Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
BANKOVNICTVÍ
Pavla Vodová
Karviná 2014
Projekt OP VK č. CZ.1.07/2.2.00/28.0017
„Inovace studijních programů na Slezské univerzitě,
Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné“
Obor: Ekonomie.
Anotace: Cílem studijního textu Bankovnictví je poskytnout studentům bakalářských studijních oborů
základní znalosti a informace z oblasti bankovnictví, zejména s místem a úlohou bank v tržní
ekonomice. Předkládaný text je členěn do třinácti kapitol, které odpovídají třinácti výukovým
týdnům semestru. Kromě základního přehledu o struktuře bankovního sektoru a o cílech
a nástrojích regulace a dohledu nad bankovním sektorem podává podrobnou charakteristiku
aktiv a pasiv bank, úvěrových obchodů bank i produktů pro financování bydlení. Zaměřujeme
se také na hospodaření bank a hodnocení bank s využitím finanční analýzy. Pozornost je
věnována i problematice nelegálních bankovních praktik a také produktům investičního
bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci. V závěru práce se zmíníme i o principech
a produktech islámském bankovnictví. Veškerá probíraná látka je vztažena k vývoji v českém
bankovním sektoru.
Klíčová slova: Banka, regulace a dohled, aktiva, pasiva, úvěrové obchody, úvěrové analýzy, nelegální praktiky,
hospodaření, finanční analýza, investiční bankovnictví, bankovnictví mimo bilanci, islámské
bankovnictví.
Autor: doc. Ing. Pavla Vodová, Ph.D.
Recenzenti: doc. Ing. Emília Zimková, PhD.
Ing. Iveta Řepková, Ph.D.
ISBN 978-80-7510-019-1
- 3 -
OBSAH
ÚVOD ........................................................................................................................................ 6
1 BANKY A JEJICH ORGANIZAČNÍ STRUKTURA ................................................ 7
1.1 BANKA A BANKOVNÍ SYSTÉM .................................................................................................. 7
1.1.1 JEDNOSTUPŇOVÝ BANKOVNÍ SYSTÉM .......................................................................... 7
1.1.2 DVOUSTUPŇOVÝ BANKOVNÍ SYSTÉM ........................................................................... 8
1.1.3 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ BANKOVNÍ SYSTÉM.................................................................. 9
1.2 BANKOVNÍ SEKTOR V ČESKÉ REPUBLICE............................................................................... 10
1.3 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA BANKY ....................................................................................... 11
1.3.1 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ ORGANIZAČNÍ STRUKTURU BANK........................................... 12
1.3.2 TYPY ORGANIZAČNÍCH STRUKTUR BANKY.................................................................. 13
1.3.3 ŘÍDÍCÍ ORGÁNY BANKY ............................................................................................. 14
1.3.4 BANKOVNÍ MÍSTA...................................................................................................... 14
2 REGULACE A DOHLED NAD BANKOVNÍM SEKTOREM............................... 16
2.1 PODSTATA, CÍLE A DŮVODY REGULACE A DOHLEDU NAD BANKOVNÍM SEKTOREM ............. 16
2.2 NÁSTROJE BANKOVNÍ REGULACE A DOHLEDU ...................................................................... 18
2.2.1 LICENČNÍ ČINNOST................................................................................................... 18
2.2.2 POVOLOVACÍ ČINNOST ............................................................................................. 19
2.2.3 STANOVOVÁNÍ PRAVIDEL OBEZŘETNÉHO PODNIKÁNÍ BANK ....................................... 19
2.2.4 DOHLEDOVÉ ČINNOSTI............................................................................................. 20
2.2.5 REAKCE NA ZJIŠTĚNÉ NEDOSTATKY........................................................................... 20
2.3 INSTITUCE BANKOVNÍHO DOHLEDU....................................................................................... 21
2.4 VĚŘITEL POSLEDNÍ INSTANCE................................................................................................ 24
3 MANAGEMENT AKTIV BANK................................................................................ 26
3.1 PRIMÁRNÍ AKTIVA.................................................................................................................. 27
3.2 SEKUNDÁRNÍ AKTIVA............................................................................................................. 28
3.3 ÚVĚRY.................................................................................................................................... 29
3.3.1 REGULACE ÚVĚROVÉ ANGAŽOVANOSTI..................................................................... 29
3.3.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA ÚVĚROVÝCH OBCHODŮ................................................................... 30
3.3.3 ČLENĚNÍ ÚVĚRŮ PODLE RŮZNÝCH HLEDISEK............................................................ 31
4 ÚVĚROVÉ OBCHODY BANK .................................................................................. 33
4.1 ÚVĚROVÝ VZTAH MEZI BANKOU A KLIENTEM....................................................................... 33
4.2 CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH DRUHŮ ÚVĚRŮ.................................................................. 34
4.2.1 KONTOKORENTNÍ ÚVĚR............................................................................................ 34
4.2.2 SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR ............................................................................................ 35
4.2.3 ESKONTNÍ ÚVĚR....................................................................................................... 36
4.2.4 PODNIKATELSKÉ ÚVĚRY ........................................................................................... 36
4.2.5 KOMUNÁLNÍ ÚVĚRY.................................................................................................. 37
4.2.6 ZÁVAZKOVÉ ÚVĚRY................................................................................................... 37
4.3 ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ................................................................................................................... 38
4.3.1 VÝZNAM A ZÁSADY ZAJIŠTĚNÍ.................................................................................... 38
4.3.2 CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH MOŽNOSTÍ ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ .................................. 38
- 4 -
5 PRODUKTY BANK PRO FINANCOVÁNÍ BYDLENÍ .......................................... 43
5.1 ÚVĚRY ZE STAVEBNÍHO SPOŘENÍ........................................................................................... 44
5.2 HYPOTEČNÍ ÚVĚRY ................................................................................................................ 45
5.3 PŮJČKY ZE STÁTNÍHO FONDU ROZVOJE BYDLENÍ.................................................................. 48
5.4 KOMBINACE PRODUKTŮ......................................................................................................... 48
6 ÚVĚROVÉ ANALÝZY................................................................................................ 49
6.1 ANALÝZA PRÁVNÍCH POMĚRŮ KLIENTA ................................................................................ 49
6.2 ANALÝZA BONITY KLIENTA ................................................................................................... 50
6.2.1 ANALÝZA BONITY OBČANŮ ........................................................................................ 50
6.2.2 ANALÝZA BONITY PODNIKATELŮ ............................................................................... 52
6.2.3 ÚVĚROVÉ REGISTRY ................................................................................................. 53
6.3 ANALÝZA PODNIKATELSKÉHO ZÁMĚRU ................................................................................ 55
6.4 ANALÝZA ZAJIŠTĚNÍ .............................................................................................................. 55
7 MANAGEMENT PASIV BANK................................................................................. 57
7.1 DEPOZITA............................................................................................................................... 58
7.1.1 DRUHY DEPOZIT ...................................................................................................... 58
7.1.2 ZAJIŠTĚNÍ DEPOZIT .................................................................................................. 60
7.1.3 NÁKLADY BANKY NA DEPOZITA ................................................................................. 63
7.2 KAPITÁL................................................................................................................................. 63
7.3 NEDEPOZITNÍ ZÁVAZKY......................................................................................................... 65
8 INVESTIČNÍ BANKOVNICTVÍ A BANKOVNICTVÍ MIMO BILANCI ........... 66
8.1 INVESTIČNÍ BANKOVNICTVÍ ................................................................................................... 66
8.2 BANKOVNICTVÍ MIMO BILANCI.............................................................................................. 69
8.3 PRÁVNÍ ÚPRAVA..................................................................................................................... 72
9 NELEGÁLNÍ BANKOVNÍ PRAKTIKY................................................................... 75
9.1 PŘÍČINY A DRUHY NELEGÁLNÍCH BANKOVNÍCH PRAKTIK..................................................... 75
9.2 ZPRONEVĚRY, BANKOVNÍ LOUPEŽE A KRÁDEŽE, PODVODY.................................................. 75
9.3 INSIDER TRADING................................................................................................................... 78
10 PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ A KORUPCE V BANKOVNICTVÍ....................... 81
10.1 PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ....................................................................................................... 81
10.1.1 POSTUP PŘI PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ....................................................................... 81
10.1.2 LEGISLATIVA PROTI PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ ........................................................... 82
10.2 KORUPCE................................................................................................................................ 85
10.2.1 DRUHY A DŮSLEDKY KORUPCE ................................................................................ 85
10.2.2 MĚŘENÍ KORUPCE.................................................................................................... 86
10.2.3 KORUPCE V BANKOVNICTVÍ...................................................................................... 89
11 HOSPODAŘENÍ BANK .............................................................................................. 90
11.1 ZÁKLADNÍ PRINCIPY HOSPODAŘENÍ BANK............................................................................. 91
11.2 VÝKAZ ZISKU A ZTRÁTY BANKY............................................................................................ 91
11.2.1 VÝNOSY BANK........................................................................................................... 92
11.2.2 NÁKLADY BANK ........................................................................................................ 93
11.2.3 ZISK BANK................................................................................................................ 94
- 5 -
12 .......................................................................................... FINANČNÍ ANALÝZA BANK
........................................................................................................................................ 96
12.1 HODNOCENÍ TRENDŮ VE VÝVOJI BILANCE BANKY ................................................................ 97
12.2 POMĚROVÉ UKAZATELE......................................................................................................... 97
12.2.1 POMĚROVÉ UKAZATELE RENTABILITY ....................................................................... 98
12.2.2 POMĚROVÉ UKAZATELE LIKVIDITY ......................................................................... 100
12.2.3 POMĚROVÉ UKAZATELE KVALITY AKTIV .................................................................. 102
12.2.4 POMĚROVÉ UKAZATELE PRODUKTIVITY.................................................................. 103
12.2.5 UKAZATEL KAPITÁLOVÉ PŘIMĚŘENOSTI.................................................................. 104
13 ISLÁMSKÉ BANKOVNICTVÍ ................................................................................ 106
13.1 ZÁKLADNÍ PRINCIPY ISLÁMSKÉHO BANKOVNICTVÍ............................................................. 107
13.2 ZÁKLADNÍ PRODUKTY ISLÁMSKÉHO BANKOVNICTVÍ.......................................................... 108
ZÁVĚR.................................................................................................................................. 112
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY................................................................................ 113
- 6 -
ÚVOD
Cílem studijního textu Bankovnictví je poskytnout studentům bakalářských studijních
oborů základní znalosti a informace z oblasti bankovnictví. Studijní text je tedy určen
zejména studentům bakalářského studijního oboru Bankovnictví, ale využít jej mohou
i studenti ostatních bakalářských oborů, kteří si předmět Bankovnictví zvolí z nabídky
volitelných předmětů.
Text je členěn do třinácti kapitol, které odpovídají třinácti výukovým týdnům semestru.
V první kapitole je vymezena podstata banky a bankovního systému. Jsou charakterizovány
jednotlivé typy bankovních systémů, míra otevřenosti bankovního systému, uspořádání bank
a faktory ovlivňujícím charakter bankovního sektoru. V dalších částech kapitoly je popsána
struktura českého bankovního sektoru, jsou nastíněny základní typy organizační struktury
bank, faktory ovlivňující její volbu a úkoly řídicích orgánů banky. Druhá kapitola se zaměřuje
na regulaci a dohled nad bankovním sektorem, seznamuje s podstatou, cílem a důvody
regulace a dohledu, charakterizuje nástroje regulace a dohledu. Pozornost je věnována
i institucionální uspořádání regulace a dohledu a úloze věřitele poslední instance.
Třetí až šestá kapitola se zaměřuje na aktivní operace bank. V třetí kapitole jsou
popsány hlavní položky aktiv bank. Podrobněji jsou charakterizována primární a sekundární
aktiva, úvěry, jejich právní úprava a členění úvěrů podle různých hledisek. Čtvrtá kapitola je
věnována úvěrovým obchodům bank. Po popisu úvěrového vztahu mezi bankou a klientem
jsou představeny základní druhy úvěrů (kontokorentní, spotřebitelský, eskontní,
podnikatelský, komunální úvěr a závazkové úvěry) a možnosti jejich zajištění. V páté kapitole
si nastíníme základní možnosti financování bydlení – úvěr ze stavebního spoření, hypoteční
úvěr a půjčky ze Státního fondu rozvoje bydlení. Před poskytnutím úvěru banky provádějí
důkladné úvěrové analýzy. Analýza právních poměrů klienta, analýza bonity klienta, analýza
podnikatelského záměru a analýza zajištění jsou popsány v kapitole šesté. Je poukázáno i na
důležitost úvěrových registrů.
Sedmá kapitola vymezuje hlavní položky pasiv bank. U depozit se zaměříme na jejich
druhy, zajištění a skutečné náklady banky na depozita. V případě kapitálu uvedeme jeho
funkce a strukturu podle platné legislativy. Neopomeneme ani nedepozitní závazky. Osmá
kapitola je věnována investičnímu bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci. Je vymezena
jejich podstata, základní produkty i legislativní úprava v České republice.
V bankovním sektoru se můžeme setkat i s nelegálními praktikami. Devátá kapitola
popisuje příčiny a druhy nelegálních bankovních praktik a podrobněji charakterizuje
zpronevěry, bankovní loupeže a krádeže, podvody a insider trading. V desáté kapitole je
pozornost věnována dalším druhům nelegálních praktik. Seznámíme se s procesem praní
špinavých peněz, legislativou proti praní špinavých peněz, podstatou korupce a metodami
jejího měření.
Jedenáctá kapitola se zabývá hospodařením banky, jeho základními principy,
strukturou výkazu zisku a ztráty banky. Charakterizovány jsou hlavní druhy nákladů a výnosů
banky i jednotlivé kategorie zisku banky. V dvanácté kapitole si popíšeme hlavní metody
a nástroje finanční analýzy banky, informační zdroje pro finanční analýzu i její omezení.
Naučíme se hodnotit trendy ve vývoji bilance banky i vypočítávat jednotlivé skupiny
poměrových ukazatelů.
Poslední kapitola se zabývá něčím, co zatím v České republice není aktuální, a sice
islámským bankovnictvím. Nejdříve jsou popsány základní principy islámského bankovnictví,
poté jsou charakterizovány hlavní produkty v nabídce islámských bank.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 7 -
1 BANKY A JEJICH ORGANIZAČNÍ STRUKTURA
1.1 BANKA A BANKOVNÍ SYSTÉM
DEFINICE 1
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, definuje v § 1 banku jako akciovou společnost se
sídlem v České republice, která přijímá vklady od veřejnosti, poskytuje úvěry a má k výkonu
těchto činností bankovní licenci. Kromě toho banka může vykonávat i další činnosti, má-li je
povoleny v jí udělené licenci: může investovat do cenných papírů na vlastní účet, nabízet
finanční leasing, platební styk a zúčtování, vydávat a spravovat platební prostředky,
poskytovat záruky, otevírat akreditivy, obstarávat inkasa, poskytovat investiční služby
a služby finančního makléřství, vykonávat funkci depozitáře či směnárenskou činnost a další
činnosti. Banka nesmí vykonávat jiné podnikatelské činnosti než ty, které má povoleny
v licenci.
Banky nefungují v tržních ekonomikách odděleně, ale spolu s ostatními bankami.
Pojmem bankovní systém označujeme souhrn bank působících na daném území, jejich
vzájemné vztahy a vazby okolí. Bankovní systém můžeme z hlediska jeho institucionálního
uspořádání rozlišit na jednostupňový a dvoustupňový.
1.1.1 JEDNOSTUPŇOVÝ BANKOVNÍ SYSTÉM
V jednostupňovém bankovním systému není centrální banka institucionálně oddělena
od ostatních bank. Jednostupňový bankovní systém fungoval v počátcích bankovnictví, kdy
existovala soukromá emise peněz komerčních bank. Později se tento model uplatňoval
v centrálně plánovaných ekonomikách. Typickým prvkem jednostupňového bankovního
systému je monobanka, která v sobě slučuje funkce centrální banky i funkce obchodních
bank. V Československu takto v letech 1950 – 1989 fungovala Státní banka československá
(SBČS). Kromě monobanky mohou v jednostupňovém bankovním systému působit i jiné
banky. Ty však bývají specializované na předem velmi úzce vymezený rozsah činností.
V Československu to byla Česká a Slovenská státní spořitelna (náplní činnosti obou spořitelen
byly depozitní a úvěrové operace pro obyvatelstvo; účely použití vkladů obyvatelstva byly
dány rozpisem úvěrového plánu SBČS), Československá obchodní banka (specializovala se
na úvěrové, platební a zúčtovací operace se zahraničím pro podnikovou sféru; účel použití
prostředků v zahraničních měnách byl dán rozpisem devizového plánu SBČS), Živnostenská
banka (prováděla platební styk se zahraničím pro drobnou soukromou klientelu) a Investiční
banka (do roku 1958 se specializovala na dlouhodobé investiční úvěry, od roku 1958 byla
pověřená úschovou a správou cenných papírů). Podrobnější informace o vývoji bankovního
sektoru uvádí například Zimková (2009).
Banky v jednostupňovém bankovním systému fungují zcela odlišně: jde o systém, který
působí centralisticky a potlačuje konkurenci a podnikání. Banky jsou zcela závislé na
rozhodnutích monobanky, jejich úkolem je úvěrovat rozepsané potřeby podniků podle vládou
nebo ministerstvem stanoveného plánu. Rozhodovací pravomoci bank jsou velmi malé.
Z toho také vyplývá, že hlavním cílem jejich činnosti není zisk ani maximalizace tržní
hodnoty majetku, ale mají zájem především na splnění ukazatelů zadaných plánem.
Jednostupňové bankovní systémy nefungují příliš efektivně, zejména v centrálně plánovaných
ekonomikách. Důvodem jsou chybějící podnikatelské aktivity bank a poskytování úvěrů
zejména podnikové sféře bez ohledu na jejich návratnost.
1 Banky a jejich organizační struktura
- 8 -
1.1.2 DVOUSTUPŇOVÝ BANKOVNÍ SYSTÉM
V rámci dvoustupňového bankovního systému jsou obchodní banky institucionálně
oddělené od banky centrální. Centrální banka jakožto první stupeň zabezpečuje speciální
funkce (provádí měnovou politiku, emituje hotovostní peníze, případně vykonává bankovní
regulaci a dohled). Druhý stupeň představují obchodní banky, které za účelem dosažení zisku
zprostředkovávají pohyby dočasně volných peněžních prostředků podle požadavků trhu a
v prostředí vymezeném pravidly obezřetného podnikání. Jejich činnost není řízena žádnými
z centra rozepsanými plány, banky jsou při rozhodování zcela samostatné. Pro dvoustupňové
bankovní systémy je charakteristický vyšší počet bank.
Vznik dvoustupňového bankovního systému v Československu umožnily dva zákony
(zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, a zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance
československé), které vstoupily v platnost v roce 1990. Na jejich základě SBČS získala
pravomoci centrální banky v tržní ekonomice a jejím hlavním cílem se stalo zabezpečování
stability československé koruny. Současně byly ze SBČS vyčleněny dvě nové obchodní
banky: Komerční banka Praha a Všeobecná úvěrová banka Bratislava. Na tyto dvě banky
a částečně i na Investiční banku přešla ze SBČS aktiva a pasiva, která svou povahou
odpovídala aktivitám obchodního bankovnictví. Ve své činnosti pokračovaly Česká
a Slovenská státní spořitelna, Československá obchodní banka, Živnostenská banka
a Investiční banka. Všechny banky měly přes svou výchozí specializaci univerzální charakter,
tj. mohly provozovat veškeré služby v souladu se zákonem o bankách. Kromě toho od roku
1990 vznikaly i nové banky. Od roku 1993 plní v České republice funkci centrální banky
Česká národní banka (ČNB).
Dvoustupňové bankovní systémy se v jednotlivých zemích odlišují. Nejdůležitější
rozdíl vyplývá z rozsahu oprávnění jednotlivých bank nabízet produkty komerčního
a investičního bankovnictví: rozlišujeme univerzální a specializovaný bankovní systém.
Bankovní systémy se odlišují i svou mírou otevřenosti a uspořádáním bank.
UNIVERZÁLNÍ A SPECIALIZOVANÝ BANKOVNÍ SYSTÉM
V rámci specializovaného bankovního systému je provádění obchodních aktivit
institucionálně odděleno od provádění investičních aktivit. Banka může nabízet buď pouze
produkty obchodního bankovnictví (tj. přijímat vklady, poskytovat úvěry, provádět platební
styk a další související činnosti) nebo může nabízet pouze produkty investičního bankovnictví
(tj. investovat do cenných papírů a obchodovat s nimi, spravovat finanční aktiva, investovat
do majetkových účastí apod.). Obchodní banky tedy nesmí provádět obchody s cennými
papíry, investiční banky nesmí přijímat vklady a poskytovat úvěry. Důvodem oddělení aktivit
obchodního a investičního bankovnictví je snaha zamezit konfliktu zájmů a oddělit informace
získané při poskytování úvěrů od investiční činnosti.
V univerzálním bankovním systému potom banky mohou provádět aktivity jak
investičního, tak i obchodního bankovnictví. Předností systému univerzálního bankovnictví je
poskytování různých bankovních služeb u jedné banky. To klientům bank umožňuje
dosáhnout úspor nákladů. Banky mohou lépe diverzifikovat své činnosti.
MÍRA OTEVŘENOSTI BANKOVNÍHO SYSTÉMU
V USA a v Japonsku existují legislativní bariéry, kdy zahraniční banky musí pro
proniknutí na tyto trhy splnit tvrdší podmínky než domácí banky a i po jejich splnění jsou
jejich aktivity různým způsobem omezovány. Naproti tomu v zemích Evropské unie jsou
bankovní systémy vůči zahraničním bankám velice otevřené. V Evropské unii jsou pro banky
z členských zemí prakticky rovnocenné podmínky, bez ohledu na to, zda jde o domácí či
zahraniční banku. Podíl zahraničního vlastnictví bank ve vybraných zemích střední Evropy
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 9 zachycuje
Graf 1-1. Z grafického vyobrazení je patrné, že v České republice, na Slovensku a
v Maďarsku je v rukou zahraničních vlastníků více než 80 % aktiv bankovního sektoru.
Graf 1-1: Podíl zahraničního vlastnictví bank ve vybraných zemích střední Evropy (v % z celkových aktiv)
Zdroj: CEE Banking Sector Report, May 2013, s. 9.
USPOŘÁDÁNÍ BANK
Charakter uspořádání bank potom určuje, zda je bankovní systém pobočkového,
unitárního nebo propojeného typu. V rámci pobočkového typu v bankovním systému existuje
málo bank, které mají hodně poboček. Unitární bankovní systém je charakteristický velkým
počtem bank, avšak málo pobočkami. Pro propojený bankovní systém je potom typický
relativně velký počet bank, které jsou navzájem propojené vlastnickými podíly. Ve většině
zemí Evropy a v Japonsku převládá pobočkový bankovní systém, v některých zemích se však
zvyšuje vzájemné vlastnické propojení mezi bankami. Důsledkem předchozí regulace v USA
(zákazu zakládat pobočky a filiálky v jiném členském státě – blíže viz kap. 1.3.1) je unitární
bankovní systém.
1.1.3 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ BANKOVNÍ SYSTÉM
Utváření bankovního systému je ovlivněno řadou faktorů. Černohorský a Teplý (2011)
uvádí následující faktory:
• Charakter ekonomiky, kdy větší plánovitost a direktivita hospodářské politiky
vede k zúžení počtu a druhů bank, naopak liberalismus počet a druhy bank zvyšuje.
Při vyšším podílu státu v národním hospodářství některé významné banky fungují
jako státní, případně některé činnosti přebírají finanční instituce státu.
• Stupeň rozvoje ekonomiky, kdy vyspělé ekonomiky jsou spojené s členitějším
bankovním systémem a větším počtem bankovních míst na počet obyvatel. V méně
rozvinutých ekonomikách nedochází k realizaci velkého počtu obchodů, stačí tedy
menší počet bankovních míst a užší paleta nabízených bankovních produktů.
• Struktura ekonomiky, kdy charakter a struktura podnikové sféry ovlivňuje
strukturu bankovního systému. Velké banky se zpravidla orientují na velké
podniky, malé banky na malé podniky.
• Tradice, kdy struktura bankovního systému je do značné míry ovlivněna
historickým vývojem v dané zemi. Tento faktor ovlivňuje i počet bank
v jednotlivých zemích.
• Proces měnové a hospodářské integrace a proces globalizace, kdy se bankovní
systém v dané zemi přizpůsobuje objemem operací, strukturou i výší obchodů tak,
aby banky mohly podnikat i v integrovaných celcích. Zvyšuje se podíl zahraničních
bank.
1 Banky a jejich organizační struktura
- 10 -
1.2 BANKOVNÍ SEKTOR V ČESKÉ REPUBLICE
Jak již bylo uvedeno v předchozích podkapitolách, český bankovní sektor je od ledna
1990 dvoustupňový.
V souladu s metodikou ČNB se banky dělí do několika skupin. Základním kritériem je
přitom velikost bilanční sumy (celkových aktiv), podle níž rozlišujeme:
• velké banky, které mají bilanční sumu větší než 250 mld. Kč,
• střední banky, u kterých se hodnota celkových aktiv pohybuje v rozmezí 50 – 250
mld. Kč,
• malé banky, jejichž bilanční suma je nižší než 50 mld. Kč.
Další skupiny tvoří skupina stavebních spořitelen a poboček zahraničních bank.
Na počátku roku 1990 v bankovním sektoru na území České republiky působily
Komerční banka, Investiční banka, Česká státní spořitelna, Československá obchodní banka
a Živnostenská banka (Všeobecná úverová banka a Slovenská státní spořitelna působily pouze
na území Slovenska). Zákon o bankách umožnil zakládat nové banky, avšak bez toho, aby
dostatečně upravil podmínky pro jejich vznik a další činnost. K 1. únoru 1992 proto nabyly
účinnosti nové zákony, a to zákon č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé a č. 21/1992
Sb., o bankách. Bankovní dohled jako útvar Státní banky Československé vznikl k 1. červenci
1991. Regulatorní opatření se zpřísňovala postupně (například požadovaná minimální výše
základního kapitálu, potřebného po založení banky, byla v roce 1990 stanovena na 50 mil. Kč,
v roce 1992 zvýšena na 300 mil. Kč a v roce 1994 na současných 500 mil. Kč). Tlak na
udělování licencí byl zdůvodňován především potřebou zajistit konkurenci velkým bankám.
Tabulka 1-1: Vývoj počtu bank v České republice (k 31.12. daného roku)
Rok Celkem Velké banky Střední
banky
Malé
banky
Pobočky
zahran. bank
Stavební
spořitelny
Banky v nuc.
správě
1989 5 5 0 0 0 0 0
1990 9 5 0 4 0 0 0
1991 24 6 0 18 0 0 0
1992 37 6 0 27 3 1 0
1993 52 5 2 32 7 5 1
1994 55 5 5 30 8 6 1
1995 55 5 10 24 10 6 0
1996 53 5 9 19 9 6 5
1997 50 5 13 13 9 6 4
1998 45 5 12 12 10 6 0
1999 42 5 12 9 10 6 0
2000 40 4 11 8 10 6 1
2001 38 4 10 8 9 6 1
2002 37 4 9 9 9 6 0
2003 35 4 10 6 9 6 0
2004 35 4 10 6 9 6 0
2005 36 4 10 5 11 6 0
2006 37 4 9 5 13 6 0
2007 37 4 8 5 14 6 0
2008 37 4 4 8 16 5 0
2009 39 4 4 8 18 5 0
2010 41 4 4 9 19 5 0
2011 44 4 6 8 21 5 0
2012 43 4 8 6 20 5 0
Zdroj: Vlastní zpracování dle údajů České národní banky
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 11 Jak
je patrné z Tabulky 1-1, český bankovní sektor v první polovině 90. let prošel
etapou prudkého nárůstu počtu aktivních bank. Počet bankovních subjektů rostl zpočátku
především ve skupině malých bank. Do konce roku 1994 vzrostl celkový počet bank na 55,
čímž dosáhl svého maxima. Řada nově vzniklých, zejména malých bank, však byla
nedostatečně kapitálově vybavena a vlastníci i management postrádali potřebné znalosti
a zkušenosti. V důsledku krachů a fúzí a akvizic existujících bank tak celkový počet bank
v České republice postupně klesal. 18 licencí bylo odebráno z důvodu špatné ekonomické
situace či neobezřetného podnikání, 10 licencí v důsledku fúzí a akvizicí, jedna banka se
transformovala na nebankovní subjekt, jedna banka ukončila svou činnost a jedna banka
nezahájila svou činnost v zákonem stanovené lhůtě.
Ke změnám v počtu bank dochází v posledních letech jednak v důsledku fúzí a akvizic,
jednak v důsledku vstupu nových poboček zahraničních bank na trh. Banky ze států Evropské
unie (EU) mohou od vstupu České republiky do EU nabízet na území ČR bankovní činnosti
i bez nutnosti založit pobočku, a to na základě principu jednotné bankovní licence (blíže viz
kap. 2.2.1).
Ke konci roku 2012 tvořilo bankovní sektor České republiky 43 bank, poboček
zahraničních bank a stavebních spořitelen. Rozhodující část jejich kapitálu je přitom v rukou
zahraničních subjektů (Graf 1-2).
Graf 1-2: Původ kapitálu (v %, banky s licencí k 31. 12. 2012)
Zdroj: ČNB (2012), s. 55
Podíl zahraničního kapitálu ke konci roku 2012 činil 79,2 %, přičemž zahraniční
kapitál je výlučně zastoupen v deseti bankách a v dalších pěti bankách převažuje. Český
kapitál převažuje ve dvou bankách, v šesti bankách je zastoupen výlučně: Fio banka,
Hypoteční banka, J&T Banka, Modrá pyramida stavební spořitelna a dvě státní banky –
Česká exportní banka a Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČNB, 2012).
1.3 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA BANKY
Organizační struktura banky představuje způsob, jakým jsou jednotlivé části banky
spojeny k realizaci vytýčených cílů. Znamená to tedy, jak je aktivita banky rozdělena na
jednotlivé činnosti, oddělení a pobočky, jaká je pravomoc a zodpovědnost jednotlivých
oddělení, kolik má banka pracovníků, pracovních skupin, jaké jsou jejich pravomoci a jaký je
tok úkolů a informací v bance.
1 Banky a jejich organizační struktura
- 12 -
1.3.1 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ ORGANIZAČNÍ STRUKTURU BANK
Organizační struktura každé banky je specifická. K hlavním faktorům, které ji ovlivňují,
patří zejména tyto faktory:
• velikost banky (větší banky obvykle nabízí širší paletu produktů, proto je jejich
organizační struktura složitější než u malých bank),
• nabízené služby a klienti (některé služby některým klientům je možné doručit
elektronickou formou, jiné služby/klienti vyžadují založení pobočky),
• znalosti a profesní zaměření pracovníků banky (ovlivňují způsob vedení banky,
přístup k zákazníkům a k rizikům),
• podmínky vzniku a historie vývoje banky (kdy např. Union banka byla původně
založena jako banka pro velké firmy, proto se nepředpokládalo zakládání většího
počtu poboček, se změnou managementu však došlo ke změně strategie na tradiční
banku s pobočkovou sítí),
• geografické působení banky (zda působí místně, regionálně, národně nebo
mezinárodně),
• legislativní omezení (zde je velmi důležité, zda banky mohou neomezeně zakládat
pobočky a filiálky, zda mohou mít holdingovou strukturu a zda je v daném
bankovním systému striktně odděleno investiční a komerční bankovnictví nebo se
jedná o univerzální bankovnictví).
MOŽNOST ZAKLÁDAT POBOČKY A FILIÁLKY
Skutečnost, zda banky mohou či nemohou neomezeně zakládat pobočky či filiálky,
velmi ovlivňuje strukturu bankovního systému. Typickým příkladem jsou USA, kde
McFadden-Pepperův zákon z roku 1927 zakazoval bankám zakládat pobočky a filiálky
v jiném státě USA, než ve kterém získaly licenci. V jednotlivých státech USA navíc
existovala další regulativní opatření, týkající se druhu a počtu poboček, které banka mohla
otevřít. Důvody vzniku tohoto zákona spočívaly zejména v odlišné bankovní legislativě
v jednotlivých státech USA, nedostatečné centrální regulaci a snaze izolovat dopady
případných krachů bank pouze na území daného státu. Unitární bankovní systém (kap. 1.1.2)
v USA není tedy výsledkem vysoké konkurence, ale právě této regulace. Od poloviny 70. let
docházelo k postupnému uvolňování pravidel, kdy bankám bylo nejprve umožněno převzít
v jiném státě bankrotující banky, aby pak většinu restrikcí zrušil v roce 1994 přijatý
Rigle-Nielův zákon (Riegle-Niel Interstate Banking and Branching Efficiency Act).
UNIVERZÁLNÍ BANKOVNICTVÍ ČI ODDĚLENÍ KOMERČNÍHO A INVESTIČNÍHO
BANKOVNICTVÍ
Typickým příkladem, kde legislativní oddělení komerčního a investičního bankovnictví
ovlivnilo organizační strukturu bank i celkový charakter bankovního sektoru, jsou opět USA.
V roce 1933 byl přijat Glass-Steagalův zákon, který měl oddělením aktivit komerčního
a investičního bankovnictví bránit konfliktu zájmů a podporovat bankovní systém méně
náchylný k úpadkům. Podstatou tohoto zákona je omezení, že komerční banky nesmí vyvíjet
aktivity při obchodování s cennými papíry ani do cenných papírů investovat, a současně
investiční banky nesmí podnikat v aktivitách vyhrazených pro komerční banky, zejména
přijímat depozita. Na základě tohoto zákona došlo v USA k rozdělení několika bank a ke
specializaci všech bank. Kritikové tohoto zákona namítali, že zákon je nesystémový (platil jen
pro americké banky a na území USA), že vede k nedostatečné diverzifikaci bank (ve srovnání
se systémem univerzálního bankovnictví) a že brání a omezuje konkurenci. Restrikce proto
byly postupně uvolňovány, např. zákonem o bankovním holdingu (Bank Holding Act) z roku
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 13 -
1956, který bankovním holdingům umožnil nabídnout klientům širokou paletu bankovních
i nebankovních produktů. Bariéry mezi komerčním, investičním bankovnictvím, kolektivním
investováním a pojišťovnictvím potom prakticky zrušil Gramm-Leach-Bliley Act z roku
1999.
1.3.2 TYPY ORGANIZAČNÍCH STRUKTUR BANKY
Organizační struktura banky může být založená buď spíše na produktech, nebo spíše na
zákaznících. Může být také spíše centralizovaná nebo decentralizovaná.
PRODUKTOVÁ A KLIENTSKÁ ORGANIZAČNÍ STRUKTURA
Tradiční přístup k organizaci bank vychází z hlavních oblastí jejich činností.
Organizační struktura produktového typu tedy odráží hlavní činnosti banky, tj. hlavní
položky bilance banky. Zejména se jedná o úvěry, investice, depozita, hotovostní operace,
provozní oddělení. Veškeré činnosti lze pochopitelně dále dělit podle potřeby, zejména když
banka rozšiřuje své aktivity. V organizační struktuře pak mohou být např. úvěry rozčleněny
na hypoteční, spotřebitelské a podnikatelské apod. Současně ale platí, že pokud nějaká činnost
v organizační struktuře chybí, nemusí to znamenat, že banka službu vůbec nenabízí – tato
činnost pouze může být začleněna pod jinou aktivitu.
Klientská organizační struktura (organizační struktura založená na zákaznících)
vychází ze skutečnosti, že banka se snaží zákazníkům umožnit to, aby při jediném kontaktu
s bankou vyřídili všechny produkty, které požadují. V organizační struktuře potom nalezneme
členění oddělení podle typů zákazníků na drobné (retailové) zákazníky (což jsou občané
a drobní podnikatelé) a velké (wholesale) zákazníky (jde o velké firmy, institucionální
investory, státní sektor). Specifickým typem zákazníků jsou potom svěřenečtí zákazníci (viz
kap. 8.2). Kromě toho může organizační struktura založená na zákaznících vycházet i
z balíčků služeb pro jednotlivé skupiny klientů.
CENTRALIZACE A DECENTRALIZACE
Centralizace znamená takové řízení banky, kdy rozhodnutí přijímá vlastník nebo úzká
skupina manažerů v centru banky. Rozhodovací pravomoc i samostatnost poboček je tedy na
minimální úrovni.
Výhody centralizace spočívají především v jednotnějším vystupování banky navenek,
v operativnějším řízení banky, možnosti centralizovaně zpracovávat údaje, méně nákladných
expertízách, jednoduché kontrole a transparentnosti. K nevýhodám centralizace potom patří
pomalejší a méně pružné poskytování služeb, méně služeb v pobočkách, filiálkách i celé
bance, a neosobní služby, které mohou vyvolávat nedůvěru a nespokojenost zákazníků.
Dochází také k přetěžování omezeného počtu lidí, kteří mohou rozhodovat, čímž jejich
činnost přestává být efektivní. Banka se také daleko méně zajímá o regionální aktivity a je
méně schopná reagovat na specifika místního trhu.
Decentralizace naproti tomu představuje takové řízení banky, kdy maximální
rozhodovací pravomoci jsou ponechány na úrovni poboček či filiálek.
Rovněž decentralizace je spojena s určitými výhodami a nevýhodami. K výhodám
decentralizace patří větší rozmanitost poskytovaných služeb, efektivní, okamžité a osobní
služby, znalost místních podmínek a zájem o region, maximální zájem personálu na rozvoji
pobočky a vyšší aktivita pracovníků na nižší a střední úrovni řízení, což se pozitivně projeví
v kvalitě nabízených služeb. Nevýhodou decentralizace je možný problém s dosažením
jednotnosti banky při interpretaci a provádění politiky banky, obtížnější prosazování představ
vrcholového managementu i vyšší náklady a potřeba specifických nástrojů pro kontrolu.
1 Banky a jejich organizační struktura
- 14 Rozsah
centralizace a decentralizace závisí zejména na velikosti banky, nabízených
produktech a informačních technologiích. I v jedné bance existují oblasti, které jsou více
centralizované, a jiné, které jsou spíše decentralizované.
1.3.3 ŘÍDÍCÍ ORGÁNY BANKY
Protože banka může být podle zákona o bankách založena pouze jako akciová
společnost, stejně jako ostatní akciové společnosti musí mít vypracované stanovy a musí mít
tyto orgány: valnou hromadu, představenstvo a dozorčí radu.
Valná hromada je nejvyšším orgánem banky. Představenstvo svolává valnou hromadu
alespoň jedenkrát ročně. Valná hromada rozhoduje o zásadních otázkách jako je zrušení
banky, fúze banky či zvýšení nebo snížení základního kapitálu.
Představenstvo je statutárním orgánem banky. Musí mít nejméně tři členy – vedoucí
zaměstnance banky. Pravomoci představenstva musí být uvedeny ve stanovách banky.
Představenstvo zejména stanovuje celkovou strategii banky a její organizační uspořádání,
strategii řízení rizik (včetně limitů pro jednotlivá rizika) a kapitálu banky, zásady systému
vnitřní kontroly a bezpečnostní zásady. Kromě toho schvaluje nové produkty, zajišťuje
kompetentní management, vyhodnocuje celkovou funkčnost a efektivnost řídicího
a kontrolního systému banky. Člen představenstva nesmí být současně statutárním orgánem,
členem statutárního orgánu nebo dozorčí rady jiné právnické osoby, která je podnikatelem.
Členové představenstva banky, kteří porušili své povinnosti z titulu člena statutárního orgánu
banky, odpovídají společně a nerozdílně za škodu, která v důsledku toho vznikne věřitelům
banky.
Dozorčí rada je kontrolním orgánem banky. Musí mít nejméně tři členy, konkrétní
počet členů musí být vždy dělitelný třemi. Člen dozorčí rady nesmí být současně členem
představenstva nebo osobou oprávněnou jednat jménem banky. Dozorčí rada dohlíží na
uskutečňování podnikatelské činnosti banky, aktivity představenstva a managementu,
funkčnost a efektivnost řídicího a kontrolního systému banky. Výsledky své kontrolní činnosti
předkládá valné hromadě.
Kromě toho bývají v bance na úrovni představenstva i managementu zřizovány výbory.
Výbor je pověřený výkonem nějaké specifické činnosti. Názvy příkladů výborů – úvěrový,
investiční, svěřenecký výbor – ilustrují, jakou činnost tyto výbory vykonávají. V některých
zemích je zřízení některých výborů požadováno zákonem či jinou formou regulace. V České
republice je takto Vyhláškou č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank,
spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry požadováno, aby v každé
bance fungoval Útvar vnitřního auditu, který kontroluje dodržování pravidel obezřetného
podnikání, stanovených zásad a postupů, funkčnost a bezpečnost informačního systému
i úplnost, průkaznost a správnost účetnictví banky.
1.3.4 BANKOVNÍ MÍSTA
Pod pojmem bankovní místo rozumíme pobočky, filiálky, afilace, expozitury,
reprezentace, směnárny, bankomaty, elektronické platební terminály nebo samoobslužné zóny
(Polouček a kol., 2013).
Mezi jednotlivými druhy bankovních míst existují podstatné rozdíly. Pobočka je
organizačním útvarem správního nebo výkonného charakteru. Prostor pro obchody a služby
pobočky vymezuje centrála. Pobočka nemá právní subjektivitu, je však organizačně,
administrativně a materiálně vybavená tak, aby mohla vykonávat aktivity, pro které byla
založena. Jednotlivé pobočky mají různou míru samostatnosti: zatímco velké pobočky mohou
být v podstatě samostatné, malé pobočky mohou většinou vykonávat pouze operace, které
schválí centrála, a vést jednoduchou evidenci.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 15 Filiálka
je samostatný právní subjekt s vlastním kapitálem a samostatným účetnictvím.
Banky filiálku obvykle zakládají v zahraničí. Filiálka je obvykle součástí holdingu a je
kontrolována mateřskou společností prostřednictvím kontrolního balíku akcií.
Afilace je taktéž samostatný právní subjekt s vlastním kapitálem a samostatným
účetnictvím, avšak mateřská společnost nevlastní kontrolní balík akcií.
Expozitura je místně odloučený samostatný organizační útvar pobočky. Obvykle nabízí
jen vybrané služby. Je zakládána většinou proto, aby banka přiblížila co nejvíce nabízené
služby své klientele.
Reprezentace (obchodní zastoupení) obvykle představuje několik zástupců banky, kteří
v daném regionu zajišťují a rozvíjí obchodní aktivity. Často jde o případný krok před
otevřením pobočky.
Přítomnost banky v daném regionu je pro banky výhodná, neboť jí umožní
odpovídajícím způsobem reagovat na potřeby a požadavky klientů a může snížit informační
asymetrii mezi bankou a klienty. Na druhou stranu, vytváření a udržování jednotlivých
bankovních míst je pro banku spojeno s relativně vysokými náklady. Pro každou banku je
proto důležité optimalizovat rozložení bankovních míst. Tabulka 1-2 zachycuje vývoj počtu
pracovníků a obchodních míst v České republice v posledních deseti letech.
Tabulka 1-2: Počet pracovníků a obchodních míst v ČR (banky s licencí k danému datu)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Počet pracovníků 39004 38160 37540 38232 41207 39003 37864 39150 39822 40128
Počet obchodních míst 1670 1785 1825 1877 1865 1993 1991 1990 2049 2098
Počet pracovníků
na 1 banku 1114 1090 1043 1033 1114 1083 996 955 905 933
na 1 obchodní místo 23,4 20,4 20,6 20,4 22,1 19,6 18,9 19,7 19,4 19,1
Počet obyvatel
na 1 banku (tis.) 291,7 292,0 284,8 278,0 280,6 282,9 269,4 256,9 238,7 244,6
na 1 obchod. místo (tis.) 6,1 5,5 5,6 5,5 5,6 5,3 5,3 5,3 5,1 5,0
na 1 pracovníka 261,8 267,8 273,1 269,1 251,9 268,2 278,2 269,0 263,8 262,1
Zdroj: Vlastní zpracování dle ČNB (2013b), ČNB (2010), ČNB (2007) a ČNB (2004).
2 Regulace a dohled nad bankovním sektorem
- 16 -
2 REGULACE A DOHLED NAD BANKOVNÍM SEKTOREM
2.1 PODSTATA, CÍLE A DŮVODY REGULACE A DOHLEDU NAD BANKOVNÍM
SEKTOREM
DEFINICE 2
Regulací rozumíme vytváření a prosazování podmínek a pravidel podnikání
v bankovnictví, a to jak zákonodárnými orgány (pomocí zákonů), tak i dalšími institucemi
(pomocí podzákonných norem, tzn. vyhlášek, nařízení a opatření).
Regulace může být tržní nebo administrativní. Tržní regulace byla typická pro počátky
bankovnictví. Je založena na tom, že klienti bank prostřednictvím získaných informací sledují
finanční situaci a chování bank a na základě toho rozhodují, do které banky svěří své peníze.
To omezuje činnost těch bank, které se nechovají v souladu se zájmy klientů. Problémem
tržní regulace je však nedostatečná míra aktuálních informací o bankách, omezená schopnost
klientů tyto informace správně vyhodnotit a existence tržních selhání (blíže viz kap. 2.1.2).
Tím vyvstává nutnost administrativní regulace, tj. procesu vytváření pravidel pro
činnost bank formou zákonů a podzákonných právních norem. V rámci administrativní
regulace je přitom možné využívat dva typy regulativních opatření:
• pozitivní opatření podporují a povzbuzují určité ekonomické a bankovní aktivity,
• negativní opatření zakazují určité druhy činností nebo nabídku některých produktů.
DEFINICE 3
Dohled chápeme jako kontrolu, zda banky stanovená pravidla dodržují, a s tím
související stanovení postihů a sankcí v případě jejich nedodržování. Dohledové činnosti
budou blíže popsány v kap. 2.2.4.
Cílem bankovní regulace a dohledu je podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní
bance péče o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice.
Pod tímto obecně definovaným cílem se rozumí především podpora zdravého rozvoje, tržní
disciplíny a konkurenceschopnosti bank; předcházení systémovým krizím a posilování důvěry
veřejnosti v bankovní systém.
Cílem bankovní regulace a dohledu naopak není za každou cenu zabránit selhání každé
jednotlivé banky, nahrazovat činnost soudů či arbitráží ani nahrazovat funkci orgánů činných
v trestním řízení. Dohled sám o sobě nemůže zabránit uzavření ztrátových obchodů bankami,
je však povinen při zjištění nedostatků zasáhnout svými nástroji. Smyslem je chránit bankovní
sektor jako celek a omezit možnosti výskytu obdobného protiprávního jednání v budoucnosti.
DŮVODY PRO REGULACI A DOHLED V BANKOVNICTVÍ
Důvodem pro regulaci a dohled v bankovnictví je především existence tržních selhání,
specifičnost činnosti bank a prostor pro provádění měnové politiky.
Ekonomická teorie uvádí čtyři základní typy selhání trhu: asymetrii informací, zneužití
dominantního postavení, zneužití trhů a systémové riziko.
Asymetrie informací vzniká, jestliže na trhu (obecně i v bankovním sektoru) kontrakty
uzavírají subjekty, jejichž informace se výrazně liší. Při uzavírání smluv jsou většinou
využívány pouze veřejné informace. Ti, kteří mají k dispozici také informace soukromé, je
mohou využít (zneužít) ve svůj prospěch na úkor ostatních subjektů. To je považováno za
významné a nežádoucí narušení konkurenčního prostředí. Rozlišují se dva základní typy
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 17 informační
asymetrie: nepříznivý výběr a morální hazard. Důsledkem asymetrie informací je
skutečnost, že ekonomické transakce některých účastníků trhu mohou být neefektivní, čímž
dochází k méně efektivní alokaci zdrojů.
Dominantní postavení má banka tehdy, pokud má takové postavení, které jí umožňuje
omezovat hospodářskou soutěž (může se do jisté míry chovat nezávisle vůči ostatním
konkurentům). Konkurenční trh přináší klientům výhody ve formě růstu kvality služeb nebo
inovací. Trh s dominantním postavením banky či bankovní skupiny však může tyto výhody
omezovat – a pak jde o další typ selhání trhu.
Zneužití trhů bývá spojováno s využitím neveřejných informací (insider informací) při
obchodování s cennými papíry na finančních trzích. Při insider obchodech jsou využity
(zneužity) ostatním subjektům nedostupné informace (blíže viz kap. 8.3).
Systémové riziko vzniká v situaci, kdy se neschopnost jedné banky dostát svým
závazkům přenáší na další banky v systému. Rozsah selhání ohrožuje stabilitu bankovního
sektoru a může způsobit krizi v ekonomickém systému. Příčinou může být špatné řízení bank
nebo vnější příčiny, jako např. výrazné neočekávané změny úrokových sazeb, transformace
ekonomického systému aj. Systémové riziko způsobuje finanční ztráty a neúměrné náklady
i stranám, které nejsou účastníky bankovního sektoru, především daňovým poplatníkům.
Snižuje se důvěra veřejnosti v bankovní sektor a v důsledku toho se omezuje nebo dokonce
přerušuje tok finančních transakcí v ekonomice. Stabilita bankovního sektoru je tak velice
důležitá pro stabilitu ekonomiky jako celku.
Druhým hlavním důvodem pro regulaci a dohled v bankovnictví je skutečnost, že
činnost bank je velice specifická. Specifičnost bankovních činností spočívá zejména v:
• banky hospodaří s cizími zdroji – případné ztráty by se proto výrazně dotkly
vkladatelů,
• banky uskutečňují rozhodující část platebního styku; tato životně důležitá součást
ekonomiky vyžaduje jasná pravidla jeho fungování a stanovení povinností jeho
účastníků (tj. nelze připustit jeho poruchovost),
• úpadky bank mají pro ekonomiku mnohem horší důsledky než úpadky jiných
podnikatelských subjektů.
Poslední argument pro regulaci a dohled v bankovnictví je ten, že bankovní regulace
vytváří prostor pro provádění měnové politiky, kdy centrální banka může prostřednictvím
komerčních bank regulovat množství peněz v oběhu.
ARGUMENTY PROTI REGULACI A DOHLEDU V BANKOVNICTVÍ
Lze se ovšem setkat i s kritikou systému bankovní regulace a dohledu. Kritikové
regulace a dohledu zpravidla namítají, že:
• bankovní regulace zvyšuje nestabilitu – banky často nevědí, jakou změnu pravidel
mohou očekávat,
• bankovní regulace nutí banky k orientaci na mimobilanční operace, které se hůře
kontrolují,
• systém bankovního dohledu je nákladný,
• banky vždy budou vyvíjet snahy o obcházení stanovených pravidel,
• některá pravidla přímo stimulují banky k přebírání nadměrných rizik,
• existují pochybnosti o efektivitě systému dohledu a další.
Některé kritické názory mají jistě své opodstatnění. Bankovní sektor je však natolik
specifický a důležitý pro chod celé ekonomiky, že panuje všeobecná shoda, že určitá míra
regulace a dohledu je nutná a žádoucí.
2 Regulace a dohled nad bankovním sektorem
- 18 -
2.2 NÁSTROJE BANKOVNÍ REGULACE A DOHLEDU
Bankovní dohled je v České republice upraven zejména zákonem č. 6/1993 Sb., o České
národní bance a zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách. Podle těchto zákonů ČNB vydává
bankovní licence, vydává opatření a vyhlášky definující pravidla obezřetného podnikání bank,
monitoruje činnost bank, poboček zahraničních bank a družstevních záložen, provádí kontroly
v bankách, včetně poboček zahraničních bank a v družstevních záložnách, vydává předchozí
souhlasy podle zákona o bankách např. při nabývání podílu na bance, při prodeji podniku
banky, sloučení banky, zrušení banky či ukončení bankovních aktivit, ukládá opatření
k nápravě a sankce za zjištěné nedostatky v činnosti bank, rozhoduje o zavedení nucené
správy a odnětí bankovní licence. Regulace a dohled tedy zahrnuje:
• licenční činnost,
• povolovací činnost,
• stanovování pravidel obezřetného podnikání bank,
• dohledové činnosti,
• reakce na zjištěné nedostatky.
2.2.1 LICENČNÍ ČINNOST
Působit jako banka mohou v ČR pouze akciové společnosti, které k této činnosti získaly
licenci. Žádost o licenci se předkládá České národní bance, která také rozhoduje o jejím
udělení. Pro udělení licence musí být splněny podmínky vymezené v § 4 zákona č.
21/1992 Sb., zejména:
• základní kapitál musí mít průhledný a nezávazný původ, musí být v dostatečné výši
a vyhovující skladbě (minimálně 500 milionů Kč a minimálně v této výši musí být
tvořen peněžitými vklady), musí být v plné výši splacen,
• osoby navrhované do statutárních a řídicích orgánů banky musí mít dostatečnou
důvěryhodnost, odbornou způsobilost a zkušenost, rovněž hlavní akcionáři musí být
důvěryhodní a způsobilí,
• banka musí mít technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných
činností, funkční řídicí a kontrolní systém, obchodní plán vycházející z navrhované
strategie činnosti podložený reálnými kalkulacemi,
• sídlo budoucí banky musí být na území ČR.
Žádost o licenci se podává na předepsaném formuláři, jehož vzor a požadované přílohy
lze nalézt ve Vyhlášce č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování
odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob. Na základě posouzení žádosti se
vydává licence, a to na dobu neurčitou. V licenci je uveden výčet činností, které je banka
oprávněna provozovat.
V ČR mohou působit i pobočky zahraničních bank. Zahraniční banky ze zemí mimo
Evropskou unii (dále EU) ke své činnosti rovněž potřebují licenci. Pro udělení licence jsou
požadovány obdobné informace jako v případě bank, navíc je vyžadováno i vyjádření
bankovního dohledu ze země, kde má sídlo centrála zahraniční banky.
Banky se sídlem v EU mohou (v souvislosti se vstupem ČR do EU) využívat tzv.
princip jednotné licence. Princip jednotné licence je upraven Směrnicí Evropského
parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových
institucí a o jejím výkonu. Na jeho základě se bance vydává pouze jedna licence, která vedle
možnosti nabízet bankovní služby na území domovského státu, dává bance možnost
vykonávat bankovní služby i na území jiného členského státu Evropské unie (hostitelský stát)
bez nutnosti získat licenci od příslušného orgánu tohoto hostitelského státu. Pokud hodlá
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 19 banka
poskytovat služby prostřednictvím pobočky, musí pouze splnit oznamovací proceduru.
Dohled nad pobočkou zahraniční banky vykonává orgán dohledu domovského státu. Orgán
dohledu hostitelského státu dohlíží nad likviditou pobočky banky a může od pobočky banky
vyžadovat stejné informace, jako vyžaduje od domácích bank. Pobočka banky podléhá
opatřením přijatým hostitelským státem v rámci jeho měnové politiky.
Důležitá je i skutečnost, za jakých okolností může bankovní licence zaniknout:
v případě, že ČNB odejme bance licenci (při přetrvávajících závažných nedostatcích
v činnosti banky, byla-li licence získána na základě nepravdivých údajů nebo banka
nezahájila svou činnost ve stanovené lhůtě), dále také v případě zrušení banky s likvidací,
přeměně banky na nebankovní subjekt a výmazu banky z obchodního rejstříku.
2.2.2 POVOLOVACÍ ČINNOST
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách v řadě případů vyžaduje, aby banky před provedením
určité operace či úkonu požádaly o souhlas nebo informovaly ČNB. Předchozí souhlas ČNB
je vyžadován v případech úmyslu nabýt přímý nebo nepřímý podíl na bance, který
představuje nejméně 10 %, 20 %, 33 % nebo 50 % na hlasovacích právech banky nebo na
základním kapitálu banky; fúze (sloučení, splynutí) banky s jinou bankou; rozhodnutí valné
hromady o zrušení banky nebo zastavení činností, ke kterým je nezbytná bankovní licence;
snížení základního kapitálu, pokud k němu nedochází z důvodu úhrady ztráty; a výběru
auditora banky.
Informační nebo oznamovací povinnost vzniká v případech snížení přímého nebo
nepřímého podílu na bance pod 10 %, 20 %, 33 % nebo 50 % hlasovacích práv nebo účasti na
základním kapitálu banky; změny stanov banky; personálních změn ve statutárním orgánu
banky a na místech vedoucích zaměstnanců banky; záměru otevřít pobočku nebo zastoupení
banky v zahraničí a nabytí kvalifikované účasti na jiné právnické osobě.
2.2.3 STANOVOVÁNÍ PRAVIDEL OBEZŘETNÉHO PODNIKÁNÍ BANK
Banky jsou povinny provádět své obchody obezřetně, tj. způsobem, který nepoškozuje
zájmy vkladatelů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Za tímto účelem musí banky
dodržovat celou řadu stanovených povinností, zejména dodržovat pravidla kapitálové
přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, poskytování informací, tvorby rezerv a opravných
položek, udržování povinných minimálních rezerv, požadavků na řízení likvidity, pojištění
vkladů a další.
Povinnost bank uveřejňovat včasné, přesné a dostatečné informace má za cíl snížit
asymetrii informací a zvýšit důvěru veřejnosti v bankovní systém. Banky jako akciové
společnosti jsou povinny každoročně zveřejňovat výroční zprávu, která musí kromě jiného
obsahovat především výsledky účetní závěrky a výrok externího auditora. Banky rovněž musí
ve svých prostorách srozumitelným způsobem informovat klienty a potenciální klienty
o podmínkách pro přijímání vkladů, poskytování úvěrů a poskytování dalších bankovních
služeb. Banky jsou rovněž povinny zavést vlastní účinné postupy pro vyřizování stížností
jejich klientů a o těchto postupech klienty informovat ve svých provozních prostorech. Na své
internetové adrese také banky musí uveřejňovat základní údaje o sobě, o složení akcionářů,
o své činnosti a finanční situaci.
Ostatní pravidla obezřetného podnikání budou blíže charakterizována v jednotlivých
kapitolách této studijní opory.
2 Regulace a dohled nad bankovním sektorem
- 20 -
2.2.4 DOHLEDOVÉ ČINNOSTI
Bankovní dohled může být vykonáván buď jako dohled na dálku nebo jako dohled na
místě. Dohled na dálku využívá informace bank, které poskytují prostřednictvím
stanovených výkazů (měsíční bilance, čtvrtletní výkazy zisku a ztráty, periodické hlášení
o obezřetném podnikání, statistické údaje), ale i z auditorských zpráv, veřejně dostupných
databází a informací jednorázově získaných přímo od bank. ČNB tak průběžně sleduje
činnost a hospodaření jednotlivých bank a vyhodnocuje také vývoj bankovního sektoru jako
celku. V rámci dohledu na dálku kontroluje, zda banky dodržují příslušné právní předpisy
a pravidla obezřetného podnikání, a rovněž pravidelně vyhodnocuje finanční situaci
jednotlivých bank. Výhodou dohledu na dálku jsou relativně nízké náklady, nevýhodou je
možnost, že ČNB získá jen neúplné informace.
Dohled na místě je využíván pro získání detailního přehledu o aktivitách příslušné
banky, a to zejména při zjištěných problémech banky. Kontroly na místě, prováděné ČNB,
mohou být komplexní (zaměřují se na prověření všech aktivit dané banky) nebo dílčí
(kontrolují se pouze vybrané aktivity banky, např. řízení vybraného rizika či postupy banky
v prevenci praní špinavých peněz). Dohled na dálku je sice spojen s vyššími náklady a klade
nároky na odbornost dohlížejících pracovníků, poskytuje však daleko přesnější a detailnější
informace o dané bance.
2.2.5 REAKCE NA ZJIŠTĚNÉ NEDOSTATKY
Při výkonu dohledu, ať už na dálku nebo na místě, může ČNB v činnosti bank odhalit
určité nedostatky. Nedostatkem v činnosti bank se rozumí zejména:
• porušení podmínek stanovených v licenci či neplnění podmínek, za nichž byla
licence udělena,
• porušení nebo obcházení zákona o bankách, zvláštních zákonů, právních předpisů
a opatření vydaných ČNB,
• porušení nebo obcházení povinností nebo podmínek stanovených v rozhodnutí
ČNB,
• provádění obchodů způsobem, který ohrožuje nebo poškozuje zájmy vkladatelů
nebo ohrožuje bezpečnost a stabilitu banky,
• řízení banky osobami, které nemají dostatečnou odbornou způsobilost nebo nejsou
důvěryhodné,
• bankou vytvořené rezervy a opravné položky nedostačují k pokrytí rizik banky,
• pokles kapitálu pod jeho minimální stanovenou výši.
Zjistí-li ČNB některý z uvedených nedostatků, je oprávněna po bance požadovat, aby ve
stanovené lhůtě zjednala nápravu nebo odstranila nedostatek v činnosti tím, že:
• banka omezí některé povolené činnosti, ukončí nepovolené činnosti, nebude
provádět některé obchody, omezí distribuční sítě (včetně snížení počtu obchodních
míst),
• vymění vedoucí zaměstnance banky či členy dozorčí rady,
• uvede veškeré aktivity banky do souladu se zákonem o bankách,
• přijme přísnější pravidla, vytvoří odpovídající výši opravných položek a rezerv,
bude udržovat kapitál nad minimální požadovanou úrovní,
• sníží základní kapitál ve stanoveném rozsahu, upraví složení kapitálu, použije zisk
pro doplnění rezervních fondů nebo ke zvýšení základního kapitálu apod.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 21 Při
nesplnění předchozího požadavku anebo tehdy, kdy z povahy zjištěného nedostatku
vyplývá, že věc nesnese odkladu, je ČNB oprávněna i:
• změnit licenci vyloučením nebo omezením některých činností v ní uvedených,
• nařídit mimořádný audit na náklady banky,
• zavést nucenou správu,
• uložit pokutu až do výše 50 milionů Kč,
• snížit základní kapitál banky za účelem úhrady ztráty,
• zakázat nebo omezit provádění operací s osobami, které jsou spjaty úzkým
propojením s bankou nebo mají k bance zvláštní vztah,
• požadovat zvýšení kapitálu nad minimální požadovanou úroveň, a to tehdy, zjistí-li
ČNB nedostatky v uspořádání, strategiích, postupech banky,
• požadovat zvýšení likvidních prostředků banky alespoň na výši stanovenou ČNB.
2.3 INSTITUCE BANKOVNÍHO DOHLEDU
Procesu bankovní regulace a dohledu se účastní tři skupiny subjektů:
• regulující subjekty, tj. instituce, které zákon zmocňuje k tomu, aby stanovovaly
pravidla regulace a vykonávaly dohled nad jejich dodržováním (jinak také
regulatorní instituce),
• regulované subjekty, tj. samotné banky,
• externí auditorské firmy, které prověřují pravdivost, správnost a úplnost účetních
dokumentů bank, a prověřují fungování vnitřního řídicího a kontrolního systému bank.
Jedním z důležitých předpokladů pro efektivní fungování regulace a dohledu je
nezávislost regulátora. Ta může být:
• personální – ta spočívá v omezení politických tlaků na personální obsazení
důležitých zaměstnanců (kdo je jmenuje, za jakých podmínek je lze odvolat apod.),
• finanční – instituce bankovní regulace a dohledu by měla být samostatná při
stanovování svého rozpočtu, podle kterého bude hospodařit (a pokud je touto
institucí centrální banka, pak finanční nezávislost znamená i zákaz přímého
financování veřejného sektoru),
• funkční – znamená míru autonomie dané instituce při stanovování svých cílů
a způsobů, jak těchto cílů dosáhnout,
• institucionální – při plnění svých stanovených cílů regulující instituce nepřijímá ani
nevyžaduje pokyny od prezidenta, vlády či parlamentu.
Mezi regulující subjekty zpravidla patří centrální banka, ministerstvo financí nebo
specializovaná instituce. Hlavní nevýhodou ministerstva financí je nepochybně to, že nelze
zajistit jeho nezávislost regulace a dohledu.
Pokud bankovní regulaci a dohled vykonává centrální banka, jednoznačným pozitivem
je v první řadě informační provázanost, kdy centrální banka získává celou řadu dat o bankách
a bankovním sektoru jako celku. Výhodou centrální banky je i její úloha v platebním styku,
kdy dohlíží nad platebními systémy, podporuje jejich hladké fungování a často je i jejich
provozovatelem. Centrální banka má i velmi dobré institucionální předpoklady pro řešení
finanční krize – může totiž koordinovat řízení měnové politiky právě s regulací a dohledem
bankovnictví. V řadě zemí centrální banka vykonává funkci věřitele poslední instance (viz
kap. 2.4), což dává větší šanci na to, že se centrální banka bude snažit zabránit vzniku
systémového rizika. A konečně výhodou je i velká nezávislost centrální banky ve většině
zemí – a tím i odolnost vůči výkyvům politického cyklu.
2 Regulace a dohled nad bankovním sektorem
- 22 Působení
centrální banky jakožto regulující instituce je však spojeno i s určitými
negativy. Předně je to možný konflikt zájmů mezi měnovou politikou a bankovní regulací
a dohledem: centrální banka může ve snaze vyhovět požadavkům regulátora přijmout
kompromisní měnově-politická rozhodnutí. Nevýhodou je i možnost reputačního rizika, kdy
centrální banka může neadekvátním řešením problémové situace v bankovním sektoru
poškodit svou kredibilitu, která je však klíčovou podmínkou efektivnosti měnové politiky.
Nezávislá instituce, vykonávající bankovní regulaci a dohled, může být vládní
i nevládní. Výhodou takové instituce by měla být větší autonomie pro její rozhodování:
protože nemusí řešit konflikt mezi měnovou politikou a bankovní regulací a dohledem, ani
možnost dopadu ztráty kredibility, může daleko razantněji přistupovat k bankám, které se
dlouhodobě ocitají ve finančních problémech. Kvalita regulace a dohledu nezávislou institucí
je však silně ovlivněna kvalitou, zkušenostmi a vzděláním jejích pracovníků.
Kromě toho se na tvorbě regulace a dohledu určitým způsobem mohou podílet
i instituce samoregulace. Většinou se jedná o určité profesní uskupení regulovaných subjektů,
tj. samotných bank. K výhodám institucí samoregulace patří to, že jsou schopny pružně
reagovat na měnící se tržní podmínky, přijímají mechanismy, které jsou nejefektivnější
a nejméně deformují trh, jsou schopny identifikovat problémy hned v počátku a zabránit tak
vypuknutí krize. V České republice je příkladem takové instituce Česká bankovní asociace.
ZÁKLADNÍ VARIANTY INSTITUCIONÁLNÍHO USPOŘÁDÁNÍ REGULACE A DOHLEDU
Pod pojmem institucionální uspořádání regulace a dohledu se rozumí: kolik a jakých
regulatorních institucí se podílí na bankovní regulaci a dohledu, jaké mají v oblasti regulace
a dohledu kompetence a jako jsou právně (zákonem) nebo smluvně (dohodou o spolupráci)
upravené vztahy mezi nimi. Institucionální uspořádání regulace a dohledu je pro každou zemi
specifické a závisí mimo jiné na struktuře a velikosti bankovního sektoru i celého finančního
systému, na stanovených cílech regulace a dohledu a také na historickém vývoji a politických
tradicích v dané zemi.
Rozlišují se dva základní modely institucionálního uspořádání regulace a dohledu:
sektorový (odvětvový) model a funkcionální model – a v návaznosti na to i varianty jejich
integrace.
V sektorovém modelu jsou regulace a dohled uspořádány podle základních sektorů
finančního zprostředkování (bankovnictví, kapitálový trh a investiční služby, pojišťovnictví,
penzijní připojištění). Sektorový model má čistě empirický základ: opírá se o to, jak se
historicky vyvíjela jednotlivá odvětví finančního zprostředkování. V rámci tohoto modelu
rozlišujeme tři základní varianty:
• uspořádání založené na oddělených regulatorních institucích pro jednotlivé sektory
finančního zprostředkování,
• částečnou integraci dohledu, například spojením bankovní regulace a dohledu
s dohledem nad pojišťovnictvím nebo dvoupilířový systém, kdy centrální banka
vykonává bankovní dohled a jiná instituce vykonává dohled nad nebankovními
finančními institucemi a finančními trhy,
• úplnou integraci dohledu, kdy jedna instituce vykonává dohled nad všemi sektory.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 23 Funkcionální
model má naproti tomu čistě teoretický základ: opírá se o typologii
tržních selhání (viz kap. 2.1.2). Na základě čtyř typů selhání trhu se rozlišují čtyři základní
obory regulace a dohledu: regulace a dohled obezřetného podnikání finančních institucí
(asymetrie informací), regulace a dohled zneužití trhů s cílem chránit klienty (zneužití trhů),
regulace a dohled bankovního sektoru jako celku (systémové riziko) a regulace a dohled nad
konkurenčním prostředím (zneužití dominantního postavení). Také u funkcionálního modelu
rozlišujeme jeho tři základní varianty:
• uspořádání založené na oddělených regulatorních institucích pro jednotlivé typy
tržního selhání (tj. jednotlivé obory regulace a dohledu) – existují tedy čtyři
regulatorní instituce,
• částečnou integraci, kdy například centrální banka vykonává dohled nad
obezřetným podnikáním bank i nebankovních institucí a vykonává i funkci věřitele
poslední instance, vedle toho působí samostatný regulátor pro férové využívání trhů
a další regulátor pro hospodářskou soutěž,
• úplnou integraci, kdy jsou všechny typy regulace a dohledu převedeny pod jedinou
instituci.
Varianty institucionální uspořádání dohledu nad finančním trhem v Evropské unii
zachycuje Obrázek 2-1. Z obrázku je patrné, že v zemích Evropské unie převažuje sektorový
model s různou mírou integrace. V případě úplné integrace převažuje integrace dohledu do
samostatné instituce; plně integrovaný dohled v rámci centrální banky mají pouze tři státy:
kromě České republiky je to ještě Slovensko a Irsko.
Obrázek 2-1: Institucionální uspořádání dohledu nad finančním trhem v EU
Zdroj: Petrušová (2010), s. 21.
K faktorům, které hovoří ve prospěch integrace regulace a dohledu, patří zejména vývoj
finančních trhů (provázanost jednotlivých odvětví finančních služeb, rostoucí úloha
finančních konglomerátů, rozšiřování obchodování s hybridními finančními nástroji, růst
objemu příhraničních finančních toků); potřeba uplatňovat konzistentní politiku regulace
a dohledu ve vztahu k různým odvětvím finančního zprostředkování tak, aby se omezilo
působení regulace a dohledu na hospodářskou soutěž (na jednom trhu často působí bankovní
2 Regulace a dohled nad bankovním sektorem
- 24 i
nebankovní finanční instituce, rozvíjí se konkurence); dosažení synergických efektů
(rostoucí složitost finančních produktů vyžaduje, aby regulatorní instituce zaměstnávala
skutečné specialisty, které pak v rámci integrované instituce mohou být využívány pro různé
obory regulace a dohledu); úspory z rozsahu (sloučená regulatorní instituce využívá jeden
systém účetnictví, informační systém, řízení lidských zdrojů a další podpůrné služby, což je
levnější); odstranění případných duplicit (a současně i toho, že některé aktivity nebyly naopak
regulovány a dohlíženy vůbec) a rozsah trhu (země s relativně malým finančním sektorem
mohou zdůvodnit integraci regulace a dohledu kromě jiného i malým rozsahem trhu).
K procesu integrace došlo i v České republice. V minulosti v ČR fungovaly v rámci
sektorového modelu regulace a dohledu tři instituce, a to:
• Česká národní banka, která vykonávala dohled nad bankami a stavebními
spořitelnami,
• ministerstvo financí, které prostřednictvím svých odborů vykonávalo dohled nad
pojišťovnami, penzijními fondy a družstevními záložnami,
• Komise pro cenné papíry, která zajišťovala dohled pro oblast kapitálových trhů
(částečně přitom vykonávala i dohled nad bankami, a to v rozsahu, v jakém
vykonávaly činnost obchodníka s cennými papíry, činnost depozitáře či emitovaly
investiční instrumenty).
Tyto tři instituce mezi sebou měly uzavřenou dohodu o spolupráci, jejímž cílem bylo
zajistit uplatňování obdobných kritérií a postupů při výkonu dohledu. Z dohody vyplývala
i povinnost informovat jinou stranu dohody o nedostatcích, ukládaných opatřeních a sankcích,
které by pro ni mohly mít význam, spolupracovat v oblasti licencování a snažit se zamezit
vícenásobné regulaci.
Od 1. dubna 2006 byl výkon dohledu integrován do jediné instituce. Dohled nad celým
českým finančním trhem tak vykonává Česká národní banka. Na vytváření regulativních
pravidel se však stále podílí dva subjekty: ministerstvo financí připravuje primární legislativu,
tj. zákony, ČNB připravuje sekundární legislativu (tj. podzákonné normy, jako jsou
nejrůznější vyhlášky, nařízení a opatření) a může také vládě předkládat návrhy úprav zákonů.
2.4 VĚŘITEL POSLEDNÍ INSTANCE
Protože systémové selhání bankovního sektoru má výrazný dopad na hospodářský růst
a ekonomiku jako celek, bankovní regulace a dohled jsou obvykle doplňovány dalšími
nástroji, které mohou omezit selhání bank. Takovým nástrojem je i působení věřitele poslední
instance. Úloha věřitele poslední instance spočívá v tom, že za určitých podmínek poskytne
úvěr bance, která čelí problémům s likviditou. V řadě zemí je věřitelem poslední instance
centrální banka. Základy teorie věřitele poslední instance byly položeny v 19. století
klasickým ekonomem W. Bagehotem, který zdůrazňoval, že:
• úloha věřitele poslední instance spočívá v úvěrování nelikvidních, avšak
solventních bank,
• tyto úvěry musí být úročeny sankční úrokovou sazbou, aby se bankám nevyplatilo
využívat je pro financování standardních operací,
• úvěry jsou určeny pouze solventním bankám, které jsou schopné poskytnout
dostatečně kvalitní zajištění,
• a věřitel poslední instance musí ještě před vypuknutím problémů jasně deklarovat,
za jakých podmínek je bankám připraven poskytnout úvěr.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 25 Poskytnutí
likvidní podpory je zcela na rozhodnutí věřitele poslední instance, není to
jeho povinnost a většinou je taková podpora poskytnuta v případě hrozby systémového rizika,
tj. nebezpečí, že by se problém jedné banky mohl rozšířit do celého bankovního sektoru. To je
větší v případě, že se do problémů dostanou velké banky. Teze, že některé banky jsou „příliš
velké na to, aby padly“ („too big to fail“), případně „příliš důležité na to, aby padly („too
important to fail“), je v tomto případě velmi důležitá. Existence věřitele poslední instance je
každopádně přiznáním nedokonalosti trhů (banka si půjčí od centrální banky teprve tehdy,
když není schopna získat potřebnou likviditu na mezibankovním trhu).
3 Management aktiv bank
- 26 -
3 MANAGEMENT AKTIV BANK
Bilance (rozvaha) banky je účetní výkaz, který poskytuje informace o struktuře majetku
banky (aktiva) a o struktuře zdrojů sloužících k financování tohoto majetku (pasiva)
k určitému časovému okamžiku. Podle Vyhlášky č. 501/2002 Sb. aktiva bank tvoří:
1. pokladní hotovost a vklady u centrálních bank – obsahuje bankovky a mince
v české a cizí měně v pokladně, vklady u ČNB a u centrálních bank země nebo
zemí, kde má banka sídlo nebo registrovanou pobočku,
2. státní bezkupónové dluhopisy a ostatní cenné papíry přijímané centrální bankou
k refinancování – tato položka obsahuje cenné papíry včetně naběhlého
příslušenství (úroků), v členění na vydané vládními institucemi a ostatní,
3. pohledávky za bankami a družstevními záložnami, splatné na požádání a ostatní,
4. pohledávky za klienty – členy družstevních záložen, v členění na splatné na
požádání a ostatní,
5. dluhové cenné papíry, v členění na vydané vládními institucemi a ostatní,
6. akcie, podílové listy a ostatní podíly,
7. účasti s podstatným vlivem, zvlášť se uvádí ty v bankách,
8. účasti s rozhodujícím vlivem, zvlášť se uvádí ty v bankách,
9. dlouhodobý nehmotný majetek, zvlášť se uvádí zřizovací výdaje a goodwill,
10. dlouhodobý hmotný majetek, zvlášť se uvádí pozemky a budovy pro provozní
činnost,
11. ostatní aktiva – sem zahrnujeme ostatní pohledávky ke třetím osobám, kladnou
reálnou hodnotu derivátů, odloženou daňovou pohledávku, ostatní pokladní
hodnoty, zlato, jiné drahé kovy, pohledávky z obchodování s cennými papíry,
zúčtování se státním rozpočtem, poskytnuté provozní zálohy, dohadné účty aktivní,
12. pohledávky z upsaného základního kapitálu – obsahují nezaplacenou část upsaného
a splatného základního kapitálu či emisního ážia,
13. náklady a příjmy příštího období – jde o výdaje vynaložené během účetního
období, týkající se pozdějších období.
Graf 3-1: Hlavní položky aktiv bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze ARAD
(http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=13265&p_strid=ABAA&p_lang=C
S),[cit. 2013-09-30]
Graf 3-1 zachycuje vývoj hlavních položek aktiv bankovního sektoru v posledních
deseti letech. Z grafu je velice dobře patrné, že rozhodující část aktiv bank tvoří úvěry
0
500000
1000000
1500000
2000000
2500000
3000000
3500000
4000000
4500000
5000000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Ostatní aktiva
Stálá aktiva
Ostatní akcie a majetkové
účasti
Podílové listy a akcie
Ostatní dluhové cenné
papíry
Neobchodovatelné
dluhové cenné papíry
Úvěry a ostatní
pohledávky za klienty
Vklady a úvěry u jiných
úvěrových institucí
Vklady a úvěry u
centrálních bank
Pokladna
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 27 a
ostatní pohledávky za klienty, k objemově důležitým aktivům patří i dluhové cenné papíry
a pohledávky za bankami.
Všimněme si, že Vyhláška č. 501/2002 Sb. řadí aktiva v podstatě podle jejich likvidity:
od těch nejlikvidnějších (hotovost) po ty nejméně likvidní. Kritérium likvidity používá
i Polouček a kol. (2013), když člení aktiva na aktiva primární, aktiva sekundární, úvěry
a investice. Poslední skupina aktiv – investice – souvisí s členěním bankovnictví na obchodní
a investiční, kdy investičnímu bankovnictví je věnována kap. 12.
3.1 PRIMÁRNÍ AKTIVA
DEFINICE 4
Primární aktiva jsou aktiva s nejvyšší likviditou. Zahrnují proto hotovost, rezervy
u centrální banky a u jiných bank a proplacené šeky.
Hotovost, tj. bankovky a mince v korunách i v cizích měnách, bance nepřináší nic
kromě likvidity. Hotovost v korunách banka potřebuje proto, aby byla schopna dostát svým
aktuálně splatným závazkům, například chceme-li vybrat peníze z našeho účtu apod.
Hotovost v cizích měnách potom potřebuje ta banka, která poskytuje i směnárenské služby.
Protože je držba hotovosti nákladná (vyžaduje trezory, pojištění, ochranu apod.), banky se
snaží ji minimalizovat. Potřebná výše hotovosti je dána charakterem transakcí v dané bance
(bance, která se orientuje zejména na internetové bankovnictví, stačí méně hotovosti než
tradiční bance s širokou sítí poboček). Také proto banky zpravidla vyžadují, aby je v případě
výběru větší částky klient informoval předem.
Rezervy u centrální banky zahrnují povinné minimální rezervy a dobrovolné rezervy.
Povinné minimální rezervy je stanovená část zdrojů, kterou je banka povinna mít uloženu na
účtu vedeném u centrální banky. Ve většině zemí je povinnost bank udržovat povinné
minimální rezervy dána zákonem. Je tomu tak i v České republice, kde je v § 24 zákona č.
6/1993 Sb., o České národní bance, zakotvena povinnost bank udržovat povinné minimální
rezervy. ČNB může stanovit povinné minimální rezervy v maximální výši 30 % z celkových
závazků banky, konkrétní výše je stanovena Vyhláškou ČNB.
Podle Vyhlášky č. 253/2013 Sb., kterou se stanoví podmínky tvorby povinných
minimálních rezerv, banky udržují povinné minimální rezervy ve výši 2 % z hodnoty
závazků, jejichž doba splatnosti nepřevyšuje dva roky, a to ve formě vkladů a přijatých úvěrů,
emitovaných neobchodovatelných cenných papírů a emitovaných ostatních dluhových
cenných papírů.
Výše sazeb povinných minimálních rezerv se měnila zejména v devadesátých letech, od
konce roku 1999 ke změně sazby nedošlo (Tabulka 3-1).
Tabulka 3-1: Vývoj sazeb povinných minimálních rezerv v České republice (%)
Vklady na viděnou Termínované vklady
do 31. 1. 1992 8
od 1. 2. 1992 8 2
od 1. 11. 1992 9 3
od 4. 8. 1994 12 3
od 3. 8. 1995 8,5
od 1. 8. 1996 11,5
od 8. 5. 1997 9,5
od 30. 7. 1998 7,5
od 28. 1. 1999 5,0
od 7. 10. 1999 2,0
Zdroj: Polouček a kol. (2013), s. 221.
3 Management aktiv bank
- 28 Podle
Vyhlášky č. 253/2013 Sb., kterou se stanoví podmínky tvorby povinných
minimálních rezerv, se povinné minimální rezervy vypočítávají za jednotlivá udržovací
období. Udržovací období trvá zhruba jeden měsíc (začíná první čtvrtek v měsíci a končí
středou před prvním čtvrtkem v měsíci následujícím). Povinnost držet stanovenou výši
povinných minimálních rezerv je splněna, jestliže průměrná skutečná výše povinných
minimálních rezerv za dané období není nižší než stanovená výše povinných minimálních
rezerv.
Prostředky na účtu povinných minimálních rezerv jsou počínaje 12. červencem 2001
úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB, avšak pouze do předepsaného objemu povinných
minimálních rezerv (tj. pokud banka udržuje i dobrovolné rezervy, ty úročeny nejsou).
V případě, že banka nemá na odpovídajícím účtu dostatek prostředků (tj. nesplnila povinnost
držet povinné minimální rezervy), ČNB je oprávněna jí dle § 25 zákona o ČNB účtovat
z částky, o kterou není rezerva naplněna, úrok ve výši odpovídající dvojnásobku platné
lombardní sazby.
Banky většinou nejsou schopny řídit povinné minimální rezervy zcela přesně, proto je
skutečný zůstatek jednotlivých bank na účtech povinných minimálních rezerv zpravidla vyšší,
než je centrální bankou požadováno – banky tedy udržují dobrovolné rezervy. S přebytky
rezerv banky velice intenzivně obchodují na mezibankovním trhu. O skutečném vývoji
zůstatků na účtech povinných minimálních rezerv vypovídá efektivní míra povinných
minimálních rezerv, která je podílem zůstatků na účtech povinných minimálních rezerv
a základu pro výpočet povinných minimálních rezerv (někdy také zjednodušeně celkových
vkladů v bankovním sektoru).
Součástí primárních aktiv banky jsou i rezervy u ostatních bank, tj. prostředky, které
má banka uloženy na účtech u jiných bank (ať už v podobě vkladů splatných na viděnou či
termínovaných vkladů). Jedná se především o prostředky uložené u korespondenčních bank,
které jsou předpokladem pro uskutečňování běžných transakcí s ostatními bankami. Jde
o vysoce likvidní prostředky, které však nepřinášejí žádný nebo jen velmi nízký výnos.
Proplacené šeky jsou bankou dočasně držené cenné papíry. Jedná se o šeky vypsané na
jinou banku a bankou proplacené, za které získá hotovost po proplacení šeku prostřednictvím
clearingového systému. Jedná se o vysoce likvidní, neúročené prostředky. Vzhledem k velmi
omezenému používání šeků však proplacené šeky představují v České republice zcela
zanedbatelnou část primárních aktiv.
3.2 SEKUNDÁRNÍ AKTIVA
Sekundární aktiva banka udržuje na podporu likvidity banky. Na rozdíl od primárních
aktiv, sekundární aktiva už přinášejí i určitý výnos. Pro zahrnutí do sekundárních aktiv je
rozhodující to, zda je možné přeměnit dané aktivum na hotovost s minimální ztrátou
a minimálním časovým prodlením. Z tohoto důvodu nejsou k sekundárním aktivům řazeny
nejen akcie, ale ani obligace, jejichž kurzy mohou krátkodobě relativně významně kolísat. Do
sekundárních aktiv tak zahrnujeme spíše:
• pokladniční poukázky,
• bankou akceptované směnky,
• depozitní certifikáty,
• komerční papíry.
Výše sekundárních aktiv závisí na klientele, nabízených produktech a strategii řízení
likvidity bankou. Banka, která při řízení likvidity preferuje udržovat dostatečnou výši
likvidních (tj. primárních a sekundárních) aktiv, bude potřebovat více sekundárních aktiv než
banka, která se spoléhá spíše na to, že v případě potřeby bude nedostatek likvidity řešit
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 29 půjčkou
na mezibankovním trhu (blíže v předmětu Řízení finančních a bankovních rizik).
Banka by při stanovování optimální výše sekundárních aktiv měla také respektovat:
• sezónní výkyvy v poptávce po úvěrech, kdy například banka, která se orientuje
zejména na poskytování spotřebitelských úvěrů, může očekávat vyšší poptávku po
těchto úvěrech (a tím vyšší potřebu likvidity) hlavně v období před vánocemi či
dovolenými,
• cyklické výkyvy, kdy poptávka po úvěrech (a tím likvidita banky) je ovlivněna
vývojem hospodářského cyklu,
• náhodné, do značné míry nepředvídané výkyvy.
3.3 ÚVĚRY
Protože základní činností banky je přijímat vklady a poskytovat úvěry, po zajištění
dostatečné výše likvidních aktiv je zájem banky orientován právě na poskytování úvěrů. Úvěry
tvoří často největší část aktiv banky, je tomu tak i v České republice (Graf 3-1). Úvěry jsou málo
likvidními aktivy (v podmínkách České republiky jsou na hotovost před uplynutím jejich doby
splatnosti přeměněny zřídkakdy). Ve srovnání s primárními a sekundárními aktivy jsou úvěry více
rizikové, avšak zato přinášejí vyšší výnosy (úrokové výnosy z úvěrů tvoří rozhodující část výnosů
bank). Základním úkolem banky je proto nalézt optimální kombinaci výnosů a rizika.
Portfolio banky je velice diverzifikované; struktura úvěrů se liší mezi jednotlivými
bankami a odráží tak rozdílnou úvěrovou politiku jednotlivých bank, tj. to, na které trhy,
zákazníky, odvětví, produkty a geografické oblasti se banka zaměřuje, aby byla
konkurenceschopná.
3.3.1 REGULACE ÚVĚROVÉ ANGAŽOVANOSTI
K diverzifikaci úvěrového portfolia přispívá i legislativa, kdy banky jsou povinny
dodržovat pravidla úvěrové angažovanosti, které jsou zavedeny ve většině zemí světa. Je
tomu tak i v České republice, kde je povinnost bank dodržovat pravidla angažovanosti
zakotvena v § 13 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Konkrétní limity angažovanosti jsou
potom nastaveny ve Vyhlášce č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank,
spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, následujícím způsobem:
• vůči jedné osobě (tj. jednomu dlužníkovi) nebo ekonomicky spjaté skupině osob po
zohlednění zajištění nesmí angažovanost přesáhnout 25 % kapitálu banky;
• vůči osobě, která je institucí, uznanou burzou nebo uznaným clearingovým
centrem, nesmí angažovanost po zohlednění zajištění přesáhnout vyšší ze dvou
hodnot: 25 % kapitálu banky nebo částku odpovídající 150 mil. EUR;
• pokud ekonomicky spjatá skupina osob zahrnuje jednu nebo více institucí,
uznaných burz nebo uznaných clearingových center, nesmí angažovanost vůči této
skupině po zohlednění zajištění přesáhnout vyšší ze dvou hodnot: 25 % kapitálu
banky nebo částku odpovídající 150 mil. EUR, současně však musí být splněna
podmínka, že součet expozic po zohlednění zajištění vůči ostatním osobám ve
skupině nesmí přesáhnout 25 % kapitálu banky,
• částka odpovídající 150 mil. EUR nesmí překročit 100 % kapitálu banky.
Uvedené limity angažovanosti se nevztahují na expozice banky vůči centrálním
i regionálním vládám, centrálním bankám, mezinárodním organizacím, mezinárodním
rozvojovým bankám apod. Částka 150 mil. EUR se přepočítává na částku v korunách, a to tak, že
pro období od 31. prosince do 30. prosince následujícího kalendářního roku se použije kurz
devizového trhu, který ČNB vyhlásila jako poslední v říjnu toho roku, v němž období začíná.
3 Management aktiv bank
- 30 -
3.3.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA ÚVĚROVÝCH OBCHODŮ
Úvěrové obchody jsou upraveny především těmito právními normami:
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách definuje úvěr jako v jakékoliv formě dočasně
poskytnuté peněžní prostředky (§ 1), pod pojmem úvěrové obchody potom rozumí činnosti
týkající se poskytování úvěrů a záruk (§ 19b), banka jsou povinny dodržovat pravidla úvěrové
angažovanosti (§ 13).
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník obsahuje zejména právní úpravu smlouvy
o úvěru (§ 2395 – 2400) a dále potom ustanovení týkající se zajištění úvěrů formou ručení
(§ 2018 – 2028), smluvní pokutou (§ 2048 – 2052), postoupením pohledávky (§ 1879 –
1887), dohodou o srážkách ze mzdy (§ 2045 – 2047) či zástavním právem (§ 1309 – 1394).
Zákon č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském
úvěru, obsahuje detailní právní úpravu spotřebitelských úvěrů, budeme jej proto blíže
charakterizovat až v kap. 4.2.2.
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se
s úvěrovými obchody pojí v tom smyslu, že upravuje oddlužení (tzv. osobní bankrot), kterým
je možné řešit nadměrnou zadluženost. Oddlužení je způsob řešení úpadku, kdy jsou
sjednoceny dlužníkovy dluhy, zajištění věřitelé jsou uspokojeni zcela, nezajištění do jimi
schválené výše a zbytek dluhů může být dlužníkovi odpuštěn. Návrh na zahájení
insolvenčního řízení podává dlužník, jímž může být pouze fyzická osoba nepodnikatel, který
je v úpadku, tj. má více věřitelů, své závazky neplní po dobu více než 30 dní a své dluhy není
schopen ani nadále splácet. Současně je třeba podat návrh na povolení oddlužení. Oba dva
formuláře jsou poměrně komplikované, je třeba sepsat veškerý majetek, závazky, doložit
příjmy, uvést přehled výdajů apod. Návrh se podává u krajského soudu, v jehož obvodu má
dlužník bydliště. Samotné podání návrhu je zdarma, soud však může požadovat zálohu na
náklady řízení až do výše 50 000,- Kč (u občanů zpravidla od této zálohy upouští). Oddlužení
musí být povolenou soudem, který posuzuje, zda jde o poctivý záměr dlužníka zbavit se
závazků (překážkou je tak např. pravomocné odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové
nebo hospodářské povahy v uplynulých 5 letech). Oddlužení je schváleno pouze tehdy, pokud
lze očekávat, že nezajištění věřitelé získají minimálně 30 % svých pohledávek (pokud
nesouhlasí s nižším uspokojením). Nezajištění věřitelé hlasují o způsobu oddlužení:
zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. Zpeněžením majetkové
podstaty znamená, že k uspokojení věřitelů dojde formou jednorázového prodeje majetku
dlužníka a rozdělením výnosu z tohoto prodeje mezi věřitele. V případě plnění splátkového
kalendáře dlužník po dobu 5 let měsíčně splácí nezajištěným věřitelům ze svých příjmů
částku, kterou by bylo možno srazit při exekuci (tj. vše nad rámec nezabavitelného minima,
které odpovídá 2/3 součtu jeho životního minima a normativních nákladů na bydlení); pokud
v průběhu oddlužení získá dlužník další příjmy, jsou použity na úhradu dluhů. Všichni
dlužníci, proti kterým bylo zahájeno insolvenční řízení po 1. 1. 2008, jsou evidováni ve
veřejně přístupném insolvenčním rejstříku: ten je online k dispozici např. zde:
https://isir.justice.cz/isir/common/index.do.
Pro úvěrové obchody jsou také velice důležité pravidla, uvedená v aktuálních
Vyhláškách a Opatřeních České národní banky: ta se týkají nejen již zmíněné regulace
úvěrové angažovanosti, ale i pravidel pro klasifikaci pohledávek z úvěrů a tvorbu rezerv
a opravných položek (blíže v předmětu Řízení finančních a bankovních rizik), požadavků na
minimální výši kapitálu na pokrytí úvěrového rizika a pravidel pro řízení úvěrového rizika.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 31 -
3.3.3 ČLENĚNÍ ÚVĚRŮ PODLE RŮZNÝCH HLEDISEK
Úvěry je možné klasifikovat podle mnoha hledisek. Podle formy bankovní služby pro
klienta rozdělujeme úvěry peněžní (kdy banka přímo poskytuje klientovi hotově či
bezhotovostně peněžní prostředky; takové úvěry se odráží v bilanci banky a příkladem je
kontokorentní či spotřebitelský úvěr) a závazkové (banka nepůjčuje klientovi peněžní
prostředky, ale své dobré jméno – zaručuje se za nějaký závazek klienta; tyto závazky se
evidují v podrozvahové evidenci a příkladem je bankovní záruka).
Z hlediska příjemce úvěru rozlišujeme úvěry poskytnuté občanům, podnikatelské
úvěry (přičemž podnikatelem může být jak právnická, tak i fyzická osoba), mezibankovní
úvěry, úvěry poskytnuté státu, městům a obcím apod. Rozhodující část úvěrů je v České
republice poskytována domácnostem a nefinančním podnikům (Graf 4-1).
Graf 4-1: Úvěry v českém bankovním sektoru podle příjemců v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze ARAD
(http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=1268&p_strid=ABBAB&p_lang=C
S),[cit. 2013-10-08]
Podle doby splatnosti úvěru je možno úvěry rozlišit na krátkodobé (s dobou
splatnosti do jednoho roku včetně, například kontokorentní úvěr), střednědobé (s dobou
splatnosti od jednoho roku do čtyř let, například spotřebitelský úvěr) a dlouhodobé (s dobou
splatnosti pět let a více, například hypoteční úvěr). Jak je patrné z Grafu 4-2, v České
republice jednoznačně převažují dlouhodobé úvěry (je to dané i velkým objemem úvěrů
poskytnutých domácnostem na financování bydlení – blíže v kap. 5).
Graf 4-2: Úvěry v českém bankovním sektoru podle doby splatnosti v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze ARAD
(http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=1268&p_strid=ABBAB&p_lang=C
S),[cit. 2013-10-08]
0
500000
1000000
1500000
2000000
2500000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Nerezidenti
celkem
Neziskové
instituce
Domácnosti
Živnosti
Vládní
instituce
Finanční
instituce
Nefinanční
podniky
0
500000
1000000
1500000
2000000
2500000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Úvěry
dlouhodobé
Úvěry
střednědobé
Úvěry
krátkodobé
3 Management aktiv bank
- 32 Podle
toho, zda byl ve smlouvě o úvěru vymezen účel, na který bude úvěr použit či
nikoliv, členíme úvěry na účelové a neúčelové. Protože u neúčelových úvěrů banka nezná
způsob využití úvěru, jsou zpravidla úročeny vyšší úrokovou sazbou než úvěry účelové.
Podle způsobu čerpání úvěru rozlišujeme úvěry jednorázově čerpané (například
účelový spotřebitelský úvěr na koupi automobilu), úvěry čerpané v dílčích částkách
(například hypoteční úvěr na výstavbu domu, který je čerpán postupně tak, jak dochází
k úhradám dodavatelských faktur) a úvěry čerpané variabilně (například kontokorentní úvěr
je čerpán postupně, nepravidelně, podle potřeby).
Podle způsobu úročení úvěru členíme úvěry na úvěry úročené fixní úrokovou sazbou
(kdy je úroková sazba pevně stanovena na celou dobu splatnosti úvěru) a na úvěry úročené
pohyblivou úrokovou sazbou (kdy se úroková sazba v průběhu trvání úvěrového vztahu
mění).
Úvěry lze členit i podle způsobu splácení úvěru na úvěry splatné najednou v době
splatnosti (ty se poskytují na předem pevně sjednanou dobu splatnosti, úroky jsou splatné
buď jednorázově v době splatnosti spolu s jistinou, nebo se během doby splatnosti platí
v předem sjednaných termínech), úvěry splatné po uplynutí výpovědní lhůty (ty se
poskytují na předem neurčitou dobu, současně s dohodnutím výpovědní lhůty je sjednávána
i určitá minimální lhůta splatnosti, tj. doba, po kterou nemůže být úvěr vypovězen; úroky se
platí v předem sjednaných termínech), úvěry průběžně splácené (jsou to takové úvěry, kdy
dlužník úvěr splácí průběžně a nepravidelně ze svých příjmů; typickým příkladem je
kontokorentní úvěr, splácený příchozími platbami na účet), úvěry splácené v pravidelných
splátkách (splácí se v pravidelných intervalech, předem je sjednána pevná částka ročního
úmoru úvěru, zároveň se splátkami jistiny jsou splatné i úroky: celková výše splátky se tedy
postupně snižuje s tím, jak s klesajícím zůstatkem úvěru klesají úroky) a úvěry splácené
v pravidelných anuitách (ty se také splácejí v pravidelných intervalech, avšak výše splátky
je po celou dobu splácení stejná a mění se pouze její struktura z hlediska podílu úroků
a úmoru).
K dalším kritériím, podle kterých lze členit úvěry, patří zajištěnost (rozlišujeme úvěry
zajištěné a nezajištěné), měna, v níž byl úvěr poskytnut (úvěry korunové a devizové)
a hledisko platební kázně (úvěry se člení na standardní, sledované, nestandardní, pochybné
a ztrátové – blíže v předmětu Řízení finančních a bankovních rizik).
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 33 -
4 ÚVĚROVÉ OBCHODY BANK
4.1 ÚVĚROVÝ VZTAH MEZI BANKOU A KLIENTEM
Úvěrový vztah mezi bankou a klientem vzniká na základě smlouvy o úvěru. Podrobně
o úvěrovém vztahu pojednává Pinter (2010b). Výchozím bodem vztahu mezi bankou
a klientem je však již žádost o poskytnutí úvěru. Před podáním žádosti o úvěr je vhodné
ověřit, zda požadovaný úvěr není v rozporu s úvěrovou politikou dané banky (z hlediska
minimální či maximální výše úvěru, účelu úvěru, požadovaného zajištění apod.). Žádost
o poskytnutí úvěru se podává na standardním formuláři banky, který zpravidla obsahuje:
• základní údaje o žadateli (jméno a příjmení, adresa a rodné číslo fyzické osoby –
občana, jeho vzdělání, rodinný stav, zaměstnání apod.; název firmy, sídlo, předmět
podnikání, IČO a DIČ právnické osoby či fyzické osoby – podnikatele),
• údaje o požadovaném úvěru (výše úvěru, účel úvěru, vlastní zdroje financování,
čerpání úvěru, navrhovaná doba splatnosti úvěru, údaje o nabízeném zajištění).
Kromě toho banka může požadovat doplnění nejrůznějších příloh k žádosti, zejména
dokumenty, jimiž žadatel dokládá svou finanční situaci (zaměstnanec prostřednictvím potvrzení
o výši příjmů od zaměstnavatele; podnikatel či firma prostřednictvím aktuálních, historických
i plánovaných účetních výkazů; obec prostřednictvím zastupitelstvem schváleného rozpočtu na
příští rok, výkazu o plnění rozpočtu obce, účetní závěrky za uplynulý rok a výhledu finančního
hospodaření na další roky). Banka žádost o úvěr posoudí, a pokud se rozhodne úvěr poskytnout,
dalším krokem je vyhotovení smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru je počínaje 1. lednem 2014
upravena v zákonu č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku v § 2395 – 2400 (do 31. prosince 2013 se
úvěrová smlouva řídila ustanoveními obchodního zákoníku).
DEFINICE 5
Smlouvou o úvěru se úvěrující (tj. banka jakožto věřitel) zavazuje, že úvěrovanému (tj.
klientovi jakožto dlužníkovi) poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky
do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit
úroky.
Smlouva o úvěru obsahuje:
• určení smluvních stran – těmi jsou banka jako úvěrující na jedné straně a klient
banky jako úvěrovaný na straně druhé,
• výši úvěru a měnu, ve které je úvěr poskytnut (a v níž je včetně úroků i splatný),
• lhůtu, po kterou může úvěrovaný čerpat úvěr (není-li lhůta ujednána, může právo
uplatnit, dokud trvá závazek ze smlouvy),
• lhůtu, ve které úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky (není-li lhůta
ujednána, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu),
• účel, na který úvěrující poskytuje úvěrovanému peněžní prostředky (je sjednáván
pouze u účelových úvěrů; pokud by úvěrovaný použil peněžní prostředky na jiný
účel, úvěrující je oprávněn odstoupit od smlouvy a po úvěrovaném požadovat, aby
bez zbytečného odkladu vrátil prostředky i s úroky),
• dobu splatnosti (není-li uvedena, úvěr je splatný do měsíce ode dne, kdy úvěrující
požádal úvěrovaného o jeho splacení; úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní
prostředky i před smluvenou dobou, v takovém případě úroky zaplatí jen za dobu
od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků),
• výši a způsob stanovení úrokové sazby, zajištění úvěru a další náležitosti.
4 Úvěrové obchody bank
- 34 Úvěrový
vztah končí zánikem smlouvy o úvěru, k němuž může dojít splněním smlouvy,
tzn. řádným splacením úvěru včetně úroků, dohodou mezi úvěrujícím a úvěrovaným,
započtením, prominutím dluhu, odstoupením od smlouvy či výpovědí smlouvy.
4.2 CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH DRUHŮ ÚVĚRŮ
4.2.1 KONTOKORENTNÍ ÚVĚR
DEFINICE 6
Kontokorentní úvěr nebo také povolené přečerpání účtu je krátkodobý úvěr, který
poskytuje banka dlužníkovi – majiteli běžného účtu tak, že mu umožní na tomto účtu
přecházet do debetu (tj. do mínusu). Dlužník tedy čerpá úvěr zcela automaticky tím, že ze
svého účtu platí či vybírá i v případě, že na něm nemá dostatek vlastních peněžních
prostředků.
Maximální výše kontokorentního úvěru je daná výší úvěrového rámce (ten je zpravidla
odvozen od měsíčního příjmu klienta, většinou se jedná o jedno-, dvoj- až trojnásobek
pravidelného měsíčního příjmu). Sankce za překročení úvěrového rámce jsou vysoké,
pohybují se okolo 25 – 30 % p.a.
Ke splácení jistiny úvěru potom dochází průběžně a automaticky: každá došlá úhrada ve
prospěch běžného účtu snižuje debetní zůstatek a znovu tak obnovuje možnost nového
čerpání kontokorentního účtu. Úroky klient hradí zpravidla v pravidelných intervalech
(měsíčně či čtvrtletně dle podmínek konkrétní banky).
Podle typu zůstatku běžného účtu mohou nastat dvě alternativy. Je-li na účtu kreditní
(kladný) zůstatek, úrok platí banka klientovi. Vykazuje-li běžný účet debetní (záporný)
zůstatek, klient čerpá kontokorentní úvěr a platí za jeho čerpání bance úrok.
Pro získání kontokorentního úvěru je obvykle nutné splnit zejména tyto podmínky:
žadatel má u banky, kterou žádá o úvěr, veden běžný účet; na tento účet chodí pravidelně
dostatečně vysoký příjem; některé banky vyžadují i určitý průměrný zůstatek na účtu.
Kontokorent by měl být využíván pouze na překlenutí krátkodobého časového
nesouladu mezi našimi příjmy a výdaji. Protože jde o neúčelový úvěr (účel jeho použití
nemusíme bance dokládat), lze jej využít na jakýkoliv účel. Bonitním klientům může banka
úvěr každoročně prolongovat, proto může jít i o střednědobý až dlouhodobý úvěr
(kontokorentní úvěr poskytovaný občanům je však zpravidla nutné alespoň jedenkrát za rok
splatit, čímž klient bance prokáže, že úvěrem nefinancuje trvalé potřeby).
Požadavky banky na zajištění kontokorentního úvěru vyplývají zejména z bonity
klienta. V případě kontokorentních úvěrů občanům banka zpravidla zajištění nevyžaduje,
podnikům bývají kontokorentní úvěry poskytovány jako nezajištěné i zajištěné (většinou
pohledávkami z obchodního styku, ručením třetí osobou, zástavním právem k vkladu u banky
či zástavním právem k nemovitosti).
Mezi náklady spojené s kontokorentním úvěrem patří poplatky za vedení běžného účtu,
poplatky za zúčtování účetních položek, úroky ze skutečně čerpané částky (úroková sazba
bývá stanovena standardně v % p.a.), závazková provize (která má bance krýt náklady na
udržování úvěrového rámce a vyčísluje se také jako určité % p.a.; často bývá promítnuta
přímo do vyšší hodnoty úrokové sazby) a provize za překročení úvěrového rámce. Výše
úrokové sazby společně se závazkovou provizí činí z kontokorentního úvěru jeden
z nejdražších bankovních úvěrů vůbec (odráží nevýhodu kontokorentního úvěru pro banku,
která spočívá v tom, že banka u tohoto úvěru nezná přesný kalendář příjmů a výdajů a je tedy
pro ni daleko náročnější řídit svou likviditu). Vyšší náklady kontokorentu jsou však pro
klienta vykoupeny možností čerpat úvěr pohotově podle momentální potřeby.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 35 -
4.2.2 SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR
Zákon č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru
(dále v této podkapitole jako zákon) vymezuje spotřebitelský úvěr jako odloženou platbu,
půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou nebo přislíbenou spotřebiteli
věřitelem nebo zprostředkovatelem.
DEFINICE 7
Spotřebitelský úvěr je tedy úvěr poskytnutý fyzické osobě na financování
nepodnikatelských potřeb (jako například zařízení a vybavení domácnosti, nákup spotřební
elektroniky, dovolené, dárků, automobilu, uhrazení nákladů na studium či závazků mezi
občany). Může být poskytován jako účelový nebo neúčelový, v hotovostní i bezhotovostní
podobě, zajištěné i nezajištěné. Zákon se nevztahuje na úvěry poskytnuté pro účely bydlení,
zajištěné zástavním právem k nemovitosti, na úvěry na částku nižší než 5 000,- Kč a vyšší než
1 880 000,- Kč a některé další typy úvěrů. Pro ostatní spotřebitelské úvěry ale zákon
významným způsobem upravuje práva spotřebitele a povinnosti věřitelů a zprostředkovatelů.
Zákon vymezuje, jaké informace je věřitel (zprostředkovatel) povinen poskytnout
spotřebiteli v reklamní kampani, před uzavřením smlouvy i ve smlouvě o spotřebitelském
úvěru (kromě celé řady dalších informací jsou to informace o roční procentní sazbě nákladů,
úrokové sazbě, poplatcích spojených s úvěrem, výši splátek a celkové částce splatné
spotřebitelem). Smlouva musí být uzavřena povinně v písemné formě.
Spotřebitel má ze zákona právo bez udání důvodů a bezplatně odstoupit od smlouvy do
14 kalendářních dnů; kdykoliv po dobu trvání může spotřebitel zcela nebo zčásti splatit úvěr
a má přitom právo na poměrné snížení nákladů (věřitel může požadovat poplatek max. ve výši
1 % z předčasně splacené částky). Věřitel je povinen před poskytnutím úvěru posoudit
úvěruschopnost spotřebitele. Novelou zákona z letošního roku je zcela zakázáno při nabízení,
sjednávání nebo zprostředkování spotřebitelských používat telefonní čísla typu 900, 906
apod., tj. draze placené telefonní linky. Ke splacení nebo zajištění spotřebitelského úvěru
nesmí být použity ani směnka, ani šek. Zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela
zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky.
Porušení povinností uložených zákonem má v některých případech za následek
neplatnost smlouvy, úročení spotřebitelského úvěru pouze diskontní sazbou ČNB či velké
pokuty pro věřitele a zprostředkovatele (v některých případech až do výše 20 milionů Kč).
Dozor nad dodržováním zákona vykonává Česká národní banka (pro úvěry poskytované
bankami) a Česká obchodní inspekce (pro úvěry od nebankovních poskytovatelů
spotřebitelských úvěrů).
Při posuzování výhodnosti spotřebitelského úvěru je velice důležitá roční procentní
sazba nákladů (dále také RPSN). Ta udává celkové náklady spotřebitelského úvěru pro
spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru. Při
jejím výpočtu se zohledňují veškeré náklady spotřebitele na spotřebitelský úvěr, tj. kromě
splátek jistiny a úroků i veškeré poplatky s úvěrem spojeným, s výjimkou nákladů vzniklých
v důsledku neplnění povinností spotřebitelem (tj. sankční úroky, pokuty za opožděné platby
apod.). Hodnoty RPSN jsou všichni věřitelé povinni uvádět na roční bázi. Výpočet RPSN je
poměrně složitý, detailní postup je uveden v Příloze č. 5 k zákonu. V praxi bývá pro
spotřebitele jednodušší pro rychlou orientaci využít úvěrové kalkulačky, které jsou volně
dostupné na internetu, například na stránkách České obchodní inspekce. Budeme-li mít dva
stejně velké úvěry s identickým splátkovým kalendářem, pak výhodnější bude pochopitelně
ten s nižší RPSN. Velice jednoduše můžeme úvěry porovnat také podle celkové zaplacené
částky – sečteme hodnotu všech splátek a všech poplatků a zvolíme úvěr s nejnižším
přeplatkem.
4 Úvěrové obchody bank
- 36 -
4.2.3 ESKONTNÍ ÚVĚR
DEFINICE 8
Eskontní úvěr je krátkodobý úvěr, který banka poskytuje prostřednictvím eskontu
(odkupu) směnky před její splatností. Za dobu od eskontu do dne splatnosti směnky si banka
sráží diskont, což je úrok za poskytnutí eskontního úvěru.
Banka sice může jednorázově od klienta odkoupit jednu nebo několik směnek, zpravidla
však klientovi podle jeho bonity stanoví tzv. eskontní rámec (neboli směnečné obligo), do
něhož je ochotna průběžně odkupovat směnky. Eskontní rámec představuje maximální
možnou výši úvěru a má obvykle revolvingový charakter. Vyčerpá-li se eskontní rámec, je
třeba počkat na splacení dříve eskontovaných směnek, kterým se rámec opět uvolní a banka
může poskytovat další úvěry (tzn. eskontovat další směnky).
K eskontu se přijímají pouze směnky, které splňují platné obchodní podmínky banky.
Podmínky se opět liší u jednotlivých bank, zpravidla však banky kladou důraz zejména na
následující:
• směnka musí splňovat veškeré formální náležitosti, stanovené směnečným
a šekovým zákonem;
• jde o směnku obchodní;
• všechny osoby zavázané ze směnky mají dostatečnou bonitu;
• směnka je domicilována do banky;
• délka zbytkové splatnosti směnky musí odpovídat požadavkům banky (např. pro
Komerční banku je to 1 - 9 měsíců u tuzemských směnek a 1 - 12 měsíců u směnek
zahraničních) a jde o fixní směnku (tj. doba splatnosti je udána přesným datem);
• směnka musí znít na určitou minimální částku (např. u Komerční banky je to
100 tisíc Kč pro tuzemskou a ekvivalent 250 tisíc Kč pro zahraniční směnku);
• tuzemské směnky jsou opatřené doložkou bez protestu, zahraniční směnky
doložkou o efektivním placení v cizí měně apod.
Zajištění eskontního úvěru zpravidla není vyžadováno. Pokud není v den splatnosti
směnka zaplacena akceptantem, banka je oprávněna o nezaplacenou směnečnou částku zatížit
účet žadatele o eskontní úvěr. Úvěrové riziko závisí na bonitě subjektů, proto si banka
zpravidla stanovuje limity úvěrové angažovanosti nejen vůči příjemci eskontního úvěru
(limitem je eskontní rámec), ale zpravidla i vůči hlavním směnečným dlužníkům.
Eskontní úvěr patří mezi nejlevnější bankovní úvěry. Důvodem je přísnost směnečného
práva a také skutečnost, že banky mohou eskontované směnky dále reeskontovat. Náklady na
eskontní úvěr zahrnují kromě diskontu i související poplatky a výlohy (např. inkasní výlohy
zahraniční banky v případě eskontu zahraničních směnek či poštovné apod.).
4.2.4 PODNIKATELSKÉ ÚVĚRY
Zatímco úvěry poskytované občanům jsou více či méně standardizované, úvěry pro
podniky jsou zpravidla „šité na míru“ a jejich podmínky jsou nastaveny individuálně. Mezi
nejčastěji využívané typy podnikatelských úvěrů, objevujících se v nabídkách bank pod
různými názvy, je možno kromě kontokorentního a eskontního úvěru zařadit i provozní úvěr
a investiční úvěr.
Provozní úvěr podniky využívají na financování krátkodobého nedostatku likvidity, na
překlenutí časového nesouladu mezi tvorbou a potřebou finančních prostředků (mezi
placením závazků a inkasem pohledávek), na financování provozních potřeb podniku (platba
pohledávek či jiných nákladů, nákup zásob včetně předzásobení) apod. Podmínky provozního
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 37 úvěru
bývají nastaveny podle bonity podniku a jeho individuálních potřeb. Úvěr tak může být
čerpán jednorázově či postupně, formou kontokorentu, revolvingového úvěru či úvěru se
splátkovým kalendářem. Od toho se pak odvíjí i způsob splácení (jednorázově, průběžně
došlými platbami na účet, v pravidelných splátkách či v pravidelných anuitách). Může být
poskytován jak v podobě krátkodobého úvěru, tak i úvěru střednědobého či dlouhodobého.
Individuálnost podmínek se projevuje i v požadavcích na zajištění, kdy některé provozní
úvěry jsou poskytovány jako nezajištěné, zatímco u jiných banka požaduje zajištění
nemovitostí, bianco směnkou avalovanou vlastníky společnosti, pohledávkami z obchodního
styku či ručením třetí osobou.
Investiční úvěr má výhradně účelový charakter a bývá poskytován na překlenutí
časového nesouladu mezi tvorbou a potřebou finančních zdrojů na investice či přímo na
financování investic do zařízení, budov sloužících k podnikatelské činnosti a technologií.
Výše úvěru je dána bonitou klienta a zajištěním (investiční úvěr bývá zajištěn předmětem
investice, pokud to jeho povaha umožňuje, případně kombinací ostatních forem zajištění:
směnkou, zástavou nemovitého či movitého majetku, pohledávkami, cennými papíry, vklady,
ručitelskými závazky, bankovními zárukami či vinkulací pojistných plnění). Podmínky
investičního úvěru opět dle potřeb podniku umožňují jednorázové či postupné čerpání, vždy
na základě doložení investičního záměru, projektové dokumentace, faktur nebo jiných
dokumentů prokazujících účel čerpání. Splácení probíhá v souladu se splátkovým kalendářem
a může být pravidelné či nepravidelné.
4.2.5 KOMUNÁLNÍ ÚVĚRY
Komunální úvěr je úvěr poskytovaný městům a obcím. Podepsáním smlouvy o úvěru se
věřitel (tj. banka) zavazuje, že na požádání dlužníka (tj. obce) poskytne v jeho prospěch
peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky
vrátit a zaplatit úroky. Komunální úvěry banky poskytují jako krátkodobé (obce je využívají
především tehdy, když potřebují dočasně doplnit běžné příjmy, tedy v situaci, kdy obec nemá
dostatek peněžních prostředků ve finanční rezervě – slouží tedy zejména k vyplácení mezd,
k placení běžných faktur apod. a nejčastěji mívají podobu kontokorentního úvěru),
střednědobé (bývají používány na poskytování veřejných statků a na placení fakturovaných
investičních dodávek) nebo dlouhodobé (na pořízení finančně nákladné technické
infrastruktury, jako jsou silnice, kanalizace, čistírny odpadních vod, ale i na rekonstrukce
a zateplení budov apod.).
Komunální úvěry bývají považovány za méně rizikové než úvěry podnikům, což však
neplatí v případě některých předlužených obcí v České republice.
4.2.6 ZÁVAZKOVÉ ÚVĚRY
V případě akceptačního úvěru banka akceptuje směnku, kterou na ni vystaví její klient
(případně na jeho příkaz třetí osoba), a to v částce a lhůtě dohodnuté v úvěrové smlouvě. Jde
o závazkový úvěr, proto banka nepůjčuje klientovi žádné peněžní prostředky, ale pouze své
dobré jméno. Banka směnku akceptuje s podmínkou, že klient musí prostředky k pokrytí
závazku složit u banky ještě před splatností směnky. Akceptací se banka stává hlavním
směnečným dlužníkem a je tedy povinna v den dospělosti směnku proplatit. Pokud by klient
prostředky u banky včas nesložil, závazkový úvěr by se přeměnil na úvěr peněžní. Obdobně
jako u eskontního úvěru banka klientovi zpravidla stanoví určitý rámec, do kterého je ochotna
akceptovat na ni vystavené směnky. Zpravidla jde o krátkodobý úvěr, jehož splatnost je pevně
dána splatností směnky a jeho výše je determinována směnečnou částkou.
Úvěr slouží k financování oběhu zboží, a protože banka dává v sázku své dobré jméno,
poskytuje jej pouze prvotřídním klientům. Klient může bankou akceptovanou směnku použít
4 Úvěrové obchody bank
- 38 k
zaplacení (to má význam zejména v zahraničním obchodě, kdy se oba partneři příliš neznají,
neboť směnka akceptovaná solidní bankou je mnohem důvěryhodnější a lépe obchodovatelná
než směnka akceptovaná pouze kupujícím), nebo eskontovat bance (a to obvykle přímo
akceptační bance; dochází tak ke spojení akceptačního úvěru s úvěrem eskontním). Náklady
akceptačního úvěru tvoří akceptační provize, stanovená jako procentní sazba ze směnečné
částky, a ostatní výlohy spojené s poskytnutím akceptačního úvěru.
Poskytnutím avalového úvěru banka přejímá záruku za závazek svého klienta vůči třetí
osobě. Princip je tedy analogický jako u akceptačního úvěru, není zde ale nutné spojení se
směnkou. Avalový úvěr může být poskytnut buď jako směnečný aval (kdy se banka na
směnce doložkou „per aval“, „jako rukojmí“ zaručuje za některého ze směnečných dlužníků
a ručí potom shodně jako tato osoba), nebo jako avalový úvěr ve formě ručení (kdy se banka
jako ručitel zavazuje uhradit určitý závazek svého klienta, pokud tak neučiní on sám).
Náklady avalového úvěru tvoří avalová provize, která bývá stanovována jako procentní
sazba z částky, za kterou se banka zaručuje. Nebývá vysoká, protože avalový úvěr banka
poskytuje pouze prvotřídním klientům. Je ovlivněna dobou splatnosti, bonitou klienta
a formou zajištění.
4.3 ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ
4.3.1 VÝZNAM A ZÁSADY ZAJIŠTĚNÍ
Banky používají různé formy zajištění úvěrů jako nástroj pro zamezení ztrát v případě
platební neschopnosti nebo nevůle dlužníka. Zajištění musí splňovat následující zásady:
• musí být dostatečné co do výše;
• musí být soudně vymahatelné, což banka zabezpečuje právní dokumentací
k zajištění (podepsanými ručitelskými závazky, zástavními smlouvami, vklady
zástav do katastru nemovitostí apod.);
• musí být objektivně oceněno (odborníkem, současně je třeba i odhadnout náklady
na realizaci zajištění, hodnotu zajištění je zapotřebí pravidelně kontrolovat
a zjišťovat, zda stačí ke krytí úvěrového rizika);
• musí být dostatečně likvidní;
• musí mít stabilní hodnotu (stabilita hodnoty zajištění se liší podle druhu zajištění,
v případě vyšší volatility ceny zajištění by banka měla požadovat vyšší opatrnostní
marži, tzn. poskytnout úvěr pouze do výše 50 – 70 % hodnoty zajištění).
4.3.2 CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH MOŽNOSTÍ ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ
Podle formy zajištění rozlišujeme zajištění osobní (kdy bance za její pohledávku vedle
příjemce úvěru ručí ještě další osoba) a zajištění věcné (které dává bance právo na určité
majetkové hodnoty toho, kdo zajištění poskytuje). Podle svázanosti zajištění se zajišťovanou
pohledávkou potom rozlišujeme zajištění akcesorické (je těsně a nerozlučně spojeno se
zajišťovanou pohledávkou) a abstraktní (je samostatně stojícím právem, nezávislým na
zajišťované pohledávce). V Tabulce 4-1 jsou uvedeny základní možnosti zajištění úvěrů.
Bankovní záruka je detailně probírána v předmětu Platební a zúčtovací styk, ostatním formám
zajištění se budeme věnovat v následujícím textu.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 39 Tabulka
4-1: Přehled základních druhů zajištění úvěrů
Druh zajištění Osobní Věcné
Akcesorické Ručení Zástava movitých věcí a práv
Akcesorická bankovní záruka Akcesorická zástava nemovitosti
Smluvní pokuta
Dohoda o srážkách ze mzdy
Abstraktní Abstraktní bankovní záruka Abstraktní zástava nemovitosti
Depotní směnka Postoupení pohledávek a práv
Zdroj: Vlastní zpracování dle Dvořák (1999), s. 350.
ZÁSTAVNÍ PRÁVO
Jestliže dlužník řádně a včas nesplní své závazky vůči bance, má banka právo zpeněžit
zástavu a z výtěžku zpeněžení se uspokojit do výše pohledávky s příslušenstvím (tj. s úroky)
ke dni zpeněžení zástavy. Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat. Zástavní právo
se zřizuje zástavní smlouvou. Ta musí obsahovat, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní
právo zřízeno. Okamžik vzniku zástavního práva se liší podle druhu zástavy:
• u věci zapsané ve veřejném seznamu je okamžikem vzniku zástavního práva zápis
v tomto seznamu (například u nemovitostí je tímto veřejným seznamem katastr
nemovitostí, zástavní právo tedy vzniká okamžikem zápisu do katastru),
• u movité věci zástavní právo vzniká odevzdáním movité věci zástavnímu věřiteli
nebo třetí osobě, znamením (kdy se věc označí jako zastavená) nebo zápisem do
rejstříku zástav,
• u hromadné věci (podnik, skladové zásoby) vzniká zástavní právo zápisem do
rejstříku zástav,
• u listinného cenného papíru vzniká zástavní právo jeho odevzdáním zástavnímu
věřiteli nebo třetí osobě, zástavním rupobisem (u cenného papíru na řad) nebo
zápisem do rejstříku zástav, v případě zaknihovaného cenného papíru zástavní
právo vzniká zápisem na účtu vlastníka v příslušné evidenci,
• u pohledávky vznikne zástavní právo účinností zástavní smlouvy, popřípadě
zápisem do rejstříku zástav.
Okamžiku vzniku zástavního práva je velice důležitý: jestliže totiž na zástavě vázne
více zástavních práv, pak se zajištěné pohledávky uspokojují postupně v pořadí podle doby
vzniku zástavních práv. Banky proto vyžadují, aby byly zástavním věřitelem prvním v pořadí.
Pro banky je rovněž výhodné, pokud je zástavní právo zapsáno do rejstříku zástav, a to
nejen díky dostatečné právní jistotě, ale také právě z důvodu priority zástavních práv
registrovaných v rejstříku zástav. Nový obchodní zákoník výslovně stanoví, že pokud je na
věci movité více zástav, uspokojí se v pořadí přednosti zástav registrovaných před zástavami
vzniklými odevzdáním věci (a to i v případě, že zástava odevzdáním vznikla dříve) a jako
úplně poslední se uspokojí zástava vzniklá označením věci znamením. Do rejstříku zástav
vedeného notářem se povinně registruje zástava nemovitostí neevidovaných v katastru
nemovitostí, zástava závodu (podniku) a zástava movité věci hromadné (například skladových
zásob podniku).
Pokud dlužník včas a řádně nesplní pohledávku, zajištěnou zástavním právem, banka
má právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy výkonem zástavního práva. Ten spočívá
ve zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo prodejem zástavy podle zvláštního zákona.
Pokud se strany dohodly, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným způsobem než ve
veřejné dražbě, zástavní věřitel je povinen postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu
svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze
srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase.
4 Úvěrové obchody bank
- 40 Zástavní
právo zaniká zánikem zajištěného dluhu (jeho zaplacením či započtením).
Zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá zejména v následujících případech:
• zanikne-li zástava,
• vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva,
• vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci,
• složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci,
• uplyne-li doba, na níž bylo zástavní právo zřízeno,
• nabyla-li další osoba k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není
zatížena zástavním právem (to neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku
zástav nebo ve veřejném seznamu).
Zaniklo-li zástavní právo zapsané do rejstříku zástav či do veřejného seznamu, požádá
zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo se vymaže.
Z důvodu kolísání ceny zástavy banka úvěr poskytuje do různého procenta z tržní
hodnoty zástavy – čím více cena kolísá, tím je banka opatrnější. Poskytování úvěru pouze na
část odhadní ceny zástavy vyplývá i z případných potíží s jejím prodejem (při realizaci
zástavního práva). Banky vyžadují pojištění zastavovaných movitých věcí i nemovitostí.
Nový občanský zákoník říká: je-li zástava pojištěna a nastane-li pojistná událost, plní
pojišťovna z pojistné smlouvy zástavnímu věřiteli. Zástavní věřitel má právo zadržet plnění
z pojistné smlouvy a uspokojit se z něho, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna,
ledaže je ujednáno jinak. Co převyšuje pohledávku včetně příslušenství a nákladů, na jejichž
náhradu má zástavní věřitel právo, vydá zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi. V praxi to
potom vypadá tak, že v případě drobné škody může být pojistné plnění vyplaceno i dlužníkovi
(pokud to umožňuje znění zástavní smlouvy), v případě velké škody jsou peníze vyplaceny
bance.
V případě zástavy movitých věcí přicházejí v úvahu hlavně suroviny a plodiny
obchodovatelné na burzách. Zástava movitých věcí bývá zpravidla využívána pro zajištění
krátkodobých úvěrů, a to do výše cca 50 – 60 % tržní hodnoty zástavy (v případě zástavy
drahých kovů potom až do výše 80 – 90 %). V případě této formy zástavního práva se v praxi
často využívají dokumenty, mající formu cenného papíru, který osvědčuje vlastnictví
k daným věcem a umožňuje nakládání s nimi (např. zemědělský skladní list).
K hlavním výhodám zástavy cenných papírů pro banky patří především snadná
převoditelnost cenných papírů, jejich vysoká likvidita a snadné ocenění (u obchodovatelných
cenných papírů). Do zástavy lze teoreticky přijmout jakýkoliv cenný papír, prakticky jsou
však banky ochotny přijmout pouze takové cenné papíry, které jsou vysoce likvidní při
relativně nízké míře rizika, a to splňují akcie kótované na hlavním trhu burzy, dluhopisy
kótované na burze, směnky (zejména ty, které jsou eskontovatelné) a dispoziční cenné papíry
(cenné papíry, které dávají majiteli právo disponovat vymezeným zbožím: skladištní list,
náložný list, zemědělský skladní list apod.).
Je možno zastavit i pohledávku. Vysoce kvalitní zastavovanou pohledávkou je
bankovní účet, termínovaný účet, účet patřící třetí osobě apod., nejlépe vedený u banky, která
poskytuje úvěr. V tom případě může banka poskytnout úvěr až do výše 90 – 100 % zůstatku
na účtu.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 41 Nejčastěji
bývá zástavní právo zřizováno k nemovitostem. Jak vyplývá z Tabulky 4-1,
můžeme se setkat s dvěma formami zástavy nemovitostí:
• akcesorická zástava nemovitosti (akcesorická hypotéka) je neoddělitelně spojena
s danou zajišťovanou pohledávkou, hodí se proto zejména k zajištění
jednorázových dlouhodobých úvěrů na pořízení nemovitosti apod. (viz kap. 5.2
a klasický hypoteční úvěr),
• abstraktní zástava nemovitosti (abstraktní hypotekární dluh) naproti tomu není
spojena s konkrétní pohledávkou banky, ale může být zřízena k zajištění více
pohledávek (má abstraktní charakter), dlužník může proto úvěr použít na cokoliv
(viz kap. 5.2 a americká či variabilní hypotéka).
RUČENÍ
DEFINICE 9
Ručení vzniká na základě jednostranného písemného prohlášení ručitele (fyzické či
právnické osoby), že uspokojí určitou pohledávku banky v případě, že tak neučiní dlužník.
Z prohlášení musí být zřejmé, za které závazky dlužníka se ručitel zavazuje. Ručením může
být zajištěn celý závazek dlužníka nebo jen jeho určitá část. Zaručí-li se za týž dluh více
ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za celý dluh. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná
práva jako spoludlužník.
Zajištění úvěru formou ručení je charakteristické následujícími rysy: subsidiaritou (což
znamená, že ručitel plní až tehdy, když dlužník nesplnil závazek v přiměřené době poté, co
k tomu byl bankou písemně vyzván) a akcesoritou (tj. ručení je těsně spojeno s hlavním
závazkem dlužníka vůči bance).
Vůči věřiteli může ručitel uplatnit veškeré námitky, které může uplatňovat dlužník
(např. že závazek nevznikl nebo již zanikl, je omezena jeho vymahatelnost apod.). Ručitel má
právo na informace o splácení úvěru, banka je povinna sdělit mu je na požádání bez
zbytečného odkladu. Ručitel, který splnil závazek za dlužníka, splněním dluhu vstupuje do
práv věřitele a má právo, aby mu dlužník vyrovnal, co za něho plnil. Pohledávka věřitele na
ručitele přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených.
Věřitel vydá ručiteli potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění
pohledávky zapotřebí. Plní-li ručitel za dlužníka jen část dluhu, může požadovat jen
vyrovnání toho, co za dlužníka plnil.
Zvláštní formou ručení je směnečné rukojemství, jehož podstata spočívá v tom, že se
ručitel doložkou na směnce zaručuje za směnečně zavázanou osobu. V případě směnečného
rukojemství neplatí princip subsidiarity, takže se věřitel na směnečného rukojmího může
obrátit přímo (nemusí předtím vyzvat dlužníka). Rukojmí nemůže vznášet námitky, které by
mohl vznášet dlužník, ani nemůže uplatnit započtení dlužníkových pohledávek.
OSTATNÍ FORMY ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRU
Depotní směnka je finanční směnkou, kterou příjemce úvěru jako bianko směnku (tj.
takovou směnku, kde není uvedena směnečná částka) vystaví nebo akceptuje ve prospěch
banky a deponuje ji u ní jako zajištění přijatého úvěru. V případě, že dlužník řádně a včas
nesplní závazky vůči bance, je banka oprávněna na směnku doplnit dosud nesplacenou
dlužnou částku včetně úroků a předložit ji dlužníkovi k proplacení. Pokud dlužník včas
a řádně splatí úvěr, banka mu směnku vrátí. Podle svého druhu může depotní směnka pro
banku znamenat buď další dodatečné zajištění (to když prostřednictvím této směnky bance
ručí i další osoba – například když je směnka avalována třetí osobou nebo třetí osoba vystaví
4 Úvěrové obchody bank
- 42 vlastní
směnku ve prospěch banky), nebo pouze snazší a rychlejší vymáhání pohledávek díky
přísnosti směnečného práva (to v případě, že na směnce figuruje pouze banka a dlužník,
například když dlužník vystaví vlastní směnku ve prospěch banky nebo banka vystaví cizí
směnku a dlužník ji akceptuje ve prospěch banky).
Postoupením (cesí) pohledávky dochází k převedení pohledávky na nového věřitele.
Příjemce úvěru písemně prohlásí, že své pohledávky vůči třetí osobě postupuje novému
věřiteli (bance) jako zajištění přijatého úvěru. Postoupení pohledávek je abstraktní formou
zajištění úvěru, takže pohledávka banky za klientem (v důsledku poskytnutí úvěru)
a pohledávky klienta, které postoupil bance, existují nezávisle na sobě.
Podle způsobu a rozsahu postoupení pohledávek rozlišujeme cese:
• individuální, která spočívá v postoupení pouze jedné určité pohledávky (využívá se
pouze v případě pohledávek na velmi vysoké částky);
• krycí, jejíž podstatou je postoupení přesně určených pohledávek, jejichž splatnost je
zpravidla menší než splatnost úvěru, takže jsou postupně doplňovány dalšími
pohledávkami tak, aby aktuální stav postoupených pohledávek dosahoval
požadované výše;
• globální, u které dochází k postoupení veškerých existujících i budoucích
pohledávek vůči určitým, přesně vymezeným obchodním partnerům.
Ujednání o smluvní pokutě musí mít písemnou formu s určením výše pokuty nebo
způsobu, jakým bude určena. Slouží jako určitý prostředek k donucení dlužníka splnit svůj
závazek. Zaplacením pokuty nezaniká povinnost splatit závazek.
Také dohoda o srážkách ze mzdy není dodatečným zajištěním, ale spíše způsobem, jak
účinně zabezpečit splácení úvěru z příjmu dlužníka. Dohoda o srážkách ze mzdy musí být
písemná a musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a plátce mzdy, vymezení zajišťovaného
závazku dlužníka, výslovný souhlas dlužníka s prováděním srážek a výši srážek. Nejde-li
o srážky k uspokojení práva zaměstnavatele, k uzavření dohody je třeba předchozího souhlasu
zaměstnavatele. Výše srážek nesmí být vyšší, než kolik by činily na základě soudního
rozhodnutí.
5 PRODUKTY BANK PRO FI
Mít vlastní bydlení patř
cest. Pokud zrovna nezdědíme bydlení
u příbuzných, zbývají nám dvě
(případně postavit) nebo dům č
se rozhodneme pořídit si vlastní bydlení, tj. koupit
financovat následujícími způsoby:
• pomocí vlastních finan
• půjčkou od rodinných p
• úvěrem ze stavebního spo
• hypotečním úvěrem,
• půjčkou ze Státního fondu rozvoje bydlení.
K nejrozšířenějším možnostem financování bydlení
jednoznačně hypoteční úvěry
se uvádí, že úvěr na bydlení je dobrým dluhem. Nemusí tomu však být vždy. Splátka úv
bydlení může být díky nízkým úrokovým sazbám
které dnes platíme majiteli bytu.
výhodné využít, je potřeba vzít
(pojištění nemovitosti, pojištění úv
Graf 5-1: Dlouhodobý vývoj financování bydlení
Zdroj: GOLEM FINANCE (http://www.golemfinance.cz/cz/560.v
obdobi-hypotecniho-boomu), [cit. 2013
Pavla Vodová
- 43 PRODUKTY
BANK PRO FINANCOVÁNÍ BYDLENÍ
Mít vlastní bydlení patří k základním lidským potřebám. K tomuto cíli vede n
díme bydlení, byt či dům nedostaneme nebo nemů
íbuzných, zbývají nám dvě základní možnosti řešení bytové situace: d
ům či byt si pronajmout. Obě varianty mají svá pro
ídit si vlastní bydlení, tj. koupit či postavit dům či byt, m
ůsoby:
pomocí vlastních finančních prostředků,
kou od rodinných příslušníků či známých,
rem ze stavebního spoření,
ěrem,
kou ze Státního fondu rozvoje bydlení.
jším možnostem financování bydlení z cizích pros
a úvěry ze stavebního spoření, což dokládá i
r na bydlení je dobrým dluhem. Nemusí tomu však být vždy. Splátka úv
že být díky nízkým úrokovým sazbám a dlouhé době splatnosti nižší než nájemné,
které dnes platíme majiteli bytu. Když chceme vyhodnotit, zda je pro nás úv
eba vzít v úvahu nejen splátku takového úvěru, ale
ní nemovitosti, pojištění úvěru, náklady na nezbytné opravy nemovitosti).
1: Dlouhodobý vývoj financování bydlení v České republice (mld. Kč)
http://www.golemfinance.cz/cz/560.v-hypotekach-banky-zatim
2013-10-18]
Pavla Vodová; Bankovnictví
NANCOVÁNÍ BYDLENÍ
tomuto cíli vede několik
m nedostaneme nebo nemůžeme bydlet např.
ešení bytové situace: dům či byt koupit
varianty mají svá pro a proti. Pokud
m či byt, můžeme jej
cizích prostředků patří
i Graf 5-1. Tradičně
r na bydlení je dobrým dluhem. Nemusí tomu však být vždy. Splátka úvěru na
platnosti nižší než nájemné,
Když chceme vyhodnotit, zda je pro nás úvěr na bydlení
i další nutné výdaje
klady na nezbytné opravy nemovitosti).
zatim-trumfuji-vysledky-z-
5 Produkty bank pro financování bydlení
- 44 -
5.1 ÚVĚRY ZE STAVEBNÍHO SPOŘENÍ
DEFINICE 10
Stavební spoření je účelové spoření spočívající v přijímání vkladů od účastníka
stavebního spoření, v poskytování úvěrů účastníkům SS a v poskytování státní podpory
účastníkům stavebního spoření (zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře
stavebního spoření). Účastníkem stavebního spoření může být fyzická nebo právnická osoba,
státní podporu však může získat pouze fyzická osoba.
Stavební spoření je možné sjednat u jedné z pěti stavebních spořitelen, které působí
v České republice, uzavřením smlouvy o stavebním spoření. Smlouva se sepisuje na určitou
cílovou částku. Ta je rovna součtu vkladů účastníka, státní podpory, úvěru ze stavebního
spoření a úroků z vkladů a státní podpory, po odečtení daně z příjmů z těchto úroků. Cílovou
částku si volíme podle našich cílů, možností spoření a podle toho, zda plánujeme využít úvěr.
Minimální doba, po kterou musí stavební spoření trvat, je stanovena na 6 let. Prostředky na
účet u stavební spořitelny ukládáme pravidelně (měsíčně, půlročně, ročně apod.) či
nepravidelně. Tyto částky jsou průběžně úročeny a jednou ročně je k nim připsána státní
podpora. Nárok na státní podporu vzniká za celý kalendářní rok. Výše státní podpory se
v minulosti několikrát měnila, v současné době (červenec 2013) činí státní podpora 10 %
z uspořené částky v příslušném kalendářním roce, maximálně však z částky 20 000,- Kč.
Má-li člověk uzavřenou smlouvu o stavebním spoření, může si zažádat o úvěr. Pro
přidělení řádného úvěru ze stavebního spoření je třeba:
• spořit minimálně dva roky (jde o podmínku danou zákonem č. 96/1993 Sb.,
o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření),
• naspořit minimálně stanovené procento z cílové částky (většinou je to 40 – 50 %),
• dosáhnout stanovené výše hodnotícího čísla – to vyjadřuje „kvalitu“ účastníka
stavebního spoření; způsob jeho výpočtu se u jednotlivých stavebních spořitelen
liší, ale zpravidla závisí na délce spoření (delší spoření = větší hodnotící číslo), na
naspořených prostředcích (roste s růstem naspořeného % z cílové částky), na
frekvenci ukládání vkladů (u měsíčních úložek je vyšší než u ročních) a na tarifní
variantě smlouvy o stavebním spoření (u rychlých variant roste rychleji než
u standardních či pomalých),
• splnit další podmínky – žadatel musí prokázat svou schopnost splácet úvěr, musí
dodat požadované zajištění (většinou ručitele nebo zástavní právo k nemovitosti)
a musí také prokázat, že úvěr použije pouze na financování bytových potřeb.
Definici bytových potřeb nalezneme v zákoně č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření
a státní podpoře stavebního spoření. Úvěr ze stavebního spoření lze využít zejména na
financování koupě či výstavby domu či bytu, nákup pozemku, modernizace, opravy
a rekonstrukce, půdní vestavby, projektovou dokumentaci, přípojky plynu, vody, kanalizace,
elektrického proudu, na úhradu jiných půjček a úvěrů na bytové účely, na vypořádání
dědických a spoluvlastnických podílů na nemovitostech aj. Na některé druhy bytových potřeb
může úvěr ze stavebního spoření čerpat i právnická osoba.
Při poskytnutí řádného úvěru ze stavebního spoření může účastník stavebního získat
prostředky až do výše cílové částky. Výše úvěru potom odpovídá rozdílu mezi cílovou
částkou a zůstatkem na účtu stavebního spoření v okamžiku poskytnutí úvěru (tj. člověk
disponuje částkou, z níž jen poměrná část tvoří úvěr).
Řádný úvěr ze stavebního spoření je splácen v pravidelných měsíčních splátkách, které
obsahují splátky jistiny úvěru a úroky z úvěru. Zatímco u hypotečního úvěru může člověk
ovlivnit výši splátky volbou doby splatnosti, princip výpočtu splátky je v případě úvěrů ze
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 45 stavebního
spoření zcela odlišný: výše splátky odpovídá stanovenému procentu z cílové
částky (tím je současně i pevně daná doba splatnosti úvěru ze stavebního spoření – dlužník
splácí tak dlouho, dokud není celý dluh umořen). Výše stanoveného % z cílové částky závisí
na zvolené tarifní variantě: u pomalých variant méně než 0,5 % z cílové částky, naproti tomu
u rychlých variant až 0,9 % z cílové částky. Už při samotném uzavírání smlouvy o stavebním
spoření je tedy dobré zvážit, zda budeme pouze spořit nebo plánujeme i čerpat úvěr, a jak
rychle budeme případný úvěr schopni splatit.
Pokud klient ještě nesplnil některou z prvních třech podmínek pro poskytnutí úvěru ze
stavebního spoření (podmínka účelovosti úvěru, schopnosti splácet a dodat požadované zajištění
musí být splněna vždy), může si zažádat o překlenovací úvěr (často se mu také říká meziúvěr,
rychlá půjčka apod.). Překlenovací úvěr poskytuje stavební spořitelna účastníkovi ve výši celé
cílové částky. Důsledkem toho je skutečnost, že dlužník potom paradoxně platí úroky pro úvěr i
z vkladů, které sám naspořil. Po dobu splácení překlenovacího úvěru dlužník hradí pouze úroky
z překlenovacího úvěru – úroky se tedy v čase nezmenšují a stejně tak se nesnižuje dlužná částka.
Teprve po splnění všech podmínek může být přidělen řádný úvěr, kterým je splacen úvěr
překlenovací. Splácením řádného úvěru potom postupně dochází k umořování dluhu.
Úvěry ze stavebního spoření jsou výhodné tím, že mají úrokovou sazbu neměnnou po
celou dobu splácení úvěru (ta se v červenci 2013 u řádných úvěrů pohybuje v rozmezí 2,95 – 5 %
p.a., u překlenovacích potom v rozmezí 3,4 – 6,8 % p.a.). Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním
spoření a státní podpoře stavebního spoření také určuje, že rozdíl mezi úrokovou sazbou z úvěrů a
z vkladů může činit maximálně 3 procentní body. Kdykoliv je možné prostřednictvím mimořádné
splátky bez jakýchkoliv sankčních poplatků splatit část úvěru (lze požádat o poměrné snížení
splátek při zachování doby splatnosti nebo úvěr jednoduše splatit dříve) nebo dokonce celý úvěr.
Úvěry jsou spojené s nízkými poplatky. Úroky z úvěrů ze stavebního spoření (jak z řádného, tak i
z překlenovacího) lze odečíst od základu daně z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů). Nevýhody lze nalézt spíše u překlenovacích úvěrů.
5.2 HYPOTEČNÍ ÚVĚRY
DEFINICE 11
Hypoteční úvěr je úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním
právem k nemovitosti, i rozestavěné, když pohledávka z úvěru nepřevyšuje dvojnásobek
zástavní hodnoty zastavené nemovitosti. Nemovitost se musí nacházet na území České
republiky nebo členského státu Evropské unie. Úvěr se považuje za hypoteční úvěr dnem
vzniku právních účinků zástavního práva.
V ČR mohou být hypoteční úvěry poskytovány od 1. 7. 1995, kdy vstoupil v platnost
zákon č. 84/1995 Sb., o dluhopisech, který vymezoval hypoteční úvěr jako úvěr poskytnutý
na investici do nemovitosti na území ČR nebo na její výstavbu či pořízení, jehož splacení je
zajištěno zástavním právem k této nebo jiné nemovitosti na území ČR. Dnem vstupu ČR do
EU nabyla účinnosti novela zákona, kde je hypoteční úvěr definován úvěr jako úvěr, jehož
splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti (viz definice výše).
Hypotečním úvěrem je tak v současnosti jakýkoliv úvěr zajištěný nemovitostí. Poskytovat
hypoteční úvěry a vydávat hypoteční zástavní listy mohou pouze banky, kterým bylo k této
činnosti vydáno zvláštní povolení. V současnosti má licenci 16 bank.
Hypoteční úvěr může být poskytnut jako:
• klasický hypoteční úvěr,
• americká hypotéka,
• variabilní hypotéka.
5 Produkty bank pro financování bydlení
- 46 Klasický
hypoteční úvěr odpovídá svým charakterem hypotečnímu úvěru před novelou
zákona o dluhopisech. Jde tedy o přísně účelový úvěr, který může být použit pouze
k financování bytových potřeb (tedy zejména na koupi domu, bytu či pozemku, výstavbu
nemovitosti, na rekonstrukce, opravy či modernizace nemovitosti, ale také na splacení úvěru
použitého na investice do nemovitosti či na získání vlastnického podílu na nemovitosti při
vypořádání dědictví nebo společného jmění manželů). Bývá poskytován obvykle do výše 60 –
100 % hodnoty nemovitosti, na kterou je zástavní právo zřízeno (tj. do výše 60 – 100 % LTV,
tedy Loan to Value), s dobou splatnosti v rozmezí 5 – 45 let, dlužníci by však měli být po
celou dobu splácení hypotečního úvěru v produktivním věku.
Americkou hypotéku naproti tomu můžeme použít na jakýkoliv účel, tedy i např.
automobil, studium dětí v zahraničí či cestu kolem světa. Často se používá také při
konsolidaci úvěrů. Americká hypotéka bývá poskytována ve výši 50 – 90 % zástavní hodnoty,
s dobou splatnosti v rozmezí 1 – 25 let.
Variabilní hypotéka je potom v podstatě kontokorentní úvěr, zajištěný zástavním
právem k nemovitosti. Úvěrový rámec u variabilní hypotéky může dosáhnout až 8 milionů
Kč, doba splatnosti 10 – 20 let. Jedná se také o neúčelový úvěr, vzhledem ke svým
specifikům je ale určen zejména pro finančně zdatné klienty, kteří mají zájem spravovat své
finance a umí to. V první polovině doby splatnosti může klient volně nakládat s úvěrovým
rámcem a platí pouze úroky (nebo závazkovou provizi v případě, že aktuálně úvěr nečerpá),
v druhé polovině splácí úvěr anuitními splátkami.
Zdroje na poskytování hypotečních úvěrů banky získávají emisí hypotečních
zástavních listů. Zákon č. 84/1995 Sb., o dluhopisech definuje hypoteční zástavní list jako
dluhopis, jehož nominální hodnota a poměrný výnos jsou plně kryty pohledávkami
z hypotečních úvěrů nebo částí těchto pohledávek (řádné krytí), popřípadě též náhradním
způsobem podle tohoto zákona (náhradní krytí). Pro řádné krytí mohou být použity pouze
pohledávky z hypotečních úvěrů, které nepřevyšují 70 % zástavní hodnoty zastavených
nemovitostí zajišťujících tyto úvěry. Náhradní krytí závazků z hypotečních zástavních listů je
možné pouze do výše 10 % jejich nominální hodnoty, a to jen hotovostí, vkladem u ČNB,
centrálních bank ze zemí Evropské unie či Evropské centrální banky, státními dluhopisy apod.
Z úroků, které banka získá z hypotečních úvěrů, vyplácí úroky majitelům hypotečních
zástavních listů. Ze splátek hypotečních úvěrů potom banka vytváří fondy, ze kterých po
uplynutí doby splatnosti vyplácí držitelům hypotečních zástavních listů nominální hodnotu.
Hypoteční zástavní listy jsou vysoce kvalitní a bezpečné cenné papíry - jsou kryty
pohledávkami z hypotečních úvěrů, které jsou navíc zajištěny prostřednictvím zástavního
práva, jsou to veřejně obchodovatelné cenné papíry a emitovat je může pouze banka, která
k emisi dostala povolení.
Čerpání hypotečního úvěru se provádí bezhotovostně, u americké a variabilní
hypotéky zasláním peněz na účet požadovaný klientem, u klasického hypotečního úvěru
většinou formou proplacení dodavatelských faktur, odesláním kupní ceny na účet
prodávajícího podle kupní smlouvy apod. Úvěr lze čerpat jednorázově (při koupi nemovitosti
nebo u americké hypotéky) nebo postupně (při výstavbě či rekonstrukci nemovitosti). Pokud
je hypoteční úvěr čerpán postupně, nejprve se měsíčně splácí pouze úrok z vyčerpané částky.
Po ukončení čerpání začne dlužník hypoteční úvěr splácet většinou anuitními splátkami.
Některé banky umožňují i degresivní splácení (velikost splátek v čase postupně klesá) nebo
progresivní splácení (velikost splátek v čase postupně roste).
Protože jsou klasické hypoteční úvěry pro banku méně rizikové než americké hypotéky,
jsou úročeny výhodnější úrokovou sazbou. Klient si volí dobu fixace, tj. dobu, po kterou
zůstává úroková sazba neměnná. Čeští občané nejčastěji volí dobu fixace na 3 nebo na 5 let
(kratší fixace představuje větší riziko změny výše splátky, proto by delší fixaci měli volit
hlavně ti, pro něž by navýšení splátky znamenalo finanční problémy). Po této době banka
klientovi navrhne novou výši úrokové sazby.
sazby, může dlužník předčasně
hypotéky lze mimořádnou splátku provést kdykoliv, nebo
úvěr, zajištěný zástavním právem
Před koncem doby fixace je také dob
úvěru. Podstata refinancování spo
hypotečním úvěrem, který klientovi poskytne jiná finan
podmínek. Důvodem refinancování m
finanční instituce, možnost prodloužit dobu splatnosti hypote
(a snížit tak splátku), možnost uvolnit vlastní investované prost
70 % LTV na 90 % LTV), možno
a nižší úrokovou sazbou (např
změny typu úrokové sazby. O
zajímat alespoň tři měsíce p
refinancování zařídit. Jak ukazuje Graf 5
republice refinancované hypotéky zhruba jednu t
hypotečních úvěrů.
Graf 5-2: Struktura produkce vykazovaných hypoték (únor, mld. K
Zdroj: GOLEM FINANCE (http://www.golemfinance.cz/cz/560.v
obdobi-hypotecniho-boomu), [cit. 2013
Stát podporuje hypoteční úv
a daňovými úlevami. Příspěvek
státní finanční podpory hypote
nařízením vlády č. 244/1995 Sb. Na základ
které byly prokazatelně použity na vznik nového bydlení. Výše státní finan
odvozovala od průměrné úrokové sazby hypote
ministerstvem pro místní rozvoj,
úvěru při běžné úrokové sazbě
procentní body. Toto nařízení však bylo
Pavla Vodová
- 47 klientovi
navrhne novou výši úrokové sazby. V termínu, kdy dochází ke zm
časně splatit část nebo celou výši úvěru bez sankce (u americké
ádnou splátku provést kdykoliv, neboť jde v podstat
ný zástavním právem k nemovitosti).
ed koncem doby fixace je také dobré zvážit případné refinancování
ru. Podstata refinancování spočívá v tom, že existující hypoteční úvěr je splacen novým
rem, který klientovi poskytne jiná finanční instituce za výhodn
vodem refinancování může být zejména nižší úroková sazba
ní instituce, možnost prodloužit dobu splatnosti hypotečního úvě
snížit tak splátku), možnost uvolnit vlastní investované prostředky (např
% LTV), možnost změnit hypoteční úvěr na nižší zatížení zástavním právem
nižší úrokovou sazbou (např. změnou úvěru ze 100 % LTV na 80 % LTV)
O podmínky hypotečních úvěrů u konkurence je dobré za
síce před koncem doby fixace, aby bylo případn
Jak ukazuje Graf 5-2, v posledních dvou letech př
republice refinancované hypotéky zhruba jednu třetinu z celkového objemu poskytnutých
: Struktura produkce vykazovaných hypoték (únor, mld. Kč)
Zdroj: GOLEM FINANCE (http://www.golemfinance.cz/cz/560.v-hypotekach-banky-zatim
boomu), [cit. 2013-10-18]
ční úvěry poskytováním příspěvku k úrokům z
ěvek k úrokům z hypotečních úvěrů byl poskytován
ní podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby, která byla upravena
. 244/1995 Sb. Na základě nařízení byla poskytována podpora
použity na vznik nového bydlení. Výše státní finan
rné úrokové sazby hypotečních úvěrů za předchozí rok, vyhlašované
ministerstvem pro místní rozvoj, a stanovovala se jako rozdíl mezi výší splátky hypote
žné úrokové sazbě a výší splátky, stanovené při úrokové sazbě
ízení však bylo s účinností od 1. února 2004 zrušeno.
Pavla Vodová; Bankovnictví
termínu, kdy dochází ke změně úrokové
ru bez sankce (u americké
podstatě o spotřebitelský
refinancování hypotečního
ní úvěr je splacen novým
ní instituce za výhodnějších
být zejména nižší úroková sazba u konkurenční
ního úvěru na delší dobu
edky (např. změnou úvěru ze
r na nižší zatížení zástavním právem
% LTV) či možnost
konkurence je dobré začít se
řípadně možné včas
posledních dvou letech představují v České
celkového objemu poskytnutých
zatim-trumfuji-vysledky-zz
hypotečních úvěrů
byl poskytován v podobě
, která byla upravena
byla poskytována podpora k úvěrům,
použity na vznik nového bydlení. Výše státní finanční podpory se
edchozí rok, vyhlašované
se jako rozdíl mezi výší splátky hypotečního
i úrokové sazbě snížené o 1 až 4
inností od 1. února 2004 zrušeno.
5 Produkty bank pro financování bydlení
- 48 Tabulka
5-1: Výše podpory osobám mladším 36 let
Průměrná úroková sazba Podpora Období poskytování
pod 5 % 0 % 1. 2. 2005 – 31. 12. 2009,
od 1. 2. 2011
5 – 6 % 1 % 1. 2. 2004 – 31. 1. 2005,
1. 2. 2009 – 31. 1. 2011
6 – 7 % 2 % 1. 2. 2003 – 31. 1. 2004
7 – 8 % 3 % do 31. 1. 2003
8 % a více 4 %
Zdroj: Vlastní zpracování
Kromě toho byl poskytován příspěvek k hypotečnímu úvěru osobám mladším 36 let,
který upravuje nařízení vlády č. 249/2002 Sb., o podmínkách poskytování příspěvků
k hypotečnímu úvěru osobám mladším 36 let. Na základě tohoto nařízení se příspěvky
poskytnou mladým lidem, kteří v roce podání žádosti nedovrší věk 36 let (jde-li o manžely,
pak tuto podmínku musí splňovat oba). Žadatel ani manžel nesmí v době podání žádosti
vlastnit (ani jako spoluvlastník) byt, bytový nebo rodinný dům. Nemovitost musí být stará
nejméně dva roky, musí se nacházet na území ČR, po dobu poskytování podpory musí sloužit
výhradně k trvalému bydlení žadatele a musí být v jeho výlučném vlastnictví. Příspěvek
připadající na měsíční splátku se poskytne ve výši, která se stanoví jako rozdíl mezi výší
splátky při běžné úrokové sazbě a výší splátky při úrokové sazbě snížené o 1 až 4 procentní
body. Výše podpory se opět odvozuje od průměrné úrokové sazby hypotečních úvěrů za
předchozí rok. Od února 2011 je výše podpory nulová, protože průměrná úroková sazba
z hypotečních úvěrů klesla pod 5 % (Tabulka 5-1).
Úroky z hypotečního úvěru lze odečíst od základu daně z příjmů (zákon č. 586/1992
Sb., o daních z příjmů) v případě, že dlužník použil hypoteční úvěr na financování bytových
potřeb. Odpočet může uplatnit osoba, která je účastníkem úvěrové smlouvy; je-li účastníků
úvěrové smlouvy více, odpočet uplatní jedna z nich nebo každá z nich rovným dílem.
5.3 PŮJČKY ZE STÁTNÍHO FONDU ROZVOJE BYDLENÍ
Do konce roku 2011 mohli lidé získat nízkoúročený úvěr ve výši 300 000,- Kč na
pořízení bydlení také od Státního fondu rozvoje bydlení. Tyto úvěry byly určeny žadatelům
žijícím v manželství, ve kterém je alespoň jeden z manželů v roce podání žádosti mladší
36 let, nebo žadateli, který nežije v manželství, v roce podání žádosti nedovrší 36 let a má ve
své výchově alespoň 1 nezletilé dítě. V současnosti tento program není aktivní, přesto se však
vždy vyplatí zkontrolovat aktuální nabídku programů a podpor tohoto fondu na webu
http://www.sfrb.cz, neboť úroková sazba u tohoto úvěru činila pouhá 2 %, při době splatnosti
až 20 let.
5.4 KOMBINACE PRODUKTŮ
Hypotéky je možno kombinovat také s ostatními finančními produkty. Banky mohou
požadovat, aby klient uzavřel životní pojistku ve prospěch hypoteční banky. Protože výše
dluhu však postupně klesá, často může být výhodnější alternativou pojištění úvěru – tam
pojistná částka klesá buď lineárně, nebo kopíruje nesplacenou jistinu (případně i včetně
úroků). Hypoteční úvěry je dále možno kombinovat i se stavebním spořením, kdy lze např.
prostřednictvím neúvěrové či úvěrové části cílové částky zajistit úhradu té části investice do
nemovitosti, která nemůže být kryta hypotečním úvěrem. Kombinace s finančními produkty
však často probíhá i tak, že klient splácí bance pouze úroky z hypotéky a následně hypotéku
nebo její část jednorázově splatí z peněz ze stavebního spoření či životního pojištění.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 49 -
6 ÚVĚROVÉ ANALÝZY
DEFINICE 12
Účelem úvěrových analýz je co nejspolehlivěji odlišit klienty, kteří budou schopni úvěr
splácet, od těch, kteří splácet nebudou schopni či ochotni.
Cílem je tedy co nejvíce omezit možné chyby banky (Tabulka 6-1).
Tabulka 6-1: Rozhodování banky o poskytnutí úvěru
Předpovídaná kvalita klienta
Skutečná kvalita klienta
dobrá špatná
dobrá
- chyba 1. druhu
zisk (úrokový výnos) ztráta (nesplacení)
špatná
chyba 2. druhu ztráta
(náklady) zisk (užitek)
Zdroj: Vlastní zpracování dle Kašparovská a kol. (2006), s. 76 – 77.
V rámci úvěrových analýz mohou nastat čtyři situace. Ideální situace nastává, pokud je
skutečná kvalita klienta dobrá, banka jí vyhodnotí jako dobrou a úvěr mu poskytne. Takový
úvěr je splacen a banka realizuje zisk v podobě úrokových výnosů a poplatků spojených
s úvěrem. Dobrou situací je i ta, kdy kvalita klienta je sice špatná, ale banka to v rámci
úvěrových analýz rozpozná a úvěr mu neposkytne. Reálné náklady na úvěrovou analýzu jsou
sice ztraceny, ale užitek z rozhodnutí o neposkytnutí tohoto úvěru převyšuje náklady. Při
rozhodování o poskytnutí či zamítnutí úvěru se banka ale může dopustit dvou chyb. Chybou
prvního druhu je poskytnutí úvěru klientovi, který později nebude schopen či ochoten úvěr
splatit. Pro banku se jedná o vůbec nejhorší situaci, neboť jí vzniká ztráta z nesplaceného
úvěru a svědčí to o nefunkčnosti prováděných úvěrových analýz. Chybou druhého druhu je
situace, kdy banka odmítne klienta, který by byl schopen úvěr splácet. Vzniklá ztráta je
kombinací nákladů na realizovanou úvěrovou analýzu a nákladů ušlé příležitosti.
V rámci úvěrových analýz banka komplexně hodnotí veškerá rizika, kterým bude
vystavena v době trvání úvěrového vztahu se žadatelem o úvěr. Úvěrové analýzy zahrnují:
• analýzu právních poměrů klienta,
• analýzu bonity klienta,
• analýzu podnikatelského záměru,
• analýzu zajištění.
6.1 ANALÝZA PRÁVNÍCH POMĚRŮ KLIENTA
Účelem analýzy právních poměrů klienta je ověřit, zda klient splňuje právní
předpoklady. Za tímto účelem je třeba prověřit zejména:
• faktickou a právní existenci klienta, což klient dokládá předloženým průkazem
totožnosti, výpisem z Obchodního rejstříku, živnostenským listem či koncesní
listinou,
• oprávněnost dané osoby zastupovat podnik (to je velice důležité, protože pokud by
banka uzavřela smlouvu s osobou, která není oprávněna daný podnik zastupovat,
vlastník podniku by takovou pohledávku nemusel uznat ani uspokojit),
• majetkové poměry klienta, kde v případě kapitálových obchodních společností jsou
majetkové vztahy přesně vymezeny zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních
korporacích, naproti tomu u osobních obchodních společností je žádoucí vymezit,
6 Úvěrové analýzy
- 50 kteří
společníci ručí solidárně a neomezeně celým svým majetkem;
u individuálních podnikatelů je dobré vyjasnit otázku využívání majetku ve
společném jmění manželů.
6.2 ANALÝZA BONITY KLIENTA
Účelem analýzy bonity klienta je prokázat, že žadatel o úvěr bude schopen se vypořádat
se všemi obvyklými platbami a se včasným splácením úroků, jistiny a ostatních výdajů
spojených s úvěrem. Postupy bank při analýze bonity klienta se významně liší v závislosti na
tom, zda jde o úvěr poskytovaný fyzické osobě (občanovi) nebo podniku.
6.2.1 ANALÝZA BONITY OBČANŮ
Při analýze bonity klienta – občana může banka získávat informace z několika zdrojů:
od klienta, vlastní interní informace, informace z úvěrového registru. Již v samotné žádosti
o úvěr poskytuje klient bance celou řadu informací: osobní údaje, údaje o druhu a době
zaměstnání, o finančních závazcích a majetkových poměrech. Nedílnou součástí je také
potvrzení o výši příjmů. To obsahuje průměrný příjem klienta za poslední 3 měsíce (6 měsíců,
1 rok – liší se podle banky), zda má klient pracovní smlouvu na dobu určitou či neurčitou, jak
dlouho je klient v podniku zaměstnán, výši srážek ze mzdy a zda jde o dobrovolné srážky
nebo o srážky na základě soudního rozhodnutí, někdy také počet neomluvených absencí aj.
údaje. Určitým problémem může být věrohodnost údajů, získaných od klienta. Zejména
v případě větších úvěrů banka proto zpravidla požaduje tyto informace ještě nějakým
způsobem potvrdit. Od klienta proto může požadovat předložit navíc pracovní smlouvu,
platový výměr klienta či výplatní pásky za poslední 3 měsíce (6 měsíců, 1 rok). Jestliže klient
nemá pravidelný příjem od zaměstnavatele, ale jedná se o individuálního podnikatele, který
žádá o úvěr na soukromé účely, banka bude pravděpodobně od něho vyžadovat daňové
přiznání za poslední zdaňovací období (některé banky mohou vyžadovat daňová přiznání až
za poslední 3 roky), potvrzení finančního úřadu, že poplatník není daňovým dlužníkem,
a potvrzení o bezdlužnosti od zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení.
Dalším zdrojem informací o klientovi jsou interní informace banky. Pro banku jsou
důležité zejména dosavadní zkušenosti s klientem v depozitní (jak dlouho má klient veden
účet u banky, jaký je objem a obrat prostředků na tomto účtu, zda nedocházelo
k nepovoleným přečerpáním apod.) a úvěrové oblasti (jak klient doposud splácel poskytnuté
úvěry, zda šlo o úvěry standardní či klasifikované). Cenné informace může banka získat také
z úvěrového registru (blíže v kap. 6.3).
Získané informace je zapotřebí vyhodnotit. Banky přitom mají v zásadě na výběr ze
dvou možných přístupů: rozlišujeme posuzovací úvěrové analýzy a empirické úvěrové
analýzy. Posuzovací úvěrové analýzy jsou založeny na subjektivním vyhodnocení klienta ze
strany úvěrového pracovníka banky. Velice významné jsou proto zkušenosti úvěrového
pracovníka, jeho schopnost na základě získaných údajů o klientovi posoudit jeho platební
schopnost a vůli. Hlavní nevýhodou tohoto přístupu je jeho subjektivita. V rámci
posuzovacích úvěrových analýz banka někdy využívá určité ukazatele, které mají za cíl
vyhodnotit bonitu klienta. Jejich konstrukce se v každé bance mírně odlišuje, zpravidla vždy
však určitým způsobem podchycují životní minimum žadatele, jeho příjmy a výdaje.
Příkladem mohou být dva ukazatele, používané jednou českou bankou: ukazatel maximálního
zatížení příjmů a koeficient bonity. Ukazatel maximálního zatížení příjmů se vypočítá podle
vzorce 6.1:
‫.ݔܽܯ‬ ‫ݐܽݖ‬íž. ‫݌‬ří݆݉ů ൌ
‫ݒ‬ý݆݀ܽ݁
‫݌‬ří݆݉‫ݕ‬
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(6.1)
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 51 Za
příjmy klienta se považují doložené průměrné čisté měsíční příjmy klienta, banky
zpravidla berou v úvahu pouze pevnou část příjmů (tj. nikoliv pohyblivé příjmy). Kromě příjmů
od zaměstnavatele či z podnikání se zohledňují také veškeré další prokázané pravidelné příjmy,
jako např. příjmy z pronájmu apod. Výdaji klienta potom rozumíme předpokládanou výši splátky
z úvěru a veškeré další pravidelné měsíční výdaje, jako např. platby na životní pojištění, splátky
dříve poskytnutých úvěrů, leasingové splátky, platby výživného apod. Výdaje na nájemné,
energie, potraviny a podobně zde nebereme v potaz, neboť jejich výši podchycuje u následujícího
ukazatele hodnota životního minima. Obecně lze říci, že hodnota tohoto ukazatele by v případě
bonitního klienta zpravidla neměla přesahovat 40 – 50 %.
Koeficient bonity se potom vypočítá následujícím způsobem:
‫ݐ݂݊݁݅ܿ݅݁݋ܭ‬ ܾ‫ݕݐ݅݊݋‬ ൌ
‫݌‬ří݆݉‫ݕ‬ െ ‫ݒ‬ý݆݀ܽ݁
ž݅‫݊ݐ݋ݒ‬í ݉݅݊݅݉‫݉ݑ‬
(6.1)
Údaje o aktuální výši životního minima lze vždy nalézt na stránkách Ministerstva práce
a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz). Životní minimum domácnosti je součtem částech
životního minima jednotlivých členů domácnosti. Požadovaná hodnota tohoto ukazatele
závisí na interních předpisech konkrétní banky, zpravidla se odvíjí od výše poskytovaného
úvěru (čím vyšší úvěr, tím vyšší hodnotu koeficientu bonity banka bude požadovat).
Absolutním minimem je hodnota koeficientu bonity rovna 1 – pak to znamená, že po odečtení
pravidelných výdajů od příjmů klientovi zbývá přesně životní minimum. Je tedy patrné, že
čím vyšší hodnota koeficientu bonity vyjde, tím lépe.
Empirické úvěrové analýzy (metoda credit scoring) se snaží odstranit subjektivní pohled
a zjednodušit a zlevnit celý proces úvěrové analýzy. Podstata metody credit scoring spočívá
v posouzení úvěrové schopnosti klienta na základě standardizovaného bodování relevantních
charakteristik klienta. Podle výsledného počtu bodů je potom rozhodnuto, zda bude úvěr poskytnut.
Graf 6-1: Rozdělení klientů podle dosažených bodů při credit scoringu
Zdroj: Vlastní zpracování dle Dvořák (1999), s. 427.
Prvním krokem při vytváření systému je zvolit charakteristiky, které jsou spojeny
s dobrými klienty (těmi, kteří úvěr řádně splácí) a které se špatnými klienty (těmi, kteří úvěr
nesplácejí včas, případně vůbec). Takovými charakteristikami mohou být např. stabilita
zaměstnání (délka pracovního poměru v současném zaměstnání), sociální zařazení (manuální
pracovník, svobodné povolání, vyšší manager, …), plátce příjmu, výše příjmu, bytová situace,
počet vyživovaných osob, reference o klientovi (banky i z úvěrového registru), aj. Zvoleným
6 Úvěrové analýzy
- 52 kritériím
jsou následně přiřazeny váhy. Z výsledného celkového počtu bodů pak banka určí,
zda úvěr poskytne či nikoliv (Graf 6-1).
Mohou nastat 3 situace. Jestliže klient získal více bodů než β, jde jednoznačně o dobrého
klienta, proto banka úvěr poskytne. Pokud klient získal méně bodů než α, pravděpodobně jde
o špatného klienta, proto je jeho žádost o úvěr zamítnuta. V případě, že klient získal počet bodů
v rozmezí α-β, tj. nachází se v pásmu, které je společné pro dobré i špatné klienty, pak lze
postupovat dvojím způsobem: buď žádost vyhodnotit na základě provedení důkladné posuzovací
analýzy úvěru, nebo stanovit hranici – minimální potřebný počet bodů pro poskytnutí úvěru. Čím
blíže je nastavená hranice k β, tím menšímu riziku nesplacení úvěru se banka vystaví, ale také tím
méně úvěrů poskytne (roste totiž pravděpodobnost chyby druhého druhu).
Empirické úvěrové analýzy jsou pro banku výhodné, protože o úvěrech může
kvalifikovaně rozhodovat i méně zkušený personál, žádosti se na všech pobočkách banky
posuzují konzistentně, náklady na hodnocení žádostí o úvěr jsou nízké, redukují čas potřebný
na úvěrovou analýzu, systémy vychází ze zkušeností s tisíci klienty.
6.2.2 ANALÝZA BONITY PODNIKATELŮ
Zatímco úvěrové analýzy jsou v případě občanů poměrně jednoduché a standardizované,
úvěrové analýzy v případě podniků jsou podstatně složitější a komplexnější. Při ohodnocení
bonity firmy banka posuzuje míru obchodního a finančního rizika. Obchodní riziko můžeme
definovat jako působení těch faktorů, které ovlivňují činnost podniku bez ohledu na charakter
jeho finanční situace. Při jeho ohodnocování je zapotřebí analyzovat vztah mezi bankou
a klientem, vnějšího prostředí, v němž se podnik pohybuje (zaměřujeme se na zemi a odvětví,
v němž podnik působí, důležitá je zejména dynamika růstu podniku, postavení podniku na trhu,
kvalita produkce, úroveň cen ve srovnání s konkurencí, dosavadní a budoucí vývoj příslušného
odvětví, regulace odvětví, riziko změny módy či chování klientely, míra závislosti na
dominantním dodavateli, riziko nestabilních cen vstupů, konkurence), kvalitu managementu
(zkušenost, profesionální schopnosti, kvalifikace, schopnost, pružnost, realismus vedení)
a samotný úvěrový návrh (je třeba ověřit, zda návrh vyhovuje limitům úvěrové angažovanosti
banky, posuzuje se účel úvěru, požadovaná částka, typ úvěru, doba splatnosti, míra
samofinancování apod.). Finanční riziko vyplývá z finanční situace klienta. Banka jej ověřuje
postupy finanční analýzy – vypočítává poměrové ukazatele rentability, likvidity, zadluženosti
a aktivity. Výstupem analýzy obchodního i finančního rizika je stanovení ratingu klienta, na jehož
základě je rozhodnuto o tom, zda a za jakých podmínek mu banka poskytne úvěr.
Alternativním přístupem k hodnocení bonity firmy je přístup 5 C. Jednotlivá „C“
zahrnují oblasti nejdůležitější pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru:
• character (charakter) zahrnuje hodnocení osobních kvalit vlastníka či managementu
firmy, dosavadní pověst, finanční a daňovou morálku aj., cílem je posoudit platební
vůli klienta,
• capacity (kapacita) posuzuje klientovu schopnost vytvářet svou činností dostatečné
finanční zdroje, jde tedy o analýzu budoucího cash flow firmy, tj. zda bude mít
klient dostatečné cash flow pro splácení jistiny a úroků,
• capital (kapitál) spočívá v posouzení celkové finanční a majetkové situace firmy,
• conditions (podmínky) analyzují vliv potenciálních změn v ekonomických
podmínkách na daný podnik a jeho schopnost splácet úvěr,
• collateral (zajištění) se zabývá zajištěním: jeho kvalitou, likviditou, cenovou
stabilitou a dostatečností co do výše.
Také u podniků banka může v rámci úvěrové analýzy nahlédnout do úvěrového registru
(viz kap. 6.2.3).
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 53 -
6.2.3 ÚVĚROVÉ REGISTRY
DEFINICE 13
Smyslem úvěrových registrů je zabránit tomu, aby se klient nadměrně zadlužil u více
bank najednou a aby se banky vyvarovaly poskytování úvěrů těm klientům, s kterými již jiná
banka měla v minulosti negativní zkušenosti. Úvěrový registr tedy shromažďuje informace
o úvěrové historii dlužníků.
Podstatné přitom je, jaké informace obsahuje a kdo vše do registru poskytuje informace
(Tabulka 6-2). Registr může obsahovat pouze negativní informace, tj. pouze údaje
o dlužnících, kteří nesplácí své závazky. V takovém případě je v registru uvedena nesplacená
částka a datum poslední splátky. Je-li dluh splacen, informace je z databáze vymazána. Těmto
typům registru se také říká „černá listina“ a podle informací Světové banky je takovýchto
registrů ve světě asi jedna třetina z celkového počtu. Existují ale i registry, které obsahují
pozitivní i negativní informace. V takových databázích jsou údaje o veškerých platných
i ukončených úvěrových účtech, včetně schválených, a informace o jejich splácení. Pokud
dlužník některý závazek nesplácel a potom jej splatil, informace o jeho neplacení zůstává
v databázi po určenou dobu. Z celkového počtu úvěrových registrů ve světě jich tohoto typu
jsou asi dvě třetiny. Registry, které obsahují pozitivní i negativní informace, jsou pro banky
daleko lepší, neboť umožňují podchytit celkovou zadluženost klientů (a brání tak předlužení),
navíc tyto registry většinou umožňují i provedení credit scoringu. Z hlediska toho, kdo do
registru poskytuje informace, potom rozlišujeme registry fragmentované (do nichž informace
dodávají pouze banky) a registry plné (kam přispívají i ostatní subjekty jako jsou leasingové
společnosti, telekomunikační operátoři, energetické společnosti apod.).
Tabulka 6-2: Typologie úvěrových registrů podle Světové banky
Zdroje informací
Typy informací
pozitivní i negativní pouze negativní
plné vysoká míra predikce nižší míra predikce
fragmentované nižší míra predikce nejnižší míra predikce
Zdroj: Vlastní zpracování dle IFC (2006), s. 15.
Počet úvěrových registrů celosvětově významně narůstá (Graf 6-2). Není to
překvapující – úvěrové registry jsou přínosné z následujících důvodů: snižují informační
asymetrii mezi dlužníky a věřiteli, pomáhají věřitelům přesněji ocenit riziko a zlepšit kvalitu
portfolia, dobrým dlužníkům snižují náklady úvěru, zvyšují objem poskytnutých úvěrů
(zlepšují dostupnost úvěrů), podporou credit scoringu snižují náklady věřitelů, v důsledku
čehož roste jejich rentabilita.
Čtyři různé úvěrové registry fungují i v České republice. Jedná se o BRKI – Bankovní
registr klientských informací, NRKI – Nebankovní registr klientských informací, SOLUS –
Sdružení na ochranu leasingu a úvěrů spotřebitelům a CRÚ – Centrální registr úvěrů.
BRKI byl spuštěn v červnu 2002, jeho provozovatelem je společnost Czech Banking
Credit Bureau, a.s., vlastněná pěti bankami. Informační báze registru je tvořena pozitivními
i negativními informacemi o bonitě a platební morálce klientů, a to nejen ohledně současného
stavu zadlužení klienta, ale také zpětně za poslední čtyři roky. V současnosti (říjen 2013) má
přístup k informacím v registru 26 uživatelů (bank, poboček zahraničních bank a stavebních
spořitelen).
6 Úvěrové analýzy
- 54 Graf
6-2: Vývoj počtu úvěrových registrů
Zdroj: IFC (2012), s. 6.
NRKI je v provozu od července 2005, jeho provozovatelem je společnost Czech NonBanking
Credit Bureau, z.s.p.o., vlastněná sedmi leasingovými a splátkovými společnostmi.
Informační báze registru je tvořena pozitivními i negativními informacemi o bonitě a platební
morálce klientů, a to nejen ohledně současného stavu zadlužení klienta, ale také zpětně za
poslední čtyři roky. V současnosti (říjen 2013) má přístup k informacím v registru 28
uživatelů (leasingových společností a nebankovních poskytovatelů úvěrů). U NRKI se
uplatňuje princip dvojího souhlasu – klient musí dát souhlas se zpracováním údajů v NRKI
danému věřitelskému subjektu, pokud se jiný věřitelský subjekt chce dotázat na data o tomto
klientovi, potřebuje od tohoto klienta opět písemný souhlas. Velice přínosné je to, že BRKI
a NRKI jsou propojeny do jednoho funkčního celku, avšak informace sdílí pouze
s podmínkou získaného souhlasu klienta.
SOLUS je zájmové sdružení právnických osob, které zahájilo činnost v roce 1999.
Uživateli registrů jsou banky, nebankovní finanční instituce, telekomunikační operátoři,
distributoři energií a další společnosti. Hned v září 1999 byl spuštěn Registr FO (negativní
registr se záznamy o fyzických osobách). V květnu 2005 byl spuštěn Registr IČ (negativní
registr se záznamy o fyzických osobách – podnikatelích a o právnických osobách). Od
července 2011 je potom v provozu Pozitivní registr (s pozitivními i negativními informacemi
o všech klientech).
Zatímco účast v registru BRKI, NRKI a SOLUS je pro jednotlivé banky i další instituce
dobrovolná, údaje do Centrálního registru úvěrů, provozovaného Českou národní bankou,
musí na základě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách všechny banky a pobočky zahraničních
bank, působících na území České republiky, měsíčně zasílat povinně. CRÚ obsahuje
informace o úvěrových závazcích fyzických osob – podnikatelů a právnických osob.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 55 -
6.3 ANALÝZA PODNIKATELSKÉHO ZÁMĚRU
Analýza podnikatelského záměru zkoumá účel použití úvěru. Ten musí být jasně
definovaný a srozumitelný, legální, v souladu s etickými principy, běžnou činností klienta
i politikou banky. Aby banka mohla posoudit účel úvěru, vyžaduje po podniku předložení
podnikatelského záměru. Samotný obsah podnikatelského záměru se bude lišit podle
předmětu činnosti a délky existence podniku. Základní části záměru budou nicméně obdobné:
Cílem stručného souhrnu je poskytnout všeobecný pohled na podnik, měl by proto obsahovat
základní charakteristiku podniku, stručný popis jeho historie, výrobků či služeb, okruh
zákazníků, způsob financování, informace o vrcholovém vedení apod. Část věnovaná
průzkumu trhu by měla informovat o potenciálu, velikosti a charakteru trhu, segmentu, na
nějž se podnik zaměří, analýze konkurence a závěrech, které z průzkumu trhu vyplývají.
Marketingový plán by měl podrobně charakterizovat výrobky nebo služby, výrobu,
provozovnu a její umístění, propagaci, cenovou strategii podniku, dodavatele, kvalitu
a dostupnost pracovních sil. A konečně finanční část by měla doložit reálnost podnikatelského
záměru, prostřednictvím historických i plánovaných účetních výkazů.
S výjimkou neúčelových úvěrů, také u úvěrů občanům je zapotřebí doložit účelovost
úvěru, a to prostřednictvím řady dokumentů (například v případě hypotečních úvěrů se může
jednat o kupní smlouvu, výpis z katastru nemovitostí, snímek katastrální mapy, fotografii
nemovitosti, pojistnou smlouvu, pravomocné stavební povolení, projektová dokumentace
potvrzená stavebním úřadem, rozpočet stavby atd.).
6.4 ANALÝZA ZAJIŠTĚNÍ
DEFINICE 14
Účelem analýzy zajištění je prokázat, že zajištění je dostatečné co do výše,
a minimalizovat rizika spojená se zajištěním.
Je-li úvěr zajištěný ručitelem, banka analyzuje jeho bonitu. Je-li úvěr zajištěný
zástavním právem k nemovitosti, pak zdrojem informací o zajištění je odhad ceny
nemovitosti, provedený znalcem. Důležité informace ale přináší i výpis z katastru
nemovitostí, tj. list vlastnictví. Pro banku je klíčové ověřit si, kdo danou nemovitost vlastní
a jaké vlastnické vztahy a práva jsou s nemovitostí spojeny. Pokud nemovitost vlastní více
osob, může se jednat buď o bezpodílové spoluvlastnictví (týká se společného jmění manželů,
které na listu vlastnictví poznáme podle zkratky SJM uvedené před jménem manželů) nebo
o podílové spoluvlastnictví (u každého vlastníka je na listu vlastnictví uveden jeho
spoluvlastnický podíl). V případě spoluvlastnictví musí se zřízením zástavního práva
k nemovitosti souhlasit všichni spoluvlastníci. Z hlediska rizika jsou pro banku velice důležité
2 následující záznamy:
• je-li na listu vlastnictví uvedeno „duplicitní záznam vlastnictví“, pak to znamená,
že k této nemovitosti katastr nemovitostí eviduje více vlastníků a dosud není
vyjasněno, který z nich má nemovitost vlastnit,
• je-li na listu vlastnictví označení „P“, označuje to plombu, což nás upozorňuje na
skutečnost, že zápis o vlastnících byl dotčený změnou, změna však ještě není na
listu vlastnictví zaznamenána.
6 Úvěrové analýzy
- 56 Banka
se také zajímá o omezení vlastnického práva. Jde o skutečnosti, které znamenají
nemožnost s nemovitostí nakládat (když je nemovitost součástí konkurzní podstaty, když
soud vydal předběžné opatření, kterým omezuje oprávnění majitele s nemovitostí nakládat,
a když byla uzavřena smlouva o provedení nedobrovolné dražby), a údaje o věcných právech
zřízených k nemovitosti. Věcná práva zřízená k nemovitosti zůstávají zachována i při
změně vlastníka nemovitosti. Jedná se o předkupní právo s věcnými účinky, věcná břemena
a zástavní právo. Na rozdíl od běžného předkupního práva, předkupní právo s věcnými účinky
přechází i na všechny další nabyvatele nemovitosti. Věcná břemena omezují vlastníka
nemovitosti ve prospěch jiného. Mohou být spojena s vlastnictvím nemovitosti (např. průchod
přes sousední pozemek, právo čerpat či odvádět vodu přes sousední pozemek apod.) nebo
s určitou osobou (např. právo doživotního užívání – pak toto věcné právo zaniká smrtí dané
osoby). Věcná břemena nejsou překážkou zástavy, pouze snižují hodnotu dané nemovitosti.
Věcným právem zřízeným k nemovitosti je i zástavní právo, které vázne na věci, takže
koupím-li nemovitost, která v listu vlastnictví obsahuje údaje o čísle zástavní smlouvy
a zajištěné pohledávky a o výši úvěru, pak touto nemovitostí ručím za uhrazení uvedeného
závazku. Z listu vlastnictví nelze zjistit, kolik činí současný zůstatek zajištěné pohledávky.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 57 -
7 MANAGEMENT PASIV BANK
Jak již víme z kap. 3, v bilanci banky na straně pasiv získáme informace o tom, jaká je
struktura zdrojů sloužících k financování majetku banky k určitému časovému okamžiku.
Podle Vyhlášky č. 501/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991
Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou bankami
a jinými finančními institucemi, do pasiv bank patří tyto položky:
1. závazky vůči bankám a družstevním záložnám, v členění na splatné na požádání
a ostatní, obsahují závazky vůči centrálním bankám, jiným bankám a družstevním
záložnám,
2. závazky vůči klientům – členům družstevních záložen, v členění na splatné na
požádání a ostatní, ty obsahují zejména zůstatky běžných účtů, úsporných vkladů
splatných na požádání, termínovaných vkladů s výpovědní lhůtou nebo se
splatností, vkladových certifikátů a vkladních listů klientů nebo členů družstevních
záložen,
3. závazky z dluhových cenných papírů, v členění na emitované dluhové cenné papíry
a ostatní závazky z dluhových cenných papírů, do nichž patří zejména emitované
krátkodobé a dlouhodobé kuponové a bezkuponové dluhopisy, hypoteční zástavní
listy, směnky apod.,
4. ostatní pasiva, která obsahují závazky vůči třetím osobám (přijaté zálohy na nákup
cenných papírů, přijaté příspěvky účastníků penzijního připojištění, závazky
z obchodování s cennými papíry, závazky vůči státnímu rozpočtu), zápornou
reálnou hodnotu derivátů, závazky z krátkých prodejů, odložený daňový závazek,
dohadné položky pasivní apod.,
5. výnosy a výdaje příštích období, tj. příjmy přijaté v běžném účetním období, ale
související s výnosy následujících účetních období a náklady, které se vztahují
k běžnému účetnímu období, ale budou zaplaceny v následujících účetních
obdobích,
6. rezervy, zvlášť se uvádí rezervy na důchody a podobné závazky, na daně a ostatní
rezervy,
7. podřízené závazky (blíže viz kap. 7.2),
8. základní kapitál, zvlášť se uvádí splacený základní kapitál a vlastní akcie,
9. emisní ážio, které představuje rozdíl mezi emisním kurzem a nominální hodnotou
akcie při emisi akcií,
10. rezervní fondy a ostatní fondy ze zisku, zvlášť se uvádí povinné rezervní fondy
a rizikové fondy, ostatní rezervní fondy a ostatní fondy ze zisku,
11. rezervní fond na nové ocenění,
12. kapitálové fondy, tj. fondy, které jsou tvořeny z jiného zdroje než z účetního zisku
(zejména bezplatné nabytí majetku, dotace),
13. oceňovací rozdíly, v členění na oceňovací rozdíly z majetku a závazků, ze
zajišťovacích derivátů a z přepočtu účastí,
14. nerozdělený zisk nebo neuhrazená ztráta z předchozích období,
15. zisk nebo ztráta za účetní období.
Graf 7-1 zachycuje vývoj hlavních položek pasiv bankovního sektoru v posledních
deseti letech. Z grafu je velice dobře patrné, že rozhodující část pasiv bank tvoří vklady
a úvěry přijaté od klientů, tj. depozita. Významné jsou i vklady a úvěry přijaté od jiných bank
a emitované dluhové cenné papíry. Zejména z kvalitativního hlediska je potom velice
důležitou položkou pasiv kapitál banky.
7 Management pasiv bank
- 58 Graf
7-1: Hlavní položky pasiv bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze ARAD
(http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=13262&p_strid=ABAB&p_lang=C
S),[cit. 2013-10-20]
7.1 DEPOZITA
DEFINICE 15
Depozita (vklady) jsou nepřímým cenným papírem, vydávaným bankou. Pro banku
představují způsob, jak může získat cizí kapitál, který potom využívá jako zdroj pro svou
úvěrovou a investiční aktivitu.
7.1.1 DRUHY DEPOZIT
Mezi základní druhy depozitních obchodů patří depozita na viděnou, termínovaná
depozita, úsporné vklady, spořicí účty, dlužnické cenné papíry a mezibankovní depozita.
Depozita na viděnou (nebo také na požádání) jsou určena k běžným hotovostním
i bezhotovostním platbám klientů. Prostředky jsou ukládány na běžný (nebo také žirový) účet,
který je charakteristický především tím, že peněžní prostředky na takovém účtu jsou kdykoliv
dostupné. Výhodou běžného účtu je tak vysoká likvidita prostředků na něm uložených.
Kromě toho lze k běžnému účtu zřídit trvalé příkazy, souhlasy s inkasem, lze vybírat peníze
z bankomatu, platit kartou vydanou k tomuto účtu, obsluhovat účet některou z forem přímého
bankovnictví. Protože disponibilita u těchto vkladů není nijak omezena, úroková sazba je
zpravidla velice nízká.
Depozita na viděnou představují pro banku důležitý zdroj financování, a to
z následujících důvodů:
• banka získává velice levné zdroje (nízká a stabilní výše úrokových sazeb);
• banka může při provádění platebního styku profitovat z pozdějšího připisování
peněz;
• funguje princip sedliny.
Princip sedliny spočívá v tom, že ačkoliv se jedná o depozita splatná na viděnou, určitá
část z nich zůstává bance trvale k dispozici (klienti zpravidla nevyčerpají zcela své zůstatky
na běžných účtech, platby odcházející z banky a do banky přicházející se částečně
vyrovnávají a při převodech mezi účty v rámci jedné banky se celkový stav vkladů nemění);
sedlina v praxi může tvořit až 80 % zůstatků na běžných účtech (viz Obrázek 7-1).
-500
499500
999500
1499500
1999500
2499500
2999500
3499500
3999500
4499500
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Ostatní pasiva bilanční
Zisk(+) / ztráta (-) běžného období
Zisk(+)/ztráta(-) z minulého roku
Základní kapitál
Opravné položky
Emitované ostatní dluhové cenné
papíry
Emitované neobchodovatelné
dluhové cenné papíry
Vklady a úvěry přijaté od klientů
Vklady a úvěry přijaté od jiných
úvěrových institucí
Vklady a úvěry přijaté od
centrálních bank
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 59 Obrázek
7-1: Sedlina na běžných účtech
Zdroj: Černohorský a Teplý (2011), s. 236.
Termínovaná depozita jsou vklady na pevnou a zpravidla vyšší částku. Rozlišujeme
vklady na pevnou lhůtu (tj. peněžní prostředky jsou uloženy na předem stanovenou dobu, ta
může být různě dlouhá: od několika dní po několik let) a vklady s výpovědní lhůtou (kdy
období není časově určeno, ale je dána výpovědní lhůta, po jejímž uplynutí je možné
se vkladem disponovat; délka výpovědní lhůty také může být různě dlouhá). Vklad je možné
předčasně vypovědět, avšak bance musíme uhradit sankční poplatek, zpravidla stanovené
procento z vypovězené částky. Zvolíme-li kratší dobu, vyhneme se případným sankcím za
předčasný výběr vkladu. Dlouhodobější termínované vklady však mají zpravidla výhodnější
úročení. Termínované vklady mohou mít i podobu depozitních certifikátů, které jsou bankami
nabízeny v širokém spektru nominálních hodnot, termínů splatnosti i dalších podmínek.
Alternativou k termínovaným depozitům mohou být spořicí účty. Spořicí účet je
otevřený na dobu neurčitou, často i bez výpovědní lhůty, je tedy likvidnější než termínovaný
vklad. Další rozdíl spočívá v tom, že termínovaný vklad má přesně stanovenou částku po
celou dobu jeho trvání, naopak spořicí účet umožňuje libovolné vkládání peněžních
prostředků. Spořicí účty v nabídce jednotlivých bank se mohou výrazně lišit, nejen co do výše
úrokové sazby, ale i co do přístupu k peněžním prostředkům (existence výpovědní lhůty,
počet výběrů či převodů z účtu měsíčně, poplatek za další převody a výběry), poplatkům
spojeným se spořicím účtem (za vedení, za transakce), způsobem připisování úroků (měsíčně
či čtvrtletně), požadavkem na minimální zůstatek či minimální vklad a možností obsluhovat
spořicí účet prostřednictvím elektronického bankovnictví.
Úsporné vklady představují depozita, oproti nimž banka vystavuje klientovi doklad,
nejčastěji vkladní knížku, do níž se zaznamenávají úložky, výběry a úroky. V současnosti
jejich význam klesá.
Banky si mohou opatřit prostředky také prostřednictvím emise bankovních
dlužnických cenných papírů. Banky nejčastěji emitují dluhopisy; speciální formou
dluhopisů jsou hypoteční zástavní listy.
Mezibankovní depozita, tj. úvěry a vklady od ostatních bank, jsou dalším způsobem
získávání peněžních prostředků. Banka si buď může vzít úvěr od jiné banky, nebo si jiná
banka uloží u dané banky finanční prostředky. V českém bankovním sektoru je to poměrně
častý působ získávání prostředků, jak dokazuje i Graf 7-1. Mezibankovní depozita pro banky
představují relativně bezpečný způsob, jak mohou zhodnotit své volné prostředky, navíc tímto
způsobem banky mohou řídit svou likviditu (viz kap. 3.1, 3.2).
Naprostá většina depozit je v České republice ve formě netermínovaných (splatných na
viděnou) či krátkodobých depozit (splatných do jednoho roku). Podíl střednědobých (s dobou
splatnosti od jednoho do čtyř let) a dlouhodobých (splatných déle než pět let) depozit je velice
nízký (Graf 7-2).
7 Management pasiv bank
- 60 Graf
7-2: Depozita v českém bankovním sektoru podle doby splatnosti v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze ARAD
(http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=13278&p_strid=ABCAB&p_lang=
CS),[cit. 2013-10-29]
Rozhodující část depozit potom do bank ukládají domácnosti, poměrně významné jsou
však i vklady nefinančních institucí (Graf 7-3).
Graf 7-3: Depozita v českém bankovním sektoru podle ekonomických sektorů v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze ARAD
(http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=7327&p_strid=ABCAA&p_lang=C
S),[cit. 2013-10-29]
7.1.2 ZAJIŠTĚNÍ DEPOZIT
Ve většině zemí existuje určitý způsob zajištění depozit. K nejběžnějším formám patří
garance státu (nebo centrální banky) nebo pojištění depozit. V České republice byly do konce
roku 1994 garantovány vklady u taxativně vyjmenovaných, čtyř největších bank, vklady
u ostatních bank nebyly garantovány vůbec. Od 1. ledna 1995 začal vykonávat činnost Fond
pojištění vkladů, který byl zřízen na základě novely zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Hlavním
úkolem Fondu pojištění vkladů (dále také FPV) je chránit klienty bank a dalších pojištěných
finančních institucí před ztrátami, které by jim mohly vzniknout v případě, že by jim tyto instituce
nebyly schopné vyplatit jejich vklady. Tím FPV posiluje důvěru v bankovní sektor.
Do FPV jsou povinny přispívat všechny banky, stavební spořitelny a od roku 2006 také
družstevní záložny. Banky a družstevní záložny přispívají do FPV každé kalendářní čtvrtletí
0,04 % z průměru objemu pojištěných vkladů za dané kalendářní čtvrtletí, pro stavební spořitelny
je sazba poloviční, tj. 0,02 %. Dosáhne-li celkový objem prostředků FPV hodnoty alespoň 1,5 %
z celkového objemu všech pojištěných vkladů, od následujícího čtvrtletí sazby používané pro
výpočet příspěvků všech institucí klesají na zcela minimální hodnoty: banky a družstevní záložny
odvádí 0,01 % a stavební spořitelny pouhých 0,005 % z průměru objemu pojištěných vkladů
v daném čtvrtletí. Pobočky zahraničních bank se systému pojištění vkladů nemusí účastnit.
0
500000
1000000
1500000
2000000
2500000
3000000
3500000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Termínované
vklady
dlouhodobé
Termínované
vklady
střednědobé
Termínované
vklady
krátkodobé
Netermínované
vklady
0
500000
1000000
1500000
2000000
2500000
3000000
3500000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Nerezidenti
Neziskové
instituce
Domácnosti
Živnosti
Vládní instituce
Finanční
instituce
Nefinanční
podniky
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 61 Vklady
jsou pak pojištěny v systému pojištění vkladů v domovském státě. Pobočka zahraniční
banky musí svůj záměr oznámit ČNB a současně jí musí prokázat, že systém pojištění pohledávek
z vkladů, na kterém je účastna, zaručuje vkladatelům nejméně stejný stupeň ochrany, jaký je
požadován právem Evropské unie. Pokud by systém pojištění pohledávek z vkladů negarantoval
stejnou ochranu, pobočka zahraniční banky může své vklady u FPV připojistit tak, aby celková
výše náhrad odpovídala limitům platným v rámci Evropské unie.
Prostředky z FPV lze čerpat pouze na náhrady za pohledávky z vkladů oprávněným
osobám a na splátky dluhů FPV. FPV může peněžní prostředky investovat pouze bezpečným
způsobem v souladu se svým statutem. Převážná část prostředků je tak investována do
pokladničních poukázek a státních dluhopisů (FPV, 2013).
Pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně úroků, a to v české měně i cizí
měně, evidované jako kreditní zůstatky na účtech či vkladních knížkách nebo potvrzené
vkladovým certifikátem, vkladním listem či jiným obdobným dokumentem. Musí být přitom
splněn požadavek na identifikaci vkladatele, tj. u fyzických osob musí banka znát jejich
jméno, příjmení, adresu, rodné číslo (nebo datum narození nebo identifikační číslo),
u právnických osob obchodní firmu nebo název právnické osoby, její sídlo a identifikační
číslo. Pojištěny nejsou pohledávky z vkladů bank, finančních institucí, zdravotních
pojišťoven a státních fondů.
Dle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, výplata náhrad z FPV začíná tím, že ČNB označí
banku, spořitelnu či družstevní záložnu za insolventní, a to nejpozději do 5 pracovních dnů
ode dne, kdy tuto rozhodnou skutečnost zjistí. Den, kdy FPV toto oznámení obdrží, se
považuje za rozhodný den. FPV poté nejpozději do 12 pracovních dnů stanoví den zahájení,
místo a způsob vyplácení náhrad, vhodným způsobem je zveřejní a vyrozumí o tom
Ministerstvo financí i ČNB. FPV přitom musí být schopen vyplatit náhradu oprávněným
osobám (tj. vkladatelům – majitelům účtu) do 20 pracovních dnů od rozhodného dne. Ve
zcela mimořádných případech a po udělení souhlasu ČNB a Ministerstva financí může být
tato lhůta prodloužena, avšak maximálně o 10 pracovních dní. Pokud by na výplatu náhrad
nepostačovaly prostředky FPV, FPV si obstará potřebné peněžní prostředky na trhu. Pokud
FPV není schopen obstarat si peněžní prostředky na finančním trhu do dne zahájení vyplácení
náhrad, může mu být na jeho žádost poskytnuta dotace nebo návratná finanční výpomoc
v potřebné výši ze státního rozpočtu.
Pro účely výpočtu výše náhrady z FPV se sečtou všechny pojištěné pohledávky
z vkladů oprávněné osoby u banky, včetně jejích podílů na účtech vedených pro dva a více
spolumajitelů podle stavu k rozhodnému dni, přičítají se i úroky vypočtené k rozhodnému dni,
odečtou se případné závazky klienta vůči bance. Výpočet se provádí v korunách (devizové
vklady se přepočítávají na koruny podle kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB
k rozhodnému dni).
Tabulka 7-1: Vývoj limitu pro náhradu z Fondu pojištění vkladů
Období Limit
Od 1. 1. 1995 80 %, max. do 100 000 Kč
Od 6. 2. 1998 80 %, max. do 300 000 Kč
Od 1. 9. 1998 90 %, max. do 400 000 Kč
Od 7. 9. 2001 90 %, max. do 250 000 EUR
Od 15. 12. 2008 100 %, max. do 50 000 EUR
Od 1. 1. 2011 100 %, max. do 100 000 EUR
Zdroj: Vlastní zpracování dle různých znění zákona č. 21/1992 Sb., o bankách
Náhrada oprávněné osobě se poskytuje v plné výši hodnoty vkladu a vypočítaných
úroků, avšak nejvýše v částce odpovídající 100 000 EUR pro jednu oprávněnou osobu
u jedné banky (ekvivalent limitu v českých korunách se opět přepočítává devizovým kurzem
k rozhodnému dni). Tabulka 7-1 zachycuje vývoj limitu pro náhradu z FPV.
7 Management pasiv bank
- 62 Výše
náhrad z pojištění vkladů je velice diskutovanou otázkou. Na jedné straně
bankovní tajemství neumožňuje klientům získat dostatečné informace k rozhodnutí, do které
banky mohou své prostředky bezpečně uložit. Na straně druhé ale plné krytí ztrát může vést
k morálnímu hazardu při ukládání depozit. V minulosti se proto jednoznačně prosazovala
tendence, aby i klienti nesli zodpovědnost za výběr banky, u které své volné prostředky uloží.
Proto byla při pojištění depozit, kromě limitu, do něhož byly vypláceny náhrady, stanovena
určitá míra spoluúčasti. V podmínkách ČR to konkrétně znamenalo, že v případě úpadku
banky vkladatelé dostali pouze 80 % či 90 % z hodnoty pojištěného vkladu, maximálně
přitom do stanovené výše. V souvislosti s finanční krizí ale ve druhé polovině roku 2008 byla
spoluúčast v řadě zemí zrušena (tj. vkladatelé v případě úpadku banky dostanou 100 %
hodnoty vkladu), byla navýšena maximální hodnota pojištěných vkladů a v některých zemích
byla dokonce vyhlášena i garance neomezené výše vkladů. Uvedené změny, spolu
s podstatným zkráceným lhůty pro výplatu náhrady z FPV (viz text výše) jsou důsledkem
implementace Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009,
kterou se mění směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, pokud jde o výši pojištění
a lhůtu k výplatě, do právního řádu České republiky.
Na poskytnutí náhrady z FPV nemají nárok osoby, které mají k dané bance zvláštní
vztah (členové představenstva banky, vedoucí zaměstnanci banky, členové dozorčí rady
banky, osoby ovládající banku, osoby blízké těmto vyjmenovaným osobám, členové bankovní
rady ČNB a osoby, která banka ovládá), ani osoby jinak oprávněné, jestliže byl pravomocným
rozsudkem prokázán původ vkladu v trestné činnosti.
Tabulka 7-2: Náhrady vyplacené z Fondu pojištění vkladů do 31. 12. 2012 (v mil. Kč)
Zdroj: FPV (2013), s. 8.
Vyplácení náhrady z FPV probíhá pomocí banky, která vzejde z výběrového řízení.
Mělo by jít o banku s rozsáhlou pobočkovou sítí. Náhrady si vkladatelé mohou vyzvednout po
dobu tří let od započetí vyplácení, a to buď v hotovostní, nebo bezhotovostní podobě. Po
uplynutí třech let je jejich nárok promlčen. Od svého vzniku vyplatil FPV náhrady za
pojištěné vklady v hodnotě přesahující 27 miliard korun. Výplaty se týkaly klientů dvanácti
bank a dvou družstevních záložen v podobě čtrnácti řádných a čtyř dodatečných výplat
(Tabulka 7-2).
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 63 -
7.1.3 NÁKLADY BANKY NA DEPOZITA
Náklady banky na získání depozit jsou významným způsobem ovlivněny požadavky na
povinné minimální rezervy (kap. 3.1) a pojištění vkladů. Pokud banka musí udržovat povinné
minimální rezervy (PMR) a přispívat do Fondu pojištění vkladů, cena zdrojů získaných
v podobě depozit je vyšší než úrokové sazby, kterými banka depozita úročí. Skutečné náklady
banky na depozita je možno vypočíst podle vzorce:
ܵ݇‫݁ݐݑ‬č݊é ݊á݈݇ܽ݀‫ݕ‬ ݊ܽ ݀݁‫ܽݐ݅ݖ݋݌‬ ൌ
ú‫ݒ݋݇݋ݎ‬á ‫ܾܽݖܽݏ‬ ݊ܽ ݀݁‫ܽݐ݅ݖ݋݌‬
1 െ ሺܲ‫ܴܯ‬ ൅ ‫.݆݋݌‬ ‫݈݀ܽ݇ݒ‬ůሻ
(7.1)
7.2 KAPITÁL
Kapitál představuje vlastní zdroje financování. Odráží tak zainteresovanost akcionářů
v bance. Názory na optimální výši kapitálu u vkladatelů a akcionářů se liší. Čím je kapitál
banky menší, tím vyšší rentability kapitálu akcionáři dosahují. Současně však platí, že čím
menší je kapitál, tím větší je pravděpodobnost úpadku banky. Zatímco akcionáři by tak
preferovali spíše menší kapitál, pro vkladatele je naopak bezpečnější, je-li kapitál banky
vyšší. Úkolem regulátora je tak sladit zájmy vkladatelů a akcionářů a stanovit určitou
minimální výši kapitálu, který zajistí ochranu zájmů vkladatelů.
Kapitál banky plní tři základní, navzájem propojené funkce. Kapitál tedy je:
• polštář, který tlumí ztráty vzniklé v důsledku působení nejrůznějších rizik (kapitál
tedy představuje ochranu proti ztrátám a zaručuje solventnost banky),
• základ, ke kterému se poměřuje výnosnost do bankovnictví (prostřednictvím
ukazatele rentability kapitálu – viz kap. 11.2.1) a vztahují se k němu různá
regulativní opatření (například limity angažovanosti – viz kap. 3.3.1),
• nástroj konkurence a reprezentace, který vytváří důvěru v to, že v případě výkyvů
v hospodaření nebudou případné ztráty přeneseny na věřitele banky.
Kapitál banky má tedy sice malý kvantitativní, ale o to větší kvalitativní význam. Také
proto je určitým způsobem regulován již velmi dlouhou dobu. V historii se jako ukazatel
kapitálové přiměřenosti používal podíl kapitálu na celkových aktivech. S růstem
podrozvahových aktivit bank však celková aktiva ztratila vypovídací schopnost o riziku
banky, proto byl v 60. letech v USA zaveden poměr kapitálu požadovaného regulátory
a skutečného kapitálu. Požadovaná úroveň se stanovovala podle složitých kalkulací
a rozhodovalo se o ní individuálně (pro komunální banky byl stanoven poměr 7 %, pro
regionální banky 6,5 %, na ostatní banky se regulace nevztahovala). Posléze se namísto
podílu kapitálu na aktiva začal využívat ukazatel porovnávající kapitál a rizikově vážená
aktiva. Kapitálová přiměřenost tak byla stanovována se zohledněním úvěrového rizika bank.
V důsledku větší univerzalizace bank se do kapitálové přiměřenosti zahrnulo kromě
úvěrového rizika také riziko tržní. V současnosti musí banky udržovat stanovenou výši
kapitálu i na pokrytí operačního rizika. Detailně je vývoj pravidel kapitálové přiměřenosti
probírán v předmětu Řízení finančních a bankovních rizik, zde se proto zaměříme spíše jen na
aktuální právní úpravu.
V České republice právní úpravu obsahuje čtvrtá část Vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb.,
o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků
s cennými papíry.
7 Management pasiv bank
- 64 DEFINICE
16
Podle ustanovení § 54 se kapitál banky stanoví jako součet původního kapitálu (tier 1)
a dodatkového kapitálu (tier 2) snížený o odčitatelné položky (zejména kapitálové investice
bank do jiných finančních institucí větší než 10 % základního kapitálu dané instituce)
a zvýšený o kapitál na krytí tržního rizika (tier 3).
Musí být přitom dodrženy zejména tyto limity (§ 63):
• součet tier 2 a tier 3 nelze zohlednit v míře vyšší než tier 1,
• tier 2 nelze zohlednit v míře vyšší než 50 % tier 1,
• 50 % odčitatelných položek se odčítá od tier 1, 50 % se odčítá od tier 2,
• tier 3 nelze zohlednit v míře vyšší než 150 % ze součtu tier 1 a tier 2, sníženého
o odčitatelné položky.
Původní kapitál (tier 1) se člení na hlavní a vedlejší. Hlavní původní kapitál zahrnuje
splacený základní kapitál zapsaný do obchodního rejstříku, emisní ážio, rezervní fondy,
nerozdělený zisk a zisk za běžné účetní období; odečítají se nabyté vlastní podíly, ztráta za
běžné účetní období, goodwill, nehmotný majetek jiný než goodwill a některé další položky.
Do vedlejšího původního kapitálu se zahrnuje nástroj, který splňuje podmínky dané
vyhláškou.
Dodatkový kapitál (tier 2) se taktéž člení na hlavní a vedlejší. Hlavní dodatkový
kapitál zahrnuje přebytek v krytí očekávaných úvěrových ztrát a nástroje zahrnované do
vedlejšího původního kapitálu v míře přesahující limity. Do vedlejšího dodatkového kapitálu
lze zahrnout podřízený dluh A (přijatý úvěr, půjčka nebo vklad či vydaný podřízený dluhopis,
který splňuje vymezené podmínky) a některé oceňovací rozdíly. Kapitál na krytí tržního
rizika (tier 3) potom tvoří podřízený dluh B, pro nějž vyhláška taktéž vymezuje podmínky.
Banka splňuje kapitálovou přiměřenost, pokud průběžně udržuje kapitál minimálně ve
výši součtu kapitálových požadavků k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku (§ 37).
Splnění kapitálové přiměřenosti potom prokazuje i to, když hodnota ukazatele kapitálové
přiměřenosti převyšuje 8 %. Ukazatel kapitálové přiměřenosti je definován v § 43 jako 8 %
z podílu, v jehož čitateli je kapitál a ve jmenovateli kapitálové požadavky. Kapitálová
přiměřenost českých bank je velice dobrá (Graf 7-4).
Graf 7-4: Vývoj kapitálové přiměřenosti v českém bankovním sektoru (v %)
Zdroj: ČNB (2013a), s. 55.
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
03/03 03/05 03/07 03/09 03/11 03/13
Kapitálová přiměřenost Tier 1
Kapitálová přiměřenost
Podíl bank s CAR Tier 1< 9 % na aktivech sektoru (pr. osa)
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 65 Basilejský
výbor pro bankovní dohled připravil nová pravidla kapitálové
přiměřenosti, známá jako Basel III pravidla, která požadavky na kapitálovou přiměřenost
dále zpřísňují. Pravidla Basel III měla původně začít platit od počátku r. 2013, jejich zavedení
se však odložilo na leden 2014. Původní harmonogram procesu zavádění Basel III a postupně
se měnící hodnoty a složky kapitálové přiměřenosti zachycuje Graf 7-5. Basel III ruší složku
kapitálu na krytí tržního rizika tier 3 a posiluje význam původního hlavního kapitálu tier 1,
který má tvořit nejdůležitější část kapitálu banky. Bude se také navyšovat požadavek na
hodnotu kapitálové přiměřenosti z původních minimálních 8 % až na plánovaných 10,5 %.
2,5 % z kapitálu bude tvořit konzervační polštář pro účely kapitálové rezervy nad rámec rizik,
který může být navýšen ještě o dalších 0 – 2,5 % ve formě proticyklického polštáře, který se
bude vytvářet v „lepších“ časech na pokrytí zvýšené potřeby kapitálu v „horších“ časech.
Minimální požadovaná hodnota kapitálové přiměřenosti tak může stoupnout až na 13 %.
V Grafu 7-5 je také vidět polštář pro systémově významné finanční instituce (SIFI) – jedná se
o ty finanční instituce, které jsou pro významné pro mezinárodní finanční a ekonomický
systém. Po těchto bankách mohou regulátoři požadovat ještě další, dodatečný kapitálový
polštář, a to v rozsahu 1 – 3 % kapitálu. V České republice se podle volby ČNB jedná
o Českou spořitelnu, ČSOB, Komerční banku a UniCredit Bank.
Graf 7-5: Vývoj požadavků na strukturu a výši kapitálových zdrojů
Zdroj: Laušmanová (2011), s. 18.
7.3 NEDEPOZITNÍ ZÁVAZKY
Nedepozitní závazky jsou používány především k dosažení krátkodobé rovnováhy
v bilanci banky, k zajištění požadované výše povinných minimálních rezerv či k zajištění
likvidity banky. Za tím účelem banky používají zejména operace na trhu mezibankovních
depozit či repo operace. Existují ale i dlouhodobé nedepozitní závazky, pak se jedná
především o úvěry od jiných bank či o podřízený dluh (kap. 7.2).
8 Investiční bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci
- 66 -
8 INVESTIČNÍ BANKOVNICTVÍ A BANKOVNICTVÍ MIMO
BILANCI
Investiční bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci mají mnoho společného, zejména
to, že hlavním zdrojem zisku z těchto aktivit jsou poplatky a provize. V následujících
podkapitolách se na tyto operace blíže zaměříme.
8.1 INVESTIČNÍ BANKOVNICTVÍ
Jak již víte z kap. 1.1.2, obchodní (nebo také komerční) banky přijímají vklady,
poskytují úvěry a provádí platební styk a další související činnosti. Investiční banky potom
investují do cenných papírů a obchodují s nimi, spravují finanční aktiva, investují do
majetkových účastí apod. Hlavní rozdíly mezi investičním a komerčním bankovnictvím
shrnuje Tabulka 8-1.
Tabulka 8-1: Srovnání investičního a komerčního bankovnictví
komerční bankovnictví investiční bankovnictví
obsah obchody na cizí účet obchody na vlastní i cizí účet
zdroj zisku úroková marže poplatky a provize
velikost aktiv vyšší (zisk závislý na velikosti aktiv) nižší
převažující riziko úvěrové riziko tržní rizika
zdroje financování primární vklady kapitálový trh
Zdroj: Polouček a kol. (2013), s. 251.
Zatímco pro obchodní banky je hlavním zdrojem zisku úroková marže, pro investiční
banky to jsou poplatky a provize. Obchodní banky mají větší bilanční sumu než investiční
banky. Obchodní banky získávají zdroje pro financování svých aktivit zejména z primárních
vkladů a podstupují hlavně úvěrové riziko. Investiční banky se financují prostřednictvím
kapitálových trhů a nejvíce jsou vystaveny tržním rizikům (úrokovému, akciovému,
měnovému či komoditnímu riziku).
V kap. 1.3.1 jsme si uvedli, že bankovní systém může být buď specializovaný (tj.
provádění aktivit obchodního bankovnictví je institucionálně odděleno od provádění aktivit
investičního bankovnictví), nebo se může jednat o univerzální bankovní systém (tj. banky
mohou provádět jak aktivity investičního, tak i obchodního bankovnictví).
V České republice máme sice univerzální bankovní systém, avšak aktivity typické pro
investiční bankovnictví nemají dlouhou tradici, banky se investičními službami zabývají až
v posledních letech. Vymezení produktů investičního bankovnictví se v literatuře různí,
v zásadě je však za investiční bankovnictví považováno takové bankovnictví, které nabízí
následující služby (Černohorský a Teplý, 2011):
• emisi cenných papírů,
• obchodování s cennými papíry pro klienty,
• investice do cenných papírů a obchodování s nimi na vlastní účet,
• kolektivní investování,
• investiční poradenství,
• správu aktiv,
• zprostředkování fúzí a akvizic,
• oceňování aktiv, akciových podílů a podniků.
Emisí cenných papírů tedy rozumíme činnosti, kdy banky zajišťují pro nejrůznější
ekonomické subjekty (jako jsou podniky, města apod.) vydávání cenných papírů, zejména
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 67 akcií
a dluhopisů, prostřednictvím nichž emitenti získávají finanční zdroje pro krytí svých
aktivit. Investiční banky pro své klienty zajišťují celou řadu činností, jako je například
obstarání povolení emise, stanovení emisního kurzu a objemu emise, příprava prospektu
emitenta, zajištění všech náležitostí potřebných ke kotaci na burze včetně kotačního inzerátu
i prezentace a marketing emise. Investiční banka může klientovi i navrhnout způsob a dobu
umístění emise na trh. Velice významnou částí aktivit investiční banky je většinou zajištění
subjektů, které nakoupí emitované cenné papíry. Často je za tímto účelem vytvářeno
konsorcium, které může být:
• ručitelské, které se zavazuje nakoupit celou emisi na vlastní účet a riziko, čímž má
emitent zaručenu emisní částku bez ohledu na úspěch emise na trhu,
• komisní, které uskutečňuje prodej vlastním jménem na cizí účet, takže emisní
částku získává emitent postupně podle toho, jak úspěšně se cenné papíry prodávají,
• prodejní, které cenné papíry prodává cizím jménem na cizí účet.
Členové ručitelského konsorcia dosahují zisku z rozdílu mezi prodejním a nákupním
kurzem cenného papíru; zdrojem zisku členů komisního a prodejního konsorcia jsou provize,
závisející na objemu prodaných cenných papírů. Investiční banka může při emisi cenných
papírů plnit i funkci upisovatele (to když část emise nakoupí do svého portfolia) či
administrátora (když u dluhopisů zajišťuje výplatu kuponů a nominální hodnoty v době
splatnosti, u akcií výplatu dividend).
Při obchodování s cennými papíry pro klienty banky mohou působit jako dealer,
broker nebo market-maker. Dealer obchoduje s cennými papíry vlastním jménem a na vlastní
účet, nese tedy riziko změn kurzu cenného papíru a jeho zisk je dán rozdílem mezi prodejní
a nákupní cenou. Broker provádí obchody vlastním jménem na cizí účet (na příkaz a účet
klienta). Broker tedy riziko změny kurzu cenného papíru nenese; zdrojem zisku jsou pro něho
provize (je tedy zainteresován na objemu uskutečněných transakcí). Market-maker je
speciálním druhem dealera. Na daném veřejném trhu, kde působí jako tvůrce trhu, provádí
oboustranné kótování cenného papíru, tj. vyhlašuje nákupní (bid) a prodejní (ask) cenu pro
určitý cenný papír. Vždy je za uvedené ceny připraven daný cenný papír nakoupit nebo
prodat.
Banka tedy vystupuje jakožto zprostředkovatel, který vykonává příkaz klienta.
Nejrozšířenější jsou klasické zprostředkovatelské obchody, kdy klient nákup cenného papíru
financuje z vlastních zdrojů, případně prodává cenný papír, který vlastní. Rozlišujeme přitom
několik druhů příkazů ke koupi či prodeji cenného papíru: nelimitovaný příkaz, limitovaný
příkaz, příkaz omezující ztrátu a příkaz „splň nebo zruš“. Nelimitovaný příkaz je příkazem ke
koupi či prodeji daného cenného papíru za nejlepší cenu, které lze v daném okamžiku na trhu
dosáhnout. U limitovaného příkazu je nákup nebo prodej daného cenného papíru omezen
konkrétním stanoveným limitem (maximální cenou pro nákup a minimální cenou pro prodej
cenného papíru). Smyslem příkazu omezujícího ztrátu (stop-loss order) je zabránit velkým
ztrátám – je-li dosaženo kurzu cenného papíru stanoveného v příkazu, cenný papír je bez další
konzultace s klientem automaticky prodáván. Příkaz „splň nebo zruš“ (fill or kill order) potom
funguje tak, že pokud zprostředkovatel nemá možnost příkaz okamžitě provést, příkaz se ruší.
Alternativou ke klasickým zprostředkovatelským obchodům jsou maržové obchody či
krátký prodej. Podstata maržových obchodů spočívá v tom, že banka poskytne klientovi úvěr
na financování nákupu cenného papíru; takový úvěr je obvykle zajištěn kupovaným cenným
papírem a marží investiční banky. Krátký prodej představuje spekulaci na pokles kurzu
cenného papíru. Jde o transakci, kdy prodávající si půjčí od třetí osoby cenný papír, ten
následně prodá s očekáváním, že dojde k poklesu kurzu cenného papíru, on jej bude moci
levněji nakoupit a pak jej vrátit.
8 Investiční bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci
- 68 Investice
do cenných papírů a obchodování s nimi na vlastní účet je činností banky,
kdy banka sama nakupuje a prodává cenné papíry do svého portfolia s cílem dosahovat zisku
z krátkodobých či dlouhodobých změn kurzů cenných papírů, případně s cílem nabývat
vlastnictví v různých podnicích a z toho plynoucích výnosů v podobě dividend. Na rozdíl od
ostatních aktivit investičního bankovnictví, výnosy zde nejsou dány v podobě poplatků
a provizí za služby. Kromě cenných papírů mohou banky investovat i do hmotného
a nehmotného majetku (nemovitostí, drahých kovů apod.). Je evidentní, že různé formy
investic mají různou míru rizika a výnosů i různý investiční horizont (či dobu splatnosti).
Kolektivním investováním se podle zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování
rozumí podnikání, jehož předmětem je shromažďování peněžních prostředků upisováním
akcií investičního fondu nebo vydáváním podílových listů podílového fondu, investování na
principu rozložení rizika a další obhospodařování tohoto majetku. Určitá instituce (zpravidla
založená bankou) tedy vytváří investiční či podílové fondy, do nichž klienti banky mohou
investovat své prostředky formou nákupu podílových listů či akcií. Tato forma investování je
poměrně oblíbená zejména drobnými investory, neboť ti tím přenechávají správu svých
prostředků profesionálnímu správcovi, který má čas, schopnosti a nástroje potřebné pro
sledování trhu.
S kolektivním investováním mohou souviset i další produkty investičního bankovnictví:
investiční poradenství a správa aktiv. Investiční poradenství spočívá v konzultacích klienta
s bankou ohledně investování do finančních i reálných aktiv. Klientem přitom může být jak
fyzická osoba, tak i firma. Investiční poradenství může být jednorázové nebo pravidelné.
V případě jednorázového poradenství dá banka klientovi jednorázové doporučení k investici,
u pravidelného poradenství banka své klienty průběžně informuje o možnostech a rizicích
investování do cenných papírů či jiných aktiv. Výstupem poradenství (jednorázového
i pravidelného) je doporučení koupit, držet či prodat daný cenný papír (či jiné aktivum). Pro
klienty je investiční poradenství výhodné zejména úsporou nákladů: banky vyhodnocují
informace z mnoha zdrojů, jak tištěných (výroční zprávy, publikace centrálních bank, bank
a investičních zprostředkovatelů, odborné časopisy apod.), tak i z dalších informačních zdrojů
(Reuters, Blomberg, informace ratingových agentur apod.). Kromě toho využívají i své
vlastní rozsáhlé databáze odpovídajících údajů. K řadě informací tak běžný klient nemá
přístup, případně není schopen je vyhodnotit. Klient platí bance za investiční poradenství
dohodnutý poplatek.
Správa aktiv představuje zhodnocování finančních prostředků klienta bankou založené
na osobnějším přístupu než u kolektivního investování a týkající se zpravidla mnohem
vyšších částek (v řádu milionů korun). Dalším rozdílem oproti kolektivnímu investování je to,
že klient má vliv na rozhodování ohledně investiční strategie (zda preferuje konzervativní,
vyváženou či agresivnější), může ovlivnit i výběr investičních nástroj. Investiční portfolio
klienta tak může daleko více odpovídat jeho potřebám, je více sledované a vyhodnocované,
banka poskytuje klientovi velice detailní informace.
Investiční banky jsou často aktivní rovněž při zprostředkování fúzí a akvizic pro
klienty, respektive při poskytování poradenství týkajícího se záměru klienta na sloučení či
koupi podniku. Banky kromě toho nabízí klientům i možnost vyhledat jim pro ně vhodný
podnik ke koupi. V rámci oblasti fúzí a akvizic banky poskytují služby v oblasti vyjednávání,
přípravy smluvní dokumentace, pomoci při zajišťování financování fúzí a akvizic a také
řešení účetních, daňových a finančních důsledků fúzí a akvizic. Více se problematikou fúzí
a akvizic zabývá předmět Bankovní modely a analýzy.
Oceňování aktiv, akciových podílů a podniků zahrnuje činnosti, kdy banka pro
klienta na jeho žádost ocení aktiva, do kterých uvažuje investovat nebo je už vlastní. Zároveň
je banka schopna posoudit výnosnost případné investice do oceňovaného aktiva nebo
podniku.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 69 -
8.2 BANKOVNICTVÍ MIMO BILANCI
DEFINICE 17
Bankovnictví mimo bilanci představuje služby či produkty poskytované na bázi
poplatků (což je stejné jako u produktů investičního bankovnictví). Protože tyto obchody
představují buď pouze potenciální závazky nebo pohledávky, nebo se jedná o pohledávky
a závazky budoucí, které budou vypořádány až k vzdálenějšímu datu v budoucnu, nelze tyto
obchody vykazovat v bilanci banky. Zároveň však není možné tyto transakce opomíjet, je
třeba o nich vést účetní evidenci a zohledňovat je při řízení banky. Účtuje se proto o nich
v podrozvahové (tj. mimobilanční) evidenci.
Za růstem rozsahu mimobilančních aktivit bank stojí zejména nárůst konkurence (kdy
se banky snaží nahradit pokles výnosů z tradičních bankovních aktivit), možnost vyhnout se
některým regulativním opatřením (k mimobilančním aktivitám banky nemusí udržovat
povinné minimální rezervy, nemusí přispívat do Fondu pojištění vkladů ani řešit některá další
regulatorní pravidla, díky čemuž mohou dosahovat vyššího zisku) a také možnost větší
diverzifikace aktivit (a tím stabilizace výnosů).
Podle Vyhlášky č. 501/2002 Sb. podrozvahové položky bank tvoří:
1. poskytnuté přísliby a záruky, které obsahují všechny možné budoucí závazky
k plnění, které bance vyplývají z poskytnutých úvěrových příslibů, poskytnutých
záruk, akceptů směnek a z otevření nebo potvrzení akreditivů,
2. poskytnuté zástavy, tj. veškerý majetek, který banka poskytla jako zajištění za
vlastní závazky nebo pro třetí strany,
3. pohledávky ze spotových, pevných termínových operací a opcí, které obsahují
pohledávky z operací s úrokovými, měnovými, akciovými, komoditními
a úvěrovými nástroji v hodnotách podkladových nástrojů,
4. odepsané pohledávky, což jsou pohledávky, které banka odepsala, ale nadále je
sleduje, upomíná a vymáhá,
5. hodnoty předané do úschovy, do správy a k uložení, které obsahují finanční
nástroje předané bankou jiné osobě k úschově, správě či uložení,
6. hodnoty předané k obhospodařování, které obsahují finanční nástroje předané
bankou jiné osobě k obhospodařování,
7. přijaté přísliby a záruky, které obsahují všechna budoucí možná plnění ve prospěch
banky, která vyplývají z přijatých úvěrových příslibů, přijatých záruk, ze směnek a
z otevřených nebo potvrzených akreditivů,
8. přijaté zástavy a zajištění, tj. veškerý majetek, který banka přijala jako zajištění;
položka dále obsahuje i cenné papíry, které si bank půjčila, a kolaterály přijaté
v repo obchodech,
9. závazky ze spotových, pevných termínových operací a opcí, které obsahují závazky
z operací s úrokovými, měnovými, akciovými, komoditními a úvěrovými nástroji
v hodnotách podkladových nástrojů,
10. hodnoty převzaté do úschovy, do správy a k uložení, které obsahují finanční
nástroje, které banka převzala do úschovy, správy nebo k uložení,
11. hodnoty převzaté k obhospodařování, což jsou finanční nástroje, které banka
převzala od jiných osob k obhospodařování.
Jak je patrné z uvedeného výčtu, podrozvahové položky zahrnují jak podrozvahová
aktiva (poskytnuté přísliby a záruky, poskytnuté zástavy, pohledávky ze spotových, pevných
termínových operací a opcí, odepsané pohledávky, hodnoty předané do úschovy, do správy,
k uložení a obhospodařování), tak i podrozvahová pasiva (přijaté přísliby a záruky, přijaté
8 Investiční bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci
- 70 zástavy
a zajištění, závazky ze spotových, pevných termínových operací a opcí, hodnoty
převzaté do úschovy, do správy, k uložení a k obhospodařování). Z Tabulky 8-2 potom
vyplývá, že na rozdíl od rozvahy, u podrozvahové evidence se podrozvahová aktiva nemusí
rovnat podrozvahovým pasivům (jedná se o budoucí či potenciální pohledávky a závazky).
Objemově nejdůležitější podrozvahové aktivity, a to na straně aktiv i pasiv, představují
derivátové operace (tj. pohledávky a závazky z pevných termínovaných operací a z opčních
operací), na straně podrozvahových aktiv jsou potom velice významné poskytnuté přísliby
a záruky, na straně pasiv hodnoty převzaté do úschovy, správy a k uložení a také přijaté
zástavy. Vzhledem k velkému významu derivátových operací se pak jako poměrně logický
jeví propad mimobilanční aktivity v roce 2009.
Tabulka 8-2: Vývoj vybraných položek podrozvahy bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (mld. Kč)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Vybraná podrozvah. aktiva 3 903 4 642 5 000 6 663 9 646 10788 6 942 6 344 6 694 5 796
z toho:
poskytn. přísliby a záruky 487 486 583 686 847 834 725 731 729 686
poskytnuté zástavy 1 8 2 3 2 3 3 9 13 25
pohled.ze spot.operací 56 59 55 64 91 44 48 36 49 24
pohled.z termín.operací 3 188 3 773 3 863 5 148 7 724 8 801 5 533 5 137 5 532 4 760
pohled.z opčních operací 126 197 374 628 851 1 027 563 366 298 211
odepsané pohledávky 40 42 40 40 37 29 31 35 39 41
hodnoty před.k obhospod. 0 0 0 0 0 0 0 0 2 0
hodn.před.do úschovy 5 78 83 95 95 50 39 29 32 50
Vybraná podrozvah.pasiva 5 253 6 304 6 717 8 639 12121 13235 9 852 9 734 10076 9 293
z toho:
přijaté přísliby a záruky 361 299 311 341 471 493 464 525 448 426
přijaté zástavy 982 1 199 1 159 1 222 1 366 1 475 1 722 1 738 1 829 1 826
závazky ze spot.operací 67 60 55 63 93 45 51 40 52 28
závazky z termín.operací 3178 3 745 3 843 5 119 7 695 8 799 5 527 5 136 5 536 4 758
závazky z opčních oper. 125 195 373 628 853 1 025 562 366 298 211
hodnoty převzaté k obhosp. 20 26 30 36 35 41 46 58 60 65
hodn.převz.do úschovy 520 780 945 1 231 1 608 1 357 1 480 1 872 1 852 1 979
Zdroj: Vlastní zpracování dle ČNB (2013b), ČNB (2010), ČNB (2007) a ČNB (2004).
Základní produkty bankovnictví mimo bilanci tedy zahrnují:
• úvěrové přísliby,
• bankovní záruky,
• dokumentární akreditivy,
• derivátové operace,
• úschovu,
• svěřenecké služby.
Úvěrový příslib představuje dohodu banky s klientem, že mu k určitému datu poskytne
úvěr, případně po určitou dobu bude garantovat poskytnutí úvěru na předem přesně vymezený
účel. Kromě přesné výše úvěru a způsobu využití prostředků klientem úvěrový příslib
obsahuje obvykle i výši úrokové sazby nebo způsob jejího stanovení. Za tuto službu si banka
účtuje poplatek, většinou stanovený v procentech garantovaného objemu úvěru. Úvěrový
příslib je evidován jako podrozvahové aktivum, poté, co je úvěr poskytnut, přesouvá se
z podrozvahové evidence do rozvahy banky.
Bankovní zárukou se banka zavazuje zaplatit oprávněné osobě (beneficientovi) určitou
peněžní částku podle obsahu a podmínek stanovených v záruční listině. Také za tuto službu si
banka účtuje poplatek, částku bankovní záruky eviduje jako podrozvahové aktivum. Bližší
informace o bankovní záruce získáte v předmětu Platební a zúčtovací styk.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 71 Dokumentární
akreditiv představuje písemný závazek banky vystavený na základě
žádosti jejího klienta (příkazce, kupujícího), že poskytne třetí osobě nebo na její řad
(pověřenému, beneficientovi, prodávajícímu) určité plnění, jestliže budou splněny akreditivní
podmínky. Otevřením či potvrzením akreditivu bance vyplývají závazky k budoucímu plnění.
Podrobnější informace o fungování dokumentárního akreditivu poskytuje předmět Platební
a zúčtovací styk.
Derivátové operace mohou snížit, ale i zvýšit expozici banky vůči jednotlivým
rizikům. V českém bankovním sektoru se jedná zejména o pevné termínové operace
(Tabulka 8-2), z nichž jsou objemově nejvýznamnější úrokové a devizové swapy a také
úrokové a devizové forvardy. Cílem derivátových operací může být zajištění, spekulace nebo
arbitráž. Zajištění (hedging) si klade za cíl zajistit se na trhu před ztrátou, ke které by mohlo
dojít výkyvem ceny podkladového aktiva. Představuje hlavní motiv derivátových obchodů
bank. Spekulace využívá cenové rozdíly v různém čase, budoucí cena je přitom předmětem
odhadu, proto je spojena s rizikem. Arbitráž naproti tomu představuje bezrizikovou operaci
s předem známým výsledkem, která využívá rozdílu cen ve stejném čase, ale na různých
místech. Podrobnější informace o operacích s deriváty uvádí například Pinter (2010a).
Součástí bankovnictví mimo bilanci je i úschova (nebo také depotní obchody) cenných
papírů a jiného majetku klientům banky. Úschova může být otevřená (kdy banka zná obsah
uschovaného majetku) nebo uzavřená (když je majetek bance svěřen v obalu a banka jeho
obsah nezná). Banka je povinna majetek klienta řádně opatřovat a na jeho požádání ho
klientovi vrátit. Podle ustanovení zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, depotní
obchody mohou být realizovány na základě:
• Smlouvy o úschově cenných papírů, v níž se banka jakožto schovatel zavazuje
převzít listinný cenný papír k uložení do samostatné nebo hromadné úschovy
a uschovatel se zavazuje zaplatit za to úplatu. Samostatnou úschovou je uložení
cenného papíru jednoho uschovatele odděleně od cenných papírů ostatních
uschovatelů, banka je povinna vrátit uschovateli tentýž listinný cenný papír, který
převzala do úschovy. Hromadnou úschovou je potom společné uložení cenného
papíru uschovatele společně s cennými papíry jiných uschovatelů, banka je povinna
vrátit uschovateli zastupitelný listinný cenný papír.
• Smlouvy o správě cenných papírů, v níž se banka jakožto správce zavazuje, že po
dobu trvání smlouvy bude činit veškeré právní úkony, které jsou nutné k výkonu
a zachování práv spojených s určitým cenným papírem, vlastník cenného papíru se
zavazuje zaplatit za to úplatu.
• Smlouvy o uložení cenných papírů, v níž se banka jakožto opatrovatel zavazuje
převzít listinný cenný papír, aby jej uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje
zaplatit za to úplatu.
• Smlouvy o obhospodařování cenných papírů, v níž se banka jakožto
obhospodařovatel zavazuje obhospodařovat majetek zákazníka spočívající
v cenných papírech nebo v peněžních prostředcích určených ke koupi cenných
papírů a zákazník se zavazuje zaplatit za to úplatu. Banka je povinna obstarávat
koupě, prodeje a prvotní nabytí cenných papírů a také vykonávat úschovu a správu
cenných papírů, s cílem zabezpečit dlouhodobě odbornou péči o majetek zákazníka.
Svěřenecké služby představují ve své podstatě správu majetku klienta. Banky tuto
službu za poplatek poskytují jednotlivcům, firmám i institucionálním investorům.
Management aktiv klienta je realizován na základě svěřeneckého vztahu banky a klienta.
Zaměstnanec svěřeneckého oddělení banky musí jednat v nejlepším zájmu klienta.
Svěřenecké služby jsou realizovány na základě dvou typů účtů: svěřenecký účet je formou
přesunu části vlastnických práv na banku, u zmocněneckého účtu pouze klient pověří banku,
8 Investiční bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci
- 72 aby
pro něj uskutečnila určitou transakci či službu, avšak jeho vlastnické právo zůstává
nedotčeno. V rámci svěřeneckých služeb, nabízených bankami jednotlivcům, jsou bankami
poskytovány především následující služby:
• vypořádání nemovitostí, kdy klientem je člověk, který se stal nebo se stává
majitelem nemovitostí, a banka pro něho zajišťuje veškeré služby spojené s koupí
nebo prodejem nemovitosti (ocenění, ochrana, platba daní, dědických poplatků,
zajištění převodu nemovitosti apod.),
• osobní svěřenectví, které může mít podobu životního svěřenectví (kdy banka
spravuje majetek žijícího klienta) či závěti (kdy svěřenectví vyplývá z posmrtné
vůle klienta, který se rozhodl majetek zachovat dědicům ve svěřenecké formě),
• poručnictví, kdy banka vystupuje jako poručník vlastnictví pro nezletilé nebo
mentálně postižené a řídí a chrání aktiva klienta v jeho nejlepším zájmu,
• osobní zastupování, které zahrnuje širokou paletu služeb od úschovy přes řízení
aktiv klienta až po privátní bankovnictví.
Produkty firemního svěřenectví potom zahrnují zejména:
• firemní svěřenectví, které se většinou týká firemních obligací, jejichž emise je často
danou bankou také rozmísťována; banka dále dbá na to, aby byly uspokojovány
závazky vyplývající z emitovaných obligací (výplata kuponů, splátka jistiny apod.),
• firemní zmocnění, které se týká cenných papírů a může být zmocněním
registračním (kdy banka vede registr vlastníků cenných papírů, ověřuje platnost
firemních akcií a obligací, zajišťuje výplatu dividend či kuponů) nebo zmocněním
transferu (kdy banka kromě toho dává souhlas k převodu volně nepřevoditelných
akcií),
• svěřenectví zaměstnaneckých příspěvků, které spočívá ve správě penzijních fondů
a výplatě podílů na zisku zaměstnancům dané firmy,
• charitativní svěřenectví a zmocnění, které zahrnuje vedení účtů pro charitu či
nadaci.
Svěřenectví je specializovaná služba, vyžadující specializovaný vnitrobankovní systém
organizace, specifickou formu styku s klienty i odpovídajícím způsobem orientované
a kvalifikované zaměstnance. Tato činnost proto může být efektivní až od určitého obsahu
trhu. Celá řada bank proto svěřenecké služby nenabízí.
8.3 PRÁVNÍ ÚPRAVA
Oblast produktů investičního bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci je upravena
zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. V něm je zapracována legislativa
Evropské unie (tj. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna
2004, o trzích finančních nástrojů, Směrnici Komise 2006/73/ES ze dne 10. srpna 2006,
kterou se provádí směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2004/39/ES, pokud jde
o organizační požadavky a provozní podmínky investičních podniků a o vymezení pojmů pro
účely zmíněné směrnice, a také Nařízení Komise (ES) č. 1287/2006 ze dne 10. srpna 2006,
kterým se provádí směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2004/39/ES, pokud jde
o evidenční povinnosti investičních podniků, hlášení obchodů, transparentnost trhu, přijímání
finančních nástrojů k obchodování a o vymezení pojmů pro účely zmíněné směrnice).
V § 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu jsou vymezeny hlavní a doplňkové
investiční služby. Hlavní investiční služby zahrnují zejména:
• přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů,
• provádění pokynů týkajících se investičních nástrojů na účet zákazníka,
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 73 •
obchodování s investičními nástroji na vlastní účet,
• obhospodařování majetku zákazníka,
• investiční poradenství týkající se investičních nástrojů,
• upisování nebo umisťování investičních nástrojů bez nebo se závazkem jejich
upsání aj.
Doplňkovými investičními službami jsou hlavně:
• úschova a správa investičních nástrojů včetně souvisejících služeb,
• poskytování úvěru nebo půjčky zákazníkovi za účelem umožnění obchodu
s investičním nástrojem, na němž se poskytovatel úvěru nebo půjčky podílí,
• poradenská činnost týkající se struktury kapitálu, průmyslové strategie a s tím
souvisejících otázek, jakož i poskytování porad a služeb týkajících se přeměn
společností nebo převodů podniků,
• poskytování investičních doporučení a analýz investičních příležitostí apod.
Zákon dále rozlišuje různé typy zákazníků. Profesionálním zákazníkem jsou banky,
spořitelní a úvěrní družstva, obchodníci s cennými papíry, pojišťovny, zajišťovny, investiční
společnosti, penzijní fondy, penzijní společnosti, některé další finanční instituce, stát, Česká
národní banka, zahraniční centrální banky, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a jiné
mezinárodní finanční instituce. Profesionálním zákazníkem jsou i právnické osoby založené
za účelem podnikání, které podle poslední účetní závěrky splňují alespoň dvě z uvedených
třech kritérií: celková výše aktiv činí alespoň 20 milionů EUR; čistý roční obrat činí alespoň
40 milionů EUR; vlastní kapitál dosahuje výše minimálně 2 miliony EUR. Profesionální
zákazníci jsou zákonem nejméně chráněni; má se totiž za to, že mají dostatek odborných
znalostí a zkušeností v oblasti investic k tomu, aby činili vlastní investiční rozhodnutí
a vyhodnocovali rizika, která podstupují. Je jim tedy poskytován nejmenší rozsah
poskytovaných informací, neprovádí se test vhodnosti ani test přiměřenosti (Tabulka 8-3).
Tabulka 8-3: Typy zákazníků podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu
zvýšená ochrana zákazníka
zvyšující se finanční sofistikovanost
drobný zákazník profesionální zákazník na
žádost
profesionální zákazník
ochrana zákazníka nejvyšší míra ochrany nejnižší míra ochrany
charakteristika kdokoliv, kdo není
profesionálním zákazníkem
finanční instituce + právnické
osoby, které splňují určité
podmínky
test vhodnosti
a přiměřenosti
vždy informace poskytnuty na
požádání
nejmenší rozsah
poskytovaných informací
Zdroj: Vlastní zpracování dle Jennings (2007), s. 22 a Zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu
Profesionálním zákazníkem na žádost je osoba, která banku požádá, aby s ní
zacházela jako s profesionálním zákazníkem. Musí přitom splňovat alespoň dvě z těchto
třech kritérií: za každé z posledních čtyři po sobě jdoucích čtvrtletí provedla obchody
s investičním nástrojem, jehož se žádost týká, ve významném objemu a v průměrném počtu
alespoň deset obchodů za čtvrtletí; objem jejího majetku tvořeného peněžními prostředky
a investičním nástroji odpovídá částce minimálně 500 tisíc EUR; po dobu nejméně jednoho
roku vykonávala nebo vykonává v souvislosti s výkonem svého povolání činnost v oblasti
finančního trhu, která vyžaduje znalost obchodů nebo služeb, jichž se žádost týká.
Drobným zákazníkem je pak kdokoliv, kdo není profesionálním zákazníkem. Zákon
drobné zákazníky chrání, když vymezuje rozsah informací, které má drobný zákazník obdržet
8 Investiční bankovnictví a bankovnictví mimo bilanci
- 74 před
provedením investiční služby. Zejména se jedná o veškerá propagační sdělení, obsah
smluvní dokumentace, poskytnutí informací o obchodníkovi (základní informace, kdo je
regulátorem, výčet nabízených investičních služeb apod.), informace o obhospodařování
zákaznického majetku (zejména o rizicích s tím spojenými, o transakcích, oceňování),
informace o investičních nástrojích (o jejich povaze, riziku a nákladech, zda může jejich cena
kolísat apod.) a informace o veškerých nákladech a poplatcích (případně alespoň informace
o tom, jak budou počítány).
Pokud drobný zákazník kontaktuje investiční banku s tím, aby obhospodařovala jeho
majetek nebo má zájem o investiční poradenství, investiční banka je povinna provést test
vhodnosti, jehož účelem je zjistit, které investiční nástroje jsou pro daného klienta vhodné (tj.
které investiční nástroje odpovídají finančnímu zázemí klienta, jeho investičním cílům,
odborným znalostem a zkušenostem). Test vhodnosti může mít podobu investičního
dotazníku, v rámci něhož tedy banku budou zajímat investiční cíle klienta (jak dlouho hodlá
daný investiční nástroj držet, jaký má postoj k riziku a rizikový profil, zda chce investovat
kvůli pravidelným výnosům nebo růstu hodnoty aktiv, jakou míru rizika je ochoten
akceptovat), jeho finanční situace (jaký je zdroj a výše pravidelného příjmu klienta, jaký má
majetek, dluhy a další finanční závazky) a také znalosti a zkušenosti klienta (které investiční
nástroje zná, jaká je povaha, objem a četnost předchozích obchodů, jaké má klient vzdělání,
povolání apod.).
Drobný zákazník se může setkat také s testem přiměřenosti, jehož cílem je chránit ty,
kdo nemusí chápat nebo si uvědomovat důsledky a výši rizik spojených s danou transakcí.
V rámci testu přiměřenosti se banka dotazuje na znalosti a zkušenosti, které umožní klientovi
porozumět příslušným rizikům. Test přiměřenosti se neprovádí, pokud drobný zákazník pouze
požádá investiční banku o to, aby pro něj koupila nebo prodala určený investiční nástroj nebo
předala jeho pokyn k provedení třetí osobě (tj. nevyžaduje investiční poradenství), a jedná se
o jednoduchý investiční nástroj (například akcie přijaté k obchodování na regulovaném trhu,
nástroje peněžního trhu, dluhopisy či cenné papíry fondu kolektivního investování). Pokud se
však jedná o komplexní investiční nástroj (například opce, futures, swapy, další deriváty,
opční listy či vyměnitelné dluhopisy), banka je povinna test přiměřenosti provést. V případě,
že banka usoudí, že klient nemá potřebné znalosti a zkušenosti, měla by klienta varovat, že
daná transakce pro něho není přiměřená.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 75 -
9 NELEGÁLNÍ BANKOVNÍ PRAKTIKY
V bankovním sektoru je možné se setkat i s nelegálními praktikami. V této kapitole se
zaměříme na příčiny nelegálních bankovních praktik, na zpronevěry, bankovní loupeže
a krádeže, podvody a insider trading, v kapitole 10 potom budeme věnovat pozornost dalším
nelegálním praktikám, a sice korupci a praní špinavých peněz.
9.1 PŘÍČINY A DRUHY NELEGÁLNÍCH BANKOVNÍCH PRAKTIK
K příčinám nelegálních bankovních praktik patří zejména:
• složitost a různorodost finanční sféry,
• inovace v bankovních produktech,
• měnící se postavení bank na trhu,
• měnící se postupy bank (způsob získávání zákazníků, komunikace banky s klienty,
distribuční kanály),
• nedostatečně propracovaná legislativa,
• stav bankovního dohledu.
Klasifikace nelegálních bankovních praktik se v jednotlivých publikacích liší, Polouček
a kol. (2013) mezi nelegální bankovní praktiky zařazuje:
• zpronevěry,
• bankovní loupeže a krádeže,
• insider trading,
• praní špinavých peněz,
• korupci.
9.2 ZPRONEVĚRY, BANKOVNÍ LOUPEŽE A KRÁDEŽE, PODVODY
Zpronevěry, bankovní loupeže a krádeže a podvody patří mezi nejrozšířenější nelegální
bankovní praktiky. Vysoký počet bankovních loupeží dokládá i Graf 9-1; řada z nich zůstává
neobjasněná. Výše škody vzniklé v důsledku loupeží v jednotlivých letech velice kolísá, na
hospodaření bank však mají daleko horší důsledky sofistikovanější nelegální praktiky,
zejména insider trading a praní špinavých peněz.
Graf 9-1: Počet loupeží v bankách v České republice v letech 2003 - 2012
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat z databáze Policie ČR (http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledykriminality-za-rok-2012.aspx),[cit.
2013-11-10]
0
20000
40000
60000
80000
100000
120000
140000
160000
0
20
40
60
80
100
120
140
160
180
200
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Počet loupeží Počet objasněných případů Škody v tis. Kč
9 Nelegální bankovní praktiky
- 76 Loupeží
a krádeží se mohou dopouštět jak samotní zaměstnanci banky, tak i osoby
zvenku. Vůči riziku loupeže mají banky propracované bezpečnostní postupy. Zaměstnanci
českých bank jsou školeni k tomu, aby pachatelům nekladli odpor a splnili vše, co po nich
požaduje. Pomoc volají až po jejich odchodu. K používaným bezpečnostním prvkům patří
časové zámky, kouřící bankovky či vkládání barvy do trezorů, která znehodnotí ukradené
bankovky. Útočníky lze rozdělit do dvou skupin: na profesionály a amatéry. Profesionálové
jsou velice dobře připravení, používají extrémní násilí s cílem zasáhnout místa koncentrace
velikých sum peněz. Amatéři naproti tomu představují menší nebezpečí, používají spíše nože
apod. a spokojí se s menšími ukradenými částkami. Co do počtu loupeží amatéři převažují.
Vlny loupeží se odvíjí od jejich úspěšnosti – po úspěšné loupeži vlna roste, dopadení zločinců
naopak od dalších loupeží odrazuje.
K nejčastějším podvodům ze strany klientů patří to, když zneužijí finanční prostředky
získané od banky na jiný účel. Banka se vždy zajímá o to, zda klient nehodlá použít peněžní
prostředky k transakcím, které jsou v rozporu s právními předpisy, a zda klient prostředky na
činnost, která zaručuje jejich návratnost. Účel použití prostředků bývá dojednán ve smlouvě,
a pokud klient použije prostředky na jiný účel, banka může odstoupit od smlouvy.
K podvodům ale také dochází tehdy, když klient padělá bankovky či mince nebo se dopouští
podvodů s platebními kartami, směnkami či šeky. Speciálním případem je potom úvěrový
podvod, jehož cílem je zkreslit informace v žádosti o úvěr za účelem získání úvěru
v neoprávněné výši nebo s úmyslem ho nesplatit. Za tím účelem se klient může pokusit
zveličit své příjmy, zamlčet některé své výdaje, pokusit se úvěr získat s padělaným či
ukradeným občanským průkazem nebo prostřednictvím tzv. bílého koně.
Když se krádeží a podvodů dopouští klienti, případné finanční ztráty bank nebývají
většinou nijak dramaticky vysoké. Mnohem závažnější je trestná činnost zaměstnanců
a členů vedení banky. Škála možných nekalých praktik je zde poměrně široká. Velmi
jednoduchým způsobem zneužití finančních prostředků pracovníkem banky je situace, kdy
pracovník banky dočasně využije prostředky klienta a uloží je do cenných papírů nebo na
vlastní účet s tím, že peníze nebo cenné papíry na účet klienta převede později,
s několikadenním zpožděním. Takto získané prostředky jsou často používány ke spekulacím
s cennými papíry. Zaměstnanci banky se však mohou podílet i na dalších podvodných
aktivitách, například tak, že poskytnou či napomohou poskytnutí úvěru spřízněné společnosti,
která nedlouho poté vyhlásí bankrot. Banka přijde o půjčené peníze, podvodník zevnitř banky
i jeho komplicové zvenku se podělí o kořist. Problémem však mohou být i nadměrně rizikové
obchody, podstupované zaměstnancem banky, který překračuje limity banky. Jakmile prodělá
a hrozí mu odhalení, snaží se ztrátu nahradit dalšími podobnými nepovolenými transakcemi
jménem banky. Asi nejznámějším případem je Nick Leeson, jehož spekulativní obchody
vedly až k pádu jeho tehdejšího zaměstnavatele – banky Barings. Podobné praktiky
zaměstnanců však musely řešit i další banky, například Lehman Brothers či Société Générale.
Proti trestné činnosti zaměstnanců se banky mohou bránit například požadavkem na důsledné
dodržování principu čtyř očí – ten spočívá v tom, že o každé transakci musí vědět a nést za ni
odpovědnost alespoň dva zaměstnanci banky. Určitou garancí je i požadavek na morální
profil a profesionální zkušenosti členů vedení banky jakožto jedna z podmínek udělení
bankovní licence.
Obecně můžeme říci, že u každého podvodu můžeme nalézt tři jeho základní podmínky:
motiv, příležitost a odůvodnění – viz Graf 9-2. Banka, která se snaží omezit pravděpodobnost
podvodů, se musí zaměřit na všechny tři vrcholy trojúhelníku. Motiv je v případě podvodu
zcela jasný: účel použití dodatečně získaných peněžních prostředků nalezne asi každý –
splacení dluhů, nákup nové jachty, luxusní dovolená apod. Motiv je tím silnější, čím víc je
budoucnost klienta v ohrožení – někteří lidé se mohou cítit pod větším tlakem a začít se
chovat nesprávně (upraví finanční výsledky, padělají dokumenty, nabídnou úplatky či
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 77 předstírají,
že nevidí, pokud tak činí ostatní). Omezit motiv je velice obtížné, banka by se o to
však přesto měla pokusit. Motiv u vlastních zaměstnanců lze omezit spravedlivým
zacházením s nimi, odměňováním výjimečných úspěchů a adekvátním přístupem ke slabým
výkonům. Banka by měla spravedlivě zacházet i s žadateli o úvěr, všechny žádosti by banka
měla posuzovat nestranně.
Graf 9-2: Trojúhelník podvodu
Zdroj: Urban (2008), s. 19
Podstatu dalšího vrcholu trojúhelníku podvodu vystihuje přísloví „Příležitost dělá
zloděje“. Příležitost pro pachatele podvodu může být vnější i vnitřní povahy. Vnější
příležitostí je například obtížnost ověřit kvalitně padělanou dokumentaci, vnitřní příležitost
vyplývá z nedostatků v kontrolních systémech a postupech banky. K omezení příležitosti tak
jednoznačně nejvíce přispívá síla kontrolního systému banky. K základním zásadám patří
princip čtyř očí, pravidelné rotace zaměstnanců (s cílem omezit možnost dlouhodobého
uplatňování tajné spolupráce), ověřování dokumentace kontaktováním třetích stran, kritické
přezkoumávání předložených dokumentů, používání systémů vyhodnocování, které omezují
subjektivitu procesu vyhodnocování žádosti o úvěr (například credit scoring – viz kap. 6.2.1),
zavedení oznamovacích mechanismů umožňujících zaměstnancům včas hlásit podezření
z podvodu, pravidelně monitorovat podvodné vzorce jednání s cílem poučit se z minulých
zkušeností a vypracovat plán rychlé reakce pro případ odhalení podvodu.
Třetím prvkem je schopnost pachatele zdůvodnit si své podvodné jednání. Typickým
příkladem odůvodnění u pachatele zvenku může být: manipulace účtů či kreativní účetnictví
není podvod, je to jen drobná úprava pravidel. Pracovník banky si své jednání může
odůvodnit jaké správné nejčastěji tehdy, když se cítí být nedoceněn nebo ukřivděn. Pak má
pocit, že si jen pomáhá k tomu, co mu podle jeho názoru právem náleží. Morálka
zaměstnanců klesá i tehdy, když vidí, že pracovníci ve vedení banky se nechovají eticky a že
ani oni nedodržují vnitřní pravidla banky (proč bych nemohl já, když mohou oni). Pro
omezení odůvodnění by banka měla největší úsilí vynaložit na propagaci vnímání banky jako
eticky se chovajícího subjektu. Členové vedení by měli být vzorem chování pro běžné
zaměstnance. Vše lze formalizovat zavedením etického kodexu. Jedinci, kteří poruší předpisy
společnosti, by měli být exemplárně potrestáni, s cílem demonstrovat nulovou toleranci vůči
podvodu, a to bez ohledu na funkci či postavení.
9 Nelegální bankovní praktiky
- 78 -
9.3 INSIDER TRADING
DEFINICE 18
Pod pojmem insider trading rozumíme obchodování s cennými papíry na základě
důvěrných (veřejně nedostupných) informací o důležitých událostech, díky nimž investor
získá určitou výhodu na trhu (zvýší si zisk nebo se vyhne ztrátě) na úkor ostatních investorů,
kteří takovou informaci nemají.
Insider trading je aktivita stejně stará jako obchodování na kapitálových trzích. Je
nejenom prohřeškem proti etice obchodování, ale i nelegální aktivitou, která je v České
republice zakázána zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. V hlavě IV
tohoto zákona je zakotvena ochrana před zneužitím trhu, v podobě ochrany vnitřních
informací (zákon insider informaci označuje pojmem vnitřní informace, insider osobu
označuje pojem zasvěcená osoba) a zákazu manipulace s trhem.
Typickým příkladem insider trading je nákup cenných papírů za nízký kurz dříve, než
se stane veřejně známou informace, které povede ke zvýšení kurzu cenného papíru, případně
prodej cenných papírů za vysoký kurz dříve, než se stane veřejně známou informace, která
povede k poklesu kurzu tohoto cenného papíru. Od insider trading je nutné odlišit informed
trading, který spočívá pouze ve schopnosti lepšího využití veřejně dostupných informací.
Insider trading může vést k velmi vysokému zisku – či k možnosti vyhnout se velmi
vysoké ztrátě. To dokládají i údaje z Tabulky 9-1, v níž je zachyceno deset největších případů
insider trading v USA, seřazených podle výše údajného zisku či ztrátě, jíž se bylo možné
vyhnout.
Tabulka 9-1: Deset největších případů insider trading v USA v letech 2000 – 2010
Zdroj: The Economist (http://www.economist.com/blogs/dailychart/2011/05/insider_trading), [cit. 2013-11-10]
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 79 Za
insider informaci (vnitřní informaci) podle § 124 zákona č. 256/2004 Sb.,
o podnikání na kapitálovém trhu považujeme informaci, která:
• je přesná,
• přímo nebo nepřímo se týká cenného papíru, emitenta cenného papíru nebo jiné
důležité skutečnosti významné pro vývoj kurzu nebo výnosu cenného papíru,
• není veřejně známá,
• poté, co by se stala veřejně známou, by mohla významně ovlivnit kurz nebo výnos
cenného papíru.
Insider osoba (zasvěcená osoba) je subjekt spojený s insider informací. Rozlišujeme
přitom primární a sekundární insider osoby. Primární insider osoba je buď přímo spojená
s danou firmou a má v ní takové postavení, že má přístup k insider informacím (například
management, člen dozorčí rady či pracovník vnitřní kontroly), nebo má takové postavení, na
jehož základě může insider informaci získat (například pracovník ministerstva, auditor či
právník společnosti). Sekundární insider osoba je příjemcem insider informace od primární
insider osoby (například rodinný příslušník primární insider osoby).
Jak vyplývá ze samotné definice insider trading, dochází k němu nejčastěji při obchodování
s cennými papíry a mohou se ho dopouštět i obchodníci s cennými papíry, kteří obchází etická
pravidla a kodexy obchodování. K nejčastějším nekalým praktikám patří front running, late
trading a market timing (Polouček a kol., 2013). Realizace čelního útoku (front running)
vypadá tak, že správce portfolia investuje své osobní prostředky do cenných papírů, které
současně nebo o něco později ve velkém nakupuje do portfolia fondu. V důsledku nákupu
velkého objemu cenných papírů dojde ke zvýšení kurzu cenných papírů a správce portfolia tak
velice snadno realizuje zisk prodejem svých osobních cenných papírů. Late trading spočívá
v nákupu nebo prodeji akcií nebo podílových listů investičních fondů po uzavření trhu. Důvodem
je to, že po uzavření trhu se mohou objevit velice důležité informace, které mohou vést k výrazné
změně kurzu cenných papírů. Market timing je průběžně opakované obchodování s akciemi či
podílovými listy podílových fondů s cílem dosáhnout zisku z rozdílu mezi cenou podílového listu
(akcie), která je stanovována jednou denně, a průběžnými změnami v hodnotě portfolia cenných
papírů, kterými je zajištěna. Příklady vybraných finančních institucí, u nichž k těmto nekalým
praktikám došlo, spolu s výsledkem vyšetřování, uvádí Tabulka 9-2.
Tabulka 9-2: Příklady finančních institucí, u nichž došlo k insider trading
Zdroj: The Economist (http://www.economist.com/node/2126097), [cit. 2013-11-10]
9 Nelegální bankovní praktiky
- 80 V
ekonomické teorii je možné setkat se s názory zastánců insider trading, kteří obhajují
insider trading a odmítají jeho škodlivost. Využití insider informací je podle nich
nejjednodušší a nejrychlejší cestou, jak se kurzy cenných papírů dostanou na tu úroveň, kam
skutečně patří a kam se stejně později dostanou. Veřejné trhy však mohou fungovat efektivně
a být důvěryhodné pouze tehdy, když jejich účastníci mají stejné informace, tj. když je
obchodováno pouze na základě veřejně dostupných informací. Celá řada studií ukazuje na
negativní dopady insider trading na kapitálové trhy:
• insider trading negativně ovlivňuje likviditu trhu,
• náklady účastníků trhu rostou,
• efektivnost fungování trhu klesá,
• roste volatilita kapitálových trhů,
• podkopává důvěru účastníků v trh.
Dohledem nad insider trading bývá v jednotlivých zemích pověřena některá z institucí
regulace a dohledu. V České republice se jednalo nejdříve o Komisi pro cenné papíry, od
dubna 2006 vykonává tento dohled Česká národní banka. Rozpoznat insider trading není tak
složité (indikátorem toho, že mohlo dojít k insider trading, jsou mimo jiné výkyvy v objemu
obchodů nebo neobvyklé změny kurzu cenného papíru); daleko těžší je insider trading
prokázat. Také proto v řadě případů i zcela zjevné insider obchody nebyly postiženy.
S insider trading je velice úzce spojen problém konfliktu zájmů. Typickým příkladem
je situace, kdy auditorské společnosti provádějí nejenom audit, ale poskytují i poradenské
služby. Svá doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů pak mohou opírat o informace
zjištěné při auditu, což je jasným konfliktem zájmů. Do podobné situace se mohou dostat
i banky, které mají velice přesné informace o svých klientech. Tyto informace mohou být
zneužity při rozhodování o nákupu a prodeji cenných papírů, a to jak jednotlivými pracovníky
banky, tak i managementem banky, k prospěchu banky i k vlastnímu prospěchu pracovníků
banky.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 81 -
10 PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ A KORUPCE
V BANKOVNICTVÍ
Mezi nelegální praktiky, s nimiž se můžeme setkat v bankovním sektoru, patří i praní
špinavých peněz a korupce. Podrobněji se s nimi seznámíme v následujících podkapitolách.
10.1 PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ
DEFINICE 19
Praní špinavých peněz představuje jednání, jehož cílem je zakrýt nezákonný původ
peněžních prostředků s cílem vzbudit zdání, že jde o legálně nabyté peněžní prostředky.
Špinavé peníze, tj. peníze, které jsou prány, jsou obvykle rozdělovány na gray money,
což jsou peníze pocházející z pochybných transakcí, a black money, což jsou prostředky,
které jsou výsledkem kriminální činnosti (loupeže, vydírání, teror, obchod s drogami,
nelegální obchod se zbraněmi apod.). Za špinavé peníze bývají často považovány i peníze,
které sice pocházejí z legální činnosti, avšak zčásti nebo vůbec nebyly zdaněny. Převážná část
peněz určených k vyprání však pochází z obchodu s drogami (Polouček a kol., 2013).
10.1.1 POSTUP PŘI PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ
Proces při praní špinavých peněz je možné rozdělit do tří fází:
• namáčení,
• mydlení,
• ždímání.
Praní špinavých peněz téměř vždy začíná platbou za zboží nebo službu nelegálního
charakteru. Takto získanou hotovost je třeba umístit do bankovního sektoru. První fáze praní
špinavých peněz – namáčení – spočívá proto ve shromáždění peněz a jejich umístění do
bankovního sektoru. Jedná se vůbec o tu nejobtížnější a také nejdůležitější etapu v celém
procesu praní špinavých peněz. Shromažďování peněz na bankovních účtech probíhá většinou
tak, že nezákonné zisky se ukládají dohromady s legálně nabytými prostředky. Zejména jsou
k tomu vhodné podniky, pro které je typická manipulace s malými hotovostními částkami, jako
jsou restaurace, obchodní domy, směnárny apod. Za špinavé peníze je také možno nakoupit
cenné komodity (šperky, umělecká díla, nemovitosti). Při umísťování peněz do bankovního
sektoru lze využít strukturování, šmoulování nebo platby fiktivním společnostem. Strukturování
spočívá ve shromázdění určité částky postupným ukládáním dílčích nižších částek. Do procesu
šmoulování je zapojena několikačlenná skupina osob, které na bankovní účty u velkého počtu
bank v různých zemích ukládají velký počet vkladů pod limitem rozhodujícím pro hlášení
transakce. Špinavé peníze lze do bankovního sektoru umístit také prostřednictvím založení
fiktivní společnosti, která vykazuje různorodé aktivity a vysoké zisky.
Druhou etapu při praní špinavých peněz představuje mydlení, tj. vrstvení peněz. Mydlení
peněz zahrnuje přesun peněz mezi finančními či nefinančními institucemi tak, aby byly zameteny
stopy o jejich nelegálním původu. Tato fáze je charakteristická svou složitostí a nepřehledností
operací. Peníze musí několikrát změnit své formy a podoby, což se děje střídáním hotovostních
a bezhotovostních operací, střídáním formy aktiv (hotovost, drahé kovy, diamanty, cenné papíry),
se střídáním adresných a neadresných obchodů i s přesunem peněz přes hranice. Rovněž tato fáze
praní špinavých peněz je klíčová, protože se v ní mění špinavý kapitál na očištěný, důkladně se
zametají stopy a přerušují možnosti sledování toku peněz.
10 Praní špinavých peněz a korupce v bankovnictví
- 82 Třetí
etapou praní špinavých peněz je ždímání, tj. integrace. Úkolem této fáze je dodat
zdánlivou legitimitu původně špinavým penězům. V případě, že byl proces mydlení úspěšný,
vyprané peníze se vrací zpět původnímu majiteli jako legálně nabytý příjem. Takto získané
peníze lze použít podle představ majitele (k nákupu nemovitostí, zakládání nových
společností apod.).
Příjmy z pomoci při praní peněz jsou relativně vysoké – jak uvádí Polouček a kol.
(2013), jihoamerické drogové kartely jsou spokojeny s 20 % příjmem (tj. připouští náklady na
celý prací cyklus až ve výši 80 %).
Graf 10-1: Koloběh nelegálního kapitálu
Zdroj: Vlastní zpracování dle Polouček a kol. (2013), s. 411.
Graf 10-1 zachycuje koloběh nelegálního kapitálu. Jak z grafu, tak i z popisu
jednotlivých etap procesu praní špinavých peněz je patrné, že bankovní sektor má pro praní
špinavých peněz klíčový význam. Pro praní špinavých peněz však nebývá zneužíván pouze
bankovní sektor, ale i celá řada dalších finančních a nefinančních institucí – směnárny,
obchodníci s cennými papíry, pojišťovny, kasina, fiktivně zakládané společnosti apod.
Postupy při praní špinavých peněz mohou být velice různorodé a stejně tak různorodé jsou
i instituce, které jsou v celém procesu využívány.
10.1.2 LEGISLATIVA PROTI PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ
Protože praní špinavých peněz má mezinárodní charakter (často se pokouší využívat
rozdíly v legislativě i praxi jednotlivých zemí), legislativa proti praní špinavých peněz je
koordinována na mezinárodní úrovni.
Koncem 80. let 20. století byla mezinárodní spolupráce při boji proti praní špinavých
peněz posílena Deklarací principů a Vídeňskou konvencí. Deklarace principů byla přijata
Basilejských výborem pro bankovní dohled v roce 1988. Bankám doporučila vytvořit
procedury k identifikování klientů, dodržovat zákony, spolupracovat s orgány činnými
v trestním řízení a vytvořit systém kontroly dodržování předchozích zásad. V souladu s těmito
principy by banky neměly poskytnout služby osobám, které neprokázaly svou totožnost,
a měly by vytvořit mechanismus umožňující důslednou identifikaci klienta. Vídeňská
konvence je výsledkem jednání Organizace spojených národů, taktéž z roku 1988; vymezuje
se proti nezákonnému obchodu s narkotiky a psychotropními látkami.
Na summitu G 7 v roce 1989 bylo založeno mezinárodní sdružení FATF (Financial
Action Task Force on Money Laudering), které v členských zemích monitoruje postup při
budování efektivního systému proti praní špinavých peněz a podporuje přijímání a zavádění
opatření proti praní špinavých peněz v nečlenských zemích. FATF vypracovalo v roce 1990
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 83 čtyřicet
doporučení proti praní peněz, po teroristických útocích v září 2001 vydalo FATF
dalších devět doporučení, týkajících se boje proti financování terorismu. Na základě
doporučení FATF byla do legislativy v jednotlivých zemích zahrnuta povinnost hlásit
podezřelé transakce a byly zřízeny útvary, které tato hlášení přijímají a prošetřují.
Na úrovni Evropské unie byla první přijatou směrnicí v oblasti praní špinavých peněz
Směrnice Rady 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního
systému k praní peněz, v současnosti je platná Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz
a financování terorismu. Ta je plně zapracovaná do české legislativy, promítá se zejména do
zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti
a financování terorismu (tzv. zákona proti praní špinavých peněz).
ZÁKON Č. 253/2008 SB., O NĚKTERÝCH OPATŘENÍCH PROTI LEGALIZACI VÝNOSŮ
Z TRESTNÉ ČINNOSTI A FINANCOVÁNÍ TERORISMU
Zákon definuje legalizaci výnosů z trestné činnosti (tj. praní špinavých peněz) jako
jednání sledující zakrytí nezákonného původu jakékoliv ekonomické výhody vyplývající
z trestné činnosti s cílem vzbudit zdání, že jde o majetkový prospěch nabytá v souladu se
zákonem. Tomu může dojít například přeměnou nebo převodem majetku s vědomím, že
pochází z trestné činnosti, za účelem utajení nebo zastření jeho původu (§ 3).
Zákonem se musí řídit povinné osoby. Jedná se zejména o úvěrové a finanční instituce,
auditory, daňové poradce, exekutory, notáře, realitní kanceláře, provozovatele sázkových her
v kasinu, ale i další osoby, například podnikatelé, kteří přijmou platbu v hotovosti převyšující
ekvivalent 15 tisíc euro (§ 2).
Povinným osobám zákon ukládá zejména následující povinnosti:
• před uskutečněním obchodu v hodnotě převyšující částku 1 000 EUR vždy
identifikovat klienta, což znamená u fyzické osoby zjistit její jméno, příjmení,
rodné číslo (nebo datum narození, místo narození, pohlaví, trvalý pobyt
a občanství), u právnické osoby její název, sídlo a identifikační číslo,
• bez ohledu na limit klienta identifikovat vždy, pokud jde o podezřelý obchod, vznik
obchodního vztahu, uzavření smlouvy o účtu, vkladu, nájmu bezpečnostní
schránky, úschově, životním pojištění, apod.,
• před uskutečněním obchodu v hodnotě 15 000 EUR nebo vyšší a dále v době trvání
obchodního vztahu kontrolovat klienta, což znamená získat informace o účelu
a zamýšlené povaze obchodu, zjišťování skutečného majitele (v případě
právnických osob), přezkoumávat zdroje peněžních prostředků a přezkoumávat, zda
je uskutečněný obchod v souladu s podnikatelským profilem klienta,
• neuskutečnit obchod, pokud klient odmítne identifikaci (v případě politicky
exponované osoby neuskutečnit obchod, pokud není znám původ majetku užitého
v obchodu),
• uchovávat identifikační údaje po dobu 10 let od uskutečnění obchodu nebo
ukončení obchodního vztahu,
• bez zbytečného odkladu (tj. do 5 kalendářních dní) ohlásit podezřelý obchod
Ministerstvu financí, a to prostřednictvím Finančního analytického útvaru (písemně
doporučeným dopisem nebo ústně do protokolu),
• odložit splnění příkazu klienta, pokud by bezodkladným splněním příkazu mohlo
být zmařeno vyšetřování, v tomto případě povinná osoba může příkaz klienta
provést nejdříve 24 hodin od oznámení podezřelého obchodu Finančnímu
analytickému útvaru, ministerstvo financí může uvedenou lhůtu prodloužit až na
72 hodin),
10 Praní špinavých peněz a korupce v bankovnictví
- 84 •
zavést a uplatňovat odpovídající postupy vnitřní kontroly a komunikace,
• určit konkrétního zaměstnance jako kontaktní osobu,
• proškolovat zaměstnance v oblasti typologie podezřelých obchodů a postupů při
zjištění podezřelého obchodu, a sice všechny zaměstnance před zařazením na
pracovní místa, kde se mohou setkat s podezřelými obchody, a alespoň jednou
ročně je přeškolovat.
Pro účely hlášení podezřelého obchodu je zapotřebí, aby jej povinná osoba byla schopná
rozeznat. Zákon proto v § 6 vymezuje podezřelý obchod jako obchod uskutečněný za
okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo
podezření, že prostředky jsou určeny k financování terorismu. Signálem podezřelého obchodu
je i to, když:
• klient provádí výběry nebo převody na jiné účty bezprostředně po hotovostních
vkladech,
• během jednoho dne nebo ve dnech bezprostředně následujících uskuteční klient
nápadně více peněžních operací, než je pro jeho činnost obvyklé,
• počet účtů zřizovaných klientem je ve zjevném nepoměru k předmětu jeho
podnikatelské činnosti nebo jeho majetkovým poměrům,
• klient provádí převody majetku, které zjevně nemají ekonomický důvod,
• prostředky, s nimiž klient nakládá, zjevně neodpovídají povaze nebo rozsahu jeho
podnikatelské činnosti nebo jeho majetkovým poměrům,
• účet je využíván v rozporu s účelem, pro který byl zřízen,
• klient vykonává činnosti, které mohou napomáhat zastření jeho totožnosti nebo
zastření totožnosti skutečného majitele,
• klientem nebo skutečným majitelem je osoba ze státu, který nedostatečně nebo
vůbec neuplatňuje opatření proti praní špinavých peněz,
• povinná osoba má pochybnosti o pravdivosti získaných identifikačních údajů
o klientovi,
• klient se odmítá podrobit kontrole nebo odmítá uvést identifikační údaje osoby, za
kterou jedná.
Zákon stanovuje i výši sankcí při nedodržení jednotlivých povinností.
ČINNOST FINANČNÍHO ANALYTICKÉHO ÚTVARU
Finanční analytický útvar vznikl k 1. červenci 1996 a organizačně patří pod
Ministerstvo financí. Jeho úkolem je v souladu se zákonem č. 253/2008 Sb. přijímat,
shromažďovat a analyzovat oznámení o podezřelých obchodech od povinných osob,
uchovávat je v centrální databázi a v případě podezření ze spáchání trestného činu podat
trestní oznámení.
Tabulka 10-1: Činnost finančního analytického útvaru
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Přijatá oznámení o podezřelém obchodu 1970 3267 3404 3480 2048 2320 2224 1887 1970 2191
Podaná trestní oznámení 114 103 208 137 102 78 191 296 256 429
Zdroj: Vlastní zpracování údajů z FAÚ (2012), FAÚ (2013) a údajů Ministerstva financí
(http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/regulace/boj-proti-prani-penez-a-financovani-tero/vysledky-cinnostifinancniho-analytickeh/2008/zprava-o-vysledcich-cinnosti-2000-2008-9329),
[cit. 2013-11-12]
Tabulka 10-1 zachycuje vývoj počtu přijatých oznámení o podezřelém obchodu
(naprostá většina z nich byla podána z bankovního sektoru) a počtu podaných trestních
oznámení.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 85 -
10.2 KORUPCE
DEFINICE 20
Korupci můžeme definovat jako zneužití pravomocí (postavení, funkce) za účelem
získání nezaslouženého osobního prospěchu.
Jak uvádí Úřad vlády (2011), korupce je transakce zpravidla mezi dvěma stranami, kdy
jedna strana poptává odměnu za poskytnutí neoprávněné výhody druhé straně, která tuto
odměnu nabízí. Korupce je tedy tím typem trestné činnosti, kdy všichni zúčastnění jsou
pachateli a mají z této činnosti prospěch.
10.2.1 DRUHY A DŮSLEDKY KORUPCE
Pojem korupce zahrnuje společenské jevy, které se svým charakterem radikálně liší, a to
podle formy úplatku (peníze, věcné plnění, protislužba či společenské výhody), výše úplatku
(od hodnoty několika set korun až po stovky milionů), rozsahu zainteresovaných osob (od
dvou po desítky), složitosti (od primitivního předání úplatku po složité toky peněz) i délky
procesů (od jednorázové korupce po dlouhodobou organizovanou aktivitu). Vedle úplatkářství
patří k hlavním formám korupce i klientelismus (navazování známostí a vytváření vzájemně
závislých vztahů) a nepotismus (situace, kdy podnikatel uzavře nápadně výhodnou smlouvu
s příbuzným úředníka, který má o něčem rozhodnout). Uvedené rozdíly v jednotlivých
případech korupce odráží členění korupce na drobnou a organizovanou (Tabulka 10-2).
Tabulka 10-2: Rozdíly mezi drobnou a organizovanou korupcí
Charakteristika Drobná korupce Organizovaná korupce
vztah podpláceného a podplácejícího situační charakter systémová, připravovaná, dlouhodobá
aktivita
objem prostředků, kterých se korupce
týká
malé prostředky, většinou peníze
v hotovosti
veliké prostředky
finanční převody fyzický převod nebo předání peněz finanční prostředky putují složitou
cestou, může se jednat o směnu
odhalitelnou běžnými kontrolními
metodami
porušení pravidel snadno dohádatelné porušení pravidel těžko dohádatelní,
často nemusí být přítomno
míra organizovanosti a utajení netvoří se sítě, utajení relativně malé síť je k realizaci nutná
odhalování a vyšetřování nasazení operativní techniky je
efektivní, vyšetřování jednoduché,
problémem je množství případů
velmi složité, nutná spolupráce
různých orgánů, často lze stíhat pouze
dílčí část organizované korupce
Zdroj: Vlastní zpracování dle Úřad vlády (2013), s. 7.
Jak uvádí Úřad vlády (2013), poměrně složité je i vyjádření pojmu korupce v trestním
zákoníku. Pro účely policejní statistiky se pod korupčními trestnými činy rozumí zejména:
přijetí úplatku (§ 331), podplacení (§ 332), nepřímé úplatkářství (§ 333), pletichy
v insolvenčním řízení (§ 226), porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248),
sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256),
pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257), nebo pletichy při veřejné
dražbě (§ 258). K trestným činům, které mají znaky korupčního chování v určitých zvláštních
situacích, lze řadit také například trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku
(§ 220 a § 221) a zneužití informace a postavení v obchodním styku (§ 255).
Korupce má závažné důsledky. Korupce narušuje konkurenční prostředí, vyvolává
nedůvěru k demokratickým principům a k právnímu řádu. Nemalým způsobem zatěžuje
i veřejné rozpočty. Národní ekonomická rada vlády (NERV) vyčíslila negativní vliv korupce
na život občanů České republiky jako množství peněz, o které přichází státní rozpočet.
V Grafu 10-2 je uvedeno, kolik miliard korun by přibylo do státního rozpočtu, pokud by
10 Praní špinavých peněz a korupce v bankovnictví
- 86 úroveň
korupce v České republice klesla na úroveň uvedených zemí; v levém sloupečku je
potom uveden ideální stav, tj. pokud by v České republice korupce neexistovala vůbec.
Z uvedených výsledků je vidět, že v roce 2010 stála korupce český státní rozpočet 39 mld.
Kč. Uvedená částka však představuje pouze přímé ekonomické ztráty, vedle toho je třeba
počítat i se sekundárními vlivy na hospodářský růst a kvalitu života. Nespokojenost občanů
s veřejnými službami způsobuje větší tendenci podvádět na daních, čímž se dále zmenšují
veřejné zdroje. Společnosti, které jsou zapojeny do korupce, získávají tržní výhodu a vytlačují
z trhu ty společnosti, které se korupčního jednání nedopouštějí. Vyšší míra korupce je spojena
i s nižší úrovní zahraničních investic.
Graf 10-2: Přímý fiskální benefit ze snížení korupce na úroveň vybraných evropských zemí (v mld. Kč)
Zdroj: Úřad vlády (2013), s. 26.
10.2.2 MĚŘENÍ KORUPCE
O míře korupce vypovídají zejména následující přístupy:
• statistiky trestného činu korupce,
• průzkumy vlády,
• údaje Světové banky,
• indexy společnosti Transparency International.
Statistiky trestného činu korupce eviduje Policie České republiky. Vypovídají
o vývoji jednotlivých trestných činů v oblasti korupce, o vývoji počtu obžalovaných
a odsouzených osob. Jak je patrné z Grafu 10-3, převažujícím typem trestného činu je
zneužívání pravomocí veřejného činitele. V letech 2005 až 2009 statistiky ukazují poměrně
dramatický pokles korupčních trestných činů, který však patrně nelze zdůvodnit tím, že by se
těchto trestných činů páchalo méně. Důvodem je spíše nižší ochota občanů oznamovat
korupční trestné činy, případně nízká efektivita orgánů činných v trestním řízení.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 87 Graf
10-3: Vývoj počtu zjištěných vybraných trestných činů souvisejících s korupcí spáchaných v ČR v letech
2003 – 2011
Zdroj: Vlastní zpracování údajů z Úřad vlády (2013), s. 34-35.
Vláda České republiky v rámci sestavování strategií pro boj s korupcí zkoumá v rámci
průzkumů to, který segment společnosti vnímají občané ČR jako nejvíce zasažený korupcí.
Z Tabulky 10-3 vyplývá, že se dlouhodobě na předních místech umísťují orgány z veřejného
sektoru, bankovnictví je uváděno spíše až na posledních místech.
Tabulka 10-3: Oblast, kde je úplatkářství nejvíce rozšířeno – pořadí institucí
Zdroj: Úřad vlády (2013), s. 16.
Statistiky korupce lze pro jednotlivé země nalézt i na webových stránkách Světové
banky. K dispozici jsou jak údaje o procentu firem, které jsou v dané zemi připraveny dát
úplatek, tak i statistiky firem, které se setkaly s požadavkem na úplatek, procento firem, které
vnímají korupci jako podstatnou apod. Z Grafu 10-4 vyplývá, že míra korupce je nejvyšší
v afrických a asijských zemích a také v Rusku.
0
50
100
150
200
250
300
350
400
450
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Zneužívání pravomoci veřejného činitele Maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti
Přijímání úplatku Podplácení
Nepřímé úplatkářství
10 Praní špinavých peněz a korupce v bankovnictví
Graf 10-4: Procento firem, které jsou p
Zdroj: Data Světové banky, grafické zpracování Encyclopedia of the Nations
(http://www.nationsencyclopedia.com/WorldStats/ESI
Úrovní korupce se zabývá
organizace bojující proti korupci
International má pobočky ve více než 130 zemích
indexů. Asi nejznámějším z nich je
Index), který vychází z průzkum
a zástupci odborné veřejnosti. CPI m
vysokou korupci a hodnota 100 p
indexu CPI pohybovaly v rozmezí od 0 do 10, od roku 2012 používá Transparency
International jinou metodiku). Sou
vyššího pořadí země dosáhne, tím lépe je na tom
v roce 2012 na 54. místě z celkového po
představuje poměrně slabý výsledek
i údaje v Grafu 10-5, kde je op
(čím červenější barva, tím větší korupce).
Graf 10-5: Index vnímané korupce v
Zdroj: Transparency International (2012), s. 2
z a korupce v bankovnictví
- 88 :
Procento firem, které jsou připraveny dát úplatek
tové banky, grafické zpracování Encyclopedia of the Nations
(http://www.nationsencyclopedia.com/WorldStats/ESI-informal-payment-public-officials.html), [cit.
Úrovní korupce se zabývá i Transparency International, mezinárodní nevládní
organizace bojující proti korupci a zvyšující veřejné povědomí o korupci. Transparency
ky ve více než 130 zemích a korupci měří prostřednictvím n
nich je Index vnímané korupce (CPI – Corruption Perception
ůzkumů veřejného mínění a výzkumů mezi podnikateli, analytiky
ejnosti. CPI může nabývat hodnot od 0 do 100, kde ho
hodnota 100 představuje prostředí bez korupce (do roku 2011 se hodnoty
rozmezí od 0 do 10, od roku 2012 používá Transparency
International jinou metodiku). Současně jsou jednotlivé země řazeny dle po
dosáhne, tím lépe je na tom z hlediska korupce. Česká republika byla
celkového počtu 174 zemí, což spolu s hodnotou indexu ve výši 49
slabý výsledek a ukazuje na určitou úroveň korupce. To dokládají
, kde je opět vidět, v kterých zemích je korupce vnímaná jako nejv
ětší korupce).
v roce 2012
Zdroj: Transparency International (2012), s. 2-3.
tové banky, grafické zpracování Encyclopedia of the Nations
officials.html), [cit. 2013-11-10]
, mezinárodní nevládní
korupci. Transparency
í prostřednictvím několika
Corruption Perception
mezi podnikateli, analytiky
že nabývat hodnot od 0 do 100, kde hodnota 0 značí
edí bez korupce (do roku 2011 se hodnoty
rozmezí od 0 do 10, od roku 2012 používá Transparency
azeny dle pořadí, kde čím
Česká republika byla
hodnotou indexu ve výši 49
korupce. To dokládají
kterých zemích je korupce vnímaná jako největší
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 89 Kromě
CPI konstruuje Transparency International i další indexy, například Globální
barometr korupce (GCB – Global Corruption Barometer), který je založen na průzkumu
mínění více než 60 tisíc občanů v 60 zemích a zkoumá, který sektor podle občanů trpí nejvíce
korupcí, jaké změny ohledně korupce občané očekávají a jak účinně hodnotí protikorupční
opatření vlády. Také podle GCB není bankovnictví tím hlavním sektorem, významnější je
spíše veřejný sektor, soudnictví apod. Transparency International zveřejňuje i Index plátců
úplatků (BPI – Bribe Payers Index), který je založen na průzkumu mínění manažerů
v 30 zemích a řadí největší světové vývozce podle tendence jejich firem k uplácení
v zahraničí.
10.2.3 KORUPCE V BANKOVNICTVÍ
Jak je vidět z předchozí podkapitoly, korupce je problémem především ve veřejném
sektoru. V bankovnictví se nejedná o příliš frekventované téma. V bankovním sektoru může
být korupce vyvolána řadou ekonomických důvodů, k nimž patří zejména nedostatečná
transparentnost bankovnictví, nedostatečná transparentnost nabídek jednotlivých bankovních
produktů, bankovní tajemství, složitost regulace a dohledu, nejednoznačná regulativní
pravidla. Bankovní tajemství a omezená transparentnost některých postupů je na druhé straně
současně přirozeným rysem bankovnictví.
K nejrozšířenějším oblastem korupce v bankovnictví patří nepochybně poskytování
úvěrů (kde úplatek může být protislužbou jak za samotné schválení žádosti o poskytnutí
úvěru, tak i za rychlost vyřízení žádosti), poskytování bankovních záruk, oceňování majetku
a cenných papírů. Z hlediska finančního dopadu na banku je rozdíl, zda se nechá zkorumpovat
vrcholový manager nebo řadový pracovník.
Prostor pro korupci je možné minimalizovat (a snížit tak korupci v bankovnictví)
zejména následujícími způsoby:
• učinit proces rozhodování o úvěrech co nejvíce transparentní,
• odosobnit vztah mezi bankou a klientem využíváním elektronických forem
bankovnictví,
• preciznější, transparentnější a srozumitelnou legislativou,
• informačním otevřením bankovního sektoru.
11 Hospodaření bank
- 90 -
11 HOSPODAŘENÍ BANK
Existence banky, stejně jako existence ostatních ekonomických subjektů, je podmíněna
jejím úspěšným hospodařením. Důležité je především to, kde banka získala zdroje ke svému
podnikání, jaké to jsou zdroje a jak jsou využívány.
DEFINICE 21
Management banky spočívá v řízení procesu získávání zdrojů a jejich využívání,
sledování krátkodobých i dlouhodobých cílů bankovního podnikání s cílem maximalizovat
zisk nebo bohatství vlastníků banky (Polouček a kol., 2013).
Cíl maximalizovat bohatství vlastníků přitom může mít různorodé formy:
• maximalizovat zisk banky, což se odrazí v maximalizaci dividend,
• maximalizovat cenu akcie,
• dosáhnout dividend, které odpovídají požadavkům vlastníků.
Banku můžeme z dynamického hlediska chápat jako spojení zdrojů, jejichž objem
i struktura se neustále mění v závislosti na tom, jak zdroje do banky přitékají a jak odtékají, tj.
jak jsou využívány (Graf 11-1). Zdroje banky přitom mohou být vlastní (kapitál) i cizí
(depozita a ostatní cizí zdroje financování, cizí zdroje financování mohou mít různou dobu
splatnosti (krátkodobou, střednědobou i dlouhodobou). O struktuře zdrojů banky vypovídá
strana pasiv v bilanci (kap. 7). O využití zdrojů banky potom informaci poskytuje strana aktiv
v bilanci, banky tedy mohou získané zdroje využít na financování primárních či sekundárních
aktiv, úvěrů a investic (kap. 3).
Graf 11-1: Tok zdrojů banky
Zdroj: Vlastní zpracování dle Polouček a kol. (2013), s. 122.
Management banky potom znamená řízení neustále se měnícího toku zdrojů, s cílem
maximalizovat bohatství vlastníků (viz výše) a minimalizovat riziko, které banka podstupuje.
Pro naplnění tohoto cíle je potřeba zaměřit se na základní principy hospodaření bank a na
strukturu výnosů a nákladů banky.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 91 -
11.1 ZÁKLADNÍ PRINCIPY HOSPODAŘENÍ BANK
Podnikání banky je realizováno na dvou základních principech, které spolu souvisejí: na
principu návratnosti a principu ziskovosti (Kašparovská a kol., 2006). Přijímání vkladů
a poskytování úvěrů bankou probíhá na principu návratnosti, uplatnění principu ziskovosti
je významné především z dlouhodobého hlediska, neboť tvorba zisku je předpokladem
samotné existence banky.
Banky přitom hospodaří tak, aby dosáhly určité rentability (ziskovosti) vložených
prostředků při udržování určité likvidity a solventnosti.
Rentabilita představuje takové hospodaření banky, při kterém výnosy převyšují
náklady, a banka dosahuje zisku. Míru rentability lze posuzovat pomocí poměrových
ukazatelů rentability (kap. 12.2.1), o úspěšnosti hospodaření banky vypovídá i měření
efektivnosti bankovního podnikání (blíže v předmětu Bankovní modely a analýzy).
Při své činnosti banka musí být v kterémkoliv okamžiku likvidní. Likvidita znamená
schopnost banky dostát v každém okamžiku svým splatným závazkům, zejména kdykoliv
v požadované formě vyplatit splatné vklady klientů, resp. provést platbu z účtu podle příkazu
klienta (Kašparovská a kol., 2006). Také míru likvidity lze hodnotit s využitím poměrových
ukazatelů likvidity (kap. 12.2.2), alternativou je výpočet likvidního gapu (blíže v předmětu
Řízení finančních a bankovních rizik).
Solventnost potom představuje schopnost banky uhrazovat běžné náklady a závazky
v dlouhodobém horizontu. Banka může zůstat solventní, i když v daném roce hospodaří se
ztrátou. Na solventnost banky ukazuje adekvátní hodnota její kapitálové přiměřenosti (kap.
7.2, kap. 12.2.5).
Rentabilita, likvidita i solventnost jsou navzájem provázány. Mezi likviditou
a rentabilitou je inverzní vztah, protože platí, že ta nejlikvidnější aktiva jsou současně
nejméně výnosná. Vazba mezi likviditou a solventností je také poměrně jasná: solventní
banka by neměla mít problémy se získáním depozit klientů nebo finančních prostředků na
mezibankovním trhu. Jakmile se ale zhorší kapitálová přiměřenost banky, nutnost zabezpečit
dostatečnou likviditu nabývá na významu. Nelikvidní banka se velmi rychle může stát
nesolventní, což platí i naopak. Existuje ale i vazba mezi rentabilitou a solventností: zisk
banky představuje jednu z položek vlastního kapitálu (kap. 7.2). Vyšší rentabilita banky proto
může zvyšovat i její solventnost.
11.2 VÝKAZ ZISKU A ZTRÁTY BANKY
Stejně jako ostatní ekonomické subjekty, i banky svou ekonomickou aktivitou vytvářejí
výnosy a náklady. Veškeré výnosy a náklady banky musí zaúčtovat, a tím se projeví ve
výkazu zisku a ztráty. Výkaz zisku a ztráty banky je tokovým účetním výkazem, ve kterém
jsou uspořádány položky nákladů a výnosů a výsledku hospodaření. Uspořádání a označování
položek výkazu zisku a ztráty je stanoveno ve Vyhlášce č. 501/2002 Sb. takto:
1. výnosy z úroků a podobné výnosy, zvlášť se uvádí úroky z dluhových cenných
papírů,
2. náklady na úroky a podobné náklady, zvlášť se uvádí náklady na úroky z dluhových
cenných papírů,
3. výnosy z akcií a podílů, v členění na výnosy z účastí s podstatným vlivem, výnosy
z účastí s rozhodujícím vlivem a ostatní výnosy z akcií a podílů,
4. výnosy z poplatků a provizí,
5. náklady na poplatky a provize,
6. zisk nebo ztráta z finančních operací,
7. ostatní provozní výnosy,
11 Hospodaření bank
- 92 -
8. ostatní provozní náklady,
9. správní náklady, v členění na náklady na zaměstnance (zvlášť se uvádí sociální
a zdravotní pojištění) a ostatní správní náklady,
10. rozpuštění rezerv a opravných položek k dlouhodobému hmotnému a nehmotnému
majetku,
11. odpisy, tvorba a použití rezerv a opravných položek k dlouhodobému hmotnému
a nehmotnému majetku,
12. rozpuštění opravných položek a rezerv k pohledávkám a zárukám, výnosy z dříve
odepsaných pohledávek,
13. odpisy, tvorba a použití opravných položek a rezerv k pohledávkám a zárukám,
14. rozpuštění opravných položek k účastem s rozhodujícím a podstatným vlivem,
15. ztráty z převodu účastí s rozhodujícím a podstatným vlivem, tvorba a použití
opravných položek k účastem s rozhodujícím a podstatným vlivem,
16. rozpuštění ostatních rezerv,
17. tvorba a použití ostatních rezerv,
18. podíl na ziscích nebo ztrátách účastí s rozhodujícím nebo podstatným vlivem,
19. zisk nebo ztráta za účetní období z běžné činnosti před zdaněním,
20. mimořádné výnosy,
21. mimořádné náklady,
22. zisk nebo ztráta za účetní období z mimořádné činnosti před zdaněním,
23. daň z příjmů,
24. zisk nebo ztráta za účetní období po zdanění.
Jednotlivé druhy výnosů a nákladů banky a zisk banky si budeme podrobněji
charakterizovat v následujících podkapitolách.
11.2.1 VÝNOSY BANK
Základní zdroj výnosů u banky představují úrokové výnosy. Úrokové výnosy jsou
tvořeny zejména úroky inkasovanými z úvěrů poskytnutým nebankovním klientům. Kromě
toho do úrokových výnosů patří i úroky z úvěrů poskytnutých ostatním finančním institucím,
úroky z vkladů banky uložených u jiných bank. Součástí úrokových výnosů jsou i úroky
z bankou držených dlužnických cenných papírů, zejména výnosy z dluhopisů nebo státních
pokladničních poukázek.
Graf 11-2: Zdroje poplatků u hlavních bankovních služeb v zemích Evropy mimo eurozóny (%)
Zdroj: Machala (2011), s. 10.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 93 Další
skupinu výnosů banky potom představují neúrokové výnosy. Ty jsou z velké
části tvořeny výnosy z poplatků a provizí. Banky si účtují poplatky a provize za mnoho služeb
poskytovaných klientům (vedení účtů, provádění platebních příkazů, používání platebních
karet a produktů elektronického bankovnictví, směnárenské služby, poskytnutí úvěru,
předčasné splacení úvěru apod.).
O výši poplatků se v České republice vedou široké diskuze. Podle průzkumu Evropské
komise, publikovaného v roce 2009, patří poplatky v České republice k těm relativně
vysokým – v žebříčku 27 zemí z Evropské unie se Česká republika umístila jako země se
sedmými nejvyššími bankovními poplatky (EC, 2009). Největší část poplatků v České
republice představují poplatky za platební operace, následované poplatky za vedení účtu (Graf
11-2). Kromě samotné výše poplatků může být problémem i velká nepřehlednost sazebníků
některých bank, která ztěžuje porovnání výše poplatků mezi jednotlivými bankami.
Do neúrokových výnosů však patří i výnosy z dalších finančních operací (jako jsou
obchody s cennými papíry, devizami, deriváty apod.) a výnosy získané z prodeje majetku
a jiných podobných operací.
Graf 11-3 zachycuje vývoj vybraných položek výnosů českého bankovního sektoru
v posledních deseti letech. Z grafu je velice dobře patrné, že rozhodující část výnosů bank
tvoří právě úrokové výnosy, druhou nejvýznamnější položku představují výnosy z poplatků
a provizí.
Graf 11-3: Vybrané položky výnosů bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat ČNB
(http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/index.ht
ml),[cit. 2013-11-14]
11.2.2 NÁKLADY BANK
Tak jako úrokové výnosy představují základní zdroj výnosů banky, úrokové náklady
jsou nejdůležitější položkou nákladů bank. Úrokové náklady jsou tvořeny zejména úroky
placenými z přijatých klientských vkladů, důležité jsou ale i úroky placené ostatním bankám
a úroky placené držitelům bankou emitovaných dlužnických cenných papírů (například
hypotečních zástavních listů).
Další významnou položkou nákladů jsou správní náklady. Ty obsahují následující položky:
• náklady na mzdy a platy zaměstnanců,
• náklady na zdravotní a sociální pojištění,
• ostatní náklady na zaměstnance (na jejich vzdělávání, stravování, cestovné,
zdravotní péči),
• ostatní správní náklady (sem patří nájemné, spotřeba energie, náklady na audit,
reklamu, právní a daňové poradenství a ostatní nakupované služby).
-5000
15000
35000
55000
75000
95000
115000
135000
155000
175000
195000
215000
235000
255000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Ostatní provozní
výnosy
Kurzové rozdíly
Zisk (ztráta) z
finančních aktiv a
závazků
Výnosy z poplatků a
provizí
Výnosy z dividend
Úrokové výnosy
11 Hospodaření bank
- 94 Složku
nákladů, která může velice výrazně snížit zisk banky, představují odpisy
a tvorba rezerv a opravných položek. Na rozdíl od předchozích položek nákladů, tyto
náklady nejsou bankami reálně hrazeny, nestojí tedy za nimi odpovídající výdaje. Odpisy
znamenají finanční vyjádření postupného opotřebení dlouhodobého majetku. Rezervy
a opravné položky se vytvářejí (a vstupují tak do nákladů) tehdy, když dochází k nesplácení
úvěrů. Naopak pominou-li důvody pro tvorbu rezerv a opravných položek, jsou tyto rezervy
a opravné položky rozpuštěny do výnosů. Pravidla pro vytváření rezerv a opravných položek
jsou v České republice stanovena ve Vyhlášce č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného
podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Čím méně
kvalitní úvěrové portfolio banka má, tím více opravných položek musí vytvářet a tím více se
snižuje hodnota jejího zisku.
V Grafu 11-4 je potom zachycen vývoj vybraných položek nákladů českého bankovního
sektoru v letech 2003 – 2012. Údaje v grafu dokládají, že objemově nejdůležitější položku
nákladů banky tvoří úrokové náklady, velice důležité jsou však i náklady na zaměstnance
a ostatní správní náklady.
Graf 11-4: Vybrané položky výnosů bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat ČNB
(http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/index.ht
ml),[cit. 2013-11-14]
11.2.3 ZISK BANK
Porovnáváním různých položek nákladů a výnosů získáváme různé kategorie zisku.
Chceme-li se zaměřit na zisk banky pocházející z její hlavní aktivity, tj. přijímání vkladů
a poskytování úvěrů, můžeme vypočítat čistý úrokový výnos. Čistý úrokový výnos, nebo
také úrokový zisk, je rozdílem mezi celkovými úrokovými výnosy a celkovými úrokovými
náklady. Představuje obvykle rozhodující část celkového zisku banky. Pokud hodnotu čistého
úrokového výnosu vydělíme celkovými aktivy přinášejícími výnosy, získáme hodnotu čisté
úrokové marže. Z tohoto ukazatele potom lze vyčíst informace o obchodní strategii banky,
o míře její angažovanosti v depozitně-úvěrových obchodech a závislosti na úrokových
výnosech. Důležitým ukazatelem je i úrokové rozpětí, které získáme, když od průměrné
výnosnosti úvěrů odečteme průměrnou nákladovost vkladů. Výše úrokového rozpětí vypovídá
o ziskovosti tradičních bankovních aktivit a o schopnosti managementu banky řídit
zprostředkovatelskou funkci banky, jeho hodnota je však ovlivněna i úrovní konkurence
v bankovním sektoru.
0
20000
40000
60000
80000
100000
120000
140000
160000
180000
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Odpisy
Ostatní správní
náklady
Náklady na
zaměstnance
Ostatní provozní
náklady
Náklady na
poplatky a provize
Úrokové náklady
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 95 Zaměříme-li
se na veškeré náklady a výnosy banky, získáme hrubý zisk, tj. rozdíl mezi
celkovými výnosy a celkovými náklady banky. Pokud od hrubého zisku odečteme daň
z příjmů, získáme čistý zisk. Z čistého zisku je část vyplacena akcionářům ve formě dividend,
zbytek se stává nerozděleným ziskem. Hodnotu nerozděleného zisku tedy získáme, když od
čistého zisku banky odečteme výši vyplacených dividend. Vývoj vybraných položek zisku
českého bankovního sektoru zobrazuje Tabulka 11-1.
Tabulka 11-1: Vývoj vybraných položek zisku bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (mil. Kč)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Zisk z finanční činnosti 90252 103486 108957 116836 134392 138024 168378 157376 162086 166563
Hrubý zisk 41251 45355 49273 49166 59201 54049 70984 65636 63432 76700
Daň z příjmů 11074 12503 9847 11241 12213 8345 11008 9980 10095 12356
Čistý zisk 30176 32852 39426 37925 46987 45705 59976 55656 53337 64344
Zdroj: Vlastní zpracování dle ČNB (2013b), ČNB (2010), ČNB (2007) a ČNB (2004).
Vyššího zisku banka může dosáhnout zejména následujícími způsoby:
• zvýšením výnosové míry u každého typu aktiv,
• restrukturalizací aktiv ve prospěch aktiv s vyššími výnosy,
• zvýšením výnosů z poplatků a provizí, a to buď zvýšením objemu transakcí, nebo
zvýšením ceny těchto transakcí,
• snížením úrokových i neúrokových nákladů banky na cizí i vlastní zdroje,
• větším využíváním levnějších zdrojů,
• zefektivněním provozu banky a snížením personálních a provozních nákladů.
Je přitom třeba mít na paměti to, že na zisk banky působí faktory, z nichž některé jsou
managementem velice snadno ovlivnitelné (jako je podnikatelský mix, náklady banky či
kvalita portfolia), jiné jsou však managementem neovlivnitelné (jako je vývoj a výše
úrokových sazeb, celkové ekonomické podmínky či změna konkurence). I u faktorů
managementem neovlivnitelných je však velký prostor pro to, aby se management banky
pokusil dopady těchto faktorů na výnosy banky co nejvíce omezit.
12 Finanční analýza bank
- 96 -
12 FINANČNÍ ANALÝZA BANK
Cílem finanční analýzy banky je zhodnotit finanční hospodaření banky a využít
zjištěné závěry pro budoucí finanční plánování (blíže o plánování v bance například Zimková,
2010). Provedená finanční analýza nám taktéž poskytne informaci o silných a slabých
stránkách banky.
Oproti klasickým podnikům je finanční analýza bank poněkud specifická, a to
z několika důvodů. Ne všechny standardně používané poměrové ukazatele je možné použít
i pro hodnocení finanční situace banky; například při posuzování likvidity či kapitálové
přiměřenosti musí poměrové ukazatele odrážet specifičnost bankovního podnikání. Výsledky
vypočítaných poměrových ukazatelů se mohou v některých případech výrazně lišit od hodnot
dosahovaných nefinančními podniky. Nespornou výhodou je potom to, že údaje týkající se
bankovního sektoru jako celku zcela běžně publikují centrální banky, je proto velmi
jednoduché získané výsledky porovnat s odvětvovým průměrem.
Při provádění finanční analýzy banky můžeme využívat zejména tyto informační
zdroje:
• rozvahu,
• výkaz zisku a ztráty,
• výkaznictví banky, tj. výkazy o angažovanosti, kapitálové přiměřenosti, likviditě,
kvalitě aktiv apod.,
• přílohu k účetní závěrce.
Při interpretaci výsledků finanční analýzy je zapotřebí brát v potaz následující omezení
finanční analýzy (Kašparovská a kol., 2006):
• ukazatele jsou tvořeny na základě účetních údajů, které se vždy vztahují k minulosti
(to s sebou nese riziko, že výsledky nemusí být aktuální, v některých případech
mohou být až zavádějící – finanční analýzu proto může být vhodné doplnit
kvalifikovaným odhadem výsledků),
• bilanční údaje vyjadřují hodnotu aktiv i pasiv v účetních cenách, ty však vůbec
nemusí odrážet aktuální tržní cenu aktiv,
• v účetnictví nejsou zachyceny některé zdroje, které mají výrazný vliv na efektivní
podnikání banky, příkladem takového zdroje je kvalifikace a zkušenosti
zaměstnanců banky, kvalita manažerských a informačních systémů, kvalita
obchodně provozních procesů apod.,
• finanční analýza nepodchycuje mimobilanční položky, i ty jsou však spojeny
s tvorbou výnosů a nákladů (kap. 8.2).
Získané výsledky jsou, nebo by měly být, zajímavé pro uživatele finanční analýzy,
mezi něž patří:
• akcionáři banky, které zajímá zejména rentabilita vložených prostředků, stabilita
banky a perspektiva vyplácení dividend,
• management banky, který může získané informace využít jako podklad pro
rozhodování; v některých bankách výše odměn pro management banky závisí na
výsledcích hospodaření,
• orgán regulace a dohledu, který monitoruje banky z důvodu zachování stability
bankovního sektoru,
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 97 •
klienti banky, jimž mohou výsledky finanční analýzy napovědět, kam mají uložit
své vklady, kterou banku požádat o poskytnutí úvěru či kterou banku využívat pro
platební styk,
• zaměstnanci banky, kteří si prověří perspektivu svého dalšího zaměstnání,
• věřitelé banky, kteří se mohou lépe rozhodnout, zda dané bance poskytnout
případný další mezibankovní úvěr nebo jinou formu financování,
• konkurenti, kteří své výsledky srovnávají s ostatním srovnatelnými bankami.
Hodnota určitého ukazatele má sama o sobě pouze velmi omezenou vypovídací
schopnost. Tak jako při finanční analýze nefinančních podniků, i v případě finanční analýzy
bank je proto pro kvalifikovanou analýzu zapotřebí pracovat s časovou řadou hodnot
ukazatelů (což nám umožní srovnání v čase a sledování trendů vývoje) a s hodnotami
ostatních bank, případně s průměrem za bankovní sektor (což nám umožní srovnání
s ostatními a vyhodnocení, zda a jak se daná banka odchyluje od průměru).
12.1 HODNOCENÍ TRENDŮ VE VÝVOJI BILANCE BANKY
V rámci finanční analýzy můžeme hodnotit trendy ve vývoji důležitých položek bilance
banky. Růst banky je vyjádřen třemi základními ukazateli:
• růstem aktiv (celkové bilanční sumy),
• růstem hodnoty poskytnutých úvěrů,
• růstem hodnoty klientských vkladů.
Pro všechny tři ukazatele v obecné rovině platí, že kladná hodnota ukazatele (tj.
meziročně došlo k růstu uvedené položky) je chápána jako pozitivní signál vývoje banky,
záporná hodnota ukazatele (tj. meziroční pokles uvedené položky) je vnímán jako negativní
signál a nulová hodnota ukazatele (tj. k meziroční změně položky nedošlo) je vnímán
neutrálně (Babouček, 1996). Zároveň je ale nutné hodnoty ukazatelů posoudit v kontextu
celkového vývoje.
Růst aktiv a růst hodnoty poskytnutých úvěrů je nutné posuzovat v kontextu kvality
aktiv a kapitálové přiměřenosti banky. Příliš velký růst může být signálem toho, že banka
roste „nadměrně“, za cenu až bezhlavého poskytování úvěrů bez ohledu na úvěrovou kvalitu
dlužníků. Je také možno očekávat, že pokud současně nedochází i k růstu kapitálu banky,
postupně bude klesat kapitálová přiměřenost banky, což může ohrozit solventnost banky.
Růst hodnoty klientských vkladů je potom potřeba hodnotit v kontextu úrokových
sazeb, které banka slibuje vkladatelům. V obecné rovině rostoucí objem vkladů svědčí
o schopnosti banky získávat klienty v konkurenčním prostředí. Pokud ale k růstu dochází za
cenu nadprůměrně vysokých úrokových sazeb (ve srovnání s hodnotami obvyklými
v bankovním sektoru), opět se nejedná o pozitivní signál, neboť jednak to ukazuje na nižší
důvěryhodnost banky, jednak taková strategie v dlouhodobějším časovém horizontu snižuje
rentabilitu banky.
12.2 POMĚROVÉ UKAZATELE
DEFINICE 22
Poměrové ukazatele jsou nejčastěji používanou metodou finanční analýzy. Poměrový
ukazatel se vypočítá jako podíl dvou položek, nejčastěji ze základních účetních výkazů.
Hodnota ukazatele pak vyjadřuje velikost ukazatele v čitateli na jednotku ukazatele ve
jmenovateli (Růčková, 2011).
12 Finanční analýza bank
- 98 Poměrové
ukazatele jsou obvykle seskupovány podle určitých znaků do skupin. Pro
oblast finanční analýzy banky budeme používat poměrové ukazatele rentability, likvidity,
kvality aktiv, produktivity a kapitálové přiměřenosti. Jejich charakteristika je náplní
následujících podkapitol. Výsledné hodnoty poměrových ukazatelů je potřeba vyhodnocovat
komplexně, protože je velmi pravděpodobné, že v některých oblastech na tom bude banka
lépe a v jiných hůře.
12.2.1 POMĚROVÉ UKAZATELE RENTABILITY
Analýza ukazatelů rentability je jedním ze základních pilířů posouzení úspěšnosti
bankovního podnikání. Rentabilita je schopnost banky hospodařit tak, aby výnosy
převyšovaly náklady a banka dosahovala zisku. K nejčastěji používaným ukazatelům
rentability patří výnosnost aktiv a výnosnost kapitálu. Výnosnost aktiv (ROA – return on
assets) se vypočítá podle následujícího vzorce:
ܴܱ‫ܣ‬ ൌ
č݅‫ݐݏ‬ý ‫݇ݏ݅ݖ‬
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.1)
Hodnota ukazatele ROA ukazuje na schopnost managementu banky využít aktiva banky
k vytvoření zisku. Zahrnuje výsledky všech typů bankovních operací, odráží se v něm
schopnost managementu reagovat na vnější prostředí a tržní podmínky. Za mezinárodně
uznávanou dobrou úroveň tohoto ukazatele se považuje hodnota 1 % (Hrdý, 2005), při
vyhodnocování výsledků ukazatele je možné využít doporučené hodnoty (Tabulka 12-1).
Tabulka 12-1: Vztah mezi hodnotou ROA a návratností aktiv
Hodnoty ROA (%) Návratnost aktiv
< 0,75 slabá
0,75 – 1,00 pod standardem
1,00 – 1,25 dobrá
1,25 – 1,75 velmi dobrá
> 1,75 excelentní
Zdroj: Ziegler a kol. (1997), s. 35.
Jak je vidět z Tabulky 12-2, výnosnost aktiv českých bank je velice dobrá, a to i
v mezinárodním srovnání (Graf 12-2).
Tabulka 11-2: Rentabilita bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (%)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Výnosnost aktiv 1,21 1,26 1,39 1,23 1,33 1,16 1,47 1,34 1,24 1,39
Výnosnost kapitálu 23,80 24,60 26,39 23,41 25,39 21,73 25,84 21,86 19,35 21,37
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat ČNB
(http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/index.ht
ml),[cit. 2013-11-14]
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 99 Graf
12-1: Výnosnost aktiv a kapitálu ve vybraných zemích v letech 2011 a 2012 (%)
Výnosnost aktiv Výnosnost kapitálu
Zdroj: Raiffeisen Research (2013), s. 21.
Výnosnost kapitálu (ROE – return on equity) představuje míru výnosu, která náleží
akcionářům banky. Pomocí ukazatele ROE mohou akcionáři hodnotit úspěšnost jejich
investice vzhledem k podstoupenému riziku a ve srovnání s alternativními investičními
příležitostmi. Hodnota tohoto ukazatele by měla být rozhodně vyšší než výnos dlouhodobých
cenných papírů. Růst hodnoty ukazatele ROE může být důsledkem jak zlepšení výsledku
hospodaření, tak i poklesu vlastního kapitálu. Výnosnost kapitálu vypočítáme podle
následujícího vzorce:
ܴܱ‫ܧ‬ ൌ
č݅‫ݐݏ‬ý ‫݇ݏ݅ݖ‬
݇ܽ‫ݐ݅݌‬á݈
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.2)
Oba ukazatele rentability se používají v několika variantách. Relativně velice často se
používají ukazatele ROAA (return on average assets) a ROAE (return on average equity),
které vztahují čistý zisk k průměrným aktivům, respektive k průměrnému kapitálu.
Mezi ukazateli výnosnosti aktiv a výnosnosti kapitálu platí následující vztah:
č݅‫ݐݏ‬ý ‫݇ݏ݅ݖ‬
݇ܽ‫ݐ݅݌‬á݈
ൌ
č݅‫ݐݏ‬ý ‫݇ݏ݅ݖ‬
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫כ‬
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
݇ܽ‫ݐ݅݌‬á݈
(12.3)
neboli
ܴܱ‫ܧ‬ ൌ ܴܱ‫ܣ‬ ‫כ‬ ‫ܯܮ‬ (12.4)
kde LM je pákový multiplikátor (multiplikátor kapitálu). Jedná se o převrácenou míru
kapitálové přiměřenosti. Vztah 12.4 dokládá, jak je výnosnost aktiv citlivá na způsob
financování aktiv, tj. na poměr vlastních a cizích zdrojů. Čím více cizích zdrojů banka
využívá, tím vyšší hodnoty výnosnosti kapitálu může dosáhnout (při dané hodnotě výnosnosti
aktiv).
Zatímco hodnoty ROE bank se příliš neliší od hodnot výnosnosti kapitálu nefinančních
podniků, výnosnost aktiv a pákový multiplikátor se liší významně. Banky totiž mají daleko
větší podíl cizího kapitálu (tj. daleko vyšší LM) a daleko nižší výnosnost aktiv. Rozdíly
v ROA a LM však existují i mezi bankami, kdy malé banky obvykle mají nižší LM než velké
banky. Průměrná hodnota LM v bankovním sektoru je okolo 15, velké banky mají pákový
multiplikátor 20 a víc (Rose, 2002).
Ukazatele rentability je možné dekomponovat na dílčí ukazatele několika rozklady,
blíže např. Ziegler a kol. (1997) či Kašparovská a kol. (2006).
12 Finanční analýza bank
- 100 -
12.2.2 POMĚROVÉ UKAZATELE LIKVIDITY
Měření bankovní likvidity prostřednictvím ukazatelů likvidity vychází z rozdělení
veškerých položek bilance banky na likvidní aktiva, nelikvidní aktiva, stálá pasiva a volatilní
pasiva. Tyto kategorie jsou proti sobě různými způsoby poměřovány (Ziegler a kol., 1997).
Poměrové ukazatele likvidity umožňují posoudit, zda je banka likvidní, tedy zda je schopná
dostát svým závazkům v době, kdy se stanou splatnými. Mohou pomoci identifikovat hlavní
trendy ve vývoji likvidity. Ukazatele odráží skutečnost, že banka by měla být schopna
financovat své potřeby, a to v přijatelném čase a s přijatelnými náklady. To může zahrnovat
držbu portfolia likvidních aktiv, držbu významného objemu stabilních pasiv (zejména depozit
drobných střadatelů) nebo udržování úvěrových linek s ostatními finančními institucemi.
Existuje celá řada poměrových ukazatelů likvidity, výhodou následujících pěti ukazatelů
likvidity je to, že je možné je vypočítat pouze na základě veřejně dostupných údajů.
Patrně nejvyužívanějším poměrovým ukazatelem likvidity je podíl likvidních aktiv na
celkových aktivech (12.5).
‫1ܮ‬ ൌ
݈݅݇‫݊݀݅ݒ‬í ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.5)
DEFINICE 23
Do likvidních aktiv zahrnujeme pokladní hotovost, pohledávky vůči centrální bance,
pohledávky vůči úvěrovým institucím splatné na požádání a dluhopisy emitované centrálními
bankami a vládními institucemi.
Tento ukazatel vyjadřuje, jaká část z celkových aktiv tvoří aktiva, která může banka
pohotově přeměnit na hotovost. Všeobecně platí, že čím větší je hodnota tohoto ukazatele, tím
lépe banka zvládne případný likvidní šok. Protože však likvidní aktiva zpravidla generují
nízký výnos, není příliš vysoká hodnota tohoto ukazatele žádoucí. Je proto zapotřebí nalézt
optimální poměr mezi likviditou a rentabilitou.
Následující poměrový ukazatel rovněž pracuje s likvidními aktivy, tentokrát je však
poměřuje k vkladům klientů (12.6).
‫2ܮ‬ ൌ
݈݅݇‫݊݀݅ݒ‬í ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫ݕ݈݀ܽ݇ݒ‬ ݈݇݅݁݊‫ݐ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.6)
Ukazatel měří likviditu banky za předpokladu, že by banka nebyla schopna v případě
potřeby získat žádné prostředky ani od ostatních bank, ani prodejem emitovaných
dlužnických cenných papírů. Banka je schopna dostát svým závazkům, když hodnota tohoto
ukazatele dosáhne alespoň 100 %. Nižší hodnoty ukazatele ukazují na zvýšenou citlivost
banky na výběr depozit vkladateli. V praxi bude hodnota tohoto ukazatele prakticky vždy
nižší než 100 %, protože banky nedrží vklady klientů ve formě likvidních aktiv, ale používají
je pro financování úvěrové aktivity.
O likviditě banky vypovídá i podíl poskytnutých úvěrů na celkových aktivech (12.7).
‫3ܮ‬ ൌ
‫ݐݑ݊ݐݕ݇ݏ݋݌‬é ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.7)
Hodnota ukazatele vypovídá o tom, jaká část aktiv banky je vázána v nelikvidních
úvěrech. Interpretace je proto opačná než u předchozích ukazatelů: čím vyšší je hodnota
ukazatele L3, tím méně likvidní banka je. Příliš nízká hodnota tohoto ukazatele ale může
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 101 signalizovat,
že banka dostatečně nevyužívá úvěrové možnosti a připravuje se tím o důležitý
zdroj zisku. Babouček (1996) doporučuje stanovit rozmezí hodnot tohoto ukazatele na
45 až 65 %. Je-li hodnota ukazatele nižší než 45 %, banka vykazuje nadměrnou likviditu, což
má nepříznivý vliv na její rentabilitu, je-li naopak hodnota ukazatele vyšší než 65 %, likvidita
banky je nízká a banka podstupuje zvýšené riziko, že nebude schopna dostát svým závazkům.
Následující ukazatel poměřuje nelikvidní úvěry k vkladům klientů (12.8):
‫4ܮ‬ ൌ
‫ݐݑ݊ݐݕ݇ݏ݋݌‬é ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬
‫ݕ݈݀ܽ݇ݒ‬ ݈݇݅݁݊‫ݐ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.8)
Vyšší hodnota ukazatele L4 znamená nižší likvidita banky. Podíl úvěrů na vkladech
současně poskytuje informaci o tom, jaká část úvěrů poskytnutých bankou je financována
z klientských vkladů. Hodnoty ukazatele nižší než 100 % znamenají, že poskytnuté úvěry jsou
plně kryty klientskými vklady. Hodnoty ukazatele vyšší než 100 % potom znamenají, že pro
poskytování úvěrů banky potřebují také jiné zdroje financování, jako jsou mezibankovní
úvěry či prostředky získané emisí dlužnických cenných papírů. I když je velká část
klientských vkladů v podobě vkladů na viděnou, přesto jsou obvykle v čase stabilní. Pro
banku je tak z hlediska rizika likvidity výhodná spíše nižší hodnota tohoto ukazatele. Vysoká
hodnota ukazatele signalizuje zranitelnost bank, zejména v případě turbulencí na trhu.
Pro vyhodnocení likvidity banky je vhodné zohlednit i její pozici na mezibankovním
trhu, kde banky mohou čerpat nebo poskytovat úvěry. Aktivita banky na mezibankovním
trhu se projeví v bilanci banky: úvěr poskytnutý jiné bance zvýší pohledávky za bankami na
straně aktiv, úvěr čerpaný od jiné banky zvýší závazky vůči bankám na straně pasiv.
Porovnáním pohledávek za bankami se závazky vůči bankám získáme čistou pozici banky na
mezibankovním trhu. Pokud objem pohledávek za bankami převyšuje objem závazků vůči
bankám, je daná banka na mezibankovním trhu čistým věřitelem. Pokud je však objem
závazků vůči bankám větší než objem pohledávek za bankami, banka je v pozici čistého
dlužníka. Pokud vztáhneme čistou pozici banky na mezibankovním trhu k celkovým aktivům,
můžeme hodnoty ukazatele porovnávat pro různě velké banky (12.9):
‫5ܮ‬ ൌ
‫݈݄݀݁݋݌‬á‫ݕ݇ݒ‬ ‫ܽݖ‬ ܾܽ݊݇ܽ݉݅ െ ‫ݖ‬á‫ݕ݇ݖܽݒ‬ ‫ݒ‬ůč݅ ܾܽ݊݇á݉
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.9)
Čistí věřitelé mají hodnotu ukazatele L5 kladnou, čistí dlužníci potom zápornou.
Získávání prostředků na mezibankovním trhu je ve srovnání s klientskými vklady podstatně
flexibilnější, avšak vzhledem k nízké stabilitě tohoto zdroje financování (banka je neustále
pod kontrolou své věřitelské protistrany, která v případě pochybností o finanční situaci dané
banky nemusí obnovit další půjčky) je podstatně rizikovější. Banky v pozici čistého dlužníka
jsou tak mnohem zranitelnější.
Tabulka 12-3: Vývoj poměrových ukazatelů likvidity bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (%)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Likv.aktiva / celk.aktiva 35,9 38,4 32,8 30,4 24,0 23,1 25,3 26,1 26,9 29,1
Likv.aktiva / vklady 54,5 51,1 50,5 45,5 36,6 35,9 38,0 38,8 40,8 42,5
Úvěry / celková aktiva 39,4 40,7 39,5 45,2 48,1 61,1 60,7 60,9 60,4 59,2
Úvěry / vklady 59,8 61,9 60,8 67,7 74,6 97,1 94,6 94,2 96,1 90,3
Čis.pozice / celk.aktiva 18,7 17,6 1,4 0,9 0,5 -0,0 0,0 0,6 -0,8 1,1
Zdroj: Vlastní výpočty dle ČNB (2013b), ČNB (2010), ČNB (2007) a ČNB (2004).
12 Finanční analýza bank
- 102 Jak
je patrné z Tabulky 11-3, likvidita českého bankovního sektoru je, po určitém
poklesu v průběhu finanční krize, v posledních letech na velice dobré úrovni. Banky
přiměřeně úvěrují, na mezibankovním trhu jsou v průměru v pozici čistého věřitele,
poskytované úvěry financují zejména z klientských vkladů.
12.2.3 POMĚROVÉ UKAZATELE KVALITY AKTIV
Poměrové ukazatele kvality aktiv obvykle poměřují objem vytvořených opravných
položek k základně, z níž jsou tvořeny, tedy k úvěrovým pohledávkám (12.12). Zaměřujeme
se i na strukturu úvěrového portfolia z hlediska jeho kvality, tj. k celkovému objemu úvěrů
poskytnutých klientům poměřujeme úvěry v selhání (12.10) či klasifikované úvěry (12.11).
‫1ܣ‬ ൌ
ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬ ‫ݒ‬ ‫݄݈݁ݏ‬á݊í
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬é ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬ ݈݇݅݁݊‫ݐ‬ů݉
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.10)
‫2ܣ‬ ൌ
݈݇ܽ‫݊ܽݒ݋݂݇݅݅ݏ‬é ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬é ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬ ݈݇݅݁݊‫ݐ‬ů݉
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.11)
U podílu úvěrů v selhání (tj. úvěrů nestandardních, pochybných a ztrátových)
i klasifikovaných úvěrů (tj. úvěrů sledovaných, nestandardních, pochybných a ztrátových)
na celkových úvěrech klientům platí, že vyšší hodnota ukazatelů signalizuje horší kvalitu
úvěrového portfolia a vyšší úroveň úvěrového rizika, podstupovaného bankou.
‫3ܣ‬ ൌ
‫݊ݒܽݎ݌݋‬é ‫݋݈݋݌‬ž݇‫ݕ‬ ݇ ú‫ݒ‬ě‫ݎ‬ů݉
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬é ú‫ݒ‬ě‫ݕݎ‬ ݈݇݅݁݊‫ݐ‬ů݉
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.12)
V obecné rovině platí, že růst podílu opravných položek k celkovým úvěrům ukazuje
na to, že v důsledku horší kvality úvěrového portfolia banka musí vytvářet ve větší míře
opravné položky. Příliš nízká hodnota tohoto ukazatele však také nemusí být optimální, a to
v případě, že banka má velký podíl klasifikovaných úvěrů či úvěrů v selhání. Pak to znamená,
že z nějakého důvodu banka nevytváří opravné položky v dostatečné výši. Problém špatné
kvality úvěrů se tak pouze odsouvá do budoucnosti.
Velice významné je posuzovat tyto ukazatele v časové řadě, neboť tím můžeme odhalit
trendy ve vývoji kvality úvěrového portfolia banky.
Východiskem pro výpočet poměrových ukazatelů kvality aktiv jsou pravidla pro
klasifikaci pohledávek z úvěrů a tvorbu rezerv a opravných položek. Ta jsou
v současnosti upravena ve Vyhlášce č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání
bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Detailně jsou tato
pravidla probírána v předmětu Řízení finančních a bankovních rizik. Pro účely finanční
analýzy banky nám postačí vědět, že banky zařazují pohledávky podle přesně stanovených
kritérií do 2 základních kategorií: jako pohledávky bez selhání dlužníka a pohledávky se
selháním dlužníka. Pohledávky bez selhání dlužníka zahrnují 2 podkategorie: pohledávky
standardní a nestandardní. Pohledávky se selháním dlužníka zahrnují 3 podkategorie:
pohledávky nestandardní, pochybné a ztrátové. Standardní pohledávky jsou pohledávky
splácené dlužníkem podle dohodnutých podmínek, u dalších podkategorií se postupně
zhoršuje kvalita pohledávek a ztrátové pohledávky jsou již zcela nenávratné nebo jsou
návratné pouze částečně ve velmi malé hodnotě. Ke sledovaným, nestandardním, pochybným
a ztrátovým jsou banky povinny vytvářet ve stanovené výši opravné položky. Údaje
o struktuře úvěrového portfolia banky i o výši vytvořených opravných položek u většiny bank
nalezneme v příloze k účetní závěrce v rámci výroční zprávy.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 103 Tabulka
12-4: Vývoj poměrových ukazatelů kvality aktiv bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (%)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
A1 (úvěry v selhání) 12,3 11,3 10,1 9,8 6,3 7,2 9,9 10,9 10,1 9,9
A2 (klasifikov. úvěry) 6,1 4,8 3,9 3,5 2,8 3,2 5,2 6,2 5,9 5,9
A3 (opravn. položky) 3,8 2,8 2,6 2,3 1,7 1,9 2,6 3,7 3,6 2,9
Zdroj: Vlastní výpočty dle ČNB (2013b), ČNB (2010), ČNB (2007) a ČNB (2004).
Údaje v Tabulce 12-4 dokládají, že kvalita aktiv v českém bankovním sektoru je
poměrně dobrá. Můžeme si všimnout, že všechny tři ukazatele se vyvíjí ve shodném trendu:
když se tedy v letech 2003 – 2007 a 2011 – 2012 kvalita úvěrového portfolia zlepšovala (což
dokládá klesající podíl úvěrů v selhání i klasifikovaných úvěrů na celkovém objemu
poskytnutých úvěr), klesal i podíl vytvářených opravných položek k těmto úvěrům. Naopak se
zhoršující se kvalitou úvěrového portfolia v letech 2008 – 2010 hodnota všech třech ukazatelů
rostla.
12.2.4 POMĚROVÉ UKAZATELE PRODUKTIVITY
Skupina ukazatelů produktivity odráží kvalitu manažerského řízení banky. Vývoj těchto
ukazatelů signalizuje, jak efektivně banka využívá své zdroje. Jde i o ukazatel, pomocí něhož
můžeme vyhodnotit konkurenceschopnost banky. Lze přitom využít ukazatele celkové
produktivity, objemové ukazatele produktivity a ukazatele nákladové intenzity.
Všechny tři skupiny ukazatelů jsou založeny na poměřování určité veličiny
k průměrnému přepočtenému počtu zaměstnanců. Způsob zjišťování průměrného ročního
přepočteného počtu zaměstnanců je upraven ve vyhlášce č. 518/2004 Sb., kterou se provádí
zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Průměrný roční přepočtený stav zaměstnanců
získáme tak, že vezmeme počet hodin odpracovaný všemi zaměstnanci, k němuž připočítáme
počet neodpracovaných hodin (v důsledku čerpání dovolení, překážek v práci, pracovní
neschopnosti nebo ošetřování člena rodiny). Získané číslo vydělíme celkovým ročním fondem
pracovní doby připadající na jednoho zaměstnance pracujícího na plnou pracovní dobu (což je
například 2024 hodin při osmihodinové pracovní době). Protože pro vypočítání průměrného
přepočteného počtu zaměstnanců nemají externí analytikové potřebné informace, budeme
uvedené veličiny namísto toho poměřovat k počtu zaměstnanců banky.
UKAZATELE CELKOVÉ PRODUKTIVITY
Ukazatele celkové produktivity poměřují k počtu zaměstnanců čistý zisk (12.13) nebo
celková aktiva (12.14).
ܲ1 ൌ
č݅‫ݐݏ‬ý ‫݇ݏ݅ݖ‬ ‫݋݌‬ ‫݊ܽ݀ݖ‬ě݊í
‫ݎ݌‬ů݉ě‫݊ݎ‬ý ‫݌‬ř݁‫݋݌‬č‫݊݁ݐ‬ý ‫݋݌‬č݁‫ݐ‬ ‫݉ܽݖ‬ě‫ܿ݊ܽ݊ݐݏ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.13)
ܲ2 ൌ
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬á ܽ݇‫ܽݒ݅ݐ‬
‫ݎ݌‬ů݉ě‫݊ݎ‬ý ‫݌‬ř݁‫݋݌‬č‫݊݁ݐ‬ý ‫݋݌‬č݁‫ݐ‬ ‫݉ܽݖ‬ě‫ܿ݊ܽ݊ݐݏ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.14)
Obecně lze říci, že vyšší hodnoty ukazatelů signalizují vyšší míru využití zaměstnanců,
tj. stanovené úrovně čistého zisku nebo velikosti celkových aktiv lze dosáhnout i s menším
počtem zaměstnanců.
12 Finanční analýza bank
- 104 OBJEMOVÉ
UKAZATELE PRODUKTIVITY
Objemové ukazatele produktivity stanovují hodnotu prodaných úvěrů (12.15)
a nakoupených depozit (12.16) na jednoho zaměstnance.
ܲ3 ൌ
‫݆ܾ݉݁݋‬ ‫݊ܽ݀݋ݎ݌‬ý݄ܿ ú‫ݒ‬ě‫ݎ‬ů
‫ݎ݌‬ů݉ě‫݊ݎ‬ý ‫݌‬ř݁‫݋݌‬č‫݊݁ݐ‬ý ‫݋݌‬č݁‫ݐ‬ ‫݉ܽݖ‬ě‫ܿ݊ܽ݊ݐݏ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.15)
ܲ4 ൌ
‫݆ܾ݉݁݋‬ ݊ܽ݇‫݊݁݌ݑ݋‬ý݄ܿ ݀݁‫ݐ݅ݖ݋݌‬
‫ݎ݌‬ů݉ě‫݊ݎ‬ý ‫݌‬ř݁‫݋݌‬č‫݊݁ݐ‬ý ‫݋݌‬č݁‫ݐ‬ ‫݉ܽݖ‬ě‫ܿ݊ܽ݊ݐݏ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.16)
I tady platí, že vyšší hodnota ukazatelů naznačuje lepší využití zaměstnanců.
UKAZATELE NÁKLADOVÉ INTENZITY
Konečně, ukazatele nákladové intenzity vyjadřují průměrnou výši personálních nákladů
(12.17) či celkových nákladů (12.18) na jednoho zaměstnance.
‫1ܥ‬ ൌ
‫݊݋ݏݎ݁݌‬á݈݊í ݊á݈݇ܽ݀‫ݕ‬
‫ݎ݌‬ů݉ě‫݊ݎ‬ý ‫݌‬ř݁‫݋݌‬č‫݊݁ݐ‬ý ‫݋݌‬č݁‫ݐ‬ ‫݉ܽݖ‬ě‫ܿ݊ܽ݊ݐݏ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.17)
‫2ܥ‬ ൌ
݈ܿ݁݇‫ݒ݋‬é ݊á݈݇ܽ݀‫ݕ‬
‫ݎ݌‬ů݉ě‫݊ݎ‬ý ‫݌‬ř݁‫݋݌‬č‫݊݁ݐ‬ý ‫݋݌‬č݁‫ݐ‬ ‫݉ܽݖ‬ě‫ܿ݊ܽ݊ݐݏ‬ů
‫כ‬ 100ሺ%ሻ
(12.18)
U těchto dvou ukazatelů jsou obecně příznivější spíše jejich nižší hodnoty. Ani růst
hodnoty ukazatelů nákladové intenzity nemusí být nepříznivým jevem. Je totiž dobré tyto
ukazatele vyhodnocovat v kontextu ostatních poměrových ukazatelů produktivity – pokud
roste produktivita banky rychlejším tempem než její nákladovost, vypovídá to o tom, že
banka má schopné manažery, kteří banku řídí směrem k vyšší konkurenceschopnosti.
Tabulka 12-5: Vývoj poměrových ukazatelů produktivity bankovního sektoru v letech 2003 – 2012 (tis. Kč)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
P1 (čistý zisk) 30176 32852 39426 37925 46987 45705 59976 55656 53337 64344
P2 (celková aktiva) 65998 69185 77447 81964 89990 106488 111425 110594 115760 119084
P3 (úvěry) 20927 22939 27332 31951 37705 45737 48069 55549 57869 58814
P4 (vklady) 4 954 43734 49290 52970 57490 65813 71261 71216 73174 77940
C1 (person. nákl.) 601 643 699 758 750 799 821 807 848 858
C2 (celk. náklady) 2642 2855 3049 3453 3806 5340 4661 4409 4500 4223
Zdroj: Vlastní výpočty dle ČNB (2013b), ČNB (2010), ČNB (2007) a ČNB (2004).
Z Tabulky 12-5 je vidět, že ukazatele celkové produktivity i objemové produktivity
v posledních deseti letech rostou, což signalizuje vyšší výkonnost bankovního sektoru.
Současně s tím rostla i nákladová intenzita; pozitivní vývoj naznačuje pokles podílu
celkových nákladů na průměrném počtu zaměstnanců v posledních letech.
12.2.5 UKAZATEL KAPITÁLOVÉ PŘIMĚŘENOSTI
Ukazatel kapitálové přiměřenosti je v případě bank zcela specifický. Vyjadřuje vztah
mezi skutečnou výší kapitálu banky a jeho požadovanou výší vzhledem k rizikovosti aktivit
banky. Cílem je zajistit dostatečnou výši kapitálu jako zdroje ke krytí ztrát a zamezit tak
přenosu ztrát na věřitele banky. Ukazatel kapitálové přiměřenosti je sledován Českou národní
bankou, banky jej pravidelně zveřejňují.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 105 Podle
Vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních
a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry se kapitálová přiměřenost banky vypočítá
jako 8 % z podílu, v jehož čitateli je kapitál a ve jmenovateli kapitálové požadavky (12.19).
‫ܲܭ‬ ൌ 8 % ‫ݖ‬
݇ܽ‫ݐ݅݌‬á݈
݇ܽ‫ݐ݅݌‬á݈‫ݒ݋‬é ‫݋݌‬žܽ݀ܽ‫ݕ݇ݒ‬
(12.19)
Jak již bylo uvedeno v kap. 7.2, kapitál banky je součet původního kapitálu (tier 1)
a dodatkového kapitálu (tier 2) snížený o odčitatelné položky (zejména kapitálové investice
bank do jiných finančních institucí větší než 10 % základního kapitálu dané instituce)
a zvýšený o kapitál na krytí tržního rizika (tier 3), při dodržení stanovených limitů. Kapitálové
požadavky jsou součtem kapitálových požadavků k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku,
jejich výše se vypočítá podle postupů stanovených vyhláškou (při dodržení stanovených
podmínek mají banky možnost volby z několika metod výpočtu).
Banka splňuje kapitálovou přiměřenost, pokud hodnota ukazatele kapitálové
přiměřenosti činí alespoň 8 %. Rostoucí hodnota tohoto ukazatele je pozitivní informací pro
orgány dohledu a pro bankovní věřitele. Na druhé straně ale dlouhodobý růst tohoto ukazatele
může být doprovázen stagnací či poklesem tempa růstu rentability podnikání, což není příliš
vhodné pro investory a akcionáře. Vývoj kapitálové přiměřenosti českého bankovního sektoru
byl prezentován v Grafu 7-4 v kap. 7.2. Zajímavý může být i pohled na strukturu kapitálu
a kapitálových požadavků. Protože v současné podobě platí pravidla kapitálové přiměřenosti
až od poloviny roku 2007, časové řady nemohou být tak dlouhé jako v případě ostatních
ukazatelů. Proto se omezíme na posledních pět let.
Tabulka 12-6: Vývoj kapitálu, kapitálových požadavků a kapitálové přiměřenosti bankovního sektoru v letech
2008 – 2012 (mil. Kč, %)
2008 2009 2010 2011 2012
Kapitál celkem 230 851 264 735 289 350 303 499 320 934
z toho
tier 1 219 858 237 594 263 420 281 981 311 534
tier 2 32 104 37 954 35 292 30 667 16 446
odčitatelné položky 21 111 10 812 9 362 9 149 7 045
tier 3 0 0 0 0 0
Kapitálový požadavek celkem 149 873 150 049 149 175 159 015 156 410
z toho
k úvěrovému riziku 130 285 131 945 129 932 137 121 133 399
k tržnímu riziku 5 254 3 339 2 832 4 927 4 749
k operačnímu riziku 14 048 14 741 16 390 16 930 18 123
k ostatním rizikům 285 23 20 36 139
Kapitálová přiměřenost 12,32 14,11 15,52 15,27 16,42
Kapitálová přiměřenost Tier 1 11,74 12,67 14,13 14,19 15,93
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat ČNB
(http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/index.ht
ml),[cit. 2013-11-15].
Z tabulky vyplývá, že naprostou většinu kapitálu českého bankovního sektoru tvoří
nejkvalitnější původní kapitál tier 1; naproti tomu kapitál na krytí tržního rizika tier 3 se
vůbec nevyužívá. Nejvíce kapitálu jsou banky povinny udržovat na krytí úvěrového rizika,
druhým nejvýznamnějším je potom operační riziko. Kapitálová přiměřenost bank vysoko
překračuje minimální stanovenou hranici 8 % (a to dokonce i tehdy, pokud za hodnotu
kapitálu dosadíme pouze původní kapitál tier 1 – viz poslední řádek v tabulce); její hodnota se
navíc v posledních letech ještě zvyšuje.
13 Islámské bankovnictví
- 106 -
13 ISLÁMSKÉ BANKOVNICTVÍ
DEFINICE 24
Islámské banky jsou takové banky, které podnikají v souladu s islámským právem
šaría.
Islámské právo je poměrně výjimečné, protože se nejedná o právo určitého státu, ale
o právo osob určitého vyznání. Islámské právo je specifické i tím, že nejde o kodifikovaný
zákon v pravém slova smyslu, ale spíše se hledá a nalézá jeho výklad (Maitah, 2009). Každá
islámská banka má výbor složený ze zástupců bankovních úředníků a duchovních, kteří
posuzují, zda jednotlivé transakce odpovídají právu šaría. Každý výbor má na přijatelnost
dané transakce vlastní názor, což v praxi znamená, že jedna a ta samá transakce může být
výborem šaría jedné banky schválena, avšak v jiné bance může být vyhodnocena jako
neakceptovatelná.
Význam islámského finančnictví v posledních letech výrazně roste. Svědčí o tom
i skutečnost, že v roce 1999 vznikl na newyorské burze Dow Jonesův index pro islámské trhy.
Je složen z 600 firem, mezi nimiž chybí ty, které se zabývají pro islám neetickým podnikáním
(viz dále). Islámské bankovnictví je významnou součástí mezinárodního finančního systému
a představuje jeho velice rychle rostoucí segment (Graf 13-1).
Graf 13-1: Trendy ve vývoji celosvětové hodnoty aktiv islámských bank (mld. USD)
Pramen: di Mauro a kol. (2013), s. 20.
Graf 13-2: Tržní podíl islámských bank ve vybraných bankovních sektorech
Zdroj: IFSB (2013), s. 8.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 107 Na
konci roku 2012 činila hodnota aktiv bank, které podnikají v souladu s právem šaría,
více než 1,2 bilionů USD. Na celém světě dnes existuje více než 200 bank, které se označují
jako islámské. Kromě zemí, v nichž je převažujícím náboženstvím islám, je možné islámské
banky najít také v některých evropských zemích, v USA, Austrálii či Kanadě. Tržní podíl
islámských bank v bankovních sektorech vybraných zemí zachycuje Graf 13-2. Z evropských
zemí jsou v grafu uvedeny dvě: Švýcarsko a Velká Británie.
V České republice prozatím žádná islámská banka nefunguje, avšak to se do budoucna
může změnit. Také proto je dobré znát základní principy fungování islámských bank
i produkty, které islámské banky nabízí. Seznámíme se s nimi v následujících podkapitolách.
13.1 ZÁKLADNÍ PRINCIPY ISLÁMSKÉHO BANKOVNICTVÍ
Islámské bankovnictví je založeno na dodržování čtyř hlavních principů, které vychází
z koránu a sunny (di Mauro a kol., 2013):
1. je zakázán úrok (riba),
2. obě strany zapojené do transakce musí sdílet výnos i riziko,
3. je zakázána nejistota a spekulace,
4. každá finanční transakce musí být zajištěna.
První princip tedy představuje zákaz úroku. Účelem tohoto zákazu je chránit slabší
stranu v dané finanční transakci. V arabštině se jedná o slovo riba, které překládáme jako
lichvu; stejným slovem se však současně označuje i úrok. Důsledkem tohoto zákazu je to, že
islámské banky nabízí takové produkty, kdy banka přijímá nebo vyplácí podíl na zisku.
Rozdíly mezi riba a podílem na zisku velice dobře patrné z Tabulky 13-1 jsou však.
Tabulka 13-1: Hlavní rozdíly mezi riba a podílem na zisku
Riba (= úrok, lichva) Podíl na zisku
Účel použití Kladný a jistý výsledek zpoplatnění peněz Nejistý výsledek produktivního využití peněz
(např. obchodování)
Definice Prémie, kterou platí dlužník věřiteli společně
s jistinou (podmínka úvěru)
Rozdíl mezi výnosy a náklady dané transakce
Nejistota Předem dohodnuto, proto jistota jak na straně
dlužníka, tak i věřitele
I když je podíl na zisku předem domluven, jeho
výše zůstává nejistá až do dokončení transakce
Možný výsledek Nemůže být nikdy záporný (v nejlepším
případě velmi nízký nebo nulový)
Může být jak kladný, tak i nulový či dokonce
záporný
Pojetí v islámu Zakazuje Povoluje
Zdroj: Vlastní zpracování podle Musa a Musová (2009), s. 233.
Důsledkem druhého principu islámského bankovnictví, tj. že obě strany zapojené do
transakce musí sdílet výnos i riziko, je prakticky minimalizace přehnaných (horentních)
zisků a ztrát.
V rámci třetího principu – zákazu nejistoty a spekulace – je zakázána nejistota
v podmínkách smlouvy. Podstupování určité míry rizika dovoleno je, za podmínky, že obě
strany jsou detailně seznámeny s veškerými podmínkami i mírou podstupovaného rizika.
Požadavek na zajištění každé finanční transakce hmotným a identifikovatelným
podkladovým aktivem (tj. čtvrtý princip) zajišťuje, že islámské banky jsou propojeny
s reálnou ekonomikou.
Kromě toho je v rámci islámského bankovnictví dbáno i na etiku investování. Není
tedy možné získat prostředky na projekty spojené s tabákem, alkoholem, pornografií, herním
průmyslem, vepřovým masem apod.
Uvedené principy vedou ke značné odlišnosti islámského bankovnictví od tradičního
bankovnictví. Hlavní rozdíly vymezuje Tabulka 13-2. Detailněji se uvedeným rozdílům
věnuje např. Musa (2011).
13 Islámské bankovnictví
- 108 Tabulka
13-2: Srovnání islámského bankovnictví s tradičním bankovnictvím
Islámské bankovnictví Tradiční bankovnictví
Základní princip Korán, islámské právo a islámská etika Zisk (bez ohledu na etiku a náboženství)
Bankrot Majitelé účtu mají stejná práva jako akcionáři Vkladatelům jsou náhrady vypláceny dřív
než akcionářům
Výnosy z kapitálu Záleží na využití kapitálu, peníze ležící ladem
nemohou přinést žádný výnos
Výnos přinášejí i peníze ležící ladem
v podobě bankovních depozit
Nejistota Nejistota v kontraktech je zakázána (proto ne
deriváty apod.)
Obchody s deriváty jsou považovány za zdroj
likvidity na kapitálových trzích
Sdílení zisku a ztráty Většina transakcí založena na proměnlivém
výnosu dle výkonnosti banky (klienti sdílí
riziko, mohou dosáhnout vyššího výnosu)
Žádný vztah mezi výkonností banky
a výnosy pro vkladatele, vkladatelé se
nepodílí na riziku
Úroky z úroků Dlužníkům v prodlení nelze úročit úroky Dlužníkům v prodlení lze úročit úroky
Půjčky na peněžním
trhu
Pro banky relativně těžké Pro banky hlavní zdroj likvidity
Bonita Důležitá je hlavně bonita objektu (projektu) Důležitá je hlavně bonita subjektu (dlužníka)
Vztah s klientem Vztah partnera, investora a obchodníka Vztah dlužníka a věřitele
Pojištění depozit Neexistuje Existuje
Zdroj: Vlastní zpracování podle Musa a Musová (2009), s. 234-235.
13.2 ZÁKLADNÍ PRODUKTY ISLÁMSKÉHO BANKOVNICTVÍ
Mezi základní produkty islámského bankovnictví, kterým se budeme podrobněji
věnovat, patří:
• wadia,
• mudaraba,
• mušaraka,
• idžara,
• istisna,
• khard hasan,
• murabaha,
• sukuk.
Wadia, nebo také úschova peněžních prostředků, je alternativou k depozitním
produktům tradičních bank. Islámské banky nabízí tento produkt jak ve variantě podobné
našemu běžnému účtu (tj. jde o produkt, který klientovi nepřináší žádný výnos, klient jej
využívá pouze pro účely uskutečňování finančních transakcí a banka mezitím může
prostředky klienta používat), tak i ve variantě blížící se našemu spořicímu účtu. Ten však
pochopitelně není spojen s úrokem, který je v islámském bankovnictví zakázán. Namísto toho
banka může klientům vyplácet pravidelně výnosy, jejichž výše závisí na rentabilitě banky
a není předem garantována (je pouze garantován podíl na rentabilitě banky).
Mudaraba je kapitálovým propojením, nebo také dohodou o podílu na zisku.
V současnosti se používá zejména pro krátkodobé financování, hlavně v případě nákupu
zboží. Jedna strana poskytuje 100 % kapitálu, druhá strana (mudarib) dodává odbornou
znalost, v případě potřeby poskytuje i pracovní sílu. Kromě toho mudarib řídí investici,
dohlíží na nákup, skladování a prodej zboží, je odpovědný za pojištění zboží proti všem
rizikům a pravidelně bance předkládá výkazy, které dokumentují řádný průběh mudaraby.
Zisk je rozdělen podle předem stanovených poměrů, ztrátu nese poskytovatel kapitálu, který
nad ním v podstatě nemá žádnou kontrolu (pouze kontroluje to, aby mudarib nepoužil peníze
na jiný účel). Banka má pouze právo kdykoliv provést prohlídku zásob zboží a od mudariba
může vyžadovat záruku za řádné plnění povinností mudariba. Platnost mudaraby je
ohraničena vrácením kapitálu a výnosu z jeho využití bance. Kapitál investovaný do
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 109 mudaraby
však není dluhem a mudarib nikdy není v pozici dlužníka vůči investorovi
(islámské bance).
Mušaraka představuje společné podnikání. Jedná se o spolupráci mezi dvěma stranami,
kde obě strany poskytují kapitál za účelem financování svých projektů, obě strany si potom
mezi sebou podle předem dohodnutého poměru rozdělují zisk, ale i případné ztráty. Pokud
jedna ze stran kromě kapitálu poskytuje i odborné znalosti, má nárok na vyšší podíl na zisku.
Mušaraka je velmi podobná společnosti s ručením omezeným. Jednou ze smluvních stran
přitom může být i islámská banka: pak banka zpravidla poskytuje více kapitálu, přičemž
řízení obchodu se věnuje partner. Existuje několik typů mušaraky, přičemž základní jsou
následující tři typy:
• Komerční mušaraka, což je nástroj používaný pro jediný konkrétní účel (např.
nákup a prodej zařízení či zboží), kdy banka je jen financujícím spolupodílníkem.
Stará se tedy o financování svého podílu na transakci, poskytuje bankovní služby
(otevírá akreditivy, spravuje běžný účet mušaraky apod.), na řízení projektu či
obchodu se však nepodílí. Obvykle se jedná o časově omezenou mušaraku. Jestliže
se klientovi v podnikání nedaří, banka může převzít řízení mušaraky a poté ji
případně zlikvidovat.
• Klesající účast, což je partnerství, při kterém banka podle pravidel vymezených
smlouvou o partnerství postupně redukuje svůj podíl na projektu ve prospěch
klienta. Klient bance splácí její podíl na investici spolu s předem dohodnutým
procentem ze zisku. Tento typ mušaraky se využívá především u nově založených
průmyslových či výrobních podniků.
• Stálá účast znamená, že banka se účastní na projektu dlouhodobě, takže zůstává
partnerem až do ukončení projektu, případně do vypršení smlouvy. Jedná se
o způsob financování dlouhodobých projektů.
Protože předchozí dva produkty – mušaraka a mudaraba – si jsou velice podobné, je
vhodné zdůraznit hlavní rozdíly mezi nimi (Tabulka 13-3).
Tabulka 13-3: Hlavní rozdíly mezi mudarabou a mušarakou
Mušaraka Mudaraba
Investice kapitálu Kapitál investují všichni partneři Kapitál investuje pouze investor
Účast na řízení podniku Všichni partneři Pouze mudarib
Sdílení ztráty Každý z partnerů do výše odpovídající podílu
jejich investice
Ztrátu nese pouze investor
Aktiva podniku Po spojení kapitálu se aktiva stávají
společným majetkem partnerů. Partneři
mohou těžit ze zhodnocení aktiv, ačkoli
prostřednictvím tržeb nebylo dosaženo zisku.
Na růstu hodnoty aktiv získává jen
investor. Mudarib může také vydělat, ale
jen pokud prodává zboží se ziskem.
Zdroj: Vlastní zpracování podle Usmani (1998), s. 31.
Idžara je produkt, jehož podstatou je pronájem (tedy obdoba našeho leasingu).
Islámská banka koupí zařízení požadované klientem a pronajme mu ho za smluvený poplatek.
Výše poplatku i doba pronájmu jsou určeny předem. Zařízení zůstává majetkem pronajímatele
(islámské banky), která dosahuje zisku z poplatků placených klientem za pronájem. Tak jako
u nás existují dvě formy leasingu, operativní a finanční, obdobně je tomu i v islámském
bankovnictví. Klasickou idžaru můžeme přirovnat k operativnímu leasingu, idžara wa iqtina
má blíže k finančnímu leasingu, neboť se klient na začátku transakce zavazuje k tomu, že po
skončení pronájmu odkoupí aktivum. Idžara byla využita např. v roce 1991, kdy byl tímto
způsobem financováno pořízení letadel v hodnotě 60 milionů dolarů pro společnost Emirates
Airlines.
13 Islámské bankovnictví
- 110 Istisna
představuje kontrakt, v němž se jedna strana zavazuje, že vyrobí specifický
produkt podle stanovených a odsouhlasených specifikací, za předem určené ceny a v daný čas
předání. Jedná se tedy o financování produktu ještě předtím, než je vůbec vyroben. Islámská
banka je hlavním smluvním partnerem zákazníka, který si pronajímá služby dalších
subdodavatelů. Po dokončení projektu jej banka předá zákazníkovi. Zákazník postupně podle
předem uzavřené dohody splácí náklady projektu a ziskovou marži banky. Istisna se nejvíce
používá v sektoru stavebnictví. Jedná se ve své podstatě o financování výroby na objednávku,
také můžeme říct zakázku na klíč.
Khard hasan je typem islámského bankovního produktu, kdy islámská banka poskytuje
peněžní prostředky zákazníkům, kteří se ocitli v nouzi, a to bezúročně. Pro tento typů půjčky
banky vyžadují zajištění, někdy zákazníkům účtují určitý administrativní poplatek. Tyto
bezúročné půjčky banka poskytuje z prostředků, které pocházejí z vkladů bez výpovědní
lhůty, které nejsou pro vkladatele zdrojem výnosů.
Murabaha bývá označována jako „náklady plus přirážka“ nebo také nákup s odloženou
splatností. Jedná se o třístrannou smlouvu, kdy islámská banka koupí pro zákazníka na jeho
žádost zboží od třetí strany – výrobce (dodavatele) a toto zboží prodá zákazníkovi oproti
odložené platbě. K ceně zboží si přitom přidá odměnu – přirážku. Výše odměny musí být
dohodnuta mezi bankou a zákazníkem předem, jakákoliv další přirážka či penále jsou
vyloučeny. Zboží zůstává majetkem banky, dokud není zákazníkem plně zaplaceno.
Murabaha se obvykle používá jako krátkodobý nástroj financování, v rámci krátkodobého
financování je murabaha jednou z jeho nejrozšířenějších forem (na principu murabahy je
provedeno asi 75 % islámských finančních operací – Maitah, 2009).
V islámském finančnictví se využívá i financování prostřednictvím emise islámských
obligací – sukuk. Slovo sukuk představuje množné číslo, tedy dluhopisy, jeden dluhopis je
označován slovek sakk. Islámské dluhopisy mohou být emitovány podniky i státy. Jak je vidět
z Grafu 13-3, objem emitovaných sukuků významně roste, přičemž většina z nich je
emitovány státy (podnikových sukuků je menšina).
Graf 13-3: Objem emitovaných podnikových (corporate) a státních (sovereign) sukuků (mld. USD)
Zdroj: IFSB (2013), s. 25.
Podkladovým aktivem sukuků mohou být zapůjčené peníze, aktiva, projekt, podnik či
investice. Existují proto různé druhy sukuků. Oblíbeným typem je sukuk al-idžara, kde
podkladovým aktivem je předmět leasingu. V této transakci figurují čtyři skupiny subjektů:
investoři, společnost potřebující finanční zdroje, islámská banka a speciální subjekt. Celá
transakce probíhá následujícím způsobem: Podnik vlastní nějaká aktiva, avšak potřebuje
získat určitou sumu peněžních prostředků. Aktiva tedy prodá speciálnímu subjektu,
založenému pouze za účelem emise. Ten se stane majitelem aktiva a toto aktivum slouží jako
podkladové aktivum pro emisi sukuků. Každý sakk tak představuje podíl na vlastnictví aktiva.
Sukuky může podnik či stát emitovat buď sám, nebo prostřednictvím islámské banky. Podnik,
který na svá aktiva emitoval sukuky, si tato aktiva od speciálního subjektu pronajme zpět.
Příjmy, které speciální subjekt obdrží od podniku za pronájem, p
(investorům) jako kuponové platby.
subjektu aktivum zpět za cenu, za kterou je na po
mezi majitele sukuků jako splátka nominální hodnoty (Iqbal
Sukuky jsou sekundárně
dluhopisů zvyšují atraktivnost
denominována v amerických dolarech.
Graf 13-4: Emise sukuků na území Rady pro spo
Zdroj:
(http://www.standardandpoors.com/spf/upload/Ratings_EMEA/Slide_Deck_Dubai_IF_Conference.pdf?elq=4437311
5fa0248cc8c81d6760c72dbef),[cit. 2013
Pavla Vodová
- 111 íjmy,
které speciální subjekt obdrží od podniku za pronájem, připadnou držitel
m) jako kuponové platby. V den splatnosti sukuků odkoupí podnik od speciálního
t za cenu, za kterou je na počátku prodal. Tyto peníze jsou rozd
jako splátka nominální hodnoty (Iqbal a Mirakhor, 2011)
Sukuky jsou sekundárně obchodovatelné. Graf 13-4 dokazuje, že emitenti islámských
zvyšují atraktivnost sukuků pro investory také tím, že významná
amerických dolarech.
na území Rady pro spolupráci arabských států v Perském Zálivu (GCC) podle m
Standard & Poor´s
(http://www.standardandpoors.com/spf/upload/Ratings_EMEA/Slide_Deck_Dubai_IF_Conference.pdf?elq=4437311
5fa0248cc8c81d6760c72dbef),[cit. 2013-11-22]
Pavla Vodová; Bankovnictví
ipadnou držitelům sukuků
odkoupí podnik od speciálního
átku prodal. Tyto peníze jsou rozděleny
Mirakhor, 2011).
4 dokazuje, že emitenti islámských
pro investory také tím, že významná část sukuků je
Perském Zálivu (GCC) podle měny
Standard & Poor´s
(http://www.standardandpoors.com/spf/upload/Ratings_EMEA/Slide_Deck_Dubai_IF_Conference.pdf?elq=4437311
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 112 -
ZÁVĚR
Těší mě, že jste studijní text dočetli až sem ☺. Doufám, že jste v textu nalezli samé
užitečné informace, a přeji Vám hodně štěstí u zkoušky ☺.
Pavla Vodová
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 113 SEZNAM
POUŽITÉ LITERATURY
1. BABOUČEK, I., 1996. Analýza a hodnocení finanční situace banky na základě
veřejně přístupných informací. Bankovnictví, roč. 1996, č. 13, s. 21-29. ISSN 1212-
4273.
2. ČERNOHORSKÝ, J. a P. TEPLÝ, 2011. Základy financí. Praha: Grada Publishing.
ISBN 978-80-247-3669-3.
3. ČNB, 2004. Bankovní dohled 2003. Praha: Česká národní banka.
4. ČNB, 2007. Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem 2006. Praha: Česká
národní banka.
5. ČNB, 2010. Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem 2009. Praha: Česká
národní banka. ISBN 978-80-87225-27-1.
6. ČNB, 2013a. Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013. Praha: Česká národní banka.
ISBN 978-80-87225-44-8.
7. ČNB, 2013b. Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem 2012. Praha: Česká
národní banka. ISBN 978-80-87225-46-2.
8. DI MAURO, F., CARISTI, P., COUDERC, S., DI MARIA, A., HO, L., GREWAL, B.
K., MASCIANTONIO, S., ONGENA, S. a S. ZAHER, 2013. Islamic Finance in
Europe. Occasional Paper Series, No. 146. Frankfurt: European Central Bank. ISSN
1725-6534.
9. DVOŘÁK, P., 1999. Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Praha: Linde.
ISBN 80-7201-141-3.
10. EC, 2009. Data collection for prices of current accounts provided to customers. Final
Report. Brusels: European Commission.
11. FAÚ, 2012. Výroční zpráva 2011. Praha: Finanční analytický útvar.
12. FAÚ, 2013. Výroční zpráva 2012. Praha: Finanční analytický útvar. ISBN 978-80-
85045-43-7.
13. FORIŠKOVÁ, D., 2008. Základy komerčního bankovnictví (Texty pro distanční
studium). Ostrava: Ostravská univerzita.
14. FPV, 2013. Výroční zpráva 2012. Praha: Fond pojištění vkladů.
15. HALÁSEK DOSEDĚLOVÁ, K., 2009. Zvyšující se riziko firemních úvěrových
podvodů. Bankovnictví, roč. 2009, č. 6-7, s. 24-25. ISSN 1212-4273.
16. HRDÝ, M., 2005. Oceňování finančních institucí. Praha: Grada Publishing. ISBN
978-80-247-6376-7.
17. IFC, 2006. Credit Bureau Knowledge Guide. Washington: International Finance
Corporation.
18. IFC, 2012. Credit Reporting Knowledge Guide. Washington: International Finance
Corporation.
19. IFSB, 2013. Islamic Financial Services Industry Stability Report 2013. Kuala
Lumpur: Islamic Financial Services Board.
20. IQBAL, Z. a A. MIRAKHOR, 2011. An Introduction to Islamic Finance: Theory and
Practice. 2nd ed. Singapore: Wiley Finance. ISBN 978-0-470-82811-3.
21. JENNINGS, M., 2007. MiFID: pravidla jednání ve vztahu k zákazníkům.
Bankovnictví, roč. 2007, č. 1, s. 22-23. ISSN 1212-4273.
22. KALABIS, Z., 2005. Bankovní služby v praxi. Jak se zorientovat v nabídce
bankovních produktů. Brno: Computer Press. ISBN 80-251-0882-1.
23. KAŠPAROVSKÁ, V., a kol., 2006. Řízení obchodních bank. Vybrané kapitoly. Praha:
C. H. Beck. ISBN 80-7179-381-7.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 114 -
24. LAUŠMANOVÁ, M., 2011. Basel III může pozitivně ovlivnit řízení bank.
Bankovnictví, roč. 2011, č. 2, s. 18-21. ISSN 1212-4273.
25. MACHALA, K., 2007. Způsoby bankovních krádeží se mění, kriminalita zůstává.
Bankovnictví, roč. 2007, č. 1, s. 8-9. ISSN 1212-4273.
26. MACHALA, K., 2011. Měnící se svět bankovních poplatků. Bankovnictví, roč. 2011,
č. 1, s. 8-10. ISSN 1212-4273.
27. MAITAH, M., 2009. Banka v islámském pojetí. Bankovnictví, roč. 2009, č. 2, s. 16-
17. ISSN 1212-4273.
28. MUSA, H., 2011. Islamské financie a bankovníctvo. Bratislava: Iura Edition. ISBN
978-80-8078-412-6.
29. MUSA, H. a Z. MUSOVÁ, 2009. Islamic Banks versus Conventional Banking
Systems. In Finanční řízení podniků a finančních institucí. Ostrava: VŠB – TU, s.
231-238. ISBN 978-80-248-2059-0.
30. NĚMEC, R., 2011. Zajištění závazků podle nového občanského zákoníku. Právní
rádce, roč. 19, č. 6, s. 16-20. ISSN 1213-7693.
31. NEPOŽITKOVÁ, I., 2003. Přechod jednostupňového bankovního systému na
dvoustupňový v České republice. In Politologica 1, s. 83-97. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci. ISBN 80-244-0619-5.
32. PÁNEK, D., 2005. Bankovní regulace a dohled: Distanční studijní opora. Brno:
Masarykova univerzita. ISBN 80-210-3660-5.
33. PAVELKA, F. a R. OPLTOVÁ, 2003. Jak správně na hypotéky. Praha: Consultinvest,
2003. ISBN 80-901486-7-3.
34. PETRUŠOVÁ, M., 2010. Architektura dohledu se mění. Bankovnictví, roč. 2010, č.
12, s. 20-21. ISSN 1212-4273.
35. PINTER, L., 2010a. Pôsobenie komerčnej banky na peňažnom a devízovom trhu.
Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela. ISBN 978-80-557-0068-7.
36. PINTER, L., 2010b. Úverový proces a zabezpečovacie inštrumenty komerčných bánk.
Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela. ISBN 978-80-557-0080-9.
37. POLOUČEK, S. a kol., 2013. Bankovnictví. 2. vyd. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-
7400-491-9.
38. PRICE WATERHOUSE, 1994. Úvod do řízení úvěrového rizika. Praha: Management
Press. ISBN 80-85603-49-7.
39. PRICE WATERHOUSE, 1999. Zásady řízení úvěrů. Praha: Management Press. ISBN
80-85943-91-3.
40. REVENDA, Z., 2011. Centrální bankovnictví. 3. akt. vyd. Praha: Management Press.
ISBN 978-80-7261-230-7.
41. ROSE, P. S., 2002. Commercial Bank Management. New York: McGraw-Hill. ISBN
0-07-112122-6.
42. RŮČKOVÁ, P., 2011. Finanční analýza. 4. rozšíř. vyd. Praha: Grada Publishing.
ISBN 978-80-247-3916-8.
43. SKAUNIC, I., VODOVÁ, P., 2005. Platební a zúčtovací styk. Distanční studijní
opora. Karviná: SU OPF. ISBN 80-7248-308-0.
44. STAVÁREK, D. a P. VODOVÁ, 2011. Bankovní dohled. Karviná: SU OPF. 28 s.
ISBN 978- 80-7248-819-3.
45. SYROVÝ, P., 2005. Financování vlastního bydlení. 4. přeprac. vyd. Praha: GRADA
Publishing. ISBN 80-247-1097-8.
46. SYROVÝ, P. a T. TYL, 2003. Osobní a rodinné finance. Praha: GRADA Publishing.
ISBN 80-247-0478-1.
47. SYROVÝ, P. a T. TYL, 2011. Osobní finance. Řízení financí pro každého. Praha:
GRADA Publishing. ISBN 978-80-247-3813-0.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 115 -
48. TRANSPARENCY INTERNATIONAL, 2012. Corruption Perceptions Index 2012.
Berlin: Transparency International. ISBN 978-3-943497-29-8.
49. URBAN, J., 2008. Tři úhly pohledu na úvěrový podvod. Bankovnictví, roč. 2008, č. 8,
s. 18-22. ISSN 1212-4273.
50. USMANI, T. M., 2002. An Introduction to Islamic Finance. New York: Kluwer Law
International. ISBN 90-411-1619-2.
51. VENCOVSKÝ, F., Z. JINDRA, J. NOVOTNÝ, K. PŮLPÁN a P. DVOŘÁK, 1999.
Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha: Bankovní institut.
52. VODOVÁ, P., 2008. Bankovní úvěry jako jeden ze zdrojů financování firem. In
RŮČKOVÁ, P. a kol. Corporate Governance v ČR. Praha: Professional Publishing,
s. 101 – 106. ISBN 978-80-86946-87-0.
53. VODOVÁ, P., 2009. Modelování trhu úvěrů v České republice. Karviná: SU OPF.
ISBN 978-80-7248-539-0.
54. VODOVÁ, P., 2006. Řízení finančních rizik A. Distanční studijní opora. Karviná:
OPF SU. ISBN 80-7248-349-8.
55. ZIMKOVÁ, E., 2009. Bankovníctvo. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela. ISBN
978-80-8083-801-0.
56. ZIMKOVÁ, E., 2010. Riadenie komerčnej banky. Vybrané kapitoly. Banská Bystrica:
Univerzita Mateja Bela. ISBN 978-80-8083-966-6.
Právní normy:
1. Nařízení vlády č. 33/2004 Sb., kterým se zrušují některá nařízení vlády v oblasti
podpory bydlení z veřejných prostředků a kterým se stanoví některé podmínky státní
finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby
2. Nařízení Komise (ES) č. 1287/2006 ze dne 10. srpna 2006, kterým se provádí
směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2004/39/ES, pokud jde o evidenční
povinnosti investičních podniků, hlášení obchodů, transparentnost trhu, přijímání
finančních nástrojů k obchodování a o vymezení pojmů pro účely zmíněné směrnice
3. Nařízení vlády č. 249/2002 Sb., o podmínkách poskytování příspěvků k hypotečnímu
úvěru osobám mladším 36 let
4. Opatření ČNB č. 3 ze dne 5. prosince 2011, kterým se stanoví podmínky tvorby
povinných minimálních rezerv
5. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005
o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu
6. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006
o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu
7. Směrnice Rady 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního
systému k praní peněz
8. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004, o trzích
finančních nástrojů
9. Směrnice Komise 2006/73/ES ze dne 10. srpna 2006, kterou se provádí směrnice
Evropského Parlamentu a Rady 2004/39/ES, pokud jde o organizační požadavky
a provozní podmínky investičních podniků a o vymezení pojmů pro účely zmíněné
směrnice
10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009, kterou
se mění směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, pokud jde o výši pojištění
a lhůtu k výplatě
11. Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních
a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 116 -
12. Vyhláška č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování
odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob
13. Vyhláška č. 253/2013 Sb., kterou se stanoví podmínky tvorby povinných minimálních
rezerv
14. Vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
15. Vyhláška č. 501/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991
Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou
bankami a jinými finančními institucemi, ve znění pozdějších předpisů
16. Zákon č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru
17. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
18. Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech
19. Zákon č. 6/193 Sb., o České národní bance
20. Zákon č. 84/1995 Sb., o dluhopisech
21. Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování
22. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti a financování terorismu
23. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích
24. Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu
25. Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření
26. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
27. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Internetové zdroje:
1. CBCB. Czech Banking Credit Bureau. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z WWW:
<http://www.cbcb.cz/>.
2. CNCB. Czech Non-Banking Credit Bureau. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z WWW:
<http://www.cncb.cz/>.
3. ČNB. Dohled nad úvěrovými institucemi. [cit. 2013-09-15]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uvero
ve_instituce/index.html>.
4. ČNB. Institucionální uspořádání finanční regulace a dohledu v Evropské unii a úloha
bank Evropského systému centrálních bank ve finanční regulaci a dohledu. [cit. 2013-
09-20]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrn
ne_informace_fin_trhy/ostatni_analyticke_publikace/download/fin_regulace_eu.pdf>.
5. ČNB. Opatření k nápravě. [cit. 2013-09-20]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uvero
ve_instituce/opatreni_k_naprave.html>.
6. ČNB. Pojištění vkladů. [cit. 2013-09-20]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uvero
ve_instituce/pojisteni_vkladu.html>.
7. ČNB. Povolovací činnost. [cit. 2013-09-20]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uvero
ve_instituce/povolovaci_cin.html>.
8. ČNB. Pravomoci bankovního dohledu. [cit. 2013-09-15]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uvero
ve_instituce/pravomoci_bd.html>.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 117 -
9. ČNB. Uveřejňování informací. [cit. 2013-09-15]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uvero
ve_instituce/uverejnovani_inf.html>.
10. Finančnítíseň.cz. Jak postupovat při finanční tísni. [cit. 2013-07-29]. Dostupné
z WWW: <http://www.financnitisen.cz/postup.php>.
11. FPV. Co je pojištěno. [cit. 2013-10-05]. Dostupné z WWW:
<http://www.fpv.cz/cs/co-je-pojisteno.html>.
12. FPV. Fond pojištění vkladů v bodech. [cit. 2013-10-05]. Dostupné z WWW:
<http://www.fpv.cz/cs/>
13. FPV. Kde je pojištěno. [cit. 2013-10-05]. Dostupné z WWW:
<http://www.fpv.cz/cs/kde-je-pojisteno.html>.
14. FPV. Kolik je pojištěno. [cit. 2013-10-05]. Dostupné z WWW:
<http://www.fpv.cz/cs/kolik-je-pojisteno.html>.
15. GOLEM FINANCE. V hypotékách banky zatím trumfují výsledky z období
hypotečního boomu. [cit. 2013-10-18]. Dostupné z WWW:
<http://www.golemfinance.cz/cz/560.v-hypotekach-banky-zatim-trumfuji-vysledky-z-
obdobi-hypotecniho-boomu>.
16. Insolvenční-zákon.cz. Oficiální stránky k insolvenčnímu právu. [cit. 2013-07-29].
Dostupné z WWW: <http://insolvencni-zakon.cz/>.
17. MPSV. Životní a existenční minimum. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z WWW:
<http://www.mpsv.cz/cs/11852>.
18. MF. Zpráva o výsledcích činnosti Finančně analytického útvaru za období let 2000-
2008. [cit. 2013-11-12] Dostupné z WWW: <http://www.mfcr.cz/cs/verejny-
sektor/regulace/boj-proti-prani-penez-a-financovani-tero/vysledky-cinnosti-
financniho-analytickeh/2008/zprava-o-vysledcich-cinnosti-2000-2008-9329>.
19. NITSCHNEIDEROVÁ, Z., 2013. Zástavní právo podle nového občanského zákoníku.
[cit. 2013-10-08]. Dostupné z WWW: <http://www.epravo.cz/top/clanky/zastavni-
pravo-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku-91605.html>.
20. Peníze.cz. Hypotéka jako kontokorent či s pevným úrokem? Ale ano! [cit. 2013-07-29].
Dostupné z WWW: <http://www.penize.cz/stavebni-sporeni/18689-hypoteka-jako-
kontokorent-ci-s-pevnym-urokem-ale-ano!>.
21. RAIFFEISEN RESEARCH, 2013. CEE Banking Sector Report. [cit. 2013-11-15].
Dostupné z WWW:
<http://www.rzb.at/eBusiness/services/resources/media/831197035645054749-
826100030434411352_826101618230137223_826102026788901786-
902924031462552274-1-1-NA.pdf>.
22. SFRB. Programy a podpory. [cit. 2013-07-20]. Dostupné z WWW:
<http://www.sfrb.cz/programy.html>.
23. SOLUS. Zájmové sdružení právnických osob. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z WWW: <
https://www.solus.cz/?lang=cs>.
24. The Economist. The smartest guys in the room. [cit. 2013-11-10]. Dostupné z WWW:
< http://www.economist.com/blogs/dailychart/2011/05/insider_trading>.
25. Transparency International. What we do. [cit. 2013-11-10]. Dostupné z WWW: <
http://www.transparency.org/research/>.
26. Úřad vlády. Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2011 a 2012. [cit. 2013-
11-10]. Dostupné z WWW: < http://www.mvcr.cz/clanek/boj-proti-korupci-strategie-
vlady-v-boji-proti-korupci.aspx>.
27. Úřad vlády. Analýza možností boje s korupcí v soukromé sféře. [cit. 2013-11-10].
Dostupné z WWW: < http://www.korupce.cz/assets/protikorupcnitemata/ostatni/Analyza-moznosti-boje-s-korupci-v-soukrome-sfere.pdf
>.
Pavla Vodová; Bankovnictví
- 118 -
28. Úřad vlády. Od korupce k integritě – Strategie vlády v boji s korupcí na období let
2013 a 2014. [cit. 2013-11-10]. Dostupné z WWW: <
http://www.vlada.cz/assets/protikorupcni-strategie-vlady/na-leta-2013-2014/Strategie-
2013-a-2014---aktualni-verze.pdf>.
Pavla Vodová; Název: Bankovnictví
- 119 Název:
Bankovnictví
Autor: doc. Ing. Pavla Vodová, Ph.D.
Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
Určeno: studentům SU OPF Karviná
Počet stran: 119
Vydání: on-line
ISBN: 978-80-7510-019-1
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.