C:\Users\Lukas\AppData\Local\Microsoft\Windows\Temporary Internet Files\Content.IE5\DVNDT2Y8\MC900230741[1].wmf ÒZa zrod sociální gerontologie se považuje vydání knihy amerického psychologa G. Halla (1844–1924) „Senescence: Druhá polovina života“ v roce 1922. ÒPřistupoval k tématu v kontextu tanatologickém, kdy stáří se vyrovnává s jistotou konce života, s blížící se smrtí a úkolem je završit a urovnat všechny záležitosti – spirituální, majetkové, vztahové, psychické. ÒStáří je záležitost různorodá, sociální, ekonomická, medicínská i biologická, ale především je to záležitost existenciální, respektive psychoexistenciální a také společenský konstrukt. Ò Ò ÒV českém prostředí jsou nejvýznamnější rozvahou tohoto typu Komenského spisy „Methuzalém“ a „Škola stáří“, chápaná právě jako příprava na smrt a přechod do království nebeského. ÒJinak později reflektoval změnu Karel Čapek ve fejetonu „Mladá generace“(1928) o tom, že 20. století vstoupí do dějin jako „století mládí“, protože v něm skončila modernost „být starým a dělat se starým“. ÒT. G. Masaryk popsal stáří jako ztrátu smyslu a konceptu s nutností, setrvale usilovat o osobnostní růst, bez ohledu na věk. Ò Ò ÒUvažování o stáří v Hallově kontextu bylo nadlouho přerušeno katastrofami i iluzemi 20. století, především 2. světovou válkou a ničivými důsledky totalitních systémů. ÒJen psychologie zůstala do určité míry věrna zájmu o osobnost ve stáří a formulovala ontogenetický úkol stáří jako: Øzachování osobnostní integrity proti zoufalství, beznaději a strachu ze smrti (Erik H. Erikson, 1902–1994), Øzákladní lidskou potřebu být pozitivně přijímán jako jedinečná osobnost v každém věku (sociální psycholog Mark R. Leary), Øhierarchii univerzálních lidských potřeb (Abraham Maslow, 1908–1970), Øpotřebu podpory odvahy, naděje a smyslu v životě s omezením (Viktor E. Frankl, 1905–1997). Ø ÒAbsence kritického myšlení, nedostatek věcných podkladů a mýty komplikují hledání optimálních cest, jimiž by se měl přístup ke stáří v naší společnosti ubírat. K častým mýtům patří např.: Ò• Ve východních společnostech je dlouhá tradice harmonické troj- i více generační rodiny. ÒVe skutečnosti nikdy takový model nebyl většinový, a „přestárlí“ lidé dokonce odcházeli „dobrovolně“ zemřít do divočiny, aby nebyli přítěží své rodiny. Ò ÒDříve se měli staří lidé lépe. Ve skutečnosti byla situace např. venkovských výměnkářů často velmi zoufalá a týkala se mnohdy lidí mladších 60 let, navíc byla minimální možnost pozitivně ovlivňovat jejich zdravotní a funkční problémy. ÒV rozvojových zemích je přirozená úcta ke stáří. Ve skutečnosti existují tzv.tábory pro čarodějnice a starší lidé umírají za přírodních či společenských kalamit jako první, bez pomoci společenství. Ò Ò ÒSenioři tvoří homogenní subpopulaci s nízkými životními potřebami. Ve skutečnosti je stáří velmi heterogenní a životní potřeby zůstávají zachovány, jejich minimalizace je projevem předsudků a věkové diskriminace. Ò ÒI když je stáří zjevně objektivní realitou, jsou jeho vymezení a pojetí, stejně jako nastavení parametrů života ve stáří včetně parametrů penzionování a penzijního pojištění, pojetí očekávatelných potřeb, práv a povinností starších lidí proměnlivou společenskou záležitostí která je výsledkem permanentního přetváření a vyjednávání mezi různými sociálními aktéry a reagování na závažné společenské změny, k nimž v současnosti patří : Ødemografické změny, Øzlepšování zdravotního i funkčního stavu seniorů, Øcivilizační vývoj s nástupem informační společnosti a nových technologií. ÒŽivot ve stáří může a měl by být ve 21. století delší, svobodnější a osobně i sociálně ekonomicky produktivnější než v minulosti. Ò Òtradiční podceňování možnosti úspěšného stárnutí a zdravého stáří, Òpodceňování schopností seniorů a smysluplnosti seniorského života, přesvědčení o společenské neužitečnosti stáří, Òvýrazná ageistická gerontofobie, strach z přibývání seniorů jako ekonomického břemene, Òpřesvědčení o nepřirozenosti narůstající naděje dožití, její chápání jako produktu nemoudré medicíny, která „nenechá staré lidi zemřít a udržuje je při nezdatném životě“, Ò Òdespekt k chudým odosobněným penzistům –posměšná označení „důchodky“ pro levné teplé boty, „prdůch“ pro pracujícího důchodce apod., Òpreference ústavních forem péče a obecně pečování o neschopné a nemocné před komunitní podporou k zachování či obnovení schopností a smyslu života, Ònízká míra osobní zodpovědnosti, ochoty být zodpovědný za svůj život, Òznačná míra rozvolnění tradiční rodiny (život mimo manželství, rozvodovost, nízká porodnost, neznalost rodové historie, tím neúcta k předkům, s čímž souvisí i vysoký podíl pohřbů bez obřadu), Ò ÒStaří lidé se obvykle necítí starými, dokud nejsou konfrontováni se skutečností, že je za staré považuje jejich okolí. (T. Tošnerová) Ò Ò Ò ÒZákladními pojmy seniorské problematiky jsou: Østáří, stárnutí (involuce), Økvalita života, Øgerontologie, Øgeriatrie. ÒZ řeckého slova γερων, -ντοσ (gerón, -ntos), tedy starý člověk, stařec, v pojmenování oboru či aktivity hovoříme o gerontologii, geriatrii, gerontopsychiatrii či gerontotechnologii. ÒGerontologie je nauka o stárnutí a stáří. Jedná se o vědní obor, který však využívá poznatků z dalších vědeckých disciplín a tudíž se jedná o obor interdisciplinární. ÒPřesněji zahrnuje všechno, co se týká starého člověka ve zdraví a nemoci. Geronti už ve Spartě tvořili privilegovaný sbor starců, který radil králi. ÒStaří Řekové měli své představy o stáří a stárnutí. Aristoteles a Seneca považovali stáří za nevyléčitelnou nemoc. Naopak Galén, který provedl klinická pozorování, tvrdil, že stáří je pochod fyziologický, přirozený a v žádném případě se nejedná o jev patologický. ÒGerontologii rozlišujeme experimentální, která se zabývá biologickým procesem stárnutí. ÒDále sociální, která se zabývá sociálními dopady stárnutí na člověka, popisuje společenské a sociální faktory, které proces stárnutí ovlivňují, dále odhaluje a rozděluje sociální potřeby stárnoucích a starých lidí. Podílí se také na tvorbě programů, jak zdravě stárnout. ÒPosledním typem je gerontologie klinická, ta se zabývá nemocemi ve stáří, jejími příčinami a důsledky. ÒSynonymem pro klinickou gerontologii je geriatrie neboli nemoci vysokého věku, kterou založil I. L Nasher /1863-1964/, což je samostatný lékařský obor, který se zabývá diagnostikou, prevencí, léčbou a dlouhodobou péčí o staré lidi. Ò ÒGeriatrie je úzce propojena s obory, jakými jsou: Øgeriatrická psychiatrie, Øgeriatrické sociální práce, Øgeriatrické ošetřovatelství, Øgeriatrická stomatologie. Ø ÒTento obor existuje od roku 1982 i v České republice.Poskytuje specializovanou zdravotní péči nemocným lidem vyššího věku, a to nad 65 let, přesněji nad 70-75 let. ÒStáří je obecné označení pozdních fází ontogeneze. Jde o poslední vývojovou etapu, která uzavírá, završuje lidský život. Souhrnně jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických, probíhajících druhově speci- fickou rychlostí s výraznou interindividuální variabilitou a vedoucích k typickému obrazu označovanému jako fenotyp stáří. ÒStáří je ovlivněno: Òprostředím, zdravotním stavem, životním stylem, vlivy sociálně ekonomickými i psychickými. Ò ÒStařecký stav a vzhled jsou tak dány především: Øzákonitou biologickou involucí, do značné míry geneticky determi- novanou, Øprojevy a důsledky úrazů a chorob, částečně geneticky determinovaných, Øživotním způsobem, zvláště výživou, pohybovou i mentální aktivitou, či naopak pasivitou, Øadaptačními reakcemi na involuční a chorobné změny, Øvlivy prostředí fyzického i sociálního včetně společenského vymezení sociální role starého člověka, respektive penzisty, Øpsychickým stavem – motivací, aspirací, představou o vlastním stáří, adaptací na stárnutí, osobnostními charakteristikami. Ø ÒStárnutí je souhrn zánikových morfologických a funkčních změn, přicházejících postupně se značnou individuální variabilitou. ÒJde o proces, který je zčásti geneticky kódován, zčásti rozvíjen náhodnými jevy, chybami, poruchami. ÒMorfologicky jde o fyziologickou, věkově obvyklou (přiměřenou) atrofii, funkčně o zhoršování vlastností, úbytek funkcí, zhoršování reakcí, o změnu biorytmů (např. melatoninu a spánku), hromadění chyb a deficitů. ÒPřes jejich kompenzování adaptačními mechanizmy (včetně zkušeností, předvídavosti a změn chování) jde o znevýhodňování organizmu oproti mládí s klesáním zdatnosti, odolnosti i adaptability, souhrnně označo- vaných, jako potenciál zdraví. ÒOrganizmus se dostává za svůj zenit, zhoršuje se výkonnost, funkční zdraví, odolnost k zátěži – přibývá tak stresorů i jejich závažnosti. ÒStáří a stárnutí sebou přináší řadu typických jevů a změn. Mezi základní změny doprovázející stáří patří změny: ÒBiologické ÒPsychické ÒSociální C:\Users\Lukas\AppData\Local\Microsoft\Windows\Temporary Internet Files\Content.IE5\ZK0YYAWW\MP900439295[1].jpg ÒV rámci biologických změn dochází ke změnám a úbytku tělesných tkání, změnám orgánů, jejíž funkce se postupně oslabují a zpomalují. ÒMezi typické biologické změny patří změna zevnějšku, úbytek svalové hmoty, změna vzhledu, změny činnosti smyslových orgánů, změny spánkového rytmu, změny sexuální aktivity, změny pohybového aparátu, poruchy trávicího systému a v neposlední řadě změny týkající se kardiopulmonálního systému. ÒLidé se stávají tzv. polymorbidními, což znamená, že trpí několika chronickými onemocněními najednou. ÒVe stáří je velmi obtížné rozlišit, co je projevem stárnutí, je tedy fyziologické, a co je již psychické onemocnění. V rámci fyziologických změn dochází u starého člověka ke změnám v oblasti rozhodování, to je zpomaleno a často není schopen rozhodnutí samostatně učinit, také je častěji emocionálně labilní, úzkostný, psychomotorické tempo a vitalita je snížena. ÒStarý člověk se rád straní, má rád svůj klid a pohodlí, nerad již provádí činnosti, které vedou k omezení jeho pohodlí. Z tohoto důvodu omezují i záliby, které do té doby vykonávali s radostí. Staří lidé velmi rádi vzpomínají na zážitky z minulosti a s oblibou o nich vypráví. ÒVe stáří však nedochází k poklesu intelektu a jazykových znalostí. ÒPsychika seniorů je velmi náchylná ke vzniku psychických poruch, které stáří provází. ÒZásadní změnou v životě člověka je odchod do důchodu. ÒJiná finanční situace. ÒZměna životního způsobu. ÒHodnotový žebříček. ÒRiziko poruchy seberealizace. ÒDalší sociální změnou je ztráta blízké osoby. ÒZačátek stáří nelze přiřadit k žádnému konkrétnímu věku. Rozdíl mezi lidmi není často v jejich věku, ale v přístupu ke světu i k sobě samému. Důležitější než věk jsou individuální možnosti a také to, jak zdatný se člověk cítí. Ò C:\Users\Lukas\AppData\Local\Microsoft\Windows\Temporary Internet Files\Content.IE5\DVNDT2Y8\MP900439289[1].jpg ÒKaždý věk s sebou nese určité komplikace, popřípadě zdravotní rizika. Jiné choroby se u člověka vyskytují v mládí a jiné zase ve stáří, lišící se příznaky a vyžadují odlišnou léčbu než v mladším věku. Lze tak hovořit o nemocech stáří. Např.: klouby, paměť ... Ò C:\Users\Lukas\AppData\Local\Microsoft\Windows\Temporary Internet Files\Content.IE5\ZK0YYAWW\MC900297509[1].wmf ÒKdyž člověk stárne, může se objevit např. strach ze samoty, nemoci, chudoby, z neschopnosti čelit násilí nebo ústrku, ze ztráty soběstačnosti, z pádů a úrazů, strach z nových technologií. Strach, že nedostojím požadovaným nárokům nebo jen neurčitá úzkost, že se něco přihodí, že něco půjde špatně. Ò ÒRodina by měla být bezpečným přístavem pro všechny své členy. Může však být pouze formální skupinou příbuzných nebo dokonce i nebezpečným prostředím. Jakou rodinu máme, v takové i zestárneme. Každá rodina má svá vlastní pravidla fungování. Mnoho příbuzných dnes žije odloučeně a životní podmínky často neumožňují vícegenerační soužití. Ò ÒUkončení aktivního zaměstnání, penzionování znamená pro každého výraznou změnu v životě. I když zvláště počáteční adaptace na změnu mnohaleté podoby všedního dne představuje často závažnou zátěž, zároveň otevírá penzionovaným prostor pro zájmové aktivity. Ò ÒNUTNOST x ČINORODOST ÒNutnost: nedostačující důchod, nezbytnost. ÒČinorodost: touha být ve společnosti, užitečnost, předávání zkušeností, atd. Ò C:\Users\Lukas\AppData\Local\Microsoft\Windows\Temporary Internet Files\Content.IE5\DVNDT2Y8\MC900292076[1].wmf ÒDůchodci představují v naší společnosti velkou sociální skupinu. Jejich celkový počet činí cca 2,6 mil., což je zhruba jedna čtvrtina všech občanů ČR a 1/3 dospělé populace Ò ÒDemografické stárnutí populace ČR v historickém vývoji a prognóze ÒSenioři 1950 1975 2000 2011 2025 2050 ÒZastoupení osob Ònad 65 let 8,3 % 12,9 % 13,9 % 16,2% 23,1 % 32,7 % Ò ÒZastoupení osob Ònad 80 let 1,0 % 1,7 % 2,5 % 3,8% 5,3 % 9,5 % Ò ÒZdroj: Zdravotnická ročenka ČR 2011 ÒČEVELA, R., Z. KALVACH a L. ČELEDOVÁ, 2012. Sociální gerontologie. Praha: Grada Publishing, a. s. ISBN 978-80247-3901-4. Ò ÒTOŠNEROVÁ, T., 2006. Vzdělávání pro pracovníky sociální péče. Praha: Česká asociace pečovatelské služby . ISBN 80-239-6951-9. Ò ÒVENGLÁŘOVÁ, M. 2007. Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada Publishing, a. s. ISBN 978-80-247-2170-5