Konkurenceschopnost
v globalizované ekonomice
Distanční studijní text
Jan Nevima
Karviná 2019
Obor: Tato distanční studijní opora tematicky spadá do oboru Veřejná ekonomika
a správa.
Klíčová slova: konkurenceschopnost, tradiční východiska konkurenceschopnosti, Centrum
výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, Centrum
ekonomických studií VŠEM, globalizace, nedokonalá konkurence, kartelové
dohody, klastr, efektivita, konkurenceschopnost regionu, konkurenční
výhoda, NUTS, kapacita regionální konkurenceschopnosti, pyramidový
model, teorie komparativních výhod, národní konkurenceschopnost,
konkurenční výhoda, zlatá pravidla konkurenceschopnosti,
multidimenzionální hodnocení konkurenceschopnosti, žebříčky hodnocení
konkurenceschopnosti, ročenka světové konkurenceschopnosti,
Světové ekonomické fórum, IMD, inovace, inovační cyklus, intelektuální
a lidský kapitál, nástroje udržitelného rozvoje, mýty o udržitelném
rozvoji, pilíře udržitelného rozvoje
Anotace: Předložená distanční studijní opora s názvem „Konkurenceschopnost v
globalizované ekonomice“ usiluje o pokrytí základním učebním textem
stejnojmenného předmětu zejména pro studenty kombinované formy
navazujícího magisterského studia Obchodně podnikatelské fakultě v
Karviné, Slezské univerzitě v Opavě.
Jedná se o nově zpracovanou oporu, která vychází z dlouhodobé výzkumné,
pedagogické a publikační činnosti autora.
Studijní text poskytuje čtenáři nejprve vymezení klíčových pojmů, popisuje
teoretické aspekty jednotlivých oblastí a tam, kde je to žádoucí
usiluje o vysvětlení významu konkurenceschopnosti prostřednictvím
příkladů.
Opora je rozdělena do sedmi kapitol, kde se jedná o poměrně autonomní
celky usilující o základní vhled do pestré problematiky konku-
renceschopnosti.
Autor: doc. Ing. Jan Nevima, Ph.D.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
3
Obsah
ÚVODEM............................................................................................................................6
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY...........................................................................7
1 VYMEZENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI JAKO EKONOMICKÉ
KATEGORIE.......................................................................................................................8
1.1 Rozsah konkurenceschopnosti ..............................................................................9
1.2 Vymezení konkurenceschopnosti........................................................................10
1.3 Centra zabývající se vymezením konkurenceschopnosti....................................11
1.4 Konkurenceschopnost a globalizace ...................................................................15
2 FIREMNÍ KONKURENCESCHOPNOST ...............................................................18
2.1 Firma v dokonalé konkurenci..............................................................................18
2.2 Firma v nedokonalé konkurenci - monopol ........................................................19
2.3 Firma v nedokonalé konkurenci - oligopol .........................................................20
2.3.1 Cenové vůdcovství.......................................................................................21
2.3.2 Paralelní tvorba cen......................................................................................21
2.3.3 Barometrická tvorba cen..............................................................................21
2.4 Firma v nedokonalé konkurenci – monopolistická konkurence..........................22
2.5 Konkurenceschopnost firmy ...............................................................................22
2.5.1 Klastry..........................................................................................................27
2.5.2 Zaměstnanci a konkurenceschopnost...........................................................28
2.5.3 Základní konkurenční strategie....................................................................29
2.5.4 Analýza konkurenceschopnosti ...................................................................29
3 REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHOPNOST......................................................33
3.1 Konkurenceschopnost regionu ............................................................................34
3.2 Hodnocení regionální konkurenceschopnosti .....................................................35
3.3 Pilířová struktura.................................................................................................36
3.4 Datová základna a její (ne)dostupnost ................................................................39
3.5 Konkurenceschopnost měst a obcí ......................................................................40
3.5.1 Lidské zdroje................................................................................................43
3.5.2 Výzkum, vývoj a inovace ............................................................................43
3.5.3 Ekonomická struktura ..................................................................................44
3.5.4 Přímé zahraniční investice ...........................................................................44
3.5.5 Dopravní a telekomunikační infrastruktura .................................................44
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
4
3.6 Vztah mezi produktivitou a zaměstnaností .........................................................45
3.7 Pyramidový model regionální konkurenceschopnosti ........................................46
3.8 Kapacita regionální konkurenceschopnosti.........................................................48
3.8.1 Teorie komparativních výhod......................................................................48
3.8.2 Porterův koncept konkurenční výhody........................................................49
3.8.3 Teorie X-neefektivnosti ...............................................................................49
4 NÁRODNÍ KONKURENCESCHOPNOST .............................................................54
4.1 Přístupy k vymezení národní konkurenceschopnosti..........................................55
4.2 Konkurenční výhoda ...........................................................................................56
4.3 Sledování konkurenceschopnosti........................................................................57
4.4 Udržení a zvýšení národní konkurenceschopnosti..............................................58
4.5 Hodnocení konkurenceschopnosti České republiky podle Evropské komise.....60
5 MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE MĚŘÍCÍ KONKURENCESCHOPNOST .........63
5.1 Mezinárodní organizace měřící konkurenceschopnost .......................................63
5.2 Multidimenzionální (multikriteriální) přístupy k hodnocení
konkurenceschopnosti....................................................................................................64
5.3 World Competitiveness Yearbook - Ročenka světové konkurenceschopnosti...65
5.4 World Economic Forum......................................................................................65
5.5 Další ročenky měření konkurenceschopnosti......................................................67
5.5.1 Doing Business ............................................................................................67
5.5.2 Index ekonomické svobody .........................................................................67
5.5.3 Index přitažlivosti zemí z hlediska delokačních rozhodnutí........................68
5.6 Na co působí výstupy z mezinárodních hodnocení?...........................................68
6 INOVACE A KONKURENCESCHOPNOST..........................................................70
6.1 Inovace ................................................................................................................71
6.1.1 Dělení inovací ..............................................................................................75
6.1.2 Inovační nástroje..........................................................................................76
6.1.3 Hodnocení inovací .......................................................................................76
6.1.4 Sociální inovace...........................................................................................77
6.1.5 Lidský kapitál...............................................................................................79
6.1.6 Intelektuální kapitál .....................................................................................80
6.1.7 Konkurenceschopnost a cesta celoživotního vzdělávání .............................81
6.1.8 Inovační proces ............................................................................................82
6.1.9 Modely inovačních procesů.........................................................................82
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
5
6.1.10 Životní cyklus výrobků................................................................................84
7 KONCEPT (TRVALE) UDRŽITELNÉHO ROZVOJE (UR)..................................89
7.1 Nástroje udržitelného rozvoje .............................................................................90
7.1.1 Ekonomické nástroje....................................................................................90
7.1.2 Právní nástroje .............................................................................................90
7.1.3 Technické nástroje .......................................................................................91
7.1.4 Další nástroje ...............................................................................................92
7.1.5 Přehled konkrétních nástrojů dosahování udržitelného rozvoje ..................92
7.2 Mýty o udržitelném rozvoji.................................................................................94
7.2.1 Neexistuje žádný jasný koncept udržitelného rozvoje.................................95
7.2.2 Udržitelný rozvoj je pouze o životním prostředí .........................................95
7.2.3 Vládní intervence nejsou důležité pro zajištění trvale udržitelného růstu ...95
7.2.4 Problém udržitelného rozvoje je v konečném důsledku zapříčiněn
přelidněním ................................................................................................................96
7.3 Soudobé cíle udržitelného rozvoje a jejich monitoring.......................................96
7.3.1 Pilíř sociální .................................................................................................97
7.3.2 Pilíř ekonomický..........................................................................................97
7.3.3 Pilíř environmentální ...................................................................................98
7.3.4 Soudobé cíle udržitelného rozvoje...............................................................98
LITERATURA ................................................................................................................101
SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.......................................................................................106
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................108
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
6
ÚVODEM
Předložená studijní opora si klade za cíl v hlavních bodech seznámit čtenáře s vybranými
oblastmi vymezení, měření a hodnocení konkurenceschopnosti. Tyto oblasti mají poměrně
široký záběr a v konečném důsledku posilují tržní úspěšnost firem, regionů a národů.
Konkrétně je tato distanční opora určena studentům předmětu Konkurenceschopnost
v globalizované ekonomice vyučovaného v kombinované formě studia na Obchodně podnikatelské
fakultě v Karviné, Slezské univerzitě v Opavě, příp. dalším zájemcům o tuto
problematiku.
Opora je rozdělena do 7 obsahově výjimečných celků, které korespondují s probíranými
oblastmi vyučovaného předmětu a jsou totožně koncipovány. Je potřeba na tomto místě
čtenáře upozornit, že s ohledem na široký záběr problematiky konkurenceschopnosti nebylo
možné detailně postihnout veškeré momenty, které se vážou k této oblasti. K tomu
primárně slouží přednášky a konzultace v rámci dílčích tutoriálů.
Studijní opora usiluje o základní náhled do konkurenceschopnosti základních ekonomických
subjektů – firem prostřednictvím forem nedokonalé konkurence, jedince s ohledem
na lidský a intelektuální kapitál a státu prostřednictvím kritérií národní konkurenceschopnosti
a udržitelného rozvoje. Vedle toho je součástí studijní opory také část věnovaná
inovacím, které pomáhají dotvářet široké spektrum konkurenceschopnosti.
Věřím, že Vám tato opora bude užitečným zdrojem informací a přeji Vám mnoho úspěchů
při studiu.
doc. Ing. Jan Nevima, Ph.D.
Karviná, prosinec 2019
Poděkování
Rád bych touto cestou poděkoval za pomoc při zpracování této studijní opory studentkám
navazujícího magisterského studia, jmenovitě Bc. Kateřině Walachové a
Bc. Marii Szyszkowiczové.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
7
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY
Vlastní studijní text distanční opory pro navazující magisterské studium je rozdělen do
7 samostatných kapitol, které jsou postupně probírány v rámci standardního vysokoškolského
semestru.
První kapitola je zaměřena na definování a vymezení konkurenceschopnosti metrikou
národních a mezinárodních institucí, které se měřením a hodnocením konkurenceschopnosti
zabývají, čtenáři by rozhodně neměl uniknout průkopník v této oblasti, kterým je
Michael Porter. Druhá kapitola přibližuje vnímání konkurenceschopnosti z pohledu firmy
v postavení dokonalé a nedokonalé konkurence. Současně jsou vysvětleny klíčové prvky
konkurenceschopnosti firmy v těchto tržních strukturách a je zde vysvětlen význam
klastrů. Třetí kapitola se koncentruje na význam regionální konkurenceschopnosti, neboť
národní konkurenceschopnost, která následuje ve 4. kapitole vychází zespod regionů.
Regionální, stejně jako národní konkurenceschopnost je postavena na pilířové architektuře
a tzv. pyramidovém modelu konkurenceschopnosti. Národní konkurenceschopnost je
potom o nastavení vhodné hospodářské politiky, která zajistí udržení a perspektivu dalšího
zvyšování konkurenceschopnosti. Pátá kapitola ukazuje možnosti měření konkurenceschopnosti
ze strany mezinárodních organizací. Každá z organizací má vytvořenou jedinečnou
metodiku, což však v konečném důsledku vede k obtížné porovnatelnosti dosažené
úrovně. Důležité je také vnímat, na co působí dosažené výsledky tohoto mezinárodního
hodnocení. Šestá kapitola demonstruje význam inovačních aktivit na konkurenceschopnost,
neboť ekonomické subjekty, které inovují, dosahují vyšší konkurenceschopnosti.
Poslední, sedmá kapitola, posouvá čtenáře k uvědomění si, že konkurenceschopnost
úzce souvisí s principy udržitelného rozvoje.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
8
1 VYMEZENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI JAKO
EKONOMICKÉ KATEGORIE
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V první kapitole si představíme pojem konkurenceschopnost a tento pojem si vymezíme
dle různých pojetí a východisek, která konkurenceschopnost nabízí. Dále se budeme
zaobírat tím, kdo se vymezením konkurenceschopnosti zabývá. Dalším důležitým tématem
je konkurenceschopnost v podmínkách globalizace.
CÍLE KAPITOLY
• Definovat konkurenceschopnost v širším a užším pojetí
• Poukázat na rozdílná vymezení konkurenceschopnosti
• Představení Centra výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky
• Představení Centra ekonomických studií VŠEM
• Představení zahraničních organizací hodnotící konkurenceschopnost
• Teoretické vymezení konkurenceschopnosti
• Spojení konkurenceschopnosti a globalizace
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Konkurenceschopnost, širší pojetí konkurenceschopnosti, užší pojetí konkurenceschopnosti,
rozsah konkurenceschopnosti, tradiční východiska konkurenceschopnosti,
novodobá východiska konkurenceschopnosti, Centrum výzkumu konkurenční schopnosti
české ekonomiky, Centrum ekonomických studií VŠEM, vymezení konkurenceschopnosti
ve světě, teoretické vymezení konkurenceschopnosti, konkurenceschopnost a globaliza-
ce
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
9
1.1 Rozsah konkurenceschopnosti
Pojem konkurenceschopnost je velice obtížné definovat. Prakticky neexistuje žádný
ucelený prohled, který by tento pojem mohl přesně, jednoznačně a zejména komplexně
definovat. S tím, ruku v ruce, neexistuje ani unifikovaný metodický přístup k jejímu
vymezení, měření a následnému hodnocení. Na rozdíl od jiných měřitelných pojmů,
zde neexistuje žádný celosvětově používaný index (a především jednoduchý index),
kterým by bylo možno konkurenceschopnost měřit.
Obecně je možné se setkat se dvěma pohledy na definování konkurenceschopnosti.
Jedná se o užší a širší pohled na konkurenceschopnost.
Užší pohled: Komparativní pohled na zkoumaný objekt. Co je tímto objektem? –
Předmětem této komparace může být například výkonnost či efektivnost a schopnost
pozorovaných subjektů obstát na trhu.
Širší pohled: Kromě komparativního pohledu řešíme schopnost na trhu své postavení
udržet či rozšířit. Současně je to schopnost se od ostatních odlišit prostřednictvím
komparativní výhody, která by měla být jedinečná.
Nejširší rozsah vnímání konkurenceschopnosti nabízí makroekonomická úroveň,
resp. agregátní. Analýza tohoto rozsahu konkurenceschopnosti je zaměřena na sledování
ekonomických veličin, což představuje pohled komplexní. Sledujeme vybrané
ekonomické veličiny, které máme možnost podrobit komparaci.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Užší pohled na konkurenceschopnost:
Komparativní pohled na zkoumaný objekt – předmětem této komparace může být
například výkonnost či efektivnost a schopnost pozorovaných subjektů obstát na trhu.
Širší pohled na konkurenceschopnost:
Kromě komparativního pohledu řešíme schopnost na trhu své postavení udržet či rozšířit.
Současně je to schopnost se od ostatních odlišit prostřednictvím komparativní výho-
dy.
Za jednoho z největších guru managementu 20. století a otce firemní strategie a řízení
je bezesporu považován americký akademik s českými kořeny Michael Porter. Jeho knihy
jsou v oblasti konkurenceschopnosti a firemní strategie naprosto průlomové. Porterova
práce předefinovala myšlenkový proces týkající se konkurenceschopnosti a ekonomické-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
10
ho rozvoje a výrazně posunula soudobé ekonomické myšlení a zejména vnímání samotné
konkurenceschopnosti.
Porter je autorem tzv. modelu pěti konkurenčních sil. Jde o způsob analýzy odvětví a
jeho rizik. Model pracuje s pěti prvky – stávajícími konkurenty, potencionálními konkurenty,
dodavateli, kupujícími a substituty. Podstatou modelu je prognózování vývoje konkurenční
situace ve zkoumaném odvětví na základě odhadu možného chování výše uvedených
subjektů a objektů působících na volném trhu a jeho rizik. Mimo analýzu pěti
konkurenčních sil, je také autorem hodnotového řetězce, který je v podstatě souborem
hodnot pro zákazníka z hlediska konkurenčních výhod, dále je také autorem národního
diamantu, kdy tvrdí, že vždy existují vnitřní příčiny, proč je určitý národ soutěživější a
proč jsou soutěživější i určitá odvětví vně samotných národů.
1.2 Vymezení konkurenceschopnosti
Většina teoretických přístupů se shoduje na tom, že u konkurenceschopnosti jde
z hlediska příčin o produktivitu a z hlediska důsledků o rostoucí životní úroveň (odrážející
zaměstnanost). Měřítkem konkurenceschopnosti je pak produktivita, protože odráží
produktivitu celkové ekonomiky a vychází z produktivity práce.
Konkurenceschopnost může vycházet z dvojího definování, jež tvoří tradiční a novodobá
východiska. V rámci tradičních východisek, byly základy pro teoretické vymezení
pomocí zdrojů, vytvořeny Michaelem Porterem. Tato konkurenceschopnost se však týká
výkonnosti, která je získána, ne vypůjčena! V rámci novodobých východisek definuje
konkurenceschopnost Evropská komise, a další jako např. Clark a Tracey či Spullber.
K pochopení konkurenceschopnosti je potřeba podle M. Portera znát především její
zdroje. Životní úroveň je determinována produktivitou ekonomiky, kterou měříme jako
hodnotu zboží a služeb na jednotku vstupů. Závisí tedy jednak na hodnotě výstupu, ale
také na efektivitě přeměny vstupů na výstupy. Skutečná konkurenceschopnost je pak měřena
právě přes produktivitu, protože jenom ta umožňuje vysoké mzdy, silnou měnu nebo
také dobrou výnosnost kapitálu, potažmo tedy vysokou životní úroveň. Produktivita se
taky odráží od fází ekonomického rozvoje, kdy v určitých fázích (růst) je produktivita
vyšší než v jiných (pokles). Dále je ovlivněna i různými zdroji konkurenčních výhod
např. inovacemi či kreativitou pracovníků. Dalším zdrojem jsou i klastrové iniciativy.
Jde o spolupráci konkurentů s na první pohled viditelnými výhodami. Konkurenti společně
řeší problémy, které trápí všechny bez rozdílů a tím zvyšují konkurenceschopnost celého
odvětví.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Východiska dle M. Portera:
• Produktivita
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
11
• Vysoké tempo ekonomického růstu
• Kvalita a rozvoj lidského kapitálu
• Klastrové iniciativy
• Fáze ekonomického rozvoje vs. zdroje konkurenční výhody
• Inovační aktivity
• Konkurenční výhoda – kreativita
Definice Evropské komise (2004):
„… competitiveness is the ability to defend and/or gain market share in open, international
markets by relying on price and/or the quality of goods. This ability is affected by a
wide range of factors and conditions.“
„… konkurenceschopnost je schopnost bránit a/nebo získávat tržní podíl na otevřených,
mezinárodních trzích tím, že se opírá o cenu a/nebo kvalitu zboží. Tato schopnost je
ovlivněna širokou škálou faktorů a podmínek.“
Zmíněnými faktory a podmínkami jsou např. podnikatelský příznivé prostředí, přístup
na trhy jak domácí, tak zahraniční, infrastruktura, přístup ke zdrojům (finance, suroviny,
energie a kvalifikovaná pracovní síla), inovace, udržitelné zdroje či úroveň investic.
Definice dle Clarka a Traceyho (2004) popisují konkurenceschopnost jako značně
kontroverzní oblast v ekonomii. Používají pro ni označení termínem „nejednoznačná část
ekonomie“ a to právě díky tomu, že ji nelze jednoznačně vymezit, či definovat.
Definice dle Spulbera (2017) hovoří v souvislosti s konkurenceschopností jako pojmem
o „globální konkurenční výhodě“, popisuje ji jako extra hodnotu vytvořenou firmou
ve srovnání se svými konkurenty v prostoru globálního trhu.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Tradiční východiska teoreticky vymezují konkurenceschopnost pomocí zdrojů.
Novodobá východiska definují konkurenceschopnost jako schopnost získávat tržní
podíl na základě ceny či kvality zboží.
1.3 Centra zabývající se vymezením konkurenceschopnosti
Důležitou otázkou je, kdo se zabývá vymezením konkurenceschopnosti? Odpověď se
dá rozdělit na dvě části – světovou a českou část.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
12
V rámci světa jsou to následující organizace:
• IMD World Competitiveness Center (Switzerland)
• World Econimic Forum (Switzerland)
• Centre for Competitiveness (Belfast, Dublin)
• Institute for Strategy and Competitiveness (Boston)
• Council on Competititveness (Washington, D. C.)
• Insittute for Competitiveness (India)
V rámci České republiky působí v této oblasti:
• Centrum pro výzkum konkurenční schopnosti české ekonomiky
• Centrum ekonomických studií VŠEM
V rámci Centra výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky se Ekonomicko-správní
fakulta Masarykovy univerzity zabývá vědeckovýzkumnými aktivitami, které
jsou zaměřeny do dvou stěžejních oblastí. V oblasti makroekonomie se zabývá identifikací
faktorů hospodářského růstu, jak na nabídkové, tak na poptávkové straně. Růst výstupu
je dekomponován na příspěvky jednotlivých výrobních faktorů. V mezinárodním srovnání
je analyzován vliv technologického pokroku. Na poptávkové straně je výzkum zaměřen
na makroekonomické veličiny ovlivňující soukromou spotřebu, disponibilní důchod, míru
úspor domácností, spotřebitelské ceny apod.
Těžiště spočívá ve zkoumání monetární politiky a jejího vlivu na malou otevřenou, inflačně
cílovanou ekonomiku. Je analyzováno optimální chování centrální banky představované
variantními monetárními pravidly, včetně jejich výběru a testování robustnosti.
Dalším předmětem výzkumu je vliv vnějších šoků na růst a stabilitu ekonomiky, identifikace
možných zdrojů makroekonomické nestability a možností centrální banky při stabilizaci
výstupu a inflace a v neposlední řadě také vliv zvolené monetární politiky a inflačního
cílení na ekonomický růst. Předmětem výzkumných aktivit je rovněž význam a pojetí
monetární ekonomie a monetární politiky v rámci rozšířené Evropské unie a možnosti
zavedení Eura. Z tohoto hlediska jde zejména o správné propojení makroekonomických
cílů monetární a fiskální politiky.
Centrum ekonomických studií VŠEM je výzkumné pracoviště Vysoké školy ekonomie
a managementu. CES VŠEM bylo zařazeno na seznam výzkumných organizací
splňujících zákonná kritéria v roce 2013. Výzkumné aktivity CES VŠEM se zaměřují
zejména na analýzu předpokladů a výsledků růstové výkonnosti a kvalitativní konkurenceschopnosti
české ekonomiky v mezinárodním srovnání (v rámci EU-28) a na identifikaci
souvisejících hospodářsko-politických implikací pro podporu ekonomického dohánění
a přechodu na znalostně založenou ekonomiku (v intencích cílů Lisabonské strate-
gie).
CES VŠEM se zaměřuje na čtyři stěžejní oblasti – růstová výkonnost a stabilita, institucionální
kvalita, strukturální konkurenceschopnost a inovační výkonnost.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
13
Růstová výkonnost a stabilita analyzuje hospodářský vývoj a růst ČR v mezinárodním
kontextu, včetně jejich dopadů na makroekonomickou rovnováhu. Široké spektrum ukazatelů
umožňuje posoudit makroekonomický vývoj ČR a jejich analýza ve vztahu
k ostatním zemím EU objasní sledované rozdíly a příčiny zaostávání české ekonomiky.
Výběr sledovaných ukazatelů byl volen tak, aby charakterizoval všechny popsané oblasti
vývoje včetně jejich kvalitativních stránek. Mezi tyto ukazatele patří např. HDP, produktivita
práce, míra zaměstnanosti, index spotřebitelských cen aj.
PRO ZÁJEMCE
Růstová výkonnost a stabilita – ukazatele:
• Hrubý domácí produkt
• HDP na obyvatele v paritě kupní síly
• Produktivita práce
• HDP v PPS na pracovníka a na dopracovanou hodinu
• Míra (ne)zaměstnanosti
• Dlouhodobá míra nezaměstnanosti
• Nominální a reálné mzdové náklady
• Inde spotřebitelských cen
• Index cenové úrovně
Institucionální kvalita hodnotí kvalitu zprávy a podnikového prostředí. Je členěna do
kapitol, které charakterizují problematiku hodnocení a měření institucionálního prostředí
a jeho předpokladů pro ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost ekonomiky. Je
tak identifikován jejich vztah k výkonnostním charakteristikám na podnikové úrovni.
Opět jsou analyzovány jak kvalitativní, tak kvantitativní ukazatele sledované oblasti např.
index vnímání korupce, index neprůhlednosti, kvalita veřejné správy, efektivnost produktových
trhů aj.
PRO ZÁJEMCE
Institucionální kvalita – ukazatele:
• Index ekonomické svobody – Freedom House
• Ukazatel jakosti životního prostředí
• Index vnímání korupce
• Globální barometr korupce
• Index neprůhlednosti
• Index otevřeného rozpočtu
• Kvalita veřejné správy
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
14
• Kvalita veřejných institucí
• Zahájení a ukončení podnikání
• Zdanění a zahraniční obchod
• Smlouvy, ochrana investic, přístup k úvěrům
• Kvalita podnikové správy
• Efektivnost produktových trhů
• Efektivnost finančních trhů
• Efektivnost trhu práce
• Ukazatel potencionální konkurenceschopnosti
Strukturální konkurenceschopnost je rozdělena do dvou částí zabývajících se samostatně
odvětvovou a regionální konkurenceschopností. Odvětvová, statistická část, zahrnuje
odvětvové charakteristiky ekonomické výkonnosti a konkurenceschopnosti v České
republice. V části věnované regionální konkurenceschopnosti je předveden výběr ukazatelů
zachycujících postavení jednotlivých regionů v ČR a jejich vývoji.
Inovační výkonnost je zaměřena na hodnocení ekonomických aktivit z hlediska využití
inovačních schopností a identifikaci meziodvětvových odlišností. Tato část je zaměřena
na dva ukazatele. Prvním jsou informační systémy a technologie využívané v ČR a jejich
srovnání s evropskými státy. Analyzován je i vývoj jejich používání v čase. Druhým jsou
zdroje inovační výkonnosti, které soou spojeny s výzkumem a vývojem a dále se zaměrují
na analýzu inovační výkonnosti podle jednotlivých odvětví a typů podniků.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky má za primární cíl zabývat
se komplexní analýzou zdrojů a výsledků konkurenční schopnosti. Objektem jejího
pozorování je analýza konkurenceschopnosti v podobě kvalitních faktorů při zohlednění
specifik české ekonomiky. Dalším cílem je vytvoření a následná aplikace metodických
přístupů k analýze a hodnocení konkurenceschopnosti.
Základním předmětem zájmu Centra ekonomických studií VŠEM je analýza předpokladů
a výsledků růstové výkonnosti a kvalitativní konkurenceschopnosti české ekonomiky.
Pražské centrum spolupracuje v některých oblastech výzkumu i s brněnskou „konkurencí“.
Oproti Centru výzkumu konkurenční schopnosti se však zaměřuje primárně na
čtyři základní pilíře svého zájmu – růstovou výkonnost a stabilitu, institucionální kvalitu,
inovační výkonnost a kvalitu lidských zdrojů. Čtyři popsané okruhy se staly základem pro
sestavení „Ročenky konkurenceschopnosti ČR“.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
15
1.4 Konkurenceschopnost a globalizace
Globalizace jako taková znamená spontánní proces integrace zemí a států světa do jediného
propojeného ekonomického systému. V důsledku toho politika, ekonomika, společnost,
technologie, legislativa a životní prostředí kdekoliv na světě mají v nějakém
smyslu celosvětový (globální) dopad nebo charakter. Jedná se ty o rychlé přenášení pozitivních
i negativních trendů po celém světě.
Globalizace má svá pozitiva i negativa. Mezi pozitiva se řadí růst objemu mezinárodního
obchodu a zboží, růst přímých zahraničních investic, růst rozvojových zemí a rychlý
transfer technologií. Mezi negativní pak patří společenské, ekonomické a bezpečnostní
hrozby.
Důsledkem globalizace je vzájemná závislost zemí a států. Hospodářské cykly jednotlivých
zemí jsou tak stále více závislé na celosvětovém hospodářském cyklu.
Z pohledu konkurenceschopnosti globalizace zhatila tradiční pravidla hospodářské
soutěže mezi státy a firmami. Státy přestaly být tvůrci pravidel hospodářské soutěže, protože
tato pravidla jsou eliminována globalizací. Ztráta tradiční hospodářské soutěže pak
vyvolává potřebu zabývat se konkurenceschopností. Ta se s rostoucí globalizací stává
měřítkem úspěšnosti toho, jak obstát na trhu.
Současná fáze globalizace představuje stav, kdy podnik musí usilovat o získání zdrojůvstupů
v nejlevnějších lokalitách světa, musí usilovat o zdroje kapitálu v mezinárodním
měřítku. Globálnost sama o sobě přestává být konkurenční výhodou. Dokonce v tomto
smyslu dochází k paradoxnímu vývoji, že současná etapa globalizace zvyšuje význam
regionálních či odvětvových uskupení. Pro tvůrce hospodářské politiky, resp. regionální
politiky tak vznikla potřeba na tuto situaci reagovat.
Je potřeba hledat faktory, které konkurenceschopnost ovlivňuje nejen nyní, ale především
do budoucna. Základem strategie je vytvoření konkurenční výhody. V nových podmínkách
již nestačí, když budete to, co děláte dělat lépe než ostatní – je třeba, abyste to,
co děláte, dělali jinak než ostatní. Konkurenceschopné jsou pak státy, které jsou úspěšné
v mezinárodní ekonomické soutěži se svou silnou národní měnou.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Globalizace znamená proces integrace zemí a států světa do jednoho propojeného ekonomického
systému. Důsledkem globalizace je vzájemná závislost zemí a států. Hospodářské
cykly jednotlivých zemí jsou tak stále více závislé na celosvětovém hospodářském
cyklu. V rámci konkurenceschopnosti jde o mizející konkurenční výhodu.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
16
OTÁZKY
1. Co je to konkurenceschopnost? Jak ji rozlišíme v rámci užšího a širšího pohle-
du?
2. Čím jsou vymezena tradiční východiska?
3. Kolik je českých center zabývajících se konkurenceschopností a jaký je mezi
nimi rozdíl?
4. Co je to globalizace a jak je propojena s konkurenceschopností?
SHRNUTÍ KAPITOLY
V této kapitole jsme se seznámili s konkurenceschopností a jejím rozsahem, který jsme
si rozdělili na užší a širší pojetí. V rámci vymezení jsme pak konkurenceschopnost rozdělili
na tradiční východiska definovaná M. Porterem a na východiska novodobá, která jsou
definovaná Evropskou komisí, definicí podle Clarka a Traceyho nebo například definicí
podle Spulbera. V další části jsme si představili světová centra zabývající se konkurenceschopností
a dvě centra, která působí u nás v ČR, jmenovitě centrum výzkumu konkurenční
schopnosti české ekonomiky a Centrum ekonomických studií VŠEM. Také jsme si
vysvětlili, čím se jednotlivá centra pro ČR zabývají, a čím se od sebe vzájemně liší
v rámci svých cílů. Poslední část se zabývá definováním globalizace a snahy určit, jak je
propojena s konkurenceschopností.
ODPOVĚDI
1. Jednou z definic konkurenceschopnosti je, že se jedná o schopnost bránit a/nebo
získávat tržní podíl na otevřených, mezinárodních trzích tím, že se opírá o cenu
a/nebo kvalitu zboží. Užší pohled: Komparativní pohled na zkoumaný pohled. Co
je tímto objektem? – Předmětem této komparace může být například výkonnost či
efektivnost a schopnost pozorovaných subjektů obstát na trhu. Širší pohled: Kromě
komparativní úrovně řešíme schopnost na trhu své postavení udržet či rozšířit.
Současně je to schopnost se od ostatních odlišit prostřednictvím komparativní vý-
hody.
2. Tradiční východiska jsou podle M. Portera vymezena produktivitou, vysokým
tempem ekonomického růstu, kvalitou a rozvojem lidského kapitálu, klastrovými
iniciativami, fází ekonomického rozvoje vs. zdroje konkurenční výhody, inovačními
aktivitami, konkurenční výhodou – kreativitou.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
17
3. Centra jsou v České republice dvě – Centrum výzkumu konkurenční schopnosti
české ekonomiky a Centrum ekonomických studií VŠEM. Zatímco první ze zmíněných
center se primárně zabývá komplexní analýzou zdrojů a výsledků konkurenční
schopnosti a pozoruje analýzu konkurenceschopnosti v podobě kvalitních
faktorů při zohlednění specifik české ekonomiky, druhé se zaměřuje na čtyři základní
pilíře svého zájmu – růstovou výkonnost a stabilitu, institucionální kvalitu,
inovační výkonnost a kvalitu lidských zdrojů.
4. Globalizace znamená proces integrace zemí a států světa do jednoho propojeného
ekonomického systému. Důsledkem globalizace je vzájemná závislost zemí a států.
Hospodářské cykly jednotlivých zemí jsou tak stále více závislé na celosvětovém
hospodářském cyklu. V rámci konkurenceschopnosti jde o mizející konkurenční
výhodu díky tomu, že čím dál více záleží na regionální výrobě.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
18
2 FIREMNÍ KONKURENCESCHOPNOST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Ve druhé kapitole si představíme konkurenceschopnost firem. Přiblížíme si tržní struktury
nacházející se na trhu a charakterizujeme je. V rámci firem v nedokonalé konkurenční
tržní struktuře si blíže objasníme jejich nejčastější formy, a to monopol, monopolistickou
konkurenci a oligopol. Vysvětlíme si podstatu kartelových dohod, cenového vůdcovství,
paralelní a barometrické tvorby cen. Definujeme konkurenceschopnost firem, včetně
jejího vztahu k zaměstnancům, základní konkurenční strategie firem a vysvětlíme podstatu
vzniku klastrů. Dále si představíme modely analýzy konkurenceschopnosti firem.
CÍLE KAPITOLY
• charakterizovat firmy v dokonalé a nedokonalé konkurenci
• vysvětlit vznik kartelů a kartelových dohod, cenové vůdcovství, paralelní a barometrickou
tvorbu cen
• definovat prvky konkurenceschopnosti firem
• představit základní konkurenční strategie a vymezit klastr
• přiblížit modely analýzy konkurenceschopnosti firem
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
cenový vůdce, diferenciace, dokonalá konkurence, firma, kartelové dohody, klastr,
konkurenceschopnost, monopol, monopolistická konkurence, náklady, nedokonalá konkurence,
odvětví, oligopol, strategie, trh.
2.1 Firma v dokonalé konkurenci
Za dokonale konkurenční trh označujeme tržní strukturu, pro kterou jsou typické tyto
charakteristiky, je však potřeba si uvědomit, že v dokonalé konkurenci nejde o to pravé
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
19
soutěžení, jaké známe a vnímáme v rámci běžného života. Předpoklady, za kterých firma
v dokonalé konkurenci funguje, de facto eliminují potenciál reálné konkurence.
2.2 Firma v nedokonalé konkurenci - monopol
Monopol pochází z řeckého slova „monos“, které v překladu znamená jeden a
„polein“, neboli prodávat. Monopol tedy znamená „jeden prodávající“. Za nedokonale
konkurenční trh označujeme tržní strukturu, pro kterou jsou typické tyto charakteristiky:
• v daném odvětví působí pouze jeden výrobce, který dokáže ovlivnit tržní cenu;
• produkty jsou specifické a neexistují jejich blízké substituty, které by jim kon-
kurovaly;
• existence bariér vstupu jiných firem do odvětví.
Bariéry vstupu firem do odvětví jsou děleny na administrativní, právní, přírodní a ekonomické.
Administrativní bariérou mohou být například patenty znemožňující imitaci
výrobků nebo konkrétních výrobních postupů, licence či vysoká cla. Právní bariéry existovaly
v dávnějších dobách v podobě práva várečného (právo vařit pivo), práva šenkovního
(právo čepovat a prodávat pivo), také práva mílového (právo netrpět na míli cesty zakládáním
řemesel) nebo práva tržního (právo konat trhy). Přírodní bariérou mohou být
například bariéry spočívající v nepřístupnosti k potřebnému přírodnímu zdroji. Ekonomickou
překážkou může být malý rozměr trhu ve vztahu k velikosti dané firmy. Pokud
by daný trh absorboval pouze dvě firmy, pro třetí firmu by byl vstup na tento trh bariérou,
případně by byl trh s touto třetí firmou přesycený. Další ekonomickou bariérou mohou
být vysoké vstupní náklady do daného odvětví, které nemusí být spojeny pouze se zahájením
vstupu do odvětví, ale i s jeho udržením. Další bariérou vstupu do odvětví může být
i nepřístupnost k distribučním cestám, které nastávají nejčastěji v energetice nebo vodním
hospodářství nebo bariéry psychologické povahy, které souvisí se silnou loajalitou kupujících
k jedné výrobní značce.
V případě, že je monopolní firma jedinou prodávající firmou v odvětví, pak je její nabídka
celkovou, tzn. tržní nabídkou daného produktu a její poptávka je celkovou tržní
poptávkou po daném produktu. Monopolní firma je cenovým tvůrcem (price maker), neboť
rozhoduje o rozsahu nabízené produkce. Monopolní firma si však nemůže stanovit
libovolnou cenu, jelikož musí zvažovat již existující tržní poptávku na trhu a ochotu spotřebitelů
za daný výrobek zaplatit.
Vztah mezi mezními příjmy, mezními náklady a cenou se odvíjí od tvaru tržní poptávkové
křivky. Monopolní firma dosahuje monopolního zisku, pokud je cena vyšší než
průměrné náklady. V monopolním odvětví je zisk dlouhodobým jevem. Jedním z typů
monopolu je přirozený monopol, ve kterém je výroba produktu jedinou firmou méně
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
20
nákladná, než by byla tatáž výroba stejného množství produktu dvěma či více firmami.
Typickým rysem přirozeného monopolu je úloha úspor z rozsahu.
Z pohledu konkurenčního prostředí nelze o konkurenci hovořit, neboť firma je jediná,
která obsluhuje celý trh. Konkurenční prostředí však může být utvářeno také snahou prolomit
existující bariéry vstupu do odvětví.
2.3 Firma v nedokonalé konkurenci - oligopol
Slovo oligopol pochází z řeckého slova „oligo“ a znamená několik a slova „poleo“ neboli
prodávám. Oligopolní tržní struktura je typická malým počtem producentů,
kteří si vzájemně konkurují. Tento malý počet firem se vyznačuje poměrně velkým podílem
na celkové nabídce v odvětví, kterou doprovází vysoká vzájemná závislost. Kromě
materiální výroby se oligopoly nejčastěji vytvářejí také v bankovnictví, pojišťovnictví,
denním tisku či obchodu. Ceny oligopolu jsou rigidnější, nežli na trhu monopolním či
dokonale konkurenčním.
Ke koordinaci cenové a často i výrobní politiky uzavírají oligopolní tržní struktury dohody
o kartelu. Kartelovou dohodou je dohoda uzavřená mezi firmami zaměřená na koordinaci
cen a rozsahu produkce. Firmy, které uzavřely kartelovou dohodu jsou označovány
jako kartel. Nejznámější je cenová kartelová dohoda, která je podobná monopolu a
spočívá v tom, že se firmy vzájemně dohodnou na ceně produkce a poptávku uspokojuje
jeden subjekt. V rámci kartelů si mohou firmy rozdělovat trh na geografické segmenty, na
nichž se firmy chovají jako monopolisté. Předmětem kartelových smluv bývá také rozdělení
celkové produkce na kvóty. Důvodem těchto smluv je prevence před přesycením trhu
nadměrnou nabídkou, která by způsobila pokles ceny. Je-li kartel úspěšný a firmy se chovají
jednotně, mohou dosahovat monopolního zisku. Kartelové dohody představují formu
smluvního oligopolu, který omezuje volnou soutěž a oslabuje snahu firem zvyšovat efektivitu
a technologický pokrok. Kartelové dohody mohou omezovat jak hospodářskou,
tak i politickou svobodu, a proto jsou zakázány a postihovány protimonopolním zákonem.
Kartelové dohody nemají písemnou podobu, ale často jen podobu ústních (gentlemanských)
dohod.
PRO ZÁJEMCE
Mezi největší a nejznámější kartel na světě patří „diamantový kartel“ The DeBeers
Company, založený v roce 1871 na diamantových polích v jižní Africe. Tento kartel kontroluje
světové ceny diamantů už od 30. let 20. století prostřednictvím své Ústřední prodejní
organizace, díky které diamanty prodává. Ačkoliv diamanty pocházejí ze 14 %
z jižní Afriky, má CSO obchodní smlouvy se všemi významnými producenty diamantů
včetně Austrálie, Ruska, Zairu apod. Tyto společnosti daly The DeBeers monopol na prodej
diamantů podmíněný stabilními smlouvami a vysokými cenami diamantů. Společnost
The DeBeers kontroluje ceny diamantů regulací nabídky na trhu.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
21
2.3.1 CENOVÉ VŮDCOVSTVÍ
Protože jsou kartelové dohody týkající se upravování cen zakázány, jsou využívány jiné
typy dohod, a to cenové vůdcovství (price leadership). Tento typ oligopolního chování
je založen na existenci jedné firmy, která je cenovým vůdcem. Tento typ se nejčastěji
vyskytuje na trhu, kde se v odvětví nachází jedna dominantní firma a malá skupina menších
výrobců, tzv. outsiderů. Dochází zde k cenové koordinaci bez existence jakékoliv
smluvní dohody. V případě, že by menší firmy chtěly prodávat za cenu vyšší, než je stanovená
dominantní firmou, neuspěly by na trhu. V případě, že by firmy chtěly prodávat
za ceny nižší, než je stanovena dominantní firmou, nepokryly by své náklady, neboť nemají
stejné možnosti jako velké firmy, které snadněji dosahují úspor z rozsahu.
2.3.2 PARALELNÍ TVORBA CEN
Tento typ cenotvorby je specifický tím, že firmy v odvětví stanovují podobnou cenu,
aniž by o tom jednaly. Tento typ je typický pro odvětví, ve kterém působí malé množství
firem, které si nekonkurují cenou, ale schopností prosadit se na trhu v oblasti marketingu
reklamou nebo diferenciací produkce. Může se jednat například o výrobu baterií či nealkoholických
nápojů (Pepsi, Coca-Cola). Tato koordinace cen se může vyskytovat i
v odvětvích, ve kterých působí větší počet firem, které napodobují rozhodování jiných
firem. Tento typ cenotvorby je označován také jako „cenová špionáž“.
2.3.3 BAROMETRICKÁ TVORBA CEN
Tento typ cenotvorby se vyskytuje v odvětvích, ve kterých působí firma, jenž získala
pověst úspěšného cenového vůdce, kterého ostatní firmy následují a napodobují. Firma,
která je v pozici úspěšného iniciátora cenových změn má určitou prestiž a schopnost citlivě
a přesně implementovat změny v nákladových a poptávkových podmínkách v odvětví.
V této firmě je vnímán jakýsi barometr, který odráží změny v ekonomickém prostředí.
Tradiční formy cenového vůdcovství či barometrické tvorby cen dnes vidíme zejména
v odvětví mobilních operátorů. Tito operátoři na jedné straně těží z podobně nastavených
smluvních podmínek, ale na druhé straně jsou pod tlakem díky očekávanému vstupu čtvrtého
mobilního operátora, který může vnést do tohoto konkurenčního prostředí nové
podmínky, které v konečném důsledku povedou ke snížení plateb za mobilní služby.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
22
2.4 Firma v nedokonalé konkurenci – monopolistická konku-
rence
Monopolistická konkurence vzniká v odvětvích, ve kterých působí velký počet firem,
které produkují statky a služby uspokojující stejnou potřebu. Vstup do odvětví v této formě
tržní struktury je volný. Firmy si vzájemně konkurují diferenciací produktu, kterou se
rozumí odlišnost vnímání produktu spotřebiteli. Může spočívat v odlišnosti vzhledu,
vlastností, designu balení, pověsti, tradici či obchodní značce. Někdy může jít také o diferenciaci
související s psychologickým prožitkem. Rozhodující je, zda spotřebitel daný
produkt vnímá jako diferencovaný nebo nediferencovaný. Velikost vnímané diferenciace
je závislá na působení reklamy a propagaci. Monopolistická konkurence se vyskytuje
například v odvětví práva, medicíny, kadeřnictví, maloobchodu, poradenství či cestovních
kanceláří, které se snaží o maximální diferenciaci svých služeb, aby přilákaly co nejvíce
zákazníků.
Diferenciace produkce je v odvětví s velkým počtem produkujících nástrojem konkurence.
Firmy se tak snaží odlišením vlastních produktů vytvořit svůj relativně samostatný
trh. Monopolistická konkurence může dosahovat více než nulového ekonomického zisku,
avšak tento zisk je pouze krátkodobý, neboť dlouhodobý ekonomický zisk by do odvětví
přilákal další nové firmy a zisk eliminoval. Konkurence cestou diferenciace produktů lze
zařadit mezi necenovou konkurenci, jejímiž nástroji jsou objektivní vlastnosti produktu,
ale i další faktory jako například jednání se zákazníkem, hygienické podmínky prodeje,
image producenta a další.
Převzato a upraveno z publikace Mikroekonomie, 3.vyd., Jurečka et al., 2018
2.5 Konkurenceschopnost firmy
Firemní konkurenceschopnost je schopnost firem poskytovat služby a výrobky stejně
nebo efektivněji než významní konkurenti. Tato schopnost obnáší mít na mezinárodních
trzích „trvalý úspěch“, a to bez ochranářských opatření a subvenční politiky. Konkurenceschopnost
firmy lze rozlišit podle těchto měřítek:
a) u obchodovatelného zboží: ziskovost, objem exportu, podíl na lokálním, národním
či globálním trhu;
b) u neobchodovatelného zboží: nedá se explicitně změřit, ale lze usuzovat podle
např. nákladové politiky a dosažené kvality.
Firma může být konkurenceschopná ve vztahu k několika rivalům, ale zároveň nekonkurenceschopná
vůči jiným subjektům. Pojmem úzce souvisejícím s konkurenceschopností
je konkurenční výhoda. Jedná se o odraz interakcí mezi firmami v tržním procesu.
Identifikace konkurenční výhody vychází z porovnání skupiny firem, které jsou závislé na
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
23
charakteru tržního prostředí, ve kterém se nacházejí. U konkurenčních výhod není udržitelnost
automatická. Závisí totiž na činnosti dalších firem na trhu a samotném vývoji trhu.
Na začátku mohou konkurenční charakteristiky vést ke konkurenčním výhodám, později
však mohou vést ke konkurenčním nevýhodám (Metcalfe, Ramlogan, Uyarra, 2002).
Dle ředitele IMD Stephana Garelliho (2002) jsou konkurenceschopné podniky hlavním
motorem konkurenceschopnosti země. V posledních letech vzrostla ekonomická
odpovědnost vlád a je proto nemožné ignorovat vliv, který mají státy na moderní ekonomiky.
Státy mění prostředí, v nichž podniky působí, a ovlivňují tak jejich konkurenceschopnost.
Významná část konkurenceschopnosti určitých zemí dnes plyne z agresivních
incentivních politik uskutečňovaných s cílem přilákat zahraniční investory.
V posledních letech se začíná utvářet nový typ konkurenční výhody, a to konkurenceschopnost
založená na kreativitě neboli kreativní ekonomika. Význam kreativity pro
konkurenceschopnost spočívá ve tvorbě vysoké přidané hodnoty, která vzniká díky
jedinečnosti výsledků kreativního procesu (Nilsson, Etelä, 2006).
Firmy lze podle konkurenceschopnosti rozdělit na absolutně a relativně konkurenceschopné.
Absolutní konkurenceschopnost znamená, že každá firma na trhu je konkurenceschopná,
pokud dosahuje pozitivní výsledky při produkci určitého množství. Naopak
relativní konkurenceschopnost znamená, že firma je konkurenceschopná, pokud
dokáže obsluhovat trh, resp. zvyšovat svůj tržní podíl. Pokud by nebyla schopna trh obsluhovat,
už by dále neexistovala (Viturka, 2007).
Aby byla firma dlouhodobě konkurenceschopná, musí splňovat určité prvky, mezi které
patří například:
• inovační aktivita – existuje velké množství typů inovací, a to výrobková,
technologická, kombinovaná, organizační a marketingová. Výrobková inovace
souvisí se zaváděním nových výrobků či služeb na trh, zdokonalením vlastností
či parametrů výrobku. Technologická inovace souvisí se zaváděním nových
technologií do výroby s cílem snížit náklady na výrobu – energetické, materiální,
mzdové, a omezit počty vadných výrobků. Kombinovaná inovace souvisí
s prolínáním výrobkové a procesní fáze. Organizační inovace souvisí se zaváděním
nových metod řízení. Marketingová inovace souvisí se zaváděním nových
marketingových aktivit. Cílem inovačních aktivit je vytvořit dokonalejší
výrobky a získat nové či lepší postavení na trhu;
• adaptace na požadavky zákazníka – spočívá v rychlé a pružné schopnosti
firmy reagovat na změny v poptávce a požadavcích zákazníka a vyrábět přesně
to, co zákazníci poptávají;
• kvalita produkce – pokud jsou vyráběné statky a služby kvalitní, jsou kupujícími
vnímány jako statky vyšší hodnoty. Důsledkem kvalitní produkce jsou
efektivnější výrobní procesy, snížené náklady a zvýšená produktivita. Firmy
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
24
mohou také obdržet certifikáty jakosti, které představují určitou konkurenční
výhodu;
• náklady na pracovní sílu a ostatní náklady firmy – aby byla firma konkurenceschopná,
měla by umět snižovat náklady, a tím zvyšovat ziskovost. Náklady
na pracovní sílu jsou nejčastěji redukovány snižováním mezd, platů, odstraněním
benefitů nebo propouštěním zaměstnanců. Mezi ostatní náklady
firmy patří například materiálové náklady, výrobní náklady, náklady na služby,
provozní náklady, náklady způsobené neefektivními technologiemi, finanční
náklady apod. Materiálové náklady firmy redukují např. snížením zásob
materiálu. Výrobní náklady firmy redukují snížením nákladů na výrobu,
její náročnosti nebo vyjednáním lepších cenových podmínek. Náklady na
služby firmy redukují snížením nabídky či sjednáním lepších cenových podmínek.
Provozní náklady firmy redukují snížením počtu budov nebo provozů.
Finanční náklady firmy redukují restrukturalizací dluhu či prodloužením splatnosti
faktur;
• kvalifikace pracovníků – aby byla firma konkurenceschopná, měla by zaměstnávat
kvalitní pracovníky na profesionální úrovni, které splňují kvalifikační
předpoklady a dbát na zvyšování této kvalifikace rozvíjením jejich znalostí
a dovedností apod.;
• péče o zákazníky – péče o zákazníka je v současné době důležitá, neboť je
snazší starat se o současného zákazníka než získávat nového. Péči o zákazníky
firmy realizují formou rozvoje své činnosti směrem k uspokojení potřeb zákazníků.
Firmy mohou o zákazníky pečovat také technologicky, a to formou
zprovoznění helpdeskových databází v rámci řízení vztahů se zákazníky nebo
dalších komunikačních kanálů, které zajistí rychlé vyřešení problému zákazníka.
Dalším způsobem, jak pečovat o zákazníka, je zajistit takového pracovníka,
který se zákazníkem přichází do kontaktu a nabízet zákazníkům různé slevy,
akce, dárky k nákupu, klubové karty, slevové kupóny apod.;
• přístup ke zdrojům financování – aby firma dobře prosperovala, měla by
pružně reagovat na různé tržní a podnikatelské příležitosti. Zajištěné nebankovní
úvěry se mohou stát nejlepším řešením, jak realizovat zisk. Přístup
k financování má zejména pro malé střední podniky velký význam, a to
z hlediska jejich růstu a inovací. Přístup je zdrojům financování je problémem
hlavně u rychle rostoucích inovativních podniků. Výhodou firem je, když své
zdroje financování veřejně publikují, neboť tato publicita zajistí větší důvěru
investorů a potencionálních zákazníků;
• jméno firmy a vnímání tradice firmy – jméno firmy by mělo být jedinečné
a snadno zapamatovatelné. Aby se firmy staly známé, využívají nástrojů marketingu.
Tradice firmy představuje způsoby myšlení určité instituce, které se
předávají z generace na generaci. Dlouhá tradice firmy je spojená se silnější
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
25
pozicí na trhu. Soubor vlastností produktu reprezentuje značka. Čím je značka
známější, tím je konkurenční výhoda vyšší;
• konkurenční boj – k tomu, aby firma uspěla na trhu, měla by znát svou konkurenční
výhodu, kterou bude využívat v boji s konkurencí. Konkurenční výhodou
může být například design výrobků, cena, inovace, pružnost dodávek,
kvalita výrobků, původ výrobků apod. Důležité je, aby firma znala své konkurenty
a měla přehled o jejich podílu na trhu, jejich činnostech a slabých stránkách.
Pokud firma nabízí stejné produkty jako jeho konkurenční firma, měla
by se snažit svými výrobky zákazníky zaujmout, například zákaznickým servisem.
Důležité je pracovat na zdokonalování postupně a nic neuspěchat. Výhodu
v konkurenčním boji mají malé firmy, neboť jsou flexibilnější než velké
firmy, které musí své plány připravovat několik měsíců dopředu. Zvítězit
v konkurenčním boji není snadné, ale není to nemožné;
• vyjednávací síla v dodavatelsko-odběratelských vztazích – ke zvýšení firemní
konkurenceschopnosti by měla firma uvážlivě zvolit strategii v oblasti
dodavatelsko-odběratelského vztahu, neboť právě tento vztah ovlivňuje průběh
zakázky a celkový objem tržeb. Míra závislosti mezi dodavatelem a odběratelem
určuje jejich vyjednávací sílu. Maximální využití vyjednávací síly slouží
pro vyjednání lepších podmínek. Ke zvýšení vyjednávací síly je využívána
elektronizace poptávek a aukcí. Dalším způsobem, jak zvýšit vyjednávací sílu
je vytvářet dlouhodobý a vyvážený partnerský vztah s dodavatelem;
• korupce ve vnitřním a vnějším prostředí – konkurenceschopnost firmy je
ovlivněná vnitřním a vnějším prostředím podniku, a proto je nutné, aby firma
prováděla strategickou analýzu těchto prostředí. Tato analýza určí pozici firmy
na trhu a případné hrozby. Korupce je vnímána jako slabost institucí a morální
úpadek a zejména pro malé firmy se korupční podnikatelské prostředí stává
hazardním;
• schopnost získávat finanční zdroje z českých a evropských dotačních titulů
– firmy se musí držet zásady, že dobrý projekt je takový projekt, jehož realizace
je možná i bez dotace a případné získání dotace by mohlo daný projekt
pouze urychlit. Největší problém firem je nalézt takové zdroje, které jsou
dlouhodobě udržitelné. Udržitelnost rozšiřuje vlastnosti zdrojů a je z nich nejproblematičtěji
dosažitelná. Vlastnictví samotných zdrojů firem nestačí k dosažení
konkurenční výhody, a proto by měly být firmy schopné získávat finanční
zdroje z nejen českých ale i evropských dotačních titulů. Na druhé
straně samotné získávání finančních zdrojů vede v případě evropských fondů
k vytvářením nežádoucí vícerychlostní konkurenceschopnosti, neboť firmy,
které se svými projekty uspějí, se budou rychleji rozvíjet a tím se budou rychleji
rozvíjet samotné regiony. To však popírá samotnou ideu soudržnosti, která
usiluje o dosažení srovnatelných podmínek mezi regiony;
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
26
• klastrové iniciativy a využití synergických efektů – ke zvýšení konkurenceschopnosti
firmy využívají klastry nebo také synergické efekty. Firmy
z úspěšného klastru dosahují vyšší ziskovosti a rentability vlastního jmění.
Výhodou klastrů je, že firmám umožňují být produktivní a inovativní, než
kdyby byly v izolaci. Základem klastrů je blízkost subjektů a jejich vzájemné
vazby propojené společným cílem, které vedou k vzájemnému přelévání znalostí.
Firmy mohou využívat také synergické efekty, kterých firma dosáhne
prostřednictvím fúze s jinou společností, akvizicí nebo strukturálními změnami
firmy. Synergický efekt zajišťuje, že je efekt dvou a více aktivit větší než
součet jejich částí;
• teritorium dodavatele – logistická firma by neměla být jenom dodavatelem,
ale také partnerem, který pomáhá firmě dosahovat konkurenční výhody tím,
že zajišťuje včasné, spolehlivé, kvalitní a přesné dodávky materiálu, zboží
apod. Někdy firmy dosahují konkurenční výhody, pokud spolupracují s firmou
působící v globálním měřítku, jindy je výhodnější využít specialistu v určitém
teritoriu. Takový specialista má zejména lokální znalosti a také zaměstnance
s odpovídajícími zkušenostmi.
Existuje několik definic konkurenceschopnosti firmy. Dle Čichovského (2002) lze
konkurenceschopnost chápat jako pozitivní vlastnost konkurenta v konkurenčním prostředí
nebo jako výsledek působní sil konkurentů v konkurenčním prostředí. Na konkurenceschopnost
podniku má zásadní vliv stabilita dodavatele. Kvalita patří mezi dlouhodobý
zdroj konkurenceschopnosti bez ohledu na specifičnost produkce. Firmy využívající
certifikaci i ISO jsou schopny zvládat problémy ve výrobě lépe.
Dle Dvořáčka (2012) je konkurenceschopnost spojena s globalizací, zvětšujícími
se trhy, nárůstem počtu podnikatelských subjektů, rozvojem informačních a komunikačních
technologií a úsilím o harmonizaci pravidel hospodářské soutěže. Zvyšování konkurenceschopnosti
se realizuje prostřednictvím podnikových či národohospodářských politik.
V méně rozvinutých zemích převažuje cenově nákladová konkurenceschopnost,
neboť podporuje nízké mzdy a podhodnocenou měnu. S rostoucí životní úrovní hraje důležitou
roli také produktivita, kterou určují tržní ceny a efektivnost poskytování výrobků.
Existuje však také kvalitativně založená konkurenční výhoda, jejímž předpokladem je
zvyšování technologické úrovně ekonomických činností, která je ovlivněna dosaženou
úrovní národní ekonomiky.
Hledat konkurenceschopnost firmy nepostačí pouze ve finančním zdraví, síle marketingu,
inovačním dynamismu, ale například i v celkovém designu firmy, kultuře firmy
a jejím vnitřním klimatu, chování a komunikaci firmy. Má-li být firma konkurenceschopná,
musí být silná, odolná, mobilní, suverénní a identifikovatelná konkurencí (Mikoláš,
2005).
Firma by se při vytváření konkurenceschopnosti měla zaměřit na:
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
27
• vytváření tlaku na inovace – vyhledávat výzvy a nejnáročnější zákazníky
s vysokými požadavky, včetně zavádění norem překračujících hranici běžně
používaných standardů produkce, obracet se na nejvyspělejší dodavatele, mít
aktivní přístup k zaměstnancům a zlepšovat se v oblasti dovedností a produk-
tivity;
• vyhledávání nejschopnějších konkurentů – vyhledávání schopných konkurentů
podněcují změny v podniku, proto je důležité konkurenty nejen vyhledávat,
ale také studovat;
• zřízení systému včasného varování – včasné zjištění problému umožňuje
podnikům učinit včasná opatření, která jim pomohou uspět v konkurenčním
boji. Firmy mohou například nalézt a obsluhovat zákazníky, které ještě nikdo
neuspokojuje, zkoumat nové zákazníky, udržovat vztahy s výzkumnými centry
a se zdroji talentovaných lidí;
• domácí rivalitu – pokud chce podnik konkurovat na celosvětové úrovni, potřebuje
tvrdou domácí rivalitu, která podnik požene vpřed. Silná domácí rivalita
zajišťuje konkurenční výhodu a dominantní postavení na domácím trhu;
• přístup ke globalizaci – tento proces spočívá v proniknutí ke zdrojům výhod
ostatních zemí. Patří zde například identifikace vyspělejších odběratelů
v jiných zemích. Globalizace stimuluje podniky k rychlejšímu tempu inovací;
• vhodném umístění domácího základu pro podporu konkurenční výhody –
multinárodně působící firma musí rozhodnout o alokaci základny pro každou
podnikatelskou aktivitu. Každá z podnikatelských aktivit musí mít základnu
v jiné zemi. Základna se nachází zpravidla tam, kde se stanovuje strategie a
kde je vyráběn klíčový produkt nebo hlavní výrobní proces či rozhodující
množství produkce. Tato základna by měla podporovat inovační proces (Dedouchová,
2001).
2.5.1 KLASTRY
Konkurenceschopnost firem je také spojená s termínem klastr. Dříve se jednalo o sdružení
firem stejného odvětví ekonomické činnosti, dnes je modernější používat termín
klastry. Dle Portera (2003, s. 4) lze definovat klastry jako „geograficky blízké skupiny
vzájemně propojených firem, dodavatelů, poskytovatelů služeb a dalších institucí v určité
oblasti, které jsou spojeny přes rozličné společné zájmy a potřeby.“ Klastry fungují
v rámci jednotlivých regionů nebo zemí. Kromě firem jsou klastry tvořeny taktéž akademickými
a veřejnými institucemi.
Výhodou klastrů je, že firmám umožňují být produktivní a inovativní, než kdyby byly
v izolaci a těžit z idejí, kvalifikací a myšlenek. Základem klastrů je blízkost subjektů,
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
28
která zajišťuje vzájemné přelévání znalostí. Mezi aktéry musí existovat funkční vazby,
které jsou propojeny společným cílem. Mezi aktéry musí docházet k interakcím (Ketels,
2004).
Subjekty klastru znázorňuje obrázek 1.
OBRÁZEK 1: SUBJEKTY KLASTRU
Zdroj: Odborně vzdělávací zpravodaj MM [online] [vid. 25. června 2019]. Dostupné z:
https://www.mmspektrum.com/clanek/princip-a-prinosy-klastru-pro-prumyslove-
podniky.html
Firmy z úspěšného klastru by měly dosahovat vyšší ziskovosti a rentability vlastního
jmění. Klastry fungují v rámci jednotlivých regionů nebo zemí. Existuje však jejich vytváření
na nadnárodní úrovni, a to mezi sousedícími státy. V každém oboru zpravidla
existuje několik klastrů, které se od sebe liší specializací. Mnohdy je tak konkurence mezi
jednotlivými státy či regiony konkurencí mezi klastry (Porter, 2003).
2.5.2 ZAMĚSTNANCI A KONKURENCESCHOPNOST
Růst počtu pracovníků firmy nemá přímý vliv na rostoucí úspěšnost podniku. Management
s adekvátním vzděláním má lepší perspektivy učinit firmu dlouhodobě konkurenceschopnou.
Firma s větším počtem vysokoškolsky vzdělaných jedinců dosahuje lepších
tržních výsledků. Neplatí zde, že rostoucí počet pracovníků v administrativě povede
k rychlejšímu růstu firmy. Firma je konkurenceschopná v regionu s dobrou infrastrukturou,
se kterou jsou spojeni i kvalifikovaní zaměstnanci.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
29
2.5.3 ZÁKLADNÍ KONKURENČNÍ STRATEGIE
Mezi základní konkurenční strategie patří strategie nízkých nákladů, strategie diferenciace
a fokální neboli ohnisková strategie.
Strategie nízkých nákladů představuje podniky, které využívají například vertikální
integraci, méně nákladné suroviny, efekt z rozsahu výroby, optimální dodávky a distribuční
kanály, stabilní design výrobku či výrobního procesu, přísnou kontrolu nákladů,
detailní kontrolní výkazy či intenzivní dohled nad pracovní silou. Rizikem této strategie
je možnost jejího napodobování jinými podniky. Hlavní roli zde hrají náklady, a ne produkt
či změny na trhu, a to může vést k zanedbání inovačních procesů. V podnicích by
měl být růst nákladů na pracovní sílu kompenzován inovacemi, vývojem technologií zvyšováním
kvalifikace apod.
Strategie diferenciace je používaná zejména podniky, které využívají unikátnost výrobků,
na které neexistují substituty, efektivní výzkum a vývoj, kreativní rozvoj produktu,
pozitivní vnímání kvality, dosahování dobrých výsledků, koordinaci s odběrateli, vysoce
kvalifikované pracovníky apod. Tato strategie musí brát v úvahu řízení nákladů. Rizikem
této strategie může být nechtěnost kupujících se odlišovat. Za diferencovaný produkt se
obvykle platí vyšší cena, jenž musí pokrýt náklady spojené s jeho diferenciací.
Fokální (ohnisková) strategie je zaměřená na určitý tržní segment, ve kterém je možné
aplikovat jak strategii nízkých nákladů, tak strategii diferenciace. Segmentace trhu
potvrzuje, že každý trh má své preference.
2.5.4 ANALÝZA KONKURENCESCHOPNOSTI
Pro analýzu konkurenceschopnosti se využívají níže vysvětlené modely, a to Porterův
model diamantu, Rugmanův druhý diamant, Devítifaktorový model a Systémický model.
Porterův model diamantu je základní model, který pracuje s faktorovými podmínkami,
strategiemi, strukturou a rivalitou, podobnými odvětvími a podmínkami poptávky,
jež se vzájemně doplňují. Faktorovými podmínkami mohou být přírodní podmínky, životní
úroveň obyvatelstva a náklady na pracovní sílu, vzdělanost apod. Úlohou státu je
podporovat a vyzývat podniky k vyšší konkurenceschopnosti prostřednictvím přístupů
politiky (vyvarování se intervencí na trhu výrobních faktorů a měny, vynucování kvality,
bezpečnosti a norem životního prostředí, limit spolupráce mezi rivaly v odvětví, podnícení
investic, deregulace konkurence, vynucení antimonopolních politik apod.). Cílem Porterova
modelu je vymezení prostředí konkurenceschopnosti. Porter se ztotožňuje se dvěma
strategiemi zdrojů hodnoty výrobků – výhody v nákladech a výhody výrobkové diferenciace.
Právě výběr mezi těmito dvěma strategiemi je brána za důležitou schopnost
podniku dosahovat konkurenční výhody.
Rugmanův druhý diamant – vychází z Porterova modelu, zahrnuje stejné determinanty,
avšak na mezinárodní úrovni. Může být interpretovaný dvěma způsoby, a to jako
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
30
domácí diamant porovnávaný s diamantem konkurující země či jako domácí diamant obklopený
globálním diamantem, který zahrnuje přímé zahraniční investice a činnost
transnacionálních společností.
Devíti-faktorový model – kritizuje Porterův model a jeho omezenost aplikace
v rozvíjejících se zemích. Tento model vychází z nemožnosti měření mezinárodní konkurenceschopnosti
obchodní bilancí, podílem na světovém trhu, nabídkou práce, kapitálových
či přírodních zdrojů. Tento model se využívá ke spojení odvětvové konkurenceschopnosti
s makroekonomickými faktory. Je založen na devíti faktorech, které jsou děleny
na lidské a fyzické. Mezi lidské faktory patří politici, byrokraté, podnikatelé, profesionálové
a pracovníci. Mezi fyzické faktory patří domácí poptávka, příbuzná odvětví a podnikatelské
prostředí. Posledním faktorem je příležitost. Model rozlišuje čtyři úrovně rozvoje
a dělí země na méně rozvinuté, rozvíjející se, částečně rozvinuté a rozvinuté.
Systémický model – jedná se o rozšířený nástroj pro analyzování konkurenceschopnosti
propojením makroúrovně a mikroúrovně tzv. mezzoúrovní. V tomto modelu hrají
sociální aktéři a stát podmínky nezbytné pro rozvoj konkurenceschopnosti.
Převzato a upraveno z publikace Podnik a jeho okolí. Jak přežít v konkurenčním prostředí,
Dvořáček, et al., 2012
OTÁZKY
1. Jaké jsou charakteristické rysy dokonale tržní struktury?
2. Jak vzniká kartel?
3. Proč se některá firma stává „cenovým vůdcem“?
4. V čem spočívá podstata paralelní a barometrické tvorby cen?
5. Jaké rysy jsou typické pro monopolistickou konkurenci a v jakých odvětvích se
s ní setkáváme?
6. Co znamená konkurenceschopnost firmy?
7. Co musí firma splňovat, aby se stala konkurenceschopnou a na co by se měla
zaměřit?
8. Co znamená pojem klastr?
9. Jaké jsou základní konkurenční strategie firem, a jak se nazývá základní model
analýzy konkurenceschopnosti?
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
31
SHRNUTÍ KAPITOLY
Ve druhé kapitole byla charakterizována dokonalá a nedokonalá tržní struktura.
V rámci nedokonalé tržní struktury byl popsán monopol, oligopol a monopolistická konkurence.
Byly vysvětleny příčiny vzniku kartelu a kartelových dohod, které omezují volnou
soutěž a oslabuji snahu firem zvyšovat efektivitu a technologický pokrok. Dále se
kapitola věnovala cenovému vůdcovství, které je spojeno s existencí jedné firmy, která je
označována za cenového vůdce. Byly popsány dva typy tvorby cen, a to paralelní a barometrická.
Kapitola se dále věnovala konkurenceschopnosti firem, která umožňuje firmám
poskytovat statky a služby efektivněji, než její konkurenti a vztahu konkurenceschopnosti
firem k zaměstnancům. V souvislosti s konkurenceschopností firem byly vysvětleny tři
základní konkurenční strategie, a to strategie nízkých nákladů, strategie diferenciace a
fokální strategie, kterými se firmy řídí. Dále byla kapitola věnována také pojmu klastr,
který nahradil dřívější pojem sdružení firem stejného odvětví ekonomické činnosti. Závěr
kapitoly byl věnován třem modelům analýzy konkurenceschopnosti, mezi něž patří Porterův
model diamantu, Rugmanův druhý diamant, Devítifaktorový model a Systémický
model.
ODPOVĚDI
1. Mezi základní charakteristické rysy dokonale tržní struktury patří existence
velkého množství kupujících a prodávajících, z nichž ani jeden nemá schopnost
ovlivnit cenu. Vstupu dalších firem do odvětví nebrání žádné překážky. Na trhu
práce nepůsobí odbory ani velké firmy, které by mohly dohlížet na trh. Výrobní
faktory jsou dokonale mobilní a mohou být volně přesunovány. Výrobci i spotřebitelé
mají dokonalé informace nejen o cenách, ale i o produktech.
2. Kartel je označení pro firmy, které mezi sebou uzavřely kartelovou dohodu.
Nejčastěji jsou tyto dohody uzavřeny na koordinaci cen nebo rozsahu produk-
ce.
3. Cenovým vůdcem se stává vždy dominantní firma určitého tržního odvětví,
která je obklopená malou skupinou menších výrobců. Dominantní firma koordinuje
ceny bez existence jakékoliv smluvní dohody. Ostatním výrobcům se
nevyplatí prodávat za nižší nebo vyšší cenu, než nabízí cenový vůdce.
4. Paralelní tvorba cen spočívá v tom, že firmy v daném odvětví stanovují podobnou
cenu, aniž by o tom jednaly. Tento typ tvorby ceny je označován také jako
cenová špionáž. Barometrická tvorba cen spočívá v tom, že na trhu působí firma,
která představuje cenového vůdce a ostatní firmy ji napodobují.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
32
5. Pro monopolistickou konkurenci je typické, že vzniká v odvětvích, ve kterých
působí velký počet firem, které produkují statky a služby uspokojující stejnou
potřebu. Vstup do daného odvětví je volný. Firmy si vzájemně konkurují diferenciací
produktu. Monopolistická konkurence se nejčastěji vyskytuje
v odvětvích práva, medicíny, kadeřnictví, maloobchodu, poradenství nebo cestovních
kanceláří.
6. Firemní konkurenceschopnost je schopnost firem poskytovat služby a výrobky
stejně nebo efektivněji než významní konkurenti. Pojem, který souvisí
s firemní konkurenceschopností je konkurenční výhoda.
7. Aby se firma stala konkurenceschopnou, musí splňovat například inovační aktivitu,
adaptaci na požadavky zákazníka, kvalitu produkce, náklady na pracovní
sílu a ostatní náklady firmy, kvalifikaci pracovníků, péči o zákazníky, přístup
ke zdrojům financování, jméno firmy a vnímání tradice firmy, konkurenční boj,
vyjednávací sílu v dodavatelsko-odběratelských vztazích, schopnost získávat
finanční zdroje z dotací atd. Firma by se měla zaměřit na vytváření tlaku na investice,
vyhledávání nejschopnějších konkurentů, na včasné varování, zdokonalení
čtyřúhelníku domácí země, domácí rivalitu, přístup ke globalizaci a
vhodném umístění domácího základu.
8. Klastr představuje geograficky blízké skupiny vzájemně propojených firem,
dodavatelů, poskytovatelů služeb a dalších institucí v určité oblasti, které jsou
spojeny společnými zájmy a potřebami.
9. Mezi základní konkurenční strategie patří strategie nízkých nákladů, strategie
diferenciace a fokální (ohnisková) diferenciace. Základním modelem analýzy
konkurenceschopnosti je Porterův model diamantu.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
33
3 REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHOPNOST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Ve třetí kapitole si představíme a definujeme konkurenceschopnost regionu. Vysvětlíme
si způsoby hodnocení konkurenceschopnosti, pilířovou strukturu, která je využívána
pro hodnocení konkurenceschopnosti a indikátory regionální konkurenceschopnosti,
včetně datové základny a její (ne)dostupnosti. Objasníme si konkurenceschopnost měst
a obcí a vysvětlíme vztah mezi produktivitou a zaměstnaností. V rámci této kapitoly si
také představíme a vysvětlíme pyramidový model a teoretické aspekty regionální konkurenceschopnosti.
Dále si přiblížíme také kapacitu regionální konkurenceschopností obsahující
tři teorie, která v sobě integruje teorii komparativních výhod, Porterův koncept
konkurenční výhody a Leibensteinovu teorii X-neefektivnosti, které si podrobně vysvět-
líme.
CÍLE KAPITOLY
• definovat regionální konkurenceschopnost
• vysvětlit způsoby hodnocení regionální konkurenceschopnosti
• objasnit pilířovou strukturu a indikátory regionální konkurenceschopnosti
• přiblížit datovou základnu včetně její (ne)dostupnosti
• vysvětlit konkurenceschopnost měst a obcí a vztah produktivity a zaměstnanos-
ti
• představit a vysvětlit pyramidový model regionální konkurenceschopnosti
• představit a vysvětlit teoretické aspekty regionální konkurenceschopnosti
• popsat a vysvětlit kapacitu regionální konkurenceschopnosti
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Efektivita, konkurenceschopnost regionu, konkurenční výhoda, NUTS, kapacita regionální
konkurenceschopnosti, pyramidový model, teorie komparativních výhod
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
34
3.1 Konkurenceschopnost regionu
Konkurenceschopností regionů rozumíme uplatnění vlastních výrobních disponibilních
faktorů při zvyšování ekonomického růstu regionu s ohledem na množství těchto disponibilních
faktorů uvnitř daného regionu i s využitím vnějších disponibilních faktorů, přičemž
tyto použitelné faktory nejsou ovlivňovány pouze působením standardních tržních
mechanismů, ale i realizovanou regionální a strukturální hospodářskou politikou (Nevima,
2014).
Regionální konkurenceschopnost můžeme chápat jako výsledek společného úsilí o co
nejproduktivnější využívání vnitřních zdrojů v interakci s využíváním vnějších zdrojů
a rozvojových příležitostí, zaměřené na trvalé zvyšování produkčního potenciálu regionů.
Vztah mezi konkurenceschopností regionů a konkurenceschopností a v nich usazených
podnikatelských subjektů není zcela jednoznačný, což vyplývá již ze samotné existence
protichůdných zájmů účastníků trhu. Každý region má své konkurenční charakteristiky,
které označujeme jako prvky. Tyto prvky jsou buď zdrojem anebo bariérou konkurenceschopnosti.
Jádrem prvku může být vnitřní anebo vnější konkurenční výhoda.
Dle Hugginse (2003) je konkurenceschopnost jedním z nejdůležitějších faktorů, které
ovlivňují možnost regionálního rozvoje. Posilování konkurenceschopnosti umožňuje regionům
a dalším územním jednotkám vytvářet komparativní výhody vůči ostatnímu úze-
mí.
Regionální konkurenceschopnost lze definovat z několika přístupů, mezi které patří
pojetí regionální konkurenceschopnosti jako agregovanou podnikovou konkurenceschopnost
a pojetí regionální konkurenceschopnosti jako odvozenou makroekonomickou konkurenceschopnost.
První pojetí je založeno na existenci podniků v regionu, které trvale
ziskově produkují a splňují požadavky otevřeného trhu z hlediska ceny, kvality apod.
Předpokladem tohoto pojetí je podobnost zájmů firem a regionu. V každém regionu se
nacházejí podniky s rozdílnou úrovní konkurenceschopnosti. Důležitá je také existence
společných rysů regionů, které působí na konkurenceschopnost všech podniků, jež se
v daném regionu nacházejí. Druhý přístup je založen na existenci zákonů platných
v mezinárodním obchodě a neplatných na nižší než národní úrovni. Přesun vybraných
výrobních faktorů, jako je kapitál nebo práce mezi regiony, může pro regiony představovat
reálné ohrožení (Wokoun, 2010).
Regiony jsou odrazem celkového obrazu ekonomiky a hnací silou národních ekonomik.
Regiony jsou také považovány za základní „přístav“ změn v mobilitě výrobních faktorů.
Nemají přesně definovanou úlohu v mezinárodní dělbě práce, ale jejich doménou je
specializace. Regiony začínají být nositeli koordinačních a rozhodovacích aktivit realizované
hospodářské politiky a jsou rovněž nositeli původu disponibilních výrobních faktorů.
Za úspěšný region lze považovat ten, který je schopen vytvářet a zároveň udržovat
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
35
vysoce kvalifikovaná a dobře placená pracovní místa pro co největší počet obyvatel.
Schopnost regionů ovlivňovat hospodářské a společenské dění je omezené, neboť rozhodnutí
politik, společenských a hospodářských procesů se odehrávají mimo region a
jeho kontrolu. V zemích Evropy se může jednat o rozhodnutí Evropské unie, globálních
korporací či veřejného sektoru ohledně rozdílného daňového zatížení určitých aktivit aj.
(Blažek, Uhlíř, 2011).
3.2 Hodnocení regionální konkurenceschopnosti
Regionální konkurenceschopnost lze hodnotit podle Porterova diamantu konkurenceschopnosti.
Konkurenceschopnost je vyjádřena působením faktorů vstupů jako je nabídka
výrobních faktorů, dále faktorů domácí poptávky, faktorů příbuzných a podpůrných odvětví
s přímou vazbou na dělbu práce, faktorů generovaných podnikovými strategiemi
a charakterem konkurence a faktorů způsobených vlivem vlády a náhodných faktorů
(Wokoun, 2010).
Hodnocení a posuzování regionální konkurenceschopnosti lze provádět pouze na základě
již existujícího konceptu konkurenceschopnosti či názorového proudu. Vytvoření
systému pro hodnocení konkurenceschopnosti je stanoveno v podmínkách Evropské unie
heterogenitou státu a regionů a přístupy ke konkurenceschopnosti. Hodnocení z hlediska
diferencí mezi jednotlivými státy a regiony je nutno sledovat v širokém komplexu ekonomických,
sociálních a environmentálních kritérií. Tato kritéria umožňují vymezit problémové
oblasti zemí a regionů, které jsou zdrojem diferencí. Při sledování regionálních
rozdílů je důležitý nejen jejich současný stav, ale také jejich vývoj v čase, tzn., zda dochází
ke snižování nebo k nárůstu diferencí. Vývoj v jednotlivých regionech úzce souvisí
s jejich rozdílnou hospodářskou dynamikou. Hlavními příčinami nerovnoměrného rozvoje
regionů a vzniku regionálních disparit mohou být například rozdíly v ekonomické
struktuře, kvalitě lidských zdrojů a místních samospráv, zhoršená dostupnost veřejných
služeb či neuspokojivý stav životního prostředí. Nejčastěji bývají v rámci hodnocení konkurenceschopnosti
regionu využívány přístupy desagregace makroekonomických ukazatelů
mezinárodních organizací.
Pro hodnocení úrovně regionální konkurenceschopnosti se využívají dvě metody škálování,
a to metoda semaforu a bodová metoda, která je využívána k výpočtu výsledných
hodnot jednotlivých ukazatelů odrážejících míru regionálních disparit a konkurenčního
potenciálu. Metoda semaforu se podobá metodě škálování a je na rozdíl od metody škálování
založena na přiřazení specifických symbolů jednotlivým hodnotám ukazatelů.
Symboly mají nejčastěji podobu tří kruhů v barvách světel semaforu, od čehož je také
odvozen název této metody. Přínosem tohoto přístupu je rychlost, přehlednost a bezproblémové
využití při analýzách různě širokých skupin socio-ekonomických ukazatelů. Východiskem
bodové metody je nalezení regionu, jehož ukazatel dosahuje buďto maximální
nebo naopak minimální hodnoty. Minimální hodnota je využívána v okamžiku, kdy je
za progresivní označován pokles příslušného ukazatele, maximální hodnota je používána
v opačném případě, kdy je za progresivní považován růst hodnoty příslušného ukazatele v
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
36
daném regionu. Bodovou hodnotu příslušného indikátoru tak v případě maxima určíme
pomocí rovnice (Kutscherauer, et al., 2010).
Hodnocení regionální konkurenceschopnosti je v současné době metodicky nejednotné,
což vede k využití vlastního, alternativního přístupu v této oblasti. Využívání různých
přístupů k hodnocení konkurenceschopnosti tak generuje různé výsledky. Tato skutečnost
je logická a predikovatelná. Nelze očekávat, že všechny uvedené přístupy povedou k totožným
závěrům o dosaženém stupni konkurenceschopnosti. Řada metod a přístupů k
hodnocení konkurenceschopnosti je do jisté míry nesrovnatelná, a proto je nutné jejich
výsledky brát na zřetel zcela individuálně (Melecký, Staníčková, 2011).
Dle Viturky (2007) je hlavním cílem hodnocení zjištění konkurenčního potenciálu regionů,
posuzovaný podle kvality podnikatelského prostředí, využití lidských zdrojů a inovačního
potenciálu firem. Hlavními výhodami tohoto přístupu ve srovnání s používanými
desagregacemi makroekonomických ukazatelů spočívají v jeho vyšší explanační schopnosti,
kterou posilují přímé vazby na formulování programových cílů regionální politiky.
Využití kvality podnikatelského prostředí pro zhodnocení regionální konkurenceschopnosti
vyplývá ze skutečnosti, že nabídka představuje tu hlavní oblast, ve které mezi sebou
regiony vzájemně soutěží. Důvodem tohoto soutěžení je snaha vytvořit lepší podmínky
pro rozvoj podnikatelských aktivit.
PRO ZÁJEMCE
Hlavní hnací faktory konkurenceschopnosti lze rozdělit do sedmi skupin: klastry, demografické
faktory, podnikatelské prostředí, institucionální kvalita, odvětvová struktura,
inovační infrastruktura a vlastnické poměry (Viturka, 2007).
3.3 Pilířová struktura
Pilířová struktura je využívána pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti. Pro
hodnocení regionální konkurenceschopnosti je také využíván index regionální konkurenceschopnosti,
který je zveřejňován každé tři roky již od roku 2010. Umožňuje regionům
monitorovat a hodnotit svůj rozvoj v průběhu času a ve srovnání s jinými regiony.
Index je považován za první opatření, které ukazuje konkurenceschopnost regionů Evropské
unie z evropské perspektivy. Index regionální konkurenceschopnosti je založen na
statistických regionech NUTS 2, přičemž regiony NUTS 2, které jsou součástí stejné
funkční městské oblasti, jsou posuzovány jako jeden celek. Díky tomu index regionální
konkurenceschopnosti zachycuje dovednosti dostupné na místním trhu práce. Index regionální
konkurenceschopnosti je složen z jedenácti pilířů popisujících různé aspekty konkurenceschopnosti.
Prostřednictvím těchto pilířů index posuzuje silné a slabé stránky
každého regionu. Jsou rozděleny do tří skupin: základní, efektivita a inovace. Do „zá-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
37
kladní“ skupiny patří pět pilířů, obsahujících složky, které v rámci hodnocení nesou určitou
váhu:
I. Vládní a institucionální pilíř:
• přímý výběr daní
• transfer příjmů
• investiční výdaje
• veřejná bezpečnost – boj s kriminalitou a terorismem
• počet základních a středních škol
• počet zdravotnických zařízení
• počet policejních stanic a pošt
• počet municipalit
II. Výkonný infrastrukturní pilíř (zaměřen na dopravní infrastrukturu ve všech
variantách):
• energetická náročnost regionu
• hustota dálniční sítě
• hustota letecké sítě
• počty hotelů a dalších ubytovacích kapacit
• počty pevných linek
III. Pilíř ekonomického rozvoje:
• reálný HDP nebo HDP per capita
• růst reálného a běžného HDP
• objem exportu a podíl exportu na HDP
• počet zaměstnaných na ekonomicky aktivních
• podíl manuálně pracujících na celkovém počtu zaměstnaných
IV.Pilíř lidského kapitálu:
• schopnost pochopit a řešit matematické úlohy na základních a středních školách
(matematická gramotnost)
• počty absolventů veřejných a soukromých universit
• hustota universit
• dětská úmrtnost
• mortalita obyvatel
• lékařská péče a její dostupnost
V. Pilíř podnikatelské efektivity:
• průměrná pracovní produktivita
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
38
• počet firem a jejich velikost
• počet úspěšných firem
• dlouhodobé záměry firem
• kreativita v nových produktech a službách
• počet inovovaných produktů a služeb
• zlepšení technologie a procesů
• příležitosti pro OSVČ
• mzdová úroveň
• objem nemzdových nákladů
Regionální konkurenceschopnost lze charakterizovat souborem ekonomických, sociálních,
politických, ekologických, organizačních a dalších faktorů. Nejlepším řešením by
bylo vytvoření jednoho syntetického indikátoru, který by charakterizoval regionální konkurenceschopnost.
Huggins (2003) ve svém článku popisuje index konkurenceschopnosti
na příkladu Velké Británie. Index představuje měřitelná kritéria místní konkurenceschopnosti,
čímž se snaží zaplnit určitou mezeru ve výzkumu konkurenceschopnosti. Huggins
při tvorbě indexu konkurenceschopnosti kladl důraz na dostupnost dat, a to jak na místní,
tak na regionální a národní úrovni, která by odrážela vzájemnou propojenost mezi makroekonomickými
výstupy a inovačním podnikatelským prostředím. Index odráží model tří
faktorů, které obsahují konceptuální rámec konkurenceschopnosti založený na vstupech,
výstupech a výsledcích. Index konkurenceschopnosti vytvořený Hugginsem je při určité
modifikaci možný aplikovat také v dalších státech. Pro měření ekonomické konkurenceschopnosti
regionů se tak využívají indikátory, přičemž specifikem je problematika
územní struktury regionů, tj. míra urbanizace a počet větších měst v daném regionu (Evropský
sociální fond, 2012, s. 13). Míra urbanizace je zjišťována podle počtu obyvatel
žijících v určité velikostní kategorii měst. Mezi indikátory ekonomické konkurenceschopnosti
regionů dle Hugginse (2003) a Turoka (2003) patří:
Ekonomické vstupy
• počet podniků na obyvatele, ekonomické subjekty podle vybraných právních
forem, vzniklé a zaniklé – nutno přepočítat údaje, které jsou dostupné na Českém
statistickém úřadě, úroveň NUTS III;
• inovační podniky;
• podíl znalostně založených firem podle zaměstnanosti v IT a telekomunikacích,
finančních a obchodních službách a médiích;
• míra ekonomické aktivity obyvatel;
• zaměstnanci ve výzkumu a vývoji;
• výdaje na výzkum a vývoj.
Ekonomické výstupy
• regionální hrubý domácí produkt na 1 obyvatele;
• hrubý domácí produkt na 1zaměstnance;
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
39
• vývoz v běžných cenách.
Ekonomické výsledky
• průměrné mzdy;
• čistý disponibilní důchod na 1obyvatele;
• míra nezaměstnanosti a její struktura;
• migrační saldo – představuje demografický ukazatel, který je výsledkem ekonomických
podmínek a atraktivity regionu.
Výše uvedené ekonomické výsledky jsou Českým statistickým úřadem sledovány na
úrovni NUTS III (Wokoun, 2010).
3.4 Datová základna a její (ne)dostupnost
Důležitou úlohu při volbě datové základny pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti
hraje volba územní úrovně regionů NUTS 2 a NUTS 3, délky posuzovaného
období, periodicity dat a výběru vhodných ukazatelů pro analýzu na základě dostupnosti
dat, která by vhodně odrážela regionální konkurenceschopnost.
V rámci volby územní úrovně regionů NUTS 2 a NUTS 3 je nutno podotknout, že dostupnost
a délka časových řad přímo úměrně klesá s územně menší regionální jednotkou
v rámci územní klasifikace NUTS. Pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti
v Evropské unii je nejvhodnější územní jednotka NUTS 2. Lze se však také setkat i
s argumenty, že srovnávání jednotek NUTS 2 není efektivní a vhodnější je využití jednotek
NUTS 3. Pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti v Evropské unii prostřednictvím
soustavy strukturálních ukazatelů je nejvhodnější územní jednotkou úroveň
NUTS 2, lze se však setkat i s argumenty, že srovnávat jednotky NUTS 2 není efektivní a
vhodné především z toho důvodu, že nemají institucionální vymezení jako např. jednotky
NUTS 3 (Viturka, 2007). Pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti je důležitá také
délka posuzovaného období, která je orientována především na dlouhodobý časový horizont.
K hodnocení ukazatelů jsou využívána pravidelně zjišťovaná a nejaktuálnější data.
Při volbě konkrétních ukazatelů pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti jsou
využívány strukturální ukazatele. Jedná se o ukazatele mezinárodního srovnání, které jsou
sestavovány v rámci evropského statistického úřadu (Eurostat) na základě pravidelně zasílaných
údajů z národních statistických úřadů, které slouží k měření a porovnávání výkonnosti
členských států, respektive regionů. Oficiální data uváděná Eurostatem jsou vyznačována
rozdílností z hlediska využití. Tato rozdílnost je způsobená dostupností datové
základny vykazovaných strukturálních ukazatelů, která se liší v závislosti na sledovaných
územních statistických jednotkách. Vzhledem k tomu, že databáze strukturálních ukazatelů
je zaznamenávána na národní úrovni, tvoří datovou základnu hrubý domácí produkt na
obyvatele, produktivita práce na zaměstnanou osobu, míra zaměstnanosti, míra zaměstnanosti
starších obyvatel, hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj a míra dlouhodobé ne-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
40
zaměstnanosti (Melecký, Staníčková, 2011). V souvislosti s hodnocením regionální konkurenceschopnosti
je využíván také tzv. European System of Accounts. Jedná se o systém
národních a regionálních účtů, které používají členské státy Evropské unie. Jedná se o
nejnovější mezinárodně kompatibilní účetní rámec Evropské unie pro systematický a podrobný
popis ekonomiky.
Regionální jednotky jsou děleny na jednoregionální a víceregionální. Jednoregionální
jednotky soustřeďují a uskutečňují svůj ekonomický zájem v jednom regionu. Mezi jednoregionální
jednotky můžeme zařadit domácnosti, společnosti, jejichž místní činnostní
jednotky jsou všechny umístěny ve stejném regionu, organizace místní a ústřední vlády,
přinejmenším část sociálního zabezpečení a mnohé neziskové instituce obsluhující domácnosti.
Víceregionální jednotky uskutečňují svůj ekonomický zájem ve více než jednom
regionu. Příkladem mohou být neziskové instituce sloužící domácnostem při zabezpečování
jejich potřeb nebo malý počet společností v monopolním postavení, obsluhující
několik regionů. Metodologický problém je ten, jak podchytit transakce víceregionálních
jednotek, a jak je následně rozdělit mezi regiony, v nichž působí. Řešením by v tomto
případě bylo vytvoření úplné soustavy účtů za místní činnostní jednotky. Co se týče disponibility
dat, jsou pro hodnocení a kvantifikaci ukazatelů využívány zejména veřejně
přístupné datové zdroje. Může se jednat o data ze zdrojů Českého statistického úřadu,
která nejsou běžně publikovaná a využívána pro další zpracování.
3.5 Konkurenceschopnost měst a obcí
Regiony, města a obce spolu vzájemně soutěží při vytváření, získávání, udržení a podpoře
ekonomických subjektů, které vytvářejí nová pracovní místa, příležitosti a zároveň
mají vliv na prosperitu, blahobyt a životní úroveň regionu a obcí. Regionální konkurenceschopnost
generuje příjmy a udržuje úroveň zaměstnanosti v rámci národní a mezinárodní
konkurence (Wokoun, 2010).
Regiony spolu navzájem soutěží nejen v rámci jednoho státu, ale i mezi státy. Města
a obce mezi sebou vzájemně soupeří z různých důvodů, například k posílení a udržení
svých podílů na exportních trzích, přilákání zahraničního kapitálu, investic (fyzický kapitál),
kvalifikovaných zaměstnanců (lidský kapitál). Dále se může jednat o infrastrukturu
(veřejný kapitál), nové a vyspělé technologie a myšlenky (znalostní kapitál) a také volnočasové,
rekreační a kulturní aktivity (kulturní kapitál). Podmínkou regionální konkurenceschopnosti
jsou jak makroekonomická stabilita, tak mikroekonomická opatření, která
jsou dělena do tří skupin. Mezi ně patří infrastruktura a dostupnost lokalit, lidský kapitál
a produktivní prostředí (Ketels, 2003).
Mezi jednotlivými regiony existují rozdíly v ekonomickém výkonu a blahobytu, kterým
se říká regionální disparity (OECD, 2002).
Regionální disparity se projevují v rozdílných podmínkách života a rozdílných hospodářských
a rozvojových možnostech. Cílem regionální politiky je snižovat, případně
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
41
odstraňovat rozdíly v úrovni rozvoje regionů. Prostředkem, kterým jsou zjišťovány regionální
disparity, jsou indikátory. Regionální disparity se nacházejí na národní, krajské a
statistické úrovni.
Regionální disparity na národní úrovni jsou zaměřeny na strukturálně postižené regiony,
hospodářsky slabé regiony a regiony s vysoce nadprůměrnou nezaměstnaností. Strukturálně
postižené regiony se vyznačují vysokým zastoupením průmyslu s vysokým stupněm
urbanizace, ve kterých se soustřeďují negativní projevy strukturálních změn.
V těchto regionech dochází k útlumu významných podniků, respektive celých odvětví a
k nadprůměrnému růstu nezaměstnanosti. Hospodářsky slabé regiony se vyznačují nízkou
životní úrovni, nízkým ekonomickým potenciálem, nadprůměrnou zaměstnaností
v primárním sektoru a nadprůměrnou nezaměstnaností. Regiony s nadprůměrnou nezaměstnaností
jsou charakteristické překročením průměrné hodnoty nezaměstnanosti (Kut-
scherauer).
Regionální disparity na krajské úrovni představují kritičtější hodnocení socioekonomického
rozvoje a projevují se detailnější znalostí specifických problémů nižších
celků. V rámci Moravskoslezského kraje zde patří centrálně vymezené problémové oblasti
a problémové oblasti vymezené krajem. Do centrálně vymezených problémových oblastí
patří například Karviná, Ostrava, Nový Jičín, Bruntál a Vítkov. Do problémových
oblastí vymezených krajem patří například Osoblažsko, Albrechticko, Karvinsko, Orlovsko,
Havířovsko, Vítkovsko, Rýmařovsko, Ostravsko a Třinecko. U těchto regionů je
podporována řada rozvojových oblastí a jsou zde finančně podporovány subjekty. Mezi
regionální disparity na statistické úrovni patří demografická úroveň, sociální úroveň, ekonomické
prostředí, infrastruktura a poloha.
Pro zvýšení dynamiky rozvoje a posílení konkurenceschopnosti regionů je doporučo-
vána/doporučováno:
• změna rozpočtového určení daní spočívající v zaměření se na malé obce a zohlednění
místa vzniku daně;
• rozšíření technické vybavenosti obcí a měst, zejména budováním čističek odpadních
vod, kanalizací, posílením dopravní obslužnosti a využití možnosti financování
z evropských fondů;
• posílení adresnosti, specifičnosti, rovného přístupu k dotacím a omezení politických
vlivů při rozdělování dotací z České republiky a Evropské unie;
• zlepšení etiky politiků spočívající ve změně přístupu vlády k obcím a městům,
například zrušením úřadů práce a specifických dávek, omezením byrokracie,
omezením vlivu krajů a dokončením restitucí;
• podpora podnikání a rozvoje průmyslu spočívající ve zvýšení podpory malých
a středních podniků a budování průmyslových zón;
• podpora rozvoje zemědělství a venkova spočívající v podpoře alternativní turistiky,
ochraně životního prostředí, vlastní koncepci turistiky, ekoturistiky a sociálním
turismu;
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
42
• podpora bytové výstavby spočívající ve využití zdrojů pro ekonomické bydlení
a výkupy pozemků;
• podpora vzdělávacích kapacit spočívající v zajištění dostupnosti vzdělávání,
navýšení a obnovení kapacity mateřských škol a podpoře skupin ohrožených
sociální exkluzí;
• krajinotvorba spočívající ve využití podpory revitalizovaných brownfieldů
a ekologických projektů a odstranění ekologické zátěže, zajištění lepšího odpadové
hospodářství a budování protipovodňového opatření;
• preference mladých lidí a zajištění pozitivních podmínek pro život na venkově.
Mezi základní faktory, které ovlivňují konkurenceschopnost regionu patří:
• infrastruktura (technická, sociální, institucionální, podnikatelská);
• pracovní síla a její vybavenost (dovednosti, dosažená úroveň vzdělání, ochota
dalšího vzdělávání);
• výkonnost veřejného sektoru;
• výkonnost v produktivitě (měřená vztahy mezi příjmy a zaměstnaností);
• obchodní faktory;
• pracovní faktory;
• regionální a lokální faktory;
• infrastrukturní faktory;
• cenové faktory;
• environmentální faktory.
Mezi základní faktory konkurenceschopnosti měst dle Ministerstva pro místní rozvoj
(2018) patří dostupnost kapitálu, lidské zdroje a intelektuální kapitál, věda, výzkum a
inovační prostředí, infrastruktura, kvalita prostředí a kvalita a úroveň dialogu mezi veřejným
a soukromým sektorem.
Dostupnost kapitálu spočívá ve schopnosti měst vytvářet zdroje, pozemky, budovy,
zařízení a technologie. Hlavním smyslem veřejné intervence je zajistit prostorovou
funkčnost, flexibilitu a prostor pro růst. Města by měla disponovat adekvátní nabídkou
nemovitostí, tzn., že by měly zajistit a udržovat databáze, aktivně nabízet prodejné nemovitosti.
Lidské zdroje a intelektuální kapitál zahrnují zejména vzdělanost, zaměstnanost,
strukturu poptávky a nabídky v oblasti lidských zdrojů. Hlavním smyslem veřejné
intervence je profilace vzdělávacích systému nejen ve vztahu k poptávce a nabídce
v oblasti lidských zdrojů, ale také ve vztahu k přijaté strategické vizi, která souvisí
s budováním znalostní ekonomiky. Města jsou odpovědná za poskytování informací o
situaci a trendech na trhu práce. Věda, výzkum a inovační prostředí zahrnuje zejména
produkci nových znalostí, vytváření inovačního prostředí a aplikaci nových znalostí.
Hlavním smyslem veřejné intervence je zaměření na podporu transferu technologií do
praxe či podpory aplikovaného výzkumu. Díky Regionální inovační strategii (RIS) je
vytvořen prostor pro sdílenou a koordinovanou intervenci města a kraje. V souvislosti
s aplikovaným výzkumem lze využít spolupráce s centry transferu technologií na vyso-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
43
kých školách. Města by se měla zaměřovat na podporu strategických oborů, které pomáhají
dotvářet strategický profil a image města. Infrastruktura hraje v industriální společnosti
roli platformy směny osob, médií, nákladů a výrobků. V post-industriální společnosti
je hlavní rolí infrastruktury platforma pro směnu hodnot, idejí a informací.
Hlavním smyslem veřejné intervence je zajistit zdroje pro budování dopravní a technické
infrastruktury. Od určité úrovně funkčnosti tradiční infrastruktury nepřinášejí další
investice zvýšení konkurenceschopnosti. Infrastruktura je základním faktorem konkurenceschopnosti,
ve kterém je pro stát i město přímá angažovanost považována za klíčovou.
V ekonomicky úspěšných a konkurenceschopných městech a regionech existuje důležitá
vazba mezi kvalitou prostředí, tzn., urbánní prostředí zajišťující kvalitu života. Zvyšování
kvality životního prostředí je investičně náročné. V současné době je naprosto běžné
hradit investice z vlastních kapitálových zdrojů či dotačních titulů. Pro města je velmi
důležité osvojení hlavních principů a postupů pro sdružování zdrojů nejen veřejného ale i
soukromého sektoru. Důležitá je však také kvalita a úroveň dialogu mezi veřejným a
soukromým sektorem, kdy je hlavním smyslem intervence pozitivně stimulovat tento
faktor, neboť je zásadní a velmi levný. Jedná se o činnosti, které lze financovat v rámci
běžné agendy rozpočtu města. Mezi tyto činnosti patří například výměna a prezentace
informací, udržování databází, předběžná a následná péče o investory, obchodní schůzky
apod. Veřejné intervence města mají povahu otevřenosti, kontinuity, dlouhodobosti, pravidelnosti
a aktuálnosti (Zezulková, 2018).
3.5.1 LIDSKÉ ZDROJE
Lidské zdroje jsou považovány za jeden z klíčových faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost
regionů. Lidské zdroje jsou odlišně přizpůsobivé na vnější podmínky. Tento
faktor je schopen rychle reagovat na vzniklou situaci a ovlivňovat všechny ostatní spolupůsobící
subjekty. Lidské zdroje se tak dají považovat za hlavního nositele rozvoje. Hodnocení
lidských zdrojů je prováděno na základě vzdělanostní úrovně, neboť kvalifikovaná
pracovní síla má předpoklad směřovat ekonomiku směrem k využívání znalostí, zkušeností
a nových poznatků, což představuje konkurenční výhodu. Dalším spolupůsobícím
faktorem je také oborová struktura vzdělanosti a její vztah k poptávce po pracovní síle,
která podmiňuje okamžitou využitelnost pracovní síly. Doplňujícím vlivem jsou tzv. psychologické
aspekty kvality lidských zdrojů. Každá společnost funguje na základě určitého
hodnotového systému. Preference některých hodnot mají dopad na chování lidí v určitých
situacích, což může mít vliv na ekonomickou konkurenceschopnost.
3.5.2 VÝZKUM, VÝVOJ A INOVACE
Regiony v současnosti čelí mnohem silnější konkurenci za strany rozvíjejících se zemí
a nemohou se tak spoléhat na dřívější konkurenční výhodu, která plynula z dostupných
přírodních zdrojů a levné pracovní síly. Regiony v rozvinutých zemích nejsou schopné
konkurovat nižším cenám vstupů, zejména pracovní síly, v rozvíjejících se ekonomikách.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
44
Svou konkurenceschopnost tak musí zakládat na kvalitě a technologickém pokroku. Kvalita
činí zboží atraktivním na straně poptávky a technologický rozvoj vede k vývoji nových
výrobků a služeb na straně nabídky, tzn. vzniku nových trhů a růstu produktivity
výrobních faktorů. Jedinou možností pro udržení konkurenční výhody je orientace na
technologický náskok, kvalitu a úspěšnou inovaci procesů a vstupů. Základem inovací je
získávání a aplikace nových znalostí prostřednictvím vědy a výzkumu. Věda, výzkum a
vývoj představují spolu s kvalitou lidských zdrojů základ inovačního potenciálu regionů a
jejich výsledky jsou nositeli základních zdrojů inovací. Důležitou podmínkou inovačního
procesu je neustálé vzájemné učení a předávání znalostí, které vyžaduje úzkou spolupráci
mezi výzkumnými a vývojovými institucemi a také soukromým a veřejným sektorem.
3.5.3 EKONOMICKÁ STRUKTURA
Dříve byla ekonomická struktura regionu založena na existenci velkých regionálních
firem, které garantovaly stabilitu místní ekonomiky. Tyto firmy byly důležitými partnery
malých a středních podniků a do určité míry hnaly vývoj celé místní ekonomiky. Role
velkých firem se s nástupem post-industriální ekonomiky změnil a velké firmy přestaly
být konkurenceschopné. Nový model byl postaven na existenci firem, které prováděly
velké množství činností souvisejících s produkcí konečného výrobku tzv. “pod jednou
střechou“. Dnes se velké firmy více podobají síti několika dílčích subjektů specializujících
se na určitou činnost. V současnosti se pozornost obrátila na malé a střední firmy,
které jsou schopné konkurovat velkým podnikům. Důležitou roli hrají malé a střední podniky
při tvorbě nových pracovních míst, vytváření podnikatelského klima v regionu a
udržování konkurenčního prostředí v ekonomice.
3.5.4 PŘÍMÉ ZAHRANIČNÍ INVESTICE
S nárůstem provázanosti světové ekonomiky roste význam nadnárodních korporací
a přímých zahraničních investic. Přímé zahraniční investice jsou faktorem ekonomického
rozvoje. Přínos zahraničních investic pro ekonomický rozvoj lze sledovat jak na místní,
regionální (například transfer technologií, zvýšení kvality lidských zdrojů, vznik nových
pracovních míst atd.), tak národní úrovni (například stabilizace platební bilance, růst exportu
atd.).
3.5.5 DOPRAVNÍ A TELEKOMUNIKAČNÍ INFRASTRUKTURA
Aby byl zajištěn ekonomický růst, je nutné mít k dispozici dobrou infrastrukturu. Moderní
infrastruktura je v rámci výkonu podniků významným faktorem, který ovlivňuje
hospodářskou a sociální přitažlivost místa. Moderní infrastruktura je faktor zajišťující
ekonomický rozvoj. Ve vyspělých zemích, ve kterých dopravní infrastruktura nehraje
zásadní roli, se naopak zvyšuje význam moderních informačních a telekomunikačních
technologií (pilíř znalostní ekonomiky). Zavádění a efektivní využívání moderních infor-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
45
mačních a telekomunikačních technologií představuje potenciál pro růst celkové produktivity
ekonomiky (Šimáčková, Puchýř, 2013).
3.6 Vztah mezi produktivitou a zaměstnaností
Dle Gardinera (2003) je běžným zastoupením konkurenceschopnosti hrubý domácí
produkt na obyvatele, který lze rozdělit do různých faktorů. Vysoce produktivní regiony,
které využívají kvalifikovanou pracovní sílu, mohou vykazovat vysokou míru zaměstnanosti.
Existuje mnoho argumentů týkající se využití hrubého domácího produktu na zaměstnance
či na odpracovanou hodinu jako měřítko produktivity. Regiony se s větší
pravděpodobností specializují na určité odvětvové činnosti, jako například zemědělství,
ve kterém představuje odpracovaná hodina skutečné pracovní úsilí spojené s produkcí
výstupu, proti kterému se měří. Dále je nutno zmínit také udržitelnost, která souvisí se
zaměřením regionů na emise a energie s cílem stát se konkurenceschopnými. Pro zjištění
podílu hrubého domácího produktu na objem produkce je využíván níže uvedený vzorec:
=	 	 	
kde: HDP (hrubý domácí produkt), P (objem produkce), Z (počet zaměstnaných osob),
OPV (počet osob v produktivním věku).
Pro analytické účely je možné rozdělit ukazatel hrubého domácího produktu na dílčí
faktory, a to na produktivitu práce, míru zaměstnanosti a podíl obyvatel na produktivním
věku na celkovém počtu obyvatel. Aby se region stal konkurenceschopným, měl by dosahovat
jak vysoké úrovně produktivity práce, tak zaměstnanosti, která je závislá na nabídce
pracovních příležitostí. Mezi zaměstnaností a produktivitou práce existuje vztah, který lze
chápat jako nepřímo úměrný. V krátkodobém časovém horizontu se vazba mezi zaměstnaností
a produktivitou práce prosazuje, pokud region prochází restrukturalizací. V této
situaci dochází k úbytku pracovních příležitostí v tradičních odvětvích a tento úbytek není
doprovázen tvorbou nových pracovních příležitostí, které by nahrazovaly odstraněná pracovní
místa. V dlouhodobém časovém horizontu je vazba mezi produktivitou práce a zaměstnaností
přímo úměrná. Regiony, které vykazují větší produktivitu práce přitahují
investory, čímž dochází k nárůstu počtu pracovních míst a růstu zaměstnanosti. Meziregionální
rozdíly v dosahované výši hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele jsou
spojeny se čtyřmi základními faktory, mezi které patří:
• ekonomická struktura vyjádřená podílem zaměstnanosti v zemědělství, průmyslu,
stavebnictví, tržních službách a netržních službách na celkové zaměstnanosti.
Regiony s vysokým hrubým domácím produktem se vyznačují vysokým
podílem zaměstnanosti v tržních službách či průmyslu;
• rozsah inovací měřený počtem přihlášených patentů a vynálezů. Silnější regiony
vykazují větší inovační aktivitu;
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
46
• dopravní dostupnost regionu měřená indexem okrajovosti, který zahrnuje vliv
geografické polohy a rozdíly ve vybavenosti dopravní infrastrukturou. Regiony
s nadprůměrným hrubým domácím produktem jsou lépe dopravně dosažitelné;
• kvalifikace pracovní síly vyjadřována podílem obyvatelstva s dosaženým vysokoškolským,
středoškolským a základním vzděláním na celkovém počtu
obyvatel věkové skupiny 25 až 59 let. Ve vyspělých regionech je vykazován
větší podíl obyvatelstva s dosaženým vyšším stupněm vzdělání (Matoušková,
2000).
Dle Gardinera (2004) dochází s růstem produktivity k růstu reálných mezd a zaměstnanosti.
Existuje několik způsobů měření produktivity, ale nejčastěji je měřen výkon pracovníka.
Je však důležité rozlišovat pracovní poměr na částečný a plný pracovní úvazek.
Produktivita ovlivňuje nejen komparativní výhody exportních odvětví v regionech, ale
také celou škálu jejich odvětví a služeb tak, aby byl udržen krok s externími konkurenty.
Dle Portera a Ketelse (2003) je pro pochopení konkurenceschopnosti důležité, aby byla
hlavním zdrojem prosperity národa. Životní úroveň je určována produktivitou ekonomiky
země, jenž je měřena hodnotou zboží a služeb vyrobených na jednotku lidského
kapitálu a přírodních zdrojů. Produktivita je závislá na hodnotě produktů a služeb země.
Skutečná konkurenceschopnost je měřena produktivitou. Zejména produktivita práce
umožňuje zemi podporovat růst mezd, silnou měnu a návratnost kapitálu spojenou
s vysokou životní úrovní.
3.7 Pyramidový model regionální konkurenceschopnosti
Produktivita v regionech může záviset na řadě klíčových faktorů konkurenceschopnosti.
Regionální rozdíly v ekonomickém růstu jsou často vysvětlovány pomocí regionálních
rozdílů v míře technologického pokroku, který může být vnímán jako exogenní či endogenní
proměnná v závislosti na použitém přístupu. Rozdílná úroveň ekonomické výkonnosti
a produktivity v regionech se stala také základem pyramidového modelu konkurenceschopnosti,
který znázorňuje obrázek 2.
Dle Martina (2003) tento model obsahuje zdroje, projevy a cílové výsledky a dopady
regionální konkurenceschopnosti. Kvalitu života v regionu a životní úroveň určují mimo
jiné také produktivita práce a úroveň zaměstnanosti. Jejími zdroji jsou pak další vstupní
faktory kvantitativního i kvalitativního charakteru, které představují regionální aktiva,
která jsou charakteristická pro každý region.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
47
OBRÁZEK 2: PYRAMIDOVÝ MODEL REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHOP-
NOSTI
Zdroj: Gardiner et al. (2004, s. 7)
Z výše uvedeného obrázku 2 je zřejmé, že v regionálním kontextu práce je produktivita
výsledkem určitých determinant. Mnoho z těchto regionálních faktorů a aktiv určuje
celková míra zaměstnanosti v regionu. Produktivita a míra zaměstnanosti jsou společně
považovány za tzv. „odhalenou konkurenceschopnost“ a obě jsou považovány za hlavní
složky ekonomické výkonnosti regionu a jeho prosperity. Není nejvhodnější považovat
region za konkurenční podle jeho produktivity, neboť ta se může kdykoliv zvýšit racionalizací
či snížením počtu méně efektivních firem a propuštěním nejméně efektivních pracovníků.
Obrázek 2 tak naznačuje, že se produktivita mezi regiony může z různých důvodů
lišit. Důležité je však vědět, jak se tyto regionální rozdíly budou v průběhu času vyvíjet.
Regionální rozdíly v růstu produktivity jsou vysvětlovány v míře technického pokroku
a růstu kapitálového pracovního poměru. Model předpokládá konstantní výnosy
v měřítku, snižující návratnost práce a kapitálu a úplnou mobilitu faktorů, včetně neomezeného
šíření technologického pokroku (Gardiner, 2004).
Regionální konkurenceschopnost sdílí mnoho svých společných rysů. Obrázek 3 představuje
přehled teoretických aspektů regionální konkurenceschopnosti. Z tohoto přehledu
je možné vytvořit seznam ukazatelů pro mnoho faktorů, které jsou zapojené do procesu
národní i regionální konkurenceschopnosti (Gardiner, 2003).
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
48
OBRÁZEK 3: TEORETICKÉ ASPEKTY REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHO-
NOSTI
Zdroj: Gardiner (2003, s. 5)
3.8 Kapacita regionální konkurenceschopnosti
3.8.1 TEORIE KOMPARATIVNÍCH VÝHOD
Teorie komparativních výhod byla v roce 1817 vyvinutá Davidem Ricardem v knize
Zásady politické ekonomie a zdanění. Teorie komparativních výhod řeší nedostatky teorie
absolutních výhod. Jak uvádí Štrach ve svém díle Mezinárodní management (2009):
„Země by se podle Davida Ricarda měly vzdát produkce té komodity, kterou vyrábí méně
efektivně, ve prospěch komodity, jejíž produkce je efektivnější“.
Teorie komparativní výhody počítá s tím, že mezinárodní obchod je výhodný, i když
není dosahována absolutní výhoda. Zdrojem komparativní výhody nejsou přirozené nebo
získané faktory, ale rozdíl v nákladech při produkci statků. Podle Ricarda je každý region
nebo stát specializován na produkci a export zboží, které je schopný produkovat levněji.
Rozvojové země tak mohou obchodovat s vyspělými zeměmi a dosahovat přitom výhod.1
Důležité je, aby regiony využily komparativních výhod, které jim zajistí výsadu velkých
producentů konkurenceschopných komodit s nízkými náklady. Komparativní výhody
představují pro firmy a instituce veřejné správy daného regionu přínosy.
1
Webový portál Mendelovy univerzity Brno [online] [vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=46060
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
49
3.8.2 PORTERŮV KONCEPT KONKURENČNÍ VÝHODY
Porterovo pojetí konkurenční výhody je založeno na zdrojích, respektive základních
kompetencích. Porter definuje konkurenční výhodu jako jádro výkonnosti podniku na
konkurenčních trzích. Konkurenční výhoda vyrůstá z hodnoty, kterou podnik vytváří pro
kupující a která převyšuje náklady podniku na její vytvoření. Porter vymezil vztah konkurenceschopnosti
a konkurenční výhody, kdy konstatuje, že: „konkurenceschopnost je tvořena
konkurenčními výhodami, které dávají firmě výhodu před konkurenty“ (Porter,
2004).
Michael Porter definoval tři základní konkurenční strategie, a to strategii vedoucího
postavení v nízkých nákladech, diferenční strategii a cílenou strategii. Strategie vedoucího
postavení v nízkých nákladech spočívá ve schopnosti podniku vyrábět levněji než jeho
konkurence. Firma by se měla zaměřit na průměrného zákazníka, výrobky nediferencovat
a vytvořit přednosti v materiálovém hospodářství a ve výrobě. Tato strategie chrání firmu
před hrozbami konkurentů a silnými dodavateli a odběrateli, ale může být snadno napodobitelná
konkurenty. Strategie nízkých nákladů je nejčastěji využívána v letecké dopravě.
Diferenční strategie souvisí se snahou podniku odlišit se od konkurence dokonalejší
výrobou a produktem. Tato strategie je drahá, neboť vyžaduje investice do vědeckotechnického
rozvoje a marketingu. Strategie chrání před konkurenty a vytváří vstupní
bariéru. Úspěšnost této strategie je závislá na schopnosti podniku přesvědčit zákazníky o
výjimečnosti produktu nebo služby. Podnik, který si dokáže dlouhodobě udržet diferenciaci,
dosahuje zpravidla vyšších zisků. Tato strategie je nejčastěji využívána v kosmetice a
službách. Cílená strategie má dvě varianty, a to zaměření na nízké náklady nebo zaměření
na diferenciaci. Tato strategie se zaměřuje na hledání výhody nízkých nákladů nebo diferenciace
u konkrétního tržního segmentu. Náklady jsou snižovány zkušenostním efektem
a diferenciace je založena na dokonalé znalosti zákazníků. Úspěšnost cílené strategie je
ovlivněna vysokou mírou odlišnosti potřeb kupujících. Cílená strategie je nejlevnější varianta,
neboť vyžaduje méně zdrojů na obsluhu jednoho segmentu (Srpková et al., 2011).
V 80. letech 20. století přišel Michael Porter s modelem hodnotového řetězce, který
představil metody, jak vyrábět stejné věci jiným způsobem, a to uspořádáním vnitřních
aktivit podniku a využitím jejich vazeb. Porter dokázal, že konkurenční výhoda, která
vyplývá z vnitřních aktivit podniku a jejich vazeb může být dlouhodoběji udržitelná
z důvodu své „neviditelnosti“ (Sedláčková a Buchta, 2006).
3.8.3 TEORIE X-NEEFEKTIVNOSTI
Pojmem X-neefektivnost je označována skutečnost, kdy firmy nejsou tak efektivní,
jak by mohly být, kdyby své zdroje využívaly dokonale. Jedná se o ztráty efektivnosti
způsobené existencí monopolu a absence konkurence v odvětví. Jak uvádí Jurečka et al.
(2018, s. 220): „Koncept X-neefektivnost je především vyjádřením ztráty efektivnosti, která
plyne z nedostatečného tlaku na snižování nákladů“. Každý monopol vytváří pohodlné
klima, které snižuje vůli ke zlepšování. Monopoly byly od konce 19. století kritizovány za
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
50
omezování technického a technologického pokroku, a to nejen z důvodu nedostatečné
motivace, ale také proto, že tomu nejrůznějšími způsoby bránily. X-neefektivnost se nenachází
pouze v monopolizovaných odvětvích, ale také v odvětvích s nedokonalou konkurencí.
Když dochází k uvolnění bariér vstupu do odvětví a trhy se stávají konkurenčními,
snaží se monopolní firmy snižovat náklady. Při hodnocení monopolu je nutné vzít
v úvahu i ty stránky v chování monopolu, které působí nebo mohou působit v opačném
směru (Jurečka, 2018).
S teorií X-neefektivnosti přišel v roce 1966 Harvey Leibenstein. Hlavními prvky této
teorie je motivační účinnost v podniku, vnější motivační účinnost a účinnost netržního
vstupu. Leibenstein v roce 1973 zdůraznil, že X-neefektivnost vzniká ze ztrát na výstupu
z důvodu motivačních nedostatků vlastníků zdrojů. X-neefektivnost je tedy charakterizována
jako neefektivnost buď jako existence a sledování dalších požadovaných výstupů,
nebo jako výdaje na zdroje potřebné pro optimální vymáhání smluv (Stigler, 2012).
Leibenstein dokázal, že v regulovaných monopolech není motivace snižovat náklady,
tzn., že ceny produktů mohou být nižší, ale kvůli absenci minimalizace nákladů nejsou.
Konkurenční prostředí tak nutí firmy hledat levnější zdroje a materiály, snižovat cenu
produktů a být tak konkurenční. Podle Leinbensteina existují různé možnosti řešení neefektivnosti,
například změnou pracovních podmínek, které mají pozitivní dopad na motivaci
mezi pracovníky. Další možností řešení neefektivnosti je vliv na produktivitu, která
ovlivňuje jednotkové náklady na výstup. Z toho vyplývá, že čím efektivněji pracovník
pracuje, tím jsou menší mzdové náklady na jednotku. Problémem, který způsobuje Xneefektivnost
je nasměrování práce top manažerů, kteří se zaměřují zejména na finanční a
obchodní záležitosti, a nikoliv na provozování podniku a efektivnost výroby.
Leibenstein ve své teorii zdůrazňuje motivační aspekt. Východiskem teorie je skutečnost,
že ani jednotlivci ani firmy nepracují tak, jak by doopravdy byli schopní. Neoklasická
teorie předpokládá, že manažeři a zaměstnanci jednají zcela racionálně a mají dostupné
všechny informace k maximalizaci zisku. To znamená, že náklady by měly být minimalizovány
a organizace by měly fungovat co nejefektivněji. Ve skutečnosti náklady nejsou
minimalizovány a firmy nejsou tak efektivní, jak by mohly být, tudíž v organizacích
vždy existuje určitý druh X-neefektivnosti. I když existují možnosti, jak snížit neefektivnost,
nevyužívají se, a to kvůli nedostatečnému výzkumu, jež může být způsoben nedostatkem
motivace. Leibenstein objevil několik důvodů, proč vložené vstupy nevedou k
předpokládanému výstupu, a to existence neúplných pracovních smluv, neuvádění všech
faktorů výroby na trh, špatně specifikovaná či neznámá produkční funkce, vzájemná závislost
a nejistota vedoucí konkurenci určité firmy k tajné spolupráci a vzájemné respektování
a napodobování techniky. Dalšími příčinami X-neefektivnosti může být také například
životní prostředí, které ne vždy umožňuje firmám být co nejefektivnější, dále vnitropodniková
neefektivnost, či neefektivní řídící postupy (Huil, 2014).
Neefektivnost X lze chápat také v oblasti byrokracie. Neefektivnost X je spojena
s nabídkou veřejných statků a zahrnuje představy o neefektivnosti byrokracie v podobě
plýtvání, nadbytku nepotřebných zaměstnanců a nízké produktivity. Neefektivnost X je
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
51
také označována jako technická neefektivnost a představuje úřad, který nefunguje na své
hranici produkčních možností, ale někde uvnitř této hranice. Neefektivnost X vzniká vinou
nedokonale specifikovaných smluv, tzn., že pokud nejsou smlouvy specificky jednoznačné,
pak je obtížné naplnit jejich podmínky. Existence neefektivnosti X je příkladem
tržního selhání, způsobeného vysokými transakčními náklady. Pokud je smlouva špatně
specifikována, bude byrokrat používat zvýšenou míru volnosti, kterou může využít k maximalizaci
svého rozpočtu. Existující stupeň neefektivnosti závisí na povaze konkurenčního
prostředí, v němž se organizace nachází. U byrokracie je neefektivnost X přenášena
na daňového poplatníka v podobě vyšších daní nebo nižší úrovně veřejného výstupu. 2
OTÁZKY
1. V čem spočívá regionální konkurenceschopnost?
2. Jak lze regionální konkurenceschopnost hodnotit a co je hlavním cílem hodno-
cení?
3. K čemu je využívána pilířová struktura a které pilíře patří do základní skupiny?
4. Co je nutné vědět při volbě územní úrovně regionů NUTS 2 a NUTS 3 a jaký
je rozdíl mezi jednoregionální a víceregionální jednotkou?
5. Za jakým účelem dochází ke konkurenci měst a obcí?
6. Jaký je vztah mezi produktivitou a zaměstnaností?
7. Co je základem pyramidového modelu regionální konkurenceschopnosti?
8. V čem spočívá Porterův koncept konkurenční výhody?
9. Jaká je podstata teorie X-neefektivnosti a kdo je jejím autorem?
SHRNUTÍ KAPITOLY
Ve třetí kapitole byla definována a vysvětlena podstata regionální konkurenceschopnosti.
Byly zde vysvětleny způsoby hodnocení regionální konkurenceschopnosti, včetně
cíle tohoto hodnocení. Jelikož je pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti využívána
pilířová struktura obsahující jedenáct pilířů rozdělených do třech skupin, byla tato
kapitola zaměřena na pilířovou strukturu včetně jejich složek. Dále byly popsány a vysvětleny
indikátory regionální konkurenceschopnosti obsahující ekonomické vstupy, výstupy
a ekonomické výsledky. Protože je pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti
2
Webový portál Mendelovy univerzity v Brně [online] [vid. 31. července 2019]. Dostupné z:
https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=55953
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
52
důležitá datová základna, byla vysvětlena také volba územní úrovně regionálních jednotek
NUTS 2 a NUTS 3, délka posuzovaného období, periodicita a disponibilita dat a výběr
vhodných ukazatelů pro analýzu. Zvláštní pozornost byla věnována konkurenceschopnost
měst a obcí a příčiny konkurence mezi městy a obcemi, včetně základních faktorů
regionální konkurenceschopnosti. Došlo k vysvětlení vzájemného vztahu mezi produktivitou
a zaměstnaností z krátkodobého i dlouhodobého časového horizontu. Rovněž
byl vysvětlen a graficky znázorněn pyramidový model regionální konkurenceschopnosti,
který představuje existující rozdíly v produktivitě mezi regiony a teoretické aspekty regionální
konkurenceschopnosti. Závěr této kapitoly se koncentroval na kapacitu regionální
konkurenceschopnosti zahrnující tři teorie, a to teorii komparativní výhody, Porterův
koncept konkurenční výhody a Leibensteinovu teorii X-neefektivnosti.
ODPOVĚDI
1. Konkurenceschopnost regionu spočívá v uplatnění vlastních výrobních faktorů při
zvyšování ekonomického růstu regionu s ohledem na množství těchto faktorů uvnitř
daného regionu i s využitím vnějších faktorů, přičemž tyto použitelné faktory
nejsou ovlivňovány pouze působením standardních tržních mechanismů, ale i realizovanou
regionální a strukturální hospodářskou politikou. Jedná se o výsledek
společného úsilí o co nejproduktivnější využívání vnitřních zdrojů v interakci
s využíváním vnějších zdrojů a rozvojových příležitostí, zaměřené na trvalé zvyšování
produkčního potenciálu regionů.
2. Regionální konkurenceschopnost lze hodnotit podle Porterova diamantu konkurenceschopnosti.
Hodnocení lze realizovat pouze na základě již existujícího konceptu
či názorového proudu. K hodnocení se využívají také dvě metody, a to metoda
semaforu a bodová metoda. Nejčastěji bývají pro hodnocení konkurenceschopnosti
regionu využívány přístupy desagregace makroekonomických ukazatelů
mezinárodních organizací. Cílem hodnocení regionální konkurenceschopnosti
je zjistit konkurenční potenciál regionů.
3. Pilířová struktura je využívána pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti,
stejně jako index konkurenceschopnosti. Mezi pilíře řazené do základní skupiny
patří vládní a institucionální pilíř, výkonný infrastrukturní pilíř, pilíř ekonomického
rozvoje, pilíř lidského kapitálu a pilíř podnikatelské efektivity.
4. V rámci volby územní úrovně regionů NUTS 2 a NUTS 3 je nutno podotknout,
že dostupnost a délka časových řad přímo úměrně klesá s územně menší regionální
jednotkou v rámci územní klasifikace NUTS. Jednoregionální jednotky soustřeďují
svůj ekonomický zájem v jednom regionu, kdežto víceregionální jednotky
soustřeďují svůj ekonomický zájem ve více regionech.
5. Ke konkurenci mezi městy a obcemi dochází za účelem vytváření, získávání, udržení
a podpory ekonomických subjektů, které vytvářejí nová pracovní místa, příležitosti
a zároveň mají vliv na prosperitu, blahobyt a životní úroveň regionu a ob-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
53
cí. Dalším důvodem je také například snaha o udržení podílu na exportních trzích,
přilákání firem, investic, pracovních míst, kvalifikovaných zaměstnanců, infrastruktury,
nových a vyspělých technologií a myšlenek a také volnočasových,
rekreačních a kulturních aktivit.
6. Vztah mezi produktivitou a zaměstnaností lze chápat jako nepřímo úměrný.
V krátkodobém časovém horizontu se vzájemný vztah prosazuje, pokud region
prochází restrukturalizací, při které dochází k úbytku pracovních příležitostí
v tradičních odvětvích. V dlouhodobém časovém horizontu je vzájemný vztah
přímo úměrný.
7. Základem pyramidového modelu je rozdílná úroveň ekonomické výkonnosti
a produktivity v regionech. Model naznačuje, že se produktivita mezi regiony může
z různých důvodů lišit.
8. Porter definuje konkurenční výhodu jako jádro výkonnosti podniku na konkurenčních
trzích. Konkurenční výhoda vyrůstá z hodnoty, kterou podnik vytváří pro
kupující a která převyšuje náklady podniku na její vytvoření.
9. Podstata X-neefektivnosti spočívá v neefektivnosti firem, jež nevykonávají svou
činnost tak efektivně, jak by byly schopné, kdyby své zdroje využívaly dokonale.
Jedná se o ztráty efektivnosti způsobené existencí monopolu a absence konkurence
v odvětví. X-neefektivnost se nachází také v odvětvích s nedokonalou konkurencí.
S teorií X-neefektivnosti přišel v roce 1966 Harvey Leibenstein.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
54
4 NÁRODNÍ KONKURENCESCHOPNOST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Ve čtvrté kapitole si představíme pojem národní konkurenceschopnost a tento pojem si
vymezíme dle různých přístupů včetně uvedení jeho kritického vnímání. Dále se budeme
zaobírat konkurenční výhodou – jaké má zdroje, a jaké jsou vlastnosti těchto zdrojů. Dalším
tématem je pak představení možností měření národní konkurenceschopnosti v daných
indexech.
CÍLE KAPITOLY
• Definovat jednotlivé přístupy k vymezení národní konkurenceschopnosti
• Poukázat na rozdílná vymezení a jejich kritiku
• Představit pojem konkurenční výhoda a vysvětlit jeho význam
• Vytyčit zdroje konkurenční výhody a poukázat na jejich vlastnosti
• Představit možnosti sledování a měření konkurenceschopnosti
• Poukázat na to, jak lze docílit udržení a zvýšení národní konkurenceschopnosti
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Konkurenceschopnost, národní konkurenceschopnost, Krugmanova kritika, definice
OECD, definice Portera, konkurenční výhoda, zdroje konkurenční výhody, vlastnosti
zdrojů konkurenční výhody, CPI index, PPI index, ULC, S. Garelli, zlatá pravidla konkurenceschopnosti,
principy národní konkurenceschopnosti.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
55
4.1 Přístupy k vymezení národní konkurenceschopnosti
Národní konkurenceschopnost je stupeň schopnosti národa, za podmínek volného a fér
trhu (soutěže) produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodního trhu za současného
zlepšování (zvyšování) reálných příjmů svých občanů.
P. Krugman, který patří k významným kritikům doktríny mezinárodní konkurenceschopnosti,
jednoznačně odmítá smysluplnost tradičního vnímání národní konkurenceschopnosti
z následujících důvodů:
• Na národní ekonomiku nelze nahlížet stejně jako na firmu. Zatímco u firmy lze
definovat bod zvratu, a pokud není schopna prodávat produkci a platit zaměstnancům,
dodavatelům a akcionářům, odchází z trhu, u národních států tomu tak
není. Země mohou být spokojeny či nespokojeny se svou ekonomickou výkonností,
ale bod zvratu u nich neexistuje a „odchod z globálního trhu“ není mož-
ný.
• Růst produktivity firmy spojený s nárůstem jejího tržního podílu znamená za
jinak neměnných podmínek nižší tržní podíl konkurenta – v tomto smyslu je
konkurence mezi firmami tzv. hrou s nulovým součtem. Růstu produktivity dané
ekonomiky ale není dosaženo na úkor jiných zemí. Důsledkem nadužívání
pojmu mezinárodní konkurenceschopnost je podle Krugmana mylné hodnocení
až faktická dezinterpretace ekonomického vývoje jednotlivých zemí
s negativním dopadem na volbu hospodářské politiky, na vládní výdaje určené
na podporu mezinárodní konkurenceschopnosti, ale i na mezinárodní ekonomický
systém.
Porter pak říká, že skutečná konkurenceschopnost je měřena přes produktivitu, protože
jenom ta umožňuje vysoké mzdy, silnou měnu nebo také dobrou výnosnost kapitálu.
V souvislosti s Porterem a konkurenceschopností se hovoří o čtyřech fázích budování
národní konkurenceschopnosti, která je:
• založena na maximálním využívání výrobních faktorů;
• rozvíjena investicemi k vyššímu výkonu;
• rozvíjena inovacemi;
• rozvíjena prostřednictvím zvyšování kvality života.
Další definici národní konkurenceschopnosti uvádí OECD. Podle ní je konkurenceschopnost
míra schopnosti, s jakou je země v otevřených tržních ekonomikách schopna
produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodní konkurence a zároveň udržovat
nebo zvyšovat reálný domácí důchod.
Národní konkurenceschopnost je svým způsobem ovlivněna i politikou. Je totiž určitým
odrazem programového prohlášení vlády, protože konkurenceschopnost je do jisté
míry politickou záležitostí, která odráží politické priority.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
56
DEFINICE
Krugmanova kritika k vymezení národní konkurenceschopnosti:
• konkurenceschopnost je vnímána jako synonymum pro jinak vyjádřenou produktivitu
– růst životní úrovně je determinován růstem produktivity;
• země nemají vytvořenou hranici která by reprezentovala mezník mezi životaschopnými
a těmi, kteří jsou na pokraji bankrotu;
• konkurenceschopnost zemí není hrou s nulovým součtem.
Porter: Skutečná konkurenceschopnost je měřena přes produktivitu, protože jenom ta
umožňuje vysoké mzdy, silnou měnu nebo také dobrou výnosnost kapitálu.
OECD: Konkurenceschopnost je míra schopnosti, s jakou je v otevřených tržních
ekonomikách země schopna produkovat zboží a služby které obstojí v testu mezinárodní
konkurence a zároveň udržovat nebo zvyšovat reálný domácí důchod.
SAMOSTATNÝ ÚKOL
• Má růst HDP a produktivity opravdu vypovídající schopnost o konkurenceschopnosti?
Co v případě, kdy produkt a produktivita roste, ale 20 % práceschopného
obyvatelstva je bez práce?
4.2 Konkurenční výhoda
I v národní konkurenceschopnosti hledáme zdroje konkurenční výhody, které pochází
z regionů. Význam regionů je v posledních letech velmi akcentován. Souvisí to s tím,
že regiony jsou základem národní konkurenceschopnosti. Právě zde totiž dochází
k přímému střetu mezi tvůrci znalostí a jejich uživateli. Prosperita regionu tedy závisí
především na tom, jak se podaří danému regionu překonat případnou propast mezi těmito
dvěma skupinami subjektů.
Dalším důvodem, proč je v poslední době kladen takový důraz na regiony, jsou změny
ve světové ekonomice. Dochází v ní k tzv. regionalizaci na úrovni národních uskupení.
Ze států se v podstatě stávají svým způsobem regiony, protože jejich postupy
k ovlivňování některých makroekonomických jevů se podobají spíše postupům regionálních
autorit.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
57
Pro dosažení konkurenční výhody musí zdroje vykazovat určité vlastnosti. Dle Barneye
jsou to tyto:
• být hodnotné, což znamená, že musejí přinášet zákazníkovi hodnotu;
• nelze je běžně získat, jsou obtížně dostupné na trhu zdrojů;
• nelze je nahradit např. jinou technologií, jiným materiálem, substituty;
• nelze je napodobit např. v důsledku dobře chráněného duševního vlastnictví
nebo utajení.
Z toho vyplývá, že na trhu zdrojů existuje omezený přístup k nim, a vzniká tak relativně
trvalá asymetrie ve vybavení zdroji, jež vede k dosažení konkurenční výhody těch,
kteří s nimi disponují. Konkurent si nemůže rozhodující zdroje a na nich postavené klíčové
kompetence koupit, nahradit nebo napodobit. Největším současným problémem je
nalezení a využití takových zdrojů, které jsou dlouhodobě udržitelné. Udržitelnost rozšiřuje
výčet vlastností zdrojů a je z nich nejproblematičtěji dosažitelná.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Pro zjednodušení jsou jako konkurenční výhody národní konkurenceschopnosti uváděny
dvě následující:
• cenové a nákladové faktory,
• kvalitativní faktory.
PRO ZÁJEMCE
Vlastnictví samotných zdrojů nestačí k dosažení konkurenční výhody. K tomu se musí
přidat jejich zvládnutí a využití k tržnímu úspěchu. Aby vedly k dosažení konkurenční
výhody, musí zdroje navíc:
• vést k odlišnosti výrobků a služeb od konkurentů;
• být zákazníkům známy a akceptovány jimi, např. značkou, nebo efektem, který
se projevuje v kvalitě, odlišení apod.;
• uspokojovat jejich potřebu nebo potřebu vyvolávat;
• vytvářet dlouhodobou loajalitu zákazníků, a nejen jednorázovou koupi;
• buď samy, nebo ve spojení s dalšími hodnotnými aktivy přinášet zisk.
4.3 Sledování konkurenceschopnosti
Pro sledování konkurenceschopnosti existuje celá řada možných reálných měnových
kurzů, které se mezi sebou liší právě volbou příslušného cenového indexu. V úvahu připadají
zejména CPI, PPI a UCL.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
58
CPI neboli index spotřebitelských cen je index měřící vývoj cenové hladiny určitého
spotřebního koše obsahujícího vybrané zboží a služby. Jedná se o nejsledovanější míru
inflace, protože často bývá používán k stanovení růstu životních nákladů a benchmark pro
vyjednávání odborů o zvýšení platů. Je často kritizován pro nadhodnocování inflace. Nezohledňuje
totiž pokles ceny různých technologicky vyspělých výrobků, který nastává po
jejich představení trhu. CPI je někdy značně ovlivňován výkyvy v cenách energií a potravin.
Z tohoto důvodu je sestavován tzv. jádrový CPI, který tyto vlivy vylučuje.
PPI – index cen výrobců (produkčních cen) bývá specifikován pro různá odvětví a
obory jako index cen průmyslových, zemědělských výrobců, stavebních prací apod. Koše
obsahují příslušné výrobky a služby. Reprezentativním způsobem měří v časovém vývoji
relativní změny cen, kterými výrobci oceňují vyrobenou produkci realizovanou na domácím
trhu. Index se vztahuje na zboží, které je vyrobeno a předáno k odbytu v tuzemsku a
nezahrnuje cenový vývoj výrobků pro vývoz.
Dalším významným prvkem pro sledování zdrojů konkurenceschopnosti je vazba nákladů
a produktivity, potažmo ziskovost. Nejpoužívanějším indikátorem cenové konkurenceschopnosti
jsou tedy jednotkové pracovní náklady (UCL – Unit Labour Costs),
protože pracovní náklady jsou obecně považovány za významnější hledisko.
Algebraicky jsou ULC definovány jako podíl nominálních nákladů na pracovníka wn a
produktivity práce, vyjádřené jako podíl fyzického objemu produkce Q a počtu pracovníků
L.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Pro sledování konkurenceschopnosti jsou nejpoužívanější následujcí indexy:
• CPI – index spotřebitelských cen
• PPI – index produkčních cen
• ULC – jednotkové pracovní náklady
4.4 Udržení a zvýšení národní konkurenceschopnosti
K udržení a zvýšení národní konkurenceschopnosti by země, podle Stevena Garelliho,
měly dodržovat jistá pravidla, která by jim v tomto měla napomoct. Garelli tato pravidla
strukturoval do deseti bodů tzv. 10 zlatých pravidel konkurenceschopnosti.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
59
1. Vytvoření stabilního a předvídatelného právního prostředí.
2. Vytvoření flexibilních trhů a flexibilní ekonomické struktury.
3. Investice do tradiční a technologické infrastruktury.
4. Podpora domácích úspor a investic.
5. Vyvíjení agresivity domácích ekonomických subjektů na mezinárodních trzích
a současná snaha o to být atraktivní pro přímé zahraniční investory.
6. Kladení důrazu na kvalitu, rychlost a transparentnost vlády a státní administra-
tivy.
7. Udržování zdravých vztahů mezi úrovní mezd, produktivitou a zdaněním.
8. Zachování sociálního konsensu redukcí mzdové disparity a posílením střední
třídy.
9. Investování do vzdělání, zvláště na středoškolské úrovni a do celoživotního
vzdělávání pracovníků.
10. Udržování rovnováhy mezi ekonomikou vlastní a globální s cílem zajistit tvorbu
bohatství a současně zachovat hodnotový systém, který občané přejí.
Z těchto deseti zlatých pravidel pro konkurenceschopnost tedy můžeme určit hlavní
principy národní konkurenceschopnosti.
• Ekonomický výkon:
o Prosperita země závisí na její minulé ekonomické výkonnosti.
o Konkurenceschopnost tažená exportem je klíčová.
o Soutěž řízená tržními silami zlepšuje ekonomickou výkonnost země.
o Konkurence domácí bývá projevem konkurence v zahraničí.
o Mezinárodní investice alokují zdroje efektivněji.
• Efektivnost fungování vlády:
o Státní intervence do firemních aktivit by měly být minimalizovány.
o Vláda by měla zajistit předvídatelné makroekonomické podmínky.
o Vláda by měla adaptovat svou hospodářskou politiku měnícím se mezinárodním
podmínkám.
o Vláda by měla zajistit společenský rámec pro spravedlnost a bezpečnost
obyvatelstvu.
• Efektivnost fungování firem:
o Přístup pracovní síly ovlivňuje konkurenceschopnost země.
o Vzdělaná pracovní síla zvyšuje konkurenceschopnost země.
o Udržení vysoké životní úrovně usnadňuje integraci ekonomiky.
o Podnikavost pozitivně usměrňuje potenciální investiční aktivity.
• Infrastruktura:
o Rozvinutá infrastruktura podněcuje investiční aktivity firem.
o Konkurenční výhodu lze vybudovat na inovativní aplikaci existujících
technologií.
o Dlouhodobé investice do výzkumu a vývoje by měly vést k vyšší konkurenceschopnosti
firem.
o Dostupné zdroje vzdělání pomáhají budovat znalostní ekonomiku.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
60
K ZAPAMATOVÁNÍ
Hlavní principy národní konkurenceschopnosti:
• Ekonomický výkon
• Efektivnost fungování vlády
• Efektivnost fungování firem
• Infrastruktura
4.5 Hodnocení konkurenceschopnosti České republiky podle
Evropské komise
Česká republika je charakterizovaná vysokým podílem zpracovatelského průmyslu a
exportu zboží a služeb na HDP. Většina jejího zahraničního obchodu se odehrává v rámci
EU, přičemž ČR má pozitivní obchodní bilanci a největší objem výměny uskutečňuje se
zeměmi eurozóny. Komise uvádí, že v České republice chybí programy pro financování
začínajících malých a středních podniků, a to i navzdory tomu, že index přístupu malých
a středních podniků k financím se výrazně zlepšil. Investice směřují především do automobilového
a strojírenského odvětví. Společně s Estonskem a Slovenskem vykazuje Česká
republika vysokou míru investic do zařízení.
Co se týče inovací, chybí v ČR větší propojení mezi podnikatelskou a akademickou
sférou, a její inovační výkonnost je pod průměrem EU. Mezi lety 2008 - 2012 došlo také
ke snížení financování výzkumu a vývoje z veřejných zdrojů. Navzdory rostoucímu podílu
obyvatel s terciárním vzděláním, je jejich podíl v ČR stále nižší, než je průměr EU.
Problémem je také relevance terciálního vzdělání s trhem práce, nebo kvalita vzdělávacích
institucí.
Dopravní infrastrukturu hodnotí Komise jako málo rozvinutou s nedostatečnými investicemi
do její údržby a rekonstrukce. Snižuje se energetická náročnost ČR, ve srovnání s
průměrem EU je však pořád vysoká.
Komise ve své zprávě kritizuje také veřejnou správu, především ve vztahu k podnikatelskému
sektoru. Nedostatečná je např. ochrana investic nebo získávání stavebních povolení
a vztahy mezi podnikatelskou a akademickou sférou. Problémem je také neefektivita
veřejné správy, korupce nebo administrativní a daňová zátěž. Pod průměrem EU je ČR
také v případě ukazatele složitosti procedur při založení podniku. Podobný výsledek dosáhla
ČR také v hodnocení podnikatelského prostředí.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
61
OTÁZKY
1. Co zahrnuje Krugmanova kritika národní konkurenceschopnosti?
2. Jaké jsou dvě další definice národní konkurenceschopnosti?
3. Jaké jsou konkurenční výhody národní konkurenceschopnosti? (2)
4. Jaké jsou nejvyužívanější indexy pro měření národní konkurenceschopnos-
ti?
5. Kdo strukturoval 10 zlatých pravidel konkurenceschopnosti?
6. Jaké jsou principy národní konkurenceschopnosti?
SHRNUTÍ KAPITOLY
V této kapitole jsme se seznámili s národní konkurenceschopností a jejími možnými
definicemi, které nám vytyčily tři různá pojetí. V rámci vymezení jsme se seznámili
s definicemi Portera, OECD a Krugmanovou kritikou celého konceptu národní konkurenceschopnosti.
Následně jsme se zaměřili na pojem konkurenční výhoda, věnovali se sledování
a měření národní konkurenceschopnosti dle různých indexů. V neposlední řadě
jsme si představili deset zlatých pravidel konkurenceschopnosti a z nich vyplývající
principy konkurenceschopnosti.
ODPOVĚDI
1. Konkurenceschopnost je vnímána jako synonymum pro jinak vyjádřenou produktivitu
– růst životní úrovně je determinován růstem produktivity. Země nemají
vytvořenou hranici, která by reprezentovala mezník mezi životaschopnými
a těmi, kteří jsou na pokraji bankrotu. Konkurenceschopnost zemí není hrou
s nulovým součtem.
2. Porter: Skutečná konkurenceschopnost je měřena přes produktivitu, protože
jenom ta umožňuje vysoké mzdy, silnou měnu nebo také dobrou výnosnost ka-
pitálu.
OECD: Konkurenceschopnost je míra schopnosti, s jakou je v otevřených tržních
ekonomikách země schopna produkovat zboží a služby které obstojí
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
62
v testu mezinárodní konkurence a zároveň udržovat nebo zvyšovat reálný domácí
důchod.
3. Cenové a nákladové faktory, kvalitativní faktory.
4. CPI – index spotřebitelských cen
PPI – index produkčních cen
ULC – jednotkové pracovní náklady
5. S. Garelli
6. Ekonomický výkon
Efektivnost fungování vlády
Efektivnost fungování firem
Infrastruktura
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
63
5 MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE MĚŘÍCÍ KONKUREN-
CESCHOPNOST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V páté kapitole si definujeme mezinárodní konkurenceschopnost. Představíme si jednotlivé
žebříčky, které měří konkurenceschopnost a jejich způsob měření. V rámci této
kapitoly si dále objasníme multidimenzionální přístup k hodnocení konkurenceschopnosti
a metodologii těchto hodnocení. Nakonec se pokusíme zjistit, zda je měření konkurenceschopnosti
vzájemně kompatibilní.
CÍLE KAPITOLY
• definovat mezinárodní konkurenceschopnost
• vysvětlit multidimenzionální přístupy k hodnocení konkurenceschopnosti
• představit nejznámější žebříčky hodnocení konkurenceschopnosti
• popsat postavení ČR vůči ostatním zemím EU
• zjistit, na co působí závěry z těchto hodnocení
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Multidimenzionální hodnocení konkurenceschopnosti, žebříčky hodnocení konkurenceschopnosti,
Ročenka světové konkurenceschopnosti, benchmarking, IMD, WEF
5.1 Mezinárodní organizace měřící konkurenceschopnost
Mezinárodní konkurenceschopnosti je věnována pozornost jak v oblasti ekonomické,
tak v hospodářské. Konkurenceschopnost je časově proměnná. V důsledku toho řada ekonomicky
vyspělých zemí zaznamenala hospodářský pokles, naopak rozvojové země se
mohou pochlubit značným hospodářským růstem. Z toho je patrné, že se mění faktory
ovlivňující konkurenceschopnost.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
64
Mezi nejznámější hodnocení konkurenceschopnosti států patří: Zpráva o globální
konkurenceschopnosti (WEF), Ročenka světové konkurenceschopnosti (Institut pro rozvoj
managementu, IMD), Podnikatelské prostředí (Doing Business - Světová Banka),
Index ekonomické svobody (Fraser's Institute, Heritage Foundation), Index přitažlivosti
zemí z hlediska delokačních rozhodnutí (A. T. Kearney), Přehled evropské přitažlivosti
(Ernst&Young).
5.2 Multidimenzionální (multikriteriální) přístupy k hodnocení
konkurenceschopnosti
Multidimenzionální hodnocení představuje komplex indikátorů jak kvantifikovatelných,
tak kvalitativních (často charakterizovány jako institucionální složky hodnocení).
Multikriteriální přístup je také označován jako benchmarking. Jde o kooperaci ekonomických
ale i neekonomických determinantů konkurenceschopnosti.
Michael Porter stanovil 4 fáze konkurenceschopnosti státu:
1. konkurenceschopnost založená na maximálním využívání výrobních faktorů;
2. konkurenceschopnost rozvíjená investicemi;
3. konkurenceschopnost rozvíjená inovacemi;
4. konkurenceschopnost rozvíjená prostřednictvím zvyšování kvality života.
V první fázi konkurenceschopnosti se nacházejí státy na nejnižším stupni ekonomického
rozvoje. V druhé fázi konkurenceschopnost státy zvyšují svou konkurenceschopnost
díky vysokému podílu států a jejich výroby na světovém trhu => dochází k navýšení příjmů
obyvatel dané země => zvyšování životní úrovně. Ve třetí fázi konkurenceschopnosti
jsou podniky schopny se přizpůsobit vývoji na trhu a dlouhodobě se na něm udržet. Ve
čtvrté fázi konkurenceschopnosti zemí jsou státy na stejném stupni hospodářského rozvoje
a jsou vybaveny stejnou kvantitou a kvalitou výrobních faktorů.
Determinanty konkurenceschopnosti země nejsou pouze výrobní faktory, produktivita,
kvalita výstupu, uplatnění na zahraničních trzích. Patří zde také kvalita životního prostředí,
sociální, kulturní, politické, psychologické faktory.
Metodologie těchto hodnocení je prováděná dvěma mezinárodními institucemi - 1.
World Competitiveness Yearbook (IMD), 2. World Economic Forum (WEF). Obě tyto
instituce sestavují žebříčky mezinárodní konkurenceschopnosti pro velký objem zemí.
Obě instituce hodnotí jiný soubor zemí a sleduje různé indikátory. IMD hodnocení se
koncentruje především na indikátory vycházející z pozice zemí na mezinárodních trzích.
WEF hodnocení zkoumá hlavně ekonomický růst země. Obě instituce sledují indikátory
na bázi “hard data” a “soft data”.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
65
DEFINICE
Konkurenceschopnost je nástrojem i cílem hospodářské politiky.
Tvrdá data jsou získána z mezinárodních a národních zdrojů.
Měkká data jsou získána na základě průzkumu veřejného mínění.
5.3 World Competitiveness Yearbook - Ročenka světové konku-
renceschopnosti
World Competitiveness Yearbook je výroční zpráva o konkurenceschopnosti národů
vydaná švýcarským mezinárodním Institutem pro rozvoj managementu (IMD) a vydává
se od roku 1989. Dvě třetiny údajů tvoří tzv. tvrdá data a jednu třetinu tzv. měkká data.
Ročenka srovnává výkon 63 zemí (počet zemí se průběžně mění) na základě měření 342
kritérií (každoročně jsou kritéria upravována a mění se jejich počet) aspekty konkurenceschopnosti.
IMD přináší několik žebříčků, ty jsou rozdělovány dle regionů, velikosti populace
či bohatství atd. Sledují se zde 4 oblasti (faktory) konkurenceschopnosti a tyto jsou
dále rozděleny do dalších 20 subfaktorů.
1. ekonomická výkonnost (domácí efektivnost, mezinárodní obchod, mezinárodní
investice, zaměstnanost, ceny);
2. efektivnost fungování vlády (veřejné finance, fiskální politika, institucionální
prostředí, obchodní legislativa, společenské prostředí);
3. efektivnost fungování podniků (produktivita, trh práce, financování, manažerské
praktiky, postoje a hodnoty);
4. infrastruktura (základní infrastruktura, technologická infrastruktura, zdraví a
životní prostředí, vzdělání).
Na základě tohoto hodnocení je pak možné vydefinovat silné a slabé stránky
v jednotlivých zemích.
5.4 World Economic Forum
Světové ekonomické fórum (WEF) je nezávislá mezinárodní organizace usilující o
zlepšení stavu světa zapojováním podniků, předních politiků a akademiků do utváření
globálních, regionálních a průmyslových agend. Ročenka je publikována pod názvem
“Global Competitiveness Report” (GCR).
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
66
Od roku 2006 se objevuje jako hlavní indikátor konkurenceschopnosti Global Competitiveness
Index (GCI), index globální konkurenceschopnosti ekonomik. Žebříček představuje
nejkomplexnější hodnocení ukazatelů určujících produktivitu a prosperitu vybraných
jevů.
Kritéria hodnocení jsou rozdělena do 12 pilířů. GCI je vypočten váženým průměrem
vstupních ukazatelů. Země jsou rozděleny do tří skupin podle ekonomické vyspělosti
(měřené podle HDP na obyvatele a podílu exportu primárních produktů na celkovém produktu).
Aby bylo umožněno srovnání různě ekonomicky vyspělých zemí, jsou v těchto
skupinách jednotlivým ukazatelům přiděleny různé váhy.
1-4 => Sub-index A: základní předpoklady:
1. instituce;
2. infrastruktura;
3. makroekonomické prostředí;
4. zdraví a základní školství.
5-10 => Sub-index B: stimulátory efektivnosti:
5. vysokoškolské vzdělání a školení;
6. efektivita trhu zboží;
7. efektivita trhu práce;
8. vývoj finančního trhu;
9. technologická pohotovost;
10. rozsah trhu.
11-12 => Sub-index C: inovace a sofistikované faktory:
11. sofistikace obchodu;
12. inovace.
WEF definuje konkurenceschopnost takto: konkurenceschopnost jakou soubor institucí,
politik a faktorů, které určují úroveň produktivity země. Úroveň produktivity určuje
udržitelnou úroveň prosperity, kterou může ekonomika vyprodukovat. Jinými slovy, konkurenceschopnější
země jsou schopny produkovat vyšší úroveň příjmů pro své občany.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
67
Úroveň produktivity také ovlivňuje výši výnosů, které se zpět do ekonomiky vrátí v podobě
investic.
WEF se ve svém hodnocení nezaměřuje pouze na celý svět globálně, také řeší konkrétní
regiony světa.
5.5 Další ročenky měření konkurenceschopnosti
5.5.1 DOING BUSINESS
Doing Business je publikace, kterou vydává International Financial Corporation od
roku 2003. Tato ročenka mapuje podnikatelské prostředí ve většině států světa, a kromě
celkového pořadí hodnotí podmínky v jednotlivých zemích podle 10 indikátorů.
1. Zahájení podnikání
2. Vyřizování stavebního povolení
3. Dodávka elektrické energie
4. Převod vlastnictví nemovitostí
5. Přístup k úvěrům
6. Ochrana investorů
7. Placení daní
8. Zahraniční obchod
9. Vymáhání smluvních závazků
10. Úspěšnost věřitelů v insolvenčním řízení.
5.5.2 INDEX EKONOMICKÉ SVOBODY
Index ekonomické svobody sestavuje “The Heritage Foundation”. Tento žebříček je
sestavován již od roku 1955. Hodnocení probíhá ve čtyřech základních ekonomických
pilířích světa. 1. Právní stát, 2. Vláda, 3. Regulace, 4. Otevřenost trhu. Hodnocení zemí
světa jsou dle sledovaných ekonomických ukazatelů rozdělena do pěti skupin (1. svobodné,
2. převážně svobodné, 3. utlumená svoboda, 4. většinou nesvobodné, 5. potlačovaná
svoboda.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
68
5.5.3 INDEX PŘITAŽLIVOSTI ZEMÍ Z HLEDISKA DELOKAČNÍCH ROZHODNUTÍ
Společnost A. T. Keatney vydává index přitažlivosti zemí z hlediska delokačních rozhodnutí.
Hodnocení napomáhá transnacionální společnosti rozhodnout se, kde přesunout
svou výrobu, to umožňuje snížení nákladů odstěhováním výroby do levnějších zemí.
5.6 Na co působí výstupy z mezinárodních hodnocení?
Výsledky žebříčků konkurenceschopnosti slouží vládám států jako vodítko při realizaci
hospodářské politiky, investorům jako podklad při přerozdělování jejich investic. Sledovaná
data jsou důležitá také z hlediska fungování transnacionálních korporací. (Malý,
2014). Dále může nastat přímý dopad žebříčků konkurenceschopnost na rating země, na
vývoj akciových trhů, vývoj cen dluhopisů atp.
Nejčastěji je zlepšení či zhoršení národní konkurenceschopnosti odvozováno od změny
pořadí země v mezinárodních žebříčcích konkurenceschopnosti. Způsob konstrukce těchto
žebříčků ovšem neumožňuje najít uspokojivou odpověď na otázku, zda je národní konkurenceschopnost
objektivně měřitelná. Podrobný pohled na dílčí sledovaná kritéria vede
k závěru, že mnohá z nich jsou vzájemně nekompatibilní a rozporná. Například za vysoce
konkurenceschopnou je považována země, která má sice vzdělanou, ale levnou pracovní
sílu, flexibilní pracovní trh s nízkou mírou sociální ochrany, a také nízké daně, ale vysoké
výdaje na infrastrukturu, vzdělání, výzkum a vývoj a zároveň příznivou bilanci veřejných
rozpočtů (Malý et al., 2011).
OTÁZKY
1. Uveďte čtyři fáze konkurenceschopnosti státu dle Michaela Portera.
2. Vysvětlete rozdíl mezi měkkými a tvrdými daty a uveďte jejich příklad.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Na začátku páté kapitoly jsme si uvedli nejznámější organizace, které se věnují hodnocení
konkurenceschopnosti. Dále jsme přešli k přístupům hodnocení konkurenceschopnosti.
Vysvětlili jsme si, čemu se věnuje Ročenka světové konkurenceschopnosti, Světové
ekonomické fórum, publikace Doing Business či dva indexy (Index ekonomické svobody
a Index přitažlivosti zemí z hlediska delokačních rozhodnutí). V závěru kapitoly jsme
zjistili, k čemu výstupy z mezinárodního hodnocení slouží – mohou posloužit vládě dané-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
69
ho státu při rozhodování v oblasti hospodářské politiky či investorům při nastavení zacílení
plánovaných investic.
ODPOVĚDI
1. Je to konkurenceschopnost založená na maximálním využívání výrobních faktorů,
konkurenceschopnost rozvíjená investicemi, konkurenceschopnost rozvíjená inovacemi
a konkurenceschopnost rozvíjená prostřednictvím zvyšování kvality života.
2. Měkká data jsou získána z průzkumu veřejného mínění. Příkladem může být dotazníkové
šetření, které zkoumá názor respondentů na konkrétní politické rozhodnutí.
Naproti tomu tvrdá data jsou získána z národních a mezinárodních zdrojů, například počet
obyvatel.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
70
6 INOVACE A KONKURENCESCHOPNOST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V šesté kapitole si představíme inovace a konkurenceschopnost. Definujeme si pojem
inovace a zaměříme se na šest fází životního cyklu inovací. Dále si představíme několik
skupin typických inovátorů podle Garyho Hamela. Objasníme si rozdělení inovací a inovační
nástroje, včetně inovační infrastruktury a vysvětlíme způsoby hodnocení inovací
a jejich výhody a nedostatky. Také si představíme sociální inovace a blíže si vysvětlíme
pojmy lidský kapitál a intelektuální kapitál. Vysvětlíme si cestu celoživotního vzdělávání
její cíle a funkci Národní soustavy kvalifikací. Následovat budou jednotlivé fáze inovačního
procesu a jeho modely a zaměříme se také na jednotlivé fáze životního cyklu výrobku,
které si podrobně vysvětlíme.
CÍLE KAPITOLY
• definovat inovace a vysvětlit jejich jednotlivé fáze životního cyklu
• objasnit dělení inovací, inovační nástroje a způsoby hodnocení inovací
• představit sociální inovace
• vysvětlit pojmy lidský kapitál a intelektuální kapitál
• charakterizovat cestu celoživotního vzdělávání
• popsat jednotlivé fáze inovačního procesu
• charakterizovat modely inovačního procesu
• popsat jednotlivé fáze životního cyklu výrobku
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Inovace, inovační aktivita, inovační proces, inovátoři, intelektuální kapitál, lidský kapitál,
životní cyklus.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
71
6.1 Inovace
Od počátku vzniku soukromého podnikání inovace neoddělitelně patří k budování a řízení
firmy. Rozmach inovací hojně podporuje zejména masový nástup informačních
technologií (Novák, 2017).
Inovace je existenčně rozhodujícím způsobem spojena s podnikatelskou sférou. Je
primárně podnikatelským jevem. Podnikatelské subjekty se v konkurenčním tržním prostředí
snaží cestou inovací nalézt a využít nové podnikatelské příležitosti, a tak zajistit
další rozvoj svého podnikání, a i svou další úspěšnou existenci (Národní inovační politika,
2005).
Dle Evropské komise (2003) je inovace obnova a rozšíření škály výrobků a služeb
a s nimi spojených trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce, zavedení
změn řízení, organizace práce, pracovních podmínek a kvalifikace pracovní síly.
Níže uvedený obrázek 4 znázorňuje šest fází životního cyklu inovací podle typu.
OBRÁZEK 4: FÁZE INOVACÍ
Zdroj: SUCHÁ, L. Z., P. ŠKYŘÍK a M. BOČKOVÁ [online] [vid. 3. listopadu 2019].
Dostupné z: https://knihovnaplus.nkp.cz/archiv/2018-01/informace-a-
konference/koncept-inkubatoru-a-akceleratoru-pro-podporu-socialnich-inovaci-v-
knihovnach
1. Podněty a
inspirace
2. Návrhy a
nápady
3. Prototypizace
a piloty
4. Realizace a
udržení
5. Upscaling
6. Systémová
změna
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
72
V první fázi dochází k identifikaci problému nebo příležitosti a jeho/její příčiny, respektive
diagnóze. Určitý problém nebo příležitost získá pozornost u potenciálních stakeholderů
a odstartuje mapování a vyhodnocení uplatnění nového přístupu například
v zahraničí. Příkladem aktivit v této fázi jsou průzkum potřeb u cílových skupin a sběr dat
a podkladů. V této fázi dochází k nízké míře výskytu rizik, ale je důležité případné riziko
odhalit včas a provést opatření, která by zabránila jeho zvýšení.
V druhé fázi dochází k vytvoření projektu s využitím kreativních a interaktivních metod,
aktivního zapojení beneficientů a stakeholderů. Příkladem aktivit v této fázi jsou designové
myšlení, mapa empatie či případné jiné kreativní techniky. V této fázi dochází
k vysokému výskytu rizik, a proto je nutné vedení zkušeného mentora ve formě pravidelných
konzultací.
Ve třetí fázi dochází k posouzení, zda daný projekt funguje v praxi, případně dojde
k předložení důkazů pro jeho přepracování. Příkladem aktivit v této fázi jsou rychlé prototypy
a jejich testování, design služby, produktu nebo procesu, uživatelský design a podobně.
V této fázi dochází k vysokému výskytu rizik a stejně jako u předchozí fáze se
doporučuje vedení zkušeného mentora ve formě pravidelných konzultací.
Ve čtvrté fázi je důležité inovaci zavést a udržet. Podmínkou je existence silného a
sebevědomého vedení, kvalitního managementu a schopnosti zavádění inovace do praxe.
Příkladem aktivit v této fázi jsou tvorba strategií, programů, byznys modelů a celková
organizace. V této fázi dochází ke střednímu výskytu rizik. Důležitá je příprava na přizpůsobení
konečné podoby řešení při jejím zavádění do praxe.
V páté fázi dochází ke škálování, respektive ke scalingu inovace a jejího rozšiřování,
prohlubování a posilování jejího dopadu. V této fázi je také požadováno silné a sebevědomé
vedení, kvalitní management a schopnost zavádění inovace do praxe. Příkladem
aktivit v této fázi jsou růst byznysu či organizace, franchising, šíření a přenos dobré praxe.
V této fázi dochází ke střednímu výskytu rizik. Je potřeba vyhodnocovat přesnost a
zajistit silnou kapacitu organizace pro přenos do praxe.
Cílem poslední, šesté, fáze je změnit systém podle inovace. Příkladem aktivit v této
fázi jsou tvorba sítí, vyvažování trhu, změna chování, změna zákonů, regulací a podobně.
V této fázi je výskyt rizik různě vysoký, proto se v této fázi doporučuje mapovat nezamýšlené
důsledky.
Všemi těmito fázemi inovace nemusí projít. Někdy inovace nedojdou na úroveň systémové
změny, ale to nutně neznamená, že je něco špatně. U sociálních inovací platí,
že kvalita převažuje nad kvantitou. U sociálních inovací vzniká poměrně vysoké riziko,
se kterým je nutné počítat. Je výhodné, aby tvůrci inovací věděli, v jaké fázi vývoje inovace
se nacházejí. Často dochází k situaci, kdy tvůrci inovace považují setrvačnost, respektive
stagnaci za konečnou fázi vývoje inovace, ale reálně tomu tak být nemusí.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
73
Převzato a upraveno z publikace Sociální inovace pro zvídavé, odvážné a tvořivé, kolektiv
autorů, 2015
Někteří autoři popisují takzvaný „New Venture“ typ inovace. Jedná se o inovace,
které jsou založeny na spolupráci s dalšími podnikatelskými subjekty. Cíl této spolupráce
spočívá ve zdokonalení existujících procesů nebo vytvoření nových výrobků a služeb.
Typickým příkladem této spolupráce může být kolínské konsorcium TPCA, ve kterém
vystupují tři organizace, a to Toyota, Peugeot a Citroën.
Asijská konkurence vyvíjí od 80. let 20. století na evropské a americké organizace nemalý
tlak, neboť dokáže nové výrobky rychle napodobit a vyrobit. Existují však i organizace,
jako například Samsung nebo Hyundai, které se pouští do vlastního výzkumu a vývoje
s úžasnými výsledky. Asijské státy ovlivňují mnohé světové ekonomiky. Řada firem
outsourcovala do těchto regionů činnosti, které outsourcovat šly. Na západě tak zůstala ta
oddělení, která se věnují inovacím a marketingu a vyžadují kreativní zaměstnance. Za
inovační explozi mohou především technologie a automatizace pracovních postupů. Typickým
příkladem inovační exploze může být snaha firmy Amazon, která již testuje využití
dronů pro distribuci svého zboží. Dále třeba český výrobce nemocničních lůžek LINET,
který přidává do svých lůžek software mimo jiné také pro diagnostické účely.
Inovace budou nadále pokračovat v ohromném množství nejen v oblasti fyzických
produktů, ale také ve službách. V současnosti se v oblasti nástupu nových technologií
hovoří o nástupu takzvané čtvrté průmyslové revoluce ve světě výroby, respektive Průmyslu
4.0. Americký profesor Richard Florid, jež zkoumal přímou souvislost mezi ekonomickým
růstem regionu a podílem kreativní třídy v populaci, hovoří o současné době
jako o věku kreativity. Inovace je potřeba brát mnohem vážněji než jako pouhý módní
výstřelek. Pro úspěšné inovace je důležité, aby byly firmy flexibilní a dokázaly se velmi
rychle přizpůsobit svému okolí, především potřebám svých zákazníkům. Inovace vyžadují
kvalifikované zaměstnance či alespoň schopnost se rychle naučit něco nového. Důležitým
zdrojem většiny inovačních projektů je systematický rozvoj znalostí a dovedností.
Gary Hamel popsal několik skupin typických inovátorů, a to rakety, laureáty, umělce,
kyborgy a znovuzrozené inovátory. Každý z těchto skupin inovátorů klade důraz v oblasti
inovací na něco jiného a řeší také jiné výzvy.
Inovátoři typu raketa startují s unikátním byznys modelem. Cílem je postavit firmu
jinak než konkurence, čímž inovátor získá poměrně slušný náskok, který však netrvá věčně.
Důležité je z této pozice vytěžit maximum a včas přicházet s dalšími produktovými
inovacemi. Příkladem inovátorů typu raketa může být nábytkářská firma IKEA nebo řetězec
kaváren Starbucks. Raketou se mohou stát firmy z jakéhokoliv odvětví.
Inovátoři typu laureátů jsou organizace, které jsou založené na rychlém zpracování
vědeckých informací a schopnosti je co nejrychleji transformovat do inovativních produk-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
74
tů v rámci oboru. Takovými organizacemi mohou být například firmy Novartis nebo
Microsoft. Základem těchto organizací jsou unikátní inovační procesy, spolupráce
s vědeckými subjekty a otevřenost organizace. Laureátem mohou být firmy, které stojí na
unikátním know-how, nebo si jej v rámci svého oboru mohou vytvořit.
Inovátoři typu umělci jsou organizace, jejichž hlavní kompetencí je kreativita. Mezi
ně lze zařadit například reklamní a digitální agentury, mediální koncerny, designérská
studia a podobně. Důležité pro tento typ inovátorů přitáhnout maximální množství vysoce
kreativních osobností a umění je správně vést.
Inovátoři typu kyborgů jsou organizace, které vládnou dnešními světu, neboť skvěle
ovládají technologie. Mezi tyto inovátory patří například firmy Apple či Google. Kyborgové
jsou mistři v produktové a procesní inovaci a byznys modelu. Jedná se o organizace,
které mají takovou organizační strukturu a kulturu, která jim umožňuje rychle vytvářet
nové technologické inovace. Ovládnutí technologií přináší cestu k inovacím v téměř každém
oboru.
Inovátoři typu znovuzrození inovátoři jsou organizace, které dokázaly provést
vnitřní transformaci tak, aby byly inovativní. Inovace se tak stala pro tyto firmy klíčovou
kompetencí. Příkladem tohoto typu inovátorů může být firma Whirpool.
Větší podniky mají při inovačních aktivitách pomalé reakce na změny a při inovacích
jim do dění vstupuje vnitřní politika. Menší organizace jsou v inovačních aktivitách mnohem
flexibilnější a nejsou tolik provázané procesy a pravidly, která by bránily kreativitě
zaměstnanců. U menších organizací dochází k rychlému šíření informací a rychlému rozhodování.
Menším firmám však chybí inovační proces a prvky inovační infrastruktury.
Případný inovační neúspěch tak může celou firmu destabilizovat.
Převzato a upraveno z publikace Inovace je rozhodnutí: Kompletní návod, jak dělat
inovace nejen v byznysu, Novák, 2017
V současnosti prochází Evropa obdobím hospodářské a společenské transformace, tentokrát
od průmyslové ekonomiky k ekonomice kreativní, která vyžaduje především lidskou
inteligenci, znalosti a kreativitu. V průběhu několika let se kreativita stala hnací silou
ekonomického růstu. Dle Frankové (2011) je kreativita a organizační prostředí podporující
kreativitu a inovace předpokladem pro úspěch a rozvoj organizace.
Inovace se vztahují nejen k výrobkům a službám, které organizace poskytují, ale také
k organizačním změnám, které podmiňují pružnost a adaptivnost organizace a její schopnost
vyvíjet nové výrobky a služby, zavádět a využívat nové technologie, produkovat
vysoce efektivně, uspokojovat potřeby zákazníků prostřednictvím inovací a zvyšováním
kvality nabízených a poskytovaných produktů a služeb a rychle a pružně uplatňovat výrobky
a služby na trhu.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
75
Převzato a upraveno z publikace Kreativita a inovace v organizaci, Franková, 2011
6.1.1 DĚLENÍ INOVACÍ
Inovace lze dělit na technické, netechnické, produktové, organizační, procesní a marketingové.
Technické inovace jsou zaměřené převážně na výzkum. S netechnickými inovacemi
se lze setkat v oblasti organizace a řízení. Patří zde například nové formy organizace
práce, řízení kvality, procesní řízení a podobně, dále v oblasti inovací trhů, inovací
modelů podnikání či u prezentačních inovací, které představují komplexní pojem pro inovace
v oblasti designu a marketingu.
Produktové inovace přestavují zavedení nových nebo významně zlepšených výrobků
nebo služeb s ohledem na jejich charakteristiky nebo zamýšlené užití. To zahrnuje významná
zlepšení v technických specifikacích, komponentech a materiálech, softwaru,
uživatelské vstřícnosti nebo jiných funkčních charakteristikách. Příkladem inovací výrobků
a služeb mohou být vzdušné textilie, nano-textilie, plasty přijatelné po životní prostředí,
navigační systémy v dopravních zařízeních, kamery v mobilních telefonech a podobně.
Novák (2017) rozlišil také produktové inovace průlomové. Jedná se o inovace, které
zásadním způsobem mění produkt, případně zvyšují hodnotu pro zákazníka. Průlomové
inovace jsou zdrojem jak vysokých výnosů, tak rizik.
Organizační inovace představují zavedení nových organizačních metod
v podnikových obchodních praktikách, organizaci pracovního místa nebo v externích
vztazích. Organizační inovace jsou zaměřeny především na změny v oblasti dělby práce a
řízení pracovníků uvnitř podniku, organizační změny v souvislosti s mezinárodním působením
podniků a podobně. Příkladem organizačních inovací může být zavedení standardů
kontroly kvality pro dodavatele a subdodavatele, podpora manažerských systémů pro
optimalizaci rozdělení zdrojů, snížení počtu úrovní managementu a podobně.
Procesní inovace představují zavedení nové nebo významně zlepšené produkce či dodavatelských
metod. To zahrnuje významné změny jak v technice, tak například
v zařízeních anebo softwaru. Příkladem procesních inovací může být počítačem podporovaný
vývoj produktu, digitalizace tiskových procesů, zavedení čárových kódů nebo pasivních
čipů a podobně.
Marketingové inovace představují zavedení nových nebo inovovaných marketingových
metod či aktivit obsahujících významné změny v designu produktu nebo balení,
umístění produktu, podpoře produktu či ocenění. Marketingové inovace lze chápat ve
formě lepšího adresování potřeb zákazníka, otevřením nových trhů, umístěním nového
produktu na trhu, včetně využívání marketingových metod vyvinutých inovujícím podnikem
či převzatým od jiných podniků. Příkladem marketingových inovací mohou být pře-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
76
nosné paměťové karty upravené na nošení jako šperk, nový design spotřebních předmětů,
vývoj obchodních známek pro nové produkty a jiné.
6.1.2 INOVAČNÍ NÁSTROJE
Inovační nástroje jsou nehmatatelné a proměnlivé v čase. Jejich efektivita se mění
v důsledku změn prostředí a dalších faktorů (Flanagan, et al, 2011).
Inovační nástroje se dělí na přímé a nepřímé. Mezi přímé nástroje patří legislativní,
finanční, organizační a politické nástroje. Mezi nepřímé vnitřní nástroje patří inovační
infrastruktura, personální a technické aspekty. Mezi nepřímé vnější nástroje patří mezinárodní
spolupráce.
Přímé nástroje přímo působí na vznik produktů či procesů. Příkladem přímých nástrojů
mohou být různé granty, dotace, finanční příspěvky, úvěry, vratné zálohy a podobně
(OECD, 2011). Nepřímé nástroje se pouze podílejí na vzniku inovačních aktivit, procesů
a produktů, ale nejsou jejich základem. Přispívají k vytváření vhodného inovačního
prostředí, a to v místech, kde inovace mohou vznikat. Může se jednat o rozvoj inovační
infrastruktury, transfer technologií, podpora výzkumu a vývoje a podobně (Žítek, 2008).
Inovační infrastruktura přispívá k tvorbě a šíření znalostí, pomáhá spolupráci výzkumné,
komerční sféry, transferu technologií a také podporuje inovační podnikání. Za
inovační infrastrukturu mohou být považovány například podnikatelské inkubátory, vědeckotechnické
parky nebo výzkumná centra. Inovační infrastruktura je v České republice
budována od roku 2004, a to po vstupu České republiky do Evropské unie. Hlavním
důvodem rozvoje inovační infrastruktury je možnost využívat programy spolufinancované
ze strukturálních fondů. Po roce 2007 se v České republice začala budovat také výzkumná
infrastruktura, a to především na vysokých školách a veřejných výzkumných
institucích. Inovační infrastruktura umožňuje získávat nové znalosti, transfer technologií
a podporu inovačních firem (Klímová, 2013).
6.1.3 HODNOCENÍ INOVACÍ
Pro hodnocení inovací neexistuje komplexní systém. Inovace lze však hodnotit univerzálně,
a to průběžně, dlouhodobým pozorováním, kvalitativní nebo kvantitativní dimenzí,
mezinárodními ISO normami a metodikou hodnocení VaVaI.
Kvalitativní metody hodnocení jsou založeny na posudcích a názorech odborníků
v daných oborech nebo širšího spektra zástupců komerční či průmyslové sféry. Výhodou
kvalitativních metod je skutečnost, že poskytují informace o procesech a jevech a jejich
vzájemných souvislostech, které není možné kvantifikovat. Nejčastěji využívanými kvalitativními
metodami jsou například peer-review a dotazníková šetření.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
77
Kvantitativními metodami se zpracovávají statistická data, informace z databáze publikačních
výstupů jako jsou například Thomson, Reuters, Web of Science, Elsevier,
Scopus. Dále se těmito metodami zpracovávají také údaje patentových úřadů a výsledky
statistických šetření. Silnou stránkou kvantitativních metod je možnost statistického vyhodnocení
kauzálních vztahů, explanačního a prognostického modelování, porovnávání a
benchmarkingu, analýzy časových řad a v neposlední řadě jsou finančně méně náročné.
Nevýhoda využití kvantitativních metod spočívá v nutnosti sledovaný jev kvantitativně
vyjádřit, tedy jeho podstatu vystihnout vhodným kvantitativním ukazatelem.
Základem kvantitativní metody hodnocení by měly být monitorovací ukazatele. Cíle
a následně indikátory pro jejich hodnocení musí být specifické, měřitelné, uznané, realistické
a časově ohraničené. Nejčastěji využívanou kvantitativní metodou je hodnocení
podle kvantitativních ukazatelů. Ukazatelé by měli být relevantní, snadno dostupné, věrohodné,
uznané, robustní a nákladově efektivní. Aby byli ukazatele relevantní, musí existovat
vzájemná vazba mezi ukazatelem a cílem, respektive sledovaným jevem. Snadná
dostupnost ukazatelů spočívá v jejich snadném získání, a to s nízkými náklady. Věrohodnost
ukazatelů spočívá v jejich jednoznačnosti a snadné interpretovatelnosti. Robustnost
ukazatelů je dána jejích odolností vůči manipulaci zodpovědnými pracovníky a jednoznačnou
interpretovatelností. Aby byli ukazatelé považováni za nákladově efektivní, nesmí
jejích přínosy průběžného hodnocení a důvěryhodnost výsledků monitorování převážit
náklady na získání dat.
Hodnocení metodikou VaVaI je poměrně novou metodikou hodnocení inovačních aktivit,
která je jejich součástí. Hodnocení usiluje o propojení cílů a aktivit programů
s prostředky alokovanými na jejich realizaci. Cílem této metodiky hodnocení je zhodnocení
efektivity vynakládaných prostředků na podporu programů a získání informací pro
potřeby případných změn nebo vytváření nových projektů (Čadil, 2012).
6.1.4 SOCIÁLNÍ INOVACE
Sociální inovace představují nové a oproti dostupným alternativám lepší řešení,
které naplňují naléhavé sociální, respektive společenské potřeby a zároveň vytvářejí nové
sociální vztahy nebo spolupráce. Dle definice Ministerstva práce a sociálních věcí ČR je
za lepší řešení považováno to řešení, které je účinnější, efektivnější, udržitelnější, spravedlivější.
Sociální inovace mohou zahrnovat nové produkty, procesy, služby nebo organizační
uspořádání.
Sociální inovace je charakteristická různými formami otevřené spolupráce mezi zúčastněnými
aktéry, využitím mezioborové spolupráce, využitím a objevováním nového
využití u dostupných zdrojů a vytvářením nových zdrojů, změnami hodnot (od konkurence
ke kooperaci, otevřenosti a sdílení), změnami vztahů, využitím participativních přístupů,
které přispívají k delší udržitelnosti řešení, různorodostí finančních zdrojů pro realizaci
a využití přirozených sil, zejména lokálních komunit a škálováním inovace, například
rozšiřováním do dalších měst.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
78
Převzato a upraveno z publikace Sociální inovace pro zvídavé, odvážné a tvořivé, kolektiv
autorů, 2015
Sociální inovace představuje řešení přetrvávajícího sociálního problému nebo nevyužité
příležitosti. Řešením mohou být například technologické inovace, intra-podnikavost,
inovace pracoviště, inovace managementu nebo inkluzivní business modely. Řešení problému
představuje výsledek, respektive kvalitativní změnu života cílové skupiny, komunity
či pracoviště. Tato změna je prokazatelná, pakliže je možno doložit vztah mezi inovační
intervencí, či výstupem a výsledkem, respektive efektivním řešením problému.
Vztah mezi inovační intervencí je nazýván jako impakt a jeho prokázání je zásadní podmínkou
u všech realizovaných projektů. Bez prokázání impaktu není možné hodnotit
efektivnost vynaložených zdrojů. Pokud programy podpory nehodnotí impakt projektů,
nemohou dosáhnout kvalitativní změny a pouze generují stejnými nebo mírně obměněnými
nástroji stejné výstupy, a tak začínají stále znovu od začátku.
Smyslem sociální inovace je využít znalosti a dovednosti obyvatel. Jedná se o nápady,
instituce nebo způsoby práce, které přinášejí pozitivní efekty, zlepšují nebo řeší potřeby.
Sociální inovace jsou využívány v různých oblastech jako například ve vzdělávání, zdravotnictví,
sociálních službách, veřejné politice, rozhodovacích procesech a dalších. Výsledek
realizovaných změn musí být technicky, ekonomicky nebo společensky výnosný.
Sociální inovace nemusejí mít nutně charakter produktu nebo služby, ale mohou se šířit
ve formě myšlenek, hodnot, softwaru nebo nástrojů práce. Sociální inovace propojují veřejný
a soukromý sektor, socioekonomické aktivity, místní znalosti, mezisektorovou spolupráci
a rozvoj kapacit kooperačních sítí.
Efektem sociální inovace jsou především vyšší efektivita při využívání zdrojů a prostor
a platforma pro realizaci nových nápadů, finanční i nefinanční úspory, vyšší odbyt produktů
a služeb, výstupu, posilování sociálního kapitálu v regionu v podobě zahušťování
sítě lidských vazeb a spolupráce a také vytvoření nových trhů.
Dalším přínosem je také jejich přenositelnost, která není nutně vázána na region, ve
kterém vznikly. Nedostatkem sociální inovace mohou být nedostatek kreativity a nápadů,
nedostatek finančních zdrojů a vysoké náklady, nadměrná ekonomická a jiná rizika, nedostatek
kvalifikovaných pracovníků, malý zájem zákazníků o nové produkty či služby,
nepružnost a rigidita organizační struktury.
PRO ZÁJEMCE
Inovace neznamená, že by se měly rušit používané účinné postupy. Příkladem sociální
inovace mohou například putovní fotografické výstavy lidí bez domova nebo Social Innovation
Camp Praha, který má za cíl propojit lidi, nápady a digitální nástroje a vytvořit
tak inovace.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
79
6.1.5 LIDSKÝ KAPITÁL
Existuje několik definic lidského kapitálu. Dle OECD (1996), lze lidský kapitál chápat
jako znalosti, které jednotlivec získává v průběhu života, užívá k produkci statků, služeb
či myšlenek v tržním nebo netržním prostředí. Lidský kapitál lze chápat také jako soubor
všech vrozených a získaných vlastností, znalostí a dovedností určujících hodnotu jeho
nositele na všech existujících trzích v daných institucionálních podmínkách a při dané
úrovni technologie (Balcar, 2006).
Dle Bartáka a Vomáčkové (2007) lze lidský kapitál chápat jako aktivum vtělené do
konkrétního jedince, které lze akumulovat a zhodnocovat. Tato akumulace a zhodnocení
však nemá jen podobu nejčastěji uváděných investic do vzdělání, nýbrž se dotýká i komponent
pozitivně ovlivňujících produktivnost jedince, jako jsou například zdravotní stav,
úroveň a kvalita volnočasových aktivit, rodinné zázemí a kulturně-náboženské zakotvení.
Pojem lidského kapitálu se stal předmětem zájmu již Adama Smithe. Nejen Smith,
ale později také Karl Marx a A. C. Pigou začali do svých ekonomických teorií zařazovat
mezi výrobní faktory také znalosti a zručnosti vlastněné určitou osobou. Mezi hlavní faktory,
které ovlivňují lidský kapitál jedince, patří vzdělání jedince. Lidským kapitálem
můžeme rozumět také nejvyšší dosaženou úroveň vzdělání. Dle Beckera (1963) jsou za
lidský kapitál považovány schopnosti, dovednosti a odpovídající motivace tyto schopnosti
a dovednosti uplatnit. V dnešní době je přijímána právě tato zmiňovaná definice.
Lidský kapitál je dělen na dvě části, které spolu úzce souvisí. První část představuje
základní lidský kapitál, jenž zahrnuje produktivní schopnosti a vlastnosti, například fyzickou
sílu, analytické myšlení a podobně. Druhá část představuje širší kapitál, který
umožňuje využívat složky kapitálu základního.
PRO ZÁJEMCE
Hodnocením rozvoje lidského kapitálu se v současné době zabývá Organizace pro
hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která každoročně vydává studii o stavu a rozvoji
lidského kapitálu Education at a Glance.
Na lidský kapitál působí několik faktorů, mezi které patří geneticky dané a vrozené
schopnosti, rodinné, sociální a další faktory, prostředí a formální, neformální a informativní
vzdělávání (OECD, 2002). Tyto faktory se vzájemně ovlivňují. Obě části lidského
kapitálu ovlivňují načerpané znalosti, osvojené dovednosti, vrozené a rozvinuté vlastnosti
jedince.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
80
Pro změření lidského kapitálu je důležité odhadnout úroveň lidského kapitálu. Je nutno
najít ukazatele, který je jevu blízký, vystihuje jej a je z praktického hlediska použitelný
a odhadnutelný. Při měření lidského kapitálu je důležité pochopit, že lidský kapitál je
kvalitativní vlastnost člověka, kterou chceme zachytit kvantitativním ukazatelem. Lidský
kapitál lze měřit úrovní znalostí, kterou lze zjistit prostřednictvím znalostního testu.
Z celkové úrovně lidského kapitálu by došlo ke zhodnocení pouze částečném, neboť pouze
znalosti neznamenají vyšší úroveň lidského kapitálu. Vhodné změření lidského kapitálu
může být pomocí lidského potenciálu, se kterým jedinec disponuje. Ideální možností
by bylo změřit lidský kapitál v kombinaci s ohodnocením znalostí a potenciálu jedince
nabýt další znalosti a dále je v budoucnu rozvíjet.
Základními datovými zdroji vhodnými pro měření úrovně lidského kapitálu je úroveň
funkční gramotnosti dospělých, zdroje o formálním vzdělávání obyvatelstva a zdroje o
dalším vzdělávání obyvatelstva. Šetření funkční gramotnosti dospělých realizuje OECD
již od devadesátých let dvacátého století. Zkoumá především čtenářskou, matematickou,
informační a v současnosti také přírodovědeckou gramotnost obyvatel. Šetření dalšího
vzdělávání dospělých je zjišťováno prostřednictvím dotazování osob.
Formální vzdělání lze definovat jako vzdělávání, které je upraveno právními předpisy
a probíhá ve vzdělávacích institucích. Zahrnuje navazovací stupně vzdělávání a je potvrzováno
příslušným osvědčením v podobě vysvědčení, diplomu a podobně.
Převzato a upraveno z publikace Lidský kapitál: Měření, souvislosti, prognózy,
Mazouch et al, 2011
6.1.6 INTELEKTUÁLNÍ KAPITÁL
Intelektuální kapitál lze dle Bartáka (2006) definovat jako určitý komplex nehmotného
vlastnictví, znalostí, dovedností, postupů, procesů, aplikovaných zkušeností, technologií
užívaných v podniku, vztahu se zákazníky, profesních i neprofesionálních dovedností,
které vytvářejí další hodnotu a konkurenční výhodu podniku na trhu.
Dle Armstronga (2007) je intelektuální kapitál definován jako zásoby a toky znalostí,
které jsou organizaci k dispozici. Tyto zásoby a toky mohou být považovány za nehmotné
zdroje, které souvisejí s lidmi a společně s hmotnými zdroji tvoří tržní a celkovou hodnotu
podniku. Intelektuální kapitál se mění v čase. Důležitou roli v něm hrají lidé, kteří působí
a pracují společně. Aby se intelektuální kapitál zvýšil, je nutné, aby organizace investovala
do lidí.
Intelektuální kapitál je nehmotným vlastnictvím každé organizace. Může představovat
veškeré firemní znalosti, tedy firemní know-how, image firmy, ale také produkt
činnosti nebo personální způsobilosti zaměstnanců. Můžeme rozlišit tři složky intelektu-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
81
álního kapitálu, mezi které patří lidský kapitál, společenský kapitál a organizační kapitál.
Lidský kapitál byl již v této kapitole definován. Společenský kapitál představuje zásoby a
toky znalostí, které vyplývají ze sítí vztahů uvnitř i vně organizace. Organizační kapitál
představuje kodifikované vlastněné znalosti firmy institucionalizované organizací.
Je samozřejmé, že o lidský kapitál je potřeba pečovat a rozvíjet ho například přijímáním
nových lidí, snahou o udržení kvalitních zaměstnanců, investicemi do jejich dalšího
rozvoje a vzdělávání a péčí o ně. Nicméně pokud by se organizace pohybovala pouze v
rovině práce s intelektuálním kapitálem, mohla se dostat do situace, kdy kvalitní a kvalifikovaní
zaměstnanci z nějakého důvodu z firmy odejdou (například z důvodu nemoci,
stěhování, rodinné situace) a vše, co organizace do jejich rozvoje investovala, odejde spolu
s nimi. Zjednodušeně řečeno je lidský kapitál intelektuální bohatství, které každý večer
odchází domů s pracovníkem, zatímco organizační kapitál zůstává, i když pracovník od-
chází.
Efektivnost organizace závisí na dobrém využívání znalostí jednotlivců, tzn. lidského
kapitálu, jejich rozvoji a obohacování prostřednictvím vzájemné spolupráce a výměny
informací, respektive sociálního kapitálu, za účelem vytváření organizačního kapitálu.
Smyslem práce s intelektuálním kapitálem organizace je především rozvoj znalostí,
schopností, dovedností jednotlivých zaměstnanců, podpora vzájemné spolupráce, výměna
informací, projektových a týmových aktivit, v rámci kterých, může docházet
k obohacování dosavadních znalostí a vzniku zcela nových. Převedením takto vytvořených
firemních znalostí zůstane majetkem organizace bez ohledu na to, zda jsou původci
znalostí jejich součástí či nikoliv. Může se jednat například o různé manuály, technologické
či výrobní procesy, vedení databází, patentování výrobků a podobně (Slováčková,
Horáková, Rendoš, 2014).
6.1.7 KONKURENCESCHOPNOST A CESTA CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
Mezi hlavní cíle celoživotního vzdělávání patří podpora kurikulární reformy s důrazem
na zvýšení funkční gramotnosti žáků, snižování nerovnosti v přístupu ke vzdělávání a
Národní systém kvalifikací, podpora otevřenosti a prostupnosti mezi vzdělávacími programy
středoškolského studia i mezi programy středoškolského a terciálního studia a jejich
propojení na další vzdělávání, vytváření podmínek pro sladění nabídky vzdělávání
s potřebami na trhu práce, posílit výukové kapacity vysokých škol pro vzdělávání dospělých
z praxe a dále také podpora spolupráce institucí působících v sektoru terciálního
vzdělávání, a to zejména vyšších odborných škol a vysokých škol, a to v prostupnosti a
síťování znalostí. Celoživotní vzdělávání vede k vyšší oborové specializaci podporovat
centra polytechnického vzdělávání a zavést centrální systém akreditací v rovině základních
škol, středních škol, vyšších odborných škol a vysokých škol.
Národní systém kvalifikací je průběžně budovaný, státem podporovaný a zaměstnavateli
využitelný registr profesních kvalifikací. Umožňuje zájemcům získat celostátně
uznávané osvědčení o jejich profesní kvalifikaci, aniž by museli usednout do školních
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
82
lavic.3
Celoživotní vzdělávání zahrnuje různé kurzy, rekvalifikace, výcviky a podobně. Je
realizováno řadou vysokých škol a organizací, které jsou zaměřeny na různé cílové sku-
piny.
6.1.8 INOVAČNÍ PROCES
Inovační proces lze chápat jako vývoj nového produktu, technologie a dalších aktivit
podniku od invence až po zavedení do praxe a uplatnění na trhu. Jedná se o přípravu na
postupné uskutečňování inovačních změn.
Dle jedné z definic inovační proces lze rozdělit do tří základních fází, a to do tvorby
invence, tvorby inovace a pronikání inovace. Tvorba invence zahrnuje generování idejí,
průzkum a podnikatelskou analýzu. Při generování idejí je využívána široká škála poznatků,
mezi které patří například poznatky základního a aplikovaného výzkumu, podněty
z výrobního procesu, poznatky z marketingových analýz z průzkumu trhu, konkurence,
vědeckotechnického rozvoje či poznatky z dalších profesionálních a neprofesionálních
zdrojů. V rámci průzkumu je využíván teoretický výzkum, prognózování inovací a tvorba
variant koncepce inovací. Jak bylo výše uvedeno, je součástí tvorby invence také podnikatelská
analýza, která zahrnuje analýzu variant koncepce inovací z aspektu podnikatelských
záměrů a výběr optimální varianty.
Tvorba inovace zahrnuje přípravu inovačního programu, výzkum, vývoj a výrobu.
Příprava inovačního programu představuje výběr inovačních úloh a sestavení inovačního
programu. Výzkum a vývoj je tvořen teoretickým a experimentálním výzkumem a ověřováním,
vypracováním projektu prototypu a konstrukční přípravou prototypu, dále technologickou
a materiálovou přípravou prototypu, jeho výrobou a zkouškou a vypracováním
dokumentace pro ověřovací sérii. Výroba spočívá v převzetí organizačně-technického
projektu, zavedení výroby a řízení osvojené výroby.
Pronikání, respektive difúze inovace zahrnuje komercializaci a následné využití. Komercializace
v sobě zahrnuje propagaci, prodej, expedici, servis a aktivní licenční dohody.
Ve fázi využití dochází k využívání hmotných realizačních výstupů, udržování a zdokonalování
hmotných realizačních výstupů, likvidaci zastaralé výroby a hodnocení realizace
inovačních akcí.
6.1.9 MODELY INOVAČNÍCH PROCESŮ
Úspěch podniků při generování nápadů a zavádění inovací do značné míry závisí na
schopnosti formalizovat a strukturovat inovační proces. V literatuře lze najít různé modely,
které strukturují inovační procesy různými způsoby. Inovační modely můžeme klasifi-
3
Webový portál Národní soustavy kvalifikací [online] [vid. 4. listopadu 2019]. Dostupné z:
http://www.narodnikvalifikace.cz/predstaveni
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
83
kovat podle jejich účelu a cílových skupin na deskriptivní modely, normativní modely,
manažerské modely a didaktické modely.
Deskriptivní modely popisují a vyhodnocují skutečný stav. Lze sem zahrnout také
simulační modely aplikované jako kopie chování reálného systému. Výsledky mají především
odvozený charakter. Normativní modely jsou založeny na praktických zkušenostech,
případových studiích a zobecňují úspěšné přístupy. Tyto modely mají účelovou
funkci, která podléhá určitým omezením. Manažerské modely jsou postaveny na vizualizaci
a systematizaci rozvojových aktivit organizace. Didaktické modely jsou modely,
ve kterých jsou inovační procesy vizualizovány a zjednodušovány pro potřeby vzdělávání
a výcviku.
Dále je rozlišován také lineární model tlačený technologií, lineární model tažený potřebami
trhu, model fází a bran, interaktivní model, zřetězený model a síťový model.
Lineární model tlačený technologií, který je nazýván také, jako model první generace
vznikl na pozadí hospodářského růstu poválečné doby, kdy se podniky soustředily především
na budování výrobních kapacit, výzkum a vývoj.
Lineární model tažený potřebami trhu, který je nazýván také jako model druhé generace,
vznikl v důsledku hospodářské krize po druhé světové válce, inflace, nasycení trhu a
vysokých kapacit nabídek. Právě díky uvedeným faktorům, které vedly k zintenzivnění
konkurence, začaly podniky zahrnovat do svých inovačních modelů zákazníka, jako primární
faktor a zdroj vyvolávající inovace.
Model fází a bran je jedním z nejúspěšnějších modelů vývoje nových výrobků, který byl
vypracovaný Georgem Cooperem a úspěšně implementovaný NASA v 60. letech 20. století.
Inovační proces, z pohledu tohoto modelu, je rozdělen na pět fází, jejichž vstupy a
výstupy jsou definovány předem. Na konci každé fáze je brána, v níž se rozhoduje o pokračování
nebo zastavení inovačního procesu. Model jako takový integruje technologický
a tržní pohled. Jeho výhodou je systemizace, která usnadňuje komunikaci jak mezi týmy,
tak mezi týmy a vrcholovým managementem.
Interaktivní model měl charakter všeobecně platného modelu, který představoval kombinaci
modelů tlačeného technologií a taženého potřebami trhu. Model byl doplněn zpětnou
vazbou, která v obou předchozích modelech citelně chyběla, a došlo k jakémusi provázání
mezi technologickými možnostmi podniku a potřebami trhu. Výzkum a vývoj a
marketingové funkce spolupracovali v těchto modelech rovnocenně.
Zřetězený model je charakteristický paralelním nasazením integrovaných vývojových
týmů a zahrnutím jak dodavatelské strany, tak důležitých zákazníků. V tomto modelu je
zdůrazněna kooperace mezi výzkumem, vývojem a výrobou. Mimo to se zohledňuje horizontální
kooperace bez ohledu na hranice podniku. Na inovace je pohlíženo, díky potřebnému
zkracování inovačního času jako na paralelní proces. Na významu nabývají externí
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
84
zdroje nápadů a myšlenek, ale také aktivity různých interních oddělení podniků se stávají
důležitými a jsou integrovány do inovačního procesu.
Síťový model je popisován jako integrovaný síťový systém. V případě modelu páté generace
jsou zaváděna opatření ke zvýšení efektivity. Mezi tato opatření patří například
vnitřní organizační systémová integrace, extenzivní networking, flexibilní a ploché organizační
struktury, vyzrálé vnitřní datové banky a elektronicky podporovaný vývoj pro-
duktu.
6.1.10 ŽIVOTNÍ CYKLUS VÝROBKŮ
Každý výrobek, který vstupuje na trh, prochází určitými fázemi, které se nazývají životní
cyklus výrobku. Tento cyklus zahrnuje čtyři fáze, a to zavedení, růst, zralost a po-
kles.
První fází životního cyklu výrobku je zavedení neboli pronikání nového výrobku na
trh, který je charakteristický nízkým odbytem, vysokými náklady na výrobu, neboť výrobek
zpravidla ještě nemá definitivní podobu. Značný podíl na nákladech mají výdaje na
propagaci a servis a výrobky představují takzvaný „šlágr sezóny“, respektive absolutní
novinky, které mají v této počáteční fázi vyšší cenu než ve fázích následujících.
Druhou fází životního cyklu výrobku je růst. Tato fáze má největší význam pro
úspěch, respektive neúspěch nového výrobku. Je charakteristická rostoucím odbytem,
klesajícími náklady na propagaci, snižováním jeho ceny, dosažením konečné podoby výrobku
a u výrobků, které nejsou technicky dořešené, a o které není dostatečný zájem, je
tato fáze jejich fází poslední.
Třetí fází životního cyklu výrobku je zralost, která je specifická ustáleností a je doprovázená
mírnější ročním nárůstem odbytu. Je charakteristická vylepšováním určitých
vlastností produktů nebo jejich rozšiřováním a vylepšováním jejich funkcí. Výroba produktu
v zájmu zachování kontinuity se světovým vývojem a trhem už v této fázi připravuje
nový výrobek.
Čtvrtou a zároveň poslední fází životního cyklu výrobku je pokles, který je charakteristický
prudkým poklesem odbytu. V této fázi dochází k morální zastaralosti výrobku,
roste tlak odběratelů na kvalitativní změnu úrovně a parametrů výrobku a rentabilita výrobku
klesá, což vytváří tlak na výrobce nahradit dožívající výrobek novým.
Jednotlivé fáze životního cyklu výrobku jsou znázorněny na obrázku 5.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
85
OBRÁZEK 5: ŽIVOTNÍ CYKLUS VÝROBKU
Zdroj: Webový portál Slideplayer [online] [vid. 4. listopadu 2019]. Dostupné z:
https://slideplayer.cz/slide/11198082/
OTÁZKY
1. Jak lze definovat inovaci a jaké má fáze životního cyklu?
2. Jak lze dělit inovace?
3. Které nástroje patří mezi přímé a nepřímé inovační nástroje, a k čemu přispívá
inovační infrastruktura?
4. Jak lze inovace hodnotit a jaký je rozdíl mezi kvalitativní a kvantitativní metodou
hodnocení inovací?
5. Co jsou to sociální inovace, co zahrnují, a čím jsou charakteristické?
6. Co znamená lidský kapitál, jak se měří, a jak lze zvýšit jeho úroveň?
7. Co představuje intelektuální kapitál, a jaké složky jej tvoří?
8. Co je cílem celoživotního vzdělávání, a co má na starosti Národní soustava
kvalifikací?
9. Jak lze definovat inovační proces a jakými fázemi prochází?
10. Jakými fázemi životního cyklu prochází výrobek při vstupu na trh?
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
86
SHRNUTÍ KAPITOLY
V šesté kapitole byly představeny inovace a vysvětleny jednotlivé fáze životního cyklu
inovací. Byly charakterizovány skupiny typických inovátorů podle Garyho Hamela,
a to skupiny inovátorů typu rakety, laureáti, umělci, kyborgové a znovuzrození inovátoři.
Bylo objasněno dělení inovací, které bylo následně vysvětleno na příkladech. Dále jsme si
představili inovační nástroje a způsoby hodnocení inovací. Následovaly sociální inovace,
které jsou podle Ministerstva práce a sociálních věcí ČR lepším řešením oproti dostupným
alternativám inovací. Bylo vysvětleno, čím jsou sociální inovace charakteristické a
jaké jsou jejich důsledky. Dále jsme se posunuli směrem k pojmu lidský kapitál a způsoby
jeho měření a následně vysvětlen pojem intelektuální kapitál. Kapitola se věnovala
také charakteristice celoživotního vzdělávání a funkci Národní soustavy kvalifikací. Rovněž
jsme si vymezili inovační proces včetně jeho fází. Byly charakterizovány jednotlivé
modely inovačních procesů, na kterých závisí úspěch firem generovat nápady a inovace.
ODPOVĚDI
1. Inovace představuje obnovu a rozšíření nabídky výrobků a služeb a s nimi spojených
trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce, zavedení
změn řízení, organizace práce, pracovních podmínek a kvalifikace pracovní síly.
Inovace má šest fází, ale všemi těmito fázemi inovace projít nemusí. První
fází je identifikace problému či příležitosti, druhou fází je vytvoření projektu,
třetí fází je posouzení funkčnosti projektu v praxi, čtvrtou fází je zavedení a
snaha udržet inovaci, pátou fází je škálování inovace a její rozšiřování, prohlubování
a posilování jejího dopadu a poslední fází je změna systému podle ino-
vace.
2. Inovace lze dělit na technické, netechnické, produktové, organizační, procesní
a marketingové.
3. Mezi přímé inovační nástroje patří legislativní, finanční, organizační a politické
nástroje. Může se jednat o granty, dotace, finanční příspěvky, úvěry a vratné
zálohy. Mezi nepřímé inovační nástroje patří inovační infrastruktura, personální
a technické aspekty a mezinárodní spolupráce. Může se jednat o rozvoj inovační
infrastruktury, transfery technologií a podpora výzkumu a vývoje. Inovační
infrastruktura přispívá k vytváření a šíření znalostí, pomáhá spolupráci
výzkumné, komerční sféry, transferu technologií a podporuje inovační podni-
kání.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
87
4. Inovace lze hodnotit univerzálně, průběžně, dlouhodobým pozorováním, kvalitativní
nebo kvantitativní dimenzí, mezinárodními ISO normami nebo metodikou
VaVaI. Kvalitativní metoda je založená na posudcích a názorech odborníků
v daných oborech a poskytuje informace o procesech, jevech a jejich vzájemných
souvislostech. Kvantitativní metodou se zpracovávají statistická data,
informace z databáze publikačních výstupů a jejím základem jsou monitorovací
ukazatelé.
5. Sociální inovace představují nové či lepší řešení, která naplňují společenské
potřeby, a které vytvářejí nové sociální vztahy či spolupráce. Mohou zahrnovat
nové produkty, procesy, služby nebo organizační uspořádání. Sociální inovace
je charakteristická otevřeností spolupráce mezi zúčastněnými aktéry, využitím
mezioborové spolupráce, využitím a objevováním nového využití u dostupných
zdrojů a vytvářením nových zdrojů, změnami hodnot a vztahů, využitím participativních
přístupů a využitím přirozených sil.
6. Lidský kapitál lze chápat jako znalosti, které jednotlivec získává v průběhu života,
užívá k produkci statků, služeb či myšlenek v tržním nebo netržním prostředí
nebo také jako soubor všech vrozených a získaných vlastností, znalostí
a dovedností určujících hodnotu jeho nositele na všech existujících trzích
v daných institucionálních podmínkách a při dané úrovni technologie. Mezi základní
zdroje pro měření úrovně lidského kapitálu je úroveň funkční gramotnosti
dospělých, zdroje o formálním vzdělávání obyvatelstva a zdroje o dalším
vzdělávání obyvatelstva. Úroveň lidského kapitálu lze zvýšit získáváním a rozvíjením
dovedností, vyhledáváním nejvhodnějšího místa pro využití svých dovedností
a uměním plánovat a rozvrhovat činnosti.
7. Intelektuální kapitál je komplex nehmotného vlastnictví, znalostí, dovedností,
postupů, procesů, aplikovaných zkušeností, technologií užívaných v podniku,
vztahu se zákazníky, profesních i neprofesionálních dovedností, které vytvářejí
další hodnotu a konkurenční výhodu podniku na trhu. Intelektuální kapitál je
tvořen lidským kapitálem, společenským kapitálem a organizačním kapitálem.
8. Hlavními cíli celoživotního vzdělávání může být například podpora kurikulární
reformy s důrazem na zvýšení funkční gramotnosti žáků, snižování nerovnosti
v přístupu ke vzdělávání a Národní systém kvalifikací, podpora otevřenosti
a prostupnosti mezi vzdělávacími programy středoškolského studia i mezi programy
středoškolského a terciálního studia a jejich propojení na další vzdělávání,
vytváření podmínek pro sladění nabídky vzdělávání s potřebami na trhu
práce, posílení výukové kapacity vysokých škol pro vzdělávání dospělých
z praxe a podpora spolupráce institucí působících v sektoru terciálního vzdělávání.
Národní soustava kvalifikací umožňuje zájemcům získat celostátně uznávané
osvědčení o jejich profesní kvalifikaci, aniž by museli navštěvovat školská
zařízení.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
88
9. Inovační proces lze chápat jako vývoj nového produktu, technologie a dalších
aktivit podniku od invence až po zavedení do praxe a uplatnění na trhu. Mezi
tři fáze inovačního procesu patří tvorba invence, tvorba inovace a pronikání
inovace. Tvorba invence zahrnuje generování idejí, průzkum a podnikatelskou
analýzu. Tvorba inovace tvoří příprava inovačního programu, výzkum, vývoj a
výroba. Pronikání inovace zahrnuje komercializaci a následné využití.
10. Životní cyklus výrobku zahrnuje čtyři fáze, a to zavedení, růst, zralost a pokles.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
89
7 KONCEPT (TRVALE) UDRŽITELNÉHO ROZVOJE
(UR)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V sedmé kapitole si představíme problematiku (trvale) udržitelného rozvoje. Jako trvale
udržitelný rozvoj je označován takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací,
aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své. Nejdříve budou
objasněny nástroje udržitelného rozvoje, kam patří nástroje ekonomické, sociální a
environmentální. V následující kapitole budou představeny a vyvráceny některé z mýtů,
které problematiku udržitelného rozvoje zatěžují. Prostor je také věnován konkrétním
soudobým cílům udržitelného rozvoje a jejich sledování.
CÍLE KAPITOLY
• Objasnit nástroje udržitelného rozvoje
• Představit mýty o udržitelném rozvoji
• Tyto mýty následně argumentací vyvrátit
• Stanovit pilíře udržitelného rozvoje
• Představit konkrétní cíle udržitelného rozvoje a jejich monitoring
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Udržitelný rozvoj, nástroje udržitelného rozvoje, mýty o udržitelném rozvoji, pilíře
udržitelného rozvoje, cíle udržitelného rozvoje, sociální pilíř, ekonomický pilíř, environmentální
pilíř.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
90
7.1 Nástroje udržitelného rozvoje
7.1.1 EKONOMICKÉ NÁSTROJE
Podstata ekonomických nástrojů tkví v zásazích do tržních ekonomik, kdy místní vláda
nebo nižší samospráva buď podporuje žádoucí chování ekonomických subjektů, nebo
naopak postihuje chování negativní. Jinými slovy, jedná se o nástroje, které pomocí dotací
(resp. sankcí) ovlivňují chování ekonomických subjektů za účelem dosažení udržitelného
rozvoje.
Mezi ekonomické nástroje se řadí následující:
• daně;
• podpory (např. dotace nebo granty);
• daňové úlevy;
• pokuty;
• poplatky, aj.
Jako konkrétní případ užití ekonomických nástrojů lze uvést povinnost platit vysoká
odškodnění, která musí subjekt platit při např. ropné havárii. Ani v tomto případě však
vyplacené odškodnění málokdy vyváží skutečně napáchané škody v environmentální ob-
lasti.
Ekonomické nástroje jsou založeny na třech zásadách:
• Zásada prevence, kdy cílem je předcházení negativních dopadů.
• Zásada původce negativních efektů, kdy vláda pomocí vhodných nástrojů přiměje
daný subjekt, aby náklady na odstranění negativního jevu nesl on sám jakožto
původce.
• Zásada korporace, kdy dochází ke spolupráci mezi veřejnými a soukromými
subjekty za účelem společného dosahování cílů udržitelného rozvoje.
7.1.2 PRÁVNÍ NÁSTROJE
K zabránění negativních dopadů se používají také právní nástroje. Jedná se o soubor
pravidel, jejichž dodržováním jsou subjekty zavázány, a jejichž porušením se vystavující
riziku trestu. Tyto právní normy slouží k tomu, aby subjektům zabraňovaly nešetrnému
chování, čímž by mohly ohrozit obyvatelstvo.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
91
V České republice mezi tyto právní normy patří:
• zákony;
• vyhlášky;
• Nařízení Evropského parlamentu;
• Nařízení Rady EU.
Jako konkrétní případ právního nástroje lze uvést např. Zákon o svobodném přístupu k
informacím, Zákon o ochraně životního prostředí a jiné, spolu se souvisejícími prováděcími
vyhláškami. Mezi právní nástroje se řadí také vyhlášky místních samospráv, které
udávají povinnosti pouze na daném území, jejichž nedodržením se řeší přestupkem. Tyto
přestupky pak vymáhá samo město nebo obec.
Tyto vyhlášky mohou např. stanovovat podmínky konání sportovních a veřejných akcí,
nebo stanovovat konkrétní povinnosti v souvislosti s ochranou životního prostředí a
udržování čistoty na veřejných prostranstvích. Místní vyhlášky však nemohou odporovat
zákonům.
7.1.3 TECHNICKÉ NÁSTROJE
Kromě nástrojů ekonomických a právních se v různých odvětvích používají také nástroje
technické. Tyto nástroje stanovují, které látky, technologie a materiály je možné
v daném průmyslu používat. Povinnost jejich dodržování závisí na konkrétním zákonu
nebo vyhlášce. Mezi základní technické nástroje v oblasti ochrany životního prostředí lze
zařadit:
• Globálně harmonizovaný systém (angl. GHS) klasifikace a označování chemikálií
– tento systém zavedla Organizace spojených národů a slouží
k identifikaci nebezpečných chemikálií.
• Registrace, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (angl. REACH)
– nařízení Evropského parlamentu, které mělo za cíl zvýšit odpovědnost
průmyslových podniků v oblasti lidského zdraví a životního prostředí.
• Proces integrované prevence a omezování znečištění (angl. IPPC) – pokročilý
způsob regulace vybraných průmyslových a zemědělských činností, jehož cílem
je předcházení vzniku znečištění, popřípadě omezování jeho dopadů, a to
za pomocí vhodných technologií a výrobních postupů.
• Program podpory environmentálních technologií (angl. ETAP) - plán, jak pomoct
evropským firmám při zavádění environmentálně šetrnějších technologií.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
92
7.1.4 DALŠÍ NÁSTROJE
Vedle nástrojů, jejichž užití je podmíněno daným zákonem nebo vyhláškou, se v praxi
objevují také nástroje dobrovolné. Tyto nástroje bývají implementovány především za
účelem PR (public relations), kdy se daná firma snaží vyniknout mezi konkurenty za pomocí
budování image ekologické šetrnosti. Mezi tyto nástroje se řadí různé druhy certifikátů
a služeb. Jako příklad lze uvést např. ekoznačení (neboli ecolabelling), jež slouží
k označování takových výrobků, které jsou šetrnější k životnímu prostředí a zdraví spotřebitele.
Takové značení pak slouží zejména k propagaci daného produktu.
Za nástroj udržitelného rozvoje je rovněž označován nástroj informační. V tomto
případě se jedná o osvětu, pomocí které se státní instituce, firmy a neziskové organizace
snaží o rozvoj kompetencí potřebných pro environmentálně odpovědné jednání. Tento
program se souhrnně označuje jako EVVO – environmentální vzdělávání, výchova a
osvěta a v České republice je rozvíjen po desítky let. Stejně jako v jiných zemích, i v ČR
je tento systém zakotvený v politických a strategických dokumentech a je založených na
spolupráci vícero aktérů od veřejné správy po výzkumné instituce a další poskytovatele.
7.1.5 PŘEHLED KONKRÉTNÍCH NÁSTROJŮ DOSAHOVÁNÍ UDRŽITELNÉHO ROZ-
VOJE
Posuzování rizika
Posuzování rizika je velmi rozšířeným nástrojem, který má za úkol identifikovat nepříznivé
účinky expozice na zdraví člověka a životní prostředí. Takové hodnocení rizika
tradičně zahrnuje čtyři kroky:
• identifikace nebezpečí;
• hodnocení dávka-odezva;
• posouzení expozice;
• charakteristika rizika.
V případě identifikace nebezpečí se posuzují typy účinků, které by teoreticky mohly
mít negativní dopad na životní prostředí. Bod hodnocení „dávka-odezva“ pak závisí na
srovnání úrovně expozice s konkrétní úrovní nepříznivého účinku, tj. například porovnání
výše koncentrace nebezpečného plynu ve vzduchu s výskytem zhoršeného zdravotního
stavu v dané lokalitě. Posouzení expozice charakterizuje prvky expozice, tj. intenzita,
četnost, načasování aj. Charakteristika rizika kombinuje hodnocení dávky a odezvy
s posouzením expozice, aby se vytvořil popis rizika pro různé nepříznivé účinky stanovené
v kroku identifikace nebezpečí.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
93
Posuzování rizik může zahrnovat například předpovědi o zvýšeném výskytu rakoviny
mezi lidmi v případě chemické expozice v dané lokalitě, nebo rozpětí mezi expozicí v
životním prostředí s účinkem, který byl zpozorován v laboratoři či ve studiích provedených
u lidí.
Při provádění hodnocení rizika se využívá široká škála analytických přístupů a nástrojů.
Hodnocení rizika je rovněž důležitým vstupem do procesu stanovování environmentálních
předpisů a povolování průmyslových zařízení. Důležitým hlediskem při těchto
opatřeních je, zda dojde ke zhoršení nebo zlepšení životního prostředí či zdraví občanů,
pokud budou přijata opatření nyní nebo v budoucnu.
Posuzování životního cyklu
Posuzování životního cyklu je analýza dopadů na životní prostředí v průběhu života
výrobku, který zahrnuje:
• produkci výrobku;
• použití výrobku;
• případná likvidace výrobku.
Výsledky takovéto analýzy jsou využívány jak k posouzení hlavních dopadů různých
produktů na životní prostředí, tak i ke stanovení toho, jak by případné změny mohly tyto
dopady zmírnit či přímo eliminovat.
Posuzování životního cyklu navíc zohledňuje i systémový pohled, který zahrnuje produkci
vstupních surovin, a proto je v souladu s analýzou udržitelnosti a často je dokonce
její základní složkou.
Jako příklad lze uvést porovnání dopadů dopravních paliv na životní prostředí. Konkrétně
pak k posouzení, zda biopaliva splňují požadavky na snižování emisí uhlíku
v porovnání s klasickými fosilními palivy.
Posuzování nákladů a užitku
Analýza nákladů a užitku je široce využívaným nástrojem ekonomie sloužícím
k vyhodnocení čistých přínosů alternativních rozhodnutí. Tato analýza se snaží posoudit
změnu blahobytu jednotlivce v případě výběru konkrétní politiky oproti souboru alternativ.
Většina analýz nákladů a užitku poté agreguje míru jednotlivých přínosů a vybrané
alternativy seřadí a snaží se vyhledat tu, která přináší nejvyšší čistou sociální výhodu.
Kritikou tohoto modelu však je, že v případě řešení otázky životního prostředí se klade
přílišný důraz na ekonomické náklady, a naopak důraz nedostatečný na přínosy a jejich
distribuci.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
94
Z hlediska analýzy udržitelnosti je obzvláště důležité vážení (diskontování) nákladů a
užitku, které připadnou na nynější generaci s náklady a užitkem, který připadne na generaci
příští. Ačkoliv toto diskontování bude odpovídat nákladům příštím generacím, odpůrci
této analýzy vnímají diskontování jako neslučitelné s předpoklady zákonů o životním
prostředí.
Integrované modely hodnocení
Integrovaná hodnocení se zaměřují na spojení teorie s daty z různých oborů za účelem
řešení komplexní otázky životního prostředí. Standardním nástrojem pro provádění integrovaného
hodnocení je modelování. Ve studii o změně klimatu vznikly integrované modely
posuzování, jako je například model globálního posuzování změn (Global Change
Assessment Model – GCAM), který spojuje modely globálního oběhu s modely ekonomickými.
Cílem tohoto modelu je posouzení pravděpodobných nákladů a užitku v oblasti
energetiky a klimatu.
Síla integrovaných hodnocení spočívá v tom, že kombinují znalosti z různých oborů,
které jsou nezbytné pro pochopení toho, jak by konkrétní lidské činnosti mohly zásadně
ovlivnit ekosystém, jako je například emise skleníkových plynů. Integrovaná hodnocení
navíc často poskytují rozsáhlý a dlouhodobý pohled, který je vhodný pro analýzu udrži-
telnosti.
Nástroj hodnocení a řízení udržitelnosti
Přístup hodnocení a řízení udržitelnosti vyžaduje hodnocení současných a modelových
budoucích podmínek, aby bylo zajištěno, že současná rozhodnutí a činnosti neohrozí budoucí
lidské zdraví a životní prostředí. Požadavek těchto prvků umožňuje předvídat budoucí
podmínky jakožto funkci zvoleného rozhodnutí. Prognóza by měla brát v potaz
základní biofyzikální, sociální a ekonomické jevy, které ovlivňují dynamiku systému.
Tento nástroj predikce však představuje určitý paradox. Neexistuje totiž žádný standardizovaný
a všeobecně přijímaný způsob, jak předpovídat budoucnost, a tudíž je většina
prognóz ve větším či menším měřítku nepřesná. Na druhou stranu, většina politických
opatření vychází z předpokladů o budoucích podmínkách. Toto prognózování je do určité
míry nevyhnutelné v otázce řešení udržitelného rozvoje, nicméně naše schopnost předvídání
je silně omezená.
7.2 Mýty o udržitelném rozvoji
Koncept udržitelného rozvoje je mezi laickou veřejností opředen mnoha mýty. Přestože
se o této problematice mluví už delší dobu, pro mnoho lidí je udržitelný rozvoj stále
pouze neurčitým konceptem. Nyní si představíme hlavní mýty ohledně udržitelného rozvoje
a následně vysvětlíme jejich omyl.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
95
7.2.1 NEEXISTUJE ŽÁDNÝ JASNÝ KONCEPT UDRŽITELNÉHO ROZVOJE
Termín „udržitelný rozvoj“ je skloňován v souvislosti s množstvím různých aktivit, a
to od recyklování po činnost různých ekologicky zaměřených organizací. Z toho důvodu
mnoho lidí předpokládá, že se jedná pouze o nejasný pojem.
Ve skutečnosti ale byl pojem udržitelného rozvoje jasně definován již v roce 1987, a to
Světovou komisí Organizace spojených národů pro životní prostředí a rozvoj (United
Nations World Commission on Environment and Development – WCED) ve studii nazvané
Naše společná budoucnost (Our Common Future), která je také známa pod názvem
Zpráva Brutlandové (pojmenované po norské fyzičce Gro Harlem Brundlandové, tehdejší
předsedkyni). V této zprávě je za udržitelný rozvoj označeno takové jednání, které „zajišťuje
současné potřeby, aniž by tím omezilo možnosti příštích generací uspokojovat potřeby
jejich“. Jinými slovy, lidstvo si má brát pouze to, co nezbytně potřebuje.
7.2.2 UDRŽITELNÝ ROZVOJ JE POUZE O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ
Jelikož je udržitelný rozvoj nejčastěji spojován s ekologií, lidé si často myslí, že jediným
cílem tohoto směru je pouze ochrana životního prostředí. Toto přesvědčení má své
opodstatnění – hnutí udržitelného rozvoje se ve své době opravdu zaměřovalo zejména na
znečištění životního prostředí a ochranu volně žijících živočichů.
Ochrana životního prostředí však nikdy nebyla jediným cílem – o původních záměrech
udržitelného rozvoje se dočteme opět ve zmíněné Zprávě Brundtlandové. Zde je uvedeno,
že původním záměrem byla pomoc chudším zemím při rozvoji v oblasti životní úrovně.
Tento cíl zahrnoval především zajištění pitné vody, elektřiny a jídla obyvatelům zemí,
kde bylo těchto potřeb nedostatek.
V posledních letech také dochází k přesunu zaměření na oblast environmentální, sociální
a správní neboli ESG (Environmental, Social and Corporate Governance). ESG je
oproti původním záměrům více zaměřena na eliminování původců problémů. Například
chudoba, nezaměstnanost a nerovnost pohlaví může často zapříčinit takové chování obyvatelstva,
které škodí životnímu prostředí a tvoří další negativní jevy. Eliminace zdrojů
problému bývá zpravidla mnohem déle trvající.
7.2.3 VLÁDNÍ INTERVENCE NEJSOU DŮLEŽITÉ PRO ZAJIŠTĚNÍ TRVALE UDRŽITELNÉHO
RŮSTU
Někdy to může díky mediální dezinterpretaci vypadat tak, že by státní intervence
pozbyly na důležitosti. Například v roce 2015 proběhla konference OSN o změně klimatu,
jíž se zúčastnili představitelé 147 zemí. Tato konference skončila přijetím právně závazné
celosvětové dohody, která má za cíl snižování dopadů klimatických změn. Tato
tzv. Pařížská dohoda byla přijata aklamací téměř všemi státy světa a jejím základem je
omezení globálního oteplování do roku 2100 v porovnání s předindustriální érou o 2 °C.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
96
V souvislosti s touto dohodou státy uzákoňují různé kroky vedoucí k tzv. „zelené ekonomice“,
která zahrnuje podporu obnovitelné energie a ekologicky šetrného zemědělství.
Ačkoliv stále častěji vnímáme snahy některých států se populisticky obracet
k uhlíkové ekonomice, je zejména v zemích EU vidět výrazný progres v těchto ekologických
iniciativách.
7.2.4 PROBLÉM UDRŽITELNÉHO ROZVOJE JE V KONEČNÉM DŮSLEDKU ZAPŘÍČINĚN
PŘELIDNĚNÍM
Ačkoliv se nejedná vyloženě o mýtus a toto tvrzení má své logické opodstatnění, nelze
řešit problém trvalého růstu jako problém přelidnění. V obecné rovině se dá označit každý
ekologický problém za problém související s přelidněním. Pokud by světová populace
dosahovala například pouze 100 miliónů obyvatel, veškerý odpad by bylo možné odvézt
na odlehlé místo a ekologické problémy by de facto neexistovaly.
Nicméně problém přelidnění nelze v dohledné době vyřešit. Experti na tuto problematiku
se shodují, že nejlepší cestou na omezení přelidnění je vzdělávání žen a zvyšování
úrovně života v rozvojových zemích. Ale ani tak nelze dosáhnout potřebného snížení přelidnění
v dostatečném časovém horizontu. Odhady Organizace spojených národů předpokládají,
že světová populace se do roku 2050 zvýší o 2,6 miliardy. Nicméně už za současného
stavu lidstvo využívá zdroje v dlouhodobě neudržitelné míře a hrozí jejich vyčerpání.
Neexistuje tedy žádný způsob kontroly stavu obyvatelstva, který by výrazným nezasahoval
do základních lidských práv (jako tomu je v Číně v případě politiky plánování porodnosti),
a tudíž je třeba zaměřit se na jiné způsoby dosahování udržitelného růstu.
Určitý novým prvkem v této oblasti pak budou efekty SMART ekonomiky, která
v kombinaci s efekty Průmyslu 4.0 utlumí stávající povolání, zatímco nová povolání budou
vznikat pozvolna a budeme čelit novým výzvám, které budou mít přímé i nepřímé
dopady na zaměstnanost populace.
7.3 Soudobé cíle udržitelného rozvoje a jejich monitoring
Pilíře udržitelného rozvoje jsou vnímány ve 3 oblastech, které na první pohled působí
odděleně, ve skutečnosti jsou úzce integrovány:
• pilíř sociální;
• pilíř ekonomický;
• pilíř environmentální.
Toto rozdělení bylo ustanoveno v dříve zmíněné studii Naše společná budoucnost, vydané
v roce 1987. Tyto pilíře byly následně rozvinuty a upřesněny na Konferenci Organi-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
97
zace spojených národů, která proběhla v Rio de Janeiru v roce 1992. Někteří autoři však
občas rozdělují pilíř sociální na pilíř sociální a kulturní, popřípadě i na rovinu společen-
sko-politickou.
V tomto textu se však budeme zabývat pouze původnímu rozdělení. Zmíněné pilíře si
dále rozebereme.
7.3.1 PILÍŘ SOCIÁLNÍ
Sociálnímu pilíři se někdy také říká pilíř sociální soudržnosti. Podstata tohoto pilíře
spočívá zejména ve snižování rozdílů mezi jednotlivými společnostmi a jednotlivci. Pro
jeho kvantifikaci se užívá index lidského rozvoje, který zahrnuje předpokládanou délku
života, hrubý domácí produkt na obyvatele a přístup ke vzdělání. Tyto informace shromažďuje
Rozvojový program OSN (United Nations Development Program, UNDP) a
dlouhodobě jejich vývoj sleduje.
Mezi základní cíle sociálního pilíře patří především:
• odstraňování chudoby, a to jak na úrovni lokální (tj na úrovni daných států), tak
i v globálním měřítku (tj. mezi jednotlivými zeměmi);
• přístup k základním hygienickým podmínkám;
• přístup k lékařské péči.
Mezi další aktivity patří také potlačování diskriminace, nenávisti vůči rasovým a náboženským
menšinám a snahy o začleňování vyloučených skupin obyvatelstva, jako jsou
důchodci či lidé s tělesným či duševním postižením.
7.3.2 PILÍŘ EKONOMICKÝ
Pod pilíř ekonomický spadají jak veškeré hospodářské aktivity, tak i vzájemné působení
ekonomických subjektů s životním prostředím a společností. Rozvoj oblasti ekonomiky
bývá nejčastěji ztotožňován právě s růstem. Do roviny ekonomické jsou tedy zahrnovány
tržně kompatibilní nástroje, které umožňují danému subjektu fungovat na trhu
fungovat s výhodami životního prostředí, které ale nebuje ohrožovat ani jej poškozovat.
Tyto nástroje plní následující funkce:
• přispívají k ochraně životního prostředí na straně výrobce i spotřebitele;
• vytvářejí finanční zdroje potřebné k jejich další ochraně;
• vyváženě podporují inovační cyklus směrem ke zlepšení, jak environmentální
šetrnosti, tak ke zlepšení samotné hodnoty výrobků.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
98
Neustále se rozvíjející oblast technologií šetrných k životnímu prostředí naskýtá možnost
lepšího využití přírodních zdrojů, kdy dochází jak k výhodám na straně výrobce díky
menší energetické náročnosti, tak i na straně přírodního prostředí, jelikož rovněž dochází i
k menší produkci odpadů a znečištění. Nedílnou součástí jsou také snahy o naplnění sociálních
potřeb veškerého obyvatelstva.
7.3.3 PILÍŘ ENVIRONMENTÁLNÍ
Environmentální pilíř stojí na třech základních myšlenkách, které charakterizoval bývalý
ekonom Světové banky Herman Daly ve své práci nazvané Towards an Environmental
Macroeconomics. V ní popisuje tyto tři základní principy takto:
• intenzita využívání obnovitelných přírodních zdrojů nesmí přesáhnout rychlost
jejich regenerace;
• intenzita využívání neobnovitelných zdrojů nesmí přesáhnout rychlost nalézání
jejich obnovitelných náhrad;
• intenzita znečišťování nesmí přesáhnout asimilační kapacitu životního prostře-
dí.
Herman Daly ve své práci tvrdí, že pokud lidstvo dokáže tyto principy prosazovat, zaslouží
se o záchranu biodiverzity. Tento pilíř se do vysoké míry opírá o dva pilíře předchozí,
zejména o pilíř ekonomický – výnosy ekonomik podporují vývoj nových technologií
se zvýšenou šetrností k životnímu prostředí.
Základní myšlenkou tohoto pilíře je, že vývoj nových technologií má za úkol ochránit
životní prostředí pro následující generace a zároveň neohrožovat ekonomický růst. Za
tímto účelem Evropská unie založila organizace, které mají dohlížet na prosazování environmentální
stránky udržitelného rozvoje.
7.3.4 SOUDOBÉ CÍLE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE
Nyní se dostáváme ke konkrétním cílům udržitelného rozvoje. Agenda udržitelného
rozvoje v jeho nynější podobě byla oficiálně schválena summitem OSN 25. září 2015
v New Yorku, a to v dokumentu nazvaném Transforming Our World: The 2030 Agenda
for Sustainable Development (neboli Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný
rozvoj 2030). Tato agenda se však začala formovat již o tři roky dříve, a to na Konferenci
OSN o udržitelném rozvoji v Rio de Janeiro v roce 2012. Na této formulaci se kromě
členských států podíleli také zástupci občanské společnosti, podnikatelské sféry a akademické
obce. Celý program počítá s naplněním cílů do roku 2030.
Cílů udržitelného rozvoje bylo představeno 17:
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
99
1. Konec chudoby
2. Konec hladu
3. Zdraví a kvalitní život
4. Kvalitní vzdělání
5. Rovnost mužů a žen
6. Pitná voda a kanalizace
7. Dostupné a čisté energie
8. Důstojná práce a ekonomický růst
9. Průmysl, inovace a infrastruktura
10. Méně nerovností
11. Udržitelná města a obce
12. Odpovědná výroba a spotřeba
13. Klimatická opatření
14. Život ve vodě
15. Život na souši
16. Mír, spravedlnost a silné instituce
17. Partnerství ke splnění cílů
Při bližším prostudování těchto 17 cílů udržitelného rozvoje je zřejmé, že jejich naplnění
je možno vnímat jako komplexní přístup výchozích podmínek k dosažení potenciální
konkurenceschopnosti. Jak jsme si uvedli v předchozích kapitolách, je nutné konkurenceschopnost
vytvářet zespod, a cíle udržitelného rozvoje ukazují cestu, jak tento složitý proces
správně uchopit.
OTÁZKY
1. Uveďte příklady ekonomických nástrojů udržitelného rozvoje.
2. Vyjmenujte pilíře udržitelného rozvoje.
3. Co nepatří mezi právní normy České republiky: vyhlášky, spisový a skartační řád,
nařízení Evropského parlamentu, školní řád, zákony.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
100
SHRNUTÍ KAPITOLY
V této kapitole jsme se seznámili s konceptem trvale udržitelného rozvoje. V úvodu
jsme si objasnili základní nástroje, pomocí nichž je trvale udržitelného rozvoje dosahováno.
Mezi tyto nástroje patří zejména nástroje ekonomické, právní, a technologické,
nicméně zařadit zde lze i řadu jiných, často i nepovinných nástrojů, souvisejících s daným
odvětvím.
Druhá subkapitola byla věnována mýtům opředených o myšlenku trvale udržitelného
rozvoje. Všechny zmíněné mýty však byly pomocí argumentů vyvráceny.
Poslední subkapitola byla věnována konkrétním cílům udržitelného rozvoje, které si
vytyčila Organizace spojených národů. Tyto cíle byly konkretizovány do vybraných bodů
a u každého bodu byl zmíněný i současný stav a dosavadní vývoj v dané oblasti. Zde lze
uvést, že ačkoliv v mnoha bodech plánu docházelo a stále dochází ke zlepšení, cesta za
opravdu udržitelným rozvojem je stále dlouhá.
ODPOVĚDI
1. Jedná se například o daňové úlevy, granty, daně, pokuty, poplatky atd.
2. Pilíř ekonomický, sociální a environmentální.
3. Mezi právní normy České republiky nepatří: spisový a skartační řád a školní řád.
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
101
LITERATURA
ARMSTRONG, M., 2007. Řízení lidských zdrojů. 10. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s.
ISBN 978-80-247-1407-3.
BALCAR, J., 2006. Lidský kapitál a jeho evoluce v ekonomické teorii. Ekonomická revue,
9(3), 86-98. ISSN 1212-3951.
BARTÁK, M. a H. VOMÁČKOVÁ, 2007. Ekonomický rozměr lidského a sociálního
kapitálu. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. ISBN 978-80-704-4955-
4.
BLAŽEK, J. a D. UHLÍŘ, 2011. Teorie regionálního rozvoje. Praha: Karolinum Press.
ISBN 978-80-246-1974-3.
ČIHOVSKÝ, L., 2002. Marketing konkurenceschopnosti. Praha: RADIX, spol. s. r. o.
ISBN 80-86031-35-7.
DEDOUCHOVÁ, M., 2001. Strategie podniku. Praha: C. H. Beck. ISBN 80-7179-603-4.
DVOŘÁČEK, J. a P. SLUNČÍK, 2012. Podnik a jeho okolí. Jak přežít v konkurenčním
prostředí. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-224-3.
FLANAGAN, K. et al., 2011. Reconceptualising the „policy mix“ for Innovation. Research
Policy, 40(5), 702-713. ISSN 0048-7333.
FRANKOVÁ, E., 2011. Kreativita a inovace v organizaci. Praha: Grada Publishing, a. s.
ISBN 978-80-247-3317-3.
JUREČKA, V. et al., 2018. Mikroekonomie. 3. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s. ISBN
978-80-271-2126-7.
MAZOUCH, P. a J. FISCHER, 2011. Lidský kapitál: Měření, souvislosti, prognózy. Praha:
C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-380-6.
MIKOLÁŠ, Z., 2005. Jak zvýšit konkurenceschopnost podniku - Konkurenční potenciál a
dynamika podnikání. Praha: Grada Publishing, a. s. ISBN 80-247-1277-6.
NEVIMA, Jan. Konkurenceschopnost regionů Visegrádské čtyřky (teoretické a empirické
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
102
přístupy k vymezení, měření a hodnocení). Praha: Professional Publishing, 2014. ISBN
978-80-7431-144-4
NOVÁK, A., 2017. Inovace je rozhodnutí: Kompletní návod, jak dělat inovace nejen v
byznysu. Praha: Grada Publishing, a. s. ISBN 978-80-271-0333-1.
OECD, 2002. Geographic Concentration and Territorial Disparity in OECD Countries.
Paris: OECD Publication Service.
PORTER, M., 2004. Competitive Advantage. USA: Free Press. ISBN: 0-7432-6087-2.
SEDLÁČKOVÁ, H. a K. BUCHTA, 2006. Strategická analýza. 2. vyd. Praha: C. H.
Beck. ISBN 80-7179-367-1.
SOUKUP, J. et al., 2015. Zdroje a perspektivy Evropských ekonomik na počátku 21. století
v kontextu soudobé globalizace. Praha. ISBN 978-80-7261-281-9.
SRPKOVÁ, J. et al., 2011. Podnikatelský plán a strategie. Praha: Grada Publishing, a. s.
ISBN 978-80-247-4103-1.
ŠTRACH, P., 2009. Mezinárodní management. Praha: Grada Publishing a. s. ISBN 978-
80-247-2987-9.
VITURKA, M., 2007. Regionální ekonomie a politika II. Brno: Masarykova univerzita.
ISBN 978-80-210-4478-4.
VITURKA, M. et al., 2010. Kvalita podnikatelského prostředí a konkurenceschopnosti
regionů v ČR. Praha: Grada Publishing a. s. ISBN 978-80-247-638-9.
Elektronické informační zdroje
BENEŠ, M., 2006. Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda [online]. Working paper
č. 5/2006. Brno: Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky [vid. 26.
června 2019]. Dostupné z:
https://is.muni.cz/do/econ/soubory/oddeleni/centrum/papers/wp2006-05.pdf
ČADIL, V., 2012. Obecný rámec pro hodnocení programů výzkumu, vývoje a inovací a
jeho možné využití v České republice [online]. Praha: Technologické centrum Akademie
věd ČR. [vid. 18. června 2019]. Dostupné z: doi: 10.2478/v10217-012-0004-0
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
103
Evropský sociální fond, 2012. Teoretické a metodologické přístupy k výzkumu regionální
konkurenceschopnosti [online]. [vid. 19. června 2019]. Dostupné z:
https://docplayer.cz/4624847-Teoreticke-a-metodologicke-pristupy-k-vyzkumu-
regionalni-konkurenceschopnosti.html
GARDINER, B., 2003. Regional Competitiveness Indicators for Europe – Audit, Database
Construction and Analysis [online]. UK: Covent Garden, Cambridge [vid. 22. července
2019]. Dostupné z:
http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.197.8343&rep=rep1&type=pdf
GARDINER, B. et al., 2004. Competitiveness, Productivity and Economic Growth across
the European Regions. [online]. [vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
https://www.researchgate.net/publication/23731212_Competitiveness_Productivity_and_
Economic_Growth_across_the_European_Regions
HUGGINS, R., 2003. Creating a UK Competitiveness Index: Regional and Local Benchmarking.
[online]. [vid 5. července 2019]. Dostupné z:
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0034340022000033420?journalCode=cres
20
HUIL, M., 2014. Critical view on Leibenstein’s X-Effinciency Theory [online]. Netherland:
Enschede, University of Twente [vid. 31. července 2019]. Dostupné z:
https://essay.utwente.nl/66208/1/Huil_BA_MB.pdf
KETELS, C. H. M., 2003. The Development of the cluster koncept - Present experiences
and further developments. [online]. [vid. 12. července 2019]. Dostupné z:
https://www.researchgate.net/publication/268059813_The_Development_of_the_cluster_
concept-Present_experiences_and_further_developments
KLÍMOVÁ, V., 2013. Inovační infrastruktura v moravských regionech. In: Sborník příspěvků
Mezinárodního kolokvia o regionálních vědách ze dne 19. – 21. 6. 2013. Brno:
Masarykova univerzita, s. 198-204. Dostupné z: doi: 10.5817/CZ.MUNI.P210-6257-
2013-24
KUTSCHERAUER, A. Regiony, na něž je zaměřována soustředěná podpora státu. [online].
[vid. 14. srpna 2019]. Dostupné z:
http://www.alkut.cz/rap_htm/problem_regiony.htm
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
104
KUTSCHERAUER, A. et al., 2010. Disparity v regionálním rozvoji České republiky –
pojetí, teorie, klasifikace a hodnocení. Závěrečná výzkumná zpráva. [online]. [vid. 12.
července 2019]. Dostupné z: http://alkut.cz/edice_cd /cd9_prilohy_e-projekt_2010/pdf/
zaverecna_ zprava_2010.pdf
MALÝ, J., 2014. Konkurenceschopnost: problémy jejího měření a důsledky její rozdílné
úrovně mezi zeměmi EU. [online]. [vid. 17. července 2019]. Dostupné z: http://www.eu-
vyzkum.eu/pdf/seminar_konference_10/Maly_OPVK_10.pdf
MARTIN, R., 2003. A Study on the Factors of Regional Competitiveness. A Final Report
for the European Commision - DG Regional Policy [online]. Cambridge: University of
Cambridge [vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
https://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docgener/studies/pdf/3cr/competitiveness.pd
f
MATOUŠKOVÁ, Z., 2000. Konkurenceschopnost regionů. Deník veřejné správy [online].
25. července 2000 [vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=57270
PORTER, M. and CH. H. M. KETELS, 2003. UK Competitiveness: Moving to the next
Stage [online]. Institute of Strategy and Competitiveness, Harvard University [vid. 22.
července 2019]. Dostupné z:
https://www.researchgate.net/publication/238513657_UK_Competitiveness_Moving_to_t
he_Next_Stage
SLOVÁČKOVÁ, Z., P. HORÁKOVÁ a D. RENDOŠ, 2014. Průvodce personální psychologií
[online]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity [vid. 4. listopadu
2019]. Dostupné z: https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js14/pers_psych/web/pages/11-
vzdelavani-dospelych.html
STIGLER, J. G., 2012. The Xistence of X-Efficiency [online]. USA: American Economic
Association. The American Economic Review, Vol. 66, pp. 213-216. [vid. 22. července
2019]. Dostupné z:
https://pdfs.semanticscholar.org/7d42/fbb9ccf234fd4e67ad36131f1984f02ae525.pdf
ŠIMÁČKOVÁ, K. a B. PUCHÝŘ, 2013. Faktory působící na konkurenční schopnost
regiónu (Moravskoslezský kraj). [online]. [vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
105
http://www.conference-
cm.com/podklady/history4/Prispevky/prispevek_Simackova_Puchyr_VUT.pdf
VITURKA, M., 2007. Konkurenceschopnost regionů a možnosti jejího hodnocení [online].
Brno: Masarykova univerzita [vid. 12. července 2019]. Dostupné z:
https://www.researchgate.net/publication/290907882_Konkurenceschopnost_regionu_a_
moznosti_jejiho_hodnoceni
WOKOUN, R., 2010. Regionální konkurenceschopnost: teorie a přístupy [online]. In:
XIII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Praha: Vysoká škola ekonomická
[vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
https://www.econ.muni.cz/do/1456/soubory/katedry/kres/4884317/14318877/Wokoun.pd
f
ZEZŮLKOVÁ, M., 2018. Konkurenceschopnost měst. Ministerstvo pro místní rozvoj
[online]. 19. dubna 2018 [vid. 22. července 2019]. Dostupné z:
https://www.mmr.cz/getmedia/f51efed5-850a-4382-85a3-
0c01eb201655/PS_25_Konkorenceschopnost_mest_Zezulkova.pdf.aspx?ext=.pdf
ŽÍTEK, V., 2008. Hodnocení regionální inovační výkonnosti. In: 5. mezinárodní konference
o vývoji ekonomických teorií a politiky. Bilbao: Baskická univerzita, s. 1-21. Dostupné
z: http://docplayer.cz/80457263-Hodnoceni-inovacni-vykonnosti-regionu-
vladimir-zitek.html
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
106
SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY
První kapitola seznámila čtenáře se základními přístupy k vymezení konkurenceschopnosti.
V rámci vymezení jsme pak konkurenceschopnost rozdělili na tradiční východiska
M. Porterem a na východiska novodobá, která jsou definovaná Evropskou komisí.
V další části jsme představili, které instituce se zabývají měřením a hodnocením
konkurenceschopnosti ve světě a v ČR. V závěru první kapitoly byla pozornost zaměřena
na vztah globalizace a konkurenceschopnosti.
Ve druhé kapitole byla charakterizována dokonalá a nedokonalá tržní struktura.
V rámci nedokonalé tržní struktury byl popsán monopol, oligopol a monopolistická konkurence
z pohledu cenové a necenové konkurence. Ve významu pochopení firemní konkurenceschopnosti
byly podrobně charakterizovány jednotlivé prvky, které mají bezprostřední
vliv na růst tržní úspěšnosti těchto tržních struktur. Dále byla druhá kapitola věnována
vysvětlení významu klastru pro zvyšování konkurenceschopnosti firem.
Třetí kapitola obrací pozornost čtenáře na podstatu regionální konkurenceschopnosti.
Byly zde vysvětleny způsoby hodnocení regionální konkurenceschopnosti včetně cíle
tohoto hodnocení. Zvláštní pozornost byla věnována konkurenceschopnosti měst a obcí a
příčiny konkurence mezi městy a obcemi, včetně základních faktorů regionální konkurenceschopnosti.
Podstatným momentem je v případě regionální konkurenceschopnosti její
pyramidový model. K pochopení významu regionální konkurenceschopnosti má pak nezastupitelnou
úlohu její kapacita obsahující teorii komparativní výhody, Porterův koncept
konkurenční výhody a Leibensteinovu teorii X-neefektivnosti.
Čtvrtá kapitola je orientována na národní konkurenceschopnost. Zde je potřeba znovu
připomenout, že národní konkurenceschopnost je odrazem konkurenceschopnosti pocházející
z regionů. Jdeme tedy cestou zespoda nahoru. Podobně jako v případě regionální
konkurenceschopnosti, je i v tomto případě důležitá pilířová konstrukce celého systému
hodnocení. Významným doporučením pak v tomto případě může být 10 zlatých pravidel
konkurenceschopnosti v podání S. Garelliho, která svým pojetím mají jednoznačně nadčasový
charakter. Zatímco se hodnocení ČR ze strany Evropské komise příliš nemění,
v mnoha oblastech se ČR posunula.
V páté kapitole byl popsán koncept měření konkurenceschopnosti prostřednictvím mezinárodních
organizací. Významnou úlohu v tomto ohledu sehrávají dvě instituce – Světové
ekonomické fórum (WEF) a Institut pro rozvoj managementu (IMD), které pravidelně
zveřejňují své žebříčky národního hodnocení. Kromě těchto organizací existují ještě
další subjekty, které z určité perspektivy konkurenceschopnost hodnotí, a to převážně na
národní úrovni. Nesmíme však také zapomenout, co tato hodnocení následně ovlivňují.
Šestá kapitola upozorňuje čtenáře na důležitost inovací pro dlouhodobé zvyšování
konkurenceschopnosti. V tomto smyslu byly popsány jednotlivé typy inovací a jejich de-
Jan Nevima - Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
107
finiční znaky. V návaznosti pak také inovační proces, cyklus a inovační modely. Důležitou
roli pro zvyšování společenské potřebnosti představují sociální inovace a v nich vysoký
potenciál lidského a intelektuálního kapitálu.
Sedmá kapitola pojednává o úzké korelaci mezi konceptem (trvale) udržitelného rozvoje
a konkurenceschopností. Je to dáno tím, že při hledání zdrojů konkurenceschopnosti
hledáme něco, co zajistí její udržitelnost, a ukáže nám možné cesty pro její další zvyšování.
V této kapitole byly představeny cíle, principy a pilíře udržitelného rozvoje – ekonomický,
sociální a environmentální pilíř. Kapitola je pak uzavřena vytyčenými cíli udržitelného
rozvoje podle OSN do roku 2030.
108
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON
Čas potřebný ke studiu Cíle kapitoly
Klíčová slova Nezapomeňte na odpočinek
Průvodce studiem Průvodce textem
Rychlý náhled Shrnutí
Tutoriály Definice
K zapamatování Případová studie
Řešená úloha Věta
Kontrolní otázka Korespondenční úkol
Odpovědi Otázky
Samostatný úkol Další zdroje
Pro zájemce Úkol k zamyšlení
Název: Konkurenceschopnost v globalizované ekonomice
Autor: Jan Nevima
Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
Určeno: studentům SU OPF Karviná
Počet stran: 108
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.