Mezinárodní právo Mezinárodní smlouvy a mezinárodní spory v rámci mezinárodního práva veřejného Mgr. Danuta Duda, Ph.D. •Mezinárodní smlouvou se obvykle rozumí dohoda mezi státy nebo mezinárodními organizacemi, kterou se zakládají, mění nebo ruší jejich vzájemná práva a závazky podle mezinárodního práva. •Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969 •Vídeňská úmluva o smluvním právu mezinárodních organizací z roku 1986 • •Druhy smluv: •Písemné a ústní •Veřejné a tajné •Prezidentské, vládní, resortní •Bilaterální a multilaterální • • Mezinárodní smlouvy •Příprava textu smlouvy •Jazyk smlouvy •Jednotlivé části smlouvy •Ověření textu smlouvy (autentifikace) •Schválení textu smlouvy •Souhlas jednajících stran být vázán smlouvou •a) podpis •b) ratifikace •c) přistoupení (akcese či adheze) •d) přijetí (akceptace) •e) schválení (aprobace či konfirmace) • • Uzavírání mezinárodních smluv •Za platnou se smlouva považuje od doby, kdy mezi stranami vznikne právní poměr předvídaný smlouvou. Tento právní poměr vzniká okamžikem, kdy obě smluvní strany u dvoustranných smluv nebo mnohostrannou smlouvou stanovený minimální počet smluvních států smlouvu ratifikovaly nebo k ní přistoupily. •Za účinnou se považuje smlouva okamžikem, kdy strany jsou povinny smlouvu provádět. •Okamžiky vstupu smlouvy v platnost a nabytí účinnosti zpravidla splývají. •Mohou se však lišit v případě, kdy definitivní souhlas byl již dán, protože smlouva byla smluvními stranami ratifikována, ale její provádění podle vůle stran začne teprve později (např. šest měsíců po výměně ratifikačních listin nebo k určitému budoucímu pevnému datu). • • Platnost a účinnost mezinárodní smlouvy •Změna a revize smlouvy znamená uzavření nové smlouvy o témže předmětu a mezi týmiž smluvními stranami, kterou se mění obsah staré smlouvy. •Rozdíl mezi změnou a revizí není podstatný. •Změna se týká jednoho nebo několika jednotlivých ustanovení. •Revize značí úpravu většího rozsahu, popřípadě úplné nahrazení starého textu novým. Změna a revize smluv •Doba platnosti mezinárodní smlouvy má zásadní důležitost pro její účinné provádění. Proto má většina uzavíraných smluv výslovné ustanovení o době trvání, případně o způsobu ukončení jejich platnosti. •Ze smluv, které takové ustanovení o době platnosti nemají, obvykle alespoň nepřímo vyplývá, že smluvní strany předpokládaly právo každé smluvní strany ukončit platnost smlouvy výpovědí, která nabude účinnosti po rozumné lhůtě. • Doba platnosti mezinárodní smlouvy •Mezinárodní právo veřejné může být recipováno (převzato) do práva vnitrostátního několika způsoby: •Transformace – zachování doslovného znění mezinárodní smlouvy a její vyhlášení v některé formě vnitrostátního práva (např. zákon) •Adaptace – obsahově přibližný (nikoli doslovný) přenos mezinárodněprávních závazků a oprávnění do forem vnitrostátního práva •Inkorporace – vtažení normy mezinárodního práva do vnitrostátní právní sféry, aniž by ztrácela formu mezinárodního práva •Adopce – osvojení nebo použití pravidla mezinárodního práva vnitrostátním soudem v jeho rozhodovací činnosti (v anglosaském systému) • • Recepce mezinárodního práva •Čl. 10: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. •Čl. 10a: (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. (2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. •Čl. 49: K ratifikaci mezinárodních smluv a) upravujících práva a povinnosti osob, b) spojeneckých, mírových a jiných politických, c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, d) hospodářských, jež jsou všeobecné povahy, e) o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. (jedná se o tzv. prezidentské smlouvy) • • Čl. 10, 10a a 49 Ústavy České republiky •Pokojné urovnávání mezinárodních sporů je jednou ze základních zásad mezinárodního práva, nerozlučně spojenou se zákazem použití síly a hrozby silou ve vztazích mezi státy. •Tato zásada je zakotvena především v čl. 2 odst. 3 Charty OSN: Všichni členové řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány. •Mezinárodní spory musí být urovnány na základě svrchované rovnosti státu a v souladu se zásadou svobodné volby prostředků. •K prostředkům pokojného řešení sporů podle čl. 33 Charty OSN patří vyjednávání (negociace), šetření (inquiry), zprostředkování (mediace), řízení smírčí (konciliace), rozhodčí nebo soudní. •Rada bezpečnosti OSN může konat šetření o každém sporu nebo každé situaci, která by mohla vést k mezinárodním třenicím nebo vyvolat spor, aby určila, zda trvání sporu nebo situace by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Zásada pokojného (mírového) řešení sporů •Přímým diplomatickým jednáním je situace, kdy si sporné strany vzájemně předkládají své požadavky a vyjadřují vlastní stanoviska na sporné otázky s cílem dosáhnout vzájemně přijatelného urovnání sporů. •Jednání nemají žádná přísně stanovená pravidla, mohou probíhat ústně i písemně na základě diplomatické konference. •Jednaní mohou vést diplomatičtí zástupci, ministři zahraničních věcí nebo i šéfové vlád a států. •Výsledkem často bývá kompromis. • • • Přímé diplomatické jednání (negociace) •Při urovnání sporů diplomatickými prostředky působí se souhlasem sporných stran někdy i třetí státy nebo mezinárodní organizace i jednotlivci. •Může se jednat o nabídku dobrých služeb nebo o zprostředkování. •Zprostředkovatel (mediátor) se přímo účastní meritorního jednání. Iniciativně se snaží nalézt pro obě strany přijatelné řešení a v tomto smyslu předkládá i vlastní návrhy. •Dobré služby a zprostředkování (mediace) mohou vyústit ve vzájemně přijatelnou dohodu sporných stran nebo mohou být ukončeny pro neúspěch při řešení sporu. • Dobré služby a zprostředkování (mediace) •K řešení některých sporů může přispět objektivní zjištění sporných skutečností a skutečného stavu věci na základě vyšetření nezávislé komise. •Členy komisí mohou být vedle příslušníků sporných stran i zástupci jiných států nebo mezinárodních organizací. •Po vyšetření existujícího problému je úkolem komise podat zprávu o výsledcích své práce. Výsledky zjištění nejsou sice pro sporné strany právně závazné, nicméně je obtížné z hlediska politického, mravního i právního závěry komise ignorovat. •Příslušná komise je pro projednání věci a vyslechnutí sporných stran oprávněna předkládat sporným stranám návrhy na meritorní řešení sporu. Ani návrhy smírčí komise nejsou pro sporné strany závazné. Vyšetřovací a smírčí komise –- (někdy též arbitráž) je mimosoudní způsob řešení sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. –- Rozhodčí řízení je neveřejné, což je spolu s jeho rychlostí a často i nižšími náklady ve srovnání s běžným soudním řízením považováno za jeho největší výhody. –- Stálý rozhodčí soud (SRS) byl zřízen roku 1899 Úmluvou o pokojném vyřizování mezinárodních sporů na první Haagské mírové konferenci, což z něj dělá nejstarší instituci pro řešení mezinárodních sporů. Úmluva byla roku 1907 revidována na druhé Haagské konferenci. •- Sídlem je Palác míru v nizozemském Haagu. Ve stejné budově sídlí i Mezinárodní soudní dvůr. Úředním jazykem je angličtina a francouzština. Soud se zabývá jen těmi případy, které se mu sporné strany rozhodnou předložit. O administrativní záležitosti soudu se stará Mezinárodní kancelář vedená generálním tajemníkem. •- Každý účastnický stát jmenuje na seznam rozhodců maximálně čtyři osoby (na šest let s možností znovuzvolení), kteří pak tvoří tzv. státní (národní) skupinu. Jedním z úkolů státní skupiny je mj. navrhování kandidátů na soudce Mezinárodního soudního dvora. – Rozhodčí řízení –- Mezinárodní soudní řízení je rozhodování mezinárodních sporů právní povahy sborem stálých soudců z povolání na základě mezinárodního práva a v pevných procesních normách. –- Mezinárodní soudní řízení probíhá mj. před: -Mezinárodním soudním dvorem, -Mezinárodním tribunálem pro mořské právo (speciální soud z hlediska věcné jurisdikce s celosvětovou působností), -Mezinárodním trestním soudem (stíhá činy jednotlivců – fyzických osob, označované také jako zločiny podle mezinárodního práva), -Evropským soudem pro lidská práva (řeší i spory mezi státy v otázce dodržování lidských práv, v převážné většině případů se však jedná o stížnosti jednotlivců – fyzických a právnických osob na porušení jejich lidských práv ze strany smluvních států Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950) -Dále byly vytvořeny ad hoc trestní tribunály, které stíhají zločiny podle mezinárodního práva, ke kterým došlo v určitém období, na určitém území: Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku, Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ (tokijský tribunál), Mezinárodní trestní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu…. Mezinárodní soudní řízení • • -byl zřízen Chartou OSN jako hlavní soudní orgán OSN, je jedním z hlavních orgánů OSN. -skládá se z patnácti soudců volených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti ze seznamu osob navržených státními skupinami Stálého rozhodčího soudu. Soudci jsou voleni na devět let a mohou být znovuzvoleni. Každé tři roky se ve volbě obnovuje jedna třetina soudců. Členy soudu nemohou být zároveň dva příslušníci stejného státu. -Dvůr zasedá zpravidla v plénum. Kvórum tvoří devět soudců. Dvůr si volí na 3 léta předsedu a místopředsedu, kteří jsou znovu zvolitelní. Může však pro určité druhy sporů utvořit menší senáty při minimálním počtu tří soudců. Rozsudek kteréhokoliv senátu platí za vydaný Dvorem. -je příslušný jednak řešit spory mezi státy a jednak podávat mezinárodním organizacím posudky o právních otázkách -Řízení před Dvorem se skládá ze dvou částí, písemné a ústní -Dvůr se usnáší prostou většinou přítomných soudců -Rozsudek Dvora je konečný, tj. nejsou proti němu žádné opravné prostředky -Statut Mezinárodního soudního dvora připouští obnovu řízení v případě, že vyšly najevo skutečnosti rozhodujícího významu, které v době vydání rozsudku nebyly známy. - Mezinárodní soudní dvůr •Podle obecného mezinárodního práva nese každý stát mezinárodní odpovědnost za újmu, kterou způsobil porušením obyčejového nebo smluvního mezinárodního práva. •O mezinárodně protiprávní čin se jedná, jestliže chování spočívající v jednání nebo opomenutí je a) státu přičitatelné a b) představuje porušení mezinárodního závazku státu •Přičitatelnost – chování státních orgánů se považuje za čin státu podle mezinárodního práva. Je tomuto státu přičitatelné, ať už orgán vykonává legislativní, výkonné, soudní nebo jiné funkce a má jakékoliv postavení ve struktuře státu. Stát jedná prostřednictvím svých orgánů, za které odpovídá (ručí) přímo. •Realizace odpovědnosti státu – stát odpovědný za porušení mezinárodního práva je povinen odčinit újmu, kterou svým protiprávním chováním způsobil. •Okolnosti vylučující protiprávnost – jsou to okolnosti, které v případě naplnění jejich podmínek zbaví chování státu protiprávnosti, a tím vyloučí vznik jeho mezinárodní odpovědnosti za protiprávní chování, v takových případech odpovědnost státu nevzniká. V klasickém mezinárodním právu stát neodpovídal za škody způsobené nepříteli válečnými operacemi, pokud nebyl překročen právní rámec válečného práva. Mezinárodní odpovědnost státu •Stát často nemůže mezinárodní spor vyřešit diplomatickými ani jinými prostředky řešení sporů. •V takovém případě se státy uchylují ke svépomoci ve formě donucovacích opatření, ke kterým patří retorze a represálie (často obecně nazývané jako protiopatření). •K donucovacím opatřením se někdy řadí i opatření v krajní nouzi nebo sebeobraně. •Zvláštním druhem donucovacích opatření jsou sankce Rady bezpečnosti OSN. • • • Formy donucení •je nejmírnějším donucovacím opatřením v reakci na protiprávní chování nebo nevlídný akt jiného státu •jedná se o formu protiopatření, které zůstává v mezích mezinárodního práva •je považována na odvetné opatření v reakci na protiprávní jednání •musí být ovšem uskutečňována v dobré víře a v souladu se zásadou proporcionality. •jedná se o nejrůznější opatření diplomatická, ekonomická i komunikační (např. přerušení diplomatických styků, odvolání velvyslance, zákaz dovozu zboží, diskriminace v oblasti cizineckého režimu, diskriminace v oblasti cel a daní, odvolání státní návštěvy na vysoké úrovni aj.) Retorze •jsou přísnější formou donucovacích opatření, které směřují proti státu, který porušil své mezinárodní závazky a mezinárodní právo. •na rozdíl od retorzí represálie již přesahují rámec mezinárodního práva v tom smyslu, že by se jednalo o protiprávní jednání, pokud by stát uplatňující represálie již nejednal v reakci na předcházející protiprávní jednání jiného státu. •musí být rovněž prováděna v dobré víře, má jim předcházet výzva k ukončení protiprávního chování a případně k odčinění způsobené škody. •mohou spočívat v jednání (vypovězení příslušníků druhého státu v rozporu s platnou smlouvou) nebo opomenutí (neplacení dluhu). •mají charakter ekonomický (embargo, bojkot, blokáda), politický nebo diplomatický Represálie •ONDŘEJ, J., J. MRÁZEK a O. KUNZ, 2018. Základy mezinárodního práva veřejného. Vydání první. Praha: C.H. Beck. ISBN 978-80-7400-487-2. •ČEPELKA, Č. a P. ŠTURMA, 2018. Mezinárodní právo veřejné. 2. vydání. Praha: C.H. Beck. ISBN 978-80-7400-721-7. •MALENOVSKÝ, J., 2014. Mezinárodní právo veřejné. 6. vydání. Plzeň: Doplněk, Aleš Čeněk. ISBN 978-807239-318-3. Literatura • •Dekuji za pozornost