:
 vzroste zásoba kapitálu, materiálu a energie,
 zlepší se úroveň používané technologie a technologických postupů,
 zvýší se produktivita práce i kapitálu,
 poklesne nominální mzda,
 sníží se očekávaná míra inflace,
 sníží se ceny vstupů (materiálu, surovin, ropy…).
Opačně se křivka SRAS posune doleva nahoru.
Všechny kombinace cenové úrovně a produkce mimo křivku SRAS značí, že firmy nemaximalizují
svůj zisk. Body nalevo od křivky SRAS představují nedostatečnou produkci,
kdy firmy mohou zvýšit svůj zisk zvýšením zaměstnanosti a následně pak zvýšením své výroby,
protože mezní produkt práce je vyšší než reálná mzda. V bodech napravo je situace
opačná, firmy vyrábějí příliš mnoho a také zaměstnávají zbytečně velké množství pracovníků,
reálná mzda je vyšší než marginální produkt zaměstnaných pracovníků. Růst zisku
firmy je podmíněn snížením produkce a zaměstnanosti.
8.3.5 FISKÁLNÍ POLITIKA ZA PŘEDPOKLADU POZITIVNĚ SKLONĚNÉ KEYNESIÁNSKÉ
KŘIVKY AS V KRÁTKÉM OBDOBÍ
Efekt fiskální expanze (zvýšení vládních nákupů zboží a služeb, snížení autonomních
daní, snížení sazby důchodové daně a zvýšení vládních transferů) si v modelu AS-AD zobrazíme
prostřednictvím Obrázku 62.
Současná krátkodobá a dlouhodobá makroekonomická rovnováha (střet AD se SRAS
i LRAS) je charakterizována bodem E0. Vláda zvýší své vládní nákupy zboží a služeb o
∆G, což zvýší autonomní výdaje z původní úrovně A0 na A1. Křivka AD se posune doprava
nahoru z pozice AD0 do polohy AD1. Při původní cenové úrovni P0 vznikne převis agregátní
poptávky AD1 nad agregátní nabídkou v rozsahu E0 – B, zvýší se tlak na čerpání
plánovaných zásob i na rozšíření stávající produkce a tlak na růst úrovně cen. Bod B není
bodem rovnováhy. Bodem krátkodobé rovnováhy je až bod E1, kde se protne nová křivka
AD1 s křivkou SRAS0 při vyšší úrovni cenové hladiny P1. Krátkodobým efektem fiskální
expanze tak je současné zvýšení jak produkce (z Y* na Y1), tak i cenové úrovně (z P0 na
P1), růst úrokové míry, snížení reálné mzdové sazby a pokles mezní produktivity práce.
Zvýšená cenová hladiny způsobí pokles reálné mzdy. Aby byla zachována původní úroveň
reálných mezd, je potřeba, aby vzrostly nominální mzdy, ty jsou však v krátkém období
vysoce rigidní. Pracovníci po určité době poznají, že se jejich rovnovážná reálná mzdová
sazba oproti výchozímu období snížila, cítí se (a jsou) „chudší“, požadují proto při dalších
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
175
mzdových jednáních růst nominální mzdové sazby (z W0 na W1) a to obvykle proporcionálně
ke výšení cenové úrovně, tak aby se jejich původní úroveň reálné mzdy nezměnila.
Pro firmu je růst nominálních mezd současně růstem jejich výrobních nákladů, které povedou
k posunu křivky SRAS0 nahoru do úrovně SRAS1.
Obrázek 62: Fiskální expanze v modelu AS-AD
Vznikne tak nový bod krátkodobé rovnováhy E2, tj. průsečík křivky AD1 se SRAS1 při
vyšší cenové hladině a vyšším objemu produkce (Y2). Cenová hladina se opět zvýšila na
úroveň P2, čímž se opět sníží reálná mzdová sazba (W1/P2). Přizpůsobovací proces v čase
pokračuje až do okamžiku (bodu dlouhodobé i krátkodobé makroekonomické rovnováhy
představené bodem E3, tj. bodu průsečíku křivky AD1 s křivkou SRAS3), kde je reálná
mzdová sazba W3/P3 totožná s původní reálnou mzdovou sazbou W0/P0, vyrobená produkce
odpovídá potenciálnímu produktu, jež je současně poptáván, a to při plné zaměstnanosti.
Firmy dobrovolně vyrábějí a nabízejí objem produkce Y* a poptávají rozsah zaměstnanosti
na úrovni L*. Dlouhodobé a konečné efekty fiskální expanze tedy jsou: nezměněná
produkce ani zaměstnanost (úplný vytěsňovací efekt), zvýšená cenová hladina i úrokové
sazby (prostřednictvím poklesu reálné peněžní zásoby).
8.3.6 MONETÁRNÍ POLITIKA ZA PŘEDPOKLADU POZITIVNĚ SKLONĚNÉ KEYNESIÁNSKÉ
KŘIVKY AS V KRÁTKÉM OBDOBÍ
Krátkodobý efekt monetární expanze budeme ilustrovat na Obrázku 63. Výchozí situace
je opět popsána simultánní krátkodobou a dlouhodobou makroekonomickou rovnováhou
v bodě E0. Centrální autorita provede zvýšení zásoby nominálních peněz z M0 na M1, čímž
se posune křivka agregátní poptávky nahoru doprava (z AD0 na AD1), a to při všech cenových
úrovních. Převis agregátní poptávky AD1 nad agregátní nabídkou SRAS0 vyvolá neplánované
čerpání zásob, tlak na růst objemu produkce, tlak na růst cenové hladiny a její
faktické zvýšení. Bod E1 je bodem krátkodobé rovnováhy, kdy je v ekonomice vyroben
vyšší objem produkce v rozsahu Y1 při nové – zvýšené - cenové hladině P1 a současně
snížené reálné mzdě a nižší úrokové sazbě.
P
P3
P2
P1
P0
Y
AD0(A0,M0)
AD1(A1,M0) LRAS SRAS3(W3,L0)
SRAS1(W1,L0)
SRAS0(W0,L0)
Y*Y2 Y1
E0
E3
E2
E1
B
Model AS-AD
176
Obrázek 63: Monetární expanze v modelu AS-AD
Prostřednictvím přizpůsobovacího procesu ekonomiky, který je totožný s přizpůsobovacím
procesem popsaným v rámci dlouhodobého efektu fiskální expanze výše v textu,
víme, že bod E1 není bodem dlouhodobé rovnováhy. Pracovníkům se snížily reálné mzdy,
jejichž růst na původní úroveň, tj. na úroveň před monetární expanzi, budou časem požadovat.
Následný růst nominálních mezd vzhledem k růstu cenové hladiny zvyšuje firmám
jejich výrobní náklady, které snižují jejich agregátní nabídku produkce a to až do okamžiku
kdy se výchozí rovnovážná reálná mzdová sazba W0/P0 rovná „konečné“ reálné mzdové
sazbě W3/P3.
Bodem dlouhodobé rovnováhy je bod E3, charakterizovaný nezměněnou úrovní produkce
(Y*), zaměstnanosti (L*), reálnou mzdovou sazbou a úrokovou mírou (nedošlo
ke změně reálných peněžních zůstatků, protože cenová hladina vzrostla ekviproporcionálně
k míře růstu nominální zásoby peněz, jež byla důsledkem monetární expanze). Výsledné
závěry jsou totožné s efekty monetární expanze v klasickém případě.
8.4 Makroekonomická rovnováha
Makroekonomická rovnováha vzniká v průsečíku křivek agregátní poptávky a agregátní
nabídky, který determinuje rovnovážnou cenovou hladinu a rovnovážný reálný produkt.
Existuje tak pouze jediná cenová úroveň, která vyrovnává objem poptávaného množství
reálného produktu s nabízeným. V rámci modelu AS-AD mohou nastat dva typy makroekonomické
rovnováhy: krátkodobá a dlouhodobá
KRÁTKODOBÁ A DLOUHODOBÁ MAKROEKONOMICKÁ ROVNOVÁHA
Krátkodobá makroekonomická rovnováha, jež je definována střetem křivky agregátní
poptávky (AD) s křivkou krátkodobé agregátní nabídky (SRAS), kdy je skutečný reálný
produkt ekonomiky menší nebo větší než potenciální úroveň možné produkce.
P
P3
P2
P1
P0
Y
AD0(A0,M0)
AD1(A0,M1) LRAS SRAS3(W3,L0)
SRAS1(W1,L0)
SRAS0(W0,L0)
Y*Y2 Y1
E0
E3
E2
E1
B
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
177
Dlouhodobá makroekonomická rovnováha, která vzniká v bodě průsečíku křivky agregátní
poptávky (AD) s křivkou krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) a současně s křivkou
dlouhodobé agregátní nabídky (LRAS), kde je skutečný reálný produkt současně produktem
potenciálním.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Makroekonomická rovnováha v modelu AS-AD nastává v průsečíku agregátní poptávky
a agregátní nabídky, který determinuje rovnovážnou cenovou hladinu a rovnovážný reálný
produkt. Existuje toliko jediná cenová hladina, při které se rovná nabízené množství reálného
produktu v ekonomice tomu poptávanému. Makroekonomická rovnováha může být
krátkodobá nebo dlouhodobá.
Ekonomika se tak nachází vždy v jednom ze tří stavů definovaných z hlediska vztahu mezi
skutečným reálným produktem (Y) a potenciálním produktem (Y*), resp. dle vztahu mezi skutečnou
mírou nezaměstnanosti (u) a přirozenou mírou nezaměstnanosti (u*).10
Jedná se o:
 recesní neboli deflační mezeru, kdy je Y < Y* a u < u*,
 expanzivní (růstovou) neboli inflační mezeru, kdy je Y > Y* a u > u*,
 dlouhodobou rovnováhu, kde platí, že Y = Y* a u = u*.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Je-li ekonomika v krátkodobé rovnováze (průsečík AD a SRAS) vlevo od křivky dlouhodobé
agregátní nabídky, jedná se o rovnováhu pod plnou zaměstnaností, kdy je skutečný
reálný produkt menší než potenciální a nezaměstnanost větší než přirozená. V této situaci
se ekonomika ocitá v deflační mezeře.
Opačně, je-li krátkodobá rovnováha napravo od křivky dlouhodobé agregátní nabídky,
ekonomika se „přehřívá“, vzniká inflační mezera a rovnováha nastává nad plnou zaměstnaností.
Vyprodukovaný reálný produkt je větší než potenciální.
V situaci, kdy je skutečný produkt roven produktu potenciálnímu a reálná míra nezaměstnanosti
odpovídá přirozené míře nezaměstnanosti, nastává v ekonomice dlouhodobá
rovnováha.
10
Pojem přirozená míra nezaměstnanosti lze nahradit termínem plná zaměstnanost. Jedná se o totéž.
Model AS-AD
178
Nyní si ještě ve stručnosti vysvětlíme, jak se na dosahování dlouhodobé makroekonomické
rovnováhy dívají neoklasikové, a jak keynesiánští ekonomové. Jejich názory si objasníme
v situaci, kdy se ekonomika nachází v recesní mezeře, kde existují nevyužité
zdroje, tj. průsečík křivky AD s křivkou SRAS se nachází před vertikální křivkou LRAS
determinující potenciální produkt.
Dle neoklasiků, dlouhodobé makroekonomické rovnováhy dosahuje ekonomika samovolně
a přirozeně změnami cen výrobních faktorů neboli změnami krátkodobé agregátní
nabídky, tj. prostřednictvím působením tržního mechanismu. Je-li totiž ekonomika v recesní
mezeře, pak dostatek volných zdrojů a dokonalá pružnost mezd a cen povede k poklesu
cen těchto výrobních faktorů, který současně znamená zvýšení krátkodobé agregátní
nabídky. Krátkodobá agregátní nabídka poroste a recesní mezera se bude snižovat až do
okamžiku, kdy dojde k úplnému vyčerpání nevyužitých zdrojů, tj. do bodu, kdy se ekonomika
ocitne na hranici svých produkčních možností (na své potenciální úrovni).
Dle ekonomů keynesiánského proudu, kteří předpokládají rigiditu mezd a cen výrobních
faktorů, nelze dosáhnou dlouhodobé makroekonomické rovnováhy ekonomiky a překonání
recesní mezery prostřednictvím vlastních sil. Proto keynesiánci doporučují odstranit produkční
mezeru aktivní hospodářskou politikou, tj. za pomoci státních zásahů. Recesní mezera
se tak odstraní, případně sníží, například zvýšením vládních výdajů na nákup zboží a
služeb a tím i zvýšením agregátní poptávky (fiskální expanzí).
8.5 Dynamizace modelu AS-AD
Ve výše popsaném modelu AS-AD je na vertikální ose cenová hladina (P). Pokud dojde
k posunu AD doleva dolů nebo k posunu AS doprava dolů, dojde k poklesu cenové hladiny,
kdy tento jev označujeme jako deflaci. V praxi je ovšem deflace jevem spíše výjimečným,
většinou dochází v ekonomice k tomu, že jednou je inflace vyšší, jindy nižší. Můžeme tedy
říct, že posuny křivek AS a AD vedou spíše ke změně tempa inflace, nikoliv k jejímu absolutnímu
snížení.
Obdobně lze popsat situaci na horizontální ose, kde je v modelu AS-AD zobrazen produkt
(Y). Pokud dojde k posunu křivky AD nebo AS, potom v modelu AS-AD dochází
k absolutní změně produktu, který roste nebo klesá. V praxi se ale spíše setkáme s tím, že
cenová hladina roste a zároveň se mění tempo růstu produktu (produkt může růst rychleji
nebo pomaleji), v období recese dochází k poklesu Y. V případě vyspělých ekonomik však
produkt dlouhodobě roste, kdy je tento růst Y v zásadě stabilní, což můžeme označit jako
tempo růstu potenciálního produktu. Nabízí se tedy logická možnost zobrazovat na horizontální
ose tempo růstu Y a analyzovat, co se stane, pokud se tempo růstu reálného produktu
liší od tempa růstu potenciálu.
Takto upravený model by mohl odpovědět na otázky typu: Co se stane s tempem růstu
Y, změní-li se míra inflace? Co se stane s mírou inflace, pokud se tempo růstu skutečného
produktu liší od tempa růstu potenciálu? Jelikož se oba ukazatele vzájemně ovlivňují, lze
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
179
v upraveném modelu pozorovat, jak inflace působí na změnu tempa růstu a jak změna
tempa růstu působí na inflaci. Můžeme se také pokusit nalézt odpověď na otázku, zda existuje
dlouhodobá rovnováha, tedy stabilní tempo růstu produktu a stabilní míra inflace.
8.5.1 KŘIVKA DG
Jak již bylo popsáno výše, křivka AD závisí na reálných peněžních zůstatcích. Pokud
roste inflace, hodnota reálných peněžních zůstatků klesá, což vede k nižší poptávce po
zboží a službách. Pokud je přírůstek reálného produktu každoročně stejný, lze předpokládat,
že potenciální produkt roste stejně jako skutečný produkt a dané tempo reálného produktu
můžeme označit jako tempo potenciálního produktu (Y*g). Pokud však bude inflace
vyšší než přírůstek Y*g, poklesne kupní síla peněz a subjekty budou poptávat méně.
KŘIVKA DG
Křivka DG je křivkou dynamické agregátní poptávky, kdy na svislé ose znázorňujeme
změnu cenové hladiny (π) a na vodorovné ose tempo růstu produktu v procentech (Yg)
Křivka DG vyjadřuje závislost mezi hodnotou reálného poptávaného produktu při daném
tempu Yg a při jednotlivých hodnotách inflace. Daná závislost se vyjadřuje v procentech.
Pokud je např. tempo růstu Yg 10% a míra inflace také 10%, mohou subjekty poptávat
celý vyprodukovaný produkt. Pokud je tempo růstu Yg 10% a míra inflace 15%, mohou
subjekty poptávat pouze 95% celého vyprodukovaného produktu a pokud je tempo růstu
Yg 10% a míra inflace 5%, mohou subjekty poptávat 105% celého produktu.
Obrázek 64: Křivka DG
Na základě tohoto můžeme konstatovat, že při posunu křivky DG doprava se tempo
růstu Yg zvyšuje, ať je inflace jakákoliv a posun křivky DG doleva bude mít opačný efekt.
Křivka DG je znázorněna na Obrázku 64.
Yg
DG
π
10
100
Model AS-AD
180
K ZAPAMATOVÁNÍ
Pokud ekonomika roste určitým tempem růstu a inflace roste rychleji, v důsledku poklesu
kupní síly peněz mohou subjekty poptávat méně než 100% daného přírůstku. Pokud
inflace roste pomaleji než dané tempo růstu HDP, kupní síla roste rychleji a lidé mohou
poptávat více než 100% daného přírůstku. Z toho tedy vyplývá, že pro dané tempo růstu
produktu mohou stejné reálné množství subjekty poptávat jen tehdy, pokud je tempo růstu
inflace stejné jako tempo růstu produktu.
8.5.2 KŘIVKA SP
Pokud za předpokladu monetární expanze převýší skutečný produkt (Y) potenciální
(Y*), dojde v ekonomice ke zvyšování cen a poroste cenová hladina. Předpokládejme, že
Y* roste v jednotlivých obdobích stejným tempem (Y*g). Pokud bude tempo růstu Yg větší
než Y*g, bude inflace růst. Bude-li tempo růstu Yg menší než Y*g, bude inflace klesat.
V první případě bude nezaměstnanost klesat pod hodnotu přirozené míry nezaměstnanosti,
ve druhém případě bude nezaměstnanost nad přirozenou mírou. Celkovou hodnotu inflace
dále ještě ovlivňuje očekávaná inflace a příspěvek negativního nabídkového šoku.
KŘIVKA SP
Křivka SP je křivkou dynamické agregátní nabídky, kdy na vodorovné ose znázorňujeme
tempo růstu produktu (Yg) a na svislé ose inflaci (π).
Křivka SP vyjadřuje závislost mezi podílem Yg/ Y*g a hodnotou inflace. Každá křivka
SP vychází z daného tempa růstu potenciálního produktu Y*g. Pokud se tempo růstu Y*g
zvýší, křivka SP se posune doprava dolů, což znamená, že pro jakoukoliv hodnotu Yg bude
tempo růstu potenciálního produktu vyšší a inflace se bude snižovat. Pro dané tempor Y*
tedy platí, že je-li skutečné tempo Yg vyšší než Y*, inflace roste a naopak.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
181
Obrázek 65: Křivka SP
8.5.3 ROVNOVÁHA SP A DG
Rovnováha nastává v bodě, ve kterém se obě křivky protnou, kde platí, že dlouhodobě
musí být Yg stejné jako Y*g – jinak se inflace zvyšuje (Yg vyšší než Y*g) nebo snižuje
(Yg nižší než Y*g). Tato situace je znázorněna na Obrázku 66. Krátkodobě může Yg růst
rychleji, než Y*g – krátkodobě lze pracovat delší než běžnou pracovní dobu, využívat více
stroje apod. Dlouhodobě to ovšem není možné. Dané krátkodobé překročení Yg nad Y*g
vede k tomu, že majitelé VF chtějí vyšší ceny za své VF (např. vyšší mzdy). Růst cen VF
se promítá v růstu cen produkce. Děje-li se tak na agregátní úrovni, roste cenová hladina.Firmy
zjišťují, že se reálně nic nezměnilo a produkci omezují: Yg se vrací na úrovni
Y*g.
Změna Y*g je možná jen tehdy, pokud se mění reálné VF – např. díky inovacím, investicím
apod., kdy roste produktivita jednotlivých VF.
Obrázek 66: Rovnováha SP a DG
Dlouhodobě musí být Yg stejné jako Y*g – jinak se inflace zvyšuje (Yg vyšší než Y*g)
nebo snižuje (Yg nižší než Y*g).Vyšší inflace ovšem vede k tomu, že klesá kupní síla peněz
a subjekty reálně poptávají méně – což vede k poklesu produkce a tempa růstu Yg. Nižší
inflace: opačně – kupní síla peněz roste a subjekty poptávají více – což vede k zvýšení
produkce a tempa růstu Yg.
Yg
SP (Y*g = 10)
π
10
100
Yg
SP
π
π = Y*g
100
DG
Model AS-AD
182
Tuto závislost lez vyjádřit i jinak. Dlouhodobě musí být tempo růstu nominálního Yg
stejné jako tempo inflace. Pokud je tempo růstu Yg nižší jak míra inflace: tak subjekty v
důsledku poklesu kupní síly peněz reálně poptávají méně (a firmy produkují méně), důsledkem
je snižování cen a pokles míry inflace. Pokud je tempo růstu Yg vyšší jak míra
inflace: tak subjekty v důsledku růstu kupní síly peněz reálně poptávají více, důsledkem je
růst cen a růst míry inflace.
Dlouhodobě tedy musí být rovnováha v bodě, kde Yg/Y*g = 1 (respektive v % 100) a
kde míra inflace je rovna dlouhodobému tempu růstu Yg (toto tempo si můžeme označit
jako Y*g a hodnotu inflace při daném tempu π0).
SHRNUTÍ KAPITOLY
Agregátní poptávka vyjadřuje kombinace celkového množství reálného produktu, které
chtějí ekonomické subjekty koupit při dané úrovni cenové hladiny. Rovnice křivky agregátní
poptávky má tvar: P = μ . M / (Y- γ . A), agregátní poptávky je vždy konstruována
pro danou úroveň zásoby nominálních peněz (M) a autonomních výdajů (A).
Křivka AD má negativní sklon, který je vysvětlován efektem reálných peněžních zůstatků,
efektem úrokové sazby a efektem mezinárodního obchodu.
Na polohu křivky AD má vliv například optimistické očekávání firem, investorů a spotřebitelů,
změny v objemu vládních výdajů, transferových plateb a daní, celkové bohatství
ekonomiky, počet obyvatel, úroveň devizového kurzu, důchod v zahraničí aj. V bodech
nalevo od křivky AD existuje převis poptávky po zboží a službách nad jejich nabídkou,
opačně je tomu v bodech napravo.
Agregátní nabídka představuje vztah mezi celkovým nabízeným množstvím reálného
domácího produktu a úrovní cenové hladiny. Třístupňové křivky agregátní nabídky se
skládá ze tří částí: horizontální (keynesiánské) části, střední části a vertikální (klasické)
části. Vyjadřuje tak názory dvou hlavních proudů ekonomického myšlení na tvar a sklon
křivky agregátní nabídky.
Křivka klasické (dlouhodobé) agregátní nabídky je vertikální a je založena na předpokladu,
že ekonomika neustále funguje na úrovni svého potenciálního produktu, tj. produktu
při plné zaměstnanosti, a při dokonalé flexibilitě nominálních mezd a cen.
Keynesiánská křivka agregátní nabídky je v krátkém období založena na předpokladu
produkční mezery s dostatečnou zásobou volného kapitálu a práce a zcela nepružných
mzdách a cenách. Keynesiánská křivka agregátní nabídky je v tomto období fixní - horizontální
- na konstantní úrovni existující cenové hladiny.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
183
Křivky krátkodobé agregátní nabídky je konstruována za předpokladu fixní nominální
mzdové sazby, pomalého přizpůsobovaní cen a nedobrovolné nezaměstnanosti. Krátkodobá
křivka agregátní nabídky je pozitivně skloněná. Skon je dán mezní produktivitou
práce. Polohu krátkodobé agregátní nabídky ovlivňuje např. zásoba kapitálu, materiálu a
energie, úroveň technologie, produktivita práce a kapitálu, úroveň nominálních mezd a
ceny vstupů. Body nalevo od křivky SRAS představují nedostatečnou produkci, kdy firmy
mohou zvýšit svůj zisk zvýšením zaměstnanosti a své produkce, opačně je tomu v bodech
napravo.
Makroekonomická rovnováha se vytváří v průsečíku křivek agregátní poptávky a agregátní
nabídky, který determinuje rovnovážnou cenovou hladinu a rovnovážný reálný produkt.
Rozlišujeme krátkodobou makroekonomickou rovnováhu a dlouhodobou makroekonomickou
rovnováhu. Makroekonomickou rovnováhu může ovlivňovat fiskální i monetární
politika prostřednictvím svých zásahů.
Ekonomika se může nacházet ve třech stavech, tj. v recesní neboli deflační mezeře, expanzivní
(růstové) neboli inflační mezeře a ve stavu dlouhodobé rovnováhy.
Dynamizace modelu AS-AD pracuje s rozdílnými veličinami v podobě změny stávajících.
Nahrazuje tedy cenovou hladinu inflací a produkt změnou produktu. Tyto změny pak
mohou pomoci odpovědět na otázky ohledně vztahu inflace a tempa růstu ekonomiky.
Teorie racionálních očekávání
184
9 TEORIE RACIONÁLNÍCH OČEKÁVÁNÍ
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V rámci této kapitoly se budeme zabývat jednou z novějších ekonomických teorií, kterou
je teorie racionálních očekávání. Východiskem této teorie je hypotéza racionálních očekávání,
kterou na počátku 60. let minulého století zformuloval John F. Muth. Touto problematikou
se budeme zabývat na úvod této kapitoly. Navíc zde pro ucelení znalostí o dané
problematice zmíníme i další přístupy k očekáváním. Teorie racionálních očekávání se následně
promítla do celé řady ekonomických směrů a modelů. V rámci následujícího výkladu
budou zachyceny dva z nich, a to model nové klasické makroekonomie a neklasický
model racionálních očekávání. Za pomoci uvedených modelů budou analyzovány důsledky,
které plynou z této teorie pro hospodářskou politiku. Důležitou součástí této kapitoly
bude i vyhodnocení účinnosti hospodářsko-politických opatření z pohledu teorie racionálních
očekávání a zmiňovaných dvou modelů, a to ať již se jedná o opatření ekonomickými
subjekty předvídatelná či nepředvídatelná. V samotném závěru zmíníme doporučení
pro tvůrce hospodářské politiky, jenž lze formulovat na základě znalosti uvedené teorie.
CÍLE KAPITOLY
 definovat racionální a adaptivní očekávání
 seznámit se s východisky teorie racionálních očekávání a jednotlivými přístupy
k problematice očekávání
 naučit se aplikovat racionální očekávání do ekonomických modelů
 rozlišit účinky očekávané a neočekávané hospodářské politiky
 představit grafický aparát modelů a naučit se vše graficky vyjádřit
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Adaptivní očekávání, behaviorální očekávání, extrapolační očekávání, Lucasova kritika,
neočekávaná HP, očekávaná hospodářská politika, racionální očekávání, špatně očekávaná
HP, účinnost hospodářské politiky.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
185
9.1 Východiska teorie racionálních očekávání a teoretické přístupy
k problematice očekávání
Teorie racionálních očekávání se do popředí ekonomického zájmu dostala na přelomu
70. a 80. let 20. století, kdy se dosavadní myšlenky a přístupy doposud úspěšného neokeynesiánství
aplikovaného do hospodářských politik většiny zemí dostaly do krize a začaly
se jevit jako neúčinné a destabilizující.11
Neokeynesiánské principy byly „nahrazeny“ konzervativněji
orientovanými směry ekonomického myšlení jakými byl monetarismus Miltona
Friedmana a nová klasická (makro)ekonomie, označována také jako škola racionálních
očekávání či monetarismus II,12
která se vůči keynesiánské ekonomii vyhranila snad
vůbec nejvíce.
Koncepce nové klasické makroekonomie stojí na teorii všeobecné ekonomické rovnováhy,
předpokladu dokonalé elasticity cen a mezd a přísné neutrality peněz a zejména na
hypotéze racionálních očekávání, jež zformuloval ve své stati „Racionální očekávání a teorie
pohybů cen“ v roce 1961 známý americký ekonom John F. Muth, a na něhož o desetiletí
později navázali Robert E. Lucas Jr., Thomas J. Sargent, Neil Walleca, Robert J. Barro
či Edward C. Prescott, kteří ji rozpracovali v rámci školy racionálních očekávání.
Dokonalost v okamžitém přizpůsobování se cen a mezd na veškeré podněty přicházející
z ekonomicko-společenského prostředí dovoluje neustálé obnovování rovnosti nabídky
a poptávky a tržní systém je v pojetí školy racionálních očekávání chápán jako zcela stabilní,
jež může být vychýlen z rovnováhy z velké části pouze prostřednictvím vnějších zásahů.
Z toho důvodu představitelé této školy odmítají jakékoliv zásahy státu do ekonomiky
a potlačují aktivistickou roli hospodářské politiky.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Hlavními předpoklady nové klasické makroekonomie je dokonalá elastičnost mezd a
cen, jež umožňují permanentně obnovovat celkovou ekonomickou rovnováhu, a hypotéza
racionálních očekávání.
11
Jednalo se o sílící internacionalizaci ekonomického prostředí, přebujelost státu blahobytu, rostoucí vliv
odborových organizací a ekologických iniciativ na chod ekonomiky. V ekonomikách se začala objevovat
slumflace, kdy rostla inflace i nezaměstnanost, čímž se zpochybnila platnost Phillipsovy křivky (viz kapitola
Phillipsova křivka v nové klasické makroekonomii).
12
Škola racionálních očekávání vychází z monetaristických tradic, ale postupem času se vyprofilovala odlišným
směrem.
Teorie racionálních očekávání
186
Pojem „očekávání“, tj. princip, na jehož základě tvoří ekonomické subjekty svá očekávání
ohledně budoucího vývoje, lze v rámci ekonomické teorie rozdělit na čtyři typy:
 behaviorální očekávání,
 extrapolační očekávání,
 adaptivní očekávání,
 a racionální očekávání.
OČEKÁVÁNÍ
Očekávání je určitá domněnka o možných budoucích projevech a hodnotách analyzovaných
a uvažovaných veličin a jevů.
Behaviorální očekávání je založeno na psychologických, společenských a sociálních
faktorech a podnětech, jež umožňují subjektu tvořit svá očekávání, přičemž významnou
roli zde také sehrávají sdělovací prostředky a interpersonální kontakty a vztahy.
Extrapolační očekávání vychází z pochopení principů a pravidelností v analyzovaných
časových řadách, kdy jsme na jejich základě schopni predikovat budoucí složky, resp. očekávat
určitý průběh ve vývoji hodnot, informací a dat, mimo rámec zkoumaného období.13
Koncepce adaptivních očekávání, kterou rozpracoval Milton Friedman, vychází pouze
a jedině ze zkušeností, které ekonomické subjekty nabyly v minulosti, přičemž lidé jsou
schopni se poučit z předešlých chyb a omylů a na jejich základě opravit své odhady do budoucnosti.
Jinak řečeno, ekonomické subjekty se poučí z minulosti a v budoucím období
se dřívějších nepřesností a špatných rozhodnutí vyvarují. Z toho důvodu bude v adaptivních
očekáváních docházet k dílčím změnám, a to v závislosti na vývoji příslušných proměnných
v předchozím období. Slabou stránkou této koncepce je neschopnost utvářet
přesná očekávání v kontextu nevylučitelnosti existence systematické chyby a nezahrnutí
aktuálních informací a dat, stejně jako jejich předpokládaných odhadů v budoucnosti. Tyto
nedostatky překonává koncepce racionálních očekávání.
13
Například, známe-li vývoj nezaměstnanosti v posledních pěti letech, kdy míra nezaměstnanosti nabývala
hodnot 2,5%, 4%, 5,5%, 7% a 8,5%, jsme schopni na základě extrapolačního očekávání odhadnout míru
nezaměstnanosti v tomto roce, kdy bude ve výši 10%.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
187
Racionální očekávání ekonomických subjektů je tvořeno na základě všech dostupných
relevantních informací, tj. lidé berou při svém rozhodování v úvahu všechny dostupné informace
(minulé, současné, tak i budoucí14
). Z tohoto pohledu se racionální očekávání nebude
lišit od předpovědi optimální, nejlépe možné.
RACIONÁLNÍ OČEKÁVÁNÍ
Racionální očekávání je tvořeno na základě všech dostupných informací o minulém a
současném vývoji včetně prognóz a výhledů do budoucnosti.
Přesto musíme v rámci racionálních očekávání připustit možnost, že určitá předpověď
o budoucím vývoji nebude bezchybná. Tuto iracionalitu v chování ekonomických subjektů
lze vysvětlit dvěma způsoby:
 jednak lidé záměrně nezahrnou do svých předpovědí všechny dostupné infor-
mace,
 nebo lidé nemají k dispozici relevantní informace15
,aby o nich uvažovali a zahrnuli
je do svých očekávání a předpovědí.
Shrneme-li však všechna individuální očekávání včetně těch chybných do tzv. agregovaného
(agregátního) očekávání, jednotlivé chyby na úrovni jednotlivých očekávání
se vzájemně vykompenzují a průměrná chyba v agregátním očekávání je tak nulová.16
A je
to právě agregátní, a nikoli individuální, racionální očekávání, které je pro fungování hospodářského
systému jako celku rozhodující a klíčové.
9.2 Hypotéza racionálních očekávání
K ZAPAMATOVÁNÍ
Hypotéza racionálních očekávání je základním stavebním kamenem nové klasické makroekonomie,
kdy všechny ekonomické subjekty tvoří svá očekávání racionálním způsobem,
tj. rozhodují se na základě všech dostupných a relevantních informací.
14
Ve formě predikcí, prognóz, spekulací, odhadů, rozličných zpráv, výroků politiků či ekonomů apod.
15
Například z důvodu jejich nedostupnosti či neexistence.
16
V rámci agregátních očekávání existují tendence k vzájemnému vylučování náhodných chyb. Jinak řečeno,
chyby a omyly jednotlivců jsou víceméně stejnoměrně rozptýleny kolem správného odhadu a navzájem
se neutralizují.
Teorie racionálních očekávání
188
Hypotéza racionálních očekávání má výrazné mikroekonomické základy založené
na předpokladech neoklasické teorie, konkrétněji v koncepci racionálně chovajícího se člověka
maximalizujícího svoji celkovou užitečnost. Lidé jsou racionální v tom smyslu, že se
vždy snaží jednat a chovat cílevědomě a tím nejlepším způsobem, a to i při sběru (shromažďování)
a zpracovávání informací. Člověk v roli spotřebitele, zaměstnance, zaměstnavatele,
producenta či investora vnímá všechny dostupné informace, i ty, jež mu poskytuje
ekonomická teorie, jejíž význam zvláště vyzdvihují přestavitelé nové klasické makroekonomie
pro jejich poměrně snadnou dostupnost pro odbornou i laickou veřejnost, a snaží se
je využít ke svému prospěchu a naplnění svých cílů. Jestliže se tedy budou všechny hospodářské
subjekty chovat dle svých očekávaní, pak se tato očekávání naplní, stanou se realitou,
a subjekty nebudou mít potřebu svá rozhodnutí měnit. Tuto schopnost ekonomických
subjektů utvářet (a realizovat) svá racionální očekávání lze označit jako předpoklad vnitřní
nerozpornosti tržní ekonomiky a zdroj vnitřní stability a rovnováhy hospodářského sys-
tému.
Zamyslíme-li se nad výše uvedeným v kontextu vzniklých chyb a omylů v očekáváních
ekonomických subjektů, jsou pak tyto chyby a omyly připisovány představiteli školy racionálních
očekávání externím vlivům - zejména nesystémovým (netransparentním) opatřením,
jež realizuje příslušná vláda státu v rámci své hospodářské politiky. Hypotéza racionálních
očekává se tak stala silným argumentem obhájců autoregulační schopnosti tržního
mechanismu a jejich odmítavého vztahu k zásahům státu do tržního systému ekonomiky.
Princip racionálních očekávání lze úspěšně aplikovat nejen na statické problémy,
ale i na ty dynamické, kdy je nejistota vyskytující se běžně v rovnovážných modelech převedena
na logickou konstrukci.
Na základě výše uvedeného plynou z teorie racionálních očekávání tyto závěry:
 v okamžiku, kdy analyzovaná proměnná změní způsob svého pohybu, změní se
také postup, na jehož základě formují ekonomické subjekty svá očekávání ohledně
budoucího vývoje této proměnné,
 chyby, jichž se jednotlivé ekonomické subjekty dopustí při tvorbě svých individuálních
očekávání, budou v průměru nulové,
 ekonomické subjekty budou při tvorbě svých očekávání brát v potaz veškerá
opatření hospodářské politiky vlády, přičemž současně budou na tato opatření
v rámci svých předpovědí reagovat.
9.2.1 LUCASOVA KRITIKA A TEZE O NEÚČINNOSTI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Nejdříve se podíváme na kritiku amerického ekonoma Roberta Lucase směřovanou k
používání ekonometrických modelů v ekonomické teorii a praxi v kontextu racionálních
očekávání.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
189
Ekonometrické modely jsou využívány pro predikci budoucích ekonomických aktivit a
pro hodnocení a komparaci účinnosti jednotlivých zásahů a opatření realizovaných různými
typy hospodářských politik. Z pohledu nové klasické makroekonomie a její hypotézy racionálních
očekávání je využívání takovýchto modelů nevhodné či dokonce zcela nemožné.
Takovéto modely se vyznačují určitou nespolehlivostí vyplývající z průběžných změn v
chování analyzovaných proměnných, jež nejsou (ty změny) modelem postihnutelné, z důvodu
neustálé měnícího se očekávání subjektů v důsledku samotných změn v chování předpovídaných
proměnných.
Podstatně významnějším přínosem školy racionálních očekávání do ekonomické teorie
je teze o neúčinnosti hospodářské politiky, jež je dalším podstatným rysem nové klasické
makroekonomie. Odmítavý postoj ke státním zásahům do hospodářství vyjádřený touto tezí
zformulovali na základě Lucasova díla Thomas Sargent a Neil Walleca, kteří konstatují lapidárně
řečeno, že hospodářská politika je v lepším případě neúčinná, v horším případě
škodlivá.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Teze o neúčinnosti hospodářské politiky postuluje, že vláda, resp. stát, chce určitou svou
politikou přimět ekonomické subjekty k určitému chování. Ekonomické subjekty však na
základě racionálních očekávání důsledky takovéto politiky předvídají a předem se jim přizpůsobí,
čímž účinky této politiky na jejím samém začátku v podstatě zneutralizují a zamýšlená
hospodářská politika je ve svém důsledku neúčinná.
Výše řečené lze vysvětlit následujícím způsobem: tím, že očekávání hospodářských subjektů
jsou racionální, dokáží tito lidé plně anticipovat a předpovědět důsledky všech hospodářsko-politických
aktivit a rozhodnutí, jež jsou prováděna transparentním způsobem.
V takového situaci ztrácejí hospodářské či politické autority schopnost realizovat jakékoliv
systémové opatření hospodářské politiky, neboť toto je okamžitě zohledněno v chování
ekonomických subjektů a v podstatě zneutralizováno. Hospodářská politika se tak stává
zcela neúčinnou.
Toto neplatí v případě nesystémových (nesystematických, diskrečních) či neohlášených,
a tedy iracionálních nebo nepředvídaných, zásahů vlády a jiných hospodářských autorit,
která vyvolají u ekonomických subjektů mylná očekávání ohledně budoucího vývoje. S takovými
zásahy do ekonomického systému je spojené značné riziko, neboť důsledky takovýchto
neanticipovaných či mylně anticipovaných kroků (šoků) vyvolávají nepředvídatelné
reakce hospodářských subjektů a dočasně destabilizují ekonomiku.
Na základě teze o neúčinnosti hospodářské politiky jsou doporučení nové klasické makroekonomie
pro hospodářskou politiku obdobná doporučením Miltona Friedmana. Hospo-
Teorie racionálních očekávání
190
dářská politika je nejlepší, má-li povahu jednoduchých, jednoznačných a dlouhodobě stabilních
pravidel,17
jež propůjčuje ekonomice a aktivitám hospodářsko-politických autorit
transparentní a důvěryhodnou podobu a ekonomických subjektům umožňuje tvořit
svá očekávání racionálním způsobem. Nová klasická makroekonomie odmítá aktivistickou
fiskální politiku s jejími častými diskrečními zásahy a snaží se o efektivní omezování
veřejného, resp. státního, sektoru.
9.3 Racionální očekávání a ekonomická teorie
Hypotézu racionálních očekávání nejčastěji aplikujeme do ekonomických modelů (obvykle
do modelu AS-AD) analyzující určitý zásah hospodářsko-politické autority, a jeho
dopad na hospodářství v kontextu zkoumání změn cenové hladiny, resp. inflace, nezaměstnanosti,
produkce či průmyslového cyklu.
Předpoklad racionálních očekávání bude v dalším textu graficky analyzován v modelu
nové klasické makroekonomie z pohledu očekávané, neočekávané a špatně anticipované
hospodářské politiky a v další kapitole v neklasickém modelu racionálních očekávání v
rámci očekávané a neočekávané hospodářské politiky.
9.3.1 NEOČEKÁVÁNA HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V MODELU NOVÉ KLASICKÉ
MAKROEKONOMIE
V rámci nové klasické makroekonomie předpokládáme dokonalou pružnost mezd a cen
ve vztahu k očekávaným změnám cenové kladiny, tj. očekávaný růst cenové hadiny vede
k okamžitému a proporcionálnímu zvýšení mezd a cen.
17
Například ve formě požadavku na konstantní růst peněžní zásoby.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
191
Obrázek 67: Fiskální expanze v modelu AS-AD a její dopad v kontextu nové klasické makroeko-
nomie
Na obrázku 67 je popsán mechanismus reakce ekonomických subjektů na neočekávanou
fiskální expanzi. Nejdříve si popíšeme krátkodobou reakci ekonomiky, jež se nachází
ve výchozí pozici označenou písmenem A, na hospodářskou politiku, jejímž záměrem
je snížit nezaměstnanost, a jež zcela neočekávaně realizovala vláda. Vláda například zvýší
své výdaje na nákup statků a služeb, čímž podpoří agregátní poptávku, jež se zvýší z původní
úrovně AD1 na novou úroveň AD2. Nyní je v ekonomice produkován vyšší produkt
než produkt výchozí, který byl totožný s produktem potenciálním, tj. Y1>Y0=Y*. Ekonomika
(nyní v krátkodobé rovnováze v pozici B) se ocitala v expanzivní (inflační) mezeře
se sníženou nezaměstnaností. Zvýšením agregátní poptávky se ale také zvýšila původní cenová
hladina z úrovně P0 na úroveň P1. Vzhledem k tomu, že hospodářská politika byla
neočekávána, neovlivnil růst cenové hladiny očekávání ekonomických subjektů ohledně
jeho pohybu a nedošlo tak k posunu křivky agregátní nabídky (SRAS1), která tak prozatím
setrvala na své původní úrovni.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Shrneme-li závěry neanticipované – šokové hospodářské politiky, pak je vláda v krátkém
období schopna svým neočekávaným diskrečním opatřením změnit objem vyráběné
produkce a zaměstnanost v ekonomice.18
9.3.2 OČEKÁVANÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V MODELU NOVÉ KLASICKÉ MAK-
ROEKONOMIE
Analýzu účinku fiskální expanze si nyní vysvětlíme za předpokladu, že tato aktivita
vlády byla ekonomickými subjekty správě anticipovaná a v pravý čas zahrnuta do jejich
očekávání a následného chování.
Fiskální autorita se rozhodne podpořit zaměstnanost a zvýší své výdaje. Tento zásah
do ekonomiky, nacházející se prozatím ve výchozí poloze definované bodem A, vyvolá
růst agregátní poptávky z úrovně AD1 na úroveň AD2 (viz obrázek 67). Jelikož jsou
ekonomické subjekty o tomto kroku vlády předem informovány, zařadí ho do svých očekávání
a budou také současně vědět o skutečnosti, že se růst vládních výdajů projeví ve
zvýšené cenové hladině (ta se s růstem AD posune z úrovně P0 na úroveň P1). Zaměstnanci
18
V dlouhém období převis agregátní poptávky nad agregátní nabídkou a také zvýšená cenová hladina vyvolaná
růstem vládních výdajů, povedou k tlakům na růst cen a mezd, což se projeví růstem krátkodobé agregátní
nabídky a ekonomika se dlouhodobě ustálí v rovnováze determinované průsečíkem LRAS, AD a
„zvýšené“ SRAS.
Teorie racionálních očekávání
192
si okamžitě uvědomí, že růst cenové hladiny (potenciálně - teoreticky z úrovně P0 na úroveň
P1) sníží jejich reálné mzdy19
a budou požadovat růst svých nominálních mezd, tak aby
se v končeném důsledku jejich reálná mzda nezměnila. Růst nominálních mezd zvyšuje
náklady zaměstnavatelů a vede k posunu křivky krátkodobé agregátní nabídky z polohy
SRAS1 do polohy SRAS2.
Na základě výše řečeného lze konstatovat, že v okamžiku, kdy vláda v rámci své hospodářské
politiky učiní jakékoli kroky, jež mohou ekonomické subjekty očekávat, přesouvá
se rovnováha v ekonomice z pozice A přímo do pozice C a výsledný efekt realizované
hospodářské politiky je, z hlediska původního záměru vlády, nulový. Produkce ani zaměstnanost
se nezmění, tj. reálný produkt před fiskální expanzí a po ní je totožný s úrovní potenciálního
produktu (Y=Y*). Očekávaná hospodářská politika tak vede jedině k růstu cenové
hladiny z původní úrovně P0 na novou úroveň P2 a růstu nominálních mezd v takovém
poměru, aby výše reálné mzdy zůstala beze změny.
9.3.3 NESPRÁVNĚ OČEKÁVANÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V MODELU NOVÉ KLASICKÉ
MAKROEKONOMIE
Situace po očekávaném zásahu hospodářských autorit do ekonomického systému nemusí
vždy vést pouze k růstu cenové hladiny při stagnaci agregátního výstupu, tedy
ke stagflaci popsané v předchozí podkapitole, ale výsledkem takového politiky může
být například také pokles celkové produkce, a to případě, že jsou hospodářsko-politické
kroky a jejich výsledné efekty ekonomickými subjekty vyhodnoceny mylně.
19
Růst cenové hladiny se projeví ve všeobecném růstu cen, tj. zvýší se ceny potravin, služeb, oblečení, nábytku,
energií apod., což při nezměněné nominální mzdě nedovolí zaměstnancům nakupovat původní spotřební
koš. Lidé budou nakupovat méně, protože se jejich reálná mzda snížila. Aby si ekonomické subjekty
mohly dovolit po růstu cenové hladiny nakupovat stejný spotřební koš jako dříve (tj. nesmí dojít ke změně
reálné mzdy), musí se jim zvýšit jejich nominální mzda ve stejném poměru, jakým byl nárůst cenové hla-
diny.
P
AD1 AD2 AD2´ LRAS
SRAS2
P1´ B
P1 C
SRAS1
P0 A
skutečný posun
předpokládaný posun
Y1 Y*=Y0 Y
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
193
Obrázek 68: Špatně očekávaná fiskální expanze v modelu AS-AD a její dopad v kontextu nové
klasické makroekonomie
Opět si představme výchozí situaci, kdy se ekonomika nachází v bodě rovnováhy determinované
bodem A v obrázku 68, a vláda se rozhodne podpořit agregátní poptávku fiskální
expanzí. Podobně jako v předchozích případech, budou ekonomické subjekty tuto expanzivní
politiku očekávat a předpokládají změnu agregátní poptávky v rozsahu AD1 – AD2´.
Současně očekávají cenovou hladinu na úrovni P1´, jíž přizpůsobí požadavky na změnu
mezd z důvodu zachování konstantní úrovně reálných mezd. To povede k posunu
křivky krátkodobé agregátní nabídky směrem doleva nahoru z úrovně SRAS1 do polohy
SRAS2, jež by měla determinovat novou (předpokládanou) rovnováhu ekonomiky definovanou
bodem B. Co se však v ekonomice stane, bude-li realizovaná fiskální expanze menší,
než kolik ekonomické subjekty očekávaly? Jak je patrné z obrázku 68, vláda zvýšila své
nákupy v menším rozsahu, než bylo subjekty racionálně anticipováno, a agregátní poptávka
se zvýšila pouze v rozsahu AD1 – AD2. Novým bodem rovnováhy ve skutečnosti není bod
B, ale bod C charakterizovaný menší produkcí Y1 a nižší cenovou hladinou P1 oproti cenové
hladině očekávané (P1´), ale větší než původní cenová hladina P0. Ekonomika se v důsledku
realizované hospodářské politiky dostala, v tomto případě, do stavu slumpflace.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Zohledníme-li tedy předpoklady školy racionálních očekávání, pak aktivistická hospodářská
politika může mít někdy výrazně negativní charakter a nositelé hospodářské politiky
si nikdy nemůžou být jisti tím, zda jimi realizované záměry budou v ekonomice působit
žádoucím směrem.
9.3.4 DOPORUČENÍ PRO HOSPODÁŘSKOU POLITIKU VYPLÝVAJÍCÍ Z MODELU
NOVÉ KLASICKÉ MAKROEKONOMIE
Doporučení pro hospodářskou politiku v kontextu předpokladů nové klasické makroekonomie
shrnuje následující Tabulka č. 6.
Tabulka č. 6: Dopady fiskální expanze podle nových klasických makroekonomů
typ fiskální ex-
panze
vliv fiskální expanze na: je fiskální
expanze
účinná?
je aktivistická hospodářská
politika
prospěšná?reálný produkt
(Y) a zaměstna-
nost
cenovou
hladinu (P)
neočekávána zvyšuje zvyšuje ano
Teorie racionálních očekávání
194
očekávána nemění zvyšuje ne
ne
špatně očeká-
vaná
snižuje zvyšuje ne
Vyjdeme-li z výše uvedené tabulky, pak jediná hospodářská politika mající pozitivní
vliv na produkci a zaměstnanost, je aktivistická hospodářská politika neočekávaná - šoková,
jež je ale ve své podstatě nesystémová a narušuje stabilní řád ekonomického systému,
a jež je podmíněna správnou (racionální) anticipací rozhodnutí a důsledků aktivní hospodářské
politiky ekonomickými subjekty.
Nejsou-li si hospodářské autority jisty správností v očekávání lidí, pak nejsou schopny
nikdy přesně určit, k jakým výsledkům a důsledkům jejich rozhodnutí povedou a proto
představitelé školy racionálních očekávání nedoporučují používat k stabilizaci hospodářství
diskreční, tj. záměrná či jednorázová, opatření. Hospodářská politika by, dle nové klasické
makroekonomie, a jak již bylo zmíněno také výše v textu, měla mít podobu jednoduchých,
jasných, dlouhodobě platných a důvěryhodných pravidel, jež jsou do ekonomického
systému implementována transparentním způsobem a jež umožňují ekonomickým subjektům
tvořit racionální očekávání správným způsobem.
9.4 Neklasický model racionálních očekávání
Neklasický model racionálních očekávání vzniká v 80. letech 20. století v reakci na snahu
aplikovat hypotézu racionálních očekávání do keynesiánských modelů. Do této doby panovala
představa o neslučitelnosti tradiční keynesiánské ekonomie s myšlenou existence a aktivního
uplatňování racionálních očekávání v praxi. Autory této syntézy jsou Stanley Fischer, Edmund
S. Phelps a John B. Taylor, kteří na jedné straně přijímají hypotézu racionálních očekávání, ale
odmítají dokonalou pružnost mezd a cen ve vztahu k očekávaným změnám cenové hladiny.
NEKLASICKÝ MODEL RACIONÁLNÍCH OČEKÁVÁNÍ
Neklasický model racionálních očekávání je založen na existenci racionálních očekávání
v systému, kde existuje strnulost (nepružnost) mezd a cen vůči změnám cenových
hladin.
Omezení pružnosti mezd a cen je výsledkem existence dlouhodobých kontraktů, jež
mezi sebou uzavírají jednotlivé ekonomické subjekty a jež následně brání volnému (flexibilnímu)
růstu či poklesu některých druhů mezd a cen. Může se jednat o dlouhodobé pracovní
smlouvy, jež specifikují mzdové sazby, obchodní kontrakty, které na delší období
stanoví pevné nákupní či prodejní ceny apod. U takovýchto smluv a kontraktů trvá určitou
dobu, než jsou aktualizovány či nahrazeny novými, které zohledňují předchozí vývoj cenové
hladiny v hospodářství. Tato strnulost mezd a cen otevírá prostor pro aktivistickou
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
195
hospodářskou politiku, očekávanou či neočekávanou, která z tohoto důvodu může krátkodobě
ovlivnit výstup a zaměstnanost v ekonomice.
9.4.1 NEOČEKÁVANÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V NEKLASICKÉM MODELU RACIONÁLNÍCH
OČEKÁVÁNÍ
Analýzu dopadu neočekávané hospodářské politiky na ekonomické veličiny si opět vysvětlíme
na příkladu fiskální expanze, kterou provede vláda s cílem podpořit zaměstnanost.
Obrázek 69: Neočekávaná fiskální expanze v modelu AS-AD a její dopad v kontextu neklasického
modelu racionálních očekávání
Na obrázku 69 je fiskální expanze znázorněna posunem křivky agregátní poptávky doprava
nahoru. Růst vládních výdajů za statky a služby posune původní křivku AD 1 do nové
polohy AD2, zvýší reálný produkt v rozsahu Y0-Y1 a zvýší cenovou hladinu z úrovně P0 na
úroveň P1. Vzhledem k cenovým a mzdovým strnulostem nejsou firmy schopny okamžitě
zareagovat20
na tyto změny a proto křivka SRAS zůstane prozatím beze změny na původní
úrovni. V ekonomice, nacházející se nyní v bodě B, vzniká krátkodobá nerovnováha, která
se vyznačuje převisem agregátní poptávky nad agregátní nabídkou, a kde dochází k čerpání
neplánovaných zásob (IU<0). Současně s růstem agregátní poptávky v reakci na fiskální
expanzi a vznikem negativních neplánovaných zásob (AD>AS) dochází ke zvýšení objemu
vyráběného produkce, jež vysvětluje všeobecný růst cenové hladiny. Ekonomika se ocitá
v expanzivní mezeře, vyrábí produkt vyšší než produkt potenciální.
Krátkodobá reakce ekonomiky na neočekávanou fiskální expanzi je totožná jak v neklasickém
modelu racionálních očekávání, tak v modelu nové klasické makroekonomie.
20
Také z důvodu toho, že tyto změny v hospodářství subjekty, tedy i firmy, neočekávaly.
Teorie racionálních očekávání
196
9.4.2 OČEKÁVANÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V NEKLASICKÉM MODELU RACIONÁLNÍCH
OČEKÁVÁNÍ
Nyní se zaměříme na reakci ekonomických subjektů na aktivistickou fiskální hospodářskou
politiku za předpokladu, že tato byla lidmi racionálně očekávaná. Připomeňme, že
v ekonomice existuje určitá (menší či větší) mzdová a cenová strnulost, která neumožňuje
okamžité (proporcionální) přizpůsobování se cen a mezd změnám cenové hladiny.
Obrázek 70: Očekávaná hospodářská politika v neklasickém modelu racionálních očekávání
Obdobně jako v předchozích případech, povede růst vládních výdajů na nákup a služby
k posunu křivky agregátní poptávky směrem doprava nahoru, z pozice AD1 do pozice AD2
(viz obrázek 70). Protože ekonomické subjekty tuto fiskální expanzi doprovázenou tlaky
na růst cen očekávají, požadují lidé zohlednění růstu cenové hladiny do svých mezd a cen.
Z důvodu existence cenových a mzdových rigidit se posune křivka krátkodobé agregátní
nabídky z úrovně SRAS1 do úrovně SRAS2 a nikoli do polohy SRAS´, která by odpovídala
poloze krátkodobé agregátní nabídky za předpokladu dokonalé pružnosti mezd a cen. Ekonomika
se tak bude po fiskální expanzi nacházet v bodě krátkodobé rovnováhy definované
bodem C (střet AD2 s křivou SRAS2), z důvodů částečné akceptace změn cen a mezd na
změnu cenové hladiny, a nikoli bodě rovnováhy D, která by nastala při plném přizpůsobení
mezd a cen změnám cenové hladiny (jako v modelu nové klasické makroekonomie).
K ZAPAMATOVÁNÍ
Očekávaná aktivistická hospodářská politika je za předpokladu určitého stupně nepružnosti
mezd a cen a za předpokladu racionálních očekávání účinná, protože vede k růstu
objemu vyráběné produkce v ekonomice (reálný produkt vzrostl z výchozí úrovně Y0 na
novou úroveň Y1) a k poklesu nezaměstnanosti, přestože se zvýší cenová hladina (z P0 na
P1).
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
197
9.4.3 DOPORUČENÍ PRO HOSPODÁŘSKOU POLITIKU VYPLÝVAJÍCÍ Z NEKLASICKÉHO
MODELU RACIONÁLNÍCH OČEKÁVÁNÍ
Závěry a doporučení pro používání opatření hospodářské politiky v ekonomice shrnuje,
obdobně jako v případě doporučení v kontextu nové klasické makroekonomie výše v textu,
přehledná tabulka č. 7.
Z tabulky č. 7 i z výše řečeného je zřejmé, že vláda je schopna prostřednictvím svých
záměrných aktivit a zásahů do ekonomického systému ovlivnit agregátní výstup, zaměstnanost,
a tedy i samotný průběh hospodářského cyklu, a to vše bez ohledu na druh (typ)
očekávání jednotlivých ekonomických subjektů.
Tabulka č. 7: Dopady fiskální expanze podle neklasického modelu racionálních
očekávání
typ fiskální ex-
panze
vliv fiskální expanze na: je fiskální
expanze
účinná?
je aktivistická hospodářská
politika
prospěšná?reálný produkt
(Y) a zaměstna-
nost
cenovou
hladinu (P)
neočekávána zvyšuje zvyšuje ano
ano
očekávána zvyšuje zvyšuje ano
Představitelé neklasického modelu racionálních očekávání doporučují aktivně používat
diskreční opatření prováděné záměrně hospodářskými autoritami při stabilizaci ekonomiky,
protože aktivistická hospodářská politika má na chod ekonomiky jednoznačně pozitivní
vliv. Přesto je nutné při formování hospodářské politiky přihlédnout k tomu, zda jsou
prováděné kroky ekonomickými subjekty předvídány či nikoli, a jaká je v ekonomickém
systému míra strnulosti cen a mezd vůči změnám cenových hladin, protože obojí ovlivňuje
míru úspěšnosti aktivistické hospodářské politiky.21
SHRNUTÍ KAPITOLY
Koncepce nové klasické makroekonomie stojí na teorii všeobecné rovnováhy, předpokladu
dokonalé elasticity mezd a cen, neutrality peněz a hypotéze racionálních očekávání.
21
Například při vyšší míře nepružnosti mezd a cen vůči vývoji cenové hladiny a očekávané hospodářské
politice je fiskální expanze úspěšnější než při nižší míře strnulostí.
Teorie racionálních očekávání
198
Očekávání je domněnka o budoucích projevech relevantních veličin a jevů. Známe behaviorální,
extrapolační, adaptivní a racionální očekávání.
Racionální očekávání je tvořeno všemi dostupnými informacemi včetně předpovědí a
prognóz budoucího vývoje. Individuální očekávání může být chybné, agregované však nikoli.
Hypotéza racionálních očekávání se opírá o tvrzení, že všechny ekonomické subjekty
v hospodářství tvoří svá očekávání racionálním způsobem.
Lucasova teze o neúčinnosti hospodářské politiky vychází z předpokladu, že racionálně
a správně předvídaná aktivistická hospodářská politika je neúčinná.
V modelu nové klasické makroekonomie je očekávaná fiskální expanze, jako příklad
aktivistické hospodářské politiky, neúčinná a vede pouze k růstu cenové hladiny. Neočekávaná
fiskální expanze je krátkodobě účinná, tj. fiskální expanze může zvýšit po určitou,
krátkou dobu agregátní výstup a zaměstnanost, zatímco mylně anticipovaná fiskální politika
může dovést ekonomii do stavu slumpflace a je pro ekonomiku zvláště nežádoucí.
V neklasickém modelu racionálních očekávání, jež implikuje hypotézu racionálních
očekávání do keynesiánských předpokladů nepružnosti mezd a cen, jsou bez ohledu na
očekávání, diskreční opatření hospodářské politiky účinné a hospodářsko-politická autorita
může svými záměrnými kroky ovlivnit celkovou produkci i zaměstnanost.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
199
10 PHILLIPSOVA KŘIVKA
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Na základě prostudování předchozích kapitol jste se mohli seznámit s celou řadou makroekonomických
agregátů a situací, které způsobují poruchy ekonomické rovnováhy. Jedním
z projevů celkové ekonomické nerovnováhy je inflace. Dalším projevem je nezaměstnanost.
O tom, že cenová stabilita a plná zaměstnanost patří mezi hlavní cíle téměř všech
typů hospodářské politiky, není sporu. V této kapitole se ovšem budeme zabývat právě jedním
ze sporných a nejčastěji diskutovaných ekonomických vztahů v celé druhé polovině
20. století, a to konkrétně vztahem inflace a nezaměstnanosti.
Problematiku vztahu inflace a nezaměstnanosti začneme vymezením původní
Phillipsovy křivky (PC) a dále podrobným vysvětlením jednotlivých modifikací
Phillipsovy křivky. Ukážeme si pojetí Phillipsovy křivky v rámci jednotlivých ekonomických
škol, a to jak v pojetí keynesiánských ekonomů, tak monetaristů či nových klasických
makroekonomů. U všech zmiňovaných ekonomických směrů budeme sledovat účinky prováděné
hospodářské politiky na celkovou makroekonomickou rovnováhu.
CÍLE KAPITOLY
 definovat a pochopit vztah mezi inflací a nezaměstnaností
 seznámit se s keynesiánským pojetím Phillipsovy křivky
 seznámit se s Friedmanovým pojetím Phillipsovy křivky a pojetím Nové klasické
makroekonomie
 rozlišit krátkodobou a dlouhodobou Phillipsovu křivku
 na příkladu Philliposvy křivky demonstrovat účinnost hospodářské politiky
v případě, že je očekávaná nebo neočekávaná
 pracovat s grafickým aparátem Phillipsovy křivky
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
adaptivní očekávání, cenová hladina, deflace, dlouhodobá Phillipsova křivka, Friedmanovo
pojetí PC, inflace, Keynesiánská verze Phillipsovy křivky, krátkodobá PC, nezaměstnanost,
nová klasická makroekonomie, modifikovaná Phillipsova křivka, mzdová inflace,
přirozená míra nezaměstnanosti, původní Phillipsova křivka, racionální očekávání, účinnost
hospodářské politiky
Phillipsova křivka
200
10.1Keynesiánská verze Phillipsovy křivky
Phillipsova křivka představuje srozumitelný nástroj pro porozumění vztahu mezi inflací
a nezaměstnaností. V obecné rovině stojí Phillipsova křivka na myšlence, že při vysoké
produkci doprovázené nízkou nezaměstnaností dochází v ekonomice k tlakům na rychlejší
růst cen a mezd. Jelikož výroba a prodeje jsou vysoké, mohou si firmy dovolit zvyšovat
ceny své produkce a požadovat za své zboží či služby více peněz. Na druhou stranu jsou
zde zaměstnanci, případně odborové organizace, kteří jsou si v této situaci, kdy je přebytek
volných pracovních míst, schopni vyjednat vyšší růst mezd, případně samy firmy zvyšují
mzdy svým zaměstnancům, aby si udržely pracovní sílu pro svou výrobu. Opačně zase
platí, že při vysoké nezaměstnanosti dochází k dezinflaci, tj. míra inflace se snižuje.
10.1.1 PŮVODNÍ PHILLIPSOVA KŘIVKA
Vysvětlení původní Phillipsovy křivky se pojí se jménem A. W. Phillipse. Tento novozélandský
ekonom se pokusil v roce 1958 jako první odpovědět na otázku, proč v ekonomice
orientované na dosažení cíle plné zaměstnanosti dochází ještě dříve, než ekonomika
do stavu plné zaměstnanosti dospěje, k výraznému nárůstu cenové hladiny. Odpověď získal
na základě matematicko-statistické analýzy dat o míře nezaměstnanosti a tempu růstu mezd
ve Velké Británii v období 1861 – 1957. Výsledky výzkumu objevily existenci korelovaného
inverzního (nepřímo-úměrného) vztahu mezi mzdovou inflací měřenou mírou růstu
nominálních mezd (w), a mírou nezaměstnanosti (u), který je možno zobrazit graficky pomocí
klesající křivky.
PRO ZÁJEMCE
Charakteristickými rysy původní (mzdové) Phillipsovy křivky jsou její záporný sklon,
klesající průběh, tvar hyperboly s průsečíkem s vodorovnou osou na úrovni přirozené míry
nezaměstnanosti.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Původní Phillipsova křivka vyjadřuje vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou změny
nominálních mezd, tedy mzdovou inflací.
Odvození Phillipsovy křivky (PC) zobrazují následující obrázky 71 a 72.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
201
Obrázek 71: Původní Phillipsova křivka (do roku 1948)
V období let 1861 – 1948 měla Phillipsova křivka jak svou kladnou, tak svou zápornou
část, přičemž protínala horizontální osu přibližně na úrovni 6 %, z čehož plynula nulová
mzdová inflace při této míře nezaměstnanosti. Za sledované období 1948 – 1957
se Phillipsova křivka nacházela jen v kladných hodnotách, jak je vidět na obrázku 72.
Obrázek 72: Původní Phillipsova křivka
Matematicky lze původní Phillipsovu křivku obecně zapsat ve tvaru:
𝑤 = −𝑓(𝑢 − 𝑢 𝑁) (121)
Na základě této rovnice platí, že míra mzdové inflace (w) klesá, když skutečná míra
nezaměstnanosti (u) převyšuje přirozenou míru nezaměstnanosti (uN). Naopak míra nezaměstnanosti,
která je větší než její přirozená míra, vede k poklesu mezd. Existuje zde subw
(%)
PC
u (%)
Phillipsova křivka
202
stituční vztah mezi mzdovou inflací a nezaměstnaností. Za zmínku ovšem stojí, že při formulaci
původní Phillipsovy křivky nebyla koncepce přirozené míry nezaměstnanosti
obecně přijata.
10.1.2 MODIFIKOVANÁ PHILLIPSOVA KŘIVKA
K modifikaci původní Phillipsovy křivky zobrazující negativní nelineární vztah mezi
mírou mzdové inflace a mírou nezaměstnanosti došlo v 60. letech 20. století za přispění
P. Samuelsona a R. Solowa. Tito ekonomové vycházeli z předpokladu, že mzdové náklady
tvoří významnou část celkových nákladů firem. V případě, že firmy určují ceny přirážkou
ke mzdovým nákladům, mzdová inflace se nutně musí projevit v inflaci cenové. Jinak řečeno
cenová hladina roste souběžně s růstem mezd, přičemž rozdíl v tempu růstu cenové
hladiny (π) a mezd (w) závisí na tempu růstu produktivity práce (h). Tuto shodu dynamiky
pohybu mzdové a cenové hladiny očištěné o změnu v produktivitě práce zapisujeme ve
tvaru:
𝜋 = 𝑤 − ℎ (122)
MODIFIKOVANÁ PHILLIPSOVA KŘIVKA
Modifikovaná Phillipsova křivka vyjadřuje inverzní vztah mezi mírou nezaměstnanosti
a mírou změny všeobecné cenové hladiny.
Modifikovaná Phillipsova křivka, která je ilustrována obrázkem 73, se v následujícím
období (v období 60. let) stala významným nástrojem nejen neokeynesiánské ekonomie,
ale především běžným instrumentem tehdy uplatňované hospodářské politiky. Míra vzájemné
komparace mezi nezaměstnaností a inflací je dána sklonem Phillipsovy křivky.
,
Obrázek 73: Modifikovaná verze Phillipsovy křivky
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
203
Tato modifikovaná Phillipsova křivka byla považována za jakési menu, resp. návod, pro
volbu hospodářské politiky. Neokeynesiánci interpretovali Phillipsovu křivku jako cílovou
škálu pro hospodářskou politiku řízení agregátní poptávky. Nákladem poklesu míry nezaměstnanosti
byl vzestup míry inflace. Jinak řečeno, nízká míra nezaměstnanosti je doprovázena
vysokou mírou inflace a naopak. Na základě tohoto pojetí Phillipsovy křivky bylo
možné dosáhnout prostřednictvím fiskální a monetární politiky takové kombinace míry nezaměstnanosti
a míry inflace, která by s ohledem na priority dané vlády byla v daném časovém
okamžiku považována za „optimální“.
PRO ZÁJEMCE
V 70. letech 20. století se objevují vedle míry nezaměstnanosti další faktory ovlivňující
míru inflace. Máme na mysli ropné šoky vedoucí k nabídkové inflaci. V modelu AS-AD si
ji lze představit jako pokles křivky SRAS, což vede k růstu cenové hladiny a k poklesu
reálného produktu. V ekonomikách s nákladovou inflací dochází ke slumpflaci, tj. roste
inflace, zatímco reálný produkt a zaměstnanost klesá (nedobrovolná nezaměstnanost roste),
což je v rozporu s principem demonstrovaným Phillipsovou křivkou.
10.2Friedmanovo pojetí Phillipsovy křivky
Již v roce 1968 vystoupil Milton Friedman s vlastním kritickým pojetím Phillipsovy
křivky. Napadl pojetí permanentně klesající Phillipsovy křivky a předložil vlastní výklad
Phillipsovy křivky založený jednak na přirozené míře nezaměstnanosti a současně na platnosti
hypotézy adaptivních očekávání.
10.2.1 PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI
Přirozená míra nezaměstnanosti, definována Miltonem Friedmanem, je taková míra nezaměstnanosti,
která je způsobena frikčními a strukturálními problémy, kdy je trh
práce v rovnováze ve smyslu Walrasovy všeobecné ekonomické rovnováhy a při níž je determinována
rovnovážná reálná mzdová sazba. Je tudíž neslučitelná s nedobrovolnou nezaměstnaností.
Jinak řečeno, tato míra nezaměstnanosti vzniká působením tržních sil a není
dlouhodobě ovlivnitelná působením fiskální a monetární politiky. V krátkém období
se ekonomika ze stavu přirozené míry nezaměstnanosti může vychýlit, v dlouhém období
se ovšem vždy automaticky vrací na úroveň přirozené míry nezaměstnanosti, to je na úroveň
potenciálního produktu.
PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI
Phillipsova křivka
204
Přirozená míra nezaměstnanosti je taková míra nezaměstnanosti, která determinuje potenciální
produkt a při níž jsou pracovní trhy v rovnováze.
Milton Friedman připouští proměnlivost přirozené míry nezaměstnanosti v čase a v různých
zemích. Výše přirozené míry nezaměstnanosti se odvíjí od celkové situace na trhu
práce v dané zemi. Mezi faktory ovlivňující úroveň přirozené míry nezaměstnanosti tedy
patří pružnost a nedokonalost daného trhu práce, úroveň informovanosti, demografická
struktura dané ekonomiky, sociální programy v jednotlivých zemích apod. V podstatě se
jedná o faktory ovlivňující dobrovolnou nezaměstnanost na trhu práce.
M. Friedman zastává názor, že přirozenou míru nezaměstnanosti nelze snížit tradičními
nástroji makroekonomické politiky, protože v případě použití nástrojů na stimulaci a podporu
agregátní poptávky a ekonomického růstu povede aktivita hospodářsko-politických
autorit v dlouhém období pouze ke zvýšení inflace. Ekonomika bude i nadále směřovat k
přirozené míře nezaměstnanosti.22
Snížení přirozené míry nezaměstnanosti je ovšem
možné dosáhnout změnou situace na trhu práce.
10.2.2 ADAPTIVNÍ OČEKÁVÁNÍ
V ekonomické teorii postupem času vykrystalizovaly dva hlavní přístupy pro vysvětlení
tvorby očekávání: adaptivní a racionální očekávání. Milton Friedman do modelu
Phillipsovy křivky zavedl právě adaptivní očekávání. To bylo významnou inovací, protože
dřívější ekonomické modely braly očekávání buď jen jako exogenní veličinu nebo s nimi
nepracovaly vůbec.
Hypotéza adaptivních očekávání předpokládá, že se lidé učí z minulého vývoje a dřívějších
zkušeností a současně se poučují z chyb. V případě inflačních očekávání to znamená,
že ekonomické subjekty vytvářejí svá očekávání postupným průměrováním minulých
údajů o míře inflace. Matematicky lze tuto hypotézu pro dvě období zapsat takto:
𝜋 𝑡
𝑒
− 𝜋 𝑡−1
𝑒
= ∅ (𝜋 𝑡 − 𝜋 𝑡−1
𝑒 ) (123)
Proměnná πe
značí očekávanou míru inflace pro budoucí období t nebo t-1, π značí skutečnou
míru inflace v daném období a ø je koeficient adaptivních očekávání. Hodnota tohoto
koeficientu se pohybuje od nuly k jedné. Výše uvedenou rovnici lze vysvětlit tak,
že rozdíl mezi očekávanou inflací pro dané období (πe
t) a inflací očekávanou pro minulé
období (πe
t-1) je ovlivněn odchylkou skutečné inflace v tomto období (πt) a očekávané inflace
pro minulé období (πe
t-1). Rychlost přizpůsobení inflačních očekávání minulé chybě
22
Bude-li stát zvyšovat agregátní poptávku ve snaze udržet nezaměstnanost pod přirozenou mírou, bude v
dané ekonomice docházet k akceleraci inflace.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
205
udává koeficient adaptivních očekávání (ø). V případě, že se chybám nepřikládá velká
váha, nabývá koeficient nižších hodnot (blíží se nule) a naopak.
10.2.3 DLOUHODOBÁ A KRÁTKODOBÁ PHILLIPSOVA KŘIVKA
Skutečnosti, které jsme zmiňovali u možností snižování přirozené míry nezaměstnanosti,
vedly Miltona Friedmana k závěru, že je nutné rozlišovat mezi krátkodobou a dlouhodobou
Phillipsovu křivku. Inverzní substituční vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou
inflace existuje pouze v krátkém časovém období, krátkodobá Phillipsova křivka
(SRPC) je klesající, přičemž její sklon ovlivňuje koeficient citlivosti míry změny cenové
hladiny na míru změny nezaměstnanosti. Krátkodobá Phillipsova křivka (viz obrázek 74)
je konstruována vždy pro určitou očekávanou míru inflace (pro určitou hodnotu), dojde-li
k jejímu posunu z výchozí polohy směrem nahoru doprava, stane se tak v důsledku vyšší
míry očekávané inflace (lidé očekávají růst cenové hladiny) a naopak, při nižší očekávané
míře inflace se krátkodobá Phillipsova křivka posunuje dolů doleva (očekávaná úroveň inflace
se vždy přizpůsobí úrovni skutečné inflace).
Obrázek 74: Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křikva
K ZAPAMATOVÁNÍ
Zatímco krátkodobá Phillipsova křivka má klasický klesající tvar, dlouhodobá
Phillipsova křivka (LRPC) je na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti (uN) a má tvar
vertikály. Substituční vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace zde neexistuje.
V bodech průsečíků dlouhodobé (svislé) Phillipsovy křivka a krátkodobé (klesající)
Phillipsovy křivky platí, že skutečná a očekávaná míra inflace jsou stejně velké.
π (%) π (%)
SRPC LRPC
π1
u (%) uN u (%)
u1 u (%) uN u (%)
Phillipsova křivka
206
Z tvaru dlouhodobé Phillipsovy křivky také vyplývá, že expanzivní monetární či fiskální
politika vede v dlouhém období pouze ke zvýšení inflace. V krátkém období lze snižovat
míru nezaměstnanosti na úkor míry inflace a opačně.
KRÁTKODOBÁ A DLOUHODOBÁ PC DLE FRIEDMANA
Krátkodobá Phillipsova křivka konstruovaná vždy pro určitou očekávanou míru inflace
je klesající a odráží inverzní vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace. Dlouhodobá
Phillipsova křivka je svislá na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti a substituční
vztah inflace a nezaměstnanosti zde neexistuje.
S koncepcí adaptivních očekávání se pojí pojem peněžní iluze. Situaci si vysvětlíme
na následujícím příkladu. Vyjděme z předpokladu, že se daná ekonomika původně nachází
v bodě A na obrázku 75. Krátkodobá Phillipsova křivka (SRPC0) je konstruována pro úroveň
očekávané míry inflace πe
0. V bodě A dále platí, že se očekávaná míra inflace (πe
0)
rovná skutečné míře inflace (π0) a míra nezaměstnanosti odpovídá přirozené míře nezaměstnanosti
(uN), tj. ekonomika se nachází na svém potenc
Obrázek 75: Friedmanovo pojetí Phillipsovy křivky
V případě neočekávané expanzivní monetární politiky na podporu agregátní poptávky
dojde při nezměněných inflačních očekáváních k dočasnému poklesu míry nezaměstnanosti
z úrovně přirozené míry (uN) na míru nezaměstnanosti (u1) a zároveň k růstu míry
inflace z úrovně π0 na π1 (bod B). To ovšem neplatí v dlouhém období, kdy ekonomické
subjekty „procitnou“ z dočasné peněžní iluze – záměny nominálních veličin za reálné, záměny
všeobecného růstu cen za růst „jejich“ cen. V tomto případě zabudují zvýšenou míru
inflace odpovídající úrovni π1 (tato úroveň inflace je vyšší oproti původní úrovni π0) do
svých očekávání, přizpůsobí tomuto svá inflační očekávání s tím, že nyní očekávají vyšší
míru inflace a Phillipsova křivka se pro danou ekonomiku posune z výchozí polohy
SRPC0 na novou úroveň SRPC1. Ekonomika se nyní bude nacházet na LRPC v bodě
π, πe
(%) LRPC
π1 = πe
1 C
π1 B SRPC1(πe
1)
π0 = πe
0 A
SRPC1(πe
0)
uN u (%)
u1 uN u(%)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
207
C, kterému odpovídá vyšší míra skutečné i očekávané inflace (π1 = πe
1). Nezaměstnanost
vzrostla z úrovně u1 na původní úroveň uN, tj. vrátila se na úroveň přirozené míry neza-
městnanosti.
PRO ZÁJEMCE
Dnes je Phillipsova křivka odmítána jako základ pro řízení agregátní poptávky a jako
nástroj pro aktivistickou hospodářskou politiku. Krátkodobě, po dobu existence peněžní
iluze a mzdových strnulostí, lze omezeně využít substituovatelnosti inflace a nezaměstna-
nosti.
10.2.4 ROZDÍLNÉ POJETÍ PHILLIPSOVY KŘIVKY KEYNESIÁNCI A MONETA-
RISTY
Zatímco keynesiánci vychází z předpokladu, že nezaměstnanost ovlivňuje ceny, monetaristé
věří, že za vývojem nominálního HDP stojí množství peněz v oběhu. V případě zvýšení
množství peněz v oběhu dochází k růstu cenové hladiny, což má vliv na nezaměstnanost.
Toto krátkodobé pojetí Phillipsovy křivky je možné zapsat ve tvaru:
𝑢 𝑁 − 𝑢 = ∅ (𝜋 − 𝜋 𝑒) (124)
Tato rovnice říká, že pokud je skutečná míra inflace vyšší než očekávaná míra inflace,
pak je skutečná míra nezaměstnanosti nižší než přirozená míra nezaměstnanosti a naopak.
10.3Phillipsova křivka v nové klasické makroekonomii
Výše uváděná adaptivní očekávání inspirovaly nové klasické makroekonomy a daly
podnět pro vznik teorie racionálních očekávání. Adaptivní i racionální očekávání společně
vycházejí z předpokladu, že lidé přizpůsobují své současné chování a rozhodování svým
očekáváním ohledně budoucího vývoje.
10.3.1 HYPOTÉZA RACIONÁLNÍCH OČEKÁVÁNÍ
Na počátku 70. let 20. století se k hypotéze adaptivních očekávání postavili kriticky
představitelé nové klasické makroekonomie Robert Lucas a Thomas Sargent. Tito ekonomové
přišli s vlastní hypotézou racionálních očekávání. Podle této hypotézy lidé zkoumají
nejen, co se již stalo, ale zároveň i to, co se právě děje a co se stane. Jinak řečeno racionální
očekávání jsou založena na znalosti všech současných dostupných informací. Tato teorie
nepředpokládá neomylnost očekávání, ale předpokládá, že se ekonomické subjekty poučí
Phillipsova křivka
208
ze svých omylů.23
Hypotéza racionálních očekávání tvrdí, že lidská očekávání jsou správná
pouze v průměru. To znamená, že lidé nebudou dělat stále tytéž chyby, tzv. systematické
chyby.
10.3.2 PHILLIPSOVA KŘIVKA V POJETÍ NOVÉ KLASICKÉ MAKROEKONOMIE
Představitelé nové klasické makroekonomie parafrázovali Friedmanovo pojetí
Phillipsovy křivky. Zatímco Friedmanovo podání pracuje s hypotézou adaptivních očekávání,
tak Phillipsova křivka v podání nových klasických ekonomů operuje s racionálními
očekáváními. Milton Friedman rozlišuje krátkodobou a dlouhodobou Phillipsovu křivku,
zatímco noví klasičtí makroekonomové pouze jednu verzi Phillipsovy křivky, a to její vertikální
podobu. Tato křivka je považována za tzv. pravdivou Phillipsovu křivku. V případě
neočekávaného poptávkového šoku může vzniknout i tzv. jevová Phillipsova křivka, která
má klasický klesající tvar. Oba dva přístupy mají ovšem jedno společné a tím je založení
jejich verzí na konceptu přirozené míry nezaměstnanosti.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Phillipsova křivka je, v pojetí nové klasické makroekonomie, analyzována na pozadí
existence racionálních očekávání a tradičně má pouze dlouhodobý charakter. Permanentní
existenci krátkodobé Phillipsovy křivky škola racionálních očekávání zpochybňuje.
10.3.3 LUCASOVA VERZE PHILLIPSOVY KŘIVKY
Zatím poslední verzí Phillipsovy křivky je Lucasova verze. Robert Lucas se ve svém
podání Phillipsovy křivky zabývá namísto vztahu nezaměstnanosti a inflace vztahem reálného
produktu a inflace, neboť nezaměstnanost zde zaměňuje za reálný produkt. Matematicky
lze tento vztah zapsat rovnicí:
𝜋 = 𝜋 𝑒
+ ∅(𝑌 − 𝑌∗) (125)
Z této rovnice vyplývá, že pokud je skutečná míra inflace π vyšší než očekávaná míra
inflace πe
, pak je skutečný reálný produkt Y větší než potenciální produkt Y* a ekonomika
se nachází v expanzivní mezeře, která je také charakterizována mírou nezaměstnanosti
menší než je přirozená míra, tj. u < uN. Opačně, kdy Y < Y* a současně u > uN, je ekonomika
v mezeře recesní. Rovnice je považována za moderní verzi Phillipsovy křivky, která
23
Skutečností zůstává, že jsou někteří jedinci, kteří mohou vytvářet očekávání, která nejsou racionální,
a to především, pokud nemají k dispozici všechny informace anebo v případě, že nejsou ochotni měnit pravidla
svého rozhodování a trvají na svých stanoviscích.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
209
se v současnosti používá ve většině makroekonomických modelů. Toto pojetí je ilustrováno
obrázkem 76.
Obrázek 76: Lucasova verze Phillipsovy křivky
10.3.4 ÚČINKY PŘEDVÍDANÉ A NEPŘEDVÍDANÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Doposud při zvažování účinků prováděné hospodářské politiky jsme za rozhodující faktor
považovali časový horizont – krátké či dlouhé období. Dle představitelů nové klasické
makroekonomie je ovšem podstatná povaha samotných zásahu hospodářské politiky, tedy
zdali se jedná o očekávanou (předvídanou, anticipovanou) či neočekávanou (nepředvídanou,
neanticipovanou) intervenci ze strany hospodářsko-politických autorit. Dopady aktivistické
hospodářské politiky si vysvětlíme pro obě možnosti níže na obrázcích 77 a 78.
Obrázek 77: Účinky nepředvídané hospodářské politiky
π (%) LRPC
π > πe
π = πe
SRPC
Y
Y>Y* Y=Y* Y<Y*
Y>Y* Y=Y* Y<Y*
expanzivní mezera recesní mezera
π (%) LRAS (LRPC)
SRAS1 (πe
=π1)
SRAS0 (πe
=π0)
π1 C
B
π0 A
AD1
AD0
Y* Y´ Y
Y* Y´ Y
Phillipsova křivka
210
Na obrázku 77 se ekonomika nachází na úrovni bodu A. Předpokládejme neočekávanou
monetární expanzi, která povede ke zvýšení agregátní poptávky z AD0 na AD1. Agregátní
nabídka zůstává na původní úrovni SRAS0, neboť toto neočekávané opatření má za následek
dočasnou neměnnost inflačních očekávání. Jak je vidět, ekonomika se přesouvá z bodu
A do bodu B. Tomuto bodu odpovídá vyšší reálný produkt Y´ a nižší míra nezaměstnanosti.
Ekonomické subjekty po určité doby opraví svá inflační očekávání a na základě toho se
agregátní nabídka posune z SRAS0 do SRAS1. Novým bodem rovnováhy je bod C. Reálný
důchod a nezaměstnanost je na původní úrovni, ale míra inflace vzrostla. V ekonomice došlo
ke stagflaci.
Nyní předpokládejme, že centrální bankou provedená monetární expanze byla ekonomickými
subjekty očekávána. V tomto případě dojde k přizpůsobení inflačních očekávání
ihned. Ekonomika se přesune z bodu A přímo do C (viz obrázek 78)
Obrázek 78: Účinky správně předvídané hospodářské politiky
K ZAPAMATOVÁNÍ
Na základě předpokladů nové klasické makroekonomie – pružné mzdy a ceny, tvorba
racionálních očekávání – pak jakýkoli správně předvídaný zásah hospodářské politiky není
schopen ovlivnit reálný důchod a zaměstnanost. Výsledkem je pouze nárůst inflace.
10.3.5 ÚČINKY NESPRÁVNĚ PŘEDVÍDANÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Výše uváděná situace předvídané hospodářské politiky pracovala s předpokladem,
že skutečně provedená změna hospodářské politiky byla totožná s očekáváním ekonomických
subjektů. Pojďme se nyní podívat na poněkud odlišnou situaci, kdy očekávání ekonomických
subjektů nejsou správná, konkrétně je očekávána mnohem vyšší změna, než ke
které ve skutečnosti dojde. Výsledek takovéto situace zachycuje obrázek 79.
π (%) LRAS (LRPC)
SRAS1 (πe
=π1)
SRAS0 (πe
=π0)
π1 C
B
π0 A
AD1
AD0
Y* Y´ Y
B
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
211
Obrázek 79: Účinky nesprávně předvídané hospodářské politiky
Vyjdeme z bodu dlouhodobé rovnováhy definované bodem A. Opět předpokládejme
provedení expanzivní monetární politiky na podporu agregátní poptávky. Veřejnost očekávala
růst agregátní poptávky z AD0 na AD1 a tudíž změní svá inflační očekávání, která
způsobí posun agregátní nabídky z SRAS0 na SRAS1. Výsledkem tohoto přizpůsobení by
byl přesun do bodu B, který by znamenal původní úroveň reálného produktu a vyšší míru
inflace. Veřejnost ovšem mylně očekávala vyšší změnu agregátní poptávky (AD1), než ke
které prostřednictvím monetární expanze došlo. Ve skutečnosti centrální bankou provedený
zásah způsobil zvýšení agregátní poptávky AD0 na AD´1. Výsledkem této změny je nový
bod rovnováhy C, který je charakterizován poklesem reálného produktu z úrovně Y* na
úroveň Y1 a nárůstem nezaměstnanosti. Inflace oproti původní úrovni vzrostla na úroveň
π´1, ne však o tolik, kolik veřejnost předpokládala (veřejnost očekávala inflaci ve výši π1).
V ekonomice se objevila slumpflace.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Statistické zjištění provedené A. W. Phillipsem ukázalo, že mezi změnou nominálních
mzdových sazeb a mírou nezaměstnanosti existoval ve Velké Británii za období let 1861 -
1957 nepřímý vztah.
Do roku 1948 byly mzdy pružné směrem nahoru i dolů, čemuž odpovídala „původní“
Phillipsova křivka protínající vodorovnou osu v bodě, odpovídajícím míře nezaměstnanosti
okolo 6 %.
V poválečném období byly mzdy nepružné směrem dolů, a tak Phillipsova křivka měla
jen svou kladnou část – ležela nad vodorovnou osou.
π (%) LRAS
SRAS1 (πe
=π1)
π1 B
π´1 C SRAS0 (πe
=π0)
π0 A
AD1 (očekávaná)
AD´1 (skutečná)
AD
Y1 Y* Y
Phillipsova křivka
212
Postupem času byla do základní verze Phillipsovy křivky zahrnuta cenová proměnná.
Phillipsova křivka tak popisovala inverzní vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Znamenalo
to, že pro udržení nízké úrovně inflace bylo zapotřebí vyšší nezaměstnanosti. Platnost
tohoto vztahu se předpokládala v dlouhém i krátkém období.
Klesající Phillipsova křivka byla v 60. letech 20. století považována za návod pro volbu
mezi inflací a nezaměstnaností.
Milton Friedman zavedl do modelu Phillipsovy křivky adaptivní očekávání a přirozenou
míru nezaměstnanosti. Rozlišil Phillipsovu křivku na krátkodobou, klesající křivku a dlouhodobou
křivku ve tvaru vertikály.
Na základě teorie přirozené míry nezaměstnanosti neexistuje mezi cenovou inflací a nezaměstnaností
trvale žádný nepřímý vztah a dlouhodobá Phillipsova křivka je vertikální.
Přirozená míra nezaměstnanosti je taková míra nezaměstnanosti, při níž tlaky na mzdy jsou
v rovnováze, takže ani nezvyšují, ani nesnižují míru inflace.
Adaptivní očekávání jsou taková, při kterých lidé předpokládají, že se budoucnost bude
téměř shodovat s minulostí. V případě, že se v minulosti dopustili v předpovědích chyb,
tak svá očekávání mění nebo přizpůsobují.
Představitelé nové klasické makroekonomie vystoupili na počátku 70. let 20. stol. vůči
hypotéze adaptivních očekávání kriticky a přišli s vlastní hypotézou racionálních očeká-
vání.
O očekáváních říkáme, že jsou racionální, pokud nejsou soustavně mylná a pokud ekonomické
subjekty využívají všech dostupných informací.
Noví klasičtí makroekonomové rozlišovali pouze jednu jedinou Phillipsovu křivku,
a to vertikální Phillipsovu křivku. V případě neočekávaného poptávkového šoku připouštěli
vznik i tzv. jevové Phillipsovy křivky, která má klasický klesající tvar.
Dle představitelů nové klasické makroekonomie je rozhodující při zvažování účinků
prováděné hospodářské politiky povaha zásahu hospodářské politiky. Na základě předpokladů
nové klasické makroekonomie jakýkoli správně předvídaný zásah hospodářské politiky
není schopen ovlivnit reálný důchod a zaměstnanost. Výsledkem je pouze nárůst inflace.
Výsledkem nesprávně předvídané hospodářské politiky je pokles reálného produktu,
nárůst nezaměstnanosti a inflace.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
213
11 HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Jak plyne z názvu kapitoly, budeme se v této části textu podrobně věnovat problematice
hospodářského cyklu, alternativně označovaného jako cyklus ekonomický. V průběhu této
kapitoly se nejdříve seznámíme se základním vymezením samotného pojmu hospodářský
cyklus (HC) včetně charakteristiky jeho jednotlivých fází a projevů, za nimiž je nutné blíže
specifikovat konkrétní příčiny a zdroje fluktuací ekonomické aktivity v daném hospodářství.
Nedílnou součástí obsahu této kapitoly bude podrobná specifikace a popis přístupů
jednotlivých ekonomických škol k teorii hospodářského cyklu včetně teorie politického
hospodářského cyklu. V závěru kapitoly se zmíníme o roli a opatřeních hospodářsko-politických
autorit v oblasti stabilizační, tzv. anticyklické hospodářské politiky.
CÍLE KAPITOLY
 definovat hospodářský cyklus, včetně grafického znázornění
 seznámit se s jednotlivými fázemi hospodářského cyklu, umět je popsat a graficky
znázornit
 rozlišit a popsat jednotlivé typy hospodářských cyklů
 identifikovat zdroje ekonomických fluktulací
 seznámit se s různými modely poptávky po penězích
 seznámit se s jednotlivými teoriemi hospodářského cyklu, jejich východisky a
rozdíly mezi nimi
 umět vysvětlit, jak může hospodářská politika pomocí svých nástrojů hospodářské
cykly eliminovat případně zmírnit jejich dopady na ekonomiku
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Amplituda, dno, expanze, fluktulace, hospodářský cyklus (HC), Juglarovy cykly, Kitchinovy
cykly, koncepce nové keynesiánské ekonomie, Kondratěvovy cykly, kontrakce,
model multiplikátoru a akcelerátoru, monetární model HC, perioda, potenciální produkt,
reálný produkt, recese, stabilizační hospodářská politika, teorie hospodářského a politického
cyklu, teorie reálného HC, teorie rovnovážného hospodářského cyklu, vnější teorie,
vnitřní teorie, vrchol.
Hospodářský cyklus
214
11.1Základní vymezení hospodářského cyklu
Ekonomické výkyvy samy o sobě mohou být dvojího druhu. Prvním z nich jsou výkyvy
strukturální opírající se o změny v jednotlivých odvětvích ekonomiky, kdy některá odvětví
zažívají expanzi, zatímco jiná upadají, přičemž tyty výkyvy úzce souvisejí se strukturální
nezaměstnaností a změnami v zásobách a jsou odrazem adaptability a pružnosti jednotlivých
ekonomik. Druhým typem jsou fluktuace cyklické charakterizované všeobecným poklesem
a následným růstem ve výrobě a produkci hmotných či nehmotných statků, poskytování
rozličných služeb a celkové zaměstnanosti ve většině odvětví v daném hospodářství
najednou, přičemž analýza a vymezení tohoto typu fluktuací je předmětem této kapitoly.
HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS
Hospodářský cyklus představuje nepřetržité kolísání skutečného (reálného) produtu
ekonomiky kolem úrovně potenciálního produktu.
Hospodářský cyklus tedy definujeme jako skutečné kolísání ekonomického výstupu,
resp. agregátní ekonomické aktivity (produkce vyjádřené např. ukazatelem HDP), okolo
úrovně potenciálního produktu, tj. kolem dlouhodobého vývojového trendu, přičemž pro
toto kolísání je charakteristické, že se jedná o fluktuaci objektivně dokumentovatelnou,
opakovaně pozorovatelnou a nepravidelnou a to jak do délky, tak i do rozsahu. Jedná se
tedy o posloupnost pravidelně opakující se fází růstu a poklesu makroekonomické aktivity,
přičemž lze obecně konstatovat, že každý hospodářský cyklus je odlišný od fluktuací předešlých
a je, ve své podstatě, vždy pro danou ekonomiku jedinečný a neopakovatelný.
11.1.1 FÁZE HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
Hospodářský cyklus vyjadřuje neměnné střídání čtyř konkrétně definovaných fází, které
se stále opakují a objevují se přibližně ve stejnou dobu ve velké části ekonomických aktivit.
Jedná se o tzv. expanzi, jež je ukončena vrcholem (konjunkturou, prosperitou, boomem),
konjunktura přechází do poklesu, kontrakce (někdy označujeme také recese, trvá-li více
než 6 měsíců, případně krize), která vyústí přes dno (sedlo) do fáze expanze příštího cyklu.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Pro hospodářský cyklus je typické střídání čtyř opakujících se fází. Sestupnou fázi označujeme
kontrakce, kterou v dolním bodu zvratu - dnu vystřídá vzestupná fáze expanze
ukončená vrcholem.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
215
Máme-li na mysli časový úsek mezi „body zvratu“ v průběhu cyklického pohybu (např.
mezi dvěma po sobě následujícími vrcholy) hovoříme o periodě hospodářského cyklu, naproti
tomu pojmem amplitudou hospodářského cyklu rozumíme časový úsek, který uplyne
mezi horním a dolním „bodem zvrat“, tj. mezi vrcholem a sedlem. Průběh těchto čtyř fází
lze zobrazit pomocí křivky, která vyjadřuje vývoj reálného produktu ekonomiky v čase,
přičemž reálný produkt nepravidelně kolísá okolo růstové dráhy potenciálního produktu,
tak jak ukazuje následující obrázek 80. Připomeňme, že expanzivní mezera v ekonomice
nastává, je-li skutečný produkt větší než potenciální, zatímco recesní mezera je charakterizována
reálným produktem menším, než produkt determinovaný pro úroveň potenciální.
Obrázek 80: Fáze hospodářského cyklu
Expanzí rozumíme situaci v ekonomice, kdydochází k růstu a stimulaci agregátní poptávky
a následně k růstu reálného produkt, klesá nezaměstnanost, rostou zisky firem i příjmy domácností,
zvyšuje se nahrazování opotřebeného kapitálu i počet sjednávaných bankovních úvěrů.
Zakládají se nové firmy, rozšiřují se výrobní kapacity, realizují se projekty považované dříve
za rizikové, u ekonomických subjektů se vytvářejí optimistická očekávání ohledně budoucího
vývoje. V expandující se ekonomice se více vyrábí, investuje i spotřebovává.
Fázi, kdy se ekonomika nachází na dočasně nejvyšší úrovni, označujeme jako vrchol. Dochází
ke zpomalování růstu zisků firem, mzdových příjmů domácností včetně kapitálových
příjmů, výrobní kapacity jsou již zcela využity, dochází k jejich přetěžování, nedostává se kvalifikované
pracovní síly. Vysoká spotřeba, zvláště domácností, nevytváří prostor pro tvorbu
úspor v ekonomice, čímž začíná vznikat nedostatek finančních zdrojů. Výrobní faktory jsou
takřka vyčerpány. Obecný nedostatek finančních zdrojů, pracovní síly, výrobních faktorů, rostoucí
výrobní náklady a přebytečná poptávka vede k růstu cen. Konjunktura ekonomiky se
znaky všeobecného bohatství, intenzivní aktivity trhů a vysoké míry zaměstnanosti a úrovně
cen a mezd zastírá prohlubující se ekonomické problémy, které následně vedou k přechodu
ekonomiky do fáze kontrakce.
reálný
produkt
čas
potenciální
produkt
dno
vrchol
kontrakce
expanze
recesní
mezera
expanzivní
mezera
skutečný
produkt
Hospodářský cyklus
216
Je-li ekonomika ve fázi kontrakce, dochází k prudkému poklesu spotřebitelských nákup,
poklesu produkce, zaměstnanosti, využívání výrobních kapacit a omezování investiční činnosti.
Hromadí se neprodané zboží a ruší se objednávky statků dlouhodobé spotřeby (automobilů,
nemovitosti), protože s rostoucí mírou nezaměstnanosti klesají důchody domácností. Firmám
klesají zisky, realizované investice nepřinášejí očekávané výnosy, přičemž na druhé
straně firmy musí hradit mzdy a splácet úvěry vázané dříve nasmlouvaními kontrakty. Snižuje
se cena akcií, klesá poptávka po úvěrech, která se odráží v poklesu úrokových sazeb. Mnohé
firmy klesající zisky nutí ukončit činnost, jiné omezují rozsah výrobní aktivity. Klesá agregátní
poptávka, objevují se pesimistická očekávání a averze k riziku, rychlost růstu cen se zpomaluje
(zpomaluje se inflace, dochází k dezinflaci) nebo dokonce ceny výrobků a služeb, respektive
výrobních faktorů, přímo klesají (dochází k deflaci).
Dno hospodářského cyklu je fází, kdy je reálný produkt na své nejnižší úrovni, nezaměstnanost
je vysoká, existují nevyužité kapacity, výdaje spotřebitelů i potenciálních investorů stagnují,
případně jsou na velmi nízké úrovni. Prohlubují se pesimistická očekávání ohledně budoucího
ekonomického vývoje i ochota přijímat rizika spojená s realizací nových investičních
projektů. Domácnosti odsouvají své nákupy, firmy jsou nuceny zracionalizovat a zefektivnit
podnikatelské aktivity. V situaci, kdy se část domácností rozhodně zvýšit svou nákupní aktivitu
a firmy začnou opět pozvolna najímat nové zaměstnance a investovat se ekonomika odrazí ode
dna a ekonomika se přesune do fáze expanze.
11.1.2 TYPY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ
Z hlediska délky trvání se obecně rozlišují tři základní typy hospodářských cyklů. Hovoříme-li
o cyklech, které mají spojitost s výkyvy v zásobách, rozpracované výrobě a sezónních
událostech, máme na mysli cykly krátkodobé neboli Kitchinovy cykly, které průměrně trvají
18 – 40 měsíců.
Druhým typem jsou cykly střednědobé neboli Juglarovy cykly, trvající 10-11 let, které jsou
způsobeny investicemi do fixního kapitálu, např. do strojů a zařízení.
Posledním typem jsou Kondratěvovy cykly, které jsou dlouhodobé (kolem 50-60 let) a
projevují se ve výkyvech investic souvisejících se základními inovacemi, výrobními technologiemi,
případně s politickými jevy, válkami, revolucemi, rozšiřováním světového trhu, objevy
nových strategických surovin, resp. jejich nalezišť apod. Vznikly dokonce i hypotézy o propojení
jednotlivých tří typů do vzájemné interakce, označované jako tzv. „třícyklové schéma“ J.
A. Schumpetera (Schumpeter, 1939): 1 Kondratěvův cyklus je přibližně 6 Juglarových cyklů a
asi 18 Kitchinových cyklů.
Je potřeba však na tomto místě zmínit, že o existenci rozdělení cyklů na výše uvedené typy
existují značné kontroverze, zvláště v souvislosti s využitím vyspělých ekonometrických metod
v posledních letech.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
217
11.2Zdroje hospodářského cyklu
Zdroje hospodářského cyklu, tj. faktory stojící na pozadí nerovnoměrného ekonomického
vývoje, lze rozčlenit podle mnoha hledisek.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Zdroje náhlých změn v ekonomice můžeme na vnější (exogenní) nebo vnitřní (endogenní)
a dále na zdroje vycházející z nabídkové či poptávkové strany agregátního trhu.
Přístupy k hospodářskému cyklu hledající příčiny fluktuací mimo (vně) konkrétní ekonomický
systém, řadíme k teoriím vnějším. Mezi takovéto faktory pak řadíme například volby,
války, revoluce, migraci, epidemie, nově objevené přírodní zdroje, nové vědecké objevy či
technologické inovace, případně i klimatické změny a změny počasí. Jako příklad můžeme
uvést „znovu-objevení“ AmerikyKryštofem Kolumbem, které vyvolalo obrovskýekonomický
rozmach ve velké části tehdejší Evropy.
Vnitřní teorie, naproti teoriím vnějším, hledají mechanismy a příčiny fluktuací uvnitř samotného
ekonomického systému. Převážně se jedná o změny v objemu investic a investiční
činnosti. V rámci těchto teorií, kdy jsou ekonomiky vnitřně nestabilní, existuje významný prostor
pro úvahy nad smyslem makroekonomické hospodářské politiky a její aktivní role ve stabilizaci
národního hospodářství.
Podle tradičního členění, pak zdroje nestability ve výkonnosti hospodářství přináleží buďto
změnám v agregátní poptávce nebo v agregátní nabídce. Na straně agregátní poptávky se může
jednat o jakýkoli faktor determinující čtyři základní složky agregátní poptávky, jimiž je spotřeba
domácností, resp. výdaje spotřebitelů (C), investiční výdaje (I), výdaje vlády na nákup
výrobků a služeb (G) a výdaje na čistý export (NX). Například optimistická očekávání spotřebitelů
a firem ohledně budoucího vývoje v hospodářství a společnosti vyvolají růst jejich poptávky
po zboží a službách, resp. po kapitálových statcích, a v konečném důsledku tak zvýší
agregátní poptávku a celkový produkt v ekonomice. Ekonomika je ve fázi expanze, kdy růst
produktu vyvolán změnou agregátní poptávky je doprovázen růstem cenové hladiny, jež
bude ve fázi expanze růst, zatímco ve fázi kontrakce klesat.
Za ekonomickým cyklem však také mohou stát faktory ovlivňující agregátní nabídku. Na
tomto místě připomeňme, že změny faktorů mající vliv na dlouhodobou agregátní nabídku,
jako například vývoj a aplikace nových technologií do výrobního procesu či objevení nových
ložisek ropy nebo zemního plynu, přímo ovlivňují nejen skutečný produkt, ale především produkt
potenciální.
K faktorům ovlivňujícím agregátní nabídku patří zvláště změny odrážející se v samotných
nákladech firem, konkrétně se jedná o ceny výrobních faktorů, jakými jsou mzdy, úrokové
Hospodářský cyklus
218
sazby, ceny energií, ceny surovin apod. V reakci na situaci, kdy z určitého důvodu ceny vstupů
vzrostou a promítnou se do zvýšených výrobních nákladů, firmy zdraží svou produkci s cílem
zachovat stávající úroveň zisku, což vede v konečném důsledku k poklesu agregátního výstupu.
Hospodářství se nachází ve fázi kontrakce, kdy z důvodu vyšších cen výrobků a služeb dochází
k omezování výdajů domácností, případně vlády a objem produkovaných statků v ekonomice
klesá.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Příčiny v kolísání souhrnné makroekonomické aktivity lze rozčlenit na vnitřní a vnější,
tj. zda mají svůj původ uvnitř samotného ekonomického systému nebo mimo něj, a dále na
zdroje opírající se o změny v agregátní nabídce či agregátní poptávce.
Hospodářský cyklus a jeho jednotlivé fáze lze nejlépe zobrazit prostřednictvím modelu
AS-AD, kdy ve výchozí situaci je ekonomika v krátkodobé i dlouhodobé rovnováze (křivky
AD, LRAS i SRAS se protínají v bodě na úrovni, kdy se skutečný reálný produkt rovná
produktu potenciálnímu (Y=Y*)). Jak již bylo řečeno výše, ke změně reálného produktu
může dojít prostřednictvím jak faktorů na straně agregátní nabídky tak i agregátní poptávky.
Tak například reálný produkt vzroste, zvýší-li se agregátní poptávka či agregátní
nabídka (posun křivek doprava). Opačně pak platí, že pokles agregátního výstupu má příčinu
v poklesu agregátní poptávky, resp. agregátní nabídka, jež je demonstrován posunem
daných křivek doleva. Hospodářský cyklus v modelu AS-AD zobrazuje obrázek 81, kdy
každá fáze cyklu má příčinu ve vývoji zobrazeném v jednom ze tří grafů nebo v jejich
vzájemné kombinaci. Opět si povšimněte, že k růstu reálného produktu dochází nejenom
vlivem růstu krátkodobé agregátní nabídky, ale i růstem dlouhodobé agregátní nabídky,
kdy se zároveň zvyšuje jak skutečný reálný produkt, tak současně produkt potenciální.
Z obrázku 81 tedy konkrétně vidíme, že ve všech třech zobrazených situacích představujících
fázi konjunktury, došlo v důsledku zvýšení agregátní nabídky nebo agregátní poptávky
ke zvýšení skutečného produktu, čímž se daná ekonomika ocitla, v prvních dvou
případech, v expanzivní mezeře. Opačný posun křivek vůči výchozí situaci by hospodářství
posunul do mezery recesní, ekonomika by se ocitla ve fázi kontrakce a reálný produkt by
byl vůči své potenciální úrovni nedostatečný.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
219
Obrázek 81: Hospodářský cyklus v modelu AS-AD
11.3Teorie hospodářského cyklu
V následujícím textu se podrobně zaměříme na konkrétní teorie hospodářského cyklů,
jež jsou předmětem ekonomického zájmu již téměř dvě století. V rámci neoklasických orientovaných
teorií hospodářského cyklu se zaměříme na monetaristický model se změnami
peněžní nabídky, na koncepce nové klasické makroekonomie o rovnovážném hospodářském
cyklu ovlivňující stranu agregátní poptávky a na teorii reálného hospodářského cyklu,
který se naopak zaměřuje na nabídkovou stranu ekonomiky. Keynesiánsky orientované teorie
hospodářského cyklu pak budeme analyzovat na pozadí modelu s multiplikátorem a
akcelerátorem včetně jejich vlivu na agregátní poptávku a v rámci koncepce nové keynesiánské
ekonomie. Zmíníme se také o teorii politického hospodářského cyklu, jež vidí příčinu
v kolísání agregátního výstupu ve změnách v hospodářské politice v reakci na nadcházející
volby a snahu politiků o znovuzvolení.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Mezi klíčové teorie hospodářského cyklu patří monetární (monetaristické) teorie, teorie
rovnovážného hospodářského cyklu, teorie reálného hospodářského cyklu, keynesiánské
teorie založené na modelu multiplikátoru – akcelerátoru, teorie hospodářského cyklu v koncepci
nové keynesiánské ekonomie a teorie politického hospodářského cyklu.
11.3.1 MONETÁRNÍ TEORIE HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
Tvůrci tohoto modelu v čele s Miltonem Friedmanem spatřují příčinu cyklického kolísání
ekonomiky v chování centrálních bank a jejich zasahování zvnějšku do ekonomiky
prostřednictvím změn peněžní nabídky (peněžní zásoby). Monetaristé tak tvrdí, že peněžní
P
růst AD růst SRAS růst LRAS
AD1 AD2 LRAS SRAS AD LRAS SRAS1 SRAS2 AD LRAS1 LRAS2
Y* Y1 Y Y* Y1 Y Y*1 Y*2 Y
P P
Expanzivní mezera
Hospodářský cyklus
220
šoky, které ekonomice uštědřuje centrální banka, jsou určujícím faktorem hospodářského
cyklu a jsou hlavním zdrojem změn v agregátní poptávce.
Monetaristé považují tržní hospodářství za poměrně vnitřně stabilní, předpokládají
pružné mzdy a ceny, staví své chápání hospodářského cyklu na teorii přirozené míry nezaměstnanosti
a na hypotéze adaptivních očekávání. Jak již bylo zmíněno, příčinou kolísání
ekonomické aktivity jsou změny tempa růstu nabídky peněz následované změnami v úrokové
míře a množství úvěrů vedoucích ke změnám v agregátní poptávce, které následně
způsobují nesoulad mezi očekávanou a skutečnou mírou inflace, čímž dochází k určitému
„pomýlení“ ekonomických subjektů a prostřednictvím jejich „pomýleného“ chování k odchýlení
ekonomické aktivity od rovnovážné úrovně, resp. od dlouhodobé přirozené úrovně.
Pokud tedy v ekonomice nabídka peněz roste příliš rychle, dochází k inflaci, tj. k růstu
cenové hladiny, a pokud naopak roste pomalu, objevují se v dané ekonomice deflační tlaky
a ceny klesají. Vztáhneme-li změny peněžní zásoby přímo k hospodářskému cyklu, pak
tempo růstu nabídky peněz před recesí klesá v reakci na restriktivní monetární politiku a
před konjunkturou roste jako důsledek expanzivní monetární politiky. Cílem monetárních
autorit, nositelů monetární politiky, by tak měl být stabilní, předvídatelný růst peněžní nabídky,
který by nezavdal příčinu k výrazné změně na straně agregátní poptávky.
MONETÁRNÍ MODEL HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
Monetární teorie odvozují vznik hospodářských cyklů od změn peněžní zásoby, které
skrze úrokovou míru a objem úvěrů ovlivňují agregátní poptávku a celkový výstup ekono-
miky.
Vliv peněžní zásoby na agregovanou produkci v ekonomice lze popsat následujícím
způsobem: centrální banka zvýší množství peněz v ekonomice, což způsobí, že se lidé budou
cítit bohatší (nižší úrokové míry zvýší dostupnost kapitálu a peněžních prostředků,
peníze budou „jednoduše řečeno“ levnější) a budou tak zvyšovat svou poptávku po výrobcích
a službách, na což firmy zareagují zvyšováním produkce (a postupným zvyšováním
jejich cen), na kterou budou potřebovat větší množství práce, kterou budou ochotny (nuceny)
ocenit vyššími mzdami. Nominální mzdové sazby však všeobecně rostou pomaleji,
než rostou ceny výrobků a služeb. Proto firmám z počátku budou klesat reálné mzdové
náklady výroby, což je bude motivovat poptávat další práci. Lidé následně podléhají jevu
označovanému peněžní iluze, kdy za vzestupem nominálních mzdových sazeb vidí růst
svého bohatství a neuvědomují si, případně nejsou informováni, o růstu cen výrobků a služeb.
Až po nějaké době zjistí, že skutečná míra inflace v ekonomice je vyšší než jimi očekávaná
(tvořená na základě adaptivních očekávání). Tento nesoulad mezi očekávanou a
skutečnou mírou inflace trvá jen krátkodobě, v dlouhém období se očekávání upravují a
přizpůsobují skutečnému vývoji. Lidé následně požadují zvýšení mezd, které by jim kom-
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
221
penzovalo ztráty kupní síly způsobené růstem cenové hladiny, což se projeví v růstu firemních
nákladů, které „nutí“ firmy omezovat poptávku po práci a následně i samotnou pro-
dukci.
Obrázek 82: Monetární politika a hospodářský cyklus
Vysvětlení hospodářského cyklu podle monetaristů si můžeme přiblížit na obrázku 82.
Předpokládejme, že centrální banka provede tzv. monetární expanzi, tj. zvýší nabídku peněz,
což se na trhu peněz projeví poklesem všeobecné úrovně úrokových měr. Nízká úroková
míra stimuluje agregátní poptávku skrze komponenty citlivé na úrokovou míru (obvykle
máme na mysli hlavně investiční výdaje), což se v grafu projeví posunem křivky
agregátní poptávky z úrovně AD1 na AD2, přičemž skutečná míra inflace se zvýší, zatímco
očekávaná míra inflace zůstala na původní vnímané úrovni. Produkt vzroste z úrovně Y*
na úroveň Y1 a ekonomika se přesouvá z bodu A do bodu B. Zaměstnanci přijímají nižší
reálné mzdy a trpí tzv. peněžní iluzí, kterou si však začínají postupně uvědomovat. Svá
inflační očekávání následně upravují skutečné míře inflace a požadují obnovení původní
úrovně reálných mezd. Zvýšení platů a mezd se u firem projeví růstem nákladů, což se
promítne do poklesu krátkodobé agregátní nabídky, v grafické interpretaci demonstrované
posunem z výchozí úrovně SRAS1 na novou úroveň SRAS2. Ekonomika se tak tedy postupně
navrací na původní úroveň produkce (Y*), tj. do bodu C na křivce LRAS, ale při
vyšší cenové hladině. Při monetární restrikci, omezení peněžní nabídky centrální bankou,
by situace vedla k opačnému vývoji, čímž by se produkt v ekonomice krátkodobě snížil,
zatímco cenová hladina by trvale poklesla.
11.3.2 TEORIE ROVNOVÁŽNÉHO HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
Teorie rovnovážného hospodářského cyklu v koncepci nové klasické makroekonomie
(R. Lucas, R. Barro, T. Sargent, T. Prescott) vychází ze stejných předpokladů jako monetarismus,
tj. pružnost mezd a cen je zachována, jediným rozdílem je nahrazení adaptivního
P
Y
AD1
AD2 LRAS SRAS2
Y* Y1
SRAS1
A
B
C
Hospodářský cyklus
222
očekávání očekáváním racionálním. Tato teorie spatřuje příčiny fluktuací výstupu a zaměstnanosti
v mzdových a cenových iluzích, kterým lidé mylně podlehnou v reakci na neočekávanou
a nesystémovou hospodářskou politiku.
TEORIE ROVNOVÁŽNÉHO HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
Hospodářský cyklus v koncepci nové klasické makroekonomie vidí příčiny fluktuace
reálného produktu v neočekávané hospodářské politice, jež vede ekonomické subjekty k
mylným rozhodnutím ohledně mzdových požadavků a cenových změn.
Podle teorie rovnovážného hospodářského cyklu a předpokladu racionálních očekávání
je potřeba rozlišit, zda se jedná o předvídané změny hospodářské politiky či nikoli, tj. zda
je chování tvůrců hospodářské politiky očekávané a dlouhodobě stabilní či nikoli. Uveďme
si příklad na chování centrální banky, která provede monetární expanzi. Pokud je tato
změna monetární politiky neočekávaná, „iracionální“, pak v modelu rovnovážného hospodářského
cyklu dojde ke stejnému výsledku jako v monetaristickém modelu. Produkt v
ekonomice se krátkodobě zvýší z úrovně Y* na Y1 a cenová hladina vzroste. V rámci hospodářského
cyklu se tak podpoří fáze expanze, kterou můžeme ilustrovat v grafu na obrázku
83. hypotetickým přesunem ekonomiky z bodu A do bodu B.
Obrázek 83: Hospodářská politika a hospodářský cyklus v koncepci klasické makroekonomie v model
AS-AD
Je-li však změna očekávaná, tj. zaměstnanci okamžitě reagují na zvýšení agregátní poptávky
doprovázené růstem cenové hladiny požadavkem na zvýšení svých nominálních mezd s cílem
zachovat původní úroveň mezd reálných, je růst agregátní poptávky z AD1 na AD2 doprovázen
okamžitým snížením krátkodobé agregátní nabídky z SRAS1 na SRAS2. Na obrázku 83 se tak
ekonomika posune z bodu A přímo do bodu C a ani krátkodobě se proto nevychýlí ze své
dlouhodobé rovnováhy, tj. produkt v ekonomice se nezmění, vzroste pouze cenová hladina.
P
Y
AD1
AD2 LRAS SRAS2
Y* Y1
SRAS1
A
B
C
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
223
Hospodářské cykly způsobuje tedy pouze neočekávaná, neanticipovaná, resp. špatně interpretovaná,
hospodářská politika. Očekávaná a ekonomickými subjekty správně pochopená
hospodářská politika je tak v rámci koncepce nové klasické makroekonomie zcela bezvýznamná
postrádající jakýkoli vliv na skutečný výstup v ekonomice.
11.3.3 TEORIE REÁLNÉHO HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
Zastánci teorie reálného hospodářského cyklu (na počátku 20. století J. Schumpeter, v současnosti
E. Prescot, P. Long, F. Kydland nebo C. Plosser) přišli s názorem, že na pozadí vzniku
hospodářského cyklu stojí faktory na straně dlouhodobé agregátní nabídky, nikoli nominální
faktory na straně agregátní poptávky, jak se občas může na první pohled zdát.
Předpokladem modelu reálného ekonomického cyklu je, že se ceny, mzdy i úrokové sazby
plně přizpůsobují (jsou plně flexibilní) všem nastalým změnám a nahodilostem v ekonomice
tak, že plně a všeobecně vyčišťují jednotlivé trhy, tj. rovnováha v ekonomice nastává vždy a je
založena na mikroekonomických základech. Model také vychází hypotézy racionálních očekávání
diskutované na jiném místě v textu.
Reálný produkt se neodchyluje od své potenciální úrovně, protože přímo kolísá samotný
potenciální produkt. Recese či expanze jsou tak vyvolány reálnými změnami, konkrétně reálnými
nabídkovými šoky, které mění celkovou produkční kapacitu ekonomiky.
Za nabídkové šoky především považujeme technologické inovace a aplikaci nových technologických
postupů a řešení do výrobního procesu, dále pak politické události (válka v Perském
zálivu, Afganistanu, Iráku, střídání republikánů s demokraty v USA, přechod ruské ekonomiky
od centrálně plánového hospodářství k hospodářství tržnímu, rozdělení Československa
či naopak sjednocení Německa), změny přírodních podmínek (globální oteplování, tsunami,
povodně), změny spotřebitelských preferencí, nákladové šoky (výrazné, resp. trvalé výkyvy
cen strategických surovin – ropy, zemního plynu, mědi, platiny), objevy nových přírodních
nalezišť (nerostů, kovů, ropných ložisek) apod. Tyto faktory ovlivňují nejdříve produktivitu
v určitých sektorech a odvětvích hospodářství a následně mají tendenci dále se šířit do
ostatních oblastí ekonomiky, čímž vyvolávají cyklické kolísání potenciálního produktu a
změnu samotné celkové rovnováhy v ekonomice.
TEORIE REÁLNÉHO HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU
V kontextu teorie reálného hospodářského cyklu jsou příčinou cyklů reálné nabídkové
šoky, zejména technologické inovace, které vedou výlučně ke změnám (kolísání) samotného
potenciálního produktu.
I v tomto případě můžeme demonstrovat konkrétní fázi hospodářského cyklu (recesi)
graficky a vysvětlit ji na následujícím hypotetickém příkladu. Obrázek 84 nám ukazuje
Hospodářský cyklus
224
mechanismus hospodářského cyklu po nepříznivém nabídkovém šoku. Ekonomika se nachází
ve výchozím bodu A. Celosvětově se omezí těžba ropy, která povede k výraznému
růstu její ceny. Dojde tedy k negativnímu nabídkovému šoku (posun LRAS1 na úroveň
LRAS2), který významným způsobem sníží výrobní a produkční možnosti dané ekonomiky
projevující se poklesem potenciálního produkt z původní úrovně Y*1 na novou úroveň Y*2
doprovázeného zvýšením cenové hladiny a inflačními tlaky. Ekonomika se tak nyní ocitá
v novém bodě rovnováhy, v bodě B. Centrální banka zareaguje na růst cenové hladiny,
protože se obává vysoké inflace a provede monetární restrikci, čímž sníží nabídku peněz v
ekonomice. Pokles peněžní zásoby (resp. následný růst úrokových sazeb) sníží agregátní
poptávku (z AD1 na AD2), cenová hladina poklesne a ekonomika se ustálí na nové rovnovážné
úrovni (bod C). Oproti monetaristům, je tak změna peněžní zásoby důsledkem výše
popsaného cyklu a nikoli jejich příčinou.
Obrázek 84: Reálný hospodářský cyklus a negativní nabídkový šok
V kontextu předpokladů modelu je potřeba ještě zmínit, že kontinuálně udržovaná rovnováha
determinuje množství produkce, které je vždy při daných cenách a mzdách požadováno a
současně firmy najímají takový počet pracovníků, který si přejí a který je totožný s objemem
práce, které chtějí lidé nabídnout při trhem generované rovnovážné reálné mzdě, tj. nevzniká
nedobrovolná nezaměstnanost.
11.3.4 MODEL MULTIPLIKÁTORU A AKCELERÁTORU
Podstata tradičního, keynesiánsky orientovaného modelu hospodářského cyklu je založena
na samovolném působení endogenního mechanismu multiplikátoru a akcelerátoru vysvětlující
hospodářský cyklus prostřednictvím určitého mechanismu, v němž exogenní síla uvede cyklus
do pohybu, který pak vnitřní síly dále udržují. Hlavní příčinou fluktuací analyzovanou v rámci
tohoto modelu jsou změnyv objemu investičních výdajů, jimž je však přisuzována značná míra
nestability, která se následně projeví v nestabilitě produkce a v nestabilitě státních a spotřebních
výdajích, a jež vede k cyklickému chování ekonomiky.
P
Y
AD2
AD1 LRAS2 LRAS1
Y*2 Y*1
Y*1
A
B
C
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
225
INVESTIČNÍ MULTIPLIKÁTOR, PRINCIP MULTIPLIKÁTORU
Princip investičního multiplikátoru je založen na tvrzení, že dodatečný investiční výdaj (ΔI)
vyvolá větší než proporcionální přírůstek reálného agregátního důchodu (ΔY) a to přesně o
velikost změny investičních výdajů násobených investičního multiplikátoru (k):
∆𝑌 = 𝑘 ∗ ∆𝐼 (126)
Kde investiční multiplikátor je větší než 1 a jeho konkrétní hodnotu spočítáme:
𝑘 =
1
𝑚𝑝𝑠
=
1
1 − 𝑚𝑝𝑐
(127)
Kde mps je mezní sklon k mezní sklon k úsporám, resp. mpc je mezní sklon ke spotřebě.
Principem multiplikátoru tak vyjadřuje kauzální vztah, který vede od růstu investičních výdajů
k multiplikovanému (násobnému) růstu reálného důchodu nebo naopak, od poklesu investičních
výdajů k multiplikovanému poklesu reálného důchodu.
AKCELERÁTOR INVESTIC, PRINCIP AKCELERACE
Dříve než se dostaneme k samotnému principu akcelerace, je potřeba se zmínit o předpokladech,
na nichž je teorie akcelerátoru založena. Akcelerátor investic poprvé formuloval
A. Aftalion a jeho základním předpokladem je, že poměr mezi hodnotou kapitálu potřebného
k určité výši produkce a velikostí této produkce je neměnný (poměr kapitálu k výstupu
(K/Y) také označujeme termínem koeficient kapitálové náročnosti, resp. kapitálový koefi-
cient).24
Dále je potřeba rozlišit investic na čisté investice (IN), které vedou k rozšíření kapitálové
zásoby, na investice restituční neboli obnovovací (IR), kterými nahrazujeme amortizovaný kapitál
a na investice hrubé (IG), které jsou součtem čistých a obnovovacích investic:
𝐼 𝐺 = 𝐼 𝑁 + 𝐼 𝑅 (128)
Princip akcelerace je založen na myšlence, že naproti kauzálnímu vztahu mezi velikostí investic
a reálným důchodem vyjádřeném principem multiplikátoru, existuje ještě vazba příčina
24
Je-li kapitálový koeficient roven např. 4, pak růst reálného produktu o jednotu vyžaduje výšení kapitálových
statků o 4 jednotky (4/1).
Hospodářský cyklus
226
- následek opačná, tj. že míra růstu reálného produktu vyvolá akcelerovanou (zrychlenou)
změnu v objemu investičních výdajů:
∆𝐼 𝑁 = 𝛼 ∗ ∆𝑌 (129)
Koeficient akcelerátoru (α) udává, jak se vlivem změn reálného produktu změní požadavky
na čisté investice. Koeficient akcelerátoru je totožný s koeficientem mezního poměru kapitál-
výstup:
𝛼 =
∆𝐾
∆𝑌
(130)
SOUČINNOST PŮSOBENÍ AKCELERÁTORU A MULTIPLIKÁTORU
Víme, že produkce působí na investice a také již známe opačnou kauzalitu, tj. že investice
ovlivňují produkci. Propojením principu akcelerátoru s principem multiplikátoru získáváme
další možné vysvětlení hospodářského cyklu.
MODEL MULTIPLIKÁTORU - AKCELERÁTORU
Stěžejní keynesiánský model hospodářského cyklu spatřuje příčinu stále se opakujících
fází expanze a recese v investičních výdajích, jejichž nestabilita násobená účinkem multiplikátoru
a akcelerátoru v sobě vytváří vnitřní mechanismus pro cyklické chování ekono-
miky.
Přepokládejme, že v důsledku optimistické investiční atmosféry v ekonomice začnou
investiční výdaje růst. Přírůstek investic povede prostřednictvím multiplikátoru k násobnému
růstu reálného produktu. Zrychlení růstu produktu skrze akcelerátor vyvolá násobný
růst investic, růst investic dále vyvolá multiplikovaný nárůst reálné produktu atd. Součinnost
multiplikátoru a akcelerátoru společně vedou k expanzi ekonomiky. Tento růst však
nebude nekonečný. Po určité době se ekonomika začne „přehřívat“ díky nadměrné zaměstnanosti
a nadměrnému využívání výrobních kapacit a růst reálného produktu se začne zpomalovat.
Firmy začnou snižovat své prodeje, které snižují využitelnost dosavadních výrobních
kapacit, díky čemuž firmy nebudou mít potřebu dále investovat do zvyšování kapitálové
vybavenosti, resp. obnovovacích investic (hrubé investice budou negativní). Investiční
spotřeba začne klesat, multiplikovaně se sníží produkt, který prostřednictvím akcelerátoru
násobně sníží míru investice, atd. Tento sestupný pokles produkce a investičních výdajů
však také nemůže pokračovat donekonečna, protože narazí na svou dolní hranici. V určitém
okamžiku jsou firmy jednoduše nuceny začít postupně nahrazovat opotřebený kapitál. Tyto
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
227
obnovovací investice celkový pokles hrubých investic zastaví, obnoví růst reálného produktu,
dojde ke stabilizaci a oživení ekonomiky a celý cyklus vzájemné interakce investic
a produktu může začít znovu.
V ekonomické realitě akcelerační a multiplikační proces neprobíhá takto jednoduše,
jako ve výše popsaném modelovém příkladu. Někteří ekonomové upozorňují na nedostatky
této teorie, podle nichž se síla akcelerátoru a multiplikátoru přeceňuje a také její závěry,
že expanze vede automaticky k recesi a recese automaticky k expanzi, tj. pokud se byť
jednou ekonomika vychýlí ze své rovnovážné úrovně, její cyklické kolísání nepřestane,
jsou více než diskutabilní. Tak například samotná velikost investic nezávisí pouze na výrobních
kapacitách, ale zejména na úrokové míře, která může svým růstem působit neinvestičně
a naopak.
SPOTŘEBNÍ FUNKCE DLE KEYNESIÁNCŮ A HYPOTÉZA PERMANENTNÍHO DŮCHODU
Keynesiánští ekonomové spatřovali za fluktuací produktu výkyvy ve spotřebě. Vycházeli
ze spotřební funkce, ve které je část spotřeby funkcí běžného důchodu (Y), resp. běžného
disponibilního důchodu (YD) násobeného mezním sklonem ke spotřebě (mpc)
a druhá část spotřebních výdajů je na důchodu autonomní (C0). Z této kauzality vyplývá,
že tím, jak kolísá reálný produkt, kolísá i spotřeba, tím pak kolísá reálný produkt atd. Výkyvy
ve spotřebě vedou k multiplikovanému kolísání reálného produktu a jsou tak jednou
z příčin hospodářského cyklu. Spotřební funkci známe v obvyklém tvaru:
𝐶 = 𝐶0 + 𝑚𝑝𝑐 ∗ 𝑌𝐷 (131)
Odlišně se ke spotřební funkci postavil Milton Friedman svou hypotézou permanentního
důchodu. Spotřeba je funkcí pouze permanentního (trvalého) důchodu a nikoli důchodu
obdrženého v běžném období, přičemž permanentní důchod (YP) je průměrný důchod,
který dle svého očekávání obdrží ekonomické subjekty během určitého delšího časového
období. Funkce spotřební funkce založené na permanentním důchodu má tvar:
𝐶 = 𝑝 ∗ 𝑌𝑃 (132)
Kde p je mezní sklon ke spotřebě z permanentního důchodu. Takto definovaný důchod,
resp. spotřeba je poměrně stabilní veličinou a její vliv na hospodářský cyklus je více
méně zanedbatelný.
Hospodářský cyklus
228
11.3.5 HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS V KONCEPCI NOVÉ KEYNESOVSKÉ EKONO-
MIE
Na tomto místě je potřeba se okrajově zmínit také o přístupu nové keynesiánské ekonomie,
která se liší od pojetí nové klasické makroekonomie diskutované výše v textu, v přístupu
k pružnosti mezd a cen. Tato pružnost je omezena působením odborových organizací,
cenových regulací, mzdových tarifů, dlouhodobých pracovních smluv a kontraktů apod., a
nedovoluje, aby mzdové sazby čistili trh práce, přičemž se tato skutečnost projevuje v déle
trvající reakci přizpůsobení se krátkodobé agregátní nabídky změně cenové hladiny. Přestože
ekonomické subjekty tvoří svá očekávání racionálním způsobem, nemohou například
při fiskální či monetární expanzi požadovat okamžité přizpůsobení nominálních mezd
„očekávané“ míře inflace a zachování konstantní úrovně reálných mezd. Díky mzdovým a
cenovým rigiditám tak dochází k cyklickým výkyvům produktu a zaměstnanosti vždy, jak
v případě neočekávané hospodářské politiky, tak i v případě té anticipované a systémové.
11.3.6 TEORIE HOSPODÁŘSKÉHO A POLITICKÉHO CYKLU
Někteří ekonomové spatřují příčinu ekonomických cyklů v politické sféře a politickém
cyklu. Politicko-ekonomický cyklus analyzuje skutečnost, že politikové mají schopnost a
osobní zájem ovlivnit hospodářský vývoj v zemi tak, aby dosáhli svého znovuzvolení. Z
toho důvodu je jejich cílem demonstrovat úspěchy a pozitivní výsledky hospodářské politiky
v době před blížícími se volbami. Tyto závěry můžeme ilustrovat na následujícím příkladu:
v období před volbami má vláda v roli nositele fiskální politiky, resp. vládnoucí část
parlamentu, logický zájem o opětovný úspěch v nadcházejících volbách a prosazuje předvolební
„líbivou“ politiku s cílem především snížit nezaměstnanost a chudobu v ekonomice
a podpořit domácí produkt. Tohoto dosáhne prostřednictvím zvyšujících se výdajů ze státního
rozpočtu, případně zadlužením se. Nepopulární, opravná opatření (protiinflační politika
poptávkové restrikce, jejímž cílem je snížit inflaci jako náklad předvolební expanzivní
politiky) se provádějí až po volbách s předpokladem „krátkodobé“ paměti voličů, kteří na
tyto opatření do příštích voleb zapomenou. Úloha centrální banky v teorii hospodářského
politického cyklu je diskutabilní a závisí na míře závislosti centrální banky na vládě a par-
lamentu.
TEORIE HOSPODÁŘSKÉHO A POLITICKÉHO CYKLU
Politicko-ekonomický cyklus vysvětluje možnost časově spojit vedle sebe cyklus politický
a cyklus hospodářský, přičemž cyklus politický se odráží do cyklu ekonomického.
Příčinou fluktuací výstupu ekonomiky je aktivní, převážně expanzivní hospodářská politika
realizovaná politiky za účelem znovuzvolení v dalších volbách.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
229
Ekonomická teorie řeší vazbu politického a hospodářského cyklu ve čtyřech modelech
založených na vztahu mezi inflací a nezaměstnaností, tj. pomocí Phillipsovy křivky. Jedná
se o Nordhausův model, racionální oportunistický model, Hibbsův ideologický model a
konečně racionální ideologický model. V rámci těchto modelů rozlišujeme racionálně chovající
se voliče a neracionálně chovající se voliče. Politické strany členíme na strany oportunistické,
které se snaží zapůsobit na celé spektrum voličů bez ohledu na jejich politické
názory a strany ideologické, orientované pouze na určitý segment voličů. Zjednodušeně
politické strany dělíme na strany levicově orientované a politické strany pravicově orientované,
přičemž pravicoví voliči upřednostňují nízkou inflaci za cenu zvýšené nezaměstnanosti,
zatímco levicoví voliči kladou na první místo svého „žebříčku“ nízkou nezaměst-
nanost.
Obrázek 85 : Nordhausův model politického hospodářského cyklu
Pro ilustraci si přiblížíme Nordhausův model, který předpokládá oportunistické strany
a neracionální voliče. Mechanismus hospodářského cyklu odvozeného od cyklu politického
ilustruje obrázek 85, kde na základě určité asymetrie v informacích mezi politiky a
voliči a neracionálnímu očekávání voličů je umožněno politikům a politickým činitelům
určitým způsobem ovlivňovat reálné veličiny v ekonomice, zejména tedy zaměstnanost a
agregovanou produkci. Nově zvolená vláda po určité době po volbách zjistí, že daná ekonomika
vykazuje vysokou míru inflace (bod A) z důvodu, že předešlá vláda prováděla před
volbami značně expanzivní hospodářskou politiku. Protože je těsně po volbách a další
volby budou až za několik let, vláda přistoupí k restriktivním opatřením k potlačení inflace,
které jsou však zároveň doprovázeny růstem nezaměstnanosti (bod B). Míra inflace výrazně
poklesne, což se časem promítne do všeobecných inflačních očekávání (ekonomické
subjekty nyní budou očekávat nižší míru inflace) a ekonomika se přesune na níže položenou
Phillipsovu křivku (PC1) do bodu C. Když se přiblíží další termín voleb, začnou politikové
posilovat své volební vyhlídky prostřednictvím expanzivní hospodářské politiky,
zvláště pak té fiskální, budou snižovat daně, resp. zvyšovat státní výdaje na nákup statků a
služeb, s cílem stimulovat agregátní poptávku. Důsledkem předvolební expanze je tedy snížení
míry nezaměstnanosti na úrok vyšší míry inflace, protože tu si ekonomické subjekty
(voliči) uvědomí s určitým časovým zpožděním. Ještě několik měsíců po termínu voleb
π (%)
u (%)
PC1 PC2
A
B
volby
C
D
Hospodářský cyklus
230
pokračuje růst inflace a snižování počtu nezaměstnaných (bod D). Později jsou ale lidé již
plně konfrontováni s vysokou mírou inflace, na niž reagují opětovným upravením svých
inflačních očekávání, která se nyní opět zvýší, a ekonomika se tak znovu přesune na jinou,
výše položenou, Phillipsovu křivku (PC2), která je zkonstruována pro vyšší úroveň očekávané
míry inflace.
11.4Stabilizační hospodářská politika
Praktická stabilizační politika, vycházející nejčastěji z principů keynesiánské ekonomické
teorie, se, v podobě jakou ji známe dnes, začala uplatňovat na počátku 30. let 20.
stol. jako významný nástroj hospodářsko-politických autorit k odstranění důsledků Světové
hospodářské krizi ve snaze pozitivně stimulovat zaměstnanost a krátkodobou ekonomickou
výkonnost. Těchto cílů chtěli tvůrci hospodářské politiky dosáhnout prostřednictvím aktivního
ovlivňování agregátní poptávky, která by také sloužila do budoucna jako účinný nástroj
k prevenci dalších výrazných fluktuacím v ekonomické výkonnosti země. Podstatně
větší rozvoj tohoto typu hospodářské politiky započal po 2. světové válce, především ve
Velké Británii, Skandinávských zemích a v USA, později i v ostatních zemích, kde začaly
vlády aktivně vstupovat do tržního hospodářství s cílem „vyhlazovat“ cyklické výkyvy.
Opodstatněnost anticyklické politiky vysvětlovali tím, že hospodářské cykly s sebou nesou
významné společenské, politické i ekonomické náklady.25
Proticyklická hospodářská politika může být uplatňována fiskálními autoritami (vládou,
resp. parlamentem) prostřednictvím fiskální politiky, které se pomocí ovlivňování daní,
výdajů ze státního rozpočtu či změnou transferových plateb a subvencí snaží ovlivnit agregátní
poptávku tak, aby při existenci expanzivní mezery v ekonomice vedla k jejímu snížení,
tj. provádí fiskální restrikci, a naproti tomu, nachází-li se ekonomika v recesní mezeře,
pak agregátní poptávku pozitivně stimuluje a provádí fiskální expanzi. Podobně může regulovat
agregátní poptávku prostřednictvím monetární politiky také centrální banka, která
může ovlivňovat výši peněžní zásoby, případně přímo úrokové míry. Do stabilizační politiky
se také mohou zapojit představitelé vnější obchodní hospodářské politiky za to například
prostřednictvím cel a kvót.
Stabilizační politika má ve své podstatě dvojí podobu. Jedná se o politiku jemného
ladění, někdy též označovanou jako politika stop-go, kdy je hospodářský cyklus ovlivňován
pomocí diskrečních - záměrných opatření. Zde se převážně jedná o změnu sazby daní,
zrušení stávajících či zavedení nových daní, úpravy prováděné na straně příjmů či výdajů
ze státního rozpočtu apod., nebo o politiku automatického ladění, kdy je ke snížení fluktuací
produktu využíváno vestavěných stabilizátorů, tj. nástrojů působících v ekonomice
automaticky, jsou-li do hospodářského systému jednou zavedeny. Za vestavěné stabilizátory
obvykle považujeme mandatorní výdaje, progresivní zdanění, či transferové platby.
25
Růst nezaměstnanosti spolu s poklesem produkce vede k poklesu ekonomické i životní úrovně a negativním
sociálním důsledkům, nestabilní cenová hladina vede ke špatnému odhadu očekávané míry inflace, k
problémům s redistribucí bohatství, k nejistotě ohledně budoucích cen apod.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
231
K ZAPAMATOVÁNÍ
Cílem stabilizační hospodářské politiky je omezení konjunkturních výkyvů v produkci,
obvykle prostřednictvím stimulace a regulace agregátní poptávky nástroji fiskální a monetární
politiky. Anticyklická hospodářská politika může být politikou jemného ladění nebo
politikou automatického ladění.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Hospodářský cyklus vyjadřuje kolísání agregátní ekonomické aktivity kolem potenciálního
produktu a vyznačuje se čtyřmi fázemi, které se neustále opakují. Jedná se o fázi expanze,
vrcholu, kontrakce a dna.
Z hlediska délky cyklu je členíme na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé.
Příčiny kolísání skutečného reálného produktu jsou na straně nabídky i poptávky a mohou
být buď endogenního nebo exogenního charakteru.
Monetaristický model hospodářského cyklu spatřuje příčinu cyklického kolísání ekonomiky
ve změnách nabídky peněz.
Hospodářský cyklus v koncepci nové klasické makroekonomie je zapříčiněn neočekávanou,
neanticipovanou hospodářskou politikou.
Příčiny ekonomických cyklů mohou vznikat i na straně dlouhodobé agregátní nabídky,
které jsou rozpracovány v teorii reálného hospodářského cyklu.
Keynesiánské teorie se opírají o teorii investičního multiplikátoru a akcelerátoru, jejichž
součinnost vede fluktuacím ekonomického výstupu.
Koncepce nové keynesiánské ekonomie naproti tomu vidí zdroj fluktuací produktu na
straně nepružnosti mezd a cen.
Další příčinou ekonomických cyklů je jejich spojení s politickým cyklem a volebním
obdobím, kdy zvláště před volbami je snaha o pokles nezaměstnanosti a chudoby na úkor
nízké a stabilní inflaci.
Proticyklická - stabilizační hospodářská politika je zaměřena na záměrnou regulaci agregátní
poptávky s cílem zamezit hlubším výkyvům ekonomické aktivity. Tato snaha je
realizována fiskální, monetární i vnější obchodní politikou a to prostřednictvím politiky
automatického nebo jemného ladění.
Ekonomický růst
232
12 EKONOMICKÝ RŮST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Tato kapitola je věnována problematice hospodářského růstu, tedy oblasti dlouhodobého
zvyšování produkčního potenciálu dané ekonomiky. Na začátku kapitoly si vymezíme samotný
pojem hospodářský růst včetně možností jeho měření i grafické interpretace. Podobně
budou analyzovány jednotlivé determinanty hospodářského růstu. Co se týče přístupů
ekonomických škol k teorii hospodářského růstu, v obecné rovině si podrobně rozebereme
základní neoklasický model teorie růstu známý jako Solowův model. Keynesiánský
přístup k ekonomickému růstu vysvětlíme prostřednictvím Harrod – Domarova modelu.
Dále se zmíníme o teorii endogenního ekonomického růstu a o dvou alternativních teoriích
ekonomického růstu, jakými jsou teorie nulového hospodářského růstu a teorie trvale udržitelného
rozvoje. Nevysvětleny nezůstanou ani takové pojmy, jako je růstové účetnictví,
zlaté pravidlo akumulace kapitálu a stálý (stabilní) stav. Na závěr se zmíníme o roli a opatřeních
hospodářsko-politických autorit v oblasti prorůstové hospodářské politiky.
CÍLE KAPITOLY
 definovat ekonomický růst a způsoby jeho měření
 rozlišit ekonomický růst a ekonomickou úroveň
 seznámit se a umět popsat zdroje a typy hospodářského růstu
 umět nadefinovat obecné předpoklady a východiska modelů hospodářského
růstu
 rozlišit obecnou a Cobb-Douglasovu produkční funkci
 charakterizovat Solowův (neoklasicý) model růstu a umět popsat jeho fungování
 charakterizovat neoklasický model s technickým pokrokem a popsat jeho fungo-
vání
 charakterizovat a umět popsat fungování Harrodova-Domarova modelu růstu
 seznámit se s teoriemi endogenního hospodářského růstu
 definovat alternativní teorie ekonomického růstu
 seznámit se s prorůstovou hospodářskou politikou a možnostmi, jak ekonomický
růst podpořit
 pokud je to možné výše uvedené situace graficky vyjádřit
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
233
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Alternativní teorie růstu, Cobb-Douglasova produkční funkce, ekonomická úroveň, ekonomický
růst, Harrod-Domarův model, měření ekonomického růstu, neoklasický model
s technickým pokrokem, nulový růst, obecná produkční funkce, prorůstová hospodářská
politika, růst potenciálního produktu, růstové účetnictví, Solowův neoklasický model bez
technického pokroku, stálý stav, tempo ekonomického růstu, teorie endogenního růstu,
typy ekonomického růstu, udržitelný rozvoj, zdroje růstu.
12.1Ekonomický růst a růst potenciálního produktu
Oblast hospodářského růstu a teorie růstu se zaobírá analýzou dlouhodobé agregátní nabídky
a determinace pohybu reálného produktu v dlouhém období, tj. agregátního výstupu
očištěného od krátkodobých cyklických změn. Hovoříme-li tedy o ekonomickém, resp.
hospodářském růstu, máme na mysli dlouhodobý růst potenciálního produktu ekonomiky
spojeného se zvyšováním produkčních možností ekonomiky, jež jsou výsledkem změn v
dostupných výrobních faktorech a intenzitě jejich využití. Právě za dlouhodobým růstem
potenciálního produktu, můžeme hledat schopnost jednotlivých států zabezpečit svým občanům
trvalé zlepšování a zkvalitňování životní úrovně (růst výstupu ekonomiky na
osobu), jež je současně nejdůležitějším celospolečenským a hospodářsko-politickým cílem
v zemi. Vyvážený ekonomický růst je klíčový faktor úspěchu státu v dlouhém období a je
nejdůležitější podmínkou všech zemí a ekonomik na jejich cestě k blahobytu.
EKONOMICKÝ RŮST
Ekonomický růst představuje dlouhodobé zvyšování produkčních možností ekonomiky,
tj. zvyšování potenciálního produktu země. Ekonomický růst je výsledkem pozitivních
změn v dané ekonomice v dostupnosti a produktivitě výrobních faktorů. Obecněji je možné
také charakterizovat hospodářský růst jako změnu reálného produktu v čase.
12.1.1 MĚŘENÍ EKONOMICKÉHO RŮSTU
Jak již bylo řečeno, hospodářský růst představuje změnu (zvýšení či snížení) reálného
produktu ekonomiky v čase. K jeho měření se používá několik možných přístupů. Jedná se
o prostý rozdíl úrovní reálného produktu za určité období, tempo ekonomického růstu, koeficient
růstu a míru růstu reálného důchodu (produktu) na obyvatele jako ukazatel ekonomické
úrovně, resp. životní úrovně v zemi.
Ekonomický růst
234
K ZAPAMATOVÁNÍ
Mezi nejdůležitější ukazatele charakterizující ekonomický růst patří ukazatel tempa
růstu reálného produktu představující procentuální změnu reálného produktu za dané období
a ukazatel ekonomické úrovně, jež vyjadřuje, kolik z celkového reálného produktu v
zemi připadá na jednoho jejího obyvatele.
Hospodářský růst jako rozdíl úrovní reálného produktu během určitého stanoveného
období vypočítáme, když od úrovně reálného produktu v daném období (Y1) odečteme úroveň
reálného produktu v období základním, předcházející (Yt-1). Zpravidla se určuje ekonomický
růst za období jednoho roku, tj:
𝑒𝑘𝑜𝑛𝑜𝑚𝑖𝑐𝑘ý 𝑟ů𝑠𝑡 = 𝑌1 − 𝑌𝑡−1 (133)
Nejčastěji se setkáme s vyjádřením hospodářského růstu pomocí tempa (rychlosti, míry)
růstu reálného produktu (g). Jedná se o procentní vyjádření změny reálného produktu
ekonomiky, k níž došlo v průběhu sledovaného období, obvykle v průběhu jednoho roku.26
Vypočítá se jako poměr hodnoty přírůstku reálného produktu (Yt – Yt-1) za jednotku času
(rok) k hodnotě produktu (Yt-1) v předchozím období (v předcházejícím roce):
𝑡𝑒𝑚𝑝𝑜 𝑟ů𝑠𝑡𝑢 = 𝑔 =
(𝑌𝑡 − 𝑌𝑡−1)
𝑌𝑡−1
∗ 100 (%) (134)
Dalším ukazatelem, který se využívá k vyjádření ekonomického růstu, je koeficient
růstu (G).27
Koeficient růstu vyjadřuje poměr mezi současným reálným produktem (Yt)
a reálným produktem v předcházejícím období (Yt-1):
𝑘𝑜𝑒𝑓𝑖𝑐𝑖𝑒𝑛𝑡 𝑟ů𝑠𝑡𝑢 = 𝐺 =
𝑌𝑡
𝑌𝑡−1
∗ 100 (%) (135)
Reálný produkt na osobu je považována za základní ukazatel vývoje životní úrovně v
ekonomice a používáme ho jako ukazatel ekonomické úrovně dané země. Vypovídací
26
Velice často se můžeme se setkat s hospodářským růstem také jako s růstem reálného produktu na obyvatele
(Y/O), resp. na pracovní sílu (Y/L), který vyjadřuje růst průměrné produktivity práce mezi stanovenými
časovými obdobími.
27
Ačkoli ukazatelé tempa růstu a koeficient růstu vykazují rozdílnou číselnou hodnotu, mají shodnou vypovídací
schopnost. Stačí od hodnoty koeficientu růstu odečíst číslo 100 a získáme identický výsledek. K měření
ekonomického růstu a jeho srovnání v čase, resp. s jinými ekonomikami, se využívá výhradně ukazatele
tempa růstu reálného produktu.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
235
schopnost reálného produktu na obyvatele je podstatně přesnější než jednoduchého srovnání
úrovně reálného produktu ekonomiky, resp. tempa růstu (ukazatele ekonomické síly),
proto se využívá v mezinárodním srovnání, slouží k určení ekonomické vyspělosti daného
státu a používá se ke klasifikaci stupně hospodářské rozvinutosti. Ekonomickou úroveň
tedy vyjádříme pomocí následující rovnice:
𝑒𝑘𝑜𝑛𝑜𝑚𝑖𝑐𝑘á ú𝑟𝑜𝑣𝑒ň =
𝑌𝑡
𝑝𝑜č𝑒𝑡 𝑜𝑏𝑦𝑣𝑎𝑡𝑒𝑙 𝑣 𝑟𝑜𝑐𝑒 𝑡
(136)
Obecně může nastat situace, kdy výsledné veličiny vyjdou v záporných hodnotách nebo
rovno nule. Pak hovoříme o negativním hospodářském růstu, případně o nulovém růstu
ekonomiky. Nutno ještě poznamenat, že každému hospodářství by mělo jít především
o kvalitu růstu a nikoli o maximální možnou hodnotu růstu, protože neplatí, že co je maximální,
je i optimální, vyvážené, přijatelné a efektivní.28
Kvalita a povaha ekonomického
růstu v sobě odráží institucionální, společenské, sociální, etické, kulturní, morální a především
environmentální možnosti, omezení a bariéry každého hospodářství.29
12.1.2 ZDROJE A TYPY EKONOMICKÉHO RŮSTU
Determinanty, které stojí na pozadí zvyšování produkčním možností dané ekonomiky,
tj. způsobují růst potenciálního produktu, lze všeobecně rozdělit na extenzivní a intenzivní.
Dříve než si vysvětlíme extenzivní a intenzivní povahu růstu, definujeme si základní
faktory stojící na pozadí hospodářského růstu, často označované jako čtyři kola růstu.
Jedná se o:
 lidské zdroje, resp. práci (L),
 přírodní zdroje (R),
 kapitál (K),
 a technologii (A).
Lidskými zdroji máme na mysli nabídku práce, její kvalitu a požadovanou strukturu
ve smyslu získaného vzdělaní, osvojených dovedností a zkušeností současných i potenciálních
zaměstnanců, přírodní zdroje zde chápeme v kontextu rozlohy a povahy lesních porostů
a půdních vrstev, zásoby nerostných surovin, kvality vodních zdrojů i celkového přírodního
prostředí. S kapitálem a jeho akumulací souvisí jeho pojetí v rámci vymezených
28
Z toho důvodu se v některých případech používají vedle ukazatele ekonomické síly alternativní ukazatele
beroucí v potaz blahobyt společnosti a kvalitativní předpoklady života v dané zemi, například Index lidského
rozvoje (HDI) nebo Čistý ekonomický blahobyt (NEW).
29
Omezením pro ekonomický růst může být vyčerpatelnost zdrojů, trvalé nebo dočasné poškození životního
prostředí, klimatické a celospolečenské změny apod. Ekonomický růst je tak zcela limitován absorpční
kapacitou našeho prostředí a námi (lidmi).
Ekonomický růst
236
forem. V tomto případě se spíše jedná o jeho hmotnou podobu ve formě budov, strojů a
zařízení, přičemž za akumulací (hromaděním) kapitálu stojí výroba a produkce kapitálových
statků. Vlastností technologie, jež představuje nehmotnou formu praktické aplikace
znalostí,30
která umožňuje vytvářet nové produkty nebo přistupovat ke stávajícím produktům
naprosto novým, odlišným a dokonalejším způsobem, je její „multiplikační“ role
v průběhu produkce, kdy, je-li vhodně kombinována s ostatními výrobními faktory, násobí
účinnost a efektivitu všech ostatních vstupů, zvyšuje jejich produktivitu a racionalizuje celý
proces výroby. Výše uvedené tedy můžeme obecně zapsat ve tvaru:
𝑄 = 𝑓 𝐴 ∗ (𝐿, 𝑅, 𝐾)) (137)
Nyní se vrátíme k tomu, co bylo řečeno na začátku této kapitoly, tj. že ekonomický růst
může probíhat na pozadí kvalitativních a nebo kvantitativních změn v produkčních možnostech
dané ekonomiky. Hovoříme-li o extenzívních faktorech, máme na mysli změny
v dostupnosti výrobních faktorů, které stojí na pozadí tzv. extenzivního hospodářského
růstu. Růst reálného HDP může být tedy v tomto případě způsobem kvantitativním nárůstem
počtu práceschopného obyvatelstva - pracovní síly a to buď populačním „boomem“
nebo imigrací, u kapitálu jeho akumulací, využitím většího množství půdy, resp. rozšiřováním
zemědělské plochy, objevením nových surovinových a nerostných nalezišť apod.
Jinou možností jsou změny ve výrobních faktorech stojící na straně intenzivního hospodářského
růstu, které, jak už název napovídá, jsou kvalitativního charakteru, kdy se zvyšuje
efektivita a produktivita využití stávající zásoby výrobních faktorů. Konkrétně se jedná o
zlepšování technické a technologické úrovně, zavádění inovativních postupů, zvyšování
úrodnosti půdy, růst kvalifikace populace a odbornosti apod.
Hospodářský růst každé ekonomiky je založen na vzájemné kombinaci jednak faktorů
kvalitativních, tak i faktorů kvantitativních. Skutečností je, že více vyspělé země stimulují
svůj hospodářský růst technologickým pokrokem a zvyšováním efektivnosti ve výrobě, zatímco
rozvojové země využívají dostupné přírodní bohatství. Existují ještě další faktory,
které není možné zařadit do výše specifikovaných dvou skupin. Jedná se převážně o determinanty
na straně politického prostředí (určení politicko-ekonomického systému), klimatických
změn (globální oteplování, El Nino, změny směru mořských proudů) a přírodních
katastrof (tsunami, tornáda).
K ZAPAMATOVÁNÍ
Růst produkčních možností ekonomiky je možný prostřednictvím změn v objemu, kvalitě
a struktuře výrobních faktorů, tj. v práci, kapitálu, půdě a technologii a může být extenzivního
nebo intenzivního charakteru.
30
Ve formě patentů, licencí, postupů, procesů, činností a znalostí z oblastí vědy, výzkumu, procesních inovací,
techniky, managementu, podnikání a jiných.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
237
Růst potenciálního produktu ekonomiky je doprovázen zvýšením hranice produkčních
možností daného státu a jeho ekonomiky. Graficky lze tuto situaci zobrazit prostřednictvím
zvýšení hranice produkčních možností PPF (Production Possibility Frontier), posunem
přímky dlouhodobé agregátní nabídky LRAS (long-run Aggreggate Supply), případně se
jedná o zobrazení trendové linie, představující hospodářský růst, v rámci hospodářského
cyklu ekonomiky. Všechny tyto možnosti, jak graficky znázornit ekonomický růst, vidíte
na následujícím obrázku 86.
V modelu hranice produkčních možností, která zobrazuje kombinace dvou skupin statků
(A a B), které je daná ekonomika schopna vyprodukovat se všemi svými stávajícími duševními
a fyzickými zdroji, se hospodářský růst extenzivního či intenzivního charakteru
zobrazu
Obrázek 86: Možnosti grafického vyjádření ekonomického růstu
je posunem hranice PPF doprava, dále od počátku a od původní hranice (v tomto případě
z PPF1 do PPF2). Takto lze demonstrovat zvyšující se objem produkce skupiny statků A
a/nebo B a tedy i celkový objem potenciálního HDP.
Růst potenciálního produktu se v modelu AS-AD tradičně zobrazuje posunem
křivky LRAS doprava, v našem případě z úrovně LRAS1 determinující potenciální produkt
Y*1 na úroveň LRAS2 představující zvýšení produkčních možností a růst potenciálního
produktu na úroveň Y*2.
12.2Obecné předpoklady a východiska modelů růstu
Pro následující výklad a vysvětlení jednotlivých dílčích modelů hospodářského růstu
je na tomto místě potřeba definovat několik obecných předpokladů. Jedná se o tyto před-
poklady:
PPF hospodářský růst a cyklus model AS-AD
B HDP P AD LRAS1 LRAS2
A čas Y*1 Y*2 Y
růst
Ekonomický růst
238
 cenovou hladinu považujeme za konstantní, nominální produkt je totožný s
produktem reálným, platí tedy, že Y = Yn = Yr,
 ekonomika je uzavřená, dvousektorová. Její součástí jsou pouze domácnosti
a firmy. Abstrahujeme tedy od vlivu zahraničního obchodu a státních aktivit,
proto vždy platí Y = C + S a Y = C + I,
 ekonomika se nachází v makroekonomické rovnováze, nabízený reálný produkt
je totožný s reálným produktem poptávaným (Ys = Yd) a objem úspor je
totožný s objemem investic (I = S),
 ekonomika se nachází ve stavu plné zaměstnanosti, tj. míra nezaměstnanosti
odpovídá přirozené míře nezaměstnanosti, tj. u = u*.
12.2.1 OBECNÁ PRODUKČNÍ FUNKCE
Produkční funkce vyjadřuje vzájemný pozitivní vztah mezi množstvím produkce, které
v daném časovém období je ekonomika schopna vyprodukovat v závislosti na objemu
(množství) a produktivitě dostupných výrobních faktorech včetně dostupné úrovně (stavu)
poznané technologie. Obecná podoba produkční funkce charakterizuje národohospodářské
souvislosti mezi nezávislými vstupy – prací (L), kapitálem (K) a úrovní technologie neboli
celkovou produktivitou faktorů (A) a proměnnou vysvětlovanou (závislou), kterou představuje
reálný důchod (Y). Takto definovanou produkční funkci (obvykle označovanou za
obecnou neoklasickou produkční funkci) lze zapsat ve tvaru:
𝑌 = 𝐴 ∗ 𝑓(𝐿, 𝐾)) (138)
Z výše uvedeného výrazu plyne, že obecná produkční funkce transformuje vstupy výrobních
faktorů (L, K) v daném období včetně pružnosti produktu vzhledem k úrovni používané
technologie na maximálně dosažitelný reálný produkt. Z produkční funkce vzplývá,
že zapojením většího objemu vstupů se produkt zvyšuje, třebaže úroveň technologie se nemění
nebo naopak, zvýšením stavu používané technologie lze dosáhnout zvýšení úrovně
reálného produktu, aniž by se zvýši objem výrobních faktorů kapitálu a práce. Je logické,
že pokud se zlepší technologie spolu s růstem objemu vstupů výrobních faktorů, zvýší se
reálný produkt více než by vyvolalo samotné zvýšení úrovně technologie a samotné zvýšení
objemu vstupů práce a kapitálu.
Nabídku práce (L) považujeme za exogenní veličinu, tj. tempo růstu práce v modelech
hospodářského růstu bereme za danou veličinu, která není ekonomickými proměnnými
ovlivňována. Naproti tomu objem kapitálu považujeme za vnitřně proměnlivý faktor. Velikost
kapitálové zásoby (K) je odvozena od objemu investic (I = dK), přičemž výše investic
je, dle předpokladů modelů, rovna výši úspor (I = S). A právě investice a úspory jsou v
růstových modelech obvykle považovány za endogenní faktory. Úrovní technologie (A)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
239
máme na mysli obtížně měřitelný faktor, který představuje celkovou produktivitu kapitálu
a práce (organizace výroby, styl a metody řízení, úspory z rozsahu, zlepšení inovativních a
technologických postupů včetně technického zázemí, růst kvalifikace, dovedností a znalostí
zaměstnanců, efektivnější alokaci zdrojů v ekonomice atd.).
12.2.2 COBB-DOUGLASOVA PRODUKČNÍ FUNKCE
Cobb-Douglasova produkční funkce, sestavená matematikem Ch. W. Cobbem a ekonomem
P. H. Douglasem ve 20. letech 20. století v USA, je jednou z nejznámějších produkčních
funkcí neoklasického typu a vyjadřuje kvantitativní vztah mezi objemem produkce
reálného produktu (Y) a úrovní technologie A (vyjádřené jako index měřící úroveň technologie)
násobené geometrickým váženým průměrem indexů kapitálu (Kα
) a práce (Lβ
), přičemž
koeficienty α a β vyjadřují pružnost reálného produktu na procentuální změnu příslušného
faktoru. Cobb-Douglasovu (C-D) produkční funkci můžeme formulovat takto:
𝑌 = 𝐴 ∗ 𝐾 𝛼
∗ 𝐿 𝛽 (139)
Koeficienty α a β leží v intervalu (0, 1), jejich výše se určuje na základě odhadu statistických
dat a běžně se jejich součet rovná jedné, tj. α + β = 1. Proto lze C-D produkční
funkci také psát ve tvaru:
𝑌 = 𝐴 ∗ 𝐾 𝛼
∗ 𝐿 𝛼−1 (140)
Tento předpoklad, že α + β = 1, představuje konstantní výnosy z rozsahu výroby.31
Ty
lze vysvětlit jako proces, kde zvýšení množství používaného kapitálu a práce vyústí v ekviproporcionální
zvýšení produktu, to ale za předpokladu neměnné úrovně technologie, tj.
současný růst velikosti kapitálu a práce o 1% způsobí růst reálného produktu rovněž o 1%.
Klesající výnosy z rozsahu by vyplývaly z předpokladu α + β ˂ 1, kdy současný růst objemu
používaného kapitálu a práce o 1 % vede, při dané úrovni technologie, k růstu produkce
o méně než 1%, a naproti tomu rostoucí výnosy z rozsahu by charakterizoval vztah α + β >
1, kdy současný růst objemu používaného kapitálu a práce o 1 % vede, opět při dané úrovni
technologie, ke zvýšení produkce o více než 1%.
Koeficient α představuje mezní produkt kapitálu násobený podílem výrobního faktoru
kapitálu na reálném produktu (MPK . (K/Y)), kde MPK = ∆Y/∆K, a koeficient β mezní
produkt práce násobený podílem výrobního faktoru práce na reálný produkt (MPL . (L/Y)),
kde MPL = ∆Y/∆L.
31
Je-li tedy α+β=1, je funkce lineárně homogenní a produktivita práce (Q/L) roste stejně rychle jako kapitálová
vybavenost (K/L). Platí také, že MPL=w a MPK=r, pak α udává podíl mezd a β podíl úroků na produkt.
Ekonomický růst
240
Předpokládejme, že A = 1, α = 0,2, β = 0,8 neboť (α + β = 1). Dejme tomu, že firma
zvýší pracovní sílu o 10 %. Reálný produkt se poté vzroste přibližně o 8 % (Y = A . Kα
.
Lβ
, ∆Y = 1 . 10,2
. 1,10,8
= 1,079). Vzroste-li pouze úroveň souhrnné produktivity (technologie)
o 2 %, reálný produkt se zvýší proporcionálně, tj. také o 2 % (Y = A . Kα
. Lβ
, ∆Y =
1,02 . 10,2
. 10,8
= 1,02). Kombinovaná změna úrovně technologie a objemu výrobních faktorů
však povede k většímu růstu reálného produktu, než činí růst samotných dvou složek,
tj. v našem případě by produkt vzrostl asi o 10,1 % (Y = A . Kα
. Lβ
, ∆Y = 1,02 . 10,2
. 1,10,8
= 1,1008).
12.2.3 RŮSTOVÉ ÚČETNICTVÍ A MÍRA RŮSTU PRODUKTU
Podstata růstového účetnictví, jehož teoretický koncept vyvinul profesor R. M. Solow
v roce 1957, spočívá v analýze determinant temp růstu potenciálního produktu, které známe
z obecné produkční funkce (Y = A . f(K, L)). Pokud zůstávají vstupy a jejich produktivita
neměnné, pak nemůže dojít ani ke změně reálného produktu. Chceme-li však, aby potenciální
produkt rostl, musí se logicky zvýšit buď objem vstupů (L, K nebo obojí, tj. L+K),
nebo jejich produktivita (A) nebo současně objem vstupů i produktivita. Tento závěr lze
zapsat takto:
∆𝑌∗
= ∆𝐴 + ∆𝐾 ∗ 𝑀𝑃𝐾 + ∆𝐿 ∗ 𝑀𝑃𝐿 (141)
Přírůstek potenciálního produktu (∆Y*) závisí na změně v současné úrovni technologie
(∆A) plus na změnách množství kapitálu (∆K ) a pracovní síly (∆L) násobenými jejich
mezními produktivitami (MPK a MPL). Využijeme-li znalosti, že koeficient α = MPK .
(K/Y) a koeficient β = MPL . (L/Y), pak lze rovnici dále upravit do tvaru:
∆𝑌
𝑌
=
∆𝐴
𝐴
+ 𝛼 ∗
∆𝐾
𝐾
+ 𝛽 ∗
∆𝐿
𝐿
(142)
Míra růstu potenciálního produktu (∆Y*/Y*) je rovna součtu míry růstu souhrnné produktivity
a technologie (∆A/A), tempa růstu kapitálu (∆K/K) násobeného váženým podílem
nákladů kapitálu na produkt neboli koeficientem elasticity reálného produktu vzhledem
ke kapitálu (α) a tempa růstu práce (∆L/L) násobeného váženým podílem nákladů práce na
produkt neboli koeficientem elasticity reálného produktu vzhledem k práci (β). Míra růstu
souhrnné – integrální produktivity, resp. úrovně technologie označována jako Solowovo
reziduum (∆A/A), je obtížně přímo měřitelná a zjišťuje se nepřímo tak, že od tempa růstu
potenciálního produktu odečteme příspěvek kapitálu a příspěvek práce k tempu růstu produktu,
tj.:
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
241
∆𝐴
𝐴
=
∆𝑌∗
𝑌∗
− 𝛼 ∗
∆𝐾
𝐾
− 𝛽 ∗
∆𝐿
𝐿
(143)
Z výše uvedené rovnice vyplývá, že souhrnná produktivita roste tehdy, když se získává
vyšší měřitelný produkt ze stejného objemu výrobních faktorů, tj. roste v důsledku využití
výsledků z výzkumu a vývoje, zdokonalených metod v organizování, plánování, produkci
a řízení, zlepšené technologii, zvýšené vzdělanosti, kvalifikace a úrovně zkušeností apod.
Představte si, že technologická změna dovolí firmě zvýšit výrobu o 20 %, přičemž
ve firmě nedojde k navýšení objemu kapitálu ani práce. Na základě rovnic růstového účetnictví
dojde k 20 procentnímu růstu reálného výstupu (∆Y/Y = ∆A/A = 20). Jak by se ale
změnil reálný výstup, pokud by firma zvýšila pouze svou kapitálovou zásobu o 5 %?
Vzroste reálný produkt také o 5 %? Nikoli, protože nový kapitál bude méně produktivní
než stávající (projevují se klesající mezní výnosy z kapitálu, MPK). Přírůstek kapitálové
zásoby musíme násobit koeficientem α. Předpokládejme, že α = 0,2, pak 5 %-ní zvýšení
kapitálu vede pouze k 1 %-nímu zvýšení reálného výstupu (∆Y/Y = ∆K/K = 0,2 . 5 =1).
Víme, že mnohem relevantnějším vyjádřením hospodářského růstu je míra růstu potenciálního
produktu na osobu. Pokud tedy chceme určit tempo růstu průměrné produktivity
práce, tj. tempo růstu produktu na obyvatele (g), odečteme míru růstu pracovní síly (∆L/L)
na obou stranách rovnice:
∆𝑌∗
𝑌∗
−
∆𝐿
𝐿
=
∆𝐴
𝐴
+ 𝛼 ∗
∆𝐾
𝐾
+ 𝛽 ∗
∆𝐿
𝐿
−
∆𝐿
𝐿
(144)
Pokud rovnici upravíme, dostaneme tvar:
𝑔 =
∆𝐴
𝐴
+ 𝛼 ∗
∆𝐾
𝐾
+
∆𝐿
𝐿
∗ (𝛽 − 1) (145)
Po závěrečných úpravách pak:
𝑔 =
∆𝐴
𝐴
+ 𝛼 ∗ (
∆𝐾
𝐾
−
∆𝐿
𝐿
) (146)
Tempo růstu produktu na obyvatele (g) představuje rozdíl tempa růstu produktu a tempa
růstu pracovních sil (∆Y/Y - ∆L/L), tj. tempo růstu produktu na obyvatele. Tempo růstu
průměrné produktivity práce (g) je determinován tempem růstu celkové produktivity
(∆A/A) plus mírou růstu množství kapitálu na osobu (∆K/K - ∆L/L) násobené koeficientem
α. Zvyšování objemu kapitálu na osobu (K/L) označujeme za růst kapitálové intenzity.
Ekonomický růst
242
Hlavním faktorem růstu potenciálního produktu je, dle empirických dat, technický pokrok
doplněný o prohlubování kapitálové intenzity.
Prohlubování kapitálu (kapitálové intenzity) je tedy proces, při němž množství kapitálu
na osobu v čase roste, tj. zásoba kapitálu roste rychleji než pracovní síla. Jedná se například
o několikanásobný nárůst počítačů ve firmách, zvyšování počtu výrobního zařízení
v továrnách, růst počtu dopravních prostředků pro přepravu zboží a služeb apod. Výsledkem
takovéhoto prohlubování kapitálu je pak růst výstupu na pracovníka v těchto firmách
a podnicích.
12.3Solowův model
Tato část kapitoly ekonomického růstu je věnována modelu, který byl vyvinut americkým
profesorem R. M. Solowem v roce 1956 za přispění T. Swana v reakci na keynesiánské
teorie růstu (hlavně Harrod-Domarův model), které neobsahovaly substituční vztah
mezi prací a kapitálem. Solowův model charakterizuje stabilní (stálý) stav, zaměřuje se
na růstovou úlohu a vztahy mezi úsporami a kapitálovou akumulací na jedné straně a na
úlohu technického pokroku na straně druhé. Pozornost je věnována způsobu, jakým úspory
utvářejí zdroje sloužící k tvorbě (akumulaci) kapitálu, jež následně vedou k vyššímu ekonomickému
růstu a k růstu životního standardu. Solowův model je také označován jako
neoklasický model ekonomického růstu. Za tento svůj příspěvek k teorii ekonomického
růstu byl v roce 1987 Robert Solow odměněn Nobelovou cenou za ekonomii.
NEOKLASICKÝ MODEL RŮSTU
Neoklasický model dlouhodobého ekonomického růstu vyvinutý profesorem R. M. Solowem
charakterizuje stabilní (stálý) stav, vzájemné vztahy mezi akumulací kapitálu, úsporami
a růstem ekonomiky. Model vysvětluje způsob, jak úspory vytvářejí zdroje, které jsou
následně použity pro tvorbu (akumulaci) kapitálu, který je klíčovým faktorem stojícím za
ekonomickým růstem a růstem životního standardu.
Neoklasická teorie růstu vychází z agregátní produkční funkce s dokonalou substitucí
práce kapitálem a s předpokladem konstantních výnosů z rozsahu. Úroveň technologie
se prozatím nemění.32
Ekonomika má v každém časovém okamžiku určitý počet pracujícího
obyvatelstva Lt, které roste stabilním tempem n procent ročně. Dále má v daném časovém
okamžiku k dispozici určitou kapitálovou zásobu Kt. Prostřednictvím těchto disponibilních
zdrojů se v ekonomice vyrobí reálný produkt (důchod) Yt, tj.:
32
Později tento předpoklad odstraníme. Výrobní faktor půda není předmětem analýzy v tomto modelu.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
243
𝑌 = 𝑓(𝐾𝑡, 𝐿 𝑡) (147)
Klíčový je předpoklad klesajících mezních výnosů z kapitálu. Produkt je homogenní
a vyrábí se s využitím dvou výrobních faktorů, kapitálu a práce. Ekonomika je, uzavřená,
dvousektorová, neexistuje sektor zahraničí, ani sektor vlády. Platí makroekonomická identita,
že:
𝐶𝑡 + 𝑆𝑡 = 𝐶𝑡 + 𝐼𝑡 (148)
Solowův model je zaměřen na růst reálného produktu na pracovníka – průměrné produktivity
práce (Y/L), nikoli na růst celkového reálného důchodu (Y). Právě vztah ekonomického
růstu na obyvatele je dominantní ve vztahu k životní úrovni. Z toho důvodu budeme
pracovat s proměnnými vyjádřenými na osobu, které označíme malými písmeny
(mimo funkci úspor na osobu v roce t, kterou označíme St/Lt). Reálný důchod na sobu v
roce t označíme yt, kde yt = Yt/Lt, spotřebu na osobu v roce t označíme ct, kde ct = Ct/Lt a
kapitál na osobu (ukazatel kapitálové intenzity, tj. poměr kapitál-práce) pro rok t proměnnou
kt, kde kt = Kt/Lt.
12.3.1 SOLOWŮV (NEOKLASICKÝ) MODEL RŮSTU BEZ TECHNICKÉHO PO-
KROKU
Intenzivní produkční funkce neboli produkční funkce na osobu, představuje Solowův
předpoklad, že čím bude větší množství kapitálu na obyvatele, tím větší bude i reálný důchod
na osobu a tím vyšší bude taktéž dosažená životní úroveň. Intenzivní produkční
funkce má tvar:
𝑦𝑡 = 𝑓(𝑘 𝑡) (149)
Za předpokladu konstantních výnosů z rozsahu a absence technického pokroku je reálný
důchod na osobu determinován množstvím kapitálu na obyvatele a nikoli samotným množství
kapitálu a práce. Intenzivní produkční funkce je zobrazena na obrázku 87.
Ekonomický růst
244
Obrázek 87: Intenzivní produkční funkce
Z funkce je zřejmé, že důchod (produkt) na osobu (yt) je závislý na poměru kapitál-práce
(kt), funkce má rostoucí tvar, tj. růst kapitálu na osobu zvyšuje růst produkce na osobu, ale
konkávní průběh dokládá klesající mezní výnosy z kapitálu (tempo růstu produktu na obyvatele
se zpomaluje za růstem kapitálu na osobu).
S využitím následujícího obrázku 88 a prostřednictvím intenzivní produkční funkce
se pokusíme detailněji analyzovat dopad akumulace kapitálu a dlouhodobou rovnováhu
v neoklasickém modelu růstu.
Představme si, že dojde k růstu množství kapitálu, které má každý z pracovníků k dispozici
z úrovně (K/L)0 na úroveň (K/L)1. Vyšší kapitálová intenzita posunuje ekonomiku
nahoru a doprava po intenzivní produkční funkci. Ekonomika vzroste z úrovně E0 na novou,
vyšší úroveň E1, protože se zvýší díky prohlubování kapitálu výstup na pracovníka
z (Q/L)0 na (Q/L)1. Prohlubování kapitálu spolu s klesajícími výnosy z kapitálu vedou k poklesu
míry výnosnosti kapitálu a k poklesu úrokové míry. Naproti tomu vyšší množství
kapitálu (např. strojů), které mají pracovníci k dispozici zvyšuje jejich mezní produktivitu
(mezní produktivitu práce), což následně vede také k růstu jejich reálných mezd. Za předpokladu
konstantní míry úspor s = S/Y se po čase ekonomika dostává do stálého stavu (ES),
kdy produkt roste stejně jako počet práceschopného obyvatelstva a výstup na pracovníka
(Q/L) se nemění.
yt
kt
yt=f(kt)
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
245
Obrázek 88: Prohlubování kapitálu a ekonomický růst
Stabilní (stálý, stacionární) stav představuje v modelu situaci, kdy kapitálová intenzita
dosáhne rovnovážné hodnoty a jeho úroveň zůstává dále nezměněna, tj. objem kapitálu
roste stejným tempem,33
jako roste pracovní síla, reálný produktu na osobu (průměrná produktivita
práce) roste konstantním tempem a reálné mzdy se nemění
Jinak řečeno, ekonomika se dříve či později dostane do stavu, kdy další investice (zvyšování
akumulace kapitálu) již nepřináší další dodatečný růst produkce. Klesající mezní
výnosy z kapitálu způsobí, že reálný důchod sice poroste, ale menším tempem než kapitálová
zásoba, přičemž se bude kapitálová intenzita zvyšovat. Zpomalovat bude růst reálného
produktu na osobu, dokud se zvyšování produkce na pracovníka se nezastaví. Stabilní stav
(růst) lze také charakterizovat jako dlouhodobou rovnovážnou situaci, kdy se tempo růstu
potenciálního produktu ekonomiky rovná jak tempu růstu kapitálu (dK/K), tak i tempu
růstu obyvatelstva – pracovní síly (dL/L).
STÁLÝ STAV
Dlouhodobá rovnovážná situace v ekonomice, kdy reálný produkt roste stejným tempem
jako kapitál i práceschopné obyvatelstvo a výstup na pracovníka se nemění.
STABILNÍ STAV, INVESTICE A SPOTŘEBA
Investice členíme na obnovovací, kterými nahrazujme opotřebený kapitál a na investice
čisté, které slouží k rozšíření stávající zásoby kapitálu. Označujeme-li kapitál v roce t symbolem
Kt, a míru opotřebení kapitálu x, pak celkové obnovovací investice jsou x.Kt. Protože
ve stabilním stavu je poměr kapitál-práce konstantní a konstantní je i tempo růstu pracovní
33
Změna kapitálu vytvořeného úsporami stačí právě jen na nahrazení opotřebovaného kapitálu a na vybavení
nových pracovníků (viz níže v textu).
množství kapitálu na pracovníka (K/L)
yt
kt
yt=f(kt)
výstupnapracovníka(Q/L)
yE ES
(Q/L)1 E2
E1
(Q/L)0 E0
(K/L)0 (K/L)1 ke
(K/L)0 (K/L)1 kE
Ekonomický růst
246
síly (n), pak čisté investice lze zapsat vztahem n.Kt. Celkové investice ve stabilním stavu
zapíšeme tedy takto:
𝑙 𝑡 = 𝐾𝑡(𝑛 + 𝑥) (150)
Platí-li, že Y = C + I, celkové investice jsou dány vztahem It = Kt(n + x) a z intenzivní
produkční funkce známe reálný produkt na osobu: yt = f(kt), pak si celkovou spotřebu
ve stálém stavu pro rok t odvodíme jako:
𝐶𝑡 = 𝑌𝑡 − 𝐾𝑡(𝑛 + 𝑥) (151)
Přičemž spotřeba na osobu ve stabilním stavu (kde je poměr kapitál-práce i spotřeba
na osobu konstantní, a není proto třeba psát časový koeficient t) je:
𝑐 = 𝑓(𝑘) − 𝑘(𝑛 + 𝑥) (152)
Spotřeba na osobu ve stálém stavu je dána rozdílem mezi reálným produktem na osobu
(yt) ve stabilním stavu a investicemi na osobu ve stabilním stavu. Růst kapitálové intenzity
ve stálém stavu (k) má na spotřebu na obyvatele (c) ve stabilním stavu dva protichůdné
účinky. Jednak zvyšuje objem produkce, který může vyrobit jeden zaměstnanec (f(k)), a
tedy zvyšuje i jeho spotřebu, a zároveň tuto spotřebu snižuje, protože zvyšuje množství
reálného důchodu na osobu, které musí být investováno (i = k(n+x)).
Obrázek 89 graficky interpretuje vztah mezi spotřebou na osobu ve stabilním stavu a investicemi
na osobu ve stabilním stavu. Křivka zachycuje intenzivní produkční funkci
(y=f(k)) a přímkou je zobrazena investiční funkce (i=k(n+x)). Úroveň spotřeby na osobu
je dána rozdílem mezi těmito funkcemi, tj. plochou vymezenou mezi intenzivní produkční
funkcí a investiční funkcí v rozsahu od počátku do kmax. Pro každou hodnotu kapitálu
na osobu (k) ve stabilním stavu jsme tak schopni určit hodnotu spotřeby na osobu ve stabilním
stavu (c). Například pro úroveň poměru kapitál-práce k1 je spotřeba na úrovni c1.
Při úrovni kmax je spotřeba na pracovníka nulová (c=0), protože veškerý důchod je investo-
ván.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
247
Obrázek 89: Vztah spotřeby a investic na osobu ve stabilním stavu
Z obrázku je patrný ještě jeden závěr a to, že země s nízkou úrovní kapitálu na osobu
mohou stimulací investic (a úspor) výrazně zvýšit životní spotřebu a reálný produkt (pohybujeme
se v počáteční části grafu), zatímco u zemí s vysokým poměrem kapitálu-práce
zvýší míra investic reálný důchod a životní spotřebu podstatně méně (vyspělé země jsou
charakteristické vysokou úrovni kapitálové intenzity, což v grafické podobě znamená, že
by se tyto země nacházely poměrně blízko úrovně kmax).
ÚSPORY A KAPITÁL VE STABILNÍM STAVU
Objem úspor je rozhodující pro zajištění odpovídajícího tempa růstu kapitálové zásoby,
který se následně odrazí ve stabilním růstu. Velikost úspor (St) je dána pevným podílem
reálného důchodu (Yt) a mezním sklonem k úsporám (s):
𝑆𝑡 = 𝑠 ∗ 𝑌𝑡 (153)
Podmínka rovnováhy na trhu statků a služeb je podmíněna tím, aby se velikost úspor
(St) rovnala objemu investic (It), tj. přírůstku kapitálu (dKt). Pro stabilní stav platí:
𝑠 ∗ 𝑌𝑡 = 𝐾𝑡(𝑛 + 𝑥) (154)
Pro objem úspor na osobu ve stabilním stavu a na základě znalosti intenzivní produkční
funkce, lze tuto rovnici přepsat do tvaru:
𝑠 ∗ 𝑓(𝑘 𝑡) = 𝑘 𝑡(𝑛 + 𝑥) (155)
Tato rovnice nám říká, že objem nového kapitálu na osobu (kt(n+x)) závisí na dosavadním
objemu kapitálu na osobu (kt), který dále determinuje reálný důchod na osobu (yt) a
y, i
k
i = k(n+x)
k1 kmax
y=f(k)
c1
Ekonomický růst
248
pomocí mezního sklonu k úsporám i objem úspor na osobu (St/Lt). Země s vysokým objemem
kapitálu tvoří vysoký objem úspor a tedy i vysoký objem investic.
Upravíme-li poslední rovnici pro stabilní stav, odvodíme rovnovážný poměr kapitálpráce
(kE), který zajistí, aby se úspory na osobu rovnaly investicím na osobu ve stabilním
stavu:
𝑠 ∗ 𝑓(𝑘) = 𝑘(𝑛 + 𝑥) → 𝑠 ∗ 𝑓(𝑘 𝑒) = 𝑘 𝑒(𝑛 + 𝑥) (156)
Rovnovážný reálný produkt na osobu ve stálém stavu lze napsat:
𝑦𝑒 = 𝑓(𝑘 𝑒) (157)
Rovnovážnou spotřebu na osobu ve stabilním stavu lze vyjádřit:
𝑐 𝐸 = 𝑓(𝑘 𝐸) − 𝑘 𝐸(𝑛 + 𝑥) (158)
Jakmile se budou úspory přesně rovnat investicím, poměr kapitál-práce se ustálí na rovnovážné
úrovni kE, nebude již ekonomika schopna tento stav bez technického pokroku,
případně faktorů ovlivňující životní úroveň (změny v objemu úspor, změny v počtu obyvatelstva
a jiné) překonat. Situaci znázorňuje obrázek 90.
Obrázek 90: Rovnovážný poměr kapitál-práce, spotřeba a úspory
Graf nám zachycuje velikost úspor na osobu, investice na osobu a intenzivní produkční
funkci pro jednotlivou úroveň poměru kapitál-práce. Doplněním proti předchozímu obrázku
je křivka objemu úspor na osobu, která je rostoucí, neboť vyšší poměr kapitálové
intenzity znamená vyšší reálný důchod na osobu a tedy i vyšší objem úspor na osobu a její
konkávní tvar podobný výše položené intenzivní produkční funkci lze vysvětlit tím, že se
S/L,y, i
s.f(k1)
k1(n+x)
kk1 kE
y=f(k)
i = k(n+x)
S/L = s.f(k)
c1
cE
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
249
vlastně jedná o intenzivní produkční funkci násobenou koeficientem sklonu k úsporám.
Rozdíl těchto dvou křivek představuje spotřebu na osobu pro jednotlivé úrovně „k“.
Rovnovážný poměr kapitál-práce (kE) ve stabilním stavu je ten, který zajistí rovnost
mezi objemem úspor na osobu a objemem investic na osobu (znázorněno průsečíkem
přímky investic na osobu s křivkou úspor na osobu). V této situaci jsme také schopni určit
rovnovážnou spotřebu na osobu ve stabilním stavu (cE). Při poměru kapitál-práce k1, který
je nižší než rovnovážný, jsou úspory na osobu vyšší než investice na osobu nutné k udržení
poměru kapitál-práce na úrovni k1. Posouváme-li se v grafu doprava, tak postupně transformujeme
přebytečné investice v kapitál a současně nám roste poměr kapitál-práce a to až
do rovnovážné úrovně kE.
Obrázek 91: Rovnovážný poměr kapitál-práce a růst objemu úspor
Zvýší-li se z nějakého důvodu ochota lidí více spořit, tj. zvýší se mezní sklon k úsporám
z s1 na s2, což v obrázku 91 dokumentuje posun úsporové křivky nahoru, zvýší se současně
rovnovážné množství kapitálu na pracovníka z k1E na k2E. Toto prohloubení kapitálu opírající
se o další akumulaci fyzického kapitálu se projeví posunem původního, nižšího stabilního
stavu na novou, vyšší úroveň a oproti původní úrovni, determinované předchozím
stabilním stavem, vzroste reálný důchod na osobu i spotřeba na osobu (v dlouhém období,
tedy až poté, co jsou akumulované úspory přeměněny na kapitál).
12.3.2 NEOKLASICKÝ MODEL RŮSTU S TECHNICKÝM POKROKEM
Nyní opustíme předpoklad neměnné úrovně používané technologie a implikujeme
změnu technického, resp. technologického pokroku34
do modelu dlouhodobého ekonomického
růstu. Prostřednictvím zvyšování úrovně technologie můžeme vysvětlit růst průměrné
produktivity práce, růst životního standardu, realizaci většího množství investic, trvale vysoce
produktivní kapitálovou akumulaci atd.
34
Přičemž stále považujeme technický pokrok za exogenní veličinu, modelem nevysvětlovanou.
S/L,y, i
kk1E k2E
y=f(k)
i = k(n+x)
S2/L = s2.f(k)
S1/L = s1.f(k)
Ekonomický růst
250
Trvale rostoucí reálný důchod na osobu, a tedy i růst životní úrovně, je rozhodujícím
způsobem způsoben technologickým pokrokem a jen částečně růstem objemu kapitálu
na osobu. Tuto skutečnost vyjádříme pomocí nové intenzivní produkční funkce, kdy reálný
důchod na osobu (y = Y/L) závisí také na úrovni technologie (A):
𝑌
𝐿
= 𝑓(
𝐾
𝐿
, 𝐴) (159)
Obrázek 92 ukazuje, jaký podíl na zvýšení průměrné produktivity práce (Q/L) má technologický
pokrok. Připomeňme, že růst kapitálové vybavenosti vede k pohybu podél dané
intenzivní produkční funkce.
Obrázek 92: Technický pokrok a intenzivní produkční funkce
Naproti tomu zvýšení úrovně používané technologie posouvá celou intenzivní produkční
funkci nahoru. Z obrázku 92 je patrné, že během zkoumaného období došlo k posunu
intenzivní produkční funkce nahoru z úrovně y0 na úroveň y1 a ekonomika se posunula
z bodu ES0 ležící na intenzivní produkční funkci y0 do bodu ES1 ležící na intenzivní produkční
funkci y1. Posun směrem nahoru zachycuje zvýšení produktivity práce díky řadě
nových procesů, postupů, výrobních zlepšení a výrobků na jejichž tvorbě a implementaci
se podílely technologické změny.
Technologická změna je rozhodující faktor stojící na pozadí růstu průměrné produktivity
práce a je tedy také klíčovým faktorem růstu životního standardu, zatímco akumulace
kapitálu hraje v procesu růstu výstupu na pracovníka úlohu ne příliš významnou.
Profesor R. M. Solow aplikoval technologický pokrok do modelu růstu dvěma metodami.
Jednak předpokládal, že technologický pokrok činí každého pracovníka efektivnějším,
pak hovoříme o technologickém pokroku rozšiřujícím práci, a dále, že tento technologický
pokrok činí efektivnějším oba výrobní faktory, jak práci, tak i kapitál, a pak tedy
hovoříme o neutrálním typu technologického pokroku.
množství kapitálu na pracovníka (K/L)
yt
kt
y1
výstupnapracovníka(Q/L)
y0
y1 ES1
technický pokrok
y0 ES0
růst kapitálové intenzity
k0 k1
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
251
TECHNOLOGICKÝ POKROK ROZŠIŘUJÍCÍ PRÁCI
Přijmeme-li předpoklad, že technický pokrok rozšiřuje práci (tj. její množství) a zvyšuje
její produktivitu (každý pracovník při daném poměru kapitál-práce je schopen vyrobit
více), dostaneme rozšířenou intenzivní produkční funkci:
𝑌
𝐿 ∗ 𝐴
= 𝑓(
𝐾
𝐿 ∗ 𝐴
) (160)
Obrázek 93 zobrazuje účinek technického pokroku, který posunuje intenzivní produkční
funkci nahoru.
Obrázek 93: Rovnovážný poměr kapitál-práce a technický pokrok
Technický pokrok povede k růstu reálného důchodu na osobu při daném poměru kapitálpráce
a tedy i k růstu objemu úspor na osobu pro danou kapitálovou intenzitu, tj. úsporová
křivka se z úrovně s.f1(k) přesouvá na výše položenou úroveň s.f2(k) a současně se ustálí
nová rovnovážný poměr kapitál-práce z k1E na k2E .
Efekt technického pokroku na reálný produkt na osobu a spotřebu na osobu je dvojí:
přímo vede k růstu reálného důchodu i spotřeby na osobu pro jakýkoli poměr kapitálové
intenzity a zároveň vyšší reálný důchod na osobu zvyšuje objem úspor na osobu, čímž dochází
k rychlejšímu tempu růstu kapitálu na osobu, růstu dlouhodobého poměru kapitálpráce
a nepřímo tak k dalšímu růstu reálného důchodu na osobu. Technologickým pokrokem
lze zajistit dlouhodobý, resp. trvalý růst reálného důchodu na osobu, tj. v Solowově
modelu je to právě a jedině technický pokrok, který jako jediný zajistí trvalé zvyšování
životní úrovně (opačně se ekonomika po určité době ustálí na úrovni stálého stavu).
ZÁVĚRY SOLOWOVA NEOKLASICKÉHO MODELU
S/L,y, i
kk1E k2E
y=f2(k)
y=f1(k)
i = k(n+x)
S2/L = s.f2 (k)
S1/L = s.f1 (k)
Ekonomický růst
252
Rovnováha v neoklasickém modelu růstu nastává ve stálém stavu, kdy přírůstek kapitálu
vytvořený úsporami, je celý rozdělen mezi opotřebení kapitálu a vybavení nových pracovníků
kapitálem. Do nového stálého stavu se ekonomika může dostat prostřednictvím technologického
pokroku, který vede k posunu celé produkční funkce nahoru, zatímco do nového
stálého stavu determinovaného stávající produkční funkcí lze dojít změnou tempa
růstu práceschopného obyvatelstva nebo změnou úspor. Pro stálý stav platí, že tempo
růstu produktu závisí pouze na tempu růstu obyvatel, míra úspor a technologický pokrok
ovlivňují výši produktu na obyvatele (nikoli však samotné tempo růstu produktu) a v případě,
že existují dvě země se stejným tempem růstu obyvatel, stejnou mírou úspor a totožnou
produkční funkcí, dosáhnou nakonec obě totožné výše produktu na obyvatele.
12.4Harrodův – Domarův model
Harrodův – Domarův model, nejznámější z keynesiánských teorií růstu a současně jeden
z prvních moderních modelů růstu vůbec, zkoumá možnosti podmínek rovnovážného hospodářského
růstu, tj. růstu při plné zaměstnanosti a plném využití kapitálu. R. Harrod
a E. Domar jej nezávisle na sobě vytvořili ve 40. letech 20. století ve snaze nalézt předpoklady
rovnovážného růstu a svým přístupem k této problematice oživili zájem o dynamizaci
dosavadní statické ekonomické teorie růstu.
Předpokladem nastolení makroekonomické rovnováhy je podmínka, že celkové nespotřebované
výdaje se investují, platí tedy rovnost investic a úspor, I = S. Stěžejní pozornost
keynesiánských ekonomů je tedy věnována objasnění determinant investic. V modelu se
rozlišují tři tempa růstu potenciálního produktu:
 skutečné tempo růstu (gs), které odpovídá reálnému stavu,
 zaručené tempo růstu (gw), které odpovídá požadované změně kapi-
tálu,
 a přirozené tempo růstu (gn), které odpovídá růstu obyvatelstva.
Zaručené tempo růstu, odráží plné využití kapitálu, ke kterému dochází v situaci, kdy
se rovná poptávaný přírůstek produktu (∆AD) nabízenému přírůstku produktu (∆AS). Tohoto
je možné dosáhnout pouze určitým tempem růstu kapitálu, investováním. Přírůstek
nabídky lze zapsat:
∆𝐴𝑆 = ∆𝑌 = 𝐼 ∗ 𝑠 (161)
Kde „s“ představuje požadovanou efektivnost kapitálu a I je totožné s přírůstkem kapitálu
(∆K = I).
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
253
Přírůstek poptávky zapisujeme ve tvaru:
∆𝐴𝐷 = ∆𝑌 = 𝑘 ∗ ∆𝐼 (162)
přičemž „k“ je investiční multiplikátor (k = ΔY/ΔI = 1/mps = 1/(1-mpc)). Pro dynamickou
rovnováhu platí:
∆𝐴𝐷 = ∆𝐴𝑆 (163)
𝑘 ∗ ∆𝐼 = 𝐼 ∗ 𝑠 (164)
1
𝑠
∗ ∆𝐼 =
1
𝑘
∗ 𝐼 (165)
∆𝐼
𝐼
=
𝑠
𝑘
(166)
Po takového úpravě výše uvedené podmínky rovnováhy, kdy je tempo růstu produktu
(∆Y/Y) totožné s tempem růstu investic (∆I/I), dospějeme k rovnici vyjadřující tempo růstu
produktu při plném využití kapitálových zásob, tj. tempo růstu investic, při kterém bude
přírůstek reálného produktu zabezpečovat využití rostoucích výrobních kapacit při plné zaměstnanosti.
Neboli rovnovážný růst investic (∆I/I) vyžaduje, aby se důchodotvorný účinek
investic (ΔY = k . ∆I) rovnal jejich kapacitotvornému účinku (ΔY = I . s). V situaci, kdy se
agregátní nabídka rovná agregátní poptávce, jsou firmy spokojeny s uskutečňovanou mírou
investic a nemají důvod k jejich změně. Zaručené tempo růstu lze následně zapsat:
∆𝑌/𝑌(𝑔 𝑤) = 𝑠/𝑘 (167)
Při přirozeném tempu růstu se udržuje plná zaměstnanost při daném populačním růstu
a technickém pokroku zvyšujícím produktivitu práce, tj. dochází ke stejnému tempu růstu
produktu jako růstu množství práce. Změna produktu je ovlivněna pracovní silou (∆L) a koeficientu
pružnosti práce (l):
∆𝑌(𝑔 𝑛) = ∆𝐿/𝑙 (168)
Toto tempo růstu představuje nejvýše dosažitelnou hranici růstu.
Ekonomický růst
254
Stabilita hospodářství a nezaměstnanost pak závisejí na vzájemném vztahu mezi přirozeným
a zaručeným tempem růstu. Je-li gw ˂ gn, jedná se o ekonomiku s nízkým sklonem k
úsporám, která nedokáže zajistit zaměstnanost pro všechnu práci. Typická je pro chudé země
a projevuje se klasickou nezaměstnaností. Opačně, kdy gw > gn, trpí daná ekonomika nadměrným
sklonem k úsporám, nedokáže využívat kapitálové kapacity, což vede k chronické depresi
a keynesiánské nezaměstnanosti typické pro vyspělé země. Pro dosažení rovnovážného růstu a
nastolení ekonomické rovnováhy, která je charakterizována plnou zaměstnaností a plným využitím
kapitálových kapacit musí platit rovnost všech tří temp:
𝑔 𝑤 = 𝑔 𝑛 = 𝑔𝑠 (169)
Autoři modelu však neviděli žádné mechanismy nastolující takto definovanou rovnováhu
také vzhledem k nereálným předpokladům, a proto je ekonomika sama o sobě vnitřně
nestabilní. Model neuvažuje o substituci mezi prací a kapitálem v reakci na změnu jejich
ceny.
HARRODŮV-DOMARŮV MODEL RŮSTU
Harrodův-Domarův model se snaží dynamizovat keynesiánský přístup a hledá ekonomickou
rovnováhu a takový rovnovážný růst, kdy se přirozené tempo růstu rovná aktuálnímu
tempu a současně tempu zaručenému.
Keynesiánské modely obecně nezpochybňují faktory růstu (míra úspor a investic, růst
pracovní síly a prohlubování technického pokroku), ale popírají jejich dlouhodobou udržitelnost.
Funkci a úlohu stabilizační a prorůstové aktivistické hospodářské politiky považují
za primární a klíčovou.
12.5Teorie endogenního růstu
Teorie endogenního růstu vzniká v 80. letech 20. století (P. M. Romer, R. E. Lucas,
G. Grosmann, J. R. Barro aj.) v reakci na sporné výsledky tradičního neoklasického (Solowova)
modelu růstu. Je založená na širším pojetí kapitálu než do té doby, kdy se jednalo o
pojetí čistě fyzické, a rozšiřuje ho o kategorii lidského kapitálu generujícího inovace a technologický
pokrok.35
Tento technologický pokrok má endogenní charakter, je utvářen silami
uvnitř ekonomiky. Připomeňme, že v neoklasickém modelu růstu byl charakter technického
pokroku exogenní. Ekonomiky založené na permanentním zkvalitňování lidského kapitálu,
jež se následně promítá do ostatních ekonomicko-společenských oblastí, dosahují
rostoucích výnosů z rozsahu a vyšší míry růstu průměrné produktivity práce.
35
Podíl kapitálu na hospodářském růstu je tak mnohem výraznější, než předpokládaly neoklasické modely.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
255
TEORIE ENDOGENNÍHO RŮSTU
Teorie endogenního růstu se zaměřuje na zkoumaní dlouhodobého ekonomického růstu
determinovaného faktory uvnitř modelu. Klíčovou roli v oblasti růstu hraje lidský kapitál
generující inovace a technologický pokrok.
Úroveň technologického pokroku závisí na kvantitativní i kvalitativní úrovni fyzického
kapitálu, kvalifikaci pracovníků, jejich iniciativě, zkušenostech a dovednostech, akumulované
i individuální úrovni znalostí, institucionálních podmínkách, jakými jsou vládní podpora
vědy, vývoje a výzkumu, infrastruktuře, právním prostředí, historické zkušenosti, životní
úrovni apod.
Endogenní ekonomický růst je podmíněn dlouhodobým ekonomickým a společenským
vývojem, kdy kapitálové investice kombinované s dosavadními i novými znalostmi plodí
významné pozitivní externality, jež je dále prohlubují a přispívají k dalšímu, resp. rychlejšímu,
hospodářskému růstu.
12.6Alternativní teorie ekonomického růstu
Růst tržních ekonomik v poválečném období začal vyvolávat určité pochybnosti. Názor,
že ekonomický rozvoj a životní úroveň je spojena s vysokými tempy hospodářského růstu
a vědeckotechnického pokroku vedl koncem 60. a během 70. let 20. stol. k obavám, resp.
K otázkám, zda nedochází k nadměrnému vyčerpávání přírodních zdrojů a zhoršení životního
prostředí. Reakcí na tyto obavy bylo omezení či zastavení ekonomického růstu na
základě známé studie Římského klubu o limitech růstu. Vznikají alternativní, nestandardní
teorie nulového ekonomického růstu a omezenosti přírodních zdrojů, a následně pak, v 80.
letech 20. století, teorie založené na trvale udržitelném rozvoji, který by upřednostňoval
ekonomický rozvoj založený na kvalitativní bázi.
12.6.1 TEORIE NULOVÉHO EKONOMICKÉHO RŮSTU
Podstata teorie nulového ekonomického růstu spočívá v existenci limitů, které brání dalšímu
zvyšování hospodářského růstu. Jedná se o omezenost přírodních zdrojů a nutnost
udržení určité úrovně kvality životního prostředí. V environmentální rovině zde máme
na mysli rizika a negativní důsledky spojené s možnou vyčerpatelností zemědělské a lesnické
půdy, nedostatkem surovin a paliv, narůstajícím znečištěním životního prostředí a
vodních zdrojů včetně klesající dostupnosti pitné vody, růstem počtu obyvatelstva a záležitostí
s tím spojených, a v neposlední řadě zde patří také otázka globálního oteplování a
změn klimatu.
Ekonomický růst
256
Nadměrný hospodářský růst a vysoká úroveň ekonomické činnosti představuje nadměrný
tlak na rovnováhu přírodních a biologických procesů a to prostřednictvím odčerpávání
přírodních zdrojů a jejich transformace při produkci zboží a služeb a neustálou emisi
různých elementů, které vedou ke znečištění přírody, či dokonce k její devastaci. Dochází
k narušování rovnováhy přírodních procesů, neschopnosti samoreprodukce životního prostředí,
poklesu neobnovitelných přírodních zdrojů, surovin a paliv, vyčerpanosti půdy. Tyto
procesy mohou vést k dlouhodobému, obtížně překonatelnému, poklesu hospodářské produkce
na jednoho obyvatele, jejichž počet se neustále progresivně zvyšuje. V jednotlivých
ekonomikách se postupně začínají prosazovat tzv. meze, resp. limity růstu.
TEORIE NULOVÉHO EKONOMICKÉHO RŮSTU
V rámci teorie nulového ekonomického růstu se připouštějí limity (růstu) vlastní
každé zemi, které, po jejich překonání, neumožňují této ekonomice dosahovat dalšího ekonomického
růstu.
Doporučením pro společnost je, v rámci teorie nulového ekonomického růstu, regulace
porodnosti, resp. stabilizace růstu populace, omezení produkce náročné na neobnovitelné
surovinové zdroje, změna struktury spotřeby směrem k nemateriálním, případně dlouhodobě
spotřebním, statkům, omezení či snížení znečistění životního prostředí a stabilizace
průmyslové a zemědělské výroby na jednoho obyvatele. Tyto závěry a řešení jsou shodné
s Malthusovou populační teorií a proto se někdy označují za neomalthusiánské teorie.
12.6.2 TEORIE TRVALE UDRŽITELNÉHO RŮSTU
Teorie trvale udržitelného růstu nepožaduje úplné zastavení hospodářského růstu
a je chápána jako úroveň a intenzita hospodářského růstu, které nepoškozují a nezhoršují
kvalitu životního prostředí, ale především neomezují potřeby budoucích generací. Jedná
se tedy o ekonomický rozvoj založený vyloženě na kvalitativním základě. Nikoli nulový
růstu, ale takový růst, který na jedné straně umožní řešit problémy chudoby a zaostalosti
určitých regionů a zároveň dovolí řešit problémy reprodukce životního prostředí a budoucích
pokolení.
TEORIE TRVALE UDRŽITELNÉO RŮSTU
Teorie trvale udržitelného růstu se opírá o takovou výši výroby a spotřeby, která umožňuje
uspokojovat současné potřeby, aniž by tato spotřeba omezovala spotřebu budoucí.
Koncept trvale udržitelného rozvoje zdůrazňuje kvalitativní rozvoj před fyzickou expanzí.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
257
Řešením trvale udržitelného rozvoje je podporovat regenerační schopnost těchto zdrojů
a nová, alternativní využití stávajících obnovitelných zdrojů, zejména v oblasti energie
a pohonných hmot. V případě zdrojů neobnovitelných, by pak měl jejich úbytek snížit pokrok
v oblasti rozvoje „ekologicky šetrných“ technologických postupů. Obecně by mělo
dojít k dosažení optimalizace kladných a záporných efektů lidské činnosti, měla by se stabilizovat
světová populace, výrazně podporovat vzdělanost všech občanů, včetně možností
individuální i celospolečenské ochrany životního prostředí apod. V teorii trvale udržitelného
rozvoje se nejedná tedy pouze o ekonomickou dimenzi hospodářského rozvoje, ale
také o dimenzi společenskou, kulturní, právní, sociální, politickou a ekologickou.
12.7Prorůstová hospodářská politika a možnosti podpory ekonomického
růstu
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že se skutečná prorůstová hospodářská politika
bude orientovat na oblast podpory a ovlivnění především intenzivního hospodářského růstu
ve smyslu dlouhodobého udržení disponibilních zdrojů. Především máme na mysli zvyšování
produktivity práce a úrovně lidského kapitálu. Konkrétně se jedná o podporu školství
a dalších vzdělávacích programů, podporu vědy, vývoje a výzkumu včetně konverze získaných
znalostí do inovací.
PRORŮSTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA
Jedná se o specifický typ hospodářské politiky, který provádějí její nositelé s cílem stimulovat
hospodářský růst a růst potenciálního produktu. Ve vyspělých ekonomikách
se jedná především o podporu intenzivního růstu, založeného na zvyšování produktivity
výrobních faktorů a lidského kapitálu.
Další jednoznačně preferovanou oblastí hospodářské politiky bude stimulace úspor a jejich
přeměna na soukromé a veřejné investice, ať již prostřednictvím snahy o zavedení optimálního
způsobu zdanění či přímými investicemi do infrastruktury, stabilizací bankovního
sektoru, podporou přímých zahraničních investic apod. To vše v rámci kvalitního
právního a politického prostředí, které podporuje podnikání a podnikatelskou činnost,
ochraňuje vlastnická práva, jejich dělitelnost, převoditelnost a vymahatelnost, umožňuje
politickou, společenskou i ekonomickou stabilitu a svobodu a tvoří tak základní předpoklady
efektivnosti a kvality růstu.
Tvůrcům hospodářské politiky by mělo jít také o zeštíhlení a zpružnění byrokratického
aparátu, snížení sociálních výdajů, případně o jejich efektivnější vyplácení, o cenovou de-
Ekonomický růst
258
regulaci, pokles korupce a úplatkářství, zvýšení otevřenosti ekonomiky, jednoznačnou nezávislost
centrální banky a monetární politiky atd. Tyto a další opatření pak zcela jistě povedou
k dlouhodobě vyšším tempům růstu výstupů ekonomických činností a tedy k samotnému
hospodářskému růstu.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Ekonomický růst představuje dlouhodobý růst potenciálního produktu, tj. zvyšování
produkčních možností ekonomiky.
Ekonomicky růst měříme třemi metodami: rozdílem, tempem a koeficientem růstu.
V užším pojetí ekonomický růst chápeme jako dlouhodobý růst potenciálního produktu,
resp. reálného produktu na jednoho obyvatele. V tomto případě hovoříme o ukazateli ekonomické
úrovně, která se nejčastěji využívá ke klasifikaci výše hospodářské rozvinutosti
dané země.
Je-li ekonomický růst záporný, hovoříme o negativním hospodářském růstu, je-li nulový,
pak o nulovém růstu ekonomiky.Maximální hospodářský růst nemusí být vždy efektivní,
požadovaný a optimální.
Bariéry a možnosti hospodářského růstu každého hospodářství souvisí s institucionálními,
historickými, společenskými, sociálními, kulturními, etickými, morálními a především
environmentálními možnostmi.
Zdroje ekonomického růstu dělíme na extenzivní a intenzivní, alternativně označované
za kvantitativní a kvalitativní. Podle typu zdrojů, které stojí za konkrétním růstem, členíme
hospodářský růst na extenzivní a intenzivní. Většinou se však jedná o jejich vzájemnou
kombinaci.
Graficky jsme schopni zobrazit hospodářský růst v modelu hranice produkčních možností,
v modelu AS-AD pomocí přímky LRAS a v rámci zobrazení hospodářského cyklu
prostřednictvím trendové linie.
Produkční funkce vyjadřuje kladný vztah mezi množstvím produkce, které v daném časovém
období je ekonomika schopna vyprodukovat v závislosti na dostupném objemu a
produktivitě výrobních faktorů a úrovni poznané technologie: Y = A . f(K, L).
Cobb-Douglasova produkční funkce vyjadřuje kvantitativní vztah mezi objemem produkce
reálného produktu a úrovní technologie násobené geometrickým váženým průměrem
indexů kapitálu (Kα
) a práce (Lβ
): Y = A . Kα
. Lβ
. Koeficienty α a β (vyjadřují pružnost
reálného produktu na procentuální změnu příslušného faktoru) leží v intervalu (0, 1) a
běžně se jejich součet rovná jedné, tj. α + β = 1.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
259
Podstata růstového účetnictví spočívá v analýze determinant temp růstu potenciálního
produktu: ∆Y/Y = ∆A/A + α . ∆K/K + β . ∆L/L.
Solowův (neoklasický) model se zabývá způsobem, jakým úspory utvářejí zdroje sloužící
k tvorbě (akumulaci) kapitálu, jež následně vedou k vyššímu ekonomickému růstu a k
růstu životního standardu. Charakterizuje „stabilní stav“, tj. bod - stav, do kterého se ekonomika
se dříve či později dostane, a kdy další investice (zvyšování akumulace kapitálu)
již nepřináší další - dodatečný růst produkce. Stabilní stav je překonatelný pouze technickým
pokrokem.
Harrod – Domarův (keynesiánký) model zkoumá možnosti podmínek rovnovážného
hospodářského růstu, tj. růstu při plné zaměstnanosti a plném využití kapitálu.
Teorie endogenního růstu vyzdvihuje klíčovou roli lidského kapitálu a znalostí, jež významným
způsobem přispívají k technologickému pokroku, který stojí na pozadí ekonomického
růstu. Technologický pokrok zde má endogenní charakter.
Teorie nulového ekonomického růstu spočívá v pochopení a definování existujících limitů
růstu, které brání dalšímu zvyšování hospodářského růstu (omezenost přírodních
zdrojů, ochrana kvality životního prostředí atd.)
Teorie trvale udržitelného růstu požaduje takovou intenzitu a úroveň hospodářského
růstu, která nepoškodí kvalitu životního prostředí, ale především neomezí potřeby dalších
generací v budoucnosti.
Prorůstává hospodářská politika souvisí především s podporou a zvyšováním produktivity
práce a úrovně lidského kapitálu včetně stimulace úspor a investování.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
260
LITERATURA
ABEL, A. B., B. S. BERNANKE and D. CROUSHORE, 2007. Macroeconomics (6th
Edition). Boston: Pearson Addison-Wesley. ISBN 978-0321415547.
BALL, L. and N. G. MANKIW, 2002. The NAIRU in Theory and Practice. The Journal of
Economic Perspectives, 16(4). pp. 115-136.
BARRO, R. J., 1997. Macroeconomics (5th Edition). Cambridge: MIT Press. ISBN 978-
0262024365.
BAUMOL, W. J. and A. S. BLINDER, 2011. Economics. Principles and Policy. Michigan:
Cengage Learning. ISBN 978-0538453622.
BLANCHARD, O., 2010. Macroecnomics, 5th Edition. New Jersey: Prentice Hall. ISBN
978-0132159869.
Český statistický úřad. Databáze českého statistického úřadu. [online]. [vid. 10. prosince
2013]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statistiky.
ČNB. Databáze časových řad ARAD. [online]. [vid. 18. prosince 2013]. Dostupné z:
http://www.cnb.cz/docs/ARADY/HTML/index.htm.
DORNBUSH, R., 1976. Expectations and Exchange Rate Dynamics. Journal of Political
Economy, 84(6). Pp. 1161–1176.
DORNBUSH, R. and S. FISHER, 1994. Makroekonomie. Praha: SPN. ISBN 80-04-25556-
6.
FISHER, I., 1973. I Discovered the Phillips Curve. Journal of Political Economy, 81(2).
Pp 496-502.
FISHER, I. 1997. Theory of Interest. Pickering & Chatto. ISBN 978-1851962341.
FRAIT, J., 1996. Mezinárodní peněžní teorie. Ostrava: VŠB-TUO. ISBN 80-7078-395-8.
FRIEDMAN, M., 1968. The Role of Monetary Policy. American Economic Review, 58(1).
Pp. 1-17.
FRIEDMAN, M., 1969. The Optimum Quantity of Money and Other Essays. Aldine Transaction.
ISBN 978-0202060309.
FUCHS, K. a P. TULEJA, 2003. Makroekonomie I. Brno: ESF MU v Brně. ISBN: 80-210-
3073-9
GORDON, R. J., 1997. The Time-Varying NAIRU and its Implications for Economic Policy.
Journal of Economic Perspectives, 11(1). Pp. 11-32.
GORDON, R. J., 2011. Macroeconomics. New Jersey: Prentice Hall. ISBN 978-
0138014919.
HELÍSEK, M., 2000. Makroekonomie. Slaný: Melandrium. ISBN 80-86175-10-3.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
261
KEYNES, J. M., 1963. Obecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz. Praha: NČAV.
KLIKOVÁ, CH., I. KOTLÁN a kol., 2012. Hospodářská politika. 3. vyd. Ostrava: SOKRATES.
ISBN 978-80-86572-76-5.
KODERA, J., 2007. Měnová analýza. Praha: ASPI. ISBN 80-73572-98-2.
KODEROVÁ, J., M. SOJKA a J. HAVEL, 2008. Teorie peněz. Praha: ASPI, Wolters
Kluwer. ISBN 80-73576-40-6.
KOTLÁNOVÁ, E. a K. TUREČKOVÁ, 2014. Makroekonomie. Doplnit
MACH, M., 2001. Makroeonomie II. 3. vyd. Slaný: Melandrium. ISBN 80-86175-18-9.
MANKIW, N. G. (ed)., 1994. Monetary Policy. Chicago: University of Chicago Press.
ISBN 0-226-50309-7.
MANKIW, N. G., 2003. Macroeconomics. 5. Edition. New York: Worth Publishers. ISBN
0-7167-5237-9.
MANKIW, N. G. And D. ROMER (eds.), 1991. New keynesina Economics. Vol. 2: Coordination
Failures and Real Rigidities. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-63134-2.
MODIGLIANI, F. and A. ANDO, 1963. The Life Cycle Hypothesis of Saving: Aggregated
Implications and Tests. American Economic Review, 53(1). Pp. 55-84.
MODIGLIANI, F. and R. BRUMBERG, 2005. Utility Analysis and the Consumption Funcion:
An Interpretation of Cross Section Data. In MODIGLIANI, F., The Colledcted Papers
of Fraco Modigliani. Cambridge: MIT Press. ISBN 0-262-13150-1.
MUNDELL, R. A., 1962. The Appropriate Use of Monetary and Fscal Policy for Intenal
and External Stability. IMF Staff Papers, 9(1). Pp. 70-79.
PATINKIN, D., 1989. Money, Interest and Prices. 2nd Edition. New York: Harper and
Row. ISBN 978-0262161145.
PHELPS, E. S., 1967. Phillips Curve, Expectations of Inflations, and Optimal Unemployment
Over Time. Economica, 34(135). Pp. 254-281.
ROMER, D., 2005. Advanced Macroeconomics. 3th Edition. McGraw-Hill/Irwin. ISBN
978-0072877304.
ROMER, P., 1986. Increasing Returns and Long Run Growth. Journal of Political
Economy, 94(5). Pp. 1002-1037.
ROMER, P., 1990. Endogenous Technological Change. Journal of Political Economy,
98(5). Pp. 71-102.
SAMUELSON, P. A. and W. D. NORDHAUS, 2010. Ekonomie. Praha: NS Svoboda.
ISBN 80-205-0590-3.
SNOWDON, B. and H. R. Vane, 2005. Modern Macroecnomics: Its Origin, Development
and Current State. Cheltenham: Edward Elgar Pub. ISBN 978-1845422080.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
262
SOLOW, R. M., 1956. A Contribution to the Theory of Economic Growth. Quarterly Journal
of Econometric, 70(1). Pp. 65-94.
STIGLITZ, J., 1974. Wage Determination an Unemployment in LDCs: The Labour Turnover
Model. Quarterly Journal of Econometric, 88(2). Pp. 353-369.
WOODFORD, M. 1999. Revolution and Evolution in Twentieth-Century Macroeconomics.
Princeton: Princeton University.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
263
SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY
Záměrem této studijní opory týkající se problematiky makroekonomie bylo přiblížit
v jednotlivých vybraných tématech takové souvislosti a oblasti, které tradičně patří do základu
obecné mikroekonomie a jsou doplněny rozšiřujícími informacemi, tak aby tato
distanční opora plně akceptovala požadavky na znalosti studentů v navazujícím typu studia.
Obsah studijní opory je rozdělen do dvanácti okruhů, které respektují strukturu výukových
bloků v navazujícím studiu na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné, Slezské
univerzitě v Opavě. Některé kapitoly jsou doplněny interaktivními odkazy na videopřednášky
Makroekonomie přednášené doc. Ing. Marianem Lebiedzikem, Ph.D., které vhodným
způsobem kombinují psaný text této studijní opory a umožní tak studentům lépe pochopit
řešenou problematiku.
Publikace je rozdělena do 12 kapitol, které na sebe navazují. Prvních šest kapitol a kapitola
osmá jsou věnovány teoretickým modelům, se kterými se pracuje v rámci pokročilého
kurzu makroekonomie a jejich implikaci v rámci hospodářské politiky, která s makroekonomií
úzce souvisí. Dalších 5 je věnováno tématům, která tvoří základní rámec pro
pochopení dané problematiky a jsou standardně vyučována na ekonomických fakultách.
Jelikož se jedná o studium pokročilejší, předpokládaly autorky při tvorbě opory, že případný
čtenář má základní znalosti makroekonomie a ekonomických teorií.
Jak již bylo řečeno, první část publikace byla věnována modelům, a to v pořadí, jak byly
postupně vyvíjeny. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány od předpokladů modelů, jejich
grafické i matematické konstrukci, kdy jsou rozebírány a odvozovány jednotlivé komponenty
tvořící model až k jeho využití v rámci hospodářské politiky. V případech, kdy by
byla jedna kapitola příliš obsáhlá, je rozdělena na dvě, kdy první se věnuje samotnému
modelu a druhá jeho využití v rámci hospodářské politiky. Kapitola první je věnována keynesiánskému
modelu důchod-výdaje, který je v podstatě výchozí pro všechny následující,
tedy model IS-LM (druhá kapitola), model IS-ELM (čtvrtá kapitola) a model IS-LM-BP
(pátá kapitola). Kapitola třetí a šestá se pak věnují hospodářsko-politickým opatřením a
jejich účinnosti v rámci zmiňovaných modelů.
Sedmá kapitola navazuje na šestou, neboť se zabývá devizovým kurzem, platební bilancí
a jejími vyrovnávacími mechanismy. Rozšiřuje tak a zpřesňuje naše poznatky, které souvisí
s fungováním modelu IS-LM-BP, který rozšiřuje model IS-LM právě o působení zahraničí.
Kapitola osmá nás opět vrací do světa grafů a vzorců, neboť je věnována modelu AS-AD,
který navazuje na kapitolu věnovanou modelu IS-LM, rozšiřuje však determinaci reálného
produktu ekonomiky o analýzu účinků a důsledků změn cenové hladiny.
V rámci deváté kapitoly jsme se zabývali jednou z novějších ekonomických teorií, kterou
je teorie racionálních očekávání. Východiskem této teorie je hypotéza racionálních očekávání,
kterou na počátku 60. let minulého století zformuloval John F. Muth. Důležitou
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
264
součástí této kapitoly bude i vyhodnocení účinnosti hospodářsko-politických opatření z pohledu
teorie racionálních očekávání a vybraných modelů.
Jedním z projevů celkové ekonomické nerovnováhy je inflace. Dalším projevem je nezaměstnanost.
O tom, že cenová stabilita a plná zaměstnanost patří mezi hlavní cíle téměř
všech typů hospodářské politiky, není sporu. V desáté kapitole se proto budeme zabývat
jedním ze sporných a nejčastěji diskutovaných ekonomických vztahů v celé druhé polovině
20. století, a to konkrétně vztahem inflace a nezaměstnanosti.
Poslední dvě kapitoly jsou věnovány ekonomickému cyklu a ekonomickému růstu, což
jsou dva pojmy, s nimiž pracujeme v průběhu celého kurzu a bez jejichž znalostí a náležitého
pochopení nelze správně analyzovat makroekonomické modely a pochopit všechny
souvislosti v makroekonomii.
V jednotlivých kapitolách můžete nalézt grafy a tabulky, které doplňují textovou část
studijní opory. Vzhledem k rozsahu publikace však nebylo možno uvádět příklady včetně
výsledků. K tomuto účelu slouží semináře k předmětu a další publikace, která se soustředí
čistě na příklady a jejich řešení. Veškeré obrazové materiály, u nichž není uveden zdroj,
jsou vlastní tvorbou autorů, kteří vycházejí z odborné literatury. Na závěr studijní opory je
uveden seznam literatury a zdrojů, ze kterých bylo při psaní textů čerpáno.
A na závěr: makroekonomie rozhodně není abstraktní disciplínou! Znalosti makroekonomie
nám umožňují pochopit, jakým způsobem funguje naše ekonomika, proč vláda a
centrální banka do ní zasahují, značná část informací zde uvedených má svou paralelu v reálném
životě. Pokud dokáže student propojit tyto teoreticky osvojené poznatky s praktickými
situacemi dějícími se dennodenně kolem, pak záměr této opory byl více než zcela
naplněn.
Eva Kotlánová, Kamila Turečková - Makroekonomie pro navazující studium
265
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON
Čas potřebný ke studiu Cíle kapitoly
Klíčová slova Nezapomeňte na odpočinek
Průvodce studiem Průvodce textem
Rychlý náhled Shrnutí
Tutoriály Definice
K zapamatování Případová studie
Řešená úloha Věta
Kontrolní otázka Korespondenční úkol
Odpovědi Otázky
Samostatný úkol Další zdroje
Pro zájemce Úkol k zamyšlení
Název: Makroekonomie pro navazující studium
Autor: Ing. Eva Kotlánová, Ph.D.
Ing. Kamila Turečková, Ph.D.
Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
Určeno: studentům SU OPF Karviná
Počet stran: 266
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.