Chapter contains:

1

Study text

Teacher recommends to study from 20/9/2021 to 26/9/2021.

Týden 2

Open

Chapter contains:

1

Study text

Teacher recommends to study from 27/9/2021 to 3/10/2021.

Týden 3

Open

Chapter contains:

1

Study text

Teacher recommends to study from 4/10/2021 to 10/10/2021.

Týden 4

Open

Chapter contains:

1

Study text

Teacher recommends to study from 11/10/2021 to 17/10/2021.

PRÁVO SOCIÁLNÍHO
ZABEZPEČENÍ

Distanční studijní text

Jaromír RICHTER

Karviná 20 21

Obor:	Veřejná ekonomika a správa
Klíčová slova:	Stát, sociální stát, sociální zabezpečení, právo, právo sociálního zabezpečení, subjekty sociálního zabezpečení, prameny práva, zákony, nařízení, sociální pojištění, zdravotní pojišťovny, sociální péče, státní sociální podpora, sociální služby.
Anotace:	Právo sociálního zabezpečení je relativně samostatným odvětvím českého právního řádu. Jeho samostatnost je možno odůvodnit jeho předmětem, metodou právní úpravy a zejména zájmem státu na jeho kodifikaci. Vykazuje vlastní specifické znaky, které je od jiných právních odvětví znatelně odlišují. Relativní samostatnost pak znamená, že je nedílnou součásti celého právního řádu a navazuje na další právní odvětví ( např. právo ústavní, pracovní právo, ale i právo správní, občanské a rodinné).

Autor:	JUDr. Jaromír RICHTER

Obsah

TOC \o "1-3" \h \z \u Úvodem... PAGEREF _Toc80698056 \h 7 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000350036000000

Rychlý náhled studijní opory.. PAGEREF _Toc80698057 \h 8 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000350037000000

1 STÁT – PRÁVNÍ STÁT, SOCIÁLNÍ STÁT, SOCIÁLNÍ POLITIKA STÁTU A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698058 \h 9 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000350038000000

1.1 STÁT , PRÁVNÍ STÁT A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698059 \h 10 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000350039000000

1.2 SOCIÁLNÍ STÁT. PAGEREF _Toc80698060 \h 12 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360030000000

1.3 SOCIÁLNÍ POLITIKA STÁTU.. PAGEREF _Toc80698061 \h 13 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360031000000

1.3.1 FAKTORY OVLIVNUJÍCÍ SOCIÁLNÍ POLITIKU STÁTU.. PAGEREF _Toc80698062 \h 15 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360032000000

1.3.2 typy (modely) sociální politiky. PAGEREF _Toc80698063 \h 16 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360033000000

1.4 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698064 \h 17 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360034000000

1.4.1 ZÁKLADNÍ A NAVAZUJÍCÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PAGEREF _Toc80698065 \h 18 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360035000000

1.4.2 DÁVKY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698066 \h 21 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360036000000

1.4.3 HISTORIE POJMU.. PAGEREF _Toc80698067 \h 22 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360037000000

1.4.4 FUNKCE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698068 \h 24 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360038000000

1.4.5 FORMY A NÁSTROJE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698069 \h 25 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000360039000000

DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY.. PAGEREF _Toc80698070 \h 33 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370030000000

Dávky v hmotné nouzi PAGEREF _Toc80698071 \h 36 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370031000000

Osoba v hmotné nouzi PAGEREF _Toc80698072 \h 36 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370032000000

DÁVKY SOCIÁLNÍ PÉČE.. PAGEREF _Toc80698073 \h 37 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370033000000

2 instituce sociálního zabezpečení. PAGEREF _Toc80698074 \h 41 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370034000000

2.1 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. PAGEREF _Toc80698075 \h 41 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370035000000

2.2 ÚŘAD PRÁCE ČESKÉ REPUBLIKY.. PAGEREF _Toc80698076 \h 42 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370036000000

Kontaktní pracoviště. PAGEREF _Toc80698077 \h 42 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370037000000

2.3 ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698078 \h 45 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370038000000

Organizační struktura. PAGEREF _Toc80698079 \h 45 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000370039000000

Vznik České správy sociálního zabezpečení PAGEREF _Toc80698080 \h 46 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380030000000

Působnost České správy sociálního zabezpečení PAGEREF _Toc80698081 \h 46 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380031000000

2.4 STÁTNÍ ÚŘAD INSPEKCE PRÁCE.. PAGEREF _Toc80698082 \h 47 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380032000000

2.5 ÚŘAD PRO MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ. PAGEREF _Toc80698083 \h 48 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380033000000

2.6 ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY.. PAGEREF _Toc80698084 \h 48 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380034000000

3 právo sociálního zabezpečení. PAGEREF _Toc80698085 \h 51 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380035000000

3.1 POJEM PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698086 \h 51 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380036000000

3.2 HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698087 \h 52 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380037000000

3.3 PŮSOBNOST PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698088 \h 54 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380038000000

3.4 PRÁVNÍ VZTAHY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698089 \h 55 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000380039000000

3.5 PRAMENY PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698090 \h 57 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390030000000

3.5.1 mezinárodní prameny práva sociálního zabezpečení PAGEREF _Toc80698091 \h 59 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390031000000

3.5.2 VNITROSTÁTNÍ PRAMENY PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PAGEREF _Toc80698092 \h 61 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390032000000

VNITROSTÁTNÍ SOCIÁLNÍ LEGISLATIVA.. PAGEREF _Toc80698093 \h 62 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390033000000

3.6 PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI V PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698097 \h 63 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390037000000

3.7 SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI. PAGEREF _Toc80698098 \h 66 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390038000000

3.7.1 přirozené sociální události PAGEREF _Toc80698099 \h 69 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003000390039000000

NEZAOPATŘENOST DÍTĚTE.. PAGEREF _Toc80698100 \h 69 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300030000000

TĚHOTENSTVÍ A MATEŘSTVÍ PAGEREF _Toc80698101 \h 70 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300031000000

DOSAŽENÍ URČITÉHO VĚKU.. PAGEREF _Toc80698102 \h 70 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300032000000

SMRT. PAGEREF _Toc80698103 \h 71 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300033000000

3.7.2 nepřirozené sociální události PAGEREF _Toc80698104 \h 72 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300034000000

NEMOC (PORUCHA ZDRAVÍ) PAGEREF _Toc80698105 \h 72 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300035000000

Posouzení invalidity. PAGEREF _Toc80698106 \h 74 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300036000000

Posudek. PAGEREF _Toc80698107 \h 74 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300037000000

Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod. PAGEREF _Toc80698108 \h 74 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300038000000

3.8 PRÁVNÍ JEDNÁNÍ. PAGEREF _Toc80698109 \h 76 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100300039000000

3.9 ČAS JAKO PRÁVNÍ A SOCIÁLNÍ SKUTEČNOST. PAGEREF _Toc80698115 \h 77 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100310035000000

Délka promlčecí lhůty (např) PAGEREF _Toc80698116 \h 81 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100310036000000

3.10 PRÁVNÍ DOMNĚNKY A FIKCE V OBČANSKÉM PRÁVU A PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698117 \h 82 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100310037000000

4 prvky právních vztahů práva sociálního zabezpečení. PAGEREF _Toc80698118 \h 85 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100310038000000

4.1 SUBJEKTY PRÁVNÍCH VZTAHŮ PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PAGEREF _Toc80698119 \h 86 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100310039000000

4.1.1 PRÁVNÍ OSOBNOST A SVÉPRAVNOST PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU PAGEREF _Toc80698120 \h 89 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320030000000

4.1.2 VZNIK A ZÁNIK PRÁVNÍ OSOBNOSTI. PAGEREF _Toc80698121 \h 90 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320031000000

4.1.3 PRÁVNÍ OSOBNOST FYZICKÝCH OSOB V PRÁVNÍCH VZTAZÍCH SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698122 \h 92 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320032000000

4.1.4 svéprávnost fyzických osob v právních vztazích sociálního zabezpečení (procesní způsobilost) PAGEREF _Toc80698123 \h 94 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320033000000

4.2 OBSAH PRÁVNÍCH VZTAHŮ SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698124 \h 96 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320034000000

4.3 PŘEDMĚT (objekt) PRÁVNÍCH VZTAHŮ SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PAGEREF _Toc80698125 \h 98 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320035000000

5 odpovědnost v právu sociálního zabezpečení. PAGEREF _Toc80698126 \h 100 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320036000000

5.1 OBECNÁ USTANOVENÍ O PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI. PAGEREF _Toc80698127 \h 100 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320037000000

5.2 ODPOVĚDNOST V PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ. PAGEREF _Toc80698128 \h 103 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320038000000

6 financování sociálního zabezpečení. PAGEREF _Toc80698129 \h 107 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100320039000000

6.1 HISTORICKÉ I SOUČSNÉ OBECNÉ MODELY A KONCEPCE FINANCOVÁNÍ PAGEREF _Toc80698130 \h 107 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330030000000

6.2 FINANCOVÁNÍ TUZEMSKÉHO SYSTÉMU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PODLE JEHO OBLASTÍ. PAGEREF _Toc80698131 \h 111 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330031000000

7 evropská unie a sociální zabezpečení. PAGEREF _Toc80698132 \h 113 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330032000000

VĚCNÝ ROZSAH NAŘÍZENÍ PAGEREF _Toc80698133 \h 114 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330033000000

Věcný rozsah je vymezen pozitivním výčtem oblastí sociálního zabezpečení a také výčtem negativním. PAGEREF _Toc80698134 \h 114 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330034000000

. PAGEREF _Toc80698135 \h 114 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330035000000

Unijní pravidla platí pro : PAGEREF _Toc80698136 \h 115 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330036000000

Literatura.. PAGEREF _Toc80698137 \h 118 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330037000000

Shrnutí studijní opory.. PAGEREF _Toc80698138 \h 119 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330038000000

Přehled dostupných ikon.. PAGEREF _Toc80698139 \h 120 08D0C9EA79F9BACE118C8200AA004BA90B02000000080000000D0000005F0054006F006300380030003600390038003100330039000000

Úvodem

Distanční opora „Právo sociálního zabezpečení“ je jednak návodem a jednak pomocným prostředkem k osvojení současné právní úpravy základních institutů odvětví práva regulujícího současné sociální zabezpečení, jakož i podmínky jeho aplikaci v praxi.

Nejedná se o „pouhý“ výklad souborů právních předpisů, které je možno považovat za prameny právní úpravy. K jejich aplikaci je nezbytné též osvojení si obsahu základních institutů sociálního zabezpečení jakými jsou sociální stát, sociální politika státu apod., jimž je proto v úvodu rovněž věnována část výkladu. Opora rovněž obsahuje soubory schémat, dílčích výkladů a vzorů, kterými jsou v souvislostech přibližovány a rozborovány ty instituty práva sociálního zabezpečení, které bývají nejčastěji aplikovány v reálné praxi.

Rychlý náhled studijní opory

Studijní opora navazuje na teoretické poznatky získané v předmětu Právo. Sociální zabezpečení je tvořeno systémy sociální ochrany obyvatelstva, kterými jsou sociální pojištění, státní sociální podpora, sociální péče a zde i sociálními službami. Text poskytuje ucelený přehled o organizaci, správě a provádění sociálního zabezpečení, o pojistném na sociální zabezpečení, o nemocenském a důchodovém pojištění, o zdravotním pojištění, státní sociální podpoře a sociální péči. Znalost základních zásad, úlohy státu a postavení subjektů dané oblasti je nezbytným předpokladem z hlediska potřeb společnosti, pro uplatnění absolventů ve státní správě, veřejné správě, ale i v podnikatelské sféře.

1 STÁT – PRÁVNÍ STÁT, SOCIÁLNÍ STÁT, SOCIÁLNÍ POLITIKA STÁTU A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

Rychlý náhled kapitoly

Studijní opora se ve své úvodní části věnuje obecným institutům sociálního zabezpečení, a to v navazující formě od vymezení pojmu sociální stát, sociální politika, sociální pojištění po sociální zabezpečení. Osvojení těchto pojmů je předpokladem pro výklad samotného práva sociálního zabezpečení jako samostatného odvětví práva.

Cíle kapitoly

Kapitola je věnována rozboru základních institutů sociálního zabezpečení, které je třeba si osvojit pro následné studium samotné problematiky práva sociálního zabezpečení,
a to :

- právní stát,

- sociální stát,

- sociální politika státu,

- sociální zabezpečení.

Klíčová slova kapitoly

Stát, sociální stát, sociální politika státu, sociální zabezpečení

Schéma pojmové návaznosti základních institutů uvozujících sociální zabezpečení

STÁT

SOCIÁLNÍ STÁT

SOCIÁLNÍ POLITIKA

SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

PRÁVO SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

1.1 STÁT , PRÁVNÍ STÁT A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

Definice

Stát je organizované společenství lidí, žijících na určitém území.

Předpokladem existence právního státu
je existence státu samotného

Sociální rizika

Sociální rizika

Současný stupeň rozvoje společnosti přináší s sebou změnu životních podmínek, zejména změnu způsobu práce a života. S těmito změnami narůstají sociální rizika pro jednotlivé občany, kvantitativně i kvalitativně. Pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody, jiné úrazy způsobují škody na životě a zdraví občanů. V důsledku lékařské vědy a péče i změny životního stylu se prodlužuje lidský život, objevilo se relativně nové riziko ztráty zaměstnání a další sociální jevy. Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou realizovanou (v největším rozsahu svou veřejnou správou), jejímž předmětem ovšem není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.

PRÁVNÍ STÁT

Žít ve společnosti jiných lidí je člověku geneticky dáno. Ve společnosti rozumem nadaných tvorů však nemůže jejich spolužití umožňovat jen existenci samu o sobě, ale zejména umožňovat vytváření obecně přijatelných

- vtahů,

- mechanizmů,

- řídících procesů

usměrňujících rozvoj společnosti lidí a v jejím rámci i každého jedince. Z tohoto faktu vyplývá

objektivní potřeba existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti lidí, která je zprostředkovávána prostřednictvím právního státu

Uspořádané společenství lidí

Uspořádané společenství lidí

Vnitřní vztahy, soubory mechanismů a řídících procesů každé organizované společnosti
se bytostně dotýkají i každého člověka jako člena této společnosti. Dotýkají se ho jak v jeho roli občana, tak i v jeho roli člena rodiny, zaměstnance, voliče, vlastníka, spotřebitele atd. Zmiňované vztahy, mechanismy a procesy se každého člověka dotýkají bezprostředně tím, že přímo či nepřímo ovlivňují a vymezují jeho jednání i jeho seberealizaci v rámci daného společenství lidí a jejich kvalitativní úroveň má nepochybně značný vliv
i na vztah občana k institucionalizované formě společenství, ve které žije. Jak je výše uvedeno je taková společnost v zájmu svého bezkonfliktního vývoje nucena předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. V každé společnosti soustavně dochází k celé řadě rozporů mezi zájmy fyzických osob, právnických osob, sociálních skupin apod., a to jak mezi nimi samými, tak ve vztahu ke společnosti jako celku

To vyžaduje existenci takové funkční společnosti, ve které její jednotlivé subjekty mohou nerušeně v klidu a pořádku žít a současně uspokojovat své materiální i kulturní potřeby. Neuspořádanost společenských vztahů mezi jejich subjekty, je proto nezbytné podle možnosti snižovat tak, aby ve společnosti byl udržován rovnovážný vztah (homeostáza).

K zapamatování

Působit na snižování neuspořádanosti společenských vztahů je nejvýznamnější funkci práva v každém organizovaném společenství lidí, tedy ve státě.

Jsou-li společenské vztahy ve státě regulovány obecně přijatelným právními prostředky hovoříme o existenci

PRÁVNÍHO STÁTU

1.2 SOCIÁLNÍ STÁT

Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu či přesněji podmínek slušného žití pro své občany (welfare).

Vymezení pojmu „sociální států“ je velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, když nemá ani jasné a jednoznačné teoretické vymezení. Tento stav je způsoben rozmanitostí podob sociálního státu.

Sociální stát primárně usiluje o :

- ekonomické a občanů,

- omezení rozvoj.

Cíle soc. státu

Cíle soc. státu

Využívá k tomu nástrojů jako programy boje proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva,

Ø programy boje proti chudobě, Ø zajišťování vzdělávání obyvatelstva, Ø zdravotní péči, Ø *sociální zabezpečení,* Ø státní kontroly a regulace trhu, Ø zajišťování zaměstnanosti. Od 60. let 20. století pak expanduje také do oblastí občanských práv a ochrany životního prostředí.

Ø programy boje proti chudobě,

Ø zajišťování vzdělávání obyvatelstva,

Ø zdravotní péči,

Ø sociální zabezpečení,

Ø státní kontroly a regulace trhu,

Ø zajišťování zaměstnanosti.

Od 60. let 20. století pak expanduje také do oblastí občanských práv
a ochrany životního prostředí.

Ďaň proti revoluci

Ďaň proti revoluci

Do 30tých let sociální dávky chápány jako „daň proti revoluci“. Význam zejména politicky stabilizační. Chápány jako prostředek proti generování příliš ostrých sociálních konfliktů chudobou. Sociální dávky chápány jako ztráta zdražující výrobu a prací.

Velká hospodářská krize však přivodila, že důvěra, že vše vyřeší trh, ztroskotala. Levice
i pravice se začala shodovat na tezích o nežádoucí anarchii tržního hospodářství, kterou je třeba podřídit racionálnímu plánu zamezujícímu opakování krize. Ke státnímu intervencionalismu patřil i požadavek na „sociální bezpečnost“, jehož cílem bylo vybudování všeobecně dostupné sociální sítě garantující všem občanům zabezpečení minimální kvality života.

1.3 SOCIÁLNÍ POLITIKA STÁTU

S činností státu v oblasti sociálního zabezpečení neodmyslitelně souvisí pojem sociální politika. Samotný pojem politika vymezuje určitou společenskou činnost různých subjektů na různých úrovních, kterými je ovlivňována společenská realita. Jestliže ovlivňuje sociální realitu, lze hovořit o sociální politice, jež představuje činnost subjektů spjatou s vytvářením vhodných sociálních podmínek pro rozvoj občanů.

Z výše uvedeného vyplývá, že sociální politika je součástí politiky každé společnosti; v širším smyslu slova jde o konkrétní jednání zejména státu, ale i ostatních subjektů, kterým je ovlivňována sociální sféra. Sociální politika je pak vnímána jako aktivity vztahující se bezprostředně k životním podmínkám lidí.

Sociální politika není jednoznačně definičně vymezena, není ani jednoznačně vymezitelná. V odborné literatuře se nejčastěji lze setkat s tímto definičním vymezením

Definice

„sociální politika je soustavná a cílevědomá činnost státu a jiných subjektů směřující k zajištění optimálních životních a pracovních podmínek občanů a rozvoje jejich osobnosti.
Sociální politika patří k základním funkcím státu“

Rovněž ji lze vymezit jako souhrn cílů, aktivit, prostředků k realizaci sociálního programu dané společnosti.[1]

Současné (konkrétní) nejzávažnější sociální faktory (rizika) ve společnosti ovlivňující sociální politiku : Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou, jejímž předmětem ovšem *není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.*

Současné (konkrétní) nejzávažnější sociální faktory (rizika) ve společnosti ovlivňující sociální politiku :

Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou, jejímž předmětem ovšem není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.

F *rozpad tradiční rodiny* F *prodlužování lidského života v důsledku lékařské vědy a péče i změny* *životního stylu* F *specifické pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody a jiné úrazy* *způsobují škody na životě a zdraví* F *ztráta zaměstnání* F *chudoba (vč. pracovní chudoby)* F *zadluženost individuální a rodinná*

F rozpad tradiční rodiny

F prodlužování lidského života v důsledku lékařské vědy a péče i změny

životního stylu

F specifické pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody a jiné úrazy

způsobují škody na životě a zdraví

F ztráta zaměstnání

F chudoba (vč. pracovní chudoby)

F zadluženost individuální a rodinná

SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Subjekty jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, možnosti a prostředky
k určité sociální činnosti či chování a kdo takové činnosti a chování může iniciovat
a naplňovat."

K subjektům sociální politiky patří:

• stát a jeho orgány;

• zaměstnavatelé a firmy;

• zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány;

• regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy;

• Církve;

• občané, rodiny, domácnosti.

1.3.1 FAKTORY OVLIVNUJÍCÍ SOCIÁLNÍ POLITIKU STÁTU

Demografické faktory

Je nepochybně nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje sociální politiku, když představuje zkoumání složení obyvatelstva z nejrůznějších hledisek. Jedná se zejména o

- vztah ekonomicky aktivního a neaktivního obyvatelstva,

- strukturu obyvatelstva podle pohlaví,

- porodnost, potratovost a kojeneckou úmrtnost,

- sňatečnost a rozvodovost, průměrný počet dětí v rodině,

- všeobecnou úmrtnost, průměrný věk dožití a migraci,

- proces stárnutí populace,

- počet osaměle žijících osob.

Toto zkoumání je pak základním východiskem pro stanovení cílů sociální politiky státu a potažmo rozsahu a intenzity sociálního zabezpečení.

Ekonomické a sociální faktory

- velikost a dynamika vytvořených zdrojů,

- cenová a mzdová dynamika,

- vývoj nezaměstnanosti

Významným způsobem rovněž ovlivňují sociální ekonomiku ekonomické a sociální faktory. Dynamika vývoje ekonomiky totiž ovlivňuje velikost vytvořených ekonomických zdrojů, které je možno na základě stanovení priorit rozdělit na krytí ekonomických a sociálních potřeb. Přitom je nutno mít na zřeteli, že dynamika vytvořených ekonomických zdrojů je v určitém protikladu s dynamikou potřeb, nezbytných ke krytí jednotlivých sociálních událostí. Většinou lze závislost vyjádřit tak, že dynamický ekonomický rozvoj obvykle snižuje rozsah potřeb, které musí být kryty z vytvořených zdrojů, a naopak stagnace ekonomického vývoje s sebou obvykle přináší vyšší náklady na sociální výdaje.[2]

Politicko-společenské faktory

Působením tohoto faktoru je ovlivněno sociální chování subjektů.

1.3.2 typy (modely) sociální politiky

V rámci reálné sociální politiky se zpravidla rozlišují její typy (Titmusova dělení), a to podle přístupu:

Redistributivní typ

Korporativní typ (pracovně výkonový)

Reziduální typ (liberální)

▀ REDISTRIBUTIVNÍ TYP

„Jeho nosnou myšlenkou je, že sociální potřeby lidí vnímá jako sociální práva“.

Tento typ sociální politiky je označován jako univerzalistický či občanský. Řídící myšlenkou tohoto typu sociální politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Sociální politika
je zaměřena na celou populaci daného státu. Vždy se zde uplatňuje dominantní role státu a aktivita nestátních subjektů je zde omezená. Zásadní je, že zahrnuje celou populaci bez ohledu na to, zda je sociálně potřebná. Je zde vysoká míra redistribuce, čehož důsledkem pak je, že se jedná o ekonomicky nejnáročnější typ.

Model se velmi podobá aktivitám státu z bývalé ČSSR a bývalých socialistických zemí východní Evropy.

Uplatňován je zejména ve skandinávských zemích, Nizozemí a Dánsku.

▀ KORPORATIVNÍ TYP (pracovně výkonový)

Jeho základním východiskem je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh. Proto bývá někdy rovněž označován jako pracovně výkonový. Je založen na spolupráci občanů a velmi často též na obligatorním sociálním pojištění. Jeho základem je tak systém sociálního pojištění. Míra přerozdělení je nižší než
u typu redistributivního. Stát je zde garantem pouze sociální minima. Větší roli v sociální politice hrají nestátní organizace (pojišťovny, charity, atd.).

Tomuto typu se blíží SRN, Rakousko a Francie.

▀ REZIDUÁLNÍ TYP (liberální)

Tento typ sociální politiky spoléhá téměř výhradně na trh, jeho instituce a rodinu. Teprve v případech kdy tyto subjekty selžou, nastupuje státní sociální politika. Odpovědnost
a role státu za sociální situaci občanů je minimální, stejně tak i dávky. Jeho pečovatelského subjektu je tak potlačena. Míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší

Důraz je zde kladen na individuální odpovědnost a práci jedince. Aktivita nestátních subjektů je při této politice stěžejní.

Tomuto typu se nejvíce blíží USA, Japonsko a Velká Británie.

Sociální polika státu vychází z jeho ideologického konceptu

Sociální polika státu vychází z jeho ideologického konceptu

Stručně charakterizované typy sociálních politik jsou samozřejmě abstrakcí podstatných znaků. Každý z těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Ve skutečnosti nemohou existovat v této čistě modelové podobě. Reálná sociální politika v každé zemi je vždy výsledkem kombinace či mixu zmíněných tří typů a nelze hovořit jen o uplatňování některého z nich. Některé země mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním.

1.4 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

Definice

Mezinárodním právem definovaný soubor institucí a opatření, kterými se předchází, nebo zmírňují či odstraňují následky sociálních událostí.

Sociálním zabezpečením se v širším slova smyslu se rozumí podpora státu svým občanům při tzv. sociálních událostech.

U některých těchto událostí se předpokládá, že jsou dočasné (nezaměstnanost), u jiných je naopak zřejmá jejich dlouhodobost nebo trvalost (stáří, invalidita). Charakter události se pak zohledňuje ve formě pomoci, případně výši dávky, délce podpůrčí doby apod.

Lze vymezit jako souhrnné označení pro všechny instituce poskytující občanům radu, ochranu (prevenci), materiální (věcná) a peněžní plnění (dávky), služby a azyl (ústavní péči) k uspokojení jejich sociálních (společností uznaných) potřeb.

Stát v sociálních událostech své občany podporuje, aby tak zabránil sociálnímu napětí ve společnosti.

Upraveno zákonem č.100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

1.4.1 ZÁKLADNÍ A NAVAZUJÍCÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

ZÁKLADNÍ PRINCIPY

Princip sociální spravedlnosti

Princip sociální solidarity

Princip sociální participace

Princip sociální subsidiarity

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOSTI

Spravedlnost lze chápat z hlediska

■ právního - jako souhrn právních norem a zásad, které jsou pro všechny stejné,

■ sociálního – jako okruh pravidel, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy
a bohatství, jakož i životní příležitosti a předpoklady mezi jednotlivými občany, případně sociálními skupinami.

Cílem sociální spravedlivost

Cílem sociální spravedlivost

Základním cílem sociální politiky státu je přispívat k sociální spravedlnosti. Princip
sociální spravedlnost je tak klíčovým principem každé sociální politiky. Sociální spravedlnost a harmonie jsou zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování, což se projevuje v tom, že téměř každá vláda či politická strana deklaruje, že společnost má být organizována a řízena na principu sociální spravedlnosti.

Je třeba upozornit, že obecně akceptovaná definice toho, co je a není sociálně spravedlivé dosud neexistuje. Konsens je ovšem v tom, že sociální spravedlivost je hodnota humanizmu, lidského dobra a prospěchu.

Zmiňovány jsou tři obecné zásady sociální spravedlnosti:

■ každému stejně,

Zásada je v řadě případů fakticky neproveditelná a je do jisté míry kontroverzní se společenskými zájmy, nicméně se jedná o jednoduchou zásadu, která proto má vždy velký ohlas ve společnosti.

■ každému podle jeho potřeb,

Podle této zásady je práce rozdělována mezi členy společnosti podle jejich schopností
a sil, ale její výsledky podle potřeb jednotlivých členů. Uplatňování zásady vyžaduje zejména existenci autority – státu, který rozhodne o prioritě potřeb.

■ každému podle jeho zásluhy.

Při aplikaci této zásady jsou zásluhy a odměny odvozovány z pracovního výkonu. Významnou překážkou její aplikace je stanovení objektivnosti míry zásluh.

Na uvedený základní princip navazují další uvedené stěžejní principy. Jedná se zejména
o :

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SOLIDARITY

Soudržnost a podoora

Soudržnost a podoora

Obecně je solidarita charakterizována jako výraz porozumění, pospolitosti, vzájemné soudržnosti a podpory mezi lidmi, ale také jejich odpovědnosti. Tím se stává současně hybnou silou materiálního, mravního i duchovního vývoje lidstva. Souvisí s utvářením
a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování sociální spravedlnosti.

Základem tohoto principu je, že člověk jako sociální - společenská bytost, je do značné míry, po dobu své existence odkázán nejen na bytosti ale i na společnost.

Lze rozlišovat solidaritu mezi subjekty

· ekonomicky aktivními a pasivními,

· ekonomicky silnějšími s ekonomicky slabšími.

Podle toho, kdo solidaritu organizuje, se rozlišuje solidarita

● mezinárodní, která je realizována např. OSN, EU, Radou Evropy,

● celostátní, spočívající ve vytváření zdrojů pro rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám,

sociálně slabým,

● místní či regionální, tj. solidarita podniků, firem, obcí, církví, charit,

● jednotlivců.

V moderních společnostech se solidarita naplňuje v první řadě pomocí redistribuční
a transferové politiky státu. Přitom je třeba ale dbát na kontrolu míry solidarity, tj. aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a odpovědnosti za vlastní životní podmínky

Nezanedbatelná je ovšem současně i solidarita jedinců, spolků, sdružení, která je založená zpravidla na filantropii

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ PARTICIPACE

Participace občanů

Participace občanů

Tento princip znamená možnost občanů a jejich sdružení participovat, tedy podílet se,
na společenském životě včetně sociální politiky státu. Fakticky jde o to, aby občané měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život v sociální oblasti (např. zdraví, zajištění v nemoci či ve stáří). Zkušenosti z poslední doby (Drábková sociální reforma) nasvědčují tomu, že bez ztotožnění (participace) občanů se sociálněpolitickými opatřeními, jsou efekty těchto opatření omezené.

Naplnění principu participace je dlouhodobějšího charakteru, který procesem přechodu člověka - jako objektu sociální politiky k člověku - jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Člověk zde přestává být pasivním příjemcem sociálněpolitických opatření, ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. Předpokladem takového stavu ovšem je, že občané jsou zejména

Ø náležitě informování,

Ø vzdělaní,

Ø že si uvědomují svá práva i odpovědnost zároveň.

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SUBSIDIARITY

Pojem je odvozen z latinského slova "subsidium" a znamená poskytování pomoci. Kořeny principu nacházíme v křesťanském učení, když je zdůrazněn v některých papežských encyklikách[3].

Princip subsidiarity fakticky doplňuje princip participace. Vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, které využívá ku prospěchu a sociálnímu zabezpečí svému a svých bližních.

Základem principu subsidiarity je, že

Ø každý je povinen nejdříve pomoci sám sobě,

Ø nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina v užším pojetí,

Ø dostane-li se do obtíží tato rodina, volá na pomoc jiná společenství,

Ø teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát.

Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním, sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány. Jedná se tak o princip spojujícím osobní odpovědnost se solidaritou.

Naplňování principu subsidiarity státem předpokládá jak určitou výchovu občanů
k převzetí vlastní odpovědnosti, tak i reálnou sociální situaci (tj. prostor pro samostatné, zodpovědné sociál. jednání). Proto stát také musí stále ověřovat, jak dalece mohou jednotlivci či skupiny v konkrétních případech reálně svou sebeodpovědnost převzít.

NAVAZUJÍCÍ PRINCIPY

Princip univerzality - všeobecnosti

(v případě existenčního ohrožení zaručuje občanům základní sociální dávku)

Princip uniformity - rovnosti

(zabezpečuje všechny oprávněné osoby podle stejných pravidel)

Princip komplexnosti - úplnosti

(systém se snaží pokrývat všechny potřeby občana)

Princip adekvátnosti - přiměřenosti

(dávky jsou přiměřené sociálním potřebám a individuálnímu přičinění osob)

Princip sociální garance

(stát garantuje sociální záchrannou síť, která zaručuje občanům minimální společenskou úroveň)

1.4.2 DÁVKY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Obecně se jedná o obnosy(dávky), vyplácené těm, kdo na ně mají nárok.

Dávka může být:

· jednorázová (porodné, pohřební,…)

· opakovatelná (starobní důchod…)

Druhy dávek:

· obligatorní dávka (jsou nárokové, vzniká ze zákona na ně nárok)

· fakultativní (dobrovolné)

Podmínky pro přiznání dávky:

· věcné (člověka postihne sociální událost)

· systémové (náležitost, účast v systému)

· formální (podání žádosti a procesní způsobilost)

Schéma dávek sociálního zabezpečení

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí

1.4.3 HISTORIE POJMU

Sociální správa – chudinská péče

Sociální správa – chudinská péče

Předchůdci současně používaného pojmu sociální zabezpečení jsou pojmy sociální správa nebo chudinská péče, které se od XVI. století začínají používat ve velkých svobodných městech Evropy, jakými byly a jsou například Londýn či Hamburk. Tato města převzala na sebe péči o své chudé a později i poskytování různých azylů.

Taková sociální správa fakticky vykonávala následující funkce :

Ø mocenskou , tj. zejména kontrolní a policejní spočívající v dohledu nad porušováním tehdejších právních předpisů chudinou,

Ø služební, tj. poskytování azylu, jídla a jiných služeb chudině a správa rozdělování prostředků na tato účely z prostředků získaných z daní a poplatků.

Samotný pojem sociální zabezpečení se váže až ke XX. století. Nicméně je nutno konstatovat, že se historicky vyvíjel. Původem latinské slovo „sociální“ se zprvu (1905) používalo jako vícevýznamové. Jednak se používalo ve smyslu společenský nebo přesněji týkající se společnosti. Ve třicátých létech XX. století se význam slova zužuje na týkající se vrstev hospodářský slabých, vykořisťovaných.

Sociální bezpečnost

Sociální bezpečnost

Historicky byl pojem sociální také spojován s pojmem bezpečnost. Spojení sociální bezpečnost od počátku 19. století používal S.J.A. Bolívar y Ponte. Ve své sociální reformě z roku 1826 takto označoval cíle své sociální politiky v souvislosti
s problémem sociální existence vojáků po odchodu z armády pro stáří či nemoc. Sliboval sociální bezpečnost pro všechny občany ve smyslu zavedení státní sociální péče.

Samotný pojem sociální zabezpečení pochází pravděpodobně z ruštiny (обеспечéние), když se o něm zmiňuje program Všesvazové komunistické strany (bolševiků) z roku 1919. Byl chápán daleko šířeji než pojem sociální bezpečnost. Šlo o výraz plánu extenzivní všestranné péče státu o občana.

Oficiálně byl pak použit (1935) v USA v zákonu o důchodovém pojištění. Významně se rozšířil po II. válce zejména po přijetí Úmluvy MOP č. 102/195 ve smyslu zabezpečení pro případ nouze.

Slovník jazyka českého z roku 1948 uvádí slovo sociální v těchto významech :

- vztahující se ke společnosti,

- týkající se zlepšování společenských poměrů,

- týkající se společnosti,

- organizované shromáždění nebo hnutí.

Je možno konstatovat, že v současnosti je pojem sociální zabezpečení, z hlediska jeho obsahu dostatečné znám. Nicméně jeho definice je obtížná. V odborné literatuře nebyla dosud nesporně vymezena.

Řada autorů se k samotnému pojmu sociální zabezpečení staví odtažitě, což je zdůvodňováno tím, že se jedná o nepřesný překlad cizojazyčných výrazů pro podobný systém. Přesný překlad obdobného pojmu používaného v různých evropských jazycích je „sociální bezpečnost“ (např. „Sozialsicherheit“, „social security“, securité sociale“, seguridad social“).

1.4.4 FUNKCE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

• Funkce sociálního zabezpečení se utvářely postupně v souladu s historickými podmínkami v jednotlivých zemích. V čase měly různou váhu.

• Funkcemi sociální politiky můžeme rozumět schopnost sociální politiky dosáhnout vymezeného cíle.

Za funkce sociálního zabezpečení lze pokládat:

a) sociálně kurativní péče

b) sociálně preventivní funkce

c) sociálně stimulační funkce

d) sociálně homogenizační funkce

ad. a) sociálně kurativní péče (ochranná funkce) související s tradičním posláním sociálního zabezpečení, jejímž úkolem je překonávat nepříznivé důsledky vlivů negativně ovlivňujících sociální integraci člověka. Je považována za historicky nejstarší.

Jedná se o negativní vlivy

- objektivní (stáří, smrt živitele apod.) nebo

- subjektivní (např. sociálně patologické jevy: alkoholismus, kriminalita)

Tato funkce tvoří tradiční a stabilní prvek sociálních politik a je ji třeba neustále posilovat.
ad. b) sociálně preventivní funkce usiluje o předcházení nepříznivým sociálním vlivům např. chudobě, rozvodovosti, zdravotnímu ohrožení, nezaměstnanosti, kriminalitě... Jedná se opatření směřující k odstranění příčin, nepříznivých sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti

Tato funkce dnes neobyčejně sílí, předpokládá rozsáhlou osvětovou činnost a poradenství všeho druhu.

ad c) stimulační funkce usiluje o vytváření takového vztahu mezi zájmy jednotlivců (skupin) a zájmy společenskými, který je příznivý pro rozvoj ekonomiky i společnosti .

Obecně řečeno je jejím posláním podporovat, podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Jedná se o opatření vzdělávací politiky, zdravotní politiky, politika zaměstnanosti, podpora rodiny, populačního vývoje atd.

Snaží se aktivizovat člověka, aby se sám postaral o sebe a eventuelně pomáhal druhým.

ad d) homogenizační funkce přispívá ke sjednocení podmínek pro všechny občany (skupiny) v sociálním zabezpečení. Tj. :

• zajistit všem rovné šance (stejné startovací podmínky a garantovat nezbytný minimální životní standart)

• zabezpečit „bezporuchové“ fungování společenského systému spotřebou veřejných statků (školství, ochrana, justice,…).

Cílem je dosahovat vyššího stupně stejnorodosti (uspokojování základních životních potřeb, zájmů, hodnost, atd.)

Hlavním garantem přerozdělování je stát (který vybírá daně a příspěvky do pojišťovacích fondů).

1.4.5 FORMY A NÁSTROJE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

V souladu s mezinárodními pakty, smlouvami, chartami a jinými prameny mezinárodního práva poskytuje sociální zabezpečení lidem pomoc v případě :

- ohrožení zdraví a nemoc (lázeňská péče, nemocenské dávky),

- nezaměstnanosti,

- zdravotního poškození a invalidity,

- pracovního úrazu a nemoci z povolání,

- stáří,

- mateřství,

- rodičovství a

- úmrtí živitele (důchody pozůstalých).

Takovýmto způsobem poprvé vymezila obsah sociálního zabezpečení úmluva č. 102 z roku 1952 přijatá Mezinárodní organizaci práce, na kterou navazují další úmluvy a charty, včetně dokumentů Rady Evropy a Evropské unie.

Uvedené formy sociálního zabezpečení se mohou ve srovnání jednotlivých států lišit mírou realizace či použitím nástrojů k jejich realizaci. Z pohledu státu je hlavní charakteristikou jednotlivých forem sociálního zabezpečení především organizace provádění sociálního zabezpečení a tvorba zdrojů pro plnění nároků ze sociálního zabezpečení.

NÁSTROJE (PROSTŘEDKY) SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Historicky se vyvinulo několik nástrojů sociálního zabezpečení, kterými je sociální zabezpečení prováděno a je možné je znázornit takto:

*Nástroji (pilíři) systému sociálního zabezpečení jsou:*

Nástroji (pilíři) systému sociálního zabezpečení jsou:

*● pojištění (zdravotní, sociální)* *● sociální zaopatření nebo podpora* *● sociální pomoc* *● sociální služby.*

● pojištění (zdravotní, sociální)

● sociální zaopatření nebo podpora

● sociální pomoc

● sociální služby.

Dále můžeme pojištění dělit na :

- krátkodobé,

- dlouhodobé,

v ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ

Pro případ nemoci

Pro případ nemoci

Zdravotní pojištění je fakticky daň, která je součástí jednoho ze tří pilířů nemoci, kdy se pojištěnci hradí potřebná zdravotní péče v rozsahu stanoveném zákonem. Je postaveno na principu povinné přerozdělovací platby odvedené z výše příjmu, principu svobodné volby [4]

V průběhu II. světové války se v Anglii začal používat pojem národní pojištění. Tento pojem byl pak v roce 1948 použit i u nás pro označení reformovaného sociálního pojištění , které bylo univerzálním a komplexním systémem.

Současný systém sociálního pojištění spočívá v tom, že pojištěné osoby a jejich zaměstnavatelé povinně odvádějí příspěvky, jejichž výše se odvozuje od výdělků pojištěných osob a výše peněžní částky, kterou osoba obdrží v případě pojistné události, je odvozena od výše odvedeného příspěvku.

U sociálního pojištění a jeho využití pojištěnou osobou můžeme rozlišit v zásadě dvě časová období:

- před pojistnou událostí - tedy období, kdy se platí příspěvky, ale nenastala situace, pro kterou toto pojištění existuje

- při pojistné události nebo po ní – tedy období, kdy situace nastala a je nutné plnění

Podle mezinárodní klasifikace se sociální pojištění dělí na devět základních systémů

ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ 4. POJIŠTĚNÍ V MATEŘSTVÍ 5. POJIŠTĚNÍ VE STÁŘÍ 6. POJIŠTĚNÍ INVALIDITY 7. POJIŠTĚNÍ POZŮSTALÝCH 8. POJIŠTĚNÍ V NEZAMĚSTNANOSTI 9. RODINNÉ PŘÍDAVKY.

ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ

NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ

4. POJIŠTĚNÍ V MATEŘSTVÍ

5. POJIŠTĚNÍ VE STÁŘÍ
6. POJIŠTĚNÍ INVALIDITY

7. POJIŠTĚNÍ POZŮSTALÝCH

8. POJIŠTĚNÍ V NEZAMĚSTNANOSTI

9. RODINNÉ PŘÍDAVKY.

Ø Nemocenské Ø Peněžitá pomoc v mateřství Ø Podpora při ošetřování čl. rod. Ø Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

Ø Nemocenské

Ø Peněžitá pomoc v mateřství

Ø Podpora při ošetřování čl. rod.

Ø Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

Ze systému sociálního zabezpečení vyplácí OSZZ ze státního rozpočtu z příjmu z pojistného

Ze systému sociálního zabezpečení vyplácí OSZZ ze státního rozpočtu z příjmu
z pojistného

Důchodové pojištění

Důchodové pojištění

Náklady léčení (zdravotní pojišťovny)

Náklady léčení (zdravotní pojišťovny)

Z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) se poskytují
2 dávky:

nemocenské

peněžitá pomoc v mateřství

Dále můžeme pojištění dělit na

- krátkodobé, což jsou pojištění v nemoci, mateřství a nezaměstnanosti,

- dlouhodobé, kterými jsou pojištění ve stáří, invaliditě a při ztrátě živitele.

POJISTNÉ

Shrnutím lze konstatovat, že pojistné na sociální zabezpečení je pravidelná platba odváděná na :

Ø zaměstnavatelé

b)

*Pojistné se stanoví z* ◙ měsíčního vyměřovacího základu u zaměstnanců ◙

Pojistné se stanoví z

◙ měsíčního vyměřovacího základu u zaměstnanců ◙

▀ Zaměstnavatelé hradí pojistné ve výši celkem 24,8 % úhrnu měsíčního vyměřovacího základu všech zaměstnanců (pro hlavní výdělečnou činnost činí minimální měsíční vyměřovací základ 25 % a pro vedlejší výdělečnou činnost 10 % průměrné mzdy stanovené vyhláškou MPSV. Pro rok 2016 činila průměrná mzda 27 006 Kč), z toho - 2,1 % na nemocenské pojištění, - 21,5 % na důchodové pojištění, - 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti. ▀ Za zaměstnance odvádí zaměstnavatel pojistné na důchodové zabezpečení ve výši 6,5 % měsíčního vyměřovacího základu. Celkově je tedy za zaměstnance odvedeno na důchodové pojištění 21,5 + 6,5 = 28 % vyměřovacího základu. Pro hlavní výdělečnou činnost činí minimální měsíční vyměřovací základ 25 % a pro vedlejší výdělečnou činnost 10 % průměrné mzdy stanovené vyhláškou MPSV.

▀ Zaměstnavatelé hradí pojistné ve výši celkem 24,8 % úhrnu měsíčního vyměřovacího základu všech zaměstnanců (pro hlavní výdělečnou činnost činí minimální měsíční vyměřovací základ 25 % a pro vedlejší výdělečnou činnost 10 % průměrné mzdy stanovené vyhláškou MPSV. Pro rok 2016 činila průměrná mzda 27 006 Kč), z toho

- 2,1 % na nemocenské pojištění,

- 21,5 % na důchodové pojištění,

- 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti.

▀ Za zaměstnance odvádí zaměstnavatel pojistné na důchodové zabezpečení ve výši 6,5 % měsíčního vyměřovacího základu.

Celkově je tedy za zaměstnance odvedeno na důchodové pojištění 21,5 + 6,5 = 28 % vyměřovacího základu.

Pro hlavní výdělečnou činnost činí minimální měsíční vyměřovací základ 25 % a pro vedlejší výdělečnou činnost 10 % průměrné mzdy stanovené vyhláškou MPSV.

Osoby samostatně výdělečně činné hradí 29,2 % ročního vyměřovacího základu, z toho:

-          28 % na důchodové pojištění,

-          1,2 % na státní politiku zaměstnanosti, a

-          2,1 % pokud se účastní nemocenského pojištění.

Sociální pojištění, které je v současném světě nejrozšířenější se vyznačuje těmito pojmovými znaky :

Sociální pojištění, které je v současném světě nejrozšířenější se vyznačuje těmito pojmovými znaky :
■ jedná se o povinné a zákonem uložené pojištění,
■ má zákonem stanovený osobní rozsah, tj, jak okruh povinně pojištěných osob, tak okruh povinných plátců pojistného,
■ má zákonem stanovený věcný rozsah, tj. pojištěné sociální událostí, podmínky vzniku a trvání nároku, jakož i jeho výši,
■ zákon stanoví i způsob správy a financování.
Sociální pojištění fakticky nutí občany postarat se o svou budoucnost a budoucnost své rodiny odložením části osobní spotřeby , a to nikoliv na úkor veřejných daní. Současná sociální reforma je poznamenána přechodem o „socialistického“ pojetí sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. K reformě patří i zavedení pojištění v nezaměstnanosti, obnovení úrazového pojištění a omezování přídavků na děti jen na nízko příjmové rodiny
či občany.
v SOCIÁLNÍ ZAOPATŘENÍ

Solidární systém

Jedná se o solidární sociální systém poskytování peněžitých dávek v případech definovaných smlouvou nebo zákonem. Solidárnost je dána tím, že v zátěžových situacích je zde člověk podpořen z daňového systému, do kterého movití občané přispívají více než občané nemovití Jedná se tak o finanční převody ve prospěch těch osob, které splnily podmínky vzniku nároku, aniž si takový nárok „koupili“ placením zvláštních cílených příspěvků, jak je například činěno u pojistného v sociálním pojištění, nebo ho získali splněním stanovených hranic potřebnosti, tj. testováním majetku.
Historicky patří sociální zaopatření k nejstarším formám sociálního zabezpečení.
Již v antických státních útvarech byli vojenští veteráni odměňování přidělováním půdy. V Babylonii pozůstali synové po vojácích dostávali vojenský příděl. Na našem území se za Marie Terezie začaly vyplácet státní penze laickým a nešlechtickým státním úředníkům, kteří po prohraných válkách s Pruskem byli povolání k modernizaci státní správy. Za vlády císaře Josefa II. byl pak systém státních penzí dále propracován.

V ČR se forma sociálního zaopatření používá v systému státní sociální podpory.
STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA (SSP)
U nás zavedena teprve v roce 1995 (zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů) jako soustava státních zaopatřovacích dávek poskytovaných ze státního rozpočtu určitým skupinám osob. Státní sociální podpora je v rámci práva sociálního zabezpečení organizovaná solidarita mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociálních události. Je tvořena systémem státních dávek učených především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Všechny dávky státní sociální podpory mají obligatorní charakter, hlavním kritériem pro přiznání některých z nich je příjmová situace rodiny.
Řeší sociální situace, které společnost, na základě určitého konsensu, uzná za hodné zřetele, tj. situace, kdy je účelné rodinu, především rodinu s dětmi podpořit.
Jedná se především o:
w narození dítěte
w péči rodičů o dítě v jeho raném stádiu vývoje
w výchovu dítěte po celou dobu jeho přípravy na povolání atd.

Při posuzování nároků na dávky SSP se netestuje majetek rodiny, pouze příjmy, a to také pouze u některých dávek. Dávky mohou být kumulovány.

Systém státní sociální podpory tvoří:

V závislosti na příjmu rodiny jsou poskytovány přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné. Bez ohledu na příjem rodiny se poskytují rodičovský příspěvek a pohřebné.

▀ dávky poskytované
v závislosti na výši příjmu

◙ přídavek na dítě

◙ příspěvek na bydlení

◙ porodné

▀ ostatní dávky

◙ rodičovský příspěvek

◙ pohřebné

Dávky SSP zohledňují jak příjmovou tak i sociální situaci rodiny. Čím je v rodině více nepříznivých sociálních událostí, tím více a vyšších dávek je rodině poskytováno. Rodina může pobírat více dávek SSP souběžně.
Neplnění povinné školní docházky dítěte, za něž je rodiči pravomocně uložena sankce za neplnění povinností souvisejících s řádným plněním povinné školní docházky, má za důsledek postih v podobě snížení výplaty rodičovského příspěvku.
DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY
Přídavek na dítě
Přídavek na dítě je základní dlouhodobou dávkou poskytovanou rodinám s dětmi. Nárok mají rodiny s příjmem do 2,7 násobku životního minima. Přídavek na dítě je poskytován ve třech výších podle věku dítěte.

Věk nezaopatřeného dítěte

Přídavek na dítě v Kč měsíčně

do 6 let

500

6 – 15 let

610

15 – 26 let

700

Příspěvek na bydlení
Touto dávkou stát přispívá na náklady na bydlení rodinám a jednotlivcům s nízkými příjmy. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny je nižší než příslušné normativní náklady stanovené zákonem.

Porodné

Touto dávkou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením dítěte, nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině. Nárok na porodné má rodina, které se narodilo první nebo druhé živé dítě a jejíž příjem v kalendářním čtvrtletí předcházejícím narození dítěte byl nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Výše porodného činí cca 13 000 Kč na první živě narozené dítě, při narození druhého živého dítěte je to 10 000 Kč.

Rodičovský příspěvek

Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně, celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky   300 000 Kč Kč, nejdéle do 4 let věku dítěte.
Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na uvedený vyměřovací základ: pokud 70 % 30 násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku je omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně. V případě, že vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší. Volbu výše rodičovského příspěvku je možno měnit jedenkrát za tři měsíce.
Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.
Podmínkou nároku na rodičovský příspěvek je, že dítě mladší 2 let navštěvuje jesle, mateřskou školu nebo jiné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci. Dítě může navštěvovat léčebně rehabilitační zařízení nebo jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro zdravotně postižené předškolní děti v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně. Dítě zdravotně postižené může navštěvovat jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně. Dítě, jehož osamělý rodič nebo oba rodiče jsou závislí na pomoci jiné osoby ve stupni III nebo IV, může navštěvovat jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně. U dítěte, které dovršilo 2 roky věku, není docházka do zařízení omezena.
Příjmy rodiče nejsou sledovány. Rodič může při nároku na výplatu rodičovského příspěvku zlepšovat sociální situaci rodiny výdělečnou činností, ale musí v této době zajistit péči o dítě jinou zletilou osobou.

Pohřebné

Na pohřebné má nárok osoba, jež vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR. Výše pohřebného je stanovena pevnou částkou 5 000 Kč.
Nárok na dávky má občan České republiky, pokud on a s ním posuzovaní členové domácnosti mají trvalý pobyt na území České republiky. U cizince se za trvalý pobyt na území České republiky považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne hlášení k pobytu. Do této doby se nezapočítává období, kdy je osoba žadatelem o azyl.
Nárok na výplatu dávek zaniká uplynutím 3 měsíců ode dne, za který dávky náleží. U dávek jednorázových zaniká nárok uplynutím 1 roku ode dne, za který dávka náleží.
Příjmy rozhodné pro nárok na dávky státní sociální podpory zahrnují především příjmy ze závislé činnosti, příjmy z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti a dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a podporu v nezaměstnanosti včetně obdobných příjmů z ciziny. Do rozhodného příjmu se započítávají tzv. čisté příjmy.
Rodinou se pro účely státní sociální podpory rozumí soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě je považováno dítě do skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí povolání, nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku.
Tento způsob hmotného zabezpečení občanů, splňujících nárok na výplatu konkrétní dávky, je financován ze státního rozpočtu ČR.
Pojmovými znaky státní sociální podpory jsou:
■ jedná se o povinný a zákonem upravený nedistributivní systém,
■ má zákonem stanovený osobní rozsah, tj. okruh povinně zaopatřených osob,
■ má zákonem stanovený věcný rozsah, tj. podmínky vzniku a trvání nároku, jakož i jeho výši,
■ poživatel dávky do systému finančně nepřispívá
■ systém je financován se státního rozpočtu nebo podle jiných pravidel úhrady nákladů z veřejnoprávních prostředků.
Dávky SSP vyřizuje úřad práce příslušný podle místa trvalého bydliště žadatele (v Praze úřady městských částí)

v SOCIÁLNÍ POMOC

Poskytnutí pomoci potřebným

Sociální pomoc se řadí k nejstarším formám přerozdělení. Samotný pojem sociální pomoc nahradil v historii používané pojmy „chudinská péče“ či „podpora“. Fakticky je prováděná tak, že konkrétní subjekt poskytne pomoc těm nebo tomu, kdo ji prokazatelně potřebuje. Je-li pak poskytovatelem pomoci stát nebo jiná veřejnoprávní instituce, jedná se o státní sociální pomoc. Jejími příjemci jsou pak pouze fyzické osoby ve stavu hmotné nouze a je směřována na uspokojování jejich potřeb, a to v přiměřeném a nezbytném rozsahu.
Současné pojetí sociální pomoci zdůrazňuje aktivní úlohu adresáta pomoci a jeho občanskou odpovědnost za sebe i svou rodinu. Této odpovědnosti není nijak zbavován ani za situace, že se dostal do stavu hmotné nouze, kterou není schopen vlastními silami překonat a jiné formy podpory ze systému státní sociální podpory či sociálního pojištění nelze použít, když na ně nevzniknul nárok nebo nárok vzniknul, ale nestačí k překonání negativní sociální situace
V České republice existují dva typy dávek sociální pomoci
Ø dávky v hmotné nouzi,
Ø dávky sociální péče.
Dávky v hmotné nouzi
Dávky v hmotné nouzi jsou moderní formou pomoci státu osobám, které mají nedostatečné příjmy, a nemohou si zajistit uspokojení základních potřeb sami. Vyplácení sociálních dávek v hmotné nouzi je jedním ze způsobů boje státu proti sociálnímu vyloučení svých občanů. Zároveň by měl systém člověka motivovat ke snaze postarat se o sebe sám a vychází z principu, že by se pracující člověk měl mít lépe než člověk, který se práci vyhýbá.

Stát vyplácí tři typy dávek v hmotné nouzi - jsou to:
příspěvek na živobytí
doplatek na bydlení
dávky mimořádné okamžité pomoci
Osoba v hmotné nouzi
Osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit (uplatněním nároků
a pohledávek, prodejem nebo využitím majetku) a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním.
Příspěvek na živobytí
Příspěvek na živobytí se posuzuje individuálně podle momentální situace žadatele
a může jej pobírat osoba, která nemá dostatečný příjem na pokrytí základních potřeb. Výše příspěvku na živobytí se odvíjí od částek existenčního a životního minima.
Doplatek na bydlení
Doplatek na bydlení má pomoci člověku, který není schopen z vlastních zdrojů uhradit náklady spojené s bydlením. Tato dávka v hmotné nouzi je vyplácena majiteli nemovitosti nebo nájemci bytu nebo domu, pokud v ní má trvalé bydliště. Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby žadateli po uhrazení nákladů na bydlení zbyla ještě alespoň částka nutná k živobytí.
Vyplácení doplatku na bydlení je však také časově omezeno. Žadatel jej může pobírat maximálně 84 měsíců v posledních 10 letech. Toto mezení neplatí pro domácnosti, kde mají všichni členové rodiny více než 70 let nebo jsou zdravotně postižení a bydlí v domě speciálně určených pro tuto skupinu obyvatel.
Mimořádná okamžitá pomoc
Mimořádná okamžitá pomoc je poskytována osobám, které se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Velmi často je tato dávka využívána při živelních pohromách – například povodních. V tomto případě můžete od státu dostat okamžitě až 51 150 korun.
DÁVKY SOCIÁLNÍ PÉČE
Dávky sociální péče jsou vedle dávek v hmotné nouze druhým pilířem státní sociální pomoci. Mezi dávky sociální péče tak patří:
příspěvek pro zdravotně postižené
příspěvek na péči
Příspěvek pro zdravotně postižené
Příspěvek pro zdravotně postižené může požadovat pouze osoba zdravotně postižená
a to ještě jen za splnění některých určitých podmínek, které se vztahují ke každému jednotlivému druhu příspěvku a definují rozsah postižení pro nárok na daný příspěvek. Osoba s hendikepem tak může získat příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku, výpůjčku zvláštní pomůcky nebo průkaz osoby se zdravotním postižením.
Příspěvek na péči
Příspěvek na péči je určen lidem, kteří jsou díky zdravotním indispozicím odkázáni na pomoc jiné osoby. Příspěvek na péči však přitom patří nemocné osobě, nikoliv osobě, která se o dotyčného stará. Zákon definuje čtyři úrovně závislosti od mírné až po úplnou a od toho se odvíjí výše příspěvku na péči.
Státní sociální pomoc se vyznačuje těmito pojmovými znaky :
■ jedná se o povinný, zákonem upravený nedistributivní systém,
■ má zákonem stanovený osobní rozsah, tj, jak okruh povinně zaoptřených osob,
■ má zákonem stanovený věcný rozsah, tj. podmínky vzniku a trvání nároků, jakož i jejich výši,
■ zákon stanoví způsob ověřování potřebnosti,
■ poživatel pomoci (dávky) do systému finančně nepřispívá,
■ systém je spravován z pověření státu obcemi a je financován zpravidla ze státního,
ale i jiného veřejnoprávního rozpočtu či jiných pravidel.

Typické je pro státní sociální pomoc, že je zaměřená na :
● staré občany,
● zdravotně postižené občany,
● dlouhodobě nezaměstnané občany,
● nízkopříjmové a rozvrácené rodiny,
● občany sociálně dezintegrované (občané závislí na alkoholu nebo drogách, bezdomovci apod.), přičemž zde nehraje roli zda jsou dezintegrováni na základě vlastního zavinění nebo z objektivních příčin.

v SOCIÁLNÍ SLUŽBY
Historickými formami sociálních služeb bylo zřizování a provozování různých útulen, špitálů, božích domů apod., které poskytovaly různé stupně péče a služeb sirotkům, nemocným, prostitutkám, starým lidem, atd., kteří nebyli schopni nebo se nemohli o sebe postarat a dostali se tak na okraj společnosti.
Cílem sociálních služeb je:
zachovávat lidskou důstojnost klientů,
vycházet z individuálně určených potřeb klientů,
rozvíjet aktivně schopnosti klientů,
zlepšit nebo alespoň zachovat soběstačnost klientů,
poskytovat služby v zájmu klientů a v náležité kvalitě.
Základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Obsah základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví příslušný prováděcí předpis.
Je třeba upozornit, že bezplatnost nepatří k pojmovým znakům sociálních služeb, takže jsou poskytovány jak bezúplatně, tak za úplatu.
Poskytovatelé sociálních služeb
Obce a kraje dbají na vytváření vhodných podmínek pro rozvoj sociálních služeb, zejména zjišťováním skutečných potřeb lidí a zdrojů k jejich uspokojení; kromě toho sami zřizují organizace poskytující sociální služby.
Nestátní neziskové organizace a fyzické osoby, které nabízejí široké spektrum služeb, jsou rovněž významnými poskytovateli sociálních služeb.
Ministerstvo práce a sociálních věcí je nyní zřizovatelem pěti specializovaných ústavů sociální péče.
Z uvedeného vyplývá, že v širším pojetí jsou sociální služby poskytovány

Ø přímo veřejnoprávní institucí,
Ø soukromoprávní institucí za podpory a z prostředků veřejnoprávní instituce,
Ø soukromoprávními institucemi poskytujícími služby se státní akreditaci a pod odborným dohledem státu.
DUHY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
a) Sociální poradenství
b) Služby sociální péče
c) Služby sociální prevence

Sociální poradenství

Základní sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení jejich situace.

Odborné sociální poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské
a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů.

Služba se poskytuje bez úhrady.

Služby sociální prevence

Poskytované bez úhrady

Raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory
a osoby se zdravotním postižením, terénní programy

Poskytované za úhradu

Azylové domy, domy na půl cesty , nízkoprahová denní centra (osoby hradí úhradu za stravu ve výši stanovené poskytovatele), noclehárny, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, sociální rehabilitace

Služby sociální péče

Osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské
a předčitatelské, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních.

Služby sociální péče se poskytuje bez úhrady.

Shrnutí kapitoly

Tato rozsáhlá úvodní kapitola se vzhledem k dalším předmětům vyučovaným na fakultě a věnujícím se sociální problematice obecně shrnuje vstupní instituty sociálního zabezpečení, které je třeba zmínit pro vstup do problematiky práva sociálního zabezpečení.

2      instituce sociálního zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

V této části studijní opory je řešena problematiky všech nejvýznamnějších státních
i nestátních institucí, jejichž základní činnosti je zabezpečení a realizace některých z odvětví sociálního zabezpečení v ČR.

Cíle kapitoly

Výklad je podán o zákonném vymezení a obsahu činnosti
-          Ministerstva práce a sociálních věcí
-          Úřadu práce,
-          České správě sociálního zabezpečení apod.

Klíčová slova kapitoly

Ministerstvo, úřad práce, kontaktní pracoviště, správa sociálního zabezpečení, inspekce práce, sociální zabezpečení

2.1    MINISTERSTVO   PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ
Do kompetence ministerstva patří především
▀ sociální politika (problematika zdravotně postižených, sociální služby, sociální dávky, rodinná politika apod.),                                                                                                                     ▀ sociální pojištění (důchody, nemocenské, apod.),
▀ oblast zaměstnanosti (trh práce, podpora zaměstnanosti, zahraniční zaměstnanost apod.),
▀ pracovněprávní legislativa,                                                                                                     ▀ bezpečnost a ochrana zdraví při práci,                                                                                            ▀ rovné příležitosti pro ženy a muže (genderová problematika),                                                         ▀ evropská integrace a oblast čerpání finanční pomoci z fondů Evropské unie (EU).

Mezi organizace podřízené MPSV patří :
Ø Úřad práce ČR (ÚP ČR),
Ø Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ),
Ø Státní úřad inspekce práce (SÚIP) a
Ø Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD).
(Podrobněji viz. dále)
MPSV je zřizovatelem pěti ústavů sociální péče.^{^[5]}
V lednu 2014 resort zaměstnával 21 tisíc lidí a služby veřejnosti poskytoval prostřednictvím poboček svých specializovaných úřadů, které sídlí minimálně v každém okresním městě.
2.2    ÚŘAD PRÁCE ČESKÉ REPUBLIKY
Úřad práce ČR tvoří
§ generální ředitelství,
§ krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu (14 krajských poboček“).                     ▫ součástí krajských poboček jsou kontaktní pracoviště.
Plní úkoly v oblasti
ü zaměstnanosti,
ü ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,
ü státní sociální podpory.
Kontaktní pracoviště
Jsou organizačními útvary krajských poboček. Součástí kontaktního pracoviště mohou být detašovaná, či dislokovaná územní pracoviště, popř. výjezdní pracoviště.
Od 1. 1. 2012 lze vyřídit veškeré služby v oblasti
◙ zaměstnanosti,                                                                                                                                            ◙ státní sociální podpory,                                                                                                                                               ◙ pomoci v hmotné nouzi,                                                                                                        ◙ dávek pro osoby se zdravotním postižením
na 423 kontaktních pracovištích Úřadu práce ČR a 26 detašovaných, resp. výjezdních pracovištích Úřadu práce ČR.

PŮSOBNOST KONTAKTNÍCH PRACOVIŠŤ ÚŘADŮ PRÁCE V OBLASTI

ZAMĚSTNANOSTI

▀ Vůči osobám se zdravotním postižením

zabezpečuje pracovní rehabilitaci zaměřenou na získání a udržení vhodného zaměstnání
může poskytnout příspěvek na vytvoření a provoz chráněného pracovního místa, pokud se tyto osoby rozhodnou vykonávat samostatnou výdělečnou činnost
poskytuje poradenské služby pro volbu přípravy k práci osob se zdravotním postižením

▀ Vůči zájemcům o zaměstnání

poskytuje služby spojené se zprostředkováním vhodného zaměstnání
může zabezpečit rekvalifikaci, vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce                (Zájemcem o zaměstnání je osoba, která má zájem o zprostředkování zaměstnání a za tím účelem požádá o zařazení do evidence zájemců o zaměstnání kteroukoliv krajskou pobočku Úřadu práce ČR na území České republiky).

▀ Vůči zaměstnavatelům

poskytuje poradenské a informační služby v oblasti pracovních příležitostí
vyhledává na volná pracovní místa uchazeče o zaměstnání a zájemce o zaměstnání
poskytuje informace a poradenství v otázkách spojených se zaměstnáváním osob se zdravotním postižením
poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a spolupracuje při vytváření a přizpůsobování pracovních míst a pracovních podmínek pro osoby se zdravotním postižením
může poskytnout v rámci aktivní politiky zaměstnanosti
příspěvek na vytvoření pracovních příležitostí v rámci veřejně prospěšných prací
příspěvek na společensky účelná pracovní místa
překlenovací příspěvek
příspěvek na zapracování
příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program
příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa a na provoz chráněného pracovního místa
příspěvek na vytvoření chráněné pracovní dílny a na provoz chráněné pracovní dílny
úhradu nákladů rekvalifikace prováděné v zájmu dalšího pracovního uplatnění jejich zaměstnanců
úhradu nákladů na přípravu k práci osob se zdravotním postižením v rámci jejich pracovní rehabilitace

  Cizincům

uděluje povolení k zaměstnání v České republice

(Cizincem se pro účely zaměstnávání rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem).

▀ Ostatní činnosti Úřadu práce České republiky

zabezpečuje a podporuje projekty a opatření v oblasti trhu práce, včetně účasti na mezinárodních programech a projektech
vykonává kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti
povoluje výkon umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti dítěte
sleduje plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
zabezpečuje mzdové nároky zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele
přijímá a zajišťuje vyřízení stížností občanů
rozhoduje, zda jde o osobu zdravotně znevýhodněnou, popřípadě o tom, že fyzická osoba se nepovažuje za osobu zdravotně znevýhodněnou
uděluje a odnímá povolení ke zprostředkování zaměstnání a vede evidenci agentur práce

▀ Vůči uchazečům o zaměstnání

poskytuje služby spojené se zprostředkováním vhodného zaměstnání
vyplácí podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci
může zabezpečit rekvalifikaci, vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce
může poskytnout příspěvek na zřízení společensky účelného pracovního místa za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti                                                                                           (Uchazečem o zaměstnání je osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce ČR, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je Úřadem práce ČR zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání).

▀ Vůči všem občanům

◙ poskytuje informační služby v oblasti pracovních příležitostí, zejména informace o

volných pracovních místech v České republice a zemích EU
situaci na trhu práce v České republice a zemích EU
podmínkách zaměstnávání v zahraničí
možnostech dalšího vzdělávání

◙ poskytuje poradenské služby pro

volbu povolání
volbu rekvalifikace
zprostředkování vhodného zaměstnání

PŮSOBNOST KONTAKTNÍCH PRACOVIŠŤ ÚŘADŮ PRÁCE V OBLASTI SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

▀ v oblasti nepojistných sociálních dávek úkoly správního orgánu prvního stupně dle zákona o státní sociální podpoře, zákona o pomoci v hmotné nouzi, zákona o sociálních službách, zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a zákona o sociálně-právní ochraně dětí zejména tyto úkoly:
◙ rozhoduje ve správním řízení o přiznání příslušné dávky.
 Přídavek na dítě
Přídavek na dítě je základní dlouhodobou dávkou poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí. Při poskytování dávky je testován příjem rodiny v předchozím kalendářním roce. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.
 Příspěvek na bydlení
Příspěvek na bydlení přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.
 Rodičovský příspěvek
Na rodičovský příspěvek má rodič nárok, jestliže po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o nejmladší dítě v rodině. Při poskytování této dávky není testován příjem rodiny ani výdělečná činnost pečujícího rodiče.
 Dávky pěstounské péče
Od 1. ledna 2013 jsou dávky pěstounské péče upraveny zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (odměnu pěstouna,. příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla, příspěvek při převzetí dítěte
 Porodné
Porodné je dávka, kterou se jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního dítěte. Při poskytnutí dávky je testován příjem rodiny v předchozím kalendářním čtvrtletí. Za příjem není považován rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.
 Pohřebné
Touto dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Příjem rodiny se netestuje.

2.3    ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Organizační struktura

Strukturu ČSSZ tvoří    :

● ústředí ČSSZ,                                                                                                                                     ● pracoviště ČSSZ (regionální),
Pracoviště ČSSZ Brno
Pracoviště ČSSZ České Budějovice
Pracoviště ČSSZ Hradec Králové
Pracoviště ČSSZ Ostrava
Pražská správa sociálního zabezpečení
Pracoviště ČSSZ Plzeň
Pracoviště ČSSZ Střední Čechy
Pracoviště ČSSZ Ústí nad Labem
● okresní správy sociálního zabezpečení,                                                                                                   ● Pražská správa sociálního zabezpečení a Městská správa sociálního zabezpečení Brno
   a jejich územní pracoviště.
Vznik České správy sociálního zabezpečení
Česká správa sociálního zabezpečení je samostatnou rozpočtovou organizací podřízenou Ministerstvu práce a sociálních věcí, která fakticky vznikla sloučením Úřadu důchodového zabezpečení v Praze, České správy nemocenského pojištění a Správy nemocenského pojištění Svazu českých a moravských výrobních družstev.
Byla ustavena, s účinností od 1. září 1990, zákonem ČNR č. 210/1990 Sb., o změnách
v působnosti orgánů České republiky a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, kterým byl novelizován zákon ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení je v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích organizační složkou státu, není tedy samostatnou právnickou osobou. Tím však není dotčena její působnost podle zvláštních právních předpisů (zejména z oblasti sociálního zabezpečení) a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Působnost České správy sociálního zabezpečení
Česká správa sociálního zabezpečení jako orgán státní správy vykonává působnost v oblasti
■ sociálního zabezpečení                                                                                                                         ▪ důchodového pojištění.                                                                                                                        ▪ nemocenského pojištění,                                                                                                                  ■ lékařské posudkové služby.
Plní také úkoly vyplývající z mezistátních úmluv o sociálním zabezpečení a podle koordinačních nařízení Evropské unie je styčným místem vůči zahraničním institucím pro
▫ peněžité dávky v nemoci a mateřství,                                                                                                   ▫ důchody a peněžité dávky v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání.
Kompetence ČSSZ jsou upraveny zákonem ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona plní ČSSZ tyto úkoly :
rozhoduje      (rozhodovací působnost)                                                                                                                     ▫ o dávkách důchodového pojištění, pokud není v uvedeném zákoně stanoveno,
že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek,                                                                                                                                                ▫ o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat,                                                                                           ▫ o povinnosti organizace nahradit neprávem vyplácené částky na dávce důchodového pojištění, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat,                                                                 ▫ o odvoláních ve věcech, v nichž v prvním stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení,                                                                                                                               ▫ o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno,
vybírá pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zvláštního zákona,
jedná před soudem v řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení,
plní úkoly při výplatě dávek sociálního zabezpečení do ciziny,
řídí a kontroluje činnost okresních správ sociálního zabezpečení,
dává souhlas ke změně pobytu práce neschopného občana při jeho odjezdu do ciziny,
zajišťuje vydávání tiskopisů předepsaných podle zákona.
2.4    STÁTNÍ ÚŘAD INSPEKCE PRÁCE
Státní úřad inspekce práce (dále jen „úřad“) je řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Státní úřad inspekce práce a jeho oblastní inspektoráty jsou orgány státní správy, jejichž hlavním úkolem je kontrola dodržováni povinností plynoucích z pracovněprávních předpisů včetně předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.
V odůvodněných případech mohou orgány inspekce práce ukládat pokuty za spáchání přestupku nebo správního deliktu.
Kromě kontrol patří k základním úkolům Úřadu i inspektorátů poradenská, konzultační
a osvětová činnost. Činnost Úřadu a inspektorátů se řídí zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.
SÚIP řídí osm oblastních inspektorátů práce (OIP Hlavní město Praha, OIP Středočeský kraj, OIP Jihočeský kraj a Vysočina, OIP Plzeňský a Karlovarský kraj, OIP Ústecký
a Liberecký kraj, OIP Královéhradecký a Pardubický kraj, OIP Jihomoravský a Zlínský kraj, OIP Moravskoslezský a Olomoucký kraj)
Hlavním cílem práce Úřadu a inspektorátů je a musí byt nikoliv represe, ale prevence, tedy snaha o předcházení negativním jevům – pracovním úrazům, nemocem z povolání
a haváriím technických zařízení – a snaha o co nejlepší přípravu na zdolávání následků takových dějů, pokud k nim dojde.
2.5    ÚŘAD PRO MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ
Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „Úřad“) byl zřízen ustanovením § 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Úřad je správním úřadem s celostátní působností a je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je zřízen jako orgán sociálně-právní ochrany dětí. V čele Úřadu stojí ředitel.
Úřad působí jako tzv. ústřední orgán podle celé řady mezinárodních smluv a podle nařízení Evropské unie. Předmětem činnosti je zejména pomoc:
•    při vymáhání výživného ze zahraničí a do zahraničí
•    při řešení případů tzv. mezinárodních únosů dětí
•    při zajištění práva styku
•    při mezinárodním osvojení
Úřad jako orgán ČR nemůže bez dalšího působit a zasahovat na území jiných států. Vždy je nezbytná spolupráce ze strany orgánů dotčeného státu, případně je Úřad a jeho klient orgánem dotčeného státu zastupován. Z této skutečnosti mohou vyplývat různá omezení a prodlevy při vyřizování žádostí klientů a státních orgánů ČR, a to bez zavinění Úřadu. Postup spolupráce mezi orgány států upravují mezinárodní smlouvy a nařízení Evropské unie
Dále Úřad vystupuje jako opatrovník (popřípadě kolizní opatrovník) v soudních řízeních ve věcech nezletilých s mezinárodním prvkem.
Úřad taktéž pomáhá při zajišťování návratu dětí do země jejich původu v případech, kdy se na území ČR ocitnou bez osoby, která by za ně odpovídala.
Úřad je jako státní orgán vázán rovněž Úmluvou o právech dítěte (New York 20. 11. 1989, publikována v č. 104/1991 Sb.), jeho předním hlediskem při jakékoli činnosti je tedy zájem dítěte.
2.6    ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY

Úkol provádět zákonné zdravotní pojištění je svěřen zdravotním pojišťovnám jako finančním institucím sui generis. Jedná se o

■ Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR ( VZP), která je zřízená přímo zákonem,

■ Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny

     ▪ resortní, zákonem určené zejména pro zaměstnance všech organizací založených nebo řízených jedním ministerstvem,

     ▪ oborové, určené pro zaměstnance jednoho oboru,

     ▪ podnikové, určené pro zaměstnance jednoho nebo více podniků

     ▪ další, např. mezirezortní, mezioborové.

Od roku 1993 na území České republiky působilo celkem 29 zdravotních pojišťoven. Tento počet se postupem času zredukoval na současných sedm.
V České republice nyní působí tyto zdravotní pojišťovny:
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,
a dále těchto 6 zaměstnaneckých pojišťoven:
Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky,
Česká průmyslová zdravotní pojišťovna,
Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví,
Zaměstnanecká pojišťovna Škoda,
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky,
Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna.
Pro činnost všech zdravotních pojišťoven platí, že:
●    jsou právnickými osobami s vlastní právní subjektivitou,                                                                                                                                      ●    hospodaří s vlastním majetkem a majetkem jím svěřeným,                                                   ●    vytvářejí a používají svůj vlastní účetní a informační systém, který musí navazovat na státní statistickou evidenci,                                                                                                          ●    nesměji zřizovat a provozovat zdravotnické zařízení ani podnikat s prostředky plynoucími z veřejného zdravotního pojištění,                                                                                                ●    vnější kontrolu činnosti provádí Ministerstvo zdravotnictví v součinnosti s Ministerstvem financí, zjištěné nedostatky mohou být řešeny i zavedením nucené správy až na jeden rok, Hospodaření zdravotních pojišťoven podléhá také kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu                                                                                                                                 ●     náklady zdravotní péče poskytnuté pojištěncům státními i nestátními zdravotnickými zařízeními hradí příslušná zdravotní pojišťovna na základě smluv uzavřených s těmito zařízeními.
Všechny zdravotní pojišťovny mají komplexní zodpovědnost po stránce odborné
i ekonomické za hrazené zdravotní služby poskytované každému z celkem
více než 10 milionů pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. V souladu s těmito stěžejními úkoly pak činnost zdravotních pojišťoven zahrnuje také řadu dalších souvisejících oblastí, jako např.
Ø vedení evidence pojištěnců (VZP ČR vede centrální registr všech pojištěnců),
Ø vedení evidence poskytovatelů zdravotních služeb,
Ø

Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (VZP) byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 a je zde pojištěno cca 75 % všech obyvatel ČR a je zde veden také největší počet pojištěnců, za které je plátcem pojistného stát.

Organizační strukturu VZP tvoří Ústředí se sídlem v Praze, krajské pobočky, územní pracoviště a úřadovny. Organizaci a postavení organizačních složek podrobně upravuje organizační řád VZP.

V čele VZP stojí ředitel VZP, kterého jmenuje (na 4 roky) a odvolává správní rada VZP. Ředitel VZP je statutárním orgánem VZP a jedná jejím jménem.

Orgány VZP ČR jsou:

Správní rada je tvořena 30 členy, z čehož 10 členů jmenuje a odvolává na návrh ministra zdravotnictví vláda a 20 členů je volených (odvolávaných) Poslaneckou sněmovnou PČR podle principu poměrného zastoupení politických stran ve Sněmovně.
Dozorčí rada je tvořena 13 členy, z čehož 3 členy na návrh ministrů práce
a sociálních věcí, zdravotnictví a financí jmenuje vláda a 10 členů je volených (odvolávaných) Poslaneckou sněmovnou PČR podle principu poměrného zastoupení politických stran ve Sněmovně.

Funkční období člena orgánu VZP je čtyřleté, přičemž vykonávat tutéž funkci je opětovně možné pouze ve dvou po sobě jdoucích funkčních obdobích. Členství v orgánech nezakládá pracovněprávní vztah k VZP. S funkci je spojena odměna ve výši stanovené ve zdravotně pojistném plánu a náhrada výdajů spojených s výkonem funkce.

Pro členství v orgánech všech zdravotních pojišťoven je vyžadována věková hranice nejméně 25 let, bezúhonnost, státní občanství a trvalý pobyt na území ČR.

kontrolní činnosti (jak plátců pojistného, tak i poskytovatelů zdravotních služeb), a další.

Shrnutí kapitoly

Kapitola je věnována popisu a zejména obsahu činnosti institucí s celostátní působnosti zaměřených na činnost v jednotlivých oblastech sociálního zabezpečení

[1] GOLDMANN, Radoslav a kol. Vybrané kapitoly ze sociálních disciplín. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 12.
[2] TOMEŠ, Igor. Právo sociálního zabezpečení. Praha: Všehrd, 1993, s. 32.
[3] Např. Papeže Pia XI., znovu pak byl zdůrazňován v roce 1991 papežem Janem Pavlem II
[4] 80 let sociálního pojištění, ČSSZ,Praha, 2005
[5] Centrum sociálních služeb Tloskov, Centrum pobytových a terénních sociálních služeb Zbůch, Centrum sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně-Chrlicích, Centrum Kociánka a Centrum sociálních služeb Hrabyně. Dále je zřizovatelem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (VÚPSV), Výzkumného ústavu bezpečnosti práce (VÚBP), Technické inspekce České republiky (TI ČR).

Osoby samostatně výdělečně činné hradí 29,2 % ročního vyměřovacího základu, z toho: - 28 % na důchodové pojištění, - 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti, a - 2,1 % pokud se účastní nemocenského pojištění.

Solidární systém

Systém státní sociální podpory tvoří:

▀ dávky poskytované v závislosti na výši příjmu *◙ přídavek na dítě* *◙ příspěvek na bydlení* *◙ porodné*

▀ ostatní dávky *◙ rodičovský příspěvek* *◙ pohřebné*

Věk nezaopatřeného dítěte	Přídavek na dítě v Kč měsíčně
do 6 let	500
6 – 15 let	610
15 – 26 let	700

Poskytnutí pomoci potřebným

Sociální poradenství *Základní* sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení jejich situace. *Odborné* sociální poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Služba se poskytuje bez úhrady.

Služby sociální prevence

Poskytované bez úhrady Raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, terénní programy

Poskytované za úhradu Azylové domy, domy na půl cesty , nízkoprahová denní centra (osoby hradí úhradu za stravu ve výši stanovené poskytovatele), noclehárny, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, sociální rehabilitace

Služby sociální péče Osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních. Služby sociální péče se poskytuje bez úhrady.

1 právo sociálního zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

Předchozí kapitoly byly věnovány rozborů obecných pojmů spojených se sociálním zabezpečením umožňujícím osvojit si jeho samotnou materiii. Jejich vymezení umožňuje zabývat se dále vznikem, změnami a zánikem právních vztahů sociálního zabezpečení, tj. jak jejich pramenu práva, tak právními skutečnostmi, které jsou předmětem právní reglementace práva sociálního zabezpečení.

Cíle kapitoly

Kapitola je zaměřena na výklad základních institutů práva sociálního zabezpečení tj. zejména :

- pojmu, předmětu a obsahu,

- právních vztahů (pramenu, právních skutečností),

- historie práva soc. zabezpečení apod.

Klíčová slova kapitoly

Odvětví práva, působnost, věcná, působnost osobní, působnost časová, právní skutečnost, prameny práva, právní událost, právní jednání.

1.1 POJEM PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Samostatné odvětví práva

Sociální politika se realizuje prostřednictvím různých nástrojů, z nichž hlavním nástrojem
je právo. Právo sociálního zabezpečení je relativně samostatným odvětvím českého právního řádu. Jeho samostatnost je možno odůvodnit jeho předmětem, metodou právní úpravy a zejména zájmem státu na jeho kodifikaci. Relativní samostatnost pak znamená, že je nedílnou součásti celého právního řádu a navazuje na další právní odvětví ( např. právo ústavní, pracovní právo, ale i právo správní, občanské a rodinné).

Jako relativně samostatné odvětví práva se právo sociálního zabezpečení konstituovalo poměrně nedávno. Ještě v osmdesátých létech minulého století učebnice pracovního práva zařazovaly právo sociálního zabezpečení jako pododvětví pracovního práva. Vyskytovaly se i názory , že se jedná o zvláštní část práva správního. V současné době je ovšem obecně zastáván názor, že právo sociálního zabezpečení vykazuje vlastní specifické znaky , které je od jiných právních odvětví znatelně odlišují.

V objektivním smyslu rozumíme právem sociálního zabezpečení :

Definice

„souhrn právních norem, které upravují schování subjektů ve společenských vztazích vznikajících při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci občanům, kteří v důsledku právem akceptovaných sociálních události, takové plnění či pomoc potřebují“.

1.2 HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Před vznikem moderní společenské formy – buržoazního státu bylo řešení sociálních problémů výjimečným jevem. O své členy se musela postarat vždy především rodina,
v prvobytně pospolné společnosti kmenové společenství. Ani v otrokářském řádu nelze nalézt nějakou sociální ochranu občanů. Otroci byli majetkem svého pána a chránil-li je pán při nemoci nebo zranění, chránil tak svůj majetek. Mezi první sociální opatření patřilo rozdávání chleba, nařízené římskými císaři. I svobodná chudina měla své sociální problémy, zejména co se týkalo schopnosti platit daně, na druhou stranu byla schopná plodit vojsko, a tím pro společnost žádoucí. Svobodné obyvatelstvo si za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí vytvářelo spolky.

První formy ochrany pracujících přinesl středověk, byly to cechy a bratrstva, později
i čelední řády a chudinská péče. V předhusitských dobách byla hlavní formou zajištění starých osob, chromých, slepých nebo nemocných, almužna z individuální žebroty. Později se charitativní činnosti ujímala církev, dobrovolnou chudinskou péči zajišťovala
z příspěvků, které se vybíraly při bohoslužbách. Zároveň se vytvářely svépomocné podpůrné spolky, organizované původně jako hornická bratrstva, jejichž úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a rodinám, které po nich zůstaly. Z těchto hornických cechů vznikaly hornické nemocenské pokladny, o nichž je záznam z r. 1527, kdy jejich statut byl potvrzen tehdejším českým králem Ferdinandem I.

V roce 1661 byl v českých zemích přijat patent o tulácích a žebrácích, který dovolil

obcím přiznávat právo žebrat pouze práce neschopné chudině. Se vznikem a rozšiřováním kapitalistických výrobních vztahů došlo ke změnám. Zrušením nevolnictví a poddanství se uvolnily rodinné svazky venkovského obyvatelstva pro práci ve městech. Když však svou pracovní schopnost dělník ztratil a nemohl se vrátit k příbuzným na vesnici, ujala se nejtěžších případů církev provádějící chudinskou péči. Teprve koncem 18. století je tato dobrovolná péče nahrazena veřejnoprávní chudinskou péčí, to je péčí poskytovanou obcemi zpravidla na základě domovského práva uzákoněného v roce 1868, zákonem č.59.. Státem nařízená obecná chudinská péče byla dokonalejší formou péče o staré a nemocné. Ubytování a strava byly nyní poskytovány v rámci obce, ke které chudý příslušel.

Za panování Marie Terezie v 2. polovině 18. století došlo k rozsáhlé reformě státní správy a k nastupu profesionálů do vysokých úřadů. Představila tzv. penzijní normály, které zajišťovali vdovám a dětem po zaměstnancích nárok na státní podporu a státním úředníkům zajišťovaly po deseti letech uspokojivé služby právo na penzi.

V r. 1883 v novele živnostenského řádu bylo uloženo všem majitelům živnostenských podniků povinnost, a to bezpodmínečnou, zřídit závodní pokladnu nebo své dělnictvo
k nějaké již existující pokladně přihlásit.

Dále následovaly Bismarckovy reformy – v roce 1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v roce 1889 starobní a invalidní pojištění. Byly tak položeny základy tzv. Bismarckova modelu sociálního pojištění. Povinné sociální pojištění poté bylo zavedeno i v rakouské části Rakousko-Uherska (tj. i pro české země).

Po 1. světové válce bylo převzato rakouské sociální zabezpečení, a to pojištění úrazové, nemocenské, hornické a penzijní pojištění soukromých zaměstnanců. Zákon o invalidním
a starobním pojištění zaměstnanců byl schválen v r. 1924, účinnosti však nabyl od 1. 7. 1926. Vztahoval se pouze na dělníky. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel, druhou polovinu zaměstnanec. Úroveň sociálního zabezpečení byla nízká, s výjimkou některých tehdy preferovaných skupin, například státních a veřejných zaměstnanců. Sociální pojištění nezahrnovalo veškeré obyvatelstvo a bylo nedostačující, i nadále existovala veřejná chudinská péče, která spočívala na domovských obcích. V oblasti sociální péče působila řada spolků a dobrovolných organizací charitativního nebo účelového charakteru (ČČK, Liga proti tuberkulose, péče o mládež atp.).

Po roce 1945 veškeré úkoly v sociálním zabezpečení převzal na sebe stát, prostředky na sociální zabezpečení nesoustřeďoval formou pojistného nebo dobrovolných příspěvků, ale veškeré náklady hradil z povinných daňových odvodů. Již v roce 1948 byl vydán zákon o národním pojištění, který zrovnoprávnil všechny skupiny zaměstnanců, v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění převedena na Revoluční odborové hnutí a v témže roce převedl zdravotnická zařízení do jednotného systému státní zdravotní péče. Přelomovým zákonem byl zákon č. 54/1956 Sb., který částečně platí dosud. V roce 1966 byl přijat zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tyto a další a další zákony měly za účel uznání všech sociálních událostí, které mohou občana postihnout, ale zároveň i kontrolu státu nad vynakládáním prostředků na sociální zabezpečení.

Po roce 1989 přistoupeno k zásadní reformě systému sociálního zabezpečení, jejímž základním úkolem byl přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. Prvními výstupy reformy bylo zrušení preferenci v důchodovém systému, tj. zrušení osobních důchodů. Bylo upraveno bylo sociální zabezpečení osob samostatně výdělečně činných
Došlo k převedení nemocenského pojištění ze správy odborů a jeho organizačního sjednocení s důchodovým pojištěním v rámci ČSSZ. Současně byla zavedena pravidelná indexace důchodů.

Vývoj po roce 1989 lze charakterizovat těmito fázemi :

Období 1989 – 1992, ve kterém došlo k vypracování konceptu záchranné sociální sítě zajištěné zejména instituty životního minima a minimální mzdy.

Období 1993 do 1998, ve kterém se začínají v sociálním zabezpečení projevovat neoliberální tendence. To se projevilo např. v zavedení pojistného jako zvláštní sazby mimo daňový systém. Významným legislativním počinem bylo, že v roce 1995 byly vydány

- zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,

- zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

Období od roku 1999 – dosud. V tomto období došlo k významným legislativním počinům, když byly novelizovány takřka všechny (sociální) zákony. V současné době zřejmě stojíme před další zásadní reformou vycházející z pozic neoliberalizmu.

.

1.3 PŮSOBNOST PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Tak jako v jiných právních odvětvích se se i v právu sociálního zabezpečení člení působnost na čtyři části, a to takto :

Aplikace na konkrétní sociální skutečnost

■ působnost věcná, která představuje okruh společenských vztahů, na které se aplikují normy práva sociálního zabezpečení. Určujícím činitelem je přítomnost sociální události, resp. její důsledky, a předcházení takovým sociálním událostem. Sociální událost, popř. sociální potřebnost z jiných důvodů dává společenským vztahům sociálního zabezpečení zvláštní kvalitu, která způsobuje také jejich věcnou rozdílnost. Jde o vztahy preventivní
a léčebné péče, o vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o vztahy,
v nichž se poskytují služby sociální péče. Věcná působnost se někdy ztotožňuje s věcným rozsahem sociálního zabezpečení. Věcný rozsah sociálního zabezpečení představuje okruh právních forem sociálního zabezpečení (poskytování dávek nebo jiných plnění
ze sociálního zabezpečení).

■ působnost osobní, což znamená, že představuje okruh subjektů, na které se normy práva sociálního zabezpečení aplikují. Je stanovena na různých úsecích sociálního zabezpečení různě. Osobní působnost se v podstatě překrývá s osobním rozsahem úseků sociálního zabezpečení, který představuje okruh občanů, kteří se mohou stát subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení.

■ působnost časová, která znamená časový úsek, v němž má normativní akt právní účinnost,

■ působnost prostorová, která vymezuje území, na němž se právní předpisy práva sociálního zabezpečení aplikují

1.4 PRÁVNÍ VZTAHY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Klasicky se právní vztahy vymezují jako společenské vztahy upravené objektivním právem. V případě práva sociálního zabezpečení je definujeme jako

Definice

„společenské vztahy upravené objektivním právem, jejichž vznik, změna a zánik jsou závislé na existenci, trvání a charakteru právem vymezených a předvídaných právních skutečností, zejména sociálních událostí“.

Právní vztahy sociálního zabezpečení se vyznačují určitou vnitřní diferenciací. Kriteriem této diferenciace je opět povaha sociální události, jejíž existence představuje základní předpoklad vzniku těchto vztahů. V důsledku zmiňované diferenciace se jako samotný systém práva sociálního zabezpečení i právní vztahy sociálního zabezpečení vnitřně člení na stejném základě na několik oblastí (subsystému – podle míry uplatnění sociální solidarity).

a) založené na pojistném principu,

b) založené na zabezpečovacím principu,

V právu sociálního zabezpečení jsou právními skutečnostmi

SHAPE \* MERGEFORMAT

skutečnosti, které na základě

zákonů

působí právní následky

PODMÍNKY VZNIKU PRÁVNÍCH VZTAHŮ SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

(výklad dílčích podmínek dále v textu)

Společenský vztah regulovaný

normami práva sociálního zabezpečení

Vzniká, mění se a zaniká jako následek určitých společenských a přírodních jevů

tj. právních skutečností

NAPŘ.

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

„Právní vztahy vznikají z právních skutečností, s nimiž

Příslušný zákon

vznik těchto vztahů spojuje“

■ sociální (právní) události

tj. objektivní skutečnosti nespočívající v lidské vůli a nejsou na ní ani závislé (např. narození, pracovní úraz, smrt)

■ úřední úkony státních orgánů či nestátních subjektů, na které stát přenesl svou působnost

(např. rozhodnutí vydávána úřady práce nebo obecními úřady )

■ protiprávní jednání nebo opomenutí

V PSZ se jedná o skutečnosti

● složené

● jednočetné

● zákonné

■ právní jednání (úkony)

(např. žádost sociálně potřebné osoby o sociální dávku)

1.5 PRAMENY PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Materiálním pramenem práva jsou podmínky života naší společnosti, jde o životní podmínky a uspokojování materiálních a kulturních potřeb občanů, kteří by se pro určitou sociální událost ocitli v tíživé sociální situaci.

Formálními prameny jsou právní normy, tedy objektivní právo. Jde o právo psané, tj. právní předpisy, vydané orgány státu. Jsou to zejména :

▪ předpisy ústavního pořádku

▪ mezinárodní smlouvy a úmluvy
▪ zákony
▪ nařízení vlády
▪ vyhlášky ústředních správních úřadů

▪ kolektivní smlouvy

Subjektivní právo na sociální zabezpečení patří mezi základní sociální práva , která je stát povinen realizovat. Tato práva jsou deklarována vnitrostátně předpisy ústavního pořádku
a mezistátně mezinárodními smlouvami a úmluvami. Mezi zásadní prameny práva sociálního zabezpečení řadíme (viz. schéma a další výklad).

SCHÉMA PRAMENŮ PRÁVA SZ

podle původu

mezinárodní

vnitrostátní

Organizace spojených národů

- Všeobecná dekla-race lidských práv,

- Mezinárodní pakt
o hospodářských, sociálních a kultur-ních právech,

- Mezinárodní pakt
o občanských a po-litických právech

Evropská unie

- Nařízení ES

- Směrnice ES

Rada Evropy

Evropská sociální charta Rady Evropy

Mezinárodní organizace práce

- Úmluvy MOP
(s dopadem do SZ)

Právní předpisy

Prvotní

1. Ústavního pořádku

2. Zákony

Podzákonné

Nařízení vlády

Vyhlášky ústředních správ-ních úřadů

Interní normativní akty

smlouvy

- vyšší (oborové) kolektivní smlouvy

- kolektivní smlouvy

předpisy

- vnitřní předpisy

- pracovní řády

Individuální právní akty

-judikáty soudu – nepřímé

prameny

- nálezy Ústavního soudu

1.5.1 mezinárodní prameny práva sociálního zabezpečení

ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ

Sociální práva jako významná součást celého komplexu lidských práv jsou předmětem nejen vnitrostátní regulace, ale i práva mezinárodního. Lidskými právy se zabývala především Charta OSN. Konkrétní výčet lidských práv však přinesla Všeobecná deklarace lidských práv přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN dne 10. 12. 1948. K realizaci jejich cílů přispívají důležité úmluvy, např.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Oba byly schváleny Valným shromážděním OSN v roce 1966. Naším státem pak byly ratifikovány a publikovány ve Sbírce zákonů č. 120/1976 Sb.

K sociálním právům, která jsou v Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotvena, patří především:

a) rovná práva občanů bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické
a jiné názory, národnostní a sociální původ, majetek, narození či jiné postavení,

b) právo na práci, tj. právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svou prací, kterou

si svobodně vybere nebo přijme

c) právo každého člověka na spravedlivé a příznivé pracovní podmínky, které zajišťuje zejména odměna, která náleží jako minimum všem pracovníkům,

d) právo na spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, zvláště ženám mají být zaručeny pracovní podmínky ne horší než mají muži,
se stejným platem a za stejnou práci,

e) právo každého na vytváření odborů a právo připojovat se k odborům podle vlastního výběru podléhající pouze stanovám odborové organizace k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů, právo odborů na svobodnou činnost, právo na stávku,

f) právo na zabezpečení při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, právo matek na zabezpečení v těhotenství a mateřství, právo na zabezpečení v případě invalidity, ve stáří, při smrti živitele i právo na pomoc při výchově dětí v rodině.

RADA EVROPY

Pramenem je zejména Evropská sociální charta Rady Evropy, která byla přijata Radou Evropy v roce 1961 s účinností od roku 1965. Publikována byla pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv.

Vedle zmiňovaných pramenu OSN a Rady Evropy patří k mezinárodním pramenům práva sociálního zabezpečení dále např.

EVROPSKÁ UNIE

V případě EU je třeba zmínit zejména Chartu základních práva EU, která zahrnuje, mimo jiné, i níže uvedená ustanovení s dopady do sociálního zabezpečení.

ChartA základních práv EU

(přijatá v roce 2000 v Nice)

Hlava IV Solidarita

Čl. 33 Rodinný a osobní život

1. Rodina musí být chráněna právně, hospodářsky a sociálně.

2. V zájmu sladění rodinného a pracovního života má každý právo na ochranu před propuštěním z důvodu mateřství, na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte.

Čl. 34 Sociální zabezpečení a sociální výpomoc

1. Unie uznává a respektuje právo na sociální dávky a služby zajištující ochranu v mateřství, nemoci, při pracovním úrazu,
v závislosti nebo stáří a při ztrátě zaměstnání, a to v souladu s postupy stanovenými právem Společenství a zákony a praxí jednotlivých států.

2. Každý, kdo oprávněně sídlí nebo se pohybuje v Unii, má právo
na sociální dávky a výhody v souladu s právem Společenství
a se zákony a praxí jednotlivých států.

3. V zájmu boje proti vylučování ze společnosti a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální výpomoc a na pomoc při bydlení, aby se všem, kdo jsou bez dostatečných prostředků, zajistila slušná existence, a to v souladu s postupy stanovenými právem Společenství a zákony a praxí jednotlivých států.

Čl. 35 Ochrana zdraví

Každý má za podmínek stanovených zákony a praxí jednotlivých států právo na preventivní zdravotní péči a na lékařské ošetření. Při stanovení a uskutečňování všech politik Unie musí být zajištěna vysoká úroveň ochrany lidského zdraví.

Vedle uváděné Charty jsou vydávány i nařízení a směrnice EU s dopadem do práva SZ.

1.5.2 VNITROSTÁTNÍ PRAMENY PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

LISTINA PRÁV A SVOBOD

Základní sociální práva jsou vnitrostátně deklarována v hlavě IV (Hospodářská, sociální a kulturní práva) Listiny základních práv a svobod (Usnesení ČNR č. 2/1993 Sb.), která je nedílnou součásti předpisu ústavního pořádku České republiky.

Čl. 30 odst. 1 Právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení

• ve stáří

• při nezpůsobilosti k práci

• při ztrátě živitele

Čl. 30 odst. 2 Právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na pomoc, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek

Čl. 31 • Právo každého na ochranu zdraví

• Právo občana na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na

základě veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených

zákonem

Čl. 32 odst. 2 Právo ženy na zvláštní péči v těhotenství

Čl. 32 odst. 5 Právo rodičů, kteří pečují o děti, na pomoc státu

Uvedená ústavně vymezená základní sociální práva jsou následně rozvedena a rozpravována v následně uváděných nejvýznamnějších předpisech prvotních a podzákonných právních předpisech regulujících právo sociálního zabezpečení..

Zákon č. 20/1966 Sb.,o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon 1.1.2 Navigace:

1.1.3 Pomocná navigace:
- 1.1.4 Nastavení zobrazení:
  
  VNITROSTÁTNÍ SOCIÁLNÍ LEGISLATIVA

PŮSOBNOST PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Číslo předpisu

Aktuální znění

Název

V zákonech upravujících jednotlivé subsystémy sociálního zabezpečení je zpravidla stanovena:
- forma zabezpečení
- osobní rozsah
- věcný rozsah
- podmínky vzniku a trvání nároků
- způsob a úroveň zabezpečení
- způsob financování
- správa a řízení.

Podzákonné právní předpisy

Úprava konkrétních podrobností bývá stanovena příslušným vládním nařízením nebo vyhláškou příslušného ministerstva.

Všechny výše uvedené základní předpisy práva sociálního zabezpečení mají samostatné postavení a nelze je považovat za předpisy obecné. Obecným předpisem ve vztahu
k právu sociálního zabezpečení není také zákoník práce, i když obsahuje některé zásady shodné se zásadami práva sociálního zabezpečení. Správní právo může být použito pouze v ustanoveních o správním řízení tam, kde není postup v řízení upraven předpisy sociálního zabezpečení jinak.

1.6 PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI V PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Jak bylo uvedeno právní vztahy vznikají, mění se a zanikají jako následek určitých

- společenských a

- přírodních jevů,

se kterými právo takové následky spojuje. Takové právně závazné jevy se nazývají právními skutečnostmi. Bývají také definovány jako „skutečnosti, které na základě zákona působí právní následky“. Vznik právních vztahů je tak vázán na to, že nastane některá právní skutečnost. Jen zcela výjimečně může vzniknout právní vztah přímo ze zákona.

Obdobně i v právu sociálního zabezpečení dochází ke vzniku, změnám a zániku právních vztahů na základě právních skutečností. V právu sociálního zabezpečení však vždy nebývá podmínkou jen jediná právní skutečnost, nýbrž soubor takových podmínek, které dohromady vytvářejí právní skutečnost vedoucí ke vzniku právního vztahu sociálního zabezpečení (hovoříme o složených právních skutečnostech).

Případová studie

Pro přiznání podpory v nezaměstnanosti Úřadem práce je podmínkou :

- neexistence pracovně právního vztahu,

- přihláška do evidence uchazečů o zaměstnání,

- minimální délka předchozího zaměstnání,

- žádost o poskytnutí podpory a

- nezabezpečení starobním důchodem.

Ke vzniku nároku na výplatu starobního důchodu je podmínkou :

- naplnění doby důchodového pojištění,

- dosažení věku,

- podání žádosti

Vznik, změna nebo zánik některých právních vztahů v sociálním zabezpečení, je tak obvykle podmíněn existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž následky vznikají až splněním poslední z nich.

Jinou situaci je, když ke vzniku nároku postačila jediná právní skutečnost a naplněním další se pouze zvýší výše plnění, z již existujícího důvodu vyvolaného původní právní skutečnosti.

Případová studie

V případě sociálního příplatku je prvotní právní skutečnosti nedostatečný příjem rodiny s nezaopatřeným dítětem. Stupeň zdravotního postižení je další právní skutečnost, která však nemá za následek vznik určitých nových práv, ale pouze poskytování stávající dávky ve vyšší výměře.

Za ojedinělý je v praxi práva sociálního zabezpečení , oproti výše uvedenému, nutno označit vznik práv a povinností subjektů tohoto práva přímo ze zákona (ex lege), bez naplnění jakékoliv další podmínky. Nicméně i takové případy zde existují.

Případová studie

Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (§ 2 odst. 1 písm. a)) vzniká účast ve zdravotním pojištění pro všechny osoby s trvalým pobytem na území České republiky narozením. Jiné než zákonné podmínky zde není.

Z uvedeného vyplývá, že právo sociálního zabezpečení zakotvuje vznik práv a povinností
v právních vztazích, většinou podmíněně (pobyt na území ČR, narození). Bez podmíněnosti je tomu tak poměrně zřídka. Vznik práv a povinností je tak vázán na existenci skutečností uvedených v hypotéze právní normy. Nejedná se tedy o libovolné právní skutečnosti, ale na skutečnosti výslovně v zákoně uvedené, které můžeme podle závislosti na vůli subjektu a projevu této vůle dělit na právní jednání a protiprávní stavy (které objektivní právo zakazuje – reprobuje / viz. přednášky občanské právo).

Právní jednání můžeme rozlišovat na soukromoprávní jednání (právní úkony jednostranné nebo dvoustranné), které ovšem pro právo sociálního zabezpečení nejsou typické. Nanejvýše bychom mohli např. podání žádosti o přiznání dávky ze systému státní sociální podpory považovat za jednostranný soukromoprávní akt. Takový právní úkon však není jedinou právní skutečností zakládající práva a povinnosti. Zpravidla je v právu sociálního zabezpečení zapotřebí, aby nastala ještě další skutečnost, kterou je sociální událost. Zde zcela převažuje právní jednání v podobě veřejnoprávního jednání, tj. vydání individuálního právního aktu. Jedná se o akty aplikace práva státních nebo samosprávných orgánů. Základním znakem těchto rozhodnutí je jejich konstitutivní povaha, kdy dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností.

Případová studie

Veřejnoprávní jednáním je konstitutivní (zakládající) rozhodnutí poskytovatele sociální péče o poskytnutí určitého plnění (proplácení dávek).

Veřejnoprávní rozhodnutí i v oblasti práva sociálního zabezpečení členíme na :

▪ hmotněprávní (zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti)

▪ procestněprávní (vydávána v průběhu rozhodovacího procesu – řízení, např. usnesení
o přerušení řízení).

Právní skutečností, které vznikají nezávisle na vůli subjektů a s kterými je spojen vznik, změna nebo zánik práv a povinností, jsou právní události. V právu sociálního zabezpečení je nazýváme sociálními událostmi.

V právu sociálního zabezpečení jsou právními skutečnostmi

■ sociální (právní) události

tj. objektivní skutečnosti nespočívající v lidské vůli a nejsou na ní ani závislé (např. narození, pracovní úraz, smrt)

■ úřední úkony státních orgánů či nestátních subjektů, na které stát přenesl svou působnost

(např. rozhodnutí vydávána úřady práce nebo obecními úřady )

■ právní jednání

(např. žádost sociálně potřebné osoby o sociální dávku)

■ protiprávní jednání nebo opomenutí a další (čas, domněnky, fikce)

1.7 SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI

Sociální události jsou převládajícími právnímu skutečnostmi. Jsou to právní skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli subjektů, se kterými právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností.

Sociální události je možno členit sestupně od obecných ke konkrétním. Zcela převládajícím členěním je členění podle jednotlivých obecných subsystému sociálního zabezpečení. Rozlišujeme však i další dílčí členění, a to dále konkrétní přirozené sociální události (základní typy). Viz. následující schéma.

ČLENĚNÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH OBECNÝCH SUBSYSTÉMU (NÁSTROJŮ) SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

● v sociální pomoci

● v sociálním pojištění

● v sociálních službách

● v sociální podpoře

▀ Podle předvídatelnosti

▀ Podle vlivu společenských či biologických faktorů

▀ Podle dopadu sociální události na sociální situaci člověka

▀ Podle následků

DALŠÍ (DÍLČÍ) ČLENĚNÍ SOCIÁLNÍCH UDÁLOSTI

Předvídatelné,

u nichž je známo, že nějaká situace nastane.

Lze je dále dělit na ty

Nepředvídatelné,

kterých je většina, přičemž u některých není známo, zda nastanou
a u jiných není známo, zda nastanou a kdy nastanou

(nemoc)

kterých je většina, přičemž u některých není známo, zda nastanou
a u jiných není známo, zda nastanou a kdy nastanou

o nichž víme, kdy nastanou

(důchodový věk)

o nichž víme pouze to, že nastanou

(úmrti)

Zda nastávají vlivem působení faktorů společenských

(nezaměstnanost)

Zda nastávají vlivem působení faktorů biologických

(narození)

S přímým dopadem

(dosažení důchodového věku)

S nepřímým dopadem

(vdovský důchod)

Přirozené,

které sice negativně ovlivňují finanční situaci člověka, ale jinak jsou běžným vyústěním běhu času

(zletilost)

Nepřirozené,

neměly by se v životě vyskytovat, ale nejde jim zcela zabránit

(invalidita)

ZÁKLADNÍ TYPY SOCIÁLNÍCH UDÁLOSTI

Mezi základní a typické sociální události v sociální zabezpečení patří

Přirozené sociální událostí

Nepřirozené sociální událostí

■ nezaopatřené

dítě

Zák č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře

■ těhotenství
a mateřství

Zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce

■ dosažení

určitého

věku

■ smrt

■ nemoc

Zák. č. 48/1997 Sb., o veř. zdr. poj.

■ pracovní

neschopnost

Zák

1.7.1 přirozené sociální události

NEZAOPATŘENOST DÍTĚTE

Pro účely zákona o důchodovém pojištění (podle § 20 odst. 3) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění) je nezaopatřeným dítětem:

► dítě do skončení povinné školní docházky

► dítě po skončení povinné školní docházky, nejdéle však do 26 let, pokud splňuje některou
z následujících podmínek:

se soustavně připravuje na budoucí povolání
se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost

► za neopatřené dítě považováno také dítě, které ukončí povinnou školní docházku do 18. roku a poté je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přičemž nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Nesmí přitom požívat plný invalidní důchod.

Jedná se o dočasnou sociální událost, která je zabezpečována pomoci ostatních účastníků sociálního systému. Nezaopatřené dětí se připravují na své budoucí povolání nebo
se nemohou připravovat pro svou zdravotní indispozici. Dočasnost přípravy na budoucí povolání je dána dobou účasti na vzdělávání ve všech stupních školní soustavy.
Po skončení přípravy a nabytí schopnosti získávat prostředky k obživě prací se z příjemce přídavku stává přispěvovatelem do systému sociálního zabezpečení. Právní předpisy omezují dobu trvání této nezaopatřenosti jednak dobou trvání sociální situace samé
a jednak časově, a to na dosažení 26. roku věku dítěte. Samotná nezaoptřenost dítěte ovšem nezakládá nárok na zaopatření. Musí nastat ještě další sociální událost, kterou je situace, že příjem v rodině nedosahuje výše stanovené zákonem o státní sociální podpoře , poměřované vzhledem k k životnímu minimu rodiny. Teprve v takovém případě vzniká rodiči nárok na přídavek na dítě a sociální příplatek.

Podpora ze strany státu tu je řešena několika dalšími způsoby :

- v případě smrti živitele je to nárok na sirotčí důchod z důchodového pojištění (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů),

- zemře-li jeden z rodičů a veškerá péče přejde na druhého rodiče, přísluší vdovci nebo vdově, která pečuje o nezaopatřené dítě vdovský důchod, a to i po době stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro poskytování těchto forem důchodů.

- v případě, že jeden z rodičů koná činnost obecného zájmu uvedenou v zákoně o státní sociální podpoře (např. vojenské cvičení) a dosahuje tak nižšího příjmu, stát tuto situaci kompenzuje přiznáním zaopatřovacího příspěvku nezaopatřenému dítěti nebo osobě, jež o nezaopatřené dítě pečuje,

- bez ohledu na výši příjmu v rodině pokud rodič pečuje osobně, celodenně a řádně o nezaopatřené dítě do věku stanoveného zákonem, vzniká nárok na rodičovský příspěvek. Tento příspěvek získá i rodič výdělečné činný, zajisti-li péči o dítě jinou osobou.

TĚHOTENSTVÍ A MATEŘSTVÍ

Cílem institutu těhotenství a mateřství je zajistit matce co nejvyšší právní ochranu, aby mohla donosit, porodit dítě a pečovat o ně. Pracovní právo zakazuje ženám výkon práce, která by ohrožovala těhotenství, případně mateřství. Zaměstnavatel má povinnost ženu na jinou vhodnou práci převést. Pokud dojde k poklesu příjmu v důsledku převedení na jinou vhodnou práci, je zaměstnankyni jako kompenzace poskytován vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství jako dávka nemocenského pojištění.

V době pokročilého těhotenství a v době péče o dítě po porodu žena nemůže pracovat vzhledem ke svému zdraví a biologickým zájmům dítěte. Podle zákoníku práce zde z tohoto důvodu nastává překážka v práci a ženě se poskytuje mateřská dovolená. Po zákonem stanovenou dobu, která by měla odpovídat době, kdy je dítě nejvíce závislé na matce z hlediska příjmu potravy, ztrácí matka příjem za vykonávanou práci a získává nárok na peněžitou pomoc v mateřství, což je opět dávka nemocenského pojištění, jejiž výše do určité míry odpovídá výši pojistného matky jako účastnice nemocenského pojištění . Nárok na tuto dávku není vázán na sociální událost narození dítěte, nýbrž na péči
o dětí, proto vznikne i ženě, která převzala dítě do trvalé péče.

Po uplynutí doby, kdy je dítě nejvíce závislé na matce, je třeba ženě, ale i muži, umožnit, aby o dítě dále pečovali, a to až do jeho vyššího věku. Pracovní právo umožňuje, aby o dítě pečovali oba rodiče současně, a to již od narození dítěte. V takovém případě muž od počátku čerpá rodičovskou dovolenou a žena zprvu mateřskou dovolenou a po jejím uplynutí rovněž rodičovskou dovolenou. Osobní péče rodiče nebo rodičů o dítě má za následek ztrátu příjmů z výdělečné činnosti. Ta je kompenzována ze strany zaměstnavatele nárokem na poskytnutí rodičovské dovolené a rovněž nárokem na pracovní zařazení odpovídající podmínkám sjednaným v pracovní smlouvě . Finanční zabezpečení osoby celodenně pečující o dítě je zajištěno dávkou státní sociální podpory – rodičovským příspěvkem. .

DOSAŽENÍ URČITÉHO VĚKU

Věk je biologický faktor, který určuje životní etapy člověka a předurčuje
jeho fyzickou a duševní kondici. Sociální zabezpečení předpokládá, že každá životní etapa člověka je měřitelná jeho věkem a je do jisté míry vhodná k určitým činnostem.
▪ V období do 3 až 4 let věku jde o rozvinutí biologické a osobnostní stránky dítěte (pracovní právo umožňuje stanoví trvání mateřské a následné rodičovské dovolené
do 3 let dítěte, s možnosti prodloužení na 4 roky a v případě nepříznivého zdravotního stavu dítěte až do 7 let jeho věku)

▪ Období do 26 let je věnováno přípravě na budoucí povolání.

▪ Období od 26 let do dosažení tzv. důchodového věku je to období předpokládané ekonomické aktivity

▪ Období po dosažení důchodového věku, kdy se občan stává příjemcem starobního důchodu z důchodového pojištění. V hranici důchodového věku, která se od roku 1996 stále zvyšuje, se odráží hospodářské možnosti společnosti. Princip důchodového pojištění je koncipován tak, aby při dosažení určitého věku nemusel již občan získávat prostředky prací, ale ze systému, do kterého v ekonomicky aktivním období přispíval formou pojistného procentuální částkou ze svého výdělku.. Výše důchodu je závislá na příjmu pojištěnci a na době pojištění. Projevuje se tu solidarita mezigenerační, ale i příjmová, protože při dosažení určitého příjmů je růst výše důchodu omezen.
Je třeba zdůraznit, že nárok na dávku starobního důchodu je pouze možností tento důchod pobírat, nikoliv povinností nebo důvodem pro ukončení pracovního poměru.

SMRT

Výplata dávek

Jedná se o sociální událost, kterou vlastně zaniká subjekt právního vztahu sociálního zabezpečení, čímž také zanikají vztahy sociálního zabezpečení. Současně však může znamenat vznik nových vztahů sociálního zabezpečení, a to u osob, které byly v určitém osobním nebo vyživovaném vztahu k zemřelému. V případě smrti manžela/manželky má pozůstalý nárok po určitou dobu na vdovský/vdovecký důchod. Nezaopatřenému dítěti vzniká nárok na důchod sirotčí, oboje je vázáno na podmínku účasti zemřelého na důchodovém pojištění. Dávka tohoto důchodového pojištění je koncipována jako náhrada příjmu zemřelého manžela a její výše vyplývá z procentuální hodnoty důchodu, který zemřely pobíral, nebo na který měl nárok. Po uplynutí zákonem stanovené doby pobírání této dávky nastane nebo již existuje další sociální událost (péče o nezaopatřené dítě, péče o zdravotně postiženou osobu, plná invalidita), která podstatně ztěžuje sociální statut pozůstalého, trvá poskytování po celou dobu této sociální události.

V případě smrti osoby pečující o nezaopatřené dítě (vlastní, osvojené, převzaté do péče), které se připravuje na budoucí povolání, je ze systému důchodového pojištění poskytován sirotčí důchod.

Za osobu, která měla k zemřelému blízký vztah, můžeme považovat i osobu, která vypravila pohřeb a které za určitých okolností stát na výdaje spojené s pohřbem přispívá ve formě pohřebného ze státní sociální podpory.

1.7.2 nepřirozené sociální události

NEMOC (PORUCHA ZDRAVÍ)

Nemoc nebo poruchu zdraví můžeme definovat jako odchylku od fyziologického fungování organismu. Jednak se zde jedná o omezení nebo nemožnost pracovní činnosti buď na určitou dobu nebo na trvalo a vedle toho vznikají postiženému v souvislosti s léčbou zpravidla i citelné finanční náklady, které se stávají součástí jeho životních potřeb. Právo na ochranu zdraví je ústavně garantováno, a to konkrétně čl. 31 LZPS. Každý občan tak má na základě existence zdravotního pojištění právo na poskytnutí zdravotní péče a na zdravotní podmínky. Pokud nastane sociální událost spočívající v absenci zdraví, mají subjekty zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 48/1997 sb., o veřejném zdravotním pojištění. Oprávněnou osobou se kromě osoby postižené poruchou zdraví stávají i osoby, které se o postiženého starají.

PRACOVNÍ NESCHOPNOST

Subsidární charakter

Jedná se o následek nemoci (poruchy zdraví), případně úrazu, kdy osoba postižená touto sociální událostí nemůže konat práci. Tím má fakticky subsidiární charakter. .Ztráta pracovní schopnosti se projeví ztrátou na výdělku, když zde nevzniká nárok na odměnu
za práci od zaměstnavatele. To je samozřejmě citelný zásah do sociálního statusu osoby práce neschopné a její rodiny. Pro tento případ je občan zabezpečen nemocenským,
tj. peněžitou dávkou nemocenského pojištění, ovšem za podmínky, že

- je účasten na nemocenském pojištění a

- má pracovní neschopnost potvrzenu.

Pokud nastane sociální událost spočívající v nemoci rodinného příslušníka, který vzhledem k věku nebo k intenzitě onemocnění se nemůže sám o sebe v nemoci postarat, vzniká zaměstnanci, který o takovou osobu pečuje pracovní překážka a v jejím důsledku nárok na pracovní volno a na hmotné zabezpečení ze systému nemocenského pojištění po zákonem stanovenou dobu.

Nemocenské pojištění poskytuje takovému zaměstnanci podporu při ošetřování člena rodiny v případě, že nemocným je dítě mladší 10 let nebo že nemoc postihne jiného člena rodiny , pokud jeho zdravotní stav nezbytně vyžaduje ošetřování jinou osobou. Podpora je poskytována také tehdy, znemožní-li nemoc , případně následná karanténa, aby dítě mladší 10 let bylo ve výchovném zařízení nebo aby o něj pečovala jiná osoba.

DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÝ ZDRAVOTNÍ STAV

Porucha zdraví je vždy spojena se zvýšenými životními náklady spojenými s existenci zdravotního postižení a s jejím léčením. Míra těchto nákladů je pak závislá na délce
a závažnosti postižení. Stupeň zdravotního postižení pak také snižuje možnost pracovní činnosti. Přílohou vyhlášky MPSV č. 207/1995 Sb., je provedena klasifikace míry zdravotního postižení, a to do 3 stupňů. Lze-li nepříznivý zdravotní stav postiženého zařadit do některého z kvalifikovaných stupňů a postižení trvá déle než 1 rok, jedná
se o sociální událost, která, pokud existuje vedle jiné sociální události, má za následek,
že postižená osoba má kromě nároku na zdravotní péči též nárok na vyšší dávku státní sociální podpory či prodloužení podpůrčí doby, po niž je dávka poskytována (sociální příplatek, rodičovský příplatek, zaopatřovací příspěvek).

Dosahuje-li těžké zdravotní postižení osoby takového stupně, že není schopna uspokojovat samostatně své životní potřeby a postarat se o sebe, pak je zabezpečována dávkami
ze systému sociální péče v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a zejména prováděcí vyhláškou MPSV č. 182/1991 Sb. Ty umožňuji těžce zdravotně postižené osobě překonat ty obtíže spojené s postižením, které sama nemůže překonat.

Ke zvýšení důchodu těžce zdravotně postižené osoby a ke zvýšení jejího důchodu z důchodového pojištění podle míry bezmocnosti, dochází pokud postižení dosahuje takové intenzity, že tato bezmocná osoba potřebuje ošetření a obsluhu od jiné osoby.

INVALIDITA

Absence schopnosti dosahovat příjmu

V případě, že nepříznivý zdravotní stav trvá dlouhodobě a dohledné době zde není naděje na návrat do práce, není možné řešit sociální situaci poškozeného provizorními způsobem poskytováním nemocenských dávek z nemocenského pojištění zaměstnanců, ale je třeba přispívat na jeho životní potřeby dlouhodobě. Absenci schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku těžkého zdravotního postižení označujeme jako invaliditu. Je-li stav invalidity poškozenému přiznán je mu jeho příjem nahrazován formou z důchodového pojištění ve formě invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

Za invaliditu se považuje ztráta nebo snížení pracovní schopnosti. Vzniká obvykle důsledkem vážné nemoci nebo úrazu. Podle stupně pracovního omezení se invalidita dělí na tři stupně.

▀ Invalidita třetího stupně je indikována při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70%

▀ Invalidita druhého stupně je indikována při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 50 %

▀ Invalidita prvního stupně je indikována při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35%

Posouzení invalidity

Zda zdravotní stav odpovídá některému stupni invalidity, posuzuje lékař referátu lékařské posudkové služby pověřený posuzováním zdravotního stavu pro příslušnou Okresní správu sociálního zabezpečení. Eventuelní přezkum provádí Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí.

Posudek

Posudek obsahuje kromě jiného i účel, výsledek a odůvodnění posouzení, výčet rozhodujících podkladů o zdravotním stavu, míru poklesu pracovní schopnosti se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.

Posudek rovněž stanovuje schopnosti využít zachovanou pracovní schopnost (u 2. stupně), nebo zda jsme schopni výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek (u 3. stupně)

Přiznání některého stupeň invalidity neznamená, že vzniká nárok na invalidní důchod. Aby vzniknul nárok na invalidní důchod je třeba být po dostatečnou dobu pojištěn.

Při věku

méně než 20 let, stačí být pojištěni méně než jeden rok
od 20 let do 22 let, musíme být pojištěni alespoň jeden rok
od 22 let do 24 let, musíme být pojištěni alespoň dva roky
od 24 let do 26 let, musíme být pojištěni alespoň tři roky
od 26 let do 28 let, musíme být pojištěni alespoň čtyři roky
nad 28 let, musíme být pojištěni alespoň pět let

Žádost

Když jsou podmínky invalidity i doby pojištění splněny, nevzniká nárok na důchod automaticky. Je třeba o něj požádat. Náležitosti žádosti jsou stejné jako u starobního důchodu. K prokázání je třeba doložit i Posudek o zdravotním stavu.

Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod

O tom, zda jsme či nejsme invalidní, se správní rozhodnutí nevydává. Správní řízení rozhoduje o našem nároku na invalidní důchod - správní orgán musí odkázat také na posudek o zdravotním stavu.

Správní rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o invalidním důchodu uvádí:

stupeň invalidity
den vzniku invalidity nebo den, od něhož došlo ke změně stupně invalidity
procentní míru poklesu pracovní schopnosti, u poklesu aspoň 70 % také údaj o tom, zda jsme schopni výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek,
orgán, který posoudil náš zdravotní stav a pracovní schopnost a datum posouzení,
u pracovního úrazu či nemoci z povolání také to, že invalidita vznikla následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání.

NEDOSTATEČNÝ PŘÍJEM (HMOTNÁ NOUZE)

Hmotná nouze

.
Výše příjmů je sociální událost, podle které se zjišťuje životní úroveň jednotlivce. Při posuzování výše příjmů konkrétní osoby je třeba posoudit, zda tato osoba nebo jeho rodina není v situaci, kdy nemůže uspokojovat své základní životní potřeby a ocitá se ve stavu nouze. Společnost proto právními předpisy stanoví minimální hranici příjmu občana, pod níž nastává stav hmotné nouze. Hovoříme pak o tzv. životním minimu, které je koncipováno jako skladba částky stanovené na osobní potřeby a částky určené na existenci jednotlivce nebo určité společenské jednotky složené z vyživovaných osob. Nedosahuje-li příjem osoby životního minima a tato si nemůže zvýšit příjem vlastní činnosti, nastává stav sociální potřebnosti, který je řešen dávkou sociální péče.
Přistoupí-li ještě další sociální událost, např. v podobě špatného zdravotního stavu, dávka se zvýší.

Nedostatečný příjem a životní minimum a existenční minimum

Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

Životní minimum je stanoveno v příspěvku na bydlení.

Životní minimum je součtem všech částek životního minima jednotlivých členů domácnosti.

1.8 PRÁVNÍ JEDNÁNÍ

Při úpravě projevů vůle vyvolávajících právní následky v těchto projevech chtěné a právem reprobované, se opouští předchozí pojetí právního úkonu, který byl do našeho právního řádu zaveden v r. 1950 občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Nová úprava se tedy vrací k tradičnímu českému právnickému pojmosloví a v rámci toho také k pojmu „právní jednání“. Obnovený výraz také lépe vyhovuje po jazykové stránce (srov. „ právně jedná“
a proti tomu „činí právní úkon“). Zároveň se mění i koncepce úpravy, a to v tom směru, že osnova (oproti § 34 předchozího zákoníku) nedefinuje právního jednání (úkon).

Předmětný § 34 zněl

„ Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
a povinností, které předpisy občanského práva s takovým projevem spojují“.

Platný občanský zákoník pouze stanoví, jaké má právní jednání právní následky.

§ 545 Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. § 546 Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. § 547 Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Rozdílně od předchozího pojetí, které (§ 37) spojovalo nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází současná úprava z pojetí, že v takových případech o projev vůle vůbec nejedná. Postrádá-li tedy uvedené náležitosti – nejedná se o projev vůle, potažmo právní jednání.

NÁLEŽITOSTI PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ

Aby bylo právní jednání subjektu právně akceptovatelný muselo být rovněž právně perfektní, což znamenalo, že muselo splňovat požadované náležitosti.

■ náležitost subjektu

■ náležitost vůle

- právní způsobilost kprávním jednáním

- skutečnost

- svoboda

- vážnost

- vůle prostá omylu

■ náležitost projevu

■ náležitost předmětu

- srozumitelnost

- určitost

- forma

- nikoli v rozporu s dobrými mravy

- možnost

- dovolenost

NÁLEŽITOSTI PRÁVNĚ URČITÉHO PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ

1.9 ČAS JAKO PRÁVNÍ A SOCIÁLNÍ SKUTEČNOST

Neopomenutelný význam má i v právu sociálního zabezpečení i čas jako právní událost. Dílčí právní předpisy stanoví různé hmotné i procesní lhůty, nicméně samotné vymezení pojmu a způsob počítání času je subsidiárně upraven v občanském zákoníku[1].

Mezi významné právní instituty, jejichž dominantou je čas, patří především:

- zánik práva uplynutím lhůty jeho trvání,

- prekluze (zánik práva v důsledku jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě),

- promlčení (oslabení možnosti uplatnění práva prostřednictvím soudu),

- vydržení (vznik, resp. zánik některých věcných práv uplynutím času a splněním dalších náležitostí).

POČÍTÁNÍ ČASU (podle hmotněprávní úpravy)

Cílem stanovení lhůt k uplatnění práva v občanském zákoníku je v první řadě potřeba nastolení právní jistoty ve vztazích mezi účastníky právních vztahů. Dokazování sporných skutečností po uplynutí delší doby je totiž obvykle spojeno s obtížemi a je příčinou složitých soudních sporů. Nebezpeční zmeškání lhůty vede účastníky příslušných právních vztahů ke včasnému uplatnění jejich práv.

Neměnné

Občanskoprávní vymezení (§ 601 až § 608) má kogentní charakter (neměnný – nelze je změnit dohodou účastníků). Lhůty jsou zde určovány podle dnů, týdnů, měsíců nebo let. Pro počítání lhůt platí právní vymezení jak je níže uvedeno.

■ lhůta určená počtem dnů počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro

její počátek,

■ konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním

nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový

den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den (událost zakládající

jednoměsíční lhůtu nastala 31. ledna, pak je poslední den lhůty 28. února a v přestupném

roce 29. února).

■ připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den,

■ polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho patnáctý den

■ lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.

■ platí, že lhůty byly dodrženy pokud byl s uplatněním práva nebo povinnosti spojený adresný úkon učiněn poslední den dané lhůty ( tj. osobním předáním nebo doručením poštou či jiným pověřeným subjektem). Ke splnění takové lhůty nestačí předání k poštovní přepravě, pokud toto nepřipouští zákon,

■ je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část měsíce, počítá se část měsíce naposled,

■ nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho dne (tj. v 00,00 hod., např.v případě nabytí zletilosti),; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne (tj. ve 24,00 hod. např. prekluze či promlčení, pokud se nejedná o adresný právní úkon, který musí být vykonán v pracovní době určeného adresáta). To neplatí, vylučuje-li to povaha právního případu.

POČÍTÁNÍ LHŮT

Dále jsou lhůty členěny na prekluzivní, promlčecí či objektivní a subjektivní.

LHŮTY

PREKLUZIVNÍ

PROMLČECÍ

Následkem jejího uplynutí je

zánik subjektivních práv (prekluzi).

Pokud by byla povinnost plněna
i po uplynutí prekluzivní lhůty, šlo by o plnění bez právního důvodu
a ten kdo takto plnil mohl
by předmět svého plnění požadovat zpět.

V případě sporu soudy a jiné státní orgány rozhodující spor přihlížejí k prekluzi z úřední povinnosti.

(např. vypořádání movitých věcí po zániku manželství do tří let)

Následkem jejího uplynutí je,

že právo nezaniká, ale je oslabeno.

Promlčení spočívá v možnosti povinného subjektu vznést při marném uplynutí lhůty námitku promlčení. Je-li tato námitka vznesena, nelze promlčené právo oprávněnému přiznat.

V případě sporu soudy a jiné státní orgány rozhodující spor k promlčení nepřihlížejí z úřední povinnosti, ale pouze tehdy, je-li tím, vůči komu je uplatňováno promlčené právo, vznesena námitka promlčení.

objektivní

lhůta

začíná běžet ode dne, kdy došlo k určité právní skutečnosti, která opravňuje výkon či uplatnění práva.

(Např. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla)

subjektivní lhůta

začíná běžet ode dne, kdy se daný subjekt dozvěděl
o určité právní skutečnosti.

(Např. obecná promlčecí lhůta je tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé - kdy byla škoda zjištěna)

Promlčecí lhůta neběží po dobu, uplatnění práva u soudu a bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím, neběží po dobu, po níž probíhá řízení
o výkon rozhodnutí (exekuci)
a oprávněný v řízení řádně pokračoval.

Manžel může u soudu popřít otcovství

■ v subjektivní lhůtě, tj. do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl
o pochybnostech, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce

■ v objektivní lhůtě, tj. nejpozději do šesti let od narození dítěte

Délka promlčecí lhůty (např)

Ø Obecná promlčecí lhůta je dle zákoníku tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (subjektivní lhůta). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

Ø Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (vzniklo), ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (objektivní lhůta).

Dohodou je možno kratší nebo delší

Nově si strany mohou ujednat oproti zákoníku kratší nebo delší subjektivní promlčecí lhůtu (subjektivní). Počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.

Ø Jedná-li se o životní pojištění, promlčí se právo na pojistné plnění za deset let. Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

Ø Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.

Ø Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

Ø Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

Ø Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

Ø Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.

1.10 PRÁVNÍ DOMNĚNKY A FIKCE V OBČANSKÉM PRÁVU A PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Jedná se o právní instituty, které rozhodující subjekt zavazují k předpokládání něčeho,

Ø co není zcela jisté, že existuje - domněnky,

Ø je dokonce jisté, že neexistuje - fikce.

■ Právní domněnka

Je právní skutečnost, u které se v zájmu právní jistoty předpokládá, že nastala, aniž je to jisto. Rozlišovány jsou tyto domněnky:

▪ vyvratitelná, tj. taková, u které předpokládaná skutečnost nastala nebo nenastala, pokud nejčastěji osobou, která má ve věci právní zájem, není prokázán opak. V právních předpisech se pro takovou právní skutečnost zpravidla používá slov „má se za to“.

▪ nevyvratitelná, tj. taková, u níž se předpokládaná právní skutečnost považuje vždy za existující a důkaz opaku zde není přípustný (nelze ji zvrátit). Výskyt tohoto typu domněnek je v právu poměrně sporadický a jsou zpravidla doprovázeny slovy „platí“.

V zákoníku práce byla např. stanovena nevyvratitelná právní domněnka k odstranění nejistoty v postavení zaměstnance, který po skončení pracovního poměru na dobu určitou, nadále se souhlasem zaměstnavatele, pokračuje v konání práce; tímto se pracovní poměr automaticky změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou.

F Domněnky se podle míry závaznosti rozlišují na :

§ 4 NOZ

(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

F Fikce je právní konstrukci podle níž platí, že i když je obecné známo, že fingovaná skutečnost neexistuje, přesto se k ní víceméně z praktických důvodů přihlíží, jako by existovala

Jedná se o uměle konstruovanou právní skutečnost,

▪ která nemá své vyjádření v objektivní realitě ▪ se kterou právní řád spojuje určitý právní následek.

Fakticky finguje právní skutečnost , která nenastala, čímž se liší od právní domněnky, která může a nemusí odpovídat skutečnosti. Jako pracovněprávní skutečnost je právní konstrukce, která za splnění předpokladů stanovených zákoníkem práce vyvolává určitý právní následek (fikce doručení rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem zaměstnanci výpovědí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb - adresát zásilky se nemůže dovolávat toho, že zásilka nebyla doručena - právní fikce je silnější než skutečnost).

(např. fikce doručení obsílky i když si jí adresát ve skutečnosti nepřevzal podle § 46 odst. 2 obč. soud. řádu, fikce příbuzenského poměru mezi osvojencem a příbuznými osvojitele).

Právní fikce bývá uvozována výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“.

■ podmínečné, tj. vyvratitelné ,
u nichž je přípustný důkaz opaku (např. otcovství manžela, zavinění z nedbalosti v případě způsobení škody).

V zákoně jsou zpravidla uvozený slovem „má se za to“,

■ bezpodmínečné, tj. nevyvratitelné, u kterých důkaz opaku není přípustný (např. při nevypořádání majetku zaniklého společného jmění manželů do tří let).

V zákoně uvozována výrazem
„ platí“.

Shrnutí kapitoly

Význam této zásadní kapitoly spočívá v rozboru a výkladů základních částí právních vztahů práva sociálního zabezpečení, tj. pramenu práva sociálního zabezpečení a dílčích právních skutečností, zejména právních události.

[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

1 prvky právních vztahů práva sociálního zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

Po osvojení si problematik vzniku, změn a zániku právních vztahů sociálního zabezpečení podle předchozí kapitoly je dále věnována pozornost prvků předmětných právních vztahů. Za situace, že právo sociálního zabezpečení je regulováno velmi rozsáhlou škálou právních předpisů, jak bylo výše uvedeno, je kapitola zaměřená víceméně na zobecnění uváděných prvků.

Cíle kapitoly

K znakům každé samostatné právní disciplíny, mimo jiné, patří též určení jejího

- předmětu,

- obsahu,

- subjektu.

Kapitola je věnována rozboru těchto prvků v právu sociálního zabezpečení.

Klíčová slova kapitoly

Odvětví práva, subjekty, fyzické osoby, právnické osoby, pojištěnec, pojistitel, oznamovatel, obsah, objekt, předmět

Vnitřní struktura právních vztahů sociálního zabezpečení je tvořena jeho prvky, kterými jsou

● subjekt

● obsah

● předmět

1.1 SUBJEKTY PRÁVNÍCH VZTAHŮ PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Definice

„Subjektem právních vztahů sociálního zabezpečení jsou nositelé práv a povinností, které jsou obsahem těchto vztahů.

Subjekty, tedy nositeli práv a povinností v sociálním zabezpečení je možno strukturovat způsobem uvedeným v následujícím obrazci.

ZÁKLADNÍ

DALŠÍ

Orgány sociálního zabezpečení

● rozhodují o právech a po- vinnostech / nositelé poji-štění

● základním úkolem je rozhodování o nároku a výši dávek sociálního zabezpeč-čení, poskytování těchto dávek a realizace jejich výplaty,

● v rámci své rozhodovací činnosti předepisují orgány sociálního zabezpečení také k úhradě přeplatky na dávkách (při splnění podmínky právní odpovědnosti)

● rozhodují o uplatnění sankcí, tj pokut či penále.

Fyzické

osoby

● subjekty, o jejichž právech a povinnostech rozhodují orgány sociál-ního zabezpečení,

● v právních předpisech se používají různá označení jako např. občan, osoba, pojištěnec, oprávněný. Z hlediska procesního práva se však jedná o účastníky řízení, i když je předpisy někdy označují jako žadatele, příjemce atd.

Fyzické a právnické osoby

Právní předpisy určují speciální povinnosti
i některým dalším sub-jektům, kterými mohou být jak právnické, tak fyzické osoby.

Jedná se především
o povinnosti oznamova-cího nebo ohlašovacího charakteru (zaměstna-vatele, zdravotní zaříze-ní, ale i pozůstalí apod.)

Tyto fyzické a práv-nické osoby tak rovněž vstupují do právních vztahů sociálního zabez-pečení jako subjekty těchto vztahů.

Založeny

● na administrativním principu - ČSSZ nebo

● na bázi veřejnopráv-ní instituce - zdravotní pojišťovny, které vyvíjí činnost v oblasti sociální pojištění proto také na- zývány nositeli pojištění

Správní řád § 2 odst. 3

DOTČENÉ OSOBY

osoby, jichž se činnost správních orgánů v jednotlivém případě dotýká

Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů

§ 68c Účastníci řízení

V řízení o dávku podle tohoto zákona jsou účastníky řízení

a) oprávněná osoba,

b) příjemce dávky,

c) osoba společně s oprávněnou osobou posuzovaná, další fyzická nebo právnická osoba, jde-li o řízení o přeplatku na dávce d) fyzická nebo právnická osoba, jde-li o rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce.

Zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 3 Účastníci právních vztahů a) Česká republika, za kterou jedná ministerstvo a Úřad práce, b) fyzické osoby, které mají způsobilost být zaměstnancem; fyzickými osobami jsou státní občané České republiky a za stejných podmínek cizinci, kteří splňují podmínky pro zaměstnávání stanovené tímto zákonem, c) zaměstnavatelé; za zaměstnavatele se považují rovněž organizační složky zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzické osoby oprávněné podnikat na území České republiky podle zvláštních právních předpisů, d) právnické a fyzické osoby a další subjekty podle zvláštních právních předpisů.

(2) Státní příslušník jiného členského státu Evropské unie (dále jen "občan Evropské unie") a jeho rodinný příslušník⁷⁾ mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(3) Rodinní příslušníci občana České republiky, kteří nejsou státními příslušníky České republiky ani jiného členského státu Evropské unie, mají v právních vztazích upravených tímto zákonem stejné právní postavení jako občan České republiky, pokud tento

Právní postavení subjektů vztahů sociálního zabezpečení je závislé na právní úpravě právní subjektivity. Ta je dána dvěma základními právními skutečnostmi, které se váží k fyzickým a právnickým osobám a jsou vymezeny obecně občanským zákoníkem. Těmito skutečnostmi jsou :

SVÉPRÁVNOST

způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva
a zavazovat se k povinnostem (právně jednat)

v řízení procesní způsobilost

Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.

PRÁVNÍ OSOBNOST

způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti

v řízení účastnická způsobilost

Právní subjektivita vymezena oběma uváděnými právními skutečnostmi je samozřejmě typická i pro subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení. Výše uváděné základní i další subjektů práva sociálního zabezpečení jsou ve svém souhrnu právnickými nebo fyzickými osobami, u nichž rozlišujeme jak právní osobnost, tak svéprávnost.

.

Je třeba zohlednit, že oproti právní subjektivitě právnických osob práva sociálního zabezpečení, není právní úprava právní subjektivity fyzických osob sociálního zabezpečení shodná pro všechny vztahy sociálního zabezpečení. Zejména vznik a zánik právní osobnosti
a svéprávnosti těchto osob neupravují jednotlivé právní přepisy sociálního zabezpečení dílčí jednotně. Je to dáno tím, že každý subsystém práva sociálního zabezpečení má specifický charakter, a to zejména z hlediska povahy řešené sociální události a jejího dopadů na život cílových fyzických osob. V právních předpisech práva sociálního zabezpečení je možno vymezit tři způsoby řešení problematiky právní osobnosti a svéprávnosti fyzických osob, a to:

▀ Originární, která představuje samostatnou právní úpravou nezávislou na jiných právních předpisech či právních odvětvích.

▀ Subsidární, kdy předmětný právní předpis právní odkazuje na jinou, již dříve formulovanou právní úpravu (např. občanskoprávní nebo pracovněprávní).

▀ Analogická (per analogiam) tj. použitím právní úpravy obsažená v jiném právním předpise, ale nikoli na základě přímého odkazu, nýbrž na základě podobnosti, sepětí
a příbuznosti s jinými právními vztahy příslušného systému (příbuznost právních vztahů).

1.1.1 PRÁVNÍ OSOBNOST A SVÉPRAVNOST PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Základní vymezení osob a jejich právní způsobilosti jsou obecně upraveny v občanském zákoníku[1], a toto vymezení přejímají zvláštní právní předpisy, vč. právních předpisů sociálního zabezpečení. Osoby zákoník rozlišuje jako fyzické a právnické.

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA OSOB V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

§ 19

(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu (z ABGB 1811). Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.

(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.

§ 20

(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.

(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob.

§ 21

Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.

1.1.2 VZNIK A ZÁNIK PRÁVNÍ OSOBNOSTI

Právní osobnosti je nadán subjekt, který má práva a povinnosti[2].

◙ Vznik právní osobnosti

F Fyzická osoba je právní osobností od okamžiku narození (výjimečně početí).

F Právnická osoba je právní osobnosti od okamžiku svého vzniku (zápisem do veřejného rejstříku.

◙ Zánik právní osobnosti

F Fyzická osoby :

smrtí;
prohlášením člověka za mrtvého;

F Právnická osoby :

výmazem z veřejného rejstříku.

Omezení svépravnosti fyzické osoby

Podle platné právní úpravy lze člověka ve svéprávnosti pouze omezit (nikoli úplně zbavit) a to tehdy pokud by mu hrozila újma a nelze-li mu pomoci jinak (např. podpůrcem či zastoupením členem domácnosti). Nepůjde člověka omezit ani v běžných činnostech každodenního života.

Pro případy, že nelze jinak stanoví zákoník podmínky omezení svéprávnosti

Ø z vážných zdravotních důvodů,

Ø na určitý čas : – na dobu nutnou pro vyřízení určité záležitosti, - jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na 3 roky - je-li zjevné, že se v této době stav nezlepší v uvedené době, pak na dobu delší, nejdéle však na 5 let

Ø rozhodnutím soudu ▪ po shlédnutí soudcem a ▪ jen nestačí-li mírnější postup.

Soud musí určit konkrétní rozsah omezení, např.

Obecné způsoby právního zastoupení (při absenci nebo omezení svépravnosti)

JEDNÁNÍ ZA FYZICKOU OSOBU

■ zástupcem ze zákona:

● na základě zákona rodiči(em)

● z rozhodnutím soudu opatrovníkem (opatrovnická

rada)

■ opatrovníkem ustanoveným správním orgánem

■ smluvním zastoupením – na základě plné moci

………………………………………………………………..

■ s podpůrčím opatřením tj.

▪ předběžným opatřením do budoucna listinou

▪ s podpůrcem smlouvou schválenou soudem

▪ členem domácnosti (3 roky) schválí soud

SZ většinou vylučuje plnou moc

Právní předpisy sociálního zabezpečení většinou vylučují možnost přijetí dávkového plnění zástupcem na základě plné moci. Specifickým institutem je zvláštní příjemce. Jeho základním smyslem je zajistit, aby dávkové plnění bylo použito ve prospěch oprávněného.

Právnické osoby jednají :

■ statutárním orgánem

■ opatrovníkem (ustanoveným soudem i bez návrhu)

■ zástupcem, tj. zmocněncem

■ smluvně

▪ na základě plné moci

▪ prokuristou

1.1.3 PRÁVNÍ OSOBNOST FYZICKÝCH OSOB V PRÁVNÍCH VZTAZÍCH SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Podle zákona o sociálním zabezpečení vzniká právní osobnost v právních vztazích sociálního zabezpečení narozením a zaniká smrtí, případně prohlášením za mrtvého (§ 4 odst. 1 zák. 100/1988 Sb.).

V sociálním zabezpečení se rozlišuje osobní rozsah sociálního zabezpečení, který je chápán jako okruh osob, jimž může vzniknout nárok na dávky sociální zabezpečení, resp. jako okruh osob, které se při splnění dalších právních skutečností mohou stát subjekty sociálního zabezpečení. Z toho vyplývá, že i když způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a zaniká smrtí, přesto je okruh subjektů omezen v některých organizačně právních systémech. Nejširší rozsah mají tyto právní vztahy sociálního zabezpečení

- právní vztahy vznikající při poskytování léčebně preventivní péče,

- právní vztahy vznikající při poskytování služeb a dávek sociální péče

- právní vztahy vznikající při poskytování rodičovského příspěvku.

Naproti tomu jen na ekonomicky činné obyvatelstvo (případně na jeho rodinné příslušníky), ovšem s jistými výjimkami, jsou omezeny právní vztahy nemocenského pojištění
a důchodového pojištění

Specifickými rysy se vyznačuje právní úprava právní osobnosti osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Hmotně právní podmínky výkonu samostatné výdělečné činnosti jsou upraveny v jiných předpisech, na které předpisy sociálního zabezpečení odkazují (dosažení určitého věku, vzdělání v konkrétním oboru).

Vznik právní osobnosti.

Nikoliv nasciturus

V právních vztazích důchodového pojištění a sociální péče je samostatná právní úprava zakotvená v právních předpisech tohoto subsystému. V zásadě se neliší od občanskoprávní úpravy, protože vzniká narozením. Na rozdíl od občanského práva však ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče právní subjektivitu nemá nasciturus. V důchodovém pojištění ani v sociální péči neexistuje žádný dávkový nárok, jehož subjektem by nasciturus byl. Právní úprava přechodu nároku je založena na speciální sukcesi, podle níž v případě smrti oprávněného náleží výplata částek nevyplacených do okamžiku smrti subjektům taxativně v právním předpise vyjmenovaným. Pouze pokud je použití této speciální úpravy vyloučeno, použije se princip obecné sukcese, což znamená právní úpravu dědění. Proto, aby se právní postavení nascitura nezhoršilo, použije se analogie.

V právních vztazích veřejného zdravotního pojištění a státní sociální podpory vzniká právní osobnost rovněž narozením. Právní předpisy o veřejném zdravotním pojištění směřují k vymezení vzniku účasti na pojištění, nikoli ke vzniku právní subjektivity. Právě v těchto vztazích je vznik právní osobnosti narozením jasný a nepochybný, protože celá řada nároků z těchto systémů vzniká bez ohledu na věk a způsobilost k právním úkonům. U veřejného zdravotního pojištění platí tento závěr téměř bez výjimky. Úprava právní osobnosti v těchto vztazích se nejvíce podobá úpravě občanskoprávní.

V právních vztazích nemocenského pojištění je situace složitější, právní předpisy řeší právní osobnost pouze u osob samostatně výdělečně činných. Na ostatní subjekty se uplatňuje per analogiam úprava zákoníku práce, a to jak pro fyzické osoby jako zaměstnance, tak i na zaměstnavatele.

Uzaměstnanců v 15. létech

U zaměstnanců vzniká právní způsobilost zásadně dosažením 15 let věku, při současném ukončení základní školní docházky. Právní předpisy nemocenského pojištění neznají žádný dávkový nárok, který by mohl předcházet vzniku právní subjektivity před tímto věkem. Co se týče přechodu nároku po zaměstnanci, předpisy nemocenského pojištění obsahují zvláštní pravidlo o nástupnictví, které je založeno na taxativním výčtu subjektů. Použití obecné sukcese nepřichází v úvahu, nelze však vyloučit použití principu per analogiam, protože zákoník práce například neřeší vznik způsobilosti u jiných osob (například pozůstalých).

Na vznik právnické osobnosti fyzické osoby zaměstnavatele se rovněž použije analogicky zákoníku práce, zde však právní osobnost vzniká narozením a připouští se sukcese
v případě právní události – smrti zaměstnavatele fyzické osoby.

Součástí sociálního pojištění jsou právní vztahy pojistného, které dále dělíme na - pojistné na sociální zabezpečení a na - pojistné na veřejné zdravotní pojištění.

Pojistné na sociální zabezpečení obsahuje pojistné na nemocenské a důchodové pojištění
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Subjektivita se zde řídí definováním osobníhoa věcného rozsahu věcné povinnosti. Osobní rozsah určuje okruh subjektů, na které se vztahuje povinnost z pohledu hmotného práva (poplatník). Věcný rozsah směřuje k základu, ze kterého se pojistná povinnost stanoví (např. vyměřovací základ). U fyzických osob jde většinou o subjekty pracovněprávního vztahu (zaměstnanci, zaměstnavatelé)
a o OSVČ. Věcný rozsah je určován výdělečnou aktivitou subjektů (zaměstnanec, OSVČ). Ve vztazích pojistného vzniká zaměstnanci i zaměstnavateli právní subjektivita stejně jako u vztahů nemocenského pojištění. To platí i o té části pojistného, která představuje pojistné na důchodové pojištění, kde je rovněž vznik pojistné povinnosti spojen
s pracovně právní úpravou. Pouze u dobrovolné účasti na důchodovém pojištění vzniká právní osobnost stejně jako u vztahů důchodového pojištění – narozením.

U zdravotního pojištění vychází právní subjektivita ve vztazích pojistného z definice osobního a věcného rozsahu. Fyzické osoby – většinou zaměstnanci a zaměstnavatelé
a osoby, jejichž účast na zdravotním pojištěním je spojena s podmínkou trvalého pobytu, což znamená, že osobní rozsah je tu o něco širší než u pojistného na sociální zabezpečení. Tomuto širšímu rozsahu odpovídá i rozsah věcný, protože vznik pojistného vztahu tu – na rozdíl od sociálního zabezpečení – není omezen jen na výdělečné aktivity.

Zánik způsobilosti.

Způsobilost zaniká ve většině případů smrtí. Není tomu tak ve všech vztazích. Platí to
na vztahy nemocenského pojištění, veřejného zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a státní sociální podpory.
Jiná je úprava u důchodového pojištění a sociální péče (pomoci), kde je úprava speciální, od občanského práva poněkud odlišná. Tak ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče (pomoc) zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého.

1.1.4 svéprávnost fyzických osob v právních vztazích sociálního zabezpečení (procesní způsobilost)

Svéprávnost je schopnost v právních vztazích sociálního zabezpečení nabývat práv
a brát na sebe povinnosti, které jsou obsahem těchto vztahů (procesní způsobilost).

Vzniká v sociálním zabezpečení obecně dovršením 16. roku věku (§ 4 odst. 2 zák. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava svéprávnosti však není jednotná, rozdíly jsou především ve vzniku způsobilosti. I zde platí tři základní modely právní úpravy (vlastní - samostatná, subsidiarita, analogie).

Důchodové pojištění

Vlastní úpravu obsahují předpisy důchodové pojištění, a to

● obecnou, podle které vzniká svéprávnost fyzických osob dosažením zletilosti (dosažením
18 let věku nebo uzavřením manželství před dovršením tohoto věku).

● speciální, která platí v případě uplatnění nároku na plný nebo částečný invalidní důchod. Zde se přihlíží k charakteru dávek, k naplnění podmínek vyžadovaných pro dávkové plnění.

Sociální péče

Ve vztazích sociální péče (pomoci) vzniká svéprávnost dovršením 16. roku věku.

Nemocenské pojištění

Ve vztazích nemocenského pojištění je to podobné jako u právní subjektivity – normy upravující vztahy nemocenského pojištění upravují svéprávnost pouze
u OSVČ, která vzniká zásadně dosažením věku 16 roků. Musí však být naplněny podmínky, které zvláštní předpisy pro vznik této způsobilosti, případně pro vznik právní subjektivity, vyžadují. Což znamená, že ke vzniku svéprávnosti může dosažením 16 roků věku dojít jen výjimečně.

Pracovněprávní vztahy

U subjektů pracovněprávních vztahů se analogicky použije úprava zákoníku práce. Právní úprava účasti na nemocenském pojištění je na pracovněprávní úpravě přímo závislá (trvání zaměstnání). Svéprávnost zaměstnance vzniká ve vztazích nemocenského pojištění zásadně dosažením věku 15 let, při současném ukončení základní školí docházky. U fyzické osoby zaměstnavatele, až na výjimky dosažením 18 let věku.

Veřejné zdravotní pojištění

Právní předpisy upravující vztahy veřejného zdravotního pojištění ustanovení o svéprávnosti neobsahují. V řadě případů se však zabývají výkonem práv a povinností
z těchto vztahů vyplývající zákonným zástupcům nezletilých osob a osob zbavených způsobilosti k právním úkonům. U vztahů pojistného na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění (VZP) se svéprávnost řídí stejnými pravidly jako
u právní osobnosti, tzn. Vymezením osobního a věcného rozsahu pojistné povinnosti.
V případě subjektů pracovněprávního vztahu vzniká svéprávnost ve stejný okamžik jako
u nemocenského pojištění (zaměstnanec dosažením 15 let, zaměstnavatel dosažením 18 let). U OSVČ vzniká zásadně dosažením zletilosti (18 let). U pojistného na VZP se analogicky použije občanskoprávní úprava, tedy vzniká zletilostí.

Státní sociální podpora

U státní sociální podpory je svéprávnost upravena samostatně v ZSSP, a to jako procesní způsobilost. S ohledem na odkaz na občanskoprávní úpravu lze dovodit, že vzniká
i v těchto vztazích dosažením zletilosti. Zvláštní úprava se týká řízení o dávkách rodičovského příspěvku a porodného. V tomto řízení má právo jednat i nezletilý rodič (starší 16 let. Vzhledem k tomu, že v tomto speciálním případě může nezletilý rodič starší 16 let
v řízení o dávce samostatně jednat a dávku přijímat, disponuje fakticky i způsobilostí k právním úkonům.

Deliktní způsobilost (viz dále Odpovědnost v právu SZ)

Způsobilost k protiprávním jednáním nebo opomenutím (deliktní způsobilost, čili povinnost nést právní důsledky svého protiprávního jednání) není v právu sociálního zabezpečení upravena a je třeba pro vymezení tohoto pojmu použít (per analogiam iuris) trestního zákona. Tato otázka má význam například v souvislosti s povinností vrátit přeplatek
na dávkách. Způsobilost k protiprávním úkonům má v právu sociálního zabezpečení nezávisle na věku či duševní poruše ten,

- kdo je schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky - kdo v daném okamžiku uvedené schopnosti neměl, jestliže se však do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvedl vlastní vinou.

Zastoupení

S právní úpravou svépravnosti souvisí i institut zastoupení. Zákonné zastoupení řeší postavení fyzické osoby, která nedisponuje svépravnosti (nesplnila podmínky stanovené předpisem, byla způsobilosti zbavena nebo byla její způsobilost omezena). V případě nedostatku věku jsou zákonnými zástupci rodiče, v ostatních opatrovník stanovený soudem.

Právní předpisy sociálního zabezpečení většinou vylučují možnost přijetí dávkového plnění zástupcem na základě plné moci. Specifickým institutem je zvláštní příjemce. Jeho základním smyslem je zajistit, aby dávkové plnění bylo použito ve prospěch oprávněného.

1.2 OBSAH PRÁVNÍCH VZTAHŮ SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Obsahem práva sociálního zabezpečení při úpravě uvedených vztahů je právně reglementovat zejména

- právní režim vzniku právních poměrů sociálního zabezpečení,

- obecné právní postavení subjektů vztahů,

- charakter stanovení práv a povinností,

- způsob ochrany práv a

- prostředky zabezpečující plnění povinností.

Z uvedeného je možno dovodit definíční ustanovení, podle kterého jsou

Definice

obsahem právních vztahů práva a povinnosti subjektů, takže obsahem právních vztahů sociálního zabezpečení jsou práva a povinnosti subjektů těchto vztahů.

Tato práva a povinnosti mají buď materiální nebo procesní charakter. Právo sociálního zabezpečení se ovšem vyznačuje poměrně úzkým sepětím své hmotněprávní a procesní úpravy. Obojí je velmi úzce svázáno. Je tomu tak v případech kdy nejen samotné rozhodnutí o dávce, ale i splnění podmínek nároku na dávku je spojeno s realizaci procesního úkonu. Tak je tomu např. v případě přiznání starobního důchodu podle zákona o důchodovém pojištění (§ 31). Stejná situace nastává u povinnosti oznamovacího a ohlašovacího charakteru, které stanoví předpisy práva sociálního zabezpečení. Tyto povinnosti mají procesní povahu, přičemž právní důsledky nesplnění stanovených povinností zakládají odpovědnostní vztah, jehož obsahem jsou hmotná práva a povinností.

Hmotněprávní stránka:

■ Základní povinností fyzické osoby je splnění podmínek dávkového nároku. Tomu

odpovídá oprávnění orgánu SZ splnění těchto podmínek vyžadovat

■ Základním právem fyzické osoby je nárok na dávku a na poskytnutí dávkového

plnění, a to po splnění všech zákonných podmínek. Tomu odpovídá povinnost

orgánu sociálního zabezpečení takové plnění poskytnout.

■ V právních vztazích prvého subsystému sociálního zabezpečení, tj. sociálního

pojištění, přistupuje na straně fyzické osoby plnění pojistné povinnosti. Tomu

odpovídá oprávněním orgánu sociálního zabezpečení přijímat toto plnění.

Procesní stránka:

■ Procesním právem účastníka řízení je především jeho právo uplatnit nárok, podat

žádost, uplatnit opravný prostředek. Tomuto právu odpovídá povinnost orgánu

sociálního zabezpečení reagovat na podání podle příslušné procesní úpravy.

Právo a nárok

Takřka ve všech právních odvětvích se uplatňují pojmy právo a nárok. Vlastní význam
a náplň těchto pojmů jsou poněkud odlišné v soukromém právu (zejména občanském) na straně jedné a v právu sociálního zabezpečení na straně druhé. V občanském právu se pod pojmem subjektivního práva, resp. oprávnění rozumí zásadně jedná složka obsahu právního vztahu a pod pojmem nároku vynutitelnost takového subjektivního práva soudem. Oproti tomu v právu sociálního zabezpečení se nárokem rozumí splnění hmotněprávních podmínek, které jsou právními předpisy o sociálním zabezpečení stanoveny pro přiznání dávkového plnění.

Nárok na dávku a nárok na výplatu dávky

Výplata dávek

Právní předpisy na úseku sociálního zabezpečení rozlišují mezi nárokem na dávku a nárokem na výplatu dávky. Tato diferenciace je významná zejména u dávek spojených
s peněžitým plněním, protože pouze u takových dávek lze hovořit o výplatě. U dávek, kde plnění má věcnou povahu, lze rozlišovat mezi nárokem na dávku a jejím faktickým poskytnutím.

Nárok na dávku tedy znamená splnění hmotněprávních podmínek pro její přiznání. Nárokem na výplatu dávky se rozumí splnění podmínek pro poskytnutí dávkového plnění peněžní povahy.

Splnění podmínek nároku na výplatu dávky předpokládá zejména existenci samotného nároku, nárok na výplatu je pak spojen s dalšími podmínkami, z nichž nejčastější je podání žádosti. Důsledky spojené s posouzením otázky nároku na dávku a nároku na výplatu dávky nemusí nastat ve stejném okamžiku (dávky důchodové). Rozhodnutí, kterým je nárok na dávku přiznán, zpravidla současně zakládá i nárok na výplatu této dávky. To však neplatí bezvýjimečně (viz výklad k jednotlivým subsystémům).

Právo sociálního zabezpečení však zejména vymezuje sociální události, které vyvolávají plnění ze sociálního zabezpečení. Pod pojmem sociální událost tak chápeme událost právem uznanou, tedy událost, s níž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, pomocí jichž lze předejít, zmírnit nebo překonat tíživou životní situaci způsobenou takovou událostí.

Právo sociálního zabezpečení má velmi úzké vztahy k jiným právním odvětvím, zejména k právu pracovnímu a správnímu, které upravuje některé procesy při realizaci práva sociálního zabezpečení. Svou povahou náleží do sféry práva veřejného, i když vykazuje určité soukromoprávní rysy.

1.3 PŘEDMĚT (objekt) PRÁVNÍCH VZTAHŮ SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Právně relevantní chování

Předmětem a objektem právní úpravy práva sociálního zabezpečení je právně relevantní chování lidí ve společenských vztazích vznikajících při sociálním zabezpečení a konkrétní dávkové plnění, k němuž směřuje chování subjektů právního vztahu, tj. při

● poskytování preventivní a léčebné péče,

● zabezpečení v dočasné pracovní neschopnosti,

● zabezpečení dlouhodobé a trvalé pracovní neschopnosti,

● zabezpečení těhotných žen, matek a novorozenců,

● zabezpečení výchovy a výživy děti v rodině,

● zabezpečení ve stáří,

● zabezpečení při ztrátě živitele,

● zabezpečení sociálně potřebných občanů.

Okruh dávek a služeb, na které vzniká nárok nebo které mohou být poskytnuty občanům v právních vztazích sociálního zabezpečení, se označuje jako věcný rozsah sociálního zabezpečení.

Dávky a služby můžeme rozlišovat .

Ø podle toho, zda občanovi na ně vzniká nárok či nikoliv na obligatorní a fakultativní,

Ø plnění je buď peněžité (dávky) nebo věcné (služby) povahy.
O který druh plnění půjde, je odvislé od charakteru sociální události, na niž je závislý vznik daného vztahu sociálního zabezpečení. Ve vztazích nemocenského a důchodového zabezpečení se jedná o plnění peněžité, kdežto ve vztazích státní sociální podpory a sociální péče o plnění věcné nebo peněžité. Z povahy sociálních událostí, které zakládají vztahy veřejného zdravotního pojištění či sociálních služeb pak vyplývá, že předmětem těchto vztahů je plnění věcné.

Ø podle délky doby výplaty dávek rozlišujeme jednorázové a opakující se.

Chování subjektů je velmi úzce spjato s výkonem práv a s plněním povinností, které jsou obsahem právních vztahů sociálního zabezpečení. Realizuje se pak prostřednictvím různých hmotněprávních nebo procesních úkonů.

Hmotněprávními úkony jsou ty, které směřují ke splnění podmínek nároku na dávku, například plnění pojistné povinnosti.

Procesními úkony jsou např. žádost nebo podání opravného prostředku.

Shrnutí kapitoly

Kapitola je věnována výkladu jednotlivých prvků práva sociálního zabezpečení, obsahu, předmětu a zejména pak subjektů z hlediska jejich vzniku a zániku právní osobnosti
a svéprávnosti obecně a v právu sociálního zabezpečení. Obsahuje jeden až dva krátké odstavce, kterými shrneme právě probranou látku.

2 odpovědnost v právu sociálního zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

Obecně je právní odpovědnost považována za zvláštní právně kvalifikovaný druh právní povinnosti, jejíž vznik jako povinnosti sekundární, předpokládá porušení povinnosti primární. Se vznikem této sekundární povinnosti vzniká i nový vztah práva sociálního zabezpečení, a to vztah odpovědnostní. Je relativně nezávislý na původním, primárním vztahu.

Cíle kapitoly

Kapitola je v první části zaměřena na obecný výklad problematiky právní odpovědnosti jako takové, která je z důvodu přehlednosti zpracována v obazcích. To umožňuje následně přistoupit k výkladu specifik tohoto právního institutu v podmínkách práva sociálního zabezpečení.

Klíčová slova kapitoly

Odpovědnost, právní odpovědnost, morální odpovědnost, subjektivní odpovědnost, objektivní odpovědnost, funkce odpovědnosti, právní jednání, zavinění, příčinná souvislost, sankce, pokuta.

2.1 OBECNÁ USTANOVENÍ O PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI

V reálné praxi je možno se setkat s odpovědnostmi, které jsou uvedeny v následujících obrazcích.

OBECNÉ DRUHY ODPOVĚDNOSTI

Druhy odpovědnosti

omluva, újmy, a to zpravidla
v penězích (relutární náhrada), výjimečně naturální (restitutio in natura)

povinnosti, které je zákonem označeno za přestupek – pouze zákon – povinnosti stanovené

֎ reparační (kompenzační)

● zpravidla v souvislosti s majetkovou právní odpovědnosti ● může mít dvojí formu: naturální restituce, odškodnění (reparace)

▀ Politická odpovědnost – za výkon politické funkce

▀ Ústavní odpovědnost – smíšeného charakteru (politickoprávní odpovědnost) – např. důvěra Poslanecké sněmovny vládě

▀Morální odpovědnost – rozlišujeme vnitřní dimenzi (svědomí) a vnější rovinu (sankce = odsouzení veřejností)

▀ Právní odpovědnost – porušení právních povinností protiprávním jednáním (deliktem)

● může být založena pouze právními normami, které vytváří určitý systém vztahů a vazeb v horizontální
a vertikální linii

● neopominutelným znakem odpovědnosti je sankce, která představuje povinnost snést újmu, při porušení právní skutečnosti předvídanou určitou právní normou

subjektivní

objektivní

֎ preventivní

● preventivní moment obsahují v určité podobě i všechny ostatní funkce              ● cílem je předcházet vzniku situací porušení právní povinnosti

ZÁKLADNÍ FUNKCE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI

Funkce odpovědnosti

֎ satisfakční

● např. v oblasti práva na ochranu osobnosti                                                           ● užívá se institut zadostiučinění ve vhodné formě (např. omluva v tisku, popř.
i přiměřená finanční náhrada)

֎ represivní

● následkem újma, která vzniká tomu, kdo porušil právní povinnost                        ● typická pro trestněprávní odpověd-nost a další druhy veřejnoprávní odpovědnosti

2.2    ODPOVĚDNOST V PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Sekundární druh povinnosti

Jedná se o zvláštní právně kvalifikovaný druh právní povinnosti, jejíž vznik jako povinnosti sekundární, předpokládá porušení povinnosti primární. Se vznikem této sekundární povinnosti vzniká i nový vztah práva sociálního zabezpečení, a to vztah odpovědnostní. Je relativně nezávislý na původním, primárním vztahu. Může totiž existovat i po jeho skončení, tedy fakticky nezanikne ani tehdy, zanikne-li původní právní vztah a naopak, zanikne-li vztah odpovědnostní, neznamená to ukončení vztahu primárního.
Účelem právní úpravy odpovědnosti v předpisech sociálního zabezpečení je zjednání nápravy a odstranění důsledků, které protiprávním jednáním vznikly. Obsahem těchto odpovědnostních vztahů jsou zvláštní povinnosti, které vznikají namísto nebo vedle povinností vyplývajících z původního právního vztahu.
Odpovědnost v právu sociálního zabezpečení je druhem sankce. Sankcí je například :
■ penále, když se jedná o odpovědnost z titulu prodlení v plnění peněžní povinnosti,              ■ pokuta, která se ukládá v jiných případech se při porušení povinnosti,                                  ■ vrácení přeplatku, a to buď přeplatku na pojistném ze strany instituce, která pojistné přijala, nebo přeplatku na dávce ze strany příjemce dávky. Předpisy sociálního zabezpečení stanoví podmínky vzniku odpovědnosti za přeplatek na dávce ve vztazích nemocenského pojištění, důchodového pojištění, státní podpory a sociální péče. U zdravotního pojištění vrácení přeplatku nepřipadá v úvahu.
Pro vznik odpovědnosti za přeplatek patří k základním předpokladům :
Ø protiprávní jednání, kterým je takové jednání, které je v rozporu s právní normou
a v jehož důsledku vznikne přeplatek, takovým jednáním je např. porušení ohlašovací nebo oznamovací povinnosti, a to i ve formě opomenutí,
Ø vznik přeplatku, tj. plnění nad rámec nároku podle hmotněprávních podmínek,
Ø příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a důsledkem, tedy vznikem přeplatku (takže nemůže vzniknout odpovědnost za přeplatek v případě, kdy příjemce sice
opomine ohlásit důležitou okolnost, ale nárok na dávku vůbec nevznikl, například       nesplněním potřebné doby pojištění).
Ø zavinění, čili vnitřní psychický stav odpovědného     subjektu k jeho jednání
a k následkům takového jednání. Zavinění známe ve formě úmyslu nebo nedbalosti.
Ve vztahu k zavinění rozlišujeme v sociálním zabezpečení subjektivní a objektivní odpovědnost
Subjektivní odpovědnost
V sociálním zabezpečení se v naprosté většině případů jedná o odpovědnost subjektivní, čili založenou na zavinění. Velmi podrobná pravidla pro úpravu subjektivní odpovědnosti stanoví předpisy v nemocenském pojištění, důchodovém pojištění, státní sociální podpoře i sociální péči, resp. pomoci.
Jestliže subjekt právního vztahu nesplnil některou jemu uloženou povinnost a zavinil vznik přeplatku, vzniká mu povinnost přeplatek na dávce vrátit. Důkazní břemeno o zavinění subjektu nese orgán sociálního zabezpečení. Ke vzniku právní odpovědnosti postačí zavinění ve formě nedbalosti, případně i nevědomé nedbalosti (to platí o vztazích důchodového pojištění, státní sociální podpory a sociální péče). U důchodového pojištění
a státní sociální podpory přichází v úvahu i společná odpovědnost příjemce dávky a dalšího subjektu (např. osoby společně posuzované, zaměstnavatele). Povinnost vyplývající
z odpovědnostního vztahu je pak založena na solidárním principu.
Objektivní odpovědnost
Objektivní odpovědnost je situace, kdy zavinění není předpokladem odpovědnosti. Tato odpovědnost je v sociálním zabezpečení spíše výjimečná. Zejména se dotýká některých vztahů důchodového pojištění a státní sociální podpory. Může vzniknout například
ü při souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti,
ü v případě přeplatku na dávce vdovského nebo vdoveckého důchodu při uzavření nového manželství,
ü na dávce sirotčího důchodu z důvodu dosažení 26 let věku.
U státní sociální podpory by mohlo dojít k povinnosti vrátit částky vyplaceného rodičovského příspěvku, pokud například nebyly splněny podmínky nároku nebo nárok na příspěvek zanikl (třeba z důvodu příspěvku při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu).

Nicméně deliktní odpovědnost dotýkající porušování povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení je vymezena nejen v právních předpisech sociálního zabezpečení, nýbrž
i v přestupkovém a trestním zákoně (viz. dále). Porušení povinností v právu sociálního zabezpečení tak může vyvolat vedle správně právní i trestně právní odpovědnost.

PříKLADY PRÁVNÍ ÚPRAVY DELIKTŮ V TRESTNÍM PRÁVU

Trestní zákon - Díl 2
Trestné činy daňové, poplatkové a devizové
§ 240
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
(1) Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami,
b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo
c) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.
(3) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu.
§ 241
Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
(1) Kdo jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán, kdo jako zaměstnavatel ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost odvést pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
§ 242
Zvláštní ustanovení o účinné lítosti
Trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

§ 350
Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu
(1) Kdo padělá lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo podstatně změní jejich obsah v úmyslu užít je v řízení před orgánem sociálního zabezpečení anebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení, nebo kdo užije v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení takové zprávy, posudku nebo nálezu jako pravého,bude potrestán trestem odnětí svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jako lékař nebo jiná způsobilá zdravotnická osoba vystaví nepravdivou nebo hrubě zkreslenou lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo v něm zamlčí podstatné skutečnosti o zdravotním stavu svém nebo jiného, aby jej bylo užito v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení, nebo kdo užije takové lékařské zprávy, posudku nebo nálezu v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
b) způsobí-li takovým činem značnou škodu.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.

Shrnutí kapitoly

Neopominutelnou podmínkou státem vymezeného práva je, že při neplnění zákonem stanovených povinností je nutno jejich plnění vymáhat, a to mnohdy i represivní formou. Kapitola je proto věnována výkladu jinak obecného pojmu odpovědnost a následně rozboru této problematiky v právu sociálního zabezpečení.

3      financování sociálního zabezpečení
Rychlý náhled kapitoly

Náklady na sociální zabezpečení tvoří zásadní část státních rozpočtů všech sociálních států. Další pojednání je proto věnováno obecným koncepcím financování sociálního zabezpečení, včetně jejich historických aspektů, jakož i financování konkrétních součásti sociálního zabezpečení v České republice
Cíle kapitoly

Kapitola směřuje k umožnění osvojení si
-          historického vývoje financování sociálního zabezpečení,
-          současného institucionálního členění koncepci financování,
-          rozdílů mezi koncepcemi,
-          způsobu financování jednotlivých části sociálního zabezpečení apod.

Klíčová slova kapitoly

Koncepce financování, druhy financování, státní, soukromé, zprostředkované, Beveridgovský model, Bismarckovský model, Etatistický model, vzájemnost, solidarita rovnost.

3.1    HISTORICKÉ I SOUČSNÉ OBECNÉ MODELY A KONCEPCE FINANCOVÁNÍ
Na základě abstrakce historického vývoje lze identifikovat tři historické modely financo- vání systémů sociálního zabezpečení.

FBismarckovský model (Otto von Bismarck, německý říšský kancléř, 1883)
ú orientace na zaměstnanecký poměr a rozdělení osob do skupin podle jimi vykonávané činnosti (dělník, zaměstnanec, úředník)
ú financování z pojistného (placeného zaměstnavateli i zaměstnanci a s pomoci státních příspěvků).
FBeveridgovský model (1942, ekonom lord Beveridge) vychází z principu, že
     každý člen společnosti má právo na základní zabezpečení v nemoci, ve stáři
      apod.
ú předpokládá stejné základní potřeby u každého lidského jedince
ú orientace na určitý minimální standard paušálně poskytovaný
ú financování ze stejného základního pojistného a z daňových prostředků.
FEtatistický model (SSSR)
ú ideologický záměr široce a autoritativně pojaté péče státu o sociální záležitosti
ú pevně začleněn do systému národního hospodářství
ú financuje navenek stát prostřednictvím daně z příjmu, tím však současně fakticky podstatnou část nákladů nesly podniky
ú pro všechny zaměstnance účast v systému povinná, tím dosaženo značně vysokého stupně pokrytí.

V současnosti existují fakticky tři koncepce financování sociálního zabezpečení podle zajišťující instituce (institucionální členění koncepcí financování) :
F státní
ú financuje stát sám (skrze státní správu – orgán)
ú stát přejímá hlavní zodpovědnost za občana
Fsoukromá
ú soukromé instituce
ú akcent na zodpovědnost občana
ú stát stanoví pouze rámcová pravidla fungování soukromých systémů
Fzprostředkovací
ú kdy stát vytváří zabezpečující nástroje (např. povinné sociální pojištění)
ú zabezpečující instituce stojí mezi státem a občanem

Možné jsou i systémy vytvářené zaměstnavateli (jde pak o doplňkové zabezpečení).

Rozdíl mezi státním financováním a financováním prostřednictvím sociálního pojištění

Ve státním systému občan odvádí státu daně do státní pokladny, odkud se na základě parlamentem schváleného rozpočtu vyplácejí dávky sociálního zabezpečení.
V sociálním pojištění občan povinně pojišťuje sám sebe pro případ budoucí pojistné (sociální) události, popř. jej pojišťuje někdo jiný (zaměstnavatel). Sociální pojištění je zbudováno zejm. na principech vzájemnosti a solidarity.

Vzájemnost představuje pomoc poskytovanou jednotlivým osobám, které ji potřebují,
a to z prostředků získaných od ostatních účastníků.
Solidaritu lze rozlišit
-          intergenerační , tj. mezi generacemi (mladých se starými)
-          intragenerační, tj. uvnitř generací (zdravých s nemocnými; bohatých s chudými).

Můžeme však hovořit i o dalších principech, které jsou v sociálním zabezpečení uplatňovány. Jsou jimi např.
-          zásluhovosti, kdy nárok na výši dávky závisí na osobním přičinění, tj. v souvislosti s odpracovanými léty, dosaženým příjmem a výši placeného pojistného,
-          rovnosti, tj. stanovení stejných pravidel, podle nichž se dávka přiznává.

FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Rozdíl mezi státním financováním a financováním prostřednictvím sociálního pojištění

Historické modely systémů sociálního zabezpečení :

FBismarckovský model

FBeveridgovský model

FEtatistický model

Současné koncepce financování podle zajišťující instituce :

F státní

Fsoukromá

Fzprostředkovací

Státní systém

občan odvádí státu daně do státní pokladny, odkud se na základě parlamentem schváleného rozpočtu vyplácejí dávky sociálního zabezpečení

Sociální pojištění

občan povinně pojišťuje sám sebe pro případ budoucí pojistné (sociální) události, popř. jej pojišťuje někdo jiný (zaměstnavatel)

Sociální pojištění je koncipováno zejména na těchto principech :

■ Vzájemnosti                ■ Zásluhovosti

■ Solidarity,                   ■ Rovnosti

   a to :

-          intergenerační ,

-          intragenerační,

3.1.1.1

.

Příspěvkově a dávkově definované systémy

o    Příspěvkově definovaný penzijní systém (defined contribution – DC) předem definuje určitým způsobem výši příspěvku, které účastníci, zaměstnavatel či stát mají odvádět
a odtud se pak stanoví výše dávek, které je možné dále vyplácet. Přitom dávky, jejíchž přesná výše není předem známá, představují tolik, kolik lze v systému dosáhnout nejen
v závislosti na odvedených či v budoucnu předpokládaných příspěvcích, ale také
v závislosti na vývoji demografických a ekonomických parametrům včetně skutečné
či v budoucnu předpokládané kapitálové výnosnosti.
o    Dávkově definovaný penzijní systém (defined benefit – DB) předem definuje určitým způsobem výši dávek, které účastníci mají pobírat, a odtud se pak stanoví potřebná výše finančních nákladů, tedy i výše vyžadovaných příspěvků. I zde existuje vedle závislosti na vyměřených dávkách podstatná závislost finančních nákladů na vývoji demografických
a ekonomických parametrů. Kolísání těchto parametrů pociťují na rozdíl od příspěvkově definovaných penzijních plánů více účastníci v aktivním věku než penzistů. Odpovídající pojistně-matematické výpočty zde mohou být poměrně složité.
Existují však i hybridní systémy (různě konstruované).

Způsoby financování sociálního pojištění

Rozlišujeme dva základní způsoby sociálního pojištění.

Průběžné financování (PAYG = Pay As You Go),
ú příspěvky plynoucí od aktivních účastníků se okamžitě rozdělí
ú dávky se vyplatí oprávněným poživatelům dávek dle jejich okamžitých nároků
ú jedná se o pouhé přerozdělení, aniž by se vytvářel nějaký fond.
Výhoda: relativní spolehlivost (neznamená však stabilitu).
Nevýhoda: velká citlivost na demografický vývoj.
Fondové financování (funding)
ú zakládá se fond pro všechny (i budoucí) závazky penzijního plánu jejích systematickou kapitalizací
ú důraz se přesouvá na investiční fond
Výhoda: pojištěnec má přehled o stavu svých prostředků, a tím i o své budoucnosti. Nevýhoda: rizika spojená s investiční činností.
Uvnitř fondového financování se rozlišují někdy dvě jeho metody:
§ „saving“ – důraz na spoření
§ „pooling“ – důraz na výhodnost smlouvy.

3.2      FINANCOVÁNÍ TUZEMSKÉHO SYSTÉMU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PODLE JEHO OBLASTÍ

Důchodové pojištění a nemocenské pojištění

-      do státního rozpočtu se odvádí pojistné
-      ze státního rozpočtu jsou pak hrazeny dávky
-      odvozené příjmy státního rozpočtu – penále, pokuty, přirážky
-      existuje zvláštní účet důchodového pojištění – poměrná část pojistného na sociální zabezpečení (pojistné 2x a příspěvek jsou 3 v 1 a tak nelze identifikovat), zvláštní pravidla hospodaření s přebytkem na účtu DP
-      zvláštní účet pro nemocenské pojištění není

Veřejné zdravotní pojištění

-      poskytování a solidární hrazení zdravotní péče ve veřejném zdravotnictví založeno článkem 31 LZPS
-      v této oblasti se poskytují věcná plnění – na základě smluv mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními
-      v zásadě se financuje z pojistného na veřejné zdravotní pojištění
-      hrazeny z pojistného jsou však pouze některé výkony
-      vícezdrojové financování (pojištění, rozpočty státu, kraje a zřizovatelů)
-      od 1.1.2008 spoluúčast pacientů formou regulačních poplatků
-      odvod pojistného přímo na účet pojišťovny

Lékař zajišťuje péči ve prospěch pojištěnců proti úhradě od zdravotní pojišťovny. Úhrada zdravotní péče existuje za výkon i na hlavu.

Státní sociální podpora
-      do státního rozpočtu se odvádějí daně
-      ze státního rozpočtu se pak poskytují dávky

Sociální pomoc
-      hmotná nouze – orgány dostávají dotaci ze státního rozpočtu
-      sociální služby ▪ příspěvek na péči obce ze státního rozpočtu, MPSV
                  ▪ financování služeb buď za úhradu, za částečnou nebo bezplatně;
-    sociální péče
zdravotně postižení – rozdělují obce, ale jde ze státního rozpočtu.

Shrnutí kapitoly

Obsahem kapitoly je shrnutí všech historických i současných forem a způsobu financování sociálního zabezpečení v sociálních státech, včetně jejich výhod či nevýhod. Následně je rozvedeno současné tuzemské financování.

4      evropská unie a sociální zabezpečení
Rychlý náhled kapitoly

Vstupem České republiky do Evropské unie (EU) 1. 5. 2004 se začalo na ČR vztahovat evropské právo sociálního zabezpečení. Toto právo plně respektuje jeden ze základních principů EU, kterým je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako s vlastními státními příslušníky tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat
v jednotlivých členských zemích.

Cíle kapitoly

V oblasti sociálního zabezpečení nedochází Evropské unii k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají
i různá institucionální uspořádání. Kapitola se proto zabývá oblastmi, které jsou v oblasti sociálního zabezpečení závazné pro členské státy.

Klíčová slova kapitoly

Evropská unie, koordinace, harmonizace, nařízení, směrnice, pravidla, státní příslušnost, bez státní příslušnosti, export dávek.

Vstupem České republiky do Evropské unie (EU) 1. 5. 2004 se začalo na ČR vztahovat evropské právo sociálního zabezpečení. Toto právo plně respektuje jeden ze základních principů EU, kterým je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení
z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako
s vlastními státními příslušníky tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat
v jednotlivých členských zemích. V oblasti sociálního zabezpečení nedochází k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Koordinace ponechává národní předpisy beze změn, to znamená, že rozdíly mezi národními systémy zůstávají. Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro migrující občany nevýhodná a pro tyto případy vytváří EU pravidla vlastní - koordinační.
.Nejdůležitějšími koordinačními právními předpisy v této oblasti byla do 30. 4. 2010
Fnařízení Rady (EHS) 1408/71
Fnařízení Rady (EHS) 574/72, tzv. koordinační nařízení.
Od 1. 5. 2010 vstoupila v účinnost nová koordinační nařízení, a to
Fnařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) 883/2004
Fnařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) 987/2009
Nařízení představují základní, přímo závazné a nad národní právní předpisy postavené předpisy EU, které koordinují systémy sociálního zabezpečení všech členských států.
Smyslem nařízení je zajistit, aby migrující osoba neztratila své nároky na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště či proto, že v žádném státě nesplnila potřebnou dobu pojištění stanovenou předpisy daného státu.
VĚCNÝ ROZSAH NAŘÍZENÍ
Věcný rozsah je vymezen pozitivním výčtem oblastí sociálního zabezpečení a také výčtem negativním.

POZITIVNÍ VYMEZENÍ

Nařízení se dotýkají právních předpisů členských států, které upravují dávky
v případě:

nemoci,
mateřství a týkají se též odpovídajících dávek otcovských (vloženo nově),
invalidity,
stáří,
úmrtí (pohřebné) a pozůstalosti,
pracovních úrazů a nemocí z povolání,
nezaměstnanosti, předdůchodových dávek (vloženo nově),
rodinných dávek,
zvláštních smíšených nepříspěvkových peněžitých dávek.

NEGATIVNÍ VYMEZENÍ

Nařízení nezahrnuje

§ sociální a léčebnou pomoc,

§ dávky obětem války, vojenských akcí a trestných činů, obětem škod způsobených státními činiteli při výkonu služby aj.

OSOBNÍ ROZSAH NAŘÍZENÍ
Unijní pravidla platí pro :
▀ státní příslušníky
členských států EU, Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska, kteři jsou nebo byli pojištěni v některé z uvedených zemí, a také pro jejich rodinné příslušníky,
nečlenských zemí, kteři legálně pobývají na území EU nebo se po různých zemích EU pohybují, a pro jejich rodinné příslušníky.
▀ osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky, kteří mají bydliště v některém z členských států EU, na Islandu, v Lichtenštejnsku, Norsku nebo Švýcarsku a kteří jsou nebo byli pojištěni v některé z uvedených zemí, a dále také pro jejich rodinné příslušníky.
KOORDINACE SOCIÁLNÍCH SYSTÉMŮ V EU

Koordinace národních sociálních systémů je založena na čtyřech základních principech. Stanovují je všechna výše zmíněná koordinační nařízení.

Zásady koordinace sociálních systémů v EU

• rovnost zacházení – je-li osoba pojištěna v členském státě, podléhá stejným právům a povinnostem jako státní příslušníci dotyčného státu,

• pojištění v jednom členském státě – v daný okamžik může být osoba pojištěná pouze v jednom členském státě,

• export dávek – získá-li osoba nárok na dávku v jednom členském státě, dávka jí bude vyplácena i v případě, kdy se přestěhuje do jiného členského státu,

• sčítání dob pojištění – nezíská-li osoba potřebnou dobu pojištění
v jednom členském státě pro vznik nároku na dávku, připočtou
se k této době pojištění i doby pojištění získané v jiných

členských státech.

PŘÍSLUŠNOST K PRÁVNÍM PŘEDPISŮM
Jestliže osoby (zaměstnanci či OSVČ) migrují za prací po státech EU, je nutné vědět, v kterém státě budou pojištěny. Účast migrujícího pracovníka na nemocenském, důchodovém a zdravotním pojištění se řídí právními předpisy o sociálním zabezpečení toho členského státu, který byl určen jako příslušný podle nařízení. Základním pravidlem je, že zaměstnanci a OSVČ podléhají právním předpisům sociálního zabezpečení toho členského státu, na jehož území pracují bez ohledu na jejich bydliště nebo státní příslušnost. Pokud zaměstnavatel vyšle svého zaměstnance do jiného členského státu, aby zde pro něj vykonával práci po dobu nepřesahující od 1. 5. 2010 2 roky, jedná se o tzv. vyslání. Vyslaný zaměstnanec zůstává pojištěn ve vysílajícím státě, přestože dočasně vykoná činnost v jiném členském státě. Toto platí obdobně i pro OSVČ. Příslušnost k právním předpisům se dále určuje v případech, kdy osoba souběžně vykonává svou činnost
na území více členských států nebo u zvláštních kategorií osob (např. státní úředníci, diplomatický personál). Jestliže určení příslušnosti podle ustanovení koordinačních nařízení dotčenému pracovníkovi nevyhovuje, může v odůvodněných případech požádat o udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům. Určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení v České republice provádí ČSSZ.

Důchody v Evropské unii

V případě důchodového pojištění ve dvou nebo více členských státech se při přiznávání starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů uplatňuje koordinační princip sčítání dob pojištění. Je to zejména z toho důvodu, aby se vyloučil nepříznivý důsledek situace, kdy osoba, která byla pojištěna ve více státech, nesplňuje v některém z nich (nebo v žádném z nich) podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na důchod.
V tomto případě členský stát přihlédne pro získání nároku na důchod i k dobám pojištění získaným v ostatních členských státech. Pro získání nároku na důchod podle koordinačních nařízení se berou v úvahu také doby pojištění získané podle právních předpisů jiného členského státu před vstupem ČR do EU. Žádost o důchod se podává obvykle ve státě bydliště žadatele. V ČR je to místně příslušná OSSZ (PSSZ/MSSZ). Řízení
o důchodu se zahraničním prvkem je administrativně a časově náročnější než řízení pouze podle právních předpisů ČR. Podílí se na něm více institucí, aplikují se pravidla právních předpisů více států o sociálním zabezpečení a evropská koordinační nařízení.

Peněžité dávky v nemoci a mateřství v EU

a)      Bude-li občan pobývat v jiném členském státě EU (např. jako turista nebo vyslaný pracovník) a zůstane pojištěn v ČR, budou mu peněžité dávky v nemoci
a mateřství poskytovány podle platných českých právních předpisů.
b)      Jestliže se občan rozhodne pracovat v jiném členském státě a v tomto státě bude i nemocenský pojištěn, řídí se výplata nemocenských dávek v nemoci a mateřství podle právních předpisů daného státu.

OSVČ se mohou i nadále rozhodnout, zda se k nemocenskému pojištění přihlásí - jejich pojištění je dobrovolné. Dobrovolně se může přihlásit k nemocenskému pojištění také zahraniční zaměstnanec. Tedy člověk pracující v ČR pro zahraničního zaměstnavatele se sídlem ve státě, se kterým nemá ČR uzavřenou mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení a nejde ani o stát EU.
Způsob výplaty a dokladování
Lidem, kteří trvale bydlí v cizině, se důchody vyplácejí
Ø na osobní účet u peněžního ústavu v cizině nebo
Ø na osobní účet u banky v ČR.
Výplata na účet v zahraničí se provádí v měně daného státu nebo v jiné volně směnitelné měně, a to bezhotovostně vždy za zpětnou dobu a v časových intervalech, které si příjemce důchodu určí.
Výplata na účet v ČR je vždy v českých korunách za zpětnou dobu, a to prostřednictvím České národní banky. Aby mohla ČSSZ lidem, kteří žijí mimo území ČR, vyplácet důchod, potřebuje k tomu vyplněné „Potvrzení o žití“. Tento tiskopis (vyplněný, vlastnoručně podepsaný a s úředně ověřeným podpisem) je třeba ČSSZ poslat alespoň jedenkrát ročně.
Dávky nemocenského pojištění je možné vyplácet do ciziny jen na účet pojištěnce u banky v cizině, a to na základě žádosti pojištěnce a za úhradu nákladů této výplaty.

Shrnutí kapitoly

Kapitola je věnována aspektům uplatnění sociálního zabezpečení v současných podmínkách Evropské unie. Tedy zejména ke koordinaci právních předpisů členských zemí v oblasti sociálního zabezpečení

Literatura

Richter, J. Právo sociálního zabezpečení, studijní opora, SU OPF, Karviná, 2020
Koldinská, Tröster a kol., Právo sociálního zabezpečení, Praha, C.H. Beck 2018, ISBN: 978-80-7400-692-0.
Goldmann, Radoslav a kol. Vybrané kapitoly ze sociálních disciplín. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 12.

Shrnutí studijní opory

Studijní opora je věnována poměrně nové samostatné právní disciplíně, která se vydělila s všezahrnujícího pracovního práva. Přestože se pro studium předmětu požaduje úspěšné absolvování studijního kurzu. Právo, nebylo možno se v textu znovu nezabývat, alespoň ve zkrácené formě, některými obecnými právními instituty, aby bylo možno přistoupit k výkladu jejich specifik v podmínkách práva sociálního zabezpečení (např. právní subjektivitou subjektu práva, právní odpovědnosti apod.). To se týká i úvodní kapitoly, která se věnuje zkrácenému výkladu obecných pojmů jako stát, sociální stát či sociální politika státu a to přesto, že tato problematika je obsahem též jiných předmětů přednášených na fakultě.

[1] Fyzické (lidé) § 23 - § 117, právnické § 118 - § 488 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

[2] Problematika právní subjektivity je zde rozborována s přiměřenou mírou omezenosti, když je předmětem intenzivní výuky v prvním semestru v předmětu Právo.

Interactive Syllabus

Týden 1

Týden 2

a) Sociální poradenství

Sociální poradenství

Poskytované bez úhrady

Poskytované za úhradu

Azylové domy, domy na půl cesty , nízkoprahová denní centra (osoby hradí úhradu za stravu ve výši stanovené poskytovatele), noclehárny, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, sociální rehabilitace

Služby sociální péče

▀ Vůči zájemcům o zaměstnání

▀ Vůči zaměstnavatelům

▀ Ostatní činnosti Úřadu práce České republiky

▀ Vůči uchazečům o zaměstnání

▀ Vůči všem občanům

◙ poskytuje informační služby v oblasti pracovních příležitostí, zejména informace o

Týden 3

1.5.1 mezinárodní prameny práva sociálního zabezpečení

1.5.2 VNITROSTÁTNÍ PRAMENY PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

1.9 ČAS JAKO PRÁVNÍ A SOCIÁLNÍ SKUTEČNOST

1.10 PRÁVNÍ DOMNĚNKY A FIKCE V OBČANSKÉM PRÁVU A PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Týden 4

Na základě abstrakce historického vývoje lze identifikovat tři historické modely financo- vání systémů sociálního zabezpečení.

Rozdíl mezi státním financováním a financováním prostřednictvím sociálního pojištění

Rozdíl mezi státním financováním a financováním prostřednictvím sociálního pojištění

Historické modely systémů sociálního zabezpečení :

3.1.1.1

Příspěvkově a dávkově definované systémy

Způsoby financování sociálního pojištění

Operations