PROCES TVORBY
HOSPODÁŘSKÉ
POLITIKY Teorie hospodářské
politiky
Prezentace č. 6
Obsah prezentace
2
1. Vymezení pojmu
2. Metody ovlivňování realizace hospodářské politiky
3. Konsensus a možnosti jeho dosahování
4. Proces vyjednávání
5. Kompromis
6. Náklady dosažení konsensu (kompromisu)
Proces tvorby hospodářské politiky
3
• Za tvorbu hospodářské politiky v podmínkách parlamentní
demokracie odpovídá parlament a vláda, ale skutečnými tvůrci
jsou politické strany.
• Vliv mají také různé zájmové svazy a skupiny, lobby a neziskové
organizace.
• Nejčastěji užívané metody ovlivňování realizace hospodářské
politiky:
 neformální, neinstitucionalizované ovlivňování (osobní
kontakty),
 formální, institucionalizované ovlivňování (představitelé
zájmové organizace jsou členy určité politické strany),
Konsensus
4
• Základním předpokladem pro přijetí jakéhokoliv rozhodnutí pro
tvorbu hospodářské politiky je shoda (konsensus) aktérů HP.
• Konsensus je možno použít, jestliže:
 je dostatek času na rozhodování,
 pro úspěšný výsledek je nutná podpora všech zúčastněných
stran.
• Při dosahování konsensu je třeba:
 správně identifikovat rozhodnutí, které je potřeba přijmout,
nebo problém, který je potřeba vyřešit
 jasně identifikovat svůj postoj k řešení problému
• dobře vysvětlit svůj názor tak, aby ostatní účastníci mohli pochopit
Konsensus
5
• Při dosahování konsensu je třeba:
 dobře vysvětlit svůj názor tak, aby ostatní účastníci mohli pochopit
pohnutky, které k tomuto názoru vedou
 pozorně naslouchat názorům a pocitům ostatních
 být připraven upravit svůj postoj na základě informací a porozumění
argumentům
 vyhnout se výsledku vítěz-poražený, odlišnost postojů má svou cenu
 změnit navrhované řešení tak, aby jej mohli ostatní podpořit,
nepokoušet se měnit mysl
 uvědomit si, že dosažení konsensu je obtížné
 není možné, aby byl proces hledání konsensu narušován jedinou
stranou, která je proti a zároveň není schopná navrhnout alternativu,
která může být ostatními akceptovaná
Proces vyjednávání
6
• Pro vyjednávání vždy platí, že jeho průběh a výsledky ovlivňují tři
základní parametry – moc, informace a čas.
• Výchozí pozice v procesu vyjednávání. Na počátku jednání mají
vyjednávací strany určité postavení, moc a váhu
• V průběhu jednání se tato pozice mění – může se měnit samotná
moc a to i pod vlivem informací a času, které mají vyjednávací
strany k dispozici.
• Informace se týkají vlastních zájmů a cílů, jejich změn, jejich
důležitosti a důsledků, které by mohlo mít jejich prosazení nebo
obětování.
Proces vyjednávání
7
• Čas (časový termín), ve kterém by se mělo shody dosáhnout, je:
dán objektivně zvenčí, nebo ho mohou vyjednávací strany svým
jednáním ovlivnit.
• Každá ze stran uplatňuje během vyjednávání svou strategii a
taktiku a jednání končí v okamžiku, kdy se podaří sladit zájmy
jednajících stran.
• Zkoumání procesu vyjednávání, jeho vyhodnocování a hledání
zákonitostí a metod je aktuálním předmětem výzkumu řady
společenských věd – teorie her pro potřeby psychologie,
sociologie, business science (joint venture nebo vyjednávání s
odbory, teorie řízení a teorie veřejné volby pro potřeby politické
ekonomie a politologie)
Kompromis
8
• Není-li možno dosáhnout konsensu, pak v procesu vyjednávání je
jedinou metodou společné tvorby záměrů hospodářské politiky
uzavření kompromisu (druhé nejlepší řešení).
• Kompromis neznamená optimální způsob řešení sporů, neboť ve
skutečnosti představuje ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné
z vyjednávajících stran.
Vytvoření konsensu (kompromisu)
9
• Vytvoření konsensu (kompromisu) v hospodářské politice závisí na těchto
skutečnostech:
 ve společnosti musí existovat minimální míra pospolitosti
 ideologicky podmíněná rigidita hodnotových představ a zájmů
činí tvorbu konsensu (kompromisu) nemožnou,
 mechanismus vyjednávání a dohody může fungovat jen tehdy,
pokud daná společnost je přístupná k diskusi a ke kompromisům,
 ve společnosti existují vedoucí osobnosti, které navrženou
koncepci hospodářské politiky formulují a prezentují,
 institucionalizace procesů informací, komunikací, diskuse,
vyjednávání, hlasování a koordinace vytvoření konsensu resp.
kompromisu výrazně napomáhají.
Náklady konsensu (kompromisu)
10
• S nákladovou analýzou souhlasu přišli v rámci rozvoje teorie veřejné
volby představitelé tzv. chicagské školy
• Náklady na dosažení konsensu (kompromisu) můžeme rozdělit na:
 Externí
 Interní (náklad souhlasu)
• Externí náklady
 Vznikají těm, kteří nejsou schopni samotné jednání ovlivnit
 Tyto náklady ponesou všichni, aniž by se účastnili hlasování
 S rostoucím počtem hlasujících klesají
• Interní náklady
 Jsou to náklady spojené s realizací rozhodnutí ale také s
vyjednáváním
 S rostoucím počtem hlasujících rostou
Děkuji za pozornost a přeji hezký den
☺
11