Název projektu Rozvoj vzdělávání na Slezské univerzitě v Opavě
Registrační číslo projektu CZ.02.2.69/0.0./0.0/16_015/0002400
Právo Evropské unie
Distanční studijní text
Danuta Duda
Karviná 2024
Obor: Právo
Klíčová slova: Historie EU, orgány EU, prameny práva EU, vynucování práva EU,
prejudiciální řízení, vnitřní trh EU.
Anotace: Tato studijní opora Právo Evropské unie má přiblížit studentovi problematiku
práva Evropské unie. Studenti se seznámí s historií Evropských
společenství/Evropské unie, s nejdůležitějšími orgány Evropské unie,
s prameny práva EU, s legislativním procesem v EU, s prejudiciálním řízením,
s vynucováním práva EU či s jinými typy žalob řešenými před
Soudním dvorem EU.
Dále je v této studijní opoře představena problematika vnitřního trhu EU,
čtyři základní svobody (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu),
ochranná známka EU, právo sociálního zabezpečení v EU či pracovní
právo v kontextu práva EU. V poslední časti této studijní opory se studenti
dozvědí podstatné informace o hospodářské soutěži v EU, o regulaci
státních podpor, o právu veřejných zakázek v EU, o právu životního
prostředí v EU či o ochraně spotřebitele v EU.
Autor: Mgr. Danuta Duda, Ph.D.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
3
Obsah
ÚVODEM..........................................................................................................................13
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY.........................................................................14
1 EVROPSKÁ INTEGRACE A VZNIK EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ,
EVROPSKÉ UNIE ............................................................................................................15
1.1 Evropská integrace.............................................................................................16
1.2 Stmelující osobnosti u zrodu Evropských společenství.....................................16
1.1.1 Jean Monnet...................................................................................................16
1.1.2 Robert Schuman.............................................................................................17
1.3 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).......................................................17
1.4 Nadstátnost (supranacionalita)...........................................................................18
1.5 Evropské hospodářské společenství (EHS) .......................................................20
1.6 Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM).............................22
1.7 Slučovací smlouva .............................................................................................23
1.8 Jednotný evropský akt........................................................................................23
1.9 Maastrichtská smlouva – Smlouva o Evropské unii..........................................24
1.10 Amsterdamská smlouva.....................................................................................27
1.11 Smlouva z Nice..................................................................................................31
1.12 Lisabonská smlouva...........................................................................................32
2 INSTITUCIONÁLNÍ PRÁVO EVROPSKÉ UNIE..................................................37
2.1 Evropská komise................................................................................................38
2.1.1 Pravomoci Evropské komise..........................................................................38
Iniciativní pravomoc ..................................................................................................38
Výkonná pravomoc....................................................................................................39
Kontrolní pravomoc...................................................................................................39
Pravomoc ve vztazích navenek..................................................................................39
2.1.2 Složení a sídlo Komise...................................................................................40
Jmenování Komise.....................................................................................................40
Předseda Komise........................................................................................................41
Generální ředitelství...................................................................................................41
Sídlo...........................................................................................................................42
2.1.3 Organizování práce Komise...........................................................................42
2.2 Rada EU.............................................................................................................42
Danuta Duda - Právo Evropské unie
4
2.2.1 Složení Rady..................................................................................................42
2.2.2 Předsednictví Rady ........................................................................................43
Přehled předsednických států od roku 2022 do roku 2030........................................43
2.2.3 Sídlo Rady......................................................................................................44
2.2.4 Pravomoci Rady.............................................................................................44
Legislativní pravomoc ...............................................................................................44
Koordinace hospodářských politik členských států...................................................44
Uzavírání mezinárodní ch smluv jménem Unie mezi EU a dalšími zeměmi nebo
mezinárodními organizacemi.....................................................................................45
Vytváří společnou zahraniční a bezpečnostní politiku podle strategických směrů
vymezených Evropskou radou...................................................................................45
Spolu s Evropským parlamentem přijímá rozpočet Unie ..........................................45
2.2.5 Hlasování v Radě EU.....................................................................................45
2.2.6 COREPER......................................................................................................46
Přípravná úloha COREPERu.....................................................................................46
Výkonná úloha COREPERu......................................................................................47
Průběh zasedání COREPERu ....................................................................................47
2.3 Evropská rada.....................................................................................................47
2.3.1 Historie Evropské rady ..................................................................................48
2.3.2 Složení Evropské rady ...................................................................................48
2.3.3 Pravomoci Evropské rady..............................................................................48
2.3.4 Sídlo Evropské rady.......................................................................................48
2.4 Evropský parlament ...........................................................................................48
2.4.1 Pravomoci Evropského parlamentu ...............................................................49
Legislativní pravomoc ...............................................................................................49
Rozpočtové pravomoci ..............................................................................................49
Kontrolní pravomoci..................................................................................................50
2.4.2 Složení a sídlo Evropského parlamentu.........................................................50
Předseda Evropského parlamentu..............................................................................51
Volba předsedy EP.....................................................................................................51
Politické skupiny........................................................................................................51
Parlamentní výbory....................................................................................................52
Delegace Evropského parlamentu..............................................................................53
Konference předsedů .................................................................................................53
Danuta Duda - Právo Evropské unie
5
Předsednictvo.............................................................................................................53
Generální sekretariát Evropského parlamentu...........................................................54
Sídlo...........................................................................................................................54
2.4.3 Sacharovova cena...........................................................................................54
2.5 Evropský veřejný ochránce práv........................................................................55
2.5.1 Stížnost k veřejnému ochránci práv...............................................................56
2.5.2 Postup při řešení stížnosti ..............................................................................56
2.6 Soudní dvůr EU..................................................................................................56
2.6.1 Soudní dvůr....................................................................................................57
2.6.2 Tribunál..........................................................................................................58
2.6.3 Řízení před Soudním dvorem EU..................................................................58
Řízení o předběžných otázkách .................................................................................58
Přímé žaloby ..............................................................................................................59
Rozsudky....................................................................................................................59
Formy rozhodnutí u Soudního dvora EU...................................................................59
2.6.4 Zvláštní řízení ................................................................................................60
Zjednodušené řízení...................................................................................................60
Zrychlené řízení .........................................................................................................60
Naléhavé řízení o předběžné otázce (PPU)................................................................60
Řízení o předběžných opatřeních...............................................................................60
2.6.5 Náklady řízení................................................................................................60
2.6.6 Jazykový režim ..............................................................................................61
2.6.7 Opravné prostředky........................................................................................61
3 PRAMENY PRÁVA EU. VAZBY MEZI ORGÁNY. NORMOTVORBA .............63
3.1 Kategorizace norem práva EU...........................................................................64
3.2 Právní akty tvořené členskými státy (právo primární).......................................64
3.2.1 Zakládající smlouvy a smlouvy je pozměňující.............................................64
3.2.2 Subsidiární smlouvy.......................................................................................65
3.2.3 Akty zástupců členských států.......................................................................65
3.3 Akty orgánů EU (sekundární právo)..................................................................66
3.3.1 Nařízení..........................................................................................................66
3.3.2 Směrnice ........................................................................................................66
3.3.3 Rozhodnutí.....................................................................................................67
Danuta Duda - Právo Evropské unie
6
3.3.4 Doporučení a stanoviska................................................................................67
3.4 Jiné akty EU.......................................................................................................67
3.4.1 Zelené knihy...................................................................................................67
3.4.2 Bílé knihy.......................................................................................................67
3.5 Mezinárodní smlouvy uzavírané EU .................................................................68
3.6 Obecné zásady práva EU ...................................................................................68
3.6.1 Výčet obecných zásad práva EU....................................................................68
Obecné zásady právní axiomatické povahy vlastní každému právnímu řádu, tedy
i právu unijnímu.........................................................................................................68
Obecné zásady, které se týkají postavení jednotlivce a které mají původ ve
vnitrostátních právních řádech členských států .........................................................69
Systémové zásady vlastní právu EU jakožto právu nadstátní organizace .................69
3.7 Soudní dvůr – tvůrce práva................................................................................69
3.8 Řádný legislativní postup...................................................................................70
První čtení..................................................................................................................70
Druhé čtení.................................................................................................................70
Dohodovací postup ....................................................................................................71
Třetí čtení...................................................................................................................71
3.9 Úřední věstník Evropské unie............................................................................71
3.10 Jazykový režim Evropské unie ..........................................................................72
4 VYNUCOVÁNÍ UNIJNÍHO PRÁVA. DALŠÍ TYPY ŽALOB ŘEŠENÝCH PŘED
SOUDNÍM DVOREM EU ................................................................................................74
4.1 Vynucování unijního práva orgány unie ve vztahu k členským státům ............75
4.1.1 Řízení.............................................................................................................76
Fáze diplomatická - neformální jednání mezi komisí a členským stát ......................76
Fáze administrativní – formální řízení před komisí...................................................76
Fáze soudní ................................................................................................................77
Fáze sankční...............................................................................................................78
4.2 Vynucování práva orgány EU ve vztahu k jednotlivcům..................................78
4.3 Porušení práva EU jen ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci...........................79
4.4 Žaloba na neplatnost aktu orgánů EU................................................................80
4.4.1 Podmínky přípustnosti ...................................................................................81
4.4.2 Aktivní legitimace k podávání žaloby na neplatnost.....................................81
4.4.3 Lhůty..............................................................................................................82
Danuta Duda - Právo Evropské unie
7
4.4.4 Důvody neplatnosti........................................................................................82
4.4.5 Účinky rozhodnutí .........................................................................................82
4.5 Žaloba na nečinnost orgánů EU.........................................................................83
4.5.1 Aktivní a pasivní legitimace ..........................................................................83
4.5.2 Řízení.............................................................................................................84
Administrativní fáze...................................................................................................84
Soudní fáze.................................................................................................................84
4.6 Žaloba o náhradu škody způsobenou EU...........................................................84
4.7 Pravomoc Soudního dvora na základě rozhodčí doložky..................................85
4.8 Nepřímá žaloba na neaplikovatelnost aktu ........................................................86
4.9 Pravomoci Soudního dvora ve sporech týkajících se Evropské investiční banky
a Evropské centrální banky............................................................................................86
4.10 Zaměstnanecké spory.........................................................................................87
4.11 Žaloby týkající se práv k duševnímu vlastnictví................................................87
5 INTERPETACE PRÁVA EU....................................................................................89
5.1 Řízení o předběžné otázce – obecná charakteristika..........................................89
5.1.1 Schéma posloupnosti řízení před národním soudem a řízením o předběžné
otázce u Soudního dvora............................................................................................91
Národní soud:.............................................................................................................91
Soudní dvůr:...............................................................................................................91
Dále opět národní soud: .............................................................................................91
5.2 Předmět řízení....................................................................................................92
5.3 Forma a obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce...................................92
5.4 Vymezení pojmu soud .......................................................................................93
5.5 Fakultativní a obligatorní zahájení řízení ..........................................................94
5.5.1 Výjimky z povinnosti zahájit řízení...............................................................94
5.6 Zvláštní ustanovení týkající se řízení o předběžné otázce naléhavé povahy.....95
5.6.1 Podmínky pro použití zrychleného a naléhavého řízení................................95
6 VNITŘNÍ TRH EU....................................................................................................98
6.1 Vnitřní trh EU – základní charakteristika ..........................................................99
6.2 Historie vnitřního trhu......................................................................................100
6.3 Volný pohyb zboží...........................................................................................101
6.4 Cla a poplatky s rovnocenným účinkem clu....................................................102
Danuta Duda - Právo Evropské unie
8
6.4.1 Zrušení kvantitativního omezení dovozu a vývozu a opatření s rovnocenným
účinkem v EU ..........................................................................................................104
6.4.2 Výjimky ze zákazu uplatnění kvantitativního omezení a opatření
s rovnocenným účinkem (čl.36 SFEU)....................................................................107
6.5 Ochranná známka EU ......................................................................................111
6.5.1 Řízení o přihlášce ochranné známky EU.....................................................111
6.5.2 Absolutní důvody pro zamítnutí zápisu.......................................................112
6.5.3 Relativní důvody pro zamítnutí zápisu ........................................................113
6.6 Volný pohyb osob............................................................................................113
6.6.1 Právo na opuštění území..............................................................................115
6.6.2 Právo na vstup..............................................................................................115
6.6.3 Krátkodobý pobyt (právo pobytu po dobu do tří měsíců) ...........................116
6.6.4 Právo pobytu po dobu delší než 3 měsíce....................................................116
6.6.5 Pobytová karta .............................................................................................117
6.6.6 Právo trvalého pobytu..................................................................................117
6.6.7 Karta trvalého pobytu ..................................................................................118
6.6.8 Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví..........................................................................118
6.6.9 Vyhoštění z členského státu EU ..................................................................119
6.7 Svoboda usazování...........................................................................................120
6.8 Volný pohyb služeb .........................................................................................122
6.8.1 Směrnice o službách ....................................................................................123
Oblast působnosti.....................................................................................................123
Zjednodušení administrativy....................................................................................124
Odstranění právních a administrativních překážek rozvoje činností v oblasti služeb
..................................................................................................................................124
Usnadnění dočasného poskytování přeshraničních služeb ......................................125
Posilování práv spotřebitelů coby uživatelů služeb.................................................125
Zajištění kvality služeb ............................................................................................125
Navázání účinné administrativní spolupráce mezi členskými státy ........................125
6.8.2 Rozlišení práva na usazování a práva na poskytování služeb......................125
6.8.3 Omezení práva na usazování a volného pohybu služeb...............................126
6.9 Volný pohyb kapitálu.......................................................................................127
6.9.1 Omezení volného pohybu kapitálu ..............................................................127
Danuta Duda - Právo Evropské unie
9
6.10 Uznávání odborných kvalifikací v EU.............................................................128
6.10.1 Osobní rozsah úpravy uznávání kvalifikace ............................................129
6.10.2 Věcný rozsah úpravy uznávání kvalifikace .............................................129
6.10.3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července
2005 o uznávání odborných kvalifikací...................................................................129
6.10.4 Uznávání odborných kvalifikací státních příslušníků členských států EU
a dalších členů EHP v ČR........................................................................................130
7 KOORDINACE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ NA ÚROVNI EU. PRACOVNÍ
PRÁVO V PRÁVU EU. ..................................................................................................134
7.1 Právo sociálního zabezpečení v EU a pracovní právo v kontextu práva EU –
základní charakteristika ...............................................................................................135
7.2 Právo sociálního zabezpečení v EU.................................................................136
Věcný rozsah koordinace:........................................................................................137
7.2.1 Nemoc a mateřství .......................................................................................137
Peněžité dávky .........................................................................................................138
Věcné dávky.............................................................................................................138
7.2.2 Evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC) ..........................................139
7.2.3 Dávky v invaliditě........................................................................................139
7.2.4 Starobní důchody a pozůstalostní důchody..................................................140
7.2.5 Pracovní úrazy a nemoci z povolání............................................................140
7.2.6 Pohřebné ......................................................................................................141
7.2.7 Nezaměstnanost ...........................................................................................141
7.2.8 Rodinné dávky .............................................................................................142
7.2.9 Přeshraniční pracovník (pendler).................................................................143
7.2.10 Vyslaný pracovník ...................................................................................143
7.3 Pracovní právo v kontextu práva EU...............................................................143
7.3.1 Evropský sociální fond ................................................................................144
7.3.2 Fond pro přizpůsobení se globalizaci ..........................................................145
7.3.3 EURES.........................................................................................................145
7.3.4 Charta Unie o základních sociálních právech pracovníků z 9.12.1989.......146
7.3.5 Rovné příležitostí a rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a
povolání....................................................................................................................146
7.3.6 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci těhotných zaměstnankyň
a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň .............................148
Noční práce..............................................................................................................149
Danuta Duda - Právo Evropské unie
10
Mateřská dovolená...................................................................................................149
Pracovní volno pro prenatální vyšetření ..................................................................149
Zákaz výpovědi........................................................................................................149
7.3.7 Povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní
smlouvy nebo pracovního poměru...........................................................................150
Povinnost informovat...............................................................................................150
Zaměstnanci vyslaní do ciziny.................................................................................151
7.3.8 Úprava pracovní doby..................................................................................151
Minimální doby odpočinku - jiné aspekty úpravy pracovní doby...........................152
Noční práce – práce na směny rozvržení práce .......................................................153
7.3.9 Ochrana mladistvých pracovníků ................................................................153
Zákaz práce děti .......................................................................................................154
Zranitelnost mladistvých − zákazy práce.................................................................154
Pracovní doba...........................................................................................................154
Noční práce..............................................................................................................155
Přestávky v práci......................................................................................................155
7.3.10 Informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v EU.............155
7.3.11 Hromadné propouštění.............................................................................156
7.3.12 Převod podniků, závodů nebo části podniků nebo závodů......................157
7.3.13 Platební neschopnost zaměstnavatele ......................................................158
8 DALŠÍ OBLASTI ÚPRAVY PRÁVA EU..............................................................160
8.1 Hospodářská soutěž v EU................................................................................161
8.1.1 Zákaz určitých dohod mezi podniky............................................................161
8.1.2 Zákaz zneužívání dominantního postavení..................................................162
8.1.3 Aplikace ustanovení o hospodářské soutěži (antitrustové právo)................163
8.1.4 Právo koncentrací (kontrola fúzí podniku) ..................................................165
Právní úprava spojování podniků (nařízení č. 139/2004) ........................................165
8.2 Regulace státních podpor.................................................................................166
8.2.1 Statní podpory slučitelné s vnitřním trhem..................................................166
8.3 Právo veřejných zakázek v EU ........................................................................167
8.4 Právo životního prostředí v EU........................................................................167
8.4.1 Vznik politiky a její vývoj ...........................................................................168
1.1.3 Cíle a zásady politiky ochrany životního prostředí v Evropské unii ...........169
8.4.2 Odpady.........................................................................................................170
Danuta Duda - Právo Evropské unie
11
Hierarchie odpadů....................................................................................................171
Nakládání s odpady..................................................................................................171
Povolení a registrace................................................................................................171
Plány a programy.....................................................................................................172
8.4.3 Řízení jakosti vod ke koupání v EU ............................................................172
8.4.4 Jakost vody určené k lidské spotřebě...........................................................174
8.4.5 Posuzování a řízení kvality vnějšího ovzduší v EU.....................................175
Hodnocení kvality ovzduší ......................................................................................175
Řízení kvality ovzduší a akční plány .......................................................................176
Informování veřejnosti.............................................................................................176
Sankce......................................................................................................................177
8.4.6 Ekoznačka EU..............................................................................................177
Agentura pro ekologicky šetrné výrobky: jako součást CENIA..............................178
Ekologicky šetrný výrobek ......................................................................................179
Ekologický šetrná služba .........................................................................................180
8.5 Ochrana spotřebitele v EU...............................................................................181
8.5.1 Vývoj politiky ochrany spotřebitele.............................................................182
8.5.2 Fungování spotřebitelské politiky................................................................182
8.5.3 Podpora informovanosti a výchovy spotřebitelů v EU................................183
8.5.4 Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitelů v EU.........................................183
Obecná bezpečnost výrobků ....................................................................................183
Bezpečnost hraček ...................................................................................................185
Odpovědnost za vadné výrobky...............................................................................185
Kosmetické přípravky..............................................................................................186
Potravinové právo ....................................................................................................187
8.5.5 Ochrana hospodářských a právních zájmů spotřebitelů v EU .....................188
Práva spotřebitelů.....................................................................................................188
Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách .........................................189
Nekalé obchodní praktiky........................................................................................191
Klamavá a srovnávací reklama ................................................................................192
LITERATURA ................................................................................................................195
SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.......................................................................................198
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................199
Danuta Duda - Právo Evropské unie
12
Danuta Duda - Právo Evropské unie
13
ÚVODEM
Studijní opora Právo Evropské unie je určena studentům magisterských studijních programů
Slezské univerzity v Opavě, Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné. Prostudováním
jednotlivých kapitol z oblasti práva Evropské unie studenti získají informace o historii
ES/EU, o orgánech Evropské unie, o pramenech práva Evropské unie, o přijímání legislativních
aktů Evropské unie, o prejudiciálním řízení, o vynucování unijního práva či
o dalších typech žalob řešených před Soudním dvorem EU. Dále se studenti seznámí
s vnitřním trhem EU, se čtyřmi základními svobodami (volným pohybem zboží, osob, služeb
a kapitálu), s ochrannou známkou EU, s koordinací sociálního zabezpečení na úrovni
EU či s pracovním právem v právu EU. V poslední kapitole této studijní opory se studenti
dozvědí podstatné informace o hospodářské soutěži v EU, o regulaci státních podpor,
o právu veřejných zakázek v EU, o právu životního prostředí v EU či o ochraně spotřebitele
v EU.
Tyto kapitoly, se svými prvky, jsou vytvořeny tak, aby vám v co největší míře pomohly
pochopit danou problematiku. K tomu je v každé kapitole uveden rychlý náhled, kde se
dozvíte, o čem bude kapitola pojednávat a cíl kapitoly, tedy k čemu text směřuje. Pro lepší
orientaci jsou zde také uvedena klíčová slova a na konci stručný přehled problematiky a
kontrolní otázky, které budou zodpovězeny na přednáškách, tutoriálech či seminářích.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
14
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY
Studijní opora se skládá z osmi kapitol a ty jsou rozděleny do několika podkapitol.
V první kapitole se studenti seznámí s historií ES/EU, s nejdůležitějšími ustanoveními
zakládajících a pozměňujících smluv ES/EU od Evropského společenství uhlí a oceli přes
Maastrichtskou smlouvu až po Lisabonskou smlouvu. Studenti se dozví, kdo stal u zrodu
evropské integrace a jaké byly důvody vzniku Evropského společenství, jak rovněž, které
státy jsou členskými státy EU.
Druhá kapitola se věnuje institucionálnímu právu EU, nejdůležitějším orgánům EU, tj.
Evropské komisi, Radě, Evropské radě, Evropskému parlamentu, Soudnímu dvoru EU, jejich
pravomocem, složení, struktuře či sídlům.
Třetí kapitola se zabývá prameny práva EU, rozdělením práva EU na právo primární a
právo sekundární, řádným legislativním postupem při schvalování právních předpisů EU,
především nařízení a směrnic, Úředním věstníkem EU či jazykovým režimem EU.
Čtvrtá kapitola pojednává o vynucování unijního práva a různých typech žalob řešených
před Soudním dvorem EU, tj. žalobě na neplatnost aktu orgánů EU, žalobě na nečinnost orgánů
EU, žalobě na náhradu škody způsobenou EU či nepřímé žalobě na neaplikovatelnost
aktu.
Pátá kapitola se zaobírá prejudiciálním řízením, tj. řízením o předběžné otázce, které spočívá
v tom, že pokud si národní soud neví rady s interpretací, výkladem práva EU, může
podat dotaz k Soudnímu dvoru. Tato kapitola rozvádí předmět řízení o předběžné otázce,
obligatorní a fakultativní zahájení řízení či výjimky z povinnosti zahájit řízení.
V šesté kapitole studenti najdou informace týkající se vnitřního trhu, jeho historie, budou
postupně rozebrány jednotlivé čtyři základní svobody vnitřního trhu, tj. volný pohyb zboží,
osob, služeb a kapitálu, jak rovněž ochranná známka EU, svoboda usazování či uznávání
odborných kvalifikací v členských státech EU.
Sedmá kapitola je zaměřena na koordinaci sociálního zabezpečení na úrovni EU a na čtyřech
základních principech této koordinace, tj. principu aplikace právního řádu jediného
státu, principu rovného zacházení, principu sčítání dob pojištění, principu zachování nabytých
práv. V druhé části této kapitoly se studenti seznámí s nejdůležitějšími směrnicemi týkajícími
se pracovního práva v kontextu práva EU.
Osmá kapitola nazvána Další oblasti úpravy práva EU se věnuje hospodářské soutěži
v EU, státním podporám a veřejným zakázkám v EU, právu životního prostředí v EU či
ochraně spotřebitele v EU.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
15
1 EVROPSKÁ INTEGRACE A VZNIK EVROPSKÝCH
SPOLEČENSTVÍ, EVROPSKÉ UNIE
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Evropská unie se skládá z 27 členských států, jsou to: Francie, Německo, Itálie, Belgie,
Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Rakousko,
Finsko, Švédsko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko,
Estonsko, Malta, Kypr, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko. V této první kapitole se
studenti seznámí s historií ES/EU, s nejdůležitějšími ustanoveními zakládajících a pozměňujících
smluv ES/EU od Evropského společenství uhlí a oceli přes Maastrichtskou
smlouvu až po Lisabonskou smlouvu. Dozvíte se, kdo stal u zrodu evropské integrace a
jaké byly důvody vzniku Evropského společenství, jak rovněž, které státy jsou členskými
státy EU.
CÍLE KAPITOLY
• Dozvíte se, kdy byly podepsány, kdy vešly v platnost a co nového přinesly tyto zakládající
a pozměňovací smlouvy ES/EU: Pařížská smlouva, Římské smlouvy, Slučovací
smlouva, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterdamská
smlouva, Niceská smlouva či Lisabonská smlouva
• Pochopíte princip nadstátnosti (supranacionality) a princip subsidiarity
• Dozvíte se, kdo stal u zrodu evropské integrace a jaké byly důvody vzniku Evropského
společenství uhlí a oceli
• Dozvíte se mnoho informací o historii a vzniku ES a EU, jak rovněž kdy přistupovaly
jednotlivé členské státy ES/EU
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Evropské společenství uhlí a oceli, Pařížská smlouva, Evropské hospodářské společenství,
Evropské společenství pro atomovou energii, Římské smlouvy, nadstátnost (supranacionalita),
Slučovací smlouva, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Evropská
unie, princip subsidiarity, Amsterdamská smlouva, Niceská smlouva, Lisabonská smlouva.
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
16
1.1 Evropská integrace
Než se stala reálným politickým cílem, byla myšlenka sjednocené Evropy kdysi pouhým
snem filozofů a vizionářů. Například Victor Hugo, inspirován humanistickými ideály,
snil o mírumilovných „Spojených státech evropských“. Strašlivé války, které zpustošily
Evropu v první polovině dvacátého století, však těmito představami značně otřásly. Přesto
se v troskách druhé světové války začala rodit nová naděje. Lidé, kteří za války bojovali
proti totalitě, byli odhodláni skoncovat v Evropě s nenávistí a soupeřením a vytvořit podmínky
pro trvalý mír. V letech 1945 až 1950 začala hrstka odvážných státníků, mezi něž
patřili Robert Schuman, Konrad Adenauer, Alcide de Gasperi a Winston Churchill, přesvědčovat
své národy, aby vstoupily do nové éry. Chtěli v západní Evropě vytvořit nový
řád, který by byl založený na společných zájmech a na smlouvách zaručujících dodržování
práva a rovnost všech států.1
Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé
řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech
s 2. světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru
a bezpečnosti na evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný
názor, že mír a bezpečnost nedokážou zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se
Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost
pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt
se státy východního bloku.
Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:
- zabezpečení míru na Evropském kontinentě
- překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
- umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského bla-
hobytu
1.2 Stmelující osobnosti u zrodu Evropských společenství
U zrodů Evropských společenství staly především dvě významné osoby a to francouzský
politik, diplomat a ekonom Jean Monnet a francouzský politik lucembursko-lotrinského
původu Robert Schuman.
1.1.1 JEAN MONNET
Jean Monnet pocházel z francouzského regionu Cognac. Když v 16 letech ukončil
studium, cestoval po celém světě jako obchodník s koňakem a později také jako bankéř.
Během obou světových válek zastával vysoké funkce v oblasti koordinace průmyslové výroby
ve Francii a Spojeném království. V roce 1943 se Monnet stal členem Francouzského
1
Europa, Proč Evropská unie?, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/abc/12lessons/les-
son_1/index_cs.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
17
výboru národního osvobození, což byla de facto francouzská vláda v alžírském exilu.
V této době se také poprvé přímo vyjádřil o své představě Evropské unie, která by měla
znovu zajistit a udržet mír. Během setkání tohoto výboru 5. srpna roku 1943 Monnet prohlásil:
„Mír v Evropě nenastane, dokud se budou její státy zakládat na národní suverenitě…
Země Evropy jsou příliš malé, aby svým národům dokázaly zaručit potřebnou prosperitu
a sociální rozvoj. Evropské státy proto musí společně založit federaci…“ V roce 1944 si
vzal na starost plán národní modernizace a rozvoje zaměřený na oživení francouzského
hospodářství a obnovu a rekonstrukci země po válce.
Poté, co došlo ke schválení a realizaci jeho plánu, si však Monnet začal uvědomovat,
že rekonstrukce a integrace Evropy nedostává konečnou podobu tak rychle, jak by si
představoval, a nedochází k ní způsobem, který považoval za správný. Dospěl k názoru, že
za rostoucího mezinárodního napětí nastal čas podniknout skutečné kroky k uskutečnění
myšlenky sjednocené Evropy a spolu se svým týmem začal pracovat na koncepci Evropského
společenství.2
1.1.2 ROBERT SCHUMAN
Politik a právník Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí v letech 1948 až
1952, je považován za jednoho z „otců zakladatelů“ projektu sjednocené Evropy.
Dne 9. května roku 1950 přednesl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman jménem
francouzské vlády tzv. „Schumanovu deklaraci“. Tuto deklaraci inicioval a připravil
právě Monnet a navrhoval v ní, aby veškerá německá a francouzská produkce uhlí a oceli
spadala pod jeden Vysoký úřad. Věřil, že pokud budou výrobu těchto zdrojů společně sdílet
dvě nejmocnější země pevninské Evropy, v budoucnosti to zabrání válkám. Vzhledem
k příznivé odezvě německé, italské, nizozemské, belgické a lucemburské vlády tato deklarace
položila základy Evropského společenství uhlí a oceli, jež bylo předchůdcem Evropského
hospodářského společenství a později Evropské unie.3
1.3 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)
ESUO byla původně organizace, jež koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl.
Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti
a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to skrze společný trh, na němž
by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států. Další významnou rolí, vzhledem
k poválečným souvislostem, byla kontrola průmyslových odvětví (zejména německých),
která byla v té době nejvýznamnějším sektorem pro válečné hospodářství. Smlouvu
o založení ESUO, která vstoupila v platnost 25. července 1952, podepsaly v roce 1951v Paříži
Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. Krok inicioval tehdejší
2
Evropská komise, Jean Monet: Stmelující osobnost u zrodu Evropské unie, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://europa.eu/about-eu/eu-history/founding-fathers/pdf/jean_monnet_cs.pdf
3
Tamtéž
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
18
francouzský ministr zahraničí Robert Schuman s cílem zabránit dalšímu krveprolití v Evropě.
Vycházel z přesvědčení, že válčit může jedině ten, kdo volně nakládá se základními
strategickými surovinami, kterými tehdy byly uhlí a ocel.4
Základním motivem této iniciativy bylo úsilí Francie posílit a sjednotit západní Evropu, zabránit
dalšímu válečnému konfliktu s Německem a současně sjednotit ekonomický potenciál
v oblasti těžkého průmyslu, a to i s ohledem na jeho nutnou restrukturalizaci. Základním cílem
bylo podřídit ekonomickou moc v oblasti těžkého průmyslu nadnárodním zájmům a umožnit
šesti zakládajícím členům společenství účast na tomto projektu. Členské státy měly přenést část
svých pravomocí, které se soustředilyna oblast uhlí a oceli, na nadnárodní orgány. To bylo nutné
k tomu, aby v této oblasti vznikl společný trh uhlí a oceli. Takový akt byl zamýšlen, aby pomohl
ekonomickému růstu a stmelení míru mezi Francií a Německém, kteří byli historičtí nepřátelé.
Nejdůležitějším motivem pro zapojení Francie do ESUO byla kontrola německého ocelářského
a těžebního průmyslu, čímž by se dalo zamezit případnému nekontrolovanému znovuvyzbrojení
Německa. Pro samotné Německo bylo začlenění do ESUO výhodné zejména kvůli jisté politické
rehabilitaci (podobně jako v případě Itálie). Státy Beneluxu si od ESUO slibovaly hlavně rozvoj
obchodu a následnývyšší ekonomickýrůst. Uhlí a ocel bylyživotně důležité surovinypro vedení
války, takže seskupení těchto zdrojů dohromady takovýmito nepřáteli bylo považováno za obzvlášť
symbolické. Tento plán byl také považován za první krok ke "Spojeným státům evropským".
Založené společenství je tedy funkční integrací, zaměřenou na konkrétní, určité cíle.
ESOU je v dějinách moderní evropské integrace první nadnárodní mezinárodní organizací.
Smlouva byla uzavřena pouze ve francouzském jazyce, byla uzavřena na 50 let, a je tedy jedinou
časově omezenou smlouvou v rámci tří smluv o evropských společenstvích.
1.4 Nadstátnost (supranacionalita)
Evropská společenství jsou vybudována na principu nadstátnosti (supranacionality).
Je to princip naprosto nový, dosud nerealizovaný, neboť je v protikladu s nejobecnější základní
zásadou mezinárodního práva - zásadou svrchované rovnosti států.
Tradiční (a všude jinde dosud uplatňované pojetí) je to, že svrchovaný stát stojí na vrcholu
hierarchie všech subjektů. V právu mezinárodním to znamená, že neexistuje žádná
moc nadřazená státu - stát není nikomu podřízen, spolu s ostatními státy tvoří mezinárodní
právo, které je pak pro něj závazné. Stát sám rozhoduje o svém osudu a meze jeho svrchovanosti
jsou dány pouze stejnou svrchovaností států jiných, kterou nesmí narušovat. Ve
vnitrostátním měřítku svrchovanost znamená, že státní moc je výlučná a nezávislá na jakékoli
jiné moci uvnitř státu, a je všem vnitrostátním subjektům nadřazena. Jedině stát tvoří
a sankcionuje právo ve smyslu práva státního, uplatňovaného na jeho území.
4
Business center. cz, Evropské společenství uhlí a oceli, [online]. 1998-2013, [cit.18.8.2013]. Dostupné
z:http://business.center.cz/business/pojmy/p1748-Evropske-spolecenstvi-uhli-a-oceli.aspx
Danuta Duda - Právo Evropské unie
19
Mezinárodní (vládní) organizace, sdružující státy, jsou založeny na uvedeném principu
svrchované rovnosti států. Tyto mezinárodní organizace nemají žádné pravomoci vůči
členským státům a nemohou je proti jejich vůli zavazovat.
Požadavky na vytvoření silného a kompaktního integračního celku, který bude vnitřně
homogenní, a tedy soudržný, a který zároveň zajistí vysoký stupeň integrace nejen ekonomické,
ale i politické, zřejmě nemohly být naplněny formou běžné mezinárodní organizace,
založené na dobrovolném přístupu jednotlivých členů k jednotlivým opatřením. Zájmy jednotlivých
států jsou různé a zajistit jejich jednotný postup v měřítku trvalém a komplexním
je třeba jinak. Proto se zrodila myšlenka vytvoření specifické organizace, na kterou členské
státy přenesou část svrchovaných práv, a bude tedy disponovat svou vlastní svrchovaností
vyššího řádu. To ovšem nemění nic na tom, že původními nositeli svrchovanosti jsou státy.
Organizace tedy může svou svrchovanost získat jedině od svých členských států, které se
jí částečně ve prospěch této organizace vzdají.
Projevy, resp. formy realizace nadstátnosti Společenství jsou tyto:
• Společenství nejsou pouhým souhrnem členských států - jsou samostatnými entitami.
Mají své vlastní zájmy a vůli konstituovanou a projevovanou svými orgány s autonomním
postavením. Tato vůle se vytváří buď nezávisle na členských státech (Komise,
Soudní dvůr) nebo na principu většiny (Rada), tedy eventuálně i proti vůli některých
členských států, které jsou ovšem i za této situace příslušnými rozhodnutími vá-
zány,
• nejvýznamnějším projevem supranacionality je pravomoc orgánů Společenství tvořit
právo, které má bezprostřední závaznost vůči orgánům Společenství, členským
státům a jejich fyzickým a právnickým osobám a představuje samostatný právní
systém. Uplatnění kvalifikované většiny při hlasování o přijetí těchto aktů v Radě
znamená, že přijaté právní akty zavazují i ty členské státy (a jejich subjekty), které
tvořily menšinu a byly přehlasovány,
• Společenství požívají finanční samostatnosti a čerpají zdroje z vlastních příjmů,
aby byla vyloučena závislost na členských příspěvcích (ty představují jen menší
část rozpočtových příjmů).
K přechodu svrchovaných práv dochází ovšem pouze v určitých, přesně vymezených
oblastech, které jsou určeny pravomocemi celku. Členské státy si ponechávají jejich většinu,
čímž není dotčena jejich státní, resp. národní identita. V oblastech, kde neexistuje
žádná pravomoc Společenství, si členské státy zachovávají plnou svrchovanost.
Kromě toho přenos určitých práv na integrační celek neznamená, že nadále nebudou
respektovány zájmy členských států týkající se těchto práv. Vytvářený mechanismus se tak
musel vypořádat také s tím, že rozhodnutí přijímaná na nadstátní úrovni nemohou být
v příkrém a obecném rozporu se zájmy členských států. Nelze-li zajistit soulad zájmů všech
zúčastněných, je třeba respektovat alespoň většinu. V opačném případě by začalo docházet
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
20
k tomu, že členské státy by sice byly rozhodnutími nadstátních orgánů právně vázány,
avšak jejich nepříznivá reakce ve formě mimoprávního chování by mohla Společenství zevnitř
rozleptat a cíle, jímž je pevný integrační celek, by nemohlo být dosaženo. Tato otázka
byla rozřešena vytvořením zcela specifického tandemu dvou orgánů, které mohou rozhodovat
jen společně a z nichž jeden zastupuje zájmy Společenství (Komise) a druhý zájmy
členských států (Rada). Dnes je součástí tohoto systému i Evropský parlament, který reprezentuje
zájmy občanů EU.5
1.5 Evropské hospodářské společenství (EHS)
Smlouva o EHS, podepsaná v Římě v roce 1957, sdružovala Francii, Německo, Itálii a
země Beneluxu ve Společenství, jehož cílem je integrace prostřednictvím obchodní výměny
za účelem hospodářského růstu. Po uzavření Maastrichtské smlouvy se z EHS stalo
Evropské společenství a tím byla vyjádřena vůle členských států rozšířit pravomoci Společenství
i na oblasti mimo hospodářství. Ratifikace na vnitrostátních úrovních proběhly bez
potíží, smlouva vstoupila v platnost 1. ledna 1958.
Založení EHS a vytvoření společného trhu sledovalo dva cíle. Prvním je transformace
hospodářských podmínek obchodu a výroby na území Společenství. Druhým, více politickým
cílem, je skutečnost, že EHS má napomoci funkční konstrukci evropské politiky a být
krokem k širšímu sjednocení Evropy.
Smlouva o EHS stanoví vytvoření společného trhu, celní unie a společných politik.
Články 2 a 3 Smlouvy se týkají přímo těchto tří témat. Upřesňují, že primární posláním
Společenství je vytvoření společného trhu a podrobně vysvětlují, jaké kroky musí Společenství
podniknout, aby mohlo toto poslání splnit.
Vytvoření společného trhu
Článek 2 Smlouvy o EHS uvádí, že. „Posláním Společenství je vytvoření společného
trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států
podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství, nepřetržitý a vyvážený
růst, vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování životní úrovně a užší kontakty mezi členskými
státy“. Společný trh je založen na proslulých „čtyřech svobodách“, kterými jsou
volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu. Vytváří jednotný hospodářský prostor, který
zavádí mezi podniky hospodářskou soutěž. To vytváří předpoklady pro sladění požadavků
pro uvádění na trh výrobků a služeb, s výjimkou těch, které již jsou předmětem jiné
smlouvy (ESUO a Euratom).
Článek 8 Smlouvy o EHS stanoví, že společný trh bude postupně vytvořen v průběhu
přechodného období dvanácti let, rozdělených na tři etapy po čtyřech letech. Každá etapa
5
Sagit, Nadstátnost (supranacionalita), [online]. 1.5.2004 [cit.18.8.2013]. Dostupné
z:http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=eu_153.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
21
zahrnuje souhrn opatření, která musí být zahájena a prováděna současně. S výhradou výjimek
a odchylek stanovených touto smlouvou vstoupí v platnost všechna stanovená pravidla
a budou provedena všechna opatření, která patří k vytvoření společného trhu nejpozději
uplynutím přechodného období. Jelikož je společný trh založen na hospodářské soutěži,
zakazuje smlouva veškeré dohody mezi podniky a státní podpory (kromě výjimek stanovených
smlouvou), které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo
výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže. Společný trh i celní
unie se vztahuje také na zámořské země a území za účelem zvýšení obchodu a společné
podpory hospodářského a sociálního rozvoje.
Zavedení celní unie
Smlouva o EHS ruší celní poplatky mezi členskými státy a kvóty na zboží, se kterým
obchodují. Zavádí společný celní sazebník, určitý druh vnější hranice chránící před výrobky
třetích států, který nahrazuje dřívější celní tarify jednotlivých států. Celní unie je
doprovázena společnou obchodní politikou. Díky této politice realizované na úrovni Společenství
a nikoli už na úrovni států se celní unie zcela liší od pouhého sdružení volného
obchodu. Účinky zrušení cel a odstranění množstevních omezení obchodu v průběhu přechodného
období jsou velmi pozitivní a umožní značný rozvoj výměny zboží uvnitř Společenství
i obchodu EHS se třetími zeměmi. Vytvořením celní unie (roku 1968) se tak
v praxi uskutečňuje svoboda pohybu zboží mezi členskými státy a společná obchodní politika
členských zemí vůči zemím nečlenským.
Vytváření společných politik
Některé politiky jsou formálně stanoveny smlouvou, jako například společná zemědělská
politika (články 38 až 47), společná obchodní politika (články 110 až 116) a společná
dopravní politika (články 74 až 84). Další politiky mohou být podle potřeby vytvořeny, jak
uvádí článek 235: „Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společného
trhu je nezbytná určitá činnost Společenství, a tato smlouva mu k tomu neposkytuje
nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem
jednomyslně vhodná opatření“. Od pařížského summitu v říjnu 1972 umožnil
tento článek Společenství rozvinout činnost v oblasti politiky životního prostředí, regionální
politiky, sociální a průmyslové. Rozvoj politik je doprovázen vytvořením Evropského
sociálního fondu, který má za cíl zlepšit možnosti zaměstnávání pracovníků a zvýšit jejich
životní úroveň, a založením Evropské investiční banky, která má usnadnit hospodářský růst
Společenství vytvořením nových zdrojů.6
6
Europa, Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství,Smlouva o EHS – původní znění (nekonsolidovaná
verze),[online]. 26.10.2010, [cit.18.8.2013]. Dostupné z:http://europa.eu/legislation_summa-
ries/institutional_affairs/treaties/treaties_eec_cs.htm
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
22
1.6 Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM)
Smlouva Euratom byla původně vytvořena, aby napomáhala koordinaci výzkumných
programů členských států pro mírové využití jaderné energie. Dnes přispívá ke společnému
sdílení znalostí, infrastruktury a financování jaderné energie. Zajišťuje bezpečnost zásobování
jadernou energií prostřednictvím centralizované kontroly.
V březnu 1957 byly v Římě podepsány proslulé „Římské smlouvy“. První zakládala
Evropské hospodářské společenství (EHS) a druhá Evropské společenství pro atomovou
energii, známější pod jménem Euratom. Jelikož ratifikace na národních úrovních proběhly
bez potíží, vstoupily obě smlouvy v platnost 1. ledna 1958.
Cíle EURATOMU
V boji proti obecnému nedostatku „tradiční“ energie z padesátých let hledalo šest zakládajících
států (Německo, Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko) v jaderné
energii způsob, jak dosáhnout energetické nezávislosti. Jelikož investiční náklady na jadernou
energii přesahují možnosti jednotlivých států, spojily se zakládající státy a vytvořily
Euratom.
Obecně platí, že smlouva má za cíl přispět k vytváření a růstu evropského jaderného
průmyslu, aby zajistila, že všechny členské státy mohou využívat rozvoj atomové energie
a zajistit bezpečnost dodávek. Smlouva současně zaručuje vysokou úroveň bezpečnosti pro
obyvatelstvo a zabraňuje, aby jaderné suroviny, které jsou určené pro civilní účely, byly
zneužity pro vojenské účely. Je důležité připomenout, že Euratom má pravomoci pouze
v oblasti civilní a mírové jaderné energie.
Oblast působnosti
Smlouva o Euratomu má za cíl spojit jaderný průmysl členských států. V tomto smyslu se
vztahuje pouze na určité subjekty (členské státy, fyzické osoby a podniky nebo veřejnoprávní či
soukromoprávní instituce), které vykonávají svou činnost zcela nebo zčásti v některé z oblastí
dotčených smlouvou:zvláštní štěpnémateriály, surovinya rudy,zekterýchsezískávají suroviny.
Poslání - Podle Smlouvy je zvláštním posláním Euratomu:
- rozvíjet výzkum a zajišťovat šíření technických poznatků
- vypracovávat a zajistit používání jednotných bezpečnostních standardů na
ochranu zdraví obyvatelstva a pracovníků
- usnadňovat investice a zajišťovat vybudování základních zařízení nezbytných
pro rozvoj jaderné energetiky v EU
- dbát na pravidelné a rovnoměrné zásobování všech uživatelů v EU rudami a jadernými
palivy
- zaručovat, aby jaderný materiál nebyl zneužíván k jiným účelům (zejména vo-
jenským)
- vykonávat vlastnické právo, jež mu bylo přiznáno ke zvláštním štěpným materi-
álům
Danuta Duda - Právo Evropské unie
23
- přispívat k pokroku v mírovém využití jaderné energie ve spolupráci s třetími
zeměmi a s mezinárodními organizacemi
- zřizovat společné podniky.7
1.7 Slučovací smlouva
Slučovací smlouva, též Smlouva o Evropských společenstvích nebo Smlouva o jednotných
orgánech – oficiální název Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských
společenství – byla podepsána 8. dubna 1965, vstoupila v platnost 1. července
1967 a sloučila orgány do té doby existujících tří evropských společenství (EHS, ESUO
a Euratom), které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se pro
tato společenství začal používat název Evropská společenství.
Členská základna Společenství se poprvé rozšiřuje v těžké ekonomické situaci počátku
70. let. V roce 1973 jsou přijaty Velká Británie8
, Irsko a Dánsko. Norsko, již tehdy, podobně
jako potom v roce 1994, odmítlo plánované členství v referendu. Desátým členem
je v roce 1981 Řecko a dvanáctku v roce 1986 doplňuje ještě Španělsko a Portugalsko.
1.8 Jednotný evropský akt
Jednotnýevropskýakt (JEA) reviduje Římské smlouvyza účelem dát novýimpuls evropské
integraci a dokončit realizaci vnitřního trhu. JEA stanovil, že dokončení vnitřního trhu na základě
doporučení Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku
1992. JEA upravuje pravidla fungování evropských orgánů a rozšiřuje pravomoci Společenství,
zejména v oblasti výzkumu a vývoje, životního prostředí a společné zahraniční politiky.
JEA byl podepsán 17. února 1986 devíti členskými státy a 28. února 1986 Dánskem, Itálií
a Řeckem a představuje první rozsáhlou změnu Smlouvy o založení Evropského hospodářského
společenství (EHS). Vstoupil v platnost 1. července 1987.
Základním cílem JEA bylo oživit proces evropské integrace za účelem dokončení vnitřního
trhu. Bylo však zřejmé, že tento cíl bude obtížné realizovat na základě stávajících smluv, především
kvůli rozhodovacímu procesu v Radě, kde se o harmonizaci právních předpisů muselo rozhodovat
jednomyslně. Proto měla mezivládní konference, ze které vzešel JEA, dvojí úkol. Mělo
na ní dojít k jednak uzavření smlouvy v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky,
a jednak k přijetí aktu, kterým se mění Smlouva o EHS, a to zejména pokud jde o:
• rozhodovací proces v Radě;
7
Europa, Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euroatom),[online].
19.10.2007, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/tre-
aties/treaties_euratom_cs.htm
8
Dne 23. června 2016 Spojené království Velké Británie a Severního Irska v referendum odhlasovalo ukončení
členství v Evropské unii, zkráceně brexit. 31. ledna 2020 Velká Británie opustila EU. Od 1. února 2020
se Velká Británie nacházela v 11měsíčním přechodném období, 2. ledna 2021 došlo k definitivními odchodu
z EU.
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
24
• pravomoci Komise;
• pravomoci Evropského parlamentu;
• rozšíření pravomocí jednotlivých Společenství
1.9 Maastrichtská smlouva – Smlouva o Evropské unii
Smlouva o Evropské unii (SEU) otevírá novou etapu evropské integrace, neboť umožňuje
zahájit politickou integraci. Vytváří Evropskou unii spočívající na třech pilířích: Evropských
společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP) a policejní
a soudní spolupráci v trestních věcech (SVV). Smlouva zavádí evropské občanství, posiluje
pravomoci Evropského parlamentu a zakládá hospodářskou a měnovou unii (HMU).
Dále nahrazuje EHS Evropským společenstvím (ES).
Vznik Smlouvy
Smlouva o Evropské unii (SEU) byla podepsána 7. února 1992 v Maastrichtu a vstoupila
v platnost 1. listopadu 1993. Tato smlouva je výsledkem vnitřních a vnějších okolností.
Na vnější rovině vedl pád komunismu ve střední a východní Evropě a perspektiva sjednocení
Německa k závazku posílit mezinárodní postavení Společenství. Z vnitřního pohledu
chtěly členské státy pokračovat v pokroku dosaženém díky Jednotnému evropskému
aktu prostřednictvím dalších reforem.
Tyto okolnosti vedly k uspořádání dvou mezivládních konferencí, z nichž jedna se věnovala
HMU, druhá pak politické unii. Na zasedání Evropské rady konaném 27. a 28. června 1988
v Hannoveru byla sestavena skupina odborníků, které předsedal Jacques Delors a která měla
za úkol vypracovat zprávu navrhující konkrétní kroky pro dosažení hospodářské unie. Na zasedání
konaném 28. dubna 1990 v Dublinu se Evropská rada na základě belgického memoranda
o institucionální obnově a francouzsko-německé iniciativy vyzývající členské státy, aby
uvažovaly o zrychlení politické integrace Evropy, rozhodla zabývat se potřebou změnit
Smlouvu o ES tak, aby bylo možné pokračovat v evropské integraci.
O konání dvou zmíněných mezivládních konferencí bylo nakonec rozhodnuto na zasedání
Evropské rady v Římě konaném 14. a 15. prosince 1990. Práce vyvrcholily o rok později
na maastrichtském summitu konaném 9. a 10. prosince 1991.
Cíle Smlouvy
Podpisem Maastrichtské smlouvy dochází k jasnému překonání původního hospodářského
cíle Společenství, tj. realizace společného trhu, a k vyjádření politických záměrů.
V tomto ohledu sleduje Maastrichtská smlouva pět základních cílů:
• posílit demokratickou legitimitu institucí;
• zefektivnit fungování institucí;
• založit hospodářskou a měnovou unii;
Danuta Duda - Právo Evropské unie
25
• rozvíjet sociální rozměr Společenství;
• zavést společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Struktura Smlouvy
Smlouva má komplexní strukturu. Po úvodu následuje sedm hlav. Hlava I obsahuje společná
ustanovení věnovaná Společenstvím, společné vnější politice a soudní spolupráci. Hlava
II obsahuje ustanovení, kterými se mění Smlouva o EHS, hlava III mění Smlouvu o ESUO
a hlava IV Smlouvu o ESAE. Ustanovení hlavy V se týkají společné zahraniční a bezpečnostní
politiky (SZBP). Hlava VI obsahuje ustanovení o spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních
věcí (SVV). V hlavě VII jsou uvedena závěrečná ustanovení.
Evropská unie
Maastrichtskou smlouvou se vytváří Evropská unie založená na třech pilířích: Evropských
společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice a policejní a soudní spolupráci
v trestních věcech.
První pilíř tvoří Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)
a Euratom a týká se oblastí, ve kterých členské státy společně uplatňují svoji svrchovanost
prostřednictvím institucí Společenství. Přitom se uplatňuje proces podle tzv. metody Společenství,
to znamená, že Evropská komise předkládá návrh, který schvaluje Rada a Evropský
parlament, přičemž na dodržování práva Společenství dohlíží Soudní dvůr.
V rámci druhého pilíře se zavádí společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP),
jíž je věnována hlava V Smlouvy o Evropské unii. Ta nahrazuje ustanovení Jednotného
evropského aktu a umožňuje členským státům podnikat společné akce v oblasti zahraniční
politiky. Tento pilíř je založen na mezivládním rozhodovacím procesu, při kterém je většina
rozhodnutí přijímána jednomyslně. Role Komise a Parlamentu je omezená a pravomoc
Soudního dvora se v této oblasti neuplatňuje.
Třetí pilíř se týká spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV), které se věnuje
hlava VI Smlouvy o Evropské unii. Úkolem Unie je společným úsilím dosáhnout vysoké
úrovně ochrany občanů v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Také
zde probíhá rozhodovací proces na mezivládní úrovni.
Orgány
V návaznosti na Jednotný evropský akt Maastrichtská smlouva dále posiluje úlohu Evropského
parlamentu. Oblast působnosti postupu spolupráce a postupu souhlasu se rozšiřuje na
další oblasti. Smlouva také vytváří nový postup spolurozhodování, který umožňuje Evropskému
parlamentu rozhodovat o aktech společně s Radou. Tento postup obnáší posílení kontaktů
mezi Parlamentem a Radou za účelem dosažení shody. Smlouva mimo jiné také zapojuje
Parlament do procesu schvalování složení Komise. Politickým stranám je přiznána role, jakou
hrají v evropské integraci. Podílejí se na vytváření evropského povědomí a zprostředkovávají
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
26
politickou vůli Evropanů. Funkční období Komise se prodlužuje ze čtyř na pět let za účelem
sjednocení délky funkčního období s Evropským parlamentem.
Podobně jako Jednotný akt také tato smlouva rozšiřuje využití hlasování kvalifikovanou
většinou v Radě na většinu rozhodnutí přijímaných postupem spolurozhodování a na
všechna rozhodnutí přijímaná postupem spolupráce.
Za účelem uznání významu regionálního rozměru se touto smlouvou ustavuje Výbor
regionů. Výbor je složen ze zástupců místních orgánů a plní poradní funkci.
Politiky
Smlouva zavádí politiky Společenství v šesti nových oblastech:
• transevropské sítě;
• průmyslová politika;
• ochrana spotřebitele;
• vzdělávání a odborná příprava;
• mládež;
• kultura.
Hospodářská a měnová unie
Budování jednotného trhu je završeno vytvořením HMU. Hospodářská politika sestává
ze tří prvků. Členské státy musejí zajistit koordinaci svých hospodářských politik, zavést
mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně.
Cílem měnové politiky je zavedení jednotné měny a dosažení její stability udržováním stabilních
cen a dodržováním pravidel tržní ekonomiky.
Smlouva počítala se zavedením jednotné měny ve třech po sobě jdoucích etapách:
• první etapa spočívala v liberalizaci pohybu kapitálu a začala 1. července 1990;
• druhá etapa začala1. ledna 1994 a umožňovala sbližování hospodářských politik
členských států;
• třetí etapa musela být zahájena nejpozději 1. ledna 1999 vytvořením jednotné měny
a zřízením Evropské centrální banky (ECB).
Měnová politika je založena na Evropském systému centrálních bank (ESCB) složeném
z ECB a vnitrostátních centrálních bank. Tyto instituce jsou nezávislé na vnitrostátních politických
orgánech i na politických orgánech Společenství.
Na dva členské státy se uplatňují zvláštní ustanovení. Spojené království nepřistoupilo
na závazek vstoupit do třetí etapy HMU. Dánsko prosadilo protokol, podle kterého o jeho
zapojení do třetí etapy rozhodne referendum.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
27
Občanství
Jednou z velkých inovací, které Smlouva přináší, je zavedení evropského občanství,
které občané získávají navíc ke státní příslušnosti jednotlivých států. Každý občan, který
má státní příslušnost členského státu, je zároveň občanem Unie. Tímto občanstvím se Evropanům
udělují nová práva:
• právo svobodně se pohybovat a pobývat v rámci Společenství;
• právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a ve volbách do
obecních zastupitelstev státu, v němž má bydliště;
• právo na diplomatickou a konzulární ochranu členského státu, z něhož nepochází,
na území třetí země, ve které jeho stát nemá své zastoupení;
• petiční právo k Evropskému parlamentu a právo podat stížnost k evropskému veřejnému
ochránci práv.
Zásada subsidiarity
Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci,
pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě
členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu
jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.
Vývoj po Maastrichtské smlouvě
Maastrichtská smlouva představuje rozhodující etapu evropské integrace. Tím, že ustavilo
Evropskou unii, vytvořilo hospodářskou a měnovou unii a rozšířilo evropskou integraci
na další oblasti, získalo Společenství politický rozměr.
S ohledem na vývoj evropské integrace, na nadcházející rozšiřování a nutné institucionální
změny zařadily členské státy do Smlouvy revizní doložku. Za tímto účelem je naplánováno
svolání mezivládní konference v roce 1996. Výsledkem této konference byl
podpis Amsterodamské smlouvy v roce 1997.9
Další trojice nových členů byla přijata již po vzniku Evropské unie v roce 1993. K lednu
1995 přistoupily tyto státy: Rakousko, Švédsko a Finsko.
1.10 Amsterdamská smlouva
Smlouva uzavřená mezi členskými státy 17. července 1997 (vstup v platnost 1. května
1999). Její plný název zní: "Amsterodamská smlouva, jíž se pozměňují Smlouva o Evropské
unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty". Tato
9
Europa, Maastrichtská smlouva o Evropské unii,[online]. 15.10.2010, [cit.18.8.2013]. Dostupné z:
http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/treaties_maastricht_cs.htm
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
28
smlouva mění a doplňuje Smlouvu o ES a Smlouvu o EU, je součástí primárního práva
a přináší zcela novou úpravu několika oblastí.
Oblast civilní justice a některých vnitřních věcí. Do Smlouvy ES se vkládá nová hlava,
obsahující ustanovení, týkající se spolupráce v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti, která
byla doposud předmětem úpravy Smlouvy EU. Cílem nové úpravy je přijetí opatření, která
by zaručila efektivní volný pohyb osob.
Mají být zcela zrušeny kontroly všech osob (tedy i cizinců ze třetích států) při překračování
vnitřních státních hranic v Unii a zajištěny příslušné kontroly a zejména podmínky pro
vstup osob zvenčí na území Unie, včetně pravidel pro jednotné vízum pro příslušníky těch
států, pro které bude vyžadováno. Rada má přijmout v uvedené lhůtě opatření týkající se
azylu, přistěhovalectví a pobytu pro příslušníky třetích států, a to v souladu s Ženevskou
úmluvou o postavení uprchlíků z 28. 7. 1951 a Protokolem z 31. 1. 1967.
Další ustanovení předpokládá opatření Rady směřující ke zjednodušení systému doručování
soudních a mimosoudních písemností mezi orgány členských států, spolupráce při
provádění důkazů a vzájemného uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (vše již bylo realizováno). Rada má rovněž podporovat kompatibilitu právních
norem členských států v oblasti kolizního práva a stanovení mezinárodní pravomoci soudů,
jakož i občanského práva procesního.
Vše, co je zde uvedeno, se stává součástí práva ES (tedy přechází z třetího pilíře EU do
pilíře prvního (tj. do práva ES), a to i s důsledky v oblasti pravomocí Soudního dvora. Řízení
o předběžné otázce (prejudiciální řízení) se zde však použije pouze v omezené míře.
Oblast trestního práva a policejní spolupráce zůstává v pilíři třetím, tedy mezivládním,
nikoli komunitárním. I ten však doznal určitých změn. Nová ustanovení Smlouvy EU určují
přesné cíle Unie, zavádějí konzultativní funkci Evropského parlamentu, rozšiřují iniciativní
pravomoci Komise a vtahují do hry Soudní dvůr, který má fakultativní (tedy nikoli obligatorní)
pravomoc rozhodovat o platnosti a výkladu aktů Rady. Úprava je všeobecně podrobnější
a zahrnuje nově např. i prevenci a boj proti rasismu a xenofobii. Základním cílem je
poskytnout občanům Unie vysokou úroveň bezpečnosti a ochrany.
Amsterdamská smlouva tedy obsahuje zcela nový text hlavy VI Smlouvy EU. Podrobně
jsou upraveny společné akce policejní spolupráce včetně vztahu k EUROPOLu (organizace
patřící pod Evropskou unii, která se zabývá prevencí a potíráním organizované trestné činnosti.
Snaží se zefektivnit spolupráci jednotlivých členských zemí, a to zejména svojí informační
i vzdělávací činností a policejním a soudním poradenstvím). Z právního hlediska
je zajímavá nová úprava právní pomoci (justiční spolupráce) v trestních věcech. Společné
akce zde zahrnují usnadnění a urychlení spolupráce mezi orgány členských států včetně
soudů při řízení a výkonu rozhodnutí a při extradici (její podstatou je zajištění obviněného
nebo odsouzeného na území jiného státu a jeho následné vydání k trestnímu stíhání či k výkonu
trestu odnětí svobody do státu vyžadujícího). Dále se mají týkat vytváření určitých
Danuta Duda - Právo Evropské unie
29
minimálních standardů pro skutkové podstaty a sankce za trestné činy v oblastech organizovaného
zločinu, terorismu a nezákonného obchodu s drogami.
Zajištění respektování základních lidských práv. Svoboda, bezpečnost ani spravedlnost
nemohou být zajištěny bez přísného dodržování základních lidských práv. Vzhledem
k tomu, že Evropská unie je budována jako právní unie (analogie právního státu), nemohla
být ani tato otázka opomenuta. Eventuální porušování těchto práv ze strany členského státu
je třeba sankcionovat, což dosud nebylo právem Společenství upraveno. Nová ustanovení
umožňují, aby Rada konstatovala porušení a uplatnila postih příslušného státu.
Rozšíření zákazu diskriminace. Zatímco zákaz diskriminace podle státní příslušnosti
se nemění, přibývá další ustanovení, které směřuje k odstranění diskriminace podle
dalších kritérií, jimiž jsou pohlaví, rasový nebo etnický původ, náboženství nebo víra, postižení,
věk a sexuální orientace. Rada může za tímto účelem přijímat opatření jednomyslným
rozhodnutím na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem.
Unie a občan. Amsterodamská smlouva se nově zabývá i sociální politikou a zaměstnaností.
Vytváří Výbor pro zaměstnanost. Jsou specifikovány oblasti, v nichž Společenství
poskytuje podporu a doplňuje činnosti členských států. Jde o oblast pracovních podmínek,
zlepšování pracovního prostředí, informování a konzultování pracovníků, integrace osob
vyřazených z trhu práce a o oblast rovnosti mezi muži a ženami. Podpora vysokého stupně
zaměstnanosti je novým cílem Unie. Strategie zaměstnanosti včetně kvalifikace a adaptability
pracovní síly je pojímána jako prostředek k dosažení cílů Unie obecně. Cílem Unie
však není plná zaměstnanost, která je všeobecně považována za utopii.
Účinná a soudržná společná zahraniční a bezpečnostní politika. Amsterodamská
smlouva se snaží o zefektivnění činnosti v této oblasti a o posílení EU na mezinárodní
scéně.
Posílená spolupráce (flexibilita). Nový princip, který znamená, že se může vydělit užší
skupina členských států, která bude postupovat v přijímání integračních opatření rychleji
než ostatní členské státy. Amsterodamská smlouva to umožňuje zatím v prvním a třetím
pilíři.
Podstata posílené (rozšířené, užší) spolupráce, resp. flexibility (jedná se ve všech případech
o synonyma) spočívá v tom, že za určitých podmínek se může skupina členských států
v rámci Společenství či Unie spojit za účelem užší spolupráce v pravém slova smyslu, tedy
provádět v rámci orgánů ES činnosti, na nichž nejsou zainteresovány jiné členské státy.
Nezúčastněné státy nejsou uvedenými činnostmi dotčeny. Smyslem tohoto nového systému
součinnosti členských států je dosahování snazší realizace cílů Unie, které je v zájmu spolupracujících
států, avšak tak, aby tím nebyly dotčeny zájmy států nezúčastněných. Posílená
spolupráce musí vždy znamenat pokrok a je prováděna v institucionálním rámci Společenství,
resp. Unie.
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
30
Pro realizaci posílené spolupráce lze používat orgány, postupy a mechanismy Evropských
společenství, resp. Evropské unie. Administrativní výdaje orgánů jsou hrazeny z rozpočtu
ES.
Politická unie a institucionální výstavba. Zde nebylo dosaženo žádného výrazného pokroku.
Pokud jde o Evropský parlament, rozšiřuje se počet případů, kdy spolurozhoduje
s Radou.
Schengenské acquis
Začlenění Acquis Schengenu do rámce Smlouvy o založení ES a Smlouvy o Evropské
unii. Za schengenský acquis jsou považovány Schengenské dohody (z let 1985 a 1990)
a akty přijaté orgány jimi vytvořenými. Schengenskou smlouvu uzavřely Francie, Německo,
Belgie, Nizozemsko a Lucembursko14. června 1985 u lucemburského Schengenu.
V Schengenu byla 19. června 1990 podepsána zástupci vlád původních pěti signatářských
států Úmluva k provedení Schengenské dohody. Tato úmluva podrobněji popisuje zejména
principy Schengenského prostoru a Schengenského informačního systému. Tyto dokumenty
se tedy stávají součástí práva ES, resp. EU. Vzhledem k tomu, že stranou těchto
dohod není Irsko, je považováno za příklad tzv. posílené spolupráce (flexibility). Ta část
schengenského acquis, která se týká volného pohybu osob, se stává součástí komunitárního
práva a druhá část, týkající se bezpečnosti (policie), přechází do třetího pilíře Evropské
unie.
Součástí Schengenského prostoru jsou tyto státy EU: Belgie, Česká republika, Dánsko,
Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko,
Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko,
Španělsko, Švédsko.
Irsko (od roku 2002) je součástí Schengenu částečně. Jde o oblast bezpečnosti a justice,
zatímco hraniční a celní kontroly si tyto státy ponechaly. Země, které jsou součástí Schengenu
a nejsou členy EU: Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.
SIS (Schengenský informační systém) je informační systém, který slouží zejména pro
pátrání po osobách (hledaných, pohřešovaných, nežádoucích) a věcech (vozidla, registrační
značky, cestovní a osobní doklady, registrační doklady k vozidlům, bankovky, zbraně
a další). Do systému přispívají všechny členské státy, zásadně přímo, ze svých národních
pátracích databází. Záznamy v SIS jsou po vložení členským státem dostupné příslušníkům
bezpečnostních složek ostatních států. Členské státy mají povinnost kontrolovat osoby
nebo věci v SIS kdykoliv tak činí vůči národním databázím. Příslušníci bezpečnostních
složek členských států (policie, četníci, celníci, pohraničníci apod.) mají povinnost neprodleně
konat na základě záznamu v SIS (záznam v SIS se mimo jiné rovná evropskému zatýkacímu
rozkazu). Přístup do SIS mají i orgány provádějící registraci motorových vozidel,
Danuta Duda - Právo Evropské unie
31
orgány zabývající se pobytem cizinců a justiční orgány pro řízení v trestních věcech (zpravidla
nepřímý).10
Evropský zatýkací rozkaz přijatý v roce 2002 nahrazuje systém vydávání a všem
vnitrostátním soudním orgánům (vykonávajícím justičním orgánům) ukládá, aby ipso facto
a prostřednictvím minimálních kontrol uznávaly žádost o předání osoby, kterou podá
soudní orgán jiného členského státu (vydávající soudní orgán). Rámcové rozhodnutí vstoupilo
v platnost 1. ledna 2004 a nahradilo stávající texty týkající se tohoto tématu. Členské
státy se však mohou rozhodnout, zda uplatní a uzavřou dvoustranné nebo vícestranné
smlouvy, pokud tyto smlouvy usnadňují nebo více zjednodušují postupy vydávání. Uplatnění
výše uvedených smluv nesmí v žádném případě poškodit vztahy s ostatními členskými
státy, které nejsou součástí smlouvy. Vystavující justiční orgán zpravidla doručí zatýkací
rozkaz přímo vykonávajícímu justičnímu orgánu. Počítá se spoluprací s Schengenským informačním
systémem (SIS) a Interpolem. Pokud není znám orgán vykonávajícího členského
státu, poskytne vystavujícímu členskému státu pomoc Evropská soudní síť. Každý
členský stát může vůči vyžádané osobě přijmout nutná a přiměřená donucovací opatření.
Je-li vyžádaná osoba zatčena, má právo být informována o obsahu zatýkacího rozkazu a má
právo na právního zástupce a tlumočníka. Vykonávající justiční orgán má v každém případě
právo rozhodnout, zda ponechá vyžádanou osobu ve vazbě, nebo zda ji za určitých
podmínek propustí. Než je přijato rozhodnutí, provede vykonávající justiční orgán (v souladu
s vnitrostátními předpisy) výslech vyžádané osoby. Vykonávající justiční orgán musí
nejpozději do 60 dnů po zatčení přijmout pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského
zatýkacího rozkazu. Své rozhodnutí poté neprodleně oznámí vystavujícímu justičnímu orgánu.
Doba, po kterou byla vyžádaná osoba zbavena svobody v souvislosti s výkonem zatýkacího
rozkazu, se započítá do případně uložené celkové doby zbavení svobody. Příslušná
osoba může vyjádřit souhlas s předáním, který nelze odvolat, čehož si musí být
daná osoba plně vědoma. V tomto konkrétním případě musí vykonávající justiční orgán
pravomocně rozhodnout o výkonu zatýkacího rozkazu do deseti dnů od vyjádření tohoto
souhlasu.
1.11 Smlouva z Nice
Smlouva z Nice byla podepsána 26. února 2001 a vstoupila v platnost 1. února
2003. Představuje poslední velkou revizi smluv, na nichž je založena EU, kterou si vyžádal
další vývoj EU a zejména nadcházející vstup deseti nových členů. Nejdůležitější novinky,
které přinesla, lze zařadit do několika oblastí.
Hlavním důvodem revize byla nutnost institucionální reformy nezbytné pro rozšíření
EU o 10 nových členů. Pravomoci Evropského parlamentu byly zvětšeny rozšířením
spolurozhodovací pravomoci.
10
Policie ČR, Evropský informační systém, [online]. 2010, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://www.poli-
cie.cz/clanek/schengensky-informacni-system.aspx
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
32
Pokud jde o Radu, změnila se definice kvalifikované většiny. Nyní se uplatňují dvě
obligatorní a jedno fakultativní kritérium. Musí být dosaženo určeného počtu hlasů (kvalifikovaná
většina určená dnes Smlouvou o přístupu nových členů), které musí pocházet od
(prosté) většiny členských států. Kromě toho může členský stát požadovat, aby kvalifikovaná
většina reprezentovala nejméně 62 % obyvatel EU.
Jmenování Komise doznalo změn. Designovaný předseda je ustanoven Evropskou
radou, a to kvalifikovanou většinou. Poté Evropská rada schválí kvalifikovanou většinou
a ve shodě s designovaným předsedou seznam dalších členů Komise. Celá Komise je pak
jmenována Evropskou radou, která opět rozhoduje kvalifikovanou většinou. Evropský parlament
rovněž schvaluje nové složení Komise, a to en bloc.
Přesně je poprvé v primárním právu oddělena věcná příslušnost Soudního dvora
a Soudu prvního stupně (dnes Tribunálu). Soudní soustava EU se obohacuje o zvláštní senáty,
které budou působit (na základě rozhodnutí Rady) jako nová samostatná instance.
Smlouva z Nice rozděluje věcnou příslušnost mezi Soudní dvůr a Soud prvního stupně
(dnes Tribunál) s tím, že konečná úprava bude dána statutem Soudního dvoru.
Ratifikace Smlouvy z Nice trvala v členských státech více než dva roky. Bylo to
odrazem určitého váhání nad výsledky Smlouvy. Pro skeptiky je Smlouva výsledkem dohadování
členských států o jejich míře vlivu, a tedy chabým kompromisem, zatímco pro
evropské optimisty je minimem pro pokračování evropské integrace ve směru federalistic-
kém.
Institucionální ustanovení Smlouvy z Nice byla mezitím změněna Smlouvou o přístupu
nových členů k 1. 5. 2004.11
K 1. květnu 2004 přistupuje velká skupina zemí střední a východní Evropy a Středomoří
(ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr
a Malta). 1. ledna 2007 vstoupilo do EU Rumunsko a Bulharsko.
1.12 Lisabonská smlouva
Lisabonská smlouva Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, vstoupila v platnost
dne 1. prosince 2009, čímž se uzavřel několikaletý proces vyjednávání o institucionálních
otázkách. Smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvou EU
a Smlouvu o založení ES), aniž by je nahrazovala. Poskytuje Evropské unii odpovídající
právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnění očekávání občanů.
Demokratičtější a transparentnější Evropa
11
Sagit, Smlouva z Nice, [online]. 1.5.2004, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://www.sagit.cz/pages/lexi-
konheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=eu_269.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
33
Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů,
dává občanům více možností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí
mezi EU a členské státy.
• Posílená úloha Evropského parlamentu: Evropský parlament, který je přímo volený
občany EU, získává významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním
předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám. Zejména rozšíření postupu spolurozhodování
do nových oblastí zajišťuje rovnocenné postavení Evropského parlamentu
vůči Radě, jež zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů
EU.
• Větší zapojení národních parlamentů: národní parlamenty se mohou lépe zapojit do
činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda Unie přijímá
opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska
požadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Spolu s rozšířením pravomocí Evropského
parlamentu znamená tato změna posílení demokracie a legitimity v rozhodovacích
postupech EU.
• Silnější hlas pro občany: díky tzv. „občanské iniciativě“ může jeden milion občanů
z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů.
• Rozdělení pravomocí: díky přehlednému rozdělení pravomocí je jasnější, co dělají
členské státy a co EU.
• Vystoupení z EU: smlouva poprvé výslovně uznává možnost vystoupení z Unie.
Efektivnější Evropa
Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje
a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost
EU v prioritních oblastech.
• Efektivní rozhodování: hlasování kvalifikovanou většinou v Radě je rozšířeno do
nových oblastí, čímž se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude
kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel,
která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaženo, pokud souhlas
s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatel
Unie.
• Stabilnější a efektivnější institucionální rámec: smlouva vytváří funkci předsedy
Evropské rady, který je volen na dva a půl roku, zavádí přímou vazbu mezi volbou
předsedy Komise a výsledky voleb do Evropského parlamentu, obsahuje nová
ustanovení o složení Evropského parlamentu a stanoví jasnější pravidla pro posílenou
spolupráci a jasnější finanční ustanovení.
• Vyšší akceschopnost EU v zájmu kvality života občanů: smlouva zvyšuje akceschopnost
EU v několika oblastech, jimž občané v současnosti přikládají velký
význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky
z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
34
oblastí, a to především energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany,
změny klimatu, služeb obecného zájmu, výzkumu, vesmíru, územní soudržnosti,
obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu, cestovního ruchu a spolupráce
správních orgánů.
Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost
Lisabonská smlouva umožňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních
práv jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy
pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů.
• Demokratické hodnoty: smlouva rozvádí a posiluje hodnoty a cíle, na nichž je EU
založena. Tyto hodnoty by měly sloužit jako reference pro občany a ukazovat
partnerům ve světě, co Evropa nabízí.
• Občanská práva a Listina základních práv: smlouva zachovává stávající práva
a zavádí nová. Zejména zaručuje svobody a zásady zakotvené v Listině základních
práv a činí Listinu právně závaznou. To se týká občanských, politických, hospodářských
a sociálních práv.
• Svoboda občanů EU: smlouva zachovává a posiluje tzv. „čtyři svobody“ a politické,
hospodářské a sociální svobody občanů.
• Solidarita mezi členskými státy: smlouva stanoví, že EU a její členské státy budou
jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického
útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Zdůrazněna
je též solidarita v oblasti energetiky.
• Větší bezpečnost pro všechny: EU získává vyšší akceschopnost v oblasti svobody,
bezpečnosti a spravedlnosti, a je tedy lépe vybavena pro boj proti trestné činnosti
a terorismu. Cílem nových ustanovení týkajících se civilní ochrany, humanitární
pomoci a veřejného zdraví je též posílení schopnosti EU reagovat na ohrožení
bezpečnosti občanů.
• Činnost EU usnadňuje zrušení stávajícího rozdělení oblastí do tzv. „pilířů“, které
doposud charakterizovalo institucionální strukturu v otázkách policejní a justiční
spolupráce v trestních věcech.
Evropa jako globální aktér
Lisabonská smlouva zajistí soudržnost jednotlivých složek evropské politiky vnějších
vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. EU tak získává ve vztazích se svými partnery
ve světě jasný hlas a bude moci využít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický
potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě, při současném respektování
zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států.
• Nová funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku,
který je zároveň místopředsedou Komise, zajišťuje větší soudržnost, viditelnost
a účinek vnější činnosti EU.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
35
• Nová Evropská služba pro vnější činnost bude poskytovat podporu vysokému před-
staviteli.
• Právní subjektivita EU posílí vyjednávací pozici Unie a zvýší efektivitu její činnosti
na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organi-
zace.
• Změny v evropské bezpečnostní a obranné politice se netýkají zvláštních pravidel
rozhodování, avšak umožňují posílenou spolupráci menší skupiny členských
států.12
1. července 2013 k Evropské unii přistoupilo Chorvatsko.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Smlouvu o založení ESUO, která vstoupila v platnost v roce 1952, podepsaly v roce
1951 v Paříži Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. Krok inicioval
tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman s cílem zabránit dalšímu krveprolití
v Evropě. Vycházel z přesvědčení, že válčit může jedině ten, kdo volně nakládá se
základními strategickými surovinami, kterými tehdy byly uhlí a ocel. ESUO bylo založeno
na principu nadstátnosti (supranacionality). Členské státy měly přenést část svých pravomocí,
které se soustředily na oblast uhlí a oceli, na nadnárodní orgány.
Následovaly Římské smlouvy, které vešly v platnost v roce 1958. Slučovací smlouva
vstoupila v platnost 1. července 1967 a sloučila orgány do té doby existujících tří evropských
společenství (EHS, ESUO a Euratom), které od té doby také začaly používat společný
rozpočet. Od tohoto data se pro tato společenství začal používat název Evropská spo-
lečenství.
Smlouva o Evropské unii (SEU) (podepsaná 7. února 1992 a vešla platnost 1. listopadu
1993) otevírá novou etapu evropské integrace, neboť umožňuje zahájit politickou integraci.
Maastrichtskou smlouvou se vytváří Evropská unie založená na třech pilířích: Evropských
společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice a policejní a soudní spolupráci
v trestních věcech. Smlouva o Unii přejímá jakožto obecné pravidlo zásadu subsidiarity.
Podle této zásady jedná Společenství, pouze tehdy, může-li být cílů lépe dosaženo na úrovni
Společenství než na vnitrostátní úrovni. Unie přijímá rozhodnutí „co nejblíže občanům“.
Rok 1993 je také označován jako rok dokončení jednotného vnitřního trhu.
Lisabonská smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, vstoupila v platnost
dne 1. prosince 2009, čímž se uzavřel několikaletý proces vyjednávání o institucionálních
otázkách. Smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvou EU a Smlouvu
o založení ES). Posiluje úlohu Evropského parlamentu, zapojuje více národní parlamenty,
zavádí tzv. „občanskou iniciativu“, kdy jeden milion občanů z většího počtu členských
států může vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů, vytváří funkci předsedy Evropské
12
Europa, Lisabonská smlouva, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/lisbon_tre-
aty/glance/index_cs.htm
Evropská integrace a vznik Evropských společenství, Evropské unie
36
rady, který je volen na dva a půl roku, zavádí právní subjektivitu EU, tímto posiluje vyjednávací
pozici Unie a zvyšuje efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost
pro partnerské země a mezinárodní organizace či zavádí rovněž tzv. dvojí většinu při hlasování,
kdy souhlas s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně
65 % obyvatel Unie.
OTÁZKY
1. Uveďte, ve kterém roce byla podepsána a kdy vešla platnost Pařížská smlouva o
Evropském společenství uhlí a oceli a co nového přinesla?
2. Kdo stal u zrodu založení Evropského společenství uhlí a oceli?
3. Charakterizujte princip nadstátnosti (supranacionality).
4. Uveďte, ve kterém roce byla podepsána a kdy vešla platnost Maastrichtská smlouva
(jinak Smlouva o Evropské unii) a co nového přinesla?
5. Charakterizujte princip subsidiarity.
6. Uveďte, ve kterém roce byla podepsána a kdy vešla platnost Lisabonská smlouva a
co nového přinesla?
7. Vyjmenujte členské státy EU.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
37
2 INSTITUCIONÁLNÍ PRÁVO EVROPSKÉ UNIE
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Orgány EU mají pravomoci vůči členským státům a jejich subjektům, a proto bylo třeba
vytvořit mechanismus, který byzajistil respektování jak zájmu EU jako celku, tak i členských
států. Tento mechanismus spočívá v tom, že na rozhodování se musí podílet rovným dílem
jak orgán, který reprezentuje zájmy EU (Evropská komise), tak orgán prosazující zájmy členských
států (Rada). V organizační struktuře nesmí chybět demokratický prvek (Evropský
parlament), tedy orgán ustanovený na základě voleb, který má dnes společně s Radou spolurozhodovací
pravomoc. Nezbytné jsou rovněž soudní orgány, které zajistí řešení sporů mezi
EU a členskými státy (Soudní dvůr EU). Nejvyšším politickým orgánem EU, který přijímá
jednomyslně zásadní koncepční politická rozhodnutí, je Evropská rada.
V této kapitole se studenti seznámí s institucionálním právem EU, s nejdůležitějšími orgány
EU, tj. Evropskou komisí, Radou, Evropskou radou, Evropským parlamentem, Soudním
dvorem EU, jejich pravomocemi, složením, strukturou či sídly.
CÍLE KAPITOLY
• Dozvíte se, jaké jsou pravomoci a složení Evropské komise, Rady EU, Evropské
rady, Evropského parlamentu, Soudního dvora EU.
• Zjistíte, jakou funkci plní eurokomisaři, generální ředitelství, výbory Evropského
parlamentu a politické skupiny Evropského parlamentu či senáty Soudního dvora a
Tribunálu.
• Dozvíte se, co to je COREPER a kdo to jsou generální advokáti.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Evropská komise, eurokomisař, generální ředitelství, Rada EU, COREPER, vysoký
představitel Unie pro společnou zahraniční a bezpečnosti politiku, Evropská rada, Evropský
parlament, výbory Evropské parlamentu, politické skupiny Evropského parlamentu,
Soudní dvůr EU (Soudní dvůr, Tribunál), generální advokáti.
Institucionální právo Evropské unie
38
2.1 Evropská komise
Komise je nezávislá na vnitrostátních vládách. Jejím úkolem je zastupovat a bránit zájmy
EU jako celku. Sestavuje návrhy nových evropských právních předpisů, které předkládá
Evropskému parlamentu a Radě. Je také výkonnou složkou EU – tj. odpovídá za provádění
rozhodnutí Parlamentu a Rady. To znamená řízení každodenních činností Evropské
unie: provádění jejích politik, řízení jejích programů a vydávání jejích finančních prostředků.
Stejně jako Parlament a Rada byla Evropská komise založena v padesátých letech
na základě zakládajících smluv EU.13
Funkce Komise připomíná funkci vlády v soustavě
orgánů státu.
2.1.1 PRAVOMOCI EVROPSKÉ KOMISE
INICIATIVNÍ PRAVOMOC
Komise má tzv. právo iniciativy – může navrhovat nové právní předpisy na ochranu
zájmů EU a jejích občanů. Při navrhovaní právních předpisů se Komise snaží uspokojit co
nejširší spektrum zájmů. Přitom technickou stránku navrhovaných opatření konzultuje
s odborníky z nejrůznějších výborů a pracovních skupin. Organizuje také konzultace s veřejností.
Vypracováním návrhů právních předpisů se zabývají jednotlivé útvary Komise,
podle příslušné oblasti politiky. Návrh právního předpisu je předložen Radě a Evropskému
parlamentu. O jeho schválení nebo případných změnách pak rozhodnou tyto rozhodovací
instituce na základě jednání.14
Před vytvářením jakýchkoli návrhů si musí být Komise vědoma nových situací a problémů,
které se v Evropě vyskytnou, a musí zvážit, zda je legislativa EU tím nejlepším
způsobem jejich řešení. Proto je Komise ve stálém styku s nejrůznějšími zájmovými skupinami
a dvěma poradními orgány – Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů.
Rovněž se zajímá o stanoviska vnitrostátních parlamentů a vlád.
Komise navrhuje kroky na úrovni EU pouze tehdy, domnívá-li se, že problém nelze řešit
efektivněji na vnitrostátní, regionální či místní úrovni („princip subsidiarity“).
Pokud však Komise dojde k závěru, že je zapotřebí nové legislativy EU, sestaví návrh,
který dle jejího názoru bude problém efektivně řešit.15
13
Evropa 2045, Metodický manuál pro učitele, str. 30, [online].2009, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.evropa2045.cz/download/metodicky_manual.pdf
14
Europa.eu, Evropská komise, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/institutions-
bodies/european-commission/index_cs.htm
15
Evropa 2045, Metodický manuál pro učitele, str. 31, [online].2009, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.evropa2045.cz/download/metodicky_manual.pdf
Danuta Duda - Právo Evropské unie
39
VÝKONNÁ PRAVOMOC
Komise jako výkonný orgán Evropské unie odpovídá za správu a plnění rozpočtu EU.
Většina skutečných výdajů je vykonávána vnitrostátními a místními orgány, úkolem Komise
však je na ně dohlížet – za bedlivého dozoru Účetního dvora. Obě tyto instituce se
snaží zajistit dobré finanční řízení. Evropský parlament udělí Komisi absolutorium pro plnění
rozpočtu jenom tehdy, je-li spokojen s výroční zprávou Účetního dvora. Komise musí
řídit také politiky schválené Parlamentem a Radou, např. společnou zemědělskou politiku.
Jiným příkladem je politika hospodářské soutěže, kdy má Komise právo povolit nebo zakázat
fúze společností. Komise musí také dbát na to, aby země EU nepodporovaly svá průmyslová
odvětví způsobem, který by narušoval hospodářskou soutěž.
Příklady programů EU řízených Komisí sahají od programů „Interreg“ či „Urban“ (které
vytvářejí přeshraniční partnerství mezi regiony a pomáhají při obnově upadajících městských
oblastí) až po program „Erasmus“ pro podporu celoevropské výměny studentů.16
KONTROLNÍ PRAVOMOC
Komise působí jako „strážkyně smluv“. To znamená, že Komise společně se Soudním
dvorem odpovídá za správné provádění práva EU ve všech členských státech. Pokud zjistí,
že některá země EU evropské právo nedodržuje a neplní tak své právní závazky, podniká
kroky k nápravě situace. Nejprve zahajuje proces nazývaný „řízení o porušení Smlouvy“.
Vládě dané země zašle oficiální dopis, kde vysvětluje, proč se Komise domnívá, že došlo
k porušení práva EU, a stanoví lhůtu, dokdy jí má daná země zaslat podrobnou odpověď.
Pokud ani na základě tohoto řízení nedojde k nápravě, musí Komise záležitost postoupit
Soudnímu dvoru, který má právo uvalit sankce. Rozsudky Soudního dvora jsou závazné
jak pro členské státy, tak pro orgány EU.17
PRAVOMOC VE VZTAZÍCH NAVENEK
Evropská komise je důležitou mluvčí Evropské unie na mezinárodní scéně. Umožňuje
členským státům hovořit „jedním hlasem“ na mezinárodních fórech, jakým je třeba Světová
obchodní organizace. Komise rovněž odpovídá za vyjednávání mezinárodních dohod jménem
EU. Příkladem je dohoda z Cotonou, která stanoví podmínky důležitého obchodního
partnerství a pomoci mezi EU a rozvojovými zeměmi v Africe, Karibské oblasti a Ticho-
moří.18
16
Evropa 2045, Metodický manuál pro učitele, str. 31, [online]. 2009, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.evropa2045.cz/download/metodicky_manual.pdf
17
Tamtéž, str. 31
18
Tamtéž, str. 32
Institucionální právo Evropské unie
40
2.1.2 SLOŽENÍ A SÍDLO KOMISE
Za politické vedení Komise odpovídá 27 komisařů – každou členskou zemi reprezentuje
jeden. Předseda Komise přiděluje každému komisaři na jeho pětileté funkční období určitou
oblast politiky.19
Opakovaný výkon funkce je možný. Členové Komise jsou vybíráni
podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.
Rovněž Komise jako celek je povinna vykonávat své funkce zcela nezávisle. Členové
Komise nesmí vyžadovat či přijímat pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného
subjektu. Jsou povinni postupovat pouze se zřetelem na zájmy Evropské unie a zdržet se
jakéhokoli jednání neslučitelného s povahou své funkce nebo plněním svých úkolů.
Funkce Komise jako celku končí uplynutím jejího funkčního období, případně odstoupením
poté, co ji Evropský parlament vyslovil stanoveným způsobem nedůvěru.
Funkce Komise může skončit též jejím odstoupením jako celku bez předchozího rozhodování
Evropského parlamentu.
Individuálně končí funkce Komisaře jeho smrtí, odstoupením nebo odvoláním Soudním
dvorem. Odstoupení (rezignace) je úkon člena Komise, kterým se vzdává své funkce. Člen
Komise odstoupí, pokud jej k tomu předseda Komise vyzve. Odvolat jednotlivého komisaře
může jen Soudní dvůr z mimořádných důvodů (velmi závažný prohřešek komisaře
neslučitelný s jeho funkcí).20
JMENOVÁNÍ KOMISE
S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne
Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci
předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých
členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou
většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem.
Rada vzájemnou dohodou se zvoleným předsedou přijme seznam dalších osob, které navrhuje
jmenovat členy Komise.
Členové Komise jsou vybíráni na základě návrhů členských států podle celkové způsobilosti
a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti. Předseda, vysoký
představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a ostatní členové Komise podléhají
jako sbor schválení Evropským parlamentem. Na základě tohoto schválení jmenuje
Evropská rada Komisi kvalifikovanou většinou.
19
Europa.eu, Evropská komise, [online]. [cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/institutions-
bodies/european-commission/index_cs.htm
20
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 61-62
Danuta Duda - Právo Evropské unie
41
Komise je jako sbor odpovědná Evropskému parlamentu. Evropský parlament může
Komisi vyslovit nedůvěru. V případě vyslovení nedůvěry členové Komise kolektivně odstoupí
ze svých funkcí a vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
odstoupí ze své funkce v Komisi.
PŘEDSEDA KOMISE
Předseda Komise je obdobou předsedy vlády. Vymezuje směry, v jejichž rámci Komise
plní své úkoly, rozhoduje o vnitřní organizaci Komise, aby zajistil soudržnost, výkonnost
a kolegialitu její činnosti, jmenuje místopředsedy, kromě vysokého představitele Unie pro
zahraniční věci a bezpečnostní politiku, z řad členů Komise a vymezuje působnost jednotlivých
Komisařů.
GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ
Komise je rozdělena na tzv. generální ředitelství (GŘ) nebo útvary, přičemž každé
z nich se věnuje určité politické oblasti a v čele má generálního ředitele, který je odpovědný
jednomu z komisařů. V generálních ředitelstvích vznikají návrhy právních předpisů.
Příklady některých generálních ředitelství:
• Daně a cla
• Energie
• Hospodářská soutěž
• Hospodářské a finanční věci
• Humanitární pomoc
• Informatika
• Komunikační sítě, obsah a technologie
• Lidské zdroje a bezpečnost
• Mobilita a doprava
• Námořní záležitosti a rybolov
• Obchod
• Oblast klimatu
• Podniky a průmysl
• Regionální politika
• Rozpočet
• Rozšíření
• Spravedlnost
• Vnitřní trh a služby
• Vnitřní věci
• Výzkum a inovace
• Vzdělávání a kultura
• Zaměstnanost, sociální věci a sociální začlenění
• Zdraví a spotřebitelé
Institucionální právo Evropské unie
42
• Zemědělství a rozvoj venkova
• Životní prostředí
SÍDLO
Komise zasedá jedenkrát týdně, sídlí v Bruselu.
2.1.3 ORGANIZOVÁNÍ PRÁCE KOMISE
Předseda Komise rozhoduje o tom, který komisař bude odpovídat za kterou oblast politiky,
a může (bude-li třeba) tyto sféry odpovědnosti během funkčního období Komise nově přerozdělit.
Komise se schází obvykle ve středu. Každý bod programu jednání je předložen komisařem,
který za danou oblast politiky odpovídá, a kolegium poté o věci společně rozhodne.
Celou koordinaci zajišťuje generální sekretariát, který také řídí týdenní zasedání Komise.
Předsedá mu generální tajemník, který je přímo odpovědný předsedovi.
Legislativní návrhy Komise ve skutečnosti sestavují a připravují jednotlivá generální
ředitelství, za oficiální jsou však tyto návrhy považovány teprve tehdy, když jsou „schváleny“
kolegiem v rámci jeho týdenního zasedání. Postup je přibližně následující. V případě,
že Komise pokládá za nutné vypracovat právní předpisy EU, které by zabránily znečišťování
evropských řek. Generální ředitelství pro životní prostředí sestaví návrh založený na
rozsáhlých konzultacích se zástupci evropského průmyslu, zemědělci, ministry životního
prostředí členských států a organizacemi pro ochranu životního prostředí. Návrh bude také
projednán s dalšími odděleními Komise a zkontrolován právní službou a generálním sekretariátem.
Jakmile je návrh zcela hotov, bude zařazen na program příštího zasedání Komise.
Bude-li návrh schválen, Komise jej „přijme“ a návrh bude mít bezvýhradnou podporu celého
kolegia. Poté bude dokument zaslán Radě a Evropskému parlamentu k posouzení.
2.2 Rada EU
Rada (dříve Rada ministrů nebo Rada EU, dnes zkráceně pouze „Rada“). Je především
orgánem rozhodovacím. Rozhodnutí Rady mají nejčastěji formu aktů sekundárního práva
EU: směrnic, nařízení, rozhodnutí, stanovisek a doporučení.
2.2.1 SLOŽENÍ RADY
Oproti jiným orgánům Unie Rada nemá pevné složení. Je orgánem, v němž jsou
zastoupeny členské státy. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se scházejí
podle potřeby.
Členské státy posílají na každé zasedání Rady toho ministra, který odpovídá za politickou
oblast, jež bude projednávána, např. ministra životního prostředí, pokud se bude
Danuta Duda - Právo Evropské unie
43
jednat o problematice životního prostředí. Toto zasedání pak ponese název „Rada (ve složení)
pro životní prostředí“.21
Celkem existuje deset rad různého složení:
• Všeobecné záležitosti
• Zahraniční věci
• Hospodářství a finance (ECOFIN)
• Spravedlnost a vnitřní věci
• Zaměstnanost, sociální politika, zdraví a ochrana spotřebitele
• Konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl, výzkum a vesmír)
• Doprava, telekomunikace a energie
• Zemědělství a rybolov
• Životní prostředí
• Vzdělávání, mládež a kultura
Příslušný ministr rozhodující v Radě je zplnomocněn svou vládou k jednání jejím jménem,
a tedy i jménem daného státu. Rozhodnutí tohoto ministra je zároveň rozhodnutím
členského státu a je pro něj závazné.
2.2.2 PŘEDSEDNICTVÍ RADY
Radě postupně předsedá všech 27 členských států Unie, které se střídají vždy po šesti
měsících. Během těchto šesti měsíců předsednictví řídí zasedání na všech úrovních, navrhuje
politické směry a vypracovává kompromisní návrhy nezbytné k přijetí rozhodnutí
Rady. Šestiměsíční předsednictví nepředsedá jedinému složení Rady, a to Radě pro zahraniční
věci, které po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost předsedá vysoký představitel
pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.22
Všem dalším zasedáním Rady předsedá příslušný
ministr ze země, která byla pověřena předsednictvím v EU. Jestliže se zasedání Rady
pro životní prostředí uskuteční v době, kdy je předsednickou zemí Estonsko, bude tomuto
zasedání předsedat estonský ministr životního prostředí.23
PŘEHLED PŘEDSEDNICKÝCH STÁTŮ OD ROKU 2022 DO ROKU 2030
1. pol. roku 2022 Francie
2. pol. roku 2022 Česká republika
1. pol. roku 2023 Švédsko
2. pol. roku 2023 Španělsko
1. pol. roku 2024 Belgie
21
Europa.eu, Rada Evropské unie, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/instituti-
ons-bodies/council-eu/index_cs.htm
22
Europa.eu, Rada Evropské unie[online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://www.consilium.eu-
ropa.eu/council?lang=cs
23
Europa. eu, Rada Evropské unie, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/instituti-
ons-bodies/council-eu/index_cs.htm
Institucionální právo Evropské unie
44
2. pol. roku 2024 Maďarsko
1. pol. roku 2025 Polsko
2. pol. roku 2025 Dánsko
1. pol. roku 2026 Kypr
2. pol. roku 2026 Irsko
1. pol. roku 2027 Litva
2. pol. roku 2027 Řecko
1. pol. roku 2028 Itálie
2. pol. roku 2028 Lotyšsko
1. pol. roku 2029 Lucembursko
2. pol. roku 2029 Nizozemsko
1. pol. roku 2030 Slovensko
2. pol. roku 2030 Malta
2.2.3 SÍDLO RADY
Hlavním sídlem Rady EU je Brusel, především budova Justus Lipsius. Zástupci členských
států se scházejí rovněž v Lucemburku. Naopak takzvaná neformální jednání Rady
probíhají tradičně v předsednickém státě.
2.2.4 PRAVOMOCI RADY
LEGISLATIVNÍ PRAVOMOC
Legislativní akty EU Rada společně s Parlamentem přijímá nejčastěji řádným legislativním
postupem.
KOORDINACE HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK ČLENSKÝCH STÁTŮ
Členské státy EU se dohodly na nutnosti celkové hospodářské politiky EU, která bude
koordinována ministry hospodářství a financí jednotlivých států. Mezi další cíle patří vytváření
nových pracovních míst, zvýšení kvality vzdělávání, zdravotní péče a sociálního
zabezpečení. I když každá země vytváří pro tyto oblasti svou vlastní politiku, mohou se
státy dohodnout na společných cílech a využít zkušeností ostatních.24
24
Europa. eu, Rada Evropské unie, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/instituti-
ons-bodies/council-eu/index_cs.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
45
UZAVÍRÁNÍ MEZINÁRODNÍ CH SMLUV JMÉNEM UNIE MEZI EU A DALŠÍMI ZEMĚMI NEBO
MEZINÁRODNÍMI ORGANIZACEMI
Rada podepisuje jménem EU dohody, které se týkají různých oblastí: životní prostředí,
obchod, rozvoj, textilní průmysl, rybolov, věda, technika a doprava.25
VYTVÁŘÍ SPOLEČNOU ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKU PODLE STRATEGICKÝCH
SMĚRŮ VYMEZENÝCH EVROPSKOU RADOU
Vlády členských států mají tyto oblasti plně ve své pravomoci, ale dohromady rozvíjejí
společnou zahraniční a obrannou politiku. Rada je hlavní platformou pro tuto spolupráci.
Evropská unie nemá svoji vlastní armádu. Avšak v případě, že je nutné rychle zareagovat
na mezinárodní konflikty nebo přírodní katastrofy, nasazují některé státy EU jednotky
rychlé reakce, jejichž úkolem je humanitární činnost, záchranné akce a udržení míru.26
SPOLU S EVROPSKÝM PARLAMENTEM PŘIJÍMÁ ROZPOČET UNIE
O objemu peněžních prostředků, jež může EU za rok vyčerpat, rozhoduje Rada společně
s Evropským parlamentem.27
2.2.5 HLASOVÁNÍ V RADĚ EU
V závislosti na projednávané otázce přijímá Rada EU rozhodnutí:
• prostou většinou (pro návrh hlasuje 15 členských států),
Rada rozhoduje prostou většinou: o procedurálních otázkách, jako je přijetí jejího jednacího
řádu a organizace generálního sekretariátu Rady či přijetí pravidel, jimž se řídí výbory
stanovené ve Smlouvách, žádá-li Komisi, aby provedla průzkumy nebo předložila
návrhy.
• kvalifikovanou většinou
Hlasuje-li Rada o návrhu Komise nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční
věci a bezpečnostní politiku, kvalifikované většiny je dosaženo, jsou-li splněny dvě pod-
mínky:
• 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 15 z 27 států,
• návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel
EU.
Tomuto postupu se říká také pravidlo „dvojí většiny“.
• jednomyslně (pro návrh jsou všechny odevzdané hlasy).
25
Europa. eu, Rada Evropské unie, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/instituti-
ons-bodies/council-eu/index_cs.htm
26
Tamtéž
27
Tamtéž
Institucionální právo Evropské unie
46
Rada musí hlasovat jednomyslně o řadě záležitostí, které členské státy považují za
citlivé. Jedná se například o tyto otázky:
- společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených
případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
- občanství (udělení nových práv občanům EU),
- členství v EU,
- harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
- finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
- některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné
právo, operativní policejní spolupráce atd.),
- harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální
ochrany.
Rada musí dále hlasovat jednomyslně, aby se mohla odchýlit od návrhu Komise, pokud
Komise nesouhlasí se změnami provedenými v návrhu, který předložila. Toto pravidlo se
nepoužije u aktů, které musí Rada přijmout na doporučení Komise, například u aktů v oblasti
koordinace hospodářských politik.
Jednomyslnosti je dosaženo i v případě, že se některý z členů zdrží hlasování.
Rada může hlasovat pouze tehdy, je-li přítomna většina jejích členů. Při hlasování
může každý člen Rady zastupovat pouze jednoho z ostatních členů.
2.2.6 COREPER
COREPER je výbor stálých zástupců členských zemí při Radě EU. Množství projednávaných
věcí a nutnost vyjasnění a případného sladění rozdílných stanovisek členských
států vyžaduje, aby každé zasedání Rady bylo připraveno co nejlépe i po věcné stránce. To
je úkolem Výboru stálých zástupců na úrovni velvyslanců.
COREPER se skládá ze stálých zástupců členských zemí při EU na úrovni velvyslanců,
kteří zároveň řídí stálá zastoupení jejich zemí. Od roku 1962 se dělí na dvě formace: COREPER
I (zástupci velvyslanců) a COREPER II (velvyslanci).
COREPER I připravuje podklady pro jednání těchto Rad: Rady pro zaměstnanost, sociální
politiku a zdraví, Rady pro konkurenceschopnost (včetně vnitřního trhu), Rady pro
dopravu a telekomunikace, částečně Rady pro zemědělství a rybolov, Rady pro životní prostředí
a Rady pro vzdělání a kulturu.
COREPER II: řeší spíše otázky politického charakteru, institucionální otázky, příprava
Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (a potažmo Evropské rady), ECOFIN, Rady
pro spravedlnost a vnitro.
PŘÍPRAVNÁ ÚLOHA COREPERU
Hlavní rolí COREPERU je tedy koordinovat a připravovat činnost různých zasedání
Rady a usilovat o dosažení shody v otázkách pro jednání tak, aby je mohla Rada přijmout.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
47
Všechny body na pořadu jednání Rady musí být COREPERem předem prozkoumány (má
tak úlohu jakéhosi "filtru") - pokud Rada nerozhodne jinak.
VÝKONNÁ ÚLOHA COREPERU
COREPER má rovněž roli výkonnou. Rada jej pověřuje například přezkoumáváním
a řešením konkrétních otázek. COREPER funguje jako předsunutý komunikátor pro vztahy
mezi členskými zeměmi a EU. Členové COREPERU mají zpravidla i významnou roli přípravné
platformy jednání mezivládní konference členských států ke změně Smluv.
PRŮBĚH ZASEDÁNÍ COREPERU
COREPER II se schází zpravidla každou středu, COREPER I dvakrát týdně. Zasedání
se kromě velvyslanců (respektive jejich zástupců) účastní i příslušní diplomaté stálých zastoupení
a úředníci Rady a Evropské komise - v závislosti na projednávané otázce.
Výsledky zasedání COREPERu je možné rozdělit do několika kategorií:
• shoda v projednávané otázce, která je poté zařazena na pořad jednání Rady jako bod
A (bez diskuze) - pouze k formálnímu odsouhlasení;
• podstatné rozdíly v pohledu na některé aspekty projednávané otázky, která je poté
zařazena jako bod B k substantivní debatě či rozhodnutí Rady;
• konstatování, že některá otázka vyžaduje další přezkoumání COREPERem, než
bude postoupena Radě;
• žádost COREPERu, aby příslušná pracovní skupina Rady podrobněji přezkoumala
určité složité aspekty otázky, které se objevily později nebo nebyly v COREPERu dostatečně
probrány
Už při projednávání otázek v COREPERu se rozvažuje i možné rozložení konsenzu
v Radě. Předpokládá se, že ze sedmdesáti až osmdesáti procent jsou rozhodnutí Rady již
předpřipravena na úrovni COREPERu, dalších výborů či pracovních skupin. Naproti tomu
některé citlivé otázky, u kterých ani Rada po své diskusi nenalezne shodu, jsou COREPERu
vraceny k dalšímu jednání a dopracování. Jednání COREPERu jsou poměrně zdlouhavá
a mohou trvat i několik dní.28
2.3 Evropská rada
Evropská rada je vrcholným politickým orgánem Evropské unie. Unii dává nezbytné
podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority.
28
Pražský studentský summit, COREPER, [online].2009, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://www.student-
summit.cz/cs/COREPER-280.htm
Institucionální právo Evropské unie
48
2.3.1 HISTORIE EVROPSKÉ RADY
Evropská rada byla vytvořena v roce 1974 a měla představovat neformální fórum pro
diskusi hlav států a předsedů vlád. Velmi záhy se stala instancí, která stanovuje cíle Evropské
unie ve všech oblastech její činnosti a určuje, jakým způsobem jich dosáhnout. Oficiální
status přiznala Evropské radě Maastrichtská smlouva, podepsaná v roce 1992, která
stanoví, že Evropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje obecné
politické směry tohoto rozvoje. Od 1. prosince 2009 se na základě Lisabonské smlouvy
stala jedním ze sedmi orgánů Unie.
2.3.2 SLOŽENÍ EVROPSKÉ RADY
Evropskou radu tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím
předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní vysoký představitel Unie pro zahraniční
věci a bezpečnostní politiku. Evropská rada zasedá dvakrát za půl roku; svolává ji
její předseda. Vyžaduje-li to situace, svolá předseda mimořádné zasedání Evropské rady.
Evropská rada volí svého předsedu kvalifikovanou většinou. Jeho funkční období je dva
a půl roku s tím, že může být zvolen dvakrát po sobě.
2.3.3 PRAVOMOCI EVROPSKÉ RADY
Úkolem Evropské rady je určovat směr rozvoje Evropské unie. V minulosti přijímala
tak zásadní politická rozhodnutí, jakým bylo např. přijetí jednotné měny Euro, či rozšíření
Evropské unie o nové členy jako je Česká republika. Evropská rada obvykle rozhoduje
konsensem. V některých případech přijímá rozhodnutí jednomyslně nebo kvalifikovanou
většinou, podle toho, co stanoví Smlouva.
2.3.4 SÍDLO EVROPSKÉ RADY
Evropská rada obvykle zasedá v Bruselu, v budově Justus Lipsius. Je jí nápomocen generální
sekretariát Rady.29
2.4 Evropský parlament
Evropský parlament je jedním z orgánů EU. Jeho smyslem je reprezentovat zájmy občanů
EU. Poslanci Parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé
volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979.
29
Europa.eu, Evropská rada – oficiální orgán, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://www.european-
council.europa.eu/the-institution?lang=cs
Danuta Duda - Právo Evropské unie
49
2.4.1 PRAVOMOCI EVROPSKÉHO PARLAMENTU
LEGISLATIVNÍ PRAVOMOC
Řádný legislativní postup přikládá postojům Evropského parlamentu a Rady Evropské
unie stejnou váhu v mnoha oblastech (například v správě ekonomických záležitostí, přistěhovalectví,
energetice, dopravě, životním prostředí, ochraně spotřebitelů). Drtivou většinu
evropských právních předpisů přijímá společně Evropský parlament a Rada. Postup spolurozhodování
zavedla Maastrichtská smlouva o Evropské unii (1992) a Amsterodamská
smlouva (1999) rozšířila jeho působnost a upravila jej tak, aby zvýšila jeho účinnost. Lisabonská
smlouva, která vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009, pro spolurozhodování zavádí
pojem řádný legislativní postup, který se stal obecným postupem pro přijímání evropské
legislativy.30
ROZPOČTOVÉ PRAVOMOCI
Roční rozpočet EU schvaluje Parlament společně s Radou. Rozpočet musí podepsat
předseda Evropského parlamentu.
Rozpočtová kontrola: Jakmile je rozpočet EU přijat, nese Evropská komise odpovědnost
za jeho plnění (ostatní orgány a instituce nesou odpovědnost za své vlastní správní rozpočty).
Evropský parlament jakožto přímo volený orgán, který zastupuje daňové poplatníky
EU, vykonává demokratický dohled s cílem zaručit, aby Komise a další instituce a orgány
řádně nakládaly s evropskými prostředky. Na základě doporučení Rady Evropské unie Parlament
rozhoduje o tom, zda udělí absolutorium, tzn. konečné schválení toho, jakým způsobem
byl rozpočet v daném roce plněn. Parlament přijímá své rozhodnutí poté, co Výbor
pro rozpočtovou kontrolu pečlivě posoudí účetní závěrky Komise a zprávu o jejích činnostech
za daný rok. Bere také v úvahu výroční zprávu Účetního dvora a odpovědi Komise na
konkrétní otázky, které mohou klást poslanci EP. Parlament může také vydat Komisi doporučení
ohledně provádění rozpočtu. Komise musí na žádost Parlamentu podat zprávu
o opatřeních, která byla přijata v souvislosti s těmito připomínkami a poznámkami. Výsledkem
tohoto postupu je udělení, odložení či odmítnutí udělení absolutoria. Parlament
postupuje stejným způsobem v případě schvalování závěrek ostatních institucí a orgánů,
včetně svého vlastního správního rozpočtu.31
30
Evropský parlament/O Parlamentu, Legislativní pravomoc, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/0081f4b3c7/Postup-tvorby-pr%C3%A1va:-po-
drobn%C4%9B.html
31
Evropský parlament/O Parlamentu, Postup schvalování rozpočtu, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/003dcd4001/Rozpo%C4%8Dtov%C3%BD-postup:-po-
drobn%C4%9B.html
Institucionální právo Evropské unie
50
KONTROLNÍ PRAVOMOCI
Evropský parlament má řadu kontrolních pravomocí. Ty mu umožňují vykonávat dozor
nad dalšími institucemi, sledovat správnost využívání rozpočtu EU a zajišťovat řádné
provádění práva EU.
Evropský parlament má právo schválit či zamítnout Evropskou komisi. Od roku 1994 se kandidáti
na místa komisařů musí dostavit ke slyšení v Parlamentu. Podle Lisabonské smlouvy navrhuje
Evropská rada s přihlédnutím k volbám do Evropskéhoparlamentukandidátana předsedu
Komise. Evropský parlament pak rozhodne o zvolení nebo nezvolení kandidáta.
Evropský parlament může Komisi vyslovit nedůvěru a v konečném důsledku ji i rozpustit.
Evropský parlament vykonává nad Komisí demokratickou kontrolu. Komise Parlamentu
pravidelně předkládá zprávy, včetně výroční zprávy o činnosti Evropské unie a o plnění
rozpočtu. Předseda Komise jednou za rok učiní na plenárním zasedání prohlášení
o stavu Unie. Parlament pravidelně vyzývá Komisi, aby zahájila politické iniciativy a zodpovídala
otázky k ústnímu a písemnému zodpovězení pokládané poslanci EP.
Parlament volí evropského veřejného ochránce práv. Veřejný ochránce práv o svých
zjištěních informuje Evropský parlament a předkládá výroční zprávu poslancům EP. Za
mimořádných okolností může veřejného ochránce práv odvolat Soudní dvůr na žádost Parlamentu.
Veřejný ochránce práv může zahájit šetření z vlastního podnětu.
Každý občan, obyvatel, podnik či organizace v EU může Evropskému parlamentu podat
petici týkající se práva EU. Parlament může zřídit vyšetřovací výbor, aby přezkoumal porušování
práva EU členskými státy.32
2.4.2 SLOŽENÍ A SÍDLO EVROPSKÉHO PARLAMENTU
Současný parlament má 705 poslanců (volební období 2019 - 2024) ze všech 27 členských
zemí EU. Česko má 21 poslanců.
- Německo: 96 poslanců
- Francie: 79 poslanců
- Itálie: 76 poslanců
- Španělsko: 59 poslanců
- Polsko: 52 poslanců
- Rumunsko: 33 poslanců
- Nizozemsko: 29 poslanců
- Belgie, Řecko, Portugalsko, ČR, Maďarsko, Švédsko: 21 poslanců
- Rakousko: 19 poslanců
- Bulharsko: 17 poslanců
- Dánsko, Finsko, Slovensko: 14 poslanců
- Irsko: 13 poslanců
32
Evropský parlament/O Parlamentu, Kontrolní pravomoci, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/00b9de8689/Dohled-a-kontrola.html
Danuta Duda - Právo Evropské unie
51
- Chorvatsko: 12 poslanců
- Litva: 11 poslanců
- Lotyšsko, Slovinsko: 8 poslanců
- Estonsko: 7 poslanců
- Kypr, Lucembursko, Malta: 6 poslanců
PŘEDSEDA EVROPSKÉHO PARLAMENTU
Je volen na dva a půl roku, tj. na polovinu volebního období, a může být znovu zvolen.
Předseda zastupuje Parlament navenek a ve vztazích s ostatními institucemi EU. Za pomoci
14 místopředsedů řídí předseda práci Evropského parlamentu a jeho orgánů (předsednictva
a Konference předsedů) a rozpravy v plénu. Dvanáct dílčích zasedání se každoročně koná
v Štrasburku a šest dodatečných se koná v Bruselu. Dbá na dodržování jednacího řádu EP
a svými rozhodnutími zajišťuje řádný průběh veškerých činností Parlamentu a jeho orgánů.
Předseda zastupuje Parlament v právních záležitostech a ve všech vnějších vztazích. Vyjadřuje
se zejména k hlavním mezinárodním otázkám a předkládá doporučení směřující k posílení
Evropské unie. Na začátku každého zasedání Evropské rady vystupuje předseda Parlamentu
se stanoviskem a s náhledy Parlamentu ke konkrétním tématům a bodům na pořadu
jednání. Předseda svým podpisem uvádí v platnost rozpočet Evropské unie poté, co
jej EP schválil hlasováním. Předseda EP podepisuje společně s předsedou Rady veškeré
legislativní akty přijímané řádným legislativním postupem.
VOLBA PŘEDSEDY EP
Kandidát, jenž na konci tajného hlasování obdrží absolutní většinu hlasů, je zvolen předsedou.
Pokud ani po třetím kole není dosaženo absolutní většiny, je předseda zvolen ve čtvrtém kole
prostou většinou. Doba trvání předsednického mandátu je stanovena na dva a půl roku, což je
polovina parlamentního období. Tento mandát je možno obnovit.33
POLITICKÉ SKUPINY
Poslanci zasedají v jednacím sále podle politických skupin; netvoří skupiny podle státní
příslušnosti, nýbrž podle své politické příslušnosti. V Evropském parlamentu je v současnosti
(volební období 2019 - 2024) 7 politických skupin. Pro svou vnitřní organizaci si volí
předsedu, předsednictvo a mají k dispozici sekretariát. V jednacím sále jsou poslancům přidělena
místa podle jejich politické příslušnosti, zleva doprava, po dohodě předsedů skupin.
K vytvoření politické skupiny nezbytný minimální počet 23 poslanců a poslankyň a musí
v ní být zastoupena nejméně čtvrtina členských států. Není dovoleno být členem více než
jedné politické skupiny. Někteří poslanci nejsou členy žádné politické skupiny – jsou tzv.
nezařazenými poslanci. Před každým hlasováním na plenárním zasedání projednávají po-
33
Evropský parlament/O Parlamentu, Předseda Evropského parlamentu, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné
z:http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/002fe4ba57/PYedseda.html%20..html
Institucionální právo Evropské unie
52
litické skupiny zprávy z parlamentních výborů a předkládají pozměňovací návrhy. O postoji,
který politická skupina zaujme, se rozhoduje dohodou v rámci skupiny – žádný poslanec
nesmí být vázán povinností hlasovat určitým způsobem.34
PARLAMENTNÍ VÝBORY
V rámci přípravy práce Evropského parlamentu při jeho dílčích zasedáních jsou poslanci
rozděleni do stálých výborů, z nichž každý se zaměřuje na specifické oblasti. Stálých parlamentních
výborů je 20. Skládají se z 25 až 73 poslanců a mají předsedu a až čtyři místopředsedy,
kteří dohromady tvoří „předsednictvo výboru“ a jejich mandát trvá dva a půl
roku. Složení parlamentních výborů z politického hlediska odráží složení pléna. Parlamentní
výbory se scházejí v Bruselu a jejich jednání je veřejné. Ke své činnosti mají k dispozici
sekretariát. V parlamentních výborech vypracovávají poslanci Evropského parlamentu
legislativní návrhy a zprávy z vlastního podnětu, předkládají k nim pozměňovací
návrhy a hlasují o nich. Projednávají návrhy Komise a Rady a v příslušných případech vypracovávají
zprávu, která je předkládána na plenárním zasedání. Evropský parlament může
v rámci svých kontrolních pravomocí rovněž vytvářet podvýbory a dočasné výbory, které
se zabývají specifickými problémy. Může také zakládat vyšetřovací výbory, které zkoumají
případy nesprávného uplatňování evropské legislativy. Předsedové výborů koordinují činnost
výborů v rámci Konference předsedů výborů.35
Stále výbory:
• Zahraniční věci
• Rozvoj
• Mezinárodní obchod
• Rozpočet
• Rozpočtová kontrola
• Hospodářství a měna
• Zaměstnanost a sociální věci
• Životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin
• Průmysl, výzkum a energetika
• Vnitřní trh a ochrana spotřebitelů
• Doprava a cestovní ruch
• Regionální rozvoj
• Zemědělství a rozvoj venkova
• Rybolov
• Kultura a vzdělávání
• Právní záležitosti
• Občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci
• Ústavní záležitosti
• Práva žen a rovnost pohlaví
• Petice
34
Evropský parlament/O Parlamentu, Politické skupiny, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/007f2537e0/Politick%C3%A9-skupiny.html
35
Evropský parlament/O Parlamentu, Parlamentní výbory, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/00aab6aedf/V%C3%BDbory.html
Danuta Duda - Právo Evropské unie
53
DELEGACE EVROPSKÉHO PARLAMENTU
Delegace Evropského parlamentu udržují vztahy a zajišťují výměny informací s různými
parlamenty třetích zemí. Evropský parlament prostřednictvím svých delegací přispívá
k reprezentaci Evropské unie v zahraničí a k prosazování hodnot, na nichž je Evropská unie
založena, ve třetích zemích. Jedná se o zásady svobody a demokracie, dodržování lidských
práv a základních svobod a právního státu. V Parlamentu nyní působí 45 stálých delegací
(rok 2024).
Předsedové delegací koordinují svou činnost v rámci Konference předsedů delegací.
Konference zajišťuje, aby delegace pracovaly efektivně a v koordinaci s jinými strukturami
Parlamentu. Na jejích pravidelných schůzích se diskutuje o otázkách a výzvách společných
pro všechny delegace.
KONFERENCE PŘEDSEDŮ
Konference předsedů je politickým orgánem Evropského parlamentu, který se zabývá:
- organizací práce EP a sestavováním legislativních programů,
- rozhoduje o programu plenárního zasedání a o řečnické době pro poslance během
plenárních zasedání,
- určuje velikost zastoupení jednotlivých politických skupin v parlamentních
výborech a pravomoci výborů.
Konferenci předsedů tvoří předseda Parlamentu a předsedové politických skupin. Patří
sem také zástupce nezařazených poslanců, který ovšem nemá hlasovací právo. Konference
předsedů jsou přijímána prostřednictvím konsensu nebo hlasováním. V případě hlasování
váha hlasu každého z předsedů odpovídá počtu poslanců ve skupině, kterou zastupuje,
takže skupina, která má více poslanců, má i větší váhu při hlasování. Konference předsedů
se většinou schází dvakrát za měsíc. Její schůze nejsou veřejné. Zápisy ze schůzí Konference
předsedů se překládají do úředních jazyků, tisknou se a rozesílají všem poslancům.
Každý poslanec může klást otázky týkající se práce Konference předsedů. Dává všem poslancům
příležitost vyměňovat si i mimo plenární zasedání názory s některou pozvanou
osobou nebo jako první znát návrhy předložené Evropskou komisí.36
PŘEDSEDNICTVO
Předsednictvo je regulační řídící orgán Evropského parlamentu. Má pravomoc stanovit
předběžný návrh rozpočtu Evropského parlamentu a vyřizovat veškeré administrativní,
personální či organizační otázky. Předsednictvo na volební období 2019 – 2024 se skládá
z předsedy Evropského parlamentu, 14 místopředsedů a 5 kvestorů, kteří jsou voleni shromážděním
na období dvou a půl let s možností obnovení mandátu. Při jednání předsednic-
36
Evropský parlament/O Parlamentu, Politické orgány, Konference předsedů,[online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/00766d87cc/Politick%C3%A9-
org%C3%A1ny.html
Institucionální právo Evropské unie
54
tva má v případě rovného počtu hlasů rozhodující hlas předseda. Kvestoři mají v předsednictvu
poradní hlas. Předsednictvo se zabývá řadou administrativních a finančních úkolů
uvnitř Parlamentu. Má pravomoci ve všech záležitostech týkajících se vnitřního fungování
Parlamentu. Zabývá se žádostmi souvisejícími s průběhem zasedání, povoluje schůze výborů
či delegací mimo obvyklá pracoviště a připravuje předběžný návrh předpokládaných
výdajů Parlamentu. Jmenuje generálního tajemníka Parlamentu, jenž zajišťuje řízení administrativních
oddělení Parlamentu a schvaluje složení a uspořádání generálního sekretariátu.
Předsednictvo se obvykle schází dvakrát do měsíce. Zápisy ze schůzí předsednictva se
překládají do úředních jazyků, tisknou se a rozesílají všem poslancům. Každý poslanec
může klást otázky týkající se práce předsednictva. Předsednictvo rozhoduje o částkách přidělovaných
politickým stranám zastoupeným v Evropském parlamentu.37
GENERÁLNÍ SEKRETARIÁT EVROPSKÉHO PARLAMENTU
O organizační struktuře generálního sekretariátu rozhoduje předsednictvo, které rovněž stanovuje
pravidla týkající se vnitřního administrativního postavení úředníků a ostatních zaměstnanců.
Většina zaměstnanců generálního sekretariátu jsou úředníci, kteří byli přijati na základě
výběrových řízení ze všech zemí Evropské unie. Podléhají Evropskému parlamentu. Úkolem generálního
sekretariátu je koordinace legislativních prací a organizace plenárních zasedání a jiných
schůzí. Poskytuje technickou a odbornou pomoc různým organizačním složkám Parlamentu
a samotným poslancům. Usnadňuje tím výkon jejich mandátu. Evropský parlament musí
rovněž zajistit vícejazyčnost pro veškerá plenární zasedání a jiné schůze.38
SÍDLO
Evropský parlament pracuje ve třech různých městech: Brusel (Belgie), Lucemburk (Lucembursko)
a Štrasburk (Francie). V Lucemburku sídlí administrativní složky (tzv. generální
sekretariát). Zasedání všech členů Parlamentu (tzv. plenární zasedání) se konají ve
Štrasburku a v Bruselu. Schůze parlamentních výborů se konají v Bruselu.39
2.4.3 SACHAROVOVA CENA
Sacharovova cena je udílena mimořádným osobnostem, které bojují proti netoleranci,
fanatismu a útlaku. Stejně jako Andrej Sacharov potvrzují nositelé této ceny, kolik odvahy
vyžaduje obrana lidských práv a svobody vyjadřování.
37
Evropský parlament/O Parlamentu, Politické orgány, Předsednictvo, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné
z:http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/00766d87cc/Politick%C3%A9-org%C3%A1ny.html
38
Evropský parlament/O Parlamentu, Generální sekretariát, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné
z:http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/00d7a6c2b2/Sekretari%C3%A1t.html
39
Europa.eu, Evropský parlament, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:http://europa.eu/about-eu/instituti-
ons-bodies/european-parliament/index_cs.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
55
„Sacharovovu cena za svobodu myšlení“ udílí každoročně Evropský parlament. Tato
cena, která byla poprvé udělena v roce 1988, odměňuje osobnosti nebo celé kolektivy, které
brání lidská práva a základní svobody.
Evropský parlament uděluje „Cenu za obranu lidských práv“ (50 000 eur) v rámci slavnostního
zasedání ve Štrasburku, které se koná kolem 10. prosince. V tento den byla v roce
1948 podepsána Všeobecná deklarace lidských práv Organizace spojených národů.
Kandidáty na Sacharovovu cenu mohou navrhnout buď politické skupiny, nebo nejméně 40
poslanců Evropskéhoparlamentu.Výborprozahraniční věci a Výbor prorozvoj hlasováním zúží
výběr navrhovaných kandidátů na tři. Konference předsedů pak z této trojice vybere vítěze.
Ruský fyzik Andrej Dmitrievič Sacharov (1921–1989), nositel Nobelovy ceny za mír
z roku 1975, je především vynálezcem vodíkové bomby. Z obav před následky, které by
jeho práce mohla na budoucnost lidstva mít, se snažil upozornit na nebezpečí závodů v jaderném
zbrojení. Částečného úspěchu se mu podařilo dosáhnout v roce 1963, kdy byla podepsána
Smlouva o částečném zákazu jaderných zkoušek. Tento muž, který byl v SSSR
považován za disidenta s podvratnými názory, vytvořil v 70. letech Výbor na ochranu lidských
práv a na obranu politických obětí. Jeho úsilí bylo v roce 1975 korunováno Nobelovou
cenou za mír.40
2.5 Evropský veřejný ochránce práv
Evropský veřejný ochránce práv se zabývá stížnostmi na orgány, instituce, úřady a agentury
EU. Veřejnýochránce práv reaguje na stížnosti občanů, podnikatelů a organizací z EU a pomáhá
odhalit případy špatného úředního postupu, kdy výše zmíněné instituce přestoupily právní předpis,
nedržely se zásad správného řízení nebo porušily lidská práva. Může se jednat například o:
• nespravedlnost
• diskriminaci
• překročení pravomoci
• poskytnutí neúplných informací nebo odmítnutí informace poskytnout
• zbytečné průtahy
• nesprávné postupy
Kancelář veřejného ochránce práv zahajuje šetření z vlastní iniciativy nebo na základě
přijaté stížnosti. Je zcela nezávislá a nepřijímá pokyny od žádné vlády nebo organizace.
Každý rok předkládá Evropskému parlamentu zprávu o své činnosti.
Veřejného ochránce práv volí Parlament na období pěti let, s možností opětovného zvolení.
40
Evropský parlament/O Parlamentu, Lidská práva a demokracie, Sacharovova cena za svobodu myšlení,
[online]. [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:http://www.europarl.europa.eu/aboutparlia-
ment/cs/00f3dd2249/Sakharov-Prize-for-Freedom-of-Thought.html
Institucionální právo Evropské unie
56
2.5.1 STÍŽNOST K VEŘEJNÉMU OCHRÁNCI PRÁV
Jste-li nespokojeni s postupem orgánu, instituce, úřadu nebo agentury EU, nejprve jim
umožněte, aby situaci napravily samy. Pokud to nepovede k požadovanému výsledku, můžete
podat stížnost Evropskému veřejnému ochránci práv. Stížnost veřejnému ochránci
práv musíte podat do dvou let ode dne, kdy jste se o nastalém problému dozvěděli. Musíte
jasně uvést, kdo jste, na jakou instituci či orgán podáváte stížnost a na jaký problém si
stěžujete. Můžete požádat, aby nebylo při vyšetřování stížnosti uvedeno vaše jméno.
Veřejný ochránce práv nemůže vyšetřovat:
• stížnosti na vnitrostátní, regionální nebo místní orgány členských států EU (orgány
státní správy, státní agentury a úřady měst a obcí), i když se stížnost týká záležitostí
EU;
• činnost vnitrostátních soudů nebo veřejných ochránců práv. Evropský veřejný
ochránce práv není apelačním orgánem, který by mohl zvrátit rozhodnutí přijaté
těmito orgány;
• stížnosti na podnikatele nebo jednotlivce.
2.5.2 POSTUP PŘI ŘEŠENÍ STÍŽNOSTI
Veřejný ochránce práv může vyřešit problém tím, že pouze informuje dotčený orgán,
instituci, úřad nebo agenturu. Pokud to nestačí, snaží se najít smírné řešení, které napraví
vzniklou situaci k vaší spokojenosti. Pokud tento postup selže, veřejný ochránce práv navrhne
dotčenému orgánu opatření k nápravě. Jestliže dotčený orgán navrhované opatření
nepřijme, předá veřejný ochránce práv zvláštní zprávu Evropskému parlamentu, který se
v případě, že to považuje za nutné, může rozhodnout k přijetí politických opatření. Pokud
se veřejný ochránce práv nemůže stížností zabývat (například proto, že již byla předmětem
soudního řízení), zpravidla vám doporučí jiný orgán, který by vám měl být schopen po-
moci.41
2.6 Soudní dvůr EU
Od jeho vzniku v roce 1952 je posláním Soudního dvora Evropské unie zajišťovat „dodržování
práva při výkladu a provádění" Smluv. Soudní dvůr Evropské unie:
• přezkoumává legalitu aktů orgánů Evropské unie,
• dbá na dodržování povinností členských států vyplývajících ze Smluv a
• vykládá právo Unie na žádost vnitrostátních soudů.
Představuje tak soudní orgán Evropské unie a dbá ve spolupráci se soudy členských
států na jednotné provádění a výklad práva Unie.
41
Europa.eu, Evropský veřejný ochránce práv, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:http://europa.eu/about-
eu/institutions-bodies/ombudsman/index_cs.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
57
Soudní dvůr Evropské unie, jehož sídlo se nachází v Lucemburku, zahrnuje tyto soudní
orgány:
• Soudní dvůr
• Tribunál (zřízený v roce 1988).42
2.6.1 SOUDNÍ DVŮR
Soudní dvůr se skládá z 27 soudců a 11 generálních advokátů. Soudci a generální advokáti
jsou určeni společnou dohodou vlád členských států po konzultaci výboru pověřeného vydáním
stanoviska k vhodnosti navržených kandidátů k výkonu dotčených funkcí. Jejich funkční
období je šestileté s možností opakovaného jmenování. Jsou vybíráni z osob, které poskytují
veškeré záruky nezávislosti a které splňují požadavky nezbytné k výkonu nejvyšších soudních
funkcí ve svých zemích nebo jsou obecně uznávanými znalci práva.
Soudci Soudního dvora volí ze svého středu předsedu a místopředsedu Soudního dvora
na dobu tří let, s možností opakovaného zvolení. Předseda řídí činnost Soudního dvora
a předsedá zasedáním a poradám největších soudních kolegií. Místopředseda je nápomocen
předsedovi ve výkonu jeho funkce a zastupuje jej v případě překážky na jeho straně.
Generální advokáti jsou Soudnímu dvoru nápomocni. Jsou pověřeni zcela nestranným a nezávislým
přednesením právního názoru zvaného „stanovisko" k věcem, které jsou jim předlo-
ženy.
Vedoucí soudní kanceláře je generálním sekretářem orgánu, jehož správu řídí z úřední
moci předsedy Soudního dvora.
Soudní dvůr může zasedat v plénu, ve velkém senátu (patnáct soudců) nebo v senátech
složených z pěti či tří soudců. Plénu jsou předkládány věci ve zvláštních případech stanovených
statutem Soudního dvora (zejména má-li Soudní dvůr odvolat z funkce veřejného
ochránce práv nebo rozhodnout o odvolání evropského komisaře, který nesplnil povinnosti,
které jsou mu uloženy) a má-li se za to, že věc má mimořádnou důležitost. Soudní dvůr
zasedá ve velkém senátu na návrh členského státu nebo orgánu, který je účastníkem řízení,
jakož i ve zvláště složitých či důležitých věcech. Ostatní věci jsou projednávány v senátech
složených z pěti nebo tří soudců. Předsedové senátů složených z pěti soudců jsou voleni na
dobu tří let a předsedové senátů složených ze tří soudců na dobu jednoho roku.43
Soudní dvůr vynáší rozsudky v jemu předložených případech:
• řízení o předběžné otázce
• žaloba pro nesplnění povinnosti
• žaloba na neplatnost
• žaloba na nečinnost
42
CVRIA, Soudní dvůr EU, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://curia.eu-
ropa.eu/jcms/jcms/Jo2_6999/
43
CVRIA, Soudní dvůr, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7024/
Institucionální právo Evropské unie
58
2.6.2 TRIBUNÁL
Tribunál (tehdy pod názvem Soud prvního studně) byl vytvořen Rozhodnutím Rady
z 24.10.1988 č. 88/591. Tribunál začal fungovat 1. září 1989 a měl rozhodovat o žalobách jednotlivců,
které byly dosud podávány k Soudnímu dvoru. Byl tím tak vytvořen dvojinstanční systém,
neboť proti rozhodnutí Tribunálu lze podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru.
Tribunál se skládá ze dvou soudců z každého členského státu. Soudci jsou jmenováni
společnou dohodou vlád členských států po konzultaci výboru pověřeného vydáním stanoviska
ke vhodnosti kandidátů na funkce soudce. Soudci jsou jmenováni na dobu šesti let s
možností opakovaného jmenování. Ze svého středu si volí předsedu, a to na dobu tří let.
Jmenují vedoucího soudní kanceláře na šestileté funkční období. Soudci vykonávají své
funkce zcela nestranně a nezávisle. Na rozdíl od Soudního dvora neexistují u Tribunálu stálí generální
advokáti. Tato funkce však může být výjimečně svěřena některému soudci. Tribunál zasedá
v senátech složených z pěti nebo tří soudců nebo v určitých případech rozhoduje samosoudcem.
Může rovněž zasedat ve velkém senátu (patnáct soudců), je-li to odůvodněno právní složitostí
nebo důležitostí věci. Tribunál má svou vlastní soudní kancelář, avšak pokud jde o správní
a jazykové potřeby, opírá se o útvary Soudního dvora.44
Judikatura Tribunálu se vyvíjela zejména v oblastech:
• duševního vlastnictví,
• kartelové dohody
• hospodářské soutěže a
• státních podpor.
2.6.3 ŘÍZENÍ PŘED SOUDNÍM DVOREM EU
Řízení zahrnuje bez ohledu na povahu věci část písemnou a případně i část ústní, která
je veřejná. Je však nutné rozlišovat mezi jednak řízením o předběžné otázce, a jednak řízením
o ostatních žalobách, zvaných žaloby přímé.
ŘÍZENÍ O PŘEDBĚŽNÝCH OTÁZKÁCH
Vnitrostátní soud předkládá Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu nebo platnosti
ustanovení práva Unie obvykle formou soudního rozhodnutí v souladu s vnitrostátními
procesními předpisy. Jakmile je žádost přeložena překladatelským útvarem Soudního dvora
do všech jazyků Unie, oznámí ji soudní kancelář účastníkům v původním řízení, ale také
všem členským státům a orgánům Unie. Zveřejní v Úředním věstníku sdělení, ve kterém
uvede zejména účastníky řízení a obsah otázek. Účastníci řízení, členské státy a orgány
mají dva měsíce na to, aby předložili Soudnímu dvoru svá písemná vyjádření.
44
CVRIA, Tribunál, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7033/
Danuta Duda - Právo Evropské unie
59
PŘÍMÉ ŽALOBY
K zahájení řízení před Soudním dvorem dochází na základě žaloby zaslané kanceláři
Soudního dvora. Vedoucí soudní kanceláře zveřejní sdělení o žalobě v Úředním věstníku
Evropské unie s upřesněním žalobních důvodů a návrhových žádání žalobce. Zároveň je
žaloba doručena druhému účastníku řízení, který má jeden měsíc k podání žalobní odpovědi.
Žalobce má právo na repliku, žalovaný na dupliku, v obou případech ve lhůtě jednoho
měsíce. Lhůty k podání těchto dokumentů musí být dodrženy, neprodlouží-li je předseda.
U obou druhů žalob určí předseda soudce zpravodaje a první generální advokát generálního
advokáta, kteří jsou pověřeni sledovat průběh věci.45
ROZSUDKY
Porada soudců se koná na základě návrhu rozsudku vypracovaného soudcem zpravodajem.
Každý soudce dotyčného kolegia může navrhnout změny. Rozhodnutí Soudního dvora
jsou přijímána většinou a menšinová stanoviska nejsou vyjadřována. Rozsudky jsou podepisovány
všemi soudci, kteří se účastnili porady a jejich výrok je vyhlášen na veřejném
zasedání. Rozsudky jsou ve většině případů zveřejňovány ve Sbírce rozhodnutí Soudního
dvora a Tribunálu.46
FORMY ROZHODNUTÍ U SOUDNÍHO DVORA EU
• Rozsudek vyhlašuje se veřejně. Již v den vyhlášení jsou rozsudek i stanovisko generálního
advokáta k dispozici na internetu na stránkách europa.eu. Rozsudek se publikuje
v Úředním věstníku.
• Usnesení je procesním rozhodnutím (např. o zastavení řízení). Používá se však i ve
zvláštním případě v řízení o předběžné otázce. Je-li v daném případě tato otázka identická
s otázkou, o niž Soudní dvůr již rozhodl nebo kde může být odpověď bez problémů vyvozena
z existující judikatury, může Soudní dvůr po slyšení generálního advokáta kdykoli
rozhodnout odůvodněným usnesením pouhým odkazem na svou předchozí judikaturu.
• Stanovisko: Soudní dvůr může být požádán o zaujetí stanoviska k souladu mezinárodní
smlouvy uzavírané EU s právem EU, případně k pravomocem EU při uzavírání
smlouvy.
• Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je povinnou součástí každého rozsudku.
Platí, že neúspěšná strana zaplatí náklady straně úspěšné, pokud tato o to požádá a pokud
spor nevyvolala zbytečně.47
45
CVRIA, Soudní dvůr, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7024/
46
Tamtéž
47
Týč, Základy právo EU pro ekonomy, s. 132
Institucionální právo Evropské unie
60
2.6.4 ZVLÁŠTNÍ ŘÍZENÍ
ZJEDNODUŠENÉ ŘÍZENÍ
Je-li předběžná otázka shodná s otázkou, o které již Soudní dvůr rozhodl, nebo nelze-li
o odpovědi na tuto otázku rozumně pochybovat nebo může-li být odpověď na tuto otázku
jasně vyvozena z judikatury, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout
usnesením s odůvodněním, kterým odkazuje zejména na předchozí rozsudek o této
otázce nebo na příslušnou judikaturu.48
ZRYCHLENÉ ŘÍZENÍ
Zrychlené řízení umožňuje Soudnímu dvoru rozhodnout rychle ve věcech velké naléhavosti
tím, že co možná nejvíce zkracuje lhůty a dává těmto věcem absolutní přednost. Na
žádost jednoho z účastníků řízení přísluší předsedovi Soudního dvora rozhodnout, na návrh
soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta a ostatních účastníků, zda
zvláštní naléhavost odůvodňuje použití zrychleného řízení. Zrychlené řízení je rovněž upraveno
v případě řízení o předběžné otázce. V tomto případě je žádost podána vnitrostátním
soudem, který se obrací na Soudní dvůr a který ve své žádosti musí uvést okolnosti zakládající
mimořádnou naléhavost rozhodnutí o položené předběžné otázce.49
NALÉHAVÉ ŘÍZENÍ O PŘEDBĚŽNÉ OTÁZCE (PPU)
Toto řízení umožňuje Soudnímu dvoru ve značně zkrácené lhůtě projednat nejcitlivější
otázky týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva (policejní a justiční spolupráce
v občanských a trestních věcech, oblast víz, azylu, přistěhovalectví a jiné politiky
spojené s volným pohybem osob). Věci projednávané v rámci PPU jsou svěřeny senátu
sestávajícímu ze zvláště určených pěti soudců a písemná část řízení v praxi probíhá převážně
v elektronické podobě a je mimořádně omezená, jak časově, tak pokud jde o počet
stran, které mohou podat písemná vyjádření, přičemž většina stran se účastní ústní části
řízení, která je povinná.50
ŘÍZENÍ O PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍCH
Předběžné opatření směřuje k získání odkladu provádění aktu orgánu, který je současně
předmětem žaloby nebo k získání jakéhokoli jiného předběžného opatření nezbytného k zabránění
závažné a nenapravitelné škodě k újmě účastníka řízení.51
2.6.5 NÁKLADY ŘÍZENÍ
Řízení před Soudním dvorem nepodléhá poplatkům. Soudní dvůr však nenahrazuje náklady
vynaložené na advokáta oprávněného působit jako právní zástupce před soudem členského
státu, kterým musejí být účastníci řízení zastoupeni. Není-li některý účastník řízení
48
CVRIA, Soudní dvůr, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7024/
49
Tamtéž
50
CVRIA, Soudní dvůr, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7024/
51
Tamtéž
Danuta Duda - Právo Evropské unie
61
schopen zcela nebo zčásti uhradit náklady řízení, může požádat o poskytnutí bezplatné
právní pomoci. K žádosti musí být přiloženy veškeré nezbytné doklady prokazující žadatelovu
potřebnost.52
2.6.6 JAZYKOVÝ REŽIM
V řízení o přímé žalobě bude jazyk, v němž je sepsána žaloba (jímž může být jeden z 24
úředních jazyků Evropské unie), jednacím jazykem ve věci, tedy jazykem, ve kterém bude
řízení probíhat. V řízení o předběžné otázce je jednacím jazykem jazyk vnitrostátního
soudu, který se na Soudní dvůr obrací. Jednání konající se během ústní části řízení jsou
simultánně tlumočena podle potřeby do jednotlivých úředních jazyků Evropské unie. Porady
soudců probíhají bez tlumočníka ve společném jazyce, kterým je tradičně francouz-
ština.53
2.6.7 OPRAVNÉ PROSTŘEDKY
Základními opravnými prostředky jsou:
• Řádný opravný prostředek (odvolání): Je to tzv. instanční prostředek. Odvolání
je možno podat proti rozhodnutí Tribunálu (k Soudnímu dvoru). Odvolání je možné jen
v otázkách práva (nikoli skutkového stavu). Nemůže měnit předmět sporu. Tento opravný
prostředek je v praxi velmi častý – SD řeší každoročně několik desítek odvolání.
• Revize rozhodnutí (obnova řízení) připadá v úvahu tam, kde dodatečně vyšla najevo
rozhodná skutečnost, která do doby vynesení rozsudku nebyla známa soudu ani straně,
která obnovu řízení požaduje. Musí jít o novou skutečnost, která rozhodným způsobem
ovlivňuje rozhodnutí ve věci.54
SHRNUTÍ KAPITOLY
Komise je nezávislá na vnitrostátních vládách. Jejím úkolem je zastupovat a bránit zájmy
EU jako celku. Sestavuje návrhy nových evropských právních předpisů, které předkládá
Evropskému parlamentu a Radě. Je také výkonnou složkou EU – tj. odpovídá za provádění
rozhodnutí Parlamentu a Rady.
Rada (dříve Rada ministrů či Rada EU, dnes zkráceně pouze „Rada“). Je především
orgánem rozhodovacím. Rozhodnutí Rady mají nejčastěji formu aktů sekundárního práva
EU: směrnic, nařízení, rozhodnutí, stanovisek a doporučení. Oproti jiným orgánům Unie
Rada nemá pevné složení. Je orgánem, v němž jsou zastoupeny členské státy. Rada se
skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se scházejí podle potřeby.
52
CVRIA, Soudní dvůr, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7024/
53
Tamtéž
54
Týč, Základy práva EU pro ekonomy, s. 133
Institucionální právo Evropské unie
62
Evropská rada je vrcholným politickým orgánem Evropské unie. Unii dává nezbytné
podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Evropskou radu
tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou
Komise. Jejího jednání se účastní vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní
politiku.
Evropský parlament je rovněž rozhodovacím orgánem EU. Jeho smyslem je reprezentovat
zájmy občanů EU. Poslanci Parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let.
Současný parlament má 705 poslanců (volební období 2019 - 2024) ze všech 27 členských
zemí EU. Česko má 21 poslanců.
Evropský veřejný ochránce práv se zabývá stížnostmi na orgány, instituce, úřady a agentury
EU. Veřejnýochránce práv reaguje na stížnosti občanů, podnikatelů a organizací z EU a pomáhá
odhalit případy špatného úředního postupu, kdy výše zmíněné instituce přestoupily právní předpis,
nedržely se zásad správného řízení nebo porušily lidská práva.
Posláním Soudního dvora Evropské unie je zajišťovat „dodržování práva při výkladu a provádění"
Smluv. Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává legalitu aktů orgánů Evropské unie,
dbá na dodržování povinností členských států vyplývajících ze Smluv a vykládá právo Unie
na žádost vnitrostátních soudů. Soudní dvůr EU se skládá ze Soudního dvora a Tribunálu.
OTÁZKY
1. Vyjmenujte a rozveďte pravomoci Evropské komise.
2. Co to jsou generální ředitelství a jakou plní funkci u Evropské komise?
3. Vyjmenujte a rozveďte pravomoci Rady.
4. Co to je COREPER a jakou má funkci?
5. Čím se zabývá Evropská rada a jaké je její složení?
6. Vyjmenujte a rozveďte pravomoci Evropského parlamentu.
7. Rozveďte strukturu Evropského parlamentu.
8. Jaké pravomoci má Soudní dvůr? Co to je judikatura Soudní dvora EU?
9. Kdo to jsou generální advokáti a jakou plní funkci u Soudního dvora?
Danuta Duda - Právo Evropské unie
63
3 PRAMENY PRÁVA EU. VAZBY MEZI ORGÁNY. NOR-
MOTVORBA
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Evropská unie získala od členských států pravomoc vytvářet právní normy závazné nejen
pro tyto státy, ale i pro vnitrostátní subjekty těchto států (osoby, tedy jednotlivce). Evropská
unie si tak vytvořila svůj vlastní právní systém. Tento právní systém se nazývá právo
EU. Právo EU se dělí na právo primární a právo sekundární. Právo sekundární EU (tj.
hlavně směrnice a nařízení) schvalují dle řádného legislativního postupu Evropský parlament
a Rada na základě návrhu právního předpisu Evropské komise. Právní předpisy EU,
jak rovněž rozsudky Soudního dvora EU, zprávy Účetního dvora či výzvy k nabídkovému
řízení u veřejných zakázek se publikují v Úředním věstníku EU. Nařízení a směrnice se
překládají do všech úředních jazyků EU, kterých je 24.
CÍLE KAPITOLY
• Dozvíte se co to je právo primární EU a co to je právo sekundární EU.
• Budete vědět, co to je směrnice a co to je nařízení a jaký je mezi nimi rozdíl.
• Zjistíte, co to je interpretační činnost Soudního dvora
• Dozvíte se, co to je řádný legislativní postup a jak funguje.
• Zjistíte, co to je Úřední věstník EU a co se v něm publikuje.
• Budete znát všechny úřední jazyky EU.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Právo primární EU, zřizovací smlouvy, subsidiární smlouvy, akty zástupců členských
států, právo sekundární EU, nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, stanovisko,
řádný legislativní postup, Úřední věstník EU.
Prameny práva EU. Vazby mezi orgány. Normotvorba
64
3.1 Kategorizace norem práva EU
Kategorizace norem podle způsobu resp. subjektu jejich tvorby:
• normy vytvářené členskými státy (akty členských států, především Smlouvy), tedy
právo primární,
• normy vytvářené orgány Evropské unie (akty Unie) na základě zmocnění práva primárního
(právo sekundární),
• mezinárodní smlouvy uzavírané EU (a případně zároveň členskými státy) se státy
nečlenskými,
• normy, které nevytváří žádný subjekt, jedná se obecné zásady vznikající zobecňováním
existujících pravidel jak unijního práva, tak i práva členských států. Jejich formulaci
nacházíme v judikatuře Soudního dvora,
• může se tady řadit i judikatura Soudního dvora, která má zvláštní charakter,
zejména při sjednocování výkladu a aplikace práva EU v členských státech.
Rozdělení z hlediska vnitřního uspořádání systému, hierarchie norem:
• „ústava“ EU, kterou tvoří zřizovací smlouvy tří Společenství a další smlouvy je měnící
a doplňující
• ostatní právní předpisy, které musí být s „ústavou“ v souladu
Kategorizace z hlediska obsahového:
• právo institucionální – upravuje organizační strukturu Unie, složení a pravomoci
jednotlivých orgánů či vztahy mezi nimi
• právo materiální – z hlediska rozsahu nesrovnatelně objemnější, reguluje jednotlivé
oblasti vlastních činností Unie, tedy právní vztahy vznikající při vytváření a fungování
vnitřního trhu, měnové unie a provádění jednotlivých společných politik Unie.55
3.2 Právní akty tvořené členskými státy (právo primární)
Akty členských států jsou prvotním pramenem základních pravidel, na nichž Unie spočívá.
Patří tady: zřizovací smlouvy a akty je pozměňující, subsidiární smlouvy a akty zástupců
členských států.
3.2.1 ZAKLÁDAJÍCÍ SMLOUVY A SMLOUVY JE POZMĚŇUJÍCÍ
• Pařížská smlouva o zřízení ESUO
• Římské smlouvy o zřízení EHS a EURATOMu
• Slučovací smlouva
• Jednotný evropský akt
55
Tamtéž, str. 76
Danuta Duda - Právo Evropské unie
65
• Maastrichtská smlouva o Evropské unii
• Amsterdamská smlouva
• Smlouva z Nice
• Smlouvy o přístupu nových členů
• Lisabonská smlouva
Změny a doplňky (revize) zakládajících smluv není možné změnit prostou společnou dohodou
všech zúčastněných států, ale je nezbytná účast též orgánů Unie. Vláda kteréhokoli členského
státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu
Smluv. Tyto návrhy předá Rada Evropské radě a oznámí se vnitrostátním parlamentům. O případné
změně rozhoduje konvent, který svolá předseda Evropské rady. Konvent je složený ze
zástupců vnitrostátních parlamentů, hlav států nebo předsedů vlád členských států, Evropského
parlamentu a Komise. Konvent přezkoumá návrhy změn a konsensem přijme doporučení pro
konferenci zástupců vlád členských států. Konferenci zástupců vlád členských států svolá předseda
Rady, aby se společně dohodly změny, které mají být ve Smlouvách provedeny. Změny
vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.
Protokoly ke Smlouvám a jejich přílohy tvoří jejich nedílnou součást.
3.2.2 SUBSIDIÁRNÍ SMLOUVY
Tyto smlouvy existovaly spíše v minulosti. Subsidiární smlouvy byly mezinárodní smlouvy
sjednané na půdě Společenství výhradně mezi členskými státy. Jejich předmětem byly věci nepatřící
do pravomoci Společenství, avšak mající značnou důležitost pro zajištění jeho činnosti.
Ve skutečnosti vzniklo několik takových smluv v oblasti mezinárodního práva soukromého
a procesního, např. Bruselská úmluva o pravomoci soudů a o uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech
občanských a obchodních z roku 1968 nebo Římská úmluva o právu rozhodném pro závazky
ze smluv z roku 1980. Význam těchto smluv jakožto specifického pramene práva v současnosti
mizí, protože již byly v důsledku rozšíření pravomoc EU nahrazeny nařízeními.56
3.2.3 AKTY ZÁSTUPCŮ ČLENSKÝCH STÁTŮ
Jedná se o neobvyklé (atypické) akty práva EU, sjednávané v případech, kdy zástupci členských
států v Radě zasedají nikoliv jako kolektivní orgán, ale jako reprezentanti jednotlivých
zemí, shromáždění v tomto orgánu. Uvedené akty, jež oscilují mezi mezinárodními smlouvami
sjednávanými v jednoduché formě a politickými deklaracemi, jsou běžně označovány jako „rozhodnutí
zástupců vlád členských států zasedajících v Radě“ či „dohody mezi těmito zástupci“.57
56
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 75
57
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 88
Prameny práva EU. Vazby mezi orgány. Normotvorba
66
3.3 Akty orgánů EU (sekundární právo)
Sekundární právo tvoří legislativní akty orgánů Evropské unie, vydané na základě
ustanovení zřizovacích smluv. Toto právo tvoří následující akty: nařízení, směrnice,
rozhodnutí, doporučení a stanoviska.
Čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení
a stanoviska.
Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve
všech členských státech.
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má
být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.
Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno,
je závazné pouze pro ně.
Doporučení a stanoviska nejsou závazná.
3.3.1 NAŘÍZENÍ
Nařízení je závazný akt normativní povahy (tedy právní normativní akt). Je to pravidlo
obecně závazné jak na úrovní Unie, tak na úrovni jednotlivých členských států. Je závazné
ve všech členských státech, není-li zcela výjimečně stanoveno jinak. Může tedy přímo zavazovat
jak členské státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty práva (osoby tj. jednotlivce).
Používá se tam, kde je vhodné určitou otázku regulovat jednotně pro celou EU. Nařízení je
pro právo Unie tím, čím je pro vnitrostátní právo zákon.58
Nařízení se používá tam, kde je třeba vytvořit přímou unijní úpravu určité otázky, tedy
úpravu na „unijní úrovni“, relativně nezávislou na vnitrostátním právu členských států. Nařízení
také představuje unifikovanou úpravu jednotnou pro všechny členské státy.59
3.3.2 SMĚRNICE
Směrnice nemá obecnou závaznost ve vztahu k jednotlivcům. Je to akt zavazující jen
subjekty, jimž je adresován – těmi mohou být výhradně členské státy. Směrnice předepisuje
jen výsledek, jehož má být dosaženo, zatímco formy a metody dosažení tohoto cíle zůstávají
na vůli státu. Směrnice jsou adresovány členským státům obecně, a v tomto smyslu má
směrnice normativní (tedy nikoliv individuální) povahu. Směrnice zpravidla stanoví více
či méně podrobně určité zásady nebo určitá pravidla, která mají být vtělena do právních
řádů členských států a to způsobem, jaký je v daném státě z hlediska formy potřebný (nejčastěji
přijetím nebo změnou zákona). Za tímto účelem směrnice obsahují lhůtu, do jejíhož
ukončení musí být transponovány do vnitrostátního práva, tedy vnitrostátně provedeny.
58
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 79
59
Tamtéž, str. 80
Danuta Duda - Právo Evropské unie
67
V teorii se rozlišuje transpozice směrnice (přenesení jejího obsahu do vnitrostátního předpisu)
a implementace (navíc i faktické zajištění jejího respektování).60
Směrnice slouží převážně ke sbližování (harmonizaci) obsahu vnitrostátních právních
předpisů členských států. Směrnice nevytváří autonomní unijní úpravu, ale vede k tomu,
že vnitrostátní předpisy členských států musí zajišťovat určitý standard, který směrnice sta-
noví.61
3.3.3 ROZHODNUTÍ
Na rozdíl od uvedených předchozích právních forem – nařízení a směrnice – se jedná
o akt individuální povahy, závazný pouze pro subjekty, označené v samotném rozhodnutí.
Adresáty rozhodnutí mohou být nejen členské státy, ale rovněž i další subjekty, včetně fyzických
a právnických osob na území těchto států. 62
3.3.4 DOPORUČENÍ A STANOVISKA
Doporučení a stanoviska nejsou právními akty a jsou tedy právně nezávazná. Mají jen
pomocnou roli, jejich nerespektování nelze právně sankcionovat.63
3.4 Jiné akty EU
3.4.1 ZELENÉ KNIHY
Zelené knihy Evropská komise publikuje pravidelně od roku 1985. Zpravidla v první
části popisují stávající stav určité problematiky a dále navrhují řešení, jak situaci řešit. Zelené
knihy mají za úkol nastartovat veřejné diskuze o konkrétních tématech a záměrech
Evropské komise ještě předtím, než přistoupí k jejich zpracování do podoby zákona či
směrnice. Do těchto diskuzí může vstupovat formou připomínek prakticky kdokoliv. Připomínkování
probíhá v určitých časových obdobích (např. po dobu jednoho měsíce), zpravidla
na stránkách generálního ředitelství, pod které diskutovaná problematika spadá.64
3.4.2 BÍLÉ KNIHY
Bílé knihy Komise jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité
oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy, jejímž
60
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 79
61
Tamtéž, str. 80
62
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 92
63
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 81
64
Euroskop, Zelené knihy, [online]. 2005-13 [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:https://www.euro-
skop.cz/8913/sekce/zelene-knihy/
Prameny práva EU. Vazby mezi orgány. Normotvorba
68
cílem je zahájit proces konzultací o daném tématu na evropské úrovni. Po schválení Radou
se z Bílé knihy může stát akční program Unie pro danou oblast. Bílá kniha má pro členské
státy EU pouze doporučující povahu, je nezávazným dokumentem.65
3.5 Mezinárodní smlouvy uzavírané EU
Právním nástrojem vnějších vztahů EU je mezinárodní smlouva. Je tomu tak proto, že
tyto vnější vztahy, tedy k subjektům mimo EU, nemohou být regulovány unijním právem,
ale pouze právem mezinárodním. Mezinárodní smlouva je jediným vhodným nástrojem
k úpravě konkrétních otázek ve vztahu EU k nečlenským státům a mezinárodním organizacím,
popř. orgánům. O praktické potřebě sjednáváním mezinárodním smluv vypovídá
skutečnost, že v současné době EU je vázána ve vztahu k třetím státům či mezinárodním
organizacím řádově stovkami mezinárodním smluv v mnoha oblastech – od obchodních
(ekonomických) vztahů po právní spolupráci, např. v trestních věcech.66
3.6 Obecné zásady práva EU
Obecné zásady EU jsou obsahově obecná, a tudíž relativně abstraktní pravidla. Nejde
zde o obecné zásady právní v jejich nejobecnější podobě, ale spíš o základní zásady, které
ovládají unijní právo. Žádný právní řád nemůže ve svých předpisech pamatovat na každý
detail úpravy. Konkretizace existujících pravidel a zaplňování mezer náleží judikatuře
soudů. Tato kreativní role soudů se však musí uskutečňovat v rámci příslušného právního
řádu. Soudní dvůr trvale vychází z toho, že pravidla unijního práva mohou být vyvozena
nejen z práva primárního a sekundárního, ale i z obecných zásad. S ohledem na judikaturu
Soudního dvora zdroje jsou dva: zřizovací smlouvy (teda primární právo EU) na jedné
straně a vnitrostátní právní řady členských států na straně druhé.67
3.6.1 VÝČET OBECNÝCH ZÁSAD PRÁVA EU
OBECNÉ ZÁSADY PRÁVNÍ AXIOMATICKÉ POVAHY VLASTNÍ KAŽDÉMU PRÁVNÍMU ŘÁDU,
TEDY I PRÁVU UNIJNÍMU
• Zvláštní zákony mají přednost před obecnými zákony(Lex specialis derogat
legi generali)
• Pozdějším zákonem se ruší předchozí (Lex posterior derogat priori)
• V pochybnostech ve prospěch obviněného(In dubio pro reo)
• Zákaz retroaktivity(Lex retro non agit)
• Nikdo nemůže druhému převést víc práv než sám má(Nemo plus iuris ad
alium transferre potest quam ipse habet)
65
Euroskop, Bílé knihy, [online]. 2005-13 [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:https://www.euro-
skop.cz/200/322/clanek/bile-knihy/
66
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 88-89
67
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 94
Danuta Duda - Právo Evropské unie
69
OBECNÉ ZÁSADY, KTERÉ SE TÝKAJÍ POSTAVENÍ JEDNOTLIVCE A KTERÉ MAJÍ PŮVOD VE
VNITROSTÁTNÍCH PRÁVNÍCH ŘÁDECH ČLENSKÝCH STÁTŮ
Tady patří tyto zásady:
a) zásada ochrany základních lidských práv,
b) zásada právní jistoty, která zahrnuje:
• nabytá práva a zákaz retroaktivity
• legitimní očekávání
c) právo na řádný proces, které zahrnuje:
• právo být slyšen,
• právo na obranu,
• právo na styk s advokátem
d) zásada rovnosti (zákaz diskriminace)
SYSTÉMOVÉ ZÁSADY VLASTNÍ PRÁVU EU JAKOŽTO PRÁVU NADSTÁTNÍ ORGANIZACE
Tyto zásady se týkají vztahu této organizace k členským státům a jejich fungování. Jsou to:
a) zásada týkající se pravomoci EU ve vztahu k členským státům:
• Zásada svěřených pravomocí, která zahrnuje zásady:
• subsidiarity a
• proporcionality
b) Zásady pro aplikaci práva EU v členských státech a to:
• zásada přednosti práva EU před právem vnitrostátním,
• zásada přímého účinku práva EU,
• zásada odpovědnosti členského státu za porušení práva EU vůči jednotlivci
c) specifická zásada týkající se obsahu práva EU: zákaz diskriminace osob dle st. přísluš-
nosti.68
3.7 Soudní dvůr – tvůrce práva
Judikaturou nazýváme rozhodovací činnost soudu nebo soudů, projevující se ve formě
soudních rozhodnutí. Soudní rozhodnutí (ve věci samé označované jako rozsudek či nález,
ve věci procesní jako usnesení) jsou akty aplikace práva, tedy individuální (nikoli normativní)
akty, jimiž je právo aplikováno na konkrétní případ.
V kontinentálním systému práva, do něhož náleží i právo české, nemají soudní rozhodnutí
normativní, tedy obecně závaznou povahu, vztahují se jen na subjekty, jimž jsou určeny (nejčastěji
strany sporu) a nemají žádné účinky na třetí osoby. Proto se označují jako individuální
akty – jejich závaznost se omezuje na subjekty v nich specifikované. Naproti tomu v systému
práva anglo-amerického mají soudní rozhodnutí povahu značně širší. Nikoli však v tom
smyslu, že by zavazovaly subjekty stojící mimo příslušné řízení, ale jsou co do svého obsahu
závazné pro všechny soudy nižší, které je musí při svém vlastním rozhodování stejných nebo
68
Tamtéž, str. 95-96
Prameny práva EU. Vazby mezi orgány. Normotvorba
70
podobných případů respektovat. Pokud jde o právo Unie, stojí jako celek mimo oba uvedené
systémy, případně je považováno, se značnou dávkou zjednodušení, za jejich hybrid.69
Interpretační činnost Soudního dvora se týká:
- specifikace obsahu rámcových, resp. obecných pravidel či pojmů obsažených v unijním
právu,
- zaplňování mezer v unijním právu,
- stanovení zásad pro aplikaci práva EU v členských státech (přímý účinek, nepřímý účinek,
přednost, odpovědnost vůči jednotlivci za porušení unijního práva),
- formulace základních zásad unijního práva (např. ochrana lidských práv aj.).70
3.8 Řádný legislativní postup
Řádný legislativní postup je upraven v čl. 294 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).
Odkazují-li Smlouvy, pokud jde o přijetí aktu, na řádný legislativní postup, použije se
následující postup: Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě návrh.
PRVNÍ ČTENÍ
Neschválí-li Rada postoj Evropského parlamentu, přijme svůj postoj v prvním čtení
a postoupí jej Evropskému parlamentu. Rada podrobně informuje Evropský parlament
o důvodech, na základě kterých přijala postoj v prvním čtení. Komise podrobně informuje
Evropský parlament o svém postoji.
DRUHÉ ČTENÍ
Jestliže ve lhůtě tří měsíců od tohoto postoupení Evropský parlament:
a) schválí postoj Rady v prvním čtení nebo nepřijme žádné usnesení, pokládá se dotyčný
akt za přijatý ve znění odpovídajícím postoji Rady;
b) odmítne postoj Rady v prvním čtení většinou hlasů všech svých členů, pokládá se
navrhovaný akt za nepřijatý;
c) navrhne většinou hlasů všech svých členů změny postoje Rady v prvním čtení, postoupí
se změněný text Radě a Komisi, která k těmto změnám zaujme stanovisko.
Jestliže ve lhůtě tří měsíců od obdržení změn Evropského parlamentu Rada kvalifikovanou
většinou:
a) schválí všechny tyto změny, pokládá se dotyčný akt za přijatý;
b) neschválí všechny změny, svolá předseda Rady po dohodě s předsedou Evropského
parlamentu ve lhůtě šesti týdnů dohodovací výbor.
O návrzích změn, k nimž Komise zaujala odmítavé stanovisko, Rada rozhoduje jedno-
myslně.
69
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 97
70
Tamtéž, str. 99
Danuta Duda - Právo Evropské unie
71
DOHODOVACÍ POSTUP
Dohodovací výbor, který se skládá z členů Rady nebo z jejich zástupců a ze stejného
počtu členů zastupujících Evropský parlament, má za úkol dosáhnout přijetí dohody o společném
návrhu kvalifikovanou většinou členů Rady nebo jejich zástupců a většinou členů
zastupujících Evropský parlament ve lhůtě šesti týdnů od svého svolání, a to na základě
postojů Evropského parlamentu a Rady v druhém čtení. Komise se účastní jednání dohodovacího
výboru a vyvíjí veškerou činnost potřebnou ke sblížení postojů Evropského parlamentu
a Rady. Neschválí-li dohodovací výbor ve lhůtě šesti týdnů od svého svolání společný
návrh, pokládá se navrhovaný akt za nepřijatý.
TŘETÍ ČTENÍ
Schválí-li dohodovací výbor v této lhůtě společný návrh, mají Evropský parlament,
který se usnáší nadpoloviční většinou odevzdaných hlasů, a Rada, která rozhoduje kvalifikovanou
většinou, ode dne tohoto schválení šest týdnů na to, aby přijaly navrhovaný akt
v souladu se společným návrhem. Pokud tak neučiní, pokládá se navrhovaný akt za nepři-
jatý.
Lhůty tří měsíců a šesti týdnů uvedené v tomto článku se prodlužují z podnětu Evropského
parlamentu nebo Rady, první nejvýše o jeden měsíc a druhá nejvýše o dva týdny.
3.9 Úřední věstník Evropské unie
Úřední věstník Evropské unie je závazný zdroj práva EU. Úřední věstník Evropské
unie je jediné periodikum, které vychází každý den (od pondělí do pátku pravidelně, v naléhavých
případech i v sobotu, neděli a o svátcích) ve všech úředních jazycích Evropské
unie. Obsahuje dvě navzájem příbuzné řady: L pro právní předpisy a C pro informace
a oznámení.
Řada L obsahuje zákonodárství (právní předpisy) včetně: nařízení, směrnic, rozhodnutí,
doporučení a stanovisek.
Řada C obsahuje informace a oznámení EU, včetně mj.: přehledu soudních rozhodnutí
Soudního dvora a Tribunálu, zpráv Účetního dvora, písemných otázek Parlamentu a odpovědí
Rady nebo Komise, prohlášení Hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů,
zveřejňování výběrových řízení (konkursů) pro nábor nových zaměstnanců institucí EU
aj.71
71
Europa, Úřední věstník Evropské unie, Úřední věstník řady L a C, [online]. [cit. 18.8.2013]. Dostupné
z:http://publications.europa.eu/official/chapter1_cs.htm
Prameny práva EU. Vazby mezi orgány. Normotvorba
72
3.10Jazykový režim Evropské unie
V Evropské unii existuje 24 úředních jazyků, a to: angličtina, bulharština, čeština, chorvatština,
dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština,
maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina,
slovenština, slovinština, španělština a švédština.
V roce 1958 bylo přijato první nařízení Společenství a týkalo se právě úředních jazyků.
Úředními jazyky Společenství stanovilo francouzštinu, italštinu, němčinu a nizozemštinu.
Byly to jazyky tehdejších členských států. Protože ke Společenství a později EU přistupovaly
další země, zvýšil se od té doby také počet úředních a pracovních jazyků. Nicméně
počet úředních jazyků je nižší než počet členských států, protože některé jazyky se používají
ve více státech. V Belgii jsou například úředními jazyky nizozemština, francouzština
a němčina a na Kypru zase většina obyvatelstva mluví řecky a řečtina tam má úřední status.
Se statusem „úředního a pracovního“ jazyka jsou spojeny dvě důležité skutečnosti:
- orgánům EU lze v kterémkoli z těchto jazyků zaslat dokument a daný orgán v jazyce zaslaného
dokumentu rovněž odpoví
- v úředních a pracovních jazycích se zveřejňují nařízení EU a další legislativní dokumenty
a vychází v nich i Úřední věstník
Pokud jde o pracovní dokumenty, do všech jazyků se jich z časových a finančních důvodů
překládá relativně málo. Jako procedurální jazyky využívá Evropská komise zpravidla
angličtinu, francouzštinu a němčinu, kdežto v Evropském parlamentu se pořizují překlady
do různých jazyků podle potřeby jeho poslanců.72
SHRNUTÍ KAPITOLY
Akty členských států (právo primární EU) jsou prvotním pramenem základních pravidel,
na nichž Unie spočívá. Patří tady: zakládající (zřizovací) smlouvy a akty je pozměňující,
subsidiární smlouvy a akty zástupců členských států.
Sekundární právo tvoří legislativní akty orgánů Evropské unie, vydané na základě
ustanovení zřizovacích smluv. Toto právo tvoří následující akty: nařízení, směrnice, rozhodnutí,
doporučení a stanoviska.
Interpretační činnost Soudního dvora se týká: specifikace obsahu rámcových, resp.
obecných pravidel či pojmů obsažených v unijním právu, zaplňování mezer v unijním právu,
stanovení zásad pro aplikaci práva EU v členských státech, formulace základních zásad
unijního práva.
72
Europa.eu, Evropská komise, Úřední jazyky EU, [online]. 10.9.2013 [cit. 10.9.2013]. Dostupné
z:http://ec.europa.eu/languages/languages-of-europe/eu-languages_cs.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
73
Pokud jde o přijetí právního aktu, tj. o řádný legislativní postup, použije se následující
postup: Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě návrh, který Evropský parlament
a Rada schvalují.
Úřední věstník Evropské unie je závazný zdroj práva EU. Úřední věstník Evropské
unie je jediné periodikum, které vychází každý den (od pondělí do pátku pravidelně, v naléhavých
případech i v sobotu, neděli a o svátcích) ve všech úředních jazycích Evropské
unie. Obsahuje dvě navzájem příbuzné řady: L pro právní předpisy a C pro informace
a oznámení včetně mj.: přehledu soudních rozhodnutí Soudního dvora a Tribunálu.
V Evropské unii existuje 24 úředních jazyků, a to: angličtina, bulharština, čeština,
chorvatština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština,
maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština,
řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština.
OTÁZKY
1. Co to je primární právo EU?
2. Co to je sekundární právo EU?
3. Charakterizujte nařízení a směrnici.
4. Co to je řádný legislativní postup?
5. Co to je Úřední věstník EU a jakou má funkci?
6. Vyjmenujte úřední jazyky EU.
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
74
4 VYNUCOVÁNÍ UNIJNÍHO PRÁVA. DALŠÍ TYPY ŽALOB
ŘEŠENÝCH PŘED SOUDNÍM DVOREM EU
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Evropská komise má kontrolní pravomoc vůči členskému státu v případě porušení členským
státem unijního práva, tj. neprovedení směrnice či přijetí právního předpisu v členském
státě, který není v souladu s právem EU. Pokud členský stát nenapraví svou chybu,
Evropská komise předloží věc Soudnímu dvoru. V poslední sankční fázi vynucování unijního
práva Soudní dvůr ukládá členskému státu pokutu na návrh Evropské komise.
Judikát Francovich byl průlomový v tom, že důsledku neprovedení směrnice členským
státem stanovil zcela jednoznačně odpovědnost členského státu vůči jednotlivci, který v důsledku
porušení práva EU tímto státem utrpěl újmu.
V této kapitole jsou dále představeny další typy žalob, které jsou řešeny před Soudním
dvorem EU, a to žaloba na neplatnost aktu orgánu EU, žaloba na nečinnost orgánu EU,
žaloba o náhradu škody způsobenou EU či nepřímá žaloba na neaplikovatelnost aktu EU.
CÍLE KAPITOLY
• Dozvíte se, co to je tzv. vynucování práva EU a jaké jsou jeho jednotlivé fáze.
• Budete vědět, co to je porušení práva ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci.
• Budete umět charakterizovat judikát Francovich.
• Zjistíte, co to je žaloba na neplatnost aktu orgánu EU, žaloba na nečinnost orgánu
EU, žaloba o náhradu škody způsobenou EU či nepřímá žaloba na neaplikovatelnost
aktu EU.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Vynucování práva EU, porušení práva ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci, judikát
Francovich, žaloba na neplatnost aktu orgánu EU, žaloba na nečinnost orgánu EU, žaloba
o náhradu škody způsobenou EU, nepřímá žaloba na neaplikovatelnost aktu EU.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
75
4.1 Vynucování unijního práva orgány unie ve vztahu k členským
státům
Čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Má-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj ze Smluv vyplývá,
vydá o tom odůvodněné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat vyjádření.
Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit
věc Soudnímu dvoru Evropské unie.
Čl. 259 SFEU
Má-li členský stát za to, že jiný členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá ze
Smluv, může věc předložit Soudnímu dvoru Evropské unie.
Dříve než členský stát podá proti jinému členskému státu žalobu pro údajné nesplnění
povinnosti, která pro něj vyplývá ze Smluv, předloží věc Komisi.
Komise vydá odůvodněné stanovisko poté, co umožní zúčastněným státům, aby si navzájem
předložily písemná i ústní vyjádření.
Nevydá-li Komise takové stanovisko ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy jí věc byla předložena,
může být věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie i bez stanoviska Komise.
Čl. 260 SFEU
Shledá-li Soudní dvůr Evropské unie, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj
vyplývá ze Smluv, je tento stát povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního
dvora Evropské unie.
Má-li Komise za to, že dotyčný členský stát nepřijal opatření, která vyplývají z rozsudku
Soudního dvora Evropské unie, může předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie poté,
co poskytla tomuto státu příležitost se vyjádřit. Navrhne paušální částku nebo penále, jež
je dotyčný členský stát povinen zaplatit, ve výši, kterou považuje za přiměřenou okolnos-
tem.
Shledá-li Soudní dvůr Evropské unie, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku,
může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále.
Předloží-li Komise Soudnímu dvoru Evropské unie věc podle článku 258 z důvodu, že
dotyčný stát nesplnil povinnost sdělit opatření provádějící směrnici přijatou legislativním
postupem, může, pokládá-li to za vhodné, navrhnout paušální částku nebo penále, již je
dotyčný členský stát povinen zaplatit, ve výši, kterou považuje za přiměřenou okolnostem.
Shledá-li Soudní dvůr Evropské unie, že došlo k porušení povinnosti, může členskému
státu uložit zaplacení paušální částky nebo penále, které nepřekročí výši navrženou Komisí.
Platební povinnost nabude účinku ke dni stanovenému Soudním dvorem Evropské unie
v jeho rozsudku.
Porušená povinnost členského státu se může týkat jak porušení práva primárního, tak
sekundárního. Porušení práva EU může spočívat ve zdržení se jednání (např. neprovedení
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
76
směrnice) nebo v aktivní činnosti (přijetí nebo aplikace národního legislativního aktu, který
je v rozporu s právem EU)
Nejčastějším porušováním povinnosti členského státu je neimplementace směrnice nebo
opomenutí notifikace o implementaci směrnice. Může jít o implementaci opožděnou, vadnou
(např. neúplnou) nebo vůbec neprovedenou.
4.1.1 ŘÍZENÍ
Řízení může být zahájeno Komisí nebo kterýmkoli členským státem. Aktivní legitimaci
tak nemají jednotlivci a nemohou podat žalobu na porušení povinnosti členského státu
přímo, mohou podat Komisi pouze neformální podněty.
Řízení může být rozděleno do několika základních fází – předsporové stadium, jež
umožňuje urovnat záležitosti diplomaticky, fáze administrativní, jež probíhá před Komisí,
fáze soudní, která probíhá před Soudním dvorem, a fáze sankční, jež má zajistit respekt
k rozhodnutí Soudního dvora.73
FÁZE DIPLOMATICKÁ - NEFORMÁLNÍ JEDNÁNÍ MEZI KOMISÍ A ČLENSKÝM STÁT
Předsporové (neformální) stadium spočívá v jednání mezi Komisí a dotčeným členským
státem. Jeho cílem je umožnit státu vysvětlit své jednání a urovnat záležitost diplomaticky.
Tím se stát může vyhnout formální fázi řízení.74
V rámci zjišťování skutkového stavu odborné
útvary Komise korespondují s orgány členského státu za účelem vyjasnění problému.
Tato fáze, která je neoficiální a neveřejná, trvá zpravidla několik měsíců a jejím účelem je
eliminovat nejasnosti, což může vést ke konstatování, že k porušení práva nedošlo nebo že
náprava bude zcela jistě sjednána v dohledné době.75
FÁZE ADMINISTRATIVNÍ – FORMÁLNÍ ŘÍZENÍ PŘED KOMISÍ
Vlastní správní řízení je zahájeno zasláním oficiálního výstražného dopisu členskému
státu. Komise v něm identifikuje domnělé porušení a stanoví členskému státu lhůtu pro odpověď
(zpravidla 2 měsíce). Znamená to tedy povinnost Komise dát možnost státu, který
se měl dopustit porušení práva, možnost vyjádřit se. Je pochopitelné, že v průběhu řízení
se mohou objevit další skutečnosti, které povedou k jinému hodnocení skutkového stavu.
Zejména vyjádření dotčeného státu přinášející patřičné vysvětlení může ovlivnit stanovisko
Komise. Je proto třeba vycházet z toho, že konečný závěr Komise je vysloven až v jejím
odůvodněném stanovisku, nikoli při konstatování porušení práva, jimž se zahajuje řízení.
Nespokojí-li se Komise s argumenty členského státu, vydává odůvodněné stanovisko.76
Komise v odůvodněném stanovisku oficiálně vymezí, v čem spatřuje protiprávní jednání
státu a uvede patřičné důvody. Současně vyzve členský stát k nápravě v určené lhůtě,
73
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 202
74
Tamtéž, str. 2002-203
75
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 138
76
Tamtéž, str. 138
Danuta Duda - Právo Evropské unie
77
jež musí být přiměřená okolnostem. Může též navrhnout opatření, která stát musí učinit,
aby řízení s ním bylo ukončeno. Svou povahou je odůvodněné stanovisko důvěrné (stejně
jako výsledky šetření Komise) a Komise nemá povinnost je zveřejnit. Obsah odůvodněného
stanoviska je zásadní, jelikož vymezuje předmět řízení před Soudním dvorem a poskytuje
tak procesní záruky pro členský stát. Komise po jeho vydání nemůže předmět řízení
před Soudním dvorem měnit či rozšiřovat.77
Odůvodněné stanovisko není rozhodnutím,
a proto není právně závazné. Jeho faktická závaznost je však nade vší pochybnost, neboť
při jeho nerespektování může (i když nutně nemusí) následovat žaloba Komise k Soudnímu
dvoru.78
Kromě toho může nastat situace, že Komise vydá odůvodněné stanovisko ohledně porušení
povinnosti, stát však neodstraní porušení ve stanovené (přiměřené) lhůtě určené Komisí.
Povinnost splní až dodatečně. Přesto má v tomto případě Komise právo řízení před
Soudním dvorem zahájit, popř. řízení před Soudním dvorem může pokračovat a vyústí
v odsouzení státu. Prohlášení o porušení práva je ve všeobecném zájmu EU a může být ku
prospěchu i jiným členským státům ohledně rozsahu jejich povinností plynoucích z unijního
práva.79
Téměř 70% porušení práva ze strany členských států se vyřídí v rámci tohoto
správního řízení před Komisí.
FÁZE SOUDNÍ
Nepodrobí-li se členský stát odvodněnému stanovisku, Komise může podat žalobu
k Soudnímu dvoru. Žalobu může podle čl. 259 SFEU podat i jiný členský stát, avšak musí
nejprve předat věc Komisi, aby proběhlo správní řízení stejné jako v případě čl. 258 SFEU.
Podat žalobu lze až poté, co Komise vydala odůvodněné stanovisko, ledaže by Komise
nevydala toto stanovisko do 3 měsíců ode dne, kdy se na ni členský stát obrátil. K žalobě
mezi členskými státy podle čl. 259 SFEU došlo zatím jen ve čtyřech případech, přičemž
šlo o spory menšího významu. Členské státy dávají z diplomatických důvodů přednost alibismu,
tedy tomu, aby žalobu podávala na jejich podmět Komise, proto je žalob podle čl.
259 SFEU tak málo.
Rozhodnutí Soudního dvora podle čl. 258 a 259 SFEU je svou povahou deklaratorní,
tedy konstatuje, zda došlo či nedošlo k porušení práva. Má však obligatorní povahu v tom
smyslu, že potvrzuje povinnost členského státu své chování uvést do souladu s právem.80
Soudní dvůr není však oprávněn stanovit pro členský stát nějakou závaznou lhůtu či
prohlásit národní předpisy za neplatné či neaplikovatelné. To je úkolem zákonodárné či
aplikační praxe v členském státě.81
77
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 203
78
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 139
79
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 202-203
80
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 139-140
81
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 205
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
78
FÁZE SANKČNÍ
Pokud stát v přiměřené lhůtě neodstraní protiprávní stav, může Komise v této věci vydat
odůvodněné stanovisko. V tomto stanovisku Komise vymezí body, ve kterých stát nepřijal
potřebná opatření k provedení rozhodnutí Soudního dvora. Jestliže stát ani v dodatečné
lhůtě povinnost nesplní, hrozí v další fázi členskému státu uložení pokuty.82
Komise může podat novou žalobu k Soudnímu dvoru s návrhem pokuty. Pokud Soudní
dvůr uzná, že členský stát se nepodrobil jeho dřívějšímu rozsudku, může mu na návrh Komise
uložit pokutu, a to novým rozsudkem.
Sankci ve formě pokuty navrhuje Komise. Její výši navrhuje na základě výpočtu podle
tří kritérií: závažnost porušení, doba jeho trvání a odstrašující účinek (tj. úměrnost pokuty
ve vztahu k finančním možnostem státu). Formy pokuty jsou dvě:
- jednorázová pokuta (paušální, tedy jednorázová částka),
- periodická pokuta (penále) ukládaná ve stanovených intervalech do doby než se stát
rozsudku podrobí,
- kumulace obou.83
Možnost uložení pokuty členskému státu byla zakotvena až v Smlouvě o EU (Maastrichtské
smlouvě). Hlavním důvodem byla ta skutečnost, že řízení na porušení povinnosti
nebylo původně koncipováno jako prostředek potrestání členského státu, státy měly pouze
povinnost učinit vše potřebné, aby vyhověly rozhodnutí Soudního dvora.84
Pokuta byla dosud udělena v cca v deseti případech, a to poprvé v roce 2000 Řecku.
Jako příklad je možno uvést nejvýznamnější případ Komise vs. Francie (nerespektování
pravidel o ochraně mořských ryb – zakázaný rybolov). Soudní dvůr uložil jednorázovou
pokutu ve výši 20 mln. EUR a k tomu periodickou pokutu (penále) 58 mln. EUR za každých
šest měsíců nerespektování původního rozsudku.
Soudní dvůr pochopitelně může také návrhu Komise nevyhovět a navrženou pokutu vůbec
neuložit. Soudní dvůr nemůže rozhodovat bez návrhu Komise, tj. nemůže uložit jakoukoli
pokutu z vlastní iniciativy. 85
4.2 Vynucování práva orgány EU ve vztahu k jednotlivcům
Jednotlivcem se rozumí podnik, tedy právnickou osobu, nikoli osobu fyzickou. Přímý
sankční postih podniku je možný především za porušení pravidel hospodářské soutěže na
unijním vnitřním trhu (např. uzavření nedovolené kartelové dohody, nedovolené sloučení
podniku, zneužívání dominantního postavení).
82
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 205
83
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 141
84
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 205
85
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 141
Danuta Duda - Právo Evropské unie
79
Zde opět kontrolní funkci vykonává Komise. Má-li podezření na porušení, zahájí ex offo
správní řízení proti příslušnému podniku. Nejprve zjistí skutkový stav. Dojde-li k závěru,
že k porušení práva skutečně došlo, ukládá porušiteli pokutu, která je vždy jednorázová. Ta
může dosáhnout až 10% jeho ročního obratu podle závažnosti a délky porušení.
Postižený podnik má možnost napadnout takové rozhodnutí žalobou k Tribunálu, který
věc znovu posoudí a pokutu potvrdí, zruší nebo sníží. Proti rozsudku Tribunálu se lze odvolat
k Soudnímu dvoru. Pokud by podnik uloženou pokutu odmítl zaplatit, může být vymáhána
exekučně prostřednictvím soudu členského státu příslušnému podle místa sídla obdobně
jako v občanskoprávním řízení.
Jednotlivec může porušit ustanovení práva Unie i v jiné oblasti, než je hospodářská soutěž.
Z hlediska typu pramenu práva může ze strany jednotlivce dojít k porušení zřizovací
smlouvy nebo nařízení. Zde je ovšem dána pravomoc pouze orgánů členských států, nikoli
orgánů Unie.
Jednotlivec může porušit právo Unie i vůči jinému jednotlivci (např. zaměstnavatel
uskutečňuje diskriminaci podle pohlaví vůči svým zaměstnancům). Zde pravomoc orgánů
Unie taktéž dána není, věc řeší orgány členských států podle práva EU.86
4.3 Porušení práva EU jen ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci
Omezují-li se účinky porušení na konkrétní případy, tedy na újmu působenou určitému
vnitrostátnímu subjektu, nepřesáhne zásadně řešení meze tohoto právního vztahu. Postižený
jednotlivec bude uplatňovat svůj nárok vůči státu u vnitrostátního soudu. V praxi jde
nejčastěji o opatření, uplatňované státním orgánem vůči jednotlivci (podniku) v rozporu
s tím, co pro konkrétní případ stanoví předpis práva Unie. Typickým příkladem je zde porušení
zákazu uplatňování opatření s obdobným účinkem, jako jsou kvantitativní omezení
dovozu. Orgán státu, kam je dováženo zboží z jiného členského státu, kupříkladu zakáže
dovozci (tedy jednotlivci) dovoz určitého zboží z důvodu podezření na jeho vadnost, aniž
by byl dán důvod, který právo Unie pro takový zákaz vyžaduje. Postižený dovozce se může
domáhat zrušení tohoto zákazu vůči tomuto státnímu orgánu výhradně u orgánu (soudu)
svého státu, neboť pravomoc soudních ani jiných orgánů Unie pro tyto případy dána není.
Jde o uplatnění konkrétního nároku jednotlivce vůči orgánu členského státu. Porušení práva
ze strany členského státu se tak týká jen jednoho vnitrostátního subjektu konkrétně určeného,
a je to tedy porušení „v malém“.87
V důsledku neimplementace směrnice a nemožnosti její přímé aplikace může vzniknout jednotlivci
škoda, tak tomu bylo i v případě Francovich a Bonifaci v. Italský stát (C-6 a C-9/90).
Italský stát nevydal nezbytné prováděcí předpisy ke směrnici Rady č. 80/987/EHS, zaručující
pracovníkům při insolventnosti zaměstnavatele za určitých okolností náhradu
86
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 143-144
87
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 144
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
80
splatné mzdy z fondu k tomu zřízené instituce. V daném případě lhůta k implementaci
směrnice bezvýsledně vypršela a poté došlo k tomu, že skupina pracovníků (Francovich
a Bonifaci) se ocitla v situaci, kdy se domnívali, že podle směrnice získali nárok na náhradu
mzdy nevyplacené zkrachovalým zaměstnavatelem, avšak nikdo jim nic nevyplatil s odůvodněním,
že neexistují prováděcí předpisy, které jsou k provedení platby nezbytné, a tudíž
nebyla vytvořena instituce, která by měla k dispozici potřebné prostředky a má výplatu
provést. Dotyční pracovníci se před italským soudem dovolávali směrnice, jakožto přímo
účinného předpisu, avšak neuspěli. Soudní dvůr v prejudiciálním řízení konstatoval, že
v tomto případě směrnice není dostatečně konkrétní, pokud jde o určení institucí členských
států, které by měly náhrady mzdy vyplatit. Taková instituce musí být členským státem
ustanovena a musí být vybavena potřebnými finančními prostředky. Dlužnou částku pak
žalobci požadovali nikoli z titulu nároku stanoveného směrnicí, nýbrž z titulu kompenzace
újmy vzniklé v důsledku neprovedení směrnice členským státem. Toto rozhodnutí je průlomové
tím, že stanoví zcela jednoznačně odpovědnost členského státu vůči jednotlivci,
který v důsledku porušení práva EU tímto státem utrpěl újmu. Jeho praktický význam je
však omezen tím, že samotná náhrada škody se řídí národním právem odpovědného státu.88
Podmínky odpovědnosti stanovené rozhodnutím Francovich jsou tyto:
a) Účelem netransponované směrnice je založit subjektivní práva jednotlivce.
b) Obsah těchto subjektivních práv lze na základě této směrnice specifikovat.
c) Musí existovat příčinná souvislost mezi porušením povinnosti členského státu a vznikem
škody, kterou jednotlivec utrpěl.89
4.4 Žaloba na neplatnost aktu orgánů EU
Čl. 263 SFEU
Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise
a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského
parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněž
přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky
vůči třetím osobám.
Za tím účelem má pravomoc rozhodovat o žalobách podaných členskými státy, Evropským
parlamentem, Radou nebo Komisí pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných
formálních náležitostí, pro porušení Smluv nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího
se jejich provádění anebo pro zneužití pravomoci.
Soudní dvůr Evropské unie má za stejných podmínek pravomoc rozhodovat o žalobách
podaných Účetním dvorem, Evropskou centrální bankou a Výborem regionů k ochraně jejich
práv.
88
Sagit, Francovich, [online].1.5.2004,[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:http://www.sagit.cz/pages/lexi-
konheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=eu_088.htm
89
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 147
Danuta Duda - Právo Evropské unie
81
Každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém
pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně
a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které se jí bezprostředně
dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.
Akty zřizující instituce a jiné subjekty Unie mohou stanovit zvláštní podmínky a úpravy
týkající se žalob podávaných fyzickými nebo právnickými osobami proti aktům těchto institucí
a jiných subjektů, které vůči nim mají právní účinky.
Žaloby uvedené v tomto článku musí být podány ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností
ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode
dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.
Čl. 264 SFEU
Je-li žaloba opodstatněná, Soudní dvůr Evropské unie prohlásí napadený akt za neplatný
od počátku.
Soudní dvůr Evropské unie však uvede, považuje-li to za nezbytné, ty účinky aktu prohlášeného
za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované.
4.4.1 PODMÍNKY PŘÍPUSTNOSTI
Soud přezkoumává co do platnosti pouze závazné akty orgánů Evropské unie:
• akty Rady a Komise, kromě doporučení a stanovisek,
• akty přijaté společně EP a Radou,
• akty ECB, kromě doporučení a stanovisek,
• akty EP a Evropské rady, které jsou závazné vůči třetím osobám.90
4.4.2 AKTIVNÍ LEGITIMACE K PODÁVÁNÍ ŽALOBY NA NEPLATNOST
Privilegovaní žalobci – členské státy, Rada, Komise a Evropský parlament. Specifikum
postavení privilegovaných žalobců spočívá v tom, že mohou žalovat jakýkoli akt práva EU,
ať již obecného či individuálního charakteru, aniž musí prokázat specifický zájem na věci.
Semi-privilegovaní žalobci – vedle privilegovaných žalobců lze rozlišit i skupinu žalobců,
jejichž postavení je slabší. V odborné literatuře někdy bývají označováni jako tzv.
semi-privilegovaní žalobci, jsou jimi Účetní dvůr a Evropská centrální banka. Specifickým
rysem této skupiny žalobců je, že mohou podat žalobu proti jakémukoli aktu, pokud je to
nutné k ochraně jejich práv.
Neprivilegovaní žalobci – skupina tzv. neprivilegovaných žalobců zahrnuje fyzické
a právnické osoby. Jejich postavení je nejslabší, což je zapříčiněno zejména původním ryze
mezinárodněprávním charakterem zřizovacích smluv. Jednalo se o mezistátní smlouvy
a jejich tvůrci nepředpokládali, že by právo EU výrazněji zasahovalo do postavení jednot-
90
Svoboda P., Úvod do evropského práva, str. 101
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
82
livců. Doktrína přímé použitelnosti a přímého účinku je až dílem výkladové praxe Soudního
dvora. Mezi neprivilegované žalobce řadíme nejen fyzické osoby a právnické osoby
ve smyslu společnosti, tak jak jsou ustavovány na základě soukromého práva. Řadíme zde
i subjekty veřejného práva, např. jiné státy než členské státy či regiony působící v členských
státech, pokud mají právní subjektivitu. Neprivilegovaní žalobci mohou výslovně
napadnout následující akty: rozhodnutí, které je jim určeno, rozhodnutí vydané ve formě
nařízení, rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, ale které se jich přímo a osobně dotýká. 91
4.4.3 LHŮTY
Žalobu je třeba podat do 2 měsíců, a to buď od uveřejnění aktu, pokud se akt uveřejňuje,
anebo od jeho oznámení žalobci, případně u ostatních aktů ode dne, kdy se žalobce
o něm dozvěděl. Žaloba nemá odkladný účinek, odklad výkonu aktu však může být žádán
zvláštním návrhem.92
4.4.4 DŮVODY NEPLATNOSTI
Pro prohlášení aktu unijního práva za neplatný je nutné prokázat některý z alternativně
stanovených důvodů neplatnosti.
Jedná se o:
- nedostatek příslušnosti (pravomoci) orgánu, který akt vydal, tento důvod se užívá velmi
zřídka. Soudní dvůr má tendenci vykládat pravomoci orgánů EU široce,
- porušení podstatných formálních náležitostí (při vydávání aktu), vymezení podstatných
procesních náležitostí vychází z judikatury Soudní dvora. Každopádně do této kategorie
spadá nesplnění požadavku povinného slyšení dotčené osoby, nedostatečné odůvodnění či
opominutí povinné konzultace v legislativním procesu.
- porušení Smlouvy nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejího provádění,
tento důvod může pokrýt široké spektrum případů a je nejčastěji využíván. Jedná se o situace,
kdy napadený právní akt EU porušuje primární právo (včetně obecných zásad právních)
nebo jiný právní akt mu nadřazený.
- zneužití pravomoci, tento důvod není žalobci příliš využíván.93
4.4.5 ÚČINKY ROZHODNUTÍ
Pokud Tribunál, popř. Soudní dvůr shledá žalobu za odůvodněnou, prohlásí daný akt za
neplatný. Žalobu zamítne, pokud není odůvodněná. Rozhodnutí o neplatnosti v zásadě působí
ex tunc, tj. akt je prohlášen za neplatný od okamžiku svého vydání.94
91
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 211-212
92
Svoboda P., Úvod do evropského práva, str. 102
93
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 216
94
Tamtéž
Danuta Duda - Právo Evropské unie
83
4.5 Žaloba na nečinnost orgánů EU
Čl. 265 SFEU
Poruší-li Evropský parlament, Evropská rada, Rada, Komise nebo Evropská centrální
banka Smlouvy tím, že nepřijme rozhodnutí, mohou členské státy a ostatní orgány Unie
předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie, aby určil, že došlo k takovému porušení
Smluv. Tento článek se za stejných podmínek použije na nečinnost institucí a jiných subjektů
Unie.
Tato žaloba je přípustná pouze tehdy, byl-li příslušný orgán, instituce nebo jiný subjekt
předem vyzván, aby jednal. Jestliže se orgán, instituce nebo jiný subjekt ve lhůtě dvou
měsíců od této výzvy nevyjádří, může být žaloba podána v další lhůtě dvou měsíců.
Každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v předchozích pododstavcích
podat stížnost k Soudnímu dvoru Evropské unie na některý orgán, instituci
nebo jiný subjekt Unie proto, že nevydal akt jí určený jiný než doporučení nebo stanovisko.
Cílem žaloby na nečinnost je postihnout případ, kdy má instituce EU povinnost jednat a vydat
určité rozhodnutí, ale je nečinná a rozhodnutí nevydá. Žaloba na nečinnost doplňuje
unijní systém ochrany práv, a to zejména ve vztahu k žalobě na neplatnost, která postihuje
závadné jednání orgánů EU, žaloba na nečinnost pak nedostatek konání na straně orgánů
EU.
4.5.1 AKTIVNÍ A PASIVNÍ LEGITIMACE
Aktivně legitimováni k podání žaloby na neplatnost jsou tzv. privilegovaní žalobci,
mezi které řadíme orgány EU a členské státy. Ti mohou podat tuto žalobu bez dalšího, aniž
by museli prokazovat specifický právní zájem. Evropská centrální banka může podat tuto
žalobu v oblastech spadajících do její působnosti.
Tzv. neprivilegování žalobci, tedy fyzické a právnické osoby, mohou podat tuto žalobu
pouze v případě nečinnosti, která se přímo dotýká jejich právního postavení. Jedná se
o situace, kdy orgán EU nevydal akt, který jim měl být určený. Neprivilegování žalobci
mohou napadnout nevydání doporučení nebo stanoviska.
Pasivně legitimované jsou pouze některé orgány EU. Konkrétně se musí jednat o nečinnost
Evropského parlamentu, Evropské rady, Rady, Komise nebo Evropské centrální banky.95
95
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 221-222
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
84
4.5.2 ŘÍZENÍ
ADMINISTRATIVNÍ FÁZE
Podání žaloby musí ze strany aktivně legitimovaného předcházet upozornění, dotčeny
orgán musí být vyzván k přijetí aktu. Toto upozornění musí být přesné, označit přesný obsah
domnělé nečinnosti a opatření, která je třeba přijmout. Není daná žádná lhůta ve vztahu
k datu, kdy vznikla povinnost orgánu jednat, judikatura však požaduje rozumnou lhůtu.
V důsledku upozornění dotčený orgán buď může jednat (cíl upozornění je tím dosažen),
nebo výslovně odmítnout jednat (stěžovatel poté může napadnout výslovné odmítnutí jednat
prostřednictvím žaloby na neplatnost, pokud mimo jiné jsou podmínky přípustnosti této
žaloby splněny), anebo konečně ve dvouměsíční lhůtě nereagovat, což dává stěžovateli aktivní
legitimaci k podání žaloby.96
SOUDNÍ FÁZE
Žalobu je třeba podat v nové lhůtě 2 měsíců od uplynutí dvouměsíční lhůty, v níž
měl vyzvaný orgán konat.
Ne každé zdržení konat představuje kvalifikovanou nečinnost. K té je třeba, aby dotčený
orgán byl na základě práva primárního či sekundárního právně zavázán jednat. Soud tedy
nejprve musí zjistit, zda orgán byl povinen konat, anebo zda měl v této věci prostor pro uvážení.
Důsledky rozhodnutí o nečinnosti kopíruje důsledky rozhodnutí o neplatnosti. Orgán, jehož
nečinnost byla rozhodnutím konstatována, musí tuto nečinnost ukončit. Pokud orgán v rozumné
lhůtě přesto nekoná, může tím dát důvod pro uplatnění mimosmluvní odpovědnosti
EU.97
4.6 Žaloba o náhradu škody způsobenou EU
Čl. 268 SFEU
Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl.
340 druhého a třetího pododstavce.
Čl. 340 SFEU
Smluvní odpovědnost Unie se řídí právem rozhodným pro příslušnou smlouvu.
V případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami
společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími
zaměstnanci při výkonu jejich funkce.
Odchylně od druhého pododstavce nahradí Evropská centrální banka v souladu s obecnými
zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jí nebo jejími
zaměstnanci při výkonu jejich funkce.
96
Svoboda P., Úvod do evropského práva, str. 104
97
Tamtéž
Danuta Duda - Právo Evropské unie
85
Osobní odpovědnost zaměstnanců vůči Unii se řídí služebním nebo pracovním řádem,
který se na ně vztahuje.
V případě státních entit bývá zpravidla upravena i otázka odpovědnosti za škodu, která
vzniká při jejich činnosti. Obdobně tomu bývá i v případě EU, které je odpovědno za škodu
způsobenou orgány EU nebo jejich zaměstnanci při výkonu jejich činnosti. V zásadě je
možno rozlišit smluvní a mimosmluvní odpovědnost za škodu. Pokud jde o smluvní odpovědnost
EU, ta se řídí právem rozhodným pro příslušnou smlouvu. Mimosmluvní odpovědnost
EU se řídí obecnými zásadami společnými právním řádům členských států. Tyto společné
zásady nejsou nikde ve zřizovacích smlouvách definovány, a proto musely být formulovány
v judikatuře.98
Je třeba splnit 3 podmínky, aby mohla být uplatněna odpovědnost za škodu:
- škodná událost nebo zavinění,
- škoda,
- příčinná souvislost mezi škodou a škodnou událostí nebo zaviněním.
Žalobu je třeba podat ve lhůtě pěti let. Žalobci nejsou povinni zasílat jakoukoliv předchozí
žádost na náhradu škody orgánům EU a mohou se přímo obrátit na Soudní dvůr EU.
Výsledkem rozhodnutí může být odsouzení EU k náhradě škody, o jejíž výši rozhoduje
Soudní dvůr EU. Hradí se jak skutečná škoda, tak ušlý zisk, lze přihlížet i k morální újmě.
Škodu je třeba ocenit v penězích, protože Soudní dvůr EU může přiznat pouze náhradu
škody. Soudní dvůr EU ovšem může rozhodnout o odškodnění obecně i v případě, kdy
škodu nelze přesně vyčíslit. V takovém případě nejprve vyzve strany k dohodě o konkrétní
výšce částky, pokud se strany nedohodnou, rozhodne o této částce sám.99
4.7 Pravomoc Soudního dvora na základě rozhodčí doložky
Čl. 272 SFEU
Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené
ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet.
Čl. 273 SFEU
Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi členskými státy, které souvisejí
s předmětem Smluv, jsou-li mu tyto spory předloženy na základě rozhodčí
smlouvy.
98
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 223
99
Svoboda P., Úvod do evropského práva, str. 106-107
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
86
4.8 Nepřímá žaloba na neaplikovatelnost aktu
Čl. 277 SFEU
Dotýká-li se spor aktu s obecnou působností přijatého orgánem, institucí nebo jiným
subjektem Unie, může se každá strana, i když lhůta dvou měsíců, a to podle okolností ode
dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se
o něm navrhovatel dozvěděl, uplynula, domáhat z důvodů: nedostatek příslušnosti, pro porušení
podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smluv nebo jakéhokoli právního
předpisu týkajícího se jejich provádění anebo pro zneužití pravomoci před Soudním dvorem
Evropské unie nepoužitelnosti tohoto aktu.
Touto žalobou lze napadnout nařízení, u něhož jsou dány důvody pro neplatnost, a to
kdykoli (tj. i po uplynutí dvouměsíční lhůty pro prohlášení neplatnosti). Toto nařízení má
být aplikováno v řízení před Soudním dvorem EU. Výsledkem může být rozhodnutí Soudního
dvora o tom, že toto nařízení nebude aplikováno (nikoli že je neplatné).100
4.9 Pravomoci Soudního dvora ve sporech týkajících se Evropské
investiční banky a Evropské centrální banky
Čl. 271 SFEU
Soudní dvůr Evropské unie má v mezích dále uvedených pravomoc rozhodovat spory,
které se týkají:
a) plnění závazků členských států, jež vyplývají ze statutu Evropské investiční banky.
Správní rada banky má v této souvislosti oprávnění, která článek 258 přiznává Komisi;
b) usnesení Rady guvernérů Evropské investiční banky. Každý členský stát, Komise
a správní rada banky může v této souvislosti podat žalobu za podmínek stanovených
v článku 263;
c) usnesení správní rady Evropské investiční banky. Žaloby proti těmto usnesením mohou
za podmínek stanovených v článku 263 podat pouze členské státy nebo Komise, a to
pouze pro porušení formálního postupu stanoveného v statutu Evropské investiční banky;
d) plnění povinností národními centrálními bankami podle Smluv a statutu ESCB
a ECB. Rada guvernérů Evropské centrální banky má ve vztahu k národním centrálním
bankám v této věci pravomoci, jaké článek 258 přiznává Komisi ve vztahu k členským státům.
Shledá-li Soudní dvůr Evropské unie, že národní centrální banka nesplnila povinnost
podle Smluv, je tato banka povinna učinit opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního
dvora Evropské unie.
100
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 127
Danuta Duda - Právo Evropské unie
87
4.10Zaměstnanecké spory
Čl. 270 SFEU
Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Unií a jejími
zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu úředníků Unie a pracovním
řádu ostatních zaměstnanců Unie.
Spory mezi orgány Evropské unie a jejich personálem ohledně pracovněprávních vztahů
a systému sociálního zabezpečení řeší Tribunál.
4.11Žaloby týkající se práv k duševnímu vlastnictví
Touto žalobou lze napadnout rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví.
Tato kategorie sporu není podrobně upravena SFEU. Je upravena pouze v Jednacím
řádu Tribunálu. Orgány EU, jejichž rozhodnutí mohou být napadená žalobou k Tribunálu,
jsou Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví pro zápis ochranné známky EU a průmyslového
vzoru a Odrůdový úřad Společenství pro zápis práv k novým odrůdám rostlin.
Řízení před Tribunálem se tak může týkat jen zápisu známky či vzoru, tj. vzniku práva,
nikoli nakládání s ním. Tribunál se na tyto otázky specializuje - má vyčleněny dva senáty,
které zahrnují specializované soudce a jejich pomocníky. Obdobná úprava platí pro zápis
nových odrůd rostlin. 101
SHRNUTÍ KAPITOLY
Vynucování unijního práva (tj. kontrolní pravomoc Evropské komise vůči členskému
státu v případě nedodržování členským státem práva EU) se skládá ze 4 fází.
Předsporové (neformální) stadium spočívá v jednání mezi Komisí a dotčeným členským
státem. Jeho cílem je umožnit státu vysvětlit své jednání a urovnat záležitost diplomaticky.
Vlastní správní řízení je zahájeno zasláním oficiálního výstražného dopisu členskému
státu. Komise v něm identifikuje domnělé porušení a stanoví členskému státu lhůtu pro odpověď
(zpravidla 2 měsíce). Znamená to tedy povinnost Komise dát možnost státu, který
se měl dopustit porušení práva, možnost vyjádřit se.
Dále následuje fáze soudní, v případě pokud se nepodrobí členský stát odůvodněnému
stanovisku, Komise může podat žalobu k Soudnímu dvoru.
101
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 126
Vynucování unijního práva. Další typy žalob řešených před soudním dvorem EU
88
Poslední fáze je sankční a ta nastává v případě, když Komise podává novou žalobu
k Soudnímu dvoru s návrhem pokuty. Pokud Soudní dvůr uzná, že členský stát se nepodrobil
jeho dřívějšímu rozsudku, může mu na návrh Komise uložit pokutu, a to novým rozsud-
kem.
Judikát Francovich byl průlomový v tom, že v důsledku neprovedení směrnice členským
státem stanovil zcela jednoznačně odpovědnost členského státu vůči jednotlivci, který v důsledku
porušení práva EU tímto státem utrpěl újmu.
V rámci žaloby na neplatnost aktu orgánu EU Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává
legalitu legislativních aktů. Tuto žalobu může podat jiný orgán EU, členský stát nebo případně
fyzické či právnické subjekty.
O žalobu na nečinnost orgánu EU se jedná, poruší-li Evropský parlament, Evropská
rada, Rada, Komise nebo Evropská centrální banka Smlouvy tím, že nepřijme rozhodnutí,
tehdy mohou členské státy a ostatní orgány Unie předložit věc Soudnímu dvoru Evropské
unie, aby určil, že došlo k takovému porušení Smluv.
OTÁZKY
1. Charakterizujte jednotlivé fáze vynucování unijního práva.
2. O čem pojednává judikát Francovich a v čem byl průlomový?
3. Charakterizujte žalobu na neplatnost aktu orgánu EU.
4. Charakterizujte žalobu na nečinnost orgánu EU.
5. Jaký orgán EU řeší žaloby týkající se práv k duševnímu vlastnictví na úrovni
EU?
Danuta Duda - Právo Evropské unie
89
5 INTERPETACE PRÁVA EU
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Jednotný právní režim v rámci EU vyžaduje existenci jednotné právní úpravy. Ta spočívá
především v přijetí jednotných právních předpisů. To k vytvoření jednotného právního
režimu nestačí. Stejný text nemusí být aplikován v jednotlivých členských státech stejně,
hlavně proto, že bude rozdílně interpretován. Jednotný výklad musí být určen jedinou autoritou,
která je schopna ho „vnutit“ soudům příslušných členských států. Tímto orgánem
je Soudní dvůr Evropské unie. A právě tady v této kapitole se studenti seznámí s řízením o
předběžné otázce, tj. prejudiciálním řízením, kdy Soudní dvůr interpretuje právní předpisy
EU na návrh národního soudu členského státu.
CÍLE KAPITOLY
• Dozvíte se, co to je prejudiciální řízení nebo jinak řízení o předběžné otázce.
• Zjistíte, co je předmětem prejudiciálního řízení.
• Budete vědět, jaké jsou obligatorní a fakultativní podmínky zahájení řízení o
předběžné otázce.
• Dozvíte se, jaké jsou výjimky z povinnosti zahájit prejudiciální řízení.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Prejudiciální řízení (řízení o předběžné otázce), národní soud, Soudní dvůr EU, výklad
Smluv a aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty, platnost aktů přijatých
orgány, institucemi nebo jinými subjekty
5.1 Řízení o předběžné otázce – obecná charakteristika
Čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících
se:
a) výkladu Smluv,
Interpetace práva EU
90
b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li
rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské
unie o rozhodnutí o této otázce.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen
obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby
ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.
Řízení o předběžné otázce je velmi specifickým institutem práva EU souvisejícím s aplikací
tohoto práva vnitrostátními soudy členských států. Bylo třeba vytvořit mechanismus,
který by zajistil jednotnou a správnou aplikaci norem Unie vnitrostátními soudy členských
států, a to bez ingerence do jejich rozhodovací pravomoci. Zajištění jednotnosti výkladu
a aplikace práva Unie ve všech členských státech patří mezi hlavní úkoly a pravomoci
Soudního dvora. Jedním z nástrojů, a to velmi účinným, je právě prejudiciální rozhodování
Soudního dvora, které dává soudům členských států závazné vodítko pro výklad a aplikaci
norem práva Unie v konkrétní věci a pro budoucí stejné nebo obdobné případy.102
Řízení před Soudním dvorem je zahájeno návrhem národního soudu k Soudnímu dvoru
ve formě dotazu či dotazů. Rozhodnutí Soudního dvora, které má formu rozsudku, spočívá
v odpovědích na tyto dotazy.
Rozhodnutí Soudního dvora je pro národní soud závazné jako každé jiné soudní rozhodnutí,
a to v konkrétní věci, jíž se týká. Soudní dvůr ovšem nemá pravomoc stanovit národnímu
soudu, že je povinen aplikovat určitý předpis práva Unie. Pokud však takový předpis
aplikovat bude, je Soudní dvůr oprávněn stanovit závazně jeho výklad v daném případě.
Tento výklad musí být respektován.
Vztah mezi Soudním dvorem na jedné straně a vnitrostátními soudy na straně druhé není
založen na principu nadřazenosti a podřízenosti, ale je to vztah procesní kooperace, jejímž
účelem je kvalitní rozhodování vnitrostátního soudu ve věcech s evropským prvkem opírající
se jak o normy příslušného vnitrostátního práva, tak o normy práva Unie, jsou-li v daném
případě přímo aplikovatelné.
Rozhodování Soudního dvora o prejudiciální otázce nemá nic společného s dvojinstančností
rozhodování. Od řízení ve druhém stupni se odlišuje těmito podstatnými znaky:
• Jde o dvě různá řízení před dvěma různými orgány nenáležejícími do stejné soustavy
soudů
• Předmět řízení před Soudním dvorem je zcela odlišný od předmětu řízení před vnitrostátním
soudem. Soudní dvůr rozhoduje pouze právní otázku, zda a jak může být
norma práva Unie aplikována, tedy skutečně předběžnou otázku. Svým výkladem
specifikuje přesný obsah a povahu unijní normy. Nezasahuje do řízení ve věci samé,
které zůstává výhradní doménou národního soudu.
• Soudní dvůr nemůže změnit ani zrušit rozhodnutí vnitrostátního soudu. Ten je však
výkladem Soudního dvora vázán, aplikuje-li předpis práva EU.
102
Tamtéž, str.151
Danuta Duda - Právo Evropské unie
91
• Řízení o předběžné otázce probíhá a je ukončeno před vydáním rozhodnutí vnitrostátního
soudu ve věci samé.
5.1.1 SCHÉMA POSLOUPNOSTI ŘÍZENÍ PŘED NÁRODNÍM SOUDEM A ŘÍZENÍM
O PŘEDBĚŽNÉ OTÁZCE U SOUDNÍHO DVORA
NÁRODNÍ SOUD:
• zahájení řízení
• posouzení skutkového stavu
• identifikace právního předpisů, které bude třeba aplikovat
• vznesení otázky výkladu nebo platnosti předpisu EU (předběžná otázka)
• podání návrhu Soudnímu dvoru k řešení předběžné otázky, přerušení řízení
SOUDNÍ DVŮR:
• posouzení otázky
• vydání rozsudku, jeho doručení národnímu soudu
DÁLE OPĚT NÁRODNÍ SOUD:
• aplikace (nebo neaplikace) předpisu EU podle rozhodnutí Soudního dvoru (konec
prejudiciální fáze řízení)
• vydání rozhodnutí ve věci samé (fáze přijetí rozhodnutí).
Je třeba počítat s tím, že řízení u Soudního dvora trvá v průměru necelé dva roky. Na
tuto dobu je řízení u národního soudu přerušeno.103
103
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 152-153
Interpetace práva EU
92
5.2 Předmět řízení
Předmětem řízení mohou být podle čl. 267 SFEU tyto otázky:
a) výklad ustanovení Smluv a aktů orgánů Unie (primárního i sekundárního práva)
b) platnost aktů orgánů Unie (sekundárního práva)
ad a) Dle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie může být předmětem řízení
výklad jakékoli právní normy, která je součásti práva Unie, tedy jak primárního, tak sekundárního
práva. Do kategorie „aktů orgánů Unie“ spadají podle článku 267 SFEU všechny
formy aktů kteréhokoli z orgánů Unie, tedy nejen akty legislativní, ale i jiné. V praxi je
většina aktů přijímána Radou nebo Radou a Evropským parlamentem, případně Komisí.
Nezáleží na formě aktu – patří tady nařízení, směrnice, rozhodnutí.104
ad b) Dále předmětem řízení je platnost aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými
subjekty Unie. Platnost nelze zkoumat u SFEU a dalších smluv, které plní funkci ústavy
Unie, neboť Soudní dvůr nemá pravomoc přezkoumávat platnost těchto smluv. „Touto
smlouvou“ má článek 267 SFEU na mysli nejen SFEU, ale i ustanovení všech dalších
smluv, jimiž se tato smlouva mění nebo doplňuje.
Za akty orgánů Unie se nepovažují akty zástupců členských států, neboť tito zástupci
jednají jménem svých států, nikoli jménem orgánů Unie.
Předmětem prejudiciálního řízení nemohou být zejména:
• Otázky skutkového stavu
• Vnitrostátní právo členských zemí
• Povinnost aplikovat určitý předpis105
5.3 Forma a obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
Rozhodnutí, kterým soud členského státu pokládá Soudnímu dvoru jednu nebo více
předběžných otázek, může být přijato v jakékoli formě, kterou vnitrostátní právo připouští
pro případ překážek postupu řízení. Je však třeba mít na zřeteli, že právě tento dokument
bude základem pro řízení, které proběhne před Soudním dvorem, a že Soudní dvůr musí
mít k dispozici poznatky, které mu umožní poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou
odpověď. Účastníkům původního řízení a ostatním zúčastněným uvedeným, zejména členským
státům, je mimoto oznamována právě jen žádost o rozhodnutí o předběžné otázce,
aby se mohli případně písemně vyjádřit.
Nutnost překládat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce do všech úředních jazyků Evropské
unie vyžaduje, aby byla sepsána jednoduše, jasně a přesně, bez nadbytečných sku-
tečností.
104
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 153
105
Tamtéž, str. 154
Danuta Duda - Právo Evropské unie
93
K tomu, aby byl rámec žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce popsán vhodným způsobem,
často stačí přibližně deset stran. Přestože musí tato žádost zůstat stručná, musí být
zároveň dostatečně úplná a obsahovat všechny relevantní informace tak, aby bylo Soudnímu
dvoru, jakož i zúčastněným, kteří jsou oprávněni předložit vyjádření, umožněno
správně pochopit skutkový a právní rámec věci v původním řízení.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí kromě samotného znění předběžných otázek
položených Soudnímu dvoru obsahovat:
- stručné vylíčení předmětu sporu, jakož i rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny
předkládajícím soudem, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou předběžné
otázky založeny;
- znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně
příslušnou vnitrostátní judikaturu
- uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo
platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními
a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení.
Ustanovení unijního práva, která jsou v projednávané věci relevantní, by měla být v žádosti
o rozhodnutí o předběžné otázce určena s co možná největší přesností a uvedená žádost
by měla případně obsahovat stručné shrnutí relevantních argumentů účastníků původního
řízení.
Předkládající soud konečně může, pokud má za to, že je s to tak učinit, uvést stručně své
stanovisko ohledně odpovědi, která má být poskytnuta na položené předběžné otázky. Takové
stanovisko může být pro Soudní dvůr užitečné, zejména má-li o žádosti rozhodnout
v rámci zrychleného nebo naléhavého řízení.
V rámci řízení o předběžné otázce Soudní dvůr v zásadě přebírá údaje obsažené v předkládacím
rozhodnutí, a to včetně jmenných nebo osobních údajů. Předkládajícímu soudu
tedy přísluší, aby v případě, že to považuje za nezbytné, ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné
otázce sám odstranil určité údaje nebo poskytl anonymitu jedné či více osobám nebo
entitám, které jsou sporem v původním řízení dotčeny.106
5.4 Vymezení pojmu soud
Řízení o předběžné otázce musí být zahájeno „soudem členského státu“. Teoretické pojetí
soudních a různých kvazi-soudních orgánů se v jednotlivých členských státech liší. Je
proto nezbytné definovat národní orgány, jež jsou oprávněny řízení zahájit a podílet se tak
na dialogu ohledně výkladu a platnosti práva EU.107
106
Úřední věstník EU, Doporučení, Soudní dvůr Evropské unie,Doporučení pro vnitrostátní soudy o zahajování
řízení o předběžné otázce,[online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUri-
Serv/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2012:338:0001:0006:CS:PDF
107
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 181
Interpetace práva EU
94
Soudní dvůr ve svém rozhodnutí formuloval pět základních kritérií. Soudem je:
a) orgán, který vznikl podle práva a má trvalou povahu
b)orgán, jehož pravomoc je obligatorní, tedy pro určité případy přímo daná zákonem
c)orgán, jenž rozhoduje spory, a to podle práva
d) orgán, jehož členové jsou ustanovování státním orgánem, jeho jednací řád je rovněž
schválen státním orgánem (vazba na stát), což vylučuje rozhodce
e) orgán, u něhož je zaručena nezávislost
Znamená to, že za soud nelze považovat správní orgán ani rozhodčí soud. Pokud jde o
profesní komory, staví se k nim Soudní dvůr poněkud nelogicky spíše příznivě. Naproti
tomu správní soud soudem v tom smyslu nepochybně je, stejně tak jako ústavní soud. 108
5.5 Fakultativní a obligatorní zahájení řízení
Čl. 267 SFEU rozlišuje případy, kdy národní soud může zahájit řízení o předběžné
otázce (fakultativní zahájení řízení) a kdy řízení zahájit musí (obligatorní zahájení řízení).
V obou případech je podmínkou pro zahájení řízení to, aby národní soud považoval rozhodnutí
o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozhodnutí. To je na jeho uvážení.
Fakultativně může řízení zahájit kterýkoli národní soud, proti jehož rozhodnutí je přípustný
opravný prostředek. Když bude mít soud nižšího stupně před sebou otázku práva
EU, může si ji posoudit sám a nemusí řízení o předběžné otázce zahájit. I když řízení soudy
nezahájí, není ještě vyloučena řádná aplikace práva EU, jelikož k (obligatornímu) zahájení
řízení může dojit v rámci odvolacího řízení u odvolacího soudu.
Obligatorně zahajuje řízení o předběžné otázce soud, proti jehož rozhodnutí není přípustný
opravný prostředek. Vzniká otázka, zda se jedná pouze o soudy, proti jejichž rozhodnutí
není nikdy přípustný opravný prostředek (abstraktní teorie, principiálně by se jednalo
pouze o nejvyšší soudy členských států) či o soudy, proti jejichž rozhodnutím není
přípustný opravný prostředek v konkrétním případě (konkrétní teorie). Soudní dvůr ve své
judikatuře potvrdil konkrétní teorii. Jestliže by národní soud přes existující povinnost takové
řízení nezahájil, může tím dojit k porušení práva EU a k případné odpovědnosti státu
za škodu.109
5.5.1 VÝJIMKY Z POVINNOSTI ZAHÁJIT ŘÍZENÍ
Vzniká otázka, zda existují výjimky, na základě kterých může být národní soud posledního
stupně této povinnosti zbaven. Podle Soudního dvora je národní soud této povinnosti
zbaven pouze tehdy, jestliže bude výklad práva EU natolik jasný, že nebude ponechávat
pochybnost ohledně správné interpretace práva EU. V této souvislosti se hovoří o teorii
acte clair.
108
Týč V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 155
109
Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské unie, str. 184-185
Danuta Duda - Právo Evropské unie
95
Obdobně je této povinnosti zbaven, pokud již bylo ustanovení práva EU v judikatuře
Soudního dvora dostatečně objasněno. V tomto případě hovoříme o uplatnění teorie acte
éclairé.110
5.6 Zvláštní ustanovení týkající se řízení o předběžné otázce naléhavé
povahy
Za podmínek stanovených v článku 23a statutu a v článcích 105 až 114 jednacího řádu
může být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za jistých okolností projednána ve zrychleném
nebo naléhavém řízení.
5.6.1 PODMÍNKY PRO POUŽITÍ ZRYCHLENÉHO A NALÉHAVÉHO ŘÍZENÍ
O zahájení těchto řízení rozhoduje Soudní dvůr. Takové rozhodnutí se v zásadě přijímá
pouze na základě odůvodněné žádosti předkládajícího soudu. Výjimečně však může Soudní
dvůr rozhodnout o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve zrychleném nebo
naléhavém řízení i bez návrhu, je-li patrné, že to vyžaduje povaha nebo zvláštní okolnosti
věci.
Podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora může být předběžná otázka projednána
ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto jednacího řádu, pokud povaha věci
vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu. Vzhledem k tomu, že toto řízení
klade velké nároky na všechny, kdo se na něm podílejí, zejména na všechny členské státy,
které se mají písemně nebo ústně vyjádřit ve lhůtách, které jsou mnohem kratší než lhůty
řádné, by mělo být použití tohoto řízení požadováno jen za zvláštních okolností, jež odůvodňují
rychlé rozhodnutí Soudního dvora o položených otázkách. Velké množství osob
nebo právních situací, jež mohou být potenciálně dotčeny rozhodnutím, které předkládající
soud vydá poté, co Soudnímu dvoru položil předběžnou otázku, nepředstavuje jako takové
výjimečnou okolnost, jež by odůvodňovala projednání věci ve zrychleném řízení.
To platí tím spíše pro naléhavé řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího
řádu Soudního dvora. Toto řízení, které se použije pouze v oblastech, jichž se týká hlava
V třetí části SFEU o prostoru svobody, bezpečnosti a práva, totiž klade ještě větší nároky
na ty, kdo se na něm podílejí, neboť mimo jiné omezuje počet účastníků, kteří jsou oprávněni
předložit písemné vyjádření, a v případě mimořádné naléhavosti umožňuje zcela upustit
od písemné části řízení před Soudním dvorem. Použití tohoto řízení by proto mělo být
požadováno pouze tehdy, pokud je naprosto nezbytné, aby Soudní dvůr o předběžných
otázkách položených předkládajícím soudem rozhodl velmi rychle.
Není zde sice možné takové okolnosti taxativně uvést zejména z důvodu rozmanitosti
a neustálého vývoje unijních pravidel upravujících prostor svobody, bezpečnosti a práva,
avšak vnitrostátní soud by mohl uvažovat o podání žádosti o zahájení naléhavého řízení
110
Tamtéž, str. 185
Interpetace práva EU
96
o předběžné otázce například v případě uvedeném v čl. 267 čtvrtém pododstavci SFEU,
který se týká osoby zadržené nebo zbavené svobody, pokud je odpověď na vznesenou
otázku rozhodující pro posouzení právního postavení uvedené osoby, nebo v případě sporu
o rodičovskou zodpovědnost nebo o svěření dítěte do výchovy, pokud příslušnost soudu,
který věc projednává na základě unijního práva, závisí na odpovědi na předběžnou
otázku.111
SHRNUTÍ KAPITOLY
Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících
se: výkladu Smluv, platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými
subjekty Unie.
Řízení před Soudním dvorem je zahájeno návrhem národního soudu k Soudnímu dvoru
ve formě dotazu či dotazů. Rozhodnutí Soudního dvora, které má formu rozsudku, spočívá
v odpovědích na tyto dotazy. Rozhodnutí Soudního dvora je pro národní soud závazné jako
každé jiné soudní rozhodnutí, a to v konkrétní věci, jíž se týká. Soudní dvůr ovšem nemá
pravomoc stanovit národnímu soudu, že je povinen aplikovat určitý předpis práva Unie.
Pokud však takový předpis aplikovat bude, je Soudní dvůr oprávněn stanovit závazně jeho
výklad v daném případě. Tento výklad musí být respektován.
Fakultativně může řízení zahájit kterýkoli národní soud, proti jehož rozhodnutí je přípustný
opravný prostředek. Obligatorně zahajuje řízení o předběžné otázce soud, proti jehož
rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Podle Soudního dvora je národní soud povinnosti podat předběžnou otázku zbaven
tehdy, jestliže bude výklad práva EU natolik jasný, že nebude ponechávat pochybnost ohledně
správné interpretace práva EU. V této souvislosti se hovoří o teorii acte clair. Obdobně
je této povinnosti zbaven, pokud již bylo ustanovení práva EU v judikatuře Soudního
dvora dostatečně objasněno. V tomto případě hovoříme o uplatnění teorie acte éclairé.
OTÁZKY
1. Charakterizujte řízení o předběžné otázce (prejudiciální řízení).
2. Jaký je předmět řízení o předběžné otázce?
3. K jakému orgánu EU národní soud podává prejudiciální řízení?
111
Úřední věstník EU, Doporučení, Soudní dvůr Evropské unie,Doporučení pro vnitrostátní soudy o zahajování
řízení o předběžné otázce,[online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUri-
Serv/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2012:338:0001:0006:CS:PDF
Danuta Duda - Právo Evropské unie
97
4. Kdy dochází k fakultativnímu a kdy k obligatornímu zahájení řízení o předběžné
otázce?
5. Kdy existují výjimky z povinnosti zahájit prejudiciální řízení?
Vnitřní trh EU
98
6 VNITŘNÍ TRH EU
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží,
osob, služeb a kapitálu. V této kapitole se studenti seznámí s pojmy vnitřní trh, clo, dávka
s účinkem rovnocenným clu či s kvantitativním omezením dovozu/vývozu zboží, jak rovněž
s výjimkami ze zákazu kvantitativního omezení dovozu/vývozu zboží (tzv. exempční
klauzuli). Další podkapitoly pojednávají o ochranné známce EU a jejich náležitostech či o
volném pohybu osob a s ním souvisejícími záležitostmi jako trvalý pobyt či vyhoštění osob
z členského státu EU. Následující podkapitoly se týkají svobody usazování či volného pohybu
služeb a kapitálu. Téma vnitřní trhu uzavírá podkapitola týkající se uznávání odborných
kvalifikací v členských státech EU.
CÍLE KAPITOLY
• Dozvíte se, co to je vnitřní trh, clo, dávka s účinkem rovnocenným clu, kvantitativní
omezení dovozu a vývozu zboží.
• Budete umět vyjmenovat výjimky ze zákazu kvantitativního omezení dovozu/vývozu
(tzv. exempční klauzuli).
• Budete umět charakterizovat judikáty Dassonville, Cassis de Dijon a Donatella
Calfa.
• Zjistíte, jaké jsou důvody vyhoštění osob z členského státu a co to je trvalý pobyt
osob v jiném členském státě.
• Budete vědět, co to je ochranná známka EU a jaké jsou důvody zamítnutí zápisu
této známky.
• Zjistíte, co to je primární a sekundární svoboda usazování.
• Dozvíte se, co to je aktivní a pasivní pohyb služeb a jaké jsou podstatné rozdíly
mezi volným pohybem služeb a svobodou usazování.
• Zjistíte, jaké jsou rozdíly mezi volným pohybem kapitálu v užším smyslu a volným
pohybem plateb.
• Budete vědět, jak vypadá průběh uznávání odborných kvalifikací v ČR a jaké
jsou uznávací orgány v ČR.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
99
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Vnitřní trh, volný pohyb zboží, clo, dávka s účinkem rovnocenným clu, kvantitativní
omezení dovozu a vývozu zboží, judikát Dassonville, judikát Cassis de Dijon, exempční
klauzule, ochranná známka EU, volný pohyb osob, vyhoštění osob z členského státu, judikát
Donatella Calfa, volný pohyb služeb, svoboda usazování, volný pohyb kapitálu, volný
pohyb plateb, uznávaní odborných kvalifikací.
6.1 Vnitřní trh EU – základní charakteristika
Čl. 26 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Unie přijímá opatření určená k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu v souladu
s příslušnými ustanoveními Smluv.
Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží,
osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv.
Rada na návrh Komise stanoví obecné zásady a podmínky nezbytné k zajištění vyváženého
pokroku ve všech dotyčných odvětvích.
O postavení a významu vnitřního trhu v programu evropské integrace se celkem nevedou
velké spory. Téměř všeobecně se přijímá názor, že v ekonomické oblasti vnitřní trh je
a zůstane jeho hlavní součástí a jeho hlavním přínosem. Pomohl odstranit tradiční, většinou
staleté bariéry mezi trhy zúčastněných zemí: celní, obchodní, daňové, technické, administrativní
a jiné. Vznikla tak „oblast bez vnitřních hranic, v níž byly propojeny trhy zboží,
pracovníků, služeb a kapitálu". Společným úsilím členských zemí byl vytvořen hospodářský
prostor umožňující uplatňovat čtyři svobody: svobodu volného pohybu zboží, služeb,
osob a kapitálu.
Jako konečné cíle programu vnitřního trhu se uvádějí dva, ekonomický a politický:
- Zvýšit a udržet ekonomickou prosperitu, a to odstraněním překážek, které brání využití
ekonomického potenciálu jeho účastníků, na tomto základě zvyšovat životní úroveň, kvalitu
života,
- Přispět ke „stále užšímu spojení evropských národů", jak se říká v Preambuli Římské
smlouvy (1957), což pomůže odstranit staleté politické soupeření na evropském kontinentu,
jež opakovaně vyúsťovalo v krvavých konfliktech.
Očekávání spojená s vytvořením vnitřního trhu byla velká. Také dnes země usilující
o členství v Evropské unii si nejvíce slibují od zapojení do vnitřního trhu.
Celkově lze charakterizovat projekt vnitřního trhu jako program dalekosáhlé liberalizace
doprovázený dohodnutými pravidly. Program vzájemného otevření trhů předpokládal od-
Vnitřní trh EU
100
stranění všech dosavadních omezujících národních bariér, desítek a stovek národních předpisů
a na jejich místě zavedení společně dohodnuté evropské úpravy umožňující volný pohyb
po celém vnitřním trhu.112
6.2 Historie vnitřního trhu
Vytvoření vnitřního trhu, jež Římská smlouva zakotvila jako dominantní úkol zakladatelských
států, se ukázal jako nadmíru náročný. Původní termín jeho završení za dvanáct
let (do konce roku 1969) se ukázal jako neschůdný. V polovině roku 1968 byla sice odstraněna
cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod
s třetími zeměmi (celní unie), ale obchodu mezi členskými zeměmi nadále bránily především
odlišné národní technické předpisy (tzv.mimotarifní bariéry). Byl také uvolněn pohyb
pracovníků mezi členskými zeměmi zákazem jejich diskriminace, ale zůstal regulovaný
přístup k mnoha profesím. Také pohyb služeb přes hranice se uvolnil, ale bylo nutno
se přizpůsobit odlišným národním předpisům. Nejmenší pokrok vůbec byl zaznamenán
u volného pohybu kapitálu, hlavně z obavy odlivu kapitálu do jiných zemí. Byla sice přijata
pravidla na ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu, ale řada sektorů v členských
státech zůstala ve výlučné správě státu, který navíc uděloval podpory vybraným podnikům.
Jako pokrok se hodnotilo zavedení daně z přidané hodnoty (1967), ale bez harmonizace
daňových sazeb. Přínos byl oprávněně spatřován v rozhodnutí o financování evropského
rozpočtu na základě tzv. vlastních zdrojů (1970).
Pokroku při vytváření funkčního vnitřního trhu bránily tři hlavní bariéry, které poprvé
identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985):
1. Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udržovaly kontroly
zboží i osob,
2. Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů, jež brzdily volný
pohyb zboží, služeb i pracovníků,
3. Daňové: rozdíly v sazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly
si kontrolu na hranicích mezi členskými státy
Státy Unie si uvědomovaly, že roztříštěná Evropa omezuje její ekonomickou výkonnost,
její konkurenceschopnost zejména vůči USA a Japonsku a také její prestiž. Bylo zapotřebí
nového podnětu. Stalo se tak v roce 1985 s nástupem nové Komise v čele s J. Delorsem a
s přijetím zmíněné Bílé knihy, aby mohl být nedokončený program znovu nastartován.
Ukázalo se také, že je nutno doplnit Římskou smlouvu. To se stalo přijetím Jednotného
evropského aktu (1987), který stanovil, že dokončení vnitřního trhu na základě doporučení
Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku 1992 a že
k tomu bude upravena rozhodovací procedura v Radě. Legislativa týkající se vnitřního trhu
měla být nadále přijímána kvalifikovanou většinou hlasů. Jen u malé skupiny právních
aktů vztahujících se k vnitřnímu trhu byla k jejich přijetí vyžadována jednomyslnost (daně,
volný pohyb osob, vybrané problémy vztahující se k sociální politice). Nové bylo také to,
112
Euroskop, Stručná historie vnitřního trhu, [online]. 2005-13[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
https://www.euroskop.cz/8732/sekce/strucna-historie-vnitrniho-trhu/
Danuta Duda - Právo Evropské unie
101
že program vnitřního trhu se rozšířil za rámec čtyř svobod. Legislativa vnitřního trhu byla
doplněna také o předpisy týkající se sociálních otázek, ochrany životního prostředí, ekonomické
a sociální soudržnosti, výzkumu a technického rozvoje a v budoucnosti také hospodářské
a měnové unie.
Rok 1993 je tak označován za "dokončení" vnitřního trhu, 90 % návrhů Bílé knihy
bylo k tomuto datu přijato. Výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních
hranicích (odpadlo vyplňování celních formulářů), vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení
umožňující volný pohyb pracovníků, svoboda pro usazování podnikatelů a osob svobodného
povolání v jiných členských zemích, volný prostor pro poskytování služeb přes
hranice (pro banky, pojišťovny aj.), otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překážek
pro volné přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi.
Ve stejném roce byla přijata Maastrichtská smlouva, která doplnila program vnitřního
trhu o hospodářskou a měnovou unii.
Lisabonská strategie vyhlášená v roce 2000 jako program komplexních a radikálních
reforem měla z Evropy vytvořit vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast.
Všem bylo jasné, že vytyčené ekonomické reformy nemohou jít mimo program vnitřního
trhu. Evropská rada proto doporučila urychleně pracovat na „dobudování vnitřního
trhu v některých odvětvích a na zlepšení jeho dosud nízké výkonnosti v jiných" a tím dospět
„k plně funkčnímu trhu". Evropská rada vyzvala Komisi, aby v druhé polovině
2007 předložila „ambiciózní a komplexní přezkoumání jednotného trhu", s konkrétními
návrhy na opatření. Na tomto základě byl přijat program vnitřního trhu odpovídající 21.
století.
Termín „dokončení vnitřního trhu", který se často objevuje v dokumentech EU, nelze
chápat jako dosažení jeho konečné podoby. Ve skutečnosti je vytváření vnitřního trhu EU
kontinuálním procesem, který nikdy nelze považovat za dokončený. Je tomu tak proto, že
program vnitřního trhu musí neustále reagovat na podněty zvenčí (např. globalizace, klimatické
změny, závislost na zásobování energií, dopady finanční a hospodářské krize aj.)
a také na podněty vnitřní (např. stárnutí populace a úprava a zjednodušování legislativy).113
6.3 Volný pohyb zboží
Čl. 28 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Unie zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje jak
zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými
státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím.
Článek 30 se týká výrobků, které pocházejí z členských států, jakož i těch výrobků pocházejících
ze třetích zemí, které jsou v členských státech ve volném oběhu.
113
Euroskop, Stručná historie vnitřního trhu, [online]. 2005-13[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
https://www.euroskop.cz/8732/sekce/strucna-historie-vnitrniho-trhu/
Vnitřní trh EU
102
Čl. 29 SFEU
Za výrobky ve volném oběhu v členském státě se pokládají ty výrobky, které pocházejí
ze třetích zemí, u kterých byly v tomto členském státě splněny dovozní náležitosti a zaplacena
cla a poplatky s rovnocenným účinkem a u kterých nedošlo k plnému ani částečnému
navrácení těchto cel a poplatků.
Volný pohyb zboží je jedním s hlavních pilířů vnitřního trhu. Předpoklady vytvoření
vnitřního trhu států Unie, které se týkají zboží (výrobků) jsou:
a) celní unie, zahrnující mezi členskými státy
- zákaz cel na dovozy a vývozy, jakož i jakýchkoliv dávek s obdobným účinkem (vnitřní
aspekt celní unie) a
- přijetí jednotného celního tarifu (sazebníku) v jejich vztahu k třetím zemím (vnější
aspekt)
b) zrušení kvantitativních omezení dovozů a vývozů, jakož i jakýchkoliv opatření s obdobným
účinkem
c) zákaz daňové diskriminace dováženého (vyváženého) zboží,
d) uzpůsobení státních monopolů obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoliv
diskriminace mezi příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu nebo odbytu
zboží.
e) regulace státních podpor, aby nedocházelo k zvýhodňování tuzemských výrobců.
Smlouva používá pojmy „výrobky“ a „zboží“ jako synonyma. Jejich definici nepodává,
avšak lze ji vyčíst z rozhodnutí Soudního dvora: je to „cokoli, co může být způsobilé k peněžitému
hodnocení a co může být předmětem obchodní transakce“. Za zboží se tak
považují například i neplatné mince se sběratelskou hodnotou (dovoz a vývoz peněžních
prostředků, které jsou zákonnými platidly, se posuzuje podle pravidel volného pohybu kapitálů
a plateb), jakož i výrobky dodávané v rámci poskytované služby, například dodávaná
voda, dokonce i odpady.
Smlouva podrobně určuje, na které výrobky se volný pohyb vztahuje. Z hlediska druhů
jsou to všechny výrobky, včetně zemědělských produktů. Za zemědělské výrobky se považují
produkty rostlinné výroby, chovu zvířectva a rybolovu, jakož i výrobky prvotně zpracované,
které mají s těmito produkty přímou souvislost.114
Z hlediska původu výrobků se režim volného pohybu vztahuje na tyto výrobky:
a) výrobky, které mají svůj původ v členských státech,
b) výrobky, které pocházejí ze třetích států, avšak které již jsou v některém členském
státě ve volném oběhu, tj. ty výrobky, u nich byly splněny dovozní náležitosti
a zaplaceno clo.
6.4 Cla a poplatky s rovnocenným účinkem clu
Čl. 30 SFEU
114
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 162
Danuta Duda - Právo Evropské unie
103
Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými
státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy.
Čl. 31 SFEU
Společný celní sazebník stanoví Rada na návrh Komise.
Cly se rozumí veškeré dávky, které se vybírají podle celního sazebníku v souvislosti
s přechodem zboží přes hranice. Protože společný celní sazebník nahradil do té doby existující
národní celní sazebníky, není členským státům ponechána možnost vybírat na dovoz
ze třetích zemí taková cla, jež v něm nejsou uvedena.
Cla nemohla být mezi členskými státy zrušena okamžitě ke dni vstupu Smlouvy EHS
v platnost. Postup při postupném rušení cel byl proto stanoven tak, že členské státy se zavázaly
především nezvyšovat stávající cla a nezavádět nová (tzv. standstill – bývalý článek
25 Smlouvy ES – dnes článek 30 SFEU). Stávající cla byla postupně odbourávána v průběhu
přechodného období, které skončilo úplným zrušením cel uvnitř Společenství v polovině
roku 1968. V této souvislosti se 2 problémy – co je třeba považovat za clo a co je
„dávka s obdobným účinkem“.
Za cla ve smyslu uvedených ustanovení se považují i cla fiskální povahy, tedy cla, mající
stejný účel jako daně. Rozhodující tedy není účel, pro který je poplatek vybírán, ale skutečnost,
že je vybírán v návaznosti na přechod zboží přes státní hranice.115
Značné potíže může v praxi působit stanovení, zda jde o dávku s rovnocenným (obdobným
účinkem) jako clo. Soudní dvůr takovou dávku vymezil jako jakoukoli peněžní dávku,
byť méně významnou, uloženou na základě toho, že zboží přechází státní hranice. Dávka
přitom nemusí být inkasovaná na hranici, rozhodující je její vazba na dovoz zboží. Mnohdy
je taková dávka označená jako „daň“.
Je-li dávka ukládána podle druhu zboží bez ohledu na jeho původ, nejde o porušení
článku 30 SFEU za splnění těchto tří kumulativních podmínek:
1. dávka je vždy identická a je součástí všeobecného daňového systému,
2. je ukládána vždy stejným způsobem a
3. její výtěžek neslouží výhradně k prospěchu domácí (tuzemské) výroby.116
Ke zrušení cel a obdobných dávek došlo absolutně, tedy neexistuje žádná výjimka, kdy
by bylo možné clo uložit. Není to možné ani z důvodů uvedených v článku 36 SFEU
(obecná exempční klauzule týkající se dovozu a vývozu jako takového).
Nutno poznamenat, že články 28 a 30 a následovné SFEU mají přímý účinek, což znamená,
že osoba, která byla nucena zaplatit dávku v rozporu s těmito ustanoveními, může
přímo na jejich základě uplatnit nárok na její vrácení.117
115
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 163
116
Tamtéž, str. 164
117
Tamtéž, str. 165
Vnitřní trh EU
104
6.4.1 ZRUŠENÍ KVANTITATIVNÍHO OMEZENÍ DOVOZU A VÝVOZU A OPATŘENÍ
S ROVNOCENNÝM ÚČINKEM V EU
Čl. 34 SFEU
Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou
mezi členskými státy zakázána.
Čl. 35 SFEU
Množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou
mezi členskými státy zakázána.
Čl. 36 SFEU
Články 34 a 35 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné
veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života
lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou,
historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního
vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné
diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.
Zrušení cel a obdobných dávek samo o sobě k zajištění volného pohybu zboží nestačí.
K jeho omezování se kromě peněžního (tarifního) nástroje (cla) uplatňují v mezinárodním
obchodním styku ještě nástroje administrativní. Způsobem provedení je pak zpravidla administrativní
(tedy veřejnoprávní) akt zasahující do příslušného soukromoprávního (obchodního)
vztahu. Nejčastěji se uplatňují tzv. kvantitativní omezení (restrikce), tedy omezení
množství zboží dováženého nebo vyváženého. Jejich vyjádřením jsou tzv. dovozní
a vývozní kvóty, stanovené pro určitá období, které jsou závazné pro obchodní subjekty.
Tato forma je v určitém smyslu účinnější než cla, neboť rozsah omezení je možné stanovit
přímo a přesně podle potřeby.
SFEU upravuje zákaz kvantitativních omezení, jakož i jiných opatření podobného účelu,
v článcích 34 až 36. Článek 34 zakazuje kvantitativní omezení v dovozu, článek 35 ve vývozu.
Článek 36 stanoví, kdy se zákaz kvantitativních omezení nebo podobných opatření
neuplatní; je to tedy exempční klauzule.
Všechna ustanovení jsou adresována členským státům a zavazují tedy fakticky jejich
státní orgány. Jsou ovšem závazná i pro jakékoli nestátní instituce, které vystupují jménem
svých států na základě zmocnění.
Pokud jde o pojem opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení, rovněž
nenajdeme ve SFEU definici. Určité vymezení však poskytuje směrnice Komise č. 70/50,
která se však týkala výhradně aplikace bývalého (a dnes již zrušeného) článku 33 Smlouvy
EHS, tedy přechodného období. Dnes tak může sloužit jen jako nezávazné vodítko k výkladu
článku 34. Směrnice uvádí demonstrativní výčet opatření, která mají obdobný, resp.
rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení:
Danuta Duda - Právo Evropské unie
105
1. opatření rozlišující domácí a dovážené zboží, tj. znemožňující dovozy, které by jinak
mohly být realizovány, včetně opatření dovozy znesnadňující nebo ve vztahu k domácí
produkci prodražující,
2. opatření obecné povahy, tedy aplikující se stejně na výrobky dovezené i domácí. Tato
opatření se příčí článku 34, jen když jejich omezující účinky na volný pohyb zboží přesahují
účinky vlastní obchodním pravidlům, tj. když jsou v nepoměru k svému účelu nebo když
stejného cíle je možno dosáhnout jinými způsoby s menším omezením obchodu.
Na základě citované směrnice je možno specifikovat tato nedovolená opatření:
a) Zvláštní podmínky stanovené pro dovážené, avšak nikoli pro stejné či obdobné
tuzemské zboží, které narušují dovoz. Příkladem může být rozhodnutí ve věci Rewe v.
Zentralfinanz (4/75), kdy zdravotní kontrola jablek byla prováděna z důvodu podezření na
chorobu vyskytující se v Německu jen u jablek dovážených, nikoli domácích. Toto opatření
má sice diskriminační povahu podle článku 34 SFEU, avšak je přípustné s odvoláním na
ochranu zdraví obyvatelstva podle článku 36 SFEU. Soudní dvůr tedy stanovil, že takové
opatření je opatřením zakázaným článkem 34, avšak vztahuje se na něj výjimka podle
článku 36, takže není protiprávní. Byla tedy změněna jeho kvalifikace.
b) Znesnadňování dovozu diskriminací mezi jednotlivými obchodními kanály. Zde
je příkladem rozhodnutí ve věci Dassonville (8/74), kde firma Dassonville byla belgickým
dovozcem skotské whisky, nakupované od francouzského dodavatele. Belgický právní
předpis vyžadoval pro takový dovoz britské osvědčení o původu zboží, které francouzský
dodavatel nemohl opatřit. Firma Dassonville si proto takové osvědčení vyrobila sama
a byla belgickým prokurátorem obžalována pro padělání veřejné listiny. Bránila se tím, že
požadavek takového osvědčení je v rozporu s článkem 34 SFEU.
c) Favorizace, resp. preferenční režim pro domácí výrobky (např. judikát Buy Irish
– viz níže)118
Judikatura Soudního dvora k pojmu opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní
omezení dovozu.
Dassonville: V roce 1970 Gustave a Benoit Dassonville dovezli do Belgie Scotch
Whisky pod označením Johny Walker a Vat 69, kterou Gustave Dassonville koupil od francouzských
dovozců a distributorů těchto značek whisky. Francie nepožaduje osvědčení
o původu u Scotch Whisky. I když zboží bylo řádně dovezeno do Belgie na základě francouzských
dokladů, belgické úřady shledaly, že tyto doklady plně nesplňují požadavky belgického
práva, které zakazuje pod trestní sankcí dovážet, prodávat, vlastnit nebo dopravovat
za účelem prodeje destiláty, pokud tyto destiláty nemají oficiální doklad ověřující jejich
označení původu.
118
Týč, V. Základy práva EU pro ekonomy, str. 165-167
Vnitřní trh EU
106
Jak bylo zjištěno, obchodník, který chtěl dovézt do Belgie Scotch Whisky, která již předtím
byla ve volném oběhu ve Francii, může požadované osvědčení získat jen s daleko většími
obtížemi, než dovozce dovážející přímo ze země původu. Všechny obchodněprávní
předpisy přijaté členskými státy, které přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně
brání obchodu mezi členskými státy, je třeba považovat za opatření mající rovnocenný účinek
jako kvantitativní omezení.119
Cassis de Dijon: Společnost REWE-Zentral AG byla dovozcem zboží do Spolkové republiky
Německo a požádala o povolení dovézt z Francie, za účelem obchodování ve Spolkové
republice Německo, určité druhy lihových nápojů včetně likéru Cassis de Dijon obsahujícího
15-20 % alkoholu. Žádost byla zamítnuta, protože německý Zákon o státním
monopolu lihovin stanovil, že v SRN prodávané lihoviny obsahují minimálně 32 % alko-
holu.
Požadavky, týkající se minimálního obsahu alkoholu, nesplňují kritérium veřejného zájmu,
tedy zájmu, který by mohl převážit požadavek volného pohybu zboží jako jeden ze
základních principů EU. V praxi by obdobné požadavky vedly k podpoře alkoholických
nápojů s vyšším obsahem alkoholu s tím, že se z národního trhu vyloučí národní výrobky
jiného členského státu proto, že stanoveným požadavkům neodpovídají. Neexistuje tedy
oprávněný důvod pro to, aby uvedení na trh a prodej alkoholických nápojů – pokud tyto
byly v souladu s právem vyrobeny a jsou obchodovány v jiném členském státě – byly předmětem
zákonného zákazu prodeje nápojů s nižším obsahem alkoholu, než je stanoven národním
předpisem. Zatímco členské státy mohou – pokud se týče domácích výrobku a pokud
neexistuje relevantní unijní úprava – regulovat podmínky, za kterých jsou domácí výrobky
obchodovány, je situace u dovážených výrobků zcela odlišná. Jakýkoli výrobek dovezený
z jiného členského státu musí být v zásadě připuštěn na území dovážejícího členského
státu, pokud byl vyroben v souladu s právem, tj. v souladu s normami a postupy výroby,
které jsou na základě zvyklosti či tradic akceptovány v zemi vývozce, kde jsou také
obchodovány.120
Buy Irish: Opatření, která podněcují k nákupu pouze domácích produktů nebo jejich nákup
upřednostňují, představují opatření s rovnocenným účinkem podle článku 34 SFEU. Nejznámějším
případem takového vybízení k nákupu domácích produktů byla akce Buy Irish (kupujte
irské zboží), což byla rozsáhlá kampaň podněcující k nákupu domácího zboží na úkor dovážených
produktů. Soudní dvůr rozhodl, že jelikož tato kampaň byla jednoznačným pokusem snížit
objem dovozu, porušuje článek 34 SFEU. Členské státy mohou organizacím povolit vyzý-
119
Pomahač, R. Evropské právo, str. 145-146
120
Tamtéž, str. 146-147
Danuta Duda - Právo Evropské unie
107
vání k nákupu určitých druhů ovoce a zeleniny, například tím, že zmiňují jejich konkrétní vlastnosti,
i když jsou dané odrůdy typickými produkty daného státu, pokud není spotřebitelům doporučováno,
aby nakupovali domácí zboží výhradně proto, že pochází z dané země.121
6.4.2 VÝJIMKY ZE ZÁKAZU UPLATNĚNÍ KVANTITATIVNÍHO OMEZENÍ A OPATŘENÍ
S ROVNOCENNÝM ÚČINKEM (ČL.36 SFEU)
SFEU umožňuje podle článku 36 v určitých případech výjimky, kdy lze přímo uplatnit
kvantitativní omezení nebo opatření obdobného účinku. Jedná se tedy o derogaci (zrušení
právního předpisu nebo jeho části v důsledku nové právní úpravy) zákazu uvedeného
v článku 34.
Dovoz, vývoz nebo průvoz zboží lze podle článku 36 zakázat nebo omezit, je-li to odů-
vodněno
- veřejnou mravností,
- veřejným pořádkem,
- veřejnou bezpečností,
- ochranou zdraví a života lidí a zvířat a ochranou rostlin,
- ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou
hodnotu,
- ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví.
Uvedený výčet je taxativní.
Uplatnění výjimky je vázáno na dvě kumulativní podmínky. Nesmí jít o prostředek svévolné
diskriminace ani o skryté omezování obchodu mezi členskými státy. Aplikace článku
36 není závislá na žádném stanovisku Komise ani jiného orgánu EU, neboť jde o výjimky
ex lege (tedy ze zákona, podle zákona).
K jednotlivým důvodům uvedeným v článku 36:
a) Veřejná mravnost může být v některých zemích ohrožena například dovozem pornografického
zboží, jak o tom pojednává mimo jiné rozhodnutí Soudního dvora ve věci R v.
Henn and Darby (34/79). Žalované straně byly při dovozu do Británie zabaveny pornografické
tiskoviny a státní zástupce zahájil trestní stíhání dovozce, které se dostalo až před
nejvyšší soud (Sněmovna lordů). Zákaz dovozu pornografického zboží se v tomto konkrétním
případě vztahoval na artikly, které podle britského práva jsou s to mravně kazit veřejnost,
jsou tudíž právně závadné a v Británii proto nejsou předmětem legálního prodeje.
Soudní dvůr konstatoval, že článek 36 lze na tento případ aplikovat, neboť zákaz byl sice
diskriminační povahy, avšak nikoli svévolný, nešlo o skryté omezení obchodu mezi členskými
státy a účelem opatření byla ochrana veřejné morálky a nikoli vlastních výrobků téhož
druhů.
121
Evropská komise, Podnik a průmysl, Volný pohyb zboží, Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy
upravujících volný pohyb zboží, Připravilo a vypracovalo generální ředitelství pro podniky a průmysl, ředitelství
C – regulační politika,str. 22, [online]. 2010. [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:http://ec.europa.eu/enter-
prise/policies/single-market-goods/files/goods/docs/art34-36/new_guide_cs.pdf
Vnitřní trh EU
108
Opačné rozhodnutí bylo přijato Soudním dvorem ve věci Conegate Ltd (121/85). Šlo
opět o dovoz pornografického zboží, který byl zakázán podle zákona z r. 1876 dodnes platného.
Ten zakazuje dovoz veškerého zboží „neslušného a obscénního“, a to i takového,
které může být v Británii podle novějších předpisů vyráběno a prodáváno, což byl tento
případ. Šlo tedy o diskriminaci dováženého zboží a zákazu dovozu z důvodu ochrany veřejné
morálky se nebylo možno dovolat, když podobné zboží tuzemské je legálně v prodeji.
b) Veřejný pořádek bývá velmi zřídka důvodem použití článku 36. Stalo se tak v kontroverzním
rozhodnutí ve věci R v. Thompson (7/78), kdy omezení dovozu a vývozu sběratelských
zlatých mincí bylo shledáno oprávněným, neboť právo ražby mincí je jedním
z nezadatelných práv státu. K tomu je ovšem třeba připomenout, že sběratelské mince (tedy
nikoli platné mince použitelné jako platidlo) se nesporně považují za zboží se všemi dů-
sledky.
c) Dovolování se ochrany veřejného bezpečí je rovněž velmi vzácné. Stalo se tak ve věci
Campus Oil Ltd. v. Ministr průmyslu a energie Irska (72/83). Irský ministr nařídil dovozcům
nafty, aby nakoupili 35 % požadovaného množství naftových výrobků od Irish Natonial
Petroleum Co., a to za ceny ministrem stanovené. Šlo jasně o ochranářské a diskriminační
opatření, jehož důvodem byla snaha irské vlády držet nezbytnou zásobu nafty pro
případ eventuální krize. Soudní dvůr nicméně vyslovil závěr, že ve hře nebyly jen vlastní
ekonomické zájmy státu (které by samy o sobě aplikaci článku 36 nedovolovaly), ale především
eventuální zajištění těchto zájmů jinými prostředky, přičemž závaznost prodeje
i ceny byla Soudním dvorem uznána za opodstatněnou z hlediska případného rizika, které
představuje přerušení dodávek ropy zvenčí.
d) Ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin. Tento důvod patří k nejčastěji
uplatňovaným a zneužívaným a je k němu také bohatá judikatura. Jeho uplatnění vyžaduje
prokázat skutečné zdravotní riziko. Obecně se má za to, že platí-li ve státě vývozu dostatečné
normy na ochranu zdraví, které tomuto riziku odpovídají, nelze se dovolávat článku
36 jako důvodu pro uplatňování opatření proti dováženému zboží. Je ovšem obtížné stanovit,
co jsou „dostatečné normy“, neboť jde o relativní pojem. Určitá hlediska jsou obsažena
v rozhodnutí Soudního dvora, který vychází především ze zásady proporcionality - výjimka
je přípustná jen v případě, kdy je takový zásah do volného pohybu zboží úměrný chráněným
zájmům.
Příkladem může být rozhodnutí ve věci Komise v. Spojené království (Dovoz drůbežího
masa - 40/82). Před Vánoci 1981 zakázaly britské orgány dovoz krůt z Francie s odvoláním
na nedostatečnou kontrolu drůbežího masa ve Francii z hlediska případného nakažení tzv.
Newcastleskou chorobou. Vzhledem k tomu, že tato choroba se ve Francii v posledních
pěti letech nevyskytla, Soudní dvůr označil toto opatření za excesivní a za skryté omezování
obchodu mezi členskými státy.
Častým důvodem dovolání se článku 36 ze strany členského státu je existence jeho zdravotních
či sanitárních předpisů, které vyžadují kontrolu dováženého zboží a Soudní dvůr
Danuta Duda - Právo Evropské unie
109
pak zkoumá, zda tyto předpisy, prováděná kontrola a na jejím základě udělení či neudělení
povolení k dovozu nejdou nad rámec výjimky podle článku 36.
Do této kategorie patří především rozhodnutí ve věci Sandoz BV (174/82). Týkalo se
dovozu do Nizozemí tyčinek müsli, obsahujících vitaminovou přísadu. Nizozemská zdravotní
správa vycházela z toho, že vitaminy mohou být za určitých okolností (zejména při
předávkování) zdraví škodlivé, a proto dovoz potravin s přídavkem vitamínů je nizozemským
předpisem vázán na povolení orgánů zdravotní správy. Firma Sandoz dovážející tyto
tyčinky müsli povolení neobdržela. Soudní dvůr kvalifikoval tento předpis jako rozporný
s článkem 34 a zkoumal dále jeho případný soulad s článkem 36. Konstatoval, že vitaminy
nejsou samy o sobě škodlivé a jsou dokonce pro lidský organismus nezbytné. Škodlivá
ovšem může být jejich přehnaná konzumace. Nejsou-li harmonizovány vnitrostátní předpisy
upravující normy pro ochranu zdraví a je-li účelem požadovaného povolení právě tato
ochrana, je třeba členským státům ponechat dostatečný prostor pro vlastní úpravu. Při splnění
těchto podmínek tedy vnitrostátní předpisy zakazující uvádění potravin s přísadou vitaminů
na vlastní trh bez povolení spadají pod výjimku stanovenou článkem 36 za předpokladu,
že prodej je povolován, odpovídá-li přísada vitaminů reálným potřebám výživy.
e) Ochrana národního bohatství - uměleckých, historických nebo archeologických hodnot.
K aplikaci článku 36 z tohoto důvodu dosud nedošlo, nicméně ve věci Komise v. Itálie
(Vývozní dávka z uměleckých pokladů, 7/68) bylo konstatováno, že jako způsob zabránění
nežádoucímu vývozu uměleckých pokladů by kvantitativní omezení mohlo být oprávněné,
na rozdíl od uložení vývozní daně.
f) Ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví. V našem pojetí jde o ochranu duševního
vlastnictví, tedy průmyslových a autorských práv. Uplatnění práv z duševního
vlastnictví představuje vždy určitá omezení práv jiných subjektů, což dále znamená zásah
do volného pohybu zboží nebo do hospodářské soutěže v EU.122
Práva z duševního vlastnictví jsou rovněž teritoriálně omezena, tedy chráněna jen na
území státu, který ochranu udělil. Je-li například výrobek výrobce z členského státu A chráněn
patentem také v členském státě B, může být ve státě B vyráběn a distribuován jen se
souhlasem původního výrobce (majitele patentu). Tento souhlas se uděluje formou licenční
smlouvy. Tato licence zahrnuje výlučné právo jejího příjemce uvádět výrobek na trh ve
státě B. Toto výlučné právo znamená, že příjemce licence může bránit dovozu tohoto zboží
z kteréhokoli státu, včetně státu A, do státu B. Uzavře-li výrobce podobné licenční smlouvy
o výrobě a výlučném uvádění na trh svého výrobku i v dalších státech EU, znamená to
opětné rozdělení vnitřního trhu EU podle státních hranic, tedy krok opačným směrem, který
zcela odporuje duchu SFEU.
Uvedeným postupem by byl zcela negován účinek článků 34 až 36 SFEU o odstranění
překážek obchodu mezi členskými státy. Na druhé straně je však nutno práva k duševnímu
122
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 172-176
Vnitřní trh EU
110
vlastnictví respektovat. SFEU tedy chrání na jedné straně volný pohyb zboží v rámci vnitřního
trhu a na druhé straně práva k duševnímu vlastnictví, tedy dvě zcela protikladné věci.
Tento rozpor musel vyřešit Soudní dvůr, který oddělil otázku existence práv od jejich výkonu.
Soudní dvůr konstatoval, že zatímco existence práva je chráněna Smlouvou (článek
36), jeho výkon nikoli. Výkon práv k duševnímu vlastnictví tak musí respektovat články
34 až 36 SFEU (volný pohyb zboží), jakož i 101 a 102 SFEU (pravidla hospodářské sou-
těže).
Teorie oddělení existence a výkonu práva je doplněna ještě dále, a to teorií o vyčerpání
práv. Je-li posuzován řetězec transakcí v rámci výroby, distribuce a spotřeby chráněného
výrobku, je nutné vědět, ve kterém stadiu lze ještě právo uplatnit a ve kterém již nikoli.
Tento řetězec zahrnuje tyto hlavní stadia: výroba - první uvedení na trh výrobcem nebo jím
pověřenou osobou - další prodej v rámci tohoto trhu – eventuálně vývoz-dovoz - konečné
užití (spotřeba). Podle práva některých zemí dochází k vyčerpání práv z duševního vlastnictví
ve stadiu prvního uvedení na trh. Pro transakce následující se tedy již těchto práv
dovolávat nelze. Z této teorie vychází i Soudní dvůr.
Nejvýznamnějším rozhodnutím týkajícím se patentů je Centrafarm BV v. Sterling Drug
Inc. Sterling Drug je americký výrobce léčiv, který má své produkty chráněné patenty v několika
zemích západní Evropy, mezi jinými i v Německu, Holandsku a Velké Británii. Centrafarm
je firma, která tato léčiva dovážela z Velké Británie a Německa do Holandska, a to
bez souhlasu výrobce (majitele patentů), který je v prvních dvou zemích sám uvedl na trh.
Otázka zněla, zda za uvedených okolností může Sterling Drug bránit dovozu svých patentových
výrobků do státu, v němž jsou chráněny, děje-li se tak bez jeho souhlasu. Holandské
právo uznává výlučnost patentové ochrany v tom smyslu, že se vztahuje i na dovoz do Holandska.
Umožňuje tedy zakázat nedovolený dovoz, což je ovšem překážka volného pohybu
osob mezi členskými státy. Taková překážka je opodstatněná pouze v případě, že výrobek
byl uveden na trh bez souhlasu výrobce v členském státě, kde pro něj neexistuje patentová
ochrana. Pak je k dovozu do členského státu, kde patentová ochrana existuje, skutečně
třeba souhlasu výrobce jakožto majitele patentu. V opačném případě však nikoli –
výrobek již byl se souhlasem majitele patentu uveden na trh, a tím tedy došlo k vyčerpání
jeho práv. Neexistuje tedy právní titul, na základě něhož by mohl bránit dovozu z tohoto
jiného státu. Zákaz nedovoleného dovozu je tedy možný jen v případě, že v druhém členském
státě není výrobek patentově chráněn a majitel patentu účinného ve státě dovozu nedal
k uvedení na trh v tomto druhém státě souhlas. Splněny musí být ovšem zároveň obě
podmínky.123
123
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 262-264
Danuta Duda - Právo Evropské unie
111
6.5 Ochranná známka EU
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001ze dne 14. června 2017 o
ochranné známce Evropské unie. Na základě jediné přihlášky podané u Úřadu Evropské
unie pro duševní vlastnictví v Alicante získá přihlašovatel ochranu pro území celé EU.
Ochrannou známku EU mohou tvořit všechna označení, schopná grafického ztvárnění,
pokud jsou způsobilá rozlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb
jiných podniků. Označení, která mohou tvořit ochrannou známkou, mohou být například:
slova, fantazijní či patřící do běžného jazyka (v tom případě musí jít o slova, která
nejsou užívána v daném jazyce jako druhové označení zboží nebo služeb, jichž se známka
týká); jména a příjmení; podpisy; písmena, číslice; zkratky, kombinace písmen, číslic
a značek, loga; slogany; kresby, obrázky a obrazové znaky; podobizny; soubory slov nebo
grafických prvků; etikety; trojrozměrné ochranné známky, např. tvary výrobků či jejich
obalů; barvy a kombinace barev; zvukové známky, zejména hudební fráze.124
6.5.1 ŘÍZENÍ O PŘIHLÁŠCE OCHRANNÉ ZNÁMKY EU
Přihlášku ochranné známky EU lze podat podle volby přihlašovatele u Úřadu Evropské
unie pro duševní vlastnictví nebo u úřadu průmyslového vlastnictví členského státu. Přihláška
ochranné známky EU se podává v kterémkoli z úředních jazyků Evropské unie (tedy
i v českém jazyce).
Úředních jazyků Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví je však pouze pět: angličtina,
francouzština, němčina, italština a španělština. Přihlašovatel musí proto v přihlášce
uvést i druhý jazyk, který je jazykem Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví a s jehož
možným užitím pro řízení námitkové, zrušovací nebo řízení o neplatnosti souhlasí. Tento
jazyk může Úřad Evropského unie pro duševní vlastnictví používat také v písemných sděleních
přihlašovateli, pokud nebyla přihláška podána v některém z pěti úředních jazyků
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví.
Po podání přihlášky Úřad Evropského unie pro duševní vlastnictví zkoumá, zda jsou
splněny náležitosti podání, zda je přihlašovatel oprávněn být majitelem ochranné známky
EU, zda neexistují absolutní důvody zamítnutí přihlášky.
Je-li přihlášce přiznáno datum podání, Úřad Evropského unie pro duševní vlastnictví
vyhotoví rešeršní zprávu, v níž jsou uvedeny starší ochranné známky EU, nebo starší přihlášky
ochranných známek EU, jejichž existence byla zjištěna a které by mohly být namítány
vůči zápisu ochranné známky EU, která je předmětem přihlášky.
124
Úřad průmyslového vlastnictví, Ochranné známky Společenství, [online]. 1.12.2011. [cit. 18.8.2013].
Dostupné z:http://www.upv.cz/cs/prumyslova-prava/ochranne-znamky/prihlasovani-do-zahranici/ochranne-
znamky-spolecenstvi.html
Vnitřní trh EU
112
Jestliže v okamžiku podání přihlášky ochranné známky EU přihlašovatel požádá, aby
byla rešeršní zpráva vypracována i ústředními úřady průmyslového vlastnictví členských
států a zaplatí v příslušné lhůtě poplatek za rešerši, pak jakmile bylo přihlášce ochranné
známky EU přiznáno datum podání, předá Úřad Evropského unie pro duševní vlastnictví
kopii této žádosti ústředním úřadům průmyslového vlastnictví všech členských států, které
oznámily Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví své rozhodnutí provádět rešerše přihlášek
ochranných známek EU ve svém rejstříku ochranných známek.
Každý takový úřad předá Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy obdržel přihlášku ochranné známky EU, rešeršní zprávu, která buď
uvádí starší národní ochranné známky nebo starší přihlášky národních ochranných známek,
jejichž existence byla zjištěna a které by mohly být namítány vůči zápisu ochranné známky
EU, která je předmětem přihlášky, nebo konstatuje, že rešerše taková práva neodhalila.
Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví předá neprodleně přihlašovateli
ochranné známky EU rešeršní zprávu EU a na požádání též vnitrostátní rešeršní zprávy.
Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví nezamítne z moci úřední přihlášku ochranné
známky EU na základě zjištěných starších práv; nejdříve po uplynutí lhůty jednoho měsíce
ode dne odeslání rešeršních zpráv přihlašovateli se přihláška zveřejní ve věstníku Úřadu
Evropské unie pro duševní vlastnictví.
Po zveřejnění přihlášky ochranné známky EU vyrozumí Úřad Evropské unie pro duševní
vlastnictví o zveřejnění přihlášky majitele starších ochranných známek EU nebo starších
přihlášek ochranných známek EU uvedených v rešeršní zprávě EU.125
6.5.2 ABSOLUTNÍ DŮVODY PRO ZAMÍTNUTÍ ZÁPISU
Do rejstříku se nezapíšou:
• označení, která nejsou schopná grafického ztvárnění, zejména slova, včetně vlastních
jmen, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho balení, pokud nejsou způsobilá
rozlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků.
• ochranné známky, které postrádají rozlišovací způsobilost;
• ochranné známky, která jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou
v některém z členských států sloužit v obchodě k označení druhu, jakosti, množství, účelu,
hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobku či poskytnutí služby nebo jiných
jejich vlastností;
• ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, jež se staly
obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech.
• označení, která jsou tvořena výlučně tvarem, který je dán samotnou povahou výrobku,
nebo tvarem výrobku nezbytným pro dosažení technického výsledku, případně tvarem,
který dodává výrobku podstatnou hodnotu;
125
Úřad průmyslového vlastnictví, Ochranné známky Společenství, [online]. 30.11.2011. [cit. 18.8.2013].
Dostupné z:http://www.upv.cz/cs/prumyslova-prava/ochranne-znamky/prihlasovani-do-zahranici/ochranne-
znamky-spolecenstvi/rizeni-o-prihl_OZS.html
Danuta Duda - Právo Evropské unie
113
• ochranné známky, které jsou v rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými
mravy;
• ochranné známky, které jsou takové povahy, že mohou v některém členském státě
klamat veřejnost, např. ohledně povahy, jakosti nebo zeměpisného původu výrobku nebo
služby;
• ochranné známky pro vína obsahující zeměpisný údaj nebo se z něj skládající, určený
k identifikaci vín, anebo ochranné známky pro lihoviny obsahující zeměpisný údaj
nebo se z něj skládající, určený k identifikaci lihovin, přičemž tato vína nebo lihoviny tento
původ nemají.
6.5.3 RELATIVNÍ DŮVODY PRO ZAMÍTNUTÍ ZÁPISU
Na základě námitek majitele starší ochranné známky se přihlášená ochranná známka
nezapíše:
a) pokud je totožná se starší ochrannou známkou a výrobky nebo služby, pro které
byla podána přihláška ochranné známky, jsou totožné s výrobky nebo službami, pro které
je starší ochranná známka chráněna;
b) pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti
nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje
nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna;
nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou.
6.6 Volný pohyb osob
Již v 80. letech 20. století nastala situace, kdy volný pohyb osob, zahrnující přesídlování
fyzických osob v rámci členských zemí EU, přestal být pojímán jako pouhá svoboda ekonomická
a stal se svobodou ve smyslu politickém a společenském.
Bylo třeba vyřešit dva druhy problémů:
a) usnadnit fyzický pohyb osob přes hranice mezi členskými státy zjednodušením
a posléze zrušením hraničních kontrol (technický aspekt pohybu),
b) rozšířit režim volného pohybu, tedy možnost usídlovat se kdekoli v EU, na
všechny kategorie osob, tedy i na osoby, které nejsou ekonomicky činné (politicko-společenský
aspekt).
Ad a) Potřeba zjednodušeného hraničního režimu vyvstala již v první polovině 80. let,
a to ještě před přijetím Jednotného evropského aktu, který v této věci znamenal hlavní pozitivní
zlom. Právní úprava byla obsažena v tzv. Schengenských dohodách, uzavřených
mezi většinou členských států.
Ad b) Rozšíření režimu volného pohybu na další kategorie osob bylo prováděno postupně.
Na počátku 90. let byly na základě Jednotného evropského aktu přijaty tři směrnice,
Vnitřní trh EU
114
rozšiřující okruh oprávněných osob takto: (č. 90/364 na osoby žijící z nezávislých příjmů
– rent, dividend apod., č. 90/365 na důchodce a č. 90/366 na studenty). Maastrichtská
Smlouva o EU dovršila tento proces tím, že zavedla k 1.11.1993 občanství Evropské unie.
Stanovila, že „každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států s omezeními a podmínkami stanovenými touto Smlouvou a opatřeními
k jejímu provedení“ (čl. 21 SFEU).126
Čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii.
Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky
členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci
a jiné pracovní podmínky.
S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou
zdraví zahrnuje právo:
a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;
b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;
c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními
a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků;
d) zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za podmínek, které budou
předmětem prováděcích nařízení vydaných Komisí.
Toto se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států,
o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,
72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS
a 93/96/EHS:
Tato směrnice představuje jednotnou úpravu pro všechny kategorie osob. Vztahuje se
na občany Unie a jejich rodinné příslušníky obecně a reguluje jejich pohyb a pobyt na
území členských států. Upraveny jsou také podmínky trvalého pobytu a omezení těchto
práv.
Pro účely této směrnice se rozumí:
1. „občanem Unie“ osoba, která je státním příslušníkem některého členského státu;
2. „rodinným příslušníkem“:
a) manžel nebo manželka;
b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě
právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského
státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu
s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského
členského státu;
126
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 180
Danuta Duda - Právo Evropské unie
115
c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými
osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky
stanovení v písmenu b);
d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci
manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b);
3. „hostitelským členským státem“ členský stát, do nějž se občan Unie stěhuje za účelem
výkonu svého práva volného pohybu a pobytu.
6.6.1 PRÁVO NA OPUŠTĚNÍ ÚZEMÍ
Aniž jsou dotčeny předpisy o cestovních dokladech použitelné pro kontroly na státních
hranicích, mají všichni občané Unie s platným průkazem totožnosti nebo cestovním pasem
a jejich rodinní příslušníci, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají
platný cestovní pas, právo opustit území členského státu a odebrat se do jiného členského
státu.
Po osobách uvedených výše nesmějí být požadována výjezdní víza ani jiné rovnocenné
formality.
Členské státy v souladu se svými právními předpisy vydávají a obnovují svým státním
příslušníkům průkaz totožnosti nebo cestovní pas s uvedením jejich státní příslušnosti.
Cestovní pas je platný alespoň pro všechny členské státy a pro země, kterými musí jeho
držitel po cestě mezi členskými státy projet. Neupravuje-li právo členského státu vydávání
průkazů totožnosti, musí doba platnosti veškerých vydávaných nebo prodlužovaných cestovních
pasů činit alespoň pět let.
6.6.2 PRÁVO NA VSTUP
Aniž jsou dotčeny předpisy o cestovních dokladech použitelné pro kontroly na státních
hranicích, zaručují členské státy občanům Unie vstup na své území s platným průkazem
totožnosti nebo cestovním pasem a rodinným příslušníkům, kteří nejsou státními příslušníky
žádného členského státu, vstup na své území s platným cestovním pasem. Po občanech
Unie nesmějí být požadována výjezdní víza ani jiné rovnocenné formality.
Po rodinných příslušnících, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, je
požadováno pouze vstupní vízum v souladu s nařízením (ES) č. 539/2001 nebo případně
s vnitrostátním právem. Pro účely této směrnice jsou od vízové povinnosti osvobozeni rodinní
příslušníci s platnou pobytovou kartou. Členské státy poskytnou těmto osobám
všechny prostředky, aby jim usnadnily získání nezbytných víz. Tato víza se udělují bezplatně,
zrychleným postupem v nejkratší možné lhůtě.
Předloží-li rodinní příslušníci, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pobytovou
kartu, nedá hostitelský stát do jejich cestovního pasu vstupní ani výstupní razítko.
Vnitřní trh EU
116
Nemá-li občan Unie nebo rodinný příslušník, který není státním příslušníkem žádného
členského státu, potřebné cestovní doklady, případně nezbytná víza, poskytne mu dotyčný
členský stát před jeho vrácením veškeré vhodné možnosti, aby potřebné doklady v přiměřené
lhůtě získal nebo mu byly dodány, nebo aby doložil či jinak prokázal, že se na něj
vztahuje právo volného pohybu a pobytu.
Členský stát může od dotyčné osoby vyžadovat, aby v přiměřené a nediskriminační
lhůtě ohlásila svou přítomnost na jeho území. Při nesplnění tohoto požadavku může dotyčná
osoba podléhat přiměřeným a nediskriminačním sankcím.
6.6.3 KRÁTKODOBÝ POBYT (PRÁVO POBYTU PO DOBU DO TŘÍ MĚSÍCŮ)
Právo krátkodobého pobytu (do tří měsíců) není vázáno na žádnou podmínku či formalitu
(kromě předložení platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu).
6.6.4 PRÁVO POBYTU PO DOBU DELŠÍ NEŽ 3 MĚSÍCE
Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší
než tři měsíce, pokud:
a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně
výdělečně činnými; nebo
b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého
pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou
účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna
rizika; nebo
c) jsou zapsáni u soukromého či veřejného subjektu, akreditovaného nebo financovaného
hostitelským členským státem v souladu s jeho právními předpisy nebo správní praxí
z prvotního důvodu studia, včetně odborné přípravy, a jsou účastníky zdravotního pojištění,
kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a prohlášením nebo
jiným podobným prostředkem podle své volby ujistí příslušný vnitrostátní orgán, že mají
dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky, aby se po dobu jejich pobytu
nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu; nebo
e) jsou rodinnými příslušníky doprovázejícími nebo následujícími občana Unie, který splňuje
podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c).
Právo pobytu se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující
v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného
členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené
v písm. a), b) nebo c).
Členský stát může u pobytu delšího než tři měsíce požadovat po občanech Unie, aby se
zaregistrovali u příslušných orgánů. Lhůta pro registraci nesmí být kratší než tři měsíce ode
Danuta Duda - Právo Evropské unie
117
dne příjezdu. Osvědčení o registraci s uvedením jména a adresy registrované osoby a datem
registrace je vystaveno okamžitě. Při nesplnění požadavku registrace může osoba podléhat
přiměřeným a nediskriminačním sankcím.
6.6.5 POBYTOVÁ KARTA
Rodinným příslušníkům občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského
státu a jejichž plánovaná doba pobytu přesahuje tři měsíce, vydají členské státy pobytovou
kartu. Lhůta pro podání žádosti o pobytovou kartu nesmí být kratší než tři měsíce
ode dne příjezdu. Při nesplnění povinnosti registrace může dotyčná osoba podléhat přiměřeným
a nediskriminačním sankcím.
Právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného
členského státu, je nejpozději šest měsíců ode dne podání žádosti potvrzeno vydáním
dokladu, který se nazývá „Pobytová karta rodinného příslušníka občana Unie“. Osvědčení
o podání žádosti o pobytovou kartu se vydává okamžitě. K vydání pobytové karty vyžadují
členské státy předložení těchto dokladů:
a) platného cestovního pasu;
b) dokladu potvrzujícího rodinný vztah nebo registrované partnerství;
c) osvědčení o registraci, nebo neexistuje-li systém registrace, jakýkoliv jiný doklad o pobytu
občana Unie, kterého doprovázejí nebo následují, v hostitelském členském státě;
d) doklad potvrzující rodinnou vazbou, trvalý partnerský vztah, povinnost výživy nebo
vážné zdravotní důvody rodinného příslušníka naléhavě vyžadujícího osobní péči.
Pobytová karta má platnost po dobu pěti let ode dne vydání, nebo po dobu předpokládaného
pobytu občana Unie, je-li kratší než pět let. Platnost pobytové karty není dotčena
dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující šest měsíců v roce, nepřítomností delšího
trvání z důvodu plnění povinné vojenské služby ani nepřítomností po dobu nejvýše dvanácti
po sobě jdoucích měsíců z důležitých důvodů, například z důvodu těhotenství nebo
narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy nebo vyslání do jiného členského
státu nebo třetí země zaměstnavatelem.
6.6.6 PRÁVO TRVALÉHO POBYTU
Právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě
legálně pobývají po dobu pěti let. Toto se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky,
kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a s občanem Unie v hostitelském
členském státě nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.
Nepřetržitost pobytu není dotčena dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující celkem
šest měsíců v roce, nepřítomností delšího trvání z důvodu plnění povinné vojenské
služby ani souvislou nepřítomností po dobu nejvýše dvanácti měsíců z důležitých důvodů,
například z důvodu těhotenství nebo narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy
nebo vyslání do jiného členského státu nebo třetí země zaměstnavatelem.
Vnitřní trh EU
118
Již nabyté právo trvalého pobytu může být ztraceno pouze z důvodu nepřítomnosti
v hostitelském členském státě po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky.
6.6.7 KARTA TRVALÉHO POBYTU
Rodinným příslušníkům, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu
a mají právo trvalého pobytu, vydávají členské státy do šesti měsíců od podání žádosti kartu
trvalého pobytu. Platnost karty trvalého pobytu se vždy po deseti letech automaticky pro-
dlužuje.
Žádost o kartu trvalého pobytu se podává před skončením platnosti pobytové karty. Při
nesplnění povinnosti požádat o kartu trvalého pobytu může dotyčná osoba podléhat přiměřeným
a nediskriminačním sankcím. Platnost karty trvalého pobytu není dotčena přerušením
pobytu kratším než dva po sobě jdoucí roky.
6.6.8 OMEZENÍ PRÁVA VSTUPU A PRÁVA POBYTU Z DŮVODŮ VEŘEJNÉHO POŘÁDKU,
VEŘEJNÉ BEZPEČNOSTI NEBO VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ
Členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti
nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským úče-
lům.
Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu
se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné
osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodů-
vodňuje.
Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která
přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.
Ke zjištění, zda dotyčná osoba představuje ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné
bezpečnosti, může hostitelský členský stát, považuje-li to za nezbytné, při vydávání osvědčení
o registraci nebo nemá-li systém registrace, do tří měsíců od příjezdu dotyčné osoby
na jeho území nebo od ohlášení její přítomnosti na jeho území nebo při vystavování pobytové
karty požádat členský stát původu nebo v případě potřeby jiné členské státy o poskytnutí
informací o případných minulých policejních záznamech o dotyčné osobě. Tato šetření
nesmějí být prováděna systematicky. Konzultovaný členský stát odpoví do dvou měsíců.
Členský stát, který vydal cestovní pas nebo průkaz totožnosti, umožní držiteli dokladu,
který byl z jiného členského státu vyhoštěn z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti
nebo veřejného zdraví, opětovný vstup na své území bez jakýchkoliv formalit, a to
i když doklad pozbyl platnosti nebo státní příslušnost držitele je sporná.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
119
6.6.9 VYHOŠTĚNÍ Z ČLENSKÉHO STÁTU EU
Před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti
vezme hostitelský členský stát v úvahu skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné
osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská
a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu.
Hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného
pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie nebo
jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého
pobytu na jeho území.
Jedinými nemocemi, které odůvodňují opatření omezující svobodu pohybu, jsou výhradně
nemoci s epidemickým potenciálem definované odpovídajícími akty Světové zdravotnické
organizace a jiné nakažlivé nemoci a nakažlivé parazitické nemoci, pokud se na
ně vztahují ochranná opatření používaná na státní příslušníky hostitelského členského státu.
Důvodem k vyhoštění z území nesmějí být nemoci, které se vyskytnou po uplynutí lhůty
tří měsíců po příjezdu.
Existují-li závažné důvody, mohou členské státy do tří měsíců po příjezdu vyžadovat od
osob s právem pobytu, aby se podrobily bezplatné lékařské prohlídce, kde by bylo zjištěno,
zda netrpí žádnou nemocí s epidemickým potenciálem definovanou odpovídajícími akty
Světové zdravotnické organizace a jinou nakažlivou nemocí a nakažlivou parazitickou nemocí.
Vyžadování těchto prohlídek nesmí být běžnou praxí.
Rozhodnutí o omezení svobody pohybu a pobytu se dotyčným osobám oznamují písemně
a takovým způsobem, aby mohly porozumět jejich obsahu a jejich důsledkům pro svou
osobu.
Není-li to v rozporu se zájmy bezpečnosti státu, jsou dotyčné osoby přesně a úplně
informovány o důvodech veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví,
na nichž jsou založena rozhodnutí přijatá v jejich případě.
V oznámení rozhodnutí je uveden soud nebo správní orgán, u kterého může dotyčná
osoba podat opravný prostředek, lhůta k jeho podání a popřípadě lhůta, kterou má osoba na
opuštění území členského státu. S výjimkou odůvodněných naléhavých případů nesmí být
lhůta na opuštění území kratší než jeden měsíc ode dne oznámení.
Dotyčné osoby mají v hostitelském členském státě přístup k soudním a případně správním
opravným řízením za účelem přezkumu rozhodnutí přijatých vůči nim z důvodů veřejného
pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.
Je-li součástí návrhu na opravný prostředek proti rozhodnutí o vyhoštění nebo návrhu
na soudní přezkum tohoto rozhodnutí žádost o předběžné opatření pozastavující výkon tohoto
rozhodnutí, nesmí ke skutečnému vyhoštění dojít před vydáním rozhodnutí o tomto
předběžném opatření, s výjimkou těchto případů:
Vnitřní trh EU
120
• je-li rozhodnutí o vyhoštění založeno na předchozím soudním rozhodnutí,
nebo
• měly-li dotyčné osoby již dříve přístup k soudnímu přezkumu, nebo
• zakládá-li se rozhodnutí o vyhoštění na naléhavých důvodech veřejné bez-
pečnosti.
Členské státy mohou zakázat dotyčné osobě pobyt na svém území v průběhu opravného
řízení, ale nesmějí jí bránit osobně vystoupit na svou obhajobu, kromě případů, kdy by její
přítomnost mohla způsobit závažné narušení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti
nebo kdy se opravný prostředek nebo soudní přezkum týkají odepření vstupu na území.
Osoby, kterým byl zakázán pobyt z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti,
mohou po uplynutí přiměřené lhůty, která závisí na okolnostech, avšak nejdéle po
uplynutí tří let od vykonání pravomocného rozhodnutí o zákazu pobytu přijatého v souladu
s právem EU, podat žádost o zrušení zákazu pobytu odůvodněnou skutečnostmi nasvědčujícími
tomu, že došlo k podstatné změně okolností, kterými bylo rozhodnutí o zákazu pobytu
odůvodněno. Dotyčný členský stát rozhodne o této žádosti do šesti měsíců od jejího
podání.Po dobu posuzování své žádosti nemají tyto osoby právo vstoupit na území dotyčného
členského státu.
Donatella Calfa:Italská státní příslušnice, paní Donatella Calfa, byla během svého turistického
pobytu na Krétě obviněna z trestných činů nelegálního držení a užívání drog.
Řecký trestní soud prvního stupně ji shledal vinnou a odsoudil ji k trestu 3 měsíců odnětí
svobody a nařídil, aby byla vyhoštěna z území Řecka s doživotním zákazem návratu zpět.
Paní Calfa se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Odvolání směřovalo do té části rozsudku,
kterou jí byl stanoven doživotní zákaz vstupu na území Řecka. Paní Calfa se obrátila na
Nejvyšší odvolací soud, a ten položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, týkající se
slučitelnosti příslušného ustanovení řeckého protidrogového zákona s ustanovením
Smlouvy Evropského společenství o volném pohybu osob a služeb.
Soudní dvůr ve svém rozsudku uvedl, že získávání a držení nedovolené drogy pro vlastní
potřebu nemůže být důvodem pro doživotní vyhoštění. Nejde tady o ohrožení životních
zájmu státu, o ohrožení veřejného pořádku či bezpečnosti.
6.7 Svoboda usazování
Čl. 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
V rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro
státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Stejně tak jsou
zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností státními
příslušníky jednoho členského státu usazenými na území jiného členského státu.
Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon,
jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností, za podmínek stanovených pro
Danuta Duda - Právo Evropské unie
121
vlastní státní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu ji-
nak.
Druhou kategorií ekonomických činných osob (vedle pracovníků), na něž se vztahuje
svoboda volného pohybu, jsou živnostníci, podnikatelé a příslušníci tzv. svobodných povolání.
Obsah jejich práv se poněkud liší od práv pracovníků, neboť sami nejsou u nikoho
zaměstnáni (tj. nepracují v pracovním ani v podobném poměru) a zpravidla mají vlastní
firmu, jejíž činnost na území dalšího členského státu rovněž musí být právně regulována.
Některé české texty používají místo termínu „svoboda usazování“ spíše „svoboda podnikání“.
I když z jazykového hlediska se termín „usazování“ v češtině jeví jako méně
vhodný, je obsahově přesnější. Podnikat lze totiž až tam, kde již podnik existuje. Tato svoboda
však zahrnuje nejen podnikání v tomto smyslu, ale i zakládání podniků pro budoucí
podnikání. Termín „usazování“ je tedy širší a odpovídá tak obsahově původním jazykovým
verzím „establishment“ či „établissement“.
Sekundární legislativa pro tuto oblast zahrnuje dnes směrnice č. 2004/38 týkající se
obecně volného pohybu osob, která nahradila několik původních směrnic z 60. a 70. let.
Právo příslušníka členského státu (tedy osoby fyzické nebo právnické) podnikat (tedy
zřídit podnik, resp. živnost a provozovat tento podnik nebo živnost, případně svobodné povolání)
v jiném členském státě musí být zaručeno identicky jako pro příslušníky tohoto
jiného členského státu. Jedná se o asimilační (národní) režim, tedy o zákaz diskriminace
podle státní příslušnosti státu podnikání.127
Primární svoboda usazování: Zahrnuje přeshraniční přenesení sídla samostatně výdělečně
činných osob a společnosti, stejně jako zahájení samostatné činnosti osobou, dosud
v hostitelském státě nesamostatně činnou.
Sekundární svoboda usazování: Znamená, že dochází k novému, přeshraničnímu
umístění částí podniku, aniž by se měnilo místo výkonu hlavní činnosti. K tomu může dojít
založením právně samostatných jednotek (dceřiné společnosti), ale také zřízením právně
nesamostatných poboček. 128
Věcná působnost: Svoboda usazování zahrnuje všechny činnosti, které mají přímo
nebo nepřímo něco společného se změnou sídla nebo založením pobočky. Zahrnuje volný
pohyb osob a vztahuje se na všechny postupy a činnosti, které se dotýkají otevření, organizace
a udržování podniku/pobočky.
Osobní působnost: Nositeli svobody usazování jsou fyzické osoby, státní příslušníci
některého členského státu, ale i společnosti založené podle práva některého členského
státu, jež mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř EU.
127
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 188-189
128
Dauses, M., A., Příručka hospodářského práva EU, str. 348
Vnitřní trh EU
122
S obchodními společnostmi založenými podle práva některého členského státu, jež mají
své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř EU, se zachází stejně jako
s fyzickými osobami, které jsou státními příslušníky členských států.129
6.8 Volný pohyb služeb
Čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř
Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než
se nachází příjemce služeb.
Čl. 57 SFEU
Za služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud
nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.
Služby zahrnují zejména:
a) činnosti průmyslové povahy;
b) činnosti obchodní povahy;
c) řemeslné činnosti;
d) činnosti v oblasti svobodných povolání
Aniž jsou dotčena ustanovení kapitoly týkající se práva usazování, může poskytovatel
služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost ve státě, kde je služba
poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním přísluš-
níkům.
Základním pojmovým znakem služby unijní dimenze je tedy přeshraniční (mezinárodní)
prvek. Sídlo (bydliště) poskytovatele služby je v jiném členském státě než bydliště (sídlo)
příjemce služby. Rozlišuje se poskytování služby aktivní a pasivní. V prvním případě se
přemisťuje do jiného členského státu poskytovatel služby (např. advokát). Ve druhém případě
se přemísťuje příjemce služby za poskytovatelem (např. léčení pacienta v zahraničním
zdravotnickém zařízení). Existuje i třetí varianta, při které oba účastníci zůstávají ve svých
státech, ale přemisťuje se předmět služby (např. architektonické plány nebo počítačové
programy). Pro všechny varianty však platí, že poskytovatel a příjemce služby jsou lokalizováni
v různých členských státech.
Zákaz diskriminace: Diskriminován nesmí být v rámci EU vzhledem k vlastním příslušníkům
nejen zahraniční poskytovatel služby, ale ani její zahraniční příjemce. Za diskriminaci
ovšem nelze považovat uplatňování vnitrostátních pravidel pro výkon určitých povolání,
které se týkají především kvalifikačních a jiných předpokladů majících zaručit kvalitu
poskytované služby. Musí jít ovšem o speciální profesní pravidla, která jsou v daném
státě uplatňována na všechny, a to v obecném zájmu. Přesto může tato okolnost podstatně
129
Dauses, M., A., Příručka hospodářského práva EU, str. 350-354
Danuta Duda - Právo Evropské unie
123
ztížit nebo dokonce znemožnit poskytování služby v určitém státě, jehož právní řád stanoví
obecné podmínky, které mohou být pro zahraničního podnikatele prakticky nesplnitelné.130
6.8.1 SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Aby došlo k vytvoření skutečného vnitřního trhu služeb, klade si Směrnice o službách
za cíl zvýšit svobodu usídlování poskytovatelů služeb v jiných členských státech a svobodu
poskytování služeb mezi členskými státy. Zároveň tato směrnice usiluje o rozšíření výběru
nabízeného adresátům služeb a zlepšení kvality služeb pro spotřebitele i podniky využívající
tyto služby.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006
o službách na vnitřním trhu
Tato směrnice vytváří obecný právní rámec podporující svobodu usídlování poskytovatelů
služeb, jakož i volný pohyb služeb a zároveň zajišťující vysokou úroveň kvality
služeb.
Spočívá na následujících čtyřech pilířích:
• zvýšení svobody usídlování a svobody poskytování služeb v rámci EU;
• posílení práv adresátů služeb coby jejich uživatelů;
• podpora kvality služeb;
• navázání účinné administrativní spolupráce mezi členskými státy.
OBLAST PŮSOBNOSTI
Směrnice vytváří obecný právní rámec pro všechny služby poskytnuté za úplatu (kromě
vyňatých odvětví); zároveň však přihlíží ke specifické povaze jistých činností či profesí.
Spadají pod ni služby, jako jsou:
• stavební a řemeslná činnost;
• maloobchod;
• většina regulovaných povolání (např. advokáti, architekti, inženýři a účetní);
• služby vázané na podniky (např. údržba kanceláří, poradenství v oblasti řízení a re-
klamy);
• cestovní ruch;
• realitní služby;
• soukromá výuka.
Z oblasti působnosti této směrnice je vyloučeno několik druhů služeb, zejména:
• finanční služby;
• telekomunikační sítě;
• doprava;
• zdravotní služby;
• herní aktivity;
• některé sociální služby.
130
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 190-191
Vnitřní trh EU
124
Směrnice se vztahuje na následující dva případy:
• Při trvalém usídlení podniku, tj. pokud chce konkrétní podnikatel nebo podnik zřídit
trvalé sídlo (podniku nebo pobočky) ve vlastní zemi nebo v jiné zemi EU.
• Při přeshraničním poskytování služeb, tj. pokud již zřízený podnik v jedné zemi EU chce poskytovatslužbyv
jinézemiEU,anižbysitamzřídiltrvalésídlo,nebopokudsispotřebitelsídlící
v jedné zemi EU přeje obdržet službu od poskytovatele sídlícího v jiné zemi EU.
Adresátům služeb, zejména spotřebitelům a podnikům, navíc směrnice zajišťuje větší
výběr a lepší dostupnost služeb v rámci EU, a to tak, že:
• příjemci služeb jsou lépe informováni o poskytovatelích služeb i o poprodejních zárukách
či opravách;
• směrnice zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti či bydliště
příjemce služeb.
ZJEDNODUŠENÍ ADMINISTRATIVY
Směrnice ukládá členským státům, aby zjednodušily všechny postupy uplatňované při
zřizování a realizaci aktivit v oblasti služeb. Formální požadavky, jako je povinnost předložit
původní dokumenty, ověřené překlady či ověřené kopie, musí být až na výjimky zrušeny.
Od prosince 2009 musí podniky a jednotlivci mít možnost splnit všechny formality
on-line pomocí „jednotných kontaktních míst“. Jednotná kontaktní místa jsou portály elektronické
veřejné správy spuštěné národními orgány každé země EU. Poskytovatelé služeb
je mohou využívat k následujícím účelům:
• získání podrobných informací o podnikání v zahraničí či v jejich zemi původu;
• on-line vyřízení administrativních formalit týkajících se zřízení podniku;
• on-line vyřízení administrativních formalit týkajících se přeshraničního poskytování
služeb.
ODSTRANĚNÍ PRÁVNÍCH A ADMINISTRATIVNÍCH PŘEKÁŽEK ROZVOJE ČINNOSTÍ V OBLASTI
SLUŽEB
Aby zvýšila svobodu usídlování, počítá směrnice s:
• povinností vyhodnotit slučitelnost povolovacích režimů s ohledem na zásady nediskriminace
a přiměřenosti a dodržovat jisté zásady, pokud jde o povolovací podmínky
a postupy platné pro činnosti v oblasti služeb;
• zákazem jistých právních požadavků neodůvodnitelně přetrvávajících v právních
předpisech některých členských států, jako např. požadavků na státní příslušnost;
• povinností vyhodnotit slučitelnost určitého množství dalších právních požadavků
s ohledem na zásady nediskriminace a přiměřenosti.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
125
USNADNĚNÍ DOČASNÉHO POSKYTOVÁNÍ PŘESHRANIČNÍCH SLUŽEB
Aby posílila svobodu poskytování služeb, stanovuje směrnice, že členské státy musí zaručit
svobodný přístup ke službě i její svobodné poskytování na jejich území. Členský
stát, do nějž se poskytovatel služeb přesune, nebude moci vyžadovat dodržování takových
vlastních požadavků, které nejsou nediskriminační a přiměřené a které nejsou vyžadovány
z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví či ochrany životního
prostředí. Směrnice rovněž stanovuje jisté množství důležitých odchylek od této zásady,
např. v oblasti profesní kvalifikace, vysílání pracovníků a služeb obecného hospodářského
zájmu.
POSILOVÁNÍ PRÁV SPOTŘEBITELŮ COBY UŽIVATELŮ SLUŽEB
V rámci ochrany práv adresátů služeb směrnice:
• upřesňuje právo adresátů využívat služby jiných členských států;
• stanovuje právo adresátů obdržet informace o pravidlech platných pro poskytovatele
služeb bez ohledu na jejich sídlo a nabízené služby.
ZAJIŠTĚNÍ KVALITY SLUŽEB
V rámci kvality služeb si směrnice klade za cíl:
• posílit kvalitu služeb např. podporou dobrovolné certifikace činností či formulováním
chart kvality;
• podpořit vypracovávání evropských kodexů chování, zejména ze strany profesních
organizací či sdružení.
NAVÁZÁNÍ ÚČINNÉ ADMINISTRATIVNÍ SPOLUPRÁCE MEZI ČLENSKÝMI STÁTY
K usnadnění usídlování a svobodného pohybu služeb v Evropské unii směrnice:
• stanovuje členským státům právně závazné povinnosti spolupracovat s orgány jiných
členských států na zajištění účinné kontroly činností v oblasti služeb v rámci Unie,
aniž by však docházelo k nárůstu kontrol. Rovněž dochází k vytvoření výstražného mechanismu
mezi členskými státy;
• vytváří platformu pro rozvoj elektronického systému výměny informací mezi členskými
státy, která je nezbytná pro realizaci jejich účinné administrativní spolupráce.131
6.8.2 ROZLIŠENÍ PRÁVA NA USAZOVÁNÍ A PRÁVA NA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB
Subjekty práva na usazování a práva poskytovat služby jsou tedy příslušníci členských
států včetně právnických osob majících sídlo v EU a zřízených podle práva některého
z členských států. Rozdíl mezi oběma právy není velký. Obě se týkají činnosti prováděné
za účelem dosažení zisku. Právo na usazování je právem fyzicky se usadit, založit firmu
131
Europa, Směrnice o službách, [online]. 26.4.2011, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/legisla-
tion_summaries/employment_and_social_policy/job_creation_measures/l33237_cs.htm
Vnitřní trh EU
126
(nebo se účastnit na jejím založení) a vykonávat odpovídající činnost. Právo poskytovat
služby je naproti tomu vykonáváno z původního státu, tedy beze změny pobytu (sídla)
osoby službu poskytující, a to formou spíše jednorázových úkonů.
Hranice mezi oběma právy není ostrá a v některých případech je obtížné určit, zda jde
o situaci, na níž se má aplikovat kapitola smlouvy o právu na usazování nebo kapitola
o volném pohybu služeb.
Prvním odlišovacím kritériem je logicky právní subjektivita pobočky původního podniku
v jiném členském státě poskytující zde služby. V takovém případě jde o pohyb (právnické)
osoby, tedy spadající do režimu svobody usazování. V tomto jiném členském státě
je tedy založen nový subjekt (zpravidla ve formě dceřiné společnosti), který je zde „doma“,
a nejde tedy o poskytování služby přes hranice. Ukazuje se však, že toto kritérium nemůže
být kritériem jediným. Nemá-li totiž pobočka právní subjektivitu, teda má-li formu pouhé
filiálky, kanceláře apod., nemusí se podřizovat právnímu režimu hostitelského státu. Toho
by bylo možné zneužívat, a proto se uplatňuje kumulativně ještě kritérium další.
Tímto druhým kritériem je charakter činnosti takové pobočky. Je-li tato činnost trvalá, pak
jde vlastně o stav usazení — systematická účast na ekonomických aktivitách v hostitelském
státě. Tato trvalost (dlouhodobost nebo časová neomezenost) a systematičnost činnosti je
Soudním dvorem považována za znak režimu usazení, nikoli režimu poskytování služeb.
O poskytování služeb jde tam, kde je činnost v jiném členském státě jednorázová, prováděna
jen v jednotlivých případech, nesystematicky.132
6.8.3 OMEZENÍ PRÁVA NA USAZOVÁNÍ A VOLNÉHO POHYBU SLUŽEB
Právo na usazení ani právo poskytovat služby nejsou právy absolutními. Jsou omezena
z několika důvodů, z nichž některé jsou výslovně uvedeny ve Smlouvě a jiné vyplývají
z faktické situace dané cizí státní příslušností subjektu. Tyto případy, kdy cizí subjekt nemá
stejné právní postavení jako subjekt tuzemský, se tedy nepovažují za diskriminaci. Dovolená
omezení lze shrnout do těchto bodů:
1. vyloučení cizince z účasti na výkonu státní moci (článek 51),
2. obecné důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví
(článek 52),
Ad 1.Čl. 51 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Ustanovení této kapitoly se v členských státech nevztahují na činnosti, které jsou v příslušném
členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci.
Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozhodnout, že na
určité druhy činností se ustanovení této kapitoly nepoužijí.
132
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 193-194
Danuta Duda - Právo Evropské unie
127
Ad 2. Členské státy mohou z důvodu veřejného pořádku, bezpečnosti nebo zdraví omezit
uplatňování svobody usazování/volného pohybu služeb, a to i ve formě zvláštních předpisů
pro cizince.
„Veřejná bezpečnost a pořádek“ se týká ohrožení a nebezpečí existence základů a zařízení
státu, života a oblasti svobody, majetku jednotlivce, jakož i soužití ve společnosti. Je
uplatňována zásada proporcionality, že zásahy do svobody usazování jsou odůvodněné jen
tehdy, jestliže chování znamená skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku
a bezpečnosti. Ohrožení veřejného zdraví mohou představovat jen nemoci, které mají epidemický
potenciál definovaný Světovou zdravotnickou organizací a jiné nakažlivé a parazitické
nemoci, na které se vztahují ochranná opatření i pro vlastní občany. Důvodem k vyhoštění
z území nesmějí být nemoci, které se vyskytnou po uplynutí lhůty tří měsíců po
příjezdu.
6.9 Volný pohyb kapitálu
Volný pohyb kapitálu je čtvrtou základní svobodou vnitřního trhu. V nejobecnější rovině
lze volný pohyb kapitálu vymezit jako zákaz omezení přechodu hodnot mezi členskými
státy, nejde-li o zboží nebo služby. Na rozdíl od zboží nebo služeb, které rovněž
představují hodnoty, má v případě kapitálu příslušná hodnota formu peněz, cenných papírů
nebo např. práv k určitému majetku (např. k půdě).
Volný pohyb kapitálu je diferencován na dvě složky:
• volný pohyb plateb a
• volný pohyb kapitálu v užším smyslu, tj. především kapitálu investičního.
O platby jde v případě plnění závazku, např. placení kupní ceny za dodané zboží. Pohyb
plateb je tedy korelátem pohybu zboží a služeb. Transfery deviz, které jsou protiplněním
v rámci příslušné transakce, jsou podle rozhodnutí Soudního dvora považovány za platby.
Platbou je rovněž plnění z pojistné smlouvy v případě vzniku škody (např. dopravní nehodou).
Uvolněním plateb nastalo již vytvořením společného trhu, neboť si to vyžádal volný
pohyb zboží a služeb.
Volný pohyb kapitálu v užším smyslu se týká především investování, vkladů na účtech
apod. Tento aspekt pohybu kapitálu má návaznost na volný pohyb osob, zejména na právo
usazování. Zřízení pobočky nebo dceřiné společnosti v jiném členském státě vyžaduje investice
nebo majetkovou účast. Počátek této složky volného pohybu kapitálu se datuje od
zavedení práva na podnikání, avšak k jeho uvolňování následně docházelo jen postupně.133
6.9.1 OMEZENÍ VOLNÉHO POHYBU KAPITÁLU
Jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu a plateb mezi členskými státy a mezi
členskými státy a třetími zeměmi.
133
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 197-198
Vnitřní trh EU
128
Zákazem omezení není dotčeno právo členských států:
1. Podle článku 64 SFEU nejsou dotčena omezení uplatňována před úplným uvolněním
pohybu kapitálu (ke dni 31. prosince 1993) vůči třetím zemím podle vnitrostátního práva
členských států nebo podle práva EU ve vztahu k pohybu kapitálu do třetích zemí či
z nich, zahrnujícího přímé investice včetně investic do nemovitého majetku, podnikání,
poskytování finančních služeb či vstupy cenných papírů na kapitálové trhy. S ohledem na
omezení existující ve vnitrostátních právních řádech Bulharska, Estonska a Maďarska je
odpovídajícím dnem 31. prosinec 1999.
2. Podle článku 65 SFEU je členským státům dovoleno uplatňovat příslušná ustanovení
svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky podle místa bydliště
nebo podle místa, kde je jejich kapitál investován. Taktéž je dovoleno činit všechna nezbytná
opatření zabraňující porušování vlastních vnitrostátních právních předpisů,
zejména v oblasti daní a dohledu nad finančními institucemi, a stanovit postupy pro ohlašování
kapitálových pohybů pro účely administrativní či statistické. Rovněž jsou dovolena
omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem či veřejnou bezpečností.134
3. Čl. 66 SFEU: Pokud pohyb kapitálu do či ze třetích zemí za výjimečných okolností
způsobuje nebo hrozí způsobit vážné poruchy fungování hospodářské a měnové unie,
může Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou na dobu nepřekračující
šest měsíců přijmout ochranná opatření vůči třetím zemím, jsou-li taková
opatření naprosto nezbytná.
6.10Uznávání odborných kvalifikací v EU
Advokát, architekt, lékař nebo učitel jsou některá z celé řady povolání, u kterých je přístup
k nim a jejich následný výkon ve většině zemí světa podmíněn splněním určitých předpokladů
(dosažením kvalifikace). Kvalifikace nezbytná k výkonu určité profese se získává
podle předpisů konkrétního státu a v rámci jeho vzdělávací soustavy.
Rozdílné požadavky týkající se kvalifikace, resp. neuznávání kvalifikace získané v členském
státě EU pro výkon povolání v jiném členském státu jsou pochopitelně zásadní překážkou
uskutečňování základních práv občanů EU (tj. volného pohybu osob a služeb
v rámci EU). V EU došlo k úpravě tzv. profesního uznávání.135
Vzájemné uznávání odborné kvalifikace je založeno na zjištění, že mezi členskými zeměmi
neexistují žádné výrazné rozdíly v úrovni získaných odborných znalostí. Ovšem
v případě, že by bylo zjištěno, že závažné rozdíly v rozsahu nabytých zkušeností přece jenom
existují, může hostitelská země vyžadovat potvrzení získaných odborných znalostí
134
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 198-199
135
Štefko, M., Sagit, Uznávání kvalifikace v rámci zemí EU, [online]. 2005, [cit.18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.sagit.cz/pages/prehlrub.asp?cd=221&typ=c
Danuta Duda - Právo Evropské unie
129
složením zkoušky nebo může trvat na absolvování určité odborné praxe. Tento požadavek
může být vznesen jak na pracovníky s vysokoškolským, tak i středoškolským vzděláním.136
6.10.1 OSOBNÍ ROZSAH ÚPRAVY UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACE
Úprava uznávání kvalifikace je určena státním příslušníkům členských států EU, kteří
chtějí vykonávat své povolání v jiném členském státě EU ("hostitelský stát"), než ve kterém
získali doklad opravňující k výkonu tohoto povolání, nebo ve kterém toto povolání již vy-
konávali.137
6.10.2 VĚCNÝ ROZSAH ÚPRAVY UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACE
Systém uznávání kvalifikace se vztahuje pouze na výkon tzv. regulované činnosti, tj.
odborné činnosti, jejíž výkon je podmíněn získáním určité kvalifikace.
„Regulovaným povoláním“ je odborná činnost nebo soubor činností, u níž je přístup k ní
nebo její výkon nebo jeden ze způsobů jejího výkonu v členském státě vyhrazen přímo
nebo nepřímo na základě právních a správních předpisů držitelům určité odborné kvalifikace;
zejména používání odborného titulu omezené právními nebo správními předpisy na
držitele určité odborné kvalifikace vymezuje způsob výkonu.
Značné těžkosti při vzájemném uznávání kvalifikace způsobovalo a stále způsobuje
vlastní definování jednotlivých regulovaných povolání, a to zejména proto, že v různých
členských státech má totéž povolání různé označení a často také rozdílný obsah. Např. při
definování pojmu advokát vyšel evropský zákonodárce z označení osob vykonávajících
advokacii v členských státech EU. Dalším problémem je, že přístup a výkon některých povolání
je regulován pouze v některých členských státech Evropské unie, v jiných členských
státech platí při přístupu k nim a při jejich výkonu volná soutěž.138
6.10.3 SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2005/36/ES ZE
DNE 6. ČERVENCE 2005 O UZNÁVÁNÍ ODBORNÝCH KVALIFIKACÍ
Tato směrnice stanoví pravidla, podle nichž členský stát, který podmiňuje přístup k regulovanému
povolání nebo jeho výkon na svém území získáním určité odborné kvalifikace
(dále jen „hostitelský členský stát“), uznává pro přístup k tomuto povolání a jeho výkon
136
Jánská Z., Institut práva a ekonomie, epravo.cz, Vzájemné uznávání profesních kvalifikací v Evropské
unii, [online]. 2003, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vzajemne-uznavani-pro-
fesnich-kvalifikaci-v-evropske-unii-21672.html
137
Štefko, M., Sagit, Uznávání kvalifikace v rámci zemí EU, [online]. 2005, [cit.18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.sagit.cz/pages/prehlrub.asp?cd=221&typ=c
138
Štefko, M., Sagit, Uznávání kvalifikace v rámci zemí EU, [online]. 2005, [cit.18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.sagit.cz/pages/prehlrub.asp?cd=221&typ=c
Vnitřní trh EU
130
odborné kvalifikace nabyté v jednom nebo více jiných členských státech (dále jen „domovský
členský stát“), které jejich držitele opravňují vykonávat v tomto členském státě stejné
povolání.
Tato směrnice se vztahuje na každého státního příslušníka členského státu, který chce
vykonávat regulované povolání včetně svobodných povolání, v jiném státě, než ve kterém
získal svou odbornou kvalifikaci, buď jako osoba samostatně výdělečně činná, nebo jako
zaměstnanec.
Uznání odborné kvalifikace hostitelským členským státem umožňuje, aby oprávněná
osoba měla v tomto členském státě přístup ke stejnému povolání, pro které získala kvalifikaci
v domovském členském státě, a vykonávala je v hostitelském členském státě za stejných
podmínek jako jeho státní příslušníci.
Pro účely této směrnice se povolání, které chce žadatel vykonávat v hostitelském členském
státě, považuje za stejné, jako je povolání, pro které získal kvalifikaci v domovském
členském státě, pokud jsou činnosti, které zahrnuje, srovnatelné.
6.10.4 UZNÁVÁNÍ ODBORNÝCH KVALIFIKACÍ STÁTNÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ ČLENSKÝCH
STÁTŮ EU A DALŠÍCH ČLENŮ EHP V ČR
V ČR uznávání odborných kvalifikací státních příslušníků členských států EU a EHP je
upraveno zákonem č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace.
Jsou-li povolání nebo činnosti, které zamýšlí státní příslušník členského státu EU
a EHP vykonávat na území ČR, regulovány, musí požádat o uznání své odborné kvalifikace
u příslušného uznávacího orgánu v ČR.
K žádosti o uznání odborné kvalifikace je nutné uvést následující údaje:
- identifikační a kontaktní údaje,
- údaje o regulované činnosti, kterou chce žadatel v ČR vykonávat,
- údaje o zamyšlené formě výkonu regulované činnosti (podnikatel, zaměstnanec).
K žádosti je nezbytné doložit:
• průkaz totožnosti a doklad osvědčující státní příslušnost,
• doklad o odborné kvalifikaci (doklad o vzdělání a odborné přípravě, doklad o výkonu
předmětné činnosti),
• doklad o jiné způsobilosti.
Uznávací orgán ČR je povinen o žádosti rozhodnout ve lhůtě do 60 dnů ode dne předložení
úplné žádosti. Ve zvlášť složitých případech rozhodne uznávací orgán ve lhůtě do
90 dnů. Na základě posouzení žádosti vydá uznávací orgán ČR rozhodnutí, kterým:
• uzná odbornou kvalifikaci, nebo
• požaduje od žadatele před uznáním odborné kvalifikace splnění kompenzačních
opatření (výkon předmětné činnost ve stanovené délce, absolvování adaptačního
období nebo složení rozdílové zkoušky), nebo
Danuta Duda - Právo Evropské unie
131
• zamítne žádost o uznání odborné kvalifikaci.
V každém z těchto případů platí, že proti rozhodnutí uznávacího orgánu se lze odvolat.
Uznávacím orgánem oprávněným rozhodnout v konkrétní věci o uznání odborné kvalifikace
je ústřední správní orgán ČR, do jehož působnosti regulované povolání naleží nebo
jehož působnost je regulovanému povolání nejbližší. V případě, že žadatel hodlá vykonávat
regulovanou činnost jako podnikatel ve formě živnosti nebo jako odpovědný zástupce držitele
živnostenského oprávnění, je uznávacím organem Ministerstvo průmyslu a obchodu.
V případě, že o oprávnění vykonávat regulovanou činnost rozhoduje podle zvláštního právního
předpisu profesní komora, je uznávacím orgánem tato komora.139
Seznam uznávacích orgánů: Česká advokátní komora, Česká komora architektů, Česká
komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, Český báňský úřad,
Český úřad zeměměřický a katastrální, Drážní úřad, Energetický regulační úřad, Komora
auditorů ČR, Komora daňových poradců ČR, Komora patentových zástupců, Ministerstvo
dopravy, Ministerstvo financí, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce a sociálních věcí,
Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo spravedlnosti,
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zdravotnictví,
Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí, Státní plavební
správa, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Komora veterinárních lékařů ČR či Česká
národní banka.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží,
osob, služeb a kapitálu. Unie zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím
a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným
účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím
zemím. Smlouva o fungování EU upravuje zákaz kvantitativních omezení dovozu/vývozu,
jakož i jiných opatření podobného účelu. Dovoz, vývoz nebo průvoz zboží lze zakázat
nebo omezit, je-li to odůvodněno veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou
bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat a ochranou rostlin, ochranou národního
kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, ochranou
průmyslového a obchodního vlastnictví.
Ochrannou známku EU mohou tvořit všechna označení, schopná grafického ztvárnění,
pokud jsou způsobilá rozlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb
jiných podniků. Na základě jediné přihlášky podané u Úřadu Evropské unie pro duševní
vlastnictví v Alicante získá přihlašovatel ochranu pro území celé EU. Existují relativní
(subjektivní) a absolutní (objektivní) důvody pro zamítnutí zápisu ochranné známky
EU.
139
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Základní informace pro žadatele, [online]. 2013,
[cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/mezinarodni-vztahy/zakladni-informace-pro-zadatele
Vnitřní trh EU
132
Je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění
jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti,
pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Právo krátkodobého
pobytu (do tří měsíců) není vázáno na žádnou podmínku či formalitu (kromě předložení
platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu). Právo trvalého pobytu v hostitelském
členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.
Členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků
bez ohledu na státní příslušnost z důvodů ohrožení veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví.
Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon,
jakož i zřizování a řízení společností, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky
právem země usazení. Druhou kategorií ekonomických činných osob (vedle pracovníků),
na něž se vztahuje svoboda volného pohybu, jsou živnostníci, podnikatelé a příslušníci
tzv. svobodných povolání. Obsah jejich práv se poněkud liší od práv pracovníků,
neboť sami nejsou u nikoho zaměstnáni (tj. nepracují v pracovním ani v podobném poměru)
a zpravidla mají vlastní firmu, jejíž činnost na území dalšího členského státu rovněž
musí být právně regulována.
Jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských
států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Rozlišuje
se poskytování služby aktivní a pasivní. V prvním případě se přemisťuje do jiného
členského státu poskytovatel služby (např. advokát). Ve druhém případě se přemísťuje příjemce
služby za poskytovatelem (např. léčení pacienta v zahraničním zdravotnickém zařízení).
Existuje i třetí varianta, při které oba účastníci zůstávají ve svých státech, ale přemisťuje
se předmět služby (např. architektonické plány nebo počítačové programy). Pro
všechny varianty však platí, že poskytovatel a příjemce služby jsou lokalizováni v různých
členských státech.
Volný pohyb kapitálu je čtvrtou základní svobodou vnitřního trhu. V nejobecnější rovině
lze volný pohyb kapitálu vymezit jako zákaz omezení přechodu hodnot mezi členskými
státy, nejde-li o zboží nebo služby. Volný pohyb kapitálu je diferencován na dvě
složky: volný pohyb plateb a volný pohyb kapitálu v užším smyslu, tj. především kapitálu
investičního.
Rozdílné požadavky týkající se kvalifikace, resp. neuznávání kvalifikace získané v členském
státě EU pro výkon povolání v jiném členském státu jsou pochopitelně zásadní překážkou
uskutečňování základních práv občanů EU (tj. volného pohybu osob a služeb
v rámci EU). V EU došlo k úpravě tzv. profesního uznávání. Uznání odborné kvalifikace
hostitelským členským státem umožňuje, aby oprávněná osoba měla v tomto členském
státě přístup ke stejnému povolání, pro které získala kvalifikaci v domovském členském
státě, a vykonávala je v hostitelském členském státě za stejných podmínek jako jeho státní
příslušníci.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
133
OTÁZKY
• Co to je clo a dávka s účinkem rovnocenným clu?
• O čem pojednává judikát Dasonville?
• Co to je tzv. exempční klauzule?
• Co to je ochranná známka EU a kde se zapisuje?
• Vyjmenujte absolutní a relativní důvody pro zamítnutí zápisu ochranné známky
EU.
• Uveďte důvody a postup vyhoštění osob z členského státu EU.
• Co to je svoboda usazování?
• Jaké existují druhy služeb v rámci volného pohybu služeb v EU?
• Co to je volný pohyb kapitálu a jak je diferenciován?
• Uveďte průběh uznávání odborných kvalifikací v ČR.
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
134
7 KOORDINACE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ NA
ÚROVNI EU. PRACOVNÍ PRÁVO V PRÁVU EU.
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V této kapitole se studenti seznámí se základními principy koordinace sociálního zabezpečení
v EU, s věcným rozsahem koordinace, do něhož spadají dávky v nemoci, dávky
v mateřství a rovnocenné otcovské dávky, dávky v případě invalidity, dávky ve stáří, dávky
pozůstalým, dávky při pracovních úrazech a nemocí z povolání, pohřebné, dávky v nezaměstnanosti
či rodinné dávky. Následující podkapitoly se zabývají přeshraničním pracovníkem
či vyslaným pracovníkem. Další podkapitoly se budou zaobírat pracovním právem
v právu EU a konkrétně směrnicemi týkajícími se rovných příležitostí a rovného zacházení
pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň,
povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo
pracovního poměru, úpravy pracovní doby, ochrany mladistvých pracovníků či informování
zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v EU.
CÍLE KAPITOLY
• Zjistíte, jaké jsou základní principy koordinace sociálního zabezpečení na
úrovni EU.
• Budete vědět, kdo to je přeshraniční pracovník či vyslaný pracovník.
• Dozvíte se mnoho zajímavých informací ze směrnic EU týkajících se rovných
příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání,
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň
krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, povinnosti zaměstnavatele
informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního
poměru, úpravy pracovní doby, ochrany mladistvých pracovníků, informování
zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v EU.
• Budete vědět, co to je sociální dialog.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Koordinace systému sociální zabezpečení v EU, princip aplikace právního řádu jediného
státu, princip rovného zacházení, princip sčítání dob pojištění, princip zachování nabytých
Danuta Duda - Právo Evropské unie
135
práv, Evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC), přeshraniční pracovník, vyslaný pracovník,
rovné příležitosti a rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání,
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň
krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance
o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, úprava pracovní
doby, ochrana mladistvých pracovníků, informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci
v EU, sociální dialog, hromadné propuštění, převod podniků, závodů nebo částí
podniků nebo závodů
7.1 Právo sociálního zabezpečení v EU a pracovní právo v kontextu
práva EU – základní charakteristika
Čl. 151 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Unie a členské státy, vědomy si základních sociálních práv, jak jsou stanovena v Evropské
sociální chartě podepsané v Turínu dne 18. října 1961 a v Chartě Společenství základních
sociálních práv pracovníků z roku 1989, mají za cíl podporu zaměstnanosti, zlepšování
životních a pracovních podmínek tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom
udržet jejich zvýšenou úroveň, přiměřenou sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj lidských
zdrojů za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boj proti vyloučením. Za tím účelem
uskutečňují Unie a členské státy opatření, jež berou v úvahu rozmanitost vnitrostátních
zvyklostí, zejména v oblasti smluvních vztahů, a potřebu udržovat konkurenceschopnost
hospodářství Unie. Soudí, že takový vývoj bude výsledkem nejen fungování vnitřního trhu,
který napomůže harmonizaci sociálních systémů, ale také výsledkem postupů stanovených
Smlouvami a sbližování právních a správních předpisů.
Za tím účelem uskutečňují Unie a členské státy opatření, jež berou v úvahu rozmanitost
vnitrostátních zvyklostí, zejména v oblasti smluvních vztahů, a potřebu udržovat konkurenceschopnost
hospodářství Unie. Soudí, že takový vývoj bude výsledkem nejen fungování
vnitřního trhu, který napomůže harmonizaci sociálních systémů, ale také výsledkem
postupů stanovených Smlouvami a sbližování právních a správních předpisů.
Čl. 152 SFEU
S přihlédnutím k různorodosti vnitrostátních systémů Unie uznává a podporuje úlohu
sociálních partnerů na své úrovni. Usnadňuje mezi nimi dialog, přičemž uznává jejich samostatnost.
Trojstranná sociální vrcholná schůzka pro růst a zaměstnanost přispívá k sociálnímu
dialogu.
Čl. 153 SFEU
Za účelem dosažení cílů stanovených v článku 151 Unie podporuje a doplňuje činnost
členských států v těchto oblastech:
a) zlepšování především pracovního prostředí tak, aby bylo chráněno zdraví a bezpečnost
pracovníků,
b) pracovní podmínky,
c) sociální zabezpečení a sociální ochrana pracovníků,
d) ochrana pracovníků při skončení pracovního poměru,
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
136
e) informování pracovníků a konzultace s nimi,
f) zastupování a kolektivní obrana zájmů pracovníků a zaměstnavatelů včetně spolu-
rozhodování,
g) podmínky zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí oprávněně pobývajících
na území Unie,
h) zapojení osob vyloučených z trhu pracovních příležitostí,
i) rovnost příležitostí mezi muži a ženami na trhu práce a rovné zacházení na praco-
višti,
j) boj proti sociálnímu vyloučení,
k) modernizace systémů sociálního zabezpečení, aniž je dotčeno písmeno c).
Čl. 156 SFEU
Za účelem dosažení cílů stanovených v článku 151, a aniž jsou dotčena jiná ustanovení
Smluv, podporuje Komise spolupráci mezi členskými státy a usnadňuje koordinaci jejich
činnosti ve všech oblastech sociální politiky spadajících do této kapitoly, a zejména v ob-
lastech:
- zaměstnanosti,
- pracovního práva a pracovních podmínek,
- odborného a dalšího vzdělávání,
- sociálního zabezpečení,
- ochrany před pracovními úrazy a nemocemi z povolání,
- ochrany zdraví při práci,
- práva sdružovat se v odborových organizacích a práva kolektivního vyjednávání mezi
zaměstnavateli a zaměstnanci.
Za tím účelem Komise v úzké spolupráci s členskými státy vypracovává průzkumy, zaujímá
stanoviska a organizuje porady o problémech, které vznikají na vnitrostátní úrovni,
a o problémech, které se týkají mezinárodních organizací, a zejména vyvíjí podněty ve
snaze stanovit směry a ukazatele, pořádat výměnu osvědčených postupů a připravit nezbytné
podklady pro pravidelný dohled a hodnocení. Evropský parlament je plně informován.
Před zaujetím stanovisek podle tohoto článku konzultuje Komise Hospodářský a sociální
výbor.
7.2 Právo sociálního zabezpečení v EU
Jedním ze základních principů EU je právo občanů na volný pohyb. Volný pohyb by
byl omezený, jestliže by se pracovník musel obávat, že by jemu nebo jeho rodině z důvodu
výkonu zaměstnání v jiném členském státě a s tím spojenou příslušností k různým národním
systémům sociálního zabezpečení byly odepřeny určité sociální dávky, nebo by ztratil
již získané nároky. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských
států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako s vlastními státními příslušníky tak, aby
nebyla omezena jejich možnost pracovat v jednotlivých členských zemích. V oblasti sociálního
zabezpečení nedochází k harmonizaci národních sociálních systémů členských
států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto
zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
137
Koordinace ponechává národní předpisy beze změn, to znamená, že rozdíly mezi národními
systémy zůstávají. Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro
migrující občany nevýhodná a pro tyto případy vytváří EU pravidla vlastní - koordinační.
Pro koordinaci je důležité nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 ze dne
29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.
Koordinace sociálního zabezpečení je založena na čtyřech základních principech,
které pro migrující pracovníky znamenají následující:
1) Podle principu rovného zacházení podléhají migrující osoby na území členských
států stejným povinnostem a užívají stejných výhod jako státní příslušníci dotyčného
státu.
2) Na základě principu aplikace právního řádu jediného státu by nemělo dojít k situaci,
že by migrující osoba podléhala právním předpisům více států nebo naopak
nebyla pojištěna vůbec. Obecně platí, že se uplatňuje legislativa země, kde zaměstnaná
osoba pracuje nebo osoba samostatně výdělečně činná vykonává výdělečnou
činnost.
3) Princip sčítání dob pojištění se využívá v případech, kdy člověk stráví část svého
pracovního života v jednom a část v jiném členském státě a přitom nesplní předepsanou
dobu pro nárok na dávku v některém z nich. Koordinační nařízení zakotvují
ustanovení, která umožňují pro získání nároku na dávky tam, kde to připadá
v úvahu, přihlédnout i k dobám pojištění získaným v jiných členských státech.
4) Princip zachování nabytých práv umožňuje, aby dávky sociálního zabezpečení
byly vypláceny oprávněné osobě i mimo území toho členského státu, kde na ně
vznikl nárok, do státu jejího místa bydliště nebo pobytu.140
VĚCNÝ ROZSAH KOORDINACE:
• dávky v nemoci
• dávky v mateřství a rovnocenné otcovské dávky
• dávky v případě invalidity
• dávky ve stáří
• dávky pozůstalým
• dávky při pracovních úrazech a nemocí z povolání
• pohřebné
• dávky v nezaměstnanosti
• předdůchodové dávky
• rodinné dávky
• dělí se na věcné a peněžité dávky.
7.2.1 NEMOC A MATEŘSTVÍ
Jak vlastní systémy, tak i jednotlivé dávky poskytované v jejich rámci pro případ
nemocí, mateřství, se v jednotlivých členských státech liší. Přesto lze ve všech zemích Evropské
unie rozlišovat dvě hlavní kategorie dávek: peněžité dávky a dávky věcné. V některých
zemích jsou peněžité i věcné dávky poskytovány z jednoho systému nemocenského
140
Česká správa sociálního zabezpečení, Koordinace sociálního zabezpečení, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.cssz.cz/cz/evropska-unie/socialni-zabezpeceni/
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
138
pojištění, v jiných – například v České republice – fungují v zásadě dva samostatné systémy:
nemocenské pojištění a zdravotní pojištění. V mezinárodní terminologii používaný
výraz „nemocenské dávky“ („sickness benefits“) je přitom universální pro obě kategorie
dávek a až v jeho rámci můžeme rozlišovat „peněžité nemocenské dávky“ („sickness benefits
in cash“) a „věcné dávky v nemoci“ („sickness benefits in kind“).141
PENĚŽITÉ DÁVKY
Jedná se o dávky, jejichž účelem je nahrazovat příjem (mzdy, platy) ušlý v důsledku
nemoci nebo mateřství. Podle judikatury Soudního dvora je za peněžité nemocenské dávky
považována i mzda, pokud je podle právních předpisů některých zemí vyplácena po určitý
počet dní nebo týdnů po začátku pracovní neschopnosti.
Podle obecného pravidla jsou peněžité nemocenské dávky vždy vypláceny podle
právních předpisů toho státu, kde je osoba pojištěna, bez ohledu na to, ve které zemi bydlí
nebo pobývá. Toto platí pro všechny kategorie osob ve všech situacích: příhraniční pracovníky,
vyslané pracovníky, důchodce nebo rodinné příslušníky. Podmínky nároku, výše a trvání
výplaty dávky závisejí výlučně na legislativě státu pojištění a dávky se běžně vyplácejí
přímo. Potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené pojištěnci v jiném členském státě má
přitom stejnou právní hodnotu jako potvrzení vystavené v příslušném členském státě, tj.
uznává se jako dostatečný doklad o pracovní neschopnosti i bez dalšího ověření.
V ČR je to nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, vyrovnávací příspěvek v těhotenství
a mateřství a ošetřovné. Jejich účelem je náhrada příjmu (mzdy, platu) v době
nemoci nebo mateřství. V ČR se tyto dávky za splnění stanovených podmínek poskytují
z nemocenského pojištění a spadají do působnosti ČSSZ.
VĚCNÉ DÁVKY
Věcné dávky se vztahují na lékařskou péči, včetně léků a ostatních produktů souvisejících
s touto péčí (např. protetické pomůcky), stejně tak jako na další služby, které s lékařskou
péčí souvisejí. Konkrétní obsah a rozsah dávek je dán právními předpisy státu, podle
nichž jsou dávky poskytovány a hrazeny. Může jít o dávky, poskytované přímo prostřednictvím
smluvních poskytovatelů zdravotní péče, nebo o dodatečné platby, které mají za
účel proplacení nákladů již poskytnutých dávek. Pravidla pro poskytování věcných dávek
jsou podstatně složitější než u dávek peněžitých a jejich úprava v Nařízení je detailnější.
Pro jejich pochopení je vhodné si uvést některé zásady.
• Nárok na věcné dávky/zdravotní péči odvozuje osoba z titulu zákonného nároku na
zdravotní péči (zpravidla v rámci zdravotního pojištění) v členském státě. Princip jediného
pojištění přitom v zásadě vylučuje, aby osoba byla současně zdravotně pojištěna v zákonném
systému dvou států (např. v jednom státě z titulu zaměstnání a ve druhém státě z titulu
bydliště). Nároky ze zdravotního pojištění jsou tak odvozovány ze systému toho státu, který
je určen jako příslušný pro celou oblast sociálního zabezpečení.
141
Sociální zabezpečení osob migrujících v rámci Evropské unie, s. 17, 18, [online]. 2009, [cit.18.8.2013].
Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7997/socialni_zabezpeceni_osob.pdf
Danuta Duda - Právo Evropské unie
139
• Odvozeně vznikají dle koordinačních nařízení nároky i nezaopatřeným rodinným
příslušníkům pojištěné osoby, a to bez ohledu na to, v jakém státě tito členové rodiny bydlí.
Instituce odpovědná za hrazení nákladů zdravotní péče je tak stejná v případě pojištěné
osoby i jejích nezaopatřených rodinných příslušníků.142
V ČR se tyto dávky (například ošetření u lékaře, hospitalizace, léky) poskytují ze
zdravotního pojištění a spadají do působnosti zdravotních pojišťoven.
7.2.2 EVROPSKÝ PRŮKAZ ZDRAVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ (EHIC)
Bez Evropského zdravotního průkazu (označovaného též zkratkou EHIC dle anglického
názvu European Health Insurance Card) či dočasného náhradního potvrzení byste
neměli cestovat do jiného členského státu Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru
ani do Švýcarska. Od 1. června 2004 jsou pojištěnci členských států vybavováni Evropským
průkazem zdravotního pojištění, který má v případě potřeby zjednodušit čerpání
zdravotní péče. Tento doklad, který vám vydá vaše zdravotní pojišťovna, vám během pobytu
usnadní přístup ke zdravotní péči, jež bude poskytnuta v souladu s právními předpisy
hostitelského státu (např. v některých zemích vám bude poskytnuta zdravotní péče bezplatně,
jinde stanovena spoluúčast pacienta apod.). Pokud jste nuceni některé náklady za
ošetření hradit přímo, zaručují vám uvedené doklady úhradu u místní pojišťovny či po vašem
návratu domů, vyžádejte si proto vždy doklad o zaplacení. Ale pozor: Evropský průkaz
zdravotního pojištění nelze použít u soukromých poskytovatelů zdravotní péče.143
7.2.3 DÁVKY V INVALIDITĚ
V systémech invalidního pojištění států aplikujících koordinační nařízení jsou podstatné
rozdíly.
Přesto lze rozlišit dva hlavní typy:
a) v některých zemích výše invalidního důchodu nezávisí na délce pojištění; stejný invalidní
důchod se přizná bez ohledu na to, zda byla osoba pojištěna 5, 10 či 20 let. Taková
forma invalidního pojištění se někdy označuje jako „systém/program spojený s materializací
rizika“, nebo zkráceně a velice prostě jako systém typu „A“.
b) V jiných zemích výše invalidních důchodů závisí na délce pojištění a vypočítávají se
dle obdobných koordinačních pravidel, jaká platí pro starobní důchody. Tato forma invalidního
pojištění spojujícího výši dávky s délkou pojištění se označuje jako systém typu
„B“.144
142
Sociální zabezpečení osob migrujících v rámci Evropské unie, s. 18, [online]. 2009, [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7997/socialni_zabezpeceni_osob.pdf
143
Euroskop, Evropský průkaz zdravotního pojištění, [online]. 2005-13, [cit.18.8.2013]. Dostupné z:
https://www.euroskop.cz/582/sekce/evropsky-prukaz-zdravotniho-pojisteni/
144
Sociální zabezpečení osob migrujících v rámci Evropské unie, s. 23, [online]. 2009, [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7997/socialni_zabezpeceni_osob.pdf
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
140
7.2.4 STAROBNÍ DŮCHODY A POZŮSTALOSTNÍ DŮCHODY
Podmínky pro vznik nároku na důchod se v jednotlivých členských státech liší. Cílem
koordinačních nařízení není tyto podmínky sjednotit a stanovit pro celou EU. Nařízení má
zajistit, aby osoby, které se rozhodly odejít pracovat do jiného členského státu, nebyly poškozeny
na svých důchodových právech oproti osobám, které pracovaly pouze v jednom
členském státě.145
Základem pro důchodový kapitál jsou nadále předpisy o sčítání pojistných období a
o výpočtu důchodu.
7.2.5 PRACOVNÍ ÚRAZY A NEMOCI Z POVOLÁNÍ
U věcných dávek - zdravotní péče platí, že:
• při pobytu mimo stát pojištění poskytne instituce v místě pobytu osobě nezbytnou
zdravotní péči související s léčením pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v souladu
s legislativou této země;
• v případě bydliště mimo stát pojištění bude osobě poskytnuta tamní institucí plná
zdravotní péče související s léčením pracovního úrazu nebo nemoci z povolání;
• náklady za výpomocně poskytnutou péči budou instituci v místě pobytu či bydliště
proplaceny institucí kompetentní z hlediska hrazení nákladů léčení pracovních úrazů a nemocí
z povolání té země, kde je osoba pojištěna;
• u pracovních úrazů existuje výhodnější úprava plánovaného vycestování za zdravotní
péčí do jiného státu EU (mimo stát pojištění i bydliště) než v běžných případech. Stát
pojištění totiž musí odsouhlasit plánované léčení vždy, pokud nemůže přiměřenou péči poskytnout
sám v lékařsky ospravedlnitelné době (není tedy podmínkou, že musí jít o péči ve
státě pojištění hrazenou);
• v případě úrazu či nemoci z povolání, která se projevila během pobytu mimo stát
bydliště, má osoba, za předpokladu předchozího souhlasu kompetentní instituce, nárok na
úhradu převozu do státu bydliště. U příhraničních pracovníků (kde přichází tato situace
v úvahu nejčastěji), není nárok na úhradu převozu do státu bydliště podmíněn předchozím
souhlasem;
U dávek v hotovosti - peněžitých platí, že:
• peněžité dávky jsou vždy vypláceny podle legislativy státu, kde je osoba pojištěna
v okamžiku, kdy došlo k pracovnímu úrazu nebo k onemocnění nemocí z povolání, bez ohledu
na místo trvalého nebo přechodného pobytu;
• dávky se normálně vyplácejí kompetentní institucí státu, kde je osoba pojištěna.
Tato instituce se nicméně může dohodnout s institucí ve státě trvalého nebo dočasného pobytu,
že peněžité dávky bude vyplácet ona (toto nemá žádný vliv na výši dávek);
145
Česká správa sociálního zabezpečení, Důchodové pojištění,[online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.cssz.cz/cz/evropska-unie/duchodove-pojisteni/
Danuta Duda - Právo Evropské unie
141
• je-li výpočet peněžitých dávek založen na průměrném výdělku, započítávají se pouze
příjmy, které byly vyplaceny za dobu pojištění podle legislativy státu vyplácejícího dávky;
• je-li výpočet peněžitých dávek založen na standardních výdělcích, případně průměrných
standardních příjmech, vezmou se v úvahu pouze standardní výdělky, popřípadě
průměr standardních výdělků za doby pojištění podle legislativy státu vyplácejícího dávky.
V případě, že se u osoby projeví nemoc z povolání poté, co vykonávala činnost způsobilou
vyvolat takovou nemoc ve více členských státech, jejichž předpisům v době výkonu
práce podléhala, budou dávky v nemoci z povolání (ať už věcné či peněžité) vypláceny
výhradně státem, ve kterém osoba vykonávala předmětnou činnost naposledy.146
7.2.6 POHŘEBNÉ
Jako pro ostatní kategorie dávek, musí národní instituce v členském státě vzít v úvahu
pojistná období nebo dobu trvalého pobytu, která byla realizována podle legislativy kteréhokoliv
jiného členského státu, je-li to nutné pro stanovení nároků na pohřebné. To vše
samozřejmě pouze za předpokladu, že se obdobná dávka v systému daného státu poskytuje.
Není třeba zdůrazňovat, že pohřebné bude vyplaceno kompetentní institucí státu, kde
byla zesnulá osoba pojištěna, bez ohledu na to, ve kterém členském státě mají oprávněné
osoby trvalý pobyt. Stejně tak nemá význam, v jakém odvětví sociálního zabezpečení je
pohřebné v jednotlivých státech zahrnuto, zda je poskytováno v rámci pojistných fondů či
jinak.147
7.2.7 NEZAMĚSTNANOST
Dávky v nezaměstnanosti z hlediska práva EU, stejně jako všechny ostatní dávky, jsou
pro účely koordinace posuzovány podle jejich smyslu a obsahu. Je zcela nerozhodné, v jakém
národním systému jsou zahrnuty (zda jsou upraveny v předpisech o sociálním zabezpečení,
zaměstnanosti či jiných), jak se nazývají (podpora, pomoc apod.) nebo jaké jsou
podmínky pro nárok (splnění určité doby pojištění, bydlení či zaměstnání).148
Obecně platí, že pokud chcete pobírat dávky v nezaměstnanosti, musíte pobývat ve státě,
který tyto dávky vyplácí. Za určitých podmínek však můžete odejít do jiného státu EU za
účelem hledání práce a i nadále pobírat dávky v nezaměstnanosti ze země, ve které jste
o práci přišli. V hostitelské zemi smíte zůstat maximálně 3 měsíce, můžete však požádat
úřad práce státu, který dávky vyplácí, o prodloužení této doby až na 6 měsíců.
146
Sociální zabezpečení osob migrujících v rámci Evropské unie, s. 30, 31, [online]. 2009, [cit.18.8.2013].
Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7997/socialni_zabezpeceni_osob.pdf
147
Sociální zabezpečení osob migrujících v rámci Evropské unie, s. 32, [online]. 2009, [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7997/socialni_zabezpeceni_osob.pdf
148
Sociální zabezpečení osob migrujících v rámci Evropské unie, s. 32, [online]. 2009, [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7997/socialni_zabezpeceni_osob.pdf
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
142
To můžete učinit pouze, pokud:
- jste zcela nezaměstnaní (ne částečně nebo přerušovaně)
- a zároveň máte nárok na dávky v nezaměstnanosti v zemi, ve které jste se
stali nezaměstnanými.
Před svým odjezdem musíte:
- být alespoň 4 týdny zaregistrováni v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu
práce země, ve které jste se stali nezaměstnanými (je možné udělit výjimku)
Po příjezdu do cílové země:
- musíte se zaregistrovat do evidence uchazečů o práci u úřadu práce daného
státu, a to ve lhůtě 7 dní od data, ke kterému jste přestali být k dispozici úřadu
práce v zemi, ze které jste odjeli149
7.2.8 RODINNÉ DÁVKY
Přestěhujete-li se do některé ze zemí EU, měli byste vzít v úvahu rozdíly v poskytování
rodinných dávek, k nimž patří například:
▪ přídavky na děti
▪ rodičovské příspěvky
▪ jiné přídavky na péči o dítě
▪ speciální rodinné dávky pro sirotky
Rodinné dávky poskytují všechny země, avšak jejich výše a podmínky pro jejich získání
se značně liší. V některých zemích budete dostávat pravidelné platby, zatímco v jiných získáte
na základě své rodinné situace určité daňové výhody. Když se přestěhujete do zahraničí,
druhy rodinných dávek, na které máte nárok, se mohou změnit. To může vést ke zvýšení
nebo naopak snížení vašeho celkového příjmu.
Pokud vy nebo druhý rodič vašeho dítěte (případně oba) pracuje nebo pobývá v zahraničí,
můžete mít nárok na rodinné dávky z několika zemí. V takovém případě budou příslušné vnitrostátní
orgány brát v úvahu situaci obou rodičů a rozhodnou, která země nese za vyplácení dávekhlavní
odpovědnost.Jejichrozhodnutí budevycházetz tzv. pravidelpřednosti.Pokudjsou
dávky, které dostáváte z tzv. primární země, nižší než ty, které byste dostávali z tzv. sekundární
země, kde na ně máte rovněž nárok (protože tam pracujete nebo protože tam pobíráte důchod),
sekundární země vám bude platit doplatek, který odpovídá rozdílu mezi těmito dávkami.
Tímtozpůsobemjezajištěno,žebudetedostávatplnouvýšidávek,nakteroumátenárok.150
149
Europa.eu, Hledání práce v zahraničí, Převod dávek v nezaměstnanosti, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné
z:http://europa.eu/youreurope/citizens/work/job-search/transferring-unemployment-benefits/in-
dex_cs.htm
150
Europa.eu, Rodinné dávky, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/youreurope/citi-
zens/work/abroad/family-benefits/index_cs.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
143
7.2.9 PŘESHRANIČNÍ PRACOVNÍK (PENDLER)
Přeshraniční pracovník je to jakákoli zaměstnána nebo samostatně výdělečně činná
osoba, která vykonává své povolání na území jednoho členského státu, kde je také zdravotně
pojištěna, a bydlí na území jiného členského státu, do kterého se vrací zpravidla
každý den nebo alespoň jednou týdně.
7.2.10 VYSLANÝ PRACOVNÍK
Jedná se o situaci, kdy zaměstnanec, který normálně pracuje pro svého zaměstnavatele
na území jednoho státu, je dočasně vyslán svým zaměstnavatelem na území jiného státu,
aby tam pro něj vykonal určitou práci. Doba vyslání nesmí převýšit dvanáct měsíců. Základní
dobu vyslání je možné prodloužit za splnění určitých podmínek, maximálně však
o dalších dvanáct měsíců. Nutnou podmínkou vyslání je účast na pojištění ve vysílajícím
státě. Zaměstnanec, který má být vyslán, musí být účasten na pojištění na základě výkonu
práce pro svého zaměstnavatele ještě před tím, než začne běžet doba vyslání, a to zpravidla
po dobu jednoho měsíce. Pracovněprávní vztah mezi vyslaným zaměstnancem a vysílajícím
podnikem musí trvat po celou dobu vyslání se všemi právy a povinnostmi z tohoto
vztahu vyplývajícími, tzn.:
- zaměstnanec provádí práci pro vysílající podnik,
- zaměstnanec musí být odměňován vysílajícím podnikem,
- pravomoc ukončit s vyslaným zaměstnancem pracovněprávní vztah má pouze
podnik, který ho vyslal,
- odpovědnost za práci vyslaného zaměstnance nese vysílající podnik,
- nesmí být současně uzavřen pracovní poměr s podnikem, do kterého je zaměstnanec
vyslán, apod.151
7.3 Pracovní právo v kontextu práva EU
Za tím účelem podpory a doplňování činnosti členských států v oblasti sociální politiky
přijímá EU právní předpisy, které stanoví minimální požadavky na úrovni unie v oblastech
pracovních podmínek a informování pracovníků a konzultace s nimi. Členské státy zapracovávají
právo EU do svého vnitrostátního práva a zajišťují jeho provádění, aby byla zaručena
stejná úroveň ochrany práv a povinností v celé EU. Přijetí právních předpisů, které
stanoví minimální požadavky, přineslo zlepšení pracovních podmínek a posílení práv zaměstnanců.
Jedná se o jeden z největších úspěchů EU v oblasti sociální politiky. Účelem
evropského pracovního práva původně bylo zabránit tomu, aby vytvoření jednotného trhu
vedlo ke zhoršení pracovních podmínek nebo narušení hospodářské soutěže. Dnes je úlohou
pracovního práva také zajišťování toho, aby vysoká úroveň zaměstnanosti a udržitelný
151
Česká správa sociálního zabezpečení, Vyslaní pracovníci,[online]. 26.3.2013, [cit.18.8.2013]. Dostupné
z: http://www.cssz.cz/cz/evropska-unie/urceni-statu-pojisteni/urceni-statu-pojisteni-dle-narizeni-1408-71-a-
574-72/vyslani-pracovnici.htm
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
144
hospodářský růst šly ruku v ruce se zlepšováním životních a pracovních podmínek v celé
Evropské unii.152
7.3.1 EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
Čl. 162 SFEU
Pro zlepšení možností zaměstnávání pracovníků na vnitřním trhu, a tím pro zvyšování
životní úrovně se podle následujících ustanovení zřizuje Evropský sociální fond, jehož záměrem
bude rozšiřovat možnosti zaměstnávání pracovníků a zvyšovat jejich profesní a geografickou
mobilitu uvnitř Unie a usnadňovat jejich přizpůsobování se změnám v průmyslu
a ve výrobních systémech, zejména odborným vzděláváním a rekvalifikací.
Čl. 163 SFEU
Fond spravuje Komise.
Komisi je při tom nápomocen výbor, jehož předsedou je člen Komise a jehož členy jsou
zástupci vlád, odborových organizací a organizací zaměstnavatelů.
ESF je hlavním evropským nástrojem na podporu pracovních míst, pomáhá lidem získat
lepší zaměstnání a zajišťuje spravedlivější pracovní příležitosti pro všechny občany EU.
Působí prostřednictvím investic do lidského kapitálu Evropy – do jejích pracovníků, mladých
lidí a všech těch, kdo hledají pracovní místo. Financováním ve výši 10 miliard EUR
ročně ESF zlepšuje vyhlídky na zaměstnání v případě milionů Evropanů, a to především
těch, kteří se potýkají s překážkami při hledání zaměstnání. Evropská unie se zavázala k vytvoření
většího počtu lepších pracovních míst a společnosti, která podporuje sociální začlenění.
Tyto cíle jsou jádrem strategie Evropa 2020 pro inteligentní a udržitelný růst podporující
začlenění v EU. V současné hospodářské krizi jsou tyto výzvy ještě ožehavější. ESF
hraje důležitou úlohu při plnění evropských cílů a zmírňování dopadů hospodářské krize –
jako je zejména nárůst nezaměstnanosti a chudoby.
Evropská komise a země EU v partnerství nastavily priority ESF a způsob, jakým bude
fond vynakládat své prostředky. Jednou prioritou je posílení adaptability pracovníků pomocí
nových dovedností a podniků novými pracovními postupy. Jiné priority se zaměřují
na zlepšování přístupu k zaměstnanosti: pomáhají mladým lidem při přechodu ze školy do
zaměstnání nebo poskytují odbornou přípravu uchazečům o zaměstnání s nízkou kvalifikací
s cílem zvýšit jejich vyhlídky na zaměstnání. Velkou část mnoha projektů ESF skutečně
tvoří odborné vzdělávání a celoživotní učení, jejichž cílem je pomoci lidem osvojit si
nové dovednosti. Jiná priorita se zaměřuje na pomoc lidem ze znevýhodněných skupin při
získávání práce. To je součástí podpory „sociálního začleňování“ – což je důkazem toho,
že zaměstnanost hraje důležitou roli v rámci pomoci lidem, kteří se chtějí lépe začlenit do
společnosti a každodenního života. V důsledku finanční krize se zdvojnásobily snahy
152
Europa.eu, Evropská komise, Pracovní právo, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://ec.eu-
ropa.eu/social/main.jsp?catId=157&langId=cs
Danuta Duda - Právo Evropské unie
145
o udržení počtu pracovních míst či pomoc lidem znovu najít zaměstnání, pokud o ně při-
jdou.153
7.3.2 FOND PRO PŘIZPŮSOBENÍ SE GLOBALIZACI
Z Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci se ročně vydá 500 milionů eur na
podporu při hledání zaměstnání a na rekvalifikaci osob, které přišly o práci v důsledku měnících
se celosvětových trendů na trhu práce (např. v případě, že velká společnost ukončí
výrobu nebo ji přesune mimo EU).
V rámci krizových opatření EU byly prostředky z tohoto fondu od 1. května 2009 do
30. prosince 2011 uvolňovány také ve prospěch pracovníků, kteří přišli o práci přímo
v důsledku celosvětové finanční a ekonomické krize.
Z EGF lze financovat:
• pomoc při hledání zaměstnání
• poradenství v oblasti profesionálního rozvoje
• odbornou přípravu odrážející individuální potřeby a rekvalifikaci
• odborné vedení
• podporu při podnikání.154
7.3.3 EURES
Úřad práce České republiky se po připojení země k EU (2004) stal součástí sítě EURES,
jejímž základním posláním je usnadňovat mezinárodní mobilitu pracovních sil. Službu EURES
(z angl. EURopean Employment Services – Evropské služby zaměstnanosti) nabízejí
veřejné služby zaměstnanosti všech 27 členských států EU, dále Norsko, Island a Lichtenštejnsko,
které jsou součástí EHP, a dohodu o účasti v síti EURES má i Švýcarsko. Základním
úkolem sítě EURES je poskytovat služby užitečné všem pracujícím, uchazečům a zájemcům
o práci i zaměstnavatelům, kteří mají zájem využívat práva volného pohybu osob.
Poskytování služeb EURES je umožněno dvěma základními cestami: na jedné straně to
jsou databáze zveřejněné na EURES - evropském portálu pracovní mobility, na straně
druhé to jsou informační a poradenské služby nabízené EURES poradci a kontaktními pracovníky
EURES, kteří působí na krajských pobočkách a kontaktních pracovištích Úřadu
práce ČR.155
153
Europa.eu, Evropská komise, Evropský sociální fond, [online].28.1.2013, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://ec.europa.eu/esf/main.jsp?catId=35&langId=cs
154
Europa.eu, Evropská komise, Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci, [online].[cit. 18.8.2013].
Dostupné z:http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=326&langId=cs
155
Integrovaný portál MPSV, Služba EURES v Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru, [online].18.7.2013,
[cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/eures/sit_eures
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
146
7.3.4 CHARTA UNIE O ZÁKLADNÍCH SOCIÁLNÍCH PRÁVECH PRACOVNÍKŮ
Z 9.12.1989
Je to dokument přijatý Evropskou radou v roce 1989 (bez Velké Británie, která jej přijala
později), inspirovaný Sociální chartou Rady Evropy a úmluvami uzavřenými v rámci
Mezinárodní organizace práce. Obsahuje zásady evropského modelu pracovního práva
a sociálních vztahů. Zaručuje zejména následující práva pracovníků:
• právo vykonávat jakékoli povolání v členské zemi Evropské unie podle vlastního
výběru,
• právo na spravedlivou odměnu za práci,
• právo na zlepšování životních a pracovních podmínek,
• právo na sociální ochranu podle práva přijímajícího státu,
• svobodu sdružování a právo na kolektivní vyjednávání,
• právo na získávání kvalifikace,
• právo mužů a žen na stejné zacházení,
• právo na informovanost, konzultaci a účast zaměstnanců,
• právo na ochranu zdraví a bezpečnost pracovního prostředí,
• právo na ochranu dětí a dospívající mládeže,
• záruka minimálních příjmů pro osoby vyššího věku,
• právo postižených osob na profesionální a sociální integraci.156
7.3.5 ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTÍ A ROVNÉ ZACHÁZENÍ PRO MUŽE A ŽENY V OBLASTI
ZAMĚSTNÁNÍ A POVOLÁNÍ
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení
zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání
a povolání
Cílem této směrnice je konsolidovat několik směrnic o rovnosti žen a mužů, a tím zjednodušit,
modernizovat a zlepšit právní předpisy EU týkající se rovného zacházení se ženami
a muži v oblasti zaměstnání.
Rovnost mezi muži a ženami je základní zásadou práva EU, která se vztahuje na všechny
oblasti společenského života, včetně světa zaměstnání a práce.
Rovnost v zaměstnání a pracovní podmínky
Tato směrnice zakazuje přímou (situace, kdy se s jednou osobou zachází z důvodů jejího
pohlaví méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou
osobou ve srovnatelné situaci) nebo nepřímou diskriminaci (situace, kdy v důsledku
zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho
pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo
156
Sagit, Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků, [online].1.5.2004, [cit. 18.8.2013].
Dostupné z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=eu_099.htm
Danuta Duda - Právo Evropské unie
147
praxe jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného
cíle jsou přiměřené a nezbytné) žen a mužů, pokud jde o podmínky:
• náboru, přístupu k zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti;
• propouštění;
• odborného vzdělávání a postupu v zaměstnání;
• členství v organizaci zaměstnanců nebo zaměstnavatelů.
Navíc článek 157 Smlouvy o fungování EU zakazuje diskriminaci na základě pohlaví
při odměňování za stejnou nebo rovnocennou práci. Tato zásada se vztahuje také na systémy
profesní klasifikace používané pro stanovení odměn. Rozdíl v zacházení se ženami a
muži však může být zdůvodněn povahou dotčených profesních činností, pokud jsou přijatá
opatření legitimní a přiměřená. Státy EU musí povzbuzovat zaměstnavatele a poskytovatele
odborného vzdělání, aby potlačovali diskriminaci (přímou i nepřímou) na základě pohlaví,
zejména obtěžování (situace, kdy dojde k nežádoucímu chování v souvislosti s pohlavím
osoby, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti dotyčné osoby a vytvoření
zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry) a sexuálního obtěžování
(situace, při které dojde k jakékoli formě nežádoucího chování sexuální povahy,
vyjádřeného verbální, neverbální nebo fyzickou formou, které má za účel nebo za následek
narušení důstojnosti osoby, a zejména vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující
nebo urážlivé atmosféry).
Rovnost v oblasti sociální ochrany
Ženy a muži mají právo na rovné zacházení v rámci systémů sociálního zabezpečení pracovníků,
zejména pokud jde o:
• oblast působnosti těchto systémů a podmínky přístupu k nim;
• příspěvky;
• výpočet dávek, včetně dodatkových dávek, a podmínky trvání a zachování nároku
na dávky.
Tato zásada se vztahuje na pracující, včetně:
• samostatně výdělečně činných osob, ovšem pro tuto kategorii mohou země EU stanovit
jiná pravidla, zejména pokud jde o stanovení důchodového věku;
• pracovníků, jejichž činnost je přerušena nemocí, mateřstvím, úrazem nebo nedobrovolnou
nezaměstnaností;
• osob ucházejících se o zaměstnání, důchodců a invalidních pracovníků a těch, kteří
uplatňují nárok za ně.
Mateřská dovolená, otcovská dovolená a dovolená v případě osvojení dítěte
Při návratu z mateřské dovolené, otcovské dovolené nebo dovolené v případě osvojení
mají pracovníci nárok:
• vrátit se na stejné nebo rovnocenné pracovní místo za podmínek, které nejsou méně
příznivé;
• na prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na který by měli nárok během své
nepřítomnosti.
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
148
Ochrana práv
Země EU musí stanovit opravné prostředky pro pracovníky, kteří se stali oběťmi diskriminace,
jako jsou dohodovací řízení a soudní řízení. Také přijmou nezbytná opatření na
ochranu pracovníků a jejich zástupců před veškerým nepříznivým zacházením v reakci na
stížnost podanou na úrovni podniku nebo v reakci na soudní žalobu.
A konečně stanoví sankční režimy a opatření pro zajištění náhrady nebo vyrovnání přiměřeného
utrpěné škodě.
V případě soudního řízení je důkazní břemeno na straně žalované z diskriminace, která
musí prokázat, že neporušila zásadu rovného zacházení.
Podpora rovného zacházení
Země EU určí subjekty pověřené podporou, rozborem, sledováním a prosazováním rovného
zacházení, aby zajistily dodržování právních předpisů a poskytly nezávislou pomoc
obětem diskriminace.
Firmy také musí podporovat zásadu rovnosti pohlaví a posilovat roli sociálních partnerů
a nevládních organizací.157
7.3.6 BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ PŘI PRÁCI TĚHOTNÝCH ZAMĚSTNANKYŇ
A ZAMĚSTNANKYŇ KRÁTCE PO PORODU NEBO KOJÍCÍCH ZAMĚSTNAN-
KYŇ
Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň
krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň
Pro účely této směrnice:
a) "těhotnou zaměstnankyní" se rozumí těhotná zaměstnankyně, která uvědomí svého zaměstnavatele
o svém stavu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi;
b) "zaměstnankyní krátce po porodu" se rozumí každá zaměstnankyně krátce po porodu ve
smyslu vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí, která uvědomí svého zaměstnavatele
o svém stavu v souladu s uvedenými právními předpisy a/nebo zvyklostmi;
c) "kojící zaměstnankyní" se rozumí každá kojící zaměstnankyně ve smyslu vnitrostátních
právních předpisů nebo zvyklostí, která uvědomí zaměstnavatele o svém stavu
v souladu s uvedenými právními předpisy nebo zvyklostmi.
157
EUR-lex, Rovnost žen a mužů na trhu práce, [online].18.7.2013, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z: https://eur-
lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM%3Ac10940
Danuta Duda - Právo Evropské unie
149
Komise po projednání s členskými státy a za pomoci Poradního výboru pro bezpečnost, hygienu
a ochranuzdraví při práci vypracujeobecnézásadyprohodnocení chemických,fyzikálních
a biologických činitelů a průmyslových postupů, které jsou považovány za rizikové pro těhotné
zaměstnankyně, zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně. Obecné zásady
uvedené v prvním pododstavci se vztahují také na pohyb a držení těla, duševní a tělesnou únavu
a jiné druhy tělesné a duševní zátěže spojené s prací vykonávanou těhotnými zaměstnankyněmi,
zaměstnankyněmi krátce po porodu nebo kojícími zaměstnankyněmi.
NOČNÍ PRÁCE
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně
krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně nejsou povinny vykonávat noční
práci v době těhotenství a v době následující po porodu, kterou určí vnitrostátní orgán příslušný
pro bezpečnost práce a ochranu zdraví, je-li v souladu s postupy stanovenými členskými
státy předloženo lékařské potvrzení uvádějící, že to je nezbytné pro bezpečnost
a zdraví dotyčné zaměstnankyně.
Tato opatření musí zahrnout možnost, v souladu s vnitrostátními právními předpisy
nebo zvyklostmi:
• převedení na práci ve dne, nebo
• uvolnění z práce nebo prodloužení mateřské dovolené v případech, kdy toto převedení
není technicky nebo objektivně proveditelné nebo nemůže být rozumně požadováno
na základě náležitého odůvodnění.
MATEŘSKÁ DOVOLENÁ
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně
krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně mají nárok na nepřetržité období
nejméně čtrnácti týdnů mateřské dovolené rozložené před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními
právními předpisy nebo zvyklostmi.
PRACOVNÍ VOLNO PRO PRENATÁLNÍ VYŠETŘENÍ
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že těhotné zaměstnankyně mají
nárok, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, na pracovní volno
bez ztráty odměny, aby se mohly podrobit prenatálnímu vyšetření, pokud se tato vyšetření
musí konat v pracovní době.
ZÁKAZ VÝPOVĚDI
K zaručení těhotným zaměstnankyním, zaměstnankyním krátce po porodu nebo kojícím
zaměstnankyním výkonu jejich práv na bezpečnost a ochranu zdraví se stanoví, že:
1. členské státy přijmou nezbytná opatření k zákazu výpovědi dané těhotným zaměstnankyním,
zaměstnankyním krátce po porodu nebo kojícím zaměstnankyním po dobu od
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
150
počátku jejich těhotenství až do konce jejich mateřské dovolené, kromě výjimečných případů
nesouvisejících s jejich stavem, které jsou dovoleny podle vnitrostátních právních
předpisů nebo zvyklostí a popřípadě za předpokladu, že k tomu dá příslušný orgán souhlas;
2. je-li těhotné zaměstnankyni, zaměstnankyni krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyni
dána výpověď během doby uvedené v bodu 1, musí zaměstnavatel uvést náležité
odůvodnění písemně;
3. členské státy přijmou nezbytná opatření k ochraně těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň
krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň před následky výpovědi, která
je na základě bodu 1 protiprávní.
7.3.7 POVINNOST ZAMĚSTNAVATELE INFORMOVAT ZAMĚSTNANCE O PODMÍNKÁCH
PRACOVNÍ SMLOUVY NEBO PRACOVNÍHO POMĚRU
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019
o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii
Tato směrnice se vztahuje na všechny zaměstnance, kteří mají pracovní smlouvu nebo
jsou v pracovním poměru upraveném platným právem členského státu nebo řídícím se platným
právem členského státu.
POVINNOST INFORMOVAT
Zaměstnavatel je povinen seznámit zaměstnance, na kterého se vztahuje tato směrnice,
s podstatnými body pracovní smlouvy nebo pracovního poměru.
Toto seznámení zahrnuje alespoň:
a) označení stran pracovněprávního vztahu;
b) místo výkonu práce; pokud není žádné stálé nebo hlavní místo výkonu práce, zásadu,
že pracovník je zaměstnán na různých místech nebo si může místo výkonu práce
svobodně zvolit, s uvedením sídla nebo případně bydliště zaměstnavatele;
c) název, zařazení, povahu nebo druh práce, pro kterou byl zaměstnanec přijat do
zaměstnání, nebo krátké upřesnění nebo stručný popis práce;
d) datum začátku pracovněprávního vztahu;
e) v případě pracovního poměru na dobu určitou datum jeho ukončení nebo jeho
očekávané trvání;
f) v případě zaměstnanců agentury práce označení uživatele, pokud, nebo jakmile je
znám;
g) dobu trvání a podmínky případné zkušební doby
h) nárok na případnou odbornou přípravu, pokud ji zaměstnavatel poskytuje;
i) délku placené dovolené, na kterou má pracovník nárok, nebo pokud ji není možné
v době poskytnutí informací určit, postup pro přiznání a stanovení takové dovolené;
j) postup, který je třeba dodržet ze strany zaměstnavatele a pracovníka, včetně formálních
požadavků a výpovědních dob, v případě rozvázání pracovněprávního vztahu,
Danuta Duda - Právo Evropské unie
151
nebo pokud nemohou být výpovědní doby v okamžiku poskytnutí informací uvedeny,
způsob stanovení takových výpovědních dob
k) odměnu, včetně počáteční základní částky, jakékoli další případně použitelné
složky odměny, uvedené samostatně, a frekvenci a způsob vyplácení odměny, na kterou
má pracovník nárok;
l) pokud je pracovní režim zcela nebo převážně předvídatelný, délku standardního
pracovního dne nebo týdne pracovníka a veškerá ustanovení o přesčasech a souvisejících
odměnách a případně ustanovení o změnách v rozvržení směn;
m) veškeré kolektivní smlouvy, kterými se řídí pracovní podmínky pracovníka,
nebo v případě kolektivních smluv uzavřených mimo podnik zvláštními orgány nebo paritními
institucemi, název příslušného orgánu nebo paritní instituce, v rámci kterých byly
tyto smlouvy uzavřeny;
ZAMĚSTNANCI VYSLANÍ DO CIZINY
Pokud je na zaměstnanci požadováno, aby vykonával práci v jiné zemi nebo v jiných
zemích, než je členský stát, jehož právními předpisy nebo zvyklostmi se řídí jeho pracovní
smlouva nebo pracovní poměr, musí zaměstnanec před odjezdem obdržet dokument nebo
dokumenty výše uvedené, které musí obsahovat alespoň tyto doplňující údaje:
a) dobu trvání práce vykonávané v cizině;
b) měnu, ve které je vyplácena odměna za práci;
c) popřípadě peněžní a věcné dávky vyplývající z jeho výkonu práce v cizině;
d) popřípadě podmínky návratu zaměstnance.
7.3.8 ÚPRAVA PRACOVNÍ DOBY
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých
aspektech úpravy pracovní doby
Tato směrnice se vztahuje na:
a) minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolenou za kalendářní
rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a
b) některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby.
Pro účely této směrnice se rozumí:
1) „pracovní dobou“ rozumí jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici
zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními
předpisy nebo zvyklostmi;
2) „dobou odpočinku“ každá doba, která není pracovní dobou;
3) „noční dobou“ každá doba v délce nejméně sedmi hodin, vymezená vnitrostátními
právními předpisy, která ve všech případech musí zahrnovat dobu mezi půlnocí a pátou
hodinou ranní;
4) „nočním pracovníkem“:
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
152
a) jednak každý pracovník, který během noční doby pracuje nejméně tři hodiny své
běžné denní pracovní doby, a
b) jednak každý pracovník, který pravděpodobně odpracuje během noční doby určitou
část své roční pracovní doby, vymezené podle volby dotyčného členského státu
- buď vnitrostátními právními předpisy po konzultaci se sociálními partnery, nebo
- kolektivními smlouvami nebo dohodami uzavřenými mezi sociálními partnery na vnitrostátní
nebo regionální úrovni;
5) „prací na směny“ každý způsob organizace práce ve směnách, při kterém pracovníci
jeden druhého střídají na stejných pracovištích podle určitého rozvrhu, včetně střídajících
se turnusů, a který může být nepřetržitý nebo přerušovaný, což představuje pro pracovníky
nutnost pracovat v různou dobu během určitého období dnů nebo týdnů;
6) „pracovníkem na směny“ každý pracovník, jehož rozvrh práce zahrnuje práci na
směny;
7) „mobilním pracovníkem“ každý pracovník zaměstnaný jako člen posádky v podniku,
který provozuje služby v osobní dopravě nebo přepravě zboží po pozemních komunikacích,
letecky nebo po vnitrozemských vodních cestách;
8) „dostatečným odpočinkem“ skutečnost, že pracovníci mají pravidelné doby odpočinku,
jejichž trvání je vyjádřeno v jednotkách času, a které jsou dostatečně dlouhé a souvislé,
aby zajistily, že v důsledku únavy nebo jiného nepravidelného rozvržení práce nedojde
k jejich zranění nebo zranění dalších pracovníků nebo ostatních osob, ani ke krátkodobému
nebo dlouhodobému poškození zdraví.
MINIMÁLNÍ DOBY ODPOČINKU - JINÉ ASPEKTY ÚPRAVY PRACOVNÍ DOBY
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální
denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl při pracovní době delší než šest hodin
každý pracovník nárok na přestávku na odpočinek, jejíž podrobnosti, včetně délky a podmínek
pro její přiznání, stanoví kolektivní smlouvy nebo dohody uzavřené mezi sociálními
partnery, nebo nejsou-li takové dohody uzavřeny, vnitrostátní právní předpisy.
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby za každé období sedmi dnů měl každý
pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin a navíc výše zmíněný
jedenáctihodinový denní odpočinek.
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost
a zdraví pracovníků:
a) byla délka týdenní pracovní doby omezena právními a správními předpisy nebo kolektivními
smlouvami nebo dohodami mezi sociálními partnery,
b) nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně
přesčasů 48 hodin.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
153
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou
dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání
a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou,
s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.
NOČNÍ PRÁCE – PRÁCE NA SMĚNY ROZVRŽENÍ PRÁCE
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby
a) běžná pracovní doba pro noční pracovníky nepřesahovala v průměru osm hodin za
24 hodin;
b) noční pracovníci, jejichž práce je spojena se zvláštními riziky nebo těžkou fyzickou
nebo duševní námahou, nepracovali více než osm hodin za období 24 hodin, během kterého
vykonávají noční práci.
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby
a) byla nočním pracovníkům a pracovníkům na směny poskytnuta ochrana bezpečnosti
a zdraví odpovídající povaze jejich práce,
b) kdykoli byly k dispozici ochranné a preventivní služby nebo prostředky na ochranu
bezpečnosti a zdraví nočních pracovníků a pracovníků na směny rovnocenné službám
a prostředkům, které se vztahují na ostatní pracovníky.
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zaměstnavatel, který zamýšlí organizovat
práci podle určitého rozvrhu, přihlédl k obecné zásadě, že práce má být přizpůsobena člověku,
s cílem zejména omezit monotónní práce a práce s vnuceným pracovním tempem,
v závislosti na typu pracovní činnosti a na požadavcích bezpečnosti práce a ochrany
zdraví, zejména pokud jde o přestávky během pracovní doby.
7.3.9 OCHRANA MLADISTVÝCH PRACOVNÍKŮ
Směrnice Rady 94/33/ES ze dne 22. června 1994 o ochraně mladistvých pracovníků
Členské státy přijmou opatření nezbytná pro zákaz práce dětí. Zajistí za podmínek stanovených
touto směrnicí, aby minimální věk pro přijetí do zaměstnání nebo práce nebyl
nižší než minimální věk skončení povinné školní docházky stanovené vnitrostátními právními
předpisy a v žádném případě nižší než patnáct let. Členské státy zajistí, aby práce
dospívajících byla přísně upravena a chráněna podle podmínek stanovených touto směrnicí.
Členské státy obecně zajistí, aby všichni zaměstnavatelé zaručovali mladistvým pracovní
podmínky odpovídající jejich věku. Zajistí, aby mladiství byli chráněni proti hospodářskému
zneužívání a proti jakékoli práci, která by mohla škodit jejich bezpečnosti, zdraví
nebo tělesnému, duševnímu, morálnímu nebo společenskému vývoji nebo ohrozit jejich
vzdělávání.
Pro účely této směrnice se:
a) "mladistvými" rozumějí všechny osoby mladší osmnácti let;
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
154
b) "dětmi" rozumějí všichni mladiství, kteří nedosáhli věku patnácti let nebo kteří stále
plní povinnou školní docházku uloženou vnitrostátními právními předpisy;
c) "dospívajícími" rozumějí všichni mladiství starší než patnáct let, ale mladší než osmnáct
let, kteří již neplní povinnou školní docházku uloženou vnitrostátními právními před-
pisy.
ZÁKAZ PRÁCE DĚTI
Členské státy přijmou opatření nezbytná pro zákaz práce dětí. S ohledem na tyto cíle
mohou členské státy právními nebo správními předpisy stanovit, že se zákaz práce dětí
nevztahuje na:
a) děti, které vykonávají činnosti pro vystupování v kulturních, uměleckých, sportovních
nebo reklamních činnostech;
b) děti ve věku nejméně čtrnáct let, které pracují v rámci střídavého vzdělávacího systému
nebo v rámci stáže v podniku, pokud je tato práce vykonávána za podmínek stanovených
příslušným orgánem;
c) děti ve věku nejméně čtrnáct let, které vykonávají lehké práce jiné, než vystupování
v kulturních, uměleckých, sportovních nebo reklamních činnostech; lehké práce jiné, než
pro vystupování v kulturních, uměleckých, sportovních nebo reklamních činnostech, mohou
vykonávat i děti ve věku třináct let, avšak po omezený počet hodin týdně a pouze druhy
práce vymezené vnitrostátními právními předpisy.
ZRANITELNOST MLADISTVÝCH − ZÁKAZY PRÁCE
Členské státy zajistí, aby byli mladiství chráněni před zvláštními riziky pro bezpečnost,
zdraví a vývoj, které jsou důsledkem jejich nedostatku zkušeností, neznalosti stávajících
nebo možných rizik nebo jejich nezralosti.
Členské státy zakážou práci mladistvých v případě prací, které:
a) objektivně přesahují jejich tělesné nebo duševní schopnosti;
b) zahrnují škodlivou expozici karcinogenů, toxických činitelů, činitelů, které způsobují
poškození dědičných vlastností, které mají škodlivé účinky na plod v těle matky nebo
které mají jakýkoli jiný chronický škodlivý účinek na lidské zdraví;
c) zahrnují škodlivou expozici záření;
d) představují rizika úrazů, u kterých můžeme předpokládat, že mladiství toto riziko
vzhledem k nedostatku smyslu pro bezpečnost nebo nedostatku zkušeností nebo vzdělání
nemohou rozeznat nebo předvídat nebo
e) ohrožují zdraví z důvodu mimořádné zimy nebo tepla, hluku nebo vibrací.
PRACOVNÍ DOBA
Členské státy přijmou opatření nezbytná pro omezení pracovní doby dětí:
a) na osm hodin denně a čtyřicet hodin týdně pro děti, které pracují v rámci střídavého
vzdělávacího systému nebo v rámci stáže v podniku;
Danuta Duda - Právo Evropské unie
155
b) na dvě hodiny ve vyučovací den a na dvanáct hodin týdně pro práce vykonávané
během školního období mimo hodiny školní výuky, pokud je právní předpisy nebo zvyklosti
nezakazují; denní pracovní doba nesmí v žádném případě přesáhnout sedm hodin; toto
omezení lze změnit na osm hodin pro děti, které dosáhly věku patnáct let;
c) na sedm hodin denně a třicet pět hodin týdně pro práce vykonávané po dobu nejméně
jednoho týdne, kdy není školní výuka; tato omezení lze změnit na osm hodin denně
a čtyřicet hodin týdně pro děti, které dosáhly věku patnáct let;
d) na sedm hodin denně a třicet pět hodin týdně pro lehké práce vykonávané dětmi,
které již neplní povinnou školní docházku uloženou vnitrostátními právními předpisy.
Členské státy přijmou opatření nezbytná pro omezení pracovní doby dospívajících na
osm hodin denně a čtyřicet hodin týdně.
NOČNÍ PRÁCE
Členské státy přijmou opatření nezbytná pro zákaz práce dětí mezi dvacátou hodinou
a šestou hodinou. Členské státy přijmou opatření nezbytná pro zákaz práce dospívajících
buď mezi dvacátou druhou hodinou a šestou hodinou, nebo mezi dvacátou třetí hodinou
a sedmou hodinou.
PŘESTÁVKY V PRÁCI
Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění, aby mladiství, pokud jejich denní
pracovní doba přesahuje čtyři a půl hodiny, měli nárok na přestávku po dobu alespoň třiceti
minut, pokud možno po sobě následujících.
7.3.10 INFORMOVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ A PROJEDNÁVÁNÍ SE ZAMĚSTNANCI
V EU
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou
se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci
v Evropském společenství
Cílem této směrnice je zavedení obecného rámce, kterým se stanoví minimální požadavky
pro právo na informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v podnicích
nebo závodech ve Společenství. Postupy pro informování a projednávání jsou definovány
a prováděny v souladu s vnitrostátními právními předpisy a se zvyklostmi v oblasti vztahů
mezi sociálními partnery v jednotlivých členských státech tak, aby byla zajištěna jejich
účinnost.
Při definování nebo provádění postupů pro informování a projednávání pracují zaměstnavatel
a zástupci zaměstnanců v duchu spolupráce při dodržování vzájemných práv a povinností,
s přihlédnutím k zájmům jak podniku nebo závodu, tak i zaměstnanců.
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
156
Slouží k podpoře sociálního dialogu. K tomu je stanoven postup informování a konzultací
s vedením podniku a zástupci zaměstnanců. Konzultace musejí být vedeny myšlenkou
spolupráce naplněné důvěrou. Nedojde-li k informování a konzultacím ve věci, u které je
nezbytné spolurozhodování, nemá opatření učiněné zaměstnavatelem žádné právní účinky.
Členové vyjednávajícího orgánu jsou vázáni povinností důvěrnosti.
Projednávání nebo-li sociální dialog se koná:
a) v době, způsobem a obsahem, které jsou vhodné
b) na příslušné úrovni řízení a zastoupení v závislosti na projednávané věci
c) na základě informací poskytnutých zaměstnavatelem a stanoviska, která jsou zástupci
zaměstnanců oprávnění vyjádřit
d) tak, aby měli zástupci zaměstnanců možnost setkat se se zaměstnavatelem a obdržet
odůvodněnou odpověď na stanovisko, které mohou vyjádřit
e) cílem je dosáhnout dohody o rozhodnutích, která povedou k podstatným změnám
v organizaci práce nebo ve smluvních vztazích
7.3.11 HROMADNÉ PROPOUŠTĚNÍ
Směrnice č. 98/59 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného
propouštění
Směrnice dává pracovníkům nebo jejich zástupcům právo být předem informováni
o nadbytečnosti a být konzultováni o zamýšlených opatřeních k jejímu řešení. Hromadným
propouštěním se rozumí propouštění ze strany zaměstnavatele z jednoho nebo několika důvodů,
které nesouvisí s osobou zaměstnance.
Zaměstnavatel je povinen zaměstnancům včas během projednání
1) poskytnut veškeré související informace a
2) v každém případě písemně sdělit
a) důvody plánovaného propouštění,
b) počet a kategorie zaměstnanců, kteří mají být propuštěni,
c) počet a kategorie zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni,
d) dobu, kdy se má propouštění uskutečnit,
e) kritéria navržená pro výběr zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, pokud k tomu má
zaměstnavatel na základě vnitrostátních právních předpisů nebo praxe pravomoc,
f) předpokládanou metodu výpočtu všech případných odškodnění za propuštění, která
nevyplývají z vnitrostátních právních předpisů nebo praxe.
Zaměstnavatel je povinen písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré
návrhy na hromadné propouštění. Členské státy mohou nicméně stanovit, že v případě návrhu
na hromadné propouštění v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního
rozhodnutí musí zaměstnavatel písemně oznámit tuto skutečnost příslušnému orgánu veřejné
moci pouze na jeho žádost. Oznámení musí obsahovat veškeré související údaje týkající
se návrhu na hromadné propouštění a konzultací se zástupci zaměstnanců, zejména
důvody propouštění, počet zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, počet zaměstnanců,
kteří jsou obvykle zaměstnáni, a dobu, kdy se má propouštění uskutečnit.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
157
7.3.12 PŘEVOD PODNIKŮ, ZÁVODŮ NEBO ČÁSTI PODNIKŮ NEBO ZÁVODŮ
Směrnice č. 2001/23 týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů
podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů
Tato směrnice se vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo
závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení.
Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního
poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele. Členské
státy mohou stanovit, že převodce a nabyvatel ode dne převodu společně a nerozdílně
odpovídají za závazky, které vznikly přede dnem převodu z pracovní smlouvy nebo z pracovního
poměru existujících ke dni převodu. Členské státy mohou přijmout vhodná opatření,
aby zajistily, že převodce oznámí nabyvateli všechna práva a povinnosti, které na něj
budou převedeny v souladu s tímto článkem, pokud tato práva a povinnosti jsou nebo by
měly být převodci známy v okamžiku převodu. Skutečnost, že nabyvatel opomene oznámit
nabyvateli některé z těchto práv nebo povinností, nemá vliv na převod tohoto práva nebo
této povinnosti ani na práva zaměstnanců vůči nabyvateli nebo převodci související s tímto
právem nebo touto povinností. Po převodu nabyvatel zachová pracovní podmínky sjednané
v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, až
do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost
nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy.
Převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro
převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění
z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny
stavu zaměstnanců.
Převodce a nabyvatel jsou povinni uvědomit zástupce svých zaměstnanců dotčených
převodem o
• stanoveném nebo navrhovaném dni převodu,
• důvodech převodu,
• právních, hospodářských a sociálních důsledcích převodu pro zaměstnance,
• předpokládaných opatřeních vůči zaměstnancům.
Převodce je povinen sdělit tyto informace zástupcům svých zaměstnanců v dostatečném
předstihu před provedením převodu. Nabyvatel je povinen sdělit tyto informace zástupcům
svých zaměstnanců v dostatečném předstihu a v každém případě dříve, než jsou tito zaměstnanci
přímo dotčeni převodem, pokud jde o jejich podmínky zaměstnání a pracovní
podmínky. Pokud převodce nebo nabyvatel předpokládá přijetí opatření vůči svým zaměstnancům,
je povinen tato opatření projednat se zástupci zaměstnanců v dostatečném předstihu
s cílem dosáhnout dohody.
Koordinace sociálního zabezpečení na úrovni EU. Pracovní právo v právu EU.
158
7.3.13 PLATEBNÍ NESCHOPNOST ZAMĚSTNAVATELE
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o
ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele
Tato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv
nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti.
Zaměstnavatel je považován za platebně neschopného, pokud bylo na základě platební neschopnosti
zaměstnavatele požádáno o zahájení kolektivního řízení podle příslušných právních
a správních předpisů členského státu, jehož součástí je částečné nebo úplné zabavení
aktiv zaměstnavatele a jmenování likvidátora nebo osoby s podobnou funkcí, pokud orgán,
který je příslušný na základě zmíněných právních a správních předpisů,
a) buď rozhodl o zahájení řízení;
b) nebo konstatoval konečné zavření podniku nebo provozovny zaměstnavatele a nedostatek
volných aktiv opravňujících k zahájení řízení.
Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly
úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z
pracovních poměrů, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení
pracovního poměru. Záruční instituce přebírá nesplacené mzdové pohledávky za období
přede dnem určeným členským státem nebo případně po něm. Členské státy mohou omezit
povinnost záručních institucí uvedených výše uhradit pohledávky. Pokud členské státy využijí
možnosti omezit povinnost záručních institucí uhradit pohledávky, stanoví lhůtu, během
níž musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Jedním ze základních principů EU je právo občanů na volný pohyb. Volný pohyb by byl
omezen, jestliže by se pracovník musel obávat, že by jemu nebo jeho rodině z důvodu výkonu
zaměstnání v jiném členském státě a s tím spojenou příslušností k různým národním
systémům sociálního zabezpečení byly odepřeny určité sociální dávky, nebo by ztratil již
získané nároky. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských
států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako s vlastními státními příslušníky tak, aby
nebyla omezena jejich možnost pracovat v jednotlivých členských zemích. V oblasti sociálního
zabezpečení nedochází k harmonizaci národních sociálních systémů členských
států, ale pouze k jejich koordinaci. Koordinace sociálního zabezpečení je založena na čtyřech
základních principech, tj.: principu rovného zacházení, principu aplikace právního
řádu jediného státu, principu sčítání dob pojištění a principu zachování nabytých práv.
Přeshraniční pracovník je to jakákoli zaměstnána nebo samostatně výdělečně činná
osoba, která vykonává své povolání na území jednoho členského státu, kde je také zdravotně
pojištěna, a bydlí na území jiného členského státu, do kterého se vrací zpravidla
každý den nebo alespoň jednou týdně.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
159
Vyslaným pracovníkem je zaměstnanec, který normálně pracuje pro svého zaměstnavatele
na území jednoho státu a je dočasně vyslán svým zaměstnavatelem na území jiného
státu, aby tam pro něj vykonal určitou práci. Doba vyslání nesmí převýšit dvanáct měsíců.
EU přijímá právní předpisy, které stanoví minimální požadavky na úrovni Unie v oblastech
pracovních podmínek a informování pracovníků a konzultace s nimi. Členské státy
zapracovávají právo EU do svého vnitrostátního práva a zajišťují jeho provádění, aby byla
zaručena stejná úroveň ochrany práv a povinností v celé EU.
Cílem směrnice o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže
a ženy v oblasti zaměstnání a povolání je konsolidovat několik směrnic o rovnosti žen a
mužů, a tím zjednodušit, modernizovat a zlepšit právní předpisy EU týkající se rovného
zacházení se ženami a muži v oblasti zaměstnání. Cílem směrnice o zavádění opatření pro
zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň
krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň je chránit zdraví a bezpečnost žen na pracovišti,
které jsou těhotné nebo krátce po porodu, a kojících žen. Směrnice o ochraně mladistvých
pracovníků stanoví minimální požadavky zajišťující zlepšení v oblasti ochrany
zdraví a bezpečnosti mladistvých pracovníků. Směrnice o některých aspektech úpravy pracovní
doby se vztahuje na: minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolenou
za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a některé
aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby.
Cílem směrnice, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání
se zaměstnanci v EU je zavedení obecného rámce, kterým se stanoví minimální
požadavky pro právo na informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v podnicích
nebo závodech v EU.
OTÁZKY
1. Vyjmenujte a rozveďte čtyři základní principy koordinace sociálního zabezpečení
v EU.
2. Kdo to je přeshraniční pracovník?
3. Kdo to je vyslaný pracovník?
4. Kolik činí nejnižší doba mateřské dovolené v týdnech dle směrnice EU?
5. Po kolika hodinách práce mají mladiství nárok na přestávku dle směrnice EU?
6. Jaká je minimální doba dovolené dle směrnice EU?
7. Jaké jsou nutné náležitosti pracovní smlouvy dle směrnice EU?
8. Co to je sociální dialog?
Další oblasti úpravy práva EU
160
8 DALŠÍ OBLASTI ÚPRAVY PRÁVA EU
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V první podkapitole této kapitoly nazvané Další oblasti úpravy práva EU se studenti
seznámí s oblastí hospodářské soutěže v EU a její ochranou, konkrétně s dohodami mezi
podniky, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jsou s vnitřním trhem
neslučitelné, a proto jsou zakázány a se zneužitím dominantního postavení podniku nebo
sdružení podniků na vnitřním trhu. V dalších podkapitolách studenti obdrží informace ohledně
státních podpor a veřejných zakázek v EU. Předposlední kapitola je věnována politice
životního prostředí v EU, jejím cílům, zásadám, odpadové politice, řízení jakosti vod
ke koupání i k lidské spotřebě či kvalitě vnějšího ovzduší a rovněž ekoznačce EU. Poslední
podkapitola se zabývá ochranou spotřebitele v EU, konkrétně právem na ochranu zdraví
a bezpečnosti, právem na ochranu ekonomických zájmů, právem na náhradu škody či právem
na informace a vzdělávání.
CÍLE KAPITOLY
• Zjistíte, kdy jsou dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání
ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jsou
s vnitřním trhem neslučitelné, zakázané.
• Budete vědět, co to je zneužívání dominantního postavení podniku nebo sdružení
podniků na vnitřním trhu.
• Dozvíte se, jaké státní podpory jsou slučitelné s vnitřním trhem.
• Zjistíte, jaké jsou cíle a zásady politiky ochrany životního prostředí v Evropské
unii
• Budete vědět, co to je ekoznačka EU.
• Dozvíte se podstatné informace týkající se ochrany bezpečnosti a zdraví spotřebitele
v EU, jakou ochranu mají spotřebitelé v případě smluv uzavřených na
dálku a mimo obchodní prostory a co to jsou nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských
smlouvách.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
161
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Hospodářská soutěž v EU, dohody mezi podniky, dominantní postavení na trhu, kontrola
fúzí, státní podpory v EU, veřejné zakázky v EU, právo životního prostředí v EU,
ekoznačka EU, ochrana spotřebitele v EU.
8.1 Hospodářská soutěž v EU
Hospodářská soutěž je souběžná snaha subjektů na trhu určitého druhu zboží nebo služeb,
jejichž cílem je dosažení určitých výhod před ostatními v oblasti hospodářských
užitků, popř. výsledků, a jež vzájemně ovlivňuje jejich hospodářskou činnost.
Společný a posléze vnitřní trh Unie je založen na tržním systému, který vyžaduje dokonalé
fungování konkurence v Unii jako celku. Toho se dosahuje nejen uvolněním pohybu
zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi, ale i kvalitní účinnou politikou hospodářské
soutěže. Vychází se přitom z toho, že maximální podpory hospodářské činnosti
a její efektivnosti lze dosáhnout na základě působení tržních sil.
Normy upravující hospodářskou soutěž jsou obsaženy především ve SFEU (Smlouva
o fungování EU), a to v článcích 101 až 109.
Hmotněprávní úprava ochrany hospodářské soutěže sestává ze dvou relativně samostatných
oblastí:
• Antitrustové právo, zahrnující tzv. kartelové právo (zákaz určitých dohod mezi podniky)
a zákaz zneužívání dominantního postavení,
• Právo koncentrací (kontrola fúzí podniků).158
8.1.1 ZÁKAZ URČITÝCH DOHOD MEZI PODNIKY
Čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
S vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky,
rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod
mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo
narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které
a) přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky;
b) omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;
c) rozdělují trhy nebo zdroje zásobování;
d) uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž
jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži;
158
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 229
Další oblasti úpravy práva EU
162
e) podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani
podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné od počátku.
Odstavec 1 však může být prohlášen za neúčinný pro:
• dohody nebo kategorie dohod mezi podniky,
• rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků a
• jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie, které přispívají ke zlepšení výroby
nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž
vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které
a) neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů ne-
zbytná;
b) neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné
části výrobků tímto dotčených.
Komise může stanovit tzv. skupinové (blokové) výjimky.
Nejdůležitější kategorie dohod, kterým byly uděleny výjimky, jsou:
• smlouvy o výhradním prodeji,
• smlouvy o výhradním nákupu,
• smlouvy o servisu a distribuci motorových vozidel,
• smlouvy o franšíze,
• smlouvy o specializaci,
• smlouvy o výzkumu a vývoji,
• smlouvy v oblasti pojišťovnictví,
• smlouvy o přenosu technologií.159
8.1.2 ZÁKAZ ZNEUŽÍVÁNÍ DOMINANTNÍHO POSTAVENÍ
Je zakázáno zneužívat dominantního postavení jednoho nebo několika podniků, opět
s podmínkou, že může být ovlivněn obchod mezi členskými státy.
Čl. 102 SFEU
S vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod
mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na
vnitřním trhu nebo jeho podstatné části.
Takové zneužívání může zejména spočívat:
a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních
cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek;
b) v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů;
159
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 233
Danuta Duda - Právo Evropské unie
163
c) v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy,
čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži;
d) v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani
věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
Existují tři kumulativní podmínky, které dohromady tvoří skutkovou podstatu zakázaného
jednání:
a) dominantní postavení
Bylo definováno Soudním dvorem jako „pozice hospodářské síly, které požívá podnik
a která mu umožňuje, aby na rozhodném trhu zabránil účinné konkurenci tím, že bude
s to se chovat v nezanedbatelném rozsahu nezávislé na jiných soutěžitelích, zákaznících
a konečně na spotřebitelích.“160
b) zneužívání tohoto postavení
Čl. 102 SFEU uvádí demonstrativně čtyři příklady zneužívání, které jsou z větší části
obdobné příkladům uvedených v čl. 101 SFEU.
• Stanovení nepřiměřených cen nebo jiných obchodních podmínek,
• Omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů,
• Znevýhodňování obchodních partnerů uplatňováním nerovných podmínek při rovnocenných
dodávkách (diskriminační opatření)
• Vnucování obchodních partnerů tzv. vázaných obchodů (podmiňování uzavření
smlouvy další dodávkou, která s původní nemá souvislost).
c) vliv na obchod mezi členskými státy
Tato podmínka je Soudním dvorem interpretována velmi široce. Nevyžaduje se skutečné
ovlivnění obchodu, ale stačí potenciální možnost takového vlivu.161
8.1.3 APLIKACE USTANOVENÍ O HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽI (ANTITRUSTOVÉ
PRÁVO)
Závažnost ustanovení o hospodářské soutěži vyžaduje takovou další právní úpravu,
která by zajistila jejich vynutitelnost. Tento úkol plní nařízení 1/2003 (ve znění pozdějších
změn a doplňků), které provádí články 101, 102 a 105 SFEU. Podle čl. 105 SFEU jsou
Komise a národní soutěžní úřady pověřeny dozíráním na plnění těchto ustanovení a jsou
taktéž oprávněny při jejich trvajícím porušení vydat příslušné rozhodnutí. Komisi a národním
soutěžním úřadům jsou svěřeny tyto pravomoci:
1) zjišťovat skutkový stav při posuzování jednotlivých případů domnělého nebo
160
Tamtéž, str. 233-234
161
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 235
Další oblasti úpravy práva EU
164
2) skutečného porušení čl. 101 a 102 SFEU
3) rozhodovat o důsledcích porušení
Komise rozhoduje ex offo nebo na základě stížnosti, kterou může podat firma (soutěžitel)
s oprávněným zájmem nebo členský stát.
Ad 1)Komise pochopitelně musí mít dostatečné prostředky k tomu, aby mohla ve všech
případech spolehlivě a rychle zjistit skutkový stav. K tomu má tyto pravomoci:
a) požadovat nezbytné informace od vlád a jiných orgánů členských států, jakož i od
b) podniků a podnikových sdružení,
c) provádět všeobecný průzkum celých odvětví hospodářství,
d) provádět šetření na místě,
e) šetření za pomoci orgánů příslušného státu.
Ve všech případech se podniky musí podrobit požadavkům Komise (jsou-li legitimní), jinak
mohou být uloženy pokuty za ztěžování nebo znemožňování práce Komise. Kromě jednorázové
pokuty lze uložit i pokutu „periodickou“. Obdobné pravomoci mají i národní soutěžní úřady.
Ad 2)Vlastní rozhodnutí Komise může zahrnovat:
- uložení povinnosti ukončit protiprávní chování,
- event. přijetí předběžného opatření,
- event. přijetí závazků (tj. slibů či záruk podniků) vztahujících se k nařízeným,
opatřením,
- ukládat sankce
Sankce za porušení pravidel soutěže podle čl. 101 a 102 SFEU, kterými disponuje jak
Komise, tak národní soutěžní úřady, jsou pokuty. Jejich horní limit je určen 10% ročního
obratu podniku, resp. celé společnosti.
Sazba udělované pokuty je stanovena podle následujících kritérií:
• povaha (druh) protiprávního opatření,
• hospodářský význam podniku a jeho podíl na trhu,
• trvání protiprávního opatření,
• existence úmyslu omezit soutěž,
• otevřenost nebo skrytost jednání,
• případná recidiva.
Při výkonu svých pravomocí má ovšem Komise i určité povinnosti. Zahrnují především
pro všechna řízení obvyklou povinnost umožnit stranám vyjádřit se k věci, ať už ústně nebo
písemně. Kromě toho má však Komise ještě jednu specifickou povinnost, a sice zachovávat
mlčenlivost tam, kde obdržela důvěrné informace.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
165
Je-li dána zároveň pravomoc Komise a vnitrostátního soutěžního orgánu, zahájení řízení
před Komisí vede automaticky k zastavení národního řízení.162
8.1.4 PRÁVO KONCENTRACÍ (KONTROLA FÚZÍ PODNIKU)
Ke spojování (fúzi) podniků, které je projevem koncentrace kapitálu, dochází ve větší či
menší míře v každé zemi. Spojování má dvě protikladné stránky, které je třeba uvést do sou-
ladu:
• větší (sloučený) podnik má zpravidla silnější postavení na trhu, může lépe překonat
ekonomické potíže a jeho činnost je obecně efektivnější,
• spojování podniků znamená zmenšování počtu soutěžitelů na trhu, a tedy kvantitativní
omezování soutěže. Nezřídka sloučení větších podniků vede k vytvoření velkého
celku, který získává dominantní postavení na trhu.
Důležitá je tedy kontrola spojování ze strany státu, a to tak, že stát povolí jen takové
spojení, které neohrozí či nenaruší hospodářskou soutěž na příslušném trhu. Totéž platí i na
vnitřním trhu Unie. Spojování podniku na vnitřním trhu podléhá kontrole ze strany Komise.
Výsledkem spojení mohou být dvě různé situace:
• Podnik „a“ se sloučí s podnikem „b“ tak, že ho pohltí (a tedy se zvětší), aniž by sám
změnil svůj statut (a+b = A).
• Druhý případ je ten, že sloučením dvou či více podniků vznikne nový subjekt (a+b = C).
Z jiného hlediska se rozlišuje spojení horizontální (s jiným soutěžitelem nebo ve stejném
oboru podnikání) a vertikální (s dodavatelem nebo odběratelem).163
PRÁVNÍ ÚPRAVA SPOJOVÁNÍ PODNIKŮ (NAŘÍZENÍ Č. 139/2004)
Úprava obsažená v právu EU se nevztahuje na všechna spojování, nýbrž pouze na ta,
která mají význam z hlediska EU, tj. tzv. unijní dimenze. Spojování, která této dimenze
nedosahují, nejsou posuzována podle práva EU, nýbrž podle vnitrostátního práva příslušného
členského státu. Dimenze EU je dána objemem ročního obratu všech sloučených podniků,
které tvoří nový celek (včetně podniků před sloučením lokalizovaných mimo EU).
Obratem se rozumí součet všech příjmů za výrobky a služby po odečtení daně.
Za úplné spojení (tzv. koncentraci) se považuje:
a) spojení dvou nezávislých podniků,
b) situace, kdy jedna osoba, ovládající určitý podnik nabude jakýmkoli způsobem (nákupem
akcií, smlouvou) vliv v jiném podniku (stačí vliv částečný)
c) join venture, i když vystupuje jako samostatná jednotka.
Spojení, ať už spočívá v kterékoli z uvedených skutečností, musí být zúčastněnými
podniky notifikováno Komisí před svým uskutečněním.164
162
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 236-237
163
Tamtéž, str. 237-238
164
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 239
Další oblasti úpravy práva EU
166
8.2 Regulace státních podpor
Jedním z nástrojů, jimiž státy realizují svou hospodářskou politiku, je podpora určitých
jednotlivých podniků nebo jejich skupin, tvořících výrobní odvětví. Tato forma státního
intervencionismu se používá tam, kde stát má důležitý a dlouhodobý zájem na zachování
určitého stupně prosperity daného podniku či odvětví výroby. Tímto zájmem může být řešení
problému nezaměstnanosti, podpora vývozu, podpora určitého odvětví, které patří
v dané zemi k tradičním (např. malé pivovary), podpora nově vznikajících odvětví apod.
Podíváme-li se na uvedené problémy unijníma očima, vidíme, že podpory poskytované státy:
a)narušují hospodářskou soutěž nejen v národním měřítku, ale i v měřítku EU a zároveň
b) narušují obchod mezi členskými státy, tedy volný pohyb zboží, neboť vedou ke ztížení
postavení dovozců.
8.2.1 STATNÍ PODPORY SLUČITELNÉ S VNITŘNÍM TRHEM
Podpory slučitelné s vnitřním trhem se řadí do dvou kategorií:
1) podpory bez dalšího považované vždy za slučitelné s vnitřním trhem a
2) podpory, které mohou být takto kvalifikovány, což záleží na stanovisku Komise.
Ad 1)
a) podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že
jsou poskytovány bez diskriminace podle původu výrobků, tedy např. podpory postiženým
osobám na nákup pomůcek, které potřebují k životu,
b) podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými
mimořádnými událostmi.
Ad 2)
a) podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou
životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností, tedy podpory v rámci regionální politiky
Unie,
b) podpory, které mají napomáhat uskutečnění některého významného projektu společného
evropského zájmu,
c) podpory, které mají napravit vážnou poruchu v ekonomice některého členského
státu,
d) podpory, které mají usnadňovat rozvoj určitých hospodářských činností nebo oblastí
(např. věda a výzkum, rozvoj malých a středních podniků, ochrana životního prostředí
apod.)
e) podpory, které mají napomáhat kultuře a zachování kulturního dědictví,
f) jiné druhy podpor, které mohou být určeny rozhodnutím Rady.
Komise tyto výjimky povoluje po posouzení, zda vyhovují těmto kritériím:
Danuta Duda - Právo Evropské unie
167
• podpora rozvoje, který je v zájmu EU jako celku,
• nezbytnost podpory, tedy nemožnost dosáhnout žádoucího účinku jiným způsobem,
• přiměřenost výše podpory a její formy.165
8.3 Právo veřejných zakázek v EU
Cílem unijní úpravy, jejíž počátky lze najít v 70. letech, je reagovat na vznik společného
(vnitřního) trhu promítnutím jeho principů i do oblasti zadávání veřejných (tedy zejména
státních) zakázek. Tyto zakázky již členské státy nemohou zásadně vyhrazovat domácím
podnikům. Veřejná soutěž na veřejnou zakázku musí být vyhlášena v měřítku EU; nesmí
existovat diskriminace uchazečů z jiných členských států.
Cílem unijní úpravy je především harmonizace vnitrostátních předpisů vztahujících se
na veřejné zakázky. Metodou právní úpravy jsou proto směrnice, tj. nevytváří se jednotná
úprava komunitární. Existuje tedy směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU
ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES.
V případě pochybností o regulérnosti řízení o veřejné zakázce musí mít účastníci možnost
přezkoumání nezávislým orgánem (zpravidla soudem). Porušeny mohou být nejen
unijní předpisy, ale i předpisy národní. Při zjištění neregulérnosti je možno přijmout předběžné
opatření, aby se zabránilo dalšímu poškozování zájmů, zrušit napadené rozhodnutí,
případně rozhodnout o náhradě škody.
Obecný dozor náleží podle směrnice Komisi. Ta může proti členskému státu zahájit řízení
podle článku 258 SFEU (Smlouvy o fungování EU) – tzn. vynucování unijního
práva.166
8.4 Právo životního prostředí v EU
Ačkoli politika životního prostředí náleží k nejmladším aktivitám EU, je prezentována
jako jedno z nejdůležitějších témat agendy institucí EU, které významným způsobem zasahuje
a ovlivňuje i legislativní dění v dalších oblastech (vnitřní trh, energetika, průmysl, doprava,
ochrana spotřebitele, veřejné zdraví, obchodní politika, zemědělství a rozvoj venkova,
rybolovná a námořní politika atd.).
Výsledkem je poměrně přísný systém norem a regulací týkající se řady oblastí, který se
prostřednictvím legislativní aktivity odpovědných institucí stále více rozvíjí. Snaha sladit
technologický rozvoj s ochranou přírodních zdrojů se projevuje v mnoha dimenzích.
165
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 242-245
166
Týč, V., Základy práva EU pro ekonomy, str. 248-249
Další oblasti úpravy práva EU
168
8.4.1 VZNIK POLITIKY A JEJÍ VÝVOJ
První zmínky o environmentální politice se v primárním právu explicitně objevily až od
poloviny 80. let 20. století, v rámci Jednotného evropského aktu (JEA), přestože Evropská
rada vyzvala Komisi k přípravě konkrétních opatření řešících otázky životního prostředí již
na summitu v Paříži, konaném v říjnu 1972. Došlo k tomu pod vlivem první konference
OSN, která se zabývala touto problematikou a uskutečnila se v témže roce. Komise následně
zahájila aktivity v oblasti životního prostředí prostřednictvím akčních programů
(první tzv. Evropský akční program byl vyhlášen pro období 1973-1976). Dosud bylo vyhlášeno
celkem 6 těchto akčních programů.
Jednotný evropský akt do stávající Smlouvy o EHS vložil čl. 100a, jenž hovořil o tom,
že Komise bude ve svých návrzích týkajících se mimo jiné ochrany životního prostředí
vycházet z vysoké úrovně ochrany.
Do Smlouvy o EHS byla potom prostřednictvím JEA vložena nová Hlava VII týkající
se právě životního prostředí. Zde již byly zakotveny klíčové principy, na nichž má politika
životního prostředí ES spočívat. Činnost Společenství má podle čl. 130r mít v této oblasti
za cíl ochranu a zlepšování kvality životního prostředí a lidského zdraví, stejně jako zajištění
šetrného a racionálního využívání přírodních zdrojů. Tato činnost Společenství je v oblasti
životního prostředí založena na zásadách prevence, přednostní nápravy škod na životním
prostředí přímo u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí".
Požadavky na ochranu životního prostředí mají dle tohoto článku JEA tvořit též součást
dalších politik Společenství. Další změny primárního práva v této oblasti přinesla Smlouva
o EU, která již explicitně hovořila o „politice životního prostředí" (čl. 130) a redefinovala
úkoly a cíle Společenství v této oblasti (nově mělo ES též podporovat opatření na mezinárodní
úrovni přispívající k řešení regionálních a globálních environmentálních pro-
blémů).
Na poli sekundárního práva politika životního prostředí prodělala vývoj ovlivňovaný též
tím, jak se členské státy ES/EU i EU jako celek účastnily světových či regionálních konferencí
věnovaných životnímu prostředí a připojovaly se k důležitým úmluvám (např. Bernská
úmluva o ochraně evropské fauny a flóry z roku 1979, Rámcová úmluva OSN o změně
klimatu sjednaná na konferenci v Rio de Janeiru v roce 1992 a především její tzv. Kjótský
protokol z roku 1997, tzv. Aarhuská úmluva z roku 1998 atd.).
Od nejdůležitějších priorit 70. let 20. století, mezi něž náležela problematika průmyslového
a agrárního znečišťování, se tak regulace v této oblasti vyvíjela: přes ochranu vod,
ptactva a dalších živočišných i rostlinných druhů, problematiku nakládání s odpady či podporu
ekologicky šetrných produktů až ke snahám o zapracování zásad trvale udržitelného
rozvoje do všech politik Společenství.
Šestý akční program Společenství pro životní prostředí, který byl přijat pro období
2002-2012 prostřednictvím rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002 ze
Danuta Duda - Právo Evropské unie
169
dne 22. 7. 2002, jmenuje mezi klíčovými prioritami politiky životního prostředí EU boj
proti klimatickým změnám, ochranu přírody a biologické rozmanitosti, ochranu zdraví
a odpovědné nakládání s přírodními zdroji a odpadem.
V rámci finanční perspektivy pro rozpočtové období 2007-2013 je životní prostředí
zařazeno do Nadpisu 2 nazvaného „Ochrana přírodních zdrojů a hospodaření
s nimi", kam náleží i výdaje na oba pilíře společné zemědělské politiky (podpora tržních
mechanismů spolu s přímými platbami plus rozvoj venkova) a na společnou rybolovnou
politiku. Výdaje na podporu politiky životního prostředí se přitom na celkových výdajích
v rámci tohoto nadpisu (ve výši cca 370 mld. €) mají pro plánované sedmileté období podílet
přibližně 0,5 % (pro srovnání SZP včetně politiky rozvoje venkova se na celkových
výdajích tohoto nadpisu měla podílet téměř 98 %). Zde je však třeba podotknout, že i
v rámci politiky rozvoje venkova, prostřednictvím Evropského zemědělského fondu
pro rozvoj venkova (EAFRD), jsou financovány některé projekty a aktivity sloužící
k ochraně životního prostředí (tzv. agroenvironmentální opatření, včetně podpory
ekologického zemědělství, podpora využívání obnovitelných zdrojů energie atd.). K financování
politiky životního prostředí tedy neslouží pouze specializované programy (především
program LIFE, pro období 2007-2013 nazvaný jako LIFE+). Určité finanční prostředky
na tuto oblast proudí i z fondu EAFRD, Evropského rybářského fondu, Evropského
fondu pro regionální rozvoj, Kohezního fondu a některých speciálních rámcových programů,
které se týkají výzkumu a inovací.167
1.1.3 CÍLE A ZÁSADY POLITIKY OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V EVROPSKÉ
UNII
Čl. 191 SFEU (Smlouvy o fungování Evropské unie)
Politika EU v oblasti životního prostředí přispívá k sledování následujících cílů:
• zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí,
• ochrana lidského zdraví,
• uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů,
• podpora opatření na mezinárodní úrovni, určených k řešení regionálních a celosvětových
problémů životního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu.
Politika EU v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž
přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech EU. Je založena na zásadách obezřetnosti
a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě
"znečišťovatel platí".
167
Euroskop, Životní prostředí, [online]. 2005-13, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: https://www.euro-
skop.cz/8926/sekce/zivotni-prostredi
Další oblasti úpravy práva EU
170
V této souvislosti obsahují harmonizační opatření odpovídající požadavkům ochrany životního
prostředí, popřípadě ochrannou doložku, na základě které jsou členské státy zmocněny
přijmout z mimoekonomických důvodů ochrany životního prostředí dočasná opatření
podléhající kontrolnímu procesu Unie.
Při přípravě politiky v oblasti životního prostředí přihlédne Unie k:
• dostupným vědeckým a technickým údajům,
• podmínkám životního prostředí v různých regionech EU,
• možnému prospěchu a nákladům plynoucím z činnosti nebo nečinnosti,
• hospodářskému a sociálnímu rozvoji Unie jako celku a vyváženému rozvoji jeho
regionů.
V rámci svých pravomoci spolupracuje Unie a členské státy se třetími zeměmi a příslušnými
mezinárodními organizacemi. Podrobnosti spolupráce Unie mohou být předmětem
dohod mezi Unii a dotyčnými třetími stranami.
Zásada prevence znamená, že na poškození životního prostředí se nemá čekat, ale má
mu být preventivně předcházeno.
Zásada obezřetnosti: Ze zásady obezřetnosti vyplývá, že opatření politiky životního prostředí
mohou být stanovena také pod prahem nebezpečného účinku. Postačí, pokud při odpovídajícím
potenciálu ohrožení v určité situaci je zvolené opatření schopno zmírnit ohro-
žení.
Zásada nápravy ohrožení životního prostředí u zdroje: Prakticky význam má zásada nápravy
ohrožení životního prostředí u zdroje v oblasti předpisů upravujících odpady, kde
podporuje zásadu, že odpad má být zneškodňován ve státě, popřípadě regionu původu.
Zásada náhrady škody znečišťovatelem: Podle této zásady náklady na odstraňování poškození
životního prostředí nese ten, který poškození životního prostředí způsobil. Zahrnutí
nákladů na prevenci dokládá, že se zásada náhrady škody znečišťovatelem vztahuje také
na budoucí nebo potenciální poškození životního prostředí.
Níže jsou charakterizovány některé z vybraných oblastí práva životního prostředí v EU.
8.4.2 ODPADY
Za účelem odstranění stávající souvislosti mezi nárůstem a vznikem odpadů přijímá Evropská
unie právní rámec, jehož cílem je kontrolovat celý životní cyklus odpadu počínaje
vznikem a konče likvidací s důrazem na využití a recyklaci.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/851 ze dne 30. května 2018,
kterou se mění směrnice 2008/98/ES o odpadech
Danuta Duda - Právo Evropské unie
171
Tato směrnice vytváří právní rámec pro zpracování odpadů v rámci EU. Jejím cílem je
chránit životní prostředí a lidské zdraví předcházením škodlivým účinkům vzniku odpadů
a nakládání s nimi.
Z oblasti působnosti této směrnice jsou vyňaty:
• plynné emise vypouštěné do ovzduší;
• radioaktivní odpady;
• vyřazené výbušniny;
• exkrementy;
• odpadní vody;
• vedlejší produkty živočišného původu;
• mrtvá těla zvířat, která uhynula jiným způsobem než porážkou;
• části nerostných surovin.
HIERARCHIE ODPADŮ
S cílem zlepšit ochranu životního prostředí musí členské státy přijmout opatření pro
zpracování svých odpadů v souladu s následující hierarchií, která se použije jako pořadí
priorit:
- předcházení vzniku;
- příprava k opětovnému použití;
- recyklace;
- jiné využití, zejména energetické použití;
- odstranění.
Členské státy mohou přijmout legislativní opatření na posílení této hierarchie zpracování
odpadů. Musí však zajistit, aby nakládání s odpady neohrožovalo lidské zdraví a nepoškozovalo
životní prostředí.
NAKLÁDÁNÍ S ODPADY
Každý původce nebo držitel odpadu musí provádět zpracování odpadu sám nebo ho
nechá zpracovat prostřednictvím nějakého obchodníka, zařízení nebo podniku. V případě
potřeby mohou členské státy spolupracovat na vybudování sítě zařízení na odstraňování
odpadu. Tato síť musí umožňovat nezávislost Evropské unie v oblasti nakládání s odpady.
Nebezpečné odpady musí být skladovány a zpracovány za podmínek ochrany životního
prostředí a zdraví. V žádném případě se nesmí směšovat s jinými nebezpečnými odpady
a musí být zabaleny a označeny v souladu s mezinárodními normami a normami EU.
POVOLENÍ A REGISTRACE
Každé zařízení nebo společnost, která plánuje provádět zpracování odpadů, získá povolení
u příslušných orgánů, jež určí zejména množství a druh zpracovávaného odpadu, používaný
postup a činnosti v oblasti sledování a kontroly.
Další oblasti úpravy práva EU
172
Jakýkoli způsob spalování nebo spoluspalování pro energetické využití se musí provádět
pouze v případě, že toto využití probíhá s vysokým stupněm energetické účinnosti.
PLÁNY A PROGRAMY
Pro nakládání s odpady jsou příslušné orgány povinny stanovit jeden nebo více plánů,
které pokryjí celé území dotyčného členského státu. Tyto plány obsahují zejména druh,
množství, zdroj odpadů, stávající důležitá zařízení na odstraňování a využití odpadu.
Musí být rovněž vypracovány plány předcházení s ohledem na zrušení souvislosti mezi
hospodářským růstem a dopady na životní prostředí spojenými se vznikem odpadů. Členské
státy oznámí tyto plány Evropské komisi.
Vznik odpadů má v rámci Evropské unie vzrůstající tendenci. Proto je pro lepší vymezení
činností v oblasti nakládání s odpady důležité upřesnit klíčové pojmy, jako jsou využití
a odstraňování odpadů.
Je také důležité posílit opatření, která je nutno přijmout pro předcházení a snižování
vlivu vzniku odpadů a nakládání s nimi na životní prostředí. Za účelem zachování přírodních
zdrojů by dále mělo být podporováno využití odpadů.
8.4.3 ŘÍZENÍ JAKOSTI VOD KE KOUPÁNÍ V EU
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/7/ES ze dne 15. února 2006 o řízení
jakosti vod ke koupání a o zrušení směrnice 76/160/EHS
Voda je vzácným přírodním zdrojem, který by měl být s ohledem na jeho jakost chráněn,
střežen, spravován a podle toho by s ním mělo být nakládáno. Zvláště povrchové vody jsou
obnovitelnými zdroji s omezenou schopností regenerace po nepříznivých dopadech lidské
činnosti. Trvalý význam politiky EU v oblasti vod ke koupání je zřejmý každou koupací
sezonu, jelikož chrání veřejnost před znečištěním způsobeným nehodou i trvalým znečištěním,
ke kterému došlo v oblastech koupání v EU nebo v jejich blízkosti.
Tato směrnice obsahuje ustanovení pro monitorování a klasifikaci jakosti vod ke koupání,
řízení jakosti vod ke koupání, informování veřejnosti o jakosti vod ke koupání. Tato
směrnice se vztahuje na jakoukoli část povrchových vod, u které příslušný orgán očekává,
že se v nich bude koupat velký počet lidí, a pro kterou nevydal trvalý zákaz koupání nebo
trvalé varování před koupáním. Nevztahuje se tedy na:
1. plavecké a lázeňské bazény,
2. ohraničené vody podléhající úpravě nebo používané k léčebným účelům či
3. umělé vytvořené ohraničené vody oddělené od povrchových a podzemních vod.
Monitorovacím místem je místo, kde se očekává většina koupajících se nebo se podle
profilu vod ke koupání očekává největší riziko znečištění.
Členské státy EU zajistí, aby na základě monitorování ukazatelů byly sestaveny soubory
údajů o jakosti vod ke koupání. Posuzování jakosti vod ke koupání se provádí pro veškeré
Danuta Duda - Právo Evropské unie
173
vody ke koupání, po skončení každé koupací sezony a na základě souboru údajů o jakosti
vody ke koupání sestaveném pro dotyčnou koupací sezonu a tři předcházející koupací sezony.
Na základě posouzení jakosti vod ke koupání klasifikují členské státy podle kritérií
vody ke koupání jako:
1. nevyhovující
2. přijatelné
3. dobré nebo
4. výborné
Jakmile se členské státy EU dozví o nečekaných situacích, které mají nebo u nichž by
se dalo důvodně předpokládat, že budou mít nepříznivý dopad na jakost vod ke koupání
nebo na zdraví koupajících se, zajistí, aby byla přijatá včasná a přiměřená opatření řízení.
Tato opatření zahrnují informování veřejnosti a případně dočasný zákaz koupání. Naznačuje-li
profil vod ke koupání možné rozmnožení sinic, provede se odpovídající monitorování,
aby bylo možno včas určit zdravotní rizika. Dojde-li k rozmnožení sinic a byla-li zjištěna
nebo předpokládají-li se zdravotní rizika, přijmou se neprodleně přiměřená opatření
řízení, aby se zabránilo vystavení tomuto riziku, včetně informování veřejnosti.
Naznačuje-li profil vod ke koupání možné rozmnožení makroskopických řas nebo mořského
fytoplanktonu, provede se šetření, aby se určila jejich přijatelnost a zdravotní rizika,
a přijmou se přiměřená opatření řízení, včetně informování veřejnosti.
Vody ke koupání se kontrolují vizuálně, pokud jde o znečištění např. zbytky dehtu,
sklem, plasty, gumou nebo jiným odpadem. Je-li zjištěno takovéto znečištění, přijmou se
přiměřená opatření řízení, včetně informování veřejnosti.
Dojde-li k příhraničním dopadům na jakost vod ke koupání v jednom povodí, spolupracují
přiměřené dotčené členské státy EU při provádění směrnice o řízení jakosti vod ke
koupání, včetně spolupráce prostřednictvím odpovídající výměny informací a společných
opatření ke kontrole těchto vlivů.
Členské státy EU zajistí, aby byly během koupací sezony aktivně šířeny níže uvedené
informace a aby byly neprodleně k dispozici na snadno dostupném místě v blízkosti vod ke
koupání:
a) aktuální klasifikace vod ke koupání a zákaz koupání nebo varování před koupáním,
jasným a jednoduchým znakem nebo symbolem,
b) obecný popis vod ke koupání v obecně srozumitelném jazyce,
c) v případě vod ke koupání náchylných ke krátkodobému znečištění:
- oznámení, že vody ke koupání jsou náchylné ke krátkodobému znečištění,
- údaj o počtu dnů, kdy byl v předcházející koupací sezoně kvůli takovémuto znečištění
vydán zákaz koupání nebo varování před koupáním, a
- upozornění, pokud se takovéto znečištění předvídá, nebo došlo-li k němu;
d) informace o povaze a očekávané délce trvání výjimečných situací;
e) je-li vydán zákaz koupání nebo varování před koupáním, oznámení pro veřejnost
s uvedením důvodů;
Další oblasti úpravy práva EU
174
f) je-li vydán trvalý zákaz koupání nebo trvalé varování před koupáním, skutečnost, že
voda v dotyčné oblasti již není vodou ke koupání, spolu s uvedením důvodů zrušení klasifikace,
a
g) údaje, kde je možno získat podrobnější informace
Členské státy předají Evropské komisi pro každou koupací sezonu výsledky monitorování
a posouzení jakosti vod ke koupání a rovněž popis významných opatření řízení, která
byla přijata. Členské státy EU poskytnou tyto informace každý rok do 31. prosince za předcházející
sezonu.
Každý rok před zahájením koupací sezony informují členské státy EU Evropskou komisi
o všech vodách určených jako vody ke koupání, včetně důvodu změn oproti předchozímu
roku.
8.4.4 JAKOST VODY URČENÉ K LIDSKÉ SPOTŘEBĚ
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/2184 ze dne 16. prosince 2020
o jakosti vody určené k lidské spotřebě
Tato směrnice byla přijata vzhledem k tomu, že je nutné, s přihlédnutím k významu jakosti
vody určené k lidské potřebě pro lidské zdraví, stanovit na úrovni EU základní normy
jakosti, které musí voda určena k lidské spotřebě splňovat. Vodou určenou k lidské spotřebě
je veškerá voda, v původním stavu nebo po úpravě, určená k pití, vaření, přípravě
potravin nebo k jiným účelům v domácnosti, bez ohledu na její původ, či zda je dodávána
z rozvodné sítě, ze zásobníků cisteren, v lahvích nebo kontejnerech. Dále je to veškerá voda
používaná v potravinářských zařízeních k výrobě, zpracování, konzervaci nebo uvádění
výrobků nebo látek určených k lidské spotřebě na trh, pokud se příslušné vnitrostátní orgány
neujistí, že jakost této vody nemůže ovlivnit zdravotní nezávadnost potravin v jejich
konečné podobě. Členské státy EU zajistí, aby opatření přijatá k provádění této směrnice
nevedla za žádných okolností přímo či nepřímo ke zhoršení současné jakosti vody určené
k lidské spotřebě, je-li to podstatné pro ochranu lidského zdraví, ani jakékoli zvýšení znečišťování
vod užívaných pro výrobu pitné vody. V této směrnici jsou určeny normy jakosti
vod určené k lidské spotřebě. Hodnoty ukazatelů musí být dodržovány v případě:
a) vody určené k lidské spotřebě dodávané z rozvodné sítě v místě, uvnitř budov a
areálů, kde vytéká z kohoutků, z nichž se běžně odebírá voda určená k lidské spotřebě;
b) vody určené k lidské spotřebě dodávané ze zásobníku v místě, kde vytéká ze zásob-
níku;
c) vody určené k lidské spotřebě stáčené do lahví nebo nádob v místě stáčení vody
do lahví nebo nádob;
d) vody určené k lidské spotřebě používané v potravinářském podniku v místě, kde
se voda v tomto podniku používá.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
175
Členské státy EU přijmou veškerá potřebná opatření, aby zajistily, že bude prováděno
pravidelné monitorování jakosti vody určené k lidské spotřebě za účelem kontroly, zda
voda dostupná pro spotřebitele splňuje požadavky této směrnice, a zejména zda jsou dodržovány
hodnoty ukazatelů. Vzorky vody by měly být odebírány tak, aby byly reprezentativní
pro jakost vody spotřebovávané během celého roku. Členské státy EU navíc přijmou
veškerá potřebná opatření, aby zajistily, že tam, kde je součástí úpravy nebo rozvodu vody
určené k lidské spotřebě dezinfekce, bude ověřena účinnost postupu používaného k dezinfekci
a že jakékoli znečištění pocházející z vedlejších produktů dezinfekce bude co nejmenší,
aniž by byla přitom snížena účinnost dezinfekce.
Členské státy EU také musí provést nezbytná opatření, aby zajistily, že spotřebitelé budou
mít k dispozici dostačující a aktuální informace o jakosti vody určené k lidské spo-
třebě.
8.4.5 POSUZOVÁNÍ A ŘÍZENÍ KVALITY VNĚJŠÍHO OVZDUŠÍ V EU
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008
o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu
Tato směrnice stanoví opatření s cílem:
• definovat a stanovit cíle týkající se kvality venkovního ovzduší, aby byly sníženy
škodlivé účinky na zdraví a životní prostředí;
• na základě společných kritérií a metod vyhodnotit kvalitu venkovního ovzduší
v členských zemích;
• shromáždit informace o kvalitě venkovního ovzduší zejména za účelem kontroly
dlouhodobých tendencí;
• postupovat tak, aby informace o kvalitě ovzduší byly k dispozici veřejnosti;
• zachovat kvalitu venkovního ovzduší, pokud je dobrá, a zlepšit ji, pokud taková
není;
• podporovat spolupráci mezi členskými zeměmi za účelem omezení znečišťování
ovzduší.
Členské země navrhnou příslušné úřady a organizace pověřené vyhodnocováním kvality
vnějšího ovzduší, schvalováním měřicích zařízení, zaručením přesnosti měření, analýzou
metod hodnocení a spoluprací s ostatními členskými zeměmi a Komisí.
HODNOCENÍ KVALITY OVZDUŠÍ
Tato směrnice stanoví systém hodnocení kvality vnějšího ovzduší, pokud jde o oxid siřičitý,
oxid dusičitý a oxidy dusíku, částice PM10 a PM2,5, olovo, benzen, oxid uhelnatý
a také ozon. Členské země zřídí na celém svém území pásma (městské, poloměstské, venkovské,
základní venkovské) a budou hodnotit kvalitu ovzduší a správy kvality ovzduší.
Další oblasti úpravy práva EU
176
Tato směrnice stanoví prahy hodnocení podle znečišťujícího činitele, kritéria vztahující
se k hodnotící metodě (především určení míst odběru), referenční metody pro měření,
mezní hodnoty pro ochranu lidského zdraví a životního prostředí, cíl i závazek omezit vystavení
obyvatelstva působení částic PM2,5, informativní prahovou hodnotu a varovnou
prahovou hodnotu, kritické úrovně pro ochranu vegetace a seznam informací, které by se
měly vyskytovat v akčních plánech na zlepšení kvality ovzduší.
Každý členský stát vybuduje nejméně jednu měřicí stanici a může se dohodnout na vybudování
jedné nebo více společných měřicích stanic se sousedními členskými státy.
ŘÍZENÍ KVALITY OVZDUŠÍ A AKČNÍ PLÁNY
Pokud je úroveň koncentrace znečišťujících látek ve vnějším ovzduší nižší než mezní
hodnoty stanovené tímto nařízením, členské země dbají na udržení úrovně těchto znečišťujících
látek pod mezními hodnotami a snaží se zachovat kvalitu ovzduší slučitelnou s udržitelným
rozvojem.
Pokud úrovně znečišťujících látek ve vnějším ovzduší překračují některou z mezních
hodnot nebo některou cílovou hodnotu, vždy zvýšenou o odpovídající pásmo překročení,
členské státy sestaví plány vztahující se ke kvalitě ovzduší pro příslušnou zónu nebo aglomeraci,
a to za účelem dosažení cílové hodnoty nebo předem definované mezní hodnoty.
V případě překročení těchto mezních hodnot po lhůtě stanovené k uskutečnění plánů
počítají tyto plány vztahující se ke kvalitě ovzduší s vhodnými opatřeními tak, aby období
překračování limitů bylo co možná nejkratší. Plány mohou obsahovat specifická dodatečná
opatření na ochranu citlivých kategorií obyvatel. Mohou být zvážena opatření podobná těm,
která stanoví rámec krátkodobých akčních plánů.
Pokud existuje riziko, že úroveň znečišťujících látek překročí stanovené prahy poplachu,
členské státy sestaví akční plány určující opatření, která je třeba krátkodobě přijmout, aby
bylo omezeno riziko nebo zkráceno jeho trvání. Tyto akční plány mohou zejména pozastavit
činnosti, které přispívají k riziku překročení (silniční provoz, stavební práce, provoz
průmyslových zařízení atd.). Tyto akční plány mohou navíc obsahovat zvláštní opatření na
ochranu citlivých kategorií obyvatel, především dětí.
V případě překročení prahů v důsledku přeshraničního pohybu látek znečišťujících
ovzduší dotyčné členské země spolupracují a koordinují svoji činnost, aby ukončily toto
překročení.
INFORMOVÁNÍ VEŘEJNOSTI
Členské státy dbají na to, aby byly veřejnost a příslušné organizace systematicky a adekvátně
informovány o koncentracích znečišťujících látek, kterých se týká toto nařízení, ve
vnějším ovzduší. V případě, že došlo k překročení prahů poplachu a prahů informování
obyvatelstva, zveřejní členské státy:
Danuta Duda - Právo Evropské unie
177
• informace o zjištěném překročení limitu (místo, druh prahu, čas a trvání překročení,
nejvyšší zjištěná koncentrace),
• předpověď na následující hodiny a dny,
• informace o druhu postižených osob, možných účincích na zdraví a doporučeném
chování,
• informace o preventivních opatřeních a opatřeních směřujících k omezení emisí.
Členské země rovněž dají veřejnosti k dispozici výroční zprávy o všech znečišťujících
látkách, kterých se směrnice týká.
SANKCE
Členské státy EU definují režim sankcí uplatnitelných v případě porušení národních
předpisů, které byly přijaty při provádění této směrnice, a přijmou všechna nezbytná opatření
k její realizaci. Sankce mají být účinné, přiměřené a odstrašující.168
8.4.6 EKOZNAČKA EU
V současné době používá ekoznačku Ekologicky šetrný výrobek/služba nebo Ekoznačku
EU na jednom či více výrobcích přes 100 českých i zahraničních firem a jejich počet
neustále roste.
V Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru se můžete setkat se symbolem
Ekoznačky EU v podobě květiny. Tato Květina je udělována výrobkům šetrným vůči životnímu
prostředí. Ostatní ekologické značky vyjadřují šetrnost v užším měřítku - např.
recyklovatelnost nebo energetickou úspornost. Pouze Květina (The Flower) je symbolem
pro šetrnost vůči životnímu prostředí v průběhu celého životního cyklu výrobku – od výroby
až po likvidaci. Přísná ekologická kritéria existují pro více než 23 kategorií výrobků
a služeb.169
Květina může být udělena v těchto kategoriích: pračky; myčky nádobí; chladničky
a mrazničky; prací prostředky; mycí prostředky pro myčky; mycí prostředky pro
ruční mytí nádobí; hygienický papír; grafický papír (pro tisk, kopírování apod.); textilní
výrobky; obuv; ložní matrace; prostředky pro zlepšení kvality půdy; barvy a laky pro interiéry;
osobní počítače; světelné zdroje; přenosné počítače; víceúčelové čistící prostředky
a čistící prostředky pro hygienická zařízení; vysavače; televizory; tvrdé podlahové krytiny;
maziva; turistické ubytovací služby; služby kempů. Kategorie služeb pro udělení ekoznačky
EU jsou dvě: turistické ubytovací služby a ubytovací služby kempů. Provozovatelé
získáním Květiny dokazují, že poskytování ubytování probíhá v souladu s ochranou a sníženým
negativním dopadem na životní prostředí. O ekoznačku EU může požádat výrobce
nebo poskytovatel služeb, jehož výrobek (či služba) musí být k dostání na trhu kdekoliv na
území EU. Může tak učinit u kteréhokoliv kompetentního orgánu v jakémkoliv členském
168
Europa, Čisté ovzduší pro Evropu, [online]. 7.8.2008, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://europa.eu/legis-
lation_summaries/environment/air_pollution/ev0002_cs.htm
169
Euroskop, Ekoznačka EU – Květina, [online]. 2005-13, [cit.18.8.2013]. Dostupné z: https://www.euro-
skop.cz/599/975/clanek/ekoznacka-eu--
Další oblasti úpravy práva EU
178
státě EU; v České republice je to Agentura pro ekologicky šetrné výrobky, jako součást
informační agentury CENIA (České informační agentury životního prostředí).
Obrázek č. 1: ekoznačka EU 170
AGENTURA PRO EKOLOGICKY ŠETRNÉ VÝROBKY: JAKO SOUČÁST CENIA
Agentura pro ekologicky šetrné výrobky je odpovědným výkonným orgánem Národního
programu označování ekologicky šetrných výrobků:
• přijímá návrhy výrobců, dovozců, poskytovatelů služeb, institucí, zainteresovaných
organizací i nejširší veřejnosti a vydává navrhovateli písemné stanovisko
• zajišťuje přípravu a zpracování technických zpráv a návrhů směrnic
• registruje a vyřizuje přihlášky a zpracovává zprávu o výrobcích, kterým má být
ekoznačka udělena
• poskytuje žadatelům přihlášky, veškeré příslušné materiály, informace a pokyny
• na základě rozhodnutí ministra životního prostředí uzavírá s žadatelem licenční
smlouvu, za kterou vybírá registrační poplatek
• vede evidenci expertů a odborných stanovišť, autorizovaných a akreditovaných laboratoří
a zkušeben, které je schopna žadateli doporučit
• o své činnosti předkládá Agentura ministrovi životního prostředí a Radě jednou
ročně zprávu a dvakrát do roka připravuje kontrolní den své činnosti
• na základě požadavků uvedených ve směrnicích je Agentura oprávněna provádět
kontrolu dodržování podmínek pro propůjčení ochranné známky u držitele ekoznačky.171
170
http://www.google.pl/imgres?q=eko-
zna%C4%8Dka&hl=cs&safe=off&sa=X&biw=1600&bih=799&tbm=isch&prmd=imvns&tbnid=xqB1qSrx-
jNiyM:&imgrefurl=http://ekonomika.idnes.cz/foto.aspx%3Ffoto1%3DMBB35352e_ecola-
bel.jpg%26id%3DA20100820_vem_736&docid=ieRRYy37FETgOM&imgurl=http://i.id-
nes.cz/10/082/maxi/MBB35352e_ecola-
bel.jpg&w=640&h=480&ei=415oT9T3D6LR4QTw8o34CA&zoom=1&iact=rc&dur=390&sig=118349284611297873
588&page=2&tbnh=131&tbnw=212&start=32&ndsp=37&ved=1t:429,r:24,s:32&tx=107&ty=103
171
Buy Smart, Ekologický šetrný výrobek, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://www.buy-
smart.info/znamky/ekologicky-setrny-vyrobek2/ekologicky-setrny-vyrobek
Danuta Duda - Právo Evropské unie
179
EKOLOGICKY ŠETRNÝ VÝROBEK
Předtím, než výrobek získá oprávnění používat evropskou ekoznačku, je podroben přísným
zkouškám za účelem zjištění, jakým způsobem ovlivňuje v průběhu svého celého životního
cyklu životní prostředí. Na zřetel se berou všechny procesy ovlivňující životní prostředí,
počínaje získáváním surovin, výrobou a distribucí (včetně obalů), přes používání
spotřebitelem a likvidací konče. Je samozřejmé, že různé výrobky během různých fází své
životnosti zatěžují životní prostředí vždy v různé intenzitě.172
Obrázek č. 2: ekologicky šetrný výrobek 173
Ekologický šetrný výrobek přináší spotřebiteli:
• věrohodnou a srozumitelnou informaci o provedeném ekologickém hodnocení výrobku
a o jeho vlastnostech
• státní garanci toho, že u označeného výrobku jsou minimalizovány nepříznivé vlivy
na životní prostředí, potvrzení vyšší užitné hodnoty na základě toho, že prošel přísnými
testy prokazujícími splnění kvalitativních a ekologických požadavků
• doklad, že u označeného výrobku byly minimalizovány negativní vlivy na zdraví
spotřebitele (např. riziko vzniku alergické reakce apod.)
• mezinárodní uznání o výrobku doloží, že je k životnímu prostředí šetrnější než konkurenční
a neoznačené výrobky
• doporučení zákazníkům od řady ekologických nevládních organizací
• zařazení se mezi prioritně nakupované zboží všemi institucemi, které používají systém
zelených zakázek
172
Ekoznačka EU, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/environment/ecolabel/bro-
chures/consumers/cs/general.pdf
173
http://www.google.pl/imgres?q=ekologicky+%C5%A1etrn%C3%BD+v%C3%BDro-
bek&num=10&hl=cs&safe=off&biw=1600&bih=799&tbm=isch&tbnid=R7E4ETe2nLfVoM:&imgre-
furl=http://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/zpravy-zd/ekoznacka-je-proti-klase-jen-chudy-pribuzny&do-
cid=WDjO0j--m1IzBM&imgurl=http://ekolist.cz/velkeobrazky/zel-
dom/esv/esvlogo_z.jpg&w=350&h=340&ei=X2NoT6DXHsy7hAe6hIW1Cg&zoom=1&iact=hc&vpx=476
&vpy=170&dur=483&hovh=221&hovw=228&tx=114&ty=110&sig=118349284611297873588&sqi=2&p
age=1&tbnh=130&tbnw=134&start=0&ndsp=36&ved=1t:429,r:2,s:0
Další oblasti úpravy práva EU
180
• snadnější orientaci v široké škále téměř rovnocenných výrobků.174
EKOLOGICKÝ ŠETRNÁ SLUŽBA
Udílení ekoznaček se již několik let zaměřuje především na spotřební zboží. Na životní
prostředí však mají, kromě výrobků, které denně kupujeme a používáme ve svých domácnostech,
značné negativní dopady i služby, které běžně využíváme. Evropská komise proto
na základě mnoha studií rozhodla, že je vhodné zaměřit se i na služby, a to konkrétně v oblasti
turismu. Vznikla tedy kritéria, na základě kterých lze udělit ekoznačku EU i hotelům
(resp. široké škále typu turistických ubytovacích zařízení) a kempům. Český národní program
tato kritéria převzal i pro systém udílení národní ekoznačky „Ekologicky šetrná
služba“.175
Obrázek č. 3: ekologicky šetrná služba 176
Ekoznačka udělená ubytovacímu zařízení či kempu znamená, že zařízení:
a) efektivně využívá energii,
b) respektuje okolní přírodu,
c) a poskytuje vše, co je potřebné k bezstarostnému odpočinku
174
Bio - infoweb, Značka ekologický šetrný výrobek, [online]. [cit.18.8.2013]. Dostupné z: http://www.bio-
infoweb.cz/products/znacka-ekologicky-setrnny-vyrobek/
175
Petrová, Adéla,Ekoznačení v oblasti ubytovacích služeb,[online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné
z:http://www.cenia.cz/web/www/cenia-akt-tema.nsf/$pid/MZPMSFKOCRLZ
176
http://www.google.pl/imgres?q=ekolo-
gicky+%C5%A1etrn%C3%BD+slu%C5%BEba&hl=cs&safe=off&biw=1600&bih=799&tbm=isch&tbnid
=RH95sWQL83WrsM:&imgrefurl=http://www.bio-life.cz/clanky/priroda-ekologie/prepnete-na-zelenou-
ve-vasi-kancelari.html&docid=wYGf7PmsI12FnM&imgurl=http://www.biospotrebi-
tel.cz/data/images/350x350/Clanky/Zelen___kan-
cel____/clip_image002.jpg&w=202&h=202&ei=zWVoT6P4GYHm4QTUqIH-
DCQ&zoom=1&iact=hc&vpx=814&vpy=171&dur=31&hovh=161&hovw=161&tx=71&ty=100&sig=118
349284611297873588&page=1&tbnh=139&tbnw=139&start=0&ndsp=33&ved=1t:429,r:4,s:0
Danuta Duda - Právo Evropské unie
181
Logem Ekologicky šetrná služba se mohou pochlubit ti poskytovatelé některých služeb,
kteří prokážou, že jednají v souladu se zásadami snižování negativního dopadu na životní prostředí
i s ohledem na zdraví svých zákazníků. Nejedná se o novou ekoznačku na našem trhu,
ale o další směr, kterým se ubírá v roce 1994 založený Národní program environmentálního
značení. V kategoriích služeb jsou pečlivě identifikovány a vybírány ty, jejichž dopad na životní
prostředí je značný a zároveň jej lze poměrně snadno zmírnit. Po vzoru zahraničních programů
udílení ekoznačky bylo možné získat právo užívat logo Ekologicky šetrná služba pro
ubytovací zařízení (hotely, pensiony, horské chaty apod.) a kempy. Mezi dalšími pak přibyly
školya obchody, v přípravě jsou kritéria pro hodnocení kancelářských provozů a tiskáren. Ekoznačka
EU – Květina – která se udílí i v ČR, dokonce zaznamenala největší úspěch právě mezi
provozovateli ubytovacích zařízení. V celé EU je tak na 50 kempů s ekoznačkou a přes 200
hotelů, penzionů, BaB apod. Mezi prvními, kteří se v České republice chopili příležitosti získat
ekoznačku, byli právě provozovatelé turistických ubytovacích zařízení.177
Co tedy znamená, že ubytovací zařízení je ekologicky šetrné?
• ve společných prostorech jsou oddělena místa pro nekuřáky,
• je upřednostňováno používání výrobků, opatřených ekoznačkou; díky tomu je nižší
znečišťování ovzduší způsobené barvami a čisticími prostředky,
• personál je vyškolen k tomu, aby odborně používal dezinfekční prostředky a jiné
chemikálie,
• odpadní vody pocházející z ubytovacích zařízení a kempů musí být před vypuštěním
do životního prostředí vyčištěny,
• používání pesticidů a umělých hnojiv v kempech a v okolí ubytovacích zařízení je
regulováno,
• odpad je tříděn, nebezpečný odpad je shromažďován odděleně a vhodným způsobem
likvidován,
• hostům jsou poskytovány informace týkající se ochrany životního prostředí,
• ručníky a ložní prádlo jsou vyměňovány pouze jednou týdně nebo na požádání
hosta,
• vypínání topení a osvětlení je regulováno178
8.5 Ochrana spotřebitele v EU
Cílem politiky je zajistit spotřebitelům v rámci jednotného trhu stejně vysokou úroveň
ochrany a bezpečnosti. Politika se zaměřuje na ochranu zdraví, bezpečnost a zájmy kon-
177
CENIA, Česká informační agentura životního prostředí, Ekologická šetrná služba a Program česká kvalita,
[online]. [cit. 18.8.2013]. Dostupné z: http://www.cenia.cz/__C12571B20041E945.nsf/$pid/CEN-
MSFQUR826
178
Petrová, Adéla,Ekoznačení v oblasti ubytovacích služeb, [online].[cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://www.cenia.cz/web/www/cenia-akt-tema.nsf/$pid/MZPMSFKOCRLZ
Další oblasti úpravy práva EU
182
zumentů, prosazuje společný přístup k zákazníkům a práva na informace. Ochrana spotřebitele
má také přispívat k účinnému fungování vnitřního trhu, zvyšovat zákaznickou důvěru
v přeshraniční transakce a tak stimulovat odbyt.
8.5.1 VÝVOJ POLITIKY OCHRANY SPOTŘEBITELE
K harmonizaci národních postupů na ochranu spotřebitele začalo docházet od poloviny
70. let. V roce 1975 představila Evropská komise Předběžný program EHS o ochraně
spotřebitele, který se stal základem spotřebitelské legislativy.
Dokument shrnul pět základních práv spotřebitelů:
• právo na ochranu zdraví a bezpečnosti
• právo na ochranu ekonomických zájmů
• právo na náhradu škody
• právo na informace a vzdělávání
• právo na zastupování
Po Předběžném programu následovaly ještě další iniciativy, ale za skutečný začátek komunitární
spotřebitelské politiky můžeme považovat až Jednotný evropský akt (1987),
který zmocnil Evropskou komisi k návrhu opatření na ochranu spotřebitelů. Jako samostatnou
a plnohodnotnou komunitární politiku zavedla ochranu spotřebitele Maastrichtská
smlouva (1993), požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele a při provádění ostatních
evropských politik zohlednila i Amsterodamská smlouva (1999).
Přetrvávajícím úkolem politiky je zvyšování bezpečnosti výrobků skrze lepší monitoring
spotřebitelských trhů. Komise se rovněž zaměřuje na zjednodušení právních předpisů
ochrany spotřebitele a jejich efektivnější vymáhání. Hlavním cílem agendy je zohlednit
spotřebitele v ostatních politikách. V 90. letech se působnost politiky rozšířila i na internetové
nákupy.
Lisabonská smlouva zařadila politiku ochrany spotřebitele do sdílených pravomocí
EU. Smlouva přiznává ochraně spotřebitele průřezový význam; požadavky vyplývající
z ochrany spotřebitele tak budou brány v úvahu při vymezování a provádění jiných politik a činností
EU.
8.5.2 FUNGOVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÉ POLITIKY
Strategie spotřebitelské politiky je věcně zaměřena na oblast ochrany potravin,
ochrany veřejného zdraví a ochrany práv spotřebitele. Opatření na ochranu širších spotřebitelských
zájmů se týkají i těchto okruhů:
- poctivé obchodní praktiky
- klamavá a srovnávací reklama
- cenové ukazatele a etikety
- nepřiměřené smluvní podmínky
Danuta Duda - Právo Evropské unie
183
- distanční a podomní prodej
- práva cestujících
Díky zásadě vzájemného uznávání výrobků může výrobce jednoho členského státu
volně vstupovat na trh ostatních zemí Unie bez obav, že bude jeho produktům odmítnut
přístup. V případech, kdy vzájemnému uznávání výrobků brání rozdíly mezi národními
standarty, mohou být na jednotný trh uvedeny pouze produkty, které splňují společná kritéria
obsažená ve směrnicích schválených Radou na návrh Komise.179
8.5.3 PODPORA INFORMOVANOSTI A VÝCHOVY SPOTŘEBITELŮ V EU
Jedním ze základních principů politiky ochrany spotřebitele EU je uznání spotřebitelů
jako rovnoprávných a odpovědných účastníků obchodu na vnitřním trhu, kterým má být
umožněno činit informovaná rozhodnutí ohledně nákupu zboží a služeb. Jejich zájmy jsou
chráněny zejména s ohledem na zvyšující se komplexitu trhů, na kterých operují. Spotřebitelům
má být umožněno vyhledávat nejvýhodnější obchody po celé Evropě a tím podporovat
kvalitu hospodářské soutěže v rámci Unie.
Evropská komise, s cílem seznámit občany s jejich spotřebitelskými právy, zveřejnila
"Deset základních pravidel" ochrany spotřebitele v Evropské unii:
1. Nakupujte co chcete, kde chcete
2. Pokud je zboží vadné, vraťte ho
3. Vysoké standardy v oblasti bezpečnosti potravin
4. Informujte se o tom, co jíte
5. Smlouvy musí být vůči zákazníkům férové
6. Spotřebitelé mohou někdy měnit svá rozhodnutí
7. Možnost jednoduššího porovnání cen
8. Spotřebitelé nemají dostávat zavádějící informace
9. Ochrana spotřebitele během dovolené
10. Účinné urovnávání přeshraničních sporů180
8.5.4 OCHRANA ZDRAVÍ A BEZPEČNOSTI SPOTŘEBITELŮ V EU
OBECNÁ BEZPEČNOST VÝROBKŮ
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES ze dne 3. prosince 2001
o obecné bezpečnosti výrobků
Bezpečným výrobkem je dle této směrnice každý výrobek, který za běžných nebo rozumně
předvídatelných podmínek použití, včetně požadavků na životnost, a případně na
uvedení do provozu, instalaci a údržbu, nepředstavuje žádné riziko nebo představuje pouze
179
Euroskop, Ochrana spotřebitele, [online]. 2005-13, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:https://www.euro-
skop.cz/8969/sekce/ochrana-spotrebitele/
180
Europa.eu, Evropská komise, Ochrana spotřebitelů, [online]. 8.8.2012, [cit. 18.8.2013]. Dostupné z:
http://ec.europa.eu/ceskarepublika/service/consumer/index_cs.htm
Další oblasti úpravy práva EU
184
minimální rizika slučitelná s použitím výrobku a považovaná za přijatelná a odpovídající
vysoké úrovni ochrany zdraví a bezpečnosti osob, přičemž se berou v úvahu zejména:
1) charakteristiky výrobku, včetně jeho složení, balení, návodů k montáži a případně
k instalaci a údržbě;
2) vliv na jiné výrobky, jestliže lze rozumně předpokládat, že výrobek bude používán
s jinými výrobky;
3) obchodní úprava výrobku, označování štítkem, veškerá upozornění a návody k jeho
použití a zneškodnění a veškeré další údaje nebo informace týkající se výrobku;
4) kategorie spotřebitelů, kteří jsou vystaveni riziku při používání výrobku, zejména
děti a starší osoby.
Výrobci jsou povinni uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. Členské státy zajistí, aby
byly zavedeny přístupy používající vhodné prostředky a postupy pro zajištění účinného dozoru
nad trhem, který zaručí vysokou úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitelů
a který předpokládá spolupráci mezi jejich příslušnými orgány; tyto přístupy mohou
zejména zahrnovat:
a) vypracování, pravidelnou aktualizaci a provádění odvětvových programů dozoru
pro kategorie výrobků nebo rizik, jakož i sledování činnosti a vyhodnocení zjištění a výsledků
dozoru;
b) průběžné sledování a aktualizaci vědeckých a technických znalostí týkajících se
bezpečnosti výrobků;
c) pravidelné přezkoumávání a posuzování toho, jak fungují a jak jsou účinné kontrolní
činnosti, a v případě nutnosti přepracování zavedeného přístupu k dozoru a jeho or-
ganizace.
Členské státy zajistí, aby spotřebitelům a ostatním zúčastněným stranám bylo umožněno
podávat stížnosti u příslušných orgánů ohledně bezpečnosti výrobků a činností dozoru
a kontroly a aby tyto stížnosti byly odpovídajícím způsobem vyřizovány. Členské státy
samy aktivně informují spotřebitele a ostatní zúčastněné strany o postupech, které byly za
tímto účelem zavedeny.
Komise podporuje činnost evropské sítě orgánů členských států příslušných pro bezpečnost
výrobků a podílí se na ní, zejména formou správní spolupráce. Činnost této sítě je třeba
koordinovat s ostatními existujícími postupy EU, zejména se systémem RAPEX. Jejím cílem
je zejména usnadnit:
a) výměnu informací o posuzování rizik, nebezpečných výrobcích, zkušebních metodách
a výsledcích, nejnovějším vědeckém vývoji i o ostatních hlediscích významných pro
kontrolní činnosti;
b) vypracování a provádění společných projektů dozoru a zkoušení;
c) výměnu zkušeností a osvědčených postupů a spolupráci při vzdělávací činnosti;
d) lepší spolupráci na úrovni EU, pokud jde o vysledování, stažení a odvolání nebezpečných
výrobků.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
185
BEZPEČNOST HRAČEK
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/48/ES ze dne 18. června 2009 o bezpečnosti
hraček
Tato směrnice se vztahuje na výrobky navržené nebo určené, výlučně či nevýlučně, ke
hraní dětem mladším 14 let.
Výrobci ve všech případech, kdy to je považováno za vhodné vzhledem k rizikům, která
hračka představuje, provádějí za účelem ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitelů zkoušky
vzorků hraček uváděných na trh, provádějí šetření a případně vedou knihy stížností, nevyhovujících
hraček a stažení hraček z oběhu a průběžně o všech těchto kontrolách informují
distributory. Hračky ani chemické látky v nich obsažené nesmějí ohrozit bezpečnost ani
zdraví uživatelů nebo třetích osob při používání určeným způsobem nebo způsobem předvídatelným
s ohledem na obvyklé chování dětí.
Před uvedením hračky na trh provedou výrobci analýzu chemických, fyzikálních, mechanických
a elektrických nebezpečí a nebezpečí souvisejících s hořlavostí, hygienou a radioaktivitou,
která může hračka představovat, a posouzení možné expozice těmto nebezpe-
čím.
ODPOVĚDNOST ZA VADNÉ VÝROBKY
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/34/ES ze dne 10. května 1999, kterou
se mění směrnice Rady 85/374/EHS o sbližování právních a správních předpisů
členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky
Výrobkem se rozumí všechny movité věci, také tehdy, jsou-li zabudovány do jiné movité
věci nebo do nemovitosti a zahrnuje i elektřinu.
„Výrobcem“ se rozumí výrobce konečného výrobku, výrobce každé suroviny nebo výrobce
součásti a každá osoba, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného
rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce.
Výrobek je vadný, neposkytuje-li bezpečnost, kterou je osoba oprávněná očekávat, s přihlédnutím
ke všem okolnostem, včetně:
a) prezentace výrobku;
b) použití, které lze u výrobku důvodně očekávat;
c) doby uvedení výrobku do oběhu.
Výrobek se nepokládá za vadný jen z toho důvodu, že je následně uveden do oběhu lepší
výrobek.
Škodou se rozumí:
a) škoda způsobená úmrtím nebo úrazem;
b) poškození nebo zničení jakéhokoli majetku jiného než vadného výrobku samotného,
s nižší prahovou hodnotou ve výši 500 EUR, pokud věc:
1) je druhu běžně určeného pro osobní potřebu nebo spotřebu a
Další oblasti úpravy práva EU
186
2) byla používána poškozenou osobou převážně pro její vlastní osobní potřebu nebo
spotřebu.
KOSMETICKÉ PŘÍPRAVKY
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu
2009 o kosmetických přípravcích
Kosmetický přípravek je jakákoli látka nebo směs určená pro styk s vnějšími částmi
lidského těla (pokožkou, vlasovým systémem, nehty, rty, vnějšími pohlavními orgány)
nebo se zuby a sliznicemi ústní dutiny, výhradně nebo převážně za účelem jejich čištění,
parfemace, změny jejich vzhledu, jejich ochrany, jejich udržování v dobrém stavu nebo
úpravy tělesných pachů.
Kosmetický přípravek dodávaný na trh musí být bezpečný pro lidské zdraví, je-li používán
za obvyklých nebo rozumně předvídatelných podmínek použití, s přihlédnutím
zejména:
a) k obchodní úpravě, včetně souladu se směrnicí 87/357/EHS o sbližování právních
předpisů členských států týkajících se výrobků, jejichž skutečná povaha není rozpoznatelná
a které proto ohrožují zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů;
b) k označení;
c) k návodu k použití a likvidaci;
d) k jakýmkoli dalším údajům nebo informacím poskytnutým odpovědnou osobou.
Na trh smějí být uváděny pouze kosmetické přípravky, pro něž je v EU určena určitá
právnická či fyzická osoba jako odpovědná osoba. Odpovědná osoba zajišťuje soulad každého
kosmetického přípravku uvedeného na trh s příslušnými požadavky stanovenými
v tomto nařízení. Pro kosmetický přípravek vyráběný v EU, který se následně nevyváží a
nedováží zpět do EU, je odpovědnou osobou výrobce usazený v EU.
Odpovědné osoby, které se domnívají nebo mají důvod se domnívat, že kosmetický přípravek,
který uvedly na trh, není v souladu s tímto nařízením, přijmou okamžitě nápravná
opatření nezbytná k uvedení přípravku do souladu nebo případně k jeho stažení z trhu nebo
z oběhu. Pokud navíc kosmetický přípravek představuje riziko pro lidské zdraví, neprodleně
o tom odpovědné osoby informují příslušné vnitrostátní orgány členských států, v
nichž přípravek dodávaly na trh, a členských států, v nichž je informační dokumentace k
přípravku snadno přístupná, a uvedou podrobnosti zejména o nesouladu a o přijatých nápravných
opatřeních.
Odpovědná osoba zajistí, aby
a) při posuzování bezpečnosti byly zohledněny předpokládané použití kosmetického
přípravku a očekávaná systémová expozice jednotlivých přísad v konečném složení;
b) při posuzování bezpečnosti byl použit vhodný přístup založený na průkaznosti důkazů
s cílem prozkoumat údaje ze všech existujících zdrojů;
Danuta Duda - Právo Evropské unie
187
c) zpráva o bezpečnosti kosmetického přípravku byla aktualizována s ohledem na dodatečné
důležité informace získané po uvedení přípravku na trh.
POTRAVINOVÉ PRÁVO
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011
o poskytování informací o potravinách spotřebitelům
Toto nařízení stanoví základ pro zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů v souvislosti
s informacemi o potravinách s přihlédnutím k rozdílům ve vnímání spotřebitelů a jejich
informačních potřebách při současném zajištění plynulého fungování vnitřního trhu.
Toto nařízení stanoví obecné zásady, požadavky a povinnosti v oblasti informací o potravinách,
a zejména označování potravin. Stanoví prostředky pro zajištění práva spotřebitelů
na informace a postupy pro poskytování informací o potravinách s přihlédnutím k potřebě
zajistit dostatečnou pružnost pro reagování na budoucí vývoj a nové požadavky na
poskytování informací.
Pro účely tohoto nařízení se „potravinou“ rozumí jakákoli látka nebo výrobek, zpracované,
částečně zpracované nebo nezpracované, které jsou určeny ke konzumaci člověkem
nebo u nichž lze důvodně předpokládat, že je člověk bude konzumovat.
Potravinové právo sleduje jeden nebo více obecných cílů vysoké úrovně ochrany lidského
života a zdraví a ochrany zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu
s potravinami, a popřípadě zohledňuje ochranu zdraví a dobré životní podmínky zvířat,
zdraví rostlin a ochranu životního prostředí.
Cílem potravinového práva je chránit zájmy spotřebitelů a poskytovat spotřebitelům základ,
který jim umožní vybírat se znalostí věci potraviny, které konzumují. Jeho cílem je
rovněž zabránit:
a) podvodným nebo klamavým praktikám;
b) falšování potravin a
c) jakýmkoli jiným praktikám, které mohou spotřebitele uvést v omyl.
Potravina se nepovažuje za bezpečnou, je-li považována za:
a) škodlivou pro zdraví;
b) nevhodnou k lidské spotřebě.
Při rozhodování o tom, zda potravina je nebo není bezpečná, seberou v úvahu:
a) obvyklé podmínky použití potraviny spotřebitelem a v každé fázi výroby, zpracování
a distribuce a
b) informace poskytnuté spotřebiteli, včetně informací na štítku nebo dalších informací
obecně dostupných spotřebiteli o tom, jak zamezit škodlivým účinkům určité potraviny
nebo skupiny potravin na zdraví.
Další oblasti úpravy práva EU
188
8.5.5 OCHRANA HOSPODÁŘSKÝCH A PRÁVNÍCH ZÁJMŮ SPOTŘEBITELŮ V EU
PRÁVA SPOTŘEBITELŮ
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech
spotřebitelů
Za účelem sjednocení nesourodé právní úpravy, která mohla narušovat fungování vnitřního
trhu EU/ES, dále zajištění vyšší právní jistoty a také aktualizace platných pravidel,
byla v rámci rekodifikace přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze
dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů. Tato směrnice stanovuje jednotná pravidla pro
společné aspekty jak smluv uzavřených na dálku, tak i smluv uzavřených mimo obchodní
prostory. Cílem této směrnice je upustit od koncepce minimální harmonizace, zároveň však
umožnit členským státům ponechat v platnosti či přijmout v souvislosti s určitými aspekty
vnitrostátní pravidla, které se však nesmí odchýlit od ustanovení této směrnice.
Pro účely této Směrnice 2011/83/EU se dle článku 2 spotřebitelem rozumí „fyzická
osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze
považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“ a dodavatelem (obchodníkem)
„fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda jev soukromém či veřejném
vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím
zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo
nebo povolání v souvislosti se smlouvami, na které se vztahuje tato směrnice“.
Uvedená směrnice se vztahu je na smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem, které se
týkají poskytování zboží nebo služeb uzavřených:
- v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem mimo jeho obchodní prostory za
účelem či s účinkem propagace,
- během návštěvy obchodníka a spotřebitele v místě, jež není považováno za obchodní
prostory obchodníka či
- během návštěvy spotřebitele v obchodních prostorách daného dodavatele nebo
v případě
- použití komunikačních prostředků na dálku, které jsou použity bezprostředně po
osobním a individuálním oslovení spotřebitele na místě, které není bráno za obchodní prostory
dodavatele a dále také za současné fyzické přítomnosti dodavatele a spotřebitele.
V těchto případech se jedná o smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Těmito prostory
se dle článku 2 Směrnice 2011/83/EU rozumí veškeré nemovité maloobchodní prostory,
v nichž obchodník trvale provozuje svou činnost, či veškeré movité maloobchodní
prostory, ve kterých obchodník obvykle svou činnost provozuje.
Smlouvou uzavřenou na dálku se pak dle článku 2 Směrnice 2011/83/EU rozumí „jakákoli
smlouva uzavřená mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému
prodeje či poskytování služeb na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka
a spotřebitele s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku až
do okamžiku uzavření smlouvy, včetně tohoto okamžiku“.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
189
Uvedená směrnice se však dle článku 3 odst. 3 nevztahuje na určité smlouvy hospodářských
činností, jako jsou smlouvy o finančních službách, smlouvy uzavřené při použití prodejních
automatů či automatizovaných prostor pro obchodní účely či smlouvy uzavřené
s provozovateli telekomunikací za použití veřejných telefonních automatů. Dále se směrnice
nevztahuje také například na smlouvy, jejichž účelem je výstavba či přestavba nemovitostí
včetně nájmu nebo smlouvy týkající se sociálních služeb a další.
Hlavním cílem je dle článku 6 Směrnice 2011/83/EU zejména zajistit, aby obchodník
poskytl spotřebiteli jasné a srozumitelné informace o nabízeném zboží či službách, totožnosti
obchodníka, kontakty, podmínky platby, dodání a plnění, lhůtu, využití práva odstoupit
od smlouvy, připomenutí zákonné záruky, dobu trvání závazku atd. Tyto informace jsou
poskytnuty v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory v papírové podobě nebo
na jiném trvalém nosiči a smlouvy uzavřené na dálku použitím komunikačního prostředku
na dálku či na trvalém nosiči. Dle článku 2 odst. 10 Směrnice 2011/83/EU se trvalým nosičem
rozumí „jakýkoli nástroj, který umožňuje spotřebiteli nebo obchodníkovi ukládat informace
určené jemu osobně, a to způsobem vhodným pro jejich budoucí použití, po dobu
přiměřenou jejich účelu, a který umožňuje reprodukci uložených informací v nezměněném
stavu“ – jedná se o papír, zařízení USB, DVD, CD, paměťové karty či pevné disky počítače
a elektronická pošta. Mezi prostředky komunikace dle této směrnice patří tradiční prostředky
komunikace jako noviny, katalogový prodej či telefon, ale také modernější prostředky
jako teleshopping, mobilní telefonický obchod nebo internet.
Pro zjednodušení procesu odstoupení od smlouvy byl nově zaveden harmonizovaný
vzorový formulář. Díky této nově přijaté směrnici má každý spotřebitel právo odstoupit od
smlouvy do 14 dnů bez udání konkrétního důvodu a vrácení veškerých plateb, které obdržel
obchodník. Směrnice rovněž stanovuje konkrétní závazky v případě odstoupení od
smlouvy jak pro obchodníka, tak rovněž pro spotřebitele, kteří se řídí články 13 a 14 směrnice
a rovněž stanovuje výjimky z práva odstoupit od smlouvy v článku 16 této směrnice,
jde-li například o dodání vyrobeného zboží dle požadavků spotřebitele či zboží přizpůsobeného
osobním potřebám, dále o dodání zboží podléhající snadné zkáze nebo v případě,
jde-li o smlouvy o službách poté, co byly tyto služby v plném rozsahu poskytnuty (zde stačí
pouze předchozí výslovný souhlas spotřebitele a vědomí, že jakmile dodavatel zcela splní
své závazky vyplývající ze smlouvy, ztratí své právo odstoupit od smlouvy).
NEPŘIMĚŘENÉ PODMÍNKY VE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLOUVÁCH
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve
spotřebitelských smlouvách
Ustanovení Směrnice 93/13/ES stanovuje dle článku 3, že jsou zakázané smluvní ujednání.
Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající,
jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech
a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Ujednání
je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel
Další oblasti úpravy práva EU
190
proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou
adhezním způsobem181
. Skutečnost, že některé aspekty ujednání nebo jedno konkrétní
ujednání byly sjednány individuálně, nevylučuje použití tohoto článku na zbytek
smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním
způsobem. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určité standardní
ujednání bylo sjednáno individuálně, je povinen o tom předložit důkaz.
Ujednání, která mohou být považována za zneužívající, jsou ty, jejichž předmětem nebo
účinkem je:
a) vyloučit nebo omezit zákonnou odpovědnost prodávajícího nebo poskytovatele
v případě smrti spotřebitele nebo újmy na jeho zdraví způsobených jednáním nebo opomenutím
prodávajícího nebo poskytovatele;
b) nespravedlivě vyloučit nebo omezit zákonná práva spotřebitele vůči prodávajícímu
nebo poskytovateli nebo jiné straně v případě úplného nebo částečného nesplnění
nebo v případě vadného plnění některého ze smluvních závazků ze strany prodávajícího
nebo poskytovatele, včetně možnosti započtení případné pohledávky spotřebitele proti pohledávce
prodávajícího nebo poskytovatele;
c) stanovit nepodmíněnou povinnost spotřebitele plnit, zatímco prodávající nebo
poskytovatel váže své plnění na podmínku, jejíž uskutečnění závisí pouze na jeho vlastní
vůli;
d) umožnit, aby si prodávající nebo poskytovatel ponechal částky zaplacené spotřebitelem,
jestliže se spotřebitel rozhodne neuzavřít nebo neplnit smlouvu, aniž spotřebiteli
vznikne vůči prodávajícímu nebo poskytovateli právo na náhradu v přiměřené výši, jestliže
je prodávající nebo poskytovatel stranou, která zrušuje smlouvu;
e) zavázat spotřebitele, který neplní svůj závazek, k nepřiměřeně vysoké náhradě;
f) dovolit prodávajícímu nebo poskytovateli odstoupit od smlouvy na základě
svého volného uvážení, jestliže stejné právo není přiznáno spotřebiteli, nebo umožnit, aby
si prodávající nebo poskytovatel v případě, že sám zruší smlouvu, ponechal částky zaplacené
za služby, které dosud neposkytl;
g) umožnit, aby prodávající nebo poskytovatel ukončil smlouvu uzavřenou na dobu
neurčitou bez výpovědní doby, ledaže pro to jsou vážné důvody;
h) automaticky prodloužit smlouvu uzavřenou na dobu určitou, pokud se spotřebitel
nevyjádřil jinak, je-li lhůta stanovená spotřebiteli k odmítnutí prodloužení smlouvy nepřiměřeně
krátká;
i) zavázat spotřebitele neodvolatelně k přijetí ujednání, s nimiž se nemohl seznámit
před uzavřením smlouvy;
j) umožnit, aby prodávající nebo poskytovatel jednostranně změnil smluvní ujednání
bez rozumného důvodu přesně uvedeného ve smlouvě;
k) umožnit, aby prodávající nebo poskytovatel jednostranně změnil bez rozumného
důvodu jakékoli vlastnosti zboží, které má být dodáno, nebo služby, která má být poskyt-
nuta;
l) umožnit, aby cena zboží byla stanovena v okamžiku dodání nebo aby prodávající
nebo poskytovatel zvýšil cenu, aniž by v obou případech přiznal spotřebiteli odpovídající
právo odstoupit od smlouvy, jestliže je konečná cena příliš vysoká v poměru k ceně dohodnuté
při uzavírání smlouvy;
181
Adhezní smlouva je smlouva, v níž jedna smluvní strana stanoví veškeré smluvní podmínky a druhá
smluvní strana má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout, bez skutečného vlivu na její obsah.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
191
m) poskytnout prodávajícímu právo určovat, zda dodané zboží nebo poskytnutá služba je
v souladu se smlouvou, nebo výlučné právo vykládat kterékoli smluvní ujednání;
n) zúžit povinnosti prodávajícího nebo poskytovatele dodržovat závazky, na které
přistoupili jeho zástupci, nebo podmínit tyto závazky dodržením jiné zvláštní formality;
o) zavázat spotřebitele ke splnění jeho povinností, i když prodávající nebo poskytovatel
své povinnosti neplní;
p) umožnit prodávajícímu nebo poskytovateli bez souhlasu spotřebitele postoupit
smlouvu, jestliže to může vést ke snížení záruk pro spotřebitele;
q) vyloučit nebo omezit právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný právní
prostředek nápravy, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu
soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránit uplatnění
tohoto práva, nepřiměřeně omezit důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici,
nebo uložit spotřebiteli důkazní břemeno, které by podle použitelného práva měla nést
druhá smluvní strana.
Ve článku 6 Směrnice 93/13/ES je uvedeno, že „členské státy stanoví, že zneužívající
ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem
nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva
zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných
zneužívajících ujednání“.
V článku 8 Směrnice 93/13/ES je stanoveno, že členské státy mohou ponechat nebo přijmout
přísnější opatření k zajištění nejvyššího stupně ochrany spotřebitele.
NEKALÉ OBCHODNÍ PRAKTIKY
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých
obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice
Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES
a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004
Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.
Obchodní praktika je nekalá, pokud
a) je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a
b) podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného
spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného
člena skupiny, pokud se obchodní praktika zaměřuje na určitou skupinu spotřebitelů,
ve vztahu k danému produktu.
Obchodní praktiky, jež mohou podstatně narušit ekonomické chování pouze určité jednoznačně
vymezitelné skupiny spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti,
věku nebo důvěřivosti zvlášť zranitelní takovou praktikou nebo produktem, který
propaguje, způsobem, který může obchodník rozumně očekávat, se hodnotí z pohledu průměrného
člena dané skupiny. Tím nejsou dotčeny běžné a oprávněné reklamní praktiky
zveličených prohlášení nebo prohlášení, která nejsou míněna doslovně.
Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace,
a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení,
Další oblasti úpravy práva EU
192
uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo
k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech
vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neuči-
nil.
KLAMAVÁ A SROVNÁVACÍ REKLAMA
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006
o klamavé a srovnávací reklamě
Účelem této směrnice je chránit obchodníky proti klamavé reklamě a jejím nekalým
účinkům, a stanovit podmínky, za nichž je dovolena srovnávací reklama.
Klamavou reklamou je každá reklama, která jakýmkoli způsobem, včetně předvedení,
klame nebo pravděpodobně může klamat osoby, kterým je určena nebo které zasáhne,
a která pro svůj klamavý charakter pravděpodobně ovlivní jejich ekonomické chování,
nebo která z těchto důvodů poškodí nebo může poškodit jiného soutěžitele;
Srovnávací reklamou je každá reklama, která výslovně nebo nepřímo označuje soutěžitele
nebo zboží či služby nabízené soutěžitelem.
Při posuzování, zda je reklama klamavá, je nezbytné vzít v úvahu všechny její rysy,
zejména v ní obsažené informace týkající se:
a) vlastností zboží nebo služeb, jako je jejich dostupnost, charakter, provedení, složení,
výrobní postup a datum výroby nebo dodávky, účel použití, možnosti použití, množství,
specifikace, země původu nebo země výroby nebo očekávané výsledky použití, nebo
výsledky a podstatné části zkoušek nebo prověrek provedených na zboží nebo službách;
b) ceny nebo způsobu, jakým je cena vypočtena, a podmínek, za kterých je zboží
dodáváno nebo služby poskytovány;
c) podstaty, charakteristických rysů a práv zadavatele reklamy, jako je jeho totožnost
a majetek, způsobilost a práva průmyslového a duševního vlastnictví, práva nebo jeho
ocenění a vyznamenání.
Členské státy zajistí, aby v zájmu obchodníků a soutěžitelů existovaly přiměřené
a účinné prostředky pro boj proti klamavé reklamě a pro dodržování předpisů o srovnávací
reklamě. Tyto prostředky zahrnují právní předpisy, jež umožní osobám nebo organizacím,
které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na potírání klamavé
reklamy nebo na regulaci srovnávací reklamy, aby:
a) podaly žalobu ohledně takové reklamy nebo
b) napadly takovou reklamu u správního orgánu, který je příslušný k rozhodování
o stížnostech nebo k podání podnětu k zahájení příslušného soudního řízení.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Danuta Duda - Právo Evropské unie
193
Hospodářská soutěž je souběžná snaha subjektů na trhu určitého druhu zboží nebo služeb,
jejichž cílem je dosažení určitých výhod před ostatními v oblasti hospodářských
užitků, popř. výsledků, a jež vzájemně ovlivňuje jejich hospodářskou činnost. Hmotněprávní
úprava ochrany hospodářské soutěže sestává ze dvou relativně samostatných oblastí:
antitrustové právo, zahrnující tzv. kartelové právo (zákaz určitých dohod mezi podniky)
a zákaz zneužívání dominantního postavení, právo koncentrací (kontrola fúzí podniků). S
vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí
sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi
členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské
soutěže na vnitřním trhu. Je zakázáno zneužívat dominantního postavení jednoho
nebo několika podniků, opět s podmínkou, že může být ovlivněn obchod mezi členskými
státy. Komise a národní soutěžní úřady pověřeny dozíráním na plnění ustanovení týkající
se ochrany hospodářské soutěže jsou oprávněny při jejich trvajícím porušení vydat příslušné
rozhodnutí.
Ačkoli politika životního prostředí náleží k nejmladším aktivitám EU, je prezentována
jako jedno z nejdůležitějších témat agendy institucí EU, které významným způsobem zasahuje
a ovlivňuje i legislativní dění v dalších oblastech (vnitřní trh, energetika, průmysl, doprava,
ochrana spotřebitele, veřejné zdraví, obchodní politika, zemědělství a rozvoj venkova,
rybolovná a námořní politika atd.).
Výsledkem je poměrně přísný systém norem a regulací týkající se řady oblastí (např.
odpadové politiky, řízení jakosti vod ke koupání i k lidské spotřebě či kvality vnějšího
ovzduší), který se prostřednictvím legislativní aktivity odpovědných institucí stále více rozvíjí.
Snaha sladit technologický rozvoj s ochranou přírodních zdrojů se projevuje v mnoha
dimenzích.
V Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru se můžete setkat se symbolem
Ekoznačky EU v podobě květiny. Tato Květina je udělována výrobkům šetrným vůči životnímu
prostředí. Ostatní ekologické značky vyjadřují šetrnost v užším měřítku - např.
recyklovatelnost nebo energetickou úspornost. Pouze Květina (The Flower) je symbolem
pro šetrnost vůči životnímu prostředí v průběhu celého životního cyklu výrobku – od výroby
až po likvidaci.
Cílem politiky ochrany spotřebitele je zajistit spotřebitelům v rámci vnitřního trhu stejně
vysokou úroveň ochrany a bezpečnosti. Politika se zaměřuje na ochranu zdraví, bezpečnost
a zájmy konzumentů, prosazuje společný přístup k zákazníkům a práva na informace.
Ochrana spotřebitele má také přispívat k účinnému fungování vnitřního trhu, zvyšovat zákaznickou
důvěru v přeshraniční transakce a tak stimulovat odbyt.
Výrobci jsou povinni uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. Členské státy zajistí, aby
byly zavedeny přístupy používající vhodné prostředky a postupy pro zajištění účinného dozoru
nad trhem, který zaručí vysokou úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitelů
a který předpokládá spolupráci mezi jejich příslušnými orgány.
Další oblasti úpravy práva EU
194
Dle směrnice o právech spotřebitelů má každý spotřebitel právo odstoupit od smlouvy
do 14 dnů bez udání konkrétního důvodu a vrácení veškerých plateb, které obdržel obchodník.
Ustanovení Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
stanovuje, že jsou zakázány smluvní podmínky. Smluvní podmínka, která nebyla individuálně
sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti
způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají
z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka je vždy považována za nesjednanou
individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na
obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.
OTÁZKY
1. V čem spočívá zneužití dominantního postavení jednoho nebo více podniků
na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části?
2. Jaký orgán EU kontroluje plnění ustanovení týkajících se ochrany hospodářské
soutěže?
3. Jaké jsou státní podpory slučitelné s vnitřním trhem?
4. Jaké jsou cíle a zásady politiky ochrany životního prostředí?
5. Co to je ekoznačka EU?
6. Kolik má spotřebitel dle směrnice o právech spotřebitelů dnů na odstoupení
od smlouvy (uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory) bez udání
důvodů?
7. Vyjmenujte alespoň některé z nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských
smlouvách?
Danuta Duda - Právo Evropské unie
195
LITERATURA
Monografické publikace (knihy)
1. DAUSES, M.A., 2002, Příručka hospodářského práva EU, Praha: Aspi. ISBN
80-86395-32-4.
2. POMAHAČ, R., 2003, Evropské právo, Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0576-7
3. POMAHAČ, R. a L. PÍTROVÁ, 2000. Průvodce judikaturou Evropského soudního
dvora. Praha: Linde. ISBN 80-7201-204-5.
4. SVOBODA, P., 2004, Úvod do evropského práva, Praha: C.H. Beck v Praze.
ISBN 80-7179-857-6.
5. ŠIŠKOVÁ N. a V. STEHLÍK, 2007, Evropské právo 1, Ústavní základy Evropské
unie, Praha: Linde. ISBN 978-80-7201-680-8.
6. TICHÝ, L. a KOL., 2014. Evropské právo. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-
7400-546-6.
7. TOMÁŠEK, M., V. TÝČ, D. PETRLÍK a kolektiv, 2021, Právo Evropské unie.
Praha: Leges. ISBN 978-80-7502-491-6.
8. TÝČ, V., 2011, Základy práva EU pro ekonomy, Praha: Leges. ISBN 978-80-
87212-60-8.
9. TÝČ, V., 2017. Základy práva EU pro ekonomy (7. přepr. a akt. vydání). Praha:
Leges. ISBN 978-80-7502-243-1.
Legislativa
1. Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie
(2010/C 83/01)
2. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci
systémů sociálního zabezpečení.
3. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009
o kosmetických přípravcích
4. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001ze dne 14. června 2017 o
ochranné známce Evropské unie
5. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování
informací o potravinách spotřebitelům
6. Směrnice č. 98/59 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného
propouštění
7. Směrnice č. 2001/23 týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků,
závodů nebo částí podniků nebo závodů
8. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/34/ES ze dne 10. května 1999, kterou
se mění směrnice Rady 85/374/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských
států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky
9. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES ze dne 3. prosince 2001 o obecné
bezpečnosti výrobků
Danuta Duda - Právo Evropské unie
196
10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou
se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci
v Evropském společenství
11. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých
aspektech úpravy pracovní doby
12. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých
obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice
Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES
a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004
13. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání
odborných kvalifikací
14. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne
12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě
15. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006
o službách na vnitřním trhu
16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení
zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání
a povolání
17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/7/ES ze dne 15. února 2006 o řízení
jakosti vod ke koupání a o zrušení směrnice 76/160/EHS
18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě
vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu
19. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně
zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele
20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/48/ES ze dne 18. června 2009 o bezpečnosti
hraček
21. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech
spotřebitelů
22. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států,
o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,
72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS
a 93/96/EHS
23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/851 ze dne 30. května 2018, kterou
se mění směrnice 2008/98/ES o odpadech
24. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o
transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii
25. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/2184 ze dne 16. prosince 2020 o
jakosti vody určené k lidské spotřebě
26. Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po
porodu nebo kojících zaměstnankyň
Danuta Duda - Právo Evropské unie
197
27. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských
smlouvách
28. Směrnice Rady 94/33/ES ze dne 22. června 1994 o ochraně mladistvých pracovníků
Danuta Duda - Právo Evropské unie
198
SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY
Studijní opora „Právo Evropské unie“ má osm kapitol.
Úvodní kapitola „Vznik Evropských společenství a Evropské unie“ charakterizuje zřizovací
smlouvy ES/EU jako jsou např. ESUO, EHS, Euroatom, Maastrichtská smlouva či
Lisabonská smlouva.
Druhá kapitola „Institucionální právo EU“ pojednává o nejdůležitějších orgánech a institucích
EU: Evropské komisi, Radě EU, Evropské radě, Evropském parlamentu, Soudním
dvoru EU či Evropském veřejném ochránci práv.
Třetí kapitola charakterizuje prameny práva EU, řádný legislativní postup přijímání aktů
v EU, Úřední věstník EU či jazykový režim EU.
Čtvrtá kapitola poukazuje na problematiku vynucování unijního práva či na jiné typy
žalob, které jsou řešeny před Soudním dvorem EU, např. žaloba na neplatnost aktů orgánů
EU, žaloba na nečinnost orgánů EU či žaloba o náhradu škody způsobenou EU.
Pátá kapitola nazvaná „Interpretace práva EU“ popisuje průběh prejudiciálního řízení,
tzv. řízení o předběžné otázce.
V šesté kapitole je definován vnitřní trh EU, čtyři základní svobody (volný pohyb zboží,
osob, služeb a kapitálu), ochranná známka EU či problematika uznávání odborných kvalifikací
v EU.
V sedmé kapitole se studenti dozvědí podstatné záležitosti týkající se koordinace sociálního
zabezpečení na úrovni EU či pracovního práva v kontextu práva EU.
V osmé kapitole se studenti seznámí s hospodářskou soutěží v EU, s regulací státních
podpor, s právem veřejných zakázek v EU, s právem životního prostředí v EU či s ochranou
spotřebitele v EU.
Každá kapitola obsahovala v úvodu rychlý náhled na řešený problém, cíl kapitoly a klíčová
slova. Následoval samotný text a v závěru shrnutí probírané látky a soubor otázek a
příkladů. Tato studijní opora má za cíl pomoc studentům orientovat se v problematice práva
Evropské unie.
Danuta Duda - Právo Evropské unie
199
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON
Čas potřebný ke studiu Cíle kapitoly
Klíčová slova Nezapomeňte na odpočinek
Průvodce studiem Průvodce textem
Rychlý náhled Shrnutí
Tutoriály Definice
K zapamatování Případová studie
Řešená úloha Věta
Kontrolní otázka Korespondenční úkol
Odpovědi Otázky
Samostatný úkol Další zdroje
Pro zájemce Úkol k zamyšlení
Pozn. Tuto část dokumentu nedoporučujeme upravovat, aby bylazachována správná
funkčnost vložených maker. Tento poslední oddíl může být zamknut v MS Word 2010
prostřednictvím menu Revize/Omezit úpravy.
Takto je rovněž omezena možnost měnit například styly v dokumentu. Pro jejich úpravu
nebo přidávání či odebírání je opět nutné omezení úprav zrušit. Zámek není chráněn hes-
lem.
Název: Právo Evropské unie
Autor: Mgr. Danuta Duda, Ph.D.
Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
Určeno: studentům SU OPF Karviná
Počet stran: 200
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.