1
Materiál 7
Stabilizační funkce státu
1.1 Vymezení ekonomické rovnováhy
Rovnováha jako obecný pojem je stav, kdy jednotlivé části, z nichž je složen celek nepůsobí
destruktivně na funkci tohoto celku a nevedou k jeho rozkladu či zániku. Statická rovnováha je
taková, kdy dochází k neustále stejnému opakování funkcí části i celků, tudíž nedochází zde ke
změně zásadních kvantitativních a kvalitativních charakteristik. Dynamickou rovnováhu
chápeme jako změnu vnitřního uspořádání části celku, kdy v souvislosti s proměnou okolí,
někdy i funkce dochází k vývoji celku, k postupným změnám, které však neznamenají zánik,
rozpad celku, ale jeho pozitivní transformaci. Z hlediska ekonomie lze chápat ekonomickou
rovnováhu takto.
Ekonomickou rovnováhou rozumíme stav, v němž probíhá ekonomický růst, poptávka a
nabídka na jednotlivých trzích je vyrovnaná (při dané cenové úrovni zboží, služeb, mezd, úroků
a rent). Cena zde slouží jako nástroj na vyrovnání velikosti nabídky a poptávky. Vzhledem ke
skutečnému vývoji hospodářství, ve kterém probíhají neustálé změny - ať ekonomické, či
neekonomické - narušující v jednotlivých oblastech stabilitu proporcí (technických i
společenských), je ekonomická rovnováha pouze ideální vyjádření stavu. K němu se reálná
ekonomika může více či méně přibližovat.
Pojetí rovnováhy ekonomiky není u autorů a ekonomických škol stejné. Důvodem je opětovně
různost v hodnocení předpokladů, akceptování mikro nebo makroekonomického přístupu, odlišností v
chápání podstaty cen a cenotvorných procesů a důvodů, které vedou k těm či oněm změnám. Jiné
varianty rovnováhy vyplývají z odlišných způsobů chápání hospodářského mechanismu. Lze ji pojímat
jako mechanickou rovnováhu ve smyslu newtonovské fyziky, jiná interpretace vznikne při odvození
analogie biologické rovnováhy, tj. ve smyslu vzájemné podmíněnosti živých organismů. Lze poukázat
na sociálně institucionální pojetí vznikající funkčním vymezením role formálních a neformálních
institucí a další pojetí.
Při úvahách o ekonomické rovnováze je zřejmé, že naše mysl odráží složitě strukturovaný
mechanismus. V zásadě lze ekonomickou rovnováhu chápat jako vnitřní a vnější s vysokým stupněm
vzájemného prolínání obzvláště jde-li o otevřenou ekonomiku.
Pod vnitřní rovnováhou rozumíme takový průběh hospodářských procesů, který zabezpečuje
existenci převážnéhomnožství subjektů při zachování potřebné proporcionality. Případné dílčí poruchy
jsou v daném časovém období řešeny rychlou reagencí stávajících subjektů či vznikem nových.
Vnější rovnováha vzniká v procesu vazeb domácí ekonomiky s ostatními ekonomikami. Projevuje se
jak vazbami na úrovni státu, tak i vazbami na úrovni jednotlivých ekonomických subjektů. Má také řadu
2
vrstev a forem. Jde o monetární sektor (směnné kurzy, úrokové diferenciály mezi domácími a
zahraničními sazbami, kapitálové pohyby) i reálný sektor (export a import zboží a služeb, rozdíly
produktivit práce, cenové rozdíly a dynamika cen atd.). Také jsou rozdíly mezi statickou a dynamickou
rovnováhou při projevech poruch v proporcionalitě. Vznikající disproporce (např. pod vlivem
technického pokroku) mohou narušit statickou rovnováhu na trzích, ale z hlediska dynamického
vyvolají proces, který rozšíří možnosti pro expanzi celého systému a tím i jednotlivých subjektů. Jinak
řečeno systém dílčích nerovnováh může vést k dlouhodobé dynamické rovnováze.
Pokud chceme vymezit základní problém ekonomické rovnováhy, musíme vyjít z toho, že každá
společnost disponuje určitou zásobou výrobních faktoru a ve stanovených podmínkách dělby práce je
musí alokovat do různých odvětví a oborů, které zabezpečují tvorbu hmotných i nehmotných statků.
Jak bylo výše řečeno, v podmínkách výroby zboží musí dojít k úhradě nákladů na jejich zhotovení, tj.
musí dojít k jejich realizaci na trhu. Proto rovnováha představuje dvou i mnohostrannou kvantitativní
rovnost určitých prvků v závislosti na charakteru trhu.
Pro lepší pochopení se podívejme na základní schéma trhu (viz Obrázek č. 11).
Funkce trhu jsou tvorba cen, propojování prostoru (místní, lokální, regionální, státní, mezistátní a
nadstátní regiony), rozdělování, alokace produkčních faktorů, tlak na inovace a efektivnost
produkování statků. Přitom všechny tyto funkce souvisí s rovnováhou. Hovoříme-li o rovnováze v
ekonomice, pak musí existovat i rovnováha na všech jejich trzích i ve vzájemném propojení.
OBRÁZEK 11: STRUKTURA TRHŮ V EKONOMICE
3
Z hlediska formy projevů v ekonomii rozeznáváme tři základní typy rovnováhy - stabilní, nestabilní
a neutrální. Můžeme je znázornit takto:
OBRÁZEK 12: STABILNÍ ROVNOVÁHA
Stabilní rovnováha. Poptávka je vždy stejná, avšak nabídka má nižší elasticitu, takže výchozí
nerovnovážná cena P1 směřuje k rovnovážné ceně PE a množství X1 přejde k rovnovážné množství XE.
OBRÁZEK 13: NESTABILNÍ ROVNOVÁHA
4
Nestabilní rovnováha. V tomto případě je nabídka elastičtější vzhledem k poptávce. Vychýlením z
rovnovážného stavu PE, XE vede k nárůstu disproporce a k rozpadu rovnovážného stavu, který je
nastolen změnami na trhu.
OBRÁZEK 14: NEUTRÁLNÍ ROVNOVÁHA
Neutrální rovnováha. Zde změnou od rovnovážného stavu se nastolí pohyb ceny, na který reaguje
nabídka a vytvoří se potencionálně nové rovnovážné stavy podle výše cenové hladiny. Při rovnosti
elasticit o rozsahu produkce a rovnováhy na trhu rozhoduje situace na substitučních trzích.
Pro představu rovnováhy mezi trhy, za předpokladu, že existuje dokonalá elasticita cen, lze
použít Walrasův zákon. Ten se dá vysvětlit následně. Ve stavu rovnováhy firmy realizovali své
zboží a služby a budou rozdělovat vytvořeny produkt. Pak můžeme zapsat:
𝑍 𝑑 = 𝑝 ∗ 𝑔 𝑠
− 𝑘 ∗ 𝐾 𝐷
− 𝑤 ∗ 𝐿 𝐷
,
kde 𝑍 𝑑 je suma zisku v daném období odvedených firmami domácnostem, 𝑝 ∗ 𝑞 𝑠
je součin ceny a
nabízeného množství, 𝑘 ∗ 𝐾 𝐷
je součin míry zisku z kapitálu a jeho poptávané množství a 𝑤 × 𝐿 𝐷
je
součin mezd a množství pracovních sil.
Pro mimomzdový očekávaný důchod domácností pak musíme sečíst 𝑍 𝑑 s příjmem z kapitálu.
𝑅 = 𝑍 𝑑 + 𝑘 ∗ 𝐾 𝑠
+ 𝑤 ∗ 𝐿𝑠
Pro vysvětlení rovnováhy mezi trhy za předpokladu, že existuje dokonalá konkurence lze použít
Walrasův zákon.1
Jeho výkladová logika je následující.
Při rovnováze firmy realizovali zisky π*, jejichž velikost můžeme zapsat jako:
𝜋∗
= 𝑝 ∗ 𝑞 𝑠
− 𝑘 ∗ 𝐾 𝐷
− 𝑤 ∗ 𝐿 𝐷
,
1
K celému komplexu rovnováhy viz ETNER, F. Mikroekonómia. Bratislava: Elita, 1993, kapitola VIII.
Všeobecná krátkodobá rovnováha.
5
kde π* je zisk, který jsou připraveny firmy transformovat domácnostem; 𝑝 ∗ 𝑞 𝑠
je cena krát
množství nabízeného zboží; 𝑘 ∗ 𝐾 𝐷
je součin zisku a množství poptávaného kapitálu a 𝑤 ∗ 𝐿 𝐷
je součin
mzdy a množství poptávaných pracovních sil.
Celkový mimomzdový příjem vyplývá ze součtu vyplacených zisků a zisků z vlastnictví kapitálu, které
domácnosti očekávají.
𝑅 = 𝜋∗
+ 𝑘 ∗ 𝐾 𝑆
= 𝑝 ∗ 𝑞 𝑆
− 𝑤 ∗ 𝐿 𝐷
− 𝑘 ∗ (𝐾 𝐷
− 𝐾 𝑆
),
kde 𝐾 𝑆
je množství nabízeného kapitálu při jeho výnosu k. Z toho vyplývá velikost příjmů
domácností při realizovaném (poptávaném) množství statků.
𝑃 ∗ 𝑞 𝐷
= 𝑤 ∗ 𝐿𝑆
+ 𝑅 = 𝑝 ∗ 𝑞 𝑆
− 𝑤 ∗ ( 𝐿 𝐷
− 𝐿𝑆) − 𝑘 ∗ ( 𝐾 𝐷
− 𝐾 𝑆),
po úpravě získáme:
𝑝 ∗ ( 𝑞 𝐷
− 𝑞 𝑆) + 𝑤 ∗ ( 𝐿 𝐷
− 𝐿𝑆) + 𝑘 ∗ (𝐾 𝐷
− 𝐾 𝑆
) = 0
Rozdíly mezi poptávkou a nabídkou jako (𝑞 𝐷
− 𝑞 𝑆
) nazýváme přebytečnou (vyrovnanou,
nedostatečnou) poptávkou produktu a po vynásobení cenou získáme celkovou hodnotu. Zároveň to
znamená, že Walrasův zákon říká: V podmínkách dokonalé konkurence je suma hodnoty přebytečné
poptávky na všech trzích nulová, pokud jsou dílčí ceny rovnovážné. V nerovnovážné situaci vzniká tlak
na trhu zboží, nezaměstnanost na trhu práce a tlak na úrokové sazby na kapitálových trzích. Zároveň
platí, že pokud už jsou všechny trhy, mimo jednoho, v rovnováze pak je rovnováha i na posledním trhu.
1.1.1 Vývoj teorie rovnováhy
Prvním ekonomem, který přinesl myšlenku rovnováhy v národním hospodářství, byl
F. Quesnay ve svých proslulých Ekonomických tabulkách. Zde zachytil na základě
fyziokratických představ reprodukční proces a zavedl myšlenku o nutnosti rovnováhy.
Fyziokraté byli ekonomové převážně francouzského původu, kteří navázali na tradici přístupu od
dob vévody de Sully (1551-1641) ministra Jindřicha IV., v jejíž centru pozornosti bylo zemědělství jako
základ státního hospodářství. Zde, včetně těžebního průmyslu, vznikají hodnoty, čím je zemědělství
produktivní a tím umožňuje vytvářet podmínky pro rozvoj průmyslu. Ten je sterilní, neboť pouze
přetváří hodnoty, získané v zemědělství. Konečně třída vlastníků půdy (šlechty) je neproduktivní, pouze
spotřebovává to, co jiní vytvořili.
François Quesnay (1694-1774) byl lékař, který získal vzdělání vlastní pílí. Narodil se jako vesničan,
ještě v 11 letech ještě neuměl číst a v 16 letech již uměl řecky a latinsky a četl díla antických myslitelů.
Na různých školách pak získal vzdělání lékaře, a nakonec skončil ve funkci porodního lékaře Ludvíka XV.
Získal velký vliv hlavně tím, že se staral o zdraví markýzy de Pompadour. Jeho ekonomické práce
vznikaly jako součást diskusí na francouzském dvoře, jak zajistit řešení finanční krize, která byla trvalou
součástí tehdejších válek s Habsburky a Prusy. Jeho Ekonomická tabulka byla oceněna až později,
nikoliv současníky. Byl to v zásadě první pokus o systém, který se snažil zachytit koloběh ekonomiky a
z hlediska kapitalistického hospodářství se jednalo o snahu zachytit a formulovat podmínky, v nichž se
6
vyrobí zboží a služby a tvoří kapitál pro rozvoj společnosti2
. Podmínky rovnováhy jsou zde zachyceny
na základě koupě a prodeje statků mezi třídami na základě rovnováhy vztahů mezi nimi.
Nové východisko pro stanovení rovnováhy přinesl Adam Smith (1723-1796) tzv. Smithovým
dogmatem. V jeho pojetí hodnota výrobků je dána součtem mzdy, zisku a pozemkové renty. To rozšířil
D. Ricardo o hodnotu spotřebovaného kapitálu (odpisy). Celý systém pak dotvořil J. B. Say (1767-1832)
tzv. Sayovým zákonem. Jeho podstatou je představa o tom, že nabídka vyvolává poptávku. V jeho
pojetí, pokud dochází ke změně produktu za produkt a peníze jsou pouze funkcí oběhu, pak nemůže
existovat problém realizace, neboť každý může spotřebovat pouze tolik, kolik prodá na trhu. Tím
odstranil problém realizace a v klasické verzi dokonalé konkurence nerovnováha a následně krize
vznikají pouze náhodným (nezodpovědným) procesem (rozhodnutím centra). Podle Sayovského
dogmatu ekonomika se automaticky pohybuje rovnoměrně směrem k optimu.
Postupně se však v klasické ekonomii začíná rodit odpor k této zjednodušené verzi, která v té či oné
formě přežívá jako základ u neoklasického myšlení a u rakouské školy. Negativní postoj řady ekonomů
vychází z tezí, že peníze nejsou pouze oběživem, ale také platidlem a uchovatelem hodnot, což ve svých
důsledcích vede k oddělení monetárních toků od toku v reálné ekonomice. Dochází tak:
k časovému oddělení koupě a prodeje od pohybu zboží a služeb,
k možnosti nesouladu struktury nabídky a poptávky,
k nerealizaci části úspor.
Tato kritika, kterou započal Malthus a pokračovala Sismondim, Marxem a Keynesem, silně ovlivňuje
ekonomické myšlení, obzvláště když propuknou krize. V obdobích příznivého vývoje ekonomiky se
problematika rovnováhy a realizace produktu příliš neprojevuje, neboť převažující proud
ekonomického myšlení jí příliš nepreferuje. Nikdy však úplně nevymizí. Již A. Marshall si uvědomil, že
dokonalá konkurence je ideální model patřící do „čisté ekonomie“, která není „rušena realitou“. V jeho
době pod vlivem matematické školy (W. S. Jevons, L. Walras, V. Pareto) vznikají teoretické modely
rovnováhy na základě mikroekonomických úvah.
Teoretickým základem u nich je pojetí mezního užitku. Její kořeny můžeme hledat u italských
merkantilistů G. Mantovaniho (1633-1687), F. Galianiho (1728-1787) či E. B. de Condillaca (1715-1780).
Nesmí se zapomenout ani na přínos rodiny Bernoulliů, kdy D. Bernoulli (1700-1782) formuloval funkční
vztah mezi množstvím peněz a užitečností tak, že celková užitečnost roste s logaritmem jejich množství.
Taktéž J. Bentham (1748-1832) na základě hedonistického pojetí formuloval kvantitativní měření slasti
a strastí. Jedná se o intenzitu, trvání, jistotu a časovou vzdálenost. Lidé v tomto pojetí mají cíl
maximalizovat slast při minimalizaci strastí.
Obrovský přínos k propracování neoklasické teorii rovnováhy přinesl A. A. Cournot (1801-
1877), který předběhl tehdejší ekonomy o 50 až 100 let způsobem interpretace i kladení otázek.
Ve své práci „Recherches sur les principes mathématiques de la théorie des richesses“ (1838)
neřeší příčiny cenové úrovně, tj. neodpovídá na problematiku podstaty ceny (práce či
užitečnost), ale vykládá cenu jako funkční záležitost. Bohatstvím je mu součet směnných
2
Blíže viz QUESNAY, F. Ekonomická tabulka a jeho ekonomické spisy. Praha: SNPL, 1958.
7
hodnot, je to vztahový pojem, kdy jednu hodnotu zboží můžeme vyjádřit v jiné hodnotě zboží.
Cournot jako první zapsal proslulý vztah
𝐷 = 𝑓(𝑝),
tj. poptávka je funkcí ceny. Tato funkce může mít různý průběh. Základní problém pak vidí
v zajištění optimální ceny vzhledem k objemu poptávky. Přitom připouští existenci různých
tržních situací, což pak umožňuje dalším ekonomům - E. H. Chamberlinovi a J. Robinsonové
rozpracovat problematiku nedokonalé konkurence.
Marginální analýza orientovaná na stranu poptávky začala formulovat jiným způsobem
pojetí rovnováhy. Východiskem je formulování závislosti mezi množstvím zboží (x) a stupněm
užitečnosti.
𝑁 = 𝑓( 𝑥) nebo 𝑁 = (𝑥1, 𝑥2, 𝑥3 … . 𝑥 𝑛)
Na rozdíl od klasiků se zde neřeší problém, jak vzniká množství onoho 𝑥(𝑥1, 𝑥2, 𝑥3 … . 𝑥 𝑛).
Pokud budeme považovat za slast užitek (U) a strast náklady poslední získané jednotky (C) pak
maximum dosáhneme, když nastane rovnováha mezi mezními užitky (MU) jednotlivého zboží.
𝑀𝑈1
𝐶1
=
𝑀𝑈2
𝐶2
=
𝑀𝑈3
𝐶3
… … . .
𝑀𝑈 𝑛
𝐶 𝑛
Uvažujeme-li o cenách, pak zapíšeme:
𝑀𝑈1
𝑃1
=
𝑀𝑈2
𝑃2
=
𝑀𝑈3
𝑃3
… .
𝑀𝑈 𝑛
𝑃𝑛
přičemž v dokonalé konkurenci je cena dána trhem a celková poptávka důchodem subjektu. Přitom
platí, že při neměnném důchodu a růstu cen je množství realizovaného zboží nutno snížit. Pak platí, že
poptávané množství je funkcí ceny.
𝐷 = 𝑓( 𝑝)
Z hlediska nejvyššího stupně abstrakce, kdy se nerozlišuje chování spotřebitele a firmy ani jejich
vnitřní diferenciace, taktéž platí, že nabídka je funkcí ceny.
𝐷 = 𝑓(𝑝)
To však neplatí u teorií nedokonalé konkurence, kdy firma ovlivňuje cenu buď přímo nebo změnou
nabízeného zboží.
Vzniká tak množství modelů, z nichž velmi známý je model H. von Stackelberga (1905-1946), který
vychází ze zákona klesajících výnosů formulovaných již francouzským fyziokratem A. R. Turgotem. Ve
své práci Grundlagen einer Kostentheorie (1932) von Stackelberg tvrdí, že vzestup produkce v čase má
rozhodující význam pro produktivitu faktorů. Rychlý vzestup v krátkém časovém období vede k zákonu
klesajících výnosů, pomalý vzestup vede k zákonu rostoucích výnosů a mezi tím vzniká zákon
konstantních výnosů. Body rovnováhy tak v jeho pojetí nejsou konstantní, ale závisí na množství
produktu vyrobeného za časovou jednotku.
8
Zároveň je celý produkční systém založen na optimu zisku, kdy jde o největší rozdíl mezi výnosy a
náklady, kterými se rozumí variabilní náklady. Toto optimum je stejně jako u Cournota, Marshalla a
dalších rovno rovnováze systému. Tím na základě velikosti produkce dochází k horizontální koncentraci
a vertikální kombinaci produkce. Technický pokrok zvyšuje rozsah kapacit a vede ke zmenšení počtu
producentů. Dochází k monopolizaci narušující princip tržní tvorby cen a tím i stabilitu ekonomiky.
Proto bez státní regulace není možno docílit podle Stackelberga rovnováhy v ekonomice. To vtělil i do
své další práce Marktform und Gleichgewicht (1934), kde rovnováhu v monopolizované ekonomice
musí udržovat silné centrum a korporativní organizace.
Jedná se o jiný zdůvodnění potřeby silného ekonomického centra, než se objevilo u Keynese. Ten
zpochybnil Sayovu poučku o rovnosti nabídky a poptávky a zpochybnil, že „nevydají-li lidé své peníze
jedním způsobem, vydají je jiným“ a automaticky nepředpokládal, „že akt individuálního spoření musí
nevyhnutelně vést k souběžnému aktu investování“. (KEYNES, J. M. Obecná teorie zaměstnanosti,
úroků a peněz. Praha: NČSAV, 1963, s. 55-56) Keynes zpochybnil automatickou schopnost mechanismu
ekonomiky nastolit rovnováhu při plném využití výrobních faktorů.
Další rozvoj pojetí keynesiánské rovnováhy je spjat s pracemi E. D. Domara a R. F. Harroda.
Rovnováha ekonomiky přestává být chápána jako tradice k návratu do klidu, ale rovnováha
musí připouštět ekonomický růst, ekonomický rozvoj, který je schopen pokračování. Jejich
přínos je v tom, že standardní keynesiánský systém se nezabýval problematikou rovnovážné
míry růstu a nepočítá s kapacitotvorným efektem investic. Investice jsou pouze nástrojem
tvorby důchodu.
Domar vychází z předpokladu, že plná zaměstnanost je zachovatelná pouze tehdy, když
𝑌
𝑃
= 1 nebo
se jí blíží. 𝑃 je produkční kapacita, 𝑌 je velikost produktu a investice 𝐼 znázorňují vytvořený důchod.
Dále zavádí efektivnost investic δ, a tudíž pro růst výrobních kapacit platí 𝐼 ∗ 𝛿, kde 𝐼 jsou roční
investice. Můžeme tudíž zapsat pro 𝑃 a 𝑌:
𝑃 = 𝐼 ∗ 𝛿 𝑌 = ∆𝐼 ∗
1
𝛼
,
kde α je sklon k úsporám při předpokladu, že mezní i průměrný sklon jsou stejné. Při předpokladu
rovnováhy dostaneme vztah
(1) ∆𝑌 ∗
1
𝛼
= 𝛿
a po úpravě kdy
∆𝑌
𝑌
= 𝑔
(2) 𝑔 = 𝛼 ∗ 𝛿
Rovnováha nastane tehdy, kdy součin sklonu k úsporám a efektivnosti investic se rovná tempu růstu
ekonomiky.3
K obdobným závěrům dospěl i Harrod, ale problém viděl v rozdílu mezi požadovanou mírou
efektivnosti kapitálu a mírou využití produkčních kapacit. Proto uvažuje o rovnici 𝑔𝑤 = 𝛼 ∗ 𝛿𝑟, kde
3
Viz DOMAR, E. D. Eseje o teórii ekonomického rastu. Bratislava: Vydavatelstvo Slovenskej akademie vied,
1956, s. 118–121.
9
𝑔𝑤 je zaručené tempo růstu, při které budou výrobci investovat potřebnou část národního důchodu.
Jinak řečeno se musí požadovat takový růst investic, aby se vyčerpali veškeré úspory.
Pro celkové zachování rovnováhy hospodářského systému zavádí ještě vztah - 𝑔𝑛 - přirozené tempo
růstu. Je to vztah mezi změnou počtu obyvatel (pracovních sil), technickým vývojem a získáním nových
přírodních zdrojů. Je to tedy růst využívající veškeré přístupné výrobní faktory a rovnováha je vztah
mezi 𝑔𝑤 a 𝑔𝑛. Pro úplné pochopení pak ještě musíme uvést g, tj. faktické tempo růstu, přičemž
dostáváme do úvah množinu situací, kdy se tato tempa od sebe liší. Jsou menší nebo větší.
Jiné přístupy k rovnováze jsou odvozeny ze strukturálních modelů růstu (W. Leontejef, J. von
Neumann, O. Lunge aj.), které pomocí koeficientů maticového počtu hledají rovnovážné stavy v
oborově členěném hospodářství. Dále hledání modelů pokročilo k tzv. optimalizačním modelům (L. V.
Kantorovič, R. Frisch aj.). Zde se ukázalo, že hledání optima v sobě obsahuje „prvek lidského
(subjektivního) hodnocení. Objektivní hledisko není hodnotící, nemůže proto rozlišovat dobré, lepší,
horší apod., ale pouze možné, nemožné, nutné apod. K tomu, abychom hodnotili…musíme mít
kritérium. Kritérium optimality, které vstupuje do optimalizačních modelů prostřednictvím tzv.
cílové…funkce vyjadřuje určitý společenský systém preferencí“. (KÝN., O. Strukturální modely růstu. In:
Eseje o teoriích ekonomického růstu. Praha: Academia, 1967, s. 275) To se odráží i v pojetí cen, které
probíhá na základě duální koncepce. Primární část se týká naturálních ukazatelů a bilančních vztahů
mezi nimi a duální část modelu hodnotových vztahů. Nehovoří se zde o rovnováze, ale o optimalitě.
Hledat optimální soustavu cen znamená vzít v úvahu objektivní nutnost proporcí a také systém
společenských preferencí. Ceny produktů jsou zde postaveny na nákladech (materiálových, mzdových,
zisku, úroku a renty). V případě pracovní teorie hodnoty vyjdou ceny blízké výrobním cenám a objeví
se i renta z přírodních zdrojů. Odpovídají tak klasické i marxistické verzi, model zároveň provede
imputaci hodnoty na výrobky prvního, druhého a třetího stupně (ve smyslu Mengera a Böhm Bawerka).
Rakouská škola, která důsledně vychází ze subjektivního hodnocení statků, tvrdí, že „tvorba
hodnoty a ceny má svůj počátek v subjektivních hodnoceních hotových výrobků jejich spotřebiteli“.
(BÖHM-BAWERK,E. Základy teorie hospodářské hodnoty statků. Praha:Academia 1991,s. 172) K tomu,
aby vysvětlila směnnou hodnotu kapitálových statků, musí sestavit jakési stupně přidávání hodnot, a
tudíž seřadit statky do určité hierarchie. Tak byly sestavený stupně G1, G2, G3, G4. (BÖHM-BAWERK, E.
c. d., s. 88) a tvrdí: „Na všech postupně do sebe přecházejících skupinách produktivních prostředků
vzdálenějšího řádu závisí jeden a týž přírůstek blahobytu, totiž mezní užitek jejich konečného výrobku.“
(BÖHM-BAWERK, E. c.d., s. 89)
Je to metodologický problém, kdy se hodnota fyzického kapitálu určuje hodnotou výrobků na něm
vytvořené, ale sám fyzicky kapitál hodnotu nemá, pouze ji odráží. Proto velmi kostrbatě vysvětluje i
zisk. Zároveň si vůbec neklade otázku, proč je někdy produktu více a někdy méně a čím je určován,
když je nabídka a poptávka v rovnováze jako směnná hodnota.
Teorie mezní užitečnosti zajímá pouze chování jednotlivého individua, nikoliv souhrn koupě a
spotřeby. Celek však není pouhým souhrnem částí a metodologicky by se mělo rozlišovat mezi mezní
hodnotou jako vztahem směny dvou veličin a mezní hodnotou jako poslední části celku. Imputace
hodnoty probíhá v řetězci od výrobku nižšího řádu, až je nakonec přidělena jistá hodnota
nereprodukovatelným výrobním faktorům. Ocenění omezených zdrojů je pak odvozeno ze vzácnosti.
10
1.1.2 Základní modely teorie rovnováhy
V oblasti neoklasického ekonomického myšlení je nejčastěji jmenován Walrasův model.
Jeho proslulost spočívá v tom, že se jedná o první model celkové ekonomické rovnováhy
založené na několika podmínkách, které vyhovují mikroekonomickému přístupu a na představě
volného trhu. Pro jeho celkové pochopení je i důležitá charakteristika Walrasova chápání státu
a jedince. „Dle něho stát a jednotlivec nestojí proti sobě, nýbrž se doplňují. Jsou dle výrazu,
který jest velmi správným dle našeho mínění abstrakcemi; jediná skutečnost jest společenský
jednotlivec, totiž člověk žijící ve společnosti...... Stát má zajistit všeobecné podmínky
existenční společné všem lidem. Jednotlivec má zaujmouti dle svých vlastních schopností,
práce a vytrvalosti osobní postavení ve společnosti… Společné vlastnictví půdy a jejího výnosu,
souhrnné vlastnictví kapitálu, práce a jejich výnosů, taková je sociální organizace, která
uskuteční formuli spravedlnosti dle Walrasa: rovnost podmínek, různost postavení.“ (GIDE,
CH. a CH. RIST. Dějiny nauk národohospodářských od doby fyziokratů až po naše dny. Druhé
vydání. Díl II. Praha: Jan Laichter, 1928, s. 352) Walrasova představa role jedince akceptuje
hedonistický princip, a tak se shoduje i s představou A. Smitha, že úsilí o dosažení blaha jedince
znamená i růst společenského blahobytu.
Walrasův systém rovnováhy4
je postaven v rámci uzavřeného systému, v němž existuje velké
množství výrobců a výrobků. Cílem jeho modelu je prozkoumat podmínky vedoucí k rovnováze na trhu.
Centrálním problémem je proto určení rovnovážných cen, při kterých bude veškeré vyrobené zboží
prodáno, takže nebude existovat neuspokojená poptávka ani její převis. To platí i pro výrobní faktory.
Toto pojetí je mikroekonomické, ale vychází ze sumy zboží a jednotlivců na různých trzích.
Jednotlivci nejsou členěni do společenských tříd a vrstev a výrobci nejsou podnikatelé ve smyslu
schumpeterovského pojetí. Pohybují se v oblasti směny a kupují od majitelů výrobní faktory a prodávají
výrobky po použití těchto faktorů.
Produkční funkci definoval takto:
𝑥𝑖 = (𝑦1, 𝑦2, 𝑦3 … 𝑦 𝑛),
kde 𝑥𝑖 je množství i-tého výrobku a 𝑦1 až 𝑦 𝑛 množství jednotlivých produkčních faktorů. U výrobních
faktorů neuvažoval o žádných překážkách či limitech. Výše hodnoty výrobku je dána součtem spotřeby
faktorů, tj. neuvažuje zde zisk, pouze náklady. Cena zde sehrává vyrovnávací roli mezi nabídkou a
poptávkou.
Velikost poptávky určuje objem důchodů, přičemž úspory jsou součástí poptávky. Alokace poptávky
na jednotlivé zboží prodávané na dílčích trzích je důsledkem snahy po rovnováze definované mezní
užitečností a cenou. Vzestup poptávky znamená zvýšení poptávky po výrobních faktorech. Ceny nejsou
stanoveny jako absolutní výše, ale jako směnná hodnota v jiném základním zboží.
Význam Walrasova pojetí rovnováhy spočíval v definování rovnovážné hladiny cen jako základního
předpokladu pro rovnováhu ekonomiky. Tyto ceny chápeme nikoliv jako hodnotu vyjádřenou v
4
Viz WALRAS, L. Blemeuts d´economique polique pure Lausanne, 1874.
11
penězích, ale směnnou hodnotu vyjádřenou k univerzálnímu zboží (uméraire). Nerovnováha na trhu se
tak projeví ve změně směnných poměrů.
Svým pojetím ekonomické rovnováhy jako rovnováhy cenové hladiny a aplikací mezní užitečnosti
vytvořil základ pro další rozvoj neoklasických přístupů k rovnováze ekonomiky, kde role státu je pouze
v sociální, kulturní a politické rovině. Jejím smyslem je zabezpečit fungování prostředí a jinak se
ekonomika sama udržuje v rovnovážném stavu. Přitom se jedná o model statický, který pracuje s
neměnnými prvky a vztahy uvnitř systému a neuvažuje jednání vzhledem k minulým či budoucím
stavům a abstrahuje od faktorů, které je mění. Umožnil však zachycení kvantitativních poměrů, které
jsou zapotřebí pro budování poznání v oblasti proporcí a disproporcí ekonomiky.
Blokové schéma znázorňující Walrasova pojetí celkové rovnováhy je následné.
SCHÉMA 3:BLOKOVÉ SCHEMA ROVNOVÁHY - WALRAS
Zdroj: MERVART, J. Teorie ekonomické rovnováhy. Praha: Svoboda 1971., s. 216.5
Jiné pojetí rovnováhy je spjato s pracovní teorií hodnoty. Ta vychází z toho, že užitná hodnota zboží
je předpokladem realizace. Znamená to, že pokud je zboží neužitečné (z různých důvodů jako nekvalita,
5
Výklad walrasovského systému viz MERVART, J. c. d., s. 207-234. Pro představu zde uvádím pouze blokové
schéma. Dále viz ALLEN, R. G. D. Matematická ekonomie. Praha: Academia, 1971, kap. 10 Všeobecná hospodářská
rovnováha.
12
morální zastarávání, obtíže s provozováním atd.). Není realizováno, tj. nenajde svého kupce. Zároveň
je nositelem hodnoty a tvoří věcné prvky bohatství.6
Podstatu tohoto pojetí nejlépe osvětlí následný Marxův citát. „Je-li rozdělení (práce
bezprostředních výrobců F.V.) proporcionální, prodávají se výrobky za své hodnoty (a jdeme-li dále za
své výrobní ceny) anebo za ceny, které jsou modifikacemi těchto hodnot, respektive výrobních cen,
určovaných všeobecnými zákony... ale tak jako užitná hodnota jednotlivého zboží závisí na tom, zda
samo o sobě uspokojuje nějakou potřebu, závisí užitná hodnota společenské masy výrobků na tom,
zda je tato masa výrobků adekvátní kvantitativně určité společenské potřebě každého zvláštního druhu
výrobků, a tudíž na tom zda je práce mezi různé výrobní sféry rozdělená proporcionálně úměrně této
kvantitativně vymezené společenské potřebě.“ (MARX, K. Kapitál III. 2. díl. Praha: SNPL, 1956, s. 182-
183)
Problém rovnováhy je zde problémem dělby práce, produktivity určující množství statků,
individuální a společenské spotřeby. Zároveň musí odpovídat struktura výroby struktuře spotřeby, tj.
alokace výrobních zdrojů musí odpovídat celospolečenským preferencím na jednotlivé statky. Pokud
jsou tyto základní poměry porušeny, vázne realizace zboží a služeb. Základní proporce je tak určená
spotřebou užitných hodnot statků. Pokud jsou statky vyrobeny a pokud je v odvětví „příliš mnoho
společenské práce, tj. je část výrobku neužitečná“. (MARX, K. c. d., s. 185) Jinak řečeno z hlediska
pracovní teorie hodnoty nemá ekonomická rovnováha základ v rozhodování a psychologii subjektů, ale
je odvozována z jednoty kvantitativných vztahů v rovině společenského vynakládání práce jednotlivými
subjekty a kvantitativními vztahy v rovině množství a struktuře vytvořených statků.
Základní model, který vytvořil K. Marx byl model dvou sektorového hospodářství, což bylo
zobecnění řady dílčích odvětví. Produkt 𝑌 rozdělil na 𝑌1 - produkty pro výrobu a 𝑌2 - spotřební
předměty. Proto platí, že 𝑌 = 𝑌1 + 𝑌2.
Obecně můžeme zapsat:
𝑌1 = 𝐶1 + 𝑉1 + 𝑚1
𝑌2 = 𝐶2 + 𝑉2 + 𝑚2
𝑌 = 𝐶 + 𝑉 + 𝑚
kde 𝐶 je hodnota spotřebovaného kapitálu k výrobě produktu 𝑌; 𝐶1 - hodnota tohoto kapitálu
pro výrobu výrobních prostředků; 𝐶2 - hodnota pro výrobu spotřebních předmětů. 𝑉 je hodnota
pracovní síly užité pro výrobu 𝑌; 𝑉1 je hodnota ve výrobě výrobních prostředků a 𝑉2 je hodnota
ve výrobě spotřebních předmětů a 𝑚 je nadprodukt, tj. zisk, úrok, renta a nerozdělená část zisku.
Prostá reprodukce spočívá v tom, že hospodářská aktivita v období 𝑡1 se rovná hospodářské
aktivitě v období 𝑡0. Celkový produkt v sobě zahrnuje stejné množství výrobních prostředků
𝐶, 𝐶1, 𝐶2 s konstantní produktivitou.
Hodnota 𝑌1 je tedy rovna 𝐶1 + 𝐶2.
6
D. Ricardo ve svých 12 bodech vymezující jeho pojetí ekonomického systému píše „Užitečnost tedy není mírou
směnné hodnoty, ačkoliv je pro ni naprosto nutná…Existuje i zboží, jehož hodnota je určena výhradně jeho
vzácností… Hovoříme-li tedy o zboží, o jeho směnné hodnotě a o zákonech, které řídí vzájemný poměr jeho cen,
máme na mysli vždy jen takové zboží, jehož množství lze zvětšit lidskou prací a při jehož výrobě není konkurence
nijak omezená". RICARDO, D. Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha: SNPL, 1956, s. 25 - 26.
13
𝐶1 + 𝐶2 = 𝐶1 + 𝑉1 + 𝑚1,
proto platí
𝐶2 = 𝑉1 + 𝑚1
To je základní podmínka rovnováhy dvou odvětví platná v reprodukčním procesu. Zároveň platí, že
𝐶 = 𝑃1 a 𝑉 + 𝑚 = 𝑃2.
Z hlediska zachování rovnováhy v reprodukčním procesu mají vliv pouze mezi odvětvové
přesuny 𝑉1, 𝑚1, 𝐶2. Ostatní složky procesu 𝐶1, 𝑉2, 𝑚2 vliv na rovnováhu nemají. Zvětšení
spotřeby kapitálu v prvním odvětví nemá vliv na velikost hodnoty v druhém odvětví, roste
produkt 𝑦1. Totéž platí pro výrobu odvětví spotřebních předmětů. Jejich růst v případě vzrůstu
produktivity práce v tomto odvětví nevyvolává změny v poptávce po 𝐶2.
Obdobně lze určit základní rovnováhu pro rozšířenou reprodukci, tj. stav kdy uvažujeme o
neustálém zvětšování 𝑌. Vyjdeme z toho, že nadprodukt rozdělíme na tři části:
 𝑚 𝑐 - akumulace určená na investice do konstantního kapitálu,
 𝑚 𝑉 - akumulace určená na dodatečný nákup pracovních sil,
 𝑚0 - spotřebována část nadproduktu.
Pak platí:
𝑌1= 𝐶1 + 𝑉1 + 𝑚1𝑐 + 𝑚1𝑣 + 𝑚1𝑜
𝑌2 = 𝐶2 + 𝑉2 + 𝑚2𝑐 + 𝑚2𝑣 + 𝑚2𝑜
Pokud opustíme zjednodušující předpoklad, že akumulace je uložená v odvětví, kde vzniká, pak
přesun do jiného odvětví znamená tendenci k vyrovnávání měr zisků. Pak 𝑚1𝑐 se rozdělí na 𝑚1𝑐 =
𝑚1𝑐1 + 𝑚1𝑐2, kde 𝑚1𝑐1 je ta část akumulace v odvětví 1 investovaná v tomto odvětví a 𝑚2𝑐2 ta část
akumulace, která z odvětví 1 umístí odvětví 2.
Analogicky to platí i pro pracovní silu. Proto můžeme zapsat:
𝑌1 = 𝐶1 + 𝑚1𝑐1 + 𝑚1𝑐2 + 𝑉1 + 𝑚1𝑣1 + 𝑚1𝑣2 + 𝑚1𝑜
𝑌2 = 𝐶2 + 𝑚2𝑐1 + 𝑚2𝑐2 + 𝑉2 + 𝑚2𝑣1 + 𝑚2𝑣2 + 𝑚2𝑜
Pro rovnováhu opět musí platit, že hodnota spotřeby kapitálu se musí rovnat 𝑌1. Dostaneme
rovnici:
𝐶1 + 𝑚1𝑐1 + 𝑚1𝑐2 + 𝑉1 + 𝑚1𝑣1 + 𝑚1𝑣2 + 𝑚1𝑜 = 𝐶1 + 𝐶2 + 𝑚1𝑐1 + 𝑚2𝑐1 + 𝑚2𝑐2
Po vykrácení platí pro rovnováhu v rozšířené reprodukci:
𝑐2 + 𝑚2𝑐1 + 𝑚2𝑐2 = 𝑉1 + 𝑚1𝑣1 + 𝑚1𝑣2 + 𝑚1𝑜
14
Z toho vyplývá, že pro rovnováhu v rozšířené reprodukci je jedno, kde je akumulace dané skupiny
umístěna, ale není jedno, kde je její zdroj. Dále můžeme zapsat:
𝑐2 + 𝑚2𝑐 = 𝑉1 + 𝑚1𝑣 + 𝑚1𝑜
𝑚2𝑐 = 𝑚2𝑐1 + 𝑚2𝑐2
𝑚1𝑣 = 𝑚1𝑣1 + 𝑚2𝑣2
Tyto úvahy o rovnováze se staly základem dalších modelů jako Feldmanův model ekonomického
růstu, jež předběhl řadu jiných růstových modelů, ovlivnil společně s Walrasem přístupy V. Leontjeva.
Lenin je dále rozpracoval do teorie předstihu růstu skupiny výrobních prostředků před spotřebními
předměty, což ovlivnilo plánovací praxi zemí sovětského bloku. Ta opomněla nerozpracovanou
Leninovu myšlenku o intenzivním (kapitálově úsporném) a extenzivním (kapitálově náročném) růstu,
což mění tyto proporce. Rozlišuji totiž růst do šířky a do hloubky. V prvním případě říká, že jde o
extenzivní rozšíření kapitálu na úkor naturálního hospodářství, v druhém případě jde o růst již plně
rozvinutého hospodářství7
. Další rozvoj byl pak spjat se jmény jako O. Lange8
či M. Kalecki9
a jiné.
Třetí významnou teorií, kterou chceme představit je Keynesovo pojetí ekonomické rovnováhy. Ta
se v zásadě liší od předchozích dvou modelů a specifickým prostředím po Velké hospodářské krizi, která
zdůraznila poptávku, akumulaci a nezaměstnanost jako základní komponent fungování ekonomického
mechanismu. Proto je jeho model rovnováhy ovlivněn peněžní a reálnou akumulací. Je zároveň
statický, neboť se snaží určit faktory konstitující rovnováhy.
Prvním termínem zasluhujícím pozornost je efektivní poptávka. Ta se skládá z poptávky po spotřebě
a z poptávky po kapitálových statcích, tj. investicích. V rovnici efektivní poptávky funguje sklon ke
spotřebě a sklon k úsporám, které se mění se změnou důchodu. Předpokládá se, že subjekt s vyšším
důchodem spotřebuje relativně menší část důchodu a relativně větší uspoří. Úroková sazba v efektivní
poptávce hraje roli podnětu k investicím, v niž se přeměňují úspory.
Dále pro formování efektivní poptávky jako vlivní faktory mu vystupuje obyvatelstvo, technická
úroveň a technologie výroby, úroveň rozdělování a přerozdělování. Statický charakter jeho teorie
rovnováhy je v tom, že změny v těchto faktorech nepromítal do koncepce modelu. Obecně můžeme
zapsat jeho pojetí následovně:
𝑌 = 𝐶 + 𝑆 = (𝐼)
Jestliže uvažujeme uzavřenou ekonomiku, pak platí, že produkt Y se dělí na spotřebu C a
úspory S. Ty jsou použity na nákup statku. Přitom platí to, že Y je naturálně nabídka statku a
hodnotově množství důchodů určených k nákupu těchto statků. Zásadní rovnováhou je zde S =
I. Protože pokud by zůstala část S nerealizovaná, musí existovat zdroj jejího důchodu, ale proti
tomu musí stát existující nevyužitá produkční kapacita, která vyrábí na sklad, tj. její výroba je
7
LENIN, V. I. Ještě k teorii realizace. In: Spisy sv. 3., Praha: Svoboda, 1953, s. 581.
8
Viz např. LANGE, O. Teorie reprodukce a akumulace. Praha: NPL, 1965.
9
KALECKI, M. Náčrt teorie růstu socialistické ekonomiky. Praha: NPL, 1965; KALECKI, M. Poznámky o
teorii růstu. In: Teorie ekonomického růstu a soudobý kapitalismus. Praha: Academia 1966.
15
realizována na základě úvěru. Jak dlouho? Odpověď na rozdíl od K. Marxe hledal Keynes
v subjektivních psychologických vlastnostech ekonomických subjektů na pohyby mezd, zisků
a úvěrových sazeb. Sklon k úsporám S/Y a sklon ke spotřebě c/Y jsou důsledkem výše důchodu.
Přitom platí:
𝑌 =
𝐶
𝑌
+
𝑆
𝑌
→ 𝑐 + 𝑠 = 1,
kde malé c a s jsou sklony. Přitom rozlišuje průměrný sklon k úsporám a mezní sklon k úsporám
(spotřebě), průměrný
𝑐
𝑌
, mezní
∆𝑐
∆𝑌
, kdy v prvním případě jde o podíl spotřeby na produktu a v druhém
o změnu spotřeby při poslední změně důchodu o jednotku. Obdobně je to i u úspor.
Dalším bodem Keynesova pojetí je multiplikátor, který je formalizován takto:
𝐾 =
1
1 −
∆𝑐
∆𝑌
Z něho můžeme vyčíst, že čím je větší mezní sklon ke spotřebě, tím je větší investiční
multiplikátor.
Jemu náleží dvě základní funkce:
Určuje kvantitativní důsledek investic z hlediska tvorby důchodu.
Vyčerpáním svých důsledků dostává systém zpět do rovnováhy.
Je to dáno tím, že účinek investic na důchod zapíšeme rovnicí:
∆Y = K ∗ ∆I
To znamená, že přírůstek investic ∆I krát K zvětšuje přírůstek důchodu ∆Y , a to v závislosti na
mezním sklonu k úsporám.
Postupu zmenšování prvotního přírůstku investic je dáno tím, že část investic zůstává ve firmě
(úspory) a část je zadána do ekonomiky (c-spotřeba). V dalším momentu tyto firmy, které získaly
dodatečně investice, část si ponechají a část zadají svým subdodavatelům. Celý tento proces zmenšuje
sklon k úsporám, až se podnět vyčerpá a ekonomika dojde zpět do rovnovážného stavu, ale již na nové
vyšší úrovni.
Z tohoto pohledu je centrálním problémem přeměna úspor v investice. O tom rozhoduje mezní
efektivita kapitálu, tj. o kolik se mi změní míra zisku při dodatečně vložené jednotce kapitálu a výši
úrokové sazby. Jestliže je pokles úrokové sazby menší než pokles mezní efektivity kapitálu, tendence k
investování klesá. Problémem rovnováhy v tomto případě je, že pohyb každé veličiny ovlivňuje jeho
ekonomické procesy. U kapitálu je to celková masa kapitálu a kapitálový charakter technického
pokroku – kapitálově úsporný či kapitálově náročný. Úrokovou sazbu v zásadě ovlivňuje masa peněz v
oběhu a preference likvidity.
Z toho vychází, že v uvedeném modelu má podnět k investicím klesající charakter, a tudíž začíná
váznout přeměna úspor v investice. Z tohoto pak plyne Keynesovo přesvědčení, že v soudobém
kapitalismu, který se vyvíjí metodou laisses faire se za statických podmínek pohybuje mimo produkční
16
optimum za neúplného využití výrobního potenciálu. A proto pro nastolení rovnováhy musí přijít stát,
odebrat část úspor a investovat je do ekonomiky, aby nastolil rovnováhu.
Při tehdejší vysoké míře nezaměstnanosti byla tato kategorie základní, kolem níž se točil proces
rovnováhy ekonomiky. Považuje efektivitu poptávky spojenou s plnou nezaměstnaností pouze za
zvláštní případ, když náhodou nebo záměrně běžné investice udržují výši poptávky rovno převisu
nabídky produkce při plné nezaměstnanosti nad tím, co je ochotná vydat společnost při daných
důchodech a cenách, když v ní vládne plná zaměstnanost.
Tuto myšlenku rozvinul do 8 tezí:10
„Za daného stavu techniky, zdrojů a výrobních nákladů závisí důchod (jak peněžní, tak
i reálný) na výši zaměstnanosti N.
Vztah mezi důchodem společnosti a velikosti očekávaných výdajů na spotřebu
označenou jako D1, bude závislý na psychologickém a charakteristickém rysu
společnosti, který označíme jako sklon ke spotřebě. To znamená, že spotřeba bude
závislá na výši celkového důchodu, a proto i na výši zaměstnanosti N až na případy, kdy
nastane nějaká změna ve sklonu ke spotřebě.
Množství práce N..... závisí na součtu (D) dvou veličin, totiž D1 - částky očekávaných
výdajů společnosti na spotřebu a D2 - částky, které společnost pravděpodobně věnuje na
nové investice. D - je to, co jsme označili jako efektivní poptávku.
Jelikož D1 + D2 = D = Ⴔ (N), kde Ⴔ je funkce celkové nabídky, a jelikož ......., je funkce
N, kterou budeme označovat X (N) a která je závislá na sklonu ke spotřebě, vyplývá z
toho že Ⴔ N - X (N) = D2.
Z toho vyplývá, že výše zaměstnanosti odpovídající stavu rovnováhy závisí a) na funkci
celkové nabídky Ⴔ, b) na sklonu ke spotřebě X a c) na výši investic D2. To je podstatou
obecné teorie zaměstnanosti.
Každé hodnotě N odpovídá určitá mezní produktivita práce v průmyslových odvětvích
vyrábějících zboží dělnické spotřeby, a to je také to, co určuje reálnou mzdu.
V klasické teorii, podle které D = Ⴔ (N) pro všechny hodnoty N je výše zaměstnanosti v
indiferentní rovnováze pro všechny hodnoty N, které jsou menší než jeho maximální
hodnota. Proto lze očekávat, že síly konkurence mezi podnikateli posunou výši
zaměstnanosti k této maximální hodnotě.
Roste-li zaměstnanost, poroste D1, ale nikoliv ve stejné míře jako D, neboť roste-li náš
důchod, roste rovněž spotřeba, ale nikoliv ve stejném rozsahu.“
Podle Keynesiánského hlediska „nabídka práce při dané reálné mzdě stanoví maximum
možné výše zaměstnanosti, sklon ke spotřebě a výše nových investic určují společně výši
zaměstnanosti". (KEYNES, J. M. c. d. s. 63)
10
KEYNES, J. M. Obecná teorie zaměstnanosti úroku a peněz. Praha: NČSAV, 1963, s. 62-63.
17
Tím vstupuje do pojetí rovnováhy i rovnovážná úroková sazba. Tím vstoupila do jeho pojetí
rovnováha na trhu peněz M (masa peněz) a potřeba likvidity L jsou v jeho pojetí spojeny úrokovou
sazbou i. Masa peněz je určována centrální bankou a poptávka po likviditě vychází ze tří momentů:
„motivu oběhu, tj. potřebě peněz pro běžné transakce osobní a podnikatelské,
motivu opatrnosti, tj. přání zajistit si pevnou příští peněžní hodnotu určité části
celkových zdrojů,
motivu spekulace, tj. přání dosáhnout zisku, proto že známe budoucí perspektivy,
převládající na burze lépe než trh“. (KEYNES, J. M. c. d., s. 178)
Celkově dospívá k tomu, že úrok a investice „jsou ve skutečnosti veličinami určovanými a
nikoliv určujícími". (KEYNES, J. M. c. d., s. 190) Za primární považoval závislost důchodu na
investicích a mění-li se investice, musí se důchod změnit o takovou část, aby se změna úspor
rovnala změně investic.
Keynesovo pojetí rovnováhy je tak postaveno, aby propojilo v ekonomice velikost Y, C, S,
I a i nezaměstnanost. Uvažuje o nich jako o systému, který prostřednictvím sklonu k úsporám
a změnám Y se dostává do nerovnováhy. Proto požaduje státní zásahy jako nástroj řešení k
nastolení rovnovážného stavu.
V zásadě všechny ekonomické školy se shodují nad nutností rovnovážného chodu ekonomiky. Na
druhé straně se liší svým přístupem k řešení rovnováhy. Klasická teorie a marxismus považují
rovnováhu ekonomiky záležitostí délky práce a alokace prostředků do určité struktury, proti které stojí
struktura poptávky. V případě vzniku nesouladu je v marxistické teorii řešením hospodářská krize. U
klasických teorií prakticky neexistuje díky Sayovu zákonu.
Neoklasické pojetí vychází z Walrasova modelu rovnováhy, kde základem jsou rovnovážné ceny na
jednotlivých dílčích trzích. Metodologicky je založeno na mezních veličinách. Vzhledem k tomu, že jsou
tyto trhy propojeny, musí existovat i mezi nimi rovnováha, takže národohospodářskou rovnováhu
chápeme jako rovnovážnou cenovou hladinu. Základním nástrojem rovnováhy je zde pružnost cen,
které v případě dílčího narušení rovnováhy vrací systém do původního stavu. Stát má zde roli udržování
podmínek pro fungování systému.
Keynesiánské pojetí neakceptuje řadu klasických a neoklasických teorémů jako dokonalá pružnost
cen, schopnost trhu zajistit optimální využití výrobních faktorů atd. Je založeno na makroekonomickém
pojetí národohospodářských kategorií a procesů. Proto se zde jeví jako rozhodující prvek vztah mezi
úsporami a investicemi a jejich rozdílnými sklony. Jejich původ vidí Keynes v psychologickém
charakteru společnosti, který vede k rychlejšímu růstu důchodu než spotřebě. Tuto skutečnost vedoucí
k systémové hrozbě masové nezaměstnanosti považuje za faktor, který si vynucuje hospodářskou
politiku státu.
18
1.2 Anticyklická politika státu
Snahou předchozích subkapitol bylo ukázat na důležitost pojmu ekonomická rovnováha. Z
hlediska našeho chápání ekonomických procesů potřebujeme pochopit a vysvětlit příčiny
reálného kolísání ekonomických aktivit. Jinak by ekonomie jako věda přestala existovat a
transformovala by se do podoby novinových titulků, jejichž význam je ve snaze ovlivnit
rozhodnutí jiného subjektu v něčí prospěch.
Pokud tedy dochází k pozorování ekonomické reality, vidíme, že se nevyvíjí rovnoměrně,
ale dochází zde ke kolísání ekonomických ukazatelů. Diskuze o pohybu národního hospodářství
je již 200 let součástí ekonomického myšlení a má přesahy do řady dalších vědních oboru –
psychologie, sociologie, etika, historie aj. Ty se snaží vypořádat s důsledky tohoto vývoje,
objasnit souvislosti a přiřadit je k jednotlivým sociálním, kulturním a politickým procesům.
Pohled ekonomie na problematiku cyklického kolísání je však nenahraditelný.
1.2.1 Diskuze o ekonomickém cyklu
Obecně vzato ekonomický pohyb nikdy neprobíhal rovnoměrně. Ten základní důvod pro
předindustriální společnosti vycházel z případného cyklu. Pravidelné střídání ročních období
určovalo charakter společností, jejichž základem výroby statků bylo zemědělství a lesnictví.
Ale nejenom to. Podle přírodního cyklu se odehrávaly válečné aktivity, pravidelné střídání větrů
ovlivňovalo námořní komunikace, říční a pozemní komunikace taktéž nebyly imunní vůči
přírodním cyklům. Tyto a další procesy vedly k tomu, že vývoj nebyl přímočarý a že
ekonomická aktivita se nevyvíjela rovnoměrně v čase.
Avšak zdánlivé podobnosti nesmí růst k povrchním analogiím, neboť pohyb industriální
ekonomické aktivity je kvalitativně odlišný.
K výzkumu a výpovědím o hospodářském cyklu přistupují ekonomické vědy ve dvou rovinách:
 Rovina popisně historická, jejím smyslem je utřídit a popsat ekonomická data a
procesy související s cyklickým kolísáním vývoje hospodářství. Na základě
zpracované empirické základny pak dochází k analýze faktorů, které zapříčinily
(ovlivnily) ekonomický pohyb v jeho konkrétní formě.
 Modelovaní logiky ekonomického mechanismu, který má být schopen vysvětlit
ekonomický pohyb jako nerovnoměrný a zdůvodnit logiku jeho fungování tak, aby
se cyklický pohyb stal imanentní vlastností.
V prvním případě jde o rozbor hospodářských krizí úvěrového a spekulativního typu, které se
objevily v souvislosti s formováním kapitalistického systému. První taková krize se týká hanzovního
města Lübecka, které chtělo vydáváním směnek zvýšit objem obchodu. Jejich krytí, respektive nekrytí,
záleželo na „vážnosti“ obchodníka. Nejprve se splácely směnky penězi pak jinými směnkami a míra
zisku z obchodu nakonec nebyla schopná uhradit výši úrokových sazeb u směnek. A tak počátkem 17.
století Lübeck upadl do situace, kdy ztratil na všechny své konkurenty. Mohli bychom popisovat průběh
19
jiných hospodářských krizí - Tulipánová krize v Nizozemí (1634-1637), krize měny v Anglii (1695-1696),
Lawova krize ve Francii (1719-1720), krize Společnosti Jižních moří ve Velké Británii (1720) atd.
Vlastní cyklický vývoj industriální společnosti znamenal přesun od obchodních krizí ke krizím
průmyslovým, tj. příčina narušení peněžně úvěrových operací se přesunula od obchodu k průmyslu.
Vzniká tak pravidelný cyklus, který se stává součástí ekonomického vývoje. Protože Velká Británie byla
v té době nejvyspělejší ekonomikou, můžeme zde identifikovat řadu krizí po skončení Napoleonských
válek (1819, 1828, 1836, 1847, 1857, 1866, 1876, 1882 1891). Tyto krize 19. století trvaly rok až dva,
měly různý průběh v různých zemích. V důsledku menší mezinárodní provázanosti reprodukčních
procesů se nešířily tak rychle a neměli tak všeobecný charakter. Celý cyklus pokračoval krizí 1907 a
1911 až 1913, kdy již přišla 1. světová válka a Velká hospodářská krize z let 1929-1933.
Jako nejvýznamnějšího ekonoma, představitele „empirie bez teorie“ můžeme považovat W. C.
Mitchella (1874-1948). Ten vstoupil do dějin ekonomických učení jako žák T. Veblena. Patřil mezi
největší americké institucionalisty a specializoval se na oblast cyklu. Jednalo se hlavně o práce Business
Cycles and their Causes (1913) a Business Cycles: The Problem and its Setting (1927).
Mitchellova osobnost11
měla obrovský vliv na kvantitativní analýzu cyklu. Jako Veblenův žák byl
kritický k neoklasické koncepci, nepřijímal její koncepci rovnováhy. Za důležitý považoval kulturní
kontext a zdůrazňoval koncepci ceny.
Vzhledem k tomu, že jeho otec byl vojenským chirurgem a byl často nemocný, musel se mladý
Wesley Clair starat o sebe i o rodinu. Stal se vynikajícím mechanikem, takže velmi dobře dokázal odlišit
mechanické systémy od sociálních a snažil se toto zjednodušování užívat pouze podmíněně. Ekonomii
vystudoval v Chicagu u Thorstona Veblena, kterého považoval za giganta. V roce 1903 přešel na
univerzitu Berkeley v Kalifornii, a právě zde napsal své zásadní dílo k ekonomickým cyklům. V roce 1913
přešel na Columbijskou univerzitu (New York), kde působil do konce života.
Jeho zásadním krédem byl sběr dat o průběhu ekonomiky. Vytýkal předchozím autorům teorií o
cyklu, že neměli odpovídající data, vybrali si nějaký strategický faktor, který má určovat cyklus. Teorie
považoval za bezchybné, pro každou příčinu lze vykazovat nějaký logický zdůvodněný model. On však
chtěl smysl svého pojetí cyklu postavit na potvrzených faktech.
Podařilo se mu zdůvodnit souvislost cyklického vývoje v čase na základě dynamických změn v počtu
a struktuře obyvatel, souvislost s tržními strukturami, technologickou základnou, finanční soustavou a
samozřejmě s fungováním instituce. Kritika jeho pojetí jako „ekonoma bez teorie“ je do značné míry
nespravedlivá, neboť považoval ekonomický pohyb za složitý jev, který je možno vysvětlit pomocí
jednoduchých modelů. Mitchell se vždy hlásil k institucionalistickému zkoumání celého prostředí
hospodářského pohybu.
Svým analytickým pojetím ovlivnil následně generace ekonomů a zdůvodnil nutnost chápat pohyb
ve své komplexitě, nikoliv jako pohyb jednotlivých ekonomických subjektů na principu minimaxu.
Výrazem jeho uznání bylo i to, že v letech 1920-1945 byl ředitelem Národní rady pro ekonomický
výzkum.
11
Blíže viz SELIGMAN, B. B. Osnovnyje tečeniju sovremennoj ekonomičeskoj mysli. Moskva: Izdatelstvo
Progress, 1968, s. 89-104.
20
Na Mitchellův přínos pak navázala celá řada ekonomů, jako např. Milton Friedman a zároveň se
zdůraznila vazba mezi ekonometrií a ekonomickou teorií. Druhá skupina ekonomů se snažila
rozpracovat teorii cyklu, a proto musela najít východisko v odmítnutí Sayova dogmatu. Z něho jasně
vyplývá závěr, že krize jsou nemožné.
První ze základních vystoupení je spjato s Jeanem Charlesem Simonde de Sismondim (1773-1842).
Tento syn ženevského evangelistického pastora se projevil jako nesmírně pracovitý. Vydal 31 dílů dějin
Francie, 16 dílů o kupeckých středověkých republikách, a ještě publikoval v politické ekonomii.
Zpočátku byl přívrženec Smitha, ale ve svých „Études sur l'économie politique (Studiích o politické
ekonomii)“ (1837-1838) navázal na „Nouveaux principes d'économie politique, ou de la richesse dans
ses rapports avec la population (Nové zásady politické ekonomie neboli o bohatství ve vztahu k
populaci)“ (1819) se silnou kritikou Ricardova pojetí. To vše bylo pod vlivem průběhu a důsledků
ekonomickýchkrizí,které již zažil a zásadně je odmítl. Odmítl je však na základě morálně etických zásad.
V jeho hlavní práci „O bohatství a jeho vztahu k obyvatelstvu“ zdůraznil, že těžiště ekonomie je
v zanedbávaných otázkách rozdělování, výši důchodu a spotřeby. Odmítl klasickou představu, že zájem
jedince je zájmem celku.
Vyšel z teoreticky problémové téze, že zánik malovýrobců a koncentrace bohatství má za důsledek
zmenšování trhu. Příčiny krize spatřoval v rozporu mezi rostoucí výrobou a zužováním trhu.
Sismondi byl v podstatě první, který prohlásil, že cyklus a krize jsou zákonitou formou pohybu
ekonomiky za kapitalismem, který vychází z procesu rozdělování. Ten vede k nižší spotřebě. Tím se i
stal „otcem“ skupiny teorií vycházejících z podspotřeby. Do ní patří i dvě zásadní skupiny názorů, které
v současnosti ovlivňují pojetí cyklu, a to marxismus a keynesiánství.
V době, kdy se formuje marxismus vydává Clement Juglar svoji práci Des crises comerciales et delur
retoar periodique en France en Angleterre ex aux Etats-Unis (1862). Zde vytvořil klasický odraz teorie
cyklického vývoje. Krizi považoval za projev deflace, která nastává po expanzi úvěrů. Proto dochází k
růstu cen a pod jejich vlivem se zvyšuje objem trhu až nakonec v bankách vzroste rozsah závazků a
vzniká nedostatek likvidity. Banky začnou omezovat úvěr, zvyšují úrokovou sazbu, což má za důsledek,
že méně efektivní ekonomické subjekty vypadávají z trhu a ekonomika se uzdravuje, neboť pokles cen
sníží nabídku a omezením úvěru se sníží poptávka. Juglarova práce přinesla myšlenku, že cyklický vývoj
je normální, kde krize má svoji funkci prospěšnou ekonomickému vývoji.
Problémem této teorie je pojetí založené na činnosti bank. Otázkou, která z hlediska pochopení
cyklu zůstává, je to, zdali banky jsou iniciátorem celého procesu nebo zdali na něj pouze nereagují.
Marxistická teorie krizí vychází z charakteru reprodukčního procesu, který přechodem od naturální
formy k peněžní vytvořil potencionální možnost vzniku krize. Jde o to, že rozdělením aktu prodeje a
koupě (barterového obchodu) dochází vstupem peněz ke dvěma aktům prodeje a koupě, které nemusí
být teritoriálně ani časově propojeny. Tím, že nějaký subjekt zadrží peníze, může vyvolat poruchu v
procesu směny. Taktéž může dojít k rozdílným tokům peněz a zboží, které mají být vyrovnány až k
určitému datu. Pokud ve společnosti začne převládat masová výroba, pak nerovnováhy mohou narušit
celý chod ekonomiky. Orientace výroby na zisk vede ke stlačování mezd a neustálá aplikace
technického pokroku vede k relativnímu snižování podílu mezd na vytvořeném produktu. Pokud
vytlačení pracovní síly nedokáže ekonomiku zaměstnat ve službách nebo nově vznikajících odvětví,
nutně vzniká nadvýroba, což se projeví v nesouladu mezi nabídkou a poptávkou. Zároveň zde hraje
svoji roli aspekt opotřebení výrobních fondů, kdy v momentu náhrady výrobního zařízení ekonomika
akceleruje a v době jeho běžného opotřebení poptávka po investičních skutcích klesá. Podspotřeba tak
21
je podmínkou vzniku krize, ale až na určitém stupni rozvoje se projevuje problém rozporu mezi trhem
a produkcí. Přitom ve společenském výrobním mechanismu nezávislých subjektů pak jednotlivé
rozpory nutně v určitém období vedou k ekonomické krizi.
V dalším vývoji marxistického myšlení se objevily různé varianty pojetí ekonomického cyklu.
Výrazně se zapsala R. Luxemburgová, která považovala nedostatečnou kupní sílu dělníků za příčinu
převisu nabídky. Tím si přibližuje k pozdějšímu Keynesovu pojetí, ale ona viděla řešení v neustálé vnější
expanzi na zahraniční trhy. Teprve když narazí na konečné mantinely, nastane nutnost zániku
kapitalismu. To byl značný rozdíl od Lenina, který viděl možnost na základě rozšířených schémat
reprodukce prostoru pro další existenci kapitalismu.
V současné době můžeme pozorovat v rámci marxistické teorie následné přístupy k cyklu:12
Z hlediska produkční sféry na základě masové výroby a obnovy fixního kapitálu.
Zároveň neexistence koordinace v reprodukčním procesu, kdy vznikají rozpory mezi
společenským charakterem výroby a soukromým charakterem rozdělovaní směny a
spotřeby.
Přístupy vyplývající z koloběhu ekonomických procesu, kdy se prosazuje buď
nedostatečná spotřeba (převis nabídky nad poptávkou) nebo disproporcionalita
(struktura nabídky neodpovídá struktuře poptávky).
Teorie úzkého hrdla jsou systematizované představy, vycházející z představy, že dochází
k nedostatku jistých výrobních faktorů. Protože výrobní faktory nejsou homogenní a
nerostou stejně rychle, dochází k neustálým tlakům na cenové poměry. Dochází k tomu,
že v určitém momentu není již účelné dál rozvíjet výrobu. Nejméně zastoupený výrobní
faktor se stává limitou výroby. Dochází k úzkému růstu z hlediska inovací a čeká se na
nové technologie. Ty umožní prorazit bariéru nákladů. Důležitým momentem v řešení
jsou zde informace, věda a výzkum a z hlediska vládních intervencí by se měly dít na
základě hranice skutečných celospolečenských nákladů.
Také do procesu cyklické reprodukce vstupuje problém časového zpoždění mezi výrobou a
poptávkou, investicemi a produktivitou práce. Jinak řečeno ekonomika se nachází často v
kolísání podle pavučinového grafu nebo modelu multiplikátoru.
Marxistická teorie krizi má velmi blízko k formulacím J.S. Milla.13
V Marxově
myšlenkovém systému, stejně jako u Milla hraje důležitou roli klesající tendence míry zisku,
která se stává limitem výroby, který je překonáván zvyšováním efektivity výroby, dovozu
lacinějších výrobků a vývozu kapitálu.
Marxová teorie podstaty cyklu ovlivnila kromě marxistů14
i řadu dalších ekonomů. Mezi
nejdůležitější lze jmenovat alespoň Josepha Schumpetera.15
Ten dospěl k teorii kreativní
12
K marxistickým autorům viz https://www.marxist.org/archive
13
Viz MILL, J. S. Grundsätze der Politischen Ökonomie mit einigen Anwendungen auf die Sozialphilosophie.
Jena: Verlag von Gustav Fischer, 1924, kap. 15, § 4; MARX, K. Kapitál III. Praha: SNPL, 1956, kap. 13, 14, 15.
14
Blíže viz CLARKE, S. Marx´s Theory of Crisis. London: Macmillan, 1994.
15
Blíže viz SCHUMPETER, J. A. Teória hospodárského vývoja. Bratislava: Pravda 1987; SCHUMPETER, J. A.
Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004.
22
destrukce, kdy podnikatel (ve smyslu inovátor) svými přístupy vytváří nejprve monopolní zisk
a později s nástupem další konkurence podnikatelský zisk klesá už na nulu. Tito podnikatelé
neustále narušují rovnováhu na trhu a s rozšířením napodobitelů se stanovuje nová rovnováha
s nulovým ziskem jako základem pro další ekonomický cyklus. Podle něho je inovace a imitace
základem pohybu a jejich zavádění v čase základem dynamiky hospodářství.
Velmi významně ovlivnil pojetí podstaty ekonomického cyklu J. M. Keynes.16
Základem
jsou úspory (S) v pojetí normálních úspor odpovídající rovnoměrnému stavu důchodu (E).
Běžná výše důchodu (Y) je součinem cen (P) a fyzického množství statků (O). Cyklus je dán
investicemi (I). Pak platí:
𝑌 − 𝐸 = (𝑃 − 𝑆)
Z tohoto vyplývá, že pokud (I - S) je kladné, probíhá ekonomický vzestup, neboť běžný
důchod je větší než rovnovážný. Mírou oscilace je přirozená míra úspor, která odpovídá
rovnovážném stavu (E). Na ní působí hlavně tyto faktory:
 Rostoucí ceny - dochází k nárůstu zisku, a to vede kapitalisty ke zvyšování fyzického
množství (O). To je však možné pouze na základě růstu objemu investic (I).
Vzhledem k tomu, že úspory jsou v Keynesově pojetí závislé na velikosti Y pak růst
(I) ovlivňující budoucí Y1 znamená porušení rovnováhy.
 Základní zdroj pohybu je ve změně mezní efektivity kapitálu, tj. vztah mezi změnou
kapitálu a změnou výnosu na poslední investovanou jednotku. V Keynesově pojetí
se jedná o psychologickou reakci podnikatelů vytvářející sklon k investicím. To
vychází z jejich hodnocení (pesimistickém či optimistickém) situace a tím udávající
veličinu investic.
A zde má stát v Keynesově pojetí důležitou roli, neboť může ovlivnit podmínky, které vedou
k vnímání investičního prostředí. Pro podnikatele je pak důležité, aby věcně hodnotili reálnou
ekonomiku, a nikoliv aby podlehli iluzorní honbě za dosažením okamžitého maximálního
zisku. Dojde-li k přeinvestování neodpovídající dlouhodobým rovnovážným možnostem
ekonomiky, nastane převaha nabídky nad poptávkou a z hlediska podnikatelů začíná růst
preference likvidity, neboť značné prostředky mají umrtvení v zásobách. Proto vzestup úrokové
míry vyvolá paniku, klesající zisky neumožňují splacení finančních závazků a narůstá krize.
Problémem v jeho pojetí jsou přebytečné investice. I samotný Keynes připouští možnost
několika pojetí.
Lze ji chápat jako důsledek nesprávného očekávání.
Mohou tak být označeny investice, kde míra výnosů je menší než úroková sazba.
Vznikem nových investic se část výrobních kapacit může považovat za zbytečnou.
16
Základní výklad viz KEYNES, J. M. Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha: NČSAV, 1963, s. 299-
315. K celkovému výkladu Keynese viz RUMLER, M. J. M. Keynes a soudobý kapitalismus. Praha: NPL, 1965.
23
Rovnováha se ustálí na neúplné využití výrobních kapacit, neboť je nedostatečná
efektivní poptávka.
Obecné východisko vidí ve stimulaci spotřeby a investic. Ty sice preferuje před spotřebou,
neboť zvýšení investic vede k růstu Y, avšak pro praktickou hospodářskou politiku vidí nutnost
podporovat obě složky.
Zajímavým závěrem z jeho pojetí je zvětšování předpokládané pro cyklicky vývoj. Je to
způsobeno sklonem k úsporám, který roste s výši Y. Snižování mezního sklonu k úsporám vede
k vyššímu podílu I a tím i k větším důsledkům díky principu multiplikátoru.
Teoretických konceptů cyklu existuje velké množství. Je možno vyjmenovat řadu autorů, z
nichž mnozí mohou působit i exoticky. Např W. S. Jerons (1835-1882), který byl jeden ze
zakladatelů matematizující ekonomie, hledal souvislost mezi cyklem a slunečními skvrnami.
Racionální jádro se skrývalo ve snaze vysvětlit dobré a špatné úrovně zemědělských sklizní v
Anglii a jejich vliv na ekonomickou aktivitu. Síla vlivu některých teorií byla větší či menší
podle historických podmínek. Pokud se je pokusíme pouze stručně shrnout, můžeme vytvořit
tento následný obraz, který vychází ze členění vytvořeného Gottfriedem von Haberlenem v roce
1937.17
Čistě peněžní teorie - jde o skupinu autorů, kteří se shodují s klasickou teorií cyklu, kde
základem jsou úvěry komerčních bank.
Teorie nadměrného monetárního investování je reprezentována Fridrichem Augustem
von Hayek (1899-1992) a W. Röpkem (1899-1966), založena na rozhodující roli
přirozené a skutečné úrokové sazbě. Zde nízké úrokové sazby vedou k rychlému růstu
investic a nerovnováze.
Teorie nadměrných fyzických investic je ztotožnitelná s G. Casselem (1866-1945) a A.
Spiethoffem (1873-1957). Rozdíl oproti předchozímu vysvětlení je v tom, že prudký růst
investic je způsoben vznikem nových trhů (zahraničí) nebo jejich zvětšením díky
technologiím. Bankovní úvěry tento proces provázejí, ale nespouštějí.
Teorie podspotřeby - představitelem je zde J. Hobson (1858-1940), jehož vysvětlení
vychází z nadměrností úspor, kdy po vzestupu investic, při nutnosti je splatit, je ke konci
trh zavalen velkým množstvím spotřebních statků, k nimž neexistuje adekvátní
poptávka. Oproti tomu E. Lederer (1882-1932) argumentuje nedostatkem spotřebitelské
poptávky v důsledku rychlejšího růstu cen, neboť to znamená, že vlastníci kapitálových
příjmů více spoří a poptávka po spotřebě klesá.
Psychologické teorie jsou skupina teorií založena na pohnutkách aktivního jednání lidí
vzhledem k vývoji cen a dalších tržních faktorů. Mezi významné představitele lze
jmenovat A. C. Pigoua a samozřejmě J. M. Keynese.
Teorie sklizní - ty považoval G. Haberler za překonané. Jde o Jevonsovu teorii a teorie
dalších autorů popisující cyklus jako důsledek přírodních procesů. Zde není problém
17
Viz TICHY, G. J. Konjukturschwankungen. Theorie, Messung und Prognoze. Berlín: Heidelberg, New York:
Springer - Verlag, 1976, kap. 3. Die Theorie des klassischen Konjunkturzyklus.
24
připustit jejich vliv, ale ten v souvislosti s industrializací a výrobní infrastrukturou
závislou na výrobě ztrácí svoji sílu.
Po druhé světové válce se rozvinuly neoklasické teorie související s rozvojem monetarismu
a nová klasická makroekonomie. Monetaristické teorie založené na pojetí M. Friedmana
považují cyklus jako důsledek fungování peněžní zásoby a jejího vlivů na chod ekonomiky cenová
hladina, reálný příjem, nominální příjem, problém zpožděné reakce atd. Hlavní
pozornost je věnována monetární šokům a vztahu peněžní zásoby ke změně celkového
produktu. Odmítá pojetí diskrečních opatření měnové politiky, neboť její dopad s vysokou
pravděpodobností přijde pozdě, a dokonce může destabilizovat situaci. Důležitá je pružnost cen
a mezd, aby mohlo dojít k odstranění drobných nerovnováh. Nominální úroková sazba je
základem boje proti inflaci jako momentu nerovnováhy a poruch.
Nová klasická makroekonomie reprezentovaná R. E. Lucasem vychází z předpokladu
racionálního očekávání, kdy agenti (ekonomické subjekty) využívají informace, které mají k
dispozici a nedělají žádné systematické chyby. V reálném světě často informace chybí nebo
jsou nedostatečné. Ale přijímá předpoklad dokonalé fungujícího trhu, takže nabídka i poptávka
jsou krátkodobě vyrovnány. Agenti volí ceny, mzdy a úrokové sazby na základě informací tak,
aby mohli realizovat své výnosy. I trh práce je vyrovnán. Problémy vznikají v reakci na cenu,
neboť není známo, jestli je krátkodobá či dlouhodobá. Tím může nastat kolísání výroby.
Na Keynese navázala tzv. postkeynesiánská ekonomie a neoklasická syntéza. V rámci
neoklasické syntézy ovládl výklad J. R. Hicks s jeho IS - LM modelem, který byl později
rozšířen. Díky přijetí kompromisu (dlouhodobě platí neoklasický svět, krátkodobé poruchy se
vysvětlí na základě Keynesova přístupu) došlo k tomu, že tento přístup se stal pro dosti značnou
skupinu ekonomů převládající. Postkeynesiánští ekonomové se hlavně soustředili na projevy
úspor z rozsahu, vliv hierarchicky organizovaných forem (oligopolizace), které snižují nejistotu
na trhu a stávají se podle nich vlivnější než tržní koordinace. Mezi jejich představitele počítáme
J. Robinsonovou, Luigiho Pasinetiho, N. Kaldora a další.
Na ní navázala Nová keynesiánská makroekonomie, která se zaměřuje na modely
nerovnováhy a úkoly pro stabilizační politiku vyplývající z cenových nepružností. (Viz např. J.
Barro, I. Grossman) Zde se vychází z teze, že existují mantinely v pružnosti cen a mezd, a tudíž
vyrovnání trhů je nedokonalé. Nerovnosti trvají určitou dobu a ekonomické transakce se
provádějí za nerovnovážné ceny. Existuje tudíž dočasná rovnováha a v podstatě nemusí být
jediná. Pro celý systém je také důležité, aby nezaměstnanost nebyla způsobená nadměrnými
reálnými mzdami, může také vznikat, pokud se nominální mzdy a nominální ceny včas
nepřizpůsobí nominální poptávce. Neokeynesiánci začali rozlišovat mezi reálnými a
nominálními mzdami a reálnými a nominálními cenami. Jejich rigidita je podle některých
závislá na institucích (odbory, zaměstnavatelské organizace) a tržních situacích. Důležitý závěr
je ten, že pokud se nereaguje na nominální šoky, pak subjekty na ně reagují jako na reálné. Pro
průběh cyklu se musí zohlednit interakce nominálních a reálných veličin, cen a mezd. Hlavními
představiteli Nové keynesianské makroekonomie jsou G. A. Akerloff, J. Yellenová, G.
Mankiw.
25
Velmi známý model postkeynesiánského pojetí je vytvořen H. Minskym. Vychází z téze, že
v období expanze jsou úrokové sazby nízké a firmy si snadno obstarají finanční zdroje. Rozsah
ekonomické aktivity se zvětšuje, vzrůstají i finanční toky a splácení dluhů se zdá být snadné.
To vede až k předlužení a dochází k finanční nestabilitě. Dále následuje vzrůst úrokových sazeb,
snížení úvěrů a tím i narůst potíží firem.
Diskuze o podstatě ekonomického cyklu není pouze a jenom akademickým cvičením. Její
pestrost nám signalizuje, že se jedná o závažný problém praxe. Tento fakt vyplývá z toho, že
ekonomický cyklus vyžaduje pozornost celé společnosti, neboť svými důsledky ovlivňuje její
život. Proto i poněkud rozsáhlé a rozporné vylíčení ukazuje na nutnost uvědomělé reakce
společnosti na průběh cyklu.
Problémem je správné pochopení cyklu, neboť jedině tak společnost dokáže nalézt správný
způsob intervence. Z výše řečeného vyplývá nutnost správné aplikace teoretických závěrů na
praktickou hospodářskou politiku. A to souvisí se znalosti těchto teorií, schopností zastávat a
prosazovat logicky konzistentní a politicky zdůvodnitelná a přijatelná stanoviska. Vzhledem k
tomu že cyklus je celospolečenský fenomén má vždy své ideové souvislosti z hlediska bytí
společnosti. Bez znalosti této ideové vybaveností nelze pochopit stanoviska reálných
politických sil a jejich reprezentantů a nelze tudíž pochopit způsob rozhodování a ovlivňování
průběhu ekonomických procesů.
V mainstreamové ekonomii se vyvinul model ekonomických cyklů (RBC), který
reprezentují hlavně dva autoři - E. Kyland a E. C. Prescott. Je založen na představě, že změny
v technologiích, právním prostředí a v použití regulace vyvolávají „šoky“ ve vnějším prostředí,
jejich přenos např. ve formě inovací vede k růstu produktivity a tím i procesům narušující
rovnováhu. Podle této teorie není primární porucha v oblasti měny, ale změna v reálné
ekonomice.
Další teorie vychází z přínosu R. Vernona pro ekonomické myšlení. Ten ve své práci
lnternational Investment and lnternational Trade in the Product Cycle (1966)18
publikoval
poměrně široké pojetí mezinárodního obchodu. V něm se snažil objasnit i podmínky vedoucí k
jeho průběhu. Vlastní životní cyklus výrobků se odehrává ve třech fázích - inovační, růstová a
standardizační. Zároveň do životního cyklu včlenil i problematiku přímých investic jako
součást strategie výrobců. Výsledkem cyklu pak je, že inovátor si udržuje komparativní výhodu
oproti méně vyspělé zemi.
Zvláštní teorii cyklu můžeme taktéž pozorovat se zavedením „politického cyklu“. První je
to spjato se jménem M. Kaleckého, který poukázal na vliv politiky zaměstnavatelů při neochotě
18
VERNON, R. International Investment and International Trade in the Product Cycle. Ruský překlad In:
Viechy ekonomičeskoj mysli. Tom 6 Meždunarodnaja ekonomika. Moskva: TEIS, 2006.
26
přijímat vládní intervence19
, odmítání opatření, která zvyšují celkovou poptávku, ale snižují
ziskovost. S tím pak souvisí i relativně samostatná představa „volebního ekonomického cyklu“,
kdy po volbách vláda utlumuje výdaje a šetří prostředky, které pak rozpouští před volbami. To
vede ke kolísání ekonomiky.
1.2.2 Průběh ekonomického cyklu
Z hlediska průběhu krize nastává zajímavá situace spíše v lingvistické sféře Ve vlastním
empirickém znázornění cyklu a popisu konkrétních procesů, které probíhají uvnitř cyklu mezi
různými školami a autory příliš rozdílu nevidíme. Co je však proměnlivé, tak to je různé
pojmenovávání a slučování jednotlivých fází. Podle názoru autora těchto řádků jde buď o to, že
nějaký autor dá té či oné fázi cyklu jiný název, aby něco zdůraznil svůj přínos, nebo se jedná o
snahu „modernizovat“ vyjádření stejného procesu. Např. s užíváním termínu recese místo krize
se započalo v letech 1937-1938. Šlo o to, aby těžce zkoušení Američané Velkou hospodářskou
krizí nepropadli panice, že se vrací léta 1929-1933. Jiný příklad lze ilustrovat i na učebnicích.
Např. Schillerova Makroekonomie si vystačí s vrcholem a dnem20
, Macmillanův slovník s
hospodářským propadem (kontrakce) a rozmachem (expanze).21
Vidíme, jak přejmenovávání
má řešit problém. Starořecké krisis (bod zvratu, náhlý obrat, náhlý pokles) zmizelo a nenazvaný
problém již neexistuje. Je charakteristické, že dříve propagované učebnice22
nemají kapitoly
speciálně věnované cyklu. Bylo to pravděpodobně dáno přesvědčením, že anticyklická politika
celý problém zvládla. To však skončilo v letech po roce 2008. Tehdy se ukázalo, že diskuse 19.
století i dvou třetin 20. století nebyly marné.
Pokud jde o vyjasnění myšlenek a upřesnění termínu, není pojmoslovný rozbor nic mimo
vědu, naopak. V oblasti krizí jej pro poznání zpracoval V. Chytil23
, který zpracoval fáze cyklu
Juglara, Spiethoffa, Wagemanna, Mitchella.
V zásadě se nejčastěji užívá čtyřfázový popis průběhu cyklu.
Krize (Recese)
Deprese
Oživení (Improvement, Expansion)
Konjuktura (Prosperity, Boom)
Pod krizí se většinou rozumí fakt rychlého poklesu poptávky, nárůstu neprodaného zboží,
redukce realizovaných služeb, rychlého nárůstu zadluženosti. Dochází k propouštění
19
KALECKI, M. Political Aspects of Full Employment (Political Quartely 1943) In: MR Online.
mronline.org/2010/05/02/political-aspects-of-full-employment
20
SCHILLER, B. R. Makroekonomie. Praha: Computer Press, 2004, s. 140.
21
MacMillanův slovník moderní ekonomie. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 269.
22
Viz. např. DORNBUSCH, R. a S. FISCHER. Makroekonomie. Praha: SPN a Nadace Ekonomics, 1994;
FELDERER, B. a S. HORNBURG. Makroekonomia a Nová makroekonomika. Bratislava: Elita, 1995. Obdobně
i francouzská učebnice SALIN, P. Makroekonómia. Bratislava: Elita,1993.
23
CHYTIL, V. Vlny hospodářské konjuktury. (Pojmoslovně - kritická studie). Praha - Brno: Nakladatelství
Orbis, 1939.
Kontrakce
Expanze
27
pracovníků a s postupem krize i zavírání produkčních kapacit. S tím souvisí pád cen a pokles
ziskovosti. Vlastník hotovosti je pánem a může centralizovat kapitál.
Deprese je údobí, kdy skončí pád cen, výroba je udržována na nízké úrovni, doprodávají se
zásoby a postupně nastává rovnováha na trzích, byť na nižší úrovni. Vlastní výroba je nižší než
poptávka. Jsou postupně vyřazovány morálně zastaralé výrobní kapacity. Jedná se o kapacity
ekonomicky, při dané úrovni cen, nerentabilní. Vzniká poptávka po úspornějších technologiích
či statcích s vyšší užitnou hodnotou.
Oživení vzniká na základě odstranění přebytečných zásob, jejichž (uvolněný) prostor začíná
stimulovat vzrůst výroby. Tím na efektivnost začínají mít vliv úspory z rozsahu. Postupně se
začíná zvyšovat zaměstnanost a roste kupní síla obyvatel. Do reprodukčního procesu se začíná
příznivě promítat vzestup investic, jejichž realizace započala již v depresi. Tato skutečnost se
začíná projevovat i na trhu peněz a kapitálu. Stabilizované nízké úrokové sazby vedou k růstu
cen cenných papírů. V souvislosti s investicemi vzniká i poptávka po úvěrech.
Konjuktura začíná překročením předchozího vrcholu ekonomické aktivity, rozvíjí se masová
obnova kapitálu. která přešla v narůst dodatečných produkčních kapacit, čímž se posouvá
hranice produkčních možností. Urychluje se růst cen, v poměru k výnosu kapitálu jsou úrokové
sazby nízké. Vzrůstající tempo růstu investic vede k zavádění nových produkčních kapacit,
roste zaměstnanost i mzdy, což vše ve svém důsledku zvyšuje poptávku a tím i růst cen.
Vzhledem k růstu příjmu si domácnosti i firmy berou úvěry a pod vlivem konkurence se každá
firma snaží získat větší tržní podíl, což má za důsledek růst nabídky a zvyšování poptávky po
výrobních faktorech. To ještě zvyšuje tlak na růst cen a ekonomika se blíží k dalšímu bodu
zvratu pod vlivem:
Nedostatečného nárůstu poptávky po spotřebním zboží a službách a nárůst výrobních
kapacit
Zvyšování sociální nerovnosti. Bohatí bohatnou rychleji než sociálně slabí.
Nárazu na bariéry růstu
Vlna obnovy fixního kapitálu po určité době vede k saturaci a snížení poptávky po
investicích. To paradoxně zvyšuje míru zisku.
Počáteční vzrůst poptávky po investicích vyvolá v život akcelerační proces. Jestliže při
koeficientu efektivnost investic 0,5 poptávka vzroste o 10 miliard peněžních jednotek,
pak čisté investice vzrostou o 20 miliard. Jestliže v dalším období bude přírůstek
poptávky 5 miliard, pak čisté investice budou ve velikosti 10 miliard, tj. klesnou oproti
minulému období o 10 miliard peněžních jednotek.
Vzájemný pohyb veličin vyžaduje určitou proporcionalitu mezi nimi. Pro přizpůsobení
se je zapotřebí určitý čas. Během tohoto časového zpoždění však ekonomika nezůstává
beze změn, takže při dosažení cílového stavu (např. velikosti výrobní kapacity) již
neodpovídá změněným podmínkám. Časové zpoždění má obzvláště velký vliv na
investice.
Změny ve světové ekonomice (mezinárodní dělba práce, politické poměry, cenové
kolísání atd.) jsou zdrojem možných poruch.
28
Jakmile se ve vrcholícím boomu sníží výdaje, nastávají negativní důsledky multiplikátoru
na růst produktu. Jestliže od oživení zvyšoval tempa růstu výdajový, investiční a peněžní
multiplikátor, dochází obráceně ke zvýšenému poklesu.
Podle kritéria délky cyklu rozeznáváme následné cykly, přičemž jejich názvy jsou podle
jejích autorů, kteří je jako první identifikovali.
 Kitchingovy cykly (Joseph Kitchin, 1861-1932) - jedná se o cyklus v řádu několika
let (3-5 let) a souvisí s pohybem zásob,
 Juglarův cyklus (7-11 let) - souvisí s vlnou obnovy fyzického kapitálu,
 Kuznetsův cyklus (15-25 let) - je ztotožňován s obnovou výrobní a sociální
infrastruktury ve společnosti,
 Kondratěvův cyklus (45-60 let) - funguje na základě změn technologií, které
znamenají výměnu kapitálu v řadě odvětví na základě morálního zastarávání.
Oprávněnost tohoto členění potvrdili i nedávné výsledky bádání. Ukázalo se na základě
spektrální analýzy světového hospodářství v letech 1870-2007, že v rozmezí 4 až 5 % se
potvrdila platnost Kondrátěvových cyklů (52-53 let), i poměrně vysoký (2 až 3 %) se ukázal
význam Juglarovských cyklů (7-9 let) a stejně tak se potvrdil i Kitchinův cyklus. Problém
vznikl s Kuznetsovým cyklem, který je spíše vlnou Kondratěvova cyklu než samostatný proces
pohybu. Zároveň spektrální analýza ukázala, že krize v letech 2008-2009 nebyla počátkem
sestupné fáze 5. Kondratěvova cyklu. (KOROTAYEV A. V. a V. S. TSIREL. A Spectral
Analysis of World GDP Dynamics: Kondraticff Wawes, Kuznets Swings, Juglar and Kitchin
Cycles in Global Economic Development and the 2008 - 2009 Economic Crisis. Structure and
Dynamics 4 (1). Retrieved from https://escholarship.org/uc/item/9jv108xp)
1.2.3 Anticyklická politika
Pojetí nerovnováhy, ekonomického cyklu a jeho průběh mají zásadní význam pro aplikování
anticyklické politiky. Je zapotřebí si uvědomit, že volba ekonomických nástrojů, strategie jejich
použití a konkrétní mix ekonomické politiky musí být v souladu se stavem regulované
ekonomické reality. Jinak může dojít nevhodnými zásahy ke zhoršení celkové situace.
V tomto smyslu stát a veřejný sektor mají velkou míru odpovědnosti před společností a
nemohou se jí zřeknout. Problém je v tom, že stát a sociální organizace musí mít smysl. Mohou
ho v očích jednotlivých skupin plnit lépe nebo hůře, mohou používat represivní nástroje, mohou
kromě „biče“ používat i „cukr“, ale musí plnit svojí roli. A stát, který řekne většině svých členů,
že ho nezajímají, že se o ně nebude starat, vážně ohrožuje svojí existenci.
Toto platí samozřejmě i v ekonomické rovině, neboť ta tvoří zdroje pro existenci společnosti,
které je stát reprezentantem. Přitom otázka zdrojů pro existenci státu a veřejných organizací je
životně důležitá. Proto musí v té či oné formě zasahovat do společnosti vzhledem k
přivlastňování si části zdrojů, jejich rozdělování a užití. Přitom stabilizace chodu ekonomiky
není pouze v jeho zájmu, ale je součástí širšího konsenzu společnosti. Pokud vzniká vědomá
29
potřeba destabilizace, pak je to vždy od sil, které se snaží zabezpečit si pro budoucnost řízení
společnosti tak, aby samy mohly tyto zdroje používat pro sebe a celou společnost. V reálném
životě ideové zdůvodnění „proč?“ má velký prakticky význam v našem dalším přemýšlení, však
bude absentovat vzhledem ke snaze poukázat na mechaniku hospodářské stabilizace nikoliv na
smysl a cíl společenského bytí.
Hospodářská politika v nejširším slova smyslu se má snažit pomocí opatření dosáhnout:
ekonomického růstu, stability cenové hladiny, plné zaměstnanosti a vnější rovnováhy.
Nebudeme zde diskutovat o vymezení, obsahu a spjatosti těchto cílů a hospodářské politiky
vůbec24
, neboť to je problém „sui generis“ a vyžadoval by speciální výklad.
My se zde soustředíme pouze na výklad zúžený pouze na stabilitu. Ta je zde chápána jako
pohyb ekonomiky, který sice může obsahovat dílčí disproporce a poruchy, ty však nevedou k
zásadnímu ovlivnění při dosahování potřebného cíle ani k takové oscilaci ekonomického
pohybu, jehož důsledkem jsou systémově ohrožující výkyvy hospodářství. Jde tedy o dosažení
relativně rovnoměrného růstu a minimálně možné nezaměstnanosti na frikční míře, aniž by
došlo k přehřátí ekonomiky či depresi. S tím jsou spjata základní národohospodářská rizika přechod
ekonomiky do inflace, stagflace či deflační spirály.
Obecně lze rozdělit hospodářskou politiku na expanzivní a restriktivní. Pod expanzivní
hospodářskou politikou rozumíme takový soubor zásahu a opatření jak do chodu, tak do
podmínek ohraničující chování subjektů, které vedou k nárůstu ekonomické aktivity.
Restriktivní hospodářskou politikou rozumíme zásahy vedoucí k omezení ekonomické aktivity.
Jiné členění nám vznikne při použití kritéria cyklus. Pak hovoříme o procyklické
hospodářské politice a anticyklické hospodářské politice. Pro přesnost myšlení nemůžeme tyto
dvě politiky směšovat. Anticyklická politika jsou takové zásahy, které vedou ke snížení
rozkolísanosti cyklu a procyklická politika vede k podpoře stávajících tendencí v ekonomice.
Nástroje hospodářské politiky můžeme členit na fiskální a monetární. První skupina nástrojů
je spjata s fungováním veřejných rozpočtů a fondů. Fiskální politika je tak v kompetenci vlády
a samosprávných orgánů. Její podstatou je zvyšování (snižování) agregátní poptávky, a to jak
z hlediska celé ekonomiky, tak sektorů a odvětví či regionů. Tato agregátní poptávku může
regulovat dvěma způsoby, a to příjmovou a výdajovou politikou. V příjmové politice odnímá
ekonomickým subjektům část prostředků a ve výdajové politice tyto prostředky transferuje k
jiným subjektům.
Monetární nástroje „ovládá“ centrální banka. Jejich cílem není bezprostředně ovlivnit
agregátní poptávku, ale má prostřednictvím úrokových sazeb a změnou masy peněz vliv na
chování ekonomických subjektů. Dále se stabilizační politika uplatňuje na straně poptávky a
straně nabídky. Poptávková politika bývá ztotožňována s keynesiánským pojetím a nabídková
politika s monetaristicko neoklasicistní politikou.
24
K problematice blíže viz KLIKOVÁ, CH., I. KOTLÁN a kol. Hospodářská a sociální politika. Ostrava:
PRIGO, 2019; TINBERGEN, J. Hospodářská politika: zásady a tvorba. Praha: Svoboda, 1972.
30
Pokud se podrobněji podíváme na anticyklickou politiku, získáme následný obraz25
, který
zahrnuje dva nejvýznamnější koncepty stabilizační politiky26
- neoklasický (liberální,
nabídkově orientovaný model) a keynesiánský (intervencionalistický, poptávkově
orientovaný).
Základním konceptem neoklasické proticyklické politiky jsou poptávkově orientovaná
opatření, jejichž smyslem je udržet stabilní růst hospodářství a nízkou míru nezaměstnanosti
bez existence inflačních tendencí. Jejím duchovním otcem byl Milton Friedman (1912-2006),
který v roce 1976 získal Nobelovu cenu s G. Stiglerem mimo jiné za zkoumání složitosti
stabilizační politiky. Byl celoživotní zastánce hypotézy o dokonalosti tržního mechanismu,
takže zásadně vystupoval vůči keynesiánství. Tím se stal jedním z vůdčích osobnosti druhé
generace tzv. Chicagské školy a byl považován po Keynesovi za druhého nejvlivnějšího
ekonoma 20. století. Jeho vliv pramenil hlavně z toho, že jako poradce R. Reagana i M.
Tatcherové a také jiných pravicových politiků se účastnil na tvorbě tzv. Reagonomiky a zaměřil
se na podporu tržních pobídek. Jeho myšlení se stalo základem řady neoklasických konceptů
anticyklické politiky.
Jsou založeny na předpokladech, které můžeme shrnout následovně:
 každý orgán má svou roli a za nežádoucí vývoj odpovídají určité osoby,
 stabilita tržních systému je důsledkem konkurenčního mechanismu a stát musí
zabezpečovat jeho funkčnost,
 vychází ze Sayova dogmatu,
 pohyb je dán schumpeterovskými podnikateli na bázi inovací,
 platí Lafferova křivka a menší daňové sazby budou znamenat vyšší výnos, neboť je
příliš vysoké zdanění.
Základní pravidla jsou následná:
 Z pozice monetární politiky se nemá realizovat ani restriktivní ani expanzivní, ale
neutrální. To zajistí cenovou stabilitu.
 Mzdová politika je odvozována od produktivity tak, aby docházelo ke stejnému nebo
nižšímu růstu med než produktivity. To odráží náklady. Trh práce má být maximálně
deregulován.
 Taktéž musí docházet k udržování rozsahu veřejných statku pouze na nezbytné
úrovni.
 Regulování zahraničních vztahu má být dáno flexibilními měnovými kurzy, tj.
centrální banka nevstupuje do těchto procesů.
25
KROMPHARD, J. Wachstum und Konjunktur. Grundlagen der Erklärung und Steuerung des
Wachstumsprozesses. 3. Autl. Götingen: Ruprecht, 1993, kap. XIV Stabilisierung des Wachstumsprozesses;
PÄTZOLD, J. Strategien der Stabilizierung - politik. /jurgen-paetzold.de/1_stab.html
26
Zde se nevěnujeme problematice stabilizační politikyv kombinaci plán - trh, která má však velmi dobré výsledky
v asijských zemích, a to jak socialisticky orientovaných (Čína, Vietnam), tak kapitalistických (J. Korea, Singapur).
Je to tím, že autorovi chybí jazyková průprava a některé publikované stati druhotného charakteru jsou nepříliš
přesné ve vědeckém slova smyslu.
31
 Státní a ostatní veřejné vlastnictví má být téměř všechno privatizováno, neboť se tak
vytváří prostor k tomu, aby trh efektivně vyřešil problémy ekonomiky a tím zvýšil
její efektivnost.
 Z ekonomiky mají být odstraněny dotace, neboť podporují nekonkurenceschopné
subjekty a snižují efektivnost ekonomiky.
 Pozornost je věnována ochraně hospodářské soutěže.
Pro určení typu monetární politiky platí Fischerova rovnice kvantitativní teorie peněz.
𝑀 ∗ 𝑉 = 𝑃 ∗ 𝑌 (𝑇),
která znamená, že masa peněz (M) krát rychlost obratu peněz (V) je rovna cenové hladině
krát produkt (Y). V originální verzi Fischer uvažoval o množství transakcí (T), což dle názoru
autora těchto řádků je správnějším vyjádřením. Pro cenovou hladinu z uvedeného plyne:
𝑃 =
𝑀
𝑌
∗ 𝑉
Jestliže 𝑉 budeme považovat za konstantu, pak změna cenové hladiny ∆𝑃 závisí na poměru
∆𝑀/∆𝑌. Jestliže změna masy peněz je rovna změně vytvořeného produktu, pak cenová hladina
je rovna 1 a tudíž je stabilní. Expanzivní měnová politika začíná, když ∆𝑀 > ∆𝑌 a dochází k
rychlejšímu růstu poptávky; restriktivní monetární politika nastává, pokud ∆𝑀 < ∆𝑌. Dochází
k deflační tlakům a omezení poptávky, neboť při zmenšeném ∆𝑀 roste tlak na zvýšení
úrokových sazeb.
Tento typ stabilizační hospodářské politiky se snaží vybudovat fundament hospodářství tak,
aby o ekonomické rovnováze rozhodoval tržní mechanismus nikoliv vědomé zásahy státu. Ten
pouze hlídá pravidla a nastavené mantinely, což zajišťuje rovnováhu a tím i stabilitu při
zachování efektivity.
Keynesiánský pohled je intervencionistický. Vychází to z jinak pojatých tezí.
 Ekonomický systém je v principu nestabilní.
 Agregátní poptávka určuje úroveň výroby a velikost důchodu a zaměstnanosti.
 Zásahy státu nevedou k nerovnováze, spíše naopak.
 Regulace agregátní poptávky neprotiřečí tržnímu hospodářství.
 Prioritu má cíl zaměstnanosti. Tomu se musí podřídit měnová stabilita.
 Výdajová politika má multiplikační účinek a vede k rozvoji hospodářství. Proto má
ústřední roli.
Měnová politika nemá být rozporná s fiskální politikou. Její základní pravidla lze vyjádřit
takto:
 V období ekonomického poklesu má dojít ke snížení daňové zátěže.
32
 Také musí být realizovány dotace firmám a zvýšeny veřejné investice.
 Monetární politika má být uvolněna, neboť peníze nejsou neutrální, což povede k
možnosti růstu.
 V období vzestupu se nemá povolit „přehřátí“ ekonomiky, ale naopak má být využito
k tvorbě rezerv pro fiskální i monetární politiku.
Praktická stabilizační politika je zpravidla různou kombinací obou těchto pojetí. Politické
centrum při její realizaci vždy bere ohled na různé skupinové zájmy, a proto se „čistá“
hospodářská politika v realitě nevyskytuje. Z konceptuálního hlediska se do značné míry
uplatňuje přístup „vestavěných stabilizátorů“, neboť ten omezuje projevy cyklu a ekonomické
centrum nemusí podstupovat rozsáhlé politické boje v oblastech fiskální a monetární politiky.
Vestavěný stabilizátor je zabudovaný ekonomický mechanismus, který mění výši veřejných
příjmů a výdajů v opačném směru, než se nachází fáze ekonomického cyklu. Zároveň umožňuje
snížit časové zpoždění na nastalou novou situaci v ekonomice, neboť ke svému spuštění
nepotřebuje analytické a rozhodovací procesy vládnoucích orgánů.
Myšlenka vestavěného stabilizátoru je založena na těchto požadavcích:
 V průběhu cyklu mají kolísat veřejné příjmy a výdaje. Požadavek vyrovnanosti
rozpočtů není redukován na každý rok, ale na celý cyklus.
 Dochází k tlumení výkyvů vládními příjmy a výdaji.
 Politická sféra svými rozhodnutími nezneplatní jejich chod a nezmění jejich
orientaci, aby se nestaly destabilizátory.
Mezi základní vestavěné stabilizátory patří:
Progresivní daň z příjmu. Jestliže s růstem daňového základu roste i daňová sazba, pak
v období expanze cyklu rostou daňové výnosy relativně rychleji než růst produktu a
opačně.
Pojištění a podpora v nezaměstnanosti. Při růstu ekonomiky počet nezaměstnaných klesá
a rostou příjmy. Přírůstek agregátní poptávky se tak relativně zmenšuje. Při poklesu
ekonomiky vzniká opačný proces.
Veřejné zdravotní pojištění funguje na podobných principech jako pojištění
v nezaměstnanosti.
Platby na sociální pojištění (zabezpečení). V momentu, kdy ekonomika expanduje, se
celkově zvyšují příjmy, což vede k relativnímu i absolutnímu poklesu výplat sociálních
dávek. V období poklesu dochází k jejich nárůstu. Znamená to, že dojde k relativně
nižšímu snížení agregátní spotřebitelské poptávky.
Problémem automatických stabilizátoru jsou politické limity. Pokud totiž začne v období
konjuktury systém generovat přebytky, politická reprezentace z těch či oněch „ideových
důvodů“ má tendenci je utratit, neboť to ji přináší popularitu a tím i prezentuje schopnost
33
vládnout. V případě sestupné fáze cyklu naopak hovoří o objektivních příčinách vzniklé
situace. Pokud však mají vestavěné stabilizátory fungovat, musí veřejná moc respektovat tato
pravidla:
Nesmí v období vzestupu cyklu daňové příjmy kompenzovat snížením daňových sazeb.
V útlumu nebude stabilizátor plnit svoji funkci.
Zvyšování daňových sazeb v útlumu hospodářství je destabilizační.
Musí být zvažována daňová elasticita, tj. citlivost jednotlivých daní na růst či pokles
ekonomiky. Pro stabilizační účinek jsou výhodnější elastické daně.
Dočasné přebytky musí být racionálně investovány, aby nedošlo ke zbytečnému růstu
nezaměstnanosti a přílišným omezením veřejných výdajů vzhledem k potřebám
ekonomiky.