EVROPSKÁ UNIE Evropské strukturální a investiční fondy Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLADE2E A TĚLOVÝCHOVY Název projektu Rozvoj vzdělávání na Slezské univerzitě v Opavě Registrační číslo projektu CZ.02.2.69/0.0./0.0/16_015/0002400 Multikulturní aspekty sociální péče Distanční studijní text Lubomír Nenička Karviná 2019 SLEZSKÁ UNIVERZITA OBCHODNĚ PODNIKATELSKÁ FAKULTA V KARVINÉ Obor: Klíčová slova: Anotace: Sociální politika, sociologie, sociální antropologie, historie, etnológie Kultura, multikulturalismus, sociální péče, migrace Cílem studijní opory ukázat vazbu kulturních rozdílů, migrace a sociální politiky. Studijní opora se zaměří na pochopení mezikulturních rozdílů jednotlivých sociálních skupin. Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné Autor: Mgr. Lubomír Nenička, Ph. D. Recenzenti: doc. Ing. Eva Sikorová, CSc. Mgr. Ivona Buryová, Ph.D. ISBN 978-80-7510-363-5 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče Obsah ÚVODEM............................................................................................................................5 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY...........................................................................6 1 SOCIÁLNÍ PÉČE A KULTURA................................................................................7 1.1 Sociální péče a její podoby v ČR..........................................................................8 1.2 Kultura - j ej í poj etí a význam...............................................................................9 1.3 Různost kultur a jejich charakteristiky................................................................10 2 MULTIKULTURALISMUS A JEHO PROMĚNY..................................................16 2.1 Definice multikulturalismu a jeho typy...............................................................16 2.2 Vznik a vývoj multikulturní politiky...................................................................18 2.3 Kritika multikulturalismu....................................................................................19 3 TEORETICKÉ ASPEKTY MIGRACE....................................................................23 3.1 Základní pojmy související s migrací.................................................................24 3.2 Teorie a typy migrace..........................................................................................26 3.3 Migrační politika a integrace imigrantů..............................................................29 4 FENOMÉN MIGRACE V MINULOSTI EVROPY A ČESKÝCH ZEMÍ..............33 4.1 Migrace v proměnách dějin.................................................................................34 4.2 Ekonomická imigrace v 19. a 20. století.............................................................35 4.3 Migrace v meziválečném období........................................................................36 5 MIGRACE V EVROPĚ OD II. SVĚTOVÉ VÁLKY PO SOUČASNOST..............41 5.1 Migrace v Evropě po II. světové válce................................................................42 5.2 Změny migrační politiky od 70. let 20. století....................................................44 5.3 Přistěhovalectví a dopady změn v islámském světě............................................45 6 MIGRAČNÍ POLITIKA NA ÚROVNI EVROPSKÉ UNIE....................................50 6.1 Formování společné migrační a azylové politiky EU.........................................50 6.2 Nové tendence v migrační a azylové politice po roce 2000................................52 6.3 Politika EU v době tzv. migrační krize...............................................................53 7 MIGRACE A ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1918-1989.................................59 7.1 Národnostní vývoj a imigrační politika meziválečného Československa...........60 7.2 Migrace a změny národnostní struktury v letech 1938-1948..............................62 7.3 Migrace v době komunistického režimu.............................................................64 3 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 8 PROMĚNY ČESKÉ MIGRAČNÍ POLITIKY OD 90. LET 20. STOLETÍ.............68 8.1 Migrace a Česká republika - situace v 90. letech...............................................69 8.2 Migrační politika a vstup do EU.........................................................................71 8.3 Nové tendence v migrační politice ČR (2008-2018)..........................................74 9 INTEGRACE CIZINCŮ A INTEGRAČNÍ POLITIKA V ČR.................................79 9.1 Podmínky pro integraci cizinců v ČR.................................................................80 9.2 Vybrané aspekty integrace..................................................................................83 9.3 Integrace cizinců a sociální systém ČR...............................................................86 10 HLAVNÍ SKUPINY CIZINCŮ A PŘÍSLUŠNÍKŮ NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN V ČR..................................................................................................................................90 10.1 Slováci v ČR....................................................................................................91 10.2 Ukrajinci v ČR.................................................................................................94 10.3 Vietnamci v ČR...............................................................................................97 11 DALŠÍ SKUPINY CIZINCŮ A NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČR...................104 11.1 Národnostní menšiny a cizinci z evropských zemí.......................................105 11.2 Cizinci ze zemí Východní Asie.....................................................................107 11.3 Cizinci z muslimských zemí..........................................................................109 12 ROMSKÉ ETNIKUM A JEHO SPECIFIKA..........................................................112 12.1 Charakteristika romského etnika...................................................................113 12.2 Historie Romů v českých zemích..................................................................115 12.3 Romové v ČR a jejich specifika....................................................................121 13 MULTIKULTURNÍ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PÉČI V ČR.................................125 13.1 Multikulturní výchova a její podoby v ČR....................................................126 13.2 Kulturně kompetentní péče............................................................................129 13.3 Specifika sociální práce s cizinci a příslušníky etnických menšin v ČR.......131 LITERATURA................................................................................................................134 SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.......................................................................................138 PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................139 4 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče ÚVODEM Postupující globalizace sebou nese stále častější zkušenost s kulturní rozmanitostí, která se týká ve větší míře i zemí střední Evropy, včetně České republiky. Předkládaná studijní opora ke kurzu Multikulturní aspekty sociální péče pojednává o různých podobách kulturní rozmanitosti ve vztahu k sociální péči. Jejím cílem je ukázat vazbu kulturních rozdílů, migrace a sociální politiky. Studijní opora se zaměří na pochopení mezikulturních rozdílů jednotlivých sociálních skupin, kterými se bude zabývat na evropské úrovni i v konkrétních poměrech České republiky. Téma studijní opory má interdisciplinární charakter. Budou zde zprostředkovány poznatky ze sociální politiky, sociální antropologie, sociologie, historie, etnografie či ekonomie. V textu budou kombinovány teoreticky pojaté kapitoly s částmi, které budou mít částečně praktický ráz vztahující se k situaci v ČR. Studijní opora vychází z relevantní odborné literatury, cituje příslušné právní normy, užívá rovněž vybraných úředních dokumentů, informací z webových portálů národních i evropských institucí, výzkumných zpráv i statistických materiálů. Nahlíží tak danou problematiku z různých perspektiv a odkazuje také k dalším zdrojům informací, které lze při studiu využít. Text má formát distanční studijní opory a proto obsahuje řadu pomocných distančních prvků, které poukazují na nej důležitější části jednotlivých kapitol, zahrnují testové otázky i dílčí shrnutí, a měly by tak přispět k usnadnění Vašeho studia. 5 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Studijní materiál ke kurzu Multikulturní aspekty sociální péče je členěn do třinácti kapitol, které pojednávají o jednotlivých tématech souvisejících s danou problematikou v obecné i konkrétnější rovině. Úvodní kapitoly představí hlavní pojmy, které budou v textu dále používány, a také k nim se vztahující teoretické koncepty. Vymezeny tak budou pojmy sociální péče, kultura, multikulturalismus. Značná pozornost v této opoře bude věnována problematice migrace, a proto budou v příslušné kapitole definovány základní pojmy z této oblasti. Další kapitoly už budou zaměřeny konkrétněji na proměny migrace a migračních politiky v minulosti s důrazem na jejich vývoj ve 20. století. Zvláštní prostor zde dostane líčení migrace v Evropě v druhé polovině 20. století a společné migrační politiky na úrovni Evropské unie. Další kapitoly podrobně přiblíží migrační vývoj v Československu, respektive v České republice od 90. let 20. století po současnost. Poté budou v několika kapitolách představeny hlavní etnické a národnostní skupiny v ČR a jejich sociokulturní specifika. Závěrečná kapitola se zaměří na kulturní aspekty sociální péče, které přiblíží na příkladech sociální práce s vybranými sociokulturními skupinami v ČR. 6 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 1 SOCIÁLNÍ PÉČE A KULTURA rychl ý náhled kapitol y Úvodní kapitola se zaměří na vazbu sociální péče a kultury. V první části budou připomenuty základní pojmy a teoretické souvislosti z oblasti sociální péče. Další části první kapitoly konkrétně přiblíží různá pojetí kultury a měnící se přístupy k jejímu vymezování. Budou představeny vybrané termíny, které jsou užívány v souvislosti s různými kulturami a vztahy mezi nimi. Zvláštní pozornost bude věnována tzv. kulturním dimenzím, které lze také aplikovat v rámci sociální péče. cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • vysvětlit základní pojmy související se sociální péčí • charakterizovat systém sociálních služeb v ČR • vymezit termín kultura a j eho původ • charakterizovat hlavní pojmy týkající se vztahů mezi různými kulturami • vysvětlit podstatu jednotlivých dimenzí národních kultur čas potřebný ke studiu Q)\ Celkový čas doporučený k prostudování kapitoly je 2 hodiny. Doba potřebná pro studium jednotlivých kapitol je samozřejmě individuální a bude ovlivněna také Vašimi předchozími znalostmi dané problematiky i zájmem o jednotlivá témata. klíčová slova kapitoly Sociální péče, sociální služby, sociální péče, kultura, kulturní dimenze, interkulturní komunikace. 7 Sociální péče a kultura 1.1 Sociální péče a její podoby v ČR Úvodní podkapitola představí základní charakteristiky sociální péče a související pojmy, které zde budou přiblíženy primárně v českém kontextu. Sociální péče lze v obecném pojetí chápat jako péči o sociálně potřebné. V případě České republiky je sociální péče definována jako část sociální ochrany, která je poskytována sociálně potřebným mimo rámec sociálního pojištění a státní sociální podpory. V tomto pojetí může být chápána jako „nej-starší forma veřejné sociální solidarity" (Tomeš, 2011, s. 232). Termín sociální péče byl tradičně součástí českého právního řádu. Se stejným významem se však prosazuje také označení „sociální pomoc", která může být poskytována ve dvou základních formách -v podobě sociálních dávek a sociálních služeb (Kahoun, 2009, s. 29). Samotný systém sociálního zabezpečení v ČR stojí na několika základních pilířích: • Systém sociálního pojištění (zdravotní a sociální) • Systém státní sociální podpory (např. rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení, přídavky na dítě) • Systém sociální pomoci (dávky v hmotné nouzi, dávky sociální péče) Vzhledem k zaměření této studijní opory budou v této úvodní části představeny legislativní vymezení vybraných oblastí sociální politiky a sociální péče. Jednou z těchto oblastí jsou sociální služby. V ČR definuje sociální služby, jejich cíle, typy a druhy Zákon č. 108/2006 o sociálních službách. Zde jsou sociální služby definovány jako „činnost či soubor činností zajištujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění či prevence sociálního vyloučení" Sociální služby jsou podle uvedeného zákona poskytovány také vybraným skupinám cizích státních příslušníků, jak bude konkrétně popsáno v příslušné části kapitoly 5. Jedním ze způsobů zajišťování sociálních služeb ze strany státu je příspěvek na péči, na nějž má nárok osoba vyžadující v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pomoc jiné fyzické osoby. Zákon také vymezuje základní druhy sociálních služeb, které zahrnují: • Sociální poradenství • Služby sociální péče • Služby sociální prevence Citovaný zákon také definuje formy poskytování sociálních služeb, mezi něž patří služby pobytové, ambulantní (uživatel služeb za nimi dochází) a terénní (jsou poskytovány v přirozeném sociálním prostředí uživatele). Mezi základní zařízení nabízející sociální služby patří centra denních služeb, denní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, azylové domy, noclehárny, sociální poradny či sociálně terapeutické dílny. Jednotlivé druhy sociálních služeb jsou v uvedeném zákoně podrobněji charakterizovány. Konkrétně sociální poradenství je rozdělováno na základní (zaměřené na řešení nepříznivé sociální situace) a odborné (zaměřené na potřeby a problémy různých sociálních skupin). Služby sociální péče mají přispět k zajištění fyzické a psychické soběstačnosti jejich uživatelů a mají podpořit jejich zapojení do běžného života společnosti. Mezi tyto typy sociálních služeb jsou zahrnovány pečovatelské služby, 8 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče centra denních služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením či domovy pro seniory. Služby sociální prevence mají bránit sociálnímu vyloučení osob, ohrožených krizovými situacemi i životními návyky či způsobem života. Dalším cílem tohoto druhu služeb je ochrana společnosti „před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů." Mezi konkrétní preventivně zaměřené služby jsou řazeny raná péče, tlumočnické služby, azylové domy, sociálně terapeutické dílny či terénní programy. S poskytováním sociálních služeb je úzce spojena sociální práce. Také v tomto případě existují různé definice, které akcentují různé aspekty tohoto pojmu. Obecně lze sociální práci vymezit j ako „praktickou činnost i společenskovědní disciplínu, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů" (Šámal ová a Tomeš, 2018, s. 109). V rámci pomáhajících profesí má sociální práce výjimečnou pozici, protože na rozdíl od nich k situaci klientů přistupuje komplexně. V případě ČR je sociální práce regulována citovaným zákonem o sociálních službách, který vymezuje činnosti sociálního pracovníka a také předpoklady pro výkon povolání včetně odborné způsobilosti. Podle § 109 zmíněného zákona má sociální pracovník vykonávat sociální šetření a zajišťuje sociální agendu, která zahrnuje mj. „řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče ". K činnostem sociálního pracovníka patří také zjišťování potřeb obyvatel obcí a krajů a koordinace poskytování sociálních služeb. 1.2 Kultura - její pojetí a význam Pro pochopení vlivu kulturních specifik v sociální sféře je nejprve nutno vymezit samotný pojem kultura. V obecném povědomí je termín kultura často používán v úzkém pojetí v souvislosti s uměleckou činností, ve skutečnosti jde o označení s daleko širším dosahem. Kulturu lze definovat různými způsoby. Autor koncepce získávání kulturních kompetencí Lany Purnell kulturu charakterizuj e j ako „souhrn vzorců chování, umění, víry, hodnot, zvyků, životního stylu a všech produktů lidské práce a myšlení, který je předáván v procesu socializace. "(Tóthová, 2012, s. 16). Kulturu j e možno definovat také j ako „souhrn životních forem, hodnotových představ a životních podmínek obyvatel na časově a prostorově vymezeném úseku." (Zelenková, 2014, s. 7). V tomto pojetí je tedy kultura chápána jako souhrnné pojmenování různých způsobů myšlení, cítění a jednání (Hofstede, 2001, s. 14). Samotný termín kultura má latinský původ a jeho počátky sahají do období antiky. Pojem se odvozuje od latinského slova „colere", které lze překládat jako obdělávat, kultivovat či obyd-lovat (Soukup, 2011, s. 37). Jako první uvedený termín začal používat římský filozof a politik Marcus Tullius Cicero (106-43 př. Kr.), který ve svém díle Tuskulské hovory označil filozofii za kulturu (pěstění) ducha a j eho zásluhou se tak začalo prosazovat ztotožňování kultury s lidskou vzdělaností. Antické pojetí kultury bylo dále rozvíjeno po nástupu renesance a humanismu. Změnu při vymezování kultury přinesl v 17. století německý historik a právník Samuel von Pu-lendorf, který tento termín začal užívat poprvé samostatně bez spojení s dalšími pojmy. Pu-lendorf kulturou označoval všechny výtvory lidské společnosti, j ako j sou instituce, jazyky, věda, morálka, zvyky, odívání či bydlení. Kulturou se v dalších staletích zabývaly nově se vytvářející vědy jako etnografie a antropologie. (Vodákova et al., 2000, s. 85-87). 9 Sociální péče a kultura V 19. století pojem kultura nově formálně definoval britský antropolog Edward Burnett Tylor, jenž byl ovlivněn německými učenci a termín kultura převzal právě z německé jazykové oblasti. Tylor ve svém díle Primitivní kultura (1871) formuloval následující antropologickou definici: „ Kultura neboli civilizace, chápaná ve svém nejširším etnografickém významu, je komplexní celek, který zahrnuje znalosti, víru, umění, mravy, právo, obyčeje a všechny další schopnosti a zvyky osvojené člověkem jako členem společnosti'' (Soukup, 2011, s. 38-39). Tylorovo pojetí kultury se postupně prosadilo i v dalších zemích a stalo se obecně přijímaným. V duchu antropologického přístupu může kultura vystupovat v podobě artefaktů (lidských výtvorů), sociokulturních regulativů (hodnot, norem, kulturních vzorců), idejí a institucí organizujících lidské chování (Vodákova et al., 2000, s. 89). | V I k zapamatování Moderní vymezení kultury pochází z 19. století a zahrnuje lidské výtvory, hodnoty, normy, ideje a instituce organizující lidské chování. Jak připomíná holandský odborník na kulturní rozdíly Geert Hofstede (2007) kultura je osvojována učením a je dána sociálním prostředím. Podle stejného autora lze charakterizovat čtyři základní projevy kultury, jimiž jsou symboly, hrdinové, rituály a hodnoty. První z nich - symboly - představují nej povrchnej ší vrstvu kultury, která může mít podobu slov, gest, obrazů či předmětů. Symboly se mohou v čase často měnit a také bývají hojně napodobovány. Za hrdiny jsou považovány žijící, zesnulé i vymyšlené osoby, vykazující charakteristiky v dané kultuře ceněné. Dalším projevem kultury jsou rituály jako kolektivní činnosti bez věcného obsahu, které jsou považovány za společensky významné. Patří mezi ně např. způsoby zdravení, různé ceremonie, slavnosti či projevy uznání. Poslední z uvedených projevů - hodnoty - označuje Hofstede za jádro kultury, které se vztahuje k rozlišování protikladů zlého a dobrého, bezpečného a nebezpečného, zakázaného a povoleného, přirozeného a nepřirozeného či racionálního a iracionálního. Při charakterizování kultury se užívá také metafora ledovce. Jeho viditelnou částí „nad vodou" představují symboly, hrdiny a rituály dané kultury, skrytá zůstává větší část „ledovce", symbolizující její hodnoty či normy (Kutnohorská, 2013, s. 23). 1.3 Různost kultur a jejich charakteristiky Představa jediné univerzální kultury je obtížně udržitelná při existenci rozdílných hodnot, norem, typů myšlení i chování, zvyků a rituálů. Tato různost je dána odlišností historického vývoje a působením řady faktorů (politických, ekonomických, sociálních, geografických, klimatických apod.), které se přitom uplatňovaly. Vztahy mezi různými kulturami můžou mít podobu vzájemného ovlivňování, prolínání nebo mají nepřátelský a konfliktní charakter. Povahy vztahů mezi kulturami se týkají následující pojmy. Prvním z nich je akulturace, která označuje přejímání prvků jiných kultur jednotlivci či skupinami. Naproti 10 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče tomu proces včlenění do cizí kultury nese název enkulturace. Tyto procesy často komplikují kulturní stereotypy jako schématické názory na určité skupiny, na jejichž základě jsou také posuzováni jej ich jednotliví příslušníci (Zeleníková, 2014). Setkání s jinou kulturou nezřídka provází tzv. kulturní šok jako bezprostřední reakce na kulturní odlišnosti, která má ráz psychologické dezorientace vycházející ze špatného pochopení cizí kultury. Zpravidla se vymezují čtyři fáze kulturního šoku (Bejček, 2016, s. 57): • Nadšení - projevuje se bezprostředně do jiné země a bývá projevem euforie z povrchně vnímané odlišnosti. • Frustrace - představuje určité vystřízlivění z prvotního nadšení, které se dostavuje psychického vyčerpání z přemíry odlišnosti. Projevuje se rostoucí kritikou odlišných kulturních specifik a může vést až k rozhodnutí vrátit se do země původu. • Přizpůsobení - nastává po uplynutí určité doby, jejíž délka bývá individuální. Delší pobyt v jiné zemi pomáhá rozvíjet komunikaci s místními obyvateli a vede k hlubšímu poznání jejich kultury a jejímu osvojení si. • Návrat - vztahuje se k možným obtížím při zpětné adaptaci na domovské prostředí, které může být v důsledku dlouhodobého pobytu v jiné zemi vnímáno s odstupem či přímo kriticky. definice Akulturace - přejímání prvků odlišné kultury jednotlivci či skupinami Enkulturace - proces včlenění do jiné kultury Kulturní stereotypy - schématické názory na určité skupiny, na jejichž základě jsou také posuzováni jejich jednotliví příslušníci Kulturní šok - bezprostřední reakce na odlišnost jiné kultury Ke vztahům mezi různými kulturami patří také interkulturní komunikace. Tento pojem lze charakterizovat jako komunikaci mezi příslušníky odlišných kultur, která je touto odlišností zásadně ovlivněna (Bejček, 2016, s. 101). Také interkulturní komunikaci lze ovšem vymezovat různými způsoby. Lze ji chápat jako proces verbálního a neverbálního sdělování, jako vědeckou teorii i jako vzdělávací a podpůrné aktivity orientované na praxi. Přesnější definice interkulturní komunikaci označuj e j ako „procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž komunikujícími partnery příslušníci jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství" (Průcha, 2010, s. 13,16). Právě interkulturní komunikace hraje klíčovou roli v procesu akulturace. Na komunikaci mezi příslušníky různých kultur mohou působit odlišnosti jazyků komunikujících stran, či existence tzv. zprostředkovacího jazyka (nejtypičtěji angličtiny) a míra odlišnosti jednotlivých kultur. 11 Sociální péče a kultura Jednotlivé kultury jsou charakterizovány na základě různých klasifikačních znaků, které definují jejich osobitost. Autorem jedné z nejznámějších a nejvlivnějších klasifikací je už citovaný Geert Hofstede. Tento holandský autor ve své knize Culture Consequences z roku 1980 vymezil pět základních dimenzí národních kultur. Jako kulturní dimenzi Hofstede definoval takový aspekt kultury, který je měřitelný ve vztahu k jiným kulturám. Jednotlivé dimenze vyvodil z výzkumu, který provedl v roce 1974 mezi zaměstnanci poboček firmy IBM. Výzkumu se účastnili zaměstnanci z více než 50 zemí světa, kteří se odlišovali pouze národnostmi. Z jejich odpovědí vyplývaly kulturní rozdíly, typické pro jednotlivé národnosti. Hofstede definoval nejprve čtyři základní témata, kde byly tyto rozdíly patrné. Označil je jako vzdálenost moci, kolektivismus versus individualismus, fe-minita versus maskulinita a vyhýbání se nejistotě. Později byla na základě dalšího výzkumu - tzv. Čínského dotazníku hodnot - identifikována pátá dimenze, která byla nazvána dlouhodobá a krátkodobá orientace. další zdroje Podrobnější představení jednotlivých dimenzí národních kultur a dalších souvislostí viz HOFSTEDE, G., 2007. Kultury a organizace. Software lidské mysli. Praha: Linde. ISBN 978-80-86131-70-2. První z uvedených dimenzí - vzdálenost moci - vymezuje Hofstede (2007, s. 45) následovně: „Vzdálenost moci lze definovat jako rozsah, v němž méně mocní členové institucí a organizací v dané zemi předpokládají a přijímají skutečnost, že moc je rozdělována nerovně." Pro kultury s velkou vzdáleností moci je typické výrazně hierarchické uspořádání, nerovnost v společenských vztazích, jež se projevuje např. silnou autoritou rodičů vůči dětem, učitelů vůči studentům, nadřízených vůči podřízeným apod. Naopak země s malou vzdáleností moci charakterizují neformálnost vztahů a větší rovnost mezi různými skupinami. Příčiny rozdílů ve vzdálenosti moci lze hledat v odlišných historických zkušenostech, klimatických podmínkách a s nimi souvisejícím přírodním bohatstvím či ve velikosti populaci. Větší vzdálenost moci je např. patrná v zemích románské jazykové oblasti či ve státech s čínskou kulturou. V obou případech mohl působit vliv dědictví centralistických impérií, jako byly Římská a Čínská říše. Silný centralismus a hierarchické uspořádání mohl také pomáhat společenstvím, která soupeřila s ostatními o bohaté surovinové zdroje v oblastech s příznivými klimatickými podmínkami. Definice druhé z dimenzí (individualismu versus kolektivismus) zní: „Individualismus přísluší společnostem, v nichžjsou svazky mezi jedinci volné: předpokládá se, že každý se stará sám o sebe a svou nejbližší rodinu. Kolektivismus, jako jeho opak, přináleží ke společnostem, ve kterých jsou lidé od narození po celý život integrováni do silných a soudržných skupin, které je v průběhu jejich životů chrání výměnou za jejich věrnost." (Hofstede, 2007, s. 66). Pro kolektivistické kultury je typická příslušnost k širší rodině, loajalita ke skupině, nadřazenost zájmu celku nad zájmem jednotlivce, rodinné chápání 12 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnance i zvyk orientovat se podle názorů druhých. Komunikaci v kolektivistické kultuře charakterizuje snaha vyhnout se konfrontaci (projevuje se to např. výjimečným užíváním slova „ne", upřednostňováno je zdvořilé a nepřímé odmítnutí). S kolektivistickými kulturami je také spojen pojem „ztratit tvář", který lze vysvětlit jako ztrátu reputace v případě porušení norem či nesplnění společenských očekávání. Individualistické kultury naproti tomu charakteristické příslušností k bezprostřední rodině, nadřazeností zájmů jednotlivce, přímostí, přesností i větší upřímností v komunikaci, stejným přístupem k příslušníkům různých skupin. V zemích s individualistickou kulturou hraje stát slabší roli a převaha ideologie rovnosti nad ideologií rovnosti, jež naopak převažuje v kolektivistických kulturách. Individualismus se prosazoval převážně v industrializovaných a bohatších zemích. Individualistické kultury jsou typičtější pro země nacházející se v chladném pásmu, kde přežití vyžadovalo větší osobní iniciativu a nezávislost. Jako další dimenzi vymezil Hofstede maskulinitu a feminitu. Za maskulinní společnosti označil takové, ve kterých jsou sociální rodové role jasně rozlišeny (tj. od mužů se očekává, že budou průbojní, drsní, a budou se zaměřovat na materiální úspěch, zatímco od žen se očekává, že bude spíše mírné, jemné a orientované na kvalitu života) ". Za femininní společnosti definoval ty společnosti, v nichž „se sociální rodové role překrývají (tj. jak o mužích, tak i o ženách, se předpokládá, že budou nenároční, jemní a orientovaní na kvalitu života" (Hofstede, 2007, s. 97). Typickým rysem maskulinních společností je mj. podpora výkonnosti, konfliktnost, soutěživost, prosazování se, úsilí o plné přizpůsobení (asimilaci) přistěhovalců a také pojetí náboženství, zdůrazňující výsadní postavení mužů. Naproti tomu femininní společnosti charakterizují vyzdvihování rovnoprávnosti, solidarita, snaha řešit konflikty smírnou cestou, větší důraz na mezilidské vztahy, ústup ega, výraznější sekularizace (oslabení vlivu náboženství). Femininní společnosti jsou také zpravidla více pečující a tolerantní (např. vůči přistěhovalcům). Rovněž původ rozdílů mezi femininními a maskulinními společnostmi může souviset s podnebím. Femininní společnosti jsou typičtější v zemích s chladným klimatem v severozápadní Evropě, kde rovné partnerství mezi mužem a ženou ulehčovalo přežití a další populační růst. Lze předpokládat, že v důsledku demografického vývoje a změn povahy práce související s postupující automatizací dojde k postupnému prosazování femininních hodnot (Hofstede, 2007, s. 126-127). Další z dimenzí je vyhýbání se nejistotě a lze ji definovat jako „stupeň, v němž se příslušníci dané kultury cítí ohroženi nejistotou nebo neznámými situacemi (Hofstede, 2007, s. 131). Země se silnějším vyhýbáním se nejistotě se vyznačují větší úzkostí a s ní spojenou expresívností (typická např. výraznější gestikulace a hlasitá mluva). Silnější vyhýbání se nejistotě přináší také větší obavy z cizího, potřebu pevných pravidel, větší důraz na odbornost, tendence ke konzervatismu, pravděpodobnější projevy xenofóbie a agresivního nacionalismu. Společnosti se slabým vyhýbáním se nejistotě naopak charakterizují nižší úzkost a s tím spojené potlačování agrese a emocí na veřejnosti, nechuť k formálním pravidlům, silnější postavení občanů vůči autoritám, vyšší míra občanské angažovanosti a účasti v dobrovolnických organizacích, tendence k liberalismu a menší pravděpodobnost nacionalismu, snaha nevnucovat vlastní víru jiným, ve vědě větší důraz na empirické poznání. 13 Sociální péče a kultura úkol k zamyšlení Zkuste se zamyslet nad tím, jakou pozici by měli v uvedených kulturních dimenzích Češi. Poslední dimenze byla nazvána dlouhodobá versus krátkodobá tendence a její definice zní: „Dlouhodobá orientace spočívá v pěstování ctnosti zaměřených na budoucí odměny, zejména vytrvalosti a šetrnosti. Na opačném pólu krátkodobá orientace spočívá v pěstování ctnosti týkajících se minulosti a současnosti, zejména úcty k tradicím, zachovávání „tváře" a plnění společenských závazků" (Hofstede, 2007, s. 162). Vymezení této dimenze souviselo s dědictvím tzv. konfucianismu. Tak je nazýváno učení, jehož tvůrcem je čínský filozof Kchung Fu-c' (551-479 př. Kr.) - známější pod polatinštěným jménem Konfucius. Mezi typické rysy tohoto filozofického směru lze řadit především důraz na hierarchii ve společenských vztazích a plnění povinnosti, vyplývajících z pevně daného společenského postavení. Konfuciova filozofie se stala později v Číně státním učením a ovlivnila kulturu i dalších východoasijských zemí. k zapamatování Často užívaným nástrojem k určení rozdílů mezi jednotlivými kulturami je pět kulturních dimenzí, které vymezil Geert Hofstede a nazval je: vzdálenost moci, individualismus versus kolektivismus, maskulinita a feminita, vyhýbání se nejistotě a dlouhodobá versus krátkodobá tendence. otázky 1. Mezi základní druhy sociálních služeb v ČR nepatří? a) Sociální poradenství b) Sociální zabezpečení c) Služby sociální péče 2. V j akých podobách může kultura vystupovat? 3. Akulturací j e nazýváno a) Přejímání prvků odlišné kultury jednotlivci či skupinami b) Proces včlenění do jiné kultury c) Vytvoření nové kulturní identity 4. Jaké fáze tzv. kulturního šoku j sou vymezovány? 5. Co charakterizuje kulturní dimenzi „vyhýbání se nejistotě"? 14 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče shrnuti kapitoly První kapitola objasnila základní pojmy a teoretické souvislosti, které se vztahují k tématu předložené studijní opory. Nejprve byl vymezen samotný pojem sociální péče, který lze chápat jako péči o sociálně potřebné. V rámci sociálního systému České republiky je sociální péče definována jako část sociální ochrany, která je poskytována mimo rámec sociálního pojištění a státní sociální podpory. Ty tvoří dva ze tří základních pilířů systému sociálního zabezpečení v ČR-třetím je systém státní sociální pomoci. Součástí sociálního systému jsou také sociální služby, které v případě ČR definuje zákon č. 108/2006 o sociálních službách. Zde jsou také vymezeny základní druhy sociálních služeb a formy jejich poskytování (pobytové, ambulantní a terénní). Dalším souvisejícím pojmem, který bude užíván i v dalším textu, je sociální práce. Tuto oblast sociální péče lze charakterizovat jako praktickou činnost i společenskovědní disciplínu, která má přispívat ke zmírňování či řešení sociálních problémů. V ČR je činnost sociálních pracovníků určena zmíněným zákonem o sociálních službách. Úvodní kapitola se dále zaměřila pojmy spojené s kulturou a jejím chápáním. Nejprve byl představen samotný termín kultura, jež má antický původ a je odvozováno z latinského slova „colere", které lze překládat jako obdělávat, kultivovat či obydlovat. Moderní pojetí pojmu kultura se prosadilo v 19. století, kdy ji britský antropolog Tylor definoval jako komplexní celek, zahrnující znalosti, víru, umění, mravy, právo, obyčeje a zvyky lidí jako členů společnosti. Kultura není vrozená, je získávána učením a odvíjí se od sociálního prostředí. Kultura má různé vrstvy a je vyjadřována různými projevy. Vzhledem k rozdílnosti kulturních projevů jsou rozlišovány různé kultury. Vztahů mezi nimi se týkají pojmy akulturace, enkulturace, kulturní stereotypy či kulturní šok. Jako často užívaný nástroj pro porozumění kulturních rozdílů bylo v kapitole představeno pět základních dimenzí národních kultur: vzdálenost moci, individualismus versus kolektivismus, maskulinita a fe-minita, vyhýbání se nejistotě a dlouhodobá versus krátkodobá tendence. Tyto kulturní dimenze definoval holandský autor Geert Hofstede jako měřitelné aspekty jednotlivých národních kultur. odpovědi 0 1 b, 2 - kultura může vystupovat v podobě lidských výtvorů, hodnot, norem, kulturních vzorců, idejí a institucí organizujících lidské chování, 3 a, 4 - rozlišují se obvykle čtyři fáze: nadšení, frustrace, přizpůsobení a návrat, 5 - podstata této dimenze se týká míry pocitu ohrožení nejistotou nebo neznámými situacemi. 15 Multikulturalismus a jeho proměny 2 MULTIKULTURALISMUS A JEHO PROMĚNY rychlý náhled kapitoly Nový přístup k soužití různých kultur vyjadřuje pojem multikulturalismus, který nese různé významy a podoby. Navzdory tomu je často chápán pouze v úzkém a zjednodušujícím pojetí. Tato kapitola proto představí různé podoby multikulturalisrnu ajejich podstatu. Přiblíží také okolnosti vzniku multikulturní ideologie a politiky, a popíše jejich proměny na příkladu vybraných zemí. Závěrečná část druhé kapitoly připomene kritické výhrady směřované na adresu multikulturalismu a objasní jejich hlavní příčiny. cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • objasnit pojem multikulturalismus • charakterizovat jednotlivé typy multikulturní ideologie • objasnit okolnosti vzniku multikulturní politiky a její vývoj na příkladu vybraných zemí • vysvětlit podstatu kritiky multikulturalismu a její příčiny čas potřebný ke studiu Celkový čas doporučený k prostudování kapitoly je 2 hodiny. klíčová slova kapitoly Multikulturalismus, etnocentrismus, multikulturní politika 2.1 Definice multikulturalismu a jeho typy Multikulturalismus je příklad pojmu, který je různě vymezován a interpretován. Jeho užívání má také silně politický rozměr. V obecném povědomí (zvláště v českém prostředí) je tento termín chápán nezřídka zjednodušeně a v negativních souvislostech jako ideologie, která prosazuje udržování kulturní rozmanitosti. Zjednodušené chápání pojmu multikultu- 16 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče ralismus i jeho nepřesné užívání opomíjí existenci různých prostředí a historických kontextů, v nichž se multikulturalismus zrodil a vyvíjel. Stejně tak přehlíží jeho různorodost a proměny, kterými prošel v souvislosti s vývojem mezinárodní migrace. Počátky multikul-turalismu souvisí se společenskými změnami, kterými prošel západní svět v druhé polovině 20. století. Jak připomínájeden z významných odborníků na danou problematiku kanadský filozof Will Kymlicka (2012, s. 6) multikulturalismus vznikl v 60. letech 20. století jako součást revolučních změn v přístupu k lidským právům, která zahrnovala také respekt k etnické různorodosti. Multikulturalismus je možno vymezovat na různých významových úrovních. Lze je chápat jako pojmenování stavu společnosti, v němž vedle sebe žijí různé kulturní skupiny. V tomto případě má užívání pojmu multikulturalismus neutrální vyznění, jde o prosté konstatování koexistence různých kultur v rámci jedné společnosti. Multikulturalismus je možné také interpretovat jako proces kulturní výměny, v jehož průběhu dochází k vzájemnému ovlivňování kulturních systémů. Podle jiného pojetí může být multikulturalismus také vědeckou teorií, která se zaměřuje na kulturní rozmanitost a zkoumá kulturní rozdíly a jejich roli při adaptaci na různá prostředí. V obecném povědomí je multikulturalismus převážně vnímán (a často kritizován) jako ideologie či politická vize, jejímž cílem je vytvoření pluralitní společnosti, charakterizované soužitím různých sociokulturních skupin, resp. jedinců pocházejících z různých kulturních prostředí. S tímto chápáním multikultura-lismu je úzce spojeno jeho další vymezení, které jej pojímá jako soubor praktických a vzdělávacích strategií a postupů. Jeho cílem je podporou vzájemného respektu a tolerance přispívat k utváření pluralitní společnosti (Jánská et al., 2008, s. 17). definice Multikulturalismus může být vymezován na různých úrovních. Nejčastěji je definován jako ideologie, jejímž cílem je vytvoření kulturně pluralitní společnosti. Z uvedeného výčtu možných chápání multikulturalisrnu je zřejmé, že tento termín lze užívat v různých souvislostech a s různým významem. I ve svém politickém vymezování může mít multikulturalismus různé podoby. Obvykle je rozeznáváno několik různých pojetí multikulturalisrnu jako ideologie (Tóthová, 2012, s. 14): Pluralitní multikulturalismus - v tomto pojetí jsou kulturně odlišné společenství považována za uzavřené komunity, jejichž odlišnost je třeba podporovat a uchovávat. Liberální multikulturalismus - oproti rozdílnostem vyzdvihuje shodné stejné znaky a zdůrazňuje potřebu integrace jednotlivců v občanském společenství rovnoprávných osob. • Kritický multikulturalismus - kulturní odlišnost primárně nevyzdvihuje. Hlavním cílem je v tomto případě náprava nerovností zdůrazněním konceptu solidarity při zachování kulturních odlišností. 17 Multikulturalismus a jeho proměny k zapamatování Jsou rozlišovány tři pojetí multikulturalismu - pluralitní, liberální a kritický. Za protiklad multikulturalismu může být považován etnocentrismus, který vychází z přesvědčení, že vlastní skupina j e středem světa a odlišné skupiny j sou poměřovány a hodnoceny výlučně s odkazem na ni. Pojem vymezil na začátku 20. století americký sociolog William Grahama Sumner. Etnocentrismus bývá označován za univerzálně se objevující projev lidské psychiky, který posiluje vazby uvnitř sociálních společenství. Na základě rozdílnosti intenzity tohoto projevu se rozlišuje etnocentrismus umírněný (tolerantní vůči jiným kulturám) a agresivní (konfliktní vůči jiným kulturám). Samotný termín etnikum vychází ze starořeckého označení pro „národ, kmen či rasu." (Kutnohorská, 2013, s. 18-19). definice Etnocentrismus - označení pro pohled na věci, v němž je vlastní skupina považována za střed všeho a ostatní skupiny jsou poměřovány odkazem na ni. 2.2 Vznik a vývoj multikulturní politiky Jak už bylo řečeno, multikulturalismus se začal rozvíjet v 60. letech 20. století v důsledku prosazování se různých kultur i změn v přístupu vůči lidským právům. V tomto období se začal prosazovat jiný postoj k začleňování imigrantů a příslušníků národnostních či etnických menšin do většinové společnosti. Do té doby běžně užívaný termín asimilace (úplné splynutí s většinovou společností hostitelského státu) získal v té době postupně negativní nádech a místo něj začal být používán pojem integrace (začlenění). V západoevropských státech se o fenoménu multikulturalismu začalo diskutovat v souvislosti s přílivem zahraničních pracovníků rovněž v 60. letech. Vztah ke kulturně odlišným přistěhovalcům v evropských zemích ve srovnání s imigrantskými státy jako USA, Kanada či Austrálie ovlivňovalo odlišné pojetí národní identity. Zatímco v případě imigrantských zemí je chápání národní identity relativně otevřené ke změně, pro Evropu je typičtější zaměření se na minulost a pojímání národa jako historického společenství (Barša, 2003, s. 12-13). Odlišnosti v pojetí národní identity vedly k různému chápání multikulturalismu a jeho prosazování v migrační politice v jednotlivých zemích. V některých zemích se multikulturalismus stal oficiální státní ideologií. Tak tomu bylo konkrétně v Kanadě a Austrálie, které představují typické přistěhovalecké mnoho- 18 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče národnostní státy. Jak připomínají Barša a Baršová (2005), přijetí multikulturalisrnu v uvedených zemích ovlivnil fakt, že na rozdíl od USA postrádaly silný zakladatelský mýtus jako zdroj nové identity. Multikulturní ideologie zde navíc brala v potaz i nároky původního obyvatelstva. Kanada se k multikulturní ideologii začala hlásit na začátku 70. let 20. století a potvrdila to v roce 1988 přijetím zákona o kanadském multikulturalismu. Kanadská národní identita je zde pojímána jako výsledek spojení kultury původních obyvatel a při stěhoval eckých kultur - britské a francouzské. Kulturní, jazyková a etnická rozmanitost je považována za národní dědictví a hlavní pilíř kanadské kolektivní identity. Různost kultur je vyzdvihována jako přínos, který podle tehdejší oficiální politiky pomáhá zvyšovat konkurenceschopnost Kanady (Barša a Baršová, 2005, s. 50). Oficiální státní doktrínou se stal multikulturalismus v první polovině 70. let 20. století také v Austrálii. Pojetí multikulturní ideologie se však posouvalo i s ohledem na stranickou příslušnost jednotlivých vlád. Např. konzervativní vláda Johna Howarda v prvních letech 21. století připomínala výhody přítomnosti různých kultur v duchu multikulturního přístupu, ale současně zdůrazňovala nezbytnost loajality k australskému národu a respekt k základním principům demokratické společnosti (Barša a Baršová, 2005, s. 50). V tomto posunu se odráží také narůstající kritičnost vůči klasickému multikulturalismu. k zapamatování Multikulturalismus vznikl v 60. letech 20. století v souvislosti se změnami v přístupu k lidským právům a k rozdílným kulturám. Pojetí multikulturalismu se lišilo v evropských zemích a zámořských státech, jako jsou USA, Kanada či Austrálie, které se vyvíjely jako při stěhoval ecké mnohonárodnostní země. V evropských zemích byla vývoj multikulturní politiky odlišnější. V západní Evropě multikulturalismus v minulosti přijaly Velká Británie, Nizozemí a Švédsko. Určité aspekty multikulturní ideologie byly uplatňovány také v některých dalších zemích, konkrétně v Německu. Nejen v uvedených státech došlo k nej většímu rozmachu multikulturní politiky v 80. letech 20. století (Barša a Baršová, 2005, s. 51). V následujícím desetiletí se začalo prosazovat kritické pojetí multikulturalismu, který sice uznává význam zachování odlišností, ale ty považuje spíše za prostředek k uvědomění si rozmanitosti perspektiv. Tento přístup už nevyzdvihuje kulturní rozdíly, ale snaží se překonat nerovný přístup různých skupin ke vzdělání či přerozdělování zdrojů (Jánská et al., 2008, s. 19). 2.3 Kritika multikulturalismu Postupem času se v odborných kruzích i na vrcholné politické úrovni prosazovalo zdůrazňování negativních dopadů multikulturalismu. V případě USA konzervativní kritiku multikulturalismu reprezentují slavný politolog Samuel Huntington a jeho nejznámější 19 Multikulturalismus a jeho proměny kniha Střet civilizací. Zde poukázal na to, že stoupenci multikulturalismu údajně zpochybňovali západní identitu USA a odkaz evropské civilizace hodnotili výhradně negativně. Podle Huntingtona multikulturní snahy změnit Spojené státy na zemi různých civilizací by mohly vést ke ztrátě jejich kulturní identity a nakonec i k oslabení jejich životaschopnosti. Huntington dále tvrdil, že multikulturalisté se vymezují vůči klíčovým prvkům americké ústavy a práva skupin definovaných často v termínech rasy, etnicity, pohlaví či sexuální orientace nadřazují právům jednotlivců. Prosazování podobných tendencí prý může vést k „odzápadnění Spojených států" a v konečném důsledku i zániku samotné západní civilizace (Huntington, 2001, s. 372-374). Multikulturalismus začal být postupně kritizován i v západní Evropě jako ideologie, která odlišnosti nejen vyzdvihuje, ale přímo „produkuje" a snaží se o jejich zviditelnění a zachování. V podobném duchu vznášel výhrady vůči klasickému multikulturalismu italský politolog Giovanni Sartori, který místo něj doporučoval zavedení pluralitní společnosti. Ta podle jeho názoru předpokládá vzájemný respekt k odlišnostem - tedy i respekt k základním principům a tradicím většinové společnosti (Sartori, 2005, s. 75). Podle jiných autorů bylo pro politické elity v západní Evropě typické pojímání multikulturalismu jako práva na trvalý kulturní Separatismus, který však k segregaci a k narušení vztahů mezi imigranty a příslušníky majority (Collier, 2017, s. 89). Kritické hlasy na adresu multikulturalismu začaly ve 21. století zaznívat mezi vrcholnými evropskými politiky. V roce 2010 německá kanciéřka Angela Merkelová na sjezdu Junge Union Deutschland v Postupimi poukázala na údajnou neúspěšnost integrace cizinců v Německu a upozornila na změnu struktury německé společnosti i v souvislosti s rostoucím počtem imigrantů a vysokou porodností v jejich rodinách. Přitom doslova prohlásila, že „multikulturnípřístup naprosto selhal" (Klapetek, 2013, s. 3). Podobně se v zhruba ve stejném období vyjádřil tehdejší britský premiér David Cameron, podle něhož „doktrína multikulturního státu selhala a měla by být opuštěna". Také on připomínal nedostatečnou integraci části imigrantů - konkrétně britských muslimů, kteří by měli podle něj přijmout hodnoty rovnosti a svobody. V roce 2011 rovněž francouzský prezident Nicolas Sarkozy označil multikulturní model „za evropské selhání". Při zmíněné kritice multikulturalismu připomínal s narážkou na kulturně odlišné přistěhovalce, že národní společenství ve Francii se nevzdá svého způsobu života, rovnosti mezi muži a ženami, ani svobodného přístupu dívek ke vzdělání. Každý příchozí do Francie by se naopak podle něj měl identifikovat s komunitou hostitelského státu (Jura, 2012, s. 109-110). j V I k zapamatování Multikulturalismus začal být i v důsledku zvyšující se migrace kritizován jako ideologie, která jednostranně vyzdvihuje právo na kulturní odlišnost a tím podporuje kulturní Separatismus. Kritika multikulturalismus tedy souvisela s rostoucím podílem příslušníků kulturně odlišných skupin, kteří se obtížně začleňovali do většinové společnosti a měli tendenci vytvářet 20 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče vlastní uzavřené komunity. V této souvislosti byli (a jsou) zmiňováni primárně muslimští přistěhovalci a jejich potomci, jejichž kulturní odlišnost je údajně posilována v důsledku působení multikulturní ideologie a politiky. K výhradám vůči multikulturalismu se často váže i kritický pohled na tzv. politickou korektnost, kterou lze charakterizovat jako snahu vyvarovat se pojmů či závěrů vyvolávající negativní asociace ve vztahu k různým sociokultur-ním skupinám. Tato tendence se začala šířit ve 20. století v západních zemích. V českém prostředí je vnímána převážně negativně jako ideologie, která potlačuje určité názory a brání svobodné diskuzi. Také v západních státech se objevují kritické hlasy na její adresu, které lze ukázat na příkladu argumentů britského novináře Anthonyho Browna. I on nejprve uznal původní oprávněnost politické korektnosti, která pomáhala bojovat proti předsudkům a diskriminaci. Obavy před nařčením z xenofóbie však podle něj vedou k potlačování kritického myšlení a svobodného vyjadřování. Browne tvrdil, že hlavním principem politické korektnosti je snaha přenést moc ze silných na bezmocné a slabé. Předpokladem k tomuto posunu je označení určité skupiny lidí za oběti, jejichž bezbrannost vyžaduje ochranu před jakoukoli kritikou. Jednostranný důraz na práva menšin podle této kritiky neposiluje jejich začlenění do většinové společnosti, ani identifikaci s jejími hodnotami (Browne, 2009, s. 89). Jakkoli jsou tyto výtky v řadě ohledů oprávněné, nemusí automaticky vést ke zpochybnění jakékoli ohleduplnosti při vyjadřování se nejen ve vztahu k menšinovým skupinám. Také kritika multikulturalismu ne vždy důsledně reflektuje jeho různé podoby a pojetí, tak jak byly popsány v předchozí podkapitole. Současně kritické postoje namířené proti konkrétní náboženské skupině nezohledňují zcela její různorodost ani působení politických, ekonomických, sociálních i dalších kulturních vlivů, které poznamenávají chování jejích příslušníků. Přístupy k multikulturalismu v jeho různých podobách ovlivnil vývoj migrace v posledních desetiletích 20. století a prvních desetiletích století současného. Vzhledem ke klíčovému významu migrace a jejím dopadům na proměny multikulturních přístupů i v oblasti sociální péče budou následující kapitoly věnovány tomuto fenoménu z obecné, evropské i národní perspektivy. otázky 1. Multikulturalismus může být chápán j ako a) Koexistence různých kultur v rámci jedné společnosti b) Politické hnutí c) Univerzální psychický projev 2. Multikulturalismus se začal rozvíjet a) Bezprostředně po skončení II. světové války b) Od 60. let 20. století c) Po roce 1989 3. Jeden z typů multikulturali srnu j e označován j ako a) Liberální b) Konzervativní c) Sociální 21 Multikulturalismus a jeho proměny 4. Multikulturalismus se stal oficiální ideologii a) Ve Francii b) Ve Švýcarsku c) V Kanadě 5. Co charakterizuje tzv. kritický multikulturalismus? shrnutí kapitol y Multikulturalismus je fenomén, jenž je různě interpretován a od přelomu 20. a 21. století se stává častěji předmětem kritiky, Jeho vznik souvisí s novým přístupem k lidským právům a rozdílným kulturám. V západní Evropě vývoj multikulturalismu souvisel s rostoucím přistěhovalectvím. Multikulturalismus lze chápat jako popis stavu společnosti (charakterizovaný soužitím různých kultur), či jako ideologii nebo vědeckou teorii. Jsou rozlišována různá pojetí multikulturalismu - pluralitní, liberální a kritický. Tato pojetí se odlišují různým důrazem na vyzdvihování kulturních rozdílů. Přístup k multikulturalismu se liší v evropských zemích a zámořských státech jako Kanada či Austrálie, které představují typické mnohonárodnostní přistěhovalecké společnosti, uznávající také nároky původních obyvatel svých území. V Evropě začala být od 90. let pluralitní multikulturní ideologie výrazněji kritizována, což se projevilo i ve vyjádřeních vrcholných politiků Německa, Velké Británie či Francie. Už předtím se začaly objevovat výhrady k multikulturalismu jako k ideologii, která vyzdvihuje právo na kulturní odlišnost a tím podporuje kulturní Separatismus. Kritické hlasy však v řadě případů nezohledňují různé významové roviny multikulturalismu i jeho měnící se pojetí. odpovědi 1 a, 2 b, 3 a, 4 c. 5 - Kritický multikulturalismus v menší míře vyzdvihuje kulturní odlišnosti. Jeho hlavním cílem je náprava nerovností zdůrazněním konceptu solidarity při zachování kulturních odlišností. 22 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 3 TEORETICKÉ ASPEKTY MIGRACE rychlý náhled kapitoly Jak bylo řečeno v závěru předchozí kapitoly, fenomén multikulturalisrnu je úzce spojen s migrací. Její podoba, rozsah i příčiny se v průběhu dějin měnily v návaznosti na změny politických, ekonomických i sociálních poměrů. Podobně jako v případě multikulturalismu debaty o migraci ovlivňuje různá hodnotová orientace jejích účastníků. Tyto debaty navíc často charakterizuje zaměňování či nepřesné užívání různých pojmů, které fenomén migrace zahrnuje. Následující kapitoly proto vymezí základní terminologii a představí hlavní teorie migrace. Samostatná podkapitola poté přiblíží obecné rysy migrační politiky a také integrace migrantů jako její klíčové součásti. cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • definovat základní pojmy z oblasti migrace užívané v odborné literatuře, mezinárodním právu, i v legislativě ČR • charakterizovat hlavní teorie migrace • vysvětlit pojem migrační politika a vymezit její typické rysy • popsat základní modely integrace migrantů čas potřebný ke studiu Celkový čas doporučený k prostudování kapitoly je 3 hodiny. klíčová slova kapitoly Migrace, imigrace, emigrace, migrant, uprchlík, cizinec, migrační politika 23 Teoretické aspekty migrace 3.1 Základní pojmy související s migrací Termíny z oblasti migrace bývají definovány různými způsoby. Při jejich užívání je třeba rozlišovat odborné či obecné užívané definice a termíny vymezované v legislativních normách či v mezinárodních smlouvách. V této podkapitole budou představeny termíny z obou těchto kategorií. Samotný pojem migrace lze definovat jako stěhování jednotlivců i skupin z jedné oblasti do druhé, které může mít dlouhodobý, krátkodobý, trvalý či opakovaný ráz. V rámci migraci rozlišujeme imigraci (přistěhování) a emigraci (vystěhování). Politicky motivovaná emigrace je označována j ako exil. Jako migrantijsou obecně nazývány stěhující se osoby. Imigrantem je osoba, která přichází do cílové země - tedy zjednodušeně řečeno přistěhovalec. Emigrantem je naopak, kdo svou domovskou zemi opouští - tedy vystěho-valec. Jak exulant je označován ten, kdo odchází do zahraničí z politických důvodů. Samotný termín mi grant není součástí mezinárodního práva a existují různá vymezení tohoto pojmu. Podle definice OSN je migrantem každý, kdo žije mimo zemi svého původu déle, než rok. Označení mi grant však v rozporu s tímto vymezením používáno i pro sezónní migrující pracovníky1. Osoby zpravidla dobrovolně odcházející do jiných zemí s cílem zlepšit svou životní situaci se označují jako ekonomičtí migranti (Bejček, 2016, s. 18). Česká legislativa užívá pojem cizinec, definovaný Zákonem č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR jako , fyzická osoba, která není státním občanem ČR a to včetně občanů Evropské unie" Někteří autoři míní, že termín cizinec může vyvolávat negativní asociace, a proto preferují jiná neutrálnejší označení jako migrant či příchozí (Bejček, 2016, s. 16). | V I k zapamatování Migrace představuje zastřešující obecný pojem, který lze vymezit jako označení pro stěhování jednotlivců či skupin z jedné oblasti do druhé. Toto stěhování může mít podobu imigrace (přistěhování) či emigrace (vystěhování). Stěhující se osoby jsou obecně nazývány migranty, český právní řád (zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR) používá pojem cizinec. Nedobrovolně migrující osoby jsou také nazývání jako uprchlíci. Užívání tohoto termínu a jeho pojetí se v průběhu dějin vyvíjelo v souvislosti s měnícími se mezinárodními poměry. Na rozdíl od pojmu migrant je termín uprchlík definován právně na mezinárodní úrovni. Právní definici pojmu uprchlík obsahuje Úmluva o právním postavení uprchlíků (nazývána také Ženevská úmluva o uprchlících), vytvořená na půdě OSN v roce 1951. Tato smlouva uprchlíka definuj e j ako osobu, které „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá 1 Webový portál Amnesty International [online] [vid. 15. března 2019]. Dostupné z http:/ https://www.am-nesty. cz/migrace/terminologie 24 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče ochranu své vlasti,... "2 Termín uprchlík se používal (a používá) i mimo rámec této mezi-národně-právní definice pro migranty, kteří nedobrovolně opouštějí své domovy v obavě před pronásledováním, válkou nebo jako oběti nuceného vysídlení. ČR je signatářem Úmluvy a zavázala se tedy k ochraně uprchlíků, chápaných v souladu s citovanou definicí. Český právní řád však neužívá pojem uprchlík, ale azylant jako osoba s uděleným azylem podle platného azylového zákona. Termín azyl je opět užíván v různých souvislostech. V případě ČR je azyl definován na oficiální úrovni jako „ochranný status, který stát poskytuje příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti v souvislosti s rizikem jejího pronásledování z důvodů přesně vyjmenovaných v mezinárodních i národních právních nástrojích.'^ (Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR) definice Uprchlík může být definován na základě Úmluvy o právním postavení uprchlíků jako osobě, nacházející se mimo svou vlast kvůli obavám z možného pronásledování. V ČR je v tomto smyslu užíván pojem žadatel o azyl a azylant. Dalším často užívaným termínem v souvislosti s migrací je národnostní, etnická či jazyková menšina. Vymezení těchto menšin může být v různých státech různé. Hofstede (2007, s. 251-252) identifikuje několik základních typů národnostních a etnických menšin: • Původní obyvatelé, příp. jejich potomci zatlačení nově příchozími (původní obyvatelé Ameriky a Austrálie) • Migranti, příp. potomci migrantů • Potomci přivezené pracovní síly (např. potomci otroků v Americe) • Obyvatelé bývalých kolonií (např. Indové a Pakistanci ve Velké Británii) • Mezinárodní nomádi (Romové) Menšina může být definována na základě státního občanství a národnosti. První z nich představuje objektivní kritérium, které vyjadřuje právní vztah občana k danému státu. Příslušníky menšiny definované na základě státního občanství lze v případě ČR jednoduše označit za cizince a právě oni představují migranty v obecně užívaném slova smyslu. Naproti tomu národnost má v úředních statistikách v ČR do velké míry subjektivní ráz. V rámci příslušných sčítání lidu bylo její uvedení ponecháno na rozhodnutí dotazovaných, kteří jsou státními příslušníky ČR. V ČR je národnostní menšina definována jako „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tra- 2 Webový portál OSN [online] [vid. 17. března 2019]. Dostupné z http://www.osn.cz/wp-content/uplo-ads/2015/03/uprchlici .pdf 3 Webový portál Ministerstva vnitra ČR [online] [vid. 15. března 2019]. Dostupné z http: https://www.mvcr.cz/migrace/clanek/slovnicek-pojmu.aspx 25 Teoretické aspekty migrace dicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo" Příslušníkem národnostní menšiny je pak „občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejně národnosti" (Zákon č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin). Pojem menšina (minorita) však je samozřejmě užíván v širším pojetí, v této opoře bude vzhledem k jejímu tematickému zaměření tento pojem vztahován primárně k sociokulturním skupinám definovaným na základě státního občanství, národnosti či etnicity. | V I k zapamatování Lze rozlišovat různé typy etnických či národnostních menšin. Menšina může být definována také na základě státního občanství (objektivní kritérium) a národnosti (zpravidla subjektivní kritérium). V případě ČR j e národnostní menšina definována na základě Zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin jako společenství občanů ČR odlišujících se společným etnickým původem, jazykem či kulturou a chtějí být za národnostní menšinu považováni. 3.2 Teorie a typy migrace Modernizace v západním světě a rozvoj společenských i přírodních věd v 19. století se stal také impulsem k vědeckému zkoumání migrace. Zvýšený odborný zájem o tuto oblast ovlivnil také nárůst vystěhovalectví z evropských zemí zámoří, zvláště do USA. Právě v 19. století se také zrodily první migrační teorie. Základy k jejich vymezení položil Ernst Georg Ravenstein, geograf a statistik německého původu, který většinu života prožil ve Velké Británii. Ravenstein je považován za představitele neoklasického přístupu. Ve svých dílech v druhé polovině 80. let 19. století formuloval základní principy migračních procesů na základě sledování přesunů obyvatelstva z Velké Británie do USA a poté v rámci širšího mezinárodního srovnání. Za hlavní impuls k migraci Ravenstein označoval industrializaci a za klíčové motivační faktory považoval získání práce a dosažení zisku. Samotný fenomén migrace považoval za pozitivní projev pokroku, její nepřítomnost vedle podle něj ke stagnaci (Uherek et al., 2016, s. 31-32). Ravenstein definoval několik základních zákonitostí migrace. Mezi ně patři: • Převažující preference kratších vzdáleností • Preference průmyslových a obchodních center v případě delších vzdáleností • Nej ednosměrnost migrace - v reakci na proudy migrace vznikaj í migrační protiproudy • Nárůst městského obyvatelstva jako důsledek migrace spíše než důsledek přirozeného přírůstku • Souvislost zvyšování objemu migrace s rozvojem průmyslu, obchodu a dopravy 26 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče • Převažující směřování migrace ze zemědělských oblastí do průmyslových • Převaha ekonomického charakteru většiny migračních faktorů • Obsazování „prázdných míst" po odcházejících migranty z jiných oblastí • Častější migrace žen v případě kratších vzdáleností, častější migrace mužů v případě delších (Procházková Uinitchi, 2010, s. 5) Na přelomu 19. a 20. století se zkoumání migrací začíná výrazněji zaměřovat na proměny sociálních vztahů a sociálního chování. Od 30. let se začal rozvíjet mikroekonomický přístup, který poukazoval na to, že při rozhodování o emigraci záleží na nákladech a výnosech migrace. Mikroekonomický přístup se dále rozvíjel i v následných poválečných desetiletích (Procházková Ilinitchi, 2010, s. 6). Mezníkem v rámci migračních teorií bylo vymezení konceptu sil „push" a „pull". Tato teorie hledá důvody k migraci ve faktorech, které migranty nutí k odchodu z místa původu (push faktory) a těch, které je naopak do míst nového pobytu přitahují (pull faktory). Koncept push a pull v 60. letech rozvinul americký badatel Everett Lee. Zmíněný autor upřesnil hlavní faktory, které se uplatňují při působení sil „push" a „pull". Mezi takové činitele řadí: Faktory související s místem původu Faktory související s novým místem pobytu Překážky Osobní faktory Určitá úroveň těchto faktorů může vytvářet podmínky pro stimulaci migrace. Impulsy k ní mohou ovlivnit také další okolnosti jako odlišné sklony k migraci v rámci různých generací, regulace migrace v cílových zemích, působení rodinných vazeb, role gramotnosti i vzdělávacího systému a také rozmanitost daných území i jejich obyvatel. Lee rovněž upozornil na to, že rozhodnutí migrovat nemusí mít nutně racionální základ a nemusí být motivováno výlučně touhou po zisku (Uherek et al., 2016, s. 35). Příkladem „pull faktoru" -tedy motivace k migraci - může být rozdílnost v příjmech mezi zemí původu a hostitelským státem - pokud ovšem nedosahuje takové míry, která by vystěhování z finančních důvodů zabránila. Jako další faktor podporující migraci lze uvést velikost imigrantské komunity (diaspory) v přijímající zemi. Dopad uvedených faktorů se násobí. Podle britského ekonoma Colliera (2017, s. 35), se příliv migrantů „tvoří v závislosti na velkém rozdílu v příjmech současně s početnou diasporou a adekvátní úrovní příjmů v zemích původu." k zapamatovaní Za autora první teorie migrace j e považován německý geograf Ernst Georg Ravenstein, který také vymezil základní zákonitosti migrace. V pozdějším období se jednou z nej vlivnějších migračních teorií stal teorie „push" a „pull" faktorů. Tato teorie zkoumá důvody, jež migranty nutí k odchodu z místa původu (push faktory) a důvody, které je naopak do míst nového pobytu přitahují (pull faktory). 27 Teoretické aspekty migrace Další pohled reprezentuje teorie dvojího trhu, která byla rozvíjena v reakci na zkušenosti s migrací v západních zemích v druhé polovině 20. století. Podle této teorie pracovní trh může zahrnovat fyzicky náročnou a nízce ohodnocenou práci na jedné straně a finančně výhodnej ší a méně náročnou práci na straně druhé. První typ práce může být primárně určen imigrantům. V tomto případě mohou být iniciátorem migrace vyspělé státy, které s pomocí přistěhovalců chtějí řešit nedostatek pracovních sil v určitých profesích, o něž mezi domácím obyvatelstvem není zájem. Teorie dvojího trhu se tak vymezuje vůči neoklasickému přístupu, který v otázce motivace k migraci zdůrazňuje význam osobního rozhodování. Ještě v obecnější rovině od osobních postojů odhlíží Wallersteinova teorie světového systému, která v historických souvislostech připomíná formování center a periferií světové moci a ekonomiky i vytváření vazeb mezi nimi. Právě vzájemná provázanost center a periferií se podle této teorie stává podnětem k migraci, která se pohybuje oběma směry v návaznosti na změny světového dění (Uherek et al., 2016, s. 39-40). Z jiné perspektivy nahlíží na migraci teorie sociálních sítí. Tato teorie připomíná, že jedinec je součástí často komplikovaných sociálních sítí, které působí při samotné migraci i při adaptaci v novém prostředí. Vytváření migračních sítí v cílové zemi může být klíčovým impulsem k migraci samotné -jako v případě slučování rodin (Uherek et al., 2016, s. 41). další zdroje Přehled hlavních teorií migrace viz UHEREK, Z et al., 2016. Migrace. Historie a současnost. Ostrava: Občanské sdružení PANT. ISBN 978-80-905942-9-6, s. 31-48. V rámci vědeckého zkoumání migrace se ve 20. století také rozvíjely její typologie. Autorem jedné z nej známějších je demograf William Petersen, který ve svém díle Obecná typologie migrace z roku 1958 definoval několik typů migrace. Petersen na rozdíl od řady svých předchůdců včetně Ravensteina nesdílel přesvědčení o spojitosti migrace a pokroku. Za důležité považoval nejen hledání důvodů pro migraci, ale také motivů pro setrvání v domovské zemi. Celkově vymezil pět typů migrace: • Primitivní - migrace vyvolaná přírodními podmínkami, dnes by mohla být nazývaná j ako ekologická • Násilná - násilná deportace • Vynucená - migrace způsobená podmínkami, j ež migranty nutí odejít do jiné země • Dobrovolná - migrace jednotlivců nebo skupin z vlastního rozhodnutí, většinou jde o pracovní migraci • Masová - nejde o vynucenou migraci, ale nevzniká na základě svobodného rozhodnutí jednotlivce (Uherek et al., 2016, s. 36-38). Petersenova typologie byla později rozvíjena a doplňována. Autorem jedné z novějších typologií je Andreas Demuth, který svou klasifikaci publikoval v roce 2000.1 základem jeho pojetí je dělení na migraci dobrovolnou a nedobrovolnou. První z nich dále členil na migraci pra- 28 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče covní, řetězovou (za účelem sloučení rodiny), neimigrační (dočasná za účelem studia, výzkumu apod.), inovační (zaměřená na zlepšení životních podmínek). V případě nedobrovolné migrace rozlišoval migraci způsobenou mezilidskými vztahy (válkami nebo porušováním lidských práv) a migraci vyvolanou přírodními katastrofami (Drbohlav a Uherek, 2007). k zapamatování Výsledkem vědeckého zkoumání migrace bylo také vymezení jejich typů. Autorem jedné z nejznámějších typologií je demograf William Petersen, který v roce 1958 definoval celkem pět typů migrace - primitivní, násilnou, vynucenou, dobrovolnou a masovou. 3.3 Migrační politika a integrace imigrantů Migrační politiku lze definovat jako „soubor zákonů, nařízení a praktik týkajících se pohybu mezinárodních migrantů přes státní hranice a jejich pobytu na území cílové země" (Drbohlav et al., 2010, s. 69). Do migrační politiky lze v širším pojetí zahrnovat také postoje veřejnosti, zaměstnavatelů, odborů, politických stran, neziskových organizací i dalších aktérů. Někteří autoři do migrační politiky zahrnují jako její součásti politiku integrační (politiku začleňování do většinové společnosti) a politiku naturalizační (politiku nabývání státního občanství), jiní naopak je naopak chápou odděleně jako samostatné „navazující" politiky. (Drbohlav et al., 2010, s. 69). Součástí migrační politiky je politika imigrační, jejímž cílem je určit, „kteří cizinci a za jakých podmínek se mohou dlouhodobě či trvale usadit v hostitelské" (Barša a Baršová, 2005, s. 10). definice Migrační politika je soubor zákonů, nařízení a jednání týkajících se přeshraničního pohybu migrantů a jejich pobytu v cílové zemi. Na integraci (začlenění) imigrantů se zaměřuje integrační politika. Lze ji definovat jako „politiku, jejímž cílem je podpořit proces začleňování přistěhovalců -jako jednotlivců či skupin - do většinové společnosti" (Barša a Baršová, 2005, s. 10). Integrační politiky mají za cíl přispět k adaptaci imigrantů a pomoci jim v získání příslušných sociálních a kulturních kompetencí. Integrační politiky lze chápat jakou součást imigrační politiky, která často nastavuje základní kritéria pro přijetí přistěhovalců s ohledem na jejich adaptabilnost. Imigrační a integrační politiky se však liší ve svých cílech. Zatímco imigrační politika se zaměřuje na regulaci vstupu imigrantů, cílem integrační politiky je pomoci přistěhovalcům stát se „integrální" součástí většinové společnosti (Barša a Baršová, 2005, s. 11). 29 Teoretické aspekty migrace definice Integrační politika představuje soubor zákonu a opatření, jež mají za cíl podpořit začlenení imigrantů do většinové společnosti. Kromě integrační politiky je vymezována také politika naturalizační, jež směřuje k nabytí státního občanství cílové země. Integrace imigrantů je jednou z klíčových oblastí migrační politiky. Vhodná integrační politika zvyšuje pozitivní potenciál migrace a má rovněž významné preventivní účinky. Integrace cizinců má hospodářské, sociální, politické i kulturní aspekty. Její úspěšnost v jednotlivých evropských zemích ovlivňují odlišné zkušenosti s různými typy migrace a z toho vyplývající rozdílné přístupy v migrační politice. Teorie integrace se začala rozvíjet v 60. a 70. letech 20. století. V evropském kontextu jsou vztahovány především na imi-granty, pocházející z jiných světadílů a odlišných kulturních prostředí. Typickým rysem teorií integrace je to, že vycházejí z ideálů rovnosti, svobody a solidarity a proto nejsou morálně ani politicky neutrální (Barša, 2003, s. 231). V literatuře se nejčastěji rozlišují tři základní modely integrace cizinců, které lze vztáhnout především k poměrům v západní Evropě v druhé polovině 20. století (Barša a Baršová, 2005). Jako první lze uvést model etnicko-exkluzivistický, aplikovaný převážně v případě „gastarbeiterů" přijímaných v souladu s potřebami trhu práce. Předpoklad jejich dočasného pobytu nevytváří podmínky pro hlubší integraci do většinové společnosti. Asimilační přístup jako druhý z uvedených modelů očekává plné přijetí hodnot a kulturních vzorců majority. Naproti tomu multikulturní model uznává právo na zachování kulturních odlišností přistěhovalců. Konkrétní integrační politika vychází z různých úrovní integrace. Jsou rozeznávány čtyři základní dimenze sociální integrace přistěhovalců: strukturální, kulturní, interaktivní a identifikační (Rákoczyová a Trbola, 2008). První z nich zahrnuje poskytnutí základních práv a přístup k hlavním společenským institucím jako trh práce či sociální systém. Druhá z dimenzí představuje osvojení si základních kulturních dovedností a zvyklostí majoritní společnosti. Třetí úroveň znamená začlenění cizinců do sociálních vztahů a sítí přijímající komunity. Konečně poslední dimenze je charakterizována subjektivní identifikací s většinovou společností. Strukturální integrace může být dále členěna na socioekonomickou a právně-politickou sféru. k zapamatování Jsou vymezovány tři základní modely integrace imigrantů - etnicko-exkluzivistický, asimilační a multikulturní. Dále jsou rozlišovány čtyři dimenze integrace cizinců: strukturální, kulturní, interaktivní a identifikační. 30 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče Začleňování migrantů do většinové společnosti lze na jednotlivých úrovních měřit tzv. integračními indikátory. V případě socioekonomické oblasti je zajeden z klíčových indikátorů považována míra nezaměstnanosti. Dalšími ukazateli v rámci této dimenze může být využívání sociálních dávek, výše příjmů, kvalita bydlení či úroveň vzdělanosti. Politicko-právní sféra může zahrnovat podmínky pro slučování rodin, politická práva imigrantů či jejich zapojení do politického systému hostitelské země. Mezi měřitelné ukazatele kulturní úrovně integrace bývá řazeno demografické chování migrantů (např. míra plodnosti či podíl dětí narozených mimo manželství), znalost jazyka většinové populace či míra kriminality. Nejobtížněji měřitelná je identifikační dimenze, jejíž úroveň může částečně ukazovat četnost smíšených manželství (Drbohlav et al., 2010, s. 92-96). Integraci mohou na straně imigrantů komplikovat nebo přímo bránit některé interkul-turní faktory: • Silný vztah k domovské zemi a ke krajanům • Výrazná orientace na rodinu • Odlišná morálka ve srovnání s většinovou populací • Slabé právní povědomí • Neznalost kultury hostitelské země (Tomeš, 2011, s. 300) V rámci většinové společnosti mohou pak integraci ztěžovat malá zkušenost s kulturní odlišností, či postoje ovlivněné kulturními stereotypy nebo přímo xenofobními přístupy. Odborníci zabývající se migrací upozorňují rovněž na to, že integraci usnadňuje vyšší míra důvěry uvnitř většinové společnosti (Collier, 2017, s. 93). Úspěšnost integrace se tedy odvíjí od řady faktorů, které působí v rámci hostitelské země i mezi migranty samotnými. Konkrétní působení těchto různých faktorů bude v jedné z pozdějších kapitol přiblíženo na příkladu integrační politiky v ČR. Předtím je však vhodné širší historické souvislosti vývoje migrace na úrovni Evropy i českých zemí. otázky 1. V ČR j sou v příslušném zákoně přistěhovalci z jiných zemí nazýváni a) Ekonomičtí imigranti b) Exulanti c) Cizinci 2. Mezinárodní právo definuje pojem a) Migrant b) Uprchlík c) Azylant 3. Co v teorii migrace znamenají tzv. pull faktory? 31 Teoretické aspekty migrace 4. Cílem integrační politiky je a) Podpořit začlenění imigrantů do většinové společnosti b) Regulovat vstup imigrantů do země c) Vytvořit multikulturní společnost 5. Asimilační model integrace imigrantů podporuje a) Krátkodobou přítomnost imigrantů jako tzv. gastarbeiterů b) Plné přijetí hodnot a kulturních vzorců majority c) Zachování kulturní identity imigrantů shrnutí kapitoly Druhá kapitola představila hlavní pojmy a teoretické aspekty spojené s migrací. V obecném a neutrálním pojetí označuje migrace stěhování osob z jedné země do druhé, které může mát dlouhodobý nebo krátkodobý charakter. Termín migrant, který obecně označuje stěhující se osobu, nemá oporu v mezinárodním právu. Jinak je tomu v případě označení cizinec a uprchlík, které jsou definovány legislativou českou (Zákon o pobytu cizinců na území ČR č. 326/1999 Sb.) a mezinárodní (Úmluva o právním postavení uprchlíků). Samotným procesem migrace se v jednotlivých státech zabývají migrační politiky, které představují soubor zákon a opatření regulujících přeshraniční pohyb migrantů a jejich pobyt v hostitelské zemi. Svébytné postavení ve vztahu k migrantům má integrační politika, jejímž cílem je podpořit jejich začlenění do většinové společnosti. Integrace cizinců může mít různé podoby, které vymezují její tři základní modely - etnicko-exkluzivistický, asimilační a multikulturní. Integrace imigrantů se dále rozvíjí na čtyřech úrovních. První z nich je nazývána strukturální a zahrnuje poskytnutí základních práv a přístup na trh práce či do sociálního systému. Druhá dimenze - kulturní - vede k osvojení si základních kulturních dovedností a zvyklostí majority. Třetí úroveň, nazývaná interaktivní, představuje začlenění cizinců do sociálních vztahů a sítí přijímající komunity. Podstatou čtvrtá dimenze (identifikační) je vnitřní ztotožnění se s většinovou společností a jejími hodnotami. odpovědi 1 c, 2 b, 3 - faktory, které přitahují k migranty k příchodu do hostitelské země (může to být vyšší ekonomická úroveň či početnost imigrantské komunity, 4 a, 5 b. 32 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 4 FENOMÉN MIGRACE V MINULOSTI EVROPY A ČESKÝCH ZEMÍ rychlý náhled kapitoly Migrace provází lidské dějiny odnepaměti, její ráz a rozsah se však v průběhu dějin měnil. Pochopení širších souvislostí migračního vývoje může přispět k lepšímu pochopení svébytnosti moderní migrace. Následující kapitola přiblíží typické rysy migračního vývoje na evropské úrovni v době středověku a raného novověku. Další část bude věnována příčinám evropské vystěhovalectví do Ameriky. Závěr kapitoly ukáže, jaké nové vlivy působily na migraci v období mezi dvěma světovými válkami. Především se přitom zaměří na počátky moderní azylové politiky na mezinárodní úrovni. cile kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • charakterizovat hlavní rysy migračního vývoje v minulosti Evropy a českých zemí • objasnit příčiny a charakter vystěhovalectví z Evropy do USA • vymezit migrační trendy v Evropě v meziválečném období vysvětlit změny v přístupu k uprchlíkům ve stejné době čas potřebný ke studiu Celkový čas doporučený k prostudování kapitoly je 2 hodiny. klíčová slova kapitoly Kolonizace, modernizace, ekonomická migrace, etnické čistky, uprchlíci 33 Fenomén migrace v minulosti Evropy a českých zemí 4.1 Migrace v proměnách dějin Migrace nepředstavuje moderní fenomén, naopak je součástí lidských dějin od nepa-měti. Také historie Evropy už od starověku charakterizují masivní přesuny obyvatelstva. Období raného středověku po pádu Západořímské říše - tedy 5. - 8. století - je přímo nazýváno jako doba stěhování národů. Jednotlivé státní útvary v minulosti nejen v Evropě se zformovaly v důsledku předchozích migrací. Pro tento typ migrace bylo typické její spojení s kolonizací neosídleného území či oblastí, považovaných za neobydlené (Barša a Baršová, 2005, s. 8). To platilo ještě i pro éru novověku, kdy evropská migrace získala globální rozměr. V rámci zámořských objevů Evropané kolonizovali rozsáhlá území v Americe a později i dalších světadílech. Evropská kolonizace byla spojena s pronásledováním původních obyvatelstva a se stěhováním (dobrovolným i nedobrovolným) nových obyvatel, které proměnilo etnickou strukturu osidlovaných území. Kromě stěhování evropských obyvatel je třeba k migraci spojené s kolonizací připočíst převoz otroků. Podle odhadů bylo do poloviny 19. století anglickými a francouzskými loděmi odvezeno do otroctví v Americe 15 milionů Afričanů (Uherek et al., 2016, s. 22). Migrace z Evropy v období novověku a na prahu moderní doby byla specifická tím, že Evropané na nová území nepřicházeli jako imigranti v pravém slova smyslu. Mohli by být označeni spíše jako osadníci, kteří do svých nových domovů přiváželi své instituce i hodnoty. Neměli v úmyslu přizpůsobovat se novému prostředí, ale naopak si chtěli zachovat svou kulturu a prosadit ji na úkor původního obyvatelstva (Collier, 2017, s. 82-85). | V I k zapamatování Evropské migrace v období středověku a raného novověku byly spojeny s kolonizací neosídleného území či oblastí, považovaných za neobydlené. Také v případě českého státu má migrace dlouhou historii. Podobně jako v jiných zemích i zde došlo k přesunům obyvatelstva v rámci vnitřní kolonizace. Ve 13. století osidlovali pohraniční oblasti českých zemí kolonisté z německých zemí i ze vzdálenějších částí Evropy. Jinou povahu měla migrace v 17. století, která byla vyvolána střety mezi katolíky a protestanty. Právě v českých zemích začala třicetiletá válka (1618-1648), jejíž první fáze skončila v roce 1620 porážkou protestantských stavů v bitvě na Bílé hoře. V důsledku nastupující rekatolizace odešlo mnoho protestantů do exilu. Podle odhadů opustilo české země v pobělohorském období několik stovek tisíc lidí. Nej slavnějším z těchto exulantů byl Jan Amos Komenský, jenž po svém odchodu ze země v roce 1628 strávil zbytek života v zahraničí (Uherek et al., 2016, s. 17). České země, které zůstaly i v dalších staletích součástí Habsburské monarchie, tak v daném období charakterizovala převaha politicky motivovaného vystěhovalectví. 34 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 4.2 Ekonomická imigrace v 19. a 20. století Nová podoba migrace byla způsobena širokou transformací společnosti po nástupu modernizace v 19. století. Modernizace, která začala v západní Evropě, přinesla zásadní změny v ekonomické, sociální a politické sféře. Její nej důležitější součástí byla průmyslová revoluce, jejíž podstatou byl přechod ke strojní velkovýrobě a využívaní nových zdrojů energií. S industrializací byla spojena také sociální a politická transformace. Průmyslová revoluce zintenzívnila také stěhování obyvatel venkova do měst. V 19. století se také v důsledku postupující transformace společnosti výrazně rozvinula migrace, překračující hranice států i kontinentů. Cílem přeshraniční migrace v éře bylo zpravidla buď získat v zahraničí finanční prostředky a vrátit se domů nebo splynout s majoritní společností v hostitelské zemi (Barša a Baršová, 2005, s. |8). Změny ve společnosti, možnost stěhovat se za prací a poptávka po pracovních silách v nově budovaném průmyslu se staly impulsem k masivním migračním vlnám, jež se pohybovaly napřič státy i kontinenty. Zástupy imigrantů z Evropy směřovaly do Spojených států amerických, které přitahovaly vidinou lepšího života v novém a dynamicky se rozvíjejícím průmyslu. Amerika se začala stávat cílem masového vystěhovalectví z Evropy už v první polovině 19. století. V letech 1820-1840 dorazilo do USA 5,4 miliónů imigrantů - většina z nich (3,7 miliónu) mířila do New Yorku. Chudí cizinci se tehdy nemohli spoléhat na žádnou organizovanou státní péči a byli odkázáni jen na pomoc různých dobročinných organizací. V důsledku přetrvávajících potíží převzala na začátku 90. let 19. století péči o imigranty federální vláda, reprezentovaná nově zřízeným Úřadem pro přistěhovalectví, který také zřídil přistěhovaleckou stanici na ostrově Ellis Island v New Yorku. Tato stanice představovala faktickou vstupní bránu do USA, kde probíhaly registrační procedury a zdravotní prohlídky. Po celou dobu její existence jí v letech 1892-1954 prošlo 16 milionů emigrantů. (Polišenský, 1992, s. 31-33). k zapamatování V 19. století vystěhovalci z evropských zemí v masové míře směřovali do Ameriky. Jejich motivace byla primárně ekonomická. Péči o imigranty zde převzala americká federální vláda od 90. let 19. století. Vystěhovalectví do Ameriky mělo celoevropský charakter. Do USA přicházely milióny Angličanů (ti však nebyli považováni za imigranty v pravém slova smyslu), Irů, Holanďanů, Němců, Poláků, Rusů, Židů. Mezi vystěhovalci nechybělo také mnoho Cechů a Slováků. Masové vystěhovalectví z Rakouska začalo zhruba v polovině 19. století. Přístup rakouských oficiálních míst byl nejednotný, typické bylo střetávání liberální a represivní politiky. Emigrace sama o sobě nebyla zakázána, úřady se však snažily upozorňovat na její možná rizika. Současně postihovaly agenty, lákající k odchodu ze země. Samotní zájemci 35 Fenomén migrace v minulosti Evropy a českých zemí o vystěhování mohli být stíháni především za případné nesplnění branné povinnosti (Poli-šenský, 1992, s. 10-11). Emigranti z habsburské monarchie mířili do USA zpravidla přes německé přístavy Hamburk a Brémy, kde také sídlily zprostředkovatelské dopravní agentury. Spojené státy americké do I. světové války přijaly asi 400 000 českých přistěhovalců (Barša a Baršová, 2005, s. 57). Mezi imigranty z Evropy v 19. a v prvních letech 20. století převažovali mladí muži a jejich motivace byla zpravidla především ekonomická. Přesto se k ekonomickým motivům pojily i politické pohnutky, neboť důvodem k vystěhování do Ameriky či jinam se nezřídka stávalo nerovné postavení, různé formy diskriminace či otevřené pronásledování ve vlastní zemi. další zdroje Podrobněji k vystěhovalectví do Ameriky (zvláště z českých zemí) viz POLIŠENSKÝ, J., 1992. Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky 1: obecné problémy dějin českého vystěhovalectví do Ameriky 1848-1914. Praha: Karolinum. Bez ISBN. 4.3 Migrace v meziválečném období Masivní přesuny obyvatelstva v Evropě pokračovaly po vypuknutí první světové války a akcelerovaly po jejím skončení. Některé poválečné migrace lze označit jako etnické čistky, které měly podobu vzájemné výměny obyvatelstva a byly založeny na mezinárodních dohodách. Už mírová smlouva s poraženým Bulharskem zahrnovala pasáže o vzájemném a dobrovolném vystěhování menšin. Toto řešení menšinové otázky se stalo inspirací pro ještě výraznější přesuny obyvatelstva, o nichž rozhodla lausannská smlouva, uzavřená mezi vítěznými mocnostmi, Řeckem a Tureckem v roce 1923. Výměna obyvatelstva se v tomto případě týkala 1,2 milionů Reků z turecké Anatolie a 400 000 muslimů ze severního Řecka (Ther, 2017, s. 42). Fakticky nucené stěhování obyvatelstva podložené lausannskou smlouvou se stalo vzorem pro řešením národnostních a menšinových otázek po II. světové válce. Události spojené s I. světovou válkou a revolucemi v Rusku v roce 1917 přinesly změny také v azylové politice. V důsledku bolševické revoluce z Ruska odešlo až 1 a půl milionů lidí. V reakci na tento nebývale masový proud uprchlíků, kterým bylo odebráno státní občanství, byly přelomové změny mezinárodního práva. V roce 1922 38 států přijalo Ujednání ohledně vydání průkazů totožnosti ruským uprchlíkům, za něž byli považováni osoby ruského původu, které se nacházely mimo SSSR a ztratily tamní občanství. O dva roky později bylo přijato totožné opatření ve vztahu k arménským uprchlíkům z Turecka. Ve snaze odstranit nejasnosti při realizaci zmíněných dohod bylo v roce 1926 ratifikováno Ujednání týkající se vydávání průkazů totožnosti arménským a ruským uprchlíkům. Tento dokument obsahoval první moderní definici politických uprchlíků. Jako uprchlíci 36 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče byly označeny osoby ruského, resp. arménského původu, které nepožívají ochrany Sovětského svazu, resp. Turecka, a nezískali jinou státní příslušnost (Honusková, 2012). Tato definice byla opět formulována v reakci na konkrétní uprchlickou vlnu a uprchlíky nepojímala individuálně, ale jako příslušníky určité skupiny. V roce 1933 byla ratifikována Úmluva o mezinárodním postavení uprchlíků, která posilovala ochranu uprchlíků. Úmluva byla podepsána původně devíti státy včetně Československa a stala se vzorem pro azylové právo po II. světové válce (Jaeger, 2001). Dalším projevem snahy řešit uprchlickou otázku na mezinárodní úrovni se stalo vytvoření Mezinárodního úřadu pro uprchlíky Společnosti národů v roce 1931 (byl známý jako Nansenův úřad), který se měl zabývat humanitárními otázkami spojenými s uprchlictvím (Pospíchalová, 2004, s. 12). k zapamatování Ve 20. letech 20. století byla přijata první moderní definice uprchlíků, která se týkala ruským a arménským uprchlíků ze Sovětského svazu, respektive z Turecka. V přístupu k migrantům v meziválečném období se postupně začaly prosazovat restriktivní tendence. Příkladem Po roce 1918 byl v USA zaveden systém přistěhovaleckých kvót pro jednotlivé země a imigrační politika obecně se v dalších letech i v důsledku hospodářské krize zpřísňovala. V samotných Spojených státech bylo v rámci nových přistěhovaleckých kvót až 82 % míst určeno pro zájemce ze zemí západní a severní Evropy, obyvatelům jiho-a východoevropských států bylo přiděleno jen 16 % míst (Barša a Baršová, 2005, s. 58). Např. Československo mělo v rámci těchto kvót v roce 1921 nárok na zhruba 14 300 míst, o čtyři roky později se jejich počet snížil na 3 073. Kvóty pro přistěhovalce byly v USA po určitých úpravách zachovány až do roku 1965 (Čapková a Frankl, 2008, s. 36-37). Restriktivní přístup ve vztahu migrantům se ještě výrazněji prosazoval ve 30. letech i v dalších zemích. Na změny migrační politiky na globální úrovni působily v té době dopady velké hospodářské krize a oslabování demokratické formy vlády. Novým impulsem pro nárůst počtu uprchlíků se stal nástup nacistické vlády v Německu v roce 1933 a následná perzekuce místního židovského obyvatelstva i pronásledování politických odpůrců nového režimu. V letech 1935-1937 bylo v nacistickém Německu přijato až 135 protižidovských zákonů. V důsledku postupující diskriminace narůstal počet židovských uprchlíků. Do roku 1938 odešlo do exilu 150 000 německých Židů z celkového počtu půl milionu, který zde žil v době nástupu nacismu (Pospíchalová, 2004, s. 5). V reakci na příliv uprchlíků z Německa byla v roce 1936 rozšířena i definice uprchlíků, mezi něž byly nově řazeny osoby, které „de iure nebo de facto nepožívali ochrany Říše" (Honusková, 2012). Mezinárodní společenství dále reagovalo vytvořením Vysokého komisariátu pro uprchlíky z Německa. Další uprchlickou vlnu vyvolal tzv. anšlus Rakouska (jeho připojení k Německu) v březnu 1938 a následné prosazování protižidovských opatření podle německého vzoru. 37 Fenomén migrace v minulosti Evropy a českých zemí Židovské vystěhovalectví bylo v tomto období nacisty v Německu i v Rakousku podporováno. Povolení legální emigrace však bylo podmíněno zaplacením vysoké dani z vystěhování a Židé se museli vzdát i dalšího majetku ve prospěch nacistické říše. Emigrace tak měla nucený charakter a navíc napomáhala tzv. arizaci (vyvlastňovaní) židovského majetku. K urychlení židovské emigrace mělo přispět v roce 1938 zřízení Ústředny pro židovské vystěhovalectví ve Vídni. Později byly podobné instituce založeny v Berlíně a v Praze. Pod vedením zmíněné Ústředny se dále rozvíjely diskriminační a vykořisťující přístup vůči židovským emigrantům. V létě 1938 mohli němečtí a rakouští Židé mohli přes hranice převézt jen 10 říšských marek (Pospí chalová, 2004, s. 6). Emigraci vedle nucených finančních nákladů ztěžovala rovněž potřeba vstupních víz, jejichž získání bylo stále obtížnější. Rada tradičních cílových zemí jako USA, Kanada, Austrálie, Brazílie či Argentina začaly omezovat přijímání uprchlíků a dále snižovat při stěhoval ecké kvóty. Jen v případě Spojených států bylo v letech 1933-1938 odmítnuto 130 000 žádostí o přistěhování. Z evropských zemí zůstávala vůči uprchlíkům i ve 30. letech poměrně vstřícná Francie. I zde však došlo po anšlusu Rakouska ke změně dosavadního liberálního přístupu. (Pospícha-lová, 2004, s. 7-8). | V I k zapamatování Další uprchlickou vlnu přinesl nástup nacismu v Německu v roce 1933. V důsledku nacistického pronásledování z Německa uprchlo do konce roku 1938 do zahraničí 150 000 Židů. Nacistický režim v té době židovské vystěhovalectví podporoval i proto, že bylo spojeno s částečným vyvlastnením židovského majetku. Řešení problému židovských uprchlíků z Německa a Rakouska na mezinárodní úrovni měla přinést konference ve Evianu ve Francii, kterou v březnu 1938 svolal americký prezident F. D. Roosevelt. K účasti na konferenci byli vyzváni zástupci vlád 32 zemí (Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Dánska, Švédska, Norska, Švýcarska, Itálie, Austrálie a Nového Zélandu a vlády všech států Severní a Jižní Ameriky), aby se zabývali uprchlickou otázkou. Pozvané státy nabídku k účasti na konferenci přijaly, ovšem řada z nich předem dala najevo, že se jejich postoje při jednání budou řídit primárně ohledy na vlastní zájmy. Problémem z hlediska možných přijímajících zemí byly především značné finanční náklady na pomoc uprchlíkům, kteří Německo a Rakousko opouštěli bez potřebných prostředků. Samotná konference se konala v červenci 1938 za účasti 200 delegátů z 32 států. Jejich zástupci během jednání potvrdili postoje svých vlád neměnit nic zásadního na dosavadní restriktivní politice a tedy nepřijímat nové uprchlíky. Účastníci konference se také zdrželi přímé kritiky protižidovských opatření Hitlerova režimu v souladu s tehdejší západní politikou tzv. appeasementu - tedy ústupků nacistickému Německu ve snaze zabránit vypuknutí novému konfliktu. Ze států zúčastněných na konferenci jedině se Dominikánská republika uvolila přijmout až 10 000 německých a rakouských uprchlíků. Přijímáni zde měli 38 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče být přednostně zemědělci a dále příslušníci jiných profesí s dostatečným kapitálem, který by mohli využít v práci pro svůj nový domov. Jediným reálným výsledkem konference se stalo vytvoření stálého mezivládního výboru, který měl jednat s německou vládou o možnostech odchodu uprchlíků při zachování aspoň části jejich majetku. Výbor měl také jednat s vládami dalších zemí s cílem najít vhodné lokality pro usazení nových uprchlíků (Pospíchalová, 2008, s. 13-16, 20). Nový orgán měl doplňovat do té doby existující mezinárodní organizace zabývající se uprchlickou agendou. Konference v Evianu tak nepřinesla žádný obrat v politice vůči uprchlíkům. Zúčastněné státy navíc odmítly odsoudit či zkritizovat pronásledování Židů v Německu, a ani ustavení mezivládního výboru nepřineslo vzhledem k dalšímu vývoji žádné změny. Výsledek zmíněné konference tak ukazuje převládající neochotu přijímat židovské uprchlíky, která se ve 30. letech projevovala v podstatě na globální úrovni. otázky 1. Masové přistěhovalectví do USA v 19. století bylo spojeno a) s rozpadem národních států v Evropě b) s průmyslovou revolucí c) s pandemií španělské chřipky 2. Jak se změnila americká migrační politika po I.světové válce? 3. První nucená výměna obyvatelstva, určená lausannskou smlouvou, se týkala a) Řecka a Turecka b) Finska a Švédska c) Francie a Německa 4. Termín uprchlíci byli v rámci mezinárodního práva poprvé definován v souvislosti a) Se změnami hranic po I. světové válce b) S masovým přílivem ruských a arménských uprchlíků c) S nastolením fašistického režimu v Itálii 5. Konference v Evianu v roce 1938 se zabývala a) Zavedením společné migrační politiky b) Vytvořením nového mezinárodního výboru pro uprchlíky c) Otázkou židovských uprchlíků z Německa a Rakouska 39 Fenomén migrace v minulosti Evropy a českých zemí shrnutí kapitoly Čtvrtá kapitola ukázala, jak se v proměnách migrace v minulosti odrážely měnící se politické, ekonomické a sociální poměry. Platilo to i pro období evropského středověku a raného novověku, kdy byla migrace typicky spojena s osidlováním dosud neobydlených oblastí či s kolonizací zámořských území. Nový charakter získala migrace v 19. století po nástupu modernizace, která zahrnovala populační růst, industrializaci i rozvoj nových městských aglomerací. Tyto faktory působily také přistěhovalectví do Ameriky, kam směřovaly v 19. století miliony evropských ekonomických migrantů. Po I. světové válce se ve vztahu k imigraci začínají prosazovat regulační tendence. Migrace v meziválečném období měly také podobu smluvně podložené hromadné výměny obyvatelstva, která se stala inspirací pro masové přesuny obyvatel po II. světové válce. Po prvním světovém konfliktu se také v reakci na konkrétní uprchlické vlny ze Sovětského svazu a Turecka stala azylová politika předmětem mezinárodního práva. Ve 20. letech 20. století byla přijata první moderní definice uprchlíka. Další uprchlickou vlnu vyvolal nástup nacistického režimu v Německu a jeho rasistická politika namířená proti Židům. Jejich emigrace z Německa a později i z Rakouska měla nucený charakter a narážela na stále výraznější restriktivní azylovou politiku ostatních států. odpovědi 1 b, 2 - Byl zaveden systém při stěhoval eckých kvót pro jednotlivé země, 3 a, 4b, 5 c. 40 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 5 MIGRACE V EVROPĚ OD II. SVĚTOVÉ VÁLKY PO SOUČASNOST rychlý náhled kapitoly Druhá polovina 20. století a počátek 21. století přinesly v oblasti migrace významné změny. Především západní Evropa se postupně stala cílem masového přistěhovalectví, které lze vymezit několika vývojovými etapami. Následující kapitola bude pojednávat o migračním vývoji v Evropě od konce II. světové války po současnost. Ukáže, jaké vlivy na ni působily a jak se v jednotlivých obdobích měnily migrační politiky v západoevropských zemích. Pozornost bude věnována i novému mezinárodněprávnímu vymezení pojmu uprchlík a novým tendencím v azylové politice. Samostatná podkapitola se bude zabývat změnami v islámském světě v 21. století a jejich souvislostí na migraci v Evropě. cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • charakterizovat hlavní rysy migrace v druhé polovině 20. století • popsat změny v přístupu k uprchlíkům na mezinárodní úrovni • objasnit proměny migrační politiky v Evropě ve stejném období • přiblížit změny v islámském světě a vysvětlit jejich souvislost s migrací čas potřebný ke studiu Celkový doporučený čas k prostudování kapitoly je cca 2 hodiny. klíčová slova kapitoly Nucené přesídlování, uprchlíci, pracovní migrace, islám 41 Migrace v Evropě od II. světové války po současnost 5.1 Migrace v Evropě po II. světové válce Nárůst přistěhovalectví je jednou z nej významnějších změn, která charakterizuje vývoj v západní Evropě v druhé polovině 20. století. Počet imigrantů v členských státech EU vzrostl z 3,7 miliónů v roce 1950 na 16 miliónů v roce 1990 (Bade, 2004, s. 357-358). Migrace se stala skutečně významným fenoménem druhé poloviny 20. století. V důsledku studené války měla migrace v západní a východní Evropě odlišný charakter. V případě západní Evropy lze určit několik migračních etap (Barša a Baršová, 2005, s. 95-98). První z nich vymezují léta 1945-1974. Začátek tohoto období byl spojen s migračními důsledky II. světové války. Nucené přesuny milionů lidí souvisely s předchozí válečnou politikou etnických čistek a genocid. Okupační teror a vyhlazovací válečná politika nacistického Německa se staly po válce impulsem k radikální reakci vítězných mocností. Nucené přesidlování po roce 1945 nemělo charakter „výměny obyvatelstva" na základě dohod mezi dvěma státy, jako tomu bylo po I. světové válce. Tentokrát se prosazoval transfer obyvatelstva jako jednostranného nuceného vysídlení. Se souhlasem vítězných mocností také bylo po válce vysídleno z Polska a Československa až 12 milionů Němců. Cílem rozsáhlých přesunů obyvatelstva, které se vedle Němců týkaly Poláků, Ukrajinců, Maďarů a Bělorusů, bylo vytvořit homogenní národní státy. (Ther, 2017, s. 195, 222). V prvních poválečných desetiletích migraci v západní Evropě ovlivnila také postupující dekoloni-zace. V jejím důsledku se do Evropy v letech 1940-1975 do evropských zemí přišlo zpět 7 milionů někdejších kolonistů. Jejich cílem se stávaly bývalé koloniální mocnosti jako Velká Británie, Francie, Nizozemí, Belgie či Portugalsko (Barša a Baršová, 2005, s. 95). | V I k zapamatování Začátek první migrační etapy v bezprostředně poválečném období byl spojen s masovým přesídlováním obyvatelstva souvisejícím s U. světovou válkou, a také s postupující dekolonizací. V druhé polovině 20. století se také změnil přístup k uprchlíkům. V reakci na masové nedobrovolné přesuny obyvatelstva v důsledku U. světové války Valné shromáždění OSN v roce 1951 přijalo Úmluvu o právním postavení uprchlíků (známá také jako Ženevská konvence). Tato mezinárodní dohoda definuje, koho lze považovat za uprchlíka, vymezuje jeho pozici v zemi, kde získal azyl a zaručuje zásadu tzv. nenavracení. V roce 1967 byly přijaty doplňující Protokoly o právním postavení uprchlíků, které rušily původní časové a teritoriální omezení uprchlictví. Za uprchlíka j e podle zmíněných dokumentů považována osoba, která opustila svou vlast kvůli pronásledování z rasových, náboženských či národnostních důvodů nebo kvůli příslušnosti k určité společenské skupině či kvůli zastávání určitých politických důvodů. Mezi uprchlíky by podle mezinárodního práva neměli být řazeni ti, kdo spáchali válečné zločiny, zločiny proti míru či proti lidskosti, nebo spáchali vážný nepolitický zločin v azylové zemi před poskytnutím mezinárodní ochrany. Za uprchlíky nemohou být považováni ani pachatelé teroristických činů. Úmluva rovněž vymezila základní práva uprchlíků jako právo na 42 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče přístup k zaměstnání i k samostatně výdělečné činnosti, právo na vzdělání či právo na přístup k soudům. Uprchlíkům pak byla stanovena povinnost respektovat zákony země, která mu poskytla ochranu. Uplatňování Úmluvy může v praxi komplikovat různé chápání obecných charakteristik, které jsou v rámci uvedené definice užívány. Různě interpretovány byly (a jsou) zejména termíny pronásledování a společenská vrstva. Odlišnosti ve výkladu používaných pojmů ovlivňují různé přístupy ve vztahu k uprchlíkům. Svou roli přitom hraje fakt, že Úmluva neustavila žádný kontrolní orgán, který by dohlížel na dodržování jejich ustanovení (Uherek et al., 2016, s. 97-99). Do jisté míry tuto roli plní Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), který byl zřízen v roce 1950. Původně byl tomuto orgánu udělen tříletý mandát pro pomoc osobám, nedobrovolně migrujícím v Evropě v souvislosti s dopady II. světové války. Nový úřad měl koordinovat pomoc uprchlíků a spolupracovat s jednotlivými státy. Vzhledem k dalším uprchlickým vlnám byl mandát UNHCR v následujících letech a desetiletích opakovaně prodlužován. Oprávněnost prodloužení mandátu UNHCR potvrdil příliv statisíců uprchlíků z Maďarska, který byl důsledkem potlačení proti sovětského povstání v roce 1956. Další fáze první etapy přistěhovalectví v západní Evropě charakterizuje podpora pracovní migrace. Imigrační politika v západních zemích byla v této etapě velmi liberální. Přistěhovalci z evropských i neevropských států byli v 60. a 70. letech přijímáni zvláště ve Spolkové republice Německo nebo ve Švýcarsku, kde představovali vítanou pracovní sílu. Konkrétně v západním Německu byly v prvních poválečných desetiletích uzavřeny dohody o náboru pracovních sil s řadou evropských zemí jako Itálie, Španělsko, Řecko či Jugoslávie i s některými státy severní Afriky (Maroko, Tunis). Zvláště významná byla smlouva s Tureckem, uzavřená v roce 1961. I díky ní podíl tureckých imigrantů na celkové cizinecké populaci v SRN vzrostl v letech 1968-1973 z 10,7% na téměř 23 %. Počet tureckých pracovníků, kteří byli zaměstnáni v báňském průmyslu i v dalších klíčových průmyslových odvětvích, přesáhl v první polovině 70. let milión. (Bade, 2004, s. 314-315) Turečtí i jiní přistěhovalci byli přijímáni jako „gastarbeiteři" („hostující dělníci") a jejich pobyt v zemi měl být tedy pouze dočasný. Politika západoněmeckých úřadů z 60. a 70. let vytvářela minimální předpoklady pro integraci těchto přistěhovalců. (Barša, 1999, s. 218) Problémem se postupně ukázalo být to, že nově přijímané legislativní úpravy vedly k prodlužování doby pobytu a podpoře stěhování rodinných příslušníků. Původně hostující pobyt se tak víceméně změnil na trvalý, s nímž původní plány německé vlády nepočítaly. (Bade, 2004, s. 316) Podobně se vyvíjela situace i ve Francii, kde byly rovněž v 60. letech uzavírány smlouvy o najímání pracovních sil s Marokem, Tuniskem, Tureckem a Jugoslávií. k zapamatování V 50. letech 20. století byla přijata nová mezinárodní definice uprchlíků (Úmluva o právním postavení uprchlíků), která byla potvrzena v následujícím desetiletí. Ve stejné době se začala prosazovat podpora pracovní imigrace do západní Evropy. 43 Migrace v Evropě od II. světové války po současnost 5.2 Změny migrační politiky od 70. let 20. století Důsledky hospodářské krize v 70. letech přispěly k přehodnocení dosavadní otevřenosti vůči pracovní imigraci. Znovu se objevila nezaměstnanost a předchozí poptávka po levných pracovních silách ztratila opodstatnění. Zhruba od poloviny 70. let se také mění struktura západních ekonomik. Těžký průmysl, opírající se o nekvalifikované pracovní síly, začal ustupovat jiným odvětvím. Postupně se výrazněji rozvíjely informační technologie a také rostl význam sektoru služeb. Právě ve službách se ve větší míře uplatňují pracovníci ze zahraničí. Migranti začali být více zaměstnávaní jako v sociálních službách, ve zdravotnictví nebo získávají práci jako pomocné síly v domácnosti. Iv souvislosti s měnící se hospodářskou situací se měnila také struktura imigrantů. Mezi migranty začaly být v daleko výraznější míře zastoupeny celé rodiny (Uherek et al., 2016, s. 27). Na druhou stranu klesající počet pracovních příležitostí vedl k nárůstu sociálních problémů imigrantů a dále omezoval předpoklady k úspěšné integraci do většinové společnosti. Od sklonku 80. let do konce 90. let 20. století lze vymezit další migrační etapu, kterou charakterizuje rozšíření počtu přijímajících zemí a výraznější podíl uprchlíků i nelegálních emigrantů (Barša a Baršová, 2005, s. 97). V tomto období začali imigranti mířit i do tradičně vystěhoval eckých evropských zemí jako byly Španělsko, Portugalsko a Řecko. Souviselo to se změnami režimu v uvedených státech i s jejich následným zapoj ením se do evropské integrace. Ještě ve větší míře migraci v Evropě v 90. letech ovlivnilo zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě a válečné konflikty na Balkáně, v Čečensku a v Iráku. Války v těchto regionech byly příčinou prudkého nárůstu uprchlíků, kteří směřovali primárně do evropských zemí. Podle údajů UNHCR dosáhlo množství žadatelů o azyl v zemích Evropského společenství v roce 1992 rekordního počtu 675 000 - zatímco v roce 1983 se pokoušelo získat azyl v zemích západní Evropy 80 000 osob (Barša a Baršová, 2005, s. 97). Jako další novinku této migrační etapy lze uvést tu skutečnost, že cílovými státy pro migranty se začaly stávat i státy bez předchozí koloniální minulosti jako Švédsko, Rakousko či Norsko. Izde směřovali přistěhovalci, které často nebylo (a není) možné jednoznačně charakterizovat jako politické uprchlíky či ekonomické imigranty (Uherek, 2016, s.). V cílové státy imigrace se od 90. let postupně začaly měnit i státy bývalého východního bloku. Důsledkem pádu „železné opony" bylo také návratová imigrace příslušníků etnických minorit. Jen do Německa přesídlilo v letech 1989-1990 až 620 000 osob německého původu z Polska, Rumunska a Sovětského svazu (Barša a Baršová, 2005, s. 98). Od konce 90. let opět narůstala pracovní migrace, vjejímž rámci byli přednostně vybíráni kvalifikovaní zahraniční pracovníci. Nástup hospodářské krize v roce 2008 relativně vstřícný přístup k této pracovní migraci oslabil. | V I k zapamatování V důsledku nástupu nové hospodářské krize v západních zemích v 70. letech je omezována dosavadní otevřenost vůči pracovní migraci. V období od konce 80. do konce 90. let je vymezována další etapa. 44 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče V řadě zemí začaly přistěhovalecké komunity tvořit nezanedbatelnou část místní populace. Ve významných státech západní i severní Evropy v 90. letech dosáhl podíl imigrantů a uprchlíků 5-10 % celkové populace. K horní hranici se blížily počty cizinců v Německu (8,8 %) a v Belgii (9 %), ve Švýcarsku v roce 1995 tvořili cizí státní příslušníci téměř 19 % obyvatelstva. V posledních desetiletích 20. století došlo k dalšímu zrychlení migrace a navýšení jejího rozsahu na globální úrovni. V roce 1960 byl vyčíslen počet migrantů na celém světě 92 milionů, v roce 2000 jejich množství vzrostlo na 165 milionů. V rámci tohoto růstu se zvýšila především migrace z chudých zemí do bohatých, která vzrostla z necelých 20 milionů na více než 60 milionů (Collier, 2017, s. 46). další zdroje Přehled vývojových etap imigrace do Evropy a podrobnější analýza situace v jednotlivých zemích viz BARSA, P., BARSOVA, A., 2005. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav. ISBN 80-210-3875-6. 5.3 Přistěhovalectví a dopady změn v islámském světě Specifickým fenoménem, který ovlivňuje vztah k migraci v Evropě, je nárůst počtu přistěhovalců z muslimských zemí. Náboženská příslušnost je v jejich případě dominantním identifikačním znakem, což je zvláště patrné v kontrastu s většinově sekulární evropskou společností. V důsledku působení různých kulturních vlivů v jednotlivých odlišných oblastech však nelze skupiny muslimských migrantů považovat za homogenní. V rámci islámského náboženství se střetávaly a střetávají různé proudy. Samotný islám vznikl v 7. století na arabském poloostrově jako poslední velké monoteistické náboženství. Jeho klíčovou postavou je prorok Mohamed, který byl také sjednotitelem arabských kmenů. Po Mohamedově smrti v roce se islám začal šířit i za hranice Arabského poloostrova. Muslimská vojska si nejprve podmanila byzantskou Sýrii, Palestinu a později Egypt a Írán. Islám získal brzy v dobytých územích he-gemonní postavení. Platilo to zcela i pro Malou Asii, odkud islám během krátké doby vytlačil dědictví antické a křesťanské kultury. Na počátku 8. století se arabská expanze rozšířila dál i do severní Afriky a do Evropy, kde získali vládu nad větší částí Pyrenejského poloostrova. Později se hegemonem islámského světa stala Osmanská říše. Spolu s judaismem a křesťanstvím je islám řazen k tzv. abrahámovským vyznáním, neboť také muslimové se hlásí k biblickému Abrahámovi a jeho syn Izmael je podle islámské tradice považován za proroka a předka Arabů. Všichni muslimové uznávají pět pilířů islámu, jimiž jsou víra v jediného Boha a jeho proroka Mohameda, pravidelné denní modlitby, almužna chudým, půst v období ramadánu, pouť do Mekky (rodného města Mohamedova a jednoho z nej svatějších míst islámského náboženství). Už v počátcích se muslimové rozdělili na dvě základní větve, kterým jsou šíité a sunnité. Hlavní rozdíl mezi těmito 45 Migrace v Evropě od II. světové války po současnost proudy se týká otázky nástupníctví po Mohamedově smrti. Podle sunnitů by měl být vedením muslimské obce pověřen ten, kdo je schopen se v jejím rámci prosadit a zajistit její jednotu. Naproti tomu šíité považují za jediné legitimní Mohamedovy nástupce jeho potomky v linii, která začíná jeho bratrancem a zetěm Alím. Odtud je také odvozováno jméno tohoto proudu, které je zkrácenu verzí označení Šťat Alí - tedy strana Alího. Střety mezi sunnity a šíity, které vypukly v 7. století, charakterizují i současný islám. Většina muslimů patří mezi sunnity, kteří převažují v hlavních arabských zemích v čele se Saudskou Arábií. Centrem menšinového šíitského islámu je Írán, kde v roce 1979 islámská revoluce svrhla sekulární vládu a nastolila teokratický režim. Írán se liší rovněž etnickou příslušností, neboť zde žije perské obyvatelstvo. Šíité převažují také v Libanonu a po pádu režimu Sad-dáma Husajna v důsledku americké invaze v roce 2003 se začali prosazovat na úkor většinových sunnitů i v Iráku. | V I k zapamatování Judaismus, křesťanství a islám patří mezi monoteistická náboženství, jež v různé míře působily (a působí) na kulturní vývoj v Evropě. Pro tato náboženství je typická vnitřní různorodost (v křesťanství reprezentovaná např. existencí pravoslaví, katolicismu či pro-testanství, různorodost islámu se projevuje v rozporech mezi sunnity a šíity. Střety mezi šíity a sunnity a rozklad státní moci v Iráku ovlivnily i dění v sousedních zemích a přispěly k nárůstu náboženského radikalismu. Výrazné dopady na situaci v muslimských zemích zvláště v severní Africe mělo tzv. arabské jaro v roce 2011. Hluboká nespokojenost obyvatel arabských zemí přerostla v tomto roce v masové protesty, které nakonec vedly ke svržení diktátorských vlád ve čtyřech státech. Nejprve rezignoval prezident Tuniska, kde také nepokoje začaly. Brzy poté byl po desetiletích vládnutí donucen odstoupit egyptský prezident Mubarak. Později byl i v důsledku vojenské intervence mezinárodních sil sesazen a zabit vládce Libye Muammar Kaddáfí, který zde vládl od roku 1969. Na začátku roku 2012 abdikoval pod tlakem protestů také prezident Jemenu. Výsledky tzv. arabského jara byly značně rozporuplné a přispěly k destabilizaci celého arabského světa. Zatímco v Tunisku byla zavedena demokracie, v Libyi Kaddáfího pád vyvolal faktický rozpad státu a soupeření o vládu nad zemí mezi různými frakcemi a klany. V Egyptě se nejprve prosadilo Muslimské bratrstvo, které uspělo ve volbách a chtělo v zemi obnovit náboženskou vládu. Proti Muslimským bratřím však v roce 2013 vystoupila armáda a došlo k novému převratu, který k moci vynesl vojenské představitele spojené s Mubarakovým režimem. V Jemenu vypukla v roce 2015 rebelie proti novému režimu, vedená šíitskými povstalci. Do konfliktu se na straně vlády zapojily Saudská Arábie a další arabské státy, rebelové naopak získali podporu Íránu. Boje na jemenském území a blokáda ze strany Saudské Arábie vedla k hladomoru, který si jen v roce 2017 vyžádal desítky tisíc obětí, další miliony lidí trpí podvýživou a nemocemi. Povstání, občanská válka a následná zahraniční intervence tak v zemi způsobily humanitární katastrofu. 46 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče Mezi státy, v nichž se v roce 2011 rozhořely protivládni protesty, patřila rovněž Sýrie. Prezident Baššár Asad nechal demonstrace tvrdě potlačit a nepokoje zde později přerostly v občanskou válku. Situaci v Sýrii komplikovala značná etnická i náboženská různorodost, a také zájmy hlavních mocností v oblasti Perského zálivu i dalších států. Kromě sunnitských Arabů zde žijí šíité, křesťané a také Kurdové, kteří tvoří početnou menšinu rovněž v Turecku a v Iráku. V samotné Sýrii se v rámci protivládních sil postupně prosadily radikální náboženské skupiny. Do syrského konfliktu se zapojily také Saudská Arábie (s podporou Turecka a Kataru) jako ochránce sunnitských muslimů a na druhé straně Írán coby garant zájmů šíitů (Hermann, 2016, s. 45). Občanské války v Sýrii a oslabení státní moci v Iráku využila teroristická organizace později nazvaná Islámský stát, jež navazovala na teroristické milice působící už od roku 1999. Organizace působila v Iráku po americké invazi jako jedna ze složek jiné teroristické skupiny al-Kajda, ve srovnání s ní se však odlišovala prováděním útoků i proti šíitským muslimům a větší brutalitou. Postupně se osamostatnila a začala si nárokovat vůdčí postavení mezi všemi radikálními uskupeními. Ve vedení Islámského státu byli zastoupeni občané různých států a významnou roli hráli v jeho strukturách bývalí vysocí důstojníci irácké armády a tajných služeb z dob Saddáma Husajna. V rámci Islámského státu v Iráku působili také příslušníci sunnitských kmenů, nespokojených s tamní šíitskou vládou (Hermann, 2016). V Iráku Islámský stát postupně ovládl asi třetinu území a v roce 2014 dobyl druhé největší město země Mosul. Ve stejné době Islámský stát zaútočil také v Sýrii, kde se pod jeho vládu dostalo město Rakka a další oblasti. Postupně ovládl rozsáhlá území v Iráku a v Sýrii, zavedl zde fakticky totalitní režim a útočil proti šíitům, křesťanům, Kurdům i proti konkurenčním sunnitským skupinám. Islámský stát začal vystupovat jako nový chalifát, jenž si nárokoval poslušnost všech sunnitských muslimů. V obou zemích začal budovat nové státní struktury, zahrnující vlastní justici i veřejné služby. Finanční prostředky získával Islámský stát z výkupného a především z prodeje ropy. Odnože této teroristické organizace začaly působit také v Libyi a v Jemenu. Islámský stát je spojován s řadou teroristických útoků se stovkami obětí, ke kterým došlo od roku 2015 v Evropě (Paříž, Brusel, Barcelona, Nice) i v dalších oblastech (Egypt, Turecko, Libanon). V boji proti Islámskému státu se začaly s různou motivací angažovat různé místní i mezinárodní síly jako kurdské jednotky, íránské milice, syrská a irácká armáda, USA i Rusko. V roce 2017 byla dobyta města Mosul i Rakka a brzy poté Islámský stát ztratil své zbývající pozice v Iráku i v Sýrii. Jeho destruktivní vliv však předtím výrazně přispěl k destabilizaci celého regionu, vyhrocení napětí v islámském světě i k posílení radikálního islamismu v evropských zemích. Jeho teroristické útoky a propaganda také posílily pozici protiislámských hnutí v evropských zemích. k zapamatování Změny v arabském světě přineslo tzv. arabské jaro v roce 2011, kdy došlo ke svržení autoritativních vlád v několika zemích. V Sýrii protesty v důsledku tvrdých opatření vlády přerostly v občanskou válku. Konfliktu využila teroristická organizace Islámský stát, která už předtím získala vládu na rozsáhlém území v Iráku. 47 Migrace v Evropě od II. světové války po současnost další zdroje Přehledný rozbor vzestupu Islámského státu i změn v arabském světě viz HERMANN, R., 2016. Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2607-1. Občanská válka v Sýrii a útoky Islámského státu zapříčinily masovou migraci, která zasáhla také Evropu. Podle údajů OSN v důsledku občanské války a postupu Islámského státu uprchly ze Sýrie miliony lidí. Do konce roku 2016 v pěti okolních státech přebývalo 4,8 milionů syrských uprchlíků. Turecko přijalo 2,7 milionů Syřanů, v Libanonu se nacházel asi milion uprchlíků (což zde bylo až 20 % celé populace), Jordánsko přijalo 655 675 uprchlíků (asi 10 % populace), do Iráku přesídlilo 228 894 Syřanů a Egypt poskytl útočiště 115 204 uprchlíkům ze Sýrie. Mnoho z těchto uprchlíků v uvedených zemích žije už několik let v provizorních podmínkách v uprchlických táborech. Ještě v horších podmínkách se v uvedeném období nacházelo asi 75 000 Syřanů na území podél syrsko-jordánské hranice. Syrští uprchlíci také tvořili největší počet migrantů (až 26 % z nich), kteří se pokoušeli proniknout do Evropy přes Středozemní moře 4. otázky 1. Úmluva o právním postavení uprchlíků v roce 1951 byla přijata v reakci na a) Příliv uprchlíků z komunistických zemí b) Rozpad koloniálního systému c) Masové nedobrovolné přesuny obyvatelstva v důsledku II. světové války 2. Přistěhovalectví do západní Evropy v 50.-60. letech charakterizovala a) Podpora pracovní migrace b) Odmítání žadatelů o azyl z komunistických zemí c) Převaha imigrantů z evropských zemí 3. Jaké byly dopady krize ze 70. let na migraci? 4. Migraci v období od konce 80. let charakterizovalo a) Rozšíření počtu přijímajících zemí b) Poptávka po pracovních silách ze zahraničí z dělnických profesí c) Ústup imigrace z afrických zemí 5. Občanská válka, která přispěla k masové migraci i do Evropy, vypukla a) V Egyptě b) V Sýrii c) V Libanonu 4 Webový portál Amnesty International [online] [vid. 28. března 2019]. Dostupné z http:// www.amne-sty.cz/news/3768/syrska-uprchlicka-krize-v-cislech&locale=cs 48 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče shrnuti kapitoly Pátá kapitola podala přehled migračního vývoje v Evropě od konce II. světové války a představila hlavní faktory, které ovlivnily jeho podobu. V případě západní Evropy lze identifikovat několik migračních etap. První z nich může být vymezena lety 1945-1974. Začátek této etapy byl ve znamení nuceného přesídlení milionů obyvatel v souvislosti s dopady II. světové války. Jiným podnětem k migraci v tomto období byla postupující dekolonizace. V souvislosti s nuceným přesidlováním obyvatelstva po II. válce došlo ke změnám v mezinárodní politice vůči uprchlíkům. Byl zřízen Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a především byla v roce 1951 přijata Úmluva o právním postavení uprchlíků. Migrační vývoj v 60. letech charakterizovala poptávka pro pracovních silách ze zahraničí, což se projevilo např. uzavřením smlouvy mezi Německem a Tureckem i dalšími státy. Další migrační etapa v 70. a 80. letech byla charakterizována dopady hospodářské krize a omezováním pracovní migrace. Další změny přišly v období od konce 80. let, kdy začali imigranti mířit i do tradičně vystěhovaleckých evropských zemí a zvýšil se počet žadatelů o azyl. Migraci do Evropy zasáhly změny v arabském světě. Protivládni protesty v době tzv. arabské jaro v roce 2011 vedly ke svržení autoritativních vlád v Tunisu, Egyptě, Libyi a Jemenu. V Sýrii protesty v důsledku tvrdých opatření vlády přerostly v občanskou válku. Konfliktu využila teroristická organizace Islámský stát, která už předtím získala vládu na rozsáhlém území v Iráku. Občanská válka v Sýrii i destruktivní vliv Islámského státu vedl k nárůstu masového počtu uprchlíků, kteří směřovali i do Evropy. odpovědi 1 c, 2 a, 3 - omezování pracovní imigrace v důsledku nárůstu nezaměstnanosti, větší zastoupení rodin mezi migranty, větší podíl migrantů v sektoru služeb apod. 4 a, 5 b. 49 Migrační politika na úrovni Evropské unie 6 MIGRAČNÍ POLITIKA NA ÚROVNI EVROPSKÉ UNIE rychlý náhled kapitoly Předchozí kapitola ukázala typické trendy migračního vývoje v Evropě od roku 1945. V poválečných desetiletích se ovšem také rozvíjela evropská integrace, jejíž vliv na migraci se však začal projevovat až později. Následující kapitola se bude zabývat proměnami společné migrační a azylové politiky, prosazované na úrovni Evropské unie. Budou zde představeny jednotlivé smlouvy a programy, které byly v této oblasti přijímány od 80. let 20. století. Budou nastíněny nové tendence vývoje migrační politiky EU v 21. století. Zvláštní prostor dostane vylíčení postupu EU v době tzv. migrační krize. cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • popsat počátky formování migrační a azylové politiky EU • uvést hlavní smlouvy EU, týkající se migrace • charakterizovat typické rysy migrační a azylové politiky EU i jejich proměny • objasnit podstatu opatření EU v době tzv. migrační krize čas potřebný ke studiu Celkový doporučený čas k prostudování kapitoly je cca 3 hodiny. klíčová slova kapitoly Schengenský prostor, Dublinská úmluva, migrační krize, relokační mechanismus 6.1 Formování společné migrační a azylové politiky EU Dopady migrace poznamenaly také proces evropské integrace. V prvních poválečných desetiletích, v době existence Evropského společenství (ES) se migrační agenda týkala primárně volného pohybu občanů členských států. Migrační politika byla v té době ponechána v rukou národních vlád. Spolupráce v některých migračních otázkách se začala na úrovni ES výrazněji rozvíjet od poloviny 70. let (Barša a Baršová, 2005, s. 133). Za první skutečný mezník v této oblasti lze označit uzavření Schengenské dohody v roce 1985. Signatáři dohody (zástupci Francie, Spolkové republiky Německo a zemí Beneluxu) se zde zavázali vytvořit zónu volného pohybu a 50 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče zrušení kontrol na vnitřních hranicích ES. Zároveň měla být zpřísněna kontrola vnějších hranic ES, což vyžadovalo harmonizaci imigrační a azylové politiky jednotlivých členských států. V druhé polovině 80. let se na úrovni ES začala rozvíjet další iniciativa v oblasti azylové politiky, která v roce 1990 vyústila v podepsání Dublinské úmluvy týkající se určení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v jednom z členských států ES. Úmluva měla regulovat nekontrolovatelný pohyb žadatelů o azyl v rámci Schengenského prostoru, ke kterému docházelo v důsledku paralelního či opakovaného podávání žádostí o azyl. Dohoda měla kromě toho zabránit tehdy obvyklé praxi, kdy byli žadatelé o azyl posíláni z jedné země do druhé, neboť žádná z nich se nepokládala za kompetentní k projednání žádosti (Barša a Baršová, 2005, s. 136). Dub-linská úmluva vstoupila v platnost v roce 1997. Jejím hlavním cílem bylo určit zodpovědnost za posouzení žádosti azylu podané v některé z členských zemí EU. k zapamatování Prvními mezníky na cestě ke společné evropské migrační a azylové politice bylo uzavření Schengenské dohody a pozdější přijetí Dublinské úmluvy, která určovala odpovědnost za posouzení azylu podané na území EU. Další změny v migrační a azylové politice nastaly v důsledku prohlubování evropské integrace na konci 90. let. Zásadní posun přinesla Amsterdamská smlouva z roku 1999, která zakotvila Schengenskou dohodu jako součást právního rámce EU a posílila společnou migrační politiku. Přijetím této smlouvy byla Smlouva o založení ES doplněna nově o hlavu IV. s názvem „Vízová, azylová a při stěhoval ecká politika a jiné politiky týkající se volbého pohybu osob". Migrační agenda se nově přesunula z III. mezivládního pilíře do I. pilíře. Radě EU bylo ve lhůtě pěti let uloženo přijetí řady opatření týkajících se azylu, imigrační politiky i boji proti nelegálnímu přistěhovalectví. Konkrétní kroky vycházející z Amsterdamské smlouvy zahájilo zasedání Evropské rady ve finském Tampere rovněž v roce 1999. Tento summit vymezil základní principy společné azylové a migrační politiky: • Partnerství se zeměmi původu přistěhovalců • Vytvoření společného azylového systému • Spravedlivý přístup k občanům třetích zemí • Efektivnější řízení migrace prostřednictvím vízové politiky, postupu proti nelegální migrace, kontroly vnějších hranic a návratů imigrantů do zemí jejich původu (Barša a Baršová, 2005, s. 139). Za klíčovou zásadu Závěrů z Tampere j e označována podpora „přibližovánípostavení legálně a dlouhodobě usedlých cizinců právnímu postavení občanů" (Baršová, 2005, s. 10). Dalším krokem při rozvíjení společné migrační a azylové politiky, který navazoval na závěry v Tampere, byl Haagský program, schválený Evropskou radou v roce 2004.1 na evropské úrovni byl v té době ve vztahu k migraci patrný vliv dopadů teroristických útoků z 11. září 2001. Typickým novým prvkem v rámci tohoto programu byl výraznější zdůrazňování bezpečnostních aspektů migrační problematiky. Program připomínal nutnost regulace přistěhovalectví, jejíž zásadní součást měla být úspěšná integrace imigrantů. Dokument proto doporučoval členským státům základní 51 Migrační politika na úrovni Evropské unie zásady, které měly zajistit úspěšné začlenění přistěhovalců. Navrhované zásady předpokládaly aktivní přístup samotných přistěhovalců i hostitelských zemí a nesly se ve znamení důrazu na občanskou integraci, jež měla překonat kulturní odlišnost imigrantů. Projevilo se konkrétně vyzdvihováním liberálně-demokratických hodnot, jejichž přijetí imigranty bylo pokládáno zajeden z hlavních předpokladů úspěšné integrace (Barša a Baršová, 2005, s. 141-142,150). 6.2 Nové tendence v migrační a azylové politice po roce 2000 Posilování bezpečnostních aspektů migrační a azylové politiky EU se na přelomu 20. a 21. století projevilo několika konkrétními změnami. V roce 1999 zahájil svou činnost Euro-pol (Evropský policejní úřad), jenž se má rovněž zaměřovat na boj s nelegální migrací. O dva roky později byl vytvořen IT systém Eurodac, která má sloužit při porovnávání otisků prstů žadatelů o azyl a tím má napomáhat realizaci Dublinské úmluvy. Konečně v roce 2004 byla založena Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích EU (FRONTEX), která měla zajistit účinnější ochranu vnějších hranic schengenského prostoru. Krátce před zřízením FRONTEXU - v roce 2003 - bylo schváleno nařízení Rady Dublin II, které nahrazoval původní Dublinskou úmluvu a dále upravoval pravidla při udělování azylu. Podle tohoto Nařízení měl být k posouzení žádosti o azyl příslušný pouze jeden členský stát EU. Cílem tohoto opatření bylo zabránit tomu, aby byli žadatelé o azyl posíláni z jedné země do druhé. Dále měl zamezit tomu, aby jeden uchazeč o azyl podal žádosti o jeho povolení v různých státech a pokoušel se tak azylový systém zneužít. | V I k zapamatování Nové tendence v migrační a azylové politice EU se projevily přijetím tzv. Dublinu II, který upravoval pravidla při udělování azylu. Změny také v migrační politice přinesla Lisabonská smlouva, platná od roku 2009. Tato smlouva zrušila dosavadní tří pilířovou strukturu a pozměnila Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, která byla nově přejmenována na Smlouvu o fungování EU. Tato Smlouva se věnuje rovněž otázce migrace a azylu. Konkrétně článek 78 deklaroval, že EU provádí společnou azylovou politiku v souladu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolem týkajících se právního postavení uprchlíků z roku 1967. V rámci uvedeného článku měl klíčový význam odstavec 3 článku 78, který měl posílit solidaritu mezi členskými státy EU a v době tzv. migrační krize se stal podkladem pro rozhodnutí o přemisťování uprchlíků v rámci Unie. Příslušný odstavec umožnil Radě EU na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem přijmout dočasná opatření jednoho či více členských států, které se ocitnou ve stavu nouze „v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemt5. 5 Webový portál Euroskop [online] [vid. 2. dubna 2019]. Dostupné z http://www.euroskop.cz/gall-ery/54/16334-fungovani_eu.pdf 52 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče V následujících letech azylová politika EU doznala dalších změn v důsledku stoupajícího počtu žadatelů o azyl i nárůstu nelegálních překročení hranic. V roce 2011 agentura FRONTEX získala silnější pozici a ve stejném roce byla zřízena nová agentura Evropský podpůrný azylový úřad (EASO), která má podporovat praktickou spolupráci členských států při utváření společného evropského azylového systému. V roce 2013 bylo rozhodnuto znovu změnit Dublinský systém. Na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady EU byl ustaven tzv. Dublin III. Zmíněné nařízení, jež vstoupilo v platnost v roce 2014, stanovilo konkrétní kritéria pro určení příslušného členského státu k posouzení žádosti o azyl. Celkem tak bylo vymezeno pět základních kritérií: • Rodinné vazby - za příslušný k posouzení žádosti je určen ten stát, v němž se oprávněně nachází rodinný příslušník (důraz je kladen na přítomnost nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu • Vydané vízum či povolení k pobytu - příslušným je ten stát, který žadateli vydal příslušné povolení k pobytu či vízum • Neoprávněný vstup a pobyt - jako příslušný je stanoven stát, jehož hranici žadatel neoprávněně překročil při vstupu z třetího státu nebo zde aspoň 5 měsíců neoprávněně pobýval • Bezvízový styk - jako příslušný stát je v tomto případě označen ten, kam žadatel vstoupil a je osvobozen od vízové povinnosti • První podaná žádost o azyl, tzv. zbytkové kritérium - jako příslušný stát určen ten, kde žadatel požádal o mezinárodní ochranu poprvé Příslušná kritéria měla být uplatňována podle uvedeného pořadí. Pro stanovení příslušného státu pro posouzení žádosti o azyl měla být rozhodující situace v době podání první žádosti o azyl. Nařízení zároveň ponechávalo všem členským státům EU možnost převzít žadatele o azyl z humanitárních důvodů, na žádost jiného státu nebo z vlastního rozhodnutí, aniž by byl příslušný podle zmíněných kritérií6. definice Dublin III - nové podoba Dublinské úmluvy z roku 2014, která stanovila konkrétní kritéria pro určení příslušného členského státu k posouzení žádosti o azyl. 6.3 Politika EU v době tzv. migrační krize V roce 2013 do Evropy začal směřovat nebývale masivní proud uprchlíků z oblastí zasažených konflikty na Blízkém Východě (Sýrie, Irák) a v Africe. Následné období bývá nazýváno jako evropská migrační nebo také uprchlická krize, která vyvrcholila v roce 2015. Počet osob, které do Evropy směřovaly s cílem získat zde azyl, rostl už v předcháze- 6 Webový portál Euroskop [online] [vid. 2. duba 2019]. Dostupné z http.//eur-lex.europa.eu/legal-con-tent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32013R0604&from=CS 53 Migrační politika na úrovni Evropské unie jících letech. V roce 2013 byla mezinárodní ochrana v zemích EU udělena 135 700 žadatelům o azyl. Mezi nimi převažovali občané Sýrie (35 800 - 26 % uprchlíků s udělenou mezinárodní ochranou), dále následovali občané Afghánistánu (16 400 - 12 %) a Somálska (9 700 - 7 %). V následujícím roce počet osob, kterým byla v zemích EU poskytnuta ochrana, vzrostl na 185 000. Většinu z nich opět tvořili Syřané, jejichž podíl se zvýšil na 37 %. Dále byli mezi úspěšnými žadateli o azyl úspěšní občané Eritrey a Afghánistánu. Vrchol tzv. migrační krize nastal v roce 2015, kdy byla mezinárodní ochrana udělena už více než 333 300 žadatelům o azyl. Podíl občanů Sýrie z tohoto počtu vzrostl až na 50 %, dále následovali občané Eritrey a Iráku. Nej větší počet uprchlíků tehdy přijalo Německo. Počty žádostí o azyl množství případů udělené mezinárodní ochrany výrazně převyšovaly. V roce 2013 pokoušelo získat ochranu v zemích EU 431 000 osob, o rok později to bylo 627 000 žadatelů o azyl. V letech 2015 i 2016 se jejich počet zvýšil shodně na 1,3 milionů osob. Tento nárůst překonal dosavadní vrcholy zájmu o azyl v EU z roku 1992 a ze začátku 21. století7. Brzy se ukázal jako problematický fakt, že k posuzování žádosti o azyl měla být podle Dublinu III příslušná členská země, kde cizinec o azyl požádal poprvé. Státy na vnější hranici schengenského prostoru - na prvním místě Řecko a Itálie - tak začali být v době nárůstu imigrace přetěžováni žadateli o azyl z oblasti Blízkého Východu a severní Afriky. V takovém případě ovšem právě Řecko musí podle uvedené směrnice zajistit potenciálním azylantům ubytování, stravu, zdravotní péči a příslušné azylové řízení, což se ukázalo v době tzv. migrační krize jako obtížně realizovatelné (Uherek et al., 2016, s. 106). V reakci na masivní proud uprchlíků především ze Sýrie navrhla Evropská komise nový evropský program pro migraci a první balíček prováděcích pravidel. V rámci tohoto programu byla jako okamžitá reakce ztrojnásobena kapacita a rozpočet operací agentury FRONTEX. Komise navrhla dočasný mechanismus přerozdělování osob, které jednoznačně potřebují mezinárodní ochranu, uvnitř EU. Současně měl být vypracován návrh trvalého systému přemisťování osob uvnitř EU ve výjimečných situacích mimořádného přílivu uprchlíků. Komise také hodlala předložit další návrh celoevropského programu přesídlení pro 40 000 osob z třetích zemí, které mají nárok na mezinárodní ochranu. Program Komise také zahrnoval přípravu operací proti pašeráckym sítím a proti pašování lidí ve Středozemním moři. Evropský program pro migraci měl také zlepšit fungování společné migrační politiky EU, jejíž nedostatky odhalila právě probíhající uprchlická krize. Program vymezil čtyři základní pilíře, které měly umožnit lepší řízení migrace ve všech jejich aspektech: snížení atraktivity nelegální migrace, posílení správy vnějších hranic EU, zajištění silné společné azylové politiky a prosazení nové politiky pro legální migraci8. V záři 2015 předložila Evropská komise komplexní balíček návrhů k řešení tzv. uprchlické krize, které měly být naplněním dříve přijatého evropského programu pro migraci. 7 Webový portál Eurostat [online] [vid. 3. dubna 2019]. Dostupné z http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_statistics#Number_of_asylum_applicants:_drop_in_2018 8 Webový portál Evropské komise, tisková zpráva z 27.5. 2015. [online] [vid. 4. dubna 2019]. Dostupné z http: //europ a. eu/rapid/pres s -releas e_IP -15-5039_c s .htm 54 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče Hlavním a také nej kontroverznějším bodem tohoto balíčku se stal návrh na nouzové přemístění 120 000 uprchlíků z Řecka, Itálie a Maďarska, které byly jejich přílivem nejvíce zasaženy. Relokace z uvedených zemí se měla týkat osob, které jednoznačně potřebovaly mezinárodní ochranu. Komise navrhovala závazný redistribuční klíč, na jehož základě by měli být uprchlíci přemístěni na základě měřitelných kritérií (40 % velikost populace, 40 % HDP, 10 % průměrný počet žádostí o azyl přijatých v minulosti, 10 % míra nezaměstnanosti). Pouze v případě vážných důvodů jako např. přírodní katastrofa by mohl být některý z členských států EU povinnosti převzít uprchlíky zproštěn. Pokud by Evropská komise daný důvod uznala za dostatečný, měl by takový stát namísto účasti v rekolačním systému přispět do rozpočtu EU částkou ve výši 0,002 % svého HDP. Komise i v rámci tohoto balíčku potvrdila záměr zavést trvalý solidární mechanismus relokace pro všechny státy EU, který by byl aktivován při nerovnoměrném zatížení azylového systému v některé z členských zemí. Na základě uvedených kritérií byl stanoven přesný počet uprchlíků, kteří měli z celkového počtu 120 000 přemístěni do jednotlivých států EU. Nejvíce z nich mělo směřovat do Německa (31 440 osob) a Francie (24 031). ČR měla podle návrhu Komise přijmout celkem 2 978 uprchlíků - 387 z Itálie, 1 251 z Řecka a 1 340 z Maďarska9 k zapamatování Klíčovým bodem balíčku návrhů na reformu azylového systému v době tzv. migrační krize se stal návrh nouzového rozmístění uprchlíků z nejvíce přetížených zemí mezi ostatní členské státy EU. Kromě těchto opatření, které měly posílit vnitřní solidaritu v rámci EU a ulehčit státům na vnější hranici schengenského prostoru, navrhovala Komise určité regulační kroky. Jedním z nich bylo rozšíření bezpečných zemí původu, jejichž občané by neměli automatické právo na získání azylu. Mezi tyto bezpečné země byla i v souladu se závěry Evropské rady zařazeny nově Albánie, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo, Srbsko, Černá Hora a Turecko. Dalším regulačním opatřením byla snaha o zlepšení návratové politiky členských států EU, k níž Komise chtěla přispět vydáním společné příručky s praktickými radami pro případy navracení migrantů bez nároku na azyl. EU měla také jednat s ostatními partnery, podílet se na hledání mírového řešení konfliktů v Sýrii, Iráku a Libyi, a pomáhat státům poskytujících dočasný azyl většímu počtu syrských uprchlíků. Tento „vnější rozměr" byl v návrhu Komise označen za klíčový aspekt řešení uprchlické krize. Podobný ráz měl i další bod, kterým bylo vytvoření Nouzového svěřeneckého fondu pro stabilitu a řešení hlavních příčin nelegální migrace v Africe, kde bylo po jeho zřízení Komisí vyčleněno 1,8 miliardy eur. 9 Webový portál Evropské komise, tisková zpráva z 9.9. 2015. [online] [vid. 4. dubna 2019]. Dostupné z http://europa.eu/rapid/press-release_IP-15-5039_cs.htm. 55 Migrační politika na úrovni Evropské unie Návrh Komise byl rychle projednán v rámci dalších orgánů EU. Výsledkem bylo Rozhodnutí Rady EU 2015/1601 z 22. září 2015, které se pro nezájem Maďarska účastnit se relokačního systému týkalo pouze Itálie a Řecka. Rozhodnutí se odvolávalo na čl. 78 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, která Radě umožňovala po konzultaci s Evropským parlamentem přijmout dočasná opatření ve prospěch zemí zasažených náhlým přílivem státních příslušníků třetích zemí. Počet uprchlíků určených k přemístění zůstával stejný (120 000 osob). Určení žadatelů o přemístění do jednotlivých členských států EU bylo svěřeno Řecku a Itálii. Obě tyto země měly také zajistit registraci a identifikaci uprchlíků (včetně otisku prstů) na svém území. Přijímající země mohli odmítnout určeného uprchlíka kvůli obavám z ohrožení národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Členské státy měly nárok na finanční podporu ve výši 6 000 EUR za každého přemístěného uprchlíka Úřední věstník Evropské unie, Rozhodnutí Rady EU 2015/1601). Proti rozhodnutí v rámci Rady z jednotlivých členských států hlasovaly pouze Maďarsko, Rumunsko, Slovensko a Česká republika, zatímco Finsko se zdrželo. Maďarsko a Slovensko navíc proti dočasnému mechanismu povinné relokace podalo proti Radě žalobu u Soudního dvora EU, která však byla později zamítnuta v celém rozsahu. Brzy se začalo ukazovat, že systém povinných kvót není příliš funkční. V polovině března roku 2016 bylo z Řecka a Itálie přemístěno jen 937 žadatelů o azyl. Ve stejném období přitom 11 zemí přijalo asi 4550 uprchlíků (převážně Syřanů z Jordánska, Turecka a Libanonu) v rámci dublinského systému. Komise důvody pomalého tempa přesidlování prostřednictvím mechanismu tzv. povinných kvót viděla v rozdílných kritériích výběru, délce řízení, omezenému počtu dostupných míst i malé angažovanosti jednotlivých států (Evropská komise, Tisková zpráva). K zásadnímu posunu nedošlo ani v dalších letech. Podle údajů Evropské komise z konce května 2018 bylo k danému datu v rámci relokačního mechanismu přemístěno asi 34 700 žadatelů o azyl (z toho asi 22 000 z Řecka a cca 12 690 z Itálie). Předpokládaný počet uprchlíků relokovaných do dvou let měl být 98 255, do zmíněného data bylo tak dosaženo 35,3 % z tohoto počtu. V přístupech jednotlivých členských států lze zaznamenat značné rozdíly. Některé z nich splnily stanovené „kvóty" takřka v plné míře - např. Lucembursko (549 přijatých uprchlíků, 98,6 %) Finsko (1980 uprchlíků, 95,3 %), či Švédsko (3048 uprchlíků, 80,9 %). Malta dokonce se 168 přijatými žadateli o azyl určenou kvótu překonala o více než 28 %. Většina členských států ve sledovaném období relokační závazky splnila jen částečně. Např. i Německo či Francie, které poskytly útočiště největším počtům uprchlíků (10 825, resp. 5029 osob), splnilo tzv. kvóty na zhruba 39 %, resp. 25 %). Některé další státy přijaly jen symbolický počet žadatelů nebo se relokačního mechanismu odmítly zcela zúčastnit. Např. Česká republika v rámci relokačního mechanismu převzala jen 12 žadatelů o azyl (z určeného počtu 2 691 osob), také Slovensko přijalo pouze 16 osob ze stanoveného počtu 902 uprchlíků. Polsko a Maďarsko nepřevzaly jediného uprchlíka10 (Relocation of asylům seekers from Italy and Greece). Na začátku roku 2018 podala Komise žalobu k Soudnímu dvoru EU proti Maďarsku, Polsku a 10 Webový portál European Migration Law.eu, Relocation of asylum seekers from Italy and Greece, published on 03/04/2018. [online] [vid. 4. dubna 2019]. Dostupné z http: //www.europeanmigration-law.eu/en/articles/datas/relocation-from-italy-and-greece.html 56 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče České republice. V polovině stejného roku se však lídři členských států při zasedání Evropské rady rozhodli netrvat na povinných kvótách a místo nich prosazovat dobrovolnou relokaci uprchlíků. V roce 2016 byla na evropské úrovni přijata další opatření, která měla přispět k řešení stále trvajícího přílivu uprchlíků. Byl připraven plán na obnovu fungování schengenského prostoru, v jehož rámci začala fungovat evropská pohraniční a pobřežní stráž. Klíčový dopad měla dohoda s Tureckem z března 2016, která měla omezit uprchlickou trasu směřující přes Egejské moře na řecké ostrovy. Do Turecka měl být podle této dohody navrácen každý syrský uprchlík, který z jeho území dorazí právě do Řecka. EU se za to zavázala, že každého navrátilce přijme jednoho Syřana přímo z Turecka. Kromě toho měla EU vyjít Turecku vstříc v otázce cenové vízové liberalizace a přístupových jednání. Díky této dohodě se skutečně výrazně snížil počet nelegálních migrantů, jež se do Evropy snažili proniknout přes řecké ostrovy. V době tzv. migrační krize šlo o statisíce osob, osm měsíců po uzavření zmíněné dohody jich bylo zhruba 22 000. V dané oblasti razantně klesl také počet mrtvých a nezvěstných11 otázky 1. Signatáři Schengenské dohody v roce 1985 byly a) Velká Británie a Francie b) Francie, Spolková republika Německo a země Beneluxu c) Všechny členské státy EU 2. Zodpovědnost za posouzení žádosti azylu podané v některé z členských zemí EU určila a) Lisabonská smlouva b) Amsterdamská smlouva c) Dublinská úmluva 3. Ochranou vněj ší ch hranic schengenského prostoru j e pověřen a) Europol b) Eurostat c) Frontex 4. Uveďte aspoň jeden z pilířů evropského migračního programu navrženého Evropskou komisí v roce 2015 5. Proti povinné relokaci uprchlíků z Řecka a Itálie nehlasovalo a) Finsko b) Maďarsko c) Česká republika 11 Webový portál Evropské komise, Zastoupení v ČR. [online] [vid. 4. dubna 2019]. Dostupné z http https://ec.europa.eu/czech-republic/news/migrace/migrace_historicky_prehled_cs 57 Migrační politika na úrovni Evropské unie shrnutí kapitoly Šestá kapitola pojednávala o formování a proměnách společné migrační a azylové politiky EU. Prvním mezníkem v tomto směru bylo vytvoření zóny volného pohybu a zrušení kontrol na vnitřních hranicích ES, což zahrnovalo i zpřísnění kontroly j eho vněj ších hranic, která v roce 1990 vyústila v podepsání Dublinské úmluvy týkající se určení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v jednom z členských států ES. Úmluva měla regulovat nekontrolovatelný pohyb žadatelů o azyl v rámci Schengenského prostoru, Amsterdamská smlouva z roku 1999 zakotvila Schengenskou dohodu jako součást právního rámce EU a posílila společnou migrační politiku. Migrační agenda se nově přesunula z III. mezivládního pilíře do I. pilíře. Radě EU bylo ve lhůtě pěti let uloženo přijetí řady opatření týkajících se azylu, imigrační politiky i boji proti nelegálnímu přistěhovalectví. Konkrétní kroky vycházející z Amsterdamské smlouvy zahájilo zasedání Evropské rady ve finském Tampere rovněž v roce 1999. Tento summit vymezil základní principy společné azylové a migrační politiky V roce 2013 bylo rozhodnuto znovu změnit Dublinský systém. Na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady EU byl ustaven tzv. Dublin III. Zmíněné nařízení, jež vstoupilo v platnost v roce 2014, stanovilo konkrétní kritéria pro určení příslušného členského státu k posouzení žádosti o azyl. V reakci na masivní proud uprchlíků především ze Sýrie navrhla Evropská komise nový evropský program pro migraci a první balíček prováděcích pravidel. Komise navrhla a Rada následně schválila dočasný mechanismus přerozdělování žadatelů o azyl, kteří měli být přerozděleni z Řecka a Itálie do ostatních členských států EU. Později byla uzavřena dohoda s Tureckem o navracení syrských uprchlíků. Státy Visegrádské čtyřky se s rozhodnutím Rady neztotožnily a později některé z nich čelily žalobě Komise podané k Soudnímu dvoru EU. Uvedené rozpory uvnitř EU v otázce migrační politiky jsou dány také odlišnými zkušenostmi z migrací v západní a střední Evropě. Následující kapitoly tuto rozdílnost migračního vývoje podrobně ukážou na příkladu České republiky. odpovědi 1 b, 2 c, 3 c, 4 - čtyři pilíře evropského programu pro migraci zahrnují snížení atraktivity nelegální migrace, posílení správy vnějších hranic EU, zajištění silné společné azylové politiky a prosazení nové politiky pro legální migraci, 5 a. 58 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 7 MIGRACE A ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1918-1989 rychlý náhled kapitoly Migrace v Československu měla ve srovnání se státy západní Evropy odlišný charakter. Rozdílná historická zkušenost stejně jako v případě dalších středoevropských zemí ovlivňuje přístup ČR k migraci i v rámci Evropské unie. Následující kapitola přiblíží hlavní tendence migrace v meziválečném Československu a specifika jeho migrační a azylové politiky. Pozornost přitom bude věnována i vliv národnostních poměrů v zemi a jejich proměnám v poválečném období. Závěrečná podkapitola bude pojednávat o nových migračních trendech a změnách migrační politiky v Československu po nástupu komunistického režimu. cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly budete umět • přiblížit hlavních rysy národnostního a migračního vývoj e v meziválečném Československu • charakterizovat migrační politiku v Československu do roku 1989 • vymezit charakter přistěhovalectví do Československa v letech 1918-1989 čas potřebný ke studiu Celkový doporučený čas k prostudování kapitoly je cca 2 hodiny. klíčová slova kapitoly Národnostní menšiny, Němci, Židé, první republika, komunistické Československo 59 Migrace a Československo v letech 1918-1989 7.1 Národnostní vývoj a imigrační politika meziválečného Československa Meziválečné Československo bylo mnohonárodnostním státem. Češi a Slováci byli považováni zajeden národ a v úředních statistikách byla také proto uváděna československá národnost, respektive státní příslušnost. Zjišťování národnosti při sčítání lidu bylo v Československu výrazněji než v západních zemích spojeno s etnickým či jazykovým vymezováním. Příslušná úřední definice národnosti ji nejprve charakterizovala jako „kmenovou příslušnost" a později ji odvozovala od mateřského jazyka (Koeltzsch, 2015, s. 34-35). Podle prvního sčítání lidu z roku 1921 žilo na jeho území 13, 6 milionů obyvatel. Z tohoto počtu se k československé národnosti hlásilo 65,5 % obyvatelstva, k německé národnosti 23,4 %, k maďarské 5,7 %, k rusínske, ruské a ukrajinské 3,4 %, k židovské 1,3 % a k polské 0,6 %. Německé obyvatelstvo převažovalo v pohraničních oblastech českých zemí, tzv. Sudetech. Vztahy s Polskem narušil spor o Těšínsko, které si nárokovaly oba státy. Území Těšínského Slezska bylo nakonec rozděleno mezi Československo a Polsko na základě mezinárodní dohody z roku 1920. Toto řešení bylo zvláště na polské straně vnímáno jako nespravedlivé a stalo se zdrojem přetrvávajícího napětí mezi oběma zeměmi. V československé části Těšínská zůstala také poměrně početná polská menšina. Nej významnější národnostní menšinou v zemi byli Němci, jejichž soužití s českým obyvatelstvem mělo dlouhodobě konkurenční povahu. Počátky samostatného státu byly ve znamení posilování českých pozic na úkor německých, což se projevovalo např. na úrovni místní správy. Posun v česko-německých vztazích nastal v roce 1926, kdy se poprvé součástí vlády stali němečtí ministři z tzv. aktivistických stran. V česko-německých vztazích však přetrvávalo napětí, které přerůstalo v občasné konflikty a incidenty. Např. v roce 1930 se konaly v Praze násilné demonstrace proti uvádění německých zvukových filmů. O čtyři roky později se rozhořely spory mezi českými a německými studenty o vydání symbolů Univerzity Karlovy. Střet se projevil opět výtržnostmi nacionalistických studentů obou národností (Koeltzsch, 2015, s. 142-145). Zásadní vliv na další vztahy mezi Čechy a Němci však měly od začátku 30. let dopady velké hospodářské krize, které výrazněji zasáhly pohraniční oblasti. Mezi německým obyvatelstvem v českém pohraničí získala později i vzhledem k tíživější hospodářské a sociální situaci nej silnější pozici autonomistický zaměřená Sudetoněmecká strana (Sudetendeutschen Partei - SdP) v čele s Konrádem Henlei-nem, která v druhé polovině 30. let působila ve shodě se zájmy nacistického Německa a s jeho podporou. Právě nástup nacismu v Německu se stal vedle hospodářské krize dalším klíčovým faktorem, ovlivňujícím česko-německé vztahy. Specifickou pozici v národnostní struktuře meziválečného Československa mělo židovské obyvatelstvo. Židé na rozdíl od jiných národnostních menšin nemohli být spojeni s jiným domovským státem, kde by představovali většinovou populaci. Židovskou menšinu charakterizovala také značná jazyková, kulturní i sociální různorodost. Před vznikem samostatného státu bylo pro židovské obyvatelstvo typické spojení s němectvím, později postupně sílily vazby na české prostředí i prosazování vlastní národní identity - sionismus. 60 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče V Československu také existovala poměrně unikátní možnost přihlásit se k židovské národnosti. Židovská identita tak mohla být při sčítání lidu vymezována subjektivně, v národním či náboženském pojetí (v tomto případě ve spojení s přihlášením k jiné národnosti). Uznání židovské národnosti bylo také motivováno záměrem oslabit pozici německé a maďarské menšiny před prvním sčítáním obyvatelstva (Koeltzsch, 2015, s. 38). Obecně lze vztah většinové společnosti k židovskému obyvatelstvu označit za poměrně vstřícný. k zapamatování Meziválečné Československo bylo mnohonárodnostním státem, nejpočetnější národnostní menšinou byli Němci. Z dalších národností zde byli zastoupeni Maďaři, Poláci, Ru-sínové a Židé. Podobně jako v případě jiných států střední a východní Evropy, je česká zkušenost s migrací ve srovnání se západními státy výrazně odlišná. Také ve 20. století v Československu převažovalo vystěhovalectví. Jen mezi roky 1918-1938 (tedy v době tzv. první republiky) ze země emigrovalo 230 000 československých občanů - jejich motivace byla primárně ekonomická a směřovali především na Západ. Do Československa ve stejném období přišlo 142 000 imigrantů (Drbohlav et al., 2010). Mezi nimi byli v nemalé míře zastoupeni političtí uprchlíci. Meziválečné Československo je v obecném povědomí považováno za stát s tolerantním přístupem vůči uprchlíkům. V jeho imigrační a azylové politice se však střetávaly liberální a restriktivní přístupy. Československo se v průběhu 30. let stalo nej významnější azylovou zemi ve střední Evropě, což souviselo s jeho politickým uspořádáním a zahraničněpolitickou orientací. Po nástupu nacismu v Německu poskytovalo azyl převážně příslušníkům politických a kulturních elit německých antifašistu. Přesný počet uprchlíků není znám, podle odhadů se první republika jen v letech 1933-1934 stalo dočasným domovem pro více než 22 000 politicky perzekuovaných Němců, Rakušanů a Židů (Čapková a Frankl, 2008, s. 355). Pro uprchlíky před nacismem bylo dostupné díky své blízkosti, dlouhé společné hranici a jejímu obtížnému střežení, bezvízovému styku mezi ČSR a Německem a také díky běžnému užívání německého jazyka. (Veselý, 1983, s. 26-27). Navzdory různým vstřícným krokům nebylo proklamované „právo azylu" legislativně upraveno a také uprchlíci nebyli nijak právně definováni. Reálné postavení uprchlíků (podle dobové terminologie „politických emigrantů") však především ovlivňoval fakt, že Československo mělo být pouze tranzitní zemí, poskytující příchozím z Německa a Rakouska jen dočasné útočiště (Čapková a Frankl, 2008, s. 62-63). To potvrzoval i zákaz zaměstnávání uprchlíků, jenž měl v době probíhající hospodářské krize zamezit zvyšování nezaměstnanosti československých občanů. První regulaci zaměstnávání cizinců přinesl zákon o ochraně domácího trhu práce z roku 1928, který zaváděl povolovací řízení pro vstup zahraničních pracovníků na trh práce. Podmínky pro zaměstnávání cizinců byly však formulovány velmi neurčitě a samotný zákon byl zamýšlen spíše jako odvetné opatření za podobný postup vůči českým pracovníkům v sousedních zemích (Rákosník a Tomeš, 2012, 61 Migrace a Československo v letech 1918-1989 s. 219) Nové tendence v imigrační politice přinesly dopady velké hospodářské krize a nový příliv uprchlíků související s nástupem nacismu v Německu. V polovině 30. let došlo v důsledku těchto změn ke zpřísnění podmínek pobytu cizinců v zemi. | V | k zapamatování Ve 30. letech bylo Československo nejvýznamnější azylovou zemí ve střední Evropě, kam směřovali němečtí antifašisté a Židé pronásledování v nacistickém Německu. 7.2 Migrace a změny národnostní struktury v letech 1938-1948 V průběhu 30. let se vyhrotily česko-německé vztahy, které se staly i předmětem mezinárodních jednání. Představitelé SdP v souladu s nacistickou politikou stupňovali své požadavky, aby dokázali neochotu Československa k mírovému řešení celého sporu. ČSR se zároveň ocitala pod sílícím tlakem Francie a Velké Británie, které vzhledem ke své slábnoucí pozici a imperiálním zájmům snažily odvrátit hrozbu nového konfliktu. Následný vývoj „sudetoněmecké otázky" završený Mnichovskou dohodou vedl na české straně k přesvědčení o nemožnosti společného soužití Čechů a Němců. Restriktivní tendence v imigrační politice se v českém prostředí otevřeně prosadily po přijetí Mnichovské dohody, v době tzv. druhé republiky (říjen 1938 - polovina března 1939). Tehdy mezi přistěhovalci z obsazených území bylo také téměř 10 500 Němců a více jak 18 500 Židů, kteří v československém vnitrozemí nebyli vítáni (Frankl, 2007, s. 47). Na odmítavém postoji vůči židovským přistěhovalcům a tzv. cizí emigraci obecně se česká společnost shodovala bez ohledu na politické či sociální rozdíly. Restriktivní přístup, který se takto rozvinul v pomnichovském období, jen navazoval na některé tendence z dob první republiky a odhaloval meze české tolerance. Některé profesní organizace (lékařské či advokátní) rozhodly o vyloučení svých židovských členů a ve veřejném prostoru se ve větší míře objevovaly antisemitské útoky. Na konci ledna 1939 tehdejší vláda pod tlakem rostoucího tlaku nacistického Německa schválila několik protižidovsky zaměřených vládních nařízení, která mj. rozhodla o přezkoumávání československého státního občanství a upravovala předpisy o pobytu cizinců-emigrantů v Československu. Vydání zmíněného opatření bylo ovlivněno také hospodářskými a sociálními důsledky územních změn. Na různých úrovních byla připomínána zhoršená sociální situace, vyhrocená přílivem uprchlíků z obsazených území, a omezené možnosti československé ekonomiky po ztrátě pohraničních oblastí. Na odmítavém postoji vůči židovským přistěhovalcům a cizí emigraci obecně se česká společnost shodovala bez ohledu na politické či sociální rozdíly. Restriktivní přístup, který se takto rozvinul v pomni chovském období, jen navazoval na některé tendence z dob první republiky a odhaloval meze české tolerance. 62 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče k zapamatování V období po přijetí Mnichovské dohody (v éře tzv. druhé republiky) se prosadily restriktivní přístupy v imigrační politice. Otevřená perzekuce židovského obyvatelstva začala po zřízení Protektorátu Čechy a Morava pod vedením německých okupantů. Židé začali být už v roce 1939 definováni podle nacistických rasových kritérií a postupně se stávali oběťmi různých diskriminačních opatření. Na začátku okupace žilo v Protektorátu asi 125 000 židovských obyvatel, do roku 1941 se asi 31 000 z nich vystěhovalo do zahraničí (26 000 legálně, 5 000 nelegálně). Před zahájením deportací do ghett a koncentračních táborů v říjnu 1941 bylo v českých zemích registrováno více než 88 000 Židů. Většina z nich byla nejprve odvezena do nově zřízeného ghetta Terezín a odtud byli později transportovaní do koncentračních táborů na Východě. Celkový počet židovských obětí holocaustu v Protektorátu Čechy a Morava dosáhl podle nových výpočtů asi 73 000 (Hořák a Jelínek, 2006, s. 75). Německá okupace českých zemí si vyžádala minimálně 122 000 obětí, tento počet zahrnuje i židovské oběti holocaustu (Hořák a Jelínek, 2006, s. 75). Většinová podpora Hen-leinovy strany mezi sudetskými Němci ve 30. letech a perzekuce českého obyvatelstva v době Protektorátu Čechy a Morava se odrazila v poválečném osudu německé menšiny v Československu. Už v průběhu války začaly být připravovány plány na vysídlení německého obyvatelstva. Porážka nacistického Německa a faktický souhlas vítězných mocností uskutečnění tohoto plánu umožnily - stejně jako v případě sousedního Polska. Už v květnu 1945 začal v českých zemích tzv. divoký odsun, v jehož důsledku bylo do konce července nucené přesídleno až půl milionů osob. Tato fáze měla výrazně násilný charakter a v jejím průběhu došlo k několika masakrům německého obyvatelstva. Podle fundovaných odhadů Česko-německé komise historiků zemřelo během celého vysídlení Němců z Československa 19 000-30 000 osob (Ther, 2017, s. 147, 151). k zapamatování V důsledku genocidy židovského obyvatelstva v českých zemích a poválečného vysídlení sudetských Němců ztratilo Československo po II. světové válce svůj mnohonárodnostní charakter. I v poválečných podmínkách budování národního státu Čechů a Slováků zůstala zachována polská menšina na Těšínsku. Toto území se i po II. světové válce stalo předmětem konfliktu mezi Československem a Polskem. V důsledku sílícího sovětského tlaku nakonec vlády obou zemí 10. března 1947 podepsaly smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci, která 63 Migrace a Československo v letech 1918-1989 v otázce Těšínská potvrzovala zachování předmnichovského stavu. Oba státy se v dodatkovém protokolu spojenecké smlouvy zavazovaly poskytnout příslušným národnostním menšinám stejná práva a výhody. Nucené vysídlení německého obyvatelstva provázely další přesuny obyvatelstva, které směřovalo do pohraničních oblastí. Osidlování pohraničí mělo primárně vnitrostátní charakter, ale bylo spojeno také s reemigrací Cechů ze zahraničí. První vlna této migrace zahrnovala repatriaci osob přesídlených v době okupace. V rámci další vlny přicházeli potomci někdejších emigrantů z různých evropských i neevropských zemí (Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, USA či Kanada). Celkový počet reemigrantů v prvních poválečných letech přesáhl 202 000 reemigrantů. Nejpočetnější skupinou mezi nimi byli Češi z ukrajinské Volyně v počtu asi 33 000. Kromě reemigrantů v rámci osidlování českého pohraničí přicházeli do země i Slováci z Rumunska (v počtu asi 21 000 osob) a také zde přesídlilo zhruba 12 000 zemědělců z Bulharska (Drbohlav et al., 2010, s. 23). 7.3 Migrace v době komunistického režimu Změny mezinárodní migrace po nástupu komunistické strany k moci a začlenění země do sovětského bloku v roce 1948 měly podobné rysy jako situace v dalších socialistických zemích. Hranice Československa byly uzavřeny a také v rámci tzv. východního bloku byl volný pohyb osob omezen. I pro toto období byla charakteristická převaha emigrace nad imigrací. Vystěhovalectví však vzhledem k novým politickým a ekonomickým změnám (mocenský monopol KSČ, perzekuce politických odpůrců, znárodňování soukromých podniků) získalo nový rozměr a rozsah. Emigrace směřovala primárně do západních zemí a měla převážně nelegální ráz. V období let 1948-1989 se z Československa vystěhovalo podle nejvyšších odhadů až 550 000 osob (Drbohlav et al., 2010, s. 25). V uvedeném období došlo k dvěma výrazným emigračním vlnám - po nástupu KSČ k moci v roce 1948 a po sovětské okupaci Československa v roce 1968. Jen v období po sovětské invazi v letech 1968-1969 odešlo do zahraničí kolem 100 000 osob. Mezi emigranty převažovali lidé v průměrném věku 35 let, zaměstnaní zpravidla v kvalifikovaných profesích. Vedle primární politické motivace na jejich rozhodnutí emigrovat působily také ekonomické důvody. Emigranti směřovali především do Rakouska, Německa, USA a Kanady. Legální vycestování do nesocialistických států bylo v tomto období dostupné pouze omezenému počtu občanů výhradně na základě úředního povolení. Nerespektování tohoto postupu a tedy vycestování bez příslušného úředního souhlasu bylo nezákonné a bylo trestáno ztrátou státního občanství i několikaletým vězením (Drbohlav et al, 2010, s. 26) Otevřenost vůči imigrantům a uprchlíkům byla limitována novým politickým zřízením a s ním související mezinárodní orientací. V letech 1949-1951 se ČSR stala útočištěm asi 12 000 Řeků a Makedonců, kteří přišli v důsledku občanské války v Řecku. Na základě vzájemné dohody řecké povstalecké vlády a komunistických zemí bylo od konce března 1948 až do léta 1949 odesláno nejprve asi 25 000 dětí z oblastí severního Řecka. V rámci této státem řízené migrace bylo také osidlováno pohraniční území, obývané původně převážně německým obyvatelstvem. Na základě dohody československých úřadů a vedení 64 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče řecké komunistické strany byly děti umisťovány do dětských domovů. Hlavní roli v této praxi hrálo přesvědčení o dočasnosti emigrace a možnosti zvrátit výsledek v té době stále probíhající občanské války. Ani faktická porážka komunistů v Řecku v roce 1949 nevedla k zásadní změně této politiky a řecké děti zůstávaly v dětských domovech i v následujících letech. Domovy pro řecké a makedonské děti byly postupně rušeny v průběhu 50. let. Také v případě vzdělávání československé a řecké stranické orgány kombinovaly princip společenské integrace a podpory původní identity. Tato integrační politika se měla rozvíjet na základě společně vyznávané ideologie a politické příslušnosti. Emigranti z Řecka byli nejprve i v souladu se záměry řecké komunistické strany soustředěni v izolovanějších pohraničních okresech Krnov, Jeseník a Zamberk. Po porážce komunistických jednotek v Řecku se charakter řecké emigrace v zemích východního bloku změnil. Také v Československu se řečtí uprchlíci a jejich rodiny začaly stěhovat z venkovských oblastí do průmyslových měst. Od konce roku 1952 se nej větší skupiny Řeků a Makedonců usadily v ostravském a olomouckém kraji, kde získávali práci v místních průmyslových závodech (Tsi-vos, 2011, s. 56, 60). Postavení řeckých ani jiných emigrantů nebylo po celá 50. léta legislativně zakotveno. Až nová ústava z roku 1960 vymezovala instituci politického azylu, na nějž měli nárok cizinci, pronásledovaní „za hájení zájmů pracujícího lidu, za účast v národně osvobozeneckém boji či za obranu míru" (Botu a Konečný, 2005, s. 357). Navzdory postupné úspěšné integraci většina příslušníků první i druhé generace uprchlíků z Řecka později využila příležitost k návratu. Po pádu diktátorského režimu v Řecku v roce 1974 zde byl zrušen zákaz činnosti komunistické strany. Pozdější socialistická vláda vyhlásila amnestii pro účastníky komunistického odboje. V roce 1985 byla podepsána dohoda mezi československou a řeckou vládou o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení. Na jejím základě Řecko dostalo kompenzaci ve výši 24 milionů dolarů pro vyplácení důchodů navrátilcům z Československa. Změny v Řecku vyvolaly masovou odezvu mezi někdejšími řeckými emigranty. Do roku 1989 odjelo zpět do Řecka nebo do jiných zemí až 10 000 z nich (Králová a Tsivos, 2012, s. 248-251). Kromě Řeků a Makedonců přijalo Československo také levicové uprchlíky z Jugoslávie, Itálie a Španělska. Na začátku 50. let v zemi pobývalo kromě řeckých politických emigrantů také 314 italských, 193 španělských a 160 jugoslávských uprchlíků (Bárta, 2011, s. 17). V přístupu vůči uprchlíkům z Řecka i jiných zemí lze identifikovat určité typické rysy migrační politiky komunistického Československa. Především přístup k migraci měl primárně politický ráz. Navíc zde nebyla jasně formulována imigrační politika a podmínky poskytování azylu byly vymezeny až později. další zdroje K řecké emigraci v komunistickém Československu nejnověji např. KRÁLOVÁ, K. a K. TSIVOS et al., 2012. Vyschly nám slzy...Řečtí uprchlíci v Československu. Praha: Dokořán. ISBN 978-80-7363-416-2. 65 Migrace a Československo v letech 1918-1989 Také pracovní migrace byla v komunistickém období podřízena státní kontrole a omezovala se pouze na další socialistické státy. V 60. letech byla podepsána smlouva s Polskem, na jejímž základě přišli tisíce polských pracovníků. Pracovní imigrace z Polska pokračovala i v následujících desetiletích, vrcholu dosáhla v roce 1974. Tehdy bylo v Československu evidováno 20 825 dlouhodobě zaměstnaných polských občanů. Pracovníci z Polska byli zaměstnáni především v textilních a sklářských závodech v severních a východních Čechách a v hornictví a báňském průmyslu na Severní Moravě a ve Slezsku. Přijímání polských pracovníků byl projevem aktivnějšího přístupu, který reagoval na nedostatek pracovních sil v průmyslu zvláště v pohraničních oblastech. K jeho snížení měla přispět dočasná pracovní migrace z ostatních socialistických zemí. S tímto cílem byly uzavřeny mezinárodní dohody nejen s Polskem, ale také s Vietnamem, Kubou, Mongolském, Severní Koreou, Jugoslávií a Maďarskem (Drbohlav et al., 2010, s. 27). Největšího rozsahu dosáhla imigrace z Vietnamu, která se stala jedním z faktorů ovlivňujícím početnost vietnamské komunity v českých zemích v pozdějším období (podrobně viz podkap. 10.3). Podle oficiálních statistik v průmyslových závodech v Československu pracovalo ke konci roku 1989 asi 46 000 zahraničních pracovníků. Mezi nimi byli nejpočetnější skupinou občané Vietnamu (33 200 osob), následovali Kubánci (6 400 osob) a Poláci (4 700 osob). Kromě těchto cizinců, zaměstnaných na základě příslušných mezivládních dohod, v komunistickém Československu pracoval také obdobný počet cizinců, zaměstnaných na základě smluv s konkrétními zahraničními firmami. V rámci této skupiny převažovali Poláci v počtu asi 40 000, pracující pro polské stavební a montážní firmy (Drbohlav et al. 2010, s. 28). Podmínky k možné integraci těchto zahraničních pracovníků do většinové společnosti nebyly příliš vstřícné, zejména vzhledem k omezení jejich pobytu na příslušné průmyslové závody a dělnické ubytovny. Struktura pracovní migrace v komunistickém období ovlivnila také její novou podobu po roce 1989. otázky 1. Nej početnej ší menšinou v meziválečném Československu byli a) Maďaři b) Němci c) Poláci 2. Vysvětlete, proč byla první republika nej významnější azylovou zemí ve střední Evropě. 3. Zákon o ochraně domácího trhu práce z konce 20. let a) Umožňoval vstup cizincům na trh práce bez omezení b) Povoloval vstup na trh práce j en politickým uprchlíkům c) Zaváděl povolovací řízení pro vstup zahraničních pracovníků na trh práce 4. Nejpočetnější skupinou politických uprchlíků v komunistickém Československu byli a) Italové b) Turci c) Řekové 66 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 5. Mezi typické rysy migračního vývoje v druhé polovině 20. století patří a) Omezení pracovní migrace pro příslušníky dalších socialistických států b) Převaha přistěhovalectví nad vystěhovalectvím c) Absence institutu politického azylu shrnutí kapitol y V Československu ve 20. století v Československu převažovalo vystěhovalectví. Jen mezi roky 1918-1938 ze země emigrovalo 230 000 československých občanů - jejich motivace byla primárně ekonomická a směřovali především na Západ. Do Československa ve stejném období přišlo 142 000 imigrantů, mezi nimi byli početné skupiny politických uprchlíků ze Sovětského svazu a od 30. let především z Německa a Rakouska. Meziválečné Československo bylo považováno za významný azylový stát. Navzdory různým vstřícným krokům nebylo „právo azylu" legislativně upraveno. Reálné postavení uprchlíků především ovlivňoval fakt, že Československo mělo být pouze tranzitní zemí. Migrační politiku v první republice charakterizovalo střetávání liberálních a restriktivních tendencí, které se posléze prosadily v pomnichovském období. Po II. světové válce se změnila národnostní situace v zemi v důsledku holocaustu a poválečného vysídlení německého obyvatelstva. V období let 1948-1989 stále převažovala emigrace, z Československa se v tomto období vystěhovalo podle nejvyšších odhadů až 550 000 osob. Přístup k migraci měl primárně politický ráz a imigrační politika zde nebyla jasně formulována. Instituci politického azylu definovala ústava z roku 1960. Pracovní migrace byla podřízena striktní státní kontrole a byla založena na mezinárodních dohodách s dalšími socialistickými státy (s Polskem, ale také s Vietnamem, Kubou, Mongolském aj.) odpovědi 1 b, 2 - bylo to dáno demokratickým systémem v ČR, dlouhé společné hranici a jejímu obtížnému střežení, i bezvízovému styku mezi ČSR a Německem, 3 c, 4 c, 5 a. 67 Proměny české migrační politiky od 90. let 20. století 8 PROMĚNY ČESKÉ MIGRAČNÍ POLITIKY OD 90. LET 20. STOLETÍ rychlý náhled kapitoly Po roce 1989 migrace dotýkající se ČR získala novou podobu. Klíčovými faktory přitom byly politická a ekonomická transformace, otevření hranic a následné zapojení se do evropské integrace. Tato kapitola ukáže, jak se vyvíjela imigrace do ČR po roce 1989. Představí také proměny migrační politiky od 90. let 20. století do prvních desetiletí 21. století. V té souvislosti se kapitola zaměří na vliv vstupu ČR do EU a dopady hospodářské krize z roku 2008. cíle kapitoly Po prostudování kapitoly budete umět: • objasnit, v čem spočívá nový charakter migrace v ČR • charakterizovat vývoj migrační politiky v Čr • popsat specifika azylové politiky v ČR • umět vysvětlit dopady vstupu do EU a vliv hospodářské krize na migrační politiku v ČR čas potřebný ke studiu Celkový doporučený čas k prostudování kapitoly je cca 2 hodiny. klíčová slova kapitoly Migrační politika ČR, cizinci, azyl, trh práce, Evropská unie 68 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 8.1 Migrace a Česká republika - situace v 90. letech Po pádu komunistického systému se Československo - a později Česká republika - začala měnit z převážně vystěhovalecké země na cílový stát pro imigranty. Migraci do českých zemí po roce 1989 charakterizuje řada dalších nových tendencí. V souvislosti se změnou režimu zmizela i dosavadní omezení vstupu do země. Otevřely se znovu hranice a postupně byla rušena vízová povinnost pro vybrané státy. Předchozí převaha státem řízené imigrace ustupovala do pozadí ve prospěch zvyšujícího se spontánního přistěhovalectví. Další novým rysem je kontinuální vzestup počtu imigrantů, který přerušil dočasný pokles v roce 2000 v důsledku zpřísnění azylových a imigračních pravidel, a v roce 2008 v souvislosti s nástupem hospodářské krize (Uherek et al., 2016, s. 72). Na migraci také v nových podmínkách působí ve větší míře řada mezinárodních faktorů jako globalizace, postupující evropská integrace či politická a ekonomická nestabilita, případně válečné konflikty na Blízkém Východě i v jiných oblastech. Migrační politika ČR se v řadě ohledů podobala přístupu ostatních postkomunistických zemí. Vývoj české migrační politiky od 90. let charakterizuje postupný posun k systematičtějšímu a aktivnějšímu přístupu. Jedním z faktorů, který přispěl k této změně, byla potřeba sladit migrační legislativu se zákonodárstvím EU. Dalším typickým rysem migrační politiky v ČR zůstávala dlouho apolitičnost. Otázka migrace zde nebyla na rozdíl od západoevropských zemí významným tématem politických diskuzí, a také nebyla využívána či zneužívána při politickém soupeření. Problematice přistěhovalectví a integrace cizinců byla v rámci programů politických stran a jejich kampaní v předvolebních obdobích věnována spíš okrajová pozornost (Drbohlav et al., 2010, s. 70). Tento rys migrační politiky se změnil v souvislosti s tzv. migrační krizí a nárůstem islamistických teroristických útoků v západní Evropě. Navzdory tomu, že příliv uprchlíků ani islamistický terorismus se ČR přímo nedotkl, i zde se migrace proměnila v hojně diskutované (a také zneužívané) politické téma. Migrační problematika se stala důležitou součástí zahraničněpolitické agendy jednotlivých stran. Na české politické scéně se rovněž nově etablovaly subjekty, které se na migraci zaměřily jako na hlavní téma. Povaha migrace do ČR a její národnostní struktura přitom zůstává dlouhodobě bez zásadních změn. I tak migrace do ČR a její migrační politika prošla v uplynulých desetiletích různými vývojovými etapami. První etapu vývoje migrační politiky ještě v Československu lze vymezit roky 1990-1992. Toto období ovlivnily politická a ekonomická transformace, otevření hranic a změny mezinárodních poměrů. Migrační politika v tomto období byla velmi liberální a zároveň jí chyběla jasná koncepce. Liberální přístup se však týkal jen vstupu do země, možnost získat trvalý pobyt byla vázána na příbuzenský vztah k československým/ českým občanů a na humanitární důvody. Na migraci do ČR v 90. letech působila řada okolností jako např. vliv pracovního přistěhovalectví z dob komunistického režimu, přetrvávání bezvízového styku s některými státy bývalého východního bloku (např. Ukrajina do roku 2000), role rodinných vazeb, kulturní i jazyková blízkost v případě některých zemí a nově se otevírající ekonomické příležitosti (Barša a Baršová, 2005, s. 221). Na začátku 90. let se do země podobně jako v poválečném období vraceli čeští reemigranti. Opět to byli především Vo-lyňští Češi z Ukrajiny a v menší míře z Běloruska, později následovali tzv. kazašští Češi a 69 Proměny české migrační politiky od 90. let 20. století reemigranti z Moldavska, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu či z Ruska (Uherek et al., 2016, s. 76). Přijímáním Cechů z Ukrajiny reagovalo Československo také na důsledky dřívější havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Přesídlení zorganizovaly československá úřady, neboť samotná Ukrajina přestěhování českých obyvatel z postižených vesnic nemohla zajistit. Do Československa se tak v rámci této akce mohlo v letech 1991-1993 vrátit 1 812 ukrajinských Čechů, kteří zde získali rychle státní občanství (Barša a Baršová, 2005, s. 227) V roce 1992 byl přijat nový zákon o pobytu cizinců, nahrazující původní legislativu z poloviny 60. let. Na jeho základě bylo zavedeno povolení ke krátkodobému pobytu do šesti měsíců, k dlouhodobému pobytu do jednoho roku a k trvalému pobytu. Získat trvalý pobyt však mohli tehdy pouze rodinní příslušníci českých občanů a cizinci z humanitárních důvodů (Dr-bohlav et al., 2010, s. 72). Cizinci měli možnost vyřídit si povolení k podnikatelské činnosti na příslušném živnostenském úřadě před získáním samotného povolení k pobytu. Nelegální práce cizinců nebyla v tomto období považována za důvod k systematickým státním zásahům. | V I k zapamatování Po roce 1989 začalo dosavadní státem řízenou imigraci nahrazovat spontánní přistěhovalectví. Zásadní legislativní normou vztahující se k migraci v první etapě vývoje migrační politiky se stal zákon o pobytu cizinců z roku 1992. Další vývoj migrace ovlivnil rozdělení Československa a vznik nových států - České republiky a Slovenska v roce 1993. V důsledku rozpadu federace se Slováci stali v ČR cizinci. Podepsání smlouvy o volném pohybu mezi oběma státy přineslo impuls k přílivu Slováků, kteří se stali nejpočetnější skupinou trvale usídlených cizinců v ČR. Jejich postavení bylo v řadě ohledů výjimečné, nemuseli žádat o víza pro dlouhodobý pobyt ani o pracovní povolení. Situace se změnila po vstupu obou zemí do EU, kdy také slovenští občané získali štandartní status cizinců z členské země Unie (Drbohlav et al., 2010, s. 73). Slováci se na českém trhu práce uplatňovali zpravidla j ako zaměstnanci s podobnou profesní strukturou jako příslušníci většinové populace. Po vytvoření ČR se v její migrační politice začaly postupně prosazovat také určité restriktivní tendence. Současně byly přijaty nové zákony, které upravovaly zaměstnávání a podnikání cizinců. Např. na základě novely živnostenského zákona mohli cizinci s trvalým pobytem provozovat živnost za totožných podmínek jako občané ČR (Drbohlav et al., 2010, s. 73). V závěru 90. let získává migrační politika ČR koncepčnější ráz. Ke konci 90. let se v migrační politice ČR začaly rovněž prosazovat restriktivní přístupy. Hospodářské problémy v letech 1997-1998 a s nimi spojená zvyšující se nezaměstnanost se staly konkrétně důvodem ke zpřísnění postupu při vydávání pracovních povolení cizincům. V 90. letech Česká republika začala poskytovat znovu útočiště i cizincům, prchajícím před ohrožením, útlakem či válkou. První početnou skupinou politických uprchlíků se ještě za existence Československa stali Rumuni, kteří své domovy opouštěli kvůli nejistotě panující v době dramatického pádu zdejšího komunistického režimu. Československo na začátku 90. let přijalo 70 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče 474 mmunských uprchlíků, kteří dlouho představovali nej početnější skupin v rámci této kategorie cizinců. V 90. letech země přijala také uprchlíky z Jugoslávie a Čečenska, hledajících zde azyl před vnitřními konflikty ve svých zemích. Těmto cizincům však byla poskytována zpravidla jen tzv. dočasná ochrana a po skončení válek se většinou vraceli zpět. Československo/ČR od začátku roku 1990 do konce roku 2001 přijalo celkem 51 975 žádostí o azyl, pouhá 4 % z tohoto počtu (2 114 osob) na něj však dosáhla. Mezi úspěšnými azylanty byli v největší míře příchozí z Afghánistánu (přes 200 osob), bývalého Sovětského svazu (175 osob), Vietnamu a Arménie (v obou případech více než 100 osob). Celkově o azyl v Československu/ČR v tomto období usilovali cizinci z 58 zemí (Uherek et al., 2016). k zapamatování Novou situaci i v oblasti migrace přinesl zánik československé federace, v jejímž důsledku se občané Slovenska v ČR stali cizinci. 8.2 Migrační politika a vstup do EU Posilování restriktivních tendencí v migrační politice ČR souviselo také s postupným přibližováním národní legislativy standardům platným v členských státech EU. Snaha zapojit se do evropské integrace se stala dalším z faktorů (vedle reakcí na dopady hospodářských problémů), který ovlivnil nové přístupy k imigrantům. Na samém konci 90. let byly přijaty dvě nové klíčové legislativní normy - Zákon č. 326/1999 o pobytu cizinců na území ČR a Zákon č. 325/1999 o azylu. První z nich rušil dosavadní praxi, kdy imigrant mohl požádat o udělení víza na území ČR. Nově mohla být žádost o vstupní vízum a o prodloužení pobytu podána pouze na příslušném zastupitelském úřadě v zahraničí. Zákon také nově vymezoval dva typy pobytu - přechodný a trvalý. Účel pobytu se také neměl měnit, k čemuž předtím často docházelo. Přibyly i další podmínky, které měnily dosavadní liberální praxi. Konkrétně nový zákon po žadatelích o víza požadoval doložení zdravotního pojištění a dostatku finančních prostředků. V případě víza s dobou platnosti nad 90 dnů cizinci museli doložit i čistý trestní rejstřík, a to i ze země původu (Drbohlav et. al., 2010, s. 74-75). Podle nového azylového zákona ze stejné doby bylo zavedeno označení „azy-lant" a „žadatel o azyl" pro osoby, které měly nárok na status uprchlíka nebo v druhém případě o tento status žádaly. Azylový zákon byl připravován v návaznosti na předpisy EU. V souladu s evropskou legislativou byly vymezeny důvody k neudělení azylu - podání žádosti z ekonomických důvodů, záměrné uvedení nesprávných údajů a příchod z tzv. bezpečných třetích zemí či bezpečné země původu. Kromě omezení však nový zákon obsahoval řadu liberálních prvků. Žadatelé o azyl získali možnost pobývat mimo azylová zařízení, měli také nárok na finanční podporu až do výše životního minima a po podání žádosti o azyl jim byl umožněn volný vstup na trh práce. Také další legislativní krok souvisel s harmonizací s evropskými standardy. V souladu s nimi byla zavedena víza pro vstup do ČR vůči vybraným zemím jako Rusko, Ukrajina či Bělorusko. 71 Proměny české migrační politiky od 90. let 20. století Zmíněná opatření vedla ke snížení mi grantů v zemi. Na druhou stranu se na začátku 21. století prudce zvýšil počet žadatelů o azyl, což bylo z velké části dáno zneužíváním tohoto institutu jako cesta k povolení pobytu a získání práce. V roce 2001 české úřady přij aly rekordní počet 18 094 žádostí o azyl. Tento počet navýšili zejména migranti z Ukrajiny a Moldavska (Uherek et el., 2016, s. 77). V reakci na tento vzestup byly přijaty zpřísňující novely azylového zákona, které vstoupily v platnost v roce 2002. Především byl znemožněn vstup na trh práce žadatelům o azyl v prvním roce azylového řízení. Žádost o azyl musela být v případě těch cizinců, kteří se nacházeli v příslušných uprchlických zařízeních, podána do sedmi dnů. Mgranti byli také povinni v těchto zařízeních i v celém průběhu azylového řízení, v němž rozhodovalo ministerstvo vnitra (Drbohlav et al., 2010, s). Zpřísnění podmínek pro žadatele o azyl vedlo k jejich poklesu, k němuž přispěly také změny azylové politiky na evropské úrovni. V souvislosti s uplatňováním dublinské úmluvy se možnost požádat o azyl v ČR j ako vnitřním státu EU značně omezila (Uherek et al, 2016, s. 77) k zapamatování V souvislosti se směřováním ke vstupu do EU byly v roce 1999 v ČR přijaty klíčové zákony týkající se migrace - Zákon č. 326/1999 o pobytu cizinců na území ČR a Zákon č. 325/1999 o azylu. Důsledkem vstupu ČR do EU v roce 2004 bylo ustavení odlišného právního přístupu k různým skupinám migrantů. Občané EU/EHP (Evropského hospodářského prostoru -zde Norsko, Island a Lichtenštejnsko), a Švýcarska a jejich rodinní příslušníci nemuseli nově žádat o povolení k pobytu ani o pracovní povolení. Odlišné postavení měli občané tzv. třetích zemí, jichž se však týkaly změny zákona o pobytu cizinců. Pobytová povolení byla nahrazena institutem povolení k dlouhodobému pobytu. Začlenění ČR do EU se stalo také impulsem pro změny azylové legislativy. Hlavní změnou bylo v roce 2006 zavedení tzv. doplňkové ochrany, která mohla být udělena cizincům bez nároku na azyl, ale v případě návratu do země původu by mu hrozila pronásledování či újma. Ve stejné době bylo rozhodnuto zkrátit lhůtu k získání trvalého pobytu z deseti na pět let. Také české občanství mohlo být nově uděleno po pěti letech trvalého pobytu. Celková lhůta pro získání českého občanství se zkrátila na deset let z původních patnácti. k zapamatování V důsledku vstupu ČR do EU začaly být rozlišovány dvě rozdílné kategorie cizinců -občané EU/EHP a Švýcarska a občané tzv. třetích zemí. 72 Lubomír Nenička - Multikulturní aspekty sociální péče Začátek 21. století byl také ve znamení snah výrazněji usměrňovat pracovní migraci. Nový přístup se rozvíjel v rámci ministerstva práce a sociálních věcí. Právě tento rezort připravil v roce 2002 pilotní projekt Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Hlavní motivací pro žadatele, kteří by splňovali příslušná kritéria, bylo udělení trvalého pobytu pro ně i jejich rodinné příslušníky už za tři roky. Mezi hlavní podmínky pro žadatele patřil věk (preferováni byli uchazeči ve věku 23-35 let), vzdělání, jazykové znalosti a hodnocení rodiny. Zájemci však sami museli získat povolení k pobytu a zaměstnaní, až poté se mohli ucházet o účast v programu. Projekt byl při svém zahájení v roce 2003 určen pro občany Bulharska, Chorvatska a Kazachstánu. V následujících letech byla možnost účastnit se projektu nabídnuta i občanům dalších zemí - Běloruska, Moldavska, Srbska, Černé Hory, Kanady a v roce 2006 také Ukrajiny. Účast v projektu byla otevřena rovněž pro absolventy českých vysokých a středních škol bez ohledu na zemi původu. Pro jednotlivé roky byly určeny kvóty pro zahraniční uchazeče. V prvním roce byl program otevřen pro 300 účastníků, v druhém se měl jejich počet navýšit na 700 a v třetím na 1 000. Navržené kvóty se však zdaleka nedařilo naplnit. V úvodním roce trvání projektu se zde přihlásilo jen 177 osob (Barša a Baršová, 2005, s. 230-231). Ani v dalších letech počty přijatých nedosahovaly plánované úrovně. Hlavním důvodem nepříliš výrazného zájmu cizinců o tento program byla zmíněná povinnost zajistit si před účastí ve výběrovém řízení povolení k pobytu a zaměstnání. Relativní nižší zájem nezměnilo příliš ani zkrácení čekací doby na povolení k trvalému pobytu pro vysoce kvalifikované pracovníky na 1,5 roku. V době ukončení pilotní fáze projektu v závěru roku 2008 se jej účastnilo 1 281 cizinců, s rodinnými příslušníky šlo celkem o 2 600 osob (Drbohlav et al., 2010, s. 79). Jiným projevem nového aktivizačního přístupu byl projekt zelených karet, který v roce 2007 připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu. Poté řízení projektu převzalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Cílem projektu bylo vyjít vstříc poptávce některých velkých průmyslových závodů po chybějící pracovní síle a snížit administrativní zátěž při zaměstnávání vhodných zahraničních pracovníků. Zelená karta měla být povolením k dlouhodobému pobytu i zaměstnání, o něž bylo nutno zažádat v zahraničí. Zmíněné povolení bylo poskytováno na konkrétní pracovní místo pro kvalifikované pracovníky na tři roky (pro nekvalifikované na dva). Vydávání zelených karet bylo určeno pro dlouhodobě neobsazená pracovní místa, nadále měli být zvýhodňováni domácí pracovníci a občané zemí EU/EHP a Švýcarska. Program byl nabídnut občanům dvanácti zemí, mezi nimiž však chyběly státy jako Vietnam, Mongolsko či Moldavsko. Projekt zelených karet zohledňoval především zájmy průmyslových podniků v době hospodářského růstu. V době jeho spuštění v roce 2009 však i ČR zasáhla hospodářská krize, jejíž dopady vedly také k posílení restriktivních tendencí v české migrační politice. Po zahájení projektu v ČR i s ohledem na tuto skutečnost pracovalo na základě zelených karet jen 16 cizinců (Drbohlav et al., 2010, s. 81-82). Později také ČR zavedla podobně koncipovaný projekt modrých karet, který byl přijat na úrovni EU j ako povolení k pobytu a práci pro vysoce kvalifikované pracovníky ze třetích zemí. Jiným mezníkem souvisejícím se vstupem do EU a ovlivňujícím migraci byl vstup ČR do schengenského prostoru v závěru roku 2007. 73 Proměny české migrační politiky od 90. let 20. století První léta členství ČR v EU byla ve znamení pokračujícího nárůstu počtu cizinců v zemi. V roce 2006 počet cizinců poprvé přesáhl hranici 300 000, šlo o největší meziroční nárůst od vzniku ČR (Zpráva o migraci za rok 2006). K dalšímu výraznému zvýšení počtu cizinců v zemi došlo v roce 2008. Na jeho konci bylo v zemi evidováno 438 301 cizích státních příslušníků s povolením k pobytu. Co se týče národností, stejně jako v předešlých letech byli mezi přítomnými cizinci v největší míře zastoupeni občané Ukrajiny (131 965 osob), Slovenska (76 034 osob) a Vietnamu (60 258). Ukrajinci a Slováci byli také v nej-větším počtu evidováni na trhu práce, zatímco Vietnamci převažovali mezi podnikateli cizinci (Ministerstvo vnitra, Zpráva o migraci za rok 2008 - podrobněji viz tab. Vývoj počtu cizinců). Obr. 1. Vývoj počtu cizinců v ČR v letech 1993-2017 VÝVOJ POČTU CIZINCŮ V ČR PODLE TYPU POBYTU TREND IN THE NUMBER OF FOREIGNERS IN THE CR BY TYPE OF RESIDENCE Tisíce/Thousands 1993-2017 (31.12.) rO^Ti^i^NooOíO HrNfn^inu)N0O jiQHfNfl^in^Q ř** ciaioiaiaiaioo oooooooo o^*- I Rychlý náhled I? ?l Tutoriály K zapamatování Řešená úloha Kontrolní otázka jy^ Odpovědi Samostatný úkol Pro zájemce -f^J-l Cíle kapitoly ((ŕ Nezapomeňte na odpočinek 1 Průvodce textem 2 I Shrnutí [ď?] Definice Případová studie Věta Korespondenční úkol Otázky Další zdroje Úkol k zamyšlení 139 Název: Autor: Vydavatel: Určeno: Počet stran: Recenzenti Tiskárna: Náklad: ISBN Multikulturní aspekty sociální péče Mgr. Lubomír Nenička, Ph.D. Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné studentům SU OPF Karviná 140 doc. Ing. Eva Sikorová, CSc. Mgr. Ivona Buryová, Ph.D. Profi-tisk group s.r.o. 50 ks 978-80-7510-363-5 Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.