Právo sociálního zabezpečení

Týden 2

1      STÁT – PRÁVNÍ STÁT, SOCIÁLNÍ  STÁT,  SOCIÁLNÍ  POLITIKA  STÁTU  A  SOCIÁLNÍ  ZABEZPEČENÍ

 

Rychlý náhled kapitoly

Studijní opora se ve své úvodní části věnuje obecným institutům sociálního zabezpečení, a to v navazující formě od vymezení pojmu sociální stát, sociální politika, sociální pojištění po sociální zabezpečení. Osvojení těchto pojmů je předpokladem pro výklad samotného práva sociálního zabezpečení jako samostatného odvětví práva.

 

Cíle kapitoly

Kapitola je věnována rozboru základních institutů sociálního zabezpečení, které je třeba si osvojit pro následné studium samotné problematiky práva sociálního zabezpečení,
a to :

-          právní stát,

-          sociální stát,

-          sociální politika státu,

-          sociální zabezpečení.

 

 

 

Klíčová slova kapitoly

Stát, sociální stát, sociální politika státu, sociální zabezpečení

 

 

 

 

 

Schéma pojmové návaznosti základních institutů uvozujících sociální zabezpečení                                       

STÁT

 

 

SOCIÁLNÍ  STÁT

 

 

SOCIÁLNÍ  POLITIKA

 

 

SOCIÁLNÍ  ZABEZPEČENÍ

 

 

PRÁVO  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

 

 

1.1    STÁT , PRÁVNÍ STÁT  A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

Definice

Stát je organizované společenství lidí, žijících na určitém území.

Předpokladem  existence  právního  státu 
je  existence  státu  samotného

 

Sociální rizika

Současný stupeň rozvoje společnosti přináší s sebou změnu životních podmínek, zejména změnu způsobu práce a života. S těmito změnami narůstají sociální rizika pro jednotlivé občany, kvantitativně i kvalitativně. Pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody, jiné úrazy způsobují škody na životě a zdraví občanů. V důsledku lékařské vědy a péče i změny životního stylu se prodlužuje lidský život, objevilo se relativně nové riziko ztráty zaměstnání a další sociální jevy. Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou realizovanou (v největším rozsahu svou veřejnou správou), jejímž předmětem ovšem není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.

PRÁVNÍ  STÁT 

    

Žít ve společnosti jiných lidí je člověku geneticky dáno. Ve společnosti rozumem nadaných tvorů však nemůže jejich spolužití umožňovat jen existenci samu o sobě, ale zejména umožňovat vytváření obecně přijatelných

-          vtahů,

-         mechanizmů,

-         řídících procesů

usměrňujících  rozvoj  společnosti lidí a v jejím rámci i každého jedince. Z tohoto faktu vyplývá

objektivní potřeba existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti lidí, která je zprostředkovávána prostřednictvím právního státu

Uspořádané společenství lidí

Vnitřní vztahy, soubory mechanismů a řídících procesů každé organizované společnosti
se bytostně dotýkají i každého člověka jako člena této společnosti. Dotýkají se ho jak v jeho roli občana, tak i v jeho roli člena rodiny, zaměstnance, voliče, vlastníka, spotřebitele atd. Zmiňované vztahy, mechanismy a procesy se každého člověka dotýkají bezprostředně tím, že přímo či nepřímo ovlivňují a vymezují jeho jednání i jeho seberealizaci v rámci daného společenství lidí a jejich kvalitativní úroveň má nepochybně značný vliv
i na vztah občana k institucionalizované formě společenství, ve které žije. Jak je výše uvedeno je taková společnost v zájmu svého bezkonfliktního vývoje nucena předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. V každé společnosti soustavně dochází k celé řadě rozporů mezi zájmy fyzických osob, právnických osob, sociálních skupin apod., a to jak mezi nimi samými, tak ve vztahu ke společnosti jako celku

To vyžaduje existenci takové funkční společnosti, ve které její jednotlivé subjekty mohou nerušeně v klidu a pořádku žít a současně uspokojovat své materiální  i kulturní potřeby. Neuspořádanost společenských vztahů mezi jejich subjekty, je proto nezbytné podle možnosti snižovat tak, aby ve společnosti byl udržován rovnovážný vztah (homeostáza).

K zapamatování

 

 

Působit na snižování neuspořádanosti společenských vztahů je nejvýznamnější funkci práva v každém organizovaném společenství lidí, tedy ve státě.

Jsou-li společenské vztahy ve státě regulovány obecně přijatelným  právními prostředky hovoříme o existenci

PRÁVNÍHO   STÁTU

 

 

1.2    SOCIÁLNÍ STÁT

 

 

Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu či přesněji podmínek slušného žití pro své občany (welfare).

 

Vymezení pojmu „sociální států“ je  velmi obtížné a nepanuje o něm shoda,  když nemá ani jasné a jednoznačné teoretické vymezení. Tento stav je způsoben rozmanitostí podob sociálního státu.

 

 Sociální stát primárně usiluje o :

- ekonomické a občanů,

- omezení rozvoj.

Cíle soc. státu

Využívá k tomu nástrojů jako programy boje proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva,

Ø  programy boje proti chudobě,

Ø  zajišťování vzdělávání obyvatelstva,

Ø  zdravotní péči,

Ø  sociální zabezpečení,

Ø  státní kontroly a regulace trhu, 

Ø  zajišťování zaměstnanosti.

Od 60. let 20. století pak expanduje také do oblastí občanských práv
a ochrany životního prostředí.

 

 
 

 

 

 

 

 

 


Ďaň proti revoluci

Do 30tých let sociální dávky chápány jako „daň proti revoluci“. Význam zejména politicky stabilizační. Chápány jako prostředek proti generování příliš ostrých sociálních konfliktů chudobou.  Sociální dávky chápány jako ztráta zdražující výrobu a prací.

Velká hospodářská krize však přivodila, že důvěra, že vše vyřeší trh, ztroskotala. Levice
i pravice se začala shodovat na tezích o nežádoucí anarchii tržního hospodářství, kterou je třeba podřídit racionálnímu plánu zamezujícímu opakování krize. Ke státnímu intervencionalismu patřil i požadavek na „sociální bezpečnost“, jehož cílem bylo vybudování všeobecně dostupné sociální sítě garantující všem občanům zabezpečení minimální kvality života.

1.3    SOCIÁLNÍ  POLITIKA STÁTU

S činností státu v oblasti sociálního zabezpečení neodmyslitelně souvisí pojem sociální politika.  Samotný pojem politika vymezuje určitou společenskou činnost různých subjektů na různých úrovních, kterými je ovlivňována společenská realita. Jestliže ovlivňuje sociální realitu, lze hovořit o sociální politice, jež představuje činnost subjektů spjatou s vytvářením vhodných sociálních podmínek pro rozvoj občanů.

Z výše uvedeného vyplývá, že sociální politika je součástí politiky každé společnosti; v širším smyslu slova jde o konkrétní jednání zejména státu, ale i ostatních subjektů, kterým je ovlivňována sociální sféra. Sociální politika je pak vnímána jako aktivity vztahující se bezprostředně k životním podmínkám lidí.

Sociální politika není jednoznačně definičně vymezena, není ani jednoznačně vymezitelná.  V odborné literatuře se nejčastěji lze setkat s tímto definičním vymezením

Definice

„sociální politika je soustavná a  cílevědomá činnost státu a jiných subjektů směřující k zajištění optimálních životních a pracovních podmínek občanů a rozvoje jejich osobnosti.
Sociální politika patří k základním  funkcím státu“

 

 

Rovněž ji lze vymezit jako souhrn cílů, aktivit, prostředků k realizaci sociálního programu dané společnosti.[1]

Současné (konkrétní) nejzávažnější sociální faktory (rizika) ve společnosti ovlivňující sociální politiku :

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou, jejímž předmětem ovšem není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.

 

 

F     rozpad tradiční rodiny

F     prodlužování lidského života v důsledku lékařské vědy a péče i změny 

           životního stylu

F     specifické pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody a  jiné úrazy    

           způsobují škody na životě a zdraví

F     ztráta zaměstnání

F     chudoba (vč. pracovní chudoby)

F     zadluženost individuální a rodinná

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

 

Subjekty jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, možnosti a prostředky
k určité sociální činnosti či chování a kdo takové činnosti a chování může iniciovat
a naplňovat."

 

K subjektům sociální politiky patří:

 

•         stát a jeho orgány;

•         zaměstnavatelé a firmy;

•         zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány;

•         regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy;

•         Církve;

•         občané, rodiny, domácnosti.

 

1.3.1    FAKTORY OVLIVNUJÍCÍ SOCIÁLNÍ POLITIKU STÁTU

Demografické faktory

Je nepochybně nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje sociální politiku, když představuje zkoumání složení obyvatelstva z nejrůznějších hledisek. Jedná se zejména o

-     vztah ekonomicky aktivního a neaktivního obyvatelstva,

-     strukturu obyvatelstva podle pohlaví,

-     porodnost, potratovost a kojeneckou úmrtnost,

-     sňatečnost a rozvodovost, průměrný počet dětí v rodině,

-     všeobecnou úmrtnost, průměrný věk dožití a migraci,

-     proces stárnutí populace,

-     počet osaměle žijících osob.

 

Toto zkoumání je pak základním východiskem pro stanovení cílů sociální politiky státu a potažmo rozsahu a intenzity sociálního zabezpečení.

Ekonomické a sociální faktory        

-     velikost a dynamika vytvořených zdrojů,

-     cenová a mzdová dynamika,

-     vývoj nezaměstnanosti

Významným způsobem rovněž ovlivňují sociální ekonomiku ekonomické a sociální faktory. Dynamika vývoje ekonomiky totiž ovlivňuje velikost vytvořených ekonomických zdrojů, které je možno na základě stanovení priorit rozdělit na krytí ekonomických a sociálních potřeb. Přitom je nutno mít na zřeteli, že dynamika vytvořených ekonomických zdrojů je v určitém protikladu s dynamikou potřeb, nezbytných ke krytí jednotlivých sociálních událostí. Většinou lze závislost vyjádřit tak, že dynamický ekonomický rozvoj obvykle snižuje rozsah potřeb, které musí být kryty z vytvořených zdrojů, a naopak stagnace ekonomického vývoje s sebou obvykle přináší vyšší náklady na sociální výdaje.[2]

Politicko-společenské faktory

Působením tohoto faktoru je ovlivněno sociální chování subjektů.

1.3.2    typy (modely) sociální politiky

V rámci reálné sociální politiky se zpravidla rozlišují její typy (Titmusova dělení), a to podle přístupu:

Redistributivní typ

Korporativní typ (pracovně výkonový)

Reziduální typ (liberální)

         

▀ REDISTRIBUTIVNÍ TYP

„Jeho nosnou myšlenkou je, že sociální potřeby lidí vnímá jako sociální práva“.

Tento typ sociální politiky je označován jako univerzalistický či občanský. Řídící myšlenkou tohoto typu sociální politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Sociální politika
je zaměřena na celou populaci daného státu. Vždy se zde uplatňuje  dominantní role státu a aktivita nestátních subjektů je zde omezená.  Zásadní je, že zahrnuje celou populaci bez ohledu na to, zda je sociálně potřebná. Je zde vysoká míra redistribuce, čehož  důsledkem  pak je, že se jedná o ekonomicky nejnáročnější typ.

Model se velmi podobá aktivitám státu z bývalé ČSSR a bývalých socialistických zemí východní Evropy.

Uplatňován je zejména ve skandinávských zemích, Nizozemí a Dánsku.

▀  KORPORATIVNÍ TYP (pracovně výkonový)

Jeho základním východiskem je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh. Proto bývá někdy rovněž označován jako pracovně výkonový. Je založen na spolupráci občanů a velmi často též na obligatorním sociálním pojištění.  Jeho základem je tak systém sociálního pojištění. Míra přerozdělení je nižší než
u typu redistributivního. Stát je zde garantem pouze sociální minima. Větší roli v sociální politice hrají nestátní organizace (pojišťovny, charity, atd.).

 

Tomuto typu se blíží SRN, Rakousko a Francie.

         

▀ REZIDUÁLNÍ TYP (liberální)

Tento typ sociální politiky spoléhá téměř výhradně na trh, jeho instituce a rodinu. Teprve v případech kdy tyto subjekty selžou, nastupuje státní sociální politika. Odpovědnost
a role státu za sociální situaci občanů je minimální, stejně tak i dávky. Jeho pečovatelského subjektu je tak potlačena. Míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší

Důraz je zde kladen na individuální odpovědnost a práci jedince. Aktivita nestátních subjektů je při této politice stěžejní.

Tomuto typu se nejvíce blíží USA, Japonsko a Velká Británie.

 

Sociální polika státu vychází z jeho ideologického konceptu

Stručně charakterizované typy sociálních politik jsou samozřejmě abstrakcí podstatných znaků. Každý z těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Ve skutečnosti nemohou existovat v této čistě modelové podobě. Reálná sociální politika v každé zemi je vždy výsledkem kombinace či mixu zmíněných tří typů a nelze hovořit jen o uplatňování některého z nich. Některé země mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním.

1.4    SOCIÁLNÍ  ZABEZPEČENÍ

Definice

Mezinárodním právem definovaný soubor institucí a opatření, kterými se předchází, nebo zmírňují či odstraňují následky sociálních událostí.

 

      Sociálním zabezpečením se v širším slova smyslu se rozumí podpora státu svým občanům při tzv. sociálních událostech.

 

U některých těchto událostí se předpokládá, že jsou dočasné (nezaměstnanost), u jiných je naopak zřejmá jejich dlouhodobost nebo trvalost (stáří, invalidita). Charakter události se pak zohledňuje ve formě pomoci, případně výši dávky, délce podpůrčí doby apod.

 

Lze vymezit jako souhrnné označení pro všechny instituce poskytující občanům radu, ochranu (prevenci), materiální (věcná)  a peněžní plnění (dávky), služby a azyl (ústavní péči) k uspokojení jejich sociálních (společností uznaných) potřeb.

 

Stát v sociálních událostech své občany podporuje, aby tak zabránil sociálnímu napětí ve společnosti.

 

Upraveno zákonem č.100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

 

 

1.4.1    ZÁKLADNÍ A NAVAZUJÍCÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

ZÁKLADNÍ PRINCIPY

 

Princip  sociální  spravedlnosti

Princip sociální solidarity

Princip sociální participace

Princip sociální subsidiarity

 

▀ PRINCIP  SOCIÁLNÍ  SPRAVEDLNOSTI

Spravedlnost lze chápat z hlediska

■  právního - jako souhrn právních norem a zásad, které jsou pro všechny stejné,

■ sociálního – jako okruh pravidel, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy
a bohatství, jakož i životní příležitosti a předpoklady mezi jednotlivými občany, případně sociálními skupinami.

Cílem sociální spravedlivost

Základním cílem sociální politiky státu je přispívat k sociální spravedlnosti.  Princip
sociální spravedlnost je tak klíčovým principem každé sociální politiky. Sociální spravedlnost a harmonie jsou zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování, což se projevuje v tom, že téměř každá vláda  či politická strana deklaruje, že společnost má být organizována a řízena na principu sociální spravedlnosti.

Je třeba upozornit, že obecně akceptovaná definice toho, co je a není sociálně spravedlivé dosud neexistuje. Konsens je ovšem v tom, že sociální spravedlivost je hodnota humanizmu, lidského dobra a prospěchu.

Zmiňovány jsou tři obecné zásady sociální spravedlnosti:

■ každému stejně,

Zásada je v řadě případů fakticky neproveditelná a je do jisté míry kontroverzní se společenskými zájmy, nicméně se jedná o jednoduchou zásadu, která proto má vždy velký ohlas ve společnosti.

■ každému podle jeho potřeb,

Podle této zásady je práce rozdělována mezi členy společnosti podle jejich schopností
a sil, ale její výsledky podle potřeb jednotlivých členů. Uplatňování zásady vyžaduje zejména existenci autority – státu, který rozhodne o prioritě potřeb.

 

■ každému podle jeho zásluhy.

Při aplikaci této zásady jsou zásluhy a odměny odvozovány z pracovního výkonu. Významnou překážkou její aplikace je stanovení objektivnosti míry zásluh.

Na uvedený základní princip navazují další uvedené stěžejní principy. Jedná se zejména
o :

 

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SOLIDARITY

Soudržnost a podoora

Obecně je solidarita charakterizována jako výraz porozumění, pospolitosti, vzájemné soudržnosti a podpory mezi lidmi, ale také jejich odpovědnosti. Tím se stává současně hybnou silou materiálního, mravního i duchovního vývoje lidstva. Souvisí s utvářením
a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování sociální spravedlnosti.

Základem tohoto principu je, že člověk jako sociální - společenská bytost, je do značné míry, po dobu své existence odkázán nejen na bytosti ale i na společnost.

Lze  rozlišovat solidaritu mezi subjekty

·    ekonomicky aktivními a pasivními,

·    ekonomicky silnějšími s ekonomicky slabšími.

 

Podle toho, kdo solidaritu organizuje, se rozlišuje solidarita

     ● mezinárodní, která je realizována např. OSN, EU, Radou Evropy,

     ● celostátní, spočívající ve vytváření zdrojů pro rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám,   

        sociálně slabým,

     ● místní či regionální, tj. solidarita podniků, firem, obcí, církví, charit,

     ●  jednotlivců.

V moderních společnostech se solidarita naplňuje v první řadě pomocí redistribuční
a transferové politiky státu. Přitom je třeba ale dbát na kontrolu míry solidarity, tj. aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a odpovědnosti za vlastní životní podmínky

 

Nezanedbatelná je ovšem současně i solidarita jedinců, spolků, sdružení, která je založená zpravidla na filantropii

 

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ PARTICIPACE

Participace občanů

Tento princip znamená možnost občanů a jejich sdružení participovat, tedy podílet se,
na společenském životě včetně sociální politiky státu. Fakticky jde o to, aby občané měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život v sociální oblasti (např. zdraví, zajištění v nemoci či ve stáří). Zkušenosti z poslední doby (Drábková sociální reforma) nasvědčují tomu, že bez ztotožnění (participace) občanů se sociálněpolitickými opatřeními, jsou efekty těchto opatření omezené.

Naplnění principu participace je dlouhodobějšího charakteru, který procesem přechodu člověka - jako objektu sociální politiky k člověku - jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Člověk zde přestává být pasivním příjemcem sociálněpolitických opatření, ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. Předpokladem takového stavu ovšem je, že občané jsou zejména

Ø  náležitě informování,

Ø  vzdělaní,

Ø  že si uvědomují svá práva i odpovědnost zároveň.

 

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SUBSIDIARITY            

Pojem je odvozen z latinského slova "subsidium" a znamená poskytování pomoci. Kořeny principu nacházíme v křesťanském učení, když je zdůrazněn v některých papežských encyklikách[3].

Princip subsidiarity fakticky doplňuje princip participace. Vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, které využívá ku prospěchu a sociálnímu zabezpečí svému a svých bližních.

Základem principu subsidiarity je, že

Ø  každý je povinen nejdříve pomoci sám sobě,

Ø  nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina v užším pojetí,

Ø  dostane-li se do obtíží tato rodina, volá na pomoc jiná společenství,

Ø  teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát.

 

Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním, sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány. Jedná se tak o princip spojujícím osobní odpovědnost se solidaritou.

Naplňování principu subsidiarity státem předpokládá jak určitou výchovu občanů
k převzetí vlastní odpovědnosti, tak i reálnou sociální situaci (tj. prostor pro samostatné, zodpovědné sociál. jednání). Proto stát také musí stále ověřovat, jak dalece mohou jednotlivci či skupiny v konkrétních případech reálně svou sebeodpovědnost převzít.

 

NAVAZUJÍCÍ  PRINCIPY

Princip univerzality - všeobecnosti

(v případě existenčního ohrožení zaručuje občanům základní sociální dávku)

Princip uniformity - rovnosti

(zabezpečuje všechny oprávněné osoby podle stejných pravidel)

Princip komplexnosti - úplnosti

(systém se snaží pokrývat všechny potřeby občana)

Princip adekvátnosti - přiměřenosti

(dávky jsou přiměřené sociálním potřebám a individuálnímu přičinění osob)

Princip sociální garance

(stát garantuje sociální záchrannou síť, která zaručuje občanům minimální společenskou úroveň)

1.4.2    DÁVKY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Obecně se jedná o obnosy(dávky), vyplácené těm, kdo na ně mají nárok.

Dávka může být:

·         jednorázová (porodné, pohřební,…)

·         opakovatelná (starobní důchod…)

 

Druhy dávek:

·         obligatorní dávka (jsou nárokové, vzniká ze zákona na ně nárok)

·         fakultativní (dobrovolné)

 

Podmínky pro přiznání dávky:

·         věcné (člověka postihne sociální událost)

·         systémové (náležitost, účast v systému)

·         formální (podání žádosti a procesní způsobilost)

 

Schéma dávek sociálního zabezpečení

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí

1.4.3    HISTORIE POJMU

 

Sociální správa – chudinská péče

Předchůdci současně  používaného  pojmu  sociální  zabezpečení  jsou  pojmy sociální správa nebo chudinská péče, které se od XVI. století začínají používat ve velkých svobodných    městech Evropy, jakými byly a jsou například Londýn či Hamburk. Tato města převzala na sebe péči o své chudé a později i poskytování různých azylů.

 

Taková sociální správa fakticky vykonávala následující funkce :

 

Ø  mocenskou , tj. zejména kontrolní a policejní spočívající v dohledu nad porušováním tehdejších právních předpisů chudinou,

Ø  služební, tj. poskytování azylu, jídla a jiných služeb chudině a správa rozdělování prostředků na tato účely z prostředků získaných z daní a poplatků.

 

Samotný pojem sociální zabezpečení se váže až ke XX. století. Nicméně je nutno konstatovat, že se historicky vyvíjel. Původem latinské slovo „sociální“ se zprvu (1905) používalo jako vícevýznamové. Jednak se používalo ve smyslu společenský nebo přesněji týkající se společnosti. Ve třicátých létech XX. století se význam slova zužuje na týkající se vrstev  hospodářský slabých, vykořisťovaných.

 

Sociální bezpečnost

Historicky byl pojem sociální také spojován s pojmem bezpečnost. Spojení sociální bezpečnost od počátku 19. století  používal S.J.A. Bolívar  y Ponte. Ve své sociální reformě z roku 1826 takto označoval cíle své sociální politiky v souvislosti
s problémem sociální existence vojáků po odchodu z armády pro stáří či nemoc. Sliboval sociální bezpečnost pro všechny občany ve smyslu zavedení státní sociální péče.

 

Samotný pojem sociální zabezpečení  pochází pravděpodobně z ruštiny (обеспечéние), když se o něm zmiňuje program Všesvazové komunistické strany (bolševiků) z roku 1919. Byl chápán daleko šířeji než pojem sociální bezpečnost. Šlo o výraz plánu extenzivní všestranné péče státu o občana.

 

Oficiálně byl pak použit (1935) v USA  v zákonu o důchodovém pojištění. Významně se rozšířil po II. válce zejména po přijetí Úmluvy MOP č. 102/195 ve smyslu zabezpečení pro případ nouze.

 

Slovník jazyka českého z roku 1948 uvádí slovo sociální v těchto významech :

-          vztahující se ke společnosti,

-          týkající se zlepšování společenských poměrů,

-          týkající se společnosti,

-          organizované shromáždění nebo hnutí.

 

Je možno konstatovat, že v současnosti je pojem sociální zabezpečení, z hlediska jeho obsahu dostatečné znám. Nicméně jeho definice je obtížná. V odborné literatuře nebyla dosud nesporně vymezena.

Řada autorů se k samotnému pojmu sociální zabezpečení staví odtažitě, což je zdůvodňováno tím, že se jedná o nepřesný překlad cizojazyčných výrazů pro podobný systém. Přesný překlad  obdobného pojmu používaného v různých evropských jazycích  je „sociální bezpečnost“ (např. „Sozialsicherheit“, „social security“, securité sociale“, seguridad social“).

1.4.4    FUNKCE  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

•      Funkce sociálního zabezpečení se utvářely postupně v souladu s historickými podmínkami v jednotlivých zemích. V čase měly různou váhu.

•      Funkcemi sociální politiky můžeme rozumět schopnost sociální politiky dosáhnout vymezeného cíle.

 

Za funkce sociálního zabezpečení lze pokládat:

 

a)    sociálně kurativní péče

b)    sociálně preventivní funkce

c)     sociálně stimulační funkce

d)    sociálně homogenizační funkce

 

ad. a) sociálně kurativní péče (ochranná funkce) související s tradičním posláním sociálního zabezpečení, jejímž úkolem je překonávat nepříznivé důsledky vlivů negativně ovlivňujících sociální integraci člověka.  Je považována za historicky nejstarší.

 Jedná se o negativní vlivy

- objektivní (stáří, smrt živitele apod.) nebo

- subjektivní (např. sociálně patologické jevy: alkoholismus, kriminalita)

Tato funkce tvoří tradiční a stabilní prvek sociálních politik a je ji třeba neustále posilovat.
ad. b) sociálně preventivní funkce usiluje o předcházení nepříznivým sociálním vlivům např. chudobě, rozvodovosti, zdravotnímu ohrožení, nezaměstnanosti, kriminalitě... Jedná se opatření směřující k odstranění příčin, nepříznivých sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti

 

Tato funkce dnes neobyčejně sílí, předpokládá rozsáhlou osvětovou činnost a poradenství všeho druhu.

ad c) stimulační funkce usiluje o vytváření takového vztahu mezi zájmy jednotlivců (skupin) a zájmy společenskými, který je příznivý pro rozvoj ekonomiky i společnosti .

Obecně řečeno je jejím posláním podporovat, podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Jedná se o opatření vzdělávací politiky, zdravotní politiky, politika zaměstnanosti, podpora rodiny, populačního vývoje atd.

Snaží se aktivizovat člověka, aby se sám postaral o sebe a eventuelně pomáhal druhým.

 

ad d) homogenizační funkce přispívá ke sjednocení podmínek pro všechny občany (skupiny) v sociálním zabezpečení. Tj. :

•      zajistit všem rovné šance (stejné startovací podmínky a garantovat nezbytný minimální životní standart)

•      zabezpečit „bezporuchové“ fungování společenského systému spotřebou veřejných statků (školství, ochrana, justice,…).

Cílem je dosahovat vyššího stupně stejnorodosti (uspokojování základních životních potřeb, zájmů, hodnost, atd.)

 Hlavním garantem přerozdělování je stát (který vybírá daně a příspěvky do pojišťovacích fondů).

1.4.5    FORMY A  NÁSTROJE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

V souladu s mezinárodními pakty, smlouvami, chartami a jinými prameny mezinárodního práva poskytuje sociální zabezpečení lidem pomoc v případě :

-          ohrožení zdraví a nemoc (lázeňská péče, nemocenské dávky),

-          nezaměstnanosti,

-          zdravotního poškození a invalidity,

-          pracovního úrazu a nemoci z povolání,

-          stáří,

-          mateřství,

-          rodičovství a

-    úmrtí živitele (důchody pozůstalých).

Takovýmto způsobem poprvé vymezila obsah sociálního zabezpečení úmluva č. 102 z roku 1952 přijatá Mezinárodní organizaci práce, na kterou navazují další úmluvy a charty, včetně dokumentů Rady Evropy a Evropské unie.

Uvedené formy sociálního zabezpečení se mohou ve srovnání jednotlivých států lišit mírou realizace či použitím nástrojů k jejich realizaci. Z pohledu státu je hlavní charakteristikou jednotlivých forem sociálního zabezpečení především organizace provádění sociálního zabezpečení a tvorba zdrojů pro plnění nároků ze sociálního zabezpečení.

 

NÁSTROJE  (PROSTŘEDKY)  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

Historicky se vyvinulo několik nástrojů sociálního zabezpečení, kterými je sociální zabezpečení prováděno a je možné je znázornit takto:

 

 

Nástroji (pilíři) systému sociálního zabezpečení jsou:

 

       

          ● pojištění (zdravotní, sociální)


          ● sociální  zaopatření  nebo  podpora


          ● sociální  pomoc

         

          ● sociální  služby.
 

 

 

 

 

 

 

 

 




 

 

Dále můžeme pojištění dělit na :

-          krátkodobé,

-          dlouhodobé,  

v ZDRAVOTNÍ  POJIŠTĚNÍ

 

Pro případ nemoci

Zdravotní pojištění je fakticky daň, která je součástí jednoho ze tří pilířů nemoci, kdy se pojištěnci hradí potřebná zdravotní péče v rozsahu stanoveném zákonem. Je postaveno na principu povinné přerozdělovací platby odvedené z výše příjmu, principu svobodné volby [4]

V průběhu II. světové války  se v Anglii začal používat pojem národní pojištění. Tento pojem byl pak v roce 1948 použit i u nás pro označení reformovaného sociálního pojištění , které bylo univerzálním a komplexním systémem.

Současný systém sociálního pojištění spočívá v tom, že pojištěné osoby a jejich zaměstnavatelé povinně odvádějí příspěvky, jejichž výše se odvozuje od výdělků pojištěných osob a výše peněžní částky, kterou osoba obdrží v případě pojistné události, je odvozena od výše odvedeného příspěvku.

U sociálního pojištění a jeho využití pojištěnou osobou můžeme rozlišit v zásadě dvě časová období:

-          před pojistnou událostí - tedy období, kdy se platí příspěvky, ale nenastala situace, pro kterou toto pojištění existuje

-          při pojistné události nebo po ní – tedy období, kdy situace nastala a je nutné plnění

 

 

Podle mezinárodní klasifikace se sociální pojištění dělí na devět základních systémů

 

 

 

 

 

 

 

 

  1. ZDRAVOTNÍ  POJIŠTĚNÍ
  2. ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ

 

 

  1. NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ

4.   POJIŠTĚNÍ V MATEŘSTVÍ

 


5. POJIŠTĚNÍ VE STÁŘÍ
6. POJIŠTĚNÍ INVALIDITY

7. POJIŠTĚNÍ POZŮSTALÝCH


8. POJIŠTĚNÍ V NEZAMĚSTNANOSTI


9. RODINNÉ PŘÍDAVKY.

 

Ø  Nemocenské

Ø  Peněžitá pomoc v mateřství

Ø  Podpora při ošetřování čl. rod.

Ø  Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

 

 

 

Ze systému sociálního zabezpečení vyplácí OSZZ ze státního rozpočtu z příjmu
z pojistného

Důchodové pojištění

Náklady léčení  (zdravotní pojišťovny)

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


    Z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) se poskytují
2 dávky:

    nemocenské

    peněžitá pomoc v mateřství

Dále můžeme pojištění dělit na

-          krátkodobé, což jsou pojištění v nemoci, mateřství a nezaměstnanosti,

-          dlouhodobé,  kterými jsou pojištění ve stáří, invaliditě  a při ztrátě živitele.

POJISTNÉ

Shrnutím lze konstatovat, že pojistné na sociální zabezpečení je pravidelná platba odváděná na  :

Ø  zaměstnavatelé

b)     

 

Pojistné se stanoví z

◙ měsíčního vyměřovacího základu u zaměstnanců                                                                  ◙

▀ Zaměstnavatelé hradí pojistné ve výši celkem 24,8 % úhrnu měsíčního vyměřovacího základu všech zaměstnanců  (pro hlavní výdělečnou činnost činí minimální měsíční vyměřovací základ 25 % a pro vedlejší výdělečnou činnost 10 % průměrné mzdy stanovené vyhláškou MPSV. Pro rok 2016  činila průměrná mzda 27 006 Kč), z toho

-          2,1 % na nemocenské pojištění,

-          21,5 % na důchodové pojištění,

-          1,2 % na státní politiku zaměstnanosti.

▀ Za zaměstnance odvádí zaměstnavatel pojistné na důchodové zabezpečení ve výši 6,5 % měsíčního vyměřovacího základu.

Celkově je tedy za zaměstnance odvedeno na důchodové pojištění                                                               21,5 + 6,5 = 28 % vyměřovacího základu.

Pro hlavní výdělečnou činnost činí minimální měsíční vyměřovací základ 25 % a pro vedlejší výdělečnou činnost 10 % průměrné mzdy stanovené vyhláškou MPSV.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Osoby samostatně výdělečně činné hradí 29,2 % ročního vyměřovacího základu, z toho:

-          28 % na důchodové pojištění,

-          1,2 % na státní politiku zaměstnanosti, a

-          2,1 %  pokud se účastní nemocenského pojištění.

 
Sociální pojištění, které je v současném světě nejrozšířenější se vyznačuje těmito pojmovými znaky :

 

 

 

 

Sociální pojištění, které je v současném světě nejrozšířenější se vyznačuje těmito pojmovými znaky :

■ jedná se o povinné a zákonem uložené pojištění,

■ má zákonem stanovený osobní rozsah, tj, jak okruh povinně pojištěných osob, tak okruh povinných plátců pojistného,

■ má zákonem stanovený věcný rozsah, tj. pojištěné sociální událostí, podmínky vzniku a trvání nároku, jakož i jeho výši,

■ zákon stanoví i způsob správy a financování.

Sociální pojištění fakticky nutí občany postarat se o svou budoucnost a budoucnost své rodiny  odložením části osobní spotřeby , a to nikoliv na úkor veřejných daní. Současná sociální reforma je poznamenána přechodem o „socialistického“ pojetí sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. K reformě patří i zavedení pojištění v nezaměstnanosti, obnovení úrazového pojištění a omezování přídavků na děti jen na nízko příjmové rodiny
či občany.

v SOCIÁLNÍ ZAOPATŘENÍ

Solidární systém

Jedná se o solidární sociální systém poskytování peněžitých dávek v případech definovaných smlouvou nebo zákonem. Solidárnost je dána tím, že v zátěžových situacích je zde člověk podpořen z daňového systému, do kterého movití občané přispívají více  než občané nemovití Jedná se tak o finanční převody ve prospěch těch osob, které splnily podmínky vzniku nároku, aniž si takový nárok „koupili“ placením zvláštních cílených příspěvků, jak je například činěno u pojistného v sociálním pojištění, nebo ho získali splněním stanovených hranic  potřebnosti, tj. testováním majetku.

Historicky patří sociální zaopatření k nejstarším formám sociálního zabezpečení.
Již v antických státních útvarech byli vojenští veteráni odměňování přidělováním půdy. V Babylonii pozůstali synové po vojácích dostávali vojenský příděl. Na našem území se za Marie Terezie začaly vyplácet státní penze laickým a nešlechtickým státním úředníkům, kteří po prohraných válkách s Pruskem byli povolání k modernizaci státní správy. Za vlády císaře Josefa II. byl pak systém státních penzí dále propracován.

 

V ČR se forma sociálního zaopatření používá v systému státní sociální podpory.

STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA (SSP)

U nás zavedena teprve v roce 1995 (zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů) jako soustava státních zaopatřovacích dávek poskytovaných ze státního rozpočtu určitým skupinám osob.  Státní sociální podpora je v rámci práva sociálního zabezpečení organizovaná solidarita mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociálních události. Je tvořena systémem státních dávek učených především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Všechny dávky státní sociální podpory mají obligatorní charakter, hlavním kritériem pro přiznání některých z nich je příjmová situace rodiny.

Řeší sociální situace, které společnost, na základě určitého konsensu, uzná za hodné zřetele, tj. situace, kdy je účelné rodinu, především rodinu s dětmi podpořit.

Jedná se především o:

w  narození dítěte

w  péči rodičů o dítě v jeho raném stádiu vývoje

w  výchovu dítěte po celou dobu jeho přípravy na povolání atd.

 

Při posuzování nároků na dávky SSP se netestuje majetek rodiny, pouze příjmy, a to také pouze u některých dávek.  Dávky mohou být kumulovány.

Systém státní sociální podpory tvoří:

 

 

 

 
V závislosti na příjmu rodiny jsou poskytovány přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné. Bez ohledu na příjem rodiny se poskytují rodičovský příspěvek a pohřebné.

 

▀ dávky poskytované
v závislosti na výši příjmu

 

◙ přídavek na dítě

◙ příspěvek na bydlení

◙ porodné

 

 

 

▀ ostatní dávky

◙ rodičovský příspěvek                 

◙ pohřebné

 
 

 

 

 

 

 


Dávky SSP zohledňují jak příjmovou tak i sociální situaci rodiny. Čím je v rodině více nepříznivých sociálních událostí, tím více a vyšších dávek je rodině poskytováno. Rodina může pobírat více dávek SSP souběžně.

Neplnění povinné školní docházky dítěte, za něž je rodiči pravomocně uložena sankce za neplnění povinností souvisejících s řádným plněním povinné školní docházky, má za důsledek postih v podobě snížení výplaty rodičovského příspěvku.

DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY

Přídavek na dítě

Přídavek na dítě je základní dlouhodobou dávkou poskytovanou rodinám s dětmi. Nárok mají rodiny s příjmem do 2,7 násobku životního minima. Přídavek na dítě je poskytován ve třech výších podle věku dítěte.

Věk nezaopatřeného dítěte

Přídavek na dítě v Kč měsíčně

do 6 let

500

6 – 15 let

610

15 – 26 let

700

Příspěvek na bydlení

Touto dávkou stát přispívá na náklady na bydlení rodinám a jednotlivcům s nízkými příjmy. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny je nižší než příslušné normativní náklady stanovené zákonem.

 

Porodné

 

Touto dávkou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením dítěte, nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině. Nárok na porodné má rodina, které se narodilo první nebo druhé živé dítě a jejíž příjem v kalendářním čtvrtletí předcházejícím narození dítěte byl nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Výše porodného činí cca 13 000 Kč na první živě narozené dítě, při narození druhého živého dítěte je to 10 000 Kč.

 

Rodičovský příspěvek

 

Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně, celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky   300 000 Kč  Kč, nejdéle do 4 let věku dítěte.

Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na uvedený vyměřovací základ: pokud 70 % 30 násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku je omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně. V případě, že vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší. Volbu výše rodičovského příspěvku je možno měnit jedenkrát za tři měsíce.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Podmínkou nároku na rodičovský příspěvek je, že dítě mladší 2 let navštěvuje jesle, mateřskou školu nebo jiné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci. Dítě může navštěvovat léčebně rehabilitační zařízení nebo jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro zdravotně postižené předškolní děti v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně. Dítě zdravotně postižené může navštěvovat jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně. Dítě, jehož osamělý rodič nebo oba rodiče jsou závislí na pomoci jiné osoby ve stupni III nebo IV, může navštěvovat jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně. U dítěte, které dovršilo 2 roky věku, není docházka do zařízení omezena.

Příjmy rodiče nejsou sledovány. Rodič může při nároku na výplatu rodičovského příspěvku zlepšovat sociální situaci rodiny výdělečnou činností, ale musí v této době zajistit péči o dítě jinou zletilou osobou.

 

Pohřebné

 

Na pohřebné má nárok osoba, jež vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR. Výše pohřebného je stanovena pevnou částkou 5 000 Kč.

Nárok na dávky má občan České republiky, pokud on a s ním posuzovaní členové domácnosti mají trvalý pobyt na území České republiky. U cizince se za trvalý pobyt na území České republiky považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne hlášení k pobytu. Do této doby se nezapočítává období, kdy je osoba žadatelem o azyl.

Nárok na výplatu dávek zaniká  uplynutím 3 měsíců ode dne, za který dávky náleží. U dávek jednorázových zaniká nárok uplynutím 1 roku ode dne, za který dávka náleží.

Příjmy rozhodné pro nárok na dávky státní sociální podpory zahrnují především příjmy ze závislé činnosti, příjmy z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti a dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a podporu v nezaměstnanosti včetně obdobných příjmů z ciziny. Do rozhodného příjmu se započítávají tzv. čisté příjmy.

Rodinou se pro účely státní sociální podpory rozumí soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě je považováno dítě do skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí povolání, nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku.

Tento způsob hmotného zabezpečení občanů, splňujících nárok na výplatu konkrétní dávky, je financován ze státního rozpočtu ČR.

Pojmovými znaky státní sociální podpory jsou:

■ jedná se o povinný a zákonem upravený nedistributivní systém,

■ má zákonem stanovený osobní rozsah, tj. okruh povinně zaopatřených osob,

■ má zákonem stanovený věcný rozsah, tj. podmínky vzniku a trvání nároku, jakož i jeho výši,

■ poživatel dávky do systému finančně nepřispívá

■ systém je financován se státního rozpočtu nebo podle jiných pravidel úhrady nákladů z veřejnoprávních prostředků.

Dávky SSP vyřizuje úřad práce příslušný podle místa trvalého bydliště žadatele (v Praze úřady městských částí)

 

v SOCIÁLNÍ POMOC

Poskytnutí pomoci potřebným

Sociální pomoc se řadí k nejstarším formám přerozdělení. Samotný pojem sociální pomoc nahradil v historii používané pojmy „chudinská péče“ či „podpora“. Fakticky je prováděná tak, že konkrétní subjekt poskytne pomoc těm nebo tomu, kdo ji prokazatelně potřebuje. Je-li pak poskytovatelem pomoci stát nebo jiná veřejnoprávní instituce, jedná se o státní sociální pomoc. Jejími příjemci jsou pak pouze fyzické osoby ve stavu hmotné nouze a je směřována na uspokojování jejich potřeb, a to v přiměřeném a nezbytném rozsahu.

Současné pojetí sociální pomoci zdůrazňuje aktivní úlohu adresáta pomoci a jeho občanskou odpovědnost  za sebe i svou rodinu. Této odpovědnosti není nijak zbavován ani za situace, že se dostal do stavu hmotné nouze, kterou není schopen vlastními silami překonat a jiné formy podpory ze systému státní sociální podpory či sociálního pojištění nelze použít, když na ně nevzniknul nárok nebo nárok vzniknul, ale nestačí k překonání negativní sociální situace

V České republice existují dva typy dávek sociální pomoci

Ø  dávky v hmotné nouzi,

Ø  dávky sociální péče.

Dávky v hmotné nouzi

Dávky v hmotné nouzi jsou moderní formou pomoci státu osobám, které mají nedostatečné příjmy, a nemohou si zajistit uspokojení základních potřeb sami. Vyplácení sociálních dávek v hmotné nouzi je jedním ze způsobů boje státu proti sociálnímu vyloučení svých občanů. Zároveň by měl systém člověka motivovat ke snaze postarat se o sebe sám a vychází z principu, že by se pracující člověk měl mít lépe než člověk, který se práci vyhýbá.

 

Stát vyplácí tři typy dávek v hmotné nouzi - jsou to:

  • příspěvek na živobytí
  • doplatek na bydlení
  • dávky mimořádné okamžité pomoci

Osoba v hmotné nouzi

Osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit (uplatněním nároků
a pohledávek, prodejem nebo využitím majetku) a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Příspěvek na živobytí

Příspěvek na živobytí se posuzuje individuálně podle momentální situace žadatele
a může jej pobírat osoba, která nemá dostatečný příjem na pokrytí základních potřeb. Výše příspěvku na živobytí se odvíjí od částek existenčního a životního minima.

Doplatek na bydlení

Doplatek na bydlení má pomoci člověku, který není schopen z vlastních zdrojů uhradit náklady spojené s bydlením. Tato dávka v hmotné nouzi je vyplácena majiteli nemovitosti nebo nájemci bytu nebo domu, pokud v ní má trvalé bydliště. Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby žadateli po uhrazení nákladů na bydlení zbyla ještě alespoň částka nutná k živobytí.

Vyplácení doplatku na bydlení je však také časově omezeno. Žadatel jej může pobírat maximálně 84 měsíců v posledních 10 letech. Toto mezení neplatí pro domácnosti, kde mají všichni členové rodiny více než 70 let nebo jsou zdravotně postižení a bydlí v domě speciálně určených pro tuto skupinu obyvatel.

Mimořádná okamžitá pomoc

Mimořádná okamžitá pomoc je poskytována osobám, které se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Velmi často je tato dávka využívána při živelních pohromách – například povodních. V tomto případě můžete od státu dostat okamžitě až 51 150 korun.

DÁVKY SOCIÁLNÍ PÉČE

Dávky sociální péče jsou vedle dávek v hmotné nouze druhým pilířem státní sociální pomoci. Mezi dávky sociální péče tak patří:

  • příspěvek pro zdravotně postižené
  • příspěvek na péči

Příspěvek pro zdravotně postižené

Příspěvek pro zdravotně postižené může požadovat pouze osoba zdravotně postižená
a to ještě jen za splnění některých určitých podmínek, které se vztahují ke každému jednotlivému druhu příspěvku a definují rozsah postižení pro nárok na daný příspěvek. Osoba s hendikepem tak může získat příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku, výpůjčku zvláštní pomůcky nebo průkaz osoby se zdravotním postižením.

Příspěvek na péči

Příspěvek na péči je určen lidem, kteří jsou díky zdravotním indispozicím odkázáni na pomoc jiné osoby. Příspěvek na péči však přitom patří nemocné osobě, nikoliv osobě, která se o dotyčného stará. Zákon definuje čtyři úrovně závislosti od mírné až po úplnou a od toho se odvíjí výše příspěvku na péči.

Státní sociální pomoc se vyznačuje těmito pojmovými znaky :

■ jedná se o povinný, zákonem upravený nedistributivní systém,

■ má zákonem stanovený osobní rozsah, tj, jak okruh povinně zaoptřených osob,

■ má zákonem stanovený věcný rozsah, tj. podmínky vzniku a trvání nároků, jakož i jejich výši,

■ zákon stanoví způsob ověřování potřebnosti,

■ poživatel pomoci (dávky) do systému finančně nepřispívá,

■ systém je spravován z pověření státu obcemi a je financován zpravidla ze státního,
ale i jiného veřejnoprávního rozpočtu či jiných pravidel.

 

Typické je pro státní sociální pomoc, že je zaměřená na :

● staré občany,

● zdravotně postižené občany,

● dlouhodobě nezaměstnané občany,

● nízkopříjmové a rozvrácené rodiny,

● občany sociálně dezintegrované (občané závislí na alkoholu nebo drogách, bezdomovci apod.), přičemž zde nehraje roli zda jsou dezintegrováni na základě vlastního zavinění nebo z objektivních příčin.

 

v  SOCIÁLNÍ SLUŽBY

Historickými formami sociálních služeb bylo zřizování a provozování  různých útulen, špitálů, božích domů apod., které poskytovaly různé stupně péče a služeb sirotkům, nemocným, prostitutkám, starým lidem, atd., kteří nebyli schopni nebo  se nemohli o sebe postarat a dostali se tak na okraj společnosti.

Cílem sociálních služeb je:

  • zachovávat lidskou důstojnost klientů,
  • vycházet z individuálně určených potřeb klientů,
  • rozvíjet aktivně schopnosti klientů,
  • zlepšit nebo alespoň zachovat soběstačnost klientů,
  • poskytovat služby v zájmu klientů a v náležité kvalitě.

Základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Obsah základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví příslušný prováděcí předpis.

Je třeba upozornit, že bezplatnost nepatří k pojmovým znakům sociálních služeb, takže jsou poskytovány jak bezúplatně,  tak za úplatu.

Poskytovatelé sociálních služeb

Obce a kraje dbají na vytváření vhodných podmínek pro rozvoj sociálních služeb, zejména zjišťováním skutečných potřeb lidí a zdrojů k jejich uspokojení; kromě toho sami zřizují organizace poskytující sociální služby.

Nestátní neziskové organizace a fyzické osoby, které nabízejí široké spektrum služeb, jsou rovněž významnými poskytovateli sociálních služeb.

Ministerstvo práce a sociálních věcí je nyní zřizovatelem pěti specializovaných ústavů sociální péče.

Z uvedeného vyplývá, že v širším pojetí jsou sociální služby poskytovány

 

Ø  přímo veřejnoprávní institucí,

Ø  soukromoprávní institucí za podpory a z prostředků veřejnoprávní instituce,

Ø  soukromoprávními institucemi poskytujícími služby se státní akreditaci a pod odborným dohledem státu.

DUHY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

a) Sociální poradenství

b) Služby sociální péče

c) Služby sociální prevence

 

Sociální poradenství

Základní sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení jejich situace.

Odborné sociální poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské
a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů.

Služba se poskytuje bez úhrady.

 

Služby sociální prevence
Poskytované bez úhrady

Raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra,  nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory
a osoby se zdravotním postižením, terénní programy
Poskytované za úhradu
Azylové domy, domy na půl cesty , nízkoprahová denní centra  (osoby hradí úhradu za stravu ve výši stanovené poskytovatele), noclehárny, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, sociální rehabilitace

 

Služby sociální péče

Osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské
a předčitatelské, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických  zařízeních.

Služby sociální péče se poskytuje bez úhrady.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Shrnutí kapitoly

Tato rozsáhlá úvodní kapitola se vzhledem k dalším předmětům vyučovaným na fakultě a věnujícím se sociální problematice obecně shrnuje vstupní instituty sociálního zabezpečení, které je třeba zmínit pro vstup do problematiky práva sociálního zabezpečení.

 

 

 

2      instituce  sociálního  zabezpečení

 

Rychlý náhled kapitoly

V této části studijní opory je řešena problematiky všech nejvýznamnějších státních
i nestátních institucí, jejichž základní činnosti je zabezpečení a realizace některých z odvětví sociálního zabezpečení v ČR.

 

Cíle kapitoly

Výklad je podán o zákonném vymezení a obsahu činnosti

-          Ministerstva práce a sociálních věcí

-          Úřadu práce,

-          České správě sociálního zabezpečení apod.

 

 

 

Klíčová slova kapitoly

Ministerstvo, úřad práce, kontaktní pracoviště, správa sociálního zabezpečení, inspekce práce, sociální zabezpečení

 

 

2.1    MINISTERSTVO   PRÁCE  A  SOCIÁLNÍCH  VĚCÍ

Do kompetence ministerstva patří především

▀ sociální politika (problematika zdravotně postižených, sociální služby, sociální dávky, rodinná politika apod.),                                                                                                                     ▀ sociální pojištění (důchody, nemocenské, apod.),

▀ oblast zaměstnanosti (trh práce, podpora zaměstnanosti, zahraniční zaměstnanost apod.),

▀ pracovněprávní legislativa,                                                                                                     ▀ bezpečnost a ochrana zdraví při práci,                                                                                            ▀ rovné příležitosti pro ženy a muže (genderová problematika),                                                         ▀ evropská integrace a oblast čerpání finanční pomoci z fondů Evropské unie (EU).

 

Mezi organizace podřízené MPSV patří :

Ø  Úřad práce ČR (ÚP ČR),

Ø  Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ),

Ø  Státní úřad inspekce práce (SÚIP) a

Ø  Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD).

(Podrobněji viz. dále)

MPSV je zřizovatelem pěti ústavů sociální péče.[5]

V lednu 2014 resort zaměstnával 21 tisíc lidí a služby veřejnosti poskytoval prostřednictvím poboček svých specializovaných úřadů, které sídlí minimálně v každém okresním městě.

2.2    ÚŘAD  PRÁCE ČESKÉ REPUBLIKY

Úřad práce ČR tvoří

§  generální ředitelství,

§  krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu (14 krajských poboček“).                     ▫ součástí krajských poboček jsou kontaktní pracoviště.

Plní úkoly v oblasti

ü  zaměstnanosti,

ü   ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,

ü  státní sociální podpory.

Kontaktní pracoviště

Jsou organizačními útvary krajských poboček. Součástí kontaktního pracoviště mohou být detašovaná, či dislokovaná územní pracoviště, popř. výjezdní pracoviště.

Od 1. 1. 2012 lze vyřídit veškeré služby v oblasti

◙ zaměstnanosti,                                                                                                                                            ◙ státní sociální podpory,                                                                                                                                               ◙ pomoci v hmotné nouzi,                                                                                                         ◙ dávek pro osoby se zdravotním postižením

na 423 kontaktních pracovištích Úřadu práce ČR a 26 detašovaných, resp. výjezdních pracovištích Úřadu práce ČR.

PŮSOBNOST KONTAKTNÍCH PRACOVIŠŤ  ÚŘADŮ PRÁCE V OBLASTI

ZAMĚSTNANOSTI
 

 

▀ Vůči osobám se zdravotním postižením

  • zabezpečuje pracovní rehabilitaci zaměřenou na získání a udržení vhodného zaměstnání
  • může poskytnout  příspěvek na vytvoření a provoz chráněného pracovního místa, pokud se tyto osoby rozhodnou vykonávat samostatnou výdělečnou činnost
  • poskytuje poradenské služby pro volbu přípravy k práci osob se zdravotním postižením

 

 

▀ Vůči zájemcům o zaměstnání

  • poskytuje služby spojené se zprostředkováním vhodného zaměstnání
  • může zabezpečit rekvalifikaci, vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce                (Zájemcem o zaměstnání je osoba, která má zájem o zprostředkování zaměstnání a za tím účelem požádá o zařazení do evidence zájemců o zaměstnání kteroukoliv krajskou pobočku Úřadu práce ČR na území České republiky).

 

▀ Vůči zaměstnavatelům

  • poskytuje poradenské a informační služby v oblasti pracovních příležitostí
  • vyhledává na volná pracovní místa uchazeče o zaměstnání a zájemce o zaměstnání  
  • poskytuje informace a poradenství v otázkách spojených se zaměstnáváním osob se zdravotním postižením
  • poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a spolupracuje při vytváření a přizpůsobování pracovních míst a pracovních podmínek pro osoby se zdravotním postižením
  • může poskytnout v rámci aktivní politiky zaměstnanosti
    • příspěvek na vytvoření pracovních příležitostí v rámci veřejně prospěšných prací 
    • příspěvek na společensky účelná pracovní místa
    • překlenovací příspěvek 
    • příspěvek na zapracování
    • příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program
    • příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa a na provoz chráněného pracovního místa
    • příspěvek na vytvoření  chráněné pracovní  dílny a  na provoz chráněné pracovní dílny
    • úhradu nákladů rekvalifikace prováděné v zájmu dalšího pracovního uplatnění  jejich zaměstnanců
    • úhradu nákladů na přípravu k práci osob se zdravotním postižením v rámci jejich pracovní rehabilitace

  Cizincům

  • uděluje povolení k zaměstnání v České republice

(Cizincem  se pro účely zaměstnávání rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem).

 

▀ Ostatní činnosti Úřadu práce České republiky

  • zabezpečuje a podporuje projekty a opatření v oblasti trhu práce, včetně účasti na mezinárodních programech a projektech
  • vykonává kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti
  • povoluje výkon umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti dítěte
  • sleduje plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
  • zabezpečuje mzdové nároky zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele
  • přijímá a zajišťuje vyřízení stížností občanů
  • rozhoduje, zda jde o osobu zdravotně znevýhodněnou, popřípadě o tom, že fyzická osoba se nepovažuje za osobu zdravotně znevýhodněnou
  • uděluje a odnímá povolení ke zprostředkování zaměstnání a vede evidenci agentur práce

 

 

▀ Vůči uchazečům o zaměstnání

  • poskytuje služby spojené se zprostředkováním vhodného zaměstnání
  • vyplácí podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci
  • může zabezpečit rekvalifikaci, vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce
  • může poskytnout příspěvek na zřízení společensky účelného pracovního místa za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti                                                                                           (Uchazečem o zaměstnání je osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce ČR, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je Úřadem práce ČR zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání).

 

 

▀ Vůči všem občanům

◙ poskytuje informační služby v oblasti pracovních příležitostí, zejména informace o

  • volných pracovních místech v České republice a zemích EU
  • situaci na trhu práce  v České republice a zemích EU
  • podmínkách zaměstnávání v zahraničí
  • možnostech dalšího vzdělávání

◙ poskytuje poradenské služby pro

  • volbu povolání
  • volbu rekvalifikace
  • zprostředkování vhodného zaměstnání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


PŮSOBNOST KONTAKTNÍCH PRACOVIŠŤ  ÚŘADŮ PRÁCE V OBLASTI  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

▀  v oblasti nepojistných sociálních dávek úkoly správního orgánu prvního stupně dle zákona o státní sociální podpoře, zákona o pomoci v hmotné nouzi, zákona o sociálních službách, zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a zákona o sociálně-právní ochraně dětí zejména tyto úkoly:

◙ rozhoduje ve správním řízení o přiznání příslušné dávky.

  Přídavek na dítě
Přídavek na dítě je základní dlouhodobou dávkou poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí. Při poskytování dávky je testován příjem rodiny v předchozím kalendářním roce. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

  Příspěvek na bydlení
Příspěvek na bydlení přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

  Rodičovský příspěvek
Na rodičovský příspěvek má rodič nárok, jestliže po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o nejmladší dítě v rodině. Při poskytování této dávky není testován příjem rodiny ani výdělečná činnost pečujícího rodiče.

  Dávky pěstounské péče
Od 1. ledna 2013 jsou dávky pěstounské péče upraveny zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (odměnu pěstouna,. příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla, příspěvek při převzetí dítěte

  Porodné
Porodné je dávka, kterou se jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního dítěte. Při poskytnutí dávky je testován příjem rodiny v předchozím kalendářním čtvrtletí. Za příjem není považován rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

  Pohřebné
Touto dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Příjem rodiny se netestuje.

 

 

2.3    ČESKÁ  SPRÁVA  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ        

Organizační struktura

 

Strukturu ČSSZ tvoří    :

                                                                                                                                         

● ústředí ČSSZ,                                                                                                                                     ● pracoviště ČSSZ (regionální),                                                                            

● okresní správy sociálního zabezpečení,                                                                                                   ● Pražská správa sociálního zabezpečení a Městská správa sociálního zabezpečení Brno 
   a jejich územní pracoviště.

Vznik České správy sociálního zabezpečení

Česká správa sociálního zabezpečení je samostatnou rozpočtovou organizací podřízenou Ministerstvu práce a sociálních věcí, která fakticky vznikla sloučením Úřadu důchodového zabezpečení v Praze, České správy nemocenského pojištění a Správy nemocenského pojištění Svazu českých a moravských výrobních družstev.

Byla ustavena, s účinností od 1. září 1990, zákonem ČNR č. 210/1990 Sb., o změnách
v působnosti orgánů České republiky a o změně zákona  č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, kterým byl novelizován zákon ČNR č. 114/1988 Sb.,  o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení je v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích organizační složkou státu, není tedy samostatnou právnickou osobou. Tím však není dotčena její působnost podle zvláštních právních předpisů (zejména z oblasti sociálního zabezpečení) a její jednání v těchto případech je jednáním státu.

Působnost České správy sociálního zabezpečení

Česká správa sociálního zabezpečení jako orgán státní správy vykonává působnost v oblasti 

■ sociálního zabezpečení                                                                                                                         ▪ důchodového pojištění.                                                                                                                        ▪ nemocenského pojištění,                                                                                                                  ■  lékařské posudkové služby.

Plní také úkoly vyplývající z mezistátních úmluv o sociálním zabezpečení a podle koordinačních nařízení Evropské unie je styčným místem vůči zahraničním institucím pro                   

▫ peněžité dávky v nemoci a mateřství,                                                                                                   ▫ důchody a peněžité dávky v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání.

Kompetence ČSSZ jsou upraveny zákonem ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona plní ČSSZ tyto úkoly :

  • rozhoduje      (rozhodovací působnost)                                                                                                                     ▫ o dávkách důchodového pojištění, pokud není v uvedeném zákoně stanoveno,
    že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek,                                                                                                                                                ▫ o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat,                                                                                           ▫ o povinnosti organizace nahradit neprávem vyplácené částky na dávce důchodového pojištění, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat,                                                                 ▫ o odvoláních ve věcech, v nichž v prvním stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení,                                                                                                                                ▫ o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno,
  • vybírá pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zvláštního zákona,
  • jedná před soudem v řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení,
  • plní úkoly při výplatě dávek sociálního zabezpečení do ciziny,
  • řídí a kontroluje činnost okresních správ sociálního zabezpečení,
  • dává souhlas ke změně pobytu práce neschopného občana při jeho odjezdu do ciziny,
  • zajišťuje vydávání tiskopisů předepsaných podle zákona.

2.4    STÁTNÍ  ÚŘAD  INSPEKCE  PRÁCE

Státní úřad inspekce práce (dále jen „úřad“) je řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Státní úřad inspekce práce a jeho oblastní inspektoráty jsou orgány státní správy, jejichž hlavním úkolem je kontrola dodržováni povinností plynoucích z pracovněprávních předpisů včetně předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

V odůvodněných případech mohou orgány inspekce práce ukládat pokuty za spáchání přestupku nebo správního deliktu.

Kromě kontrol patří k základním úkolům Úřadu i inspektorátů poradenská, konzultační
a osvětová činnost. Činnost Úřadu a inspektorátů se řídí zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.

SÚIP řídí osm oblastních inspektorátů práce (OIP Hlavní město Praha, OIP Středočeský kraj, OIP Jihočeský kraj a Vysočina, OIP Plzeňský a Karlovarský kraj, OIP Ústecký
a Liberecký kraj, OIP Královéhradecký a Pardubický kraj, OIP Jihomoravský a Zlínský kraj, OIP Moravskoslezský a Olomoucký kraj)

Hlavním cílem práce Úřadu a inspektorátů je a musí byt nikoliv represe, ale prevence, tedy snaha o předcházení negativním jevům – pracovním úrazům, nemocem z povolání
a haváriím technických zařízení – a snaha o co nejlepší přípravu na zdolávání následků takových dějů, pokud k nim dojde.

2.5    ÚŘAD  PRO  MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ  OCHRANU  DĚTÍ

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „Úřad“) byl zřízen ustanovením § 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Úřad je správním úřadem s celostátní působností a je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je zřízen jako orgán sociálně-právní ochrany dětí. V čele Úřadu stojí ředitel.

Úřad působí jako tzv. ústřední orgán podle celé řady mezinárodních smluv a podle nařízení Evropské unie. Předmětem činnosti je zejména pomoc:

•    při vymáhání výživného ze zahraničí a do zahraničí
•    při řešení případů tzv. mezinárodních únosů dětí
•    při zajištění práva styku
•    při mezinárodním osvojení

Úřad jako orgán ČR nemůže bez dalšího působit a zasahovat na území jiných států. Vždy je nezbytná spolupráce ze strany orgánů dotčeného státu, případně je Úřad a jeho klient orgánem dotčeného státu zastupován. Z této skutečnosti mohou vyplývat různá omezení a prodlevy při vyřizování žádostí klientů a státních orgánů ČR, a to bez zavinění Úřadu. Postup spolupráce mezi orgány států upravují mezinárodní smlouvy a nařízení Evropské unie

Dále Úřad vystupuje jako opatrovník (popřípadě kolizní opatrovník) v soudních řízeních ve věcech nezletilých s mezinárodním prvkem.

Úřad taktéž pomáhá při zajišťování návratu dětí do země jejich původu v případech, kdy se na území ČR ocitnou bez osoby, která by za ně odpovídala.

Úřad je jako státní orgán vázán rovněž Úmluvou o právech dítěte (New York 20. 11. 1989, publikována v č. 104/1991 Sb.), jeho předním hlediskem při jakékoli činnosti je tedy zájem dítěte.

2.6    ZDRAVOTNÍ  POJIŠŤOVNY

 

Úkol provádět zákonné zdravotní pojištění je svěřen zdravotním pojišťovnám jako finančním institucím sui generis. Jedná se o

■ Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR ( VZP), která je zřízená přímo zákonem,

■  Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny

     ▪ resortní, zákonem určené zejména pro zaměstnance všech organizací založených nebo řízených jedním ministerstvem,

     ▪ oborové, určené pro zaměstnance jednoho oboru,

     ▪ podnikové, určené pro zaměstnance jednoho nebo více podniků

     ▪ další, např. mezirezortní, mezioborové.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Od roku 1993 na území České republiky působilo celkem 29 zdravotních pojišťoven. Tento počet se postupem času zredukoval na současných sedm.

V České republice nyní působí tyto zdravotní pojišťovny:

a dále těchto 6 zaměstnaneckých pojišťoven:

Pro činnost všech zdravotních  pojišťoven platí, že:

●    jsou právnickými  osobami s vlastní právní subjektivitou,                                                                                                                                      ●    hospodaří s vlastním majetkem a majetkem jím svěřeným,                                                   ●    vytvářejí a používají svůj vlastní  účetní a informační systém, který musí navazovat na státní statistickou evidenci,                                                                                                          ●    nesměji zřizovat a provozovat zdravotnické zařízení  ani podnikat s prostředky  plynoucími z veřejného zdravotního pojištění,                                                                                                ●    vnější kontrolu činnosti provádí Ministerstvo zdravotnictví v součinnosti s Ministerstvem financí, zjištěné nedostatky mohou být řešeny  i zavedením nucené správy až na jeden rok, Hospodaření zdravotních pojišťoven podléhá také kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu                                                                                                                                 ●     náklady zdravotní péče poskytnuté pojištěncům státními i nestátními zdravotnickými zařízeními  hradí příslušná zdravotní pojišťovna  na základě smluv  uzavřených s těmito zařízeními.

Všechny zdravotní pojišťovny mají komplexní zodpovědnost po stránce odborné
i ekonomické za hrazené zdravotní služby poskytované každému z celkem
více než 10 milionů pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. V souladu s těmito stěžejními úkoly pak činnost zdravotních pojišťoven zahrnuje také řadu dalších souvisejících oblastí, jako např.

Ø  vedení evidence pojištěnců (VZP ČR vede centrální registr všech pojištěnců),

Ø  vedení evidence poskytovatelů zdravotních služeb,

Ø 

Všeobecná zdravotní pojišťovna  ČR (VZP)  byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 a je zde pojištěno cca 75 % všech obyvatel ČR a je zde veden také největší počet pojištěnců, za které je plátcem pojistného stát.

Organizační strukturu VZP tvoří Ústředí se sídlem v Praze, krajské pobočky, územní pracoviště a úřadovny. Organizaci a postavení organizačních složek podrobně upravuje organizační řád VZP.

V čele VZP  stojí ředitel VZP, kterého jmenuje (na 4 roky)  a odvolává správní rada VZP. Ředitel VZP  je statutárním orgánem VZP  a jedná jejím jménem. 

Orgány VZP ČR jsou:

  • Správní rada je tvořena 30 členy, z čehož 10 členů jmenuje a odvolává na návrh ministra zdravotnictví vláda a 20 členů je volených (odvolávaných) Poslaneckou sněmovnou PČR podle principu poměrného zastoupení politických stran ve Sněmovně.
  • Dozorčí rada je tvořena 13 členy, z čehož  3 členy na návrh ministrů práce
    a sociálních věcí, zdravotnictví a financí jmenuje vláda a 10 členů je volených (odvolávaných) Poslaneckou sněmovnou PČR podle principu poměrného zastoupení politických stran ve Sněmovně.

Funkční období člena orgánu VZP je čtyřleté, přičemž vykonávat tutéž funkci je opětovně možné pouze ve dvou po sobě jdoucích funkčních obdobích. Členství v orgánech nezakládá pracovněprávní vztah k VZP. S funkci je spojena odměna ve výši stanovené ve zdravotně pojistném plánu a náhrada výdajů spojených s výkonem funkce.

Pro členství v orgánech všech zdravotních pojišťoven  je vyžadována věková hranice nejméně 25 let, bezúhonnost, státní občanství a trvalý pobyt na území ČR.

 
kontrolní činnosti (jak plátců pojistného, tak i poskytovatelů zdravotních služeb), a další.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Shrnutí kapitoly

Kapitola je věnována popisu a zejména obsahu činnosti institucí s celostátní působnosti zaměřených na činnost v jednotlivých oblastech sociálního zabezpečení

 

 

 


[1] GOLDMANN, Radoslav  a kol. Vybrané kapitoly ze sociálních disciplín. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 12.

[2] TOMEŠ, Igor. Právo sociálního zabezpečení. Praha: Všehrd, 1993, s. 32.

[3] Např. Papeže Pia XI., znovu pak byl zdůrazňován v roce 1991 papežem Janem Pavlem II

[4]  80 let sociálního pojištění, ČSSZ,Praha, 2005

[5]  Centrum sociálních služeb Tloskov, Centrum pobytových a terénních sociálních služeb Zbůch, Centrum sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně-Chrlicích, Centrum Kociánka a Centrum sociálních služeb Hrabyně. Dále je zřizovatelem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (VÚPSV), Výzkumného ústavu bezpečnosti práce (VÚBP), Technické inspekce České republiky (TI ČR).

 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše